Gustav Mahler v Čechách. Příspěvek k recepci díla Gustava Mahlera

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Hudební věda

Petra Běhalová

Gustav Mahler v Čechách. Příspěvek k recepci díla Gustava Mahlera

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D. 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

………... ………………… Podpis

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce a Mgr. Janě Laslavikové Ph.D. za odborné rady a připomínky.

Obsah ÚVOD

5

1.

BIOGRAFICKÁ SKICA

7

2.

ZDENĚK NEJEDLÝ

11

2. 1

Gustav Mahler

12

2. 2

Umění staré a nové

17

2. 3

Píseň o zemi

20

2. 4

Mahlerova osmá symfonie Es dur

22

2. 5

Dovětek k recepci Mahlerova díla v dalších příspěvcích Zdeňka Nejedlého

27

3.

JOSEF BOHUSLAV FOERSTER

29

3. 1

Gustav Mahler jako reformátor zpěvohry

31

3. 2

Smetana a Mahler

32

3. 3

Volné kapitoly o moderní symfonii

35

3. 4

Z mých vzpomínek na Gustava Mahlera

38

ZÁVĚR

40

RESUMÉ

41

POUŢITÁ LITERATURA

CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.

PŘÍLOHY

CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.

Úvod Téma své diplomové práce jsem si vybrala na základě svého zájmu o hudbu na přelomu 19. a 20. století. Jelikoţ pocházím z okolí Jihlavy, nabídla se mi ke zpracování osobnost Gustava Mahlera. Jeho odkaz je zde i po tolika letech ţivý – v domě, kde Mahler jako dítě vyrůstal, zřídilo Statutární město Jihlava ve spolupráci s Městskou knihovnou v Jihlavě stálou expozici s názvem „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“. Od roku 2002 také v Jihlavě kaţdoročně probíhá hudební festival „Mahler Jihlava“ pod záštitou Občanského sdruţení Mahler 2000 - Společnost Gustava Mahlera. V letošním roce je festival spojen s oslavami 150. výročí narození Gustava Mahlera. Gustav

Mahler

patří

k nejzajímavějším

osobnostem

artificiální

hudby

na přelomu 19. a 20. století. Světově významný dirigent a skladatel se narodil v Kalištích u Humpolce roku 1860 a zemřel ve Vídni roku 1911. Přišel na svět jen několik let po politicky a sociálně neutěšené době. V polovině 19. století zůstávaly české země i nadále pod vládou Habsburské monarchie, došlo také k několika povstáním – praţské červnové povstání roku 1848, praţské májové spiknutí roku 1849 atd. V českých a později také moravských městech vrcholí obrozenecké snahy českých vlastenců, kteří se snaţili poukázat na jedinečnost českého jazyka, literatury, historie a kultury obecně. Obrozenecká vlna zastihla Gustava Mahlera ještě v Olomouci, kde jako třiadvacetiletý řídil tamější Německé městské divadlo (dnes Moravské divadlo). Osobnost Gustava Mahlera je s českými zeměmi spjata víc, neţ by se na první pohled mohlo zdát. Jak jsem jiţ zmínila, narodil se nedaleko Humpolce, poté se celá rodina přestěhovala do Jihlavy. Následovala studia v Praze. V knize Jiřího Rychetského a Milana Paláka Po stopách Gustava Mahlera v Čechách a na Moravě1 jsou zachycena všechna místa na českém území, kde Mahler část svého ţivota proţil. O několik let později se Mahler angaţoval v Německém městském divadle v Olomouci a poté se také dostal do Prahy, kde řídil Německou operu. Vybraná Mahlerova působiště rovněţ uvedu v rámci stručného ţivotopisu. Smyslem mé práce je nastínit, jaký ohlas vzbudily u nás Mahlerovy umělecké počiny v oblasti dirigování a kompozice. Jako dirigent na sebe Mahler upozornil jiţ v Olomouci, kde dokázal pozvednout Německé divadlo 1

Boskovice: Albert, 2003.

5

na vysokou úroveň, přestoţe bylo na pokraji uměleckého i hospodářského krachu. Ve světovém měřítku bylo Mahlerovo dirigentské umění plně objeveno a kladně zhodnoceno v Hamburku, kde pobýval v letech 1891 – 1897. Jeho kariéra v této oblasti vrcholila během působení ve vídeňské Dvorní opeře v letech 1897 – 1907. V oblasti kompozice nastala v Mahlerově případě zcela opačná situace. V době svého ţivota zaţil většinou jen opovrţení, jen málokdo dokázal jeho skladby pochopit. Po jeho smrti však bylo jeho dílo objeveno a se zájmem je prováděno i dnes. Mým cílem je zachytit recepci Mahlerova díla dvou výrazných osobnosti hudebního ţivota a popř. ověřit jejich tvrzení. Prvním z nich bude přední český muzikolog Zdeněk Nejedlý, který kriticky zhodnotil Mahlerovo dílo. Jeho práce je výjimečná tím, ţe Mahlerovy kompozice uznával a spatřoval v nich „hudbu budoucnosti“. Ačkoli byl Mahlerovým současníkem, utvořil si na jeho tvorbu zralý názor a podporoval ji. Druhou osobností, na kterou přímo Mahlerova genialita zapůsobila, byl Josef Bohuslav Foerster, jenţ podává svědectví o Mahlerovi především jako o dirigentovi. Foerster se s Mahlerem znal osobně a pojilo je přátelské pouto. Základem pro vědeckou práci budou konkrétní spisy a také příspěvky v dobových hudebních časopisech Smetana, Dalibor a jiných. Foersterovy a Nejedlého výpovědi porovnám s poznatky dalších autorů, kteří se danou problematikou zabývali. Vyuţiji především komparativní metody. Názvy jednotlivých podkapitol jsou shodné s názvy vybraných spisů a příspěvků Zdeňka Nejedlého a Josefa Bohuslava Foerstera.

6

1.

Biografická skica

Gustav Mahler se narodil do rodiny obchodníka a hostinského jako druhý z dvanácti dětí. Stalo se tak 7. července 1860 v Kalištích2 u Humpolce. Otec Bernard pocházel ze starého obchodnického rodu, matka Marie, původem z Ledče nad Sázavou, byla dcerou zámoţného mydláře Hermanna. Sedm jejich dětí zemřelo. Nejblíţe byla Gustavovi o osm let mladší sestra Justýna, která se o něj starala v době jeho působení v Hamburku a ve Vídni. Brzy po narození syna Gustava se rodina přestěhovala z Kališť do Jihlavy, kde rozvíjela svou podnikatelskou činnost. Otec k dosavadním činnostem otevřel také palírnu. Jihlava byla v té době důleţitou křiţovatkou – byla součástí trasy z Prahy do Vídně, frekventovaný byl také směr do Brna. V hostinci se tak stýkali lidé nejrůznějších profesí a národností – potulní tovaryši, obchodníci, vojáci, šumaři. Malý Gustav se zájmem poslouchal kramářské, jarmareční a pijácké písně, které se zde zpívaly. Naslouchal také zvukům posádkového dvora – vytrubování z polnice, signály večerky nebo budíčku. Uvádí se, ţe všechny tyto vlivy se později objevily v Mahlerově tvorbě. Sám Mahler říkal: „Pro život člověka jsou nejdůležitější zážitky z dětských let. Všechno, co jsem ve své tvorbě rozvinul, se v mé duši nashromáždilo v prvních deseti letech.“3 V Jihlavě byla provozována hudba světových mistrů – městský orchestr a pěvecké spolky byly schopny nastudovat např. Mozartovo Requiem, Haydnovo oratorium Stvoření světa, či Beethovenovu operu Fidelio. Hudba na vysoké úrovni se provozovala i na kůru kostela sv. Jakuba a v ţidovské synagoze. U dědečka v Ledči nad Sázavou objevil na půdě starý klavír, do kterého se „zamiloval“. Rodiče proto začali Gustavův talent rozvíjet a brzy nato sotva desetiletý chlapec vystupoval na veřejném koncertě v Jihlavě. Po několika koncertních úspěších zapsal otec Gustava na gymnázium do Prahy. Studia však skončila fiaskem a Gustav se kvůli problémům s prospěchem vrátil do Jihlavy, kde na teprve druhý pokus odmaturoval se špatnými známkami. Seznámil se s Josefem Steinerem, který ho přivedl do Moravan na Čáslavsku, kde spravoval místní panství Gustav Schwartz. Tento nadšený amatérský hudebník rozpoznal Mahlerův talent a po domluvě s otcem ho roku 1875 zapsal na vídeňskou konzervatoř do klavírní třídy Julia Epsteina.4

2

Miloslav Navrátil v knize Dějiny hudby chybně uvádí název obce Koliště. MAHLER, Zdeněk: Krajan Gustav Mahler. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009, s. 13. 4 ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 14. 3

7

Vídeň byla vţdy vysoce kulturním městem, směřovali sem světoví hudebníci jako např. Mozart, Haydn, Beethoven, Brahms a Bruckner. Mladý Mahler zde získal přátele, kteří měli stejný hudební vkus. Byli jimi Hugo Wolf a Hans Rott. Společně zastávali umění Antona Brucknera a Richarda Wagnera. Ve Vídni se Mahler setkával i s přáteli z Čech – se Steinerem, Freundem a Quido Adlerem. Během roku se několikrát vracel domů, kde koncertoval pro jihlavskou veřejnost. Jako absolvent se potýkal s finančními problémy. Korepetoval a dával soukromé hodiny klavíru, v té době také dokončoval své první dílo – Ţalobnou píseň. Z krize ho vyvedl Gustav Lewy, majitel hudební agentury, který mu zajistil místo dirigenta v městečku Bad Hall, které však nebylo perspektivní a podmínky pro umělecký růst tu byly mizivé. Kromě dirigování plnil Mahler funkci archiváře, rozestavoval pulty hudebníkům, staral se o dítě svého nadřízeného. Byl znechucen, a tak s radostí přijal angaţmá v Lublani. V letech 1881 – 1882, která zde strávil, měl moţnost nastudovat obtíţnější kusy (např. Mozartovu Kouzelnou flétnu, Beethovenovu předehru Egmond a další). Jako sólista také vystoupil na koncertech místní Filharmonické společnosti. Mahlerových úspěchů a jeho přístupu k práci Lewy vyuţil a nasazoval Mahlera tam, kde divadlu hrozil krach. Tak se Mahler dostal roku 1883 do Německého městského divadla v Olomouci, které mělo umělecké, ekonomické i technické problémy.5 Olomouc byla prvním městem na českém území, kterému se Mahler představil jako dirigent. O jeho tamějším působení dlouho neexistovaly uspořádané a kompletnější informace. Roku 1968 však vyšel článek Dagmar Kučerové v časopise Hudební věda6, který měl za úkol tento nedostatek napravit. Její bádání přineslo kýţené ovoce a na její práci navazují i další muzikologové. Počáteční předsudky místních brzy vystřídal respekt. Během tří měsíců Mahler nastudoval osm nových oper, některé z nich uvedl v repríze. Mahler sám však v Olomouci spokojen nebyl, neboť chtěl spolupracovat s plně profesionálním orchestrem. Na základě doporučení koncertního zprostředkovatele Lewyho a svých schopností prošel Mahler 22. května 1883 výběrovým řízením a získal tak místo druhého dirigenta a sbormistra královského divadla v Kasselu.7

5

viz poznámka č. 4 KUČEROVÁ, Dagmar: Gustav Mahler a Olomouc. Hudební věda, 1968, č. 4, s. 628 – 640. 7 KUČEROVÁ, Dagmar: Gustav Mahler a Olomouc. Hudební věda, 1968, č. 4, s. 639. 6

8

Kasselské divadlo zaměstnávalo elitní umělce doby a hrál se repertoár světové úrovně. Mahler i ředitel divadla baron von Gilsa byli zpočátku spokojeni. Brzy se projevila Mahlerova přísnost a zvedla se proti němu vlna nevole. Kromě toho se městem šířil milostný skandál mezi Mahlerem a údajně hned dvěma zpěvačkami. V té době u Mahlera sílila chuť komponovat – vznikly Písně potulného tovaryše. Konflikty mezi dirigentem a celým osazenstvem divadla včetně ředitele způsobily, ţel Mahler podal okamţitou výpověď. Obratem byla vyslyšena jeho ţádost o práci v Praze. Jako dirigenta německého operního divadla ho angaţoval Angelo Neumann roku 1885. Mahler byl v Praze obdivován, byl zde i prostor k jeho seberealizaci. Rok nato ale odešel, neboť uţ dříve podepsal dvouroční smlouvu s Lipskem, kde tedy působil v letech 1886 – 1888.8 Začal zde pracovat na své první symfonii D dur. S postem druhého kapelníka se neztotoţnil, aţ příliš zasahoval do povinností prvního – Arthura Nikische – a roku 1888 odchází do Budapešti. Premiéroval zde svoji první symfonii, která však vzbudila odpor a všeobecné pohrdání. Téhoţ roku zemřel Mahlerův otec Bernard, sestra Leopoldina a posléze i jeho matka. Přístavní město Hamburk se stalo Mahlerovým domovem v letech 1891 – 1897.9 Spolupracoval zde s několika českými umělci (např. s manţely Foersterovými), navázal nové kontakty a dostalo se mu uznání jako dirigentovi. Pracoval také na další symfonii c moll. Další díla vznikala o prázdninách, kdy se Mahler mohl komponování plně věnovat. Sestra Justina a houslistka Natalie Bauerová pronajaly pro tyto účely penzion u rakouského jezera Attersee, kde vládnul klid a krásná příroda, jeţ se Mahlerovi stala inspirací. Vznikly zde např. některé písně z cyklu Chlapcův kouzelný roh či třetí symfonie d moll. Později se jeho útočištěm stala vila u jezera Wörthersee, kde kaţdým rokem vznikala jedna symfonie. Po dvaceti letech se Mahler vrátil do Vídně, tentokrát jako ředitel Dvorní opery. Nastolil zde pevný řád, reformoval operu i po morální stránce – role pro jistotu obsadil dvakrát, před pozdně příchozími snobskými posluchači dal zamknout dveře. Na jedné straně byla tato poctivost a neústupnost na místě, na druhou stranu si svým jednáním spoustu lidí znepřátelil. Při tvorbě inscenací pracoval s vynikajícím výtvarníkem Alfredem Rollerem. Dalšími osobnostmi, se kterými se Mahler setkal, byli např. Gustav

8

BLAUKOPF, Kurt: Gustav Mahler oder der Zeitgenosse der Zukunft. Basel: Bärenreiter Kassel, 1989, s. 110. 9 ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 62.

