Gerard - ochránce matek Kolektiv autorů Alfi 2008 Hora Matky Boží - Králíky Tisk - redemptoristé Králíky první vydání

Gerard - ochránce matek Kolektiv autorů Alfi © 2008 Hora Matky Boží - Králíky Tisk - redemptoristé Králíky první vydání

2008

Obsah • • • • • • • • • • • • • •

Úvod Chléb Krejčovský učeň Studna malého Gerarda Touha po řeholním životě Útěk Gerard redemptoristou Pokorný bratr Gerard – znamení Boží přítomnosti Gerard a démoni „Krásná Boží vůle“ Hra s Bohem Gerard – patron matek „Bože, chci umřít, abych splnil tvoji svatou vůli“

5 7 9 10 12 13 15 16 18 22 23 26 27 28

• • • • • • • • • •

NOVÉNA MATKY V POŽEHNANÉM STAVU 1. Za dobrý průběh těhotenství 2. Za šťastný porod 3. Za rané dětství dítěte 4. Za období růstu dítěte 5. Za období dospělosti 6. Za dobré mateřství 7. Za milost pro manžela 8. Za manželství 9. Za rodinu, církev, svět

33 33 34 34 35 35 36 36 37 37

Kolektiv autorů

Sv. Gerard ochránce matek

2008

8. Za manželství Nestačí, aby dítě mělo dobrou matku a dobrého otce. K tomu, aby prožilo štastné dětství je potřebná láska jeho rodičů. Děkuji Ti, Pane, za dar svátosti manželství a odevzdávám ti svou touhu po krásném manželském vztahu, který ty posvěcuješ svou milostí. Bože v Trojici jediný, ať z tvé jednoty stále čerpáme v manželství svou vzájemnou lásku, úctu a věrnost, abychom tak byli živým obrazem tvého života lásky. Kéž bychom byli světu znamením milosrdného Krista. Tak jako on trpělivě snáší naše nedokonalosti a odpouští nám hříchy, ať si v manželství odpouštíme vzájemná provinění a nedostatky. Dej, Bože, ať žijeme v radosti čisté lásky, ať posvěcujeme svým vztahem celou naši rodinu i své okolí. Přeji si, aby naše manželství svědčilo o tom, že z lásky se rodí nový život. Přijmi dnes, Pane, mé prosby za naše manželství, pokud bude procházet jakoukoli krizí. Svatý Gerarde, oroduj za nás. Amen. Zdrávas Maria ...

9. Za rodinu, církev, svět Pane, všemohoucí Bože, v tomto dni chci prosit za společnost, ve které žijeme. Na přímluvu svatého Gerarda Majelly vyprošuji milosrdenství a požehnání pro naše příbuzné, známé a přátele, se kterými nás spojují blízké vztahy. Prosím tě o milost i pro naši Církev, pro svatého otce, všechny kněze i věřící, ať žijeme radostně v jednotě lásky jako Tvoje milované děti. Konečně prosím za celý svět, ať hledá a nalézá pravdu, ať pozná tvou lásku a přijme ji. Smiluj se nad námi Otče, smiluj se nad námi. Svatý Gerarde, oroduj za nás. Amen. Zdrávas Maria

37

Božích. Všemohoucí Bože, na přímluvu svatého Gerarda prosím, ať se lidé ve světě zbaví zlé vůle, ať žijí jako děti dobra a pravdy. Ať se hříšníci přiblíží k Tobě jako ke svému milosrdnému Otci alespoň v okamžiku své smrti. Amen. Zdrávas Maria ...

6. Za dobré mateřství Laskavý Otče, dnes před tebe přistupuji s vědomím své slabosti a svých nedokonalostí a žádám tě, abych s tvou pomocí dokázala naplnit úlohu matky. Moc ti děkuji za toto povolání. Ty chceš, aby mateřství spolu s manželstvím bylo mou cestou lásky a spásy, kterou ve tvé milosti dojdu až do života věčného. Dobrý Otče, mé mateřství mě spojuje s tebou, s Tvou věčnou starostlivou láskou, ve které o nás všechny pečuješ. Je pro mne velkým darem účastnit se s tebou v tajemství zrodu nového života a skrze svátosti a výchovu sprostředkovat mému dítěti život věčný. Pane, chci toto své dítě vždy vést k Tobě, který jsi naším jediným zdrojem lásky a spásy. Na přímluvu svatého Gerarda dopřej svou milost, ať se toto dítě, které jsi mi svěřil, stane obrazem tvé lásky, tvých skutků pravdy i tvého milosrdenství. Rovněž dnes vznáším svou prosbu za všechny matky, které nepřivádějí své děti k tobě. Amen. Zdrávas Maria ...

7. Za milost pro manžela Věčný Otče, v dnešním dni se k Tobě obracím s prosbou o milost, ať je můj manžel dobrým otcem. Ať ve svém vztahu k našemu dítěti odráží tvou lásku, tvou trpělivost a tvou úctu ke každému člověku. Ať je jako sv. Josef i příkladem pracovitosti, zbožnosti a dobrého života ve světě. Ať je zakotven v pravdě a má citlivé srdce pro utpení bližních. Není lehké žít takto uprostřed dění dnešního světa, je to život obětí. Ať můj manžel čerpá sílu z oběti Ježíše Krista, díky které můžeme přijmout jeho Ducha ve svátostech církve. Svatý Gerarde, svojí poslušností Boží vůli buď vzorem pro mého manžela. Amen. Zdrávas Maria ... 36

Úvod Moderní doba vyžaduje moderní svaté. „Moderní“ v tom smyslu, že dotyčný světec bude sympatický, žádná „barokní vykopávka“, s praktickým úsudkem a normálními slabostmi, které postupně Boží milostí zvládá. No a k tomu nějaké velké dílo, viditelný úspěch – a moderní svatý je na světě. Často se však v touze po úspěšných vzorech křesťanského života zapomíná na to, že Boží myšlenky nejsou těmi našimi. A tak si Bůh často „dělá“ své svaté podle své „libovůle“. Řeholní bratr z kongregace redemptoristů, Gerard Majella, patří do kategorie svatých, kteří na každém kroku „zakopávali o zázraky“. Bohu však nejde o to, aby si dělal nějakou lacinou reklamu stylu Davida Cooperfielda, ale aby skrze své miláčky pomáhal dalším lidem a zjevoval svoji milosrdnou lásku. Abychom byli přesnější – většinou si Bůh vybírá na velká díla a znamení lidi prostého a čistého srdce, kteří na první pohled jsou okolnímu světu k smíchu. Byť by se další řádky jevily jako vystřižené z laciného pobožnůstkářství, přikrášleného nepravdivými legendami, přece jenom mají váhu historickou, protože jsou výběrem zkoumání historiků, kteří zaznamenali výpovědi očitých svědků – jak o tom píše jeden z nich, Theodule Rey-Mermet: „Držel jsem se faktů, zázraků a jevů, o kterých vyprávěli samotní svědkové a které na pokyn samotného svatého Alfonze krátce po Gerardově smrti zaznamenal především pater Gaspare Caione, doktor práv a vědecký historik. Ten byl čtyři roky přítelem světce a jeho představeným v posledních patnácti měsících jeho života.“ Otec Caione měl možnost se vyptávat sester, přátel, spolubratří, představených a zpovědníků, kteří se setkávali s Gerardem. Na základě jejich vyprávění napsal krátký živopis, později o něco delší. Oba se nám zachovaly jako čisté a nezakalené prameny. Dalším významným historikem, který se zabýval životem sv. Gerarda, byl slavný životopisec sv. Alfonse P. Antonio Tannoia (1727 – 1808). Ten o Gerardovi napsal životopis, který byl uveřejněn v roce 1811.

