Heterogenita současné mayské literární tvorby

Heterogenita současné mayské literární tvorby Hana Matochová

Vzpomínka je papírový drak. Pomaloučku ho pouštíš, těšíš se z jeho letu. Když je nejvýš, paměti se přetrhne nit, a tak se usadíš, abys přihlížel, jak si ho bere dálka.

Stejně jako papírový drak, jenž se vrací na oblohu s každým podzimem, vracejí se nám i vzpomínky. Nová mayská literatura připomíná tisícile­ tou tradici jedné z předkolumbovských civilizací, ale především přenáší kulturní projev tohoto etnika do soudobého kontextu. Pohledem na básnickou tvorbu vznikající na Yucatánském poloostrově v posledních třiceti letech, psanou mayskými autory a překládanou do španělštiny,  CUEVAS COB, B.: Papalote, Pelota de voz. In MONTEMAYOR, C.: Bricidea Cuevas Cob, maya. Cit. [2005-12-12], . 285

Hana Matochová

chceme poukázat na úlohu nové mayské literární tvorby při upevňová­ ní identity etnika.

1. Mayská literatura a mexická literatura ve 20. století

Literatura psaná v yucatánské mayštině má v současnosti potenciální čtenáře, na druhou stranu tento kulturní spotřebitel není vzdělaný způso­ bem, který by mu umožnil ze zdroje čerpat. Rozvoj etnického bohatství mayského obyvatelstva, jenž byl původně předmětem zájmu nemayských badatelů, se v posledních desetiletích etabloval mezi rodilými akademiky, přesto existence této slovesnosti závisí na překladech do indoevrop­ ských jazyků, které usnadňují její distribuci. Každý nemaysky hovořící čtenář přispívá k podpoře kulturní obrody indiánského obyvatelstva, je však nutné podporovat šíření mayského jazyka v komunitách i ve vzdě­ lávacích institucích. Uvádíme tři literární linie, které odráží mayskou identitu v různém společensko-historickém kontextu 20. století. Ligorred Perramon (1997) vyděluje na Yucatánu tzv. literaturu yuca­ tánskou z 19. a 20. století, tj. literaturu, která vychází z kulturních ko­ řenů mayské tradice, ale je psaná ve španělském jazyce. Hlavní tvorba spadá do počátku dvacátého století, období formování mexické společ­ nosti, které šlo ruku v ruce s niternou snahou o sjednocení a vybroušení podoby mexického národa. Mexická revoluce je historickým mezníkem, který podnítil vznik mes­tické literatury. Předkolumbovské civilizace a jejich pestré dědic­ tví se nabízely jako motiv k překonání politické roztříštěnosti. Návrat  Yucatánská mayština je v Mexiku po nahuatlu druhým nejrozšířenějším ame­ rindickým jazykem. Její původ spadá do skupiny protomayských jazyků z ob­ lastí Mexického zálivu, horských oblastí Guatemaly nebo Belize. Yucatánská mayština svoji jazykovou podobu tříbí přibližně od 14. století, přičemž v prů­ běhu evropské kolonizace došlo k výpůjčkám z lexika, morfologie i syntaxe indoevropských jazyků. Existují záznamy o 29 jazycích vyvinutých z původní protomayské varianty, z nichž 15 je stále živých a v 8 je psána literatura (např. k’iche’, kaqchikel, mam). Mexický statistický úřad INEGI uvádí, že na poloostrově Yucatán žije přibliž­ ně 786 500 obyvatel, kteří hovoří yucatánskou mayštinou, což odpovídá 37 % obyvatelstva v oblasti (2000). 286

Heterogenita současné mayské literární tvorby

k hodnotám udržovaným v periferních oblastech Mexika, na venkově, kam se přesunula i politická síla, se stal hybnou silou moderní dynami­ ky státu. Průkopníkem této tradice v literatuře byl Menendez Bolio a jeho La tierra del faisán y del venado (Země bažanta a jelena, 1922). Úkolem tohoto proudu bylo povznést Mayab – zemi Mayů – do povědomí náro­ da, oslnit její hojností a nabídnout ji jako jeden ze symbolů formování národní identity. Tvorba latinskoamerické literatury oblasti (Ibid, 112) podléhá spíše místu narození autora nebo kulisám příběhu nežli hlubšímu etnickému propojení. Známější jako indigenistický literární proud zaujímá tato kategorie v mexické literatuře pevné místo. Za vlády prezidenta Cárde­ nase (1934–40) se indigenismus proměnil v oficiální mexickou politiku, díky čemuž byla ve 20. století mayská kultura znovu objevena. Jazykem této literární produkce zůstala i nadále španělština. Pro ilustraci zmiň­ me autory jako Ermilo Gómez Abreu, yucatánský bard neúnavně připo­ mínaný v mexických čítankách, nebo spisovatelka Rosario Castellanos. Důležitou událostí v tomto období bylo založení Akademie mayského jazyka (Academia de la Lengua Maya, 1937). V průběhu šedesátých a sedmdesátých let se objevovalo stále více souborů se slovesností mayské orální tradice. Osmdesátá léta jsou pro mayské kulturní obrození přelomovým obdobím. Od tohoto okamžiku můžeme hovořit o autorech z maysky mluvících komunit, kteří publi­ kují ve svém rodném jazyce a sami se podílejí na podpoře jeho šíření. V tomto případě hovoříme o Nové mayské literatuře.

