Žhavá zóna
Praha 2015
Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ
Amanda Quick: Žhavá zóna Vydání první Copyright © 2014 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1919. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Hot Zone vydaného nakladatelstvím Jove Books, published by The Berkley Publishing Group, a division of Penguin Group (USA) LLC, New York v roce 2014 Český překlad © 2015 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2015 Ricardo Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0084-9 BARONET Praha 2015
Amanda Quick
Žhavá zóna Třetí část z cyklu Ostrov Rainshadow
Pro Lylea a přátele: Ať tenhle večírek nikdy neskončí!
Poznámka autorky
V
ítejte zpátky na ostrově Rainshadow v mém druhém světě – na Harmonii. Všichni obyvatelé tohoto ostrůvku mají nějakou minulost, všichni skrývají nějaká tajemství. Žádné z těch tajemství však není tak nebezpečné jako starodávné záhady ukryté za paranormálním oplocením, jež střeží uzavřenou část ostrova známou jako Rezervace. Tajemství Rezervace byla uzamčena už před staletími. Některá z nich se však probouzejí k životu – a patří k těm nejnebezpečnějším. Doufám, že se vám budou příběhy z ostrova Rainshadow líbit.
•1 •
P
rachový králíček se vrátil. Sedona zaslechla tiché, tlumené broukání a rozběhla se k zamčeným dveřím malé místnůstky bez oken. Laboratoř byla v noci opuštěná, ale svítila v ní všechna světla. Mimozemšťané zmizeli už před několika tisíci lety, ovšem bludiště podzemních katakomb vybudovali tak, aby přetrvalo věčnost. A nechali rozsvíceno. Zdi z křemene malé komůrky a místnost s výzkumným zařízením doktora Blankenshipa zářily kyselinově zelenkavou luminiscencí. Kvůli tomu neustálému světlu bylo těžké rozpoznat, zda je venku na povrchu den, nebo noc, ale Sedona si byla jistá, že je noc, protože dva namakaní Blankenshipovi asistenti před chvílí odešli a bavili se přitom o večeři. Oba měli jména, ale Sedona se v duchu rozhodla přejmenovat toho menšího s nakrátko ostříhanými vlasy na Remcala. Ten druhý měl hlavu úplně oholenou. Překřtila ho na Holohlavce. Oba se oblékali do spousty khaki a kůže, ale i bez toho oblečení by poznala, že jsou to lovci duchů. Spolupracovala s muži z Bratrstva natolik často, že je poznala na první pohled. Jednou z největších nápověd byl fakt, že byli posedlí svými jantary. Nosili je na každý možný způsob 11
– v přezkách svých opasků, jako náušnice, jako rukojeti nožů. Věděla, že další záložní kameny mají nejspíš ukryté v botách. Žádný pořádný lovec nevkročil do katakomb bez hromady jantaru, samozřejmě vyladěného. Dobrý jantar nastavený na správné frekvence byl jediný způsob, jak se neztratit v silných proudech smysly dezorientující psi energie, jež proudila mimozemskými tunely. Pokud člověk přišel o svůj jantar, ztratil se navždycky. Zaslechla další tlumené zabroukání. Tentokrát přicházelo zpod jednoho z laboratorních stolů. U podlahy zahlédla rychlý pohyb. Prachový králíček se vyřítil zpod stolu a pádil ke dveřím cely. Vypadal jako obrovský chlupatý balon ozdobený párem nebesky modrých očiček. Měl šest paciček a uši, ale ty nebyly ve změti srsti skoro vidět. Když se setkali, pojmenovala ho Lyle, ani sama nevěděla proč. To jméno mu prostě sedělo, a když člověk prachového králíčka pojmenoval, hned byl o něco reálnější. Momentálně se jí hodila všechna hmatatelná, pevná pouta, jež ji spojovala s realitou. Včera v noci, když se Lyle objevil poprvé, stále se snažila setřást ze sebe silné účinky drog, jež do ní cpal Blankenship, aby ji udržel v bdělém snovém stavu. Neměla tušení, jak dlouho ji tu věznil. Dny a noci byly plné nočních můr a děsivých vidin. Nejdřív se domnívala, že je prachový králíček jenom další z mnoha halucinací, i když celkem příjemnou. Uvažovala, jestli je to známka toho, že ji Blankenshipovy pokusy konečně postrčily přes vratkou hranici mezi příčetností a chaosem. Lylea si získala energetickou tyčinkou, kterou mu dala ze skrýše v cele. Lehce se protáhl mřížemi ve dveřích a vyskočil k ní na lůžko. Cvrlikal na ni s narůstající naléhavostí, dokud jí nedošlo, že se ji snaží přesvědčit, aby s ním utekla. „Já nikam jít nemůžu,“ vysvětlila mu. „Dveře jsou zamčené.“ 12
