Gymnázium Dr. J. Pekaře Mladá Boleslav Globální problémy světa IV. ročník
ROZPAD JUGOSLÁVIE seminární práce (část textová)
Jméno a
Lubor Jenček
příjmení: Třída: Datum:
4. B 23. 9. 2014
Rozpad Jugoslávie
1. Úvod Některé oblasti Balkánského poloostrova jsou v současnosti vyhledávanou turistickou destinací. Zvláště pro Čechy je častým cílem letní dovolené například Chorvatsko. Dnes vnímáme Chorvatsko jako samostatný a suverénní stát. Ne vždy tomu však tak bylo. Pokud se dnes podíváme do mapy na oblast Balkánského poloostrova, uvidíme, že se zde nachází hned několik menších nebo větších států. Dříve se zde však nacházel jeden velký celek a Chorvatsko bylo jeho součástí. Tento celek se nazýval Jugoslávie. Upomínky na toto již zaniklé státní uskupení lze stále najít po různých koutech Balkánského poloostrova. Ať už se jedná o prázdné vesnice, rozstřílené domy nebo stále ještě ne zcela odstraněná minová pole. Dějiny vývoje tohoto území nebyly nikdy zcela přímočaré a také postupný rozpad Jugoslávie byl velice složitým procesem.
2. Vymezení pojmu Balkán (Balkánský poloostrov) je oblast v jihovýchodní Evropě. Je součástí Středozemí a je obklopena Jaderským, Jónským, Egejským, Marmarským a Černým mořem. Z dnešního pohledu označujeme jako balkánské státy (od západu k
východu):
Slovinsko,
Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Černou Horu, Albánii, Kosovo, Makedonii, Bulharsko, Mapa 1: Balkánský poloostrov
Řecko a někdy se uvádí také Rumunsko. V této práci se však budeme zabývat pouze těmi balkánskými státy, které byly součástí bývalé Jugoslávie a podílely se na jejím rozpadu.
3. Charakteristika Jugoslávie a její historie Jugoslávie existovala mezi lety 1918 až 2003. Vyjma prvních tří měsíců její existence byl jejím hlavním městem Bělehrad, který se nachází na území dnešního Srbska. Tento stát do sebe II
sdružoval několik jihoslovanských národů (např. Chorvaty, Srby, Bosňáky a Černohorce). Tato skutečnost se později ukázala jako velice problematická. Za vznik Jugoslávie považujeme založení Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (dále jen Stát SHS). Vznikl 29. října 1918 jako jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska, které se po prohrané světové válce rozpadlo. Stát SHS byl ustanoven jako konstituční monarchie pod nadvládou habsbursko-lotrinské dynastie s hlavním městem v Záhřebu. Nebyl ale mezinárodně uznán mocnostmi a byl na něj vedený tlak ze strany Itálie, která si nárokovala území Slovinska. Po velkém talku 1. prosince 1918 stát zanikl a bylo dohodnuto připojení k Srbsku. Vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (dále jen Království SHS). Hlavním městem se stal Bělehrad a prvním panovníkem Petr I. Karadjordjević. V roce 1920 se spolu s Československem a Rumunskem založily vojensko-politické spojenectví Malá dohoda. Přestože Království SHS existovalo až do roku 1945, jeho vnitřní chod nebyl plynulý. Odlišnosti jednotlivým národů a regionů vedly k politické nestabilitě a častému střídání vlád. V roce 1929 zdá panovník Alexandr I. nastolil diktaturu a byl změněn název na Království Jugoslávie. Na jaře roku 1941 došlo k podepsání dohody o spolupráci s Osou (mocenský blok pod vedením nacistického Německa). Proti tomu se ale zvedla vlna občanských nepokojů, které byly násilně potlačeny až obsazením ze strany Osy. Království Jugoslávie bylo rozděleno na několik menších částí a de facto zaniklo. Mezitím komunistický vůdce Josip Tito a exilová vláda v Londýně organizovali odpor vůči uchvatitelům, což se po válce ukázalo jako účinné. Stát byl obnoven 29. listopadu 1945 pod názvem Federativní lidová republika Jugoslávie. Jugoslávie se začala orientovat na východní politiku a stávala se postupně socialistickou zemí. K další změně názvu došlo v roce 1962, kdy byla vypracována nová socialistická ústava. Od tohoto roku mluvíme o Socialistické federativní republice Jugoslávie. Skládala se ze 6 federativních republik a 2 autonomních oblastí: •
