Geologická a geobiocenologická charakteristika lomu Rudice- Seč

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta

Geologická a geobiocenologická charakteristika lomu Rudice- Seč Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Jindřich Kynický, Ph.D.

Michaela Řiháková

Brno 2010

Ráda bych poděkovala především svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Jindřichu Kynickému, Ph.D., který mě na toto téma přivedl, dával mi důležité rady a pomáhal mi s tvorbou práce. Dále Mgr. Daně Richterové a Ing. Haně Káňově, kterým vděčím za poskytnutí velkého množství literatury a Ing. Tomáši Kouteckému za pomoc při určování rostlin pro geobiocenologickou typizaci. V neposlední řadě také rodině, přátelům a hlavně spolužákům, kteří mi dodávali psychickou podporu a optimismus při zpracovávání práce.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Geologická a geobiocenologická charakteristika lomu Rudice- Seč zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora Mendelovy univerzity v Brně o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.

V Brně, dne 3.5.2010

Michaela Řiháková

Abstract The geological and geobiocenological characterization of Rudice and its surroundings is main topic of this bachelor. Rudice is situated at north from Brno near Blansko. In thesis is described geological history of territory Brno and it´s surroundings, genesis unique laminar of Rudice and interesting salicals concretion, geods, which are founded not only on Rudice platform. The Beds of Rudice was formed in the Cretaceous Period, when dominate tropical lateritic weathering and sedimentary processions. The Beds of Rudice consist of gravel, multicolor quartz sand, caolinic clay, cherts, quartz rubbles, ferrous concrecions etc. We suppose geobiocenological typization from own field surveys and botany inventory from 1980.

Keywords Moravian Karst, Rudice, the Beds of Rudice, geods, quarry Seč, primary succession, geobiocenological typization.

Abstrakt Tématem této práce je geologická a geobiocenologická charakteristika širšího okolí obce Rudice, nacházející se severně od Brna, nedaleko Blanska. V práci je popsána geologická minulost Brněnska a okolí ve vztahu ke studované lokalitě, vznik unikátních rudických vrstev, které jsou odkryty v lomu Seč a zajímavých křemenných konkrecí, geod objevujících se nejen na Rudické plošině. Vrstvy na kterých leží obec Rudice a okolí vznikly v období křídy, kdy docházelo k tropickému zvětrávání a následným sedimentárním procesům. Na stavbě rudických vrstev se podílí šterky, barevné křemenné písky, kaolinické jíly, rohovce, křemenné úlomky, rudonosné tmelené konkrece a další. Při zpracovávání nebyla opomenuta geobiocenologická typizace, která vychází z vlastních terénních výzkumů a floristických soupisů z roku 1980.

Klíčová slova Moravský kras, Rudice, Rudické vrstvy, geody, lom Seč, primární sukcese, geobiocenologická typizace.

Obsah

5

Obsah 1

Úvod a cíl práce

7

2

Geomorfologická charakteristika

8

3

2.1

Geomorfologie širšího okolí Brna ...................................................................... 8

2.2

Geomorfologie Moravského krasu ..................................................................... 8

Geologická charakteristika

10

3.1

Geologie širšího okolí Brna.............................................................................. 10

3.2

Geologie Moravského krasu ............................................................................. 11

3.2.1

Jurské sedimenty ...................................................................................... 13

3.2.2

Rudické vrstvy ......................................................................................... 14

3.2.3

Geody ....................................................................................................... 16

4

Pedologická charakteristika

20

5

Klimatická charakteristika

21

6

Hydrologická charakteristika

22

6.1

Hydrologie Moravského krasu ......................................................................... 22

6.1.1 7

8

9

Hydrologie obce Rudice........................................................................... 23

Fytocenologická charakteristika

24

7.1

Fytocenologická charakteristika širšího okolí Brna ......................................... 24

7.2

Fytocenologická charakteristika Moravského krasu ........................................ 24

Fauna

27

8.1

Fauna širšího okolí Brna................................................................................... 27

8.2

Fauna Moravského krasu.................................................................................. 27

8.3

Fauna lomu Seč a širšího okolí Rudice ............................................................ 28

Obec Rudice 9.1

29

Základní údaje o Rudici.................................................................................... 29

Obsah 10

6

Historie těžby a dobývání nerostných surovin

30

10.1 Historické využívání nerostných surovin v širším okolí obce Rudice ............. 30 10.2 Dobývání nerostných surovin v širším okolí obce Rudice ............................... 31 10.3 Lom Seč a jeho obecná charakteristika ............................................................ 31 10.4 Současný stav lomu a vlastní studium.............................................................. 32 10.4.1

Možnosti předběžného vyhodnocení na vybraných lomových plochách

s odlišnou expozicí a výskytem odlišných horninových substrátů ......................... 32 10.4.2

Svahy lomu Seč........................................................................................ 33

10.4.3

Dno lomu Seč........................................................................................... 34

10.4.4

Primární sukcese a ovlivnění druhové skladby v lomu Seč..................... 35

10.4.5

Geobiocenologická charakteristika .......................................................... 36

11

Závěr

41

12

Summary

43

13

Literatura

44

14

Přílohy

Chyba! Záložka není definována.

1 Úvod a cíl práce Bakalářská práce na téma „Geologická a geobiocenologická charakteristika lomu Rudice- Seč“ mi byla zadána na Ústavu geologie a pedologie, Fakulty lesnické a dřevařské Mendelovy univerzity v Brně v únoru 2009 a je prací rešeršní, která shrnuje poznatky z několika vědních oborů. Cílem této práce je zpracování dostupných literárních podkladů, potřebných pro budoucí diplomovou práci, která bude zaměřena na detailní geologickou a geobiocenologickou charakteristikou lomu Seč v Rudici, jako důležité a jedinečné součásti CHKO Moravský kras. V předkládané bakalářské práci jsou popsány širší územní vztahy Brna a blízkého okolí, ke kterým se oblast váže, s důrazem na Moravský kras a obec Rudici, včetně historického významu lokality. Velkou pozornost věnuji geologické charakteristice Moravského krasu a zejména Rudických vrstev, které jsou jedinečnou ukázkou přeplavených sedimentů jurské a spodnokřídové éry nejen ve středoevropském kontextu a jsou nejlépe poodkryty právě ve zmiňovaném lomu. Dílčí část práce se věnuje nálezům rudických geod, které jsou unikátní v celosvětovém měřítku a vzbuzují velký zájem nejen odborné veřejnosti. Dalším bodem práce je rozpracování geobiocenologické charakteristiky, jejímž výsledkem bude geobiocenologická typizace lomu Seč, ve kterém se v současnosti objevují první projevy primární sukcese.


8

2 Geomorfologická charakteristika 2.1 Geomorfologie širšího okolí Brna Z hlediska geomorfologického členění je Česká republika rozmanitým územím, jež členíme na čtyři hlavní provincie. K největší z nich České vysočině, zasahující i do okolních států, řadíme území širšího okolí Brna. Dle regionálního členění ČR spadá širší okolí Brna do Hercynského systému a Českomoravské subprovincie. Okolí Brna je jak z hlediska geomorfologie, tak z hlediska geologie rozděleno na dva protichůdné celky- Českou Vysočinu a Západní Karpaty (Hrádek, 1990). Hlavními znaky Vysočiny jsou členitý povrch a vysoká hustota lesnatosti. Povrch charakterizují rozrušená údolí řeky Svratky, Svitavy, Jihlavy a Bobravy (Hrádek, 1990). Dyjskosvratecký úval má tvář ploché, bezlesé oblasti obhospodařované člověkem po tisíce let jeho vývoje. Řada vědců uvažuje o vlivu lidské činnosti, která vyústila v umělé bezlesí, dnes mluvíme o takovém typu krajiny jako o tzv. harmonicky-kulturní krajině.

Brněnská vrchovina se dělí dále na Bobravskou vrchovinu, Drahanskou vrchovinu a Boskovickou brázdu, zájmová lokalita Rudice patří spolu s Moravským krasem do vrchoviny Drahanské, která bude blíže specifikována.

2.2 Geomorfologie Moravského krasu Moravský kras patří k jednotce Drahanská vrchovina, jejíž reliéf tvoří převážně zarovnaný povrche, který je pouze místy narušen hlubokými zářezy řek, kaňonů, či jiných útvarů po krasové činnosti. Na severu Moravského krasu jsou tyto deprese představovány krasovými kaňony. Z nekrasového okolí Drahanské vrchoviny sem protékají alochtonní toky, které se na jeho okraji propadají a pomáhají s tvorbou jeskynního systémuRudické propadání. Mezi další drobné významné tvary patří škrapové pole, jeskyně, závrty, propasti, vývěry, údolí a terasy (Pošmourný, 2005).


9

Reliéf má charakter ploché vrchoviny s nadm. výškami 150– 200 m. Nejnižším bodem je údolí Říčky u Muchovy boudy (265 m), nejvyšší na západ od Šošůvky (590 m). Typická výška oblasti je 300– 530 m. n . m. , mimo kaňony 400– 530 m. n. m. Celkový krajinný ráz Moravského krasu se jeví jako přírodní ráz s vysokou lesnatostí povrchu, Němec (2005) připisuje až polovinu rozlohy krasu lesům, tedy až cca 46 km2. Moravský kras autoři nejčastěji popisují jako oblast vyznačující se úzkým, ale velmi protáhlým tvarem.


