Francouzova milenka román jako palimpsest
Diplomová práce: Ladislav Nagy Studijní obor: Anglistika a amerikanistika - filosofie Vedoucí diplomové práce: doc. Martin Procházka
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval bez cizí pomoci, přičemž jsem používal výhradně uvedených pramenů. Ladislav Nagy
POděkování:
Dovolil by si zde poděkovat vedoucímu své diplomocé práce doc. Martinu Procházkovi, který mi poskytl cenné rady a nesčetně podnětných připomínek. Rovněž můj dík patří profesoru Martinu Hilskému, který mi zapůjčil mnoho materiálů, bez nichž by zpracování tohoto tématu bylo téměř nemožné. Ladislav Nagy
OBSAH
ÚVOD . . • • • • . . . • • • • • • • • • • • . • • • • . . . . . • • . • . • • • . • • . . • . • • • • . . 1 PROBLÉM INTERPRETACE LITERÁRNÍHO TEXTU •••••••••••••••••••••• 1 INTERPRETACE FRANCOUZOVY MILENKY •• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •• 11 II. JOHN FOWU:S - EXISTENCIALISTICKÝ FILOSOF A ROMANOPISEC? . . . • . • • 16 MÁG A EXISTENCIALISTICKÉ ČTENÍ ••••••••••••••••••••••••••• 25 FRANCOUZOVA MILENKA - MOŽNOSTI A MEZE EXISTENCIÁLNÍHO vÝKLADU •• 28 I I I. FRANCOUZOVA MILENKA - EXPERIMENTÁLNÍ PRÓZA? . • . . • . . . . . • • • • . • • 41 AUTORSKÉ KOMENTÁŘE, VSTUPY A EPIGRAFY V zÁHLAVÍ KAPITOL - NARUŠENÍ TEXTU ••••••••••••••••••••••••••• 42 NĚKOLIK KONCŮ FRANCOUZOVY MILENKY NEBOLI OTEVŘENOST DÍLA •••••••• 53 PROBLÉM AUTORA A JEHO PŘÍTOMNOST V DÍLE •••••••••••••••••••••• 86 FRANCOUZOVA MILENKA A FRANCOUZSKÝ "NOVÝ ROMÁN" ••••••••••••••• 102 PODOBNOST S NOVÝM ROMÁNEM V OBLASTI FORMÁLNÍCH PROSTŘEDKŮ •••••••• 110 IV. FRANCOUZOVA MILENKA A ROMÁN JAKO PALIMPSEST • • . • . • . . . . • • . . . • 118 V. ZÁVĚR. • . . . . . . . . . . . . . . . • . • . . . . • . . • . . . . • . . . . . • . . . . . . . .. 137 SUMMARY •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••• 13 9 BIBLIOGRAFIE PRACÍ O JOHNU FOWU:SOVI V ANGLIČTINĚ . • • . . • . • • • 149
I.
SE~POUŽITÉ LI~TORY
•..•••..•••.....•.••...•.... 158
I.
ÚVOD
PROBLÉM INTERPRETACE LITERÁRNíHO TEXTU
Jak
román? Jak interpretovat literární text? Jakou roli
číst
hraje
tomto výkladu "autorita" autora textu a
při
svoboda
náležící
komplikované
otázky
a
je zkoumat.
podrobně
To
čtenáři?
účelem
předkládané
což
je
je
literární
v kontextu
zcela
v disonanci může
zpochybňovat
mimo
snad
něj
hlasů.
a musí
zmíněných
že
jen
stěží
otázek naopak
na
že
Takový
a
názor
eliminoval
"správnosti",
by
totiž
základy
výklad textu by pak byl
"zrůdou",
na hranici
diskursu,
literárního
interpretace
samotná
by
Zcela by totiž postrádala místo, přičemž
jakkoli ono být
nikoli
samotné
přímo
být promluva vedena,
zpochybní,
názor,
Předložený
hybridem ležícím ne nýbrž
myšlení
současného
neudržitelné.
vědy.
buď
"adekvátnosti" interpretace zhola nezáleží,
či
nýbrž
zpochybňoval,
způsobem
nárok na to být jediným pravdivým,
činí
vyjadřovalo
rovněž
určitým
není
nelze tyto znepokojivé otázky
anebo by odvržení výše
"oprávněnosti"
což
si
pretenze
implicitně
ani
To by totiž potom znamenalo dvoj í:
čtení
udržitelná,
neobyčejně
práce
předkládané
však mám-li zde
Přesto
interpretovat literární text, zcela odvrhnout.
všechno
jsou
jaká je
samo
nutně
zanikala z
něhož
toto místo, jakkoli jej lze se v
průběhu
situováno
výkladu vždy literárního
uvnitř
diskursu 1 • Jak
tedy
rezonuje otázka, příteli
Jacques
interpretovat
text?
Jistým
způsobem
zde
kterou si klade na konci Dopisu japonskému Derrida,
aniž
by
na
ni
však
odpovídal:
"Comment traduire poeme? une poeme?" Touto otázkou celý text Pokládám za nutné zdůraznit, že pojem "diskurs" zde používám ve foucaultovském smyslu. Srv. Michel Foucault: "Řád diskursu," in: Michel Foucault: Diskurs, autor, genealogie, Praha 1994. 1
1
dopisu
a
končí
je tato
v
odpověď
jen zde zaznívá, Tímto
Dotazuje se na teorie
teorii
není
možná,
nebyla
znepokojujícím
neurčitým
Každá a
znásilňovala
jej í
Znamená to tedy,
formě
daná východiska a
teorie
by
že
všl
kdy
narušena
bude oním
zaznívá singularita tuto
singularitu promlouvat
přestával
který by byl textu práv,
přístup,
Zdá
se,
jak
že
a to už proto,
čtení
zaznívá
v úzce
že zákon
svá
měla
ve
pevně
textu postupovat. již v
problém
pojatém
vůči
nikoli
jistě
interpretace -
pochybnost nikoli
zcela která by
při
"oprávněnost"
avšak
"bezpráví", významu,
němž
přičemž
čtenáře.
směrnice,
"Správnost", nade
v okamžiku,
v
aplikovatelné metody,
nějaké
báseň),
celistvost
členem,
konceptualizovat?
slovech
by
členu.
to, na co se ptá.
přeložit
interpretovaný text by
hlasem, který oslovuje
nelze
(jak
však přece
neurčitém
v
zpochybňuje
aniž
jednolitá
-
Přestože
nemožná,
podobě
negativně
a to spíše
určitou
nevyřčena.
definitivní
nějaké
formulována,
textu.
zůstává
otázka sama totiž
členem
tato
tak
odpověď
těchto
"práva"
a
legislativním by interpretace
němuž
byla "správná", jednoduše stanovit nelze. Vůči
čemu
je
"nesprávná"? oním text,
přičemž
lepší a
tedy
měřítkem
místo oné
jasnější
interpretace je zde
zavádějící
používat výrazu,
je textu "práva".
Vykladač
stojí
zjevně
výzvě
přičemž
dostojí,
"správnosti" by možná bylo že ta
před
tato
závisí na jeho
odpovědnost
naopak
sám interpretovaný
či
ona interpretace
textem, který jej
oslovuje a on svou interpretací na tuto výzvu Zda
či
"správná"
nějak
"odpovědnosti"
nějak
odpovídá.
vůči
textu,
se vždy konstituuje v setkání dvou
singularit. Zde
však
odpovědnost
vstupujeme
se jen velmi
na těžko
neprobádanou
půdu
konkretizuje,
nutně
zmíněná zůstává
2
vágní a veškeré snahy o jasné definování, kdy výklad je práv textu
pragmatistický
(např.
"adekvátní" alespoň
zrazuje
či
"správná" tehdy,
zajímavá), i
sám
jazyk
"správnost" navozuje
když
velice
působí
kdy
přístup,
je
funguje nebo
je
neuspokojivě.
používání představu
dobře
interpretace
slov
jako
Navíc nás zde "adekvátnost",
jakéhosi pevné,
fixní entity,
s níž je interpretace konfrontována. Je nemůže
přitom
jít.
orientovaná
že
zřejmé,
A
právě
teorie 2 •
na
o
žádnou
tomto
Chtěl
fixní
problému
bych se
na
uvázla
chvíli
jedné její podoby, v jistých ohledech možná nejpropracovanější,
entitu
kterou jí dal ve svých
zde
ani
čtenářsky
pozastavit
nejkoncisnější
několika
u a
knihách
Umberto Eco. 3 Musím však ihned zdůraznit, že jeho přístup zde používám pouze jako ilustraci s problémem
vztahu
mezi
Pochopitelně
stejně
dobře
teorie,
například
Iserův přístup
v tom, četby řečeno
Iserovu
určitého
autorem, by bylo
či
by mohl být v
pokusu textem
možné
výše,
čtenářem.
4
a
se
čtenářem.
poukázat
na
jiné
Riffaterrovu. A možná že zejména ledasčem přínosnější,
že v textu postuluje jisté mezery, doplňovány
vypořádat
Eca
j sem
si
například
které jsou vybral,
zejména pro koncisnost jeho teorie,
jak
během
bylo
která chce
Používám zde tento neobratný termín jako překlad anglického "reader response theory." Záměrně nepoužívám jako překlad termín "recepcnl teorie," který by jistým způsobem rovněž mohl dané teoretické myšlení postihovat, nicméně je příliš úzce spjat s kostnickou školou Jaussovou. 3 V mnohém zde používám svůj článek "Ecovy lesní toulky", Tvar 11 (1998), str. 17. 4 Nicméně kdybych si jako příklad vybral Iserovu teorii, narazil bych na jiné problémy, které nemají, mám ten dojem, přímou spojitost s textem Fowlesova románu. Iser totiž pouzlva pojem "horizont", který zase poukazuje k problematice jiné, konkrétně Husserlovy filosofie, což by vzápětí otevřelo velmi široké pole problémů spjatých s pojmem intence a Husserlovou filosofií vůbec. Ecova teorie má tu výhodu, že vychází z jistého protipólu fenomenologie strukturalismu, jehož dědicem se stalo moderní, tzv. poststrukturalistické myšlení, o kterém bude řeč dále a které jistě není bez spojitosti s Fowlesovým dílem, kdežto za pokračování fenomenologie lze v jistém smyslu považovat hermeneutiku, která jakkoli je pro teoretické myšlení přínosná, nehraje nějakou zvlášť velkou roli ve vztahu k Francouzově milence. 2
3
dostát
kladeným na
nárokům
A právě
taková. 5 ukázat
tato
koncisnost
neudržitelnost
univerzálně
či
které z
nechci
rozhodně
něčím
dokonce
vybudovat
že
jsem však
příklad
věnuje
značnou
spojitosti
zvolil
literární.
pozornost,
s dílem
Johna
avšak
nikoli
zkoumá,
rovněž
strukturalistického
zejména
poměrně
odklání. pojetí
umožňuje.
V
našel
ukázat
můžou
na
textu
příliš
jako
na
rezonuje
tyto
k
problémy nýbrž
vyznění
spíše
z klasického
zásadě
informace,
sdělení
strukturalistickém
a
dílo
zastánců
na
přístup,
nezaměřoval,
takové
přestože
o
říká
šlo mu
izolování
radikálně
( Opera
(Todorov,
především
o analýzu
jejích
formálních
vydané
Genette,
5 Viz například cituje.
Eco
kterého
ve
které
Eco, se na problém
roku
akcentující roli
výkladů
Kuhn,
vadí
zpochybnil ve své rané
aperta),
přístup
náhledu
interpretacích,
Umberto Eco o vztahu díla a jeho
T.
italský
teoretické,
vědomě
v
nezávislého
šedesátých let pak
mnoho
které
který
rovině
důvodu:
zásadních bodech se od strukturalistického
Ecovi
otevřené
průběhu
problémy,
způsobem
zvláštním
Fowlese,
modelu
struktur. Toto pojetí autor knize
nějakou
z jiného
čtenářem,
vychází
Strukturalistický
interpretace struktury
a
zpochybňujícímu.
přístup
Ecův
pojetí
naopak:
ještě
I on po mém soudu dochází
problematickému a
v jistých,
pokus je
Ecův
právě
Ba
problematika vztahu mezi autorem a
ve
obecnou
závěry.
Jeho
vědec
umožňuje
textů.
říci,
marným.
exaktní,
plynou, ukazují mnohem více než kdy
něj
pozitivní
nároku
paradigmata jako
či
schematičnost
a
platnou teorii výkladu
Tím však mýlkou
teorie
vědecké
Kristeva
1962. čtenáře
ad.).
píše:
svých
textech
velice
často
4
Literární
dílo
interpretacemi, když
i
tato
textovým
je
nepopírá,
že
během
jichž se mu
estetika
plánem
a
bere
staletí dostalo,
v úvahu
dialektiku
horizontem
čtenářovým
každá
nejrůznějšími
obohacováno
interpretace
mezi
očekávání,
a
může
a
musí
být
porovnána s textovým objektem a s intentio operis. 6
Ovšem zde dospíváme ke teorie.
Tím
objektu,
je,
jako
jak
čehosi
jsem
již
uvedl,
že
následujících Domnívá umožní
postulát o
svůj
se,
let že
účasti
korigoval,
tento
rozhodnout,
pojetí
textu
jako
fixního. Nutno dodat, že pojem intentio
operis je mladšího data než kniha důvodu,
problematickému bodu této
značně
pojem
jaká
otevřené
na textu Eco
čtenáře
pomocí
právě
bude
jedním
interpretace
a to z toho
dílo,
je
tohoto
z
během
pojmu. který
faktorů,
adekvátní
a
jaká
nikoli. Jistě,
v mnohém
dokážeme
případů
interpretace stále
na
povahy,
i
velice více, klade.
příklady,
případě
často či
říci,
rozhodnout,
která
a
která
ovšem
oznámení,
nakonec
ne, běží
o
nápisy
je
texty atd.
třeba
mít
neumělecké (ostatně
to
které ve svých knihách Eco sám uvádí).7 literárních
textů
dokážeme
která z nich nám toho o daném textu dostát
se zde však
li Eco své pojetí
bezpečně
interpretací
zda dokáže
Opět
většině
pravdu,
povětšinou
nejrůznější
o
v
zcela
že
ve
Eco
"správná"
paměti,
dokládají i Ale
je
má
nárokům,
vynořuje
přesně
které
na
čtenáře
říká
dílo
problém konkretizace: chce-
artikulovat,
dostává se do potíží,
Umberto Eco: The Limits of Interpretation, Bloomington: Indiana University Press, 1990, s. 11. 7 Tento výklad se opírá o několik Ecových textů, jej ichž argumenty zde konkrétně a plně necituji, nýbrž pouze shrnuji, a to z důvodu stručnosti. Jde o tyto knihy: Limits of Interpretation (Bloomington 1990), Interpretation and Overinterpretation (Cambridge 1992) a Six Walks in Fictional Woods (Harvard 1995).
5
Těm
jež 6sti v dalši a dalši problémy. prvé
rozlišenim
empirickým
intentio
a
mezi
empirickým
auctoris,
intentio
za
operis
pokouěi
a
druhé
text
nicméně
napsal,
interpretovat, nemá o nic čtenář
čtenářem.
souhlasit.
Zajimavá
Myslim, je
i
pojmy
lectoris. který
člověk,
chce
jej
"autoritu" než kterýkoli jiný
- empirický autor se tak
empirickým
mezi
kdy
v okamžiku,
větši
autorem,
intentio
Empirického autora ponechává Eco stranou, je to daný
uniknout za
modelovým
a
čtenářem 8 ,
modelovým
se
každém
při
že
potud
kategorie
čteni
lze
textu stává
s Ecem
celkem
čtenáře",
"modelového
které ostatně on sám věnuje mnohem větěí pozornost. 9 Modelový čtenář
je podle italského badatele implikován již v intencích
empirického autora - uvede-li autor text frází "bylo nebylo", máme
oprávněný důvod
čtenář
očekávat,
pohádek. Tento
tvrzení,
která
jsou
čtenář
že modelovým je podle
typická
pro
čtenářem
textu je
ochoten
přijímat
věeho
žánr
pohádky,
jiného modelového
čtenáře
by mohla vzbudit krajní
například
stejný
text
kdyby
odlišného kontextu, pojetí je souhlasi t nuceni
nutně
třeba
svědecké
zjednoduěující,
s stvrzením,
přijmout
byl
že
při
přesazen výpovědi.
myslím si,
čtení
do
nedůvěru
radikálně
Jakkoli i že v
u
nicméně
toto lze
zásadě
každého textu jsme
něco
jako danost, která je daností diskursivní .
Toto poj etí má své různé varianty, tak například van Dij k a Jauss o "aktuálním čtenáři, " Riffaterre o "nadčtenáři", Fish o "informovaném čtenáři," Culler o "ideálním čtenáři", Booth a Iser o "implikovaném čtenáři" či Brooke-Roseová o "zakódovaném čtenáři." 9 Elizabeth Wrightová ve své knize Psychoanalytic Cri ticism: Theory in Practice velice za]lmavě poukazuje na analogii mezi akcentací role čtenáře a vznikem tzv. ego-psychologie, jež se staví do protikladu vůči tradičním id-psychologii, tedy proudu vycházejícímu z Freuda a zaměřujícího se skrze dílo především na autora. Autorka poznamenává, že v tomto pojetí přestává být text fixní entitou produkující vypočitatelné účinky a nelze jej definovat nezávisle na čteních, která umožňuje. Podle tohoto pojetí, reprezentovaného v psychoanalytické kritice například dílem Normana N. Hollanda The Dynamics of Literary Response (1968) čtenář vstupuje s dílem do jisté transakce a při četbě díla transformuje svá nevědomá pranl do kulturně přijatelných významů, přičemž tato transformace je zdrojem potěšení z literárního díla.
.8
hovoří
6
však
Teď
k rozlišení
je
auctorís
nepodstatná,
pro v
nás
nic
nepomohlo,
nevíme, nemohli
jednoduše proto,
vykladače
i
kdybychom
nejasný.
