Mgr. Zdeněk Beneš Mgr. František Kašpárek Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou UK v Praze – FF Seminář pro protohistorické období 2009/2010 letní semestr
Germánská sídliště – písemné prameny kontra archeologické nálezy Problematika vztahů mezi písemnými prameny z pera antických autorů a archeologickými nálezy nás zavádí i do poměrně široké oblasti výzkumu germánských sídlišť. Hlavními body našeho referátu bylo vyhledání takových záznamů v písemných pramenech, ke kterým je možné v archeologických nálezech vyhledat protějšky, nebo alespoň takových, na jejichž základě je možné vést relativně zasvěcenou diskuzi. Klademe-li dochovaným písemným pramenům z doby pozdní římské republiky a císařství otázku po způsobech sídlení Germánů a vzhledu jejich sídel, pak se dočkáme více či méně vágních odpovědí hned od několika autorů. Můžeme však konstatovat, že jen ojediněle se těmito otázkami některý z nich zabýval primárně. Postupujeme-li chronologicky vzestupně, pak nám první zmínky poskytuje Gaius Julius Caesar (100-44 př.n.l.) ve svých Commentarii de Bello Gallico (Zápisky o válce galské). Caesar na Germány naráží již roku 58 př.n.l., kdy se setkává s bojovnými hordami Ariovistovými, a cenné etnografické údaje podává především během svých vojenských útoků za Rýn v letech 55-53 př.n.l. Řecký geograf a historik Strabon z pontské Amaseie (64 př.n.l.-19 n.l.) je autorem nejobšírnějšího dochovaného díla o antickém světě. Text sedmnáctisvazkového díla Geógrafika je totiž kromě knihy sedmé dochován v plném znění. Jeho popis různých oblastí tehdy známého světa značně kolísá v závislosti na vlastní autorově zkušenosti a kvalitě zdrojů, ze kterých čerpal. Za nejvzdělanějšího přírodovědce starověku je považován Gaius Plinius Secundus (Starší) (23/24-79 n.l.), jehož zásadní dílo Naturae historiarum libri (Knihy o přírodě) pojednává o přírodních podmínkách, zvířatech, rostlinách i různých řemeslech tehdy známého světa. Pro nás je dále podstatné, že Plinius se v mládí jako voják v letech 47-58 n.l. zúčastnil tažení proti Germánům v Porýní a také Chaukům a Frísům na pobřeží Severního moře.Velkou škodou je pro nás ztráta jeho díla Bellorum Germania libri pojednávají o historii válek Římanů s Germány. Nejcennějšími shledáváme zpravidla údaje předního římského etnografa a historika Publia Cornelia Tacita (cca 55-cca 120 n.l.). Pro naše účely je jeho dílo De origine et situ Germanorum liber (O původu, poloze, mravech a národech Germánů – zkráceně Germania) významné především svým prvoplánovým zaměřením informovat o jménech, sídlech a zvycích různorodých kmenů sídlících v prostoru Svobodné Germanie. Užíváme také jeho dalšího díla, historického spisu Annales (Letopisy), které obsahuje údaje mimo jiné také o Marobudově království. Posledním použitým pramenem je dílo řeckého historika Ammiana Marcellina (330-395 n.l.) Res gestae libri (česky pod názvem Soumrak říše římské). Původem voják (ve funkci magister militum), sloužil Marcellinus jak ve válkách proti Sásánovcům v Mezopotámii, tak také proti Alamanům na Rýnu.
Je třeba připomenout, že konfrontací písemných pramenů s archeologickými památkami z doby římské se v Čechách zabývaly dvě veliké postavy české archeologie, respektive historie a klasické filologie, Emanuel Šimek1 a Josef Dobiáš2. V jejich díle nalézáme nejen shrnutí podstatných pramenů a jejich konkrétních pasáží, ale také prezentaci archeologických pramenů (odrážejících však nutně stav tehdejšího stavu bádání) a především interpretaci shod nebo neshod, jež z jejich srovnávání plynou.
