GEOGRAFIE Přírodní podmínky Řeka Podnebí Záplavy Administrativní členění Horní a Dolní země Kraje (nomy) Přehled krajů a jejich center Núbie Mapy
PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Řeka Od počátku historické doby až podnes je egyptské osídlení soustředěno v úzkém úrodném údolí podél Nilu a v jeho deltě – v Západních oázách a na rudomořském pobřeží žila vždy jen malá, takřka zanedbatelná část obyvatelstva. Všude kolem řeky jsou rozsáhlá aridní území, která oddělovala Egypt od zbytku starověkého světa a která mají lví podíl na jeho tehdejší téměř naprosté izolaci. Mezi Nilem a Rudým mořem je převážně hornatá Východní (Arabská) pouš, přes níž vede jen několik schůdných cest s charakterem průsmyků; jsou to většinou vyschlá koryta dávných řek, jimž Arabové říkají vádí. Západně od Nilu je pak nízká a plochá Západní (Libyjská) pouš, okrajová část Sahary. Evropany dlouho dráždila otázka, kde vlastně Nil pramení. Vědělo se sice, že vytéká z Viktoriina jezera (jezero Ukerewe na pomezí Keni, Tanzánie a Ugandy), ale už prvním cestovatelům bylo zřejmé, že jezero samo nemůže být jeho zdrojem, protože se do něj vlévá řada dalších řek. Dnes je za hlavní pramenný tok považována 850 km dlouhá Kagera, jejíž počátek u jezera Kiwu (ve Rwandě) našel roku 1863 John Hanning Speke. Jezero Ukerewe opouští řeka pod názvem Viktoriin Nil, protéká jezerem Kioga (v Ugandě), za vodopády Kabelega vtéká do Albertova jezera (na hranici Ugandy a Konga) a odtud pokračuje jako Albertův Nil. Od soutěsky Nimule (v Súdánu) se řeka jmenuje Horský Nil (Bahr el-Džabal) a od soutoku s levostranným, 240 km dlouhým přítokem Bahr el-Ghazál má název Bílý Nil (Bahr el-Abjad). Dalšími přítoky zprava jsou 740 km dlouhý Sobat a konečně Modrý Nil (Bahr el-Azrak), jenž pramení na etiopské náhorní plošině v jezeře Tana a je dlouhý 1368 km. Od soutoku Bílého Nilu s Modrým Nilem u súdánského Chartúmu se řeka jmenuje Nil. Mezi Chartúmem a Asuánem překonává tok šest příčných žulových prahů zvaných katarakty, které se tradičně číslují ve směru proti proudu, od severu k jihu. V těchto místech se mezi balvany rozesetými v korytě tvoří peřeje, nikoli vodopády, jejich splavnost však byla problematická i při vysokém stavu vody v období záplav. Mezi 6. a 5. kataraktem se do Nilu vlévá zprava poslední, 1120 km dlouhý přítok Atbara. U nejsevernějšího 1. kataraktu u Asuánu, v jehož skaliskách podle nejstarších mýtů Nil pramenil, byla tradiční jižní hranice vlastního Egypta. Mezi Asuánem a soutěskou Gabal es-Silsila (Egypany označovanou jako „Místo veslování“) je úrodné údolí kolem řeky široké jen asi 4–5 km, od soutěsky k Luksoru (starověkému Vesetu) průměrně 15 km. U Luksoru opisuje řeka půloblouk směrem na východ a údolí se rozšiřuje. Nedaleko el-Amarny (Achetatonu) se z ní odděluje levobřežní rameno, které teče dlouho souběžně, až u pyramidového pole v Láhúnu se stáčí na západ a ústí do bezodtokého jezera ve Fajjúmské pánvi, jehož hladina je nyní asi 44 m pod úrovní Středozemního moře. Severně od Káhiry se řeka rozlévá v mohutnou, mnohými kanály protkanou deltu, která se v historické době změnila k nepoznání, převážně v důsledku lidské činnosti. Dříve se zde Nil větvil do sedmi nebo dokonce devíti přirozených ramen, nyní má jen dvě – ostatní modré čáry na mapách jsou umělé kanály a průplavy. Rosettské rameno (západní) je dlouhé asi 220 km a vlivem naplavenin se jeho ústí stále prodlužuje. Ještě před tisícem let stálo město Rosetta (nyní er-Rašíd) na břehu Středozemního moře, na konci 19. století od něj bylo vzdáleno už asi 12 km. Damietské rameno (východní) je rovněž dlouhé asi 220 km, jeho šířka více kolísá a do moře odvádí méně vody než rosettské rameno. Celková délka Nilu od pramenů Kagery po ústí do Středozemního moře se udává 6671 km, povodí má 2 3 3 2,87 mil. km , současný střední roční průtok v Káhiře je 2284 m /s, největší 6435 m /s.