Socialistická republika Bosna a Hercegovina
•
Socialistická republika Chorvatsko
•
Socialistická republika Makedonie
•
Socialistická republika Černá Hora
•
Socialistická republika Srbsko
•
Socialistická republika Slovinsko
+ Socialistické autonomní oblasti Vojvodina a Kosovo
III
Velkou osobností Jugoslávie byl Josip Broz Tito. Tito byl vůdčí osobností Komunistické strany Jugoslávie a mezi lety 1953 a 1980 byl jejím prezidentem. Tito byl vnímán jako hrdina partyzánského odboje. Po druhé světové válce dokázal obnovit Jugoslávii, sjednotit balkánské národy a zároveň přinést relativní blahobyt. Jinými byl však vnímán jako diktátor, který se nebál likvidovat své politické oponenty. Poměrně zajímavý byl postoj Jugoslávie vůči Sovětskému svazu. Jugoslávie odmítala být na něm zcela závislá a nechtěla se účastnit jednotného postupu budování socialistických zemí. Sovětský svaz uznal jugoslávský socialismus v tzn. Bělehradské deklaraci. Touto deklarací se chtěl sovětský vůdce Nikita Chruščov omluvit za příkoří, která byla páchána za dob vlády Stalina. Jugoslávie sice byla socialistickou zemí, ale vyvíjela socialismus vlastním směrem (na rozdíl od Československa). Nebyla podřízena diktatuře z Moskvy. V druhé polovině 20. století se politicky nacházela někde na půli cesty mezi západním a východním blokem.
4. Poměry v Jugoslávii V roce 1991 žilo v na území Jugoslávie zhruba 23 528 000 obyvatel. Co do počtu byli nejsilnějším národem Srbové s 36% zastoupením z celkového počtu obyvatel. Národnost
Zastoupení v %
Srbové
36
Chorvati
20
Bosňáci
9
Albánci
9
Slovinci
8
Makedonci
6
Jugoslávci
3
Černohorci
2
Tabulka 1
Zpočátku byla Jugoslávie méně rozvinutým a převážně agrárním státem. Proto se obyvatelstvo soustředilo převážně na venkově. Díky plánu Komunistické strany Jugoslávie došlo k modernizaci měst a jejich postupnému rozšíření. Došlo také ke zlepšení ekonomické situace a modernizaci hospodářství. Ke konci 80. let už většina obyvatel žila ve městech (vyjma méně rozvinutých oblastí jako Bosna a Hercegovina, Makedonie, Kosovo a Černá Hora). IV
Jednotlivé národy nebyly vázány vždy pouze k jedné konkrétní oblasti. Často docházelo k mísení národů na jednom území, což později vedlo až k závažným konfliktům.
Důležité
je
také
hledisko náboženství. Významná část Bosňáků se hlásila k islámu, zatímco
zbytek
Jugoslávských
národů měl blíže ke křesťanství. Mapa 2: Rozložení obyvatel
Koncem
80.
let
došlo
ke
zhoršení ekonomické situace Jugoslávie. Nebyl to ojedinělý jev, docházelo k němu ve většině socialistických zemí, které měly vazby na chřadnoucí Sovětský svaz. V Jugoslávii výrazně vzrostla nezaměstnanost, což vedlo k rozsáhlým stávkám a nespokojenosti dělnické třídy. I na zajištění běžného chodu státu bylo nutné si půjčovat peníze ze zahraničí, které však Jugoslávie nebyla schopna splácet, a tak se její dluh prudce zvedal. Klesala průmyslová výroba a hrubý domácí produkt. Jugoslávie už nebyla spolehlivým obchodním partnerem. Inflace dosahovala extrémních hodnot. V půlce 80. let mluvíme až o pádivé inflaci ve výši stovek procent. Nejhorší situace panovala v roce 1992, kdy hyperinflace dosáhla až 19 810 procent.
