H I S T O R I C A V Y Š E H R A D

H I S T O R I C A

V

Y

Š

E

H

R

A

D

Jarmila Bednaříková Attila. Hunové, Řím a Evropa Edice Historica Ilustrace vybrala autorka Typografie Zdeněk Stejskal Odpovědný redaktor Filip Outrata E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2012 jako svou 1098. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle 1. vydání v tištěné podobě). Doporučená cena E-knihy 210 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz

© doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., 2012 ISBN 978 -80 -7429-315-3 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

OBSAH

Ú VOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 9 11 24

M O -T E H O V E L M O C . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

33 33 35 44 48 57

Otázka hunské „pravlasti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evropské a čínské prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Putování Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kmeny Siung-nu a Hunové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsob života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Státní zřízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Siung-nuové a jejich sousedé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kultura kmenů Siung-nu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

H U NOV É A V RCHOL ÍCÍ V E L K É S T Ě H O VÁ N Í N Á R O D Ů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

U bran Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První vítězství Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spojenci Západořímanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

66 66 69 75

S Ř ÍM A N Y A PRO T I NIM. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

79 Hunové a římský Východ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Draze vykupovaný mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Cesta do centra Attilovy říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 U králova stolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 H U N O V É A Ř Í M S K Ý Z Á P A D . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Vojevůdce a císařovna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Vrchol moci vojevůdce Aëtia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Soumrak přátelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176392

H U N S K Á Ř Í Š E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

Společnost hunské državy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Duchovní kultura Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Hmotná kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Z Á P A D O Ř Í M S K Á Ř Í Š E V D O B Ě A T T I L O V Ě . . . . . . . . . . . . . 173

Stavy a občanství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Chudoba státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Otázky současníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 C A T A L A U N S K Á P O L E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 P O S L E D N Í L É T A A T T I L Y A A Ë T I A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

Odvetná akce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Attilova výjimečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Poslední Říman . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 T R A D I C E H U N Ů V E V R O P Ě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

Obraz zkázy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uherské kroniky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hunové v germánském písemnictví. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další tradice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

236 243 254 260

P O A T T I L O V Ě S M R T I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 P O S M R T I A Ë T I A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 H U N O V É A E V R O P A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 H U N O V É V P Í S E M N Ý C H P R A M E N E C H . . . . . . . . . . . . . . . . . 294

Seznam použitých pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osobní jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kmeny, národy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zeměpisné pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

313 319 326 327 333 336


Ú VOD

Historie Hunů zabírá v Evropě pouze několik desítek let. Přesto tzv. hunská říše nebyla v evropských dějinách bez významu a hunská tradice přežila mnohá staletí. V této knize se budeme snažit odpovědět na několik otázek: Dá se zjistit, odkud jádro hunských kmenů pocházelo? Jaký byl zásah Hunů do procesů tzv. velkého stěhování národů?1 Jakého vývojového stupně dosáhla společnost, vláda a kultura v hunské říši? Jak se Hunové podíleli na oslabení římského impéria na konci 4. a hlavně v 5. století, jaké bylo jejich soužití s Germány, Sarmaty nebo dalšími kmeny, které si podrobili? Proč a odkdy byl Attila nazýván bičem Božím? Byla římská civilizace „zavražděna“ barbary, jak v době humanismu a renesance mínil Flavio Biondo2 či v r. 1947 André Piganiol? 3 Jakou stopu v dějinách evropského kontinentu Hunové zanechali? A konečně: Jak se Evropa Římanů změnila v Evropu „barbarů“?

Otázka hunské „pravlasti“ Významný badatel o Hunech E. A. Thompson v r. 1948 usoudil, že na problematiku původu evropských Hunů je třeba rezignovat a zabývat se pouze jejich evropskými dějinami. Domníval se také, že Hunové sami toho o své pravlasti mnoho nevěděli (tím popírá existenci tzv. tradičního jádra mezi nimi).4 Jiný velký znalec Hunů, O. J. Maenchen -Helfen, 1

Pojem „stěhování národů“ vznikl v 16. století. Jeho autorem je W. Lazius (srov. S. KR AUCHICK, Zur Entstehung eines Datums: 375 – Beginn der Völkerwanderung. Klio 82, 2000, str. 217). 2 Flavio Biondo, Historiarum ab inclinatione Romanorum imperii decades. Venezia 1483. 3 „La civilisation romaine n’est pas morte de sa belle mort. Elle a été assassinée.“ A. PIGANIOL, Ľ empire chrétien (325 –395). Paris 1947, str. 422. 4 E. A. THOMPSON, Hunové. Praha 1999, str. 5 a 10. Dále srov. J. BEDNAŘÍKOVÁ, Stěhování národů. Praha 2007, str. 44n a 48.