9

Klimt, Arnold Schönberg či Alexander Zemlinsky. Ve Vídni se seznámil s Almou Schindlerovou a hned následujícího roku 190210 uzavřeli manţelství. Narodily se jim dvě dcery, starší z nich v necelých pěti letech zemřela. Po úspěších ve Dvorní opeře byl Mahler zvolen také do čela Vídeňských filharmoniků, kteří tvořili základ i v operním orchestru. Mahlerovy pedantské sklony ale brzy narazily na odpor instrumentalistů. Začal se více věnovat komponování. Ve Vídni to nezůstalo bez odezvy – byl obviněn, ţe neplní své povinnosti a bere si dovolenou, aby své nově vzniklé skladby mohl uvádět na evropských pódiích. Sílilo také antisemitistické hnutí, které apelovalo na Mahlerův ţidovský původ. Po deseti letech (1897 – 190711) se Mahler s Vídní rozloučil svou druhou symfonií. Koncert byl jeho ţivotním triumfem. Jako ředitel Metropolitní opery v New Yorku, kam odešel po vídeňské éře, měl k dispozici operní hvězdy z celého světa – Destinovou, Carusa a další. Zdejšímu publiku představil Smetanovu Prodanou nevěstu. O této události vyšel u nás obsáhlý článek v časopise Hudební revue.12 Tvořil zde svá pozdní díla, na dirigování uţ neměl moc sil, neboť srdeční choroba se stupňovala a k tomu přibyla i streptokoková nákaza. Přesto byla představení uvedená pod jeho taktovkou nezapomenutelným záţitkem. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu se vrátil do Vídně, kde 18. května 1911 zemřel.13

10

ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 113. ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 90, 145 – 147. 12 VOJAN, J. E. S.: Americká premiéra Smetanovy „Prodané nevěsty“. Hudební revue, roč. II, č. 4, 1909, s. 176 – 181. 13 MAHLER, Zdeněk: Krajan Gustav Mahler. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009, s. 116. 11

10

2.

Zdeněk Nejedlý

Velký přínos Zdeňka Nejedlého pro českou muzikologii spočívá především v hudebně-vědných textech pojednávajících o české kultuře. Je autorem rozsáhlých děl o dějinách husitského zpěvu, další velkou oblastí, kterou se zabývá, je osobnost Bedřicha Smetany. Svoji pozornost ale orientoval i na zahraniční fenomény světových měřítek – např. na L. van Beethovena, R. Wagnera a G. Mahlera. V době jeho působení se praţská odborná veřejnost dělila na dvě znepřátelené skupiny – na jedné straně pomyslné barikády stáli přívrţenci Karla Knittla, profesora kompozice na praţské konzervatoři, kteří vycházeli z díla Antonína Dvořáka. S Knittlem spolupracovaly další významné osobnosti, které určovaly hudební ţivot v Praze – např. profesoři konzervatoře Karel Stecker, Karel Hoffmeister, skladatelé Josef Suk, Vítězslav Novák, Oskar Nedbal či České kvarteto. Své umělecké přesvědčení prosadili téţ ve významných hudebních institucích – v Umělecké besedě (kde se původně setkávali příznivci Bedřicha Smetany), v Českém spolku pro komorní hudbu a v České filharmonii. Proti nim povstali zastánci Smetanova odkazu, v němţ viděli základ pro českou moderní hudbu. K této skupině, která bránila Smetanu a jeho příznivce Otakara Hostinského a Zdeňka Fibicha, se hlásili Zdeněk Nejedlý, Otakar Ostrčil, Josef Bohuslav Foerster či Karel Burian. Propagovali dílo jiţ zmíněného Smetany, Fibicha, Foerstera a rovněţ Gustava Mahlera. Obě hnutí vydávala vlastní hudební časopisy, kde pojednávala o vybraných skladatelích, kompozicích nebo hudebních událostech a vyslovovala k nim své stanovisko. Patrně napjatá atmosféra a mládí způsobily, ţe Nejedlý přeceňoval umělecký význam Zdeňka Fibicha a naopak Dvořáka kritizoval aţ příliš, čímţ si získal spoustu nepřátel.14 Účelem mé práce ale není zmapovat tento vyostřený spor. V následujícím textu pojednám o tom, jak Nejedlý vnímal hudebního génia Gustava Mahlera, jehoţ kompozic si vysoce cenil. Reflektuji některé ze spisů a článků, které jsou s Mahlerem spjaty. Nejedlého výpovědi rovněţ porovnám se závěry, ke kterým došli jiní muzikologové.

14

NEJEDLÝ, Zdeněk, OSTRČIL Otakar: Korespondence. Praha: Akademia, nakladatelství Československé Akademie věd, 1982, s. 186 – 187, 192 – 193.

11

2. 1

Gustav Mahler Kniha vznikla nedlouho po Mahlerově smrti, jiţ roku 1912, celý text poté vyšel

v Hudebním sborníku I. roku 1913.15 Nejedlý měl potřebu napsat monografii o tomto jedinečném dirigentovi a skladateli. Impulsem k obraně této charismatické osobnosti byla smrt Zdeňka Fibicha v roce 1900, kdy se rozhodl zasvětit svůj ţivot talentovaným, ale opomíjeným hudebníkům, mezi které řadil i Gustava Mahlera. Nejedlý se ve studii snaţí zachytit Mahlera v souvislostech s českými zeměmi a českou kulturou. Hlavní otázky, které chce zodpovědět, se týkají Mahlerova národnostního a náboţenského původu, dále se snaţí najít původ jeho inspirace. Hodnotí jej jako velmi silného člověka, který si stojí za svou prací, tvorbou a svými názory. Zdeněk Nejedlý zdůrazňuje dlouholetou tradici české hudby, která vrcholila v době národního obrození. Velký dík podle něj patří Bedřichu Smetanovi, zakladateli české národní hudební školy, který dokázal pozvednout českou hudbu na světovou úroveň a zároveň se stal základem, na který mohly navázat další generace hudebních skladatelů. Nejedlý se zabývá otázkou Mahlerovy ţivotní filosofie z hlediska jeho víry a národnostního původu. Odpověď na tyto otázky jsou předmětem první kapitoly s názvem „Rasa, národnost, konfese“. Snad ve všech biografiích se dočteme, ţe Mahler pocházel z německé ţidovské rodiny. Ţidovská hudba byla obecně posuzována jako neoriginální, jako hudba, která se snaţí o efekt a její umělecký výraz je bezcharakterní. Tyto znaky se také snaţili Mahlerovi odpůrci v jeho díle najít. Nejedlý sice vliv rodu předků a rasy uznává, ale a s tak silnými výpady proti zmíněnému hudebnímu géniovi se nikdy neztotoţnil. Odmítá názor, ţe by Mahler nebyl kvůli ţidovskému původu schopen napsat kvalitní hudbu. Podobný názor sdílel i profesor Strassburské univerzity Robert Holtzmann, který prvky Mahlerova původu v jeho díle zaznamenal, ale nepokládal je v jeho tvorbě za rozsáhlé a zásadní. Zajímavé z hlediska náboţenského vyznání také je, ţe Mahler v průběhu ţivota konvertoval ke křesťanství. Nejedlý tuto skutečnost uvádí, ale nepřikládá jí velkou váhu, neboť podle jeho slov Mahler vstoupil

15

Monografie byla věnována Nejedlého blízkému uměleckému i osobnímu příteli Otakaru Ostrčilovi.

12

do katolické církve jen proto, aby se mohl stát ředitelem Dvorní opery ve Vídni. Křest tedy přijal, ale nikdy se nestal ortodoxním věřícím.16 Co se týče německého původu Gustava Mahlera, nezůstává Nejedlý na pochybách a kloní se k názoru, ţe Mahler byl původu českého. Cituje Spechtův článek v časopise Musik (roč. VII, č. 3, s. 151), ve kterém je Mahlerovo rodiště řazeno do německy mluvících obcí – das deutschböhmische Dorf Kaliště. Jiní autoři povaţují vesnici rovněţ za německou s tím rozdílem, ţe ji řadí do moravské části země – pouţívají tedy výraz deutschmährisch. Nejedlý však obě tvrzení odmítá s tím, ţe obec Kaliště leţí v kraji ryze českém a ţe nikdo v této vesnici nemluví německy. Vše se snaţí doloţit také „rodokmenem“ Mahlerovy rodiny.17 Jméno Mahler je však ryze německé - tuto problematiku se snaţí vysvětlit Zdeněk Mahler, který řadí původ jména do první poloviny 19. století. Dědeček Gustava Mahlera se ţivil prodejem a mletím koření, a kdyţ byla za císaře Josefa II. zaváděna příjmení, byla Ţidům přidělena příjmení německá. Jméno Mahler patrně vzniklo z německého slova mahlen – tedy mlít.18 Zajímavý je Mahlerův výrok, který se váţe k otázce národnostní a náboţenské příslušnosti. Cituje ho Zdeněk Mahler: „Cítím se jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán. Povzdech se stupňoval: Celý můj život je vlastně touha po domově.“19 Na konci roku 1860 vydal panovník František Josef tzv. „Říjnový diplom“, který umoţňoval Ţidům přestěhovat se do královských měst. Na základě této vyhlášky opouští rodina Kaliště a začíná nový ţivot v Jihlavě. Otázkou zůstává, proč se rodina po příchodu do Jihlavy náhle začala hlásit k německé národnosti, přestoţe styky s českými příbuznými a přáteli z Německého Brodu, Ledče nad Sázavou a Vlašimi nezpřetrhala. Drtivá většina obyvatel Jihlavy byli Němci, působily zde nejrůznější německé instituce – např., divadlo, gymnázium. Na druhé straně se zde Mahler setkával i s kulturou českou. Obchod jeho otce se tak stával místem, kde se střetávaly dvě různé národní kultury a mladý Mahler je srovnával, aniţ by se k nějaké z nich přikláněl. 16

NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 38. 17 NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 33. Nejedlý pouze uvádí, ţe Mahlerův dědeček Šimon ţil v Kališti přes čtyřicet let, jeho otec Bernard se tam narodil a matka pocházela z nedaleké Ledče. Apeluje také na rozvětvenost Mahlerových příbuzných na Českomoravské vrchovině a tudíţ ukotvenost rodu Mahlerových v tomto kraji. Je však otázkou, do jaké míry je jeho tvrzení pravdivé a zda je dostačující a ověřené. 18 MAHLER, Zdeněk: Krajan Gustav Mahler. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009, s. 7. 19 MAHLER, Zdeněk: Krajan Gustav Mahler. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009, s. 71.

13

Studia na německém gymnáziu v Jihlavě a později v Praze formovala Mahlerův pohled na národnostní příslušnost. Nejedlý je přesvědčen, ţe právě studia udělala z mladého Gustava „Němce“. Avšak česká kultura mu byla inspirací v pozdější tvorbě. Sám Mahler konstatoval: „Do mnohých mých skladeb přešla česká hudba domova mého dětství. Národní přízvuk, který v něm je, se dá ve svých nejhrubších rysech vyposlouchat ze šumaření českých muzikantů.“20 Zatímco německé venkovské kapely působící na Českomoravské vrchovině pouţívaly pouze strunné a smyčcové nástroje, čeští hudebníci se mohli pyšnit bohatším instrumentářem, coţ Mahler zaregistroval. Z českých kapel převzal např. druh es-klarinetu, tzv. štěbenec, a zařadil ho do některých svých symfonií.21 V druhé kapitole s názvem „Prostota ţivota“ se Nejedlý zabývá naivitou v Mahlerově díle. Pro Mahlera je jisté mnoţství naivity potřebné, aby byl schopen překonat ţivotní obtíţe. Zároveň pro něj byla synonymem dětství – demonstruje naivitu na dítěti, na jeho upřímnosti, důvěřivosti, bezprostřednosti a pravdivého vyjádření citů. Nejedlý dále poukazuje na Mahlerův vztah k lidové kultuře a přírodě, která je podle něj, po dětské tematice, skladatelovou druhou nejsilnější inspirací. Myšlenku inspirací rozvádí v kapitole „Kultura“. Velkou část Mahlerovy osobnosti zformovala četba, která uspokojovala jeho hlad po vědění. Nejvíce se zajímal o filosofii – četl spisy Imanuella Kanta a Arthura Schopenhauera, jeţ se staly východiskem pro studium Fechnera nebo Nietzscheho. Z literárních velikánů si oblíbil především Dostojevského – pro jeho vybroušený styl ale i pro filosofické názory v díle. Důleţité bylo také přátelství s básníkem a překladatelem Siegfriedem Lipinerem, který svou básní Odpoutaný Prometheus zaujal i Nietzscheho. Spolu s Mahlerem vedli filosofické rozpravy např. o umění nebo o smrti.22 Z literatury jej ovlivnila poezie, konkrétně stará čínská poezie, se kterou bychom se setkali v díle „Píseň o zemi“. Osobité je pojetí tématu láska v Mahlerově ţivotě a tvorbě. Nejedlý tvrdí, ţe Mahler chápal lásku jinak neţ většina lidí. Jeho manţelství s Almou Schindlerovou23 bylo šťastné a naplněné, ale nepůsobilo na něj přímo. „Mahler miloval člověka jako obraz 20

Text citován ze stálé výstavy „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“, v Jihlavě, 20. 1. 2010. viz poznámka č. 7 22 NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 56 – 57. 23 Dcera vídeňského dvorního malíře, hudebně vzdělaná, povaţována za nejkrásnější dívku Vídně. S Gustavem Mahlerem vychovávala dvě dcery Marii a Annu – rodinu postihla tragédie, kdyţ starší dcera Marie v dětském věku zemřela. 21

