Český rozhlas Brno - literárně dramatická redakce Vedoucí redaktor: PhDr. Tomáš Sedláček Odpovědný redaktor: Marek Horoščák
Natáčení: Vysílání: 11.12.2007
Stanice: Vltava
CR.LDR_BO.2007.
Hana Slavíková
Cesta do Lo Ignoto Původní rozhlasová hra o pouti do neznáma.
1
Cesta do Lo Ignoto Hlavní postavy: Eva Marta David Vedlejší postavy: Dítě – děvče, deset let TV man Provazochodec Národní umělec Převozník Šaman Indián Indiánka
2
Část I. Pouť k tobě Eva: Prý za tebe bude mše. V incké svatyni za účasti tří Marií pannen. Z Čenstochové, Ţivčákové a tu třetí si uţ nepamatuju, jen vím, ţe měla modré šaty. Blankytné. Šaty jak kdyţ ti z oka vypadnou. Modlili jsme se ke všem třem, moţná to byla chyba. Modlili jsme se tajně ke kaţdé zvlášť. Za Tvé uzdravení, sejmutí kříţe a podobné věci. Prý za tebe bude mše, v dýmu koky bude šaman svolávat všechny svaté, Marie budou tančit v rytmu staré incké písně a nakonec přijdeš Ty. Řekneš: Tady jsem a čekám. Uvidíme se. Rozplyneš se pak v bílý oblak co propluje napříč Andami a zmizí v návratnu. Prý ze tebe bude mše s Bohem Slunce, s hvězdami, s Měsícem, pod křídly kondora s mariánskou svatozáří. Tvá matka si to přeje. Co jsi odešla, má to všechno popletené. Neví čemu věřit. Bylo to tak vţdycky, jen dokud jsi byla na světě, nebylo to tak znát. Odpust nám naše viny. Tohle je pouť k Tobě. Ozve se tichá variace na starou inckou píseň, jednoduchý, rytmicky podmanivý motiv s píšťalami. Marta: Bojím se výšek a bojím se, ţe nic není. Bývalo to v tomto pořadí. To se ale mění. Dvanáct kilometrů nad zemí, pod námi Casablanca. Má dcera neviděla ani Humphreyho Bogarta, jak típá cigaretu. Moţná není Bůh, ale sudičky jsou. Naučíš se hrát piškvorky, před spaním Andělíčku, můj stráţníčku a pak uţ jenom bolest. Moţná někdo z nás jen něco pokazil, jednou se probudila v umírání a bylo to. Nesmíme se ptát, kdo za to můţe. Říkal to doktor. Jestli se nechcete zbláznit, neptejte se, kdo za to můţe. Ale co, proboha, s tím zdravým rozumem? Eva: Tohle jsem ještě nikomu neřekla. Tvá matka teď sedí vedle mě a dělá, ţe spí. Není to záludnost. Jen předstírá, ţe můţe usnout. Ţe to ještě umí. Musím přemýšlet potichu. Poslouchej. Tohle je má vina, má vina, má veliká vina. Ozve se dětská říkanka, slova jsou nesrozumitelná, jde o rytmus.
3
Eva: Zdálo se mi, ţes umřela. Tos byla ještě zdravá jak řípa. Ale nemůţu za to. Pomátla jsem se. Dočista. Práci jsem hledala do úmoru. Dva roky. Nic nic a nic. Mezitím jsem prodávala tibetské rituální sekyrky na odtínání špatných energií. Prásk a je to! Ale musí se to umět, musí se tomu věřit, byl to šmejd nebo ostří bylo tupé. S třistaosmdesátým špekatým budhou přišlo osvícení a pracovní pohovor, co ze mě udělal hvězdu. Jednoduchý hudební motiv nebo ruch, možná takřka podprahový pískavý zvuk. Muž: Abyste nám rozuměla, potřebujeme strhnout pozornost alespoň šedesáti procent prime-timových diváků…ne jenom zaujmout, to nestačí…strhnout, ano doslova strhnout…předpokládám, ţe cítíte ten rozdíl. Eva: Ano, strhnout…dostat se jim pod kůţi, infikovat myšlenkou. Muž: Přesně! S těmi myšlenkami opatrně, ale infekce je v pořádku. Jde nám spíš o zásah jiného druhu. Eva: Myslíte emocionální. Muž: Výborně! Eva: Tedy láska a smrt. Muž: Bé je správně. Eva: Pardon? Muž: Budete se divit, ale statistiky dokazují, ţe k nejsledovanějším pořadům patří mimořádně odvysílané nekrology, v našem případě dokumenty deset patnáct minut…ideální je kombinace informace o úmrtí v hlavním zpravodajském bloku a
4
skromný, leč dojemný portrét zesnulého od dvaceti nula nula…Rozumíte, pár vět o věčnosti, ale především o chuti do ţivota, aby bylo čeho litovat. Mělo by jít o cyklus, na první pohled přirozeně nepravidelný. Eva: Myslíte při příleţitosti výročí úmrtí známých osobností. Muž: Myslel jsem, ţe si rozumíme. Eva: Ovšem ovšem ovšem Muž: Bezprostřední aktuální oplakávání…je třeba tnout do ţivého. Eva: Ano, tnout…Jen nevím, jak odhadnout kdy, kdo a jak… Muž: S tím si přece poradíte. Potřebujeme schopné samostatné invenční lidi. Patříte mezi ně? Takţe do týdne očekávám seznam, pět šest námětů. Do pískavého zvuku se prolne hlas umělce. Hlas národního umělce: A tak jsem se naučil radovat z kaţdé vteřiny…z paprsků slunce, ze zpěvu kosa…Je to kumšt, umět vychutnat kaţdý okamţik…okamih, jak říkají Slováci…pár takových mihnutí a je vám šedesát…v těch krátkých záblescích je třeba umět pozastavit čas…Pak máme šanci zahlédnout zlomek věčnosti…Co jsem si to uvědomil, ţiju rád…Snad ještě raději neţ v mládí. Eva: Na poprvé to vyšlo. Národní umělec měl na kahánku a skonal do týdne po dostříhání filmu. Dostal se tam teda jen zpěv kosa a „ţiju rád“, ale mohla jsem podepsat smlouvu. A to bez krve. O dvou následujících se mi zdál sen. První byl zpěvák. Druhý akrobat, co ho zradilo lano. (zazní poryv bubnů, jako v cirkuse, při vrcholném čísle, poslední úder do tympánu) Ta rána mě probudila. Pootevřenými víčky proniklo ještě
5
zajíknutí obecenstva… Řekla jsem si, ţe do toho půjdu. Spadl během dvou týdnů. Muž: Musím přiznat, ţe bych rád věděl, jak to děláte. Jde z toho mráz po zádech. Výsledky sledovanosti jsou pozoruhodné. A navíc je evidentní, ţe plníme poslání, ţe jsme dostáli své sluţebné povinnosti ve vztahu k veřejnosti. Nebýt vašeho pohotového zásahu, nebyl poslední odkaz těchto navýsost společensky významných osobností zaznamenán pro budoucí pokolení. Zazní víření cirkusových bubnů Hlas akrobata: Na laně se cítím bezpečněj neţ mezi lidma na ulici nebo na úřadě…Myslim, ţe v manéţi jsem vţdycky tak ňák balancoval líp neţ v běţným ţivotě…Kdyţ jdete po laně, vţdycky víte, co se můţe stát. Není moc moţností (smích) Eva: Je mi ho líto…Byl v nejlepších letech..Měl před sebou dalších sto jarních kilometrů na visuté hrazdě…Pracoval bez jištění…Byla to věc pravděpodobnosti…Hlavně, nebýt toho snu, nešla bych za ním a snad by se nic nestalo, kdo ví… Muž: Rozhodl jsem se svěřit vám celý cyklus, i kdyţ jde o krok v našich podmínkách nezvyklý. Obdivuji, jak jste odhadla ty mladší ročníky. Váš čich pro nepředvídatelné tragédie je náš trumf. Promyslete si interní název a další tipy, je potřeba vyrábět. Úder do tympánu, jako tečka za nedokončeným vířením cirkusových bubnů. Zpočátku Marta odpovídá tak, jako by byla médium při seanci. Marta:(v polospánku)Uţ jsme blízko. Nad náma jsou andělíci. Podívej! Eva: Kde? Marta: Ty je nevidíš?
