Gloria Lindsey Trotmanová
ž Co nikdo nerekl manželce kazatele
Kazatelská práce může být životu nebezpečná
5
1. kapitola
KAZATELSKÁ PRÁCE MŮŽE BÝT ŽIVOTU NEBEZPEČNÁ Pro mnohé z nás jsou naše první vzpomínky na ženu, která stála po boku kazatele našeho sboru, veskrze pozitivní. Byla určitě „krásná“, což se při vítání nové kazatelské rodiny často a s oblibou zdůrazňuje. Ještě dnes se musím smát, když si vzpomenu na naši dceru, která se mě jednou při představování manželky hostujícího kazatele zeptala: „Mami, proč se to vždycky říká? Jsou všechny ženy kazatelů krásné?“ Také jste si asi povšimly, že manželky kazatelů se často usmívají, jsou tiché a důstojné. Někdy se zdá, jako by částečně zakrývaly určité procento svého „já“ pod širokou krempou klobouku. Některé z nich sedávají v první nebo druhé lavici sboru a pozorně sledují všechno dění, pokud jim to ovšem jejich děti dovolí. Jiné preferují usazení kdesi vzadu anebo se snaží zůstat ve sboru inkognito. Myslím, že mnohé z nás už zažily situace, kdy si přály co nejrychleji zmizet. Nechtěly samozřejmě zmizet navždy, ale přály si alespoň na chvíli se vytratit. Nedávno mě upoutal veliký nápis: Pozor! Nebezpečný obsah! Nepřibližujte se blíže než na vzdálenost 1,5 metru! Musela jsem se nad ním zamyslet. Napadala mě různá nebezpečí, která často provázejí život kazatelských rodin. Zdá se totiž, že se
6
Co nikdo neřekl manželce kazatele
od těchto „toxických látek“ nedokážeme vzdálit do úplného bezpečí. Zvykly jsme si na ně a ony se staly součástí našich životů. Pokusme se krátce se podívat na některé z nich.
Ztráta identity Jedním z našich prvních úkolů je zjistit, kým vlastně jsme. Samozřejmě že svoji identitu potřebuje objevit každá žena. Kazatelské rodiny se však často setkávají s lidmi, kteří se z nich snaží udělat někoho, kým nejsou a ani být nechtějí. Je to frustrující a někdy dost bolestné. Pokud se samy dobře známe a víme, co od nás Bůh opravdu očekává, nestaneme se tak snadno obětí tohoto nebezpečí. Vědět, kým jsem, a být spokojená sama se sebou je prvním krokem k uchování si vlastního duševního zdraví. Nestaneme se tak plastelínou v rukách členů našich sborů, ale budeme pevné a sebevědomé a budeme si užívat spokojeného a šťastného života. Jak toho lze dosáhnout? Někdy zapomínáme, že nám Bůh dává ve svém slově řešení. Známe přece svůj původ i to, komu patříme. Kdyby nám někdo řekl, že patříme k nějaké populární osobnosti, cítily bychom se asi polichoceny. Kdo z lidí není rád, když je spojován s popularitou a úspěchem? A my přece známe svůj původ. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořit ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Stvořil nás Bůh, který nás nejlépe zná. Dokonce ví i to, kolik máme na hlavě vlasů (Mt 10,30). Toto biblické poselství je však ještě krásnější. Zamyslete se spolu se mnou nad slovy z knihy proroka Izajáše: „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále“ (Iz 49,16). Můj milující Otec na mne neustále myslí. Jsem vyrytá v jeho dlaních. Není to jen nějaká rychle naškrábaná poznámka. Není to nesrozumitelná čmáranice. Je to kresba vyrytá na dlaních mého Pána. Je symbolem hloubky našeho vztahu, trvalého spojení. Toto vědomí mi vhání slzy do očí. To ale ještě není všechno. Ježíš za mne zemřel. Takže kým tedy jsem? Jsem Božím dítětem, jsem předmětem jeho nekonečné
Kazatelská práce může být životu nebezpečná
7
lásky. Pokud toto vím, pak už nedovolím, aby mě dál mučily pocity nedostatečnosti a moje nízké sebevědomí.