Ve starém Egyptě byl Nil hlavní a v podstatě jedinou severo-jižní komunikační tepnou. Egypané podél něj nikdy nepostavili žádnou silnici.
Podnebí Badatelé různých oborů prokázali, že podnebí Egypta vypadalo v předhistorické době úplně jinak než dnes a ještě za Staré říše procházelo dosti prudkými změnami. V severovýchodní Africe se mluví o tzv. pluviálech, dobách dešových, které byly obdobou ledových dob v severnějších zeměpisných pásmech a střídaly se s interpluviály, dobami mezidešovými. Asi před patnácti tisíci lety skončil poslední pluviál a ráz krajiny se začal poznenáhlu měnit, i když do vývoje klimatu zasáhly ještě dva tzv. subpluviály. V Západní poušti byly na místě vzdáleném více než 100 km od Nilu nalezeny pazourkové čepelky do srpů a mlecí kameny na obilí datované do 13. tisíciletí, které se logicky připisují zemědělské komunitě žijící v této oblasti. Předpokládá se, že tudy protékaly řeky a krajina měla nejspíše ráz křovinaté savany. Po skončení prvního subpluviálu v 11. tisíciletí tato kultura mizí, není však zdaleka jisté, zda se lidé stahovali blíže k nilskému údolí, nebo na jih, do nitra kontinentu. Další známky zemědělské činnosti v Egyptě jsou totiž prokázány až v 6. tisíciletí. Na počátku historické doby, tj. na sklonku 4. tisíciletí, bylo údolí Nilu ještě močálovité a bahnité, s bohatou vegetací a početnou a různorodou faunou. Oblast zemědělsky využitelné půdy byla až vně tohoto pásu, tj. dále od řeky, a na ni navazovala savana s chudší vegetací a divokou zvěří (antilopy, gazely, žirafy, pštrosi, lvi aj.). Úrodné pruhy země byly rozšiřovány směrem k řece na úkor bažin a mokřin, takže kanály, které se v té době stavěly, nebyly zavodňovací, jak se často mylně tvrdí, ale odvodňovací. Teplé a suché podnebí, jak je známe v Egyptě dnes, se začalo prosazovat až po skončení druhého subpluviálu, zhruba na konci 5. dynastie. Savana se proměnila v step a nakonec v pouš, velká zvířata ustupovala na jih, zemědělská půda se posouvala stále blíže k Nilu, močály a bažiny mizely. Rozšiřování úrodného pásu bylo nyní možné jen opačným směrem než dříve, tj. od údolí proti postupující poušti, a teprve v této době se začaly stavět kanály zavodňovací. V Západní poušti zbyl po zaniklé savaně severo-jižně orientovaný pás velkých oáz, zhruba souběžný s Nilem (od severu k jihu: Bahríja, Faráfra, Dachla a Charga). Obvykle se soudí, že drastická změna klimatu přivodila nedostatek potravin a následný hladomor byl pak jednou z příčin zániku Staré říše.
23 – Družicový snímek nilské delty. Sever je přibližně v levém dolním rohu, Alexandrie u dolního okraje, Suezský záliv vpravo nahoře, vlevo od něj Hořké jezero. Tmavší linie propojující deltu se Suezským průplavem je Vádí Tumilát
Záplavy Bílý Nil je svodnicí dešů tropického pásma a po celý rok má poměrně konstantní průtok. Zcela jinak se chovají Modrý Nil a Atbara, jejichž hladiny prudce stoupají na jaře v důsledku monzunových dešů a tání sněhu v etiopských horách. Ve stejné době nastává období dešů i v centrálním Súdánu. Výsledkem je pravidelné každoroční rozvodnění Nilu, které způsobovalo v Egyptě rozsáhlé záplavy – celé údolí včetně delty se ocitlo pod vodou, z níž vyčnívala jen lidská sídla, stavěná na mírně vyvýšených místech. Na první pohled katastrofická událost byla životodárná: dravý proud jednak odsoloval půdu, jednak s sebou přinášel velké množství úrodného bahna, které po opadnutí vod pokrývalo krajinu v souvislé vrstvě a působilo jako účinné hnojivo. Sezonní
