, a Den s Gustavem Mahlerem. Gustav Mahler: Žiji dovnitř. Euroradio Jazz Season

2/10

7. 7. Den s Gustavem Mahlerem 11. 7. Gustav Mahler: Žiji dovnitř 25. 6., 30. 7. a 27. 8. Euroradio Jazz Season

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

VIKTOR PIVOVAROV, Dívka s citronem (2005) olej, plátno, 100 × 75 cm Foto: Archiv Moravské galerie v Brně

STRANA

05

02 GUSTAV MAHLER

LEV BLATNÝ

DEN S GM

12

14

10

ODMOCNINA LUDVÍKA VACULÍKA

ROBERT SHUMANN

BRITSKÉ KOMEDIE

16 17

PIERRE REVERDY

18

22 VIZITKA MORAVSKÉ GALERIE V BRNĚ

21

EDUARD Z DYNASTIE STRAUSSŮ

MUNKIZŮV BOJOVNÍK

20 LONDÝN IVY PEKÁRKOVÉ

24

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

FONOGRAMY

BRITSKÝ JAZZ

36

ČESKÝ JAZZ

strana strana strana strana

32

28

27

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA

30 REGIONY

FESTIVALY

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

letošní rok je plný hudebních výročí mužů, jejichž zářez v historii hudby je pořádně hluboký. Na počátku roku to byli například Chopin a Pergolesi, v létě přijdou na řadu Schumann a Mahler, na konci roku opět Martinů. Pro Rakušany je sice Mahler „jejich“ skladatelem, i když se k němu podobně jako k Mozartovi nechovali vždy zrovna láskyplně, ale málo platné, narodil se a první léta prožil na Vysočině, takže letos je „náš“. Jeho výročí narození budou oslavovat za účasti světových hvězd nejen Jihlava či Kaliště, ale i Vaše Vltava. Letní vydání magazínu však patří i Robertu Schumannovi a samozřejmě i Britskému roku – lahůdkovým inscenacím britských komedií a špičkovému jazzu v podání britských muzikantů. Červen, červenec a srpen se vyznačují nejen silnějším slunečním svitem, ale i bohatou nabídkou hudby a slova. Vltava Vám může nabídnout jak slunce (v duši), tak i toulky po festivalech doma i v cizině. Nezapomeňte, že i v čase léta je Český rozhlas 3–Vltava zárukou špičkové kvality a že Vás nikdy nezklame. — LUBOŠ STEHLÍK —

POSLEDNÍ TEMPLÁŘ

KLUB VLTAVA

VÁŽENÍ POSLUCHAČI,

09

08

MISTR Z VYSOČINY

1

38 40 46 47

34 PASECKÝ DEN

AUDITE ORGANUM

37 VIKTOR PIVOVAROV

VÝROČÍ

STRANA

2

Gustav Mahler

KNĚZ I PROROK Stopadesáté výročí narození Gustava Mahlera v letošním a sté výročí úmrtí v příštím roce jsou, jak to s nejrůznějšími jubilei bývá, příležitostí k oživení zájmu, hodnocení i přehodnocování. První velká vlna zájmu o Mahlera přišla před padesáti lety a odehrála se především ve znamení nápravy křivd, jaké na jeho odkazu napáchal nacionální socialismus. Tehdy vznikla řada nových nahrávek, knižních publikací i jednotlivých statí, Mahler se stále častěji začal objevovat na programech koncertů a v repertoárech vokálních sólistů i orchestrů. Mahler však nebyl předmětem nactiutrhání a ponižování až za nacismu, který jej odsoudil k vymazání z dějin spolu s ostatními „zvrhlými“ a „rasově nevhodnými“. S četnými odpůrci se setkával již za svého života a příčinou nebylo pouhé nepochopení, na něž narážejí všechny jevy, přesahující okamžité chápání současníků. Pokud jde o Mahlera dirigenta, můžeme citovat z jednoho z nekrologů,

S

který vyšel po jeho smrti v Praze. Vystihuje podstatu: „Mahler dirigent byl vůči svěřenému personálu i vůči dílu samému subjektivní, přísný despota. Prvé dobře dotvrzovaly konflikty, které měl za svého dirigování se zpěvačkami a zpěváky, jimž bez pardonu oktrojoval své nazírání umělecké a své cítění, druhé opery a symfonie, jež retušoval a provedl. Při reprodukci uměleckého díla nebyl mu ani tak směrodatným obraz, jejž skladatel svými předpisy tempa, označením dynamickým aj. naznačil, nýbrž mnohem více obraz, jenž při studiu díla se vytvořil v něm samotném. S dílem, jež reprodukoval, takřka se ztotožňoval, jako by je byl komponoval sám.“ Mahlerovo reprodukční umění odešlo s ním, obraz o retuších v dílech, které provozoval, si lze utvořit jen na základě dochovaných partitur, s nimiž pracoval. Komplikovanější a komplexnější byl a je obraz Mahlera skladatele. Charakteristiky se v mnohém podobají, říkají, že byl „povaha bizarní,

VÝROČÍ

extrémní v projevech i prostředcích“, že „ovládá architekturu velkých celků, ale tříští se na neschopnosti vyjádřiti vše, a tak vysoce a ušlechtile, jak to cítí“, soudí také, že jeho melodická invence nebyla osobitá, nýbrž stála pod četnými vlivy od Mozarta po Wagnera, že sice ovládal umění polyfonie a instrumentace, neznal však vyváženost proporcí, utápěl se v přemíře zvukových efektů a tak dále. V jeho době se hovořilo o mahlerovské „módě“ a kupodivu mu tutéž nálepku přidělovali protivníci i stoupenci.

STRANA

lázeňské hosty hrály jen operety a frašky, poznal, co vše je třeba k tomu, aby se hodinový stroječek divadelního představení vůbec rozběhl. V Lublani už dirigoval opery a vystupoval také jako klavírista. V Olomouci nastoupil po kapelníkovi, který z jakýchsi utajovaných příčin utekl. Tamní ředitel vedl v Čechách několik scén a podle toho také divadelní hospodářství vypadalo. Mahler ovšem dokázal v souboru rozdmýchat oheň, jiskra jeho vlastního nadšení přeskočila a jeho hudební vedení začínalo vzbuzovat respekt i navenek. Nejisté finance divadla však měly za následek předčasné ukončení slibné sezony. V Kasselu Mahler narazil na pravý opak olomouckého ředitele, na bývalého důstojníka, vyžadujícího i v divadle strohou kázeň a bezpodmínečnou poslušnost svých rozkazů. Mahler měl tutéž vlastnost směrem k podřízeným, směrem k nadřízeným už méně a kasselské období proto nebylo prosto konfliktů; později však Mahler přiznal, že právě zde zjistil, jak potřebná je v divadle vůdcovská autorita.

PRAHA

Rodiče Gustava Mahlera: Bernard a Marie

Mahlerovo pražské působení trvalo od srpna 1885 do července 1886, tedy jednu sezonu. Zde začal jeho nelítostný boj proti tak zvané tradici, za kterou se podle jeho mínění skrývala pohodlnost, neochota věci měnit, a také obyčejný divadelní šlendrián,

KAPELNÍK Mahler vyrůstal v dvojjazyčném česko-německém prostředí trojí víry – židovské, evangelické a katolické. Rozpory jeho osobnosti i tvorby jsou často přičítány těmto střetáním, ačkoli neexistují doklady o tom, zda vůbec k nějakým docházelo, spíše naopak. Jihlava, místo Mahlerova dětství, je popisována jako německý jazykový ostrůvek, obklopený českým obyvatelstvem, kde vládla národnostní i náboženská tolerance. S prvními projevy antisemitismu se nejspíš mohl potkat až za studií na konzervatoři ve Vídni, ani k tomu však neexistují přímé doklady. Prošel kapelnickou zkušeností v lázeňském městě Bad Hall, v Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze, Lipsku a Budapešti a v každém z těchto měst zanechal stopu a postoupil o krůček výše. Během několika týdnů v Bad Hallu přišel do kontaktu s živým divadlem, a ačkoli se zde pro

Mahlerovo první pražské bydliště v roce 1885 v Rytířské ulici v domě U zlatého kola

3

jak říkal. V tehdejším Německém zemském divadle (Stavovském) dirigoval Wagnerova Tannhäusera a Mistry pěvce norimberské, především však samostatně nastudoval první dvě části Prstenu Nibelungova. Představil se rovněž jako koncertní dirigent, když v programu k výročí Wagnerova úmrtí 13. února 1886 řídil scénu z prvního jednání Parsifala, který tehdy podle provozovacích práv směl jako celek být uváděn pouze v Bayreuthu. V Praze Mahler poprvé v životě dirigoval Beethovenovu Devátou a Pražanům prvně představil Brucknera, i když pouze jednu větu z jeho Třetí symfonie. A konečně v Praze debutoval jako skladatel svými třemi písněmi, z nichž bohužel konkrétně zjistitelná je jen jedna, píseň Hans und Grete z roku 1880. Mahler navštěvoval i české Národní divadlo a seznámil se tak se Smetanovými operami. Smlouva, kterou měl již před pražským nástupem podepsanou v Lipsku, nedovolila, aby zůstal déle, v Praze však byl při pozdějších návratech vždy označován tak trochu za „domácího“, ať už byl přítomen pouze prostřednictvím svého díla, či osobně při návštěvách spojených s jeho vystoupeními, z nichž nejvýznamnější byla světová premiéra Sedmé symfonie roku 1908 za jeho řízení.

DALŠÍ PŮSOBIŠTĚ V Lipsku se Mahler setkal poprvé s osobností, jejíž autorita u orchestru přerůstala jeho vlastní. Prvním kapelníkem tamního Městského divadla byl Arthur Nikisch a Mahler si brzy uvědomil, že půjde o nesnadné soupeření. Nevydržel Mahler. Měl zde sice úspěch se svou rekonstrukcí opery Carla Marii von Webera Tři Pintové, kterou přivedl ke světové premiéře, sotva se však vyskytla nabídka jiného angažmá, využil jí. Novou štací byla Královská uherská opera v Budapešti. Rozhodnut vytvořit ze souboru skutečně uherskou operu, nechal překládat libreta do maďarštiny a prosazoval obsazení pouze z vlastních sil souboru, bez drahých hostů. Ansámbl i publikum si získal brzy, vytvořil si však také nepřátele, kteří v něm i přes jeho maďarizační snahy viděli Němce. V Budapešti uvedl svou První symfonii. U kritiky propadla, zlé jazyky přirovnávaly její „chaotickou hudbu“ k Mahlerovu chaotickému vedení opery a připojily se i oboustranné osobní antipatie po nástupu nového

VÝROČÍ

STRANA

intendanta. Mahler dal výpověď snad i s lehkým srdcem, vyhlídnut už měl Hamburk. V Městském divadle v Hamburku, kam nastoupil v březnu 1891, nalezl pole, na němž mohl své představy volněji rozvinout. Roku 1893 sem byli angažováni dva čeští pěvci, sopranistka Berta Foersterová-Lautererová a basista Vilém Heš; oba s ním později pracovali i ve Vídni. V sezoně 1893/94 zde Mahler uvedl Smetanovy opery – Prodanou nevěstu (s Bertou Foersterovou jako Mařenkou a Vilémem Hešem v roli Kecala), Dvě vdovy a Hubičku. Nastudoval a řídil zde také světovou premiéru Třetí symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Jako dosud všude, i zde se počáteční dobré soužití s vedením divadla začalo kazit. Příčina byla jistě (rovněž jako vždy) na obou stranách, v Mahlerově autoritativní povaze, v jeho nárocích, vybočujících často z daných možností, působila i určitá míra frustrace a čistě soukromé vlivy. Mahler věděl, že se už delší dobu hovoří o změně na postu šéfa vídeňské Dvorní opery. Aby zvýšil svou šanci v antisemitsky naladěných vídeňských kruzích, přestoupil v únoru 1897 ke katolické víře. Ve Vídni debutoval v květnu téhož roku Wagnerovým Lohengrinem, koncem srpna řídil kompletní Prsten Nibelungův, 4. října své nastudování Smetanova Dalibora a od 8. října byl oficiálně uměleckým ředitelem Dvorní opery.

Čtyři poslední roky života za oceánem se měly stát vrcholem a změnily se spíše v rezignaci a nakonec v tragédii. K energickým činům se rozmáchl v newyorské Metropolitní opeře (také zde uvedl Prodanou nevěstu, v americké premiéře a s Emou Destinnovou jako Mařenkou) i u Newyorských filharmoniků. Zatímco však ve Vídni narážel na zkostnatělou operní intendanci a nenávistné kritiky, v Americe selhal na samotném systému kulturních institucí. Teprve když od února 1911 přicházely hrozivé zprávy o jeho onemocnění, začala si Vídeň uvědomovat, koho ztratila – a rovněž Mahler si uvědomil, že k Vídni neodmyslitelně patří. Vymohl si převoz a přijel do Vídně zemřít.

OD MAHLERA K NOVÉ HUDBĚ

VÍDEŇ A ODCHOD Desetileté Mahlerovo působení ve Vídni formovalo profil její první operní scény pro přechod k inscenační praxi 20. století. Hodnocení jeho činnosti v čele Dvorní opery bylo a zůstalo rozporuplné, jako vše, co s ním souvisí. Přísný k sobě, vyžadoval pevnou kázeň od podřízených i od publika, které naučil chodit do divadla včas a donutil je vnímat inscenaci jako dílo a nikoli jako prezentaci pěveckých hvězd. Vynikajícího partnera získal v jevištním výtvarníkovi Alfredu Rollerovi; v jejich součinnosti vznikala na scéně syntetická díla, na něž pamětníci dlouho vzpomínali. Rovněž ve Vídni měl nadšené příznivce, ale také zavilé protivníky, kteří jej nakonec donutili z hlavního města monarchie odejít. Za vídeňských let ovšem Mahler dozrál jako skladatel. V jeho symfoniích se sešly oba základní proudy orchestrální hudby 19. století. Svým prvním

4

symfoniím podkládal program a udílel jim jména, obojí později – poté, co zjistil, že podobné berličky posluchačům pochopení znesnadňují, namísto aby pomáhaly – opět stáhl. Chtěl, aby jeho symfonie byly vnímány jako absolutní hudba, i tak však zůstávají znějící biografií, jakkoli je pro nás abstraktní. Snazší cestu k publiku měly Mahlerovy písně, i ony však překvapovaly. Mahler v nich zhudebňoval náladu, nikoli slova, a další hádanky kladly jejich citace v symfoniích.

V tvorbě Gustava Mahlera a jeho souputníka Richarda Strausse dospěl k vrcholu romantický orchestr. Mahler sledoval nástup mladého Schönberga, a ačkoliv přiznal, že jeho experimentům nerozumí, poskytoval mu na ně právo, jaké má každý poctivý tvůrce. Schönberg věnoval Mahlerovi svou Nauku o harmonii, která poprvé vyšla roku 1911, v roce Mahlerova úmrtí. Také Schönbergovi žáci, Anton Webern, Alban Berg, Viktor Ullmann a další skladatelé „vídeňské školy“, se k Mahlerovi plně přihlásili – jako jedni z prvních vůbec. Schönbergova přednáška, kterou pronesl roku 1912 v Praze, je úhelným kamenem vnímání Mahlera jako přechodu od 19. století k dvacátému. Definitivně byl Mahler jako průkopník „Nové hudby“ přijat ve zmíněných šedesátých letech, kdy se oživení jeho skladatelského odkazu setkalo s nástupem nové hudební avantgardy. Tehdy byly v jeho díle rozpoznány jevy jako emancipace zvuku, jenž se sám stává strukturním prvkem skladby, či opuštění bezpodmínečných souvislostí díla, jaké se projevilo v Mahlerově mísení „vznešeného“ a „triviálního“ a vedlo k principu hudební koláže. „Hudba Mahlerova budí buď nadšení nebo odpor, nikdy nenechává posluchače chladným,“ psalo se roku 1911 v již citovaném nekrologu. „I ten, komu zůstává cizí, má dojem zjevu neobyčejného, toužícího po nejvyšším... Umění mělo v něm svého kněze i proroka zároveň.“ € Vlasta Reittererová

DOKUMENT

STRANA

VYSOČINA je Mahlerovou

HUDBOU

O Pětiletý Gustav Mahler

„Od čtyř let jsem pořád provozoval hudbu a komponoval, i když jsem ještě neuměl hrát stupnice.“ Tak popisuje šestatřicetiletý Gustav Mahler (1860–1911) intuitivní počátky svého hudebního vývoje. Není důvod mu nevěřit – známe ostatně jeho nejranější fotografii, kde je zachycený v jihlavském fotoateliéru: pětiletý, sotva větší než vedle stojící židle, jednou rukou drží klobouček, druhou „jistí“ na židli ležící notový záznam. Možná písnička věnovaná matce, možná jen volný trs tónů. Ten malý židovský chlapec na snímku připomíná smutného pierota, melancholického samotáře, křehké ptáče, poznamenané jakýmsi nepopsatelným bolem a existenciálním strachem. Přitom žije v zajištěném rodinném prostředí (ambiciózní otec Bernard, který se z venkovského povozníka vydrápal až na jihlavského obchodníka, stále zvětšuje svůj kapitál a rozšiřuje provozovny), Židé už nejsou v monarchii separováni a bez možnosti stěhování jako doposud a ještě se nenarodil Hitler. Je to příznivá doba pro talentovaného židovského hudebníka z provincie, kterému se

za pomoci rozličných andělů v lidské podobě otevírá svět – nejdříve Praha a následně i Vídeň. Ale jakýsi vrostlý osten úzkosti v něm bude vězet už napořád. Můžeme se planě dohadovat o traumatizujících zážitcích z dětství – častá úmrtí sourozenců a zvlášť milovaného bratra Ernsta, domácí násilí a časté roztržky mezi rodiči („hodili se k sobě asi jako oheň a voda“), panovačný otec i hledání vlastní identity, vzpomeneme-li na jeho známý výrok o trojím vyhnanství (jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci a jako Žid na celém světě). Ale pak tu byla zneklidňující i tišící krajina Vysočiny, která Mahlera obklopovala patnáct let, což je v jeho krátkém životě podstatná a formující etapa. Vysočina jihlavská s německým jazykovým ostrovem, se synagogálními zpěvy, katolickou liturgií a vojenskou kapelou, ale také český vysočinský venkov a jízdy za příbuznými a přáteli, lidové slavnosti, venkovské tancovačky i vytrubování postiliónu.

Rodný dům v Kalištích

5

Cesty z Větrného Jeníkova a Herálce, obzor kótovaný vytrčeným dvojzubem hradu Lipnice, pásem Železných hor a z druhé strany Blaníkem, řekou Sázavou, údolím Želivky. Máme nespočet důkazů, že Gustav Mahler tuto krajinu důvěrně poznal a z ní čerpal. A v jeho symfoniích nacházíme usvědčující místa, kterak Vysočina „vstoupila“ do díla. Vysočina je krajinou elegickou, podloženou tvrdou žulou a zvrásněnou do dramatického reliéfu. Prudká stoupání, alejové cesty s výhledy, chlumy s potoky i solitérní lípy, vesnice s hospodami a palírnami, městečka s kostelem a hřbitovem na stráních. Kolektivizace 50. let a novodobé budovatelství leccos zničily a proměnily se i charaktery místních lidí, ale i přesto tam můžeme dodnes nacházet stopy Mahlera, jeho rodu a hudby. Je to až překvapující – sto padesát let od jeho narození, a přesto „číst“ Vysočinu skrze Mahlera není až tak nemožné. Zvlášť když v té krajině od narození žijete.

DOKUMENT

KALIŠTĚ Prudká zatáčka nad kostelem se ohýbá podél hospody – rodného domu GM. Bronzová deska osazená na průčelí v roce 1960, Knoblochův ostře řezaný profil tváře GM – výrazně modelovaná lebka potažená tenkou kůží, vystouplá čelist, umanutá hrana nosu, vysoké nervní čelo, vlasy sčesané na zátylek. Když odpoledne praží slunce, bronzová deska žhne jako průrva do jícnu země. GM se tu narodil 7. 7. jako druhorozený (na svět ho přivedla vyhlášená porodní bába z nedalekých Lohenic). Prvorozený Isidor se rok před tím utopil ve studni na dvoře. Původní hostinec v roce 1937 vyhořel, tento postaven na stejných základech. Z dětství si pamatuji hostinskou paní Kratochvílovou, chodili jsme sem na žlutou limonádu a tatranku, i na její krabici plnou dopisů

STRANA

od ctitelů Mahlerovy hudby a novinových výstřižků. V obchodních záznamech otce Bernarda Mahlera čteme i jméno místního ševce Kořenáře – byl zřejmě levnější než konkurence ve městech, a tak jeho služeb využívali Mahlerové i po přestěhování do Jihlavy. Dodnes tu Kořenářovi bydlí. Vinopalna, kterou měl v Kalištích pronajatý Gustavův otec, už nestojí. Ale na cestě směrem na Ledeč, vedoucí náhorní plošinou mezi břízami, je možné o polednách zahlédnout stín koněm taženého vozu, který mezi slámou veze klavír.

LEDEČ NAD SÁZAVOU Posázavské městečko rozťaté řekou, hrad, kostel, synagoga, vydlážděné náměstí. Odtud pocházela Mahlerova matka Marie Hermannová, dcera majetného obchodníka a mydláře. Právě

v Ledči se s ní seznámil na jedné ze svých rozvážek lihovin „učenec na kozlíku“ Bernard Mahler. To Marie přinesla do manželství velké věno (3500 zl), což Bernardovi umožnilo pořídit si v Kalištích domek s hostincem. V Ledči byl po narození Gustav obřezán kohelem Davidem Krausem, Ledeč se pro něj stala místem i jinak iniciačním – při jednom pobytu u prarodičů, kterým Bernard posměšně říkal „vévodové“, se čtyřletý Gustav ztratil a byl nalezen na půdě domku, jak břinká do klavíru. Při cestě do Jihlavy si nástroj doslova vyplakal, a tak Bernard pro něj poslal druhý den povoz. Jaké to zisky podivuhodnou hrou osudu – první klavír vezený z Ledče do Jihlavy hrbolatou Vysočinou, ale také Marie Cihlářová z Pavlova u Ledče, která sloužila v rodině Mahlerů a malému Gustavovi

6

zpívala české lidové písničky a vodila ho do katolických kostelů. V Ledči však došlo ještě k jednomu kurióznímu setkání – dospívající Gustav Mahler tam trávil část svých prázdnin u tety Barbary Freischbergerové a setkal se zde s malým Josefem Stránským, který později vzpomínal: „Když jsem byl jednou pozván na odpolední kávu k Freischbergerům a náležitě poučen, jak se chovat, překročil jsem práh hostitelky. Paní nám plna pýchy sdělila, že čeká další hosty, svého synovce, miláčka rodiny a skladatele a jeho přítele. Netrvalo dlouho, a oba se objevili. Jak plynul hovor u stolu, Mahler mě pohladil po vlasech a zeptal se na mé jméno, a ihned se ptal, zda-li nejsem příbuzný učitele Stránského, pro kterého složil smuteční hymnu na královnu Marii Annu.“ Nejen že se tu hovoří o neznámé

DOKUMENT

a nedochované Mahlerově juvenilní partituře, ale v zapadlé Ledči u kávy tehdy nikdo nemohl tušit, že za třicet let, v roce 1911, se Stránský stane Mahlerovým nástupcem za dirigentským pultem v New Yorku.

ŽELIV Údolí s premonstrátským klášterem. A na druhém břehu Želivky lihovar, ve kterém v letech 1878–1882 Gustav trávil několikeré prázdniny u rodiny svého spolužáka a věrného přítele Emila Freunda (1859–1928), svého pozdějšího právního poradce a správce majetku. Můžeme tušit, že domů do Jihlavy se mu moc nechtělo, ale přesně nevíme, jak mladí studenti prožívali srpnové želivské dny, co dělali a kam chodili. V dopise z roku 1881 Mahler píše Freundovi o „nejkrásnějších dnech v Želivě“ a děkuje

STRANA

jeho rodičům za přátelské přijetí. Za těmito slovy se však skrývá tragické poznamenání z předcházejícího roku. Do dvacetiletého Mahlera se v Želivě zamilovala Freundova křehká příbuzná Marie a z neopětované lásky spáchala sebevraždu. Když se to Mahler dozvěděl, doslova zaúpěl: „Víšli o jediném šťastném člověku na této zemi, rychle mi o něm pověz, dokud neztratím ještě tu trochu chuti do života.“ Nešťastná láska a nenápadný hrob Marie Freundové v rohu humpoleckého židovského hřbitova, zarůstající břečťanem, patří neodvratně k Vysočině i k Mahlerovým tónům. Kdyby bylo více místa, jistě by bylo záhodno v mahlerovském vysočinském stopování pokračovat a vyprávět – třeba o tom, jak jsme před lety s mahlerovským badatelem prof. Rychetským objevili ve vsi Chmelná ve staré stodole

zdivo bývalé synagogy, ve které zpíval první známý mahlerovský předek Abraham Jakob, a obyvatel domu se stodolou, devadesátiletý Ladislav Staněk, si pak nemohl zvyknout na výpravy mahlerovců z celého světa; nebo o Jihlavě s domem Mahlerů ve Znojemské ulici, učitelích hudby, prvním koncertním sálem i hroby rodičů, o Lipnici s výčepem příbuzných Bondyů (kam později docházel hrát karty Jaroslav Hašek), o židovském hřbitově v Humpolci s hrobem Gustavovy babičky, o Habrech s domem Steinerů. Všechna tato místa jsem s mikrofonem prolezl a výsledkem se stal třídílný dokument Mahler Gustav z Kališť, který se v repríze vysílá ve výroční Den Gustava Mahlera 7. 7. 2010. A ještě na závěr si neodpustím malou poznámku o přijatém i nepřijatém hudebním proroku doma na Vysočině.

