Geologicko-pedologické a klimatické poměry vybrané lokality v Orlických horách

Geologicko-pedologické a klimatické poměry vybrané lokality v Orlických horách

2007

František Mlynář

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma:







































































































































zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:........................................ podpis studenta

2

Poděkování Tímto děkuji panu Doc. Ing. Stanislavu Jelínkovi, Csc. za odborné vedení a cenné připomínky při zpracování bakalářské práce. Ing. Vladimíru Černohousovi, PhD. z VÚHLM Opočno za odborné konzultace a poskytnutí pro práci potřebných dat. Panu Pauerovi, zástupci LS – Rychnov nad Kněžnou, který mi poskytl porostní mapy, výpisy z hospodářských knih a povolení k vjezdu do lesa. Dále děkuji Ing. Jakubu Houškovi za odbornou konzultaci v oblasti pedologické. Poděkování patří též všem osobám mi blízkým za trpělivost a podporu.

3
























































František Mlynář



Geologicko-pedologické a klimatické poměry vybrané lokality v Orlických horách






































The geological and soil conditions and the climate of the examined area in the Orlické mountains



















Cílem práce je zmapování geologického podloží, půdních typů a klimatických poměrů na zvolené lokalitě v Orlických horách a následné porovnání zjištěných skutečností s mapovými podklady. Na tomto území proběhlo v letech 2006 – 2007 zmapování geologického podloží a půdních typů na základě vykopaných půdních sond, půdních zákopků. Klimatické poměry lokality byly čerpány ze záznamů VÚLHM Opočno z výzkumné lokality U Dvou louček. Zjištěné výsledky byly vyhodnoceny a porovnány s mapovými podklady. 























geologické podloží, krystalinikum, půdní typ, půdní profil,

klimadiagram















The aim of my work was to map geological subsoils, soil types and climate in the selected area in the Orlické mountains and to compare discovered facts to the maps. The subsoils and soil types were mapped from 2006 to 2007. The mapping was based on. upcast soil pits and soil samples.The facts about the climate were taken from records of VÚLHM Opočno- the research area U Dvou louček.The gained results were evaluated and compared to maps.
















geological subsoil, crystalinicum, soil type, soil profile, climate graph

4

1. 2.

Úvod..........................................................................................................................6 Rozbor tématiky ........................................................................................................7 2.1. Obecné pojmy týkající se problematiky............................................................7 2.2. Lokalizace území ..............................................................................................8 2.3. Širší územní vztahy ...........................................................................................8 2.3.1. Charakteristika PLO Orlické hory (Plíva, Žlábek, 1986) .........................8 2.3.2. Charakteristika Orlickohorského bioregionu (Culek et al., 1995) ..........10 2.3.3. Geomorfologické začlenění Orlických hor ( K. Režný, 1977 ) ..............11 2.3.4. Regionální geologie oblasti....................................................................12 2.3.5. Pedologické poměry Orlických hor (Kacálek 2004, Pelíšek 1973) ........13 2.3.6. Zařazení dle Klasifikačního systému půd ČR (Němeček, 2001) ...........14 2.3.7. Klimatické poměry Orlických hor ( Coufal, Sedláček ,1977) ................17 2.4. Historie osídlení ..............................................................................................20 3. Cíl práce ..................................................................................................................22 4. Materiály a metodika...........................................................................................23 4.1 Materiály ........................................................................................................23 4.1.1. Mapové podklady....................................................................................23 4.1.2. Ostatní podklady .....................................................................................23 4.1 3. Metodika a terénní průzkum ...................................................................23 4.2. Zkoumaná lokalita...........................................................................................24 4.2.1. Vymezení hranic lokality ........................................................................24 4.2.2. Vymezení a popis pedologicko porostních sekcí ....................................24 5. Výsledky získané rozborem literatury a terénním průzkumem ..............................28 5.1 Geologické poměry lokality............................................................................28 5.1.1. Středně až hrubě zrnito-plástevnaté dvojslídné ruly ...............................28 5.1.2 Svory stróňské série ................................................................................29 5.1.3. Fylity až fylitické břidlice .......................................................................29 5.1.4. Korycanské vrstvy ( Domečka a Opletal, 1980) .....................................29 5.1.5. Lamproidní horniny, mikrogranity, mikrosyenity (Martinec, 1977) ......30 5.2. Hydrogeologické poměry................................................................................30 5.3. Pedologické poměry lokality...........................................................................31 5.3.1 Sonda č. 1 (kryptopodzol rankerový)......................................................32 5.3.2. Sonda č. 2 (kambziem modální)..............................................................33 5.3.3 Sonda č. 3 (podzol typická).....................................................................34 5.3.4. Sonda č. 4 (kambziem modální)..............................................................35 5.3.5. Sonda č. 5 (kambziem modální)..............................................................36 5.3.6. Sonda č. 6 (fluvizem oglejená)................................................................37 5.3.7. Sonda č. 7 (organozem mesická) ............................................................38 5.4. Klimatické poměry lokality.............................................................................39 5.4.1. Zařazení do klimatické oblasti (Quitt, 1975) ..........................................39 5.4.2. Srážkové a teplotní poměry lokality .......................................................41 5.4.3. Sněhové poměry lokality.........................................................................42 6. Závěr ...................................................................................................................44 7. Resume................................................................................................................45 8. Použitá literatura .................................................................................................46 9. Seznam příloh......................................................................................................48

5

Geologická činnost, pedogeneze a klima hrály a hrají v historickém vývoji Země, přírodních podmínek a veškerých forem života jednu z nejvýznamnějších rolí. Geologickou a pedologickou minulost České republiky sledujeme na celém území. Horotvorné procesy daly vznik horským celkům, které výstižně udávají přirozené hranice a zajímavý ráz naší krajiny. Přestože území našeho státu není nikterak veliké, nalezneme zde nepřeberné množství hornin a minerálů. Bohatou činností klimatu, zvětráváním hornin vznikla široká škála půdních typů, které vedle klimatu jsou základními kameny k utváření lesních společenstev. Proto jejich poznání a výzkum tvoří důležitou složku při obhospodařování lesů a dalších lesnických činnostech.

6

Tématem této bakalářské práce jsou geologické, pedologické a klimatické poměry vybrané lokality v Orlických horách. Před započetím terénních šetření, byl proveden literární rozbor k dané tématice objasnění odborných termínů a pojmů, k historickému vývoji geologickému, krajinnému, klimatickému i vývoji společnosti v daném území Orlických hor.























horninový komplex, který je budovaný krystalickými břidlicemi (starší název pro regionálně metamorfované horniny). popisuje vrstevní sled jednotlivých krajin, určuje jejich stáří a srovnává je. (Petržílek, Kočárek, 1959) horniny jsou inhomogení minerální asociace, které se účastní jako samostatné jednotky na skladbě zemské kůry. Jejich složení nejde vyjádřit chemickým vzorcem. Jsou charakterizovány strukturou a texturou. (Šajgalík a kol., 1986) zvětrávání hornin probíhá v povrchových částech zemské kůry vlivem atmosféry, hydrosféry a biosféry. Jedná se zpravidla o mechanický rozpad hornin na menší částečky a případně až na zrna nerostů, nebo chemické zvětrávání vodou a kyslíkem (vytváření nových sloučenin, odnos prvků), závislé na klimatu. (Dudek, Malkovský, Suk, 1984) - je vertikální řez půdou. Zkoumání půdního profilu se provádí výkopem sondy. Z půdního profilu se dají vyčíst půdní horizonty, kategorie půdy a částečně i chemizmus půdy. (Klimo, 2000) – hlavní oporné jednotky klasifikačního systému, charakterizované určitými diagnostickými horizonty a jejich sekvencemi a nebo diagnostickými znaky. (Němeček a kol., 2001) klasifikace půd podle zrnitostí, tj. podle velikostí zrn (částic) a podle jejich množství. (Klimo, 2000). Používají se různé klasifikační stupnice půdních druhů. Např. trojúhelníkový diagram zrnitosti půd (NRSC USDA) v taxonomickém klasifikačním systému půd České republiky. je dlouholetý souhrn podmínek počasí typických pro dané místo. ke zjištění jeho změn je zapotřebí několik desetiletí, staletí či tisíciletí. (Astapenko, Kopáček, 1987) chápeme jako konkrétní , v určitém časovém úseku (hodiny, dny) existující atmosferické podmínky při povrchu země i v různých výškách atmosféry ovzduší (Astapenko, Kopáček, 1987) 





























































































































































7

Zájmové území se nachází v Orlických horách na katastrálním území Bartošovice v Orlických horách, obec Neratov, Královehradecký kraj.

Obr. 1: Lokalizace území













































 

















































































– horská oblast – geograficky odlišná severní, střední a jižní část oblasti – Orlice (Severní moře). J okraj Moravská Sázava (Černé moře) – sudetská flóra – převážně B (přechody do předhoří B8), horské polohy C1 – převažuje ortorula, lem tvoří svory a pararuly (místy křída), přechod do předhoří fylity, amfibolity – CHKO „Orlické hory“ (z r. 1969) CHOPAV „Orlické hory“ (z r. 1978)




























































































Orlické hory jsou horskou oblastí Středních Sudet (Krkonošsko-jesenické subprovincie). Jsou budovány krystalickými horninami a jejich úzký hřeben sudetského směru (SZ – JV) se táhne od Olešnice na SZ až po Heřmanovice na JV a je proťatý hlubokými údolími Divoké a Tiché Orlice. Celá pásmo je dlouhé 55 km, šířka kolísá

8

mezi 3 až 8 km. Na SV spadá hřbet Orlických hor příkře do údolí Divoké Orlice, JV svah přechází do nitra Čech přes vrchovinné a pahorkatinné podhůří. Přechod je pozvolný, hranice oblasti nevýrazná.










































Geomorfologicky lze oblast dělit do tří částí: Nejrozsáhlejší a také nejvyšší je severní část, označovaná jako Deštenská hornatina. Tvoří ji Orlický hřbet s úrovní vrcholů 1000 – 1100 m a přilehlou nevelkou Orlickozáhorskou brázdou. Nejvyšší vrchol hlavního Orlického hřbetu je Velká Deštná (1115 m). Méně rozlehlá střední část oblasti je nejnižší a označuje se jako Mladkovská vrchovina. Její reliéf nepřesahuje 800m. V J části, Bukovohorské hornatině, stoupají opět výšky do 1000 m. Geologicky patří oblast do východního krystalinika soustavy Lužickoslezské. S část budují hlavně ortoruly a migmatity, z nichž je složen i hlavní hřbet. Souvislý lem hlavního hřbetu tvoří granátické svory, svorové ruly a pararuly. Při zlomových liniích v Orlickozáhorské brázdě se jako pozůstatky křídového moře vyskytují pískovce, slepence, vápnité jílovce i písčité slínovce. V nejsevernější části jsou svory a svorové ruly lemovány na Z pruhem amfibolitů, zelených břidlic a fylitů, u Olešnice biotitickým granodioritem. V Mladkovské vrchovině se vedle ortorul uplatňují na plošině Žamberských lesů křídové sedimenty (pískovce), jinde i amfibolity, svory a granodiority. V J části oblasti opět převládají ortoruly, ojediněle vystupují svory a pararuly. V J okraji jsou ortoruly lemovány pruhy svorů, svorových rul, amfibolitu a granodioritu. Přechod z horské části do vrchoviny až pahorkatiny tvoří pruh fylitickoamfibolitický. Vodní síť oblasti je poměrně bohatá. Většina toků, především Orlice, má vzhledem k značnému sklonu zvýšenou erozní činnost.

















