Friccovy zápisky I: Erland O sporých přednostech družinky a o tom, co obnáší práce městského likvidátora. Proč paranoia prospívá zdraví. Jak se snadno a rychle zabít při prohlídce hradu. O hodných skřetech a jiných oxymoronech. O tom a lecčems dalším vás poučí zápisky z deníků Fricca Cestovatele, provázející družinu od jejího prvního setkání v Lawa-Nlarském hostinci až k počátku pátrání ve tvrzi Erland. Bylo nebylo; a táhlo již k večeru. V jedné hospůdce možno spatřit podivnou společnost. U stolu tu sedí vysoký muž v kápi; jeho nápadně hezká tvář a uhrančivé oči zaujmou náhodného příchozího na první pohled, ačkoli muž sám se snaží tvářit nenápadně. Po jeho boku sedící žena je elfka, to je zřejmé: prozrazují ji vystouplé lícní kosti, uši, ale hlavně drobná, téměř subtilní postava. Dlouhé černé vlasy ji splývají na ramena a oči mají zvláštní jiskru. Přestože je oblečena v mužských šatech, nijak se nesnaží své – jakkoli sporé – přednosti skrývat. Ani ona si zvědavých pohledů nevšímá a věnuje se svému společníkovi. Obstarává vlastně veškerou konverzaci sama, on jen mlčky přikyvuje. Naproti nim sedí ve veselé družnosti dva půlčíci. Ten menší a štíhlejší má nápadně dlouhé, husté vlasy, které naprosto odmítají respek1
tovat soustavy provázků a železných spon. Naproti tomu vlasy jeho druha jsou krátké, ohořelé a dávno již vyšisované od své původní barvy. Oba hobiti vesele klábosí, zvedají korbely, houpají nohama a své okolí nevnímají. Společnost doplňuje mohutný, neobyčejně – dá-li se to tak říci – pohledný kroll, který se vší silou snaží porozumět alespoň útržkům rozhovoru. Tato sešlost by za jiných okolností mezi místními štamgasty jistě budila posměch. Nyní mu však bránila ona podstatná maličkost, že celá pětice byla ozbrojena. Jen blázen by pochyboval, že hobití lehké kuše, zdánlivě ledabyle opřené o židle, nejsou v rukou svých majitelů přímo vražednou zbraní. Subtilní elfce se u pasu běžně houpával meč a na zádech toulec se šípy. V lokále je sice odložila, ale to na věci zase tolik neměnilo. Při pohledu na krolla s kyjem každý jen nasucho polknul a z tajemného muže v kápi šlo strachu víc, než z jeho krollího druha, třebaže byl jako jediný neozbrojen. Posledně jmenovaný zašátral v kapse a vylovil malou krabičku, ze které vyklepal na stůl hromádečku bílého prášku. Přes očividně nesouhlasné pohledy jeho elfí společnice si prášek nanesl tenkou tyčinkou na dásně a požitkářsky zaklonil hlavu. Kapuce se mu při tom sklouzla a k úžasu všech odkryla záplavu dlouhých vlasů a tenké, na konci výrazně špičaté uši. Nebylo pochyb, že cizinec je také elf. Štamgasti, kteří po něm neustále rádoby nenápadně pošilhávali se najednou pokoušeli utopit zrak ve svých korbelech. Jen jeden voják, jistý člen městské hlídky, nevraživě pozoroval elfa a zejména pak drogu okatě vysypanou na stole. Pohledem uhnul až poté, co se z cizincových očí nebezpečně blýsklo. Voják se stáhl do sebe snaže se namluvit si, že malá díra vypálená ve dřevě za jeho zády není čerstvá, i když se z ní ještě kouří. Kdyby se někdo pokusil směrem ke stolu okupovanému tou zvláštní společností podívat nyní, spatřil by, že jich je najednou šest. Poslední příchozí byl štíhlý elf zlého pohledu a měkkého hlasu. Voják městské stráže opustil lokál velmi záhy, a dobře udělal. Kdoví, kolik neklidných nocí by ho stál pohled na nebezpečného ci2