9


v díle vydaném roku 1973 5 uvažuje o paralelách mezi evropskými Huny a nomády, zvanými v čínských pramenech Siung-nu6 a žijícími v sousedství severní a západní Číny doby dynastie Chan, nedospívá však k jednoznačnému závěru. Nemyslím ovšem, že bychom na otázku, kde jsou případné kořeny evropských Hunů, skutečně měli rezignovat,7 zvláště když od prvního vydání Thompsonovy monografie uplynulo už více než šedesát let a novější bádání, včetně výzkumu archeologického, mnohé jeho názory opravilo. Současná věda takřka všeobecně přijala názor, podle nějž se pod jmény řady etnik doby velkého stěhování národů skrývají konglomeráty kmenů nebo i kmenových svazů. Ty vznikají kolem jádra, které je nositelem určité tradice. 8 Z tohoto jádra pocházejí dědičně vládnoucí rody, podle něj může mít konglomerát kmenů své jméno. 9 Máme-li správně posoudit vývoj evropské říše Hunů, je jistě třeba pokusit se poznat, z jaké tradice tento vývoj eventuálně mohl čerpat. Germánské kmeny doby stěhování národů mívají svou „Origo“, ústní tradici, uchovanou u antických nebo raně středověkých historiků. Písemně dochovaná tradice o původu Hunů sahá jen do oblasti mezi Donem, Azovským mořem a Kavkazem. Přesto je dnes na základě písemných i archeologických pramenů možno přistoupit k řešení otázky existence tradičního (asijského) jádra evropských Hunů, konkrétně jejich případné souvislosti s kmeny Siung-nu, nově.

5

O. J. MAENCHEN-HELFEN, Die Welt der Hunnen. 1973, str. 132; 157n; 160; 164; 169, 172; 179n; 198n; 204; 207; 220; 224; 226 až 228nn; 248nn; 250nn; 269; 272; 310. 6 V angličtině, v níž je vydáváno množství literatury o Siung-nuech, se setkáváme s přepisem Xiongnu. 7 Rezignace se objevuje ještě i počátkem 90. let 20. století ve stati P. DAFFINY (Stato presente i prospetive della questione Unnica. Attila, flagellum Dei? Studia historica 129, Roma 1994); také T. STICKLER, autor nejnovější monografie o Flaviu Aëtiovi, zastával v roce 2002 stanovisko, že souvislost mezi kmeny Siung-nu a evropskými Huny není prokázána, problém však nestál v centru jeho zájmu (Aetius, Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich. München 2002, str. 92). 8 Srov. např. H. WOLFR AM, Die Goten. München 1980, str. 37. K této problematice jako celku: R. WENSKUS: Stammesbildung und Verfassung. Das Werden der frühmittelalterlichen gentes. Köln – Graz 1961; P. HEATHER, Gótové. Praha 1996, str. 14n. 9 V případě Franků nebo Alamanů tomu tak nebylo, jméno není odvozeno od žádného známého etnika. Typický je pro to naopak případ Gótů či Vandalů.