Dlouho vedle něho seděla, čerpala od něj útěchu. Zmizel chviličku předtím, než se vrátili Remcal a Holohlavec. Následoval další strašlivý den plný Blankenshipových experimentů. Musela vynaložit veškeré zbytky vůle, aby předstírala bdělý snový stav. Přitom by nejradši vykřičela do světa svůj vztek a vyškrábala Blankenshipovi oči. Té noci se bála, že už Lylea nikdy znovu neuvidí. Ale byl tu. Nálada jí povyskočila o sto procent. „Ahoj,“ zašeptala. Sklonila se a natáhla se přes mříže, aby Lylea pohladila. „Ráda tě zase vidím, kámo.“ Lyle zabručel. V jedné pacince svíral drobný lesklý kovový předmět asi tak čtyři centimetry dlouhý. Prohnal se mřížemi, vyskočil na lůžko a zamával na ni tou zářící věcí. „Dárek výměnou za energetickou tyčinku?“ zeptala se. „Děkuju.“ Když si ten předmět vzala, zjistila, že je to maličké pohotovostní křesadlo. Patřilo mezi standardní výbavu pro lidi z Bratrstva. Oheň byl jeden z mála užitečných zdrojů energie, který fungoval v silném psi prostředí, protože se dal zapálit napříč spektrem od normálního až po paranor mální. Sofistikované, supermoderní věcičky jako zbraně nebo počítače buď vůbec nefungovaly, nebo člověku vybouchly v rukou. Pozorovala drobné zařízení. V hlavě se jí rychle zformoval plán. Nebyl nic moc, ale když byl člověk zoufalý, každý plán vypadal přitažlivě. Možná že křesadlo dokáže vydat jenom záblesk plamínku, ale k jejím účelům by to mohlo postačit. „Hmm.“ Lyle netrpělivě zabručel a poskočil na lůžku. „Ano, já vím,“ zamumlala. „Je na čase odsud vypadnout. S tím předstíráním, že jsem v snovém stavu, už nevydržím ani o den déle.“ Když se konečně začala vymaňovat z deprimující noční můry, intuitivně věděla, že musí tuto skutečnost skrý13
vat. Kdyby doktor Blankenship zjistil, že se probrala, určitě by zdvojnásobil dávku toho halucinogenu, který jí podával. Zvažovala možnosti. Včera během experimentu jí došly dvě věci. Zaprvé, z nějakého důvodu se Blankenship a jeho posluhovači chovali v její přítomnosti nesmírně obezřele. Očividně si mysleli, že je nebezpečná. To bylo dobře, říkala si, nejspíš to byl jediný důvod, proč ji Remcal a Holohlavec nezneužili, zatímco se nacházela ve snovém stavu. Bála se jim však poskytnout jakýkoliv důvod, aby přešli k fyzickým trestům nebo lékům, aby ji udrželi pod kontrolou. Druhý objev se týkal faktu, že pokusy, které na ní Blankenship prováděl, měly něco společného s jejím talentem. Neměla tušení, co jí prováděl, ale byla si jistá, že má stále schopnost otevírat a uzavírat paranormální brány do podsvětí. Dovednost pracovat s energetickými branami jí však naneštěstí byla celkem k ničemu, když se snažila utéct z laboratoře. Lyle zavrčel, netrpělivý, že se stále nemá k činu. „Ráda bych šla s tebou,“ zašeptala. „Ale mřížemi téhle cely prostě neprolezu.“ Přemýšlela o tom problému od chvíle, co se probudila. První překážkou byly zamčené dveře. Visel na nich starý zámek, od kterého by musela mít klíč. A klíče měli Remcal a Holohlavec. I kdyby se jí podařilo z kobky utéct a dostat se přes ty dva namakané asistenty, stále by musela projít spoustou tunelů. Bez vyladěného jantaru by nikdy nedokázala najít cestu zpátky na povrch. V laboratorním zařízení se nacházela spousta vsazených jantarů, ale všechny byly vyladěné, aby poháněly jednoduché nástroje navržené tak, aby fungovaly v silné psi atmosféře – ne pro navigaci. Lyle znovu tiše zabručel. Cítila jeho drobnou postavičku, jak se třese pocitem naléhavosti. 14
