Historie černobílá či barevná. Rok 1968 okupace Československé republiky.
Autor: Abych pravdu řekla, v tomto projektu nejsem dobrovolně, ale zvolana třídou. Nejdřív jsem nebyla nadšená, ale když jsem zjistila, jak je to velice rosahlé a zajímavé téma tak jsem se do toho pustila a řekla si, že se pokusím vám to přiblížit z pohledu 14ti leté holky a jejího týmu. Tak snad se mi to povedlo a dokážeme vám léta dostatečně přiblížit. Hezké čtení Bára a její tým!
Z pohledu učitele Dostala jsem za úkol napsat něco k roku 1968 z pohledu učitele dějepisu. Moji žáci mají 15 let. Velmi těžko chápají, co to znamenalo žít v socialismu. Znají jen svobodu a kapitalismus. Nedostatek toaletního papíru a fronty u řezníka si nedovednou představit. Na druhou stranu silně prožívají téma okupace v srpnu 1968. Také díky tomu, že společně můžeme procházet Libercem po stopách událostí oněch dnů. Prohlížíme si díry po kulkách, památník se jmény obětí, hovoříme s pamětníky. Jen mě mrzí, že o dění v Liberci slyší poprvé. Na ZŠ se sice o invazi učili, ale nikdo jim nepřiblížil dění v jejich rodném městě, což je škoda. Chtěla bych apelovat na učitele dějepisu, ale i rodiče, aby nezapomínali vyprávět dětem o událostech ze svého nejbližšího okolí. Autor: Mgr. Šárka Šlosiariková
První příběh pamětníka Vlastasta Petříková Narozena v září 1926 ve vesničce u Přerova.V té době jí bylo 42 let a byla na mateřské dovolené.V roce 1968 mi bylo asi 42 let. Já jsem bydlela na vesničce u Přerova což je na Moravě a byla jsem na mateřské dovolené. No bylo tady mnoho vojáků a my jsme se zamykali, protože jsme se báli. V té době jsem měla syna Luboše a s nim sem byla zamčená doma zatím co můj manžel byl v Příbrami. Začalo to tady....Já nevím, já jsem se probudila a všude bylo už plno vojáků, všechno bylo obsazený, já jsem byla doma, protože jsem se bála, nikam jsem nešla. Byla jsem zamčená doma. Přesněji si to nepamatuju. Taky si myslím že vojáci moc dobře věděli že nás okupují. Já jsem se v tu dobu bála hrozně jsem se bála. Byla jsem doma zamčená, ani nakupovat jsme nechodili, prostě jsme se nevzdalovali od domu. U nás se naštěstí nic většího nedělo možná v těch větších městech, ale tady nic. Akorát sousedův syn se stratil s vojáky až někde u Prahy s nimi byl. Pak se druhý den vrátil opilý. A jeho rodiče měli hroznej strach jestli ho někde nezastřelili nebo tak. Bylo to strašné. Mno a dnes když už je vše za mnou si myslím že to bylo strašné hodně strašné. Autor Barbora Šádková
Rok 1968 v Liberci Ve druhé polovině šedesátých let se uvnitř KSČ vytvořilo reformní křídlo s kritickým pohledem na minulost,prosazující demokratizaci politického života. Proti němu se postavili konzervativci, považující dosavadní politický vývoj za správný a spatřující v reformě hrozbu socialismu. Jejich odpůrci naopak viděli v otevřeném přiznání chyb minulosti možnost zachránit otevřenou důvěru KSČ .Spor obou křídel se v komunistickém vedení vyhrocoval a kritika Antonína Novotného vyústila na lednovém zasedání v jeho odstoupení a zvolení Alexandra Dubečka prvním tajemníkem.To předznamenalo výboj ve státě a pootevřelo dveře k realizaci reformy. Podrobnosti o rozpuštění strany na reformní a konzervativní proud se dostávaly k funkcionářům i na veřejnost oklikou. Uvolnění se začalo projevovat v ústředním tisku a televizi. Zdeněk Hykš v něm uvádí příklad nespravedlivě vyloučených komunistů a vyslovuje zároveň obavy, že na nižších stupních řízení konzervativci tlumí a někdy i sabotují reformní snahy ústřední. Jaroslav Hajn, který nekompromisně potlačoval jakékoli novoty a „věřil,že strachem zvládne vše.“ Úměrně odhalením stoupaly od února 1968 sympatie pro dubčekovské křídlo a naděje vkládané do odborných myšlenek. Názory lidí, toužících po změně poměrů vyjádřil Jaroslav Bláha na konferenci městského výboru KSČ (2.3.), která se už nesla ve znamení vzrůstající kritičnosti: „Prohlašujeme, že se stavíme za myšlenky, které ve všech svých projevech vyjadřuje soudruh Dubček.