5. Srbský nacionalismus Balkánské národy jsou označovány jako „horkokrevné“ s vysokou mírou nacionalismu. Ten se za dob Jugoslávie částečně dařilo potlačovat. V roce 1980 zemřel prezident Josip Broz Tito. Tito dokázal nastolit komplikovanou rovnováhu především mezi Slovinci, Srby a Chorvaty. Odešel tak člověk, který svými praktikami dokázal držet národy v rámci Jugoslávie jednotné. V 80. letech se situace začala vymykat kontrole. Smrt Tita a působení sovětského vůdce Gorbačova (částečné uvolnění poměrů) působily jako vzpruha pro nacionalismus. Po roce 1985 klesl z důvodu demokratizačních procesů vliv Sovětského svazu a opadl tak strach z případné intervence do Jugoslávie. Nyní tedy již nepůsobil žádný tlak z vnitřku ani vnějšku na dodržení soudržnosti Jugoslávie. Roku 1986 uveřejnila Srbská akademie věd memorandum, jež se ostře vyhrazuje vůči politice, kterou Tito za svého života vedl a označuje ji za protisrbskou. Autorům vadilo rozdělení Srbska na menší části, a tím mělo dojít k ohrožení existence srbského národa. Mělo V
docházet i k hospodářskému znevýhodňování. Srbsko se cítilo poškozeno Titovou vládou. Toto memorandum probudilo srbské nacionalistické síly. Referendum nemělo vliv pouze na intelektuální vrstvu společnosti, objevují se i radikální ozbrojení bandité hlásající myšlenku Velkého Srbska. K moci v Srbsku se ke konci 80. let dostává Slobodan Miloševič, který využívá horlivého srbského nacionalismu k upevnění moci a zrušení Titovi socialistické ústavy. Tím Miloševič de facto zahájil rozpad Jugoslávie. Vlna nacionalismu se zvedá u většiny jugoslávských národů. Výrazné jsou snahy Slovinců a Chorvatů, kteří se ohrazují vůči požadavkům Srbů a sami požadují demokratizaci a odloučení od Bělehradu.
6. 14. sjezd Komunistické strany Dosud suverénní Komunistická strana Jugoslávie ztratila část vlivu, čehož využily jednotlivé národy, z kterých se Jugoslávie skládala, a posílily své postavení. Došlo k uvolnění svazku a postupnému přestupu ke konfederaci, která umožnila větší volnost národů v rámci Jugoslávie. V průběhu 80. let také došlo ke zhoršení ekonomické situace. Podobně jako v zemích východní bloku, tak i zde se začala probírat myšlenka uvolnění ekonomiky. V Jugoslávii došlo k nástupu nové generace politiků, kteří odmítali socialismus a prosazovali myšlenky národních států. Jako přímá předzvěst rozpadu je označován 14. sjezd Komunistické strany Jugoslávie. Konal se 20. až 22. ledna 1990 v kongresovém centru Sava v Bělehradě. Účastnili se ho zástupci 6 federativních republik, 2 autonomních oblastí a stranická delegace Jugoslávské lidové armády. Měl za úkol projednat otázky budoucnosti Jugoslávie, ale byl poznamenán narůstajícími střety mezi jednotlivými federativními republikami. Nejsilnější byl střet mezi Srby a Slovinci. Slovinci se snažili rychle prosadit své požadavky demokratizace a decentralizace, ale naráželi na odpor Slobodana Miloševiče, srbského představitele. Slovinské požadavky na decentralizaci byly nakonec přehlasovány. 22. ledna opustili na důkaz odporu sjezd Slovinci, následovali je Chorvaté a zástupci Bosny. Komunistická strana tím ztratila hodně ze své moci a po 45 letech skončila její nadvláda v Jugoslávie. Jak se později ukázalo, jednalo se o důležitou událost rozpadu Jugoslávie a rozpoutání války.
