FRANTIŠEK PEČINKA – V SOBĚ SE JEN ZTRÁCÍM... – (výbor z básnických sbírek 1894–1917)
EDICE ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, SVAZEK DRUHÝ PRAHA a VLAŠIM, 2002
© František Pečinka – dědicové, 2002 © Zapomenuté světlo, 2002
I NA OBZORU PRACHU CHUMLE ŠEDÉ
(Sešit veršů, 1894)
JESEŇ
Toť nevěsta, jež sklamána svým milým kdys sešílela. Teď vždy v roce jednou k nám přijde smutná pod závojem bílým, šik ptáků za ní v dál jde nedohlednou. Květ ocúnu neb astry v suché dlani v lukách a lesích potlouká se bledá, šat bělá se jí v dlouhém líném vlání u řek a pasek, milence kde hledá. Šperk, jejž jí zrádce dal, je zrezavělý, přec falešné to zlato nosí ráda, rumělkou, pudrem líčí se den celý, do vod se dívá, je-li dosud mladá. Je záletná a svede vždy pár snílků, na kůře bříz čte obemšená jména, v krvavý západ zadívá se chvilku, pak rve si vlas a žalostivě sténá…
4
VRCHOL NUDY
Od rána prší už a vítr zběsilý se honí ulicí. Čas ospale se vlekne… Já v nudě zoufalé jak vězeň bastily počítám, krůpějí co po okně se smekne. Ó nudo, zdravého co můžeš přinésti! Plám touhou po něčem – však po čem? Bajnou silou chci býti rozrušen, chci hrozné neštěstí, jež otřáslo by mnou a hnulo krví shnilou. Vše se mi protiví: ta moucha u stropu, chod starých pendulí a zatažené nebe… Chci něco zničiti, v svět seslat potopu, neb nenávidím vše a nejvíc, nejvíc sebe! Chci míti zápas, boj, a sám chci býti bit jak pes, jenž neprávem se na příchozí sápal: to snad by zbudilo v mých prsou lepší cit, kdyby mne kopal kdos a po mně plval, šlapal!
5
PODZIMNÍ BARVY
Sad u vesnice. Nepohnutě kol stojí kmeny. Každý list podzimek stromům zbarvil žlutě a spálil trávu těchto míst. Pes liščí srsti hlavu zvedá, jak zaslech’ ševel kroků mých; západu záře zlatobledá se chvěje v snítkách nahnědlých. Žebříky, koše, sadař známý, vše onou žlutí zahrává, za boudou z dlouhé žitné slámy zřím v kupkách jabka žlutavá… Nakyslá vůně zas mne svádí, v bronzovém lesku dříme sad jak tenkráte – v mém zašlém mládí – kdy, pasák, jsem zde jabka krad’…
6
///
V šestnácti letech, kdy nás spíjí iluse lživým leskem svým, my chtěli najít poesii, obrazy nové, nový rým. Čas mnoho urve, mnoho zláme – sny, plány naše, vše to tam! Dnes po problémech nesaháme, vše to je hloupost, hloupost, klam! Dnes, v duši chlad, jsme přišli k víře, že poesií pravou jest, žít bez vzpomínek jako zvíře, nic nechtít, ale zdravím kvést, mít svoje jisté sousto denně, svým dětem líbat retů květ a večer lehnout ku své ženě a zaspat, zaspat celý svět…
7
ZIMA
Co na všem všudy dřímá šedé tíhy! Teď milejší ti jizby koutek malý, krb opuštěný, zaprášené knihy a lenošky tvé samet vyvětralý. Co pavouk u stropu nit černou snuje, mech za okny, ten symbol zapomnění, o starém lese báj ti vypravuje. Teď s větší chutí zapřádáš se v snění, utažen v župan, trávíš spokojeně svůj oběd, čteš – ó jaká ve všem něha! Však při té sladké, nenadálé změně pár skřehlých křídel do oken ti šlehá, a za dveřmi, jež uzavíráš nyní, časem se ozve hlas žebračky slepé – je neodbytná, pokašlává v síni a berličkou svou o dlažice klepe…
8
U TEPLÝCH KAMEN
Je venku mrazno… Z bílých kamen, jichž dvířka jako ústa žhavá tmou svítí, šlehá rudý plamen a nahé stěny obetkává krvavou září, teplem dýchá. Obrácen tváří ke kamnům se smutkem zvěře sedím zticha a zapřádám se v mlhy dum… Mé oko jako na oblohu se na starý strop tupě dívá, jsem šťasten… je mi jako bohu, jenž nad svým dílem odpočívá. A teplo, jež mi na hruď sálá, je konejšivé, sladké jen, jak by má ňadra zahřívala smyslná těla mladých žen…
9
TEN ŽIVOT – – E. P.
Ta léta, jež nám slibovala mnoho, za sebou dávno, pradávno již máme a kromě rakve od života toho víc nelze čekat, v pranic nedoufáme. Tak trochu přece šťastni jsme tu byli a aspoň chvíli jsme tu milovali, v přeletu bouří pro něco jsme žili, v cos věřili a něco sobě lhali... Tak mnoho snů a tolik málo skutků a již chlad hrobu uléhá si k skráním! Ač život náš pln bolesti a smutku, „byl přece krásný!“ řeknem’ s usmíváním. Byl přece krásný... Poesie dosti nám napadalo v mnohou cestu bědnou, však odcházíme z něho bez lítosti a nechceme ho prožít ještě jednou...
10
ŠKODOLIBOST
Dík, Bože, dík, že ses tak postaral, by člověk nikdy nenudil se v žití: tys neštěstí mu, hněv a záští dal, smích musel jsi mu slzou přitráviti. Dal jsi mu smutek, nemoce a hlad, vzpomínky ostré, stvořil jsi mu ženu, jež horší smrti – slovem celý sklad mučidel, trestů přidal’s k jeho věnu... A člověk vytrvale trpí tu, až otupí. Jak vojín v lítém boji zašlape v sobě zbytek soucitu, sám bit, kol mává statně pěstí svojí, když vidí trpět svého bližního, má radost, sám že není bez naděje, v tom utrpení ještě dráždí ho a v jeho pláč se neurvale směje...
11
HYPNOSA
Za jarních dnů, kdy slunce s nebe sálá, to zvláštní pocit, zvláštní rozkoš bývá, pod strom si lehnout, dokud tráva malá a dokud pták si veseleji zpívá; mít větve nad hlavou v té chvíli parné a na svět patřit z perspektivy žabí, nic nevidět, jen modro jednotvárné, oblaka šedá, měkčí nad hedvábí, a snítky útlé na azurném nebi jak na zrcadle pavuč protrhanou; nemyslit na nic, prázdno míti v lebi, cigarrou, verši pohoditi stranou a poddati se ospalosti cele, jež jako děvče smyslné a mladé nevidnou rukou jezdí po tvém těle a divný závoj přes oči ti klade...