7

Před několika lety se postavilo brněnské biskupství proti provozování Mahlerovy hudby v jihlavském kostele sv. Ignáce s úsměvně trapnou poznámkou, že se nejedná o liturgickou ani duchovní hudbu a do kostela nepatří. Když odhlédneme od toho, že Mahler byl praktikující katolík, jeho hudba proniká k základním otázkám života a smrti a odvážila se dotknout tak zásadní i závratné náboženské otázky, jakou je Vzkříšení, tak můžeme poznamenat, že Mahlerova hudba se klene nad všechny biskupské komise, nad ubohá handrkování i nad samotnou Vysočinou a dotýká se Božích úst. € Miloš Doležal

UDÁLOST

STRANA

7. 7. 2010

DEN S S

Gustavem Mahlerem Světový skladatel a ve své době prvořadý dirigent Gustav Mahler se narodil a dětství prožil u nás na Vysočině, jeho kořeny do určité míry tkví v českých zemích a nic se na tom nedá změnit. Zvěsti, že někteří Rakušané možná – diplomaticky řečeno – nebudou příliš prožívat tuzemské oslavy 150. výročí skladatelova narození a počkají si až na příští rok, kdy budou moci náležitě připomenout sté výročí jeho úmrtí na svém území, mají trochu smutný podtext. Nemění však nic na skutečnosti, že 7. červenec bude letos u nás výrazně mahlerovský, a to s účastí všech, kdo s tím nemají problém, a že na stanici Vltava budeme mít Den s Gustavem Mahlerem. Mahlera si my Češi jistě nehodláme pošetile uzurpovat, jen si s určitou dávkou potěšení dovolujeme připomenout, že do pokladnice evropské kultury přispěl vybaven mimo jiné i zážitky z Jihlavy a s rodinným zázemím několika generací žijících v Posázaví. Jako mladý dirigent působil

také krátce v Olomouci a jednu sezonu v německém divadle v Praze. Převážnou část nedlouhého života byl pak ovšem Vídeňanem. Přátelil se s Josefem Bohuslavem Foersterem a jeho ženou, významnou pěvkyní, uvedl v Opeře ve Vídni Dalibora a v Metropolitní opeře v New Yorku Prodanou nevěstu a svou Sedmou symfonii dirigoval při světové premiéře v Praze. Česky však patrně neuměl, možná jen v dětství jazyku trochu rozuměl. Společnost Gustava Mahlera, která navazuje na své předchozí aktivity z devadesátých let, zejména na obnovu jeho rodného domu v Kalištích u Humpolce, chce při poukazování na tvorbu Gustava Mahlera přispět k cílevědomé prezentaci a propagaci této osobnosti, a to s akcentem na její česko-německo-židovské kořeny a vazby ke zdejšímu regionu i na její mezinárodní rozměr. Jihlava v ten den dopoledne v nově řešeném parkovém prostoru u historických hradeb odhalí Mahlerovi

pomník, symbolicky na místě někdejší synagogy vypálené místními německými nacistickými aktivisty v roce 1939. Už od těchto chvil bude stanice Vltava o mahlerovských oslavách aktuálně informovat. Mahlerově tvorbě a hudbě jeho doby bude současně zasvěceno ranní Rondo i dopolední Matiné. V poledne pak zazní písně jeho ženy Almy v záznamu z koncertu na Pražském jaru. Své příspěvky chystá i literární redakce. Hlavními položkami Dne s Mahlerem budou tři přímé koncertní přenosy – dva z Vysočiny a jeden z Prahy. Vrcholem festivalu Hudba tisíců – Mahler Jihlava, rozvrženého na dobu od května do července a s centrem v krajském městě, bude letos koncert v Mahlerově rodném domě v Kalištích, kde světoznámý americký barytonista Thomas Hampson za doprovodu klavíristy Wolframa Riegera přednese jeho písně. Hampson byl mezinárodním patronem rekonstrukce této památky a vystoupil v obci již v roce 1998 při

8

otevření domku. Zhruba hodinový recitál začíná v 15.00 hod. O dvě hodiny později se v Kalištích koná další koncert; i ten vysíláme v přímém přenosu – jde o repliku jihlavského vystoupení vojenské dechové hudby v roce 1874, tedy v době, kdy Mahlerovi bylo čtrnáct. Zazní skladby Franze Schuberta, DanielaFrancoise-Esprita Aubera, Johanna Strausse, Richarda Wagnera, Ludwiga van Beethovena, Franze Massaka, Philippa Fahrbacha a Josefa Franze Wagnera. Koncert připravuje Hudba Hradní stráže a Policie České republiky a podle dramaturga Josefa Šebesty tak bude možné zažít, co mohl malý Mahler v posádkovém městě plném vojáků slyšet. Podobný repertoár a k tomu ještě rovněž nejrůznější každodenní vojenské signály budoucího hudebního skladatele zcela jistě ovlivňovaly, lze to ostatně v jeho hudbě – v symfoniích i v písních – docela snadno vyposlouchat. Večerní čas je pak na Vltavě naplánován pro přenos koncertu České filharmonie, která v Rudolfinu s dirigentem Christophem Eschenbachem, pěvkyněmi Simonou Šaturovou a Yvonne Naefovou a Českým filharmonickým sborem Brno hraje Mahlerovu 2. symfonii zvanou Vzkříšení. K letošnímu jubileu byla vypěstována i nová odrůda růže s názvem Gustav Mahler. Je výsledkem dlouholeté práce šlechtitele Josefa Urbana ze Želešic u Brna. Vůně růží je věc, která se těžko sděluje prostřednictvím rozhlasových vln, ale přesto se jistě i o mahlerovských růžích, zasazených nově do tamního rosaria, v našem vysílání z Kališť bude mluvit. € Petr Veber

SCHŮZKY S LITERATUROU

STRANA

OTEC BÁSNÍKA V poznámce k výboru z prozaického díla Lva Blatného Servus, Ser-váci napsal jeho editor Ivan Wernisch věty, nad nimiž je nutno se hlouběji zamyslet. Píše: „Pokud je dnes Lev Blatný někomu znám, pak především jako otec básníka Ivana Blatného. Nedožil se velkých úspěchů a v literárních příručkách bývá zpravidla odbýván označením ‘expresionista‘ nebo ‘moravský expresionista‘, tedy jako okrajový, krotký a dnes již překonaný experimentátor. To je křivda.“ S těmito větami lze víc než souhlasit, neboť přesně charakterizují postavení Lva Blatného v české literatuře. A o tom, že je to postavení nespravedlivé a těžko zdůvodnitelné, svědčí nejen básně v próze, jež Wernisch zahrnul do zmiňovaného výboru, ale i ostatní tvorba: dramata: Tři (1920), Kokoko-dák (1922), Vystěhování (1923), Říše míru (1927), Smrt na prodej (1929); prózy: Vítr v ohradě (1923), Povídky v kostkách (1923), Povídky z hor (1927), Regulace (1927), Housle v mrakodrapu (1928) a Tajemství Louvru (1928). Lev Blatný (1894–1930), od jehož úmrtí uplyne 21. června 2010 osmdesát let, byl synem regenschoriho (žáka Leoše Janáčka) a svým okolím vnímán jako vážný adept studia práv a milovník hudby. Před odchodem do Prahy mu přátelé vydali útlý svazeček básní, jejž pojmenovali Vzkazuji. Studia práv přerušila první světová válka a Lev byl povolán do rakousko uherské armády. Martyrium, které ho čekalo v letech 1915–1918 v Haliči, Bukovině, Sedmihradsku a Albánii, ukončila paradoxně vážná choroba. Z lazaretu

V

v albánském Skutari byl s tuberkulózou plic převelen do armádního sanatoria v Jevíčku. Po celou dobu si psal se svou milovanou dívkou Zdenkou, která byla jeho pravým opakem. Na rozdíl od vážného a přemýšlivého Lva překypovala temperamentem, touhou po cestování a společenském životě. Zdena Klíčníková (1896–1933) byla poslední ze čtyř dětí majitele optického a mechanického závodu v Brně, komerčního rady Arnolda Klíčníka. Její životní dráha začínala v nesporně lepších existenčních podmínkách než dráha jejího budoucího muže. Ačkoliv absolvovala jen gymnázium, byla všestranně vzdělaná a kromě hry na klavír se věnovala zejména divadlu. Pro Lva Blatného byla životadárným gejzírem, který mu pomáhal překlenout válečná léta. A byla to právě Zdenka, která dosáhla toho, že byli takřka na samém konci války – 16. května 1918 – oddáni. Narození syna Ivana – budoucího básníka – 21. prosince 1919 a ukončení studia práv způsobily, že Lev Blatný nalezl toužebně očekávané rodinné zázemí a mohl se plně soustředit na svou literární činnost. Kromě toho, že

Vlevo: Lev Blatný s rodiči, vpravo novomanželé Blatní

stál spolu s dalšími u vzniku Literární skupiny a časopisu Host, působil v letech 1925–1928 jako lektor a dramaturg Národního divadla v Brně. Z korespondence manželů Blatných, která se uchovala v soukromém archivu profesora Jana Šmardy, Ivanova bratrance, vznikl rozhlasový pořad Drahá Zdenko, Milý Lvíčku. Niterná zpověď milenců, reflektující tíživé období válečného odloučení, vrcholí sňatkem a podává svědectví o následujícím životě, který končí dlouhou očekávanou a zákeřnou smrtí Lva Blatného. Krátká společná cesta, která byla Zdeně a Lvu Blatnému vymezena, nadaný syn, jehož první literární kroky otec sledoval, rezonují v dopise, jejž Blatný poslal své ženě z rožnovského sanatoria rok před svým úmrtím – 30. 6. 1929: „Vzpomínám (velmi často) na Rivieru, kde jsme zvesela vstávali a s humorem se ukládali k spánku. Mnohdy se mi zdá, že jsem nikdy před tím (a snad ani potom) neprožil tak intenzivní rozkoš spokojenosti a lásky jako v těch několika dnech tam. To krásné souznění zcela pro sebe uzavřené trojice, mámy, táty a syna a přece oddané světu a jeho krásám a rozkoším.“ € Marie Valtrová

 Český rozhlas 3–Vltava: Schůzky s literaturou, 20. 6. 2010 ve 20.00 hod.

9

ROZHLASOVÁ HRA

STRANA

KEEP SMILING ANEB LÉTO S BRITSKOU KOMEDIÍ TO SI DÁM LÍBIT! DO TOHO, AŤ HRAJOU! A AŤ TO PĚKNĚ KOUKAJ ZKOMEDIT! CO ŽE TO BUDE? ŇÁKÝ ŠPRŤOUCHLATA? Verše z úvodu Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy (v překladu HRA SE VŠÍM VŠUDY. Martina Hilského) nás zavedly do svěPRÝ I SE ZÁPLETKOU.

V

ta britské veselohry. A právě průřez touto oblastí jsme pro vás na letní sobotní odpoledne na Vltavě připravili. I když shakespearologové vedou spory o tom, zda Zkrocení zlé ženy není vůbec první komedií velkého alžbětinského dramatika, není to podstatné. K nejranějším Shakespearovým komediím sice Zkrocení patří, ale prozrazuje už pero skutečného mistra. Italská Padova je zde kulisou pro originální milostné zápolení dvou silných osobností, Petruchia a Kateřiny, které se vymykají z konvencí své doby. Jejich

souboj je plný vtipných nápadů a osobitého humoru, ale i pochopení, hlubokého citu a vzájemného respektu. Svéráznou ústřední mileneckou dvojici, která se vzájemně zkrotí láskou, tentokrát ztvárnili Barbora Hrzánová a Otakar Brousek ml. Ale ač o ní mluvíme v úvodu článku, tato komedie tvoří závěr naší malé přehlídky a vy si ji můžete poslechnout 21. srpna ve 14 hodin. Vraťme se tedy na začátek. Pouť za anglickým divadelním humorem zahájíme v sobotu 3. července jedinou skutečně „anglickou“ komedií Williama Shakespeara Veselé paničky windsorské. V tomto jediném případě totiž umístil slavný autor děj své komedie do anglických realit. Traduje se, že ji napsal za čtrnáct dnů, a především že si hru od Shakespeara objednala sama královna Alžběta, neboť ji v prvním dílu hry Jindřich IV. nadchla postava rytíře Jana Falstaffa. Chtěla proto svého oblíbence vidět na jevišti znovu a svou objednávku navíc konkretizovala – chce ho vidět zamilovaného. Hlavní dějovou linku tvoří námluvy měšťanské dcery Anny, o kterou se uchází hned několik nápadníků. Divácky nejznámější je ovšem právě vedlejší příběh rytíře Johna Falstaffa, který usiluje o přízeň dvou windsorských paniček. V inscenaci uslyšíte legendy českého herectví – Jana Pivce, Petra Haničince, Jaroslava Vojtu, Rudolfa Hrušínského, Vlastu Fabiánovou, Emu Skálovou, Marii Tomášovou a další. Po alžbětinské epoše tvořila jednu z dalších významných etap anglické divadelní poetiky takzvaná restaurační komedie. K té bývá řazen i Georgie Farquhar (1678–1707). Známé jsou jeho komedie Verbíř (posloužila i jako základ Brechtovy hry Bubny a trumpety)

10

a především Galantní lest, kterou autor dokončil na smrtelné posteli. S velkou dávkou inteligentního, satirického i robustního lidového humoru vypráví historku o dvou zchudlých londýnských kavalírech, kteří si ve venkovském městečku dopomůžou nejen k penězům, ale i k životním družkám. V inscenaci Hany Kofránkové hrají Rudolf Pellar, Viktor Preiss, Michal Pavlata, Bořivoj Navrátil, Jan Novotný, Martin Štěpánek, Jiří Hálek, Vlastimil Zavřel, Antonín Molčík, Jaroslav Kepka, Blanka Bohdanová, Ljuba Krbová, Daniela Kolářová a další. Poslechnout si ji můžete v sobotu 10. června. Richard Brinsley Sheridan se proslavil jako dramatik a i jeho vlastní život by mohl posloužit jako námět pro divadelní hru či výpravný film. Narodil se 30. října 1751 v Dublinu, ale již záhy se s rodiči přestěhoval do Londýna, místa, které mu dalo mnoho šťavnatých podnětů pro jeho tvorbu. V roce 1772 coby jednadvacetiletý utekl se svou láskou a herečkou Elizabeth Linley do Francie a jejich cesta se neobešla bez mnoha dobrodružství včetně souboje. Jako divadelní tvůrce se Sheridan představil veřejnosti v roce 1775, když uvedl v divadle Covent Garden Theatre premiéru své prvotiny Rivalové. Setkal se ovšem s tvrdou kritikou ze strany odborníků i laické veřejnosti. Přesto se své divadelní dráhy nevzdal. Roku 1776 se stal majitelem divadla Drury Lane, kde o rok později uvedl premiéru hry Škola pomluv, stěžejního díla své tvorby. Ve své době skandální hra mu zaručila divadelní nesmrtelnost. Příběh hry je celkem prostý: Sir Oliver Surface se po letech strávených v Indii vrací zpět domů a hodlá si otestovat své dva synovce – Josepha a Charlese, aby věděl, komu z nich odkázat své nemalé

ROZHLASOVÁ HRA

STRANA

Královské divadlo Covent Garden. Rytina od Augusta Pugina a Thomase Rowlandsona.

jmění. Tento vážný problém dává nekonečný prostor přetvářce, intrikám a podvodům a jeho řešení se stává labužnickým soustem pro místní drbny obého pohlaví. V osmdesátých letech si k roli dramatika Sheridan přibral ještě roli politika. Postupně zastával dokonce několik důležitých funkcí v parlamentu a na ministerstvu financí. Roku 1809 jeho divadlo vyhořelo, čímž Sheridan přišel o veškerý zdroj financí a o čtyři roky později byl pro dluhy uvězněn. Po třech letech, 7. července 1816, umírá. Klasickou komedii mravů v režii Josefa Henkeho poslouchejte 17. července.

„Když se hraje komedie, nezajímá mě, že se diváci smějí: rozesmát publikum dokáže každý hlupák. Chci vidět, kolik z nich, ať už se smějí nebo jsou vážní, je naměkko. A k tomu nestačí, aby herci dokonale chápali můj záměr. Toho se nedosáhne jinak než uměleckou krásou provedení, která předpokládá dlouhý a namáhavý výcvik a intelektuální úsilí, po nichž moje hry volají, třebaže se na to netváří dost vážně“, napsal druhý Ir, jehož dílo si v naší přehlídce britské komedie připomeneme – George Bernard Shaw. A doufejme, že by snad byl s nastudováním své nejznámější komedie Pygmalion Jiřinou

Bohdalovou a Milošem Kopeckým spokojen. Vy to bude moci posoudit 31. července ve 14 hodin. O týden později, tedy 7. srpna, bude na programu komedie dalšího, tedy již třetího Ira ve službách anglického humoru. Nejde o nikoho menšího než o Oscara Wilda. S jeho vtipnými konverzačními komediemi Ideální manžel a Jak je důležité míti Filipa se jistě setkal každý, ať už v původní, filmové nebo dokonce muzikálové podobě. Narodil se v irském Dublinu, ale přesto, že jeho matka, spisovatelka a básnířka, se angažovala v protibritském hnutí Mladé Irsko, Wilde šel zcela jinou cestou a do konfliktu s tehdejšími zákony se dostal z jiných důvodů. Málokdo si dnes vzpomene, že po studiích v Oxfordu Wilde získával autorské ostruhy nejdříve jako básník. Ještě více však na sebe upozorňoval jako nepostradatelný host londýnských salónů. Zde oslňoval břitkými epigramy, aforismy a ironickými paradoxy. Psal pohádky, eseje, povídky a až po svém nejslavnějším románu Obraz Doriana Graye se začal prosazovat také jako autor salónních komedií. První z nich byla právě brilantní konverzační hra o ženě s tak zvaně pochybnou minulostí, Vějíř lady Windermerové. Přesto, že řadu těch nejpopulárnějších Wildeových dramatických děl zahajuje, nechybí jí nic z toho, co je pro tohoto autora charakteristické. Až dosud jsme často sledovali v rámci britské komedie „irskou spojku“. Nyní může našinec najít s uspokojením stopu českou. Alespoň trochu. Tom Stoppard se narodil jako Tomáš Straussler v roce 1937 ve Zlíně v rodině židovského lékaře Baťovy nemocnice. Roku 1939 se doktor Straussler odstěhoval do Singapuru. Později ale zahynul jako dobrovolník

11

britské armády. Zbytek rodiny se přestěhoval do Anglie, kde se matka znovu provdala za Kennetha Stopparda. Tom Stoppard se proslavil shakespearovskou parafrází Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi, ale i čeští diváci ho mohli poznat (hlavně po roce 1989) jako autora divadelních her (Pravý inspektor Hound, Jsem volný jak ten pták, Skokani, Travestie, To pravé, Hapgoodová, Arkádie, Rock’n’Roll) a filmových scénářů (Brazil, Zamilovaný Shakespeare, Enigma). V sedmdesátých letech se Stoppard angažoval v problematice lidských práv v zemích východního bloku. V roce 1977 jako člen Amnesty International navštívil bývalý Sovětský svaz a Československo, kde se setkal s Václavem Havlem. Je nositelem Řádu Britského Impéria, roku 1997 byl pasován královnou Alžbětou do rytířského stavu a roku 2000 se mu dostalo i nejvyššího osobního ocenění Order of Merit. V naší přehlídce si jeho dílo připomeneme absurdní komedií Albertův most. Hlavním hrdinou je bývalý student filosofie, který smysl svého života najde v natírání železničního mostu. V sobotu 14. srpna v hlavních rolích uslyšíte Jiřího Krampola, Miroslava Macháčka, Janu Drbohlavovou, Marii Vášovou, Ivo Gübela, Jaroslava Moučku a další. O britském humoru se s oblibou říká, že je suchý. Nevím, jestli to zcela vystihuje šťavnatost Shakespearových slovních eskapád, Shawovu sžíravou ironii, originalitu i hloubku Wildových paradoxů a Stoppardův smysl pro absurditu. Nicméně vám nabízíme „hry se vším všudy, prý i se zápletkou“ a věříme, že se budete dobře bavit. € Martin Velíšek

POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT

STRANA

12

LUDVÍK VACULÍK:

(čti √l)

Měl jsem pocit lehkosti, opojný a nebezpečný: byla to lehkost nad mé síly, tížila mě. V červnu jsem se na sjezdu spisovatelů zbavil dlouhé viny za mlčení v bezmoci a byl za to zbaven členství ve straně (v KSČ – poznámka pro mladé čtenáře a posluchače). Potom, protože jsme za trest pozbyli Literárních novin, jsem přišel o zaměstnání. Dostal jsem, myslím, neplacenou dovolenou se stipendiem od Literárního fondu, bral jsem tedy náhradní plat a měl za něj stvořit nějaké dílo. Tedy skoro ideální okolnosti pro spisovatele, jenže pod neviditelnou a nepoznanou hrozbou: začala si mě zvát Státní bezpečnost. Mohl jsem přemýšlet, o čem mi napadlo, ale do všeho se mi drala myšlenka jedna: toto nevydrží, kdesi se sbírají blesky. Kulturní a společenský život pražský šel s lehkomyslnou sebeironií dál: Zaútočili jsme opovážlivě a čekáme odvetu, proti níž pak už nemáme další zbraně, to bylo všecko. Po euforii dne přicházela v noci vždy úzkost. Mrzutí rozvážlivci pravili: Bylo to přece už docela dobré, museli jste to zkazit? — Jinými slovy to bylo to, co prý řekl Jiří Hendrych, opouštěje jménem ÚV KSČ protestně tribunu našeho sjezdu: Tak, a tím jste prohráli

FOTO — BOB PACHOLÍK

ODMOCNINA Z L NA PODZIM TOHO ROKU všecko! — My však všecko vyhráli, režim Antonína Novotného padl, přišla chvíle úžasné svobody. Když pak byla potrestána přátelskými armádami a následoval pomalý a dlouhý pád hluboko pod původní bídu, pravili ironici: Sorry, Tony! Ale na podzim toho roku 1967 ještě setrvačně běžely i některé dobré děje, schválené před naší vzpourou. Podle blahovolného jarního usnesení měly začít čtrnáctidenně vycházet Filmové a televizní noviny. A mě potkala nezapomenutelná příhoda, pěkná, která ještě zvětšila mou úzkost z osobní svobody a volnosti. A. J. Liehm mi vyřídil čísi nápad, abych pro ty noviny psal fejetony; pod pseudonymem či značkou, protože mé jméno se nesmělo nebo snad jenom nehodilo, už nevím, tisknout. Liehmově nabídce jsem se zasmál: O čem bych psal, když do kina nechodím a televizi nechci, jsem proti. On řekl: Tak do kina si někdy zajdi, to bys měl, a piš proti televizi, když jsi proti ní! Radím ti, vem to, protože mít své noviny. které ti otisknou všechno, takovou pozici má v Evropě málokdo. — A co a jak v Evropě je, v té otázce jsme všichni v Literárních novinách pokládali A. J. Liehma za prvočíslo.

FOTO — BOB PACHOLÍK

POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT

Ludvík Vaculík čte své texty v roce 2010

A tak jsem v tísnivé době, pod vládou rozčileného stranického aparátu, našel nepochopitelně svobodomyslného vydavatele, jenž mi nikdy neškrtl ani slovo. A cenzura jen asi jednu větu. Že by se nezajímala a nedověděla, kdo to píše, je nemyslitelné. Já jsem ovšem sám určoval její chování podle svých zkušeností a nad jejím jednáním jsem začínal žasnout: snesla každý vtip a narážku, ano i přímou kritickou myšlenku, jen když v ní nebyla výslovně jmenována žádná konkrétní KSČ, žádný prezident ani ministr. Jako by mi vyčítavě vzkazovala: Vidíš, aspoň tak kdybys byl na tom sjezdu rozumně mluvil!

STRANA

Značku vynašel jsem si takovou: √l . Je to odmocnina z písmene 1 a je to i VL. Zůstal jsem za tou značkou, i když poměry se od začátku roku 1968 obrátily a redakce by si byla přála, abych se zjevil. Mně však se hra se značkou zalíbila. Zkušenost z Filmových a televizních novin mi ukázala, jak výhodný žánr je fejeton a jak je dobré muset pravidelně odevzdat svou dávku. Dodnes, jda Valentinskou ulicí na Starém Městě, pohlédnu na dveře, kam jsem vždy na poslední chvíli donášel své přesně odpočítané řádky. Odevzdával jsem je nejčastěji a rád do rukou redaktorky Drahomíry Novotné, protože ona se s nevyléčitelným zlozvykem všech redaktorů vždycky nejprve podívala na konec, teprv pak posoudila nadpis a pobaveně, nebo pochmurně se usmála. Stálo tam vždycky někde načaté červené víno, nabízeli mi sklenku, nebo kafe, mlčelo se na aktuální témata, bylo to tam povzbudivě klidné. Redakce vypadala jako nevyhovující krejčovská dílna. Rád jsem si chodil i dělat korekturu. Všecko s pocitem jak při balonovém létání, tak bezpečném a lehkém až do pádu. € Poznámka redaktorky pro mladé čtenáře a posluchače: „Oním rokem“ je rok 1967 a texty psané pod značkou √l byly prvními publikovanými fejetony Ludvíka Vaculíka. Byl to předobraz jeho Posledního slova, které tiskne v Lidových novinách od roku 1989 až do dneška. Od roku 2008 si tyto texty spolu s dalšími, jež nebyly dosud nikdy publikovány, můžeme přečíst v knize Tisíce slov. V Pokračování za pět minut uslyšíte Ludvíka Vaculíka své texty číst.

 Český rozhlas 3–Vltava: Pokračování za pět minut, 20. srpna 2010, 20:00–22:00 hod.

13

VÝROČÍ

STRANA

ROBERT SCHUMANN

Neúnavný šiřitel poetické budoucnosti Kdo věří na astrologická znamení, může v Robertu Schumannovi spatřovat typického představitele znamení Blíženců: ti se rodí obdařeni mnoha talenty, umějí si svým entuziasmem snadno získat přízeň druhých. Vnější společenský úspěch je ale vykoupen melancholií a pocitem rozpolcenosti. To první u Schumanna vyústilo v duševní chorobu; své mnohovrstevnatosti dal průchod v literárních postavách Eusebia a Florestana, hrdinech svých kritik-esejů.

K

Přehlédneme-li celek Schumannova díla, nelze si nevšimnout tendence soustředit se v určitém období na jeden žánr. Tak je Schumannův rok 1840 rokem písňových cyklů, po něm následují roky symfonické, komorní, oratorní či duchovní hudby. V žádném z těchto žánrů nebyl takovým průkopníkem jako Beethoven, Schubert, Liszt nebo Wagner, ale pro ty, kdo přišli po něm – Wolf, Mahler, Ravel a další – znamenala Schumannova tvorba velkou inspiraci. Nemluvě o jeho estetických názorech, které původně razil kroužek Davidovců, ale z dnešního hlediska ztělesňují mocný progresivní proud hudebního uvažování první poloviny 19. století.

NĚŽNÁ POUTA SLOV A TÓNŮ Šťastné dětství plné podnětů garantoval Robertu Schumannovi, narozenému ve Cvikově (Zwickau) 8. června 1810, otec – ten musel z existenčních důvodů přerušit humanitní studia a vyučit se obchodníkem, obojího však později využil a otevřel si s bratrem obchod s knihami a vydavatelství zaměřené na encyklopedie, beletrii a překlady klasických děl. U hocha Roberta, jenž byl nejmladším z pěti dětí, dlouho soupeřily talent hudební s literárním. Od sedmi let se seznamoval se základy latiny, pak přidal řečtinu, francouzštinu – a klavír. Jeho učitelem byl průměrný pianista Johann Gottfried Kunsch, na nějž Schumann do konce života vzpomínal s láskou jako na toho, „kdo ve mně odkryl hudební talent a nasměroval tam, kam by mě dříve nebo později stejně dovedl můj duch.“ Na gymnáziu organizoval Schumann se svými vrstevníky literární kroužek, překládal řecké a latinské autory; záhy se seznámil s dílem Jeana

14

Paula, s nímž cítil celoživotní úzkou spřízněnost. Mezi hudbou a literaturou, slovem a tónem neviděl Schumann rozpor. Ve své studentské eseji praví: „Spojuje je nejen libozvučnost, jsou spjaty ještě jinými a něžnějšími pouty, a to tím, že mají stejný původ a stejný účinek...“

POEZIE VÍTĚZÍ NAD PRÓZOU Rodiče nebyli jednotní, zda by měl Robert nastoupit umělecká studia, nebo raději zvolit praktický obor. Zastánce svých uměleckých sklonů měl v otci, dalším významným přímluvcem byl Carl Maria von Weber. Oba však v roce 1826 zemřeli. Dva roky na to Schumann odmaturoval a zapsal se na práva na lipské univerzitě. Ještě před začátkem semestru podnikli se spolužákem cestu do měst svých literárních idolů: do Bayreuthu, kde tři roky předtím zemřel Jean Paul, a do Mnichova, kde tehdy působil jako redaktor Heinrich Heine (jeho poezie se později stala podkladem Schumannových písňových cyklů Myrty, Láska básníkova a Liederkreis). Více času než paragrafům věnoval Schumann v Lipsku svým zájmům literárním a hudebním. Mám-li věřit nadsazenému výroku spolužáka, prý nevkročil na přednášku. Navštěvoval hodiny klavíru o proslulého pedagoga Friedricha Wiecka, jehož nejlepší vizitkou byla už tehdy známá devítiletá dcera Clara. Schumann hltá partitury, seznamuje se s hudebníky, slaví úspěchy jako pohotový improvizátor. Zvažuje studia u Hummela, jednoho z největších klavírních virtuózů své doby, pak se ale rozhodne jinak. O Velikonocích 1830 slyší ve Frankfurtu Paganiniho. Setkání s nadpřirozenými schopnostmi uhrančivého mága houslí jej zasáhne stejně hluboce jako

další vnímavé umělce: Schumann skládá doprovod k třiadvaceti z 24 Capriccií a komponuje podle nich koncertní klavírní etudy. V často citovaném dopise matce ze 30. července 1830 Schumann rekapituluje svůj „dvacetiletý zápas mezi poezií a prózou nebo chceš-li hudbou a právem“ a oznamuje jí své rozhodnutí následovat svého génia. Před tvrzením Friedricha Wiecka, že do tří let udělá z jejího syna největšího klavírního virtuosa, nezbývá matce než kapitulovat. Schumann se na rok stává členem Wieckovy domácnosti a snaží se nádavkem o studium kompozice. Leč sen o dráze virtuosa se záhy rozplynul. V konfrontaci s geniálním dítětem Clarou si Schumann uvědomoval vlastní limity. Přidaly se zdravotní problémy: mladý hudebník se patrně nakazil syfilis, zlobí jej pravá ruka. Ať šlo o nadměrné užívání mechanických pomůcek ke cvičení prstů, ať byly důvody psychosomatické, ve výsledku prst ochrnul a Schumann mohl na povolání klavíristy zapomenout. Ve stejné době publikuje svou první obsáhlou recenzi na Chopinův op. 2 (Variace na La ci darem la mano). „Klobouk dolů, pánové, je to génius,“ zní hojně opakovaná věta, kterou Schumann vítal svého stejně mladého kolegu skladatele mezi umělce budoucnosti. O dvacet let později, už jako uznávaná veličina hudební kritiky, přivítá Schumann svou poslední statí Nové cesty mladíčka z Hamburku – Johannesa Brahmse.

