Futurologické studie ve společenské praxi František Petrášek1
Otevřená železná opona a hlubinná futurologie Je prokazatelné, že v průmyslově praktikujících společenství stoupá již několik desítek let zájem o futurologická studie. Zprvu, v období po druhé světové válce, rostla poptávka po představách o budoucnosti hlavně mezi podnikateli i vládami, jejichž zájmy souvisely s podporou inovačních aktivit pro tržní a vojenské účely. Potíže ve zdrojovém vybavení účastníků ostré konkurence na světových trzích rozšířily tuto poptávku již koncem šedesátých let minulého století do oblasti zájmu o budoucnost přírodních i společenských podmínek pro dosahování tržních výkonů inovačními aktivitami. Takto sledovaná historie růstu poptávky po představách o budoucnosti je zároveň ilustrací proměn způsobu myšlení při koncipování cílů těmi, kdo aktivně participují na provozování moci a hospodářství v průmyslových společenstvích, ať již jde o zdejší vládní či podnikatelský management. Pro následující úvahu je však stejně pozoruhodná skutečnost , že souběžně s takto motivovaným nárůstem společenské poptávky po představách o budoucí skutečnosti roste poptávka motivovaná obavami a rozhodovacími nejistotami, které zažívají členové těchto společenství při vykonávání denních činností. Pod vlivem krizových společenských situací vnitro i mezinárodních , hledají ve více či méně kvalitně připravovaných představách o budoucí skutečnosti odpovědi, které by jim umožnily snížit či zlikvidovat pocity a vědomí rozhodovacích nejistot a zajistit tak způsob jednání, který povede k jejich pracovním i mimopracovním úspěchům. Jsme též svědky již několik desítek let trvajícího procesu sdružování obyvatel, kteří prostřednictvím myšlení na budoucnost hledají obyvatelsky přívětivé způsoby soužití člověka ve společenství a v jeho životním prostředí. Jejich osobní či elektronicky organizovaná setkávání můžeme vnímat jako formu spontánní odpovědi na množící se negativní důsledky činnosti průmyslově civilizovaných obyvatel planety, které se projevují impulzivním a hazardním jednáním neočekávaně vznikajících i mizejících zájmových skupin i prchavých zájmů jednotlivců. Proto na takových setkáváních hledají tito obyvatelé nové pochopení obsahu prožívaných problémových situací a požadují, aby veřejně aktivní instituce podporovaly schopnost obyvatel nahlížet na proměny prožívané skutečnosti v historicky dlouhodobějších a obsahově širších souvislostech a v tomto smyslu aby usnadňovaly obyvatelům rozhodovat předvídavě a opatrně. Impulsy pro konstituci národních i celosvětových setkávání takto smýšlejících obyvatel vzcházejí především z krizových situací v nichž řešení problémových situací přináší obyvatelsky nejrozšířenější rozhodovací nejistoty a nebezpečí hazardního jednání je pro obyvatele spojeno s akutním ohrožením jejich života nejzjevněji. Po zkušenostech tohoto druhu z obou světových válek i z války studené a z dalších světových konfliktů se obyvatelé průmyslově praktikujících společenství rozsáhleji zajímají o institucionální podporu takovýchto setkání a vytvářejí hnutí a informační sítě, ku kterým náleží i toto kolokvium , jehož programové cíle oslovují obyvatele evropských států jako obyvatele části planety s vlastní specifickou historickou kulturní tradicí. Bylo ustaveno jako mezinárodně otevřené fórum po pádu železné opony souběžně s ustavením Občanské futurologické společnosti a klade si za cíl přispívat ke kultivaci představivosti o budoucí skutečnosti ve 1
doc. PhDr. František Petrášek –
[email protected]
prospěch obyvatelského soužití v této části světa. Jeho poslání je vedeno konceptem hlubinné futurologie jako kulturotvorného procesu založeného na kultivaci lidské představivosti o budoucí a tedy ještě neexistující skutečnosti. Představy o budoucí skutečnosti mohou za určitých kulturních okolností přispívat k rozhodování lépe zajišťujícímu vzájemné soužití obyvatel i jejich soužití s okolní přírodou , což nabývá na významu především v podmínkách značné proměnlivosti a či nepřízně prostředí, v němž obyvatelé tráví svůj život. Odstranění železné opony zvýšilo naději na prosazování konceptu hlubinné futurologie i ve státech, které se vypořádaly s totalitním režimem moci . Totalitní režimy panující v některých evropských státech v průběhu dvacátého století totiž jak známo podporovaly myšlení na budoucí skutečnost jen jako na prostředek sloužící k zajištění vhodného způsobu řešení úkolů zadávaných obyvatelům a jejich institucím formou centrální direktivy. Obyvatelé demokratických států tuto kulturně paradoxní situaci v politicky rozdělené Evropě přijímali jako indikátor deformace kultury, v níž se totalitně spravovaná část Evropy nacházela a více či méně chápali, že mocenský systém totalitních států nemohl připustit širokými obyvatelskými zájmy podněcovanou představivost o možných budoucích světech lišících se nároky na režim vládnutí ve státě a ve společenství vzájemně kooperujících obyvatel vůbec. Téměř slepá důvěra mocenských center totalitních států v možnost historické stabilizace režimu vládnutí na základě jednou utvořených představ o optimálních