2. Postavení mayské slovesnosti v průřezu dějin a kulturotvorná úloha jazyka

Mayská literatura je rozdělována na období staré, koloniální a mo­derní zahrnující všechny základní literární žánry. Před objevením americké­ ho kontinentu yucatánská mayská inteligence zaznamenávala důležité his­ torické události, významné slavnosti a obřady i kosmogonické legendy. Glyfickým písmem je zaznamenávali do kamene, na jelenici, dřevo, ručně vyráběný papír aj. Již tyto slovesné projevy byly bohaté na literární figu­ ry a nepostrádaly ani rétorickou složku (Lacadena 2003), což podtrhuje fakt, že v mno­ha  případech sloužily mayským kněžím při obřadech. 287

Hana Matochová

Zaznamenaná slo­vesnost byla přístupná omezenému počtu vzdělaných. V prvním ob­dobí pouze kněžím, později aristokracii. K lidu se infor­ mace dostá­valy zpracované ve formě ústního přednesu a tímto způso­ bem se dále šíři­ly. Fi­lozofické myšlenky a učení byly výsadou nejvyšší společenské vrstvy. Zlomek těchto záznamů je zachován v tzv. mayských kodexech: Drážďanském, Pařížském a Madridském. „Na počátku bylo slovo“…výrok zakořeněný v evropské kulturní tradici i mimo náboženskou doktrínu. Připomeňme, že původní indi­ ánské myšlení vnímá slovo jako klíč, nástroj, který člověku otevírá ces­ tu k poznání, a pochopíme, že důsledkem této sémantické shody byla úspěšná akulturace amerického kontinentu. Slovo bylo v no­vém světě nejsilnější zbraní, která podrobila jeho obyvatele evropské vizi. Význam mayského hesla „than“ lze přeložit jako slovo, hlas, mluvu, ale zároveň jako sílu a moc. Božstvo z východu ztělesněné Kryštofem Ko­lumbem přišlo objevit novou zem. Tzvetan Todorov připomíná, jak pro nás Ko­ lumbus pojmenoval Ameriku: „Kolumbus ví, že ostrovy už mají jména, a přesto jim dává nová; některé dny se Kolumba zmocňuje po­jme­ novávací horečka…“ (Todorov 1996, 37) Otec nového světa se ujímá prostoru, byť si je vědom existence dosavadních obyvatel, a přetváří jej ve tvar identifikovatelný Evropou. Kryštof Kolumbus nebyl výjimečný válečník ani silný obchodník. Kolumbus byl objevitel. Objevil nový svět pro Evropu, našel pro rozpolcené katolíky ztracený ráj. Své idealistické vize zrealizoval opět díky slovům. Díky deníkům, které se Evropě staly předobrazem nového kontinentu, se Amerika proměnila v mýtus. Akt pojmenování byl zásadní pro porozumění. Kolumbus přeložil Ameriku Evropě. Po něm následovali další a v plné zbroji přinášeli jazyk a víru. Jednostrannost tohoto překladu byla příčinou rozpadu kulturních hod­ not původního obyvatelstva. Slova kolonizátorů jej začala připravovat o místo pro život a původní místa se stala nesrozumitelná pro jejich ja­ zyk. Lidský pud sebezáchovy volil kompromis mezi záchranou bytosti a kulturou. Bytost se veřejně zbavila své kultury, kterou zahalila do há­vu orální tradice, z níž se až do současnosti vynořují odkazy předků. Přechodnou dobou mayské literatury jsou díla ze začátku koloniál­ ního období. Indiánští kněží přijali od španělských misionářů latinskou abecedu, aby mohli uchovat svoji kosmogonii v trvalejší podobě. Nej­ důležitější zápisy zachované do současnosti byly pořizovány v jazycích k’iche’ (např. Popol Vuh, nejznámější a nejkomplexnější z odkazů mayské koloniální literatury), kaqchikel a v yucatánské mayštině, jejíž následov­ níci jsou předmětem této studie. 288