5

Katolická, apoštoly předávaná víra je stejná jak v 18. století, tak i dnes a zítra. Dogma je neměnitelné. Ale učení – například o utrpení nebo poslušnosti – má svůj pomalý vývoj podle nových zkušeností církve. Sv. Gerard přispěl svým životem k dalšímu prohloubení „starého“ a jasného učení církve o Bohu, jeho lásce k nám a o našem poslání , abychom se mu podobali celým svým životem.

4. Za období růstu dítěte V dnešním dni na tebe, Otče, chci vložit starost o dobrý vývoj mého dítěte. Až bude opouštět bezpečí mateřské náruče a bude se víc a víc rozhlížet po světě, až půjde do školy a bude se vzdalovat mým útěchám a mému objetí, staň se mu tehdy ty ochráncem, těšitelem i rádcem. Provázej ho po svých cestách. Prosím o všechny potřebné milosti pro čas jeho dětství, opatruj čistotu jeho srdce a pro bolestnou smrt svého Syna nedopusť, aby se toto dítě kdy stalo původcem hříchu. Ať se naučí modlitbě a obrací se na Tebe, svého milosrdného Otce. Ať roste v dobrotě, pokoře, radosti, obětavosti, lásce k Tobě i k lidem, ve štědrosti a v ochotě odpouštět. Svatý Gerarde, ty jsi již v dětství zakoušel velkou lásku k Bohu, zvláště přebýváním s Ježíšem v Nejsvětější Svátosti Oltářní. Již v mládí jsi přiváděl jiné děti ke svatostánku a učil si je vnímat lásku přítomného Krista. Toto tvé poslání trvá i nyní. Také tomuto dítěti chceš být pomocníkem, který ho bude učit milovat Boha. Nauč ho skrze moji výchovu žít z Boží milosti prostřednictvím svátosti smíření a svatého přijímání. Vypros mu u Pána, ať se eucharistický Ježíš pro něj stane zdrojem síly, čistoty a světlem jeho mladého života. Bože, přijmi dnes mou prosbu o pomoc pro všechny trpící děti, které k tobě nikdo nevede. Amen. Zdrávas Maria ...

5. Za období dospělosti Dnes Ti, Pane, chci svěřit celý budoucí život našeho dítěte. Jednou se stane dospělým a opustí náš domov. Bude plnit svou úlohu ve světě. Panno Maria, zasvěcuji ti srdce tohoto dítěte Božího. Buď mu rádkyní při volbě životního stavu a buď mu útočištěm a pomocí na jeho pouti do nebeského království. Ať své poslání žije ke slávě Boží a ke spáse duší. Ať nikdy neopustí svatou církev. Ať žije podle vůle Boží v důvěře a milosti věčného Krále, abychom se opět jednou setkali v blaženém nekonečném společenství dětí 6

35

2. Za šťastný porod Můj Vykupiteli, dnes k Tobě přicházím obtížená úzkostí při myšlence na budoucí porod, kterým naše dítě vstoupí do života ve světe. Chci Ti svěřit i tuto svou starost, vždyť Ty víš, jak se mé srdce touto myšlenkou znepokojuje, vidíš můj strach o dobrý průběh porodu, o zdraví miminka a také o zdraví mé. Svatý Gerarde, ty jsi svými skutky blíženské lásky pomáhal za svého života všem matkám v jejich úzkostech a prosbách. Stůj při mně, až přijde čas mého porodu, buď přítomen svou modlitbou, ať ve zdraví přivedu své děťátko na svět. Dobrý Bože, pro spasitelnou bolest Ježíšova Srdce, prosím také za ty matky, které odmítají své narozené děti. Dej jim zdraví duše a chraň je před největším neštěstím - neláskou a egoismem. Chraň jejich nechtěné děti a žehnej jim. Maria, staň se jim matkou a ochránkyní. Amen. Zdrávas Maria ...

3. Za rané dětství dítěte Dobrý Otče, přijmi dnes, prosím, mé prosby o požehnání pro nejranější období života našeho dítěte. Ve křtu svatém se mu stáváš zvláštním způsobem Otcem. Prozařuj toto dítě svojí milující přítomností, ať prospívá na těle i na duchu. Pomáhej v tomto období i mně, ať jsem dobrou matkou svému dítěti. Dej, ať v mateřské lásce najde prvotní vzor tvé lásky. Prosím o dar potřebného zdraví, síly a šťastného prožívání mateřství. Totéž vyprošuji i ostatním maminkám, zvláště těm, které ke svému dítěti nemají dobrý vztah. Vlej jim, Pane, do srdce svou lásku i péči, aby jejich děti prožily šťastné dětství. Bože, na přímluvu sv. Gerarda, smiluj se nad námi. Amen. Zdrávas Maria ...

34

Chléb Dne 6. dubna 1726, v Muro Lucano, jihoitalském městečku, se Benedettě a Domenicovi Majellovým narodilo jejich čtvrté dítě. Malého klučíka ještě téhož dne pokřtil pater Felice Cocione. Rodiče mu dali jméno Gerard. O náboženskou výchovu Gerarda i jeho sester (Brigita, Anita a Alžběta) se především starala jeho matka. Brávala ho sebou do kostela, hodně mu povídala o Bohu, Ježíši, kříži, o Panně Marii – o Madonnině – jak říkávají Italové. Historické prameny potvrzují, že už jako pětileté dítě si Gerard hrával tak, že stavěl jednoduché oltáříky Nejsvětějšímu. Ze zbytků vosku, které mu schovával příbuzný kostelník, modeloval svoje malé svíčky, mezi kytičky vkládal svoje svaté obrázky a malé sošky. Čestné místo měl vždy sv. Michael archanděl. Příbuzní a sousedé s podivem sledovali, jak vroucně se ten klučík modlí. Otec Caione potvrzuje podle vyjádření svědků následující událost. Počínaje jistým dnem roku 1733, začal Gerard, tehdy téměř sedmiletý, nosit pravidelně domů bílý chléb. Na otázku matky, kdo mu chléb daroval, Gerard odpovídal: „Malé dítě.“ Toto se dělo několikrát za den a trvalo to měsíce. Po Gerard a Ježíšek dvaceti letech jako řeholní bratr v Deliceto řekl své sestře Brigitě: „Teď vím, že to dítě, které mi dávalo chléb, byl sám Ježíš. A já jsem jej považoval za dítě, jako všechny ostatní.“ Brigita odpověděla: „Tak pojď se mnou zpátky do Muro, možná ho tam znovu uvidíš!“ „Není třeba,“ odpovídá Gerard, „teď ho mohu najít všude!“ Gerard se za tři roky rychle naučil číst, psát, 7

počítat a s lehkostí se vyjadřoval. Tak dobře ovládal každou lekci, že ho učitel Donato Sicci určil za pomocného učitele pro zaostávající žáky. Co se týče katechismu, ten už poznal od svojí matky. Svým nadáním vést druhé si získal mimořádnou autoritu u svých kamarádů. Nezneužíval své nadání k žádným „výtržnostem“, jak je to často u dětí vůdčího typu zvykem, ale snažil se vést své kamarády k Bohu. V Muro bylo často k vidění zástup dětí, který následoval malého Gerarda do kostela. Gerard toužil přijmout co nejdříve Ježíše v Eucharistii. V té době však nebyla možnost svatého přijímání dětí, jak to máme dnes díky papeži sv. Piu X., který ho na začátku 19. století zavedl pro celou církev. Jedno ráno, když kněz při mši rozdával svaté přijímání, to Gerard nevydržel a klekl si s ostatními lidmi k mřížce, kde se sv. přijímání podávalo . Kněz mu svátost neudělil a Gerard dlouhou dobu vzlykal v koutě kostela. Následující noc Gerard opět plakal z touhy po setkání s Ježíšem. Najednou se pokoj naplnil světlem a zjevil se mu archanděl Michael v lidské podobě a podával mu konsekrovaný Chléb ze svatostánku. Tak se o tom Gerard později, už jako dospělý, vyjádřil. Sen frustrovaného dítěte? Současní psychologové by nabídli řadu hypotéz, co způsobilo ,,halucinace“ malého Gerarda. Nicméně to Gerard a sv. archanděl Michael 8

