HISTORIE A DVENTNÍHO SPOLEČENSTVÍ SOBOTNÍHO ODPOČINUTÍ
Vydavatel: Nadační fond Adventního společenství sobotního odpočinutí Zámrsky 112 753 01 Hranice Česká republika Internet: www.aso-online.info Telefon: 581 623 546 E-mail:
[email protected] 2
HISTORIE ADVENTNÍHO SPOLEČENSTVÍ SOBOTNÍHO ODPOČINUTÍ
OBSAH Duchovní kořeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Vznik Adventního společenství sobotního odpočinutí . . . . . 9 Adventní společenství sobotního odpočinutí v Německu . . . 13 Dodatek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
3
Duchovní kořeny Adventní společenství sobotního odpočinutí (The Sabbath rest advent church) má své duchovní kořeny v protestantské reformaci šestnáctého století. Obrovské změny, které s sebou přinesla reformace, byly ovocem víry zboţných reformátorů a některých náboţenských skupin, jako byli valdenští1, lolardi2 a čeští bratři3, kteří povaţovali Bibli za základ své víry a způsobu ţivota. Tito věrní lidé byli pronásledováni a označováni za heretiky4, protoţe proţívali svou víru v rozporu s předpisy oficiální církve. Byli připravováni o majetek, vsazováni do vězení, mučeni a popravováni. Někdy byly proti nim dokonce vyhlašovány války. Bylo jim odpíráno právo na svobodu svědomí a praktikování jejich víry, protoţe v té době existovala pouze jediná uznávaná církev, a ta byla navíc úzce spojena se státem. V podstatě právě toto spojení církve a státu bylo základem pro pronásledování. Protestantská reformace šestnáctého století je tedy logickým projevem postoje těchto pronásledovaných křesťanů. V kaţdém případě pro rané protestanty zásada oddělení církve od státu byla stále ještě něčím neznámým. Reformátoři a jejich stoupenci se samozřejmě snaţili udrţovat správný vztah ke státu, ale i oni se z nedostatku poznání dopouštěli chyb. Často se zabývali otázkou, kdo by měl v tomto „manţelství“ církve se státem hrát vůdčí roli. Církve, které byly nejvíce ovlivněny Lutherem, inklinovaly k podřízení se autoritě státu. To samé platilo o anglikánské církvi, která dokonce zašla tak daleko, ţe vládce ustanovila svým duchovním vůdcem. V Ţenevě rozvinul Kalvín model, ve kterém zase vůdčí roli hrála církev. Ovšem na rozdíl od středověké nadvlády církve, uznala Ţeneva Bibli jako zdroj své ústavy. V Americe zase ustanovili kalvinisté určitou formu vlády, která nesla zdání církve, ale nakonec se i tento systém začal zneuţívat. Postavení ve vládě mohli například zastávat jen členové státní církve nebo se vynucovala účast na církevních bohosluţbách a kdo se jich neúčastnil, byl pokutován nebo vězněn. To brzy vedlo k pokryteckému křesťanství, coţ bylo samozřejmě v naprostém protikladu k původním cílům reformace. 4
V zásadě se opakovaly stejné chyby, jakých se dopouštěla církev, ze které lidé odešli. Roger Williams5 a další reformátoři sedmnáctého století rozpoznali toto nebezpečí a volali po oddělení církve od státu. Tento postoj však způsobil, ţe je lidé povaţovali za rebely. Na oddělení církve a státu se tehdy dívali jako na něco, co by podkopalo autoritu státu a vedlo k rozkladu společnosti. Současný americký stát Rhode Island, který Roger Williams zaloţil, byl první americkou kolonií, kde se poprvé začalo uplatňovat oddělení církve a státu. Přišli tam lidé různého vyznání jako anabaptisté, kvakeři a další, aby tady praktikovali svoji víru, coţ bylo v jiných státech nezákonné. V sedmnáctém a osmnáctém století se stala Severní Amerika misijním cílem a také útočištěm mnohých, kteří zastávali odlišný názor, neţ měla státní církev, a byli proto vystaveni nesnášenlivosti a pronásledování. Tito lidé pocházeli z tradičních protestantských církví a také z menších protestantských skupin. Své bezpečné