SCHUMANN – KRITIK Schumannovy vlastní kompoziční snahy se nejprve zaměřují na klavír. Uprostřed vnitřních konfliktů komponuje poetický cyklus Papillons (Motýli), pozoruhodný sled miniatur

STRANA

vzešlých jako většina Schumannových děl z literární inspirace. Rok 1833 je rokem Schumannovy zdravotní i psychické krize, zdaleka ne poslední. Onemocněl malárií, zemřel mu bratr Julius a švagrová Rosalie. Zotavoval se pracně a dlouho. Naplno se pustil do přípravy nového hudebního časopisu, o němž s přáteli – říkali si Davidovci – uvažovali už předtím. V hostinci Kaffeebaum se nad sklenicí piva scházeli a radili, jak vypudit konvenci a prázdnou virtuozitu, zkrátka Filiištíny z koncertního života. První číslo Neue Zeitschrift für Musik spatřilo světlo světa 3. dubna 1834 a jeho živě psané recenze koncertů i kompozičních novinek, v nichž vystupovali jeho „dva nejbližší přátelé“ (rozuměj Schumann sám) Eusebius a Florestan, si našly brzy početné publikum. Schumann v té době komponuje dva významné a originální klavírní cykly: Karneval a Symfonické etudy, spojené se jménem jeho tehdejší lásky Ernestiny von Fricken. Polovina třicátých let je také dobou, kdy potkává ředitele orchestru Gewandhausu Felixe Mendelssohna Bartholdyho, jenž se od té doby o Schumannovo dílo zasazoval.

UZNÁVANÝ UMĚLEC Tvůrčí zanícení provází rodící se vztah mezi ním a Clarou. Svou pozdější manželku, duševního spřízněnce a interpretku v jedné osobě, si musel Schumann tvrdě vybojovat proti jejímu otci. Ten se nejprve pokoušel oddělit zamilované tím, že Claru poslal na dlouhou koncertní cestu (a málem rozchod způsobil), pak ale musel nasadit zbraně nejtěžšího kalibru: pomluvy. Nakonec rozhodl soudní proces a Robert Schumann s Clarou Wieckovou mohli uzavřít sňatek a stát se protagonisty příběhu od té doby

15

FOTO — ARCHIV

VÝROČÍ

Robert Schumann přibližně v roce 1839

mnohokrát beletrizovaného a zfilmovaného. Šťastné okamžiky se v něm střídaly s dlouhými obdobími manželovy deprese. Na cestách byl Schumann tím, kdo doprovází jednu z nejlepších klavíristek Evropy. Doma tím, kdo tvoří a vše se mu musí podřídit. Po přesídlení do Drážďan nastala Robertova plodná tvůrčí léta. Zabývá se symfonickou tvorbou, oratorii, myšlenkami na opery, skládá díla komorní. V roce 1850 se početná rodina stěhuje do Düsseldorfu, kde je Schumann jmenován hudebním ředitelem města. Tady navštěvují uměleckou

domácnost hosté jako Joseph Joachim a mladý Brahms. Po čase se ale opět ozvou psychické problémy spojené s fyzickými obtížemi. Kulminují pokusem o sebevraždu a Schumannn ve svých příčetných chvilkách naléhá, aby jej hospitalizovali. Když se tak stane, v ústavu pro choromyslné v Edenichu na předměstí Bonnu, Clara se s ním ani nesmí rozloučit a znovu ho uvidí za dva a půl roku, tři dny před Robertovou smrtí. Život neúnavného šiřitele „poetické budoucnosti“, který své ideály z mládí nikdy nepohřbil, se uzavřel 29. července 1856. € Dita Kopáčová Hradecká

SOUZVUK

PARDÁL NOVÁ INSCENACE HRY FELIXE MITTERERA Jakkoli se může zdát, že křestní jméno Felix mohlo od počátku předurčovat úspěšnou životní dráhu jednoho z nejpopulárnějších rakouských dramatiků současnosti, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Mitterer se nenarodil pod šťastnou hvězdou. Jeho matka ho okamžitě po porodu dala k adopci. Vyrůstal pak v rodině námezdných čeledínů a od malička byl zvyklý tvrdě pracovat na poli. Rodina se však od většiny tyrolských sousedů něčím lišila: oba rodiče rádi četli a matka dokonce hrála ochotnické divadlo. Felix jako nadané dítě z chudých poměrů mohl studovat alespoň učitelský ústav, už tehdy však bylo jeho životním cílem stát se spisovatelem, a tak mu jeho vášeň k četbě a umění nedovolovala věnovat se dostatečně studiu. Ústav nedokončil a potom víc jak deset let pracoval na celním úřadě. V roce 1970 stanice ORF sice odvysílala jeho rozhlasovou hru, ale trvalo ještě celých sedm let, než se mohl vydat na dráhu volného spisovatele. Od té doby publikoval přes třicet divadelních her a jako scénárista s úspěchem spolupracuje s rozhlasem, televizí a filmem. Rozhlasoví posluchači měli možnost se s jeho dramatickou tvorbou seznámit poprvé v roce 2005, kdy Český rozhlas nastudoval rozhlasovou hru (později jím samotným přepracovanou pro jeviště a film) Zpověď. Rok předtím byla tato hra reagující na sexuální skandály v církvi oceněna nejvyšší cenou festivalu Prix Italia. Další inscenace Mittererovy hry se právě natáčí v pražském karlínském studiu v režii Lídy Engelové. Hra se jmenuje Pardál a její titul inspirovala stejnojmenná báseň, v níž básník Rainer Maria Rilke sugestivně popisuje rezignaci zvířete doživotně uvězněného v kleci. Přestože Mittererova hra má rysy komediální konverzačky, její téma je hlubší – je to příběh o stáří, o ještě aktivních seniorech, kteří si uvědomují, že stojí na sklonku života a s nostalgií hledí za léty svého mládí. V hlavních rolích seniorů Marion a Muže beze jména, jež svede na začátku dohromady drobná dopravní nehoda, uslyšíte Blanku Bohdanovou a Josefa Somra. € Hynek Pekárek

STRANA

CHUŤ SKUTEČNA

Poezie Pierra Reverdyho v Souzvuku Překladatel Jan Vladislav v doslovu ke svým překladům Reverdyho poezie: „V době, kdy se i z literatury – včetně poezie – hrozí stát s konečnou platností zboží podléhající zákonům trhu, reklamy, úspěchu za každou cenu, je příklad života a díla Pierra Reverdyho (1889–1960) zvlášť aktuální. Pro Reverdyho, jak víme z úvah jeho duchovní autobiografie Žíněná rukavice (1926), ,pravý básník (a umělec) je ten, jehož hlavní silou je smysl pro skutečnost‘. Nešlo mu ovšem o ten triviální smysl pro skutečnost, který se běžně připisuje lidem praxe; Reverdy měl zde na mysli smysl pro ten ,nanejvýš jemný, ale zároveň pevný útek nesmírné, hluboké, lahodné skutečnosti‘, kde jednotlivé věci a zájmy mizí ,před úhrnem všeho světa‘. Reverdyho osobité, ale ne právě snadné dílo čeká na plné ocenění vlastně doposud.“ Pierre Reverdy (nar. 13. 9. 1889 v Narbonne) se vydal do Paříže po přerušení studií: v jedenadvaceti letech přijel z jihu do hlavního města na počátku října 1910. Později vzpomínal, jak v něm říjnová mlha, šedivé domy, černé stromy a bláto v ulicích okamžitě probudily touhu vrátit se domů – „do nádherného podzimního slunce, které mě ještě předchozího večera hladilo svými paprsky“. Záhy se však v Paříži zabydlil a seznámil se s řadou tvůrců, kteří stáli u kořenů bouřlivých uměleckých aktivit počátku 20. století: seznámil se s malíři (Severini, Modigliani, Juan Gris, Pablo Picasso, Georges Braque), s básníky (Apollinaire, Max Jacob, Breton,

16

Tzara, Soupault). V roce 1951 na tuto dobu vzpomínal: „Prožívali jsme poslední roky před potopou. Když nám později slunce podávalo ruku, už nikdy jsme necítili na kůži takovou něhu. Už nikdy vzduch neoplýval tak opojnými vůněmi. Už nikdy nás na cestě do neznáma neprovázelo tolik bezstarostnosti a sebedůvěry.“ V tomto prostředí se umění den za dnem otevíraly nové cesty a Reverdy stál přímo u toho. První básnickou sbírku Básně v próze vydal roku 1915. Následovala řada dalších (Několik básní, 1916, Vejčitý vikýř, 1916, Břidlice ze střechy, 1918, Spící kytara 1919, atd.). Reverdyho poezie skládá z kaleidoskopických kombinací prvků předmětného světa imaginární celky a už od první chvíle je proniknuta pocitem úzkosti z cizoty toho předmětného světa. Autor se ztotožnil s estetickými východisky kubismu, přijal kubistický odpor k tradičním mimetickým postupům, odmítnutí všeho anekdotického a požadoval autonomnost uměleckého díla. Reverdy jako nejfilozofičtější duch mezi svými druhy rozvedl požadavek nutnosti vytvořit dílo, které by leželo mimo básníka: „Vytvoření uměleckého díla, které by žilo svým životem, mělo svou vlastní skutečnost a bylo samo o sobě cílem, se nám jeví jako cosi vyššího než jakákoli fantaskní interpretace skutečného života, jen o málo méně otrocká než věrné napodobení, jehož ostatně ti, kdo o ně usilovali, nikdy nedosáhli, z toho prostého důvodu, že umění nelze ztotožnit se životem, aniž je ztratíme.“ (článek Pokus o literární estetiku, červenec 1917). Básníkovým úkolem není napodobovat, ale tvořit, struktura díla je něco jiného než struktura zobrazovaného předmětu. Pravý básník je jen ten, „jehož silnou stránkou je smysl pro skutečnost“. Skutečnost však není pro umělce pouhou materiální předlohou, autor musí skutečnost ovládnout, musí za povrchem zdání a nahodilosti odkrýt to, co je v ní stálé, neměnné a věčné. V letech 1919–1924 Reverdy prožil vášnivý vztah s Coco Chanel. Vztah postupně přešel do vážné osobní krize, jejíž vyústění zcela proměnilo Reverdyho život: básník postupně zpřetrhal dosavadní přátelské svazky, dává se pokřtít, později pálí své rukopisy a opouští Paříž. Spolu se svou ženou se

ROZHLASOVÁ HRA

STRANA

FABIEN ROY POSLEDNÍ TEMPLÁŘ

uzavírá v dobrovolné klauzuře v normandském Solesmes, malém domku poblíž prastarého benediktinského opatství. „V roce 1926 nová utkvělá myšlenka,“ vzpomíná Reverdy v roce 1951. „Potřeba absolutna. Namísto Paříže Solesmes: bytí, nebo nicota...“ „Děs ze skutečného světa nikdy nepřestal tížit můj osud. Zdá se mi, že nikdo v mých básních neviděl, že země pod mýma nohama nikdy nebyla pevná... Měl jsem vždycky ten pocit kosmické vratkosti...“ Přišla však další krize: již dva roky po příchodu do Solesmes Reverdy ztrácí víru a znovu stojí před otázkou, jak dál. Rozhoduje se pro „laické mnišství“, občas cestuje, vrací se k poezii. Na sklonku života Reverdy bilancoval svou básnickou tvorbu: „Myslím, že nejsem ani básník, ani spisovatel, ani umělec. Ale člověk, který nenašel jiný způsob, jak zůstat ve styku s životem, jak se udržet nad hladinou. Psal jsem, jako se chytáme záchranného pásu.“ Pierre Reverdy zemřel v Solesmes 21. 6. 1960. € Z překladů Jana Vladislava, připravil Petr Turek

Na tuhle divadelní hru Fabiena Roy jsem narazil… vůbec jsem na ni nenarazil. Pravda je, že jsem po ní pásl a pátral od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o její existenci. Bylo to v jedné nevýznamné noticce, obsahující asi řádku a půl a šifru „m.l.“. Ale protože jsem předtím (je to už více let) připravil pro rozhlas dvanáctidílný seriál o vyvraždění Templářů, o tomto prvním mezinárodním politickém monstrprocesu v dějinách Evropy, téma mě pochopitelně zajímalo. Vždyť kolem templářů je nakupeno tolik otazníků, dohadů, hypotéz, vědeckých a jiných vášnivých sporů, od jejich legendárního pokladu přes tajné vědomosti po skutečné, leč skryté důvody jejich likvidace… Ale o hře samé nikde nikdo nic nevěděl, ba nebyla ani v Divadelním ústavu. Mým posledním pokusem před definitivní rezignací bylo zjistit, komu vlastně patří ta záhadná značka „m.l“. Dozvěděl jsem se, že se za ní skrývá můj blízký přítel a mnohdy spolupracovník Michal Lázňovský. Zavolal jsem mu, vynadal a při bližším ohledání originálu jsme zjistili, že tento Poslední Templář velmi stojí za hřích a že nás to bude bavit. Tak vznikl jeho český překlad. Jevištního uvedení se – z objektivních příčin – hra ještě nedočkala. Ale když nás po čase pobídl Martin Velíšek, abychom vytvořili její rozhlasovou verzi, bylo to více než lákavé. Vždyť jak píše Fabien Roy v úvodní poznámce: „Mezi rozevlátou směsicí přívrženců Legendy a pochmurnou realitou oficielních Dějin si autor posledního Templáře zvolil…nic si nezvolil, míchá to všechno dohromady a dělá z toho, odborně řečeno – frašku. A fraška, stejně jako Templáři, kvetla za středověku. Umožnit, aby se obé setkalo v prostoru smíchu a slz, v neskutečné skutečnosti rytířů Bílého pláště – to

17

je cíl neogoticko-romaneskně tragikomické frašky Poslední templář“. – A právě onen vnitřní, imaginární prostor „smíchu a slz“ nás přitahoval a vybízel k přepisu jinak vizuální metaforické frašky do akustického tvaru. Připsali jsme postavu komentátora (Hanuš Bor) – nejen jako technického „ukazatele“ děje, ale jako jistý postoj nezbytného nadhledu, obracející se k posluchačstvu – ale jinak jsme strukturu, pochopitelně v minimalizované míře – zachovali: Velký inkvizitor (František Němec) a jeho strážce Novic-Dominikán (Jiří Lábus) sehrávají v klášterní cele převlekovou detektivku na téma Vyvraždění Templářů. Ta detektivka má ovšem velmi mnoho slupek komediálních i filosofických – největší nepravděpodobnosti a absurdity jsou často převzaty přímo z dobových protokolů, paradoxy jsou vyslovovány se samozřejmostí až neomalenou, zatímco němé skutečnosti zaznívají mezi řádky a mnohá pravda si nasazuje masku či čepici s rolničkami. Práce, při níž může režisér zacházet pouze s jemným skalpelem a nikoli na patnáct pokusů, je štěstím, které vyžaduje nejen pečlivou přípravu, ale především prvotřídní herce. Toto štěstí jsem měl. Stejně tak jako při tvorbě neverbálního akustického světa díky hudební spolupráci s Petrem Mandelem (jehož komponovaná hudba se organicky snoubí třeba s překrásnou gotickou Ave Stella Maris) i díky bohatému světu „reálných efektů“ Tomáše Pergla. A díky nesmírně citlivému přístupu a neúnavné práci mistra zvuku Ladislava Reicha, který opět jednou dokázal, jak „to umí“. A tak je Poslední Templář připraven poprvé předstoupit před laskavé ucho velectěného posluchače a sice 1. června léta páně 2010. € Tomáš Vondrovic Fabien Roy: Poslední Templář. Překlad a úprava – Michal Lázňovský a Tomáš Vondrovic, režie – Tomáš Vondrovic, dramaturgie – Martin Velíšek, hudba – Petr Mandel, zvukové efekty – Tomáš Pergl, mistr zvuku – Ladislav Reich. Hrají František Němec, Jiří Lábus, Hanuš Bor

AKADEMIE

STRANA

18

Vídeňské badatelské a hudební svátky

TANEČNÍ SIGNÁLY 2010 „Žít a nechat žít!“ To zjevují Taneční signály, které Johan Strauss otec vyslal svému městu a které jsou platné pro všechny vrstvy obyvatel – všichni je slyšíme a všichni jsme účastni radosti, kterou jeho hudba oznamuje. Valčík Taneční signály s opusovým číslem 218 starého Strausse zazněl poprvé na zahájení plesové sezony 16. ledna roku 1848. Název valčíku vešel i se svým podtextem do titulu každoročního sympozia o životě a hudbě hudebníků

Ž

rodu Straussů. Pořádá ho Vídeňský institut pro bádání o Straussovi, jehož předsedou je Dr. Eduard Strauss, dědic slavného rodu vídeňských valčíkových skladatelů a kapelníků. Letošní ročník se nesl ve znamení „přijímání a interpretace“ a mezi spolupracujícími institucemi byly Institut pro hudební vědu Vídeňské univerzity. Bohatý program sympozia přinesl řadu inspirativních momentů – různorodé a opravdu hojné podoby interpretace

včetně historických záznamů hudebního odkazu rodiny Straussů budou spolu s rozhovory účastníků obsahem celovečerní srpnové Akademie. Závěr sympozia proběhl ve znamení pietního aktu kladení věnců k památníku a společnému rovu Eduarda Strausse I. a jeho vnuka Eduarda Strausse II. na Centrálním vídeňském hřbitově v oddělení, kde leží Beethoven, Schubert, Müller, Wolf, ba i Komzák, Lanner a další hudebníci a samozřejmě i Johann

AKADEMIE

Eduard Strauss s manželkou Marií Magdalenou a syny Johannem a Josefem

otec a syn a další členové rodiny. Finále korunovalo sympozium veřejnou přednáškou Mýty kolem rodiny Straussů v Kupolovém sále Technické univerzity Vídeň. V průběhu jednání vystoupil ještě jednou soubor Wiener Gemüths-Ensemble. S potěšující profesionální jistotou hrál všemi očekávanou pravou straussovskou hudbu. Sympozium se konalo v době jubilea dvou členů rodiny – jednak uběhlo 175 let od narození Eduarda I. (15. 3. 1835) a za druhé rovných 100 let od narození Eduarda II. (24. 3. 1910). První z nich vešel do celkem dobrého období manželství Anny Streimové a Johanna I. – doma už byli bratři Johann

STRANA

a Josef a sestry Anna a Terezie. Otec získal v té době vysoký titul ředitele dvorních plesů a Eduard se připravoval studiem jazyků a četbou klasiků na úřednickou dráhu. Ostatně i starší Josef získal titul inženýra, než se objevil u kapelnického pultu rodinného orchestru. Tam se ocitl i Eduard a nakonec zůstal ze všech tří Straussů jediným kapelníkem. Švarný Edi zakončil svou dráhu podivným činem – nechal spálit všechny orchestrální partitury – a s tím povstal další z mýtů. Totiž že byly zničeny rukopisy a nevydané skladby. Pravda je ta, že zmizely cenné, interpretační poznámky zanesené do not jak otcem, tak synem a bratry Straussovými. Ze dvou synů Eduarda Strausse se stal hudebníkem starší Johann, již třetí toho jména v rodině. Druhý syn Eduarda, Josef (1868 až 1950), měl tři děti – byli to Josef, Maria a Eduard. Eduard II. spatřil světlo světa v ulici Kliebergasse č. 7 v pátém vídeňském obvodu zvaném Margareten. Matkou byla Cäcilie rozená Žaková. Podle ústního podání tradovaného v rodině, začal Eduard II. svou hudební dráhu v šesti letech jako houslista. Po absolvování základní školy v Argentinierstrasse, kde byl nejlepším v tělocviku a také výtečně zpíval, postoupil na Waltrovu reálnou školu a odtamtud na střední Obchodní akademii v Albertgasse. V hudební kariéře pokračoval Eduard II. ve dvanácti letech, kdy se současně učil hrát na klavír, lesní roh, housle a zpěvu soukromým studiem na Vídeňské hudební akademii. Před válkou působil na vídeňské Pěvecké škole Auera Weissgerbera jako doprovázeč a po jejím skončení byl 10 let zaměstnán jako učitel a korepetitor v operní třídě Alfreda Jergera v Konzervatoři města Vídně. Nejdůležitejší etapou života Eduarda Strausse II. bylo dvacetiletí dirigentské kariéry, která je dokumentována v rodinném archivu ve formě záznamů v kalednářích, smlouvách, tiskových zprávách a zvukových záznamech. Některé z nich byly prezentovány během jednání sympozia, jiné jsou součástí bytu jeho syna Eduarda III., kde o ně pečují i další muži rodu, Michael a Thomas. € Rafael Brom

 Český rozhlas 3–Vltava: Akademie, 18. 8., 20.00 hod.

19

BRITSKÝ ROK

STRANA

Iva Pekárková je životní dobrodružka. Udělat femininum od slova dobrodruh není nijak těžké, ale co se slovem apoštol? Protože Iva je taky apoštolka. Její misie spočívá v tom, že žije nejskromnějším možným způsobem, jakým lze na světě žít, že ze svých velmi skromných výdělků podporuje další, ještě chudší bližní v Africe, že je kamarádka jak s černými taxikáři, tak s bílými intelektuály, že si ji předcházejí i úspěšní čeští podnikatelé, že je vždycky připravená pomoci někomu, kdo je starý nebo nemohoucí: do metra, doubledeckeru, do schodů kamkoli a odkudkoli. Tak jako Iva evropský spisovatel obvykle nežije. Ale žijí tak lidé, o nichž Iva píše. Kromě toho, že píše knížky a blogy pro MF Dnes, chodí Iva v Londýně často tlumočit českým emigrantům, kteří neumějí anglicky. Často jsou to Romové. O životě a hemžení mezi cizinci v Londýně píše s humorem a bez zábran, protože hlupák a gauner může být jakékoli barvy a totéž se týká podvodníka nebo naopak dobrodince. Iva má krásný znělý soprán, už tím hlasem si lidi získává, a mluví

FOTO — KENNETH OSIEME ODOZI

BAREVNÝ LONDÝN OČIMA IVY PEKÁRKOVÉ

Iva Pekárková

dokonale anglicky, tak dobře, že dokáže překládat své vlastní texty. Pozná Inda od Bangladéšana a Jorubu od Ikby, samozřejmě Číňana od Vietnamce nebo Thajce. Iva Pekárková celou svou bytostí dokládá, že z člověka činí

civilizovanou bytost respektující svobodu, rovnost i solidaritu jeho rozum, jazyk, jednání, a ne oblečení, adresa, majetek nebo původ. Domluvily jsme se na deseti pohledech na „barevný Londýn“ jejíma očima. Iva jako řádný profesionál byla dokonale připravená, ale nejen to, myslela už předem na všechno, co bych mohla potřebovat: mobil s britskou SIM kartou a kreditem, týdenní jízdenku, plán Londýna, a osobně mi přijela naproti na letiště Heathrow, ačkoli od něj bydlí úplně na opačném konci Londýna, takže cestovala přes celý Londýn víc než dvě hodiny. Z jejího skvěle vymyšleného plánu se mi hned první den zatočila hlava: z centra města pojedeme do indické čtvrti, pak za gay aktivistou do severního Londýna (zpátky posledním metrem, takže Iva přespí načerno v ubytovně velvyslanectví, kde mám pokoj, neříkejte to, prosím, panu velvyslanci). Druhý den jedeme spolu do Jižního Londýna, tam, kde Iva bydlí se svým přítelem Kennym v malém pokojíčku u indických majitelů domku. Setkáváme se s irskou lékařkou, která přes dvacet let ordinuje v barevné čtvrti, jedeme do Brixtonu, kde je kostel přeměněný v diskotéku a černošská čtvrť s několika trhy, kde kupujeme kozí maso, plantainy a pomeranče. Odpoledne sedíme na malinké zahrádce za domem a čekáme, jestli přijde liška, kterých je plný Londýn a Iva s Kennym jim podstrojují do misky u kůlny na nářadí. Další den natáčíme v domácnosti Čecha a Číňanky, obou grafiků, a s českou učitelkou v britské škole. Další den jedeme do Lambethu pohovořit s taxikáři, z nichž nejčernější obr Ivu objímá a ona mi ho představuje jako svého adoptivního otce. Doma Kenny

20

uvaří skvělé africké jídlo z kozího masa, které jsme koupily na trhu, s pečenými plantainy a rýží. Směje se a svítí jako černé slunce a vypráví historky z metra, kde pracuje. Další den jedeme zase na jiné předměstí, kde nás pozvalo na oběd několik českých podnikatelů v Londýně: dívka, která zde pomohla otevřít české zlatnictví, právnička a dopravce, který stěhuje věci z Česka do Anglie (kdybyste například chtěli dopravit do Londýna kolo, obraťte se na něj). Všichni jsou poctěni, že s nimi u stolu sedí ta slavná Iva Pekárková, která z Londýna píše vtipné knížky a fejetony. Večer nás učitel Pavel pozve do Soho, sedíme v dekadentním baru, kam prý chodil Oscar Wilde, na stole jsou v hranaté váze nařezané hyacinty, a pijeme víno, v průběhu večera přijde i Pavlův řecký přítel. V sobotu konečně začne pršet, takže výlet k moři do Brightonu se zrovna nevydaří, cesta vlakem je ale krásná, protože železniční násep je porostlý petrklíči a bledulemi. Na pláži hovořím s Čechem, který z Londýna vede nakladatelství, a venku hustě lije. Iva chodí v dešti po pláži a zatím co natáčím, nasbírá pro každého oblázky omleté mořem. Wetmistrer Abbey, Houses of Parliament, Brittish Museum a Tower jsem viděla jenom večer za tmy, protože moje návraty z okrajových čtvrtí byly vždy kolem deváté hodiny večer. Ale stálo to za to, zažila jsem barevný Londýn očima Ivy Pekárkové, přátelský, bezpečný, bez předsudků, plný vůní a zvuků. Snad se je podaří zprostředkovat v rozhlasovém seriálu. € Alena Zemančíková