společenských funkcích a způsobech chování obyvatel a totalitárního způsobu vládnutí s využitím těchto představ, způsobily značnou myslitelskou deformaci i pasivaci obyvatel těchto států ve smyslu mizení jejich schopnosti vytvářet plnohodnotné strategie jednání v proměnných kulturních i přírodních podmínkách jejich života. Odstranění železné opony tuto nesouměrnost myslitelské praxe obyvatel Evropy počalo likvidovat a lze říci že dnes po dvaceti letech, se futurologické hnutí i v těchto částech Evropy projevuje sebeuvědomováním obyvatel jako spolutvůrců vlastních osudů a to nejen prostřednictvím vyhledávání způsobů společensky efektivního plnění již zformulovaných či zadaných úkolů, ale i spoluúčastí obyvatel při vymezování jejich smyslu na demokraticky fungujících politických scénách. Futurologicky nedeformovaně uvažující homo politicus v posttotalitní části Evropy v tomto smyslu vystoupil z podzemních univerzit či z neoficiálních a veřejnosti dosud skrytých týmů a začleňuje se i zde postupně do institucí demokratičtěji spravovaných společenství. V tomtéž období se ovšem rozvinulo i sebeuvědomování obyvatel prostřednictvím učení se novým poznatkům o biologických dispozicích člověka pro život a utváření lidského společenství. Tento vědecky organizovaný a demokratickými společenstvími podporovaný sebepoznávací proces umožňuje hledat informace pro zmenšování rozhodovacích nejistot obyvatel a jejich politiků v mnohem větším prostoru informačních zdrojů a thesaurů poznatků či nauk , než tomu bylo ještě i v průběhu první poloviny dvacátého století. Jsme svědky rostoucího zájmu o simulace možných budoucích politických scén, které jsou modelovány nejen využíváním poznatků tradičních historických a humanistických nauk, ale i nauk o neživých a živých organismech, včetně nauk o lidských mentálních schopnostech a jejich souvislostí s lidskou schopností přizpůsobovat chování proměnám životního prostředí a to z pohledů biologie, psychologie, nauky o znalostech a informacích a využívat pro modelovací procedury umělou inteligenci. Do repertoáru zájmů hlubinné futurologie jako společenského hnutí a společensky sdílené nauky o předvídavém jednání tak nutně vstupuje i zájem o sebepoznávání a sebeovládání členů lidských společenství. Není proto ani divu, že i do myšlení futurologů vnikají idee „otevřeného společenství“ anebo „občanského společenství“, v nichž sebepoznávání a sebeovládání jednotlivce tvoří mnohem podstatnější informační zdroj pro koncipování režimu společenského soužití člověka než tomu bylo a
dosud převážně je v ideologiích politických doktrín vytvářených v počátcích industrializace společenské praxe , včetně období obou světových válek v minulém století (1). Futurologické myšlení a dovednosti spojené s opatrným jednáním založeným na nízkorizikovém rozhodování, mají v kontextu těchto rodících se ideologií , které lze na rozdíl od klasických ideologií politických doktrín průmyslových společenství označit jako ideologie sebekonstituční a tedy nikoli externě konstituční , funkci podpůrné informace ve vztahu k učícím procesům, do kterých se sebepoznávající a sebeovládající obyvatel začleňuje v průběhu společenské kooperace a komunikace informací.
Co mohou dnešní futurologové nabídnout konceptorům otevřených společenství? Přítomnost rozhodovacích nejistot týkajících se historických a geopolitických proměn zájmového světa manažersky a politicky angažovaných obyvatel se téměř celosvětově monitoruje a to především ve zcela praktických zájmech sektoru služeb, jmenovitě pojišťovacích.(2). Představy o budoucí skutečnosti nabízené pro likvidaci takových rozhodovacích nejistot jsou však informačně chudé ve srovnání s představami tvořenými pro potřeby rozhodování dnešního konstruktéra a do jisté míry i pro potřeby managementu standardněji praktikujících společenských jednotek v institucionálně stabilizovanějších tržních prostředích. V těchto případech totiž nebývají rozhodovací nejistoty komplikovány proměnností lidských zájmů a lidského chování, takže futurologové mohou vysvětlovat budoucí stavy skutečnosti použitím širokého spektra poznatků získaných empirickými naukami o chování přírodních objektů včetně člověka, sledovaného metodologií poznávání a hodnocení vyvinutou v přírodních vědách..Takové postupy předvídání se osvědčují jmenovitě v inženýrském rozhodovací praxi při projektování technického díla pro vytčený užitek a to již od devatenáctého století. I dnes jsou využívány a často přejímány i do praxe vládně a podnikatelsky manažerské, pokud představy o budoucí skutečnosti slouží k argumentaci materiálových a energetických optim při řešení zadaných užitkových funkcí. Tyto funkce se však nesmí rozsáhleji měnit, nemá-li takováto argumentace pozbýt na své informační hodnotě pro manažera rozhodujícího na politických scénách. Soutěž inovacemi produkce na světových trzích znatelně zvyšuje podnikatelská i vojenská rizika a rozhodovací nejistoty jejích účastníků tím, že vyvolává zájmové střety a její politizace způsobuje , že rizika nelze likvidovat výhradně racionálními úvahami.Pro futurologické myšlení se tak objevuje nemalá metodologická