10

3 Geologická charakteristika 3.1 Geologie širšího okolí Brna Z geologického hlediska je oblast Brna a okolí jedinečnou ukázkou rozmanitosti, protože leží na styku dvou protikladných celků- Brněnské vrchoviny a Dyjskosvrateckého úvalu. Hranice těchto celků probíhá mezi Dolními Kounicemi a Vyškovem (Hrádek, 1990; Hudec et al., 1995). Na území Brna objevujeme rozmanité geologické podkladysedimenty řek čtvrtohorního stáří i horniny starší než 1 mld. let. Stáří bítýšské ortoruly uvádí Novák (2000) na 600-800 milionů let. Brněnský masiv je součástí horninového celku nazývaného Český masiv. Tato velmi stará jednotka pochází z největší části z období spodnopaleozoika a tvoří ji vyvřeliny, krystalické břidlice a různě staré sedimenty (Hrádek, 1990). Brněnská vrchovina je složena z hlubinných vyvřelin granodioritů, dioritů a gabra, hornin kyselých, ale bohatých na živiny. Dyjskosvratecký úval je součástí soustavy vněkarpatských sníženin. Geologickým podložím úvalu jsou sprašové hlíny, které daly za vznik úrodným a živinově bohatým půdám. Územím moravských úvalů protékají velké řeky, Svratka a Dyje, které přináší nánosy materiálu, jemné usazeniny, množství živin a tvoří rozsáhlé nivy.

Na území Brněnska objevujeme několik významných geologicky odlišitelných jednotek (Hrádek, 1990). Na západě se nachází horniny moldanubika, moravika a svrateckého krystalinika. Tyto horniny prodělaly v minulosti několikanásobné procesy přeměn a geologických zlomů a dnes je reprezentují amfibolity, ortoruly, pararuly a hadce. Nejstarší z nich jsou horniny moldanubika, jejichž typickou ukázkou jsou gfolské ruly, moravikum představuje svratecká klenba s načervenalými žulami a devonskými slepenci, pro krystalinikum jsou typické migmatity a svory (Hrádek, 1990). Moravikum a brněnský masiv od sebe dělí boskovická brázda, tektonický příkop vznikající z jezerního prostředí postupnými nánosy řek, je vyplněn různobarevnými


11

permokarbonskými pískovci, jílovci, slínovci a sloji černého uhlí, v celkových vrstvách nepřesahujících 2 300m (Hrádek, 1990). Boskovická brázda má dvě části, které od sebe dělí Žernovnická hrásť, severní označovaná jako Malá Haná, jižní je Oslavanskou brázdou. Na boskovickou brázdu plynule navazuje starohorní brněnský masiv se svými načervenalými vyvřelinami granodioritu. Brněnský masiv není jednotný, místy se objevují nazelenalé diabasy, šedé diority, červené devonské slepence (Žlutý kopec, Babí lom), jurské vápence (Stránská skála, Nová hora) a jeho celistvost porušují tři zlomy, kterými jsou řečkovický prolom- třetihorní sedimenty moře, blanenský prolom- svchnokřídové, třetihorní, mořské i sladkovodní sedimenty, prolom valchovský- svchnokřídové vrstvy. Na severu Brna navazuje na brněnský masiv Moravský kras, jenž bude specifikován později. Karpatská část okolí Brna je ukázkou třetihorních mořských sedimentů, jílů a písků, které vyplňují předhlubně, objevuje se i velké množství čtvrtohorních usazenin, větrem navátých spraší, a říčních teras- tuřanská, syrovicko-iváňská.

Nejbližší okolí města Brna je dle Hrádka (1990) tvořeno jemnozrnnými nánosy říčních niv, sprašemi, říčními terasami, diabasy, diority a gabry, žulami a granodiority a vápenci.

3.2 Geologie Moravského krasu Moravský kras leží ve středu Drahanské vrchoviny a jeho stáří je datováno do středního devonu, cca 355 mil. let. Jedná se o nejlépe zachovanou krasovou oblast v České republice, tzv. holokarst, tedy kras úplný, jehož vznik byl zapříčiněn postupnou regresí tehdejšího moře a přítomnosti řady organismů (Kukal, 2005).

Geologický vývoj krasu začal před miliony let, kdy vznikaly dnes nejhlubší vrstvy vyvřelin. Během prvohor v karbonu a permu (kulmu) sedimentovaly první usazeniny. Tyto kulmské sedimenty nacházíme dnes v podobě drob, slepenců a vápenců (Husák et al., 1995).


12

Miller et al. (2000) datuje počátek vývoje krasu do období devonu, kdy vznikají první deprese, např. Babí lom a do těchto míst v podmínkách aridního klimatu jsou díky intenzivním procesům eroze přinášeny nánosy materiálu karbonátových hornin. První mořské sedimenty jsou ukládány na zvětralý povrch brněnského masivu v době před 370 miliony let, tyto usazeniny počaly z těl korálů a stromatopor první vápence. Během středního devonu sedimentují josefovské a lažánecké vápence, v období svrchního devonu vápence vilémovické, křtinské vápence se ukládají během spodního karbonu (Balák, 2002). Na tváři krasu zanechala četné zlomy a propady variská horotvorná činnost i další procesy probíhající na území Moravského krasu, jako neustálé poklesy a zdvihy území, střídající se přítomnost moře, nejdéle v období jury a křídy, odnos a sedimentace usazenin. Všechny tyto procesy nám umožňuje detailně rozpoznat fakt, že v krasu nejsou přítomny větší toky, které by povrch rozrušily, pozměnily, popř. překryly vrstvou usazenin (Jantiová et al., 1995). Procesy destruktivního a zároveň tvořivého charakteru probíhaly např. ve svrchní juře, kdy se na našem území vyskytovalo moře, velké poklesy zasáhly kras během třetihor, paleogénu i neogénu, kdy se prohlubují koryta řek i údolí, vzniká říční síť, jeskynní systémy (Merta, 2002). Ve čtvrtohorách zasáhly do vývoje doby ledové a meziledové, které výrazně ovlivnily zvětrávání i sedimentaci v krajině, v neposlední řadě byl zaznamenán příchod člověka, jenž se stal nedílnou součástí všech přírodních procesů. Kalvoda et al. (1998) popisují platformní vývoj Moravského krasu následovně: bazální klastika, macošské souvrství- střídající se lažánecké a josefovské vápence, líšeňské souvrství, popř. další vrstvy břidlic a flyše. Podloží Moravského krasu je v drtivé většině zastoupeno devonskými vápenci. Pouze na některých lokalitách sem zasahují z brněnského masivu granodiority nebo jsou devonské vápence reprezentovány v podobě slepenců a jílovců (Culek, 1996).

Pošmourný et al. (2005) dělí Moravský kras na 3 části. Na severu se rozprostírá Suchdolská plošina, ve středu leží Rudická plošina a na jihu plošina Ochozská.

Geologická charakteristika 3.2.1

13

Jurské sedimenty

Na území Českého masivu se jurské sedimenty uchovaly pouze v drobných reliktech, tzv. denudační zbytky stáří středno až svrchnojurského. Jedním z nich je lokalita jurských sedimentů v S Čechách u České Lípy, nejreprezentativnější v Moravském krasu mezi obcemi Olomoučany a Rudice v CHKO Moravský kras. Sedimenty jurské éry jsou reprezentovány písky, jílovci, slepenci různě tmelenými, vápenci, rohovci atd. Kombinací těchto složek vznikly vrstvy v průměru nepřesahující 100 m, výjimku tvoří až 3 km hluboké usazeniny v okolí Lednice a Pavlovských vrchů. Vznik jurských sedimentů byl podmíněn zbroušeným povrchem Českého masivu, díky němuž došlo ke snadnému rozlití tehdejšího mělkého moře, které dokonce již dle Koutka (1927) dosahovalo do výšky 100-150 m, odhad této výšky vznikl kombinací sedimentárně petrografické metody- rozborem zrna a přítomností živočišných a rostlinných zbytků, především houbových jehlic. Na počátku druhohor v triasu bylo naše území erodovanou souší. Moře k nám proniklo v průběhu jury díky tektonické proláklině a nížinnému povrchu Moravy. Jurské moře tvořilo na našem území úzký průliv spojující moře karpatské přes Moravu, Jizerské hory a Krkonoše s mořem německým (Dvořák, 1960). V minulosti byly jurské sedimenty přítomny hojněji, konkrétně v souvislé vrstvě od Drahanské vrchoviny po hranici s Rakouskem. Dnešní stav je zapříčiněn čtvrtohorní erozí. V době pleistocénu intenzivně dochází ke splavování jurského materiálu a tvoří se nová druhotně vzniklá naleziště. Proto se např. jurské geody nacházely hojně ve všech částech Brna i dalekého okolí směrem k nádrží Nové Mlýny a Lednici (Kruťa, 1959). V dnešní době jsou typickou ukázkou jurských sedimentů Brněnska a blízkého okolí Hády, Stránská skála, Nová hora, Švédské šance a Olomoučany. JV od Brna se do Rakouska táhne rozsáhlý pás pískovců, např. Hrušovany. Relikt jury u Olomoučan, o mocnosti 50 m na ploše 2,5 km2 , je denudačním zbytkem uvíznutý v Blanenském prolomu. V tomto útvaru se střídají vrstvy různobarevných vápenců, deskovitých později křemitých, vápence s rohovci a dolomitické vápence. Přítomné geody se nacházejí roztroušeny ve vápencích křemitých i v nejvyšších částech jemnozrnných dolomitických vápenců (Richterová, 2000). Olomučanská jura nám de-


14

klaruje bohatost života ve vodách jurské éry, kdy se moře hemžilo ježovkami, amonity, ramenonožci a dalšími organismy, které dnes nacházíme navždy uvězněné ve vápencích (Slezák, 2000).

