H. Vrchol českého národního obrození: 4. generace (první realisté: Božena Němcová a Karel Havlíček Borovský) 1. Vrchol českého národního obrození: vývojový přehled / 2. Karel Havlíček Borovský: Epigramy / 3. Karel Havlíček Borovský: novinářská tvorba / 4. Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie / 5. Božena Němcová: publicistická tvorba / 6. – 7. Božena Němcová: Babička Český literární realismus si probojovával cestu pozvolna: dlouho můžeme hovořit jen o realistických prvcích v dílech řazených většinově do preromantismu či romantismu (dobrým příkladem je tvorba Tylova). Rozvoj skutečně realistické tvorby je pak spojen s přelomovými historickými událostmi kolem nejmohutnější evropské revoluční vlny 1848 – 1849 a následujících let. Je ovšem zajímavé, že některá díla tehdy vzniklá se rychle stala součástí zlatého fondu české literatury a i dnešní čtenáři jim věnují víc pozornosti než mnohým českým knihám z následujících let. 1. Vrchol českého národního obrození: vývojový přehled 1-A1 Rozvoj českého společenského života v podmínkách vrcholícího metternichovského absolutismu; 1-A2 Božena Němcová a její vstup do českého veřejného života; 1-A3 Karel Havlíček Borovský a úsvit českého realismu; 1-A4 Revoluce 1848 v Rakouské říši a zejména v Českých zemích; 1-A5 a ícVrchol metternichovského absolutismu; Politický vývoj Otazníky kolem pojmu vědeckofantastický; 1-A2 Science fiction: problém zrození žánru; 1-A3 Nejdůležitější moderní autoři SF a jejich díla; 1-A4 Česká SF. 1-A1 Rozvoj českého společenského života v podmínkách vrcholícího metternichovského absolutismu Počátky českého realismu jsou za evropským a světovým vývojem relativně opožděny: českému zápasu o národní emancipaci dlouho mnohem více vyhovoval romantismus. V tehdejším společensko-historickém vývoji se významným předělem stala polovina 30. let 19. století. V r. 1835 zemřel rakouský císař František I., který vládl od r. 1792 a stal se – mj. jako urputný protivník Velké francouzské revoluce i Napoleona Bonaparta – ztělesněním evropské absolutistické reakce. Na rakouský trůn nastoupil jeho syn Ferdinand I.: ačkoli v některých intelektuálních oborech byl docela zdatný, silně se na něm projevila degenerace vyplývající z příbuzenských sňatků jeho předků a nebyl schopen samostatné politické činnosti. Za jeho vlády tedy ještě dále vzrostla moc kancléře knížete Klemense Metternicha, který již zhruba od r. 1814 byl nejvlivnější osobností evropské politiky. Z pohledu podmaněných, diskriminovaných národů Rakouské říše se tedy habsburský (ve skutečnosti však metternichovský) absolutismus ocitl v krizi a začaly narůstat nálady očekávající pozitivní změnu. V r. 1836 byl Ferdinand symbolicky korunován na českého krále: jednalo se o poslední českou korunovaci v dějinách. Došlo k dalšímu rozvoji českého národního kulturního života. V Praze se jeho centrem stal palác postavený v letech 1836 – 1837 na novém vltavském ostrově a spolu s ním nazvaný Žofín podle rakouské arcivévodkyně Źofie: byla švagrovou ženatého, ale bezdětného císaře Ferdinanda I. a brzy bylo jasné, že její syn František Josef I. je budoucím císařem. Na Žofíně se pravidelně – na plesech a jiných podobných akcích – scházely špičky české obrozenecké společnosti. Mezi nimi vynikali: historik František Palacký (1798 – 1876), právníci Josef Frič (1804 – 1876) a František Ladislav Rieger (1818 – 1903; Palackého zeť), jazykovědec Josef Jungmann (1773 – 1847), přírodovědec Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869), folklorista, básník a překladatel František Ladislav Čelakovský (1799 –