12
SLABÁ CHVÍLE
Dvě hlavy zřel jsem, jak se sklonily nad drobným květem, smavým dítětem – ach, také štěstí aspoň na chvíli kéž procítil bych v srdci prokletém! Mít ženu, na děcko svou bytost přenésti a žít v něm dál: toť štěstí nejvyšší... Já, bludný světák, dědic bolesti, nedoved’ žíti v teplém zátiší, já uvykl jen toulkám, samotám, svobodné lásce, rád měl proměny a teď to bolí, že tu stojím sám – – Eh! myslím zas... žij dále bez ženy, tou idylou se nedej oklamat: Tak neznaboh se strachem obrací k obrázku v lese, pomodlí se rád, když bouře děsná nad ním burácí!
13
PŘED BOUŘÍ
Jak černé stádo mračna na západě se kupí, válí. Jaká tíha kolem! Silnice bílá v křivých švestek řadě se leskne, mrtvo nad řekou i polem... Časem blesk šlehne, ale nehřmí ještě. Zříš na obzoru prachu chumle šedé a na silnici první kapky deště. Vůz žebřinový kolem tryskem jede. Na pole k lesu, kam lze dohleděti, kde postav tlum se mihá ve výsluní, pro zbytek mandelů vůz onen letí. Bič práská! Tmí se! V dálce země duní! Na voze ženy rozmlouvají spolu; pro prach jich tváře nelze rozeznati, jich nahé nohy z žebřin visí dolů a jak vůz praští, sem a tam se klátí...
14
PLEINAIRISTI F. Kavánovi
Půl hodiny jdeš lesem. V jeho stínu podivná, cizí vůně místy vane, poznáš v ní záhy stopy terpentinu a časem najdeš květy postříkané olejem, barvou, prázdné tuby leží na šedém mechu. – Ach, to pleinairisty vylákal z Prahy červnový den svěží, by pokazili v přírodě vzduch čistý! S tím zápachem jsi přešel do paseky: nade vším modrá obloha se klene, v pozadí blýská stříbrný pruh řeky a místy najdeš kmeny pokácené neb dub, jenž k nebi trčí osamělý. To malíři si za svůj sujet volí, kam hlédneš, všady ve slunci se bělí obrovské houby – jejich parasoly!
15
POST SCRIPTUM
Při bledém dýmu cigarety já probil mnoho, mnoho chvil a svoje verše, tyto věty jak cigarety rovněž vil. O čtenáři můj! Verše moje též potkal osud cigaret: dráždily trochu nervy tvoje, jak dým je pohřbí času let. V nich rovněž našel’s hořkost jedu a tentýž pocit mohl’s mít, jak cigaretu ku posledu když hodíš stranou, všeho syt. Než proto, byť i hořké byly, k mým veršům vrať se v jiný čas: po odpočinku, v jiné chvíli, věř, cigareta chutná zas! (Sešit veršů, 1894)
16
II VŠE JE KŘÍDOVĚ TAK BÍLÉ
(Dojmy z Paky, 1897)
PACKÝM KRAJŮM
Vším k smrti znaven, žitím, nemocemi, a v nitru spálen po horečkách ducha, k vám přišel jsem... Už jaro táhlo zemí, a každá mez a cesta byla suchá, osení čnělo z vlažné hlíny, kolem zbělely květem drobné sněti stromků, a modř se rozlévala strání, polem, jíž prorážela svítivá běl domků. Vzduch horský drsný rozpálil mé čelo. Já cítil, ve mně jak se cosi zvedá, v zčernalé krvi slunce se mi chvělo. A duše má, jak květina ta bledá, jež v stuchlém sklepě ve tmách vyklíčila, nemocné, žluté lístky vzhůru vzpjala, to vaše světlo všemi póry pila a vzmužila se, chvilku zelenala...
18
CESTOU K JIČÍNU
Pruh silnice se táhne pod nebesy, hle, její prach je všecek zamodralý. S prava i leva kynou vsi a lesy a oblouk mýta rýsuje se v dáli. A dlouho nepotkáš tu duše živé, jen plachta vozu daleko se stmívá; zas vsi a lesy – lesy, vsi jak dříve a kupy štěrku, řada švestek křivá... A konečně se cesta otevřela – jsi v polích. Ze všad rovné řádky běží, tu mák, tam jetel, tu se žito bělá, a s prava Tábor, Bradlec s modrou věží, pruh Krkonoš ti kyne. Ah, ta dálka! Ten šírý vzduch! Ta zdravá vůně trávy! A časem třikrát křepelka tu zalká, neb vlaštovka ti švihne blízko hlavy...
19
ZÁTIŠÍ
Zde lehneš rád. Chlad podzimní kol vane... A je tak milo, z žabí perspektivy zřít pod jehličí černé, protrhané, ucítit vůni setlelého dříví. Nad tebou vlají smutné pavučiny, hub plesnivina, hlína ze všad čiší; na víčka záhy slétá ti sen líný, tep myšlének tvých zrychlený se tiší. Hluk města za tebou tam zůstal kdesi, rtuť rozlitá teď na střechách as leží a sodomský žár musí práti v lesy... Však sem se paprsk provlékne jen stěží, cítíš, jak tráva konejšivě chladí, a hýčkán jsi tu kolébavkou stálou, a dívčí ruka neviděná hladí tvou hlavu, žel! předčasně sestaralou...
20
HYPER–PLEINAIR
Je poledne. Zář stříbrná se sněží s oblohy žhavé, ve vzduchu se třese a těkavé to, břitké světlo leží na mezích polí, na ospalém lese. Jak bílý prach když všecko obestýlá. Křídový nádech na pole se sází, silnice pálí a je celá bílá, i střechám domů vlastní barva schází. Potoky vyschly už a nános bláta, kamení vápnem z daleka se bělá, ta zeleň luk je suchá, jedovatá, jak světlá měděnka by na všem lpěla... Toť zvláštní cit. Vše ze sádry být zdá se, vše strnulo... Ah, podivná ta chvíle! Tvé oči umdlely v tom bílém jase i v tobě vše je křídově tak bílé...
21
HŘBITOV ZA MĚSTEM
Jen hroby, hroby s nápisy a kříži, zelený smutek, plačících vrb pruty a černý mramor, v němž se věčně shlíží svítilny plamen, měsíčků květ žlutý. A z trávy časem vzletí motýl líně... A ze všech koutů resedy dech stoupá. Tam šedý křížák na své pavučině jak malá lebka umrlčí se houpá. Hle, na zeď světlé akáty se chýlí, zelený závoj břečťanu s ní splývá, a sem tam stojí smutný anděl bílý, jenž někam v dálku přes hroby se dívá... A dáma jakás nedaleko dveří se modlí nad rovem... Je krásna asi... Zříš jenom vlasy, jak je vítr čeří, jak jantar žluté, nekonečné vlasy...