útočiště zde hledali také racionalisté6 a deisté7. V polovině osmnáctého století se v Novém světě začal klást větší důraz na náboţenskou svobodu, a to na základě určitého obrozeneckého hnutí8 mezi různými protestantskými církvemi v Americe a také na základě reakce vycházející z Francouzské revoluce. Výsledkem bylo oddělení církve od státu. Rovnoprávnost všech náboţenských skupin pokud jde o občanské právo byla zájmem jak protestantů, tak i racionalistů. Ukázalo se, ţe náboţenská svoboda má příznivý vliv na růst protestantské víry, která byla zaloţena na Bibli jakoţto zjevené Boţí vůli a která zdůrazňovala ospravedlnění vírou v Krista stejně jako potřebu osobní náboţenské zkušenosti. V důsledku toho se v první polovině devatenáctého století mezi různými protestantskými církvemi rozšířilo náboţenské obrozenecké hnutí, a to jak ve starém, tak i v novém světě. Šířila se Bible a vznikalo mnoho misijních společností. V mnoha zemích se začalo studovat Boţí slovo a zejména proroctví. To vedlo k všeobecnému očekávání Kristova návratu neboli druhého 5
adventu9. Změny ve společnosti, doprovázené různými přírodními úkazy (jako třeba padání meteoritů-leonidů v roce 1833), posilovaly víru mnohých v přesvědčení, ţe se blíţí nějaká zvláštní událost. Toto hnutí se nejvíce projevovalo v Severní Americe, kde William Miller a stovky dalších kazatelů kázalo, ţe Kristus brzy znovu přijde. Miller byl před svým obrácením deistou. Bylo mu tenkrát 34 let. Poté co poznal Jeţíše jako svého osobního Spasitele, snaţil se přesvědčit své přátele o realitě Boha, který se aktivně podílí na našem osobním ţivotě. S tímto cílem začal důkladně studovat Bibli. Uvědomoval si, ţe proroctví v Boţím slově pomáhá překonávat zaujatost. Kdyţ studoval proroctví podrobněji, nabyl přesvědčení, ţe se Kristus v blízké budoucnosti opět vrátí na zem. Přestoţe cítil jasné povolání od Boha kázat svou víru veřejně, vyhýbal se tomu. Jako farmář a laik dával přednost přenechání tohoto úkolu v rukách duchovenstva. Přesto se nemohl vyhnout rozhovorům o své víře se svými přáteli a v roce 1831 byl nakonec pozván, aby kázal své přesvědčení na veřejnosti. Tehdy se uţ přestal déle zdráhat a začal šířit poselství o Kristově druhém příchodu. Pozvání kázat poselství v různých protestantských církvích se od té doby násobila. William Miller byl ze začátku vítaným hostem ve všech protestantských církvích, protoţe jeho poselství způsobovalo duchovní obrození. Během několika let nejméně 50.000 lidí (někteří uvádějí aţ 100.000 lidí) na východě USA dosvědčilo svou víru v brzký Kristův příchod. Toto poselství kázalo asi 500 kazatelů a 1.500 laiků. Vzniklé obrození se dostalo do povědomí jako „adventní hnutí“ a jeho následovníci byli nazýváni „adventisté“. Ani William Miller, ani ţádný jiný adventista neměl v úmyslu zaloţit novou církev. Ve skutečnosti doporučovali nově obráceným, aby zůstávali ve svých církvích a na Jeţíšův příchod se připravovali tam. V roce 1844 však došlo ke zlomu ve vztahu k tradičním církvím. V té době byli adventisté buď vylučováni z církví nebo z nich odcházeli dobrovolně. 6
Na podzim roku 1844 zaţili adventisté hořké zklamání, kdyţ očekávaná událost – viditelný příchod Krista, nenastala. Z mnoţství lidí netrpělivě očekávajících tuto událost zbyla jen hrstka věrných, kteří se i nadále drţeli naděje, ţe se Kristus brzy vrátí na zem. Tito věřící zanedlouho pochopili, ţe si špatně vyloţili proroctví o událostech, které v té době měly nastat. Ve skutečnosti nelze vypočítat přesné datum Kristova druhého příchodu (viz Matouš 25,13). Časová proroctví, která studovali, poukazovala na jinou událost – očištění nebeské a ne pozemské svatyně (viz Daniel 8,14), jak adventisté chybně pochopili. Přesto zkušenost a naděje adventistů nebyly marné. Jeţíš upozorňoval své učedníky, aby si zachovávali neustálou bdělost ve vztahu k jeho druhému příchodu – události nesmírného významu pro celý křesťanský svět. „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, o které netušíte.