NOVÉNA MATKY V POŽEHNANÉM STAVU Nebeský Otče, začínám se dnes modlit novénu ke cti sv.Gerarda Majelly, ve které budu prosit o všechny potřebné dary pro sebe, pro svého manžela i pro naše děťátko, které jsi mi svěřil do péče. Dobrý Bože, jehož rodičovskou lásku k lidem má ukázat mé mateřství, přistupuji k Tobě v obavách z plnění tak náročného úkolu, plná strachu o dobrý vývoj mého dítěte. Chci tak v této devítidenní pobožnosti složit všechnu svou starost na Tebe, Pane, podle tvého přání, abych důvěřovala zcela v Tvou pomoct a Tvé hojné milosti. Pane Ježíši,ve své slabosti se utíkám ke Tvé i naší nebeské Matce. Dobře zná radosti i trápení mateřského poslání a chce mě provázet na mé cestě. O pomoc se taky obracím ke sv.Gerardovi: on prokázal ve svém pozemském životě zvláštní lásku maminkám a jejich maličkým, a s příchodem do věčné blaženosti se jistě jeho věrný cit neunavil. Na jejich přímluvu smiluj se nad námi, Bože. Amen.

1. Za dobrý průběh těhotenství Můj Stvořiteli, dnes Ti chci poděkovat za velký dar počatého lidského života ve mně. Pane, zcela se ti odevzdávám a spoléhám na tvou ochranu. Svěřuji Ti i ochranu tohoto ještě nenarozeného dítěte. Své těhotenství toužím přijmout s radostí a v důvěře v Tebe a ne ve stálé úzkosti. Chci s vděčností vnímat, jakým úžasným tajemstvím je vznik nového člověka a prohloubit díky tomu svůj vztah úcty k Tobě, Bože. Pane, všechny obtíže plynoucí z mé únavy, bolesti, psychické nepohody a přirozené obavy srdce, chci dát tobě v oběť za spásu duše našeho dítěte. Přijmi tyto oběti z rukou Neposkvrněné Panny Marie, do nichž je budu vkládat. Na přímluvu sv. Gerarda buď, Pane, milostiv všem matkám a smiluj se zvláště nad těmi, které své těhotenství nepřijímají jako dar. Dej jim milost, ať přijmou své počaté dítě s láskou a věrností svému poslání. Amen. Zdrávas Maria ... 33

byl pro Gerarda tak silný zážitek, že si na něj vzpomíná i po desetiletích. V každém případě potvrdil tuto událost po mnoha letech klenotníkovi Alessandru Piccolovi. Možná si řekneme: ‚přitažené za vlasy‘. Jenomže Bůh často jedná podle vroucích tužeb svých miláčků, zvláště těch, kteří po něm touží celým srdcem. Je pozoruhodné, že tohoto Gerarda, milovníka Ježíše v Eucharistii, který chtěl „obelstít“ kněze a předčasně jít k svatému přijímání, vyhlásil za svatého již spomínaný papež Pius X. Ve farních záznamech v Muro je zapsáno, že Gerard oficiálne přistoupil k prvnímu svatému přijímání ve věku deseti let. Nejdříve Gerard mohl přijímat Krista třikrát v měsíci, později třikrát za týden, podle rozhodnutí svého zpovědníka.

Krejčovský učeň V roce 1738 Gerardovi umírá jeho otec. Pro chudou řemeslnickou domácnost je to tragédie. V domě je pouze jeden „muž“, kterému je 12 let a kterému je na bedra nenadále naložená zodpovědnost za svou matku a sestry . Přitom mladík snil o úplně jiných věcech. Jak se jednou vyjádřil: „Tak rád bych se stal řeholním bratrem!“ Ale nejprve musí vydělávat na živobytí. Jeho matka rozhodla, že se bude učit krejčovskému řemeslu. Nastoupil do dílny mistra Martina Pannuta. Zde byl doslova trýzněn od svého předáka, který ho měl zaučit v krejčovině. Gerard měl ve zvyku mlčet Gerard trpělivě snáší utrpení od kolegy 9

a se svým utrpením se svěřovat svému Spasiteli. Ani jeho matka ani jeho zaměstnavatel Pannuto o tom dlouho nic nevěděli. Později mistr začal něco tušit a tajně sledoval, co se v dílně děje. Gerardova trýznitele vyhodil z práce. Od té doby si Pannuto Gerarda ještě více oblíbil a jednal s ním, jako s členem své rodiny. I v krejčovské dílně se z času na čas děly věci, které se nedají vysvětlit přirozeným způsobem. Jednou zachránil svého mistra z nepříjemné situace. Zákazníkovi neseděly nově udělané šaty, Pannuto celý zmatený nevěděl, co má dělat. Gerard vzal šaty do svých rukou, vytáhl je na jednu stranu, pak na druhou a dal je znovu zákazníkovi k vyzkoušení. Po určitém váhání a pečlivém prohlížení si je dotyčný oblékl a padly mu přesně na míru. Tak to alespoň dosvědčuje výpověď Gerardova zaměstnavatele.

Studna malého Gerarda Po třech letech práce u Pannuta je Gerardovi patnáct let a je vyučeným krejčím. Mezitím 5. června 1740 prijímá svátost biřmování. Udělil mu ji jeho krajan z Muro – Mons. Claudio Albini, biskup v Lacedonii, protože místní biskup zrovna nebyl přítomen. V setkání s Duchem sv. se v Gerardovi zajisté utvrdilo řeholní povolání. Jaká řehole to však má být? Gerard dobře zná kapucíny. Mají přímo v Muro noviciát a tak je denně potkával ve svém rodišti. Bratr jeho matky Benedetty, pater Bonaventura Galella je představeným provincie Lucania. Byla zde tedy velká naděje, že synovce přijme. Jeho strýc právě přebýval v San Menna, deset kilometrů od Mura. Byl čas prosit o přijetí. Avšak pro špatný zdravotní stav a nízký věk Gerard byl odmítnut. Nakonec dostal místo u Mons. Claudia Albiniho, biskupa z Lacedonie, jako komorník. Monsignor byl vynikajícím prelátem a slavným kanonikem. Bohužel měl i přes své velké vzdělání náročnou povahu. Lidé si mysleli, že u monsignora Gerard ve službě dlouho nevydrží – stejně jako jeho předchůdci.

10

D´Auria nemocný zakončil hlasitou modlitbu úkonem kajícnosti a vroucně několikrát opakoval: „Můj Bože, odpuštění! Chci umřít, abych splnil tvoji svatou vůli.“ Kolem půlnoci umírající prosí o trochu vody. Saverio odchází a když se vrátí, Gerard za malou chvíli umírá. Svítání 16. října 1755 bylo svítáním věčného života věrného Božího služebníka. Na zemi se uzavřel život „neužitečného bratra“. Trval dvacet devět let, šest měsíců a deset dní. V roce 1893 papež Lev XIII. bratra Gerarda vyhlásil za blahoslaveného a v roce 1904 jej papež Pius X. prohlásil za svatého. Svatý Gerard se uctívá jako patron dobré svátosti smíření a ochránce matek a žen v těhotenství. Také je patronem křivě obviněných mužů. Liturgická památka na svatého Gerarda se slaví 16. října.