14

sebe, v sobě pak zase miloval touhu po světle, po klidu, po bohu“, píše Nejedlý. Slovem láska tedy Mahler nemyslí lásku ţeny, ale je pro něj symbolem klidu.24 Poslední kapitola monografie nese název „Mahler der Unzeitgemässe“. Zde Nejedlý předkládá čtenáři důvody, proč Mahler nebyl ve společnosti oblíbený a proč nebyly jeho kompozice oceněny. Mahler byl nesporně výraznou osobností, byl dominantním typem člověka, cílevědomý, přísný aţ puntičkářský a stejně pečlivý přístup k práci vyţadoval i od ostatních. Nejedlý to vyjádřil přesně: „Kam vkročil Mahler, tam přestal smích a nastala nejopravdovější práce, tam zákon umění byl neúprosně přísný, tam radost přinášelo jenom vědomí přísně vykonané umělecké povinnosti.“25 O Mahlerovi vyšla celá řada kritických, ironických a posměšných článků, na jejichţ obsah dotyčný nereagoval. Byl si jistý, ţe svoji práci dělá dobře a pokračoval v ní, přestoţe nebyla pochopena. Nejedlý v této části cituje rozhovor Gustava Mahlera s G. Scharlittem, ve kterém se Mahler vyjádřil: „Jsem si vědom, že jako skladatel za svého života nedojdu uznání. To může mi vykvésti teprve nad hrobem. Distance z onoho světa jest pro spravedlivé posouzení takového zjevu, jako jest můj.“ Následují slova, která odkazují na filosofii: „Já jsem právě, jak Nietzsche praví, člověk, který přišel nevčas.“26 Pravdivost Mahlerových slov Nejedlý dokládá. Po Mahlerově smrti v roce 1911 se stal Mahler jako skladatel aktuální. Byly pořádány koncerty na jeho počest a orchestry mnoha měst se předháněly v provádění jeho děl. Výjimkou nezůstala ani Vídeň, která se k němu, v době jeho působení ve dvorní opeře, nechovala slušně. Tím, ţe mu nyní vzdala hold, jako by se chtěla omluvit.27 Naopak ve své druhé činnosti – dirigování – byl Mahler úspěšný. Jeho styl práce s orchestrem mohli „ochutnat“ i čeští hudebníci. Nejprve se tak stalo v Olomouci, kde počáteční nedůvěru brzy nahradil respekt a uznání, přestoţe i zde platilo, ţe Mahler nebyl příliš společenský a přístupný hovoru. Za pouhé dva měsíce, které tu strávil, vytěţil z divadelního orchestru maximum a tento úspěch byl pozitivem, jenţ ho provázel i v pozdějším profesionálním ţivotě.28 Dalším městem na českém území, 24

NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 67. 25 NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 77. 26 Rozhovor vyšel v časopise Smetana, 1911, roč. I, s. 270. 27 NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 73. 28 Dle dostupných zdrojů pobýval Mahler v Olomouci od 12. ledna do 17. března 1883, dokumentují to např. Dagmar Kučerová nebo Ladislav Šíp.

15

kam se Mahler v průběhu svého ţivota několikrát vracel, byla Praha. Angelo Neumann, ředitel německého Stavovského divadla, jej přijal na místo operního ředitele a Mahler 1. srpna 1885 do divadla nastoupil.29 Poněvadţ byla jiţ podepsána smlouva na jeho angaţmá v Lipsku, zdrţel se v Praze necelý rok. Dlouho ale váhal, neboť podmínky pro jeho seberealizaci zde byly velmi dobré – ideální podmínky pro práci, bohatý a závaţný repertoár, uspokojivé platové ohodnocení a blízkost Jihlavy, kam stále ještě jezdil navštěvovat rodiče. Roku 1908 pak v Praze premiéroval s Českou filharmonií svou sedmou symfonii e-moll. Dá se říci, ţe ji Čechám věnoval: „To je symfonie, tady ji máte! Už v útlém dětství v jihlavském lese mne tak dojala a vryla se mi do mysli.“30 Místy na českém území, kde Mahler pobýval, se však Nejedlý v této monografii nezabývá. Co se týče dirigentské praxe, rozlišuje Nejedlý dvě skupiny dirigentů. První typ dirigenta je tvůrčí. Poznává skladbu cizího autora a dává jí osobitý ráz. Druhý typ dirigenta není tolik kreativní, ale dokáţe dokonale pochopit skladatele, který dílo zkomponoval, a tímto způsobem skladbu interpretovat. Jsou-li dirigenti zároveň skladateli, pak ty prvního typu označuje jako originální, ty druhé povaţuje za eklektiky. Gustav Mahler pro Nejedlého představoval dirigenta-skladatele prvního typu. Je doloţeno, ţe Mahler často dával inscenacím novou podobu, zasahoval do instrumentace atd. Jeho manýry měli spoustu příznivců avšak ještě více odpůrců a jeho svéhlavost v úpravách skladeb klasických autorů mu byla často vytýkána. Z našich dirigentů se Mahlerovi, podle Nejedlého, podobal Smetana. Za dirigenty druhého typu povaţoval např. F Weingartnera, u nás pak Karla Kovařovice.31 Mahlerova díla zcela určitě nepatří k lehkováţným, veselým či rozverným. Jedná se spíše o hudbu zádumčivou, vytvořenou s upřímným úmyslem sdělit světu kus svého vnitřního já. Vše, co Mahler v ţivotě proţil, vloţil do svých kompozic. Byl člověkem introvertním. Pokud ho tedy můţeme někde poznat hlouběji, pak je to v jeho tvorbě. Nejedlý i celá řada badatelů se kloní k názoru, ţe Mahlerova díla nelze chápat jednotlivě ale jako celek. A právě v tom tkví Mahlerovo novátorství. Díla jsou řazena logickým způsobem – jeho počiny v určité skladbě jsou často vysvětleny v té následující. V kompozicích je patrná citovost, především v symfoniích, kdy autor 29

ŠÍP, Ladislav:Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 42. Mahlerovo vyjádření o své sedmé symfonii. Text citován ze stálé výstavy „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“, v Jihlavě, 20. 1. 2010. 31 NEJEDLÝ, Zdeněk: Česká moderní zpěvohra po Smetanovi. Praha:J. Otto, 1911, s. 283. 30

16

nedovede vyjádřit myšlenku jinak neţ právě city. Senzibilita se tak dostává do popředí, má charakter děje a dílo tak získává neuvěřitelný dramatický ráz. Nejedlý tento druh symfonie nazývá „psychologickým dramatem“. Současně s Mahlerem tvořil u nás tento typ symfonií Josef Bohuslav Foerster.32 Vzácnost a jedinečnost Mahlerova odkazu spočívá podle Nejedlého také v tom, ţe se jím inspirují další generace hudebníků, včetně českých. Jako příklad uvádí ve spisu Česká moderní zpěvohra po Smetanovi33 Otakara Ostrčila, který studoval Mahlerovy symfonie jiţ v době, kdy ještě nebyly proslulé. Díky nim pronikl do Ostrčilových skladeb modernismus. Hned vzápětí ale Nejedlý podotýká, ţe vztah mezi Mahlerem a Ostrčilem byl oboustranný – tedy ţe Mahler studoval díla Otakara Ostrčila. Toto tvrzení není podloţeno a vzhledem k tomu, ţe Nejedlý s Ostrčilem byli dobrými přáteli, není jisté, do jaké míry je toto tvrzení oprávněné. Nejedlý vedl boj za uznání Mahlerova díla v době, která nebyla novátorství nakloněna – ani u nás ani v ostatních zemích Evropy – a vlivná většina modernizující typ hudby odsuzovala. Nejedlého obhajoby jsou jedny z prvních, které Mahlerovo dílo vyzdvihly. Jak jsem jiţ zmínila, monografie „Gustav Mahler“ byla napsána jiţ rok po Mahlerově smrti a patří k nejlepším statím, které byly o mahlerovské tematice napsány. Svědčí také o vzdělanosti, intelektu, výborném hudebním cítění a znalostech Zdeňka Nejedlého i v dalších oborech jako např. psychologii, filosofii či kulturní historii.

2. 2

Umění staré a nové Jedná se o výbor ze studií Zdeňka Nejedlého, který uspořádali Jaroslav Střítecký

a Josef Hanzal. Kniha obsahuje téţ kapitolu s názvem Berlioz – Mahler. Studie pochází z roku 1904. Fakt, ţe si Nejedlý vybral ke srovnání Mahlera s Berliozem, není náhodný. V koncertní sezóně 1903 – 1904 si Praha totiţ připomínala stoleté výročí narození Hectora Berlioze. K této příleţitosti se konaly tři koncerty – v prosinci 1903 uvedla opera Národního divadla Berliozovo Faustovo prokletí a dále praţská konzervatoř 32 33

NEJEDLÝ, Zdeněk: Česká moderní zpěvohra po Smetanovi. Praha: J. Otto, 1911, s. 173 – 174. NEJEDLÝ, Zdeněk: Česká moderní zpěvohra po Smetanovi. Praha: J. Otto, 1911, s. 290.

17

organizovala koncert výběru z jeho děl. Zanedlouho pak provedl praţský Hlahol jeho Requiem. Paradoxem je, ţe Česká filharmonie jako by toto výročí nevzala v potaz a provedla díla jiných autorů – byla např. uvedena Mahlerova druhá symfonie c-moll, která má podle Nejedlého s Berliozovým odkazem jisté prvky společné. V českých zemích byl v té době Gustav Mahler znám pouze jako dirigent a ředitel Dvorní opery ve Vídni. Tato studie je jednou z těch, jimiţ se Nejedlý snaţí dosáhnout toho, aby se Mahler dostal do povědomí veřejnosti také jako skladatel. Téměř ve všech svých příspěvcích nápadně upozorňuje na Mahlerův původ a na jeho vztah k české hudbě. Je pravděpodobné, ţe měl Mahler české předky a ţe se zaslouţil o uvedení některých významných českých děl v zahraničí, především díla Bedřicha Smetany (např. ve Spojených státech premiéroval 19. února 1909 Prodanou nevěstu s Emou Destinovou v titulní roli)34. Sám Mahler ale necítil ţádnou výraznější příslušnost k českému národu, a tak si osobně myslím, ţe Nejedlý přikládá jeho „češství“ přemrštěný význam. Ve stati se zabývá těţištěm Mahlerovy tvorby, totiţ symfoniemi. Premiéra druhé symfonie c-moll v Čechách se konala 18. prosince 1903. Koncert byl povaţován za hudební událost roku. Nejedlý uvádí, ţe symfonie byla přijata velice příznivě, a proto byla uvedena v repríze jiţ 28. prosince téhoţ roku. V symfoniích Gustava Mahlera se odráţí vlivy různých skladatelů – především Wagnera, Brucknera, z českých pak Bedřicha Smetany. Nejedlý srovnává Mahlerův kompoziční styl s jeho předchůdci nebo současníky. Typické je vyuţité disonantních akordů, kterých vyuţívá např. jiţ F. Schubert. Smetana tyto akordy začlenil např. do scény sváru mezi bratry na začátku druhé proměny prvního aktu opery Libuše nebo do scény ve Viole, kde zuří bouře. Oproti Mahlerovi je však pouţíval pouze k vyjádření dramatičnosti.35 Charakteristický je rovněţ jistý druh naivity v Mahlerově díle. Podobně jako Strauss pouţívá odváţnou harmonii a instrumentaci, díky naivitě je pro diváka Mahler jasnější a srozumitelnější. Tato myšlenka ale není v příspěvku podrobněji rozvedena.

34

VOJAN, J. E. S.: Americká premiéra Smetanovy „Prodané nevěsty“. Hudební revue, roč. 2, č. 4, 1909, s. 176 – 181. K uvedení této opery se váţe několik zajímavostí. Je doloţeno, ţe Mahler významně zasáhl do partitury – upravoval instrumentaci, změny jsou zaznamenány i v rytmické a harmonické sloţce opery, předehru zařadil aţ mezi první a druhé dějství, aby ji vyslechli i bohatí sponzoři, kteří svými permanentními a okázalými pozdními příchody rušili posluchače i účinkující. Údajně se proti těmto zásahům se zvedla vlna nevole mezi příznivci a znalci Smetanova díla. Vojan, který byl na premiéře přítomný, se o ţádných výtkách nezmiňuje. Opera byla přijata s nadšením a úţasem. 35 NEJEDLÝ, Zdeněk: Umění staré a nové. Praha: Editio Supraphon, 1978, s. 139.

18

Dalším autorem, kterým se Mahler mohl podle Nejedlého inspirovat, byl právě Hector Berlioz, tvůrce programní symfonie. Vyvstává zde otázka, zda je moţné Mahlerovy symfonie povaţovat za programní. Sám Mahler byl prý odpůrce programní hudby – vyjádřil se, ţe k tomu, aby byla sonátová forma, ve které je symfonie zkomponována, naplněna, není potřeba programu. Pro Nejedlého je však toto stanovisko nedostačující a nepřesvědčivé. Mahlerovým symfoniím programnost připisuje díky vokální sloţce, která se v nich objevuje. V tomto případě je nutné uchopit dílo jako celek, neboť text písní na sebe navazuje, vtahuje nás do „děje“ symfonie.36 Jistou

návaznost

představují

také

postavy,

které

v Mahlerových

symfoniích

vystupují – Sám autor se vyjádřil následovně: „Prvou větu (druhé symfonie) jsem pojmenoval Smuteční slavností, a chcete-li to vědět, je to hrdina mé první symfonie D-dur, jehož tu nesu ke hrobu a jehož život zachycuji z vyššího stanoviska jako v čistém zrcadle.“37 Na základě zmíněných úvah dospěl Nejedlý k názoru, ţe Mahlerovy symfonie, kromě symfonie první, které do roku 1904 vznikly, programní jsou. Mahler se tak podle něj stal nevědomky pokračovatelem Berliozovy programní symfonie, dal jí moderní zvuk a předpoklady pro její další vývoj. Podrobnější rozbor symfonie c-moll, doplněný notovými ukázkami jednotlivých vět, úryvky z Mahlerovy korespondence a vyprávěním J. B. Foerstra, nabízí Ladislav Šíp.38 Objasňuje také okolnosti, které stály v pozadí vzniku symfonie c-moll. Konkrétně to byla smrt Hanse von Bülow, který byl symfonickým dirigentem v Hamburku, manţelem Cosimy, dcery Franze Liszta, a dobrým přítelem Richarda Wagnera. Také Mahler postupně získal Bülowovo uznání a přátelství.39 Tragičnost první věty má pak podle Šípa návaznost na některá díla Franze Liszta, Richarda Strausse nebo Petra Iljiče Čajkovkého, kteří v nich podobně jako Mahler svádí marný boj s ţivotem a osudem.