výzva, na kterou futurologové počínají odpovídat i novým pojetím procesu kultivace metodologie předvídání a to jako součásti učení politika při přípravě a koncipování cílů strategie jeho rozhodování na dané scéně a též kultivací informačních praktik podporujících jeho rozhodování v čase jeho jednání na ní (3). Za nadějné lze též považovat pokusné začleňování futurologických studií do systému vzdělávání mládeže jako budoucích politicky angažovaných obyvatel či profesních politiků. Probíhají první informačně náročné pokusy o začlenění žáka do připravené informační sítě , jejímž prostřednictvím se účastní řešení zadaného politického problému formou hry (4).Mladý adept politického umění tak metodou pokusu a omylu při rozhodování ve virtuální realitě může získávat dovednost spočívající v pro něj optimálním způsobu obhájení daného zájmu prostřednictvím užití sítě, do které ve hře vstoupil a která obsahuje pro tento účel potřebné údaje o představách o budoucí skutečnosti. Na okraj v této souvislosti poznamenejme , že metodologové zabývající se matematickou formalizací jazykových výrazů kladou naděje ve vývoj strojových inteligentních převaděčů obsahu těchto výrazů na základě nových kalkulů neurčitosti a inteligentní počítačové
techniky. Bylo by tak možné očekávat v budoucnu utvoření předpokladů pro racionální způsob řešení i těch problémových situací politika, jejichž obsah popsaný slovním vyjádřením zůstává dnes pro příjemce zprávy z hlediska matematicko-logického mlhavě a nejednoznačně vysvětlen a nedovoluje mu proto použít při jeho usuzování o způsobu řešení této problémové situace efektivně umělou inteligenci. Že takto panoramaticky vylíčený stav dnešní nabídky futurologů politikům je z hlediska stabilizace kultury obyvatelského soužití nepostačující , je bohužel zřejmé.Nabídka nemůže zaručit dostatečně nízkorizikové rozhodování vládně, nevládně či podnikatelsky angažovaným obyvatelům a to jak při projektové přípravě tak při realizaci jejich společenských aktivit.
Futurologický příspěvek k nízkorizikovým rozhodnutím Naznačená omezenost informační podpory rozhodovatelů prostřednictvím dnes vytvářených představ o budoucí skutečnosti je jednak signálem potřeby rozhodovat na principu předběžné opatrnosti a to jmenovitě v praxi politické, jednak je signálem potřeby rozvíjet futurologii jako nauku umožňující či usnadňující tento princip dodržovat v samotné rozhodovací praxi. O tom do jaké míry se to futurologické nauce daří se již rozsáhle diskutovalo a nadále diskutuje , nicméně její přibližně šedesátiletý vývoj doprovázený pokusy o vědecké uchopení příčin futurologického myšlení ve společnosti a o soustavnější vysvětlení jeho informační hodnoty pro lidské rozhodování nasvědčuje, že tato nauka je stále ve stavu počáteční konstituce a to jak z hlediska předmětu tak i metody. Zdaleka o ní nelze tvrdit, že její praktické využití zabezpečuje dostatečně nízkoriziková rozhodnutí rovnoměrně ve všech oblastech společenské praxe. Jestliže porovnáme obsah učebnic předvídání z období převažujícího nepolitického zájmu o představy o budoucnosti a tedy zejména z šedesátých let minulého století s obsahem učebnic novějších, pak snadno zjistíme, že dnešní výklady vhodnosti různých metod předvídání pro uživatele jsou spojeny nejen se sběrem a tříděním metod předvídání z hlediska formálně logických a matematických kvalit použitých informačních praktik, ale též s pokusy o určení jejich informační hodnoty pro uživatele na základě pojetí každé prakticky užité metody předvídání jako součásti účelové informační praktiky.Vznikají tak almanachy metod předvídání jako určité stavebnice informačních praktik z hlediska jejich použití pro řešení různých problémových situací uživatelů představ o budoucí skutečnosti (5). Ačkoli se tedy jeví zcela legitimním psychologicky odůvodněný požadavek uznávat povšechné tvrzení, že myšlení na budoucí skutečnost způsobují rozhodovací nejistoty vyvolávané deficitem informací pro cílevědomé rozhodnutí, zůstává ve futurologickém výzkumu dosud neuspokojivě zodpovězena otázka , jakými informačními praktikami je tyto nejistoty možné překonávat. Její součástí je také další otázka , totiž, jak mohou informace obsažené v představách o budoucí skutečnosti ovlivňovat rozhodování za předpokladů, že aktéři činů jednají cílevědomě či z hlediska filosofického účelově, popřípadě z hlediska psychologického s vědomím a/nebo s pocitem užitku plynoucího ze zvoleného způsobu jednání . Futurolog Ervin Laszlo výstižně naznačil ve svých historických studiích okolnost, že přístup obyvatel k tvorbě představ o budoucnosti v různých kulturách závisel vždy na uspořádání a věcné náplni jejich činností jejichž prostřednictvím si zabezpečovali své životní potřeby (6). V pozoruhodné celosvětově provedené reportáži o utváření cílevědomosti rozhodování a jednání obyvatel různých národů (7) rovněž potvrdil, že smysluplná studie změn stavu chování a cílevědomého jednání je podstatě studií informačních výměn, které obyvatel jako