Druhý příběh pamětníka Hana Berglová Narozena v květnu 1933 v Liberci.V té době jí bylo 35 let a pracovala v Jablonci jako zlatnice.Když to vypuklo bylo mi asi 35 let. V té době jsem měla syna Martina. Bylo mu asi 15 let. Naštěstí byl s babičkou na chatě na Černý Studnici na prázdninách. Proto jsem taky o něho neměla strach a hned jsme za nimi jeli. No ale ten začítek všeho byl hnusný. No,začalo to...Nás vzbudil soused ve 4 ráno a řikal: „Vstávejte,jsme obsazeni Rusákama.“A to už jsme slyšeli ty tanky, ono pořád něco hučelo, protože hlavně letadla lítali, to byli pořád nějaký těžký stroje. Všechno sem tahali, všelijaký ty transportéry, hlavně letadlama. Ale to nás jakože nevzbudilo, potom nás vzbudil ten soused, tak jsme se radilo CO, protože po tý Ruprechtický ulici už jezdily ty tanky, tak jsme říkali,musíme se nějak dostat do práce, nevěděli jsme co máme dělat. Všichni jsem brečeli a byli nešťastný, ale nedalo se nic dělat do práce jsme museli. A tak jsme jeli do Jablonce, ale né mezi tankama, protože oni nejely na Jablonec, ale jely tak jako spíš na Turnov. Tam jsme prostě pobyli, a pak jeli zase domu, protože nejel nikdo. Já pracovala v Jablonci jako zlatnice. Továrnu nám zavřeli, protože jsme se báli, aby nám Rusové neukradli zlato. Tak jsem většinu času trávila na náměstí. Jednou se mě někdo zeptal jestli nevím jestli vojáci věděli že nás okupují. Na to jsem rychle odpověděla. „Ti nevěděli vůbec nic, to byli ty šikmooký a takový ty chudáci. Tady jak bylo kino Varšava, tak dole na té křižovatce jak je teď Ambiente, nebo jak se to jmenuje, tak jak je taky rodný dům Šaldův. Tak na té křižovatce stál kluk 2 dni. Asi regulovčík, ten musel mít pořád rozpažený ruce, aby věděli kam jet. No reguloval dopravu. Byl počůranej, už pak nějaký ženský mu tam dávaly housky a napít, a jestli ho pak odnesli nebo co protože omdlel. Oni se o ty lidi nestarali, protože on dostal funkci a musel tam bejt. Oni je stejně pak všecky ten první slet postříleli, nebo nějak zlikvidovali, protože lidi tady všichni uměli rusky, tak do jich všichni hučeli, protože oni nevěděli kde jsou. Oni nevěděli jestli jsou v Německu nebo kde. Nevěděli nic.“ Vetšina lidí se rusům vyhýbalo moc jsme s nima nepřišli do styku naštěstí. Starší lidi co zažili válku „šílely“. Například moje maminka první co bylo když se to dozvěděla, to totiž ještě nebyla televize, nebo nic tak rozšířeného zvlášť ne na chalupě tam se svítilo petrolejkou, tak měli bateriové rádio. A moje maminka, když se dověděla že přijeli Rusové, tak první co bylo, že vzala vozejk a šla nakoupit. Říkala že bude válka, tak aby byly zásoby, aby měla všeho dostatek.