“ Matouš 24,44. Druhý Kristův příchod se pro ně stal stejně ţivou nadějí, jakou býval pro rané křesťany. Studium prorockého času přivedlo pozornost věrného zbytku adventistů na Kristovu sluţbu v nebeské svatyni, jak je popsána v Pavlově listu Ţidům, v Novém zákoně. Kdyţ adventisté studovali nebeskou svatyni a její pozemský protějšek ve Starozákonních dobách, uviděli zvláštní postavení Boţího zákona, zejména však čtvrtého přikázání. Centrem původní svatyně a také později Šalomounova chrámu bylo Desatero. Čtvrté přikázání popisuje Sabat (sobotu) jako den odpočinku, který Bůh určil lidstvu. Sobota – sedmý den týdne – tedy není ţidovským ustanovením, ale byla dána lidstvu při stvoření země (viz 1.Mojžíšova 2). Adventisté jsou přesvědčeni, ţe sobota jako boţské ustanovení bude platná aţ do konce času. Přijali také další důleţité skutečnosti, například to, ţe duchovní dary, o nichţ mluví Pavel v 1.Korintským 12-14 nejsou omezeny jen na dobu rané církve, ale ţe je Bůh dává i v současnosti. Dar ducha proroctví se zvláštním způsobem projevil ve zkušenosti Ellen G. Harmonové (později Ellen G. Whiteová). Bible zůstala v souladu s protestantskou tradicí 7
jediným měřítkem víry adventistů, ale také dar ducha proroctví se osvědčil jako neocenitelná pomoc při uplatňování biblických zásad v kaţdodenním ţivotě. V roce 1848 pořádali adventisté několik malých konferencí, na kterých se diskutovalo o výše uvedených tématech, které byly přijaty jako body víry. Do roku 1850 byly zformulovány hlavní body věrouky a mezi roky 1860 a 1863 udělala církev některé důleţité kroky ve své vlastní organizaci a přijala oficiální jméno. Takto vznikla Církev adventistů sedmého dne (CASD). Toto malé hnutí se velmi rychle rozvíjelo. Do roku 1863 mělo 3.500 členů, zatímco na počátku dvacátého století vyznávalo jejich víru jiţ téměř 75.000 lidí. V rané církvi adventistů se v kázáních kladl důraz na prorocké výroky Bible a na morální zákon (desatero). Nicméně přestoţe navenek se toto učení zachovávalo, netrvalo dlouho a mnoho adventistů opustilo protestantskou zásadu ospravedlnění vírou v Krista. Stejně jako se to stalo jiţ mnohokrát jiným hnutím v minulosti, zbylo i v této církvi po nějakém čase jen vnější zachovávání forem spojené s vnitřní prázdnotou. A tak i toto hnutí ztratilo svou duchovní moc, stalo se samolibým a potřebovalo další obrození. V roce 1888 církev pořádala významnou Generální konferenci v Minneapolis, ve státě Minnesota. Účastnili se jí také dva mladí kazatelé, kteří poukázali na tento problém církve. Proţili silnou zkušenost ospravedlnění vírou v Krista, coţ je vedlo, stejně jako Luthera a mnohé další, ke kázání jejich poselství s vnitřním přesvědčením, které bylo v souladu s jejich ţivoty. Ellen Whiteová tyto mladé kazatele podpořila a po několik let tito tři pracovali společně. Přesto ani jim se nepodařilo přivést církev ASD k trvalému duchovnímu obrození. Nicméně na počátku dvacátého století zaţívala církev ASD mohutný příliv členů. Bylo zaloţeno mnoho dobročinných organizací, nemocnic a škol a rozvinulo se celosvětové misijní dílo. Církev však celkově postrádala vnitřní duchovní sílu raných let, která by vedla lidi k osobní zkušenosti víry.10 8