 Český rozhlas 3–Vltava: Britský rok, 5.–16. 7. 2010

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

NEHODLÁM V POHODLÍ DOSÁHNOUT POCT – JEN NA BOJIŠTI Z Knihy zkušeností arabského bojovníka s křižáky Pročetl jsem tuto knihu od začátku do konce na několika sezeních svému pánu, svému dědu, nejvýtečnějšímu emíru, výbornému učenci a nejdokonalejšímu vůdci, Adududdínu, příteli králů a sultánů, autoritě mezi muslimy, důvěrníku knížete věřících, Alláh prodluž na věky jeho štěstí! Požádal jsem ho, aby mi dal potvrzení, které by mi dovolilo tradovat tuto knihu s odkazem na něho, a on mi v tom vyhověl a vlastní rukou napsal o tom příslušný list. Bylo to ve čtvrtek třináctého šafářů roku šestistého desátého hidžry. „Stvrzuji, že to je podle pravdy. Zapsal jeho děd Murhaf ibn Usáma ibn Munkiz, vzdávaje Alláhu chválu a prose Jej o požehnání.“ Těmito slovy – vznešený tón je patrný na první pohled, autor žil ve 12. století – ze závěru Knihy zkušeností arabského bojovníka s křižáky se uzavírá sedmidílná četba na pokračování z knihy vzpomínek a úvah účastníka bojů s křižáckými rytíři. Arabský emír ze severní Sýrie, válečník, politik, dvořan, spisovatel. Usáma ibn Munkiz (4. 7. 1096 Šajzar – 16. 11. 1188 Damašek) se narodil dva roky předtím, než do Sýrie vpadli první křižáci, zemřel rok po bitvě

P

u Hittínu, kde jim Saladin zasadil smrtelný úder. Usáma žil na dvorech a v armádách seldžückých a fátimovských vládců, v Káhiře a v Damašku i mezi křižáky v Jeruzalémě. Od svých patnácti let se podílel na bojích proti křižákům. Když byly po roce 1139 navázány spojenecké svazky s jeruzalémským králem Fulkem, Usáma se mohl blíže seznámit s Franky. Při různých diplomatických posláních procestoval Usáma ibn Munkiz v letech 1140–1143 celé jeruzalémské království a navázal mnoho osobních přátelství s křižáckými rytíři a se členy rytířských řádů, především s Templáři. V roce 1160 vykonal Usáma pouť do Mekky a přes Bagdád se vrátil zpět do Damašku. S přibývajícími lety se vyžíval v lovu a literární činnosti. Vědomí blížícího se konce jej přivádělo k zamyšlení nad vlastním životem a nad podstatou lidského bytí. Posledních dvanáct let života strávil Usáma ibn Munkiz v opuštěnosti ve svém damašském domě. Zemřel ve věku 93 let. To, co zažil, viděl a slyšel, vypráví ve své pozoruhodné Knize zkušeností arabského bojovníka s křižáky z pohledu stárnoucího muže, který se rozhodl zanechat potomkům obrazy křehkosti

a osudovosti lidského života. Zachytil osobní zážitky, válečné události, boje s Franky, kulturní poměry a lovecká dobrodružství. Jeho kniha je v arabské literatuře jedinečná tím, že se v ní autor snaží vytěžit hlubší smysl z vlastních zážitků a přitom nastavuje – zpola bezděčně – zrcadlo sobě i své době. Kniha je cenná i tím, že autor neidealizuje své arabské spolubojovníky a jejich vládce, ani šmahem nezatracuje křižácké protivníky. Na jeho knihu nelze pohlížet jako na historiografické dílo, její význam tkví hlavně v ojedinělé bezprostřednosti, která jí dává charakter autentického svědectví o době. Přes své poměrně dobré přátelské styky s křižáky jimi Usáma vlastně pohrdá. Ač plně uznává jejich statečnost, postrádá u nich smysl pro

21

čest. Tento nedostatek poněkud naivně dovozuje z toho, že údajně nejsou žárliví na ženy. Svou formou, volně řazenými příběhy, i svým obsahem – není to autobiografie v pravém slova smyslu – je to kniha ojedinělá. Její jedinečnost spočívá i ve shovívavém humoru a úsměvném líčení smůly, která se někdy člověku lepí na paty. Jediný existující rukopis knihy objevil roku 1880 ve Španělsku v rukopisných sbírkách paláce Escorialu francouzský arabista Hartwig Derenbourg. Textu Kitáb al-i’tibár chybí začátek, neznáme tedy autorovu předmluvu, v níž Usáma patrně podal výklad své metody. Objevitel vydal text rukopisu r. 1886 a pořídil jeho překlad do francouzštiny. Český překlad z roku 1971 (nakladatelství Odeon, reedice: Academia 2009) je založen na arabském textu ve vydání amerického arabisty Hittiho z roku 1930 a ponechává základní členění knihy na tři části včetně Hittiho rozdělení na tematické úseky se samostatnými nadpisy. Usáma ibn Munkiz je autorem asi deseti knih. Kromě Knihy zkušeností arabského bojovníka s křižáky, která mu zajistila trvalé místo v arabské literatuře, se zachovala i nevelká sbírka jeho básní, dále Kniha o poetice a rétorice, Kniha o holi (drobný spisek sebraných vyprávění o holích proslulých osob počínaje holí Mojžíšovou a konče holí, o niž se opíral při chůzi sám starý autor) a Kniha sídlišť a příbytků, básnická antologie veršů, které v jazyce arabských básníků vyjadřovaly stesk po uplynulém štěstí. € Zpřekladu Rudolfa Veselého připravil

Petr Turek

 Český rozhlas 3–Vltava: od 21. 6. 2010, vždy v 18.30 hod.

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

STRANA

společných projektech v jednom prostoru se zahraničním partnerem.“

CHCEME BÝT STANDARDNÍM EVROPSKÝM MUZEEM UMĚNÍ

Druhé kolo našeho rozhovoru jsem navodil otázkou týkající se triviálního problému: rivalita Praha – Brno. „O rivalitu nejde. Vzhledem ke kvalitě jednotlivých projektů můžeme mluvit spíše o konkurenci, ale ta se ani nemusí týkat Prahy, ale třeba institucí v Plzni, nebo v nedávno otevřeném GASKu v Kutné Hoře. Nemluvme o rivalitě, ale o tlaku na kvalitu našich nabídek.“

FOTO — ARCHIV MORAVSKÉ GALERIE V BRNĚ

Na návštěvě v Moravské galerii v Brně Ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný mě přijal ve své kanceláři v Pražákově paláci. Budova je dílem dánského architekta Theofila Hansena, jehož novorenesanční stavby významně spoluvytvářejí architektonickou podobu Brna a Vídně, a také třeba slovenského Kežmaroku, tedy středoevropského prostoru. S Markem Pokorným, uměleckým kritikem, kurátorem současného výtvarného umění, který se roku 2004 stal ředitelem Moravské galerie v Brně, jsme mluvili o historii této instituce i o výjimečné šíři jejího záběru. Jako jediné muzeum umění v České republice se zabývá výtvarnou kulturou takříkajíc komplexně. Věnuje se jak volnému umění, tedy malbě, kresbě, grafice a plastice od nejstaršího období po současnost, tak fotografii, užitému umění, grafickému designu a architektuře. Je druhým největším muzeem umění v České republice. „Prostorové zázemí v Brně při vzniku Moravské galerie v Brně tvořila budova Uměleckoprůmyslového muzea, k ní v osmdesátých letech přibyl Pražákův palác. Po roce osmdesát devět jsme získali polovinu Místodržitelského paláce, původně augustiniánského kláštera, kde do Listopadu sídlilo Muzeum dělnického hnutí. V roce 2005 nám přibyla vlastní vila Dušana Jurkoviče. Společně

Ř

s Muzeem užitého a současného umění ve Vídni se staráme o provoz rodného domu Josefa Hoffmanna v Brtnici na Vysočině. Spolupráce s vídeňskými kolegy může posloužit jako dobrý příklad toho, jakým způsobem se dá spolupracovat v evropském kontextu s analogickou institucí. Nevím o žádném jiném muzeu umění u nás nebo nějaké jiné podobné instituci, která by čtyři roky spolupracovala na

22

Chceme být standardním evropským muzeem umění. To byl leitmotiv mého rozhovoru s Markem Pokorným. „Pro instituci i pro mě je nejdůležitější maximální využití komplexní povahy našich sbírek, komplexní povahy odborného týmu Moravské galerie v Brně. Využití těchto jedinečných předností v jednotlivých výzkumných úkolech, v koncepci výstav a publikací, v průniku sbírkového materiálu a témat, kterými se zabýváme. Zatím se nám to daří v menších projektech, které souvisejí třeba s bienále grafického designu v Brně, kde například jedna z výstav, které budou tvořit jádro letošního ročníku, se týká surrealismu a grafického designu, kde dochází k prolnutí různých sfér vizuální kultury. Podobně koncipovaná bude monografická výstava Zdeňka Rossmana, architekta, grafického designéra, spojeného s avantgardou.“ Největším investičním podnikem Moravské galerie v Brně v blízké budoucnosti bude obnova a rekonstrukce Místodržitelského paláce. „V paláci by mělo vzniknout takzvané centrum nových strategií muzejní prezentace. Zní to trochu šroubovaně. Jde o to, že kurátoři, odborní pracovníci i instituce v České republice málo reflektují svou práci. Když se podaří něco mimořádného, tak jde většinou o intuici, nikoli o znalosti historie muzea umění, problémů ideových, významových, institucionálních, které souvisejí vlastně se situací uměleckého díla v nějaké instituci. Naše centrum by mělo nejenom poskytnout teoretický a metodologický základ pro přípravu projektů

STRANA

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

Na hojně navštívené výstavě díla van Gogha ve vídeňské Albertině prý většinu návštěvníků tvořili Češi. Považujete toto zjištění za relevantní informaci? „Ano. Vypovídá především o tom, jak silný nástroj je marketing. My jsme na přelomu roku pořádali výstavu Alfonse Muchy, která měla mimořádnou návštěvnost 25 tisíc solidně spočítaných návštěvníků, jde o číslo v našem kontextu velmi úctyhodné. Na druhou stranu úkolem muzea umění není jenom honba za čísly a nabídka, která přitáhne co nejvíc lidí. Na otázky, proč neděláme van Gogha, proč neděláme víc výstav typu Mucha, odpovídám jednoduše, že pro nás je daleko důležitější, když nám průběžně roste návštěvnost výstav, za kterými si po odborné a i významové stránce stojíme. To je pro nás důležitější, než dělat marketingově silně podpořenou výstavu, která uspokojuje určitou potřebu, což je samozřejmě v pořádku, ale nemůžeme a nechceme dělat takových výstav pět do roka. Navíc situace ve Vídni a v Brně i Praze není nesouměřitelná. Umím si představit, že bychom byli schopni přivést i van Gogha, nebo možná i Rembrandta, ale za cenu velkých finančních nároků. Taková výstava by určitě měla jistý ohlas, ale také

FOTO — ARCHIV MORAVSKÉ GALERIE V BRNĚ

umisťovaných v muzeích umění, ale také by mělo dvěma různými způsoby přímo demonstrovat, jak se dá přistupovat k prezentaci umění v muzeu. Máme vymyšlenou dlouhodobou expozici umění od gotiky po 19. století, která by ve svých jednotlivých částech ukazovala, jak je možné postavit dlouhodobou expozici a co taková expozice vlastně divákovi říká, že to není jenom o vývoji stylu, ale že umění má nějaké předpoklady vzniku, má nějaké významy. Když vedle sebe postavíte dvě věci ze stejné doby, tak vám v jedné konstelaci sdělí něco jiného než ve druhé. Chceme ukázat několik typů instalace dlouhodobých výstav. Plánujeme tzv. trenažér, experimentální prostor, ve kterém by se experimentovalo se způsoby vystavování uměleckého díla, který by byl otevřený i pro jiné galerie, pro studenty dějin umění nebo příbuzných oborů. Zájemci přímo na místě zjistí, jak umělecké dílo může fungovat i mimo prostor striktně uměleckohistorických kategorií a náhledů.“

Pražákův palác, sídlo ředitelství Moravské galerie v Brně

by mohla naši galerii vyčerpat a ta by přestala plnit některé jiné úkoly. Možná by nenabízela to, co od ní lidé čekají a na co jsou zvyklí, to, čím do budoucna ‚prokopáváme‘ cestu k tomu, aby zajímavé projekty nebo výstavy, které by například v roce 1995 navštívilo jen osm set lidí, měly za dvacet let návštěvu řekněme osm, deset tisíc.“ Otevřeným oknem do pracovny ředitele Moravské galerie v Brně Marka Pokorného pronikal z Husovy ulice hluk města: auta, tramvaje, jednou i motorka... Případná zvuková kulisa pro rozhovor o výstavě Útěcha z techniky z díla malíře Kamila Lhotáka, kterou na letošní prosinec Moravská galerie v Brně chystá.

23

„Výstavu připravuji s kolegyní Alexandrou Kusou ze Slovenska. Nezajímáme se o Lhotákovu malířskou tvorbu jako takovou, ale o její vztah k tomu, z čeho čerpá svou energii a svoje náměty, to znamená k technice, ke strojům, motocyklům, velocipedům, k tomu velkoměstskému zázemí, z něhož čerpá nejen své náměty, ale i energii. Nad dílem Kamila Lhotáka jsme si položili otázku: proč nám technika zobrazená v jeho díle připadá jako určitý útěšný element ve světě plném sporů, kontradikcí, problémů, který představoval život ve druhé světové válce, v 50. letech, a konec konců i v těch šedesátých doznívala určitá traumata. Lhotákova umělecká díla chceme konfrontovat s konkrétními technickými produkty, které si půjčíme z Technického muzea v Brně.“ Každý sudý rok v létě se ve všech výstavních prostorách Moravské galerie v Brně koná její největší a nejprestižnější podnik. Marek Pokorný ho srovnává s významem Pražského jara nebo Karlovarského filmového festivalu s tím rozdílem, že do Brna „hvězdy“ přijíždějí v čase své největší slávy, kdežto do Karlových Varů trochu později. „Letos se bude konat čtyřiadvacátý ročník Mezinárodního bienále grafického designu Brno 2010, nejstarší akce tohoto rozměru. Jedním ze tří opěrných bodů bienále je odborné sympozium, tentokrát na téma Stačí dnes jen myšlenky? Druhým opěrným bodem je už tradičně soutěžní přehlídka určená profesionálním designérům, letos se zaměřením na plakát a firemní grafiku. Třetím opěrným bodem je profilová výstava, kterou pro nás v tomto roce připravuje Rick Poynor, jedna z nejvýznamnějších postav oblasti grafického designu v Evropě, britský spisovatel a teoretik vizuální kultury. A právě jeho projekt věnovaný surrealismu a grafickému designu je něco, na co se velmi těším. Předpokládám, že jeho výstava bude mít velký ohlas nejenom mezi odborníky, ale že ji ocení i běžní návštěvníci. Domnívám se, že Poynorovu výstavu budeme reprizovat v zahraničí,“ řekl ředitel Moravské galerie v Brně, Marek Pokorný, v závěru našeho setkání. € Jiří Kamen (celý rozhovor s ředitelem Moravské galerie v Brně bude vysílán ve Víkendové příloze 22. 6. 2010)

STRANA

24

FOTA — ARCHIV

FESTIVAL

Concentus: Amarcord

HUDBOU S MIKROFONEM NA FESTIVALY

Desítka hudebních festivalů a z nich mnoho a mnoho koncertních přenosů a záznamů, takové by mělo být jako každý rok i tentokrát léto na stanici Vltava. Pomůže nám k tomu vlastní natáčení, ale i výměnná nabídka Evropské vysílací unie, z níž doufáme získat i Wagnerovu operu Parsifal z Bayreuther Festspiele. Pražské jaro končí v přímém přenosu 4. června Dvořákovou Novosvětskou symfonií v podání berlínských rozhlasových symfoniků a Marka Janowského, nicméně doznívat bude v rozhlasovém programu až do poloviny dalšího měsíce. Ze záznamu zazní postupně koncert violoncellisty Michala Kaňky a klavíristy Pavla Kašpara, koncert, který měl v květnu v Praze s orchestrem Academy of St Martin in the Fields pianista Murray Perahia, recitál mladého pěvce Adama Plachetky,

D

FESTIVAL

STRANA

25

Concentus: Pacora Trio

Concentus: Dorota Barová

Concentus: Dominique Visse

chopinovský recitál Garricka Ohlssona i koncert Pražského komorního orchestru, Chopinovy klavírní koncerty s Ewou Kupiec i Dvořákova Sedmá symfonie pod taktovkou André Previna. Koncerty na Vltavě jsou ovšem jen jednou částí partnerství s Pražským jarem. Český rozhlas jako člen organizace EBU, platformy veřejnoprávních evropských rádií, přispěje naopak i svými záznamy do zmíněné mezinárodní výměny – a pražské koncerty, včetně české hudby a našeho interpretačního umění, se tak během dalších týdnů a měsíců dostanou ještě ke statisícům posluchačů v cizině. Obdobně tomu bude ostatně i u dalších letních akcí. Lze si představit názornější příklad veřejné a kulturní služby? „Tento ročník je sice pětašedesátý, ale slavit se moc nebude. Je pozdravem minulosti a současnosti. Končí jedna éra, začne nové období,“ prohlásil letos před festivalem ředitel Pražského jara Roman Bělor. Uvidíme, co se chystá – vedle oslav 200. výročí pražské konzervatoře – na příští rok. Festival Janáčkův máj zastihneme letos v Ostravě v přímém přenosu 10. června, několik dní před koncem, v okamžiku tamního hostování Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu z Katovic a slavného polského umělce Krzysztofa Pendereckého, dirigenta vlastních skladeb i hudby Franze Schuberta. Pořadatelé dali do prodeje letos 10 000 vstupenek na 26 koncertů. Festival se koná v osmi

městech kraje a poprvé i v Polsku, právě v Katovicích, kam směřoval Komorní orchestr Quattro s Markem Štilcem a Igorem Ardaševem. Z ostravského festivalu budeme však ještě počátkem července vysílat záznam zajímavého jarního uvedení Mahlerovy Písně o zemi v komorní verzi, se kterou tam přijela Komorní filharmonie Pardubice s Dagmar Peckovou a Jaroslavem Březinou. Popatnácté se letos od 29. května do 26. června koná festival Concentus Moraviae. Pozici v regionu, zasahujícím z Jihomoravského kraje i do kraje Vysočina, má mezi zúčastněnými třinácti kmenovými městy stálou a vynikající. Zájem zapojit se mají čtyři desítky dalších sídel, z nichž každým rokem se na programech několik skutečně podílí. Dramaturgie letošního ročníku spojila jazz s barokní a předbarokní hudbou, a to jak prostřednictvím fenoménu improvizace, tak přes společné inspirační zdroje. „V barokní době se formovala evropská hudební řeč, baroko je středobodem evropské kultury a všichni se k němu nějak vracejí. Přehlídka s více než třiceti koncerty se stane platformou pro umělecká setkání obou žánrů,“ řekl Václav Luks, vedle jazzmana Jaromíra Honzáka nejen jeden ze dvou osobitých dramaturgů letošního festivalu, ale také dirigent úvodního koncertu, který v podání souborů Collegium 1704 připomněl čtyři sta let od premiéry Monteverdiho Mariánských nešpor. Koncerty

festivalu jsou dobrým důvodem k návštěvě malebných měst. To není slogan. To je zkušenost, kterou stojí za to zažít. Specificky „rozhlasový“ je Jihočeský festival Concertino Praga. Navazuje totiž na mezinárodní soutěž pořádanou už po léta Českým rozhlasem pro mladé hudebníky, a tak je logické, že nejen při pražském červnovém koncertě letošních laureátů, ale i potom při jejich výjezdu do Jindřichova Hradce, Českého Krumlova, Bechyně a Třeboně jsou trvale přítomny rozhlasové mikrofony. Atmosféra těchto vystoupení je jedinečná pro obě strany – jak pro sólisty, z nichž mnozí takto nastupují na cestu k budoucí profesi, tak pro publikum. Po přímém přenosu z Jindřichova Hradce vysíláme záznamy ze tří měst na jihu Čech v červenci vždy v neděli v podvečer. Smetanova Litomyšl je festivalem s jedinečnou atmosférou místa. Oslovuje publikum v široce pojatém regionu na východě Čech a někerými programy láká i vzdálenější milovníky hudby, včetně pražských. Svým významem se řadí mezi kulturní akce celostátního charakteru – po Pražském jaru je druhým nejstarším hudebním festivalem v České republice a patří k největším pravidelným festivalům klasické hudby u nás, mívá každoročně až 25 000 návštěvníků. Centrem festivalového dění je především areál státního zámku, v roce 1999 zapsaný na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

FESTIVAL

STRANA

26

Londýn

Salcburk

Litomyšl

Český Krumlov

Hlavní pořady se konají na druhém nádvoří s unikátním výsuvným zastřešením – a právě odsud se letos uskuteční dva přenosy: zahajovací program 11. června obsahuje Pochod k slavnosti Shakespearově od litomyšlského rodáka Bedřicha Smetany, Chopinův Klavírní koncert f moll s pianistou Janem Simonem, kantátu Pocta Karlu IV. od Petra Ebena a Te Deum Antonína Dvořáka. Pražský filharmonický sbor a Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídí Peter Feranec. Závěrečný koncert pak 4. července patří Pražské komorní filharmonii a Tomáši Netopilovi a v jejich podání Dvořákově Šesté, Mahlerovým písním z Chlapcova kouzelného rohu s Dagmar Peckovou a Ivanem Kusnjerem a navíc dramaturgickému objevu, jímž je Mahlerova symfonická věta Blumine. Z genia loci památkově chráněného města těží i letní festival v Českém Krumlově. Jeho 19. ročník se koná od 16. července do 21. srpna a událostí slibuje být už hned první koncert – loni zde zpívala Renée Flemingová, pěveckou hvězdou letošní má být 16. července tenorista José Cura,

mistr dramatických a hrdinných scén z italských oper, umělec světového renomé známý ze dvou recitálů v Praze před sedmi a osmi lety. Patří k těm interpretům, kteří dovedou od prvního okamžiku navázat s diváky úzký kontakt a kteří spolehlivě v závěru zvedají nadšené publikum ze sedadel. V Českém Krumlově připravují program sestavený ze sedmnácti koncertů, na nichž se představí tři symfonické orchestry, dvanáct komorních orchestrů a souborů a více než dvě desítky umělců z celého světa, mezi nimi i houslisté Gidon Kremer a Vadim Gluzman, jazzový trumpetista James Morrison či muzikáloví zpěváci z americké Broadwaye. Chybět nebude ani tradiční operní produkce inscenovaná před známým otáčivým hledištěm. Je pochopitelné, že letními festivaly hýbe také jméno Gustava Mahlera, jehož 150. výročí narození slavíme 7. července. O tom, co se děje v té době v Jihlavě, kde vyrůstal, a v rodné obci Kaliště nedaleko Humpolce, píšeme na jiném místě. Vedle tamních koncertů se ovšem ve vysílání Vltavy objeví Mahler i z festivalu Prague

Proms, a to jeho Písně potulného tovaryše s Romanem Janálem a První symfonie s Liborem Peškem za dirigentským pultem Českého národního symfonického orchestru. Okurková sezona? Tu už dávno pražští hudebníci neznají. Prázdniny jim díky zvýšenému turistickému ruchu v české metropoli nabízejí další příležitost k práci. Zatímco Letní slavnosti staré hudby lákají na jemné a sofistikované komorní barokní programy, festival Prague Proms vnáší do prázdninových týdnů symfonický zvuk a dosahuje k pomezí žánrů. Letos nabízejí mimo jiné Stravinského Svěcení jara, Straussovu Alpskou symfonii, verdiovský program, jazz i připomínku Beatles… Mahlerovu symfonii, a to hned tu největší, Osmou, zvanou Symfonie tisíců, budeme vysílat rovněž v záznamu z londýnského festivalu BBC Proms. Šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek se v letošním programu impozantní přehlídky se sedmi desítkami položek objevuje hned čtyřikrát, včetně zahajovacího a závěrečného koncertu. A právě ten

první v polovině července, který budeme vysílat zanedlouho poté, obsahuje letos netradičně ono jediné dílo, více než osmdesátiminutový hudební kolos. Proms, převážně situované do obrovitého cirku – do síně Royal Albert Hall – jsou zřejmě největším hudebním festivalem na světě, kombinací náročnosti a uvolněnosti, velkým lákadlem a britským fenoménem. Letní nabídku uzavírá Dvořákova Praha, ještě stále spíše nový pojem mezi našimi festivaly. Jeho ozdobou bude další pražské hostování Sira Johna Eliota Gardinera s Českou filharmonií, celkem už od roku 2001 v pořadí šesté a během letoška druhé. Na programu koncertu, který vysíláme z Rudolfina 26. srpna v přímém přenosu a který nabízíme do výměnné sítě EBU, je Dvořákův Karneval a Anglická symfonie, Janáčkova symfonická báseň Balada blanická a ze světového repertoáru Griegův Klavírní koncert. Těleso zopakuje program se světoznámým dirigentem o tři dny později i v Londýně na festivalu BBC Proms. € Petr Veber

JAZZ

STRANA

ČESKÝ JAZZ NA VLTAVĚ Léto bude pro Redakci jazzové a populární hudby stanice Český rozhlas 3–Vltava ve znamení Evropské vysílací unie (EBU). Po celý rok se střídají jednotlivé členské rozhlasy, aby v rámci mezinárodně vysílaného pořadu Euroradio Jazz Season přispěly světu tím nejlepším ze současného jazzu. Speciálně jen pro tuto příležitost orchestry připravují novou hudbu dle zvláštní objednávky členských rozhlasů a společně tak přispívají vlastním jazzovým dílem do největší mezinárodní rozhlasové výměny na světě. V létě Vltava odvysílá pro EBU dva výjimečné koncerty. 25. června rozechvěje rozhlasové přijímače hudební představení věnované padesátému výročí existence Big Bandu Českého rozhlasu. Slavná i bouřná historie tohoto zřejmě nejvýznamnějšího českého jazzového tělesa sahá až do počátku šedesátých let minulého století. 1. ledna 1960 tehdejší Československý rozhlas oficiálně ustanovil svůj Taneční orchestr (TOČR), který měl pro rozhlasové vysílání nahrávat populární hudbu. Samotní členové TOČRu ovšem více tíhli k jazzu, což počátkem roku 1963 vyústilo v pozoruhodné řešení, kdy soubor získal druhé jméno JOČR (Jazzový orchestr Československého rozhlasu) určené

Orchestr uskutečnil mnoho zajímavých hudebních projektů, kde mezi nejvýznamnějšími stojí například vydání fusion nahrávek Nová syntéza 1 a 2 (1971 a 1974) ve spolupráci se souborem Blue Effect. JOČR v průběhu své existence také spolupracoval s důležitými osobnostmi zahraniční jazzové scény, jakými jsou např. Američané Tony Scott, Sonny Costanza, Dave Weckl nebo třeba polský trumpetista Tomasz Stańko. V orchestru

L

Big Band Českého rozhlasu

pro oddělené účinkování na jazzové scéně. Uměleckým vedoucím obou koncepcí stejného tělesa byl tehdy Karel Krautgartner. TOČR získal dirigenta Josefa Vobrubu a v JOČRu na dlouhá léta zakotvil Kamil Hála. Orchestr pak ještě několikrát proměnil svůj název. V roce 1967 byl na krátko přejmenován podle svého zakladatele a uměleckého vedoucího na Orchestr Karla Krautgartnera. Na počátku 90. let se pod vedením Felixe Slováčka změnil jeho název na Big Band Radio Praha a od roku 2001 vystupuje pod jménem Big Band Českého rozhlasu. V jeho čele nyní již osm let stojí skladatel a aranžér Václav Kozel.

působilo a působí mnoho předních českých jazzovách instrumentalistů, jako např. Laco Déczi, Karel Růžička, Svatopluk Košvanec, Štěpán Markovič nebo třeba Stanislav Mácha. Dne 30. července se mohou posluchači těšit na současný jazz rock, jehož původcem je nejmladší aktivní člen slavné české hudební rodiny Smetáčkových – Štěpán Smetáček se svým souborem New Orchestra of Dreams. Tento přední český hráč na bicí nástroje se po absolutoriu Pražské konzervatoře etabloval koncem osmdesátých let na scéně české populární hudby a spolupracoval s bezpočtem známých osobností. V roce 1996 vytvořil studiový projekt New