Krystalinikum je podložím poměrně kyselým, takže půdy jsou většinou minerálně dosti chudé. Vlhkostně však, díky srážkovým poměrům, příznivé. Tyto základní vlastnosti se promítají především do zastoupení pedogenetických jednotek. Nejvíce jsou zastoupeny kambizemě, převážně dystrické (horské) (62%), méně humusové podzoly (30%). Nepatrně se vyskytují půdy vodou ovlivněné (7%) a nevyvinuté (1%). Zrnitostně převažují půdy hlinitopísčité nad písčitohlinitými. Klima Orlických hor je odstupňováno od chladného v nejvyšší části pohoří do mírného v podhůří. Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje v celé oblasti od 7°C do 4°C, ve vegetačním období od 13°C do 10°C, v červenci vystupuje jen na 13°C. Průměrný roční úhrn srážek kolísá v rozmezí 800 až 1300 mm, ve vegetačním období od 410 do 600mm. I když se na množství srážek projevuje i vliv expozice a orientace údolí, je závislost na nadmořské výšce dosti značná. Také počet dnů se sněžením závisí na nadmořské výšce a pohybuje se od 40 do 80 (i více) dnů. Délka vegetační doby je ve výšce 500 m 141 dnů, ve výšce 600m 132 dnů, v 700 m 124 dnů,

9

v 800 m 116dnů, v 900 m 107dnů, v 1000 m 99 dnů a v 1100 m jen 83 dnů. Obecně převládá Z proudění vzduchu, místy se uplatní nebezpečný bořivý SV vítr. Ve hřbetových partiích působí značné škody námraza a ledovka. Klimatický vrcholový fenomén snižuje růst dřevin v těchto polohách.













































Oblast je prakticky vymezena hranicí jedlobukového stupně, takže zaujímá 5. – 8. lvs. Je symetricky rozložena kolem převažujícího 6. lvs s 49% plochy a 5. a 7. lvs dohromady rovněž zaujímají 49%, jen v nejvyšších polohách zasahuje do 8. lvs (2%). Při zřetelné převaze kyselé řady (57%) nad živnou (24%) jsou proto převládajícím společenstvem kyselé smrkové bučiny (700 – 900 m) a k nim se vážou stejným podílem (12%) kyselé jedlové bučiny (do výšky +- 700m) a kyselé bukové smrčiny nad 900m. V druhové kombinaci acidofilních druhů převažuje Vaccinium myrtillus, Deschampsia flexuosa, ve vyšších polohách přistupuje z horských druhů většinou jen Homogyne alpina a Trientalis europaea. V živné kategorii převažují svěží jedlové bučiny, popř. smrkové bučiny s charakteristickou kombinací Oxalis – Senecio fuchsii – Rubus sp. – Prenanthes purpurea, popř. s kapradinami, které však mají těžiště ve vlhkých jedlových (smrkových) bučinách spolu s druhy Impatiens noli tangere, Petasites albus a některými heminitrofilními druhy. Na malých rašeliništích se udržela blatka, bříza trpasličí a rašelinné druhy. Mezi významné patří i druhy, které zde dosahují hranice souvislého rozšíření, jako Doronicum austriacum, Meum athamanticum. Vzácné druhy rostou hlavně v rezervacích. Část této lesní oblasi je od r. 1969 chráněnou krajinnou oblastí (asi 200 km2), uchovávající ve hřebenové části přirozené smíšené bučiny s bohatým bylinným podrostem a v extrémních polohách přirozené zbytky horských smrčin. Z chráněných území je to SPR Sedloňovský vrch, Bukačka, Komáří vrch, Černý důl, Pod Vrchmezím a rašeliniště u Kunštátské kaple. Současná skladba lesů je silně druhově pozměněná ve prospěch smrku i odrůdově, zavedením nevhodných proveniencí. Zastoupení jehličnanů je 90%, listnáčů 10%. Zcela převažují porostní typy smrkové, zčásti poškozené a proředěné, v poslední době ohrožené imisemi, bukové typy jsou soustředěny v HS 51, popř. 01 (20%) výjimečně v HS 55.




























































































































Bioregion leží na východě východních Čech a menší částí zasahuje do Polska. Zabírá geomorfologický celek Orlických hor severní část Podorlické pahorkatiny, v ČR má plochu 644 km2. Bioregion je tvořen plochou hornatinou na kyselých krystalických břidlicích s ostrovy křídy. Zahrnuje vegetační stupně od 3. dubovo-bukového do 7. smrkového. Vegetačními jednotkami jsou převážně květnaté bučiny, na hřbetech jsou malé plochy acidofilních horských bučin, přirozených smrčin a suťových lesů. Biota má typický hercynský (sudetský) ráz, obohacena je glaciálními relikty na rašeliništích. Horské prvky mají vztah hlavně k Hrubému Jeseníku. Nereprezentativní zóna zahrnuje nižší okrajové části území, do nichž nezasahují acidofilní horské bučiny.

10

V lesích dnes převládají kulturní smrčiny silně poškozené imisemi, na svazích jsou zbytky horských bučin, hodnotné jsou některé vlhké louky a rašeliniště. Podstatnou část bioregionu zabírá CHKO Orlické hory. V tomto velkoplošném chráněném území byly zřízeny četné rezervace. K nim náleží NPR Bukačka a NPR Trčkov s ukázkami původní dřevinné skladby horských lesů. Další menší rezervace slouží k ochraně lesní, rašeliništní nebo horské bioty. Jsou to např. PR Pod Vrchmezím, PR Sedloňský vrch, PR Jelení lázeň a další.















































































































Orlické hory patří jako geomorfologický celek do Sudetské soustavy a prošly s ní společným vývojem od starohor do přítomnosti. Kdežto geologicky se tato soustava dělí pouze na Západní a Východní Sudety rozhraním na Ramzovském sedle, geografické členění rozlišuje kromě Sudet Západních a Východních i Sudety Střední. Kromě Orlických hor s podhůřím do nich patří na našem území Broumovská vrchovina a Králická brázda, na polském pak Bystřické hory, Kladská kotlina i Góry Stolowe a Walbryzskie. Geologické členění je založeno na vývoji celkové stavby, kdežto geografické na nynější tvárnosti povrchu. Starohorní a prvohorní orlicko-kladská klenba spojovala Orlické hory s Králickým Sněžníkem a Rychlebskými horami, teprve druhohorní a třetihorní pohyby, zdvihy a poklesy, provázející vznik Alpské a Karpatské soustavy, je rozdělily. Rychlejším zvedáním okrajových pásem nynějších Orlických hor a Králického Sněžníku se střed klenby prolomil a vytvořil Kladskou kotlinu s jižním výběžkem Králické brázdy. Z celkové rozlohy Sudetské soustavy 11354 km2 připadá více než polovina na Sudety Východní. Střední Sudety měří 2049 km2, z nichž opět více než polovina, 1115 km2, patří Podorlické pahorkatině. Rozloha vlastních Orlických hor je 341 km2 . Celé pásmo Orlických hor je 55 km dlouhé, jeho šířka kolísá mezi 3 - 8 km; nejširší je mezi Neratovem a Souvlastním, kde z hlavního hřbetu vybíhají delší rozsochy k západu i k východu. Orlické hory se pak dále geomorfologicky člení na Deštenskou hornatinu, Mladkovskou vrchovinu a Bukovohorskou hornatinu.



































( K. Režný, 1977 )

Dobrá polovina délky a plochy Orlických hor připadá na nejvyšší severní část, Deštenskou hornatinu, od Olešnice po Bartošovice (30 km, 174 km2); její průměrná nadmořská výška je 789,1 m, průměrný úhel sklonu 9°26'. Jen nepatrně skloněné dno tektonické sklesliny v nadmořské výšce 600 - 700 m, vyplněné kromě svorů i denudačními zbytky turonských slínovců a cenomanských pískovců se zvětralinovým a sedimentárním pokryvem, umožnilo zemědělské osídlení již dříve a umožňuje zemědělskou produkci s využitím mechanizace i nyní. Západní okraj tvoří výrazné stupňovitě zlomové svahy hlavního hřbetu od Šerlichu po Komáří vrch, na východě vystupují mnohem mírněji Bystřické hory. Tektonické a petrografické stupně orlického hřbetu souběžné s pruhy kvarcitů a svorů pod hlavním pruhem migmatitovým, jsou značně rozčleněny erozí i denudací. S tímto omezením tedy považujeme za východní a severní hranici Deštenské hornatiny státní hranici; na západě ji ohraničují jednak sklesliny a jednak úboční vrstevnice probíhající zpod Panského vrchu nad Olešnicí v Orlických horách v nadmořské výšce 700 - 800 m. V okolí sedla nad Číhalkou

11

(781 m n. m.) obsahoval svor drobné vložky vápence a erlanu. Kdysi tu byly na české i kladské straně vápenky. Ze sedla vystupuje prudce rozsocha na Vrchmezí (1084 m n. m ), jeho vrchol tvoří v délce přibližně 50 m svorové skalky. Vrchol Vrchmezí je již součástí vysoko zvednuté paroviny, takže jeho pokračování k Šerlichu v délce téměř 5 km se udržuje v nadmořské výšce nad 1000 m.Méně odolné svory, které nenápadně vystupují ze zvětraliny na Vrchmezí i Šerlichu, vystřídávají dále k jihu velmi pevné ortoruly a migmatity budující Malou i Velkou Deštnou, Maruši, Jelenku i Korunu. Na svorové plošině v sedle mezi Velkou a Malou Deštnou v nadmořské výšce 1060 m (Malá Deštná 1082 m, Velká Deštná 1115 m) se prostírá do délky i šířky přibližně 100 m nejrozsáhlejší rašeliniště Orlických hor s několika 1—5 m dlouhými jezírky, bohatým porostem rašeliníku, suchopýru, vlochyně, klikvy a kyhanky i s odumírajícími smrky. Rozsocha Maruše (1039 m n. m.) směřuje od Velké Deštné k soutoku zdrojnic Zdobnice. Na vrcholu vystupuje nejtypičtější skalka typu tor v Orlických horách, 4 m vysoký denudační zbytek velmi odolného migmatitu gieraltowské série s decimetrovými žilkami křemeno-ortoklasového metatektu v paramateriálu, o základně 6 X 6 m, částečně hřibovitého tvaru. Rozložitým Anenským vrchem (991 m n. m.) a jeho svahem k Haničce Deštenská hornatina na jihu končí. Deštenská hornatina končí šesti rozsochami o průměrné délce 2 km, sbíhajícími z Anenského vrchu do dolních Říček, k Horní Rokytnici, na Haničku, k Vrchní Orlici na Letnou a Studenou k Neratovu. Neratov je rozložen v údolí mezi severním svahem rozsochy Studené a jižním svahem severní rozsochy Letné. Jejich úbočí spadají příkře k Divoké Orlici.





























































Podstatná část Orlických hor ,Králického Sněžníku a z. části Rychlebských hor je tvořena horninami mezozonálního charakteru, které značně připomínají obdobné horniny např. v krystaliniku svrateckém, krušnohorském i krkonošském. Orlicko kladské krystalinikum je částí strukturní jednotky označované dříve jako orlickokladská klenba. Tento název měl poněkud širší význam ( Mísař, 1963), neboť zahrnoval i metamorfity v lemu centrální části klenby v okolí Nového města nad Metují, Štítů a Starého Města. 



















































Dle (Mísaře, 1982) se Orlicko-kladské krystalinikum noří na SZ hlavně pod křídové sedimenty pokračující středem jednotky (kladským prolomem) až do okolí Štítů. Na JZ je zřetelné tektonické omezení určeno přesunutím orlicko-kladského krystalinika podél olešnicko-uhřínovského nasunutí přes novoměstské krystalinikum. Celá tato oblast má velmi pestrou geologickou minulost, počínající nejstarším horotvorným procesem assyntským přes kaledonský a variský k nejmladšímu saxonskému vrásnění. Z litologického a statigrafického hlediska (Mísař, 1982) uvádí, že Krystalinikum orlicko-kladské je jako celek všeobecně zařazováno k proterozoiku. Zatím dostupná geochronologická data ukazují, že stáří vzniku hlavní minerální metamorfní asociace spadá do konce kadomského cyklu s hodnotami cca 650-550 milionů let.