Vznik Adventního společenství sobotního odpočinutí V polovině dvacátého století vzniklo uvnitř církve ASD obrozenecké hnutí zaloţené na poselství o ospravedlnění vírou (jak bylo představené v roce 1888 a krátce poté). Toto hnutí začalo v USA a v Austrálii a brzy se rozšířilo i do jiných zemí. V roce 1958 přišel s tímto poselstvím do kontaktu muţ jménem Frederic T. Wright, který byl učitelem na adventní univerzitě v Palmerston North v Novém Zélandu. Svou osobní zkušenost později zaznamenal v knize „Z otroctví na svobodu“. V té době si ještě neuvědomoval plný význam své zkušenosti a také důsledků, jaké to přinese pro jeho ţivot. V podstatě se vrátil k původní křesťanské víře – stejné víře, která naplňovala adventisty na počátku jejich hnutí. Poté co zjistil, ţe kdykoli mluvil o své nové víře, školní úřady reagovaly odmítavě, rozhodl se F.T.Wright mlčet a nedělat potíţe. Nechtěl o své víře mluvit veřejně, pokud by k tomu nedostal přímé pověření. Po mnoha měsících vnitřního zápasu uţ nemohl dále odolávat Boţímu povolání, které rozeznal v mnoha pozváních mluvit ke studentům a jiným členům církve. Se svou vírou a zkušeností se sdílel jak v osobních rozhovorech, tak i v biblickém studiu, ačkoli vţdy respektoval postavení vedoucích školy. Konflikt však byl nevyhnutelný, a tak nakonec v roce 1960 opustil univerzitu a začal pracovat jako pastýř. Nějaký čas nato byl vyloučen z církve ASD. Mezitím se lidé začali velice zajímat o „obrozenecké hnutí“ uvnitř církve ASD a F.T.Wright byl často ţádán, aby mluvil o své víře. V důsledku toho začal v roce 1961 pracovat na plný úvazek jako kazatel. Znovu nabyl pevného přesvědčení, ţe to, co ho přivedlo k tomuto kroku, bylo boţské povolání – přesvědčení, které postupně dozrávalo a bylo po určitou dobu pečlivě zkoušeno. Od začátku své práce byl F.T.Wright závislý na dobrovolných darech lidí, kteří touţili slyšet poselství a měli zájem o to, aby mohl pokračovat ve své práci jako kazatel. Přijal zásadu, ţe nebude 9
nikdy ţádat o peníze. Přesto mohl dále pokračovat ve své práci, coţ viděl jako potvrzení toho, ţe jej k této práci povolal Bůh. V roce 1962 se s rodinou přestěhoval do severní části Nového Jiţního Walesu v Austrálii a v roce 1963 se malá skupina věřících soustředěná kolem něj oddělila od Církve adventistů sedmého dne. Přestoţe nikdy neměl v úmyslu vytvořit nějakou oddělenou církev, nakonec se musel smířit se skutečností, ţe uvnitř církve ASD není moţné obnovit původní víru. V letech, které následovaly, se malá skupina věřících z Austrálie a Nového Zélandu rozšířila o nové věřící ze Severní Ameriky, Evropy a Afriky. Kaţdoroční stanová shromáţdění (konference), na kterých se v různých zemích po dobu asi jednoho týdne studovala Bible, pomáhaly upevňovat víru věřících. Tito lidé byli v podstatě Adventisty sedmého dne v tom nejvěrnějším slova smyslu. Nové hnutí však nebylo omezeno pouze pravdami pochopenými hnutími z let 1844 a 1888. Duchovní světlo rostlo kaţdý rok. Nejdůleţitější pravdy Adventního společenství sobotního odpočinutí se dají shrnout takto: Evangelium není jen teorie. Je to moc, která uschopňuje člověka ţít ţivotem podobným ţivotu, který zde ţil Kristus; ţivotem, který je v souladu s Boţími zákony. Hlubší pochopení milujícího Boţího charakteru. Existuje všeobecně rozšířená představa trestajícího a ničícího Boha (Otce) Starého zákona a milujícího Spasitele – Boha (Krista) Nového zákona. Ve skutečnosti jsou však Kristus a jeho Otec jedno a nikdo z nich se nemění (viz Malachiáš 3,6 a Jakub 1,17). Kristus přišel na zem, aby zjevil povahu svého Otce. Kristus nám dal jediný spolehlivý obraz o Bohu. Pokud se v tomto světle podíváme na citáty o Bohu ze Starého zákona, dostávají nový význam. Den odpočinku (Sabat), který dal Bůh lidstvu, získal ve světle odpočinutí v Bohu nový a hlubší význam. Adventní společenství sobotního odpočinutí uznává sedmý den (sobotu) jako Bohem 10
