HaDivadlo pod vedením nového uměleckého šéfa Ivana Buraje míří do své 41. sezóny!

HaDivadlo - Alfa Pasáž, Poštovská 8D, Brno 602 00 www.ced-brno.cz a www.hadivadlo.cz email:[email protected]

HaDivadlo pod vedením nového uměleckého šéfa Ivana Buraje míří do své 41. sezóny! Sezónou 2015/2016 startuje brněnské HaDivadlo již pátou dekádu své existence. Pod vedením režiséra Ivana Buraje, který na postu uměleckého šéfa vystřídal po pěti letech Mariána Amslera, bude prostřednictvím čtyř inscenačních portrétů či „selfie“ umělecky zkoumat fenomén individualismu v západní společnosti.

Marián Amsler během svého působení profiloval HaDivadlo jako generační scénu, která uvádí především současnou českou a světovou dramatiku převážně německé provenience, podporoval vznik autorských projektů a zároveň se snažil o to, aby vznikající inscenace akcentovaly současné divadelní prostředky. Na tyto aspekty navazuje také programová koncepce nového uměleckého šéfa Ivana Buraje, absolventa režie na Divadelní fakultě JAMU. „Naším základním východiskem je chápání divadla jako veřejného - tedy společného prostoru, divadla jako nástroje zkoumání současného světa a místa společného zakoušení tohoto zkoumání. Věříme, že v době, kdy se mnohá z divadel profilují jako místa s primárně konzumní funkcí „jednoduše bavit“, je nutné naopak artikulovat divadla „druhá“, divadla sledující jiný řád. Zamýšlíme HaDivadlo jako scénu, která si ve svém uměleckém programu pokládá nejožehavější otázky naší současnosti a neostýchá se reflexe kontroverzních momentů naší doby, a ne jako muzeální stánek fastfoodových nadčasových emocí,“ popisuje náplň nového uměleckého směřování Ivan Buraj. Předmětem uměleckého zkoumání se v následujících několika sezónách stanou společenské fenomény a otázky jako např. solidarita versus individualismus, láska jako produkt, analýza rodiny v nových sociálních konstelacích, krize reality versus kult racionality, kultura a válka, demokracie jako ideál a demokracie jako realita, osamělost v době hyperkomunikace či růst sociální vyloučenosti a izolace.

Novou dramaturgickou linií Burajovy programové koncepce by se měla stát reinterpretace klasických titulů, textů dramatických i prozaických, které slouží jako rezervoár tradičních hodnot evropské kultury. „Odráží se v tom snaha o revizi naší kultury- tedy i divadla samotného a textů na divadle „tradičně“ uváděných. Tento akcent nechápeme jako „normalizování“ HaDivadla, ale naopak, jako radikalizování a problematizování textů samotných a dále i kulturních stereotypů - zdánlivě bezpečných

pravd a interpretací - které tyto texty obklopují. Současné adaptace a variace na klasické texty - texty zejména z období 18., 19. a první poloviny 20. století - čili texty rodící se v duchu modernity - chápeme jako zamýšlení se nad tímto velkolepým projektem naší kultury a východisko pro zkoumání naší kulturní identity,“ dodává Ivan Buraj. Tato dramaturgická linie volně navazuje na úspěšnou sezónu „Hrdinové a monstra“ 2013/2014, v níž HaDivadlo uvedlo klasické texty optikou divadelních tvůrců nejmladší generace.

V duchu této dramaturgické linie se ponese také sezóna 2015/2016, která má podtitul „Společnost individualismu“. V ní HaDivadlo představí svým divákům premiéry čtyř inscenačních projektů – čtyř portrétů či „selfie“. Tři z nich vycházejí z klasických literárních předloh. Paní Bovaryová, autorská dramatizace klasického románu Gustava Flauberta s podtitulem „Chci mít svůj paradajs!“, slavné drama Strýček Váňa Antona Pavloviče Čechova – obé v autorské režii Ivana Buraje, a Fabian, dramatizace meziválečného románu Ericha Kästnera s použitím textů ze hry Elfriede Jelinek Kupcovy smlouvy v režii hostující Lucie Ferenzové. Poslední premiérou sezóny se stane On, autorský projekt režiséra Mariána Amslera, scénická kontemplace o mnohosti virtuálních identit současného člověka.