Podle
o
nemá
interpretaci, vyjadřovat
všeho
ni
perspektivy,
výklad
svůj
v
pojetí
Ecově
že
každé
čtenému
naprosté snad
nejproblematičtější
kterého
texty
rovině
textu
již samo o
přičemž
něco
že skrze tyto
vzápětí
čtenář
vždy
příkladů,
sobě
uvádí
Eco
je významné,
příklady
vágně
zdůrazňuje,
několik
že
oznámení,
(např.
přičemž
Nicméně
je
shodnout,
nápisy svůj
na
jsou
budovách
"smysl". Zdá se
uhýbá Eco od hlavního problému, děl.
několikrát
na
není
obranu
jasné,
nemá
na
že pojem
zdůrazňuje,
proti
jaký
mysli
"svévolným"
literární
odkazuje na "dekonstrukci", že
to
většinou
přístup
nicméně
Derridu
"americkou dekonstrukci"). Tím se tedy celý problém zamlžuje.
textu
Ecově
"sdělení"
zavádí
operis
(velice
nějaké
celé trojice. Jako demonstraci,
člen
O co mu tedy jde? Hned
míní
z
svého. Aby se však zabránilo
jímž byla interpretace literárních
interpretacím,
onu
se dokážeme na "významu" nebo
"ne-literární"
intentío
druhé
zdá se, má
čtením
v
přičemž
atd.), tedy texty zcela redukovatelné na tak,
Na
to
má tuto intenci omezovat íntentío operís,
libovůli,
že na obecné toho
textu vnutit
a
představovat
je
čtení
kontextu,
nějakého
nám to
To je ale pojem velice
tato instance diskursu popisována tak, jako kdyby toužil
vědci
opřít,
která text obohacuje. Tento pojem,
z
zcela
by
"autoritu".
dostatečnou
má
skutečnost,
íntentio
textu
nic
věděli,
pak stojí íntentio lectorís.
straně
že
shodl s literárními
patrně
bychom
že
tvrdí,
Tzvetana Todorova. O této autorské
či
a
Eco
a
čtenáře
by se
čemž
typu Rolanda Barthese intenci
druhému:
ani
tzv.
ještě
položme si znovu tuto otázku: jaká by
být ona adekvátní interpretace?
Zjevně
to bude
tvůrčí
hned
víc měla
čtení,
7
které postuloval již v
ovšem toto
díle,
otevřeném
čtení
bude
omezováno intencí díla. Na první ovšem
pohled
bližším
při
se
pohledu
Hlavním kámenem úrazu je li
jsem,
entitu,
na
opět
operis totiž
začátek
interpretace,
na
"starého
a
stále
trhliny.
pojem íntentio operis:
tato
jež
intence
chápe díla
text
vrací
než
v diskusi Richard
projde
Ten
nějakou
procesem
Eca
přednášce
Rortyl0.
celou
velice popis
přijímá
avšak
se mu
tvrdí,
se mu
že
se,
ještě
že
při
jsou
problematické
domnívám
intentio
soudržnost
Jakkoli
intentio operis má své závažné
zde ale
nějaké
nabrat
"podařilo
kruhu".
přístupu
zabývat),
hermeneutického
jeví postulování
Rorty
hermeneutického pragmatického
platného
po
jako
samé. Intentio
sobě
že interpretovaný text má předtím,
řekl-
že texty vznikají v procesu interpretace,
jakou
Je
objevovat
čímž
nepřijatelným.
jimi
í
začínaj
koncisně,
kruhu",
proto
taková,
jeví velmi
a obrací ji proti
což
upozorňuje
zdůrazňuje,
pak
ještě
výstižně
právě
se
přitom
předpokládá,
soudržnost
vnitřní
teorie
Eco chce opustit pojetí,
fixní
nějakou
teorii
že
tato
díla
je
tato
právě
poslední
konsekvence (a
operis
není
zde
zásadní
otáčce
Rortyho místo
výtka
se
vůči
opodstatnění.
jeden problém,
který souvisí s pojmem
intentio lectoris. Ecovo pojetí podle všeho totiž možná sice předpokládá něm
z
čtenáře
osloveného textem,
neuvažuje. Naopak
nějakých
předem
předpokládá,
že
stanovených pozic,
nicméně čtenář
že
explicitně
bude
číst
interpretace
o
text bude
vycházet z intence něj akého vnitřně integrálního subj ektu l1 • Proces
čtení
je tak v rámci
zmíněných
termínů
pojímán
poněkud
10 U. Eco, R. Rorty, J. Culler a C. Brooke-Rose: Interpretácia a Nadinterpretácia, Bratislava 1995, str.89-107. 11 Velice zajímavým způsobem toto pojetí problematizuje například tzv. román zasvěcení, kdy čtenář prochází jakousi iniciací, jejímž výsledkem má být radikální proměna subjektu.
8
jednosměrně
čemž
textu, v to
lze
čtenář
-
jistě
určitou
subjektu.
nechci
marxistická dokladem a
Tento
říci,
četné
pojetí,
subjekt
Ecem
že takové
feministická
či
které
je
tento
adaptování na v základech
nějakou
jeho
model
chápe
ideologicky
jednosměrnému
interpretace.
čtení 12
právě
zdá se,
jen
V protikladu
analyzováno,
toho
proti nim se textu
modelu. stěží
Eco jeho
a
přetrvává přitom
Je
stát základem
k tomuto
chápání aktu interpretace bych uvedl
Lacanovu psychoanalýzu 13 ,
Tím
četná
jsou
paradoxně
teoretického může
příklady).
neexistuje -
znásilňování
nabíledni, že takovéto pojetí se teorie
čtení
že
ideologii,
vlastního
uváděné
násilná
je více než patrné,
nicméně
pouze
to
aktivitu vzcházející z pozice moci
(jak to ukazují
pochopitelně
obecné
je
nezpochybnitelný a do textu chce promítat vlastní
zakořeněný,
staví,
ovšem
představit,
ukotveného
ideologii
kterou touží vnutit
mu má bránit zase intence textu. Mechanicky si
interpretaci jako pevně
má jistou intenci,
v
zásadě
například
která text chápe jako něco, co není
nýbrž
co
samo
zároveň
pracuje
s analytikem, nebo pojetí Rolanda Barthese, podle kterého je čtenář
chtěl
nakonec
psán textem,
který
čte,
aniž
bych
se
však
k těmto přístupům nějak výrazně přiklánět 14 • Ale
je
teorie maj í přístupu
zde
ještě
obecně
teorie
potíž.
Čtenářsky
problémy pramenící
sémiotickému,
romantické
jedna
jenž
"výkladu"
zase
není
orientované
z jej ich blízkosti bez
(Schleiermacher).
návaznosti Právě
k na
odtud
Avšak takovýto přístup je výsadou pouze špatných teoretiků, Cl lépe receno teoretiků interpretujících texty z nějakých vlastních ideologických pozic, jak tomu ostatně dnes velice často je v případě teoretiků amerických a jak tomu v minulosti bylo v případě špatných Hegelových žáků, přičemž základem tohoto přístupu je smyšlenka, že umění má pouze ilustrativní funkci - na text se tudíž aplikuje jistá dokrína, aby jeho prostřednictvím byla osvětlena. 13 Viz např. Lacanův seminář o Odcizeném dopisu ("Le séminaire sur La Lettre volée) in Écrits, Seuil, Paříž 1966, str. 19-75. 14 Viz Rolan Barthes "Écrire, verbe intransi tif?" in: Le bruissement de la langue, Essais critíques IV, Seuil, Paříž 1984. 12
9
podle
všeho
pramení
ona
tendence
přičemž
"interpretace" s kategorií "chápání", je
posléze
"definováno
z hlediska Ricoeur 15 •
jejích Ten
nakonec vede odehrává
jako
rozpoznání
původních
adresátů",
dále k tomu,
nějaká
rovněž
kategorii
ztotožňovat
zdůrazňuje,
autorovy jak
že
že modelem všech
toto "chápání" intence
píše
přístup
podobný
situací,
v nichž
uplatnil
poukazuje, jako
v moderní
události
nakonec
excellence.
ukázat
jako
reduktivní,
napsaný
existuje že
pravděpodobné,
manifestací diskursu,
dvěma
Ricoeur
je
rovněž
události
řečové
totiž
podobný
povaha
zde
neboť
nikoli
tedy
jakkoli
je
nutně
obyčejnou
že
skutečnost,
je
Je
totiž
(psaním a
přinejmenším
snad
psaní
zcela
zůstává
promluvu.
zároveň
a
musí
přístup
instancemi diskursu
rozdíl
není
se
"psanl, " ,
text,
těmito
že mezi
promluvou)
což
Taková
literatury
specifický statut
interpretujeme
na
přístup
v theologickém pojetí.
v oblasti
nepovšimnut
zjevné,
par
alespoň
Ovšem
theologii,
ta nemá problémy s pojetím
neboť
kérygmatu,
se
interpretace, se stává dialog - text je pouze
jeho zvláštní instancí. Proto nikoli náhodou se tento silně
Paul
nejplnější
fixací mluveného.
Budeme-li tedy uvažovat o literárním textu pouze jako o jisté limitované
formě
pak
sdělení),
manifestace rozevřít
prolínání řadě
(kdy
autor
o
možnost,
text
psaný. 16
přicházíme
že
skutečnost,
dialogu
běží
diskursu,
o
totiž
může
nemůže
kterou
velice
identifikace
a
zde
zaj ímavým o jeho
predikace,
a
své
otevírá
"psanl, " ,
Právě
uvažování o diskursu samotném, funkcí
vyjasňovat
plná
způsobem
proměnách,
o
v neposlední
také poukázat na proces "inskripce".
15 Paul Ricoeur Teória interpretácie: diskurz a prebytok významu, Archa, Bratislava 1997, s.39. 16 Ponechávám zde úmyslně zcela stranou problematiku "logocentrismu", jehož zkoumání a kritiku rozvinul ve svých zásadních dílech Jacques Derrida, a to z toho důvodu, že tato problematika přesahuje rozsah a hlavně zaměření této práce.
10
Dostáváme
se
jednotné
obecné
samotné
vymezení
interpretace,
a
na
opět
aplikovatelné toho,
je
co
možné
Interpretace je tak spektra podle
tak
které v ní
když se na
přesné
smyslu
jako zjevení, co
přichází
právě
v druhém
a
to tak, stejně
Přechod
jako
od jednoho
tedy
je
čímsi,
s jistým nárokem,
přichází
že
je interpretace
Zároveň
slova:
pojmech.
co
jímž je
a to nikoli ve smyslu úzce morálním, nýbrž
odpovědnost,
chápaná
"od-povědnost"
"adekvátní"
kontury,
díváme.
něj
kdy
lze ji rozložit do
zaznívají,
akcentu k druhému bude sotva patrný. "spektrální"
či
v negativních
"spektrální" -
toto rozložení nikdy nebude mít je nemá spektrum,
interpretace,
"správná"
spíše
nutně
akcentů,
metody
je
k nemožnosti
počátek,
vzhledem
k oslovení
přicházejícímu
z textu.
INTERPRETACE Proč
zde že
FRANcouzovy MILENKY
tento teoretický úvod? skutečnost,
při
je hned
Důvodů
kterou jsem zmínil již na samém
interpretaci textu se nelze vyhnout
pozice, z níž bude promluva vedena; dalším že
se
několik:
román
Johna
Fowlese
který se bude lišit od anglických
počátku,
vytyčení
důvodem
je tj.
určité
je pak to,
pokusím interpretovat
způsobem,
jichž se mu dostalo od mnoha
výkladů,
(a amerických)
předně
kritiků,
a
také to,
že
když budu
uvažovat o filosofických konsekvencích Fowlesova textu, budu úmyslně
odhlížet od explicitní formulace,
kterou Fowles svým
myšlenkám dal v knize Aristos. Asi je zde na čtení,
které
bezvýhradně
mimo
něj,
přítomné
místě
zdůvodnit
nebude
i
toto. Tedy,
domnívám se,
"existencialistické",
tj.
že
nebude
respektovat explicitní formulace autora v textu i
nýbrž mnohem spíše se v textu,
může
být
čtením
zaměří
na
urči té
bohatším. A
může
strategie se nakonec
II
ukázat,
že ve
způsobem
Připomíná vypravěč
tento
román
zcela
je
jiném
se zde postava v jednom
jsou mnohem
bodě
textem
promlouvajícím
kontextu, malíře
než
ve
zásadním
kterém
vznikl.
Elstira z Proustova románu:
o Elstirovi prohlašuje, že jeho plátna a
odvážnější
myšlenkově
vlastní teoretické názory.
relevantnější
než
jeho
především
Francouzova milenka je
román, není to filosofické pojednání ani sociologická studie. Je k
to
který
román,
nejrůznějším
vyjadřuje
tvůrčím
vyslovuje
způsobem
teoretickým otázkám, ale jelikož je to román,
se
Domnívám se,
se
způsobem
jiným
než
filosofická
že Francouzovu milenku nelze
číst
pojednání. jako
nějakou
jednoduchou transpozici myšlenek z knihy Aristos, jakkoli zde tyto
myšlenky
vykládají
román mnozí přístup
uvedu pouze
zaznívají.
explicitně
fowlesovští
Takto
do
kritikové,
Williama Palmera.
míry
značné
pro
ilustraci
Ten ve své knize
The
Fiction of John Fowles píše:
since novelist, ideas from style
Fowles
is
an
overtly
philosophical
a correspondence between his philosophical
(the abstract themes of his novels, philosophical
influences)
and
which stem
his
novelistic
(the character-relations, images and situations
that stem from liter ary influences) exists and can be defined ... thought
Therefore,
are
equal
the
in
influences
importance
to
upon
Fowles's
the
literary
influences upon his novels,
and The Aristos provides
a
can see
glass
through which one
darkly
into
the
landscape of the author' s mind 17
17 William J. Palmer: Missouri,1974, s. 6.
The
Fiction
of
John
Fowles,
University
of
12
A podobný se
v
omezuje
podstatě
tuto
volí ve své knize i Barry N. Olshen, který
přístup
rekapitulaci
na
rekapitulaci
uvozuje
knihy,
děje
myšlenkami
právě
přičemž vyčtenými
z Aristos. Mám
za
román,
stejně
výše
báseň
popsaný
si
ale
drama
či
marxistické
například
Palmera
že
-
pod tu
feministické
či
nemyslím,
že
ony
mne v této práci bude zajímat
či
stejným literární
nějaké
onu
ideologii,
Narozdíl
čtení.
"filosofické
jako vlivy literární,
důležité
je
přístup
textu jako snažit se subsumovat
znásilněním
dílo
to,
vlivy"
od jsou
a to jednak proto,
že
román a nikoli "dark
především
landscape of the author's mind", a jednak také proto, že chci ve svém to,
sledovat
čtení
jak
Fowles
především
zachází
s tím,
textové strategie,
určité
co
Palmer
nazývá
literární
vlivy. Navíc bych zde souhlasil s autory, jako jsou či
Foucaul t
filosofické textu
a
Descombes, 18 vlivy
nikoli
literatury o tom monumentálního svých esejích věnující
se
že
při
relevantní
čtení
pouze
v abstraktních svědčí
díla
se
ostatně
čtení
filosofii
se
samotnému,
jako
stejně
"dantovský"
než
textů
zachycováním
strategií, Nyní
ještě
například
Srv.
děl
proměn,
posunů
asi zbývá uvést vybral
Proust
právě
Foucault
ve
čtení
je
čtením,
za
to,
více
něčím
to
že
otázka
a jejich sledování.
důvody,
proč
Francouzovu
takový Mág byl podle všeho
Michel
Mám tak
myšlenek,
iny
freccerovská
a jejich interpretace je
nadhozených
přesunů,
Fowlesových
18
výklad Božské komedie.
literárních
čtení
děj
Proustova
transformace Danta ve sv. Augustina je mnohem slabším než
jsou
uvnitř
nebude zdaleka tak bohaté, jako
přiklání)
románu
projevují-li
tématech.
k jeho
děl
literárních
nejlépe: bergsonovské
(neboť
například
Raymond Roussel,
jsem si z mnoha milenku,
když
čtenářsky vděčnější
Vincent
Descornbes
a i
Proust,
le
phílosophíe du roman.
13
podnětným
on velice
způsobem
otevírá pole
je
že
nej různěj ší
pro
interpretace. Nuže, považuji
důvod
můj
za dílo
jistým
tento:
způsobem
Francouzovu za
klíčové,
milenku
knihu,
která
zauj ímá místo jakéhosi "rozcestí" pro další vývoj anglického románu, mohu-li si tento termín totiž
nachází
směřuje
jehož
v soudobé
vypůjčit
době
hlavní
dvě
k "nebeletristickému románu"
čelným autorům
Mailer,19
zatímco
romanci.
linie
například
druhá míří
spojuje dohromady, prózy
přičemž
Truman Capote spíše
stojí
je nutno
velice
tendence:
dvě
díla,
Lodgeově
dílům
"rozcestí",
další vývoj britské prózy
klíčová.
romány
Barnese,
takového
či
či
Juliana
alegorii,
J.
že v kontextu G.
Farrella, Právě
se mi
čtenářem)
jeví pro
Vezmeme-li totiž v úvahu Martina
Amise,
právě
Salmana
na tyto autory, a to
nikoli snad ve smyslu epigonství, nýbrž v rozvíjení
marginality
tato
Grahama Swifta, je zjevné, že spíše než na Joyce
Lawrence zde existuje návaznost
problémových
Norman
která svou v jistém smyslu historickou dimenzí
zaujímají postavení na
Rushdieho
k
divergentní linie
zejména románu Nepokoje/o a také Anguse Wilsona. zmíněná
či
k mýtu,
zdůraznit,
blízko
první
(non-fiction novel),
Francouzova milenka tyto
Právě
britské
náleží
od Davida Lodge. Ten
okruhů či
(zejména
problému
zkoumání
vztahu
mezi
fenoménů
autorem,
určitých
historie, textem
a
.