„Potřebujeme rozptýlení,“ prohlásila. „Mám takový plán, ale je to jedna z těch myšlenek, které by se měly povést napoprvé, protože budu mít jenom jeden pokus.“ Jestli se jí to nepodaří, Blankenship ji omámí těmi svými příšernými snovými drogami. „Tak jdeme na to, kdo nic nezkusí, nic nezíská, Lyle.“ Zamrkal a stáhl srst, chlupatý kožíšek se přitiskl na drobounké tělíčko. Otevřel druhý pár očí, ty, které používal při lovení. Sálal z nich rozžhavený jantar. Vyskočil jí na rameno. „Správně,“ prohlásila. „Jdem na to.“ Zhluboka se nadechla, vyslala do malého křesadla energii a výbojem se dotkla okraje polštáře. V tu chvíli zjistila, co Blankenship provedl s jejími parasmysly. S děsivým závanem energie drobná jiskřička doslova explodovala v bouři a ve vteřině uchvátila celé lehátko. „Blbost,“ zašeptala. Zírala na zuřící plameny, příliš ohromená, než aby mozek zpracoval to, co viděl. Kouř nebyl v silném psi prostředí problém. Rychle se rozplýval v atmosféře, ale oheň, který bezděčně způsobila, byl něco úplně jiného. V panice intuitivně zapojila smysly na maximum. A ke svému ohromení zjistila, že dokáže ty plameny ovládat. „To není možné.“ Zalapala po dechu. Jenže to tak bylo. Horečně zapojila svůj talent, snažila se ovládnout proudy ohně. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec jí došlo, že se to moc neliší od práce s energií bran. Utlumila zeď z plamenů, dokud nehořela jenom postel. Fascinovaně se soustředila o něco víc a vyslala další energii. Vzedmul se příval plamenů a snížil se na její příkaz. Spokojená, že má požár pod kontrolou, otevřela pusu a zakřičela. 15
Nebylo třeba předstírat opravdový strach. Skutečně byla v koncích. Lyle zavrčel. Drápky na malých pacičkách se jí zabořily do látky košile. Mohl by z cely utéct, ale dal jí jasně najevo, že bez ní neodejde. Ve dveřích do laboratoře se objevily dvě postavy. Sedona vykřikla hlasitěji, přitiskla se k jedné zdi místnosti, jako by se snažila vyhnout plamenům. „Sakra,“ vyjekl Holohlavec. „Ta bláznivá mrcha je vzhůru. Zapálila postel. Jak se jí to podařilo, k čertu?“ Remcal se vydal k ní, z jedné kapsy vytáhl klíč. „Na to přijdem později. Teď ji odtamtud musíme dostat ven. Blankenship bude vzteky bez sebe, jestli přijde o svůj drahocenný výzkumný objekt.“ „No, není jediný, kdo bude vzteklý. Jestli sis toho ještě nevšiml, my tu malou potvoru potřebujeme taky.“ „Myslíš, že to nevím?“ opáčil Remcal. „Říkal jsem ti, že ta ženská bude problém. Když se na nás zadívá těma svýma podivnýma očima, běhá mi mráz po zádech.“ „Co to má, k čertu, na rameni?“ podivil se Holohlavec. „Neříkej mi, že si pořídila krysu.“ „Podle mě je to prachový králíček,“ odpověděl Remcal. Sedona znovu vykřikla. „Už buď zticha,“ zavrčel Remcal. Strčil klíč do zámku a doširoka rozevřel dveře. „Tak dělej,“ vyštěkl. „Jdem odsud.“ Ohlédl se zpátky na Holohlavce. „Vezmi ji. Dej jí dávku sedativ, aby byla zticha, než zlikvidujeme ten požár.“ „Bude mi potěšením,“ prohlásil Holohlavec. Sáhl do kapsy kožené vesty pro malé pouzdro s injekční stříkačkou. Lyle zavrčel. Sedona pevně sevřela křesadlo v jedné ruce a vyběhla z cely. Remcal se ji nepokusil zastavit. To přenechal Holohlavci, který už šel k ní, aby ji chytil. Jedna velká pěst se natáhla, aby se jí sevřela kolem ramene. 16