36

Nejedlý uvádí jako příklad návaznosti textu altové sólo z druhé symfonie c-moll – vypráví o nekonečnosti lidského ducha, poslední věta vrcholí vykoupením člověka. 37 Z dopisu Gustava Mahlera hudebnímu kritikovi Maxi Marschalkovi 26. března 1896. 38 ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 66 – 73. 39 Bülow Mahlera uznával pouze jako dirigenta. V jednom Mahlerově dopise se dočteme, ţe si Bülow zacpával uši, kdyţ mu mladý Gustav hrál na klavír výtah své druhé symfonie. Na jejich přátelství a vzájemné podpoře to však nic nezměnilo.

19

2. 3

Píseň o zemi Jak jsem jiţ zmínila, Gustav Mahler komponoval bez ohledu na to, zda byla jeho

díla uváděna nebo zda dosáhla pozitivního ohlasu. Mahlerova kompoziční praxe vrcholila v posledních deseti letech jeho ţivota, avšak provádění jeho děl se opoţďovalo i o několik let. Mnohé z jeho kompozic byly poprvé uvedeny aţ po jeho smrti. Příkladem je Píseň o zemi z roku 1908, s podtitulem „Symfonie pro alt (nebo baryton), tenor a orchestr“, která vznikala v Toblachu a dokončena byla v Hodoníně.40 Její premiéru však mohli diváci shlédnout teprve 20. listopadu 1911 v Mnichově pod vedením Mahlerova ţáka Bruna Waltera, tedy jiţ půl roku po Mahlerově smrti. Nejedlý se mýlí v dataci, kdyţ vznik zmíněné skladby řadí do roku 1906. Miloš Schnierer, Miloslav Navrátil i Zdeněk Mahler se kloní k roku 1908. Také Mahlerův dopis ze září 1908, určený Brunovi Walterovi, jejich stanovisko potvrzuje. Co tedy Nejedlého vedlo k omylu, nevíme. Není to však jediný případ, kdy má Nejedlý problémy s datací – chybná data uvádí i co se týče Mahlerova působení v Německém městském divadle v Olomouci.41 Dle dostupných zdrojů zde Mahler plnil funkci operního dirigenta mezi 12. lednem a 17. březnem roku 1883. Shodují se tak například Ladislav Šíp i Dagmar Kučerová. Zdeněk Nejedlý ale ve své studii Gustav Mahler42 vyjadřuje odváţnou myšlenku, ţe zde umělec pobýval aţ do roku 1885. Podle Dagmar Kučerové, která se na tuto krátkou část Mahlerova ţivota specializuje, neměl Nejedlý pro toto tvrzení ţádné podklady. Je také moţné, ţe nevěděl o jeho praxi v Kasselu, kterou započal v květnu 1883 a která skončila právě roku 1885. Další autor biografie o Mahlerovi, Zdeněk Mahler, data ohraničující pobyt v Olomouci neuvádí. Omylu se Nejedlý dopouští rovněţ při dataci vzniku osmé symfonie, o níţ v rámci práce ještě pojednám. V období, kdy Mahler komponoval Píseň o zemi, vrcholila jeho ţivotní krize. Zemřela jeho prvorozená dcera Marie (na jakou nemoc není jednoznačné – některé spisy uvádí záškrt, jiné spálu apod.) a brzy nato byla Mahlerovi diagnostikována nedomykavost srdečních chlopní. V důsledku toho mu byla zakázána jakákoli náročnější fyzická činnost. Pocity úzkosti a beznaděje střídal obdiv k přírodě a fascinace 40

MAHLER, Zdeněk: Krajan Gustav Mahler. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009, s. 107. Dnes Moravské divadlo, vystavěno roku 1830. 42 NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Hudební sborník, roč. I, 1913, znovuvydaná k autorovým osmdesátinám, SNKLHU, Praha, 1958, s. 26. 41

20

její krásou. Nejedlý zmiňuje, ţe obraz svých duševních stavů nalezl Mahler v textech staré čínské poezie z 8. a 9. století. Většina autorů uvádí konkrétní sbírku Hanse Bethgeho „Čínská flétna“. Ladislav Šíp cituje i jednotlivé básně, které Mahler při komponování Písně o zemi pouţil.43 Nejedlý sice přiznává Mahlerovu inspiraci čínskou poezií, dokonce cituje Hanse Bethgeho a bere jeho knihu na vědomí, zároveň se ale potýká se svým mylným časovým zařazením Písně o zemi – řadí vznik tohoto díla do roku 1906. Bethgeova sbírka však vyšla teprve roku 1908, coţ by znamenalo, ţe Mahler sbírku nemohl znát ani z ní čerpat. Aby bylo Nejedlého tvrzení věrohodnější, argumentuje tím, ţe „Bethgeovy“ básně se zcela neshodují s texty, které pouţil Mahler. Pozdější výzkum ale ukázal, ţe sám Mahler některé texty přebásnil, výrazně upravil a pospojoval, eventuelně změnil i jejich názvy. Změna textu a struktury básní však nemá výraznější vliv na její hudební zpracování, neboť původní myšlenka básně zůstává zachována. Písně jsou uchopeny diatonicky a jsou relativně rytmicky i intonačně jednoduché. Naopak výrazově jsou velmi obtíţné. V přehledu Mahlerových děl se dobou vzniku řadí za osmou symfonii. Je zajímavé, ţe sám autor nazval Píseň o zemi symfonií, ale do výčtu svých devíti dokončených symfonií ji nezahrnul. Svým způsobem se jedná o novátorské dílo v Mahlerově skladatelském stylu. Všechny symfonie, které doposud vznikly, jsou typické svou monumentálností, plností zvuku a jistou okázalostí. Je v nich zesílena sloţka instrumentální, ve vokálních symfoniích jsou posíleny i sborové party. Většinou se také jedná o celovečerní typ symfonie a jsou hudebně vyčerpávající. Píseň o zemi jako by byla z jiného světa. V prvé řadě se liší minutáţí – ve srovnání s osmou symfonií je o polovinu kratší. Hlavním důvodem, proč Mahler zmíněné dílo ze seznamu symfonií vyjmul, je pravděpodobně jeho charakter. Nejedlý hodnotí skladbu jako dílo, které má intimní ráz. Snaţí se zachytit nejniternější emoce člověka, vypráví o bolestech lidské duše. K tomu, aby skladatel dosáhl kýţené atmosféry, volí temnější barvy lidského hlasu – tenor, alt (nebo baryton), orchestrální část je zde výrazně zjednodušena. Oproti ostatním symfoniím se také vyhýbá prorockým a apokalyptickým náhledům na svět a osud člověka. V rámci téhoţ článku uveřejňuje Nejedlý téţ stručný rozbor jednotlivých vět Písně o zemi. Dílo má celkem šest vět, které mají různé nálady. Jedná se o směsici 43

Mahler pouţil básně: Přípitek o pozemských strastech, Osamělý v jeseni, Pavilón z porcelánu, Na břehu, Opilý v máji, V očekávání přítele, Rozloučení přítele.

21

kontrastních lidských pocitů – deprese, radosti, naivity, vzpomínek, očekávání. Hlavní úlohu zde hraje hudba, text má pouze doplňující význam, stupňuje a podporuje hudební výraz skladby. 1. věta: Das Trinklied vom Jammer der Erde – pro tenor – depresivní část, která má expoziční charakter, pojednává o pomíjivosti ţivota. 2. věta: Der Einsame im Herbst – pro alt – pomalá věta, symbolizuje hluboký smutek, znavení ţivotem, beznaděj. 3. věta: Von der Jugend – pro tenor – scherzová věta, naivní, veselá. 4. věta: Von der Schönheit – pro alt – charakter intermezza, ukazuje protikladný svět ţen (ţenské téma je zpěvné, lyrické) a muţů (jeho charakter je pochodový a postupně se zrychluje). Na konci skladby nastupuje andante, které melodiku uklidňuje a vyjadřuje zamilovanost dívky. 5. věta: Der Trunkene im Frühling – pro tenor – ironické scherzo pijáckého charakteru. Ţivot přináší jen smutek a zklamání, naděje je pouze snem, který se s probuzením ztratí. Ze všech uvedených vět povaţuje Nejedlý tuto za nejgeniálnější. 6. věta: Der Abschied – pro alt – nejzávaţnější část celku, je vyvrcholením celé skladby. Líčení usínající krajiny, rezignace a samota, touha po vnitřním klidu – to jsou některé z pocitů, které má finale navodit.44 Jednotlivé věty Písně o zemi představuje také Ladislav Šíp. Text doplňuje vhodně zvolenými notovými záznamy – většinou se jedná o začátek vět - a texty básní.

2. 4

Mahlerova osmá symfonie Es dur Symfonie se řadí mezi vokální. Na rozdíl od dalších Mahlerových symfonií,

do kterých je zakomponován zpěv – druhá, třetí a čtvrtá – zde prostupuje vokální sloţka celým dílem. Získala podtitul „Symfonie tisíců“. Zásluhu na tom má nástrojové obsazení, které způsobuje, ţe skladba působí monumentálním a velkolepým

44

NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustava Mahlera Píseň o zemi. Smetana, 1912, roč. 2, č. 14, s. 195 – 196.

22

dojmem – vokální sloţku tvoří 3 soprány, 2 alty, tenor, baryton, bas, dětský sbor a dva smíšené sbory. Instrumentální sloţku tvoří velký orchestr zastoupený dechovými dřevěnými nástroji, jejichţ počet je rozšířen (většinou se objevují po čtveřicích), dále ţesťovými nástroji – 4 trubky, 8 lesních rohů, 4 pozouny. Rozsáhlá je i skupina bicích nástrojů – 3 tympány, činely, velký buben, tam-tam, triangl, hluboké zvony a zvonková hra. Z dalších nástrojů, které můţeme v symfonii Es dur zaznamenat, a které nejsou obvyklé pro Beethovenův romantický orchestr, zde vystupují např. klavír, celesta, mandolína, harmonium a varhany. Rozšířen je i počet harf na dvě. Nad orchestr umístil Mahler ještě menší skupinu ţesťových nástrojů – 4 trubky a 3 pozouny. Při premiéře v Mnichově čítal místní orchestr celkem 170 členů. K tomu je ještě nutné připočíst sólisty a sboristy – pěvecké sdruţení Společnosti přátel hudby mělo 250 členů, sbor z Lipska rovněţ 250 členů, dětský sbor Ústřední pěvecké školy v Mnichově čítal 350 zpěváků. Tři z osmi sólistů pocházeli z Vídně, ostatní dorazili z Hamburku, Berlína, Mnichova, Wiesbadenu a Frankfurtu.45 Zkoušky představení probíhaly od 4. září ve velké mnichovské hudební hale a nebyly zcela bez potíţí. O Mahlerových připomínkách svědčí jeden z jeho dopisů Emilu Gutmannovi: „Milý pane Gutmanne! Při nejlepší vůli nemohu akceptovat sólového houslistu koncertního spolku pro tento nezvykle obtížný úkol a musím Vás vážně poprosit, abyste navrhl jiné řešení. Trpěl jsem opravdová muka při dnešní zkoušce a obávám se, že velmi důležitá místa mého díla budou prostě nesrozumitelná. Nejlepší řešení by bylo vrátit se k mému prvnímu návrhu a povolat k tomuto koncertu Rosého46 z Vídně. Se srdečným pozdravem Váš oddaný Mahler.“47

Skladba byla premiérována 12. září 1910 v Mnichově pod vedením samotného autora. Jednalo se snad o nejočekávanější hudební událost roku. Na představení bylo přítomno na tři tisíce diváků a mnozí z nich patřily k vlivným osobnostem tehdejší doby. Symfonii vyslechli např. dirigenti Otto Klemperer, Bruno Walter, Willem Mengelberg, Stokowski, skladatelé Arnold Schönberg, Alban Berg, Anton Webern a Alfredo Casella, spisovatelé Hauptman, Thomas Mann, Schnitzler, uznávaný reţisér 45

ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 174. Arnold Josef Rosé, vlastním jménem Josef Rosenbaum, ţil v letech 1863 – 1946. Od roku 1881 zastával funkci koncertního mistra vídeňské Dvorní opery, primárius proslulého kvarteta, které nese jeho jméno. Mahlerova sestra Justina byla jeho manţelkou. 47 MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1962, s. 364. 46

23

Maw Reinhardt a další.48 Díky této skladbě se Mahler ocitl na vrcholu své kariéry a zmíněná událost byla sama o sobě Mahlerovým největším ţivotním úspěchem. Dílo bylo s ovacemi přijato i v dalších evropských městech a ani po několika desetiletích neupadlo v zapomnění, neboť po druhé světové válce bylo zařazeno do repertoáru světových hudebních těles. Také české země se dočkaly uvedení symfonie Es dur. Poprvé se tak stalo v praţském Německém divadle 28. března 1912. Koncert řídil Mahlerův ţák Alexander von Zemlinsky.49 Další provedení tohoto díla u nás se konalo 19. května 1932, při němţ účinkovala Česká filharmonie společně s německými sólisty a sbory. Řízení orchestru se ujal H. W. Steinberg. Ryze české provedení bylo uskutečněno o čtyři roky později 25. května 1936 pod taktovkou Alexandra von Zemlinského.50 Na datu světové premiéry osmé symfonie v Mnichově se shoduje většina muzikologů.

Problém

ale

nastane,

pokud

budeme

chtít

konkretizovat

rok,

ve kterém daná symfonie vznikla, neboť hned na začátku se setkáme s několika odlišnými daty. Miloslav Navrátil je přesvědčen, ţe symfonie Es dur vznikla roku 1910.51 Jelikoţ však víme, ţe byla zkomponována ještě před vznikem Písně o zemi, kterou jsme zařadili do roku 1908, můţeme Navrátilův výrok označit za holý nesmysl. Další pisatel Miloš Schnierer vhodně cituje část Mahlerova dopisu ze srpna roku 1906: „Právě jsem dokončil svoji VIII. – je to největší věc, kterou jsem dosud udělal. A tak zvláštní obsahem i formou, že se o tom ani nedá psát. - Představte si, že se rozezvučí a rozezní vesmír. Nejsou to už lidské hlasy, nýbrž kroužící planety a slunce.“ Dopis byl napsán v Maierniggu na Vrbském jezeře (německy Wörther See) a je věnován skladatelovu příteli Willemu Mengelbergovi.52 Schnierer však jasně zapsaný rok 1906 zaměňuje, nevíme z jakého důvodu, za rok 1907.53 Patrně se jedná o tiskovou chybu. Vzhledem k důvěryhodnosti zmíněného pramene (Mahlerových dopisů) povaţuji rok 1906 za ten, kdy symfonie Es dur „spatřila světlo světa“.