1852), dramatik, prozaik a novinář Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856), novinář a katolický kněz František Matouš Klácel (1808 – 1882), folklorista, básník a historik Karel Jaromír Erben (1811 – 1870), básník a literární historik Václav Bolemír Nebeský (1818 – 1882), studující Fričův syn Josef Václav (1829 – 1890) aj. Dalšími příležitostmi k společným aktivitám obrozenců se staly salony: kulturně diskusní setkávání v salonech (velkých, reprezentativních místnostech pro přijímání hostů) v bytech zámožných měšťanů. Mezi nejproslulejší patřil salon v domě Palackých. 1-A2 Božena Němcová a její vstup do českého veřejného života V r. 1842 obohatili pražskou obrozeneckou společnost manželé Němcovi: Josef (1805 – 1879) a Barbora (1820 – 1862). Josef byl důstojníkem finanční (celní) stráže a přicházel s pověstí tvrdého, rázného muže, jenž byl svědomitým úředníkem, ale netajil se se svými kritickými názory vůči režimu; kdysi býval – za gymnasiálních studií – žákem Josefa Jungmanna, nyní za své postoje platil tím, že byl často pracovně překládán z místa na místo – jeho převelení do Prahy bylo známkou ochabující represivní síly státního aparátu. Barbora, která nyní jako začínající spisovatelka přijala ryze české křestní jméno Božena, se narodila ve Vídni: jejími rodiči byli rakouský kočí Johann Pankl a česká servírka Terezie, kteří posléze začali působit ve službách vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské z významného pobaltského šlechtického rodu; žili u jejího sídelního zámku Ratibořice ve východních Čechách. Několik let tam s nimi pobývala Tereziina matka Magdalena Novotná, moudrá venkovská žena s pohnutým osudem předčasně ovdovělé manželky vojáka a matky početné rodiny. Věnovala se výchově vnoučat a nejstarší z nich, Betty/Barunku/Boženu, ovlivnila na celý život. Barbora se na matčino naléhání vdávala velmi brzy, ve svých 17 letech (Josefu Němcovi bylo 32 let). Manželství vojácky založeného muže a senzitivní ženy bylo málo harmonické, zkomplikovala je i časná, rychle po sobě jdoucí těhotenství: Božena Němcová byla již ve 22 letech matkou 4 dětí. Českou Prahu ovšem uchvátila svým půvabem a šarmem a stala se ženským symbolem tamější obrozenecké společnosti. Po málo kvalitních básnických pokusech se zaměřila na folkloristickou práci; sepsala rozsáhlé sbírky českých lidových pohádek: dávala si je vyprávět od venkovanů, kteří přicházeli do Prahy za novým živobytím, a posléze je sbírala i přímo na venkově. 1-A3 Karel Havlíček Borovský a úsvit českého realismu Dalším novým příchozím do obrozenecké Prahy se stal Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856). Pocházel z vesnice Borová na Českomoravské vrchovině (dnes Havlíčkova Borová; Havlíček si podle ní dal rozlišovací přízvisko), jeho otec tam měl obchod. Havlíček studoval na gymnasiu v Německém Brodě a pak v Praze: svět českých studentů na střední škole s vyučováním jen v němčině a osvícensky laděných učitelů, často kněží, Havlíčka hluboce ovlivnily. Měl schopnosti i chuť k organizační práci a rozhodl se, že svou životní profesi spojí s šířením obrozenecké osvěty: začal studovat v kněžském semináři. Brzy ho ale znechutil tamější prorakouský a klerikální konzervatismus a ze semináře odešel. Další jeho volbou byla práce spisovatelská a učitelská či vychovatelská. Připravoval se na ni samostudiem v Univerzitní knihovně, kde působil významný slovenský jazykovědec žijící v Praze, Pavel Josef Šafařík. Ten Havlíčkovi nabídl místo vychovatele v rodině svého ruského přítele, univerzitního profesora v Moskvě. Havlíček pobýval v Rusku v letech 1843 – 1844. Vedl si deníkové poznámky a po návratu do Čech na jejich základě časopisecky publikoval na pokračování cestopis Obrazy z Rus: soustředil se jak na exotické stránky ruského života, tak na podobnosti mezi