naplaveniny (aluvium) nebyly příliš vysoké – jejich tlouška se odhaduje průměrně na jeden milimetr, ale v perspektivě desítek tisíc let se vrstvily a pozvolna měnily i profil krajiny. Výška sedimentů stoupá směrem po proudu a v severní deltě dnes dosahuje místy až dvanácti metrů. Hladina začínala pravidelně stoupat asi v polovině července, kulminovala na přelomu srpna a září a od října začala zvolna opadávat. Poté, co se řeka vrátila do svého koryta, zůstávala v prohlubeninách zvlněného terénu jezera, která postupně vysychala, z hlubších musely být vody odváděny umělými kanály. Nakonec po nich zbyla jen víceméně kontinuální vrstva naplaveného bahna. Do takto připravené půdy Egypané v říjnu a listopadu zaseli a v rozmezí od ledna do května (podle druhů plodin) sklízeli. Nejnižší stav vody v řece byl zhruba od dubna do června. Odborníci přepokládají, že proces zúrodňování delty byl dlouhodobější a ve srovnání s nilským údolím si vyžádal i většího úsilí. V období pluviálu se toto území skládalo v podstatě ze systému nesčetných lagun a mělkých bažin, zatímco pevná půda byla spíše výjimkou. Až postupným ukládáním aluvia se začaly objevovat větší ostrůvky, které byly zaplavovány jen sezonně, případně vůbec. Archeologové v této okolnosti také spatřují jednu z příčin, proč v oblasti delty nebyly nalezeny skoro žádné stavby ze starších dob (druhá spočívá v podstatně vlhčím podloží i klimatu, přispívajícím k rozkladu). Postupnou kultivací, v níž hrálo značnou roli budování rozsáhlé sítě kanálů a průplavů mezi říčními rameny v dobách Nové říše a pozdějších, zde nakonec Egypané získali přibližně dvojnásobnou rozlohu zemědělsky využitelné půdy, než bylo k dispozici po celé délce údolí řeky. Kolísající výše periodicky se opakujících povodní významně ovlivňovala rozsah zaplaveného území a tedy i velikost úrody. Egypané tuto relaci velmi dobře chápali a nejpozději od 1. dynastie stav hladiny v řece pravidelně registrovali. Na základě dlouhodobé řady dat pak specialisté (zpravidla kněží) dokázali s velkou přesností určit výšku příští záplavy, vypočítat rozlohu zasaženého území a následně i odhadnout zemědělské výnosy. Těchto údajů využívala státní správa a stanovovala podle nich objem každoročních odvodů (naturálních daní). Hladina se měřila pomocí tzv. nilometrů, zděných staveb v podobě studny s točitými schůdky po vnitřním obvodě, které ve spojení s řekou fungovaly na principu spojených nádob. Hodnoty se odečítaly podle množství zatopených schodů nebo z měřítka vytesaného na stěně. Nilometry se budovaly zpravidla v areálech chrámů, za jejich funkčnost a provoz odpovídal chrámový personál a údaje vyhodnocovali kněží. Nejvýznamnější byl v Chnumově chrámu na ostrově Abu (řec. Elefantiné; arab. Džezíra) u dnešního Asuánu, kde se záplava projevovala nejdříve (píše o něm Strabón, roku 1870 byl skutečně objeven). Další byly rozesety podél toku na sever až k Menneferu na pokraji delty. Ovládnutí Dolní Núbie za Střední říše pak umožnilo sledovat výši záplav ještě jižněji, tedy s větším předstihem. Dnešní režim v řece má už zcela jiný, podstatně klidnější ráz díky četným regulacím, budovaným od roku 1830 a završeným stavbou Vysoké přehrady u Asuánu v roce 1970, která přívaly zadržuje a propouští po celý rok v podstatě stálé množství vody. Ještě na konci 19. století byly však výkyvy v průtocích značné: podle Ottova 3 slovníku naučného proteklo u Asuánu v květnu, tj. při nízkém stavu vody, 1533 mil. m , zatímco v září, při 3 povodni, 25 441 mil. m , tj. více než šestnáctinásobek. Ve stejných intervalech naměřili u Káhiry průtoky 3230 3 a 20 240 m /s. Za čtvrt roku tak Nil odvedl do Středozemního moře tři čtvrtiny svého celkového ročního objemu vody.