7. Srbsko-chorvatská občanská válka Ve volbách v roce 1990 se k moci v Chorvatsku dostalo Chorvatské demokratické společenství. Oficiálně hovoří o setrvání ve federaci, ale ve skutečnosti Chorvaté odmítali další možnosti federace. V květnu 1991 se konalo chorvatské referendum, v němž hlasuje drtivá VI
většina Chorvatů za nezávislost. 25. června 1991 je vyhlášena Nezávislá republika Chorvatsko, která se označovala jako „stát Chorvatů“. Velkým problémem se tak ukazuje 12% menšina Srbů žijících v Chorvatsku. Srbové odmítají žít v Chorvatsku a žádají o pomoc Jugoslávii (v čele se Srbskem). Situace se vyhrocuje a dochází k ozbrojeným konfliktům mezi Srby a Chorvaty. 25. června 1991 vyhlašuje nezávislost také Slovinsko. Obratem následuje zásah jugoslávské armády. Začíná kolotoč dlouhé války, která proměnila mapu Evropy. Prudké boje ve Slovinsku trvají měsíc a jsou ukončeny tzn. Brionskou dohodou. V září 1991 vstupuje do Chorvatska Jugoslávská lidová armáda. Podařilo se jí dobýt většinu území, na kterých žila srbská menšina. K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovniku (chorvatské vítězství). Ke stabilizaci došlo na podzim 1991, kdy bylo uzavřeno příměří. Na jeho dodržování dohlížely jednotky OSN. Příměří však nebylo zcela respektováno, dále docházelo k menším konfliktům. Jugoslávská lidová armáda se i na nátlak ze zahraničí stáhla. Na dobytém území vznikla mezinárodně neuznaná republika Srbská krajina. Chorvaté odmítali existenci tohoto státu, protože znamenal územní ztráty pro Chorvatsko. Od roku 1992 docházelo k naprostému porušení příměří z obou stran. Srbové odstřelovali chorvatská města a působili velké ztráty na životech. Chorvaté se mezitím pokoušeli o protiútoky. OSN naprosto selhala, a proto se v srpnu 1995 do války významně zapojilo NATO. Za podpory letectva NATO proběhla chorvatská ofenzíva Bouře. Tato ofenzíva se ukázala jako účinná a pomohla dobýt zpět ztracená chorvatská území. Tato válka způsobila velké škody. Například město Vukovar bylo zcela zničeno, těžké následky zanechaly srbské útoky na Dubrovník. Byla zničena turistická infrastruktura jižní Dalmácie. Srbové zničili mnoho chorvatských kostelů a kulturních památek, protože chtěli zničit historické vzpomínky na chorvatskou minulost.
8. Bosenská válka za nezávislost Bosna a Hercegovina byla multietnickým územím, kde 43 procent obyvatelstva tvořili Bosňáci, 31% Srbové a 17% Chorvaté. Bosenské referendum o nezávislosti dne 29. února 1992, které mělo Bosnu udržet jako jednotný stát, je bosenskými Srby bojkotováno. Srbské dělostřelectvo zahájilo nepřetržité bombardování půlmilionového Sarajeva, kde do roku 1995 padlo za oběť více než 16 500 obyvatel (převážně Muslimů a Chorvatů). Situaci se snažilo řešit Evropské společenství, jehož návrhy ale vždy ztroskotaly na přehnaných teritoriálních požadavcích bosenských Srbů, kteří žádali 70% bosenskýho území, přestože jejich podíl na obyvatelstvu v Bosně činil jen 30%. Bosenská vláda doufala v pomoc ze západu, ta však VII
nepřicházela. OSN zajišťovalo pouze humanitární pomoc. Srbové dostávají pod kontrolu přes 70% území Bosny a před zraky OSN provádí etnické čistky. Ty se týkají především Bosňáků, kteří se hlásí k islámu a Chorvatů. Evropské společenství 27. srpna 1992 vyhlásilo 13 bodů k zabezpečení míru – ani jeden bod však nebyl dodržen. Jugoslávie sice byla vyřazena z OSN a bylo na ni vyhlášeno tzn. totální embargo, ale nic z toho nebylo úspěšné a pouze poukázalo na neschopnost mezinárodních organizací při řešení konfliktů. Mír byl v nedohlednu. David Owen, prostředník OSN v Bosně, vypracoval společně s Cyrusem Vancem „VanceOwenův plán. Ten počítá s Bosnou jako s decentralizovaným státem rozděleným na 3 etnické oblasti – pro Muslimy, Srby a Chorvaty. Sarajevo mělo být společnou oblastí. Ten je však odmítnut ze všech stran, i z Americké. Spojené státy promeškají příležitost a do konfliktu tak nezasahují. Jugoslávie měla v diplomatické bitvě navrch nad Evropským společenstvím. Dalším problémem se ukáže být vztah mezi bosenskými Muslimy bosenskými Chorvaty. Jejich spojenectví bylo pouze formální. Dostali se do ozbrojeného konfliktu v městech Mostar a Travnik. Zvláště při obléhání Mostaru Chorvaty měli Muslimové velké ztráty na životech. Srbské a chorvatské milice nyní proti nim paradoxně postupovaly společně. Na americký nátlak však nakonec Chorvaté a Muslimové obnovují spojenectví. V květnu 1993 byl představen program ochranných zón OSN pro muslimské
obyvatelstvo,
definitivně
svržen
plán.
