FRANTIŠKA BISKUPŮM, KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM A VŠEM VĚŘÍCÍM LAIKŮM O VÍŘE

ENCYKLIKA PAPEŽE

FRANTIŠKA BISKUPŮM, KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM A VŠEM VĚŘÍCÍM LAIKŮM O VÍŘE 1. Světlo víry – tímto výrazem označila tradice Církve velký dar, přinesený Ježíšem, jenž se v Janově evangeliu představuje takto: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě“ (Jan 12,46). Také svatý Pavel se vyjadřuje těmito slovy: „Bůh, který řekl: »Ať ze tmy zazáří světlo!«, zazářil v našem srdci“ (2Kor 4,6). V pohanském světě prahnoucím po světle se ujal kult boha Slunce, Sol invictus, vzývaného při jeho úsvitu. Přestože slunce vycházelo den co den, bylo zcela zřejmé, že není s to prozářit svým světlem celou lidskou existenci. Slunce totiž neosvěcuje celou realitu, jeho paprsek nedokáže proniknout až do stínu smrti, tam, kde se lidské oko jeho svitu zavírá.

„Pro víru ve slunce – říká svatý mučedník Justin – nebyl dosud nikdo ochoten zemřít“1. Křesťané, vědomi si velkolepého obzoru, který jim otvírá víra, nazývali Krista pravým sluncem, jehož „paprsky dávají život“2. Martě, která oplakávala smrt bratra Lazara, Ježíš praví: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (Jan 11,40). Kdo věří, vidí; vidí díky světlu, které osvěcuje celou trasu cesty, protože k nám přichází od vzkříšeného Krista, jitřenky, co nezapadá.

Iluzorní světlo? 2. A přece, když se mluví o tomto světle víry, můžeme slyšet námitku tolika našich současníků. V novověku se myslelo, že toto světlo mohlo být dostačující pro dávné civilizace, ale není už pro nové časy, pro člověka, který dozrál, je hrdý na svůj rozum a touží zkoumat budoucnost novým způsobem. Z tohoto pohledu se víra jevila jako iluzorní světlo, které člověku bránilo pěstovat smělost vědění. Mladý Nietzsche vybízel sestru Alžbětu, aby riskovala a vydala se „novými cestami..., v nejistotě autonomního postupu“. A dodal: „V tomto bodě se rozcházejí cesty lidstva: chceš-li dosáhnout pokoje duše a štěstí, klidně si věř, ale chceš-li být učednicí pravdy, pak hledej“3. Víra jakoby odporovala hledání. Odtud Nietzsche rozvine svou kritiku křesťanství, které údajně zlehčilo smysl lidské existence, když odňalo životu novost a dobrodružství. Víra by pak byla jakousi iluzí světla, která brání našemu putování svobodných lidí na cestě k zítřku. 3. Tak došlo k tomu, že víra byla přidružena k temnotě. Mělo se za to, že ji lze uchovat, najít pro ni nějaký prostor, kde by mohla koexistovat se světlem rozumu. Prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, tam, kde už člověk nemohl dosáhnout jistot. Víra se tedy chápala jako skok do prázdna, který podstupujeme pro nedostatek světla, vedeni slepým citem; anebo jako subjektivní světlo, které je snad s to rozehřát srdce, přinést soukromou útěchu, ale které nelze předložit jiným jako objektivní a společné světlo, které by osvěcovalo cestu. Pozvolna však se ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedokáže dostatečně osvítit budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Člověk se tak vzdal hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která osvěcují krátké okamžiky, ale nejsou s to otevřít cestu. Schází-li světlo, pak vše se stává zmateným, nelze rozlišit dobro od zla, cestu, která vede cíli, od té, která nám dává kráčet kol dokola, bez jakéhokoli směru.

Světlo, které třeba objevit 4. Je proto naléhavě nutné znovu objevit povahu světla, které je vlastní víře, neboť, zhasne-li jeho plamen, pak i všechna ostatní světla ztratí svou sílu. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, protože dokáže osvěcovat celou existenci člověka. Aby nějaké světlo bylo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z originálnějšího zdroje, musí vposledku vycházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svou lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a postavit život. Proměněni touto láskou, dostáváme nové oči, zakoušíme, že je v ní velký 1

Dialogus cum Tryphone Iudaeo, 121, 2: PG 6, 758. Klement Alexandrijský, Protrepticus, IX: PG 8, 195. 3 Brief an Elisabeth Nietzsche (11. června 1865), in: Werke in drei Bänden, München 1954, 953s. 2 2

příslib plnosti, a otvírá se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, se jeví jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši putování v čase. Na jedné straně vychází z minulosti, je světlem zakládající paměti, totiž Ježíšova života, v němž se zjevila jeho naprosto důvěryhodná láska, schopná přemoci smrt. Vzhledem k tomu, že Kristus vstal z mrtvých a vede nás za hranici smrti, je víra současně světlem, které přichází z budoucnosti a otevírá před námi velké horizonty, vede nás za naše izolované „já“ vstříc šíři společenství. Tehdy chápeme, že víra nedlí v temnotě; že je světlem v našich temnotách. Dante v Božské komedii, poté co před svatým Petrem vyznal svou víru, popisuje ji jako „jiskru, co se v plamen vznítí, a jak nebeská hvězda v duši mé se třpytí“4. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou ukazující obzory naší cesty v době, kdy člověk obzvlášť toto světlo potřebuje. 5. Pán před svým utrpením ujišťoval Petra: „Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala“ (Lk 22,32). Potom jej žádal, aby v téže víře „utvrzoval své bratry“. Vědom si úkolu, svěřeného Petrovu nástupci, vyhlásil Benedikt XVI. Rok víry, čas milosti, který nám pomáhá pocítit velkou radost z víry, oživit vnímání šíře obzorů, které víra otvírá, abychom ji vyznávali v její jednotě a celistvosti, věrni Pánově památce, podporováni Jeho přítomnosti a působením Ducha svatého. Přesvědčení víry, jež činí život velkým a plným, zaměřeným na Krista a na sílu Jeho milosti, oživovalo misijní poslání prvních křesťanů. Ve Skutcích mučedníků čteme tento dialog mezi římským prefektem Rustikem a křesťanem Gerakem: „Kde jsou tvoji rodiče?“, tázal se soudce mučedníka, a ten mu odpověděl: „Naším pravým otcem je Kristus a naší matkou víra v Něho“5. Víra, jakožto setkání s živým Bohem, který se zjevil v Kristu, byla pro tyto křesťany „matkou“, protože je přivedla na svět, zrodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž byli připraveni vydat veřejné svědectví až k smrti. 6. Rok víry začal v den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Tato souvislost nám umožňuje vidět, že Druhý vatikánský koncil byl koncilem o víře,6 neboť nás vyzval, abychom do středu našeho církevního i osobního života znovu postavili primát Boha v Kristu. Církev totiž nikdy nepokládá víru za samozřejmou skutečnost, ale ví, že tento Boží dar musí být živen a posilován, aby stále vedl její putování. Druhý vatikánský koncil dal zazářit víře v nitru lidské zkušenosti, kráčeje tak cestami současného člověka. UkTakto se ukázalo, jak víra obohacuje lidskou existenci ve všech jejích dimenzích. 7. Tyto úvahy o víře - v kontinuitě se vším, co o této božské ctnosti církevní magisterium prohlásilo7, - se míní přiřadit k tomu, co Benedikt XVI. napsal v encyklikách o lásce a naději. On už skoro dokončil prvotní znění encykliky o víře. Jsem mu za to hluboce 4

Ráj XXIV, 145-147. Acta Sanctorum, Iunii, I, 21. 6 „I když koncil nepojednává výslovně o víře, mluví o ní na každé stránce, přiznává ji životný a nadpřirozený charakter, předpokládá její celistvost a sílu, a staví na ni svá učení. Stačilo by připomenout koncilní výpovědi..., abychom si uvědomili, zásadní význam, jenž koncil v souladu s věroučnou tradicí církve přikládá víře, pravé víře, jejímž zdrojem je Kristus a tokem magisterium církve“ (Pavel VI., gen. audience z 8. března 1967). 7 Srv. např.. I. vatikánský koncil, dogmatická konstituce o katolické víře, Dei Filius, cap. III: DS 3008-3020; II. vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, 5; Katechizmus katolické Církve, 153-165. 3 5

vděčný, a v Kristově bratrství přijímám jeho cennou práci a připojuji k textu několik dalších příspěvků. Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž stále volán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává jako světlo na cestu každému člověku. Ve víře, Božím daru, nadpřirozené ctnosti Jím vlité, poznáváme, že nám byla nabídnuta obrovská Láska, byli jsme osloveni dobrým Slovem a přijetím tohoto Slova, kterým je Ježíš Kristus, vtělené Slovo, nás Duch svatý přetváří, osvěcuje budoucí cestu a dává v nás růst křídlům naděje, abychom se po ní mohli vydat s radostí. Víra, naděje a láska vytvářejí obdivuhodné sepětí, dynamismus křesťanské existence směřující k plnému společenství s Bohem. Jaká je tato cesta, kterou před námi otevírá víra? Odkud přichází její mocné světlo, jež osvěcuje putování zdařilého a úrodného života, naplněného plody?

PRVNÍ KAPITOLA UVĚŘILI JSME V LÁSKU (srv. 1 Jan 4,16)

Abrahám, náš otec ve víře 8. Víra nám otevírá cestu a provází naše kroky v dějinách. A proto, chceme-li pochopit, co je víra, musíme vyprávět o jejím putování, o cestě věřících lidí, jak ji na prvním místě dokládá Starý zákon. Jedinečné místo patří Abrahámovi, našemu otci ve víře. V jeho životě dochází k šokující skutečnosti: Bůh se na něj obrací Slovem, zjevuje se jako Bůh, který mluví a nazývá ho jménem. Víra se váže ke slyšení. Abrahám nevidí Boha, ale slyší Jeho hlas. Takto víra dostává osobní charakter. Z toho vyplývá, že Bůh není Bohem nějakého místa, ani Bohem vázaným na zvláštní posvátnou dobu, nýbrž je Bůh jisté osoby, totiž Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, schopný vstoupit do kontaktu s člověkem a uzavřít s ním smlouvu. Víra je odpovědí Slovu, které osobně interpeluje, konkrétnímu Ty, které nás volá jménem. 9. Abrahámovi toto Slovo adresuje povolání a příslib. Především je to povolání vyjít ze své země, pozvání, otevřít se novému životu, začátek exodu, který jej vypraví k nečekané budoucnosti. Vize, kterou dá Abrahámovi víra, bude vždy spojena s tímto krokem vpřed, který je třeba vykonat: víra „vidí“ v té míře, nakolik se kráčí, v jaké se vstupuje do prostoru otevřeného Božím Slovem. Toto Slovo obsahuje navíc příslib: četné bude tvé potomstvo, staneš se otcem velkého národa (srv. Gen 13,16; 15,5; 22,17). Je pravdou, že coby odpověď na Slovo, které předchází, bude Abrahámova víra vždy úkonem paměti. Tato paměť se však neupíná v minulosti, ale jakožto paměť příslibu, je s to otvírat se budoucnosti, osvěcovat kroky putování. Tak je zřejmé, že víra, jakožto paměť budoucího, memoria futuri, zůstává úzce spjata s nadějí. 4

10. Po Abrahámovi se žádá, aby se tomuto Slovu svěřil. Víra chápe, že slovo, skutečnost zdánlivě prchavá a pomíjivá, je-li proneseno věrným Bohem, stává se tím nejjistějším a nejneotřesitelnějším, co vůbec může existovat, tím, co umožňuje kontinuitu našeho putování v čase. Víra přijímá toto Slovo jako jistou skálu, na níž lze budovat s pevnými základy. Proto je v Bibli víra označena hebrejským slovem ´emûnah, odvozeným ze slovesa ´amàn, jehož kořen znamená „podpírat“. Výraz ´emûnah může znamenat jak věrnost Boha, tak víru člověka. Věřící člověk bere svou sílu ze svěření se do rukou věrného Boha. Pohrávaje si s oběma významy slova – která se nacházejí v odpovídajících termínech řečtiny (pistós) a latiny (fidelis) - svatý Cyril Jeruzalémský velebí důstojnost křesťana, jenž dostává jméno samého Boha: oba jsou zváni „věrní“8. Svatý Augustin to vysvětluje takto: „Věrný člověk je ten, který věří Bohu, jenž dává přísliby; věrný Bůh je tím, kdo dává to, co člověku slíbil“.9 11. Pro pochopení Abrahámovy víry je důležitý poslední aspekt jeho příběhu. Boží Slovo, třebaže sebou přináší novost a překvapení, není ničím, co by patriarchově zkušenosti bylo cizí. V hlase, který se obrací na Abraháma, tento poznává hlubokou výzvu vepsanou odjakživa do nitra svého bytí. Bůh pojí svůj příslib s oním „místem“, v němž se existence muže jeví vždy slibná: totiž s otcovstvím a zrozením nového života: „Tvá žena Sára ti porodí syna a dáš mu jméno Izák“ (Gen 17,19). Tento Bůh, který žádá po Abrahámovi, aby se mu zcela svěřil, se dává poznat jako pramen, z něhož vyvěrá všechen život. Víra je tak spjata s Božím Otcovstvím, z něhož vzchází stvoření: Bůh, který volá Abraháma, je Bůh Stvořitel, Ten, který „volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17), Ten, který „si nás vyvolil ještě před stvořením světa... abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,45). Víra v Boha osvěcuje nejhlubší kořeny Abrahámova bytí, umožňuje mu poznat zdroj dobroty, která je počátkem všech věcí, a potvrzuje, že jeho život nemá původ v nicotě nebo náhodě, nýbrž v osobním povolání a lásce. Tajemný Bůh, který ho povolal, není Bůh cizí, ale Ten, který je původem všeho a všechno v existenci udržuje. Velká zkouška Abrahámovy víry – obětování syna Izáka - ukáže, až nakolik je tato prvotní láska s to zaručit život i po smrti. Slovo, které je schopno dát vzejít synu v jeho „mrtvém“ těle a v „mrtvém lůně“ neplodné Sáry (srv. Řím 4,19), bude také schopno zaručit příslib budoucnosti přemáhající každou hrozbu či nebezpečí (srv. Žid 11,19; Řím 4,21).