Očekávání Manželka kazatele se musí také umět vyrovnat s tím, že naráží na očekávání druhých. To často přináší velmi nepříjemné situace a my si připadáme, jako bychom se topily v moři očekávání. Některé věci od nás čekají naši manželé, další přátelé, jiné zase děti. Kritickou oblastí jsou ale očekávání našich sborů. Někdy se zdá, že nás tato očekávání zadusí. Některá z nich mohou být docela krutá. Z takových očekávání však nevzejde většinou nic dobrého a ani nám nijak nepomáhají v růstu. Zažíváme díky nim frustraci a zklamání. A pokud vnímáme, že jim nedokážeme vyhovět, mohou v nás jen ubíjet naše sebevědomí. Ve snaze naplnit všechna očekávání pak pobíháme od jedné věci ke druhé, točí se nám z toho hlava, ale výsledky nejsou vidět. Nedávno jsem slyšela příběh o rybáři, který byl velice pyšný na své úlovky, a tak chtěl rozjet lukrativní obchod. Umístil tedy před svou malou chatrč nápis: „KAŽDÝ DEN ZDE PRODÁVÁME ČERSTVÉ RYBY.“ Jeho soused však měl za to, že nápis je příliš dlouhý. „Každý přece ví, že prodáváš čerstvé ryby. Přece bys nenabízel leklé ryby, že ano,“ řekl soused. „Klidně můžeš vynechat slovo čerstvé.“ A tak obchodník nápis pozměnil. Stálo na něm: „KAŽDÝ DEN ZDE PRODÁVÁME RYBY.“ Další den šel okolo jeden z rybářových přátel a smál se nápisu. „Vždyť přece každý ví, že ty ryby prodáváš. To slovo klidně můžeš vynechat. A taky slovo zde. Určitě si nikdo nebude myslet, že ty ryby prodáváš někde jinde než tady. Takže ani slovo zde vlastně nepotřebuješ.“ A tak rybář zkrátil název na „KAŽDÝ DEN RYBY“. Zanedlouho přijel na návštěvu rybářův bratr. „Milý bráško, k čemu ten dodatek každý den? Pokud je otevřený nějaký obchod, očekává se, že do něj lidé mohou přijít každý den. Ta dvě slova můžeš klidně vynechat.“
8
Co nikdo neřekl manželce kazatele
A tak rybář odstranil i slova každý den a na vývěsním štítu mu zbylo slovo „RYBY“. Další den šel okolo jakýsi muž. Když došel k nápisu, zvědavě se na něj zadíval. Potom začal vykřikovat: „Co je to za nesmysl? Ryby? Jaké ryby? Kde? Proč?“ Nemůžeme si dovolit „skákat“ podle toho, jak všichni kolem „pískají“. Musíme v životě jednat v souladu se svými dary. Musíme žít podle vlastního přesvědčení a přitom vnímat Boží moudré vedení. Zvláště očekávání, která lidé mají ohledně našich dětí, jsou často nereálná a nefér. Mnohé z nás už musely chránit své děti před necitlivými poznámkami a připomínkami ostatních. Copak lidé nedokážou pochopit, že i kazatelovy děti jsou jen děti? Když se nám měla narodit naše první dcera Karen-Mae, myslela jsem si, že jsem na její příchod připravená. Přečetla jsem si všechny dostupné materiály o přípravě na porod a o prvních měsících života s miminkem. Během čtení jsem zjistila, že v souvislosti s porodem bych si měla připomenout biblickou zprávu o pádu člověka a větu, kterou Bůh adresoval ženě: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení“ (Gn 3,16). Později jsem objevila, že chudáci unavení rodiče musí také obětovat své pohodlí a ve dvě hodiny ráno vstávat ke křičícímu dítěti. Nad