František Kavka
KAREL IV. Historie života velkého vladaře
ARGO 2016
EDICE ECCE HOMO / SVAZEK 23.
František Kavka
Karel IV. Historie života velkého vladaře Přebal navrhl a graficky upravil Libor Batrla. Odpovědný redaktor Martin Nodl. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, Praha 3, 130 00,
[email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svoji 2834. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1729-5 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387, e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možné zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
1.
KRÁLOVÉ NEUMÍRAJÍ A nedivte se, nejctihodnější otcové, že bych ho nazval blahoslaveným a svatým, protože vpravdě má být považován za blahoslaveného nebo svatého. Jan Očko z Vlašimi, arcibiskup pražský a kardinál, v pohřebním proslovu
Pohřeb panovníka náležel ve středověku vedle korunovace a vstupu do města, zejména triumfálního návratu do rezidence, k nejdůležitějším dvorským ceremoniálům. Tímto obřadem vstupoval do svého druhého života – života „slavné paměti“. Ve Francii bývala při této příležitosti zdůrazňována i kontinuita královské moci nezávislé na smrtelnosti jejích nositelů rituálním zvoláním „Král je mrtev, ať žije král!“. Na rozdíl od korunovace se pohřební řády z této doby nezachovaly. Stereotyp obřadu se zřejmě co do rozsahu a míry okázalosti přizpůsoboval okamžité situaci. Ve své světské části vždy obsahoval vystavení mrtvoly v otevřené rakvi k veřejnému vzdání pocty a pohřební průvod do místa uložení těla, jako ostatně u každého pohřbu. V církevní sféře bylo jeho součástí pontifikální rekviem s kázáním a úkony při ukládání do hrobky, předepsané v příslušné obřadní knize – pontifikálu. Kdo byl autor (či autoři) scénáře Karlova pohřbu, který měl odpovídat velikosti císařova věhlasu i následné věčné paměti, nevíme. Patrně to nebyl sám panovník, ale spíše někdo z jeho nejbližších spolupracovníků, ten, kdo vedle vlastních zkušeností mohl znát i pokyny vladařovy, ať už ústní, či písemné. Dá se předpokládat, že Karel, úzkostlivě dbalý symbolického vyznění všech odstínů dvorského protokolu, sotva ponechal své poslední vystoupení na veřejnosti náhodě. Nebyl přitom neznalý pohřebního obřadu. Sám vypravil pohřeb třem svým manželkám, třem dětem i svému protivníkovi na říšském trůnu hraběti Güntherovi ze Schwarzburgu. Jako chlapec se účastnil pohřbu francouzského krále Karla IV. Sličného, už v mužném věku pohřbu nastávajícího tchána své dcery uherského krále Karla Roberta. Jistě byl dostatečně informován i o nedávném pohřbu polského krále Kazimíra III. Velikého. Přestože nežil už žádný pamětník velkolepého pohřbu jeho děda, českého krále Václava II., jistě se o podrobnostech jeho průběhu zachovala nějaká tradice. Autor (či autoři) scénáře pohřbu se tedy měl oč opřít. Průběh obřadu prozrazuje, že nebyl něčím zcela neobvyklým, ale že zřejmě vycházel ze zvyklostí domácích, francouzských, neapolsko-uherských či polských. 11
KAREL IV.