Vzhled sídlišť Caesar, Comentarii, IV.3: „Pro svůj kmen pokládají za největší slávu, táhne-li se v rozloze co nejširší od jejich území pásmo neobdělávaných pozemků. Je prý to důkazem, že veliký počet kmenů nemohl odolat jejich moci. A tak prý skutečně z jedné strany Suébů leží pustého pole neobdělaného na šest set mil.“ Ibid. VI.23: „Pro kmen je zvláště velikou ctí, zpustoší-li pohraničí a má-li tak kolem sebe co nejširší pás hotové pouště. Za známku své zvláštní statečnosti pokládají, ustoupí-li před nimi sousedé, vypuzení jimi ze svého území, a nemá-li nikdo odvahy usadit se poblíže nich. Soudí zároveň, že budou o to bezpečnější, jsouce tak zbaveni obav před náhlým vpádem.“ Tacitus, Germania, 16: „Je dostatečně známo, že germánské kmeny nebydlí ve městech, ba že dokonce ani nesnášejí souvislé osídlení. Mají domy oddělené a na různých místech, jak se komu zalíbila studánka, rovinka nebo lesík. Když zakládají vesnice, nepočínají si jako my a nestavějí domy těsně vedle sebe, aby se jeden druhého dotýkal, ale každý nechává kolem svého domu volné prostranství, buď na ochranu pro případ ohně, nebo proto, že neznají stavitelské umění.“ Oba výše citovaní autoři nám zcela jasně sdělují, že Germánům byla městská, hustá zástavba cizí. To nás jistě nijak nepřekvapuje, podobně Římané posuzovali téměř všechny barbarské národy. Již Caesar ale Germány označuje za divočejší a primitivnější Galů3. Můžeme tedy soudit, že i sídla tehdejších Germánů považovali Římané za primitivnější. Caesarův údaj o šest set mil neobdělané pustině kolem sídel Svébů můžeme však právem považovat za přehnaný. Tacitova zpráva o „domech oddělených“ a „volných prostranstvích“ kolem staveb je ale celkem střízlivým odhadem a popisem jednoduché vesnické zástavby. Co si o vzhledu vesnických sídel starší doby římské myslí česká archeologie? Co se týče rozestupů mezi jednotlivými sídlišti, není stav výzkumů na takové úrovni, aby mohl podat přesný obraz osídlení určitého regionu v konkrétním časovém úseku a potvrdit či vyvrátit tak výše nastíněné zprávy o „neobdělaným pustinách“. Nejblíže se ideálnímu obrazu přibližují výzkumy mikroregionů v severních Čechách, např. Lomského4 či Lužického potoka5. Právě v povodí Lomského potoka na Bílinsku M. Ernée předpokládá nevelké 1
Kromě jiných prací je to především Šimkovo monumentální čtyřsvazkové dílo „Velká Germánie Klaudia Ptolemaia“. Pro nás je zvláště významný její čtvrtý svazek (Šimek 1953), kde se na stranách 243-283 autor zabývá germánskými sídlišti v písemných pramenech a archeologických nálezech. 2 Nejde o nic jiného než o kompendium antických písemných pramenů dotýkajících se území tehdejšího Československa – Dobiáš 1964, hl.strana 322. 3 Caesar, Comentarii VI.24 4 Ernée 1997 5 Smrž 1994
sídlištní jednotky (dvorce či farmy) s 1-2 obytnými domy (nejspíše nadzemní konstrukce) a s větším množstvím dalších staveb různých tvarů a velikostí s rozličnou funkcí (skladovací, výrobní atd.), které byly nutné pro každodenní provoz sídlištní jednotky (viz ilustrace – Jenišův Újezd, starší doba římská, podle Ernée 1997). Tyto „dvorce“ nebyly v krajině rozptýleny pravidelně, nýbrž v jakýchsi shlucích v místech obzvláště příznivých pro osídlení. Právě v takových místech byla zakládána sídla i v dalších stupních periodizace doby římské a ve výsledný archeologický obraz nám tak podává shluk časově nesouvisejících sídlištních stop soustředících se na omezeném prostoru. Zatím je příliš brzy soudit, zda jsou výsledkem takto dlouhotrvajících sídelních aktivit i rozsáhlá sídliště v Mlékojedech6 (okr. Mělník – starší doba římská, chron. stupně A-B1) nebo Kyjicích7 (okr. Chomutov – starší doba římská). Pro výzkum sídelních komor germánského osídlení v Čechách je nutný pečlivý výzkum mikroa makroregionů, který však v mnoha, kdysi nejhustěji osídlených, regionech není možný z důvodu dnešní, ještě podstatně hustější moderní zástavby (např. oblast Prahy). Co se týče neosídlených oblastí