30

Jemu však biskupská rezidence vyhovovala. Měl zde možnost v samotě věnovat čas Bohu, svojí ustavičnou poslušností Božímu služebníku a možností adorace u svatostánku si vytvořit určitou náhradu za klášter, po kterém toužil. Nikdo se nedověděl o bezhraničné obětavosti, trpělivosti, postech, nočních adoracích Gerardiella - „malého Gerarda“ - jak ho lidé pro jeho skromnost a sympatické vystupování pojmenovali. Komu se Gerard „nelíbil“ byl jeho lékař Lamorte. Při vyšetření objevil na Gerardově těle tzv. cilicium – ostré řetízky, které byly „utkány“ ve formě košile. Jednoho dne se stala Gerardovi nepříjemná věc. Jeho pán odešel, Gerard vzal nádobu na vodu, a ubíral se k městské sudni. Když nabíral vodu, vyklouzl mu zpod košile klíč od biskupské rezidence. Lidé, co posedávali kolem, ze zvědavostí pozorovali, jak bude Gerard reagovat. Nejdříve byl poněkud zaražený, lidé ho litovali, protože znali prudkou povahu monsignora. Gerard po chvilce odešel ke katedrále. Lidé se začali sbíhat. Najednou se mladík objevil se soškou Ježíška a pln důvěry jej spustil místo vědra do studny. Když se soška znovu objevila, měl kolem ruky zachycený klíč. Od té doby obyvatelé Lacedonie pojmenovali tuto studnu „pozzo di Gerardiello“ – studna malého Gerarda. Tento zázrak je jediný známý z Gerardova pobytu v Lacedonii, tedy pokud si odmyslíme to, že tento churavý mladík vydržel tři Gerard a studna

11

roky ve službách náladového Mons. Albiniho. Jenomže 30. června 1744 biskup náhle zemřel. Gerard na nějaký čas odešel bydlet zpátky k matce.

Touha po řeholním životě Gerard po nějakém čase znovu prosil o přijetí u kapucínů. Ani tentokráte není kvůli svému špatnému zdraví přijat. Rozhodl se tedy, že bude žít jako poustevník. Spolu s jedním přítelem, kterého získal pro svůj plán, odešel do Apenin, bez toho, že by doma něco řekl. Bez zavazadel, bez jídla, bez zásob. Jeho vlastnoručně napsaný „životní řád“ obsahovala předpisy o pokání, modlitbě, nočním bdění a mlčení. Kromě toho se také mluvilo o „jídle“ – kořínky rostlin a plody divokých stromů. Jeho kamarád to vydržel pouhých 24 hodin. „Zakladatel“, který byl zvyklý na odříkání, se vrátil po čtyřech dnech. On by se sice jen tak nevzdal, ale hlad po Bohu, po sv. přijímání, ho nakonec dohnal do kostela, kde mu zpovědník zakázal poustevický život. Poslušnost zvítězila, Gerard se vrátil ke své matce. Pokračoval v krejčovském řemeslu. Nejprve byl rok u mistra Mennona, aby se zapracoval, pak koncem roku 1745 si otevřel vlastní dílnu, kde byl současně mistrem i dělníkem. Výhodou bylo, že mohl být se svojí stárnoucí matkou. Zakázky si musel hledat i v sousedních vesnicích. Chudým často dával své výrobky zdarma, nebo bral symbolický obnos. S tím, co dostal, se ještě uměl podělit. Příjmy od bohatých zákazníků dělil na tři stejné díly: jeden pro matku a domácnost, jeden pro žebráky a jeden na mše za zemřelé. Svojí matce Benedette, která měla starost o jeho budoucnost, říkával: „Nemějte strach, Bůh se postará o naše potřeby.“ V roce 1746 vyšel v neapolském království dekret, kterým se značně zvýšily daně z majetku a obchodu. Tak zaniklo hodně malých podniků a také Gerardova dílna. Začátkem roku 1747 zaměstnal Gerarda jeho krajan Luca Malpiede. Právě otevřel internát pro vyšší vzdělání v San Fele, asi deset kilometrů od Mura. Bohužel internát Malpiedeho byl ukázkovou školou anarchie 12

z poslušnosti přestal, jenom úplavice zůstala. Tehdy k němu přišel pater Garzilli a přesvědčil Gerarda, že je poslušným pouze napůl. Přece je zřejmé, že úmyslem otce představeného bylo, aby se úplně uzdravil. „Pokud je to tak, otče, potom chci poslechnout ve všem!“ odpověděl Gerard. Když na druhý den přišel lékař do pokoje nemocného, našel jej prázdný. Gerard už pracoval. Kvůli poslušnosti mu Bůh prodloužil život. Jednomu ze svých spolubratří řekl: „Měl jsem umřít na svátek Narození Panny Marie, ale kvůli poslušnosti mi Bůh prodloužil život.“ Na konci září se nemoc vrátila, 4. října řekl Gerard svému lékaři, že za krátký čas zemře. K tělesným utrpením se přidala úzkost smrtelného zápasu. Ze rtů nemocného jenom slyšeli: „Trpět, můj Bože, trpět!“ Jediné, co ho trápilo, bylo, že je v klášteře neužitečný a že jsou velké výdaje na léky, které mu lékař předepsal. Měl velké výčitky, že nepracuje a „nezaslouženě“ požívá pokrm. Dne 15. října řekl svému spolubratru Filipovi: Zítra bude pro spolubratry radostný den!“ „Proč, bratře Gerarde?“ „Protože dnes v noci zemřu.“ Lékař komunitu ujišťoval, že mohou klidně odejít spát. U nemocného zůstal jenom bratr Saverio d´Auria. Pomohl Gerardovi se posadit na posteli a začal se modlit modlitby za umírající. Gerard se pomodlil žalm Miserere. Podle Poslední dny - v modlitbě před křížem svědectví bratra Saveria 29

tak absolvovat namáhavou cestu. Naposledy Gerard navštívil „svůj kraj“ – Senerchia, Oliveto, Auletta, Vietri, San Gregorio, Buccino. Jednou rukou Gerard přijímal dary, druhou žehnal a uzdravoval mnohé nemocné. P. Caione o tom napsal: „Co krok, to zázrak.“ V San Gregorio dostal Gerard silé chrlení krve, které se opakovalo také v Buccino. Poněvadž byl Gerard úplně vyčerpán, vrátil se k rodině svých přátel do Oliveta. Když se o tom dověděl pater Caione, velmi se znepokojil a přikázal mu, aby si tam důkladně odpočinul. A právě tady se stal ještě jeden zázrak. Když byl Gerard na návštěvě v rodině Pirofalových, „zapomněl“ si tam kapesník. Dívenka z rodiny mu jej přinesla. Jenom jí řekl: „Nechej si ho, jednou ho budeš potřebovat.“ Po několika letech, když měla rodit, nastaly komplikace a situace byla zoufalá. Přisluhující už jen přihlíželi na umírající rodičku. Ta však rychle sáhla po Gerardově kapesníku a šťastně porodila své dítě. Po Gerardově smrti napsal pater Tannoia: „Bratra Gerarda lidé vzývají především jako ochránce matek v ohrožení života. Proto tam, kde ho lidé znají, má každá matka u porodu jeho obrázek a prosí o jeho ochranu.“ Proto také 16. října je v okolí Neapole zvykem světit kapesníky s jeho obrazem, které pak jsou darovány nevěstám jako svatební dar.