Bezprostředně poté, co 29. listopadu roku 1378 naposledy vydechl v paláci Pražského hradu, bylo Karlovo tělo balzamováno. Nemáme zprávy o tom, že by bylo dbáno francouzských tradic. Francouzští králové, jejichž těla spočívala v hrobce v klášteře Saint-Denis (dnes na území Paříže), dávali ve svých posledních pořízeních uložit části vyňaté při balzamování, tj. srdce a další vnitřnosti, na jiných místech, z určitého důvodu jim blízkých. Tak víme, že srdce Karlova synovce Karla V. Moudrého našlo (tak jak si to Karel V. přál) své poslední útočiště v Rouenu, ostatní vnitřnosti vedle sarkofágu jeho matky Bonny Lucemburské – patrně na znamení úcty, kterou k ní choval – v opatství Maubuisson (u Pontoise nedaleko Paříže). Císařovo tělo bylo celých jedenáct dní vystaveno ve velkém audienčním sále pražského paláce. Před katafalkem a kolem něho uprostřed nesčetných voskovic ležely na poduškách říšské a české korunovační klenoty a kol dokola byly patrně rozestavěny drahocenné relikviáře s ostatky svatých a světic, přinesené asi už k úmrtnímu loži. Poměrně dlouhá doba vystavení těla měla umožnit i hostům ze vzdálených končin dostavit se k poslední poctě. Byla ovšem potřebná k tomu, aby bylo zhotoveno velké množství černých smutečních oděvů, aby byl připraven dostatek svící a z Itálie přivezena lombardská koruna. Ve všech pražských farních i klášterních kostelích byly po tuto dobu denně zpívány hodinky a žalmy. Teprve dvanáctý den, v sobotu 11. prosince, započaly vlastní pětidenní smuteční obřady. Císařovo tělo bylo uloženo do rakve a na márách měl císař naposledy projet v obou směrech „královskou cestu“, jak ji ustanovil ve svém korunovačním řádu. Snad po krátké zastávce v katedrále se smuteční průvod vydal na cestu západní branou dolů k Malé Straně. Čelo průvodu tvořilo 478 černě oděných měšťanů s rozžatými svícemi a stejně oděných dvorských služebníků, rovněž se svícemi. Pak následovali žáci pražských farních škol, kanovníci pražských kapitul s veškerým pražským duchovenstvem světským i řeholním, dále studenti, bakaláři, mistři a doktoři obou pražských vysokých učení v čele se svými děkany a rektory obou univerzit. Očitý svědek odhadoval tento průvod na 7000 osob, což je údaj zřejmě značně nadsazený. Další oddíl čela průvodu tvořili heroldi. Nesli praporce se znaky všech zemí, v nichž Karel IV. jako český král bezprostředně vládl – Budyšínska, Zhořelecka, Dolní Lužice, Javorska-Svídnicka a Vratislavska, ale i Lucemburska. Praporečníky doprovázela stráž lehkooděnců na koních s černými čabrakami se znaky a klenoty uvedených zemí na praporečcích. Pak následoval praporec českého království a praporec s černým říšským orlem na zlatém poli. Za každým z těchto praporečníků jeli tři obrnění jezdci. Další oddíl průvodu zahajoval rytíř, který nesl v levé ruce Karlovu přílbu se zlatou korunou, zahalenou do hermelínové přikrývky, v pravé držel tasený meč obrácený hrotem k zemi. Za ním jel na očabrakovaném koni rytíř s praporcem Svaté říše římské (s bílým křížem v černém poli), další rytíř s černým orlem v stříbrném poli a posléze 12
1. KRÁLOVÉ NEUMÍRAJÍ
rytíř se žlutou válečnou jezdeckou korouhví s černým říšským orlem, skloněnou hrotem dolů. Za nimi nesli přední šlechtici máry s otevřenou velkou rakví na zlatém suknu. V ní na polštářích ze stejné látky spočívalo Karlovo tělo oblečené do purpurového pláště a zlatých a purpurových nohavic. Na hlavě měl císařskou korunu. Vpravo od jeho hlavy ležela koruna lombardská s říšským žezlem, z levé strany pak koruna česká s říšským jablkem a taseným ceremoniálním mečem. Na rukou měl bílé rukavice se zlatými prsteny a drahokamy. Dvanáct rytířů neslo nad márami nebesa ze zlatem protkávaného brokátu. Mezerovité jsou údaje o průvodu za rakví. Z popisu není jasné zařazení dědice a následníka na obou trůnech Václava IV., jehož doprovázelo 114 černě oděných mužů se svícemi. Zdá se, že teprve za ním jelo v popisech uváděných 20 černě potažených kočárů se smutečně oděnými členkami rodiny, dvorními