Franz ČTYŘICET DNŮ VYŠEHRAD

Franz

Wer fel

ČTYŘICET DNŮ

VYŠEHRAD

Translation & Epilogue © Hanuš Karlach, 2015 ISBN 978 -80 -7429 - 618-5

K N I H A P RV N Í

blíž a blíž

Když už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi? ZJEVENÍ JANOVO, 6,10

se bavili o vojenských záležitostech jak náruživí odborníci. Čavuš byl přímo bezednou zásobárnou všelijakých drsných historek a taškařic, a krasoduch Gabriel jich očividně nikdy neměl dost. A tak se, jakkoli je to neuvěřitelné, v době, kdy už měsíce probíhaly deportace, dva Arméni horlivě zabrali do vzpomínání na to, co prožili v turecké armádě, jako kdyby to byla jejich vlast. Jenže čavuš Nurhan měl dost početné hejno ještě nedospělých potomků, v nichž se zřejmě ani sám dost dobře nevyznal. Ostatně se také o tuhle svou líheň téměř nestaral. Bývalý krotitel odvedenců s knírem nahánějícím strach byl vůči oddílu své vlastní krve tupě dobrácký až za hrob; nechal je v klidu a míru pustnout. Když bylo po práci a jednotliví mistři jeho podničku mu donesli klíče od dílen, ani nevešel do svého dětmi se hemžícího domu, ani nezaklepal na dveře u některého souseda. V jedné ruce se džbánem vína, v druhé s tureckou pěchotní polnicí, kterou uzmul kdysi eráru, vkročil do svého meruňkového sadu. Za soumraku pak začaly rozdírat povětří vesničanům již dobře známé, nejistě vyjící břeskné zvuky trubky. Zajíkavě a bublavě vřeštěly tu turecké vojenské signály jak na nějakém rozjíveném čepobití, jako kdyby čavuš svolával celé údolí k nástupu, ještě než se rozhostí noc. Ostatně kvůli školním dětem propukla mezi vesničany taková drobná kulturně politická váda. Podle osnov, které vydal Miacjal Enkerutiunk Hajoc, Všeobecné arménské školské sdružení, úřad, do jehož kompetence spadaly všechny otázky národního školství, měl školní rok skončit v prvních horkých letních dnech, tedy už v polovině května. Avšak Ter-Hajkazun, nejvyšší školní činitel v Yoghunluku, znenadání nařídil, aby se po krátkých osmidenních prázdninách začalo vyučovat znovu. Kněz takhle rozhodl ze stejných důvodů, z jakých pramenilo to horlivé pracovní opojení všech obyvatel. Byly to časy před potopou! Blížícímu se rozkladu všeho, co je spořádané, měl postavit hráz zdvojnásobený pořádek, naprosté bezmocnosti, která se dala neodvratně očekávat, nejvyšší pravidelnost a kázeň. A nadto právě v těchto stísněných dnech byl bezuzdný vřískot a bezelstné rámusení všech těch dětských hejn oddávajících se prázdninám nesnesitelnou pohromou. Byl by tedy dal knězi každý za pravdu, kdyby se nebyli učitelé postavili na rozhořčený odpor. Učitelé s Hrantem Voskan­ janem v čele nechtěli přijít o dovolenou, kterou měli zajištěnou 144

ve smlouvách. Nechávali za sebe mluvit muhtary, varovali rodiče, že mozečky nebohých mrňat mohou přílišným namáháním v těch palčivých vedrech přijít k povážlivé úhoně; a nemluva Voskanjan rozpoutal vůči Ter-Hajkazunovi přímo válečnou výpravu. Nebylo mu to pranic platné. Kněz byl neoblomný. Dal si zavolat muhtary ze všech sedmi vesnic a stručným proslovem je přesvědčil. Takže nový školní rok, léto sem léto tam, začal bezprostředně poté, co skončil předchozí. Učitelé vyrukovali ještě s jednou zbraní, pokusili se zatáhnout do sporu Gabriela Bagratjana. Šatachjan a Voskanjan se s vážnou obřadností dostavili do vily. Gabriel však rovnou prohlásil, on že je bezvýhradně pro to, aby se ve vyučování pokračovalo. Vítá takové rozhodnutí nejen všeobecně, ale i ve svém vlastním zájmu, protože se rozhodl poslat do školy k panu Šatachjanovi syna Štěpána, aby se konečně stýkal s chlapci svého věku a kmene. Učitel Šatachjan se uklonil a v odpověď přednesl svou nejlepší francouzštinou krátký projev, v němž postavil do protikladu požadavky moderní hygieny a požitek z volnosti a přežilou strohost vědy. Když domluvil, setkal se s Bagratjanovou poněkud užaslou otázkou: „Proč se mnou vlastně mluvíte francouzsky?“ Habet Šatachjan se dotčeně hájil: „To jenom kvůli vám, efendi.“ Hrant Voskanjan ho však zlostně rýpl mezi lopatky, jako kdyby mu chtěl říci: Tak vidíš, tou svou ješitností jsi všechno zvrtačil. Nemluva si ovšem veškerou svou nenávist vybil v dlouhém veršovaném pamfletu na Ter-Hajkazuna. Za jedné z nočních schůzek, které vedl Grigor, dal to rýmované láteření přednést; to obstaral Asajan, nitkovitý zpěvák. Hlas učitele Asajana se zachvíval hněvivým dojetím. Protože druhým povoláním byl regenschori v Ter-Hajkazunově kostele, trpěl pod knězovou nelítostnou vládou ještě víc než ostatní. Bojovná poéma končila těmito výhružnými verši: Ač i slunce tvá sutana zakryje, svým paprskem stejně ji probije. Ježto slunce tu asi mělo být alegorií pro světlo ducha, nebylo zcela zřejmé, proč Ter-Hajkazunova sutana rozšířením vyučování dotyčné světlo zakryje. Grigor nad těmi ctižádostivými výroky svého učedníka vrtěl hlavou. Kroužek seděl ozářen světlem měsíce na vršku nad 145

vinicí Heder begu. Lékárník si dal báseň podat. Vůbec si nevšímal hrdiny té satiry. On ostatně vždycky nechával všechno předmětné stranou. S chmurnou lhostejností zvěstoval: „To nemá hlavu ani patu, Hrante Voskanjane. Básníci, ti žili pouze a jenom v dobách dřívějších…“ Netoliko básníci existovali jenom v dobách dřívějších, také opravdové činy, války, státníci, hrdinové. Vůbec veškerý svět stál za řeč jenom jako dějiny. Aby ale svého učedníka úplně nepozbavil odvahy, pokynul mu Grigor: „Nevzdávej se! Ovšem musíš se ještě učit, učiteli!“ Ve stanovený den se Gabriel Bagratjan dostavil do yoghunlucké školy se Štěpánem a s jeho malou společnicí Sato, které se už všechny rány zahojily. Předtím měl s Juliettou drobnou půtku. Má prý o dítě obavy, řekla, dřepět mezi tou nemytou mládeží, a ještě k tomu v nějaké orientální maštali! Přece ani v Paříži neposílali Štěpána do obecné školy, a tam se věru bylo daleko méně co obávat, že snad dostane nějakou nakažlivou chorobu a vši. Gabriel stál na svém. Když se všechno důkladně uváží, nelze takové nějaké nebezpečí vůbec brát vážně, ono je totiž možná až příliš brzy ještě překoná nebezpečí opravdové. Jako otec pokládá za daleko důležitější, že Štěpán teď konečně pozná, co ho vlastně dělá tím, čím je, a to od základu. V jiné situaci a v jiné době by Julietta byla měla pohotově tisíc odpovědí. Teď ale zápas hned vzdala a umlkla. Tuhle mlčenlivou rezignaci sama téměř nechápala. Po tom nočním rozhovoru, v němž z Gabriela promluvilo takové zoufalství, se stalo něco záhadného. Důvěrnost, v jaké oba žili – sklizeň to hodná jejich čtrnáctiletého manželství – vyprchávala stále víc. Kdykoli se teď Julietta v noci probudila, často jí připadalo, že snad ona a spáč po jejím boku nemají žádnou společně prožitou minulost. Jejich společně prožitá minulost byla tam někde daleko v Paříži a v opojně osvětlených evropských městech, naprosto od nich oddělená, už k nim zhola nepatřící. Co se to jenom událo? Změnil se Gabriel, nebo ona? Stále ještě se dívala na všechny ty události, které možná nadejdou, nikoli vážně. Připadalo jí zhola směšné předpokládat, že ta potopa se před ní, Francouzkou, uctivě nezastaví. Nejde o nic jiného než přečkat ještě pár týdnů. A potom zpátky! Všechno, co se za tyhle týdny udá, bude hrou, která je jí lhostejná. A tak tedy mlčela, když se Gabriel rozhodl, že Štěpán půjde do školy. Když si však v nejzazším zákoutí duše náhle uvědomila to 146

vlastní vnitřní hnutí – „Ach, co mi je po tom?“ –, ulekla se a pocítila nad sebou, ale daleko více nad Štěpánem jakýsi žal, jaký dosud nepoznala. Lze si představit, jak byl chlapec z toho nového uspořádání svého života nadšen. Přiznal se otci, že už se při výuce s hodným panem Avagjanem skoro nedokáže soustředit a upřít svou pozornost na látku. To bude daleko raději, on, pařížský gymnazista, latiník a řečtinář, chodit do arménské vesnické školy. Taková ochota ovšem nepramenila jen z toho, že procvičování s Avagjanem Štěpána nudilo; i v duši měl chlapec zmatek a napětí, zvláště od té doby, co u nich bydlela Iskuhi a Sato. Kvůli Sato už měl Štěpán jednou velkou mrzutost. Chlapec a to škvrně jednou brzy ráno z ničeho nic zmizeli a vrátili se teprve dlouho po obědě. Ježto hrozilo, že Sato se za ten výlet se zlou potáže, vzal Štěpán veškerou vinu rytířsky na sebe a tvrdil, že při procházce po Damlaciku zabloudili. Julietta strašlivě vynadala nejen Avagjanovi, ale i Gabrielovi a zakázala chlapci v budoucnu se Sato i jen promluvit. Tulačka byla z panstva, jakož i z kruhu lidí, kteří se s nimi stýkali, zcela vyobcována, a pokud byla v domě, směla pobývat jen ve své komůrce. Štěpán o to častěji tajně chodíval za Iskuhi; ta už rovněž utekla z postele, ačkoli se ještě úplně neuzdravila. Kdykoli odpočívala na rozkládacím křesle v zahradě, dřepl si jí na zem k nohám. Trápila ho nejedna otázka. Iskuhi musela vyprávět o Zeitunu. Kdykoli se jim ale do toho nachomýtla mamá, okamžitě přestali debatovat, jak spiklenci. Všichni ho k sobě tak přitahují, myslela si Julietta. Yoghunlucká škola byla v pořádně veliké budově. Měla čtyři třídy; byla to největší škola v celé oblasti Mojžíšovy hory. Jejím vedením pověřil Ter-Hajkazun Habeta Šatachjana. Tenhle učitel na vlastní pěst přičlenil k obecné škole ještě jednu pokračovací třídu, kde vyučoval francouzštinu a dějepis, Voskanjan pak literaturu a krasopis. Ale to mu pořád nestačilo, byl zřízen ještě i večerní běh pro dospělé. Tady rozsvěcoval světlo své světaznalosti dokonce takový učenec jako lékárník Grigor. Přednášel tu o hvězdách, květinách, zvířeně a horninách, o starých národech, o básnících a mudrcích. Podle svého zvyku však neodděloval jeden předmět od druhého, nýbrž vyprávěl o nich ve fantastické směsici, ten vynalézavý vědecký pohádkář. Své proslovy kořenil tajuplnými slovy a čísly, takže posluchači na něj mžourali namáhajícíma se, leč nechápajícíma očima. Nicméně je 147