ADMINISTRATIVNÍ ČLENĚNÍ Horní a Dolní země Již v nejstarších dobách, kam až historická pamě sahá, byl Egypt chápán jako „Obě země“ – Horní (jižní) a Dolní (severní). Příčiny tohoto členění nejsou zcela jasné; mohly spočívat jak v rozdílném původu prehistorického obyvatelstva, tak v odlišnostech krajin podél toku Nilu a v jeho deltě, případně i v něčem jiném. Pravou podstatu dualistické koncepce neznáme, víme jen, že příslušná terminologie se udržovala a v písemných dokumentech důsledně uplatňovala po celou dobu trvání egyptské historie, tedy i v dobách, kdy jednotný stát s jediným vládcem byl tři tisíce let starým faktem a obsedantní rozlišování obou částí Egypta mělo sotva jinou než deklarativní funkci. V této souvislosti je třeba připomenout rozdíl mezi plurálem tA.w (tau) s číslicí 2 ve významu „dvě země“, jimiž mohly být míněny v podstatě jakékoliv oblasti mimo vlastní Egypt, a duálem tA.wy (tauej) s významem „Obě země“, používaným výlučně pro území, jemuž my říkáme Egypt (proto se výraz píše s velkým písmenem). Samo slovo „Egypt“ je etymologicky odvozováno z výrazu Hwt-kA-ptH (Hutkaptah – Sídlo Ptahovy duše), jímž byl původně označován ústřední chrám boha Ptaha v menneferské metropoli. Egypané sami nazývali svou zemi
tA-km.t (Ta kemet) a okolní pouště tA-dSr.t (Ta dešeret). Slovo tA znamená „země“, km.t „černá“ a dSr.t „červená“. Úrodný a osídlený pás nilského údolí se tedy jmenoval Černá země a nehostinné pouště po obou jeho stranách Červená země, podle barvy půdy. bílá koruna Horního Egypta
červená koruna Dolního Egypta
spojená koruna Obou zemí
24 – Koruny egyptských králů
Kraje (nomy) Rozčlenění země na správní obvody – kraje – je doloženo již od 1. dynastie, zřejmě má však ještě starší kořeny. Při stanovování administrativních hranic se pravděpodobně vycházelo z tradičních předělů mezi skupinami obyvatel žijícími na územích podobných rozměrů v „předkrálovské“ době, kdy civilizační centra a s nimi integrované okolní oblasti ovládali náčelníci na místní úrovni. V egyptologii se jako v mnoha jiných případech nevžil pro „kraj“ původní egyptský výraz s-p+pA.t (sepat), v plurálu s-p+pA.tw (sepatu), ale řecký termín „nomos“ (pl. „nomoi“), počešovaný obvykle na „nom“ („nomy“). Na počátku Staré říše byla země rozdělená do 38 nomů, v Pozdní době už do 42, z toho 22 v Horním a 20 v Dolním Egyptě. Fajjúm, Núbie jižně od prvního kataraktu a Západní oázy se pokládaly za oddělená území a mezi 42 nomů se nezahrnovaly. Počet krajů se časem měnil, některé se rozšiřovaly na úkor jiných, další se spojovaly do větších nebo naopak rozdělovaly na menší. Někdy se měnily i jejich metropole, jimiž byly obvykle větší aglomerace s povahou správního střediska a chrámem místního božstva. Každý kraj byl označován svým vlastním logogramem, umístěným zpravidla na vrcholu standarty nebo na hlavě ženské figury, která byla jeho personifikací. V čele kraje stál správce, popisovaný jako „ten, kdo vykopává kanály“, v egyptologii běžně označovaný slovem „nomarcha“. Postavení těchto hodnostářů bylo v historii proměnlivé; většinou byli pouhými subalterními úředníky, závislými na přízni správního centra země a podléhajícími bezpodmínečně jeho příkazům, v několika obdobích se však některým z nich podařilo soustředit ve svých rukou takřka neomezenou moc, která ohrožovala i autoritu samého krále, někdy se králi i stali. Nomarchové tvořili jakousi provinční nobilitu, disponovali vlastním administrativním aparátem a občas i značným majetkem. Funkce často přecházela plynule z otce na syna, v některých krajích jsou v určitých obdobích spolehlivě dokumentovány celé dynastie dědičných nomarchů, pohřbívaných zpravidla na oddělených hřbitovech v honosných a nádherně vyzdobených hrobkách. Autobiografické nápisy na jejich stěnách poskytují mnohé poznatky a přispívají k rekonstrukci lokálních dějin. Spodní partie chrámových zdí byly často zdobeny reliéfy s řadami personifikovaných nomů označených příslušnými logogramy, z nichž lze správní členění země pro různá období zhruba rekonstruovat. Víme například, že Horní Egypt byl opětovně přerozdělen do dvaadvaceti nomů za vlády 5. dynastie a že od té doby se jejich vzájemné hranice až na výjimky příliš neměnily. Délka území, které zaujímaly podél toku Nilu, je zaznamenána na zdech tzv. Bílé kaple Senusreta I. (12. dynastie) v Amonově chrámu v Karnaku. Méně známé jsou detaily správního uspořádání Dolního Egypta, kde se rozčlenění do dvaceti nomů definitivně ustálilo až za Ptolemaiovců a přehledněji je doloženo až na tehdejších chrámových reliéfech v Edfu a Dendeře. Dílčí seznamy nomů se dochovaly i v mnoha dokumentech správní povahy a dalších písemných pramenech, dokonce i v dílech antických autorů. Některé důležité podrobnosti však přesto chybějí, u několika krajů například neznáme ani jména jejich metropolí. V egyptských pramenech jsou kraje jmenovány vždy ve stejném pořadí, které se v egyptologické literatuře vyznačuje číslicemi. Jako první se uvádí nejjižnější hornoegyptský kraj a od něj se postupuje systematicky podél řeky na sever. Na poslední, dvaadvacátý kraj Horního Egypta přímo navazuje první dolnoegyptský kraj s hlavním městem Menneferem, jímž tento přímočarý systém končí: princip seřazení krajů v deltě není jasný, určitě však nesouvisí s geografickou polohou.
