Ukázky | Próza | Hilary Mantelová: Předveďte mrtvé /ukázka/
Hilary Mantelová: Předveďte mrtvé /ukázka/ V románu Předveďte mrtvé, jenž je pokračováním knihy Wolf Hall (Man Booker Prize za rok 2009, česky vydalo Argo v roce 2010) Hilary Mantelová zkoumá jednu z nejtajemnějších a nejděsivějších epizod anglických dějin: zkázu Anny Boleynové.
Hilary Mantelová: Předveďte mrtvé
Argo 2013 Překlad: Michala Marková 352 stran
Wiltshire, září 1535
Jeho děti střemhlav padají z nebe. Sleduje je ze sedla; před ním se prostírají jitra a jitra Anglie. Jeho děti se zlatými křídly a s očima podlitýma krví se řítí k zemi. Grace Cromwellová plachtí po nezměrné obloze. Tiše se vrhá na kořist, tiše se mu snáší na pěst. Ale zvuky, které začne vydávat vzápětí – zašustí brka, perutě skřípnou a s povzdechem se rozevřou, v hrdle jí tichounce zaklokotá –, znamenají, že ho poznává, jsou důvěrné, dceřiné, téměř vzpurné. Prsa má postříkaná krví, na pařátech jí ulpělo maso.
Jindřich později řekne: „Vaše děvčata se dnes činila.“ Sokol jménem Anna Cromwellová poskakuje na rukavici Rafea Sadlera, který jede králi po boku a je s ním zabrán v přívětivém hovoru. Jsou unavení; slunce se sklání a oni se vracejí na Wolf Hall s otěžemi povolenými na koňské plece. Zítra jeho žena a obě dcery odjedou. Ty mrtvé ženy, jejichž kosti už léta tlí v londýnské hlíně, se budou stěhovat. Beztížně klouzají po svrchních vzdušných proudech. Nikoho nelitují. Nikomu se nezodpovídají. Žijí prostě. Tam dole vidí jen svou kořist a vypůjčené peří lovců; vidí těkavý, trhaný svět, jednu velkou večeři.
Takhle vypadalo celé léto: kořist byla zuřivě rvána na kusy, chlupy a peří létaly na všechny strany; psi byli odvoláváni a pobízeni, znavení koně chváleni, pánové si ošetřovali pohmožděniny, vymknuté kotníky a puchýře. A nakonec si Jindřich alespoň několik dní užil slunce. Občas se před polednem ze západu přihnala mračna a zem skrápěly velké, voňavé kapky; ale pak opět vysvitlo žhavé slunce a teď je obloha tak čistá, že když se podíváte na nebe, vidíte tam, co dělají svatí.
Sesedají, předávají koně štolbům a pomáhají králi, ale on, Cromwell, už je duchem u práce – u depeší z Whitehallu, které sem byly tryskem dopraveny po poštovních cestách, jež jsou budovány v každém směru, kterým se dvůr hne. U večeře se Seymourovými přetrpí veškeré historky, jež se hostitelům zachce vyprávět, podrobí se všemu, čeho se zachce králi, který dnes večer působí rozcuchaně, šťastně a přátelsky. A až se král odebere na lože, jemu začne noční směna.
Den se sice chýlí ke konci, ale Jindřichovi jako by se nechtělo dovnitř.
Stojí a dívá se na něj; král vdechuje vůni koňského potu a na čele má široký, cihlově rudý spálený pruh. Toho dne ztratil klobouk, a tak byl zbytek lovců, jak je zvykem, nucen sejmout ty své. Veškeré nabízené náhrady král odmítl. Až se na lesy snese soumrak, sluhové venku začnou pátrat po záchvěvu černého pera v čím dál tím temnější trávě nebo po záblesku loveckého odznaku, odznaku se svatým Hubertem ze zlata a se safírovýma očima.
Ve vzduchu je už cítit podzim. Člověk ví, že takových dní, jako je ten dnešní, již mnoho nebude; a tak tu postojíme, kolem se rojí čeledíni z Wolf Hall, v modravém oparu se před námi táhne Wiltshire a západní hrabství; postojíme, král mu položí ruku na rameno a se soustředěnou tváří se prohovoří zpět krajinou dnešního dne, do zeleného mlází a k spěchajícím potůčkům, k olším na břehu, k ranní mlze, která se kolem deváté rozplynula; ke krátké přepršce, k mírnému větru, který se zvedl a zase utišil; k bezvětří a odpolednímu horku.