Víra Izraele 12. Dějiny Izraelského národa, v knize Exodus, pokračují ve stopách Abrahámovy víry. Víra se znovu rodí z původního daru: Izrael se otevírá jednání Boha, který jej chce vysvobodit z jeho bídy. Víra je povoláním k dlouhé cestě, aby se mohl klanět Hospodinu na Sinaji a zdědit zaslíbenou zemi. Božská láska má rysy otce, který provází na cestě svého syna (srv. Dt 1,31). Vyznání víry Izraele se odvíjí jako vyprávění o dobrodiních Boha, o jeho jednání, kterým vysvobozuje a vede lid (srv. Dt 26,5-6), vyprávění, které tento lid předává z pokolení na pokolení. Boží světlo svítí Izraeli skrze paměť skutků, které vykonal Hospodin, připomínaných a vyznávaných bohoslužbou, předávaných z rodičů na děti. Učíme se tak, že světlo, které víra přináší, je spjato s konkrétním životním 8 9

Cfr Catechesis V, 1: PG 33, 505A. In Psal. 32, II, s. I, 9: PL 36, 284. 5

vyprávěním, s vděčnou vzpomínkou na Boží dobrodiní a na postupné naplňování Jeho příslibů. Velmi dobře to vyjádřila gotická architektura: ve velkolepých katedrálách přichází světlo shůry skrze vitráže, na nichž jsou vyobrazeny posvátné dějiny. Boží světlo nám přichází skrze vyprávění jeho zjevení, a tak je schopno osvěcovat naše putování v čase, připomínat božská dobrodiní a ukazovat, jak se naplňují jeho přísliby. 13. Dějiny Izraele nám ještě ukazují pokušení nevěry, do něhož lid vícekrát upadl. Opak víry tu vystupuje jako modloslužba. Zatímco Mojžíš mluví na Sinaji s Hospodinem, lid nesnese tajemství skryté Boží tváře, nevydrží čas očekávání. Víra ze své povahy vyžaduje zřeknutí se bezprostředního vlastnění, které zdánlivě vidění nabízí, je pozváním otevřít se zdroji světla v úctě k tajemství, které je vlastní Tváři, jež se chce zjevit osobně a v příhodný čas. Martin Buber uváděl tuto definici modloslužby pocházející od rabína Kocka: je modloslužbou, „když se tvář v úctě obrací k tváři, jež není tváří“.10 Namísto víry v Boha se dává přednost uctívání modly, jejíž tvář lze stanovit a jejíž původ je známý, protože jsme si ji zhotovili. Před modlou nehrozí možnost nějakého povolání, které by dalo vyjít z vlastních jistot, protože modly „nemají ústa a nemluví“ (Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom sebe sama postavili do středu reality, v klanění se dílu vlastních rukou. Člověk, který ztratil základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, se ztrácí v mnohosti svých tužeb; pohrdá čekáním na čas příslibu, rozpadá se v tisíceru okamžiků svých dějin. Modloslužba je proto vždy polyteizmem, bezcílným přebíháním od jednoho pána ke druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k jistému cíli a spíše vytvářejí labyrint. Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, které na něj křičí: „Svěř se mi!“. Víra , nakolik je spojena s obrácením, je opakem modloslužby; je odpoutáním se od model a návratem k živému Bohu skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podpírá a usměrňuje život, která ukazuje mocnou svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním. Je to paradox: v ustavičném obracení se k Pánu nachází člověk jistou cestu, která jej osvobozuje od scestí, kterému jej podrobují modly. 14. Ve víře Izraele vystupuje také postava Mojžíše, prostředníka. Lid nemůže vidět Boží tvář; je to Mojžíš, kdo mluví s YHWH na hoře a všem sděluje Hospodinovu vůli. Díky této přítomnosti prostředníka se Izrael naučil putovat v jednotně. Úkon víry jedince se začleňuje do společenství, do společného „my“ národa, který je ve víře jako jediný člověk, „můj prvorozený syn“, jak Bůh nazve celý Izrael (srv. Ex 4,22). Prostřednictví se tu nestává překážkou, nýbrž otevřeností: v setkání s druhými se pohled otvírá pravdě, která nás přesahuje. J.J. Rousseau naříkal, že nemůže vidět Boha osobně: „Kolik jen lidí je mezi mnou a Bohem!“11; „Je to tak prosté a přirozené, že Bůh šel za Mojžíšem, aby mluvil s Jean-Jacques Rousseauem?“12. Vycházeje z individualistického a omezeného pojetí poznání, nelze pochopit smysl prostřednictví, tuto schopnost podílet se na vidění někoho jiného, sdíleném poznání, které je vlastní lásce. Víra je nezasloužený Boží dar, který

10

M. Buber, Die Erzählungen der Chassidim, Zürich 1949, 793. Émile, Paris 1966, 387. 12 Lettre à Christophe de Beaumont, Lausanne 1993, 110. 6 11

vyžaduje pokoru a odvahu důvěřovat a svěřit se, aby se ukázala zářivá cesta setkání Boha s lidmi, dějiny spásy.

Plnost křesťanské víry 15. „Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se“ (Jan 8,56). Podle těchto Ježíšových slov směřovala Abrahámova víra k Němu a v určitém smyslu byla anticipovanou vizí jeho tajemství. Tak to chápe svatý Augustin, když říká, že patriarchové se zachránili vírou, nikoli vírou v Krista, který už přišel, ale vírou v Krista, který měl přijít, vírou směřující k budoucí Ježíšově události.13 Křesťanská víra se soustřeďuje na Krista, je vyznáním, že Ježíš je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých (srv. Řím 10,9). Všechny linie Starého zákona se sbíhají v Kristu. On se stává definitivním „ano“ všem příslibům, základem našeho konečného „Amen“ Bohu (srv. 2Kor 1,20). Ježíšovy dějiny jsou plným zjevením Boží důvěryhodnosti. Jestliže si Izrael připomínal velké skutky Boží lásky, které byly středem jeho vyznání a otvíraly pohled jeho víry, nyní se život Ježíšův jeví jako místo definitivního Božího zásahu, svrchovaný projev Jeho lásky k nám. To, čím se na nás Bůh v Ježíši obrací, není nějaké slovo navíc mezi mnoha jinými, nýbrž jeho věčné Slovo (srv. Žid 1,1-2). Neexistuje větší záruka, kterou by Bůh mohl dát, aby nás ujistil o své lásce, jak nám připomíná svatý Pavel (srv. Řím 8,31-39). Křesťanská víra je tedy vírou v plnou Lásku, v její účinnou sílu, v její schopnost přetvořit svět a osvěcovat čas. „My jsme poznali lásku jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni“ (1Jan 4,16). Víra shledává v Boží lásce zjevené v Ježíši základ, na němž spočívá skutečnost i její poslední určení. 16. Nejzažší důkaz věrohodnosti Kristovy lásky se nachází v jeho smrti pro člověka. Jestliže položit život za přátele je krajní důkaz lásky (srv. Jan 15,13), Ježíš položil ten svůj za všechny, i za ty, kdo byli nepřáteli, aby proměnil srdce. Právě proto evangelisté ukázali na hodinu kříže jako na vrcholný okamžik pohledu víry, neboť v této hodině se zračí výše i šíře božské lásky. Na toto místo vloží svatý Jan své slavnostní svědectví, když spolu s Ježíšovou Matkou hledí na Toho, kterého probodli (srv. Jan 19,37): „Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili“ (Jan 19,35). F.M. Dostojevskij ve svém díle Idiot dává pronést hlavnímu hrdinovi, knížeti Myškinovi, při pohledu na obraz mrtvého Krista v hrobě od Hanse Holbeina mladšího: „Ten obraz by mohl někoho i připravit o víru“14. Obraz totiž velice syrově znázorňuje destruktivní účinky smrti na Kristově těle. Avšak právě rozjímáním Ježíšovy smrti se víra posiluje a nabývá pronikavého světla, když se zjevuje jako víra v jeho nezlomnou lásku k nám, která je s to podstoupit smrt, aby nás spasila. Této lásce, která se nezdráhala smrti, aby dokázala jak mne miluje, je možné věřit; její bezmeznost překonává každé podezření a dovoluje nám svěřit se plně Kristu. 17. Kristova smrt tady odhaluje naprostou důvěryhodnost Boží lásky ve světle Jeho Zmrtvýchvstání. Jakožto zmrtvýchvstalý je Kristus spolehlivým svědkem, hodným víry (srv. Zj 1,5; Žid 2,17), pevnou oporou naší víry. „Jestliže však Kristus nevstal, marná je 13 14

Srv. In Ioh. Evang., 45, 9: PL 35, 1722-1723. Parte II, IV. 7

vaše víra“, prohlašuje svatý Pavel (1 Kor 15,17). Kdyby Otcova láska nedala Ježíšovi vstát z mrtvých, kdyby nedokázala znovu dát jeho tělu život, pak by nebyla plně důvěryhodnou láskou, schopnou osvěcovat i temnoty smrti. Když svatý Pavel mluví o svém novém životě v Kristu, odkazuje na „víru Božího Syna, který mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Tato „víra Božího Syna“ je zajisté vírou apoštola národů v Ježíše a předpokládá také Ježíšovu důvěryhodnost, která se skutečně zakládá na jeho lásce až k smrti, ale také na jeho bytí Božího Syna. Právě proto, že Ježíš je Syn absolutně zakořeněný v Otci, mohl přemoci smrt a dát v plnosti zazářit životu. Naše kultura ztratila vnímavost této konkrétní Boží přítomnosti, jeho působení ve světě. Myslíme si, že Bůh se nachází jedině na onom světě, v jiném stupni reality, oddělen od našich konkrétních vztahů. Avšak kdyby tomu tak bylo, kdyby Bůh nebyl schopen ve světě jednat, jeho láska by nebyla opravdu mocná, opravdu reálná a nebyla by proto ani pravou láskou, schopnou uskutečnit ono štěstí, které slibuje. Mezi vírou v Něho a nevěrou by pak nebyl žádný rozdíl. Křesťané však vyznávají konkrétní a mocnou Boží lásku, která skutečně působí v dějinách a určuje jejich konečný úděl, lásku, s níž se lze setkat, která se plně zjevila v Kristově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. 18. Plnost, k níž Ježíš víru přivádí, má další rozhodující aspekt. Ve víře Kristus není pouze Tím, v něhož věříme, nejvznešenější zjevení Boží lásky, ale také Tím, s nímž se spojujeme, abychom mohli věřit. Víra nejen na Ježíše hledí, ale z Ježíšovy perspektivy, jeho očima se také dívá; je účastí na jeho způsobu vidění. V mnoha oblastech života se svěřujeme jiným lidem, kteří znají věci lépe než my. Máme důvěru v architekta, který nám staví dům, v lékárníka, který nám podává uzdravující lék, v advokáta, který nás obhajuje u soudu. Potřebujeme také někoho, kdo je důvěryhodný a zkušený v Božích věcech. Ježíš, Jeho Syn, se představuje jako Ten, kdo nám vysvětluje Boha (srv. Jan 1,18). Život Kristův – jeho způsob poznání Otce a plné žití ve vztahu s Ním – otevírá lidské zkušenosti nový prostor, a my do něj můžeme vstoupit. Svatý Jan vyjádřil důležitost osobního vztahu s Ježíšem pro naši víru různými způsoby užití slovesa věřit. Spolu s „věřit, že“ je pravdou to, co nám Ježíš říká (srv. Jan 14,10; 20,31), Jan užívá také výraz „věřit“ Ježíši a „věřit v“ Ježíše. Věříme Ježíši, když přijímáme jeho Slovo, jeho svědectví, protože je pravdivý (srv. Jan 6,30). „Věříme v“ Ježíše, když jej osobně přijímáme do našeho života a svěřujeme se Mu, lneme k Němu v lásce a jdeme za ním (srv. Jan 2,11; 6,47; 12,44). Boží Syn přijal naše tělo, aby nám umožnil Jej poznat, přijmout a následovat, a tak se Jeho vidění Otce uskutečnilo skrze putování a plynutí časem také lidsky. Křesťanská víra je vírou ve Vtělení Slova a v Jeho vzkříšení v těle; je vírou v Boha, který se stal natolik blízkým, že vešel do našich dějin. Víra v Božího Syna, který se stal člověkem v Ježíši z Nazareta, nás neodděluje od reality, ale umožňuje nám pochopit její nejhlubší význam, objevit jak Bůh miluje tento svět a nepřetržitě jej směruje k Sobě; a to vede křesťana k úsilí, aby žil svou pozemskou pouť ještě intenzivněji.