z tohohle všeho zřejmé, jak silnou touhu po vzdělání v sobě choval ten národ; velice staří lidé, většinou řemeslníci, kteří už poznali hodný kus světa, se zapíší do večerního kurzu a tísní se v nepohodlných lavicích, aby se ještě po práci dozvěděli a naučili leccos nového. Šatachjan přijal Štěpána do pokračovací třídy, do níž chodilo třicet žáků ve věku od dvanácti do patnácti let. Učitel si vzal Gabriela Bagratjana stranou: „Já vás moc nechápu, efendi. Co se může váš syn u nás naučit? Nejspíše ví o mnoha věcech víc než já, studoval jsem sice nějaký čas ve Švýcarsku, jenže už léta zase trčím v téhle poušti. Jenom si všechny ty děti prohlédněte! Jak černoši odněkud z pralesa! Nevím, jestli to na něj bude mít dobrý vliv…“ „A právě tenhle vliv, Habete Šatachjane, bych nechtěl chlapci upírat,“ prohlásil Gabriel, a učitel nevycházel z údivu nad umíněností otce, který ze způsobného Evropana chce mermomocí mít malého orientálce. Školní třída byla plná dětí i rodičů, kteří sem děti dali zapsat. Jakási stará žena přistrkala před sebou svou ratolest až před Šatachjana: „Tady ho máš, učiteli! Moc ho nebij!“ „Tady to sám slyšíte,“ obrátil se Šatachjan na Gabriela a povzdychl si, jakou že to spoustu zastaralého myšlení, pověr a duchovního temna musí potírat. Dohodli se, že Štěpán bude chodit do školy čtyřikrát týdně a bude se hlavně pocvičovat v arménské řeči a písmu. Sato strčili do nejnižší třídy, v ní bylo nejvíc dívek, i když byly mnohem mladší než ten problematický zeitunský sirotek. Už když byl Štěpán ve škole podruhé, vrátil se domů zcela roztrpčený. Nedá prý si líbit, aby se mu ostatní posmívali za to, že má na sobě ten hloupý anglický oblek. Chce prý nosit stejné šaty jako ostatní kluci. A celý rozpálený žádal, aby mu u jednoho z vesnických krejčích dali ušít obyčejnou entari opásanou aghilem a šalváry. Povstala z toho veliká hádka s matkou, která po dlouhé dny dopadala nerozhodně. Náhradou za hodiny, v nichž učíval Štěpána, dostal Samvel Avagjan novou, docela jinačí práci. Gabriel mu odevzdal všechny ty neurovnané zápisky, které za poslední týdny nasbíral. Student z nich měl sestavit rozsáhlou statistiku, v různých provedeních. Co se tou prací sleduje, to se Avagjan nedozvěděl. Nejdřív ze všeho měl podle zcela 148

určitých hledisek stanovit počet obyvatel vesnic, od Vakifu nejdále na jihu až po Kebusiji na severu, vesnici včel. Údaje, které Bagratjan získal od obecního písaře v Yoghunluku a od ostatních šesti starostů, se musely uspořádat a přezkoumat. Avagjan už příštího dne předal Gabrielovi tento přesný seznam: Obyvatelstvo sedmi vesnic, podle pohlaví a věku: 0583 kojenců a dětí do 4 let 0579 dívek od 4 do 12 let 0823 chlapců od 4 do 14 let 2074 žen přes 12 let 1550 mužů přes 14 let 5609 duší celkem Do tohohle sčítání lidu byla zahrnuta i rodina Bagratjanova s veškerými obyvateli své usedlosti. Avšak vedle tohoto sumárního přehledu byly vyhotoveny i seznamy podrobnější, podle počtu rodin v jednotlivých vesnicích, podle povolání a zaměstnání, zkrátka podle všech významných hledisek. Ale nešlo jen o lidi. Gabriel se pokusil zachytit i početní stav dobytka v celé oblasti. To dalo pořádnou práci, a zdařila se jenom částečně, protože o tom neměli přesný přehled ani muhtarové. Jisté bylo jedno: Velké kusy, skot a koně, tu nebyly vůbec. Zato každá trochu majetnější rodina vlastnila dvě kozy a jednoho osla nebo soumara na dopravu nákladů a na jezdění. Větší stáda ovcí jednotliví pěstitelé nebo obce vyháněli po horalském obyčeji na tiché pastviny a na chráněné lučiny, kde pod dozorem ovčáků a pasáků zůstávala od stříže do stříže. Ukázalo se, že určit i jen přibližně počet kusů v těchhle stádech je zhola nemožné. Pilný Avagjan, jemuž byla vítaná každá práce, přičinlivě běhal po vesnicích a málem už si zřídil v Bagratjanově pracovně katastrální úřad. Vskrytu ovšem krčil rameny nad takovými umnými hrátkami trpělivosti, jimiž si ten zámožný a činorodý člověk pokoušel ukrátit čekání. Tomu pedantskému hračičkáři, který už nejspíš měl v hlavě nějaký spis o tom, jak žije lid Mojžíšovy hory, nebylo zřejmě nic natolik nepodstatné, aby si to nezaznamenal. Chtěl vědět, kolik tonirů, to jsou zděné pece na chléb zapuštěné do země, je ve vesnicích. Pídil se po tom, jaká byla úroda obilí, a zdálo se, že ho mrzí, když ti jeho horalé kukuřici 149

a narudlé syrské žito kupují od muslimů v nížině. Že ani v Yoghunluku a v Bitiasu, ani nikde jinde nepracuje jediný arménský mlýn, to mu zjevně dělalo starosti nemenší. Dokonce se vrhl i na lékárníka Grigora a zkoumal stav jeho léků. Grigor, který očekával, že Gabriel si bude prohlížet jeho knihovnu a ne jeho lékárnu, zklamaným gestem objel oblé klenutí místnosti. Na dvou malých policích byly rozmanité hrnce a kelímky pomalované prapodivnými písmeny. To bylo všechno, co nějak upomínalo na lékárnu. Tři velké konve na petro­ lej, pytel soli, pár balíků dýmkového tabáku a souprava pometlářských výtvorů v koutě připomínaly čilejší díl Grigorova podnikání. Grigor kostnatým ukazováčkem vznešeně poklepal na jednu z těch tajemných jímek; „Veškerá léčiva, jak praví již Jan Zlatoústý, pocházejí ze sedmi pralátek, z vápna, síry, ledku, jódu, máku, vrbové pryskyřice a vavřínové mízy. Ve stero podobách je to vždy totéž.“ Něžně cinkl kelímkem na znamení toho, že ony úředně stanovené pralátky Jana Zlatoústého má hojně v zásobě. Byv takto poučen o soudobé farmakologii, Gabriel už dál nepátral. Naštěstí měl doma svou obsažnou lékárničku. Důležitější ovšem než tohleto byla bezpochyby situace kolem zbraní. Přítel čavuš Nurhan už v té věci pronesl vícero tajemných narážek. Jakmile se ovšem na tohle Gabriel přímo zeptal kteréhokoli obecního staršího, vždy vzali do zaječích. Jednou však překvapil yoghunluckého muhtara Kebusjana v jeho pokoji a nepustil ho: „Buď ke mně upřímný, Kebusjane! Kolik máte pušek a jaké?“ Muhtar vypukl v hrůzné šilhání a kýval pleší ze strany na stranu: „Kristepane! Chceš nás přivést do neštěstí, efendi?“ „Proč zrovna já si nezasloužím vaši důvěru?“ „Moje žena to neví, mí synové to nevědí, ani učitelé ne. Nikdo!“ „Věděl to můj bratr Avetis?“ „Tvému bratru Avetisovi, kéž odpočívá v pokoji, bylo to asi známo. Ale ten o tom živé duši neřekl.“ „Vypadám snad já na to, že bych neuměl mlčet?“ „Jestli to vyjde najevo, všechny nás zabijí.“ Ježto však Kebusjan vzdor všemu šilhání a kývání hlavou svému hostu neunikl, posléze zamkl dveře u pokoje na dva západy. S úzkostlivým sykotem přiznal, jak to všechno opravdu je. V roce 1908, když Ittihad rozpoutal revoluci proti Abdülhamidovi, mladoturečtí emisaři rozdělili všem okresům a obcím v říši zbraně, zejména pak 150

obcím arménským, které si tehdy mladoturci vyhlédli jako hlavní oporu povstání. Enver paša o tom samozřejmě věděl, a když vypukla světová válka, neměl na práci nic důležitějšího než čile nařídit, aby arménské civilní obyvatelstvo bylo co nejrychleji odzbrojeno. Když se tenhle výnos uskutečňoval, záleželo velice na tom, jak ten který vládní úředník smýšlí a jaké je povahy. Tam, kde ve viláyetech vládli bouřliváci Ittihadu s provinciální úrovní, tak jako v Erzerumu nebo v Sivasu, stávalo se, že lidé, kteří předtím zbraně neměli, odkoupili od četníků pušky, jen proto, aby je četníkům mohli zase odevzdat. Nemít zbraně, to se totiž v takovém kraji rovnalo jejich úskočnému zatajování. Ve viláyetu Celala beje, tak jak se dalo čekat, se nepostupovalo nikterak překotně. Výtečný místodržící, jehož lidskost se bouřila proti opatřením, která činil v Istanbulu ten hezoučký Mars, takových příkazů, pokud je zrovna nemohl hodit rovnou do koše, uposlechl vždy velice ležérně. Tahle mírnost se pak odrážela v chování většiny podřízených, s výjimkou břitkého mutasarrifa v Maraši. I v Yoghunluku se jednou v lednu objevil rusovlasý müdür s antiochijským policejním hejtmanem v záležitosti odevzdání zbraní, a když se mu dostalo úsměvných ujištění, že tu nikdy nikdo žádné pušky nedostal, klidně zase odkvačil. Naštěstí tenkrát, když se pušky rozdávaly, muhtar na ně vyslanci Výboru opravdu žádné potvrzení nevystavil. „Výborně,“ pochválil Gabriel pana rychtáře, „a jsou ty flinty vůbec k něčemu?“ „Padesát mauserovek a dvě stě padesát řeckých karabin. Pro každou třicet zásobníků, tedy sto padesát ran.“ Gabriel Bagratjan chvíli přemítal. To že opravdu skoro nestojí za řeč. A zda jinak vesničané nevlastní už žádné zbraně. Kebusjan se znovu zdráhal: „To je jejich věc. Na hon jich chodí dost. Jenže jakou má cenu pár set starých ručnic s křesadlovými uzávěry?“ Gabriel vstal a podal muhtarovi ruku: „Děkuji ti, Tovmasi Kebusjane, za tvou důvěru! Teď ale, když jsi mi všechno řekl, bych ještě rád věděl, kam jste je všechny dali.“ „Musíš to opravdu vědět, efendi?“ „Nemusím! Jenže jsem zvědavý a nevím, proč mi chceš zatajit tuhle poslední věc.“ Muhtar se svíjel vnitřním zápasem. O téhle poslední věci krom jeho úředních kolegů, Ter-Hajkazuna a kostelníka, nevěděla živá 151

duše. Ale Gabriel měl v sobě něco, čemu Kebusjan nedokázal vzdorovat. A tak tedy po zoufalém zapřísahání mu své tajemství vydal. Bedny s puškami a krabice se střelivem jsou na yoghunluckém hřbitově pochovány v řádných hrobech, na nichž jsou vymyšlené nápisy. „Tak, a teď jsem svůj život vložil do tvých rukou, efendi,“ zasténal muhtar, když odmykal dveře, aby hosta pustil ven. Host však pravil, a ani se přitom neohlédl: „Možná jsi něco takového opravdu učinil, Tovmasi Kebusjane!“ Myšlenky, jichž se Bagratjan sám lekal, neustále mu dotíraly na duši, ba otřásaly jí tak mocně, že jim v nižádnou denní ani noční hodinu nedokázala uniknout. Přitom vzdor všemu jeho puntičkářskému badatelství pluly v jakési snové pomezní sféře, tak jako veškerý život na úpatí té zelené horské lučiny. Gabriel viděl před sebou jenom jakýsi počátek, tu křižovatku, kde se cesty rozdělují. O pět kroků dále už všechno byla jen mlha a temnota. Ale asi to nemůže být jinak, že v okamžicích před tím, než se člověk rozhodne, nic není neskutečnějšího než cíl. A přece bylo pochopitelné, že se Gabriel s veškerou tou svou energií vyburcovanou ze spánku pohyboval jen v tomhle těsném údolí, že se vyhýbal jakémukoli východu z něho, který byl možná pořád ještě dokořán? Kam se ztratil hlas: Proč váháš, Bagratjane? Proč necháváš ubíhat den za dnem? Máš přece jméno, máš jmění. Hoď jedno i druhé na misky vah! I když se ti staví do cesty nebezpečí a nezměrné potíže, přece jen se pokus protlouci se s ­Juliettou a Štěpánem do Aleppa. Aleppo je koneckonců velké město. Máš tam své styky. Přinejmenším ženu a dítě můžeš svěřit pod ochranu konzulů. Ano; všechny předáky zatkli, vyhostili, umučili, pověsili. Ta cesta je veliké riziko, to rozhodně. Jenže není stejným rizikem zůstat tady? Už nečekej, pokus se zachránit, než bude pozdě! – Tenhle hlas vždycky nemlčel. Ale zněl tlumeně. Mojžíšova hora tu spočívala v klidu a míru. Nic se nezměnilo. Tenhleten svět jako by dával za pravdu agovi Rifatovi Bereketovi. Ani nejmenší vánek událostí se nezatoulal do údolí. Domov, který i teď ještě nejednou měl za nějakou zasutou pohádku pro děti, pevně k sobě Bagratjana přisál. Julietta pro něj pozbyla zřetelných rysů. I kdyby chtěl, už by se nebyl od Mojžíšovy hory osvobodil. Svůj slavnostní slib, že bude mlčet o zbraních, Gabriel svědomitě 152