27

Orchestra of Dreams o jednom člověku, kterým se odpoutal od světa popmusic směrem k umělečtějším hudebním projevům na pomezí jazzu a rocku. V tomto převratném období vznikla vinylová nahrávka To Be Continued. V roce 1998 Smetáček založil mini big band New Orchestra of Dreams na kterém spolupracoval např. se saxofonisty Karlem Růžičkou a Františkem Kopem nebo vokalisty Danielem Bártou a Lenkou Dusilovou. Smetáčkův N. O. D. dále stojí za různorodými projekty, jakými jsou např. heavymetalová pocta kapele Iron Maiden s názvem Iron Mejdan nebo hudba k expozici Muzea archeologie a historie v Mladé Boleslavi. Od roku 2005 s orchestrem spolupracuje Tonya Graves, afroamerická zpěvačka, která již 15 let žije v Praze. V loňském roce navíc Štěpán Smetáček založil společně s kontrabasistou Petrem Tichým a hráčem na klávesové nástroje Michalem Nejtkem úspěšný soubor NTS Trio zabývající se z velké části improvizací za pomoci tak zvaných nových hudebních technologií. Sloučení NTS Tria s N. O. D. pak následovalo jako logický krok. Výsledek této odvážné spolupráce, podtržený talentem zpěvačky Tonyi Graves, zazní v pátek 30. července od 22:30 na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Využijte příležitosti být součástí nahrávky živého koncertu! Jste srdečně zváni do pražského karlínského Studia A. Soubor New Orchestra of Dreams, NTS Trio & Tonya Graves zahrají a zazpívají v pondělí 14. června a Big Band Českého rozhlasu se představí o tři dny později ve čtvrtek 17. června. V obou případech se začíná od 19:00. Vstup volný. Těšíme se na vaši návštěvu. € Václav Vraný

BRITSKÝ ROK

STRANA

známých jmen nabízí také Pizza Expres, což je další oblíbený klub v Soho, a v četných pubech a skromnějších zařízeních vyhrávají velmi slušné amatérské nebo poloprofesionální kapely. Kdo chce slyšet největší hvězdy jazzového nebe, může si vybrat z bohaté nabídky samostatných koncertů nebo navštívit nějakou mamutí akci, jako je třeba Londýnský jazzový festival. Zajímavé osobnosti z celého světa, ale především britské jazzmeny najdeme v programové nabídce klubů, koncertů a festivalů pořádaných od Walesu až po Skotsko a Severní Irsko. To vše doplňuje hustá vydavatelská síť, ve které má vedle velkých nadnárodních gigantů své místo také produkce malých firem mapujících především dění na domácí scéně. O informovanost jazzové komunity pečují výpravné magazíny (Wire, Jazzwise) i různé fandovské bulletiny, poradenské a informační služby poskytuje organizace Jazz Services atd. Na prezentaci britské jazzové scény v celé její šíři a rozmanitosti by nestačil ani všechen vysílací čas, který je jazzu vyhrazen v programovém schématu Vltavy. Proto byly po konzultaci s pracovníky redakce jazzové a populární hudby vybrány čtyři tematické okruhy, které budou odvysílány v pravidelném poledním pořadu Britský rok. Posluchačům V rámci Britského roku je část letošního programu Českého rozhlasu 3–Vltava orientována na umění, kulturu, historii a společnost Velké Británie. Protože pevnou součástí kulturního života obyvatel za kanálem La Manche je také jazz, nikoho jistě nepřekvapí, že modulaci vltavských rozhlasových vln letos ovlivní britské jazzové přítoky. Jazz se podobně jako mnohé jiné umělecké žánry může ve Velké Británii spolehnout na podporu různých kulturních, společenských, státních, komerčních nebo zájmových institucí, jež v průběhu nerušeného evolučního procesu vytvořily pevnou a pestrou infrastrukturu. V ní jsou harmonicky zastoupeny klubové, koncertní, festivalové, publicistické, organizační, vzdělávací i další aktivity, které k jazzovému životu patří. Jazzový fanoušek může v Londýně navštívit jeden z nejznámějších evropských klubů, kterým je Ronnie Scott’s Club, a když zamíří kousek na sever, může zkontrolovat provoz jeho birminghamské pobočky. Vystoupení muzikantů

V

28

nabídnou stručný přehled výrazných britských osobností i ansámblů a některých charakteristických stylů. První dvě série budou zařazeny do programu na sklonku prázdnin. V týdnu od 16. do 20. srpna dýchne na posluchače v pěti desetiminutovkách nazvaných Tradice britských tradicionalistů duch britského revivalismu. Jeho historie sahá až do roku 1919, kdy poprvé na půdě Albionu koncertoval americký Original Dixieland Jazz Band. Pod vlivem této kapely už ve 20. letech minulého století vznikly na britské půdě první jazzové soubory Kena Drydena a Jacka Hyltona, ve 30. letech se nechal Louisem Armstrongem inspirovat leader a trumpetista Nat Gonella a v první polovině 40. let začal působit swingový orchestr Teda Heathe. Po skončení 2. světové války zaplavila Velkou Británii mohutná vlna jazzového revivalismu. Byla to reakce na tehdejší komerční populární hudbu, která se mladé generaci příčila škrobeností projevu a nedostatkem vnitřního zápalu. Tím naopak překypovalo muzicírování tradicionalistických kapel, jejichž nahrávky šplhaly na nejvyšší příčky hitparád. O oblibě tohoto žánru svědčí film Ring-a-ding rhythm, který se u nás promítal pod názvem Jazzová revue. Za otce britského

BRITSKÝ ROK

revivalismu bývá považován pianista George Webb, jenž se pokoušel o rekonstrukci hudby neworleánských klasiků, jako byli Joe King Oliver a další velikáni z města v ústí Mississippi. V jeho kapele začínal mj. také trumpetista Humphrey Lyttelton, který byl až do své smrti v roce 2008 nejenom respektovaným kapelníkem, ale také propagátorem starších jazzových stylů. Z pozice vůdčí postavy britských tradicionalistů získával sympatizanty pro tradiční jazz v rozhlasových pořadech připravovaných pro vysílání BBC. Mezi britskou tradicionalistickou elitou nepřehlédnutelně září trombonista Chris Barber, jehož soubor má zástupy věrných fanoušků po celé Evropě. Když v 60. letech minulého století dosáhla revivalistická vlna vrcholu, vyrovnali se popularitě Barberova ansámblu přinejmenším dva konkurenti – Mr. Acker Bilk a Kenny Ball. Živosti projevu dosáhli Britové neortodoxním přístupem k interpretaci historického materiálu, když třeba v rytmice neváhali použít kombinaci banja s elektrickou basovou kytarou nebo využívali chytlavosti dobových populárních hitů (např. Podmoskevské večery). V předposledním srpnovém týdnu uslyší posluchači Vltavy nejzvučnější i méně známá jména nositelů britských jazzových tradic.

STRANA

Hlavními aktéry následujícího týdne budou Britové, kteří vystoupili na vrchol jazzového Olympu. V přehlídce britských muzikantů světového renomé se zdaleka nedostane na všechny mimořádné sólisty, kteří vzešli z jazzové scény Albionu. Někteří z nich podrobili svůj talent těžké zkoušce, když se vydali mezi americké jazzmeny. Mnozí z nich v této konkurenci uspěli a natolik splynuli s americkým prostředím, že se na jejich britský původ úplně zapomnělo. Ve třicátých letech našel za Atlantikem uplatnění londýnský pianista Leonard Feather, jenž začal v USA působit jako producent, žurnalista, kritik a autor první obsáhlejší Jazzové encyklopedie. V jeho stopách se po 2. světové válce vydali do USA pianisté George Shearing a Marian McPartland. Oba se téměř okamžitě prosadili a na jejich umělecké autoritě jim dodnes nic neubral ani veteránský věk. Zpěvačka Annie Ross se objevila na americké scéně začátkem 50. let a nejlepší léta své kariéry strávila na přelomu páté a šesté dekády ve slavném vokálním triu Lambert-Hendricks-Ross. Zhruba ve stejné době se po boku Milese Davise na americké scéně etabloval vibrafonista Victor Feldman. Požehnaná šedesátá léta nevyslala na hvězdnou dráhu pouze Beatles nebo Rolling Stones, ale

29

také jejich jazzové vrstevníky. V roce 1968 na pozvání Milese Davise „emigroval“ za Atlantik kontrabasista Dave Holland a za rok jej následoval a u zrodu jazzrocku asistoval kytarista John McLaughlin. Ve stínu předchozí dvojice nějakou dobu zůstával skotský barytonsaxofonista Joe Temperley, jenž získal profesionální zkušenosti u tradicionalisty Humphreyho Lytteltona. Dnes je tento skvělý orchestrální hráč vyhledávanou posilou saxofonových sekcí předních amerických big bandů. Někteří hudebníci a zpěváci odmítli opustit trvalé bydliště na britských ostrovech, a přesto dosáhli světové proslulosti. Do této kategorie patří např. saxofonista Ronnie Scott, jenž s neústupnou trpělivostí vydupal doslova ze země proslulý londýnský jazzový klub. Vedle toho dlouhá léta stál v čele vlastní skupiny a hrál mimo jiné ve skvělém orchestru Kennyho Clarka a Francyho Bolanda. Zpěvačka Cleo Laine a saxofonista Johnny Dankworth se po vstupu do manželství stali uznávanými vyslanci britského jazzu, jejichž hudební diplomacie slavila úspěch po celém světě. V hudební branži se úspěšně uplatnili i jejich dvě ratolesti – zpěvačka Jacqui Dankworth a basista Alec Dankworth. Otec, který letos v únoru zemřel, se po pasování do šlechtického stavu dokonce honosil titulem Sir John Phillip William Dankworth (do jeho třídy na Royal Academy of Music docházel v roce 1969 Jiří Stivín). Díky mimořádné hudební invenci se mezi celebritami objevili další kreativní jazzmeni – multiinstrumentalista John Surman, varhaník a zpěvák Georgie Fame, saxofonista Evan Parker, saxofonistka Barbara Thompson, její manžel, bubeník John Hiseman, zpěvačka Norma Winston, kytarista Andy Summers a další. Hudba britských jazzových Olympanů zazní ve vltavském vysílání od 23. do 27. srpna. Na konci října dostanou na Vltavě příležitost jazzoví Britové inspirovaní keltskou kulturou. Týdenní cyklus nazvaný Keltské vlivy v britském jazzu bude odvysílán od 25. do 29. října. Poslední jazzový přítok do Vltavy v rámci Britského roku zaregistrujeme od 6. do 10. prosince, kdy budou ve vysílání Českého rozhlasu 3–Vltava defilovat známí jazzoví zpěváci Spojeného království v cyklu Britský jazzový vokál. € Aleš Benda

REDAKCE

REGIONY V minulém čísle čtvrtletníku jsme Vám představili krajánky z regionálního studia v Brně a slíbili jsme, že prostor dostanou i další kolegové, se kterými vltavská hudební redakce pravidelně spolupracuje a kteří se svými příspěvky podílejí na celoplošném vysílání. Tentokrát se podíváme do Ostravy, příště do Plzně.

STRANA

30

ČESKÝ ROZHLAS OSTRAVA Datem zahájení pravidelného regionálního vysílání pro Ostravu byl 1. červenec 1929. Vlastní vysílání představovalo tehdy tři hodiny, další program se přebíral z Prahy a Brna. V současnosti v publicistických a zábavných pořadech představuje Český rozhlas Ostrava svým posluchačům osobnosti regionu, zpravodajství denně podrobně mapuje dění v Moravskoslezském kraji. Podílí se i na nejvýznamnějších kulturních akcích a událostech v oblasti: natáčí festivalové koncerty, sleduje dění na folklórní scéně, věnuje se i folku, dechové hudbě a dalším žánrům. Opavská rodačka Renáta Spisarová se věnovala hře na klavír a cembalo a zpěvu. V 80. letech neměla šanci dostat se na školy, které ji prioritně zajímaly, a tak zamířila na Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor český jazyk – hudební výchova. Ostrava se jí stala druhým domovem a „poezie ošklivosti“ tohoto města ji stále přitahuje. Do svého vysněného rozhlasu zamířila v roce 1996, nejdříve jako moderátorka a „holka pro všechno“ ve zpravodajské redakci, po dvou letech už jako zaměstnankyně nově zřízené redakce Volné rozhlasové tvorby. Od roku 2003 má na starost artificiální hudbu v hudební redakci. Připravuje hudební pořady pro stanici ostravskou i pro Vltavu, přispívá do publicistických pořadů, podílí se na dramaturgii hudební prvovýroby, přenosů a záznamů koncertů v kraji. Také spoluorganizuje bienále Institutu a Festivalu Ostravské dny. Volné chvíle tak tráví hlavně prací.

V OSTRAVĚ JAKO V MALOTŘÍDCE V ostravském studiu ČRo musíte umět všechno. Je pravda, že už 12 let existuje vedle redakce Zpravodajství redakce Hudební a volné rozhlasové tvorby, pod kterou patřím, ale kdyby došlo na lámání chleba, musíme být schopni každého nahradit. Ostravské studio je skvělé v tom, že se v něm říkají věci přímo a na rovinu a taky, že je nás tady docela málo a všichni se dobře známe, je nám něco mezi 25–50 lety a vztahy jsou téměř přátelské. Výhodou nás, kteří přicházeli do ostravského rozhlasu v druhé polovině 90. let, byl obrovský pracovní zápřah, kterému jsme byli vystaveni, a všestrannost. V rozhlase jsem nejdříve živě moderovala, souběžně připravovala příspěvky všeho druhu (ještě dnes umím stříhat na pásech). Vystudovala jsem jazyk český a hudební výchovu, novinařinu jsem se učila za pochodu. V oblasti vážné hudby zůstal v Ostravě, po všech organizačních zemětřeseních po roce 1989 napříč celým rozhlasem, jen dr. Jiří Šimonský, i ten odchází předčasně do důchodu. Přejímala jsem po něm redakci vážné hudby s dvěma pořady za půl roku. Tuším to bylo v roce 2002, kdy jsem na podzim byla poprvé na sekční poradě Vltavy, přišla výrazná změna podílu regionálního vysílání na tom celostátním a s ní jistý vnitřní řád. Dostala jsem za úkol vyrobit pro Vltavu přibližně dvanáct pořadů, ale za měsíc! Z pracovní doby věnuji Vltavě asi dvě třetiny času. Občas si pro zpestření „odskočím“ na Prahu 2. Pravidelně autorsky připravuji a moderuji pro Vltavu pořady Partitury, Soudobou hudbu, Hudební fórum, Hu-

STRANA

31

FOTO — ARCHIV

REDAKCE

Renáta Spisarová

dební galerii, Studio live, přímé přenosy, občas Slovo o hudbě, Studio M, Akademii, přispívám do Mozaiky apod. (pořizovat rozhovory, stříhat zvuky a vyrobit příspěvky je v Ostravě náš denní chleba). Redakčně zajišťuji externí redaktory pro pořady Matiné, Rondo, Hudební fórum. Ve spolupráci s pražskými kolegy Dagmar Henžlíkovou a Petrem Veberem se starám o dramaturgii přenosů, prvovýroby, záznamů, přistavěné mikrofony „z Ostravy“, další mimořádné pořady (chystáme na 25. 9. např. Den z Ostravy na Vltavě). S ohledem na ostravskou fonotéku mapuji díky natáčení hudební dění v našem regionu, jeho festivaly, například Svatováclavský hudební festival, Ostravské dny, Janáčkův máj, soutěže, mladé talenty. Každý týden připravuji pro Ostravu koncert klasické hudby Galerie mistrů, který čerpá z nahrá-

Budova Českého rozhlasu Ostrava

vek našeho studia. Připravuji publicistické příspěvky do magazínu Zrcadlo. Zapojuji se do zpráv a víkendových příspěvků pro Ostravu. Podílím se organizačně a programově na Ostravských dnech – soudobá hudba je má srdeční záležitost. Na ostravské studio ČRo nedám dopustit. Vážím si respektu a důvěry, kterých se mi dostává od mého ředitele Igora Horvátha, od inspirativní kolegyně – další vltavské redaktorky – Evy Lenartové, chválím techniku v čele s Pavlem Antoniazim, spolehlivé mistry zvuku – Lubomíra Výrka a Aleše Hubera. Horkou linku s kolegy ze stanice Vltava, kteří jsou ochotni mi vždy poradit. Každé ráno si s příchodem do práce uvědomuji, jak moc mám svou rozhlasovou práci ráda! € Renáta Spisarová

ČESKO-SLOVENSKÝ VARHANNÍ KONCERT v Praze dne 15. 6. 2010 od 19.30 hod. kostel sv. Prokopa Sladkovského náměstí, Praha 3 Letošní varhanní koncert, který každoročně pořádá Český rozhlas ve spolupráci se Slovenským rozhlasem, se bude konat v úterý 15. 6. 2010 od 19.30 v kostele svatého Prokopa na Sladkovského náměstí v Praze jako součást 7. ročníku mezinárodního varhanního festivalu Free Organ World – Pražské varhany. Pozvání přijal mladý a nadaný slovenský varhaník Peter Sochuľák a v jeho podání zazní skladby J. S. Bacha, C. Ph. E. Bacha, F. Mendelssohna–Bartoldyho, J. L. Belly, L. Vierneho a J. Alaina. Více informací naleznete na webových stránkách Českého rozhlasu a na www.fow.cz.

FONOGRAMY

ČAS

STRANA

JAKO ZKOUŠKA JAKO POŽITEK...

Ptal se mě kdosi nedávno na pojem, který se občas objeví v éteru v souvislosti se záměrem takříkajíc prodat nějaký letitý skvost ze zvukového archivu našeho rozhlasu. Hlasatel obvykle hrdě uvede, že jde o nahrávku ze „zlatého fondu“. Onen tazatel se (podezírám ho, že jen napůl v žertu) ptal, zdali skutečně máme v rádiu, kdesi v podzemí, nějakou komnatu, či snad truhlu, do které ukládáme na karmínové podušky magnetofonové pásy s nějakou zvláštní péčí, v bílých rukavicích. A zda potom sedmero rozhlasových funkcionářů uzamyká tento depozitář klíčem, který patří mezi insignie funkce, kterou v rozhlase zastává. Nuže je to jinak: zlatý fond na první pohled nepoznáte od fondu nezlatého. Už proto ne, že kartonové krabice s magnetofonovými záznamy nedostávaly u výrobce se slavnou značkou BASF rovnou do vínku jistotu, že na pásku bude někdy cennost. A tak je to armáda krabic ponejvíce v červeno-bílých uniformách, jejichž odlišnost je zajištěna jen viditelným číselným označením. A přece to neznamená konec mysteria, že by Zlatý fond neexistoval. Nepochybně tu je a vyznačuje se dokonce typicky rozhlasovou vlastností. Tak, jako si při poslechu rozhlasové hry vytváří každý svou vlastní jedinečnou scénografii,

P

NÁVRATY NA DRUHOU Každá návštěva rozhlasového archivu, každý vstup do světa nahrávek, které vznikly před několika desetiletími, je sám o sobě krokem k odhalení poselství, jež nám zanechaly minulé generace. Začneme-li pak v rámci těchto ohléd-

své aranžmá, svou filmovou vizi, vytváří si každý rozhlasový tvůrce svůj vlastní osobitý poměr k nahrávkám a sám si je pak klade do svého zlatého fondu, přičemž zlatý fond kolegy z vedlejší kanceláře by obsahoval (až na jistý přirozený průnik množin) dozajista jiné položky. V pomyslném katalogu snímků někdo klade na první místo snímky slovesného umění, jiný hudbu, jiný reportáže a dokumenty doby. Kdybychom se prostě měli shodnout a vyslovit nějakou pevnou definici, pak bychom na to museli

nutí poslouchat nahrávky, v nichž jejich protagonisté vzpomínají na vlastní mládí a milované předky, rázem tak vstoupíme do světa mnohem vzdálenějšího. Lze to pak označit za návrat s druhou mocninou. Koncem šedesátých let, v oné době mimořádného rozkvětu mnoha rozhlasových žánrů, vznikl v tehdejší redakci A-Z, tedy v tak zvané Redakci aktualit a zajímavostí, pořad „Čí jste dítě?“. Není už zcela jasné, čí to byl nápad, s největší pravděpo-

32

zcela jinak, museli bychom to zobecnit. Zkusím to: Zlatý fond je když... když nahrávka obstojí ve zkoušce z nejnesmlouvavějších – totiž ve zkoušce časem. Nezáleží totiž na skutečném věku snímku. Záleží jen na tom, jestli při jeho poslechu osobnosti ožívají, nebo ne. Jestli stále mají co říci nám, kteří posloucháme a žijeme o půlstoletí později. Někdy po prvních slovech a pak minutách zjistíte, že je to prostě passé. Jindy se zdá, že ten letopočet je omyl, že je to současné. K tomu se navíc přidává další z vynikajících vlastností rozhlasu a jeho nahrávek – na rozdíl od filmu či televizního obrazu, zvuk nestárne tak rychle a hlavně tak očividně. Obraz není černobílý, protože vaše fantazie umí pracovat s barvami. Nikoho neruší nemoderní účesy, nevšímáme si zastaralého vozového parku v ulicích, kde se odehrává děj nebo reportáž. Zkrátka čas tu nehraje žádnou roli. Jakmile je tahle podmínka splněna, snímek má otevřené dveře do Zlatého fondu. Právě takové nahrávky občas přijdou v redakci pod ruku při přípravě každotýdenních pátečních návratů po stopách zvuku. Fonogramy jsou mozaikou z mnoha dávných her, reportáží, pásem... Vybíráme, řadíme, skládáme, komentujeme tak, aby vznikl celkový obraz doby, dlouholetého pořadu, rozhlasové osobnosti. Někdy nám, přiznávám, hraje do karet neúspěch nějaké nahrávky ve zkoušce časem, to když z půlhodinky „stojí za to“ jen tyhle tři minuty. Jindy (a děje se to velmi často) litujeme, že nelze vzít danou kreaci tak, jak tu je a pustit vám ji bez komentáře. A tak jsme si letos opět řekli, že o prázdninách budeme oblečení/neoblečení, obutí/neobutí, že sice budeme reprízovat starší

dobností za ním stála šéfka oné redakce, paní Alena Maxová. Ta měla neobyčejný cit pro výběr svých redakčních kolegů. Soustředila kolem sebe tým neobyčejně invenčních spolupracovníků (jmenujme za všechny Ditu Skálovou, Ivo Fischera, Zdeňka Jirotku, Antonína Langra). Tito redakční pracovníci získávali postupně široký okruh externích autorů – spisovatelů, herců, publicistů, scenáristů. V této v pravém slova smyslu tvůrčí dílně pak

vznikaly pořady, které v některých případech existují dodnes (Kolotoč), v jiných se staly doslova legendou (Rada moudrých, Sedmilháři, Piš a slyš!, Představte se sám). Mezi těmito tak často vzpomínanými skvosty, z nichž některé byly stvořeny na hraně mezi aktuální publicistikou a literaturou, je – alespoň po formální stránce – pořad Čí jste dítě? velmi jednoduchým tvarem. Téměř bez jakéhokoli moderátorského vstupu (anebo jen s velmi úspor-

FONOGRAMY

STRANA

pořady, ale ve Fonogramech to vlastně budou obnovené premiéry. Pro nás, a věříme, že i pro vás, to budou návraty nejen k těm, kteří z nahrávek budou promlouvat, ale také do časů, kdy ještě půlhodina nebyla pro posluchače údajně „neskousnutelná“, kdy rozhlasová inkvizice zvaná „stopážová kázeň“ nezatracovala příspěvky delší než tři minuty, po jejichž uplynutí údajně klesá pozornost publika na minimum a je třeba osvěžit p.t. obecenstvo posté slyšenou písní. Budiž to pro vás pozvánka do letních lázní, ve kterých se poskytuje péče s použitím osvědčených medikamentů, v časovém intervalu, který bude požitkem pro všechny, jejichž pozornost po třech minutách zdaleka neochabuje. V podstatě bez komentáře, snad jen po digitální zvukové očistě, je možné vám přehrát reportáž Miloslava Dismana z Bělé pod Bezdězem. Najdete ji ve Fonogramech v blízkém sousedství 12. července. Toho dne v roce 1945 se jmenovaný reportér, režisér

ným průvodním slovem) dostali v něm příležitost ke zpovědi potomci slavných osobností české kultury či vědy. Vznikly tak výpovědi plné osobních vzpomínek, nostalgie, úsměvu, v nichž – už dávno dospělé – děti uměleckých veličin otevíraly tajné kouty svých dětských zážitků a v mnoha případech půvabně odhalovaly často neznámé okolnosti ze života a tvorby svých rodičů. Pořad Čí jste dítě? zazněl ve vysí lání Československého rozhlasu

a zakladatel dětského rozhlasového souboru, vypravil s reportážním vozem do svého rodiště, obce Bělá. Své přízvisko „pod Bezdězem“ si sice zachovala i během šesti let II. světové války, ale od místa, kde se krajina vzdouvá a nese zříceninu hradu, byla odříznuta hranicí Protektorátu Čechy a Morava. A tak se jeho obyvatelé mohli jen toužebně a se smutkem dívat tam, odkud byli násilím odsunuti. Onoho červencového dne byla tato oblast samozřejmě již osvobozena, ale teprve v půli července měla být na Bezdězu opět vztyčena československá vlajka. Docela jinou dobu a jinou atmosféru navodí snímek z roku 1968. Radovan Lukavský na něm posluchačům v Klubu mládeže vypráví o svém pohledu na Shakespeara. Na dramatika samého i na přístup k rolím, před nimiž má respekt. Říká doslova, že herec smeká před Shakespearem. Představte se sama... byla vyzvána v roce 1970 česká legenda automobilového sportu Eliška Junková. Jako by už tenkrát někdo tušil cosi o současné vltavské řadě Osudy, připravil pro nás alespoň jeden díl takového vyprávění. Eliška Junková o tom, jak začínala, co ji přivedlo k automobilům, jaké to bylo být jedinou ženou v branži. Bylo ráno 21. srpna 1968. V rozhlasové budově na Vinohradech mnohé rozhlasové osobnosti podávaly životní výkon u mikrofonu legálního Čs. rozhlasu, do kterého se neurvale dobývaly „spřátelené“ armády. Jeden z nich, redaktor svéhlavého projevu Sláva Volný, proklouzl z rozhlasu ven do ulic Prahy a s sebou si nesl reportážní magnetofon. V jednoduchosti jeho reportáže, kterou je vlastně prostá půlhodinová anketa na téma „co říkáte okupaci?“ se dokonale zrcadlí

poprvé v prosinci 1966, naposledy pak v prosinci 1969. Za ty tři roky vzniklo více než tři sta přibližně dvacetiminutových zpovědí, jejichž hodnota netkvěla jen v jejich zábavnosti, ale měla také nespornou historickou a dokumentační kvalitu. Z tohoto počtu se v rozhlasovém archivu uchovala necelá padesátka titulů. Ve čtyřech částech zvláštního vydání letních Fonogramů jsem z oněch osobních vyznání a vzpomínek na slavné předky vy-