biologická jednotka uskutečňuje cestou vědomím i podvědomě vedeného uspokojování pociťovaných a uvědomovaných užitků z uskutečňovaných činností v daném společenském a přírodním prostředí. Podrobněji zdůvodňuje takovéto stanovisko k interpretaci proměn lidského chování i jednání biokybernetický výzkum a to schématem kontroly jako takovým způsobem výměny informací mezi živým organismem a jeho okolím, který zabezpečuje životní funkce organismu a je tak určujícím principem jeho existence (8). Z uvedených pohledů je zřejmě namístě pokusit se o formulaci problematiky konceptorské aktivity politicky angažovaných myslitelů s větším důrazem na zmíněné informační výměny a na princip kontroly a tím se pokusit též o otevření nového a širšího prostoru pro racionálnější pochopení efektů a metodologie futurologických studií v kulturní praxi obyvatel. Výzvou k takovému promyšlení je i známá a tradičně popisovaná problematika rozlišování dvojí pravdy jako dvojí možné informační hodnoty sdělené zprávy o prožívané skutečnosti a to pravdy jako hodnoty zprávy spočívající v ověřitelnosti jejího obsahu smyslovouzkušeností a jako hodnoty zprávy spočívající v logice výkladu jejího obsahu. Tento „gnoseologický příběh“ který v evropské kulturní historii tvořil a nadále tvoří rámec sporu o pravdivostní hodnotu zpráv o materiálově transformační zkušenosti na jedné straně a věroučně získávané zkušenosti na straně druhé a který byl otevřen a posléze nabyl politického významu v arabském islámském světě koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu, se úzce dotýká praxe vnímání a pojmové a pocitové interpretace vjemů i jazykové representace a mezilidské komunikace informací při vykonávání činností navozených soužitím a pobytem obyvatele v dobovém kulturním společenství. Je to jeden z mála velmi výrazně vedených historických sporů , který se dlouhodobě a přímo týká informačních praktik člověka trávící svůj život v různých kulturních prostředích. U mnoha jeho účastníků vyvolával potřebu definitivního řešení ve formě přiznání nadřazenosti jedné z těchto pravd pravdě druhé a tím k všespolečenskému uznávání určitých výpovědí jako informačně hodnotnějších z hlediska jejich uplatnění jako informací pro rozhodování obyvatel. V případě islámského světa bylo takovéto nábožensko mocensky motivované nadřazení provedeno veřejným prohlášením v kalifátu bagdadském (Al Ghazáli, 1111 n.l.) a mělo dlouhodobý vliv na vývoj kultury islamskou věroukou utvářených arabských společenství , který je dodnes patrný ze specifik vzdělání a motivace obyvatel k inovacím technické praxe i z dynamiky změn společenských kooperací a proměn jejich institucionální struktury. V křesťanské Evropě se tento spor rozhořel sice později, avšak přes jednotlivé peripetie jeho mocenského řešení nebyl dodnes vyřešen analogicky jednoznačným způsobem, totiž mocensky zajištěným nadřazením jedné z těchto pravd před druhou. Z informačního pohledu je tento spor nadále prohlubován světovou expanzí průmyslových a jmenovitě postprůmyslových informačních praktik obyvatel. Ti přenášejí z křesťanské Evropy novověku vzory a tradice chování do nových kulturních prostředí, včetně zvyku zvyšovat transformační výkony z důvodů zabezpečení základních životních funkcí a uzpůsobovat za tím účelem své instituce po stránce zaměření jejich poslání i organizace způsobu obyvatelské součinnosti. Průmyslová revoluce pojatá jako poměrně rychlá, několik málo set let trvající proměna institucionální struktury původně feudálně a tedy z hlediska transformačních dovedností v podstatě neoliticky praktikujících evropských společenství do dnešních forem společenství praktikujících postindustriálně a tedy informačně značně vytěžovaných, nemohla zřejmě proběhnout bez institucionálně i mocensky uskutečňované podpory pravdy smyslově zprostředkované. Na druhé straně se však takto zrodil i problém, který je pro osud kultury průmyslových společenství zjevně specifický a dnes se zdá, že jeho řešení může mít osudový význam pro budoucnost jejich kultury. Dosahované poznávací a hodnotící výkony obyvatel v těchto společenstvích přestávají postačovat jako zdroje informací pro rozhodování o mezilidských vztazích.nutných pro stabilizaci způsobů mezilidských kooperací v rychle se měních
institucionálních strukturách záměrně budovaných pro udržování a zvyšování rozsahu kooperací nutných pro zvyšování materiálově transformačních výkonů. Pokud industrializující se společenství čerpala informace o mezilidských vztazích potřebných pro usměrňování způsobu jednání obyvatel z křesťanských kodexů , byla podobně jako jiná dnes industrializující společenství jejichž mezilidské vztahy jsou petrifikovány náboženskými kodexy, z informačního pohledu „chráněna“ před informačním deficitem při rozhodování o těchto vztazích. Namátkou vzpomeňme na ideu humanismu jako rovnováhy mezi učením dovednostem transformačním a dovednostem mravním v myšlenkové dílně Jana Amose Komenského (9), či ideu demokracie Tomáše Garigue Masaryka jako způsobu svobodné volby každého obyvatele při rozhodování o uskutečňování jeho činů ve společnosti ,avšak se znalostí omezení, kladených na tyto volby veřejně sdíleným morálním kodexem (10). Oba myslitelé zřejmě respektují existenci dvojí pravdy a to v zájmu