„Jak to, že ses nespálil?“ ptá se ho Rafe Sadler. Je to zrzek jako král, a tak nabyl růžového, pihami kropenatého odstínu a jako by měl zarudlé i oči. On, Thomas Cromwell, pokrčí rameny: cestou dovnitř položí Rafeovi ruku kolem ramen. Prošel celou Itálii – bitevní pole i stinné účtárny –, a neztratil přitom nic ze své londýnské bledosti. Po celé své divoké dětství, po všechny ty dny strávené na břehu řeky i na lukách, zůstal bílý tak, jak ho Pánbůh stvořil. „Cromwell má pleť jako lilie,“ prohlásí král. „To je to jediné, v čem se podobá květince.“ Dobírají si ho a společně se loudají na večeři.
Král odjel z Whitehallu v týdnu, kdy zemřel Thomas More, v tom nešťastném, upršeném červencovém týdnu, kdy se kopyta koní královské suity na klopotné cestě do Windsoru bořila hluboko do bahna. Dále pak se vydal okružní cestou po západních hrabstvích; když Cromwellovi pomocníci dokončili svou práci v Londýně, v polovině srpna se s královým průvodem setkali.
Král a jeho doprovod uléhá v nových domech z červenavých cihel, v domech starých, jejichž hradby se rozpadly nebo byly strženy, i v přeludných, domečky pro panenky připomínajících zámcích, u kterých opevnění nepřipadá v úvahu, se stěnami, které by rána z děla prorazila, jako by byly z papíru. Anglie se už padesát let těší míru. Taková je dohoda s Tudorovci: nabízejí mír.
Každý dům se ze všech sil snaží vypadat pro krále co nejlépe, takže v posledních týdnech bylo k vidění hodně zděšeným chvatem poznamenaných omítek i spěšných kamenických prací, jak hostitelé horlivě doplňovali vedle svých vlastních znaků tudorovskou růži. Vyhledávají a ničí jakoukoliv stopu po Kateřině, bývalé královně, kladivy rozbíjejí aragonská granátová jablka, jejich rozpadavé dílky a rozmačkaná a vystřelující semínka. Místo nich – pokud není čas tesat do kamene – se do štítů nahrubo maluje sokol Anny Boleynové.
Cestou se k nim přidal i Hans a nakreslil portrét královny Anny, ale nepotěšil ji; co tu však v této době
potěší? Nakreslil Rafea Sadlera s úhlednou bradkou a staženými ústy, s kloboukem dle poslední módy, opeřeným kotoučem ošemetně vybalancovaným na nakrátko střižených vlasech. „Udělal jste mi moc placatý nos, mistře Holbeine,“ říká Rafe, a Hans na to: „A vy myslíte, pane Sadlere, že je v mých silách vylepšit vám nos?“
„Jako malý si ho zlomil,“ vysvětluje on. „Pobíhal po jízdárně. Já sám ho zvedl zpod koňských kopyt. Takový uzlíček neštěstí to byl, co plakal po mamince.“ Stiskne chlapci rameno. „Vzmuž se, Rafe. Myslím, že ti to moc sluší. Vzpomeň si, co Hans provedl mně.“
Thomasi Cromwellovi je dnes kolem padesáti. Má podsadité, praktické, k tloušťce tíhnoucí tělo. Má černé, nyní už šedivějící vlasy, a díky jeho bledé, neproniknutelné pleti, která jako by byla stvořená k tomu, aby odolávala dešti i slunci, se lidé pošklebují, že jeho otec byl Ir, přestože ve skutečnosti to byl pivovarník a kovář z Putney, také střihač ovcí, muž devatera řemesel, chvastoun a rváč, opilec a výtržník, který se přečasto musel zodpovídat z toho, že někoho zbil nebo podvedl. Celá Evropa si klade otázku, jak mohl syn takového člověka dosáhnout svého současného postavení. Někdo tvrdí, že přišel k moci s Boleynovými, s královninou rodinou.