daný den odpočinku. Aplikace této zásady se však neomezuje jen na svěcení jednoho dne v týdnu. Sobotní odpočinutí je zásadou v ţivotě obráceného křesťana. Člověk, který má sobotní odpočinutí, uznává Boha za Zdroj (Původce) svého ţivota, Řešitele problémů, Plánovače, Nositele starostí, Lékaře a Vykupitele. Takový člověk má osobní přístup k tomuto Zdroji jen skrze Krista. Pokud jde o organizační strukturu církve, Kristus je uznáván za jedinou hlavu církve. To znamená, ţe kaţdý pracovník v Boţí církvi je povolán Kristem. Je pak úkolem členů církve, aby vyzkoušeli toto povolání a jestli jsou o něm přesvědčeni, potvrdili ho. Nejde o zjišťování vůle většiny jako v případě demokratických voleb. Věřící lidé se upřímně modlí, zkoumají Boţí vůli a jednají v souladu s ní. Jedině tak můţe církev oficiálně potvrdit Boţí volbu. Dalším praktickým důsledkem postavení Krista jako hlavy církve, je skutečnost, ţe ustanovuje posla jako svého prostředníka, aby oznámil církvi to, co si přeje jí sdělit. A opět je na členech, aby vyjádřili své přesvědčení zaloţené na biblických principech, a tak potvrdili nebo odmítli volbu posla. To samé platí pro přijetí nebo odmítnutí samotného poselství. Pro členy adventního společenství sobotního odpočinutí byl F.T.Wright posel povolaný Bohem a to, co kázal, je pro ně přítomnou pravdou. V roce 1964 začal F.T.Wright vydávat měsíční zpravodaj, který byl původně určen pro malou skupinu věřících jako informační bulletin. V roce 1965 byly poloţeny základy pro tiskárnu s vlastním tiskařským zařízením a v roce 1966 bylo vytištěno první číslo měsíčníku „Posel ţivé spravedlnosti“. (Později došlo ke změně názvu na „Poselství“). Kromě článků o poselství od F.T. Wrighta zde byly i články a zprávy od jiných členů hnutí. Začaly se také tisknout knihy, které se prodávaly za nákupní cenu. V roce 1973 začala tiskárna v Německu tisknout literaturu v němčině a později v jiných jazycích (kromě angličtiny). 11
V roce 1964 F.T.Wright poprvé odjel do Spojených států a zůstal tam několik měsíců. V roce 1966 uţ byli zástupci Adventního společenství sobotního odpočinutí v Severní Americe, v roce 1966 v Německu, v roce 1967 v Norsku; v sedmdesátých letech v Jiţní a Východní Africe a také v dalších zemích východní a západní Evropy. V osmdesátých letech v Indii a v dalších zemích. Dnes je církev zastoupena ve více neţ třiceti zemích ve všech obydlených kontinentech světa. Odhaduje se, ţe na celém světě je více neţ 2.000 členů církve. Důleţitým aspektem náboţenského ţivota v Církvi adventistů sobotního odpočinutí jsou kaţdoroční stanová shromáţdění (konference). Pokud je to moţné, je v kaţdé zemi kaţdý rok alespoň jedna konference, na které se káţe poselství. Do roku 1988 byl hlavním kazatelem F.T.Wright. Kvůli postupující Parkinsonově chorobě se rok od roku horšila jeho schopnost mluvit a od roku 1989 se stal hlavním mluvčím na konferencích Andreas Dura z Německa. Ačkoli hnutí bylo nezávislé na ostatních církvích, do roku 1989 nemělo celosvětově jednotné jméno. Nakonec byla uznána nezbytnost takového kroku a bylo přijato jméno „The Sabbath Rest Advent Church“ (Adventní společenství sobotního odpočinutí). Toto je jméno církve v kaţdé zemi, i kdyţ je samozřejmě přeloţeno do jazyka dané země. Aţ do roku 1993 bylo centrum církve v Palmwoods, v Queenslandu v Austrálii. V té době se ho církev musela vzdát kvůli určitým osobním poţadavkům rodiny F.T.Wrighta, které by jinak nemohly být urovnány. Následně bylo centrum přemístěno do Dickendorfu v Německu. Také F.T. Wright se v roce 1993 přestěhoval do Dickendorfu a tam také v roce 1997 ve věku 71 let, zemřel. Adventní společenství sobotního odpočinutí neorganizuje ţádné kampaně pro nábor členů a rovněţ nikomu nevnucuje svou víru. Základním principem je kázání poselství jen tam, kde o něj lidé projeví zájem. Členům církve jde také o blaho společnosti. Tento zájem se neomezuje pouze na duchovní oblast, ale týká se rovněţ oblasti 12