dámami a s ženským služebnictvem. Jménem se ve zprávách uvádí císařovna Alžběta, česká královna Jana Bavorská a choť markraběte Jošta Anežka-Alžběta Opolská. Pak následovalo ještě 26 vozů s manželkami a dcerami předních říšských a českých šlechticů a dvořanů. Závěr průvodu tvořilo na 500 dvořanů, úředníků a šlechticů ze všech zemí Koruny české. Na počátku kamenného mostu převzalo máry třicet konšelů Starého a Nového Města pražského a přeneslo je k Staroměstské mostecké věži. Od dominikánského kláštera sv. Klimenta je pak neslo dalších třicet měšťanů (patrně kolem Staroměstské radnice) až ke klášteru v Emauzích a dalších třicet měšťanů na Vyšehrad. Cestou pražskými městy se k smutečnímu průvodu postupně připojilo 150 černě oděných vybraných řemeslníků a 360 zástupců všech pražských cechů. Po celonočním vystavení rakve na Vyšehradě (nevíme přesně, zda v královském paláci, či v kapitulním kostele) nastoupily v neděli 12. prosince císařovy tělesné ostatky zpáteční cestu. Za ní byly přes noc vystaveny uprostřed planoucích voskovic nejprve v minoritském klášterním kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském a posléze v johanitském kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. Zde se v úterý 14. prosince ujali már opět čeští šlechtici a v průvodu prý na půldruha tisíce lidí je donesli k poslednímu přenocování do chrámu sv. Víta. V katedrále následujícího dne celebroval pražský arcibiskup kardinál Jan Očko pontifikální rekviem, při němž mu přisluhovalo sedm biskupů: míšeňský biskup Jan z Jenštejna, synovec Jana Očka, jmenovaný už nástupcem, bamberský biskup Lamprecht z Brunnu, řezenský Konrád z Hainburgu, olomoucký Jan ze Středy, litomyšlský biskup Albrecht ze Šternberka a dva světící biskupové, pražský a olomoucký. Velkolepý ceremoniál provázelo ofertorium zádušní mše. Podle patrně starého zvyku byly obětovány věci, jichž bylo použito při pohřbu: v průvodu nesené korouhve s 26 koňmi praporečníků, s posledním pak koněm císařův štít a přilba se zlatou korunou, jež nesli markrabě moravský 13
KAREL IV.
a míšeňský. Obětován byl i baldachýn nesený nad rakví a konečně sám jeden z jezdců se svým koněm. Pokud šlo o koně a jezdce, byly to ovšem oběti symbolické: peníze, za něž byly obětiny vykoupeny, připadly chrámu. Symbolická byla i obětina poslední: na závěr průvodu s obětinami k oltáři přistoupila do zlatého roucha oděná císařovna Alžběta s korunou na hlavě, doprovázená snachou Janou Bavorskou a markraběnkou moravskou. Za každou z nich šlo po stu černě oděných dvorních dam a služebnic. Také císařovna měla své insignie obětovat na oltář, avšak pro velké pohnutí toho nebyla schopna. Obětování se proto místo ní ujala královna Jana. Při mši odpočívalo tělo císařovo zahalené do zlaceného pláště v cínové rakvi, do níž byla položena i válečná korouhev říše římské a císařův jezdecký štít. Nad rakví byly při jednotlivých zastávkách pohřebního průvodu pronášeny smuteční řeči. Patrně první, snad při jeho zahájení v Svatovítském chrámu, pronesl scholastik pražské kapituly mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, poslední pak, 15. prosince, před uložením těla do hrobky, stařičký kardinál Jan Očko z Vlašimi, Karlův průvodce od útlého mládí. Proslov scholastika – doktora pařížské univerzity mistra Vojtěcha – plný učenosti, neskrýval obavy z věcí příštích. Přežil z něho až do našich dnů řečnický obrat o „otci vlasti“, jímž byli tradičně poctíváni starořímští císařové. V životopisně zajímavější řeči vyzvedl arcibiskup vlastnosti zesnulého, pro něž je hoden blahoslavenství. Ocenil však také jeho státnické dílo a nazval jej „druhým Konstantinem“. Teprve ve čtvrtek 18. prosince 1378 bylo přikročeno k ukládání těla do hrobky. Císařovo tělo bylo uloženo do dřevěné rakve v jednoduchém hábitu minoritského mnicha, snad podle příkladu děda Václava, který se dal pohřbít jako cisterciácký řeholník. V rozporu s touto zprávou je však brokátový plášť, jenž se našel v rakvi při pozdějším otevření. Tehdy v rakvi