10


Evropské a čínské prameny Nejdůležitější antické zprávy o Hunech pocházejí od historiků Ammiana Marcellina a Priska.10 Oba jsou současníky doby vrcholícího stěhování národů, která začíná právě překročením hranice Evropy, jak ji chápala antická geografie, Huny.11 Priskos dokonce v r. 449 osobně navštívil Attilovo sídlo. Uvažujeme-li o hodnotě Priskových zpráv, není možné se nezmínit o podstatných rozdílech, které v popisu Hunů existují mezi ním a také velmi důvěryhodným Ammianem Marcellinem.12 Tyto diference však přesto, že Ammianus je pokládán za spolehlivého historika pozdní antiky, nepůsobí v Priskův neprospěch. Mezi vznikem obou popisů uplynula určitá doba, v níž se hunská společnost vyvíjela. Ani tímto časovým odstupem bychom však nejspíše nemohli vysvětlit např. rozdíl mezi Ammianovým tvrzením, že Hunové jsou etnikum bez náboženství, a uctíváním božstev v antropomorfní podobě, jež nepřímo, ale přesvědčivě dokládá Priskos. Roli zde totiž hraje také to, za jakých okolností se uvedení historikové s Huny setkali. Ammianus popisuje čas brzy po příchodu hunských kmenů do Evropy, kdy ještě nebyly pevně usazeny a neměly možnost začít budovat svůj státní útvar. Možná měl dokonce zprávy jen o skupinách, odtržených od hlavní masy, které skutečně, jak to píše, neměly stálé vůdce a příležitostně se přidávaly k jiným etnikům (jako např. ke skupině Gótů a Alanů pod vedením Alathea a Safraka).13 Priskos se osobně setkal s jádrem hunských kmenů v čase konsolidované Attilovy říše. Ammianus je především zpravodajem o strachu, který z Hunů jako velmi málo známého etnika po jejich příchodu do Evropy panoval, a některé jeho popisy jsou výrazem tohoto zděšení. Byly mu zprostředkovány hlavně válečné zkušenosti s nimi, zatímco Priskos je očitým svědkem setkání

10

Míněno včetně Priskových zpráv, dochovaných u Jordana. Podle antických geografů byl hranicí mezi Evropou a Asií Don (řecky i v latině Tanais). 12 Ammian. X X XI 2; o tom, že nemají jednotné vedení a jsou etnikem bez náboženství: X X XI 2, 7 a 11. 13 O této skupině viz např.: J. BEDNAŘÍKOVÁ, K otázce christianizace Ostrogótů. SPFFBU N 9, 2004, str. 89 –116. Podobnou skupinu, žijící mimo území hunské říše, tvořili i Hunové, rozptýlení podle Sózomena v Thrákii (srov. Sozomen HE IX 5,1). 11

11


s uhlazenými mravy hunského královského dvora v době, kdy vrcholila Attilova moc. Priskovy údaje lze navíc porovnávat se zprávami čínských historiků, kteří zachycují dějiny, zřízení, podobu společnosti, hospodářství, náboženství a zvyky asijských kmenů Siung-nu. Tyto prameny byly vydány rovněž v evropských jazycích, např. rusky a německy.14 Čínští historikové věnují kmenům, posléze pak státu Siung-nuů, značnou pozornost. Vždyť převážně proti jejich útokům byla vystavěna proslulá Velká čínská zeď, za svého šan-jüa15 jménem Mo-te (Mo-ti) založili mocný stát, jenž Čínu donutil platit tribut, maskovaný jako „dary“, a uzavřel s dynastií Chan dohodu o míru a příbuzenství.16 Srovnání mezi Priskem a svědectvími čínských pramenů můžeme učinit v různých oblastech života Hunů a Siung-nuů: ve sféře náboženství a ostatní duchovní kultury, politiky a státní správy, hospodářství, způsobu života nebo materiální kultury. Shody najdeme dokonce i tam, kde je Priskos podezřelý z politické účelovosti a tendenčnosti. Mám zde na mysli Priskův rozhovor z obchodníkem z Viminacia17, který mezi Huny našel domov, v němž se mu žilo lépe než v římské říši. Tento rozhovor bývá pokládán za umělou řeč, osobní Priskovu kritiku poměrů na Východě římského impéria. I čínští přeběhlíci však život mezi Siung-nuy považovali za snesitelnější než pod vládou císařů doby dynastie Chan a prohlašovali, že se u těchto nomádů „vesele žije“.18 Přistupme ale k paralelám závažnějším a přesvědčivějším, které existují, třebaže Priskos čínské prameny o kmenech Siung-nu nikdy nemohl číst. Je to např. náboženské postavení vladařů.19 Jeden z předáků 14