48

SCHNIERER, Miloš: Svět orchestru 20. století. 1. vyd. Brno: M a M, 1995, s. 24. Zmínku o praţské premiéře v den jejího konání uvádí také Rudolf Zamrzla v časopise Dalibor, roč. XXXIV, č. 24 – 25, 1912, s. 180 – 181. V článku se dozvíme např., ţe generální zkoušky se zúčastnilo velké mnoţství posluchačů, ţe k provedení muselo být přizváno 150 pěvců z Vídně, neboť Praha uţ více pěvců neměla. Účinkující byli na jevišti doslova napěchováni, coţ se negativně odrazilo na akustice. 50 MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1962, s. 388. 51 NAVRÁTIL, Miloslav: Dějiny hudby. Ostrava: SCHOLAFORUM, 1996, s. 188. 52 MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1962, s. 279 – 280. 53 SCHNIERER, Miloš: Svět orchestru 20. století. 1. vyd. Brno: M a M, 1995, s. 23. 49

24

Zdeněk Nejedlý se o Mahlerově osmé symfonii zmiňuje jiţ v rámci článku „Gustava Mahlera Píseň o zemi“, který byl vydán v časopise Smetana.54 Jeho výroky však nejsou jednoznačné. Píseň o zemi byla podle něj napsána, cituji: „…roku 1906“ – jak jsem jiţ uvedla, je tento výrok nesprávný, neboť vznik Písně o zemi je datován do roku 1908 – „bezprostředně po dokončení osmé symfonie.“ To by znamenalo, ţe symfonie Es dur vznikla rovněţ v roce 1906 nebo také můţeme brát v potaz rok 1905. Co má Nejedlý na mysli pod výrazem „bezprostředně“, nevíme a konkrétní letopočet pojící se se vznikem zmíněného díla bohuţel neuvádí. V tomtéţ článku dále píše: „Tak k poslední premiéře Mahlerově, jeho osmé symfonie, došlo až za pět let po jejím vzniku.“ Jak jiţ bylo řečeno, byla ona symfonie premiérována v září 1910. Z Nejedlého tvrzení by tedy vyplývalo, ţe byla vytvořena roku 1905, coţ je ale v rozporu s doloţenou Mahlerovou korespondencí. Osmé symfonii dále Nejedlý věnoval několikastránkový speciální článek v časopise Smetana, který vyšel k příleţitosti prvního uvedení této skladby na českém území.55 Jak jsem jiţ uvedla, stalo se tak 28. března 1912 v Německém divadle v Praze. Nejedlý v příspěvku vyjadřuje nadšení, ţe se premiéra uskuteční, zároveň je zklamán, ţe bude dílo uvedeno cizími - německými – umělci, s čímţ byl jako zastánce české kultury a českého interpretačního umění nespokojený. Nejedlý označuje symfonii Es dur za „epochální“ v tom smyslu, ţe v ní vrcholí staré hudební tendence a současně anticipuje příchod nových moderních stylů v kompozici. Připomíná i předešlé Mahlerovy symfonie, jimiţ se jejich tvůrce zaslouţil o rozvoj symfonie jako takové. Zároveň vidí paralelu mezi vývojem Mahlerových symfonií a jeho duševním vývojem – cituje samotného Mahlera, kdyţ píše, ţe právě hudbou lze vyjádřit nejniternější duševní stavy člověka. Podle Nejedlého pojednávají první čtyři symfonie o radostech a bolestech lidské duše, pátou symfonii označuje za filosofickou, kde se Mahler zamýšlí nad ţivotem člověka a tuto myšlenku rozvíjí v následující šesté a sedmé symfonii. Osmá symfonie se od předešlých liší, neboť ve středu zájmu uţ nestojí člověk, ale nadpozemské mocnosti, které člověka převyšují a kterým autor vzdává úctu. Za nejvyšší princip povaţuje Mahler lásku. Nemá však na mysli lásku

54 55

NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustava Mahlera Píseň o zemi. Smetana, 1912, roč. II, č. 14, s. 194. NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustava Mahlera symfonie osmá. Smetana, 1912, roč. II, č. 16 – 17, s. 221 – 225.

25

erotickou, nýbrţ lásku jako princip světa, lásku, která nepomíjí a je blaţící, která působí na lidské nitro a stává se tak symbolem ţivota.56 Při obecné charakterizaci díla vychází Nejedlý z Mahlerovy inspirace, kterou se staly dvě literární památky – středověký hymnus Veni creator spiritus a závěrečná část z Fausta Johanna Wolfganga Goetha. Symfonie má neobvykle pouze dvě části. První z nich je inspirována hymnem a autor zde opěvuje nadpozemské sféry. V druhé části inspirované Faustem nachází onu „blaţivou lásku“.

Oba literární texty však

Mahler přebásnil a upravil pro účely své vize – upravil text, v symfonii nenajdeme náznak církevní hudby (přestoţe bychom pod pojmem hymnus čekali hudbu pro duchovní účely) a ani obvyklý výklad Fausta zde autor nerespektoval. Co se týče vokálního obsahu skladby, odmítá Nejedlý názor, ţe je skladba sloučeninou dvou kantát. Vokální sloţka je zde sice uplatněna v rozsáhlé míře, přesto má ale hlavní funkci orchestrální part a zpěv hudbu doplňuje či vysvětluje její charakter. Díky zpěvu tak Mahler povaţoval své dílo za nejsrozumitelnější, za dílo, jehoţ hudební i citové myšlenky můţe pochopit i laická veřejnost. Právě osmou symfonií překonal Mahler podle Nejedlého propast mezi hudbou vokální a instrumentální, coţ bylo jedním z jeho největších přínosů.57 Po tomto základním seznámení se symfonií Es dur, zařadil Nejedlý do svého příspěvku také detailní rozbor díla, který zmíním ve zkratce: Text hymnu Veni creator spiritus je zasazen do sonátové formy. Je zde rozlišitelná expozice, provedení a repríza. Expozice je tvořena dvěma tématy – první z nich je majestátní a velkolepé, uvádí celou skladbu, druhé téma je kontrastní, zpěvné a jemné, jak bychom našli i v dílech jiných autorů. Expozici uzavírají kontrabasy a violoncella, které náhle přeruší orchestrální proud. Provedení nastupuje v podobě smutné nálady. Hlavní téma provedení ostře nastupuje po odeznění této introdukce. Je opět kontrastní a má shodné rysy s mohutným tématem z expozice. Postupně graduje a navazuje na něj repríza, opět v sonátové formě ale s malými odlišnostmi. Repríza je uzavřena codou. Část inspirovaná Goethovým Faustem nastupuje ihned po odeznění prvního dílu symfonie, jehoţ myšlenky se zde stupňují. Formálně tuto část Nejedlý člení na volnou 56 57

NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustava Mahlera symfonie osmá. Smetana, 1912, roč. II, č. 16 – 17, s. 222. NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler mrtev. Smetana, 1911, roč. I, č. 17 – 18, s. 264.

26

větu, rychlou větu a finale. Volná věta má náladu touhy a naděje na její splnění. Věta se dynamicky proměňuje a v závěru nastupuje motiv lásky. Charakter věty se v tomto okamţiku mění v radostný. Radostná atmosféra je pojítkem mezi volnou a rychlou větou. Finale symbolizuje dosaţení světa lásky. V rozboru cituje Nejedlý texty zásadních vokálních částí a ukazuje na nich např. incipit jednotlivých témat. V poznámce pod čarou odkazuje na podrobný rozbor Richarda Spechta. Několik dní po uvedení Mahlerovy osmé symfonie – 12. dubna 1912 – se Nejedlý zpětně ke koncertu vyjádřil.58 Ocenil výkony sboristů i sólových zpěváků Piccavera, Zottmayera, J. Körnerové a H. Dembické. Orchestr však dobrou práci neodvedl – intonační problémy dechových dřevěných nástrojů, kvůli špatné akustice nevynikly ţesťové nástroje a také skupina smyčců byla slabá. Zatímco Rudolf Zamrzla neuvádí přesný počet účinkujících – uvádí více neţ 40059 - Nejedlý zde zapsal, ţe při představení účinkovalo 520 umělců, coţ je však ve srovnání s uvedením v Mnichově (1200 umělců) či ve Frankfurtu (2000 umělců) zanedbatelné mnoţství.

2. 5

Dovětek k recepci Mahlerova díla v dalších příspěvcích Zdeňka Nejedlého Do svých příspěvků zařadil Zdeněk Nejedlý také např. texty o Mahlerově páté

či deváté symfonii. Dokumentuje uvedení páté symfonie ochotnickým hudebním spolkem „Orchestrální Sdruţení“ pod taktovkou Otakara Ostrčila.60 Nejedlý se v článku nepouští do rozboru díla – účelem byla propagace Mahlerovy hudby a poukázat na velký zájem veřejnosti o ni. Srovnává zde také interpretaci zmíněného amatérského spolku a profesionálních hudebníků vídeňské filharmonie. Podle něj dokázali členové Orchestrálního Sdruţení dílo lépe pochopit a hrát jej s nadšením, které u vídeňských filharmoniků postrádal. Co se týče Mahlerovy deváté symfonie, byla u nás uvedena aţ roku 1918 v rámci cyklu symfonických koncertů Dámského komitétu. Nejedlý v příspěvku vyzdvihuje dirigentské umění Otakara Ostrčila. Ostrčil pojal tuto symfonii

58

NEJEDLÝ, Zdeněk: Osmá symfonie Mahlerova. Smetana, 1912, roč. II, č. 18 – 19, s. 273. ZAMRZLA, Rudolf: Mahlerova VIII. symfonie. Dalibor, 1912, roč. XXXIV, č. 24 – 25, s. 180. 60 NEJEDLÝ, Zdeněk: Mahlerova pátá symfonie. Smetana, 1913, roč. III, č. 13, s. 157 - 159 . 59

27

podle Nejedlého lépe neţ Bruno Walter, který dirigoval její premiéru roku 1912 ve Vídni. 7. dubna 1911 vyšlo v hudebním listu Smetana, ţe Gustav Mahler ve Spojených státech těţce onemocněl tyfem. Zanedlouho po vydání zprávy Mahler umírá. Zdeněk Nejedlý byl jedním z těch, jehoţ se smrt Gustava Mahlera skutečně hluboce dotkla. V tomtéţ časopise vyšel v červnu 1911 jeho článek, který komentuje Mahlerovu smrt.61 Zpráva má aţ elegický charakter. Dle jeho názoru nezasáhne Mahlerova smrt pouze hudebníky, ale bude znamenat ztrátu i v širších společenských kruzích. Nejedlý uţívá spojení „synthetik života naší doby“ a z tohoto hlediska jej srovnává s hudebními velikány, kteří mu byli vzorem – s Ludwigem van Beethovenem a hlavně s Richardem Wagnerem. Mahlerova tvorba je podle Nejedlého silně filosofická. Svým dílem reprezentuje dobu, ve které ţil, reflektuje dobové myšlení a chápání světa. Na tom není nic neobvyklého, avšak pro Mahlera je typický silný individuální projev v kompozici. Pro obecenstvo i kritiky bylo jeho osobité hudební ztvárnění světa nepochopitelné, snad aţ příliš avantgardní, coţ vedlo k neuznání. Podobné opovrţení proţili i Wagner a Beethoven, kdyţ svým dílem „předběhli dobu.“ Fakt, ţe Nejedlý staví Mahlerovo jméno vedle zmíněných hudebních velikánů, svědčí o tom, jak vysoké mínění o něm měl. Zdeněk Nejedlý se ve 20. letech 20. století stal členem komunistické strany a ideám Sovětského svazu zůstal věrný do své smrti v roce 1962. Při citacích jeho knih musíme dát pozor na objektivnost jeho tvrzení, neboť byl zcela určitě svou politickou příslušností ovlivněn. Komunistická propaganda představila Nejedlého veřejnosti jako hrdého vlastence, kdyţ apelovala na jeho zájem o dobu husitskou a dobu národního obrození, na studium Bedřicha Smetany, Aloise Jiráska i Boţeny Němcové. Vedle těchto velikánů naší kultury byla postavena jeho příslušnost k dělnickému hnutí a také byl představen jako autor „významného“ Leninova ţivotopisu. Přes všechna tato fakta zůstává Nejedlý osobností přínosnou pro českou muzikologii.

Své

vysoké

postavení

si

vybudoval

ještě

před

zaloţením

Československa – např. od roku 1903 byl členem Královské české společnosti nauk, od roku 1905 působil na Karlově univerzitě v Praze jako docent a profesor hudební vědy a od roku 1907 byl členem České akademie věd a umění. 61

NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler mrtev. Smetana, 1911, roč. I, č. 17 – 18, s. 263 – 264.

28

3.

