Gangy české policie 13

32

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 8.— 14. 8. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Gangy české policie

13

Eurošpioni proti al-Káidě 3 V Proč vám nezlevní elektřinu 9

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Roztržení Zelení 5 V Do kin vtrhla Občanská výchova 22

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Za vskutku významného literáta začala širší veřejnost pokládat Eliase Canettiho, teprve když k stáru sepsal paměti. Díky statím a přednáškám byl už dřív vnímán jako charismatický myslitel, svými knihami však dlouho budil rozpaky. Příliš se vymykaly dobovým názorům, náladám i zvyklostem, jejich styl byl oceňován, ale zdály se trochu podivínské. Zejména s jeho životním dílem Masa a moc, rozsáhlou esejí o hlubinných kořenech zvůle a násilí,

8.–14. SRPEN 2005 V RESPEKT 32

Premiér v akčním filmu Je to k nevíře, ale mladí Češi už jsou opravdu jiní

Svérázný průvodce stoletím si kritika nevěděla rady: odborným tónem i erudicí se autor vzdálil beletrii, ale principu vědy zas odporovala básnicky intuitivní metoda zkoumání. Zřejmě i proto dostal Canetti v roce 1981 Nobelovu cenu za knihu, kterou napsal o padesát let dřív ve svých šestadvaceti. Román Zaslepení vyšel německy roku 1935 prakticky bez ohlasu (tím víc nás může těšít, že už po roce následoval český překlad). Elias Canetti se narodil před sto lety (25. 7. 1905) v rodině sefardských Židů, tzv. Španiolů, v bulharském říčním přístavu Ruse. Dědeček, zámožný obchodník, byl ortodoxní věřící s patriarchálními sklony, rodiče však vystudovali v liberální Vídni a z archaických poměrů se snažili uniknout. Elias vyrůstal v Anglii a ve Švýcarsku, maturoval ve Frankfurtu a vystudoval rovněž ve Vídni, kde jej zásadně ovlivnily přednášky slavného kulturního arbitra Karla Krause i přátelství se spisovateli Hermannem Brochem a Robertem Musilem. Od počátku znepokojeně sledoval zrod a růst nacismu. Když Hitler vstoupil do Vídně, podařilo se mu na poslední chvíli uniknout. Zakotvil pak v Londýně, kde na dlouhá léta nalezl druhý domov. V románu, jímž započal svou literární dráhu, tvrdě zúčtoval s ochablostí pozdní měšťanské kultury, nicméně v celém dalším díle kulturní vytříbenost urputně hájil a prosazoval. Jako málokdo uměl popsat nejjemnější nuance nacistické mentality s její nenávistí k humanistickým hodnotám a zálibou v primitivním násilí. Nespojoval ji ovšem jen s hitlerovským Německem, ale viděl v ní nadnárodní i nadčasový fenomén, skrytý rys lidské společnosti, který za příhodných okolností zdánlivě nečekaně vystupuje na povrch. Vlivný kritik Marcel Reich-Ranicki vzpomíná, že Canetti byl ještě ve svých šedesáti pokládán i mezi literárními outsidery za outsidera, což podivně kontrastovalo s jeho sebejistotou. Později, když už se dočkal uznání, mu prý připadla role jakéhosi světského věštce, dodává trochu posměšně. Jenže Canetti si výjimečnou pozici zajistil právě svou sebejistou nezařaditelností, postavením mimo strategické hry. Ke svéráznému, nicméně pronikavému vhledu do podstat civilizační krize dospěl nezávisle na ideologiích i mediálních kampaních. Svou osobní cestu nakonec popsal v třídílné autobiografii, kterou lze číst i jako průvodce duchovními dějinami mimořádně extremistického století. Viktor Šlajchrt

Canetti: sebejistý outsider. FOTO ARCHIV E. CANETTIHO

Jen ji nechte, ať se plete.

FOTO KAROL KUČERA

J

estli má být vrchní správce země obrazem jejích obyvatel, pak si Češi a Moravané mohou v posledním roce opravdu gratulovat. Stanislav Gross rád poslouchal hity svého jmenovce Hložka a v květovaných kraťasech byl schopen přijít i do parlamentu. Jeho nástupce v televizní talkshow vykládá, jak si poté, co jeho žena v devět ulehne, pouští po večerech akční filmy. Při pohledu z profilu není jasné, jestli spořádá víc piv nebo knedlíků, obojího ale zřejmě hodně. V rozhovorech vykládá, že hlavní vzrušení do života mu přináší posezení na schůzích. Pokud jde o oblékání, trhá rekordy v nevkusu. Nenechme se ale unést náladou magazínů. Nedávno uplynulých sto dní vlády Jiřího Paroubka mohlo být po právu důvodem k malé oslavě: do čela žebříčku popularity se totiž vyšvihl premiér, který se nebojí řešit nepopulární agendu (omluva sudetským Němcům), má odvahu kritizovat populistického prezidenta, vyniká schopností komunikovat s názorovými oponenty bez potřeby urážet a zmíněnou komičnost vyvažuje pověstí pracanta s dobrými úmysly. Jenže stačil jeden nepovedený víkend a mnohé je jinak. Místo uznání čelí vláda velkým pouličním protestům a počínající další mobilizaci konzervativní opozice. Stačila jedna chybná analýza, jedno chybné rozhodnutí. Taková už je ale politika a není čeho litovat. Ze vzrušených událostí posledního týdne můžeme těžit všichni.

Výzvy letí éterem Díky poslednímu červencového víkendu ukázal Jiří Paroubek tvář, kterou zatím jeho potenciální voliči neznali. Z milé komičnosti se stala nebezpečná hloupost – to když varoval před posluchači technohudby jako někým, kdo se nemyje, šiří žloutenku, AIDS a má sklony k terorismu. Najednou máme před sebou politika, který nejen jako by nevěděl nic o životě nemalé části mladých lidí, ale hlavně proti nim neváhá štvát zbytek veřejnosti. Najednou před námi stojí otázka, kdo mu radí a zda má kolem sebe i někoho jiného než přikyvující podřízené. Někoho, kdo by si zaťukal na čelo a doporučil i tváří v tvář tak vypjaté akci, jako byl CzechTek, zachovat chladnou hlavu. Někoho, kdo mu bude schopen poradit a držet ho na uzdě v ještě vypjatějších situacích. A ty třeba vzhledem k možné radikalizaci mladých lidí přijdou dřív, než si ve Strakově akademii myslí. V českých médiích se objevily i debaty o tom, jestli zmlácení příznivců techna na západočeské louce je nebo není srovnatelné s listopadem 1989. Historické události snad evokuje amatérismus policie a její neodpustitelné projevy nenávisti k lidem stojícím proti ní. O emocionální paralely s minulostí ale teď nejde. Důležité je, jak se z událostí kolem CzechTeku poučit do budoucna. Policii i vládní politiky musela jednoznačnost reakce zaskočit. Taková už je ale doba, a je dobré s tím napříště počítat. Dnes je normální nosit u sebe digitální fotoaparáty nebo miniaturní kamery. Veřejnost díky tomu už není odkázaná na to, jak rychle na místo přijedou novináři. Po internetu lze prakticky okamžitě

šířit tisíce snímků a svědectví do světa. Všechno, co policie udělá, se dá snadno zachytit: její amatérismus, nenávist či špatné nervy. Hned se ukáže, koho zastrašuje s pistolí v ruce. Policie ani média už nemohou počítat s tím, že budou mít monopol na informace. Ty se šíří nezávisle na nich. Fotky a svědectví po internetu, výzvy k okamžité demonstraci po mobilech. A nejen k adresátům v Česku, ale i do světa. Nejde ale jen o techniku, která pomáhá šířit informace a mobilizovat nespokojence na demonstrace. Pozoruhodnou zprávou z událostí spojených s CzechTekem je i chuť mladých lidí protestovat. To je něco, co by stálo za analýzu. Zatímco jejich prarodiče tady bytněli nesvobodou a rodiče se na ni bez větších problémů dokázali adaptovat, dnešní lidé kolem dvaceti žijí už ve zcela jiném světě, kde není zvykem slýchat známé normalizační – „mysli si, co chceš, ale do ničeho se nepleť a hlavně mlč“. Ostatně stará pravda říká, že nic nejde bez boje a že demokracii se člověk naučí zvládat jedině tím, že v ní žije. A žít v ní znamená i protestovat před úřadem politika, který se mi nelíbí. Pokud tedy probíhající demonstrace mají znamenat, že si mladí lidé na rozdíl od jejich předků nenechají policejní zastrašování líbit, stojí celý ten humbuk rozhodně za to i bez ohledu na to, jak spor o CzechTek nakonec dopadne.

Nechat žít I výsledek sporu o samotný CzechTek je samozřejmě důležitý. Zásah policie nebyl v pořádku především proto, že stát musí zvládat jinou strategii postupu proti lidem, kteří se nechovají podle jeho představ, než je jejich bezuzdné mlácení. Ať už jde o schopnost dohody a tolerance nebo důsledného pokutování či pohnání k soudu, pokud to nejde jinak. Jde o věcný problém, o němž by se mělo věcně debatovat. Málokdo zřejmě čekal, jak silný odpor policejní zásah vyvolá i na politické scéně. Reakce prezidenta, opozice a pak i Senátu dávají naději, že neprojdou emotivní plány na plošné omezení shromažďovacího práva. Od jakkoliv vstřícné debaty si ale nelze slibovat zázraky. Život nelze do detailu svázat zákony, a i kdyby je stát prosadil v represivní podobě, motivaci k jejich obcházení nikdy nevymýtí. Pak má dvě možnosti: buď všechno kriminalizovat a zahánět mladé lidi do izolace, nebo rozumně přivřít oči nad něčím, co není společensky nebezpečné a lze to mít pod kontrolou i jinak než pomocí zákonů a policejních obušků. CzechTek měl a má v očích zdejších úřadů a policie jednu velkou výhodu: koná se jen jednou ročně a organizují jej lidé, kteří mají zájem se dohodnout s majiteli pozemků, kde se akce koná. Proč tedy takovou akci nenechat žít, byť bezezbytku nepasuje do striktního půdorysu zákona. O to se teď hraje i na demonstracích sympatizantů techna. Ti teď mohou, s nadsázkou řečeno, všechno prohrát, nebo všechno vyhrát. Pokud si proti sobě nepopudí značnou část sympatizující politické scény, podaří se jim – z obecného pohledu zdejší demokracie – zabránit nejhoršímu: zásahu do zákona shromažďovacího. Obecní rady by neměly mít možnost rozhodovat, co se v jejich katastru bude a nebude

konat. Na příkladu CzechTeku jsme viděli, jak policie dokázala přesvědčit majitele pozemků, aby jí dodali dodatečný důvod k zákroku. Stejně by dokázal stát tlačit na obce, aby mu byly po vůli. Další možností, po níž budou politici jistě sahat, je zákaz všech nepovolených technoakcí ve volném prostoru po vzoru Británie či Francie. Předseda ODS Topolánek o víkendu v rozhovoru pro MF Dnes prohlásil, že on osobně je proti plošným zákazům a raději by razil cestu dohody úřadů s pořadateli každé akce. To zní jako silné zastání. Ostatně taktika tiché dohody je to, co dnes praktikují úřady a policie celé řady zemí včetně třeba Švýcarska, kde se přímo v čase konání CzechTeku odehrála několikadenní nepovolená technopárty přímo v centru Curychu. Mnohé tedy nasvědčuje tomu, že se Česko nemusí stát rigidní zemí, kde policie rozežene každý spontánní projev, který se nevejde do úzkého koridoru zákonných norem.

Další Útok z vesmíru, prosím Vraťme se zpět na politickou scénu. Přesněji řečeno k tomu, jak události spojené s CzechTekem zahýbají s ní. Jako první reagovali na policejní svévoli Zelení, pak se přidala ODS i menší vládní strany. V případě občanských demokratů jistě sehrálo svoji roli to, že každé vymezení vůči vládě se před volbami hodí. To je ale normální chování opozice. Naděje vzbuzuje to, že už před rokem mluvila ODS o CzechTeku stejně jako dnes. Události posledního týdne tedy ukázaly, že zdejší demokracie pořád ještě potřebuje raději víc než míň hlídačů. Omezit například debatu o tak fundamentální otázce, jako je svoboda shromažďování, na prakticky dvě rozhodující politické síly (ODS a ČSSD), by byla velká chyba. Vládnutí v Česku by nemělo být jednoduché, ale naopak komplikované, s maximálním ohledem na různorodost názorů lidí, jichž se týká. Proto jsou v parlamentu důležití liberálové a třeba i Zelení, kteří jsou schopni citlivě vnímat přehmaty, jež ostatním stranám unikají. Také to je jeden ze vzkazů události, která se zapíše do análů jako CzechTek 2005. Hlavní zodpovědnost v tuto chvíli nese ministr Bublan a premiér Paroubek. Nejde jen o samotné mlácení. Viděno z odstupu – jejich chyba spočívá především v tom, jak snadno popravili zdejší důvěru v policii. Polovičatým velením odkudsi z dálky a účelovým lhaním zařídili, že každý další zásah policie bude přijímaný s novou dávkou pochyb. I schopný a slušný velitel s profesní minulostí z osmdesátých let bude podstatnou částí společnosti brán jako nežádoucí. Bublan je proto zralý na odchod, o Paroubkovi rozhodnou volby. Pokud mu náhodou pro příští čtyři roky vynesou více času na jeho oblíbené akční filmy, nebude po czechtekovém selhání čeho litovat. Marek Švehla

K tématu též texty na str. 13 a 21.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 32 V 8.–14. SRPEN 2005

EDITORIAL

Eurošpioni proti al-Káidě

Vážené dámy a pánové,

Členové EU si pořád ještě nevěří a neumí spolupracovat

R

ole Evropské unie v boji s terorismem je zatížena paradoxem. Na jedné straně vlády souhlasí s tím, že spolupráce na úrovni EU je správná, protože teroristická hrozba svou povahou překračuje hranice států. Na druhé straně ale jen pomalu předávají potřebné pravomoci na úroveň Unie. Bezpečnostní politika – obzvláště ochrana občanů – zkrátka sahá až do samé podstaty národní suverenity a vlády velmi váhají s tím, aby na EU delegovaly jakékoli pravomoci, jež by mohly zasahovat do existujících zákonů a zaběhaných bezpečnostních postupů států. V tuto chvíli proto Evropská unie, na rozdíl od Spojených států, nemá svou vlastní strategii boje proti terorismu.

Malá spolupráce Po útocích na USA z 11. září 2001 vyčlenily vlády evropských zemí na boj s terorismem více peněz. Dohodly se na zavedení celoevropského zatykače, vytvořily společnou definici terorismu a navrhly pravidla vedoucí ke zvýšení počtu společných operací národních policejních sborů. Vlády také vyčlenily větší finanční prostředky pro policejní agenturu EU Europol a vybavily ji novou zásahovou jednotkou složenou z příslušníků národních policejních sborů a tajných služeb. Vlády také daly podnět ke vzniku úřadu zvaného Eurojust (jakési celoevropské obdoby státního zastupitelství), jehož cílem je pomáhat při vyšetřováních překračujících hranice. Další impulz protiteroristickému úsilí EU dodaly útoky na Madrid v březnu 2004 a na Londýn v červenci 2005. Na konci loňského března podepsaly členské vlády „dodatek o solidaritě“, který je zavazuje pomoci zemím, jež se staly cílem teroristického útoku. V říjnu se pak ministři zahraničí dohodli v rámci tzv. haagského programu na celé škále protiteroristických opatření, jež by měla vstoupit v platnost do roku 2010. Také vznikl „protiteroristický“ akční plán obsahující více než 150 různých kroků pro lepší spolupráci v bodech, jako je snaha zabránit financování terorismu. Nicméně pouhé tři dny před bombovými útoky na Madrid v roce 2004 dokončil šéf zahraniční a bezpečnostní agendy EU Javier Solana interní zprávu o boji EU proti terorismu, která odhalila tři základní nedostatky, trvající dodnes: některé členské země EU neuvádějí dohodnuté kroky, napří-

klad celoevropský zatykač, do praxe; EU také chybějí nutné prostředky (mj. dostatečné množství zpravodajských analýz) k tomu, aby mohla hrát v boji proti terorismu smysluplnou roli. A konečně spolupráce mezi zeměmi v oblasti vymáhání práva či v zahraniční a obranné politice byla hodnocena jako velmi nízká.

Silná pětka klade odpor Po madridských útocích jmenovaly evropské vlády Nizozemce Gijse de Vriese „protiteroristickým koordinátorem“ podřízeným Solanovi. De Vries však nezískal v podstatě žádné pravomoci, aby vlády přiměl k činům. Nedisponuje penězi a nemůže navrhovat zákony. Nemůže dokonce ani předsedat zasedáním ministrů vnitra a spravedlnosti a navrhovat protiteroristickou agendu. De Vries by měl nabádat k lepší spolupráci mezi Komisí (jež navrhuje směrnice snažící se ztížit financování terorismu a praní špinavých peněz) a Radou (kde zasedají jednotliví ministři vnitra a zahraničí a rozhodují o konkrétním postupu EU). Tady však de Vriesovy problémy s institucemi nekončí. Existuje obrovské množství jiných úřadů a komisí, z nichž každý sehrává jinou roli v protiteroristické politice EU, a de Vries by je měl všechny koordinovat. Nepatří mezi ně pouze Europol a Eurojust, ale například také pracovní skupiny, v nichž zasedají úředníci ministerstev vnitra nebo důstojníci zpravodajských služeb. Jenže přes všechny tyto instituce a komise dosud EU nesehrává vůbec žádnou roli v konkrétních protiteroristických operacích. Ty provádí pouze jednotlivé členské země. Po útocích na Madrid navrhlo Rakousko a Belgie vytvoření evropské verze americké výzvědné služby CIA. Přes stupňující se nebezpečí zatím není šance, že by k založení zpravodajské agentury s vlastními „eurošpiony“ a výzvědnými družicemi došlo. Proti takovému kroku se totiž postavilo pět evropských vlád s nejrozvinutější zpravodajskou službou – Británie, Francie, Německo, Itálie a Španělsko. Jejich výzvědné služby by raději než s 24 jinými zeměmi sdílely nejcitlivější informace pouze s několika málo vládami. Navzdory tomu se všech pětadvacet zemí alespoň dohodlo na tom, že by jim evropské Situační centrum (SitCen) mělo poskytovat stra-

Deset let po apokalypse

tegické analýzy možných teroristických hrozeb. SitCen sídlí v Bruselu a je odpovědné přímo Javieru Solanovi. V jeho rámci se scházejí národní experti k analýzám zpráv přicházejících z jednotlivých zemí (nikoliv tedy neprotříděných zpravodajských informací). Důstojníci na národní úrovni si sami určují, jaké informace chtějí SitCenu předat. Dříve mohli analytici SitCenu posuzovat pouze hrozby přicházející z území vně EU, nyní ale mohou tato hodnocení kombinovat s informacemi z vnitřních bezpečnostních služeb a z Europolu. Tato malá změna je důležitá, protože SitCen díky ní může povzbudit k větší spolupráci a promýšlení možných ohrožení odborníky z oblasti zahraniční politiky, obrany a vnitřní bezpečnosti a také bezpečnostní služby jednotlivých zemí.

Před deseti lety skončila v Chorvatsku válka. Jedinou ofenzivou zlomili Chorvaté odpor místních Srbů. Následovala uprchlická vlna, jaká neměla obdoby – své domovy opustily statisíce lidí. Nebyla to zdaleka jediná tragédie během válek v bývalé Jugoslávii. Srebrenica, Dubrovník, Sarajevo, Vukovar, koncentrační tábory, hromadné znásilňování, vyhladovění obklíčených měst, miliony uprchlíků a zhruba 200 000 mrtvých – to vše šokovalo v první půlce 90. let Evropu. Samozřejmě nikdo kdekoli na světě nemá povinnost zasahovat „kdesi“ v cizině a riskovat svůj klid, či dokonce život při ochraně jiných. Je hezké, když to udělá z morálních důvodů: aby neumírali nevinní lidé. Mezinárodní politika se však obvykle neřídí morálními imperativy. Takže moralizování stranou. Ale i čistě pragmaticky vzato, bylo dost důvodů snažit se válce v Jugoslávii zabránit. Evropské státy se musely vyrovnat se statisíci uprchlíků. Jugoslávie byla významným obchodním partnerem mnoha evropských zemí. Vedly přes ni důležité komunikace do Řecka, Bulharska a Turecka. Ekonomické škody z války dosahovaly pro okolní státy i pro země tehdejších Evropských společenství desítek miliard dolarů. A válka se šířila dál, do Kosova a Makedonie,

což znamenalo další uprchlíky, další ekonomické škody a nebezpečí eskalace. Přesto evropská politika zásadně zklamala. Profesionální diplomaté byli zvyklí dívat se na svět prizmatem studené války. Co bylo za železnou oponou, je příliš nezajímalo. Nechápali vnitřní dynamiku vývoje v Jugoslávii. Ignorovali varování, která se objevovala od poloviny 80. let. Když už válka vypukla, evropští politici ji často vysvětlovali zjednodušujícími floskulemi o tom, že válka v Chorvatsku a později v Bosně a Hercegovině, na Kosovu a v Makedonii se vedla kvůli tomu, že tamní lidé jsou jiní než my, že jsou temperamentnější, mají to v krvi, přežívá u nich kmenová organizace a po staletí se nenávidí. Jistě, jsou temperamentnější, ale žádná válka ještě nezačala jen kvůli temperamentu. Ani kvůli minulosti. Válka v Chorvatsku nezačala proto, že by horkokrevní mladí Chorvaté a Srbové popadli zbraně a šli se navzájem střílet, protože to tak dělali jejich dědečkové. V pozadí války stály konkrétní politické zájmy, přičemž soustředění moci v jedněch rukou umožnil rozpad dosavadních státních institucí, příliš úzce vázaných na komunistickou stranu. Přesto Evropané takřka s panickou hrůzou odmítali jakýkoli vojenský zásah. Nechtěli zrušit zbrojní embargo, což

v novém týdnu bych vás rád upozornil na zvláštní přílohu věnovanou CzechTeku 2005. Jde o trochu netradiční provedení. Zkusili jsme zachovat maximální autenticitu a zůstali pouze u amatérských fotografií účastníků CzechTeku a výpovědí zastánců i kritiků policejního zásahu, jak jsme je zaznamenali v debatě na www.respekt.cz. Jako hlavní článek čísla přinášíme analýzu stavu, v němž se policie po sedmi letech vlády ČSSD nachází a který podle našeho názoru vyžaduje zásadní změnu. Z další nabídky dovolte zmínit komentář Daniela Keohanea z Centra pro evropskou reformu, nevládní organizace z Londýna. Pan Keohane je přední znalec poměrů v Evropské unii, citovaný listy jako The Financial Times či The Economist. Do Respektu píše pan Keohane na naše pozvání. A do třetice na straně šest nabízíme reportáž z nejchudšího koutu České republiky. Inspirativní čtení přeje Marek Švehla

Citlivé informace Protiteroristická opatření EU jsou extrémně omezená přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé, Unie se nechová jako národní vláda. Nemůže zatknout nebo soudit teroristy, nemůže ani využívat zpravodajců a výzvědných družic k tomu, aby je sledovala. Většinu práce na poli boje proti terorismu, jako je zatýkání nebo infiltrace teroristických buněk, vykonávají policisté a pracovníci výzvědných služeb jednotlivých zemí. Během vyšetřování, jehož rozsah sahá přes hranice členských zemí, se většina komunikace odehrává na bilaterální úrovni, a nikoli na úrovni EU. Národní zpravodajské služby většinou nejsou ochotné sdílet získané informace s více než jednou cizí vládou. Zadruhé, problémy EU se ještě zvyšují díky tomu, že „boj s terorismem“ není sám o sobě definován jako svéprávná politická oblast. Zasahuje do mnoha jiných oblastí, jako je vymáhání práva, ochrana hranic nebo zahraniční a obranná politika. Členské vlády považují již nyní za obtížné koordinovat různá vlastní ministerstva a agentury zapojené do boje s terorismem. Obtíže s koordinací kolektivního úsilí všech 25 členských zemí pak jen exponenciálně narůstají. Daniel Keohane Autor je výzkumný pracovník Centra pro evropskou reformu, nevládní organizace se sídlem v Londýně.

Q

nahrávalo té silnější straně – srbské, potažmo chorvatské (Bosňané měli k vyzbrojení jen minimální možnost). Vojáci OSN s polovičatým mandátem byli každému místnímu válečníkovi pro smích.

Hudba budoucnosti

Balkánská válka slaví kulaté výročí a Evropa se ohlíží po jejích hrůzách s otázkou: Dalo se tomu zabránit? Udělali jsme dost? A má nás vůbec zajímat, co se děje kdesi na Balkáně?

3

Válka v Chorvatsku a Bosně skončila nakonec díky klasické „reálpolitické“ kombinaci, tedy až když se síly jednotlivých stran alespoň zhruba vyrovnaly. Jenže to už bylo skoro 200 000 lidí po smrti a z Bosny a částí Chorvatska zbyla hromada trosek. Včasný zásah by přitom zdaleka nebyl tak náročný. Jako lichý se ukázal strach z toho, že se Bosna stane pro vojska NATO stejnou pastí, jakou se stala za druhé světové války pro Němce. Jakmile dorazily síly NATO s mandátem k neomezenému zásahu, nikdo si netroufal provést na ně ani jediný útok. Jistě, každý západní politik potřebuje silný mandát veřejnosti, než někam vyšle své vojáky. A veřejnost se bohužel musí nejprve nasytit dostatečným množstvím drastických televizních záběrů, než je ochotna skousnout intervenci. Ale politik může veřejné mínění i formovat. Dnes víme, že pokud by Západ intervenoval už v roce 1991 (nejpozději 1992), stálo by to výrazně méně prostředků a ušetřilo výrazně více životů. K tomu ale chyběla vůle a jednota. Společná evropská bezpečnostní politika už od té doby pokročila, jak bylo vidět na poměrně rychlé reakci na krizi v Makedonii v roce 2001. Ale skutečně jednotná, rychlá a efektivní společná zahraniční politika je v Evropské unii zatím stále ještě hudbou budoucnosti. Stejně jako její koordinace s Američany. Protože bez Američanů se na Balkáně nikdy žádné řešení nenašlo. Filip Tesař, Matyáš Zrno Autoři jsou spolupracovníky Respektu.

K tématu též článek na str. 10.

Q

GLOSA Levné buřty, pivo nebo příliš laciná jablka prodávaná pod výrobními náklady. Tomu by se podle zástupců zemědělců i části politiků měl udělat jednou provždy rázný konec, protože to ničí české potravináře. Sociálnědemokratický poslanec Ladislav Skopal chce s podporou svých spolustraníků a komunistů příští týden navrhnout, aby tyto praktiky zakázal zákon. V záměru za ním stojí i ministerstvo financí. V praxi to dle Skopala vypadá tak, že samoobsluhy nakupují mléko či maso za nižší ceny, než jsou ceny výrobní, a prodávají je levně zákazníkům. A až si na to

Pivo za dvě padesát zákazníci zvyknou, ceny opět zvýší, aby si vyrovnaly ztráty. Mezitím zkrachují konkurenční maloobchodníci a také čeští zemědělci. Tato snaha o ovládnutí trhu se odborně nazývá využití predátorských neboli dravčích cen. Jenže existuje skutečně takové chování? Je to sice teoreticky možné, ale velmi nepravděpodobné. Dlouhodobý prodej pod náklady je totiž příliš drahý a natolik riskantní, že by se podnikům nevyplatil. Konkurenti se mohou znovu objevit velmi brzy po zvednutí cen a zákazníci zase ztratit jako pára nad hrncem. Jedinou možností, jak dlouhodobě zaručit uměle nízké ceny, je mít v záloze například právně zaručený monopol či přístup ke státním dotacím. V případě supermarketů v Čechách jde mnohem spíše o snahu stlačit co nejvíce výkupní ceny potravin a také o další formu konkurenčního boje: část zboží se dočasně zlevní tak, že na něm nevydělá nic ani supermarket, ale naláká tím zákazníky, a ti koupí i jiné zboží, které je naopak o to dražší. Tvrzení poslance Skopala, že zahraniční firmy chtějí programově zničit české výrobce a nahradit je dodavateli ze své země, je ekonomicky nelogické – určitá přednost tu může být třeba proto, že vedení firmy a dodavatel mluví stejným jazykem, ovšem to zdaleka nevyváží hněv akcionářů, pokud by díky drahým výrobkům rapidně klesly zisky. Otázkou ovšem je, proč čeští potravináři přistupují na nízké výkupní ceny. Poslanec Skopal říká, že je to díky tomu, že supermarkety zneužívají slabého postavení českých zemědělců, a ti nemohou kvůli různým omezením v zahraničí reagovat na jejich tlak tím, že svoje výrobky vyvezou. Pokud jsou zemědělci skutečně tak slabí, měli by se rychleji spojovat do odbytových družstev, a jestli jsou skutečně tlačeni dominantními odběrateli, proč si nestěžují Úřadu pro hospodářskou soutěž? A pokud nemohou vyvážet do sousedních zemí (což není zdaleka jisté, například vývoz mléka do Německa letos rekordně stoupl), proč netlačí na stát i orgány Evropské unie, aby s tím něco udělaly? To vše je lepší než tlačit na regulaci cen – neboli na jejich úředně přikázané zvýšení. Marek Hudema

4

ČESKÁ REPUBLIKA


Buď vůle tvá, paciente Příběh nedobrovolných sterilizací zdejších žen je důležitý pro všechny

K

dyž před časem úřady oznámily, že v Česku docházelo a dál dochází k násilným sterilizacím žen, znělo to jako otřesná historka do titulků. Ale místo dunění padajících hlav doléhá na veřejnost od minulého podzimu jen ticho. Počet stížností se přitom rozrostl z původních deseti na osmdesát jen pro oblast Ostravska. Další bezmála stovka se hromadí na stole nevládních organizací na severu Čech. Je toho tolik, že ombudsman požádal veřejnost o strpení s vydáním závěrečné zprávy.

Tajná rada moudrých Ombudsman šetří k dnešnímu dni zhruba osmdesátku stížností na nemocnice, ve kterých byly, podle jejich výpovědí, ženy sterilizovány proti své vůli, případně protizákonným způsobem – tedy bez informovaného souhlasu. Část případů pochází z doby před rokem 1989, celkem sedmačtyřicet se jich ale mělo odehrát po revoluci. Osm z této série již úřad ombudsmana předal státnímu zastupitelství a začala je vyšetřovat policie. „Neváhali jsme, aby nedošlo k promlčení,“ říká zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová. U zákroků datovaných zhruba do let 2000–2004 policie vyšetřuje možný trestný čin ublížení na zdraví a tam je promlčecí lhůta pět let. Šetření se týká ostravských nemocnic Fifejdy, Vítkovice, Karviná a Havířov. „V současné době vyslýcháme stěžovatele a svědky. Nedokážu odhadnout, kdy bude práce hotova,“ říká Tamara Kornasová z Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Ve zdravotní dokumentaci postižených žen je většinou podepsané prohlášení, že se sterilizačním zákrokem – konaným proto, že podle lékařů pro ně další porod představuje obrovské riziko – souhlasí. Stěžovatelky ale říkají, že jim ten papír dali lékaři při cestě na operační sál a ony že ve stresové situaci podepsaly, aniž by věděly,

co podepisují. Některé dokonce tvrdí, že papíry podepisovaly až po porodu. Věc vyšetřuje i ministerstvo zdravotnictví, kde pro ten účel vznikl speciální poradní sbor. Jeho složení i to, k čemu dospělo či dospěje, je ovšem tajné. „Naše zpráva není pro veřejnost, ale pro ombudsmana,“ vysvětluje ministerský mluvčí Václav Šebor. Ale ještě než tajná „rada moudrých“ stihla posoudit ostravské případy, začalo blikat další varovné světlo: lidé z nevládních organizací našli obdobné příběhy sterilizovaných žen i na Mostecku: komunitní centrum v Chanově už sebralo bezmála stovku svědectví.

Všechno hezky v jeden den Během červencového odpoledne si většina obyvatel mosteckého sídliště Chanov užívá posledních paprsků slunce před přicházející bouřkou. Muži popíjejí pivo před špinavými paneláky a ženy se vyklánějí z oken, aby zkontrolovaly své ratolesti. Návštěvníci neromského původu tu jsou vidět zřídka a působí rozpaky – Jiří Kopal z Ligy lidských práv je ovšem výjimkou. Za půl roku, co sem dochází zpovídat sterilizované matky, si u místních získal důvěru, a když se tu objeví, lidé za ním sami chodí do zdejšího kulturního centra. Většina Kopalem sebraných případů spadá stejně jako v Ostravě do doby před rokem 1989. Pět zásahů se ale údajně odehrálo v pětiletce od roku 1998. Stěžovatelkou z této éry je například Renáta Kešelyová (35), která o možnost mít děti přišla před dvěma lety, při porodu svého čtvrtého dítěte. Tři děti se narodily bez potíží, nejmladší syn musel na svět císařským řezem. „Strávila jsem tři dny na hekárně, dali mi pár urychlovacích injekcí a pak mi najednou řekli, že se mi zvýšil tlak a že musím rychle rodit císařským řezem,“ vzpomíná paní Kešelyová. Po operaci se probudila až druhý den, a teprve pak přišlo na řadu „papírování“. „Řekli mi, ať zpětně podepíšu souhlas, že

jsem byla sterilizovaná,“ říká paní Kešelyová, která by ještě ráda dvě děti a na jméno lékaře, který ji sterilizoval, si nepamatuje. Papír tehdy podepsala automaticky, nenapadlo ji, že tím vlastně stvrdila nelegální zákrok. Mladý porodník v mostecké nemocnici Marian Kacerovský se takovému postupu podivuje. „Já sám sterilizace při porodu neprovádím. Není k tomu důvod a zbytečně bych si sám přidělával starosti. Když při porodu narazím na komplikaci, nechám to být a mamince sterilizaci navrhnu až po porodu,“ říká Kacerovský. Se současnou úrovní medicíny lze totiž sterilizaci provést kdykoliv laparoskopicky, tedy bez nutnosti operovat. „Je to jednoduchý a nenáročný zákrok a žena má dost času si to rozmyslet,“ říká Kacerovský. Jeho starší kolegové v nemocnici ale o tématu sterilizací nechtějí ani slyšet a novináře odkazují na vedení. Zástupce ředitele nemocnice Petr Hossner, specializací gynekolog, stížnosti na nevyžádané sterilizace rezolutně odmítá: „To se u nás nemůže stát. Každou sterilizaci musí schválit komise a žena ji musí podepsat, jak nám to ukládá zákon.“ Co tedy říká na výpovědi z Chanova, které tvrdí opak? „Mně si nikdo nestěžoval. A jestli někdo těm ženám řekl, že jsme jim ublížili, a ony si pak jako stádo půjdou stěžovat, to je jiná věc,“ říká Hossner.