Jiní říkají, že to bylo jen a jen díky jeho zesnulému ochránci kardinálu Wolseymu; Cromwell měl jeho důvěru, vydělával mu peníze a znal jeho tajemství. Jiní jsou přesvědčeni, že se spikl s čaroději. Od dětství pobýval v cizině, byl žoldákem, obchodníkem s vlnou i bankéřem. Nikdo neví, kde všude byl a s kým se tam setkal, a on se tím nechlubí. V králových službách se nešetří, zná svou cenu i své zásluhy a hledí na to, aby byl řádně odměněn – úřady, naturáliemi, majetkovými listinami, panskými domy i statky.
Umí dosáhnout svého, má na to svou metodu: dovede okouzlovat i uplácet, chlácholit i hrozit, dovede vám vysvětlit vaše skutečné zájmy a taktéž vás seznámí s vašimi povahovými stránkami, o kterých jste doposud neměli ani tušení. Den co den má králův sekretář co do činění s honorací, která by ho, kdyby mohla, jediným mstivým pohybem ruky rozplácla jako mouchu. Je si toho vědom, a proto se vyznačuje zdvořilostí, klidem a neutuchajícím zájmem o blaho Anglie. Nemá ve zvyku vysvětlovat své záměry.
Nemá ve zvyku diskutovat o svých úspěších. Kdykoliv ho však navštíví Štěstěna, očekává ji na prahu a je vždy připraven rozrazit dveře, jen co zaslechne její nesmělé zaškrábání na dřevo.
V jeho městském domě v Austin Friars na stěně zamyšleně visí jeho portrét; je na něm zahalený v suknu a kožešině a v ruce svírá jakýsi dokument, jako by ho škrtil. Hans k němu tehdy ten stůl přirazil, lapil ho za ním a řekl mu: Nesmíš se smát, Thomasi. A v tomto duchu postupovali, Hans si při práci pobrukoval a on zuřivě zíral kamsi před sebe.
„Bože, vždyť vypadám jako vrah,“ prohlásil, když spatřil hotový obraz, a jeho syn Gregory opáčil, tos nevěděl? Nechává malovat kopie pro své přátele i pro obdivovatele mezi německými evangelíky. S originálem se rozloučit nehodlá – když už jsem si na něj zvykl, říká –, a tak po návratu domů nachází sám sebe v nejrůznějších fázích vzniku: opatrný obrys, první nesmělé stopy barvy.
Kde začít s Cromwellem? Někteří se nejprve pouštějí do malých, pronikavých očí, jiní začnou kloboukem. Někteří se rozhodování vůbec vyhnou a malují jeho pečeť a nůžky, jiní zvolí prsten s tyrkysem, který mu věnoval kardinál. Ať ale začnou kdekoliv, výsledný dojem je týž: pokud by tenhle člověk proti vám něco měl, asi byste ho nechtěli potkat v noci. Jak říkával jeho otec Walter: „Zkuste se na mýho Thomase křivě
podívat, a vrazí vám prst do oka. Podražte mu nohu, a podřeže vás. Ale když se mu nepletete do cesty, je to jemnej pán. A každýho pozve na skleničku.“
Hans nakreslil i krále, laskavého, v letním hedvábí, jak po večeři sedí se svými hostiteli, okna jsou otevřená, aby byly slyšet pozdní ptačí písně, a spolu s kandovaným ovocem jsou dovnitř vnášeny první svíčky. Na každé zastávce své cesty Jindřich pobývá s královnou Annou v hlavním domě panství; jeho doprovod nocuje u místní šlechty.
Je zvykem, aby se královi hostitelé alespoň jednou během návštěvy na znamení díků postarali těmto podružným hostům o zábavu, což je pro chod domácnosti značná zátěž. Počítá přijíždějící vozy se zásobami; sleduje, jak v kuchyních propuká chaos, a osobně do nich dochází v tom šedozeleném čase před svítáním, kdy podomci vytírají cihlové pece, aby je nachystali na první dávku bochníků, nabodávají dobytčata na rožně, stavějí kotle na trojnožky a škubou a porcují drůbež. Jeho strýc byl kuchařem u arcibiskupa a on se jako dítě často potloukal v kuchyních paláce v Lambethu; kuchyňské dění zná skrz naskrz, a pokud jde o královo pohodlí, neponechává nic náhodě.
Panuje dokonalé počasí. Jasné, přímé světlo zdůrazňuje každou bobulku, která se zatřpytí v živém plotu. Listy prozářené slunečním protisvětlem visí na stromech jako zlaté hrušky. Když jsme uprostřed léta mířili na západ, vnořili jsme se do stinných lesů, překonali pahorkatinu a vjeli do téhle hornaté krajiny, kde je dokonce i přes dvě hrabství ve vzduchu cítit neklidná přítomnost moře. V této části Anglie zanechali naši předkové z rodu obrů své stavby, mohyly a kamenné sloupy. My Angličané, každý muž a každá žena, máme i dnes v žilách pár kapek obří krve.