Heterogenita současné mayské literární tvorby

Jednalo se o knihy s různorodou charakteristikou, nicméně ve všech případech odkazující k tradicím, oslavám a obřadům komunity a zároveň ke kosmogonii zachovávající rysy společné pro celou mezoamerickou oblast. Často jsou připomínány texty mystické a věštecké. Literárně nej­ zajímavější jsou Knihy Chilama Balama (Libros de Chilam Balam) a Zpěvy z Dzitbalché (Cantares de Dzitbalché). První zmiňované jsou knihy spadající do kategorie „svatých knih“ (Literatura Maya, 1980, XXIV), jež se obecně nazývají Popolhuun (Popol Vuh v jazyce k’iche’). Jde o fragmenty z mayské mytologie bohatě dopl­ něné o historiografické údaje. Po celém území Yucatánského poloostrova bylo nalezeno na sedmnáct knih, které nesou jméno kněze-věštce Chi­ lama Balama a místopisný název, jenž odkazuje na jejich původ (Chu­ mayel, Tusik, Maní aj.). Tyto knihy byly určeny k veřejnému čtení, byly naučným průvodcem yucatánskou kosmogonií. Zpěvy z Dzitbalché jsou souborem rituálních zpěvů určených k hu­ debním a tanečním projevům během náboženských obřadů a nemají tak hermetickou povahu. Oproti Knihám Chilama Balama je zde pod­ statnější estetická rovina textu, měly sloužit ke sjednocování komunity. Forma zpěvů je veršovaná oproti souvislému textu Chilama Balama. Barrera Vázques v úvodu k novodobému vydání rozlišuje zpěvy podle charakteru na vypravování, modlitby, popisy kulturních zvyků a čistě ly­ric­ ké příklady. Je však nutné podotknout, že bez ohledu na toto rozdělení má každý zpěv silnou lyrickou rovinu, jež všechny spojuje v celistvý literární odkaz Mayů z Yucatánské oblasti. Ze současné perspektivy je vnímáme jako etapu rozkvětu mayské literární tvorby, hybridní způsob záznamu nic neubírá na původních kvalitách textu, naopak otevírá dia­ log s novou kulturou, a pro tehdejší společenské představitele zname­ nal výchozí cestu z dobového „nepantlismu“ (Lienhard 1992, 135). Další fází, jíž mayská literatura prošla, je čas útlumu. Zachování slo­ vesnosti záviselo na ústním přenosu. V případě Mayů je odmlka etnické paměti velmi citelná. Navíc existovala významná vrstva společnosti, která se orální tradici věnovala a po španělské intervenci byla roztroušena. Orální tradice spolu se starou a koloniální tvorbou jsou výchozími prameny pro estetické hodnoty dnešních spisovatelů. Postava mayského spisovatele, jenž je zároveň učitelem mayského jazyka a překladatelem  Výraz odvozený od nahuaského termínu Nepantla – prostor uprostřed, od­ kazující na ztrátu kulturní a společenské příslušnosti původních obyvatel. 289

Hana Matochová

do španělštiny, odkazuje opět ke zlomovému střetu patnáctého století. Nelze hovořit o tom, že „Amerika byla vždy překládána“ (Perramon 1990, 62), ale byla přeložena. Evropa si přeložila to, co potřebovala, není mož­né jí vyčítat, že nepředala své kultuře vše z té jiné. Stejně tak připomínají někteří stoupenci mayského etnika, že nikdo nebude čekat na mayskou literaturu, potažmo na obrození jejich kultury, pokud se na tom oni sami nebudou podílet. Indiánská Amerika musí začít intenzivně praco­ vat na nové tváři svého jazyka, který by si měl rozšířit „sociální mož­ nosti“ (Macura 1995, 50). Současná mayská poezie navazuje na období útlumu, jež ji nutí pře­ konávat nesnesitelné kulturní ticho. Objevuje se od 80. let 20. století. Od této doby můžeme hovořit o autorech z maysky mluvících komu­ nit, kteří publikují ve svém rodném jazyce a sami se podílejí na jeho ší­ ření. Předkolumbovská kosmogonie a orální tradice nemohou posloužit indiánským básníkům jako nástroj jedinečnosti, ale snaha nadále praco­ vat s těmito odkazy činí z nové mayské poezie jednu z možných cest k nalezení identity příslušníků mayského etnika v současném světě. Hle­ dání kulturní identity začíná u politicko-společenských vizí s bojovnou notou, které přednesla např. Martha Florinda během prvního kongresu o indiánské literatuře v Guatemale (1999); naproti tomu stojí subtilní lyrika básníků, kteří nespravedlnosti světa transformují do neuzavřených obrazů a úspěšně nacházejí nové čtenáře. Nesourodost značí potřebu postihnout právě probíhající kulturní obrodu. Jejich volba užívat v umě­ leckém projevu mayského jazyka je signálem, který připomíná opomíjený fakt: mayské etnikum si je vědomé svého společenského odkazu a má zájem ho rozvíjet. V souvislosti s kulturní obrodou se nabízí srovnání i s českým prostře­ dím. Podle českého národního obrození první poloviny devatenáctého století lze vysvětlit i některé rysy procesu na Yucatánském poloostrově. Stoupenci české národní renesance zdůrazňují, že se pro ně nejedná o „obnovu starého, ale o tvorbu nového kulturního základu“ (Macura 1995, 6). Čeští intelektuálové ve své době stavěli hlavně na vymezení české kultury vůči německé, svoje teze hájili negací a obraceli se k „no­ vým“ netradičním pramenům inspirace, například k orientálním vlivům. Obrození indiánských autorů je také zatížené překonáváním jiného spo­ lečenského vlivu, ale nerozvíjí filozofii na jeho negaci. Není to možné ani ze společenské podstaty mexické reality, ani kvůli dynamice doby, v níž se zjevuje. Důležité je, že se oba fenomény opírají o kulturotvor­ nou hodnotu jazyka. 290