ruským absolutismem a rakouskými poměry. Mezi řádky tedy polemizoval s dosavadním preromanticky idealizujícím českým chápáním Ruska jako vzoru a záštity (Rusové byli tehdy jediným slovanským národem s vlastním, samostatným státem). Havlíčkovy Obrazy z Rus se staly vůbec prvním realistickým dílem české literatury – ovšemže v rámci literatury faktu. 1-A4 Revoluce 1848 v Rakouské říši a zejména v Českých zemích V r. 1845 byl Josef Němec povýšen do hodnosti komisaře finanční stráže, což však s sebou přineslo služební přeložení do Domažlic na západočeském Chodsku. Jednalo se o folklorně bohatý, výrazný region, jeden z mála v Českých zemích, kde české (nikoli německé) osídlení sahalo až k hranici. Božena Němcová zde načerpala velmi mnoho podnětů pro literární tvorbu: nešlo jen o lidovou slovesnost, ale také o povídky blízké literárnímu směru realismu, k jejichž psaní se obrátila v následujících letech. Na začátku roku 1848 vypukla v Evropě revoluční vlna, která v březnu dorazila také do Vídně a do Prahy. Cílem revoluce byla větší svoboda pro neurozené (nešlechtické) obyvatelstvo Evropy. Ty národy, které žily pod mnohostranným (kulturním, politickým, ekonomickým) útlakem vládnoucích rodů (dynastií) z národů jiných, žádaly také národní rovnoprávnost. Mnoho lidového odporu se zvedlo proti rakouské dynastii Habsburků (již tehdy představoval císař Ferdinand I.), která v rámci své Rakouské říše vládla tvrdou rukou Čechům, Maďarům, Slovákům, Polákům, Slovincům, Chorvatům aj.), ale proti jejíž nedemokratické politice se nyní vzbouřili i Rakušané a obyvatelé států v Německu, kam habsburský vliv nepřímo též sahal. Česká revoluce byla soustředěna především do Prahy, kde se mezi jejími vůdci ocitlo mnoho z již zmíněných obrozenců. Revoluční shromáždění v pražských Svatováclavských lázních sestavilo petici k císaři žádající dodržování obecných lidských práv, rovnoprávnost pro Čechy v rámci Rakouské říše a zrušení feudalismu. Císař Ferdinand jmenoval vůbec první rakouskou vládu a nespokojencům v říši slíbil reformní nápravu, puzen obavami z postupu revoluce v mnoha zemích. Manželé Němcovi na Chodsku (to tam již bydleli ve Všerubech těsně u hranic), podobně jako mnoho jiných aktivistů po celém českém venkově, účinně šířili mezi obyvatelstvem zprávy o revolučních událostech a v bezpočtu diskusí objasňovali jejich smysl. Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856): Z Šotkových písní (z přílohy NN) Naše konstituce letěla zvysoka, Stadion je střelec, střelil ji do boka.
Ach, Bože, můj Bože, už jsem dolítala, už jsem moje děti tady zanechala.
Urazil jí křídlo i pravou nožičku, smutně zaplakala, padla na Haničku.
Moje milé děti nedělají škody, sedí na Dunaji, napijou se vody.
My pole ořeme (Jako: Když jsem šel do Prahy za jednou pannou)
My pole ořeme, jiný tam seje, my se klopotíme, on se nám směje, počkej, ty šelmo, nebudeš klidit, však my se nedáme věčně jen šidit!
Ať je to tak nebo tak, přec nějak bude, pro těch pár lumpáků národ nezhyne: pro jedno kvítí slunce nesvítí, však my tě …… nechceme míti.