22
POD BRDEM
Z rána to bylo... odbíjela šestá. Mhou mléčnou, která umáčela pole, se prořezával modravý pruh města, vlak za stanicí slabě hrčel dole. Hvizd táhlý, břitký prolét’ od přádelny, vzduch ve dví proťal, do lesů to vzkřiklo... Cestami ze vsi trousil se lid dělný, na trávu meze bílé stříbro stříklo a slunce vyšlo... Dělnice dvě bledé bez dechu ještě přeběhly kol spěšně. Dál modralo se jeteliště šedé... Venkovan do města vez’ v nůši třešně, trakař mu rachotil, jak sjížděl s vrchu... A žár se počal slívat do údolí, ve vzduchu bylo cítit vonnou sprchu, z lesů to čpělo, kouřilo se z polí...
23
POLE V HORÁCH
Svah drsný... Místy obilíčko žluté. Otrava, cítíš, ve vzduchu kol dřímá. Vše zakrnělo, nákazou je tknuté, ni barvy... Prach jen víří před očima. Ta křivá švestka nemá duše, žití... A proužky mezí vyrudly už zcela... Jen tamo dole řeřavý mák svítí a malá hrstka heřmánku se bělá... V okolí šírém není trochu vůně. Pták ani nemihne se na obzoru. Jen smutek, smutek... Ach, zde všecko stůně a spáleno je žhavým dechem moru. Ni barvy, šťávy... Jenom mák ten hoří. A člověku se tedy čehos zželí – má v srdci pláň tu, kterou nemoc moří, i květ ten teplý, temně zkrvavělý...
24
VELKONOCE
Opadly vody. Vzduch je teplý, čistý. Předtucha jara probouzí se v kraji, upřímná zeleň proráží už místy a cesty v lukách, meze osýchají. Prsť narudlá se vine loňskou travou, zvlášť v dolíkách, kde dříve voda stála, vše prokvetlo tou barvou červenavou, jak rez by přes noc s nebe napadala. Pupence bílých topolů jí hrají, i vzadu les má nátěr zrezavělý, sehnuté vrby řeky na pokraji jako by lesklý, červený vlas měly... A slunce pálí, vzduch se dlouze vlní a žhavě dýchá louka bažinatá, v tvůj šat se vpíjí, celý prostor plní ta teplá vůně spařeného bláta...
25
JINDY A NYNÍ
Už i ta jeseň, která přišla vždycky k nám jako žena tklivé snivé krásy, šat modernosti vzala prosaický, svůj příchod zcela nebásnicky hlásí... V široké aleji, jež vede z města, řad vozů řepných ospale se kývá, je černou škvarou vystlána tu cesta a sladký zápach melasy sem splývá. Fasada žlutá, komín cukrovaru už z dálky kynou. Vojsko na strništi teď manevruje, mizí v šedou páru, co vítr jak švih biče ostře sviští, zem duní, hřímá... Jeseni v mém kraji! Teď chechtá se cos z telegrafních drátů, kde mrtvě dlouhé pavučiny vlají jak cáry z bílých svatebních tvých šatů...
26
NA POSLEDNÍ STRÁNKU
Tu knihu psal jsem za noci i za dne, tu knihu stokrát pohodil jsem v zlobě, leč vždy zas zved’ a psal v rozvaze chladné, a proč jen, komu? – – Stejně jako sobě vám, duše příbuzné, já psal ji k vůli. Vám, kteří s vášní milujete lesy, kraj horský, obzor v modři rozplynulý a dálku silnic, kde vás ticho děsí. Vám, rozkoš smrákavou jimž podzim skytá, vymření barev, tráva ohořelá, sta jehel stříbrných kdy vzduchem lítá a v smutku spálenišť spí země celá. Vám, jimž jen šedá perspektiva zbyla do budoucna, čas pohřbil vše v svém toku, jimž v srdci láska lítost zůstavila a šílenství lesk plane v němém oku...
27
SPLEEN
Dnes každá barva kolem zvápeněla, vše do běla a modra zahrává, vše nudí se a zlenivělo zcela, jak když vše schvátí nemoc zdlouhavá. Ni stínu v poli, mráčku na obzoru, jen s nebe prší žhoucí plameny, zříš stádo ovcí, ale dechem moru a leností jsou všecky schváceny. A stromy nehnou se, spí, časem líně je přeletí pták smutný, ospalý, pár lesklých brouků leží na pěšině, jež mdlobou s listů dolů spadali. I vody jindy zelené jsou bílé a jejich chod je mrtvý, zdlouhavý... Příroda někdy také mívá chvíle, kdy černý spleen jí duši otráví!
28
PŘED KLÁŠTEREM
Jak sesmutněl ten portál u kláštera, sloh vážný, zašlý, římsy začernalé... Ze všeho vane poesie šerá, v trhlinách zdiva pavouky zříš malé. Dva svatí po stranách ve známé pose, v zimnici svaté jak by zkameněli, prst vzhůru, berli přiraženou k noze, zelenou šedí zbarveni jsou celí. Na hlavy časem holub popelavý jim sletí, v rouchu zasýchá kal bílý a za zády jim vrabci brloh staví... A je tak milo spočinout zde chvíli v kaštanů přítmí, zřít ty barvy teskné, postavy svatých, oblouky ty chladné, poslouchat, chvílemi jak vráteň třeskne a akord varhan do ulice vpadne. –
29
ŘÍJEN ŽIVOTA
Před roky – v žití neujde nic změně – v té aleji jste v němém smutku stáli... Bylo ti šestnáct let – jí o nic méně. Dnes máte pro vše smích jen neurvalý. Jsi střízliv dnes... A přece míváš chvíle, kdy bys ty cesty sem chtěl opakovat, vše lhát si znova, klesnout v lokty bílé a v krajky živůtku své čelo schovat... Však není to ten cit, jenž kvet’ kdys v tobě, to první jaro s jižních větrů vanem, kdy vůně neznámé pil’s v každé době, po něčem novém toužil, nepoznaném – to už ten říjen je, kdy přecházejí v bengálské barvy stromy vše a keře, a doubravou, zkad ostré vůně vějí, zní smutné hlasy rozjitřené zvěře...