na okraji kmenového území, pro území Čech může být nápomocná například aktuální mapa osídlení Čech ve starší době římské8. Zda ale neosídlené plochy (západní Čechy, jižní Čechy, Vysočina a další okrajové části Čech včetně např. německého Saska) dokumentují právě takové záměrně opuštěné oblasti nebo prostě výsledek obsazování jen těch nejúrodnějších míst, to je otázka, kterou může být zajímavé řešit někdy v budoucnu. V písemných pramenech však můžeme sledovat nejen nížinné, zemědělsky orientované osady, tak typické pro oblast střední Evropy. Plinius Starší nám podává výjimečně živý obraz sídlišť na wurtech na pobřeží Severního moře při ústí Vezery: Plinius Starší, Naturalis historia, XVI, 2, 3: „Na vlastní oči jsem viděl na severu Chauky, kteří se dělí na větší a menší. Mocným proudem se tam rozlévá oceán v rozmezí dvou dní a nocí, pokrývá tu prostor věčně se svářících živlů, takže není snadné stanovit hranice souše a moře. Tam nebohý lid vyhledává pahorky nebo vlastnoručně navršuje vyvýšeniny podle míry nejsilnějšího vzdutí. Chýše na nich postavené ční nad okolní vody a působí při stoupání vod dojmem plavících se lodí, za ustupování zase připomínají lodě ztroskotané. V té době loví Chaukové v okolí chýší ryby 6
K chronologii sídliště v Mlékojedech naposledy Droberjar 2008a Zatím nejsouvisleji pouze Smrž 1981 8 Salač 2008, Obr. 24 7
prchající s mořem. Nepěstují dobytek, neživí se mlékem jako sousední kmeny; nemusí ovšem zápasit se šelmami, avšak nikde tu neroste ani křovisko… K pití mají leda trochu vody dešťové, uschované v jámě na dvorku.“ Pliniův popis je sugestivní - dokonce víme, že jeho popis není zprostředkovaný, nýbrž sám byl svědkem popsaných skutečností. Přes toto všechno ale musíme říci, že jeho zpráva je poznamenána nepřesnostmi a snad i jakýmsi pocitem nadřazenosti vůči barbarským vesničanům. V zásadě je jeho popis věcný a přesný co se týče celkového dojmu ze sídlišť na wurtech, nicméně v detailech je zcela mylný. Dlouholeté výzkumy například na wurtu Feddersen Wierde9 (Dolní Sasko, předřímská doba železná až počátek doby stěhování národů) totiž dokazují, že obyvatelé těchto specifických poloh dobytek naopak chovali a početné nálezy uměleckých předmětů dokládají jejich rozvinutou sociální stratifikaci. Zdá se tedy, že Plinius sice tato sídla patrně na vlastní oči skutečně viděl, neměl ale již čas, chuť nebo příležitost důkladněji prozkoumat způsob života jejich obyvatel. Ammianus Marcellinus, Rerum gestarum XVIII/2, 15: „Po vypálení oplocených chatrčí a po pobití spousty lidí bylo vidět, jak četní barbaři padají a jiní prosí o milost.“ Otázka oplocení jednotlivých usedlostí nebo celých sídlišť s více usedlostmi je otázka, kterou lze převážně jen obtížně zodpovědět. Na jedné straně se nám zdá, že to musel být jev zcela běžný, protože obehnání usedlosti jakýmkoli oplocením je užitečné například jako ochrana proti vniknutí divoké zvěře (zvláště té škodlivé), ale také jako symbolické vytyčení prostoru, který je majetkem obyvatel usedlosti. Lehké typy oplocení – např. plaňkový plot nebo plot spletený z větví stromů a křovin – lze zachytit archeologickým výzkumem jen velmi obtížně. Přitom by to bylo užitečné, především pro určení vzhledu a složení jedné usedlosti a také způsobu, jakým se na sídlištích dělil prostor mezi jeho obyvatele a další činitele (např. sakrální nebo společný profánní prostor). Archeologicky tak lehké typy oplocení zachycujeme jen v případech, kdy jsou k tomu ideální podmínky. Příkladem je vlhké prostředí wurtu ve Feddersen Wierde, kde je doloženo jak obehnání usedlostí a k nim přiléhajících prostorů lehkou palisádou z latí nebo ploty splétané z tenkých prutů10. Pro české prostředí jistou naději chováme v nálezy, které snad jednou poskytne sídliště ze starší doby římské v Tuchlovicích na Kladensku11 (starší doba římská), kde se díky podmáčenému prostředí na části plochy dochovaly dřevěné předměty, převážně konstrukční prvky staveb.