zince v rozhovoru s agentem městského likvidátora a vraha s licencí, sicca zvaného Fialová smrt. Toho feťáka v kápi jsem znal a jak jsem ho znal, byl ještě méně nebezpečný než já sám. Znal jsem i Dudlibolovy společníky – hraničářku Emrys, krollího válečníka Vipera a malého alchymistu jménem Magvousáč Pytlík. Poslední z pětice jsem byl já sám. Vlasy po bráchovi, košili po otci, potavu po matce-plavínce, oči po hvězdách; a přirozená inteligence a kuráž vznikly zřejmě mutací genů. Povoláním zloděj, zaměstnáním dobrodruh, rodinným stavem vyděděný syn, duševním stavem maximálně šťastný hobit. Věkem jedva třicetiletý, jménem Fricco. Muž, který se onoho večera přikradl k našemu stolu jako stín, toho příliš nenamluvil. Předal pouze Dudlibolovi kožený váček, který rozhodně nebyl prázdný, a vzkaz, který můj trénovaný sluch zachytil i přes hospodský ruch: „Náš pán a vládce Midrí vás očekává zítra v deset hodin.ÿ Midrího palác byl patřičně honosný, sloupová síň, kam nás jeho elfí služebník uvedl, prostorná téměř jako chrámová loď a za každým sloupem stála socha. Lépe řečeno: stál tam kušař v plné pohotovosti, jako socha napjatě čekající na sebemenší pokyn elfa, jenž nám přicházel vstříc. Barva jeho pláště mluvila za všechno. Snažil jsem se nedat najevo, jak mě osobní setkání s Fialovou smrtí rozrušilo. Zdvořile nás vyzval ke složení zbraní a my jsme celkem bez protestů uposlechli. Zaprvé jsme nemínili osobně se seznámit s jeho sochami, zadruhé jsme neviděli důvod, proč by nás vládce měl ohrožovat, když po nás bude požadovat službu; a nakonec, jít na audienci v plné polní by bylo víc než neslušné. Sicco nás uvedl do menší místnosti, kde jsme měli vyčkat Midrího příchodu. Uprostřed stála prostřená tabule nejméně jako pro mezinárodní delegaci. Nemusím ani říkat, že není krásnějšího pohledu pro vyhládlého hobita. Aspoň do chvíle, než si před tabuli stoupla naše hraničářka a prohlásila: 3
„Je vám doufám jasné, že se toho ani nedotknete. Určitě je to otrávený!ÿ Viper buď nerozuměl nebo rozumět nechtěl, jisté je, že odsunul Emrys jemně tak o deset metrů dál a pokračoval nevzrušeně ke stolu. Mně a Magvousáči se tento způsob elfího a navíc ženského uvažování zdál také mírně pošahaný. „Určitě nás nezve na audienci jenom proto, aby nás mohl otrávit,ÿ řekl jsem já a zdálo se mi to logické. Dost logické na to, abych si nechal chutnat. Ani Dudlibol nebyl paranoidní; a tak Emrys nezbylo, než se založenýma rukama sledovat, jak si vynahrazujeme několikadenní půst a zlostně mrmlat. Asi po půlhodině to ale sama nevydržela a napila se vody. My jsme měli kvalitní červené víno. Midrí přišel v tichosti a přisedl k oběma elfům. Šponoval jsem slechy jak jen to šlo, ale příliš moudrý jsem z jejich rozhovoru nebyl. Padlo cosi o politice a intrikách u dvora atakdále. Pochopil jsem akorát, že se máme vydat do hor, do pevnosti Erlandu (brr, teď v zimě!) a vyzkoumat, co se tam děje. Že to bude úkol nesnadný jsem usoudil z objemu „zálohyÿ a že půjde o víc než o pár potvor mi bylo jasné z toho, jaké cavyky se dělají z našeho najímání. Víc nám neřekl, jen se otázal, zda nabídku přijímáme. Celkem bez rozmýšlení jsem – ve stejném okamžiku jako moji druhové – kývl. Mohla za to moje dobrodružná povaha, prázdná kapsa a hlava, která si přece je přála setrvat na krku ještě o něco déle; to zejména. Nakonec nás sicco vyvedl z paláce a sluhové vrátili zbraně v perfektním stavu. Každému z nás předali koně se slušnými zásobami v sedlových brašnách. Dudlibol našel navíc ještě kus papíru. „Sakra, pojistili si nás,ÿ zaklel a ukázal nám lahvičku s červeným práškem. „Tohle musíme každý třetí den, jinak. . . ÿ Pochopil jsem, že nás přece jenom otrávili. Emrys vyváděla jako fúrie a cítíc obrovské zadostiučinění nás peskovala víc než kdykoliv jindy. Magvousáč pokrčil rameny. „Inu, my jsme se aspoň najedli.ÿ 4
