Geist n. spirit; intellectual capacity or bent

Geist n. spirit; intellectual capacity or bent.

Ú VODNÍK

Milí přátelé, letošní úvodník začínám psát v listopadu na chatě, na ztracené vartě, kde se vcelku snadno mohu přiblížit v tuto dobu tématu nejbližšímu, tématu stromů a krajinomalebné literatury. Duběnka a Ořešanda, mé družky a společnice nejvěrnější, vyzařují ještě teplo léta a naše častá objetí mně dávají zapomenout na smutek, pás bratrů storukých se zde táhne z jedné strany na druhou, od obzoru k obzoru, jejich šat je v pozdní měsíc potrhán a barvy jeho hnědnou nadšeny samy sebou. Nevím proč, tento podzim je pro mne podzimem podzimů co jsem zatím zažil, doba změny nejen v Přírodě, ale i ve mně, a věřím, že i ve všech ostatních, doba návratu k pohádkám a mýtům a životě v nich, praktickému životu v říši fantazie, vždyť vesmír je jako hologram, na což jsme v přetechnizovaném světě v posledních stoletích zapomněli. Zdálo se lepší cestou vyměnit draky, plachetnice a mořské koně za auta a letadla. Podzim je potom začátkem a synonymem nastávající změny, či tato změna je synonymem podzimu, vzácná doba, kdy se bratři storucí zbavují šatů, aby se nazí zasnili v bílé. A hle, nedlouho po ní vychází 19. číslo Reví Mítink, jejíž mozaika se skládala právě v době podzimní. Letošní číslo se sebralo z mého pohledu v podstatě samo, tedy „šamanským způsobem“, za podpory letadlového efektu emailové pošty spuštěného členy vzácné redakční rady naší Reví, která se oproti loňskému předpokladu nakonec ustálila v obsazení zachyceném tiráží na konci časopisu.

[ 4 ]

Přestože jsem si dle mého v minulém úvodníku účelově a chladnokrevně otevřel poměrně pěkně dveře k odmítání příspěvků, co mně nepadnou do srdce, nedokázal jsem se nakonec i přes vlastní očekávání a odhodlání stát „katem“ samotných autorů. Stal jsem se jen „katem“ básní a povídek, co neměly už vůbec hlavy a dokonce jsem do mozaiky vybral i některé podle mne částečné „invalidy“. A tak nebyli zcela odmítnuti žádní přispěvatelé letošní Reví vyjma starých mítinkářů Bubola a Čárlího, na které bylo pro mne naopak radostí vzít sekeru pro snad dočasnou polovičatost. To je to, že náš „talíř“ letí dosti víceméně setrvačně, jakoby neměl dostatek energie na manévr změny směru či přechodu dimenzí. Zdá se to jedno, vždyť na palubě a v okolí se stále něco děje, nicméně náš lodivod bručí čím dál tím častěji a hlasitěji. Je to dobrý chlap, chtěl bych mu udělat radost. Tedy vzhůru, vpřed, hledejme sílu k dalšímu pohybu třeba a hlavně v Přírodě, která se v čísle 20. objeví snad přímočařeji a v míře větší než letos. Já sám jsem založil Přírodě velmi blízký spolek Baghíra, chlapík ten ale zrovna spí, když předtím byl přerazil mávnutím černé pracky zámek od zlatých mříží a odešel do pralesa, aby si tam odpočinul s přáteli. To by se i nám mohlo podařit na následujících stránkách. Tak tedy: „Dobrý lov!“ Vítězství Ducha nad hmotou se blíží, začněme se živit paprsky hvězd jako správní divocí lidé. Věřím, že mozaika Reví Mítink se zaleskne i napřesrok, tentokrát však za městem. Děkuju nejen liter malířkám a malířům, jak to přišlo, tak to je... šéfredaktor RM

[ 5 ]

D VĚ

KNIHY O CESTĚ .

Jsou slova a Slovo. Jsou slova tisíckrát rozmělněná, vykřičená, zaškatulkovaná, jsou slova ( stejně jako nešťastní lidé ), z nichž zůstal jenom naleštěný povrch, vzhled. Jsou slova, jejich spojení, myšlenky, které utvrzují v naučených hloupostech… A pak je Slovo. Zde přebývá Inspirace a díky ní jsou tvořeny kvalitní knihy. Vybral jsem dvě takto psané, vydané v poslední době. Dvě knihy o cestě.

Poslední sbírka poezie D. Ž. Bora Plankty (Praha, Trigon 2009) obsahuje záznamy pozoruhodných snů: Ty jejich ruce! Prudká bolest v pravé dlani, pak v levé, /pak v pravém nártu a v levém nártu – křížují mě / na všech čtyřech údech světa. Zrození kosmu / se podobá mé smrti. Ne! Ještě ne! / Prudký úder mi prorazí lebku. / Vznáším se nad svým mrtvým tělem… …a Žalmy. Hutné, retrospektivní obrazy často plynně přechází v iniciační text. Verše, co vstřebaly všecky možné postmoderní postupy, se navrací do rytmu zemských bubnů a hvězdné melodie. Kdykoliv ztichne klapot svárů kolejnic, / z perónu se ozývají hlasy. Bůhvíkam utíkám, / bdím svůj sen, spím svůj den, to stačí. // Asi jsme všichni jenom spáči, samí spáči – nic víc! Rým lapá souvislosti, analogie s hlubokým významem. Pokora, skepse, víra a vidění z mnoha úhlů pohledu. Zasvěcení. Touha po skutečném domově: Neznámý bože ve mně, / popadni celý ten tyjátr blesků a hromů / a pověs ho na větev Stromu života / nebo Poznání dobrého a zlého / a navrať nás, prosím, znovu domů. Kosmologické střepy v poslední třetině knihy mají jako podtitul Ticho není vnitřní hluchota. Čtenář zde nalezne citáty jak od samotného autora, tak od jemu spřízněných spisovatelů: E. Laszla, F. Rabelaise, H. P. Blavatské… Je tu nabíledni mnoho k přemýšlení. O tom, kdo jsme a kam jdeme, o Ničem, co je Vším… O Ničem, co učí syntéze, která je Vším. Pro mě je útlá knížka Plankty krystalem ametystu. Drahokamem, jenž zdobí korunu rozsáhlého díla D. Ž. Bora (1932), tohoto výjimečného umělce a zřece. [ 6 ]

Knížku Den svatého Ignora aneb léčivý román, (Praha, Modrá Brána 2008) psal Pjér la Šé’z (1963) dlouhých třináct let. Propracoval jednotlivé postavy, ukázal jejich psychiku, stavy leckde bláznivé, piloval myšlenky, které měl potřebu sdělit. Jistě, autobiografické prvky jsou všudypřítomné. A co vypadá jako zjitřená fantazie, je často pouhým opisem reality. La Šé’z v románu nezapře vliv svého inspirátora C. G. Junga. Odkrývá nekompromisně vrstvy vědomí a dělá tak sondu k podstatě lidské bytosti. Hlavní hrdinové v různých obdobích cesty, v odlišných etapách. Roztříštěný asociál Ignor, kterému utrpení otevřelo čidlo intuice, se proměňuje až ve Viléma. Sledujeme zde transformaci, zrání duše. Dočteme se i o problémech Titána, Ignorova protipólu: …Dokud si není zcela jistý svou pozicí, nevykročí. Jeho opatrnost se ještě násobí, jakmile se rozhodne konkrétně jednat… Dál je tady Hynek, posel obecného dobra, co …zapustil kořeny. Je proto vždy překvapen, když zjistí, že se někdo může ještě vážně zabývat hledáním domova… Šmírák Aleš, co sleduje dalekohledem počínání Titána a jeho milenky Jarmilky. Šmíruje, sleduje potajmu cizí proměny, přičemž se sám rovněž mění. Nebudu zde vyprávět děj, kroky jednotlivých postav, jenom se pokusím najít něco společného. To společné je proměna. A tato kniha zobrazuje zákonitosti jejího procesu. Synchronicita příběhů, poznání, že všecko souvisí se vším. Touha po štěstí i jeho najití v Přítomnosti. [ 7 ]

Ignorovo přerození ve Viléma. Skrze setkání se svým Temným. Vilémovy zásadní prožitky: …Byla to absolutní forma existence, která Viléma přesahovala natolik, že jeho frustrovaný rozum konečně rezignoval… I záblesk osvícení, když pochopil, že jedním z nejtěžších kroků na duchovní cestě je přijmout svého Odstřelovače do vlastního srdce a to navíc bez jakýchkoli vzájemně omezujících podmínek. A poznal také, že tím skutečná duchovní cesta teprve začíná… Co postava, to typ. Několik aspektů jedné tušené bytosti, celistvého Já. Náročná kniha, avšak cenná nejen umělecky, ale hlavně lidsky. Může být totiž pomocníkem, průvodcem strastiplným obdobím tzv. psychospirituální krize, která je současností mnoha lidí, potažmo celé dnešní civilizace.

Jsou slova rozdělující i spojující. Jsou slova pravdivá, poněvadž prožitá.

Je Slovo: ten výdech za Tichem. Pavel Zdražil

[ 8 ]

M ARKÉTA H RBKOVÁ

A STROLOGIE

* 1961

A DUŠE SOUČASNÉHO ČLOVĚKA

Dnes jsme svědkem boomu tzv. esoterických věd. Čeho je to vlastně projevem? Jaké podivné iracionální tužby se tu probourávají do vědomí lidstva? Co nám náhlým vzrůstem této módy chce říct vlastní nevědomí nebo duše? Mohou věštecká umění plnit ještě nějakou jinou funkci než samotné věštění? Co je na nich pravdy? V současné chvíli bych vynechala otázku co je na nich pravdy (i když se zdá nejpalčivější) a věnovala se otázce, co mohou věštecká umění dát člověku moderní doby. Abychom se mohli zamyslet nad tím, proč se astrologie a jiná věštecká umění vynořují z hlubin zapomnění a znovu aktivují svou cestu do světa a k lidské duši a proč nás to k nim neodbytně táhne, potřebujeme vymezit instanci v lidském bytí, která s těmito obrazy zachází. Většina náboženských věr vlastní nějakou podobu obrazu duše. Co je to duše? Otázka, na kterou existují stovky různých odpovědí, výkladů, teorií a věr. V mnoha náboženstvích či naukách existuje nejen duše jednotlivce, ale i duše světa (anima mundi); duše bývá instance, která přechází z jednoho života do druhého či prochází posmrtným soudem, úzce souvisí se svědomím, morálkou nikoliv pozemského světa, ale jakési vyšší spravedlnosti vesmíru či Boha. Náboženství se obvykle shodují v tom, že duše při příchodu na svět či do těla zapomíná svou minulost, nezná své předešlé zkušenosti, ale přitom na ně navazuje buď v některých tendencích, událostech či osobách (v reinkarnačních teoriích) nebo v podobě stesku či nostalgie po zapomenutých dnech blaženosti strávených v krajině svého domova. V lidové mluvě použijeme slovo „duše“, když o někom chceme říct, že svůj život niterně prožívá („má duši“) nebo když chceme vyjádřit, že se nás něco emotivně dotýká, že nám to připadá originální, svojské, přesvědčivé, že to promlouvá k naší hlubší podstatě či emocím. V současné západní kultuře se těmito hodnotami mnoho nezabýváme, předpokládáme, že jsou jen takovým možným ne nutným zkrášlením, zábavou či koníčkem, chvilkovým propadnutím, nadbytečnou romantikou. Většina světových kultur a tradic však byla přesvědčena, že v duši se skrývá odpověď na otázku po smyslu světa a života, že v ní dochází k propojení mezi jednotlivcem a kolektivem, duší člověka [ 9 ]

a duší světa, mezi člověkem a Bohem či Vyšším řádem. Vytváří-li duše prostor, v němž se osobní transformuje v obecné a setkává se s božským, musí disponovat prostředky, které jí umožňují občas odcházet z nejosobnější reality, z prožitku „já“, osobního směřování ega či praktického života, do reality obecné, všelidské, do času, který přesahuje jedince, do sídla věčných archetypů. Toto setkání a transformace se děje v neznámých krajinách nevědomí, v nereflektovaných imaginativních setkáních obrazů ve fantazii.

HOROSKOP

JAKO MANDALA

Současný člověk má ve většině případů k astrologii ambivalentní vztah. I když se nám zdá, že o tom mnoho nepřemýšlíme a že jdeme k astrologovi jen „to zkusit“, již touto volbou se vydáváme na výzkumnou cestu, o níž vskrytu tušíme, že může vést za hranice běžně přijímaného. Je v tom cosi lechtivého, znervózňujícího, dobrodružného, přicházíme do krajin, kde se aktivují fantazie o věcech člověka přesahujících. Naše současná kultura vnímá vesmír jinak než dřívější generace. Vesmír je pro nás fyzická skutečnost, která je naší skutečnosti nanejvýš rovna, lze o ni vypovídat, měřit ji a zkoumat jako objekt. Dřívější kultury pokládaly člověka za součást Universa a vesmír jim byl nadřazený. Skrývalo se v něm tajemství života a světa, možná i lidských osudů. Pohled do nebe byl zároveň pohledem tváří v tvář živé nezodpovězené otázce po původu a smyslu života, jíž je dodnes, jen my si to z nepochopitelných důvodů nepřiznáváme a překrýváme tajemství sumou dílčích informací, nad nimiž se tváříme, že jsou vyčerpávající. Seznámení se s horoskopem a jeho spojení s myšlenkou vlastního osudu znovu probudí tuto otázku a ať si na ni odpovíme jakkoliv (třeba i nijak) její přítomnost probouzí fantazie s ní spojené a na ně navázané emoce. Horoskopický kruh je symbol. A přirozeností každého symbolu je zrcadlit jednotlivé projevy a úvahy ve vzdálenější a obecnější perspektivě, která obsahuje nikoliv jejich individuální detailní podobu, ale jejich smysl. Vidí skrz věci jejich niterný obsah a nechává vytušit osmyslňující propojení. V symbolu horoskopického kruhu se, mnohdy po velmi dlouhé době, fantazijně propojí osobní dimenze s něčím, co nás možná překračuje, na co s údivem hledíme za krvavých západů slunce, a dotkne se nás tušení nedozírnosti tajemství, jehož jsme součástí. Odněkud přivane slabý dech úvahy „třeba je všechno jinak“. Samotné setkání s tematikou astrologie a rozhodnutí k prozkoumání vlastního horoskopu je vstupem na cestu. Alespoň na zkoušku, chvilkové zpochybnění. [ 1 0 ]

Astrologie byla vždy bohatě zastoupena v obrazech a bádáních alchymistů či hermetiků, většina kultur a náboženství má i své pojetí astrologie. Chceme-li rozšířit otázku po původu člověka a smyslu pozemského bytí (a jedině tak můžeme nově vymezit prostor odpovědnosti člověka, po čemž současný vztah člověka ke krajině svého zrodu i probíhající finanční, sociální i politická krize víc než volají) přicházíme do vesmíru. Tam, kde hledáme odpověď na otázku po svém vzniku, přirozeně směrujeme i otázku po původu naší „lidskosti“ a našeho vědomí, po smyslu našich životů. Astrologický horoskop v nás evokuje tyto otevírající se krajiny nekonečna a nevyslovených tajemství a zároveň nabízí matrici a systém, Ariadninu nit, s níž můžeme do labyrintu vstoupit. Mandaly starých náboženství nabízely něco podobného. Obrazce soustředných kruhů, čtverců a jiných symbolů vnukají představu celistvosti s řádem, který vše propojuje. Představu smysluplného labyrintu světa s rájem srdce ve středu, intuici, která vyvolává ze tmy tajemství, která se skrývají v hlubinách nebes. Svým zvláštním symbolickým zrcadlením nám zprostředkují pocit smysluplného organismu, jehož jsme součástí a umožní získat jiný vhled do situací. Astrologický horoskop propojuje naši jedinečnou osobnost s něčím, co nás přesahuje i v tom, že o tom nic nevíme, a tím nám umožňuje cítit se této nepojmenované a nezpodobené velikosti alespoň na chvíli součástí a být s ní osobně propojeni.

HOROSKOP

JAKO OSUD

Když se dostávám do rozhovorů s lidmi, kteří astrologii nevěří a odvrhují ji, obvykle se potkávám s obavou, že je-li astrologie platná, vše je nalinkováno předem, s fatalistickým pojetím neměnného osudu. Předpokládají omezení svobody člověka, nemožnost vlastní osud ovlivnit či změnit, představují si předem vymyšlený doslovný příběh, který jen slepě naplňujeme. Rozbor horoskopu tato omezení či danost jednou provždy nepředpokládá a přináší něco zcela jiného – obraz instance, která čeká na naše řešení vlastního osudu, reaguje na ně či je možná i nějak dál využije, neznámou souvislost našeho života, tušení možného smyslu jeho jedinečnosti pro běh vesmíru. Když se seznámíme s rozborem horoskopu a nalezneme v něm shodu se skutečností, aniž bychom si to uvědomovali, odnášíme si s sebou také pocit, že náš osud a naše nejosobnější problémy a řešení jsou součástí jakéhosi neznámého velikého celku či jsou s ním nějak tajemně propojeny. [ 1 1 ]

Dnešní člověk naší civilizace je hrubián a amatér v zacházení s obrazy, naše fantazie často používá jen velmi omezený rozměr, neumíme obrazy odčítat, třídit ani vnímat, rozměr, který přesahuje to, nač jsme zvyklí, nás vyvádí z klidu a představuje pro nás ohrožení. Z horoskopu se můžeme dozvědět, že problémy, v nichž se topíme, nám nikdo neodpáře, neboť jsou součástí našeho osudu, ale také, že to, jak je prožijeme je pro někoho nebo něco důležité a že to něco, co přesahuje naše chápání, se k nám nějak vztahuje, začínáme tušit, že naše životy jsou začleněny do širšího koloběhu, jemuž tak zcela nerozumíme, ale k němuž volky nevolky zaujímáme nějaký postoj. Náš osud má svůj vlastní smysl a cíl. Tento cíl se často nekryje s našimi vědomými cíli, často není zdaleka zaměřen na štěstí či prosperitu, ale víc na určité překážky a chyby, které musíme projít, pochopit a nechat se jimi proměnit. Tento smysl a cíl je zakotven v nějakém božím, kosmickém či karmickém plánu, který zůstává skryt našim očím, ale nějak záhadně komunikuje s naší duší a srdcem. Když se necháváme tímto skrytým plánem v zásadě ovlivňovat a vést, prorůstáme se svým osudem, který se nám postupně odměňuje tím, že rozšiřujeme své chápání světa, učíme se jej znát a milovat a nacházíme své místo, plnou dospělou osobnost a klid. Čím víc s osudem bojujeme, tím hůř jej neseme, prožíváme a reagujeme na jeho výzvy. Nevědomí a vlastní fantazie a sklony se pak stávají tyrany namísto pomocníků a neviditelnými nepřáteli, které projikujeme do druhých a světa kolem. Západní civilizace není zvyklá zacházet s představou individuálního osudu, naše globalizované a globalizující vědomí připouští různorodost maximálně v rozmezí různých dispozic či talentů, nikoliv životních cílů či možností jeho osmyslnění. Štěstí, zdraví, zabezpečení a prosperita jsou jedinými cíli, k nimž se upínáme. Horoskop nám může zjevit, že vrcholem našeho osudu je všechny tyto výdobytky opustit a najít svůj domov v tichém spočinutí. Buď to uděláme dobrovolně, promyšleně a s osobní účastí nebo to budeme přijímat jako nespravedlnost, trápit se, bojovat a vždy znovu záhadně prohrávat. Zároveň s tím, jak získáme pocit, že náš osud něco sleduje (ve smyslu „je sledován“ i „někam míří“), začínáme být také schopni zahlédnout svůj život jako příběh odehrávající se kolem naší osoby. Mnoho klientů astrologických sezení přichází s pocitem, že se jim jejich život „jaksi přihází“. Lidé často raději než by si přiznali, že žijí život, který žít nechtějí, vytvoří auru „nutnosti“, která je chrání před vědomou nespokojeností a přijetím odpovědnosti za svůj život. Být obětí je jednodušší [ 1 2 ]

a pohodlnější než tvarovat svůj život krok za krokem. Z těchto lidí však zároveň mizí i chuť do života, pocit smysluplnosti a radost. Jejich duše spí či postupně atrofuje. Touto „aurou“ může být manipulována a nakažena i celá společnost, která pak tvoří svět anonymních vykořeněných vědomí, která nahrazují soudržnost vzájemnou podezíravostí, důvěru alarmy a zákazy a sociální humanitu „přísností“. V otázkách vztahů a obrazů jsme skutečnými neandrtálci. A tak náš předpoklad násilí produkuje skutečné násilí, uzavírá naše mysli do vidiny nebezpečného, nemilosrdného světa, jaký pak s obzvláštní chutí i vytváříme, neboť jsme plni nerozpoznané agrese a bezmoci. Přijetí vlastní svázanosti s vesmírem nám může poskytnout šíři pohledu, zkušeností a zážitků, které pomohou snížit náš niterný pocit neukojenosti, osamocenosti a bezcennosti, z nichž roste současná krize víry.

HOROSKOP

JAKO PŘÍMĚR ČASOVÝCH A PROSTOROVÝCH DIMENZÍ.

Abychom se naučili vnímat horoskop jako prostředníka k dialogu s kolektivními archetypy nevědomí či s vesmírným příběhem věcí, zkusíme se vmyslet do jeho časových a prostorových struktur. Doby oběhu planet jsou různé. Měsíc oběhne za 28 dní, Saturn za 28 let a Pluto za 240 let. Zkusme si tuto informaci představit z hlediska prožitku sebe samých. Pohyby a změny Měsíce tedy korespondují s denními náladami a drobnými tužbami. Vesmírný energetický příběh, který planety symbolizují, se zde promítá do rychle se měnících nálad, mžikových niterných pocitů a mechanických, instinktivních reakcí, do citového světa duše a denních příběhů. Nemůžeme ale předpokládat, že nás ovlivňuje o to méně, neboť nepozorovaně podmiňuje emotivní náboj našich vjemů. Saturn jde pomaleji, jeho návrat na vlastní pozici v horoskopu věští přechod z mládí do středního věku a pak dále do stáří. Část psychiky, která přemýšlí, koná, plánuje a zajišťuje ve třicetiletém cyklu si asi celkem umíme představit. Je v ní zahrnuta ctižádost, odpovědnost, spolehlivost, vytrvalost, příprava na budoucnost a obraz toho, co si představujeme jako dospělou, úctyhodnou osobnost, to, jak si nevědomky představujeme i svůj vlastní vrcholný stav, důstojné stáří, svůj zenit. V psychologickém pojmosloví patří do této kategorie obraz superega spojený s personou, budoucností, společenským úspěchem a řádem. Patří sem i schopnost abstrakce, která je s touto lidskou funkcí spjata. Ale horoskop nás zavádí i do hlubinných poloh, v nichž je zakotvena planeta Pluto. Její doba oběhu – 240 let – je delší než několik lidských generací. Abychom zaznamenali příběh jeho pohybu, musíme sledovat dějiny umění či historii, ale horoskop nás upozorňuje, že tato [ 1 3 ]

síla se projevuje také v psychice jednotlivce. I v naší imaginaci je ukryta schopnost dívat se na svět i na každodenní události prismatem věků, generací či evolučních proměn. Každý z nás má v sobě otázku po nejhlubší, základní „přirozenosti“, živelné síle života a smrti a jejich smyslu. A každý z nás na ni nevědomky odpovídá, i když třeba negativně nebo bagatelizací. V běžné astrologické praxi bývá tato planeta spojována se sexem, nezvladatelnými vášněmi, smrtí, touhou po moci, zvířecí částí našich povah, stínovými postavami nevědomí, říši Hádovou. Zároveň v jeho útrobách nalézáme i chuť tvorby, znovuzrození a životní proměny, daimóna osudu. Když imaginujeme a učíme se znát Pluta, pocítíme sílu a numinozitu této planety a jejích psychických obrazů také tehdy, když si představíme pomalost a vzdálenost jeho pohybu a naopak sílu atomové energie v miniaturním jádru. Cesta vlastním horoskopem je také výletem do labyrintu imaginace, do říše obrazů, nezodpovězených a možná nezodpověditelných otázek, na rozhraní jáské osobnosti, pohledu člověka a jazyka vesmíru a věků. Oživuje v nás pocit propojení s tajemstvím a učí nás imaginovat i to, co přesahuje naše trvání i životy našich dětí. Odkud pocházíme a možná i kam jdeme. Pokud navážeme základní vztah se svým horoskopem, může nám pomoci se postupně setkávat s fantaziemi, které jsou ukryty za naším navyklým způsobem myšlení, vstupovat do dosud neprobádaných poloh naší duše a začínáme i své denní zážitky vnímat ještě z jiné perspektivy. Z perspektivy osudu a důležitosti duše.

HOROSKOP

JAKO CESTA K VNÍMÁNÍ CELISTVOSTI

Žijeme v kultuře vypjatého individualismu a specializace (které mnohdy připomínají spíš zbytnělé ego), posedlosti mládím, rychlostí a nezávislostí. Paradoxně k tomu vzrůstá tlak na normalitu a přizpůsobení, úzkost z nemoci a ze stáří, sociální systém vybudovaný na bázi rodiny se hroutí, neumíme věci zvažovat ani ocenit a jedním z mála polí, na které pouštíme svou fantazii je „obrana před potenciálně hrozícími nebezpečími“. Naše slova postrádají představy o tom, co vlastně říkáme. Slova nezkoumáme jako informaci o světě a životě, ale jako reklamu – bez důvěry, bez otázek, bez zaujetí. I současná celosvětová finanční a ekologická krize vykazují zásadní podobu krize důvěry, víry, vztahů a celistvého vnímání. Bez základní lidské slušnosti, zakotvené v představě, že nad námi je ještě něco, celek, do něhož patříme všichni stejně, který vymezí nutné hranice [ 1 4 ]

naší vypínavosti a nabídne jiný smysl žití než vítězství nad sousedem, život uvadá a mění se v rakovinné bujení růstu růstu, v boj našich představ s realitou, o níž mají vypovídat, v krizi vztahů, důvěry a hlubinné víry ve smysluplnost světa jako celku. V této situaci jsme svědky vzrůstu zájmu o hermetické vědy a staré divinační systémy. Astrologie, Tarot, I ging čím dál víc prorůstají do našich životů i když často ve velmi pokleslé podobě diktované víc touhou po senzaci než skutečným porozuměním. Co nás na nich nevědomky přitahuje, co od nich očekáváme? Horoskop je symbol. A jako takový promlouvá k naší fantazii nikoliv pomocí konkrétních detailů, ale učí nás celistvějšímu, širšímu pohledu, dává tušit tajemný smysl. Mnohoznačnost vyzývá naši fantazii ke vstupu do hlubších, intuitivnějších rovin, kde mizí úzkostlivě střežený dualismus, který často zaměňujeme se „zdravým rozumem“. V astrologických kursech zhruba po půl roce přichází okamžik, kdy se účastníci shodnou, že jednou z věcí, kterou jim návštěva kursů dala, je hlubší uvědomění různorodosti lidí, představa celku, do nějž se vejdeme všichni i se svými extravagancemi, nepřijatelnými názory, „hloupými“ neschopnostmi a slabostmi. Pocit „ on je blbej“ se posouvá do představy „on je skutečně jinej“. Život se stává příběhem osobností, které mají právo na chyby a různorodost, neboť osobnost není daností, ale příběhem transformace, vztahem různých aspektů světa, energetických bodů, genů či prastarých duší, které se setkávají a učí se spolu komunikovat, příběhem tvorby. Zkoumání souvislostí mezi horoskopem jednotlivce a jeho osudem vepsaným do běhu hvězd nás zavede k bráně, kde do denního života mohou vplouvat fantazie o našem propojení s neznámem, o Bohu a smyslu lidských dějin i nás samých, které dodají příchuť smyslu i našim činům a rozhodnutím, zaměří naše vnímání světa na jiné hodnoty. Když se staneme svědky těchto skutečností, mění se nejen náš vztah k astrologii jako takové, ale i náš vztah ke světu, k Zemi, k ostatním lidem. Získali jsme osobní propojení s vesmírem. Kosmos se pro nás stává živým organismem, který je v denním kontaktu s našimi činy i myšlenkami, instancí, které na nás nějakým neznámým způsobem záleží a zároveň od nás něco očekává. Přítelem, rodičem, démonem, osudem i posláním. Svět a lidé se stávají součástí celku, který spojuje různorodé jednotlivosti a zapojuje je do svého, pro nás ne vždy zcela vysvětlitelného, ale tajemně smysluplného příběhu. Vrací nás k základním prožitkům života, které jsme poztráceli a jež tápavým krokem hledáme. [ 1 5 ]

M IROSLAV B OČEK

P ODZIMNÍ

*1981

PRÁCE

Okulár angrešt, jeho průzračné pecičky, potáhlé skvrnitou kůží. Tvé nehty v povislém keříku rajčat. Hřmot krasle. Rozrýváš záhon a rukou krumpluješ zsinalé oddénky pýrů, natí, zetlelých dužnin. Nadzdvihlá hlína syčí, kroutí se v chuchvalcích podlebečních spár. Potáhneš kraslí a hrudka odkrývá podivný předmět, zmatnělý safír, kovovou krovku.

N ÁVŠTĚVA

U STRÝČKA

Lodyhy lilií položené na jemném saxofonovém tónu. V ucpaném dusítku větví chrčí rašící pupeny. V hlíně to vře; odhalují se bílá místa. V pěšině předkračující strýc zanechává za sebou lepkavé blizničky chrchlů. Ve vypárané vestě mu šustí klejky. Do výšky vykopnutá slepice se vrací na zem – jak dehet do strýcovy rakoviny.