12

Při použití jednotných zásad stratigrafické terminologie rozlišujeme nyní dvě skupiny. Jedna je označována jako sněžnická skupina (Králický Sněžník), druhá jako stroňská (Stronie) Obě se podílejí na stavbě Orlicko-kladského krystalinika na našem území. Sněžnická skupina obsahuje různé typy rul, ortorul, žulorul a migmatitů.Ty bývají považovány za horniny synmetamorfního a syntektonického původu nebo za produkty pokročilé granitizace a migmatizace. Horniny sněžnické skupiny lze označit jako křemeno-živcové ruly s různým zastoupením obou komponent a také muskovitu. Primární vztah stroňské skupiny a skupiny sněžnické není jasný. Převládá názor, že stroňská skupina leží v nadloží skupiny sněžnické (Skácel, 1963, Fajst, 1976). Křemen-živcové ruly se mnohde střídají se základními horninami stroňské skupiny, dvojslídnými svory, lepidoblastickými rulami. Litologicky je stroňská skupina mnohem pestřejší než skupina sněžnická. Obsahuje polohy mramorů, kvarcitů, metalyditů, grafitických hornin a různých metabazitů. V západní části Orlických hor rozlišil (Opletal, 1969, 1973) dva oddíly stroňské skupiny. Označil je jako spodní oddíl šedých svorů a svrchní oddíl zelených svorů. Metamorfóza hornin sněžnické i stroňské skupiny je přibližně stejná a odpovídá stupni amfibolitové facie. Směrem do centra klenby se zvyšuje a v horninách se objevuje staurolit a kyanit. Metamorfní minerální asociace hornin je výsledkem starší, patrně kadomské progresivní regionální metamorfózy s následnou regionálně rozšířenou pozdně kinematickou blastézou albitu. K produktům vulkanismu náleží různé typy metabazitů ze střední části stroňské skupiny a metamorfované kyselé vulkanity. V celkové rozloze Orlicko-kladského krystalinika jsou však výskyty těchto metavulkanitů ojedinělé. Větší tělesa granitoidních hornin v Orlicko-kladském krystaliniku chybí. Základní tektonika Orlicko-kladského krystalinika je označována jako příkrovová, (Domečka a Opletal, 1977) považují vnitřní stavbu Orlicko-kladského krystalinika za izoklinální. To se týká jak sněžnické, tak stroňské skupiny. (Fajst, 1976) poukazuje domněnku orlického vrásnění s orlickou diskordancí. Celkově tedy Orlickokladské krystalinikum reprezentuje složitou klenbovitou strukturu vzniklou patrně v mladších hercynských tektogenních procesech.
















































































































Na relativně malém území Orlických hor se vyvinula pestrá škála půdních typů od kambizemí na spraších, přes luvizemě, pararenziny na slínech a opukách, až po různé subtypy kambizemí, rankerů, podzolů, pseudoglejů a glejů i nevyvinutých půd na horninách krystalinika, či permských sedimentech. V nejvyšších polohách pak podzoly, na lokalitách ovlivněných vodou značně zrašelinělé, a pomístně se vyvinuly i typické rašelinné půdy (organozemě). Celkově ovšem na třech čtvrtinách Orlických hor převažují kambizemě. Mezi často vyskytující se půdní typy na území Orlických jsou kambizemě, podzoly, fluvizemě, kryptopodzoly a půdní typy ovlivněné vodou.

13















































































































































Půdy s výrazným braunifikovaným či pelickým diagnostickým horizontem, vytvořeným v hlavním souvrství svahovin z přemístěných zvětralin pevných či zpevněných hornin či v analogickém souvrství jiných substrátů, se širokou škálou zrnitosti, vyluhování a acidifikace, s možností výskytu všech typů nadložního humusu a několika typů humózních horizontů.


































Půdy se stratigrafií O – Ah nebo Ap – Bv – IIC, s kambickým hnědým (braunifikovaným) horizontem, vyvinutým převážně v hlavním souvrství svahovin magmatických, metamorfických a zpevněných sedimentárních hornin, ale i jim odpovídajících souvrství, např. v nezpevněných lehčích až středně těžkých sedimentech. Půdy se vytvářejí hlavně ve svažitých podmínkách pahorkatin, vrchovin a hornatin, v menší míře (kypré substráty) v rovinatém reliéfu. Vznik těchto půd z tak pestrého spektra substrátů podmiňuje jejich velkou rozmanitost z hlediska trofismu, zrnitosti a skeletovitosti, při uplatnění více či méně výrazného profilového zvrstvení zrnitosti, skeletovitosti, jakož i chemických (biogenní prvky, stopové potencionálně rizikové prvky) a fyzikálních vlastností (ulehlost bazálního souvrství, ovlivňující latentní pohyb vody v krajině). V hlavním souvrství dochází obecně k posunu zrnitostního složení do střední kategorie v relaci k bazálnímu souvrství, k čemuž přispívá i jejich obohacení prachem. Půdy se vyskytují v širokém rozmezí klimatických a vegetačních podmínek, což určuje diference v akumulaci humusu a jeho kvalitě, ve vyluhování půdního profilu, zvětrávání, braunifikaci, v interakci s vlastnostmi substrátu. Původními společenstvy jsou listnaté lesy (dub, buk, jedle), u oligobazických i jedle a smrk.Podle specifických substrátových, klimatických a vegetačních podmínek nalézáme u kambizemí veškeré formy nadložního humusu. Obsah a kvalita humusu stoupá od nejlehčích k těžším půdám a půdám z eutrofních substrátů. Subtypy: modální, melanická, umbrická, andická, oglejená, fluvická, rankerová Variety: podzolovaná, slabě oglejená, eubazická, mesobazická














































Půdy se spodickými diagnostickými horizonty, buď kyprými neiluviálními, či iluviálními, v tomto případě ležícími pod vyběleným horizontem, silně nenasycené v celém sólu (VM níže 30%) a vysoce nasycené hliníkem, výrazná tendence k vytváření surového humusu.

14

































Půdy se stratigrafií O –Ah nebo Ap – Ep- Bhs – Bs – C s profilem výrazně diferencovaným na vybělený (albický) horizont Ep (někdy infiltrovaným humusem zbarven šedě) a iluviální humusosekvioxidický spodický horizont. Tento spodický horizont je charakterizován výplní intergranulárních pórů matrice z hrubozrnných částic amorfními černohnědými (svrchní část) a rezivými (spodní část) koloidy. Humusovou formou je převážně surový humus. Vytvářejí se ve dvou ekologicky odlišných oblastech na svahovinách přemístěných zvětralin hornin dávajících lehčí zvětraliny (žuly, pískovce apod.), a na píscích nižších poloh. Výskyt horských podzolů spadá do klimatických regionů B 9-10, Ko 8-9, Ku (7) 8.7 a výškového stupně 7-8, s frigickým teplotním a perudickým vodním režimem, nikdy neprosýchají. Podzoly jsou půdy s výrazně nenasyceným sorpčním komplexem (VM < 35 %). Obsah humusu je vysoký nejen v humusovém horizontu, ale i v Bhs (> 5 %). Subtypy: modální, oglejený, rankerový Varieta: umbrický, humózní, zrašeliněný













































Půdy se stratigrafií O –Ah nebo Ap – Bvs – C, se seskvioxidickým spodickým horizontem, který má rezivou – žlutorezivou barvu. Vyznačuje se nízkou objemovou hmotností a vysokou kyprostí v důsledku tvorby zaoblených mikroagregátů, vzniklých stmelením částic jílu a prachu uvolněným amorfním Feo. Humusovou formou je nejčastěji mor a přechody k moderu. Jsou to půdy silně kyselé (VM < 35 %) s tvorbou sekundárního chloritu v horizontu Bvs, vysoce nasycené Al s velmi výrazným uvolněním volných oxidů Fe a Al. Vytvářejí se v horských podmínkách v krycím a v hlavním souvrství přemístěných zvětralin lehčího zrnitostního složení, zčásti v píscích nižších poloh. Jejich areál rozšíření spadá do chladných a vlhkých oblastí klimatických regionů B9-10, Ko 8-9, Ku 7-8, v 7-8 výškovém stupni. Horské kryptopodzoly jsou charakterizovány perudickým vodním a frigidním teplotním režimem. Vznikly pod smíšenými porosty s převahou buku, smrku a jedle. Subtypy: modální, oglejený, glejový, rankerový Variety: mělce umbrický, mělce oglejený










































Půdy bez výrazných diagnostických horizontů (s výjimkou horizontů akumulace organických látek), s fluvickými diagnostickými znaky, vzniklými periodickým usazováním (alespoň v minulosti) sedimentů, jehož důsledkem je nepravidelné a nebo zvýšené (> 0,3 %) množství humusu do hloubky l m, někdy i zvrstvení půdního profilu.

15
































Půdy se stratigrafií O – Ah nebo Ap – M – C, charakterizované pouze fluvickými znaky (vrstevnatost, nepravidelné rozložení organických látek s obsahem > 0,5 % v celém profilu). Tvorba kambického horizontu je obtížně prokazatelná, v profilu lze nalézt i novotvary podobné argilanům, které vznikají při vsakování vody při záplavě. Půdy se vytvářejí v nivách řek a potoků z povodňových sedimentů. Subtypy: modální, stratifikovaná, kambická, oglejená, psefitická Variety: eubazická, mesobazická, slabě oglejená, slabě glejová









































Půdy s výrazným reduktomorfním diagnostickým glejovým horizontem v hloubce do 0,5 m v důsledku dlouhodobého provlhčení podzemní ale i povrchovou vodou ze svahových pramenišť při výskytu vrstvy s malou hydraulickou vodivostí při povrchu, při laterálním proudění i s hydroeluviálním horizontem. Relace mezi výskytem výrazně redukovaného glejového horizontu a horizontu s rourkovitými novotvary ev. přechodů ke kambickému horizontu svědčí o (historické) intenzitě a délce provlhčení, stejně jako hydrogenní akumulace humusu až k tvorbě rašelinného horizontu
























Půdy se stratigrafií Ot – At až T – Gro – Gr, charakterizované reduktomorfním glejovým diagnostickým horizontem a zrašeliněnými horizonty akumulace organických látek . Podle relace mocnosti a hloubky výskytu výrazně redukovaného horizontu Gr, glejových horizontů s oxidovanými partiemi a event. znaků hydroeluviování, dále pak podle vývoje hydrogenních až holorganických hydrogenních horizontů identifikujeme rozdíly ve vodním režimu, ke kterému vývoj půdy dospěl. Podle znaků tohoto vývoje rozeznáváme subtypy. Subtypy: modální, fluvický, hydroeluvialní, povrchový, kambický, akvický, nostický Variety: eubazický, mesobazický, zrašeliněný
















































Půdy s holorganickými, hlavně rašelinnými horizonty o mocnosti nad 0,5 m, nad pevnou skálou nad 0,1 m




































Půdy charakterizované holorganickým horizontem T o mocnosti > 0,5 m s výjimkou případů tvorby horizontu T nad pevnou skálou. Jsou dále klasifikovány podle převládající rozloženosti horizontu T. Subtypy: firická, mesická, saprická, humolitová, sulfidická, glejová

16

















































































































Orlické hory, byť nevelké svojí horizontální i vertikální mohutností, jsou velmi významné, jde-li o utváření vlastního počasí a podnebí v chodu meteorologických prvků. Svůj význam v utváření vlastního počasí a podnebí si získávají díky své orientaci, neboť leží téměř kolmo na převládající proudění vzduchových hmot a postup atmosférických front, jež jsou nositeli „vlastního" počasí.