19 Harold Bloom ve své knize Western Canon (s. 21) zajímavě podotýká, že možná právě tento žánr směřuje k tomu stát se žánrem kanonickým: ... Now a further revision of genres has begun with the rise of the journalistic novel, such as Truman Capote's In Cold Blood, Norman Mailer's The Executioner Song, and Tom Wolfe' s The Bonfire of Vanities; An American Tragedy has recovered much of its luster in the atmosphere of these works." 20 Na tuto skutečnost upozorňuje v doslovu k českému překladu Martin Hilský: "Prolínání dokumentárního a fiktivního materiálu je charakteristickým rysem moderní britské (a americké) prózy a výrazným, třebaže vždy odlišným způsobem se projevuje nejen u Farrella, ale také v románech Anguse Wilsona, Johna Fowlese, Grahama Swifta a mnoha dalších autorů." (str. 433)
14
U Fowlese tyto problémy nacházím v kondenzované právě
Francouzově
ve
historickou
dimenzi,
v klasickém stojí
aniž
(lukácsovském) blízko
poměrně
které se
pokusům,
milence. Je to dílo,
by
však
otázky
kniha
"co
tvorbu,
je
a
podnětným
jej ích
budoucnosti románové formy,
tj.
teoretickým po mém
přičemž
francouzské. se
způsobem
konsekvencí
významně
románem
mám dojem,
současným
ranější,
nevyčerpává:
jako velice
stejně
či
Spíše,
jako nová historie,
označují
autor?"
historickým
slova.
nedávným
soudu má blížeji k její verzi se
které má bezpochyby
bylo
smyslu
podobě
pro
Tím
dotýká
literární
promlouvá do diskuse o
která zejména v šedesátých letech
probíhala s obrovskou intenzitou. Dvěma
v
prostřední
proto,
abych
abych mohl
své
části
situovat
milenku
jmenovanými
posledně
do
mohl
vytyčit
práce,
dobového
problémy kde
se
a
velice
na
dobový
Francouzovu
milenku
osvětlit
bude
kontext
další
Fowlesovými díly, jeho
hlavně
souběžně
s
proto,
navazuje,
vývoj uvést
že
se mi
anglické do
vymezuje
zároveň
důvodu,
způsob,
jeví
prózy.
spoj i tosti
něž
jako
Navíc
se
s dalšími
abych za pomoci této souvislosti mohl lépe
tvůrčí
přístup.
teoreticky
již
nýbrž
snad
jisté protipóly, pojmenovat teorie, na
významný pro
pokusím
nikoli
vlivy,
a s nimiž se dostává do sporu. To z toho Fowles
zabývat
Francouzovu
to
Fowles jednak navazuje, ale proti kterým se
jakým
budu
pokusím
kontextu,
nejrůznější
ukázat
se
zmíněnými
V poslední
zaměřená,
se
části
práce,
pokusím
číst
která román
novohistorickými teoriem a ukázat,
jak historická dimenze dodává románu nový potenciál. Dále se zde
budu
určitou
věnovat
dominantní
problematice tradici,
"inskripce" přičemž
se
zpochybňuj
pokusím
"inskripci" uvést do souvislosti s pojmem "palimpsest", se v souvislosti s moderním románem
hojně
ící
tuto jenž
používá.
15
II.
JOHN FOWLES
EXISTENCIALISTICKÝ FILOSOF A ROMANOPISEC?
V úvodu v otázce
interpretace
autoritou které
řekl,
j sem
"autorskou
považovat
za
chápat autorskou intenci
náleží
rozhodovat
platný nebo ne,
pak redukuje
o
tom,
intenci"
instanci
zda
či
ten
skutečnost,
na model
donekonečna
že
dialogu,
běží
kde
vysvětlovat
a
si
"omyl absolutního textu"
hypostazovali jako entitu bez autora, i v
když
je
autor
literatuře
má
mrtev
přinejmenším
od doby,
postavy z Pirandellovy hry),
Wimsatt).
je možné
jednotlivé
Ovšem
druhým -
vůbec
Ricoeur).
to by
Text bychom
a to navzdory tomu,
nepřítomen
nebo
je
o psaný text; ten se
upřesňovat.
(P.
výklad
K.
extrémem by bylo nebrat na tuto intenci ohled pak byl
autoritu,
onen (W.
nebudu
s nejvyšší
nějakou
jako
to je "intencionální omyl"
Znamená to ignorovat
výroky
že
(a
tak
se
že
tomu
kdy se ho vydaly hledat
neznamená to
ještě,
že
funkce
psaní
románu
"autora" je zcela irelevantní. Vyj du proto přistupoval
nyní
autor -
Fowlesových
přijímá
zcela
vykladačů
bezvýhradně
autorských
intence,
s jakou
tuto
jako
záměrech
less
previous
novels
samozřejmou.
interpretaci
Fowles
were
důvodu,
že
"autorskou interpretaci"
velice
v textu nazvaném Notes on an Unfinished
My two
ke
a to už jenom z toho prostého
většina
svých
od
both
detailně
O
hovoří
Nove~:
based
disguised existentialist premises.
on more I
want
or
this
one to be no exception; and so I am trying to show an existentialist
awareness
before
it
chronologically possible. Kierkegaard was, totally
unknown
to
the
British
and
was
of course, American
16
Victorians; but it has always seemed to me that the Victorian Age,
especially from 1850
on,
was
highly
existentialist in many of its personal dilemmas. One can almost invert the reality and say that Camus and Sartre have been trying to lead us, in their fashion, to
a
Victorian
seriousness
of
purpose
and
moral
sensi ti vity. 21
Tuto
pasáž
Fowlesovo
dílo
cituje
ji
autorů,
z perspektivy
vysvětlit
přičemž
filosofie",
většina
obvykle
ještě
se
kteří
snaží
"existencialistické doplňují
několika
dalšími texty z knihy Aristos. Jakkoli je však nepochybné, že Fowlesovy romány, zejména pak ty v textu tedy i
Sběratel
tzv.
a Mág, obsahují
je
"existencialismu",
Fowlesovi
tuto
vykladači
samozřejmého
pokus
zcela
a
problematická do samotný
některé
zmiňované
prvky, jež jsou vlastní podivné,
přinejmenším
pasáž
jako
přecházejí
neproblematického.
té nejvyšší míry;
demonstrovat
zmiňované,
že něco
je
Přitom
velice pochybný je
jakýsi
existencialismus
již
avant
litteram. Navíc zde vzniká otázka, co Fowles míní pod pojmem
"existencialismus".
To,
povrchní.
o
poměrně
existencialismus jako
vlastní
důležitosti
absurdnosti všeho podobě
Jaspersově
a
v textu
jaký
či
respektive
navenek
projevující
se
Heideggerově)
ty jsou spíše
,,6zkosti",
ve které se subjekt
překážkou.
se
spíše
pocitu
deklarováním
střetává
s absurdností existence jako takové.
nezabývá
Klíčovým
je stav
alespoň
(v
osobními určité
s vlastní smrtí
Ostatně
o
nebo druh
Existencialistická filosofie
dilematy -
21
zaměření
pojetí jde?
existencialismus
"filosofie",
všech?
je
naznačuje,
filosofické
určité
kavárenské
pařížské
co
či
v tomto
John Fowles "Notes on an Unfinished Novel \\ in Thomas McCormack
(ed.):
Afterwords, Harper and Row 1969.
17
je tomu
případě nějaké
a
překážky,
Kierkegaarda. přes
stejně
i u Sartra, kde také nejde o
například
je
rozhodně
tomu
Existenciální úzkost
tak
i
u
citovaného
(chápaná od Kierkegaarda
Heideggera, Jasperse až k Sartrovi) nemá s dilematy nic a
společného
osobními
právě
vtírající se úzkost
před
si
subjekt
je
i
konec
citované
nevím, zda cílem Camusovy a Sartrovy tvorby bylo připisuje
co jim
Fowles. Možná,
jen trochu odlišným moralisty I
což
že jejich úsilí
Fowles z nich zde
směrem.
je
tuto
sebou zakrývá.
problematický
Neméně
problémy
sice
možný
výklad,
pasáže
skutečně
mířilo dělá
to,
přece
vlastně
nikterak
však
samozřejmý.
Zdá jiného,
se
tedy,
než
filosofickém
že
Fowles míní
tímto
slovem
diskursu.
Jako
"existencialismem" rozumíme
běžně
jeden
z mála
v
něco
současném
si
kritiků
toho
povšiml Gunther Klotz, který o diskutované pasáži píše:
I
believe that
existentialist
Fowles has scenario
never accepted the basic
of
mankind
being
anxiety
ridden, anthropologically alienated from itself, cast by a fate
into a si tuation of everlasting loss and
trouble and exhausting itself in futile attempts to act
posi ti vely.
What
"existentialist thesis" of
authenticity"
was
Fowles or as
the
understood
as
the "Sartrean concept
belief
that
one
had
to
discover one's own feelings and to find out to what extent one can change one' s Here
we
have,
in
Lebensphilosophie
combines with, humanism.
In
fact,
which,
life and have some
as
and integrates his
mental
we
elements will
into,
strife
he
his
see,
freedom. of
the
Fowles
dialectical
looked
out
for
18
arguments
not
subsumable
under
the
life-controlling
ideology of computerized technical progress, consumer behaviour and of dehumanizing cultural spectacle. 22
příliš
Není mi nicméně
v
mám
to,
za
mnohem
zásadě
pro
současné
"dialektický humanismus", s Klotzem souhlasím:
leží
význam
obecnému
filosofický
a
zdaleka
slova
provenience.
smyslu,
Ostatně
existencialisty
byli
hlásí
Jaspers),
ale
Fowles
německé
Aristos
Sókratés
a
zde
však
hloubky
vypočítává,
což nikterak
i
francouzské
či
Pascal
jmenuje
já
než "existencialismu"
existencialistická
i
(který
nedosahuje
v knize
klíčová),
sázky je pro knihu se
i
už
ať
i
"existencialismu"
"humanismu"
anglosaské morální filosofie)
v pravém
k nim
Fowlese
jakémusi
není
případě
v tomto
že
blíže
rozhodně
jasný termín
(jehož
že
metafora
nepřekvapí,
neboť
filosofie
(např.
Hérakleita,
což
je
z hlediska existenciální filosofie již naprosto neudržitelný anachronismus. To
ukazuje,
vše
"existencialismus" Těmi
jsou
problém
pak
volby
znamená
zejména a
že
pro
pozornost
vůči
jak
je
samého
urči tým
tématům.
individualita,
sebeurčení,
vzpoury,
Fowlese
pojmenovává
svoboda,
William
J.
Palmer. 23 Palmer
Právě samozřejmě,
a
však
to
jako
existencialistického
(ve
cituje
výše
určité
smyslu
uvedenou
pasáž
potvrzení, Sartrově
legitimizaci a
Camusově)
prizmatu, kterým poté pohlíží na celé Fowlesovo dílo, vyslovuje
domněnku,
z velmi zvláštních 22
Glinther Klotz
zcela
přičemž
že Fowles stojí nejblíže Camusovi,
a to
důvodů:
"Realism and Metafiction in
John
Fowles' s
Zeítschríft fOr Anglístík und Ameríkanístík 4 / 1986. 23 William J. Palmer: The Fíctíon of John Fowles, Missouri, 1974, s.7.
Novels"
University
in: of
19
Perhaps because Fowles is both a philosopher-novelist and
an
optimist,
contemporary their
thinkers
wri tings
Sisyphean
his is
to
Albert
openly percei ve
dedication
allegiance
closest
rebel
Camus.
the
against
Both
absurd
in
and wi th
for
Fowles,
"as man sees through one reason for li ving,
another
wells from mysterious spr ing . he
continues
irritates
to
him.
exist.
He
It must be so because
This
exists,
i t;
among
inexplicable
but
he
is
buoyancy
abused"
(16).
Fowles's modern man is always "misserably en passage" as
(15)
is
with his realize,
Camus' s
rock.
As
Sisyphus
perpetually
Sisyphus,
Camus,
and
struggling Fowles
only action has value and results
necessary,
or
even
all
are
not
because
desirable,
the
accomplishment of a result can put a halt to action. "We
build
Fowles
towards
with
nothing;
Camusian
we
build"
terseness.
This
(19)
writes
emphasis
upon
proces s rather than result perhaps best explains the persistent open-endedness of Fowles's novels. 24
Tato
pasáž
přesvědčen,
John
že
nedomnívám se, usuzovat
na
přijde
mi
Fowles
že by byl základě
značně
je
nějak
jeho
povrchní. vynikající
že
aforismů,
další
Hagopian, bylo
jiní
(Jon
Fowlese
se
Ferris)
nejsnadněji
jistá
Howard
při
Saari,
častokrát
24 William J. Palmer: Missouri, 1974, s. 8.
The
Fiction
autora
o
Palmer V.
jednoduše chytili toho,
co
řekl,
témata of
Burden,
Proto
John
ruce. Jak jsem již
existencialistická
jde
přesvědčivě.
Madachy,
jsem
romanopisec,
významným filosofem.
"existencialistického", mi nezní dvakrát a
Jakkoli
nepopírám, že u
zaznívají
John
Fowles,
s velice University
of
20
silnou rezonancí,
ale pak je
literárních textech, na
to ukázat na konkrétních
třeba
ne odvozovat z
aforismů
pretenduj ících
"filosofičnost".
Tak
ve
například
lze
Sběrateli
najít
"existencialistickou" dichotomii mezi mít a být a je tomu v
případě
s trochu
odlišným
zaslechnout
z úst
existencialistická
v Mágovi
založili klub a
akcentem.
V
jednotlivých klišé,
vypravěč
říkali
stejně
tak
kde je tato dichotomie formulována
Mága,
na
románech
těchto
i
protagonistů
přímo
můžeme
nejrůznější
místech
některých
odkazy k existencialistickému myšlení například
jistou
pak
mají
explicitní formu:
Nicholas popisuje,
jak s
přáteli
si Les Hommes Revoltés:
We drank very dry sherry,
and
(as a protest against
those shabby duffle-coated last years of the forties) wore dark gray suits and black ties for our meetings; we argued about essence and existence and cal led a certain
kind
of
existentialist ... but heroes,
behaviour
inconsequential didn' t
we
or anti-heroes,
realize
that
the
of the French existentialist
novels we read were not supposed to be realistic. We tried
to
imitate
descriptions
of
them,
complex
mistaking modes
of
metaphorical feeling
for
straightforward prescriptions of behaviour. (s.20)
Tento text zde necituji pouze proto,
abych uvedl
explicitní reference k existencialistickému diskursu. nepovažuji
vypravěče
románu
za
zvěstovatele
důkaz
I když
Fowlesových
myšlenek, nýbrž pouze za svého druhu literární postavu, je i z této pasáže
zřejmé
jedno:
vzhledem k existencialismu
zde
21
existuje
jistý
odstup,
přinejmenším
na
doslovné
rovině.
Výklad Fowlesových knih tak nelze odbýt
uplatněním
"existencialistického paradigmatu",
se ukazuje, že toto
paradigma je
- jsou vrženy do
románů
v naprosto cizím apod.
Taková
jinak:
tak
Barry N.
například
na jistou izolovanost hlavních postav všech
upozorňuje
Fowlesových
akého
nedostatečné.
Ale lze argumentovat i Olshen
neboť
něj
Akcentuje v textech
je
románů
často
se nacházejí
již velice záhy ztratily
prostředí,
argumentace
světa,
pochop i
určité
zcela
telně
situace,
rodiče
legitimní.
jejichž význam je
natolik závažný, že je nelze brát na lehkou váhu.
nepochybně
Avšak tyto situace
nějakým
fungují
způsobem
uvnitř
románového
celku a jej ich vytrhávání z kontextu a následné subsumování pod existencialistické kategorie, citovaný W. J. Palmer, si
Vezměme například
Palmer
At first
se ukazuje jako
konkrétní čte
jak to
příklad
činí
již
nepříliš
několikrát
šťastné.
Francouzovy milenky:
tak
tento román takto:
reading,
Fowles' s
third novel seems
to be
another existential novel in which the protagonists, Charles Smithson and Sarah Woodruff, selfhood
in a
world
Benea th
this
human
Lieutenant' s
Woman
which
attempt to find
represses
theme,
individuality.
however,
is really about art.
The
French
In a sense,
it is the most creative kind of literary criticism. It personifies the past of the novel as genre while simultaneously genre.
It
genre's
probing
examines
past,
not
the in
the
modern
style
and
imitation
of
atrophy
of
the
tradi tion
of
the
past,
but
that
rather as a means of breaking the bond s of tradition. Fowles's
intrusive
commentaries
in
The
French
22
Líeutenant
f
on the genre of the novel are a
Woman
S
plea for art to imitate life; a plea for the genre to rebel,
as
Smithson is
given the
opportunity to do,
against the tyranny of the past and find identity in new experimental forms. 25
Výše
zmiňovaný
Barry N.
Olshen klade ve svém výkladu
důraz
zase na jiné stránky:
The
tensions
[Charles' s] of
the
contradictions
and
character are,
victorian
Age,
to a
while
within
his
large extent,
those
the
choices
he
makes
throughout the story have the effect of bringing him much closer to ours. Fowles takes pains to show that out of the
lost coherence of the period emerge new
possibilities for the emancipation of humanity,
that
out of the personal and social upheavals comes a new potential to
the
for
personal
novel,
conscioussness.
from Marx' s
Zur
The
epigraph
Judenfrage,
suggests
these themes from the start: "Every emancipation is a restoration
of
the
world
human
relationships to man himself".
and
Elsewhere,
of
human
Fowles has
remarked that his aim was to "show an existentialist awareness before it was chronologically possible".26
Souhlasil běží
o
bych
s Palmerem,
románovou formu
způsobem,
což jsem
ve
jako takovou,
ostatně
se tomuto tématu budu
že
a
Francouzově
mílence
to velice
zásadním
již nadhodil v úvodu a
věnovat
podrobněji
v následující kapitole. Nemohu
25 William J. Palmer: The Fiction of John Fowles r Missouri,1974, s. 65. 26 Barry N. Olshen John Fowles, New York 1978, 5.72.
Uni versi ty
of
23
souhlasit
nicméně
vůbec
dějin,
i
s jeho
rozdělením
respektive
ergo svobodnou,
současnou,
ergo tyranizující. Tento citát,
se
jeví
mi
zjednodušující
do
takové
oslovit,
lze z textu
přístup
tento
pozorně,
citované úryvky
která
a
stojí
naopak
povrchní
při
čtení
kniha
může
a
románu čtenáře
nám skryto možná to zásadní,
pouze
co
nasnadě.
je
Je
na
oběma
oba
texty
že naše doba je dobou k
pravda,
viktoriánské,
době
kdy
útlaku,
Za
se
jednotlivce
že
v
drtily
dvacátého
průběhu
jistou liberalizací (nezávislost kolonií,
svět
svoboda
jedna
místo
Podíváme-li
protikladu
dobou
otázka,
zde
(např.
tato
pramení?
příkrém
revoluce,
zůstává
nám
přesvědčení,
konvence.
století prošel
zda-li
v
byla
všudypřítomné
sexuální
omezený,
že
čím
odpověď
se skrývá pevné a naivní svobody
minulou,
dějiny)
vyčíst.