Josef Bohuslav Foerster

Jeden

z nejvýznamnějších

českých

skladatelů

a

pedagogů

přelomu

devatenáctého a dvacátého století vyrůstal v hudebnické rodině. Jeho otec byl významnou osobností hudebního ţivota v Praze. Své děti k hudbě vedl, ale nechtěl, aby se jí věnovali na profesionální úrovni, vzhledem k tomu, ţe se jedná o obor ne příliš perspektivní a výdělečný. Nicméně mladý Josef Bohuslav se na tuto dráhu vydal – působil především jako klavírní pedagog62 a ţurnalista. Ve volném čase komponoval, podobně jako Gustav Mahler. Za svého ţivota v Praze působil jako referent Národních listů a byl také členem hudebního odboru Umělecké besedy.63 Upozornil tak na sebe jako zastánce Bedřicha Smetany a jeho tvorby a jako odpůrce verismu, který se postupně dostával i na českou scénu. Kdyţ pak jeho manţelka Berta Foersterová-Lautererová přijala roku 1893 angaţmá v hamburské opeře, odešel Foerster s ní a proţili zde osm let.64 Také zde se věnoval ţurnalistické činnosti – přispíval do listů Hamburger Freie Presse či Hamburger Nachrichten.65 Hamburg se také stal místem, kde Foerster poznal Gustava Mahlera a navázal s ním blízké přátelství, které trvalo aţ do Mahlerovy smrti v roce 1911. O Gustavu Mahlerovi nám Foerster podává svědectví na základě příspěvků v časopisech Dalibor a Smetana. Dále potom ve vzpomínkových knihách Poutník v cizině a Poutník v Hamburku. Přestoţe měl v mnoha směrech k Mahlerovi blíţ neţ Zdeněk Nejedlý, nenapsal ucelenou monografii, ani vědecky nezhodnotil jeho tvorbu. Foerster píše o Mahlerovi formou vzpomínek, občas přidá nějaký svůj postřeh v souvislosti s kompozicí nebo inscenací oper v Mahlerově podání. Na kritické hodnocení Mahlerova díla není v daném textu kladen důraz, je začleněno do souvislejšího vypravování. Ve všech příspěvcích Zdeňka Nejedlého, které jsem do své práce zahrnula, se jejich pisatel snaţí představit nám Mahlerovy kompozice, především v oblasti symfonické tvorby. O Mahlerově dirigentské činnosti píše jen

62

Působil např. na konzervatoři v Hamburku, poté i ve Vídni. FOERSTER, Josef Bohuslav: Poutník. Praha: Nakladatelství L. Mazáč, 1945, s. 411 – 413. 64 BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: Josef Bohuslav Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859 – 1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949, s 60. 65 BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: Josef Bohuslav Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859 – 1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949, s. 67. 63

29

ve zkratce, není předmětem jeho textů. Právě tuto druhou část Mahlerovy osobnosti – dirigování - přibliţuje Josef Bohuslav Foerster.

30

3. 1

Gustav Mahler jako reformátor zpěvohry Za svého ţivota byl Mahler uznáván pouze jako dirigent. V letech 1875 – 1880

studoval Konzervatoř ve Vídni, zajímavé však je, ţe jeho hlavním oborem nebylo dirigování, ale hra na klavír. Hře na tento nástroj ho vyučoval Julius Epstein, vynikající pedagog, interpret klavírní literatury a také srdnatý člověk, který mladého Mahlera podporoval i po finanční stránce. Z oborů hudební teorie byl Mahler seznámen s pravidly vokálního a instrumentálního kontrapunktu (vyučujícím byl Franz Krenn), harmonie (vyučoval Robert Fuchs, v té době velmi ceněný vídeňský skladatel). Mahler se také zapsal do semináře kompozice – spekuluje se, zda nebyl ţákem Antona Brucknera, který na vídeňské konzervatoři vyučoval od roku 1877. Pod vedením Josepha

Hellmesbergera,

tehdejšího

ředitele

konzervatoře,

účinkoval

Mahler

v studentském orchestru jako hráč na bicí nástroje.66 Konzervatoř ho měla připravit na profesionální dráhu klavíristy – koncertoval např. v Jihlavě nebo v rámci koncertů konzervatoře.

Doloţeny

jsou

i

skladatelské

pokusy.

Je

však

překvapivé,

ţe po absolutoriu hledá uplatnění jako dirigent. Dá se říci, ţe byl v tomto oboru samoukem, neboť v té době neexistoval obor dirigování tak, jak ho známe dnes. Platilo, ţe dirigent je skladatel, který řídí své dílo – tento princip byl zaveden jiţ v baroku a vrcholil v romantismu. Svá díla uváděli např. Bach, Mozart, Haydn, Dvořák, Čajkovskij. Velcí romantičtí skladatelé se postupně zaměřovali i na interpretaci děl starších autorů – např. Wagner vynikl jako dirigent Beethovena, Liszt jako dirigent Bachových děl. Mahler nebyl typ dirigenta, který by se soustřeďoval pouze na hudební stránku určitého díla. Vychází z textu inscenace a z charakteru jednotlivých aktů, jemuţ odpovídá i charakter hudby. Mahler vţdy detailně nastudoval dílo jako celek. Podílel se rovněţ i na výběru dekorací.67 Známé je např. osvětlení scény, které evokuje v divákovi nejrůznější pocity – západ slunce, sklíčené šero vězeňské cely, radost z prosluněného dne. Mahler chtěl, aby po zvednutí opony diváka scéna zaujala a připravila ho na charakter představení. Světelné efekty nehrají hlavní roli, ale výrazně podtrhují jednotlivé nálady. Jako příklad uvádí Foerster Mahlerovu inscenaci Beethovenova Fidelia. Foerster dále cituje výroky Edvarda Gordona Craigha o „ideálním reţisérovi“, 66 67

ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 15 – 16. Funkci ředitele výpravy ve Vídni plnil akademický malíř Alfred Roller.

31

který je vůdcem, je umělecky vzdělaný, jeho činnost se nespecializuje pouze na výběr kostýmů a dekorací, neomezuje se pouze na několik pokynů méně dovedným hráčům. Je duší, centrem uměleckého souboru. Foerster tyto charakterové vlastnosti aplikuje na Gustava Mahlera. Samotnému Mahlerovi tento post patrně vyhovoval – při zkouškách nedával zaměstnaným pěvcům volnou ruku v rytmických částech skladby. Drobné odchylky a muzikálnost mohl zpěvák projevit pouze na jevišti a to v místech, která vyţadovala dramatický výraz. Mahler se také snaţil seznámit interprety s daným dílem jako s celkem, s jeho hlavními idejemi a povahovými rysy hlavních postav. Posledním problémem, který Foerster zmiňuje, je změna temp určitých děl v Mahlerově pojetí. Z poznámek v partituře vyčteme, jak si provedení díla Mahler představoval. Tempo měnil na základě dramatického výrazu skladby. Dílo tak dostane nový ráz, je vyzdviţena hlavní myšlenka díla, zvýšena dramatičnost a jednotnost díla. Jak jsem však jiţ zmínila v podkapitole Umění staré a nové, neměly tyto zásahy do původních partitur jen své příznivce nýbrţ i odpůrce.

3. 2

Smetana a Mahler Jak název článku napovídá, mohlo by se jednat o studii, ve které bude Foerster

srovnávat tyto dva hudební velikány. Popřípadě ţe se pokusí najít prvky Smetanova díla v Mahlerových kompozicích, aby tak bylo poukázáno na uţší vztah mezi Mahlerem, českým obyvatelstvem a českou mentalitou. Hned na začátku ale Foerster zdůrazňuje, ţe tato problematika není předmětem daného textu. Nastiňuje, kdy a jak se Mahler se Smetanovou hudbou seznámil a jak se formoval jeho pohled na ni. V zimě roku 1884 začal Mahler dojednávat své angaţmá v Praze. Dopis, ve kterém Mahler sebevědomě vyzdvihuje své dovednosti, byl adresován Angelu Neumannovi, zkušenému divadelníkovi. Neumann, který nastoupil do funkce ředitele praţského německého divadla v srpnu roku 188568, se rozhodl Mahlerových schopností vyuţít a na podzim téhoţ roku přichází mladý dirigent do Prahy. V té době se německé divadlo nacházelo v úpadku, neboť český hudební ţivel prosadil své národnostní tendence – česká opera měla vlastní velkolepé Národní divadlo, bylo uznáváno dílo 68

ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 42.

32

Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka. Z dalších vlasteneckých autorů zde působili např. Karel Bendl či Zdeněk Fibich. Důleţité místo v českém hudebním prostředí měla také slovanská hudba, především ruských autorů – Petra Iljiče Čajkovského, Michaila Ivanoviče Glinky a dalších – a tím se vyčleňovala z wagneriánského kultu, který měl stále ještě silný vliv. Mahler přichází do Prahy přibliţně rok po Smetanově smrti, v době, kdy zájem o jeho odkaz vrcholil. Je tedy logické, ţe se s jeho hudbou seznámil – mezi první díla, která rodák z Kaliště poznal, byly Smetanovy opery Dalibor, Prodaná nevěsta a Hubička. Mahler se zaslouţil o provedení Smetanových oper v zahraničí. Kdyţ v letech 1891 – 1897 získal místo prvního kapelníka v Hamburku, prosadil zde uvedení Prodané nevěsty. Hamburská opera patří k nejlepším operním scénám v Německu. V době tamního Mahlerova působení stál v jejím čele Bernhard Pohl, původně operní tenorista, který později změnil své příjmení na italsky znějící – Pollini. Díky němu hamburská opera vzkvétala. Působili zde umělci světových měřítek jako např. pěvkyně Katharina Klafsky, Anna von Mildenburg, Ernestina Schumann-Heinková, Rosa Sucherová, barytonista Eugen Gura, tenorista Leopold Demuth, z českých umělců pak sopranistka Berta Foersterová-Lautererová a basista Vilém Heš.69 Na vysoké úrovni byl rovněţ zdejší sbor a orchestr. Mahler tak měl k dispozici vynikající profesionální zázemí, které dále rozvíjel. Josef Bohuslav Foerster zachycuje ve svém článku Smetana a Mahler pouze přípravy Prodané nevěsty – roli Mařenky ztvárnila jeho manţelka Berta FoersterováLautererová, roli Kecala hrál Vilém Heš, Vaška Wiedman a ředitelem ansámblu byl Jauner z Vídně.70 Libreto Prodané nevěsty bylo k dispozici v německém překladu Kalbeckově, který, jak si Mahler a ostatní umělci podílející se na uvedení opery povšimli, nebyl vyhovující. Spolu s Josefem Bohuslavem Foersterem se snaţili Kalbeckův překlad Prodané nevěsty upravit – zaměřovali se především na melodiku hlásek, nahrazovali „šedě“ znějící slova melodickými. Libreto tak mělo získat větší dramatičnost. Německý překlad také v mnohých situacích zcela změnil původní charakter libreta – typická sborová scéna s písní Proč bychom se netěšili byla přeloţena jako Ó, ty máji líbezný. České libreto Karla Sabiny dokonale zachytilo povahové rysy českého venkovana, zrcadlí jeho pohled na svět a způsob, jak se vypořádává s různými 69 70

ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 62. FOERSTER, Josef Bohuslav: Smetana a Mahler. Dalibor, 1920, roč. XXXVII, č. 1, s. 1 – 2.

33

ţivotními situacemi. Kalbeckův překlad v tomto místě nesmyslně líčí jarní krajinu. Dalším nedostatkem je, ţe místa, kde Smetanova hudba spěje k vrcholu, jsou podloţena monotónním textem atd. Gustav Mahler a jiní na tyto výrazné nedostatky upozornili a povaţovali za vhodnější, aby byla opera uvedena v původním českém jazyce. Premiéra Prodané nevěsty se stala výjimečnou událostí, které se účastnili ředitelé a kapelníci mnoha německých divadel. Uvádí se také, ţe opera byla přejmenována na „Vyprodanou nevěstu“, neboť získat vstupenku na představení bylo téměř nemoţné. Postupně uvedl Mahler v Hamburku ještě Smetanova Dalibora a Hubičku, jejíţ velkolepé provedení Foerster porovnává s velkolepostí Wagnerovy Valkýry. Hubička také podle Foerstera prohloubila vztah Mahlera ke Smetanovi. Nutno ještě podotknout, ţe Foerster byl Mahlerovým blízkým přítelem, jenţ obdivoval nejen jeho nevšední kompozice ale i jeho dirigentské schopnosti a postoj k interpretaci Smetanových děl. Přátelství mezi Mahlerem a Foesterem bylo zprostředkované Bertou, která zpívala roli Evy ve Wagnerových Meistersingrech. Při této příleţitosti spatřil Foerster Mahlera poprvé, neboť představení dirigoval, a touţil se s ním setkat osobně. Pojil je společný obdiv k Johannu Sebastianu Bachovi, Ludwigu van Beethovenovi a Richardu Wagnerovi, z českých osobností pak k Bedřichu Smetanovi. Foerster získal díky svému otci široký přehled v umění, především v hudbě a literatuře, a tak měli s Mahlerem vţdy o čem mluvit. Kromě toho oba pracovali na svých kompozicích – Mahler na své druhé symfonii, Foerster v Hamburku vytvořil patrně svoji nejlepší operu Eva (podle Gabriely Preissové), pracoval na své třetí symfonii.71 Foerster dokázal Mahlerovi naslouchat a podporoval ho, kdyţ byl jako skladatel odmítnut. Je povaţován za avantgardního kritika, který hájil Mahlerovo novátorství, nové kompoziční techniky a formy a který tak nesouhlasil s poţadovanou návazností na staré mistry. O vzájemné podpoře svědčí i fakt, ţe Mahler představil hamburskému publiku Foersterovu třetí symfonii a ţe byl jedním z mála dirigentů, kteří Foersterovo dílo uváděli v zahraničí.72 Kdyţ po smrti uměleckého ředitele Polliniho začalo divadlo upadat, uznávaní umělci z Hamburku odešli. Manţelé 71

BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: Josef Bohuslav Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859 – 1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949 s. 350. 72 Na Foersterovy skladby upozornila jeho ţena. Foerster nebyl v Hamburku známý, neboť všechny své skladby posílal do Prahy, a tak Čechy vlastenecky podporoval. Z dalších dirigentů, kteří jeho díla prováděli, bych zmínila např. Felixe Weingartnera, Oskara Nedbala. V českých zemích se o šíření Foersterových děl zaslouţil Otakar Ostrčil, který je prezentoval v rámci koncertů amatérského spolku Orchestrální sdruţení. Zdroj: BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: Josef Bohuslav Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859 – 1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949, s. 60, 163.