N. Ja. BIČURIN, Sobranija svěděnij o narodach obitavšich v sredněj Asii v drevnije vremena. Díl I–III. Moskva 1950 a 1953; J. J. M. de GROOT, Die Hunnen der vorchristlichen Zeit. Chinesische Urkunden zur Geschichte Asiens I. Berlin – Leipzig 1921; tentýž, Die Westlande Chinas in vorchristlicher Zeit. Chinesische Urkunden zur Geschichte Asiens II. Berlin – Leipzig 1926. 15 Jde o vladaře državy Siung-nuů; nejbližší v češtině užívaný titul, který se hodí k jeho postavení, je chán. 16 L. N. GUMILJOV, Chunnu. Moskva 1960, str. 52–55; N. Ja. BIČURIN, Sobranija svěděnij o narodach obitavšich v sredněj Asii v drevnije vremena, díl I. Moskva 1950, 17; ibid. 30n. Dohoda o míru a příbuzenství vyjadřovala rovnost obou říší. 17 Leželo u dnešní vesnice Kostolac v Srbsku. 18 N. Ja. BIČURIN, o. c. 28n; ibid. 83; srov. Priskos frg. 8, FHG IV, str. 86 –88. 19 Chtěla bych zdůraznit, že sakralita králů a jiných předáků nespočívá v nošení odznaků

12


kmene Akatzirů, Kúridachos, mohl snad Attilu nazvat největším z bohů (u Priska mégistos tón theón) ze strachu o svůj život (viz níže). Stejně tak ovšem velmi vadilo Hunům, provázejícím východořímské poselstvo, že jeho tlumočník Bigilas označil císaře Theodosia II. za boha a Attilu za pouhého člověka. 20 Král byl oprávněn ke kultovním úkonům (věštění před dobýváním Aquileie, o němž je zpráva dochována u Jordana), přenášel vůli božstev na společnost (srovnejme vyprávění o nálezu tzv. Areova meče) a prameny zachycena je i víra v jeho královské štěstí. 21 Evropský hunský vládce Attila se nám v pramenech představuje jako vládnoucí božstvo, přítomné na zemi (Kúridachova charakteristika), stejně tak divinus jako Theodosius II. (rozhovor Hunů s východořímskými posly v Serdice), vládce, který zkoumá a vykládá věštná znamení, je spojnicí mezi božstvy a společností a nositelem královského štěstí – tedy jako král sakrální. Postavení šan-jüů u asijských Siung-nuů je prameny definováno jasněji, ale velmi podobně. Úplný titul vládce kmenů Siung-nu v čínských pramenech zní: „Zrozený Nebem a Zemí, ustanovený Sluncem a Měsícem, veliký šan-jü“. Doloženy jsou obětní povinnosti těchto vládců. 22 Zdejší panovník je tedy považován nejen za nastoleného, ale i zrozeného božstvy (což odpovídá jeho pojetí jako jakéhosi boha na zemi). Jeho tituly i jeho povinnosti obětí za stát umožňují chápat jej jako sakrálního vládce. U Germánů doby velkého stěhování národů sakrální království existovalo také, jejich historičtí reges však nikdy nebyli označováni za moci, odlišného oděvu apod., ale v pojetí této moci jako odvozené od božských sil či přímo chápané jako božská, dále v králově úloze prostředníka mezi „nebem“ a „zemí“, v jeho zodpovědnosti za blaho lidu, které chrání svým dobrým vztahem k bohům, na neposledním místě k ní pak náleží úloha vladaře v praktikování kultu. 20 Priskos frg. 8, str. 78 a 82n. Pokud mohl být Attila označován za božstvo, lze z toho vyvodit, že evropští Hunové si bohy představovali v antropomorfní podobě, třebaže tato podoba nemusela být v jejich náboženském vnímání jediná. 21 Priskos frg. 8, str. 91; Jordan. Get. 196n; ibid. 220 –221 (Jordana budeme i nadále všude tam, kde jeho informace pocházejí z Priska, citovat); o královském štěstí: Jord. Get. 197: postremo cur fortuna Hunnos tot gentium victores adseret, nisi ad certaminis huius gaudia praeparasset? quis denique Meotidarum iter maiores nostros aperuit tot saeculis clausum secretum? quis adhuc inermibus cedere faciebat armatos?; ibid. 257: cumque haec omnia proventu felicitatis egerit… 22 N. Ja. BIČURIN, o. c. 16; 22; 28; 38; srov. ibid. 55 (hrdý syn Nebes); L. N. GUMILJOV, o. c., str. 87 a 98. O obětních povinnostech šan-jüů viz také níže.