6
Eva: A ty je vidíš? Marta: Ne. Nevidím…Nevidím nic. Eva: Nechtěla jsem tě budit, ale vypadalo to, ţe mluvíš na mě. Marta: Kde jsme? Eva: Nad oceánem, velbloudí dech Sahary v zádech, rţání slonů, pískot velryb, teplota mínus 40, čelní vítr Marta: Jak vysoko? Eva: Dvanáct tisíc metrů Marta: A co tam je? Tam uţ je stratosféra? A dál? Všichni svatí chocholatí? Eva: Tma. Marta: Kdyţ letěla poprvé v letadle, viděla anděly. Říkala to. Mami, jsou tam, uţ jsme blízko. Uţ tam budem...Uţ tam je…Tehdy jí bylo sedm…Půl ţivota za sebou…Moţná je viděla. Moţná tam někde lítaj. Já znám jenom jejich kamenný ksichty. Pod rukama mi prošlo tolik svatejch, ţe by bez problémů zaplnili tenhle airbus… Byli chromí… Spravovala jsem jim ruce, hlavu, křídla a andělovi smrti trumpetu… V pozadí zní nezřetelně dětská říkánka,něco jako „Na koho to slovo padne“ a do toho pravidelný zvonivý ťukot dláta o kámen.. Eva: Zahlídla jsem Tvou matku na lešení. Restaurovala pietu. Prsty měla zapuštěné hluboko do vrásky Panny Marie. Byla to ostrá prohlubeň, jak po záseku blesku.
7
Marta: Všechny těm Jánům Nepomuckým, Antoníčkům, Cyrilům a Metodějům jsem brousila brady, taky Máří Magdaléně a nepoznala bych je po hmatu. Jen tu rýhu z Mariina čela si pamatuju přesně. Jaká to musela být bolest, takhle hluboká, co prostupuje mozkem, skrz na skrz…A uţ zůstává. Nepolevuje. Něco se mění. Uţ napořád. Jednou ráno jsem ji našla na svém čele. Byla stejná, jen ne aţ do dna hlavy. Zárodek vrásky, co měla růst. Eva: V té době uţ jsem byla trochu somnambulní. Natočila jsem ještě dva portréty, astronoma a válečného zpravodaje. Ten druhý slíbil, ţe udělá, co půjde, aby se to odvysílalo co nejdřív. Nechtěl ţít. Ale nedařilo se mu, ani v první linii. Vedení začalo být nervózní. Přála jsem si, abych se zase jednou trefila. Chtěla jsem zase jednou ten vizionářský sen, jen abych měla klid. Ozývá se dětská říkanka, ale nezřetelná. Na koho to slovo padne. Eva: Slyšela jsem tě, jak si hraješ. Rozpočítáváš svaté v průčelích. Holčička, ne uţ zas tak malá. Modré oči. Co děláš, ptáš se? Já? Hledám lidi, co brzo umřou, kdyby chtěli náhodou něco sdělit světu…Jak je poznáš? Vidím ty tvé velké oči, co pak uţ jenom rostly. Zvětšovaly se, jak ses ztrácela… Marta: Vaše dcera můţe umřít, pravděpodobnost je vysoká, ale můţe také ţít. Je tu jistá malá naděje. Pokud ovšem podstoupí razantní léčbu. Musíte si vybrat…Rychle nebo pomalu…Ţít nebo umřít…Rychle nebo pomalu…Umřít rychle nebo pomalu…Tak se měl ptát…Rychle…Řekla bych rychle…Odpusť Eva: (tiše si přeříkává dětskou říkanku, jde spíš o zřetelný rytmus, než o slova) Uvízla mi ta tvá říkanka… Pořád mi šuměla hlavou … i pod telefonátem válečného reportéra, co ne a ne padnout. Ruch, který připomíná střelbu a šum telefonního hovoru, s nímž se prolíná říkanka, tu víc tu méně silně.
8
David: Haló…slyšíme se…ano…to jsem já…omlouvám se, ale stále jsem naţivu.
Eva: Nevěděla jsem , co na to říct. Tak jsem předstírala, ţe se přerušilo spojení. Dětská říkanka zcela pohltí šum telefonu a ruch střelby. Sílí. Eva: Čekala jsem, ţe se mi bude zdát o něm…(šeptem sama začne opakovat říkanku) …stála´s průsvitná, bezvlasá proti mně…viděla jsem červené a fialové ţilky na Tvých rukou…Divej, uţ mám zas modřiny, říkalas…Divej…Černaly se…A ty tvé modré oči se začaly rozplývat, přetekly z důlků a rozpustily se v šednoucí obloze…Tvá matka seděla na lešení s nápadnou hlubokou vráskou na čele, co vypadala jako vyrytá dlátem… Jemný, pískavý zvuk. Něco na bázi myšiplaše, ale tak jemné, že znepokojení je skoro podprahové. Muž: Není mým zvykem skrývat zklamání…Musím se přiznat, ţe jsem vám věřil, je to sice iracionální, tedy mimo sféru mé profesionální působnosti… dokonce mne takřka fascinovala vaše metoda…ovšem poslední tři díly cyklu uţ leţí na skladě skoro čtyři měsíce…zrovna, kdyţ jsme na vás takříkajíc vsadili…statistické výsledky sledovanosti našich pořadů se staly noční můrou konkurenčních stanic…byla jste náš trumf…cyklus memento mori….duše v koutě… z nás udělal hráče velké hry…Moţná, kdybyste byla ochotná prozradit, jakým způsobem jste vytipovávala adepty konce, mohli bychom se vrátit do správných kolejí… Eva: Vykolejená…ano, jsem poněkud vykolejená… Muž: Připomínám, ţe jste podepsala smlouvu…uţ to není jenom váš problém, nejste v tom sama a jistě chápete, ţe teď nejde o slova útěchy…Nevyšel vám ani ten válečný reportér a to jsme od něj s předstihem nakupovali materiál z první linie…pravda,
9
chytlavý, ale jak víte, válka live diváka aţ tak nedojímá…chce ten vypointovaný příběh…live…a vy nám ručíte za pointu. Eva: Pointou je kulka…(začne se tiše smát)…To je titul…Víte, bylo mi ho líto…To byste nevěřil…Jel do války, tak jako vy chodíte do masny pro líčka…tak nějak v klidu…čekalo se od něj, ţe přinese flákotu…vizuální, ovšem…od toho patrně to spojení válečná jatka…Trošku mě mrzelo, ţe mě potkal. Od té doby, co pro vás pracuju mám totiţ podezření, ţe jsem zubatá…já sama, osobně, jestli mi rozumíte…napadlo vás někdy, ţe by tato role mohla být svěřena člověku?...Jen tak, ţádná kosa a tyhle profláknuté atributy…jenom si tak chodíte po světě…jen s někým promluvíte a uţ padaj hlavy…a vy k tomu zakusujete sladké koláče sledovanosti…(směje se)…Zubatá..to je profese…ptali se vás někdy, čím chcete být? Muž: Dobře jste věděla, ţe tohle není prostředí pro instabilní tipy... Eva: Nerozumím poznámce… Muž: Svět médií není vhodným útočištěm pro psychicky labilní osoby…Pokud byste byla ochotná vysvětlit a předat svou metodu, věděl bych, komu práci na cyklu svěřit… Eva: (stále se tiše, nosem, směje, těžko rozeznat jestli jde o ironii nebo jurodivost) Takţe vy byste rád moje know-how? Muž: Z hlediska podniku je to jediné východisko z této nezávidění hodné situace. Laťka je vysoko… Eva: (směje se) Zdá se mi o nich, víte?...Usnu a vidím chlapa, jak letí z hrazdy…promodralé rty národního umělce…srdce tluče tluče a najednou vynechá…Fialovo modrou holčičku, co ji udusí vlastní krev… Muž: Dcera nějaké známé osobnosti?