Až ho chytí Pravdivostí svědkyň a správností postupu ze strany lékařů, kteří se ocitli pod drobnohledem ombudsmana, se tedy zabývá policie. Ta musí především zdokumentovat, zda lékaři dodrželi proceduru informovaného souhlasu. To je podstata sporu a současně horké téma českého zdravotnictví, k němuž sterilizace připoutaly pozornost. Potvrzuje to i prezident české lékařské komory David Rath: „Bohužel je u nás stále běžné, že na sebe lékaři, a to zcela zbytečně, berou příliš odpovědnosti. Tato odpovědnost přitom začíná a končí

tam, kde si přeje pacient. To ještě některým, hlavně starším lékařům dělá problémy.“ Při procházení „sterilizačních stížností“ ale vytane každému čtenáři na mysli otázka: Proč by ti lidé riskovali nelegální sterilizaci s hrozbou, že žena po porodu odmítne podepsat souhlas? Vždyť za dokázanou sterilizaci bez informovaného souhlasu hrozí lékaři trestní stíhání, v lepším případě profesní soud a vyloučení z komory. „Podle mě za to může nedostatečné právní vědomí a paternalistický přístup lékařů. Setkal jsem se i s názory, že lékaři tu nejsou pro papírování, ale aby operovali. Oni třeba jednají v dobrém úmyslu, ale toto rozhodnutí jim nepřísluší,“ nabízí vysvětlení Kopal. Podobně věc vidí i ombudsmanova zástupkyně Anna Šabatová: „Mnozí lékaři jednají s pacienty spíše jako s objekty. Vztah lékař–pacient pro ně není partnerským vztahem. Zdravotní péče se od listopadu v mnohém zlepšila, pokud jde o moderní léky a přístroje, tedy úzce medicínskou složka, ale etická rovina stále dost pokulhává.“ Viceombudsmanka navíc skepticky zpochybňuje i riziko, které lékaři násilnou sterilizací podstupují. „Není vůbec jednoduché prokázat konkrétní individuální odpovědnost,“ říká. „Profesně je takové ,pochybení‘ promlčeno za rok a trestněprávně po pěti letech. Zbývá jenom občanskoprávní žaloba. Navíc někteří doktoři doposud vůbec netuší, že když někomu dnes provedou o své vůli sterilizaci, není to v pořádku a hrozí jim trest.“ Šéf komory Rath vidí jediný lék tohoto stavu v exemplárním varování. „Je třeba počkat na to, až soud prokáže lékaři provedení sterilizace bez souhlasu a odsoudí ho za to. To bude dostatečný signál k respektování vůle pacienta pro všechny lékaře. Jinak to zřejmě nepůjde.“ Kdy se takového rozsudku dočkáme, závisí na policii a soudu. Výsledná zpráva ombudsmana má být hotová v průběhu srpna. Jan Kovalík

Q

Pomoct duchům ze zakletí Hartenberg. Díky odvaze a energii jednoho muže a práci dobrovolníků z celého světa povstává z ruin český hrad. Když se Bedřich Loos (40) po návratu z toulek světem prošel jírovcovou alejí hradu Hartenberg, věděl, že je doputováno. „Bylo to jako déjà vu. Tohle místo se mě dotklo. A řekl jsem si, že tu chci žít.“ Ruina Hartenbergu stojí v Hřebenech na úpatí Krušných hor. Vyhnání německých usedlíků a následné komunistické drancování přírody bylo pohromou, ze které se některá místa zdejšího kraje dosud nevzpamatovala. Hartenberg byl až do Loosova příchodu jedním z nich. Bývalý tramp a potulný dělník ruinu v roce 1997 koupil na dluh od krachujícího majitele, jednoho z těch nepřehledných postkomunistických „agropodniků“. „Když jsem pracoval jako strojař, docházka do fabriky mi úplně nevyhovovala, tak jsem vypadl do světa,“ vzpomíná Loos. V Evropě a Asii strávil roky, živil se, jak to šlo, většinou v dělnických profesích. Pak se dobrodruh usadil v ruině. O zlatý poklad na svém putování světem sice nezakopl, zatím si ale může dovolit setrvávat na hradě. Dluh za koupi už splatil. „Je to pořád boj o život, ale tak přece žije většina lidí.“ Přízraků vysídlených se nebojí. „Hartenberg znamená tvrdá hora a tady byl život vždycky tvrdý. Někdy i zlý a špatný, ale bylo to doopravdy. Když se stavba zdaří, musí to duchům pomoct ze zakletí.“ Díky panu Loosovi teď na zbořenisku pracují stovky dobrovolníků z celého světa a jinak spořivá státní kasa letos přispěla milionem. Takhle tedy povstává z ruin jeden český hrad.

Kam se nesmí Posledním šlechtickým majitelem hradu ze 13. století byla baronka Kopalová. Po válce musela i s většinou obyvatel vesnice Hřebeny do odsunu. Na hradě byla škola pro poddůstojníky. Pak byl, vydrancován a vypleněn, ponechán sám sobě. Jsme na nádvoří. Němečtí studenti se s krumpáči a lopatami plahočí na kupě suti a roztříštěných cihel. O kus dál staví zeď skupina Belgičanů. „A

támhle bude kovárna!“ říká pyšně pan Loos a máchne rukou na místo, kde zatím nic není. Ovládá zedničinu, ohání se i jako tesař. Roky věnuje obnově hradu všechen čas. Ženatý není, má jen koně a ten mu v pracovním nasazení nebrání. Vedle nadšení má kastelán také organizační talent. Většinu práce na hradě vykonávají studentští dobrovolníci z Inexu, Sdružení dobrovolných aktivit. Střídají se na hradě už šestým rokem. „Ale ubytuju každého,“ říká Bedřich Loos. „Dobrovolníky vítáme. Když to trochu přeženu, i osmileté děti můžou chvíli prosívat písek. Spočítal jsem, že rekonstrukce bude stát desítky milionů a trvat 174 let. Takže jsme rádi za jakoukoli pomoc.“ Navzdory nadšení a vytrvalosti hradní pán přiznává, že někdy ho drtí zodpovědnost. Odpovídá za finance – shání peníze od soukromníků i firem, mimo státní příspěvek získal letos od kraje 250 000 korun – a ručí za bezpečnost pracovníků. „Je tu pár míst, kam je nepustím,“ říká. Pomalu obnovovaný hrad se otevírá místním. Na Mikulášskou nadílku přišlo na 1500 návštěvníků, což je v zdejších krajích nevídané, oblíbené je také letní Strašení. „Místní nám přejí, někdo ale třeba závidí dotace,“ uvažuje elektrikář Radek Fára, který za prací na hrad dochází skoro každý den. „A pro někoho je Eda trochu poděs. Hospoda tu ještě nestojí a on líčí, jakou tam budeme dělat svíčkovou. Ale jinej člověk by do toho nešel.“ Jasno má i dvanáctiletá Ajá Belková z Hřebenů: „Dřív tu pro děti nic nebylo. Teď máme oslavy a táboráky. Hrad je úžasný!“

Na vyhlídce s Goethem Kromě dřiny na hradě čistí studentští dobrovolníci i okolní lesy. „Tohle mě právě baví nejvíc,“ říká Belgičan Mark. „Ve východní Evropě se dá jen tak courat po lese!“ „Jasně,“ přizvukuje mu Američanka Gemma, „u nás jsou všude cedule Private Property.“ Gemmu také fascinuje, že „kultura je tu

Bylo to jako déjà vu. (Bedřich Loos na Tvrdé hoře.)

na každém kroku. Vyjdu z lesa a najednou narazím na mýtinu, kde byl Goethe! Všechny kamarádky mi závidí, že jsem na tak úžasném místě.“ Kanaďanku Martine do Čech přivedla četba Kafky a Kundery. „Východní Evropa“ je pro studentky pocházející ze zemí bez hradů pozoruhodná a exotická. „My jsme ale ve střední Evropě,“ namítá vedoucí skupiny, Češka Míša. „Říkají si, že jsou na východě, protože maj suchý záchody, a když teče voda, tak studená,“ přidává se druhý vedoucí, Tomáš. Korejce Hye Ran studená voda nevadí. Líbí se jí, že tvrdě pracuje „jako předkové“, Češi jí připadají pyšní na památky „jako Řekové“, o Goethovi v životě neslyšela a přijela, protože v televizi viděla reklamu na Prahu. Celkem čtyřicet studentů bydlí tři týdny ve stanech v „Cikánském táboře“, o hradu se dozvěděli vesměs na internetu nebo od známých, kteří tu pobyt absolvovali a nadšeně hovořili právě o „tvrdosti“ zdejších podmínek. Tomáš krčí rameny. „Do práce nikdo nikoho nežene, každý má svoje tempo. Končí se ve dvě a pak máme s Míšou program. Výlety, koupání nebo bojovky. Třeba jim zavážem oči a rozvezem

FOTO LUDVÍK HRADILEK

je po lese a musí se sami dostat zpátky,“ říká. „Češi nebo Francouzi se smějí, když mají říct, že tráví prázdniny ve workcampu – pracovním táboře,“ doplňuje Tomáše Míša. „Kvůli historii jim to připadá bizarní. Studenti z USA na tom nic divného nevidí. Češi a Němci jsou tu doma, zato Japonci či Afričani jsou ztraceni v odlehlém kraji. Všichni mluvíme anglicky a máme zájem o historii, ale jsou tu rozdíly mentalit. A právě to je zajímavé.“ Studenti ani vedoucí za svou práci nejsou placeni. Dostávají jídlo, vodu. „A někdy pivo,“ poznamenává kastelán. Španělka Alicia má doma hradů dost, studuje oceánografii a je jí jedno, je-li ve východní či střední Evropě, hlavně chtěla prázdniny strávit v zemi bez moře. „V naší části světa o všem rozhoduje byznys. My ale pracujeme zadarmo na dobré věci. A to je pocit skvělý tak, že nemůžu tvrdit, že bych nebyla odměněná,“ shrnuje názor většiny přítomných. A kastelán na otázku, proč obnově zříceniny věnuje tolik energie, jen nechápavě zavrtí hlavou. „Je to přece krásné místo a krásná práce.“ Jáchym Topol

Q

ČESKÁ REPUBLIKA


5

Zelení se trhají Jeden myslí na partaj, druhý na osud demokracie

P

řestože ze srpnové oblohy teď hvězdy spíš padají, na české politické nebe jedna zamířila. Martin Bursík, označený kdysi prezidentem Václavem Havlem za jednu z „nadějí české politiky“, oznámil chuť stát se předsedou Zelených a překročit s nimi pětiprocentní práh sněmovny.

Hádavý kůň „Pokud chceme vstoupit do první ligy, nemáme jinou alternativu než změnit styl politiky, oprostit se od aktivismu, a postavit do čela osobnost, která má kredit a dokáže oslovit širokou veřejnost,“ popisuje rázně šéfka ústecké organizace Džamila Stehlíková svoje představy o ideální budoucnosti Zelených. Takovou osobností je podle Stehlíkové a řady dalších straníků Martin Bursík. Bývalý ministr životního prostředí v Tošovského vládě oznámil uprostřed letního politického bezvětří svoji kandidaturu na předsednický post. „Chci dokázat, že nejsme strana úzce orientovaná na problém životního prostředí,“ říká Bursík. „Doložím, že máme názor na penzijní reformu, na reformu veřejných financí, na daňovou politiku. Strana zelených je už léta v nejrůznějších analýzách a politologických rozborech označovaná za perspektivního koně české politiky. Vzhledem k programu vyzdvihujícímu témata životního prostředí a díky čitelným mezinárodním vazbám je přitažlivá pro nezanedbatelnou část voličů a má i velký „koaliční potenciál“ – zájem o spolupráci projevují jak sociální demokraté, unionisté či další malé liberální strany. Přes tuto příznivou pozici se však Zeleným nedařilo výrazněji zamíchat kartami na nejvyšší politické úrovni. V prvních polistopadových letech se ta záhada vysvětlovala přítomností pochybných estébáckých kádrů, kteří zelenou partaj ovládli. Ale teď už dva roky řídí stranu někdejší uznávaný aktivista z ekologického hnutí Duha Jan Beránek, jehož nástup byl svého času spojován s velkými nadějemi: začala se rozrůstat

členská základna a Zelení získávali pověst moderní politické alternativy. Straně vyslovily podporu některé významné osobnosti, například bývalý prezident Václav Havel, a jiná výrazná tvář – novinář Jaromír Štětina – uspěla v zelených barvách při volbě do Senátu. Nicméně přišla nová vlna vnitrostranických hádek, vzájemného obviňování z nedemokratických praktik a „poškozování strany“. To Zelené navzdory všem prognózám přikovalo do postavení sice nejsilnější, leč přece jen neparlamentní strany (v minulých volbách do sněmovny utržili 2,36 %, a tam se drží dodnes: červencové průzkumy jim přisuzují dvě a půl až tři procenta). Podle sociologa z agentury STEM Jana Hartla je jednou z hlavních příčin voličského neúspěchu tuzemských Zelených jejich „neschopnost sevřeně formulovat politiku a zorganizovat si své vlastní funkcionáře a členy“. Rozpolcenost mezi skupinami kolem současného šéfa Beránka a Martina Bursíka nyní znovu vyhřezla na povrch: osm krajských organizací požádalo koncem července o svolání mimořádného sjezdu. Poslední zářijový víkend se tak bude v Pardubicích znovu rozhodovat o budoucnosti Zelených.

Bursík: Být…

Beránek: …anebo nebýt sami?

FOTO GÜNTER BARTOŠ


Osudová Na seznamu zájemců o předsednický post je zatím Bursík osamocen. Ručník do ringu už totiž překvapivě hodil současný předseda Jan Beránek. „Kandidovat nebudu, protože nechci utrácet síly ve vnitrostranických sporech,“ říká stávají šéf. „Chci věnovat všechny svoje síly projektu, který považuji za naprosto klíčový.“ Projekt, o němž Jan Beránek mluví, je jedním z hlavních sporů uvnitř strany. Jít do voleb s někým, nebo sami? Bursík říká – sami, protože nemá cenu rozpouštět se v nepřehledném spolku s nevýraznými a málo srozumitelnými partnery. Beránek říká – jedině spolu s liberálními mimoparlamentními stranami. Podle Beránka budou volby 2006 fatálním okamžikem v životě zdejší demokracie. Je totiž přesvědčen, že ODS v případě své výhry prosadí změnu volebního

systému, která vyřadí ze soutěže menší konkurenty. „Proto je teď nejdůležitější dostat do sněmovny síly, které by takové změně zabránily,“ vysvětluje Beránek. „A náš blok by mohl získat deset, patnáct procent.“ Úspěch spolku Zelených s liberálními partajemi typu LiRA, ODA, Evropští demokraté, Unie svobody atd. považuje Beránek za důležitější cíl než budoucnost strany, jejímž předsedou stále je: pokud liberální spojenectví neprosadí, z partaje odejde. A spolu s ním i jeho blízký spolupracovník Jakub Patočka. Kromě odlišného názoru na předvolební strategii se oba tábory liší i programově – alespoň to jejich představitelé tvrdí. „Jsme přesvědčeni, že Zelení nemají být primárně stranou ekologickou,“ říká Jan Beránek. „Díky Janu Beránkovi a Jakubu Patočkovi

dnes Zelení navenek působí dojmem, že jsou příliš úzce zaměření na ekologická témata,“ kontruje Martin Bursík. „A to my chceme změnit.“ Na nižších patrech i mezi šéfy krajských organizací lze zatím zachytit široký vějíř názorů, který potvrzuje hloubku rozkolu. Trhlina vede od volání ústecké šéfky Stehlíkové po profesionalizaci politiky Zelených a „ústupu od aktivistických metod“ přes opatrné „nemám názor“ zlínského Karla Pavelky až k obhajobě aktivismu jako metody „nutné pro očištění prohnilé tuzemské politiky“ z úst předsedkyně pražské organizace Daniely Matějkové. Konec léta rozhodne. Silvie Blechová

Q

Těžká hra na Karlově mostě Pořádek musí být, protože kvůli kočárkům jsme přece čepičáře nevyháněli. Sedmnáct let sedával Jiří Wehle na pražském Karlově mostě a vydělával si hrou na středověké nástroje. Za tu dobu se stal vyhlášenou atrakcí, o níž informují světové bedekry. Letos v létě si ale drobný opálený padesátník musí hledat novou štaci. Zákaz produkce na pět let, tak zní dokument, proti němuž není odvolání. A pátrání po důvodech se mění v objev, že v Česku existuje místo, kde „režim“ prohání umělce se stejnou pečlivostí jako před třiceti lety.

Konec čepičářů Nejslavnější památka Česka vždycky výstižně ilustrovala, jak na tom aktuálně je celá země. V oteplení 60. let sedávala na Karlově mostě vlasatá mládež, pak ji na dvacet let vyhnali esenbáci a první vlaštovky měnící se atmosféry se začaly vracet až v dobách blízko před listopadem. S kloboukem a kytarou si sem chodil přivydělávat i učitel Jiří Wehle. Po revoluci padly zábrany a na most vtrhli muzikanti z celého světa, které lákala čerstvě oddrátovaná Praha. A kromě nich také armáda prodejců suvenýrů. Na stánky s ruskými čepicemi, matrjoškami a rudými hvězdami ve své knize Gulag, oceněné Pulitzerovou cenou, s úžasem vzpomíná i americká historička Anne Applebaumová – právě přízračná atmosféra Karlova mostu raných 90. let jí prý vnukla nápad studovat dějiny komunistických represí. Komunální politici dlouho nevěděli, co si s všudypřítomnými čepičáři, kteří podle legend dokázali vydělat až 50 000 korun denně, počít. Město proto uspořádalo v roce 1993 výběrové řízení na provozovatele, který by vrátil Karlovu mostu příjemnou atmosféru. Vítězné Sdružení výtvarníků Karlova mostu vzalo věci pevně do rukou: čepičáři šli nekompromisně pryč a most zůstal vyhrazen výtvarníkům a muzikantům. „Musela mě hlídat kriminálka a tři roky jsem se bál vkročit do Karlovky, kam se čepičáři přestěhovali,“ popisuje těžké začátky jeden z šéfů Sdružení Roman Kotrč. Mezi umělci ale získal respekt. „Tehdy bylo

sdružení dobré, dokázalo udělat pořádek,“ vzpomíná Jiří Wehle, který mezitím přesedlal z kytary na středověké instrumenty a stal se pouličním muzikantem na plný úvazek.

Chcete být trubadúrem? Jenže s jídlem roste chuť, zvláště v Čechách. Pořádající sdružení zavedlo – nejprve pro výtvarníky a od roku 2000 i hudebníky – pravidelné konkurzy před komisí, jež měla posoudit, zda dotyčný ovládá své řemeslo a zda se jeho výtvory na nejslavnější český most hodí. „První rok jsem prošel,“ popisuje svou zkušenost Miroslav Kohout, který na mostě kreslí karikatury a portréty, „druhý rok jsem předkládal úplně stejné věci, ale neuspěl jsem. Nikdo mi nevysvětlil proč.“ Podobnou věc zažil i nestor malostranských trubadúrů Jiří Wehle. Poprvé bez problémů, podruhé mu ale komise povolila vystupovat jen se skupinou, sólově ne. O půl roku později uspěl i sólově, dovolili mu ovšem hrát pouze na dudy a niněru, harfu měl zakázanou. „Chtěl jsem vědět proč. Není vůbec jasné, podle jakých kritérií se rozhodují. Kontaktoval jsem magistrát a s kolegy jsme založili konkurenční sdružení. Začal jsem jim být nepohodlný,“ říká Jiří Wehle. Rebelům vadí, že většinu výběrové komise jmenují sami šéfové sdružení, kteří se současně účastní jednání a mohou je ovlivňovat, a zároveň se do konkurzu hlásí jako umělci. Podle stanov navíc komise nemusí zveřejnit jména svých členů. Letos v tom nebyl takový problém, protože mezi hudebními sudími zasedla známá tvář – herec a moderátor soutěže Chcete být milionářem? Vladimír Čech. Nedostatek kvalifikace prý necítil, protože se na DAMU učil zpěv a má za sebou účinkování v muzikálech. „Rozhodovali jsme objektivně, nikdo nás neovlivňoval. O panu Wehlem pořadatelé říkali, že s ním jsou problémy, že nedodržuje pravidla a je konfliktní. Ale prošel.“

Tak pozor na přešlap! A žádné opírání o zábradlí! (Jiří Wehle jde do práce.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Estetická zrůdnost Jenže muž, který už měl u Sdružení nejeden vroubek, si dlouho nezahrál. Na mostě, kde permanentně působí sdružením najatá strážní služba, ho stíhala kontrola za kontrolou. Jednou použil při produkci „neschválený nástroj“, elektrické klávesy. Podruhé kontroloři naměřili, že plocha, kterou jeho kapela zabírá, překračuje povolené dva metry čtvereční. Potřetí si v rozporu s pravidly opřel futrál od nástroje o zábradlí a počtvrté si zahrál pár písniček se dvěma norskými turisty, tedy osobami, jež neprošly přehrávkami. „Těch nahlášených přestupků byla celé řada,“ shrnuje Roman Kotrč, „takže jsme se jednoho dne rozhodli vyrazit na kontrolu s kamerou.“ Na videozáznamu z letošního června, který Kotrč ochotně pouští, přichází skupinka k nic netušícímu Wehlemu, který zrovna vyhrává s kapelou. Kontroloři přeměřují zabranou plochu (překročení o 2,7 m2), konstatují, že nemá viditelně pověšenou povolenku, a informují muzikanta, že se dopustil závažných přestupků. „A ještě něco, podívejte – kočárek,“ ukazuje Kotrč na obrazovku, „mít na mostě dopravní prostředek je zakázané, to je přece estetická zrůdnost.“ Po vyhazovu se obrátil na starostu Prahy 1 Vladimír Vihana a ten slibuje, že po prázdninách nechá poměry na Karlově mostě prošetřit. „Pan Wehle nás

loni úspěšně reprezentoval na festivalu pouličních hudeb v Itálii. To je jeden z důvodů, proč se jeho případem budeme zabývat,“ říká Vihan. Zatím ale na mostě dál vládne tvrdá ruka. „Ano, víme, kolik muzikantů tady smí v kapele hrát a na co a kontrolujeme to,“ říká jeden z dvojice hlídačů přímo na mostě. Opodál stojí karikaturista Miloslav Kohout. „Je tady nálada jak za komunistů. Hodně lidí se bojí, aby nepřišli o místo. Mně třeba jednou poslali dopis, že jsem byl viděn, jak sedím na zábradlí, a že bych mohl přijít o licenci.“ Jiří Wehle zatím našel náhradní místo v Železné a Nerudově ulici. „Tady stačí zaplatit na úřadě a můžete hrát, stejně jako je to jinde ve světě,“ říká. „Hrál jsem na ulici v Německu, ve Francii i ve Španělsku, ale to co na Karlově mostě jsem nezažil. Nikde nejsou žádné komise nebo měření metrů. Šel jsem na ulici přece proto, abych byl svobodný.“ Petr Třešňák

Jak se tahle situace jeví vám? Zdají se vám české ulice barevné a svobodné dost, nebo naopak málo? Řekněte to na www.respekt.cz.

Q

6

LE TN Í SE RIÁ L:

MÍSTA A LIDÉ, KTEŘÍ VZRUŠILI ČESKO


Kdysi se tu žilo blaze Tak proč je teď Osoblaha pořád jako prokletá?

B

ývalo to prý jedno z nejkrásnějších míst, chlouba Slezska, centrum významných teologů. Teď je to ponurý a chudý zapadákov, ztracený kdesi u hranic s Polskem. Najít ránu, která Osoblahu kdysi srazila, není těžké. Ale jak to, že to zranění pořád nejde vyléčit?

Dělo a klid Začíná se rozjasňovat a mraky propichují odpolední paprsky slunce. Cesta do tisícihlavé Osoblahy, vzdálené třicet kilometrů od Krnova, je v něčem zvláštní. Teprve po chvíli to člověku dojde. Přestože je všední den a auto se řítí po silnici směřující k hraničnímu přechodu s Polskem, nemíjíme skoro žádné jiné vozidlo. A nad cestou lemovanou lesy a loukami, ošperkované sem tam kamennými kříži, se rozprostírá nezvyklý klid. Měšťákovi začíná plesat srdce, pustá krajina vyvolává romantické představy. Za cedulí s nápisem Osoblaha ale berou všechny představy zasvé. Ještě před šedesáti lety tu stály barokní domy z poloviny osmnáctého století, radnice, dva kostely, biskupský dům a synagoga obklopená jednou z nejdochovalejších židovských čtvrtí vůbec. Část tehdejších pamětníků zahynula v komorách nacistického holocaustu, zbytek byl po válce „odsunut“ do Německa. Nikdo z nich by dnes svůj tehdejší domov nepoznal. Osoblaha sice byla prvním místem v Československu, které sovětská vojska osvobodila. Během pětidenních bojů mezi ustupujícími Němci a Rudou armádou na konci války ale byla jako jediná obec totálně zničena. Sutiny se prý uklízely až hluboko do padesátých let. A na troskách městečka vzniklo nové betonové království. Komunističtí lídři měli s Osoblahou velké plány. Chtěli z obce udělat „centrum kvetoucí zahrady ostravského kraje“. Začaly se zde stavět první činžáčky „socialistického realismu“, ve kterých měli žít lidé zásobující Ostravu zemědělskými produkty. Nakonec se ale z kvetoucí zahrady vyklubalo jedno obyčejné JZD a vedle cihlové sorely vyrostly našedlé paneláky. Ty dnes stojí skoro všude – i na místě bývalého biskupského domu v čele náměstí. Žije v nich zhruba tisícovka lidí, potomci poválečných příchozích z řad volyňských Čechů, vojáků a lidí, kteří se jinde neuchytili. Klid této socialisticky kvetoucí zahrady dnes místo někdejší tvrze stráží vyřazené armádní dělo u pomníku s rudou hvězdou.

S Lenkou u klepače „No, není to skvěle ujetý?“ říká s úsměvem Milan Volejník, učitel chemie na gymnáziu v Pardubicích, když se usazuje s knihou a hrnkem kafe pod osoblažské dělo. „Každý rok jezdíme s manželkou na dovolenou na kolech. Letos vybrala tohle místo a já jsem nadšený. Tohle člověk nikde jinde nevidí. Je to unikátní skanzen socialismu.“ Při procházce Osoblahou si člověk opravdu připadá jako v kulisách pro film z nedávné minulosti. Na náměstí pod bytovkami jsou k vidění prázdné výlohy obchodu se zašlým nápisem Průmyslové zboží, v dalším je skrz špinavé sklo vidět pár vařeček, struhadlo a další domácí potřeby rozložené na podivných stojanech. Dveře jsou už ale teď ve čtyři odpoledne zavřené – stejně jako pošta a krámek s potravinami. V celé obci není jediná hospoda s jídlem, otevřená je jen pivnice na rohu. Opodál postává parta znuděných mladých kluků a holek se psem. „Co se tady dá dělat? Nic, akorát spát a večer jít sem,“ říká jedna ze slečen. „A občas vyrazit na nákupy do Polska, protože je to tam levnější.“ Kromě lelkující mládeže není v obci vidět skoro živáčka. „Většina dospělých se během dopoledne opije, odpoledne odpadnou, zalezou domů a spí u televize. Takže lidi uvidíte zase až zítra,“ vysvětluje Lenka (25), mladá maminka dozírající před jedním z paneláků na své děti, které si hrají u popelnic na zrezivělém stojanu na vyklepávání koberců. „Nikde jinde si hrát nemůžou, není tu pro ně žádné hřiště, vlastně tu není nic – ani práce, ani zábava, ani obchody. Manžel jezdí za výdělkem po celých Čechách a vrací se jen na víkendy. Většina lidí ale na práci kašle a je raději doma.“ O tom svědčí i statistiky – na Osoblažsku se nezaměstnanost pohybuje kolem 30 %, v zimě někdy vystoupá až k 50 %. Osoblažsko je tak regionem s nejvyšší nezaměstnaností v celém Česku. Největším zaměstnavatelem jsou zde domovy důchodců a ústav sociální péče. V regionu nesídlí žádná velká firma. V Osoblaze je pouze malá pekárna. „Nemá-

Opravdu skvěle ujetý. (Milan Volejník před ochráncem Osoblahy.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

me peníze na to, podporovat soukromé podnikatele, a jinak sem do toho zapadlého kraje nikoho nenalákáme,“ říká starosta obce Jiří Franc (Sdružení nezávislých). „Většinu rozpočtu nám spolkne výplata sociálních dávek a s tím dvoumilionovým zbytkem nic nezmůžeme. Stát nás tady nechal na holičkách.“

Čekání na spasitele Druhý den prozrazuje, že Lenka měla pravdu: před polednem je na náměstí čilý ruch. Co ale návštěvníka znovu zarazí, je nepřítomnost aut, která už jinak neodmyslitelně patří ke koloritu všech měst. „Auta? No, tady na ně nikdo nemá, proto tu nejsou,“ vysvětluje jeden ze skupinky mužů posedávajících s lahví piva u kašny. „Každý den se tady scházíme a popíjíme. Jsme bez práce už spoustu let,“ říká a s nataženou rukou žádá peníze za to, že ho novináři vyfotili. „Já mám částečný invalidní důchod a pracovat už nechci. Jenom když je hezky, tak třeba pomáhám kamarádům na zahradě.“ Podobně volný vztah k práci má i skupinka žen sedících opodál na schodech dávno zavřeného kina. Několik lidí sleduje dění na náměstí z otevřených oken přilehlých bytovek. „Nemáš šest korun?“ houkne na novináře mladík vykloněný z okna, ze kterého se rozléhá hlasité disko. Přestože svižná muzika udává rytmus celému náměstí, tempo místních zůstává dál jako ve zpomaleném filmu. Lidé se jen tak trousí, nikdo nikam nespěchá, i když všichni pomalu směřují k jednomu jedinému cíli: poště. „Dnes se vyplácí sociální dávky,“ vysvětluje přítomnost postávajících skupinek sedmadvacetiletá svobodná matka. „Bez práce jsem už sedm let. Je to zoufalé, nikdo mě nechce přijmout. Žiju u rodičů, máme zahrádku,

na které pěstujeme, co se dá. Ale jinak nezbývá než jen čekat, až přijdou peníze.“ Měsíčně na Osoblažsku rozšíří řadu nezaměstnaných kolem třiceti lidí. „Často jsou to ženy po mateřské, které většinou nikdo nechce zaměstnat. Ale spíš je problém v tom, že většina místních má jen základní vzdělání, byli zvyklí dělat v JZD nebo na státním statku. Ty ale po roce 89 zanikly a ti lidé jsou dnes jen těžko uplatnitelní. Když už se pro ně najde práce, tak jim zaměstnavatel dá minimální plat, a to se lidem nevyplatí. V tomhle kraji není tak draho jako jinde, tak se tu dá se sociálními dávkami a různými příspěvky vyžít,“ říká Věra Paryačová z úřadu práce, který sídlí jen pár metrů od osoblažského náměstí. „Sama jsem to zažila. Byla jsem zemědělský inženýr a přišla o práci. Když jsem pak měla dělat v třísměnném provozu za minimální plat a dojíždět, tak jsem s tím praštila a šla na úřad práce. Ale udělala jsem si rekvalifikace a dostala místo na druhé straně barikády.“ Novým trendem na Osoblažsku je, že rodiče berou své děti z učilišť. Pak jejich ratolesti mohou brát dávky a rodinný rozpočet se rázem zvýší. „Nevím, jak to změnit. Připravili jsme tady před osmi lety podnikatelskou zónu, ale žádný investor nepřišel – jsme asi daleko od velkého města, jsou tu špatné silnice,“ říká starosta Franc. „Příští rok asi nebu-

Sázka čiperného muže Jen o pár kilometrů od Třemešné a Osoblahy lze ale najít důkaz, že tento kraj není tak ztracený, jak by se mohlo zdát. Starosta pětisethlavého Bohušova si nihilismus svých kolegů nepřipouští. Robert Schaffartzik (39) se sem přistěhoval z Hlučínska před dvaceti lety. „Měl jsem rád klid, který tu byl, a to, jak tady čas plynul jinak, než jsem byl zvyklý. Tak jsem tu zůstal a oženil se,“ říká starosta, který kandidoval za KDU-ČSL. „Potenciál tohoto kraje je v tom, že tu není žádný průmysl. Proto nechci budovat průmyslové zóny, ale vsadil jsem na turismus. Ze začátku se mi lidé jenom smáli.“ Když se starosta vrátil z cest po zahraničí – Německu, Francii, Holandsku a dalších –, kde nasával zkušenosti, začal provozovat na svém statku agroturistiku. Dnes se k němu každé léto vrací stálá klientela z Holandska a Německa. Z chatek, které po povodních v roce 1997 sloužily jako provizorní bydlení, vybudoval obecní rekreační zařízení, spolu s ním založil tři rybníky, hřiště a penzion. „Myslím, že samospráva a starosta by

du ani kandidovat, protože nevím, jak z tohoto stavu ven. Rozvoj turistiky? To kraji nepomůže. Spíše bychom potřebovali víc peněz od státu, pak bychom třeba byli schopni něco s tím udělat.“ Podobně skepticky vidí budoucnost i starosta nedaleké Třemešné. Přestože obě tyto obce spojuje unikátní úzkorozchodná železnice, která je v Česku k vidění pouze u Jindřichova Hradce, nesází ani jeden z nich na turistický ruch a setrvávají v nostalgii po dobách minulých. „Dříve tady všichni měli práci na statcích. Dnes nevíme, co dělat. Doufali jsme, že někoho nalákáme na průmyslovou zónu, ale nikdo sem dodnes nepřišel,“ říká starosta Jindřich Galda (Česká strana národně socialistická), na stole vystavenou fotku romské rodiny s nápisem: Tvoje daně, jejich budoucnost! „Co s tímhle krajem, opravdu nevím. V turistiku nevěřím. Proč? Nevím, přijde mi, že sem by stejně žádní lidé jezdit nechtěli. Tak nám nezbývá než čekat, až přijde nějaký investor. Nic jiného se nedá.“ Eliška Bártová

Q

Informace o tomto regionu najdete na www. osoblazsko.com nebo www.osoblazsko.cz.

měli jít příkladem a ostatní motivovat. Tak jsem se rozhodl to rozpohybovat,“ říká pan Schaffartzik, který rok po povodních založil společnost na provozování úzkokolejky. „Nyní jednáme s Českými drahami, že bychom od nich odkoupili železniční zastávky po celé 20kilometrové trase a vybudovali v nich malé hotýlky a hospůdky,“ říká bohušovský starosta. „Tenhle kraj má devizu v tom, že je tady minimální světelné i hlukové znečištění a že tu není rušno. Turistika může regionu pomoci tak z dvaceti procent, dalším řešením je kombinace turistiky s výrobou něčeho, co je typické jen pro toto místo.“ Starosta má už zažádáno o peníze z evropských fondů na obnovu místního pivovaru na kvasnicové pivo, hospody, malé manufaktury na ruční výrobu mýdla, svíček a sýrů. V plánu má také obnovu původních mokřadů, aby se do regionu vrátili ptáci a zvířata, která zde kdysi bývala. „Na všem se budou moci podílet místní lidé, což by mělo pomoci snížit nezaměstnanost. Ti lidé ale musí sami chtít pracovat a učit se něco nového,“ říká starosta. „Je příjemný pocit, že tady můžu rozvíjet své plány, a tím pomáhat tomuto kraji. Takovou možnost bych jinde neměl. Proto tady zůstávám a snažím se tu oblast stavět na vlastní nohy.“

INZERCE


Revoluční angličtina ●

Pro ty co nemají čas se učit ● Bez biflování a gramatiky ● Pro začátečníky, věčné začátečníky i pokročilé bez rozdílu věku. pozorněte! Jak to, že vůbec mluvíte? Přemýšleli jste o tom někdy? Všichni jsme se ve škole učili cizí jazyk, ale 95 % z nás ho neovládá. A ještě si většina lidí myslí, že jsou na jazyky hloupí.