13


bohy. 23 Hunské sakrální království v Evropě mělo některé rysy, jaké nacházíme v královstvích orientálních. Charakteristickou črtou hunské fyziognomie, jíž si dobře všímaly antické prameny, byly jizvy ve tvářích. U Siung-nuů se zářezy do lící dělaly jako trest za menší provinění. Malování tváří tuší bylo výrazem úcty k vládci. U evropských Hunů se jizvy na tváři staly vyjádřením smutku, známe je jako součást pohřebních obřadů vladaře. 24 Kmenům Siung-nu i Hunům byla společná víra v existenci posvátného meče. 25 V Asii se s ním setkáváme při státních obětech v souvislosti s uzavíráním mezinárodních smluv. Priskos vypráví známý příběh o nálezu „Areova (Martova) meče“, který měl Attilovi zajistit vládu nad celým světem. Posvátný meč byl uctíván také Skythy anebo Sarmaty, 26 jde tedy o obecnější nomádskou záležitost, přece však je třeba upozornit i na tuto paralelu, zvláště když v oblasti náboženství nebyla mezi Siung-nuy a evropskými Huny pojítkem jediným. 27 Společným rysem bylo i věštění ze zvířecích kostí 28 anebo uctívání čtyř světových stran, 29 lze počítat také s existencí podobných mýtů, v nichž z vůle bohů zasahuje do dějin reálné nebo mytické zvíře. 30 23

Germánské královské rody sice zpravidla odvozovaly svůj původ od božstev (např. od Wodana/Ódina), ale v historii konkrétních králů nenajdeme srovnávání s božstvy ani soupeření s postavením římských císařů. 24 N. Ja. BIČURIN, o. c. 16 a 44; Sid. Apoll. Carm. VII 237–240; Jord. Get. 127n a 255; srov. Ammian.X X XI 2, 2 a Claud. in Ruf. I 327–329. 25 N. Ja. BIČURIN, o. c. 78; Priskos frg. 8, str. 91; Jord. Get. 183; meč měl důležitou roli i ve starověkých čínských obřadech (J. PRŮŠEK, Chinese Statelets and the Northern Barbarians 1400 –300 B.C. Praha 1971, str. 9); k problematice posvátného meče u Siung-nuů a Hunů srov. také: O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 203n. 26 Herodot. IV 62 (akinakés); Ammian. X X XI 2, 23. 27 Další příspěvek k předpokládaným asijským souvislostem vyprávění o nálezu „Areova meče“ viz v kapitole „S Římany a proti nim“. 28 J. PRŮŠEK, o. c., str. 111; Jord. Get. 196; ibid. 220n. 29 J. PRŮŠEK, o, c., str. 24; F. ALTHEIM, Hunnische Runen. Halle – Saale 1948, str. 27; Jord. Get. 256n: schéma čtyř světových stran tu vyplývá z písně, zpívané o Attilově pohřbu. 30 Pro Siung-nuy: Gy. LÁSZLÓ, The Art of the Migration Period. Budapest 1974, str. 94; pro Evropu: Sózomenos HE VI 37 3nn (2 verze této pověsti); Jord. Get. 123n (šlo tu o laň); cervidae hráli význačnou roli i v mytologii Siung-nuů (srov. např.: S. I. RUDĚNKO, Kuľtura chunnov i noinulinskije kurgany. Moskva – Leningrad 1962, str. 81; F. ALTHEIM, Geschichte der Hunnen Bd. III. Berlin 1961, str. 307). Na koberci, pocházejícím z hrobek vladařů a velmožů Siung-nuů v pohoří Noin-Ula v severním Mongolsku, je mj. zobrazena mytolo-

14


Věštění ze zvířecích kostí bylo známo i ve starověké Číně a mělo zde dávnou tradici. Lopatka, používaná k předpovídání budoucnosti, pochází z Číny druhé poloviny 2. tisíciletí př. Kr. (Převzato z knihy: W. Böttger, Kultur im alten China).