Vzhled sídlištních objektů Tacitus, Germania, k. 16: „Nestavějí z kamene ani z cihel, na všechno používají hrubě otesané dřevo, a nestarají se, jak to vypadá a zda je to hezké. Jen některá místa natírají s určitou péčí hlinkou, tak čistou a zářící, že to vypadá jako malba nebo kresba barvami. Také vykopávají podzemní skrýše a navrch dávají silnou vrstvu hnoje; to je pak útočiště pro zimní období a zásobárna obilí, neboť taková místa zmírňují krutost mrazu, a jestliže přijde nepřítel, zpustoší všechno, co leží volně, co však je ukryté a zakopané, o tom se nedoví, nebo na to nepřijde, protože by to musil hledat.“ 9
Např. Haarnagel 1979 Znovu odkazujeme na Haarnagel 1979 11 Výsledky sondážního rýhování v Motyková-Šneidrová 1970 10
Strabon, Geógrafika, VII, 1, 3: „Germáni bydlí v kolibách.“12 Podoba barbarských obydlí byla vedle písemných pramenů zachycena také ikonograficky na sloupu Marka Aurelia13. Příbytky zobrazené na reliéfu Markova sloupu stojí zřejmě na okrouhlém půdorysu. Jejich stěny jsou tvořeny z kolmo zapuštěných trámů a spojeny houžvemi, vše zakrývá kuželovitá či kopulovitá střecha z rákosu nebo jiného přírodního materiálu. Podoba těchto objektů byla vytvořena římským navrhovatelem, který je pravděpodobně nikdy na vlastní oči neviděl a nebo nedostal k dispozici jejich hodnověrný popis. Spíše se držel schematické představy Římanů o primitivním barbarském příbytku14. V základních rysech jsou antické prameny relativně hodnověrné. Jako základní stavební materiál uvádějí přírodní suroviny jako například dřevo, rákos a hlína, což dokládá nejen popis Tacitův, ale rovněž ikonografické vyobrazení na sloupu Marka Aurelia. Použití přírodních materiálů lze potvrdit i pomocí archeologických nálezů ve formě otisků na mazanici či stopách po kůlech. Dobře zachovalé stavby byly ve střední Evropě objeveny například na lokalitě Rawa Mazowiecka (Velkopolské vojvodství – mladší doba římská), kde bylo možné rekonstruovat různé techniky konstrukcí nadzemních i zahloubených obydlí15. Na našem území se dřevěné části různých konstrukcí (otesané kmeny) dochovaly především na sídlišti ze starší doby římské v Tuchlovicích (okr. Kladno)16. Pro naše území jsou zahloubené chaty s kůlovou konstrukcí typické, což v zásadě přitakává Strabónovu tvrzení. Varianty zahloubených obydlí jsou časově a geograficky velmi rozšířené. Různí se podle tvaru stavební jámy či postavení a počtu kůlových jam. Dokonce je možné je na základě kůlové konstrukce alespoň datovat17. Předpokládá se, že zahloubené chaty měly hospodářskou funkci, mohly sloužit jako dílny nebo také jako obydlí18 - jejich funkce je stále diskutována Na germánských sídlištích se téměř vždy objeví různý počet kulturních jam, které mají rozdílnou velikost, tvar, půdorys a hloubku. Na základě jejich tvaru můžeme některé z nich určit jako místo pro uskladnění potravin. Jejich funkce na sídlišti nemusela být pořád stejná. Zpočátku se mohlo jednat o zásobní jámy, ze kterých se postupně mohl stát zdroj čerstvé hlíny, a nakonec se z nich staly odpadní jámy19.