25 – Logogramy egyptských nomů podle Bainese
Přehled krajů a jejich center A. HORNÍ EGYPT Číslo
Egyptsky
Řecky
Arabsky
1.
Abu
Elefantiné
Džezíra
2.
Džeba (Gebau; Mesen)
Apollónopolis
Edfu
3.
a) Nechen b) Necheb c) Tasenet (Senet)
Hierakónpolis Eileithyiaspolis Latopolis
Kóm el-Ahmar el-Káb Esna
4.
Iunej
Hermónthis
Armant
5.
Gebt
Koptos
Kuft
6.
Iunet (Tantere; Taretet)
Tenthyris
Dendera
7.
Hutsechem (Hut)
Diospolis Parva (Diospolis Mikra)
Hiv
8.
a) Cenej
This (Thinis)
Girga ? Naga ed-Dér ?
b) Abedžu
Abydos
Arába el-Madfúna
9.
Ipu (Chentmin)
Chemnis (Panopolis)
Achmím
10.
Cebu (Džuka)
Antaiúpolis
Kau el-Kibír
11.
Šashetep
Hypselé
Šutb ?
Jen na záp. břehu, později splynul s 13. krajem
12.
Iakemetperantej ?
Atuala
Jen na vých. břehu
13.
Saut
Lykopolis
Asjút
14.
Kes (Kis)
Kúsai
Kúsíja
15.
Chemenu (Chnum)
Hermopolis Magna
Ešmúnén
16.
Hebenu (Chebenu)
Alabastronpolis
Kóm el-Ahmar
17.
Henu
Kynopolis
Kés ?
18.
Teudžoi (Hutnesu)
Ankyronpolis
Hibe (Hiba)
Jen na vých. břehu
19.
Permedžed
Oxyrhynchos
Bahnása
Jen na záp. břehu
20.
Nennisut (Hennenisut)
Hérakleopolis Magna
Ehnásíja el-Medína
21.
Šenachen
22.
Tepehu
Afrodítopolis
Poznámky
V nejstarší době Od 18. dynastie V Ptolemaiovské době
Kafr Ammár ?
Jen na záp. břehu
Atfíh
Jen na vých. břehu
B. DOLNÍ EGYPT 1.
a) Mennefer b) Ictauej
Memfis –
Mit Rahína Lišt ?
2.
Chem (Sechem)
Létopolis
Ausím
3.
a) Hutihit b) Iamu
Momemfis
? Kóm el-Hisn
4. 5.
Seka ? Sau
Prosópis Sais
6.
Chasuu
Chois (chybně: Xois)
Sácha
7.
Sentejnefer ?
Metélis ?
Fuáh ?
8.
Pertem (Ceku ?)
Heróónpolis
Tell el-Maschúta
9.
Perusir
Busiris
Abúsír
10.
Hatherjeb (Huttaherib)
Athríbis
Tell Atríb (u Benhy)
11.
Natchu
Leontopolis
Tell el-Mukdam
12.
Cebnut (Cebneceret)
Sebennytos
Samanúd
13.
Iunu
Héliopolis
Tell el-Hisn
14.
Sinu
Pelúsion
Tell el-Faráma
15.
Bah
Hermopolis Parva
Baklíja
16.
a) Perbanebžet b) Anpet (Džedet)
Mendés Thmuis
Tell er-Rubáa Tell et-Timaj
17.
Behdet
Diospolis Kató
Tell el-Balamún
Za 18. dynastie oddělen od 12. kraje
18.
