Glosy k raně středověkým dějinám Želiva

87–92

Sborník k poctě Jiřího Kalfersta

87

Glosy k raně středověkým dějinám Želiva Petr Hejhal – Josef Šrámek

Jak před časem konstatoval Petr Sommer, počátky želivského kláštera náleží mezi důležitá témata českého historického bádání, a to pro spojitost s problematikou budování přemyslovského panství, jeho christianizace, v užším pojetí slouží pak jako příklad šíření řádových principů benediktinů a premonstrátů ve společnosti českého raně středověkého státu (Sommer 2010, 129). S tím však na první pohled kontrastuje pozornost věnovaná Želivu v odborné literatuře. Nahrazení benediktinů v Želivu před rokem 1150 premonstráty je sice zmíněno ve většině základních přehledových kompendií (Novotný 1913, 834–836; Žemlička 2002a, 251–252; Hlaváček 2003, 281–310; Wihoda 2010, 198; Kalhous 2013, 205), novější souborné dějiny kláštera či detailnější studii o jeho vývoji ve středověku však stále postrádáme (srov. Charouz 1991; Vlček – Sommer – Foltýn 1998, 703–709; Kremer 2009, 59–61). Speciálnější studie se Želivu věnují především v souvislosti se sporem pražských a olomouckých biskupů o mincovnu v Podivíně (Wihoda 1998, 279–291; Wihoda 2010, 136–137), popř. v souvislosti s dílem kronikáře Jarlocha a jeho svědectvím o prvním premonstrátském opatovi Gotšalkovi (Kernbach 2010, 166–195). Ve druhé polovině 11. století vedl pražský biskup Gebhard, bratr knížete Vratislava II., svůj boj proti konkurenční moravské diecézi prostřednictvím rozporování právoplatnosti držby jistých majetků na Moravě (Kalhous 2003, 27–45). Rozsah a hodnota zboží není v úplnosti známá, usuzuje se však, že jeho podstatnou (ne-li jedinou) částí byly vsi Sekyřkostel, Slivnice a Podivín (Richter 1958, 68–86; Matějek 1968, 245–254; Skutil 1997, 96–103; Wihoda 1998, 287). Po smrti biskupa Gebharda si ale tyto majetky zjevně začalo nárokovat biskupství v Olomouci, a to až do roku 1099, kdy zde kníže Břetislav II. nechal přestavět hrad a následně navrátil lokalitu zpátky biskupství pražskému, konkrétně biskupu Heřmanovi (Kosmas, 169). Pražské biskupství pak drželo Podivín a ostatní zboží až do roku 1144. Tehdy olomoucký biskup Jindřich Zdík, výrazná osobnost své doby s širokým rozhledem i kontakty (Bistřický 2006, 27–43; Wihoda 2010, 173–205), obdržel na sněmu v Bamberku od římského krále Konráda III. do té doby v českém prostředí neobvyklé výsady, díky nimž byli poddaní olomouckého biskupa vyňati ze soudní pravomoci českého knížete a jeho hodnostářů. Zároveň král Konrád biskupu Zdíkovi přiznal navrácení hradu Podivín a majetku a věcí k němu patřících, které ve starých dobách držel olomoucký kostel a jež mezitím zabral pražský biskup (CDB I, č. 138, 140–143; srov. Dušková 1986, 313–318). Zdík, nejspíše v předtuše dalších sporů, přesto uznal nároky pražského biskupství a požádal krále Konráda, aby se u knížete Vladislava II. zasadil o zprostředkování řešení cestou vyrovnání se s pražským biskupem. A právě tehdy vstupuje do dějin Želiv. Kníže Vladislav II. totiž odškodnil pražského biskupa Otu za ztrátu Podivína postoupením Želiva s příslušenstvím (CDB I, č. 157, 161–163; srov. Flodr 1960, 144–153; Bistřický 1980, 139). Třebaže se ještě v prvních desetiletích 13. století objevilo několik snah spor o Podivín vzkřísit, ani jedna z nich nebyla úspěšná a poměry zůstaly zakonzervovány tak, jak jich dosáhl biskup Jindřich Zdík (CDB II, č. 23, 20–22; č. 31, 28–30; č. 216, 200–203; č. 217, 203–205; č. 235, 225–226; č. 237, 227–228; srov. Wihoda 1998, 289). Není třeba rozporovat tvrzení Martina Wihody, že význam Podivína pro pražské i olomoucké biskupství s vysokou pravděpodobností spočíval spíše v právu razit mince, než že by se obě instituce tak usilovně přely o zemědělskou půdu (Wihoda 1998, 289–290; srov. Pošvář 1954, 7–16; Pošvář 1986, 319–325; Sejbal 2005, 51–57). To však nastoluje další otázku: Pokud význam Podivína vyvážilo v očích pražského biskupa Oty želivské zboží, jaká byla hodnota tohoto majetku? A v čem spočívala? Dobové písemné prameny vykazují ve vztahu k počátkům Želiva výrazný stupeň nejistoty. Ke směně Želiva a okolí (predium Selev et omnia, que ad ipsum pertinent v listině krále Konráda III.; Selev scilicet cum appendiciis v listině knížete Vladislava II.) a Podivína mělo dojít podle letopisce Jarlocha, opata premonstrátské kanonie v Milevsku, za vlády knížete Soběslava I. (Jarloch, 489). U Jarlocha už se objevuje konkrétní termín „želivský újezd“ (Syloensis circuitus – srov. Teplý 1997, 9–32, Velímský 1998). Také kronika Přibíka Pulkavy z Radenína z doby Karla IV. klade založení kláštera v Želivi do roku 1139 a za fundátora označuje knížete Soběslava I. (Pulkava, 83). Tento údaj si však na první pohled protiřečí s dikcí listiny, jejíž sepsání podnítil biskup Jindřich Zdík. Zatímco kníže Soběslav vládl v letech 1126–1140, episkopát pražského biskupa Oty rámují léta 1140–1148. Biskup Zdík nastolil téma Podivína na říšském sněmu v Bamberku v roce 1144 a listina knížete Vladislava II. o směně obou majetků byla sepsána v rozmezí let 1146–1148. Nastíněný rozpor se pokusil řešit již František Palacký, který usoudil, že roku 1139 založil kníže Soběslav v Želivu benediktinský klášter, za knížete Vladislava II. došlo k výměně Podivína za Želivsko a roku 1148 byli do Želiva přivedeni premonstrátští kanovníci (Palacký 1926, 109, 111). Jakousi normou se na dlouho stal názor Václava Novotného, který odmítl domněnku, že by želivský klášter založil již kníže Soběslav v letech 1139–1140. Novotný usoudil, že není třeba pochybovat, že biskup Ota získal Želiv až za Vladislava II. po roce 1144, a angažmá