čeho
Z
míry,
zůstane
respektive
(a
a
dějiny)
na literaturu (a
velmi
toho,
literatury
jenž sdílí i druhý uvedený
přístup,
z
vnímáním
a literaturu
jako
skryto mnohé
zůstane
bipolárním
slova
a
kterou položil Michel forma
přímé
tisku
vlády
a
nahrazena
koloniemi
nad
nicméně
Foucault,
nebyla
kontroly
atd.) ,
to,
jinou pomocí
ovládání
kapitálu atd.). Ovšem i že
svět
je dnes mnohem a uvedený
neměnilo
pozoruhodné a nemá
přímou
přístup
oporu
které
Palmerův
komentář Fowlesův
zase
by byl
v textu.
jsem
přijímá
tento
aniž
interpretuj e
by
na celé
věci
že ani jeden z se
by to nic
těchto
opírají
v úvodu text
přesvědčeni,
reduktivní. Navíc je
stejně
Oba
citoval
výrok o tom,
existencialistické, Olshen
svobodnější,
zároveň příznačné,
poznámky,
opakuje
oprávněně
kdybychom byli napevno a
o
Fowlesovy
kapitoly,
beze
citátů
zbytku
přičemž
a
jenom
že jeho první dva romány byly se
celou
nad
tím
nějak
pozastavil.
Francouzovu mílenku v linii
24
citátem v záhlaví díla, který
naznačeném
Fowlese bývá
často)
spokojuje s citátu
tím,
jakési
klamný.
záměrně
být (jak tomu u
může
Olshen se zde naprosto
že tento citát z Marxe jde postavit vedle "autorské
intence",
"intencí" povšechnou, derivovanou z
která
je
však
navíc
jiného textu.
úplně
~ A EXISTENCIALISTICKÉ ČTENÍ
Dovolím
si
na
okamžik
pozastavím se u otázky,
od
odbočit
hlavního
tématu
a
zda opravdu byly první dva Fowlesovy
romány existencialistické, jak to tvrdí Palmer. Jak
by
vypadala
takového
například
existencialistická by
Nepochybně
Mága?
tento
interpretován jako bildungsroman, jako román o
na
něj
řadou
neuvěřitelných
chystá Conchisa musí projít celým
nakonec
našel
sám
sebe,
jakkoli
existenciálně,
i
což toto
"existencialismu" nejisté. Ovšem
by je
snad
nic
ještě
jasně
hlavního
pastí, které iluzí, aby
šlo
uchopit
rigorózním
pojetí
zde tento problém: i
když budeme Mága interpretovat jako bildungsroman zasvěcení",
byl
revoltující,
předivem
při
zůstává
román
cestě
Člověk povrchně
hrdiny ke svému vlastnímu "já". Nicholas Urfe, zde prochází
interpretace
neukazuje k tomu,
"román
či
že se jedná o
román existencialistický. Jisté v
existencialistické
zpochybněno,
ničemu
nej sem zcela ovlidněný
něj
své
knize
snad mohly
ztrácí svou "reálnost", vše je nelze zcela
jist
zaznívat
možná,
že
důvěřovat.
spíše
by
radikálně
Ovšem ani zde si to
pak byl
román
skepsí.
Navíc ani není zasvěcení
by
románu, kdy se Nicholas vrací do Anglie,
závěrečném vyznění
ale realita pro
tóny
je.
Velice
Something
úplně
jisté,
zda Mág
skutečně
románem
zaj ímavou interpretaci Mága podává ve and
Nothingness:
The
Fiction
of
John
25
&
Updike
John
John
Fowles
Neary.
Román
interpretuje
bildungsroman s jistými existenciálními rysy,
měl
jmenovat),
původně
kterou
vychází
přičemž
ze základního rysu celé hry (neboli "godgame", s Nicholasem
jako
jak se román
hraj e
Conchis.
Tímto rysem je negativita:
... the teaching - which takes place in what is called
"the godgame" - has no face to reveal. It is entirely negative;
as
the
oracular
Lily
de
seitas
tells
Nicholas, it is called a godgame "because there is no God,
and it is not a game". There is no substantive
Other to be revealed here, and certainly no God. 27
Vycházeje z této negativity, kritikou Lévinasovy filosofie, ve
svém
eseji
argumentuj e je natolik "Jiné",
zejména proti Lévinasovu poj etí "Jiného",
neboť
v kritice
až
je naprosto
je
jde:
stoj í
plně
mimo
které
paradoxní. logos,
přítomné.
zdůrazňuje
zde
Toto
nelze
Je zjevné,
nutnost
udržet
svou
Lévinase
negativně,
"podstatou" vedla
k jeho
jako o
o co logos,
snaha
který
a
právě
(podle
Lévinase)
porušit
základy
konec
non-interiorita.
pojetí
násilí
"stejného",
co není prostorové, co
a
stejně
v diskursu,
něčem,
non-exteriorita
s problémem násilí.
jako je
střetnutí
násilí.
západního
"Jiného" Derrida
veden s
pouze
tváří
Oproti
diskursu
i
on
totiž
(např.
oznamuje
Derrida zákon
vnímá hranic
uvnitř
"Jiného" tomu
se
vypořádat
odmítá
sporu)
John Neary Something and Nothingness: The Fiction of John John Fowles, Southern Illinois University Press 1992,s.121.
27
jej
jen tak lze udržet filosofický diskurs. O "Jiném" lze
mluvit pouze je
jiné,
radikálně
metaforou,
Derridovi
Derrida
Métaphysique.
jak ho chápe Lévinas,
vyjádřit
neboť
jak ji první jmenovaný podal
et
Violence
srovnává Mága s Derridovou
a
Updike &
26
tvrdí: ano,
diskurs je plný násilí. Možná,
mír,
tento
avšak
télos
je
jako
stejně
že jeho télos je Lévinasovo
"Jiné"
odložen.
nekonečně
Jak
toto
vše
Nearyho
vysvětluje
The
však
s Fowlesovým
románem?
To
komentář:
can
Magus
souvísí
frui tfully
looked
be
at
as
a
Bildungsroman that, far from presenting a substantial
self
that
is
substantial
ethically
other,
is
cal led a
into
kind
of
being
by
a
meditation
on
Derridean metaphor: everything in the book is a play of difference, with silence (nothing) beneath it. 28
Zbývá se Ty
Neary
podívat na
ještě
ve
spatřuje
v sartrovském smyslu, sebe.
Nicméně
pojmy
z
zmíněné
chápání
Fowlesově
tedy
jako
existenciální rysy.
svobody,
onoho
"nic"
bytí
vědomí,
pro
ani zde si nejsem jist, zda jde tyto sartrovské konce
mnohoznačného
románu
Navíc
vyčíst.
existenciální výklad je zde velice úzce spjat s interpretací románu jako bildungsromanu -
jinými slovy: výklad Mága jako
bildungsromanu zakládá možnost Přitom
není
vůbec
respektive,
samozřejmé,
že je románem
tím hlavním, o co zde
číst
existencialisticky.
že Mág románem
zasvěcení
běží,
jej
v
zasvěcení
tradičním
je,
pojetí a že
je cesta hlavního hrdiny za svým
. "" . "Ja Nemohu se není
přímo
podívám
románu Mág
věnovat
tématem této práce, ovšem
zpět
u velice
zde
na Francouzovu milenku,
zaj ímavé
interpretace této
podrobněji,
ještě chtěl
než se
jelikož
podrobněji
bych se pozastavit
knihy,
kterou ve
John Neary Something and Nothingness: The Fiction of John John Fowles, Southern Illinois University Press 1992,s. 126.
28
svém
Updike
&
27
eseji nA View of John Fowles's The Magus" podal Michael H. Begnal. důvodu,
Esej to je zajímavý již z toho směrem
podobným způsob,
jako
citovaný
že ukazuje snad
Palmerův
text
naznačuje
a
jakým mohl William J. Palmer svou diskusi Francouzovy
milenky spojit s Mágem, kdyby na slovo
takového
Fowlesovi.
že Mág není bildungsroman,
Begnal tvrdí, parodie
neuvěřil
žánru,
a
to
z
věřit.
knihy Nicholasovi nelze
nýbrž
důvodu:
prostého
naopak
vypravěči
O tomto hlavním protagonistovi
říká:
románu Begnal posléze
Nicholas Urfe is used as a
tool by Fowles
to bring
the reader to a comprehension of the narrative which Urfe
is
then,
incapable
that
the
of
ever
reader
reaching.
can
perceive
Fowles the
hopes,
links,
can
unravel the metaphors, which his character cannot. 29
S mnoha
interpretace
otevírá
míře,
možností v neumožňují,
postřehy
Begnalovými
v
široké
jaké to
neboť
míří
pole
čistě
jiným
strategiím narozdíl od výkladu obsah
dalších
výše
domněnka,
interpretačních
existencialistické výklady směrem,
zaměřuj
tj.
ícího
se
k textovým primárně
na
MOŽNOSTI A MEZE EXISTENCIÁLNÍHO VÝKLADU
citovaném že
Palmerově
textu
interpretace
tohoto
existenciálním výkladem zcela možná podobnou
věc
jako
Michael
H.
Begnal
"A
Begnal v
View
velice
of
zaznívá
románu
Palmer zde
případě
John
silně
Fowlesova
nevyčerpá.
Fowlesovy knihy jsou polyvalentní a 29
jeho
řečeného.
FRANcouzoVA MILENKA -
Ve
souhlasím
Mága
nevyčerpávají
Fowles' s
The
se
postřehl
totiž, se
že
jednou
Magus, "
citováno
z rukopisu, s. 6.
28
významovou rovinou, (na
který se
zde
běží
přijímat,
téměř
i
o
řečeno,
jinak
výhradně
formu,
kterou
způsob,
že
(narozdíl od Begnala)
značnou
naivní a
si, že úkolem literární kritiky, a už být
postulovat
laickou
v díle
veřejnost
či
sofistikovanější,
Palmer tolik
běžnému
možná,
ve
nějaká
dvě
že za jeho po mém soudu
hrají v románu mnohem
věc
staví,
ne
vědy,
by
prvoplánové
čtení:
straně
způsobem,
alegorickému
ony mají
zmíněné
podstatnější
Tak
je
roli,
než by se na první
třeba
se podívat
frekventovaný
i
v
opět
Nicméně
podrobně
na
jaký že to
ucelený výklad románu.
nějaké
zde
předně
čtení
vyjádřením
existencialistické motivy a zjistit,
význam pro
vůbec
čtení
že otázky literární kritiky a teorie
zadost,
učinit
(pro
křivdím:
pohled mohlo zdát. A to je podle všeho také pravda. máme-li textu
mělo
jakým jej
neobratným
poněkud
je
Nemyslím
Ale možná, že Palmerovi
středověku.
se pouze skrývá názor,
vůbec
podobalo
naivně
pozornost. Bohužel
nepřiměřený.
(alespoň
ledasčem
v
pouze
chápavé") a na druhé
"méně
které by se
prezentuje)
nelze
rozhodně
jakým Palmer celou
značně
řečeného
obsahu
existenciální výklad)
zaměřuje
nýbrž která si zasluhuje
však mám dojem,
kromě
že
najdeme
motiv,
knihách,
předchozích
který tj.
základními životními mody: být a m±t. Ukazuje se,
je
mezi
velmi dvěma
že v tomto
ohledu se Charles Smithson staví bok po boku jak Cleggovi, tak Nicholasovi. "sběratel", motýlů
na rozdíl
zajímají spíše
výmluvné,
neboť
jako Clegg i Charles je svým
Stejně
i
od
prvně
jmenovaného
zkameněliny,
zde je
zřetelně
palmer
příhodně
Charles, jenž mimochodem
neméně
fascinaci umrtveným
vidět
poznamenává,
hrdě
však místo
což je ale nakonec
životem, který pozbyl schopnost vymykat se schématům.
jej
způsobem
předem připraveným
že v tomto ohledu je
hlásá své darwiniánství, mnohem
29
silněj
přitahován
i
k linnéovské Scala Naturae.
30
Palmer dále
píše:
Charles is certainly a collector, like Clegg and like Linnaeus, but unlike them he does not go mad. Charles is,
as
was
Nicholas
Urfe,
stilI
tractable,
stilI
educable . 31
Tím se dostáváme zde text románu dva
předchozí
podle
čte
k problému bildungsromanu. Palmer
opět
určitého
Charles
romány
je
nespecifikované iniciace. zatímco v
který mu poskytly
klíče,
adeptem
prvně
jisté,
poněkud
publikovaném románu
se adept Clegg ukázal být iniciace neschopným a celý proces selhal, ve druhé a čtení)
probíhá už
třetí
knize tato iniciace (podle Palmerova
úspěšně.
Již jsem poukázal (s odkazem na značně
pochybné,
pochybnosti Přitom
totiž
zda Mág je
se
ve svém
objevují základě
i
skutečně
v
že
Francouzovy
čtení
Fowles
tento
má
existencialistický aspekt,
že
je
neznamená, adeptovy
o
svobody,
společenských,
Ale
iniciačním
existencialistické
nachází zde
od
nicméně
kde
běží
to
o
konvencí,
a
že
ještě
dosažení to
jak
skýtá
pro
tak etických.
vraťme
modem mít a
strategií
tak je nepochybné,
románem,
osvobození
milenky.
jistých
románu využívá,
text
stejně
že je
zcela legitimní: je
iniciačního
a
článek),
bildungsroman a stejné
případě
je Palmerovo
nepochybné,
zcela
Begnalův
být
se
k
textu.
čtení?
Jaké
Kromě
opory
toho,
že
j e v textu obsažena na
vyjádření
30 William J. Palmer: Missouri, 1974, s. 50. 31 Ibid.
nám
dichotomie
mezi
implicitní
rovině,
Fowles,
Uni versi ty
i explicitní:
The
Fiction
of
John
of
30
He told himself he was too pampered, civilization,
too spoiled by
ever to inhabit nature again; and that
made him sad, in a not unpleasant bittersweet sort of way.
After
all,
he
was
a
victorian.
We
could
not
expect him to see what we are only just beginning and
with
so
much
existentialist
knowledge
philosophy
realize ourselves:
and
at
the
our
lessons
of
disposal
to
that the desire to hold and the
desire to enjoy are mutually destructive. 60)
(s.
Zde
máme
vydání,
Fowlesově
ale
i
problematický. A to proto, Onen
zmíněný
tak
touhou radovat se je totiž v
diskursu,
ale
pro
je
tento
že jej nelze brát
nepřekonatelný
sice umožní vztáhnout
filosofii"
"existencialistickou
opět
rozpor mezi
pasus
velice
příliš
vážně.
touhou vlastnit
jistým klišé,
zásadě
ve
a
které nám
Fowlesův
text
k jistému limitovanému
interpretaci
jako
takovou
velkou
příliš
vypovídající hodnotu nemá. Leckdy se stává, že touha vlastnit je
přímo
inherentní složkou touhy radovat se z
píše zaj ímavě Walter Benj amin,
nicméně
díla to není až tak podstatné. Mnohem jiná vztah třeba
znovu (a to již
skutečnost:
Fowlesova brát
až
díla
tak
indiciím v textu, Charles postaven
pro
čtení
k existencialistickému
doslova. například,
před určitou
A to když
navzdory autor
čemž
Fowlesova
významnější
poněkolikáté)
o
něčeho,
je ovšem
se ukazuje, že myšlení
některým
popisuje,
není dalším
jak
je
volbu:
But above all it seemed to set Charles a choice; and while one part of him hated having to choose, we come
31
near
the
when
we
secret of his know
that
state
on that part
another
journey west of
him
fel t
intolerably excited by the proximity of the moment of choice.
He
had
not
the
benefit
of
existentialist
terminology; but what he felt was really very clear case
of
the
anxiety
of
freedom
that
is,
the
realization that one is free and the realization that being free is a situation of terror. 267)
(s.
Tato
pasáž
promlouvá
již
mnohem
hlasem
jasnějším
a
spojitost s existencialistickým myšlením je zde patrná i bez explicitního odkazu. to
je
pouze
je
Nicméně
určitá
třeba
čtení
právě
uchovat
otázka
upozorňuje
existencialistický
iniciační
zůstává
Budeme-li
román,
si
a tak je
stále totiž
textu.
čtení
čemu
k
přinutila
jeho jistotami a
jej porušit
Charles se tím stává svobodným
si
třeba
jej
jako
číst
dojdeme? Že Sarah že
Člověkem
poněkud
otřásla
konvence a naší doby? I když
banálně.
že Sarah plní vzhledem k Charlesovi podobnou funkci
přijmeme,
jako Conchis vzhledem k Nicholasovi, celkové
vyznění
je vše,
jen ne jisté. Má-li se Charles vymanit z pout konvencí, to
při
nezodpovězena
společenské
člověkem?
Taková interpretace zní po mém soudu
že
vypůjčuje
dovedla Charlese ke vnímání svobody,
(zasvětitel)
paměti,
jako z mnoha dalších
stejně
Begnal)
M.
obezřetnost.
celkového
Fowles
výpůjčka
z existencialistického diskursu (na což
mít stále na
implikuje
toto
čtení,
jak má poté
jednat?
Má
to
jak snad
znamenat, že beztak egocentrický Charles má být egocentrickým v
ještě
větší
pokulhává, banálním,
neboť
a
Zde
míře?
se
existencialistické
ukazuje
nedokáže
ani
být
velice
v nejmenším
čtení
naivním, dostát
ba
trochu přímo
zásadnímu
32
viktoriánskému
rozdílu
mezi
"autentickou
povinností" zajímavě
"falešnými konvencemi". O tomto problému píše Hilský,
když
referuje
Studies ze dne 15.
diskusi
komentář
na
nedokázal
Victorian
píše
"povinnosti"
Brantlinger,
že
vymanit
dostatečně
(duty).