( Coufal, Sedláček ,1977)



V oblasti Orlických hor je nejchladnějším měsícem leden, nejteplejším červenec. V nejvyšších částech pohoří, klesá v lednu průměrná teplota vzduchu pod -5 °C, v červenci vystupuje pouze ke 13 °C a v celoročním průměru se pohybuje kolem 4°C. V jednotlivých letech se nejvyšší, popřípadě nejnižší teploty mohou vyskytovat i v jiných měsících. Tento rozptyl teplot je vůbec mnohem patrnější v zimě než v létě. Přitom s nadmořskou výškou se absolutní velikost rozdílů stírá.Z teplotního hlediska jsou poměry na vrcholech vyrovnanější než v podhůří. Stejné rozdíly, které jsou patrné během roku, se projevují v průběhu teploty i během dne. V průměru vystupují v červenci nejvyšší denní teploty v podhůří na 22 až 23 °C, na horských vrcholech Orlických hor jen na 17 až 18 °C. V zimě, v lednu se průměrná denní maxima teploty vzduchu v podhůří pohybují jen málo pod bodem mrazu kolem -2 °C a stejných hodnot dosahují v nejvyšších partiích hor, a to díky četným inverzím. Nejnižší denní teploty klesají v podhůří během července průměrně na 12 °C, ve vrcholových oblastech zhruba na 9 až 10 °C. V lednu se nejnižší denní teploty pohybují v podhůří v průměru kolem -7 °C a na vrcholech kolem -10 °C. Letních dní, kdy maximální teplota je rovna 25 °C nebo je i vyšší, je v nejvyšších polohách Orlických hor průměrně 8 a v podhůří již 30. Počet ledových dní je na vrcholech kolem 80 a v podhůří jen 40 a konečně mrazových dní (minimální teplota vzduchu je nižší nebo rovna -0,1 °C) je v podhůří průměrně 130 a na vrcholech již 160. Nesporný je vliv teplot na vegetaci. Zatímco v nižších polohách nastupují v průměru mrazy až kolem 11. října, dostaví se ve vyšších partiích obvykle koncem září. Stejný rozdíl je i v datu ukončení výskytu mrazů. V podhůří se v průměru mrazy po 1. květnu již nevyskytují, na horách se s nimi můžeme setkat ještě kolem 15. května. 



















( Coufal, Sedláček ,1977)

Pohoří se staví proudění vzduchu do cesty jako překážka. Se zvětšující se nadmořskou výškou se zmenšuje též vliv tření o zemský povrch a vítr se proto s výškou stáčí. V Orlických horách se však nesetkáme s větrnými poměry blízkými poměrům ve volné atmosféře, protože zde chybějí izolované horské vrcholy o značné relativní výšce nad okolním terénem. Ze zpracovaných větrných růžic, pro oblast Orlických hor za období 1960-1968, je patrné, jak ovlivňuje na jednotlivých místech terén větrné poměry. Obecně

17

převládající západní proudění je na některých místech (například v Deštném) zcela potlačeno. Místo od místa se též podstatně mění počet dnů s bezvětřím.

Obr. 2: Převládající směry větru na meteorologických stanicích v oblasti Orlických hor období 1961—1964. (Počet případů s bezvětřím je uveden v kroužku.) V nižších polohách je nejvyšší rychlost větru obvykle v odpoledních hodinách, což je způsobeno rozvojem konvekce. Naproti tomu ráno se vítr obvykle uklidňuje vzhledem k celkové stabilizaci atmosféry, která vrcholí v hodinách kolem východu slunce. Na horách, v oblasti jejich vrcholových partií, je rychlost větru opačná, maximum se dostavuje v nočních hodinách, minimum rychlosti během dne. Tento optimální režim se může plně projevit jen ve dnech s anticyklonálním počasím, při přechodech frontálních systémů je setřen a rychlost i směr větru je plně podřízen barickému gradientu.


























( Coufal, Sedláček ,1977)

Víme, že srážkové úhrny sice s výškou stoupají, ale projevuje se na nich vliv expozice svahů a orientace horských a podhorských údolí. V závětrných polohách, o nichž jsme již hovořili, jsou úhrny srážek nižší než v odpovídající nadmořské výšce. Se stoupající nadmořskou výškou a vzrůstající rychlostí větru se dopouštíme při měření srážek též větších chyb. V dlouhodobém průměru se vyskytují v podhůří nejvyšší měsíční úhrny srážek v červenci. Směrem do hor se toto maximum pozvolna přesunuje na srpen, na řadě míst jsou v červenci a v srpnu úhrny srážek téměř totožné. Vydatné deště letního období vyvolává převládající západní proudění a též četné bouřkové lijáky. Druhotné

18

maximum, které nacházíme v Krušných horách a v Krkonoších v měsíci lednu, se zde již nevyskytuje. Je to proto, že Orlické hory jsou více vzdáleny od západoevropského typu ročního průměru srážek, typického právě svým zimním maximem, jenž ve střední Evropě doznívá právě ve vyšších polohách. Nejnižší srážky se v celém sledovaném komplexu vyskytují v březnu. Podle výsledků měření na vrcholových stanicích sousedících pohoří můžeme soudit, že ve vrcholových partiích Orlických hor napadne v červenci a v srpnu vždy kolem 130 mm srážek, v březnu průměrně jen kolem 90 mm srážek. Průměrný roční srážkový úhrn se pohybuje v těchto oblastech kolem 1300 mm. Tab. 1: Průběh průměrných ročních teplot a srážek Deštné v Orlických horách 1901 až 1951 1. 2. 3. t[ºC] -4,3 -3,3 0,0 R[mm] 90 78 74














4. 4,8 82






5. 6. 7. 8. 9. 10. 10,4 13,0 14,9 14,0 10,7 6,2 82 102 115 125 90 94


















































11. 0,9 88

12. rok -2,5 5,4 96 1116







20

140

15

120 100

10 

80

5



!

60



"



"



0

40 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

-5 -10

20 0













Obr. 3: Klimadiagram na lokalitě Deštné v Orlických horách
























( Coufal, Sedláček ,1977)

Sněžení se v oblasti Orlických hor vyskytuje ve významné výškové závislosti. Z dlouhodobých průměrů vyplývá, že v podhůří sněží průměrně 40 dní v roce a na horských vrcholech více než 80 dní. Průměrný počet dní se sněhovou pokrývkou v podhůří je 60 – 70 a ve vyšších polohách až nad 120.Průměrná výška sněhové pokrývky v podhůří je 30 – 40 cm. Na vrcholech průměrná výška sněhové pokrývky dosahuje 100 cm. Počet dní se sněhovou pokrývkou a výška sněhové pokrývky se výrazně mění v závislostech na expozicích terénu. 19











































( Coufal, Sedláček ,1977)

S přibývající nadmořskou výškou přibývá i oblačnosti, zvětšuje se i. počet zamračených dní. Těch je v podhůří průměrně 145 a na horách více než 160. Opačně se mění počet jasných dní. Zde není rozdíl tak markantní, v nižších polohách je jich průměrně 45 a na horách 35. Trvání slunečního svitu v podhůří je průměrně 1750 hodin ročně a na horách jen 1650 hodin. Během roku v souvislosti s kratší drahou slunce nad obzorem a velkou oblačností je nejkratší v zimě, i když zde je celková doba slunečního svitu na hřebenech vyšší než v podhůří. V těchto měsících (listopad, prosinec) svítí slunce průměrně jen 40 až 50 hodin. Naproti tomu nejdelší sluneční svit je pozorován počátkem léta (červen, červenec), kdy průměrně trvá kolem 210 až 230 hodin. Závěrem lze tedy shrnout, že smyslem klimatologických šetření je podat klasifikaci klimatu. Ta pochopitelně vychází z rozdílných principů, má-li být jejím výsledkem rozbor klimatu kontinentů nebo malých územních celků, jakým je například území ČR. . Podle klasifikace běžně u nás užívané patří vrcholové partie Orlických hor do chladné oblasti, okrsku mírně chladného. Vyšší části předhůří s nadmořskou výškou přes 600 m řadíme do mírně teplé oblasti, okrsku mírně teplého, velmi vlhkého, vrchovinového. Konečně nižší části podhůří jsou zařazeny rovněž do mírně teplé oblasti, okrsku mírně teplého, vlhkého s chladnou nebo studenou zimou, vrchovinového.

Orlické hory se nachází v oblasti dřívějších Sudet, většina obcí v okolí popisované lokality byla tvořena z 80 % německými obyvateli. Hlavní osídlování Orlických hor postupně probíhalo od 10. do 16. století s rozvojem kupeckých cest, těžbou dřeva pro Kutnohorské doly a místní sklářský a dřevařský průmysl (Láska, 1948). V souvislosti se stavbou opevnění z let 1936 – 1938 byla zdejší oblast protkána pěchotními sruby a okolí těchto objektů upravováno vykácenými pruhy lesa, úpravami terénu a zpřístupněním cestní sítí. Po druhé světové válce se situace rapidně změnila, němečtí lidé byli vystěhováni, oblast osiřela. Jen hrstka českých obyvatel se po válce do těchto míst přistěhovala. V dnešní době je oblast osídlena několika málo stálými obyvateli, většina lidí přicházejících do těchto míst jsou chataři a turisté. V zájmovém území se nacházejí obce Neratov a Hadinec a nejvyšším bodem je zde Anenský vrch. Obec Neratov ( Bärenwald ) vznikla v souvislosti se založením sklárny na potoce Neratovci koncem 15. století. V roce 1723 se zde vybudoval barokní chrám kostel Nanebevzetí panny Marie. Přes Neratov vedla v minulosti důležitá stezka do Kladska. Dnes je Neratov znám především jako poutní místo, lidé vyhledávají zdejší chrám, jehož střecha byla na konci druhé světové války zničena. Bohoslužby se konaly do letošního roku pod širým nebem. Nyní byla střecha pomocí sbírek opravena a její část nad oltářem je symbolicky zasklená.