Imet
–
Tell Nabáša
Za Nové říše rozdělen na dva kraje; viz níže
18.
Perbastet
Búbastis
Tell el-Basta
19.
Džaanet
Tanis
Sán el Haggar
bibl. Zoán
20.
Persopdu (Pisopdu)
Saft el Henna
bibl. země Gošen
? Sá el-Haggar
Za Staré říše Za Střední říše
Původně jeden kraj; rozdělen za 12. dynastie na 4. kraj na severu a 5. kraj na jihu
bibl. Pithom
V Ptolemaiovské době
Núbie Území jižně od Egypta, běžně označované jako Núbie, nemá z geografického hlediska přesně definované hranice a egyptologové se o ně obvykle zajímají a vnímají je jen okrajově – z pohledu proměnlivé egyptské přítomnosti a pod úhlem egyptského kulturního vlivu. Znalosti domorodých kultur, pravděpodobně územně i časově nespojitých, zatím nedosáhly uspokojivého stupně a bádání v tomto směru v dohledné době zřejmě ani dále nepokročí, zejména kvůli neutěšeným politickým poměrům v dnešním Súdánu. Soustředěnější pozornost byla věnována pouze severní části, bohužel příliš chvatná, protože v hodině dvanácté – těsně před napuštěním Vysoké přehrady u Asuánu. Počínaje rokem 1970 se drtivá většina slibných archeologických lokalit ocitla pod vodou a krátká historie jejich výzkumu se tak definitivně uzavřela. Podobně jako vlastní Egypt i Núbie se rozlišuje na Dolní (severní) a Horní (jižní), přičemž dělítko mezi nimi se většinou mechanicky ztotožňuje s dnešní egyptsko-súdánskou hranicí. Jako přesnější a vhodnější se však jeví sofistikovanější Strouhalovo kritérium, podle nějž tvoří Dolní Núbii „geograficky i geologicky jednotná oblast“, táhnoucí se v délce 360 km od egyptského Nechebu (řec. Eileithyiaspolis; arab. el-Káb) až k severnímu okraji 2. kataraktu, přesahující tedy na súdánské území do hloubky asi 60 km. Horní Núbie pak sahá od tohoto místa až k Chartúmu a je mnohem delší – asi 1570 km.
Nejpozději na počátku Staré říše se egyptská hranice posunula k 1. kataraktu a nejsevernější oblast Núbie se tak stala definitivní součástí území chápaného jako „egyptské“; administrativně se v podstatě shodovala s 1.– 3. hornoegyptským krajem (nomem). Zajímavé je, že místní populace, nepochybně už v této době převážně egyptská, nikdy s vlastním Egyptem kulturně zcela nesplynula; vtipy o „hloupých Núbijcích“ slouží ještě dnes jako zdroj zábavy rádobychytrých Arabů usazených severněji a vyprávějí se i turistům. Metropole 1. hornoegyptského kraje byla po celou dobu egyptské historie na ostrově Abu (Elefantiné; Džezíra) u dnešního Asuánu, u nějž začínal asi 10 km dlouhý, obtížně sice, ale za vyššího stavu vody přece jen splavný 1. katarakt. Za ním, dále na jih, bylo nilské údolí podstatně užší než v Egyptě a periodicky zaplavované území přesahovalo šířku 1–2 km jen u ústí vyschlých vádí, která vytvářela mezi převážně pískovcovými masivy jakési „kapsy“. Na několika místech prostupuje pískovcem tvrdá načervenalá žula, zejména severně od Kalábši (53–56 km jižně od Asuánu) a u Abú Hóru (73 km jižně od Asuánu), a v těchto úsecích je řeka výrazně užší. Za Staré a Střední říše sahal egyptský vliv až k severnímu okraji 2. kataraktu, kde začíná první z pěti geograficky odlišných úseků Horní Núbie. Katarakt byl dlouhý asi 20 km a Nil se tu „prodíral úzkými peřejemi mezi stovkami malých i větších žulových ostrůvků, které zcela znemožňovaly plavbu“ (Strouhal 1989). Na 2. katarakt navazovala (postupujeme stále na jih) asi 160 km dlouhá oblast Batn el-Haggar („Břicho kamení“), kde Nil proudil v úzkém, vysokými břehy sevřeném řečišti posetém nesčetnými balvany. Tuto nesplavnou a jen velmi řídce osídlenou oblast obcházela karavanní cesta Západní pouští. Břicho kamení uzavíraly na jižní straně krátké prudké peřeje, tzv. Dalský katarakt, a v tomto místě nyní končí vzdutí nádrže Vysoké přehrady – dál na jih má řeka přibližně stejnou podobu jako před pěti tisíci lety. Oblast mezi Dalským a 3. kataraktem, označovaná podle názvů místních vesnic Abrí-Delgo, je asi 200 km dlouhá, údolí je širší a přechází do okolních plání plynuleji. Řeka je zde klidnější a navzdory několika menším peřejím splavná, v období záplav lze s menšími obtížemi proplout i 3. kataraktem. „Mezi 3. a 4. kataraktem, kde se tok Nilu otáčí téměř polokruhem vyklenutým k jihu, je oblast Dongoly, dlouhá 