10
Eva: (odmlčí se a řekne chladně) Včera se mi zdálo o vás. Pískot ustane, prolne se s nezřetelnou dětskou říkankou. Eva: Bylo to něco jako woodoo, černá magie…neumím to vysvětlit. O šéfovi se mi nezdálo… Nemohla jsem vědět, co to s ním udělá…ţe uvěří, a…Odešla jsem tehdy definitivně, dala výpověď a rozhodla se, ţe uţ nebudu spát…nikdy Marta: Kde jsme teď? Eva: Proč? Marta: Chci jen vědět, kde jsme. Nesnáším letadla a nesnáším tmu. S něčím se můţeme srazit. V noci nejdradši řídím sama, vţdycky jsem v noci řídila sama… Eva: I po obloze? Marta: Můţeme spadnout? …Můţeme, ne? Nebylo by to první ani poslední letadlo co zmizí nad oceánem… Eva: To se bojíš nebo bys měla radost? Marta: Bojím se, ţe bych měla radost. Eva: Za chvíli bude Kristus nad Riem…východní pobřeţí…je bílý a má rozpřaţené ruce…A na hlavě majáček…Červený…protiletadlové věčné světlo… Marta: Prý se to nesmí…sahat si na ţivot…nesmí…měla jsem to udělat hned, kdyţ zemřela…hned v tu chvíli…moţná bych ji stihla a odešly bysme spolu…teď uţ nevím, kde ji hledat…jednou v noci jsem ji vezla do špitálu…byla takováhle tma…dálnice po
11
dešti…nikde nikdo a takové ticho…napadlo mě pustit volant…přeletět svodidla…Měla jsem to udělat…šly bychom spolu…Malý holčičky přece nemají chodit samy…nikam…ani do nebe ne…Nesmazala jsem do teď její telefonní číslo…přitom jsem rušila účet…ale nesmazala jsem číslo…Nemám jí volat, říkal doktor Eva: Z letadla se stejně volat nesmí. Marta: Kdybychom spadli, nebyla by to sebevraţda, ţe ne?...Jenţe letí tady moc lidí…nemůţu být takovej sobec…Proč jsou oni na ţivu a ona ne? Proč my jsme naţivu? Pochopila bych všechno, ale ne, to ţe tolik trpěla…Ne to, ţe zvracela jídlo, i kdyţ měla hlad…Ne ty rozpíchané ţíly, co jí ztvrdly…Ne ty ruce, co byly jak kůra stromů…To ne…Kdybych řídila tohle letadlo, srazila bych toho syna boţího s rozpřaţenýma rukama dolů na město…sněţily by z něho bílé střepy…kdyţ jsem ho prosila, aby ji zachránil, taky jenom rozpřáhl ruce… Ozývá se ruch, nezřetelná střelba a výbuchy granátů a do toho sametový hlas operátorky: the person you are calling is not avilable) Eva: Snaţila jsem se nespat, ale je to mnohem sloţitější, kdyţ je člověk sám…dlouho se nic nedělo…přestala jsem pracovat na tom prokletém cyklu a byla jsem sama…sama se sebou a se svým těkáním…všichni, o kterých se mi zdálo, byli opravdu mrtví…jen ty ne…a taky ne ten reportér… Hlas operátorky: The person you are calling is not available… Prolne se s dětskou říkankou s nezřetelnými slovy. Eva: Donutila jsem se vyjít mezi lidi…pro kafe, zázvor, chilli, čokoládu a ořechy…vařila jsem z toho ţhavou čokoládu, po které se nespí…jenţe místo snů začaly chodit halucinace…Přišla jsi za mnou ty, s těma velkýma modrýma očima…něco ti ukáţu, říkala jsi…mám tady na noze mapu…mohla bys podle ní někam jet, ale nepoznám,co je to za kontinent…zatím nemám zeměpis…mám jich tam víc, ale tahle mě zajímá nejvíc,
12
můţeš mi to, prosím tě, říct kde to je?... Ty modrofilaovo černé mapy na tvých nohách, opravdu vypadaly jako kontinenty…ta největší jako Latinská Amerika…a tvá hlava jako měsíc, bledá, skoro bílá, průsvitná…Dotkla jsem se tvé kůţe a řekla, tohle by mohly být Andy…ty velké hory…jedna z nich je Illimani…je obrovská a bílá, tyčí se nad velkým okrovým městem, kde lítají uţ jen ptáci, co mají rozpětí jak Kristus z Ria…Veliká a bílá, opakovala jsi… bílá…A je v ní ticho?...Tak to je dobře. Nezřetelný šum, ruch střelby. Hlas mobilní operátorky: The person you are calling is not death. Eva: Haló, jste tam? David: Jo…jo…jsem to já, slyšim vás mizerně…ten váš podnik zkrachoval? …neberete uţ moje reportáţe…nevadí,mně to nevadí…je o to zájem, o masakry je zájem… Eva: Šéf je po smrti, asi za to můţu já…začal se pozorovat a za čtvrt roku bylo po něm… David: Coţe? Eva: Aby ses vrátil? David: Proč? Eva: Aby Tě nezabili! David: Ale kvůli tomu jsem tady. Eva: Prosim tě, vrať se, aspoň ty!
13
Obsazovací tón. Hlas operátorky: The person you are calling is not…is not…is…not… Eva: Jeţišikriste Marta: To je Jeţíšů…Podívej, vypadají jak vrtule…Na kaţdým kopci nějakej…To se jim tu musí ţít v těch městech…Takový všeobjímající bezpečí…Indiáni jedni…co by si počali, kdyby je tady panáček nehlídal…a jestlipak je hlídal, kdyţ je vyhlazovali… Kdyţ zafouká vítr, moţná se roztočí, ne?… Roztočí a lítají v rojnici… Jako špačci třeba. Jeţíšci… usednou na město a tam pak mají sněm a překřikujou se a mávají rukama a nadýmají se jim ty bílý náprsenky s tím srdcem na pravým místě… Jeţiši, já se rouhám…Vadí to? Myslíš, ţe to vadí? Eva: Letadlo je plný poutníků z Říma…je tu, počítám, tak pět farářů a zástupy svíčkových bab z Buenos Aires…coţ je v podstatě ţidovský město…nerozumím uţ ničemu, radši se mě neptej… Marta: Tak jsem to nemyslela, já myslela, jestli to vadí… Eva: Tys myslela, jestli věřím, ţe něco je?... Jestli něco je, má to smysl pro humor, ale tak černej…ţe se to vůbec nevejde do vnímatelnýho spektra… Marta: Nesla si ten kříţ…kaţdej si má nést svůj kříţ…to se káţe…to si pamatuju…jenţe jinak se to nosí ve třatřiceti, kdyţ jsi chlap a jinak, kdyţ si sedmiletý děvčátko…jinak přes dvanáct nebo kolik zastavení a jinak čtyři roky, den co den… Přesně si pamatuju, jak jsem poprvé slyšela tlouct její srdíčko…ještě vevnitř…jemně a pravidelně…Kdyţ se narodila, myslela jsem si, ţe víc uţ nemůţu dokázat…ţe to je vrchol…ťuk, ťuk, ťuk…a pak…na jipce uţ jenom pípaly ty přístroje…odpornej zvuk…Občas se vrací…Z ničeho nic
14
Eva: Za chvíli uţ uvidíme Andy…zná je jenom z mapy…to jsou ta nejtmavší místa…černofialová… Marta: Nezbláznily jsme se?...Letět na druhej konec světa, jen tak? Vţdyť já toho člověka vůbec neznám?...A ty? Eva: Vzhledem k tomu, ţe neznám ani sebe, mě to příliš neznepokojuje. Jemně zní stará incká píseň. David: Ano…jsem to já…ne, nejsem uţ ve válce…ne, není to dobře…nic uţ není dobře a asi nikdy nebylo, alespoň pokud jde o mě… Eva: Volal zrovna v den, kdy jsem tě potkala znovu na ulici…nejdřív jsem si všimla tvé matky, vypadala v davu lidí jako socha…tvář měla popelavou, mimiku strnulou a na čele tu hlubokou vrásku…vedla tě za ruku, průsvitné hubené dítě…svítilo slunce a ve spáncích ti bledě zářily modré ţilky…a ty modrofialové mapy kontinentů po tvém těle se neodvratně slívaly v jeden prakontinent…promodralá pevnina pohlcovala všechno kolem… země přidušené tkáně… země, co se nad tebou měla zavřít… Štípala jsem se do rukou a chtěla se probudit…Dobrý den, řekla jsem tvé matce…To bude lepší, uvidíte…Tomu přece nevěříte…Odpověděla. David: Chtěl jsem někomu volat a zjistil jsem, ţe nemám komu…nechci obtěţovat, jenom…zapomeň na to Eva: Ne, počkej…Jsem ráda, ţe jsi naţivu…slyšíš…Mám totiţ na svědomí uţ několik lidí a nevím, jak se to stalo… David: Já taky…Nechci o tom mluvit po telefonu…Nechci o tom mluvit Eva: Je mezi nimi jedno dítě…prosím tě, mluv na mě…nevím, co si počít…myslíš, ţe
15
pomůţe, kdyţ si něco udělám? David: Moţná máš nad hlavou špatný hvězdy…indiáni tady v Andách tomu věří…moţná tady bude všechno obráceně…(pípání, jako kdyţ se hovor přeruší) Marta: Bolsa de mareo…Co to znamená?... Mořský orel?…Bolsa de mareo… Eva: To je pytlík na zvracení…mořská nemoc…plujeme v mracích, tak mořská nemoc… Marta: Nechi uţ ţádný nemoci…Jak daleko je to odtud domů? Eva: Deset tisíc kilometrů. Marta: Škoda, ţe jsme neletěli kolmo nahoru.