Charles
že by se Charles
naznačuje,
než
egocentričtěji
Eliotová
zásadní
činí
povinností
ostatním
vůči
Fowlesově
píše
z viktoriánských Jestliže Sarah,
toto
příběhu
odpovědnost,
rozdíl
Zatímco
"mezi
falešnou
rozlišení
kterou
odvrhne
Ernestinu
je to sporná volba,
třebaže
George
konvencí,
chybí".
je
ještě
autentickou
Brantlinger,
hodnot,
Charles
a
Tím ale
chovat
měl
jedná.
skutečně
se
z viktoriánského
mravního kódu symbolizovaného pojmem "duty". Fowles
a jeho
Brantlingerův příspěvek
o viktoriánském pojmu implikuje,
stránkách
Martin
1972:
března
pozoruhodný je
Zvlášť
Fowles
o
a
Lidská
je třeba
a
dá
ve
jedna udržet. přednost
představuje
jeden
z důvodů popularity Fowlesova románu. 32
S touto výtkou "povinnosti" samého
nelze
začátku
vůči
než
neúnosně
souhlasit.
románu, že pro
pochopitelně
viktoriánské které
literatury.
prožívají
Hardyho
nebyl
románů,
taková spočívá
Je
vypravěče
i v etickém slova smyslu) rovná však
reduktivnímu chápání pojmu
případ
Chce
a
to
již
konvencím". To
ani viktoriánské epochy, snad
Fowles
říci,
v Middlemarchi ve
od
se "povinnost" (a to
"společenským
Dorothea pouze
zřejmé,
sporu
se
že či
ani
drama, postavy
společenskými
konvencemi? To je tvrzení po mém soudu naprosto neudržitelné
32
Martin Hilský
Současný britský román,
Praha 1992, s. 178.
33
jistě
a nehájil by ho
mém soudu základní premisa, Palmera
Na první
posléze
Conradi. 33
hrdiny
determinismu. is
toto je po
ze které vychází výklad takového
přijatelné
pohled
Peter
hlavního
he
právě
Olshena.
čí
nabízí
přičemž
ani sám autor,
jako
Ten
chápe
pokus
o
říká,
O Charlesovi
rescued
by
přirovnává
... the
book
renesanční
evol ves
Renaissance
a
virtuous Pagan.
vývoj
ubíjejícímu
že "deserted by evolution, a
román
jako
takový
humanistické theologii:
theology
humanism
intelektuální uniknutí
existentialism,,34 k
čtení
"existencialistické"
about
much
the
like
that
salvation
of
of the
Just as the countless generations of
good men born before Christ were to have the benefit of the afterlife,
even though they were deprived of
the new eschatological wisdom, so Charles, though 'he had
not
the
benefit
of
existentialist
terminology'
(p.296), can stilI find grace. 35
jakkoli
Bohužel inspirativní a monografií, schopen volby. Ano,
zde,
vyřešit
stále
Charles
volbu",
jeho
to
musela být i nenalézám
a
alespoň
zůstává
být
ten
popřít,
se
mi,
vůči
že
34 35
před
součástí
Peter Conradi John Fowles, Methuen Ibid. s. 75 Ibid. s. 76
& Co.,
výklad
Charlesovy
"odpovědnosti".
"existenciální této
volby
by
Tu v jeho jednání
obsažena
důrazně
jeho
problém
jistou
velice
fowlesovskou
není
otázka
Ernestině.
není
interpretaci. Zde ovšem dlužno
33
dojem,
otevřena
nicméně
Conradi
nejlepší
způsobem
postaven
odpovědnost
zdá
mám
vůbec
uspokojujícím
může
Peter
jinak
kniha snad
totiž
nelze
je
ani
v Conradiho
připomenout,
že tento
Londýn 1982
34
netvoří
pasus
něj
spíše zmínka, různým
klíčovou
akou
část
Conradi se
přičemž
narati vním strategiím,
kritikovy stati.
věnuje
které
v textu používá.
Jeho názor jsem zde uvedl pouze pro úplnost doložil,
že
existenciální
výklad
mnohem spíše
celkově
autor
Je to
Fowlesova
a
také,
románu
abych
je
sice
možný, ovšem nikoli beze zbytku uspokojující a že jako mnohem se jeví
užitečnější
stati
tj.
zkoumání
k teorii románu Nicméně
to,
právě
co Conradi
autorských
dělá
ve zbytku své
a
postupů
vztah
vůbec.
zbývá
ještě
probrat možnost výkladu Francouzovy
milenky jako bildungsromanu. Tohoto rysu se v té dotýkají jen
téměř
tak
pominout.
román vykládají jako
jak
značnou
cestu
roli
hlavního
přičemž
právě
li
oné
jsem již
cestě
má
naznačil, chtěl
milenky
těch
míře
jako
kritiků,
zároveň
nějakého
jej vede Sarah.
tento
kteří
"pozitivně",
k získání
hrdiny
na této
konsekvence. Nyní bych se čtení,
Francouzovy
Výklad
"existencialisticky" a
autentického já, však,
či
všichni fowlesovští kritikové a není možné jej
bildungsromanu hraje
tj.
knihy
výklad
často
neudržitelné
proto podívat na jedno takové
které sice bude vycházet z pojetí románu jako textu
iniciačního,
nicméně
nepovede k tak jasnému
závěru,
který by
roli
libida.
nikoli
kritikou
byl ve svých konsekvencích neudržitelný. Zaměřím
V takovém
se
zejména se
světle
kniha
viktoriánských konvencí, může
Tento
sexuální síla přístup,
"existencialistickými" zmiňovaný především
John
Neary.
subverzi vní
ukazuje
být
nýbrž demonstrací,
působit
který
na
jak
destruktivně
na všechny velké kulturní systémy.
bude
rovněž
elementy Jeho
operovat
textu,
čtení
s
některými
předkládá
vychází
již
pochopitelně
od postavy Sarah.
35
"Who is Sarah?" ptá se přičemž
je
vypravěč
přiznává,
v kapitole následující
tajemstvím,
tak
ji
na konci 12. kapitoly,
chápe
ostatně
že sám neví.
Fowlesových
většina
kritiků
a tak je také prezentována v románu. Neary
moment,
kdy Charles Sarah potkává na samém
poukazuje
na
"pohled",
který prostupuje
Sarah
zdůrazňuje
začátku
románu a
Charlesem a
který
dává do souvislosti se sartrovským "nicotnícím" pohledem:
She
turned
Charles,
to
look
at
through him.
him It was
or not
as
it
seemed
to
so much what was
positively in that face which remained with him after that first meeting, expected;
for
but all that was not as he had
theirs
was
an
age
when
the
feminine look was the demure, the obedient,
favored the shy.
Charles felt immediately as if he had trespassed; if the Cobb belonged to that face,
and not
to
as the
Ancient Borough of Lyme.
It was not a pretty face,
like Ernestina' s.
certainly not
face,
It was
by any period's standard or taste.
an unforgettable face, no
a
artifice
there,
beautiful But it was
and a tragic face ... There was
no
hypocrisy,
no
hysteria,
no
mask; and above all, no sign of madness .... Again and again, look as a
lance;
afterwards,
Charles thought of that
and to think so is of course not
merely to describe an obj ect but the effect i t He
fel t
himself
himself
in
that
brief
has.
instant
an
unjust enemy ... (s.
Sarah
zde
lévinasovskou
rozhodně
"tváří",
není
přesto
absolutně
je
však
14-15)
"Jiným",
setkání
s ní
není pro
36
Charlese radikální událostí. hysterie
či
ji možné
šílenství
chápat
Její
(což je navíc něco
jako
zcela v
negativitě."
části
pohledu toto
jiného,
já halí
Neary
vědomí
s postupným
Nuže,
jako
v
Sarah
případě
jistého
příběhu.
příběhem,
jeden
avšak
románu
se
Le Pour-
zde
mluví
já
argumentuje,
"cizost"
o
já a
s tím poskytuj e
Neary
tato
počátku
jeho vlastní
zároveň
bytí.
třetí:
Sartre
subjektu
tento
nepříhodně,
(část
36.
"vězí
Sarah
že stává
spojená s její sexualitou.
je
podle
přičemž
je
velice probíhá
Conchisově
Sarah,
tohoto
výkladu
Charlesovou
pozoruhodné, toto
že
stejně
zasvěcení
formou
více než kdokoli jiný v románu,
je
textem. Zde, mohu-li použít Lyotardova termínu, se
velký
dostává do
příběh
(emancipace,
konfliktu s
příběhem
první pohled tomuto velkému důsledku
Regard)
vlastním
těsněji
"zasvěti telkou",
Le
nicoty,
vývojem
stále
postupně
nikoli
vzápětí,
který odcizuje
svém
o
Jaký to má
který Sartre tematizuje na
IV.,
do
jiného".
není
toto: Sarah se nevymyká
důležité
svého díla Bytí a nicota
kapitola
Autrui,
zdůrazněno),
jakkoli popis tohoto "pohledu"
pohled spojí s pohledem, třetí
ještě
"absolutně
význam? Podle Nearyho zde je racionálnímu diskursu,
nenesla žádné známky
tvář
existencialistické osobním,
příběhu
čtení)
který sice má
sloužit, avšak v
na
konečném
se ukáže být subverzivním. Ale tomuto tématu se budu
podrobněji věnovat později.
Subverzivní Sarah,
však
zdůrazňuje,
Charlese nicméně
J.
Paříž
nezaznívá že
Sarah
z jeho vzápětí
v kulminaci 36
sexuální
síla,
bataillovskými (zasvětitelka)
"konvenčně
poznamenává,
románu
kterou
ukazuje
uvádí
podtóny. vyvádí
viktoriánské
do
činnosti
Neary
sice
pomocí
sexu
nekonvenčnosti"
f
že sexuální orientace Sarah se být
menší,
než
se
zprvu mohlo
P. Sartre L' etre et néant, Essais d' ontologie phenoménologique, 1965, s. 310 - 368.
-
37
zdát. Dochází zde totiž k odhalení jedné zásadní - Sarah byla panna, v okamžiku,
přičemž
kdy jí být
(Navíc
je
setkává
zde
s
ještě
dosud
neboť
a kterým
vyprávěla
skutečnost
bral
jedna významná či
"nespolehlivým"
velice
nedůvěryhodného
příhodně
She
doslova.
Charles
skutečnost:
semínko pochybností je tak zaseto i do nás my v rukou
právě
který mu
příběh,
beze zbytku byla,
vlastně
"nevěrohodným"
se objevuje
a Charles se tak dostává do
přestává
obrovských pochybností, Sarah
tato
skutečnosti
se
vypravěčem
čtenářů
a
- nejsem i
Neary tuto situaci
vypravěče?)
komentuje takto:
[Sarah]
is nei ther virgin nor whore
(both words
have been emptied of their applicability at the same moment); she is the play of difference between these two concepts, the nothing between the two something. 37
Právě
Nearyho které
čtení,
kdy se odhaluje nepravdivost
se však Sarah stává mohem
příběhu,
dosud.
v okamžiku,
nehodlám) ,
interpretace ukazuje, chápe
bildungsroman je
enigmatičtější,
Francouzovu
(přičemž
možné
já
v
dojít
že i
této
než byla
když vyjdeme jako
milenku
jejího
práci
svého
dílo
k výkladu,
druhu
takto
která
od
číst
nevyústí
v neudržitelnost Charlesova egoismu a která nebude na román pohlížet
"viktoriánská k
závěru
svobodou,
paradigmatem
černobílým
éra
radikálně
současnost",
odlišnému:
že
jak ji chápe filosofie
svoboda",
"konvence ale
který
totiž
ta
od Kanta,
naopak svoboda
nemůže
prostorem, hrou differencí, v
zaniknout pojem
"odpovědnosti"
němž
a v
která je
v žádném
němž
případě
se radikálním
John Neary Something and Nothingness: The Fiction of John John Fowles, Southern Illinois University Press 1992,s. 171.
37
není
tedy ve smyslu
autonomie subjektu, nýbrž že to je taková svoboda, především
dojde
Updike &
38
mnohem
způsobem,
než
radikálněji
ve
zjednodušeně
existencialistickém pojetí, objevuje téma vztahu singulárního jedince a druhých, potažmo singularity a smrti.
vůbec udělovat
prostor otevírá fikce. a má-li Sarah Charlesovi lekci, zdá se, že je to
nějakou
Co se je zde
jedna možnost, a to ta,
s konceptem bildungsromanu ukázal M. Begnal v
dojem,
že
by
se
způsobem
utvářel,
Charlese
proces
v
zde funguje jako
že
v textu,
nutně
s hlavním hrdinou.
textu do
jeho
pevného
cestu
k
nějakým
Znamená
samému?
neboť
Ke
slovy
moderní
se
svému
pochopitelně
v mnohém
formovaná
míry falešná,
značné
kritiky,
pro
hlavní hrdina sám
čtenář
"celistvost", byla do
Nemám
že celý tento koncept
ztrácí. Ano,
konvencemi,
tvaru.
sobě
textové hry,
vlastně
charakter
který v každém dalším kroku škrtá sebe sama,
řečeno
se,
e
spíše mám pocit,
tato
společenskými
děj
průběhu
deziluzí
svou "celistvost" dozvídá,
co se
součást
jak to
stejně
Mága.
formoval
vlastnímu já? Nevím,
že si Fowles jednoduše
ironicky pohrává,
případě
se podívat,
stačí
tato.
právě
vztahu Francouzovy milenky k bildungsromanu,
týče
ještě
takový
Právě
dekonstruuje,
ale který
vyvstává
otázka, zda takto ambivalentní nebude i jakákoliv další
dosažená "celistvost" charakteru. Na
závěr
bych
chtěl
či
interpretace musí tím zakončení
čímž
oním
způsobem
románu (kap. 61), avšak faktem
čtyři.
konce
důvody,
Toto
proč
čtení
tak musí
nepovažuji za
výklad:
existencialistický
striktně
udržitelný
shrnout
Tato
1)
vycházet z posledního zůstává,
potlačit
tři
že kniha má zbylé konce,
se celá interpretace stává v jistém smyslu reduktivní;
2)
Existenciálistická
do
příkrého
v plné
míře
čtení
mají tendenci proti
protikladu povinnost a uplatňuj
e
výše
zmíněná
svobodu,
sobě
přičemž
Brantlingerova
stavět
se
zde
výtka
a
39
toto
čtení
se
rovněž
ukazuje svým
Existenciální
výklad
bildungsroman,
ovšem pak zde
tří
zakončení,
chápe
přičemž
způsobem
povětšinou
opět
tento
román
3)
jako
dochází k redukci prvních otázkou,
zůstává
reduktivním.
zda
Sarah
může
v rámci textu plnit stejnou úlohu jako Conchis v Mágovi. Jelikož
jsem
již
intenci nepovažuji za svém
čtení
dílem proto,
od
několikrát
něco
zcela
zdůraznil,
směrodatného,
existencialistických
že takové
čtení
relevantnější
pro vývoj
autorskou
dovolím si ve
odhlížet,
a
to
nepovažuji za udržitelné, dílem
proto, že zde nacházím aspekty mnohem i
aspektů
že
současné
zajímavější
a vposledku
(nejenom britské) prózy.
40
I I I.
I po velice
zběžném
Fowlesova románu je patrné,
pročtení
vztahu k existencialismu má
kromě
k
EXPERIMENTÁLNÍ PRÓZA?
FRANCOUZOVA MILENKA -
myšlení,
literárně-teoretickému
existencialismu do
padesátých
a
celých
jež
debaty
a
dílo se
protikladu.
přímého
pojmenovatelné
souhrnně
toto
staví
vůči
Mám na mysli
myšlenkové
šedesátých
vztah i
přímý
často
let,
stěží
proudy
které
že
se
konce
zabývaly
takovými otázkami jako budoucnost románové formy, role autora v textu,
vztah mezi ním a
co je to psaní,
čtenářem,
znamená psát atd. Literatura, která vznikala pod vlivem
vůbec těchto
názorových
pohled,
vyznačuje
značné
se velice
proudů
integrovány
do
historického lze
veskrze Onou
prvků.
tradiční
obecnou
románu.
Ano,
obecné
formy,
s jistou
nelze
formou
tradiční
mírou
je
Fowles
odepřena.
čtenář
viktoriánského a
Sarah
tj.
Ovšem navzdory průběhu
světa
jejich
do
roku
nesčetným
románu se
žánr a
(např.
že Francouzova milenka je historickým
říci,
svým vznikem,
v
je
zjednodušení
románem. Je to milostná romance situovaná do doby
forma".
románu
Fowlesově
s mnoha fowlesovskými kritiky
společně
Peterem Conradim)
před
na první
alespoň
experimentální prvky j sou ve
přehlédnout.
zobecnění
často,
tendecí k jisté formálnosti a také obsahuje
množství experimentálních
Třebaže
let
co to
cituje,
ani
na
1867.
dobovým je
nám
okamžik
přesně
"tradiční
Tolik
které
dokumentům,
"iluze"
nemůže
sto
minulého
ponořit
do
a prožívat spolu s Charlesem, Ernestinou
příběh,
neustále je totiž autorem
a
to
z jediného
upozorňován,
prostého
že to,
co
důvodu:
právě
čte,
je fikce, že to je "lež" z pera Johna Fowlese. Navíc je
čtenář
pracuje s iluzí
přímé
častými
"autorskými vstupy"
promluvy ke
čtenáři)
(kdy Fowles
upozorňován
ještě
41
na jednu zásadní roku
1867
nahlíží
a
příběh
z perspektivy roku
aspektem knihy se minulé
totiž že
skutečnost,
tak stává
současné,
oba
přičemž
1967.
text
čas
odehrávající se přímo
je polarizován na momenty
časové
jsou
jak by chtěli naznačit v předchozí kapitole
srovnání lépe 38 ,
ci tovaní Palmer a Olshen.
O funkci,
pojednám
později.
ještě
podrobněji
že
zdůraznit,
konfrontace dvou
jejich srovnávání) autorských
kterou má v románu Zde
je
časových
třeba
S jistou mírou
není jedinou a snad hlavní funkcí
VSTUPY A EPIGRAFY V ZÁHLAVÍ KAPITOL -
jsou (ze
zobecnění
delší
je
autorské
současné
lze
perspektivy
a
se
s novým
ženské
sexualitě
takového rozkoši ve
pohledem
na
komentáře
v
19.