„Bože, chci umřít, abych splnil tvoji svatou vůli“ Gerard se z cest vrátil do Materdomini 30. srpna 1755. Cítil se velmi zle a toužil zemřít u svých spolubratří. Prosil patera Caioneho, aby dal na jeho dveře nápis: „Tady se plní Boží vůle, tak jako on chce a především, jak dlouho on chce“. V neděli 5. září mu naposledy přinesli Nejsvětější Svátost – viatikum – jako pokrm na cestu. Následující den se jeho stav zhoršil. K chrlení krve se přidala úplavice. Udělili mu svátost pomazání nemocných. Tehdy dostal Gerard dopis od svého představeného, patera Fiocchiho, ve kterém mu zakázal chrlit krev. Gerard 28

a práva šikany. Gerard byl často terčem krutosti svých spolužáků. Ředitel školy se také účastnil tohoto fyzického ponižování. Později tito lidé se zahanbením přiznali, že jejich oběť nikdy neztratila trpělivost a vnitřní pokoj. Spojení s trpícím Spasitelem bral Gerard velmi vážně a z něj čerpal sílu ve vnitřních i vnějších utrpeních. Světec nakonec opustil San Felo. Byl teď pánem svého času. Na mši svaté byl přítomen tolikrát, kolik jen mohl. Gerard poprosil svého příbuzného Tirica, kostelníka katedrály, o klíč od kostela, aby se tam mohl kdykoli pomodlit. Životopisci na tomto místě píšou o mnoha útocích zlého ducha, který sice nemohl ublížit jeho duši, ale všemožně jinak ho trápil. Vroucně se utíkal k Panně Marii. Satan na něj útočil dokonce fyzicky. Shazoval na něj svícny a sošky andělů, nebo bral na sebe podobu divokých zvířat. Když měl Gerard jenadvacet let, v katedrálním kostele se stala zvláštní událost. Když se Gerard připravoval na slavnostní májové procesí, klečel před sochou Neposkvrněné a tiše se modlil. Náhle se zvedl ze země do výše a navlékl soše Panny Marie prsten a zvolal: „Teď jsem zasnouben s Madonou!“ Tomuto „zasnoubení“ zůstal věrný do konce života.

Útěk V jeden srpnový den 1748 přišli do Mura dva řeholníci – redemptoristé, členové Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Byli to P. Antonio Garzilli a bratr Onofrio Ricca. Chtěli udělat sbírku na stavbu nového kláštera v Materdomini. Na Gerarda zapůsobila jejich chudoba, pokora a vnitřní hlobuka. Při rozmluvě s bratrem Onofriem se ho zmocnila živá touha stát se řeholním bratrem. Bratr Onofrio však namítal, že Gerard nevydrží řeholní způsob života – hodně pokání a modlitby, mnoho práce, málo spánku a ještě méně jídla. Gerard si na přijetí musel ještě počkat. V neděli 13. dubna 1949 čtyři misionáři kongregace nejsvětějšího Vykupitele začali misie v Muro. Jejich představeným 13

byl pater Paolo Cafaro. Gerard, unešen jejich svatostí, jim s nadšením sloužil, přičemž se pokoušel prosit o přijetí za bratra do jejich kongregace. Všichni řeholníci byli přesvědčeni, že vyhublý mladík by nevydržel ani čtyři dny. Také Gerardova matka neschvalovala jeho plány a prosila ho, aby jí nezpůsoboval bolest. Dokonce šla za pátrem Cafaro, aby Gerarda nepřijal. „Buďte úplně klidná,“ odpověděl, „nepřijal jsem jej a ani nepřijmu. Ale věřte mi, je paličák. Když odejdeme, raději ho zavřete v pokoji a hlídejte.“ Jenže Gerard se i proti vůli redemptoristů a své matky rozhodl, že redemptoristou bude. Misie se skončily 4. května. Misionáři odešli do Rionera, třicet kilometrů vzdáleného městečka. Množství lidí je doprovázelo, aby se s nimi rozloučili. Za pochodu sledoval pater Cafaro zástup, zda-li v něm neuvidí Gerarda. Večer matka zamkla dveře pokoje svého syna a spolu s dcerou Anitou bděli u dveří. Čekali dlouho, až budou misionáři v nedohlednu. Když otevřely dveře, ke svému zděšení zjistily, že Gerard po sobě zanechal kus papíru, na kterém stálo: „Odcházím, abych se stal svatým! Zapomeňte na mne!“ V okně po něm zůstalo uvázané prostěradlo. Misionáři se přibližovali k vesnici Atella, když najednou uslyšeli Gerardův hlas: „Přijměte mne do vaší kongregace!“ Pater Cafaro odpověděl: „Už jsem ti jednou řekl, že to nejde. Naše kongregace není pro tebe vhodná.“ Ostatní byli stejného názoru. Pokračovali na cestě a Majella za nimi. V Rionero Gerard ještě jednou prosil o přijetí. I tentokrát se setkal s odmítnutím. Tak začal každodenní boj mezi neodbytným mladíkem a představeným redemptoristů. Podobně jako v Muro, Gerard zdvojnásoboval své úsilí – ze všech sil pracoval v kuchyni nebo opravoval oblečení misionářů. Jenomže pater Cafaro jej neustále odmítal. „Tedy dobře, zůstanu po celý život při vašem domě spolu se žebráky.“ Otcové redemptoristé věděli, že Gerard je toho schopen. Nakonec pater Cafaro souhlasil. Poslal Gerarda do Deliceta přesvědčen, že ho tam nepřijmou. Poslal po něm doporučení následujícího znění: „Posílám vám postulanta, který je neužitečný 14

i v této situaci Bůh byl s Gerardem. V hrncích zůstaly pouze dvě porce polévky. Když kuchař načal rozdělovat spolubratřím polévku, zjistil, že se z toho najedla celá komunita a ještě zůstalo. Alespoň se žádným krejčím neměl Gerard problémy. Sám byl totiž pověřen touto prací. Všechno rozdával. Oblečení nové i staré. Když byla příliš krutá zima, rozdělával velký oheň, kolem kterého se shromažďovali chudáci a také hodně dětí, kterých někdy bývalo i kolem dvou set. Dával jim pokrm pro duši. Jeho slova byla tak povzbudivá, tak plná Božího světla, že jej chodily poslouchat i děti boháčů. Mnozí z těch, co naslouchali Gerardovi, prožili své vnitřní obrácení, které zpečetili svátostí smíření. Při těchto katechezích Gerard často upadal do extáze. Do extáze se dostal u brány kláštera a také před svatostánkem. Mohli ho tak všichni přítomní vidět. Kvůli těmto stavům docházelo čas od času k podivuhodným situacím. Například, když byl jednou pověřen službou v kuchyni a měl připravit oběd pro spolubratry, kvůli vytržení nic nestihl – a přece bylo vše připraveno. Na otázku, kdo mu pomáhal jen stručně odpovídal: „Andělé“. Když bratři potřebovali peníze na stavbu kláštera, šel Gerard přímo ke svatostánku, zaklepal na dvířka a modlil se celou noc. Na druhý den ráno visel na klice kláštera měšec peněz. „Tento bratr je zhýčkané Boží dítě,“ řekl hluboce dojat představený kláštera, pater Caione. „Zázrak s penězi“ se stal několikrát – k údivu i spokojenosti otce představeného.