kultivace osobnosti obyvatele jako člena společenství, který řídí své chování s respektem ke dvěma odlišným způsobům generování jeho norem. Informační deficit však byl a nadále je ve vývoji kultury evropských industrializovaných společenství nadále navozován intenzivním zájmem representantů vládní moci o růst transformačních výkonů a obyvatel o užitky, které jim tento růst z hlediska pociťovaných potřeb přináší. Historie evropského novověkého ekonomického myšlení dokumentuje peripetie ve vysvětlování příčin společenské potřeby transformačních výkonů a rovněž příčin využívání reformovaných předprůmyslových institucí a příčin budování nových institucí za účelem dosažení co nejvýkonnějších transformačních praktik průmyslově organizovanou produkcí .Tento vývoj kultury přinesl obyvatelům závislost jejich rozhodování na dostupu do průmyslově praktikovanou životní praxí tvořených informačních sítí. Jen v nich mohou průmyslově praktikovat a tedy i sklízet užitky z odevzdávaného úsilí duševního i fyzického. O tom, že takto budované informační sítě nekvalifikují obyvatele k vytváření historicky stálých mezilidských vztahů svědčí proměnlivost institucionálních struktur průmyslově praktikujících společenství spojená s proměnlivostí zájmů a hodnotových postojů obyvatel jako jejich členů. Mnozí autoři zabývající se institucionální problematikou postprůmyslově praktikujících společenství konstatují, že na rozdíl od jednodušeji kooperujících společenství s méně rozvinutou dělbou činností, mají jejich členové potíže s utvářením vlastních osobností jako nositelů určitých zájmových postojů právě proto, že během výkonu průmyslově organizovaných aktivit vstupují do informačních síti tvořených aktivitami řady institucí, plnících zde specializovaná společenská poslání, přičemž obyvatel má málo životního času k tomu, aby si vytvořil vlastní názor na hodnoty těchto poslání a v tomto smyslu je přijal za součást vlastních hodnotových postojů k prožívané skutečnosti. Vznikají proto zájmové střety nejen mezi obyvateli, ale i ve vědomí jednotlivce, který nedokáže vědomě ani pocitově sladit hodnotová měřítka různě zájmově praktikujících institucí jejichž členem se stává při výkonu denní praxe. Futurologové se setkávají s tímto druhem informačního deficitu jako s deficitem bránícím pojímat nastávající dějiny průmyslově praktikujících společenství jako dějiny utváření se takové kultury společenství, která zabezpečí růst transformačních výkonů prostou adaptací obyvatele na proměnnost informačních sítí v nichž kooperuje . Zhruba od šedesátých let minulého století se setkávají v této souvislosti s přehodnocováním významu osvícenských výkladů funkcí vědeckého poznání a institucí, které podněcují jeho praktikování ve společenství a následně i s přehodnocováním míry adaptačních schopností lidské společnosti a jejího přírodního prostředí vůči přírodním a vůči společenským efektům materiálově transformačních aktivit. Studie historie vzestupu a pádu různých civilizačních praktik (11) vedou například futurologa Fritjofa Capru v této souvislosti k názoru, že budoucí dějiny industriálně praktikujících společenství nelze jednoznačně odvodit z předpokladu setrvalosti
těch preferencí obyvatel, které byly navozeny jejich zapojením do celosvětové tržní a zbraňové výkonové soutěže inovacemi techniky a organizace práce od počátku minulého století . Tento autor očekává, že dojde k podstatným změnám v etice a organizaci společenských aktivit v důsledku potíží a defektů , které jednostraná závislost obyvatel na tvorbě a užívání informačních sítí podporujících transformační výkony vyvolala v jejich mezilidských vztazích a v jejich vztazích k okolní přírodě (12). V uváděných vysvětleních dějin proměn způsobu lidského soužití je zřejmě problém nízkorizikových rozhodnutí při koncipování jakékoli proobyvatelské aktivity spojen s problémem nalezení určité rovnováhy či symetrie při využívání informačních zdrojů z nichž čerpá obyvatel informaci když kontroluje a ovládá své transformační aktivity a informačních zdrojů z nichž čerpá při kontrole a ovládání svého vztahu k ostatním členům společenství. Ilustrací užitečnosti až takto abstraktně pojatého východiska pro řízení politické konceptorské praxe je i kritický závěr americko japonského ekonoma Kaoru Jamagušiho, který se týká omezené informační hodnoty paradigmatu podle něhož dochází v současnosti ke koncipování hospodářské politiky na bázi výkladů euroamerických výkladových škol ekonomie lidského jednání (13). Uvažuje, že za pozorovaným selháváním trhů ve smyslu ztráty jejich regulační a koordinační funkce vůči jednání obyvatel jako účastníků trhů, stojí paradigma tvořené ze zkušeností kontroly tržních rovnováh prostřednictvím kontroly peněžně hodnocených objemů nabídky a poptávky pro hlavních faktorech produkce, tedy zboží, práce a peněžního kapitálu, kdežto zkušenosti týkající se stavu a proměn struktur informačních sítí, do kterých se účastníci trhů svým vstupem do instituce trhu zapojují, kontrolovány tímto paradigmatem nejsou a unikají proto pozornosti teoretikům a konceptorům hospodářských politik . Tento kriticky uvažující