Zároveň však rezolutně odmítáme pokusy některých osob, které byly dosud hlavními nositeli tendencí utlumovat demokracii.Víme, že byli nositeli nesprávných metod práce a zneužívali svěřené funkce. Nesou velkou vinu na nezákonných politických procesech.“ Josef Polda vyzval komunistické funkcionáře, kteří páchali v padesátých letech křivdy, aby odstoupili.
Krátce před okupací Sovětský svaz už v té době považoval vývoj v ČSSR za otevřený nástup reakce a začal připravovat vojenský zásah. Zorganizoval poradu pěti komunistických stran ve Varšavě, na níž měl být socialismus s lidskou tváří i jeho protagonisté postaveni před soud. Českoslovenští představitelé účast na jednání odmítli jako vměšování do vnitřních záležitostí státu a účastníci varšavského rokování museli své upozornění na nebezpečí převratu shrnout do dopisu zaslaného ÚV KSČ. Byl projednáván i v Liberci a pro svou ultimativnost odmítnut. Plénum OV KSČ zároveň vyjádřilo plnou podporu Alexandru Dubčekovi, který v oficiální odpovědi, vysílané toho večera televizí, obsah dopisu rovněž odmítl akceptovat. Otevřené vypovězení poslušnosti SSSR mělo u široké veřejnosti obrovskou odezvu. Zkreslená tvrzení varšavského dopisu, jež byla v rozporu s každodenní zkušeností, a neomalené vměšování do vnitřních věcí byly pociťovány jako národní urážka.Na právě probíhajících LVT bylo na podporu politiky KSČ sebráno 21.000 podpisů a další pětice posílaly závody, úřady i strany NF. Následující porada v Čierné nad Tisou a v Bratislavě vyvolala stejné reakce. Za hlavní úkol se začala považovat ochrana státní suverenity a právo na vlastní cestu. Autor:Michaela Žihanská
Byli tady totiž samý odboje a poslouchala se Svobodná Evropa. Televize to se nedalo pustit to byli samý sjezdy. Tak jsme si pořídila 200 kazet folku a poslouchala jsem folk a mezi to Svobodnou Evropu. Tak se dalo přežít, no já osobně tedy. I když se vojáci radši drželi těch svejch tanků. Třeba v Praze, já ani nevím, kde tady byli, jestli obsadili kasárny a spíš jako v Praze stanovali v parcích a tak. Pamatuju si že se hodně mezi lidmi povídala jedna povídka a statečným okenáři nebo ak nějak. Říkalo se že: Když už se zde Rusové usadili, tak strašně nakupovali, koupili si velké kufry, a všechno tady skoupili (boty, bylo jim úplně jedno, jaké měli číslo). Ty kufry posílali domů (do Ruska). V Jablonci je jedna taková prudká ulice, tam šel Rusák (papaláš) a za nim jeho pucflek (sluha vojáků) a proti ním šel chlap, nesl okno na zasklení. Když došli k sobě, tak muž nezastavil, okno otočil proti nim a srazil jím oba dva. Přišlo nám to velice vtipné že se našli i odvážní lidé. Teď když je to za mnou si myslím, že to bylo hnusný, ne že bych si myslela že teď to je o něco lepší, ale bylo to hnusný. Autor: Barbora Šádková
STŘEDA 21. srpna Vojenskou okupaci Československa předpokládal kromě „zasvěcených“ málokdo. Kolony jednotek sovětské a polské armády překročily severní hranici kolem půlnoci. Byly označeny bílým pruhem a vezly nezvyklé množství pohonných hmot. Lidé sledovali vojska z oken a domnívali se, že jde o manévry, a někde na tanky dokonce přátelsky mávali i 10 hod. Předseda OV KSČ Ladislav Belda dostává první zprávu o okupaci a neprodleně svolává schůzi předsednictva na jednu hodinu po půlnoci.1.30 V Liberci se objevují první tanky. Ve 3.15 padají první výstřely a jsou první ranění.Zpráva o okupaci se šíří a v časných ranních hodinách už jsou v ulicích stovky lidí.Tanky samotné, jejích střely i samopaly okupantů napáchaly v centru Liberce nedozírné škody. Sanitky nestačí odvážet raněné, bohužel v ulicích zůstávají i mrtví. Tanky ničily i budovy, bylo strženo podloubí u Radnice, kde sutiny zavalily a zranily lidi.