dodržoval. Ani Avagjan se o nich slova nedozvěděl. Ten ovšem teď najednou dostal nové úkoly. Byl jmenován kresličem map. Plán Damlaciku, do kterého se Štěpán už v březnu na otcovo přání neumělou rukou pustil, teď nabyl totiž na významu. Avagjan měl nakreslit naprosto přesnou mapu Hory, v co největším měřítku a ve třech vyhotoveních. Na údolí s lidmi i dobytkem už se vyřádil, pomyslel si student, takže teď přijdou na řadu jednotlivá horská pásma. – Damlacik je jak známo vpravdě jádrem Mojžíšovy hory. Pohoří se na severu rozděluje do několika ramen, která ve směru do beylanského údolí mizí v snových přírodních tvrzích a terasách, na jihu nespořádaně, a jako kdyby nestačilo dozrát, prudce spadá do nížiny, kde Orontes ústí do moře; do středu však, do místa zvaného Damlacik, soustředilo veškerou svou sílu a pozornost. Tady pevnými skalními pěstmi tiskne si údolí sedm vesnic na hruď jako nějakou řasnatou přikrývku. Tady se také téměř kolmo vypínají nad Yoghunlukem a Haci Habibli oba jeho nejvyšší vrcholky, jediná místa, kde nejsou stromy, která jsou pokryta pouze krátkou luční trávou. Hřbet Damlaciku tvoří poměrně rozlehlou náhorní planinu; tam kde je nejširší, mezi vyústěním Drnákové strže a strmými skalními stěnami pobřeží, je vzdálenost mezi oběma jejími okraji vzdušnou čarou více než tři kilometry. Nejvíc však leželo Gabrielovi v hlavě, jak podivně příkře příroda tu planinu vymezila. Tak tu byl nejdříve ten zářez na severu, jakýsi sešněrovaný těsný průsmyk a úzké sedlo, na něž dokonce vedla z údolí stará stezka pro soumary, ta se však vytrácela v houštinách, protože se tu nikudy nedalo přešplhat skalní stěnu k moři. Naproti tomu na jihu, kde hora náhle končila, se nad pustým polokruhem kamenitých vršků, kde téměř nebylo rostlin, do výše padesáti stop tyčila mohutná skalní věž. Kdo se díval z jejího vrcholu, obsáhl pohledem část moře a celou orontskou nížinu s jejími tureckými vesnicemi, až k pahorkům lysého Džebel Ahrádu. Bylo vidět mohutné rozvaliny seleukijského chrámu i akvaduktu, jak se krčí v zeleném popínavém rostlinstvu, na důležité okresce z Antiochie do El-Eskelu bylo vidět každou rýhu od kol, a do Süce. Bílé kostičky těch městysů jen svítily, a velký lihovar na pravém břehu Orontu v těsném sousedství moře se ve slunci oslepivě blyštěl. Každému vojenskému mozku muselo okamžitě napadnout, jak ideální má Damlacik polohu pro případné obránce. Pokud se nebrala v úvahu údolní strana horské lučiny, nepohodlná, protože i z lenošného turisty namáhavým a ne právě upraveným stoupáním 153

vymačkávala všechen dech, bylo tu jen jediné místo, kudy se dalo útočit, úzké sedlo na severu. Jenže právě tady skýtal terén na sto výhod obhájcům, a nejen proto, že nezalesněná úbočí té prohlubně, posetá klečí, horskými borovicemi, křovisky, všelijakou divokou vegetací, byla nepřekonatelnou překážkou pro útočné operace. S Avagjanovým kartografickým kutilstvím nebyl Gabriel dlouho spokojen. Znova a znova přicházel na nové nedostatky a chyby. Student už se obával, že se ten utkvělý jeho přelud zvolna mění v pomatenost. Pořád ještě nic netušil. Trávili teď na Damlaciku celé dny. Bagratjan, důstojník dělostřelectva v balkánské válce, pořád ještě měl svůj triedr, měřidlo, buzolu a podobné nástroje k určování vzdáleností a směrů, a ty nyní znovu došly uplatnění. S horlivou tvrdo­šíjností dbal na to, aby do náčrtku byl zakreslen každičký pramen, každý vysoký strom, každý objemnější balvan. Ale nezůstalo jen u červených, zelených a modrých čárek; připojovala se k nim podivná slova a čísla. Mezi vršky na vrcholu a severním sedlem byla rozlehlá plochá prohlubeň. Ježto na ní rostla výtečná tráva, neustále tu člověk potkával stáda černých a bílých ovcí a pastevce, kteří tu v zimě v létě prospávali den, zahaleni jak někdy ve starověku do ovčích kožešin. Gabriel a Avagjan obešli pastvisko přesně po okraji a odpočítali kroky. Bagratjan ukázal na dva prameny, které se na kraji louky prodíraly hustým kapradím: „To máme ale velké štěstí,“ řekl, „napište červeně přes to celé: Městská kotlina.“ Podobná tajemná podotknutí nebrala konce. Zvlášť usilovně, tak se alespoň zdálo, hledal Gabriel místo, které vybral asi pro jeho mírnou, chladivou krásu. I tohle místo bylo u potůčku vyvěrajícího z jednoho pramene, ale dál k moři, tam kde se mezi planinou a strmými stěnami táhl temně zelený pás myrtových a pěnišníkových křovisek. „Tohle taky zakreslete, Avagjane, a napište na to červenou tužkou: Náměstí tří stanů.“ Avagjan si neodpustil otázku: „Co znamená Náměstí tří stanů?“ Gabriel ale už poodešel a neslyšel nic. Tak já jsem tu proto, abych snílkovi pomáhal snít, usoudil student. Jenže už za dva dny se dozvěděl, co Gabriel myslel tím Náměstím tří stanů.

154

Když doktor Altuni sňal Iskuhi obvaz z ramene a paže, byl celý rozmrzelý: „Myslel jsem si to! Být ve velkém městě, mohlo se to ještě spravit. Mělas zůstat v Aleppu, hvězdičko moje, a jít do nemocnice. Ale možná udělalas dobře, že ses vydala k nám. Kdo v téhle době dokáže něco takového předvídat? No, nezoufej, dušinko! Ještě se uvidí!“ Iskuhi starocha klidnila: „Já si vůbec nezoufám, doktore. Naštěstí je to levá ruka.“ Iskuhi na Altuniho chabé utěšování moc nedala. Letmo se po sobě podívala. Paže jí visela na rameni ochablá, vyzáblá, o kus kratší. Nemohla se pohybovat. Ale Iskuhi byla aspoň ráda, že ji už nic nebolí. Bude asi nadosmrti mrzák. Ale není to oběť ještě mírná, když pomyslí na osud transportu, se kterým musela putovat pouhé dva prchavé dny? (I ona, tak jako všichni krajané tady všude, měla v nitru zvláštní pocit, že jí není souzena budoucnost.) Za nocí však na ni dorážely hrůzné vidiny a zvuky. Šátrání, škrábání, tápání, dusot tisíců chodidel. Děti kňourající z únavy padají, a Iskuhi navzdory svému úrazu je musí zvedat po dvou, po třech. Šílené výkřiky v čele zástupu, a už se tam hrnou rozběsnění saptiehové s krví podlitýma očima, a obušky už sviští. Násilníkova tvář je všude! Neměl jediný, nýbrž třicet obličejů, a bylo jich mezi nimi dost, které znala a které jí ani nebyly odporné. Většinou ale na ni třeštily zrak tváře štětinaté, špinavé, krví postříkané. Na odulých rtech praskaly bubliny slin. Tak přesně viděla tu kaleidoskopickou plochu v nadživotní velikosti, která se nad ni nakláněla a zahalovala ji do omamujícího mraku ostrého česnekového pachu. Bránila se a zatínala zuby do těch chlupatých opičích rukou, které jí obemykaly ňadra. Ale co to bylo platné? Mám jen jednu paži, přemítala, jako kdyby to byla polehčující okolnost, když se té hrůze poddala a ztratila vědomí. Dny, které střídaly takové noci, se pak vždy podobaly dnům u nemocných malárií, kdy vysoká tělesná teplota zcela znenadání klesá hluboko pod obvyklou míru. To se pak vždy na její smysly snesl jakýsi závoj, a možná to bylo důvodem, proč své neštěstí tak dobře snášela. Ochrnutá paže jí jako něco, co překáží, visela po levém boku. Ale její tělo, mladé a překypující životní silou, se přizpůsobovalo té vadě den ze dne obratněji. Iskuhi, aniž si to vůbec uvědomovala, si zvykla všechno dělat rukou pravou. Velmi ji uklidňovalo, že nepotřebuje pomoc kohokoli druhého. Iskuhi už žila v Bagratjanovic domě 155

dost dlouho. Před nějakou dobou sem přišel pastor Aram Tovmasjan, poděkoval, že se jeho sestry tak laskavě ujali, a prohlásil, že si ji teď odvede, protože dal blízko otcova sídla opravit jeden prázdný domek. Gabriel Bagratjan projevil značnou dotčenost: „Proč, pastore Arame, nám chcete slečnu Iskuhi unést? Všichni ji máme velmi rádi, a moje žena ze všech nejvíc.“ „Cizí lidé, když jsou v domě delší čas, stávají se přítěží.“ „To je názor hodně hrdý. Víte sám, že slečna Iskuhi patří k těm lidem, u nichž člověk žel téměř neví, že v domě jsou, tak se chová tiše a zdrženlivě. A pak: což nemáme všichni stejný osud?“ Aram se na Gabriela dlouze zadíval: „Doufám, že nevidíte náš osud růžovější, než doopravdy je.“ Za těmi kritickými slovy se tajila jemná nedůvěra vůči tomu odrodilci, který si žije v bezpečí a nemá zřejmě tušení o tom, jaké hrůzy se odehrávají tam venku. Ale právě nedůvěřivá pastorova zdrženlivost v Bagratjanovi vzbuzovala přátelské city. Jeho hlas byl naplněn vřelostí: „Škoda, třikrát škoda že nebydlíte u nás, pastore Arame Tovmasjnne! Ale alespoň prosím vás přijďte, kdykoli budete mít chuť. Ode dneška bude u našeho stolu prostřeno vždy pro dva navíc. Nevykládejte si prosím mou prosbu ve zlém a udělejte nám tu radost, pokud to ovšem pro vaši paní nebude příliš namáhavé.“ Ještě větší nevoli nad tím, že by se Iskuhi měla přestěhovat jinam, projevila Julietta. Mezi těmi dvěma ženami se vyvinul zvláštní vztah, a nedá se popřít, že Julietta se o tu mladou Arménku zrovna ucházela. Ovšem nejniternější podstatu jejich vzájemných pout lze vlastně naznačit jen nepřesně, a výraz „ucházet se“ postihuje tuto podstatu jen velice povrchně. Na svých devatenáct let byla Iskuhi podivuhodně neprobudilá, zvláště vezmeme-li v úvahu její orientální původ a to, jak záhy zdejší ženy dospívají. V madam Bagratjanové viděla ta mladá dívka velkou dámu, která ji nedostižně převyšuje krásou, původem, vědomostmi, povahou. Když spolu obě sedávaly v Juliettině jizbě v horním poschodí, ani v té důvěrné družnosti jako kdyby Iskuhi nedovedla přemoci svůj ostych. Možná v takových chvílích i trpěla tím, že je odsouzena k nečinnosti. Julietta zas, ač Iskuhi vyhledávala, připadala si v její blízkosti nejistá. I když se to zdá nevysvětlitelné, bylo tomu tak. Jsou lidé, kteří svým významem a povahou nemusí být nikterak nápadní, a přesto se nás v jejich pří156