Kromě premiér na hlavní scéně se díky nové umělecké koncepci otevírá nabitému divadelnímu životu také prostor Studia. Studio HaDivadla, které doposud fungovalo jen jako scéna pro komorní inscenace, bude usilovat o pravidelné uvádění projektů mladých tvůrčích týmů ve snaze realizovat zde konkrétní profil generační experimentální scény. HaDivadlo tak chce poskytnout mladým režisérům a jejich týmům alespoň minimální prostor k uměleckému vyjádření v profesionálních podmínkách a také pro první vykročení ze statusu studenta. Dalším společným jmenovatelem všech projektů Studia je, že se jedná o plně autorské projekty, které reflektují aktuální společenská témata. V sezóně 2015/2016 se na Studiu představí tři inscenační projekty: Matyáš Dlab spolu se skladatelem Martinem Ožvoldem vytvoří inscenaci Romeo&Romeo, která se vztahuje k meziválečné homosexuální komunitě v Brně a její perzekuci. Tvar by měl spojovat multimediální, činoherní a operní prvky. Dramaturg a autor Matěj Nytra spolu s režisérkou Marikou Smrekovou se budou v inscenaci Ice Pøz věnovat problematice ztráty fyzična ve stále se zvětšujícím virtuálním prostoru sociálních sítí. Dramaturgyně a autorka Alžběta Michalová spolu s režisérkou Barbarou Herz a dramatikem S. d. Ch. se ve svém projektu s názvem Dokonalost (Show must go on!) inspirují sebezničující posedlostí po vlastní dokonalosti, prostředkům, které nám média podsouvají a my je bezelstně považujeme za vlastní rozhodnutí či vytvořené životní strategie.

Dalším prostorem, alternujícím dění na hlavní scéně, bude od příští sezóny také Klubovna. Klubovna volně navazuje na cyklus komorních literárních večerů Café, pořádaných platformou HaDi Staří. Nově by se měly jednotlivé večery profilovat nejen jako setkání s osobnostmi, které jsou s HaDivadlem umělecky či jinak spřízněny, ale budou mít podobu koncertů, autorských či scénických čtení, přednášek a debat s osobnostmi občanských iniciativ nebo akademického prostředí o tématech, která naší společností rezonují nebo se odrážejí přímo v inscenacích dané sezóny.

„Přejeme si, aby HaDivadlo nebylo jen divadlem, které naplňuje svůj umělecký program, ale aby se z něj stala kulturní instituce, která vytváří veřejný prostor, v němž se mohou lidé setkávat, vést dialog nad aktuálními tématy a také kulturní institucí, která vytváří prostor pro uplatnění mladých začínajících tvůrců,“ dodává Ivan Buraj k rozšíření aktivit divadla mimo repertoárovou linii hlavní scény. Od sezóny 2015/2016 přivítá umělecký soubor dva nové členy. Z Národního divadla moravskoslezského přichází do HaDivadla dramaturgyně Dagmar Radová. Herecký soubor rozšíří své řady o Jiřího Svobodu, čerstvého absolventa činoherního herectví na Divadelní fakultě JAMU. Z divadla do několikaletém působení odchází herec Jan Grundman.

41. sezóna HaDivadla 2015/2016: Společnost individualismu Být (s) někým?

