LOUTKA (Fullmetal Panic) Teď budu muset znovu zabíjet, pomyslel si a udělalo se mu z toho špatně. Tiskl se ve stínu skalní stěny schovaný před zraky nepřátel. Nepřátel? Vždyť jeden z nich mu ještě včera večer nabízel část své večeře a bavil se s ním, jako hodný strýc. Chlapec se hořce zasmál. V jak odporném světě to žije. Proč musí pořád jen bojovat o holý život? Už si ani nedokázal vzpomenout, kdy se naposledy cítil v bezpečí. Matné vzpomínky na domov a rodinu mizely každým dnem. Už si nedokázal vybavit ani matčinu tvář. Jediné, co si vybavoval naprosto jasně, byl den jejich smrti. Oba jeho rodiče byli zavražděni přímo před jeho očima. Jen nepozornost jejich vrahů zachránila Sousukemu tenkrát život. Těla jeho rodičů ho kryla před jejich zraky a nikdo z nich se neobtěžoval zkontrolovat jejich puls. Pamatoval si maminčin tichý hlas, který ho zapřísahal, ať nepláče a je hezky zticha. Slibovala mu, že všechno bude v pořádku. Poslechl ji. Věřil jí, nakonec byla to jeho máma. Zůstal zticha, i když už nikdo nebyl poblíž. Zůstal zticha dva dny, když už těla jeho rodičů vychladla a jeho přinutila vylézt žízeň. Matka mu lhala. Nic nebylo v pořádku. Od toho okamžiku musel neustále bojovat o přežití. Aby měl co jíst a kde spát. „ Héééj, kluku!“ Přerušil tok jeho vzpomínek hrubý hlas. „ Vylez, chlapče, nikdo ti neublíží, chceme jen tu skříňku! Slibuji, že tě necháme jít!“ Sousuke potřásl hlavou. To si opravdu myslí, že je tak hloupý a uvěří jim. Vždyť před chvílí vyvraždili celou jednotku. Chlapec se pokusil přesunout na bezpečnější místo. Uvolnil při tom pohybu trochu suti. Vzápětí ho zasypala sprška kulek. Zoufale utíkal a kryl se za skalisky. Sjel po zádech na římsu pod ním. V puse ucítil krev, musel se kousnout do jazyka, ale nevěnoval tomu pozornost. Na chvíli se posadil a vydýchal se. Byl vyčerpaný. K smrti vyčerpaný, ale nehodlal se tomu poddat, protože ten falešný pocit bezpečí, který na okamžik cítil, by znamenal smrt. A jemu se rozhodně nechtělo umřít. Nad sebou uslyšel šramot. Byl tak jemný, že ho stěží postřehl. Jeho smysly však byly vybičované za hranici možností, proto ho včas varovaly. Málem vykřikl, ale rozum ho zadržel. Neví o něm, jinak by už spustili střelbu. Přitiskl se ke zdi. Jeho vlastní puls mu připadal hlasitý jako údery bubnu. Zdálo se mu, že je slyšet na míle daleko a vábí nepřítele k němu. „ No tak, kluku…“ Ozvalo se nad ním. „ Parťák ti přece říkal, že ti neublížíme. Omlouvám se za tu spršku, muselo tě to vyděsit. Nechtěli jsme ti ublížit, jen tě trochu vystrašit!“ Chlápek se tiše zasmál. Sousuke se cítil podivně klidný. Teď když věděl, že ho nenechají naživu, něco se v něm zlomilo. Necítil vůbec nic. Žádný strach ani bolest. Vůbec nic. Natáhl se a chytil muže za nohu. Voják se zřítil k němu a přimáčkl ho pod sebou. Sousuke ho nakopl a podařilo se mu ho přehodit přes sebe. Muž marně máchal rukama, aby našel oporu. Přeletěl přes okraj a s hlasitým výkřikem se zřítil dolů. Jeho partneři se seběhli k bezvládnému tělu. „ Za tohle zaplatíš, ty malej parchante!!!“ Zařval jeden z nich k místu, kde se krčil chlapec.