88

Petr Hejhal – Josef Šrámek – Glosy k raně středověkým dějinám Želiva

knížete Soběslava označil za obyčejný omyl kronikáře počátku 13. věku, který kodifikoval jím spletený Pulkava (Novotný 1913, 689, pozn. 1). Za zakladatele želivského kláštera označil Novotný, v souladu s Jarlochem, Reginarda z Met. Ten v odlehlé lesní krajině, kterou sám vymýtil, založil kostelík zasvěcený sv. Petrovi a vysvěcený právě pražským biskupem Otou. Novotný s poukazem na fakt, že ani jeden z pramenů nenaznačuje, že by v době směny Želiva za Podivín stál v oblasti klášter, usoudil, že k fundaci došlo až po roce 1144, s čímž koresponduje i angažmá biskupa Oty. Po smrti biskupa Oty však jeho nástupce Daniel na základě patronátních práv rozhodl o odebrání kláštera benediktinům a ze Steinfeldu byli do Želiva na přelomu let 1148 a 1149 povoláni premonstráti v čele s Gotšalkem, jehož později opěvoval Jarloch (Novotný 1928, 85–87). Václavu Novotnému se v jeho výkladu podařilo smířit výpověď většiny dobových pramenů a jeho hypotéza o počátcích Želiva zní logicky. V úvodu vzpomínané studie se však k benediktinské kapitole želivského kláštera vrátil Petr Sommer, který se zde zaměřil na polemiku s Novotného názorem na dataci založení želivské fundace. Sommer např. poukazuje na skutečnost, že ještě v roce 1178 vydal kníže Soběslav II. listinu, v níž se píše o staré cestě do Želiva – premonstrátská kanonie, fungující již cca tři desítky let, zde ale není zmíněna (CDB I, č. 287, 253). Tento argument ovšem nemůžeme přeceňovat. Stará cesta k Želivu je tu zmíněna jako hranice Svatavina újezdu, o nic více než o geografické vymezení nešlo. Z toho, že listina přímo nezmiňuje premonstrátskou kanonii, ale pouze jméno Želiv, lze podle našeho mínění stěží cokoliv dalekosáhlého vyvozovat. Z Jarlochova textu, líčícího, jak opat Reginard vybudoval v Želivu kostely sv. Petra a Panny Marie, Petr Sommer usuzuje, že tato činnost musela trvat delší časový úsek než pět let mezi roky 1144 a 1149, třebaže jinak popřává sluchu Jarlochovým slovům, že stavba nebyla Reginardem dokončena (Sommer 2010, 130–135; srov. Merhautová 1971, 370). Podle Sommerova mínění musel Reginard nejprve věnovat velké úsilí zušlechtění okolní krajiny, aby byla hospodářsky využitelná. Vznik chrámových objektů byl až příslovečnou závěrečnou korunovací díla (Sommer 2010, 130–131; srov. Sommer 2007, 55–72; Charvátová 1993, 199–223). Sommer soudí, že benediktiny byla vybudována část ambitu a hypoteticky i budovy klauzury, což ho s ohledem na časovou náročnost vede ke snaze rehabilitovat Pulkavův údaj, že roku 1139 byl želivský klášter dokončen, a to ve fázi dřevěného provizoria (Sommer 2010, 135–136; srov. Sommer 1999, 96–105; Sommer – Thomová – Thoma 2009, 69–82). S Petrem Sommerem lze – s ohledem na známý kontext vývoje nejstarších klášterů u nás – souhlasit, že pobyt benediktinů v Želivu byl nejspíše delší, než tvrdí pozdější prameny premonstrátské provenience, přesto se však nemůžeme jednoduše a bez dalšího studia přiklonit k platnosti Pulkavova data. Nejen proto, že je znám příklad hradišťského kláštera, který byl v život uveden nebývale rychle; to je však, zdá se, výjimka potvrzující pravidlo (Wihoda 2002, 33). Pokud je