30
DOMA
Už ve všem tušiti lze záchvěv zimy. Stín na mých oknech visí po den celý. V skla bije moucha křídly umdlenými, a obrazy kol všecky stesknivěly. Záclona prachem prožloutla mi celá, pták ve své kleci schlíple odpočívá, v okně, zkad ohnivá směs květů zřela, zbyla jen řídká růže neduživá... A zvlášť tu smutno bývá za večera, kdy vlhký svit sem lije nebe teskné, nábytku hrany matně blýsknou z šera a hedváb modrý kovově se leskne; kdy náhle vítr v zahradě se zvedne, snět zapraskne, jež před okny se plouhá, kdy o sklo rozstříknou se kapky ledné a mrtvá záclona se pohne zdlouha...
31
VŮNĚ
Já nevím, co bych všecko za to dal, bych moh’ tu cestu prožít ještě jednou, jak jsem dnes na ni stále vzpomínal, tu cestu lesem, houští neprůhlednou... To bylo v čas, kdy z dechu hlíny, trav už cítíš jaro, kdy se tříslo sklízí, vstříc se všech stran mi vlála na pozdrav ta intensivní mladá vůně mízy. A z tříselníku hovor mdlý se nes’, pád seker, pily dlouhé zaúpění, šat vpil tu vůni, kterou dýchal les, já odnes’ si ji v města ruch a vření. A ještě dneska, dávno po letech, mním kolem cítit její sladké vlání, a je mi smutno, teskno tak v těch zdech, až k smrti smutno, vzpomenu-li na ni.
32
PERSPEKTIVA ULIC
S večerem hledíš do ulice šedé – chodníky lesklé, smutné stromořadí, okna a římsy – vše to v dálku vede, v úhlu se sbíhá někde na pozadí. Řad luceren, kde plynu zář se míhá, jak šňůra ohnivá jde v dálku zpříma, zem, nebe se tam v jednom bodu sbíhá. A každá linie ta divně jímá – je to týž pocit temný, nevýslovný, jejž doma míváš: kolem louka samá, a pruhy mezí, polí povrch rovný, vše utíká v dál modrou pod horama. Z těch šedých dojmů vybavíš se stěží, ten obraz stále před zrakoma těká, a stále, zdá se, linie ty běží i ve tvé duši někam do daleka.
33
ZÁKOUTÍ PARKU
Je park, kde šeřík teplou vůní dýchá skláněje větve květem zrůžovělé, z umělé vásy, která neosýchá, ční chomáč břečťanu a trávy stmělé. V taneční póse, v šatu boky svěží, postava ženská rozplétá si kštici, bizarní mušle u paty jí leží, zkad splývá trojí pramen šplounající. A o krok dále vane vůně vody... Oslizlé řasy na dně vlají líně, březové lávky, zelenavé schody zříš bez pohnutí ležet na hladině. Jak mrtvoly dvě bílé, mlčenlivé labuti vodu zlenivělou čeří, protivny strnulostí šíje křivé a mrazivou tou barvou svého peří...
34
SKIZZA
Do ulice jsem hleděl z dáli. Slunečno bylo, poledne... po suché dlažbě roztékaly se stíny modré, průhledné. Až do náměstí vidět bylo; na boží muka, spoustu střech se namodralé stříbro lilo a všady hrálo na oknech. Tu před hostincem, k němuž vede schodiště, stála ženština, jak asfalt měla oči hnědé a ústa tenká, nevinná. Pes ležel u ní. V uších měla cikánskou žlutou okrasu, vlas načesaný do půl čela a svazek klíčů u pasu...
35
HISTORICKÁ KRAJINA
V ty skály, zdá se, zakleta je veliká bytost neznámá, jíž plamenný dech od úst vlaje, a mohutnýma rukama tě k sobě tiskne, cítit dává ti ohromnost a sílu svou... A hledíš dolů – tvoje hlava je spita hloubkou závratnou. Tak s velikostí svého ducha a s celým žitím, bolem svým jsi trpaslík jen, pleva hluchá proti těm obrům šedivým. A už tě temná úzkost jala, zajík’ ses, povzdych’ z hluboka, jak by tě tady zalehala těch nebes prsa široká...
36
VEČER POD KUMBURKEM
To byla smutná nálada... Sám šel jsem domů přes lada, věž hradu modrá, strnulá se náhle z lesů vypnula. Poslední nebes plameny zbarvily sosen vrcholy, a nad zarostlé údolí se roztáh’ oblak červený. A shasl... Pavuč našedlá ty lesy, pláně opředla, vůz slabě hrčel ze zdálí... A zvony dlouze plakaly, a černé kavky od hradu zdlouhavě táhly k západu, kde slunce stálo v chvíli té jak oko krví zalité...
37
V ZLÁMANINÁCH
Žluč vlezlá, trpká prosákla mé žití, mou krví vane, vždy mě doprovází, ta hořkost studená mě všady chytí, je ve vzduchu a na všecko se sází. I z těchto lesů zde, z těch květů, trávy, z té země jak by voněly jen blíny, ji vydechuje pod stromy mech tmavý, ji na křídlech má bělásek ten líný. A je mi hořká krajina kol celá, a tím je hořčí, vzpomenu-li maní na ženu, jež mě jednou ráda měla, jež chodila tu se mnou v zadumání...
38
V PARKU B. Jampílkovi
Před týdnem ještě s hlučnou promenadou vířila tady hudba veselá, a dnes tu stojí nahé kmeny řadou jak sloupy v šeru kostela. Už není to ta stěna zádumčivá, za kterou líbával’s ret nevinný, teď otvory sem zvědavě se dívá pruh města, modré krajiny. Pavučí dlouhé třepotá se líně nad tvojí hlavou, šlehá do zraků, a sem tam leží v písku na pěšině tělíčka mrtvých čmeláků. A kam se zadíváš – na stohy, stezku – zář měkká, vlhká na všem zaplála, jak noc by trochu měsíčného lesku na všem tu ležet nechala. A kmeny stromů, lávky osiřelé, na restauraci střecha z břidlice, každičký kámen, na který se stele ten domnělý svit měsíce, podivně tvoji duši rozechvívá; a teprv nyní teskníš po létu, chápeš, proč v básních vysloveno bývá: stesk opuštěných předmětů... A co tak chvilku hledíš zamyšlený na jiřinek květ mrazem zmodralý, zříš před sebou jít všechny krásné ženy, jež s tebou kdys tu sedaly.
39
Zvlášť jedna s mysli sejíti ti nechce – ta nekonečné, světlé vlasy má, a zář, jež kolem zachvívá se lehce, též svítí těma očima – – To všecko ztratil’s. Vše ti vzalo nebe – – a kam se hneš, hlas cvrčků třesavý z travin a roští pozdravuje tebe jak výsměch ostrý, bodavý...