3.2.2

Rudické vrstvy

Obec Rudice leží ve středu Moravského krasu na starých pokryvech zvětralin jurského a křídového stáří, jež vyplňují krasové deprese. Rudické spodnokřídové vrstvy, které jsou představovány křemennými až jílovitými písky, barevnými jíly přecházejícími od bílé, žluté, červené až fialové barvy (viz obr. 9), hlínami a rohovci. Tyto vrstvy jsou produktem činnosti mořských a později sladkovodních záplav (Slezák, 2000) a jejich stáří se pohybuje okolo 40 mil. let. Rudické deprese představují mohutné geologické varhany, vznikající rozpouštěním vápenců a následným vyplněním pokryvných útvarů, nejčastěji pískem nebo jílem. Zimák et al. (1997) hodnotí podloží těchto vrstev jako nejstarší projev krasovění na jednotce Českého masivu. Tyto vrstvy představují přeplavené produkty kaolinicko-lateritického zvětrávání jurských a spodnokřídových sedimentů, které se střetly s devonskými vrstvami krasu, které nejen v okolí obce Rudice vystupují na povrch (viz obr. 10). Rudické vrstvy vytvářejí asi 70 m mocné souvrství, ve kterém dochází k mnohonásobnému střídání křemenných písků. Písky obsahují četný rohovcový materiál, pestré kaolinické jíly a červenohnědé železité písky a pískovce. Richterová (2000) chápe materiál jako reziduum po zvětrání a odvápnění jurských a devonských vápenců a poukazuje na přítomnost těžkých kovů- kyanit, rutil, staurolit, turmalín a zirkon, jež dokládají částečný původ hornin krystalinika. Dále popisuje složení rudických vrstev na jejichž bázi leží jíly s železitými limonitickými rudami, nad nimi žáruvzdorné jíly, křemenné a vápenaté písky, ukončené jíly a písky. Vrstvy jsou navíc proloženy rohovcovými štěrky bohatými na úlomky těchto minerálů a nálezy geod.


15

Němec (2005) tyto barevné nánosy míchající se s jíly, písky, úlomky vápenců a rohovců označuje jako tzv. red beds. Vznik Rudických vrstev byl v minulosti podmíněn intenzivními zvětrávacími procesy v mimořádně teplém a vlhkém druhohorním klimatu, především z důvodu situovanosti našeho území nedaleko rovníku, cca 20˚ s.š. (Štefka, 2002). Materiál podílející se na stavbě rudických vrstev byl ve své době přinášen z jihu a západu (Jiří Zimák et al., 1997). Vrstvy postupně poklesly do pánvovitých až vanovitých krasových depresí dosahujících hloubky 100 m. Souchopová (2002) se zmiňuje o hloubce až 140 m v šachtě Hugo, avšak uvádí průměrnou hloubku 30-50 m. Slezák (2000) se zmiňuje o postupném uvolňování roztoků Fe a Si z usazenin a jejich stěhování do hlubších poloh, kde došlo k vysrážení nebo u Fe k tvorbě pevných konkrecí různé velikosti i tvaru (viz obr. 17, 18, 19 a 20). Při styku těchto roztoků s vápenci hovoří Slezák (2000) o vzniku silných vrstev hematitických (Fe2O3) čistých rud nebo rud méně kvalitních limonitických. Křemité roztoky dle Slezáka daly za vznik rohovcovým, opálovým a chalcedonovým výplním. Vaněčková et al. (1997) popisuje Rudické vrstvy na Rudické i Babické plošině a označuje je jako tzv. cocpitový typ krasu se zbytky krasových kuželů. Slezák (2000) předkládá Rudické vrstvy v hornické terminologii jako následující: pestré jíly s křemennými zrny- skalnice, tuhý, mastný, žlutý a hnědý jíl- brusnice, písčito-jílovité světlé vrstvy a kaolin- škrobovice, žlutobílý ohnivzdorný jíl s úlomky rohovců a geodami- bílina. Merta (2002) uvádí postupný sled vrstev následovně: rohovcové úlomky, pestré písky a jíly, žluté jíly bohaté limonitem a manganem a devonský vápenec. Rudické vrstvy neleží pouze pod obcí Rudice, ale táhnou se na západ k Olomučanům a na jih k obci Josefov (viz obr. 9). Zbytky těchto vrstev nalézáme daleko od hlavního centra rozšíření severně od Babic nad Svitavou na Babické plošině, jak bylo již řečeno. Babická plošina je součástí plošiny Ochozské a vznik Rudických vrstev u Babic je považován za analogický k Rudici (Štefka, 2002).


16

Rudické vrstvy u Olomučan leží na jurských vápencích a jejich hloubka nepřesahuje 10 m (Slezák, 2000).

Tyto vrstvy jsou dále spojovány s řadou povrchových i podzemních krasových jevů, jako je soustava Rudické propadání - Býčí skála, recentní závrtová pole, vývěry, závrty, ponory, jeskyně a již zmiňované krasové deprese (Merta, 2002). Všechny ukázky těchto útvarů jsou pouze relikty svého druhu, protože většina z nich je pokryta písky a jíly Rudických vrstev, proto je střed, Moravského krasu, tedy lokalita výskytu těchto vrstev chudá na krasovou činnost (Truhlář, 2002). 3.2.3

Geody

O vzniku a původu geod se dlouhá léta diskutovalo a nevědělo se jak a proč vznikají. Díky jejich tvaru se mnoho vědců domnívalo, že se jedná o zkamenělou mořskou houbu živočišného původu (Porifera), ve které došlo k infiltraci kyseliny křemičité a postupné krystalizaci. Všeobecně lze říci, že jsou geody útvarem převážně kulovitého až nepravidelného tvaru nebo o útvar hlízovitý či květákový. Horníci působící v okolí Rudice nazývali tyto útvary pojmem „trůzny“, teprve později vznikl pojem geoda (Slezák, 2000). Geody nejsou pouze českou anomálií, ale jejich přítomnost je dokladována po celém světě- S. a J. Amerika, Evropa, Asie- Irák, atd. Např. ve Španělsku byla v r. 1999 objevena v dolech Mina Rica geoda dlouhá 10 m a vysoká 1,7 m. Tato geoda je uvnitř vyplněna čirým sádrovcem o maximální výšce 2,5 m (web 1). D. Richterová uvažuje o geodách jako součástech jurských křemenných a částečně dolomitických vápenců u Olomučan, tzv. geod „in situ“. Jejich další nálezy objevujeme již v sekundárních polohách, odnesené či přeplavené- Rudické vrstvy, Krumlovský les, syrovicko-ivaňská terasa. V Rudických vrstvách jsou geody nacházeny v rohovcových štěrcích nebo jílech, písky jsou na jejich výskyt sterilní (Richterová, 2000). Kruťa (1959) uvádí, že existují dva nejznámější druhy geod. První z nich jsou drobné geody v podkrkonošské vyvřelině melafyru přítomné jako drobné konkrece,


17

vzniklé v prostorách po přítomném plynu. Druhým typem jsou moravské geody v usazeninách, jež mají charakter hlíz. Kruťa (1959) dále uvažuje, že tyto geody vznikly soustředěním kyseliny křemičité za přítomnosti houby rodu Salicispongiae. Richterová (2000) představuje ve své práci poznatky Petránka et al. (1983), který rozděluje geody dle přítomného materiálu na křemenné mléčné s obsahem anhydritových inkluzí a květákovité tvořené chalcedonem a krystaly křemene. Geody jsou uvnitř vyplněny nebo jsou duté (jeskyňky). Duté geody jsou často povlečeny bílou vrstvou materiálu, tzv. kašolongem. Truhlář (2002) hovoří o různě zbarvených povlacích kryptokrystalických odrůd křemene a chalcedonu. Kašolongem označuje odrůdu chalcedonu, dle Truhláře (2002) mohou kašolong i chalcedon tvořit druhotné povlaky tzv. perimorfózy. Všeobecně lze říci, že kašolong je výrazem pro křemenné materiály, které mají společný pouze makroskopický vzhled. V našich podmínkách se setkáváme s kašolongy příbuzné odrůdám chalcedonu, ve světě odrůdám opálu. Okraj geod tvoří agregáty kvarcinu a anhydritové struktury, následuje zóna hrubozrnného křemene a sulfátových inkluzí, v centru je opět přítomen hrubozrnný křemen či jeho odrůdy bez sulfátu, chalcedon nebo kalcit. Nejmladší částí je zmíněný kašolong (Richterová, 2000). Při mikroskopických rozborech geod došla Richterová (2000) k několika formám SiO2. Kvarcin a lutecin, hrubozrnný křemen a chalcedon, popř. kalcit, hematit. Vyjmenované formy směřují od vnější do vnitřní části geod, kvarcin a lutecin se objevují pouze na povrchu, křemen tvoří krystaly, tzv. oboustranně ukončené v dutině. Chalcedon, který kryje krystaly a tvoří povlak, bývá označován jako tzv. zebrovitý. Pro křemennou část geod je typická přítomnost anhydritových, barytových či celestinových inkluzí. Směrem ke středu geod se zvyšuje množství SiO2 a zvětšují se jeho krystaly, naopak ubývá anhydritových inkluzí.

Richterová (2000) vychází z poznatků nejčastěji Mejzlíka (1977), který uvažuje o výskytu různých typů geod v Rudických vrstvách, jež se liší svou velikostí, tvarem, přítomností dutiny, výplňovým materiálem i barvou. Z těchto údajů můžeme vyčlenit 3 skupiny geod si navzájem podobných a předpokládat jejich shodný způsob vzniku.


18

První skupina ležící v jižní části vrstev má šedobílý povrch, krystaly křemene kryté vrstvičkou kašolongu. Tento typ geod nepřesahuje průměr 5 cm. Rozšíření typů geod v západní části je o něco pestřejší. Objevují se geody o velké tvrdosti s bílým či domodra zabarveným křemenem bez dutého prostoru, dále skupina typu ježovky, jenž má nepravidelně kulovitý, zmáčknutý tvar s čirým nebo nažloutlým křemenem. Pokud má tato geoda dutinu, je vyplněna krystaly křišťálu. V neposlední řadě jsou uváděny geody tenkostěnné o malém průměru, ve kterých je v dutině přítomen ledvinitý šedavý chalcedon, v některých případech vzácně kalcit. Na území Rudice a okolí jsou popisovány velmi barevné s výplní citrínu ametystu i jasně červeného karneolu (Slezák, 2000). S část Rudických vrstev velmi variabilní. V průběhu let nacházeny geody o velikostech mezi 12-15 cm, různého tvaru, výplně i barvy, např. hnědavé na povrchu a načervenalé uvnitř. Geody v sekundárních polohách dle Richterové (2000) jsou nacházeny ve štěrkových polohách v ottnang-eggenburských píscích, ležících na granodioritech brněnského masivu. Takové konkrece mají nezaoblený, obroušený povrch nebo jsou součástí světlé pórovité hmoty, zbytku po částečně silicifikovaném vápenci. Jejich velikost kolísá od 8 do 1 cm, typem výplně bývá křišťál, méně křemen a chalcedon. Richterová (2000) se zabývala syrovicko-ivaňskou terasou, ve které uvádí dva typy zdrojových oblastí geod. Nejdříve předkládá geody uzavřené v hnědém rohovci jurského stáří- geody od Olomoučan a Krumlovského lesa. Dále skupinu přeplavenou za pomoci řeky Svratky. Ve zmiňované terase se sřídají vrstvy naplaveného materiálu křemičitých hmot, a to amfibolitů, dioritů, geod, rohovců a rohovcových brekcií, granulitů, slepenců, pískovců, sluňáků a dalších.