430 km. Krajina má monotónní ráz. Přechod mezi aluviem a pouští vyznačuje okraj vegetace, která dříve (jak lze vyčíst z leteckých snímků) sahala mnohem dále do pouště než dnes. Je to nejbohatší z krajů Núbie, protože už malé zvýšení hladiny znamená zavlažení a zúrodnění širokého okolí, podobně jako v Egyptě. Plavba je tu klidná, řeka široká a dodnes tu existuje pravidelné lodní spojení. Tato oblast byla srdcem významných domorodých říší [s centry v Kermě a Napatě] a cílem egyptské expanze za Nové říše. Odtud také vedly důležité karavanní cesty, jedna do velkých pasteveckých oblastí západního a jihozápadního Súdánu, druhá do [nejjižnější hornonúbijské] oblasti Šendí stepí Bajúdou. Plavbu po Nilu zkracovalo přímé pozemní spojení mezi Kavou [východně od Dongoly] a Napatou, tzv. mehélská cesta.“ (Strouhal 1989) Mezi 4. a 5. kataraktem (asi 350 km) převažuje žula a v řece je mnoho ostrůvků. Nil zde navíc vytváří mohutný oblouk a v dosti dlouhém úseku proudí „obráceně“ – od severovýchodu na jihozápad, téměř po směru převažujících severních větrů, které v jiných oblastech umožňují pohodlnou plavbu proti proudu. Tyto nepříznivé podmínky pravděpodobně souvisejí s absencí osídlení i egyptského vlivu. Spojení s osadou Abú Hámid na vrcholu oblouku zajišovala odedávna spíše pouštní cesta z Koroska v Dolní Núbii. Mezi 5. a 6. kataraktem (asi 410 km) má krajina podobný ráz jako oblast Dongoly, údolí je široké, dobře zavlažované a trvale osídlené. Poslední, 6. katarakt je jen krátký a při vysokém stavu vody v řece splavný. Tak daleko však – pokud je známo – egyptské lodě nikdy nedopluly.
MAPY Kdo očekává, že si v Káhiře nebo Alexandrii opatří důkladné mapy Egypta, nebo dokonce Horní Núbie mezi 2. kataraktem a Chartúmem, bude zklamán. Nekoupí si je ani ve specializovaných evropských obchodech – všechny dostupné kartografické výrobky připomínají spíše reklamní letáky, na nichž jsou zákruty Nilu a polohy měst zakresleny víceméně schematicky. (Zdá se, že přesnými a podrobnými mapami těchto končin dodnes disponuje pouze izraelská armáda.) Takzvané historické mapy mají vedle těchto vad ještě další: starověká sídliště a archeologické lokality zpravidla nebývají označeny svými původními názvy, ale jen jejich řeckými či soudobými arabskými ekvivalenty. Pokud někde egyptská jména jsou, bývají často zkomolena nebo dokonce chybně přiřazena. Vážným problémem historických map jsou velmi rozdílné představy jejich tvůrců o tom, jak vypadal Nil a zejména jeho delta před pěti tisíci lety, kudy vedly umělé průplavy kolem pyramidových polí atd. Změny toků mají navíc dynamický charakter, takže pro každé období by bylo třeba vypracovat zvláštní, speciální mapu –
pokud bychom byli ovšem vůbec schopni jednotlivé stavy definovat. Zřejmě nejradikálněji se v historické době změnil tvar delty – z původních sedmi či dokonce devíti říčních ramen zbyla jen dvě, zato přibyly stovky kanálů a průplavů. Není tedy divu, že komerční kartografové si počet a polohu říčních ramen severně od Káhiry doslova vymýšlejí, jiní používají jako podklad dnešní stav, přičemž rozhodnutí, které kanály a průplavy budou zakresleny a které ne, jsou dílem náhodného výběru. Kdo očekává, že po této odvážné kritice budou následovat přesné a perfektní mapy, podle nichž se lze na jakoukoli archeologickou lokalitu v Egyptě vypravit, bude rovněž zklamán. Pro přiložené náčrtky (obr. 27–33) byl zvolen schematický přístup, umožňující nanejvýš hrubou představu o poloze v knize zmíněných lokalit podél toku Nilu, kanálu Bahr Júsuf a dvou dnes existujících říčních (přirozených) ramen delty. Jako podklad pro jejich zhotovení posloužila pohříchu amatérská, i když v Čechách pravděpodobně jediná „speciálka“, vyrobená kopírováním různých plánů jednotlivých úseků řeky, které byly po sjednocení měřítka sestaveny a nalepeny na třímetrový pruh papíru. Na mapě na obr. 26 je v hrubých rysech zakreslena celá oblast egyptologického zájmu od Středozemního moře až po Chartúm, velké oázy, hlavní pouštní komunikace a nilské katarakty. Na obr. 27 je schéma kladu listů čtyř detailnějších map Egypta a Dolní Núbie (obr. 28–31) a polohy pyramidových polí Staré a Střední říše (obr. 32).