Spása skrze víru 19. Vycházeje z této účasti na způsobu Ježíšova nazírání, zanechal nám svatý Pavel ve svých spisech popis věřící existence. Ten, kdo věří, je přijetím daru víry přetvořen v nové stvoření, dostává nové bytí, synovské bytí, stává se synem v Synu. Nejcharakterističtějším výrazem Ježíšovy zkušenosti, která se stává středem zkušenosti křesťanské je „Abba, 8

Otče“ (srv. Řím 8,15). Život ve víře, jakožto synovská existence, je uznáním původního a zásadního daru, který je základem existence člověka, a lze jej shrnout větou sv. Pavla Korinťanům: „Co máš, abys to nebyl dostal?“ (1 Kor 4,7). Právě tady je jádro polemiky sv. Pavla s farizeji, diskuse o spáse skrze víru či skrze skutky zákona. To, co svatý Pavel odmítá je postoj toho, kdo se chce ospravedlnit před Bohem vlastními skutky. Takový, i když zachovává přikázání a koná dobré skutky, staví do centra sebe sama a neuznává, že původcem dobra je Bůh. Kdo takto jedná, kdo chce být zdrojem vlastní spravedlnosti, shledává, že je brzy v koncích a zjišťuje, že ani není s to vytrvat ve věrnosti zákonu. Uzavírá se, izoluje se od Pána i od druhých, a proto se jeho život stává prázdným, jeho skutky neplodnými, je jako strom, vzdálený od vodních proudů. Svatý Augustin to svým hutným a působivým jazykem vyjadřuje takto: „Ab eo qui fecit te noli deficere nec ad te – Od toho, který tě učinil, se nevzdaluj, ani kdybys šel k sobě“15. Pokud se člověk domnívá, že vzdálením se od Boha najde sám sebe, jeho existence ztroskotá (srv. Lk 15,11-24). Počátek spásy je otevření se něčemu, co předchází, původnímu daru, který potvrzuje život a udržuje v existenci. Jedině v otevřenosti tomuto původu a jeho uznáním můžeme být přetvořeni a dovolit, aby v nás spása působila a činila život plodným, plným dobrých plodů. Spása skrze víru spočívá v uznání primátu Božího daru, jak to shrnuje svatý Pavel: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, nýbrž je to dar Boží“ (Ef 2,8). 20. Nová logika víry se soustřeďuje na Krista. Víra v Krista nás zachraňuje, protože v Něm se život radikálně otevírá Lásce, která nás předchází a přetváří zevnitř, která jedná v nás a s námi. Jasně je to zřejmé v exegezi, kterou apoštol národů podává k textu Deuteronomia, exegezi, která zapadá do nejhlubší dynamiky Starého zákona. Mojžíš říká lidu, že Boží příkaz není pro člověka příliš vysoko ani příliš daleko. Nelze říci: „Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl?“ nebo „Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl?“ (srv. Dt 30,11-14). Tato blízkost Božího Slova je svatým Pavlem vykládána ve vztahu ke Kristově přítomnosti v křesťanovi: „´Neříkej si u sebe: Kdo vystoupí do nebe?´ – aby totiž Krista přivedl dolů – ani ´Kdo sestoupí do propasti?´ – aby totiž Krista vyvedl z mrtvých“ (Řím 10,6-7). Kristus sestoupil na tuto zem a vstal z mrtvých; svým Vtělením a Vzkříšením Boží Syn obsáhl celé putování člověka a přebývá v našich srdcích skrze Ducha svatého. Víra ví, že Bůh se nám stal velmi blízkým, že Kristus nám byl dán jako velký dar, který nás vnitřně přetváří, že přebývá v nás a tak nám dává světlo, jež osvěcuje počátek i konec života, celý průběh lidské pouti. 21. Tak můžeme pochopit novost, k níž nás víra přivádí. Věřící je přetvořen Láskou, které se otevřel ve víře, a ve svém otevření se této Lásce, která mu byla nabídnuta, se jeho existence rozšiřuje, překračuje sebe sama. Svatý Pavel může prohlásit: „Nežiji už já, ale ve mně Kristus“ (Gal 2,20), a povzbuzovat: „ať Kristus vírou přebývá ve vašem srdci“ (Ef 3,17). Ve víře se „já“ věřícího rozšiřuje, aby v něm přebýval Jiný, aby žilo v Jiném, a tak se jeho život rozšiřuje v Lásce. Sem patří působení vlastní Duchu svatému. A protože má křesťan účast na jeho Lásce, kterou je Duch, může mít Ježíšův zrak, jeho cítění, jeho synovskou dispozici. V této Lásce jistým způsobem přijímá vidění, které je vlastní Ježíši. Bez tohoto připodobnění v Lásce, bez této přítomnosti Ducha, který ji vlévá do našich srdcí (srv. Řím 5,5), je nemožné vyznávat Ježíše jako Pána (srv. 1Kor 12,3). 15

De continentia, 4, 11: PL 40, 356. 9

Církevní forma víry 22. Takto se existence věřícího stává existencí církevní. Když svatý Pavel mluví k římským křesťanům o onom jediném těle, kterým jsou všichni věřící v Kristu, vybízí je, aby se nechlubili; každý se má naopak hodnotit „ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru“ (Řím 12,3). Věřící se učí vidět sám sebe vycházeje z víry, kterou vyznává: postava Krista je zrcadlo, ve kterém odhaluje svůj uskutečněný obraz. A jako Kristus v sobě zahrnuje všechny věřící, kteří tvoří jeho tělo, chápe křesťan sebe sama v tomto těle, v původním vztahu ke Kristu a k bratřím ve víře. Obraz těla nechce redukovat věřícího na pouhou část anonymního celku, na pouhý prvek velkého soukolí, ale zdůrazňuje spíše živé spojení Krista s věřícími a všech věřících navzájem (srv. Řím 12,4-5). Křesťané jsou „jedno“ (srv. Gal 3,28), aniž by pozbývali svoji individualitu a ve službě druhým se každému dostává vlastního bytí až do krajnosti. Chápeme tedy, proč mimo toto tělo, mimo tuto jednotu církve v Kristu, tuto církev, která je – podle slov Romana Guardiniho – „historickou nositelkou všeobsahujícího Kristova pohledu na svět“16, víra ztrácí svou „míru“, nenachází už svoji rovnováhu, nezbytný opěrný prostor. Víra má nutně církevní formu, vyznává se uvnitř Kristova těla, coby konkrétního společenství věřících. Z tohoto církevního místa pak otvírá jednotlivého křesťana všem lidem. Kristovo slyšené slovo se vlastním dynamismem přetváří v křesťanovi v odpověď, a samo se stává pronášeným slovem, vyznáním víry. Svatý Pavel říká: „Víra v srdci... a vyznání ústy...“ (Řím 10,10). Víra není privátním úkonem, individualistickým chápáním, subjektivním míněním, ale rodí se z naslouchání a je určena k tomu, aby byla hlásána a stala se zvěstí. Vždyť, „jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele?“ (Řím 10,14). Víra tedy v křesťanovi působí, počínaje obdržením daru, Lásky, která jej přitahuje ke Kristu (srv. Gal 5,6), dává účast na putování církve, putující v dějinách vstříc dovršení. Tomu, kdo je takto přetvořen, se otevírá nový způsob vidění, víra se jeho očím stává světlem.

DRUHÁ KAPITOLA JESTLIŽE NEUVĚŘÍTE, NEPOROZUMÍTE (Iz 7,9)

Víra a pravda 23. Jestliže neuvěříte, neporozumíte (srv. Iz 7,9). Takto překládá slova proroka Izaiáše králi Achazovi řecká verze hebrejské Bible, překlad sedmdesáti (Septuaginta), vytvořený v egyptské Alexandrii. Otázka poznání pravdy se tak stala středem víry. V hebrejském textu nicméně čteme něco jiného. Prorok tam říká králi: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“ Je to slovní hříčka se dvěma formami slovesa ´amàn: „uvěříte“ (ta ´aminu) a „obstojíte“ 16

Vom Wesen katholischer Weltanschauung (1923), in: Unterscheidung des Christlichen. Gesammelte Studien 1923-1963, Mainz 1963, 24. 10

(te ´amenu). Král, zastrašený mocí svých nepřátel, hledá bezpečí, které mu může poskytnout smlouva s velkou asyrskou říší. Prorok jej tehdy vybízí, aby důvěřoval pouze pravé, neotřesitelné skále, Bohu Izraele. Protože Bůh je spolehlivý, je rozumné v Něj věřit, budovat svou jistotu na jeho Slovu. Tohoto Boha Izaiáš později dvakrát nazve „BůhAmen“ (srv. Iz 65,16), neotřesitelný základ věrnosti smlouvě. Dalo by se domnívat, že řecká verze Bible překladem „být pevný“ výrazem „porozumět“, provedla hlubokou změnu v textu, přešla od biblického výrazu důvěry v Boha k řeckému porozumět. Nicméně, tento překlad, který jistě přijal dialog s helénskou kulturou, není cizí hluboké dynamice hebrejského textu. Neochvějnost, kterou Izaiáš slibuje králi, totiž prochází porozuměním Božímu jednání a jednotě, kterou On propůjčuje životu člověka i dějinám národa. Prorok vybízí k porozumění Hospodinovým cestám, a tak ve věrnosti Bohu k nalezení moudrého plánu, jenž vládne věkům. Svatý Augustin vyjádřil syntézu slov „porozumět“ a „být pevný“ ve svých Vyznáních, když mluví o pravdě, které se dá svěřit, abychom zůstali stát na nohou: „Budu pevný a upevním se v tobě, v tvé pravdě“17. Z kontextu víme, že svatý Augustin chce ukázat, jak tato spolehlivá Boží pravda, jež vyvstává v Bibli, je Jeho věrnou přítomnosti v toku dějin, Jeho schopností držet pohromadě období a shromažďovat rozptýlené dny člověka.18 24. Izaiášův text, čtený v tomto světle, vede k závěru: člověk potřebuje poznání, potřebuje pravdu, protože bez ní neobstojí, nejde vpřed. Víra bez pravdy nespasí, nedá jistotu našim krokům. Zůstává pěknou pohádkou, projekcí našich tužeb po štěstí, čímsi, co nás uspokojí jen do té míry, nakolik se chceme klamat. Anebo je omezí na krásný cit, který těší a zahřívá, ale zůstává podroben proměnám našeho nitra, rozmanitosti dob, neschopen být v životě stálou oporou. Kdyby tomu tak s vírou bylo, měl by pravdu král Achaz, který nechtěl vsadit svůj život a bezpečí svého království na nějaký cit. Avšak právě svým niterným vztahem k pravdě je víra schopna nabídnout nové světlo, převyšující královy kalkulace, protože ona vidí dál, rozumí jednání Boha, který je věrný své smlouvě a svým příslibům. 25. Dnes je více než kdy jindy nutné ukázat na vztah víry a pravdou, právě kvůli krizi pravdy, v níž žijeme. V soudobé kultuře je častá tendence přijímat pouze pravdu, která se týká technologie: pravdivé je to, co člověk dokáže svým důmyslem vytvořit a změřit; je to pravdivé, protože to funguje, a tím činí život pohodlnějším a příjemnějším. To se dnes jeví jako jediná jistá pravda, jediná, kterou lze sdílet s ostatními, jediná, o níž se může diskutovat a o kterou lze společně usilovat. Na druhé straně by měly být pravdy jednotlivce, jejichž věrohodnost se zakládá na tom, co každý cítí ve svém nitru, platné pouze pro jednotlivce, a které nemohou být předkládány jiným s požadavkem, že slouží obecnému dobru. Na velkou pravdu, pravdu, která vykládá celek osobního i společenského života, se pohlíží s nedůvěrou. Ptáme se – nebyla to právě tato pravda, kterou vyžadovaly velké totalitarismy minulého století, pravda, která vnucovala vlastní globální koncepci, aby rozdrtila konkrétní dějiny jedince? Zůstává tedy pouze relativizmus, v němž otázka po pravdě všeho, která je základem i otázky po Bohu, už nezajímá. V tomto pohledu je logická snaha o odstranění spojení mezi náboženstvím a pravdou, protože toto pojítko by bylo základem fanatizmu, který chce ovládnout toho, kdo 17 18

XI, 30, 40: PL 32, 825. Srv. tamtéž, 825-826. 11

jemu vlastní přesvědčení nesdílí. V tomto ohledu můžeme v našem současném světě mluvit o velkém zapomnění. Otázka po pravdě je totiž otázkou paměti, hluboké paměti, protože se obrací k něčemu, co nás předchází, a tímto způsobem nás může dokázat spojit za hranicí našeho malého a omezeného „já“. Je to otázka po počátku všeho, v jehož světle lze vidět cíl a tím i smysl společné cesty.