34

Foersterovi byli mezi nimi – Gustav Mahler se dozvěděl o plánovaném odchodu Berty a nabídl jí místo ve vídeňské Dvorní opeře, které v květnu roku 1901 přijala a působila zde aţ do roku 1913.73 Přátelství mezi Mahlerem a Foersterem se tedy rozvíjelo i nadále ve Vídni. Operu Dalibor nastudoval a uvedl Mahler rovněţ ve Vídni, která se stala jeho působištěm v letech 1897 – 1907. Premiéra se konala 4. října 1897. Jako Milada se představila Anna von Mildenburg, jako ţalářník Beneš účinkoval Mahlerův přítel z Čech Vilém Heš. Při prvním uvedení zaplnili drtivou většinu hlediště vídeňští Češi. To vyvolalo velký odpor u německých nacionalistů: „Dalibor je provokace! Mahler se bratříčkuje s protidynastickými elementy.“74 Tak se stalo, ţe uvedení opery přešlo v politický problém. Byla také vydána výzva, aby byla hra okamţitě staţena z divadelního repertoáru. Mahler však českou hudbu obdivoval a věděl, ţe je kvalitní. Těchto zaujatých názorů nedbal a zařadil v téţe sezóně Dalibora do programu ještě třináctkrát.75

3. 3

Volné kapitoly o moderní symfonii Příspěvky s tímto názvem vycházely v časopise Dalibor po několik měsíců.

Oproti předešlým článkům, kterými jsem se zabývala výše, zde Foerster poukazuje na Mahlerův kompoziční odkaz, konkrétně na jeho rané symfonie. Téma však rozšiřuje a snaţí se ve zkratce zachytit vývoj symfonie jako formy, její ovlivnění programní hudbou a naplnění novým obsahem. Symfonie se podle Foerstera začala ubírat novým směrem jiţ v době pozdního klasicismu. Za inovátora v této oblasti povaţuje Ludwiga van Beethovena, který dovedl klasickou formu k vrcholu. Zároveň ji ale předčil a začal porušovat její přísně daná pravidla, neboť ho svazovala v jeho osobitém vyjádření pocitů. Foerster tvrdí, ţe se však zpočátku jednalo pouze o menší zásahy např. zaměnění pořadí jednotlivých vět symfonie atd. Mnozí jiţ romantičtí skladatelé však

73

Mahler ve Vídni působil v letech 1897 – 1907, angaţmá zde získal na doporučení Johannese Brahmse a také na základě věhlasu, kterého se mu dostalo v Hamburku. viz BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: Josef Bohuslav Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859 – 1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949, s 64, 66, 67. 74 MAHLER, Zdeněk: Krajan Gustav Mahler. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009, s. 80. 75 viz poznámka č. 74

35

Beethovenovy snahy špatně pochopili nebo je odmítli a tvořili dál v Mozartově duchu. Postupně začala symfonie dostávat programní charakter. Ten ale podle Foerstera nemá vliv na uměleckou hodnotu díla – dílo můţe sebekrásnější básnický podklad, ale pokud je po hudební stránce špatné, samotný text básně ho nezmění v kvalitní. Beethovenovy inovace rozvinul později Franz Schubert ve své symfonii h-moll, zvané „Nedokončená“. Poté Foerster záměrně zmiňuje čtvrtou symfonii Antona Brucknera, od které je pak uţ jen malý kousek k symfoniím Mahlerovým. Aby Josef Bohuslav Foerster nastínil podobnost mezi Brucknerovými a Mahlerovými symfoniemi, představuje v příspěvku Brucknerovu čtvrtou symfonii a poté i jedno dílo Gustava Mahlera – první symfonii D-dur, zvanou „Titan“. Anton Bruckner ţil v letech 1824 – 1896. Ţivil se jako profesionální varhaník, v druhé polovině svého ţivota pak začal také komponovat. Pro Mahlera byl inspirativní uţ jen proto, ţe byl rovněţ Wagnerovým obdivovatelem a v jistém směru i pokračovatelem. Na Mahlera působila i jeho hluboká křesťanská víra. Brucknerovy skladby jsou typické sloţitou polyfonní strukturou a chromatickou harmoničností, na druhé straně se v nich objevují prosté lidové prvky. Motivicko-tematicky zachycuje velké mnoţství přírodních obrazů a dojmů a jeho dílo tak tvoří pestrou mozaiku. Polytematičností se vyznačuje také Mahlerův styl, jednotlivá témata dále kontrapunkticky zpracovává. Dochází tak ke značné komplikovanosti Mahlerova díla. Foerster ale zdůrazňuje, ţe melodická linie je vţdy dostatečně zvýrazněna a odlišena od vedlejších doprovodných linií, tudíţ je dílo kompozičně přehledné. Bruckner ve svém díle nabízí posluchači jiţ výsledný dojem. Mahler posluchače více napíná, setrvává pouze v určitém stavu naladění a porovnává vnitřní pocity, coţ má podle Foerstera zásluhu na dokonalé gradaci jeho děl. Foerster si byl vědom, ţe Brucknerova čtvrtá symfonie patrně nebude českému divákovi tolik známá a přístupná, a proto do svého příspěvku zařadil komentované ukázky vybraných částí symfonie. Na text poté navazuje pojednání o Mahlerově symfonii „Titan“. Hamburským publikem byla poprvé vyslechnuta roku 1893 (premiérována byla o čtyři roky

dříve

v Budapešti

za

řízení

autora,

v přepracovaném

a

konečném

znění – bez původní druhé věty „Andante“ – byla poprvé uvedena 16. března 1896 v Berlíně, opět za řízení autora).76 Foerster hodnotí uvedení symfonie jako rozporuplné, neboť vzbudilo jak nadšený ohlas, tak i neporozumění a výsměch. Důleţité však je, ţe spousta lidí, kteří Mahlerem – skladatelem – opovrhovali, mluvili o něm nyní 76

MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1962, s. 385.

36

s respektem. Hamburskému uvedení díla nebyl Josef Bohuslav Foerster přítomen, píše, ţe znal symfonii pouze z partitury, ale sám Mahler mu ji přehrál na klavír a okomentoval. Skladba je rozdělena do pěti částí (Foerster ještě nemohl počítat s konečnou úpravou symfonie, ve které je druhá věta vynechána) – první tři můţeme označit za optimistické, symbolizují jaro, mládí a radost ze ţivota. Další dvě jsou zcela kontrastní, jejich námětem je smrt a zoufalství. Ladislav Schnierer vyjadřuje názor, ţe druhá věta (původně třetí) Scherzo má společné znaky s výše zmíněnou Brucknerovou čtvrtou symfonií – oba autoři uţívají rytmické prvky rakouského lidového tance ländleru.77 Josef Bohuslav Foerster dále objasňuje, co vedlo Mahlera k tvorbě symfonického díla a styl jeho kompozic na základě Mahlerova dopisu: „Pociťuji teprve tam potřebu vysloviti se hudebně-symfonicky, kde počíná vláda temných pocitů, tedy u brány vedoucí do jiného světa, do světa, v němž přestává vlásti prostor i čas…Právě tak jako se mému citu zdá plochostí ku programu psáti hudbu, tak považuji za neuspokojivé a neplodné, dávati program hudebnímu dílu. Nemění na tom ničeho, že dal podnět ku výtvoru hudebnímu život, tedy něco skutečného, co autor zažil, co by tedy bylo ještě tak konkrétní, aby mohlo býti oděno slovy…Stojíme nyní, o tom jsem přesvědčen, na velkém rozcestí, u něhož, jakž bude záhy patrno oku každého, kdo pochopil podstatu hudby, rozdělí se navždy cesty hudby symfonické a dramatické.“78 Dopis tak potvrzuje informaci, kterou zaznamenal Zdeněk Nejedlý ve spise Umění staré a nové, totiţ, ţe Mahler svou hudbu za programní nepovaţoval. Foerster se s Nejedlým shoduje i v názorech o výrazovosti Mahlerových skladeb – hudebním vyjádřením se snaţí zachytit nejhlubší pocity lidské duše a k tomu volí nejrůznější prostředky. Čerpá např. z filosofie. Stejně jako Nejedlý nachází Foerster v Mahlerově díle prvky lidovosti a dětské naivity. Právě v symfoniích vidí oba pisatelé nesporný Mahlerův přínos do novodobé artificiální hudby.

77

SCHNIERER, Ladislav: Svět orchestru 20. století. 1. vyd. Brno: M a M, 1995, s. 17. FOERSTER, Josef Bohuslav: Volné kapitoly o moderní symfonii. Dalibor, 1900, roč. XXII, č. 11 – 12, s. 84. Bohuţel zde Foerster neuvádí citaci dopisu, podle které by se dal dohledat. 78

37

3. 4

Z mých vzpomínek na Gustava Mahlera Článek vyšel v tomtéţ čísle časopisu Smetana jako Nejedlého text Gustav

Mahler mrtev!. Je psán velmi osobitou formou. Foerster v něm vzpomíná na první a poslední setkání s Mahlerem, zachycuje, jak se vyvíjel jejich vztah, krátký sloupek nás pak informuje o pohřbu v Grinzingu. Zpráva o Mahlerově smrti se rychle šířila. Vídeňské noviny ji otiskly 19. května jiţ v ranním vydání, tedy přibliţně dvanáct hodin po mistrově úmrtí. V roli dirigenta spatřil Foerster Mahlera poprvé v městském divadle v Hamburku. Jeho pojetí Wagnerových Meistersingrů zaujalo Foerstera natolik, ţe se chtěl s dirigentem setkat osobně. Z prvotních rozpačitých návštěv a rozprav o hudbě vzniklo postupně opravdové přátelství. Hovořili spolu také o Smetanově opeře Libuše, kterou se Mahlerovi nepodařilo prosadit ve Vídni. Přesto ale chystal úpravu posledního aktu pro případné provedení v zahraničí. Dokonale se shodli v hudebním vkusu – oba obdivovatelé Beethovena, Smetany i Wagnera. V rámci vydání Mahlerovy korespondence79 byl jako příloha zveřejněn dotazník Alfreda Mathise, vlastním jménem Alfred Rosenzweig, určený Josefu Bohuslavu Foersterovi.80 Poté co emigroval do Londýna roku 1938, začal zde tvořit monografii o Gustavu Mahlerovi, kterou však nestihl dokončit, neboť roku 1945 v Londýně zemřel. Účelem dotazníku bylo upřesnit, ověřit nebo doplnit některé informace o této hudební osobnosti. Sekundárně také zachycuje charakteristiku a intelekt Josefa Bohuslava Foerstera. Písemný rozhovor Mathise a Foerstera se zachoval v opisu Františka Paly. Mahlerovy dopisy, které byly zveřejněny, pochází z let 1879 – 1911. Je v nich ale zahrnut pouze zlomek Mahlerových dopisů určených Josefu Bohuslavu Foersterovi a většinou se jedná o nic neříkající úryvky, častokrát bez data (např.: „Milý příteli! Mám již v 10 hodin zkoušku. – Vyjdu z domu ve ¼ na 10! Chcete-li, přijďte si teď pro mne. – Jinak mi snad učiníte potěšení odpoledne mezi 5 – 6 hod. Co nejsrdečněji, M.“81). Mahlerovy dopisy, které měly doplnit chybějící informace, byly ztraceny při stěhování manţelů Foersterových z Prahy do Hamburku, poté do Vídně a zpět do Prahy. Sám Foerster píše, ţe si dokumenty podobného charakteru neschovával (korespondenci, programy představení, kritiky atd.) a při psaní svých vzpomínek byl často odkázán jen na svou paměť. To se samozřejmě projevuje i ve zmatené dataci 79

MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1962, s. 367 – 381. Rosenzweig studoval hudební vědu u prof. Guido Adlera. Po absolvování univerzity v roce 1924 připíval do různých hudebních časopisů a od roku 1927 byl kritikem deníku Wiener Tag. 81 MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1962, s. 101. 80

38

a nepřesných informacích. Uvádí např., ţe začal své vzpomínky na Mahlera vydávat od roku 1907 v časopise Smetana – v letech 1906 - 1908 vycházel časopis redakcí dr. J. Branbergra, v němţ Foerster také publikoval. Vzpomínky na Mahlera ale začaly vycházet aţ v časopise Smetana, který zaloţil Zdeněk Nejedlý roku 1910.82 Další nepřesnou informací je setkání Mahlera s Petrem Iljičem Čajkovským. Foerster píše ve své knize Poutník v cizině, ţe se zmínění umělci poprvé setkali na hamburském uvedení poslední Čajkovského opery Jolanta. Alfred Mathis je ale toho názoru, ţe se poznali uţ rok předtím, tedy v lednu 1892, kdy Mahler dirigoval premiéru Čajkovského Evžena Oněgina za účasti autora. K tomu dodává, ţe při premiéře Jolanty 3. ledna 1893 nebyl Čajkovský přítomen, neboť pobýval v Paříţi83. Počet nepřesností ve Foersterově textu je značný, proto je dobré chápat jeho knihu pouze jako hrubý obrys Mahlerova ţivota. Kaţdý jeho zápis musí být řádně ověřen. V článku

Z

mých

vzpomínek

na

Gustava

Mahlera

Foerster

píše,

ţe se s Mahlerem naposledy setkal ve Vídni, krátce před odjezdem do Spojených států. Našel ho tehdy v jeho pracovně v zádumčivé náladě. Ladislav Šíp cituje dopis, kterým se Mahler loučil se členy vídeňské Dvorní opery, a který můţe jeho duševní rozpoloţení osvětlit: „Nastala hodina, která ukončuje naši společnou činnost. Odcházím z působiště, které jsem si zamiloval, a dávám Vám tímto své sbohem…Není na mně, abych posoudil, čím bylo mé působení těm, pro něž bylo určeno. Smím však o sobě v této chvíli říci: Myslil jsem to upřímně, stanovil jsem si vysoký cíl. Mé úsilí nemohlo být vždycky korunováno úspěchem…Ale vždycky jsem se dával celý, podřídil jsem svou osobnost věci a své náklonnosti povinnostem. Nešetřil jsem se a směl jsem proto i od ostatních žádat nasazení všech sil…“84 Mahlerův pohřeb proběhl v Grinzingu za účasti pouze nejbliţších přátel – byli zde přítomni např. Mahlerův tchán malíř Karl Moll, Mahlerův švagr koncertní mistr Dvorní opery Arnold Rosé, Arnold Schönberg, manţelé Foersterovi a další. Mahler si přál být pohřben právě na tomto místě, neboť zde odpočívala jeho starší dcera Marie.