[ 1 6 ]

N ÁVŠTĚVNÍ

DNY

Slaměnky uvízlé ve škvíře okna; češeš je devítiprstým pohybem, zchromlý rám mžourá do berlemi zotvírané tmy. Babiččinýma očima připlouvá mušelínová jupka, zástěry z truhel, můj děda Ježíš Iškariotský.

J EDEN

Z MÝCH MINULÝCH

Vede mě vzpomínka na kaktusový květ ve tři se podával čaj a vůně maté rancha se linula nad stříškou verandy poprchávalo a zvíře z koloniální Srí Lanky dusivě sípalo obracelo se na záda a nechávalo se drbat olověný dým prostoupal korunou blahovičníků a tetelivě se usazoval v jejich stříbřité bariéře – Muž zvedl nářadí a kvapem odkráčel ani jsem se s ním nestihl rozloučit říci mu že opravě verandy předcházel celý můj život –

[ 1 7 ]

O DCHOD

DO DŮCHODU

S konečnou platností přestávám na věci civět. Venku si hrají samé zlé děti, počkám až podzim je promísí s listím a pak je odhrabu na kopici. Už táhne na osmý měsíc, je ještě horko, ale rty nejsou už tolik slepené. Každá věc otřením o sebe na chvíli zestárne; všude je plno jisker, maličká relátka ulpělá ve vzduchu, vyzkratovaná nějakým prudkým zahvízdnutím. Málokdo toho ví tolik o větvích jako veverka. A kdo ví nejvíce o škvírách na linoleu, o drobných nedorozuměních povětří? Je ještě jeden svět, rozdrolenina toho většího; to co se počítá, ale nepojmenuje. Chráň se ho vymetat na schody, zápraží.

J AK

TO DĚLÁŠ MUMIE ,

můj obvaz mě neskryje; krvavé cákance na rozvěšených bílých plachtách. Ne, není teď příhodné citovat z Ezechiela. Ale není to ani nevhodné, to máš recht. Takže mi nosíte bonboniéry? O sladké se dělím s ošetřujícím personálem. Za odměnu mi připomenou, že už je neděle. Koho tím zarmoutím, jestliže umřu? Sám sebe ne. Bude víc bonbonů a jejich lepkavá skupenství se v horku roztečou. A někdy si připadám jako nějaký asfaltový holub pro nepřesné střely chirurgů. Nevábná budoucnost – jen tak se rozprsknout. V příručkách pro manažery jsem se o ní ale nic nedočet. Jednou jsi přinesla borůvkový koláč. Spořadal jsem ho na posezení a seděl pak do jedné na toaletě. Když jsem se vrátil zpět a vstoupil zas do pokoje, abych ulehl, spatřil jsem své lůžko prázdné.

[ 1 8 ]

kit-cat a.,n. not quite half-length (portrait).

A DAM B ORZIČ

L EGENDA :

*1978

MĚSTU A SVĚTU

Hleď město před sebe v poušt… Povolal jsem dítě, abych rozbil tvé hradby, roztříštil ty mohutné kvádry a proděravěl tvé svědomí. Stačilo nasliněnou ručkou chopit se vosího hnízda, vzít jemně za mosazné kování a vylily se řeky odnikud z chodeb zapomnění, kde v šeru jak šelma číhá světlo, v tvrdém, chladivém vzduchu, prolily tě řeky světla, povalily tvé tučné tělo, prolily tvé tepny živou mízou světla, tak předměty, věci k dennímu použití, hadry, pneumatiky, polystyrén, cihly a hračky, líčidla a disky, vložky vybrané značky a značkové obojky ze stylových sex-shopů – vše zprůsvitnělo a začalo téct, protáhlo se tvarem, neb již třetí den plameňákova hruď plane, zraněná šípem leskne se v záblesku odleskem sfér. Tak jsem se našel. Tak uchopil čas a teď prosím tu svatou tvář: učiň mě láskou dle vlastní tváře, ta pak ať je ti zrcadlem, tvou ať je vířící podobou, průsvitnou důstojnou nádobou, skoncoval jsem s kompromisy, teď hořké a sladké, sliny a pachy, vůně skal mísící se s nahými těly, výkřik světce, jenž tne do živého masa, teď každou vteřinu nese tvá zázračná podoba. [ 2 0 ]

Budu tedy i já po vzoru starého rétora hovořit o proměnách, protože je li mým bohem Bůh života, dotknout se musím křehkého. Město! Tvé drobné krutosti, tvá jantarem vysázená okna, kluzká rychlost tvých ulic, ta matná zář, ten klamný závan štěstí z reklam, donutily mne vytáhnout tajemný papyrus a pomocí čar i čár jsem tě přemístil na místo, kde prázdnota snáz rozednívá. Odvlekl jsem tě na poušť, abych tě naporcoval snovým kuchyňským nožem, abych vykuchal tvé duhové vnitřnosti. Abych tě zbavil krutostí, když ochutnáš plamenný sliz mých polibků, viz tedy, že jsem mstitel, ten, kdo ví o tvých prohřešcích, kdo zná tvé sterilní hříchy, tvoji plochou ctnost, kdo demaskovat jediným kliknutím myši může tvoji lživou svobodu! Město povolal jsem tě na soud a teď mohu korzovat zcela volně, konečně se mohu vznést a kroužit, vířit a snášet se, snést se jako lehounký, drobný, kulatý déšť. Tedy: z tvých obrazovek potečou perly a svině přehojných darů, velryby plácnou ocasem a smetou rázem na zem vše, co povaluje se na stolech, příbory a barevné letáky, [ 2 1 ]

ubrousky a řasenky, voda se vpije do stolů a židlí, zaplaví ulice, zaplní náměstí, kýchne a rozčísne už tak řídký dav, zapaví ho panika, když éterem zazní kmenová modlitba, ta řízne do ticha, nařízne mu zápěstí a oheň krve propustí, že ženám vzplanou sukně a mužské poklopce zařehtají, v ten okamžik posledním několika jeptiškám narostou křídla, a ony neseny vzhůru, odletí do růžových zahrad, aby těšit se mohly bez ustání z urostlého Milence, z jehož polibků kane rosa planet. Budou z nich kosmické jeptišky. A totéž uchvátí i ženy násilím sexu vytržené. Vzhůru pod vedením Sv. Terezie! A mezitím ožijí i umírající stromy na umrtvených dvorech, rozezvučí se jim zuby jak pila a odnikud pavouci počnou tkát sítě na svatbu. A opravdu, cosi se chystá, jakási hvězda za dveřmi ztěžka oddechuje, auta, růže, písek a sníh vše poletuje vzduchem a s jeho hoblinami si hraje, vše ve vlnách světla kamsi spěchá, ba spěje, strašlivý soud tedy započal, začíná veřejný kosmický bál, techno-party se účastní tajemní návštěvníci, hosté bez vibrací antén i fosforově zelené, průsvitní jak vodopád a duha, zářící jak slunce v mlhách. Slyšte tedy duchové všech sfér! Sem spěchejte! Volám vás mobilním telefonem, obesílám vás elektronickou poštou, skrze plazmatickou obrazovku k vám promlouvám, slyšte, co říkám, povídám a tkám, co na osudu vyhrávám, přileťte na ohnivých perutích, sežehněte tvář podlé země, vysušte ji na popel a prach, ať konečně pozná, čím je její strach. Město-Světe! Stačí, abych přivřel oči a ty se otočíš směrem k oknu, [ 2 2 ]

vypadneš a poletíš temnou nocí a kolem čela ti zakrouží tvé roztříštěné šperky jak smysly smyslu zbavené. Pak samo zavřeš oči a tvá substance zbělá, přeměníš se v moře, spočineš na vlastním dně, pak přijdu já a zlehka ti do ouška zašeptám osvobozená slova, slova od tebe svobodná: Temná červeň květu. Tvá líc v černé kavárně. Stud klopí oči do skla. V rybím oku plujeme. Dotýkáme se manžetou. Jsme v skleněné pyramidě, jež ukrývá mumie. Jsme průhlední jako ráj. Stolek se pod námi kolébá. Doufám v tvůj šepot a ty v můj pláč. Tvá ruka se potácí na mém těle, jakoby mé kosti chtěly zachrčet a zmizet. Je to půlnoční hip-hop. Neexistující vzpomínka. Tak rozliju tuš a tuší potáhnu všechny bílé vzdechy, bubliny a výběžky těla, citróny a grepy. Tuší zaliju formu ulice. Tvé kroky tudy nešly. Teď však mží po špičkách, ránu vydané, pokorné a smělé, lví a sněžné. Je-li to konec světa, je-li, tak přijď a pomazlíme se v krystalickém blátě, v bahně oblak, v krémové kajutě snu, tam ti ho vykouřím a ulehnu, zatím, co ty se budeš do větru smát. Pak stanu se jen pestrou tkaninou vzduchu, ptačím pěřím lehonohého větru, nesený, nadnášený, snivý. Neskonale snivý. Tak vidíš. Odsoudil jsem svět [ 2 3 ]

a ted ti ho k nohám nabízím. Pod nohy ti ho dávám, abys kráčel. Protože ty jsi to dítě a mně je do pláče. Tvé slzy mi zůstaly v dlani jako květ! Svatý Jeruzaléme! Vzpomínám na jitřní chvění v opačném pořadí. Mohu však zhušťovat, mohu se tě dotýkat, krotce laskat tvoji šíj, těšit se z tvého nádechu, z dlouhé křivky dechu, z veršů, jež bez oddechu loví krásu ze záňadří Světelné Paní. Chci ti povědět, že tento mix, tato koláž je jen zástěrkou jak se přiblížit ke krouživém pohybu tvých řas, ke snivému smíchu hrdelních stop. K celé té realitě, kterou jsi ty a já. Když svět se na vidličce zachvívá. A vidíš, vždy, když do ruky mi naskočí potřeba zdolat svět, když pookřeji a náhle jako bych se z boží pece vytáh, protáhnu se pod hvězdami, nadechnu a začnu mluvit, běžet, chodit, zpívat, v té chvíli má představivost už vidí budoucí svět, mé nervózní prsty svírají mapu tam na onen - tento svět, a ty přistoupíš k mé pohovce, shodíš papíry a já spatřím jen jako výtažek světla, jen jako škvíru a klín, že........... Nevyslovitelné! To je ta odpověď. Slyš město! Cítit a vnímat! Škvařící se tuk, ocet, vinici. Cokoli, co je na šňůře, prádlo nebo sen. Slyš tedy můj rozsudek. Posoudil jsem tě a shledal lehkým a shledal těžkým zároveň. Tvým trestem budiž náprava. Dočkáme se slunečního práva. Otevřou se dveře vnímání a starý Blake vrátný pozdraví, pak do ruky nám vrazí klíč, odemkneme trezor a v jeho lůně, v jeho nitru nalezneme ukrytý skrytý skvost. Ukrytý tajný skvost. [ 2 4 ]

I DENTIT Y S homosexualitou a katolictvím je to u něho stejné. Byly to sladké pokusy, jak naložit s identitou - neúspěšně. Nyní miluje muže a ženy, a nejvíc celibát. - Je jaksi novoplatónsky založený. Nyní miluje katolictví a protestantismus, pravoslaví, islám i judaismus. Popřít však nemůže, že v srdci mu syčí Ježíš-had. Ba nezapře ani, že s Hermem si hraje rád. Dle mnohých neumí psát. Co umí? Spojovat.

[ 2 5 ]

L ÉKAŘŮV

STESK

Podivná osa včerejšího dne. Nejprve naslouchal, neb naslouchání je jeho práce, jeho lék. Pak čistil světla, tančil na štaflích, šteloval zářivky a myslel na večer, který se měl snést v zářivých barvách bankovek. Šel do domu boháče, abych vyžebral pro bohulibou věc nějaký ten groš, avšak bohatec byl unaven a vše skončilo v kalendáři, odsunuto na později. Tak odjel vyčerpán, oslaben ohněm luxusního vína, do blázince, kde měl číst a nečet. Objevil se ve dveřích jako kouzelník, protože je kouzelník. A strávil v magické kouli podivnou noc. Obklopen čtyřmi stíny. Čtyřmi lidmi. Jeden motýlí potetovaný skřet. Druhý, pavouk, který neonová vlákna tká. Třetí, mladík, který černo dneška polyká. A čtvrtá žena – božsky chorá. Celou tu podivnou noc otevíral se v něm stesk. Osamělost rodem z moře. Obviněn skřetem, že lidi v lásce nemá, pochopil, že jeho láska je osamělá: Naslouchá a vidí. Vidí a koná.

[ 2 6 ]

Domů se vrátil pevný ve vůli, mocný v ohni. Kolik toho musí snést, smísit, aby by nalezl lék. Vždyť básník je lékařem všech. /Co všechno je třeba smísit. Hněv a mír. Meluzínu a Otčenáš. Smích i pláč v ozvěnách. Cítím tolik hněvu, úměrného vanoucímu větru, jeho bílému sykotu, z něhož se plod rodí. Milují mě a bojí se mne. Ze samé lásky mě odeženou. Zlobí se, že na jejich vzácné knihy ropuchy pokládám, zlobí se, že vřed otevřu temným květem ho potřu a on se zacelí. Zlobí se, že bez rozpaků mísím, míchám, nehledím nalevo, nehledím vpravo, ženu se na perutích, s jednookou stařenou do vřetena rohovoru zapředu, pak běžím do chrámu a tam mi na rty svěcená krev skane a já ve víru vzplanu a řítím se zpět, abych znamení na síti rozvěsil, abych hvězdy na klenbu nebe rozmístil, abych nalezl cestu vpřed. Paracelsus./

[ 2 7 ]

S TĚHOVÁNÍ II. (Giordano Bruno) Tento rok se všechno stěhuje. Všichni se stěhují. Začalo stěhování národů. Ze všech se stávají kočovníci. Jakoby nějaký nový John Dee pohnul strážnými věžemi, otevřel brány a věci se samy začaly dít. Navštívil ho přítel, - pro změnu se stěhuje. Konverzace plynula měkce odpolednem. V jednom okamžiku vyslovil jeho přítel slovo salamandr. Tehdy si vzpomněl, jak mu kdysi ten stejný přítel vyprávěl, že při četbě Bruna mu z krabičky sirek vyskočila jedna, sama se vznítila, vzplála a pak mu prsty protáhla ohněm na paměť upáleného.

[ 2 8 ]

/Bože, co je tohle za dobu, nic nestojí na místě, a všechno jde, ale někdy se zdá, že od desíti k pěti. V tom pohybu mezi temnými hvozdy a novými čísli, kdosi a řekněmě neskromně, že já, vidí změnu a příležitost. Podívej se z okna na jejich ulice. Uštvaní z protikladů, nosí na kůži svůj trh, a když já otevřu ústa a zazvoní mi zuby hvězd, nejprve couvnou a pak se rozzáří. Chci jim ukázat přímou cestu k salamandrovi. On stojí na křižovatce – tam Kristus pokojně rozmlouvá s Hekaté./

[ 2 9 ]

P OSLEDNÍ

ZBY TKY POPELA

Jeho přítelkyni neupálili na hranici, i když před pár set lety kdo ví..., jeho přítelkyni spálili v krematoriu, řádně a civilizovaně, dle norem osvíceneckého pohřbu, do kterého nemá, co mluvit ani Bůh heretiků. Dnes její popel rozsypal kolem stromu a pak onomu Neznámému poděkoval za její život. Dotkl se popela, rozprášil ho spolu s dvojicí žen, z nichž jedna plakala. Prázdno zůstává. . /Předají mě ohni, v popel mě obrátí, ironií je, že důvodem téhle exekuce je skutečnost, že jsem již před časem předala svou smrtelnou existenci Ohni, jenž hoří věčně a vše stravuje žárem Lásky, že jsem se dobrovolně stala popelem, v němž se jeho bosé nožky prohání. Ano, upálí mě, protože jsem zrcadlem, čirým zrcadlem božství. Marguerite Porete/

[ 3 0 ]

Weltschmerz (German) n. ‘world sorrow’; sadness at the world’s woes; pessimism.

[ 3 1 ]

K AMIL B OUŠKA

*1979

R YBA Bez počátku dýchám do tmy tvých kostí, bezvěká šifra vtělená do času růstu a katastrof. Jsem noc v zavřených očích země, tvrdá jako dno tvého smíchu na konci vyprávění. Kladu jikry do věty, která zůstala po slovech jako osiřelý pilíř zborceného domu. Mlčenlivá šupina široké vody v barvě břečťanu, přehlížená úzkým obzorem, prosvítám šedou kůží měst a lovím strnulé ulice. Mým domovem bylo moře, postel rozvrzaná soutěží o stále chudší sousto, temné lože zapomenuté milostným pohybem, tekutý chlad byl mou adresou, sladká díra dávno před první suchou nohou. Jsem ticho na konci kroku, na konci hlasu, na konci jazyka se leskne síť v obrácených vlnách. Bez počátku dýchám pod tenkou hladinou tvého těla a jako matná předtucha čeřím tok. Jsem černé ticho ve tvých dutinách, temný kloub a páteř vody pro kterou paměť nemá břeh. Můj mlčenlivý hlas je míchou obrácených vln. Až vypluje na povrch rybích rtů, svět bude mou ploutví.

[ 3 2 ]

S UP Když rozpažím slunce ve mně zčerná světlo ve tvaru ptačí lebky od hlavy až po zahnutý spár vrhá k zemi strmý stín

hluboko do bílých kostí

a smrti kterou život navršil zatínám pařáty a trhám šedé maso Stvoření

tvrdým zobákem vyklovávám oči otcům

jejich jazyk a mrtvá slova mě hřejí na prsou a neumírají

[ 3 3 ]

. . . a znovu vykroužím oblohu svými rty do ranního světla zakloním hlavu rozemnu v očích suché plátno tmy

napnu řeč a ponořím do barvy

zasadím hlas do dutiny stromu ptákům pod křídla schovám slova zem poteče žilami

na kůži bude prosakovat dech přinesu na dlani a pak Ty říkej mě říkej nedořekni

M INCE

PRO

C HÁRONA

Zasypali mě zemí ze slin a žil od sklepa až po střechu plný mazlavého života, polykal jsem bílé kosti v mrtvé hlíně zasuté, jak velká slova v encyklopedii. Zasypali mě zemí, sladkou jako pach v pohřební síni od stropu k podlaze plný hemžení larev, polykal jsem finální černé hroudy nekonečna, jako hroby polykají mrtvá těla. Zasypali mě a dali mi jméno a naučili říkat Já. Znělo to jako anekdota. Zemi jsem obrátil pod jazykem jak minci pro Chárona od sklepa až po střechu škrtla o tmu a zapálila Dům.

[ 3 4 ]

R ENATA B ULVOVÁ

*1966

+++ Stačí mít dvě zbraně Rozum a cit A uvážlivě s nimi zacházet Namířit a neminout cíl

++++ Nevím proč tomu tak je Muž se mě na nic neptá Jak mu pak můžu dát odpověď?

Z ÁŘÍ Nadnášejí mě hlasy Něžných mužů Češu si vlasy od shora dolů Na podlaze je plno rybích šupinek

[ 3 5 ]

+++

V C HROBOLECH

Zase jsem těhotná Jak se to stalo? Copak vy muži to neznáte? Tam pod srdcem tlačí v podbřišku bolesti na očích slzy snaha by dítě prošlo co nejlépe

Ticho kolem kostela V neděli ráno Je posvátné I když mše nebude

Máte jej v náruči Je vaše Zabalené ve věčné touze s nehty jak od pediatra do strniska se vám zabořují

Jistota zdá se, Už není v ničem Ani tady V království Božím

Jen tak Jedině tak Milujeme My Ženy Ženy Milované Muži

[ 3 6 ]

Jak hlásá Krasopisným písmem Pan farář Na vratech

Překvapuje mě Že ji musím hledat Pořád jen v sobě Ach jo anebo Amen?

S VOBODA Má slova jsou jen sprostá Nejsou už tak zakřiknutá Jako v době kdy jsem se bála říkat Ne hrála jsem folk po hospodách a byla často zaklíněná mezi dva soudky piva často až do rána a každý den

Nebyla jsem schopna dohlédnout dna svého džbánu a proto jsem byla šťastná

teprve ztrátou flétny Na Smíchovském nádraží Jsem začala hledat Čí je můj hlas

Do konce století Mě provázala různá předsevzetí Nevdávat se Nekrást Za každou cenu zůstat Nezávislá

Dnes si říkám Chyba měla jsem vystoupit A říct pěkně nahlas

Není dobré se uzavírat A plnit si jen své sny Ještě je ale čas říká můj druhý hlas a ten Teď poslouchám uprostřed bezedné lhostejnosti

[ 3 7 ]

K ATEŘINA C UKEROVÁ

*1968

P ROČ Kde se vzalo PROČ? Přijelo na koni či vláčkem? Nebo visí támhle…pod obláčkem? Proč se PROČ točí jako kolotoč? Proč je košík z proutí a proč na mě lidi koukají? Proč se hadi kroutí a kočky zase mňoukají? Proč je kámen z kamene a proč támhle to je červené? A proč má bubák strach, že ho nemá nikdo rád? Proč vítr fouká do stromů, proč lidi chodí do domů? Proč mám někdy hlad a proč zas se mi chce hrát? Proč raci chodí pozpátku, proč poslouchám teď pohádku? Proč, proč, proč? PROČ si vyšlo na procházku, chtělo totiž najít… LÁSKU.

[ 3 8 ]

bacchanal a. pertaining to Bacchus, god of wine, and rites in his worship; n. drunkard; reveller; votary of Bacchus. bacchanalia, n.pl. festival of Bacchus; drunken behaviour. bacchanalian, a. bacchanalianism, n. habitual drunken behaviour.

[ 3 9 ]

I NKA H ANUŠOVÁ

*1956

P ROMĚNA Jednou jsem vešla do bílého stromu a hladká kůra zamkla mě nesmírně a pak jsem nebyla, a pak byla znovu a když jsem vyšla, nepoznal jsi mě.

T OBĚ Řekni mi řekni mi jaké je tvoje jméno a když tě rozlomí co bude nalezeno a když tě zapálím jestlipak vstane plamen a zdali zhltne tě když trváš neomámen jak v tůni kámen A když se prostírám proč bereš si tak málo sám v hrsti držíš se kde se to v tobě vzalo řekni mi proč tu jsi jak starý nůž to řekni o kůži neboj se už dávno nejsme pěkní jak v tůni leknín

[ 4 0 ]

Z UŘIVÁ

BÁSEŇ

Chechtám se jako racci krutí, pro bolest zkusím cokoli: zatnu si třeba drápky s chutí do těla, které nebolí Ten úlek ve skutečné ráně mou mysl, než si zešílí, výkřikem poraněné tkáně přehluší aspoň na chvíli Chtěla bych vřele kopnout do zdi, ať mě to uvnitř nezebe, v břiše mi leží zmrzlí drozdi, vlastně chci kopnout do sebe Chtěla bych syčet jak plyn zlostí, chtěla bych hnusně, svinsky klít, směšné dny, sebe bez milosti na skládku někam zahodit Chtěla bych praštit do omítky, až by mi klouby omdlely, a do té tvrdé tupé zídky vrazit tě navždy, příteli. No a to všechno, to bych chtěla pro dvířka, co jsi otevřel, jak tlamu hladovou, co měla dostat pak nažrat, bohužel ta teď má hlad, a žere ze mně srdce a mozek střídavě tak vraždím rituálně temně nás oba aspoň v představě.

N OČNÍ

NÁVRAT

Noc je Afričan jenž kráčí krokem čapím, na pažích černý plášť, který konce nemá, a k zemi přilne jako hřích. A pod tím těžkým cizokrajným pláštěm voní koření, mrákotná sladká hudba němá, motýli tmaví zmámení. Jde, boty boří do dláždění, do kapes pěsti bílé zas Afričan či já, bez odporu z luceren žlutě prší jas. Já nebo on, vše splývá v jedno, koření hudba motýli, zavlním kopci na obzoru jako by k prstům mi přibyly.

[ 4 1 ]

J ARO

S TEBOU

Prstíčky deště tak sladce zoufale ťukají na kůži v hodině pomalé V té chvíli uslyšíš vzdychání poupátek cinknutí myšlenky, kroky dní u vrátek Tvá krásná ruka je anděl bez ráje sedla mi do vlasů jako pták, cuchá je oblačné velryby plavou ti nad hlavou nebe se spouští k nám milostí modravou Jsou dveře k tajemství, které mne zajímá do tebe vstupuju modrýma očima pohanský déšť květů do vlasů padá ti srdce mi ulítlo, ať už se nevrátí…

L OGOPEDICKÁ

BÁSEŇ O STAVU NITRA

Malincí netopýři se třepotají tam uvnitř v tmavé sluji a křídly panickými víří příliš starý čas, v příšeří paměť tlí a její vločky plují při každém zvíření bez řádu zas a zas. Překrásné prsty čísi tam na dně leží přikryté tajným prachem a ty vždy na vteřinu vzkřísí netopýří rej a přece mrtvé jsou a sluj křehká je strachem vždyť nad tím vším se vznáší přísný čaroděj

[ 4 2 ]

H RANICE

PROSTORU (platonická báseň)

Doteky dvou myslí, úsměvy těl já kdybych mohla, ty kdybys směl… Motýli v paprsku, který pak zhasne, zmizíme, nevadí, bylo to krásné, ach kéž bych nechtěla, ach kéž bys chtěl!

M ETAMORFÓZA Jsem stará stařena v šatech po sedlákovi, jenž dlouhá léta nosil je na poli, a sedím nahoře na nejvyšší hoře a mlčím tam spolu s orly a sokoly. Sedím tam po chlapsku jak dřevěný sedlák, a suché vlasy vítr mi roztrhal, ti dravci asi někam uletěli a já jsem mrtvá, tak mohu sedět dál. Mrtvá jsem mrtvá jak skála pode mnou, dobře to vidím, puklá jsem jako zvon, bez hranic lítá si tam a sem oblohou barevný motýl, a já jsem teď už on.

O VCE

A VLCI

Chtěla bych jít do němého kraje, kde v úsměvu se mlčí a po hrst dnů tam chci se usmívat a nemít mysl ovčí ani vlčí v nichž jak drak v sluji žlutě dřímá hlad. Tichý řád co drží pohromadě ty vlky moje s ovcemi ať obejme mě tvrdě naposled ať mne k hostině si prostře na zemi kde v žádném soustě nebude už jed. Možná mě má žlutá slabost stáhne zpět do bolavé země, a z ovce do vlka mě bude hnát dech zvířat co pak otevřou se ve mně, k jiným hostinám mne budou prostírat.

[ 4 3 ]

V OLÁNÍ

NA

P YGMALIONA

Uvadám má ruka padá a skrze tělo moje hlava propadá se k zemi to tělo rozpuštěno zpívá jak noční vánek mezi veřejemi A barvy odpluly z očí a stará slova poletují po krajině němá a za mnou šlépěje jsou mělké jak za bytostí která tělo nemá Dívám se nahoru, výše kde tvrdé dlaně veslují tak pevně mezi mraky slétni sem ke mně dolů stiskni jak džbánům zborcený tvar vrať mi taky

Z ELENÝ

VEČER NAD

V LTAVOU

Jdu po nábřeží, které v dlaních drží tvar řeky jako dlouhý džbán Zelený večer nad Vltavou, po které střepy světel plavou, v pramicích sedí tmavý čas zpět proudem jednosměrně hnán.

quean n. virago; lewd woman; (Scottish) unmarried woman or girl. [ 4 5 ]

PAVEL H EROT

M AJÁK

*1965

Z VELRYBÍCH KOSTÍ

Vzpomínáš vzali jsme si státem placené volno Všude se válelo tolik přebytečných věcí na rozpáleném slunci Zapili jsme řízek vínem Nic neprožívali Jenom se strnule pozorovali Tiché mezery obyčejně vyplní básníci svými básněmi jenže kdo by zrovna měl chuť tepat verše Nic jsme neprožívali V ničem jsme nebyli obsaženi Zakleti do bolesti ruiny neblahého tušení

[ 4 6 ]

Jen to světlo to světlo Svítilo Procházeli jsme jím Vycházeli Lámali si ruce tělo jeho štěpením Tímto poselstvím jehož kříž prošel námi Nezatížené svobodné znamení záře měnící se v tolik podstatných teorií To světlo To světlo než zmizelo v nekonečnu aby nás naplnilo Tajemstvím celého vesmíru

Z ASTAVIL

SE MLÝN

–

NENÍ MOUKA ANI SPRAVEDLNOST

Zloba Pýcha Závist a Boží mlýny melou Vraždy Korupce Krádeže a Boží mlýny melou a melou neustále až se celý pod tou tíhou zla na kusy rozpadnou a od té chvíle hřích zůstává nepotrestán

[ 4 7 ]

PANENSKÝ

LES THE VIRGIN FOREST nad fotografiemi THOMASE WEIRA

Tvé ruce tvé šíje ohmatávají moji republiku plnou mračen lhostejných Jsem vrah který tě miluje pár nocí před popravou Jsem mravenec tvých roztažených nohou Jsem tvrdý panenský špendlík na patě tvého svědomí Jsem strom který tě učí rodit příšery skalpelem rozjetých kořenů Jsem tvůj poslední výdech upoceného těla z egyptské fresky vyteklých prsů Jsem ta noc tak rychle odhozená do popelníku výčitek Ležím na zemi Ležím na zemi a spím v pralese a dlouhé vlasy tancují se mnou dechovku

[ 4 8 ]

N EDOČTENÉ

KRVAVÉ PŘÍBĚHY

Růženec z chleba muklů sezobaly roztěkané sýkorky babího léta Otrávený vykvašený nektar z jeřabin veřejně sám se sebou mluví Slyší na povely a rány zuřivě podrážděných bolševických vrahů vraždících srdce a cit steskem po osudu Proč kamením a snětí dnes zarůstají hroby jejich obětí Za všechno je zapotřebí zaplatit Proč zarůstají pyšnými vládami předem poražených systémů zapomnění Schází tu lásky a pravdy Laskavé oči jejich ať prominou….