Gerard – patron matek V roce 1755 redemptoristé začali stavět klášter v Materdomini. Hledali někoho, kdo by vedl všechny práce. Otec představený k tomu vybral Gerarda. Přes den pracoval na stavbě, večer a často i v noci odcházel do Caposele, aby hledal dodavatele a najímal dělníky. Svým rektorem P. Caionem byl poslán do okolí, aby společně s bratrem Francesco Fiorem sesbíral potřebné peníze na dokončení kláštera. Už tehdy měl Gerard silné chrlení krve, ale na rozkaz představeného „se uzdravil“ a mohl 27

Hra s Bohem Na podzim roku 1754 přišel Gerard do Caposele, které leží v blízkosti Materdomini. Tam mu svěřili úkol vrátného. Kromě otvírání a zavírání klášterní brány bylo jeho povinností také rozdělování almužny chuďasům a žebrákům. Gerard byl šťasten. Přímo chudé a nemocné vyhledával. A v tom roce jich bylo skutečně hodně. Zima 1754 – 1755 byla krutá. Pater Caione byl velkodušný. Dovolil Gerardovi, aby chudým pomáhal podle svého uvážení. Toto se však stalo příčinou mnoha problémů a těžkostí s lidmi „malé víry“. Klášterní bratr, pekař, to měl s Gerardem těžké. Nebo Gerard s ním? Totiž Gerard rozdal všechen napečený chléb, co byl připraven pro spolubratry k jídlu. Dostalo se to až k rektorovi – představenému kláštera. Ten mu vyčetl, že jedná neprozřetelně, načež se Gerard hájil tím, že ještě zůstalo dost chleba pro všechny. Pekař, který věděl, že Gerard všechno rozdal, jenom potvrdil, že nezůstalo nic. Když chtěl přesvědčit rektora a otevřel truhlu na pečivo, ke svému údivu ji našel plnou. „Bůh je s ním,“ řekl pater rektor pekaři, „ nechejte ho, Pán si s ním hraje.“ Když kontrolovali zásoby mouky, zjistili, že sklady jsou plné. Od té doby Gerard s pekařem neměl problémy. Jednou nastal spor v kuchyni. Vyzbrojen všeobecným dovolením rektora kroužil kolem kouřících se hrnců... až nakonec vše, co se vařilo, rozdal potřebným. Gerardovi pomáhají andělé Kuchaře to rozčililo. No 26

pro jakoukoli práci, protože je sláb. Bude tak zbytečně o jednoho navíc u stolu. Nepovedlo se mi zbavit se ho. V Muro jej považují za ctnostného mladého muže.“ Gerad přišel do Deliceta 17. května 1749. Měl právě třiadvacet let.

Gerard redemptoristou V Deliceto měli redemptoristé chudý klášter, dům, který připomínal zříceninu. Zakladatel sv. Alfons o něm napsal: „Bez pšenice, bez vína, bez sýru, bez ječmene, bez peněz.“ Přesně tak, jak říkal bratr Onofrio: málo jídla a hodně práce. Gerard jásal, vždyť to bylo to, co hledal. Příchozího poslal představený pracovat do zahrady. Ze začátku toho od něj moc ani nečekali. Jenomže velice rychle se přesvědčili, že tento malý „neužitečný“ krejčí pracuje za čtyři. Sám prosil o nejtěžší práci. Pomáhal jiným, hlásil se do nejtěžších úkolů a našel si ještě čas bourat starou zeď, sbírat těžké kameny a nosit je na staveniště, aby se urychlila stavba kláštera a exercičního domu. V těchto podmínkách Gerard nejenom vydržel „čtyři dny“, ale dočkal se chvíle, kdy byl pater Cafaro jmenován za představeného domu. Ten se od ostatních dověděl o Gerardově mimořádné osobnosti. Chválili jeho poslušnost, bratrskou lásku, přesnost a ducha modlitby a kajícnosti. Bůh ho obdaroval tzv. mystickou milostí prožívání Kristovy smrtelné úzkosti. Každý čtvrtek jej Gerard se rád modlil a konal pokání vnitřně ovládlo utrpení 15

z Getsemani. Někdy chrlil krev, co si lékaři nevěděli vysvětlit. Celý pátek prožíval muka, která vyčerpávala jeho tělo i ducha. V sobotu v jednu hodinu odpoledne se vracel k normálnímu životu a vykonával si opět své povinnosti. Na Vánoce roku 1749 přijal Gerard z rukou patera Cafara řeholní oděv. Začal noviciát. Pater Cafaro mu roku 1750 určil práci v sakristii. Od té doby se Gerardův život točil kolem jeho velké lásky - „Vězně ve svatostánku“ a jeho Matky Utěšitelky. Kromě kostelnických povinností si plnil i povinnosti krejčího. Pro Gerarda to byla příležitost poznávat různé lidi, nejen své spolubratry a pomáhat jim, často skrze výjimečný Boží zásah. Uzdravil svojí přímluvou hodně lidí. Dne 17. července 1752 složil bratr Gerard v kostele Panny Marie Utěšitelky věčné sliby. Po slibech zůstal i nadále vklášteře v Deliceto jako kostelník, krejčí a bratr na každou práci. Gerard pracoval rád a s chutí

Pokorný bratr Od složení věčných slibů se začala Gerardova veřejná činnost. Jejím působištěm bylo Deliceto, Neapol a Materdomini. Ten, co byl doma „kartuziánem“, venku byl skutečným apoštolem. Často se stávalo, že po příchodu dovedl do kláštera nějakého hříšníka, kterého potkal na cestě. Jeho spolubratři na misiích říkávali největším hříšníkům, ať jdou za Gerardem. Bratr Gerard se snažil každému pomoci najít odvahu k vyznání svých hříchů 16

Boží vůle – ty jsi skutečně velikou skutečností! Jsi skrytým pokladem, který se nedá zaplatit! Ach, jak dobře tomu rozumím. Ty máš tu stejnou cenu, jakou má můj milovaný Bůh. A kdo jiný tě může pochopit kromě mého milovaného Boha? Pociťuji velkou útěchu při myšlence, že patříte k těm duším, které se živí výlučně krásnou vůlí mého drahého Boha, protože velmi dobře poznávám vaši hrdinskou ctnost. Proměňujte se i nadále v dokonalou jednotu, do úplného spojení s krásnou Boží vůlí! To, co prožívají andělé v nebi, chceme prožívat také my na zemi. Boží vůle v nebi a Boží vůle na zemi. Tedy i ráj v nebi, a také ráj na zemi. Přečtěte můj krátký dopis celému společenství. Protože jsem předpokládal a myslím si to i teď, že monsignorův zákaz psát se nevztahuje pouze na vás, ale také na všechny sestry. Udělal dobře a tak, jak to je, je to dobře. Prosím vás, abyste se nad tím netrápily, to by znamenalo stěžovat si na Boha. Tedy ať se stane jeho nejsvětější vůle. Co se mne týče, jsem klidný v tom, že už mi nebudete psát a to platí také o všech sestrách. A pokud by jste mne chtěla nechat pozdravovat a při tom byste pocítila nejmenší stín neposlušnosti, prosím vás z lásky k Bohu, abyste to nedělala! Protože já jsem se vším spokojen. Stačí, když mě budete poroučet Pánu. To je to, co chci. Protože dobře znám úmysly toho svatého preláta: chce, abyste se úplně sjednotily s Ježíšem. Jestli jednou přijdu do Ripacandidy, nebudu prosit o dovolení mluvit s vámi. Tak nebude ani potřeba psát. I kdyby mě tam poslal představený, nebude nutné, abychom se viděli, protože se uvidíme v nebi. Pokud žijeme na zemi, chceme se posvětit díky vůli jiných a ne svojí vlastní. 24. dubna 1752, Gerard od Vykupitele