Dva z nich začali šplhat po skále, aby se k němu dostali. Byli větší a silnější než on, ale Sousuke znal terén a začínalo se stmívat. Ti dva neustále křičeli nadávky a nahlas volali, co všechno mu provedou, až ho chytí. Těch dvou se nebál. Aspoň měl přehled, kde se nacházejí. Mrazilo ho z jejich velitele, který zůstal dole. Ten jen tiše sledoval okolí. Pohledem pročesával stěnu a odhadoval Sousukeho úkryt. Chlapec věděl, že tenhle se jen tak nevzdá. Bude ho štvát, dokud ho nezabije. Sousuke se hbitě vyšplhal nahoru. Hlasy konečně utichly. To mu začalo opravdu dělat starost. Kradl se podél zdi. Velká ruka ho drapla zezadu za krk a mrštila s ním proti zdi. Bolest ho na chvíli ochromila. Sjel podél zdi na kolena. Další úder mu vyrazil dech. Voják ho s potěšením nakopl do žeber. Sousuke se schoulil. Muž ho popadl a vytáhl ho na nohy. Držel ho pevně před sebou. Sklonil se k jeho uchu. „ Tak ty sis myslel, že nás dokážeš přelstít? Smůla chlapečku, neměls nás takhle vyprovokovat. Mohl jsi mít rychlou smrt. Teď už takové štěstí mít nebudeš.“ Odporně se zachechtal. Chlapec se snažil popadnout dech. Neumře, ještě ne! Ne rukou toho parchanta. Druhý voják je dohonil. „ Máš ho?! Skvěle!“ Zajásal. Sousukemu tekla krev ze šrámu na hlavě a oslepovala ho. „ Teď si budu užívat pohledu na tebe, jak škemráš o život, skrčku,“ sklonil se k němu. Muže zamrazilo. V očích toho kluka vůbec neviděl ani náznak strachu. Byly úplně prázdné, zbavené všech emocí. „ Co ty seš sakra za monstrum?!“ Nechápavě vrtěl hlavou. „ Kde se mezi žoldáky vzal malý zabiják jako ty?“ Chlapec zavřel oči a nadechl se. Muž měl za to, že ho konečně strach zlomil. Místo toho Sousuke vykopl proti muži a zasáhl ho mezi nohy. Voják se v křeči zhroutil k zemi. „ Ty mrňavej zmetku!“ Vykřikl muž za ním. Sousuke se zakousl do ruky, která ho svírala, a vytrhl se. Když dopadal na zem, vytasil nůž ukrytý v botě a bezmyšlenkovitě bodl. Nůž se až po rukojeť zabodl do vojákovy hrudi. Viděl šok a strach v očích svého protivníka. Muž byl mrtvý dřív, než se zhroutil k zemi. Chlapec se k němu sklonil a vytáhl jeho zbraň. Zkontroloval zásobník a pohlédl na druhého muže svíjejícího se na zemi. Přikročil k němu a pozvedl zbraň. „ No tak, kluku, to přece neuděláš? Přece se nesnížíš na naši úroveň. Ty patříš k těm hodným, ne?“ Usmál se naivně voják. „ Ne.“ řekl Sousuke chladně a stiskl spoušť. Žhavá střela se zavrtala přímo mezi oči. „ Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na vlastní oči,“ ozvalo se za ním. Sousuke se prudce otočil a zamířil zbraň. Sám hleděl do hlavně pistole, kterou na něho mířil jejich velitel. Jejich oči se střetly. Velitelovy se leskly potěšením z lovu. Pro něho to byla hra. Našel si skutečně kořist, která překonala všechna jeho očekávání. Sousuke věděl, že je zle. Přesto nezpanikařil. Smrti se už dávno nebál.
Pro něho byla vysvobozením. A v očích toho muže viděl smrt. Svoji i desítek jiných před ním. Ten muž zabíjel rád a pro potěšení. „ Vítej v pekle,“ Usmál se voják a oba stiskli spouště. Ohlušil je výstřel. Klesli na kolena. „ Sakra,“ zaklel voják a padl na bok. Jeho uniforma se na hrudi barvila krví. „ Pech, že jsem až dosud stál jen proti dospělým, zapomněl jsem, že jsi o dost menší.“ Krev se objevila na jeho rtech. „ V pekle už jsem byl a ani tam mě nechtějí,“ řekl chlapec tiše bez emocí. Muži se rozšířili oči údivem. „ Spletl jsem se, ty nejsi člověk. Jsi jen stroj na zabíjení.“ Zachrčel naposledy. „ Jsem to, co ze mě lidé jako vy, chtěli mít.“ Chlapec pohlédl na své ruce. Na svých dlaních cítil krev a smrt. Sousuke se unaveně postavil na nohy. Čekala ho ještě dlouhá cesta do tábora. Skoro to dokázal. Svůj úkol skoro splnil. Dokázal se dostat až k bráně do tábora, než se zhroutil. Na víc už neměl síly. Hlídka přivolala lékaře. Muž v plášti se k němu sklonil. „ Už zase, Sousuke? To se aspoň jednou nemůžeš vrátit v pořádku?“ Smutně zakroutil hlavou. „ Klíče,“ zašeptal chlapec a podal mu schránku. Doktor ji převzal a podal jí stráži. „ V pořádku, misi jsi dokončil, teď už můžeš odpočívat.“ Po tváři chlapce se rozlila úleva. Konečně se přestal bránit mdlobám a přivítal náruč obklopující temnoty.