Lidské oběti, přinášené při pohřbech, byly zjištěny na Derestujském pohřebišti Siung-nuů a na jejich nekropoli v údolí Carám, v Noin-Ule jsou oběti družek či služebnic zemřelých mužů nahrazeny jejich uřezanými copy. Existenci pohřebních obětí u Siung-nuů dokládá také gická scéna pronásledování jelena gryfem. Motiv publikoval v citované práci S. I. Ruděnko: obr. 48, str. 57; ibid. tab. XLI, XLIV a XLV; Gy. LÁSZLÓ (l. c.) vidí v orlovi anebo orlím gryfovi, pronásledujícím prchajícího jelena, zobrazení předka asijských Hunů, báje o jejich původu.

15


čínská historiografie. Jordanes podle Priska píše o zabití otroků, kteří r. 453 po Kr. pohřbívali hunského krále Attilu, a podobný zvyk je doložen také u Čingischánových Mongolů. 31 V tomto případě nám při srovnávání kromě pramenů výrazně pomáhá archeologie. Jenom archeologickými nálezy je pak doložen zvyk přidávání sedel do hrobů – jak v Asii, tak i u Hunů v Evropě mívala uvnitř dřevěnou konstrukci 32 – nebo obyčej rozbíjení zrcadel při pohřbech. 33 Společným, ale zároveň i obecněji nomádským rysem je budování mohyl nad hroby zemřelých. Znak čínské dualistické filozofie jin-jang patří rovněž do oblasti duchovní, třebaže nemůžeme s jistotou říci, zda jej Hunové chápali spíše filozoficky nebo nábožensky a zda pro ně postupem času nakonec nebyl jen výtvarným motivem. Hunští vojáci jsou však jedinou vojenskou jednotkou v římských službách, která tohoto znaku užívala na svých štítech. 34 To s velkou pravděpodobností svědčí o tom, že si Hunové tento 31

N. Ja. BIČURIN, o. c. 59, str. 79; 16, str. 50; S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 89 –91 a passim; Jord. Get. 257; C. TREVER, Excavations in Northern Mongolia. Leningrad 1932; S. MINYAEV, The Study of Burials of Xiongnu in Trans-Baikal Area. Archaeological News vol. 1, Saint Petersburg 1992; S. MINYAEV, Derestuj cemetery. Archaeological Sites of the Hsiung-nu. Saint Petersburg 1998; S. MINYAEV – L. SAKHAROVSK AYA, Sacrifice Burials of the Royal Complex no. 7 at the Tsaraam Cemetery. Archaeological News vol. 9. Saint Petersburg 2002, str. 86 –118; P. POUCHA, 13 000 kilometrů Mongolskem. Praha 1957, str. 250; 285. 32 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 112; Ruděnko ovšem myslí, že dřevěnou konstrukci měla jen sedla nákladní, nikoli jezdecká; Jord. Get. 213. J. WERNER, Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches. München 1956, str. 50 –53. 33 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 91; zvyk rozbíjení zrcadel může mít přitom stejnou podstatu, jako vkládání odstřižků nehtů do hrobů (o němž pro noin-ulské hrobky rovněž píše Ruděnko): znemožnit nepřátelům magické ovládání zemřelého pomocí částí jeho těla nebo obrazu v zrcadle; nověji byla rituálně rozbitá zrcadla nalezena např. na lokalitě Tamir 1 v Mongolsku (D. E. PURCELL – K. C. SPURR, Results of the 2005 Joint American-Mongolian Archaeological Expedition to Tamiryn Ulaan Khoshuu, Arkhangai Aimag. Mongolia). Podle J. WERNER A (o. c., str. 19 –23) měla některá ze zrcadel nalezených na evropských pohřebištích doby hunské (typu Moszáry) prototypy v Číně doby dynastie Chan, kdy zde existoval i zanikl stát Siung–nuů; v Číně tohoto období měla podle Z. TAK ÁCSE (Neuentdeckte Denkmäler der Hunnen in Ungarn. AOH 11, 1, 1959, str. 94) analogie také soška s gestem oranta, pocházející z maďarské Bántapuszty. 34 Not. dign. Occ. V 78; ibid. VII 80; jsou zde nazýváni armigeri, mohlo tedy jít o vysoko postavené vojáky z bezprostřední blízkosti nejvyššího západořímského velitele; srov. také: F. ALTHEIM, o. c. Bd. I, Berlin 1959, str. 82n.