Ivo Toman a Martina Králíčková spojili postup malých dětí s moderními poznatky o mozku. Využili i toho, že vy již umíte číst, a tedy dokážete zapojit obě mozkové polokoule současně: posloucháním originální angličtiny a čtením doslovných pře-

Teorii a gramatiku vůbec neprobíráte. Tu pochopíte z doslovných překladů. Ostatně, děti jdou do první třídy a gramatiku již umí. Až ve škole zjistí, jak je to vlastně „těžké“. Dokonce ani slovíčka se nebudete učit a přitom s TAXUS Learning® získáte slovní zásobu přes 4000 slov. TAXUS Learning® je vybaven pozitivními podprahovými záznamy. Kromě 9 modrých výukových CD obsahuje i 3 červená CD, která vám vytvoří tiché anglické prostředí, a knihu s 270 obrázky, ve které je tato metoda podrobně popsaná. 14 hodin mluveného slova obsahuje 7960 vět.

Jenže to je omyl. Nejsme hloupí. Protože kdybychom byli, pak bychom se nenaučili ani mateřský jazyk. Dokonce i mentálně retardovaní jedinci se naučí mluvit. Naučit se první (mateřskou) řeč je nejtěžší ze všech řečí. U dalších jazyků totiž můžeme porovnávat nové poznatky se starými. A jak se tedy naučíte první řeč? Rozhodující je jazykové prostředí. Tříleté dítě asi 13 000 hodin ze svého života prospalo, ale dalších 13 000 hodin na něj působilo jazykové (zvukové) okolí. Nejdříve začalo chápat, pak mluvit a nakonec přišlo na řadu psaní a čtení. Ve třech letech již hodně rozumí a také samo mluví, i když ještě ne „na úrovni“. Stejně tak, i když pomaleji, to zvládnou i retardované děti. Naše první řeč je čeština a další jazyk ovládají pouze děti z vícejazyčného prostředí. Ve Švýcarsku a zemích Beneluxu je několik rozdílných úředních řečí a lidé je ovládají. Myslíte si, že lidé ve Švýcarsku nebo v Beneluxu jsou chytřejší než my? Ne, to určitě nejsou. Jen od dětství žijí ve vícejazyčném prostředí. A nyní přijde to nejzajímavější. I když tomu asi nebudete věřit, přesto se vy dospělí můžete naučit další řeč stejně jednoduše jako kdysi svou mateřskou řeč. Spoluautoři metody TAXUS Learning®

Taxus Learning® funguje u všech typů lidí kladů. Doslovné překlady jsou z hlediska češtiny nesprávné, ale pro pochopení angličtiny správné, neboť anglicky mluvící lidé používají jiný slovosled než my. Pokud byste používali český slovosled, cizinec by vám nerozuměl, i kdybyste vyslovovali jednotlivá slova správně. Takto se naučíte myslet anglicky a získáte i dobrou výslovnost. Špatný přízvuk mají lidé hlavně proto, že danou řeč nemají dostatečně dlouho „naposlouchanou“.

Výstava „Emil Orlik a Úštěcko“

Postup je jako u dítěte. Nejdříve poslouchat a pochopit, pak mluvit a nakonec číst a psát. Každý jiný postup je nepřirozený. Nejdříve si „vědomě“ projdete lekci na modrém audio CD. Pak si tutéž lekci na červeném CD pouštíte velice potichu, na samém prahu slyšitelnosti, stále dokola. Musí to být tak potichu, že vás to nijak neruší, a vy se přitom můžete věnovat čemukoliv jinému. Dívat se na televizi, pracovat, bavit se, jet autem,

7

sportovat, prostě cokoliv vás napadne. Váš mozek se tím bude podvědomě zabývat a vy se učíte, aniž byste však měli ty nepříjemné pocity, že se musíte učit. Navíc toto může „jet“ několik hodin denně v práci nebo u vás doma. Celá rodina tak má vytvořeno anglické prostředí z výrazů, které již vaše podvědomí zná z doslovných překladů. Nemusíte se kvůli tomu odstěhovat do ciziny. To je ideální postup pro ty lidí, kteří nemají čas na intenzivní „vědomé“ učení se. Což je vlastně většina z nás! Pokud se Vám něco zdá nadsazené, pak vězte, že pouze naše školství v nás vypěstovalo poznání, že cizí jazyky jsou těžké. Systém výuky angličtiny ve škole je totiž špatný, neboť tam musíte ihned nahlas číst a psát. A hlavně, učit se slovíčka. Biflování jednotlivých slov je přímo rakovinou pro naše znalosti jazyků. Proč? Ze dvou důvodů. Vraťme se k dětem. Kdo z rodičů mluví na své děti jednotlivými slovy? Navíc samotné slovo zní úplně jinak, než slovo spojené s jinými do vět. Tyto i další objevy metody TAXUS Learning® stojí 5990 Kč (dobírka + 100 Kč, posílá se ještě v den objednání). Máte je napořád a navíc pro celou rodinu. Pro srovnání, jedna hodina konverzace s anglickým lektorem stojí asi 300 Kč na hodinu. Návratnost TAXUS Learning® je asi 20 takových hodin. Navíc máte záruku 5 let. Letos v listopadu bude i němčina. Máte málo času na učení a chcete poznat vylepšenou cestu poznávání dětí? Pak navštivte ČESKO: společnost TAXUS International s. r. o., Na Pankráci 49, 140 00 Praha 4 (mezi metrem Vyšehrad a Pražského povstání) od 10 do 17 hod. Nebo volejte: 603 579 174 (nonstop), e-mail: [email protected], www.taxus.cz. SLOVENSKO: Ing. Ivo Toman – TAXUS, Riazanská 110/700, 831 02 Bratislava 3, Tel./fax: 00421/2/44 64 48 91, e-mail: [email protected]

CHCETE SE DÁL UČIT?

Grafik a malíř Emil Orlik (1870 Praha--1932 Berlín) patří k nejznámějším umělcům z Čech; v posledních letech je znovu objevován i ve své vlasti.

Menší vzdělávací a poradenská firma hledá lektory pro spolupráci na programu MBA - Action Learning s aktivní zkušeností v managementu firem. Vítáme i souběh s managerskou praxí. Lektorování probíhá v týmech.

Synagoga Úštěk 1. 8.-31. 10. 2005

Kontakty: e-mail [email protected]; Telefon 257 532 356

Synagoga se nachází na okraji skalního ostrohu nad údolím úštěckého potoka. Byla postavena v r. 1794 v klasicistním slohu. Při přestavbě (1851) byla přistavěna předsíň, rozšířena ženská galerie a budova byla o něco zvýšena, čímž vynikl její netradiční věžovitý tvar. Jako synagoga sloužila do roku 1938, po 2. světové válce zůstala opuštěná a postupně byla téměř zničena. Před demolicí vzácnou stavbu zachránila Federace židovských obcí v ČR za pomoci domácích i zahraničních organizací (největší částka z potřebných téměř šesti milionů korun přišla z Francie). Technicky i finančně náročná rekonstrukce proběhla v letech 1993-2003. Nyní je synagoga využita jako regionální židovské muzeum s expozicí o dějinách židovské komunity v Úštěku, v suterénu byla obnovena židovská škola a příbytek kantora.

Sdružení Česká katolická charita Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 t e l . 2 9 6 2 4 3 3 3 0 , w w w. c h a r i t a . c z

Pořádá Sdružení pro úštěckou synagogu a hřbitov ve spolupráci se Židovským muzeem v Praze ne-pá 10.00-17.00 hodin Strakonice, hl. nádraží: 3. 8.–10. 8. Vimperk, hl. nádraží: 12. 8.–17. 8.

Sušice, hl. nádraží: 19. 8.–28. 8.

Plzeň, hl. nádraží: 30. 8.–11. 9. Praha, hl. nádraží: 13. 9.–28. 9.

B l i ž š í i n f o r m a c e n a w w w. s y n a g o g a - u s t e k . o rg P U T O V N Í

V Ý S T A V A

V

Ž E L E Z N I Č N Í M

V A G Ó N U

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Španělská Telefonica oznámila, že Český Telecom letos nevyplatí dividendy. Jde o překvapení, neboť většina analytiků předpokládala, že právě přes dividendy získá Telefonica zpět část prostředků, které vynaložila na nákup české firmy. Co se děje? Buď jde o snahu snížit cenu akcií před povinným výkupem, nebo Telefonica potřebuje peníze v Telecomu na něco jiného – chce na firmu nějakým způsobem převést část svých nákladů (např. na nákup Telecomu) bez toho, aby platila daně z výplaty dividend, či rozjet v Čechách

Telefonní překvapení, recesí ke vzdělání a PKN se bojí nějakou novou službu. V prvním případě by se ukázalo, že kritici postupu privatizace Telecomu měli v něčem pravdu – prodej strategickému investorovi nemusí být nutně výhodnější než finančnímu, protože oba dokážou „vytáhnout“ nezdaněné peníze na nákup podniku z něho samého. Ve druhém by se naopak potvrdilo, že zkostnatělý Telecom dokáže rozhýbat pouze strategický partner. Takže počkáme a uvidíme. Měřit nezaměstnanost je ošidné. Většina statistik zaznamenává pouze ty, kteří se ucházejí o práci. Týdeník The Economist ale upozorňuje na možný alternativní pohled. Podle Katherine Bradburové z americké centrální banky je v USA možná nikoli oficiálních pět, ale přes osm procent nezaměstnaných. Co to? Bradburová totiž nezkoumala oficiální statistiky, ale rozdíl mezi počtem zaměstnaných na vrcholu konjunktury v březnu 2001 a nyní. A zjistila, že v práci „chybí“ přes pět milionů lidí. Kam se poděli? Prostě se přizpůsobili tomu, že se obtížněji hledají místa. Někteří – konkrétně ženy – častěji zůstávají v domácnosti a část studentů si nyní prodlužuje studium (jdou například na neuniverzitní vysokou školu, přestože by normálně končili střední školou). Vida, takže i nezaměstnanost může být k něčemu dobrá. Novému vlastníku Unipetrolu, polskému PKN Orlen, je pořádně horko: hrozí totiž, že přijde – byť dočasně – o nadvládu nad Unipetrolem, který před necelým čtvrtrokem koupil. S ovládnutím Unipetrolu totiž musela přijít nabídka povinného odkupu drobných akcionářů. PKN ovšem nabídl tak směšnou sumu, že mu ji Komise pro cenné papíry musela odmítnout – v době, kdy se akcie Unipetrolu prodávají za více než 150 korun a analytici odhadují hodnotu ještě o třicet korun vyšší, nabídl pouhé 103 koruny. Tím, že včas nevykoupil akcie, ztratil PKN hlasovací práva. Toho okamžitě využili minoritní akcionáři a svolali valnou hromadu. PKN má nyní prakticky jedinou šanci: rychle nabídnout spravedlivý odkup a doufat, že jeho nabídku komise stejně rychle schválí. Pokud ne, na valné hromadě mohou menšinoví akcionáři vyměnit vedení společnosti a pak se teprve mohou dít věci.

– MP –, – MH –


Zachránit Bismarckův stát Německé strany hledají, jak podpořit skomírající hospodářství

K

dyž padlo v Německu před měsícem rozhodnutí uspořádat volby do Spolkového sněmu již tento podzim, zamíchalo to pořádně karty stranickým ideologům a tvůrcům volebních programů. Ti během několika týdnů museli zpracovat zásadní plány reformy německé ekonomiky a sociálního systému, neboť právě to jsou témata, která budou vévodit letošním volbám. Nespokojenost veřejnosti se sociální a hospodářskou situací vedla ostatně k dobrovolnému pádu sociálnědemokratické vlády a novým volbám.

Hlavně reformovat Nezaměstnaných je dnes v Německu nejvíce za posledních šedesát let a tradiční sociální stát fungující v zemi od Otto von Bismarcka se nezadržitelně hroutí. Na jeho provoz nejsou peníze. Proto přišel v tomto volebním období kabinet kancléře Gerharda Schrödera s návrhy nejrůznějších reforem: snižovat podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky a naopak podporovat podnikání snižováním daní. Sociální demokraté přitom šli proti svému vlastnímu politickému programu, který naopak hovořil o trvalém zvyšování sociálních standardů. Reformy jsou nepopulární, nicméně současná vládní koalice sociálních demokratů a Zelených v nich chce pokračovat. Mělo by jít o zvýšení nabídky rekvalifikačních kurzů a dalšího vzdělávání a stimulaci nezaměstnaných k hledání práce dalším snížením jejich dávek. Na druhou stranu ovšem vláda počítá se zavedením minimální mzdy a vytvořením nového „občanského pojištění“, které nahradí dosavadní nemocenské a sociální pojištění. To budou povinně v závislosti na výši svého výdělku platit všichni, včetně podnikatelů či státních úředníků (kteří dosud neplatili nic) a více než v současném systému mají platit především občané s vyššími příjmy. Také pravicová opozice CDU/CSU prohlašuje, že hodlá v započatých reformách pokračovat, ale soustředí se mnohem více na zpružnění trhu práce: zaměstnavatelé by měli mít možnost přijímat dlouhodobě nezaměstnané

Zdanit bohaté Ve snaze neosekat sociální stát až na kost se všechny strany snaží zvýšit také příjmy státní pokladny. Vzhledem k tomu, že současně chtějí snížit pro podnikatele náklady na zaměstnance a podpořit cizí investice v Německu, je to téměř neřešitelný úkol. Hitem sezóny se stalo zdanění „bohatých“. Sociální demokraté chtějí zvýšit daně vysokopříjmovým vrstvám s výdělkem nad 500 tisíc eur ročně (svobodní lidé mají tuto „milionářskou daň“ platit dokonce již od příjmu 250 tisíc eur) a zvýšit dědickou daň. Levicová strana chce zavést zvláštní „daň z majetku“ a odbourat různé daňové výhody, z kterých prý těží hlavně střední třída a bohatí. Proti milionářské dani nemají nic ani Zelení, kteří navíc chtějí odstranit daňové výhody pro manžele. Křesťanští demokraté zase hodlají zvýšit daň z přidané hodnoty ze 16 na 18 %. Část těchto zvýšení hodlají vykompenzovat jak sociální, tak křesťanští demokraté sní-

Vláda se snaží pomáhat postiženým Debaty o sociálních reformách se točí především kolem důchodů či podpory zaměstnanosti. Ve stínu pozornosti tak zůstávají například problematické programy na podporu lidí se zdravotním postižením. Problém osob zdravotně postižených (OZP) u nás není nijak okrajový. Více než jeden z deseti Čechů nosí v kapse kartičku OZP. Postižení je celá řada od cukrovky přes mentální poruchy až po problémy vyjít do schodů. Z více než jednoho milionu postižených jich pracuje nebo hledá práci pouze 168 tisíc. O tom, co dělají ostatní, se toho moc neví. I počet oficiálně registrovaných nezaměstnaných přitom roste. Zatímco v roce 1994 jich v této skupině bylo 22 tisíc, loni již 75 tisíc. To představuje specifickou míru nezaměstnanosti přesahující neuvěřitelných 40 %. Kdybychom brali v potaz i velkou skupinu těch, kteří hledání práce vzdali, byla by míra nezaměstnanosti ještě vyšší. Důvodem jsou zřejmě jednak rostoucí nároky na zaměstnance na trhu práce, jednak málo účinné programy mající zaměstnanost tělesně postižených podporovat.

Dotace a výkupné

Šéf PKN Orlen Igor Chalupec. FOTO ČTK

za nižší mzdy, než jak jsou stanoveny v tarifních smlouvách (ty vyjednávají odbory a jsou platné pro všechny zaměstnance). V podnicích pod 20 zaměstnanců bude výrazně ulehčeno propouštění (ale i přijímání) zaměstnanců. Současně má být ale posílena role zaměstnanců (nikoliv nutně ovšem odborářů) v podnicích ve vyjednávání tarifních smluv. Jde víceméně o vylepšování stávajícího systému. S radikálními změnami přicházejí liberálové z FDP a nová Levicová strana vzniklá z komunistické PDS a některých odštěpených sociálních demokratů. FDP navrhuje zcela volné najímání a propouštění pracovníků i stanovování mezd a omezení role odborů a jejich nahrazení vyjednávání zaměstnanci a zaměstnavatelem v rámci podniku. Naopak Levicová strana navrhuje zvýšit dávku v nezaměstnanosti na 412 eur, zavést minimální mzdu 1400 eur (více než polovina průměrného platu) a zkrátit pracovní dobu na 30 hodin týdně při zachování stávajících platů a posílit podíl zaměstnanců na řízení firmy. To by ale patrně vedlo k okamžitému krachu mnoha menších firem a k dalšímu propadu německého hospodářství.

Stejně jako v mnoha evropských zemích mají i u nás firmy s 25 a více zaměstnanci povinnost zaměstnávat alespoň 5 procent OZP. Podniky, které tak nečiní, musí zaplatit roční „výkupné“ ve výši 2,5násobku průměrné měsíční celostátní mzdy za každého chybějícího postiženého. Stát loni na výkupném vybral tři čtvrtě miliardy korun. Srovnatelný objem peněz stát vyplácí na příspěvek speciálním firmám, které zaměst-

návají především postižené. Dalším stimulem zaměstnanosti mají být mnohé úlevy na daních. Zaměstnavatel si za každého postiženého nad povinných 5 % může od daně ze zisku odečíst 18 tisíc a za každého těžce postiženého dokonce 60 tisíc Kč. Pokud ovšem nemá zisk, nemá ani co odečítat. Těžce postižení si mohou od svého daňového základu odečíst padesát tisíc korun. Naprostou většinu OZP však tvoří běžně postižení. Poměrně nedávno se ze zákona v tichosti vytratila možnost snížení odvodu na zdravotní pojištění zaměstnavatelem. Nápravu s platností od letošního dubna vylobboval Českomoravský svaz spotřebních a výrobních družstev spolu s Asociací zaměstnavatelů zdravotně postižených ČR. Výhoda však již platí pouze pro speciální firmy zaměstnávající více než padesát procent postižených. Kořeny mnoha z těchto firem sahají až k bývalém podniku Drutěva, což byla za socialismu zkratka poněkud nešťastného názvu Družstvo tělesně vadných. Podniky zaměstnávající více než padesát procent postižených si mohou navíc snížit daň ze zisku na polovinu a ještě mají nárok na státní měsíční příspěvek ve výši 33 procent průměrné mzdy v republice na OZP (v případě těžce postiženého dokonce 66 procent). Rozhodne-li se taková firma platit pouze minimální mzdu, postižený ji vyjde o polovinu levněji než zdravý pracovník a na těžce postiženém může firma dokon-

žením daní pro podnikatele: SPD z 25 na 19 %, CDU/CSU sice pouze na 22 %, ovšem současně navrhuje i snížení daně z příjmu. Cílem zůstává udržet či zvýšit současný stav příjmů do státní kasy, pouze prostředky se liší. Jedinou stranou, která prosazuje výrazné snížení daní, je liberální FDP. Její programoví teoretici chtějí zrušit živnostenskou daň a kromě toho velmi výrazně snížit daně z příjmů fyzických i právnických osob. Celkové zisky z daní tak mají být sníženy o 19 miliard eur, tedy zhruba o 10 % oproti předpokládaným daňovým příjmům za rok 2005. Při rozpočtovém schodku, který je dnes rekordních 60 miliard eur, je ovšem jasné, že liberální reformy by především nízkopříjmové skupiny tvrdě pocítily v redukci sociálního systému.

Velká neznámá Je veřejným tajemstvím, že do letošních voleb jdou v podstatě dva proti sobě stojící bloky: liberálně-konzervativní aliance CDU/CSU a FDP a dnešní vládní blok SPD a Zelených. Velká koalice je totiž s ohledem na zcela odmítavé postoje obou hlavních stran zřejmě vyloučena. Obě uskupení se sice shodují na nutnosti reformovat daně i sociální stát, ovšem každé z nich má o konkrétních změnách úplně jiné představy. Zatímco levice navrhuje udržení některých sociálních jistot za cenu většího daňového zatížení, pravicové strany předkládají program postupného odbourání sociálního státu, a především široké podpory podnikání a volného trhu. Velkou neznámou je ale nová Levicová strana. V případě jejího volebního úspěchu nelze vyloučit koalici této strany s dosavadními vládními stranami, což by patrně vedlo k zastavení hospodářských reforem, tužší státní reglementaci trhu práce a dalšímu úpadku Německa. To přitom již v letošním roce podle nejnovějších prognóz bude vykazovat nejnižší hospodářský růst ze všech zemí Evropské unie. Vojtěch Belling Autor přednáší na Vysoké škole finanční a správní.

Q

ce vydělat, i kdyby vůbec nepracoval. Aby toho nebylo dost, mohou se tyto firmy ucházet o státní investiční dotace (loni takto stát rozdal 120 milionů korun).

Pohromadě v dílnách Taková podpora nevypadá na první pohled vůbec špatně. Ovšem jen do té doby, než si uvědomíme, že právě ona koncentruje postižené ve zvláštních chráněných dílnách a družstvech (tam jich v současnosti pracuje něco nad deset tisíc). Stát tak vlastně podporuje oddělení postižených od zbytku společnosti, místo aby se je snažil začlenit do běžného života a mezi zdravé lidi. Naopak „normální“ firma, kromě hrozby výkupného, nemá mnoho stimulů postižené lidi zaměstnávat. A když už zaměstná svých povinných pět procent OZP nebo i o něco více, jde spíše o postižené, jejichž pracovní omezení jsou minimální, nebo ty, které by firma zaměstnala i bez donucení. Podpory se naopak nedostává obrovskému počtu OZP, jejichž postižení skutečně představuje překážky v práci, ačkoli ještě není klasifikováno jako těžké. Smůlu mají také ti, v jejichž dosahu žádná firma typu Drutěva není. Právě tyto dvě skupiny zřejmě tvoří rostoucí počet nezaměstnaných postižených a těch, kteří mizí každý rok v nezmapované zóně pasivity. Jaké léky ale na rostoucí nezaměstnanost postižených předepsat? Jednou z cest je rozšířit příspěvky a úlevy firmám typu Drutěva na všechny firmy. Při současné výši příspěvku na jednoho OZP by to však bylo neúnosně drahé. Proto je žádoucí lépe cílit podporu na ty, které postižení ve výkonu zaměstnání výrazněji omezuje. Vhodným, plošným a poměrně jednoduchým řešením by bylo zásadní snížení daní a mzdových odvodů pro postižené s nízkými výdělky. Především je ale třeba zavést pravidelná věrohodná statistická šetření všech skupin postižených a nezapomínat ani na ty, kteří hledání práce již nadobro vzdali. Daniel Münich Autor působí na CERGE-EI.

Q

EKONOMIKA


9

Když přijde trh Proč nebude elektřina pro domácnosti levnější ani v příštím roce

Z

a čtyři měsíce začíná pro české domácnosti den D: takřka čtyři miliony rodin si budou moci konečně vybrat, od koho budou chtít odebírat elektřinu – zda zůstanou u svého dosavadního dodavatele, či přejdou ke konkurenci, která nabídne nižší cenu. Kdo by ale čekal velký třesk, bude zklamán. Průměrná domácnost změnou dodavatele ušetří maximálně několik korun měsíčně a žádného dodavatele elektřiny tento trh neláká.

Přišla konkurence Začalo to před čtyřmi lety, v lednu 2002: jako první si mohlo volně vybrat dodavatele elektřiny šest desítek největších společností v zemi, například České dráhy, Plzeňský Prazdroj či OKD. Velcí odběratelé si nemohli změnu vynachválit. „Okamžitě jsme vypsali výběrové řízení a proti cenám, které byly na zbytku trhu, jsme ušetřili až stovky milionů,“ říká mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský. Podobně si pochvalovaly změnu i ostatní výrobní kolosy liberalizované v první vlně. Po velké euforii proto ve velké snížení cen doufaly i další podniky, které přišly na řadu později. Ty ale dospěly k překvapivému zjištění: menší firmy většinou byly rády, že se jim cena nezvýšila, a ani dodavatelé se příliš nepředháněli s nabídkami. „Sháněli jsme jiného dodavatele, ale i když za energie v našich budovách platíme desítky milionů ročně, nejsme pro ně zajímaví,“ popisuje zkušenost například Lubomír Panev z firmy PBW, která spravuje několik kancelářských budov v Praze, například IBC či pasáž Myslbek. Thomayerova nemocnice v Praze, která ročně spotřebuje elektřinu za dvacet milionů korun, sice ušetřila několik set tisíc, ale jen díky vyjednávání s Pražskou energetikou. „Sami jsme licitovali a nechtěli hned podepsat nabízenou smlouvu,“ říká energetik nemocnice Jan Švíbek, podle něhož se nemocnici podařilo sjednat i lepší podmínky (např. nižší poplatky za překročení či naopak nedočerpání nasmlouvaného množství elektřiny). „Ale překvapilo nás, že ostatní dodavatelé o nás neměli zájem,“ dodává Švíbek. Nemocnice nyní připravuje výběrové řízení na dodavatele energií na další roky a očekává, že zájem firem již bude větší. „Byl to první rok, všichni se to učili, konkurenční boj nastane,“ věří Švíbek. „V prvním roce zuřila cenová válka, šlo o největší, a tedy nejlukrativnější zákazníky,“ vysvětluje mluvčí Pražské energetiky ze skupiny RWE Petr Holubec, podle něhož někteří dodavatelé šli tehdy i pod vlastní náklady a pak své ceny postupně zase zvýšili – podobně jako při liberalizaci před několika lety v Německu. Dalším důvodem tehdejšího poklesu ceny u velkých podniků bylo to, že podniky ze zisků z prodeje firmám přestaly v roce 2002 dotovat levnou energii pro domácnosti (viz graf).

Nejsou odborníci Pravda je ovšem také to, že řada podnikatelů o možnosti najít si nového a lacinějšího dodavatele elektřiny vůbec neví či o tom neuvažuje. Mezi ně patří například obce. „Neznám žádný

takový případ, kromě dopravních podniků velkých měst, že by obce měnily dodavatele energií,“ říká předseda energetické komise Svazu měst a obcí Igor Beneš. „Obce na to prostě nemají zkušené odborníky – snažíme se jim v tom proto nyní radit.“ O změnu se nepokusili ani v Písku, který přitom má svou vlastní malou vodní elektrárnu. Veškerý její proud ovšem město prodává a naopak na provoz městských budov či veřejného osvětlení proud nakupuje od E.ON, který vlastní Jihočeskou energetiku a je v regionu největším dodavatelem. „Je to moc složitá věc,“ krčí rameny technický ředitel Městských služeb Písek Josef Hrádek. Mluvčí ČEZ Ladislav Kříž ale upozorňuje, že i když zatím není příliš velký zájem obchodníků s elektřinou o získávání nových zákazníků mezi menšími odběrateli, ti by mohli dohodou se současným dodavatelem dosáhnout nižších cen. „Zvláště když jsou schopni říct, kdy a kolik energie odebírají. Můžeme pak lépe plánovat dodávky, a tím se nám i jim sníží náklady,“ říká Kříž. S faktickým snížením cen ovšem zákazník nemůže počítat – během následujících pěti let vzrostou výrobní ceny tzv. silové elektřiny v tuzemsku podle odhadů ČEZ i analytiků o čtvrtinu. ČEZ zdražení odůvodňuje tím, že nemůže prodávat doma energii výrazně levněji než na evropských trzích (proč by to také dělal, když ji může na západ od našich hranic prodat dráž) a současně musí nashromáždit peníze na obnovu dosluhujících elektráren. Podle jeho vzoru se zřejmě zachovají i ostatní menší výrobci elektřiny.

Pětikačka měsíčně A na co se tedy musí připravit domácnosti? Z výše uvedeného vyplývá, že se žádná větší změna nedá očekávat. Oproti konkurenci například v oblasti pevných telefonních linek se totiž na boj o zákazníka nikdo nechystá. Obchodní marže, a tedy potenciální zisk, u dodávek domácnostem je totiž tak malá, že se téměř nikomu nevyplatí takové klienty přetahovat či kvůli nim dokonce pořádat reklamní kampaň. „Lákat nové zákazníky by se nám vyplatilo, pokud by jich bylo tak sto tisíc. A to není reálné,“ říká mluvčí Pražské energetiky Holubec (jeho firma nyní obsluhuje téměř půl milionu pražských domácností). Podobně nejsou malí zákazníci lukrativní pro firmu Moravia Energo, další z desítky největších obchodníků Entrade vůbec zákazníky z řad domácností brát nebude. Důvod nezájmu je jednoduchý. Cena elektřiny, kterou platí spotřebitelé, se skládá ze dvou složek – z nákladů za přenos a údržbu sítí a pak ze samotné ceny energie. Zatímco u velkých podniků tvoří náklady na samotnou elektřinu dvě třetinu celkové ceny a třetina je režie, u domácností je to přesně naopak. Doprava proudu do domácností je dražší než elektřiny dovedené do podniku jedním velkokapacitním kabelem. Pokud průměrná česká domácnost spotřebuje měsíčně elektřinu za 900 korun, dvě třetiny této sumy zůstanou jako „paušál“ distributorovi (podobně jako pevné telefonní linky ve vlastnictví Českého Telecomu) a hýbat se může pouze s cenou za samotnou energii – a tento pohyb může u průměrné domácnosti být maximálně několik korun měsíčně.

Kdy jsi říkal, že dorazí ta konkurence?

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Čtenáře automaticky napadne otázka, proč se v podobném případě pevných telefonních linek alternativní operátoři předhánějí v přetahování zákazníků konkurenci. Důvod je jednoduchý: zatímco náklady na telefonování jsou kromě výstavby sítě prakticky nulové (telefonující platí pouze za zprostředkování poslání svého hlasu), elektřinu je potřeba vyrobit. Aleš Vala z Moravia Energo dává šanci jen velkým bytovým družstvům, která mohou nakoupit větší objemy a pak elektřinu rozpočítat mezi nájemníky. Představitelé družstev jsou k tomu ale skeptičtí. „Museli bychom zažádat o licenci a najmout dalšího člověka na přeúčtování. Pochybuji, že by se nám to vyplatilo,“ říká například Evžen Novák, předseda Stavebního bytového družstva Libčice, které spravuje na tři sta bytů. Q

Marek Pokorný

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

Divadelní ústav hledá spolehlivého člověka na pozici vedoucí oddělení marketingu, public relations a fundraisingu Požadavky: ●

komunikační a organizační schopnosti

●

schopnost pracovat v týmu

●

znalost AJ

nástup dle dohody (září - prosinec 2005)

Žádáme o zaslání strukturovaného životopisu (včetně případných referencí) a vyplněného dotazníku (viz níže) na e-mailovou adresu [email protected] nejpozději do 20. 8. 2005 (další informace viz - www.divadelni-ustav.cz a kontaktní spojení). Budete-li splňovat základní požadavky, dovolíme si Vás kontaktovat k osobnímu pohovoru. Kontaktní spojení: Olga Plchová asistentka ředitele Divadelního ústavu Divadelní ústav Celetná 17 110 00 Praha 1 tel.: 224 809 138 e-mail: [email protected]

Ředitel Diecézní charity Brno vypisuje výběrové řízení na obsazení místa

koordinátor/-ka Centra vzdělávání a poradenství Předpoklady: • • • • • • • • Výhody:

Dotazník pro žadatele (na každou otázku odpovězte prosím nejméně 15 a nejvíce 45 řádky) 1. Jistě jste dobře seznámen s činností Divadelního ústavu. V čem podle Vašeho názoru spočívá jeho marketingový potenciál? 2. Jmenujte priority PR strategie Divadelního ústavu. 3. Jakou fundraisingovou strategii zvolíte pro Divadelní ústav, jeho činnosti, výstupy a projekty? Zmiňte se prosím speciálně o fundraisingu Pražského quadriennale.

min. středoškolské vzdělání velmi dobré komunikační a organizační schopnosti schopnost samostatné tvořivé práce znalost sociální problematiky a ekonomiky provozu předpoklady pro charitativní činnost morální bezúhonnost orientace v grantové problematice EU řidičský průkaz sk. B

• vzdělání v sociálně-zdravotní oblasti • jazyková znalost AJ, NJ • vzdělání a zkušenosti v oblasti projektového řízení charitativních organizací

Přihlášky s přiloženým životopisem zasílejte do 15. srpna 2005 na adresu: Diecézní charita Brno, P. O. Box 635, 661 35 Brno tel.: 545 213 456, fax: 542 213 261, e-mail: [email protected]

10

ZAHRANIČÍ


Krajina po Bouři Chorvatsko, aneb jak vypadá země deset let po etnické homogenizaci

D

va tisíce děl, minometů a raketometů zahájilo palbu 4. srpna 1995 ve tři hodiny v noci. V pět hodin vyrazily do útoku stovky tanků a 80 000 mužů prvního sledu. Dalších 120 000 vojáků bylo připraveno ve druhém a třetím sledu. Armáda krajinských Srbů se proti takové převaze nezmohla na odpor. Vojáky zachvátila panika, opouštěli pozice a snažili se zachránit své rodiny. Do tří dnů bylo dobojováno. Takzvaná Republika srbská Krajina (RSK), vyhlášená na jedné třetině chorvatského území, přestala existovat. 200 000 Srbů v dlouhých kolonách prchalo přes hranice do Bosny a dále do Srbska. Stovky civilistů zemřely. 20 000 domů chorvatští vojáci vypálili. Mnohasetleté srbské osídlení Krajiny přestalo existovat během čtyř dnů.