33

autentická nálada obyvatel přepadené země. Reportážní záznam s sebou Sláva Volný posléze odvezl při své emigraci na západ a Rádio Svobodná Evropa snímek rok co rok uváděla právě v den, kdy se připomínala invaze vojsk do Československa. Snímek najdete ve Fonogramech v blízkosti 21. srpna. Jestli je někde v rozhlasovém archivu tak trochu „hluché“ místo, pak jsou to roky na přelomu 70. a 80. let. Když zprávy, tak tendenční. Když publicistika, tak bezzubá. Když satira, tak komunální. V takové společnosti přímo zazáří brilantní vystoupení Miloše Kopeckého v zábavném pořadu z roku 1982. Jde o setkání s publikem nad tématem „život a jeho slasti a strasti“. Řeklo by se „otřepané, mnohokrát slyšené...“. Omyl! Slova Miloše Kopeckého glosují dr. Miroslav Plzák a herec Martin Růžek. Má to vtip a je to vkusné. Na ploše půl hodiny ideální jiskra pro prázdninové páteční odpoledne. €

bral osm. V každém zastavení tedy zaznějí dvě vyprávění; budou seřazena podle oboru, v němž slavný rodič působil. Vedle sebe tak zaznějí vzpomínky Aleny Ladové a Jana Špály, jejichž otcové byli malíři, na svoje skladatelské předky zavzpomínají JUDr. Josef Kovařovic a paní Jarmila Vacková, Ing. Richard Hašek přiblíží dramatické okolnosti života svého bohémského tatínka Jaroslava Haška, Marie Kubátová, sama známá spisovatelka, bude vzpomí-

Tomáš Černý

nat na svoji maminku, spisovatelku Amálii Kutinovou, pohled na slavné herecké rodiče přinesou Emilie Marie Kristlová, dcera Vlasty Buriana, a konečně na Zdeňka Štěpánka zavzpomíná jeho dcera, herečka Jana Štěpánková. Vzpomínání na osobnosti, které se v mnohém nesmazatelně zapsaly do historie české kultury, se stane – jak jsem přesvědčen – příjemným letním posluchačským zážitkem. € Jiří Hubička

SPECIÁLNÍ PROJEKT

HUDBA

na paseckém kůru Obec Paseky nad Jizerou je poměrně mladá horská obec v západní části Krkonoš v sousedství s Jizerskými horami. Nejstarší písemná památka je z roku 1645. Jméno dostala od mýcení lesů k pálení milířů. Zatímco v roce 1869 měla 1516 obyvatel, dnes jich má pouhých 250. Společenský život se začal rozvíjet na konci 18. století, když byl postaven kostel a začalo pravidelné školní vyučování. Kostel sv. Václava v Pasekách nad Jizerou byl vysvěcen na svátek sv. Ondřeje roku 1789. Varhany byly postaveny o čtyři roky později. Kdo za varhany zasedl jako první, jaký byl život na kůru v prvních letech kostela, nevíme. Dá se předpokládat, že prvním regenschorim byl učitel Josef Šimůnek ze Tříče, který nastoupil v roce 1791, když začalo v Pasekách pravidelné vyučování. O práci regenschoriho paseckého kůru Josefa Jana Šimůnka, syna Josefa Šimůnka, nejlépe vypovídá bohatý hudební chrámový archiv, který byl celá léta uchováván na kůru ve skříni, dnes v paseckém Památníku zapadlých vlastenců. Obsahuje přes 50 skladeb, 29 mší, 2 requiem, offertoria, arie, litanie, pastorely a další. Mezi 32 českými, německými i italskými autory najdeme Jana Křtitele Vaňhala, Jiřího Ignáce Linka, Jana Augusta Vitáska, W. A. Mozarta, Josepha i Michaela Haydna, ale i soudobého operního skladatele Conradina Kreutzera. Zvláštní pozornost ze skladeb Šimůnkova bohatého archivu

O

STRANA

34

si zaslouží Haydnovo Requiem, které má český text. Tatáž hudební památka je zachována pouze v Národním muzeu v Praze. Jedním z Šimůnkových pomocníků byl i jeho školní pomocník, písmák a houslař Věnceslav Metelka. Metelka byl nejen výborný houslista a kontrabasista, ale též hráč na dechové nástroje. Byl velice náročný a kritický. Díky Metelkovi, regenschorimu Šimůnkovi a jeho pokračovateli, učiteli Pavlu Tarantovi, úroveň na paseckém kůru byla velmi dobrá. Za první světové války a řadu let po ní život na paseckém kůru začal slábnout. K výraznému oživení došlo za německé okupace. Různá německá nařízení omezovala společenský život, taneční zábavy byly zakázány, kůr se stal pro zpěváky a muzikanty útočištěm. Dařilo se i v prvních poválečných letech. Do Pasek začal docházet kněz z Rokytnice a s ním varhaník Josef Kulhánek, muzikant tělem i duší. Byl téměř slepý a varhany ovládal skvěle. Byl to člověk nesmírně veselý, často se mu do jeho jásavých improvizací vloudily melodie autorů vídeňských valčíků. Rád chodil do Pasek, protože tady na rozdíl od Rokytnice byl sbor, který prováděl zajímavá a hodnotná díla. Nastudování tak skvělých skladeb jako například Schubertovy Mše G dur, si vyžadovalo větší zveřejnění, aby přišlo hodně posluchačů. Tak vznikl malý plakátek vyvěšený na dveřích kostela. Neuniklo to však pozornosti bdělých strážců vládnoucího totalitního režimu. Rokytnický příslušník SNB nařídil předsedovi MNV, aby organizátory a pana faráře postavil před trestnou komisi. Zůstal však poněkud bezradný, když mu pasecký předseda Jiří Sajdl klidně a s úsměvem oznámil, že on v Schubertovi zpívá taky. První provedení bylo 23. srpna 1953. Rokem 1957 pasecký chrámový sbor končí svou činnost. Bylo by dost složité hledat příčiny, proč tak dobře pracující sbor a úspěšný orchestr nepokračoval ve své činnosti. Ostatně měli bychom se spíše podivovat nad tím, že tolik let vydržel pracovat ve státě, pro který duchovní hudba provozovaná v kostele byla naprosto nežádoucí. Zdá se být skoro nemožné, že se zpěváci a muzikanti na paseckém kůru na celých 23 let odmlčeli. Jak a kdy vznikla myšlenka obnovit starou tradici a založit nový Svatováclavský sbor? Nemalou roli

SPECIÁLNÍ PROJEKT

hrálo léto a podzim 1979, kdy několik zapálených muzikantských duší pracovalo v Památníku zapadlých vlastenců. Budovali jedinečnou expozici krkonošské houslařské školy. Byly to dny, kdy ožívala slavná hudební minulost Pasek, postava muzikanta, houslaře Věnceslava Metelky a bohatý hudební život na kůru za učitele a regenschoriho Josefa Šimůnka. Vtírala se otázka: Nejsme něco dlužni jejich odkazu? Přestože režim nepřátelský chrámovému zpěvu byl stále v plné síle, o prázdninách roku 1980 byla první zkouška. Z kouzelné skříně za varhanami po 25 letech sbor vyndal Mši F dur od Zdeňka Fibicha. Deset zpěváků položilo základ sboru. Jeho malý počet doplnilo několik studentů HAMU, zpěváků i instrumentalistů. První velkou skladbou s velkým orchestrem byla Dvořákova Mše D dur. Mezi hudebníky na kůru se objevili koncertní umělci, houslisté Ivan Štraus, členové České filharmonie Jan Buble, Vojtěch Jouza a hobojista František Kimel i několik studentů HAMU. Událostí roku 1985 bylo provedení Beethovenovy Mše C dur. Po Dvořákovi další velké a závažné dílo s velkým orchestrem. Rok 1989 byl rokem 200. výročí paseckého kostela. Sbor si stanovil velký cíl. Provést Bachovu Mši h moll. V očích znalců cíl nedosažitelný. Tehdy 27 členný sbor bylo třeba zdvojnásobit. Našlo se dost ochotných nadšenců. Bylo třeba zvětšit prostor na kůru a vybudovat stupně pro 48 zpěváků a 6 sólistů. Z levé strany varhan odstěhovat na půdu velkou skříň s měchy a zbudovat dřevěné patro, aby se vešlo všech 30 muzikantů. Byli mezi nimi opět hráči zvučných jmen z České filharmonie. Na varhany hrál František Xaver Thuri. Je třeba připomenout, že Bachova mše nebyla provedena koncertně, ale při mši, která trvala déle než dvě a půl hodiny. V létě roku 1990 oslavil sbor své desáté výročí. Koncert, při kterém byl sbor i orchestr umístěn v presbytáři kostela, slovem doprovázel Ivan Medek, který se nedávno vrátil z exilu. A hned se zrodila myšlenka na založení tradice letních hudebních slavností s názvem Pasecké hudební slavnosti. Rok 1991 vybízel všechny muzikanty k oslavě velkých výročí: 200 let od úmrtí W. A. Mozarta a 150 let od narození Antonína Dvořáka. Koncert z děl W. A. Mozarta, na kterém vystoupili sólisté České filharmonie a orchestr Akademie sv. Václava,

STRANA

Paseky nad Jizerou

35

do kterého usedl dirigent Jiří Bělohlávek jako violoncellista, řídil šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann. Průvodní slovo měl opět Ivan Medek. Pasecké hudební slavnosti v roce 1995 byly věnovány baroknímu skladateli Janu Dismasi Zelenkovi, od jehož smrti uplynulo 250 let. Na hudebním matiné zazněla v premiéře skladba velkého Zelenkova ctitele Františka Xavera Thuriho „Pocta J. D. Zelenkovi“, skladba, kde orchestr tvoří kontrabasy (Zelenka byl kontrabasista). Velké přání provést Dvořákovo oratorium Stabat Mater v Pasekách na letních hudebních slavnostech 2004 se všem splnilo. Ochotné ruce pomohly v presbyteriu kostela vybudovat stupňovité pódium pro zpěváky. Jejich počet se rozšířil tak jako při provádění Bachovy Mše h moll. Sólisty byli sopranistka Zdena Kloubová, altistka Virginie Walterová, ukrajinský tenorista Viktor Bytchek a arménský basista Armen Karapetyan. Provedení řídil německý dirigent Andreas Sebastian Weiser. Repertoár začátku roku 2009 sbor zcela podřídil přípravě na velice náročnou, rozsáhlou Haydnovu skladbu Missa Cellensis in honorem B.V.M. (Cäcilianmesse). Činnost Svatováclavského sboru, který pořádá Pasecké hudební slavnosti, je velmi bohatá a přirozeně se nemůže vejít do tohoto výčtu. Členové sboru se pravidelně schází každou sobotu a osmkrát v roce, vždy při velkých církevních svátcích, uvádějí z kůru paseckého kostela duchovní skladby českých i světových skladatelů. Pověst o jejich zapáleném společenství je umocněna dlouhým seznamem hudebníků, kteří s paseckými zpěváky vždy rádi spoluúčinkují. Najdete v něm mnoho jmen známých a renomovaných umělců. Někteří z nich, tenkrát coby studenti, dnes rádi vzpomínají na přátelskou atmosféru paseckého muzicírování umocněnou krásnou přírodou. Svatováclavský sbor a orchestr Akademie sv. Václava se nyní společně připravují na Bachovo Magnificat, kterým na jubilejních XX. Paseckých hudebních slavnostech (30. července – 1. srpna 2010) oslaví 30. výročí svého trvání. € Jakub Waldmann

Kůr kostela sv. Václava

 Český rozhlas 3–Vltava: Den v Pasekách nad Jizerou, 31. 7. 2010

ROZHOVOR

STRANA

OSLAVA VARHAN Svatojakubské Audite Organum (www.auditeorganum.cz) je v současné době jediným renomovaným varhanním festivalem v Čechách a i v zahraničí má velmi dobré renomé.

Je spjat s bazilikou sv. Jakuba na Starém Městě pražském, kde jsou skvostné varhany, a letos proběhne od 5. srpna do 23. září už patnáctý ročník. Mediálním partnerem je i Český rozhlas 3–Vltava. Od počátku je jeho hybnou silou naše přední varhanice Irena Chřibková.

J Irena Chřibková

Paní Chřibková, mohla byste čtenářům Magazínu Vltavy váš festival přiblížit? „Ve svatojakubské bazilice působím od roku 1991. Tehdy se tlačily do kostela různé agentury s kvalitativně různými koncerty. Chtěla jsem tomu dát řád a nějakou koncepci – vznikly cykly velikonoční, vánoční, podzimní pondělky a v centru stál mezinárodní festival, jenž vznikl v roce 1996. Jelikož Praha festival tohoto typu neměla, nebylo v podstatě možné setkat se s uměním zahraničních varhaníků a tuzemští měli omezené možnosti pro prezentaci, tak Audite Organum bylo výsledkem přirozeného vývoje. Svatý Jakub je k takovéto

akci velmi dobře disponován, neboť zde jsou největší pražské varhany ve výborné kondici; je to nádherný prostor a navíc jsou zde ještě chórové raně barokní varhany s jedním manuálem. Na velkých varhanách je možné hrát téměř vše, na malých baroko typu Frescobaldiho a starých českých mistrů. Před 15 lety jsme začali příznačně Biblickými tanci Petra Ebena pro varhany a dva tanečníky. Od té doby zazněly na festivalu stovky skladeb různých stylů. Zpočátku to bylo ekonomicky velmi složité, takže se postupně muselo utvářet zázemí, organizační tým.“ Jedná se o běžný festival, nebo je nějak koncepčně vyhraněný? „Snažím se, aby měl každý ročník svou kostru nebo téma. V minulosti například rok francouzské hudby, výročí Petra Ebena, Milana Šlechty, letos to bude páté výročí úmrtí Jiřího Ropka, který byl dlouholetým varhaníkem právě u svatého Jakuba. Pravidelnou součástí festivalu jsou doprovodné výstavy v ambitu kláštera Řádu minoritů, takže návštěvníci se mohou těšit na Poctu Jiřímu Ropkovi, kde uvidí řadu fotografií, dopisů, hudebnin, takže se budou moci seznámit s jeho interpretačním, skladatelským a pedagogickým odkazem.“ Letošní výběr varhaníků má s Jiřím Ropkem nějaký vztah? „Ano. Dva Američané, které jsem letos pozvala – John Scott a James

36

Kibbie – byli přáteli Jiřího Ropka a některé jeho skladby premiérovali, Jan Kalfus je Ropkův žák, Jan Hora je jeho dlouholetým kolegou z Pražské konzervatoře. Patrick Delabre však nemá s Ropkem nic společného. Francouzská hudba je moje slabost a nesmí chybět na žádném ročníku. Mladou Japonku Eiko Marii Yoshimurovou jsem poznala vloni na soutěži v Biarritzu, kde vyhrála a já byla v porotě. Jsem ráda, že mohu v Praze představovat vítěze významných mezinárodních konkurzů. Letos jsem to nabídla opavské soutěži, takže její vítěz bude hrát příští rok u nás. Praha je pro muzikanty, varhaníky nevyjímaje, velmi atraktivní. Hodně také dám na osobní zkušenost a kontakt. Přirozeně chci, abych mohla návštěvníkům festivalu představit skutečně špičkové umělce. Příští rok, doufám, zahájí festival velká varhanní hvězda – Olivier Latry z Notre Dame v Paříži.“ Jaký bude program? „Už jsem zmínila Jiřího Ropka. Z jeho díla uvedeme například Victimae paschali, Toccatu a fugu nebo Strahovskou improvizaci. Nemůžeme pominout jubileum Johanna Sebastiana Bacha, takže na každém koncertu bude nějaká jeho skladba. Z dalších výročí, která se odrazí v programu, uvedu Roberta Schumanna, Jeana Alaina a Jiřího Temla. Jsem ráda, když varhaník, je-li k tomu disponovaný, zařadí do programu improvizaci. Slovenka Monika Melcová si zvolila Ropkovo téma a Patricku Delabrovi nějaké vymyslíme… Potěšil mě Jan Hora, když si dal na program svého koncertu hudbu českých mistrů – kromě Temla ještě Foerstera, Vycpálka a Kabeláče.“ € Luboš Stehlík

STRANA

PROFIL

Inspirací k cyklu obrazů Krasavci, což jsou groteskní kentauři poskládaní ze zvířecích a lidských fragmentů, byl pro Viktora Pivovarova film Davida Lynche Inland Empire. „V jedné scéně sedí v pokoji na gauči dva lidé s hlavami zajíce a za nimi žena se stejnou hlavou žehlící prádlo. Bylo to neuvěřitelné... Za nějakou dobu jsem namaloval první obraz a pak celý ten cyklus,“ řekl malíř o své fascinaci Lynchovým filmem. Můžeme ale malíři věřit, že jeho obsese „souzní“ s Lynchovými? Některým výtvarným kritikům totiž připadá, že Krasavci do Pivovarových obrazů „přeběhli“ ze stránek Krylových bajek. V souvislosti s Viktorem Pivarovem se mluví o jeho virtuózním pohrávání si se styly (včetně více či méně ironických, někdy i sebeironických citací) různých malířů: Magritte, Arcimboldo, Delvaux, Chagall, Dürrer, Malevič, de Chirico, Bacon, van Gogh. Ovládnutím stylu jiných malířů „kolonizuje“ jejich imaginaci a činí z ní součást svého fantaskního světa. Vytváří svůj palimpsest stylů a příběhů. Jeho narativní způsob líčení „skutečné neskutečnosti“ světa asociuje atmosféru Bulgakova románu Mistr a Markétka nebo texty současného ruského prozaika Viktora Pelevina. ,,U Pivovarových obrazů si nikdy nemůžeme být jisti, do jaké míry pocházejí z reálného světa a kdy už jsou výplodem naší mysli,“ řekl na vernisáži letošní Pivovarovovy výstavy Oni v Moravské galerii v Brně její ředitel Marek Pokorný. „Viktor Pivovarov (1937), jménem i činy ruský bohatýr, původem z Moskvy, ze svérázného ‚Zamoskvorečí‘, nejlyričtější z kroužku moskevských konceptualistů (uskupení Šretinskij Bulvar ve složení Eric Bulatov, Vladimír Jankilevskij, Ilia Kabakov, Viktor Pivovarov, Eduard Štejberg), velký vypravěč mytických příběhů, do jejichž děje je nám dáno nahlížet jeho kresbami cyklicky spojenými do alb nebo malířských sérií. Viktor Pivovarov, přemýšlivý kouzelník, eskamotér významů… Snad karmické důvody obsažené ve významu jména Viktora Pivovarova způsobily, že roku 1981 natrvalo přesídlil do Čech a stal se podprahovou, zároveň však nedílnou součástí jejich současného vizuálního milieu. Malíř, kreslíř a ilustrátor, obrazový komentátor, vykladač i divotvůrce. Všechny obrazové příběhy Viktora Pivovarova strhnou

I DÍTĚ OBLAKŮ MEZI MOSKVOU A PRAHOU

37

pozornost čtoucího diváka bravurní oscilací na tenké hraně slova a obrazu. Vrstvy výkladů i sám předmět vykládaného se propojí ve vrstevnatý rébus asociovaných výkladů…,“ napsala Simona Vladíková v katalogu výstavy Oni. Zřejmě v nejznámějším Pivovarovově albu Děti oblaků je „uložen nereálně reálný“ mýtus o Svatých liškách. V první části alba nazvaném Svaté lišky se vypráví o stejnojmenném kultu, o jeho zrození v židovské autonomní oblasti Birobidžan na Dálném východu, kam Stalin ve dvacátých letech vysídlil Židy a kde po jeho smrti, jak se praví v albu, došlo k promísení židovského, ruského a čínského obyvatelstva, jejich zvyklostí a náboženství. Tak vznikl kult Svatých lišek, které člověka chrání v nejrůznějších situacích, a spolu s ním i zvláštní systém svátků, které tvoří druhou část tohoto alba. V zástupu svatých lišek najdeme patronku ženského šarmu (Liška Svatá válka), ochránkyni zbloudilých při západu slunce (Liška Nebeské Zrcátko), ochránkyni uklízeček a číšníků (Liška Ametystový Snílek), patronku mnišské erotiky (Liška Dva Džbány), ochránce mužské potence (Lišák Dvě sekery) a třeba průvodce odcházejících do Zahrad Nekonečnosti (Lišák hrbáč). V podobném duchu jsou koncipované svátky spojené s uctíváním Svatých lišek: „2. květen. Svátek Smějících se lišek. O tomto svátku se čtou příběhy z posvátné knihy Milostné příběhy dívek a lišáků. Tento den je považován za nejvhodnější ztrátu panenství. Na stoly, příborníky a na parapety oken se staví domácí likéry, misky s ořechy obalovanými v cukru, se sušeným ovocem, s tank chu-lu, s kichelach a zemelach.“ V roce 1999 se Viktor Pivovarov stal laureátem Ceny Revolver Revue. Zúčastnil se řady samostatných i kolektivních výstav po celém světě. U nás vystavoval například v Galerii Rudolfinum (Soňa a andělé, 1996), Galerii Jiřího Švestky (Šváb k večeři, 2009) nebo v Moravské galerii v Brně (Oni, 2010). € Jiří Kamen

FOTO  VIKTOR PIVOVAROV, Šváb k večeři, 2009 Olej, plátno, 160 × 125 cm, Viktor Pivovarov. Foto: archiv Moravské galerie v Brně

PRŮVODCE

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY

STRANA

TANEC PRAHA 2010 24. 5.–29. 6. 2010 Letošní 22. ročník festivalu TANEC PRAHA nabídne pestré menu evropské taneční scény. Zlatým hřebem budou dva soubory, které patří k absolutní světové špičce: 22. a 23. června britský Jasmin Vardimon Company a 29. června belgický Les Ballets C de la B proslulého choreografa Alaina Platela. Kromě nich se od 7. června v pražském divadle Ponec představí soubory z Belgie, České republiky, Maďarska, Polska, Slovenska, Španělska, Švýcarska a Velké Británie. Festival zahájí tradiční prolog: od 24. května týdenní mini festival TANEC DĚTEM určený těm nejmenším, jejich rodičům, ale nejen jim. TANEC PRAHA nabídne také řadu workshopů se zahraničními i tuzemskými choreografy. Festivalová představení se kromě Prahy odehrají i v Brně, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Chocni, Olomouci, Pardubicích, Plzni a Valašském Meziříčí.

www.tanecpraha.cz

GASK Galerie Středočeského kraje Jezuitská kolej v Kutné Hoře Začátkem května letošního roku byla v prostorách Jezuitské koleje v Kutné Hoře otevřena druhá největší česká galerie – GASK. Ta veřejnosti zpřístupní výstavy: Emil Filla – Archiv umělce, Kontakt – sbírka evropského konceptuálního umění, Iluminace a Sbírka 1 2 3 s díly Josefa Čapka, Toyen nebo Jana Zrzavého. GASK představuje v Čechách ojedinělý koncept galerie, kde nechybí kreativní lektorské centrum, odpočinkové zóny nebo dětský koutek.

www.gask.cz

ČESKÉ KULTURNÍ SLAVNOSTI Bystřické zámecké slavnosti 2010 3.–18. 6. 2010 Bystřice pod Hostýnem České kulturní slavnosti, jako esence duchovních hodnot českého národa prezentovaná předními českými i zahraničními umělci, vznikly v roce 2002 spojením významných českých festivalů při zachování jejich vlastních tradičních identit. V letním období se můžeme těšit na Bystřické zámecké slavnosti. Cyklus komorních koncertů špičkových evropských interpretů se v Bystřici pod Hostýnem koná letos již pošestnácté.

www.ceske-kulturni-slavnosti.cz

MHF KUTNÁ HORA 2010 5.–12. 6. 2010 Kutná Hora MHF Kutná Hora, festival s mezinárodní účastí, který se koná v historických objektech města Kutná Hora, je ojedinělou tvůrčí dílnou výrazných interpretů z celého světa. Vedle již známých hudebních zahraničních i domácích osobností vystoupí jako rovnocenní partneři i začínající interpreti. Dramaturgii koncertů opět připravuje umělecký ředitel, violoncellista Jiří Bárta.

www.mfkh.cz, www.lotoscd.cz

DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ XVI. Mezinárodní festival 21.–30. 6. 2010 Hradec Králové Závěr divadelní sezony v Hradci Králové patří již tradičně mezinárodnímu festivalu, během kterého se odehrají více než dvě stovky představení všech žánrů. Součástí tohoto svátku divadla je open air program otevřený všem divadelním

38

souborům a také řada doprovodných akcí – umělecké dílny, koncerty, výstavy, profesní setkání divadelníků, debaty a besedy, setkání s legendami českého divadla.

www.klicperovodivadlo.cz, www.draktheatre.cz

BOSKOVICE 2010 18. ročník festivalu pro židovskou čtvrť 8.–11. 7. 2010 Boskovice, Jihomoravský kraj Malebné jihomoravské město se po roce opět roztančí festivalem. Od čtvrtka 8. do neděle 11. 7. proběhne v Boskovicích 18. ročník unikátního festivalu pro židovskou čtvrť. Akce je známá nejen kvalitní „nekomerční“ nabídkou hudby, výstav, divadelních představení, filmů či autorských čtení, ale především poklidnou atmosférou a dobrým zázemím, které si užívají i rodiny s malými dětmi. Boskovický festival probíhá v celém městě. Letošní ročník nabídne koncerty v amfiteátru letního kina, jazzovou scénu v zámeckém skleníku, další hudební scénu za muzeem, odpolední divadla na hradě a ve farské zahradě, promítání v kině Panorama i v amfiteátru, komornější koncerty v synagoze a další překvapení. Programovou novinkou bude například scéna s názvem Blues Alive Boskovice 2010.

www.unijazz.cz, www.myspace.com/boskovicefestival

HUDEBNÍ FESTIVAL ZNOJMO 2010 9.–25. 7. 2010 Znojmo V létě ve dnech 9.–25. 7. se můžete díky Hudebnímu festivalu Znojmo dostat na půl cesty do světa Ludvíka XIV.,

PRŮVODCE

Cassanovy či Farinelliho, ale především H. Purcella a G. F. Händela. Ve Znojmě, středověkém městě s nádhernou architekturou a silným genius loci, se dostanete do prostředí autentického provedení staré hudby, hudby podepřené vědeckým výzkumem a dobovými nástroji, do prostředí příjemné festivalové atmosféry okořeněné ochutnávkami výborných festivalových vín.

www.hudbaznojmo.cz/festival

STRANA

a také cestopisy z Nepálu a Tibetu. Návštěvníci budou mít jedinečnou možnost zúčastnit se workshopů tai-chi, origami, bojových umění, bubnování atp. Kulturní nabídku doplňují fotografické výstavy.

www.svatekcaje.cz

LETNÍ SLAVNOSTI STARÉ HUDBY Zrození virtuozity 22. 7.–8. 8. 2010 Praha

BOHEMIA JAZZ FEST 2010 13.–25. 7. 2010 Praha, Domažlice, Plzeň, Tábor, Brno, Prachatice, České Budějovice Pátý ročník mezinárodního jazzového festivalu se již tradičně koná na historických náměstích českých a moravských měst. Letos vystoupí např. Stanley Clarke Group nebo Larry Carlton Trio. Festival bude zahájen na pražském Staroměstském náměstí a zakončen na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích.

www.bohemiajazzfest.cz

Jedenáctý ročník Letních slavností staré hudby bude vzývat virtuozitu. Ovšem nejenom závratnou rychlost prstů a dokonalé zvládnutí dechu. Pravá virtuozita totiž ctí krásu. A o hlubší pochopení tohoto fenoménu, virtuozity souladu a citu půjde především. Devět letních setkání představí hudebníky z celé Evropy, kteří jsou mistry svých nástrojů. Hrají a zpívají s bravurou, ale také s hlubokým prožitkem a s pokorou. V letohrádku Hvězda, na zámku Troja, v Břevnovském a Anežském klášteře či v Martinickém paláci se společně s posluchači vrátí do časů, kdy se rodili první virtuosové a virtuosky.

www.letnislavnosti.cz

SVÁTEK ČAJE 16.–17. 7. 2010 Cieszyn Druhý ročník multikulturního festivalu Svátek čaje se letos uskuteční ve dnech 16.–17. 7. v zámeckém areálu v Cieszynie u polsko-české hranice. Hlavním cílem této charitativní akce je propagace kulturní různorodosti a vytvoření platformy pro setkání a výměnu zkušeností mezi lidmi z čajovnické branže. Pro širokou veřejnost jsou připraveny koncerty hudebních skupin a umělců. Důležitou součást programu tvoří přednášky o čaji a zdravé výživě, ale hlavně o cestování. Festival obohatí filmové projekce s besídkou o Thajsku, Vietnamu a Tchai-wanu,

MHF PETRA DVORSKÉHO 7.–21. 8. 2010 Jaroměřice nad Rokytnou Exkluzivním hostem 12. ročníku MHF Petra Dvorského bude španělská sopranistka Montserrat Caballé. Zahajovací galakoncert 7. 8. bude současně jejím jediným vystoupením v ČR. Pěvkyně vystoupí v zámecké zahradě v Jaroměřicích nad Rokytnou spolu s Petrem Dvorským a jeho bratrem Jaroslavem. Doprovodí je Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou španělského dirigenta Josého Collady. I v dalších

večerech nabídne festival pestrou přehlídku vokálního umění. V chrámu sv. Markéty vystoupí Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno a v dalešickém pivovaru se uskuteční dlouho očekávaný koncert Idy Kelarové a její Jazz famelije. Český filharmonický sbor Brno přednese pod taktovkou Petra Fialy na zámeckém nádvoří v Telči Pergolesiho Stabat mater. Závěr festivalu bude věnován osobnosti Gioacchina Rossiniho. V komponovaném večeru s názvem Vivat Rossini! zazní 21. 8. nejslavnější scény z Lazebníka sevillského v podání košického operního souboru. Originální vizualizace z dílny Flash Barandov SFX nabídne Rossiniho Straku zlodějku.