12
Výraz „koliba“ použil ve svém překladu Šimek 1953, str. 253. Dnes je toto slovo je užíváno pro „sezónní obydlí pastýřů a jako prostor, v němž jsou jimi zpracovávány mléčné produkty a uchovávány předměty denní potřeby“ – viz http://cs.wikipedia.org/ 13 Zahloubené chaty vyobrazené na sloupu Marka Aurelia např. v Drexel 1918 14 Což poznamenal již Dobiáš 1964, str. 322 15 Skowron 2007 16 Motyková-Šneidrová 1970 17 Droberjar 1997; Kolník 1998; Leube 1992, str. 19-26 18 Motyková 1981, str. 518 19 Kolník 1998, str. 153
Plinius, XIX, 8: „in Germania antem defossae atque sub terra id opus agent.“ „In Germania aber verrichten die Frauen diese Arbeit in Kellerräumen.“ „V Germánii ale ženy vykonávají tuto práci (předení) ve sklepních místnostech.“ Textilní výrobu lze archeologicky prokázat pomocí přeslenů a tkalcovských závaží. Přesleny objevujeme poměrně často ve výplni různých sídlištních objektů, ale také hrobů. Tkalcovská závaží se vyskytují především na sídlištních lokalitách. Jejich větší počet byl objeven například v Křepicích (okr. Znojmo) v chatě XVII, datované do mladší fáze starší doby římské20 a nebo v pozdně laténském obydlí z Opolánek (okr. Nymburk)21. Nejlépe dochovaná dílna ze samotného počátku doby římské byla objevena ve Slepoticích na Pardubicku. Rozmístění závaží a jejich počet přesvědčivě odkazují na místo textilní výroby22. Na sídlištích však archeologickými výzkumy zachycujeme celou řadu dalších typů objektů, které nejsou popsány antickými autory či ikonograficky zobrazeny. Mezi tyto objekty lze zařadit například studny. Studniční jámy se na sídlištích mohou objevit ve větším počtu jako například v osadě z doby stěhování národů v Hostivicích (okr. Praha-západ)23 nebo jako solitérní objekty, jako tomu bylo například v Dražkovicích (okr. Pardubice – dendrochronologicky z 2. poloviny 2. století)24. Jejich konstrukce může být různá, například vypletená nebo bedněná, případně srubová či kadlubovo – kamenná25. Dalším, písemnými prameny opomenutým objektem, je hrnčířská pec, která se může vyskytovat i ve větším počtu, jak je známo například z lokalit Igołomia (Malopolské vojvodství)26 či Jiříkovice (okr. Brno-venkov)27. Všechny tyto pece však pocházejí až z mladší a pozdní doby římské. Obvykle jsou však na sídlištích objeveny hrnčířské pece v daleko menším počtu, jako například na lokalitě Rajhradice (okr. Brno-venkov)28.Období starší doby římské zastupují ojedinělé hrnčířské pece z Dolních Počernic (okr. Hl.m.Praha)29 nebo z Tvarožné (okr. Brno-venkov)30. Zajímavé jsou rovněž pece na výrobu vápna31. Na našem území byl tento typ zařízení objeven například v Obříství (okr. Mělník)32, datovaný keramickou náplní do starší doby římské, anebo v Mikulovicích (okr. Pardubice)33 z 2. poloviny 2. století. Jejich prokazatelnost na sídlištích je často problematická, nicméně jejich přítomnost dokládá, že výroba vápna byla mezi Germány běžná. Za další objekty, ke kterým chybějí protějšky písemných pramenech, můžeme považovat také hutnické pece, které byly ve větším počtu nalezeny například na sídlišti z mladší a pozdní doby římské v Tuchlovicích (okr. Kladno)34 či z osady ze starší doby římské v Ořechu (okr. Praha-západ)35.
20
Droberjar 1997, str. 192, Taf. 109, Hellich 1921, obr. 56 22 Staňková 2007 23 Pleinerová 2005 24 Sedláček a kol. 2008 25 Schöneburg 1996 26 Dobrzańska 1990 27 Peškař 1988 28 Přichystal – Vachůtová 2006 29 Bursák 2009 30 Mikulková 1996 31 Souborně Uschmann 2006, kde je uvedeno kolem 450 vypalovacích zařízení z 3. stol. př.n.l. až ze 4. stol. n. l. 32 Zápotocký 1962 33 Sedláček – Kašpárek – Jílek 2010 (v tisku) 34 Pleiner 1959 35 Motyková – Pleiner 1987 21
Na konec lze zmínit nadzemní stavby, které mohou mít různou velikost a tvar. Na území barbarika se vyskytují stopy po nadzemních stavbách téměř na všech germánských sídlištích po celou dobu římskou. Většinou se půdorysy těchto domů rozpoznávají podle změti kůlových jamek, jež bývají porušeny lidskou činností. Nejlépe jsou však rozpoznatelné na velkoplošných odkryvech. Na území Čech a Moravy bylo zatím objeveno celkem 19 menších či větších nadzemních staveb36, jako příklad lze uvést lokalitu z mladší doby římské ve Slatinicích (okr. Olomouc)37 nebo z konce doby římské a počátku doby stěhování národů z Kanína (okr. Nymburk)38.