20

Hadinec (Ottendorf) - bývalá horská osada (775m) v údolí potoka na jihovýchodním svahu Anenského vrchu, vzniklá kolonizací rokytnického panství v 17. století. Anenský vrch ( Ernestinenberg ) (993 m) s dalekými rozhledy v hlavním hřebenu Orlických hor při cestě Aloise Jiráska .Až do roku 1937 zde stávala kaple sv. Anny. Byla postavena v roce 1766 hajným Johanem Kastnerem z Horní Rokytnice. V současné době je přesunuta do obce Hadinec.

21

Cílem práce je zmapování geologického podloží, půdních typů a klimatických poměrů na zvolené lokalitě v Orlických horách. a následné porovnání zjištěných skutečností s mapovými a jinými podklady a prameny.

22

Většina mapových a textových podkladů a podkladů klimatických dat o zkoumaném území byla pořízena z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, výzkumné stanice Opočno , z Lesní správy Rychnov nad Kněžnou a Správy CHKO – Orlické hory.






































Mapy byly potřebné pro zahájení průzkumu zájmového území, vymezení hranic území a k samotnému průzkumu. - Geologická mapa 1: 25 000 - Pedologická mapa 1: 200 000 - Porostní mapa 1:10 000 (LS Rychnov nad Kněžnou) - Digitální mapy – ze serveru UHUL








































Ostatní podklady zahrnují knihy a články použité pro základní charakteristiky území a citace v jednotlivých kapitolách, jejíchž seznam je uveden v kapitole Použitá literatura. Dále byly použity datové údaje z LHP revíru Orlické Záhoří a výzkumných prací Výzkumné stanice pěstování lesa Opočno.



















































Pro tuto práci byly získány informace terénním šetřením. Průzkum terénu byl proveden výkopem půdních sond a zákopků ve vytipovaných sekcích, určených na základě rekognoskace terénu pochůzkou a mapového podkladu. Během průzkumu vznikla fotografická dokumentace. Další informace byly shromážděny z datových podkladů obdržených ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti, výzkumné stanici Opočno, z lesního hospodářského plánu Lesní správy Rychnov nad Kněžnou, pro revír Orlické Záhoří a materiálů správy CHKO Orlické hory. Dále následovala práce s literaturou a její rozbor přinesl další poznatky o širších územních vztazích a charakteristikách území. Porovnávání výsledků literárního rozboru s výsledky terénního šetření zpracovaných do polních pedologických záznamů, rezultovalo v konečné výsledky. Na základě získaných informací jak v terénu, tak v literatuře bylo možno blíže charakterizovat zájmové území z hlediska geologického, pedologického a klimatického. Samotný terénní průzkum byl prováděn ve dvou fázích v průběhu října 2006 – května 2007. V první fázi byla provedena terénní pochůzka vytipovaným územím, při které bylo provedeno porovnání geologických poměrů s geologickou mapou pomocí odebraných povrchových vzorků hornin. S využitím porostní mapy pro orientaci

23

v terénu a lesním porostu byly vytipovány pedologicko porostní sekce dle horninového podloží, předpokládaného půdního typu a lesního porostu. Ve druhé fázi terénního průzkumu byly v sekcích provedeny průzkumné půdní zákopky, vykopány půdní sondy a zhotoveny fytocenologické snímky. Zákopky byly situovány co nejblíže liniím změny geologického podloží.a upřesňovaly, zda geologické podloží uváděné v geologické mapě odpovídá skutečnosti. Vykopané půdní sondy, charakterizovaly jednotlivé druhy matečných hornin a na nich vytvořené půdní typy. Zhotovení fytocenologických snímků proběhlo na jaře roku 2007 v okolí půdních sond. Při terénním průzkumu byly použity běžné pracovní pedologické pomůcky.

Oblast: Vyhlášeno: Kategorie lesa: Katastrální území: Bývalý okres: Kraj: Celková výměra : Nadmořská výška: Hospodařící subjekt: Zvláštnosti:




























CHKO – Orlické hory

výnosem MK ČSR č.j. 16368/1969 Les hospodářský Bartošovice v Orlických horách obec Neratov

Rychnov nad Kněžnou Královéhradecký 225 ha 660 – 980 m. n. m. LČR – Lesní správa Rychnov nad Kněžnou Lesy v třetí zóně CHKO, lesy první generace























Hranice lokality v západní vrcholové části kopírují vrstevnice probíhající ,směrem sever – jih, tři sta metrů severovýchodně od kóty Anenského vrchu. Délka západní hranice je 900 m. Východní hranice je na jižním cípu ohraničena silnicí směr Bartošovice v Orl.Neratov – Orlické Záhoří a to výraznou zatáčkou silnice. Na svém severním cípu je ohraničena řekou Divokou Orlicí tvořící státní hranici s Polskem. Východní hranice je taktéž dlouhá 900 m. Severní a jižní hranice prochází svahem příčně na vrstevnice. Jejich délka je 2 500 metrů. Lokalita je dále rozčleněna na podrobné pedologicko – porostní sekce
























































































Viz mapové přílohy – mapa č. 1: mapa porostní Z důvodu prostorovější poznání zájmového území jsem si lokalitu rozčlenil na 5 sekcí a to z hlediska geologického podloží, výškové změny, reliéfu terénu, věkového a druhového složení dřevin a závislosti hydrologického režimu sekce. K popisů sekcí patří i fytocenologické snímky, prováděné ve čtverci 20 x 20 m kolem jednotlivých půdních sond. Viz příloha fytocenologické snímky

24



















(obr.4)

Nejvýše položená část zkoumané lokality ležící v nadmořské výšce 940 – 975 m, se nachází 400 metrů jihovýchodně od kóty Anenský vrch (993 m n.m.). V sekci jsou zastoupeny porostní skupiny 425B2; B13; B1. Porostní skupiny jsou tvořeny mlazinou přecházející do tyčkoviny v 3. zóně CHKO Orlické hory; Pásmo ohrožení imisemi: A; Lesní typ: 7K3; zastoupení lesních dřevin: SM – 90%, BR – 5%, JR – 5%

Obr. 4: lokalizace sekce č. 1















(obr.5)

Tato sekce leží, v nadmořské výšce 785 - 810 m severovýchodním směrem od kóty Anenského vrchu, částečně ještě na hlavním svahu Anenského vrchu a dále přechází do rovinatého terénu „pomístní náhorní plošiny.“ Porostní skupiny zastoupené v této sekci jsou 428A5; B5a, b; B2c, b, d. Porosty jsou tvořeny kmenovinou 1. generace lesa v 3. zóně CHKO Orlické hory. Pásmo ohrožení imisemi: C, Lesní typ: 6K7; zastoupení lesních dřevin: SM – 90%, KL – 5 %, JR – 3%, JIV – 2%; z větší části SM – monokultura. Přimíšení listnáčů se objevuje především na mezích a u cesty. Podrost je velmi chudý, omezen jen na několik málo druhů.

Obr. 5: lokalizace sekce č. 2

25











(obr.6) Tato část zájmového území leží ve výšce 750 m n.m. Sekce je zastoupena porostními skupinami 422B5;B1(dříve B13). Sekce leží 150 metrů severovýchodně od nápadné modřínové monokultury.Sekci tvoří Smíšená kmenovina 1. generace lesa v 3. zóně CHKO Orlické hory. Pásmo ohrožení imisemi: C; Lesní typ: 6S1; zastoupení dřevin: SM – 90%, BR – 5%, MD – 3%, BO – 2%. Podrost je zde velmi chudý.









Obr. 6: lokalizace sekce č. 3









(obr.7) Nadmořská výška sekce 700-710 m n.m. Sekce se nachází na louce z pomístním názvem Tokániště a je obklopena porostními skupinami 429B5b. Horská louka, mezi porosty první generace lesa. Na těchto lukách byly před skoro 60 lety vysázeny porosty, které vidíme v dnešní podobě, obklopující tuto louku. Na louce je v jihozápadní části políčko pro zvěř.







Obr. 7: lokalizace sekce č.

26











(obr.8) Pátá sekce leží v nadmořské výšce 660 – 690 m n.m. 100 metrů severozápadně od louky Tokaniště. Západní hranice lokality je jasně dána procházejícím elektrickým vedením. Porostní skupiny náležící do sekce jsou 422D5a; 422E6. Olšová kmenovina. V místech silné podmáčení půdy. ohrožení imisemi: C;Lesních typy: 6V9, 6L9, zastoupení dřevin: OL – 70%, 20%, OS – 5%, JIV – 5%. Tato sekce vykazuje největší vegetační potenciál z celého zájmového území. Nalezneme zde poměrně pestrou škálu bylinného podrostu.







Obr. 8: lokalizace sekce č. 5

27

Dle geologické mapy J. Opletala v měřítku 1:25 000, povrchových vzorků hornin a dle vykopaných půdních zákopků (jen ke zjištění mat. horniny) považuji za nejrozšířenější horniny ve vyšších partiích lokality středně až hrubě zrnitoplástevnaté dvojslídné ruly a v nižších partiích pak fylity až fylitické břidlice (zde geologická mapa udává svory stróňské série). Dále do lokality zasahuje pás usazených pískovcových sedimentů korycanské vrstvy a velmi úzký výběžek Lamproidních hornin. Matečné horniny odebírané z půdních zákopků situovaných dle geologické mapy v místech výskytu a na hranicích přechodů mezi horninami, odpovídaly této mapě ve většině případů. V oblasti potenciálně se vyskytujících svorů stroňské série byl odebraný vzorek matečné horniny a ten byl prokonzultován s vedoucím práce doc. Ing. Stanislavem Jelínkem, CSc., který usoudil, že tento vzorek spíše odpovídá fylitu až fylitické břidlici. Svory stróňské série byly v této oblasti popisovány při podrobných geologických průzkumech Orlických hor v 80. letech minulého století Domečkou a Opletalem a taktéž ve vrtaných geologických sondách na výzkumné lokalitě výzkumné stanice VÚLHM Opočno U Dvou louček (Šeda a kol. 2003). V popisu hornin vyskytujících se na mé lokalitě proto popisuji oba dva druhy hornin.



































































































Autoři (Domečka a Opletal, 1980) předpokládají, že ruly vznikly složitým, více etapovým polygenetickým pochodem metamorfně intruzívního charakteru. V souladu s řadou autorů, (Svoboda-Cha1oupský et al., 1961), (Mísař, 1963), (Svoboda et al., 1964), klademe vznik „ortorul" do orogeneze kadomské. Dělení ortorul v Orlicko-kladském krystaliniku dle (Domečky a Opletala, 1980) vymezeno na tři typy. Na drobně zrnito-šupinaté ruly, středně až hrubě zrnito-plástevné až plástevné ruly a na ruly hrubě okaté. Středně až hrubě zrnito-plástevné až plástevné ruly vyskytující se na mé lokalitě jsou většinou světle růžovošedé, v detailu na příčném lomu páskované. Slídy tvoří velké shluky na obvykle dobře vyvinutých nerovných foliačních plochách, v průřezu kolmém k foliaci vytvářejí přerušované drobné čočky až proužky. Krajní typ-plástevné ruly mají výraznou foliaci, často podmíněnou laminací. Proti drobně zrnitým rulám má tento typ zvětšené zrno, většinou jsou středně, někdy i hrubě zrnité. Místy se v nich vyskytují nehojné větší porfyroblasty živců. Na minerálním obsahu se podílejí křemen, plagioklas (albit) , K-živec, muskovit, biotit, akcesoricky granát, apatit, titanit, ortit, epidot, oxidy Fe. (Domečka, Opletal, 1980)