Heterogenita současné mayské literární tvorby

Během českého národního obrození byla literatura překládána z něm­ činy do češtiny, aby bylo možno vnímat světové kulturní odkazy z per­ spektivy „našeho“ jazyka. U Mayů probíhá opačný proces, začínají svoji kulturu ustavovat na tvorbě přejaté z orální tradice, překlady do španěl­ štiny a jiných jazyků jsou nástrojem šíření a seznamování s jejich vlastní kulturou. Překlady jsou manifestem obrození. Závisejí na vnějším pub­ liku a reflektují se v jeho zrcadle. Nelze zcela vyvrátit, že stále sledují princip přijatý v koloniálním období. Neexistuje jazyková, tudíž ani kul­ turní samostatnost. Díky srovnání s českým prostředím devatenáctého století je nasnadě použít analogickou teorii pro novou mayskou litera­ turu, resp. její kulturní obrození, a použít překlad jako „nástroj obroze­ neckého osvojování, dobývání většího místa v dějinách i v prostoru“ (ibid., 54). Možná by se překlady do mayského jazyka měly stát budoucím úkolem pro literární dílny. Obohatily by samotný jazyk, ale i kulturní obzor mayských mluvčích. Doufejme, že to není vize utopická, ale nao­ pak formující rozkolísanou identitu etnika. Mayská literatura je součástí celosvětové kulturní reality, kterou lze vnímat odkudkoli, otázkou je, zda je vnímána dostatečně. Svoboda pro­ jevu implikuje i svobodu poslechu. Přichází opět krize porozumění, která se již neodehrává při bitvách conquisty, ale je všední zkušeností součas­ ného člověka. Snaha pochopit, a tedy i nutnost překladu, jsou jediným smířlivým východiskem. Cílem není překládat sám sebe do mnoha jazyků, vysvětlovat se, ale naopak chuť obohacovat vlastní hlas, jehož kvalita bude klíčovým bodem nezávislosti, a v důsledku impulzem, jenž pro­ budí zájem zvnějšku – bude oslovovat.

3. Heterogenita současné mayské poezie

„Heterogenita není pouhou různorodostí, ale je to něco mnohem silněj­ šího: excentrický schizoidní způsob tvorby a účasti kultur – začleněných a vyloučených zároveň – na světovém trhu. Jsme součástí modernity, jejíž srdce je vzdáleno naší kultuře, žijeme v kulturním světě, který má význam, ale význam mimo toto místo, vytržený z kontextu a vložený do jiné kultury.“  MARTÍN-BARBERO, J. 1994: Identidad, comunicación, modernidad. In: Posmodernidad en la periferia. Berlín: Lager Verlag, 107 (překl. autorka). 291

Hana Matochová

Heterogenitu literárního projevu vnímáme jako účelný způsob oslo­ vování, o kterém jsme hovořili v předchozí kapitole. Kulturní diverzita v tomto případě není podstatným pojmem. Heterogenitu jako výcho­ disko k tvorbě nacházíme obdobně u mayské poezie. Definujeme ji na základě bi­ling­vismu autorů, podvojného vnímání světa, které se odráží v literárních obrazech a struktuře mayského básnického jazyka. 3.1 Bilingvismus autorů

Je nutné poukázat na rozdílnost yucatánské literatury a současné mayské literatury. Bilingvismus předpokládáme u autorů obou proudů, nicméně až druhý zmiňovaný ukotvuje svoji tvorbu do nativní­ho jazy­ ka. První skupina zůstává literaturou „vzdálenou etnicky, avšak blízkou etnograficky“ (Perramon 1997, 119). Ne že by se omezovala na neliterární biologické či etnografické postřehy. Křižovatkou, jež směry odděluje, je etnická příslušnost autorů. Přestože jejich kulturní realita má stejné ko­ řeny a autoři obou mají k dispozici dva jazyky, rozdílnost spočívá v in­ dividuálním přijetí vlastní identity. Jorge Cocom Pech, mayský básník, říká, že na prvním místě se cítí být Mayem, až poté Mexičanem, naopak Menendez Bolio řekl, že sice myslel svoji knihu v mayštině, ale stvořil ji v jazyce, který na počátku století sliboval smířlivou pospolitost. K současné mayské literární tvorbě neodmyslitelně patří vlastní překla­ dy z mateřského jazyka do španělštiny. Vnímáme je jako rovnocennou tvorbu vznikající paralelně. Dílo bilingvních autorů je tvořeno v may­ štině a přetvářeno do španělštiny. Texty si maysko-španělsky hovořící literáti překládají sami. Přenáší svou poezii do druhého jazyka, resp. do jiné reality, jež je stále součástí jednoho a téhož autora. V případě, že si text nechávají přeložit kolegou, práce se neobejde bez osobních kon­ zultací a vsuvek. Důvodem je také zachování jednotné stylistické rovi­ ny a dialektické varianty, jež se u většiny autorů různí. Autorka článku v rozhovoru s mayským básníkem Cocomem Pechem položila otázku: „Když Borges hovoří o svém básnickém krédu, říká, že přijde chvíle, kdy člověk najde svůj přirozený hlas a rytmus. Předpokládám, že v mayštině jste ho objevil, ale jak se s tímto hlasem a rytmem vyrovnáváte při překladech do španělštiny? Píši s dvojí inspirací. Když píšete v mayštině, píšete s hlubokým, od­ kazujícím, obdivným nádechem. Občas použijete obrazy a slova, jež nemají ve španělštině ekvivalent. Pokud k nějakému obrazu nebo slovu nenajdete ve španělštině stejný výraz, mezi původní a konečný jazyk je 292