V okamžiku, kdy se jí fyzicky dotkl, zapojila svůj nový talent, znovu zmáčkla křesadlo a vyslala plamen k jeho košili. Holohlavec zaječel. V jeho tváři se objevila směsice překvapení a paniky. Pustil ji a zavrávoral zpátky, divoce plácal do plamenů, které se mu plazily po rukávu. „Co to, k čertu, je?“ Remcal přestal s hašením požáru a otočil se k Holohlavci. „Ta mrcha mi zapálila košili.“ Holohlavec popadl vestu a tričko a strhl si oblečení z obrovské hrudi a ramenou. „To jsou ty silné dávky formule, kterou ji Blankenship dopuje. Jestli nebyla blázen, než začal s těmi svými pokusy, teď už rozhodně je.“ „Zastav ji.“ Remcal se vyřítil z místnosti. „Přivolej ducha. Dělej, chlape. Nebo nám uteče.“ Sedona běžela ke dveřím. Lyle se držel jejího ramene a pobízel ji drobnými sykavými zvuky. Ke klenutému vchodu do laboratoře už jí chybělo jen pár kroků, když se před ní zhmotnila koule žhavého zeleného psi ohně a zablokovala jí cestu. Zprudka se zarazila, skoro přitom srazila Lylea. Udržel rovnováhu a zavrčel na zuřivou energii ducha, kterého Holohlavec vytvořil. Technický název pro nebezpečnou kouli psi energie byl MNDE – Manifestace nestabilní disonanční energie. Na duchách nebylo nic nadpřirozeného. Skládali se ze specifických frekvencí mimozemské psi energie, již mohli ovládat lidé s určitým typem talentu. Vytáhnout z neviditelných proudů psi energie, jež proudila podsvětím, nestabilní disonanční energii byla podle Sedonina názoru jediná věc, v níž byli lidé z Bratrstva opravdu dobří. Nebylo pochyb o tom, že Holohlavec je velice silný lovec. Vířící duch před ní patřil k největším, jaké kdy viděla. Z té proudící energie jí vstaly vlasy na hlavě a na pažích jí naskočila husí kůže. Po zádech jí přejel mráz. Tak obrovský duch mohl být smrtící. 17
„Mám ji,“ zavolal Holohlavec. Vykročil k Sedoně, z očí mu sálal vztek. „Za tenhle svůj trik s ohněm zatraceně zaplatíš.“ „Dávej pozor,“ varoval ho Remcal. „Už jednou tě podpálila. Je to strážkyně. Všichni vědí, že je to podivná cháska. Nikdo netuší, co teď dovede, když na ni Blankenship používal ty svoje drogy a záření. Sejmi ji tím duchem.“ Holohlavec se zarazil, nebyl si jistý, co má dělat. Nakonec však vyhrál pud sebezáchovy nad pošlapanou pýchou a vztekem. „Jo,“ zabručel. „Duch se o ni postará.“ Koule zelené energie zamířila k Sedoně. V dalším okamžiku se k ní přiblíží natolik, že jí popálí smysly. Díky svému talentu byla vůči takovým věcem do jisté míry imunní, ale nikdo nedokázal ustát nápor mocného ducha. Mohla jen doufat, že přinejlepším ji ta nestabilní energie pouze pošle do bezvědomí. V nejhorším ji zabije. Ne, pomyslela si, smrt není nejhorší možností. Už jednou přežila ošklivé popálení psi energií v podsvětí. Další taková událost by ji mohla poslat do trvalého snového stavu. Zbytek života by strávila tady v Blankenshipově laboratoři nebo v nějakém podřadném parapsychologickém blázinci. Nebylo pochyb – smrt by byla lepší východisko. „Tohle zřejmě nedopadne dobře,“ řekla Sedona Lyleovi. „Radši uteč, dokud můžeš. Běž. Honem. Vypadni odsud.“ Pokusila se ho smést z ramene směrem ke dveřím. Lyle ale zavrčel a pevně se jí držel drápky. „Dobře,“ svolila. Krev jí pulzovala v žilách. „Vypadá to, že jsme parťáci. Ani jeden z nás nenechá toho druhého ve štychu, co?“ Lyle zabručel. „Na rozdíl od jistých šéfů Bratrstva, které bych tu mohla jmenovat,“ dodala. 18
Zelený duch už byl opravdu blízko, nutil Sedonu couvat, dokud tvrdě nenarazila na neoblomný blok zeleného křemene. Remcal a Holohlavec se nehýbali, ztěžka oddechovali a čekali, až se zelený duch setká se Sedoninou aurou. „Radši ať ji to nezabije,“ ozval se Remcal. „Nezapomeň, že ji potřebujeme.“ „No, jo,“ zamumlal Holohlavec. Sedona však viděla jeho horečné vzrušení v očích a slyšela ho v jeho hlase. Přestával se ovládat. To nebylo dobré nikdy, ale u lovců duchů to platilo dvojnásob. Člověk z Bratrstva, který nedokázal ovládat svůj talent, mohl napáchat spoustu škod, zvlášť dole v podsvětí, kde se nacházelo tolik energie. Zhluboka se nadechla, vyslala do křesadla energii a zároveň zapojila smysly na maximum. V atmosféře mezi ní a duchem vybuchly plameny. Usilovně se snažila bouřlivé proudy ohně kontrolovat. Tentokrát to bylo jednodušší. Byla silnější. Tělem jí vířila energie. Plameny poslouchaly každý její příkaz. Hrozilo, že ji přemůže opojný pocit. Byla silná – silnější než kdykoliv v životě. Obdivovala se vlastnímu výtvoru. Už před tou poslední prací v podsvětí měla silný talent, ale něco takového nedokázala nikdy. „No teda, Lyle. To je ale paráda, co?