Marobuduum a opevněná sídla Tacitus, Annales, II, 62: „Mezi Gothy byl vznešený mladý muž jménem Katualda, který byl před lety vyhnán mocným Marobudem a v jeho tehdejších nesnázích se odvážil pomsty. Vtrhl se silným vojskem do území Markomanů, podplatil přední muže, aby se s ním spolčili, a potom vpadl do královského sídla a tvrze ležící nablízku. Tam byla nalezena stará kořist Svebů a z našich provincií markytáni a obchodníci, jež přivedla z jejich původních sídel na nepřátelskou půdu možnost volného obchodu, dále touha rozmnožit svůj majetek a konečně to, že zapomněli na vlast.“ Vzhled a lokalizace bájného Marobudova sídla již staletí jitří představivost historiků a archeologů. I přes snahu o jeho nalezení však dosud nejsme schopni o jeho vzhledu a poloze říci prakticky nic, co by bylo podloženo skutečnými nálezy. Zprvu bylo za Marobudovo sídlo považováno opevnění na Závisti u Zbraslavi (okr. Hl. m. Praha)39 nebo na Stradonicích (okr. Beroun)40. Dnes však převládá názor, že by se mělo nacházet spíše v oblasti s vysokou hustotou osídlení, která by královskému dvoru poskytovala nezbytnou hospodářskou základnu41. Není dokonce vyloučeno, že takových rezidencí mohlo existovat několik, pokud bychom Marobudův způsob vládnutí chápali podobně jako u Karla Velikého ve Franské říši, kdy král pro efektivní řízení velké říše doslova „putoval“ mezi jednotlivými správními centry. Oproti tomu, Tacitus v Letopisech zmiňuje, že poblíž byla uložena „stará kořist Svebů“, což dává tušit, že šlo o místo výjimečné a zcela jistě výsadní funkce. Nicméně, i přes lákavé dohady, v archeologických pramenech jsme se dosud nesetkali s žádným germánským sídlištěm ze starší doby římské s nálezy, jež by nám dovolovaly přisuzovat jej historickému Marobuduu. Nedokážeme si totiž ani dost dobře představit, jak by mělo vypadat – zda máme hledat například kamennou architekturu nebo místo s výjimečně vysokým zastoupením importovaného zboží a širokým spektrem vlivů z mnoha oblastí Evropy. Na základě absence takových znaků na dosud zkoumaných sídlištích se snad můžeme dokonce domnívat, že se Marobudovo sídlo nemusí v archeologickém světle nijak výrazně projevit. Výjimečné bohatství některých obyvatel Marobudova království a především rozmanitost původu některých předmětů bohatě ilustrují některá velká pohřebiště
36
Zavoral 2009 Kašpárek 2008 38 Vávra – Šťastný 2006 39 To pozorujeme již v Kronice české od Václava Hájka z Libočan (1499-1553). Informace z Droberjar 2000 40 Píč 1903 41 Naposledy zejména Salač 1996 a Droberjar 2000 a 2008b 37
z chronologického horizontu B1, například Dobřichov-Pičhora (okr. Kolín)42 nebo Třebusice (okr. Kladno)43. Sporná je zatím také otázka opevněných sídel ve starší době římské obecně, ať už máme na mysli polohy vybavené skutečným opevněním (valy, příkopy, palisády) nebo jenom strategicky položená místa (výšinné, chráněné jinými přírodními útvary, apod.). Na území Čech dosud žádná taková lokalita, až na jednu spornou výjimku44, potvrzena nebyla.
Závěr Z výše uvedených poznámek si můžeme spíše než o germánských sídlištích udělat obrázek o pohledu Římanů na ně. Písemné a ikonografické antické prameny si v zásadě správně všímají základních rysů sídlení barbarských Germánů. Mezi ně můžeme s jistotou počítat zahloubené objekty vystavěné ze dřeva a rákosu a omazané hlínou. Rovněž informace i jisté izolovanosti a roztroušenosti germánských sídlišť, ač je velmi obtížné je ve všech případech dokázat nebo naopak vyvrátit, se patrně zakládají na pravdě nebo alespoň obecné tendenci. Z archeologických pramenů se ale dozvídáme, že vzhled germánských sídlišť a různorodost objektů na nich vystavěných byla větší, než jak se nám snaží Římané naznačit. Zda je to však způsobeno podhodnocením životní úrovně a stylu Germánů ze strany Římanů, propagandistickou snahou ještě více „zbarbarštět“ své severní sousedy nebo prostou nevědomostí a nepříliš přesnou znalostí poměrů v Germanii, to je již otázkou diskuze.