ekonom při argumentaci potřeby rekvalifikovat dosavadní paradigma nazírání na obsah základního ekonomického problému průmyslových společenství , vyslovuje domněnku o potřebě konstituce plnějšího pochopení funkcí společenských institucí sloužících pro zabezpečení řešení tohoto problému. Hovoří v této souvislosti o infonomice jako o novém rodícím se paradigmatu či o novém způsobu porozumění a výkladu ekonomického chování obyvatel, které umožní koncipovat proobyvatelské hospodářské politiky nejen prostřednictvím využívání informačních zásobníků tvořených zkušenostmi s ovládáním a kontrolou materiálových a energetických transformací vykonávaných obyvateli jako členy průmyslových společenství, ale prostřednictvím využívání zásobníků informací, týkajících se vědomé kontroly a aktivního vytváření společenských podmínek pro výchovu a vzdělávání obyvatel jako účastníků trhů. Jeho představa optima hospodářské politiky obsahuje koncipování procesu obhajování obyvatelských zájmů nejen jako procesu obhajování potřeb růstu transformačních výkonů , ale i potřeb budování sítí mezilidských výměn informací, které umožňují tyto výkony dosahovat v podmínkách zachování podmínek pro soužití členů společenství a to jak vzájemného tak s přírodou. Futurologicky získávaný informační příspěvek k nízkorizikovým rozhodnutím v takto informačně pojaté mocenské a hospodářské praxi je tedy nejen příspěvkem k rozpoznávání rozhodovacích rizik plynoucích z transformačního materiálového a energetického umění člověka měnícího své životní prostředí i sebe sama, ale též příspěvkem k rozpoznávání rozhodovacích rizik spojených s přetvářením mezilidských kooperačních a komunikačních vztahů v důsledku změn obsahu zájmů obyvatel a jejich hodnotového pozadí vyvolávaných vykonáváním kulturních aktivit. Zatímco dnes racionálními postupy poznávání a vyhodnocování vykultivovaná praxe předvídání a futurologického myšlení plní funkci prvního z příspěvků a zvyšuje učící výkony i schopnosti aktérů industriálně i postindustriálně praktikujících obyvatel v oblasti dosahování jejich materiálových a energetických transformačních výkonů, selhává v roli dostatečné informační podpory těchto obyvatel když se potýkají s problémovými situacemi doprovázejícími jejich rozhodování o
optimálním způsobu změn či transformací dosavadních kooperačních a komunikačních mezilidských vztahů , které s obsahem materiálových transformací příčinně souvisejí avšak . jejich zájmové a hodnotové pozadí nedává dostatečnou možnost kontrolovat proměny těchto vztahů výhradně racionálními formami poznávání a hodnocení . Můžeme legitimně tvrdit, že zájmový svět člověka vytvářejícího společenství je utvářen nejen cestou rozpoznávání vedeného pojmově utvářeným vědomím a tvorbou znalostí ve smyslu starořeckého epistémé, ale mění se i podvědomě získávanou zkušeností , kterou racionálně vedená futurologická studia nedovolují kontrolovat. Cesta k novému paradigmatu v nahlížení na utváření moci a ekonomie jednání člověka v současném informačně vytěžovaném průmyslově praktikujícím společenství zasáhne a již i zasahuje pojetí futurologie jako nauky. Ta bude patrně nucena rozsáhleji hledat metodologii vytváření představ o budoucí skutečnosti poznáváním a učením aktérů činů v podmínkách ne zcela racionálně vedených činů člověka. Může se tak perspektivně stát součástí nauky o dovednostech vedoucích k uvědomělému snižování rozhodovacích rizik , tedy jednání v podmínkách udržování vědomí předběžné opatrnosti a normujících jej ve smyslu zákazů a vědomé abstinence ve vztahu aktéra k hazardnímu jednání pojatému jako jednání vedeného bez uvědomování jeho důsledků pro jednajícího.
Závěrem o kultivaci konceptorské praxe futurologickým myšlením Naznačený vývoj pojetí režimu v němž vzniká soužití jednotlivců ve společenství směrem k pozornosti vůči informačním výměnám na nichž život jednotlivce závisí, vede k otázce vhodných postupů kultivace konceptorské praxe .Koncipovat nízkoriziková politická rozhodnutí v podmínkách praxe průmyslových společenství ve vztahu k zajištění života obyvatele a jeho soužití ve společenství a v okolní přírodě je zřejmě možné jen v případě, že uznáme potřebu jednat s dodržováním principu předběžné opatrnosti při rozhodování. Takové uznání plyne ze zkušenosti nedostatečného informačního vybavení politicky angažovaného rozhodovatele jestliže se spoléhá výhradně na racionální aktivitou tvořené poznatky a nedokáže rozvinout dovednosti potřebné k soužití na základě mimoracionálně kontrolované a v tomto smyslu tedy podvědomě uskutečňované mezilidské informační výměny i rozsáhle podvědomě uskutečňované výměny informací s přírodou tvořící jeho životní prostředí. Podmínky pro dosažení opatrného jednání jsou při tvorbě představ o budoucí skutečnosti pro účely kontroly a ovládání materiálově transformační praxe jsou v dnešní prognostické praxi zabezpečovány racionálními postupy zacházení s údaji o ní , při kterých se autor předpovědi opírá o historicky relativně stabilizované výklady proměn obsahu pozorované přírodní skutečnosti. Historická proměnnost paradigmat jako řídících informací napomáhajících k