“ Lyle zacvrlikal a poskočil jí na rameni. „Co to dělá?“ zašeptal Remcal chraplavě. „Sakra.“ Holohlavec měl oči navrch hlavy. „Má teď nějaký druh ohňového talentu. Všichni vědí, že jsou to šílenci. Říkal jsem ti, že tahle ženská je blázen.“ „Blázen, který nemá co ztratit,“ varovala je Sedona. Vířilo v ní strašlivé vzrušení. „Sledujte a učte se, pánové. Sledujte a učte se.“ Bouře, již vytvořila, stála v cestě blížící se energii ducha. Ve vteřině se ty dvě síly srazí. 19
„Hm, chlape, tohle není dobrý,“ hlesl Remcal. „Cítím, jak tu stoupá úroveň energie. Dojde k výbuchu. Zastav ji, sakra.“ „Nemůžu ji zastavit,“ zavrčel Holohlavec. V hlase se mu ozývala panika. „Tohle je ten největší duch, jakého dokážu vytvořit. Jestli si myslíš, že můžeš něco udělat, jen do toho.“ „Musíme se odsud dostat.“ Remcal se rozlétl ke dveřím. „Celé tohle místo bouchne.“ „A co ta ženská? Sám jsi říkal, že o ni nesmíme přijít.“ „Víc už udělat nemůžeme,“ zařval Remcal. Ani se nezastavil. „Blankenship si může najít jiný výzkumný subjekt. Zůstaň si tu, jestli chceš. Já padám.“ Sedona došla k závěru, že nemít co ztratit se stalo jejím osobním mottem. Přivolala víc energie. Bouře zavířila. „Ty pitomá, bláznivá mrcho,“ zařval Holohlavec. „Jestli tu bouři nevypneš, nedostaneš se odsud živá.“ Sedona se rozesmála. „Ty zatracené experimenty tě proměnily v opravdového cvoka,“ zalapal Holohlavec po dechu. Přestal se snažit ovládat kouli energie, kterou stvořil. Jakmile odpojil svůj talent, duch splaskl a rozplynul se. Sedona vyslala k Holohlavci plameny bouře. Už však vzal nohy na ramena, hnal se ke dveřím. Následoval Remcala do zářící zelené chodby a zmizel. Sedona ještě chvíli počkala, užívala si vzrušení, které jí vířilo v krvi. Dokázala by tam tak stát dlouho a obdivovat bouři, již stvořila. Ale Lyle zabroukal a vrátil ji zpátky do reality. Zdráhavě ztlumila smysly. Bouře zmizela. Na laboratoř se sneslo děsivé ticho. „Fajn, to bylo vážně skvělé,“ řekla tiše. Lyle zacvrlikal. Srst měl znovu jako kuličku, ale všechny čtyři oči otevřené. Rozevřela ruku a zírala na lesklé křesadlo. Ustupující euforii nahradil záblesk hrůzy. 20
„Co mi to Blankenship provedl?“ zašeptala. Lyle netrpělivě zabručel. „Správně.“ Sedona se vzpamatovala. „S detaily si budu dělat starosti později. Je čas odsud zmizet.“ Přešla místnost k truhlici s několika věcmi, které měla s sebou, když ji unesli. Objevila svůj batoh. Uvnitř nic moc nebylo, jen pár nezbytností, které s sebou nosila vždycky, když měla nějakou práci v tunelech. Byl v něm i mobil, ale věděla, že nebude fungovat, dokud se nedostane na povrch. Chyběly dvě věci. „Sebrali mi lokátor a náhradní vyladěný jantar,“ oznámila Lyleovi. „Ničemové.“ Zadívala se na Lylea. „Vsadím se, že ty cestu na povrch znáš, že ano?“ Lyle nedal nijak najevo, že by otázce rozuměl, ale bylo jasné, že se nemůže dočkat, až odejdou. Znovu jí poskočil na rameni a povzbudivě zacvrlikal. „Dobře, spoléhám na tebe. Všechno je lepší než čekat, až se doktor Blankenship a jeho nohsledi vrátí.“ Přehodila si popruh batohu přes rameno a vykročila ke dveřím. Při pohledu na trezor ze skla a oceli na pracovním stole se zarazila. Otřásla se, hlavou se jí prohnaly děsivé vzpomínky. „Vydrž,“ prohlásila. „Než odejdeme, chci udělat ještě něco.“ Prošla uličkou ze dvou dlouhých ocelových laboratorních stolů k sejfu. Chvíli si ho prohlížela, uvažovala, jestli existuje nějaký způsob, jak ho i s obsahem zničit. Tlusté sklo se zlovolně třpytilo v paranormálním světle. Ocel byla prvotřídní práce. Celá ta věc nejspíš vážila skoro padesát kilo. Sejf byl zamčený, ale stejně jako dveře od cely ho střežil jednoduchý starodávný zámek. Bez klíče ho neotevře. Ne že by se toho obsahu chtěla třeba jen dotknout, ne21