Na dohled od silnice Kdo dnes projíždí Krajinou, není už v takovém šoku jako před několika lety. Hlavní silnici, vedoucí k moři, už nelemují nekonečné řady vypálených vesnic. Spíš dlouhé řady neomítnutých novostaveb. Na jihu z betonu, na severu z cihel. Z výšky to vypadá jako krajina plná červených krychliček. Ale jen podél hlavní silnice. Stačí odejít o kus dále a Krajina je to, co byla vždy – drsná, surová a chudá. Z ubohých domků podél prašné silnice vykukuje jen málo lidí. Hustota obyvatel připomíná Saharu. Venkov obývají jen staří lidé, kteří se vrátili dožít do svých domovů. Dostatek je pouze kamení, ve kterém nějakým zázrakem nacházejí pastvu malá stáda koz a ovcí. I ty kozy jim ale musel někdo dát. Ze 170 000 kusů dobytka, který žil v Krajině před Bouří, nezbylo po Bouři skoro nic. Zoran Pusić z Občanského výboru pro lidská práva tu proto dělá trochu nezvyklou práci pro obránce lidských práv: rozděluje kozy. „Ti lidé se už sice mohou vrátit, ale nemají práci. Získali jsme dotaci 100 koz. Nyní je rozdělujeme po jednotlivých domácnostech. Vždy devět koz a jeden kozel. Za dva roky nám je musí vrátit, ale můžou si nechat kůzlata.“ Takových akcí je bohužel málo a většina lidí žije jen z malých důchodů. Většina navrátilců musí bojovat o svůj dům. Jovan K. utekl i se svou rodinou z Gliny, městečka v západním výběžku Krajiny. Vrátil se během 14 dnů přes Maďarsko. Nebyl v armádě, ve svém městě patřil k vždy k odpůrcům srbských extremistů. Jeho žena je Chorvatka. Přesto mu trvalo čtyři a půl roku, než se dostal do svého domu. „Když se situace začala v roce 1991 zostřovat, snažil jsem zabránit nejhoršímu. V našem městě jsme měli s Chorvaty dobré vztahy. Za druhé světové války to byl partyzánský kraj, kde Srbové i Chorvati bojovali společně. Ale radikálové z Kninu získali převahu. Za války jsme tu kvůli mým názorům žili jako páriové. Když jsem se ale po Bouři vrátil do Chorvatska, zatkli mě. Strávil jsem 45 dní ve vězení za ozbrojené povstání. Přitom jsem v armádě nebyl a vždy jsem byl proti válce. Sice mě nakonec pustili, ale mezitím už v mém domě žil někdo jiný. Chorvatský voják. Pamatuju ho jako kluka ze sousedství, kterého jsem učil fot-

Historie Krajiny V oblastech Chorvatska, ohrožených osmanskou expanzí, organizovali Habsburkové od 16. století tzv. vojenskou hranici (Vojna Krajina). Místní obyvatelé získali výměnou za vojenskou službu různá privilegia – byli osvobozeni od nevolnictví a měli určitou míru samosprávy. Habsburkové do pusté oblasti lákali nové osídlence – kočovné Vlachy, Srby i ostatní. V Krajině tak žila směs obyvatel, která Habsburkům sloužila jako vojenská síla. Bojovná minulost vysvětluje kladný vztah „Krajišniků“ ke zbraním: po generace se tu vojenské řemeslo dědilo a každý dvanáctý obyvatel byl voják. Název Krajina se v devadesátých letech začal užívat pro všechny oblasti Chorvatska osídlené Srby – historická vojenská hranice byla geograficky poměrně komplikovaným tvarem a například centrum vzbouřenců z devadesátých let, město Knin, tam vůbec nepatřilo. Za druhé světové války chorvatští ustašovci (kolaboranti s nacisty) zahájili krvavé řeže místních Srbů. Vzpomínka na masakry druhé světové války sloužila počátkem devadesátých let jako rozbuška dalšího násilí. Místní Srbové se obávali opakování ustašovského násilí. Některými svými nevhodnými výroky („děkuji Bohu, že moje žena není Srbka ani Židovka“)

bal. Teď měl ale uniformu, a já jsem neměl šanci. Odešli jsme do Záhřebu a tam jsme žili v pronajatém bytě. Až po čtyřech a půl letech – a to ještě jen díky kontaktům mé ženy na současného velitele chorvatské armády – se nám podařilo získat náš dům zpět. Všechny naše věci jsou pryč – nábytek, knihovna, rodinné fotografie...“ Podobných příběhů jsou tisíce. Oficiálně mají uprchlíci na svůj majetek právo. Byrokratické procedury ale návrat ztěžují. Vyřídit si všechny potřebné dokumenty je pro uprchlé sedláky, živořící v uprchlickém táboře kdesi v Srbsku, leckdy obtížné. A hlavně – co po návratu do zničeného domu bez šance získat práci? Chorvaté dosáhli svého cíle, pro který – zdánlivě zbytečně – ničili ještě týdny po skončení bojů srbské domy, stříleli dobytek a likvidovali vše, co jim stálo v cestě. Jaký to byl cíl, jasně vyplývá z odtajněných stenogramů prezidenta. „Srbům je třeba dát takový úder, aby prakticky zmizeli,“ řekl svým generálům pár dní před Bouří. Ostatně i z knih někdejšího historika Tudjmana vyplývá jeho obsese etnicky čistými státy.

Návrat do nejistoty Srbové se ale pomalu vracejí, hlavně od smrti Tudjmana v roce 1999. Jak říká chorvatský novinář Goran Živić, vrátilo se jich zhruba 100 000 a více jich asi nebude. „Za těch deset let si mnozí zařídili nové životy. Spousta mladých odešla do Ameriky, Kanady či Austrálie.“ I těch 100 000 navrátilců je ale trochu zavádějící údaj. Oněch 100 000 Srbů si sice vyzvedlo chorvatské dokumenty, ale fyzicky se jich do Chorvatska vrátilo výrazně méně. Mnohé oblasti tak připomínají města duchů. „Teď je devět hodin, to je čas, kdy bychom normálně vyšli do města,“ vzdychne 28letý Milenko. „Jenže není kam a není s kým.“ Kdysi osmitisícovou Glinu dnes obývá necelých dva tisíce lidí. Celé ulice jsou prázdné. V mnoha podobných městech duchů vládne zvláštní, stále trochu válečná, atmosféra. Lidé si tu některé věci říkají šeptem, novináře prověřuje policie. V policii, samosprávě, ve školství, ve státních podnicích – tady všude můžou pracovat jen Chorvati. „I když jsem si založil soukromou firmu, mám ji raději napůl s Chorvatem,“ vysvětluje jeden podnikatel. Z oněch dvou tisíc obyvatel Gliny je přitom jen minimum původních. Franjo Tudjman totiž Krajinu systematicky osidloval uprchlými bosenskými Chorvaty. I oni se stali hráči na šachovnici velké hry o etnickou homogenizaci. Tudjman se nijak nesnažil bosenské Chorvaty vrátit do jejich domovů, protože to byli jediní Chorvaté, které měl po ruce, aby osídlil Krajinu. Zatímco srbští navrátilci obvykle nacházejí společnou řeč s původními chorvatskými sousedy, s nově příchozími z Bosny si moc nerozumí. „Žijí v cizích domech, používají cizí majetek a mají z toho trochu špatné svědomí. Stávají se tak lehkou kořistí nacionalistických stran,“ říká bojovník za lidská práva Zoran Pusić.

a kroky (tolerance ustašovských symbolů, vyhazování Srbů ze zaměstnání) jim chorvatský prezident Tudjman dával za pravdu. Klíčovou roli ale sehrál srbský vůdce Slobodan Milošević. Hysterickou kampaní přesvědčoval chorvatské Srby, že je čeká další genocida a že jejich jedinou možností je ozbrojený boj. Posílal jim zbraně a polovojenské jednotky. Vystrašení krajinští Srbové si v roce 1990 v dalmatském vnitrozemí, ve městě Knin, založili Srbskou autonomní oblast (SAO) Krajina. Většina Srbů ale žila v Chorvatsku ve městech. I když byli také znepokojeni nacionalistickou rétorikou Franja Tudjmana, cestu k řešení viděli spíše ve spolupráci s občanskými stranami. Radikálové z Kninu, kde žilo pouhých 15 000 obyvatel, se ale rozhodli pozdvihnout zbraně. S podporou Jugoslávské armády se povstání ze zapadlého městečka šířilo po všech srbských (i domněle srbských) oblastech. Desítky tisíc Chorvatů musely uprchnout a srbské síly bezohledně bombardovaly chorvatská města. Do počátku roku 1992 byla pod srbskou kontrolou skoro třetina chorvatského území. Příchod modrých přileb OSN situaci zabetonoval. V roce 1994 odmítli vůdci krajinských Srbů plán Z4, který jim výměnou za reintegraci do Chorvatska sliboval širokou autonomii (plán před veřejností dokonce zatajovali). Po odmítnutí plánu tak byla otevřena cesta k vojenskému řešení krize.

Před deseti lety utíkali. Dnes se mohou vrátit, ale nemají majetky ani práci. (Na snímku srbští uprchlíci v Banja Luce.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Podle oficiálních chorvatských statistik jde od roku 2003 v této oblasti sedmdesát procent prostředků na obnovu domů Srbům. Realita ovšem vypadá jinak. „Vidíte ty nové vesnice? Ty patří Chorvatům. Mají vodu, elektřinu, nové silnice. A v srbských vesnicích se svítí petrolejkami,“ říká Milenko z Gliny. Chorvati dostávají podle Srbů mnohem lepší domy,

10 let Bouře – mezi oslavou a hanbou V Chorvatsku je výročí operace Bouře státním svátkem. Premiér Sanader o ní mluví jako o ukázce síly chorvatského národa: „Bouři slavíme s hrdostí, protože Bouří jsme ukončili velkosrbskou agresi.“ Oslava má v sobě ale nádech kocoviny. V médiích se čím dál více píše o zločinech, které se v Bouři udály. Přispívá k tomu tlak haagského tribunálu, který požaduje zatčení a vydání generála Gotoviny, jehož jednotky dobyly 5. srpna 1995 Knin. Gotovina se skrývá, ale pokud ho Chorvaté nevydají, mohou zapomenout na vstupní rozhovory s EU. Na Bouři vydělávají politické body

s lepším vybavením. Mnoho z bosenských Chorvatů na tom i vydělá. V Krajině dostanou nový dům a svůj starý v Bosně prodají. V Bosně totiž pod taktovkou mezinárodní správy funguje návrat majetku mnohem rychleji než v Chorvatsku. Matyáš Zrno, Glina

také penzionovaní generálové. Jakoukoli zmínku o válečných zločinech chápou jako kriminalizaci vlastenecké války (oficiální název války z let 1991–95) a neváhají toho využít k útokům na „zrádcovskou“ vládu, a hlavně „zrádcovského“ prezidenta Mesiće, který se za excesy během války omluvil. Z generálů však až příliš mluví ublíženost. Za režimu prezidenta Tudjmana byli nedotknutelnými. Měli výhody, o jakých se obyčejným lidem ani nesnilo. A dokázali svého postavení využít – dnes jsou majiteli benzinových pump, hotelů nebo obrovských stavebních podniků. Většina z nich přitom nebyla před válku ničím (respektive nevyučenými číšníky nebo řidiči autobusu), nebo měli zločinnou minulost (násilné vloupání, terorismus), popřípadě se zločinu věnovali i v uniformě (pašování kokainu).

Q

ZAHRANIČÍ


11

Londýn hraje o život Co řeší policie v ohrožené zemi

Č

tyři atentátníci mrtví, pět za mřížemi. Ke klidu má Británie přesto daleko. V zemi probíhají nevídané policejní manévry, padají návrhy na nová protiteroristická opatření a ve vzduchu visí hrozba dalších útoků.

Teď se bojí všichni Jindy by to byla trapná scéna: dva slzící muži v trenýrkách na balkoně cihlového činžáku v Londýně sledovaní statisíci párů očí přilepených na televizní obrazovky. Tentokrát to ale bylo vítězství. Plačící pánové ve spodním prádle nebyli nikým jiným než teroristy, kteří zpackali útok na londýnské metro a autobus 21. července a na balkon je vyhnaly granáty se slzným plynem – do bytu jim je naházela speciální jednotka britské policie. Za pár minut už teroristé pochodovali v přímém přenosu stanice Sky News do připravených antonů. Neúspěšní atentátníci zjevně nepočítali s tím, že budou týden po útocích ještě naživu. Čtyři mladí Východoafričané se po fiasku rozutekli a začali se hádat přes mobilní telefony: dva z nich chtěli utéct, dva chtěli útoky opakovat. Policie mezitím zveřejnila fotografie útočníků získané z průmyslové televize a připojila k obrázkům jména. Britský tisk vzápětí odtušil, že teď už jim nic jiného než sebevražda nezbývá. Londýn se bál, že to zkusí znovu. Týdenní honička policie s časem dopadla nad očekávání – všichni pachatelé do týdne za mřížemi a s nimi zhruba desítka dalších podezřelých. Podařilo se to díky nasazení 6000 policistů, trpělivé detektivní práci a důvěře Britů v pořádkové síly. Policie prozkoumala 15 000 záznamů průmyslové televize z metra a ulic Londýna, prověřila 5000 tipů veřejnosti a vyslechla 1800 svědků. Celá akce přišla na 4,5 milionu liber. Muži na balkoně byli Muktar Said Ibrahim (27), údajný vůdce skupiny, a jeho kolega Ramzi Muhammed (věk neznámý). Yasin Hassan Omar (24) byl při zásahu paralyzován elektrickou pistolí již o den dříve. Čtvrtý útočník Osman Hussain

(27) byl ve chvíli, kdy se Ibrahim a Muhammed vzdávali policistům, ještě na útěku, policie však již odposlouchávala jeho mobilní telefon. Atentátníkovi, jehož jméno i podoba byly známy, se totiž podařilo nerušeně nasednout na nádraží Waterloo na rychlovlak a odcestovat tunelem pod kanálem La Manche nejdříve do Paříže a odtud do Říma. Mezitím však používal svůj mobilní telefon, takže jeho cestu dokázali policisté zmapovat a v Římě ho v bytě bratra zatkli po vzorové spolupráci se Scotland Yardem bez jediného výstřelu Italové. Jeho útěk se však bude ještě určitě propírat, až se budou na podzim v parlamentu projednávat nová protiteroristická opatření. Ta se podle prohlášení, jež Tony Blair neohlášeně pronesl v pátek, zaměří především na snazší deportace a zákazy jednotlivců a skupin „podporujících nenávist a nabádajících k násilí za účelem šíření víry“. Opatření budou mít zpětnou působnost a vláda doufá, že se jim díky nim podaří ze země dostat také již nechvalně známé radikální imámy. Věc má háček: podle současné legislativy není možní nikoho deportovat do země, kde mu hrozí nelidské zacházení, a soudy v minulosti často rozhodnutí o deportacích zhatily. Teď jim Blair pohrozil, že pokud praxi nezmění, přepíše jeho tým rovnou Zákon o lidských právech. Pokud by k tomu došlo, můžeme čekat konec politického příměří, které v Británii už měsíc panuje: liberální demokraté už vládě vzkázali, ať s nimi nepočítá.

Stačilo koupit odbarvovač Londýnské dusné léto tím nekončí. Policie vlastně neví, kam dřív skočit: kromě honičky na pětici útočníků z druhé vlny se snaží „zamknout“ Londýn a svou fyzickou všudypřítomností odradit teroristy od očekávané třetí vlny a zároveň vrátit sebedůvěru otřeseným obyvatelům hlavního města. Při výsleších, z nichž pronikají na veřejnost jenom kusé informace, jde především o to, zda byly oba útoky propojeny, jak byly plánovány a financovány, zda za nimi stojí organizovaná síť extremistů, a jaká je tudíž pravděpodobnost, že se celá tragédie zopakuje.

Britští vyšetřovatelé zároveň zažívají dvojí frustraci: jednoho z pachatelů mají v Římě, a přestože na něj okamžitě vydali eurozatykač – tedy jakousi vlajkovou loď společného postupu EU v boji proti terorismu –, není vůbec jisté, kdy ho dostanou do rukou. Italové mají obavy, že Osman může být také součástí sítě, která chystá útoky na Řím, zatkli dva jeho bratry a s vydáním nespěchají. U výslechů zatím může být přítomen pouze jeden vyšetřovatel Scotland Yardu a soudní slyšení o vydání Osmana do Británie je naplánováno až na 17. srpna, pokud se však Osman odvolá, může se celá věc táhnout až šest měsíců, a pokud ho z něčeho obviní sami Italové, nemusí k vydání dojít nikdy. Kromě toho mají Italové a též Američané mnohem benevolentnější přístup k uvolňování informací než Britové. Od italských vyšetřovatelů tak víme, že Osmana prý k útokům inspirovaly výbuchy 7. července, že se prý chtěl britské veřejnosti pomstít za protimuslimské nálady, jež po útocích vypukly, že ale nechtěl nikomu ublížit a bomby prý nikdy neměly nikoho zabít. S první skupinou údajně žádné spojení neexistovalo. Britové tvrzení o neškodnosti útoků rázně odmítli (ostatně bomby byly opatřeny hřeby, aby se jejich účinek znásobil) a o propojení mlčí. Příslušníci americké policie, kteří byli v Londýně na konzultacích, zase k nevoli svých britských kolegů uvolnili informace o chemickém složení výbušnin – teď tedy víme, že byly podomácku vyrobené na bázi peroxidu (pachatelé používali odbarvovač na vlasy), skladované v průmyslové lednici a alespoň první série byla na nádraží dopravena v chladicích boxech na jídlo naskládaných v kufrech auta. Návod k jejich výrobě je prý stejně dostupný „jako recept na sekanou“ a výbušniny si byly podobné, ale „nikoliv nutně stejné“. Britové nic moc komentovat nechtějí, jejich američtí kolegové ale opět prozradili, že možnost třetího útoku berou smrtelně vážně. „Britové nám řekli, že jsou si třetí vlnou útoků jisti,“ citoval The Times nejmenovaného amerického zpravodajského důstojníka detašovaného v Evropě.

Chování policie tomu odpovídá. Ve čtvrtek, tedy přesně čtyři týdny po tragické první vlně atentátů, se v Londýně konala největší demonstrace policejní síly od druhé světové války. V ulicích se pohybovaly tisíce policistů v uniformách a mezi cestujícími byly další tisíce agentů v civilu, jejichž úkolem bylo vytipovat případné teroristy.

Hidžáb jako terč Policisté však nebojují pouze proti teroristům. Britská média přinesla na konci minulého týdne nevábná čísla o nárůstu rasově motivovaných incidentů. V nervózním Londýně se jejich počet od první vlny teroristických útoků zvedl v porovnání se stejným obdobím loňského roku o 600 % a znatelný nárůst pocítili muslimové nebo lidé, kteří vypadají, že by jimi mohli být, i v jiných městských centrech. V drtivé většině šlo o urážky, občas však tekla krev: dva pobodaní zaměstnanci indické restaurace v hrabství Warwickshire, útok desetičlenného gangu ozbrojeného těžkým perlíkem na dva asijsky vypadající mladíky v Edinburgu, zmlácený Turek v městském parku v Londýně, zbitá irácká školačka v hrabství Devon, stará žena napadená před svým domem… Mezi oběťmi pohříchu nejsou jenom muslimové. „Volají nám Latinoameričané, Východoevropané, hindové a sikhové. Měli jsme jeden vážný případ invalidního hinda, kterého zbil jeho soused, spílal mu přitom, že patří k al-Káidě, a pak ho nechal na místě s vážným poraněním hlavy,“ kroutil hlavou Suresh Grover z muslimské Monitorovací skupiny, na kterou se někteří napadení obracejí. Umírněný imám Zaki Badawi dokonce vydal fatwu, ve které vyzývá muslimky, aby kvůli své bezpečnosti přestali nosit tradiční hidžáb. I tady však pachatelé končí v rukou policie. Pošťák David Parritt, který fyzicky napadl muslimskou majitelku obchodu a sprostě jí přitom nadával, nafasoval obratem 200 hodin veřejných prací a 75 liber pokuty. Za své jednání se omluvil. Jiří Sobota

Q

Život a smrt rebela Úmrtí Johna Garanga, prvního viceprezidenta Súdánu, znovu otevírá otázku budoucnosti krveprolitím zmítané země. V troskách vrtulníku zahynul předposlední červencový den v Súdánu John Garang, vůdce jižních rebelů. Jeho smrt vyvolala násilnosti v ulicích metropole Chartúmu, kde zahynulo více než sto lidí. Představitelé jižních povstalců i vlády, kteří uzavřeli letos v lednu po 21 letech bojů mírovou dohodu, vyzvali sice k ukončení násilí, nicméně nepokoje vzbuzují obavy z nového kola občanské války.

Z plukovníka dezertérem Život Johna Garanga ilustruje konflikt mezi súdánským převážně arabizovaným severem a animisticko-křesťanským jihem. Ten vypukl již rok před získáním nezávislosti v roce 1956. Část domorodých jednotek se vzbouřila v obavě, že v novém státě převládne islám a arabsky mluvící seveřané. O osm let později pak vypukla naplno občanská válka, která stála přes půl milionu obětí. Tehdy sedmnáctiletý Garang pocházející z křesťanské rodiny kmene Dinků chtěl jít bojovat. Ale jeho příbuzní ho místo toho poslali, po dohodě s povstalci, na studie nejprve do sousední Tanzanie a potom do Spojených států. Tam získal titul bakaláře ekonomie a znalost angličtiny. Na základě mírové dohody z roku 1972 pak vstoupil do súdánské armády. Zde strávil jako profesionální voják jedenáct let, stal se plukovníkem, absolvoval kurzy v USA a získal doktorát ze zemědělské ekonomie. Jenže brzy poté se vedení země přeorientovalo od marxismu k islamismu a bývalé jižní povstalce přestalo uplácet funkcemi a požitky. Hlavním prokurátorem byl jmenován sunnitský fundamentalista, šéf politické strany spojené s radikálním Muslimským bratrstvem, Hasan at-Turábí (později se stýkal s Usámou bin Ládinem a podporoval teroristy od Alžírska po Egypt). Objevily se zprávy o možném zavedení islámského práva šaríi pro celou zemi. V únoru 1983 vypuklo na jihu Súdánu povstání několika set

vojáků, kteří odmítli rozkaz k přesunu na sever. Tuto vzpouru měl potlačit John Garang. Místo toho ovšem dezertoval i s částí svých jednotek. Zhruba o měsíc později pak vláda skutečně zavedla šaríu pro všechny Súdánce. Začala druhá občanská válka, která za dvě desetiletí stála více než dva miliony životů. Stará historie se opakovala a boje byly vedeny na obou stranách s patřičnou brutalitou (vypalování celých vesnic, znásilňování, nucené nábory dětí do armády).

Od Marxe ke křesťanství Garang se po dvou měsících vynořil v sousední Etiopii a šéf tamější marxistické junty Mengistu Haile Mariam mu dopomohl k místu vůdce vzbouřenců v čele nově založené Súdánské armády národního osvobození (SPLA). Garang zahájil tažení proti Chartúmu a též ideologickou pouť od marxismu ke křesťanské pravici. Když totiž v roce 1991 padl jeho hlavní finanční zdroj, etiopský marxistický režim, Garang začal mluvit o demokracii a obrátil se na americké sponzory. Svoje hnutí ovšem stále ovládal železnou rukou: několik jeho oponentů skončilo zakopáno v buši. Přitom ale Garang, na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků, trval na jednotě celého Súdánu. Více než deset let vyjednával s centrální vládou o míru. Celkové vyčerpání, patová situace způsobená vojenským posílením rebelů v 90. letech, zájem centrální vlády udržet se u moci proti opozici a snaha rozdělit si zisky z nově objevených nalezišť ropy vedly nakonec počátkem letošního roku k uzavření mírové dohody. Ta obsahuje klauzuli o rozdělení moci v celé zemi: 52 % pro severní vládnoucí Národní kongresovou stranu, 28 % pro SPLA, 14 % pro severní opozici a 6 % pro další jižní zástupce. Zisky z těžby ropy mají být rozděleny mezi sever a jih napůl a za šest let se má konat referendum o možné nezávislosti jihu. Platnost šaríi je omezena pouze na sever země.

Poutník na cestě od marxismu ke křesťanské pravici.

Odpor zlomit úplatky Garang byl jmenován prezidentem jižní autonomie a jako první křesťan se stal v létě súdánským vicepremiérem. Zmíněnou dohodu do jisté míry osobně garantoval a pro jižany byl lidovým hrdinou. Jeho smrt vzbudila u některých podezření z komplotu (ačkoliv se zdá, že byla způsobena špatným počasím nebo nedostatkem paliva) a vedla k násilnostem. Ty se snaží svými prohlášeními zastavit jak Garangův nástupce Salva Kiir, tak představitel severu, súdánský prezident Omar Bašír. Oba mají pro snahu o zachování míru své důvody. Kiir, Garangův dlouholetý spolubojovník, se bude snažit dohodu udržet a v případném referendu získat nezávislost. Zároveň potřebuje mír k získání plné kontroly nad vlastní SPLA a k její případné „demokratizaci“ (právě Kiir Garangovi vyčítal autoritářské chování a rozehnání jižního „protoparlamentu“ vytvořeného SPLA). Bašír chce míru a SPLA využít proti svým vlastním protivníkům. Na záda mu totiž dýchá islamistická opozice v čele s již zmíněným at-Tu-

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

rábím (ten byl mimo jiné svého času hlavním ideologem Bašírovy vlády, později byl uvězněn a měl styky s protivládními povstalci v Dárfúru). Kdyby ho porazila ve volbách plánovaných za čtyři roky, mohl by se v souladu se súdánskými „tradicemi“ ocitnout ve vězení, či dokonce před mezinárodním tribunálem za zločiny v Dárfúru. Jedinou záchranou před drtivou porážkou ve volbách by pro vládnoucí stranu mohla být podle expertů z nevládní organizace International Crisis Group jednotná kandidátka se SPLA. Vládní kruhy navíc počítají s tím, že možný odpor jižních rebelů bude zlomen úplatky – pro jejich vysoce postavené představitele jsou prý již v Chartúmu připraveny vily a nová auta. Druhou možností by bylo torpédovat mírovou dohodu vyvoláním nepokojů a rozkolů mezi samotnými jižními rebely a vrátit se na severu k autoritářskému stylu vlády. Ačkoli je tento vývoj méně pravděpodobný, smrt uctívaného autoritářského vůdce jihu k tomu dává dobrou příležitost. Marek Hudema

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

–SVĚT KOLEM Evropská unie ve svém jaderném přetahování s Íránem spíše prohrává. Teherán se minulý týden rozhodl obnovit provoz v továrně na obohacování jaderného paliva v Isfahánu, jež byla dosud odstavena a zapečetěna Mezinárodní agenturou pro ato-

Írán o kus blíže Bombě

Abdalláh přechodný V čele Saúdské Arábie stanul nový král

B

yla to zpráva sice na titulních stranách novin, leč nikoli překvapivá. Nicméně vyvolala soustrastné reakce mezi politickými špičkami po celém světě i otázky po dalším směřování země, která se vedle Číny dá zařadit mezi nejbohatší „nedemokracie“ současného světa. Saúdskoarabský král Fahd, který zemi oficiálně řídil od roku 1982, po dlouhé nemoci zemřel a na trůnu ho oficiálně nahradil jeho nevlastní bratr, korunní princ Abdalláh. Byť jeho osud moc nevybočuje z vládnoucího rodu Saúdů, odráží – podobně jako příběh krále Fahda – vývoj Saúdské Arábie v dobách minulého století.

Naboso a bez sedla

Isfahán aneb řešení pro OSN. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

movou energii. Příčinou je podle íránských úřadů skutečnost, že EU do konce července nevyrukovala s konkrétními body, které měly Teheránu poskytnout kompenzaci za odstavení továrny. Úřady tří evropských zemí (tzv. EU3, tedy Velká Británie, Francie a Německo, které s Teheránem jednají) zase tvrdí, že žádný termín „do konce července“ vyřčen nebyl. EU se tak dostala na hranice svých možností vůči vyděračským praktikám Íránu, a pokud se obohacování uranu v Isfahánu opravdu rozjede, vyjednávání s Teheránem de facto zkrachuje. EU3 spolu s evropským zmocněncem pro zahraniční politiku Javierem Solanou Írán v dopise důrazně varovala, ať dosud zapečetěný provoz z Isfahánu neotevírá: „... nebo budou jednání ukončena, a my nebudeme mít jinou možnost než hledat jiné cesty.“ To se interpretuje jednoznačně: celou kauzu předložit Radě bezpečnosti OSN s tím, že Írán porušuje smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Evropská unie se tak přiblížila pozici Izraele, který už dlouho žádá totéž: Rada bezpečnosti totiž může vyhlásit závazné sankce vůči Teheránu.

V úterý oznámila al-Káida, že založila svoji první buňku ve Svaté zemi – v pásmu Gazy. Učinila tak pomocí videozáznamu na webových stránkách, na nichž se jinak objevují informace o již spáchaných teroristických útocích (Madrid, Londýn, Zarkávího aktivity v Iráku), a které je tudíž podle lidí zna-

Al-Káida už je v Gaze lých věci třeba brát vážně. Tvrdí to alespoň analytická skupina Debka, zpravidla dobře informovaná o dění na Blízkém východě. Dotyčná buňka se prý jmenuje „Palestinská al-Káida, brigády džihádu v pohraničí“, přičemž ono „pohraničí“ je synonymem válečné fronty. Nová organizace si nárokuje například autorství raketových útoků na osady Neve Dekalim a Ganej Tal v pásmu Gazy z 30. července. Izraelští zpravodajští experti mají tři různá vysvětlení. Zaprvé: Hamas, Islámský džihád a Brigáda mučedníků od al-Aksa založily „střechovou“ organizaci, která bude vykonávat teroristické útoky během operace stažení z Gazy. Zadruhé: agenti al-Káidy pronikli do pásma Gazy ze severního Sinaje a infiltrovali palestinské gangy pašující zbraně z Egypta či již existující buňky Hizballáhu v Gaze. Zatřetí: Palestinský lidový výbor, který zastřešuje Brigádu mučedníků od al-Aksa a různé teroristické odštěpence, se rozhádal a jedna frakce se napojila na al-Káidu. Ať už je tomu jakkoli, je to první oficiální zpráva nejznámější teroristické organizace světa, že je přítomna v Gaze. Zbyněk Petráček


Saúdská Arábie je zemí opředenou tajemstvím, záhadami a rozpory. Běžnému smrtelníkovi ze zahraničí je téměř nepřístupná, lze se do ní dostat jen díky obchodním či diplomatickým kontaktům. I přes svoji značnou prozápadní orientaci je navíc zemí, ve které se podle světové organizace Human Rights Watch soustavně porušují základní lidská práva. Rouškou tajemství je zahalen i samotný začátek Abdalláhova příběhu. Neexistuje totiž žádný běžně dostupný zdroj, který by informoval o přesném datu jeho narození. Jistý není ani rok – uvádí se 1924 či 1923. Tak jako tak, paradoxně je o několik let starší než samotná Saúdská Arábie, která vznikla jako samostatné království až v roce 1932. Jako synovi vládnoucího krále Ibn Saúda se Abdalláhovi dostávalo již od počátku tradiční islámské výchovy ve wahábistickém duchu. Tedy výchovy značně puritánské a dodržující ta nejpřísnější islámská nařízení. Otcem byl veden jak ke vzdělanosti v oblasti politiky a práva, tak k chápání tradičních arabských hodnot. Proto také strávil několik let kočováním pouští s beduínskými kmeny. Ibn Saúd se netajil tím, že nechává své děti chodit naboso a jezdit na koni bez sedla, čímž se snaží připravit je na úlohu odolných a silných vládců Arábie. V době Abdalláhova raného dětství byla země zmítána boji v rámci složité směsice nejrůznějších pouštních kmenů a klanů. Avšak poté, co Abdalláhův otec dosáhl vítězství a v roce 1932 se stal prvním vládcem monarchie, začaly pro Saúdskou Arábii zlaté časy. Spojené státy totiž skrz svoji kalifornskou společnost Standard Oil postupně začaly odkupovat čerstvě objevenou ropu a země se odrazila od dna naprosté chudoby a úpadku. Od této chvíle se také datuje legendární spojenectví s USA – Saúdská Arábie je vedle Izraele dodnes hlavním americkým spojencem v oblasti Blízkého východu. První politickou funkci získává Abdalláh až ve svých 38 letech, když je jmenován velitelem Národní gardy. Jeho nadřízeným je v té době již třetí saúdský král, Fajsal. Vzhledem k jeho západní orientaci je Arábie tou dobou již na ostří nože s jedním ze svých největších bývalých spojenců – Egyptem. Levicová politika tamního prezidenta Násira totiž ostře kontrastuje s americkými kontakty i Fajsalovou snahou otevřít zemi západnímu stylu života. Fajsal také jako první použil výnosy z těžby ropy na veřejně prospěšné účely: nechal z vytěžených peněz postavit množství škol a nemocnic.

Já mírotvorce Jako člen vládnoucí dynastie měl Abdalláh předem otevřené dveře do nejvyšších pater saúdské politické pyramidy. Proto když v roce 1982 nastoupil na trůn jeho nevlastní bratr Fahd, byl jmenován vicepremiérem i korunním princem, tedy druhým nejdůležitějším mužem v zemi. Na veřejnost začínaly také prosakovat jeho politické názory, a byť nikdy nebyl žádnou černou ovcí rodiny, ne vždy se shodoval s oficiální rétorikou dynastie. V roce 1984 za války v Libanonu se například postavil na syrskou stranu a vyžadoval odchod amerických jednotek z oblasti. Nehledě na to jeho popularita i důležitost v zemi stále stoupaly. Když pak v roce 1995 postihla krále Fahda série infarktů, přebral prakticky vedení království, a stal se jakýmsi stínovým králem. Tento okamžik – byť ho zažívá již téměř jako sedmdesátiletý – je pro Abdalláhovu politickou kariéru zásadním zlomem. Své plody začíná sklízet také

dávná otcova výchova. Abdalláh se začíná ukazovat jako nezkorumpovaný politik, a hlavně jako dobrý Arab a muslim – v Rijádu a v Casablance nechává založit vlastní knihovny, sponzoruje nákladné operace siamských dvojčat, zastává se muslimských zvyků proti západní globalizaci. Na konci devadesátých let zůstávají pro Saúdskou Arábii nejdůležitějším spojencem Spojené státy, a Abdalláh – bohužel pro vzájemné vztahy – se podle toho vždy nechová. Jeho vládu provází totiž zásadní dilema: dostát roli reprezentanta arabského (a muslimského) světa, ale na druhou stranu udržovat dobré styky se Západem. Proto se ostře vyjadřuje proti americké finanční podpoře Izraele a proti izraelské politice na palestinských územích, ujímá se také vedoucí role při jednáních Ligy arabských států. Na druhé straně podniká několik cest do Spojených států, kde jedná s Billem Clintonem, později s Georgem W. Bushem. Do středu světové mediální pozornosti se Abdalláh dostává na jaře 2002, kdy je v plném proudu druhá palestinská intifáda. Saúdská Arábie je po 11. září 2001 zemí podezřelou z podpory terorismu, a tak se její stínový vůdce pokouší napravit pověst mírovým plánem, který by stál na návratu k dohodě z Osla a vytvoření palestinského státu. I přesto, že plán uskutečněn nebyl a Abdalláhovi role mírotvorce nevyšla, šlo o nebývale vstřícné gesto. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že za ním nestály Spojené státy ani OSN a že Saúdská Arábie neměla s Izraelem žádné diplomatické styky. Rozporuplná rétorika saúdského korunního prince však dále motala hlavu politickým komentátorům i politologům. Když už se zdálo, že se americko-saúdské vztahy ohřály na únosnou teplotu, dokázal je Abdalláh zchladit například v roce 2004, když prohlásil, že za teroristickým útokem, při kterém přišlo o život šest lidí včetně dvou Američanů, stálo „sionistické spiknutí“.