tomnosti zmocňují malodušné pocity. Připadáme si vedle nich, byť bez jakéhokoli pádného důvodu, jaksi nesví a nepřirození. Možná ta těkavá výřečnost, jaká Juliettu přepadala, kdykoli byla u slečny Tovmasjanové, pramenila z něčeho takového. Tak se třeba na Iskuhi dlouho upřeně dívala a pak najednou spustila: „Víš, já vlastně si orientálky s tou jejich leností a s těmi jejich malátnými pohyby hnusím. Já ani u nás nemohu brunetky vystát. Jenže ty vůbec orientálka nejsi, Iskuhi. Když takhle sedíš proti světlu, máš oči docela modré…“ „To říkáte vy, madam,“ lekla se Iskuhi, „se svýma očima a se svými plavými vlasy?“ „Jak často tě ještě budu muset prosit, má milá, abys mi neříkala madam, ale Julietto, a abys mi tykala? Musíš mi pořád strkat pod nos, že jsem o tolik starší?“ „Ach ne, to opravdu nechci… Odpusťte…“ Julietta se musela zasmát, s jakou bezelstností Iskuhiny vážné, málem vyděšené oči reagovaly na ten její koketní žert. Iskuhi téměř všechno, co měla, musela zanechat v Zeitunu. To málo, co si Tovmasjanovi směli vzít s sebou na pouť do vyhnanství, zůstalo někde na nehostinných pláních za oním velkým městem. Neměla tedy nic než obnošené šaty, rozedrané boty a punčochy, co měla na sobě, když prchala do Yoghunluku. Julietta ji oblékla od hlavy až k patě do nového. I jí to dělalo velké potěšení. Konečně došel uplatnění velký lodní kufr plný šatstva, který z Paříže, přes Istanbul a Bejrút do tohohle poustevnického Zapadákova (protože člověk nikdy neví) věrně cestoval s Bagratjanovými. I když je to s ženským oděním jako s letní dovolenou; uvadá s podzimem módy, jakkoli je sukno i hedvábí ještě dobrého a pěkného vzhledu. Julietta už ani netušila, jaké pokroky dělá pařížská móda. A tak vymýšlela svou vlastní „jen podle citu“, a šila a stříhala a předělávala svou oděvní klenotnici; na sebe i na Iskuhi. Tahle náruživá odpolední práce byla velmi případnou změnou po dopoledním kutění v domě a v zahradě. Julietta věru málem neměla ani kdy se trochu zastavit. Módní krejčovství bylo zřízeno v jednom z prázdných pokojů. Paní domu si v Yoghunluku vybrala k ruce dvě obratná děvčata. Ve vesnicích se to rychle rozkřiklo. Každou chvíli tu byla nějaká žena a nabízela ke koupi staré i nové tkaniny z hedvábí a krajky. Julietta si pořídila takovou zásobu, že kdyby se byl pořádal bál, byla by mohla 157

obléknout do svátečního všechny ženy. Trávila tu hodiny a hodiny. Měla spoustu výtečných nápadů, a pokreslovala papír za papírem a ani k tomu nepotřebovala „Vogue“. Leckterý z těch návrhů se pak opravdu změnil ve skutek. Účel tu nebyl důležitý. Nebohá Iskuhi ovšem mohla jen tomu všemu přihlížet. Zato však byla pro Juliettina krejčovská kouzla něžně půvabnou manekýnou. Zvláště sličná byla v šatech tlumených barev. Znovu a znovu musela si zkoušet to a zase ono, musela si rozpouštět vlasy, zaplétat vlasy, natáčet se, obracet. Nedělala to nerada. Chuť do života, kterou osud Zeitunu zavalil, znovu se začala hýbat a barvit jí líce lehkým ruměncem. „Jsi ty to ale pokrytec, ma petite,“ prohlašovala Julietta. „Člověk by myslel, žes neměla na sobě nikdy nic jiného než ty svoje haleny a možná na obličeji i turecký závoj. A pak si oblékneš moje šaty, a pohybuješ se v nich, jako kdybys v životě nepomyslela na nic jiného než na parádu. Je vidět, žes v Lausanne přičichla k francouzské kultuře.“ Jednoho večera po ní Julietta chtěla, aby si oblékla jednu z „velkých“ rób, s hlubokým výstřihem a bez rukávů. Iskuhi potemněla tvář: „Ale to přece nejde. To nemůžu, s tou svou rukou.“ Julietta se po ní ustaraně podívala: „To je pravda!… Ale jak to tady dlouho ještě všechno potrvá? Tak dva tři měsíce. A pak budem zas v Evropě. A tebe, Iskuhi, vezmu s sebou. Na to ti dávám slovo. V Paříži a ve Švýcarsku jsou ústavy, kde se takové neduhy léčí.“ Skoro v touž chvíli, kdy se choť Gabriela Bagratjana zanášela touhle odvážnou nadějí, doputovaly první skupiny zmírajících málem vyhnanců do Dajr az-Zóru na okraji mezopotámské pouště. Ne vždycky byla Iskuhi tak plachá a nemluvná. Kdykoli se hrůzné přízraky vytratily na delší čas někam daleko, kdykoli ji pustila ta kaleidoskopická tvář, najednou se zase dokázala smát a zvesela a rozmarně vyprávět leccos veselého, co kdy zažila v Zeitunu. Že ale z duše ráda zpívá, na to přišel teprve Štěpán, který už nějaký čas ani na krok neodcházel z onoho dámského salónu. Julietta se zase jednou zakousla do tématu, které jejímu muži připravilo už nejednu chmurnou chvíli. Kupodivu ji právě Iskuhi, jako kdyby tu zastupovala Gabriela, přímo provokovala, aby se vyjadřovala pohrdavě

158

o arménském národě a srovnávala ho se zářivým oceánem románské civilizace. „Jste starý národ,“ horlila, „dobrá! Kulturní národ! Pro mě za mě! Ale čím vlastně dokazujete, že jste kulturní národ? No ano, já vím. Ta jména, co mám věčně na talíři: Abovjan, Raffi, Siamanto! Jenže kdo o těch lidech ví? Kromě vás nikdo na světě. Vašemu jazyku nerozumí jediný Evropan, ani ho neumí. Neměli jste žádného Racina ani Voltaira. A nemáte žádného Catulla Mendčse ani Pierra Lotiho. – Četlas někdy něco od Pierra Lotiho, zlato?“ Iskuhi se ta trpká slova dotkla, a pozorně zvedla hlavu: „Ne, mad… ne, nečetla jsem od něho nic.“ „Jsou to knihy o dalekých zemích,“ konstatovala Julietta s nelibostí, jako kdyby tohle byl pro Iskuhi dostatečný důvod dotyčného Pierra Lotiho znát. Nebylo to od Julietty zrovna moc ušlechtilé, vyrukovat s takovými stísňujícími srovnáními. Ale byla tu v postavení, že musela svůj svět hájit proti okolí, které bylo v převaze, a dalo se to tedy pochopit. Iskuhi bylo vidět na očích, že by mohla leccos odpovědět. Ale teprve po chvíli ze sebe vypravila prostou větu: „Máme staré písně, a ty jsou velmi krásné.“ „Zazpívejte něco, mademoiselle,“ poprosil Štěpán; pozoroval je z kouta pokoje. Iskuhi si ho skoro nevšimla. Teď však se jí ozřejmilo jako dosud ještě nikdy, že syn té Francouzky je arménský chlapec skrznaskrz, že v sobě nemá ani stopy po nějakém cizím jádře, zato pod bledým čelem nezaměnitelné oči svého lidu, které se za svůj život dívaly jenom na věci dobré a příjemné. Možná právě tímto poznáním potlačila svůj niterný vzdor a odhodlala se zazpívat. Nezpívala proto, aby pochybovačnou Juliettu přesvědčila, jaký poklad jsou arménské písně. Zpívala jen a jen pro Štěpána, jako kdyby bylo její povinností toho odrodilého chlapce znovu zavést do jeho i svého světa. Iskuhi měla tenounký, trochu sípavý hlas, žádný krásný soprán, spíše hlas malého děvčátka. V těch smutných rytmických nápěvech však zněl nejen dětsky, ale ještě daleko spíše jako hlas nějaké kněžky. Začala písní, kterou kdysi z Yoghunluku přesadila do zeitunského sirotčince, písní „o přicházení a odcházení“, z níž se stal popěvek, který si v sedmi vesnicích notovali při práci; a ani ne tak pro jeho moudrá slova, jako spíše pro táhlou melodii:

159

Dny neštěstí zas pominou, jak zimní dny; vzejdou a zapadnou. Bolesti lidské tu nepobudou věčně; jak zákazník v krámě přijdou a odejdou. Krvavé pohromy bičují lid. Karavany však přijdou a odejdou. V zahradě světa zrají lidé. Ať blín jsou či balšám, přijdou a odejdou. Ne pyšný buď silák, ne bledý, kdo sláb! Život vše promění, přijdou a odejdou. Slunce neohrožené, věčné září, a chmury nad oltářem přijdou a pominou. Svět, pěvče, je útulek pocestným. Národy, jež hostí, přijdou a odejdou. Máť země laská děti vzdělané, pokolení nevědomá přijdou a odejdou. Jak Iskuhi zpívala, Julietta si uvědomila veškerou onu ryzí neproniknutelnost, která v převleku ostýchavosti, smutku, by i ve zdráhavém přijímání darů tvrdošíjně vzdorovala všemu jejímu úsilí. Protože nepostihla smysl písně beze zbytku, dala si ji částečně přeložit. U poslední sloky triumfovala: „Tady je znovu vidět, jak jste namyšlení. Ty vzdělané děti, s nimiž se máti země tak laská, to jsou Arméni, a ta nevědomá pokolení, to jsou všichni ostatní…“ Štěpán skoro až pánovitě žádal: „Ještě něco, Iskuhi!“ Julietta ale chtěla slyšet něco vášnivého. Nic, nad čím by se moc přemýšlelo, a nic, kde se mluví o vzdělaných dítkách a nevědomých pokoleních: „Nějakou opravdovou chanson ďamour, Iskuhi!“ Iskuhi seděla na židli bez hnutí, trochu nakloněna dopředu. Levá ruka s prsty zkroucenými do dlaně jí spočívala na klíně. Poněvadž okno za ní bylo plné rudého slunce, tvář měla temnou a nic se v ní nedalo rozeznat. Nějakou dobu přemítala, pak zřejmě na něco v paměti narazila:

160

„Umím pár milostných písní, které se tu zpívají. Naučila jsem se je všechny, ještě když jsem byla úplně malá a ničemu v nich nerozuměla. Zvlášť jednu. Je úplně bláznivá. Vlastně by ji měl zpívat mužský, i když v ní jde hlavně o děvče.“ Ten hlásek děvčátka a kněžky jako kdyby doléhal odněkud z prázd­­na. Nezkrotná sloka byla v naprosto podivuhodném nesouladu s tím chladným hlasem: Ze své zahrádky kráčela a tiskla sobě na ňadra dvě granátová jablíčka. Dvé velkých lesklých jablek. Nabídla mi, já nevzal si. Tu udeřila dlaní, tu udeřila dlaní hruď, třikrát, šestkrát, dvanáctkrát, a ta se jí rozpoltila. „Ještě jednou,“ požadoval Štěpán. Iskuhi však už nic nepohnulo, aby píseň zopakovala, protože to už tiše otevřel dveře a vešel do pokoje Gabriel Bagratjan. V těch dnech bylo v Bagratjanovic domě čím dál víc živo. Téměř na každé jídlo tu měli hosty. Julietta i Gabriel nebyli z takového ruchu nespokojeni. Bylo jim teď zatěžko žít jen a jen sobě navzájem. I čas tak ubíhal rychleji. Každý den, který byl za nimi, znamenal vítězství, protože posiloval naději, že stín všeho, co jim hrozí, zas o kousek couvl. Blížil se červenec. Jak dlouho ještě asi nebezpečí potrvá? Tu i onde proskakovaly pověsti, že brzy už bude uzavřen mír. A mír znamenal spásu. I pastor Aram teď chodil pravidelně na návštěvu. Ovsanna, která se pořád ještě docela nezotavila, ho sama žádala, aby se občas za Iskuhi podíval. Dobře věděla, jak si Aram na život se sestrou zvykl a že je nepokojný, kdykoliv Iskuhi pár dní nevidí. Ale krom Tovmasjana zasedali za Gabrielův stůl často i další. Býval tu návštěvou hlavně Grigor se svými nohsledy. Chodíval sem s nimi i lékárníkův host Gonzague Maris. Mladý Řek byl velmi oblíben, a nejen pro svou hru na klavír. Dovedl ocenit krásu a eleganci. „Všímal si.“ Gabriel Bagratjan si už nevšímal, nebo si všímal jen zřídka.