16
Část II. Kondoří vejce Eva: Nikdy jsem neviděla takhle zbarvenou krajinu…Nevěřila bys tomu, ale skutečně je jako by vypadla z té tvé mapy…Nevím, jestli se mi to nezdá…Údolí jsou fialovo hnědá…vypadá to jako tkanina, zvláštní draperie…kulisa…nikde nikdo, tak dlouho tu nejsou města ani lidé…uţ několik hodin jenom hory…Červené, růţové, fialové…slunce zapadá…okrová náhorní planina…jen pár přízemních chatrčí a nic… Marta: Tohle není, viď…Rozplyne se to… Eva: V kotlině spí město, nad kterým nebdí Kristus…tisíce domů zakousnutých v kopcích…hora bdí…obrovská a bílá…svítí ve tmě sama od sebe…jistě v ní musí být ticho…Illimani… David: Illimani je posvátná hora Inků…skoro nezná mraky…A kdyţ přijdou, dějí se velké věci…Jsem rád, ţe jste tady…Jsem rád, ţe se neznáme…Tohle nad Vámi je jiţní kříţ, od této chvíle bude řídit vaše myšlenky… Marta: Hučí mi v uších, je to normální? David: Je, tady jste ve čtyřech tisících metrech…taky můţe přijít zimnice….a uţ ti teče krev z nosu, ale neboj se, zvykneš si… Marta: Já vím…dívala jsem se celé hodiny, jak teče krev z nosu mé dcery…několika proudy, bylo to jako ty řeky tady v horách, co jsem viděla z letadla…mně krev nevadí…vytékala jí po transfuzi všemi otvory, neudrţela ji v těle…i kdybych vykrvácela, nevadí…nebojím se…naopak Eva: Moţná to bylo trochu zbrklé, jet sem tak náhle a bez uváţení…ani nevím, co si od toho slibuju…snad nic…Ráda bych se znovu naučila spát…Tak aby se mi nezdály sny, to by mi bohatě stačilo…Nevím, co mě to napadlo, letět sem…najednou…asi to bude
17
tím několikaměsíčním nevyspáním…člověku se začne všechno slívat…realita a představy, rozhoduje se v tom strašně snadno, protoţe ve vší otupělosti uţ není místo na úvahy… David: Minulost zůstala nad rovníkem, tady pod ním je všechno jinak…Jelikoţ o sobě nic nevíme, nemáme se čím zatěţovat…Nový ţivot tady začala řada válečných zločinců, nevím, proč bychom se o to nemohli pokusit my…pozůstalí po svých obětech. Tebe se to netýká, Marto…a nechtěl jsem o tom vůbec mluvit…nerad bych porušoval pravidla, na nichţ jsme se ještě ani nedohodli… Marta: Ráda bych věcně připomenula, ţe neumím ani slovo v jiném neţ ve svém mateřském jazyce…slyšela jsem, ţe indiáni měli nějaké uzlíkové písmo…přivezla jsem si tedy provázek…Nečekejte ode mě mnoho, budu nejspíš mluvit výhradně na vás dva. Nápěv písně: Jsem volný jako vítr Soy libre com el viento y mi sentimiento yo no se cayar… Eva: Původně jsme chtěli začít úplně znova, odkázaní na zcela nová slova, tak abychom nemohli mluvit o sobě…učili jsme se jako děti pojmenovávat, co vidíme… David: Una pluma del condor…Brk z kondora Marta: Una pluma del condor Eva: Una pluma del condor…Z nebe se snášelo pírko dlouhé jak má paţe…je to prý velké štěstí, kdyţ nad tebou zapelichá král And…boţstvo nebes…je to něco jako vzkaz, který jsme ale neuměli přečíst David: Rapido…rapido Marta: Rapido…rapido
18
David: Kristepane, kdyţ řeknu rychle, tak pohnete těma svejma evropskejma zadkama přes cestu, hned, okamţitě, mohlo vás to přejet…kdyţ řeknu k zemi, tak… Eva: Kdyţ řekneš k zemi, tak si lehneme… David: Neutahuj si ze mě! Eva: Pro toho, kdo nevěděl, ţe byl ve válce, se David choval jako blázen… Marta: Ať na mě ten cvok neřve! Eva: Byl ve válce, víš Marta: To je mi jedno!...Já tady nebudu řešit jeho traumata, ani on moje!...Nejsem tady, aby mi někdo velel. Čtyři roky jsem dělala to, co jsem musela, chci být zas jednou sama za sebe! David: To jsme si nedomluvili! Nebudeme mluvit o minulosti! Řeklo se to jasně! Eva: Já o té tvé přece taky nic nevím! Co já vím, co se ti stalo ve válce! Marta: Jdu se projít! (V podkresu by mohla znít variace na píseň Canta y no llores - neplač a zpívej!) Eva: Bylo jasné, ţe bez řečí o minulosti budeme sami před sebou vypadat jako tlupa chovanců ústavu pro choromyslné…Neakceptovatelné chování je hned přijatelnější, kdyţ znáš souvislosti… Jenţe Tvá matka se hned po prvním nedorozumění ztratila a hledali jsme ji za přispění šamana aţ do noci…
19
Marta: (sípe) Ákva…ákva…ákva… David: Ágva…ágva…musíš říkat ágva, jinak ti nikdo nerozumí, ţe chceš vodu… Marta: Nechci vodu, chci domů! Eva: Našli jsme ji dehydratovanou, nedaleko kostela San Francisco…tam co na průčelí, bok po boku usedlých svatých, rodí dítě kamenný indián…prý je to světec s dlouhými vousy, to dítě mají být jeho vousy, říkal biskup… Marta: Rodila jsem ji dvacet osm hodin…slunce dvakrát zapadlo…můţe to být tím…Co? …Nějaké prokletí?... Říkala jsem si, tohle dítě mě zabije…promiň mi to, já to nemyslela zle…já to nemyslela zle Eva: Dostaneš lamí embryo do kapsy… Marta: Nechci ţádný embryo… Eva: Sušený…říkal to šaman…aby ses nám neztrácela David: Zítra pojedeme po Death road na mandarinky…to nám pomůţe…semkneme se… Píseň „Zpívej a neplač“, s nápěvkem „ Ayayayay, canta y no llores“ Eva: Cesta smrti byla lepší neţ cokoli, co jsem do té doby znala… točit tady cestující, měla bych bývala z toho prokletého cyklu týdeník…Jen ti, co se s nepřiznanou pravidelností řítili do skoro tříkilometrové propasti, nebyli slavné osobnosti…Nikdo je uţ nikdy neviděl. Dno propasti bylo dţunglí čekajících papájových palem s hvězdicovitými listy, co se jemně nepohoršeně zatetelily, kdyţ kolem letěl autobus plný lidí…zašuměl štěrk krajnice…teď…potichu…ţádný křik
20
Marta: (stísněně) Vidělas to?...Letěli nebo ne? Eva: Letěli. David: Vţdycky je to takhle. Chtěl bych být na jejich místě a dívám se. Marta: Proč něco neděláte?...Moţná tam byly děti! Eva: Dívali se na tvou matku nechápavě. Plochýma temně hnědýma očima. Indiánka: Las montagnas tienen hambre. David: Hory mají hlad. Dávají nám to nejlepší. Taky hory musí jíst to nejlepší. Eva: Bylo to tak…Z údolí stoupala pára a vůně pomerančovníků…po krajích cesty byly paprsky po nedobrţděných pneumatikách. Startovací dráhy do jícnu hladových rajských zahrad… Indiánka: Coman!...Coman! Eva: Indiánka nám podala několik orosených oranţových plodů… David: Jezte. Marta: Nemůţu jíst, copak jste to neviděli? David: Jez. Jsme na cestě a nemůţeme se vrátit zpátky. Taky oni jsou na cestě. Marta: Na co si to hraješ?! Eva: Šťáva těch plodů se nedala k ničemu přirovnat…Tak jak praskaly jemné bublinky
21
duţiny, uvolňovala se lehká vůně, v ústech z nich byla pára, která se teprve sráţela a na jazyk dopadaly sladké kapky…Byly tak dobré a nedalo se uţ myslet na plachtící autobus plný lidí, kdyţ hory dávaly to nejlepší… Marta: Taky nás budou jíst? Budou nás hory jíst? David: A není to jedno? Eva: Před pár dny jsi chtěla, aby spadlo letadlo s námi a poutníky z Říma, řekla jsem tvé matce… Marta: To je něco jinýho… Eva: Chtěla jsem se zeptat v čem je to jiné, ale chuť oranţových plodů mi to nedovolila…Stihla jsem se jen domnívat, ţe na dosah létajících autobusů se tvé matce vrátil pud sebezáchovy…V oblinách zelených kopců se válela mlha, sjíţděli jsme dolů podél rozdrásaných stěn cesty vyhloubené v kolmém svahu, ve výšce, kde podle učebnic nemělo nic růst, pod vodopády, vedle jejichţ jiskrných proudů létaly kameny velké jako dětské hlavy… Marta: Tam dole je město, ale polyká ho hlína. David: Učíš se rychle. Eva: Kostel ovíjely dva obrovské bahenní jazyky, z pralesů vytékaly potoky červenozemě a kamení. Byl z okrových cihel, se dvěma zvony, které zkameněly v pohybu, jeden rozhoupaný k severu, druhý k jihu. Marta: Vevnitř něco svítí. Jdu tam…Musím tam jít. David: Pozor…Stačí slovo…Po zemětřesení i po výbuchu, stačí zvýšit hlas a stěny se