Pulkavova kronika brána jako zajímavý (nikoliv nesporný) pramen k dějinám břevnovského kláštera, jelikož letopisec nejspíše čerpal z tamní knihovny (Bláhová 1993a, 154–156; ale také Sláma 2001, 7–14), v případě jiných klášterů už údaje v ní obsažené tak neproblematické nejsou, což ukazuje příklad Želivu geograficky blízkého Vilémova (Šrámek 2012, 10–29). Přijetí Pulkavova data 1139 je za stávajícího stavu znalostí patrně až příliš unáhlené. Kronikář Jarloch také líčí, jak vypuzení benediktini zanechali klášter v naprosto vybydleném stavu a nově příchozí premonstrátská misie trpěla velkou nouzí, ze které bratřím vypomohl olomoucký biskup Zdík – na rozdíl od pražského Daniela (Jarloch, 489–490). Jaké bylo nejstarší majetkové nadání a jak tedy vypadalo případné osídlení Želivského újezdu v polovině 12. století, s jistotou z písemných pramenů tvrdit nelze. Podání počátků Želiva v Jarlochově kronice nadto vyvolává obraz pusté krajiny, zušlechtěné až pilnýma rukama benediktinů. Platí to však? Je známo, že Jarloch psal kroniku s velkým časovým odstupem (Bláhová 1993b, 35, 37–41; Kernbach 2010, 30–45), jeho informace tudíž možná nebyly zcela přesné. Podobně víme, že od nejstarších dob nebyly české a moravské kláštery, až na výjimky, zřizovány v centru dění, ale ani příliš daleko od osídlené oblasti – s ohledem na ekonomické faktory fungování konventu. Toto platí už pro Břevnov, Sázavu, Hradiště, Opatovice a nejspíše i Třebíč (Žemlička 2006, 265–276; Sommer 2007, 55–72; nesprávně tedy Skřivánek 2009, 23). U premonstrátů, zaměřených programově nejen na kontemplaci (Bynum 1982, 9–58), ale také na pastorační činnost, díky čemuž pak byli řeholní kanovníci sv. Norberta z Xanten využíváni rovněž ve farní správě (Bosl 1979, 32–36; Flachenecker 2002, 302, 332; Penth 2003, 61–62; Schmid 2003, 543–565; Flachenecker 2007, 45–59), usazení v liduprázdné krajině vysloveně postrádá smysl. I když je pravdou, že v českých poměrech nenaznačuje rozložení premonstrátských fundací výraznější plán na využití premonstrátů ve farní správě (srov. Žemlička 2002a, 251–252) a k většímu zahušťování farní sítě dochází až se soukromými fundacemi klášterů a kostelů českými a moravskými urozenci na sklonku knížecího období. Samotný proces se ovšem táhl hluboko do 13. století (Žemlička 2002b, 449–463; Klápště 2005, 17–166; Hledíková 2007, 23–32; Jan 2008, 183–199; Jokeš 2011). O to více byly venkovské klášterní kostely využívány okolním obyvatelstvem, ať už šlo o kláštery benediktinské, cisterciácké nebo premonstrátské. Ostatně nejstarší premonstrátské fundace i nadále vznikají v samém sousedství větších sídlišť, jak ukazuje příklad Strahova (Sommer 1984, 97–101; Sommer 1985, 193–197; Sommer – Merhautová 1999, 154–168), popř. Želivu geograficky i charakterem postavení blízké Litomyšle (Charvát 1994, 9–27; Bolina 2003, 343–373; Skřivánek 2009, 16–27). Podle Josefa Vítězslava Šimáka bylo osídlení okolo Želiva velmi řídké a kolonizace kolem poloviny 12. století teprve začínala, přičemž ještě ve 13. a 14. století neměla svůj vrchol za sebou. Prvotní věno kláštera lokalizoval J. V. Šimák do nejbližšího okolí z obou stran Želivky a předpokládal postup proti proudu řeky směrem k moravskému