40
///
Tak po všem tady, po rozkoši jara, a z přízně společnosti, žhavých půtek zbyly jen přece hnus a hořkost stará, kout samoty a odtržení smutek. Sám sobě zbyl jsem. V sobě se jen ztrácím... A už si připadám jak dům, kde žije zoufalec sešlý, jenž v spár resignacím dal v sled i hrdost nepodajné šíje. A onen dům má stěny vyvětralé, kde zaprášené pavučiny visí, ni obraz... dům je bezezvuký stále, den dušičkový v jeho tmu se mísí. Že venku ještě bouře dál se nesou, zoufalec pozná, když se na zeď dívá – ty pavučiny víc a víc se třesou a každá prach svůj na podlahu schvívá... (Dojmy z Paky, 1897)
41
III KREV NA POLI SE V ČERNÉ MOŘE SLÍVÁ
(Vlčí mák, 1917)
POMSTA
Ves byla vzbouřena a plna rebelů, v tmách tajně scházely se roty sedláků, mručíce čekali, až přijde k povelu, a krvelačný žár všem svítil ve zraku. A roby s nemluvňaty v bázni nezměrné pod slamou kryly se, co v chvíli pohnuté muži v seč chystali své zbraně příšerné, kosy a sekery a cepy okuté. Celou noc kladiva v kovárně hřímala. Větrné korouhve na střechách skřípaly, v komínech skučela vichřice zoufalá a táhlá volání se nesla do dáli. Nad zámkem vyšlehly krvavé plameny... A stádo vzbouřenců se vrhlo v komnaty, zrcadla rozbili i lustry s rameny, lokaje svázali do klubka s hrabaty. A bledé komtesy, ubohá poupata, vysvlékli do naha a pomstou opilí v zuřivém supění jak vilná zvířata před tváří rodičů je krutě prznili...
43
ODCHOD
Jakýsi šedý omrzelý svit v tvou samotu i do duše se vkrádá, a „být či nebýt? Nebýt nebo být?“ dvé hlasů zmateně se v tobě hádá. Vše lhostejno, co kdysi bývalo. A není vzletů, není inspirací. Dřív aspoň v duši cosi zoufalo. Dnes i ta bolest všechno kouzlo ztrácí. Víc nezabolí život zmařený. Jen jeden pocit ještě v tobě zůstal, že třeba vyrvat svoje kořeny z půdy, s níž těžko po léta jsi srůstal, odejít v lesy, jak kdys Seneca, své tepny otevřít a s klidem zříti, jak do trávy krev zvolna odtéká, jak odtéká s ní marné tvoje žití...
44
NA VÝŠE
Pojď! volá to z plání a hor. Tu prudší vůně ucítíš vlát, do snů ti zachřestí cikád sbor, ještěrka stulí se u tvých pat. Tu vlhčí jsou hvězdy, světější les a hlubší než chrámová loď, v nesměrnost porosteš, do nebes... Chceš-li se očistit – pojď! Sem nevpadá shonlivý vír, ni štěkot psů, hladových fen. Zde možno si vykoupit mír a dosnít svůj nejčistší sen. Jen ve výškách malé touhy mrou! Tu zardousit možno každou lež a lesklého hada, jenž na prsou ti visí, zaškrtíš též.
45
ODPOVĚĎ
A zase prosíte: pište a brzy! Epicky třeba, jenom ne vlažně. Pište, abych si představit mohla okolí vaše, ulice, domy, osoby, s nimiž se stýkáte denně, pište, co děláte... Paní, má paní, tušit vám nelze, jak nyní trpím! Hleďte, zas prožívám trapnou tu nemoc: kdy duch je rozpoltěn, horečkou spálen, zas jako v mrákotách tělo své vláčím. A zase mám noci, kdy se mi zdává, že kdosi ustřihl víčka mým očím, bych nemoh’ je zavřít, nemohl spáti. A stále za sebou někoho cítím, než darmo se ohlédám nazpět, všecko mne děsí i pohnutí záclon, hvizd hmyzu jak jehla projde mi míchou, předměty všecky jsou větší než jindy a půda mi pod nohou ubíhá, padá... Všecko je odpor a nenávist. Všecko... Měkká šeď plátna neumí zlákat, paleta vyschla, štětce z ní trčí jako pět rozpjatých hubených prstů, které jsou dychtivy chopit mou ruku, když sám je obejmout nemám dost síly. A z obrazů, které na stěnách visí, kalnýma očima na mne se dívá vlastní má bída a ubohost všecka. Všecko je bez srdce, vroucnosti, kouzla, bezkrevná, předčasně zrozená díla, jimž schází odvaha tvůrčího ducha.
46
Nic nečtu, nemohu! V jediné knize nenajdu sdílnosti, nenajdu koutku, odkud by zadýchla teplejší vůně. A ulice, kudy chodívám denně? Dlouhá je, studená – studená, dlouhá, více však o ní vám nemohu říci. A lidé? To znáte: Máte přec chvíle, kdy zamrazí každé dotknutí ruky, a hovor i nejlepších, elitních přátel jak skřipot falešný vřeže se v duši, kdy člověku třeba, kdy nutno je žíti, jako ti orli a krtkové: sám! Někdy jen s měsícem smluvím si schůzku, víte, tam v poli, v tom příšerném máku, mazlím se s obilím a dávám se laskat osinou klasů v nemocných prstech. Tu teprv důvěrným, měkkým se stávám, vlhkost vlá v duši a touhu tu mívám: Vás tu tak míti, ó paní, jedině vás, bych ze všech úzkostí, dusivých tísní, již hruď mou svírají železným kruhem, mohl se vyplakat horkými slzami, a srdce, jež plno je bouřlivých smutků, by konečně puklo u vašich nohou...
47
ZÁPAD
Šleh’ západ, rozstřík’ naposledy po nebi teskné barvy žluté, tak hořké, jak by všecky jedy tam smísily se. Z bronzu zkuté a ze zlata se stromy zdály. Kraj v modré dýmy kryl se holý, jak po bitvě vsi usínaly, puch krve bylo cítit z polí. Cos sevřelo... Říc’ nelze vskutku, co chytlo tak... My zřeli k dáli. A napili se ze všech smutků. Ty žluté jedy duše vsály. Dál trpké barvy západ míchal a dýmy houstly. Topol holý kdes u zátoky větrem vzdychal, puch krve dále vanul z polí. Noc nadcházela bez souhvězdí. Kraj s hrůzou čekal na své příští. Smrt slyšet bylo, po strništi jak na hubené herce jezdí, jak její kosa vzduchem sviští...