Jako po smrti Brežněva I když se podle většiny komentátorů politika nového krále proti té dosavadní příliš nezmění, otázek zůstává dost. Nejdiskutovanější z nich je bezesporu staronový problém nástupnictví, který se oficiálním nástupem Abdalláha rozhodně nevyřeší. Sám je jen o pár let mladší než jeho zesnulý předchůdce a ani nový korunní princ Sultán není z nejmladších (narodil se roku 1928). Jak upozorňuje Simon Henderson z washingtonského Ústavu pro blízkovýchodní politiku, Saúdská Arábie se tak může dostat do situace, že se na trůnu budou střídat králové každé dva až tři roky. A to rozhodně nepomůže hospodářskému vývoji ani politické stabilitě. Odborníci se proto shodují, že pokud nemá přijít „potopa rodu Saúdů“, je třeba začít hledat novou

a mladší generaci. Oxfordský politolog Jonathan Paris dokonce přirovnává současnou situaci k pobrežněvovským časům v Sovětském svazu, kdy bylo třeba dvou nevýrazných vůdců, než nastoupil poměrně mladý a reformně naladěný Gorbačov. I Saúdská Arábie tedy možná stojí na začátku takového období a někde již čeká Abdalláhův i Sultánův nástupce. Ale jsou i horší noční můry, které obcházejí palácem rodiny Saúdů. Demokratické reformy, které byly nastartovány letošními komunálními volbami, mohou totiž způsobit chuť po stále větším uvolňování. To se dříve či později střetne s dosavadními principy vlády královského rodu a lidé se začnou ptát, k čemu ještě autokratické monarchy vlastně mít. Něco takového však zatím nehrozí, alespoň ne podle Andrewa Greena, bývalého britského velvyslance v Saúdské Arábii. „Abdalláh je populárnější než král Fahd, je to inteligentní a moudrý vládce. Pro Saúdskou Arábii je rozhodně dobře, že má nyní volnou ruku.“ Reálná je naopak hrozba sílícího vlivu islamistických hnutí, zvlášť bude-li král pokračovat v uvolňování, a dá jim tak možnost oslovit větší množství voličů. Od Abdalláha se tedy také očekává, že využije služeb své šedesátitisícové armády a bude dál tvrdě postupovat proti extremistům. A nakonec, zásadní zůstává otázka zahraničních vztahů a lidských práv. Lze totiž jen těžko odhadovat, jak dlouho budou pro Spojené státy důležitější barely ropy než rutinní popravy, zatýkání a mučení politických odpůrců. Náznaků, že by Abdalláh hodlal s touto praxí skoncovat, je navíc vskutku poskrovnu. Potenciálních nebezpečí a problémů, které jeho zemi i vládě hrozí, je tedy ažaž. Následující měsíce ukážou, jak se Abdalláh vyrovná s plnou odpovědností za chod celého Saúdskoarabského království a zda mu úloha reformátora nepřeroste přes hlavu. Filip Moravec Autor studuje Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě.

Abdalláh bin Abdul Azíz al-Saúd Narozen roku 1923 v Rijádu v královské rodině Saúdů;1962 – jmenován velitelem Národní gardy;1975 – druhý vicepremiér;1982 – po nástupu krále Fahda prvním vicepremiérem a korunním princem;1995 – prakticky přebírá vedení země;2005 – 1. srpna se po smrti Fahda stává jeho nástupcem a králem Saúdské Arábie.

Q

TÉMA


13

Za únosy a vraždy už stojí David Berdych (uprostřed) před soudem. Ale kdo si ho vodil na provázku? Zeptejte se v týmu Mari. FOTO ČTK

Gangy české policie Sbor našich ochránců zákona se veze po velmi šikmé ploše

Bouře kolem slov policie a CzechTek pomalu utichá, ale kdo se těší na klid, strká hlavu do písku. Tanec na louce u Tachova je totiž stvrzením, že minulá varování mířila do černého. Máme problém: zdejší policie se mění v nebezpečný spolek. Ve sbor, jehož šéfové lžou, spolupracují se zločinci a slouží na politickou objednávku. Následující tři příběhy jsou dokladem toho, že to není legrace.

„B

erdychův gang? O tom moc nevím, nemohu sloužit,“ řekl ministr vnitra František Bublan tomuto časopisu minulý týden na otázku, zda sleduje vývoj v českém zločineckém dramatu číslo jedna. „A jak to souvisí s tím současným skandálem kolem CzechTeku?“ otázal se. Odpověď zní: vlastně jednoduše. Kulturista David Berdych se před devíti lety rozhodl opustit zaměstnání v tehdy proslulém pražském nočním podniku Discoland a „udělat se pro sebe“. Discoland byl zároveň i bordelem, a Berdych se tam tudíž mohl potkat třeba s Petrem Vojtěchovským, policistou, který na útvaru pro odhalování organizovaného zločinu vedl odbor „obchodu s lidmi“. Nesetkali se však, a neviděli se ani o sedm let později, kdy se jejich životy dramaticky protnuly. Oba dva se ocitli ve vazbě kvůli jedné věci, i když nelze vyloučit, že každý ze zcela jiného důvodu. David Berdych proto, že léta vedl zločinecký gang, a Petr Vojtěchovský možná proto, že se o Berdychově gangu dozvěděl příliš mnoho. Gang pojmenovaný podle Davida Berdycha podle zjištění policie loupí, vraždí, vydírá a provádí únosy už osm let. Jde o několik zločineckých skupin, které se spojovaly k různým akcím, zároveň ale pracovaly samostatně. Policie gang od roku 2001 nějakou dobu sledovala, odposlouchávala a ke svému překvapení zjistila, že Berdych a jeho muži mají o policejních krocích dokonalé informace. Vyšetřovací spis gangu neznalo až tak moc detektivů, takže se po čase podařilo zjistit, kdo zrazuje. V práskání informací bylo zapleteno šest policistů – žádné malé ryby. Dva z nich prošli elitním útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, zbývající pražskou sestrou této jednotky. Ve sboru samozřejmě pracovali na řadě důležitých případů. Proto na popud vedení policejního prezidia vznikl speciální vyšetřovací tým s názvem Mari, který měl dokumentovat aktivity policistů z Berdychova gangu a zároveň vypátrat, jestli nitky zločinu nesahají do vyšších policejních pater. Jestli náhodou i další elitní policisté neposkytují informace zločincům – třeba i podvodníkům, kteří mohou mít napojení na politiky. Tým Mari začal pracovat počátkem roku 2003 a šéfoval

mu Petr Vojtěchovský. Měl skvělou pověst, v boji proti obchodu s lidmi měl úspěch, v parlamentu přes vedení policie prosadil tvrdé tresty pro převaděče. Tým Mari odposlouchával kolegy z pražského útvaru pro boj s organizovaným zločinem, policisty ze svého domovského útvaru a z dalších elitních jednotek. Po půl roce ovšem všechno skončilo: Petr Vojtěchovský byl zatčen a obviněn ze sedmi trestných činů, tým se po třech měsících rozpadl, nahradil jej nový tým jménem Uniforma, který se ale specializoval jen na gangstery, kteří převlečení za policisty olupovali řidiče kamionů. Zpět k obvinění Vojtěchovského. Všechna se odvíjela od toho, co na policii vypověděl podnikatel Karel Kapr a jeho dva přátelé. V tu dobu byli vyšetřováni pro údajné podvody a loupeže a patřili do okruhu Berdychova gangu. Vojtěchovský jim podle jejich výpovědi slíbil, že za úplatek půl milionu korun zařídí, aby skončil jejich odposlech. Teoreticky to bylo možné, na Kaprových zločinech pracovali policisté, které Vojtěchovský znal. V případě dodržení policejních předpisů to bylo vyloučeno. (Mimochodem, Kapr je dnes prověřován kvůli vraždě bývalého policisty, který pracoval pro Berdychův gang.) Za nějaký čas byl obviněn Vojtěchovského zástupce z týmu Mari Radek Čermák – prý pomohl dvěma členům Berdychova gangu k útěku do Irska. Podle obvinění věděl, že mohou opustit Česko pod falešnou identitou a neupozornil na to úřady. Čermák byl zároveň hlavním autorem operativní zprávy týmu Mari pro náměstka policejního prezidenta Jaroslava Macháněho. Mimochodem dopátrat se osudu zprávy pro Macháněho je téměř nemožné. Někteří zainteresovaní policisté (nechtějí zveřejnit svou totožnost, protože by mohli být obviněni za prozrazení tajných informací) tvrdí, že žádná zpráva neexistovala, jiní, že Macháně dostal úryvky z tzv. operativních spisů. Sám Macháně se odmítá vyjádřit. Podle neoficiálních informací (část z nich byla zveřejněna v deníku Právo) tým Mari zjistil propojení dalších významných policistů na Berdychův gang. Operativní spisy zmiňují vysoce postaveného policistu z Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu Jiřího Svobodu, jeho přítele Jiřího Gregora a také tehdejšího šéfa inspekce ministra Grosse Mikulá-

še Tomina. Nebo Josefa Kutka, šéfa pražského odboru boje proti organizovanému zločinu či dlouholetého vyšetřovatele z pražské policie Zdeňka Pichlíka nebo náměstka ředitele celostátního útvaru detektivů Ladislava Kadeřábka. „V policii možná působí organizovaná a propojená skupina významných policistů, kteří mají vliv na vyšetřování řady případů a využívají informace ve svůj prospěch, případně spolupracují s pachateli trestných činů,“ stojí zhruba ve zprávě, aspoň podle policistů, kteří ji znají. Tým Mari zjistil, že jeden z významných členů Berdychova gangu je Tominův příbuzný Gelani Aboud (dnes je ve vazbě). A po zatčení Vojtěchovského policisté vypátrali, že hlavní svědek proti němu, Karel Kapr, se velmi často scházel s Tominem. A Vojtěchovského vyšetřovala inspekce, které Tomin šéfoval. Mimochodem Gelani Aboud byl sledován i kvůli obchodu s drogami a podílu na organizování prostituce a pašování žen. Nabízí se tedy otázka, zda není stíhání Vojtěchovského a jeho zástupce zmanipulováno Tominovou inspekcí. Tým Mari pracoval příliš krátkou dobu, aby dokázal zajistit přesvědčivé důkazy o tom, že řada významných policistů spolupracuje se zločinci – pokud zjištění jeho týmu byla pravdivá. Ale co je pravda, je těžké zjistit. Třeba ministr Bublan, který v případě CzechTeku nosí v hlavě počet injekčních stříkaček nalezených údajně po skončení loňského CzechTeku, nemá o zprávách týmu Mari žádné informace. „Slyšel jsem, že jsou tam zapleteni nějací policisté, ale víc opravdu nevím,“ říká ministr Bublan. A k podezření týmu Mari se odmítá vyjádřit i náměstek Macháně, který za jeho zřízením stál. „Věci jsou v šetření, není možné sdělovat jakékoli poznatky,“ říká.

Doucha ohlašuje pomstu Případ Petra Vojtěchovského může být kopií ukázkového dramatu divokých 90. let – likvidace policisty Zdeňka Macháčka a příslušníka BIS Romana Hrubanta (rámeček). Kromě závažnosti odhalených zločinů spojuje ty tři záležitosti i série jmen stojících na počátku každého stíhání. V případě Macháčka byl hlavním spouštěčem Josef Dou-

14

TÉMA

Muž, který měl strach. (Janíček)


FOTO ČTK

Mezi Kaprem a Aboudem. (Tomin).

FOTO ČTK

A pozdravujte Sevušku. (Doucha)

za obviněním Hrubanta stál Jiří Gregor. Proto je teď nutné připomenout několik postav z vyšetřování údajných zločinů Vojtěchovského. Vyšetřujícím státním zástupcem v kauze Vojtěchovský a Čermák je Svatopluk Nauš. V inspekci pracoval na případu Vojtěchovský Petr Hlaváč. A advokátem jednoho z údajných policejních zrádců v Berdychově gangu (vyšetřovateli označovaným za skutečnou hlavu zločinného spolku) je Josef Doucha. Trojice Doucha, Nauš i Hlaváč se velmi dobře zná, sloužili spolu léta u stejných policejních jednotek. Doucha je slavná postava tuzemské policie. Byl prvním šéfem jednotky, která pracovala proti mafiím. Post musel opustit v roce 1994, když speciální tým Alfa (kterému velel Macháček) odhalil, že Doucha má velmi podezřelé styky s významnými ruskými mafiány. A z policie pak odešel úplně o dva roky později kvůli podezření, že informoval hlavu solomonské mafie o připravované razii U Holubů v roce 1995. Když se v roce 1998 dostala k moci sociální demokracie, byl Doucha jejím hlavním kandidátem na post policejního prezidenta. Ale jmenování neprošlo; Doucha totiž v té době pracoval jako advokát a jeho hlavními klienty byli právě mafiáni od „Holubů“. O rok později prasklo, že zorganizoval zatčení Zdeňka Macháčka a jeho podřízených (podle některých svědectví s vědomím policejního prezidenta Jiřího Koláře). Jak to

všechno souvisí s Berdychovým klanem a podezřelými policisty? Berdychův gang je seskupení řady samostatných zločineckých skupin. Jedna z nich se podle zjištění policie věnuje ochraně Mogilevičových mužů, kteří pro něj v Česku perou špinavé peníze. Zase jde o Douchovy klienty. To vše jsou oficiální operativní zjištění a kombinace elitních policejních složek. Bez důkazů. „Jak ale někdo může zjistit důkazy, když jej při práci zlikvidují jako mě?“ říká Zdeněk Macháček, který dnes pracuje jako bezpečnostní šéf v bance. Macháček je přesvědčen, že česká policie je minimálně od vítězství sociálních demokratů v roce 1998 a nástupu nekontrolovatelného panství opoziční smlouvy ovládána dvěma skupinami důstojníků, kteří nepracují proti zločinu, ale jen v podsvětí účelově likvidují konkurenty svých zájmů nebo toho, kdo se znelíbí politikům. „Ale o tom se můžeme bavit hodiny a stejně s tím nic nenaděláme, nechci s tím mít už nic společného,“ říká rezignovaně Macháček. Kdo s tím ale něco může udělat, je ministr Bublan. Minimálně dát všechno prověřit. „To o Vojtěchovském zní dost divoce. Já o tom nemám informace. Ale nemůžu do toho moc mluvit, to by mohlo být vnímáno jako politický tlak na policii,“ říká Bublan. A náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně je vázán služebním tajemstvím.

„Nevím, jestli máte přesné informace, ale já nemůžu sdělovat fakta o operativních zjištěních,“ říká Macháně. Mluvit nemůže ani Petr Vojtěchovský. „Nebyl jsem zproštěn mlčenlivosti, nechci, aby něco, co řeknu, mohlo být využito k nějakému dalšímu obvinění,“ řekl nedávno deníku Právo. Vojtěchovský čeká na soud, státní zástupce na něj nedávno poslal k soudu žalobu.

Ti nahoře musí být šílení

„Trvalo to deset měsíců, hrozilo mi odebrání hodnosti a kázeňský trest. Naštěstí se za mě postavil můj šéf s tím, že jsem neměl k zákroku dostatek mužů,“ vzpomíná Jaromír Kníže. Ten se loni sám podivoval nad výší odhadnutých škod na louce po párty. „Vypadá to, že nás chce majitel pozemků přesvědčit o tom, že škoda je vyšší než hodnota celého pozemku. Já sám jsem se byl na té louce podívat a nerozeznal jsem rozdíl mezi plochou, kde se technopárty konala a kde ne,“ prohlašoval loni ředitel Kníže. „To byl jen můj laický názor. Asi jsem se spletl,“ říká k tomu dnes, kdy před soudem čelí jeden z loňských účastníků festivalu obvinění, že CzechTek zorganizoval, a tím celou škodu způsobil. Inspekční prověrka tachovského postupu skončila v květnu závěrem, že Kníže udělal chybu: pokud jsou ohrožena vlastnická práva, musí policie dělat aktivní kroky k jejich obraně, jinak porušuje zákon. Když se tedy ředitel Kníže dozvěděl, že CzechTek se letos opět rozjede v jeho regionu, neváhal ani vteřinu a ve čtvrtek požádal krajskou správu a policejní prezidium o posily. A rozhodl se, že letos už nepřipustí, aby ho někdo mohl obvinit z nečinnosti.

o bezproblémový průběh festivalu uklidnil, začala naopak vyvíjet neobvyklou aktivitu. Kníže o nájmu ihned informuje nadřízené v Praze a ti vyrážejí za majitelem louky Constantinem Pleskym – vyslechnout ho, jestli opravdu s CzechTekem na své louce souhlasí. A přestože on říká ANO, policie do médií pouští zvěst, že majitel je proti. „Tuhle dezinformaci já nevypustil,“ říká Kníže a má pravdu: lhářem byl tiskový mluvčí západočeské policie Jiří Soukup. To však nebylo tento týden možné ověřit, neboť mluvčí odjel na dovolenou a je mimo dosah mobilního telefonu. Ministr vnitra František Bublan, který se tímto nepravdivým tvrzením v médiích oháněl, tvrdí, že informaci dostal od svých podřízených. Po neúspěchu se lží o majitelově nesouhlasu si policejní ředitel Kníže z katastrální mapy zjistil jména majitelů sousedních parcel a začal je obvolávat. „Volali mi ve čtyři ráno. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě kamarádi dělají legraci,“ říká nájemce největších přilehlých pozemků Jan Zatloukal. „Ptali se mě, jestli souhlasím, aby mi tam tisíce lidí šlapaly po louce. Tak jsem řekl, že s tím nesouhlasím, a jel se tam podívat.“ Na loukách ale zatím bylo jen pár desítek mládenců a dívek. „Nechtěl jsem, aby to dopadlo jako loni, že majitelé dají trestní oznámení až ve chvíli, kdy už na louce budou desetitisíce lidí a já nebudu moci zasáhnout,“ vysvětluje dramatické telefonáty ředitel Kníže. Splnily účel: většina oslovených prohlásila, že si nepřeje, aby na jejich parcely a přístupovou cestu vstupoval tisícihlavý dav. A na základě takhle získaného nesouhlasu policie uzavřela technařům přístup k řádně najmutému pozemku. „Dalo se předpokládat, že očekávané množství lidí se na těch jedenáct hektarů nemůže vejít, a zákonitě tak musí vstoupit na okolní pozemky, s čímž majitelé nesouhlasili,“ vysvětluje blokádu Kníže. Ale stejně jako na dálnici se akce nezdařila. Lidé se na louku dostali po lesních a polních cestách z druhé strany. A protože nemohou jít po zavřené cestě, skutečně vstupují na cizí pozemky. Policie hned přiváží soudního znalce, který konsta-

Když v sobotu po poledni dostala speciálně vyškolená jednotka policistů rozkaz k zásahu proti účastníkům festivalu CzechTek, měli za sebou její příslušníci těžké chvíle: dvě probdělé noci, čekání na rozkaz v plné polní ve čtyřicetistupňových vedrech, bez nároku na vystřídání. S takovým stresem pod helmou vyrazili mezi pět tisíc tanečníků. A začala akce, jejíž odhadované náklady 20 milionů korun převyšují zhruba stokrát čtvrtmilionovou škodu, kterou milovníci techna údajně způsobili na travnatých porostech u tachovské dálnice.

Teď už ne CzechTek je akce, kterou proslavila schopnost tisíců lidí společně se bavit, aniž by přitom docházelo k bitkám či jiným problémům. Po účastnících zůstane nanejvýš poválená louka a pár rozhořčených vzpomínek několika místních, kterým vadila hlasitá hudba. Letošní párty navíc svou polohou u dálnice možné obtíže s hlukem hodně omezila. A pronájem jedenácti hektarů luk chtěl předejít i dosavadním výtkám, že se festival koná na cizích pozemcích. Jenže aby tohle vstřícné gesto zabralo, nesměla by se párty konat ve stejném rajonu jako loni. Tehdy došlo jen o pár kilometrů dál k události nevídané za celou dvanáctiletou historii CzechTeku: zbytky už rozcházejících se účastníků rozehnala policie a soudní znalec pak odhadl škodu na louce (na které se dnes pasou krávy a která je k nerozeznání od jiných) na 750 tisíc korun. Na hlavu šéfa tachovské policie Jaromíra Knížete se snesla ostrá kritika. Za to, že nezasáhl proti ilegálnímu festivalu včas a dopustil, aby byl tak rozsáhle poškozen soukromý majetek, ho začala prošetřovat inspekce ministerstva vnitra a státní zástupce.

Zastavte zločin Ve snaze znemožnit akci nachystali tachovští policisté na technaře několik pastí. Tu první hned na dálnici, kde po poruše dvou kamionů zablokovali sjezd vedoucí k louce. Předpoklad byl, že řidiči dodávek se soundsystémy budou nuceni jet dál a na místo se prostě přes různé zátarasy nedostanou. Jenže řidiči dál nejeli: zastavili u překážky na sjezdu a postupně se na dálnici začala šířit zácpa. Za této situace posílá premiér Jiří Paroubek policii výzvu z dovolené, aby postupovala co nejrázněji. Do akce poprvé vstupují vodní děla a odtahové čety. Spolu s tím ale na policisty dopadá také první překvapení. „Přišel za mnou nějaký muž a ukázal mi smlouvu, že mají pozemek k akci pronajatý,“ vzpomíná ředitel Kníže. Ale místo aby policii tento důkaz snahy

Čeho se bál Janíček Policisté, kteří letos počátkem února přijeli na pražské Jižní Město odříznout mrtvolu visící ve sklepní kóji jednoho z tamních paneláků, zažili pořádný šok. Mrtvým nebyl nikdo jiný než jeden z nejvýše postavených pražských policistů, šéf vyšetřovačky hlavního města Zdeněk Janíček. Zkušený, ostřílený policista, který ve sboru pracoval třicet let a za tu dobu zažil, viděl a překousl snad všechno, co existence velkoměstského poldy přináší. Teď stál na vrcholu kariéry a všechno nasvědčovalo tomu, že může stoupat ještě výš. Přesto Zdeněk Janíček podle svědectví kolegů poslední týdny před smrtí projevoval spíš obavy a neklid. Domluvil si schůzku s právníkem. „Nedostanou mě,“ řekl několikrát svým kolegům v zaměstnání. Obavám, které ho ovládaly, ale nakonec podlehl: zamkl se ve sklepě, podře-

FOTO ČTK

zal si žíly, strčil hlavu do smyčky a než ho váha těla udusila, stačil se sedmadvacetkrát bodnout do těla přineseným kuchyňským nožem. Dopis na rozloučenou nezanechal, takže jasno o důvodech strachu, který ho přinutil k tak pedantsky hrůzné sebevraždě, mohlo přinést jedině vyšetřování. To však policie veřejnosti a koneckonců i plukovníku Janíčkovi dodnes dluží. Vyšetřovatelé se spokojili s konstatováním, že jejich náčelník zemřel bez cizího zavinění a zneklidněnou veřejnost se jeho kolegové pokusili uchlácholit vysvětlením, že se Janíček „bál připravované policejní reorganizace“, nečistého boje o vlivné posty. Jenže Janíček, jak už bylo řečeno, byl tvrdý policista, který jen po pádu totality prošel bez problémů asi pěti reorganizacemi. Někteří policisté zase tvrdí, že Janíček zahynul na jakousi profesní nemoc, náhlou depresi ze zločinů, které vyšetřoval. To samozřejmě může být pravda. Ale stejně tak může být důvod sebevraždy jinde. Zdeněk Janíček mohl mít strach, že na něj dopadne ruka zákona. Většina policistů obviněných ze spolupráce s Berdychovým gangem totiž pochází z pražské správy a byli podřízeni právě Janíčkovi. Pár týdnů před Janíčkovou smrtí byl zatčen jeho přítel Zdeněk Pichlík – i on je obviněn z toho, že zrazoval policejní informace zločincům. V tu dobu začal

tuje, že účastníci CzechTeku způsobují škodu, kterou lze označit za trestný čin. Zemědělec Zatloukal podává trestní oznámení a žádá policii o obnovení právního stavu. „Dostávám na tu louku dotace, bál jsem se, že bych o ně mohl přijít, proto jsem chtěl mít doklad od policie, že není zdupaná mojí vinou,“ říká k tomu pan Zatloukal. Po výroku znalce a trestním oznámení už není na co čekat – je nutné zastavit zločin. Ředitel Kníže posílá skupinu policistů zabavit aparatury stojící na nepronajatých pozemcích; lidé je však chtějí jen přestěhovat, nikoli vydat. Aby uklidnil vzniklou tahanici a „obnovil pořádek“, vydává ředitel Kníže příkaz tisícovce ozbrojenců, zmíněných v úvodu. Začíná mela s rozbíjením aut, výbuchy dýmovnic a bitím. Na jejím konci je bezmála stovka raněných a skandál pro titulní strany. „Netroufám si říci, zda byl zákrok zcela v pořádku, mohlo tam dojít k excesům, které by se měly prošetřit,“ připouští dnes ředitel Kníže. „Ale já neměl jinou volbu než zakročit. Jasně mi naznačili, že když to neudělám, poruším zákon. Je ale šílené, že ti nahoře to nechali všechno na mě, vypouštěli nepravdivá prohlášení, a teprve teď říkají, co se má a nemá dělat. Loni mě politici označovali za impotenta, který je neschopný zasáhnout a chránit soukromé zájmy, dnes mě kritizují za pravý opak. Takže teď abych se bál cokoli udělat. Ale jedno je jasné: politici by měli říct, proč říkali nepravdivé informace. Nebo spíš, kdo jim je dával. Já rozhodně ne. Mě se nikdo z těch, kteří se dnes k zákroku vyjadřují, na nic nezeptal.“ Zákrokem a lžemi jím opředenými se začal na konci minulého týdne zabývat Senát, šetření také zahájil úřad ombudsmana. Na konci minulého týdne ovšem všichni aktéři dostali od státního zástupce, který postup prošetřuje, zákaz mluvit s novináři. A tak už dál není možné rozklíčovat nejasnosti, které se kolem víkendového masakru stále vynořují. Eliška Bártová

TÉMA


ministr Bublan skutečně uvažovat o vážné reorganizaci pražské správy. Rozhodl se rozpustit odbor boje s organizovaným zločinem a inspekce začala prověřovat úřad, který byl podřízen Janíčkovi. Pravdou je, že Janíčkovi podřízení odložili řadu důležitých případů s tím, že není možné prokázat vinu. Třeba kšefty v IPB nebo osmimiliardový podvod v Komerční bance (státní zástupce pak rozhodnutí pražských policistů zvrátil) nebo třeba podezření na úplatky při nákupu letounů gripen. Proč nedal státní zástupce pokyn k prošetření, zda vyšetřovatel Janíček neměl spojení se zločinci jako jeho podřízení a co vlastně o podřízených a jejich kontaktech věděl, není v tuto chvíli možné zjistit: státní zástupce Michal Zachystal je na dlouhodobé dovolené a podle sdělení z jeho úřadu spis o vyšetřování Janíčkovy smrti nikdo jiný nezná. „My jsme se rozhodli, že nezaujmeme k sebevraždě pana Janíčka žádné stanovisko,“ říká stroze tisková mluvčí policejního prezidia Blanka Kosinová. „No to bylo neštěstí, ale pokud by se pan Janíček něčeho dopustil, policie by to nemohla vyšetřovat, musela by to odložit, protože jako zemřelého jej nemůže stíhat. Prosím? Že by se přitom mohly odhalit zločiny jiných policistů? Tak to nevím,“ říká ministr Bublan.

15

Eliška Bártová

Tady bordel, pane premiére Tyto případy jasně ukazují, že česká policie je opravdu nemocná a že nemá zájem svou nemoc přiznat. Že neslouží zákonu, ale chová se účelově. V obou popsaných kauzách, které jsou úzce propojeny, kryje zločince ve vlastních řadách. A v jiných se dá prokázat, že kryje i politiky. Když si letos Šárka Grossová půjčila pět milionů korun na projekt stavby luxusního bydlení na Proseku, vyvolalo to dvojí podezření. Sporně jištěný úvěr premiérově ženě zajistila eBanka, která se u vlády jejího muže ucházela o privatizaci Telecomu. A jištění na dluh poskytla Libuše Barková, jejíž hlavní příjmy pocházejí ze zisků nevěstince. V prvním případě se nabízí podezření, že banka si předcházela premiérovu ženu, aby si zajistila protekci při vládním rozhodování o privatizaci Telecomu, v druhém, že Barková ve společném projektu s Grossovou pere špinavé zisky z bordelu. Státní zastupitelství „prověřovalo“ hospodaření Grossových krátce a v naprostém mlčení a odložilo je s tím, že nebyl spáchán žádný zločin. Co vlastně policie prověřovala, odmítá dozorující státní zástupce Julius Lachnitt říct, podle svědectví dívek z nevěstince určitě ne účetnictví bordelu, protože tam žádná kontrola letos nebyla. Případů, kdy policie pod dohledem státních zástupců nechá ležet podezření politiků z korupce bez povšimnutí, jsou za poslední roky desítky. Když ministr zemědělství Jaroslav Palas úplně bez důvodu rozdělil sedmisetmilionovou státní zakázku na dvě části, aby o ní mohl rozhodnout sám bez nutnosti vládního souhlasu (čemuž se nelze vyhnout od půl miliardy korun výše), bylo to podezřelé. Když ale poté přišlo na policii udání, že od firmy, která obě části kšeftu dostala, inkasoval Palas vysoký úplatek, volala věc minimálně po detailní kontrole. Policie sice tvrdila, že ji provádí, ale že o tom nemůže mluvit. Pak vyšlo najevo, že během půl roku „práce“ nevyslechla žádného svědka, nevyžádala si žádné dokumenty (dokonce ani vyjádření ministra Palase) a případ odložila. Další připomínky by asi jen nudily. Gripeny, dálnice D47, internet do škol, zemědělské dotace, obchod s vojenským materiálem, peníze v trezoru ministra Jana Kavana vydávané za ušetřené diety… Policie v těchto případech neprojevuje nejmenší snahu o ochranu majetku. Dohromady jde o stamiliardy korun. Proto dvacetimilionová válka tisícovky mužů bránících kus trávníku u dálnice proti tančící mládeži (rámeček) vzbuzuje tak hořkou ironii.

INZERCE

Tachovský šéf Kníže: „Nechali to na mě a já nemohl jinak.“

Na vařené nudli Jak z toho začarovaného kruhu ven? Je tu podezření, že policie je využívána politiky účelově, že kryje gangstery, ale i možnou korupci politiků, že stíhá nevinné a nepohodlné lidi, kteří mohou ohrozit mocné zločince, podnikatele nebo politiky. Mimochodem BIS podle jednoho z jejích operativců „dost často zakopává při prověřování nějakých závažných trestných činů o podezření, že v tom jedou také policisté“. „Co s tím můžeme udělat? My to nesmíme vyšetřovat, a když na něco takového narazíme, předává se to policii, nejčastěji inspekci,“ říká tiskový mluvčí BIS Jan Šubert. „Já žádný recept nemám,“ připouští šéf sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost Jan Vidím. „Nevím, jestli nějaký existuje. Policie potřebuje nového šéfa. Ostrého muže, který si přivede tým několika expertů a důkladně to pročistí,“ dodává. On sám nezná ale žádné jméno a žádného experta, kterého by doporučil. „Já vám samozřejmě své know-how neprozradím, přece nebudu opozici radit, jak z toho ven,“ říká Ivan Langer. Podle něj by to bylo k ničemu, protože dokud bude ministrem vnitra František Bublan, stejně se nic nezmění. „Vždyť co zatím udělal? Přišel tam sám, nepřivedl si tam žádné poradce a ti staří policejní vlčáci ho utáhnou na vařené nudli. Sám tam zůstane asi až do konce,“ dodává Langer. A rychlé východisko nevidí ani ombudsman Otakar Motejl, jehož úřad se podílí na prověřování zásahu na technopárty: „Opakuju to pořád dokola,“ říká Motejl, „dokud státní zástupci nebudou šlapat policajtům na paty a nebudou kontrolovat, co vlastně dělají, nic se nepohne.“ Podle místopředsedy ODS a jejího bezpečnostního experta Petra Nečase to chce dosa-

FOTO MARTIN SVOZÍLEK

dit na „desítky, možná stovky“ vysokých policejních postů nové lidi, policejní experty, kteří „dnes dobře pracují v nižších funkcích“. Podle něj se tak přeruší kontakty vlivných podnikatelů, některých politiků, gangsterů s vysokými policejními funkcionáři a „vzduch se pročistí“. „Mluvil jste třeba o Tominovi, který dnes dělá policejního styčného důstojníka v Bratislavě. Byl to šéf inspekce, měl být respektovanou nezávislou osobností, ale všichni na výboru jsme viděli, jak udělá, co Grossovi na očích vidí. A byl zneužitelný. Jel v kufříku vyfabrikovaných důkazů o policejním státě pro Zemana nebo i v případu Berdych. On představoval propojení politiků, policistů a zločinců. A není sám,“ říká Nečas. Prý o tom mluví už léta a mluvil o tom i ve výboru, ale žádnou podporu nenalezl. Podle něj je tu

východisko – když se dokázala policie změnit po roce 1989, není důvod, aby to nešlo dnes, kdy je ve sboru přece jen spousta mladých lidí, kteří znají jazyky, mají zkušenosti ze zahraničí a chuť něco dělat. „Hlavní překážkou změn je, že debaty kolem policie se vždycky zvrtnou v politické napadání,“ říká Nečas. „Nehledá se chyba, ale body ve volbách. A diskuse kolem zásahu na technopárty to jen potvrzuje.“

Zničte agenta Hrubanta

neviny pro něj žádal dokonce státní zástupce, který při soudu nahradil kolegyni, jež Hrubanta obžalovala. Dnes tento někdejší vynikající polistopadový policista dělá recepčního v hotelu. Zdeněk Macháček byl zase expert na ruskojazyčné mafie. Šéfoval týmu Alfa, který dokázal rozkrýt vztahy a kontakty ruských mafií v Česku, pak velel zásahu U Holubů, který přinesl informace využité později i v zahraničí (třeba v FBI). Měl informace o nejvýznamnějších ruských mafiánech, kteří operovali po celém světě a kromě jiného prali špinavé peníze v Česku. Macháček byl obviněn z vydírání, stejně jako Hrubant a Vojtěchovský. I proti němu svědčil člověk obviněný ze zločinů – právním zástupcem tohoto muže byl Josef Doucha. Macháček byl soudem také osvobozen. Soudce při závěrečné řeči jasně konstatoval, že důkazy proti Macháčkovi byly tak chabé, že neměl být nikdy obviněn.