František Palacký (1798 – 1870): Co jest konstituce? (1848) Konstituce (aneb po česku mluvě: ústava zemská) jest takové právo a zřízení zemské, podle kteréhož panovník aneb mocnář jakýkoli neustanovuje zákony zemské sám toliko s ministry a ouředníky svými, ale povinen jest ve všech důležitějších věcech, týkajících se všeobecného práva i pořádku v zemi, slyšeti nejprv žádost a vůli celého národu a šetřiti jí. Kratšími slovy může se říci, že kde panuje konstituce, tam moc zákonodární spočívá v rukou netoliko panovníka i ouředníkův jeho výhradně, ale v rukou panovníka i národu současně. Když tedy nejmilostivější císař a král náš Ferdinand V. prohlásiti se ráčil veřejně, že v zemi české a v říši rakouské vůbec uvedena bude konstituce, tedy tomu tak se má rozuměti, že se odřekl dosavadního způsobu svého, nařizovati v zemi a vynášeti zákony dle vlastního toliko uznání a oblíbení svého, a že slíbil a zavázal se i budoucně před vynešením každého zákona ptáti se zástupcův národních, dají-li také oni ve jménu národu své k tomu přivolení. Lid náš český, Bohu díky! již není tak sprostý a nerozumný, aby neuměl podle výkladu tohoto pochopiti a uvážiti spravedlivě všecku důležitost veliké proměny této. (…) Nabyli jsme tedy arci nových a velice důležitých práv, ale rozumějme si dobře, a vezme to hned z počátku, že žádných povinností svých proto nikoli zbaveni nejsme. Celý rozdíl jen na tom se stanovuje, že dosavad měli jsme práv málo a povinností mnoho, nyní pak přidáno jest nám práv, aby byla rovná váha mezi právy a povinnostmi našimi. Na této rovné váze práv a povinností spolu zakládá se občanská svoboda, kdo chce jen právo míti bez povinností, ten chce býti despotou, kdo má jen povinnosti beze všeho práva, jest otrokem. (…) České myšlení, svazek 8., Obrození národa: svědectví a dokumenty, Praha 1979, s. 380 – 382. Poznámky a vysvětlivky: arci – ovšem; despota – vládce s neomezenou mocí, krutovládce; sprostý – zde v původním významu prostý, hloupý, jednoduchý; šetřiti – respektovat, uznávat. Karel Sabina (1813 – 1877): Objasnění konstituce (1848) Národ má nejen povinnosti, ale také práva. Jakož povinnosti jeho zákonem jsou potvrzeny, takž se sluší, by i práva jeho potvrzené a pojištěné byly. Takové pojištění práv národu náleží k povinnostem vlády. Protož zákon obsahovati má nejen práva a povinnosti poddaných, ale i povinnosti vlády. Národ má veden býti ku poznání svých práv, jakož se vodí ku poznání svých povinností. Národu má zákonem se pojistiti mocnost ku hájení svých práv, kýmkoli mu zužovaných. Vláda nemá míti mocnost zákony vydávati bez vědomosti a svolení národu, protože tím způsobem národu jest odňat možnost proti zákonům, jenž právu jeho na ujmu jsou, dříve se ohraditi, nežli mocnost zákonní obdržely. Musí tedy vláda i národ obapolně se o zákony raditi a je potvrzovati. Národ, nejlépe znaje své vlastní potřeby, má míti právo předložiti je vládě, by zákony dle nich se zřizovaly.
Národu přináleží právo obor práv svých rozšiřovati, jakž pokrok času a potřeby jeho toho požadují. (…) České myšlení, svazek 8., Obrození národa: svědectví a dokumenty, Praha 1979, s. 384 – 385. Na začátku června se v Praze konal Slovanský sjezd (jednal na Žofíně), jehož se zúčastnili zástupci slovanských národů habsburské monarchie, aby se tu dohodli o společném postupu (takovému programu se začalo říkat austroslavismus). Prahu však obklíčila rakouská armáda, vedená vojenským velitelem v Čechách, rakouským knížetem Alfredem von Windischgrätz. Ve městě vypukly davové protestní nepokoje, během nichž byla zastřelena Windischgrätzova manželka Eleonore. Rakouské vojsko zaútočilo na Pražany, kteří se však téměř týden bránili na barikádách. Na pomoc Praze vyráželi dobrovolníci z různých částí Čech, byť šance dostat se do obleženého města byla nepatrná. Mezi těmito odvážlivci byla i Božena Němcová, která v přestrojení za chodskou selku oklamala rakouské stráže a s vltavskými lodníky pronikla do Prahy, aby tu podpořila své