48
ŠEDIVÝ DEN
Vše vyhaslo. Vše bez života, dechu. Vše studeno jak z olova a cínu. Čas zastavil se v kolotavém spěchu. A slunce není! Není barev, stínů! Ničeho není... Jen ta mlha hustá... A jedno ještě neumřelo. Lítost! Kol tebe, v tobě do nesměrna vzrůstá a jak ta mlha prolíná tvou bytost. Jí neumoříš. Přisáta je k hrudi, tvou krví živí se a morkem kostí, – cítíš, jak roste, cítíš, kterak studí a vysává tvůj mozek k neplodnosti...
49
ROMANCE
Hedvábné vlečky venku došuměly, poslední hlahol dozněl v komnatě, pohasla světla, čalouny se stměly, jež jiskřily dřív zlatem bohatě. Spí celý zámek, panoš usnul stoje, spí prázdné láhve k zemi svržené, spí květiny, spí v koutech staré zbroje, i nábytek má oči přivřené... A ty teď přicházíš... Tak pozdě k ránu! Už dávno přešla duchů hodina, na zrcadlech zřít možno mlžnou blánu a v krbu oheň teskně usíná... Je dávno po kvasu... A už je zima... Je k objetí má ruka ospalá... Leč pohled tvůj mi slovo odejímá: „na odchod všech jsem právě čekala!“ A v krbu popel rozhrabáváš stále, v poslední jiskru dýcháš troufale, a ohříváš jen svoje ruce malé, ty dobré ruce mrazem zmodralé...
50
EROS
Tak zvolna zraješ pod pohledy mými, jak réva pod sluncem zrá v rodném kraji, jak hrozny skryté listy krajkovými tvá ňadra již se zvolna nalévají. Div, ještě včera dítětem jsi byla!... Jak ze země prut vyšvihlas se náhle... Z tvých pohledů již dýchá ženství, síla, jež schopna pobouřiti nitro zprahlé... Jak nádherná! Oh, jaký zázrak malý! Však krása tvá jen marné zbouzí žaly, já tich se vzdávám spárům osudu: Já pohnout nesmím listy krajkovými, nesetru pel těch hroznů prsty svými, jich sladké víno píti nebudu!...
51
SLOKY PRO MOU ŽENU
I I my měli svůj pramen ledový a čistý, jasný v stínu stromoví. V březové háje k zřídlu pramene pít přicházely duše umdlené. Všem do zpěvu vždy bylo, do tance, hořely oči, zněly romance – to dávno už a nikdo nevěří, jak teskno duši v stromů zášeří... Dnes sotva v háji potkáš poutníka a pramen hořkne, v bahně zaniká: kdož nejvíc z něho sáli posily, v zdroj jeho čistý sprostě naplili... III Nám pouliční vřava ovšedněla. A zprotivil se důvěrný styk dlaní. Všady jen hloupost drzá staví čela a každé slovo do útrob až raní. Vše lež! A trpkost! Vše to duši láme... Je čas, zbraň složit! Uniknouti boji... Chcem sami být a dům svůj zavíráme, záclonou zastřeme i okna dvojí! Chcem šero. Úklid. Tichý večer dlouhý!... Ve vlastních hlubinách jen chceme čísti, zakřiknout v sobě rozmazlené touhy a srdce učit tvrdé nenávisti. A ke kvasu víc přátel nepozveme, by za zpěvu číš vyprázdnili s námi. Krok cizí nevzbudí ty dlouhé chodby němé, kde věčně budem procházet se sami...
52
A trávy do zdí kořínky své upnou, vše bezem zaroste a sloupy, dům náš celý zakryje břečťan clonou neprostupnou. Pták nezavolá v kout náš osamělý! A naše zahrady ztajené světu vždy prudce budou vonět starou hlinou... A nikdo nepošlape našich květů... Nikdo jich neutrhne... Nepotřísní slinou!...
53
BOUŘE
Nad krajem dozuřila bitva divá. Dozněly polnic třeskné hlaholy. Krev na poli se v černé moře slívá, jen mrtvoly zříš kolem, mrtvoly. Sta těl se ještě v agonii svíjí, jež těžká kola v trysku přejela, z brázd trčí trosky mrtvých baterií a trupy bez hlav, údy bez těla. Čpavý dým požárů se krajem vláčí, jak bílý rubáš splývá po stráni, pod nízkým nebem, jež se v dálce mračí, posupně plují stáda havranní. A mračna táhnou, svoje tvary mění, po větru táhnou v směsi zmatené: Snad zářná duha, symbol usmíření, nad spoustami svůj oblouk rozklene, snad k zemi déšť se snese teplý, tichý, krev smyje s mrtvol padlých vojáků a smyje všecky nepravosti, hříchy... a zatím blesky srší ze mraků, vítr se vzteká, hromů váda stálá hněvivě hučí, hrozí z daleka, jak sama nebesa by proklínala krvavé, hrozné dílo člověka.
