1 Gád (Gn 49,19) „Na Gáda se vrhne horda, on však hordě té do týla vpadne.“ Dnes máme před sebou výrok, ve kterém si Jákob hraje se slovy; celé to zaslíbení Gádovi je vlastně slovní hříčka, do češtiny ovšem nepřeloţitelná. Nedělám to běţně, ale tentokrát, abyste zaslechli ty názvuky na jméno Gád, které zaznívají skoro v kaţdém slově, ocituji Jákobovo zaslíbení v originále. „Gád gedúd jegúdenú vehú jágéd ákév.“ Kraličtí překládají: „Gád, vojsko přemůţe jej, on však svítězí.“, parafrazovaný překlad říká: „Na tebe, Gáde, zaútočí tvoji protivníci, avšak ty jim do zad vpadneš a porazíš jej.“ Jméno Gád znamená Štěstí, Zdar. Člověku myslícímu v hebrejštině se tu pak snadno při zvuku toho jména Gád vybavilo sloveso gdd, coţ znamená „napadat, srotit se, zahájit útok; odtud potom podstatné jméno „horda, tlupa“ - gedúd.. Jákob si ovšem v tom slovu určeném Gádovi nehraje se slovíčky jen tak zbůhdarma, jen pro jazykové potěšení. My víme, ţe Gád byl těmi hordami opravdu ohroţován. Kdyţ Izraelci táhli z Egypta do země zaslíbené, pokolení Gád a Rúben se shlédlo v krajině leţící ještě před Jordánem. Byla to krajina úrodná, s bohatou pastvou pro dobytek. A oběma zmíněným pokolením se zalíbila natolik, ţe se v ní chtěli usadit, nechtělo se jim jít uţ dál. Mojţíšovi se to moc nezamlouvalo, ba vůbec nechtěl dovolit, aby jednotlivá pokolení myslela jen na vlastní prospěch. Vţdyť Izrael jako Boţí lid můţe uspět jen tehdy, kdyţ budou všichni drţet při sobě, budou se navzájem podporovat, si pomáhat. „Jeden za všechny a všichni za jednoho“, znělo heslo mušketýrů, platí ale i o Boţím lidu. Nedrţí-li jeho členové pohromadě, netáhneme-li za jeden provaz, neobstojíme! Mojţíš se nebál nadarmo roztrţení Izraele, nesolidárnosti kmenů. Znal Izrael dokonale, natrápil se s jeho neukázněností a sobectvím víc neţ dost. Gádovci ho ale ujistili: „Vystavíme
2 zde ohrady pro svá stáda a města pro své děti. My však potáhneme ve zbroji v čele Izraelců, dokud je neuvedeme na jejich místo. Nenavrátíme se do svých domovů, dokud se všichni Izraelci neujmou svého dědictví.“ (Nu 32,17n) Tohle prohlášení, kterému Gádovci skutečně dostáli, Mojţíše uklidnilo. Jak uţ jsem řekla, pokolení Gád si vybralo k ţivotu krajinu bohatou, příjemnou; krajinu, od které si jeho členové slibovali, ţe je dokonale zajistí v jejich potřebách, ţe jim přinese zdar, úspěch. V tom se nezklamali. Nic ale není tak, jak si ve svých představách malujeme. I ta nekrásnější a nejpohodlnější cesta má své stíny, úskalí, záludná místa a výmoly, které člověku kazí poţitek z ní. A tak je to i s tím Gádem. Jeho štěstí mu kalí ty hordy, o nichţ Jákob mluví. Míněny jsou loupeţivé tlupy polokočovných pouštních kmenů Amálekovců a Midjánců, které ţily za hranicemi té gádovské krajiny snů. Máme doloţeno, např. z knihy Soudců (Sd 6), ţe tyto pouštní kmeny v době sklizně napadaly sousední země a úrodu jim braly. To je rub té úrodné krajiny, kterou si Gádovci vybrali pro ţivot. Nelíbí se jen jim, líbí se i jiným. Jak uţ jsem řekla: ţádné štěstí není beze stínu. Vţdycky se najde někdo, kdo bude útočit na naše pozice, vţdycky se najde něco, co nás zaskočí, vykolejí, co nám vezme klid a třeba i všechno, co zrovna máme. Ţít šťastně neznamená ţít bez problémů, protivenství a ztrát, jak si většinou představujeme. Gád je samozřejmě šťastný, ţe má krásnou zemi. Svým slovem mu ale Jákob připomíná, ţe štěstí není něco, co můţeme trvale vlastnit, stačí jen mít ty správné věci, správné vztahy, správné zázemí. To zázemí Gád má, v Hospodinu. Gád ví, čí je, ví, ţe to, co má, je dar Boţí. Proto taky, kdyţ se usazuje v zemi, staví Hospodinu oltář. Ţít s Hospodinem za zády ale neznamená, ţe se mě uţ nic zlého nikdy netkne, ţe všechny překáţky zmizí, stačí jen věřit, prosit a děkovat. Velmi mnoho lidí od víry a od Boha čeká právě tohle, jak víme. Kdyţ je jim zle, obracejí se k Bohu v představě, ţe Bůh je tu od toho, aby jim uhlazoval