naříkajícím miminkem, které trápily bolesti bříška, jsem si často připadala bezmocná. Ulevovala jsem si alespoň tím, že jsem si poplakala. Díky tomu jsem se pak cítila trochu lépe. Jenže to pomáhalo pouze mně, nikoli naší malé holčičce. Dobrou zprávou pro mě bylo, že zkušenost s prvním dítětem člověk prožívá jen jednou v životě. Zažila jsem také, jaké to je, když vás a vaše děti bedlivě sledují pohledy „svatých“ členů sboru. Jednou v sobotu byla naše malá jako obvykle neposedná, nevrlá a během bohoslužby začala několikrát plakat, takže jsem s ní musela odejít ze sálu, abychom nerušily. Když jsem s dítětem v náruči stála po bohoslužbě vedle manžela a společně jsme se loučili s účastníky, zaslechla jsem jednu dobrou sestru, jak šeptá naší tříměsíční
Kazatelská práce může být životu nebezpečná
9
holčičce: „Nezapomínej, že tatínek je kazatel. Budeš se muset naučit chovat!“ Zatočila se mi hlava a vyschlo mi v hrdle. Měla jsem na jazyku hned několik přímočarých odpovědí, ale ovládla jsem se. Proč mě na něco takového nikdo předem nepřipravil a nevaroval mě? Pokud mají naše děti podobné situace ve zdraví přežít, potřebujeme nejprve my pochopit, čím procházejí. Podaří-li se nám ukázat jim, jak mohou kreativně svědčit druhým o své víře, objeví radost ze služby Ježíši. Potřebujeme je ale také chránit před problémy, které přináší kazatelská služba. Usilujte vždy o to, aby si mohly užít šťastné a radostné dětství, aby jim zůstaly ty nejkrásnější vzpomínky. Moudrou výchovou a častým povzbuzováním můžeme pomoci našim dětem překonat nástrahy a nebezpečí plynoucí z očekávání druhých. Potřebují naše modlitby. Udělejte si na své děti čas, aby mohly prožívat vaši bezpodmínečnou lásku.
Finanční stres Hned na začátku našeho manželství jsem se musela naučit, jak hospodařit v kazatelské rodině s penězi. Mé učení muselo být ale rychlé a efektivní – nebyl tu prostor pro chyby. Žena kazatele musí někdy s penězi předvádět hotové zázraky. Celá její rodina musí být vždy dobře oblečena, ona sama musí pokaždé vypadat dobře, musí dobře uvařit na sborové akce, přispívat na dobročinné účely – a při tom všem se zoufale modlit, aby s Boží pomocí každý měsíc nějak vyšla. Je pravda, že plat kazatele nelze v mnoha zemích srovnávat s platem odborníků v jiných povoláních, kteří mají podobné vzdělání. Přesto se od kazatele očekává, že bude žít na úrovni hodné postavení Kristova vyslance. Existuje několik oblastí, na které si musí dát kazatelský pár vždy pozor. Především si nemůžeme dovolit naříkat si před členy sboru na nedostatek a žádat je o finanční pomoc. Stejně tak je nepřípustné půjčovat si od nich peníze.
10
Co nikdo neřekl manželce kazatele
Dobrou zprávou však zůstává, že máme milujícího Spasitele, který se o nás nikdy nepřestane starat. Pokud věrně Bohu vracíme z našeho příjmu to, co mu právem náleží, potom je ochotný požehnat to, co nám zůstává. Mnohokrát jsem zažila, jak Bůh dokáže v pravou chvíli zasáhnout a postarat se o naše potřeby. Někdy ještě dříve, než jej o to požádáme.