Richterová (2000) popisuje názor řady autorů na vznik geod. Podle některých se na vzniku podílely alespoň částečně živočišné houby. Argumentem pro toto tvrzení je jejich tvar a povrchová skulptace a také fakt, že v místech nálezu těchto útvarů je velká koncentrace zbytků těl těchto hub. Další názor si zakládá na původních volných prostorech ve vrstvách vápenců, kde za přítomnosti roztoků, vzniklých rozpouštěním organic-


19

ké hmoty- jehlic hub a působením osmotických sil narůstala vnitřní i vnější vrstva, jež vytlačovala okolní vápenec. Někteří z vědců hledali inspiraci pro genezi geod ve světě např. v pouštích Iráku, nalezištích v USA, VB. Richterová (2000) uvádí Petránka et al. (1983), který studoval Irácké geody podobající se našim moravským. Pro svoji teorii o vzniku uvažuje o vyloužení anhydritových konkrecí nebo zatlačení síranové konkrece silicifikujícími roztoky. Tímto tvrzením vyvrací genezi pomocí silicifikace hub, díky tvarové nesourodosti. Slezák (2000) mluví o uvolňování křemičitých roztoků z těl organismů a jejich pozvolném vyplnění volných prostor dutin. Samotnou genezi jurských geod popisuje Richterová (2000) jako proces postupného nahrazování anhydritových konkrecí. Zjištěný fakt odvozuje z přítomnosti sulfátových inkluzí. Anhydritové konkrece se tvořily v hypersalinních roztocích, tzv. aridní sobchy. Tyto silně koncentrované roztoky byly součástí mořského prostředí a pravidelně zaplavovány. Při ústupu moře vznikaly u pobřeží nejprve krystaly sádrovce, dále do vnitrozemí v oblasti méně častých záplav byly nahrazovány anhydritem tvořícím první konkrece. U našich domácích geod poznáváme sekundární anhydrit, který obsahuje méně než 0,2 % Sr, primární 1-2 % Sr. Při tvorbě geod ustupoval proces silifikace nad rozpouštěním anhydritu. Jiří Zimák et al. (1997) popisuje vznik geod jako postupné vyplňování dutinek ve vápenci koloidním SiO2 z okolních roztoků. Dutinky chápe jako reziduum hub a jiných organismů a přiklání se tedy k živočišnému původu geod. V současné době se ustálil názor u řady autorů na genezi křemenných geod a ten např. Souchopová (2002) prezentují jako postupnou krystalizaci minerálních roztoků v tělech odumřelých organismů.

Alternativou geod jsou olomučanské konkrece tzv. loucké kameny, koblihovitého tvaru s výplní stébelnatých až paprsčitých krystalů kalcitu, vzniklých krystalizací roztoků bohatých na křemík při styku s jílovitým podložím (Slezák, 2000).

Pedologická charakteristika

20

4 Pedologická charakteristika Půdní fond na území Moravského krasu zastupují kambizemě, které bývají na svazích nahrazeny rendzinami. Na náhorních plošinách jsou na některých místech vzácně přítomny typicky reliktní krasové půdy- terra fusca a terra rossa.V některých oblastech Drahanské vrchoviny převažují kambizemě modální, jenž jsou v ČR zastoupeny přibližně 37% a z celkové rozlohy zaujímají 984 951, 02 ha (Culek, 1996). Takovéto půdy jsou mesobazické až dystrické a vznikaly převážně ze zvětralin pevných a zpevněných hornin. Půdy Moravského krasu jsou úrodné, ale na některých lokalitách velmi mělké, protože mateřská hornina vystupuje až k povrchu. Na 100 km2 velké rozloze Macošského bioregionu je orná půda zastoupena 24%, lesy 57%, travní porosty 7% a vodní plocha 0,5%.

Pedologická charakteristika širšího okolí obce Rudice vychází z přítomnosti rudických vrstev, jejichž nadloží je pokryto vrstvičkou sprašových hlín (viz obr. 2).

Klimatická charakteristika

21

5 Klimatická charakteristika Šetřená lokalita se nachází v mírně teplé oblasti s průměrnou roční teplotou vzduchu 7°C. Dle Quitta leží Rudice v klimatických oblastech od nejteplejší MT 11 na jihu, přes MT10, MT 9, MT 5, po nejchladnější MT 3 na severu. Oproti Brnu je klima tohoto bioregionu chladnější a vlhčí a vykazuje značnou diverzitu na malých vzdálenostech. Průměrná teplota sousední obce Olomoučany je 7,7°C (Culek, 1996).

Klimadiagram pro stanici Dolní Lhota:

45,00

90,00

35,00

70,00

25,00

50,00

15,00

30,00

5,00

10,00

-5,00

1

2

3

4

5

6

7

8

9 10 11 12

Srážky v mm

Teplota ve °C

Průměrné měsíční srážky a teploty za období 1901-1950

-10,00

Měsíce

průměrné teploty (°C)

průměrné srážky (mm)

Údaje o lokalitě z ČHMU (1960- 90) období

jaro

léto

podzim

zima

rok

Průměrný úhrn srážek v mm

140

200

120

120

700

Hydrologická charakteristika

22

6 Hydrologická charakteristika 6.1 Hydrologie Moravského krasu Již v době vzniku Moravského krasu, středním devonu, byla rozhodujícím faktorem voda. Jak jsme již dříve uvedli, nejprve se jednalo o regresi mořské vody, při které se formují první útvary po krasové činnosti v tehdejším velmi teplém a vlhkém tropickém podnebí (Kukal, 2005). Poté o vodu srážkovou, která do krasu přinesla velké množství splavenin, typicky zbarvených do červena po tropickém, lateritickém zvětrávání. Hydrologický režim celého Moravského krasu je velice zajímavý. Přitékající alochtonní toky i srážková voda se ihned vsakují nebo protečou mezi puklinami vápenců. Puklinová voda má vysokou rychlost a pracuje v podzemí na tvorbě krasových útvarů. Tyto toky se vyznačují mimoúrovňovým křížením v podzemí (Vaněčková et al., 1997), např. Rudické propadání- Býčí skála. Cesta vody v krasu je velice rychlá, po dopadu na zemský povrch se rychle vsákne nebo proteče mezi trhlinami vápenců a v podzemních vrstvách dále pracuje (Pošmourný, 2005). Podzemní vody je velmi málo, důvodem pro tuto skutečnost je fakt, že se nacházíme ve vyšších nadmořských výškách a spadlé srážky ihned odtékají do nižších poloh. Oblast spadá do regionů se středně rozkolísaným odtokem a oblastí málo vodnaté s průměrným nejproduktivnějším měsícem březnem. Průměrný úhrn srážek se pohybuje okolo 601– 1000 mm (1901-1950) a průměrná výška sněhové pokrývky byla v témže období méně než 50 cm/rok. Moravský kras je odvodňován říčkami Punkvou, Říčkou a Křtinským potokem. Vaněčková et al. (1997) dělí oblast Moravského krasu na 3 hydrografické celky. První z nich, severní oblast a největší rozlohu odvodňuje Punkva s přítoky Sloupského potoka a Bílé vody. Ve střední části odvádí vodu Křtinský potok s přítokem potoka Jedovnického, jenž protéká Rudickým propadáním a Býčí skálou. K jižní části se váže Ochozský, Hádecký a Hostěnický potok, celkově o nejnižším průtoku.

Hydrologická charakteristika 6.1.1

23

Hydrologie obce Rudice Během 19. a 20. století vznikla na území obce řada malých jezírek tzv. luží, které

za příspěvku lidské činnosti zvyšují biodiverzitu krajiny. (Balák, 2002) uvádí, že některá z jezírek byla zavezena nebo samovolně zanikly, do dnešní doby se dochovalo 25 ukázek těchto jezírek, které jsou přirozeným biotopem řady chráněných obojživelníků a vodních rostlin. Vznik těchto jezírek je dán hojnou přítomností jílů a jílových hlín, v jejichž dnech působí jako těsnící zátka, protože po ukončení důlní činnosti byly šachty postupně vyplněny dešťovou vodou.


24

7 Fytocenologická charakteristika 7.1 Fytocenologická charakteristika širšího okolí Brna Na území širšího okolí Brna existuje styk tří květinných oblastí- hercynské, karpatské a panonské. Hercynská květena převažuje v západní části, květena karpatská v části severní a východní, panonská, pozůstatek doby poledové, v části jižní (Jatiová, 1990). V okolí Brna taktéž pozorujeme styk fytogeografických celků mezofytika, osidlujícího především vrchoviny až pahorkatiny, a termofytika nížinného s teplomilnou panonskou flórou. Dle Jantiové (1990) se na území Brna a okolí objevuje šest fytogeografických celků. Prvním z nich je Českomoravská vrchovina, členitá oblast se silně pozměněnou dřevinnou skladbou a jí odpovídající synusií podrostu, dále je to Moravské podhůří Vysočiny s údolím velkých řek Svratky, Svitavy a Bobravy, břehovými, suťovými porosty a řadou teplomilných druhů. Další z nich je Moravský kras, naprosto odlišná jednotka, která bude dále blíže specifikována. Na ni navazuje vrchovina Drahanská, lesnatá krajina s ukázkou rašelinných a vrchovištních společenstev. Jihomoravský úval je charakteristický lužními lesy s druhy vyžadujícími hodně vody a živin, štěrkopísčitými terasami s druhy suchomilnými. V neposlední řadě zaujímá důležité místo okolí Brna Jihomoravská pahorkatina reprezentující ukázky ponticko-panonských druhů.