V suterénu Krajského projektového ústavu začala pracovat skupina libereckých kulturních pracovníků. Byli mezi nimi také Václav Havel a Jan Tříska. Skupina vydala ještě toho dne výzvu spoluobčanům. ONV během dne vyjednával se zástupci okupačních armád o nepoužívání střelných zbraní proti našim občanům, zastavení průjezdu městem, určení styčného důstojníka, apod. Večer bylo vydáno první mimořádné vydání Vpředu, který posléze vycházel dvakrát denně pod názvem Svobodný Vpřed.Bylo také vytištěno Prohlášení OV KSČ k okupaci v ruštině, němčině a polštině, rozdávané vojákům okupačních armád. Ve večerních hodinách odjíždí z okresu do Prahy 16 delegátů na mimořádný vysočanský sjezd. Intenzivně se začalo pracovat na spojení se světem. Z amatérských vysílaček Svazarmu a vysílačky Skloexportu se vysílalo v několika jazycích, aby se zahraničí dozvědělo, co se u nás děje. Do této zpravodajské služby se zapojil také Václav Havel, který celý týden pracoval pro liberecký rozhlas. Autor: Michaela Žihanská
Třetí příběh pamětníkačala okupace bylo mi 16 let. Alena Chlupatá Narozenav březnu 1952 v Liberci. V té době jí bylo 16 let a chodila do učení na servírku byla ještě ve škole.Když začala Zatím co Českoslováci se okupace bylo mi 16 let. Začalo to tady asi takto:Nás sousedka snažili uvolnit ze sovětských pout, svět žil vlastními vzbudila ráno v půl 6 bouchala na okno.A říkali jsme si kterej problémy. blázen to na nás bouchá! A řvala „Vstávejte vstávejte okupujou nás Rusáci.“Tak jako bylo to takový divný, ale Rok 1968 stejně jsem ten den musela do práce. Máma nikam nepujdeš! Evropa Já sem říkala tak co je nějaký okupování no mě to v tu dobu Velká Británie 1.7.1968 nějaký zvláštní nepřišlo. V té době jsem se zde učila Dohoda o nešíření servírkou v hotelu Radnice. V práci jsme dělali stále to samý atomových zbraní akorát se vymýšleli všelijaký vtípky na ně jako třeba vtipné Přes 100 států podepsalo v jídelníčky a tak. A docela skandální zjištění bylo, když jsem Londýně, Washingtonu a se dozvěděla zě vojáci nevěděli že nás okupují. Oni jezdili Moskvě dohodu o nešíření jen ve svejch tancích protože lidi by na ně asi házeli rajsky, atomových zbraní a o vajíčka, všechno možný oni byli vystrašený někam chodit. nerozšiřování jaderných Ani neveděli co se děje. Vše se mi zdálo takový divný arzenálů. protože nejdřív to byli naši přátelé a teď nás najednou Asie okupovali. Já jsem byla jsem z toho vyděšená aky co takový Vietnam 30.1.1968 tanky vidět. Jsem vyvalila oči a neví co s tím. Vždyť já jsem Ofenzíva Tet stala před tím jak to tam vybourali asi 5 minut před tím tak Vietkong a severovietnamské mi to přišlo strašně nepříjemný. Tanky vidět lidi do toho jednotky zahájily ofenzívu házeli jsem si říkala ještě mě zastřelí a co potom že jo. Říkám Tet, která byla počátkem holky já du já se na to dívat nebudu. Pak jsem jen viděla jak vojenské porážky Spojených lidi zběsile běží pryč a pak jsem se dozvěděla že to tam států ve Vietnamu. zasypalo tu maminku s dítětem v kočárku. To bylo hnusny ale Amerika s tím se nedalo nic dělat ale byla jsem rozčilená že se tak USA 17.3.1968 chovaj. Když jsou to naši přátelé. No a dnes když je to Robert Kennedy zavražděn zamnoz ak si myslím že určitě jsme mohli být na jiné úrovni. Robert F. Kennedy, od roku Myslim že i docela daleko ale s tím se nedá nic dělat. Třeba 1964 senátor za New York, se to napraví a třeba taky ne co člověk nevý. No bylo to moje byl v průběhu předvolební mládí já jsem tomu ještě moc nerozuměla když se to tak kampaně (kandidován za vezme. Asi to mělo tak bejt. Akorát se to i mělo asi stát jinak, demokraty na funkci aby tu s námi nebyli tolik let. prezidenta) zavražděn v Los Autor: Barbora Šádková Angeles Jorháncem Sirhánem Bišarou Sirhánem.