Poznání pravdy a láska 26. Může v této situaci křesťanská víra nabídnout službu obecnému dobru, pokud jde o správný způsob chápání pravdy? K odpovědi je zapotřebí zamyslet se nad typem poznání, které je vlastní víře. Pomoci nám může výraz svatého Pavla, když říká: „Věří se srdcem“ (Řím 10,10). Srdce je v Bibli středem člověka, kde se střetávají všechny jeho dimenze: tělo i duch; niternost osoby i její otevření světu a druhým; rozum, vůle i citovost. A přece, je-li srdce s to držet pohromadě všechny tyto dimenze, je tomu tak proto, že je místem, kde se otevíráme pravdě a lásce a necháváme se jimi v hloubi dotknout a proměnit. Víra přetváří celého člověka, právě nakolik se otevírá lásce. V tomto spojení víry a lásky lze pochopit formu poznání vlastního víře, její přesvědčivost, její schopnost osvěcovat naše kroky. Víra poznává, nakolik je spojena s láskou, neboť láska sama přináší světlo. Porozumění víry se rodí z přijetí velké Boží lásky, která nás vnitřně přetváří a dává nám nové oči, abychom viděli skutečnost. 27. Je známo, jak filosof Ludwig Wittgenstein vysvětlil spojitost víry a jistoty. Věřit je podle něho zkušenost podobná zamilovanosti, něco subjektivního, co nelze předložit jako pravdu platnou pro všechny.19 Modernímu člověku se totiž zdá, že otázka lásky nemá co do činění s pravdou. Láska se dnes chápe jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou. Opravdu je to odpovídající popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřel milované osobě a započal tak cestu, která je vyjítím z uzavřenosti vlastního já a kráčením k druhé osobě, aby se vybudoval trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska v čase vytrvat, překonat prchavý okamžik a zůstat pevnou jako opora společné cesty. Pokud láska nemá vztah k pravdě, je podrobena proměnlivým citům a nepřekoná zkoušku času. Pravá láska naopak sjednocuje všechny prvky naší osoby a stává se novým světlem k velkému a plnému životu. Bez pravdy nemůže láska nabídnout pevný svazek, nedokáže přenést „já“ za jeho osamocenost, ani jej osvobodit z pomíjivého okamžiku, aby se budoval život a nesl plody. Potřebuje-li láska pravdu, pak také pravda potřebuje lásku. Lásku a pravdu není možné oddělovat. Bez lásky se pravda stává chladnou, neosobní, pro konkrétní život skličující. Pravda, kterou hledáme, která poskytuje smysl našim krokům, nás osvěcuje, když se nás dotkla láska. Kdo miluje, chápe, že láska je zkušenost pravdy a že nám ona sama otvírá oči, aby nově viděly celou skutečnost, v jednotě s milovanou osobou. V tomto smyslu napsal svatý Řehoř Veliký, že „amor ipse notitia est“, sama láska je poznáním a přináší 19

Srv. Vermischte Bemerkungen / Culture and Value, G.H. von Wright (red.), Oxford 1991, 32-33; 61-64. 12

novou logiku.20 Jde o nazírání světa ve vztahu, jež se stává sdíleným poznáním, viděním ve vidění druhého a společným náhledem na všechny věci. Tuto tradici sledoval ve středověku Vilém ze Saint Thierry, když komentoval verš z Písně písní, ve kterém milovaný říká milované: Tvé oči jsou oči holubice (srv. Pís 1,15).21 Tyto dvě oči, vysvětluje Vilém, jsou věřící rozum a láska, jež se stávají jediným zrakem k dosažení kontemplace Boha, když se rozum stává „rozumem osvícené lásky“.22 28. Tento objev lásky coby zdroje poznání, jež náleží k původní zkušenosti každého člověka, nachází spolehlivý výraz v biblickém pojetí víry. Okoušením lásky, kterou jej Bůh vyvolil a zrodil jako lid, dochází Izrael k pochopení jednoty božského plánu, od počátku k dovršení. Poznání víry, poněvadž se rodí z lásky Boha, který uzavírá Smlouvu, je poznáním, které osvěcuje putování v dějinách. Právě proto jsou pravda a věrnost v Bibli pospolu: pravý Bůh je Bůh věrný, Ten, který plní své sliby a dává chápat svůj plán v čase. Skrze zkušenost proroků, v bolesti exilu a v naději na definitivní návrat do svatého města, vytušil Izrael, že tato Boží pravda přesahuje jeho vlastní dějiny, aby zahrnula dějiny celého světa, počínaje stvořením. Poznání víry osvěcuje nejenom zvláštní putování jednoho národa, ale celý běh stvořeného světa od jeho počátku k jeho dovršení.

Víra jako slyšení a vidění 29. Právě proto, že poznání víry je spjato se smlouvou věrného Boha, jenž navazuje vztah lásky s člověkem a obrací se k němu Slovem, je Biblí prezentováno jako slyšení a pojí se k sluchu. Svatý Pavel užil formulaci, která se stala klasickou: fides ex auditu – víra je ze slyšení“ (Řím 10,17). Poznání pojící se k slovu je vždycky osobním poznáním, jež rozpoznává hlas, svobodně se mu otvírá a v poslušnosti jej následuje. Proto svatý Pavel mluvil o „poslušnosti víry“ (srv. Řím 1,5; 16,26)23. Víra je navíc poznáním, spjatým s plynutím času, jež slovo potřebuje, aby se mohlo vyslovit. Je poznáním, které si lze osvojit jedině cestou následování. Naslouchání pomáhá dobře ztvárnit vztah poznání a lásky. Pokud jde o poznání pravdy, bylo naslouchání tu a tam kladeno do protikladu k vidění, jež bylo vlastní řecké kultuře. Světlo, nabízí-li na jedné straně kontemplaci všeho, po čem člověk vždy toužil, na druhé straně zdánlivě neponechává prostor svobodě, protože sestupuje z nebe a vchází přímo do očí, aniž by od nich vyžadovalo odpověď. Navíc se zdá, jako by zvalo k jakési statické kontemplaci, odtržené od konkrétního času, v němž se člověk raduje a trpí. Biblický přístup k poznání, podle tohoto chápání, odporuje tomu řeckému, který při hledání plného porozumění reálnému světa spojil poznání s viděním. Je však jasné, že tento domnělý protiklad neodpovídá biblickým faktům. Starý zákon kombinoval oba typy poznání, protože k naslouchání Božímu Slovu se pojí touha vidět jeho tvář. Takto bylo možné rozvinout dialog s helénskou kulturou, dialog, který patří k srdci Písma. Slyšení dokládá osobní povolání a poslušnost, a také skutečnost, že pravda se 20

Homiliae in Evangelia, II, 27, 4: PL 76, 1207. Srv. Expositio super Cantica Canticorum, XVIII, 88: CCL, Continuatio Mediaevalis 87, 67. 22 Tamtéž, XIX, 90: CCL, Continuatio Mediaevalis 87, 69. 23 „Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat „poslušnost víry“ (srv. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu zjevení, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary“ (Dei Verbum,5). 13 21

zjevuje v čase; vidění nabízí plné patření na celé putování a umožňuje začlenit se do velkého Božího plánu; bez této vize bychom měli k dispozici pouze izolované fragmenty neznámého celku. 30. Spojitost mezi viděním a slyšením coby orgány poznání víry se naprosto zřetelně ukazuje v Janově evangeliu. Věřit znamená ve čtvrtém evangeliu slyšet a současně vidět. Slyšení víry nastává podle formy poznání vlastního lásce: je to osobní slyšení, které rozlišuje hlas a poznává ten, který patří Dobrému Pastýři (srv. Jan 10,3-5); slyšení, jež vyžaduje následování, jak je tomu u prvních učedníků, kteří „když ho slyšeli tak mluvit, šli za Ježíšem“ (Jan 1,37). Na druhé straně se víra pojí také s viděním. Někdy vidění Ježíšových znamení předchází víře, jako u židů, kteří po vzkříšení Lazara „když viděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřili“ (Jan 11,45). Jindy je to víra, která vede ke hlubšímu vidění: „budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (Jan 11,40). A nakonec se víra a vidění prolínají: „Kdo věří ve mne, ..... věří v toho, který mne poslal; kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal“ (Jan 12,44-45). Díky této jednotě se slyšením stává se vidění následováním Krista, a víra se jeví jako putování pohledu, při němž si oči zvykají vidět do hloubky. A tak se o velikonočním jitru přechází od Jana, který – dosud ve tmě, před prázdným hrobem „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8), přes Marii Magdalénu, která už vidí Ježíše (srv. Jan 20,14) a chce jej zadržet, ale je vyzvána, aby jej rozjímala na jeho cestě k Otci, až k plnému vyznání samotné Magdalény před učedníky: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18). Jak se dojde k této syntéze mezi slyšením a viděním? Je to možné, vyjdeme-li od konkrétní osoby Ježíše, kterého vidíme a slyšíme. On je Slovem, které se stalo tělem, jehož slávu jsme viděli (srv. Jan 1,14). Světlo víry je světlo oné Tváře, v níž vidíme Otce. Pravda, kterou víra přijímá, je ve čtvrtém evangeliu, zjevením Otce v Synu, v jeho těle a v jeho pozemských skutcích, pravda, kterou lze definovat jako „zářný život“ Ježíšův24. Znamená to, že poznání víry nás nevybízí k nazírání pravdy ryze vnitřní. Pravda, kterou nám víra zpřístupňuje, je pravdou soustředěnou na setkání s Kristem, na rozjímání o jeho životě, na vnímání jeho přítomnosti. V tomto smyslu svatý Tomáš Akvinský mluví o oculata fides apoštolů – víře, která vidí! – tváří v tvář tělesnému vidění Zmrtvýchvstalého25. Na vlastní oči viděli vzkříšeného Ježíše a uvěřili, mohli totiž proniknout do hloubi toho, co viděli, aby vyznali Božího Syna, jenž sedí po pravici Otce. 31. Jedině takto, skrze Vtělení, skrze sdílení našeho lidství, mohlo dojít plnosti poznání, které je vlastní lásce. Světlo lásky totiž vzchází, když jsme zasaženi v srdci, a tak do sebe přijímáme niternou přítomnost milovaného, která nám umožňuje poznávat jeho tajemství. Chápeme tedy, proč spolu se slyšením a viděním je víra u svatého Jana dotekem, jak praví ve svém prvním listu: „co jsme slyšeli, co jsme viděli... a čeho jsme se vlastníma rukama dotýkali, o Slovu života...“ (1 Jan 1,1). Svým Vtělením, svým příchodem mezi nás, se nás Ježíš dotkl, a skrze svátosti nás dotýká i dnes; a tím, že přetváří naše srdce nám dopřál a dopřává jej poznat a vyznat jako Božího Syna. Můžeme se ho dotknout vírou a obdržet moc jeho milosti. Svatý Augustin, v komentáři k úryvku o ženě, trpící krvácením, která se dotýká Ježíše, aby byla uzdravena (srv. Lk 8,45-46), říká: „Věřit znamená dotknout se 24

Srv. H. Schlier, Meditationen über den Johanneischen Begriff der Wahrheit, in: Besinnung auf das Neue Testament. Exegetische Aufsätze und Vorträge 2, Freiburg, Basel, Wien 1959, 272. 25 Srv. S. Th. III, q. 55, a. 2, ad 1. 14

srdcem“26. Kolem Něho se tísní zástup, ale nepřichází k němu s osobním dotekem víry, která uznává jeho tajemství, Jeho bytí Syna, který zjevuje Otce. Jen když jsme připodobněni Ježíši, dostáváme náležité oči, abychom jej viděli.