Heterogenita současné mayské literární tvorby

vkládána metafora. Mnoho mých kolegů si nevšimlo, že mezi původní a konečný jazyk vstupuje metafora jako prostředek sblížení oněch dvou výrazů. […] Myslím, že spisovatelé, a nejen Mayové, všichni spisovatelé v indiánských jazycích by měli znát metodologii překladu, abychom ome­ zili případy traduttore – traidore. Ve vlastním překladu je pak snazší, aby do textu byla přenesena myšlenka blízká původní verzi. Ne stejná, ale blízká, do níž bude zasahovat metafora, metonymie, difrasismus.“ (Ma­ tochová 2007, 110–111, rozhovor s básníkem) Překladová literatura je otázkou přežití nejen pro mayské autory, proto bychom ji nemuseli považovat za relevantní pro tuto analýzu. Výjimečnost spatřujeme v osobě básníka, který se opírá o dvojí kulturní vliv. Díky bilingvismu spisovatelů vzniká na Yucatánském poloostrově para­lelně dvojí literatura vycházející z jediné osobní zkušenosti. Její samoobsluž­ né překlady jsou příkladem vůle k porozumění a touhy být pochopen. 3.2 Mayský koncept světa v literárních obrazech

Z etnologických studií vyplývá, že se duální koncept světa u mayského etnika zachoval do současnosti. „Kromě těla sestává mayský člověk z dalších částí: tělo, stín, jméno nebo životní náboj. Jiní se odvolávají na existenci ducha v duši, jakéhosi alter ega, jež vystupuje po určitou dobu v roli zvířecího společníka – nahuala. Jsou lidé, kteří se rodí s druhem-dvojčetem, a mají nahualy (ja­ guára, kojota, tygra), jsou doprovázeni. Dvojčata nahuala nepotřebují, neboť se už dvě narodila.“ Můžeme namítnout, že realita básníka je odlišná od příslušníka etnika žijícího v životních podmínkách zkoumaných etnology, přesto považu­ jeme argument za platný, neboť v rámci básnického projevu jsme tento aspekt vypozorovali. V následujících odstavcích komentujeme tvorbu mayských literátů, u nichž se vyskytují přímé odkazy k duálnímu pojetí světa. Zároveň těmito příklady chceme navést čtenáře k vícevrstevné­ mu vnímání indiánské literatury. Malý chlapec v knize Dědečkova tajemství (Los secretos del abuelo/Mu­ k’ult’an in Nool ) od Jorgeho Miguela Cocoma Peche (* 1952, Calkiní,  MALDONADO, C. D. – RODRÍGUEZ BALAM, E. 2006: Entre el cielo y el porkatorio: Concepciones mayas sobre el destino de alma. In: Estudios de Cultura Maya XXVI. Mexico: UNAM, 139 (překl. autorka). 293

Hana Matochová

Campeche) hledá svůj hlas, jméno, které ho obdaří vnitřní silou. Kniha je uzavřena příběhem „Tajemství větru“ (El secreto del viento). Vítr vtahuje chlapce do nitra lesa, kde symbolicky umírá, následně se mu zjeví duch, jeho silnější já, a dochází k vnitřní transformaci, k vzestupu. On se má stát nejen pěvcem a nositelem mayského jazyka, ale především má být srozuměn s hlasem své duše. Vítr je symbolem života, nicméně mayské obrazy musíme vnímat i s jejich opozicemi, a tak nás v tomto případě bezduchost odkazuje ke smrti. Básnířka Briceida Cuevas Cob (* 1969, Tepakán, Campeche) zrcadlí existenci člověka v psovi. Vyberme jednu z autorčiných sbírek – Vzdech psa nad svým bytím (El quejido del perro en su existencia/U yok’ol auat pek’ tí u kuxtal pek’ ). Autorka využívá metaforické animizace člověka ke spo­le­ čenské kritice, ponaučení nebo intimní reflexi. Symbolika psa je v mayské tradici dávána do souvislosti s nahualismem. Pes vystupuje ja­ko jedno ze zvířat, které může představovat druhé já člověka. Autorka tématem jména, resp. identity psa-člověka sbírku otevírá. Domácí zvířata se ne­ob­ jevovala v předkolumbovských kosmogoniích; do současné slovesnos­ti jsou pravidelně zahrnována a tvoří další protiváhu v duálním mayském světě. Autor Feliciano Sánchez Chan (* 1960, Xaya, Yucatán) hovoří o ji­nakosti bytosti v jedné z básní ze souboru Sedm snů (Siete Sueños/ Ukp’éel wayak’ ). Celý soubor Feliciana Sáncheze je cyklicky uzavřen, jde o malou kosmogonii, kde fenomény přírody symbolizují souvislý proces růstu a zanikání. V tomto případě se přesouváme od duality individua k dualitě světa. U Sáncheze nás zajímá volba druhého účastníka poetic­ kého dialogu. Přírodní fenomény, které se postupně představují, vždy odkazují a hovoří k matce. Matka může představovat mayskou bohyni, druhou bytost z duální dvojice muž–žena. Bohyni měsíce, partnerku boha slunce, jenž je interpretován jako mužský element. „Na Yucatánu před­ stavuje měsíc vedle bohyně matky také manželku slunce, jsou v neustálé rozepři.“ Nejde ale o rozpor, spíše o zdůraznění charakteru mayského vnímání přírody v její duální podstatě, která není ojedinělá. V knize Leó­ na-Portilly čteme, že obdobný způsob nahlížení světa měli i Aztékové. Je třeba říci, že „jediné opravdové je Ometeotl, vše ostatní je jako sen. Ometeotl je bůh duality, který je v aztéckých textech pojmenová­ván  CRUZ CORTÉS, N. 2005: Las señoras de la Luna. Mexico: UNAM, 52 (překl. autorka). 294