42
Droberjar 1999 Dosud souhrnně nepublikováno, částečně např. v Motyková-Šneidrová 1963 44 Onou výjimkou jsou nálezy získané kdysi na vrchu Rubín u Podbořan. Informuje o nich např. Sakař 1966 43
Prameny a literatura: Ammianus Marcellinus: Dějiny římské za soumraku antiky, přeložil J. Češka, nakladatelství Arista, Praha 2002. Bursák, D. 2009: Pozoruhodný nález ze starší doby římské z Prahy-Dolních Počernic. In: Karwowski, M. – Droberjar, E. (eds.): Archeologia Barbarzyńców 2008: powiązania i kontakty w świecie barbarzyńskim. Materiały z IV Protohistorycznej Konferencji Sanok, 13-17 października 2008, 531-542, Rzeszów Caesar, G. I.: Zápisky o válce galské, přeložil Ivan Bureš, Státní nakladatelství, Praha 1964. Dobiáš, J. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, Praha. Droberjar, E. 1997: Studien zu den germanischen Siedlungen der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren. FAP 21, Praha. Dobrzańska 1990: Osada z późnego okresu rzymskiego w Igołomi, woj. Krakowskie, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk-Łódź. Droberjar, E. 1999: Dobřichov-Pičhora. Ein Brandgräberfelder der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen, Fontes Archaeologici Pragenses 23, Pragae. - 2000: Příběh o Marobudovi, Praha. - 2008a: Aktuální stav výzkumu labsko-germánských sídlišť doby římské a doby stěhování národů v Čechách. In: Droberjar, E. - Komoróczy, B. - Vachůtová, D. (edd.): Barbarská sídliště. Chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů (Archeologie barbarů 2007), 1121, Brno. - 2008b: Poznámky k dějinám a archeologii Marobudovy říše, Archeologie ve středních Čechách 12, 575-600. Drexel, F. 1918: Die germanischen Hütten auf der Markussäule, Germania II, 114-118. Ernée, M. 1997: Bemerkungen zu germanischen Siedlungsstrukturen in Nordwestböhmen am Beispiel der Mikroregion des Lomský-Baches. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen, 6. Treffen 12. bis 15. Juni 1996 in Hluboká nad Sázavou, 39-47, Espelkamp. Kašpárek, F. 2008: Germánské sídliště z doby římské ve Slatinicích na Olomoucku. In: Droberjar, E. - Komoróczy, B. - Vachůtová, D. (edd.): Barbarská sídliště. Chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů (Archeologie barbarů 2007), 177-200, Brno. Haarnagel, W. 1979: Die Grabung Feddersen Wierde. Methode, Hausbau, Siedlungs- und Wirtschaftsformen sowie Sozialstruktur. Feddersen Wierde. Die Ergebnisse der Ausgrabung der vorgeschichtlichen Wurt Feddersen Wierde bei Bremerhaven in den Jahren 1955 bis 1963, Band II, Wiesbaden. Hellich, J. 1920-1921: Nový příspěvek ke kultuře žárových laténských hrobů na Horkách u V. Opolan, Památky archeologické XXXII,103-110. Kolník, T. 1998: Haus und Hof im quadischen Limesvorland. In: Leube, A. (ed.): Haus und Hof im östlichen Germanien, Universitätsforschungen zur prähistorischen Archäologie Band 50, 144 – 159, Bonn. Leube, A. 1992: Studien zu Wirtschaft und Siedlung bei den germanischen Stämmen im nördlichen Mitteleuropa während des 1. – 5./6. Jh. u. Z., EthnographischArchäologische Zeitschrift 33, 130-146. Mikulková, B. 1996: Hrnčířská pec z doby římské z Tvarožné, okr. Brno-venkov, Pravěk NŘ 6, 175-186. Motyková, K. 1981: Osídlení ze starší doby římské u Dolních Břežan. Příspěvek k problematice výzkumů germánských sídlišť a jejich interpretace, Archeologické rozhledy 33/5, 504-533.