35. kapitole.
sociologické
jsou to
postřehy
do
která v šedesátých letech společnost
39
•
být pasus o lesbické lásce
kapitole Druhá
skupiny:
nejrůznějšími
viktoriánskou
může
podrobněji.
dvě
často
zabývají
přičemž
míry citující zásadní díla,
příkladem
těchto
NARUŠENÍ TEXTU
na
rozdělit
komentáře,
aspekty viktoriánského života),
přišla
především
(ve smyslu
momentů
Nyní bych se rád proto podíval na tyto vstupy
značné
čas
vstupů.
AUTORSKÉ KOMENTÁŘE,
povahy
často
do kontrastu, aniž by však rok 1967 vycházel z tohoto
stavěny
první
zásadním
či
esej
skupina
o
viktoriánské
těchto
vstupů
se
Na tuto skutečnost upozornu]e M. Hilský: "Třebaže se Fowles ve svém románu zabývá nejrůznějšími aspekty viktoriánské doby, je v jeho románu rok 1867 neustále nazírán z hlediska roku 1967. Viktoriánská minulost je neustále konfrontována ze současností. Tato aktualizace historického materiálu je umoznena vypravěčem, který často vystupuje z vlastního příběhu a komentuje viktoriánskou dobu ze svého, tj. současného hlediska. Tento autorský komentář vyjadřuje ironický odstup od viktoriánství (především se zaměřuje na kritiku viktoriánské prudérie, pokrytectví a samolibosti), zároveň však konfrontace minulosti se současností mnohdy vyzní vá výrazně v neprospěch roku 1967." "Cesty a rozcestí současného anglického románu" in: Světová literatura 2 I 84, s. 218. 39 Jde zejména o tyto knihy: G. M. Young Victorian England: The Portrait of an Age (1936), steven Marcuse The Other Victorians (1966) a Royston Pike The Human Documents of the Victorian Golden Age (1967). 38
42
odehrává na
rovině
slovní a konkrétní r kdy do viktoriánského
kontextu proniká termín Tak
například
podle
jistě
na samém
zemřela
metafora
charakterizaci
při
poznamenává r že by zase
či
našla
paní
druhé
začátku
pohlavním styku se Sarah cítí jako
dopravní
a
komunikační
problematičnost
těchto
citovaném
Martin Hilský:
V
článku
k historickému r zkreslení ...
ale
a
režisérskou
roli
přítomnosti
zdůrazňují
na
Tyto
komentáře
například
tyto
jejich funkci
40
byly bych
tedy ve
nepřiměřenost
nejen
jediný:
samy
vstupuj e
zdůraznit
skoky
seber
do
a
do
jistý moment
to je velice
a
úplně
Charles
přirovnává
své
hloupý. Hilského se nedomnívám,
samoúčelné
jednu již M.
"režisérské role autora".
Jejich
bombastičnost
v tom,
přinejmenším
že by
co pojmenovává
spatřoval
zdůraznění
kdy
ještě
dopadem atomové pumy, je naprosto
na rozdíl od M.
komentáře
Hilský,
moment,
nevyslovitelně
Nicméně
výše
40
pocitům města před
nesmyslný a
ve
Navíc adjektivum "problematický" je zde
přesný postřeh.
pocity k
e
značnou
psychologickému
Že tyto zásahy jsou vysoce problematické,
eufemismem:
Na
dochází
autorské
především
reálie
současné
upozorňuj
je
Sarah má
Charles se po
prostředky).
komentářů
autora.
Fowlesova autorského samoúčelnosti.
odkazů
smysl
autor
dopadem atomové
před
především
jejich
války,
počítač,
"aktualizací"
drobných
těchto
řadě
Poulteneyové
světové
město
bomby a najdeme zde i mnoho dalších
současného.
u gestapa, Ernestina
uplatnění
ve své hrudi ukrytý
vypravěče
(zejména
z kontextu
přímo
Martin Hilský: "Cesty a rozcestí literatura 2 / 84, s. 218.
bije
současného
do
očí,
anglického
působí
románu"
in:
Světová
43
doslova
a
skandálně
"iluzi reálného" v rukou
neustále nás
autora
postavení
je
nám
zabraňuje
a
také,
podlehnout
že jsme
upozorňují,
čteme
že
značně
v knize
(čtenářům)
literární
dvojznačné:
na
vlastně
text.
Jeho straně
jedné
vyzdvihuje míru autonomie, kterou poskytuje svým postavám, na straně
druhé
jejich
jednání
i
text
"znásilňuje"
sám
a
neustále dává najevo moc autorského subjektu 41 • Ale svou
"komentáře"
tyto
do
nepatřičností,
na propast,
a
že
Upozorňují
takové
ostatně
však
románem,
záměrně
dějin
nevyhnutelně
touží
možnost
čímž
podobným
iluzi minulého. historickým
tradičním
však
komentáře.
musí
stvořit
není
anachronické,
tyto
se
jisté míry
ruší,
i
míře
experimentálním, zároveň
konfrontace
před
a
tuto
zcela zásadním
porovnání
těchto
základním dilematem každé interpretace
a text románu se obrací proti
totiž,
samému. Ukazuje se
sobě
že srovnání naší doby s dobou viktoriánskou je
problematické, mít
spočívá
skupinu
že
zde existuje jistá
neustále
klíčová
anachronismy
41
do
údobími,
časovými
nás, že minulost vždy budeme
román
román
upozorňují
časových momentů.
stojíme tak
nutno
dvěma
překypující
neboť
textem
podkopává
způsobem
bude
historický
Fowlesův
nýbrž
iluzi zcela
v
vyhýbat,
anachronismům
dvou
jsou
pojímaný
Tradičně
Jelikož
čtení
toto
jednu funkci
bijící skandálností nás
která se rozevírá mezi
tj. lety 1867 a 1967. "číst"
očí
ještě
mají možná
do
na
zřeteli.
role
přímých
značné
komentářů:
ty
míry
A
časová
právě
zde
autorských
zpochybňují
přestávají
být
cézura, po
prvně
pouhou
již
mém
vstupů.
značně
42
je
soudu Tyto
jmenovanou
popularizací
Podrobněji se tomuto problému budu věnovat níže. Velice Za]lmavý je i komentář Fowlese samotného
(Notes on an Unfinished Novel), který jako jedno své memorandum pro tento román uvádí: "Remember the etymology of the word. A novel is something new. It must have relevance to the writer's now - so don't ever pretend you live in 1867; or make sure the reader knows i ť s a pretence. \\ 42
44
něčím
sociologického a historického bádání, stávají se určité
jsou postaveny do Vraťme
roli autora".
položit otázku,
z
času
vůbec
kontextu totiž
samozřejmá.
kdo v textu mluví.
že to není autor sám.
vzniku
románu,
"režisérské
není
Předně
těchto
role
si je zde
třeba
Jelikož se jedná o fikci, či
Z prézentu,
promlouvá
textu.
zmíněné
na chvíli ke
nastíněném
V
vstupů"
"autorských
je patrné,
ještě
se však
uvnitř
hry probíhající
více a
další
řečeno
lépe
"fiktivní"
postava.
Máme tedy postavy žijící v roce 1867 a pak postavu pohybující se v roce 1967, která si uzurpuje roli "autora". Tato postava promlouvá
v knize
scéně,
fyzicky objeví na žádný
k
důvod
Nicméně
že
vytvářením
nemůže
tento
hlas
zmíněná
toto
je
román,
hlas
nenápadně
autora
"J. a"" ,
době,
věrné,
musí lhát,
aby
či
skutečnost, prostředkem
za
které stojí
za
toto
simulakrum
pak by totiž
bylo
alespoň
v potaz:
nelze brát
již chce simulovat, naopak
některé
plně
rovněž
doby
není zde
na
stává
na procesy,
viktoriánské
přesvědčivost,
nesmí být modelu
jež
i
samotného.
dále pak
zde
se
upozorňuje
"simulakra"
svou
lež
dokonce
upozorňuje
nás
Toto autorské
být "podobné"
ztratilo
čteme
anachroničnost,
přičemž
"lže",
nás
se
které bychom nemuseli v textu vzít
reprezentace. slovo,
nakonec
avšak jelikož že
je to již
text
a
osobě
domněnce,
právě
skutečnosti,
předně
v první
přesvědčivé,
zdánlivě
lhát,
aby mohlo vůbec vypovídat 43 • Tyto současné
rušivé reality
prvky do
iluze
v textu minulého
nejsou století.
jediným Je
vpádem
zde
jedna celá skupina, která tuto iluzi podvrací stejnou
ještě
měrou
a
43 Velice zaj ímavé j sou v tomto ohledu poznámky samotného autora: "But I soon get into trouble over dialogue, because the genuine dialogue of 1867 (in so far as it can be heard in boo ks of the time) is far too close to our own to sound convincigly oldo It very often fails to agree with our psychological picture of the Victorians - it is not stiff enough, not euphemistic enough, and so oni and here at on ce I have to start cheating and pick out the more formal and archaic (even for 1867) elements of spoken speach." (Notes on an Unfinished Novel)
45
možná
ještě
radikálněji
jednotlivé kapitoly. Podívejme se na Celá
kniha
K židovské otázce na
ještě
(1867), (1844) , třicáté
otevírá
dvanácté
ve
při
z
a
z Marxova čtení
kapitole
z Kapitálu rukopisů
(1845-1846) ,
sedmé z Komunistického manifestu (1848)
čtyřicáté
spisu
narazíme
politických
ideologie
Německé
uvádí
podrobněji.
dalším
v sedmé
citátů:
z Ekonomických
třicáté
proto
ně
citátem
přičemž
(1844),
Marxových
pět
ve
se
autor
jimiž
citáty,
a
ve ve
konečně
druhé ze svaté rodiny (1845). Časově nepůsobí tyto daného
období
dokonale zapadají. Nezapadají však tematicky. To mají
ostatně
citáty
společné
všechny
ostatně
rušivě
nijak
do
s citáty z Darwina, podívejme se proto
V textu románu jako takovém je Darwin rozdíl od Marxe), Charlesem, a jednotlivé
zmiňován několikrát
zejména v rozhovorech mezi dr.
několikrát
kapitoly:
devatenácté
třetí,
Všechny tyto citáty pocházejí z knihy O vzniku Palmer
se
s citáty z
domnívá,
že
děl víceméně
... [They]
help
tyto
citáty
soudobých
to
define
both
(na
uvádějících
a
padesáté.
druhů
z Darwina,
sociologů
ně.
Groganem a
je zastoupen i v citátech ve
na
ještě
(1859). společně
mají tuto funkci:
Charles
Smithson's
situation in Victorian England, that of an aristocrat who has been naturally selected for extinction by a rising
middle
class
more
fit
to
survive,
and
the
meaning of one of the main imagistic motifs of the novel, the motif of fossils.
To
je
v jistém
ohledu
44
skutečně
pravda,
nicméně
nedostaneme se dále než k marxisticko-darwinistickému Román pak budeme
číst
jako ilustraci jisté teorie
či
čtení.
ještě
44 William J. palmer: The Fiction of John Fowles: Tradition, Art, and the Loneliness of Selfhood, University of Missouri Press, 1974, s.26.
46
spíše
jako
dané
přenesení
skutečnost
vývoje
zkamenělin
Charles
svého zájmu,
teorie,
se
popisovala
na
lidskou
společnost.
tak
vlastně
poznával
přírody,
by
původně
která
průběhu
na což nás Fowles v
Sběratel
v objektech chytře
románu také
upozorňuje.
Interpretace
je
plně
záležitost
zajisté
nevyčerpává. ještě
citáty z Darwina literatury
to
(Young,
avšak na jednu kategorii
zprávy
úřední
Pike atd.).
dimenzi, pak zde vzniká jisté psaní,
straně
na
literatura, opírá,
je také pravda, zapomíná -
úplně
Vezmeme-li
napětí
soudobá
"vědecké"
v potaz
časovou
straně
- na jedné
sociologická
a
dobové
historická
která se o tyto a podobné písemné projevy sice
nicméně
pak stojí
druhé
To
tyto
dobové: dopisy z novin,
skutečně
atd.
že
novější
z
zde palmer
citátů
to jsou citáty z literatury nejrůznější
citáty
celou
nicméně
upozorňuje,
Palmer
doplňují
Gardner,
legitimní,
je podrobuje kritické reflexi. Marx a Darwin
někde
uprostřed
děl
a citace z jejich
můžeme
jen
s obtížemi považovat za pouhou kulisu. Marx a Darwin v žádném případě
nemají
"atmosféru"
doby,
foucaul tovského diskurzivity",
Francouzovy
v textu nýbrž,
termínu,
mohu-li funguj í
která bude
konečném
blíže druhému pólu, tj.
skupině
vůči
své
základy
(Marx
stvoření
světa).
V jistém představiteli proudů
doby,
době
ohledu (či
důsledku
vědomí,
jsou
jsou
z hlediska takového Younga,
a
Darwin
s
"zakladatelé dobu,
Pikea,
v níž
současných,
jejími původ
Darwinem
nejvýznamnějších
jimi
tohoto
tak mají oba mnohem
otřásají
Marx
zakladateli)
nicméně
jako
badatelů víceméně
subverzivně
třídní
použít
kriticky reflektovat
tyto spisy vznikaly. V
působí
zde
zde
dotvářet
milenky
člověka
a
skutečně
myšlenkových
z dnešního
Fowlese a
vědeckými
hlediska,
jim podobných,
47
takže
narážíme
opět
na
anachronismu. Autor nás varuje,
chytře
námi otevírá vytváří
jeho
kroku
číhá
téměř
několikrát
něj
v každém okamžiku svého románu
aké panorama doby.
text,
je mnohem
"autentické
Nikoli,
dokumenty"
"iluze",
před
kterou
na
radikálního
podobě
diskursy.
dvěma
že se
diferencovanější
v
nebezpečí
problém
zmíněný
abychom nepropadli naivní iluzi,
diskontinuity mezi ony
již
každém zlomu,
Je pak zcela logické,
musíme
svým
číst
že
jako
způsobem
sbírku kuriozit. Milostnou romanci odehrávající se v minulém věku
tak
z pozice
čteme
současném,
jehož
subjektu
zakladateli
jsou
Nietzsche (ty by také mohl Fowles Toto
byla
z dobových je
jedna
dokumentů
jedna,
ještě
skupina
mnohem
na padesát Jsou
básníků.
takovém. jsou
při
ještě
fowlesovští
Tennyson,
bližším pohledu
se
Kniha obsahuje
epigrafů
viktoriánských
Clough,
že
tyto
skupina uváděj
korpusu fowlesovské literatury se o ní tak
"nesporně
textu
zajímavý
teoretický
citovaných zjevně
například
autorů)
M.
pokus
Hilský
ících
zmiňuje
spatřuje
inkorporovat
materiál
postihující
stěžej ní
relevantní je považují
myšlenkové ~
a
v do
epigrafy
první.
kapitoly Francouzovy milenky naprosto pomíjejí.
autorů:
Arnold
patrný i v textu jako
ukazuje,
než
problematičtější
funkci
silně
v textu
citáty pocházející
nejvýznamnějších
od
pocházely
nicméně
zejména z poezie.
zastoupeni
kritici
které
citátů,
Hardy, jehož vliv je
pochopitelně
citovat).
klidně
skupina -
větší
epigrafů
zde
Marx,
kritické literatury,
či
z viktoriánské literatury, téměř
v diskursu Darwin, Freud 45 a
zakořeněného
Mnozí
j ednotli vé
Z rozsáhlého jenom
těchto
několik
citátech
beletristického
(alespoň
proudy
ve
výběru
doby,,46,
za
W. Palmer a Gilbert Phelps.
Freud je v textu obsažen rovněž, a to formou aluze v kapitole 28, kde Fowles pojednává o hysterii. 46 Martin Hilský: "Cesty a rozcestí současného anglického románu" in: Světová literatura 2/84, s. 219. 45
48
Palmer se knize
se
bohužel
těmto
pokouší nepůsobí
zaměřuje
věnuje
značně
podat
jejich
úplně
přesvědčivě.
existencialistickou intencí)
citátům
úplnou
interpretaci
se ve svém
klasifikaci, Jelikož
(možná
komentáři
ve své
obšírně,
mu
která jde
o
autorských
dle
na citáty
především
z Arnolda; citáty z Hardyho a Jane Austenové odbývá tvrzením, že
vytvořit
pomáhají
pouze do
míry -
určité
z románu Jane Austenové z Hardyho poezie přičemž
báseň
románu 47 •
scénu
je
v textu nalézáme (kapitoly 5,
(kapitoly 1, 17, 18,
At a
To
Seaside
celkem
10 a 23,
14) 32,
říká,
se
rozhodně
pravdivé
tři
citáty
a osm citací 34,
35 a 58) ,
Town in 1869 je citována pouze
dvakrát (kapitoly 17, 58) . Navíc to, co o daném Hardy
však
městě
v básni
nepodobá Lyme Regis a celý text se
mnohem spíše vztahuje k milostnému příběhu 48 • Zdá se tedy, Palmerova v
případě
problémů,
klasifikace
poněkud
ci tátů
z díla
Jane
neboť
k Lyme
se
pokulhává
Austenové vztahují
není pouze
ostatně
že ani
celá
věc
bez
dva
epigrafy
47 "The Hardy excerpts help to set the scene (as do number of quotations about Lyme from Jane Austen's Persuasion) especially by means of repeated allusion to a poem entitled "At a Seaside Town in 1869." William J. Palmer: The Fiction of John Fowles: Tradition, Art, and the Loneliness of Selfhood, University of Missouri Press, 1974, s.26 48 Tak první úryvek ze 17. kapitoly zní: The boats, the sands, the esplanade, The laughing crowd; Light-hearted, loud Greetings from some not ill-endowed:
The evening sunlit cliffs, the talk, Hailings and halts, The keen sea-salts, The band, the Morgenblatter Waltz. StilI, when at night I drew inside Forward she came, Sad, but the same. a druhý, z 58. kapitoly: I sought and sought. But O her soul Has not since thrown Upon my own One beam! Yes, she is gone, is gone.