89

pomezí (Šimák 1938, 1186–1185). Jarlochova slova o tom, že opat Reginard z Met přišel do krajiny pusté, kterou dále zušlechťoval, však mohou být především literární topos v duchu prastaré monastické tradice a ideálu (srov. Dunn 2000; Ventura 2006; Ventura 2010). K dalším úvahám o charakteru želivského újezdu před polovinou 12. století pak svádí aspekt směny této lokality za Podivín – oba majetky by tak svým způsobem měly být významem rovnocenné (srov. i Turek – Kopáč 1946, 202). Dikce listiny krále Konráda III. z roku 1144 i knížete Vladislava II. z konce čtyři cátých let 12. století, tj. slova predium Selev et omnia a Selev cum appendiciis, také nepřímo naznačují, že kolonizace vedená v letech 1144–1226 premonstráty možná byla menší, než se obvykle usuzuje (Hejhal 2012, 53), a to přesto, že literatura v zásadě správně charakterizuje újezd jako nekultivované nebo jen částečně kultivované území, jehož hranice bylo teprve třeba vymezit (shrnuje Teplý 1997, 10). A bylo-li predium Selev et omnia s to plus minus vyvážit význam bohaté podivínské mincovny, lze se odvážit i domněnky, že není třeba vidět mezi použitím termínů predium a circuitus mezi polovinou 12. a počátkem 13. století a priori indicii k hodnocení kvality zušlechtění Želivska, zvláště když oba pojmy použili různí autoři, každý v jiné době. V hodnocení vývoje kolonizačního procesu v oblasti želivského újezdu je značně problematické, že písemné prameny, které by mohly o nejstarších dějinách Želiva a Želivska vydat potřebné svědectví, jsou velmi chudé. Ojedinělým pramenem je již zmíněná Jarlochova kronika, která dokládá, že už v době vzniku kláštera existovaly na Želivsku vesnice, respektive dvory, jmenovitě Jeníkov, ztotožňovaný s Větrným Jeníkovem (viz Turek – Kopáč 1946, 196; Hejhal 2010, 581–585). Stěžejním písemným pramenem je z opisu známá listina papeže Honoria III. z května roku 1226, kterou byla premonstrátské kanonii potvrzena držba statků – je zde evidováno 64 vesnic náležejících Želivu (CDB II, č. 281, 274–277). Tato písemnost je o to závažnější, že listinná pořízení se v českých zemích prosazovala se zpožděním a ještě na prahu 13. století nebyla vždy normou. Navíc v atmosféře po smíření krále Přemysla Otakara I. s pražským biskupem Ondřejem a následném vydání Přemyslova Velkého privilegia české církve se pod tlakem okolností výrazně rozmohlo pořizování různou měrou zfalšovaných listin, které měly dosavadní majetkový vývoj církevních institucí legitimizovat (Šrámek 2009, 13–37). Starší bádání soudilo, že pomyslná první část Honoriovy listiny odráží původní benediktinské donace, k nimž však byly připisovány i následující akvizice. Tato část zachycuje jména 59 vesnic. Část druhá pak referuje o pěti vsích a údajně vychází z poměrně současné doby ve vztahu k sepsání papežské listiny. Odtud pochází hypotéza, že cca dvě desítky vsí existovaly již v době založení Želiva benediktiny, přičemž tato majetková doména byla následně v letech 1149–1226 rozšířena cílevědomou premonstrátskou kolonizací o dalších osm vsí (Turek – Kopáč 1946, 197–198, 208–217). Turkova a Kopáčova studie byla donedávna nejpodrobnějším zpracováním nejstarších dějin želivského klášterství. S drobnou korekcí vystoupil ještě Václav Richter, který soudil, že první skupina toponym, končící pasáží Czlaum et Branissow villam cum silvis usque ad terminos