J EŠTĚ

JEDEN

E DEN

SPATŘIT TOUŽÍ I PTÁK V KLECI

V pozadí vysloveně příjemná krajina jako na obraze od Adolfa Hitlera před kterou vidím sídlo mé útěchy zahradu plnou stromů vzorně upravenou radující se z života a rajských plodů ovšem zahradu obehnanou rezavým staletým drátem Čekající na poslední dějství lidského dramatu Návratu muže a ženy

[ 4 9 ]

M ONIKA H OJNÁ

*1972

/1/ Co jste si, muži, zapomněli vzít s sebou Doteky uvízlé někde podél řek vylitých při jarním tání mě nacházejí. Nacházejí. Nacházejí. Samotnou. Vychladlé doteky ve studené vodě, co jste zač? Vlétly jste jak vlny moře do řeky a osolily její tok. Pálíte v ranách, bolí to. Zírám. Do kapes kamení nenabírám.

[ 5 0 ]

/2/ Chci se ti podívat do tváře. Tvůj odraz v kaluži je rozmazaný. Bičují ho deště a vysušuje slunce. A někdo do té louže šláp!

/3/ Mizíš a nejsi… a pak se zjevíš v ledu na zamrzlém okně, které jsem otevřela, abych vyhnala zlý sen.

[ 5 1 ]

/4/ Na pláži Mohutné živé písečné tělo Skrývá lastury šumění krve v tepnách Což jste si nikdy nezkusili poslouchat lasturu? Příběhy Přesíváme hladíme šlapeme naplaveninou Bohatší o to co jsme nežili A hučí hučí nám v uších.

/5/ Už si nechci malovat sny křehké jak mrazivé květy, na které dýchneš a mizí. Nechci ani sny jak domy, ve kterých začneš bydlet a zjistíš, že jsou cizí. Můj sen je neurčitá naděje, nabírá podobu momentů, co žiju.

[ 5 2 ]

/6/ Tak dlouho v sobě tlumíš živel, až nedokážeš propojit spodní pramen s řekou, která se ti valí v ústrety…

/7/ Namáčíme svůj život do barev a mačkáme a svazujeme, ždímáme a propíráme, abychom přispěli do batiky světa. Ne všechny barvy se k sobě hodí, ne všechny jde použít najednou…

/8/ Ten pravý Ve spleti tváří hledám oči v nichž zahlédnu odraz svého života

/9/ Jaká zvláštní síla… Kdo odhadne? Kdo pochopí? Kdo přijme? Já? Přijímám a žiju sen, svůj vlastní sen, který jsem netušila. [ 5 3 ]

/10/ Přišla ke mně a dívala se na fotky po zdech. To jsi fotila? Bla bla bla Ne, to jsem nechtěla. Oči visí na fotce, i když odešla. Na fotce toho, o koho tak stála. Její oči a on A kroky, které přicházejí bez těla

/11/ Rozcházení PÍSEK VRŽE POD NOHAMA ale nejsme u moře, kdepak, stojíme před naším domem JÁ TĚ MILUJU to neslyším poprvé, to není vyznání, to je… doznání ČELA PŘITISKLÁ K SOBĚ máš ho hrbolaté a žhavé PACH ALKOHOLU pil jsi a brečel přitom do sklenice, já to viděla SMĚJU SE TOMU momentální obrana husy SMĚJU SE TÍM SPOUSTĚ LET, NAŠICH SPOLEČNÝCH co mi to hlaholí z pusy?? MILOVAL MĚ ON MĚ MILOVAL…

[ 5 4 ]

/12/ Máš mě vepsanou do svých vrásek těžko se z tebe vymaním, Ač snažíš se hledět si jiných krásek, stále v tvém hlase zním. Nevím, jestli chci ti zůstat, budu si chybět – vzdálená. Zíváš, cosi pobrukuješ a do ohně házíš polena. Ty dobře víš, že celá jsem se ti nedala. Vůní kouře ve vlasech poznám se, kdybych se hledala.

/13/ Vrhám stín, který se podobá tobě

[ 5 5 ]

R ADIM H USÁK

B UĎME

*1974

† 2007

K SOBĚ JAKO DĚTI (12. 11. 1999)

vypůjčím si župan s květy a své ženě ve ústrety přispěchám plavým krokem splavený, ale pokorně se tvářící sklíčený, oči plné moudrosti upírám, svině já sviňská moje rodina i teta

[ 5 6 ]

JÁ NEJSEM BÁSNÍK SPROSŤÁK

já nejsem básník sprosťák jako tihle tady já jsem tady proto že mě sebou vzali neplatil jsem cestu a prý budu slavný tak jsem tady s nima tak jsem tady s vámi

[ 5 7 ]

C HTĚL

BYCH BÝT

Chtěl bych být holčičkou maličkou s mašlí a špinavou tvářičkou Chtěl bys být holčičkou tak asi jako já? musíš být proletář nesmíš jít doprava někdo tě pak sklátí neboj já i ty zato budem rádi láska je tvůj osud a v holčičím podpažíčku hřeješ další tajemstvíčko mrkni tvoje víčko … plácni paní páni tak plácni je to švanda k popukání po plácni a po plácání

[ 5 8 ]

M ILENEC

ZAKLETÝCH ŽEN

Radim Husák – alias Roman Krajíc, Midar Kásuh, Jan Emanuel Manuel, Tonda Vrchovec, Edmond Blekmont, polovina A. M. Pecháčkové – je autorem díla, které vychází ze zdrojů pro teplickou scénu příznačných: patafysiky, absurdity a černého humoru. Jeho poručníky byli dva na pohled rozdílní básníci: Jiří Wolker a Daniil Charms. Sympatie choval také k tvorbě Jana Nováka, MUDr. Jana Lukeše, J. H. Krchovského, Bohuslava Vaňka-Úvalského… Sám však o vlastním psaní valné mínění neměl. Navzdory slibu dovolím si ocitovat část dopisu na rozloučenou: Děkuji ti, že jsi mi nalhával, že jsem nejlepší básník. Ale trocha talentu hraní si se slovy mě řadí jen mezi průměr. Možná přeháním, ale dle mého mínění, je to skromnost vskutku nemístná. Jako rodák z Třebíče nedokázal se Husák vymanit z moravské poetiky adorisací „holčiček s mávátkem a trochou zvířátek“ a jako Tepličák patřil tam, kde je všude doma, dobře nejlíp. Pod různými jmény publikoval v časopisech Clinamen, Dekadent Geniální, Psí víno, Tvar a Pako a v severočeských antologiích Pátá Koróna (2004) a Kalné vody (2005). 1. července 2007 spáchal sebevraždu na Kněžišti v Krušných horách blízko místa zvaného Am toten Kind, odkud jsou vidět Teplice a České Středohoří. Je-li třeba termíny vymezit jeho existenci byl zakladatel revue Dekadent Geniální, majitel internetové kavárny, básník a jeden z nejradikálnějších performerů teplické scény, která se vyžívá v hanebnostech a zvláštním chápání slova citlivost. Z těch nejnáramnějších akcí připomenu představení s oživlými maňásky pro náhodné chodce hrané v odpadním kanálu pod cukrárnou Pohoda v centru Teplic, koncert s instrumenty ze hry Malý muzikant před kulturním domem pořádaný pro posluchače čerstvě nabyté dojmy z preludování filharmoniků, oběd ve stylu high society na betonovém ostrůvku uprostřed křižovatky, potulka po teplické nemocnici v převleku za saniťáka a sudetského pacienta, mystifikace s A. M. Pecháčkovou v ČRo Sever, pokousání herců Matějkova divadla při jejich představení a následná rvačka s organisátory, zoofilně-statuofilní happening u sochy padlého koně v lázeňském parku, horolezecký výstup s plnou výstrojí na hromadu kamenů u Ohníče… Z některých happeningů vznikly fotoserie (Matadoors rokují, Matadoors a pindíci, Sportovní den, Totální běs) a také tři krátké filmy (Křižovatka, Doktor Fešák a sestra Vazelína, Mlž Unio). Vedle toho působil v teplických kapelách Různí lidé a Klaptón Revival band. Posledním vystoupením – natočeným v červnu 2007 – však bohužel zůstane scéna z psychiatrického oddělení ve filmu Vyžvejklé Bambule Acta Sudetica, kde Radim Husák s příznačnou expresivitou a dravostí hraje sám sebe. Patrik Linhart

[ 5 9 ]

J ANKA

T EĎ

*1979

ZABÝVÁM SE ZPRÁVOU ...

...že ryby dobře plavou, a ač si kývám hlavou, svět stále na svém místě a tváří se tak jistě. Jak vždy by chytrák věděl, kolik má smutek neděl. Jak znal by vždy tvou úlohu, vždyť vybral si tě pro vlohu. Milovat, sdílet, nechat zrát, ten příběh, co má každý rád. Však rub má ještě také líc, tak nutno vědět mnohem víc! A přijde noc i věci z druhé strany, ideje, bludy náhle vymazány. A začíná se znova,...čistě... na osamělém místě. V batohu bolest, trud a zmar, nic netušíc si neseš dar. Na křídlech orla jen kousek výš, hned všechno jinak...uvidíš!

[ 6 0 ]

whim-wham n. trifle; knick-knack.

R OMAN K INKOR

* 1966

S ETKÁNÍ Přiblížil jsem se k její tváři. Jen letmý polibek. Řekla: Kolik ti je let, že teď na jaře máš tak upřímné oči? Mlčel jsem. Přistoupila na jedné ze zastávek. Usmála se. Tak jsem jí poznal. V tomhle autobusu bylo hned vedle mne volné místo. Ale ona si nepřisedla.

P OHÁDKA

S PŘEKVAPENÍM

Bylo to skoro jako v pohádce. Jen Slunečník, Měsíčník a Větrník nebyli tví bratři.

I LUZE Způsobila to stejná rychlost naší chůze, a tak jsem na chvíli uvěřil, že jdeme spolu, nejen vedle sebe.

[ 6 2 ]

O

SÍLE SLOV

Bylo to mnoho slov, která řekl on, než se sblížili. Pak přišel ON, řekl jen tři a ona odešla s ním.

H OŘOVICE Autobus mne dovezl skoro až k náměstí. Říkám si: Konečně Vodňany. Byly to Hořovice.

PÁVÍCI Po letech se mi zase vrátili. Ze střechy stodoly slyším veselé vrkání. Jsou to mí holubi. Mí bílí pávíci.

M AGNÓLIE Vyhlédl z okna ložnice. Bylo ráno. Svítalo. V zahradě rozkvetly magnólie.

[ 6 3 ]

Z ACHEUS Zachee.Zachee. Bylo to tiché volání. Skoro ho mezi knihami přeslechl.

C ELA Klášterní cela. Jen on a jeptiška. Krásné, mladé děvče. Jen trochu té pýchy. Nepatřičné u řeholnice.

NA

HŘBITOVĚ

Když jsi se přiblížila, mí dva velcí bílí vlci odběhli. Ty jsi se divila, že mne provází taková zvířata. Tu noc jsme šli spolu na hřbitov. Tam jsme našli tvůj hrob a pak také můj. Prohlíželi jsme si je. Četli jsme si jejich náhrobky. Stále byla noc. Pak jsem si leh na tvůj hrob – ve tvaru kříže.

M ALÍŘI Bylo to nečekané setkání. Řekla mi: Všichni muži jsou jen malíři. Já na to: To já bych ti maloval i na kůži. Vzala mne za ruku.

[ 6 4 ]

M IROSLAV T OMEŠ K ORČÁGO

PALETA

* 1957

BAREV

Neviděl nepoznal jako mnohé jiné tvůj obraz dech mi vzal a noci klidné Paleta barev a můj štětec ti píše po těle zatím jen zkraje zatím jen nesměle vytvářím kompozice jaké mi nabízíš náš misionář patron Antonín dívá se stranou jak ze štětce barvy kanou.

F IAKR Bude to příběh jedné ložnice s velkou postelí a prostěradly bílými jak cukr milou dívkou a oknem do rozkvetlé ulice Znám ho já, ale možná i Jooe Cokr který jen tak opodál zpíval svým zastřeným hlasem bluesově podmanivé písně neumím tu řeč přesto překládám ti z úst do úst ten text /ve volném překladu zněl hříšně/ měl takovou hloubku citu že náš sex v posteli s prostěradly bílými jak cukr ujížděl uličkami s červenými lucernami jak na konečnou bez rozmyslu řízený fiakr [ 6 5 ]

P ŘESÁTÝ Přesátý jemným sítem přivátý do krajiny břišní přívětivě každé mé zrnko promneš mezi prsty přisátý neopouštím krajinu přítomně, nepřítomný příjemně všude vlezlí přísahám že náš vztah nezmění se v prach

P RO J ANU Vyťukám při světle hvězd do stroje tvé jméno nepohnu se vpřed položím hlavu ti na rameno rozjedu ten slovosled a nic žádná slova spásná si prostě nepopsatelně krásná

P RO D ANIELU Neznal sem jí přesto sem sní šel nemiloval sem jí přesto že sem chtěl netančila semnou přesto sem se chvěl neměl sem jí v dlaních jen kdybych směl

[ 6 6 ]

Ř EKA E DIT Začal bych slovy z kraje deštivého srpna Pokračuji větou Na mokré trávě a neměl sem v hlavě Dále jen básní Rozložený stůl a na něm po kapkách polibky Svedl sem je k sobě do průsvitné řeky Edit strhnut proudem po ní plul pryč do dálky Na břehu z modřínů zůstal na rozloučenou můj kredit už je mi na nic, ta pocta anarchisty a snílka teď když po hravých vlnkách toužím doplout k cíli Přes krkolomné E po spáduplném d říkám i volně stéká trpělivostí mému věku vlastní zdolávám t na vrcholu srdce šílí volný pád, ohlednutí vzad ne, nebudu se vracet Na konci vodopádu Edit než hrana stolu ustřihla mi její usměvavou tvář spatřil jí na chvíli, začal sem vědomí ztrácet ulehl já v mokré trávě pod rozložený stůl a čekal na nový déšť, nové vzkříšení někdo se mne dotkl mokrými ústy já se sotva pohnul pak začala pršet slova, nebyla zrovna špatná, byla k zbláznění když sem otevřel oči přede mnou zhmotněl proudivý cit Edit Vlasy z blondu

[ 6 7 ]

M IRKA K ŘIVÁNKOVÁ

*1954

C ANDY MÁVÁM vlak se ztrácí v dálavách z nádraží je náhle prázdný sál MÁVÁM ruka moje zemdlená teď marně kreslí v oblacích obraz, který se nevrací tak tedy MÁVÁM ty odjíždíš zůstává jen sen který se nám zdál (text M. K., hudba Emil Viklický)

[ 6 8 ]

S ONG

FOR MY FATHER

Den za dnem běží si dál nocí hnán nevyspán bloudíš sám tvé marné touhy si bdí

Dnes přišlo jaro si hrát do zahrad vůni svou barvu dát a pro mě voní jen blín

A ve skle zmáčený den obraz tvůj malíř sen mění v kvaš podoba ztrácí svou tvář

I léto přilétlo zpět z dlouhých cest růžím květ opadá Já za svým oknem dál sním

A na mou napad prach na stěnách leží sníh dál bloudím v temnotách v šlépějích

Ve stopách roztál sníh a léto smylo prach dál bloudím v kalužích po lukách

Ty stopy pomalu jdou jako den jako noc dlouhé jsou a v očích pálí mě mráz

Podzimní vítr už svál vůni tvou duši mou rozerval z tebe mi zůstal jen stín......jen stín jenom stín

(text M. K.: „ať žijí všechny trioly“, hudba Horace Silver)

[ 6 9 ]

Epopt n. person initiated into mysteries. epoptic, a.

Š TĚPÁN K UČERA

S IC

*1985

ET NON

„Ano, vzal jsem ten nůž, vztáhl jsem ruku na svého učitele,“ vypověděl pak Janek před soudem. „Nemohl jsem už snést, v jakém hříchu žije. Matěj z Hodkova býval jeden z největších myslitelů, jaké kdy naše země dala světu...“

I. Konsilium zasedlo kolem velkého stolu v hlavní síni Týnské školy. V čele biskup, vedle něj Mariin otec a další měšťané. Na opačné straně stolu seděl Matěj a otíral si do nohavic zpocené dlaně. Věděl, že místo učitele musí získat, jinak mu nezbude než vrátit se zpátky do Hodkova, odprosit otce a místo práce na Platónském kodexu začít lovit kance. „Jaké máte vzdělání?“ začal Mariin otec. „Studoval jsem v Boloni,“ odpověděl Matěj a doufal, že se ho nezeptají na dosažený titul. Mariin otec ožil. „A znáte Mistra Umberta z Alessandrie?“ „Učil mě rétorice,“ přikývl Matěj. „Je to moudrý muž.“ Mariin otec spokojeně přikývnul. „Když jsem byl naposledy v Boloni, setkal jsem se s ním. Mám z něj stejný pocit.“ Biskup si nervózně odkašlal. „Pijete?“ zeptal se. Matěj zavrtěl hlavou. „Co ženské?!“ Matěj zavrtěl hlavou. „Co soudíte o dnešní mládeži?“ Mariin otec se na Matěje omluvně usmál. Matěj stál v podloubí před Týnskou školou a nervózně žmoulal stéblo trávy, když z budovy konečně vyšli biskup s měšťany. „Rozhodli jsme se zkusit to s vámi,“ oznámil mu biskup. „Bůh žehnej vaší práci.“ Pak odešel a měšťané Matějovi třásli rukou. „Mistře, omlouvám se za to ponižující konsilium, Praze pořád ještě chybí úroveň,“ řekl Mariin otec. „Třeba se nám společně podaří vnést sem trochu vznešenosti ducha. Zatím jsou tu všichni zahrabaní jako [ 7 1 ]

krtci, zalezlí v těch svých křivých uličkách. S Boloňou se to nedá srovnat. Ta je plná slunce a vánku od moře...“ „Já moře nikdy neviděl,“ přiznal Matěj. „Já vím, a ani ženu nebo pohár vína,“ zasmál se Mariin otec. „O ženách jsem si zatím jenom četl,“ i Matěj se trochu uvolnil. Zadeklamoval: „‚Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se jejím milováním ustavičně...‘“ „To je nějaká pijácká píseň?“ „Písmo svaté. Kniha přísloví.“ Mariin otec se zachechtal a přátelsky Matěje poplácal po rameni. „Budete dobrý učitel. Vy máte na víc než na Týnskou školu, jednou budete učit na pražské univerzitě!“ „Nejdřív mi ji musíte postavit,“ usmál se Matěj. „To bych moc rád, kdyby král neslyšel jenom na řinčení mečů. Kdybych tak za ním přišel, že chci na náměstí postavit rytířské kolbiště, to by byla jiná!“ „Jako můj otec,“ řekl Matěj. Měšťan pokýval hlavou. „Mimochodem, přijďte k nám někdy na večeři. Měl bych pro vás ještě jeden návrh.“ Matěj v Praze trávil volný čas tak, jak byl zvyklý dosud. Sám. Jako kluk si nesměl hrát s ostatními dětmi, všechen čas trávil v matčině zahradě mezi květinami, takže se nikdy nenaučil bavit s vrstevníky, a ani v Boloni se nic nezměnilo. Matěj tenkrát trávil nejvíc času v univerzitní knihovně, vzdělával se v logice, fyzice, metafyzice, matematice, astronomii, etice a politice, četl spisy scholastiků... Ale skutečným průvodcem po světě myšlenek se Matějovi stal cizinec: „věrozvěst“ Konstantin. Začalo to v krčmě, kam Matěj občas zašel, když mu jeho samota přišla příliš tíživá. Mezi lidmi si pak obvykle připadal ještě osamělejší, takže se potom zase rád vrátil ke svým knihám. „Co tu tak sedíš v rohu a nezazpíváš si s náma?“ šťouchl do něj jeden ze studentů. „Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus!“ „Zpívat neumím a víno mi nechutná.“ „Říká se o tobě, že seš trhlej... A co ženský, ty ti chutnaj? Rozhlídni se kolem sebe...“„Jsme přece klerici, my nemůžeme... tohle.“ Student se rozesmál. „Tomu sám nevěříš! I papeži plněj kláštery svýma tajnýma dětma... co teprv my!“ [ 7 2 ]

Student se přidal k hloučku ostatních a zpíval s nimi nějakou sprostou písničku. Matěj ho zatahal za rukáv. „Prosímtě, můžu se tě ještě na něco zeptat?“ „Rozmyslel sis to, chceš víno? Nebo kořalku?“ „To ne, já totiž... potřebuju peníze... Z toho, co mi dal otec na cestu, mi už skoro nic nezbývá. Nevíš, kde bych si tu mohl něco vydělat?“ „Tak to náhodou vím,“ zahlaholil student v opilecké pýše. „Zkus to u mnicha Konstantina, potřebuje někoho na opisování rukopisů. Platí málo a navíc je jak vzteklej pes, já sám jsem u něj vydržel asi měsíc. Ale ty si s ním třeba budeš rozumět, jsi cvok stejně jako on.“ „Konstantin, to je řecké jméno, ne?“ „Přišel k nám jako kdysi věrozvěsti, že prej chce mezi náma šířit vzdělanost a kulturu, aby křižáci přestali ničit jeho říši. Tady na něj všichni kašlou, proto je tak protivnej. Zajdi za ním ráno, to s ním ještě bývá trochu řeč.“ Po svém příjezdu do Boloně se Konstantin zúčastnil kvodlibetní disputace, kterou univerzitní mistři pořádali dvakrát do roka a umožnili v ní komukoli předložit svoje vlastní téma. Mluvil o tom, jakou škodu si Evropa způsobila, když zapomněla řecký jazyk, a ztratila tak přímou cestu k moudrosti antiky. „Poznávání pravdy je anamnésis, vzpomínání!“ V disputaci zvítězil, ale cestou z baziliky ho ztloukli místní studenti a ukradli mu turban i hedvábný plášť. Po několika podobných zážitcích se uzavřel do sebe a ze svého pronajatého pokoje vycházel jenom k pravidelným výslechům inkvizice. V tichosti pracoval na velkém díle, které mělo nakonec Latiny přesvědčit o potřebnosti Východořímské říše a její vzdělanosti. Matěj zaklepal na dveře a za chvíli uslyšel pomalé šouravé kroky. Stařec odemkl a pootevřel dveře. „Vy jste Konstantin?“ „Kdo jsi a co tu chceš?“ ozval se unavený hlas. „Matěj z Hodkova, rád bych u vás pracoval jako opisovač rukopisů.“ „Hodkov? Kde to je?“ „V českých zemích.“ „A nejsi náhodou z Moravy?“ „Z věže našeho hrádku jsou vidět moravské kopce.“ „Moravu mám rád. Před pěti sty lety tam šířili víru moji krajané.“ „A moji krajané si jich tam dodnes váží!“ „Hm, hm. Opisovač rukopisů... Jdeš pozdě. Pracovat se začíná za kuropění,“ řekl Konstantin a pustil Matěje dovnitř. [ 7 3 ]

„Promiňte, spletl jsem si cestu. To víte, stověžatá Boloňa...“ „Pche, stověžatá Boloňa! Kdybys přijel do Konstantinopole, nespočítáš všechny věže do konce života!“ Matěj byl rád, že stařec zapomněl na jeho pozdní příchod a pokorně namítl: „Při vší úctě, dobrému křesťanovi stačí věže baziliky Svatého Štěpána...“ „Hezky ti to mluví... Ale kdybys spatřil chrám Boží Moudrosti, sídlo mého patriarchy, oněmíš!“ „Oněmět má člověk před dílem božím, ne před dílem lidských rukou. Svatý Bernard říká, že stromy a kameny člověka poučí lépe než kterýkoli mistr.“ „A navíc čteš, to je dobré. Jenomže jsi pořád v zajetí té vaší latinské jednoduchosti. Kdykoli jste v úzkých, odvoláte se na boží dílo a máte vystaráno.“ „To není pravda. Zrovna čtu Pierra Abélarda... kolik vašich krajanů se mu vyrovná v logice nebo dialektice?!“ „Abélarda samozřejmě znám, byl to moudrý člověk. Však ho za to Latinové pronásledovali tak zuřivě, že chtěl utéct mezi Saracény! Nejvíc po něm šel ten tvůj svatý Bernard.“ Konstantin se odmlčel a upřeně Matěje pozoroval. „Líbíš se mi, kluku. Na rozdíl od těch pacholků, co tu byli předtím, se s tebou dá mluvit o knihách. Přijmu tě do služby, než tě ta boloňská cháska stačí zkazit. Posaď se, vysvětlím ti, co budeš dělat.“ Celá místnost byla pokryta pergameny, takže Matěj zůstal stát. Konstantin tomu nevěnoval pozornost, odšoural se k písařskému pultu a přinesl odtud několik dalších pergamenů. „To je Platón. Znáš ho?“ „Ovšemže znám. Jeho učení pro nás zachoval svatý Augustin.“ „Takže neznáš,“ zašklebil se Konstantin. Očividně tuhle odpověď neslyšel poprvé. „Když mě můj patriarcha vyslal sem, abych mezi vámi šířil lásku k moudrosti, vybavil mě na cestu opisy Platónových dialogů. Patří k tomu nejlepšímu, co antika odkázala dnešnímu světu, ale vy jste pohrdli tímto bohatstvím, protože toužíte jenom po zlatě. Někdy ti budu vyprávět, jak se vaši rytíři s křížem na prsou chovali, když strhli konstantinopolské hradby. Dokonce i Saracéni jsou proti nim dobří a soucitní lidé!“ Starý mnich začal přecházet po pokoji a něco si přitom mumlal. Když se trochu uklidnil, pokračoval: „Překládám Platóna do latiny. Celé dílo, nejenom ty drobky, které posbíral Augustin! Vznikne z toho velká kniha, Codex Platonicus, a ta se stane mostem mezi Východem a Západem. Konečně pochopíte rozsah [ 7 4 ]

antické moudrosti, obohatíte jí vaši věrouku, jako jsme to udělali my, a Evropa bude žít v míru a moudrosti...“ Stařec se vysílil svým proslovem, chtěl se posadit, když si všiml, že není kam. Zůstal stát a pokračoval věcným tónem: „Ty budeš moje překlady krasopisně přepisovat na čisté pergameny a malovat k nim iniciály. Taky tě začnu učit řecky. Slábne mi zrak a někdo musí jednou v mém díle pokračovat. Ti, co tu pracovali před tebou, neměli trpělivost ani chuť cokoli se učit, šlo jim jenom o peníze, které pak utratili v krčmě s děvkami. Ale ty jsi jiný, poznám to.“ Matěj se už úplně přestal stýkat s ostatními studenty. Nebavilo ho hloupě se usmívat, poslouchat chlapské příhody a sledovat obličeje zkřivené zpěvem pijáckých písní. Gaudeamus igitur! Jeho nejlepší přátelé byly lojová lampa, nálevka s inkoustem, husí brk a škrabka na pergamen. Ve svém podnájmu, kam si nosil Konstantinovy překlady a později i původní řecké opisy, trávil noc co noc v Platónově světě idejí. Z krčmy zněly písně, z ulice milostné vzdechy souložnic, ale to všechno byla jen jeskyně, z níž nedohlédl dál než k mihotavým stínům. Skutečným životem se mu staly myšlenky. Byly mu lesem, odkud vycházel, cestou, po níž putoval, i mořem, jež ho pokoušelo, ale hlavně nesmrtelným světem, kde se jeho duše rozpomínala na pravdu bez začátku a konce. Stejné to bylo v teď Praze. Obrana, Kritón, Charmidés, Lachés, Lysis, Eutyfrón, Menexenos, Hippias, Ión... Za zavřenou okenicí pronajatého pokoje, obklopen psacími potřebami a pergameny, začal znovu od začátku pracovat na Platónském kodexu. Eutydémos, Kratylos, Faidón, Faidros, Symposion, Ústava, Theaitétos, Parmenidés... S vnějším světem se nestýkal, když to nebylo nutné. Dopisoval si jenom s Arnoštem z Pardubic, mladíkem, který přijel studovat do Boloně krátce předtím, než ji Matěj opustil. Ve svých listech mu Matěj kladl pořád stejnou otázku – jestli se neobjevily nové zprávy o Řeku Konstantinovi. Pořád stejné byly i Arnoštovy odpovědi. Sofistés, Politikos, Filébos, Timaios, Kritias, Zákony...