Heterogenita současné mayské literární tvorby

v různých variacích opozit (pán a paní duality, pán a paní naší ob­živy, matka a otec bohů…).“ Básník Javier Gómez Navarrete (Akil, Yucatán) se v souboru Má  země (Mi tierra) přímo zmiňuje o setkání s nahualem. Báseň Vítr (Viento) odkazuje k metafoře ducha, jména a vnitřní síly. I zde je pojed­ nána tradice nahualismu ve smyslu silnějšího druhého já, které do­káže po­kořit determinující prostředí. Básník uzavírá verše sdělením, že ne­ chce zemřít během záměru, což vnímáme jako velmi individualistický přístup. Ve srovnání s ostatními zde narážíme na pesimističtější notu poezie. Lze říci, že mayská poetika je založena na klíčových tématech: Příroda nabízí hmatatelné vzory pro alegorické figury. Uveďme je­ den z mnoha příkladů, který podtrhne komplexnost mayského jinotaje a osvětlí další logické souvislosti mayského vnímání světa. „Ve staré i současné mayské společnosti je kopál dáván do souvislos­ ti s lidskou krví. Ixquic (Dcera pána Xibalby se dokázala vyhnout smrti, když si vysráženou smůlu z Rudého stromu pustila do srdce; povšimněme si významu jména Ixquic: Ix – ženská předpona a k’ik – krev, odtud „ženská krev“.) dala lidem možnost nahradit lidskou krev rostlinnou mízou. Od té doby je stromová pryskyřice náhražkou lidské krve a byla spojována od počátků mezoamerických civilizací s míčem užívaným při rituálních hrách. Míč se v mayštině nazývá k’ik, protože je vyroben z vy­ srážené pryskyřice kaučukovníku.“ Sen je ve staré mayské symbolice místem dílčích projevů existence, je protiváhou jediné božské skutečnosti. U soudobých autorů ho více vnímáme jako místo obrody, poznání a střetu s univerzálním principem. Cesta zahrnuje rozmanité interpretace, jejím hlavním cílem je umož­ ňovat komunikaci – výměnu informací na různých úrovních. Obdobně jako u symbolu snu, i zde je záměr poznávat. V tomto případě ne­ jde o sa­movolnou krystalizaci, ale o výměnu mezi několika stranami. Hlas je neopomenutelnou složkou, se kterou současní mayští autoři pracují. Opro­ti předchozím třem je připodobněním touhy subjektu po výji­meč­nosti. Přestože básníci hovoří o výsadách sounáležitosti, hlas je pro ně synonymem identity, kterou chtějí uplatnit i mimo přírodní  LEÓN-PORTILLA, M. 2005: Aztécká filozofie. Praha: Argo, 162.  MARION, M.-O. 1994: Identidad y ritualidad entre los mayas. Mexico: INI, 176 (překl. autorka). 295

Hana Matochová

filozofii, folklorní tradice nebo mytologii. Metafora hlasu ukotvuje poe­ tiku mays­kých textů do současnosti. Můžeme polemizovat o tom, zda mayská duše pozbyla nahuala či nikoli, jisté je, že se s ním snaží setkat alespoň v poezii. Dualita ve filo­ zofickém pojetí přetrvává. 3.3 Básnický jazyk

Heterogenitu mayské poezie hledejme i ve struktuře básnického jazyka. Mezoamerická podoba základních básnických jednotek, kterou lze iden­ tifikovat v orální poezii (Finnegan 1977) a kterou Borges označil za obec­ný princip metafory, jsou difrasismy (Borges 2005). „Difrasismus zmiňuje vždy dva hlavní aspekty věci, aby dosáhl jejich spojením zajiskření, které povede k pochopení.“ „Difrasismy mají strukturní různorodost, která jim umožňuje začlenit se do jazyků jako jejich činná součást a ne jako významová jednotka, jejíž morfosyntaktická ztuhlost by je mohla zaměnit za ustálená rčení, a pak by bylo jejich postavení odlišné.“10 Na první pohled složitá metaforická figura sdělení naopak usnadňu­ je díky rozmanitosti výkladu. Zároveň si uchovává jedinečnost, která jde ruku v ruce s vitalitou užívaných podvojných obrazů. „Jak je možné srovnávat způsoby vyjadřování a významy, které od­ dělují přinejmenším čtyři století? […] struktura difrasismů se nezměnila, co se mohlo změnit v průběhu let, je význam.“11 Mayská poezie je lyrická. Výsadní kvalitou tohoto žánru je vzácnost osobního prožitku, která je vlastní literatuře obecně. Základem je vztah mezi subjektem a subjektivizovaným textem. Jde o zvláštní vzájem­ nost, kterou je schopna lyrika vyvolávat. Je schopna snadno kombinovat sé­man­tické formule – seskupení znaků lingvistického a kulturního cha­ rakteru. Kvalita formulí je dána intenzitou jejich vazby. A vazby jsou konkrétními metaforickými obrazy s jedinečnou hodnotou. Když Bor­ ges hovoří o metaforách, zmiňuje také jejich charakter vzorce a slova  LEÓN-PORTILLA, M. 2002: Aztécká filozofie. Praha: Argo, 163. 10 MONTES DE OCA VEGA, M. 2004: Los difrasismos: ¿Núcleos concep­ tuales mesoamericanos? In: La metáfora en Mesoamérica. Mexico: UNAM, 243 (překl. autorka). 11 Ibid., 227 (překl. autorka). 296