28














































Svory jsou drobně až středně zrnité horniny, tvořené převážně křemenem a slídami (živců, hlavně kyselých plagioklásů, je méně než 10 % ze světlých součástek), k nimž přistupují některé charakteristické minerály, tvořící většinou porfyroblasty: granát, staurolit a kyanit.. Většina svorů má velmi výraznou břidličnatost, podmíněnou dokonalým paralelním uspořádáním lupínků slíd a často i střídáním proužků a čoček převážně slídových a křemenných. Struktura je lepidogranoblastická ( Dudek, 1984) Domečka, Opletal, (1980) uvádějí , že zdejší svory stróňské série jsou biotiticko – muskovitické, vzácněji s chloritem, kde křemen tvoří další hlavní horninotvorný materiál., často v žilkách nebo zploštělých čočkách. Plagioklasy jsou vzácné, spíše vázané na okraji rulových poloh. Kolísavý je obsah gránátů, který může v hornině chybět, nebo naopak vytvářet až 15 mm velké porfyroblasty bez krystalového omezení s hojnými uzavřeninami křemene a slíd. Struktura horniny je granolepidoblastická až lepidoblastická, výrazně zbřidličnatělá.



























































Fylity se vyznačují velmi jemným zrnem, tence břidličnou odlučností a charakteristickým hedvábným leskem na plochách břidličnatosti, způsobené drobnými lupínky slíd. Zbarvení fylitů je nejčastěji šedé, zelenavě šedé nebo stříbřitě šedé. Vznik fylitů je charakteristický pro nízký stupeň regionální metamorfózy a to především metamorfózou jílovitých břidlic (Dudek, 1984) Minerální složení fylitů je křemen, sericit, chlorit, albit, často i biotit.Vzácně kalcit a grafitická substance. Slídy a chlorit jsou tak jemné, že se nedají většinou makroskopicky rozlišit. Struktura je lepidoblastická. Stavba je dokonale vrstevnatá. Střídají se vrstvičky křemene a slídy. Fylity jsou typickými horninami facie zelených břidlic. Plochy foliace pokrývá makroskopicky těžko rozeznatelný sericit a chlorit, čímž je podmíněn pro fylity typický hedvábný lesk. Slabý hedvábný lesk mají fylitické břidlice, horniny na přechodu mezi fylity a jílovými břidlicemi (O. Zeman, 1986). Na štípatelné ploše se zdá, že plátky jsou jen ze šupinek slídy. Proto se takové plochy pěkně třpytí a jsou jemně vrásčité. Lom příčný je jemně šupinato zrnitý a má čerstvý vzhled. Zrno fylitu je malé. (B. Petržílek, E. Kočárek, 1959)



















































































Korycanské vrstvy byly ukládány během rozvíjející se cenomanské mořské transgrese. Území s převážně písčitým vývojem korycanských vrstev představují relikty křídových hornin východně od Rokytnice v Orlických horách, Ostrova a Čiháku. Spodní část tvoří masivní bělošedé hrubozrnné křemenné pískovce s příměsí křemenných valounků o velikosti do 1 cm. Valouny jsou většinou málo opracované, velikosti až 2-3 cm jsou tvořeny křemenem, méně jsou zastoupeny úlomky ortorul do 5 cm. Hrubozrnné pískovce přecházejí do nadloží do bělošedých masivních silicifikovaných jemnozrnných pískovců s akcesorickým glaukonitem. Pískovce jsou velmi dobře vytříděné. Výše následují špatně vytříděné rozpadavé zelenošedé hrubozrnné jílovité pískovce glaukonitické, o mocnosti asi 5 m. Pískovce směrem

29

do nadloží zjemňují, takže nejvyšší část korycanských vrstev, mocnou 2 m, tvoří světle šedé silně silicifikované jílovitoprachovité jemnozrnné pískovce s přechodem do vápnito - jílovitých písčitých prachovců s menší příměsí suboválných zrn křemene. Mocnost korycanských vrstev je zde možno odhadnout na 10-20 m. V příkopu Divoké Orlice jsou korycanské vrstvy rozšířeny v jihovýchodní a střední části, v severní části jen lokálně nebo chybějí. Na povrch vycházejí mezi Novou Vsí a Neratovem a v úzké tektonické kře západně od Orlického Záhoří. Spodní část vrstevního sledu tvoří málo vytříděné, slabě silicifikované, silně jílovité, jemně až středně zrnité pískovce s příměsí glaukonitu, místy až glaukonitické.Výše následují si licifikované jílovité jemnozrnné pískovce, zčásti glaukonitické, relativně lépe vytříděné.



























































































































Lamprofyry jsou obvykle tmavé, velmi jemnozrnné s mikroporfyrickou strukturou. Vyrostlice tvoří hlavně tmavé minerály, a to biotit v minetách a amfibol. Hlavním minerálem základní tkáně horniny zůstává draselný živec a křemen, přičemž plagioklasy jako hominotvorný minerál obvykle scházejí. Tyto žilné horniny jsou v Orlických horách velmi hojné. Jejich výskytu na povrchu však brání malá odolnost proti větrání, takže je obvykle nenalézáme ani v úlomcích v eluviu. Tyto horniny známe proto především z umělých odkryvů. Olivinicko-pyroxenické minety uvádí PAUK (1957) z Neratova za zářezu silnice na Orlické Záhoří. Jsou to světle skvrnité tmavé horniny, kde olivín, biotit a pyroxen-diopsid převažují nad draselným živcem. Olivín je rozložen na agregát druhotných minerálů s rudními zrnky. K tomuto typu patří i červenohnědé minety s úplně rozloženým olivínem z odvalu v Černém dolu, kde lze také nalézt mnoho dosud nerozlišených lamprofyrů.

Hydrogeologicky patří zájmové území do hydrogeologického rajónu 642 Krystalinikum Orlických hor. Ten je charakterizován jako prostředí s nízkou až střední puklinovou propustností skalních hornin a proměnlivou průlomovou propustností kvarterního pláště. Hladina podzemní vody je ve vrcholových partiích povodí zpravidla volná, nacházející se v hloubce několika metrů pod povrchem terénu. Část srážkové vody však zasakuje do nižších poloh horninového masívu až do hloubek několika desítek metrů. Na příčných tektonických liniích či litologických hranicích, působících jako hydraulické bariéry, dochází k jejich opětnému vzdouvání a přelivu na terén formou přirozených pramenních vývěrů, nebo častěji plynulým příronem do vodotečí prostřednictvím kvarterních hlinito-kamenitých sedimentů (Šeda a kol. 2003).

30

Pedogeneze je výsledkem působení řady faktorů. Na půdním pokryvu i takto malého zájmového území je patrná rozdílnost přírodních podmínek. Nestejné klimatické, hydrologické, geologické, geomorfologické poměry byly příčinou, že některé půdní typy, vyskytující se na lokalitě, se v jednotlivých sekcích od sebe liší. Usuzuji, že na vývoji půd této lokality se nejvíce podílí horské klima, morfologie terénu a geologické podloží. Rozdílnost půdních typů v jednotlivých sekcích přisuzuji nejvíce morfologii terénu a hydrologickému režimu. Byť geologické poměry jednotlivých sekcí jsou rozdílné, nenesou na různorodosti půdních typů sekcí převelký vliv. Pedologické poměry jsem zjišťoval pomocí sítě půdních sond. Podrobně jsem půdní sondy diagnostikoval dle Klasifikačního systému půd ČR. A výsledky porovnal s pedologickou mapou (J. Němeček) 1 : 200 000. Na zkoumané lokalitě jsem určil půdní typy. Kryptopodzol rankerový, kambizem modální, podzol modální(slabě výrazný), fluvizem oglejenou a organozem mesickou.

Obr. 9: kryptopodzol rankerový, podzol, kambizem, fluvizem a organozem na lokalitě

31











































































Sekce č.1, 950 m n.m., severovýchodní expozice, svah 10°, půdotvorná hornina: rula, humusovou formou je mor, synuzie dřevin a podrostu viz. příloha fytocenologický snímek č.1. Vylišený půdní typ v sondě č. 1 kryptopodzol rankerový odpovídá přehledové pedologické mapě (Němeček, 2001) jen částečně. Pro toto konkréktní místo mapa udává půdní typ podzol typický a v sousedství podzol kambizemní. Tato neshoda je pravděpodobně zapříčiněná velkým měřítkem mapy, které nemůže podchytit takto podrobný detail. Z literárních pramenů je známo, že v lesním prostředí je značná nehomogenita a proměnlivost půdních typů na malém území (Pelíšek, 1973, Švihla, 2005). Fotografie viz. příloha fotodokumentace obr. 21: Sonda č. 1 































































































(Obr. 10)

Půdní typ se statigrafií O - Ah - Bvs - C, se seskvioxidickým spodickým horizontem, prokořenění: 75 cm

Obr. 10: kryptopodzol rankerový, rula, sekce č. 1 






































































– Anhydrogenní horizont nadložního humusu, složen z horizontu opadanky (L), horizontu drti (F) a horizontu měli (H), mocnost: 16 cm, barva: šedočerná , přechod k Ah horizontu je ostře ohraničený

– Humózní lesní horizont, silná skeletovitost (velké kusy skeletu), mocnost: 26 cm, barva: hnědošedá, přechod k Bsv horizontu je zřetelný 



– spodický horizont, kyprý, silná skeletovitost (velké kusy skeletu), mocnost: 22 cm, barva: okrová až rezivá, přechod k C horizontu je zřetelný zvlněný



– horizont vlastního půdotvorného substrátu, který poskytl materiál na vytvoření půdy, slabá skeletovitost (drobné částice skeletu), mocnost: 18 cm, barva: hnědá, přechod k IIC horizontu je pozvolný



32

– horizont půdotvorného substrátu, odlišný od horizontu C větším podílem skeletu (přechod k matečné hornině), mocnost: 11 cm, barva: světle hnědá 


























































Sekce č. 2, 810 m n.m., severovýchodní expozice, svah 10°, půdotvorná hornina: rula. Humusová forma, z důvodu lesa první generace, není ještě standardně vyvinuta. Tvorba humusové formy mor je nejpravděpodobnější. Synuzie dřevin a podrostu viz. příloha fytocenologický snímek č.2 Vylišený půdní typ v sondě č. 2 kambizem modální odpovídá přehledové pedologické mapě (Němeček, 2001) jen částečně. Pro toto konkréktní místo mapa udává půdní typ podzol kambizemní a v sousedství podzol typický. Fotografie viz. fotodokumentace obr. 22: Sonda č. 2 













































































(obr. 11)

Půda se stratigrafií O - Ah – Ah/Bv - Bv - IIC, s kambickým hnědým (braunifikovaným) horizontem. Prokořenění do 60 cm.

Obr. 11: kambizem modální, rula, sekce č. 2 


































































– Anhydrogenní horizont nadložního humusu, složen z horizontu opadanky (L), horizontu drti (F) a horizontu měli (H), mocnost: 5 cm, barva: šedá, přechod k Ah horizontu je pozvolný – Humózní lesní horizont, bez skeletu, mocnost: 10 cm, barva: hnědošedá, přechod k Ah/Bv horizontu je pozvolný 



– přechodový horizont, bez skeletu, mocnost: 6 cm, barva: šedohnědá, přechod k Bv horizontu je ostrý 








kambický horizont, příměsí skeletu, mocnost: 21 cm, barva: hnědá, přechod k IIC horizontu je pozvolný difůzní. 