Jako
označena
koncentrace
je
Vance-Owenův
bezpečné
místa,
čímž
kde
zóny je
uprchlíků.
jsou
největší NATO
prosadilo v únoru 1994 ultimátum k ukončení srbského odstřelování Obrázek 1: Sarajevo za obléhání
Sarajeva, čímž dochází částečného zrušení blokády Sarajeva. Po dobytí podstatné části území Bosny a Hercegoviny Chorvaty se postavení bosenských Srbů zhoršilo a docházelo k jejich vyhánění. Muslimsko-chorvatská federace ovládla jihozápad země. Válku ukončilo uzavřením míru Daytonskou dohodou 14. prosince 1995, sjednané s představiteli Svazové republiky Jugoslávie. Rozdělení země bylo provedeno podle situace na frontě ke konci války, přičemž silně zvýhodněni byli Chorvati, kteří
VIII
smlouvou získali ve svůj prospěch pohraniční úpravy na několika sporných místech. V zemi jsou dosud přítomné mezinárodní mírové síly NATO. Válka v Bosně je označována jako nejničivější válka v rámci rozpadu Jugoslávie. Probíhali zde rozsáhlé etnické čistky a zabíjení civilistů. Celkem bylo zaznamenáno zhruba 100 000 mrtvých a 1,8 miliónu uprchlíků.
9. Srebrenický masakr Největším válečným zločinem, který se odehrál během války na Balkáně, byl Srebrenický masakr. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii klasifikoval toto vraždění jako genocidu. Srebrenica je město na východě dnešní Bosny a Hercegoviny. 6. července 1995 na srebrenickou enklávu bosenských muslimů zaútočily srbské jednotky pod vedením Ratka Mladiče. Přibližně 15 000 obyvatel se pokusilo utéct. Mnoho lidí se chtělo uchýlit pod ochranu jednotek UNPROFOR, ovšem bez úspěchu. Během dvou dnů bylo město vyklizeno a začaly hromadné vraždy. Přes 8000 mužů bylo zastřeleno. Mnoho žen bylo znásilněno, došlo i k vraždám žen a nezletilých dětí. Seznam pohřešovaných a zavražděných lidí v Srebrenici obsahuje 8373 jmen lidí, z nichž téměř 500 bylo mladších 18 let (30 mladších 15 let). V seznamu jsou také uvedena jména 76 žen a dívek. OSN při obraně obyvatel opět selhala a nepomohla. Srebrenický masakr je označován za největší masovou vraždou v Evropě od konce po
druhé
světové
holocaustu
války,
první
a
soudem
označenou genocidou.
Obrázek 2: Masový hrob ve Srebrenici
10. Kosovská válka Daytonská dohoda znamenala ukončení krvavé války v Jugoslávii. Uznala Svazovou republiku Jugoslávii a její dosavadní hranice včetně Kosova. Tento krok se nelíbil radikálním kosovským skupinám, které vytvořily ozbrojené organizace. Jednou z nich byla Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) skládající se z kosovských Albánců, která vznikla v roce 1996 a zahájila teroristické akce proti Jugoslávii. 22. dubna 1996 zaútočila UÇK na představitele IX
srbských bezpečnostních složek. Jugoslávie nejprve váhala s útokem proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gelbard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Během konfliktu zemřelo až 2500 tisíce Albánců. Docházelo k vyvražďování civilního obyvatelstva. UÇK z Kosova vyháněla nealbánské obyvatelstvo. Od března do června 1999 se do války zapojila NATO na straně kosovských Albánců. Jugoslávie byla více než 3 měsíce intenzivně bombardována, přičemž došlo k rozsáhlému ničení infrastruktury. Docházelo k bombardování Jugoslávie ze strany OSN. Hlavní město Bělehrad doznalo rozsáhlých škod. Konflikt byl ukončen v červnu 1999 mezinárodní okupací Kosova pod vedením OSN. Kosovská válka byla posledním ozbrojeným konfliktem na území bývalé Jugoslávie.