V Dudlibolových očích byla nevyřčená otázka „Jak jsi to mohla. . . ?ÿ, nahlas ale řekl: „Jsme to přece jenom volové.ÿ „To jste,ÿ soptila Emrys, „a korunovaní. Příště budete hezky poslouchat zkušenějšího. Nebo si vážně myslíte, že mladá šlechtična tráví svůj čas vyšíváním gobelínů?ÿ Stejně jako mnohokrát předtím a párkrát i potom jsem si přál, aby tomu tak bylo. Do údolí Erlandu jsme dorazili po dvou týdnech. Cesta na koních probíhala víceméně bez problémů (pravda, jisté výjimky tu byly, například Viperův kůň), úspěšně se nám povedlo nezaplést se do místní politiky a poctivě jsme jedli ten zatracený červený prášek. V hostinci na rozcestí jsme si naposled odpočali a na druhý den vyrazili do již zmíněné rokliny. I přesto, že můj život je nedlouhý, zažil a viděl jsem již mnohé, leckdy velmi divné věci. Ovšem málokteré se mi líbily a už vůbec se nedá říci že bych si na ně zvyknul. Jednou z těch, které mi dodnes nejdou pod nos je podivná postava, kterou jsem potkal v soutěsce. Byl to hodný skřet. Jel (jak) s hnojem a připomínal mi strejdu Housku z Bělovrchů. Diplomacie naší družiny se mu sice snažila klást otázky, které by situaci osvětlily (prakticky něco jako: „proč jsi divnej?ÿ a on: „ jak – divnej?ÿ), ale bez valného efektu. Asi po hodině jsme dojeli k pevnosti hodných skřetů. Všichni se shodli na tom, že musí být ovládána mocným kouzlem. S tím jsem souhlasil – byl vskutku zázrak, že jsem ještě nesáhl po kuši, když všude kolem pobíhali skřeti v plné polní. Nicméně přijali nás jako hosty, ustájili naše koně a dovolili nám celkem volný pohyb po pevnosti. Což jsme (dobrodruzi tělem i duší) pojali jako povolení k prohledání místa činu a pustili jsme se do toho s vervou. První den jsme nenašli nic. Pevnost vypadala úplně obyčejně a zdejší společnost přátelsky a pospolitě. Pravda, ne že by to tu bylo ťip ťop, ty méně používané prostory skřeti nijak zvlášť neoprašovali a tak, nebyl-li člověk dostatečně chytrý, rozumný a opatrný, mohl lehce 5
přijít k úhoně. Přesně tyto kvality scházely našemu čaroději, který zůstal po prohlídce polomrtvý, protože na sebe nejdřív shodil okenní tabuli a potom se skutálel ze schodů, které pod ním praskly. Zajímavostí byl člověk žijící uprostřed skřetí komunity, kterého jsme našli v jedné z věží. Válel se po lavici stejně jako hromady papírů a vypitých lahví. Papíry byly většinou popsané, ale taky polité a poblité. Napsaná slova hovořila o matériích, které lpěly na papírech v praxi. Ovšem tohle, jak jsem byl poučen, byla poezie, to byly básně a ten člověk byl básník, téměř mudrc. Byl divnej, svým způsobem ještě víc než ti skřeti. O lidech jako on jsem už slyšel z vyprávění pirátů. Pokouší se většinou zplodit potomka bez ženské asistence a když se to nedaří, píšou o svém smutku a v jejich básních se ježí šavle a sviští provazce střev; a pak chlastají a nakonec se zastřelí, v tom lepším případě navzájem. Piráti znali hlavně slavný Opilý koráb, ale mě to moc nebralo. Tenhle chudák chtěl taky odstřelit, ale nakonec vyměkl, paradoxně na to nebyl ještě dost zralý. Naše inteligence se v něm ovšem neustále snažila spatřit hybnou páku téhle divné pevnosti a jejich sofistikované otázky byly věcí, na kterou on zajisté celou tu dobu netrpělivě čekal. Plesnivý dědek jim prostě připadal schopnější než skřet. Víc jsme toho ovšem nevypátrali. Večer nás skřeti pozvali na bohoslužbu do své svatyně. Rezolutně jsem odmítl – přece si nenechám vymýt mozek a udělat ze sebe loutku stejnou, jako někde udělal z těch zatracených skřetů. Figurku, která by ze mě zůstala – hodný Fricco, tu bych neprodýchal ani já sám, natož ostatní. Byl jsem sice zvědavý, ale nedůvěra ke všemu divnému, k těm oxymoronům (to mě naučil Dudlík) jako jsou hodní skřeti či otec, co je matkou, přece jen převážila. Také Emrys se ze strachu o svůj rozum odmítla zúčastnit. Ostatní zřejmě shledali, že nemají mít strach o co a vešli do svatyně. Vyšli až za dlouhou dobu, asi tři směny po skřetech a nadšeně sdělovali, že svatyně je ta klíčová místnost, ale bez zloděje se k jejímu 6
tajemství nedostanou. Inu, klasika. Protože vypadali víceméně stejně jako když vešli dovnitř, přestal jsem se bát a souhlasil, že příští den se bohoslužby také zúčastním; a jestli tam jsou nějaké tajné chodby, tak zítra už tajné nebudou. To jsem věděl docela jistě. Sepsala Fricco.
7