Roman Hrubant byl před sedmi lety pověřen přísně tajným úkolem – prověřit, jak unikají informace z BIS k čelným politikům sociální demokracie. O jeho misi vědělo jen několik lidí z vedení služby. Hrubant odevzdal po několikaměsíční práci elaborát, v němž jmenoval několik podezřelých. Například Tomáše Kadlece, Martina Hejla nebo Petra Zemana. Po nástupu sociálních demokratů k moci dostali všichni tři významná místa v bezpečnostních institucích – a Roman Hrubant skončil ve vazbě. Svědčili proti němu lidé z kriminálního podsvětí, prý je vydíral. Po dvou letech soud Hrubanta zcela osvobodil, verdikt

Jaroslav Spurný

Co si o stavu české policie myslíte vy? Máte s ním nějakou zkušenost? A čím situaci zlepšit? Pojďme si to říct v debatě na www.respekt.cz.

Q

16

ROZHOVOR


Člověk mimo tíseň S Tomášem Pojarem o jeho misích, našich zájmech a zahraniční politice státní správa. Naráží ale na určité limity, protože existují přirozeně sféry, kde vlády a diplomacie zastupitelné nejsou. V mnoha ohledech to může na místě fungovat tak, že se nevládní a vládní přístupy vzájemně doplní. Není to ale pravidlem: někde se doplňují, někde méně a záleží na daném problému, nakolik se sejdou. Zásadní konflikt tu být nemusí. Zásadní problém ovšem je, že existují špatné a dobré nevládní organizace, stejně jako jsou špatné a dobré vlády. Větší flexibilita, rychlejší rozhodování... Do jaké míry může bývalý šéf Člověka v tísni tuto zkušenost přenést do státní správy? My jsme v Člověku vždycky razili přístup, že je potřeba hledat důvody, proč se věci dají dělat, a ne proč se dělat nedají. A já doufám, že toto mi vydrží. Ale opět: hledat důvody k pasivitě lze taky v rámci nevládní organizace. Záleží i na tom, jak je ta organizace velká a jak funguje. Před osmi lety, když jsem přebíral po Šimonu Pánkovi vedení, měl Člověk v tísni nanejvýš čtrnáct zaměstnanců. V naprosté většině to byli kamarádi, kteří spolu jezdili o víkendech ven. Dneska je tam zaměstnáno sto čtyřicet lidí, kteří se dost často navzájem neznají. Chtě nechtě musí respektovat postupy nějakého řízení, což už je podobné jako na ministerstvu. Jde tu o míru: zda jsou pravidla skutečně nutná k fungování, nebo zda jsou tu jenom pravidla pro pravidla. Zamlouvá se vám zahraniční politika Prahy posledních let? Myslím, že česká diplomacie dokázala dlouhodobě udržet některá témata bez ohledu na to, jaké vlády nebo konkrétní ministři byli zrovna v křesle. To se nám nejen vyplatilo, ale ukázalo se to jako správná cesta. Kritický bych byl asi v situacích, kdy se snažíme vystupovat jako globální mocnost a témat i priorit si bereme příliš mnoho. Jsem zastáncem spíše jiné cesty: klidně se pohádat, argumentovat a vytříbit si názory na to, co dělat máme a co nemáme.


Tomáš Pojar se narodil roku 1973 v Praze. Studoval na American International School v Izraeli (1990–92) a politologii na Fakultě sociálních věd UK (1993–98) v Praze. V roce 2003 půl roku pobýval na National Endowment for Democracy v USA ve Washingtonu DC (stipendium Reagan-Fascell). Od roku 1993 spolupracoval s organizací Člověk v tísni (na Balkáně), v roce 1995 tu nastoupil jako zaměstnanec; nejprve vedl humanitární misi v Čečensku, od roku 1997 do letošního června byl ředitelem celé organizace. Od 1. července přešel na Ministerstvo zahraničních věcí, očekává se jeho jmenování do vysoké funkce. Tomáš Pojar je ženatý, má 3 děti.

O

sm let jste vedl organizaci Člověk v tísni. Jaký byl váš největší úspěch? Nevím přesně, čím se měří. Člověk v tísni je největší organizace svého druhu ve střední a východní Evropě a její roční obrat v poslední době neklesá pod tři sta milionů korun. Tři sta milionů se ale dá také vyhodit z okna. Pro mě byly měřítkem spíše jednotlivé konkrétní činy. Že jsme byli schopni dopravit pomoc tam, kam ji jiní nedopravili, že jsme dokázali udělat na místě něco, co tam nějak setrvalo a situaci zlepšilo. Pro mě byl úspěchem první konvoj s potravinami do Čečenska za války, kdy celý svět říkal, že se tam vůbec nelze dostat. Nebo když jsme na začátku postavili v Afghánistánu první školu – teď je jich tam skoro devadesát. Velké plus je kubánská mise, nejenom kvůli podpoře lidí na místě, ale i proto, že se nám daří snad trochu měnit obdiv ke Castrovi, který v Evropě stále ještě přetrvává.

A co se vám hodně nepovedlo? Přáli jsme si změnit přístup k řešení tzv. romské problematiky v Česku a k tomu nasměrovat státní, evropské i místní mechanismy – aby se omezila ghettoizace a chudoba sociálního vyloučení. Abychom nepodporovali romské národní obrození, ale raději řešili reálné problémy. Vím, jak je těžké něco systémově změnit, pokud to jde napříč ministerstvy a všemi možnými orgány a organizacemi. Tady jsem se osobně angažoval a vím, že by to bylo poměrně jednoduché, jenže se to příliš nepodařilo. Trochu se změnil slovník některých orgánů a organizací, ale reálné dopady příliš vidět nejsou, neustále se plýtvá penězi. Jinak si myslím, že Člověk v tísni je úspěšná organizace.

Veteráni a mládí Jak se za ta léta proměnili lidé, kteří v Člověku v tísni působí? O něco stoupl věkový průměr, protože těch pár veteránů, kteří působí v Člověku od začátku, zestárlo. Lidé, kteří tam vstupují nyní, jsou mladí, takže už jim schází přímá zkušenost z komunistického Československa, kterou jsem já ještě vstřebal v poslední generaci. Z toho se odvíjí určitý rozdíl v nahlížení na svět a na to, co by se mělo dělat a jak by se to mělo dělat. Mladší generace je daleko evropštější se vším dobrým i špatným, co to přináší. Dokážou si tak například představit, že podle názoru některých může být pro svět největší hrozbou George Bush a Ariel Šaron, což je na západ od nás bohužel poměrně rozšířený názor. Pro mě je to naprosto nepřijatelné a nepochopitelné. Možná je to tím, že jde o mladé nadšence. Zástupci západních, třeba německých humanitárních organizací jsou, pokud vím, často profesionálové středního věku. Proč takový rozdíl? I západoevropští profesionálové mohou mít zvrácené názory. U nás jsou zahraniční mise z mnoha důvodů postaveny na mladých lidech, kteří nemají tolik zkušeností, ale zároveň jsou schopní a ochotní za poměrně malé peníze odjet pryč na rok na dva bez rodiny. Naproti tomu v mnoha západních organizacích si člověk může vzít rodinu s sebou, nebo má takový příjem, aby mohl létat domů a tím nějak sladil dohromady práci a soukromý život. Ale musím hned dodat, že my jsme nikdy nehledali nadšence, naopak jsme byli ostražití vůči lidem, kteří byli nadšení z toho, že chtějí někde pomáhat. Vždycky jsme jim říkali: Podívejte se, čeká vás víc práce v kanceláři, různého vyjednávání a manažerské aktivity než zachraňování lidských životů. Fakt, že je někdo nadšenec, o ničem nevypovídá.

Změní se v tomto smyslu Člověk v tísni? Nemyslím, že se naše organizace vydá cestou těch zajetých západních mamutích organizací, které jsou často zkostnatělé. Lidé z Člověka v tísni jsou flexibilní a schopní pouštět se do něčeho nového a někam jinam. Jsou schopni se dostat do míst, kam se mnoho dalších organizací prostě nedostane, což bývají právě místa, kde je pomoc nejvíc potřeba. Všichni nemusí být profesionálové, určitá míra nadšení a otevřenosti je dobrá – jinak bychom mohli také rychle zkostnatět. Jak se mění chuť české veřejnosti a podniků přispívat na humanitární pomoc? Naše veřejnost k tomu byla vždycky ochotná, pokud věděla, na co peníze jdou, a pokud k danému místu měla nějaký vztah. Když se v roce 1993 vybral v České republice během měsíce milion dolarů na pomoc Bosně – nikoli od vlády či od firem, ale od lidí –, byli všichni v Bosně i v západních organizacích překvapeni: Jak to, že z Česka, ze země, která de facto potřebuje sama pomoc, dorazila profesionálně podpora? Pak se to prokázalo ještě při mnoha dalších případech, ať už to byly zdejší povodně, Kosovo nebo třeba tsunami. Co táhne dobročinnost nejvíc? Samozřejmě to, co Češi znají. Celá věc ale musí být patřičně dlouho v médiích, aby se sbírky nastartovaly, aby to fungovalo, neboť co není medializované, v zásadě příliš neexistuje. A zatřetí: musí být jasno, komu se pomáhá a proč se pomáhá. Do míst, kde to tak jasné není, což je případ Čečenska a svým způsobem Iráku, lidé přispívají méně, protože nejsou přesvědčeni o tom, na co konkrétně peníze dávají, situace je pro ně zmatená, není jim jasné, kdo je obětí a kdo útočníkem.

Doufám, že mi to vydrží Co přiměje člověka, který deset let působil v nevládním sektoru, aby přešel do státních služeb? Jednou za čas je dobré změnit práci a působiště. Neměl jsem jasný plán, že půjdu na místo státního úředníka. Nicméně když jsem dostal nabídku, tak jsem ji přijal. Byla lákavější než jiné? V zásadě ano. Je-li už možnost srovnání, jaké jsou silné a slabé stránky nevládního a vládního přístupu? Nevládní organizace zcela určitě fungují flexibilněji, mají rychlejší rozhodování, „mobilizační“ potenciál, protože nejsou svázány tolika pravidly jako

Myšleno regionálně? Myšleno regionálně nebo třeba tematicky, i když to jde ruku v ruce. Témat, která pak můžeme nějak tlačit, kde můžeme opravdu nějak účinně přispět, není moc – jsme malá země. Je dobré si vybrat méně cílů, ale věnovat se jim pořádně. Jaký by byl ideál české zahraniční politiky Tomáše Pojara coby náčelníka Člověka v tísni, dejme tomu v roce 2000? Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že zahraniční politika by měla spočívat na třech pilířích – podpora prosperity, stability a svobody ve světě. Jedno bez druhého a třetího prostě nemůže fungovat a pro nás je životně důležité, aby se tento prostor rozšiřoval. Nikdy jsem nebyl přesvědčen o tom, že veškeré krize světa mohou být vyřešeny přísunem humanitární pomoci nebo obranou lidských práv. Vždy je to souhra více faktorů a obě zmíněné oblasti představují jen část celkového působení. A zároveň, jak už jsem říkal, jsem byl vždy přesvědčen o tom, že Česko si má vybírat méně cílů, leč jasně prodiskutovaných a jasně definovaných. Těm bychom se pak měli věnovat soustavně a dlouhodobě, abychom mohli něčeho docílit, abychom byli vnímáni jako seriózní partneři, kteří myslí svoji politiku vážně. Do jakých regionů bychom měli mířit? Regionálně bude naše těžiště kromě transatlantického prostoru vždy více na Balkáně, na území bývalého Sovětského svazu a v danou chvíli na problematickém území Blízkého východu, se kterým se budeme ještě desetiletí potýkat, ať už budeme chtít nebo ne. V zemích odlehlejších, na druhé straně planety, už tolik zájmů a důvodů pro naše působení není. A v našem rozhodnutí pro nějakou prioritu se musí prolnout řada pádných důvodů, hledisek tu musí být vždy více. Především hlediska bezpečnostní a také ekonomická. Liší se nějak zmíněný hypotetický pohled Tomáše Pojara-humanitárce od reálného pohledu Tomáše Pojara-ministerského úředníka? Možná za půl roku nebo za rok to bude jinak, ale v zásadě nevidím moc důvodů, proč by se lišit měl. Poslední odbočka k Člověku v tísni. Proč vlastně nepůsobí v Severní Koreji? Nikdy jsme nenabyli přesvědčení, že by tam naše působnost skutečně pomohla lidem, a ne režimu v udržení se u moci. Kontrolovat, komu pomoc jde, aby nebyla zneužita, což bylo vždy naše pravidlo číslo jedna, tam prakticky nelze. Nikdy bychom tudíž nebyli schopni říci, že se naše pomoc dostala skutečně k těm, kteří ji potřebují. To zaprvé. Zadruhé jsem se vždycky snažil koncentrovat naše

ROZHOVOR / INZERCE


úsilí do méně oblastí a pracovat tam intenzivněji a pořádně. A třetí důvod spočívá právě tady: nedovedu si představit, nakolik by se z Česka daly sehnat peníze na pomoc Severní Koreji. Všechny české mise – a to se netýká jen Člověka v tísni – musely být aspoň zpočátku financovány z Česka, ať už ze zdrojů veřejných nebo soukromých. A teprve potom na místě, když se ty programy rozjely a ukázaly se jako úspěšné, nebyl problém sehnat daleko větší finance ze zahraničí. A nelze-li sehnat peníze na rozjezd zahraničního projektu z Česka, tak tam není možné smysluplně působit. Existuje v Severní Koreji vůbec nějaká humanitární pomoc přímo na místě? Jsou tam mezivládní organizace, agentury OSN, Červený kříž a nevládní organizace z mnoha západních zemí. Nicméně nejsem přesvědčen, že všechny tyto organizace dlouhodobě přispívají k tomu, aby byl vyřešen mnohaletý problém hladomoru a represí. Člověk v tísni už ve svých počátcích říkal: v době, kdy bylo obklíčené a bombardované Sarajevo, není možné jenom neustále vozit mouku a další mouku. Je třeba zgruntu změnit situaci, aby se tamní lidi mohli živit sami a nepadaly na ně bomby. V určitých fázích totiž může docházet k tomu, že humanitární organizace de facto podporují status quo, podporují místní brutální režim i represe. Když to přeženu, lidi jsou potom stříleni najedení, nikoli hladoví, ale v reálu to končí stejně tak, že jsou mrtví. Jaké jsou šance českého prostřednictví na Korejském poloostrově, o němž se loni začalo spekulovat a jehož možnosti letos na jaře sondoval Lubomír Zaorálek? V případě režimu tak brutálního vůči vlastním obyvatelům a zároveň tak nebezpečného pro stabilitu rizikové oblasti této planety je legitimní a úplně v pořádku zkusit cokoliv, aby se v koordinaci s dalšími státy snížil práh katastrofy. V současné době nikdo nedokáže posoudit šance kohokoli na to, že by v Koreji k něčemu přispěl. Neznamená to, že se o něco takového nemáme snažit, ale měli bychom se sami sebe kriticky ptát, nakolik můžeme k něčemu přispět a přispíváme, a nakolik se máme raději soustředit na jiné aktivity a priority. V tuto chvíli na to odpověď nemám.

Jak hledat spojence Za necelý rok budeme mít novou vládu, dost možná vytvořenou ODS. Jaké body zahraniční politiky by měly zůstat neměnné a nezávislé na konkrétní vládě? Jaké se naopak mohou měnit, aniž by to poškodilo české, respektive evropské zájmy? Neměnné by mělo zůstat naše členství v Evropské unii, coby unii otevřené, v níž probíhá konkurence, soutěž nápadů, systémů a hodnot. Druhá věc je naše zakotvení v NATO – měli bychom udělat vše pro to, aby nedošlo k dalšímu otevřenému a fatálnímu konfliktu a oddálení Evropy a USA, neboť je životně důležité, aby Evropa a Amerika spolupracovaly. S pádem vlády či výměnou ministra by se také nemělo měnit nasměrování na pár vhodných konkrétních priorit, které by měly být dlouhodobé. To ovšem neznamená, že bychom neměli brát v úvahu měnící se situaci ve světě, že bychom si občas neměli klást otázku, jestli nezaměřit pozornost také jinam. Taková debata je nutná. Ale dlouhodobé, již nastartované věci by se měly držet.

17

li, jakým způsobem se dají hledat spojenci, jak vlastně rozhodování a prosazování zájmů v Bruselu probíhá. Smůla je v tom, že EU má nyní řadu opravdu palčivých záležitostí a problém kubánských disidentů, Castra a ještě větší problém spojení Castra a Chaveze, který by se už mohl dotknout našich i evropských zájmů, může narůstat. V následujících měsících bude nicméně v porovnání s trably kolem přijímání evropské ústavy nesmírně těžké evropskou pozici vůči Kubě nebo Venezuele prosadit. Existuje nějaký konkrétní a aktuální případ nám regionálně blízký, kde bychom si mohli vzít kubánskou zkušenost k srdci jako poučení? Bělorusko, Ukrajina a Moldávie s Podněstřím. Ve chvíli, kdy by se ještě více vymkl z kontroly režim v Bělorusku, kdy by Ukrajina nesměřovala alespoň hlemýždími kroky na Západ, ale opačně, kdy se budou nadále pašovat zbraně a prát špinavé peníze v Podněstří, měli bychom mít připravené své stanovisko a prosazovat ho na evropské úrovni. V těchto bodech můžeme spolupracovat s Poláky a dalšími zeměmi, které to pálí víc, neboť jsou na hranici EU. Myslím si, že máme co říci a co ukázat i na Blízkém východě – náš vyvážený postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu je také jedním z příkladů. My totiž tu vyváženost chápeme trochu jinde, než je chápána v mnoha evropských zemích od nás na západ. Čím konkrétně se liší postoj Prahy k Bělorusku od postoje Bruselu? Lukašenko je už obecně brán jako nepřijatelný diktátor. Ale liší se pohledy na mechanismy, jak napomoci ke změně režimu. Evropa není schopná jasně a konkrétně podpořit demokratickou opozici kdekoli na světě. Můžeme na základě vlastní zkušenosti poukazovat na to, že bruselská byrokracie si mnohdy hraje na to, že řeší nějaké problémy, ale my jsme přesvědčeni o tom, že se namísto toho ocitá ve slepé uličce.

Naše zájmy V čem se liší náš vyvážený postoj k palestinsko-izraelskému konfliktu od toho západoevropského? Myslím, že máme větší pochopení pro zajištění izraelské bezpečnosti. Po událostech v Madridu a Londýně se ale snad změní pohled i v jiných evropských zemích. Také si asi více uvědomujeme, že Izrael je jedinou blízkovýchodní demokracií. Řekl jste, že situace na Kubě nemůže ohrozit naše „národní zájmy“. Jaká situace, kde a kdo naše „národní zájmy“ podle vás dnes ohrožuje? Mohl byste se pokusit tyto zájmy formulovat? Životně důležitý je pro nás úspěch ve válce s terorismem a silné transatlantické spojenectví. Dále pak stabilita, ekonomický rozvoj a demokratizace Balkánu i postsovětského prostoru. Znáte dobře situaci v Čečensku, poznal jste ruský přístup k opozici. Co z toho pro nás vyplývá? Máme se Ruska zase bát, jak nás vyzývají někteří znalci tamních poměrů? Věřím, že Rusko nakonec ve svých reformách uspěje. Považuji za klíčové, aby se v následujících letech povedly ekonomické a politické reformy na Ukrajině a Ukrajina se alespoň částečně integrovala do Evropy. Pokud se to podaří, výrazně se zvýší šance na prozápadní směřování samotného Ruska.

Kde by se mohly české zájmy, cíle či priority lišit od evropských? Nejsou to velké, obecné zájmy. Všichni se shod- Máte být vysokým úředníkem ministerstva, neme na tom, že by třeba Bělorusko či Moldávie jehož možný příští šéf z ODS – Jan Zahradil včetně Podněstří měly být stabilní, prosperující – odmítá omluvu vyhnaným sudetským demokratické země. Ale lišíme se v konkrétním Němcům. Co si o tom problému myslíte vy? přístupu z hlediska jednotlivých priorit – iden- Ohledně nedávno navrženého gesta nemám dost tifikace nejpalčivějších problémů a jejich řeše- podrobných informací, takže na to nedokážu odponí. Naše zkušenost česká, respektive zkušenost vědět. Mohu snad jen říct, že za základní a nezpotzv. nových evropských zemí, se skutečně liší od chybnitelný pilíř našich vzájemných vztahů povazkušenosti mnoha zemí západní Evropy, z čehož žuji Česko-německou deklaraci. Hlavně si ale mysplynou jiné priority a jiné představy o řešení tam- lím, že by se otázka odsunu sudetských Němců ní situace. Nás jako Česko tolik primárně nepálí neměla otevírat a vyhrocovat v době probíhající situace v Africe, jakkoli může být místně hrozná. předvolební kampaně v Německu a začínající kamOproti tomu v Zakavkazsku nebo ve Střední Asii paně u nás. Případné jednotlivé kroky by pak měly není Evropská unie tak aktivní, jak bychom si my mít vždy podporu všech demokratických stran bez mohli přát. Naše směřování a naše priority míří ohledu na to, kdo je u vlády a kdo v opozici. prostě trochu jinam než například priority Španělska a Portugalska. Jako vysokého úředníka diplomacie evropského státu vás samozřejmě čeká Určitý rozpor se ukázal i v postoji vůči účast na tvorbě evropsko-čínské politiky. Castrovi. Jak se teď, po poslední vlně Jejím současným heslem je partnerství zatýkání na Kubě, může Praha v rámci a vstřícnost. Ale co si přitom počít Evropské unie prosadit? Opravdu nezbývá s Tibetem a Tchaj-wanem? než čekat do června 2006, než Evropská Nesmíme přispět k vyhrocení situace v oblasti komise rozhodne o možných sankcích? a nesmíme zapomínat, že tamější stabilitu garanDokážu vyjmenovat x různých důvodů, proč má tují američtí vojáci. V zájmu Západu je, aby na číncenu, aby se Česko na Kubě angažovalo. Na dru- ské ekonomické reformy navázaly pozvolné reforhou stranu to nevidím jako národní zájem, situa- my politické. Jen politické uvolňování může zajisce na Kubě není něco, co nás nějak může ohrozit. tit dlouhodobou stabilitu. Pokud se tak nestane, A co se týká evropské pozice, je samozřejmě vždy obávám se, že v důsledku případné ekonomické možné něco dělat a hledat pro to spojence: celá krize a následného propuknutí sociálních bouří řada dalších zemí i jednotliví ministři či poslanci může nastat obrovský kolaps. Úspěšné politické Prahu podpořili a podpoří. Je to navíc i dobrá pří- reformy zároveň napomohou k vyřešení vámi zmíprava na to, až někdy budeme skutečně obhajo- něných neuralgických bodů. vat své národní zájmy. To je také jeden z důvodů, proč říkám, že Kuba je důležitá – abychom vidě- Zbyněk Petráček Q

Předplatenka RESPEKT RESPEKT RESPEKT +

+

tištěná verze

20,-

Roční

Aktuální číslo on-line

20,-

Pololetní

Archiv on-line

15,-

Čtvrtletní

= 25,-

+

+

= 25,-

= 20,-

+

= 20,-

Od čísla:

více na www.respekt.cz

Jsem majitelem karty ISIC, IYTC nebo ITIC (–3,- Kč) bankovní převod

složenka

hotově (pouze v Respektu)

platba kartou (pouze na www.respekt.cz) Uživatelské jméno: Poznámka:

1) Heslo Vám bude zasláno e-mailem. 2) Nevyplňujte, pokud objednáváte pouze tištěnou verzi.

Jméno, příjmení

PLÁTCE

O D B Ě R A T E L*

Firma IČO DIČ Ulice PSČ Město Stát Telefon E-mail Zašlete mi darovací certifikát. Datum

*Jen pokud se liší od plátce.

Podpis Předplatenku zašlete na adresu: Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 zelená linka: 800

100 634

tel.: (+420) 224 930 999, fax: (+420) 224 930 792, e-mail: [email protected], internet: www.respekt.cz. Předpis pro úhradu předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Ve své geologické historii se Země mnohokrát globálně oteplila i ochladila. Nejstudenějším obdobím procházela v období zvaném Proterozoik (začalo před 2,5 miliardami let a skončilo před 750 miliony roky), kdy připomínala sněhovou kouli. Věda to dlouhou dobu vysvětlovala tím, že všechny kontinenty byly tehdy sroceny kolem rovníku, což znemožňovalo výměnu teplé a studené mořské vody mezi severní a jižní polokoulí a v důsledku způsobilo zamrznutí celé planety. Její oteplení a následné tání pak podle stejné hypotézy přinesl až skleníkový jev způsobený oxidem uhličitým uvolňovaným z vulkánů.

Zmrzlá Země, desátá planeta a vodík Teď ale přišel kalifornský profesor geobiologie Jospeh Lynn Kirschvink spolu se svými studenty s novou teorií: zalednění podle nich způsobily modrozelené řasy produkující kyslík, který pak chemicky reagoval s tehdy hojným skleníkovým plynem metanem. Výsledkem byl rostoucí objem CO2 v atmosféře. Protože však oxid uhličitý není tak účinným skleníkovým plynem jako metan a protože Slunce tehdy svítilo méně intenzivně než dnes, došlo záhy k zalednění celé planety. Minulý týden Mike Brown z Kalifornského technologického institutu oznámil objev desáté planety Sluneční soustavy. Není to poprvé a zjevně ani naposledy. Za dráhou Neptunu totiž obíhá ve vzdálenosti 30–50 astronomických jednotek od Slunce velké množství menších ledových těles, pozůstatek z dob formování Sluneční soustavy. Čas od času se mezi nimi podaří zpozorovat objekt, který svými rozměry výrazně převyšuje ostatní a je pak označen jako „desátá planeta“. Před třemi lety to bylo těleso o průměru 1250 kilometrů zvané Quaoar, před necelými dvěma roky Sedna s průměrem 1700 kilometrů a nyní přišla na řadu další „desátá planeta“, která má být podle odhadů dokonce větší než Pluto (2320 km). To svým charakterem patří do stejné kategorie a za devátou planetu je dnes považováno víceméně pouze z tradice. Protože možnosti pozorovací techniky rostou a zkoumají se i dosud neprobádané oblasti, lze předpokládat, že „desátých planet“ bude přibývat. Čerstvá zpráva amerického vládního National Research Council důrazně vyzývá k zavádění vodíkových technologií, zejména pak v dopravě. Překážek je zatím celá řada: s ekonomicky efektivní výrobou, skladováním a distribucí vodíku je stále spojeno více otazníků než odpovědí. Privátní i veřejné investice do výzkumu v této oblasti však rostou raketovým tempem. Jen z federálních fondů prezident Bush na tento účel uvolnil 1,2 miliardy dolarů. Není divu – celá věc má vedle ekologického i politický rozměr: vodíkové hospodářství znamená ztrátu závislosti na ropě. Podle analytiků bude proto zajímavé sledovat výsledky. Odhadují totiž, že díky přílivu peněz by se mělo podařit vodíkovou dopravu zavést v USA do deseti let. Pokud by se tak v tomto horizontu nestalo, byl by to signál, že naděje vkládané do hydrogenia jsou přehnané a na fosilních palivech přispívajících k oteplování planety pravděpodobně zůstaneme závislí mnohem déle, než dnes doufáme. Petr Jakeš Autor je geolog.


Krásný nový nanosvět Technologie mezi katastrofou a zářnou budoucností

M

rak mikroskopických bestií útočí. Jsou zpropadeně chytré a rychlé. Obsypou člověka a rychle jej usmrtí. Tak líčí jeden z nejpopulárnějších amerických spisovatelů Michael Crichton v románu Kořist vzpouru robotů blízké budoucnosti. Tři roky stará variace na Čapkovo R. U. R. má moderně střižený kabát. Inspiruje se nanotechnologiemi – odvětvím, které slibuje účinné recepty na mnoho dnes neřešitelných problémů, a k němuž proto vědci vzhlížejí s neskrývaným optimismem. Crichton však varuje: nebuďme slepě důvěřiví, budeme-li si s nanotechnologiemi zahrávat, můžeme skončit velice špatně. Má pravdu? Co vlastně tenhle obor označovaný jako „velká věda zabývající se maličkými věcmi“ slibuje a čím hrozí?

Věk neuvěřitelných věcí Svět nepatrných částic s průměrem nejvýše několika desítek nanometrů (miliontin milimetru) je svébytným vesmírem. Řídí se podivuhodnými a okouzlujícími zákonitostmi, jež se vymykají běžnému rozumu. Pokud se libovolná látka vyskytuje v jejich podobě, získává úplně nové vlastnosti. Příklad? Výrobci oken chtěli přidávat do skel oxid titaničitý kvůli jeho výborným izolačním vlastnostem. Ta však pod jeho vlivem tmavla do naprosté neprůhlednosti. Když ale stejný prvek přimísili v podobě nanočástic, sklo si zachovalo čirost, a získalo nadto mimořádnou schopnost odrážet sluneční paprsky, takže úspěšně brání tomu, aby se v létě místnosti měnily v rozpálené skleníky. Podobných případů existují desítky: díky své schopnosti pronikat do míst, kam se při běžných velikostech žádná látka nedostane, jsou už dnes nanočástice s fantastickými výsledky využívány třeba při čištění kontaminovaných půd. A srovnatelný pokrok slibují i v medicíně, dokážou totiž v lidském těle dopravit lék na místa, kam by se sám o sobě nikdy „neprotlačil“, třeba do buněk mozkového nádoru. Vizionáři oboru jdou však v líčení možností ještě mnohem dál a nezůstávají jen u pouhých nanočástic. Například Američan Eric Drexler ve své průkopnické knize Stroje stvoření už v roce 1986 uvažoval o malinkých nanostrojích a nanorobotech – nanobotech –, kteří by mohli putovat krevním řečištěm člověka, odstraňovat nánosy cholesterolu z vnitřních stěn cév a dopravovat léčivé látky pouze do buněk, pro které jsou určeny, takže by nedocházelo k žádným nežádoucím vedlejším účinkům. V jeho smělých představách nanoboti dokonce nepostrádají ani schopnost konstruovat své vlastní kopie. Na námitku, že takové věci jsou příliš neuvěřitelné, přitom s oblibou odpovídá, že přece „žijeme v době neuvěřitelných věcí“. Není divu, že jeho myšlenky se chytili autoři sci-fi a s gustem vylíčili svět, v němž se nanoboti vymkli lidské kontrole. Nejde přitom jen o Michaela Crichtona zmiňovaného v úvodu. Už před ním se stejnému tématu věnoval vedle spisovatele Neila Stephensona například i špičkový počítačový odborník a zakladatel firmy Sun Microsystems Bill Joy. Přesto má Crichtonův román svým způsobem výjimečné postavení. Jeho právě připravovaná filmová verze totiž může rozhodujícím způsobem negativně ovlivnit veřejné mínění. Jak ukazují průzkumy, to zatím v drtivé většině bohužel nerozlišuje mezi dnes už běžně užívanými nanočásticovými materiály a nanoboty, jejichž doménou ještě dlouho (pokud ne navěky) zůstane žánr sci-fi. Snadno se tak může stát, že Crichtonovy smrtící „nanostroje“ velmi podlomí důvěru i k obyčejným nanočásticím a silně zkomplikují cestu k vymoženostem, které nabízejí.

Čelisti veřejného mínění

Zatím na benzin. Ale za deset let? FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Podezíravý pohled na nanomateriály ovšem není tak úplně nepodložený. Jejich „nečekané“ vlastnosti mají i svou odvrácenou tvář. Teprve v posledních letech začínáme tušit, co všechno mohou páchat v živých organismech. O dopadech nanomateriálů na lidské zdraví a životní prostředí víme jen málo. A to, co se dozvídáme, není vždycky příjemné. Ukazuje se například, že tzv. fullereny jsou schopné toulat se prakticky bez omezení přírodou a páchat škody. Toxikoložka Eva Oberdörsterová ze Southern Methodist University v americkém Dallasu zjistila, že nanočástice fullerenů pronikají z vody do těla ryb, cestují až do mozku a tam ničí neurony. Závažné poškození nervové tkáně je patrné už po osmačtyřicetihodinovém pobytu ve vodě zamořené fullereny.

Budeme-li si zahrávat, skončíme špatně. (Přibližný portrét prvního nanopřístroje na lepší diagnózu chorob, který byl v létě 1997 představen v australském Sydney.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP Zelené organizace už proto bijí na poplach. „Vzhledem k tomu, že existují vážné důvody k obavám a s ohledem na princip předběžné opatrnosti, by měly být nanomateriály považovány za nebezpečné až do doby, než se prokáže opak,“ prohlásil například představitel Greenpeace Douglas Parr. A na pozoru se má i komerční sektor. Druhá největší světová zajišťovna Swiss Re před třemi roky vyzvala pojišťovny k opatrnosti při uzavírání pojistek týkajících se nanotechnologií. Celý obor se tak ocitá v situaci, jakou důvěrně znají vědci zabývající se zemědělskými biotechnologiemi a genovým inženýrstvím. „Nanotechnologiím vážně hrozí, že se stanou předmětem podobné kontroverze, jako jsou dnes geneticky modifikované organismy a plodiny,“ konstatuje poradkyně americké vládní National Science Foundation Julia Mooreová. Boj o důvěru veřejnosti zatím sice ještě neprohrály, brzy však může být všechno jinak. Například kanadské nevládní ekologické sdružení ETC Group žádá moratorium na zavádění nových výrobků obsahujících nanomateriály a domáhá se i pozastavení výzkumu v oblasti nanotechnologií do doby, než zdravotníci vypracují závazná pravidla spolehlivě chránící životní prostředí a zdraví lidí před jejich případnými nepříznivými vlivy. A oleje do ohně teď může přilít i uvedení již zmiňované filmové verze Crichtonovy Kořisti do kin. Sílu filmů není radno podceňovat. Do mozků totiž pronikají mnohdy účinněji než fullereny a v soutěži s vědeckými argumenty často vítězí. Zoologové by o tom mohli vyprávět. Už třicet let se snaží napravit žraloku lidožravému pověst pošramocenou Speilbergovým thrillerem Čelisti. Marně. „Všechny ty povídačky o lidožravosti velkého bílého žraloka jsou nesmysl,“ říká expert Peter Klimley z University of California v americkém Davisu. Informace o nebezpečnosti žraloka ohroženého vyhubením však veřejnost v drtivé většině případů nehledá v nejnovějších vědeckých publikacích. Dávno už si v této věci udělala jasno na základě krvavých záběrů z třicet let starého hollywoodského kasovního trháku. Podobně kroutili hlavou klimatologové poté, co na plátna kin dorazil katastrofický snímek Den poté. Průzkum veřejného mínění odhalil, že ještě týden před uvedením filmu nebylo u veřejnosti patrné nějaké zvýšení zájmu o otázky globálních změn klimatu. Po čtyřech týdnech jeho promítání se situace změnila a významná část obyvatelstva se najednou cítila globálním

oteplením mnohem více znepokojena. Ve Spojených státech se dokonce tato nálada promítla i do volebních preferencí, když část voličů sociologům přiznala, že se pod vlivem snímku Den poté přiklonila k demokratickému kandidátovi na prezidenta Johnu Kerrymu, který ve své předvolební kampani kladl větší důraz na řešení problémů životního prostředí. Fikce zkrátka svět mění leckdy účinněji než výsledky podrobných vědeckých výzkumů.