16


symbol s sebou do Evropy přinesli z asijské pravlasti. 35 Stejný symbol měl velký význam i pro Mongoly. Je součástí tzv. sojomba, znaku, na němž se kromě něho vyskytuje také Měsíc a Slunce, protože podle prastaré báje byl Měsíc praotcem Mongolů a Slunce jejich pramatkou. 36 Důležité paralely mezi čínskými prameny o Siung-nuech a antickými zprávami o Hunech najdeme v oblasti administrativy státu. Je to např. zřetelné rozdělení ovládaného území na východ a západ. U Siung-nuů byl sice šan-jü jen jeden, ale dělení země podle světových stran se projevovalo v dublování úředníků se stejnými tituly (vždy jeden na východě a druhý pro západní část státu). I za existence propracovaného státního aparátu zůstala zachována důležitá funkce rodově kmenových předáků. 37 U Hunů v Evropě je známo rozdělení vlády mezi dva panovníky, z nichž jeden vládl na východě, druhý na západě hunské državy. 38 Součástí její správy byla kmenová samospráva (případ Kúridacha a dalších náčelníků z hunského kmene Akatzirů, ale i germánských kmenů pod hunskou mocí). 39 Hierarchicky odstupňované orgány, vytvářené jako opora moci státu,40 byly v případě asijských Siung-nuů rozvinutější, s pevně stanovenými pravomocemi. U evropských Hunů představovaly spíše rodící se státní aparát, s pravomocemi definovanými často ad hoc.41 V obou případech se vladař snažil razantně vůči úředníkům prosazovat svou moc – předvolání podřízeného představitele správy k jeho dvoru se prakticky

35

Další použití tohoto symbolu v římské antice mi není známo. I. DOMANSKÝ – J. PRŮŠA, Země stepí a hor. Praha 1975, str. 83. Podle této publikace znak sojombo u Mongolů existoval nejpozději v 17. století. 37 N. Ja. BIČURIN, o. c. 14; srov. též. 68n; L. N. GUMILJOV, o. c., str. 78. 38 Jmény nám známé dvojice začínají v Evropě snad Donatem a Charatonem, pokračují Roasem a Oktarem, dále Bledou a Attilou; toto rozdělení moci končí zavražděním Bledy r. 444/5. 39 Priskos, frg. 8, str. 81; výjimku zhruba po 40 let tvořili mezi Germány Ostrogóti (srov. Jord. Get. 247–251). 40 Souběh jejich fungování bychom mohli přirovnat např. k systému raného franského státu, kde vedle původních rodových samosprávných orgánů, jako byli thungini, centenariové, rachinburgii, thing, existovala kupříkladu hrabata (comites, grafiones) jako představitelé upevňující se státní moci. 41 N. Ja. BIČURIN, o. c. 15, 49 a 56; Priskos frg. 8, str. 91–93. 36

17


rovnalo rozsudku smrti.42 Moc vládce byla u Siung-nuů i v říši evropských Hunů kromě náboženské opory podporována také existencí složitého a propracovaného dvorského ceremoniálu a předpisů, které se týkaly povinných projevů úcty ke králi i mimo dvůr.43 Podobnosti najdeme rovněž v systému nástupnictví, který se ovšem v průběhu doby mohl měnit. U obou srovnávaných celků však existoval zvyk, podle něhož měl nárok na moc nejprve bratr vládce (u Hunů v Evropě se projevoval jako spoluvláda dvou bratrů), poté syn staršího bratra, případně nejstaršího ze zbývajících bratrů.44 Ve státní ideologii měla velký význam idea panství nad národy. Attila se netajil pýchou nad nálezem již vzpomínaného „Areova meče“,45 jehož objev měl být znamením, že se z vůle bohů má stát vládcem světa. Přesvědčení, že jsou určeni vládnout jiným, se objevuje také u Siung-nuů.46 U královského dvora vladařů Siung-nuů i u dvora krále Attily byla administrativa vedena písemně.47 Tuto paralelu lze ovšem samozřejmě vysvětlit nutností styku s velmocemi s bohatou tradicí písma. Nepochybně zajímavé však je, že obě etnika užívala v diplomatickém styku stejných darů – byli to koně a kožešiny.48