3 cestu, zbavoval je problémů, bolestí, řešil za ně starosti. Jsou přesvědčeni, ţe víra je cesta k bezproblémovému ţivotu, blahobytu, zdaru. Zklamání pak bývá veliké! Kolik lidí zahořkne a k Bohu se natrvalo obrátí zády, kdyţ se jejich představy o něm nenaplní. Samozřejmě, ţe se i my v bolesti a trápení obracíme k Bohu, hledáme u něj pomoc a záštitu. A taky se dovedeme trpce ptát „proč?“, kdyţ na naše úpěnlivé prosby nepřijde námi tolik očekávaná odpověď. Všichni bychom si přáli mít ţivot beze stínů. Bůh ale nikde neslibuje bezstarostný ţivot. Mít ho nebudeme, ani kdyţ budeme ţít v jeho blízkosti, s ním za zády jako Izrael v zemi zaslíbené, jako ten Gád,. Ještě neţijeme v ráji, ţijeme na zemi, kde je stále ještě realitou zlo, hřích, nepřítel, který útočí, chce brát, ničit. A nejen chce, skutečně taky bere, ničí. A Bible to nezamlčuje, není knihou, která by nás chtěla drţet v iluzích. Jákobovo slovo určené Gádovi, slovo o hordách, které ho budou napadat, zraňovat a způsobovat mu problémy, je toho svědectvím. Strhává nás z výšin našich snů o štěstí na zem, do tvrdé reality, stejně jako Jeţíš, kdyţ mluví se svými učedníky. Nikdy jim netvrdil, ţe kdyţ jsou jeho a půjdou k lidem v jeho jménu, budou k nim mít automaticky otevřené dveře, jejich práce bude snadná, půjdou od úspěchu k úspěchu. Mluvil s nimi o pravém opaku: „Budou vás vydávat soudům budou vás bičovat, obţalují vás…“ (Mt 10,17nn) A my víme, ţe tomu tak skutečně bylo. Kdyţ takový apoštol Pavel píše o své misijní práci, člověku běhá mráz po zádech! Tolik těţkostí a protivenství co zakusil, nikdo z nás nepoznal. Kdyţ Bible mluví o Bohu a volá nás k němu, k důvěře v něj, není to volání k pohodlnému ţivotu. Je to volání do zápasů, k boji – se zlem, bezprávím, nemocí, zlobou, závistí, nenávistí, prostě se vším, co nás ohroţuje, co nás ničí. A není to jen zápas za sebe, nýbrţ i za ty druhé, jak vidíme na tom Gádovi. Ţije na hranicích zaslíbené země, byl proto první na ráně, kdyţ se objevily ty loupeţivé hordy. Tím, ţe se jim vze-
4 přel, zastavil jejich postup dál do vnitrozemí a tak před jejich nájezdy ochránil ostatní kmeny. Gád byl statečný ve svém zápase s protivenstvím, nedal se, nevzdal se, neuhýbal, ani to protivenství jen tak trpně nesnášel. Naopak odváţně nepřítele napadal – v Boţí moci a síle. Jak jsem řekla, Gád nezapomínal, čí je, nezapomínal, ţe jeho Pánem je Hospodin. Stál věrně v jeho sluţbě a odváţně se zapojoval do Boţího zápasu se zlem světa, který vyvrcholil v Jeţíšově kříţi. Gád byl bojovníkem, který se nedal nepřítelem zastrašit, nýbrţ vzdor všemu stál pevně na svém místě, u vědomí zodpovědnosti za ostatní. Nepodlehl pokušení pohodlí jako Isachar, a to ho ctí. Byl oporou ostatním kmenům při dobývání země a usazování se v ní, byl oporou i králi Davidovi v jeho zápase se Saulem. A svým příkladem je oporou i nám. Při pohledu na něj si máme znovu připomenout, jak vypadá to pravé štěstí, ten pravý zdar. Není v bezstarostném bytí a ţití. V ţivotě nezvítězí ten, kdo si hledí jen svých