82

MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1962, s. 377. MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1962, s. 371. 84 ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973, s. 148 – 149. 83

39

Závěr

Gustav Mahler byl slavnou a uznávanou osobností. Díky tomu nezůstalo jeho působení bez odezvy – je evidováno velké mnoţství materiálu v podobě monografií, článků v dobových hudebních časopisech, archivních záznamů (matriční záznamy, recenze Mahlerových koncertů atd.), také v podobě detailně zpracovaných slovníkových hesel. Při psaní práce jsem tedy neměla problémy s nedostatkem literatury, spíše naopak. U výše zvolených osobností jsem reflektovala některé jejich příspěvky a porovnala jsem je s poznatky dalších badatelů. Zásadním problémem, se kterým jsem se setkala, bylo časové zařazení některých Mahlerových děl. Nejedlý i Foerster byli při psaní ovlivněni subjektivními faktory – Nejedlý svou angaţovaností v umělecké skupině, která prosazovala hudbu Bedřicha Smetany, Zdeňka Fibicha a rovněţ Gustava Mahlera. Jeho bojovnost za tyto autory byla vystupňována faktem, ţe existovala skupina opoziční, která prosazovala odkaz Antonína Dvořáka. Došlo tak k přeceňování děl „oblíbených“ autorů a odmítnutí tvorby autorů ostatních. Nejedlý vţdy posuzoval Mahlera kladně, v jeho textech nenajdeme sebemenší výtku. Rovněţ zařazení Mahlera mezi skladatele české národnosti není oprávněné, neboť Mahler nikdy ţádnou národnostní příslušnost nepociťoval. Josef Bohuslav Foerster byl k Mahlerovi kritičtější a v jeho kompozicích všechny počiny neschvaloval – některá témata označil za „jdoucí proti srsti“, jeho symfonie hodnotí přísně (za nejlepší povaţuje Mahlerovu druhou a osmou symfonii, naopak náčrty k nedokončené desáté symfonii povaţuje za hrozné). Foerster píše o Mahlerovi formou vzpomínek, které však historicky nejsou věrohodné, neboť je sepisoval dodatečně. Mýlí se v dataci i v dalších informacích (např. co se týče setkání Mahlera s jinými světovými hudebními osobnostmi). Při psaní práce jsem měla moţnost seznámit se podrobněji s osobností Gustava Mahler a poznat ji očima Nejedlého (obdivovatele) a Foerstera (přítele) jako dirigenta, skladatele a člověka. Nejen v tomto ohledu pro mě bylo studium této problematiky přínosné.

40

Resumé

Díla Gustava Mahler patří v současnosti k nejhranějším v oblasti artificiální hudby. Tento významný dirigent a skladatel se narodil v malé vísce v Kalištích u Humpolce roku 1860, brzy se však rodina přestěhovala do Jihlavy, později začal mladý Gustav studovat v Praze. V průběhu ţivota se do Čech několikrát vracel ať uţ z osobních či profesionálních důvodů. Vybraná Mahlerova působiště (česká i zahraniční) jsou uvedena v rámci stručného ţivotopisu. Smyslem mé práce je nastínit, jaký ohlas vzbudily Mahlerovy inovátorské myšlenky v oblasti dirigování a kompozice v českých zemích. V textu jsou zachyceny dvě výrazné osobnosti hudebního ţivota, které byly Mahlerovým schopnostem nakloněny. Prvním z nich je přední český muzikolog Zdeněk Nejedlý, který kriticky zhodnotil především Mahlerův kompoziční odkaz. Je také autorem jedné z prvních monografií o Mahlerovi. Druhou osobností, na kterou přímo Mahler zapůsobil, byl Josef Bohuslav Foerster, jenţ podává svědectví o Mahlerovi spíš jako o dirigentovi a člověku, neboť s ním navázal blízké přátelství. Práce je vytvořena na základě odborné hudební literatury a dobových hudebních časopisů. Foersterovy a Nejedlého výpovědi jsou porovnány s poznatky dalších autorů, kteří se danou problematikou zabývali. Názvy jednotlivých podkapitol odpovídají názvům vybraných spisů a příspěvků Zdeňka Nejedlého a Josefa Bohuslava Foerstera.

41

Zusammenfassung

Gustav Mahler gehört derzeit zu den Autoren, deren Werke am meisten gespielt werden. Der bedeutende Dirigent und Komponist ist im kleinen Dorf Kaliště bei Humpolec im Jahre 1860 geboren, bald danach ist die Familie nach Iglau umgezogen. Später hat junger Gustav in Prag studiert. Im Laufe seines Lebens ist er mehrmals ins Tschechien zurückgekehrt und das sowohl aufgrund der persönlichen als auch der professionellen Anlässen. Ausgewählte Wirkungsbereiche Mahlers (in Tschechien und im Ausland) werden im kurzen Lebensbild erwähnt. Das Ziel meiner Arbeit ist zu zeigen, welche Reaktionen Mahlers moderne Gedanken auf dem Gebiet des Dirigierens und Komponierens in den tschechischen Ländern ausgelöst haben. Der Text der Arbeit enthält Aussagen über Mahler und sein Schaffen, die von den zwei wichtigen Persönlichkeiten des musikalischen Lebens stammen. Beide haben Mahler hoch geschätzt. Der erste von ihnen ist der vorzügliche tschechische Musikwissenschaftler Zdeněk Nejedlý, der das Mahlers Schaffen kritisch bewert hat. Er hat auch eine der ersten Monografien über Mahler geschrieben. Die zweite Persönlichkeit, auf die Mahler direkt gewirkt hat, war Josef Bohuslav Foerster. Er gibt uns vor allem das Zeugnis über Mahler als Dirigenten und Menschen, da er mit Mahler gut befreundet war. Die Arbeit gründet auf der Auswertung der fachlichen musikalischen Literatur und zeitgemäßen musikalischen Zeitschriften. Nejedlýs und Foersters Aussagen sind mit den Kenntnissen der anderen Musikwissenschaftler verglichen, die sich mit dieser Problematik beschäftigt haben. Die Namen der einzelnen Kapitel stimmen mit den Namen der ausgewählten Bücher und Beiträgen von Zdeněk Nejedlý und Josef Bohuslav Foerster überein.

42

Použitá literatura

ADLER, Guido: Gustav Mahler. Leipzig: Universal-Edition, 1916. BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: J. B. Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859–1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949. BLAUKOPF, Kurt: Gustav Mahler oder der Zeitgenosse der Zukunft. Basel: Bärenreiter Kassel, 1989. BOLEŠKA, Josef: Gustav Mahler, Dalibor, 1911, roč. XXXIII, č. 39–40, s. 281–282. BURIAN, Karel: Za Gustavem Mahlerem. Smetana, 1911, roč. I, č. 17–18, s. 267–268. DANUSER, Hermann: Gustav Mahler und seine Zeit. Laaber: Laaber-Verlag, 1991. EGGEBRECHT, Hans Heinrich: Die Musik Gustav Mahlers. München: Piper, 1992. FOERSTER, Josef Bohuslav: Co život dal: essaye o umění. Praha: L. Mazáč, 1942, s. 134–135. FOERSTER, Josef Bohuslav: Poutník v cizině. Praha: Orbis, 1947. FOERSTER, Josef Bohuslav: Gustav Mahler jako reformátor zpěvohry. Dalibor, 1906, roč. XXIX, č. 1, s. 1–2. FOERSTER, Josef Bohuslav: Smetana a Mahler. Dalibor, 1920, roč. XXXVII, č. 1, s. 1–2. FOERSTER, Josef Bohuslav: Volné kapitoly o moderní symfonii. Dalibor, 1900, roč. XXII, č. 5, s. 33–34. FOERSTER, Josef Bohuslav: Volné kapitoly o moderní symfonii. Dalibor, 1900, roč. XXII, č. 11–12, s. 84–85. FOERSTER, Josef Bohuslav: Volné kapitoly o moderní symfonii. Dalibor, 1900, roč. XXII, č. 47, s. 371–372. FOERSTER, Josef Bohuslav: Z mých vzpomínek na Gustava Mahlera. Smetana, 1911, roč. I, č. 17–18, s. 264–266. FRANKLIN, Peter: Gustav Mahler. In The New Grove Dictionary of music and musicians. 2. vydání. New York: Oxford University Press, 2001. s. 602–631. JAROŠ, Zdeněk: Mladý Gustav Mahler a Jihlava. Muzeum vysočiny V Jihlavě, 1994.

43

KARBUSICKÝ, Vladimír: Gustav Mahler. In Lexikon zur deutschen Musik-Kultur: Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. 2. vydání. München: Langen Müller, 2000. s. 1612–1631. KUČEROVÁ, Dagmar: Gustav Mahler a Olomouc. Hudební věda, Praha: Academia, nakladatelství Československé Akademie věd, č. 4, 1968, s. 627–640. KÜHNEL, Vojtěch: Mahlerovy symfonie. Dalibor, 1921, roč. XXXVII, č. 15–16, s. 114–115, KÜHNEL, Vojtěch: Mahlerovy symfonie. Dalibor, 1921, roč. XXXVII, č. 19–20, s. 151–153. LUDVOVÁ, Jitka: Gustav Mahler a Praha. Praha: Ústav pro hudební vědu Akademie věd ČR, 1996, s. 9–39. MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1962. MAHLER, Zdeněk: Krajan Gustav Mahler. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009. MAHLEROVÁ, Alma: Gustav Mahler – Vzpomínky. Praha: Paseka, 2001. MITCHELL, Donald: Gustav Mahler. The early years. London, 1958. NAVRÁTIL, Miloslav: Dějiny hudby. Ostrava: SCHOLAFORUM, 1996 NEJEDLÝ, Zdeněk: Umění staré a nové. Praha: Editio Supraphon, 1978, s. 137–141. NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. NEJEDLÝ, Zdeněk: Česká moderní zpěvohra po Smetanovi. Praha: J. Otto, 1911. NEJEDLÝ, Zdeněk, OSTRČIL, Otakar: Korespondence. Praha: Akademia, 1982. NEJEDLÝ, Zdeněka: Gustava Mahlera Píseň o zemi. Smetana, 1912, roč. II, č. 14, s. 194–196. NEJEDLÝ, Zdeněk: Mahlerova devátá symfonie. Smetana, 1918, roč. 9, č. I, s. 10–11. NEJEDLÝ, Zdeněk: Mahlerova pátá symfonie. Smetana, 1913, roč. III, č. 13, s. 157–159. NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustava Mahlera symfonie osmá. Smetana, 1912, roč. II, č. 16–17, s. 221–225. NEJEDLÝ, Zdeněk: Gustav Mahler mrtev. Smetana, 1911, roč. 1, č. 17–18, s. 263–264.

44

PALÁK, Milan, RYCHETSKÝ, Jiří: Po stopách Gustava Mahlera v Čechách a na Moravě. Boskovice: Albert, 2003. SCHNIERER, Miloš: Svět orchestru 20. století. 1. vyd. Brno: M a M, 1995, s. 16–27. SPECHT, Richard: Gustav Mahler. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1925. STEINITZER, Max, ROLLER, Alfred, BAUER, Ludwig: Mahleriana. Smetana, 1910, roč. I, č. 4–5, s. 78–79. STEINITZER, Max, ROLLER, Alfred, BAUER, Ludwig: Mahleriana. Smetana, 1911, roč. I, č. 17–18, s. 269–270. SVĚRÁK, Vlastimil, MARTIŠKOVÁ Nora: Počátek cesty, Gustav Mahler a Jihlava v archivních pramenech. Jihlava: Státní okresní archiv v Jihlavě, 2000. ŠÍP, Ladislav: Gustav Mahler. Praha: Editio Supraphon, 1973. TELEC, Vladimír: Gustav Mahler a Brno. Opus musicum, 1988, roč. XX, č. 7, s. 215–217 VOJAN, J. E. S.: Americká premiéra Smetanovy „Prodané nevěsty“. Hudební revue, roč. II, č. 4, 1909, s. 176–181. WALTER, Bruno: Gustav Mahler, Wien: Herbert Reichner Verlag, 1936.

45

Přílohy Přehled nejvýznamnějších děl Gustava Mahlera

1876 – Klavírní kvartet a moll 1876 – Sonáta pro housle a klavír 1878 – Klavírní kvintet 1877–79 – Vévoda Arnošt Švábský (Herzog Ernst von Schwaben) - opera 1878–80 – Ţalobná píseň (Das klagende Lied) 1880 – Argonauti (Die Argonauten) - opera 1880–83 – Severská symfonie (Nordische Symphonie) 1880–83 – Písně a zpěvy pro hlas a klavír 1880–83 – Krakonoš (Rübezahl) - opera 1883–84 – Písně tulákovy (Lieder eines fahrenden Gesellen) 1887 – Tři Pintové (Die drei Pintos) – komická opera 1884–88 – 1. symfonie D dur 1888–90 – Chlapcův kouzelný roh (Des Knaben Wunderhorn) – písně s doprovodem klavíru nebo orchestru. 1888–89 – Písně a zpěvy pro hlas a klavír 1893–94 – Prasvětlo (Urlicht) - píseň na text ze sbírky Des Knaben Wunderhorn 1887–1894 – 2. symfonie c moll 1893–96 – 3. symfonie d moll 1899–1900 – 4. symfonie G dur 1901–1904 – Písně o mrtvých dětech (Kindertotenlieder) 1901–03 – Pět písní na slova F. Rückerta (Fünf Lieder nach Rückert) 1901–02 – 5. symfonie cis moll 1903–04 – 6. symfonie a moll 1904–1905 – 7. symfonie e moll 46

1906–1907 – 8. symfonie Es dur 1907–1908 – Píseň o zemi (Das Lied von der Erde) 1909–1910 – 9. symfonie D dur 1910–10. symfonie Fis dur – nedokončená

(MAHLER, Gustav: Dopisy. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1962, s. 384–388.)

47

Podobizna Gustava Mahlera z doby jeho působení v hamburské opeře.

(BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: J. B. Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859–1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949, s. 39.)

48

Hamburk v devadesátých letech 19. století.

(BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: J. B. Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859–1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949, s. 33)

Josef Bohuslav Foerster s manţelkou Bertou v době jejich působení v Hamburku.

(BARTOŠ, Josef, PRAŢÁK, Přemysl, PLAVEC, Josef: J. B. Foerster: jeho životní pouť a tvorba: 1859–1949. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 1949, s. 33.) 49