25

Ježíše. Tyto karmelitánky přijaly přísná pravidla Terezie z Avily, přičemž jim bylo kladeno na srdce, ať se od nich ani v nejmenším neodklánějí. Jenomže zároveň chtěly, aby se mohly připojit k tzv. velké řeholi, tedy ke všem karmelitkám, které však měly zmírněná pravidla od papežů Sixta V. a Řehoře XIV. Biskup, aby je do velké řehole přijal, chtěl, aby přijaly tato zmírněná pravidla. Bratr Gerard i sv. Alfons je však podporovali v tom, aby se od původní řehole neodkláněly. Odpovědí biskupa byl zákaz udržovat jakýkoliv kontakt s redemptoristy. Sestry pověřily jistého kněze, aby Gerarda o zákazu informoval. Proto Gerard, aby rozptýlil jakoukoli hořkost, která by v srdcích sester mohla vzniknout, napsal matce Marii od Ježíše následující dopis. „Když vám můj drahý a vznešený biskup zakázal psát, udělal dobře, protože je to vůle nejdražšího Boha. Co se mě týče, těším se, že vás Pán osvobozuje od mnoha těžkostí jako důkaz, že vás velmi miluje a přeje si, abyste bez zbytečného honění se mohly žít plně soustředěny na něj. Radujte se tedy a uchovejte si klidnou mysl. Není důvodu ke smutku, ale mnohem více je důvod k radosti. Před Boží vůlí musí ustoupit všechno ostatní. To víte sama lépe než já a každý jiný. Co vám o tom říkat? Mluvil jsem a budu o tom mluvit s někým, kdo o tom ví více než já. Doteď nemohu pochopit, jak může být roztrpčena na této zemi duchovní, Bohu zasvěcená duše, když ve všem a vždy přijímá krásnou Boží vůli a chápe ji jako jediné bytí své duše. Prokletá vlastní vůle, která připravuje duše o takový poklad! O ráj na zemi! O Boha samotného! Neuvěřitelná lidská hloupost, která si nechá ujít tak velikou příležitost! Není to nejvyšší Bůh, kterého řízení nic neujde, který dovoluje tento zákaz? Není v tom vyjádřena jeho nejsvětější vůle, i když to na první pohled tak nevypadá? Je jiná lepší cesta, která by nás mohla přivést k věčné spáse? Jakým jiným způsobem se můžeme Bohu více zalíbit, než když vždycky a ve všem plníme jeho božskou vůli a to dokonale, tak jak chce a tam, kde chce. Vždy musíme být ochotni následovat jeho nejmenší pokyny. Proto musí být pro nás všechno vedlejší, abychom s čistým úmyslem mohli vždy a ve všem plnit Boží vůli, jak to Bůh od nás očekává. 24

ve zpovědi. Zvláštní Boží milost mu dovolila číst ve svědomí hříšníků jako v otevřené knize. Sto misionářů – jak říkávali jeho spolubratři – by nezprostředkovali tolik obrácení, kolik se povedlo tomuto „příležitostnému“ misionáři. Mezi vlastnosti bratra Gerarda patřili ohromná pokora a trpělivost. V roce 1752 se stala událost, která nepochybně svědčí o těchto světcových ctnostech. Představený kongregace, pater Alfonz de Liguori, dostal dopis od jisté Nerey Caggianové, která Gerarda těžce obvinila z nepočestných skutků, které prý s ní činil. Alfons, zarmoucen nad těmito informacemi, si dal zavolat Gerarda do Pagani, ukázal mu dopis a ptal se, jak to bylo. Gerard nic neřekl. Pater Liguori mu dal těžké pokání: zákaz kontaktovat se s lidmi, psát dopisy, zákaz přistupovat ke svatému přijímání. Gerard tento rozsudek přijal beze slov. Odešel do klášterní cely a nemocný ulehl na lůžko. Když se uzdravil, měl odejít „konat pokání“ – na pozorování – do domu v Ciorani. Po deseti dnech

Gerard se nehájí proti pomluvám

17

bedlivého dohledu se bratři vyjádřili v prospěch Gerarda a pater Alfons mu zmírnil trest. Každou neděli mohl chodit ke svatému přijímání. Za nějaký čas přišel Alfonsovi dopis – opět od Nerey Caggianové. Nevydržela výčitky svědomí a přiznala, že ve všem lhala a své nactiutrhání odvolala. Alfons si ještě jednou dal zavolat Gerarda. Zeptal se ho, proč mu neřekl ani slovo na svoji obhajobu. Gerard odpověděl: „Otče, jak jsem to mohl udělat, když řeholní pravidla zakazují bránit se, když představený napomíná?“ Gerarda pak poslali do Neapole, aby bydlel v domě Alfonsova bratra společně s paterem Margotti. Tito na první pohled chudí, otrhaní žebráci, dávali „kurzy svatosti“. Oba si rozuměli. Oba měli rádi dlouhá noční bdění, starali se o chudé z různých útulků a v nemocnici o nevyléčitelně nemocné. Otec Margotti pravidelně „zapomínal“ koupit něco k jídlu a bratr „zapomínal“ jídlo připravit. Živili se polévkou pro žebráky při branách paláců a klášterů, než jim to otec Alfons zakázal a připomenul jim, že řehole zakazuje žebrání.

Gerard – znamení Boží přítomnosti Moderní svět hledá senzace. Kdyby žil Gerard u nás v Čechách, jeho největší bolestí by bylo pronásledování médií. Musel by čelit tlaku komerční televize a bulvárních plátků, chtivých po senzaci. Totiž skutky tohoto churavého mládence často přesahovaly lidské chápání. Může se nám zdát, že některé události byly přikrášleny zbožným venkovským lidem. Vybíráme tedy pouze ty, které potvrdili přímí svědkové, popřípadě lidé, kterým se dostalo zvláštní Boží milosti na podnět sv. Gerarda. Několikrát se stalo, že se Gerard fyzicky vznášel ve vzduchu. Ne jako nějaký mág nebo iluzionista. On si to ani neuvědomoval. Vždy, když se to dělo, byl pohroužen do hluboké extáze. Jednou, když mluvil o Bohu s představenou karmelitánského kláštera matkou Marií od Ježíše, se náhle v extázi vznesl ze země. Aby se udržel „při zemi“, zachytil se mříže, ale ta byla

18

sobit Gerardovi utrpení. O tom, co se dělo v cele sv. Gerarda, s bázní a úzkostí jen z času na čas mluvili jeho spolubratři. Zlí duchové se často vynořili náhle a hrozivě v jeho malém pokojíčku, předváděli pekelné tance kolem slamníku vystlaného kameny, na kterém zvyknul Gerard odpočívat. Přepadali ho na chodbě kláštera, vláčili po zemi, bili ho, až byl polomrtvý. Dokonce se snažili jej uvrhnout do ohně v kuchyňských kamnech. Láska k Bohu, trpícímu Kristu, znamení kříže, svěcená voda, svaté jména Ježíše a Marie, vzývání jeho „nejmilejší Nejsvětější Trojice“ byly zbraně, které používal proti těmto pekelným hordám. Jednou se stala i kuriózní událost. Gerard měl něco vyřídit v Lacedonii. Po cestě jej zastihla mlha a tma, takže rychle zabloudil. Tmavý les ještě přispěl k tomu, že nebylo možné nic vidět. Cesta vedla kolem srázů. Každým krokem se mohl kůň i jezdec zřítit do rozbouřené řeky Ofanto. Gerard všechny své cesty protkával modlitbou a vzýváním své milované Marie, Královny. Najednou ho přepadl démon, který ho chtěl srazit dolů. Jenomže Gerard mu jménem Ježíše Krista a Panny Marie přikázal, aby ho bez bloudění vyvedl z lesa. „Pěnícího“ démona Bůh pokořil, protože ďábel musel poslechnout pokorného Božího služebníka. Tak se Gerard šťastně dostal do svého cíle. Don Constantino později vyprávěl tuto událost, o které mu povídal sám Gerard.

