Hanka Ebertová: Lidé se diví, když přijedu na normální, krátký závod Rozhovory Ani závažné onemocnění kyčelního kloubu nezabránilo Hance Ebertové být jednou z nejúspěšnějších cyklistických ultramaratonistek na světě.
Trpíte Perthesovou chorobou. Co je to za nemoc a jaká omezení Vám přináší? Perthesova choroba je poměrně vážné onemocnění kyčelního kloubu (cévního zásobení), které vzniká nejčastěji okolo sedmého roku života a paradoxně jsou tímto onemocněním většinou postiženi kluci… Její následky jsou především odvislé od toho, jak včas je zjištěna a začne se s léčbou. Bohužel já měla smůlu na lékařku a k odhalení došlo opravdu pozdě a došlo k nevratným vážným změnám kyčelního kloubu, který se jednoduše řečeno doslova zhroutil a zdeformoval především v oblasti krčku. Když viděl můj roentgen ve 30ti letech cizí lékař, tak jeho otázka byla: „A tenhle člověk chodí?“. Největším problémem je zkrácení končetiny a to u mne je celkově už o skoro 5 cm s tím, že už jsem podstoupila zkracování zdravé nohy ve stehně, aby se délka co nejvíce srovnala. Nyní mám rozdíl asi 2,5 cm, takže i přes podložení v botě viditelně kulhám. Kromě toho v minulém roce začaly poměrně velké problémy se zády, které jsem ale naštěstí zažehnala s pomocí fyzioterapeutky Niny Čechové a denně na záda cvičím. Jiné problémy či bolesti nemám, ale několikrát už mě lékaři řekli, že mě zachraňuje poměrně velká muskulatura na nohách, kterou mám z dvacetiletého tréninku na kole. Co bude dál je velký otazník.
Jak jste se dostala ke sportu? Doporučili Vám to lékaři? Nebo jste si tak chtěla splnit vlastní sen? Vztah ke sportu mám odmalička a to hlavně zásluhou rodičů, kteří byli oba aktivními sportovci. Takže jsem vlastně od mládí dělala všechny běžné sporty. Nicméně mým snem bylo dělat sport na vrcholné úrovni – „závodit“ a vyhrávat, být nejlepší ! Po velkém prosení, jsem získala lékařské povolení soutěžit ve stolním tenise a během 10ti let se mi podařilo se probojovat až do nejvyšší české soutěže Extraligy. Bohužel stolní tenis je na kyčle obrovská zátěž a přesně v této době začaly moje akutní bolesti a problémy s nemocnou pravou kyčlí. Jak jste se dostala k cyklistice? Po problémech s kyčlí, které začaly po 10ti letech hraní stolního tenisu od doktorů přišlo doporučení: rehabilitace pomocí kola a cyklistiky, která zatěžuje kyčle a klouby nejméně. Nicméně kdyby asi věděli jak se moje ježdění a rehabilitace „zvrhne“ během krátké doby k maratónům a následně ultramaratónům, tedy absolutně nejtěžšímu sportu, který existuje, asi by toto doporučení nedali. Prostě jednou větou sport je můj život a potřebuju ho k životu asi jako normální lidi kyslík. Cyklistika mi dává obrovskou svobodu pohybu, protože chůze je pro mě z již řečeného důvodu kratší nohy nepohodlná, únavná a nepříjemná. Kromě toho cyklistika mi dala možnost se i se svým hendikepem rovnocenně střetávat se zdravými sportovci a i vyhrávat. Nikdy jsem i přes možnost a nabídku neuvažovala závodit s hendikepovanými sportovci. Co Vaše okolí říkalo, když jste se dala na cyklistické maratony a ultramaratony? Protože jsem velice rychle přešla z normálního závodění k ultramaratónům( během 3 let!), tak to tak nějak moje okolí bere jako moji součást a spíše se lidé diví, když přijedu na normální krátký závod, který je ale dobrou silovou a rychlostní průpravou. Nicméně v Čechách jsem byla a dosud jsem jedinou ženou a mezi muži jsem byla také jedna z vůbec prvních, která se specializovala na ultramaratóny. Jak se Vám sportuje s handicapem? Vypadá to, jako když vítězíte spíš silou vůle než fyzickou silou. Samozřejmě, že se handicap během závodění projevuje. A tak musím mít výrazně vyšší výkonnost než zdraví sportovci, abych vyhrávala. A také jak již zaznělo musím chtít vyhrát „více“ bojovat více než zdraví sportovci. Nicméně právě to je pro mne výzva a mezi cyklisty jsem za 20 let závodění našla mnoho kamarádů a přátel. Co se týče technického vybavení, tak mám podloženou tretru na zkrácené noze a bohužel ne úplně optimální posed se dost podepsal na místech, která se potkávají se sedlem. Nezanedbatelným efektem je i posilování psychiky a sebevědomí právě v rovnoceném soutěžení se zdravými. Obrovskou podporou a vzpruhou jsou velice milé maily, které dostávám a ve kterých mě lidé děkují, že jsem jim dodala odvahu sportovat a bojovat s ne vždy optimálním zdravím. S pár cyklisty jsem dokonce řešila jejich handicap a radila jak zvládnout jízdu s kratší nohou. A to je ve finále pro mne asi největší radost co mi cyklistika dala.
Co zahrnuje Vaše dlouhodobá léčba a terapie? Paradoxně se nijak cíleně neléčím v nemocnicích s nemocnou kyčlí a spíše řeším problémy s koleny se známým sportovním lékařem z Brna Lubošem Hrazdírou. V tento okamžik už má pravé koleno za sebou také dvě operace… Pravá nemocná kyčle mě začala bolet akutně před dvěma roky a v ten moment jsem vsadila na speciální kloubní výživu. Hrozící výměnu nemocné kyčle se snažím odsunout co nejvíce. Čeho byste ještě chtěla dosáhnout? Jaký sen byste si ráda splnila? Po 20ti letech závodění je letošní sezóna mou poslední. Myslím, že je to rozumné rozhodnutí, kdy kromě těla je hodně opotřebovaná i hlava a „psychika“ .Ultramaratónská cyklistika paradoxně neexistuje v profesionální podobě i přesto, že trénink je nejméně stejně těžký jako u profesionálních cyklistů. A ultramaratónci musí zároveň tedy chodit do práce…což se podepisuje především na regeneraci! Vlastně 20 let jsem neměla dovolenou a tak se těším i na normální život. Strašně ráda fotím a asi půjdu touto cestou s tím, že pohyb je doslova můj život a cyklistika určitě zůstane jeho součástí. Akorát nebudu jezdit 20000 km za rok ale jen 10000km. Dále se těším na cestování a poznávání nádherných míst na světě. Během závodů jsem sice navštívila „půl“ světa ale vlastně jsem z oněch zemí nikdy nic neviděla…