26 – Orientační mapa Egypta a Núbie
A strana 62
. Mennefer . Ictauej
PYRAMIDOVÁ POLE strana 66
B strana 63
. Achetaton
. Veset C strana 64
Abú Simbel
D
.
strana 65
27 – Klad listů detailních map Egypta a Dolní Núbie
Rosetta (er-Rašíd)
Damieta Peruadžet Tell el-Faraín
Alexandria
Chasuu Sácha Behdet Tell el-Balamún Cebnut Sau Samanúd Sá el-Hagar Perusir Abúsír
Naukratis Kóm el-Gaíf
Bah el-Baklíja Perbanedžet Tell er-Rubáa
Džaanet Sán el-Hagar Imet Tell Nabáša Hatuaret (Avaris) Piramesse
Iamu Kóm el-Hisn
Tell el-Mukdam Persopdu Saft el-Henna Perbastet Tell el-Basta Hatherjeb Tell Atríb Merimda Bení Saláma
Tell el-Jahúdija Iunu Tell el-Hisn Chem Ausím
. .
Raau Tura
Mennefer Mit Rahína
28 – Detailní mapa A – Dolní Egypt (delta Nilu)
Heluán
Vádí Tumílát
Pertem Tell el-Maschúta
Mazghúna Ictauej Lišt
Birkit Kárún
Atfíh
Biahmu Médúm Medínit Fajjúm Havára Láhún Nennisut Ehnásíja el-Medína Dišáša
Teudžoi el-Hiba
Permedžet Bahnása el-Kés Bahr Júsuf
Nil Tadehnet Závijit el-Amvát Hebenu Kóm el-Ahmar Bení Hasan Chemenu Ešmúnen el-Berša Šéch Saíd Achetaton el-Amarna
Tahenet Tuna el-Gabal
Meruer Mér Kes Kúsíja
Hatnúb
Dara
Dér el-Gebráví Atuala Saut Asjút Šutb Dér Tása Badárí Cebu Kau el-Kibír
29 – Detailní mapa B – Severní část Horního Egypta
Havávíš Ipu / Chentmin Hatherjeb Tell Atríb Bét Challáf Cenej Girga
Naga ed-Dér
Abedžu Arába el-Madfúna
el-Kasr vas Sajjád
Iunet Dendera Vádí Gasus Gebt Kuft
Hutsechem Hiv Nubt Nakáda
Džamet Medínit Habu Iunej Armant
Gesa Kus
Vádí Hammamát
Madu Medamúd Veset Luxor Džertej Tód
Perhathor Gabalén
Hepat Mualla
Tasenet Esna Necheb el-Káb
Kula Nechen Kóm el-Ahmar Džeba Edfu
Chenej Gabal es-Silsila Nubt Kóm Ombo
Abu (Elefantiné) Džezíra Fílai
Asuán Biga
Dabód
Kertásí
.
Táfa Bét el-Válí Kalábša
30 – Detailní mapa C – Jižní část Horního Egypta a sever Dolní Núbie
Dendúr
. .
Gerf Husén Ikkur Dakka Baki Kubán Vádí Allákí Sebúa Amáda Miam Aníba Toška
.
Dér Kasr Ibrím
Abú Simbel Ibšek Faras Akša
...
.
Kustul Serra
Buhén Vádí Halfa Kor Gabal Šéch Sulémán Dorginartí Ikenu Mirgissa Dabenartí
..
Šelfak Semna-západ Semna-jih
Askut Uronartí Kumma
Amára
Saí Sédenga 31 – Detailní mapa D – Jižní část Dolní Núbie
EGYPT
SÚDÁN
.
Korosko
32 – Pyramidová pole Staré a Střední říše