Morauie, označuje ono původní nadání pro benediktinský ústav. Další skupina pak zahrnuje lokality, jež povstaly díky kolonizaci, vedené z kláštera. Poslední část majetkového passu dokládá konstituování majetkové domény okolo Borku na počátku 13. století (Richter 1953, 21). Borek sám byl ovšem problematickou lokalitou ještě ve třicátých letech 13. století, kdy o něj premonstráti vedli spory s okolními šlechtici (Šimák 1938, 1187; Hejhal 2012, 58–59). Turkova a Kopáčova snaha ořezat výčet želivských majetků zachycených na začátku 13. století, jakkoliv plně odpovídá metodologii soudobého diplomatického bádání (srov. Hrubý 1936), se však z dnešního pohledu jeví jako poněkud naivní, není-li možné – s ohledem na nedochování originálu listiny – pracovat s případnými paleografickými vrstvami písemnosti. Třebaže lze souhlasit s tím, že nově založená řeholní instituce musela být nutně vybavena majetky z nejbližšího okolí, je známo více případů, kdy – vzhledem k charakteru raně středověké ekonomiky a vývoje státních struktur – církevní instituce v Čechách obdržely majetky na vzdálené Moravě, z nichž čerpaly různé požitky. Faktor vzdálenosti tak nebyl vždy jediným uplatňovaným (srov. Třeštík–Krzemieńska 1964, 637–667; Třeštík 1971, 537–567; Třeštík – Krzemieńska 1978, 149–230; Petráček 2012, 163–231). Jediné pevné body představuje existence Želiva coby sídelního jádra oblasti, doloženého kolem roku 1144, a Jeníkova, doloženého k roku 1149. Snahu rozlišit na základě písemných pramenů kolonizaci benediktinskou a premonstrátskou, jak se o to pokoušelo ryze me chanickou cestou starší bádání, je třeba odmítnout (srov. Hejhal 2012, 53). Okolo poloviny 13. století se především v okolí dnešního Havlíčkova Brodu, Jihlavy a Pelhřimova začíná ve velkém těžit stříbrná ruda, s čímž je obvykle spojována hlavní vlna kolonizace Vysočiny. Přestože není důvod tento podnět a jeho důsledky zpochybňovat, není podle našeho názoru správné nahlížet na tento kraj jako na v podstatě neosídlené území, jak se pod vlivem zaměření se na hospodářský rozmach regionu kolem poloviny 13. století, vzestup Lichtenburků či fundační aktivitu šlechty (shrnuje naposledy Somer 2012) mnohdy děje (srov. Urban 2003, 78–116; Elbl 2007, 87–88; Charvátová 2009, 73, 77–78; Marková 2009, 495; Hejhal 2012; Kalhous 2013, 201). Dějiny želivského (stejně jako např. vilémovského) kláštera se zdají být indicií, že i osidlovací proces postoupil na česko-moravském pomezí během poloviny 12. století poměrně daleko. S ohledem na torzovitost pramenných svědectví, jež je pro tuto dobu příznačná, je ovšem třeba, aby si podaly ruce jak historie, tak archeologie a stavební historie a za podpory přírodních věd (především paleobotaniky) se vrátily k na první pohled nevděčnému (neboť neladícímu s aktuálními badatelskými trendy) „vlastivědnému“ studiu, tj. průzkumu dílčích lokalit a dějinám osídlení, aby se následně na základě konkrétních dat pokusily složit celistvější obraz. Inspiraci lze podle našeho soudu

90


vidět např. v současné době se rozvíjejícím bádání o vývoji farní a kostelní sítě (srov. Jan 2009, 183–199; Varadzin – Štefan 2009, 49–72; Kibic 2010; Jokeš 2011; Kibic – Vaněk 2012; Somer 2012, 166–184; Kalhous 2013, 177–190). Speciálně pro oblast Vysočiny či obecně česko-moravského pomezí se, jak se domníváme, v tomto ohledu nabízí velice potřebné badatelské pole.