Čtyřicátou první sezónu HaDivadla zastřešuje téma individualismu. Žijeme v době, kdy, jak píše Zygmunt Bauman, „identita přestává být daností, ale stává se úkolem“. Apel být originální, jedinečný, pečovat o výjimečnost svého JÁ, se stává všeobecnou premisou našich životů. Originalita osobnosti je to, co nesmí jedinec postrádat, jinak svou existenci prohrál. Navíc individualita se dá dost dobře koupit a není ani drahá. Osobitost a jedinečnost moderního JÁ jsou ovšem z velké míry tvořeny médii a marketingem. Posedlost individualitou v posledních letech jen zesilují sociální sítě, podporované s rapidně narůstající technologickou kvalitou mobilních telefonů, které jsou do značné míry vybudované na narcismu svých uživatelů. Sociální sítě se stávají iniciátorem, který ve svých uživatelích vzbuzuje neustálou touhu po vytváření jedinečného obrazu své individuality proti mnohosti kyberpřátel. Současně i cynické prostředí volné soutěže vrcholného kapitalismu a neoliberalismu hlásající zdánlivou rovnost podmínek přispívá k těmto tendencím po jedinečnosti, aby člověk „sociálně nezapadl“. Neustále je nám všeobecně vštěpována zodpovědnost za sebe samého a to, jak náš život vypadá či bude vypadat. Vše se omezuje na správnost osobních rozhodnutí a prokázání vlastních schopností. JÁ se stává produktem, který se musí prosadit před konkurencí. Ale je ve skutečnosti člověk opravdu tak nezávislý na okolním světě, na společnosti, ve které se pohybuje? Je v dnešním ideově roztříštěném, hyperinformovaném, ale také hyperzmateném věku, kde - jak napsal Slavoj Žižek „ubývá reality“ - skutečně možné racionálně a svobodně řídit projekt svého života? Je touha po jedinečnosti skutečně něčím přirozeným nebo je to jen velmi šikovný marketing, který v nás má vzbuzovat nové a nové touhy, které nelze ukojit? A co lidé, kteří se nestali individualitami? Mají právo se podílet na vytváření této individualistické společnosti? Má solidarita prostor ve věku individualismu? Může vůbec existovat stát a demokracie? Můžeme tvořit společenství? Dá se v dnešní nečitelné době rozdělovat na dobro a zlo? Vůči jakým principům je vymezit? Je možné být spolu? Je kyberprostor rozšířením veřejného prostoru nebo jenom vodní hladinou postmoderního Narcise?

Na základě těchto otázek jsme se rozhodli věnovat celou novou sezónu tématu individualismu a společnosti. Jako základní komunikační kód této sezóny je portrét, který toto téma odráží. Každá ze čtyř připravovaných inscenací na hlavní scéně HaDivadla bude de facto portrétem ústřední postavy a „její“ společnosti.

Gustave Flaubert, Ivan Buraj, Dagmar Radová: Paní Bovaryová

Od roku 2010 žije poprvé v dějinách lidstva víc lidí ve městech než na vesnici, bejbe! Live your dream! Ema žije na vesnici, je krásná. Dívá se na ni Charles Bovary, mladý vesnický lékař. Ema se stává Bovaryovou. Patří mu? Patří na vesnici? Monogamie? Ema onemocní. Musí uniknout, aby se našla. Potřebuje svět, kde je vidět. Potřebuje město! Umění! Kavárny! DJ´s! Pártýýýýz! Paříž! Paris! Paradajs, bejbe! More reality!!! Do Paříže jezdí nejdřív s Charlesem, pak za Leonem (zdá se, že je tu taky Rudolf). Ema se teď konečně může stát sama sebou. Skutečnou! Předtím byla jenom trapnou představou Charlese. Ale skutečnost stojí peníze. A peníze někomu patří. Komu má patřit Ema? Komu patří její touha? Komu patří její skutečnost? Autorský scénický experiment o vztahu mezi kapitalismem a realitou, touhou a mocí. Kdo je čí představou? Jak daleko má v životě člověk vyjet, aby byl jeho život skutečný? Je kam jezdit? Je proč zůstávat? Je skutečnost - bejbe?