Heterogenita současné mayské literární tvorby

nazývá stavebními kameny. „Básníci používají stále tytéž metafory […] od stejného vzorce s jinými účinky představivosti.“ (Borges 2005, 24) Chápání vychází ze schopnosti abstrakce, nemáme-li prostor pro in­ dividuální náhled, například v případě přenosu čistých informací, mno­ hoznačnost se vytrácí. Pluralita tvoří otázky, jež jsou ve své podstatě projevem vůle k porozumění, která je hybnou silou metafory. Metafora – překlad naší představivosti – má podněcovat porozumění. Metafora je klíčem k uchopení „toho druhého“, je básnickou figurou, bez níž by­ chom se nepochopili. Funkce poezie je výsadní. Poezie zmnožuje, nevylučuje, oproti tomu informace zjednodušuje. Současná indiánská tvorba nevystupuje na svět­lo, aby ustavila mayské impérium, ale aby připomněla hodnotu poetic­ké vý­ povědi jako vyšší formy komunikace, aby se postavila informační záplavě. Závěrem uvádíme báseň, která vypovídá o podstatě současné mayské tvorby. Urdidora de hamacas

Tkadlena hamak

Tus manos, vuelos de colibrí que tejen el arco iris donde se mecen los sueños. Oropéndola que borda su vuelo con el Dominico mezclado con el algodón de tus cabellos.

Tvé ruce, pohyby kolibříka, spřádají duhu, v níž se houpou sny. Žluva vyšívá svůj let a také stehlík spletený s bavlnkou tvých vlasů.

De la magia de tus manos brotan tejidos frescos, donde se arrullan los retoños de tu vida.

Pod kouzly tvých rukou raší svěží sukna, v nichž se kolébají výhonky tvého života.

Urdes hamacas, hamacas para el sueño, altar de tus hijos, origen y crepúsculo de tus infantiles sueños, de tus sueños de moza, de tus antiguos sueños, artesana de hamacas.

Spřádáš hamaky, hamaky ke spánku, oltář tvých dětí, počátek i soumrak tvých dětských snů, snů tvého mládí, tvých letitých snů, tvůrkyně hamaků.12

12

12 SÁNCHEZ CHAN, F. 1999: Siete Sueños. Mexico: Escritores en Lenguas Indígenas, 64 (překl. autorka). 297

Hana Matochová

Tkalcovství je jednou z nejdůležitějších činností mezoamerických ná­ro­ dů. Tento etnografický rys zasahuje do mayské slovesnosti. Nit, provaz mají v mayské tradici rozvětvené významy. Odkazují nás ke spojitosti, sounáležitosti. Vezmeme-li v úvahu, že tkaní je v zásadě ženskou čin­ ností, získáme první obraz, který tento symbol nabízí: tkaní jako na­ vazování života. Přihlédneme-li k fyzickému pojítku dítěte a matky – pupeční šňůře, mohli bychom nalézt celou řadu symbolických konotací. Nejzákladnější je přenos krve. Krev je symbolem příslušnosti k rodu, odtud získáváme přirovnání tkané látky a rodinných vztahů. Tkaní lá­ tek je analogické se spřádáním příběhů, které utvářejí obraz komunity. Příběh se svým začátkem a koncem odkazuje k cyklu života. Pravidla ženského světa mají v mayské tradici svou kosmickou pro­ tiváhu v měsíci, v luně. Nemůže nás proto překvapit, že mayské bohyně měsíce Ixchel a Ixchelabay jsou patronkami tkadlen, neboť stejně jako ony „spřádají vesmírný závoj“ (Cruz Cortés 2005, 75). Hvězdná analogie pokračuje. Vesmírná tělesa, nejen Měsíc, mají svůj odraz v pozemské skutečnosti. „Slovníky nám ukazují, že značné množství mayských jazyků považuje za cestu nejen dráhu jednotlivých vesmírných těles, ale i celou oblohu, nebo přinejmenším Mléčnou dráhu (Svatojakubskou pouť). V jazyce itzá označuje [säk-b’ ej] ,Svatojakubskou pouť “.13 Sac’be je výraz zachovaný v dnešní yucatánské mayštině a znamená bílá cesta. Ve skutečnosti je sac’be známá jako mnoho kilometrů dlouhá síť cest, která propojovala nejdůležitější centra mayské civilizace (Tulum, Cobá, Chichen Itzá a Uxmal). Byla využívána v noci, a proto musela být precizně vyhlazená a natřená směsí z rozdrceného vápence, který při svitu měsíce komunikace zviditelňoval.