Za oněch pradávných dob v zemi nezpustošené ovcemi a pluhem lovili kance a jeleny. Lesy se táhly na celé dny cesty daleko. Občas někdo ze země vykope starobylou zbraň – sekeru, jež, vedena obouruč, dokázala setnout koně i jezdce zároveň. Jen si představte, jak se ohromné končetiny těch mrtvých pod zemí ošívají. Jejich přirozeností byla válka, a válka na sebe nikdy nenechá dlouho čekat.
Cestou přes zdejší louky nelze myslet jen na minulost; myslíte i na to, co je v téhle půdě neznatelně přítomno, co se z ní teprve líhne; anglická hlína si jako zrno hýčká a hřeje dny, které teprve přijdou, ještě nevybojované války, rány, smrt. Když sledujete Jindřicha rozesmátého, Jindřicha v modlitbách, Jindřicha, který vede své muže po lesní stezce, napadá vás, že na trůně sedí stejně jistě jako v sedle. Ale zdání může klamat.
V noci král bdí, hledí na vyřezávané trámy stropu a počítá své dny. „Cromwelle, Cromwelle, co si mám počít?“ ptá se. Cromwelle, zachraň mě před císařem, Cromwelle, zachraň mě před papežem. Pak si zavolá svého arcibiskupa z Canterbury, Thomase Cranmera, a zeptá se: „Je má duše zatracená?“
V Londýně zatím císařův velvyslanec Eustache Chapuys denně čeká na zprávu, že lid Anglie povstal proti svému krutému a bezbožnému králi. Po této zprávě nesmírně prahne a nelituje práce ani peněz, aby se stala skutečností. Jeho pán, císař Karel, je pán Nizozemí i Španělska a jeho zámořských území; Karel je bohatý a občas ho rozhněvá, že si Jindřich Tudor dovolil zapudit jeho tetu Kateřinu a uzavřít sňatek s ženou, již lid na ulicích nazývá vypoulenou běhnou.
Chapuys svému pánu v naléhavých depeších radí, aby proti Anglii vytáhl, aby se spojil se zdejšími rebely, s nespokojenci a se šlechtou, která si činí nárok na trůn, a aby dobyl ten bezbožný ostrov, kde si král
parlamentním výnosem zařídil vlastní rozvod a prohlásil se za Boha. Papež nese nelibě, že v Anglii se mu smějí a titulují ho pouze „římský biskup“ a že jeho zdejší příjmy byly přesměrovány do Jindřichovy pokladny.
Nad Jindřichem visí hrozba již napsané, ale ještě nevyhlášené papežské buly, která z něj činí vyvrhele mezi křesťanskými králi Evropy; a ti jsou zváni a povzbuzováni, aby překročili průliv nebo skotskou hranici a posloužili si tím, co patří jemu. Možná přijde i císař. Možná přijde i francouzský král. Možná přijdou spolu. Bylo by pěkné říci, že jsme na ně připraveni, leč skutečnost je jiná. V případě vojenského vpádu bychom mohli leda vykopat ty obří kosti a mávat s nimi nad hlavou, protože se nám nedostává děl, prachu ani oceli. Není to chyba Thomase Cromwella; jak Chapuys s úšklebkem prohlašuje, kdyby přišel Cromwell do úřadu o pět let dříve, Jindřichovo království by dnes na tom bylo mnohem lépe.
Pokud máte Anglii bránit, a on by ji bránil – neboť by bez potíží s mečem v ruce vyjel do boje –, musíte vědět, co Anglie obnáší. V tom srpnovém vedru stál s odkrytou hlavou u kamenných hrobek předků, mužů oděných od hlavy k patě v plátech a kroužkové zbroji, ruce v rukavicích sepjaté a strnule položené na kabátci, opancéřovaná chodidla opřená o kamenné lvy, gryfy, chrty: kamenní a oceloví muži, jejichž jemné ženy leží ve svých schránách vedle nich jako hlemýždi v ulitách. Myslíme si, že na mrtvé čas nedosáhne; dosáhne však na jejich pomníky, nehody a opotřebení je připravují o nosy a o prsty.