(...) Matěj se konečně odhodlal přijmout pozvání Mariina otce a přišel do jeho domu na večeři. Dům byl ozdobený římsami a arkýři a mezi těžkopádnými budovami, které v Praze stály od přemyslovských dob, působil jako katedrála. [ 7 5 ]

„Chutnalo vám? Asi jste z Boloně zvyklý na lepší kuchyni, že?“ řekl měšťan po jídle. „Jak dlouho už jsem nejedl mořské ryby...“ „Nebo to zvíře s chapadlama, jak jsi jednou přivezl...“ přidala se Marie. „Chutnalo, děkuji,“ odpověděl Matěj. „Ale proč jsem vás vlastně pozval,“ přešel Mariin otec k věcnému tónu. „Nechcete si přivydělat jako domácí učitel?“ „Vy přece učitele nepotřebujete.“ „Ovšemže nepotřebuju,“ opáčil Mariin otec skoro dotčeně. „Nejde o mě, ale o moji dceru.“ Matěj se na Marii poprvé podíval. „Dceru? Ale já nemám s mladými dívkami žádné zkušenosti... totiž ani se starými... chci říct, že...“ Marie vyprskla smíchy. „Vás přesně jsem hledal,“ i otci zacukaly koutky. „Pobývám často u krále a je potřeba, aby na Marii někdo dohlížel doslova ve dne v noci. Vám se nemusím obávat tenhle úkol svěřit.“ „Ale já musím chodit do Týnské. Taky píšu jednu knihu a to mi zabírá spoustu času...“ „Jistě. Budete ji učit číst, psát a mluvit latinsky. A zkuste do ní dostat trochu... trochu vznešenosti ducha...“ Marie se zatvářila otráveně. Bohoslužba v Týnském kostele byla u konce, Marie s otcem se zvedli z lavice a zamířili domů. Před portálem je dohonil biskup. „Někdy prý během rétoriky vykládá divné věci,“ začal bez okolků. „Kdo?“ zeptal se Mariin otec, i když to dobře věděl. „Matěj z Hodkova, kdo jiný. Plete mládeži hlavu, vidím to na tom chudáku Jankovi.“ Když Jankovi zemřeli rodiče, biskup se ho ujal, nechal ho zapsat do Týnské školy a zaslíbil jeho život církvi. Teď Janek začal mluvit jako kacíř. I děvečka v chlévě by prý měla umět číst v Písmu, aby se stala lepším člověkem. „Myslím, že by o tom svatá inkvizice měla vědět.“ „Otče, dobře víte, že klerici jsou před inkvizicí chráněni,“ pronesl měšťan smířlivě. „Navíc věřím, že Mistr Matěj dokáže do Prahy vnést trochu...“ „Já vím, té vaší vznešenosti ducha,“ zamračil se biskup. „Ale mějte na paměti, že rozdíl mezi ‚vznešeností ducha‘ a kacířstvím nemusí být tak velký, jak si myslíte.“ Měšťan se zamračil. „A vy mějte na paměti, že Matěj z Hodkova je pod mojí ochranou!“ [ 7 6 ]

(...) Do Prahy přišlo jaro dřív než do Hodkova, holubi tu už předváděli svoje milostné tance a na jablůňce, která se krčila mezi dvěma kamennými domy, rašily první pupeny. Matěj učil Marii číst, psát a mluvit latinsky, ona jeho učila jíst pečené ryby přímo na tržišti, ležet na zádech a dívat se do korun kaštanů, plivat z mostu do řeky a jihnout při pohledu na západ slunce nad Strahovskou bránou. Procházeli se za hradbami a Matějovi bylo jako v písních, co se zpívají při májových slavnostech. Pak mezi bledulemi uviděl zmrzlého vrabce, který se nechal zvábit představou jara a teď umíral s křídly pokrytými jinovatkou.

(...) „Buď zdráv, Kuno!“ zahlaholil Matěj, když opat vstoupil do jeho pokoje. „Neřekl bych to do sebe, ale rád tě vidím.“ Vstal od písařského pultu a nalil víno do dvou pohárů. „Pořád stejně upřímný...“ zasmál se Kuna. „Aspoň že víno už pijete. Z toho mám radost, ale vaší matce o tom radši říkat nebudu.“ „To ona tě za mnou poslala?“ „Upřímnost za upřímnost,“ Kuna zdvihl pohár. „Nedivte se jí, když o vás tak dlouho nemá žádnou zprávu.“ „Jak se má?“ Kuna se nadechl. „Udělalo by jí radost, kdybyste přijel domů. Aspoň na pár dní.“ „A otec?“ „Nemluví o vás.“ „Beran!“ „Ale každou noc na hradbách zapaluje ohně.“ „No a?“ „Podle vaší matky je to proto, abyste nezabloudil, kdybyste se vracel v noci. Ale ani za království nebeské by to nepřiznal.“ „Nemůžu se vrátit po tom, co mi řekl.“ „Podle mě oba chřadnou.“ „Mám tady práci. Můžu vykonat něco pro lidstvo.“ „Jak pokračuje to vaše obcování s mrtvým pohanem, když už jsme u toho?“ „Výborně. Mám dobrého kopistu. A... a...“ Matěj se napil. „Popravdě, nějak se na to nemůžu soustředit.“ [ 7 7 ]

„Vnější vlivy?“ zpozorněl Kuna. „Co tím myslíš?“ „Však víte. Nikdy vás nezajímalo víno ani ženy. Víno už pijete...“ „Nic takového,“ ohradil se Matěj. „Jsem plně oddán hledání moudrosti. Má duše se skládá jen z myšlení a vůle. Žádostivosti jsem se vzdal.“ „To máte naučené nazpaměť?“ „Kuno, vidím tě rád, ale už mi zase začínáš lézt na nervy.“ „Pak je všechno v pořádku. A kde je ta dívenka, co ji tak usilovně vyučujete?“ „Jak to víš?“ lekl se Matěj. „Cestou sem jsem se bavil s lidmi,“ zašklebil se Kuna. „Prý vás spolu vídá celá Praha.“ „Teď byla s otcem ve Florencii. Ale už by měla být zpátky, čekám, že pro mě každou chvíli pošlou.“ „Můžu jít s vámi?“ „V žádném případě.“ „Proč?“ „Unavoval bys ji svojí výmluvností a pak by sis vymohl přijetí u jejího otce a dostal z něj nějaký dar pro svůj klášter.“ Kuna pokorně sklopil zrak. „Náš klášter je chudičký... Čím víc boháči dají, tím spíš projdou uchem jehly.“ Matěj obrátil oči v sloup a před domem se ozval rachot kol. Matěj vyhlédl z okna a zamával. „Už jsou tady, musím jít.“ Sešli před dům. Z kočáru vyskočila Marie v přiléhavých šatech. Tak se oblékaly ženy v Itálii a Matěj před nimi vždycky uhýbal pohledem. Živůtek stáhnutý šněrováním jí obkresloval ňadra i pas, cípy látky na rukávech zdůrazňovaly ladnost jejích paží. Teprve teď si Matěj všiml, jak v poslední době dospěla. „Nemohla jsem to vydržet, musela jsem jet s kočím, abych ti je ukázala hned...“ zářila. „Otec mi je koupil ve Florencii, takové nikdo v Čechách nemá.“ „Vnější vlivy,“ poznamenal Kuna. „Tohle je Kuna. Když jsem byl malý, učil mě číst a psát,“ řekl Matěj. „Kuna, to je podle toho zvířete?“ zeptala se Marie. „Většina lidí si myslí, že kuna jenom smrdí a vykrádá kurníky,“ odvětil opat, „ale ve skutečnosti je to vznešený a moudrý tvor.“ „Už musíme jet,“ přerušil ho Matěj. „Rád jsem tě viděl. Pozdravuj matku.“ [ 7 8 ]

(...) Mariin otec se s biskupem potkal na hradčanském nádvoří. „Jsem rád, že vás tu potkávám,“ začal biskup. „Znepokojuje mě totiž jedna věc.“ „Matěj z Hodkova?“ usmál se měšťan. „Neberte to prosím na lehkou váhu...“ „Tak copak jste na něj vytáhl?“ povzdechl si Mariin otec. „Zjistil jsem něco o spisech, které má u sebe v pokoji.“ „Asi bych měl Mistru Matějovi poradit, aby vždycky pečlivě zamykal.“ „Opatřil jsem si vlastní klíč. A už jednou jsem váš žádal, abyste mě bral vážně.“ „Tak co je to za spisy?“ „Většinu z nich vůbec neznám!“ „To mě nepřekvapuje,“ uchechtl se Mariin otec. „Vy to nechápete, nejen latinské texty, některé z nich jsou psány řecky. Tu kacířštinu tady nikdo neovládá!“ „Takže nikdo ani nemůže posoudit, jestli jsou ty spisy závadné.“ „Právě!“ „Tak až toho budete schopen, něco s tím udělám.“ Biskup zrudl. „Chcete, abych se učil řecky!? A od koho asi?“ „Třeba od Matěje z Hodkova,“ mávl rukou Mariin otec a přidal do kroku, aby byl co nejdřív doma. (ukázka z připravované knížky Prokletí pánů z Hodkova)

[ 7 9 ]

M ARKÉTA L IBOLOVÁ

*1981

P OUSTEVNÍK Tanec svíčky mě uklidňuje třepotá-li se, přestávám já se třepotat zmítána neklidem dostávám rozhřešení od svíce. Osvětluje roklinu mé duše. Opotřebovaná vůle se raduje z bezdůvodného světla. Závan jara je odzbrojující. Poustevník nese světlo k vyrovnání i k štěstěně strom života nezná jednosměrky. Mně přinesl světlo vyrovnání. Cítím, jak se rozlévá jezero klidu ve vyschlém korytu nitra. Děkuju ti, anděle ztrápených, nic není ztraceno...

[ 8 0 ]

D OMEČEK

Z KARET

Padá sníh, padá sníh, padá sníh, z karet. Tanečníci smutných rytmů poznání, si dávají načas. Přemlouvají vítr, ať fouká nahoru, aby se mohli vrátit zpátky domů. Těžký pád s takovou elegancí! Tanec navzdory smrti. Čistý vzduch padajících iluzí dusí. I průzračnost mezi dvěma světy. Dopadají na zem, kupí se v závěj, – krásný hrob trosek. Bělá se na lepší časy...? A jak najít správný trumf uprostřed tolika oklamaných karet?

[ 8 1 ]

B OJ

SE ZRCADLEM JE KRUTÝ

Supi krouží nad unavenou nahotou čekají vyčkávají jediný chybný krok stačí. Odhalenost je dráždí, vždyť i oni jsou pokryti peřím, tak i ty se koukej přikrýt! nepokrytě vyhrožují pokrytci... Statečnost osamělé nahoty dráždí. Některé ptáky až rozběsní shlukují se odvážně v hejno, musí přece potrestat takovou neomalenost, co kdyby ji viděla mláďata? První ochránce křesťanských hodnot slétne k bezbranné nahotě vyklovne ji oko. Přilétají další. Škubají. Rvou. Dusí. Hlupáci nechápaví! Čím více ji ohlodáváte, tím je odhalenější. Válčíte jen sami se sebou.

[ 8 2 ]

funambulist n. tight-rope walker. funambulate, v.i. funambulation, funambulator, funambulism, n. funambulatory, a.

PATRIK L INHART

A LENKA

*1975

V TŘETÍ ŘÍŠI DIVŮ 2009

MĚSÍČNÍ POVÍDKY Z ROKU

Z ÓNA A Až přijde čas i na nás čas Alzheimera budou stačit stacionáře nebo už nás bude tolik, že budeme volně pobíhat po ulicích, lesích a stráních? Už dnes jsou ti letití vytikaní a to pamatují jen líně se vlekoucí časy totality. Práce je takořka to jediné, na co se upomínají. – Práce a Láska! Nezapomínejme na četné srážky alfa samců, které jsou i v domovech běžné. Tu však je Alzheimer výhodou. V boji o lásku bývalé učitelky z gymnasia pan Jarda křísl svého souseda holí. U snídaně si pak udiveně prohlížel jeho modřiny a pravil: „Kdo ti to udělal, Tomášku? Já toho hajzla dostat!“ Pan Slávek pokrčil rameny, že neví. Bývalý plánovač v JZD i zde sveřepě bojuje za své družstvo. Komisi, která čas od času zjišťuje mentální stav klientů, považuje za šťoury z okresu. Na otázku jaký je den, odpověděl: „To skutečně není předmětem naší debaty, všichni dobře víme, o čem je tu řeč, a já za naše družstvo prohlašuji, že k tomu nic víc nepovím.“ Světoběžník s kuriosním jménem Michal Míchal si o pár let starší cikánku Ernu vyvolil za svoji dceru. Chová ji na klíně a vykřikuje: „To je moje dcera, přijela za mnou až z Peru!“ Erna mu docela prostě říká magor. Pod slupkou civilisace skrývá se člověk jeskynní. S půlnocí vstoupil světoběžník do sesterny, docela nahý, tahal se za moudí a prosil: „Můžete mi, pani vedoucí, prodloužit život?“

[ 8 4 ]

Ř ÍŠE

DIVŮ

„Alenka ve Wonderlandu to byla knížka?“ zeptala se Ela třímetrového, tak se jí to aspoň zdálo, táty v bezvadně střiženém obleku a košili s hlubokým výstřihem. „Jistě že byla,“ řekl táta a dál rovnal knihy do regálů. „A už neni?“ nenechala se Ela zastrašit jeho urputně koncentrovaným výrazem. Táta leknutím zapomněl, jestli knihy rovná podle velikosti nebo podle ceny. To ho přivedlo do varu, ale přesto to pořád byl táta a to znamená dobrý otec. „Takhle, Elo,“ řekl a práskl jakýmsi slovníkem o podlahu, „když už jí natočili, tak jí prostě nepotřebujou, tak to ber jako, že neni!“ Ela si nenuceně stoupla na slovník a vytáhla špičky. „A pamatuješ si z tý knihy nějakou větu, kterou tam zapomněli?“ Ráda by si utvořila komplexní obrázek. Sehnul se pro slovník, ale třetím okem si všiml, že ho sledují všechny pohledy v jeho resortu. „Alenka potká jednorožce a ten jí řekl: Teď jsme se spatřili. Když já uvěřím v tebe, ty uvěříš ve mě. Platí?“ Prodavačka, která před hodinou servala tátovi skoro všechny knoflíky na košili, se rozřehtala na celý krám. „Platí! Platí!“ kvičela.

G ARÁŽE

SOUSEDŮ

Tma má dnes oči z pouličních lamp, vlasy z tújí a prsty z jabloní a zuby z bílých květů. Za oknem Tropinočkin pozoruje garáže sousedů. „Jak se jim to tam všechno podaří narvat?“ uvažuje. Tma pozorně sleduje Tropinočkina. „Takový je to pozorovatel a mě si zase nevšimne,“ hněvá se. Jenže svítá a Tropinočkin slyší jen tak…

[ 8 5 ]

K NIHA

O KNIZE

„Víš jaká by se mi líbila?“ vypálila Radiolka. „Kniha o Jitce Molavcový, já mám takovej pocit jako bych jí slyšela.“ Bylo to už poněkolikáté, co jsem o Molavcový slyšel. Předtím mi někdo řekl, že je to takový zneuznaný talent, ani v tom divadle Semafor nemá stálý angažmá. A přitom čestná je tak, že nehraje v žádný telenovele. Nebo ji ani tam nechtějí? To mě poněkud vyděsilo a proto jsem se hrubě zeptal: „To mám tu knihu jako napsat?“ „Proboha jen to ne, můžeš jí třeba koupit anebo víš co? Radši si jí koupim sama, ty bys to ještě splet.“ „Splet? Co se na tom dá splést? Abych místo knihy nevzal knihu o knize?“

Z APSÁNO

NA OKRAJ BURSOVNÍCH LISTŮ

„Ten člověk je forenzní geomechanik a navíc šarlatán a blábolil. Uznávám, že každej má svou typickou chůzi, ale tenhle absolvent policejní školy se mrkne na podlahu, dva dny po činu, a jednoznačně prohlásí: tohle je von, ten toho chlapa vyhodil z vokna tím a tím způsobem, a jak víš, rozsudek dělá posudek,“ prohlásil doktor Kuchař. „A o co šlo tobě? Udělal to nebo ne?“ zajímal se vrchní. „Podle mě sou to voba syčáci!“ „Slyšels, co se stalo v tom baru u slepeckýho ústavu?“ zasmál se vrchní. Když doktor zavrtěl hlavou, pokračoval: „Bílý hole zase řádily. Museli zavolat nějaký lapiduchy, aby je rozehnali, kolega to párkrát koupil do palice, až se mu zatmělo před očima.“ „Tak to máš štěstí, že tady máš jen gyndu,“ utrousil doktor a mrkl na mě. Patrně mě pokládal za vynervovaného otce, který na papír chrlí jména budoucího potomka. A já zatím… ekonom na cestách… sledoval Dow-Jonesův syndrom.

[ 8 6 ]

Z ÁHADNÁ

EGYPTOLOGIE

Egyptologie je věda stále záhadná, četl jsem. Jaký je to nesmysl, Egypt ten záhadnej je, o tom žádná. Ale taková věda? Copak může být třeba taková nauka o eolských harfách tajuplnou, když takové harfy máme stále před očima a knihy o nich ve své knihovně? Běžel jsem s tou záhadou nad záhadou za Květošem Cvrkem. Ten samozřejmě souhlasil. „Taková volovina!“ řekl, ale vzápětí mě trochu vyděsil. „Každý ví, že žádná egyptologie ve skutečnosti neexistuje. Máme jenom etologii! Říkala to moje máma Ulalá.“ Na to už jsem se nějak musel ozvat. „Tvoje máma se nemůže jmenovat Ulalá,“ napomenul jsem ho přísně. „To bys musel být černoch, ty bláho.“ Květoš Cvrk, dodejme, že zas takový přítel to nebyl, se nahrbil – asi jako černý muž pod bičem otrokáře – a vyštěkl: „Já su neger!“ Něco takového bylo příliš i na bohy, a proto jsem se nejen za ně zeptal: „A co jsem podle tebe já?“ Podal mi stračí péro. Poslední roky vidíme straku, kam se jen podíváme. „Jsi pták osudu,“ řekl, „z hlediska etologie je chování strak stále záhadné.“

Z NAMENÍ

T YGRA

U vedlejšího stolku sedí chlápek. Přepíná sportovní kanály. Je velmi rychlý a hbitý a nic ho nezajímá tolik jako pády a karamboly. Na nich přece jen na vteřinu spočine zálibným pohledem. Servírka těká pohledem mezi mnou, kanály a chlápkem. Přesedl jsem si naproti sobě. Co chvíli se však otáčím, aby v lokále zaznamenali oční kontakt. Jinak by ten magor po mně skočil jako tygr. Indové si v podobných situacích malují obličeje s výraznýma oči na vyholená temena. Prý to ty bestie odpuzuje.

[ 8 7 ]

M ARCELA PÁTKOVÁ L INHARTOVÁ

V

PŘÍRODĚ

*1980

***

Jeho přítomnost mě rozmělnila v lupénku borovic, v ústrk srn, udupala v doupěti pod duby, v neznatelné zrno nezralého hroznu, scvrklé na drť osamělé omítky, všláplé do omylem vzniklé rýhy v chodníku pro zbloudilé.

Sedm anekdot. Všechny stejné. Vykostěný čas brvou nehne. V oku mák, ostružina v lůně.

Bude mne milovat až do osemení?

Pomiluj. Zemři.

*** *** Prázdnota deště. Na oknech hnis, pravidelný šelest krys, sépie pod schovankou. Svist upachtěných hus, jež táhly nad draky. A dole děti jako věrnost podzimu. Zmrzlý trus hárající srny. A taky ty, sněžné rozpouštění muže. [ 8 8 ]

Přišel nad ránem, sklonil se nad ráhnem, spatřil nad trámem z provazu kličku, zasípal cosi o věrnosti a zmizel. Měl bys pomaličku na ni, je plachá, zatím.

*** Její pohled se svezl od kolen do písku, vymrštil se k očím a zase ovdověl. Setrvává na místě ve fialovém šátku, vlasy si cloní tvář a sune mu potají myšlenku po myšlence, aby nevěděl. Hadí dech na skle u tvé postele, vidle v týl, hranostaj v náručí, ví, kam sedáš v kostele... Udělám ti, co poručíš, jsem služka, která nestele.

D ĚTEM A na té vrbě sedí víla, jejími vlasy – ty se díváš – proniká světlo nemocné duše. Chceš zkoušet hru Na pohádku? Jednoduše tě ji naučím. Podívej nahoru, na její řasy, ztěžklé poznáním. Všude kolem křik a spousta zmatku, jen tady je ticho, jen ona ho neslyší. Až se vítr utiší, vylezem nahoru, dáme jí úsměv na památku. (ze sbírky Zpívat bláznům, nakladatelství Pulchra, říjen 2009)

[ 8 9 ]

M ICHAEL L ORENC

*1943

E STER Koupeš se ve světle zelených lampionů, když krev je tma a tma je krev, když ladíš srdce zvonu. Omýváš tělo z lamp, věrná svému jménu, když má tě smrt a smrt tě má bílou jako stěnu. Můj zpěv ti vyzouvá boty i s obutím, když znak je kříž a kříž je znak života bez smrti.

P ROMLUVA

K SOBĚ

Jsi temnotou, která zvrací světlo slov, jsi žravostí nových korporací, černochem nalíčeným na bílo, jsi důsledkem svých vlastních činů, voličem Pol Potů a Ho Či Minů, očima bez víček. Vábné klíny rodí svůdné mýty. Dá ti každá druhá z třetích zemí. Dobrodiní totality.

[ 9 0 ]

Z MOKLÁ

P OMALÉ

Liják jak mrznoucí paprsky slunce, celá věž lijáku. Jak marionetě jí zvedali ruce k opaku boků, do mraků. Život jí uplynul jako nedělní odpoledne. Co ozařuje temná modř, základní barva obrazu? Reliéf hudby, vlys ticha, němhru těl...

Město a všechno v něm je pomalé. Městská doprava, příměstské vlaky, loďky na řece. Pomalá vichřice pomalu třese pomalu rostoucím akátem. Dívky se pomalu svlékají, muži pomalu usínají. Pomalu padá sníh. Pomalu štěkají psi z blízkého psince. Muže, který spěchal, zavřeli do blázince. Co by za to dal, aby byl pomalejší, než lenochod. Mohl by se stát primátorem! Postupně by zpomaloval provoz v ulicích. Město a lidé v něm zvolna by se proměnily v muzeum živých soch.

MĚSTO

[ 9 1 ]

K OUZLO

S AMUEL

Kluzké jelce hledám pod kameny, v peřejích hladké tělo ženy.

I. Uviděl jsem ho okem drátěného plotu. Seděl na lavičce, hlavu mezi koleny. Zatímco jsme mlčeli, ptáci nám utkali košile z cvrlikání. Po chvíli jsem řekl: Prodrat se k pradávnu? Odpověděl: Jenom tma si pamatuje počátek světa.

Od moře řečí vracím se k řece, to jenom na báseň půjdu od lesa. Až vykouzlím rým, až vytáhnu z klobouku králíka za uši psa.

H RA Co je mi do bělásků, najdu si v lese jinou lásku. Třeba mokřady, koráby potopených vesel. Ryby už nelovím, sám jsem nerudná ryba u dna. Ale když děravím k pramenům Moravy, jsem studna.

[ 9 2 ]

II. Seděl na lavičce u nádraží, blízko blázince. Měl vlhké ruce a pátravý zrak. Šli jsme v duchu po kolejích k obzoru a po paměti k sobě. Nad námi se vznášel hluchoslepý pták. III. Viděl jsem ho srdcem, okem malíře. Seděl zády k čelní stěně pozadí. Tělo, které umírá a které nezemře, dokud nerozboří dlouhou alej zdí. Co jsem to vlastně viděl očima ze světla pro světlo? Ocelový lis, či titanovou hřídel, jež drtí mléčné sklo...?

V IZE

M RAMOROVÉ

Jednou budem děkovat emailovým jelenům za pocit lehké dominance.

Neřekli mi, že černý kašel kance je z bělostného peří holubice, neinformovali mě, že bubny barbarů jsou potaženy kůží proroků, nevzkázali pro mně, když obloha zrcadlila krví zbrocenou zem, zamlčeli mi to málo o vítězstvích a všechno o prohrách, zatajili mi, že zpěv slavíka hyne v oušku netopýra, zatímco oko hurikánu...

Jednou se budem hřát v plamenu milostné protuberance. Jednou se budem zdát samotnému tanci jako děti tance. A jednou budem vyčítat své bance, že jsme zazobanci.

TICHO

Neuvědomili mě, že nemám krmit štěně štěstěny. Jsou strmé dny a lavina v nedohlednu.

[ 9 3 ]

S TÁLE

K MOTŘIČKA

Stále je vidím, ty nevidomé, kteří hloubí studnu mumlavou mantrou, stále je slyším, ty rytíře kulatých slov, kteří pohřbívají hliněný Grál.

Okolo vykotlaných stromů chodí smrt a zahřívá se mrazem.

Ještě se dělím s lovci kolem ohně o svoji hněvivou řeč a ještě třímám v rozlehlém prázdnu z hvězdného stříbra ukovaný meč.

Kolem mého domu tančí jako blázen. Má klíče od bytu. Odemkne, vejde a konstatuje: exitus.

J SOUCNO Nedovedu si představit, že bych nebyl, že bych neobčural rohy jako pes, že bych nezatloukal hřeby do dlaní včerejška, že bych se nenarodil ve vsi Kněževes.

[ 9 4 ]

M OLMEN PÄGOD

*1648 nebo 1986

Někdy mě opravdu značně láká jít na maškarní za čmeláka.

*** Neškodilo zlu by dát si spravit zuby; dříve než si uvaří, zaskočit si k zubaři. Stát to bude jmění; zuby, ty se cení.

*** Kdyby byly Petřiny sakum pikum Petřiny, potom by byl Petřin možná taky Petřín .

*** Podávám porce laně na čínském porceláně.

*** Jsem literát, co nezná děje, tudíž jsem plný beznaděje; tak asi dneska zbořím se a budu trajdat po římse.

[ 9 5 ]

*** Kdysi rovni byli si všichni v městě Tbilisi, pak dohnali druzí je (nejen celá Gruzie).

*** Vážně si myslíš, že dá dneska slon gól, když mu ta žirafa přihrává jak mongol?

*** Řekl jsem dnes naší Lence: Považuj mě za šílence! Ona je však skvělá, prý to dávno dělá.

*** Zažil jsem náhle s tou paní poněkud táhlé stoupání; a nechci vědět dnes ani, kdy zase přijde klesání.

*** Sám v městě barbiturát snad našel bar by tu rád, kde chlastaj praví chlapi. Tam by se milerád zapil.

[ 9 6 ]

*** Mám tě tak rád, až ve mně něco praská, lámou se větve stromů uvnitř těla, něco se boří, ale jiné zase vzrůstá. Na co si lhát, že tohle není láska. Dělí se svět ve sto můr, jak jsi chtěla, křídla jim hoří, ale my nezavřem ústa. A můry vplétají se do mých mokrých vlasů. Je hodně možností a o to méně času. Pod tvojí postelí je strašně málo místa. Nevím, proč vlastně napadlo mě lízt tam.

A

BUDE DOBŘE

V tikotu hodinových zoubků a nebo v přesýpání písku ještě než čas ztratí svou hloubku a z hloubky ocitne se v nízku v tikotu hodinových strojků a nebo v tichu před setměním těsně než čas udělá stojku a všechno do černa se změní v tom náhlém dokapání času přetaví ošklivost se v krásu z břehů se rozleje jak řeka a nebude už na co déle čekat všechno se v jedno náhle sleje a bude dobře teď však zle je

[ 9 7 ]

machinule n. surveyor's instrument for obtaining right angle.