Použité prameny a literatura CDB I: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, I. (805-1197), ed. G. Friedrich. Praha 1904–1907. CDB II: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, II. (1198-1230), ed. G. Friedrich. Praha 1912. Jarloch: Letopis Jarlocha, opata kláštera milevského. In: J. Emler – V. V. Tomek (eds.): Fontes rerum Bohemicarum, II. Praha 1874. Kosmas: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. In: B. Bretholz (ed.): Monumenta Germaniae Historica. Scriptores rerum Germanicarum. Nova series, Berlin 1923. Pulkava: Kronika Pulkavova. In: J. Emler – J. Goll (eds.): Fontes rerum Bohemicarum, V. Praha 1893. Bistřický, J. 1980: Studien zum Urkunden-, Brief- und Handschriftenwesen des Bischofs Heinrich Zdík von Olmütz. Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegel- und Wappenkunde 26, 135–258. Bistřický, J. 2006: Muž reformy na olomouckém stolci. Jindřich Zdík. In: L. Jan (ed.): Osobnosti moravských dějin 1. Brno, 27–43. Bláhová, M. 1993a: Historia fundationis monasterii Brevnoviensis. In: I. Hlaváček – M. Bláhová (eds.): Milénium břevnovského kláštera (993–1993). Praha, 147–162. Bláhová, M. 1993b: Letopis milevského opata Jarlocha a jeho pramenná hodnota. In: I. Fuxová (ed.): Český stát na přelomu 12. a 13. století. Opava, 35–48. Bolina, P. 2003: Kde byl přepaden biskup Jindřich Zdík roku 1145 (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí). Časopis Matice moravské 122, 343–373. Bosl, K. 1979: Regularkanoniker (Augustinerchorherren) und Seelsorge in Kirche und Gesellschaft des europäischen 12. Jahrhundert. München. Bynum, C. W. 1982: Jesus as Mother. Studies in the Spirituality of the High Middle Ages. Berkeley – Los Angeles – London. Dunn, M. 2000: The Emergence of Monasticism. From the Desert Fathers to the Early Middle Ages. Oxford. Dušková, S. 1986: K problematice dvou nejstarších listin olomouckého kostela na Podivín, minci a imunitu. In: Denárová měna na Moravě. Brno, 313–318. Elbl, P. B. 2007: Smil z Lichtenburka. Rytíř, velmož a zakladatel. Třebíč. Flachenecker, H. 2002: Constitutiones und Seelsorge. Zum Selbstverständnis der Prämonstratenser. In: G. Melville – A. Müller (eds.): Regula Sancti Augustini. Normative Grundlage differenter Verbände im Mittelalter. Paring, 306–324. Flachenecker, H. 2007: Grundzüge der Wirtschaftsverwaltung von Prämenstratenserstiften. In: S. Lorenz – A. Meyer – D. R. Bauer (eds.): Stift und Wirtschaft. Die Finanzierung geistlichen Lebens im Mittelalter. Ostfildern, 45–59. Flodr, M. 1960: Skriptorium olomoucké. Brno. Hejhal, P. 2010: Poslední Vánoce biskupa Zdíka. In: Š. Ungerman – R. Přichystalová (eds.): Zaměřeno na středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám. Praha, 581–585. Hejhal, P. 2012: Počátky středověké kolonizace české části Českomoravské vrchoviny. Brno. Hlaváček, I. 2003: Die Anfänge der Prämonstratenser im hochmittelalterlichen böhmischen Staat im Kontext der damaligen Ordensgeistlichkeit. In: I. Crusius – H. Flachenecker (eds.): Studien zum Prämonstratenserorden. Göttingen, 281–310. Hledíková, Z. 2007: Farní síť ve středověkých Čechách a možnosti jejího studia. In: J. Hrdina – B. Zilynská (eds.): Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku. Praha, 23–32. Hrubý, V. 1936: Tři studie k české diplomatice. Brno. Charouz, J. Z. 1991: Premonstrátský klášter Želiv. Želiv. Charvát, P. 1994: Z dějin Litomyšle do počátku 14. století. In: Litomyšl. Duchovní tvář českého města. Litomyšl, 9–27. Charvátová, K. 1993: Postup výstavby cisterckých klášterů v Čechách. Mediaevalia Historica Bohemica 3, 199–223. Charvátová, K. 2009: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420, III. Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech. Praha. Jan, L. 2008: Die Anfänge der Pfarrorganisation in Böhmen und Mähren. In: N. Kruppa – L. Zygner (eds.): Pfarreien im Mittelalter. Deutschland, Polen, Tschechien und Ungarn im Vergleich. Göttingen, 183–199.