Doktor se smutně usmál. Tohoto návštěvníka neviděl rád. Vždycky mu všechno zkomplikoval. „ No, když už chcete rekrutovat někoho od nás, něco bych pro vás měl. Je to trochu delikátní záležitost, ale když ho dokážete přesvědčit, získáte nenahraditelnou zbraň,“ navnadil ho doktor. „ V čem je háček?“ zeptal se plukovník. Doktor se ošil. Vytáhl ze zásuvky složku a podal ji plukovníkovi. „ Je to tak trochu zvláštní případ,“ řekl doktor nejistě. „ Co to sakra má být, děláte si ze mě srandu?“ Zavrčel plukovník. Když otevřel složku, uviděl fotku malého kluka! „ Jsem snad správce školky?!“ „ Věřte mi, ten kluk není obyčejné dítě, pokud takto k němu budete přistupovat, šeredně se spálíte,“ řekl hořce doktor. „ Je to váš budoucí voják.“
„ Budoucí? Dost možná - tak za 10 let.“ „ To ne, už teď. Slyšel jste o poslední misi? Byly zajištěny kódy k raketám, kterých se zmocnila povstalecká armáda. Kdo myslíte, že je získal a donesl až sem. Přesně! Tenhle malý kluk byl jediný, kdo přežil a navíc dokázal splnit úkol.“ „ Tomu se mi nechce věřit,“ řekl plukovník a prolistoval složku se vzrůstajícím zájmem. „ Máte tam hlášení všech vojáků, kteří s ním byli na misi v poslední době. Víte, jak mu říkají? Shinigami – boy, nebo taky Loutka.“ „ Nechápu.“ Plukovník čekal na vysvětlení, ale doktor se k tomu neměl. „ Až se s ním setkáte, pochopíte. Nemá cenu vám to teď vysvětlovat. Nevěřil byste. Tenhle kluk je extra třída. Je jedno, jak obtížná je akce. Nebo jak nebezpečná. Vždy se vrátí. Pokrytý ranami, vyčerpaný a vyhládlý, ale živý. A ozbrojený. Přísahám, že za většinu mých vrásek může on! Když máme štěstí, podaří se nám zbraň zabavit. Když máme štěstí,“ doktor si vyhrnul košili a ukázal jizvu po kulce, která mu prošla ramenem. „ To on?“ Zalapal plukovník překvapeně po dechu. Doktor přikývl. „ Už nikdy nebudu tak hloupý, abych mu bral zbraň, když je při vědomí. Vlastně už se o to nestarám, stejně si vždycky nějak obstará novou,“ zašklebil se znechuceně. „ Zkuste si s ním promluvit, třeba na vaši nabídku kývne.“ Plukovník potichu otevřel dveře. Chlapec seděl schoulený pod peřinou v rohu postele. Jeho pohled okamžitě směřoval ke dveřím. Okamžitě se ostražitě napjal. Sjel pohledem příchozího a oči mu ulpěly na zbrani. Plukovník se ošil. Ten malý klučina chladně kalkuloval, nakolik je pro něho nebezpečný. „ Omlouvám se, že vyrušuji, chlapče, ale chtěl bych si s tebou promluvit.“ Pomalu přešel místnost. Posadil se vedle něho na postel. Chlapec se odtáhl, jak nejdále mohl. „ Nechci ti ublížit, jen si v klidu popovídat,“ snažil se ho uklidnit. „ Jsem ze speciální obranné organizace zvané Mithril. Asi jsi o nás ještě neslyšel. Specializujeme se na boj s terorismem po celém světě. Četl jsem tvoje záznamy a upřímně na mě zapůsobily. Na tak krátký život jsi toho hodně prožil. Rád bych ti nabídl místo u nás. Samozřejmě musíš podstoupit výcvik. Co ty na to?“ Konečně na něho pohlédl zpříma. Zamrazilo ho. Uviděl ty oči. Hluboké a prázdné. Zbavené veškerého citu. Oči, které viděly až příliš mnoho smrti. Oči, které samy zabíjely. Ve tváři měl pořád ten samý strnulý výraz‚ zbavený emocí. Jako maska. Loutka, to bylo první, co plukovníka napadlo při pohledu na něj. Bez citu a bez srdce. Byl v pokušení na něj sáhnout jen proto, aby zjistil, jestli je skutečný. Unaveně si promnul oči a vstal. „ No nic, promysli si to a dej mi vědět, jak se rozhodneš.“ Přešel ke dveřím a vzal za kliku.