mluvě o tom, že by ho ukradla. Nechtěla však, aby Blankenship použil to sérum na další nešťastný výzkumný subjekt. Zdálo se, že při výrobě té drogy je nějak důležitý ten krystal. Neexistoval způsob, jak sejf nebo podivný klenot uvnitř zničit. Neměla čas ani sílu, aby skříňku vynesla z laboratoře a ukryla ji někde v katakombách. Zbývalo jen zamknout ten trezor tak, aby ho nikdo jiný nedokázal otevřít. Nastavit na skříňce malý strážný zámeček bylo docela snadné. Naprogramovat takový zámek, který by nedokázal odemknout žádný jiný strážný, vyžadovalo trochu úsilí, ale i to zvládla během několika minut. Když skončila, vznášela se kolem trezoru tajemná záře. Každý, kdo by se ho dotkl, by se popálil psi energií. Kdyby byl někdo natolik hloupý a snažil se její zámek otevřít, spustil by explozi, jež by nejspíš usmrtila každého, kdo by se právě nacházel v okolí. S trochou štěstí by byl výbuch natolik silný, aby zničil ten klenot. „Hotovo,“ oznámila Lyleovi. „Teď můžeme jít. Cestou ven zamknu dveře.“ Už byla v půlce uličky z laboratorních stolů, když koutkem oka zahlédla lesknoucí se ocelový držák na zkumavky. V šesti skleněných zkumavkách bylo testovací sérum. Projela jí další vlna vzteku. Natáhla ruku a shodila držák na podlahu. Skleněné zkumavky se rozbily, jejich obsah se rozlil po zeleném křemeni. Znovu vykročila, když si všimla malé destičky přišroubované k držadlu. Zarazila se a podívala se na písmena. MAJETEK NEMOCNICE U JANTARU. Pohlédla na další instrumenty na stolku. Na malém jantarovém hořáku a mikroskopu byl tentýž štítek. Nemělo smysl hloubat nad tím, co to znamená. Vykročila uličkou. Venku v mírně ozářené chodbě se znovu zastavila, aby zapojila smysly. V klenutých dveřích okamžitě vzplála 22
žhavá energie. Sedona vytvořila bránu a pak do oscilujících proudů vetkala důmyslný zámek. Když byla spokojená, že bránu nikdo jiný neodemkne, poodstoupila a rozhlédla se po okolí. Nacházela se v rozlehlé rotundě ze zeleného křemene, která musela být přinejmenším tři patra vysoká. Z oválné komnaty vybíhal tucet dveří s klenutým vchodem, všechny ozářené psi energií. „Dobře, Lyle, teď je to na tobě. Odveď mě zpátky na povrch, kamaráde. Jestli to nezvládneš, umřu tu při hledání cesty ven.“ Lyle zabroukal, naprosto nevzrušený, a strhl obal z energetické tyčinky, kterou ukořistil někde cestou. Zdráhavě vykročila k jednomu z tunelů. Lyle nepřestal v přežvykování, ale vydal bručivý zvuk, v němž rozluštila nesouhlas. Změnila směr a vydala se k jinému klenutému vchodu. Lyle si znovu kousl a opět zabručel. Pak zřejmě došel k závěru, že jí to moc nejde, dojedl energetickou tyčinku a seskočil na podlahu. Vyrazil ke třetí chodbě. Sedona ho následovala do bludiště. Neměla co ztratit. O deset kroků dál se ohlédla přes rameno. Rotundu už neviděla. Byla opravdu úplně ztracená. Kráčela za Lylem po smysly omamujících katakombách, hlavou jí vířilo nekonečně otázek. Jestli přežije, bude se muset postavit realitě svého nového talentu. Osoby s více než jedním typem schopností byly velice vzácné. Všichni věděli, že jsou vysoce nestabilní. Odborníci zjistili, že lidská mysl prostě nedokáže zvládnout zvýšené úrovně stimulace, jež přicházely, pokud se u někoho rozvinul druhý či třetí talent. Multitalenty téměř vždy zešílely. Pokud nezemřely v mladém věku, skončily zamčené v parapsychologickém ústavu, kde jim podávali silná sedativa. Její život právě nabral velice zvláštní směr.