7.2 Fytocenologická charakteristika Moravského krasu Fytogeografické členění řadí lokalitu do mezofytika, tedy oblast s výskytem květeny typickou pro listnaté a smíšené lesy s mírným podnebím, fytogeografický okres Moravský kras. Jantiová (1990) popisuje na území Moravského krasu rozšíření teplomilných doubrav v jižní části, ve střední části dubohabrové lesy, nejrozsáhlejší část zaujímají na severu bukojedlové porosty. Toto členění by náleželo krasu v přirozeném stavu, protože dnes velká část porostů pozměněna na smrkové monokultury. Jantiová (1990) dále


25

uvádí pojem vegetační inverze, která značí přítomnost montánních a submontánních druhů na dně údolí, xerotermních druhů na vrcholcích kopců a skal. Kombinace geomorfologických zvláštností, s nimi korespondujícími klimatickými výkyvy a zajímavého geologického podkladu, tvoří z Moravského krasu velmi unikátní nejen květennou oblast. Bioregion se kryje s fytochorionem mezofytika- fytogeografickým okresem 70. Moravský kras. Vegetační stupeň dle Skalického je suprakolinní (Culek, 1996). Z hlediska geobiocenologické typizace převažuje dle Culka (1996) ze 47 % 3. vegetační stupeň, ze 40 % stupeň 4., v zastoupení trofické řady si konkuruje řada B a D, obě okolo 40%, hydrická řada převažuje normální z 93%. Přirozenou vegetaci tvoří dubohabřiny, v nichž se prolínají hercynské Melampyro nemorosi- Carpinetum i karpatské Carici pilosae, např. ostřice chlupatá (Carex pilosa), dymnivka plná (Corydalis solida) (Culek, 1996). Macošský bioregion je velmi rozmanitý, najdeme zde teplomilné doubravy na jihu, bučiny na severu a střední části, na kamenitých osypech v inverzních polohách suťové lesy, podél potoků olšiny. Primární bezlesí je zastoupeno skalní stepí. Flóra je velmi pestrá, převažuje lesní květena typická pro východní okraj Hercynie, obohacená druhy alpínských předhůří jako je např. kakost hnědočervený (Geranum phaeum). Některé druhy mají vztah k Alpám, např. chrastavec doubravní (Knautia drymeia), jiné ke Karpatům, např. hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis). Od jihu sem pronikají teplomilné druhy, ze stromů např. dub pýřitý (Quercus pubescent), z bylin kavyl Ivanův (Stipa joannis) a kavyl tenkolistý (Stipa tirsa). Z vyšších poloh sem míří bledule jarní (Leucojum vernum), upolín evropský (Trollius altissimus). Mezi charakteristické druhy Macošského bioregionu dle Culka (1996) patří podhorský rozrazil horský (Veronica montana), perialpidské druhy, např. pěchava vápnomilná (Sesleria varia), dvojštítek měnlivý (Biscutella varia), reliktní tis červený (Taxus baccata), atd.. Z hlediska přírodní lesní oblasti spadá Rudice do Drahanské vrchoviny (PLO 30). Průša (2001) uvádí současné zastoupení dřevin, ve kterém silně dominují jehličnany (77%). Největší část z jehličnanů zaujímá smrk ztepilý (Picea abies) (54%), borovice


26

lesní (Pinus sylvestris) (14%), modřín opadavý (Larix decidua) (6%). V přirozené skladbě Drahanské vrchoviny by byly hlavními dřevinami buk lesní (Fagus sylvatica) (55,6%), dub (Quercus ssp.) (23,6%) (Průša, 2001).

Zájmová oblast Rudice se řadí dle biogeografického členění do hercynské provincie a podprovincie Macošské. Macošský bioregion má celkovou rozlohu 100 km2, lesy zaujímají 57%, orná půda 24%, louky 7%, vodní plocha pouze 0,5% (Culek, 1996).

Fauna

27

8 Fauna 8.1 Fauna širšího okolí Brna Jak z hlediska geologie, geomorfologie a flóry, tak z hlediska fauny je Brno zajímavým prostorem. Vlašín (1990) uvádí některé z obyvatel původní středoevropské listnaté krajiny, jako je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra L.), čolek horský (Triturus alpestris), čáp černý (Ciconia nigra), roháč obecný (Lucanus cervus)a další. Všichni tito patřící dnes ke druhům chráněným. Velké množství živočichů musela v minulosti opustit přirozená stanoviště, někteří se přizpůsobily prostředí ovládané člověkem, jiní opustily území Brněnské aglomerace a nacházíme je pouze vzácně v okrajových částech.

8.2 Fauna Moravského krasu Fauna Moravského a přítomného Macošského bioregionu, je silně ovlivněna hercynskou podprovincií, ale nese také znaky karpatských prvků, a to zejména v bučinách (Culek, 1996). Karpatské prvky pozoruje Culek (1996) na společenstev měkkýšů, střevlíků a masařek, u kterých se vyskytují endemitské karpatské druhy. Krasová údolí mají demontánní hmyzí faunu a velkou vzácností celé oblasti Moravského krasu je výskyt netopýrů, kteří tu nacházejí svá zimoviště (Vlašín, 1990; Culek, 1996). Významné druhy Macošska jsou doslovně citovány dle Culka (1996)- Savci: vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr velký (Myotis myotis), netopýr pobřežní (Myotis dasycneme), Ptáci: sýc rousný (Aegolius funereus), skorec vodní (Cinclus cinclus), lejsek malý (Ficedula parva), Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), Plazi: Ještěrka zelená (Lacerta viridis), Měkkýši: vlasovka karpatská (Monachoides vicina), Hmyz: motýli jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne).

Fauna

28

8.3 Fauna lomu Seč a širšího okolí Rudice Lokalita lomu i okolí obce je hojné na výskyt chráněných obojživelníků, především kuňky obecné. Tato skutečnost je zapříčiněna přítomností množství jezírek v okolí obce Rudice na Rudické plošině. Na zájmovém území lomu Seč a nejen v něm byl pozorován strakapoud prostřední, sojka obecná. Z hmyzích zástupců na území lomu je hojný výskyt majek.

Obec Rudice

29

9 Obec Rudice 9.1 Základní údaje o Rudici Rudice leží v kraji Jihomoravském, cca 30 km SV od Brna ve středu CHKO Moravský kras v katastru města Blanska (viz obr 1, mapa širšího okolí Rudice) v nadmořské výšce 490 – 530 m (Souchopová, 2002). Vznikla jako slovanská hornická osada počátkem 9. století, v období velké kolonizace, kdy vzniká celá řada obdobných osad na celém území Moravského krasu, z této doby pravděpodobně pochází i název obce rodica- železná ruda (Slezák, 2000). První písemné zmínky o této hornické obci pochází z roku 1353. V průběhu dějin Rudice zaznamenávala čilý ruch, zejména kvůli těžební činnosti, jenž zanechala na tváři obce značné vrásky. Nejviditelnějšími z nich jsou rudická jezírka, tzv. luže, dále množství šachet, štol a hald, v neposlední řadě již zmiňovaný rozsáhlý lom Seč. Během vývoje obce prošla rukou řady majitelů a pánů a postupně se zvyšovalo množství vytěžené železné rudy až na maximum z roku 1860, kdy horníci vytěžili 175 000 centů rudy (Slezák, 2000). Od tohoto roku těžba klesá a roku 1893 je prakticky ukončena, v pozůstalých šachtách se těží jíly a písky (Slezák, 2000). Bohatství této obce spočívá v druhohorních tzv. Rudických vrstvách, které byly zdrojem limonitických železných rud, později kaolinických jílů a stavebních písků, ale také bohatým nalezištěm křemičitých jurských geod.

Rudice nabízejí bezpočet zajímavostí pro návštěvníky, např. naučné stezky: Evropská cesta železa, Rudické doly, Stezka srdcem jižní Moravy, dále 13- ti km dlouhý komplex Rudické propadání- Býčí skála s nejhlubší suchou propastí Moravského krasu, Muzeum Větrný mlýn, sloužící jako informační centrum a zároveň jako stálá mineralogicko- speleologická expozice.


30

10 Historie těžby a dobývání nerostných surovin 10.1 Historické využívání nerostných surovin v širším okolí obce Rudice Využívání nerostných surovin je neodmyslitelně spjato s vývojem člověka samého a jako všechny jeho činnosti zanechala i tato silný dopad na tvář naší krajiny. Nejdelší éru dle Pošmourného (2005) zaujímá éra rudního hornictví, která trvala do konce 20. století. Železné rudy byly těženy nejen v Rudici, ale této činnosti podlehly i okolní obce jako jsou Olomučany a Habrůvka, hutnictví železa v Moravském krasu je známé již od 8. stol. a přetrvalo do r. 1893 (Zimák et al., 1997). Merta (2002) přisuzuje pro Moravský kras název technicky využívaná krajina, která šla ruku v ruce s pokrokem své doby a dosahovala významu v minulosti i dnes- součást projektu Evropské cesty železa. Slezák (2000) uvádí výzkumy J. Wankla, který svými nálezy demonstroval přítomnost velkých slovanských hutnických kolonií na území krasu, jenž vznikaly v 8. -11. století a zanechaly po sobě řadu nálezů. Jedním z nich jsou např. bochníky (lupy) surového železa pro následné zpracování, dalšími tzv. pinky- šachty a doly, mělké důlky v okolí obce. Slezák (2000) dále předkládá hornické dělení železných rud dle obsahu železa. Nejméně kvalitní rudou byla žlutá bahenní ruda s obsahem limonitu, dále tmavá s limonitovými konkrecemi. Červená hematitová ruda byla na třetí pozici od konce, sekavice byla kusovou rudou. Nezvětralá štufová ruda byla nejkvalitnější ze všech a obsahovala až 60% Fe. Poslední byla ruda šterečná s cizorodými úlomky. V oblasti Rudice nebyly ceněny pouze železné rudy, ale celá řada dalších materiálů, jako jsou žáruvzdorné jíly, kaolin, křemité písky pro sklářský, keramický a kamnářský průmysl, posledním artiklem této činnosti byly stavební a slévárenské písky těžené v Seči. V širším okolí Rudice i Moravského krasu byl vývozním materiálem vápenec, pálené vápno a stavební kámen z křemitého pískovce či droby pro kameníky a výrobu kostkové dlažby (Slezák, 2000).