„ Budu mít kde spát a budu mít co jíst?“ Ozval se za ním tichý hlas. Překvapeně se otočil. „ Ubytování, strava a plat k tomu. Ano.“ „ V tom případě vaši nabídku přijímám, stanu se vašim vojákem,“ přikývl vážně chlapec. „ To mě opravdu těš…“ Prudce se nadechl, když uviděl, co chlapec svírá v rukou. Pistole. Bezděčně sáhl na pouzdro u pasu. Bylo prázdné! Ten malý mizera mu ukradl jeho zbraň! Natáhl k němu ruku. „Hned mi ji vrať!“ Přikázal nesmlouvavě. Udělal krok blíž. Kolem hlavy mu proletěla kulka. Rychlost s jakou ten kluk dokázal zamířit a vystřelit ho vyděsila! Ucouvl. „Řekl jsem, že se STANU vašim vojákem, ale ještě jím nejsem, tak mi neříkejte, co mám dělat!“ Pronesl chladně. „ A že je tahle zbraň vaše? Už ne. Moji mi taky vzali. Tady si musíte na věci dávat pozor, snadno se ztrácejí, víte?“ Plukovník polkl a přemýšlel, jestli se má pokusit mu ji vzít. Jenže první střela byla zatraceně blízko u jeho hlavy. Vzpomněl si na doktora a jeho jizvu. Doktor měl štěstí, jemu asi na hlavu nemířil. Ne, pokusit se vzít tomuhle klukovi zbraň násilím by byla jasná sebevražda. „ Nemusíš se bát, obstarám ti zbraň, tady ji přece nepotřebuješ? Věříš mi, přece. Proto jsi přijal moji nabídku,“ zkusil to po dobrém. „ Děláte si srandu? Věřit vám? Důvěra je první hřebík do rakve. Víte, kolikrát jsem tahle slova slyšel? Věř mi?“ Hořce se zasmál, to byl první projev emocí, co u něho viděl. „ Nikomu nevěřím, dřív nebo později mě každý zradí.“ Plukovník na něho zděšeně hleděl. Taková slova by čekal od někoho mnohem staršího a ne od malého kluka! „ Dobrá,“ vzdal to plukovník. „ Nech si ji, ale vrátíš ji, když ti donesu tvoji vlastní.“ Chlapec vážně přikývl. Schoulil se do klubíčka a zbraň ukryl pod polštář. Po chvíli úplně znehybněl. Plukovník byl v pokušení zkontrolovat, jestli dýchá, ale nejspíš by mu ten malý zabiják ustřelil hlavu. Už věděl, o čem mluvili vojáci ve svých hlášeních. Shinigami – boy, chlapec, který nosí smrt. Jemu se zdál vhodnější přezdívka Loutka, protože chlapec jednal jen na rozkaz nadřízených, všechno ostatní bylo jen pro jeho vlastní přežití. Zavřel za sebou dveře a unaveně se opřel o zeď. Co je to za mizerný svět, ve kterém děti nosí zbraně místo hraček. Ten hoch by si měl hrát s kamarády a nechat starosti dospělým. Chodit do školy, smát se, zlobit, prostě být jako normální dítě! Místo toho denně bojuje o přežití v téhle hnusné realitě. Složka se nezmiňovala, co se stalo za událost, která ho tak strašně změnila, ale plukovník nepochyboval o tom, že to muselo být něco strašného. Zážitek, který ho změnil z nevinného dítěte v bezduchou loutku. Vztekle praštil do sloupu. Kdyby pro něj mohl udělat víc! Ale tenhle kluk už ani
nevěděl, jaké to je normálně žít. Nemohl mu nabídnout nic jiného, než budoucnost plnou dalších bitev. A možná, díky obětování dětství tohoto chlapce, dokáže s jeho pomocí stvořit budoucnost, kde si děti budou moci bezstarostně hrát a smát se, kdykoliv se jim zamane. Nechce už vidět žádné další dítě se zbraní v ruce, jak na někoho míří s maskou zabijáka na tváři! A proto jsou nutné oběti. Jestliže je tenhle malý zabiják loutka, tak on se stane jeho loutkářem a využije jeho schopností pro lepší budoucnost. Žádný happy end se pro Souskeho Sagaru nekoná, pouze vymění jednu uniformu za druhou a zase bude jen bezduchou loutkou v rukou svého pána.