33

– horizont půdotvorného substrátu, příměs skeletu , mocnost: 13 cm, barva: světle hnědá 


























































Sekce č. 2, 775 m n.m., severní expozice, svah 2°, půdotvorná hornina: fylit, humusovou formou je moder, , synuzie dřevin a podrostu viz. příloha fytocenologický snímek č.3 Vylišený půdní typ v sondě č. 3 podzol typický v podstatě odpovídá přehledové pedologické mapě (Němeček, 2001). Pro toto konkréktní místo mapa udává půdní typ podzol kambizemní. Fotografie viz. fotodokumentace obr. 23: Sonda č. 3 














































































(obr.12)

Půda se stratigrafií O -Ah - Ep – Bs – C, vybělený horizont slabě vyvinut, Bs horizont je jen narezivělý, prokořenění: 49cm

Obr. 12: podzol modální, fylit, sekce č. 2 






































































– Anhydrogenní horizont nadložního humusu, složen z horizontu opadanky (L), horizontu drti (F) a horizontu měli (H), mocnost: 11 cm, barva: černošedá, přechod k Ah horizontu je ostrý – Humózní lesní horizont, bez skeletu, mocnost: 10 cm, barva: světlešedá, přechod k Ep horizontu je zřetelný zvlněný 



– vybělený podzolový horizont, bez skeletu, mocnost: 16 cm, barva: šedobílá, přechod k Bs horizontu je zřetelný zvlněný

seskvioxidický, iluviální horizont s nízkým poměrem organických látek k Fe a Al Mocnost: 6 cm, barva: rezivohnědá, přechod k C horizontu je zřetelný zvlněný.



– horizont vlastního půdotvorného substrátu, který poskytl materiál na vytvoření půdy, slabá skeletovitost, mocnost: 15 cm, barva: hnědá



34


























































Sekce č. 3, 740 m n.m., východní expozice, svah 2°, půdotvorná hornina: usazený zpevněný pískovec. Humosová forma, z důvodu lesa první generace, není ještě standardně vyvinuta. Tvorba humusové formy mor je nejpravděpodobnější, synuzie dřevin a podrostu viz. příloha fytocenologický snímek č.4. Vylišený půdní typ v sondě č. 4 kambizem modální odpovídá částečně přehledové pedologické mapě (Němeček, 2001) Mapa udává půdní typ kambizem dystrická. Tato kambizem se pouhým vizuálním rozborem dá jen stěží rozpoznat. Chemický rozbor půdního typu je takřka nezbytný. Fotografie viz. fotodokumentace obr. 24: Sonda č. 4 











































































(obr. 13)

Půda se stratigrafií O - Ah - Bv - IIC, s kambickým hnědým (braunifikovaným) horizontem. Prokořenění 47 cm.

Obr. 13: kambizem modální, korycanské vrstvy, sekce č. 3 




































































– Anhydrogenní horizont nadložního humusu, složen z horizontu opadanky (L), horizontu drti (F) a horizontu měli (H), mocnost: 4 cm, barva: tmavě šedá , přechod k Ah horizontu je pozvolný 

– Humózní lesní horizont, bez skeletu, mocnost: 8 cm, barva: tmavě hnědá, přechod k Bv horizontu je ostrý.



kambický horizont, příměs skeletu, mocnost: 29 cm, barva: světle hnědá, přechod k IIC horizontu je pozvolný, 



– horizont půdotvorného substrátu, slabá skeletovitost, mocnost: 13 cm, barva: světle hnědá 

35


























































Sekce č. 4, 705 m n.m., severovýchodní expozice, svah 4°, půdotvorná hornina: fylit, humosovou formou je drnový mul (louka), synuzie dřevin a podrostu viz. příloha fytocenologický snímek č.5. Vylišený půdní typ v sondě č. 5 kambizem typická odpovídá přehledové pedologické mapě (Němeček, 2001) jen částečně. Fotografie viz. fotodokumentace obr. 25: Sonda č. 5 













































































(Obr. 14)

Půda se stratigrafií O - Ad – Bv – Bv/C - IIC, s kambickým hnědým (braunifikovaným) horizontem a přechodovým horizontem Bv/C. Přechody mezi horizonty jsou pozvolné. Prokořenění 68 cm.

Obr. 14: kambizem modální, fylit - fylitická břidlice, sekce č.4 




































































– Anhydrogenní horizont nadložního humusu, složen z horizontu opadanky (L), horizontu drti (F) a horizontu měli (H), mocnost: 6 cm, barva: šedá,

– Humózní drnový horizont, střední skeletovitost, mocnost: 12 cm, barva: šedohnědá





kambický horizont, příměs skeletu, mocnost: 21 cm, barva: světle hnědá



přechodový horizont, odlišný od horizontu Bv barvou a skeletem, mocnost: 19 cm, barva: tmavě hnědá, bez skeletu 








– horizont půdotvorného substrátu, příměs skeletu, mocnost: 29 cm, barva: šedohnědá 

36
































































Sekce č. 5, 690 m n.m., východní expozice, svah 4°, půdotvorná hornina: fylit, humusovou formou je mul, synuzie dřevin a podrostu viz. příloha fytocenologický snímek č.5. Fotografie viz. fotodokumentace obr. 26: Sonda č. 6 



































































































(Obr. 15)

Půda se stratigrafií O – Ah – M – C, charakterizované fluvickými znaky. Tvorba kambického horizontu je obtížně prokazatelná, v profilu lze nalézt i novotvary podobné argilanům, které vznikají při vsakování vody při záplavě. Půda vznikla ze středně těžkých substrátů.Prokořenění 52 cm. Vylišený půdní typ v sondě č. 6 fluvizem neodpovídá přehledové pedologické mapě (Němeček, 2001). Fluvizem není na mapě v těchto místech vůbec zakreslena. Zakreslena je v nivní zóně Divoké Orlice.

Obr. 15: Fluvizem povrchově oglejená, fylit – fylitická břidlice, sekce č.5 






































































– Anhydrogenní horizont nadložního humusu, složen z horizontu opadanky (L), horizontu drti (F) a horizontu měli (H), mocnost: 2 cm, barva: hnědošedá, přechod k Ah horizontu je pozvolný.

– Humózní lesní horizont, bez skeletu, mocnost: 22 cm, barva: tmavě hnědá, přechod k M1g horizontu je zřetelný zvlněný.





– půdní sediment jako půdotvorný substrát ovlivněný vodou (podpovrchové oglejení) příměs skeletu, mocnost: 9cm, barva: okrová, přechod k M2 horizontu je zřetelný zvlněný. 



– půdní sediment jako půdotvorný substrát, příměs skeletu, mocnost: 39 cm, barva: hnědá, přechod k Gr horizontu je pozvolný

37





oglejený horizont bez rezivých znaků, barva: modrošedá, příměs skeletu, mocnost:

9 cm



































































Sekce č. 5, 665 m n.m., východní expozice, svahová deprese, půdotvorná hornina: fylit, humusovou formou je hydromor, synuzie dřevin a podrostu viz. příloha fytocenologický snímek č.5. Vylišený půdní typ v sondě č. 7 organozem mesická neodpovídá přehledové pedologické mapě (Němeček, 2001). V těchto místech je na mapě vylišena kambizem dystrická. Mnou popisovaná organozem se rozkládá na velmi malém území a je způsobená lokální depresí terénu. Fotografie viz. fotodokumentace obr. 27: Sonda č. 7 





















































































(Obr. 16)

Půda se stratigrafií T1 – T2 – Gr, přechodná rašelina se střední rozložeností organických látek o mocnosti 63 cm., prokořenění: 60 cm

Obr. 16: organozem mesická, fylit – fylitická břidlice, sekce č.5 





































































horizont málo rozložené organické hmoty, viditelné kusy rostlinných zbytků barva: hnědošedá, bez skeletu, přechod k T2 horizontu je pozvolný 





horizont organické zeminy, ve větším stupni rozkladu, rostlinné zbytky nezřetelné, přechod k Gr horizontu je zřetelný 



glejový, reduktimorfní horizont, barva: modrošedá, bez rezivých novotvarů, příměs skeletu 



38

Orlické hory, byť nevelké svojí horizontální i vertikální mohutností, jsou velmi významné, jde li o utváření vlastního počasí ( krátkodobého režimu ) a podnebí (dlouhodobého režimu ) v chodu meteorologických prvků. Svůj význam v utváření vlastního počasí a podnebí si získávají díky své orientaci, neboť leží téměř kolmo na převládající proudění vzduchových hmot a postup atmosférických front, jež jsou nositeli „vlastního“ počasí. (L. Coufal, M. Sedláček, 1977)















































































Quittovi klimatické oblasti vycházejí z klimatologických dat období let 1901 – 1950 a 1926 – 1950. Z nich byla použita data průměrných teplot v lednu, dubnu, červenci a říjnu (t I – X), počtu letních (LetD), mrazových (MD) a ledových (LD) dní a počtu dní s teplotou alespoň 10°C (HVO). Srážkové charakteristiky zahrnují srážkový úhrn ve vegetačním (s VO) a zimním (s VZ) období, počet dnů se srážkami alespoň 1 mm (s 3 1 mm) a počet dnů se sněhovou pokrývkou. (sp). Z ostatních charakteristik byly použity počty dnů jasných (o < 0,2) a zatažených (o > 0,8). Území republiky bylo rozděleno na čtverce o straně 3000 m, ty pak byly digitalizovány. Ze souboru byly vytříděny čtverce se stejnými či podobnými hodnotami všech čtrnácti klimatických charakteristik, tyto seskupeny do větších jednotek, zařazených do tří hlavních oblastí: teplé, mírně teplé a chladné a v rámci jednotlivých oblastí jednotky. V teplé 5 (T1 nejchladnější nejvlhčí, T5 nejteplejší nejsušší), v mírně teplé 11 (MT1 nejchladnější nejvlhčí, MT11 nejteplejší nejsušší) a chladné 7 (CH1 nejstudenější, CH7 nejteplejší) jednotek. Z toho v ČR se nacházejí 2 jednotky teplé (T2 a T4), 8 mírně teplých (MT2, MT3, MT4, MT5, MT7, MT9, MT10 a MT11) a 3 chladné (CH4, CH6, CH7). Tab. 2: Klimatické charakteristiky podle Quitta (1975) pro oblast CH 6, CH 7 





Počet letních dnů Počet dnů s průměrnou teplotou 10°C a více Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Průměrná teplota v lednu [°C] Průměrná teplota v dubnu [°C] Průměrná teplota v červenci [°C] Průměrná teplota v říjnu [°C] Počet dnů se srážkami nad 1 mm Srážkový úhrn ve vegetačním období [mm] Srážkový úhrn v zimním období [mm] Počet dnů se sněhovou pokrývkou Počet dnů zamračených Počet dnů jasných

39

10 - 30 120 - 140 140 - 160 60 - 70 -4 - -5 14 - 15 2-4 5-6 140 - 160 600 - 700 400 - 500 120 - 140 150 - 160 40 - 50








10 - 30 120 - 140 140 - 160 50 - 60 -3 - -4 15 - 16 4-6 6-7 120 - 130 500 - 600 350 - 400 100 - 120 150 - 160 40 - 50

Obr. 17: Klimatické oblasti v Orlických horách

Vyhodnocovaná lokalita se nachází v klimatické oblasti CH 6 (vyšší partie) a CH 7 (nižší partie).