nalezené dřevěné korunovační insignie byly patrně pozdější náhražkou za ztracené původní pozlacené funerální kopie insignií původních, jak bylo starou tradicí. Sotva lze pochybovat o tom, že existoval císařův náhrobek a že se od náhrobků přemyslovských knížat a králů v chórových kaplích katedrály odlišoval nejen svou ústřední polohou v půdorysném kříži chrámu, nýbrž i okázalostí. Snad to byla centrální kaplovitá architektura, jak ji zachycuje dobová kresba, asi neprávem spojovaná s náhrobkem sv. Vojtěcha. Na dvanácti pilířích miniaturní stavby se patrně nacházely sochy dvanácti apoštolů. Uvážíme-li, kolikrát byl Karel IV. v katedrále vyobrazen, a to i v těsné blízkosti královské hrobky, je jistě na místě domněnka, že na náhrobku byla umístěna i Karlova socha nebo busta. Podivnou ironií osudu se nic z toho nezachovalo, ba ani popis tohoto jistě nádherného díla. Známe jen text epitafu, který ve své pohřební řeči citoval, jako by na náhrobku byl už vytesán, Jan Očko z Vlašimi. V českém překladu zněl takto:
14
1. KRÁLOVÉ NEUMÍRAJÍ
„Léta tisícího třístého sedmdesátého osmého, dne 29. listopadu. Hle, já, Karel IV., kdys postrach celého světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt, ó Bože, kéž ke hvězdám vstoupí duch můj, za to teď prosím, kéž všichni modlí se za mne, ti, jež jsem opustil v smrti i v životě obdařil svou přízní.“
Ať už tomu bylo s císařovým náhrobkem jakkoli, panovník se ještě na sklonku života sám postaral o to, aby byla jeho památka trvale připomínána potomstvu. Stalo se tak ve dvou monumentálních projektech, které se sice uskutečnily až krátce po jeho smrti, ale jejichž koncepci zcela nepochybně určil a jejíž ztvárnění svěřil Petru Parléřovi. První se zrodil z nového pojetí Svatovítské katedrály, založeného na výtvarném kontrastu zešeřelého přízemí chórových kaplí s přemyslovskými tumbami a prosvětleného vysokého chóru. Jestliže až dosud panovníkovy obrazy svým počtem zaujímaly dominantní postavení a bylo jich sotva méně než zobrazení Kristových, nyní šlo o dotvoření královského mýtu, o zbožštění císařovo a o další glorifikaci rodu jiným, závažnějším způsobem. Stalo se tak neobvyklým umístěním lucemburské rodiny v doprovodu mužů, kteří se zasloužili o novostavbu dómu, do vnitřního triforia chórového polygonu, tedy na nejposvátnější místo chrámu, a jejich uvedením do symbolicko-alegorického vztahu k bustám zemských patronů v čele s Kristem a Pannou Marií na vnějším triforiu. Nad přízemím přemyslovské minulosti se tak zvedala lucemburská přítomnost, opírající se o spojení se světem nebeských ochránců. Stejné místo, jaké vně chrámu zaujímal Kristus, bylo uvnitř vyhrazeno bustě Karlově. Abstrahovala od skutečné podoby stáří, a přidržujíc se jeho dřívějších portrétů, stylizovala panovníka do idealizované podoby muže, jehož lehký úsměv vyjadřoval už povznesenost nad vše pozemské. Veřejnějším a srozumitelnějším způsobem se dal Karel IV. zvěčnit, a to se svým synem a následníkem Václavem IV., dole ve městě na významné zastávce „královské cesty“: na počátku kamenného mostu, tam, kde se příchozím ze Starého Města otevíral vstup do levobřežního areálu panovnické rezidence. Místo dodnes uchvacující pohledem na vysoko se tyčící hradní ostroh se Svatovítským chrámem, královským palácem s kaplí Všech svatých a románským kostelem sv. Jiří bylo sotva vybráno náhodně. V Evropě unikátní Staroměstská mostecká věž použila prostředky odvozené z kultu pozdních římských imperátorů, k nimž náležely triumfální oblouky i zobrazování císaře nad městskými branami. V sedmdesátých letech 14. století, kdy koncepce této brány vznikala, vyvěrala inspirace římskou triumfální symbolikou nejen z očekávané římské Václavovy korunovace, nýbrž byla posilována i italskými humanisty žijícími na Karlově dvoře. Z tohoto ovzduší vznikla nejen myšlenka samotné pražské triumfální brány, nýbrž i její výzdoby, zachované dosud na východní fasádě. Nad arkádou brány byla v náznaku další arkáda, jež vyvolávala dojem průřezu 15
KAREL IV.