P ETR PAZDERA PAYNE

D ÉMON

*1960

POCESTNÝ

Konečná záhuba vyplývá ze záhuby počátkem dané. Bídy a hrůzy skříňky Pandořiny se venkoncem zapíšou do černé skřínky konečného neštěstí. Zlá nápověda najde svou poslední ozvěnu v náslechu zpovědnice... Už dlouho jsem na cestě a vymýšlím hlouposti. Prý přesně na takové během jejich dlouhé cesty přisedá Démon pocestný. Využívá prázdnoty jejich mysli, jak tak zírají před sebe až někam k obzoru, a vyplňuje vědomí. Doslova se přilepí – dybbuk. Jistě proto se v křesťanských modlitbách odpradávna objevuje modlitba za ty, kteří jsou na cestách. Snad modlí se nyní kdosi za mne, přestože sám se moc nemodlím. Nikdy jsem neměl rád kostelní lavice, zřejmě proto jsem chtěl být farářem, abych v nich nemusel sedět. Přemísťování akceleruje pocit marnosti. Márnice plná lodí spících. Furgon pohřební. Průchod průchozí. Průser hrozící. Život jako postupné vtělování totální skepse. Když mohu, zapisuji vše do sešitku. Píšu si, anžto jsem uvízl v koloně na 75. kilometru dálnice. Od dětství, od základní školy jsme vyrůstali vždy s nějakými sešity, teď už naštěstí bez aktovky. Brždění náklaďáků připomíná troubení jelenů. Odjel jsem před několika dny z metropole a opět se do té stoky musím ponořit. Do matky měst, jež kdysi byla mým domovem. Ale domov, to je iluze neměnnosti. Iluze opakovného vstupování do stejné řeky. V metropoli je vše v pohybu. Každý jako by chtěl udělat, co má, splnit úkol – a zmizet. Ve zhuštěné civilizaci velkoměst již chybí volný meziprostor. Je vyplněn lidskými produkty, kdyby jen viditelnými stavbami, dráty a auty, ale též neviditelným vlněním radiokomunikace, magnetickým polem, všelijakým zářením. Volný prostor, v němž by se věci vyjevovaly ve své přirozenosti, už není. Z jakéhosi strachu z prázdna byl zcela zaplněn. Chybí světlo, v němž by se mohla vyjevit krása věcí. Světlo, za nímž už zdávna se malíři stěhovali na jih. Radost ze světla, v němž vše může být viděno jako poprvé. Já též jako bych byl z rodu Jensidiů. Z těch co říkají si navzájem na pozdrav: „Jen si di!“ Prchám před Démonem pocestným a tak spěji v jeho ústrety. Anebo snad prchám před svou duší. Podle starých [ 9 9 ]

Indiánů musela prý duše za člověkem teprve dorazit, když se někam odebral. A co dnes, když se člověk přemísťuje za pár hodin na tisíce mil někam předaleko letadlem? Do jiných zeměpásů. Za Oceán. Na opačnou stranu kontinentu. A duše aby za ním klopýtala nebo plavala jako ti plavci přes kanál La Manche. Já též nikde příliš dlouho nesetrvávám. Nezdržuji se, a tak duši své stále unikám. V noci na dnešek zdál se mi sen o letišti. Byl jsem letištním zaměstnancem. Běhal jsem s kolečkem po runwayích, asiže jsem je měl uklízet. Cedule hlásala: V celém areálu dodržujte minimální rychlost 38 km/h! Dělám co mohu, ale na takovou rychlost nemám. Rád bych i s kolečkem vzlétnul. Ale tělo je slabé. Jsem již notnou chvíli přinucen sedět a zírat na dlouhého svítícího hada koncových a brzdových červených světel. Jsem součástí dlouhého hada z železa a plastu, plechu, benzínu, skla. Leč není to jen neživá hmota, ten Livjátan je plný duší, nebo spíš – usuzuji-li podle sebe – lidských bytostí čekajících na svoje duše, až za nimi dorazí. Kdoví, někoho možná dostihne duše, teprve až když se definitivně zastaví, až na konci, v hodinu jeho smrti, právě až tehdy paradoxně, když ho duše, jak se říká, opouští. Duše souvisí s časem. Duše cítí plnost i prázdnotu času. Spása duše znamená dát duši čas, je-li to možné. Neboť ani čas, ani duši nemáme ve své moci. Nezbývá než čekat. Unést ataku samoty. Prostor pro démona. Stojím ve vozbě a už je to jisté, všichni se otmí, přijedou pozdě z víkendu. Je třeba nastavit režim trpělivosti. Uvelebit se v celách automobilů. Na krajinu s dálnicí se snáší srpnový večer. Otevřít tedy okýnka jeho vůním, rozhlédnout se. Popatřit na měkká uzrálá pole a tvrdý pás kopců na horizontu. V protisměru se za svodidly šinou světelné korálky po neviditelné niti nepřerušeně. Upínám se k hudbě z autorádia. Nějaký holandský básník na Vltavě říká, že věci nás přežijí. Tu a tam někdo z vozu vystoupí. Zapalují se cigarety. Několik kilometrů před námi prý hromadná srážka, auta v sobě i na sobě. „Zranění neslučitelná se životem,“ říká kdosi. Démon pocestný dosáhl svého. Byla mu předhozena krvavá oběť. Zřejmě zástupně za nás za všecky, co tu musíme čekat, až odvezou vyduchlá těla a skelety zbouraných bouráků. Je vlahý, krásný večer. Nezvyklé nasvícení. Krvavý západ v zádech. Nabrat z těch mraků energii. Vydržet. Pochopit, že čím déle tím lépe. Aby nás duše doběhla. Aby už nebylo úniku. Totálně a navždycky. Otevřít se vzpomínkám. Od dětství až po současnost. Vrátit se, přehlédnout vše v celku. V samotě i s druhými v kajutách vozů za skly. [ 1 0 0 ]

Připadával jsem si jako housenka na listu. Nu ano, všichni jsme náplava. Společenská stínohra. Směšnost doběla. Dlouhé noční můry. Strach z konce světa. Vyhledávání odlehlostí. Utíkal jsem do hospod. Byly to útěky z všudypřítomné mrtvolnosti, jakýs takýs, alespoň provizorní smysl to mělo. Cizina. Setkání s řeckou letuškou. Uhýbání očima. Vždycky jsem předstíral, že nespím. Umělecky mě nezajímalo nic jiného než ušinutost. A taky vůně moře nasátá v chřípí uprostřed opevněného města hluboko ve vnitrozemí... Za hučícím přílivem vzpomínání odliv zapomnění. To ticho mohl bys vidlemi přehazovat. Prapůvodní ticho, jehož dosud nebylo slyšet.

[ 1 0 1 ]

I INFINITNÍ

POUŤ

Být židem sám za sebe, vyjití z Egypta znovuprožít, zemí zaslíbenou projít, soukromou ilegální imigraci podstoupit, být jedním z nich – ale sám, bez spříseženství, bez pobratřenství, bez společenství. Svatá místa jsou místa dávno důvěrná, tak jako samo dětství, ba ještě něco víc, jsou to vzpomínky na dětství lidstva. Leč svatá místa jsou znesvěcována zástupy chtivých turistů, hledajících svého druhu zázraky. Den co den nosívají kříž po Via Dolorosa, klekají v Betlémě u hvězdice lokalizující údajné místo jesliček, padají na zem do Kristova hrobu, ofocují Zeď nářků, šlapou po nádvořích synagog, obléhají věž Davidovu, cpou se do hrobek králů a jeskyň proroků, klaní se Abšalómovi, smaží se v údolí Kidronu, brodí se kanalizací Ezechiášovou... Být jedním z nich a Ahasverem v jedné osobě. Vzlétnout a zaletět, kolébajícím se airbusem do Tel Avivu. Číst nápisy odzadu, naslouchat hlasům. Po původu sebe se ptát. Hle, mesiáš pejzatý vousatý z plakátu kyne světu pravicí. Koukat se, jak v mešitě po nádvoří vede slepého malé dítě. Hovořit s italským moštářem zde oženěným a pak mu pomoci složit neprodaná granátová jablka. Vystoupat na Karmel, subidu del monte Carmelo s Janem z Kříže vykonat: nada, nada, nada, čili nic, nic. Nicotou prorazit výš k Bezejmennému. Z lanovky s bublinovitými kabinami se rozhlížet po Haifském zálivu. Sledovat blesky blížící se bouře. Eliášův oheň nad bahaistickou velesvatyní se zrzavou bání! Pohovořit s ředitelem Muzea ilegálního přistěhovalectví a námořnictví. Na chvíli být s těmi, jež urputně připlouvali na truc mandátní správě. Po mnoha útrapách a skrze oběti i na dětech došli až k vlastnímu státu. Ve městě svatém u Zdi nářků dostat požehnání od rabínova tovaryše pro sebe i pro své potenciální potomky. A za tuto službu následně zaplatit pět euro. Chodit ulicemi arménské, moslimské i ortodoxní čtvrti. Zažívat střet civilizací na několika málo hektarech: mešity, kostely, synagogy. Sestoupit do údolí Kidronu a projít hřbitovy všech tří náboženství. Spatřit hrobku proroka Zachariáše. Vystoupit na horu Mória a pak hned vedle na zastavěnou Golgotu. Usnout na chvíli v kostele poblíž údajného Kristova hrobu. O sabatu v synagoze poslouchat rabína, jak deklamuje příběh o obětování Abrahamova milovaného syna. Obkroužit město po hradbách za poledního vedra, do úmoru procházet bazary, vrávorat uličkami... A pak najednou nečekaně dostat

[ 1 0 2 ]

herodiánskou herdu do zad od Araba; jako by chtěl říct: „No tak, kamaráde.“ Zasmát se. Dát si falafel a k tomu makabejské pivo a ožít. Vyrazit pouští po staré silnici do Jericha; tady někde okradli pocestného z Ježíšova podobenství o Samaritánovi. Být zachráněn milosrdným Arabem jedoucím tudy mikrobusem a v žáru rozpálených písčitých pahrbků odvezen dolů do nejstaršího města světa – a potom jet dál dolů a dolů a octnout se na nejníže položeném místě zeměkoule, u Mrtvého moře. Ticho ve skalách v poušti nad Kumránem. Kameny připomínají chleby Ježíšova prvního pokušení. Neobvyklé ticho a ozvěna. Jak se do pouště volá, tak se z pouště ozývá... „Panebože, ale já nic neříkal!“ Večer v hostelu v En gedi sledovat v televizi interview s člověkem, který ztratil paměť a hledá své blízké i svou minulost. Snít sen, v němž někdo přehodil řízení u auta z leva do prava. Nezbývá než stopovat. Zastavuje rabín určený pro celou oblast na jih od Jeruzaléma. Jeho předkové pocházejí z Čech, ale nic bližšího o nich neví, protože všichni skončili v Osvětimi. A potom být s těmi, kdo kdysi hájili poslední pozice na Masadě, až sami volili raději hromadnou sebevraždu, než aby se vydali v otroctví. Masada třetího roku dobyta pomocí valu ze západní strany. Odebrat se urychleně zase na sever. Do galilejských kopců. Pátrat po neslyšném hlasu vpodvečer v Nazaretu, v rumraji ulic, řítících se vozů s reprobednami, bimbajících zvonů a hulákajících muezzinů. Číst klikyháky na zdích. Hledat jakýsi dávný vzkaz. Zvěstování. Doplnit šém a dodat tomu všemu nějaký smysl. Uvěřit, že nakonec všechno do sebe zapadne. „Chyťte žida! Vyfoťte žida. Zachyťte ho...“ volají turisté za baťůžkářem s třásněmi, jak utíká křivolakými uličkami prastarého pobřežního města. Odtud z Jafy do bezbřehosti moře unikal kdysi před svou rolí legendární prorok Jonáš. Do země svaté přijít, leč nedobýt ji, neobsadit, ba ani se neusadit. A dál nikde, nikde nebýt doma... a zase odletět. Navždy se rozloučit.

[ 1 0 3 ]

P JÉR L A Š É ’ Z

*1963

L ÁSKA I. Z hlubin Věčnosti se vynořila jedinečná Bytost. Ve chvíli, která byla určena pouze jí. V jediném jen pro ni možném místě. Tady a teď. Než došlo k tomuto zázraku, Bytost dlouho, nekonečně dlouho spočívala v Bezmezném... Pozorovala, cítila, velmi citlivě vnímala veškeré pohyby Času a Prostoru. Nechávala to vše na sebe působit, až dospěla k rozhodnutí zrodit se jako člověk, jako lidská bytost. Tady a teď. Jako Muž nebo jako Žena? V hlubinách Věčnosti v tom není rozdílu, neboť tam panuje jednota. Polarity se vzájemně harmonicky prostupují. Ovšem v prostoru a čase to je něco jiného. Muž je velmi prostý tvor. Jako by snad ani nic nedělal. Jako by pořád zůstával v zajetí Věčnosti. Polehává, posedává, zevluje a lelkuje, aby v určitém čase, v jisté chvíli vyrazil na lov. Co bude jeho kořistí? Snad smysl, snad láska, možná jen pohyb a jeho ukončení. Je zaměřen na jedinou věc. Na dosažení cíle. Často se mu stává, že přitom zapomene sám na sebe. Snad je to jeho úděl, jeho štěstí. Snad je to jeho naplnění. Jako by pořád setrvával jen uvnitř Času – uprostřed Věčnosti. Jako by ani nebyl doma ve světě Hmoty. Snad je jeho pravým domovem hledání. Snad je jeho cílem naplnění... Ale Žena? Co je nejhlubším údělem Ženy? Spočinutí? Přijetí? Odevzdání? Vytvoření Domova? Tato jedinečná bytost dospěla k rozhodnutí zrodit se jako Žena.

II. Ve světě hmoty je vlastně všechno ženské. Hmota vytváří prostor a prostor je ženský. Lidé se často domnívají, že v našem světě jsou nějaké polarity. Žijí tu muži a ženy, děti a dospělí, chytří a hloupí. Ovšem ve Skutečnosti je všechno hmotné prostě ženské. Vždyť hmota je náruč, která tvoří určitou hranici bezmeznému – času. Objímá jej, utišuje jeho touhu po neustávajícím pohybu. Jenže uvnitř zdánlivě nehybné hmoty – hmatatelného – panuje čilý pohyb. Všechno se někde potkává. Vždycky je nějaké místo sjednocení. Čas je jako by mimo náš ženský svět. Poletuje sem a tam jako včela kolem květu. Tak jako tak jej to ale láká zastavit se, usednout na květ. [ 1 0 4 ]

Opylovat jej pouze bezděčně, jako by mimochodem, ale hlavně si přitom odnést nějaký ten kousek jeho sladkosti. V tomto smyslu je bytost, která se zrodí jako Žena, blíže přirozenosti květu. Jak říkali staří Číňané - Žena má své velké úkoly, které nemusí hledat. Muž zůstává především jen jakýmsi neklidným návštěvníkem. Takže právě tato konkrétní Bytost dospěla k rozhodnutí zrodit se jako Žena...

III. Mladý hejsek navštěvuje gymnázium. Den co den po ránu kráčí, s hlavou v oblacích, směrem ke škole. Jeho mysl se vznáší opravdu velmi vysoko v oblacích. Proto mu například trvalo téměř dva roky, než zjistil, že s jedním spolužákem mají společnou cestu. Od té doby vždycky vykročí ze svého domu, projde za několika bloky paneláků mezi domy a přírodou, pozdraví stromky, které tam rostou, pak mine dvě lokální teplárny a zazvoní na spolužáka. Potom spolu putují do gymnázia. Tak to trvá nějaký čas. Hejsek zůstává hejskem. Spolužák spolužákem. Osud však trpělivě čeká na svou příležitost. Jednoho dne hejsek zazvoní jako každý den na spolužáka. V domovním telefonu se ozve cvaknutí. „Zdar Nany.“ „Jé. Já ještě snídám.“ „To je v pohodě. Počkám tady.“ „Ne. To ne. Pojď nahoru, počkáš u mne v pokoji.“ Ozve se bzučák domovního zvonku a hejsek zatlačí do dveří. V Nanyho pokoji se trochu nejistě rozhlíží. Jasně cítí přítomnost Ženy. Je tu palanda. Pokoj tedy obývají dva lidé. Je tu jakási vůně. Něco dosud nepoznaného v něm ta vůně probouzí... Spolužák dosnídal. „Můžeme vyrazit.“ „Hele. Ty tu nejsi sám, že jo?“ „No jo. Je tu se mnou ještě ségra.“ [ 1 0 5 ]

Hejsek zdvihne obočí. „Uplná nána,“ dodá Nany. Je možné zdvihnout obočí ještě výš? Ano. Je to možné. Nany se nakloní k prádelníku. „Něco Ti ukážu.“ Vytáhne jeden ze šuplíků. Ukáže se asi sto párů bílých ponožek. „Ti říkám... je nemožná...“ Cestou do školy není hejsek ani zdaleka tak výmluvný jako obvykle. Je zasažen přímo do samotného Srdce. Cítí něco, co ještě nikdy necítil. Otevřel se v něm jakýsi úplně nový Prostor...

IV. Pak už jsem jen hledal cestu k Tobě. Bylo mi šestnáct a Tobě? Osmnáct. V tom věku na malém městě celkem velký rozdíl. Ovšem hejsek si žádné takové otázky neklade. Kroužil jsem kolem Tebe v jakýchsi obloucích, které se stále zmenšovaly. Jako lovec kolem své kořisti? Pokoušel jsem se o Tobě něco zjistit. Nejlépe od Tebe samotné. Poznávat Tě. Trvalo to nějaký čas, než jsi vůbec zaregistrovala mou existenci. Ovšem jednoho večera jsme najednou stáli na autobusové zastávce spolu, jen Ty a já. A kupodivu jsi najednou začala mluvit o škole, o sobě, o nějakém nápadníkovi, který Tě doprovází k vlaku. Vypozorovala jsi, že má tři témata – škola, sport, rodina. Vyjde mu to vždycky akorát k nádraží. Jednou jsi schválně zpomalila. Škola, sport, rodina... nádraží bylo ještě daleko. Nápadník se na chvíli zarazil. Jako by vnitřně zalapal po dechu. Ale pak začal, jako by nic. Škola, rodina... na sport už znovu nedošlo. Naslouchal jsem Ti a cítil jsem, že něco mezi námi se začíná měnit. Hned druhý den odpoledne jsem vyrazil po známé trase. Jako každý den ráno. Jenže tentokrát jsem nezvonil na Nanyho. Kdopak asi zdvihne sluchátko? Jako by pánbu byl doma. V domácím telefonu se ozval Tvůj hlas. Milovaný hlas. „Můžeš jít na chvíli dolů?“ moje rozechvělost naštěstí úplně nezabránila artikulaci. Pak ses objevila. Jako když z moře vystoupí Venuše. Dlouho jsem kolem horké kaše nechodil. Stručně a jasně jsem vyjádřil své city. Pak otázku, jestli se mnou nechceš chodit. Někde pod tím byla samozřejmě nabídka celoživotního kvalitního vztahu. Zkoumavě jsi pozorovala špičky svých bot. Snad jsi tam uviděla něco, co jsem nebyl schopen postřehnout. Byla to velmi dlouhá chvíle, [ 1 0 6 ]

než jsi zdvihla své řasy a namířila je směrem ke mně. Ano. Není Ti to lhostejné. Jenže. Žijeme na malém městě. A ten věkový rozdíl... Jak to, že mne Tvá slova nemrazila? Byla jako pohlazení, i když jejich význam byl tak odrazující. Jistě. Co jsem mohl čekat jiného? Až po mnoha letech jsi mi řekla, že jsi ze mne tehdy ucítila opravdovost, důvěru v sebe, lásku... Ten den jsem odcházel s nepořízenou. Naštěstí má hejsek mnoho věcí, kterými dokáže přehlušit smutek, aby v něm snad nezačal tonout. Druhý den se u mých dveří ozval zvonek. V domácím telefonu jsem uslyšel známý hlas. Tvůj milovaný hlas. „Ahoj. Můžeš jít na chvíli dolů?“ Moje pocity byly tak silné, že si je naštěstí vůbec nepamatuju. Moje šestnáctileté ego je ihned vygumovalo. Zase jsi tak dlouho zkoumala špičky svých bot. Co jen na nich může být tak zajímavého? Aha. Tyhle jsou jiné než jsi měla včera. „Víš, jak jsem Ti včera řekla, že by mi vadilo, co by si o nás mysleli lidé... tak to by mi vůbec nevadilo...“ Nevím, jaký výraz jsi uviděla na mé tváři. Rozhodně jsi rychle pokračovala. „Můj postoj je... tedy... pořád stejný, ale nechci, abys sis o mně myslel, že se řídím tím, co si myslí ostatní lidé...“ Až po letech jsi mi řekla, že jsi o tom přemýšlela skoro celou noc. Až po mnoha letech jsi mi prozradila, co jsi už v té chvíli věděla, že spolu budeme. Lovec si myslí, že pronásleduje kořist, ale vůbec neví, že je kořistí mysticky přitahován. Netuší, že je spíše pasivním objektem než aktivním subjektem. Byl vybrán. Jistě. Byl vybrán pro to, jaký je. Ovšem byl důkladně propátrán, prozkoumán a vybrán. Tenhle proces Žena často dokáže realizovat během několika vteřin. Jeho výsledek? Ano nebo ne. Nevím – neexistuje. Tak pracuje Ženství. Největší lovec tohoto světa.

V. Co k tomu dodat? Všechno se děje tak, jak to probíhalo vždycky. Slunce vychází den co den a pomalu se posouvá po obzoru v létě na sever, aby jej oteplilo, v zimě k jihu, aby se zahřálo. Roční období se střídají, jako by se opakovala. Ale pro mne je od té chvíle všechno jiné. To spojení, to setkání probudilo mé Srdce. Do té doby jsem jen spal. Mohl jsem být hejsek, rebel, hodný chlapec... cokoli. Od té chvíle, kdy jsem... kdy jsme... [ 1 0 7 ]

VI. Stáli jsme spolu před naším domem. Řekla jsi, co jsi měla na srdci, a ve mně se něco dalo do pohybu. Přece jsi nepřišla jen kvůli tomu, abys mi řekla těch pár vět. Ty jsi mi mohla říct kdykoli. Třeba až bychom se někdy potkali. Žijeme přece na malém městě. Takové myšlenky by mne jistě napadly, kdybych dokázal uvažovat. Takhle jsem prostě jen vyhrkl: „Co děláš zítra? Nepůjdem si někam zatančit?“ Na zábavě to bylo prima. Poprvé jsem cítil, že tu nejsem sám. Mezi námi dvěma vzniknul jakýsi duhový most nebo dokonce spíše tunel. Kolem byla spousta lidí, hudby, hluku a ruchu. Ale vlastně jsme tu byli jen my dva. Pak se do tunelu začal někdo dobývat. Nějaký jiný lovec chtěl vstoupit mezi nás. Jako by tím něco předznamenával. V té chvíli jsem se tomu jen smál. „Nevyrazíme domů?“ Ve vlaku jsme byli snad úplně sami. Seděl jsem vedle Tebe tak blízko. Tak tohle je ta vůně. Neznámá a přitom tak důvěrná. Všechny myšlenky byly velmi vzdálené. Byla tu jen Tvoje přítomnost. „Už ses někdy líbala ve vlaku?“ Úsměv. Když vniká lidská bytost do tohoto světa, jako první orgán se vytváří srdce. Hned potom špička jazyka. Přes špičku jazyka tedy vede cestak srdci. Tak se naše srdce spojila v té památné chvíli v prázdném vlaku. Snad ani průvodčí si netroufla nás vyrušit. A to všude kolem panoval hluboký komunismus... Druhý den jsem procitl naplněný štěstím, které už nikdy neodeznělo. Svět je krásný. Už mnoho let.

VII. Stromky se mezitím proměnily ve statné stromy. Pitomé město a hloupé paneláky dostávají úplně jiný rozměr právě díky těm stromům. Je to sice pořád město, ale trochu je to také lesní prostor. Nedávno jsem s těmi stromy rozprávěl. Dobře si nás pamatují. Naše noční cesty od Tebe ke mně a zase zpátky. Některé věci nikam nemizí, i když se často zdá, že už jsou v nenávratnu. To je rozdíl mezi skutečným a zdánlivým. To zdánlivé je jako popínavá rostlina. Potřebuje to něco pevného, na čem se může uchytit a pronikat zdánlivě třeba až ke hvězdám. To skutečné stojí ovšem samo o sobě. Žádnou oporu to nepotřebuje.

[ 1 0 8 ]

VIII. Nechci říkat, že Muž nebo Žena jsou víc nebo míň. Jsme součástí tohoto Stvoření. Objímáme jeden druhého. Jako to činí čas a prostor. Ovšem jen zcela výjimečně můžeme jeden ke druhému opravdu proniknout, sblížit se, spojit. Potom mizí hloupé otázky, které klade intelekt. A pitomé, ztrnulé odpovědi, které nabízí. Protože intelekt je jen mozek bez srdce. Minulost bez přítomnosti. Budoucnost utonulá sama v sobě. Pouze hypotetická. Jako člověk, který utonul nejprve v mokřadech svého bažení a následně v hypotékách, které už nedokáže splácet.

IX. Jsem jen muž. A jako takový jsem vlastně prosťáček. Jednoduché stvoření, fungující na primitivním základu. Sebestředná bytost, pro kterou je největším překvapením zjištění, že někdo jiný může také cosi prožívat. Oheň, který není ničím zjevným bez látky, kterou spaluje. Dokážu projít celým světem, aniž by se ve mně cokoli pohnulo. Navenek snad velmi aktivní. Přitom toužící po spočinutí.

X. Ty jsi Žena. Jsi tím důvodem, příčinou, motivem pro který se oheň může projevit. Jsi také vodou, která oheň zmírňuje. Utišuje jeho spalující žár. Rozumí mu, protože sama v sobě velmi hluboko, v samotném jádru chemické vazby kyslíku a vodíku, ukrývá také oheň. Vždyť právě jen oheň může vytvořit to, čemu lidé říkají chemická vazba. Tohle věděli už staří alchymisté. Proto říkali, že voda je hmotný protějšek světla. A co je světlo? Je to Duch. A Duch je přece praotec Oheň. Proto je uvnitř vody oheň. Jsi Žena. Miluji Tvou neokázalou velikost, tichou odevzdanost, sílu přístupnosti, která se tak často skrývá mému omezenému vidění za zdání slabosti. Vidím a cítím Tě všude. Ve vycházejícím Slunci i v mracích, za které se ukrývá. V kusu dřeva, které přikládám na oheň. V cestě, po níž kráčím. Jsi pro mne Tajemstvím. Neproniknutelným tajemstvím. Láskou. Mohu Tě poznat jen tak, že se Tebou stanu. Jenže potom zmizím i s veškerými otázkami. Protože potom pouze Jsi. Jsme...???

[ 1 0 9 ]

XI. Před nekonečným Časem letěla Vesmírem Hvězda. Neboť my všichni pocházíme z hvězd a na svém počátku byl každý z nás hvězdou. Tato hvězda, která se řítila stále narůstající rychlostí nekonečným Vesmírem, už poznala všechno. Úplně všechno kromě sebe samotné. O sobě ještě stále neví nic. Snad ani neví, že existuje. Snad právě proto musí pořád letět dál a dál. Snad proto ji to žene z jednoho místa na druhé. Jak se však může sama o sobě něco dozvědět, když dosud nenarazila na nic, co by ji vychýlilo z dráhy?

XII. A pak se to stalo. Uviděla jinou Hvězdu. Ty hvězdy se spatřily vzájemně ve stejný okamžik. Obě stejně vyladěné, připravené se UVIDĚT!!!! A to se také stalo. Zamilovaly se do sebe okamžitě. Byla to Láska na první pohled. Od té chvíle už jedna ke druhé hledaly cestu. Trvalo to ještě nekonečně dlouho, nežli se, kroužíce kolem sebe stále blíž a blíž, spojily. A když se dokonale propojily, prostoupily jedna druhou, až se dostavil úplný klid, dospěly k rozhodnutí zrodit se jako dvě lidské bytosti – Muž a Žena – v tomto Čase a Prostoru.

XIII. Jen z těchto všech důvodů se mohl mladý hejsek jednoho dne objevit u Tvých dveří...

[ 1 1 0 ]

zoonic a. pertaining to or derived from animals. zoonosis, n. disease that can be communicated among animals or from animal to man.

PAVLÍNA P ULCOVÁ

*1975

*** Růženin lom na dně lomu roste t i ch o vápenným mlékem jezírek nakojené shora tlačí prsy bledé než dozní křik káněte

*** jak plátek uschlé růže byla lehká křehká mrtvá moucha jak procitnutí z bzukotu snů

[ 1 1 2 ]

*** Ve Višňovém sadě Antonu Pavloviči, Třem sestrám a Rackovi nad mořem obrazy v nekonečných přesypech na písečném břehu nad mořem naříká ztracený racek v síti očí uvízly třpytící se rybky tři z ok řinou se slzy vody než zornice ryb oschnou vrstvy šupinatých slov nepropouštějí vodu pak kalená ocel prořízne bříška z rozchlíplých ran valí se melodie táhlé dumky cáry oblaků vlají po čele nebe vysokém a jasném bledé sukno lety nařasené v tváři je pozdě v sadě zatím kácí se léta

[ 1 1 3 ]

PO

TURISTICKÉ ZNAČCE SRDCE

Dětstvíděj baloňák věší na ramínka stromů k večeru svrchník padne do krajiny cudně zahalena lechtá ji první hřích sevřené světlo proběhne mnou včelí bodnutí ještěrka smíchu prosmýkne se vlasatou travou ponořím-li ruku do kapsy na prsty se mi přilepí mentolka

T ŘEŠNĚ

ZJARA

nevěsty u cesty čekají Amora vzduch voní neřestí příkazem ze shora nastal čas sváteční strojí se na vdavky ženiši nelení nejsou to padavky nevěsty zarděné zmámily je svody květů dny sečtené obtěžkají plody

[ 1 1 4 ]

P ŘED

DEŠTĚM

Litva Radlicí z brázd vyorává havrany a pěchuje je do pytlů mračen

*** Litva – Kurská kosa Muž skrývá chlapce bříšky prstů tentýž písek p r o s y p á v á m Do nesčetně podob stárneš kráčíš písečnými dunami bosýma nohama po páteři mnohokrát přesypaného těla kráčíš sám po sobě ve vlastních šlépějích

*** Igorkovi klín sněžních husí táhne plátno nebe padající peří jsem zasypána pomlkami mezi slovy obalena vločkami polibků připadám si jak sněhová socha jež je příliš horoucí než aby uvízla v konturách hmoty [ 1 1 5 ]

*H*A*I*K*U* kanoucí krůpěje jablek v kostrách stromů kde hnízdí slunce

*** před umytím štětce kdosi v kopcích odstříkl kapky barvy

*** ve větru chřestí kostřičky v aleji to krajem táhne mráz

*** hostina – plech pole cukřenkou sníh posype hroudy holé

*** let labutí pleskot pláten na tkanici nebe – vanutí

*** mlhou ucpané průduchy marně si slunce troufá dýchat [ 1 1 6 ]

obstreperous a. noisy, exuberant; unruly.