Z drapérie vykukuje drobná, od těla utržená nožka (zřejmě náležející klečícímu cherubovi), na tesané podušce leží useknutá špička palce. „Napřesrok musíme nechat naše předky vyspravit,“ říkají pánové západních hrabství; avšak jejich vlastní štíty a štítonoši, jejich zásluhy a postoje jsou vždy čerstvě vymalované, a v hovoru si činy, původ a názory svých předků značně přikrášlují: zbroj, v níž můj předek bojoval u Agincourtu, pohár, který mému předkovi vlastní rukou věnoval Jan z Gentu.
A pokud si v pozdních bojích Yorků a Lancasterů jejich otcové a dědové vybrali nesprávnou stranu, pomlčí se o tom. O generaci dále už se poklesky musí odpustit, dobrá pověst musí být znovunastolena, jinak se Anglie nehne z místa a bude neustále po spirále klesat do špinavé minulosti.
On sám samozřejmě žádné předky nemá, alespoň ne takové, jakými se lidé chvástají. Jacísi urození Cromwellové kdysi byli, a když vstoupil do králových služeb, heralti na něj naléhali, aby pro dobrý dojem přijal jeho erb; ale já k nim nepatřím, odvětil zdvořile, a nechci si přivlastňovat jejich zásluhy. Bylo mu teprve patnáct, když utekl z dosahu otcových pěstí, přeplavil se přes kanál a vstoupil do francouzské královské armády. Bít se byl zvyklý od chvíle, co se naučil chodit; a když už se bije, proč si za to nenechat zaplatit? Jsou ale výnosnější povolání než to vojenské a on si je našel. Proto se rozhodl s návratem nepospíchat.
Když dnes potřebuje nějaký králův urozený host poradit s umístěním kašny nebo sousoší roztančených tří Grácií, král mu řekne: obraťte se tady na Cromwella; Cromwell viděl, jak to dělají v Itálii, a co je dobré pro Italy, bude dobré i ve Wiltshiru. Někdy král vyrazí na další cestu sám, jen se svou jezdeckou družinou, královna s dámami a hudebníky setrvá a Jindřich a jeho několik největších oblíbenců se v sedlech žene krajem. Právě tak se dostali na Wolf Hall, kde už na ně čeká starý sir John Seymour, aby je i se svou kvetoucí rodinou uvítal.
„Já vám nevím, Cromwelle,“ řekne starý sir John a přátelsky ho vezme za paži. „Pojmenovat sokoly po svých mrtvých – není vám z toho smutno?“
„Mně není nikdy smutno, sire Johne. Svět je ke mně až příliš dobrý.“
„Měl byste se znovu oženit a založit novou rodinu. Třeba si najdete nevěstu tady u nás. V Savernackém lese žije spousta lepých mladic.“
Zůstal mi přece Gregory, řekne a ohlédne se po synovi; o Gregoryho se stále trochu bojí. „Ach,“ mávne rukou Seymour, „chlapci jsou výteční, ale muž potřebuje i dceru, dcera, to je útěcha. Podívejte se na Janu. Tak hodné děvče.“
Podívá se na Janu Seymourovou, jak mu její otec přikázal. Zná ji velmi dobře od dvora, byla totiž dvorní dámou bývalé královny Kateřiny i současné královny Anny; je to nehezká dívka bledá jako stěna, která většinou mlčí a na muže se obvykle dívá jako na nějaké nepříjemné překvapení.
Na krku má perly a na sobě šaty z bílého brokátu, vyšité drobnými tuhými kvítky hvozdíků. Neujde mu, že musely být dost drahé; i bez těch perel byste ji takhle těžko vystrojili za méně než třicet liber. Není divu, že se pohybuje s ostychem a opatrně, jako dítě, kterému nakázali, že se nesmí umazat.
„Jano,“ osloví ji král, „stydíte se méně, když jste teď doma mezi svými?“ Uchopí její myší tlapku do své široké dlaně. „U dvora jsme z ní nikdy nedostali slovo.“
Jana k němu vzhlíží a červená se od krku až ke kořínkům vlasů. „Viděli jste někdy takový ruměnec?“ ptá se Jindřich. „Já jen u dvanáctiletých holčiček.“
„Nemohu tvrdit, že je mi dvanáct,“ řekne Jana.