54
ŠEDIVÝ DEN
Těžce se vleku, mdle, jak po nemoci. Je prostor prázdný, bez tajemných hlasů. Jen popel padá... Není dne ni noci. Ničeho není, necítit let času. A jen ta šeď se sráží na obzoru. Vše je tak nízké, přikrčené k zemi, bez barev života a bez výkřiku, vzdoru... V tmách věčnosti tak úzko nebude mi! –
55
KLID
Dědina našich otců přikrčena v závětří horské rozespale civí, ni korouhvička větrem nezasténá. Ves našich otců bouře nenavštíví. Jsou plny stodoly, schnou stohy klestí. V podzemní skrýši bouří mladá vína. A plavé ženy rodí bez bolesti. A v pohádkách se na vše zapomíná. Jsou dlouhé, vleklé noci. Ticha dlouhá... Jsou svátky malých, neuštvaných duší. Vlá humnem dýmů strašidelná touha, ni psa krok cizí ze sna nevyruší. A staří hnijí u vyhřátých pecí... Však dětem úzko! Chvilkou zazlořečí, chvílemi vyděsí je soumrak věcí. Ten klid jak hora na prsou jim klečí! Ten klid je udusí! A děti cítí: je třeba z prsou výkřik vyraziti, je čas se zdvihnout! Rvát, co zkolébáno! Čas, nad hlavou krov otcům zapáliti a zburcovat ves rykem: už je ráno! –
56
MŮJ KRISTUS
Můj Kristus časem z těžké agonie skráň zvedne, s hřebů vysmekne se dolů, ran stopy s rukou namodralých smyje a odloží svou bledou aureolu. A v hávu šarlatovém v kraj se dívá, vzbuzené tepny země slyší bíti, neznámou touhou hruď se rozechvívá, a Kristus v sobě člověka zas cítí. Krev vychudlými žilami mu bije a celá bytost rozlévá se v kraje, očima, rtoma země krásu pije a v drsných kadeřích mu vítr hraje. Ta rozkoš náhlá vzkřiknouti mu brání a v zraku hrobovém mu slunce hoří: ne poušť jen, ticha, nebezpečí moří, tíživý soumrak olivetských strání! – A Kristus s lítostí se rozpomíná na první zázrak, šumný přítok vína, na chvíli kvasu, jiskřivého křiku a něhu mladých žen a hodovníků – –
57
DOMA
Jak náměsíční, jako sochy němí zrak ulekaný obracíte po mně, zamlkle stín váš vchází veřejemi, jak mrtvola by spala v našem domě. Ni záclon v oknech nezdujete dlaní, prach nezvíříte chůzí bezezvukou a vaše pohledy vždy duši raní jak náhlý dotyk zledovělých rukou... U vás je studeno! Ach, u vás! Doma! Jsem nemocen snad? Umru? Vše mi rcete! Jen lítost tajená vám cuká rtoma – proč nemluvíte, probůh?! Vykřikněte! Ach, vykřikněte! Otřeste tou hluší! To hrozné ticho zoufale mne drtí! Jako had dusí, ovíjí mou duši, mlčení vaše trapnější je smrti... (Vlčí mák, 1917)
58
Ediční poznámka Přítomný soubor je výborem z básnických sbírek básníka a malíře Františka Pečinky (1869–1917) Sešit veršů (1894), Dojmy z Paky (1897) a posmrtně vydané Vlčí mák (1917). Název V sobě se jen ztrácím... byl převzat z básně (Tak po všem tady, po rozkoši jara) ze sbírky Dojmy z Paky. Básně jsou řazeny chronologicky podle roků vydání sbírek a postupně tak, jak byly tištěny uvnitř sbírek. Do jazykové podoby textů jsem zasahoval pouze minimálně a kromě tiskových chyb a případů, kdy by zachování původního pravopisu mohlo působit komicky, je nepřizpůsoboval současným pravopisným zvyklostem. Sjednotil jsem však psaní podstatných jmen končících na -ost (hloupost m. hlouposť, radost m. radosť, škodolibost m. škodolibosť, bytost m. bytosť, hořkost m. hořkosť), které bylo i v rámci sbírek nejednotné, a odstranil zdvojení písmen tam, kde je současná čeština neužívá (idyla m. idylla, akord m. akkord, bizarní m. bizarrní, iluse m. illuse, komtesa m. komtessa, vsály m. vssály, přisáta m. přissáta, vysává m. vyssává, výsluní m. výslunní). Můj dík za upozornění na dílo Františka Pečinky náleží Vratislavu Färberovi. P. F.
59
A jen ta šeď se sráží na obzoru... František Pečinka (27. 12. 1869, Nový Bydžov – 14. 5. 1917, Brno) Básnické dílo Františka Pečinky (vl. jménem František Pečenka) je dnes téměř zapomenuto. Bylo sice zmíněno v některých antologiích (Zpívající labutě, 1971; Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2000) i časopisecky (Souvislosti, 1998), ze stínu známějších generačních druhů však nevystoupilo. Zčásti snad i oprávněně, v Pečinkově – nerozsáhlé a monotónní – tvorbě se ozývají dobové vlivy i autoři (Machar, Karásek, Sova, později i Opolský a Hlaváček), jimž zůstával místy poplatný. Přesto vytvořil dílo, které je – i díky své nerozsáhlosti – vzácně sevřené a v dobrém slova smyslu jednostrunné, nerozbíhavé; aniž by absence formální či obsahové „palety barev“ (Pečinka byl znám spíše jako malíř) vyvolávala dojem fádnosti či neschopnosti vymanit se ze zajetí daného tvaru (obvykle šestnáct veršů ve čtyřech strofách, s pevným rýmovým schématem – zejména v prvních dvou sbírkách) i obsahu (převládající krajinné pozadí, s velkým citem pro detail v barvě i dění a bez jednorozměrné lyrické popisnosti). Jedním z mála tříštivých bodů Pečinkovy poezie je rozpolcenost mezi (odlehčeným a ironickým) gestem „vším zhrdajícího cynika“ a (tíživým a naléhavým) pocitem stesku, samoty, potřebnosti poezie pro vlastní bytí a (ničím neodstíněným) prožitkem marnosti (i jen lehce dotknuté na pozadí přírodních scenérií – kdy „ve všem tušiti lze záchvěv zimy“ a „kam se hneš, hlas cvrčků třesavý / z travin a roští pozdravuje tebe / jak výsměch ostrý, bodavý...“), která se projevuje už od autorovy prvotiny, Sešitu veršů (1894). Za nejosobitější lze pokládat Pečinkovu druhou (poslední vydanou za jeho života) sbírku Dojmy z Paky (1897), napsanou v letech 1894–1895. Název by mohl poukazovat na svět příležitostných skic a dobových veršů; časoprostorové ukotvení je však mnohem více prostředkem než cílem, a textům omezeného rejstříku se tak dostává – neprvoplánově, a především tam, kde autor ponechal otevřený prostor k doznění a čtenářskému dialogu (básně Hyper–pleinair, Hřbitov za městem, Doma ad.) – nadčasového záběru. Cynické gesto ve srovnání s předchozí sbírkou zčásti ustoupilo do pozadí a místy srostlo i s neodlehčenou tíživostí („zem duní, hřímá... Jeseni v mém kraji! / Teď chechtá se cos z telegrafních drátů, / kde mrtvě dlouhé pavučiny vlají / jak cáry z bílých svatebních tvých šatů...“), což je poloha Pečinkovi mnohem vlastnější než chladný (vnějškový) cynismus. Texty čtenáře nepřekvapují jednotlivostmi, které jako by mizely ve prospěch celku. Ve srovnání s jiným představitelem básnického impresionismu 90. let 19. století – Karlem Červinkou – jsou Pečinkovy texty přesvědčivější ve svém úhrnu a možná méně působivé v jednotlivostech. Krajiny, jež lze skrze ně nahlédnout, jsou blízké a povědomé (a přece neznámé), převážně strnulé a nehybné, a snad právě