22
sypou. Eva: Indiáni chodí tiše, s klidnými tvářemi, neuslyšíš ani zrnko kávy dopadnout na zem, v barevných plachtách na zádech nesou děti…mlčící děti a trsy platanos a mandarinek…Nechoď dovnitř, stěny kostela jsou v rozpuku, ještě jedna průtrţ a otevřou se nebi… Ozve se tichý zpěv, bez zřetelných slov, variace na velikonoční : „Bože můj, proč si mě opustil.“ Marta: Je tady tma…je tady hrob…to v něm se svítí. Eva: V barokní jeskyňce, která pukla, leţí Kristus…Zavalený červenou hlínou, co vytéká z deštných lesů…Skutečnou hlínou, z níţ vystupují jeho údy…bílé…cedrové… Marta: (tiše) Vstávej, tak vstávej…Ukaţ, ţe to umíš…Ukaţ, ţe můţeš! Eva: Všemu přihlíţí Marie Panna, snědá, ebenová, v šatech s korálky…panenka ze střelnice…Určitě by sis ji chtěla vzít domů na hraní, jedny šaty má na Velký pátek a jedny na Bílou sobotu. David: Musíme jít ven. Hned. Musíme jíst a pít. To je nejdůleţitější. Eva: Venku byly vlahé lesy, husté a plné ovoce. Bylo všude, banány zelené a ţluté, pomeranče a šťavnaté limy, hrušky anona, co chutnají po vanilce, nalité plody maracuji a kakaové boby nad chomáči bavlníků. David: Můţete jíst pořád, bez konce, neustále dozrávají, můţeme jít klidně několik dní a nepotřebujeme nic. Můţeme tady zůstat několik let. Jíst ovoce a ryby. Eva: A aţ nás to přestane bavit, šlápneme na hada, bolest bude prudká, ale umřeme
23
rychle. David: El paraíso…Má to všechny znaky ráje. Někde tu má být strom zapomnění, protilátka ke stromu poznání. Ochutnejte všechno. Eva: Moţná bys mi mohl říct, na co chceš zapomenout, zapomněla bych za tebe. David: To je ten největší omyl myslet si, ţe kdyţ začneš mluvit o svým trápení, tak se něco uvolní a ty se toho zbavíš. Traumata se mnoţí sdílením. Místo jednoho se tak akorát trápí víc lidí. Jediná šance je to všechno překrýt něčím novým. Dívej se. Dívej se a jez. Marta: Víš, proč si lidi líčí vzájemně svoje strasti? Víš proč? Protoţe mají radost, kdyţ zjistí, ţe je na tom někdo ještě hůř. Nevím čím novým chceš ty svoje záţitky překrývat. Já vidím ten autobus plnej lidí, co letí dolů ze srázu. Vyrostou z nich pěkný mandarinky. Necítím při tom uţ nic. Vzkříšení nebude, viděla jsem Krista Pána, co se sám nemůţe zvednout ze země. Je bezvládný, víš? David: Mlč! Marta: Přestaň mě okřikovat! David: (šeptem, důrazně) Buď zticha nebo je po nás. Eva: Otočila jsem se a na metr ode mě, ve zšeřelých větvích kaučukovníku, seděla puma. Přikrčená ke skoku. Její srst nebyla černá, ale temně zelená a oči jí svítily světle zelenou září, jako dva tunely, co mě vtahovaly obrovskou silou dovnitř. Nemohla jsem se hýbat. Marta: Proboha…
24
David: (šeptem) Tiše. Jinak skočí. Nehýbej se. Eva: Skočila ještě v tom okamţiku. Teď. Leţím v liánách a dýchám vlhkou vůni hlíny, na krku sepnuté čelisti a vzduch ze chvějících se nozder, akupresurní body, jejichţ význam si nepamatuji, stisknuté rovnoměrně čtyřmi tesáky… Marta: (šeptem) Zabije ji…zabije…já uţ nechci…nechci to znovu vidět…Dělej něco… David: Musíš věřit, věřit ţe to neudělá! Jemně se ozývá motiv incké písně, z něhož jsou zřetelnější pouze údery do bubnu, pravidelné jako tlukot srdce a právě tento zvuk evokující. Eva: Moje srdce hlučně tluče a obří mravenci se vyplašeně rozbíhají na všechny strany…je to k smíchu, je to k smíchu…Boţe, koho volat…Vidím obří zelené oko, co se mění v tunel, kterým kráčím a kůstky mé páteře se napínají pod stiskem zubů…vlahý dech šelmy… Pírko kondora, dlouhé jak má paţe, se točí v mé mysli…Nic …jen ten obraz…Vzdušný vír…Zvedni se. Zvedni se a neboj se. Kdo to mluví? Jsi to ty?...
Marta: Modli se. Modli se, slyšíš. Je mi jedno, ţe jsi neznaboh, ale teď se modli. Zdrávas Maria matko moudrosti a Otče náš… Viracocho a Boţe slunce a měsíce a jak se tady všichni jmenujete, modli se, slyšíš, znáš to tady přece líp David: (tiše a přerývaně) Jayaya pachamama, matko země, slunce a hvězdy…angelito de la guardia… Marta: Prosíme Vás, nenechte ji umřít David: Nenechte ji umřít.
25
Eva: Nenechte ji umřít…Mluvím tak o sobě, ve veliké výšce nad zemí, to já jsem tím pírkem kondora, já…Čelisti povolují…Puma zvedá hlavu vzhůru a přivírá oči a není, najednou není…Vstaň, říkáš mi, vstaň…Vstaň, říkám si…Vstaň a choď , neboť tvé kroky nejsou u konce a cesta bude točitá… Marta: Krávo…krávo jedna pitomá… Eva: Tvá matka mě buší pěstmi a objímá, buší a objímá… je to velký projev lásky. David: Jsi ţivá?...Je opravdu ţivá? Marta: Pojď si sáhnout. Bojíš se? Eva: Jsem ţivější neţ kdykoli předtím. David: To já jsem měl stát pod tím stromem, ne ona. Vţdycky jsem o pár kroků mimo a někdo to odnese místo mě…Jsi ţivá? Nelţeš mi? Marta: Vţdyť ty jsi blázen? Kam´s nás to zavedl? Podívej se, podívej se na ni! Je průsvitná? Vidím skrz ni ty divoké oranţové květy na protějším keři! Eva: Kdybych nebyla průsvitná, nevznesla bych se nad sebe a nemohla bych vstát. Marta: Zbláznila se, vidíš? Já uţ to nevydrţím, nemůţu se pořád dívat jak se mně někdo ztrácí před očima. David: Kali –kali…byl to nejspíš on…Kali – Kali, Duch pralesa, zbavuje lidi ţivota, jen tak z rozmaru, a nedává jim milost, pokud vím. Objevuje se jako stařec, kohout nebo temně zelená puma. Je to smrt. Eva: Není, chtěla jsem říct. Ale rty jsem měla semknuté a nohama jsem se stěţí
26
dotýkala země. Marta: Puma je puma je puma, má koţich, zuby, drápy, váţí šedesát kilo a stisk čelistí má deset atmosfér, učila jsem se to ve škole, tak to musí být pravda…Odmítám věřit na ty tvoje výmysly… David: Teď musí ţvýkat koku, pít šťávu limy a jíst kořeny juky, aby se jí vrátila síla. Je mi jedno, čemu věříš, ale nevysmívej se tomu, čemu nevěříš. Pro jistotu. Nepotřebuje to tvoje potvrzení pro svou existenci, rozumíš! Eva: A tak mě nesli, v síti z lián, zavěšenou na dvou tyčích jako vyzáblou laň. Myslela jsem na tebe, jak ti asi bylo těţko a lehko zároveň, jak tvýma rukama prosvítaly cizí krajiny, co jsme o nich neměli tušení. Marta: Chtěla bych řízek. Hrozně se mi stýská po domově. Nevím, jak se to všechno jmenuje…Chtěla bych řízek…řízek s bramborovým salátem…Neumím to vysvětlit, ale kdyţ si představím řízek, jsem najednou klidná. David: Tiše…Cítím kouř. Eva: Šumí tu voda. Velká voda. David: Piranas…pracují rychle, nezůstane nic…I Che Guevara se nechal radši popravit…Chytili ho zrovna u takové tišiny. Nechtěl do ní vstoupit. Půjdeme těmi kalnými peřejemi. Marta: Nesnáším, kdyţ nevím, kam šlapu…Zchromly mi nohy…Nemůţu z místa…Písek se boří… Eva: Nemysli na to a pojď…Honem, cítíš to?