Dialog víry a rozumu 32. Křesťanská víra, protože hlásá pravdu bezmezné Boží lásky a otvírá moci této lásky, dospívá k nejhlubšímu středu zkušenosti každého člověka, který přichází ke světlu díky lásce a je povolán milovat, aby zůstal ve světle. První křesťané, vedeni touhou osvěcovat veškerou realitu Boží láskou, zjevenou v Ježíši, ve snaze milovat stejnou láskou, našli v řeckém světě, v jeho hladu po pravdě, vhodného partnera k dialogu. Setkání evangelního poselství s filosofickým myšlením antického světa, bylo rozhodujícím krokem k tomu, aby evangelium dospělo ke všem národům, a přispělo k plodné interakci víry a rozumu, která se pak rozvíjela během staletí až do našich dnů. Blahoslavený Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio ukázal, jak se víra a rozum vzájemně posilují.27 Nacházíme-li plné světlo Ježíšovy lásky, shledáváme, že v každé naší lásce byl přítomen záblesk onoho světla a chápeme, co bylo jeho posledním cílem. Současně pak skutečnost, že naše láska přináší světlo, nám pomáhá vidět cestu lásky k plnosti naprostého darování Božího Syna pro nás. V tomto kruhu, světlo víry osvěcuje všechny naše lidské vztahy, které mohou být prožívány v jednotě s láskou a něhou Kristovou. 33. V životě svatého Augustina nacházíme významný příklad této cesty, na níž bylo rozumové hledání a jeho touha po pravdě a zřejmosti, integrováno do obzoru víry, z něhož se mu dostalo nového chápání. Na jedné straně přijímá řeckou filosofii světla a její důraz na vidění. Jeho setkání s novoplatonismem mu umožnilo poznat paradigma světla, které sestupuje shůry, aby osvěcovalo věci a je tak symbolem Boha. Tímto způsobem svatý Augustin pochopil božskou transcendenci a objevil, že všechny věci v sobě mají průzračnost, totiž že mohou zrcadlit dobrotu Boha, Dobro. Vymanil se tak manicheismu, ve kterém předtím žil a který jej podněcoval domnívat se, že dobro a zlo mezi sebou nepřetržitě bojují a bez jasných kontur se prolínají a směšují. Pochopení, že Bůh je světlo, dalo jeho existenci novou orientaci, schopnost poznat zlo, za něž nese vinu, a obrátit se k dobru. Na druhé straně však v konkrétní zkušenosti svatého Augustina, jak ji sám opisuje ve svých Vyznáních, nebylo rozhodujícím momentem na jeho cestě víry vidění Boha za hranicí tohoto světa, ale spíše slyšení, když v zahradě zaslechl hlas, který mu pravil: „Vezmi a čti“; vzal tedy svazek s listy svatého Pavla a zastavil se u třinácté kapitoly listu Římanům.28 Projevil se tak osobní Bůh Bible, schopný mluvit k člověku, sestoupit, aby s ním žil a provázet jeho putování v dějinách, projevovat se v čase slyšení a odpovědi. Nicméně, toto setkání s Bohem Slova nevedlo svatého Augustina k odmítnutí světla a vidění. Obě dvě perspektivy integroval, neustále veden zjevením Boží lásky v Ježíši. Tak vypracoval filosofii světla, která v sobě zahrnuje vzájemnost vlastní slovu a otevírá prostor svobodě pohledu vstříc světlu. Stejně jako slovu odpovídá svobodná odpověď, tak světlo 26

Sermo 229/L, 2: PLS 2, 576: "Tangere autem corde, hoc est credere". Srv. encyklika Fides et ratio (14. září 1998), 73: AAS (1999), 61-62. 28 Srv. Confessiones, VIII, 12, 29: PL 32, 762. 27

15

nachází jako odpověď obraz, který jej zrcadlí. Svatý Augustin tedy může spojením slyšení a vidění odkázat na „slovo, které se zračí v lidském nitru“29. Takto se světlo stává takřka světlem slova, protože je světlem osobní Tváře, světlem, které tím, že nás osvěcuje, nás oslovuje a chce se zračit v naší tváři, aby vyzařovalo z našeho nitra. Na druhé straně, touha vidět celek a nejen fragmenty dějin, zůstává a naplní se na konci, kdy člověk, jak říká světec z Hippa, bude nazírat a milovat30. To však nikoli proto, že bude schopen vlastnit veškeré světlo, které zůstane navždy nevyčerpatelné, ale protože cele vstoupí do světla. 34. Světlo lásky vlastní víře může osvěcovat otázky naší doby po pravdě. Pravda je dnes často redukována na subjektivní věrohodnost jednotlivce, platnou pouze pro individuální život. Společná pravda v nás vyvolává strach, protože ji identifikujeme s neúprosným diktátem totalitarismů. Je-li však pravda pravdou lásky, je-li pravdou, která se otvírá v osobním setkání s Jiným a s druhými, pak zůstává prosta uzavřenosti v jedinci a může být součástí obecného dobra. Jsouce pravdou lásky, není pravdou, která se násilně vnucuje, ani není pravdou, která jedince drtí. Protože se rodí z lásky může dosáhnout srdce, osobního středu každého člověka. Je tak zřejmé, že víra není neúprosná, ale roste v soužití, jež respektuje druhého. Věřící není arogantní; naopak, pravda jej činí pokorným, protože ví, že spíše než bychom ji vlastnili my, je to ona, která nás zahrnuje a vlastní. Jistota víry nás nečiní strnulými, ale vypravuje nás na cestu, umožňuje svědectví a dialog se všemi. Na druhé straně světlo víry, nakolik spojené s pravdou lásky není cizí hmotnému světu, protože láska se prožívá vždy v těle i duši; světlo víry je světlem vtěleným, které proudí ze zářného života Ježíšova. On osvěcuje i hmotu, spoléhá na její řád, ví, že se v ní otevírá stále širší cesta harmonie a porozumění. Vědeckému pohledu tak víra prospívá, vyzývá vědce, aby zůstal otevřený realitě v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritický smysl, neboť brání vědě vyhledávat zadostiučinění ve vlastních formulacích a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždycky větší. Víra zve k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje horizonty rozumu, aby více osvěcoval svět otevřený vědeckému bádání.

Víra a hledání Boha 35. Světlo víry v Ježíše osvěcuje také putování všech, kdo hledají Boha, a přispívá tím, co je vlastní křesťanství, do dialogu se stoupenci různých náboženských vyznání. List Židům mluví o svědectví spravedlivých, kteří už před smlouvou s Abrahámem hledali vírou Boha. O Henochovi se říká, „dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu“ (Žid 11,5), což není možné bez víry, protože „kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají“ (Žid 11,6). Můžeme tak pochopit, že putování zbožného člověka vede skrze vyznání Boha, který se o něj stará a kterého není nemožné najít. Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kteří jej hledají, než setkání? Ještě předtím nacházíme postavu Ábela, jehož víra je také chválena, a pro ni se Bohu zalíbily jeho dary, oběť prvorozenců z jeho stád (srv. Žid 11,4). Zbožný člověk se snaží poznávat Boží znamení v každodenních zkušenostech svého života, v ročních obdobích, v plodnosti země a v celém kosmickém dění. Bůh je zářící, a mohou jej najít i ti, kdo ho hledají s upřímným srdcem.

29

De Trinitate, XV, 11, 20: PL 42, 1071: "verbum quod intus lucet". Srv. De civitate Dei, XXII, 30, 5: PL 41, 804. 16 30

Freska na klenbě kostela Narození Panny Marie v Drysicích.

Obrazem tohoto hledání jsou Mágové, vedení hvězdou až do Betléma (srv. Mt 2,1-12). Jim se ukázalo Boží světlo jako cesta, jako hvězda, která vede cestou objevů. Hvězda tak promlouvá o Boží trpělivosti s našima očima, které si musí zvyknout na jeho jas. Zbožný člověk je na cestě a musí být ochoten se nechat vést, vyjít ze sebe, aby našel Boha, který vždy překvapuje. Tento Boží respekt k očím člověka nám ukazuje, že když se k Němu člověk přibližuje, lidské světlo se nerozplývá v zářné Boží nezměrnosti, jako hvězda pohlcená svítáním, ale stává se tím zářivější, čím je blíže původnímu ohni, jako zrcadlo, jež tento jas odráží. Křesťanské vyznání Ježíše, jediného spasitele, prohlašuje, že veškeré světlo Boží je soustředěno v Něm, v jeho „zářném životě“, v němž se zjevuje počátek i dokonání dějin31. Neexistuje žádná lidská zkušenost, žádné putování k Bohu, jež by nemohlo být přijato, osvíceno a očištěno tímto světlem. Čím více se křesťan pohrouží do kruhu otevřeného Kristovým světlem, tím více je s to chápat a provázet cestu každého člověka k Bohu. Poněvadž víra se ztotožňuje a cestou, týká se také života lidí, kteří, ačkoli nevěří, touží věřit a nepřestávají hledat. V míře, do jaké se s upřímným srdcem otevřou lásce a vydají se na cestu s tímto světlem, které dokáží přijmout, žijí už, aniž by to věděli, na cestě k víře. Snaží se jednat jako by Bůh existoval, někdy proto, že uznávají jeho důležitost k nalezení pevných zaměření v běžném životě anebo proto, že pociťují touhu po světle uprostřed temnoty, ale také proto, že při vnímání jak velkolepý a krásný je život, tuší, že Boží přítomnost by jej činila ještě velkolepějším. Svatý Irenej z Lyonu říká, že Abrahám už předtím než uslyšel hlas Boha, hledal jej „v planoucí touze svého srdce“ a „procházel celý svět s otázkou, kde je Bůh“, až se „Bůh smiloval nad tím, který jediný ho mlčky hledal“32. Kdo se vydá na cestu konání dobra, už se přibližuje k Bohu a je už podpírán jeho pomocí, protože dynamice božského světla je vlastní osvěcovat naše oči, když kráčíme k plnosti lásky.

31 32

Srv. Kongregace pro nauku víry, deklarace. Dominus Iesus (6. srpna 2000), 15: AAS 92 (2000), 756. Demonstratio apostolicae praedicationis, 24: SC 406, 117. 17

Víra a teologie 36. Protože víra je světlem, zve nás, abychom do ní vstoupili, stále více zkoumali obzor, který osvěcuje a tak stále více poznávali, co milujeme. Z této touhy se rodí křesťanská teologie. Je proto zřejmé, že teologie není možná bez víry a že je součástí samotného putování víry, jež hledá hlubší porozumění Božímu sebezjevení, které vyvrcholilo v Kristově tajemství. Prvním důsledkem je, že v teologii se při bádání a poznávání neuplatňuje pouze snaha rozumu jako je tomu v experimentálních vědách. Boha nelze redukovat na předmět. On je Subjektem, který se dává poznat a zjevuje se v osobním vztahu. Pravá víra směruje rozum, aby se otevřel světlu přicházejícímu od Boha, aby, veden láskou k pravdě, dokázal hlouběji poznat Boha. Velcí středověcí učitelé a teologové ukázali, že teologie jakožto věda o víře je účastí na poznání, které má Bůh o sobě samém. Teologie tedy není jenom slovem o Bohu, ale především přijetím a hledáním hlubšího porozumění onomu slovu, kterým se Bůh obrací k nám, slovu, které Bůh pronáší sám o sobě, protože je věčným dialogem společenství, a člověka uvádí do nitra tohoto dialogu33. Součástí teologie je proto pokora, která se nechává „dotknout“ Bohem, uznává své meze tváří v tvář Tajemství a s ukázněností, rozumu vlastní, se vydává zkoumat neproniknutelné bohatství tohoto Tajemství. Teologie dále sdílí církevní formu víry; její světlo je světlem věřícího subjektu, kterým je církev. Na jednu stranu to předpokládá, že teologie je ve službě víry křesťanů, pokorně opatruje a prohlubuje víru všech, zvláště těch nejprostších lidí. Dále pak, vzhledem k tomu, že teologie žije z víry, nepovažuje magisterium papeže a biskupů ve společenství s ním za něco vnějšího, za omezení své svobody, ale naopak za jeden ze svých vnitřních, konstitutivních momentů, neboť magisterium zajišťuje kontakt s původním zdrojem a poskytuje tedy jistotu čerpání z Kristova Slova v jeho celistvosti.

TŘETÍ KAPITOLA PŘEDÁVÁM, CO JSEM PŘIJAL (srv. 1 Kor 15,3)

Církev, matka naší víry 37. Kdo se otevřel Boží lásce, naslouchal jejímu hlasu a přijal její světlo, nemůže si tento dar nechat pro sebe. Protože víra je slyšením a viděním, jako slovo a jako světlo se také předává. Když apoštol Pavel mluvil ke Korintským, použil právě těchto dvou obrazů. Na jedné straně říká: „Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ´Uvěřil jsem a proto jsem mluvil´, věříme i my, a proto také mluvíme“ (2Kor 4,13). Přijaté slovo se stává odpovědí, vyznáním, a tak zaznívá pro druhé a zve je, aby uvěřili. Na druhé straně se svatý Pavel odvolává i na světlo: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle 33

Srv. Bonaventura, Breviloquium, prol.: Opera Omnia, V, Quaracchi 1891, str.. 201; In I Sent., proem, q. 1, resp.: Opera Omnia, I, Quaracchi 1891, p. 7; Tomáš Akvinský, S. Th. I, q. 1. 18

velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on“ (2 Kor 3,18). Je to světlo, které se odráží z tváře na tvář, jako Mojžíš, jenž poté, co mluvil s Bohem, nesl v sobě odraz jeho slávy: „[Bůh] zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři“ (2Kor 4,6). Ježíšovo světlo se zračí v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří, tak přichází až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet jeho světlo k jiným, jako při velikonoční liturgií světlo velikonoční svíce rozžíhá mnoho dalších svící. Víra se předává takříkajíc, formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se zapaluje jeden plamen od druhého. Křesťané ve své chudobě zasévají tak plodné sémě, že se stává velkým stromem a je s to naplnit svět plody. 38. Předávání víry, která září pro všechny a na každém místě, vede také po časové ose, z generace na generaci. Protože se víra rodí ze setkání, ke němuž dochází v dějinách a osvěcuje naše putování v čase, musí se předávat po staletí. Nepřetržitým řetězcem svědectví se k nám dostává Ježíšova tvář. Jak je to možné? Jak si můžeme být jisti, že po věky čerpáme od „pravého Ježíše“? Pokud by člověk byl izolovaným jedincem, a my chtěli vycházet jen od individuálního „já“, jež chce najít jistotu svého poznání v sobě, tato jistota by nebyla možná. Nemohu vidět sám od sebe to, co se událo v době, pro mne tak vzdálené. Nicméně, tento způsob není jediným, kterým člověk poznává. Osoba žije vždy ve vztahu. Přichází od druhých, patří k druhým, její život se stává větším v setkání s druhými. Také vlastní poznání, samo vědomí sebe sama, je jistým způsobem vztahové a spjato s jinými, kteří nás předcházeli: na prvním místě naši rodiče, kteří nám dali život a jméno. Sama řeč, slova, kterými vykládáme svůj život a svou realitu, k nám přicházejí od druhých, uchovávána v živé paměti druhých. Poznání nás samých je možné, pouze když máme účast na větší paměti. Tak je tomu i ve víře, která přivádí k plnosti lidský způsob chápání. Minulost víry, onen úkon Ježíšovy lásky, který dal ve světě vznik novému životu, přichází k nám v paměti druhých, svědků, živě uchován v jedinečném subjektu paměti, kterým je církev. Církev je matkou, která nás učí mluvit řečí víry. Tento aspekt zdůraznil ve svém evangeliu svatý Jan, když spojil dohromady víru a paměť, a obojí přidružil k působení Ducha svatého, který, jak říká Ježíš, „připomene vám všechno“ (Jan 14,26). Láska, kterou je Duch a která přebývá v církvi, uchovává vzájemnou jednotu všech dob, činí nás Ježíšovými současníky, a tak se stává vůdcem našeho putování víry. 39. Nemůžeme věřit sami. Víra není pouze individuální volbou, k níž dochází v nitru věřícího, není izolovaným vztahem mezi „já“ věřícího a božským „Ty“, mezi autonomním subjektem a Bohem. Ze své povahy se otevírá onomu „my“, dochází k ní vždy uvnitř společenství církve. Dialogická forma Kréda užívaná v křestní liturgii nám to připomíná. Víra se vyjadřuje jako odpověď na pozvání, na slovo, kterému je třeba naslouchat a které nevychází ze mne, proto spadá do dialogu, a nemůže být pouhým vyznáním, jež se zrodilo u jedince. Odpovědět v první osobě „věřím“ je možné jen díky tomu, že patříme do velkého společenství, jen proto, že se zároveň říká „věříme“. K tomuto otevření vůči církevnímu „my“ dochází podle vlastní otevřenosti Boží lásce, která není pouze vztahem mezi Otcem a Synem, mezi „já“ a „ty“, ale v Duchu je také „my“, společenstvím osob. Proto ten, kdo věří, není nikdy sám, a proto víra tíhne k šíření, k tomu, aby zvala druhé do své radosti. Komu se dostane víry, objeví, že prostory jeho „já“ se rozšiřují a rodí se v něm nové vztahy, které obohacují život. Tertulián to působivě vyjádřil, když říká o 19

katechumenovi, že „po obmytí nového zrození“ je přijat do domu matky, aby vztáhl ruce a modlil se spolu s bratřími Otče náš, jako člen nové rodiny34.

Svátosti a předávání víry 40. Církev, jako každá rodina, předává svým dětem obsah své paměti. Jak to udělat, aby se z dědictví víry nic neztratilo, ale naopak vše se stále více prohlubovalo? Díky apoštolské tradici, uchovávané v církvi působením Ducha svatého, máme živý kontakt se základní pamětí. V podání apoštolů – jak praví Druhý vatikánský koncil – „je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří“35. Víra totiž potřebuje prostředí, ve kterém se dá svědčit a sdílet, odpovídající a přiměřené tomu, co se sdílí. K předávání nějakého pouze naukového obsahu, ideje, by snad stačila kniha nebo opakování ústního podání. Avšak to, co se sděluje v církvi, co se předává v živé tradici, je nové světlo rodící se ze setkání s živým Bohem, světlo, které se dotýká osoby v jejím středu, v srdci, zapojuje její mysl, vůli i citovost, a otvírá ji živým vztahům ve společenství s Bohem a s druhými. K předávání této plnosti existuje zvláštní prostředek, který zasahuje celou osobu, tělo i ducha, niternost i vztahy. Tímto prostředkem jsou svátosti, slavené v liturgii církve. V nich se sděluje vtělená paměť, spjatá s místy a dobami života, vázaná na všechny smysly; osoba je do nich zapojena jakožto člen živého subjektu, do přediva komunitních vztahů. Je-li tedy pravdou, že svátosti jsou svátostmi víry,36 je třeba také říci, že víra má svátostnou strukturu. Probuzení víry prochází skrze probuzení nového svátostného smyslu života člověka a křesťanské existence, a ukazuje, jak se viditelné a hmotné, otvírají tajemství věčného. 41. K předávání víry dochází na prvním místě křtem. Mohlo by se zdát, že křest je pouze způsob, jak symbolizovat vyznání víry, pedagogickým úkonem pro toho, kdo potřebuje obrazy a gesta, ale který by se vpodstatě mohl pominout. Jeden výrok svatého Pavla ohledně křtu nám připomíná, že tomu tak není. Říká, že tímto „křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Ve křtu se stáváme novým stvořením a adoptivními Božími dětmi. Apoštol pak říká, že křesťan byl uveden do „formy nauky“ (typos didachés), které ze srdce naslouchá (srv. Řím 6,17). Ve křtu člověk přijímá také nauku, kterou má vyznávat a konkrétní formu života, která vyžaduje zapojení celé jeho osoby a uvádí jej na cestu dobra. Je přenesen do nového prostředí, svěřen novému prostředí, novému způsobu společného jednání, do Církve. Křest nám tak připomíná, že víra není dílem izolovaného jedince, není úkonem, který může člověk vykonat, spoléhaje pouze na vlastní síly, ale musí být přijata vstupem do církevního společenství, které předává Boží dar; nikdo nekřtí sám sebe, stejně jako se nikdo sám nerodí k životu. Byli jsme pokřtěni.

34

Srv. De Baptismo, 20, 5: CCL 1, 295. Dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, 8. 36 Srv. II. vatikánský ekumenický koncil, konstituce o posvátné liturgii, Sacrosanctum Concilium, 59. 20 35

42. Jaké jsou křestní prvky, které nás uvádějí do této nové „formy nauky“? Nad katechumenem je nejprve vzýváno jméno Nejsvětější Trojice: Otec, Syn a Duch svatý. Od počátku se mu tak předkládá syntéza putování víry. Bůh, který povolal Abraháma a který chtěl být nazýván jeho Bohem; Bůh, který zjevil své jméno Mojžíšovi; Bůh, který nám darováním svého Syna plně zjevil tajemství svého Jména, dává pokřtěnému novou synovskou identitu. Ukazuje se tak význam úkonu, který se provádí při křtu, ponoření do vody: voda je zároveň symbolem smrti, která nás vyzývá, abychom prošli obrácením vlastního „já“ otevírajícím se většímu „Já“; je však také symbolem života, lůna, ve kterém se znovu rodíme následováním Krista v jeho nové existenci. Ponořením do vody tak křest vypovídá o vtělené struktuře víry. Kristova činnost se nás dotýká v naší osobní realitě, radikálně nás přetváří a činí z nás adoptivní děti Boží, mající účast na božské přirozenosti; upravuje tak všechny naše vztahy, naši konkrétní situaci ve světě a ve vesmíru a otevírá je svému vlastnímu životu společenství. Tento dynamismus proměny, který je vlastní křtu, nám pomáhá chápat důležitost katechumenátu, který dnes, i ve společnostech se starobylými křesťanskými kořeny, kde rostoucí počet dospělých přistupuje k svátosti křtu, nabývá jedinečného významu pro novou evangelizaci. Je to cesta přípravy na křest, na proměnu celé existence v Krista. K pochopení spojitosti mezi křtem a vírou nám může pomoci připomínka slov proroka Izaiáše, který byl ve starověké křesťanské literatuře spojován se křtem: „jeho útočištěm budou strmé skály... nebude mu chybět voda“ (Iz 33,16)37. Pokřtěný, vykoupený z vody smrti, se mohl postavit na „strmé skále“, protože nalezl stabilitu, které se dá svěřit. Voda smrti se tak změnila ve vodu života. Řecký text ji popisuje jako vodu pistós, vodu „věrnou“. Voda křtu je věrná, protože se jí dá důvěřovat, protože její proud uvádí do dynamiky Ježíšovy lásky, zdroje jistoty pro naše životní putování. 43. Struktura křtu, jeho uzpůsobení jako znovuzrození, ve kterém dostáváme nové jméno a nový život, nám pomáhá chápat význam a důležitost křtu dětí. Dítě není schopno svobodného úkonu, kterým se přijímá víra, nemůže ji ještě samo vyznat, a proto ji jeho jménem vyznávají rodiče a kmotrové. Víra je prožívána uvnitř společenství církve, je vřazena do společného „my“. Dítě tak může být podporováno druhými, svými rodiči a kmotry, a může být přijato do jejich víry, která je vírou církve, symbolizovanou světlem, jež otec zažíhá od velikonoční svíce při křestní liturgii. Tato struktura křtu ozřejmuje důležitost součinnosti církve a rodiny při předávání víry. Rodiče jsou povoláni podle slov sv. Augustina nejenom k tomu, aby rodili děti k životu, ale aby je přinášeli k Bohu, aby křtem byly znovuzrozeny jako děti Boží a dostalo se jim daru víry38. Spolu s životem je jim tak dána základní životní orientace a jistota dobré budoucnosti, orientace, která bude později posílena ve svátosti biřmování pečetí Ducha svatého. 44. Svátostná povaha víry nachází svůj vrcholný výraz v eucharistii. Tato je drahocenným pokrmem víry, setkáním s Kristem, reálným způsobem přítomným, s nejvyšším projevem lásky, darem sebe sama, který rodí život.

37

Srv. Epistula Barnabae, 11, 5: SC 172, 162. Srv. De nuptiis et concupiscentia, I, 4, 5: PL 44, 413: "Habent quippe intentionem generandi regenerandos, ut qui ex eis saeculi filii nascuntur in Dei filios renascantur". 21 38

V eucharistii nacházíme průsečík dvou os, po nichž se odvíjí putování víry. Na jedné straně osa dějin: eucharistie je úkon paměti, zpřítomnění tajemství, ve kterém minulost, jako událost smrti a zmrtvýchvstání, ukazuje svoji schopnost otvírat budoucnosti, předjímat konečnou plnost. Liturgie nám to připomíná svým hodie – „dnes“ tajemství spásy. Na druhé straně je tu i osa, která vede z viditelného světa do neviditelného. V eucharistii se učíme vidět hloubku reality. Chléb a víno se proměňují v tělo a krev Krista, který se zpřítomňuje na své velikonoční cestě k Otci: tento pohyb uvádí nás – tělo i duši do pohybu celého tvorstva vstříc své plnosti v Bohu. 45. Ve slavení svátostí církev předává svoji paměť, zvláště vyznáním víry. Nejde v něm ani tak o vyjádření souhlasu se souhrnem abstraktních pravd. Naopak, ve vyznání víry se celý život vydává na cestu k plnému společenství s živým Bohem. Můžeme říci, že v Krédu je věřící vyzván, aby vstoupil do tajemství, které vyznává a nechal se proměnit tím, co vyznává. Pro pochopení smyslu tohoto tvrzení, pomysleme především na obsah Kréda. Má trinitární strukturu. Otec a Syn se spojují v Duchu lásky. Věřící tak vyznává, že středem bytí, nejhlubším tajemstvím všech věcí, je božské společenství. Kromě toho Krédo obsahuje také kristologické vyznání: znovu se procházejí tajemství Ježíšova života, až po jeho smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, v očekávání jeho konečného příchodu ve slávě. Říká se tedy, že tento Bůh společenství, výměny lásky mezi Otcem a Synem v Duchu, je schopen obsáhnout dějiny člověka, uvést ho do svého dynamismu společenství, které má v Otci svůj počátek i svůj konečný cíl. Ten kdo vyznává víru, vnímá své zapojení do pravdy, kterou vyznává. Nemůže pravdivě pronášet slova Kréda, aniž by tím byl přetvářen, aniž by se pohroužil do dějin lásky, které jej zahrnují, rozšiřují jeho bytí a dávají mu podíl na velkém společenství, posledním subjektu, který vyznává Krédo a kterým je církev. Všechny pravdy, které se věří, vyjadřují tajemství nového života víry jako cesty společenství s živým Bohem.

Víra, modlitba a Desatero 46. Při věrném předávání paměti církve jsou podstatné další dva prvky. Na prvním místě modlitba Páně, Otče náš. V ní se křesťan učí sdílet samu duchovní zkušenost Krista a začíná se dívat Kristovýma očima. Vycházeje od Toho, který je Světlo ze Světla, od Jednorozeného Syna Otce, poznáváme Boha také my a můžeme v jiných zažehnout touhu přiblížit se k Němu. Stejně tak je dále důležitá spojitost mezi vírou a Desaterem. Víra, jak jsme řekli, se jeví jako putování, cesta, po níž je třeba jít, kterou otevřelo setkání s živým Bohem. Proto ve světle víry, bezvýhradného svěření se Bohu, který zachraňuje, nabývá Desatero své nejhlubší pravdy, obsažené ve slovech, jež uvádějí deset přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země“ (Ex 20,2). Desatero není souhrnem negativních předpisů, nýbrž konkrétních ukazatelů, jak vyjít z pouště sebevztažného „já“, uzavřeného do sebe sama, a vstoupit do dialogu s Bohem, nechat se zahrnout jeho milosrdenstvím a jeho milosrdenství přinášet. Víra tak vyznává Boží lásku, původ a oporu všeho, nechává se pohnout touto láskou k putování vstříc plnosti společenství s Bohem. Desatero se jeví jako cesta vděčnosti, odpověď lásky, která je možná proto, že jsme ve víře otevřeni zkušenosti proměňující Boží lásky k nám. Této cestě se pak dostává nového světla z toho, co učí Ježíš v Horském kázání (srv. Mt 5-7). 22

Dotknul jsem se tak čtyř prvků, které shrnují poklad paměti, kterou předává církev: vyznání víry, slavení svátostí, cesta Desatera, modlitba. Katecheze církve se tradičně vytvořila kolem nich, včetně Katechismu katolické církve, základního nástroje onoho jednotícího úkonu, kterým církev sděluje celý obsah víry, „všechno, co sama je, a co věří“39.