11. Průběh rozpadu a) Chorvatsko a Slovinsko První nástupnické státy, které vznikly 25. června 1991. Jejich vznik rozpoutal válku v Jugoslávii (viz. Srbsko-chorvatská občanská válka). b) Makedonie 25. září 1991 byla vyhlášena Republika Makedonie. Mezinárodně byla uznána až v roce 1993, protože Řecko zpochybnilo její legitimitu a vyžádalo si změnu názvu na Bývalá jugoslávská republika Makedonie (BJRM – anglicky FYROM). Makedonie se označuje také jako území ležící v severním Řecku a Řekové ji chtěli odlišit. Makedonie se balkánské války nikdy přímo nezúčastnila. Pouze v roce 1999 poskytla dočasné útočiště pro uprchlíky z Kosova. Jejím hlavním městem je Skopje a v současné je čekatelem na vstup do Evropské unie. c) Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina byla vyhlášena na základě dřívějšího referenda 3. března 1992. Tento akt byl však poznamenám občanskou válkou (viz. Bosenská válka za nezávislost). Hlavním městem se stalo Sarajevo. d) Svazová republika Jugoslávie Byla vyhlášena 27. dubna 1992 po odtržení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny. Byla tvořena ze Srbska a Černé Hory. Jednalo se o federaci s hlavním městem Bělehrad. Zanikla 4. Února 2003, kdy se z ní stala federace Srbsko a Černá Hora. Toto datum je označováno jako faktický konec Jugoslávie. Oběma republikám byly dány větší pravomoci X
a neměly tak se zaniklou Jugoslávií téměř nic společného. Obě republiky měly společnou již pouze obrannou politiku. K definitivnímu zániku tohoto dvoustátí došlo 3. června 2006. V referendu konaném 21. května 2006 se Černá Hora rozhodla osamostatnit se. Hlavním městem Černé Hory se stala Podgorica. Srbsko samostatnost vyhlásilo vzápětí, 5. června 2006. To byl již definitivní konec Jugoslávie. e) Kosovo Po kosovské válce, v letech 2000-2008, byla Kosovská oblast pod správou OSN. Na klid zde dohlíželi i jednotky NATO. Pokračovali zde však etnické čistky především proti nealbáncům. Teroristická organizace UÇK se stala faktickou vůdčí silou Kosova. Nezávislost na Srbsku vyhlásil kosovský parlament 17. února 2008. Srbsko ho uznat odmítá a považuje ho i dnes za své území. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl, že vyhlášení nezávislosti nebylo porušením práva, ale názory na kosovskou nezávislost jsou různé. Kosovo bylo uznáno např. Spojenými státy, Francií, Německou, Velkou Británií, Kanadou. Naopak Rusko, Čína, Ukrajina, Slovensko odmítají existenci Kosova uznat. Česká republika uznala Kosovo v roce 2008. Řada států se zatím nevyjádřila a postoj zemí, které se vyjádřili, není jednotný. Kosovská republika stále není oficiálně uznaná
12. Důsledky války Válka země bývalé Jugoslávie těžce poznamenala. Mnoho měst bylo vybombardováno nebo fatálně poškozeno. Zanikla celá města nebo vesnice. Infrastruktura byla téměř zničena. Kvůli změně hranic mnoho lidí, vzhledem ke svému vyznání a národnosti, muselo opustit své domovy a přesídlit. Na civilních obyvatelích byly páchány válečné zločiny, ze kterých se nevzpamatovali dodnes. Nejvíce poškozenými etnickými čistkami jsou Bosna a Hercegovina a Kosovo. Podle Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu měla válka v Jugoslávii odhadem přes 120 000 obětí. Důsledkem války je především rozpad původní Jugoslávie a vznik nových států, z nichž některé svou nezávislost získali po dlouhé době nebo vůbec poprvé.