27
Marta: Steaky (zjihle) Eva: Tvá matka se náhle odrazila ode dna a přenesla nás všechny na druhý břeh s obrovskou náhle nabytou silou. Voda byla kalná a v palmoví u břehu kajmaní skrýše…pod střechou z banánovníkových listů stoupal kouř z pečeného masa. David: Son… pescados? Indián: No…son humanos David: Humanos…no pescados…humanos Indián: Sí. David: Není to rybí maso…je lidské Eva: Proboha, proč? David: Jedí svoje nepřátele. Jedí je, aby se nemohli znovu narodit, rozumíš? Eva: Copak se můţou znova narodit? Indián: Claro… David: Jistě, kaţdý se znovu narodí a tak pořád dokola. Eva: Tenhle přijel aţ z Indie, řekl muţ a ukázal na plátky masa…říkal pořád karma karma…Z Indie jich sem jezdí hodně, ve vesnici uţ to nechtějí jíst…Jste přátelé? Marta: Ať se na mě tak nedívá! Musíme okamţitě pryč. Řekni mu, ţe já nemůţu ven z koloběhu! Nemůţu, kvůli ní! Třeba se znovu narodí. Mě ţrát nebudou!
28
David: Říká, ţe tebe by nejedl. Jsi pěkně prorostlá, ale nejí ty, kteří jsou posedlí. Posedlost pak přeskočí na toho, kdo ochutná. Měla bys jít naproti zázraku, co tě uzdraví, říká. Měla bys ses nechat napnout mezi Sluncem a Měsícem, kdyţ tančí tanec nového roku. Měla bys být do zítřejší noci na Ostrově slunce, kde nebeská tělesa přijímají lidskou tíhu. Máme jít pryč, všichni. Jsme tak těţcí, ţe pod námi začne pukat jeho země. Tak by se z nás stali nepřátelé. Jelikoţ nás nemůţe sníst, neví jak takovou situaci řešit. Prosí, abychom odešli…Bojí se starostí. Eva: Co je to s námi, ţe nás ani kanibalové nechtějí jíst? David: Isla del sol je odtud den cesty daleko a pět tisíc metrů vysoko. To nás přece nezabije, kdyţ uvidíme Měsíc a Slunce tančit. Stejně jsme na cestě a nevíme, kam jdeme. Třeba jsme šli od začátku tam. Kdesi v druhém plánu se ozve stará incká píseň, zatím sotva slyšitelně. Marta: Nejradši jsem sedávala doma na botníku, bosá, abych se nedotýkala země, abych se nemusela hnout z místa. Teď se bojím, ţe se zastavíme. Tak kudy? Eva: Jeli jsme na člunu z jednoho kusu kmene, pak na třech oslech, v kufru auta, co vezlo sladkosti pro Matku Zemi. Tělo na tělo s indiány, na jejichţ plochých tvářích pableskovalo tušení svátečního okamţiku…Obloha byla fialová a na okolních kopcích se začaly objevovat mezimračné obrazce v podobě ryby a hlavy kondora. David: Začíná slavnost nového roku. Slunce se vrací k obratníku kozoroha. Kdo je dost silný, naloţí na hranici z totory svoje zlé vzpomínky, jejich kouř rozeţene kondor svými křídly, popel se nasype do jezera a ryby ho rozpustí ve víru ploutví. Měla bys to zkusit. Marta: Rozpusť si ty svoje. Já nechci zapomínat, chci se vrátit zpátky…chci zpátky v čase. Hodně zpátky nebo hodně dopředu. Nesnesu tuhle chvíli a ty další a další a
29
další… Ozve, opět nezřetelně, zacloněná střelba, tentokrát na pozadí melodie incké novoroční písně. Eva: Kdyţ slunce zapadlo, začaly nad jediným městem na planině létat rachejtle a petardy, rozprskávaly se na temném nebi hlučně do tisíců barevných hvězdic a jejich ozvěna se nesla vzduchem a odráţela se mezi horami…. Marta: Vstaň. Vstávej, slyšíš! Eva: Myslela jsem, ţe Tvá matka zase vyvolává Tebe a chtěla jsem ji okřiknout. Ale nebylo to tak. David leţel na zemi s rukama na uších a chvěl se jako dítě...Vstávej. Co je s tebou. David: (šeptem) Lehněte si. Lehněte si a nehýbejte se. Marta: Zem je hrozně studená. Nechtěla bych umřít mrazem. Prý je to tak, ţe člověk nakonec usne, usne unavený zimou. Určitě by se mi zase zdály sny. Jemný pískavý zvuk. Eva: Co to je za zvuk? David: Tak vy to taky slyšíte? Marta: Je to pěkně protivný. Jako ty stroje na plašení myší. Co to je? David: Vrací se mi to. Často… Slyšel jsem ji letět. Jenom já. Ale zadíval jsem se ke Karlovaci na ruiny města…bylo rozbombardované a opíralo se do něj slunce…Byl to obraz jak od vlámského mistra…švenkni to zprava, řekl jsem…Otočil jsem
30
se…Kameraman leţel na zemi…Popletl jsem si slova…Měl jsem přece říct, lehni si!...Já tu kulku slyšel. Eva: Nemohl´s nic dělat. David: Mohl. Mohl jsem stát o dva kroky vlevo. Jel jsem tam přece kvůli tomu. Měl jsem vztek. Měl jsem na něj obrovskej vztek. Kryl mi záda. Nikdo to po něm přece nechtěl…Běţel jsem dopředu…Tam odkud všichni utíkali… a šlapal jsem po chlebu…Byl všude, měkký, bořil jsem se do něj…Ještě teplý…Mezi zdmi vyhořelých domů…Jako z pece…Zdálo se, ţe svítí…Tělo Kristovo, tělo Kristovo… …já přece nikdy ničemu nevěřil. Aţ teď. Byl jsem jediný ţivý tmavý bod a ve vší té vřavě, střelbě, haldách granátů a nábojnic pro mě nebyla ani jedna malá smrt…Ne z milosti…ne abych byl ušetřen…cítil jsem, ţe jsem byl ponechán naţivu abych se trápil…Za to, ţe jsem nevztáhl ruku na sebe…chtěl jsem být zabit, někým jiným jedno kým…jen tak…kulky přece prší, četl jsem o tom v kníţkách…prší a vina se nepočítá… Marta: Ale počítá…i ta, o které nevíš, hlavně ta…například kdyţ spíš a něco se stane. Eva: Co třeba? Marta: Nebudu o tom mluvit, řeklo se jasně, ţe si nebudeme ukazovat duševní vředy, je to perverzní… Dávno jsme měli být na Ostrově slunce! …A kde jsme? Planina, planina a tma. Nikde ţádný posvátný jezero. Nikde nikdo. Kde jsou všichni? Kde jsou všichni ti, co slavili nový rok? Je tma. Slunce nevyšlo a oni spí. Usnuli, protoţe ví, ţe slunce nevyjde?...Zázrak…Zázrak bude na Isla del Sol, kam se nedostaneme. Chtěla jsem tam nechat slouţit mši, za ni. Mši za vzkříšení… David: Není tam šaman. Marta: To nevadí. Slouţila bych ji sama. Kanibal přece mluvil o zázraku. Slouţila bych mši za návrat do té chvíle, kdy se chystala k odchodu. Moţná nelze křísit, ale třeba jde
31
vracet čas. Jde vracet čas, kdyţ planety tančí nad Ostrovem slunce? Eva: Nevím, jestli jde vracet, ale moţná právě teď stojí. Stále je slyšet pískání, Davidova zvuková a nyní všemi sdílená halucinace. Marta: Vypni to! Zastav to, rozumíš? Nechci poslouchat cizí zvukový halucinace. Nech si je! Nejsem zvědavá na to, co se ti vrací. David: (rozkřikne se) Neumím to zastavit! Nerozumím tomu. Marta: Dostanu se tam sama a vy mně nebudete zdrţovat. Musím tam být včas, kvůli ní! Eva: Slyšeli jsme chrastění kamenů, rychlé kroky tvé matky…Myslím, ţe si dala ruce na uši, ale vidět to nebylo… Planinu pohltila hluboká tma a tvá matka do ní odešla, aby viděla tančit slunce s měsícem a zastavila chvíli, která jí utekla uţ před dvanácti měsíci…Počítala vteřiny a ze tmy přitom hleděly uţ pět tisíc let nehybné kamenné tváře s hranatýma očima… David: Dělá to schválně, schválně odchází do tmy, tak abychom ji viděli a báli se o ni aţ se ztratí. Jako malej jsem to dělal taky. Kdyţ jsem něco proved´, schoval jsem se kus od domu a čekal na tmu, na to jak máma bude volat stísněným hlasem: „ Vrať se!“ Od té doby uţ se o mě nikdy nikdo nebál, ať jsem se ztrácel, jak jsem se ztrácel. Eva: Já jsem se bála. Bála jsem se o tebe, tak jako ty nedávno o mě. Bála jsem se, ţe tě zastřelí. Viděla jsem tě odcházet, dokonce jsem tě k tomu vlastně nutila… Prosila jsem, aby se ti nic nestalo. David: Koho, Boha?