39

FESTIVAL SPISOVATELŮ PRAHA www.pwf.cz CHOPINŮV FESTIVAL www.chopinfestival.cz LETNÍ LETNÁ www.letniletna.cz NA DVANÁCTI STRUNÁCH www.belidis.eu REFUFEST www.berkat.cz Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz v sekci Zprávy z kultury (pořad Mozaika).

www.arskoncert.cz

GALERIE MODERNÍHO UMĚNÍ V ROUDNICI NAD LABEM 100. výročí založení Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem slaví sté výročí svého založení. Stěžejním projektem jubilejní sezony je výstava Antonín Slavíček 1870–1910, kterou byla pro veřejnost otevřena 6. 5. a potrvá do 29. 8. 2010. Stálá expozice je dočasně uzavřena, v inovované podobě bude opět zpřístupněna na podzim tohoto roku.

www.galerieroudnice.cz

ČRo 3–Vltava NOVĚ TAKÉ NA FACEBOOKU PŘIPOJTE SE K NÁM!

www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

15% SLEVA z ceny vstupného na aktuální představení programu Palace Classics Platí do 31. 8. 2010 Palace Cinemas Czech si vyhrazuje právo upravit podmínky akční nabídky.

DÁLE DOPORUČUJEME Hudební festivaly – viz pozvánky na straně 24–26 a jinde v našem magazínu

RESPEKT – WORLD MUSIC FESTIVAL www.respectmusic.cz

PALACE CINEMAS SLOVANSKÝ DŮM NA PŘÍKOPĚ 22, PRAHA 1

PALACE CINEMAS VELKÝ ŠPALÍČEK MEČOVÁ 2 BRNO 1

PROGRAM

PRO– GRAM

STRANA

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 82. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU úterý 20.00 vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina

15. 6. KONCERT VĚNOVANÝ 200. VÝROČÍ NAROZENÍ FRYDERYKA CHOPINA Wojciech Kilar: Krzesany, symfonická báseň; Fryderyk Chopin: Koncert pro klavír a orchestr f moll, op. 21; Leoš Janáček: Taras Bulba, rapsodie podle stejnojmenné povídky N. V. Gogola Martin Kasík – klavír, dirigent: Petr Vronský 22. 6. Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll Vzkříšení Sólistky: Adriana Kohútková – soprán, Eva Garajová – alt, Pražský filharmonický sbor, dirigent: Vladimír Válek

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 6. 6. Speciální den Eurorádia k výročí R. Schumanna 13.00–14.00 Koncertní program Tureckého rozhlasu z rozhlasového studia v Ankaře R. Schumann: Klavírní sonáta č. 1 op. 11, Klavírní sonáta č. 2. op. 22 Hraje Emre Elivar 16.30–17.30 Koncertní záznam EBU ze zámku Schwetzingen R. Schumann: Pět písní z cyklu Liederkreis op. 24, Láska básníkova op. 48 Zpívá Christoph Prégardien – tenor, hraje Michael Gees – klavír 8. 6. Den s Robertem Schumannem (200. výročí narození) 12.05–12.50 Záznam EBU ze Schumannova domu ve Zwickau R. Schumann: Gedichte der Königin Maria Stuart, op. 135; Lieder nach Justinus

Kerner, op. 35 a a další písně Zpívá Anne-Theresa Albrecht – mezzosoprán, hraje Pauliina Tukiainen – klavír 13.40–15.00 Záznam EBU z lipského Gewandhausu J. Brahms: Houslový koncert; R. Schumann: Symfonie č. 4 Hrají Sarah Chang – housle a Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu, řídí Stefan Solyom 20.05–22.15 Přímý přenos EBU z Düsseldorfu R. Schumann: Nevěta messinská, předehra; Klavírní koncert; Symfonie č. 2 Hrají Düsseldorfer Symphoniker a Sallem Abboud Ashkar – klavír, dirigent Christoph Eschenbach 26. 6. Den D dur Digitální stanice Český rozhlas D dur vysílá na stanici Vltava (v některých časech během dopoledne i během odpoledne)

28. 6. 20.00–22.45 Operetní večer Oskar Nedbal: Polská krev 7. 7. Den s Gustavem Mahlerem V den 150. výročí narození skladatele 12.10–12.50 Záznam části koncertu z Pražského jara z 31. 5. Alma Mahler: Písně Zpívá Petra Lang, hraje Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, řídí Jiří Kout 15.00–16.30 Přímý přenos komorního koncertu z rodného domu skladatele v Kalištích u Humpolce G. Mahler: Písně potulného tovaryše, písně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh Zpívá Thomas Hampson – baryton, hraje Wolfram Rieger – klavír 17.00–18.30 Přímý přenos plenérového koncertu z Kališť u Humpolce Replika vojenského koncertu v Jihlavě roku 1874 (J. Strauss, F. Schubert, D. F. E. Auber, R. Wagner, L.v Beethoven, F. Massak, Ph. Fahrbach, J. F. Wagner) Hraje Hudba Hradní stráže a Policie ČR 20.00–21.45 Přímý přenos z Rudolfina G. Mahler: Symfonie č. 2 Vzkříšení Hraje Česká filharmonie, dirigent Ch. Eschenbach 31. 7. Den v Pasekách nad Jizerou

40

Speciální projekt k jubileu Paseckých hudebních slavností, výjimečné kulturní akce v kraji Zapadlých vlastenců

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů pondělí 20.00

2. 6. 20.00–21.45 Záznam z finálových koncertů letošní soutěže Pražského jara v oboru housle a trubka 4. 6. 20.00–22.05 Přímý přenos závěrečného koncertu festivalu Pražské jaro J. Brahms: Klavírní koncert B dur; A. Dvořák: Symfonie č. 9 Z Nového světa Účinkuje Emanuel Ax – klavír, Rundfunk Sinfonieorchester Berlin, dirigent Marek Janowski 5. 6. 16.30–18.00 Záznam z festivalu Pražské jaro 2010 L. v Beethoven; O. Kvěch; B. Martinů; F. Chopin Hrají Michal Kaňka – violoncello, Pavel Kašpar – klavír 7. 6. 20.00–22.00 Záznam z festivalu Pražské jaro 2010 I. Stravinskij: Concerto in Es Dumbarton Oaks; W. A. Mozart: Koncert pro klavír a orchestr c moll, KV 491; J. S. Bach: Koncert pro klavír a orchestr g moll, BWV 1058; J. Haydn: Symfonie č. 99 Hraje Academy of St Martin in the Fields, Murray Perahia – klavír 10. 6. 19.30–21.45 Přímý přenos z festivalu Janáčkův máj Ostrava K. Penderecki: Koncert pro violoncello a orchestr; Tři čínské písně; Serenáda pro smyčce F. Schubert: Symfonie č. 4 c moll Tragická Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu v Katovicích říd Krzysztof Penderecki 11. 6. 20.00–22.15 Přímý přenos zahajovacího koncertu festivalu Smetanova Litomyšl B. Smetana: Pochod k slavnosti Shakespearově; F. Chopin: Koncert pro klavír f moll; P. Eben: Pocta Karlu IV.; A. Dvořák: Te Deum Jan Simon – klavír, Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídí Peter Feranec 12. 6. 16.30–17.45 Záznam z festivalu Pražské jaro 2010

PROGRAM

M. Ravel: Don Quichotte à Dulcinée; A. Schönberg: Brettl-Lieder; W. A. Mozart: výběr z písní; J. Sibelius: výběr z písní Zpívá A. Plachetka, hraje Z. Klauda – klavír 14. 6. 20.00–21.40 Záznam EBU ze 16. dubna ze Salle Pleyel v Paříži K. Szymanowski: Houslový koncert; J. Suk: Asrael Hraje Christian Tetzlaff – housle, Filharmonický orchestr Radio France řídí Jakub Hrůša 19. 6. 16.30–17.45 Záznam z festivalu Pražské jaro 2010 F. Chopin: Impromptu Fis dur, op. 36, Balada As dur, op. 47, Fantazie f moll, op. 49, Dvě nokturna, op. 27, Scherzo cis moll, op. 39, Tři nokturna, op. 9, Sonáta b moll, op. 35 Hraje Garrick Ohlsson – klavír 20. 6. 19.00–21.00 Přímý přenos koncertu laureátů mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga z pražského Rudolfina 21. 6. 20.00–22.00 Záznam loňského pěveckého recitálu Renée Flemingové na festivalu v Českém Krumlově 23. 6. 20.00–21:45 Zámecký koncert Přímý přenos Českého a Slovenského rozhlasu 25. 6. 19.00–21.15 Přímý přenos koncertu laureátů mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga z Jihočeského festivalu v Jindřichově Hradci 30. 6. 20.00–21.45 Studio live z Ostravy 3. 7. 16.30–17.45 Záznam z festivalu Pražské jaro 2010 Jan Novák: Choreae vernales; B. Martinů: Koncert pro flétnu, housle a orchestr; J. Haydn: Symfonie S úderem kotlů Pražský komorní orchestr řídí O. Kukal 4. 7. 19.30–21.45 Přímý přenos závěrečného koncertu festivalu Smetanova Litomyšl G. Mahler: Blumine, symfonická věta. – Chlapcův kouzelný roh, cyklus písní – výběr; A. Dvořák: Symfonie č. 6 Účinkují Dagmar Pecková, Ivan Kusnjer, Pražská komorní filharmonie a dirigent Tomáš Netopil 5. 7. 20.00–22.55 Záznam velikonočního koncertu v Birminghamu J. S. Bach: Matoušovy pašije M. Kožená, M. Padmore, Chr. Gerhaher aj., dirigent S. Rattle

STRANA

6. 7. 20.00–21.30 Záznam z koncertní sezony Symfonického orchestru hl m. Prahy FOK G. Mahler:Adagietto; A. Zemlinsky: Šest písní na texty Maurice Maeterlincka; J. B. Foerster: Symfonie č. 4 Velká noc Zpívá D. Pecková, řídí Jiří Bělohlávek 9. 7. 20.00–21.40 Přímý přenos z festivalu ve Znojmě E. Elgar: Houslový koncert; B. Britten: Průvodce mladého člověka orchestrem Hraje Pavel Šporcl, SOČR řídí Charles Olivieri-Munroe 11. 7. 16.30–17.30 Záznam z Jihočeského festivalu Concertino Praga 1/3 Koncert v Č. Krumlově 21. 6. 12. 7. 20.00–22.00 Záznam z festivalu Pražské jaro 2010 F. Chopin: Klavírní koncert f moll; L. Janáček: Smyčcový kvartet č. 2 Listy důvěrné; F. Chopin: Klavírní koncert e moll Hraje smyčcové kvinteto, sólistka Ewa Kupiec – klavír 16. 7. 20.00–22.00 Přímý přenos zahajovacího koncertu Mezinárodní hudebního festivalu Č. Krumlov Pěvecký recitál Josého Cury 17. 7. 16.30–17.45 Záznam z festivalu Pražské jaro 2010 A. Previn: Diversions; A. Dvořák: Symfonie č. 7 Českou filharmonii diriguje André Previn 18. 7. 16.30–17.30 Záznam z Jihočeského festivalu Concertino Praga 2/3 Koncert v Bechyni 22. 6. 19. 7. 20.00–22.00 Záznam z festivalu Prague Proms G. Mahler: Písně potulného tovaryše; Symfonie č. 1 Zpívá Roman Janál, Český národní symfonický orchestr řídí Libor Pešek 25. 7. 16.30–17.30 Záznam z Jihočeského festivalu Concertino Praga 2/3 Koncert v Třeboni 24. 6. 26. 7. 20.00–21.30 Záznam úvodního koncertu letního londýnského festivalu BBC Proms (16. 7.) G. Mahler: Symfonie č. 8 Symfonie tisíců Hraje Symfonický orchestr BBC, dirigent Jiří Bělohlávek 26. 8. 20.00–22.00 Přímý přenos z festivalu Dvořákova Praha

A. Dvořák: Karneval; E. Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll; L. Janáček: Balada blanická; A. Dvořák: Symfonie č. 8 G dur op. 88 Anglická Českou filharmonii řídí J. E. Gardiner

OPERNÍ VEČER sobota

5. 6. 20.00 Robert Schumann: Jenoféva Předvečer Schumannova dne Eurorádia 12. 6. 20.00 Třikrát s Bellinim Vincenzo Bellini: Kapuleti a Montekové 19. 6. 20.00 Třikrát s Bellinim Vincenzo Bellini: Náměsíčná 26. 6. 19.30 Třikrát s Bellinim Vincenzo Bellini: Puritáni 3. 7. 20.00 Zdeněk Fibich: Šárka Historická rozhlasová nahrávka

10. 7. 20.00 17. 7. 20.00

Giuseppe Verdi: Trubadúr Zdeněk Fibich: Bouře

Historická rozhlasová nahrávka

24. 7. 19.30 Jules Massenet: Esclarmonde Dame Joan Sutherland v titulní roli 31. 7. 20.00 Bedřich Smetana: Hubička Historická rozhlasová nahrávka

7. 8. 16.00 Richard Wagner: Parsifal Přímý přenos z Bayreuthu 14. 8. 20.00 Bedřich Smetana: Dvě vdovy

41

4. 8. O skladatelích, interpretujících vlastní díla – s Iljou Hurníkem 11. 8. O velkých klavíristech a jejich nahrávkách – s Ivanem Moravcem 18. 8. Zprávy, rozhovory a hudba z vědecké konference o životě a tvorbě skladatelů a dirigentů rodu Straussů Vídeň, Rakousko 25. 8. Britské hudební festivaly

HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek 23.15–24.00

31. 5.–4. 6. … Jaromírem Havlíkem (Česká hudba pro roce 1948) 7.–11. 6. Brno 14.–18. 6. … Jiřím Temlem (Dny soudobé hudby 2009) 21.–24. 6. … Josefem Třeštíkem (Britská soudobá hudba v nabídkách EBU) 28. 6.–2. 7. Plzeň 5.–9. 7. Ostrava 12.–16. 7. Olomouc 19.–23. 7. Brno 26.–29. 7. Plzeň 2.–6. 8. Ostrava 9.–13. 8. Brno 16.–20. 8. Ostrava 23.–26. 8. Plzeň

Historická rozhlasová nahrávka

21. 8. 20.00 Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách Historická rozhlasová nahrávka

AKADEMIE – STUDIO LIVE středa 20.00–21.45

9. 6. Ivan Moravec komentuje a srovnává klavírní interpretace 16. 6. Vítězslava Kaprálová – Symfonieta života (k 70. výročí úmrtí skladatelky 16. 6. 1940) Letní akademie s Ivanem Medkem K nedožitým 85. narozeninám Ivana Medka, publicisty, hudebního organizátora a bývalého kancléře prezidenta Václava Havla, vybíráme z pořadů, které připravoval v 60. letech 20. století pro Československý rozhlas. 14. 7. O Václavu Talichovi 21. 7. O Karlu Ančerlovi 28. 7. O hudebním životě první československé republiky

RONDO pondělí až pátek 9.00–9.30 Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby.

1. 6. Bachovy kantáty z Lipska 2. 6. Smyčcové kvartety Viktora Kalabise 3. 6. Den dobročinnosti (Světová premiéra nahrávky nedokončené opery B.Martinů) 4. 6. Beethoven Tilla Fellnera 7. 6. Bulharské interpretační umění 8. 6. Schumannovy symfonie se světovými dirigenty 9. 6. George Gershwin: Porgy a Bess 11. 6. Italská cesta sopranistky S. Rydén 14. 6. Komorní hudba Bohuslava Martinů 15. 6. Bílé noci s Valerijem Gergijevem 16. 6. Patricia Petibon s italskými barokními áriemi a Anne-Sophie Mutter s Brahmsovými houslovými sonátami

PROGRAM

17. 6. Bulharské interpretační umění Hrají vojenské dechové orchestry 21. 6. Hrají Čeští barokní sólisté 22. 6. Další nahrávky Jitky Čechové a Smetanova tria (Liszt, Brahms, Schubert) 25. 6. Joseph Haydn: Symfonie Hrají Heidelberští symfonikové 28. 6. Shakespeare v operní hudbě – Henry Purcell: Královna víl 29. 6. Janáčkův Brouček s mladým Václavem Neumannem 1. 7. Operní árie a písně Barbory Poláškové 5. 7. Bulharské písně Vesseliny Kasarovové 7. 7. Mahlerova Píseň o zemi v originále i v komorní úpravě 12. 7. Bulharské interpretační umění Dětský sbor Bulharského národního rozhlasu 13. 7. Kompletní klavírní Dvořák 14. 7. Mozart: Idomeneo 15. 7. Komorní hudba B. Martinů a jeho francouzských současníků 20. 7. Vídeňská Perníková chaloupka 26. 7. Klavíristka Haruko Watanabe v triu se souborem Duo di basso 27. 7. Karel Jaromír Erben a Jaroslav Krček 29. 7. Shakespeare v operní hudbě Benjamin Britten: Sen noci svatojanské 2. 8. Hudba pro dvě flétny 5. 8. Mahlerova Žalobná píseň 9. 8. Fazil Say a Patricia Kopačinskaja 11. 8. Bachovy Braniborské koncerty 16. 8. Hudba pro kontrabas Jiřího Hudce 23. 8. Okteto českých filharmoniků hraje Schuberta a Dvořáka 30. 8. Shakespeare v operní hudbě Antonio Salieri: Falstaff

STRANA

29. 6.–2. 7. Jiří Hlaváč 7.–9. 7. Petr Veber

CD LASER neděle 21.00–23.00 Pravidelný nedělní večerní koncert přináší reprezentativní přehlídku špičkových hudebních výkonů z celého světa, jak byly zachyceny na stříbrných kotoučích.

Pořady připravované v desetidílném cyklu Petra Vebera Milníky anglické symfonické hudby: 6. 6. Ralph Vaughan Williams: Symfonie č. 3 „Pastorální“; Edward Elgar: Koncert pro violoncello a orchestr; Ralph Vaughan Williams: Symfonie č. 4 f moll 13. 6. Edward Elgar: Symfonie č. 1.; Benjamin Britten: Jarní symfonie pro sóla, sbor a orchestr 27. 6. Ralph Vaughan Williams: Symfonie č. 5 D dur; Benjamin Britten: Serenáda pro tenor, lesní roh a smyčce; Ralph Vaughan Williams: Symfonie č. 6 e moll 11. 7. Ralph Vaughan Williams: Fantazie na Greensleeves; Gustav Holst: Planety; Ralph Vaughan Williams: Symfonie č. 7 „Antarktická“ 18. 7. Benjamin Britten: Festival Te Deum; Edward Elgar: Oratorium Království 25. 7. Edward Elgar: Variace na vlastní téma „Enigma“; William Walton: Koncert pro housle a orchestr; Ralph Vaughan Williams: Symfonie č. 8 d moll. 1. 8. Frederick Delius: Brigg Fair; Charles Hubert Parry: Symfonie č. 5 b moll; Ralph Vaughan Williams: Pět mystických písní; Symfonie č. 9 e moll

Další programy dle aktuálního výběru!

DUCHOVNÍ HUDBA MATINÉ

neděle 8.00–9.00

úterý až pátek 10.15–11.30 Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3–Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů:

6. 6. Slavnost Těla a Krve Páně na císařském dvoře Karla VI. V pořadu zazní Missa Corporis Christi Johanna Josepha Fuxe 13. 6. Pořad o instrumentální a vokální tvorbě Jana Josefa Ignáce Brenntnera 6. 7. Hudba české a evropské reformace – Jan Hus a Jan Blahoslav

2.–5. 6. Michal Macourek 8.–11. 6. Miloš Štědroň 15.–18. 6. Vojtěch Babka 22.–25. 6. Wanda Dobrovská

Pořady o arménské liturgické hudbě připravuje prof. Evžen Kindler

Vzpomínky na Itálii. Pořady z cyklu, který pro stanici Vltava v roce 2002 připravil klavírista, cembalista, pedagog a hudební publicista Jaroslav Přikryl.

LITURGICKÝ ROK neděle 7.00–7.35 | repríza sobota 1.05–1.40 Pokračuje celoroční cyklu Liturgický rok v hudbě anglikánské církve, který připravuje varhaník a publicista Michal Novenko.

42

5. 8. Versailles a hudba v královské kapli za Ludvíka XIV. 12. 8. Triumf barokní zbožnosti 19. 8. Hudba v královské kapli za časů Ludvíka XV. 26. 8. Concert spirituel KOMORNÍ HUDBA pátek 22.00–22.47 VARHANY pondělí 17.00–17.30 DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí 22.00–22.45

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek 13.00–13.30 HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek 13.40–15.00

SOUDOBÁ HUDBA

pondělí až pátek

01.05–2.00

PARTITURY pondělí až neděle 6.05–6.50 PASTICCIO pondělí až sobota 12.10–12.50 PAUZA pondělí až pátek 16.30–17.00 MUSICA ANTIQUA čtvrtek 21.20–22.45 Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu.

Varhanní hudba jihu Evropy (1–3) 3. 6. Španělsko – Skladby Francisca Correy de Arauxo 17. 6. Francie – Skladby Francoise Couperina, Louise Marchanda, Andrého Raisona a dalších autorů 24. 6. Itálie – Skladby Domenica Zipoliho, Baldassare Galuppiho, G. B. Lucchinettiho a dalších autorů 1. 7. Letní slavnosti staré hudby 2009 Kvítí mezi trny. Záznam koncertu z 26. 7. Staří čeští mistři v nahrávkách z Londýna (1–4), hraje soubor London Mozart Players, řídí Matthias Bamert 8. 7. Symfonie F. V. Kramáře, F. A. Rösslera–Rosettiho a Leopolda Koželuha 15. 7. Symfonie F. A. Rösslera–Rosettiho, Pavla Vranického a Vojtěcha Jírovce 22. 7. Symfonie Václava Pichla, F. A. Rösslera–Rosettiho a Leopolda Koželuha 29. 7. Symfonie Pavla Vranického, J. K. Vaňhala a F. A. Rösslera–Rosettiho Francouzská duchovní hudba za vlády tří Ludvíků (1–4)

SÓLO PRO sobota 7.15–8.00 5. 6. Sólo pro Ludmilu Peterkovou 12. 6. Sólo pro Mstislava Rostropoviče 19. 6. Sólo pro Jaroslava Josífka (flétna) 3. 7. Sólo pro Salvatora Accarda (housle) 10. 7. Sólo pro Catherine Michelovou 17. 7. Sólo pro Mariaclaru Monetti von Slawik 24. 7. Sólo pro Wenzela Grunda (klarinet) 31. 7. Sólo pro Ole Edvarda Antonsena 7. 8. Sólo pro Kyung-Wha Chungovou 14. 8. Sólo pro Marii Kliegelovou 21. 8. Sólo pro Zuzanu Růžičkovou 28. 8. Sólo pro Vadima Repina PROMENÁDNÍ KONCERT sobota 11.00–11.30

ODPOLEDNÍ KONCERT sobota 16.30–17.45

ZVONY neděle 12.00–12.05 | repríza v pondělí 0.00–0.05 KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle 12.10–12.50 KRÁSNÉ HLASY neděle 13.05–14.00 VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15–15.30 | 15.45–16.00

6. 6. Otto Nicolai (* 9. 6. 1810) 13. 6. Vítězslava Kaprálová († 16. 6. 1940) 20. 6. Karel Reiner (* 27. 6. 1910) 15. 8. Otakar Ostrčil († 20. 8. 1935) 29. 8. Václav Neumann († 2. 9. 1995) CONCERTINO PRAGA neděle 15.30–16.00 KOMORNÍ KONCERT neděle 16.30–17.45

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA TELEFONOTÉKA pondělí 10.15–11.30 Živě vysílaný hudebně- publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností

PROGRAM

STRANA

telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu. Pozvání přijal např. dirigent Jiří Bělohlávek, kontratenorista Jan Mikušek, cembalista a varhaník Jaroslav Tůma, představitelé muzikoterapeutického kongresu v Praze či organizátoři festivalu Smetanova Litomyšl.

DA CAPO

úterý 17.00–17.30 | repríza ve středu 00.35–01.05 Rozjímání Lukáše Hurníka a jeho hostů nad hudebními pojmy, jevy, nad pravidly a záhadami skladatelské a interpretační praxe. Díly odvysílané v posledním roce, včetně cyklu Hudební dějiny v kostkách, si můžete poslechnout na internetové stránce stanice Vltava www.rozhlas.cz/vltava

SLOVO O HUDBĚ středa 17.00–17.30 Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života, přiblíží v letních měsících především zájmovou uměleckou činnost našich amatérských orchestrů a sborů a další kulturní a hudební letní aktivity. STUDIO M čtvrtek 17.00–17.30 | repríza v sobotu 0.35–1.05 Magazín mladých muzikantů POSLUCHÁRNA

pátek 17.00–17.30 | repríza

v úterý 00.35 01.05 Český rozhlas 3–Vltava zde bude pokračovat ve vysílání cyklu pořadů s názvem Posluchárna, které připravuje houslista, pedagog a hudební popularizátor prof. Ivan Štraus. Vybírá skladby zajímavé postavením ve světě hudby a ve svém často pronikavém průvodním slově se věnuje osudům děl i jejich autorů – a nechybí ani paralely s naší současností.

EUPHONIA

sobota 13.00–14.00 V této programové řadě bude věnována pozornost jednomu z velkých zjevů světové hudební kultury, skladateli, dirigentu, klavíristovi a kritikovi Robertu Schumannovi, od jehož narození uplyne 8. června 200 let. Pětidílný rozhlasový cyklus s názvem „Cesty, po nichž se bludičky nevydávají“, připravila Vlasta Reittererová. V jednom z pořadů zavítáme i na Festival sborového umění do Jihlavy a pak se spolu s Hanou Maciuchovou a Pavlem Soukupem několikrát začteme do pamětí Lilly Lehmannové, zpěvačky a pedagožky, sólistky Zemského divadla v Praze i Metropolitní opery v New Yorku.