23
•2 •
N
eměla tušení, kolik uplynulo času, než ji Lyle vyvedl po starobylém schodišti ze zeleného křemene a z ruin mimozemského bludiště. Byla noc. Zvláštní nadpozemské věže mrtvého města zářily svítivou energií. Budovy bez oken byly opuštěny před celými staletími, ale nevykazovaly žádné známky opotřebení. Když prošla branou ve vysoké křemenné zdi, jež obklopovala ruiny, zjistila, že se ocitli v hájku stromů. V dálce slyšela hluk provozu. „Díky, Lyle,“ řekla. „Tímto tě pasuju na svého nejlepšího přítele na celém světě.“ Lyle zabroukal a poskočil jí na rameni. Vyndala z batohu mobil a nepřekvapilo ji, že jantarová baterie už byla vybitá. „Stejně bych tu nejspíš nechytila žádný signál,“ svěřila se Lyleovi. „Takže Brockovi nezavoláme, že jsme v pohodě. Musí být strachy bez sebe. Nejspíš už dal dohromady svůj vlastní pátrací a záchranný tým, který pročesává podsvětí a hledá mě.“ Představa, že po ní její nový manžel pátrá dnem i nocí, ji zahřála jako nic jiného. Musela mu okamžitě dát vědět, že je živá a v pořádku. Dobře, ne tak úplně v pořádku, ale rozhodně živá. 24
Následovala hluk provozu k silnici. O chvíli později jí zastavil nějaký náklaďák. Vyšplhala do kabiny a posadila se s Lylem v klíně. „Jsem vám moc vděčná,“ prohlásila. „Jasně.“ Řidič mrkl na Lylea. „To je prachový králíček?“ „Ano.“ Pohladila Lylea. „Tak nějak si mě adoptoval.“ „Slyšel jsem, že jsou nebezpečný. Povídá se, že když člověk zahlídne zuby, už je pozdě.“ „Lyle vám neublíží, to vám slibuju.“ Lyle zabroukal a několikrát zamrkal svýma pomněnkově modrýma očkama. Řidič se usmál a vyjel na silnici. „Je vážně roztomilej. Kam máte vy dva namířeno?“ „Do nejbližšího města.“ „První zastávka je Crystal City.“ Crystal City byl domov rodiny jejího otce. Tam se žádné pomoci nedočká. „A kam pojedete potom?“ zeptala se. „Pak bych měl před úsvitem dorazit do Resonance City.“ Rozzářila se. „To by šlo. Tam bydlím. Mám s sebou trochu hotovosti. Pozvu vás na snídani.“ „Platí.“ Chlapík ji ještě jednou přejel pátravým pohledem a pak se soustředil na řízení. „Co je za den?“ zeptala se po chvíli. „Středa,“ odpověděl jí. „Ne, myslela jsem datum. Ztratila jsem pojem o čase.“ Řidič na ni pohlédl, obočí nadzdvižené. „Druhého října.“ „Hm.“ Ztěžka polkla. „Jak dlouho jste byla pryč?“ Skoro se jí zastavilo srdce. „Jen pár dní,“ zalhala. Do posledního úkolu se pustila před více než třemi týdny. Brock bude bez sebe starostmi. 25
Za chvíli už mezi stromy zazářila světla osamocených budov na konci dlouhé soukromé příjezdové cesty. U vchodu stála brána a vrátnice. Na křižovatce silnice a příjezdové cesty zahlédla nenápadnou značku. PARAPSYCHOLOGICKÁ NEMOCNICE U JANTARU. „Co je to za místo?“ zašeptala. „Parapsychologická nemocnice,“ odpověděl kamioňák. „Spravuje ji Bratrstvo Gold Creek. Údajně tam ošetřují případy s ošklivě popálenými smysly. Ale povídá se, že tam lidi z Bratrstva zavírají ty nejhorší z nejhorších – monstra a psychouše. Je to tu dobře střežený. Jednou jsem tam musel něco dovízt. Neuvěřila byste, jak těžký je dostat se dovnitř a ven. Všude byly ozbrojený stráže, ploty a kamery.“ Sedona se otřásla. Lyle se k ní přitiskl blíž, jako by se ji snažil uklidnit. Pohladila ho po rozcuchaném kožíšku a sledovala, jak se před světly náklaďáku vynořuje potemnělá silnice. U Jantaru se starali o monstra a psychouše. Co se to z ní stalo? V jedné restauraci pro kamioňáky zastavili ve tři hodiny ráno na snídani. Účet zaplatila Sedona. Hodinu před úsvitem dorazil náklaďák do Resonance City. „Vysaďte mě, kde se vám to bude hodit,“ požádala Sedona. „Zbylo mi dost peněz na taxíka.“ „Určitě budete v pořádku?“ zeptal se řidič. „Jo, jasně. Už nějakou chvíli se o sebe starám sama.“ „Jestli to chcete vědět, moc vám to nejde. Ztratila jste se někde v lese a tak.“ „Budu v pořádku,“ slíbila. „Čeká na mě manžel.“ Kamioňák se zatvářil znepokojeně. „Jste vdaná?“ „Ano,“ potvrdila. Nebyl důvod dodávat, že její nové manželství s Brockem Prescottem bylo jen Příležitostným manželstvím, a ne skutečným Smluvním manželstvím. PM bylo právně závazné, ale v realitě ho mohly ukončit obě strany bez 26