49
( kapitoly
5,
10) 49,
zatímco
třetí
hovoří
něčem
o
naprosto
odlišném50 • V další deskripci citátů je Palmer již přesnější: stručně
o
charakterizuje citace z Cloughovy poezie,
tématu Tennysonových básní a poznamenává,
klíčovém
vyznačuj
í
stej ným
tension") jako klíčový
"existenciálním
napětím"
Charlese a Sarah, aby
příběh
se
zmiňuje
že se
("existential
vzápětí
zdůraznil
význam citaci z Arnolda:
Arnold's poetry speaks of sadness and isolation: the isolation of a man aware that he must define his own identity and the sadness of a man who realizes that he
must
that
make
painful
defined
Lieutenant' s
ordeal
of
advice
and
ending)
decisions
identity .... By Woman,
the
Charles,
quest
(again,
chooses
for
the
accordance
end
of
The
with
French
already weary from the
selfhood,
according
the
in
solitude
to
takes one's
Arnold's choice
necessary
of
for
the
continuation of the quest ... 51
Nicméně
možná
zamyslet nad autory, zcela
a
samozřejmě
viktoriánské éry,
o
exkurs o citátech ve
... and he
nebude
bez
zaj ímavosti
se
trochu
déle
které Fowles cituje. Palmer je považuje bezproblémově čemž
ostatně
Francouzově
[Fowles]
employs
za dokonalé svědčí
i
reprezentanty
věta,
která jeho
milence uzavírá:
the many epigraphs
from
Victorian poetry to illuminate his characterizations and
plot
situations.
The
illusion
of
reading
a
49 The young people were all wild to see Lyme. (5) a "wi th i ts green cha sms between romantic rocks, where the scattered forest trees and orchards ... " (10) 50 Jedná se o rozhovor týkající se otázky, jaká že je dobrá společnost. 51 William J. Palmer: The Fiction of John Fowles: Tradition, Art, and the Loneliness of Selfhood, University of Missouri Press, 1974, s.28
50
victorian these
novel
is
epigraphs.
heightened
Fowles's
by
the
presence
imitation
of
of
Victorian
style blends with the original Victorian writing in the
epigraphs,
and
the
imitation
seems
more
authentic. 52
Zcela nesouhlasím s názorem, něco
do
osvětlovat.
té
Naopak,
nejvyšší
míry.
jakou
roli
v úvahu,
literatury,
pak
se
že tyto epigrafy by
jsou to citáty problematické, čteme-li
je
sehráli
jejich
ukazuje,
že
důkladně
a
a to
vezmeme-li v
autoři
nejsou
měly
dějinách
nýbrž
osvětlující,
zpochybňující.
Tak
Palmer
předně,
z Arnoldových básní,
nicméně
dva
spisu
citáty
radikální
z jeho
Function
Culture
of
Criticism
jmenované
studie).
Fowles
(Marx
skupině
jak
chtěl,
slova z poznámek k románu,
je
který
je
jakýmsi
vlastně
Heine,
kde
napadá
V mnohém tak stojí blízko a
současné
dosvědčují
jistým
rovněž
již v textech The
přišel
Heinrich
a
Anarchy,
doby a
filistrovství a uctívání mamonu. prvně
and
s nimiž Arnold
útoků,
citací
zcela pomíjí, že jsou zde
kritikou viktoriánské
pokračováním
význam
zdůrazňuje
jeho
způsobem
sociologické výše
citovaná
pracovat s iluzí
viktoriánské éry, kterou by neustále rozvracel, poukazoval na její
disparátnost,
vepisoval
do
viktoriánské Arnold
i
schizofreničnost
mezer, doby.
Hardy
které Ano,
jsou
svůj
otevírají
pochopitelně,
pro
viktoriánské literatury, jako jsou Marx a Darwin
se
a
nás
představiteli
jako
v samotném Tennyson,
vývostnými
ovšem jsou jimi
text
by
centru Clough,
představiteli
stejným
viktoriánské
způsobem, vědy,
tedy
jsou jimi z dnešního hlediska.
52
Ibid.
51
Jaké autory tedy Fowles cituje? roli perspektiva,
ze které na
se
o
jednat
může
typické
ně
převrat
v
básníkově
poety laureáta,
a
kariéře
laureátem
nějakého
"iluzivního"
svému
královnou
která
byl jmenován
přenesl
bohém,
citováno
svou velkou lásku
holduje
Maud,
agresivnost básníkem,
hlavního
nebyla
ovšem
monografie
ve
poezie
století.
jako
editor
tedy autory,
kteří
Nortonová,
básnířkou,
s manželem,
pohledu,
Navíc
přijata
čtenáře,
mnohdy
morbidnost
významným
rovněž vždyť
a
téměř
každá
jak se tón jeho poezie liší od typické a
jak
Leslie
stojí
Stephen,
podporoval
R.
B.
Sheridana,
se
od
uprchla,
rovněž
otec Virginie Jamese
básníkům
blíže
a
Woolfové,
Stevensona,
jistý zlom ve vývoji románu.
proslavila kterého
mnohem
Hardyho,
představují
vnučka
práv žen, což z ní
je
je
je v románu době
své
šokovala
Clough
z našeho
opět
zdůrazňuje,
viktoriánské
díla,
hrdiny.
zeť
tabáku.
ze které
recenze byly veskrze kritické a Tennysonova
kdy se
že jeho nastávající a
báseň
rozhodně
desetkrát 5 \
obdivovatele
Mrs.
portské
nejoblíbenější
s nadšením,
dvacátého
skutečnost,
pije
nezřízeně
Tennysonova
zase
přes
do
viktoriánce 53
obrazu
Emily Selwoodovou si mohl vzít teprve po roce 1850, její otec
post
nezapadá
úplně
velice liberální náboženské názory a
znamenala
vynesla
přestože
Viktorií,
stereotypního
jejich
není. Fowles cituje
autorovi
jinak Tennyson,
nicméně
básníkem
měl
samozřejmé
z pohledu
In memoriam z roku 1850,
báseň
značnou
pohlížíme. Z našeho pohledu
viktoriánce,
vlastní doby již to možná tak Tennysonovu
zde hraje
opět
především
nečiní
a
není tak významnou
svým
poté
soudním
vášnivou
sporem
obhajobou
typickou (ve smyslu jistého
53Zdůrazňuji "iluzivního", neboť Fowlesovi zde jde o to pracovat ironicky
s iluzí, s jistým stereotypem. Jinak pochopitelně, co se poetiky a obsahuje jeho díla týká, Tennyson "typickým" viktoriáncem byl, to je nezpochybnitelné. 54 V kapitolách 6, 10, 13, 16, 25, 29, 38, 43, 45, 49, 56.
52
typizovaného stereotypu) viktoriánskou ženu. Dále je zde již zmiňovaný
Thomas k
neúprosný
Hardy
ze
románu
Fowlesově
kritik
všech
asi
v tak
explicitní
rovině,
ani nesnilo a
prózy.
za
považovat
jediného
Williama
problémů,
neboť
Hardy
v jaké
klasického
zase
avšak
a
pak
vzhledem nebyl
rovněž
románu sexuální se
o
tom
jeho
mnohá tabu viktoriánské
překročil
Barnese,
ten
postav
citovaných
jako první vnesl do
předchůdcům
Tak
doby Matthew Arnold
nejvýznamnější.
typickým viktoriáncem, témata
své
viktoriánce ani
to
se
neobejde
významný
představuje
můžeme
zde
vliv
bez pro
literární vývoj Hardyho a Hopkinse. Dospíváme tak ke stejnému skupiny. Nejde zde o snahu nýbrž
naopak
něco
osvětlovat,
neustále
zpochybňovat,
upozorňovat,
že
anachronicky
a
vždy
čte
že
čte
z
jako
jako v
závěru
vytvářet
kulisu,
skrytě
čtenáře
perspektivy,
nějaké
subjekt
první
případě
zakotvený
že
čte
v jistém
diskursivním poli. Ukazuje se, že tyto citáty plní vzhledem k "iluzi" viktoriánského což velice
případně
There are, each
románu
upozorňuje
funkci
spíše
subverzivní,
Gilbert Phelps:
for example, the epigraphs at the head of
chapter.
At
first
sight
they
support
century illusion, Significantly, though, taken
na
from
those
works
which
the
19 th
they are not
represent
the
full
confidence of the victorian era, but from those which in one way or another throw doubt on it. 55
NĚKOLIK KONCŮ
Autorské v
FRANcouzovy MILENKY NEBOLI
komentáře
předchozí
OTEVŘENOST DÍLA
a vstupy do textu,
kapitole,
byly
pouze
jimiž jsem se zabýval
jedním
"experimentálním"
Gilbert Phelps: "The Post-War English Novel" in: to English Literature VIII., The Present, s. 447.
55
The New Pelican Guide
53
aspektem tohoto románu. Avšak je zde velice
důležitý
moment,
kritiků)
v souvislosti pochopitelně
milenka má
Ve konec
Autoři,
s literaturou několikeré
několik
případů
kladou
román
má
se
zmiňovaných příliš
Vypravěč
60,
konec,
ke
konci
Ten je
Francouzova
kapitola
formou
vstupů
se
nám v románu
nicméně
Přistoupili
dočetli/
říká
zhruba ve
kapitoly),
jednoho
tudíž
pochopitelně
(přichází
44.
61.
z chronologického
nasnadě.
nevěrohodný I
a
druhý pak
první konec
hru
autorských
"tradiční"
zabývat.
Důvod?
autorovu
je
o dvou koncích: tj. první
jeden
ještě
tj.
na
zmiňován
Tím
díla:
na tyto dva konce,
důraz
dvou
dokonale
celého
hovoří
vůbec
nezabývají se jím.
román
Fowlesův
"experimentální".
kapitola
knihy,
Fowlesových
většiny
Ano, otázkou je však kolik.
hlediska je to dokonce třetinách
je
zakončení
konců.
představuje
kteří
že
vědí,
kterému
kvůli
většině
zde
z pohledu
(alespoň
jeden
přinejmenším ještě
z
oněch
totiž výše
že tento konec je jím není
třeba
se
toto:
And now having brought this fiction to a thoroughly tradi tional although
all
ending, I
have
I
had
better
described
in
explain the
last
that two
chapters happened, it did not happen quite in the way you may have been led to believe. (s.
a o
něco
266)
níže:
... and the last few pages you have read are not what happened, but what he spent the hours between London and Exeter imagining might happen. (s.
266)
54
Fowles zde hraje se ke konci, konec
vzápětí
aby hned
není,
čtenářem
pouze
vypravěč
jedna
nejdřívě
hru:
prohlásil,
z možností
konce,
dovede knihu že to
vlastně
tedy
alespoň
z pohledu hlavního hrdiny. To je ale mnohem
signífikantnější
výpověď,
anglo-amerických
komentářů většiny
než by se mohlo z
kritiků
zdát. Pro ty
představuje
jakési
vypořádání,
odsunutí
odsouzení
k zapomenutí.
jakkoli je "veskrze
totiž odsunutí do sféry snu
na
Ukáže
tradiční",
slepou se
či
kolej
a
že
tento
však,
snad
právě
následné konec,
proto, tak lehce
odbýt nelze. Z velkého mi~ence
Hilský,
autorů
množství
nejúplnější
podává
napočítal
věnujících
výčet
zde dokonce konce
Francouzova milenka nemá dva,
První konec,
šťastného
parodií románů ...
jako
Charlese,
ještě
"otevřený"
se
protože
do
konec
Sárou
čtyři
hypotézami,
je
viktoriánských
dívá
Londýna, zda
Odmítá
na
a
zvažuje
se
Charles otevřený
tento
varianty
příběhu
se
není vhodný pro viktoriánské dvě
konce.
v kapitole 44,
(nevíme,
setká).
V poslední kapitole nabízí Všechny
čtyři
ale hned
s vousem,
odj íždí
Martin
čtyři:
mnoha
impresário
který
někdy
konec,
konce
románu
V kapitole 55 sám autor vstupuje do
záhadný
takzvaný
zakončení
naznačuje
který Fowles
Francouzově
se
romány.
konců ....
konce Fowlesova románu jsou pracovními které
"naprogramoval".
Fowles
První
odmítá Fowles sám a
třetí
dvě
a
do
svého
hypotetická
čtvrté
románu zakončení
ponechává na
výběr
čtenáři. 56
56
Martin Hilský:
Světová
"Cesty a
rozcestí
současného
anglického
románu,"
in:
literatura, 2/84, s. 222.
55
Jiní
kritici
nezmiňují,
často
přičemž
ani
ony
možnosti
přinejmenším
konce
předchozí
konce
otevřeného
nejmenší pozornost navzdory tomu, má
dva
že tento
stejný statut jako konec
nevěnují
(zvažovaný)
konec
posléze
vypravěčem
transponovaný do Charlesovy hlavy. Tak
například
Barry
odehrávající se v obou posledním
dvěma
zakončení
se
N.
Olshen
a
z kapitoly 60.
nakonec
dříve.
Stejně
přistupuje
i
zcela
(a vodítkem)
Důvodem
Matthewa Arnolda To Margueríte,
převypráví
děj
jiným alternativám než
zakončeních,
nevěnuje
pouze
zavrhuje
mu
je
báseň
kterou Fowles cituje o
k textu i
William Palmer:
něco
že
říká,
první konec románu lze celkem snadno "eliminovat", a dokládá to
tvrzením,
v
případě,
V
podstatě
zakončení
konce,
že
toto
kdyby Charles tak
doslova
vypravěč.
by
zakončení
psal
souhlasí
Nicméně
přijatelné
pouze
viktoriánský román.
skutečně
V textu proto
a to ty poslední.
bylo
s tím,
co
vidí
pouze
o
říká
dva
tomto
skutečné
ani tyto nemají podle
něj
rovnocenné postavení:
The
first
of
the
eliminated
for
the
eliminated
Chapter
other
two
same
reasons
Forty-four' s
This ending in which Charles, Lalage,
are
uni ted
endings
and
li ve
can
that
Fowles
victorian
Sarah,
also
be has
ending.
and the child,
happily ever
after
is
just as sentimental aS the previous Victorian ending. The ploy of a child uniting two alienated people is an antiexistential resolution that runs
against the
grain of Fowles's intentions as expressed in his own voice wi thin this very novel. 57
William J. Palmer: The Fiction of John Fowles: Tradition, Art, and the Loneliness of Selfhood, University of Missouri Press, 1974, 5.110.
57
56
Tento citát v mnohém velice přístup
a
ukazuje
jeho
cokoliv,
připustit
co
vystihuje celkový
přesně
omezení: by
se
Palmer
1)
jen
trochu
Palmerův
není
ochoten
vymykalo
velice
vágnímu rádoby-existencialistickému paradigmatu, podle je
člověk
v názvu přístupu
něj
se tak v
knihy),
aniž
by
konečném
důsledku
Fowles nás na to sám
Johna Fowlese
věří
podobá
nejsou uvnitř
Fowlesově),
uvnitř
považoval
nýbrž
Austenové),
kapitole.
Ty,
pouhé
kulisy
za
zatímco
ty,
"existencialistickému" "definitivním" Ale problémy,
které
jednotlivé konce
plní
jeho
konečném
velice
citátů,
které
výpověď
je
"simulací n j sou i důsledku vůbec
specifickou
funkci
se zde ukazuje, že
míře
o nichž jsem pojednával mu
se
nehodily,
citáty
(např.
které
se
mu
výkladu,
si
značně
totiž
z románu
mohly
hodit
Jane k jeho
upravil
určitým
přístup
v plné
míře
podrobněji.
se
ještě
jinými
vyznačuje
vyvstanou, Proč
pOdíváme-li
například
tak
slovo ffeliminovat"? Lze si zde položit otázku, znásilnění
textu,
jsou, a jsou zde jako integrální nějak
takový
právě
čtením.
palmerův
nej de o jisté
je patrné (a
textu pouze ffsimuluje n
textu a
textu jako takového. 3) V plné
předchozí
že
nicméně
které v
Palmer zcela nedocenil funkci v
přičemž
upozorňuje),
Vypravěč
komentáře,
metarománové,
"existencialismus n
že udá popis vlastní fyziognomie,
promluvou z jistého místa ony ffmetarománovén
svém teoretickém
palmerův
vypravěči,
opakovaně
(například,
nápadně
však ve
podobá existencialismu Nicholase
je velice pochybný.
která se
ji
ak konceptualizoval.
Urfa. 2) Palmer na slovo
přístup
(viz ffloneliness n
odsouzen k jakési ffosamocenostin
jeho
něhož
vždyť
často
zda
se
na
používá vlastně
ty konce zde nakonec
součást
textu,
tak
proč
je
odstraňovat?
57
Domnívám se, přijetí
s nimi
říká vypravěč
toho, co
skutečností,
který
konců
přesný
Jako velice
Scruggse,
románu. Je neoddiskutovatelnou
několik
že kniha má
vypořádat.
Charlese
že toto vše pramení z Palmerova doslovného
a tudíž je
třeba
se
se mi proto jeví
postřeh
snad
esej
napsal
nejlepší
o
tohoto Fowlesova románu:
zakončeních
I wish to argue that all three endings are authentic in that each reflects a fictional universe intimately tied
to
specific
a
characters'
historical
relationship to
i t.
period
Moreover,
and the
the three
endings also make sense when seen in the context of our experience of the total novel. that,
taken
perspective, aesthetic
together, forcing
reality
They are mirrors
continually
us
to
admit
will
be
truly
shift
that
our
no
single
mimetic,
truly
representative of the complexity of human life. 58
s tím lze po mém soudu naprosto souhlasit - je že všechny tyto konce
(ať
již
počítáme
tři
přece
nebo
zjevné,
čtyři)
hrají
v textu nezastupitelnou roli. Nyní
bych
podrobněji,
z textu, že
chtěl
na
tyto
zejména na oba poslední,
kteří
poslední
se
konce
přičemž
mnozí kritikové považují za
v knize
uváděný
konec
podívat
je
budu vycházet
důkaz
koncem
poněkud
pro tvrzení, "skutečným",
zatímco ony předchozí j sou pouze odvrženými al ternati vami. 59 Tímto textem je již
zmiňovaná
báseň
To Marguerite
Matthewa
58 Charles Scruggs: "The Two Endings of the French Lieutenant' s Woman" in: Modern Fiction Studies, 31 / Spring 1985, s. 98. 59 Tento názor kromě již zmiňovaného Barry Olshena zastávají i Elizabeth Rankin: "Cryptic Coloration in The French Lieutenant's Woman." in: Journal of Narrative Technique 3 (1973), s. 205 nebo Dwight Eddins: "Existence as Authorship: John Fowles." in: Contemporary Literature 23 (1982), s. 222.