91

Jokeš, P. 2011: Farní organizace na středověké západní Moravě. Brno. Kalhous, D. 2003: Jaromír – Gebhard, pražský biskup a říšský kancléř (1038–1090) (Několik poznámek k jeho životu). Mediaevalia Historica Bohemica 9, 27–45. Kalhous, D. 2013: České země za prvních Přemyslovců v 10.–12. století, II. Svět doby knížecí. Praha. Kernbach, A. 2010: Vincenciova a Jarlochova kronika v kontextu svého vzniku. K dějepisectví přemyslovského období. Brno. Kibic, K. – Vaněk, V. 2012: Středověká venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Praha. Kibic, K. 2010: Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku. Praha. Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha. Kremer, J. 2009: Zakladatelská činnost premonstrátů ve střední Evropě do počátku 13. století. Dceřiná založení klášterů Steinfeld a Dünnwald. Nepublikovaná magisterská diplomová práce. Praha. Marková, M. 2009: Hranice přemyslovského státu. In: P. Sommer – D. Třeštík – J. Žemlička (eds.): Přemyslovci. Budování státu. Praha, 479–496. Matějek, F. 1968: Záhada Sekirkostel – Podivín. Časopis Matice moravské 87, 245–254. Merhautová, A. 1971: Raně středověká architektura v Čechách. Praha. Novotný, V. 1913: České dějiny, I. 2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha. Novotný, V. 1928: České dějiny, I. 3. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha. Palacký, F. 1926: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha. Pauk, M. R. 2000: Działalnoćć fundacyjna możnowładztwa czeskiego i jej uwarunkowania społeczne (XI–XIII wiek). Kraków – Warszawa. Penth, S. 2003: Prämonstratenser und Staufer. Zur Rolle des Reformordens in der Staufischen Reichs- und Territorial politik. Husum. Petráček, T. 2012: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek. Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 10.–12. století. Praha. Pošvář, J. 1954: Moravská mincovna v Podivíně. Numismatické listy 9, 7–16. Pošvář, J. 1986: Počátky mincovního práva a mincoven na Moravě. In: Denárová měna na Moravě. Brno, 319–325. Richter, V. 1953: K nejstarším dějinám Třeště. Časopis Společnosti přátel starožitností 61, 7–37. Richter, V. 1958: Podivín, Zekirkostel a Slivnice. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F2, 68–86. Sejbal, J. 2005: Otazníky kolem mincovny v Podivíně ve 13. století. Folia Numismatica 39, 51–57. Schmid, A. 2003: Zwischen Mönchaskese und praktischer Seelsorge. In: I. Crusius – H. Flachenecker (eds.): Studien zum Prämonstratenserorden. Göttingen, 543–565. Skřivánek, M. 2009: Litomyšl 1259–2009. Město kultury a vzdělání. Litomyšl. Skutil, J. 1997: Kosmovy zprávy o Podivínu a o moravském biskupství 11. století. In: Podivín. Vlastivědný sborník jihomoravského města. Mikulov, 96–103. Sláma, J. 2001: O údajném svatovojtěšském založení kostela sv. Jiří v Plzni – Doubravce. Minulostí Západočeského kraje 36, 7–14. Somer, T. 2012: Smil z Lichtenburka. Příběh velmože bouřlivého věku. České Budějovice. Sommer, J. 1999: Středověké pozůstatky klášterního kostela v Želivě (Poznámky k jeho barokní proměně). In: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 10, 96–105. Sommer, P. – Merhautová, A. 1999: Strahovský klášter. Jeho založení a románská bazilika. Umění 47, 154–168. Sommer, P. – Thomová, Z. – Thoma, J. 2009: Archeologie a rekonstrukce středověké podoby premonstrátské kanonie v Želivi. In: M. Mašek – P. Sommer – J. Žemlička a kol.: Vladislav II., druhý český král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace. Praha, 69–82. Sommer, P. 1984: K začátkům premonstrátské kanonie v Praze na Strahově. Archaeologia Pragensia 5, 97–101. Sommer, P. 1985: Hradištní pohřebiště v premonstrátské kanonii v Praze na Strahově. Sborník Národního muzea v Praze A, 39, 193–197. Sommer, P. 2007: Svatý Prokop. Z počátků českého státu a církve. Praha. Sommer, P. 2010: Želiv Reginarda Metského. In: D. Dvořáčková Malá – P. Charvát – B. Němec (eds.): Cisterciáci v českých dějinách. Praha. Šimák, J. V. 1938: České dějiny, I. 5. Středověká kolonisace v zemích českých. Praha. Šrámek, J. 2009: „Aby události neunikly paměti.“ Středověká listinná falza a kláštery. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2, 13–37. Šrámek, J. 2012: Několik poznámek k počátkům benediktinského kláštera ve Vilémově (Příspěvek k fundační činnosti rané české šlechty ve 12. století). Havlíčkobrodsko 26, 7–73. Teplý, J. 1997: Příspěvek k problematice okrsku zvaného v listinných pramenech „circuitus“. Východočeský sborník historický 6, 9–32. Třeštík, D. – Krzemieńska, B. 1964: Služebná organizace v raně středověkých Čechách. Československý časopis historický 12, 1964, 637–667.