31

10.2 Dobývání nerostných surovin v širším okolí obce Rudice Dobývání nerostných surovin bylo v minulosti obtížné, s postupem technologií a vědění člověka se práce na dolování neustále usnadňovala. Pokud hovoříme o těžbě železných rud v okolí obce Rudice v období počátku hornictví, užívá se pojmu pinkování (Slezák, 2000), což je technologický postup vyhloubení kruhové plochy o průměru 1m a hloubky nepřesahující 5m, kolem které vzniká odval neboli halda, při rovinném terénu vyhazování materiálu okolo, při svažitém terénu po spádnici. Slezák (2000) následně popisuje postup těžby, kdy při nálezu rudy došlo k jejímu vytěžení pomocí kožených vaků a hornické motyky během krátké doby, na povrchu došlo k vytřídění rudy a poté bylo možné nedaleko od první pinky zakládat nové, které horníci nezasypávaly, ale ponechaly vlastnímu samovolnému rozpadu a zavalení. V období vrcholu těžební činnosti vznikají až 100m hluboké šachty a rozsáhlá důlní díla mající velký vliv na vzhled okolní krajiny.

10.3 Lom Seč a jeho obecná charakteristika Lom Seč leží v obci Rudice, JZ od jejího centra. Dobývací prostor tohoto lomu byl vyhlášen roku 1968 a dnes představuje poslední odkryv unikátních Rudických vrstev (Merta, 2002). Lom Seč je od r. 1993 netěženou pískovnou, která nám poskytuje jedinečný pohled na sedimenty jurského a spodnokřídového stáří. Lom je součástí Rudické plošiny a má rozlohu cca 1800 m2, místy dosahuje hloubky až 30 m. Dle kritérií antropologické geomorfologie Kukala (2005) můžeme zařadit tento lom do lomů skupiny montánní, hornické, kam spadají dále kamenolomy, lomy na hnědé uhlí, hliniště atd. Rudické vrstvy jsou bohatým nalezištěm železných rud, které vznikly vysrážením z descendentních vadózních roztoků a jsou tvořeny převážně goethitem a hematitem. Obsah Fe ve vrstvách se pohybuje okolo 38% (Zimák et al., 1997).


32

Část rudických vrstev která byla výrazně zpevněna železitým tmelem vystupuje lokálně v lomu Seč v podobě plástevnatých staveb a poloh, jakož i samostatných mohutných konkrecí o průmeru až 0,5 m (viz obr. 19 a 20 ). Ve svrchnějších vrstvách lomu popisuje Zimák et al. (1997) nálezy pazourku, rohovce a geod. Přítomné geody mají velmi členitý povrch, rýhovaný až bradavičnatý a nepřesahují 40 cm v průměru, stěny jejich krystalů křišťálu či křemene, vzácně ametystu, kašolongu a karneolu jsou povlečeny chalcedonem, na okraji Seče jsou ostrůvky zbřidličnatělých devonských vápenců se spiriferovou faunou a paleontologické nálezy těl amonitů, belemnitů, mlžů, ježovek, lilijic a hub. V oblasti lomu Seč popisuje Peloušková et al. (1985) následující profil: bazální pískovce (průměrná mocnost 2m), několik poloh jílů střídajících se s prachy (průměrná mocnost 10m), hnědočervené písky až pískovce (průměrná mocnost 7m), a bílý kaolinitický jíl (průměrná mocnost 0,5m) (web 2). Zimák (1997) se zmiňuje o nálezech kalciových konkrecí ve vrstvách červeného jílu, tyto útvary, tzv. olomučanské koblížky jsou zploštělé koule do 10 cm v průměru na povrchu s oxidy železa zbarvenými červenohnědě.

10.4 Současný stav lomu a vlastní studium 10.4.1 Možnosti předběžného vyhodnocení na vybraných lomových plochách s odlišnou expozicí a výskytem odlišných horninových substrátů V dnešní době je lom opuštěn a na jeho vzhledu se silně podepisují procesy eroze, které během dlouhodobé činnosti způsobí postupný zánik bývalého dobývacího prostoru a rychlé depoziční a akumulační procesy sesuvů vyústí k zahlazení stop po bývalé těžbě a srovnání antropogenní deprese s okolním mírně zvlněným reliéfem. Konečný výsledek tohoto procesu odhadujeme s vedoucím bakalářské práce na několik tisíc let. Na okrajích lomu je přítomno několik rozdílně zrnitých sedimentárních asociací písčitých štěrků až jílovitých písků, které se liší velikostí přítomných částic od téměř čistě jemnozrnných jílovitých (více jak 50% přítomnost koloidní frakce) až po hrubě štěrkovité (běžně více jak 50% přítomnost horninových úlomků nad 0,5 cm a maximál-


33

ně 40 cm). Právě na těchto štěrkovitě utvářených svazích jsou časté nálezy geod nebo jiných konkrecí typického květákovitého povrchu (obr. 7, 8). Sníženinami mezi okrajovými svahy i po jejich povrchu protéká v případě přívalových dešťů řada bahnotoků, které se výrazně a rychle zařezávají do podložních sedimentárních hornin a do lomu přináší vodu, splachované živiny z okolních lokalit (lesa) i drobné částečky jemnozemě s dominancí všudepřítomné koloidní frakce. Čím jemnější materiál je přítomen v okolí bahnotoku, tím rychlejší je koloběh hmoty a živin. Jílovité bahnotoky jsou schopny absorbovat velké množství vody a mohou se stát jednoduchou pastí pro řadu živočichů. Voda stékající z okolí i srážková voda se akumuluje v lomovém jezírku, které má v jarních měsících velkou rozlohu (cca 0,3 ha) a poskytuje nový typ biotopu na území lomu. Největší rozlohu zaujímá hlavní jezírko situované uprostřed lomu, menší sousední jezírko leží severněji a v létě vysychá, ostatní jezírka leží na vrcholcích svahů a jsou obklopena hustší vegetací a leží v zástinu. Ve většině těchto jezírek jsme pozorovali hojný výskyt chráněné kuňky obecné, na jaře vajíčka a v létě dospělé jedince, množství vodního hmyzu i rostlin. 10.4.2 Svahy lomu Seč V minulosti byly svahy lomu téměř kolmé a relativně málo členité. Postupem času došlo k jejich svažitému posuvu, který pokračuje dodnes. Vlivem toku materiálu směrem na dno lomu zůstávají svahy téměř bez vegetačního krytu. Stěny jsou navíc velmi nestabilní, protože jsou tvořeny jen velmi málo zpevněnými sedimenty, a proto dochází k výrazné erozi a vzniku zemních kulis a zemních pyramid (viz obr. ). Hlavní ekotop pro ecesi a další růst vegetace vytváří suťové kužely a zahliněné dno lomu. Zde jsme zaznamenali sporadický výskyt zejména smrku ztepilého (Picea abies) , borovice lesní (Pinus sylvestris), modřínu opadavého (Larix decidua), břízy bělokoré (Betula pendula), vrby (Salix ssp.), topolu (Populus ssp.). Dál od lomu směrem k okolním lesům se celkové množství vegetačního krytu zvětšuje a vzhledově blíží k tomuto ekotopu.


34

Horní etáž lomu se vyznačuje zhutněným povrchem (provoz těžké techniky) s malým, vymývaným a propadávajícím podílem jemnozrnných frakcí. V substrátu svahů dominuje písek a hrubý štěrk (do 10 cm) s největším skeletem do průměru 40 cm. Svahy lomu jsou odlišné v závislosti na expozici. Díky této skutečnosti můžeme pozorovat výrazné rozdíly mezi severně situovaným svahem a ostatními. Severní svah je výrazněji pokryt vegetačním krytem a jeho celkový charakter a přítomné rostlinné druhy se blíží sousedícímu lesnímu společenstvu. Západní svah je na vegetaci velmi chudý, objevují se pouze dřeviny tzv. bonsajovitého charakteru a místy odolný podběl (Tussilafo farfara). Severní svah je většinu dne v zástinu, druhová rozmanitost je větší a svah je hojný na výskyt vlhkomilných mechorostů. Ostatní svahy jsou méně pokryty vegetačním krytem, na jejich plochách se objevují pouze zástupci dřevin, jejichž růst a vzhled je v těchto extrémních podmínkách deformován- smrk ztepilý (Picea abies), borovice lesní (Pinus sylvestris). 10.4.3 Dno lomu Seč Dno lomu seč tvoří z 90 % pokryv jílů, které překrývají starší nánosy a sesuvy štěrkopísků původně přítomných v opadávajících stěnách lomu. Právě přítomnost jílu a snos anorganických i organických (alochtonní původ obsahu uhlíku a dusíku v povrchových hoizontech iniciálních půd) materiálů, ze širšího okolí je hlavním důvodem vzniku jemnozemě a sorpčního komplexu nově vznikajících půd- epipedonů (syrozemí), na něž jsou vázána pionýrská stádia dřevin, jakož i keřového i bylinného patra. Do značné míry se jeví jako potenciální problém narůstající přítomnost invazivních druhů rostlin. Velmi rozšířeným zástupcem v oblasti dna lomu je invazní lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus Lindl.). Tato bylina vyhledává slunná a kyselá stanoviště s narušeným půdním povrchem.Další přítomnou invazní rostlinou je třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), vytrvalá tráva vegetativního i anemochorního šíření hojná na písčitých, štěrkovitých substrátech, jejichž pH se díky bohatě větveném kořenovém systému dokáže přizpůsobit a její další výskyt není nijak omezen z důvodu široké ekologické valence (Sedláková et al. 2001).