Rok 1968 ve světě
Austrálie Nauru 31.1.1968 Nezávislá republika Nauru Korálový ostrov Nauru získal nezávislost od mandátních mocností Velké Británie, Nového Zélandu a Austrálie. Prvním prezidentem se stal Hammer De Roburt. Autor: Barbora Šádková
Současné památky na radnici z roku 1968 v LBC V Liberci zůstalo spousta památek z léta 1968. A to díry po kulkách na radnici jsou stále, zranění z té doby dodnes žijí a jsou mezi námi a myslí na tu strašnou dobu. Nebo také památník na radnici kde jsou napsaní všichni lidé kteří zemřeli a poslední místo je prázdné. A to je za ty lidi kteří byli zraněni nebo se jim cokoliv stalo. Také se vypráví jak ten tank naboural do podloubí u radnice schválně a zabil tím tu ženu s malím dítětem. To taky není pravda jelikož ten tang zabloudil a začal se tam motat vlastně to byla nehoda. Za kterou někdo bohužel zaplatil no a ten někdo byla neviná žena s dítětem v kočárku což je velice smutné.
Anketa Velice skandání zjištění bylo to že většina mladých lidí nevý co se zde dělo a že vůbec něco a když vědí tak si z toho dělají srandu aříkají že by si koupili kolu nebo podobné věci. Tyto lidi co odpovídali hloupě jsme se rozhodli v anketě nezobrazovat. Zobrazíme jen ty nejzajímavější a ty překvapivé. Pokládali jsem jim tyto otázky: 1)Co si o roce 1968-1969 myslíte? 2)Jak by jste se v té době asi zachoval(a)? Daniela Horáková 1)Určitě to neschvaluju, potlačilo to vývoj ČR do budoucích let. 2)Nedovedu si představit že bych se v tom politicky angažovala. Jan Kvapil 1)Asi bych proti tomu bojoval. 2)Určitě nechci, ayb se to opakovalo. Marie Balážová 1)Určitě to bylo pro nás jako pro Čechy strašné, potlačilo to hlavně vývoj ČR. Nesouhlasím s tím. 2)Určitě bych se v tom neangažovala, aby za to nepikala moje rodina.
Mělo to smysl? Poznali jsme pamětní místa Liberce z pohledu o němž jsme nic nevěděli, protože možnost setkání s pamětníky z událostí r.1968 se nám nikdy nenaskytla proto to bylo to velice poučné a zajímavé dozvěděli jsme se i věci, které jsme vůbec netušili. Autor: Autoři všech článků
Na projektu pracovali: Autor: Barbora Šádková Pomocný tým: Michaela Žihanská, Anna Kopecká, Silvie Alexandra Procházková, Petr Čech, Filip Adamec, Karolína Kopecká, Marie Hudečková, Andrea Kërbrová, Petra Kmínková, Tereza Kvapilová. Použité zdroje, materiáli: Iternetové stránky:http://www.mojemesto.cz/liberec-563889.html Použitá literatura: výpisky z knihy o Liberci Fotky poskytla pamětnice Alena Chlupatá se slovy: „Dejte na ně pozor můj tatínek si jich moc vážil neměl je každý zabíjelo se za to.“