„Krásná Boží vůle“ „Gerard udržoval pozoruhodnou korespondenci s osobami, které žily v nepokojích, pokušení a z jeho odpovědí čerpali velkou útěchu. Jeho dopisy byly plné poznání a nauky, která se dá naučit jenom ve škole modlitby.“ Tak mluvil o Gerardově korespondenci pater Caione. Většina dopisů se však ztratila. Zachovalo se pouze osmačtyřicet a polovina z nich je adresována karmelitkám v Ripacandide, v diecézi Melfi. Z toho šestnáct představené, sestře Marii od Ježíše. V dubnu 1750 v čase misií dával sv. Alfons těmto řeholnicím exercicie. Byla to komunita mladých sester s průměrným věkem čtyřiadvacet let. Představenou byla osmadvacetiletá Marie od 23

Gerard a démoni Někteří císařové, když slavili nějaký vojenský triumf a projížděli Římem, měli u sebe na voze otroka, který jim musel křičet do uší různá spílání, nadávky, aby tito vládcové unesli lidskou slávu od hlučícím davu. Gerard takového otroka nepotřeboval. Tuto službu rádi dělali démoni. Působením Gerarda bylo mnoho lidí vytrženo z nebezpečí věčného zatracení. Četná obrácení těžkých hříšníků vyvolalo zvláštní odpor démonů, kteří na nějaký čas dostali možnost pů-

Gerarda museli poslouchat démoni

22

zohnuta „jako by byla z vosku“. toto přirovnání pochází od patera Caione, který to viděl na vlastní oči. Když byl v Delicetu v noviciátě, jednou se stalo, že se upřeně zadíval na obraz Neposkvrněné, který visel na hlavním schodišti. Nějací poutníci zrovna něco vyřizovali v klášteře. V krátké chvíli se Gerard vznesl směrem k obrazu a „pobýval“ u své milované Matky nějakou dobu. Jiný případ síly jeho vroucí touhy a lásky k Panně Marii se stal na cestě do Deliceta, kdy byl provázen dvěma mladými poutníky. Cestou se zastavili na místě, které se jmenuje Francese a je blízko mariánské kaple. Gerard zrovna povídal o Panně Marii, když se mu najednou proměnila tvář a začala mu plát zvláštním světlem. Najednou vytáhl z tašky kousek papíru, napsal tam několik slov, složil jej a vyhodil směrem ke vzdálené mariánské kapli. Najednou ho zvedla nějaká síla a byl unášen prostorem. Oba mladí mužové, zmatení a udivení, ho viděli, jak v extatickém letu překonává celý kilometr, který zbývalo ujít k mariánské kapli. Gerard ve své službě lásky k bližním, kromě almužny v podobě jídla nebo různé pomoci nemocným nebo lidem v nouzi, rozdával také zvláštní Boží milosti. Jednou Bůh skrze něj uzdravil těžce nemocného mladého muže, kteréBůh skrze Gerarda uzdravuje mu hnisající rána 19

znemožňovala pracovat a byl z toho zoufalý. Gerard mu svými ústy vysál hnis, umyl postižené místo a nohu obvázal. K tomu jenom dodal: „Milý bratře, nezapomeň, že to tě uzdravil Bůh. Poděkuj mu a více nehřeš!“ Mládenec vstal a necítil žádnou bolest. Od toho okamžiku byl uzdraven. Tuto událost potvrdili rodiče nemocného, kteří tam byli přítomni. Jiná znamení zvláštního omilostnění bratra Gerarda se týkala řeholní poslušnosti. Představení P. Cafaro a jeho nástupce pater Fiocchi „řídili“ Gerarda svými příkazy „na dálku“. Když byl Gerard poslán něco vyřídit mimo klášter a představený mu něco zapomněl říct, co potřeboval vyřídit navíc, stačilo, že mu to rozkázal „v duchu“. Nejdůležitější zázraky Bůh konal skrze Gerarda vůči hříšníkům, kteří dostali zvláštní milost obrácení. Jeden z mnoha příběhů: Jednoho dne do Deliceta přišel veřejně známý hříšník, kterému marně domlouvali mnozí kněží, aby změnil svůj život a nebyl věřícím pohoršením. Sám biskup z Lacedonie ho poslal na toto poutní místo, aby si dal duši do pořádku. Gesto pokání však dělal jenom naoko, protože ho těsně po zpovědi zastavil bratr Gerard, který v lidských srdcích četl jako v otevřené knize a vyjmenoval mu hříchy, které při zpovědi zatajil a zabránil mu jít ke sv. přijímání. „Frontální útok“ Boží milosti hříšníka pohnul ke kajícnosti. Bohužel to dlouho nevydrželo a vrátil se k původnímu hříšnému životu. Dalším rokem znovu přišel na pouť, aby vyvolal dojem své kajícnosti. Potkal ho Gerard, vyčetl mu jeho špatný úmysl, na chvilku odešel a když se vracel, nesl sebou kříž. Hříšníka vzal stranou od zvědavců. Za zdmi kláštera se odehrálo něco, co úplně změnilo život tohoto světáka, který pak vyprávěl, co se stalo. Gerard mu nejdříve připomněl všechny jeho hříchy, ukázal na kříž, který přinesl a z kříže začala vytékat lidská krev. Gerard hříšníkovi připomínal, že to kvůli hříchům Spasitel trpěl. Pak se ho zeptal, co špatného mu udělal Bůh, když on Boha dokáže tolik trápit. Dále mu připomenul, že Bůh se kvůli němu narodil v Betlémě, ve chlévě. V Gerardově náruči se zjevilo Jezulátko. Gerard pokračoval, že odvaha vytrvale hřešit proti Bohu přivolává na člověka soud a trest. Na chvilku uká20

zal dotyčnému, co ho čeká, pokud se neobrátí. Pokynul rukou a najednou se objevil démon, který se na muže vrhnul, chytil jej a snažil se ho vláčet za sebou. Muže pojala hrůza a zoufale se držel Gerarda, který nakonec rozkázal démonovi, aby odešel. Vize pekla skončila a s ní i hříšný život. Otřesený kajícník odešel do zpovědnice a později tuto událost s dovolením zpovědníka sám zveřejnil. Po svém návratu do Lacedonie žil jako vzorný křesťan až do své smrti. Mnohé jiné hříšníky přiměl Gerard k opravdové lítosti a proměně života, takže se o tom mluvilo v celém okolí a Deliceto se stalo místem, kam začalo chodit mnoho lidí, aby se setkali s Gerardem, mluvili mu o svých potížích, nechali se uzdravovat nebo posílit na duši. Když Gerard chodíval na misie se svými spolubratry, byl velkou pomocí misionářům, protože dokázal lidi dobře připravit ke svátosti smíření a osobnímu obrácení. “ V celém okolí Deliceta a Caposele sotva byla obec, která by nezažila mnohá obrácení k Bohu vlivem bratra Gerarda. V roce 1753 byl už Gerard známým „světcem“ v celém okolí. V městečkách, ve kterých pobýval společně s misionáři, nebo když vyřizoval klášterní záležitosti, se děla mnohá znamení. Lidé předcházeli Gerarda do míst, kam se ubíral a často ho vítalo celé město. V jeho rodišti, kterým také procházel, vítali „svého svatého“ triumfálním průvodem. Davy chudých, kteří přišli i z okolí, ho oslavovaly, lidé z vyšších vrstev si považovali za čest být blízko u něj a pozvat ho domů, kněží a řeholníci ho obklopili a naslouchali mu jako nějakému mistru teologie. Každý toužil se ho dotknout a mnozí se snažili odstřihnout alespoň kousek z jeho oděvu a uchovat si jej jako relikvii. Očekávali jej také v kněžském semináři, aby komentoval evangelium. U klarisek je zván na hodiny rozhovorů, které měly na sestry mnohem větší vliv, než postní kázání. Jeho návštěvu očekával sám otec biskup. A toto se dělo po všech městečkách a vesnicích, kudy Gerard procházel při vyřizování různých záležitostí. On však zůstával nejraději mezi nemocnými a chudými.

21