35

Posledním vysledovaným druhem invazního původu je rychlerostoucí nenáročná dřevina trnovník akát (Robinia pseudoacacia L.) vyskytující se v lomě pouze v několika kusech. Tato dřevina opět obohacuje stanoviště o dusík, dle Tichého (2001) takto může docházet k silné eutrofizaci půd a akát způsobuje celkovou změnu druhového složení lokalit, navíc produkuje velké množství semen šířících se anemochorní cestou. Invazní druhy jsou obecně hojné v příbřežních a říčních ekosystémech, v lokalitách ruderálních, antropogeních, kde došlo k disturbancím nebo k nim naopak nedochází a stávající druhy nejsou schopny rychle reagovat na nově vzniklé podmínky (Pyšek, 2001). 10.4.4 Primární sukcese a ovlivnění druhové skladby v lomu Seč V lomu Seč, jak již bylo řečeno, probíhají v dnešní době procesy primární sukcese. Do prostoru lomu nalétávají zástupci dřevinné i bylinné vegetace pionýrských druhů a společně počínají tvořit optimální podmínky pro druhy další. Hlavním problémem pro některé z rostlin je fakt, že v prostorech lomu není přítomen půdní kryt, ve kterém by mohla nalétávaná semena vyklíčit. Lokalita lomu Seč je jednoznačně antropogením reliéfem a díky silným lesnickým zásahům nemůžeme pochybovat o vlivu člověka na vznikající sukcesi. Okolí Rudice je v globálním měřítku jednou z posledních lokalit Moravského krasu s tak silným zastoupením smrku v porostech. Nejbližší okolí lomu Seč je převážně smrkovou monokulturou s příměsí borovice lesní (Pinus sylvestris) a modřínu opadavého (Larix decidua). Z dřevinného patra je nejčastěji zastoupen smrk ztepilý (Picea abies), který ovlivňuje podrostní skladbu a svým opadem podmiňuje přítomnost druhů s acidofilní tendencí. Na základě terénních průzkumů jsme zjistili, že dále od obce se zvětšuje plošné zastoupení buku lesního (Fagus sylvatica). Obecně lze konstatovat, že v lesní části v nejbližším okolí lomu Seč převažují travní druhy a vlhkomilné mechorosty. Nejčastěji je zastoupen šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vaccinium myrtillus), ostružiník (Rubus ssp.) a bika hajní (Luzula luzuloides) a řada vlhkomilných mechorostů.


36

10.4.5 Geobiocenologická charakteristika Následující kapitola vychází z geobiocenologické typizace, jejíž základ položil prof. Zlatník. Na jeho dílo navázali Buček & Lacina (1999) a z jejich klasifikace budeme vycházet. Důležité je, si uvědomit, že geobiocenologická typizace je vypracován pro lesní biocenózy, označované jako skupiny typů geobiocénů. Lokalita lomu do této klasifikace nezapadá a proto je tato část pouhým předpokladem, jakým směrem by se mohla sukcese v lomu ubírat. Největší rozlohu kolem lomu Seč dle Oblastního plánu rozvoje lesů (2009) zaujímají jedlové bučiny (web 3). Tento ekotop by se pravděpodobně vyskytoval i na území lomu, pokud by nedošlo k těžbě a narušení půdního profilu. Jedlové bučiny mají v dnešní době prokazatelný vliv na primární sukcesi v lomu, jehož dřevinnou skladbu mění k obrazu svému. Pro okolí lomu Seč jsme dle klasifikace skupin typů geoniocénů vybrali (Buček & Lacina, 1999) jedlodubové bučiny.

Fageta abietino- quercina (Jedlodubové bučiny)

Fag 4 AB 3

Charakteristické rysy ekotopu Ekotop je přítomen v mírném svahu pahorkatiny s nadmořskou výškou cca 430 m.n.m. Geologickým podložím jsou jurské až spodnokřídové sedimenty, pokryté vstvou sprašových hlín, půdním typem kambizemě až kambizemní podzoly, slabě zásobené, kyselé a podmáčené. Z klimatického hlediska se nacházíme v oblasti mírně teplé MT 9-10.

Přírodní stav V dřevinném patře je dominantní buk lesní (Fagus sylvatica) s pravidelnou příměsí jedle bělokoré (Abies alba), dubu zimního (Quercus petraea), břízy bělokoré (Betula pendula). V podúrovni nacházíme jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a bez červený (Sambucus racemosa) (Buček & Lacina, 1999).


37

V bylinném patře jsou zastoupeny druhy acidofilní, oligotrofní a také některé mezotrofní. Mezi dominantní patří zejména trávovité- bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), pravidelně šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vaccinium myrtillus), atd. (Buček & Lacina, 1999).

Aktuální stav Ekotop je představen stejnověkým smrkovým porostem, ve kterém se vyskytují stromy nadúrovňové cca 30 m vysoké, pouze v okrajových částech s příměsí jiných stromů a větší variabilitou. Silné antropické ovlivnění. Celkové zastoupení dřevin- 80% smrk ztepilý (Picea abies), 15% borovice lesní (Pinus sylvestris), 3% buk lesní (Fagus sylvatica), 2% modřín opadavý (Larix decidua), dále bříza bělokorá (Betula pendula) , dub zimní (Quercus petraea), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Keřové patro je chudé, zastoupeno pouze semenáčky smrku, buku, břízy a dubu zimního. Na některých místech je povrch souvisle pokryt ostružiníkem (Rubus ssp.). Bylinné patro je zastoupeno převážně borůvkou (Vaccinium myrtillus), ostružiníkem (Rubus ssp.), šťavelem kyselým (Oxalis acetosella), bažankou vytrvalou (Mercurialis perennis L.).

Geobiocenologickou typizaci lomu Seč budeme zjišťovat na základě floristických soupisů, které byly uveřejněny Vaněčkovou et al. (1980) a na základě našich vlastních floristických soupisů na vybraných plochách v lomu provedených v dubnu 2010. V roce 1980 byly provedeny dva floristické soupisy. První č. 288 v okolí jezírka v lomu Seč (Kubát), druhý rozsáhlý č. 289 v západní části obce v lese, na poli, mezích, tůních a okraji lomu na opuštěných plochách (Holub). Tyto seznamy nám sloužily ke zjištění vegetační stupňovitosti, trofických a hydrických řad a pro předpoklad přítomné skupiny typů geobiocénů na území lomu. Z floristického soupisu č. 289 vyplynulo (viz. tab. 3), že v širším okolí lomu převažují druhy s širokou ekologickou valencí (34%), jež jsou schopny se přizpůsobit řadě


38

působících faktorů. Většině z těchto rostlin vyhovují podmínky čerstvé půdy (44,7%). Z hlediska vegetační stupňovitosti jsou s převahou přítomny druhy kolinní (36%), maximálně vystupující do 5. či 6. vegetačního stupně, za nimi následují druhy indiferentní (34%). Floristický soupis č. 288 (viz. tab. 4) poukazuje na přítomnost některých druhů s lehce oligotrofní tendencí, mezotrofních i oligo- mezotrofních druhů a druhů opět euryekní. Vzhledem k vlastním terénním sběrům dat jsme jsem na dně lomu (viz. tab. 1) objevili 50% druhů euryekních, 25% výrazně nitrofilních a 25% mezotrofně bazických, mezi těmito druhy převažují druhy omezených hydrických řad a druhy indiferentních z hlediska vegetační stupňovitosti. Na severním svahu (viz. tab. 2) bylo cca 33 % rostlin mezotrofních, stejné množství oligo- mezotrofních, cca 16 % oligotrofních a stejné množství euryekních, přítomným druhům vyhovují čerstvě zamokřené půdy a převažuje vegetace submontánního charakteru. Pro lom Seč jsme na základě zjištěných informací vybrali skupinu typů geobiocénů zakrslé bučiny na svazích a v dolní části, v okolí jezírka javorové jasanové olšiny vyššího stupně. Fageta humilia (Zakrslé bučiny)

Charakteristické rysy ekotopu Ekotopy leží v členitých vrchovinách, v nadmořské výšce 400 m. Geologickým podložím jsou rozmanité silikátové horniny mělké, hlinitopísčité, vysýchavé půdy. Převažujícím půdním typem jsou kambizemě rankrové až rankry. V klimatické oblasti mírně teplé MT 10 a MT 11.

Přírodní stav biocenóz Dřevinné patro tvoří málo vzrůstný a netvárný buk (Fagus sylvatica) s příměsí dubu zimního (Quercus petraea), jedle bělokoré (Abies alba), bříza bělokorá (Betula pendula), keřové patro zaujímá jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia).


39

V synusii podrostu jsou přítomny oligotrofní a mezotrofní druhy, např. bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), z bylin jestřábníky (Hieracium murorum, H. sabaudum), černýš luční (Melampyrum pratense), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), borůvka (Vaccinium myrtillus).

Aktuální stav biocenóz V lomu přítomny náletové dřeviny z okolních lesů, zejména borovice lesní (Pinus sylvestris), smrku ztepilého (Picea abies), modřínu opadavého (Larix decidua), břízy bělokoré (Betula pendula), dále vrby (Salix ssp.). Z keřového patra je v dolní části lomu hojný janovec metlatý (Sarothamus scroparius). Bylinné patro podběl bílý (Tussilago farfara L.), lupina mnoholistá (Lupinus polyphillus Lindl.), lipnice obecná (Poa trivialis L.), třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), jestřábník (Hieracium ssp.), pcháč (Cirsium ssp.), rdesno ptačí (Polygonum aviculare L.).