161

Juliettino módní kouzlení, které koneckonců nebylo ničím jiným než neúčelnou zábavou nyjící po pařížském domově, pozorné Gonzaguovo oko odměňovalo souhlasem a pochvalou. Vždycky dokázal říci něco případného nejen o Juliettině zevnějšku, ale i o tom, s jakou nápaditostí dovede zdůraznit Iskuhiny půvaby, a nebylo to pouhé jalové lichotnictví. A také nemluvil jako pouhý oslněný divák, nýbrž jako zasvěcenec a umělec; vždycky při tom zkoumavě zvedal své sbíhavé obočí. Tak díky Gonzaguovu vznešenému pochopení došla Juliettina dílna skutečného uznání a už se o ní nemluvilo jen jako o pouhém prostředku na ukracování času. Gonzaguův smysl pro krásu se vztahoval i na vlastní zevnějšek. Gonzague byl dozajista člověk chudý a nejspíš neměl za sebou nijak růžovou minulost. Ale o té nikdy nemluvil. Vždycky když se ho na ni Julietta zeptala, vyhnul se odpovědi, ne snad z nějakého tajnůstkářství, nebo protože by musel něco skrývat, nýbrž proto, že všechno, co už se stalo, považoval za cosi nepodstatného; odbýval to také příslušně pohrdavým posuňkem. Vzdor tomu, že jeho prostředky nebyly neomezené, nebo možná právě proto, kdykoli přišel k Bagratjanovým, byl vždy velice dobře oblečen. Ježto nebylo vyhlídek, že bude moci svůj evropský šatník v dohledné době obnovit, nakládal s ním puntičkářsky pečlivě. To, jak dobře se uměl chovat, jak vybraně se oblékal, působilo na ­Juliettu nanejvýš příjemným dojmem; i když ji to vlastně nikdy nenapadlo. Mnohem méně příjemný dojem to arci vyvolávalo u našich dvou učitelů, u Šatachjana i Voskanjana; v těch jen kypěla ctižádost a řevnivost. Zejména mrňouse Hranta Voskanjana popadal žárlivý běs. Ani jeho poetické krasopisy na pergamenu, ani jeho povzneseně výmluvné mlčení nedokázalo přivábit pozornost madam Bagrat­ janové k jeho utajené významnosti a niternému důstojenství. Ten nadutý míšenec však si její pozornosti svým ješitným hejskovstvím dobyl okamžitě. Voskanjan se rozhodl, že se tedy pustí v nerovný zápas na tomto poli. Uháněl za krejčím, který někdy před pětatřiceti lety dva roky působil v Londýně. Na stěně v jizbě tohoto anglického mistra visely vzory střihů a vyobrazení rozmanitých lordů v bezvadných oblecích, jaké byly tenkrát v módě. S látkami byl na tom mistr arci mnohem hůře. Měl na skladě jen tenké šedé sukno ctihodného již stáří, které nebylo hodno málem ani úlohy podšívky v nějakém tom kabátě. Voskanjan však toho nedbal a vybral si ze vzorů jednoho lorda, jehož vysoká skvostná postava vězela v dlouhém převlečníku 162

s šosy přímo vlaštovčími; lordovi padl jak ulitý. Když se dostavil na zkoušku, ukázalo se, že šosy trpaslíkovi sahají až ke kotníkům, ten však vzdor krejčího pochybám nevznesl nejmenších námitek. Když dílo bylo hotovo, vetkl si Voskanjan do knoflíkové dírky bílou květinu, což rovněž odkoukal z vyobrazení dotyčného lorda. Bohužel završil svou dokonalost taktéž volnou improvizací, pořídil si totiž z lékárny magistra Grigora jakousi poněkud silnější voňavku a vylil jí na nový kabát dobrou polovinu láhve. Vskutku se mu tak podařilo upoutat hned v prvním okamžiku živou pozornost madam Bagratjanové i všech ostatních. S tím důsledkem, že si ho Gabriel vzal stranou a přátelsky jej požádal, aby si na těch pár hodin oblékl některý jeho kabát. Nádherný Voskanjanův že zatím pověsí do zahrady vyvětrat. Krom těchto hostů mnohdy přicházeli i někteří starší manželé, třeba Petros Altuni a majrik Antaram, i pastor Harutjun Nochudjan se svou úzkostlivou paní. Naproti tomu Ter-Hajkazun dosud zavítal k Bagratjanovým jen jedinkrát. Jednoho krásného červencového poledne Gabriel Bagratjan navrhl: Měli by příští večer vystoupit na Mojžíšovu horu a strávit na ní i noc, aby mohli ráno pozorovat východ slunce. To všem připadalo jako vpravdě evropský nápad, jaký se může zrodit jen v srdci turisty, který jinak tráví celý život v betonových zdech a nad obchodními dopisy. Ale tady? Všichni u stolu byli Gabrielovým úmyslem dokonale překvapeni. Jen Habet Šatachjan, který si nechtěl nikterak zadat, zahoroval, jaký je to požitek, trávit noc pod širým nebem. Jenže Bagratjan ho zklamal: „Vůbec nemusíme spát pod širým nebem. Objevil jsem totiž dneska v komoře mezi harampádím tři kompletní stany. Patřily nebožtíku bratrovi, používal je na svých dlouhých loveckých výpravách. Dva z nich jsou úplně moderní expediční stany, objednal si je z Anglie. Do těch se vejdou dva i tři lidi. Třetí je nádherný, prostorný stan jak pro šejcha. Ten si Avetis buď přivezl z cest, nebo ho míval dokonce ještě náš dědeček…“ Ježto Julietta tuhle změnu docela s potěšením přivítala a Štěpán se zrovna klepal radostí, rozhodli se, že tu výpravu uskuteční hned nazítří v sobotu. Lékárník Grigor, který tohle všechno už jednou podnikl a zažil, pro kterého neexistovalo pod sluncem nic nového, od zavařování až po srovnávací teologii, vykládal o svých zkušenostech, které kdysi nasbíral pod širým denním i nočním nebem. Jeho šikmé oči se při tom dívaly někam do prázdna a jeho dutý hlas 163

svou nevzrušenou jednotvárností měl zřejmě vyjádřit, jak málo si jeho pan považuje tenhle pouhý nepatrný zlomek poznatků, které kdy nashromáždil; v Grigorově obličeji se nepohybovalo nic než rytmicky poskakující kozí bradka. Když byl mladší, trávíval prý takhle na Mojžíšově hoře nejeden týden, nescházel večer do údolí. Kdo Horu opravdu zná (jenže kdo ji opravdu zná?), ten ví o nejednom úkrytu, kde dá přenocovat, aniž k tomu člověk potřebuje stan. On, Grigor, samozřejmě nemyslí tu jeskyni nad Kebusijí, o té ví každý trouba. Mezi lidmi se vyprávějí zkazky o svatém Sargisovi, jenž na válečném oři při boji s pohany tryskem zdolal Damlacik a při tom mocné podkovy jeho koně zanechaly stopy v podobě oněch slují. Ale i když Mojžíšova hora ve skutečnosti nemá s nějakým svatým Sargisem co dělat, o to víc má společného s poustevníkem Suksajanem, a ještě s jinými samotáři a mnichy, kteří si v dávné minulosti zvolili tu a onu sluj za své obydlí. Lékárníka prý sice v životě nenapadlo, kdykoli pobýval o samotě tam nahoře, aby se v některé z dotyčných slují pídil po duchovním povznesení, po jakém prahli jejich někdejší obyvatelé, zcela naopak, nezajímal se tenkrát o nic jiného než o poznání přírody. Zato svému botanickému úsilí těch týdnů vděčí za úplný soubor rostlin, kterým se daří na Mojžíšově hoře. Přívrženci květin by v této sbírce nalezli několik horských pampelišek a psárek, o nichž nepojednal ani sám proslulý Linné. Pokud jde o tyto objevy, uchovává prý celou korespondenci s několika kapacitami určených společností. Bohužel jeho náruživá záliba v rostlinstvu a jeho utřiďování se nyní u mladých lidí jaksi vytratila; žijí bez jakéhokoli horlivého zájmu. (To platilo učitelům.) Grigor však si jako lékárník troufá i s těmi nepatrnými pomůckami, které vlastní, z bylin, jež uzme Mojžíšově hoře, zhotovit veškerá běžná léčiva. Vůbec nemusí jezdit až někam do Antiochie, aby si z tamních státních zásob doplnil svou lékárnu o chinin a jiné pilulky a prášky. (To platilo zas Bagratjanovi, který lékárnické police toho mudrce kdysi prohlížel zrakem podezřívavým.) Spolu s paní Nochudjanovou, která se při pohledu na svého křehkého, slaboučkého Harutjuna děsila takové zdraví škodlivé výstřednosti, zřejmě s tím výletem nesouhlasila už jen Iskuhi. Nebylo divu! Poznala náramně dobře nelítostnou krutost širého prostoru a širé oblohy. O čem ostatní mluvili jako o kratochvíli, připadalo jí jako rouhání. Bylo jí jako hladovějícímu, který se dívá, jak přesycení hodovníci vyhazují pokrmy oknem. 164

Necelých sedmdesát mil odtud na východ se vláčejí po silnici zmírající zástupy. Bagratjanův necitelný vrtoch ji rozhořčil. Nemohla nic tušit o pozadí toho vrtochu. „Ráda bych zůstala doma,“ požádala Iskuhi. Gabriel se k ní obrátil a řekl ne zrovna jemně: „To je vyloučeno, Iskuhi! Vy přece žádnou zábavu nezkazíte. Budete bydlet s Juliettou v tom šejchovském stanu.“ Iskuhi se dívala na ubrus a zápasila o slova: „Já… já se bojím… Noc co noc se raduji, že mohu spát v tomhle domě.“ Gabriel se pokusil přivábit její pohled k sobě: „A já zrovna na vás spoléhal.“ Iskuhi pořád nevzhlédla a rty měla pevně zaťaté. Bagratjan, vzhledem k tomu, o jakou šlo maličkost, prohlásil až příliš zhurta: „Trvám na tom, Iskuhi.“ Tvář se jí začala poškubávat. Julietta posuňkem naznačila muži, aby už Iskuhi netrápil a nevšímal si jí. Naznačila mu také, že se jí později určitě podaří dívku přemluvit. To však, jak se ukázalo, bylo těžší, než si zprvu myslela. Julietta to zkoušela s ženským poučením: Všichni muži jsou v jádře děti. Pro ženu, která chce, aby všechno v životě šlo podle toho, jak si usmyslí ona, je vždycky nejlepší, když pokud možno vyhoví všemu, co si její dětinský a malicherný muž přeje. Vždycky se ukáže, že správný muž není za nic tolik vděčný a posléze i tolik povolný. Chceme-li prosadit svou vůli ve velkých věcech života, můžeme v malých klidně povolit. To poučení vyznělo tak, jako kdyby se v něm Julietta obracela na sebe, na manželku. Jenže co je Iskuhi do malých mužských přání Bagratjanových? Pohlédla celá rozrušená stranou: „Pro mě to nejsou malé věci.“ „Ale vždyť to může být docela pěkné. Jednou zas něco jiného…“ „Já mám na to něco jiného ještě až moc živé vzpomínky.“ „Tvůj bratr, pastor, proti tomu nic neměl…“ Iskuhi zhluboka vydechla: „Já nejsem taková z nějaké umíněnosti…“ Julietta však jako kdyby se už se vším smířila: „Jestli zůstaneš doma, nepůjdu ani já. Nemám chuť být jediná ženská mezi tolika mužskými. To radši taky zůstanu tady.“ Iskuhi jediným dlouhým pohledem objala Juliettu: 165

„Ne, to nejde! To nemůžeme! Jestli chceš, půjdu tedy taky. Už je pryč, ten pocit. Pro tebe to udělám ráda.“ Julietta vypadala najednou velmi unaveně: „Do zítřka do odpoledne máme ještě plno času si to rozmyslet.“ Sáhla si na čelo a zakryla si oči. Nějaká tupá závrať, jako kdyby některé Iskuhiny vzpomínky sáhly i po její duši: „Možná máš se svým pocitem pravdu, Iskuhi! Žijeme si tu tak bezstarostně…“ Příštího dne vyrazili velmi časně. Kvůli ženám se výprava dala nikoliv kratší cestou strmě vzhůru Drnákovou strží, nýbrž pohodlnější, ale dost dlouhou oklikou přes severní sedlo. K němu ovšem museli nejdřív jít půl míle po silnici přes vesnici Azir až na půl cesty do Bitiasu. Mojžíšova hora se vzdor svým propastem, skalním baštám, divokým houštinám projevila jako laskavá vysočina, a předvedla se těm horolezcům z té nejpřívětivější stránky. Ve všeobecné pohodě a veselí se Iskuhina zamlklost zcela ztrácela. Ostatně i ona jako by se zvolna rozjařovala. Gabriel Bagratjan si všiml, že syn od chvíle, co chodí do školy k učiteli Šatachjanovi, závratně rychle pozbývá svých evropských mravů. „Málem ho nepoznávám,“ řekla Julietta nedávno Gabrielovi. „Musíme ho pořádně hlídat. Mluví už stejnou arménskou kamenickou francouzštinou jako ten famózní učitel.“ Štěpán znal Damlacik už skoro tak dobře jako otec. Pokoušel se také hrát si na průvodce. Nevydržel však ani chvilku na cestě, protože pilně pořád slídil po každém obtížnějším místečku, kde se dalo trochu lézt po skále a kde by mohl uplatnit svou sportovní obratnost. Hned byl daleko vpředu, hned zas se tak opožďoval, že na všechna volání se ozýval jen velmi slabě. To, že zaostával, mělo svůj důvod. Sato pochopitelně nedovolili zúčastnit se výletu, i když se za ni Štěpán přimlouval. Nikdo si sice nemohl stěžovat, že by se ta plachá, vychytralá bytost čehokoliv dopustila, ale všechny odpuzovala svýma „špinavýma očima“. Protože však Sato jediná byla stejně stará jako Štěpán, cítil k ní něco jako věkovou solidaritu. A teď věděl, že je ten plíživý tvrdohlavec výpravě v patách. Proto na ni čas od času vždycky počkal a pak šel kousek cesty s ní. Bylo to pro něho ale obtížné se Sato promluvit. To stvoření chvíli odpovídalo docela rozumně, jak