Motyková-Šneidrová, K. 1963: Die Anfänge der römischen Kaiserzeit in Böhmen, Fontes Archaeologici Pragenses 6, Pragae. - 1970: Nově objevené sídliště ze starší doby římské u Tuchlovic, Památky archeologické LXI, 236-260. Motyková, K. – Pleiner, R. 1987: Die römerzeitliche Siedlung mit Eisenhütten in Ořech bei Prag. Památky archeologické 78, 371-448. Peškař, I. 1988: Hrnčířské pece z doby římské na Moravě, Památky archeologické LXXIX/1, 106-169. Píč, J. L. 1903: Čechy na úsvitě dějin. Svazek 2. Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum, Praha. Plinius Starší: Kapitoly o přírodě, přeložil F. Němeček, nakladatelství Svoboda, Praha 1974. Pleiner, R. 1959: Osada s železárnami z mladší doby římské v Tuchlovicích, Památky archeologické LI, 184-220. Pleinerová, I. 2005: Studny z doby stěhování národů v Hostivici-Paloukách (okr. Prahazápad), Památky archeologické XVIC, 105-126. Přichystal, M. – Vachůtová, D. 2006: Nález hrnčířské pece z doby stěhování národů v Rajhradicích (okr. Brno-venkov). In: Droberjar, E. – Lutovský, M. (eds.): Archeologie barbarů 2005. Pozdně keltské, germánské a časně slovanské osídlení, 499-514, Praha. Sakař, V. 1966: Mladší doba římská v podkrušnohorské oblasti, Památky archeologické LVII, 604-648. Salač, V. 1996: O hospodářství, oppidech a Marobudovi, Archeologické rozhledy XLVIII, 6097. Salač, V. 2008: Starší doba římská. In: Salač, V. (ed.): Doba římská a stěhování národů. Archeologie pravěkých Čech 8, 17-126. Sedláček, R. a kol. 2008: Studna z Dražkovic u Pardubic: komplexní archeologická a archeobotanická analýza. In: Beneš, J. - Pokorný, P. (eds.): Bioarcheologie v České republice, 285-330, České Budějovice-Praha. Skowron, J. 2007: Bauwesen im Siedlungskomplex der Przeworsk-Kultur aus Rawa Mazowiecka (Mittelpolen). Möglichkeiten der Rekonstruktion verwendeter Bautechniken. In: Droberjar, E. – Chvojka, O.(eds.): Archeologie barbarů 2006. Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek II, 351-374, České Budějovice. Smrž, Z. 1981: Early Roman-period settlement site at Kyjice, NW Bohemia, In: Hrala, J. (ed.): Nouvelles archéologiques dans la République socialiste Tchéque, Xe Congrés international des sciences préhistoriques et protohistoriques Mexico 1981, 120-121, Prague – Brno. - 1994: Vývoj osídlení v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku (severozápadní Čechy) - část I, Archeologické rozhledy XLVI, 345-393. Schöneburg, P. 1996: Neue Aspekte zum Brunnenbau im germanischen Dorf von DallgowDöberitz, Lkr. Havelland, Veröffentlichungen des Brandenburgischen Landesmuseums für Ur- Frühgeschichte Potsdam 30, 141-152. Staňková, V. 2007: Objekt s doklady tkalcovské výroby z počátku doby římské ze sídliště ve Slepoticích u Pardubic, rkp. 2. seminární práce na ÚAM FF MU Brno. Strabon: Geógrafika, citováno podle Šimek 1953, 253. Šimek, E. 1930, 1935, 1949, 1953: Velká Germánie Klaudia Ptolemaia, Praha – Brno. Uschmann, K. U. 2006: Kalkbrennöfen der Eisen- und römischen Kaiserzeit zwischen Weser und Weichsel. Befunde – Analysen – Experimente. Berliner Archäologische Forschungen Bd. 3. Berlin
Vávra, M. – Šťastný, D. 2006: Záchranný výzkum na dálnici D 11 v Kaníně, okr. Nymburk. In: Archeologie barbarů 2005, 471-481. Tacitus, P. C.: Germania. In: Z dějin císařského Říma, přeložil A. Minařík, nakladatelství Svoboda, Praha 1976. - Letopisy: přeložili A. Minařík a A. Hartmann, nakladatelství Svoboda, Praha 1975. Zápotocký, M. 1962: Pec na pálení vápna na starořímské sídlišti u Obříství, Archeologické rozhledy XIV, 630-635. Zavoral, T. 2009: Germánské nadzemní stavby v době římské a době stěhování národů naúzemí České republiky, rkp. bakalářské práce na Katedře archeologie FF UHK Hradec Králové. Zimmermann, W. H. 1979: Untersuchungen und Landwirtschaft während der Römischen Kaiserzeit in der Siedlungskammer Flögeln, Kr. Cuxhaven. In: Beck, H. - Denecke, D. - Jankuhn, H. (Hrsg.): Untersuchungen zur eisenzeitlichen und frühmittelalterlichen Flur in Mitteleuropa und ihrer Nutzung, Teil I, 240-249, Göttingen.