42

U Siung-nuů např.: N. Ja. BIČURIN, o. c. 39; v Evropě např. Priskos frg. 8, str. 78; 80; 91; Attilovi družiníci i teritoriální úředníci, které Priskos řecky nazývá logades (vybraní, vyvolení), jsou doloženi také archeologicky podle nálezů zlatých luků v jejich hrobech. Tyto luky nebyly luxusní zbraní, ale odznakem moci – zlatem byly totiž obloženy i jejich elastické části, takže v boji nebo při lovu sloužit nemohly. K jejich nálezům v hrobech srov. např. Gy. LÁSZLÓ, The Significance of the Hun Golden Bow of the Huns. A AH 1, 1–2, 1951, str. 91–106. 43 N. Ja. BIČURIN, o. c. 43n; 49; Priskos – např. frg. 8, str. 79; 85; 90 –93. 44 N. Ja. BIČURIN, o. c. 46; Jord. Get. 180n; Attila tento nástupnický řád porušil, on sám však byl synem Mundzukovým a Mundzuk bratrem Oktara a Roase, kteří vládli před Attilou a jeho bratrem Bledou. Další a nejmladší z bratrů Oktara a Roase, Oébarsios, ani jeho případný syn, neměli na vládu žádný nárok (srov. O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 60). 45 L. N. GUMILJOV, o. c., str. 215; Priskos frg. 8, str. 91; Jord. Get. 183: quo ille munere gratulatus, ut erat magnanimis, arbitratur se mundi totius principem constitutum. 46 N. Ja. Bičurin, o. c. 72n. 47 N. Ja. BIČURIN, o. c. 28; k tomu srov. ibid. 120; Priskos, frg. 8, str. 80n aj. 48 N. Ja. BIČURIN, o. c. 121; Priskos, frg. 14, str. 98; srov. ibid. frg. 8, str. 94.

18


V hrobkách vládců a velmožů Siung-nuů se nacházely domy pro zemřelé, postavené dokonalou tesařskou technikou. Rekonstrukce dřevěné stavby se sloupy, jejíž podstatné části se zachovaly ve vrstvách věčně zmrzlé půdy, byla reprodukována z knihy S. I. Ruděnka, Kuľtura chunnov i noin-ulinskije kurgany.

Ve sféře hospodářství je málo přesvědčivou analogií velký zájem o otevření svobodného pohraničního trhu se státem dynastie Chan anebo s římskou říší, neboť Siung-nuové i Hunové v Evropě byli na obchodu se zemědělskými populacemi v menší anebo větší míře závislí.49 Důležitější je oblíbenost pěstování prosa u obou těchto etnik. 50 Ve značné části asijského domova Siung-nuů bylo osévání půdy právě touto plodinou jedinou možností, v Evropě (např. v Černomoří, v dnešním Maďarsku, Rumunsku) se však už daly úspěšně pěstovat i jiné obiloviny. Přesto Priskos zdůrazňuje pro Huny právě pěstování prosa. 51 Jestliže zálibu v této plodině nemůžeme zdůvodnit přírodními podmínkami jejich evropských sídel, nabízí se tu jako vysvětlení opět tradice. Podobnosti můžeme nalézt i ve způsobu života. Jednou z nich je záliba v dřevěných stavbách. U Siung-nuů i u evropských Hunů se vyskytovaly vedle přenosných přístřešků (jurt, stanů). Kromě svědec49

N. Ja. BIČURIN, o. c. 33; Priskos frg. 1, str. 72; L. N. GUMILJOV, o. c., str. 88 –91. Proso sili také další nomádi. O kmenech Wuchuan to píše S. I. RUDĚNKO, Kuľtura naselěnija gornogo Altaja v skifskoje vremja. Moskva – Leningrad 1960, str. 180. Oblíbena byla tato plodina i v Číně (N. Ja. Bičurin, o. c. 77). 51 N. Ja. BIČURIN, o. c., pozn. 4, str. 67; Priskos frg. 8, str. 83. 50

19


H I S T O R I C A V Y Š E H R A D

Recommend Documents