Jednota a celistvost víry 47. Jednota církve, v čase a prostoru, se pojí k jednotě víry: „Jen jedno tělo, jen jeden duch... jedna víra“ (Ef 4,4-5). Dnes se může zdát uskutečnitelným spojení lidí ve společném zájmu, kteří se mají rádi, sdílejí stejný úděl a společný cíl. Velmi obtížným se však zdá chápání jednoty v téže pravdě. Zdá se nám, že jednota tohoto druhu odporuje svobodě myšlení a autonomii subjektu. Zkušenost lásky nám však naopak říká, že právě v lásce je možné mít společnou vizi, že v ní se učíme vidět realitu očima toho druhého, a že to náš pohled neochuzuje, nýbrž obohacuje. Pravá láska, podle míry božské lásky, vyžaduje pravdu a ve společném pohledu pravdy, kterou je Ježíš Kristus, se stává pevnou a hlubokou. Ta je také radostí víry, jednotou vidění v jediném těle a v jediném duchu. V tomto smyslu mohl svatý Lev Veliký konstatovat: „Pokud víra není jedna, pak není vírou“40. Co je tajemstvím této jednoty? Víra je „jedna“ na prvním místě díky jednotě poznávaného a vyznávaného Boha. Všechny články víry se vztahují k Němu, jsou cestami k poznání jeho bytí a jeho jednání, a proto mají jednotu vyšší než je jakákoli jiná, kterou můžeme vybudovat svým myšlením, mají jednotu, která nás obohacuje, protože se nám sděluje a činí nás „jedním“. Víra je navíc jedna také proto, že se obrací k jedinému Pánu, k Ježíšovu životu, k jeho konkrétní historii, kterou s námi sdílí. Svatý Irenej z Lyonu to objasnil v protikladu k heretickým gnostikům. Ti tvrdili, že existují dva typy víry: jedna neotesaná víra prostých, nedokonalá, která se držela v rovině Kristova těla a rozjímání o jeho tajemstvích; druhý typem je víra hlubší a dokonalejší, pravá víra vyhrazená malému kruhu zasvěcených, která se rozumem pozvedá nad Ježíšovo tělo vstříc tajemstvím neznámého božství. Tváří v tvář této domněnce, která nepřestává mít své kouzlo a své stoupence také v naší době, svatý Irenej zdůrazňuje, že víra je pouze jedna, protože vždy prochází jediným konkrétním bodem Vtělení, aniž by kdy přesahovala Kristovo tělo a jeho dějiny, neboť právě v nich se chtěl Bůh plně zjevit. A proto není rozdíl ve víře mezi „tím, kdo o níž dokáže více a dlouze mluvit“ a „tím, kdo o ní mluví málo“, mezi tím, kdo je vyšší a kdo je méně schopný: ten první nemůže k víře nic přidat, ani ten druhý ji umenšit41. Víra je konečně jedna, protože ji sdílí celá církev, která je jedno tělo a jeden Duch. Ve společenství jediného subjektu, kterým je církev, se nám dostává společného pohledu. Vyznáním téže víry spočíváme na stejné skále, jsme přetvářeni stejným Duchem lásky, vyzařujeme jediné světlo a sdílíme jediný pohled, jak proniknout realitu.

39

II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, 8. In nativitate Domini sermo 4, 6: SC 22, 110. 41 Srv. Irenej, Adversus haereses, I, 10, 2: SC 264, 160. 40

23

48. Vzhledem k tomu, že víra je jedna, musí být vyznávána v celé své ryzosti a celistvosti. Právě proto, že všechny články víry se pojí v jednotu, popření jediného z nich, byť by se zdál méně důležitým, by znamenalo zničení celku. Každá doba může najít snáze či hůře přijatelné body víry: proto je důležité bdít, aby se předával celý poklad víry (srv. 1Tim 6,20), aby se kladl patřičný důraz na všechny aspekty vyznání víry. Vzhledem k tomu, že jednota víry je jednotou církve, odejmout něco víře by znamenalo odebrat něco z pravdy společenství. Otcové popsali víru jako tělo, tělo pravdy s různými údy, v analogii s Kristovým tělem a jeho prodloužením v církvi42. Celistvost víry byla spojována také s obrazem panenské církve, s její věrnosti v manželské lásce ke Kristu: poškodit víru znamená poškodit společenství s Pánem.43 Jednota víry je tedy jednotou živého organismu, jak správně zdůraznil bl. John Henry Newman, když mezi charakteristickými známkami rozpoznávání věroučné kontinuity v čase, vypočítává její moc asimilovat v sobě všechno, co nachází v různých prostředích, do nichž vstupuje, v různých kulturách, které potkává,44 přičemž všechno očišťuje a přivádí k nejlepšímu vyjádření. Víra se tak jeví jako všeobecná, katolická, protože její světlo roste, aby osvěcovalo celý vesmír a celé dějiny. 49. Pán svěřil církvi dar apoštolské posloupnosti jako službu jednotě víry a jejímu celistvému předávání. Díky ní je zaručena kontinuita paměti církve a je možné s jistotou čerpat z ryzího zdroje, z něhož víra vyvěrá. Záruka spojení se zdrojem je tedy dána živými osobami a odpovídá to živé víře, kterou církev předává. Stojí na věrnosti svědků, které si pro tento úkol vybral Pán. Proto magisterium vždycky mluví v poslušnosti k původnímu Slovu, na kterém se zakládá víra a je důvěryhodná, protože důvěřuje Slovu, kterému naslouchá, uchovává je a předkládá.45 V promluvě na rozloučenou s efezskými staršími v Milétu, zaznamenanou svatým Lukášem ve Skutcích apoštolů, svatý Pavel dosvědčuje, že splnil poslání, které mu svěřil Pán, totiž zvěstovat „všechno, co rozhodl Bůh“ (Skt 20,27). Díky magistériu církve můžeme dosáhnout celistvosti této vůle a s ní radosti, že ji můžeme v plnosti konat.

ČTVRTÁ KAPITOLA BŮH JIM PŘIPRAVUJE MĚSTO (srv. Žid 11,16)

Víra a obecné dobro 50. Při líčení dějin praotců a spravedlivých Starého zákona, list Židům klade důraz na podstatný aspekt jejich víry. Neprojevuje se pouze jako cesta, ale také jako budování, příprava místa, na kterém by člověk mohl přebývat spolu s ostatními. Prvním budovatelem 42

Srv. tamtéž., II, 27, 1: SC 294, 264. Srv. Augustin, De sancta virginitate, 48, 48: PL 40,424-425: "Servatur et in fide inviolata quaedam castitas virginalis, qua Ecclesia uni viro virgo casta cooptatur". 44 Srv. An Essay on the Development of Christian Doctrine, Uniform Edition: Longmans, Green and Company, London, 18681881, 185-189. 45 Srv. II. vatikánský ekumenický koncil, dogm. konstituce o Božím zjevení, Dei Verbum, 10. 24 43

je Noe, který v arše dokáže zachránit svoji rodinu (srv. Žid 11,7). Dále pak Abrahám, o kterém se praví, že bydlel ve stanech, protože věřil a čekal na město s pevnými základy (srov. Žid 11,9-10). Ve vztahu k víře tedy vyvstává nová spolehlivost, nová pevnost, kterou může dát jedině Bůh. Jestliže člověk víry staví na Bohu-Amen, na věrném Bohu (srv. Iz 65,16), a tak se sám stává pevným, můžeme dodat, že pevnost víry se vztahuje i na město, které Bůh připravuje pro člověka. Víra ukazuje, jak pevná mohou být pouta mezi lidmi, když je mezi nimi přítomen Bůh. Nevyvolává jenom vnitřní neochvějnost, pevné přesvědčení věřícího; víra osvěcuje také vztahy mezi lidmi, protože se rodí z lásky a sleduje dynamiku lásky Boží. Spolehlivý Bůh daruje lidem spolehlivé město. 51. Právě díky svému spojení s láskou (Gal 5,6) se světlo víry dává do konkrétních služeb spravedlnosti, práva a pokoje. Víra se rodí ze setkání s prvotní Boží láskou, v níž se jeví smysl a dobrota našeho života; tento pak je osvěcován do té míry, nakolik vstupuje do dynamiky otevřené touto láskou, nakolik se totiž stává cestou a praxí vstříc plnosti lásky. Světlo víry je s to ocenit bohatství lidských vztahů, jejich schopnost se uchovat, být spolehlivými, obohacovat společný život. Víra nevzdaluje od světa a není cizí konkrétnímu nasazení našich současníků. Bez věrohodné lásky by skutečně nic nedokázalo udržet lidi v jednotě. Jednota mezi nimi by byla myslitelná jedině na základě užitečnosti, na skladbě zájmů, na strachu, ale nikoli na dobru pospolitého života, nikoli na radosti, kterou může vzbudit pouhá přítomnost druhého. Víra dává porozumět architektuře lidských vztahů, protože zahrnuje jejich nejhlubší základ i konečný úděl v Bohu, v jeho lásce, a tak osvěcuje umění budování, stávaje se službou obecnému dobru. Víra je vskutku dobrem pro všechny, je společným dobrem, její světlo neosvěcuje pouze nitro církve, ani neslouží výhradně k budování věčného města na onom světě; víra nám pomáhá budovat naše společnosti tak, aby kráčely vstříc budoucnosti naděje. List Židům v této souvislosti nabízí příklad, když mezi lidmi víry zmiňuje Samuela a Davida, kterým víra dovolila „konat spravedlnost“ (Žid 11,33). Tento výraz se tu vztahuje na jejich spravedlnost při vládnutí, na moudrost, která přináší lidu pokoj (srv. 1 Sam 12,3-5; 2 Sam 8,15). Ruce víry se pozvedají k nebi, ale činí tak, zatímco v lásce budují město, postavené na vztazích, jejichž základem je Boží láska.

Víra a rodina 52. V Abrahámově putování k budoucímu městu, list Židům zmiňuje požehnání, které přechází z rodičů na děti (srv. Žid 11,20-21). První prostředí, v němž víra osvěcuje město lidí, se nachází rodině. Mám na mysli především stabilní svazek muže a ženy v manželství. Rodí se z jejich lásky, znamení a přítomnosti lásky Boží, z uznání a přijetí dobra pohlavní odlišnosti, díky níž se manželé mohou spojit v jediném těle (srv. Gen 2,24) a jsou s to zplodit nový život, projev dobroty Stvořitele, jeho moudrosti a jeho plánu lásky. Na základě této lásky si mohou muž a žena slíbit vzájemnou lásku gestem, které zahrnuje celý život a který připomíná tolikeré rysy víry. Slíbit lásku, která je navždy lze tehdy, když se objeví plán, větší než vlastní projekty, který nás podpírá a umožňuje nám darovat celou budoucnost milované bytosti. Víra pak pomáhá přijmout plození dětí v celé jeho hloubce a bohatství, protože v něm dává poznat stvořitelskou lásku, která nám dává a svěřuje tajemství nové osoby. Takto se pro svou víru stala matkou Sára, spoléhajíc na Boží věrnost svým příslibům (srv. Žid 11,11). 25

53. V rodině doprovází víra všechna životní období, počínaje dětstvím: děti se učí důvěřovat lásce svých rodičů. Proto je důležité, aby rodiče pěstovali společné praktikování víry v rodině, aby provázeli zrání víry dětí. Zvláště mladí, kteří procházejí tak složitým životním obdobím, pro víru bohatým a důležitým, musejí cítit blízkost a pozornost rodiny i církevního společenství bohaté a důležité pro víru, potřebují na své cestě růstu ve víře cítit blízkost a pozornost rodiny a církevního společenství. Všichni jsme viděli jak na Světových dnech mládeže mladí lidé projevují radost víry, snahu žít stále pevnější a velkodušnější víru. Mladí lidé touží po velkém životě. Setkání s Kristem, nechat se uchvátit a vést jeho láskou rozšiřuje horizonty existence, dává jí pevnou naději, která neklame. Víra není útočištěm pro lidi bez odvahy, nýbrž rozletem života. Dává objevit velké povolání, povolání k lásce, zaručuje, že tato láska je důvěryhodná, že stojí za to se jí odevzdat, protože její základ spočívá na Boží věrnosti, která je mocnější než každá naše křehkost.