32
Eva: Však víš. Prosila do vzduchu, šeptem, nevím koho. Někdy se člověk neudrţí. David: Měla´s strach, ţe poneseš vinu za mou smrt, to je celý. Eva: Ty od nikoho nic dobrýho nečekáš, viď. David: Nikdy jsem si nezvykl na ničí blízkost a nehodlám to napravovat. Eva: Jak mohl jít někdo takhle zbabělý do války? David: Nemám rád panenky se zdviţeným obočím, nemám rád tu extázi, se kterou k sobě přitahuješ odpovědnost za všechno utrpení světa. Kup si korálky a stoupni si do výklenku v kostele, jistě budou nějaký volný místa. Eva: Dělám to jen tak z plezíru, co? Já jsem taková Panna Marie masochistická. Baví mě trpět, to si myslíš?….Jdu za ní. Ještě se jí něco stane. David: Ne, zůstaneš tady nebo půjdeme spolu! Stále se ozývá pískavý zvuk, zesiluje a zeslabuje v průběhu hovoru, ale neustále přítomen. Eva: Zamořil´s ticho. Bude před námi utíkat. David: Prosím tě, počkej. Eva: Ale? A to se bojíš o mě nebo té zodpovědnosti? Jestli chceš, nechám ti tu písemně, ţe´s mě přemlouval, abych neodcházela a vysvětlil´s mi všechna rizika. Je to jako odejít z blázince na revers. Všichni tak nějak víme, do čeho jdeme. Co hledal ten tvůj kameraman v první linii? Štěstí?
33
David: S Goranem jsem pil. Večer před tím, neţ ho zabili. Ty se nemáš rád, řekl mi. Ale vůbec! To jsem ještě neviděl. Jak to vydrţíš?... Nevydrţím, řekl jsem, proto jsem tady. Nikdy jsem nikoho nepřesvědčil, ţe by na mě mělo záleţet… K zemi, řekl. Byl to on, kdo řekl, k zemi. A já poslechl. Měl jsem zůstat stát. Hlas operátorky: (tlumeně, z dálky) The person you are calling is not available… Eva: Pamatuju si ten moment.…Myslela jsem, ţe tě právě trefili…Chyběl´s mi. Tehdy. V tu chvíli. David: Leţel jsem dlouho. Slyšej sem sténání tenké jako vlas, kdy i dýchat bolí. Pak jen ticho. Ticho nade mnou. Jako bych padl, ţádný pláč. Jen mlčení, hromadný hrob. Nechtělo se mi vstát. Pak jsem uslyšel hučení. Byla to má vlastní krev, cítil jsem, jak se ţene tepnou na krku aţ do spánků a srdce tluče. Tolik ţivota! Poslouchal jsem ještě chvíli. Pak jsem vstal. Sám. Idimo!...Vstávej, jdeme, řekl jsem. ..Vstávej…Nesmíš tolik pít…No tak!...Vstávej…Chtěl bych, aby vstal…Víš?...Chtěl bych, aby vstal…Chtěl bych, aby ţil dál. Je mi jedno kde a v jaké podobě. Chtěl bych, aby to nebyl konec. Pískání ustane. Eva: Slyšíš? …Ticho. Přestalo to. Neslyším nic. Ani její kroky. Nevidím nic. Nikdy jsem neslyšela takové ticho. Bojím se. Dej mi ruku a pojď. Musíme ji najít. David: Nevíme, kterým směrem šla. Můţeme zkusit volat. Eva: To ne. V tomhle tichu se nesmí křičet. Uvolní se laviny z hory Illimani. Moţná tma pukne a zavalí nás černá suť. Je to jako procházet zdí. Mám zalepené oči, nemůţu je otevřít. Lepí se tou tmou, tak je hustá. Slunce uţ by mělo vycházet. Cítím, ţe slunce uţ mělo vycházet. Určitě jsou tu rokle a srázy. Zabije se. Jeli jsme sem kvůli tomu, co
34
myslíš? Řekni, ţe ne! David: Nejsou tu rokle ani srázy, je to náhorní planina, rovná a rozlehlá, neboj se. Eva: To jezero…jezero s Ostrovem slunce je kde? David: Nevím. Asi daleko. Nedostali bychom se tam, ani dřív ani později. Lodí je to od břehu nejmíň hodinu. Lodí, která není. Eva: Je tu zima. Chtěla bych spát. Cítím, ţe dnes by se mi zdálo o mně. Cítím stisk zubů pumy v zátylku. Něco mě přimělo vstát a jít…Kde je tvá matka, pověz? Dokud bylo světlo, dalo se to snést… Kolik nocí tady trvá hodina? Je mi zima. Uţ necítím ruce ani nohy. Slunce nevyjde, viď? Ale tys přece neodešla do tmy. Ve snu o tvé smrti jsem viděla krajinu plnou světla. Pamatuju si všechny odstíny… Je ticho a tma, jako kdyţ člověk není…Tohle je hrůza. Nikdy jsem si nepřišla bezmocnější a nicotnější…Ţiju uţ jen strachem o tvou matku…Ozvi se.
Ozve se zvuk podobný pípání přístroje zaznamenávajícího tep na jednotce intenzivní péče. Mohl by být stylizovaný, obdobně mechanický a pravidelný, ale třeba vydávaný píšťalou, tak aby se pak mohl záhy stát rytmem té staré incké písně, jejíž názvuky se objevují v expozici. Zvuk provází ještě tiché, přerývané dýchání, dech se chvěje. To Marta takhle dýchá. Marta: (její chvějící se dech předělují neustále se šeptem opakující slova) Já nespím…Nespím…Vidíš, ţe nespím, panenko moje…Tak nechoď, dokud nezavřu oči, nepůjdeš, viď…Neusnu, neboj se, jsem s.tebou, neusnu a všechno bude zase v pořádku, uvidíš…
David: Tady je, slyším ji.
35
Marta: Ale já nespím…Nespím… David: Já vím. Marta: Kdyţ nezavřu oči, neodejde…Je to tak…Vím to…To stačí…Je na to moc malá, aby chodila sama, tam, kde to neznám… Eva: Něco se děje. Všechno se houpe. Musíme jít. Rychle. Marta: Ne ne, musím zůstat…musím zůstat s malou… Já jsem usnula…Tehdy jsem usnula …Jeţíšikriste…usnula jsem…Odpusť mi to, prosím tě…Chtěla jsem tě vyprovodit…Vidíš, slunce nevychází, čas stojí. Světlo je hustší neţ tma. Čas stojí. To jsem si přála…Vrátím se do toho okamţiku…Neusnu…Neusnu a ty neodejdeš… Na pozadí píšťaly, připomínající zvuk přístroje kontrolujícího tep se ozve sotva slyšitelný hlas, dětský hlas z říkanek, co zněly v úvodu hry. Není mu ale rozumět. Marta: Jsi to ty? Co říkáš? Eva: Podívej, modrám, říká. A mění barvu. Je najednou neskutečná, řečiště ve spáncích se zvětšují, proměňují se ve zvláštní krajiny. Uţ nemá tvář, nevím, jak se to tak rychle stalo…Nechci uţ tohle tělo, nezlob se, říká…Bolí mě, víš…Vím, řekla jsem…Šťastnou cestu…To, co slyšíš, je můj sen o Tvé dceři. Nezlob se. Nemůţu za to. Zvuk tepu ustane. Chvilinku je ticho, v něm jen trojí dech. Marta se rozpláče, ale ne hystericky, jen tak tiše, nosem a dechem. David: Všechno se houpe. Musíme jít. Tohle není zemětřesení. Není to zemětřesení. Eva: Tak co to je?