92


Třeštík, D. – Krzemieńska, B. 1978: Hospodářské základy raně středověkého státu ve střední Evropě (Čechy, Polsko, Uhry v 10. a 11. století). Hospodářské dějiny 1, 1978, 149–230. Třeštík, D. 1971: K sociální struktuře přemyslovských Čech. Československý časopis historický 19, 537–567. Turek, J. – Kopáč, L. 1946: Místopis klášterství želivského kolem r. 1200. Časopis Společnosti přátel starožitností 49–50, 196–217. Urban, J. 2003: Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha. Velímský, T. 1998: Trans montes, ad fontes! K roli újezdů při středověké kolonizaci středních a vyšších poloh na území severozápadních Čech. Most. Ventura, V. 2006: Spiritualita křesťanského mnišství, 1. Od prapočátků po svatého Jana Zlatoústého. Praha. Ventura, V. 2010: Spiritualita křesťanského mnišství. Praha, 2–3. Vlček, P. – Sommer, P. – Foltýn, D. 1998: Encyklopedie českých klášterů. Praha. Wihoda, M. 1998: Causa Podivín. Časopis Matice moravské 117, 279–291. Wihoda, M. 2002: Benediktinská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce. In: L. Jan – P. Obšusta (eds.): Ve stopách sv. Benedikta. Brno, 29–38. Wihoda, M. 2010: Morava v době knížecí 906–1197. Praha. Žemlička, J. 2002a: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha. Žemlička, J. 2002b: Počátky Čech královských 1198–1253. Proměna státu a společnosti. Praha. Žemlička, J. 2006: Hmotné zabezpečení nejstarších benediktinských klášterů v Čechách. In: P. Sommer (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Praha, 265–276.

Petr Hejhal – Josef Šrámek Glosses to the early mediaeval history of Želiv Dispute about court in Podivín between prague and olomouc bishopric was resolved in 1144 – in favor of Olomouc bishop Jindřich Zdík. A part of ownership of Podivín was extensive imunities and a mintage too. Prague bishop received not specified in detail predium Selev, as a compensation for loss Podivín. Probably after this exchange was founded in Želiv Benedictine monastery. According to the chronicler Pulkava, monastery was founded in 1139. This date is taken from chronicler Jarloch, that monastery was founded by prince Soběslav I. (died 1140). It is probably a Jarloch´s mistake. As the date of the founding of the monastery can be taken year 1144. In 1149 were the Benedictines forced to leave Želiv and to the monastery came community of Premonstratensian. In 1226 was written document in which Pope Honorius III. confirms to Premonstratensians of Želiv their possessions. On the basis of this instrument can not distinguish which locations were established by the Benedictines (between 1144–1149), Premonstratensians (between 1149–1226), or sites that were part of the donation to the newly founded monastery in 1144. It seems, that colonization still unpopulated areas of the Czech-Moravian border at 12th century has advanced quite far. Mgr. Petr Hejhal, Ph.D. Archaia Brno, o. p. s. E-mail: [email protected] Mgr. Josef Šrámek Muzeum východních Čech v Hradci Králové E-mail: [email protected]

Glosy k raně středověkým dějinám Želiva

Recommend Documents