60
i touto (časovou) strnulostí současné, s neměnnou platností a záběrem. Pečinkův impresionismus tak zasahuje daleko nad krajiny a „dojmy“. Sevřenost celku i jednotící pozadí, v rovině obsahové i formální, byly do značné míry opuštěny v poslední, posmrtně vydané sbírce Vlčí mák (1917). Těžiště se přesouvá z konkrétních krajinných či městských kulis na pozadí snových vizí, vědomí marnosti je jednou z mála konstant, bílá šeď se stává krvavou a neprostupnou („Jakýsi šedý omrzelý svit / v tvou samotu i do duše se vkrádá / ... / odejít v lesy, jak kdys Seneca, / své tepny otevřít a s klidem zříti, / jak do trávy krev zvolna odtéká, / jak odtéká s ní marné tvoje žití...“ – báseň Odchod), texty expresivnějšími (nápadně patrné mj. při srovnání dvou básní s názvem Doma z Dojmů z Paky a Vlčího máku; zatímco v první je bezvýchodnost a nehybnost spíše tesklivá a vyrovnaná, ve druhé se stává mrtvolnost ticha rdousivou a nesnesitelnou). Vše je konečné a omezené, zároveň však neklidné, jakoby horečnaté, vědomí zániku a samoty je těžší a naléhavě zasahuje i intimní texty („Krok cizí nevzbudí ty dlouhé chodby němé, / kde věčně budem procházet se sami...“ – Sloky pro mou ženu); kde dříve vládl „jen“ „stesk opuštěných předmětů“, děsí nyní „soumrak věcí“, vše svírá mrtvolný a mrazivý klid, v němž „není barev, stínů“, „není dne ni noci“ a „jen ta šeď se sráží na obzoru“. Síla Vlčího máku spočívá na rozdíl od obou předchozích souborů spíše v jednotlivých textech a najdeme zde možná nejlepší Pečinkovy básně (Odchod, Šedivý den, Doma). František Pečinka nebyl básníkem velkým či hlučným a jeho skromné dílo, oproštěné od vnějškové efektnosti a literární ambicióznosti, možná časem upadne v zapomnění úplné. Pozorný čtenář však ve zdánlivě banálních krajinách, zvláště tam, kde autor zanechal prostor nedořečeného, může objevit nevšední světy a zarazit se nad platností jejich dosahu stejně jako nad paradoxní živostí poezie, jež „pracuje s šedou či modravou monochromií a s ‘bílým jasem’ osvětlujícím siné sádrové krajiny“ (Vratislav Färber). Nechť je tento výbor pokusem oddálit chvíli, kdy František Pečinka bude zapomenutou postavou literární historie. Petr Fabian
61
I
NA OBZORU PRACHU CHUMLE ŠEDÉ
Jeseň (Sešit veršů, 1894) / 4 Vrchol nudy (Sešit veršů, 1894) / 5 Podzimní barvy (Sešit veršů, 1894) / 6 / / / (V šestnácti letech, kdy nás spíjí) (Sešit veršů, 1894) / 7 Zima (Sešit veršů, 1894) / 8 U teplých kamen (Sešit veršů, 1894) / 9 Ten život – – (Sešit veršů, 1894) / 10 Škodolibost (Sešit veršů, 1894) / 11 Hypnosa (Sešit veršů, 1894) / 12 Slabá chvíle (Sešit veršů, 1894) / 13 Před bouří (Sešit veršů, 1894) / 14 Pleinairisti (Sešit veršů, 1894) / 15 Post scriptum (Sešit veršů, 1894) / 16 II
VŠE JE KŘÍDOVĚ TAK BÍLÉ
Packým krajům (Dojmy z Paky, 1897) / 18 Cestou k Jičínu (Dojmy z Paky, 1897) / 19 Zátiší (Dojmy z Paky, 1897) / 20 Hyper–pleinair (Dojmy z Paky, 1897) / 21 Hřbitov za městem (Dojmy z Paky, 1897) / 22 Pod Brdem (Dojmy z Paky, 1897) / 23 Pole v horách (Dojmy z Paky, 1897) / 24 Velkonoce (Dojmy z Paky, 1897) / 25 Jindy a nyní (Dojmy z Paky, 1897) / 26 Na poslední stránku (Dojmy z Paky, 1897) / 27 Spleen (Dojmy z Paky, 1897) / 28 Před klášterem (Dojmy z Paky, 1897) / 29 Říjen života (Dojmy z Paky, 1897) / 30 Doma (Už ve všem tušiti lze záchvěv zimy) (Dojmy z Paky, 1897) / 31 Vůně (Dojmy z Paky, 1897) / 32 Perspektiva ulic (Dojmy z Paky, 1897) / 33 Zákoutí parku (Dojmy z Paky, 1897) / 34 Skizza (Dojmy z Paky, 1897) / 35 Historická krajina (Dojmy z Paky, 1897) / 36 Večer pod Kumburkem (Dojmy z Paky, 1897) / 37 V Zlámaninách (Dojmy z Paky, 1897) / 38 V parku (Dojmy z Paky, 1897) / 39 / / / (Tak po všem tady, po rozkoši jara) (Dojmy z Paky, 1897) / 41
62
III
KREV NA POLI SE V ČERNÉ MOŘE SLÍVÁ
Pomsta (Vlčí mák, 1917) / 43 Odchod (Vlčí mák, 1917) / 44 Na výše (Vlčí mák, 1917) / 45 Odpověď (Vlčí mák, 1917) / 46 Západ (Vlčí mák, 1917) / 48 Šedivý den (Vše vyhaslo. Vše bez života, dechu) (Vlčí mák, 1917) / 49 Romance (Vlčí mák, 1917) / 50 Eros (Vlčí mák, 1917) / 51 Sloky pro mou ženu (Vlčí mák, 1917) I (I my měli svůj pramen ledový) (Vlčí mák, 1917) / 52 III (Nám pouliční vřava ovšedněla) (Vlčí mák, 1917) / 52 Bouře (Vlčí mák, 1917) / 54 Šedivý den (Těžce se vleku, mdle, jak po nemoci) (Vlčí mák, 1917) / 55 Klid (Vlčí mák, 1917) / 56 Můj Kristus (Vlčí mák, 1917) / 57 Doma (Jak náměsíční, jako sochy němí) (Vlčí mák, 1917) / 58 Ediční poznámka / 59 A jen ta šeď se sráží na obzoru... (František Pečinka) / 60
63
František Pečinka / V sobě se jen ztrácím... (výbor z básnických sbírek 1894–1917)
Vydáno jako druhý svazek edice Zapomenuté světlo (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute) Uspořádal, ediční poznámku a autorův medailon napsal Petr Fabian Redakční spolupráce Vratislav Färber Portrét Fr. Pečinky přetištěn z České lyry (uspořádal Fr. S. Procházka, Praha 1918) Kromě elektronické verze (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute/pecinka) vyšlo v počtu 10 číslovaných výtisků jako soukromý tisk Vydání tohoto souboru první, Praha a Vlašim, 2002
edice Zapomenuté světlo (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute)
svazek 1 / Irma Geisslová / Temno nade mnou svazek 2 / František Pečinka / V sobě se jen ztrácím... svazek 3 / Hermor Lilia / Stíny řádků svazek 4 / Jan Opolský / Sám všechen život býti