XI
Válka v Jugoslávii ukázala na nerozhodnost a neschopnost mezinárodních organizací při řešení takto závažných konfliktů. Desítky vysoce postavených vojáků obviněny z válečných zločinů. Někteří jsou souzeni dodnes. V roce 1993 byl zřízen Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu, který má za úkol soudit obžalované ze zločinů spáchaných při konfliktu v bývalé Jugoslávii od roku 1991. Jeho náplní jsou závažná porušení Ženevských konvencí,
porušení
válečného
práva, genocida a zločiny proti lidskosti. Tento soudní tribunál má povoleno uložit trest smrti. Zatím zde bylo projednáváno 161 případů. Z toho 85 případů bylo uzavřeno, zbytek je stále
Obrázek 3: Vukovarská vodárenská věž
projednáván.
13. Osobnosti války a) Slobodan Miloševič: 1991–1997 prezident Jugoslávie, 1997-2000 prezident Srbska, uvězněn Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu, zemřel 2006 na infarkt při procesu b) Radovan Karadžič: vůdce bosenských Srbů, považován spolu s Mladičem za iniciátora válečných zločinů, zatčen 2008, proces stále probíhá c) Ratko Mladič: velitel bosenských Srbů, obviněn za obléhání Sarajeva, při kterém zahynulo 11 000 civilistů a za masakr 8 100 bosenských muslimů ve Srebrenici, proces stále probíhá d) Ramuš Haradinaj: velitel Kosovské osvobozenecké armády, soudní proces s ním stále probíhá e) Ante Gotovina: chorvatský velitel, stíhaný za válečné zločiny, kterých se měl dopustit při operaci Bouře, dopaden 2005, odsouzen na 24 let, ale v roce 2012 zproštěn všech obvinění a propuštěn
XII
14. Závěr Pro dnešní generace je Balkánský poloostrov příjemným místem pro odpočinek na letní dovolené. Málokdo ale ví, čím vším tato oblast musela ještě v nedávné době projít. Jugoslávie byl stát, který spojil více balkánských národů dohromady. Zpočátku fungoval jako jeden celek, ale z hlediska historie už víme, že je to stav, který nelze udržet věčně. Časem se projeví požadavky jednotlivých národu, jež nelze věčně přehlížet. Pokud se problémy neřeší, ale pouze kupí, tak je pouze otázkou času, kdy „papiňák“ exploduje. Tyto situace už jsou těžko řešitelné, stejně jako rozpad Jugoslávie. Jednalo se o nevyhnutelný proces. Bohužel, vyžádal si mnoho obětí na životech. Stačilo však jen nepřihlížet jako mezinárodní organizace a konat. Je děsivě, že i ke konci dvacátého století, jen tisíc kilometrů od hranic České republiky, se mohou dít věci jako genocida. Jak vidno, stále to možné je. Zvláště, když se problémy neřeší, ale pouze hrnou pod koberec. Do budoucna by teoreticky mohla objevit další zajímavá situace. Autonomní oblast Vojvodina je nyní součástí Srbska. Má stejný statut jako mělo Kosovo, které se oddělilo. Hlasy separatistů za oddělení zatím nejsou silné, ale vzhledem k nevyzpytatelnému historickému vývoji oblast to není zcela vyloučeno.
XIII
15. Použité zdroje 1. Glenny, Misha. Balkán. Brno : CENTA, 2003. 2. Weithmann, Michael. Balkán - 2000 let mezi východem a západem. Český Těšín : Těšínská tiskárna, 1996. ISBN 80-7021-199-7. 3. Novinky.cz. Novinky.cz. [Online] [Citace: 28. říjen 2014.] http://special.novinky.cz/jugoslavie/index.html. 4. Krušina, Martin. Den, kdy začal masakr ve Srebnici. Stream, 2014. 5. Česká televize. Česká televize. [Online] [Citace: 28. říjen 2014.] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/88850-josip-broz-tito-zustava-kontroverzni-postavou-ipo-sve-smrti/?mobileRedirect=off. 6. Wikipedia. Wikipedia. [Online] [Citace: 28. říjen 2014.] http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Jugosl%C3%A1vii.
Seznam map a obrázků: Mapa 1: Balkánský poloostrov ............................................................................................. II Mapa 2: Rozložení obyvatel ................................................................................................. V
Obrázek 1: Sarajevo za obléhání ...................................................................................... VIII Obrázek 2: Masový hrob ve Srebrenici ............................................................................... IX Obrázek 3: Vukovarská vodárenská věž ............................................................................XII
XIV