S IMONA R ACKOVÁ

* 1976

XXX

N EMŮŽU

Dívá se po mně čas

Jsou tam hadi ovinou mi nohy ovinou mě vzhůru

Chce mě vím že mě chce Unikám mu A přitom už dávno rytmicky zní v mém těle

SE VRACET

až na hranici dechu Smýknou mnou o zem vlasy mi travou povlečou Nemůžu se tam vracet do soutěsky mezi skalami toho času Omlátí mé tělo o představy omlátí mé představy o tělo Nemůžu se tam vracet Sem

[ 1 1 8 ]

XXX

C OMME

Ty hraješ na piano já tančím

Vymetla jsem cestu vyhrabala hlínu prsty krvavými

Bosou kůží nahýma nohama na hrotech slov Našimi těly ozývá se prázdno A my o naplnění Ty hraješ na piano já tančím

Z APLEŤ

IL FAUT

Vydřela na kořeny až do mízy Aby se mi po ní líp sypalo barevné barevné barevné listí

MI COPY

Zapleť mi copy lásko Vynořím se ti jak jsi chtěl Tam za jezem tam v krajině před mým narozením Zapleť mi copy A jdi

[ 1 1 9 ]

K DYŽ

SLYŠÍM TEN RY TMUS

Každý takt mě bolí musím ho mít sevřít ve svém těle rozeznít se jím Teď se zvednu od stolu Teď si rozpustím vlasy Teď si nazuju flamenkové boty Jsou pobité hřebíky Abych věděla abych dobře věděla o každém kroku (Tomáši Votavovi)

XXX

Vábí mě vůně tvého strachu Tak tohle jsi ty Ten smotek nervů v planoucí vteřině Ležím ti přes cestu slastná a číhající A čekám

(básně z rukopisné sbírky Tance)

[ 1 2 0 ]

P ETR Ř EHÁK

R OMANCE

* 1978

O SMRTI NA VÝPRAVĚ

Sotva přejde z luk a světů ze srdce jak motor škytá prsty štípnou harmoniku kučeravé jdou jak z cikád běží nohy kam jde květen zapálí tě sluncem z rohu rukávem jak hlavní zbraně kovem stínu v svitu luny nepoddajné boky lehnou jako žlutá tráva v slunci krev jde z pusy oči lezou vítr jako z třmenu vysed pryč jde duše z výra volá zelené jde světlo z moře na mělčině mušle vyschlá maják který světlo nese zlomené jak signál volá kam se poděl čí je smrti! bílé ruce prádlo věší samota je hlavou luny vyjde tělo ze slz jiskří jako hříva přede struny duny jako koně běží dusot smrti pro výstrahu. zazní jako výstřel ztěží smrt zas vyšla na výpravu

[ 1 2 1 ]

B ASKETBAL Je den jakoby ležel vítr s pávem jakobys z kopce vsedě říkal právem tříískni ať se rozletí dvě panny ve tvé paměti jedna z nich de na věnečky povídá že na věnečky u řeky je větru dává přitom myslí na cikána ruce vzorované dečky jimi hvězdy přivolává známou jimi k jihu troubí vzadu za rohem že půjčují klouby na šlapky! jsou ze starých borovic jak sluncem odražených zpod rohu poklice auta syččččččččččččččí kovem jak cyklón světlo Začíná tím že hašené hlasivky vlastně žžaví ty jiné, řka: mám v ruce tiket na basket jako kovovou ruku pře s košem o lžíci ve tvaru palce jak portu síťkou kruhu značené jak prsty v tanci můry kvůli místu u stropu se žárovkou vedle příborníku

[ 1 2 2 ]

stříbrných sad, jak ze zahrad deseti lžic v odrazech vlasů těch pihatých holek po prádelnách zvoucí: ticho staré všech barev z lokálu u kravaty jiřičky světla berany blechy mistry přesunu zvoucí: rukávy vyhrnuté do pláží bastardy i bagry s lopatami zvou k odpočinku na počátku mezi prázdnem a záclonou jak v pláni plochy zvou tě zelenou telefonem větrem v sadě jablkem jako žlutými ňadry mezi kopce ticha koutkem oka nebo ponku směrem k puse.

[ 1 2 3 ]

C ESTA Výlet do neznáma Kouzelný Negril Cesta do hor Magický rasta Tajemná džungle Fantazie krajiny Květy rozkoše Hry na nebi Božská modrá Signály inspirace Posvátná plantáž Dlouhý kouř Medicína pro duši Vytříbené vnímání Labyrint mysli Dada komunikace Vesmír v nás Závratný okamžik Spiklenci slasti Cirkulace času Poletíme dál...

Reflexe

J OSKY S KALNÍKA

* 1948

z cesty po Jamaice

Z encyklopedie Rastafarian Art, Kingston, Jamaica

[ 1 2 4 ]

M IKULÁŠ S ODJA

* 2001

Z POVĚĎ Kopí jsem vyrobil proto, abych byl domorodcem. Pak už to šlo ráz naráz. Viděl jsem mamuta a zabil jsem ho. Maso jsem sežral tak jak bylo. Syrový. Potom jsem vzal dva klacky a pokusil jsem se rozdmýchat oheň. Nešlo to, ale pak jsem v kapse u kalhot našel zapalovač.

O ŽIVLÝ

STROM

Bože marja To je End A tady ještě Jeden End

K IVETRON Jára sice nemohl do školy Protože letěl do vesmíru Ale stálo to za to Nabral strašlivou rychlost Přeletěl všechny planety sluneční soustavy a napral to rovnou do Kivetronu Nic se mu ale nestalo Byl ve světelném štítu Na druhý den mi přinesl do školy cédéčko. Když jsem na něm viděl Kivetron – Žasl jsem Byli na něm praví transforméři U nás na Zemi je to jen pověra Ale jinak je to skutečnost schoval jsem ji a rozhodl se, že ji nikomu neukážu

[ 1 2 5 ]

J OSEF S OUKAL

*1961

OKAMŽIKY OKAMŽIKU

Odděl svaté od sprostého v sobě (židovské přikázání) něco je svaté, jiné sprosté a marně ptám se, světe, posté proč obé nutně okusíme a proč nás svaté někdy mine

*** nejistí ptáci v šedém nebi jak rozhozená peříčka jablůňka stářím obtěžkaná mi uplakává jablíčka

*** nad hladinou strání kotvy stromů pod plachtovím noci sterý vzdech zítra podívám se dolů do chalup a porozsvěcím na hrobech

*** napůl posečené stráně dvojím krokem jdou a cesta kolem břízek zahýbá přepadl mne obzor stokrát okoukaný to se osud příští do mě vrývá zaživa

[ 1 2 6 ]

*** krajina je tady sama a sama si tu cesty lidí vodí bůh ví kam bůhví proč tu bloudím ztracen v sobě sebe všude kolem sebe promítám

*** a a a a

znovu podzim tichobraní hnědozlaté jitro polí vzdechy léta doorané cosi co si do tmy bolí

*** podzim je večer před nedělí znavený vstoje usíná soumrakem smyté stopy polí svádí nás nebi do klína

*** dnes dráčky básní nechci pouštět a ze slov šňůrou větrem běžet dnes kopce nechám zlézti dětem a spadlé listí nechám ležet

*** dnes mi stačí jenom mlčet na zápraží mysli vyjít pro pár rozhozených vět dnes mi stačí jen si nevymýšlet svět [ 1 2 7 ]

*** bludice světel mlhou tají na konci noci ortel pad jsem ztracen ve tmě listopadu a chci jen nechtít nehledat

a nepoznat

jít cestou nebo necestou jít s vdovou nebo s nevěstou jít s černým hejnem v bílém poli být slepým ptákům bílou holí

*** a a a z

sbírám verše jako ptáci stébla kamsi do korun je ukládám když pak zahrozí zlé časy hnízd svých zas potichu je ukrádám

*** a a a a

všichni si dnes hnízda staví brhlík staví nejvýše já si stavím vzdušné zámky stojím tady v negližé (rána na chalupě)

*** dnes mohu myslet na lásku a tlapky jež ramena mi něžně ovinou a držím se snů kočičími drápky než v ranním mrazu krutě zahynou

*** ticho bývá prastaré a vlídné a do chalup se na noc ukrývá a tma, jež jednou na mne padne mi jeho píseń navždy odzpívá [ 1 2 8 ]

salamander n. lizard-like amphibian animal, fabled to live in fire; utensil for browning pastry, etc.; portable stove. salamandriform, a. salamander-shaped. salamandrine, salamandroid, a. like salamander; able to withstand fire.

M ARTIN S TOHR

*1970

* * * nedočkavý přísvit léta na spadnutí ve skříňce na holení pašerácký knír z nebe mizí bledá věc jak pod prádlem olagum malý čtenář kráčí ránem a neví jak to navlékne

*

*

*

celý týden bylo hezké počasí na dolní náměstí přivezli stánek s pivem když se rozsvěcely lampy v ulicích vycházely i hvězdy na obloze pivo bylo dobré jako chleba harmonika hrála z jedné strany do nás řezník hustil jak učil přírodopis z druhé strany brečel amnestovaný — — — vezmi rum a sovu pavle sejdeme se v aténách

[ 1 3 0 ]

*

*

*

jdi a zhasnem v pokoji

nad prahem to světlo trne jak nespojená rána on spí pod spánky přesívá poušť na dně síta uvidí kosti lvů i laní jednou spolu nebudem ani ta závěj ze srdce jenom sůl a stíny

* * * v předsíni visí klobouk a plášť ten bůh teď tolik zapomíná

malý syn ti tiše mává z okna vlaku na ostravu

a se sněhem už necestuje

lekneš se když ve skle najdeš svoji vlastní dětskou hlavu kryštofe! to okno v zimě výslovně se zapovídá a vůz se šine kolejištěm a prázdný perón zívá. usmívám se kráčím brnem trafikantce nechám dýško matko mého převtělení už máš zase bříško

[ 1 3 1 ]

* * * nejsvětější vidí ráda sluhy své se škapulířem je krásné býti kadeřavým a přečíst sobě pod talířem

včera pošla v kalkatě nejstarší želva na světě v osmnáctém století patřila generálovi který dobyl bengálsko

ach bengálsko! tvé sladké prsy počitadlo lásky neklid z poézie churchillův papoušek pořád ještě žije můj anděl v láhvi od francovky býval taky čiperka zpívá-li dnes ještě ota veverka?

[ 1 3 2 ]

*

*

*

v noci se mi zdála ta naše cesta k pláži že byla celá zasněžená můžeš být třeba šťastná ale jenom tak ta slast pod peřím příboje to naše povětří načechrané jistě tam sebou pleská zbytečné jak praporek u písečné chýšky

*

*

*

brody dnes už nejsou jenom navěstí rezavé cedule uviděti ve snu pozor vlak jarmila je sladká pracuje pro barviče zpila se že spadla z valů pod chrámem červencové nehty ano bůh který stvořil také tato letní těla nás ne a ne miluje

[ 1 3 3 ]

M ICHAL Š ANDA

* 1965

U D RSNEJCH já mám rád básně zalidněný není nic smutnějšího než báseň prázdná. v téhle jsou Hardraba Šíta Košťál Chmeloudek Boubrle Roušar Muntág Loneček Dřízgal Swidersky Kouba Čaňas Starhon Loprais Hurdálek a Kott. co ti se spolu naštengrujou třeba když sem do básně přeskočil z básně Blakeovy tygr. Roušar se vsadil s Muntágem o Dřízhalův knír že Hurdálek nestrčí Chmeloudkovu hlavu do Boubrleho tlamy. jenomže Boubrle není tygr a tygr zas není na hlavu zívnul a šel si schrupnout za hospodu na sluncem vyhřátou popelnici. víc nic. pointy jsou pro cirkusáky pro opilce pro básníky ne pro tygry.

v úterý bejvaj U Drsnejch kozy nahoře bez jak stojí barevnou křídou na tabuli nebejt toho nápisu málem bych zapomněl že je úterek. dnešníma ceckaticema povzbuzenej Roušar on moc nevidí a nebo naopak já si myslím že jasnozří poněvadž řek: co je neurčitě rozmazaný od toho je tu malířství aby to zaostřilo a dalo tomu tvar na plátně. nevyřčenýmu dává tvar poezie. co je rozkradený tomu dávaj tvar miliony. já zařičel kam se na Roušarova moudra třesou úterní sulcáky.

[ 1 3 4 ]

Ř ÍM , 28. 7. 2009 příběh jedné básně Jsou básníci, kteří neustále snovou básně. Cokoliv dělají, už o tom v duchu veršují a tkaničku u boty si zavazují jako Holan, ne ten špeditér, ten morous z Kampy. Obzvláště je přitahují cizí města; zanedlouho po básníkově návštěvě, dejme tomu Říma, se v knihkupectví objeví sbírka římských postřehů. Osobně mám za to, že v Římě se má básník přecpat saltimboccou, dát si na stojáka espresso a kochat se ruchem ulice a večer si zajít na fotbal na utkání Lazia a básnění pustit z hlavy. Nicméně i já jsem podlehl pokušení a jednu takovou báseň jsem spáchal. Nestojí za moc a dobře mi tak, ale ti dva staří vrásčití muži byli uhrančiví, uprostřed Piazza Sant'Egidio seděli na obrovských dřevěných černých kufrech, oba v černých oblecích starosvětského střihu, na hlavách černé klobouky. Kolem nich pobíhal a poštěkával černý psík a oni seděli a naprosto bez pohnutí hleděli kamsi přes náměstí. d v a sta Ří m u ž i se děli a hleděli až tam kam n e d o z řím [ 1 3 5 ]

T EREZA Š IMŮNKOVÁ

*1979

N OVÁ P OLEDNICE Tohle je sbírka plná násilí nezvládnuté zloby Veliký Odpouštěč se přiopil malí jsou na odpouštění malí já čekám čekám jestli povyrostu na hrej si! tiší mě krásná paní trochu se prospíš a když se vzbudíš slibuju projedem krajinou na hořícím chvostu

A CHILLES Můj miláček je Achilles a já jsem jeho bílá hůl a kočka je náš bílý kůň jsme na koni a vezeme se klopyty klop a přes potok jsme dva zmetci podkovaní letíme si jak draci dva umrlčími krajinami a i když zvýšky odhazujem nafurty a nadosmrtě budeme jak ty košile než naděješ se u cíle

[ 1 3 6 ]

P OD

LEDEM

Tancuju si po ledu komupak co provedu mám sukni z ker a sekeru bez sekery to nesvedu ty svody sype bílej shora a mně táhne ten černej vpředu a mně se těžko odolává milování na tenkým ledu je prosinec a když se svlíkám žadoníš ať neutíkám jenže já jsem lačná po ohnivý vodě chodidla s čertem protancovat a tebe nechat potrpět

L ŮNÍ

NOCI

Zase mě bude převalovat v ústech má luna ústřice já její dokonalý plod zas budu cumlán sán a obepínán v místech odkud není východ kde nikdy nebyl vchod anebo v dužině: má mlžná Medúza se směje kladouc na mě své sebejisté dlaně zvedajícíc kotvy stehen do blány okna vypne prostěradlo z kůže z vlasů síť na duši

[ 1 3 7 ]

PÁNABOHA

POSED

Pánubohu kručí v Jonášově břiše na čekané okem malý černý střed podívej se dobře asi ho máš taky v sobě s chutí zabíjet na divých bárkách rudými moři stehna zůstanou pevně semknuta nepomůže lomcování vraty od obory Adam ví svoje žebroklad je jak lunt můj pámbů je za groš kudlou do žeber takový dobrák takový hlad má Adam: chci domů! nepustím!

V ODNÍK Žádnou smrt ale rozmočený srdce za sebou vláčím v ranečku mokvavým šup balík na krk a hajdy k řece hrb na klíně kolíbají ženy batolata hrnčíř krouží mísu pak ji jemně zdobí než ji vezme na trh na co ještě mám vzít střep a láskyplným řezem vysvobodit srdce od hlavy

[ 1 3 8 ]

Z LATÝ

KOLOVRAT

Na chodníku capily se hloučky slepých dětí maskovaly svoji slepotu a chichotaly se chichotaly se když mi hadrem zavazovaly oči z kýblu budou při úklidu crčet samé oči sesbírám oči do dvou ženských hrstí hrsti ženských očí hrsti koleček na očičkách frčím dospělostí ze všech křivých slov zbudou mléčné zuby ze psa jménem dítě vyplazený jazyk

P ROMÉTHEUS

SUP

Na stěně bude viset sekera s rozšklebeným e sekera Tereza včera na veselce křepeličce zahvízdala kolem hlavy tence jako když supi písničku zpívají a nalítávají zaživa láme se to s á na sebe hodnější jsem než kdykoli předtím

(ukázka z připravované sbírky Nová Polednice)

[ 1 3 9 ]

je ne sais quoi ’I do not know what’; indescribable attractive attribute or quality; ’a certain something’.

PAVEL Š PAČEK

*1963

R EVOLUCE Na oběd se Jakub s Láďou těšili už od rána. Opustit omlácené kancelářské stoly z šedesátých let, vyběhnout latexem vyzdobeným schodištěm z šedého libeňského domu a vydat se směrem k Vltavě za potravou, patřilo k oblíbeným denním rituálům zaměstnanců projektového ústavu. Cesta vedla přes Libeňský most do moderní jídelny umístěné v prosklené katedrále zahraničního obchodu, zvané Kovo. Podobné stravovací vymoženosti neměly všechny podniky a staří harcovníci od rýsovacích prken, pamatující jídelny dělnického typu v nedalekých loděnicích, si obědů v Kovu cenili více dobře ořezané tužky. „Půjdeme radši pěšky, už se zase houfujou na ostrůvku,“ pronesl Jakub a Láďa beze slov vykročil k mostu. Dva roky po škole je sbližování s kolektivem hladovým žvatláním na téma očekávané stravy nelákalo. Byl listopad. Chlad v povětří vyrovnávala radost z konce týdne. Pátek, úředníků svátek, říkali si vždy v eufórii z toho nepopsatelného pocitu uvolnění, který v člověku zapojeném v pětidenním pracovním cyklu vyvolá právě pátek. Vše je v plusu. Opačným znaménkem se pak vyznačuje neděle odpoledne, ale do té bylo tentokrát dále, než si hladoví projektanti dovedli představit. Přichvátli si a k jídelně dorazili stejně s kolegy, kteří se vezli tramvají. „Dneska máme naraženou dvojku,“ usmíval se na ně fousatý starý mazák, když se setkali u vchodu do jídelny, „a pozor, pánové, jsou to játra s ananasem! A copak mají naši mladíci?“ „Já ani nevím, pane inženýre, my asi máme jedničku,“ odpověděl Jakub. „To je chyba, pánové, jatýrka tu umějí,“ pokračoval veselý strávník v houfu spolupracovníků do skleněného paláce. Jakub s Láďou vystáli krátkou frontu a s jedničkou na tácu usedli stranou svých kolegů. Barevná umělohmotná sklápěcí sedátka, lesklé stolky, místo oken kouřově prosklené stěny. Vše připomínalo vesmírnou loď, která nouzově přistála na Vltavském meandru a krmí svou posádku, než ji vyšle na průzkum planety Maniny. Jakub s Láďou jedli mlčky, duchem již hluboko v pátečním večeru. „Můžu přisednout?“ Lukáš. „Jasně,“ řekl Láďa. [ 1 4 1 ]

„Jednička, co? Já si taky nestihl narazit. A je to škoda, játra tady uměj skvělý.“ Jakub se podíval na Láďu. „Tak dobrou,“ řekl místo komentáře. Lukáš byl asi o dva roky starší. Znali se od vidění ze školy. Dělali teď ve stejném podniku, ale v jiném oddělení. Jakubovi s Láďou to moc nevadilo. „Co odpoledne? Jdete na Vyšehrad,“ srkal Lukáš horkou polívku. „A co se tam děje?“ „Vy nevíte? Je tam demonstrace. Dneska je výročí Opletala. Je sedmnáctýho listopadu.“ „Aha, svazáci zdraví studenty. Nebo naopak?“ zeptal se Jakub. „Ba ne, dneska to má bejt velký.“ „A jak to víš?“ Lukáš pokračoval v jídlu. „My slavíme jen výročí Palacha,“ dodal Jakub. „To jste teda hrdinové,“ odsekl Lukáš. „Taky máme dneska zkoušku,“ dodal Láďa a obrátil se k Jakubovi, „což my připomnělo, že si musím koupit nový struny.“ „A taky je dneska ta Jirkova svatba,“ dodal otráveně Jakub. „Jó, Kamila mi o tom říkala, ale nevím jestli to stihnu,“ usmál se s plnou pusou Lukáš, „no, když tak ji tam doprovodíte vy.“ „Jo, neboj, neměj strach, to zvládneme.“ Jakub se obrátil k Láďovi. „A jaký si chceš koupit? V tuzexu mají fendry.“ „Já vím, ale je to pálka a ještě těm vekslákům dávat pět pade, jestli ne šest.“ „Jestli potřebuješ bony, zastav se. Můžu sehnat a levně,“ zapojil se Lukáš zabrán do jídla. Jakub s Láďou rychle dojedli a opustili skleněnou výkrmnu. Prostranství před budovou bylo vykládané kamenem. Jen díky leštěné žule položené na zemi si mladíci odění do černých kožených bund, postávající před nedalekým obchodem, udržovali své mokasíny s bílými ponožkami čisté. Na dálku bylo slyšet, jak jejich brunátné tváře opakují kolemjdoucím do tváří zaklínací formulku jejich podnikání. „Bony, bony? Nechceš bony?“ Jakub ani Ladislav jim nevěnovali pozornost. Kráčeli dokončit pracovní týden. Za chvíli se Jakub neudržel a utrousil: „Klidně by mezi ně zapadl.“ „Kdo?“ [ 1 4 2 ]

„No kdo asi? Lukáš. Kdoví, jestli sem taky nechodí.“ „Neblázni, vždyť ve druhým patře zařezává stejně jako my.“ „Kontrolovat ho nechodíme a bony ti nabízel celkem zkušeně.“ „Ale to ti dneska nabídne každej, když má někoho venku a nemusí kvůli tomu vekslovat před tůzem.“ Přecházeli křižovatku v Dělnické ulici. Na obloze nad Rohanským ostrovem se na malou chvíli protrhla oblačnost a ukázala se chladně bledá obloha. Hlásila příchod zimy a mrazu. Nikdo netušil, co všechno letos spálí. Nikdo na zastávce tramvaje. „Hele a nejseš ty na Lukáše naštvanej hlavně proto, že ti přebral Kamilu?“ vrátil se k tématu Ladislav, když čekali na zastávce tramvaje. Jakub upřeně vyhlížel na Holešovické rovině dvanáctku. Koleje byly pusté. V poledne jsou intervaly dlouhé. „Mě do toho nic není a navíc je mi to fuk,“ rýpal se v živém Ladislav, „ale jen se mi ten Luky nezdá zas tak špatnej.“ „Tak si od Luky nakup bony a už o tom nemluv!“ utrhl se Jakub. Teď vyhlížel dvanáctku Láďa. „Jo, jasně. A co vlastně dneska s tou demonstrací? Nezajdeme tam?“ „Mám dojem, že měla bejt zkouška a večer je ta Jirkova svatba.“ „Jo, aha, jasně.“ „Copak jsi neslyšel, že to organizujou svazáci?“ Láďa mlčel. Nebylo, co dodat. „Hele a tobě ženská nechybí? Ty seš takhle spokojenej?“ zaútočil Jakub. Ladislav se zasmál. Prostředníčkem zastrčil neposlušný pramen mastných vlasů za ucho. „Tak za prvé, pro mě není žádná baba jediná na světě.“ „Hm, a dál.“ „A za druhý, mám tohle,“ zasmál se znova a s nataženou levicí předvedl několik splašených pohybů dlouhými prsty, přičemž pravou rukou máchal nahoru dolu a hlavou křečovitě zacukal. „To je sólo od Gilmoura nebo masturbace?“ „Obojí, ty vole!“ Přijížděla dvanáctka.

II. V sobotu odpoledne zazvonil ve vinohradském bytě zvonek. Kamila se vrhla ke dveřím. „Lukáši! Aha, to jsi ty?“ Láďa vstoupil do bytu. „Je mi příšerně, nic nevnímám, ale za to přivítání díky.“ [ 1 4 3 ]

„Promiň, čekám Lukáše. Pojď dál. Jakub už je tady a má přijít i Jirka. Slyšel si o tom včerejšku?“ „Od včerejší půlnoci si nic nepamatuju. Na ulici je dneska nějak divně. A zima. To bude kocovinou, já vím,“ Láďa si zouval farmářky. „To není kocovinou, ty pako. Včera na Národní zmlátili studenty a jednoho snad zabili.“ „Kdo je zmlátil?“ „No kdo asi? Bolševici, teda policajti. Ale to jsi byl zrovna namol. Běž dál, nestůj v předsíni. Chceš čaj?“ V pokoji seděl Jakub s uchem na rádiu. „Jo, čaj bych si dal.“ Zazvonil telefon. Kamila se k němu vrhla. „To jsi ty, Lukáši?“ Jakub přitiskl ucho k rádiu, které právě vyluzovalo jen kosmický pískot řízený českobrodskou rušičkou. „Lukáši! Kde jsi? Cože? Aha. A přijdeš? Ale my tady máme sraz. Jó, svatba byla dobrá, ale to je teď snad jedno. Víš co se děje? Poslouchal si rádio? Ne naše, Hlas Ameriky. Říkali, že včera zabili na Národní jednoho studenta. A jak to víš? Tys tam byl? Ale na americe to hlásili. A na Svobodný Evropě, myslím, taky.“ Kamila dlouho mlčela. „Ale my se chystáme na Václavák. No to nevím, to asi nezůstanu. Tak čau!“ Položila sluchátko. Láďa si sednul na zem. „Lukáš asi poslouchá Radiožurnál,“ řekl Jakub. „Jsi trapnej.“ „Promiň, já jen, že bych si dal ten čaj,“ dostal ze sebe s námahou Láďa. „Ale ty ne. Jdu ho udělat,“ odcházela do kuchyně a na Jakuba vyštěkla, „myslím, že by ses už do Lukáše nemusel navážet! Zkus to třeba do mě!“ Jakub vypnul škrkající rádio. „Že jsem ji tenkrát na ten mejdan do práce bral. Ale kdo to mohl tušit?“ „No, Lukáš je fešák, takže asi všichni,“ pomohl kamarád. „Běž někam.“ Kamila se za chvíli objevila s konvicí a tácem keramických misek. „Hele, jestli kvůli tomu krasavci chcete pohřbít kapelu, tak jděte do háje,“ vstal Láďa a šel se obsloužit. „Copak se s ním dá mluvit?“ „Napsal jsem bezvadnej duet. Pro vás dva.“ [ 1 4 4 ]

„Buďte už zticha, poslouchám rádio,“ okřikl všechny Jakub a zmáčkl knoflík. Láďa vytáhl na Kamilu obočí a k rádiu se pokorně uklonil. „Kamilko, kdepak jsi, slyšela jsem zvonek,“ ozvalo se z předsíně. „Babi, to nic, mám tady kamarády.“ „Dobrý den,“ dvojhlasně pozdravili stařenku ve dveřích. „Á, tvoji muzikanti, a kdepak máte inštrumenty?“ usmívala se na rozpadající se hudební těleso. „Babi, my dneska nezkoušíme. Včera se stalo něco hrozného na Václaváku, pusť si rádio, ale Ameriku!“ „A co se stalo? Komunisti se propadli do pekla?“ zajiskřilo stařence v očích. „Včera byla velká demonstrace a zbili tam studenty a jednoho snad zabili, ale není to jistý.“ Tranzistorák kosmicky kvílel. „Bolševik sám nepadne. Tomu musí někdo pomoct,“ usrkl Láďa čaj a zavřel oči. „Ale to musíte být vy, mladí,“ otočila se na něj babička, „musíte vstát a jít na ně. Ne, že tady budete spát.“ Láďá se postavil do pozoru a souhlasně zakýval. „Jako náš Stanislav. V osmačtyřicátým šel se studenty na hrad. Za Masarykovy ideály. Beneše podpořit. Ale v Nerudovce je zastavili strážníci, teda příslušníci bezpečnosti. Stáník pak seděl tři měsíce.“ „To mi táta nikdy nevyprávěl, že byl strejda Standa hrdina.“ „Bodejť jo, co Stáník utekl, tvůj táta se bál vyslovit jeho jméno.“ Kamila se dívala do země. Zazvonil zvonek. „Lukáš!“ vykřikla Kamila a vrhla se do předsíně. Vši zmlkli. „Takhle vždycky zvonila státní bezpečnost,“ řekla babička a posadila se do křesla. Jakub zamručel sám pro sebe: „Dneska takhle zvoněj veksláci.“ „Ty taky nemám ráda,“ řekla stařenka. Do pokoje vešel Jirka a za ním skleslá Kamila. „Tak co tady sedíte? Jé, dobrý den,“ všiml si Jirka babičky. „Máme snad tancovat?“ odsekl do hrnku Láďa. „No jasně, ale ne tady, ale na Václaváku. Všichni tam jdou. Bude stávka.“ „Odkud to máš?“ Jakub definitivně vypnul šumící skříňku. „Mluvil jsem se Sašou. Všechno vedou herci a studenti.“ Láďa se nečekaně vymrštil za země, zahodil hrnek od čaje a zakřičel: „Tak na co sakra čekáme? Já už si chci konečně zahrát pořádnej bigbít bez dozoru komoušů!“ Překvapeni i povzbuzeni na sebe pohlédli. [ 1 4 5 ]

„Musíme asi počkat na Janu, ne?“ obrátil se Jakub k Jirkovi. „A jaká byla vlastně svatební noc?“ přibrzdila Láďovi zvědavost revoluční odhodlání. Kamila zakroutila hlavou. „No, kdybys ji měl včera ty,“ usmíval se Jirka, „tak by tvůj referát byl docela krátkej. Tys byl na šrot.“ „No svatba, ne?“ „Ale ani mě by pan profesor nepotěšil. Píšu si za tři, studente,“ zaskřehotal novomanžel. „Jen jestli se nevytahuješ, ženáči,“ přidal se Jakub. „Nechcete si čuňačinky vyprávět někdy jindy?“ zasáhla Kamila. „Jaký čuňačinky? A stejně kecá. Byl rád, že našel postel,“ usmíval se na Jirku Láďa. „Tak půjdeme na ten Václavák, nebo ne?“ zeptala se Kamila. „A máš to od Lukáše dovolený?“ „Starej se o sebe, Jakube, jo? Už mě to nebaví. Měl by sis laskavě uvědomit, že spolu už tři měsíce nechodíme. Já mám svůj život. Hrajeme spolu v kapele. Saxofonista a zpěvačka. Tím to končí. Jasný?“ „Tak počkáme na Janu a vyrazíme,“ hasil Láďa, „teď jde asi o víc, než o vaše kočkování.“ „Nebudeme na ni čekat. Jdeme!“ pospíšil si Jirka. „Proč? Vždyť je to tvá manželka!“ „No právě, vůbec mě nechtěla pustit ven. Říkala něco o odpovědnosti za rodinu a podobný řeči.“ „Vy už čekáte dítě?“ využil Jakub příležitost zahladit svou poslední hloupou otázku. „No, jasně že čeká. Neslyšel si, jakej byl včera přeborník?“ Zazvonil telefon. „Lukáš!“ „Jana,“ přidal Jirka. Všichni se zarazili. Babička seděla v křesle a hleděla kamsi do minulosti. „Neber to, prosím tě! Je to určitě Jana. Nebo řekni, že tu nejsem. Ať nemusím lhát!“ „A já lhát můžu, jo?“ „Ale ona to musí vzít,“ neudržel se Jakub. Kamila se na něj podívala, ušklíbla se a řekla: „Tak jdeme, když už jsme všichni.“ Zmizeli v předsíni. Telefon stále zvonil. V pokoji zůstala babička. Do drnčení telefonního zvonku tiše opakovala: „Jen buďte opatrní, děti. Stáníka zavřeli na tři měsíce.“ [ 1 4 6 ]