36
David: Nevím. Nerozumím ničemu. Nevím kde je nebe a zem. Slunce a měsíc. Ani vítr není. Marta: Řekla ti, kam jde? Eva: Ne. Ale cítím teď velkou sílu. Tohle je tma, tma kondořího vejce, které se houpe a jednou pukne. Je třeba jít a nemyslet na nic. Jedině aţ pukne tma, roztáhneme křídla. Na okamžik se vrátí zvuk, který prve symbolizoval tep, jen se k němu tiše přidají další nástroje. Stará incká píseň, oslavující nový rok. Marta: Uţ to ustalo. Stojím pevně. David: Jsme vysoko. Jsme někde vysoko. Marta: Svítá. Eva: Najednou se nad horami objevila záře, tepající světlo. David: Vychází… Marta: To není moţný…to není moţný…podívejte. Eva: Slunce vystoupilo nad horu Illimani a jeho paprsky běţely po vlnách jezera Titicaca a ozářily cestu, po níţ jsme přišli. Po vodě. David: Přišli jsme po vodě. Eva: Stáli jsme na vrcholu Ostrova, uprostřed jezera, co se podobalo moři. Nad vzdálenými břehy země právě stál Měsíc. Krajina byla fialová, fialovo modrá. Byla´s to
37
ty. Byl to odraz Tvé tváře… Cesta ze světla se odráţela od vodní hladiny a pokračovala dál, vzhůru, do mraků, do temné velehorské modři, co hraničila s vesmírem. Marta: Ale to je…cesta!...A vede… David: Vede… Šli jsme po ní… A to stačí. Eva: Netrvalo to dlouho, jen po tu dobu, co spolu tančili Slunce s Měsícem. Hlas dítěte zpívá, odkudsi zdálky, starou inckou píseň. Beze slov.
III. Pouť k sobě Převozník: Pasaje de ida y vueta…Sin pasajes no předen viajar! David: Chce zpáteční jízdenky…Z Ostrova Slunce se dá dostat jen se zpáteční jízdenkou... Marta: Zaplatíme mu dvojnásobek. Převozník: No se puede, es una regla…una regla inviolable. David: Je to pravidlo…neporušitelné pravidlo. Marta: Tak co chce, obolos? Eva: Převozník vypadá jako mumie indiána…Sušená větrem a věčnými paprsky ošlehaná tvář…mimická eroze…hluboké vrásky se bortí v obličeji bez výrazu…Tak odtud se nedá dostat zpátky? Zpátky ani tam…
38
Marta: Měli jsme jít dál. Tohle uţ se nebude opakovat. Proč´s mě zastavil? Převozník: Son ustedes almas enpena? David: Ptá se, jestli jsme bludné duše…duše mrtvých? Eva: Ticho. Nikdo z nás nedokázal odpovědět. Převozník: Son ustedes almas enpena? Si o no? David: Alo mejor no…estamos vivos Eva: Skutečně. S jistotou se nedalo říct, ţe jsme ţiví, ani ţe jsme mrtví. Nevěděli jsme, jak dlouho jsme tady. Nejedli jsme a nepili. Zapomněli jsme, ţe je to třeba. Přestala nám být zima a nikdo z nás si nedokázal vzpomenout, co je teplo. Převozník: A kdo tedy jste? Od slavnosti nového roku vody jezera bouřily tak, ţe se nikdo neodváţil vyplout. Trvalo to několik dní a nocí. Jak jste se sem dostali? Marta: Neříkej mu to. Nechá nás tady. David: Vinimos a pie. Převozník: Proč nejdete pěšky i nazpět? Marta: Máme strach. Víme, ţe po vodě se nedá chodit. David: Přišli jsme v noci. Nevěděli jsme kudy jdeme. Převozník: Una pluma del condor…Vznášeli jste se silou kondora? Byli jste lehčí neţ
39
smrt?...Son ustedes Viajeros a Lo Ignoto? Eva: Kdyţ jsme přirazili ke břehu, byl přístav plný lidí. Všichni volali cosi nesrozumitelného a jakkoli se to zdálo být neuvěřitelné, čekali na nás. Hlasy: Vivan viajeros a Lo Ignoto! Eva: Převozník si nevzal ani peso. Byl teď slavný. Vezl na své lodi z totory poutníky do Lo Ignoto, jejichţ příchod předpověděl zdejší šaman před řadou úplňků. V té době byl převozník údajně ještě dítě. Mohla to být předpověď stará i dvěstě třista let a i kdyby míň, nikdo z nás, Marta, David ani já jsme ještě nemohli být na světě. Natoţ ty. Přitom i o tobě se mluvilo. Šaman: Tres viajeros guiados por el alma de una nina… David: Tři poutníci, vedeni duší děvčátka, přijdou o novém roce, aby nalezli cestu, jejíţ cíl je v její půli a konec není koncem… Hlasy: Vivan viajeros! Marta: Proč mi dávají kytky? Gladioly, tolik gladiol? David: Šaman se nás bude ptát, musíme odpovídat. Eva: Vypověděli jsme všechno, tak jak to bylo. Šli jsme podle mapy , která se kdysi objevila na tvém těle. Viděli jsme tvou tvář v krajině Slunečního ostrova a v cestu ze světla za úsvitu. Cestu, co vedla po vodě a pokračovala vzhůru k nebi. Mrtví po ní prý odcházejí a vracejí se. Tušili, ţe vede někde tudy, ale nebyli si jisti… Marta: Es como…sakra…nikdy se nenaučím mluvit, nikdy…como
40
David: No es como… es un milagro Eva: Ano, byl to zázrak. Šaman: Milagro de dios… Marta: /tiše/ Sí… Eva: Od Boha…byl to zázrak od Boha, ať uţ je bůh cokoli…Sí…Byl to zázrak, k němuţ jsi nás přivedla. Hlasy: Viva el carnaval! Motiv divoké indiánské hudby (existuje i tanec smrti), mísící se postupně s občasnými vpády replik z úvodu. Jde o promluvy Eviných obětí, respondentů cyklu. David: Co je to za masky? Vţdyť to jsou tváře lidí, co jsem znal…Musíme jít tančit. Eva: Nechci…nemůţu…neumím kroky… Marta: Pojď…podívej…provazochodec…máme tančit na provaze? Koláž hlasů mísící se s hudbou, dravý rej. Televizní muž: Tohle není prostředí pro instabilní tipy Provazochodec: Kdyţ jdete po laně, vţdycky víte, co se můţe stát. Televizní muž: Bezprostřední aktuální oplakávání, je třeba tnout do ţivého. Hlas národního umělce: V těch krátkých záblescích je třeba umět pozastavit čas.
41
Provazochodec: Není víc moţností. Eva: Kolem půlnoci přitančily i tři Marie, jedna z Čenstochové, druhá z ţiváčkové… Goran: (vše bude v srbštině, zajistím překlad) K zemi! Lehni! Kurva! Eva: A ta třetí v blankytně modrých šatech… Goran: Izvolite (promiňte) David: Goran!... Goran: Lehni! K zemi! (směje se) Kako si?...Uţ se máš rád? David: Da…polako Goran: Tvoje ţena? David: Da Eva: Já? Goran: Lepa… Eva: Ale já přece… David: Vidíš, jak tančíš! Eva: Točí se mi hlava…Podívej, přiletěl autobus…Z oken mu vykukují hlavy indiánů mezi větvemi mandarinek.
42
Marta: (nepřítomně) Jsou tady všichni?…Myslíte, ţe jsou tady všichni? Hlas mobilní operátorky: The person you are waiting for… Hlas dítěte: ( zaniká a znovu se vynořuje ve vší karnelovalové vřavě s fragmenty dávno vyslovených i nedoslovených hovorů) Mami... Vše utichá, všechny zvuky se vzdalují až zmizí docela. Marta: Nevolejte jí, jestli se nechcete zbláznit, říkal doktor… Za chvíli bude Kristus nad Riem…Nevím, který operátor spravuje síť v Lo Ignoto…Slyšela jsem Tě…slyšela…a snad i viděla…Uţ vím, kudy jít, jen nevím, kdy budu zase lehčí neţ smrt…kdy mě unese ta cesta ze světla…Daleko snazší bylo přejít po tmě hladinu jezera…Ágva, por favor David: Uvidíme se…Nos… Eva: Nos… vemos David: Nos vemos en… Eva: Nos vemos en...Tvá matka se vrací domů…chce retušovat tváře několika Mariím a dalším svatým…Bude si je vybírat, nevím podle jakého klíče…Snad podle toho, kdo z nich byl na karnevalu…Jak asi víš, zůstali jsme tady…Podle mapy je to ta tmavá fialová plocha nad tvým okem…Občas se někdo ptá, od kdy jsme s Davidem svoji…Od té doby, co mě poprvé označil za svou ţenu…Před svědky jejichţ tváře byly masky…nebo jejich masky byly tváře…Ale to můţu říct jedině tobě…Nos vemos en Lo Ignoto. Konec.
43