pojmové interpretaci obsahu prožívané přírodní skutečnosti je v tomto smyslu natolik omezená, že i dnešní futurolog zaplavený novými objevy a novým vysvětlením pozorovaného světa přírody může nabídnout aktérovi činu relativně věrohodná vysvětlení jejích budoucích proměn. V tomto smyslu může děkovat za vynaložené poznávací úsilí všem, kdo se historicky podíleli na vzniku a kultivaci metodologie poznávání v institucích evropské empirické přírodovědy , jejichž členové denně rozvíjejí poznávací aktivitu metodou pokusů a omylů již v celosvětovém měřítku. Manifestace proměn paradigmat v těchto společenstvích a též ve společenstvích řídících technickou tvorbu a užití technických artefaktů ve společenské praxi základě takto získávaných poznatků probíhá ctěním nových zákonů a principů chování přírody v poznávací praxi jejich členů jaksi automaticky, protože funkčnost nových poznatků z nichž vycházejí ti kdo vysvětlují proměny chování přírody popřípadě technického artefaktu, se dá dříve či později ověřit poznávací a technickou praxí. Přesto je zřejmě důležité zejména
při dlouhodoběji zaměřených úvahách o této praxi a o jejím vlivu na jednání obyvatel v budoucnosti se zmíněnou, byť omezenou historickou „tekutostí“ těchto paradigmat, počítat (14). Daleko problematičtější se však jeví úsilí o paradigmatický přístup ke kultivaci futurologického myšlení sloužícího pro řešení problémových situací vznikajících v praxi politické při obhajování a prosazování zájmů aktérů politických scén. Na jedné straně se zde historicky rozvinula péče o epistémé formou kultivace nauk o jednání člověka ve společenství , nicméně, poznávací praxe týkající se proměn mezilidských vztahů rozvíjející se metodou pokusů a omylů , je jen zčásti kontrolována pojmovým myšlením, zatímco část zkušeností týkajících se proměn mezilidských vztahů a jejich příčinných souvislostí s mezilidskou komunikací a kooperací , zůstává zakódována v osobních pamětech obyvatel formou pocitů tvořených i podvědomě a mnohageneračně zapamatovávanými zážitky. Tato část z politického hlediska často překvapivě manifestuje zaujímáním nečekaných hodnotových postojů aktérů scén. Nutí je jednat opatrně ve smyslu přizpůsobení se aktéra obsahu zde právě manifestovaných zájmů. Paradigmata podle nichž se řídí pojetí proměn obsahu politické scény jejich účastníky nemohou tedy mít srovnatelně nadčasový smysl a všelidsky univerzální informační hodnotu pro jejich rozhodování ,jako paradigmata sdílená vědeckou či technickou obcí. Dnešní empiricky vedené výzkumy různých způsobů jednání člověka, jmenovitě ekonomické či politologické , umožňují sice teoretizovat získávané údaje a v logickém smyslu tvořit univerzálně srozumitelné výpovědi o tomto jednání , nicméně, aplikace takto utvářených poznatků jako řídící informace při vysvětlování budoucího obsahu jednání obyvatel jako zájmově jednajících členů společenství navádějí k hazardnímu rozhodování, pokud nejsou doplněna osobními zkušenostmi obyvatel jako politiků či politicky angažovaných manažerů. Na každé politické scéně probíhá neustálá hlubší či povrchovější rekonstrukce zájmového světa aktérů a znaky které scéně přiřazuje racionálně uvažující pozorovatel, nepostačují k vytvoření paradigmatu , o které by se mohl futurolog vytvářející představu o její budoucnosti opřít jako o řídící informaci při vysvětlování jejího obsahu.Pozornost futurologů se tím zcela legitimně orientuje k takovým formám společenského soužití člověka, ve kterých by opatrné jednání mohlo být co nejúplněji zaručováno prostřednictvím racionálních postupů přípravy informací nutných pro rozhodování aktérů. . Jednou z tradičně sledovaných cest a to i členy tohoto kolokvia, je decentralizace rozhodování o uskutečňování inovací vytvářené produkce a služeb z velkých firem či vlád států fungujících jako rozhodovací monopoly a do soustav lokálně působících institucí. Podnikání pokusů a omylů nutných pro nalezení obyvatelsky vyhovujícího výběru dalšího způsobu jednání je v tomto případě svěřeno místním institucím využívajícím lokální zkušenosti. Taková cesta je ovšem náročná na mezilidskou komunikaci informací těch kdo se účastní přípravy a realizace určité inovace a je v celospolečenském měřítku nemyslitelná bez úsilí nutného pro vývoj a budování výkonných mezilidských komunikačních kanálů. Pokusy uskutečněné ve druhé polovině minulého století s managementem velkých investičních projektů ve formě účelových půjček či sponzorských darů rozvojovým zemím vedou po špatných zkušenostech s jejich svěřováním instituci státu či podniku zodpovědného za realizaci těchto projektů k představě „ embeded financing“ jako cesty alokace prostředků na rozvojové a obyvatelsky zajímavé projekty do informačních sítí zajišťujících kooperace místních institucí při uspokojování zájmů místních obyvatel.Množství pokusů a omylů a tím i zkušeností obyvatel využitých pro tvorbu cílů strategie využití investičních projektů je v těchto případech větší než při svěření prostředků do rukou jednoho vládního či podnikatelského subjektu a naděje na nalezení proobyvatelsky příznivé alokace věnovaných prostředků tím značně stoupá .