III. Osm dní poté stoupali ve stejné sestavě klikatými parkovými cestami od Vltavy na Letenskou pláň. Láďovi cesta připomněla gymnasijní léta a nedělní vystávání s gramofonovými deskami pod paží. Kolik nadšení z dobré koupi i napětí z útěků před fízly přinášela burzovní dopoledne. A jak malicherné byly ty drobné výhry z pohledu událostí posledního týdne. Jakub na burzu nemyslel. V hlavě měl Kamilu. Její hustý blonďatý cop se mu míhal v rytmu chůze před očima, pletené punčochy v kozačkách určovaly tempo a vzpomínky svíraly žaludek. Přidal, aby ho slyšela. „Byla jsi tady včera?“ „Ne, jsem po tom týdnu na Václaváku úplně oddělaná.“ „Aha. Já jen že jsem viděl Lukáše.“ „No a?“ „Byl s ňákejma neznámejma týpkama. Ani se k nám nehlásil.“ „Neříkej, že tě to mrzelo.“ „No ani ne. Jen nám připadalo, že na nich bylo hodně kůže. Nebo možná koženky.“ „Co tím myslíš?“ „No, jen že vypadali dost divně.“ „Hele, Jakube, nechceš toho už nechat? Já s Lukášem několik dní nemluvila. Vůbec se mi neozval. Naštval mě, ale nevím, proč mám kvůli tomu poslouchat tvoje paranoidní narážky.“ Jakub zmlkl a šlapal do kopce. Ani mu nepřišlo, že tady byl zrovna hodně strmý. Jirka se obrátil ke Kamile: „To auto na zítra máš?“ „Jasně.“ „A otec ani neprotestoval?“ „Proč jako?“ „No, jak říkala tvá babička a tím pádem jeho matka, tak je to taky pěknej bolševik,“ doplnil úvahu Láďa. „On není žádnej fanatik,“ hleděla před sebe Kamila. „No, ale stejně,“ přidal se Jirka. „On neví, na co to bude,“ přiznala po pár krocích, „myslí, že se Láďa stěhuje.“ „Tak to bude psina, až mu ho někde na vsi jeho soudruzi vojedou rudou hvězdou. Mimo Prahu je to prej ještě pořád hodně vostrý,“ smál se Láďa. „Hlavně, že máme čím jet. Ty bys žádnou karu nesehnal,“ usadil ho Jirka. [ 1 4 7 ]

„Pamatujte si,“ zavelel, „zejtra v devět u Mánesa. Nabereme noviny, plakáty a hurá na Cheb. Nebo kam bude potřeba. A teď pojďte nebo se tam už nevejdeme.“ Lidí v parku kolem Letenské pláně rychle přibývalo. Dav je zastavil daleko od tribuny na stadionu. Postavy na ní vypadaly jako malé knoflíky. „Teda tolik lidí jsem ještě pohromadě neviděla,“ vydechla Kamila. „Včera nás bylo míň,“ dodal hlasem zkušeného revolucionáře Jakub. „A co na prvního máje? To jsi s tátou nechodila?“ rýpnul si Láďa. Jakub už chtěl zakročit, ale Jirka je okřikl: „Buďte zticha, není slyšet, kdo mluví.“ „Ženuška se přestala bát, a tak je hned pan chytrej,“ pošeptal Láďa Jakubovi. „Kdo to mluví?“ „Nevím, asi Malý,“ odpověděl Jirka objímaje kolem ramen Janu. Najednou celá pláň pohlédla směrem k hradu a zahučela smíchem. „Co říkal? Já to neslyšela.“ „Kdybyste drželi huby,“ zlobil se Jirka. „Podívej se Gusto, jak je tady husto,“ neslo se davem. „Ten přes ty popelníky stejně nic nevidí,“ smál se Láďa a vedle stojící muž ho utřel přísným pohledem. Od úst šla pára a nohy zábly. „Hele, bude mluvit Adamec. To jsem zvědavej, copak nám řekne,“ hlaholil Láďa. Po prvních větách se začal ozývat pískot. Láďa se přidal. „Tiše, poslouchejte,“ ozval se muž vedle Ládi. „To se poslouchat nedá. A hlavně to jsme poslouchali do teď. Já chci slyšet něco jiného.“ „Takhle se ale demokracie nedělá,“ pokračoval muž v třírohém kulichu s proužkem, „musíme vyslechnout každého, kdo nám chce něco říct.“ Ale my jsme si tehdy přáli, abychom podobné bezduché plky nebyli už nikdy a od nikoho nuceni poslouchat, aby ze všech tribun a obrazovek zmizeli polovzdělanci, šířící kolem sebe svou omezenost a zmar, abychom se nemuseli propadat hanbou při pohledu na postavy v čele státu, aby… Přáli jsme si toho hodně. Láďa a Jakub si navíc přáli cestovat na západ a hrát bigbeat všude, kam přijedou. Jakub si ještě k tomu přál, aby se Lukáš už Kamile neozval. Těm dvěma to vyšlo.

[ 1 4 8 ]

P ETR Š PANGER

J AK

*1966

PLACHT Y

Popel sněhu. Jako bys mne podepřela pohrdáním. Ulice se smrskla do těch pár mrtvých sýkor v okapech. Jen ticho se rozpíná. Jak plachty – ruce děravých strašáků do zelí. A ty se ptáš: proč nás tolik unavila vznešenost? A čí je to štěstí vina ?

C ELÁ

V BÍLÉM

Na sněhu: celá v bílém. A přece nejdeš přehlédnout… Přitahuješ opovržením, kterého máš plné oči. Jako květy zlých a neklidných snů, co rostou na zamlžených oknech ranních zastávek. Pod lesem se vzhůru šine člověk. Je malý, když stoupá po zasněžené cestě . Pod stromy, s haluzemi obalenými, stírá si z ramen ledovou tříšť.

[ 1 4 9 ]

O DRAZY Minuty stékají po skle okna, na které děvče tiskne ušmudlanou panenku z hadříků. Čas uvnitř se nehne. Ve velikých očích té dívky se odrazí protější pohoří, lesy plné větru.

J SI

SÁM

To není sen ani smrt. Jsi sám se svojí naježenou duší uprostřed udusané hliněné cesty. A od každého obzoru je to k tvému srdci stejně daleko. Jen ten mrňavý človíček, co sis o něm myslel, že je podivín, víš, tam daleko… najednou zabírá celou jednu stranu tvého vnímání světla, celičký horizont. Nikdy nemohl měřit víc.

[ 1 5 0 ]

JE

TICHO

Stařec se přidržuje plotu, v ruce tiskne jabko. A pes v nohách nasává vůni mlhy, která stírá obraz léta jako houba marného, umíněného času. Je ticho, co prochází ledovým sluncem v hedvábných šatech děvčat, než z nich podzimní vítr udělá závoj plachetnic.

D ÍVKA

NA KONI

Bělouš se vznáší nad přízemní krajinou. Šípky opadaly do mlhy, co tasí ostny. Je rozpitý den. Prší slunce do starých lesů. Jen zvonky v dívčích očích zasyčí do tenkých tónů. A vesnice dřímá na obruči světla. Sotvaže uskočíš – nikdys ji neviděl. A ona tě pozdraví. Asi se spletla.

Z AMILOVANÝ Řekl: Chtěl bych být zimou ve tvém hlase. Zmrzlou pláňkou, co už jara nedočká. V domcích se svítí a lidé se radují. Jen mladík se plouží okolo plotu. Z budek sýkory mhouří černé oči. Však dívčí okno mlčí. Je světla čím dál míň. Temně se přikrádá ráno. Zakopne o světlo. Zlátnou věci stranou radosti příštích vin. [ 1 5 1 ]

L UKÁŠ T REJBAL

N EJLEPŠÍ

*1967

ČAS , KDYŽ ODCHÁZÍ KOCOVINA

Nejlepší čas, když odchází kocovina Jedu ti naproti Čas nejde ruku v ruce s jízdním řádem Nejlepší čas, když odchází kocovina Nabírám vzduch do úst A oslovím tě pátým pádem Pátým pádem voláme Každým pádem Veselku vystrojíme Peklu s rájem

XXX

XXX

V hotelu Kotyza chodím spát až k ránu Humpolec procitá z velikýho flámu

Je chvíli po šesté na kostele bijí Schází mi tu druhé já vlci ve mě vyjí

Bojím se o holku v hlavě se honí Hladím se po tváři kde ještě voní

Nechci si umýt ruce tvářit se nestranně Ač k tomu nejsem nucen už zvoním na hraně

[ 1 5 2 ]

saprozoic a. applied to animals living on dead or decaying matter.

J AROMÍR U RBAN

*1940

Výpisky z četby a studia. Vlastní úvahy. Zaslechnuté výroky ze 70. a 80. let XX. stol. Vrátím se domů – ale až poznám svět tak jako tu cestu v Radotíně od Pajmů k Mařenkám. Václav Vejvoda z Radotína v dopise z Jižní Afriky. Od r.1970 nezvěstný Já jsem z Prádla Voříšek, a já říkám: povalit, pomilovat a nechat bejt. Josef Voříšek z Prádla u Nepomuku, 1971 Udělování výkonnostních tříd v LA Podmínky: a) splnění sport. technických podmínek b) být členem ČSTV a plnit členské povinnosti (neplatí pro III. tř. a mládež) c) být nositelem Odznaku zdatnosti OV ČSTV uděluje: III. VT, II. VTM, KV ČSTV: II. VT, I. VTM Platnost VT: 2 roky od konce roku, ve kterém byly splněny podm. Prováděcí pokyny: řádně vyplněný Evidenční list sportovce (u ml. přilož. průk. PPOV) odeslat na příslušný výbor ČSTV. Metodické pokyny KV ČSTV LA To platí zrovna tak na tebe (ale co?) – vždyť jsi už dávno nečetl pořádnou knihu, kupuješ si jen samé náhražky pro zábavu nebo vzrušení – nemáš ani proč číst něco jiného – tvůj život se pohodlně pohybuje mezi zaměstnáním, kterému moc nedáš, odpolednem u vody, večer hospodou nebo truchlivými pletkami… Neříkám, že jsem jiný, ale aspoň si to uvědomuji – a proto tu knihu chápu – v tom smyslu, že vím, co to všechno znamená. ?, 1971 V boji se nenávistí nic nenadělá a rána, kterou slyšíte, je už za vámi. František Matoušek, bývalý člen FOL, nyní dřevař na Kvildě, 19. 6. 1971

[ 1 5 4 ]

Ve starých dobách byla ve skutečnosti uměleckým dílem celé společnost, díky jednotné ideji náboženské. Umění mělo spíše funkci pouhé malty v pyramidě. Jestliže je pyramida rozmetána a každé další dílo je svou vlastní ideou, je třeba učinit uměleckým dílem jednotlivý (svůj vlastní) život. (Přibližně ve smyslu happeningu.) (souvisí s dřívější nezaznamenanou úvahou o uvědomění si své jedinečnosti a z toho plynoucího vědomí nedostatku řádu) 5. 11. 1971 Sereme na Ježek! Romildo Quagliato na adresu vrtmistra Ježka při stěhování vrtné soupravy ZIF 650 Jdu prašnou cestou plnou jakýchsi rezavých součástek a před sebou kopu kámen. Občas zvednu hlavu ke vzdáleným horám jenomže už je večer a tak nepoznám, zda jsou to hory nebo jen výsypky. Emil Juliš, Příchod do krajiny SHR Felliniho Silnice a Cabiriiny noci jsou nejlepší filmy, jaké jsme viděli. Teenager s baseballovou čapkou a kusem gumové hadice místo pomlázky v malostranské hospodě U dvou srdcí, Velikonoční pondělí 3. dubna, 1972 Neznám moře, Nevím ani, co bych ti měl o něm vyprávět, ale ve tvých očích vidím moře temně plát a modravě se chvět – řekl Malcev a zašlápl puk u hrazení. Vojtěch Král v Pivním sanatoriu v Radotíně při sledování hokejového utkání, 1972 Když ti dojdou síly, máš náhradní díly! Miroslav Mrázek v Pivním sanatoriu v Radotíně, 1972 Je to vlk: krm ho, hlaď ho, pořád se do lesa dívá. Ivan M. Gončarov, Strž

[ 1 5 5 ]

Na Čardě. Záznam jednoho mechanismu Vystoupil do lokálu, sedl si k volnému stolu, poručil pivo, pohlédl kolem sebe. Seděl zády k oknu, čelem k výklenku s nálevním pultem a prohlížel výzdobu místnosti. Chvíli mlčky přemýšlel nad obrázky se Švejkem a nápisy To chce klid, Nepijte vodu malovanými neuměle tuší a vodovými barvami: žádný prostý půvab insitního umění, nepochopitelný svět blbosti, zkamenělý jako brouk ponořený do vřídla. Chvíli pozoroval skupinu mužů u stolu v rohu a naslouchal rozmluvě. Pak už seděl sám a nechal volně plynout smysly a útržky myšlének: vzdalovaly se a ztrácely, až upadl do ospalé strnulosti. Pomyslel si, že by takhle mohl sedět delší dobu a zneklidněl- nic jej nenapadalo a sedl si bokem k oknu, aby viděl ven, inspirace však nepřicházela. Na zdi zachrčel reproduktor a do lokálu se snesly tóny šlágru. Jak Deus ex machina, řekl si a před oči vystupující scény z filmů s podobnými náhlými událostmi: ticho poledního lesa nebo předměstského večera se střihem na obraz a hluk tryskového letadla a jiné, se kterými dosud hledal úmysl autorův marně. Stejný způsob ozvláštnění, říká si. Usmívá se, druhé pivo, objednává cigarety.

(rukopis)

[ 1 5 6 ]

O NDŘEJ U RBANEC

B ÉBA

A

*1973

M ÍMA : J AK

PŘESAZOVALY KAKTUS

Jednou Béba a Míma přesazovaly kaktus. „Au,“ řekla Béba. „Au au,“ řekla Míma. „Au au au,“ řekla Béba. „Přesadíme kaktus jindy,“ řekla Míma. A šel kolem Pročpak. „Pročpak,“ řekl Pročpak. „V zimě bodliny opadají, kaktus nebude píchat,“ řekla Béba. Pročpak se smál, až se za břicho popadal. Béba a Míma odnesly kaktus do lednice.

B ÉBA

A

M ÍMA : J AK

PEKLY BÉBOVKU

Jednou Béba s Mímou zase obědvaly brokolici. „Brokolice je zelená,“ řekla Béba. „I včera byla zelená,“ řekla Míma. „Upečeme si bébovku,“ řekla Béba. „Hurá, bébovka je dobrá,“ řekla Míma. Míma byla ráda. Naposledy bébovku snědla celou. Béba měla angínu a nemohla polykat. Jedla jen rýžovou kaši a kašlala. „Ano, upečeme si bébovku,“ řekla Míma. V domečku bylo teplo. Béba a Míma vytáhly bébovku z pece. „Bábovka je zelená,“ řekla Míma. „Dala jsem do ní brokolici,“ řekla Béba. Béba s Mímou se smály, až se za břicho popadaly.

[ 1 5 7 ]

B ÉBA

A

M ÍMA : J AK

SEDĚLY NA ZAHRÁDCE

Jednou Béba a Míma seděly spolu na zahrádce a popíjely pampeliškové víno. Sluníčko pěkně svítilo. „Víno je letos silné,“ řekla Míma a zívala na nebe. Béba už spala a o ničem nevěděla. A šel kolem Pročpak a celý džbánek vína jim vypil.

B ÉBA

A

M ÍMA : J AK

KOUKALY NA MRAKY

Jednou Béba a Míma chodily po louce a koukaly na mraky. „Mrak vypadá jako ježek,“ řekla Béba. „Au, šlápla jsem na ježka,“ řekla Míma. „Vezmeme si ho a budeme se o něj starat,“ řekla Béba. Béba a Míma hubily blechy v domečku celý měsíc. Ježek se smál, až se za břicho popadal.

[ 1 5 8 ]

O

TŘECH BRATŘÍCH

Mufu bydlel ve slaměném domě na pláži a uměl počítat vlny. Pufu bydlel ve dřevěném domě pod kopcem. Neuměl počítat vlny, ale napsal pojednání o budoucnosti. Fufu bydlel v kamenném domě na kopci. Neuměl počítat vlny, nenapsal pojednání o budoucnosti, ale měl tři dýmky. A tak si žili spokojeně, až jednou Mufu povídá: „Není spravedlivé, že já a moje žena žijeme ve slaměném domě, když umím počítat vlny. Chtěl bych mít dřevěný dům jako Pufu.“ Pufu povídá: „Není spravedlivé, že já a moje žena žijeme v dřevěném domě, když jsem napsal pojednání o budoucnosti. Chtěl bych žít v kamenném domě jako budou mít lidé v budoucnosti.“ Fufu nic neříkal, jen bafal z dýmky. A tak se na něho vrhli, zabili ho, zahrabali a jeho ženu vyhnali. Mufu tedy žil v dřevěném domě pod kopcem a Pufu v kamenném domě na kopci. Ale jednou Mufu povídá: „Není spravedlivé, když umím počítat vlny, abych žil pod kopcem. Vlny jsou vidět jedině z kopce.“ S tím Pufu nesouhlasil a začali se tahat až kamenný dům pobořili. Kameny se rozkutálely ze svahu a pobořily i dřevěný dům. A tak bydlel Mufu ve slaměném domě na pláži a Pufu bydlel také ve slaměném domě na pláži a ženy jim utekly do města.

A kdo čeká poučení, toho zklamu, žádné není

[ 1 5 9 ]

J INDŘICH VALENTA

T AK

* 1956

TROCHU RUSKÝ PODZIM

Za okny teče podzim slunečný plný něhy břízy vše vědí u pavilonu od Čechova lávka je však vratká jak dívky od El Sombrera za okny teče podzim šestašedesát mříží buší zběsile do vrat svobody důstojníci carští bez skla za zády jsou klauni... spoutaní v temných pudech vodka – klidně – zraje v sudech

B OSOU

NOHOU

Tlumeně zní kůže bubnů rytmus tančící zákeřně mě lákáš tam, kde šero rozpačitě svítí rodí a ničí pohlcuje ztuhlou vůni džungle kde jsem s tebou snil dlouhé měsíce a roky s šípy napuštěnými jedem mezi dravými liánami a poháry s medem včel divokých přišly deště a vše smyly mé stopy jsou hlubší blátem a mazlavými činy bosou nohou vidím více tvé zelené oči jsou stále krásné půlměsíce oba opět jsme?

[ 1 6 0 ]

L ETNÍ

KRATOCHVÍLE

Rozteklá nádoba horka v chodbě před hospodou krvavé stíny tlumí černé brýle v dálce na náměstí kostel zamčený svízelné odpoledne bez ničeho a nikde piji ledovou zonku pošetile odporný tlustý pes v rohu slintá pěnu dlouhý jazyk má jak Chile udicí lovím stehy v srdci co bude zítra? a pak? slyším však pouhý atak rapsodie platím… ale jazz se kroutí stále ve mně

L EV

DNES VEČER SPÍ

Sedím v parku porcelánové hvězdy jsou veliké úžas co se třpytí v lámaných anekdotách házím smutně pod košile starců biřici svědomí otravují stále nedám se jak psáno v mém kancionále vždyť jsem syt a dosti jsem vypil proč ještě honit se za přeludy co voní podzimem přes všechnu tu úzkost zas volný jsem svůdné kroky mizí možná před rájem

[ 1 6 1 ]

I VAN W ERNISCH

*1942

K OLOTOČ Cinkající slunce nad čelem. Zarudlá ruka se sběračkou a pravidelné světlo pokryté břečťanem – že by jen tak? – to je příliš suché a studené objasnění dříve příjemných záhad. Patřičná snítka po boku. Také navoskovaný mlýn v oblacích. Úžasem vzplanout jak papírová dýmka. Vycíděná kadeř zazářila matně. Pošťákův řemen drze chutná. Přílišné boty ze sousedství. Zapadající hovor v bufetu. Opojná žízeň. Uctivý – kolotoč – prosím.

V

ŠERU

Pravidelné stařeniny dveře. Chvatné záclony přes rameno. Turecký zvonek. Mráz v útulné skříni. Masitý roh na čele se třásl. Vlasatý kouř se rozlévá. Uzardělá holka doutná, med jí vřeští mezi prsty. Ledabylé dítě! Vlčí mák, vlčí mák! Poněkud přemrštěný syčákův chechtot – rozložen před kostnatým klekátkem – snad k zlosti – pochopte dívčí rozpaky – pochopte dýmku vyklepanou o rameno. Jezdecká poklona! Být letmo minut – to je umění.

[ 1 6 2 ]

V YCHÁZKA Zvláštní okolnosti lákaly. Buclaté kleště podávaly cukr. Ložnice pokrývala přírodu. Horské kraje visely až někde na konci. Načechraným úvozem bystře táhly uši. Čpavé čalouny vyzývaly k oklikám. Shluklé předměty pobouřeně prýskaly. Drze se nachýlil věšák. Můj průvodce poodkrýval nějakou plachtu, jako by neměl kam jít. Z kamenných hodin padal kouř. Co je to za kouř? – Dolů s těmi hadry! Co že to voní? – Do ostra pečený chléb. – Duté děti tlukou ulicemi.

S MRT

MRT VÝM !

V zahradním domku stromy, mezi nimi zásvity šicího stroje. Muchomůrky se šíří šerem. Pivo kyne z dálky – kolébavá, klimbající zřícenina hradu. V přístěnku se hemží bedny. Břitva se červená upejpavě. Surová ženská rez! Rozkošatělá harmonika! Vyšpulují se horem dolem. Smrt mrtvým – i s jejich papírovými kornouty – a skříněmi z ořechového dřeva! Viděli jsme již zahradníka nesoucího konev?

(Psáno v Karlových Varech roku 1958)

[ 1 6 3 ]

allo-erotism, allo-eroticism n. Psychology, love of other person or object; opposite of autoerotism.

PAVEL Z DRAŽIL

*1965

SALAMANDŘÍ VESELICE Kulový blesk! Na svatého Jána otevírá se do země brána! Brána z nebe do země. Sbírá se třezalka, skvělé antidepresivum. Dnes má být nejsilnější. Maličká komůrka na pomezí Vinohrad a Žižkova slouží Kolobrnďovi a paní Mechové jako útočiště, když potřebují pobývat či pracovat v Praze. Maličká garzonečka v přízemí činžáku, kde všecko je miniaturní, aby se tam dva vešli. Sedí se na zemi, na polštářích, jeden druhého musí přešlapovat. Taky tam všecko miniaturní je, snad až na tu činži. Nyní tam jedou se psem Šamanem i s babičkou, poněvadž už nemůže být sama. To víte, táhne jí na devadesát. Chrochtají tedy starou škodovkou z tohoto políbeného kraje, z Mezilesí, do Prahy. Na vernisáž Umělcových obrazů. Od západu těžké mraky, drží se nalevo, nad Labem, a tamhle, na druhé straně, válej se nad Jizerou. Pozlacené, s podobou předpotopních příšer, obrů… Jak je váběj nedaleké Krakonoše! Tam počkají v údolích na další, aby posíleny, probouřily se výboji do všech stran! Stařenka na zadním sedadle, oči vykulené, rudé žilkoví, sejčkuje: „Ten jasan! Měli jste ho pořezat! Vidíte, co se žene! Práskne blesk a zničí prádelnu, co je pod ním!... Ech, jak já ráda pracovala! Kdybych mohla, vezmu pilu po strejčkovi a pořežu ho!... Já jsem se nebála žádné práce! Co mi uložili, to jsem udělala… Tahala jsem špony… Ej, ten kříž, ty záda! Bolej, tak bolej… “ Až později dá Kolobrnďa babičce za pravdu, a uvědomí si její věštecké schopnosti. Až později pochopí, proč bylo důležité, že odjeli. Právě tento den, na svatého Jana. Jak ta prozřetelnost! Jak andělé strážníčci!

[ 1 6 5 ]

Večer. Praha. Umělcova vernisáž. Mistr Green, kamarád! Na každém obrazu strom. Štíhlý topol, rozložitý dub, mahagonový buk, zebrovitá bříza i stromy, co rostou v jiných světech. Plno lidí, že ani ta plátna nejsou vidět. Šíleně dusno. Pot připlácává vlasy k lebce a košili na záda. Známé obličeje, celebrity, kamery. Protřelí bohémové pokukují po sklenkách a plných džbáncích, po mísách se zákusky, co rychle osychají. Nemohou se dočkat, až ty oficiální obštrukce skončí a číše se naplní. Přehlídka skvostných typů nejen z kumštýřské branže: dvojička roztomilých kluků z baletu, rudou rtěnkou pomalovaná ústa, rumem načichlý sochař Kamenný s kamennou tváří, věhlasný astrolog v dlouhém plášti plném klikyháků, zmalovaná šansoniérka, umělé řasy, drdol vytočený půl metru nad hlavou, s jezevčíkem, stařičkej velvyslanec Frankenštajnska s mladičkou milenkou, topmodelka Šeredná, vysoké podpatky, vede si na zlatém obojku malého, obtloustlého řiditele banky, mongolskej kosmonaut s jedním šikmým okem kolem celé hlavy, madam Ňůňosová, překladatelka do svahilštiny, ta přijela na koloběžce, sportovní komentátor Meruna ve značkových trenýrkách, bohatý mecenáš Goldmann se svitou opic, přidržujících mu dvoukilový doutník, regé muzikanti ze skupiny Damedym’a’dem band s dredy, nastavenými koňskou žíní, namyšlený surrealista Řezný s nosem, že nevidí si na konec, zplihlý knír, na kterém ulpěly zbytky nudlí, herečka Cacná po plastické operaci, nové má kozy, krk a uši. skladatel varhanních skladeb Jan Xantypos Vejmrdnický ve fraku, šušká se oněm, že je na malé chlapečky, dokonce prezident poslal za sebe alespoň nohsledy, byl tu nenápadný kontrolor i ještě nenápadnější Kontrolor kontrolora, připotácel se i básník Lyrous, národní hrdina. Bylo zde i mnoho studentů, mladých umělců, a hezkých, vnímavých lidí. [ 1 6 6 ]

Těžké parfémy dam. Lehké, jarní vůně studentek akademie. Do dusna přeplněné galerie zazněla flétna mistra Trylka. To není flétna, ale záchodová trubka! Vyhrávky poletují nadoblačnými výšinami. Inu, génius. Dokáže zahrát úžasně na cokoliv, co je duté. Výtvarná kritička, dr. Líba Nelibová s ohromným rudým nosem přidala svou doušku slov. Na konci proslovu ji už nikdo neposlouchal. Žízeň. Konečně! Víly z povolání již rozlévají, roznášejí červený a bílý mok, sodovky syčí při otevření. V hloučcích lidé cinkají si mezi sebou, kuřáci postávají v průchodu. Mladí elévové od novin cpou diktafony mistru Greenovi k ústům, ten je odkazuje na honosný katalog. Reprodukce obrazů. Stromy, samé stromy. Životopis. Ve fotopříloze objímá se s: Karlem čtvrtým, dalajlámou, Einsteinem, Hermem Trismegistem a Šalamounem. ( Od něj dostal darem lejno, v katalogu nafocené z několika stran. Opravdové sušené Šalamounovo lejno! I Kolobrnďovi a paní Mechové ho mistr Green v ateliéru ukazoval. Vystavené na poličce. Svítilo. Jaksi fosforeskovalo. Bylo velice zajímavé… ) A zatím tam k nám, do Mezilesí, do chalupy u lesa, kdosi přilít na návštěvu: salamandří posel, salamandří autobus. Kulovej blesk!!! To je blues! Žhavej, živej kus! Salamandří autobus! Z demižónu vysál džus. Prskající octopus! Plus, mínus. Mínus, plus. Ze střetu mraků, z jejich bouračky, snáší se dolů, zpomaleně, obloukem, ohnivý míč velikosti fotbalové meruny!