zdraví. Církev je tedy aktivní v oblasti péče o zdraví, výchovy dětí, mládeţe a dospělých a rovněţ v péči o potřebné lidi. V této práci je kladen maximální důraz na aplikaci ţivotní filozofie vyučované v adventistických publikacích spisů E.G. Whiteové. Ve zdravotní sluţbě se zdůrazňuje osobní zodpovědnost kaţdého člověka za své zdraví a důleţitost zdravého ţivotního stylu. Výchova mladých lidí zahrnuje všeobecné vzdělání a také kombinaci tělesné aktivity a výuky manuální zručnosti. Jedním z cílů péče o potřebné lidi je naučit je, aby si byli schopni pomoci sami do té míry, jak je to moţné. Kromě centra v Dickendorfu existují ještě další instituce, kde se naplňují úkoly a cíle církve. Na Novém Zélandu a ve Svazijsku jsou venkovské školy. V Tanzánii je domov pro sirotky.
Adventní společenství sobotního odpočinutí v Německu Počátky církve v Německu sahají do roku 1966 aţ 1968. V té době F.T. Wright Německo navštívil. V roce 1968 začal Wolfgang Meyer překládat poselství do němčiny a kázat je. Od roku 1970 pracoval na plný úvazek. V roce 1973 zaloţila církev malou tiskárnu v Sonderbachu v Hessensku a začala tam tisknout měsíční magazín Botschaft aktuell (německá verze „Poselství“). Tento časopis se pak distribuoval mezi všechny členy církve v německy mluvících zemích. Zde byly také počátky překládání a tištění knih v angličtině. První konference v Německu se konala v roce 1969 v Zwingenbergu, v Hessensku. Od té doby se konají konference každý rok. Tato setkání se konala v mládežnických ubytovnách a jiných veřejných budovách pronajatých speciálně pro tyto účely až do roku 1986. 13
V roce 1978 zemřel Wolfgang Mayer při autonehodě v Rakousku. Krátce nato jej nahradil Andreas Dura a pokračoval v budování německé církve. Jak bylo už zmíněno dříve, byl v roce 1989 také povolán k práci pro celosvětovou církev. V roce 1982 církev zakoupila dům a pozemek v Dickendorfu v Porýní. Byla to první nemovitost, kterou kdy církev v Německu vlastnila. Ve stejném roce tam byla přestěhována také tiskárna, přestože dům bylo třeba opravit a zrekonstruovat. Tyto práce vykonávali členové církve, aby se ušetřily finanční prostředky. To vše přirozeně vyžadovalo určitý čas, takže všechny práce byly dokončeny až v roce 1985. V roce 1986 se konala první konference na vlastní církevní půdě. V roce 1989 církev zakoupila další, sousední pozemek a v roce 1992 na něm postavila víceúčelovou budovu, kde byla tiskárna, kanceláře, modlitebna, pokoje pro hosty, hygienická zařízení a sklady. Budova byla dokončena v roce 1995. Centrum německé církve se od té doby stalo centrem celosvětové církve. Od roku 1992 se v Dickendorfu konají každý rok německé konference a také pravidelná mezinárodní setkání, kde se scházejí zástupci církví z celého světa. Centrum slouží i jako výukové středisko pro mladé lidi z různých zemí. Nabízí se jim zde příležitost získat praktické zkušenosti v práci církve, v péči o dům, ve zdravotnické službě i v sociálních a vzdělávacích aktivitách. Pečuje se zde o několik starších věřících a díky tomu může církev zaměstnávat jednoho pracovníka civilní vojenské služby. 8. srpna 1998 vytvořili členové církve německy mluvících zemí smlouvu, ve které vyjadřují jednotu ve víře, vzájemnou důvěru a závazek věrnosti Bohu a sobě navzájem. Bylo to poprvé, kdy byla taková smlouva vytvořena a sepsána. Také další členové v různých církvích následovali jejich příkladu. Tato smlouva se nyní každoročně obnovuje.