přátele. Po kapitulaci města se vrátila domů k rodině. Česká revoluce 1848 tedy skončila neúspěchem. Jedinou výraznou změnou, jíž revoluční lid Rakouské říše tehdy dosáhl, bylo zrušení feudalismu, vyhlášené císařem Ferdinandem v září 1848. Společenský vývoj po násilném potlačení revoluce sledovali manželé Němcovi již z polabského Nymburka, kam byl Josef ještě v létě 1848 vstřícně přeložen z drsného pohraničí a odkud bylo blízko do Prahy. Božena překonala stesk po lesnatých horách i jejich lidu a soustředila se na publicistickou tvorbu. Zařadila se do skupiny intelektuálů, kteří věnovali velkou pozornost příčinám českého revolučního neúspěchu. Zaměřili se na skutečnost, že revoluční síly v Českých zemích byly na jaře 1848 osudově málo početné: stranou byl ponechán venkov a naprosto nebyl využit potenciál ženské poloviny národa. Souhrnně řečeno, Češi byli neúspěšnými revolucionáři, protože nebyli dost dobrými občany. Božena Němcová zahájila své úsilí o nápravu v tomto směru článkem Hospodyně, na slovíčko, jímž se v listopadu 1848 obrátila na české ženy a vyzvala je, aby se zapojilydo veřejného úsilí za občanskou rovnost i sociální spravedlnost, přičemž neváhala se vysmát okázalému, ale myšlenkově prázdnému vlastenčení měšťanských paniček. Mezi novinami, které jí nabídly svůj prostor k publikování, vynikaly Národní noviny, které od dubna 1848 vydával Karel Havlíček a které sehrály roli názorové a osvětové platformy revoluce. V Nymburce Němcovi nakrátko zapadli do tamější měšťanské společnosti, ale brzy se s ní rozkmotřili: veřejně protestovali proti začlenění výuky v němčině do tamější obecné školy. V prosinci 1848 císař Ferdinand I. abdikoval z trůnu ve prospěch osmnáctiletého synovce Františka Josefa I. Nejvlivnějším členem rakouské (říšské) vlády se stal ministr spravedlnosti a pak vnitraAlexander Bach. Především jeho působením byl během let 1849 – 1851 nastolen v Rakouské říši neoabsolutismus (absolutismus bez feudalismu; fakticky policejní stát s tvrdou cenzurou a se sledováním i existenčními postihy podezřelých osob; nazýván též Bachův/bachovský absolutismus). Počátkem tohoto represivního období se stala likvidace Havlíčkovy veřejné činnosti. Národní noviny byly zakázány (1850) a Havlíček se za svou autorskou a redakční činnost ocitl dvakrát před soudem: v r. 1849 v Praze a r. 1851 v Kutné Hoře. Porota jej však pokaždé osvobodila, a tak Alexandr Bach sáhl (bez soudního rozhodnutí)
k policejnímu deportování Havlíčka do alpského Brixenu (dnes Bressanone v severní Itálii). Havlíček tam musel zůstat ve vyhnanství, zcela bez kontaktů s českou veřejností. Manželé Němcovi vstoupili do tohoto období sporem v Nymburce. Veřejně vystoupili proti snaze některých tamějších katolických kněží šířit zprávy o údajném zjevení Panny Marie v nedaleké vsi Mcely, a odvádět tak pozornost veřejnosti od aktuálního politického vývoje v zemi. Josef Němce pak byl r. 1850 přeložen za trest na podřadné služební místo do Liberce, v téměř zcela německém kraji. Božena musela své děti učit sama, protože v Liberci nebyla česká škola, slábly kontakty s obrozeneckou Prahou: tyto styky jim zprostředkovával mj. Petr Mužák, mladý středoškolský profesor z Prahy, který se na prázdniny vracíval na Liberecko do své rodné vsi Světlá pod Ještědem v enklávě českého osídlení uprostřed jinak německé oblasti. V r. 1850 zemřel Boženin otec Johann Pankl.
Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856): Tyrolské elegie (napsáno r. 1852 v Brixenu, podobně jako další 2 satirické skladby: Křest svatého Vladimíra a Král Lávra; vydáno – časopisecky – r. 1861 v Českých zemích; knižních vydání bylo jen do r. 1935 čtyřicet)
I. Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak; jak pak se ti Brixen líbí? – Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat, bych s tebou jen chvilinku moh´ diškurýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku! toť znáš podle křiku; neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku.
Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá.“ – Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: „Odpusť, slavná císařská kommisse, že jsem v košili!“ Ale Džok, můj černý buldog, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý – on je Angličan.
II. Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty Vídenské pány ze sna burcoval. By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali.
Málem by byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný ouřad zpod postele uďál: Vrr, haf, haf! Hodil jsem mu tam pod postel říšský zákonník, dobře že jsem měl ten moudrý nápad, již ani nekvík. – III.
Dvě hodiny po půlnoci – když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle. „Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom kommisse.
Občan zvyklý na pořádek – bylo to v prosinci – přede vším jsem si obul punčochy v slavné assistenci. Pak jsem teprv četl psaní – však ho tuhle mám – rozumíš-li ouřední němčině, přečti si ho sám. Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří.
Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví! Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí.
v půtkách tužený: tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený. Vtisknul jsem však poděbradku silně do čela, aby se těm policajtům slza nezablyštěla. Neb ti všickni blíže dveří posud stáli stráž, aby měla tato smutná scéna císařskou stafáž. VI.
IV. Což je dělat? Že pak musím hloupý zvyk ten mít, že nemohu žandarmům s flintami pranic odepřít! Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, až se zbudí, třeba – s námi jet.
Trubka břeští, kola hrčí, jedem k Jihlavi; vzadu, abysme nic neztratili, klušou žandarmi. Ten Borovský kostelíček stojí na vršku, skrze lesy smutně na mne hleděl: „Jsi to, můj hošku? (…)“ VII.
Pravil mi, že nemám s sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat. (…)
Když jsme jeli přes Jihlavu, měl jsem Špilberk v mysli, za Lincem zas myšlénky na Kufstein z hlavy mi nevyšly.
V. Ó, měsíčku, však ty ženské dobře znáš a víš, jaký s nimi člověk na tom světě často mívá kříž! Také´s mnohého loučení tajným svědkem byl, ty znáš líp než každý novelista hořkost těchto chvil. Matka, žena, sestra, dcerka – malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči: hořká chvilinka! Já jsem sice starý kozák,
Teprva když jsme nechali Kufstein vpravo stát, začla se mi alpejská krajina příjemnější zdát. Hloupá jízda, milý brachu, když se neví kam: veselé ty trubky postilionů jsou jen bídný klam. Všude kolomaz a všude přepřahovali: kdybyste radš ve Vídni přepřáhli a namazali! – Telegraf je přece jenom hezký vynález!
Ten před námi všude, než jsme přišli, ohlášení nes. By nám mohla policie, starostlivá máti, všude, dříve než tam přijedeme, kamna rozehřáti. Nesmím ale zapomenout Budějovice, tam Dedera koupil Mělnického čtyry láhvice. (…) Mělnické jsem dávno dopil, piju Vlaské zas; ale zdá se, že je v obou stejný nepokojný kvas. –
Neboť neznám žádnou větší slast, nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást! Napadnul mi – jsemť já čtenář bible – o Jonáši smutný příběh ten, jak jej z loďky k utišení bouře vyhodili ven. „Metejme los!“ pravím, „mezi námi musí někdo velký hříšník být, a ten k usmíření nebes musí z vozu vyskočit.“ Jen to vyřknu, ejhle, policajti ani svědomí nezpytovali, a kajicně vyrazivše dvířka, z vozu vyskákali. –
VIII. Teď, měsíčku, nechme elegie a přejděme v heroický tón; nebo co ti teď chci vypravovat, to byl čertův shon. Cesta z Reichenhallu do Waidringu, ty ji musíš taky dobře znát, ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat. Hory, skály ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ – prázdný je kozlík. Kočár praští a koně ve větru, již je ďábel horem pádem nese, a postilion někde tam za kopcem do dýmky si křeše. Dolů jako s věže, cesta plytká, vůz jak šipka klouže hý a hat, snad má chuť nás někde do propasti internýrovat? Och, to byla pro mne chutná chvilka!