nějakých zákonných či finančních postihů. Spousta lidí zachovávala vůči PM tradiční přístup, domnívala se, že se jedná jen o zdvořilý způsob, jak milostnou aférku posvětit papírem. A byla to pravda, pomyslela si Sedona. Přesto však šlo o jistou formu závazku. Rozhodla se nezmínit, že Brock je nejspíš jediným člověkem, který po ní v posledních třech týdnech pátral. Byla nemanželským potomkem. Její rodiče byli mrtví a pokrevní příbuzní z obou stran se jí oficiálně zřekli, jakmile jim to zákon umožnil. V den, kdy jí bylo osmnáct, obdržela dokumenty, v nichž ji informovali o tom, že nemá mít vůči své rodině žádné nároky. U další nonstop hospody vylezla z náklaďáku, chtěla zavolat Brockovi. Byly čtyři hodiny ráno, ale až uslyší její hlas, bude mu to jedno. Číšnice jí dovolila použít telefon, ovšem když vytočila Brockovo číslo, byla přesměrovaná do hlasové schránky. Místo toho si tedy zavolala taxíka. O chvíli později už vystupovala z vozu před Brockovým elegantním městským domem. Nastěhovala se k němu týden před poslední zakázkou. Lilo jako z konve. Pospíšila si po chodníku, ale než se dostala k hlavním dveřím, byli s Lylem promočení na kůži. Strčila si Lylea do podpaží a zazvonila na zvonek. „Konečně doma,“ řekla Lyleovi. Lyle zabroukal. Po chvíli se někde v domě rozsvítila světla. Sedona ucítila příval téměř nekonečné úlevy. Brzy se vrhne do Brockovy náruče. „Bude pěkně překvapený,“ oznámila Lyleovi. Dveře se otevřely. Ale v chodbě nestál Brock. „Sedono?“ Diana Eastonová, Brockova sekretářka, na Sedonu šokovaně zírala. „Dobrý bože, ty ale vypadáš. Co tu, pro všechno na světě, děláš?“ „Mohla bych se tě zeptat na totéž.“ Sedona přelétla 27
pohledem Dianin župánek a průhlednou noční košilku. „Ale odpověď už nejspíš znám.“ Lyle na Dianu zavrčel. „To je krysa?“ podivila se Diana. Sedona ji ignorovala. Na schodech zazněly kroky. „Diano?“ zavolal Brock. „Kdo to je?“ Jeho hluboký, dokonale modulovaný hlas odrážel jeho společenské postavení. Brock Singleton Prescott byl bohatý, vzdělaný a měl spoustu kontaktů. Jeho rodina patřila v Crystal City do nejvyšších společenských kruhů. Před dvěma lety se stal ředitelem celého rodinného impéria. „To bys neuhodl ani za milion let,“ řekla Diana trochu příliš sladce. Lyle znovu zavrčel. Brock se vynořil z chodby, ještě si zavazoval pásek od županu. Byl vysoký, s ostře řezanými rysy a opáleným tělem a s vrozeným stylem, díky němuž vypadal výborně v županu stejně jako v jednom ze svých na míru šitých obleků. Ohromeně zíral na Sedonu. „Bratrstvo Gold Creek nám oznámilo, že ses ztratila a jsi pohřešovaná,“ drmolil v šoku. „Můj život se trochu zkomplikoval,“ prohlásila Sedona. „No, já, ehm, podal jsem žádost o rozvod před dvěma a půl týdne.“ Žádné vřelé objetí tedy nebude, pomyslela si Sedona. Lyle temně zavrčel. „To je v pořádku,“ zašeptala Lyleovi. „Budeme v pohodě.“ Brock se zamračil. „Co se ti, k čertu, stalo, Sedono?“ „To je na dlouhé povídání,“ podotkla napjatě. „Co moje věci?“ „Jsou ve skladišti,“ odpověděl Brock, očividně se snažil být nápomocný. „Je to tak, Diano?“ 28
Diana se znovu usmála. „Ve staré čtvrti. Dojdu pro klíč.“ Zmizela v hlubinách městského domu. Sedona dál hleděla na Brocka. „Mám jen jednu otázku,“ prohlásila. „Jakou?“ zeptal se nervózně. „Hledal jsi mě vůbec?“ „Říkal jsem ti, že mě informovali o tvém zmizení, tvrdili, že jsi nejspíš mrtvá.“ Sedona přikývla. „Takže ses ani neobtěžoval po mně pátrat.“ „Šéf Bratrstva, který si tě najal na ten poslední úkol, mě ujistil, že za tebou vyslali celý tým, ale že nenašli žádné stopy.“ „Správně. Dám ti radu. Až ti příště nějaký šéf Bratrstva něco řekne, nemysli si, že to musí být pravda. Dokážou lhát, až se jim od pusy práší, když se jim to hodí.“ Diana se objevila s klíčem a vizitkou. „Tady je adresa toho skladiště.“ Sedona si vzala klíč i kartičku. Beze slova se otočila a sešla přední schodiště. „Sedono?“ zavolal za ní Brock. „Nepotřebuješ nějaké peníze na taxíka nebo na hotel?“ Zastavila se a otočila. Nějak se jí podařilo vykouzlit ledově chladný úsměv. „Jdi k čertu, Brocku.“ Otočila se, zastrčila si Lylea do podpaží pečlivěji a vykročila do deštivé noci. „Zdá se, že jsme zůstali jen ty a já, Lyle,“ řekla. Lyle zacvrlikal. „Nemáme co ztratit.“
29