166

se sluší a patří. Pak ji zase posedla jankovitost a z úst se linuly jen nesmyslné a odporné zvuky. Došli na to hezké místo dříve, než Gabriel vůbec předpokládal. Tady už za Avagjanova dohledu Kristapor, sluha Misak a štolba odvedli kus práce. Stany už byly postaveny, pevně ukotvené v zemi. Nad šejchovým nebo snad dědečkovým Avetisovým se dokonce třepotala vlajka, byl na ní vyšit staroarménský znak s Araratem, archou Noemovou a uprostřed se vznášející holubicí. Tenhle stan byl opravdu nádherným přístřeším, dokladem hrdé a skvělé doby. Měl osm kroků na délku, sedm na šířku. Konstrukce tvořily tyče z ušlechtilého dřeva silné jako paže, vnitřní stěny krásné koberce. Stan měl ovšem jednu velkou vadu. Uvnitř to ostře páchlo po kafru a stáří. Jednotlivé stěny byly dlouho svinuty a zašity ve velkých pytlích, které správce Kristapor vždy čas od času pohřbil pod hromádkami kafru a prášku proti hmyzu. Oba moderní expediční stany, které před lety přivezl do Yoghunluku Avetis mladší z Londýna, budily daleko větší obdiv, i když byly jen z docela obyčejného stanového plátna. Zato v nich bylo všechno, na co jen prozíravost zkušeného lovce a člověka světa znalého dokáže přijít. Avetis také zamýšlel, než jej znenadání srazila doutnající nemoc, vypravit se do horských a stepních končin, kam ještě nevkročil člověk; ještě spolu se dvěma anglickými přáteli. V těchhle stanech se nezapomnělo na nic. Skládací polní lůžka, na kterých se vůbec neodpočívalo nepohodlně. Hedvábné spací pytle, stolky a židle lehké jak pírko; daly se snadno složit i rozložit. Nádoby na vaření, čajové nádobí, misky a talíře, všechno z hliníku. Umývadla a koupací vany z gumy, a samozřejmě i petrolejové a lihové svítilny se stínítkem proti větru. Začali určovat, kde bude kdo bydlet; Julietta šejchův stan odmítla a nastěhovala se s Iskuhi do jednoho z těch moderních příbytků. Grigorovi a Gonzaguovi byl přidělen druhý expediční stan. Učitel Voskanjan z jakýchsi nejasných důvodů a s přísným pohledem na Juliettu prohlásil, že dává přednost tomu, strávit noc stranou lidské společnosti a pouze sám se sebou. Trochu při té deklaraci zaklonil svou kudrnatou hlavu, jako kdyby čekal, jednak že jeho udatné a hrdé rozhodnutí bude kvitováno všeobecnou chválou, jednak že se ho jistý ženský hlas rozechvěle pokusí od jeho úmyslu odvrátit. Jenže Julietta nemyslela ani na lesní zvěř, ani na zběhy, jimž se Voskanjan

167

zamýšlel vydat v plen. A ani nikdo jiný jej nehodlal připravit o tu samotářskou rozpravu s vlastní duší. Tedy se se šklebnou vznešeností odvrátil a po zbytek večera se ponořil do povýšeného hloubání; své rozhodnutí, které bylo stiženo takovým nepochopením, však zpět vzít nemohl. Gabriel, Štěpán, Avagjan a Šatachjan se ovšem na noc uchýlili do onoho skvostného příbytku, na němž vlál prapor. Bagratjan si pro sebe ten večer nazval generální zkouškou. Proběhla pohříchu bez jakékoli události, která by byla vtiskla tomu názvu oprávnění, tak jako probíhá většina podobných podniků. Neudálo se naprosto nic romantického, leda snad to, že kuchař Hovhannes uvařil večeři na velkém otevřeném ohni. On se totiž Misak, ten odvážlivec, už před několika dny riskantně vydal do Antiochie a tam od jednoho přítele, armádního dodavatele, získal celý soumaří náklad anglických konzerv; a ty tu dnes ochutnávali. Za jídla Štěpán několikrát vstal a donesl svůj díl zavinutý do chleba hladové Sato, která se schovávala v uctivé vzdálenosti od zářících plamenů. Sedělo se, jak se to sluší, u ohně na přikrývkách. Misak prostřel na jednom hladkém místě ubrus a na něj postavil mísy. Večer byl příjemně svěží. Měsíc se blížil do třetí čtvrti. Oheň plápolal slaběji a slaběji. Pilo se víno a silná morušová kořalka, co ji pálili ve vesnicích rolníci. Přesto ne a ne zavládnout pohoda a důvěrná potěcha z takového dobrodružství. Julietta to společné sezení záhy ukončila. Cítila se nějak podivně stísněná. Teprve teď pochopila, proč se Iskuhi tak zdráhala. Všude kolem číhala divoká, neobydlená země se svou strašlivou strohostí. Možná to je od Gabriela opravdu rouhavý vrtoch. Julietta a Iskuhi se uchýlily do stanu. I ostatní si navzájem popřáli dobré noci. Voskanjan se vztyčenou hlavou odkvačil, aby hned za ležením služebnictva celou noc mrzl a tak pykal za svou vypínavost. Gabriel ještě rozdělil noční hlídky. Vždy dva muži měli tři hodiny chránit stany. Bagratjan jim rozdal pušky a ostré náboje. Kristapor a Misak nebožtíka Avetise doprovázívali na lovecké výpravy a uměli dobře zacházet se zbraněmi. Poslední ulehl Gabriel. Ale skoro neusnul, stejně jako Iskuhi. Děvče leželo strnule a nepohnulo jediným údem, aby nevzbudilo Juliettu. To Gabriel sebou házel ze strany na stranu, hodiny a hodiny. Ten zápach po kafru a zatuchlině ho ve stanu dusil. Nakonec se zase oblékl a vyšel ven. Bylo snad půl hodiny do půlnoci. Strážce, Misaka a kuchaře poslal spát. Pak chodil jako jediný ochránce Náměstí tří stanů pomalu sem a tam. Několikrát rozsvítil 168

kapesní lampu, ale ozářila jen docela malý okruh. Ta noc v sobě neskrývala pranic nebezpečného. Ani jeden z divokých psů, kteří tam dole znepokojovali údolí ponořené do noci, nešel jim se svýma žhnoucíma očima v patách. I jinak se neozval jediný neblahý zvuk. Netopýři se škubavě nesli temnotou. Kdykoli se mraky odsunuly z měsíce zapadajícího do moře, rozezpíval se slavík; klokotal v tom mrtvolném tichu tak zhurta, až se Bagratjan zachvěl. Pokoušel se přemýšlet, čím to, že jeho nejniternější myšlenky už nabyly tak jasných obrysů. Rýsovaly se na noční obloze jako ty tři stany. Jak to? Teď o tom přemýšlet nedokázal. Měl duši až příliš plnou. Když si zapaloval další cigaretu, zahlédl nedaleko sebe přízrak, který si rovněž zapaloval cigaretu. Ten přízrak měl beranici jako turecký voják a opíral se o pěchotní pušku. Do obličeje mu Gabriel neviděl, ale určitě to byl obličej pořádně vyhublý; v ohníčku cigarety zažhnul jen docela slabě. Gabriel na přízrak zavolal. Ale ani když zavolal podruhé a potřetí, přízrak se nepohnul. Gabriel vytáhl armádní pistoli, kterou měl s sebou, a natáhl závěr, tak, že to bylo slyšet. Byla to jen jalová formalita, věděl, že stín si proti němu nic nedovolí. Strašidlo se chvíli nehýbalo, pak zaškytl jakýsi podivně pomalý znavený smích, cigareta zmizela a s ní i ten člověk. Gabriel vyburcoval Kristapora: „Jsou tu nějací lidi. Myslím, že zběhové.“ Správce nedal najevo nijaký úžas. „No jo, asi to budou zběhové. Ti chudáci nemají lehké živobytí.“ „Já zahlédl jen jednoho.“ „Nebyl to snad Sargis Kilikjan?“ „Kdo je Sargis Kilikjan?“ „Astrac im! Milosrdný bože!“ Kristapor zemdleně mávl rukou, jako kdyby se ani nedalo vylíčit, kdo je Sargis Kilikjan. Ale Bagratjan přikázal svým lidem, kteří se už všichni vzbudili: „Jděte a najděte toho Kilikjana! Doneste mu nějaké jídlo. Ten člověk má hlad.“ Kristapor a Misak odešli s nějakými těmi konzervami a se svítilnou, za chvíli však už byli zase zpátky s nepořízenou. Nejspíš v poslední chvíli přece jen dostali strach.

169

Večer přinesl tíseň, a jitro zklamání. Všechno bylo v mlze. Do myslí se vkradl neklid. Východ slunce nebylo vidět. Přesto výprava vystoupila na jeden z holých vršků, ze kterého se naskýtal pohled na moře i na zemi, jak pomalu vystupují z oparu mlh. Bagratjan se rozhlédl kolem: „Pár týdnů by se to tu dalo vydržet.“ Řekl to tak, jako by chtěl hájit krásu Mojžíšovy hory proti nespravedlivým pomluvám. Grigor, vtělený klid a vyrovnanost, civěl na nepokojné moře: „Dřív, za mých dob, se odtud, když bylo krásně, dalo dohlédnout až na Kypr.“ Nikdo se nad tou větou nezasmál ani se nezeptal, zda snad Kypr, co z něho Angličané udělali svou námořní základnu, odplul dál do Středozemního moře na jihozápad. I Gabriel Bagratjan přemítavě hleděl někam ke Kypru: „Mys svatého Ondřeje není ani čtyřicet námořních mil od ústí Orontu. A přesto, co tu jsem, nebyla u pobřeží vidět jediná anglická nebo francouzská válečná loď.“ „Tak nebo tak, na Kypru jsou.“ S těmito slovy neochvějného klidu se Grigor obrátil ke Kypru zády a lhostejně se zadíval na nekonečnou zemi na jihu a na východě, kterou předtím desítky let nebral na vědomí. Oblouky římského akvaduktu se ostrými obrysy vynořovaly z rozplývajícího se oparu. Nad vyzáblými vrchy na východ od Damlaciku tkvělo napité rezavé slunce. Pahorky se šedivými a hnědými vlnami svažovaly k Antakyi. Je až nepochopitelné, že snad v těch prázdných záhybech, na těch neprobuzených pláních žijí statisíce lidí. Ten obraz mrtvého klidu přiměl lékárníka, aby upozornil na leccos, co jindy záměrně nechával bez povšimnutí. Jeho stařecký ukazováček se vznesl do prázdna: „Podívejte! Všechno je jako vždycky! Za Abdülhamida často hořel celý obzor. A přesto žijeme dodnes.“ Gonzague Maris bezpochyby spal ze všech účastníků té výpravy nejlépe, vypadal náramně svěží a čilý. Ukázal na velký lihovar u Süce, jehož komín už začínal dýmat. Továrna patří jedné zahraniční společnosti, vykládal, a ředitelem je Řek, zná ho z Alexandretty. Mluvil prý s ním naposled přede dvěma dny a dověděl se pár dost důležitých novinek. Za prvé: Je na nejlepší cestě pokus o mír, který