Přepracovanost „Jsem pořád tak unavená. Vůbec nevím, jak zvládat všechna ta setkání a úkoly, které mě zase čekají,“ povzdychla si mladá manželka kazatele. Zeptala jsem se jí, jak vypadá její pracovní program. Byl to velký kolotoč práce a povinností. Měla ve velkém sborovém společenství na starost oddělení dětské sobotní školy, ale také dětský pěvecký sbor a zároveň byla sborovou klavíristkou. Přes týden pracovala jako účetní v jedné velké firmě a po návratu z práce se starala o domácnost se třemi dětmi. Tato mladá žena byla na nejlepší cestě k vyhoření nebo ke zhroucení. Potřebovala přehodnotit svůj program a určit si priority. Bývá to často jakýsi zvláštní pocit viny, který nutí manželku kazatele ke stále větší a větší angažovanosti. To si ale náš nebeský Otec nepřeje. V životě ženy jsou chvíle, kdy nemůže být ve sboru tolik aktivní, jak by si sama přála. Žena, která má malé děti, které potřebují její intenzivní péči, nemůže sloužit v tolika oblastech jako ta, která má už děti větší a víceméně nezávislé. Ubližujeme sobě i našim rodinám, pokud dovolíme členům, aby nám diktovali, co všechno máme dělat. Jen my samy umíme nejlépe odhadnout, co fyzicky i duševně zvládneme. Potřebujeme si samy určit, do čeho se zapojíme. Nechceme přece obětovat zdraví a štěstí našich rodin! Za povšimnutí stojí moudrá slova Dorothy Kelley Pattersonové z její knihy Příručka pro manželky kazatelů: „Pokud se budeš jako manželka kazatele snažit přizpůsobit svůj život očekáváním členů svého sboru, dovede tě to brzy do neštěstí a ke zklamání. Nejsi tu proto, abys skákala,
Kazatelská práce může být životu nebezpečná
11
jak druzí písknou. Tvým úkolem je spíše věrně a opravdově plnit zodpovědnosti, které ti svěřil Bůh. Zbytek scénáře se už začne rozvíjet sám, podle Božího plánu pro tebe.“ Důvěřujte Bohu, že vám ukáže prostor ke službě a dá vám i moudrost ke správnému seřazení priorit.
Emoční vyčerpání Jako manželský pár jsme často přímo zaplaveni problémy členů našich sborů. Poradenství, výbory, pohřby, pastorační péče o nevyléčitelně nemocné a k tomu i vlastní problémy, to vše může rychle spotřebovat naše emoční rezervy. I když je to těžké, potřebujeme se nutně naučit odložit stranou problémy druhých, abychom načerpali novou sílu k další službě. Mladá žena, která potratila, děti závislé na drogách, těhotenství dospívající dívky, zneužívání v další rodině, ztráta práce otce početné rodiny – to všechno jsou události, které jsou pro kazatele i jeho ženu emočně velmi náročné. A právě v takových situacích může být velkou pomocí, pokud se naučíme „vypnout“, zacvičit si, udělat si volno nebo odjedeme na dovolenou. Podívejte se na svůj oblíbený film nebo si dopřejte masáž. Je třeba nacházet způsoby, jak si „vyčistit hlavu“ od problémů druhých, abychom tak získali novou sílu pro další službu.
Co s tím? Jak se nám daří vypořádávat se s náročnými situacemi, které souvisejí s životem kazatelské rodiny? Výsledkem působení výše uvedených faktorů je skutečnost, že dnes stále více žen kazatelů trpí depresemi. Zátěž kazatelské práce bývá právě jedním z hlavních faktorů, které tento stav způsobují. Žena, která je přepracovaná, smutná, v depresi a cítí se slabá, potřebuje lékařskou péči. Pokud dospěje do situace, kdy se lidem už spíše vyhýbá, zanedbává péči o svůj vzhled nebo je stále roztržitější, je na čase, aby se obrátila na odborníka. Jako ženy musíme pečovat o své zdraví.
12
Co nikdo neřekl manželce kazatele
Je také určitě důležité, abychom dokázaly pojmenovat příčinu svého stresu. Co způsobuje pocity naší nervozity, stahování žaludku či úzkost? Oslabují nás lidé, anebo problémy? Pak je třeba najít metodu, jak se této zátěže zbavit. Vyjděte si někam s kamarádkou a od srdce se společně něčemu zasmějte. Je však třeba dodat, že prohloubením osobního vztahu s Bohem se obnoví váš radostný pohled na vaši službu. Naučte se s ním trávit čas. Pravidelně se s manželem modlete a chvalte Pána. Mám ráda slova Žalmu 119: „Chválím tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy“ (Ž 119,164). I my můžeme takto chválit Boha v průběhu celého dne. A právě radostné společenství s Bohem zahání temnotu z našich životů. Je možné, že nikdo novopečené manželce kazatele o těchto úskalích neřekl. Stále je tu ale pro nás úžasné zaslíbení z Božího slova: „Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6).