POŘADY PRO DĚTI A MLÁDEŽ RANNÍ PÍSNIČKA

pondělí až pátek + neděle

6.55–7.00

HLASY A HLÁSKY sobota 6.55–7.15 VLTAVA DĚTEM – SLUCHÁTKO neděle 9.00–9.32

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny 9.30–10.00

PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Popjazz s Petrem Zvoníčkem PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček

NEDĚLE Bendou

Jazzové lelkování s Alešem

EURORADIO JAZZ SEASON pátek 22.30–24.00 satelitní přenosy jazzových koncertů střídavě z různých zemí Evropy

25. 6. Záznam jazzového koncertu z pražského studia A Účinkuje Big Band Českého rozhlasu 30. 7. Záznam jazzového koncertu z pražského studia A Účinkuje New Orchestra of Dreams, NTS Trio & Tonya Graves 27. 8. Záznam jazzového koncertu z Copenhagenu (Dánsko) Účinkuje Dánský rozhlasový Big Band

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 4.45–5.55 (pouze v červnu) střídavě z Brna, Ostravy a Prahy

Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská s kolektivem externích autorů: Elenou Kubičkovou, Jiřím Mazánkem, Petrem Dorůžkou a Kareřinou Andršovou.

ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí až pátek 15.00–16.00 Kulturní servis doplňují jazz, etnická hudba a world music, které vybírají Ivana Radechovská s kolektivem externích autorů: Vladimírem Kouřilem,Petrem Dorůžkou, Kateřinou Andršovou a Petrou Svoboda.

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Literárně-dramatické redakce Martin Velíšek ([email protected])

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

JAZZOVÝ PODVEČER

NOČNÍ VLNA JAZZU

17.45–18.30

každou noc 2.00–3.00 (pouze v červnu)

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Jazzový pozdrav Michala Matznera a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou ČTVRTEK Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Martin Starý, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka (pouze v červnu) PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, připravuje Vladimír Truc SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz)

43

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA 19.00–20.00 Hudba a styl nové generace HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15–24.00 | sobota – střídavě

Svět jiné hudby Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý

Etnohrátky Tématické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30–19.00

9. 6.–20. 6. Lubomír Martínek: Opilost z hloubky (12 částí) 21. 6.–27. 6. Usáma ibn Munkíz: Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky (7 částí) 28. 6.–8. 7. Virginia Woolfová: Deníky (11 částí) 9. 7.–18. 7. Josef Šusta: Léta dětská, jinošská, učňovská a vandrovní (10 částí) 19. 7.–1. 8. Marko Polo: Milión (14 částí) 2. 8.–6. 8. Zdena Mašínová, Rudolf Martin: Co vím o životě babičky Emy (5 částí) 7. 8.–16. 8. Anne Brontëová: Dvojí život Heleny Grahamové (10 částí) 17. 8.–29. 8. Bohumil Hrabal: Proluky (12 částí) 30. 8.–8. 9. J. K. Stefánsson: Letní světlo, a pak přijde noc (10 částí)

neděle

Oáza

OSUDY

Hudbu pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění, střídavě uvádějí Vlastimil Marek a Jiří Mazánek.

všední dny 11.30–12.00 | repríza následující všední den 0.05–0.35

MEZI DRAKEM A HADEM 3.00–4.00 (pouze v červnu)

Rozhlasové memoáry 31. 5.–4. 6. Jana Orlíková (5 částí) 7. 6.–11. 6. Jaroslava Skleničková (5 částí)

PROGRAM

14. 6.–18. 6. Miloslav Petrusek (5 částí) 21. 6.–25. 6. Karel Reiner (5 částí) 28. 6.–9. 7. Ivan Medek (10 částí) 12. 7.–16. 7. Petruška Šustrová (5 částí) 19. 7.–23. 7. František Černý (5 částí) 26. 7.–6. 8. Miloslav Chlupáč (10 částí) 9. 8.–13. 8. Terezie Fučíková (5 částí) 16. 8.–20. 8. Zdeněk Mácal (5 částí) 23. 8.–27. 8. Ervín Kukuczka (5 částí) 30. 8.–10. 9. Eda Kriseová (10 částí)

STRANA

22. 7. Marguerite Yourcenarová: Poslední láska prince Gendžiho 29. 7. Viola Fischerová: Cesta středního hříchu 5. 8. Agatha Christie: Krev na chodníku 12. 8. Miloš Doležal: Původu jednoho (Humpolec) 19. 8. Boris Vian: Mateřství 26. 8. Anna Zonová: Podkroví

25. 7. Harold Pinter, zneklidňující lyrik 1. 8. Sen o zdravém rozumu (Vladimír Macura) 8. 8. Poutník mezi jazyky (Elias Canetti) 15. 8. Kavárna nad Prahou (Lenka Reinerová) 22. 8. Měli jsme v plameni stát 29. 8. Josef Škvorecký: Mirákl

SOUZVUK POVÍDKA

neděle 9.32–10.30

LETNÍ ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

neděle 11.30–12.00

všední dny 8.25–9.00

6. 6. Leo Perutz: Tabule císařova 13. 6. Tera Fabiánová: Tulák 20. 6. William Somerset Maugham: Luisa 27. 6. Egon Erwin Kisch: Probudit zase Golema 4. 7. Julius Zeyer: Samko Pták 11. 7. Guy de Maupassant: Svatý Antonín 18. 7. Anna Maria Tilschová: Dotěrný pohled 25. 7. Joseph Conrad: Černý námořník 1. 8. Josef Karel Šlejhar: Páně vzkříšení 8. 8. Charles Louis Philippe: V městečku 15. 8. Karel Pecka: Doktor Faust na Malé Straně 22. 8. Howard Phillips Lovecraft: Hudba Ericha Zanna 29. 8. Jaroslav Havlíček: Prodavač času

6. 6. Tak adieu... Mozart 13. 6. Marceline Desbordes-Valmorová: Tlukot srdce 20. 6. Pierre Reverdy: Chuť skutečna 27. 6. Ladislav Fikar: Faustina 4. 7. Antonín Sova: Zem polštář je mi pod hlavou 11. 7. Gustav Mahler: Žiji dovnitř 18. 7. Čchi Paj-š: Jsem ukryt hluboko v travinách 25. 7. Saint-John Perse: Milenci moře 1. 8. Proti hlavě prašivé 8. 8. Vídeňský kaleidoskop Petra Altenberga 15. 8. Věroslav Mertl: Božích osnov kolovrat 22. 8. Ivan Bunin: Kohouti vyzpěvují noci 29. 8. Ať stálou láskou miluji

NOČNÍ BIBLIOTÉKA

SVĚT POEZIE

neděle 1.30–2.00

sobota 22.45–23.00

6. 6. Martin Němec: Samuraj 13. 6. Daniel Katz: Když je člověk sám, padne na něj smutek 20. 6. Sylva Fischerová: Knihovna 27. 6. Drago Jančar: Rajské údolí

5. 6. Martin Langer: Korfuské zpěvy 12. 6. Philip Larkin: Vysoká okna – nízký obzor 19. 6. Jiří Staněk: Nové verše 26. 6. Inka Machulková: Zamkni les a pojď! 3. 7. Jiří Tomášek: Málo slov 10. 7. Jan Dokulil: Nemám, mám? 17. 7. John Donne: Chytej padající hvězdu 24. 7. Josef Hiršal: Soukromá galerie 31. 7. Velemir Chlebnikov: V tento den azurových medvědů 7. 8. Zdeněk Matěj Kuděj: Přepad mě velký smutek 14. 8. Vladimír Houdek: Děs prázdna 21. 8. Jan Jeník z Bratřic: Když jsem šel okolo vrat

28. 6.–30. 6. Jindřich Plachta: Pučálkovic Amina (3 části) 1. 7.–9. 7. Šimon Wels: U Bernátů (7 částí) 12. 7.–14. 7. Bernard Kosiner: Pohádka o třech kouzelnících času (3 části) 15. 7.–30. 7. Karel Poláček: Bylo nás pět (12 částí) 2. 8.–11. 8. Louis Pergaud: Knoflíková válka (8 částí) 12. 8.–27. 8. Pavel Šrut: Lichožrouti (12 částí)

POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT pátek 20.00–22.00

2. 7. Pierre Daninos: Zápisník majora Thompsona 9. 7. Svatopluk Čech: Z dávných vzpomínek 16. 7. Bohumil Hrabal: Baron Prášil 23. 7. V opiovém doupěti (Léon Clifton) 30. 7. Kjóka Izumi: Mnich z hory Kója 6. 8. Jaromír John: Honda Cibulků na světlo vydaný 13. 8. Eugéne Le Roy: Trhan Kuba 20. 8. Ludvík Vaculík: Odmocnina z „l“ 27. 8. Jaroslav Žák: Konec starých časů

SCHŮZKY S LITERATUROU MODERNÍ POVÍDKA

neděle 20.00–21.00

čtvrtek 16.00–16.30

6. 6. Gilbert Keith Chesterton: Fanatik, prorok, či klaun? 13. 6. Věra Linhartová 20. 6. Drahá Zdenko, milý Lvíčku... (Lev Blatný) 27. 6. Anna Pammrová 4. 7. Krajiny Alexandra Sticha 11. 7. Umění žít (Michel de Montaigne) 18. 7. Kostelec nebo Náchod?

3. 6. Jiří Mucha: Kuchař Alexej 10. 6. Šíršendu Mukhopádhjáj: Komár 17. 6. Vratislav Effenberger: Zamračené děti 24. 6. James Joyce: Mráček 1. 7. Bohumil Hrabal: Večerní kurs 8. 7. Dick Francis: Noční můra 15. 7. Petr Placák: Campo imperiale

44

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10

6. 6. Stanislav Zedníček: Šestý smysl 13. 6. Vladimír Vokolek: Rodinné album 20. 6. Pierre Reverdy: Pro tu chvíli 27. 6. Ladislav Novák: Malba v písku 4. 7. William Blake: Motýl 11. 7. Ladislav Fikar: Na malou flétnu 18. 7. Francis Jammes: Abych přišel do ráje s osly 25. 7. Zdeněk Kalista: Tycho de Brahe 1. 8. Ladislav Novák: Nedělní odpoledne 8. 8. Ivan Blatný: Rozhled 15. 8. Jan Zahradníček: Kroky léta 22. 8. Louise Glücková: Zahrada 29. 8. Zdeněk Řezníček: Jasný den

SNY neděle 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů

6. 6. Co patnáct dětí říkalo o snech II. 13. 6. Adriena Šimotová 20. 6. Franz Kafka III. 27. 6. Jindřich Štyrský II.

ETICKÁ KNIHOVNA sobota 1.40–2.00

5. 6. Martin Luther King: O smíření ras 12. 6. Jacques Maritain: Snášenlivost a pravda 19. 6. Albert Einstein: Jak se dívám na svět 26. 6. Josef Suk: O mravnosti 3. 7. Z dopisů Senekových 10. 7. Plútarchos: O lásce 17. 7. Johann Wolfgang Goethe: Životní moudrost 24. 7. Tomáš Garrigue Masaryk: Zásady humanitní etiky 31. 7. Erich Fromm: Láska jako odpověď 7. 8. Poselství Upanišad 14. 8. Aristotelés: O správě státu 21. 8. Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě samému 28. 8. Basileios: O užitku z četby

PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00–10.15 Úvahy a fejetony

PROGRAM

SLADKÉ JE ŽÍT sobota 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz

STRANA

15. 8. Ken Hughes: Sammy 22. 8. Benjamin Kuras: Antonín a František jsou naživu 29. 8. Arnošt Goldflam: Dámská šatna

STRÁNKY NA DOBROU NOC denně 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz

FONOGRAMY pátek 16.00–16.30 Návraty po stopách zvuku

OSTROV, KDE ROSTOU HOUSLE neděle 9.00–9.30

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý 21.30

1. 6. Fabien Roy: Poslední templář 8. 6. Anna Grusková: Schaulust 15. 6. Karl Hoff: Alvhilda 22. 6. José Pliya: Maska Siky 29. 6. Igor Bauersima: Norway, Today 6. 7. Michal Hvorecký: Plyš 13. 7. Josef Šafařík: Na počátku bylo slovo 20. 7. David Drábek: Švédský stůl 27. 7. Pavel Kohout: Safari 3. 8. John Willington Synge: Ve stínu doliny; Jezdci k moři 10. 8. Knut Hamsun: Pan 17. 8. Richard Komárek: Zemská jablka 24. 8. Jiří Kolář: Chléb náš vezdejší

HRA PRO TENTO VEČER

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota 14.00

5. 6. August Strindberg: Slečna Julie 12. 6. William Shakespeare: Timon Athénský 19. 6. Ivan Vyskočil: Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích 26. 6. Felix Miterrer: Pardál 3. 7. William Shakespeare: Veselé paničky windsorské 10. 7. George Farquahar: Galantní lest 17. 7. Richard Brinsley Sheridan: Škola pomluv 24. 7. John Gay: Žebrácká opera 31. 7. Bernard Shaw: Pygmalion 7. 8. Oscar Wilde: Vějíř lady Windermerové 14. 8. Tom Stoppard: Albertův most 21. 8. William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy 28. 8. Jules Verne: Robur Dobyvatel

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30

6. 6.–25. 7. Charles Dickens: Skvělé vyhlídky (1.–8. část) 1. 8.–29. 8. Gabriel Chevallier: Zvonokosy (1.–5. část)

čtvrtek 20.00

3. 6. Arkadij a Boris Strugačtí: Pět lžiček elixíru 10. 6. Inger Christensenová: Tygr v zrcadle 17. 6. Gilbert Keith Chesterton: Zlaté létající rybky 24. 6. Benjamin Kuras: Popeleční večeře 1. 7. Petra Ušelová: Lomeno 0049 8. 7. Roald Dahl: Kožich od plukovníka; Geneze, Apokalypsa 15. 7. Jiří Just: Facka 22. 7. Erich Segal: Au revoir, papa 29. 7. Přemysl Rut: Konec dobrý, všechno špatně 5. 8. Karl Gassauer: Casanova na duchcovském zámku

DIVADLO SVĚT sobota 16.00–16.30 | repríza následující pátek 00.35–01.05

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected])

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY všední dny v 6.00, 7.00, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19 hodin.

všední dny 13.30–13.40

ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace

HISTORICKÝ KLUB středa 16.00–16.30 Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Jan Tůma.

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30 Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.

DIVADLO SVĚT každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30 Galerií shakespearovských postav provází Martin Hilský.

RADIODOKUMENT středa 21.45

MOZAIKA pondělí až pátek 7.00–9.00, 15.00–16.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

SETKÁVÁNÍ neděle 14.00–15.15 Profilový rozhovor s výraznou osobností kulturního a společenského života.

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota 8.00–11.00 Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Blanka Stárková a Jiří Kamen.

KRITICKÝ KLUB SONETY

45

pondělí 16.00–16.30 | repríza čtvrtek 0.35–1.05 Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

2. 6. Miriam Škudlová: Judita 9. 6. Jiří Hanák: Utajený život a trojí smrt pana D. 16. 6. Miloš Doležal: Nebe plné dýmu 23. 6. Marie Poláková: Hlas ze šumavské pouště 30. 6. Jakub Šiška: Případ Gröning 7. 7. Alena Kožíková – Tomáš Vondrovic: Sám já chodívám rád… 14. 7. Milan Hanuš: Umění vytvářet společenství 21. 7. Michal Lázňovský: Francois Villon Karla Kryla 28. 7. Ondřej Vaculík: Pohled z nádraží Praha-jatky aneb Proměna Holešovic očima básníka, historičky a matky 4. 8. David Vaughan: „Já nejsem ztracen, vždycky nalezen“ 11. 8. Michal Lázňovský: Marseille 1940 – křižovatka osudů 18. 8. Marek Janáč a spol.: Máme toho dost? 25. 8. Marie Poláková: Nechtěla bych se vracet

RADIOATELIÉR sobota 00.05

FILMOVÝ MAGAZÍN úterý 16.00–16. 30 | repríza pondělí 0.35–1.05 Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

5. 6. Kenneth Atchley – John Bischoff: Evropské koncertní turné 12. 6. Sasu Ripatti a.k.a. Vladislav Delay 19. 6. Sonická kuchyně nejmladších 26. 6. PremEdice – Lukáš Jiřička – Robert Piotrowicz: RANCIO

KLUB

STRANA

JAK JSME POTKÁVALI SHAKESPEARA... Do soutěže, která provází cyklus Divadlo Svět (v němž překladatel Martin Hilský představuje jednotlivé Shakespearovy hry a provází posluchače pestrou galerií jejich postav), jsme od loňského září dostali spoustu zajímavých dopisů. Snad největší ohlas vzbudilo téma Moje první setkání s dílem Williama Shakespera. Z bohaté úrody zajímavých zážitků aspoň jednu ukázku. Více naleznete na stránkách vltava.rozhlas.cz/klubvltava.

„S panem Shakespearem jsem se setkala poprvé v roce 1954 v Jihočeském divadle. Premiéru tam měl 14. 5. Hamlet. Bylo to mimořádné představení. Bylo mi tehdy deset a jako divadelní dítě jsem ze školy místo do družiny chodila do zákulisí. Zažila jsem mnoho premiér, ale Hamlet byl nezapomenutelný a až do dneška mi zůstal měřítkem snad všech činoherních inscenací. Ještě bych mohla připomenout, že představitel titulní role, Zdeněk Kutil, se

NA DVOJKU DO ÁČKA

nechal odbarvit na blond, aby vypadal seversky. Nebo, že režisér Macháček prosadil, aby se před jedním obrazem zhasla nouzová osvětlení v hledišti, protože se muselo začínat z naprosté tmy...“ (Zdena Jindrlová) Cyklus Divadlo Svět pokračuje každou druhou sobotu i po celé léto – a s ním pokračuje ovšem i soutěž. Věříme, že vás naše ukázka inspirovala k tomu, abyste se také připojili a těšíme se na další dopisy. Adresa: [email protected]

Poslední klubové setkání této sezony se koná 3. června v 19.00 ve Studiu A, Český rozhlas, Hybešova 10, Praha 8. V letních měsících a v září se klubové večery nekonají.

VÝLETY V červnu Vám doporučujeme navštívit Festival zakázané hudby v Terezíně, který se letos koná od 20. do 28. 6. 2010. Pro členy Klubu Vltava, kteří se včas telefonicky přihlásí na informační lince klubu, zajistíme bezplatnou dopravu autobusem na koncerty 20. a 27. června. Po loňském vydařeném výletu do Plasů pro Vás na 2. října chystáme návštěvu dalších krásných a zajímavých míst – zámku Kratochvíle a jihočeského města Netolice. Podrobnosti o programu naleznete v podzimním čísle tohoto čtvrtletníku.

NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO — 102 | BRNO-MĚSTO — 90,4 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 96,8 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (STAV K 5/2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29

KLUB VLTAVA

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.



Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3–Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.







Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům

ještě intenzivnějši kontakt s aktualním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.



Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www strankách Klubu.



Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy

46

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).



Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

Klub Vltava, Český rozhlas 3–Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava.

STRANA

HUDBA PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA S. R. O. 20 % sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697 www.pko.cz, [email protected] SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30 % sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50 Kč. Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 www.rozhlas.cz/socr, [email protected] ČESKÁ KULTURA S.O.

Palace Cinemas Slovanský dům: Na Příkopě 22, Praha 1 Palace Cinemas Velký Špalíček: Mečová 2, Brno 1 Tel.: +420 840 200 240 www.palacecinemas.cz

47

tel.: 224 222 734 www.prakomdiv.cz, [email protected] DIVADLO ARCHA 10 % sleva ze vstupného na vybraná představení Více na infolince klubu nebo v Divadle Archa

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Spolupráce s Klubem přátel opery Národního divadla: besedy, speciální představení, návštěvy festivalů, slevy a mnoho dalšího pro příznivce opery. Pro bližší informace kontaktujte Klub přátel opery Národního divadla.

Ostrovní 1, 112 30 Praha 1 (kancelář v 5. patře provozní budovy ND, místnost č. 522)

Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností

tel./fax: 224 901 390 www.narodni-divadlo.cz, [email protected]

Houskova 1876, 413 01 Roudnice nad Labem tel: 606 269 016, 777 269 032 www.ceske-kulturni-slavnosti.cz [email protected], [email protected]

ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na následující tituly: H. J. Ibsen: NEPŘÍTEL LIDU

Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1 tel.: 221 716 333 www.divadloarcha.cz, pokladna@ divadloarcha.cz DIVADLO VIOLA 20% sleva z ceny vstupného na všechna představení pořádaná divadlem 50% sleva v rámci dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO NABLÍZKO 50 % sleva z ceny vstupného Představení se konají v hostitelských divadlech.

tel./fax: 257 007 684 www.nablizko.cz, [email protected]

1. 6. v 19 hod., Stavovské divadlo

COLLEGIUM MARIANUM

E. Bond: SPASENI

Pořadatel cyklu koncertů Letní slavnosti staré hudby

14. 6. v 19.30 hod., Nová scéna ND

10% sleva z ceny vstupného Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 tel.: 224 229 462, 731 448 346 www.collegiummarianum.cz, [email protected]

Lars von Trier: DOGVILLE

ARS/KONCERT, SPOL. S R. O. Pořadatel MHF Petra Dvorského

10% sleva na zahajovací koncert 7. 8. 2010, 30% sleva na všechny ostatní koncerty Hybešova 29, 602 00 Brno tel.: +420 543 420 951 www.arskoncert.cz, [email protected] Který zpěvák natočil s Montserrat Caballé singl a CD Barcelona? Autor první správné odpovědi získá dvě vstupenky na galakoncert Montserrat Caballé 7. 8. 2010 v Jaroměřicích nad Rokytnou.

PALACE CINEMAS 15% sleva na vstupné programu Palace Classics (po předložení členského průkazu a kupónu ze s. 39 tohoto magazínu).

11. 6. a 19. 6. v 19 hod., Stavovské divadlo Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený.

Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: +420 224 901 419 www.narodni-divadlo.cz, [email protected] NÁRODNÍ DIVADLO V BRNĚ 10 % sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 www.ndbrno.cz DIVADLO KOMEDIE 20 % sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem Jungmannova 1, 110 00 Praha 1

DIVADLO PONEC 30 % sleva z ceny vstupného Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) www.divadloponec.cz, [email protected] MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50 % sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc tel.: 585 223 533 (předprodej vstupenek) www.moravskedivadlo.cz, [email protected] JIHOČESKÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE Aktuální slevy na představení a klubové akce ve spolupráci s Klubem přátel Jihočeského divadla Dr. Stejskala 23, 370 47 České Budějovice tel.: 386 355 245 www.jihoceskedivadlo.cz, [email protected]

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM 50 % sleva z ceny vstupného, ke každé výstavě komentovaná prohlídka Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) www.galerierudolfinum.cz, [email protected] ČESKÉ MUZEUM VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE 50 % sleva ze vstupného na aktuální výstavy Husova 19-21, 110 01 Praha 1 tel.: 222 220 218, fax: 222 221 190 www.cmvu.cz, [email protected] GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20 % sleva ze vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově.

Mariánské nám.1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz PRAŽSKÝ DŮM FOTOGRAFIE – PRAGUE HOUSE OF PHOTOGRAPHY, O. P. S. 30 % sleva z ceny vstupného Václavské nám. 31, Praha 1 tel.: 222 243 229 www.phpweb.cz, [email protected] GALERIE AMU Malostranské náměstí 12, 118 00 Praha 1 www.amu.cz TOPIČŮV SALON Vstupné dobrovolné. Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected]

STRANA

GALERIE VERNON Vstup zdarma Janovského 23, 170 00 Praha 7 tel.: +420 774 155 591 [email protected] www.galerievernon.com

20% sleva na předplatné a dárek pro nové předplatitele (cena ročního předplatného po

ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM

Internet magazine

Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro), 160 00 Praha 6

www.operaplus.cz, [email protected]

tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 www.arsviva.cz, [email protected]

NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30 % sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 www.jirijosek.com, [email protected]

slevě činí 680 Kč, možnost zaslání ukázkového čísla zdarma). Při objednávání uvádějte kód „Vltava“.

www.sanquis.cz OPERA PLUS

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30 % sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 www.franzkafka-soc.cz, [email protected]

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25 % sleva na všechny publikace Kostnické nám. 5, 130 00 Praha 3 tel.: 222 541 166 [email protected] NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD

RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství Českéhorozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas.

25 % sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Jeseniova 36, 130 00 Praha 3 tel.: 222 713 037, 221 551 384 [email protected] 10 % sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 13, Praha 2 tel.: 222 254 480 A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: 222 510 227 www.tydenikA2.cz SANQUIS Časopis o umění a zdravém životním stylu

20 % sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 www.carpe.cz, [email protected] LIBRI, SPOL. S. R. O. 15 % sleva z ceny knih Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, fax: 251 611 013 www.libri.cz, [email protected] Kdo je autorem knihy Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury? První tři výherci získají zmíněnou knihu z produkce nakladatelství LIBRI.

ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30 % sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 www.zaket.cz, [email protected]

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava – XV. ročník, číslo 2, červen 2010–srpen 2010 Vychází 4x ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková, Eva da Silva Melo Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Tiskárna Macík, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3–Vltava, ředitel stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: [email protected]

48

NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20 % sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 www.atlantis-brno.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ BASET až 15 % procent sleva na vybrané publikace redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2-Nové Město tel.:244 402 705, 244 402 707 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4 tel./fax: 244 402 706 www.baset.cz, [email protected] MLADÁ FRONTA A.S. 20% sleva z ceny knih. Při objednávce nad 600 Kč balné a poštovné zdarma.

Objednávky: [email protected] tel.: 225 276 284 Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4-Modřany www.bookcafe.cz, www.mf.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20 % sleva z ceny knih redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 tel. a fax: 224 922 422 http://labyrint.net, [email protected] NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 www.titanic.n.cz, [email protected] Členské výhody Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku +420 221 552 686 nebo pište na e-mailovou adresu [email protected]. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

Staňte se předplatitelem časopisu Art+Antiques a získáte: slevu na vstupném do partnerských galerií spolehlivou distribuci do vaší schránky slevu 165 Kč oproti koupi na stánku zdarma tři starší čísla časopisu

Předplatné Jak objednat? Roční: 825 Kč na webu: www.artantiques.cz Půlroční: 500 Kč emailem: [email protected] telefonicky: +420 800 300 302 Art+Antiques je měsíčník, pouze v létě faxem: +420 284 011 847 vychází jako dvojčíslo. Předplatné poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného je klouzavé, lze je uzavřít kdykoliv Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 v průběhu roku. Půlroční předplatné se vztahuje na 6 čísel, přičemž letní dvojčíslo je počítáno jen jako jedno číslo.

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA

14.00 hodin F. MITERRER: PARDÁL

26. 6. 14.00 hodin / sobota KEEP SMILING

od 3. 7. Záznam úvodního koncertu letního londýnského festivalu.

20.00 hodin BBC PROMS

26. 7. Dvanáctidílná četba na pokračování.

18.30 hodin / denně B. HRABAL: PROLUKY

od 17. 8.

28. 8. Více na www.dejiny.nln.cz

10. 7. a 17. 7. SILVESTR 2009

Zajistěte si předplatné za zvýhodněnou cenu! Objednávky: SEND, distribuce tisku, www.send.cz, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305

V letu, na nebi, nad realitou a bez tíže. Repríza silvestrovského programu.

Každý měsíc 52 stran poutavého čtení!

16.00 hodin R. WAGNER: PARSIFAL Přímý přenos z festivalu v Bayreuthu.

Předplatitelské výhody: – ročně 2 čísla zdarma – kartička Předplatitel 2010 – 10% sleva při nákupu knih z produkce Nakladatelství Lidové noviny ve Vinohradském knihkupectví – volné nebo zlevněné vstupné do muzeí, galerií a dalších partnerských institucí

od 8.00 hodin VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA V sobotu 10. 7. s Emilem Fillou, o týden později s Emilem Arturem Longenem.

7. 8.

Průvodce britskou komedií.

8.25 hodin / všední den POLÁČEK, PERGAUD, ŠRUT Letní poslouchání pro kluky a holky do sta let.

předplatné Dějiny a současnost

od 1. 7.

B. Bohdanová a J. Somr v premiéře rozhlasové adaptace hry známého autora.

Předplatilas?