Režie: Ivan Buraj

Erich Kästner, Elfriede Jelinek, Lucie Ferenzová: FABIAN příběh moralisty

To, co vypadá jako závrať života, může být delirium. Mravní zvrhlost prorůstá do kultury i politiky a diktatura umravňuje. V základní věci jsem obstál: nepřijal jsem existenci parazita. A přesto! Velkoměsto, nezaměstnaní úředníci, učitelé, novináři, umělci a všemu vládnou peníze. Kdo chce mít, musí dát, co má. Kdo tu chce být pro druhé, ten musí zůstat sám sobě cizím. Ve výloze světa spekulují banky. Tahleta nekontrolovatelná spirála peněz zachraňujících peníze! Tahleta arogance a asociálnost vysokých financí! Inscenace vychází z textů Fabian Ericha Kästnera a Obchodníkovy smlouvy Elfriede Jelinek. Erich Kästner napsal román Fabian v roce 1931 jako příběh mladého novináře se

specializací na reklamu, který se potuluje berlínskými kluby, kavárnami, ztratí práci, zamiluje se, ztratí lásku, setká se s přítelem ze studií, který nakonec spáchá sebevraždu, navštíví turecký bordel a odjede zpět za matkou na maloměsto. Je to satira doby schylující se ke katastrofě. Elfriede Jelinek napsala Obchodníkovy smlouvy ještě před rokem 2008. Podle ní je finanční krize nejen strukturální krizí kapitalismu, ale současně krizí etickou. Pojmy jsou vyprazdňovány a ztrácí své napojení na reálné věci a děje. Je to plynoucí text s podtitulem hospodářská komedie, kde několik hlasů deklamuje sarkastickou vizi o zmanipulované a zdeformované identitě člověka.

Režie: Lucie Ferenzová

A. P. Čechov: STRÝČEK VÁŇA Alain Badiou říká, že v našem světě zbyla už jenom těla a jazyky, ztratili jsme ale pravdy. Naše společnost se komplikuje, drolí se na fragmenty, a čím je komplikovanější, tím víc potřebuje specialisty, kteří nerozumí společnosti jako celku, ale jen své specializaci. Kromě specializace máme ještě informace - miliony informací!!! SCHÁZÍ nám ale smysl. SCHÁZÍ nám víra v to, co děláme a proč jsme spolu. Společnost a Já se v krajině pozdního individualizmu odcizuje. V domě na ruském venkově se SCHÁZÍ společnost. Profesor Serebrjakov dovršil svoji práci - odchází na důchod - vrací se z města zpět na venkov - zabýval se uměním realismem. A Váňa pracoval celý život pro Serebrjakova. Obětoval se! Teď je čas konečně tomu všemu porozumět. Čas být konečně spolu!!! Všichni by dům chtěli chápat jako domov, jenomže všichni trpí a každý zoufale hledá ve světě těl a jazyků SVOJI pravdu a i ta ztrácí na věrohodnosti. Jakákoliv jistota se roztéká. Všechno obaluje cynizmus - jazyk ztracených. Je možné ještě rozumět svému životu? Má se ještě usilovat o pravdu, nebo stačí být pragmatickým cynikem? Má smysl se ještě pro někoho obětovat? Jak žít se svými pravdami spolu s ostatními? Jak žít dál a dál a dál? Jak žít na konci smyslu kultury? Režie: Ivan Buraj

Marián Amsler: ON „Ne že by nebylo nic jiného než On: ale všechno ostatní žije v jeho světle...“ Jeho notebook, jeho smartphone, profily na sociálních sítích, profily na seznamkách VERSUS jeho matka, jeho bratr, bývalý přítel, dívka, která našla jeho Android, cizí HIV pozitivní muž... Příběh někoho, kdo jakožto fyzická existence zmizel. Ve svých dalších podobách - jako soubor dat, jako ON on-line však zůstává nesmrtelným a dál víří virtuálním prostorem. Fantom povstávajcí z podivné pozůstalosti jedniček a nul. Je náš virtuální život svobodným sebevyjádřením naší SELF identity nepokřivené závazky

sociálních rolí? Nebo se z JÁ stává ON - narcistní hra v bezbřehé mase stejně anonymních? Kým skutečně byl tento muž? A je ten, kdo tu zůstává, ještě člověkem? „Zážitky pračlověka, vyznačující se setkáním, vztahem, nebyly zajisté krotké a příjemné. Ale lepší je dopouštět se násilí na bytostech, jejichž přítomnost skutečně prožívám, než jako přízrak pečovat o čísla bez tváře! Od onoho násilí vede cesta k Bohu, od této péče jen cesta k nicotě...“ (Martin Buber: Já a ty) Režie: Marián Amsler