Pro otevření prostoru pro větší počet pokusů nutných pro nalezení koncepcí nízkorizikového řešení politických problémů průmyslových společenství mluví i historické zkušenosti reformátorů politických režimů průmyslových společenství, kteří koncipují reformy aktuální institucionální struktury států a národů na základě politických doktrín tvořených z výkladů zobecňujících jednotlivé zkušenosti týkající se chování obyvatel do formy univerzálně platných teorií. Čím rozsáhlejší zobecnění zkušeností autoři výkladů uskutečnili tím obtížněji může politik jako konceptor řídící se takovouto doktrínou z ní logickou úvahou odvodit informačně hodnotný návod pro řešení lokálně obyvatelských problémů. Případy výkladů optimálního způsobu jednání obyvatele použité v doktrínách totalisticky koncipovaných režimů representují pokusy o překonání této informační dysfunkce použitých politických doktrín populistickými sliby a direktivisticky koncipovanou státní mocí. Při tomto „magickém“ způsobu ovládání života obyvatel dochází při nastolování režimu ke křížení vůlí zájmových skupin , takže vládnutí musí být spojováno s kultivací efektivnosti donucovacích prostředků k jednání podle zadaného modelu a tím nutně s pasivací rozhodovací autonomie obyvatel. Praktikování tohoto způsobu vládnutí je sice tradiční v krizových situacích ohrožujících život celého společenství , v jejichž rámci při rozhodování obyvatel poklesá váha hodnoty seberealizace a stoupá váha hodnoty přežití, avšak takováto koncepce režimu vládnutí přináší problém společenského vyřazování obyvatel nepřizpůsobivých vůči zadanému modelu chování a jednání. Peripetie v historii politických režimů vládnutí v průmyslově praktikujících společenstvích svědčí jednak o nestálosti režimů založených na předpokladu nalezení definitivně platného modelu soužití obyvatel ve společenství , jednak o tom, že každý z právě užitých modelů má tím větší naději na „přežití“ ve smyslu setrvání jeho informační hodnoty pro koncipování cílů strategií jednání obyvatel a representantů jejich institucí, čím citlivěji dovoluje obyvateli porozumět proměnám prostředí jeho života prostřednictvím jeho vlastního úsilí duševního a fyzického a zmobilizovat jeho vlastní schopnosti na tyto změny odpovídat. Takovéto úvahy rovněž vedou k závěru, že vývoj konceptorské praxe nemůže být pojímán výhradně jako reformní aktivita namířená k rekonstrukci poslání a organizace součinnosti obyvatel v rámci dobových dysfunkčních institucí a k aktuálnímu stavu dysfunkčního chování a morálky obyvatel. Je to zřejmě i aktivita co nejintenzivněji rozvíjející učící schopnost obyvatel, zaměřovaná na účinnější využívání informací jejichž prostřednictvím mohou obyvatelé nízkorizikově spolurozhodovat o uplatnění svých materiálově transformačních dovedností a o obyvatelsky prospěšných změnách svého kooperativního chování ve společenství. Výsledky futurologických výzkumů a setkávání dosažené za uplynulých dvacet let přinášejí však i určitou naději či útěchu těm, kdo tonou ve zmiňovaných civilizačně způsobených rozhodovacích nejistotách.Nasvědčují, že záměrná změna a prodlužení časového horizontu úvah toho kdo se ptá na minulou a budoucí skutečnost když koncipuje strategii účelového jednání, jej může obohatit jak o znalosti ve formě epistémé tak i doxa, totiž, že rozvíjí jeho představivost zvyšováním jeho pozornosti jak vůči jím dosud přehlíženým zobecňujícím výkladům obsahu prožívané skutečnosti, tak vůči jím dosud přehlíženým zkušenostem, z nichž v historii i v jiném geopolitickém prostoru tyto výklady vznikaly.Přání, aby výchova a výuka obyvatel a jejich budoucích politiků posilovala jejich schopnost zacházet s informacemi v tomto smyslu a tedy s intenzivnějším rozvojem vědomí dějinnosti nikoli jen prostorové členitosti vnímané skutečnosti, se proto dnes rychleji než doposud šíří nejen v obci futurologů, ale všech průmyslově praktikujících obyvatel pociťujících rozhodovací nejistoty.
Odkazy (1) Dahrendorf, R.: Pokušení nesvobody, vyd.H and H , 2008, str. 197 ad. ISBN 978-80-7319-065-1, (něm.orig. vyd.C.H..Beck,Mnichov,2006) Hledání nového řádu, vyd.Paseka, Praha, 2007, ISBN 978-80-7185-719-18,( něm.orig.vyd.C.H.Beck,Mnichov, 2003) (2) Giarini O., Stahel, R
: The Limits to Certainty, vyd. Kluwer Acad.Publ.,Dordrecht,1989
(3) Petrášek, F.
: Futurologická studia,. Vyd. Oeconomica, Praha ,2009, ISBN 978-80-245-1517-065-1
(4) Brom, C.
: Virtuální učení, v čas.: Vesmír, říjen 2008,roč.87,str.706 ad.
(5) Armstrong,S.J. : Principles of Forecasting , Kluwer Acad.Publishers,2003 ISBN 0-7923-7401 (6) Laszlo, E.
: Footnotes to the History of the Future, in: Futures, October 1988, p. 484 (7) Laszlo,E.et al. : Goals for Mankind, ed.State Univ.Press, New York, 1977 (8) Ashby,W.R.
: Cybernetics Today and its Future Contribution to the Engineering Science, in: General Systems Yearbook, 1963,Vol.VIII
(9) Komenský,J.A.: Labyrint světa a ráj srdce, vyd.Naše Vojsko, Praha,1958 (10) Soubigou , A. : Tomáš Garrigue Masaryk, vyd.Paseka, 2004 (11) Toynbee, A. .: A Study of History, ed.Oxford Univ.Press, New York, 1972,
(12) Capra,F. : The Turning Point and Raising Culture , ed.Flamingo, London ,1985 (13) Yamagushi,K. : Fundamentals of a New Economic Paradigm in the Information Age, in: Futures, December, 1990, pp.1028-1036 (14) Kuhn, T. S.
: Štruktura vedeckých revolucií, , vyd.Pravda, Bratislava, 1982