170

na svou pěst podnikl americký prezident a římský papež. Za druhé: Pokud jde o vysídlování Arménů, týká se jen viláyetů v Anatólii, ne však Sýrie. On, Gonzague, nedokáže posoudit, nakolik ty zvěsti odpovídají skutečnosti, ten ředitel je však vážený muž, každý měsíc prý jedná osobně s aleppským válím o státních dodávkách. V té chvíli se v Gabrielovi jak příboj vzedmula myšlenka, že třeba všechno nebezpečí je zažehnáno a všechno, co se mělo stát, mizí do nedohledné dálky. Připadal si, jako kdyby on sám zahnal osud na útěk. Vděčně vyhrkl: „No, řekněte sami! Není tu krásně?“ Julietta naléhala, aby se už vrátili. Nenáviděla po ránu společnost, a navíc mužskou. Ráno vypadají obstojně jen ošklivé ženské, prohlašovala, a v šest hodin na úsvitu žádné dámy nejsou. A také si chtěla před mší ještě alespoň půl hodiny odpočinout. Ač katolička, Gabrielovi k vůli před sňatkem přijala gregoriánské vyznání. To byla jedna z jejích obětí, které mu při některých domácích sporech připomínávala. Tak jak bylo jejím zvykem, hledala i na arménské církvi pořád nějaké vady. Byla pro ni příliš střízlivá a bez lesku. Námitku, že tato národní církev všechny přebytečné peníze věnuje na školství, odmítala Julietta jako rozumářství. Hlavně však Juliettě vadilo, že řehořští kněží mají vousy, a většinou pořádně dlouhé. A vousaté muže nesnášela. – Nazpátek šli kratší soumaří stezkou, která Drnákovou strží vede až do Yoghunluku. Za hodinu mohou být doma. Grigor, Gabriel a Šatachjan šli vpředu, Štěpán za nimi s Iskuhi. Pak osamocený Hrant Voskanjan. Černý učitel se tvářil nepřístupně a dával tak najevo, že teď je ve sváru s celým světem. Tu a tam, když se nikdo nedíval, zlostně kopl do některého kamene na cestě, až se rozkutálel, jako by plánoval nějaký pomstychtivý atentát na ty, co šli před ním. Na konci se ubírala Julietta, jí po boku se držel Gonzague Maris. Avagjan hodlal vyrazit až za chvíli a dohonit je. Využil příležitosti, aby na své mapě provedl ještě nějaká vylepšení. Bagratjan vydal rozkaz, aby se stany zatím neskládaly. Někdo ze stáje měl zůstat na Damlaciku a po celou dobu je střežit. Možná co nejdříve podniknou ještě jednou podobný výlet. Jedním z důvodů pro tento rozkaz byla Bagratjanova pošetilá víra, že je takovými přípravami možné zlomit sílu osudu. Bídná stezka pro soumary se místy ztrácela v houštinách a v suti. Juliettiny zhýčkané nohy, vězící navíc jen v lehkých

171

střevících, vždycky před takovou překážkou vyděšeně zaváhaly. To jí pak Gonzague podal svou pevnou ruku. Odbývala se při tom mezi nimi takováhle přerývaná roztěkaná debata: „Nejde mi z hlavy, že jsme tu jediní cizinci, madam.“ Julietta úzkostlivě zkoumala půdu pod svými střevíčky: „Vy jste přece Řek… To zas nejste tak cizí…“ Gonzague ji nechal překonat to obtížné místo samotnou: „Cože?… Mě vychovali v Americe… Zato vy jste už dlouho provdána za Arména.“ „Ano, já mám důvod žít tady… Ale vy?“ „U mě důvody vždycky přicházejí teprve dodatečně.“ Na jednom srázu se dostali do běhu. Julietta se udýchaně zastavila: „Nikdy jsem nechápala, co vy tu hledáte… Vy v těchhle věcech nemáte zrovna srdce na dlani… Co Američan, který ani v nejmenším neobchoduje s jehněčími kožkami, bavlnou ani s duběnkami, hledá v Alexandrettě za štěstí?“ „I když nemám zrovna srdce na dlani,… tady prosím pozor… tohle vám s radostí prozradím… Byl jsem zaměstnán jako doprovazeč na klavír u jedné kočovné hudební společnosti… Trapná historie… I když si to můj ctihodný bytný Grigor náramně považuje…“ „Ano?… A pak jste své umělkyně mrzce opustil… Kde je ta vaše družina teď?…“ „Má smlouvy s Aleppem, Damaškem a Bejrútem…“ „A to jste vzal nohy na ramena?…“ „Velmi správně!… Vysloveně jsem jim zahnul… To je jedna z mých nemocí…“ „Zahnul?… Takový mladík jako vy?!… No co, asi jste měl k tomu pádný důvod…“ „Nejsem zas takový mladík, jak si myslíte…“ „Bože, to je ale cesta!… Mám boty plné kamení… Prosím vás, podejte mi ruku!… Tak!…“ Levou rukou se pevně chytila Gonzagua. Pravou si vytřepala střevíce. Gonzague však od své otázky neuhnul: „Kolik mně podle vás je?… Hádejte!…“ „Na to teď věru nemám náladu…“ Gonzague, vážně, a jako by ho hryzalo svědomí: „Dvaatřicet!“ Julietta se krátce zasmála: „Co je to na mužského!…“

172

„Určitě jsem ze světa viděl víc než vy, madam… Když člověkem tak cloumají sem a tam, pozná, jak to kde opravdu chodí…“ „Bůhví kde jsou ostatní… Haló!… Taky by se mohli ozvat…“ „Však my to zvládneme…“ Stezka zas byla strmá a hrbolatá, a Julietta se znovu zastavila: „Já nejsem na  takovéhle šplhání zvyklá… Bolí mě nohy… Počkejme chvilku!…“ „Tady si není kam sednout…“ „Říkám vám, Gonzague, dělejte, co můžete, abyste se z Yoghunluku dostal!… Co vám se může stát?… Jste americký občan… A taky nevypadáte ani trochu jako Armén…“ „A jak vypadám?… Jako Francouz?…“ „No to si zase nenamlouvejte…“ Cestu přehrazoval potůček, protékající Drnákovou strží. Nebyl tu ani kmen, aby se dalo přelézt. Gonzague s Juliettou na rukou potok lehce přeskočil, i když nebyla nejmenší. Takovou zdatnost by v jeho útlých ramínkách nikdo nehledal. Julietta cítila prsty toho muže jako netečný chlad kolem boků. Pěšina byla teď povlovnější, a tak šli rychleji. Gonzague se zeptal na věc nejpodstatnější: „A Gabriel Bagratjan? Proč ten tu zůstává? Copak ten nemá žádnou možnost, jak odejít z Turecka?“ „Za války?… A kam? Jsme turečtí poddaní… Gabriel není osvobozen od vojenské služby… A odebrali nám pasy… Kdo těmhle divochům rozumí?…“ „Vy ale vypadáte jako Francouzka věru dost a dost, Julietto… Ne, vlastně vypadáte jako Angličanka…“ „Jako Francouzka?… Jako Angličanka?… Co z toho?…“ „S trochou odvahy se vy, právě vy, dostanete kamkoliv…“ „Já jsem manželka a matka!“ Julietta teď vyrazila tak zhurta, že Gonzague za ní kousek za­ostal. Připadalo jí, že cítí dech jeho slov: „Život je takový, jaký je.“ Nakrátko se otočila: „Je-li tohle váš názor, proč tedy jste pořád ještě v Asii?“ „Já? Teď je válka pro všechny muže na světě.“ Julietta svůj spěch zas uchlácholila: „Vy to máte tak snadné, Gonzague! Kdybychom my měli váš americký pas! Mohl byste docela dobře dohonit vaši skupinu v Damašku

173

nebo Bejrútu. Proč se tak zatvrzele upínáte k tomuhle bohem opuštěnému Zapadákovu?“ „Proč?“ Gonzaguovi se teď podařilo jít Juliettě těsně po boku: „Proč? I kdybych to věděl naprosto jistě, asi bych to právě vám, Julietto, říci nedokázal…“ U dalšího ohybu čekal Voskanjan. Přemohl se a přidal se k naší dvojici; tu a tam zarýval do Julietty chmurně panovačný pohled. Až k zahradní brance u vily nikdo už skoro nepromluvil.

Věru, jako kdyby ho pudilo nějaké vnitřní vnuknutí; Gabriel Bagratjan svou generální zkoušku stanovil na poslední hodinu! V domovních vratech na něj čekal poďobaný Alí Násif: „Pane, jdu si pro svoje mecidiye, cos mi na ně dal ten malý závdavek.“ Gabriel vyňal z náprsní tašky papírovou libru a poklidně ji Alímu podal, jako kdyby všechno bylo v nejlepším pořádku, a on teď může naprosto trpělivě vyčkat příslušné ústní protislužby. Starý saptieh si peníze vzal opatrně: „Těžce se prohřešuji proti rozkazu. Ty mě ale neprozradíš, efendi!“ „Peníze jsi vzal. Tak spusť!“ Alí Násif začal mžourat kolem sebe, jako kdyby ho mučila nějaká bolest: „Za tři dny přijede do vesnic müdür s hejtmanem od policie.“ Bagratjan postavil hůl do kouta a vyprostil se z triedru, který mu na řemeni visel přes rameno: „Ano? A copak nám hezkého přinesou do vesnic, policejní hejtman a müdür?“ Četník si začal třít strnisko na bradě: „Musíte pryč odsud, efendi, všichni! Válí a kaymakam to rozkázali. Saptiehové vás a vaše ze Süce a z Antakye seženou dohromady a dovedou vás na východ. Ale nesmíte tábořit v Aleppu, to ti také můžu říct. To je kvůli konzulům.“ „A co ty, ty budeš mezi saptiehy také, Alí Násife?“ Poďobanec se okázale zhrozil: „Inšalláh! Děkuji Bohu! Ne! Copak jsem mezi vámi nežil po dvanáct let? Jako velitel celého okrsku? A nevyskytla se jediná stížnost. 174

A U T O R O VA P O Z N Á M K A N A   Z Á V Ě R

Toto dílo se v hrubých rysech zrodilo, když autor v březnu roku 1929 pobýval v Damašku. Když viděl v jedné továrně na koberce pracovat zmrzačené a vyhladovělé uprchlické děti, byl mu ten žalostný pohled rozhodujícím podnětem, aby říši mrtvých, kam přichází všechno, co se kdy stalo, vyrval neuvěřitelný osud arménského národa. Knihu psal od července 1932 do března 1933. V té době, v listopadu 1932, za přednáškového turné po různých německých městech, vybral si pátou kapitolu první knihy k veřejnému čtení, přesně v té podobě, v jaké je tu otištěna; opírá se o historicky doložený rozhovor mezi Enverem pašou a pastorem Johannem Lepsiem. Breitenstein na jaře 1933

F. W.

740

GENOCIDA ARMÉNŮ A FRANZ WERFEL

Duben roku 1915. První světová válka je v plném proudu, a turecká vládní elita, spojenec Německa, se rozhodla, že zlikviduje „nespolehlivou“ arménskou menšinu ve svém státě; vzdor tomu že tato minorita byla mimo jiné například páteří turecké ekonomiky. Nejdříve turecká vláda „anihiluje“ přes 200 příslušníků arménské intelektuální elity, a poté začne systematicky ničit ostatní arménské etnikum ve své říši. Nasadí k tomu cíli armádní, policejní i dobrovolnické jednotky. Ty konají tak, že jejich „vyřazování arménského obyvatelstva“ si svou příšerností nijak nezadá s dnešním řáděním takřečeného Islámského státu. Výsledkem onoho rozsáhlého vraždění je půldruhého milionu mrtvých a téměř stejně těch, kdo uprchli do okolních zemí Blízkého východu. Tam se s mnohými z nich, kdy už je dávno po válce, na jedné ze svých cest shledá rakouský spisovatel pražského původu Franz Werfel. Otřesen zážitkem oněch živořících migrantů rozhodne se oslavit je tak, jak dovede – literárním dílem. Vytvoří román, díky němuž je později v Arménii uctíván téměř jako světec. Ale ještě předtím, kdy už musí tu a onde v Evropě hledat útočiště před nacistickým nebezpečím, pálí jeho díla Hitlerovi poddaní na hranicích v Německu. Werfel se konce další světové války a nacistické hrůzy sice dočká, ale pouze na necelé tři měsíce. Umírá v srpnu roku 1945 na infarkt. (Máme tedy v tomto roce před sebou tři výročí: sto let od genocidy Arménů, sto dvacet pět let od Werfelova narození v domě naproti pražskému Masarykovu nádraží a sedmdesát let od spisovatelovy smrti v daleké Kalifornii.) Werfel se tedy nedočkal toho, že nedlouho po druhé světové válce OSN uzákonilo pojem genocida jako vrcholný zločin. Ze zkušeností právě s z vyhlazováním Arménů. Turecko samozřejmě hlasitě protestovalo; dodnes se zdráhá uznat, že ona akce proti vlastní arménské menšině byla genocidou. Vyčítá to státům, které ji uznaly, jako Francii, Rakousku, Slovensku, vyhrožuje odvetnými akty Německu, kde o genocidě promluvil v dubnu prezident Gauck, dokonce Vatikánu, kde o arménské genocidě kázal papež František. A perzekvováni jsou i sami turečtí intelektuálové, kteří nahlas genocidu uznávají. Tak má třeba doma kvůli tomu veliké potíže laureát Nobelovy ceny spisovatel Orhan Pamuk. 741