[ 1 6 7 ]

Vyděšené oči srn to sledují, vlašťovky se instinktivně rozlétnou, uvolní prostor žhavé kouli! Ta spirálou sklouzne po stromě, po onom jasanu, do prádelny, kde… v mezistřeší detonuje. Jako bomba. Bomba! Okno letí i s cihlovou zídkou! Střecha plácá křídly – nemocné letadlo! Střepy, ostré krápníky, zapíchané v trávníku! Ještěrka prchá, zatímco ocas zůstává ležet přeseknutý! Kulový blesk elegantně vyhýbá se sekačce a kanystru s benzínem, plechovce s petrolejem, plechovce s odstraňovačem starých nátěrů, běží po koštěti, a hup, elektrickým vedením přes dvorek do chalupy, tam očichá bylinky na půdě, jemně olízne staré obrazy, červotočem prolezlé sáně po pradědkovi, však nezničí je, nezapálí. Zásuvky si pšikly, vyprskly, a vysmrkaly roztavený kov z drátů i seškvařenou bužírku! Černé čmoudíky se ihned vmastily do stropu i závěsů, zanechaly smrad smrti. Řacha byla taková, že s ní budou v údolíčku po generace strašit zlobivé děti! Kulovej blesk to v chalupě prošmejdil, jako před mnoha lety gestapo, jako za komárů estébé. Salamandři na návštěvě! Ještě, že se v kuchyni zjevil Kulihrach Dubový, intuitivní přítel, a duchaplně otevřel dvířka do kamen, kudy blesk zase vylít! Kulihrach Dubový, co je třeba, hnedle ví. Díky, lesní brachu! Kulovej blesk. Coby ohnivá krysa zmizel pak ve strouze mezi poli. Vyplašil starého jezevce a ožehnul mu špičku čumáku. V údolí, v tom našem Mezilesí, to samozřejmě vyhodilo proud, a v každém stavení, v každé té samotě, se něco porouchalo! Četnikovejm pračka, Apačovejm mrazák, Vodlesovejm odešla televize a internet, rodině Goldmundových hlasivky. Jedině Láskovejm to zvýšilo žádostivost, sexuální apetit, fungovalo to prostě jako afrodiziakum… Snad, že nemají zavedenou elektriku, svítí si petrolejkami, na dvoře loučí. Kulovej blesk! [ 1 6 8 ]

Ještě nedal pokoj… Po několika kilometrech vyvrávoral ze strouhy, zesláblý, a padl. Zde z něho vyskákali poslední salamandři. Mladí milenci, on a ona, do sebe zahleděni žhnoucíma očima, o světě kolem nic nevědoucí. Dosyčel. A v Praze, v přízemním bytečku, začala babička mluvit neznámým jazykem, podivnou řečí, která svým chrochtáním vzdáleně připomínala holandštinu. Když přišli Kolobrnďa s paní Mechovou z vernisáže mistra Greena, doprovázel je starý přítel, etymolog a znalec jazyků Tom Babylon. Jakmile uslyšel z předsíňky stařenku, babiččina slova, znatelně zesinal. !!! Otočil se, vydechl cosi na pozdrav, a zmizel. To bylo naposledy, co jsme ho viděli. ( Jenom později došel poštou krátký pozdrav z Ohňové země. Pohled byl černý, a zda tam vystupovala silueta tuleně, o tom jsme se s ženuškou neshodli. ) A odněkud z vršku! Odněkud z nebe! Do žižkovské věže! Do vysílače, po němž lezou obří mimina! Trhavým, těkavým, nepředvídatelným pohybem či cukem! cosi, záblesk, ohňová ohňoloď, schody do nebe, ohňová ohňoloď, těhotná kulovými blesky, těhotná sama sebou: exploze rodící! Prskolet detonující! … Výbuch?!? Ví Bůh! … A co ví Bohyně? Že houpá svět na klíně a ožívá v rostlině. [ 1 6 9 ]

Ničí antény i vojensky utajované zařízení na oblbující vlnění! Šklebí se nad vinohradskými dvorky, chřtán přes celý obzor, jeho oči: spirály vulkánů, jeho jazyky: něco jako roztavená láva, avšak nehmotná, cosi jako plazma, neničící, jen… zvláštně proměňující! Vlasy, chlupy vstávající! Jde snad o ten paprsek, prst ukazující na zemičku z mléčné dráhy, osvěcující? Podívali se na sebe Kolobrnďa s paní Mechovou. Rázem kolabují všecky sítě, internety a mobily! Elektřina! Elektromagnetické vlnění. Paměť! I někteří lidé! Psi vyjí! Prázdno! Odněkud ze vršku dostanem před dršku. A ohnivé či plazmové jazyky zatékají až dolů, vylizují žižkovský kotlík, udiví ospalého Cimrmana a odmrští ho od baru, třaskají v zářezu smogových kalhotek, dole, v Husitské, v hospodě U ustřelené hlavy, pod bronzovým vojevůdcem, jehož kůň má koule velikosti dýní, konečně osvítí toho milého chlapíka, šéfa nakladatelství Velká stopa, zbaví ho netrpělivosti. „Ufo!“ stačil vykřiknout předseda Přátel žehu Popelný před sežehnutím. „Duch svatý!“ šeptl Fr. Svěcený, legendární výrobce svíček, než vyplaval na žhavých vlnách parafínu ze své fabričky vstříc otevřenému vesmíru. Katapultován! „Lenin!“ ozývá se z hrobů. „Šiva,“ bafá z čilumu vyklidněný Riff Skank, kytarista od Márlyho. „Znamení, očekávané znamení,“ nevzrušeně konstatuje starý alchymista, strážce tradice. Cosi si poznamenává do zápisníku. Mezi sloupy. Dobře ví. „Jehova!“ mrtvě blábolí spící ústa na strážní věži, v domnění, že jsou probuzená. Hranatý úsměv. Bledá tvář a husí kůže.

[ 1 7 0 ]

„Piča!“ křičí v ejakulaci tlustý onanista, kulky podvázané motouzem, ostatní pomazané pastou na zuby. Sen? Odkud? Potěšpámbu! Sen? A jaký? Doplňující? Vizionářský? Či jaký? Sen či zen? Sen zen. Nad ránem se nemotorně nahodily některé sítě. I ten super rychlý internet supí pomalu, v telefonech píská, a vůbec, je to jako po šoku. V televizi redaktor Pobledlý ujišťoval o tom, že se nic nestalo, a četl prohlášení vlády. O krizi. Když se dopoledne vrací stará škodovka s Kolobrnďou, paní Mechovou a babičkou konečně z hlavního města, jsou ulice ucpané. Jedou pomalu. Snad se nepřehřeje motor, snad se nezavaří! Jedou pomalu. Nezbývá, než pozorovat: Z oken činžáků výkřiky děsu a úpění, po silnicích kvílí sanitky, bitky na nože v každém průchodu, občasná střelba. Helikoptéra! Záchranná helikoptéra! Kosí vrtulí hlavy jak mačeta! Prázdné volání přepadených důchodců, o důchod obraných adolescentními smažkami! Napomádovaní hejskové, synové uhlobaronů, projíždějí epileptické město ve formulích jedna, předjíždějí líně se sunoucí auta po tramvajových kolejích. Jiní jdou balit kočky, co lascivně vrněj na vysokých stoličkách barů. Vidíte je? Zlatokopky? Jarunu s Marunou? Došly až sem, na pražské Vinohrady! Černé maj brejle! Včerejší výboj jim spustil zánět spojivek. Došly až sem… Umělé nehty, delší než prsty, řasy jako vějíře. Rozčesávají vzduch. Kde nechaly děti, přece již jich povily celou stodolu? To víte, pečují o ně chůvy. Nyní si je mohou dovolit… V elegantních kabelkách z hada jakési průkazy, podepsané Morgulou Piživnatou…

[ 1 7 1 ]

Průkazy, otevírající poklopce i konta vlivných chlapíků okolo řezníka Orangutanova, vůdce. Kontrolora kontrolorů. Zase vzhled vyžral všechen obsah! Blonďaté krásky ve dveřích bordelů. Ohavné voňavky takzvaně úspěšných strejců vanou z aut posledních modelů. No jen si čmuchni! Debil v nebi nebyl! To raději koblížky od ocasů kobyl! Raději koblížky od ocasů kobyl. Pryč! Pryč z města! Vykroutili jsme se uzlem dálnic. Uf! Už jsme na staré mochovské silnici, na starý mochně. Projíždíme vesnicí, jež zove se Starý Věštec. „Mami, “ sleduje ženuška od volantu babičku ve zpětném zrcátku. „Řekni, kolik umíš jazyků? Myslela jsem, že jenom českej a německej!“ „No jo, německy jsem uměla, tam v mládí v horách, v Sudetech. Tam žili Češi i Němci pohromadě a v míru, a na tancovačkách tančili spolu… I na citeru jsem se učila u Němkyně. Taková slušná, hodná paní! Přála bych vám takový krásný mládí! To až ta svině… ten Henlajn to rozeštval! To vám, děti, byla stvůra! “ „A babičko, víte, včera, jak jsme se vrátili z tý vernisáže…,“ otáčí se Kolobrnďa z předního sedadla. „…vzpomínáš si, jakou řečí jsi to mluvila? A cos to vlastně říkala?“ doplňuje ženuška. „Kde že?“ nechápe stařenka. „Tam u nás, v mládí? Když přišel Henlajn, ta svině?!“ [ 1 7 2 ]

„Ne, mami! Včera! V Praze!“ „V Praze?... V Praze už jsem dlouho nebyla… Od války… Do Prahy jsme utekli z pohraničí… Můj tatínek byl Čech. Sokol. Masarykovec. A neměl rád komunisty. Vždycky na jejich adresu říkal ksindl mizernej! O tom kulovém blesku telefonoval Víťa, takže jsme byli už připraveni na paseku a čurbes! O tom blesku volal Víťa, a když jsme na oplátku my jemu chtěli vylíčit pražské zjevení, telefon počal pištět. Štěstí v neštěstí, bručel si Kolobrnďa později při zedničení, neštěstí ve štěstí. Poté, co díry byly zazděné, čurbes jakž takž uklizený, obvolali elektrikáře. A seděli, Kolobrnďa a paní Mechová, pod očmoudlým stromem, jasanem, co sloužil Kulovému za skluzavku. ( Zanechal stopy v kůře, podoby dvojité šroubovice… ) Kolobrnďa ještě od malty, ženuška uvařila čajík, babička lamentovala ve své cimře. Výstup v rádiu „Zkus pustit, co říkaj o tom včerejšku v rádiu!“ zvědavě ženuška. Po krátkém zachrchlání a vytažení anténky starého přístroje na baterky značky Sázava vstoupili Kolobrnďa s paní Mechovou do intervijů… ironické redaktorky, a jakéhosi mužského hlasu, co zněl mile a inteligentně. „…takže vy tvrdíte, že včerejší úkaz bylo UFO? Vy, profesor na renomované fakultě? Neublíží vaše prohlášení vaší kariéře? A vysvětlete, prosím, našim posluchačům, co jsou ony červí díry, onen hyperprostor, ona hyperkomunikace a energie psí… Přiznám se, že kdybych nehovořila s kapacitou vašeho jména, jsem přesvědčená, že…, že, pane profesore, nezlobte se,… že halucinujete!“ „Paní redaktorko, nic netvrdím, pouze se domnívám, že někteří jednotlivci mohou vnímat změnu, onen výtah z naučených limitů času a prostoru do rozšířeného vědomí, před napojením na síť, na informační pavučinu, na jakýsi odvěký internet, na celistvost,

[ 1 7 3 ]

například v kulisách ufounského únosu. Jiní třeba subjektivně prožijí ohňové kataklysma, další pohltí uhrančivé oči zvláštních bytostí, někdo projde do rozšířené reality třeba puklinou ve stromě, jak se nám dochovalo v různých pohádkách…“ Puklinou ve stromě projdeš! Pamatuj, že klíč je stromem. Vzpomněl Kolobrnďa na Červnova slova. „…každý jednotlivec je jinak disponován,“ pokračuje profesor Orel v rádiu, „jeho osobní historie limituje jeho vnímání… Než ty limity, ehm, než ty limity samozřejmě překročí. S některými kolegy se domníváme, že změna slunečního svitu ovlivňuje frekvence na zemi, ty se zvyšují, čistí, zjemňují… Víte, paní redaktorko, povídat si či přemýšlet o kosmické síti má prostě jinou kvalitu, nežli ji zkušeností, ehm, jaksi empiricky, zažít. Víte, paní redaktorko, šamani…“¨ „Šamani!“ opovržlivě vyprskla redaktorka Kuranská, očividně alergická na to slovo. „Šamani a jurodiví!“ vykřikla, čímž profesora nejapně přerušila. „Nepozvali jsme si k mikrofonu křováka či Rasputina, nepozvali jsme si k nám, do studia, nějakého vyhulence z Himalájí, nýbrž špičkového vědce… aspoň mi to tvrdily v režii,“ lapala po dechu, knikala, naprosto vyvedená z míry. „Šamani! Víte vy co ? My jsme solidní stanice, placená z kapes poplatníků!“ kvičela, již se neovládala. „My jsme veřejnoprávní rozhlas! Naším poradcem je hlavní inkvizitor dr. Sisyfos Krákor, hrdinný bojovník proti pavědám, a vy tady se šamany, šarlatány, magií… vy, profesor na naší historické universitě! Jako by nebyla žádná vědecko technická revoluce! Jako by nebyl pokrok a rostoucí životní úroveň! Kazíte mládež jako ten,… jak se jmenoval, Sokrates…“ Nyní jí šla pěna od úst, klepala se. Ach jo. Emocionální výstup přelíbnul zkušený hudební redaktor náhlým valčíkem. Nána, zase chlastá, napadlo ho. To ten přechod, nebo se hádá s dětmi, kdoví… Hádá se s kdekým, jako mnohá ženská, co neumí stárnout. Ta se kazí, která nezraje. Šéfa už dlouho štve, hm, asi ji vyhodí. Výstup v redakci renomovaného rádia naštěstí zůstal skrytý uším posluchačů, a web kamery ještě nefungovaly.

[ 1 7 4 ]

Nebudeme toho prozrazovat příliš, snad jenom, že nakonec vytáhla na nejvyšší míru vytočená redaktorka Kurovská z kabelky miniaturní nůžky, a snažila se je vbořit do naštěstí ucuknuvšího profesora Orla. Pak si lokla ze stříbrné butylky čehosi, jakéhosi šnapsu, a rozstříkala slzný plyn. Zamořila celé patro domu na Vinohradské. Slzící rozhlasáci vybíhali z jednotlivých studií s výkřiky bin ládin! a algajdá!, vykláněli ze z oken, někdo dokonce vyskočil na tramvaj, jedenáctku. Paní redaktorku odvezli do Bohnic rychle přivolanou sanitkou, ve svěrací kazajce. Na známý pavilon pro hydranty. Tam ji hnedle vzali na detox, poté našlehli antidepresívy a neuroleptiky. Po ránu musela žvýkat antabus. ( Později na chlastu udělá kariéru, coby předsedkyně Svazu abstinentů. Napíše dokonce známou knihu o nebezpečí alkoholu. Samozřejmě, s autobiografickými prvky. ) „Starej model. Ta baba,“ upřesnil Kolobrnďa a vypnul rádio. „Ale vidíš,“ zamyslela se ženuška. „Něco je ve vzduchu, a uvědomuje si to víc a víc lidí. Někteří to těžce…“ „Skrze sebe.“ „Skrze bolest.“

(ukázka z knihy Salamandří veselice)

[ 1 7 5 ]

D AVID J AN Ž ÁK

*1971

ŠUMNYJ TORG Jsou slova, která se vám zadrápnou za nehty a ne a ne se pustit. Svědí vás jak vyrážka za levým uchem, jak bradavice mezi prsty u nohou. Jsou slova, která se pokožkou vsákla do vašich tkání, žilního řečiště, tepen; rozrušují mysl a tíhnou k nespavosti. Musíte se jimi zabývat, ať chcete nebo ne. Ta slova jsou jak uřknutí, jak zaklínadlo. Pro mou neklidnou mysl je takovou bradavicí, vyrážkou a špínou za nehty slovní spojení: Šumnyj torg. Když jsem zaslechl poprvé z úst dědy Eduarda: „Šumnyj torg!“, netušil jsem, o co jde. Marně jsem si představoval významy skryté v nánosu fonémů, v závějích usazenin písmen, která sama o sobě jsou jen chaotickou snůškou nesmyslů. Já, typický Jihočech plácající se jak kapr v bahnité kaluži a děda, Karviňák, horník, krtek – většinu života zalezlý v noře šachty. Přeci jen jsme měli společnou onu zahnízděnost v temné sluji; já rašelinovité a kalné, on černé a uhelnaté. Mluvili jsme každý rozdílnými jazyky. Do jeho mluvy prosákla slova z polštiny, do mé germanismy a prácheňské kotrmelce typické pro Sudety. Působil dojmem stále udiveného staříka, který když mluví, zpívá. Přál jsem mu k narozeninám a odcházel od něho s pocitem, že blahopřál on mě, obrátil gratulaci naruby. „David, věla uspěchu, zdravi, štěsti, lasky, dlouha leta, bud stale takovy fešny synek a mily, a nezapomni na šumnyj torg. Tam fajne, bardzo fajne...“ Šumnyj torg. „Co je to Šumnyj torg?“ ptal jsem se. „Něco jako rušný trh.“ odpověděla Helena, dědova dcera. Na Vánoce dědu Edurda přivážel mezi rybníky Vodňanska Otík, Helenin manžel. Děda Eduard se díval během příprav jídla a zdobení stromku na televizi, sledoval rád pohádky a soutěžní pořady, vždy hlučně vykřikoval: „To žech veďuel, bidak to byl, ta fešanda, chudobna jedna!“ nebo „To žech zgodnou, jo bych vygrol, no na sto procent!“ Když přišli hosté, přestala pro něho televize existovat. Nic nevadilo, že většina z nich mu nerozuměla. Jednalo se o cizince, často Francouze, Číňanku, Jihoafričana, Ukrajince, a taky o mladého doktoranda Hadiho – Iránce. Hadi byl hubený jak Franz Kafka, vlasy černé [ 1 7 6 ]

jak kavka a pleť snědá. Děda si Hadiho oblíbil na první pohled a převyprávěl mu celou genezi rodiny od dob, co se prapředci rozhodli opustit Indii a prokočovat půl světa. „Ty vyglundož jak Tuomek, on taky takovy hnědy, urostly, ty jak on. A už som mluvil o tom vichru tehdy?“ A Hadi poslušně seděl celé hodiny, sledoval staříka, který si přisedl těsně k němu a stále jej plácal do kolena. Vánoce co Vánoce se opakoval tento dědův rituál. Ony poslední svátky však již Hadi česky rozuměl a pochopil, že ve vztahu starého pána nastala jistá změna. Tentokrát již Hadi nebyl jen podobný Tuomkovi, on se jím stal. Proměnil se v něho. Tento muslimský mladík splynul ve vědomí zpívajícího havíře se starším, dávno již mrtvým bratrem. U štědrovečerního stolu sedával děda Eduard vždy včele. Vánoce jsme trávili pospolu celá rodina i s hosty. Mladá čínská studentka, která stále poskakovala kolem stolu a fotografovala – tvrdila, že Tibet neexistuje a nikdy neexistoval, že je to jen čínská provincie, Jihoafričan Jack – od něhož jsem se dozvěděl, že Čechám říkají od pradávna jeho krajané Země upírů. Chtěl vědět proč. Monik a její muž Žaky, krásný člověk připomínající svým vzhledem Alberta Einsteina naklonovaného s hipíkem šedesátých let, Francouz a vědec, genetik zabývající se rybami, stejně jako Otík. Žaky i Otík byli světovými kapacitami v oboru, častí účastníci světových konferencí v různorodých koutech planety. Štíhlý musulman Hadi se na jedné takové konferenci do českého vědce zakoukal a místo, aby odejel studovat na pařížskou Sorbonu, přijel do Vodňan. Otík se Žakym se v Iránu dostali i na poštovní známky! Ke štědrovečerní večeři se všichni slavnostně ustrojili. Každý si oblékl nejlepší šaty, muži slušivé obleky, ženy barevné halenky. Navoněly se. Byli jsme vymydlení a krásní. Helena koupila dědovi novou zářivě žlutou košili a modro šedivý oblek. Babička si namalovala obočí, načesala bílé kudrlinky vlasů. Jediný Jihoafričan usedl v riflích. Večeře začínala přípitkem, pomodlili jsme se Otče náš; první Vánoce se modlil jakousi islámskou modlitbu i Hadi, další léta již odmítl podílet se Slovem na ryze křesťanském svátku. Dárky však pod stromek poctivě uložil! První chod – rybí polévka. Eduard si šmakoval, každé sousto komentoval, občas zabroukal svou oblíbenou havířskou. Když se rozlévalo víno ke smaženému kapru s bramborovým salátem, musel jsem dávat pozor, aby se dědovi nenalilo moc. Kolik dostal, tolik vypil a pokud bylo moku víc, počal hudrovat a povykovat, jakoby měl ve svém nahr[ 1 7 7 ]

beném tělíčku všechny čertíky světa. Hlavní jídlo jedl vždy rukama, nikdy se nenaučil jíst příborem. Kosti, ať už ty rybí nebo v jiné dny drůbeží, vepřové, hovězí, skopové, odhazoval všude kolem sebe, občas mi některá přistála na talíři. „Šmačnego!, šmačnego!“ pochvaloval si děda. Od svých šestnácti let pracoval na šachtě. Byl nejmladším z devíti děcek. Zemřel otec živitel a někdo se o matku postarat musel. Zapřísáhl se tehdy, že všechny jeho děti musejí vystudovat. A vystudovali. Když jsme pro něho před svátky jeli do Karviné, vykládal, co který den dělá. Měl pravidelné rituály. Úklid, praní, skládání prádla, osobní hygiena, sledování televizních soutěží, poslech rozhlasových pořadů, zpěv, jídlo, co mu nosívala pečovatelka, procházky. Po téměř hodinovém monologu se otočil a zeptal se, kde je David. Celý ten čas mě považoval za Otíka, který mezitím usnul v křesle u okna a spokojeně pochrupoval. Děda zůstal klidný. „Tak tu sum oba Otici.“ Když jsme dorazili do Vodňan, přišoural se ke mně s prosbou, zda bych s ním nezašel na Šumnyj torg. „Co má děda pořád s tím rušným trhem?“ „To ví možná jen on sám, ale v každém případě je to něco moc fajnového. Tam seženeš úplně všechno a je tam spousta lidí.“ řekla Helena. Během štědrovečerního večera přinesl Otík láhev irské whisky a litrovku vínovice, jeho vlastní produkt. Tvrdil, že má na zahradě vinohrad. Vysadil několik keřů s vínem kolem stěny garáží, které tvořily plot zahrady. Bylo již po večeři, každý již rozbalil dárky. Helena nabídla sklenky. Většina přítomných sáhla po whisce, jen Otík si nalil ze své vínovice. Co by byl za hospodáře, kdyby upřednostnil cizí výrobek! Já odmítl obojí. Bojoval jsem tehdy s alkoholem a nechtěl pokoušet démona. Viděl jsem Hadiho, jak je rozpačitý. Jako muslim měl alkohol zakázaný. Přitočil se ke mně. „Davide, ty nepiješ alkohol?“ „Nemám na něj chuť, a tvrdý alkohol mi navíc nechutná.“ „Copak je možné odmítnout otce?“ „Samozřejmě.“ „Takže se tady nemusí pít?“ „Ne, nemusí.“ „Otec se nerozzlobí?“ „Ne, nerozzlobí.“ [ 1 7 8 ]

Chvíli bylo ticho, Hadi o něčem uvažoval, jeho tvář prozrazovala silné soustředění. „A tobě alkohol chutná?“ zeptal jsem se. „Je odporný.“ odpověděl Hadi a otřásl se. Poplácal jsem zmateného muslima po rameni, ale to se již k němu blížil děda s jasným úmyslem poklábosit bratrsky o zašlých časech. „Ty jak Tuomek, hnědy, urostly, ty fešny. Zavzpominame, co tehdy ten vichr, jak zgodil tašky i krovy, cauvy dach nad glouvom.“ Od Vánoc se leccos změnilo. Děda už nezvládal vykonávat všechny body svého pracovního řádu a čím dál častěji potřeboval cizí asistenci. Helena s Otíkem rozhodli, že bude nejlepší, když jej už natrvalo přestěhují do nového vodňanského Domu s pečovatelskou službou. Budou mít tak dědu na očích. Zpočátku souhlasil, ale v den, kdy jej vezli z Karviné, neustále zpíval tklivé písničky a drmolil, cože je to napadlo, přesazovat starý strom do nového kořenáče. Helena volala, že děda odmítá jíst, že nevědí, jestli udělali dobře. V pondělí večer si však Eduard poručil vepřo-knedlo-zelo a spořádal celé čtyři knedlíky a ještě si přidal. Zajímal se, jestli si bude moci v Domě pouštět rádio a televizi, přivezl si svých našetřených dvacet tisíc korun, jen aby si mohl koupit úplně novou bednu na sledování soutěžních pořadů. Plánoval. Vše vypadalo slibně. V úterý děda umřel. V pátek byl pohřeb. Dorazili jsme do Vodňan již brzy ráno, pohřební akt měl začít v jedenáct a my čekali, až přijede zbytek rodiny. Babička chodila opíraje se o hůlku jak duše bez těla. „V noci spadl, když šel na záchod. Stěžoval si, že ho bolí noha. Netušili jsme, že ji má zlomenou. Každou půlhodinu nás probouzel. Nohu měl natočenou nepřirozeně do strany. Pak už mu Otík pomáhal, aby se vyčůral do kyblíku. Dala jsem mu prášek na bolest. Ráno jsme hned koupili bažanta. Pro jistotu i plínky. Hodinu nato jsme ho ale už vezli do Strakonic. V nemocnici zjistili, že má zlomený krček. Dali mu kapačky. Měli ho druhý den operovat. Byl jak věchýtek. V šest volali, že zemřel na zástavu srdce. K operaci už nedošlo. Všechno jsme nechali v nemocnici sestrám. Jim se to bude hodit“ Helena si vyčítala, že dědu odvezli do Vodňan. Kdyby prý zůstal doma v Karviné, mohl ještě žít. Snažil jsem se jí to vyvrátit. „Zdravotní sestře tvrdil, že je jeho sestra, že má už jen jednu sestru, jinak nikoho. Mluvil slabě. Pak si ale vzpomněl na Otíka i na mě, volal nás. Nakonec už vyslovoval jen: Šumnyj torg, Šumnyj torg... a úplně posledním slovem byla Máma. Představ si, Máma. Volal svou mámu.“ [ 1 7 9 ]

Matka. Šumnyj torg! „Volání matky bych pochopil, proč ale rušný trh?“ zeptal jsem se. „Šumnyj torg je něco bardzo fajne, hodně fajnového, kam každý rád zajde.“ řekla zamyšlená Helena. Torg! Úder do obřího bubnu. Poslední tón v symfonii, neodvolatelný, nekompromisně odděluje skladbu od propasti ticha. Torg je jak smrt. Smrt, upozorňuje Pavel Eisner, zní jako švihnutí kosy. Šumnyj torg. Šumnyj – šumění větru v podzimním listí, ševelení křídel odlétajících ptáků, v dálce narážející příliv o skály, napětí transformátoru, včelí úl, hlas říčního proudu, přeexponované nebe, hukot v hlavě; něco rušivého. Asi jako život. Ke hřbitovu jsme šli pěšky přes celé město, kolem přetékajících rybníků. Poprvé jsem nesl rakev. Poprvé ji společně s ostatními spouštěl dolů do jámy. Napadlo mě, že je to dědova poslední šichta. Když rakev dosedla na dno, vysvitlo slunce. Do té doby pošmourné podzimní dopoledne proteplilo několik sytě žlutých paprsků. Zářily jak dědova štědrovečerní košile. Poprvé jsem házel na rakev snítku jalovce a hrst zeminy. Stál jsem tam a konečně jsem pochopil. Stál jsem uprostřed mramorových náhrobků a železných křížů. Stál jsem uvnitř rušného trhu. Šumnyj torg! Bardzo fajne... V žilách šelestivě protékala krev. Vnímal jsem ji s každým úderem srdce. V nohách jsem cítil příjemnou únavu. Podíval jsem se na hodinky. Bylo poledne. Doktorand Hadi – jak starší bratr Tuomek – právě dopíjel v hospodě naproti výzkumnému ústavu své první pivo. Než ulehne, stihne jich vypít ještě několik. Bude-li Alláh milostiv, proloží je i nějakým tím destilátem.

[ 1 8 0 ]

[ 1 8 1 ]

[ 1 8 2 ]

[ 1 8 3 ]

Obsah: Úvodník Pavel Zdražil Markéta Hrbková Miroslav Boček Adam Borzič Kamil Bouška Renata Bulvová Kateřina Cukerová Inka Hanušová Pavel Herot Monika Hojná Radim Husák Janka Roman Kinkor Miroslav Tomeš Korčágo Mirka Křivánková Štěpán Kučera Markéta Libolová Patrik Linhart Marcela Pátková Linhartová Michael Lorenc Molmen Pägod Petr Pazdera Payne Pjér La Šé’z Pavlína Pulcová Simona Racková Petr Řehák Joska Skalník Mikuláš Sodja Josef Soukal Martin Stohr Michal Šanda Tereza Šimůnková Pavel Špaček Petr Španger Lukáš Trejbal Jaromír Urban Ondřej Urbanec Jindřich Valenta Ivan Wernisch Pavel Zdražil David Jan Žák Václav Slon Kořán

4 6 9 16 20 32 35 38 40 46 50 56 60 62 65 68 71 80 84 88 90 95 99 104 112 118 121 124 125 126 130 134 136 141 149 152 154 157 160 162 165 176 181

Vydavatel: Sdružení Reví Mítink, e-mail: [email protected], www.revimitink.ic.cz Redakce: šéfredaktor Karel Tomek, Hájkova 6, 130 00 Praha 3 Redakční rada: Renata Bulvová, Erik Hanuš, Pavel Rajchman, Pavel Špaček, Pavel Zdražil, David Jan Žák, Kresby: Pavlina McEnchroe, Logo: Hedvika Marešová, Zlom: Cellula, Tisk: Printia Praha, Registrace: MK ČR E 8130, vychází 14. prosince 2009 Reví Mítink je vydáván s podporou Ministerstva kultury České republiky.

[ 1 8 4 ]

2009