4. Závěr

Novodobá mayská báseň je souvislým difrasismem, jehož logika odka­ zující k přírodním jevům jí dodává fenomenologický charakter. Nová 13 WICHMANN, S. 2004: El concepto de camino entre los mayas. In: La metáfora de Mesoamérica. Mexico: UNAM, 15 (překl. autorka). 298

Heterogenita současné mayské literární tvorby

mayská poezie je založena na metaforické naraci osobní zkušenosti auto­ rů. „Epistemologický základ mezoamerických metafor není metafyzický, ale empirický.“14 Nová mayská literatura se rozvíjí teprve během posled­ ních tří desetiletí. Je hodna výrazné pozornosti, neboť jde o kulturní zrcadlení, které se dotýká podstaty tvorby v „naivní“ podobě. Důka­ zem „čistoty“ jejich umění je vysoká obraznost a metaforičnost. Z toho důvodu je možné hodnotit tvorbu autorů, kteří postrádají větší literární průpravu, nebo dokonce literárněvědné vzdělání (Feliciano Sánchez), a vedle nich ty, kteří už s jeho nástroji zručně pracují (Briceida Cuevas, Cocom Pech). Nepojímají indiánský folklor jako výsadu regionu, ale jako nedílnou součást identity etnika, které chce prostřednictvím bás­ nického řemesla komunikovat univerzálně. Bilingvismus autorů vytváří most mezi evropským a indiánským jazykem, díky poetice je možné uchovat imaginaci kulturně bohatého etnika, struktura básnického jazyka podněcuje vztah subjektu a textu. Všechny tři zmíněné charakteristiky odkazují k potřebě upevňování vazeb mezi objektem a subjektem, mezi dvěma subjekty, mezi různými kulturami. Nehledě na četnost publika poezie usnadňuje komunikaci, neboť není vnitřně omezena, naopak vybízí k rozhovoru.

Bibliografie

1980: Literatura Maya. Caracas: Ayacucho. BORGES, Jorge Luis. 2005: Ars Poetica. Praha: Mladá fronta. COCOM PECH, J. M. 2006: Los secretos del abuelo. Mexico: UNAM. CRUZ CORTÉS, N. 2005: Las señoras de la luna. Mexico: UNAM. CRUZ CORTÉS, N. 2001–2002: Los animales en la cosmogonía astral de los mayas contemporáneos. In: Estudios mesoamericanos, issue 3–4, 142–148. CUEVAS COB, B. 1998: El quejido del perro en su existencia. Bacalar: Nave de papel. FINNEGAN, R. 1977: Oral poetry. Its nature, significance and social context. Cambridge: Cambridge University Press. GÓMEZ NAVARRETE, J. 2003: Mi tierra. Mexico: CONACULTA.

14 HALY, R. 2004: Of maize and men. In: La metáfora en Mesoamérica. Mexico: UNAM, 133 (překl. autorka). 299

Hana Matochová

Edición de Mercedes Montes de Oca Vega 2004: La metáfora en Mesoamérica. Mexico: UNAM. LEÓN-PORTILLA, M. 2002: Aztécká filozofie. Praha: Argo. Lienhard, M. 1992: La voz y su huella. Escritura y conflicto étnico-social en América Latina 1492–1988. Lima: Horizonte. LIGORRED PERRAMON, F. 1990: Consideraciones sobre la literatura oral de los mayas modernos. México: Instituto Nacional de Antropología e Historia. LIGORRED PERRAMON, F. 1997: Las voces de la escritura. Mérida: Universidad autónoma de Yucatán. MACURA, V. 1995: Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ. Jinočany: H&H. MALDONADO, C. D. – RODRÍGUEZ BALAM, E. 2006: Entre el cielo y el porkatorio: Concepciones mayas sobre el destino de alma. In: Estudios de Cultura Maya XXVI. Mexico: UNAM. MARION, M.-O. 1994: Identidad y ritualidad entre los mayas. Mexico: INI. MARTÍN-BARBERO, J. 1994: Identidad, comunicación, modernidad. In: Posmodernidad en la periferia. Berlín: Lager Verlag. MATOCHOVÁ, H. 2007: Nová mayská poezie. Magisterská diplomová práce. Ústav romanistiky, FF UK. SÁNCHEZ CHAN, F. 1999: Siete Sueños. Mexico: Escritores en Lenguas Indígenas. TODOROV, T. 1996: Dobytí Ameriky. Praha: Mladá fronta.

Hana Matochová (nar. 1982) absolvovala hispanistiku a portugalskou filolo­ gii na FF UK. V roce 2003 byla na studijním pobytu na Universidade Santiago de Compostela ve Španělsku, v roce 2006 absolvovala stáž na TEC Monterrey v Mexiku. Téma současné mayské poezie zpracovala v diplomové práci (2007). V současné době působí v Národním muzeu.

The New Mayan Literature

The New Mayan Literature follows the millenary tradition of pre-Columbian civilization, but its main focus is to reaffirm the identity of the ethnic group nowadays. The text defines the position of Mayan Literature within the Mexican context of the 20th century with special attention to the region of the Yucatan Peninsula. We make a historical review of Mayan Literature, using the discovery of America as crucial moment when ethnic identity was distorted, and stressing the function of language in the culture-forming 300

Heterogenita současné mayské literární tvorby

process. The current driving force of culture is heterogeneity as it is the case of New Mayan Literature. This is based primarily on its bilingualism, the dual world concept of the Mayan imagination and the poetic language distinguished by difrasisms. Inspired by the Mayan Cultural Rebirth, the study reminds the value of poetic expression as a higher form of communication and as opposed to more information deluge. Key words:

Mayan literature, bilingualism, difrasism, Mayan imagination

301