Přitom děsivost toho, co na Arménech Turci v tom roce 1915 páchali, je tak drtivá, že když v roce 1921 stanul před berlínským soudem arménský student Solomon Teherjan za to, že zastřelil na ulici někdejšího tureckého ministra vnitra Talaata Beje, iniciátora a realizátora oné genocidy, pod tíhou toho, co on a další líčili o zvěrstvech Turků, byl soudem osvobozen. Werfelova vnitřní potřeba oslavit arménský národ (který skutečně tu a tam kladl Turkům ozbrojený odpor) vycházela u něho i z téměř geneticky dané spontánní sympatie vůči těm, kdo jsou tak nebo onak ohroženi, utlačováni, tištěni. Tak se v době kolem mnichovských událostí ve francouzském tisku takto hněvivě vyjádřil na obranu Čechů: Už týdny je malý český národ vystaven útokům tak nelítostným, tak prohnaným, tak cynickým, jaké dějiny dosud nepoznaly. Celá Evropa přihlíží a v očích má děs. Jak hadím pohledem ochrnutá se diplomaticky kroutí a svíjí, zapřísahá vraha, aby se smrtelnou ranou ještě počkal, žádá oběť, aby byla rozumná, a neuvědomuje si svou nesmírnou převahu, jak morální, tak materiální. Nejen strach z války tu otřásá všemi, kdo mají v sobě lidskost, a zbavuje evropské demokracie průbojné odhodlanosti, jaká jediná je s to zachovat mír. Ta stísňující hra, která nevědomky posiluje útočníka a napadeného dobrými radami víc a více zatlačuje na pokraj propasti, má ještě jeden důvod. Stále znovu lze na Západě zaslechnout otázku: „Kdo vůbec jsou ti Češi, kvůli jejich životnímu problému se má znovu prolít oceán naší nejlepší krve? Je ten malý národ tak důležitý, aby kvůli jeho existenci byla znovu ohrožena existence celé bílé rasy? Je snad svrchovaně nezbytné bránit nový stát, který před mírovými smlouvami vůbec ještě neexistoval?“ Jak podobné otázky dokazují, jednou z příčin onoho ochromení je to, že Evropa strašlivě málo ví o tomto národě, o tom, jaký je, jaká je jeho úloha v dějinách, ačkoli v jejím nejniternějším středu žije už bezmála třináct století. Tak naprostý nedostatek vědomí o důležitém orgánu vlastního těla je hodně zvláštní. Lidé zhruba vědí, na co mají srdce, plíce, játra nebo ledviny. Pokud by se však někdo zeptal na přesný účel sleziny

742

nebo štítné žlázy, asi by to s odpovědí nebylo slavné. Ovšem lékaři by na pochybách být rozhodně neměli. (…) Nejde tu vpravdě zdaleka jen o tragický osud Čechů. Prastará kultura Čech, plná mystického ducha a zářivé lidskosti, prastaré dějiny Čech zmírají pod rukama onoho šklebícího se „chirurga“ a jeho stejně tak neslavných jako nic netušících asistentů. Nevědomost nechrání před trestem. To platí jen pro soukromníka. Politika trest nestihne, pokud zrovna nepadne do rukou nepřátelského pohlavára. Čechy si bere čert. Puritánští křesťané mu udílejí požehnání. My však hájíme svou duši; voláme hlasitě: Je to zločin na lidskosti! (Franz Werfel napsal tyto texty v září 1938 v dočasné francouzské emigraci.) Nedlouho poté se Franz Werfel na československém zastoupení ve Francii hlásil do zahraniční armády Československé republiky – pražský židovský Němec – ; nebyl odveden vzhledem ke své srdeční vadě, na niž posléze zemřel. Hanuš Karlach

743

SLOVNÍČEK ARMÉNSKÝCH, ARABSKÝCH A T U R E C K Ý C H V Ý R A Z Ů Abdülhamid II. (tur.) poslední turecký sultán, panoval v letech 1876–1909 Ad dájim Alláh, Alláh dájim! (arab.) Věčný je Bůh, věčný! Aferin! (tur.) Výborně! aga (tur.) pán, statkář, velitel oddílu Akdeniz (tur.) Středozemní moře Alláh kerím! (tur.) Milostivý Bože! Astrac im!. (armén.) Můj Bože! ášik (tur.) lidový pěvec Azganver Hajuhjaz Engerutjun (armén.) Vlastenecký spolek žen Bari irikun! (armén.) Dobrý večer! Bari lujs! (armén.) Dobrý den, dobré jitro! bedel (tur.) poplatek Ben biraz hastayim (tur.) Jsem trochu nemocen bilir (tur.) ví binbaşi (tur.) velitel oddílu o tisíci mužích, tak asi major Bi-rázík! (tur.) Při Živiteli! (tj. Při Bohu!) bolor par (armén.) druh tance bulgŭr (tur.) kroupy nebo jídlo z vařených krup Canîm! (tur.) Dušinko! čaršaf (tur.) přehoz, kterým se turecké ženy zahalovaly na veřejnosti čavuš (tur.) desátník, policejní strážmistr čete (tur.) oddíl ozbrojenců, povstalců, milice atp. četedžiové (tur.) příslušníci takového oddílu dardz par (armén.) druh tance Dašnakcakan (armén.) příslušníci politické strany Dašnakcutjun Dokuz Pinar (tur.) Devět studní dirhem (tur.) platidlo Ečmiadzin, Edžimiacin (armén.) proslulý staroarménský kněžský seminář efendi (tur.) pán, úředník, vzdělaný člověk encümen (tur.) shromáždění, spolek společnost entari (tur.) plášť

744

ermeni milleti (tur.) arménský národ Eski bostan (tur.) Stará zahrada Ferhád al-Kátib (arab.) písař Ferhád feradže (tur.) svrchní oděv žen zahalující je před cizími osobami Goh em! (armén.) Dobře! To jsem rád! hajrik (armén.) tatínek hamam (tur.) lázně hamidiye (tur.) dobrovolná policie sultána Abdülhamida II. hamitčiové (tur.) příslušníci tohoto dobrovolnického sboru han (tur.) bazar nebo zájezdní hostinec hančar (armén.) génius handžár (tur.) meč Hep gitti, hep bitti! (tur.) Je po všem, všechno je totam! hodža (tur.) učitel na náboženské škole Hogud matagh, kez ghurban! (armén.) laskavé oslovení dítěte matkou; znamená „Všechno ti obětuji“ hükümet (tur.) vláda chalífa, châlífa, kalif (tur.) nástupce proroka Muhammada, hlava všech muslimů chán (tur.) vládce chinzír káfir (arab., tur. podoba je cansiz kâfir) nevěrecké zvíře inšaat taburu, inşaat taburu (tur.) ženijní oddíl inšalláh (arab.) dá-li Bůh, snad ano irade (tur.) sultánův výnos Ittihad, Ittihad ve Terakki (tur.) „Jednota a pokrok“, politická strana vládnoucí v Turecku od r. 1909 do konce 1. světové války Já razzák, já kerím, já fattáh, já álim! (arab.) Ó Živiteli, štědrý, vševědoucí! kajik, kayik (tur.) malý člun kangni, kagni (tur.) dvoukolový vůz karagöz (tur.) stínové divadlo karma (tur., pův ind.) úhrn zásluh i přestupků, ovlivňujících osud člověka i v jeho příštích životech

745

kaymakam (tur.) okresní náčelník kaymakamlik (tur.) úřadovna kaymakama kaza (tur.) okres, oblast kavas (tur.) posel, kurýr kebáb (tur.) pečeně Kese, kese, sürer yaralarlar (tur.) Podřezávají je a štvou keyif (tur.) klid, odpočinek kismet (tur.) osud, úděl Kismetten ziyade olmaz! (tur.) Nic se nestane, co není předurčeno! kolagasi, kolağasi (tur.) náčelník policejní stanice konak (tur.) palác Kücük hanim! (tur.) Slečno! Mladá paní! Lá iláha, illá’lláhu (arab.) Není Boha kromě Boha Lazové – národnostní menšina ve východním Turecku, hovoří jazykem blízkým gruzínštině lokum (tur.) doslova „sousto“, druh cukroví mayis (tur.) květen Mevlevi (tur.) náboženský dervíšský řád, tzv. Tančící dervíšové Miacjal Enkerutiunk Hajoc (armén.) Spojené arménské společnosti molla (h), mullá (h) – tur., arab. – muslimský duchovní muavin (tur.) pomocník, zástupce náčelníka muhádžir (tur., pův. urdsky) vystěhovalec, přesídlenec muhtar (tur.) starosta mülazim (tur.) nižší důstojník, tak asi poručík münadi (tur.) ohlašovatel, zvěstovatel mutasarrif (tur.) náčelník kraje Naciye sultan (tur.) dcera sultánova nahiye (tur.) správní jednotka tvořená 3 až 4 vesnicemi nargile (tur.) vodní dýmka nisan (tur.) duben Oglum, bir daha gelmen (armén.) Chlapče, už nepřijdu okka (tur.) jednotka váhy, asi 1,25 kg onbaşi (tur.) desátník pádišáh (tur.) titul sultánův, císař para (tur.) drobná mince

746

pilav (tur.) jídlo z rýže a z masa, popřípadě z jiných přísad Sabahlar hayîr olsun! (tur.) Dobré jitro! sandžak (tur.) kraj saptieh, zabitiye (tur.) četník saz (armén.) strunný hudební nástroj Selám alajki! (tur.) Buď pozdraven! selâmlik (tur.) místnost v domě nebo v bytě určená pro návštěvy serail, seray (tur.) palác seraskeriát (tur.) úřad nejvyššího velitele armády – seraskera súra (arab.) kapitola z koránu šalváry (tur.) dlouhé zřasené kalhoty šejhülislám (tur.) nejvyšší soudce a znalec muslimského práva šeríat (tur.) islámské právo náboženské tar (armén.) lidový hudební nástroj tarbuš, tarbúš (arab.) fez taríkat (tur.) učení dervíšského řádu tekke (h) – tur. – shromaždiště členů náboženského řádu tezkere (tur.) úřední potvrzení, průkaz tonir (armén.) pec na pečení chleba türbe (tur.) hrobka, mauzoleum türbedar (tur.) strážce hrobu ulemá (tur.) vzdělaní duchovní, náboženská inteligence Uzun čarši, Uzun çarşi (tur.) Dlouhý bazar válí (tur.) náčelník provincie vardapet (armén.) církevní hodnostář veli (tur.) doslova „přítel“; náboženský titul dervíšský viláyet (tur.) provincie Yeni Dünya (tur.) Nový svět yayli (tur.) bryčka yüzbaşi, jüzbaşi (tur.) důstojnická hodnost, přibližně kapitán zikr (tur.) seance dervíšského řádu Některé výrazy s jistou tradicí transkripce jsou tu ponechány ve vžitém tvaru, případně přizpůsobené přepisu autorovu.

747

OBSAH

K N I H A P RV N Í

blíž a blíž

I . Tezkere  9 II. Konak, Hamam, Selâmlik  24 III. Yoghunlucké osobnosti  40 IV. První událost  63 V. Mezihra bohů  111 VI. Velké sněmování  134 VII. Pohřbívání zvonů  210 KNIHA DRUHÁ

zápas slabých

I. Náš příbytek je horská výše  261 II. Činy chlapců  301 III. Ohňový průvod  364 IV. Kudy chodila Sato  442 KNIHA TŘETÍ

zkáza – spása – zkáza I. Mezihra bohů  483 II. Jak se Štěpán vydal na cestu a jak se navrátil  511 III. Bolest  549 IV. Rozvrat a pokušení  571 V. Oltářní plamen  613 VI. Písmena v mlze  686 VII. Nevysvětlitelnému, což v nás je i nad námi  734 Autorova poznámka na závěr  740 Genocida Arménů a Franz Werfel  741 Slovníček arménských, arabských a tureckých výrazů  744

FRANZ WERFEL ČTYŘICET DNŮ

EDICE SVĚTOVÁ PRÓZA

Z německého originálu Die Vierzig Tage des Musa Dagh vydaného nakladatelstvím S. Fischer, Frankfurt (Main) 1965, přeložil a doslovem opatřil Hanuš Karlach Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2015 jako svou 1364. publi­kaci Redakčně zpracovala Blanka Koutská Od­po­vědný redaktor Filip Outrata Vydání sedmé, tohoto překladu třetí. AA 47,23. Stran 752 Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 448 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 -80 -7429 - 618-5