chrámovým trojlodím. V jejím středu nad dvouobloukem symbolického mostu se tyčila socha zemského patrona sv. Víta a o něco níže po obou stranách trůnící postavy Karla IV. s císařskou korunou a Václava IV. s římskou královskou korunou na hlavě. Ve vrcholu arkády byla umístěna svatováclavská orlice. Řada znaků jednotlivých zemí, kde bezprostředně vládli, byla rozmístěna nad obloukem brány, v jejímž průjezdu zdobila klenební vrchol česká koruna. Příchozím byla tak představena územní základna moci obou vladařů, sedících po stranách velkých erbů římského a českého království. Původně zlacené sochy obou monarchů v ceremoniální strnulosti vyvolávaly dojem účasti na slavnostní audienci. V doprovodu dalších zemských patronů ve vyšším pásu fasády se proměňovaly v objekt zbožnění a vzývání. Když zde v době baroka vzniklo jedno z nejpůvabnějších pražských náměstí, náměstí Křižovnické, stala se Staroměstská mostecká věž výzvou k tomu, aby právě tady bylo pokračováno v karlovském kultu. V roce 1849 zde byl odhalen pomník panovníka jako zakladatele vysokého učení v Praze, jak k tomu vybízela i blízkost nových univerzitních budov. A tak nikoli na Karlštejně, ani v katedrále či v paláci na Hradě, nýbrž právě zde uprostřed velkoměstského ruchu každodenně oživuje památka na Karla IV. Jak se však octla královská a císařská koruna Svaté říše římské na hlavách obou Lucemburků? Jakou úlohu zde sehrálo jejich dědičné české království? Nezbývá než se vrátit nejméně o tři čtvrtiny století zpět k samotným počátkům tohoto podivuhodného vzepětí rodu ze západní hranice říše.
Lucemburkové na evropské scéně Století, v němž se budeme pohybovat, bylo dobou velkých válek, morových ran, nedokončených projektů hospodářských i politických, ale i nejistot a otřesů duchovních. Pro 14. století nejsou však charakteristické pouze krizové jevy, ale i vytváření nových skutečností a nových hodnot. Pole vyklizené univerzálními mocnostmi, papežstvím a Svatou říší římskou, ovládly národní monarchie. Jejich vznik sice spadá už do 13. století, avšak teprve nyní se ustavovaly ve svých pozdějších hranicích (Francie, Anglie). V oblastech mocenského vakua ve střední Evropě a v Itálii se v téže době kladly základy nových státně-dynastických útvarů. Vytvářely je rody vstupující od konce 13. století na velkou evropskou scénu (Přemyslovci, Habsburkové, Wittelsbachové, Anjouovci, Lucemburkové, Viscontiové), ojediněle i církevní instituce (papežský stát v Itálii, stát řádu německých rytířů v Prusku a Pobaltí). České, polské a uherské království teprve v této době vtiskly ve všech oblastech vývoje svou pečeť dějinám středověku, a to i díky vynikajícím panovnickým 16
1. KRÁLOVÉ NEUMÍRAJÍ
osobnostem, jakými byli Karel IV., polský Kazimír III. Veliký a uherský Ludvík Veliký. Pád štaufského císařství, o nějž se v polovině 13. století zasloužilo papežství, znamenal koneckonců vítězství Francie, která se tak stala největší mocností světa latinského křesťanství. Na Petrově stolci se začínají objevovat Francouzi. Francouzští králové vyhrávají i v rovině politické teorie boj proti hegemonii říše a papežství. Velkým spojencem kapetovské monarchie se stala scholastika a kanonické právo. Zde se formuje zásada, že „král je císařem ve své zemi“, která zdůvodňuje pronikání do neněmeckých oblastí říše v Itálii a na východní hranici Francie. Tyto výboje nebyly ovšem vždy dílem královské politiky. Usazení pobočné kapetovské větve, rodu Anjou, v království neapolském bylo dílem papežství, které v tomto rodu našlo svého spojence. Prosazení francouzského vlivu v samotné říši nebylo snadné. Vláda volených římských králů (z nichž se po korunovaci papežem v Římě stávali císařové) byla jakousi nadstavbou nad velkým počtem říšských knížectví různé velikosti a jistým počtem říšských