Sever proti jihu Pokud nechtějí nanotechnologie svůj zápas o důvěru veřejnosti prohrát, musejí vědci vyjít ze své slonovinové věže a zapomenout na arogantní pravidlo „bavím se jen s těmi, co tomu skutečně rozumějí“. „Výzkumníci za žádných okolností nesmějí odbývat obavy laiků jako nepodložené. Musejí o ně jevit zájem,“ vyzývá David Goldston, který předsedá výboru pro vědu v americké Sněmovně reprezentantů. V opačném případě může veřejnost získat dojem, že nanotechnologie vlastně nijak zvlášť nepotřebuje a jejich zákazem se uchrání před závažnými riziky. Takové rozhodnutí by však mohlo mít dalekosáhlé následky. Jak už bylo řečeno, slibují totiž klíč k řešení naléhavých civilizačních problémů. Dočkat se od nich lze nejen nových konstrukčních materiálů a účinnějších léků proti nádorovým onemocněním či závažným virovým nákazám, ale i vysoce účinných zařízení na výrobu a skladování vodíku, jenž je dnes chápán jako nejnadějnější zdroj ekologicky čisté energie. A je tu ještě jeden moment. V oboru se – podobně jako v biotechnologiích – silně angažují rozvojové země. Nabízí totiž takové možnosti, že jeho potenciál nechtějí za žádnou cenu nechat ležet ladem. Současné evropské odmítání geneticky modifikovaných plodin a opatrné váhání nad nanotechnologiemi vidí jako kapric bláhovců zhýčkaných blahobytem. Budoucnosti světa by přitom jistě neprospělo, kdyby k mnoha bariérám dělícím bohatý Sever a chudý Jih přibyl i zcela protichůdný vztah k nanotechnologím. Důvěru k nim samozřejmě nelze vybudovat jen na slovech. Nejpozději hned je proto nutné začít ve velkém systematicky zkoumat zdravotní a ekologická rizika, jež využívání nanomateriálů provázejí. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Q

CIVILIZACE


19

Kdy vám naposled uškrtili sousedku? Představa, že filmové a televizní násilí inspiruje násilí reálné, je pozoruhodně rozšířená na to, jak málo odpovídá praktické zkušenosti. Jinak by světové oblasti bez televize musely být oázami klidu a míru. Po příjezdu z Papuy-Nové Guineje do Čech mne vždy znovu fascinuje pocit ohrožení, v němž žije značná část zdejší populace. Přitom ze světové historie lidstva známe jen málo situací, kdy byl život tak prost nebezpečí jako dnes v této zemi. Skoro všude na světě je hůř než v Čechách, a v Čechách bylo od konce poslední doby ledové skoro vždy hůř, než je dnes. Přesto žije naše obyvatelstvo v mírném, leč stálém pocitu ohrožení, plně srovnatelném s náladou obyvatel výrazně dobrodružnější Papuy-Nové Guineje.

Bát se je normální Psychologie Čechů i Novoguinejců byla formována desítkami tisíc let poměrně riskantního života v kmenových společnostech, kdy se přílišná relaxace obvykle nevyplácela. Tento životní styl opustili Češi sice o něco dříve než Novoguinejci, v obou případech ale z hlediska vývoje lidské mysli velmi nedávno. Možná proto jsme psychologicky zcela nepřipraveni na dnešní klidnou situaci, kdy uběhlo už mnoho let od doby, co naposledy uškrtili naši sousedku a probodli souseda. Nesoulad mezi psychologickým vyladěním pro pocit ohrožení a nedostatkem násilí v našem bezprostředním okolí se snažíme řešit tím, že se zajímáme o násilné události ve stále se rozšiřujícím společenském a zeměpisném okruhu. Naši sousedku proti všemu očekávání neuškrtili, podíváme se tedy alespoň v televizi na uškrcenou sousedku někoho jiného a hned cítíme, že je na světě vše tak, jak má být. Násilí v médiích uspokojuje důležitou společenskou poptávku.

Představa, že obrazy násilí v hromadných sdělovacích prostředcích inspirují násilí skutečné, je pozoruhodně rozšířená na to, jak málo odpovídá praktické zkušenosti. Podle této teorie lze například očekávat, že dnes již nemnohé oblasti mimo dosah televizního signálu budou oázami klidu a míru mezi lidmi.

Války kmenové a Hvězdné Přinejmenším poměry na venkově Papuy-Nové Guineje to nepotvrzují, neboť tendence i spořádaného občana, jenž zná televizní přístroj pouze z obrázků, sáhnout v případě potřeby po mačetě je výrazně vyšší než u obyvatel mediálně již zpustošených Čech. Ani novoguinejští zločinci se nezdají být přespříliš mediálně ovlivněni. Ozbrojeni podomácku či průmyslově vyrobenými střelnými zbraněmi přepadají vozidla na jediné místní silnici zcela podle své lidové tvořivosti, aniž by byli významně inspirováni filmy o Robinu Hoodovi či Rumcajsovi. Není ovšem vyloučeno, že pokud jim půjde řemeslo dobře, nakonec si nějaký ten televizor zakoupí a dožijí svá léta poklidně v oblasti s televizním signálem. Není pochyb o tom, že pak budou sledovat zejména pořady plné násilí, a poskytnou tak sociologům výborná data o tom, jak spolu televizní a skutečné násilí navzájem souvisí. Bude jistě zajímavé sledovat, jak příchod televizního signálu na novoguinejský venkov ovlivní tamější kriminalitu. Zkušenosti z Evropy, kde nebylo v ulicích nikdy tak bezpečno jako po zavedení celoplošného televizního vysílání, jsou nadějné. Zatímco dnes si někteří moji novoguinejští spolupracovníci občas vyberou dovolenou proto,

Vypněme na rok televizi a pozorujme, co se stane v ulicích.

aby se osobně zúčastnili kmenové války, v budoucnu očekávám spíše dovolené kvůli televiznímu sledování Hvězdných válek.

Svět bez signálu Otázka vlivu násilí v médiích na realitu denního života je těžko zodpověditelná i proto, že nejlepší nástroj vědy, tedy experiment, je zde použitelný jen obtížně, neboť delší pokusná izolace od tele-

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

vizního vysílání by mohla být považována za neetické týrání živých tvorů. Přesto se domnívám, že na rozhodující experiment nazrál čas – vypněme tedy v České republice na rok televizi a pozorujme, co se stane v ulicích našich měst. Sám ovšem plánuji strávit tento rok raději v bezpečí na Papui-Nové Guineje. Vojtěch Novotný, Papua-Nová Guinea Autor je biolog.

Q

INZERCE

Napoleonské dny ve Slavkově u Brna 13. 8. – 14. 8. 2005 Napoleonské dny ve Slavkově u Brna, pořádané při příležitosti výročí narození císaře Napoleona, chtějí všem návštěvníkům přiblížit zábavnou formou život na zámku a v podzámčí na počátku 19. století. Na víkend, ve kterém se „dny“ odehrávají, připravilo Historické muzeum bohatý program na náměstí, v zámku a v zámeckém parku. Program je zkomponovaný tak, aby každého účastníka bezprostředně vtáhl do děje událostí – pokud návštěvníci přijdou v dobovém kostýmu (a může být i Napoleonův), mají vstup do zahrady zdarma. Děti se mohou realizovat výtvarně a čeká je odměna při odevzdání výtvarného díla s napoleonskou tématikou. Všechna díla budou vystavena po dva dny na zámku. Soutěž o nejlepší dezert k císařovým narozeninám jistě zaujme amatérské cukráře a pekaře. Nejlepší tvůrce dezertu a nejvěrohodnější účastník v dobovém kostýmu se proletí v horkovzdušném balónu. Budete moci nahlédnout do vojenského

tábora, kde se dozvíte mnoho zajímavého o výcviku, zbraních a uniformách vojáků tehdejší doby a potkáte i císaře Napoleona. Můžete ochutnat jídlo z vojenské polní kuchyně. Dámy mohou obdivovat nejen při prohlídkách zámku dobové tance a kostýmy. I pro děti je určeno představení kejklířů, divadelní a šermířské výstupy. Sobota vyvrcholí tzv. Císařskou letní nocí s taneční zábavou, opékáním selete a efektním ohňostrojem. Součástí Napoleonských dnů bude také monumentální dřevěného sousoší nazvané „Bratislavský mír“, které všem návštěvníkům zámku připomene podepsání míru po bitvě u Slavkova. Vystaveno bude po celý měsíc srpen na nádvoří zámku. Program je opravdu pestrý, namátkou zmíníme i cimbálovou kapelu, dechovou hudbu a závěrečnou tečkou se jistě stane nedělní koncert Marty Kubišové v Historickém sále slavkovského zámku, a to od 16.00 hodin.

NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ČÁSTI PROGRAMU: Sobota 13. 8. 2005 9.45 Ukázky táborového života a dovedností vojáků, výcvik jednotky, pořadová cvičení, nástupy – zámecký park 12.30 – 14.30 Dechová hudba v krojích – náměstí 15.05 Exhibice vojáků před francouzským císařem, rakouskou císařovnou – zámecký park 18.00 – 20.00 Cimbálová hudba Jindřicha Hovorky – zámecké nádvoří 20.00 Zahájení císařské letní noci s taneční hudbou – zámecké nádvoří 21.50 Ohňostroj – město Neděle 14. 8. 2005 11.00 – 11.20 Divadelní program na chůdách s prapory a biči – náměstí 11.05 – 11.30 Ukázky táborového života a dovedností vojáků, výcvik jednotky, pořadová cvičení, nástupy – zámecký park 12.15 – 13.00 Siesta císaře a jeho hostů na prostranství před zámkem s ukázkami dobové zábavy (divadelní program s žonglová ním, vrháním nožů a šermířským výstupem) – zámecký park 13.05 – 13.30 Vojenské střety a potyčky – zámecký park 16.00 – 17.30 Koncert Marty Kubišové Napoleonské dny pořádá město Slavkov u Brna a Historické muzeum ve Slavkově u Brna pod záštitou 1. místopředsedy vlády ČR a ministra financí ČR Mgr. Bohuslava Sobotky a hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Stanislava Juránka. Generálním partnerem Napoleonských dnů 2005 je energetická společnost E.ON. Sponzor: Stavby silnic a železnic, a.s. KONTAKT: Historické muzeum ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí č.1, 684 01, tel./fax.: 544 221 685, www.zamek-slavkov.cz, e-mail: [email protected].

20

DISKUSE

8.–14. SRPEN 2005 V RESPEKT 32 INZERCE

Když papež zase zevšední Benedikt XVI. a katolická církev po velikém třesku

B

yla to podle některých největší evangelizace v postmoderní době. Umírání a smrt Jana Pavla II., konkláve a následné zvolení nového papeže Benedikta XVI. byly skutečně událostmi, které neměly v době svého vrcholu mediální konkurenci. Exotická slova jako konkláve a camerlengo zevšedněla i v tak ateistické zemi, jakou je podle posledního průzkumu Česká republika (nejméně věřících v Evropě má Francie, pak my a pak Nizozemí). Pěna dní se konečně rozpustila, nový papež začal úřadovat. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizel z médií, tedy i z obzoru většiny Čechů, kteří se vrátili ke svým všedním pozemským starostem, kam si nepustí ani papežské encykliky, ani Kongregaci pro nauku víry, kam právě na uvolněné místo po současném papeži dosedá sanfranciský arcibiskup William Joseph Levada (69) – profesor dogmatické teologie, o kterém se díky jeho nechuti k lidštější tváři církve říká, že jeho přesun do Říma je dobrou zprávou jen pro San Francisco.

Avantgardní muzeum Co se to vlastně v nejpočetnější (60 % křesťanů), tedy katolické církvi děje? Po 27 letech jí umřela nejvyšší duchovní autorita. Jan Pavel II. byl nepochybně člověk, který udělal díru do světa. Zanechal stopu, ovlivnil dějiny. Dokázal hýbat světem, měl vizi, měl energii a velké komunikační schopnosti. Jeho dlouhý pontifikát si získal obdiv i u odpůrců. To, že jich nebylo málo a že jejich výtky byly často oprávněné a nevyslyšené, se pochopitelně ve chvílích jeho umírání taktně odsouvalo stranou. Karol Wojtyla byl opravdu výjimečný člověk, jím vedená církev ale přišla do 21. století i tak s obrovskými problémy. Velmi nebezpečné je klišé, jímž někteří obdivovatelé odbývají kritiky jeho pontifikátu. Podle nich byl prý papež zajatcem vatikánské kurie, která brzdila jeho dobré úmysly a ztěžovala mu život svojí zkamenělostí. To není pravda. Ne všechny vize Jana Pavla II. byly úžasné, ne celá kurie je tak nelidská. Pohnout takovou institucí, jako je katolická církev, jakýmkoliv směrem je nad síly jedinců. Zvlášť pokud je zahnaná světaběhem do kouta a jejím hlavním posláním je bránit se. Společný nepřítel je dobrý tmel, ale jeho sekundárním důsledkem je obrana pozic hlava nehlava. Taková hradba přestává vnímat potřeby konkrétních lidí a jedná z pozice tradice a moci. Ta nad dobrem lidských duší je tradičně ta nejméně slitovná.

DOPISY

Po zvolení Josepha kardinála Ratzingera papežem byly mezi gratulacemi a podáváním ruky slyšet i výkřiky údivu a zděšení. Aby ne. Německý duchovní je pro mnohé věřící léta synonymem katolické přísnosti. Té ideové, akademické, teoretické. Té, které se tak jednoduše a pohodlně říká, že pravda je jen jedna, je nad námi nade všemi a nedá se o ní hlasovat. Z toho vyplývá vše ostatní, třeba to, že mimo církev není spása a komu je katolická věrouka nepříjemná, ať si klidně odejde k jiné víře. Benedikt XVI. je velmi vzdělaný muž, nadaný schopností brilantní konstrukce a diplomacie. Zdá se ale, že nějak zahořknul vůči lidskému hemžení. Původně liberální teolog zakotvil raději v konzervativních vodách. Zděsil se oprávněně toho, co dokáže lidská svoboda za hrůzy. Tahle diagnóza útěku do „stabilních zlatých časů“ minulosti před nejistotami a chaosem přítomných časů je k vidění nejen v církvi. Před excesy přítomnosti hledat útočiště v muzeu. Co víc – vydávat muzeum za avantgardu, živou přítomnost a odvážnou alternativní vizi zítřka. Žádný předmanželský sex, žádné rozvody, žádná antikoncepce, žádný synkretismus, žádná skutečná ekumena kromě té, kdy odloučení bratři pochopí, že se musejí vrátit k jediné pravé církvi. Žádná kritika církevního učení, žádné zásnuby víry a psychologie. To vše navzdory emancipované euroamerické civilizaci, která se už dávno rozhodla jít jiným směrem a žije si po svém, ať už to znamená cokoli. Pokrok? Proč ne. Hrajte si v kostele na kytary, přijímejte na ruku i podobojí, laici ať klidně řeknou, co si myslí. Pastorace homosexuálů pochopitelně ano, ale jen těch, kteří berou svojí odchylku od normálu jako kříž, který musí nést statečně a bez nároků. Naděje? Mnoho nových cest katolíkům nezbývá. Když se změní, ztratí se v davu, když ne, stanou se panoptikem, fundamentální sektou, hlasem volajícím na poušti po zavedení křesťanské šaríi jako jediné možné obraně před duchovní anarchií.

Konec pope artu Nuance rozdílů v praktickém vedení katolické církve Janem Pavlem II. nebo Benediktem XVI. budou pravděpodobně pro nezasvěcené těžko viditelné. Jistě, Karol Wojtyla byl přirozeně lidský a spontánní, Ratzinger je protivně kožený a křečovitý. Wojtyla byl kreativní umělec, Ratzinger je racionální analytik a excelentní zákulisní hráč. Wojtyla měl charisma, Ratzinger připomíná, i když se směje, dobře naprogramovaný server www.kate-

Martin Schlemmer, Praha

o trhu a zákaznících, a troufám si říci, že i znalosti o chování, jednání společnosti, o trendech, preferencích životních hodnot a životního stylu. Při své práci používají a využívají informace od klientů z jednotlivých kategorií a navíc realizují samy pro sebe řadu vlastních výzkumů, šetření. Vinit reklamu z toho, že se podílí na tloustnutí české populace, je velkým zjednodušením. Žádná reklama nikoho nikdy nepřinutí, aby dělal, co nechce. Pokud autor článku v Respektu hovoří o trendech, nevzal v úvahu výchozí situaci, tedy nadváhu a životní styl před 10–15 lety. Reklamu v žádném případě nelze démonizovat. Je prostě „jen“ informací, a záleží na příjemci, jak s ní naloží. Pokud bychom přijali tezi uvedenou v článku: „na oddělení dietologie se věnují pacientům, kteří se kvůli obezitě rozhodli vyhledat lékařskou pomoc, přičemž se podle slov lékařů do jídelníčku malých tlouštíků promítá, jaká reklama se zrovna objeví na obrazovce“, pak jen s mírnou dávkou nadsázky můžeme říci, že reklama na automobily zabíjí lidi na silnicích. Další z věcí, která mě v článku zklamala, je zobecnění: „Zástupci reklamních agentur se netají tím, že případný spor kolem spotů by jim naopak udělal radost.“ Není to tak úplně pravda, spory ohledně lživosti reklamy jsou noční můrou dobré agentury, protože ta vždy dbá na to, aby reklama říkala pravdu.

Reklama není démon

Míla Knepr, MARK BBDO Praha

Jsem rád, že jste se podívali do reklamní branže (Recepty pro zdraví a štíhlou linii, Respekt č. 28/2005). A to i přesto, že jste tak, dle mého názoru, učinili s poněkud militantním nádechem. Označit šmahem reklamy za agresivní, klamavé a v kontextu článku za příčinu nadváhy a obezity české populace je zkratkovité. Poměrně málo se ví, že reklamní agentury mají zřejmě nejpřesnější, nejaktuálnější a nejširší informace

Nějaký ten Janáček by se u nás najít dal

Telekomunikační zlodějny se lze snadno zbavit Překvapilo mne, že když pan Švehla v závěru článku Zlodějský roaming (Respekt č. 31/2005) vypočítává tři varianty, jak se bude očividná roamingová zlodějna vyvíjet, nezmiňuje VoIP (Voice over IP), neboli laicky telefonování přes internet. Dnes je možné volat přes internet zdarma po celém světě, voláte-li do stejné sítě. Potřebujete-li volat z počítače na pevnou linku, pohybují se ceny většinou do cca 1 koruny za minutu (do Německa, V. Británie, USA okolo 60 haléřů, do ČR okolo 70 haléřů). Ceny jsou samozřejmě stejné, ať voláte odkudkoliv. Už existují řešení, při kterých nepotřebujete mít vůbec zapnutý počítač. Jednotlivci a malé i střední firmy začínají VoIP masivně používat. Koneckonců ani já nejsem výjimka. Manažeři telekomunikačních firem si neví rady. Například Vodafone chce prý v Německu VoIP od příštího roku na svých linkách blokovat. Trochu to připomíná historická antipokroková hnutí.

Jako skladatele vážné hudby mne potěšil článek Hledá se nový Janáček (Respekt č. 25/2005). Není ovšem pravda, že by u nás nebyli skladatelé, kteří by mohli dosáhnout světového formátu či ho dosahují. Hlavní problém také nevidím v učitelích skladby, protože

chismus.com. Jenže málo platné – Ratzingerova kamennost je mnohem poctivějším ztělesněním dnešní katolické církve než meditativní lidská tvář Karola Wojtyly. Najednou je vše jasné. Místo pop star má církev v čele unylého patrona. Z pohledu nauky je to jistě mnohem čistší personifikace. Věřící už nebudou rozptylováni lidským rozměrem. Žádné lyžování a horské túry, žádní Bobové Dylanové hrající pro papeže k narozeninám, žádná poezie a bonmoty při setkání s mladými. Benedikt XVI. je jiný a jde bez pope artu rovnou k věci. Ostatně publicista, sociolog a bývalý katolický kněz Jan Jandourek cituje ve své velmi zajímavé a pohotové knize Když papež odchází řeč, kterou Ratzinger pronesl několik hodin před zvolením: „Maličká bárka smýšlení mnoha křesťanů byla během uplynulých několika desetiletí vrhána z jednoho extrému do druhého: od marxismu k liberalismu, dokonce až k libertinismu, od kolektivismu k radikálnímu individualismu, od ateismu k vágnímu náboženskému mysticismu, od agnosticismu k synkretismu a tak dále. Den co den se rodí nové sekty a naplňuje se to, co říkal svatý Pavel o klamání lidí, o lstivosti, která chce svést k bludu. Mít jasnou víru, podle Kréda církve, se často označuje za fundamentalismus, zatímco relativismus, totiž nechat se vláčet sem a tam závanem kdejakého učení, se jeví jako jediný postoj odpovídající moderní době. Buduje se tak diktatura relativismu, která neuznává nic za definitivní a jejíž poslední mírou je vlastní já a vlastní chtění.“ Velmi zřetelný a jasný předvolební program. Kdo si ho ale bude pamatovat, až se bude nový papež usmívat na představitele různých světových náboženství, nebo dokonce vstupovat do synagogy, přestože ještě nedávno vzkazoval Židům, že judaismus musí své naplnění také najít v Ježíši. Buddhistům zase vzkázal v roce 1997, že považuje jejich systém víry za autoerotickou spiritualitu. Jak blízko k tělu si mladí například na srpnových Světových dnech mládeže v jeho rodném Německu pustí bojovníka proti antikoncepci, univerzitního starého mládence, který jim bude dávat léky na jejich sexualitu a manželské problémy tak nemilosrdně, jako to dělal doposud? Budou mít odvahu vzpomenout si na to, že láska je víc než přikázání, nebo si na internetových stránkách www.ratzingerfanclub.com pořídí triko s nápisem Habemus papam, Benedikt XVI.? Tomáš Weiss Autor je bývalý vedoucí katolického knihkupectví.

učitel skladby může sice svého žáka inspirovat, ale komponovat ho stejně nenaučí. To, co na našich školách chybí, je důkladná průprava ve skladatelském řemesle. A ještě horší je, že se instrumentalisté vůbec neseznamují s novodobými technikami hry na jednotlivé nástroje. Většinou proto, že jejich učitelé o těchto technikách nemají ani tušení. Pak samozřejmě mohou naši instrumentalisté, kteří jistě nejsou nenadaní, vítězit jen v soutěžích, na nichž se nevyžaduje interpretace soudobé hudby. A pokud někteří naši interpreti i soudobou hudbu hrají, hrají ji způsobem, jako kdyby skladbu napsal Čajkovskij nebo Grieg. Pak se nelze divit ani chování orchestru opery ND při studiu Smolkovy opery Nagano. Přitom tato opera není vůbec špatná a našla si oblibu publika. Podobně ale vypadá přístup většiny orchestrů i některých dirigentů k soudobým skladbám. Když už takovou skladbu nastudují, hrají ji neradi (a to se vycítí!) a stylově nesprávně. Tím je posluchačský dojem samozřejmě ovlivněn. Další velký problém je tento: když už najdete těleso či instrumentalistu, kteří jsou ochotni vaši skladbu nastudovat, zařadí ji obvykle na specializovaný koncert soudobé hudby. Na tyto koncerty ale chodí také jen specializované publikum. Takže se provedená skladba vlastně míjí s běžným koncertním posluchačem. A ještě několik slov k tomu „hledání nového Janáčka“. Hledáme, hledáme, ale nějak se v Čechách skončilo u toho Martinů. Jak to, že ani takový symfonik světového formátu, jakým byl Miloslav Kabeláč, se na programech koncertů našich orchestrů téměř neobjevuje? Protože jeho symfonie vyžadují trochu víc úsilí hráčů i dirigenta než ty „oblíbené“ symfonie Čajkovského? Však my si ani toho Suka, jehož vrcholná díla si nijak nezadají s díly největších géniů období secese, přiměřeně nevážíme. Petr Pokorný, [email protected]

Paul Johnson: Dějiny 20. století

Q

BROUMOVSKÉ KULTURNÍ LÉTO 2005 5. ročník festivalu architektury, divadla, hudby a výtvarného umění, věnovaný výročí 350 let od narození architekta a stavitele Kryštofa Dientzenhofera Souvislosti s performativním uměním – seriál uměleckých dílen 19.–27. 8. Ken Mai – Exprese/Imprese, divadelní a taneční dílna japonského butó tanečníka, zámek Skály – Bischofstein, Teplice nad Metují, Broumovsko Japonský tanečník Ken Mai přijíždí do České republiky z rodného Kjóta téměř každoročně, a je tedy již dostatečně znám příznivcům moderního tance a divadla. Jeho umělecké dílny jsou zaměřeny na základy tance butó, pohybové divadlo, základy moderního baletu, pantomimy a individuální i skupinovou pódiovou prezentaci. 20.–28. 8. Scénografický workshop – Broumov Při příležitosti oslav výročí 200 let od založení divadla v Broumově, čtvrtého nejstaršího divadla v České republice, proběhne v srpnu scénografický workshop s tématem přeměny broumovského náměstí na divadelní prostor. Účelem scénografické dílny bude připravit náměstí pro zahajovací festival oslav, který proběhne formou pouličního divadla ve dnech 9.–11. září 2005. 26.–28. 8. Mezinárodní výtvarná dílna, zámek Skály – Bischofstein Na závěr mezinárodní výstavy CRISS/CROSS proběhne na zámku Skály – Bischofstein výtvarná dílna vedená polskou výtvarnicí, studentkou Krakovské akademie Agnieszkou Szot a jejími kolegy, výtvarníky z Polska a Německa, vybranými účastníky výstavy CRISS/CROSS.

www.broumovsko.cz

KULTURA


21

Západ se techna nebojí Kdo jsou lidé, které nechal premiér zmlátit

V

iděli jsme je všichni na fotkách v novinách nebo v televizi. Takzvaní technaři z nedávno rozehnané párty u Tachova, anonymní tváře mladých lidí, kterým premiér spolu s ministrem vnitra vypálili na čelo cejch nebezpečných individuí toužících neomezeně porušovat zákon. Tak jednoduché to ale není.

Máte si nás pěstovat Je čtvrtek večer a skupina „nebezpečných individuí“ se schází v hospodě poblíž Vyšehradu, kde plánují další protestní akce na Letné. Již od pohledu je zřejmé, že policejní obušek by se tady dosyta napásl. Asi třetina osazenstva dokonale splňuje charakteristiku podezřelých živlů, které v šedesátých a sedmdesátých letech vyhazovali řidiči (jinak slušní tátové) z autobusů – dnes mají pouze místo „mařeny“ na hlavě dredy. Hospodským je Petr (30), který zároveň vlastní soundsystém neboli hudební aparaturu. Byl na letošním CzechTeku, ale za technaře se nepovažuje. „Pouštím tam reggae, taky disko, třeba Abbu. Techno vlastně neposlouchám.“ Na free párty jej fascinuje atmosféra, která se nedá srovnat s žádnou komerční akcí. „Chceme si prostě udělat vlastní mejdan,“ dodává hospodský. Vedle stojí Martin (29): „Nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat. Nejsem ale žádný purista, zajdu si klidně do McDonalda, v podstatě jsem kapitalista,“ vysvětluje svou životní filozofii. Tento vysoký muž s krátkými vlasy bydlí přes léto ve své dodávce se psem, objíždí Evropu a vyhledává free párty. Na podzim se vrací do Prahy, pronajímá si byt a živí se výškovými prácemi. Před hospodou se na chvíli rozbíhá diskuse o alternativní komunitě technařů a free párty. Zdůrazňuje se nenásilí (už jste viděli, že by se na CzechTeku někdo popral?), vztah k přírodě (houbaři nadělají v lesích za rok daleko víc bordelu než účastníci párty), individualismus a jistá zdravá alternativnost. „Společnost by si měla své alternativce v podstatě pěstovat, jinak se stane fašistickou,“ uzavírá debatu Martin. U hospody potkáváme ještě partu tří o poznání mladších dredáčů. Vzrušeně si povídají o bitvě, kterou prožili. Vojtěch (20) studuje v Praze Akademii výtvarných umění. Na free párty ho zajímá především hudba a zábava. Podobně jako jeho starší kolegové v podstatě vylučuje jakýkoli politický obsah.

Párty vedle banky Srocení nebezpečných živlů se tedy nekoná, hospodský, dělník ze stavby a student vysoké školy jsou normální občané, kteří chtějí na chvíli uniknout z předem nalajnované konzumní normality. Druhý mýtus, který kolem ilegálních technopárty vzniká, říká, jak tvrdě a represivně tyhle srazy potlačily všechny západoevropské země. Oblíbený argument premiéra Paroubka ale tak docela neplatí.

Margaret a tátové z autobusů by z nich měli radost.

Přesně ve stejném čase jako CzechTek probíhala v centru Curychu nelegální free párty – na nábřeží přímo proti burze a několik stovek metrů od nejproslulejších švýcarských bank. Po čtyři dny a čtyři noci policie tolerovala dunění techna a tanec tisíců lidí, kteří vystavěli na nábřeží v podstatě celé paralelní město nazvané Shanty Town. „Snažíme se, aby situace neeskalovala,“ vysvětloval mluvčí curyšského magistrátu, proč politici rozhodli proti lidem na párty nezasáhnout, i když by to pro ně nebyl žádný problém. Dalším příkladem může být východoanglický Norfolk, kde se jen loni odehrálo padesát nelegálních festivalů a od počátku letošního roku jich tamní policejní okrsek registroval už patnáct. Rozehnán však podle britského deníku The Guardian nebyl ani jediný z nich a zatím nedošlo ani k zabavení aparatury. Po stížnostech venkovských obyvatel na „nesnesitelný hluk“ a „soustavné rušení nočního klidu“ však policie vyšetřuje několik majitelů soundsystémů a připravuje

Dva kohouti na Dunaji Posmrtně vydaná kniha filozofa Ernsta Gellnera ukazuje, že někdejší vášně v nás žijí dál. Zpřesňující podtitul poslední knihy Ernsta Gellnera Jazyk a samota je Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema, což nezní zrovna aktuálně. Ludwig Wittgenstein (1889–1951) bývá označován za nejvýznačnějšího filozofa minulého století a Bronislaw Malinowski (1884–1942) zase položil vědecké základy kulturní antropologie, která v téže době začala filozofii úspěšně konkurovat, jejich sláva však kulminovala už před půlstoletím. A habsburské dilema? To přece musel, zdálo by se, definitivně vyřešit zánik habsburské říše. Stačí se ovšem začíst do první kapitoly, abychom zjistili, že Gellner docela přesně míří k podstatám závažných konfliktů současnosti.

Metr na Wittgensteina Kdyby se historie vyvíjela méně nešťastně, patřil by asi Ernst Gellner – podobně jako jeho o šest let starší vrstevník Vilém Flusser – k hvězdám zdejší intelektuální scény. Oba se narodili ve dva-

cátých letech v Praze, pocházeli ze slušně zaopatřených rodin židovských intelektuálů, jejich mateřštinou byla němčina, ale v Masarykově Československu našli svou přirozenou vlast. Pak je ovšem Hitler přiměl k emigraci a na Západě zůstali i po válce kvůli rostoucí moci komunistů. Svým působením na univerzitách i četnými publikacemi si tam oba vydobyli respekt jako erudovaní, ale zároveň vysoce originální filozofové globální civilizace, ve svých textech však po celý život reflektovali i trauma ze ztráty domova. Oba zemřeli ve své staré vlasti, kam přijeli po listopadu přednášet. Jejich odborné kariéry se v mnohém lišily, podobnost lidských osudů však naznačuje, že nebyli jen silnými individualitami, ale představovali i vyhraněný kulturní typ. Utvářela je střední Evropa, uplatnění však nalezli jinde. Flusser se stal prorokem postmoderního bezdomovectví, zatímco Gellner zkoumal moderní nacionalismus. Zhruba dokončený rukopis Jazyka a samoty pochází z pozůstalosti, k vydání jej

FOTO FILIP SODOMKA

jejich obvinění. Lekci policejní taktiky a tolerance dali Čechům také němečtí policisté, kteří v klidu ukončili technopárty zhruba před dvěma týdny poblíž Hindenbergu. Policie sice postupovala nekompromisně, ale nedošlo k žádné bitce a lidé se postupně rozešli.