14
Dodatek 1) Valdenští: Náboženské hnutí, které založil v roce 1177 obchodník z Lyonu jménem Valdes. Rozdal svůj majetek chudým a cestoval po světě jako kazatel. Jeho následovníci si říkali „chudí v Kristu“, ale jejich oponenti je nazývali „valdenští“. V roce 1184 je papeţ odsoudil jako heretiky a zejména ve 14. a 15. století byli pronásledováni, mučeni a proklínáni. Viz Dr. Albert de Lange, Geschichte der Waldenser. 2) Lolardi: Náboţenské hnutí, které mělo svůj počátek ve 14. století v Anglii. Jméno lolardi je odvozené z holandštiny lollaert (ten, který mumlá) a pouţívali ho hanlivým způsobem odpůrci tohoto hnutí. Lolardi byli stoupenci anglického teologa a reformátora Johna Wycliffa (asi 1330–1384). Během vlády Jindřicha VIII. (asi 1534) se toto hnutí spojilo s anglickou reformací. Bylo také hnacím faktorem reformace v Čechách vedené Janem Husem. 3) Čeští bratři: Nejprve známí jako husité. Byli stoupenci českého teologa Jana Husa, který byl v roce 1415 upálen jako kacíř na hranici v Kostnici. V polovině patnáctého století se sloučili do Jednoty bratrské (Unitas Fratrum). Během Lipské diskuse uznal Luther Husa jako spolureformátora. 4) Kacíř: Odpadlík od oficiálního církevního dogmatu. 5) Roger Williams (asi 1603–1683): Anglický obyvatel kolonie Nové Anglie a zakladatel Rhode Islandu, který se později stal jedním ze států Ameriky. Roger Williams se dostal do konfliktu s koloniální vládou Massachusetts, protoţe se zasazoval za odloučení církve od státu a za práva amerických Indiánů. V roce 1635 byl vypovězen z kolonie. V roce 1636 se vyhnul deportaci a cestoval do Narragansett Bay. Ve stejném roce koupil 15
od Narragansettských Indiánů kousek země a s dalšími, stejně smýšlejícími lidmi, zaloţil osadu Providence (prozřetelnost) a kolonii Rhode Island. Brzo byly v Rhode Islandu zaloţeny další kolonie a v roce 1644 pro ně Williams získal smlouvy z Anglie. V roce 1651 byly smlouvy potvrzeny a v roce 1654 byl Williams zvolen prezidentem kolonie. Aţ do své smrti často slouţil Rhode Islandu a okolním koloniím jako smírce mezi osadníky a Narragansetskými Indiány, kteří mu velmi důvěřovali. 6) Racionalismus: spoléhání na rozum jako jediný zdroj poznání. 7) Deismus: Pohled na Boha jako na toho, kdo stvořil svět, ale nezasahuje do jeho vývoje. Z tohoto důvodu není Bible povaţována za zjevené Boţí slovo. 8) Obrození (křesťanské): Obrácení lhostejných a povrchních členů církve k původní víře církevních otců. 9) Advent: z latinského adventus = příchod. Také známý jako Parusia, coţ pochází z řeckého parousia = příchod nebo návrat. 10) Šlo zde o obecný trend; není zde v úmyslu soudit jednotlivce. *******
16