měst. Největší význam měla území sedmi kurfiřtů, tj. volitelů; mezi nimi měl zvláštní postavení zase český král. Nejen tím, že jako jediný z kurfiřtů měl královskou hodnost, nýbrž i významem státu, v němž vládl. České království náleželo sice svou rozlohou jen ke středně velkým, ale svým lidským i hospodářským potenciálem se blížilo takovým „malým velmocem“ tehdejší doby, jako byla Anglie, Aragonsko či Portugalsko. Menší význam měla ostatní světská kurfiřství (vévodství saské, markrabství braniborské, falckrabství falcké), zatímco tři duchovní kurfiřství (arcibiskupství mohučské, kolínské a trevírské) opírala svůj vliv spíše o váhu svého postavení v rámci církevní organizace. Český král byl z kurfiřtů svým odhadovaným ročním důchodem 100 000 hřiven stříbra ročně nejbohatší (odhad příjmů kolínského arcibiskupa a braniborského markraběte se pohyboval kolem 50 000, saského vévody a falckraběte falckého asi 20 000, mohučského jen 7000 a trevírského 3000 hřiven). Císařská koruna neztratila svůj lesk ani v době poštaufské. Její váha vedle titulárního prvenství mezi panovníky latinského křesťanství spočívala v právních nárocích v říšských částech Itálie (severní a částečně střední) a v království arelatském, zahrnujícím území Francie na východním břehu řeky Rhôny. Šlo sice o nároky teoretické, ale mohly se vždy stát nástrojem politického tlaku i nemalého zdroje finančních pohledávek v podobě říšských daní a dávek. Právě tyto hodnoty čas od času francouzské krále přiváděly na lákavou myšlenku usilovat o římskou korunu. Říše byla však pro francouzskou politiku nesnadným kolbištěm vzhledem k rozdělení volebních hlasů. Fakt, že tři ze sedmi kurfiřtů jakožto arcibiskupové byli podřízeni papeži, dával velký prostor kuriálnímu vlivu. Pro papeže nebyla vláda Kapetovce v říši nijak lákavá, a to dokonce ani pro papeže-Francouze, přesídlivšího od počátku 14. století trvale z Říma do Avignonu, a žádnou 17
KAREL IV.
výhodu v ní neviděli ani kurfiřti. Obava ze silné vlády v říši postavila před časem kurii proti ambicím českého krále Přemysla Otakara II. – přednost byla dána hraběti Rudolfu I. Habsburskému. To však význam Přemyslovců nijak neoslabilo. Václav II. se dokonce rozmáchl k vybudování česko-polsko-uherského soustátí, využívaje zmatků v Polsku a zániku domácí dynastie Arpádovců v Uhrách. Vymření Přemyslovců po meči roku 1306 bylo proto významnou událostí evropských dějin. České království se vzhledem ke svému postavení muselo stát předmětem zájmu papežské kurie i předních dynastií své doby. Papežství umožnilo definitivně prosadit v Uhrách neapolské Anjouovce a Habsburkům dalo velkou (historicky první) šanci získat pomocí české koruny na staletí vládu v říši. Ale ani jim osud nepřál. S námahou na český trůn dosednuvší Rudolf Rakouský už roku 1307 zemřel a o rok později byl zavražděn jeho otec římský král Albrecht I. To poskytlo příležitost francouzskému králi Filipu IV. Sličnému (1285–1314), aby po vítězství nad papežstvím, dovršeném přesídlením kurie do Avignonu téhož roku, usiloval o zvolení svého bratra Karla z Valois. Ale v této záležitosti se kurie nepoddala ani za jinak ústupného Klimenta V. († 1314). Prostřednictvím bývalého kancléře Václava II. a nyní mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu prosadila volbu opět pouhého hraběte. Byl jím Jindřich Lucemburský, jehož bratr Balduin nedávno získal trevírské kurfiřství. Lucemburkové, ač říšská hrabata, byli vazaly francouzských králů. Jindřich sám pobíral od Filipa IV. pravidelný roční plat za své služby. Obyvatelé Lucemburska byli z poloviny Němci a z poloviny Francouzi, vládnoucí rod byl vzhledem k úzkým vztahům k pařížskému dvoru francouzsky orientován a jeho členové byli vychováváni v Paříži. Jindřich VII. Lucemburský (1308–1313) se na