úspěchů, svého pohodlí a štěstíčka. Zvítězí ten, kdo stojí pevně na svém místě, kdo je připraven zápasit a bojovat s nepřízní ţivota, kdo se nemíní poddat útoku loupeţivých hord, ale statečně se jim staví. Kvůli sobě, kvůli druhým. Aby zlo, které je stálou realitou v našem světě, a to v těch nejrůznějších podobách, nezískávalo navrch, tento svět zcela neovládlo. Bůh nás v tomto boji se zlem staví do první linie, tam, kde stál ten Gád. Jsme na to připraveni, počítáme s tím? První linie je ovšem místo nejvíce ohroţené, nejnebezpečnější – to vidíme na tom Gádovi, to vidíme na Jeţíšovi, který v boji s Nepřítelem poloţil ţivot, vidíme to i na jeho učednících. Nechodili přece s Jeţíšem jen pro vlastní potěšení. Ještě za svého ţivota je Jeţíš pověřil, aby bojovali spolu s ním se vším, co útočí na lidský ţivot, ho ničí, zabíjí. „Jděte a kaţte, ţe se přiblíţilo království nebeské“, říká jim. A hned upřesňuje, co to znamená: „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k ţivotu, malomocné očišťujte, démony vymítejte.“ (Mt 10,78)
5 Je to pověření, které patří i nám. I my jsme povoláni, abychom se statečně a vytrvale stavěli Zlému, abychom mu vpadali do týla svými modlitbami, svými postoji a tak nesli štěstí a pokoj všem, kteří jsou nám svěřeni, všem, kteří ţijí kolem nás. V Boţí moci a síle nesli. Protoţe na takový boj, k jakému jsme voláni, sami dost sil nemáme. Nepřítel je příliš silný. Jak píše apoštol Pavel a my jsme to slovo slyšeli v dnešním čtení: „Naše bojování není proti lidským nepřátelům, ale proti nadzemským silám zla.“ (Ef 6,12) „Proti mocnostem zla a tmy, které ovládají vztahy mezi lidmi a národy.“ (parafr.) V takovém boji můţeme obstát jen s Bohem za zády, jen v jeho síle, jen jeho zbraněmi: pravdou a bezúhonným ţivotem, vírou jako štítem a Boţím slovem. Modlitba Pane Boţe, víme, ţe ti není jedno v čem ţijeme. Ţe tě trápí, kolik nelásky a zla je mezi námi, kolik utrpení, bolesti, zlé vůle, škodolibosti, závisti a nenávisti. Přeješ si, abychom ţili v pokoji a radosti, s touto myšlenkou jsi svět stvořil, aby to bylo místo dobré k ţití. Dal jsi nám proto i pravidla pro společné naţívání, a neustále nás vyzýváš, abychom neotevírali srdce pokušení, zlobě, uráţlivosti, touze po odplatě. Odpusť, Pane, ţe nedokáţeme těmto pokušením odolat! Pane Jeţíši Kriste, vzal jsi na sebe podobu člověka, abys nám v zápase s pokušením a zlem pomohl. Ano, ještě víc jsi udělal: postavil ses v tom boji na naše místo a zvítězil jsi. Díky tobě víme, ţe zlo nebude mít poslední slovo. Zatím má ale ještě pořád dost sil k ničení. Proto sis nás zavolal, abychom se mu spolu s tebou stavěli do cesty, abychom s ním bojovali podle tvého příkladu, abychom ho přemáhali tvou láskou. Pomoz nám v tom prosíme. Protoţe sice chceme, ale naše činy tomu chtění vţdycky neodpovídají. Vyzbrojuj nás proto prosíme dary svého Ducha. Otevírej nám srdce pro své slovo, ale zároveň nám dej odvahu se ho chopit a podle něj jednat. Otevírej nám oči pro druhé lidi, a k tomu moudrost, abychom
6 dovedli rozpoznat, co udělat v té které situaci, aby to bylo správné. Zavolal sis nás, Pane, abychom byli tvýma rukama v tomto světě, aby na nás lidé mohli vidět, na čem ti záleţí, co pro nás chceš, co máš pro nás připraveno. Poddáváme se tvému vedení, Pane Boţe, chceme být tvými skutečnými dětmi, ne jen podle slov, ale i činů. Proto se k tobě utíkáme o pomoc ve svých modlitbách, a to i v této společné, kdy voláme: Otče náš… Čtení: Ef 6,10-18