Ach, ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delikventem samým kluše ekvipáž! Ach, ty vládo, převrácená vládo! Národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš! – – Bez kočího, bez opratí, po tmě, u silnice propast místo škarpy: tak jsem cválal sám a sám v kočáře jako vítr s Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se já mám bát, občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj než cár ruský přijel k poště v dobrém rozmaru. Tam jsem zatím – mustr delikventů! – bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky. Já spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Waidringu zlou:
mazali si spiritusem záda, nosy arnikou. Tu je konec této epopeje, k níž jsem nepřibásnil ani chlup, všechno ti dosvědčí ve Waidringu postmistr Dahlrupp. IX. Přijeli jsme do Brixenu beze vší turbací, krajská vláda dala Dederovi
na mne kvitancí. Místo mne ten kus papíru vrátili do Čech, mne zde černý, dvojhlavatý orel drží v klepetech. Krajskou vládu, podkrajského, žandarmerii, ty mi dali za anděly strážce v té Siberii.
Karel Havlíček Borovský, Básně, Praha 2006, s. 50 – 55. Karel Havlíček Borovský, Básně a epigramy, Havlíčkův Brod 2007, s. 87 – 117. Karel Havlíček Borovský, Vojna s hloupostí a zlobou, Praha 1981, s. 222 – 231, Karel Havlíček Borovský, Životní dílo, Praha b. d. (asi 40. léta 20. století), s. 29 – 41. Poznámky a vysvětlivky: arnika – horská bylina se žlutými květy, z nichž se připravuje tinktura tradičně ceněná jako lék, mimo jiné na pohmožděniny; černý, dvojhlavatý orel – erbovní figura Habsburků, a tedy i tehdejší Rakouské říše; Dedera – pražský policejní komisař (české národnosti), velitel eskorty vezoucí Havlíčka do Brixenu; delikvent – provinilec; diškurýrovat – diskutovat; elegie – žalozpěv; epopej – epos (zde ovšem míněno s nadsázkou); habeas corpus – (lat. měj si tělo) druh zákona (původně anglického), který brání policejní zvůli při zatýkání (stanovuje, že nikdo nesmí být vězněn bez rozhodnutí soudu); heroický – hrdinský; internýrovat – lépe internovat = přinutit někoho k pobytu na přikázaném izolovaném místě, zpravidla z politických apod. důvodů; kozák – příslušník elitního ruského vojska hájícího jižní hranice Ruska; krágl – krk (z něm.); Kufstein – město v rakouské spolkové zemi Tyrolsku, vyniká mohutnou pevností, která sloužila jako vězení; kvitance – písemné (často úřední) potvrzení o přijetí; Mělnické – víno ze známé středočeské vinařské oblasti; mustr – vzor; oktrojírka – druhá (vnucená) rakouská ústava (1849), kterou vydal císař František Josef I., aby zlikvidovala drtivou většinu revolučních vymožeností z předchozího roku (včetně snahy po ústavě vydané demokraticky zvoleným parlamentem); ordonanc – v rakouské armádě výraz pro předávání rozkazů; poděbradka – čepice oblíbená mezi některými aktivními českými revolucionáři z r. 1848; postilion – zřízenec v poštovním voze; pozoun – druh plechového dechového hudebního nástroje, s mohutným, slavnostním zvukem; resignace – přijetí osudu; Siberie – Sibiř (rozsáhlá oblast zaujímající východní část Ruska a vyznačující se divokou přírodou i drsným, chladným podnebím); spiritus – líh; stafáž – ozdoba v pozadí; Špilberk – pevnostní hrad nad Brnem; v 1. polovině 19. století proslul jako kruté vězení pro revolucionáře mnoha národností; treu und bieder – něm. věrný a poctivý; narážka na známou rakouskou píseň Lenz und Turnen, kde se zpívá: Wir ringen treu und bieder für Gott und Vaterland (Bojujeme věrně a poctivě za Boha a vlast); turbace – zmatek, neklid; Vlaské – lépe Vlašské = italské (název prošel složitým vývojem od jména starověkého keltského kmene Volků); zmínka o nepokojném kvasu naráží na setrvalý odpor tehdejší italské veřejnosti vůči Habsburkům; žandarm – četník (příslušník četnictva – vojensky organizovaného strážního sboru na venkově; obdoba městského policisty); život – zde břicho;