Fraxini- Alneta aceris superiora (Jav. jas. olšiny vyššího stupně)

Charakteristické rysy ekotopu Blízké okolí jezírka v lomu v pahorkatině v nadmořské výšce cca 420 m.n.m. Půdy nejsou vyvinuty, ale mají velkou příměs jílu a splachovaných živin.

Přírodní stav Druhově bohaté stromové patro, které tvoří směs olše lepkavé (Alnus glutinosa), jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior), javoru klenu(Acer pseudoplatanus) a lípy srdčité (Tilia cordata). Bylinné patro s převahou mezofilních druhů s nitrofilní tendencí. Nejčastějšími jsou válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), bršlice kozí


40

noha (Aegopodium podagraria), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli- tangere), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum) a další.

Aktuální stav V dřevinném patře dominují borovice lesní (Pinus sylvestris), smrk ztepilý (Picea abies), modřín opadavý (Larix decidua), bříza bělokorá (Betula pendula), vrby (Salix ssp.), topoly (Populus), objevuje se i trnovník akát (Robinia pseudoacacia). Z keřového patra se místy objevuje janovec metlatý (Sarothamus scroparius). V bylinném patře objevujeme orobinec úzkolistý (Typha angustifolia L.), podběl obecný (Tussilafo tartara L.), lupinu mnoholistou (Lupinus polyphillus Lindl.), rákos obecný (Phragmites Australis).

Závěr

41

11 Závěr Cílem předkládané bakalářské práce bylo shromáždit dostupné literární podklady o šetřené lokalitě Rudice a lomu Seč z geologického a geobiocenologického hlediska. Rudice leží na sedimentech jurského a spodnokřídového stáří, které vznikaly v tropickém druhohorním klimatu. Tyto přeplavené produkty lateritického zvětrávání obsahují pestrobarevný materiál kaolinických jílů, písků, štěrků, rohovců, křemitých úlomků a geod. Skutečnost, že rudické vrstvy vznikly v mimořádně vlhkém a teplém podnebí, zapříčinila jejich bohatství na obsah hematitických či limonitických železitých konkrecí, které se ve vrstvách vyskytují v pásech i několika metrových pruzích. V minulosti byly tyto nerostné zdroje hojně těženy a využívány, od 8. století na celém území Moravského krasu i širšího okolí Rudice k hutnictví železa, později pro těžbu keramických hlín, v lomu Seč pro těžbu jílů a slévárenských písků, která je od roku 1993 zastavena. Geody se hojně nachází v Rudických vrstvách mezi jíly či štěrky. Mají převážně kulovitý tvar a květákovitý povrch a dutým prostorem uvnitř. Tento prostor je vyplněn krystaly křemene, nejčastěji křišťálu, pouze vzácně ametystu, citrínu a karneolu. Krystaly jsou pokryty vrstvou kašolongu nebo chalcedonu. Vznik geod neprobíhal na Rudické plošině, tyto útvary byly do těchto míst přeplaveny spolu s ostatním materiálem, mluvíme tedy o sekundární poloze. Geobiocenologická charakteristika vychází z poznatků prof. Zlatníka a geobiocenologické typizace (Buček & Lacina, 1999) navazující na jeho tvorbu. V této části jsme vycházeli ze skupiny typů geobiocénů nacházejících se v okolí lomu Seč, floristických soupisů (Vaněčková, 1980) a vlastních terénních průzkumů na lokalitě. Díky těmto zjištěným informacím předpokládáme prostoru lomu uvažované skupiny typů geobiocénů zakrslé bučiny na svazích lomu a javorové jasanové olšiny vyššího stupně v prostoru jezírka lomu Seč. Vybrané skupiny jsou pouhým předpokladem, protože vychází z typizace, která je vztažena k lesním ekotopům. Lom Seč je prostorem nelesním, ve kterém probíhají iniciační stádia primární sukcese, včetně tvorby půdního profilu, proto

Závěr

42

je dnes velmi těžké říct, jak by mohl lom za několik desítek let vypadat. Není pochybu o tom, že do tento vznikající přírodní proces je značně ovlivněn lidskou činností.

Summary

43

12 Summary The Moravian Karst, with its large speleosystems and almost 1200 caverns and gorges, is one of the most important karst areas in Europe. The Rudice and famous "Rudické propadání" (Rudice Sink) as an important part of the Moravian Karst has been protected area since the middle of last century also due to its extraordinary Jurrasic paleokarst phenomena and widespread precious fauna and flora in the central part of the Moravian Karst. There is also newly developed geological park with examples of rocks from the Moravian Karst and museum of the iron ore processing importance and history of mining as well. Rudice is also interesting for it´s unique beds of Rudice from the Jurassic and Cetraceous period. These beds are caused by tropical decaying, when the sediments were brought to the devon limestone. The Beds of Rudice were used in past for the deposit ferrum, which is caused by tropical weathering. For this fact beds are manycoloured laminar made of clay, sand, cherts, caolinic loam, gravel and silicit stones. The gravel element is frequent for the occurrence of rudice geods, which genesis probably by gradual penetrate silicid acid to the body of sea sponge. Rudice geods are filled by quartz crystal amethyst, citrin, very often white crystal, sometimes carneol, the surface of crystal is covered by cacholog. Rudice and Moravian Karst is also significant for the mining in history, which formed the face of landscape and for the presence of mineral resources has risen sand quarry Seč in Rudice. Seč is from 1993 nonusing locality, where we can observe primary succession. These processes is influenced by surrounding wood ecosystem and we suppose the progress of this environment by geobiocenological classification, which basement was composed by Prof. Zlatník.

Literatura

44

13 Literatura BEJČEK, V. (1983): Sukcese a produktivita drobných savců na výsypkách v Mostecké pánvi, Studie ČSAV č. 24. Academia Praha, 70 str. BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II, Geobiocenologická typologie krajiny ČR. MZLU Brno, 256 str. CULEK, M.

A KOL. (ED)

(1996): Biogeografické členění ČR. Enigma Praha, 2. vydání,

347 str. CULEK, M. (2004): Mapa biochor České republiky. UHÚL Brandýs nad Labem DEYL, M. & HÍSEK, K. (2004): Naše květiny. Academia Praha, 690 str. DVOŘÁK, J. (1956): K rozšíření jurských sedimentů na Českém masivu v okolí Brna. Věstník Ústř. Úst. Geolog. Praha, 284- 285 DVOŘÁK, J. (1960): Mesozoikum- jura. Ústř. Úst. Geolog. Praha, 41- 42 HRÁDEK, M. (1990): Okolí Brna Moravský kras. Olympia Praha, 339 str. HUDEC, K., HUSÁK, Š., JATIOVÁ, M. A KOL. (1995): Průvodce brněnskou přírodou. Regionální sdružení ČSOP Brno, 198 str. KALVODA, J., BÁBEK, O. & BRZOBOHATÝ, R. (1998): Historická geologie. Univerzita Palackého v Olomouci Olomouc, 199 str. KOUTEK J. (1927): K otázce hloubky jurského moře u Brna. - Čas. Vlasten. mus. Spol. v Olomouci, 38, 1, 1-5. KRUŤA, T. (1959): Nová naleziště geod v Brně a v okolí. Vlastivědný věstník moravský XIV, 181- 185 KUCHAŘ, D., MATUŠKA, A., POKLADNÍK, G., SEDLÁK, R. & TROJÁČEK, J. (1967): Z historie do současnosti obce Rudice. Rada MNV Rudice, 90 str. KUDRNOVSKA, O. & KOUSAL, J. (1975): Geologická mapa ČSSR. Geografický ústav ČSAV Brno

Literatura

45

KUKAL, Z.; NĚMEC, J. & POŠMOURNÝ, K. (2005): Geologická paměť krajiny. Česká geologická služba Praha, 224 str. MÜLLER, P. & NOVÁK, Z. A KOL. (2000): Geologie Brna a okolí. Český geologický ústav Praha, 90 str. PRŮŠA, E. (2001): Pěstování lesů na typologických základech. Lesnická práce, s.r.o. Kostelec nad černými lesy, 593 str. PYŠEK, P. & TICHÝ, L. (EDS) (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek Brno, 40 str. QUITT, E. (1975): Mapa klimatických oblastí ČSR. Geografický ústav ČASV Brno

RICHTEROVÁ, D. (2000): Mineralogicko-petrografická charakteristika křemičitých hmot a jejich provenience ze štěrků syrovicko-ivaňské terasy. Přírodovědecká fakulta MU Brno, 50 str. SLEZÁK, L. (2000): Průvodce střední částí Moravského krasu a Rudicí. OÚ Rudice Rudice, 54 str. SOUCHOPOVÁ, V., MERTA, J., TRUHLÁŘ, J., BALÁK, I. & ŠTEFKA, L. (2002): Cesta železa Moravským krasem. Svaz obcí Spolek pro rozvoj venkova Mor. kras Blansko, 123 str. VANĚČKOVÁ, L. A KOL. (1997): Rostliny Moravského krasu a okolí. Nadace Moravského krasu ve spolupráci se správou CHKO ČR Blansko, 230 str. ZIMÁK, J.

A KOL.

(1997): Průvodce ke geologickým exkurzím, Morava- střední a jižní

část. Vydavatelství Univerzity Palackého Olomouc, 110 str.

Internetové odkazy a citace: ŠVADLENKA, S. Geoda obřích rozměrů. [online] citováno 3. září 2009. Dostupné na World Wide Web Web 1: http://www.mineral.cz/geoda-obrich-rozmeru-clanek-2007072601.html ŠTELCL, J., VÁVRA, V., ZIMÁK, J. Rudice Seč- Pokryvné útvary Moravského krasu, rudické vrstvy. [online] citováno 26. června 2009. Dostupné na World Wide Web

Literatura

46

Web 2: http://pruvodce.geol.morava.sci.muni.cz/Rudice/Rudice_text.htm Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, mapový server [online] citováno 12. listopadu 2009. Dostupné na World Wide Web Web 3: http://geoportal2.uhul.cz/mapserv/php/mapserv3.php?project=oprl_2010&

Geologická a geobiocenologická charakteristika lomu Rudice- Seč

Recommend Documents