Premiéry připravované na Studiu HaDivadla: Na scéně Studia, které se chce od sezóny 2015/2016 profilovat jako generační experimentální scéna, vzniknou tři inscenace. Jejich autory jsou týmy složené z nejmladší režijně-dramaturgické generace a ve většině případů se jedná o absolventy či studenty JAMU.

Romeo & Romeo Wer jetzt kein Haus hat, baut sich keines mehr. Wer jetzt allein ist, wird es lange bleiben. Před oponou za oponou nikdo nesmí lhát. Gestapo-Anordnung: veřejné zdraví a říšská mládež v ohrožení stop sodomie v brněnské opeře stop prošetřit soubor stop vůdce se dívá stop. Opera experiment ve Studiu HaDivadla. Autorská inscenace zpracovává skutečný příběh protektorátního Brna - kauzu vyšetřování mileneckého vztahu dvou operních pěvců - Sponner a Holdau. Její scénář vychází z dobové administrativní literatury, výslechových protokolů a ze současné homofobní rétoriky. Scénář a režie: Matyáš Dlab Hudba: Martin Ožvold Výprava: Juliána Kvíčalová

Ice Pøz Umístění, prostor, poziční charakter já. Vrrrnění světla diapozitivů vyvolává obrazy ztracených míst. Wwwirtuální návraty vedou k citelnému chladu. Com.takt jako led. Com.takt se ztrácí. Log(os) out. Co se děje s naším vědomím, když fyzično přestává být důležité? Jak odolat výhodám wirtuálních existencí? Zm(n)ožení, únik, escape ven. Život je jinde. Co když návrat zpět je nemožný? Dokáže snad Google Street View zažehnat temnotu post erasmové nostalgie? Hovory raní. Autorská instalace vztahů tělesného a nehmotného bytí. Audio/vizuální pásmo o podobách (ne)přítomných identit. Koncept a režie: Matěj Nytra a Marika Smreková Výprava: Jana Tkáčová

DOKONALOST (SHOW

MUST GO ON!)

Musíme být dokonalí. Přesní. Včas. Bez čehokoliv navíc. Nesmíme na nic čekat. A být

dokonalí. Jistěže hned. (Proč je na všechno tak málo času?) Abychom byli dokonalými lidmi, volíme nelidské prostředky. Jíme zdravě. Ekologicky. Bio. Lokálně. Bojujeme proti cukru, bílé mouce a mainstreamu. Hubneme. Běháme. Půlmaraton do hodiny – a ekonomicky prospíváme v kolečku pro křečky. Skutečnost je pro člověka zasazena do toku času. Doženeme dokonalost, i kdybychom na to měli chcípnout. Jeden z fenoménů naší doby líčený s nadhledem, humorem i sžíravou ironií. V původní autorské zkratce uvádíme groteskní komentář k naší pozoruhodné přítomnosti, v níž válčíme proti špíně a vše čistíme a vyživujeme do hloubky. Jenže, má oblečení opravdu nějakou hloubku? Banality i mrazivá fakta, novodobé mytologie, hudební nadsázka Maria Buzziho a provokativní glosy bytostně originálního dramatika S.d.Ch., jimiž lze nahlédnout naše dokonalé já. Mystifkace? Hra? Show must go on! Scénář: Herz – Michalová – S.d.Ch. Režie: Barbara Herz Dramaturgie: Alžběta Michalová Scénografie: Kateřina Miholová Hudba: Mario Buzzi