Světlo pro život ve společnosti 54. Víra, v rodině asimilovaná a prohloubená, se stává světlem osvěcujícím všechny sociální vztahy. Jako zážitek Božího otcovství a Božího milosrdenství se pak rozšiřuje na bratrské putování. V „moderní době“ se usilovalo o vybudování všeobecného bratrství mezi lidmi, založeného na jejich rovnosti. Postupně jsme však pochopili, že toto bratrství zbavené odkazu na společného Otce, jako na svůj nejhlubší základ, se nedá udržet. Je tedy třeba se vrátit k pravému kořeni bratrství. Dějiny víry byly už od svého počátku dějinami bratrství, byť nikoli bez konfliktů. Bůh volá Abraháma, aby vyšel ze své země a slibuje mu, že z něj učiní jeden velký národ, jeden velký lid, na kterém spočine Boží požehnání (srv. Gen 12,1-3). V průběhu dějin spásy člověk zjišťuje, že Bůh chce všem lidem, jako bratřím, dát podíl na jediném požehnání, které nachází svou plnost v Ježíši, aby všichni byli jedno. V Ježíši se nám sděluje nevyčerpatelná Boží láska, a to i skrze přítomnost bratra. Víra nás učí vidět, že v každém člověku je pro mne požehnání, že světlo Boží tváře mne osvěcuje prostřednictvím tváře bratra. Kolik dobrodiní přinesl pohled křesťanské víry městu lidí k jejich společnému životu! Díky víře jsme pochopili jedinečnou důstojnost jednotlivého člověka, která nebyla ve starověku tak zřejmá. Ve druhém století pohan Celsus vyčítal křesťanům to, co pokládal za iluzi a podvod, totiž domnívat se, že Bůh stvořil svět pro člověka, a jeho postavil na vrchol celého vesmíru. Tehdy se ptal: „Proč předpokládat, že zeleň roste pro lidi a ne spíše pro divokou zvěř, nemající rozum?“46;„Díváme-li se na zemi z nebeských výšin, čím se liší naše konání od hemžení mravenců a včel?“47. Středem biblické víry je láska Boží, jeho konkrétní starost o každého člověka, jeho plán spásy, který zahrnuje celé lidstvo a celé stvoření a který vrcholí vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Je-li tato skutečnost zatemněna, schází kritérium pro rozlišení toho, co činí život člověka drahocenným a jedinečným. Ztratí své místo ve vesmíru, zřeknutím se své mravní odpovědnosti se rozplyne v přírodě, anebo přivlastněním si bezmezné manipulace moci si nárokuje být absolutním sudím.

46

Origenes, Contra Celsum, IV, 75: SC 136, 372. Tamtéž., 85: SC 136, 394. 26 47

55. Víra nám, nadto, ve zjevení lásky Boha Stvořitele dává více respektovat přírodu, rozpoznat v ní gramatiku, Jím napsanou a příbytek, který nám byl svěřen, abychom jej kultivovali a opatrovali; pomáhá nám najít modely rozvoje, které se nezakládají jenom na užitečnosti a zisku, ale chápou stvoření jako dar, jehož jsme všichni dlužníky; učí nás nacházet spravedlivé formy vlády, uznáním, že autorita pochází od Boha, aby sloužila obecnému dobru. Víra stvrzuje také možnost odpuštění, které často vyžaduje čas, námahu, trpělivost a nasazení; odpuštění možné, pokud se objeví, že dobro je vždy původnější a silnější než zlo, že slovo, kterým Bůh utvrzuje náš život je hlubší než všechny naše negace. Mimochodem, i z čistě antropologického hlediska je jednota nadřazena konfliktu; musíme na sebe vzít také konflikt, ale jeho prožití nás musí vést k jeho vyřešení, překonání a přetvoření na článek řetězce, v rozvoj směřující k jednotě. Vytrácí-li se víra, je tu riziko, že se vytratí také základy žití, jak varuje básník T.S.Eliot: „Potřebujete snad, aby vám kdo řekl, že i ty skromné úspěchy, které vám dovolují být hrdi na vychovanou společnost, stěží přežijí víru, které vděčí za svůj smysl?“48 Odstraníme-li z našich měst víru v Boha, oslabí se naše vzájemná důvěra, pohromadě nás bude držet jen strach, a stabilita bude ohrožena. List Židům praví: „Bůh se za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město“ (Žid 11,16). Výraz „nestydět se“ se pojí k veřejnému uznání. Chce se tím říct, že Bůh veřejně, svým konkrétním jednáním vyznává svou přítomnost mezi námi, svou touhu upevnit vztahy mezi lidmi. Budeme se snad my stydět nazývat Boha našim Bohem? Budeme to snad my, kdo jej jako takového nebude vyznávat v našem veřejném životě a neprosazovat velkolepost společného života, který On činí možným? Víra osvěcuje sociální život; má tvůrčí světlo pro každý nový moment dějin, protože všechny události vztahuje k počátku a údělu všeho v Otci, který nás miluje.

Útěšná moc v utrpení 56. Když svatý Pavel píše křesťanům Korinta o svých souženích a utrpeních, klade svou víru do souvislosti s hlásáním evangelia. Říká totiž, že se na něm naplňuje výrok Písma: „Uvěřil jsem a proto jsem mluvil“ (2 Kor 4,13). Apoštol odkazuje na výraz ze Žalmu 116, kde žalmista zvolá: „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: »Jsem tak sklíčen!«“ (v. 10). Mluvit o víře znamená často mluvit také o bolestných zkouškách, ale právě v nich svatý Pavel vidí nejpřesvědčivější hlásání evangelia, protože ve slabosti a v utrpení vyvěrá a odhaluje se Boží moc, která překonává naši slabost a naše utrpení. Sám apoštol se ocitl v situaci umírání, jež se pro křesťany stane životem (2 Kor 4,7-12). Ve chvíli zkoušky nás víra osvěcuje, a právě v utrpení a slabosti se stává zřejmým, že „nehlásáme sebe, ale Pána Ježíše Krista“ (2 Kor 4,5). Jedenáctá kapitola listu Židům končí odkazem na ty, kdo trpěli pro víru (srv. Žid 11,35-38), mezi nimi zaujímá zvláštní místo Mojžíš, který snášel urážky jako Kristus (srv. v.26). Křesťan ví, že utrpení nemůže být eliminováno, ale může dostat smysl, může se stát úkonem lásky, svěřením se do rukou Boha, který nás neopouští, a takto může být etapou růstu víry a lásky. Když křesťan rozjímá o sjednocení Krista s Otcem i ve chvíli největšího utrpení na kříži (srv. Mt 15,34), učí se podílet na pohledu samotného Ježíše. Dokonce je osvícena i smrt a může být prožívána jako poslední volání víry, poslední „Vyjdi ze své země“ (Gen 12,1), poslední „Pojď!“ vyslovené Otcem, jemuž se odevzdáme s důvěrou, že nám dá obstát i v tomto definitivním kroku. 48

"Choruses from The Rock" in: The Collected Poems and Plays 1909-1950, New York 1980, 106. 27

57. Světlo víry nám nedává zapomenout na utrpení světa. Pro kolik mužů a žen víry byli trpící prostředníky světla! Tak pro svatého Františka z Assisi malomocný, anebo pro blahoslavenou Matku Terezu z Kalkaty její chudí. Pochopili tajemství, které v nich je. Tím, že se k nim přiblížili, jistě neodstranili všechna jejich soužení, ani nedokázali vysvětlit každé zlo. Víra není světlem, které rozptyluje všechny naše temnoty, ale svítilnou, která vede v noci naše kroky, a to k putování stačí. Trpícímu člověku Bůh nedává zdůvodnění, které vše vysvětlí, ale nabízí svou odpověď ve formě přítomnosti, která doprovází, dějin dobra, jež se pojí ke každým dějinám utrpení, aby v nich otevřel průchod světla. Sám Bůh chtěl v Kristu sdílet tuto cestu s námi a nabídnout nám svůj pohled, abychom v něm spatřili světlo. Kristus je ten, kdo tím, že snášel bolest, „dává víře začátek a vede ji k dovršení“ (srv. Žid 12,2). Utrpení nám připomíná, že služba víry obecnému dobru je vždy službou naděje, která hledí vpřed s vědomím, že jedině u Boha, u budoucnosti, která přichází od zmrtvýchvstalého Ježíše, může naše společnost nalézt pevné a trvalé základy. V tomto smyslu se víra sbíhá s nadějí, neboť i přesto, že náš pozemský příbytek zaniká, existuje příbytek věčný, který už Bůh slavnostně otevřel v Kristu, v jeho těle (srv. 2 Kor 4,16-5,5). Dynamismus víry, naděje a lásky (srv. 1 Sol 1,3; 1 Kor 13,13) nám tak dává přijmout starosti všech lidí, na naší cestě k onomu městu, „které sám Bůh vystaví a založí“ (Žid 11,10), protože „naděje neklame“ (Řím 5,5). V jednotě s vírou a láskou nás naděje uvádí do jisté budoucnosti, která se nachází v perspektivě, odlišné od iluzorních nabídek idolů světa, ale která dává nový impuls a novou sílu každodennímu životu. Nenechme si ukrást naději, nedovolme, aby byla promarněna bezprostředními řešeními a návrhy, které nám překážejí v cestě, které „tříští“ čas a mění ho v prostor. Čas je vždycky nadřazen prostoru. Prostor krystalizuje procesy, čas naopak promítá do budoucnosti a vybízí kráčet s nadějí.

Blahoslavená, která jsi uvěřila (Lk 1,45) 58. V podobenství o rozsévači svatý Lukáš uvádí tato slova, jimiž Ježíš vysvětluje význam „dobré půdy“: „To jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek“ (Lk 8,15). Zmínka o dobrém a upřímném srdci v odkazu na slyšené a uchovávané Slovo, vytváří v kontextu Lukášova evangelia implicitní portrét víry Panny Marie. Samotný evangelista mluví o Mariině paměti a o tom, jak uchovávala v srdci vše, co slyšela a viděla, aby toto Slovo přineslo v jejím životě ovoce. Matka Páně je dokonalým obrazem víry, jak řekne svatá Alžběta: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45). V Marii, Dceři Sionu, se dovršují dlouhé dějiny víry Starého zákona, s vyprávěním o mnoha věřících ženách, počínaje Sárou, ženách, které vedle praotců byly místem, na němž se naplňoval Boží příslib, a kde vzcházel nový život. V plnosti časů se Boží Slovo obrátilo k Marii, a ona jej přijala celou svou bytostí, ve svém srdci, aby se v ní stalo tělem a narodilo se jako světlo pro lidi. Ve svém Dialogu s Trifonem má svatý Justin pěkný výraz, v němž říká, že Maria, přijetím andělova poselství, počala „víru a radost“49. V Matce Ježíšově se totiž víra projevila hojností plodů, a přinášíli náš duchovní život plody, jsme naplněni radostí, která je nejjasnějším znamením velikosti víry. Maria ve svém životě vykonala pouť víry, následováním svého Syna50. 49

Srv. Dialogus cum Tryphone Iudaeo, 100, 5: PG 6, 710. Srv. II. vatikánský ekum. koncil. dogmatická konstituce o Církvi, Lumen gentium, 58. 28 50

Putování víry Starého zákona je tak u Marie obsaženo v následování Ježíše a nechává se jím proměnit, když vstupuje do pohledu, který je vlastní vtělenému Božímu Synu. 59. Můžeme říci, že u blahoslavené Panny Marie se potvrzuje to, na co jsem před chvílí položil důraz, že totiž věřící je zcela stržen do svého vyznání víry. Pro svoje spojení s Ježíšem je Maria těsna spjata s tím, co věříme. V Mariině panenském početí máme jasné znamení Kristova božského synovství. Věčný původ Krista je v Otci, On je Syn v bezvýhradném a jedinečném smyslu; a proto se rodí v čase bez zásahu muže. Tím že je Syn, může Ježíš přinášet světu nový počátek a nové světlo, plnost věrné Boží lásky, která se dává lidem. Na druhé straně pravé Mariino mateřství zajistilo Božímu Synu pravé lidské dějiny, pravé tělo, ve kterém zemře na kříži a vstane z mrtvých. Maria jej bude provázet až ke kříži (srv. Jan 19,25), odkud se její mateřství rozšíří na každého učedníka jejího Syna (srv. Jan 19,26-27). Bude přítomna také ve večeřadle, po Ježíšově vzkříšení a nanebevstoupení, aby s apoštoly vroucně prosila o dar Ducha svatého (srv. Sk 1,14). Pohyb lásky mezi Otcem a Synem v Duchu prochází našimi dějinami; Kristus nás přitahuje k Sobě, aby nás mohl spasit (srv. Jan 12,32). Jádrem víry je vyznání, že Ježíš, Boží Syn, narozený ze ženy, nás skrze dar Ducha svatého uvádí do adoptivního synovství (srv. Gal 4,4-6). 60. K Marii, matce církve a matce naší víry se obraťme v modlitbě. Matko, pomoz naší víře! Otevři naše naslouchání Slovu, abychom poznali hlas Boží a jeho volání. Probuď v nás touhu kráčet v jeho šlépějích, vyjít z naší země a přijmout jeho příslib. Pomoz nám nechat se dotknout jeho láskou, abychom se jej mohli dotýkat vírou. Pomoz nám plně se Mu svěřit, věřit v jeho lásku, zvláště ve chvílích soužení a kříže, kdy je naše víra volána ke zrání. Zasévej do naší víry radost Vzkříšeného. Připomínej nám, že kdo věří, není nikdy sám. Nauč nás dívat se Ježíšovýma očima, aby On byl světlem na naší cestě. A toto světlo víry ať v nás stále roste, dokud nenadejde onen den, co nezná západu, kterým je sám Kristus, tvůj Syn, náš Pán! Dáno v Římě, u svatého Petra, 29. června, o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla, v roce 2013, prvním mého pontifikátu. (Foto: papež František před ikonou Salus Populi Romani v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě). 29