rozdíl od svých habsburských předchůdců opět chopil už šest desetiletí opuštěné imperiální myšlenky. Využil toho, že avignonská kurie měla nyní zájem na jisté obnově císařského vlivu v Itálii, aby snáze vzdorovala obrovskému tlaku Francie pevněji se zachytit na Apeninském poloostrově. Rozhodl se proto k tažení do Itálie, aby se dal v Římě ozdobit císařskou korunou. Ještě než tak učinil, vyznělo v lucemburský prospěch i získání pro rod už druhého kurfiřtského hlasu, českého. Vláda Menhartovce Jindřicha Korutanského (1307–1310) měla jen ráz provizoria. Sňatkem s dědičkou české koruny Eliškou Přemyslovnou a volbou českou šlechtou získal císařův syn Jan nárok na vládu v česko-polském království. V době, kdy Jan byl na pochodu ku Praze, aby svrhl Jindřicha Korutanského, překročil jeho otec Alpy. Roku 1311 přijal v Miláně lombardskou „železnou“ korunu, symbolizující říšskou vládu v severní Itálii, a s bratrem Balduinem se probíjel do Říma. Francouzský dvůr donutil nakonec papeže Klimenta, aby se od tažení distancoval. Jindřich také nebyl korunován v bazilice sv. Petra, jak požadovala tradice, nýbrž v bazilice lateránské. Jeho postavení se stále více zhoršovalo a síla jeho stoupenců slábla. Nedočkav se pomoci z Čech od svého syna, zahynul uprostřed bojů roku 1313; jeho ostatky dodnes spočívají v Pise. 18
1. KRÁLOVÉ NEUMÍRAJÍ
Jindřichovou smrtí jako by se rozlet Lucemburků zastavil. Kandidatura teprve sedmnáctiletého českého krále Jana na říšský trůn neměla vyhlídky na úspěch. O slovo se znovu důrazně hlásili Habsburkové, ale i Wittelsbachové. Volba však nebyla jednotná. Přispěly k tomu i nejasnosti v kurfiřtských hlasech (právo hlasu si i nadále osoboval bývalý český král Jindřich Korutanský) a působila i skutečnost, že se uprázdnila papežská stolice. Trvalo dvě léta, než se kardinálové shodli na kandidátovi. A roku 1314 zvolila část kurfiřtů jako kandidáta lucemburské strany Wittelsbacha Ludvíka Bavora (1314–1347), část Habsburka Fridricha Rakouského (1313–1330). Zápas, který se rozpoutal mezi oběma protikráli, dal příležitost oběma Lucemburkům, Janovi i Balduinovi, získávat za poskytovanou pomoc Ludvíku Bavorovi různé výhody. A to zejména za situace, kdy se Ludvík dostal do konfliktu s papežem Janem XXII. (1316–1334), jakmile začal intervenovat v Itálii. Spletitost zdejších politických poměrů dosáhla vrcholu. Vlády nad větší částí Lombardska se zmocnili Viscontiové, veronští Scaligerové a ferrarští Esteové, kteří se zaštiťovali tituly říšských vikářů (místodržících). V Toskánsku se postavení papežství zhoršilo rozpadem církevního státu; jeho jedinými spojenci zůstali neapolští Anjouovci. Ludvíkův vstup do italské politiky hrozil papežství další pohromou. Zápas propukl roku 1324. Jan XXII. se snažil angažovat ve svůj prospěch pařížský dvůr i oba lucemburské kurfiřty. Avšak francouzský král Karel IV. Sličný (1322–1328) se nemínil pouštět do riskantního boje v době, kdy rostlo napětí ve vztazích k Anglii. Už na sklonku 13. století se pokusil Filip IV. Sličný zmocnit anglických držav na území Francie, a to Guyenne a Gaskoňska, lén Koruny francouzské. Jeho útok však Eduard I. († 1307) odrazil. Obě strany uzavřely příměří, zpečetěné sňatkem Filipovy dcery Isabely s anglickým následníkem Eduardem II. († 1327). Tím však byly založeny do budoucna anglické dědické nároky na Francii, nezanechají-li Isabelini bratři mužské potomstvo, zatímco Isabela už porodila syna Eduarda. Potřeba spojenců pro Kapetovce a pobočnou linii Valois stejně jako pro papežství, počítající s tím, že jeho zápas s Ludvíkem Bavorem bude probíhat bez výraznější francouzské pomoci, to vše zvyšovalo význam Lucemburků. Dávalo jim vzácnou příležitost navrátit se opět do vysoké evropské politiky. Za této situace probíhalo dospívání Karlovo.
19