40








































































Údaje byly čerpány z výzkumných ploch VULHM Opočno, lokalita U Dvou louček, kde se započalo s měřením v hydrologickém roce 1991/1992 a stále pokračuje. Výzkumná lokalita se nachází v nadmořské výšce 850 m n. m., která je vzdálena od mé lokality cca 3 - 4 km. Tab. 3: Průběh průměrných ročních teplot a srážek na lokalitě U Dvou louček z let 1992 - 2005

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 rok

t[ºC]

R[mm]

-5,16 -3,91 -1,24 4,51 10,22 12,80 13,88 14,16 9,46 4,85 0,01 -4,68 4,575

124,76 145,72 107,69 56,48 81,80 103,97 148,82 83,30 122,21 102,12 102,07 140,87 1319,82































































20












160 140

15 120 10 100 5



80

!



"







60 0 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10 11 12

40

-5 20 -10

0 











Obr. 18: Klimadiagram lokality U Dvou louček z let 1992 - 2005

41

"





















































Tab. 4: Počet dnů se sněhovou pokrývkou (1991 – 2005) roky počet dnů 91/92 161 92/93 152 93/94 155 94/95 134 95/96 170 96/97 156 97/98 146 98/99 183 99/00 169 00/01 119 01/02 163 02/03 158 03/04 134 04/05 165 průměr 154,6



















































200 180 160 140 120 




100 80 60 40 20 0 91/92

93/94

95/96

97/98 

99/00 



01/02

03/04 prům ěr



Obr.19: Počet dnů se sněhovou pokrývkou (1991 – 2005)

42

Tab. 5: Maximální vrstva sněhu v centimetrech a milimetrech srážkových ( 1991 – 2005) roky 91/92 92/93 93/94 94/95 95/96 96/97 97/98 98/99 99/00 00/01 01/02 02/03 03/04 04/05 průměr

Max vrstva (mm) 305,1 307,2 265,7 190,08 303 137,6 65 352,4 466,6 170,2 436,3 229,7 352,2 665,8 301,42







Max vrstva (cm) 68,6 50,6 73 60,6 77,6 53,8 31,8 129,8 123 66,2 138,3 89,3 114,8 187,4 90,34





























700 600









500

Max vrstva (mm)

400

Max vrstva (cm)

300

Průměr (mm)

200

Průměr (cm)












Obr:20: Maximální vrstva sněhu ( 1991 – 2005)

43

průměr

04/05

03/04

02/03

01/02

99/00

98/99

97/98

96/97

95/96

94/95

93/94

92/93

91/92

0

00/01

100

Cílem této práce bylo zmapování geologického podloží, půdních typů a klimatických poměrů na zvolené lokalitě v Orlických horách a následné porovnání zjištěných skutečností s mapovými podklady. Zkoumané plochy se nacházejí v Orlických horách na katastrálním území Bartošovice v Orlických horách, obec Neratov, Královehradecký kraj. Geologická mapa udává výskyt hornin plástevnatých rul, svorů stroňské série, jílovitoprachovitých pískovců a lamproidních hornin. Po provedeném výzkumu a předložení vzorků hornin jsem konzultoval s vedoucím práce doc. Ing. Stanislavem Jelínkem, CSc. a dospěli jsme k závěru, že většinou horniny odpovídají geologické mapě, ale v místech , kde by se měl podle mapy vyskytovat svor, jsem objevil horninu fylit. V mnou provedeném pedologickém průzkumu byly nalezeny půdní typy: kryptopodzol rankerový, kambizem modální, podzol modální, fluvizem oglejená a organozem mesická. Ve srovnání s pedologickou mapou jsem objevil drobné odchylky, které jsou nejspíše zapříčiněny velkým měřítkem mapy, tudíž nemohly být půdní typy podrobně zachyceny. Zkoumaná lokalita dle klimatické mapy spadá do klimatických oblastí CH6, CH7, čemuž odpovídá i měření meteorologické stanice U Dvou louček. Lokalita odpovídá svými geologickými, pedologickými i klimatickými poměry bioregionu a přírodní lesní oblasti Orlické hory.

44

The aim of my work was to map geological subsoils, soil types and climate in the selected area in the Orlické mountains and to compare discovered facts to maps Examined areas are situated in the Orlické mountains and are registred in a district of Bartošovice, in Neratov, in Hradec Králové Region . Geological maps show the presence of these rocks:augen gneiss, schist, agrillaceous. sandstones and lamproid rocks. Having examined the area, I discussed samples of rocks with doc.Ing. Stanislav Juránek. We concluded that rocks corresponded to geological maps. However, I found a piece of phyllite where a schist was supposed to be. I found these soil types:Fluvisol, Cryptopodsol, Modal Cambisol, Modal Podsol and Histosol. In comparisom with the soil map, I found small differences. These differences could have been caused by a large map scale. That´s why soil types couldn´t have been noted in details. The examined area falls in climatical ares CH6, CH7, according to the climatical map and it was acknowledged by measurements of the weather station U dvou louček. This area corresponds by its geological and soil conditions and climate to the bioregion natural forestry area the Orlické mountains.

45

ASTAPENKO, P.D., KOPÁČEK J., (1987): Jaké bude počasí. Lidové nakladatelství, Praha, 303 s. BUČEK, A., LACINA, J.(1999): Geobiocenologie II. MZLU Brno, 249 s. CULEK, M. A KOL. (1995): Biogeografické členění reliéfu ČR. Enigma, Praha, 347s. DEYL, M., HÍSEK, K. (1973): Naše květiny I a II. Albatros, Praha, 698 s. DEMEK, J.A KOL. (1987): Hory a nížiny. Academia, Praha, 584s. DUDEK, A., MALKOVSKÝ, M., SUK, M. (1984): Atlas hornin. Akademia, Praha, 290s. HRUŠKA, B. -- JELÍNEK, S. (1998): Lesnická geologie. 1. vyd. Brno: MZLU,. 197 s. ISBN 80-7157-321-3. JANDÁK, J. (2003): Cvičení z půdoznalství. 1. vyd. Brno: MZLU,. 92 s. ISBN 807157-733-2. KACÁLEK, D. (2004) O přirozených lesích Orlických hor. In: Panorama. Z přírody, historie a současnosti Orlických hor a podhůří. Sv. 12. Dobré, Eva Kučerová, SEN, s. 35 – KLIMO, E. (200) lesnická pedologie. 2. vyd. Brno: MZLU,. 259 s. ISBN 80-7157-0079 KUBÁT, K., ED. (2002): Klíč ke květeně České republiky. Academia,Praha, 927 s. LÁSKA, J. (1948) První kniha léta Páně o panské historii na Skuhrově, Solnici a Kvasinách. Vamberk,. 272 s. MÍSAŘ, Z. A KOL. (1983): Geologie ČSSR 1. Státní pedagogické nakladatelství Praha, 325s. NĚMEČEK, J. A KOL. (2001): Pedologická mapa 1:200 000 ČZU Praha spolu s VÚMOP Praha, Praha, 78 s. OPLETAL, J. (1952):Geologická mapa 1:25 000 OPLETAL, M. (1987): Geologie Orlických hor. Ústřední ústav geologický, Praha PETRŽÍLEK, B., KOČÁREK, E. (1959): Základy geologie. Práce, Praha, 557s. PLÍVA, K., ŽLÁBEK, I. (1986): Přírodní lesní oblasti ČSR. Státní nakladatelství, Praha, 314s. QUITT, E. (1975): Klimatické oblasti ČSR. Geologický ústav ČSAV, Brno, mapa 1: 500 000 ROČEK, Z. (1977): Příroda Orlických hor a Podorlicka. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 658s. SKÁCEL, J. (1981): Geologie krystalinických sérií v okolí města Jeseníku. Acta Univ. Palac. Olomoucensis, 70, Ge – Ge XX, Olomouc, 126s. ŠAJGALÍK, J. A KOL. (1986): Geológia. ALFA, SNTL, Bratislava, 563s. ŠEDA,S. A KOL. (2003): Hydrogeologický průzkum na lokalitě Říčky v Orlických horách – U Dvou louček závěrečná zpráva. OHGS s.r.o., Ústí nad Orlicí, ŠVIHLA, V. – ČERNOHOUS, V. – KULHAVÝ, Z. – ŠACH, F. (4/2005) Příspěvek k hydrologické analýze povodí U Dvou louček v Orlických horách. Soil and Water. Scientific Studies.. Praha, Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy Praha 2005, s. 95 – 105.

46

VAVŘÍČEK, D. -- NĚMEČEK, J. -- NOVÁK, P. -- MACKŮ, J. -- VOKOUN, J. Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. Praha: ČZU Praha, VÚMOP Praha, 2001. 78 s. ISBN 80-238-8061-6. 23

Typologická mapa [online] citováno 8. května 2007. Dostupné na ÚHUL Brandýs nad Labem – Mapový server: http://212.158.143.149/index.php Porostní mapa [online] citováno 8. května 2007. Dostupné na ÚHUL Brandýs nad Labem – Mapový server: http://212.158.143.149/index.php

47

Tab. 1: Průběh průměrných ročních teplot a srážek Deštné v Orlických horách Tab. 2: Klimatické charakteristiky podle Quitta (1975) pro oblast CH 6, CH 7 Tab. 3: Průběh průměrných ročních teplot a srážek na lokalitě U Dvou louček Tab. 4: Počet dnů se sněhovou pokrývkou (1991 – 2005) Tab. 5: Maximální vrstva sněhu ( 1991 – 2005) Obr. 3: Klimadiagram na lokalitě Deštné v Orlických horách Obr. 18: Klimadiagram lokality U Dvou louček Obr. 19: Počet dnů se sněhovou pokrývkou (1991 – 2005) Obr:20: Maximální vrstva sněhu ( 1991 – 2005) Obr. 1: Lokalizace území Obr. 2: Převládající směry větru na meteorologických stanicích v oblasti Orlických hor období 1961—1964. (Počet případů s bezvětřím je uveden v kroužku.) Obr. 4: lokalizace sekce č. 1 Obr. 5: lokalizace sekce č. 2 Obr. 6: lokalizace sekce č. 3 Obr. 7: lokalizace sekce č. 4 Obr. 8: lokalizace sekce č. 5 Obr. 9: kryptopodzol rankerová, podzol, kambizem, fluvizem a organozem na lokalitě Obr. 10: kryptopodzol rankerový, rula, sekce č. 1 Obr 11: kambizem dystrická, rula, sekce č. 2 Obr. 12: podzol modální, fylit , sekce č. 2 Obr. 13: kambizem, korycanské vrstvy, sekce č. 3 Obr. 14: kambizem modální, fylit - fylitická břidlice, sekce č.4 Obr. 15: Fluvizem modální, fylit - fylitická břidlice, sekce č.5 Obr. 16: Organozem mesická, fylit – fylitická břidlice, sekce č. 5 Obr. 17: Klimatické oblasti v Orlických horách Obr. 21: Sonda č. 1 Obr. 22: Sonda č. 2 Obr. 23: Sonda č. 3 Obr. 24: Sonda č. 4 Obr. 25: Sonda č. 5 Obr. 26: Sonda č. 6 Obr. 27: Sonda č. 7 Obr: 28: Meteorologická stanice Mapa č. 1: Mapa porostní Mapa č. 2: Mapa geologická Mapa č. 3: Mapa pedologická Mapa č. 4: Mapa typologická 48