Znovu na Stonehenge Britský model, na nějž se Paroubek s Bublanem odvolávají, tedy nepatří do současnosti, ale do dob Margaret Thatcherové, která byla vždy velmi ráda, když policie rozprášila nějakou karavanu hippies. Do éry jejího vládnutí také spadá brutální útok britské policie na free párty ve Stonehenge téměř přesně před dvaceti lety. Tehdejší zákrok se velmi podobal letošnímu CzechTeku. Britský festival běžel již desátým rokem a jeho návštěvnost se z několika set lidí dostala až na sedmdesát tisíc. V podstatě připomínal českou párty, až na to, že aparatury vypadaly jinak a hrála se jiná

připravil Gellnerův syn, jenž knihu v úvodu označil za téměř autobiografické „poslední dílo“, jež shrnuje vše podstatné, čím se otec během své akademické dráhy zabýval. Jméno si Ernst Gellner udělal už roku 1959 svou prvotinou Slova a věci, v níž se odvážně pustil do Wittgensteinova logického pozitivismu, který byl tehdy v anglosaském světě vnímán skoro jako mystické zjevení, o němž nebylo radno pochybovat už jen kvůli vlivným vyznavačům v čele nejdůležitějších akademických institucí. Už tehdy se Gellner netajil sympatiemi k Malinowského metodám kulturní antropologie, jež zavrhovaly kulturněhistorické spekulace a vyžadovaly pobyt mezi „domorodci“ a přímé zjišťování různých funkcí jejich obřadů i zvyků. Sotva si lze představit obor vzdálenější Wittgensteinovu hloubání nad jazykovými formami nejcivilizovanější komunikace, Gellner tu však spatřil souměřitelný protiklad: Wittgensteina začal měřit Malinowského metrem – spíš jako šamana než vědce. Nejvlastnější oblastí jeho působení se posléze stala sociální filozofie a sociologie vědění, hlavním tématem pak utváření národních kultur a jejich vliv na vývoj nacionalismu v Evropě 19. a 20. století. Habsburská monarchie se svým okolím na Balkáně, Ukrajině, v Německu a Polsku bývá řazena k nejdivočejším terénům nacionalistických vášní už tradičně, Gellner však na rozdíl od jiných západních badatelů vyrostl v rodině, kde staré rakouské rozpory ještě citově rezonovaly. Měl pro ně proto hlubší, mimoracionální pochopení. Právě to činí jeho poslední knížku sice v lecčems spornou, ale zároveň podnětnou.

hudba. Součástí bylo také stanové městečko, kapely, přátelská nenásilná atmosféra, nekomerční svátek navazující na hnutí 60. let. Jedenáctý ročník znamenal konec: policie zatarasila přístupové cesty, konvoj hippies brutálně napadla a zbila všechny včetně žen. Výsledkem bylo tři sta zatčených a dvanáct hospitalizovaných. O dva roky později soud odsoudil jednoho seržanta za úmyslné zranění, za další tři roky obdrželo 21 hippies celkem dvacet čtyři tisíc liber odškodného za škody způsobené policejním násilím a za protiprávní zatčení. Nicméně párty se nekonala celých patnáct let. Až nyní se tanečníci na Stonehenge zase scházejí – ilegálně, ale policie to již toleruje. Je jich míň, úzkostlivě dodržují pořádek a bezpečnostní složky případné porušování zákona řeší individuálně a ne kolektivním útokem. Českou policii a politiku tenhle přechod do vyššího vývojového stadia čeká. Jaroslav Pašmik, Josef Greš

Q

Modelové drama Klíčem k chápání Gellnerových analýz se může stát nenápadný významový rozdíl mezi pojmy Gesellschaft (společnost) a Gemeinschaft (společenství). První pojem se pojí s univerzálními civilizačními krédy, jaká definovali Descartes nebo Kant a jejichž mytickým hrdinou je Robinson Crusoe. Oproti společnosti atomizovaných individualit pak klade princip organického společenství, které je spjato nesčetnými city a předsudky etnické, rasové, náboženské či kulturní povahy. Princip společnosti se úspěšně prosadil v liberální Anglii a Francii, ale v rakouské střední Evropě nalezl křehkou oporu jen u vídeňské židovské buržoazie, zatímco ostatní obyvatelstvo se dělilo na různá nesmiřitelná společenství. Wittgenstein, pocházející z kruhů té nejzámožnější vídeňské buržoazie, si ve snaze nalézt důstojnou identitu v prostředí, jež se identifikuje s něčím nepřijatelným, postupně vybudoval dvě podivná útočiště v jazyce. Zchudlý polský zeman Malinowski nabídl schůdnější koncept. Po zkušenostech z britských kolonií poradil Evropě, aby co nejvíc podporovala kulturní rozmanitost svých národů, ale omezovala jejich politickou váhu. Gellner v tom ovšem rozpoznává také lekci habsburské strategie vůči jeho rodné Haliči. Jako věda vzbuzuje Gellnerova poslední práce lehkou nedůvěru, lze ji však vnímat jako modelové drama, v němž oba myslitelé – na ostře nasvíceném pozadí podunajské monarchie – vystupují v rolích zásadně rozdílných civilizačních principů. Viktor Šlajchrt

Q

22

KULTURA


Good bye, revoluce Německý filmový hit surfuje na vlně revolty, ale odmítá se namočit

O

d loňského uvedení v Cannes zaznamenal německý generační snímek Občanská výchova (známý i pod původním názvem Tučná léta skončila) strmý mezinárodní úspěch. Film Rakušana Hanse Weingartnera uvádějí kina po celém světě a doma v Německu mimo jiné získal výroční cenu kritiky. Občanská výchova, která se od tohoto čtvrtka promítá také v Česku, vědomě navazuje na úspěch snímku Good bye Lenin. Mnoho diváků potěší, protože má aktuální téma a trojice skvělých mladých herců dává filmu švih. Není to málo. Pokud ale někdo nevěří, že současný svět je v podstatě v pořádku a že i revoluce může končit sladkým smírem, ať do kina raději nechodí.

Dobrý člověk se ptá V levném berlínském bytě žijí tři mladí rebelové: Julie z nepozornosti nabourala vůz bohatého manažera a má na krku vysoký dluh. Její přítel Petr s kamarádem Janem objíždějí v noci bohaté čtvrti a občas se vloupají do vil manažerů velkých firem. Nekradou. Jen přeskupují a trochu ničí nábytek a nechávají majitelům písemnou zprávu: Tučná léta skončila, vaši edukátoři. Jan a Petr jsou totiž revoluční aktivisté, a pokud se dnes mluví o neokonzervativcích, pak by se dalo říci, že oni jsou neoosmašedesátníci. Vymetou všechny ekologické a protiglobalizační demonstrace, chtějí změnit svět a soudí, že bohatí lidé ukradli své peníze chudým z třetího světa. Nevyznávají násilí, ale cítí se povinni bohaté zneklidňovat a burcovat. Až jednou cosi nevyjde a ze spravedlivých „edukátorů“ se stanou únosci. Jejich oběť, vysoký manažer Hartenberg byl ale kdysi právě takový jako oni a naváže s nimi dialog. Z brutálního činu vyděšených dětí se tak vyvine životní šance pro únosce i uneseného. Výborně nastartovaný realistický snímek se bohužel postupně rozplývá v těžko přijatelnou pohádku o tom, že lidé jsou především dobří. Závěr filmu sálá stejně trapnou sentimentalitou, jaká kdysi přinesla úspěch našemu Koljovi. Nic proti pohádkám, ale pokud se jedná o tak bolavá a nevyřešená témata, jako je česká normalizace či bezohlednost globálního kapitalismu, působí sladká smířlivost spíš jako pohodlná lež. Jan, Petr a Julie jsou naivní levicoví romantici, ale kladou si podstatné otázky: Je normální, že kapitáni moderního průmyslu necítí odpovědnost za bídu chudého světa? Dá se to změnit? A jak, jestliže každá

Některým tématům sladká smířlivost nesluší.

revoluce buď končí v krvi, anebo se stane předmětem reklamy a obchodu? Jak protestovat v době, kdy Che Guevara zdobí drahá značková trička šitá dětmi někde v asijských fabrikách? Ani na jednu z těch otázek se film nepokouší odpovědět – ani chytře, ani hloupě, ani provokativně. Tyto otázky jsou totiž stejným logem jako Che Guevarův portrét na tričku a mají především nasměrovat do kin tu správnou cílovou skupinu. Diváky, kteří přemýšlejí, ale zase ne tak moc. Respekt německé kritiky vůči filmu je pochopitelný. Po dlouhé době se totiž někdo zamyslel nad odkazem šedesátých let a nad tím, co pro dvacetileté Němce – a nejenom pro ně – dnes znamená protest a revolta. Problém ale je, že zručnému vypravěči Weingartnerovi nejde ani tak o protest, ani o stinné stránky globalizace, ale o líbivost. Film je tak nakonec nejzajímavější tím, jak bezelstně odráží školácky naivní postoj mnoha západních lidí: všechny sociální i globální konflikty jsou řešitelné, stačí pozorně naslouchat

Všichni umřem, i Danny Cohen Americký písničkář natočil desku černou jako noc. Pomáhali mu s ní spoluhráči Toma Waitse. O spisovateli, malíři, režisérovi, skladateli a multiinstrumentalistovi Dannym Cohenovi toho kupodivu víme hrozně málo. Je mu 53 let, žije v severokalifornském městě Paradise a kolem americké hudební scény se ochomýtá už dobré tři dekády. Poté, co vystudoval filmařinu a vytvořil několik krátkometrážních surrealistických snímků, vydal u labelu Tzadzik, vedeného známým avantgardistou Johnem Zornem a specializujícího se na experimentální židovskou muziku, debutovou nahrávku Museum Of Dannys. Opravdový průlom však přišel teprve před několika lety, kdy ho starý kamarád Tom Waits představil prestižní firmě Anti-Records, zaštiťující mimo jiné Daniela Lanoise či Marianne Faithfullovou. V loňském roce zde Cohen za asistence osvědčených Waitsových spoluhráčů natočil své „první opravdové album“ Dannyland a nyní přichází s další nadžánrovou perlou, jejíž název We’re All Gunna Die (Všichni umřem) v dnešní ponuré době působí obzvlášť černohumorně.

Kravský nářek Není náhoda, že Dannyho objevil právě proslulý „šejk risku“ Tom Waits, a není to ani poprvé, co se dopustil podobného dobrého skutku. Už v 90. letech přiměl letitého kumpána z mokré čtvrti Chucka E. Weisse, aby si doslova vycucal z prstu

dvě skvělá cédéčka Old Souls & Wolf Tickets a Extremely Cool. S Cohenem měl zřejmě mnohem lehčí práci, protože šlo o hotového umělce, který podobně jako Captain Beefheart nikdy neustal v tvořivém procesu, i když po mnoho let ignoroval jakýkoli zájem ze strany novinářů a hladová bestie showbyznysu ho v nejmenším nevzrušovala. Ti dva byli ušiti ze stejné látky (něco mezi hedvábím a pytlovinou), oba jsou zamilovaní do netradičních nástrojů, jako je mellotron, dětské piánko či „kravský nářek“ – kornout z lepenky, přes který Danny bučí, bečí a hýká v písničce Among The Cows pokaždé po vznešeném refrénu „láska, mír“. Cohenův nenapodobitelný styl, v němž se podivuhodně mísí lidové kazatelství Nicka Cavea s poezií vykotlaných zubů Shanea McGowana a intimní deklamací Rogera Waterse, je podle Waitse „muzikou plnou ostrejch rohů a oslích uší“. Ano, absence jakýchkoli kompromisů a jistá opotřebovanost až rozloženost jinak prvotřídní kapely tvoří skutečně podstatu tohoto netradičního vynášení morany, křehkého jako rakvička se šlehačkou.

Parodie na vraždu „Můžu skládat, jen když jsem na cestách nebo u někoho na návštěvě. U mě doma straší a nemůžu se tam soustředit,“ říká kníže černého humoru Danny Cohen.

FOTO SPI-FILM

jeden druhému, mít se rádi a hledat chyby především sám v sobě.

Tučná léta trvají Protestovat proti společnosti v moderní Evropě, kde se většině obyvatel tak dobře daří, určitě není jednoduché. A protestovat filmem už vůbec ne. Každý filmař dnes více než dříve stojí a padá s tím, jak bude jeho film distribuován v kinech a televizích a jakou bude mít reklamu. K tomu potřebuje establishment. A ten o provokace a novoty nestojí. Vzhledem k tématu generační revolty v Německu se ale vnucuje myšlenka na génia revolučních témat Rainera Fassbindera, umělce, který začínal se svými provokacemi na koleně, kterého nikdy nepřijali do žádné filmové školy a který se vypracoval sám. Jeho odkaz je nevyrovnaný a sporný, ale ve srovnání s filmy, jako je Občanská výchova, ční do výšky asi jako egyptská sfinga nad hlemýž-

Smrt na šestnáct způsobů – tak by se dal v kostce shrnout obsah jeho nového CD, u kterého nás nejdříve uhodí do očí obal s křiklavým obrazem interpreta drnkajícího na kytaru poblíž vlastního náhrobku s nápisem: „Zvedl jsem všechny hozené rukavice a žil všechnu bídu svých let.“ První tóny úvodní skladby As I Looked Down, v níž autor vystupuje ze své bytosti a vidí svět z leteckého pohledu volně se vznášející duše, připomínají ladné odlepování spřátelených létajících talířů od zemského povrchu a jejich radostný návrat na právě objevenou desátou planetu. Možná jde o stejné mezihvězdné koráby, jaké jsou vyobrazeny na jedné z Cohenových naivistických maleb reprodukovaných v pestrém bookletu. Hrají všemi barvami, Slunce se na ně usmívá, modrá planeta jim mává, prostě úplný opak Války světů. Pověstný ironik a těžko zařaditelný folkjazzrockový vypravěč se zjevně řídí heslem „trochu života do toho umírání“, a z poslechu alba We’re All Gunna Die nám tudíž možná ani nevyskáče husí kůže, ačkoli... „As I Looked Down vypráví o pocítění blízkosti smrti. Among The Cows se týká smrti 60. let. Pamela Rodgers je o předávkování. Caffeine & Sunlight o smrti naděje. Film Noir by mohl být hitem lynčujícího davu. (Tongue-Tied In) Quicksand popisuje smrt kultury. Magritte smrt nevinnosti. Cousin Guy zase smrt vědomí. Funeral In New Orleans nabízí návod, jak vraždit pomocí voodoo,“ odrazuje Cohen slabší povahy od nového repertoáru. Černý flór kolem svého zhudebněného domu hrůzy rozvíjí s obdivuhodnou důsledností, ale celkem zbytečně. Příroda se totiž albu We’re All Gunna Die postarala o mnohem lepší promo, než by si průměrný bohabojný člověk dokázal představit. Během natáčení dva z členů kapely onemocněli rakovinou a houslista Jimmy Borsdorf na ni dokonce zemřel! Kdyby to nebylo tak strašné, byla by to vskutku ideální pointa. Ale otrlého všeuměla podobné hrátky osudu nemohou paralyzovat. „Ta deska ani trochu nepáchne rozkladem. Jen sladkým uhníváním

dí ulitu. Také Fassbinder chtěl mít úspěch. Ale především věděl, že každý pevný společenský systém je v podstatě krutý, že revoluční protesty ho často jen posilují a že čest nebo láska tohle nevyřeší a jsou nanejvýš východiskem pro jednotlivce. To ho rozčilovalo doslova k smrti. Na Fassbinderovy filmy se zdaleka nedívalo tak příjemně jako na ten Weingartnerův. Zato se na ně dodnes vzpomíná a na Občanskou výchovu si za pět let nejspíš nevzpomene nikdo. Julie, hrdinka filmu, říká: „Když jsem si jako malá hrála s panenkama, žasla jsem, jak se kamarádky ponořily do hry. Já to neuměla, byla jsem pořád pozorovatel. A to mi zůstalo.“ Také Weingartner je pozorovatel a svým tématem nežije. Jenže bohužel, bez hlubokého osobního nasazení se nedá tvořit – dají se tak nanejvýš vydělávat peníze. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

Danny Cohen: „U mě doma straší a nemůžu se soustředit.“ FOTO ARCHIV D. COHENA

opadávajících květů z šestnácti pečlivě otesaných náhrobků,“ směje se král cyniků smrtce do očí, úplně jako stará dáma z Bradburyho povídky, která si nikdy nepřipustila, že by mohla skonat, a tak žila dál, i když její tělo odnesli v proutěném koši do márnice. Možná je ta deska ve světle událostí posledních měsíců trochu nepřístojná a možná nám naopak ukazuje cestu, jak z toho všeho ven... Michal Bystrov Autor je hudební publicista.

Q

SCÉNA


TELEVIZE

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

FILM

Důrazným protestem proti policejní razii na CzechTeku začínají webové stránky festivalu, který má toleranci vtělenou už do názvu. Love Planet se koná tento pátek a v sobotu na letištní ploše Aeroklubu Tábor. A co zajímavého nabízí?

Nick Cave na Planetě lásky

Kdo na obrazovce viděl půvabný film amerického režiséra Chrise Eyra Kouřové signály, může se tohle pondělí od 21.30 na ČT 2 těšit na neméně vydařený snímek s podobnou tematikou Rudé kůže. Autor je nejznámějším z nemnoha indiánských filmařů ve Spojených státech, v dětství jej adoptovala bělošská rodina a vystudoval filmovou školu na univerzitě v New Yorku. Ústředním tématem Rudých kůží je vztah dvou bratrů v lakotské rezervaci Pine Ridge. Zatímco mladší Rudy vyznává pořádek a pracuje jako policista, starší Mogie je nemocný alkoholik. Beznaděj, rezignace a rozklad hodnot na jedné straně, hrdost a vůle nepoddat se v prostředí vnuceném kdysi bělochy na druhé – to celé bráno s humorem a pochopením. Rezervační úděl ve filmu vyvrcholí tragickou náhodou, kdy Rudy v noci zapálí místní nálevnu, aniž by věděl, že na její střeše někdo spí…

Philip K. Dick (1928–1982) je sice kultovním autorem sci-fi, jeho prózy však konvence žánru značně přesahují. Román Temný obraz z roku 1977 upoutá i náročné literární znalce zvláštní poetikou, jejíž síla tkví v osobitém jazyku, bizarní imaginaci, absurdním humoru i důmyslné hře filozofických významů. Děj se odehrává v roce 1994. Hrdinou je tajný agent pro boj s narkomafií, jenž mezi narkomany sám propadne vražedné závislosti i paranoidním bludům, úkol však nakonec splní i jako troska s vysmahnutým mozkem. Líčení psychedelické reality je básnicky strhující. Asociální hipsteři působí jako padlí andělé, zatímco většinová společnost „čistých“ odpuzuje spokojenou měšťáckou otupělostí.

Bohužel s minimálním ohlasem běžel v českých kinech před rokem a půl první inuitský film všech dob Atanarjuat Rychlý běžec. Na vině byla jako obvykle mizerná propagace a nedůvěra české distribuce. Zpracování staré polární legendy o muži, který svým během zachrání harmonii kmene, je z rodu strhujících dramat, nabitých silným příběhem a emocemi, a posbíral též řadu cen včetně Zlaté palmy v Cannes. Kromě umělecké výpovědi má navíc ještě hodnotu zajímavého sociálního experimentu – pod vedením režiséra Zachariase Kunuka jej kompletně vytvářeli inuitští obyvatelé severokanadského městečka Igloolik, včetně výroby rekvizit a kostýmů. V kinech Rychlého běžce už neuvidíte, ale dnešní doba má naštěstí pestré distribuční možnosti: jako přílohu na DVD jej nabízí právě vydané číslo měsíčníku Stereo&Video.

Mimořádně rozporuplné přijetí měl počátkem 90. let australský film Romper Stomper (čtvrtek, 11. 8. od 22.15 na ČT 2) od zákazů a obvinění z krutosti až po mnohé mezinárodní ceny. Debutující režisér Geoffrey Wright vykreslil prostředí skinheadského gangu s vervou, která naháněla hrůzu. V čele party operující na předměstí Melbourne stojí Handy, brutální a nacistickou ideologií posedlý mladík, který asi jediný opravdu věří, že místní Vietnamce je nutné vyhladit pro slávu bílé rasy. Ostatní jsou tu pro adrenalin, násilí a opojnou iluzi kamarádství až za hrob. Režisér z nich nedělá monstra, důvody jejich krutosti jsou sice neomluvitelné, ale pochopitelné a lidské. V hlavní roli předáka Handyho exceluje tehdy zcela neznámý Russel Crowe.

V textech brněnského básníka Milana Ohniska (nar. 1965) se obvykle utkává hluboká deprese se svěžím humorem. Četba je poutavá i proto, že nikdy není předem jisté, která strana nakonec vyhraje. Třetí sbírka Milancolia (doplněná kresbami Vladimíra Kokolii) si důvtipně i drsně pohrává s blasfemickými a funerálními motivy, podtextem se však táhne neměnná existenciální tíseň, nuda i hrůza ze života, jaký je.

Polská Sexmise patřila před listopadem k nejzábavnějším filmům zpoza železné opony. Její autor (a též autor podobně úspěšného filmu Vabank) režisér Juliusz Machulski nyní vyslal do českých kin svůj zatím poslední snímek Vinci, jenž se na poetiku Sexmise odvolává. Tentokrát nejde o sci-fi, ale kriminální veselohru. Zločinec Tsuma byl právě propuštěn z vězení a dostane lákavou nabídku provést loupež století: ukrást nejslavnější obraz v zemi, Dámu s hranostajem Leonarda da Vinciho z krakovského muzea. Obrátí se na starého parťáka Juliana, ale zděšeně zjistí, že ten se mezitím stal policistou. Jen díky Tsumově krytí jej ale kdysi minulo vězení, takže s akcí neochotně souhlasí. Každý z parťáků ovšem hraje svou vlastní hru.

– PT –

– VŠ –

– PT –

– PT –

MIMOCHODEM S úpadkem klasického vzdělání vymizela z povědomí veřejnosti spousta okřídlených rčení, jakými se denní tisk ještě před sto lety hemžil. Nadbytečných ozdob netřeba litovat, některé floskule však stručně a názorně připomínaly zkušenosti, které neztratily platnost. Například „dračí setba“. Už párkrát se mi vnutila do pera, i když jsem pozapomněl, odkud ten obraz pochází a co

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Slovensko: básník předběhl Dana Browna „Ulpievame/nevediac sami na čom/až príde deň/ a osud do nás vkročí/Rozplačeme sa/no takým čistým plačom/akoby anjel umyl naše oči/a potom zjasnie/čo nám bolo tmavé/uvidíme liezť mušku v Božej tráve.“ Tahle básnička není z čítanky, nevznikla před 70 lety a nejde ani o překlad Seiferta nebo Hrubína. Jejím autorem je ale klasik. Takového opravdového a živého má slovenská poezie, jmenuje se Milan Rúfus a nedávno vydal sbírku Báseň a čas. To se stává, že básníci vydají knihu poezie, Rúfus ale všechny zaskočil tím, jak rychle se vyprodal první šestitisícový náklad. Je pravda, že na začátku 90. let minulého století se jeho sbírky Modlitbičky prodalo údajně kolem 130 tisíc výtisků, jenže tehdy lámal rekordy kdekdo. Dnes je jiná situace, přesto Rúfusovy archaické a málomluvné básničky na pár týdnů přeskočily ve velkých městech v prodejnosti nesestřelitelného Dana Browna s Da Vinciho kódem. Při pohledu do světových tabulek je jasné, že se na Slovensku stalo něco mimořádného. Básník v čele komerčních žebříčků je unikát. Milana Rúfuse (1924) má v knihovně snad každá slovenská rodina. Jeho sakrální poezie nahrazuje její často povrchní zbožnost. Svým pravidelným patetickým veršem a obsahem připomíná Rúfus proroka, kárajícího okolí před lehkovážností a lhostejností. I vizuálně tuto představu splňuje do puntíku – bílé vlasy, bílé vousy, štíhlá asketická postava. Už téměř padesát let (prvotina Až dozrieme vyšla v roce 1956) má ve společnosti statut nestranného a nestranického arbitra věcí mezi nebem a zemí. Nikdy se nezapletl s komunisty, i když se také nikdy aktivně nepostavil proti. Na Slovensku je vnímán jako sociálně cítící Básník s velkou autoritou. Jedna z knih o jeho tvorbě se dokonce jmenuje Milan Rúfus – poeta sacer, tedy básník, který je zároveň svatý i prokletý, vznešený i ubohý.

Zahraje celá řada muzikantů z české špičky jako Tata Bojs, Khoiba, Pražský výběr, Lenka Dusilová nebo místní amerikanizovaní rodáci Sunshine, kteří si tohle léto dopřáli šňůru po českých festivalech. Připravená je hiphopová scéna, kde si to s publikem rozdají třeba Peneři strýčka Homeboye nebo Indy&Witch. Nechybí ani divadlo, s nabídkou orientovanou hlavně na pohybové a nonverbální soubory (Teatr Novogo Fronta, Ken Mai), a samozřejmě několik zahraničních jmen, která se postarají o festivalové finále. Tradičně dobrou pozici má v zemi holdující tvrdému rocku finské kvarteto Apocalyptica. Čtyři violoncellisté, jimž učaroval hudební nářez americké Metaliky, se nejprve pustili do interpretace jejích písní a časem k nim přidali řadu vlastních, vyztužených stejně tvrdými riffy. Hlavní hvězda, kterou diváci uvidí až v samém závěru (v sobotu půl hodiny před půlnocí), patří patrně k nejzajímavějším hudebním návštěvám letošního léta vůbec. Australský zpěvák Nick Cave doprovázený kapelou Bad Seeds se z obávaného alternativního bouřliváka svými šansony vyšvihl v devadesátých letech do rádií, posmutnělá živelnost mu ale zůstala. Posledním albem z konce loňského roku, na němž opět přidal trochu páry, pak udělal radost i skalním alternativcům a ukázal, že umělecky přežil i klíčovou personální změnu ve své doprovodné kapele – odchod německého kytaristy Blixy Bargelda.

Trik z Kolchidy

Milan Rúfus: poeta sacer.

FOTO PETER PROCHÁDZKA

Kniha Báseň a čas byla samotným autorem označena za osobní testament. Zvlášť v posledních deseti letech byl klasik mediálně téměř neviditelný. Postupně se čím dál víc stáhnul do sebe. Silně a vášnivě věřící člověk, vnímající současnost trpce a s obavami („tak všežravé Slovensko jsem ještě nezažil!“), který se ale zároveň brání nálepce moralizujícího frajera, hledícího na svět svrchu. Doma ho také čím dál víc drží fyzické obtíže stáří a nemoci. K tomu, že od sedmi let neslyší na jedno ucho, že se celoživotně stará o mentálně postiženou dceru, stejně tak jako o matku, která zemřela před dvěma roky, trápí Rúfuse čím dál víc vlastní srdce a dýchací potíže. Práce na nové sbírce, ke které ho povzbuzovali jak lidé z nakladatelství Slovenský spisovateľ, tak jeho nejbližší, ho přece jen vrátila do života. Byl mile překvapen tím, jak byla kniha přijata, dokonce poprvé v životě souhlasil s tiskovou konferencí. Mediálně

takřka neviditelný spisovatel, známý svým rezervovaným postojem k cenám, které buď odmítá, nebo pro ně posílá manželku, byl prý najednou zvědavý, jak taková „tlačovka“ vypadá. Ten, který je opakovaně za slovenskou literaturu navrhován na Nobelovu cenu, zažil snad poprvé za svůj život oněch patnáct minut slávy, pro které mnozí udělají cokoli. Velký obdivovatel Halase, Holana, Skácela, překladatel Jesenina, celoživotní autor teopoezie, mluvící o Bohu se zvláštní slovní úsporností, kde má často větší funkci mlčení než slovo, leží v současnosti opět již pár týdnů v posteli s nemocným srdcem. Ozdravné pobyty u moře, které mu doporučují lékaři, a dokonce chtějí uhradit sponzoři, odmítá. Nechce už cestovat, možná si ani nechce namáhavě prodlužovat život. Tvrdohlavý starý pán, poeta sacer. Tomáš Weiss

Q

ve své původní verzi přesně znamená. Měl jsem jen představu terénu, který kdosi osází pozůstatky mrtvé příšery, z nichž po čase vyroste nové nebezpečí. Záběry sevřených řad těžkooděnců v černém, které znenadání vyrostly na louce v českých pohraničních lesích, na mne čistě výtvarně zapůsobily jako ilustrace k zapomenutému příběhu. Pustil jsem se v knihovně do jeho hledání a za chvíli jsem jej měl. Argonauti, samozřejmě, Iásónova parta mladíků, jimž jeden starý zlý král uloží, aby mu z daleké Kolchidy přivezli zlaté rouno, jenže to jim tam druhý starý zlý král odmítne vydat, pokud Iásón nezoře s ohnivými býky kamenné pole, nezaseje do brázd dračí zuby a nepobije armádu obrů, která z nich vyroste. Ocenil jsem trik, který Iásónovi poradila zamilovaná kolchidská princezna Médeia, aby jej vojska vzešlá z dračí setby nezahubila. Má prý do jejich středu nenápadně hodit kámen a ona se vzteky pomlátí mezi sebou. Vida, zásada rozděl a panuj v akčním provedení. Ještě víc mne však v báji zaujal jiný detail. Když král z Kolchidy ukládá Iásónovi zabijácký úkol, výslovně jej označuje za „zlou a zhoubnou práci“, kterou on sám musí konat denně, protože by ji nikdo jiný nezvládl. Ale proč to vůbec dělá? Kdyby nesázel zlo, nemusel by s nezvladatelným spřežením orat do kamene ani zápasit s obřími důsledky. Že by deficit adrenalinu? Ale pak mne napadlo, že pěstovat si hrozivého nepřítele, nad nímž lze snadno zvítězit, patří k nejmazanějším vladařským technikám. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN


Vichřice zlomila dvě stě let starý dub v Rytově u Černovic. Tisíce lidí po celé zemi demonstrovaly proti brutalitě, se kterou policie rozehnala hudební festival CzechTek 2005 konaný na zastrčené louce u dálnice D5 za Tachovem. Uprostřed dovolených zlevnil dolar. Pražská burza vstoupila do zlatých časů. Vedení armády nabídlo chalupářům k odprodeji bunkry ze sítě někdejšího pohraničního opevnění republiky. Vážným kandidátem na post ministra kultury po Pavlu Dostálovi se stal jeho někdejší kolega z parlamentních lavic František Ringo Čech. Dali jsme mu zrní a vodu, a když pookřál, vypustili jsme jej ven a popřáli šťastný návrat, řekl Mladé frontě loketský radní Petr Zahradníček, na jehož dvůr odnesla bouře poštovního holuba až z několik set kilometrů vzdáleného německého Pasova. Radek Látal se rozloučil s fotbalem. Na mostě Edvarda Beneše v Ústí nad Labem odhalili představitelé města desku na paměť německých spoluobčanů, které tady v pogromu zavraždil český dav 31. července 1945. Česká republika převzala rotující velení nad jednotkami mírové mise NATO v Kosovu. V Plzni otevřeli autokino. Minister-

stvo financí zahájilo práci na zákonu zakazujícím supermarketům prodávat zboží pod výrobní cenou. Vojenská rozvědka a kontrarozvědka se sloučily v jednotnou, parlamentem kontrolovanou službu Vojenského zpravodajství. Občané Koclířova u Svitav referendem odmítli plánovanou stavbu osmi větrných elektráren na území obce. V Praze zpíval Barry Mason. Podnikatelská společnice manželky bývalého premiéra Stanislava Grosse Libuše Barková dostala u pražského soudu pět let za pojistný podvod. Šlo mi o život, v tamní věznici bych nepřežil, řekl novinářům podnikatel František Příplata poté, co se mu podařilo uprchnout domů do Čech z Rumunska, kde byl nedávno odsouzen k osmi letům za podněcování k vraždě odborového předáka Virgila Sahleanu, hlasitého kritika způsobu, jakým Příplata svého času řídil Čechy privatizovanou ocelárnu v Iasech. Stoupající cena ropy opět zdražila benzin. Policisté začali vyšetřovat další stamilionový tunel proražený do sejfů Komerční banky kolem roku 1996. Kvůli chybějící formě odřekl oštěpař Jan Železný účast na nadcházejícím atletickém mistrovství světa v Helsinkách. Devět

set prasnic a selat uhořelo při požáru velkochovu v Mramoticích u Znojma, zatímco jejich čtyři lidské hlídačky se pohodlně zachránily útěkem. Česká pošta dostala licenci na vydávání elektronického podpisu a úřady oznámily, že jeho cena od září klesne ze sedmi set na 200 korun. Ministr obrany Karel Kühnl informoval občany, že v Táboře i po reformě armády vojenská posádka zůstane. V liberecké nemocnici vznikla spánková laboratoř nabízející pacientům, že je za jedinou noc odnaučí chrápat. Muzeum hlavního města Prahy vystavilo torza figur, chrličů, krabů a dalších ozdob z Prašné brány. Z Česka odejdou supermarkety Meinl. Obchodní inspekce vydala zprávu, že podle výsledků pravidelných kontrol tady v poslední době výrazně klesl počet poctivých restaurací, kde se nekrade, a vyzvala občany, ať jsou při návštěvě zdejších restauračních zařízení „navýsost ostražití“. On ho minul a trefil mě do nohy, takže teď ležím v nemocnici a nemůžu se hýbat, postěžoval si novinářům jeden ze skupiny osmi kombajnérů, kteří přivolali kolemjdoucího myslivce k odstřelu dezorientovaného divočáka v poli u chrudimských

Lán, ale střelec místo prasete prostřelil oznamovateli koleno. Bednáři v plzeňském Prazdroji obnovili výrobu sudů. Antimonopolní úřad povolil Českým aeroliniím koupit konkurenční Travel Service. Bývalý prezident Václav Havel se v Praze sešel s vyslancem OSN pro lidská práva Paulem Sérgiem a dohodl se s ním na pomoci utlačovanému a trýzněnému lidu Barmy. Ministr zemědělství Petr Zgarba navrhl vládě, ať postaví další státní sklad na jeden až dva miliony tun přebytečné pšenice, kterou zemědělci kvůli dotacím pěstují, ale kterou nikdo nechce. Odborné časopisy přinesly odhad a varování britských vědců, že v Antarktidě dochází k největšímu tání ledovců za posledních deset tisíc let. Počet volných Čechů v NHL dosáhl sedmnácti. Média oznámila, že americký astronautický tým objevil ve vesmírných dálkách za Plutem desátou planetu sluneční soustavy a nazval ji 2003-UB313. Olomoucká zoo pustila z klecí mezi lidi makaky. Okteto lesních rohů České filharmonie rozezvučelo Beethovenem pražskou Bertramku. [email protected]

INZERCE

Odbor pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR vyhlašuje o. s. Rytmus hledá PRACOVNÍKA pro pozici:

PRACOVNÍ KONZULTANT v Agentuře pro podporované zaměstnávání MÍSTO: Praha 2 • ÚVAZEK: plný NABÍZÍME: • Zajímavou, různorodou a samostatnou práci v kanceláři i v terénu • Individuální i skupinovou práci s lidmi se znevýhodněním na trhu práce • Spolupráci se zaměstnavateli (aktivní vyhledávání, konzultace, poradenství) • Zaškolení, metodické vedení, supervizi a další vzdělávání POŽADAVKY: • min. SŠ vzdělání (výhodou škola se sociálním zaměřením) • základy práce na PC • zodpovědný přístup k práci, flexibilita, tvořivé a otevřené myšlení, samostatnost a aktivní přístup k řešení úkolů, komunikační schopnosti, schopnost pracovat samostatně i v týmu • ochota učit se novým věcem • zkušenosti s osobním a telefonickým jednáním se zástupci firem • zkušenosti s prací s lidmi s postižením NÁSTUP: září 2005 Pošlete životopis a motivační dopis na adresu: [email protected] nebo volejte: 224 251 610, 224 255 819, kontaktní osoby: Martina Prokopová, Michaela Ederová

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

I. Grantové řízení Cílem je podpora projektů v rámci prioritních komunikačních okruhů Koncepce informování o evropských záležitostech pro rok 2005: 1. 2. 3. 4.

Členství České republiky v EU Budoucnost Evropy Rozcestník pro evropské peníze EU do škol

Datum uzávěrky: 15. září 2005 Zájemci o grantové řízení se mohou přihlásit na školení ve dnech 9., 16. a 30. srpna 2005.

KURZY ZNAKOVÉHO JAZYKA Česká unie neslyšících Havlíčkova 4, 110 00 Praha 1 tel., fax: 222 328 900

II. Poptávkové řízení

e-mail: [email protected] www.cun.cz

Cílem je udělení zakázek, které uspokojí poptávku Úřadu vlády ČR v následujících oblastech: 1. Monitoring informačních zdrojů o EU v ČR 2. Propagace komunikačních nástrojů pro informování o EU 3. Monitoring informačních zdrojů učitelů zákl. a střed. škol v oblasti výuky o EU 4. Sociologické výzkumy

od 12. září 2005 (5 měsíců 2x týdně 90 min)

Datum uzávěrky: 15. srpna 2005 (do 12:00) Podrobné informace: www.euroskop.cz/granty nebo www.vlada.cz (sekce Evropská unie)

cena 3.000,-- Kč

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 7. 8. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Gangy české policie 13

Recommend Documents