58
Arnolda, v celém
kterou znění,
autor
přičemž
románu
cituje
dodává, že jde o
v kapitole
58,
onejvznešenější
a
to
báseň
celé viktoriánské éry":
Yesi in the sea of life enisl'd, with echoing straits between us thrown, Dotting the shoreless watery wild, We mortal millions live alone. The islands feel the enclasping flow, And then their endless bounds they know.
But when the moon their hollows lights And they are swept by balms of spring, And in their glens, on starry nights. The nightingales divinely singi And lovely notes, from shore to shore, Across the sounds and channels pour,
Oh then a longing like despair 13 to their farthest caverns senti
For surely once, they feel, we were Parts of a single continent. Now round us spreads the watery plain Oh might our marges meet again!
Who order'd, that their longing's fire Should be, as soon as kindled, cool'd? Who renders vain their deep desire? A God, a God their severance ruledi And ba de betwixt their shores to be The unplumb'd, salt, estranging sea.
59
"The unplum' d,
salt,
zde zaznívá onen obraz,
silně
Charles vidí Sarah, pro
estranging sea"
celou
vykladačům
tento
knihu
obraz
smyslu
klíčový,
kdy Charles stojí
Temže.
toto:
v
zásadě
k náhlédnutí arbitrérnosti se stává
opuštěným
románu Sarah.
počátku
Charles
hlavním
knihy,
okamžiku tímto protagonistou byla To
je
velice
solidní
oporu v textu jako takovém, že
důležité
výklad má
skutečně
oporu v
oddiskutovat
nějak
tomuto motivu j sou
přičemž
velice
silně
neuvádí
zde
pouze
působí
je
zatímco
(narozdíl od všech ostatních
tohoto
má
pevnou
třeba
znovu upozornit, jeden.
Tento
básni, to lze jen
zde
o
hovoří
věnovány
této
do
která
nýbr ž
básně, citátů),
ji
stěží
osamocenosti,
celé první
metafora ostrova. Avšak
fragment
románu stává
nikoli pouze
Arnoldově
básník
a osamocená na
závěru
interpretace,
jsou konce všechny,
Charles
Sarah.
právě
nicméně
nábřeží
konvencí -
opuštěná
se na samém
protagonistou
jíž
v románu podobnou
společenských
Zároveň
na
a
se jí dovést Charlese
podařilo
jako byla
stejně
zakončení
opuštěn
Sarah hrála
roli jako Conchis v Mágovi a
slouží
neboť
do souvislosti se scénou,
uvádějí
se celá kniha uzavírá, Tvrdí
Tento obraz je
moře.
poslední v knize uvedené
zdůrazňujícím
počáteční
kterým se celá kniha otevírá:
jak hledí na širé v jistém
velice
jistě,
dvě
sloky a
Fowlesův
cituj e
text celou
tudíž je nutné podívat
se na ní jako na celek. tomto pohledu je
při čtenáři
než
promlouvá mnohem
pouze
množství spjaty.
samota.
motivů,
šířeji,
Anebo
lépe
vyjádření
jedno:
báseň
ke
motivů
se
v ní
"ústředním"
motivem
těsně
nostalgie,
který nachází
řečeno:
jistý pocit zejména ve
patrné
objevuje se zde více
které jsou s tímto
Mám na mysli
svého plného
okamžitě
třetí
vynořuje
sloce. Jak
upozorňuje
60
článku
ve svém báseň
(j ak
činí
to
Palmer),
Jistá
popisuje
svět
Bůh,
z
The
implicitně
fall
onen
spočívá
se
konců.
totiž
její
zmíněný
Poukazuje část
jedna
konec,
vystihuje
centre
cannot
straně
však
Právě
středu
část
Ukazuje
se,
že
sice
časový
na
namátkou
Arnoldovy
rozměr
současnosti,
do
zpět,
společnosti
možná
sběratelem momentů
v
člověk
velice
právě
básně
ve
Arnoldově
doba"
je
nýbrž
s
ících se
Tato
prehistorické.
radikálně
se
přítomnost
svým
mohla být
postavy Charlese - ten je vzhledem
názory,
snad
jinou prehistorií,
s
dvou
je
a
však
časových
diskontinui tou
právě
kdy
době
ke své
zároveň
rozpolcenost
nepřeklenutelnou
nikoli
básně
zatímco její
básni je toto patrné více než dost,
konfrontována
se stává
viktoriánském
báseň,
tato
zastávaj ící
"moderní"
zkamenělin.
vyznačuj
uvedl
biblickou
Arnoldovy
přímo
a to do doby
skvělým předobrazem
darwinista,
u
tento element, který
schizofrenickým rozpolcením minulost autorovi románu
máme
v kontextu prvního ze dvou posledních
míří
se ohlíží
hold"
literární
Symposionu,
z Platónova
silný
element",
silné
bych
Je
explicitně,
minulému, a to jak k velice
svět,
rozděluje.
diskursu objevuje náznaky nástupu moderní doby, druhá
a
"nostalgický
Scruggsem
doslova v samotném právě
začátek
báseň
druhé
poezii Johna Donna.
velice brisantním
časovou
nýbrž
the
vyj ádřeným odkazem
slavný mýtus
je
Na
světu
Aristofanův
či
apart,
již
společně
písní
nespojuje,
Coming.
tradici
Píseň
s výraznou
její
jako Arnoldova
"Things
Second
text
zejména
nějaký,
který odkazuje naopak ke tak
jako
číst
samotě
moderní v pravém slova smyslu,
stejně
přítomen
Arnolda
i
básně,
vůbec
který
básně
ale
skutečně
Yeatsův:
verš
část
je-li
svět,
to
můžeme
z pohledu druhého konce
nejenom jako text vypovídající o "existenciální"
dimenzL
kde
Scruggs,
(a
kdy "moderní
odešlým
"kontinenty
časem,
ještě
61
nebyly
rozděleny
pro viktoriánskou dobu, pohledu. když
Proto
je v jistém smyslu charakteristická
mořem")
nelze
či
alespoň
než
ji tak vnímáme z dnešního
souhlasit
s Charlesem
Scruggsem,
říká:
Fowles
does
not
stable
but
that
show us only
a
victorian world
looks
stable.
In
that
is
1867,
the
victorian world is at high tide but contains within it
new energies and ideas that will tear i t
appart.
Much as the sea erodes the "inbite" of Lyme Bay - and Fowles's description of The Cobb and the coastline is hardly accidental -
so the Victorian world is being
eaten away from within. as
does
Michel
hindsight;
Foucault,
not
because
he
has
historical
he knows that an age is never monolithic
but contains wi thin i t are
Fowles know s this of course,
fully
elements
integrated
from the
into
the
past
that
present
and
patterns of "difference" that will eventually explode the present and thrust it into the future.
Nicméně
vypravěč
ta práce s "iluzí", že
v roce
vypočítává
1867
se
nás v románu neustále
o které jsem se již doba
jeví
60
ujišťuje
několikrát
naprosto
(to je
zmínil),
monolitická.
Jak
Scruggs:
... snobbery is on the rise, the rich philistines more determined than ever to keep the working class in its place and morality more tight-laced 61
60 Charles Scruggs: "The Two Endings of the French in: Modern Fiction Studies, 31 I Spring 1985, s. 98.
61
Lieutenant's Woman"
Ibid.
62
Je třeba
který
mít na
autor
nepracuje
jádru
primárně
za pomoci
vypravěči
že viktoriánská doba ostatně
To
prostředků 62
jistých
ukazují
způsobem
pracovat.
Austenové .
19.
činí
století,
předkládanou
s
nímž
těchto
j sem v
citátů
pouhou kulisu, v tomto nelze
takto
A
právě
o
tento
diferencovanějšího
tento
úryvek
horizontu postihuj í jejím
úvodní z nich
motta
zcela
kapitole
Palmera
a
ačkoli,
jak jsem
přinejmenším
zjevně
Ve
jsou zde
které
vůbec)
doby a i
odkazují
o
jeden
něčem
světle
v jistém
odkazují k rozrušuj í
takové citáty, k
za
tudíž je redukuje na
jde.
(většina)
idiosynkrazie své
z Persuasion,
z románu Jane
jiném. mnohem
výkladu Scruggsova totiž máme možnost
(a
ale
citátů,
redukuje. Tyto citace se
čtení,
zde
skrze
báseň.
citátům
geografickou,
hovoří
úryvek
některé
středu,
k
generalizovat
úryvek z románu Austenové
tedy
vědomě
v textu
specifickou roli
neúměrně
případě
těchto
"iluzi",
autor
předchozí
mu nehodí pro jeho existenciální
již ukázal,
přímo
knihy
existencialističtí vykladači,
na chvíli
například
Kritizoval
to, že funkci
svém
Neuvěříme-li
které zde plní podobnou funkci jako Arnoldova se
je ve
s naším vnímáním
pracuje. A budeme pak moci vnímat i
Vraťme
s naší
Jekyll a Hyde, Dorian Gray). Naopak Fowles
na slovo, jak to
simulakrum
nýbrž
materiálem,
budeme moci pohlížet skrze tuto ono
zná,
důvěrně
velice
století. A hlavním cílem jeho knihy není
tvůrčím
idiosynkrazií
který
s tímto
demonstrovat,
(např.
veškerý historický materiál,
a
idiosynkrazií.
z této doby chce
o 19.
řadě
plná
přes
že
nashromáždil
"představou"
v první
paměti,
době
minulé,
době
ji
číst
časovém
moderní,
v samotném
jmenovitě podobně
ten jako
62 Jedním z těchto prostředků jsou archaizované dialogy. Fowles sám říká v Notes on an Unfinished Novel, že když se pokoušel do románu vložit dialogy v té jazykové podobě, v jaké se objevují v dobových knihách, celkový dojem byl značně neuspokojivý, neboť tyto dialogy působily příliš moderně. Proto musel do románu vložit dialogy v jazyce archaičtějším, aby dostatečně odpovídaly naší iluzi.
63
část
jedna
upozorňuje,
s
básně.
Arnoldovy že
některými
citát
Scruggs
nepochybně
tak
z Persuasion
je
v jisté
správně
spojitosti důvodu,
pasážemi románu, a to z toho prostého
že
stejně
jako hledí 19. století do století našeho, tak se také
ohlíží
zpět
na
dotyčný
předchozímu.
ke století
Podívejme se proto nyní
citát:
"My idea of good company, Mr. of
clever,
deal
of
well-informed
conversation;
people,
that
is the company
Eliot,
is
who what
have I
a
great
call
good
company." "You are good
mistaken,"
company
said he,
that
is
gently,
the
best.
"that
is
not
Good
company
requires only birth, education, and manners, and with regard to education is not very nice." (s.
Scruggs, po mém soudu velice tento citát je
příbuzný
pronikavě,
( kapitola 11).
k tomu s odkazem na Shaftesburyho a Swifta
which
že
Scruggs
říká:
that playful conversation was the means by
Charles
another
upozorňuje,
s jednou scénou z románu, kdy dochází
k zasnoubení Charlese s Ernestinou
We recall
84)
and
and
Ernestina
that
raillery,
were a
attracted
mode
of
to
irony
conversation much admired by the 18 th century, means by which they continue to communicate.
one in
is the Indeed,
raillery gives them the illusion that they understand one another,
that they belong to a
select group of
64
people
who
approach
with
life
humor
and
vůbec
prvním,
intelligence . 63
Výše
uvedený
posléze
postřeh
spojuje
s
Ernestině.
"imaginárním" koncem, kdy se Charles vrací k toto
řešení
náležící k
jako
jednu
určité
časové
nepřijatelný,
natolik jevit,
naopak
vypravěč
dělá
abychom
tento
neuvěři telného
jak by se mohl
Ostatně
vše,
konec
se
stali
považovali
například
vypravěčova
z
hlediska
podezřele
abychom
(viz
alternativu
dimenzi románu. Tento konec tak není
z morálního
nejpřijatelnější.
zavrženou)
(vypravěčem
Vnímá
podání
je již
působí
obětí
za
zdaleka
jeho
to,
že
"iluze",
cosi
naprosto
surrealistická vsuvka o
cestě
paní Poulteneyové do pekla). Naopak v kontextu románu by mohl působit
velice logickým dojmem.
Než třeba
se
asi
budu
podrobně
zmínit problém,
"hodnověrnosti"
problém
věnovat
který
všem
zde jde? celku.
Nepochybně
Vypravěč
poskytnout ostatně
svým
je to
Č.
4.
hodnověrnost
sám, lze-li mu
co
věřit,
že konec
říká,
O jakou
to
který č.
3
hodnověrnost
vzhledem k textu jako
si vymýšlí, klame nás, chce postavám
je
To je termín,
se objevuje v samotném textu, když Fowles
je
koncům,
sdílej í
společně
(plausibili ty).
není "less plausible" než konec
čtyřem
největší
(alespoň
míru
to
svobody,
prohlašuje v knize,
říká) vždyť
že: "There
is only one good definition of God: the freedom that allows other freedoms
to exist" a
dále,
is only when our
že "i t
characters and events begin to disobey ... they
begin
to
live."
Nicméně
přes
to
[novelists] vše
respektovat jistá pravidla, daná tím, že vypráví
63
je
that nucen
příběh.
Ibid. s. 100.
65
Konec
1, kapitola 44
Č.
bližším
při
pohledu
opovrhovaný
příběh
s
vývojem
předchozím
způsobem,
stejným
se č.
vzdělání
doznívat
ideály minulé
Charles
a
a
v roce
doby
jejich manželství ideálů
onen
vypravěčem
konsistentní
s Ernestinou
(Jane
můžeme
ještě
1867
Austen,
chápat
oba
klidně
mohou
Walter
jako
tradiční"
"veskrze
pokračují
ostatně
jakým spolu dosud komunikovali,
jisté
těchto
že
perfektně
je
1
děje:
dva mají
Tudíž
ukazuje,
Scott).
jistou projekci
konec
nemusí
být
nehodnověrný.
uzavřený.
Ale nemusí být ani v
průběhu
Charles
příběhu?
Neboť
sice
s Ernestinou
jako v
jak
Jane
době
upozorňuje
Austenové.
vzděláním,
výchovou a
jistou nespokoj enost. že pokud bychom
Neodhaluje
nýbrž
onu
tato forma
bezprostřednost
pravé
Charlesově
(v
Nicméně
přijali
Scruggs,
rozmlouvá
nicméně
s jistou dávkou vtipu, navzájem se škádlí, komunikace nemá,
dozvěděli
co jsme se
já,
utvářené
případě)
zakrývá
nesouhlasím zde se Scruggsem,
tento konec
přijmout
(jakkoli musíme
konce všechny), museli bychom pak Sarah považovat za "stock figure
from 18 th
century fiction:
comic
overreacher
klidně
mohla
jež z
radikálně
a v
zůstat
nepřichází
bezčasého
such
zpochybňuje
konečném důsledku
důsledně
časovým
zakončení ostatně
64
k
že
stejně
Nikoliv,
or
Sarah
a by
je nutné
jako motta
z budoucnosti,
společenské
způsobuje,
časovým
ani
nýbrž
která svým postavením na okraji
základní
dimenzím;
různým
Shamela". 64
z minulosti,
postavou,
Nemyslím si,
silly malcontent
onou tajemnou postavou z mola, postavou,
ani
mýtu,
as
a
je
konvence a hodnoty
že "time is out of joint". přiřazovat
pouze
důležité,
dimenzím vztah v záhlaví
jednotlivé že
všechna
nepochybně
kapitol
a
konce
mají,
vypravěčovy
Ibid. s. 98.
66
vstupy do
textu,
a
díky tomu mohou
právě
dějin,
pohled monolitického momentu monolitičnost
tato
takřka
momentu,
emblematická,
pro
konce
stej ně
budou
vypravěčem
je
Ona
je
milenka
to myslím,
připisuje Sběratel
cyklickým.
román,
který
opakovat,
nakonec
způsobem
nás
nevíme,
vůbec
kůru
zhola nic tomu nebrání. A "tradičním"
pohled
skončila právě
tom
jak to
co
známe
z
setkání se Sarah bude Charles na
společenské
kri tický Navíc
bude
tento
rozměru:
výsledek
ano,
tak se
konvence již
konec
navždy má
i
je pravda,
podobě
pokud
Charlesovy
může
velice můžeme či
kniha
klidně
opakovat a že po
již navždy pohlížet
vztahu
svému
a
povědomí
charakteru
i
nerozhodnosti,
se
jinak,
by
při
odstupem,
jej
kdy
opakovat i
může
s kritickým
že
znova
s tímto na první
koncem
koneckonců
výhodu
může
se
v jiné
tomu je i
klidně
ke
a
já si
s Nicholasem dopadlo
Charlesova
že podobné setkání se
Mága.
zakončením
tj.
v okamžiku,
proj í t
"uzavřeným"
či
který McHale
v tomto okamžiku, mohli bychom se
nemnohém,
domýšlet,
a
konec
alespoň
děj
celý
stejně
stejně
je
(viktoriánskými)
Borgesovi):
může
iluzí,
Brian McHale ve své knize
opouští
oběť;
ani
charakterizovat
otevřenosti,
otevřený:
kniha
celou conchisovskou
činí
především
Kalibán chystá na další vlastně
nelze
že
kritiků
Sběratele
uzavřenými
hru
budou
uzavřený
Tyto konce jsou totiž,
je
že
další
tradiční",
konec
spíše druhým
(a
většina
totiž
jako
(moderními), jak to
Postmodernist Fiction.
zmiňuje
který
je
dichotomií mezi romány
otevřenými
o
3,
ukončenost
neuzavřený
Francouzova
Mág -
č.
je
předpokladu:
"neuzavřenosti",
"simulována". A "veskrze
stejně
nějakou
charakter
jako konec
otevřené
neregistruje.
mít
který
rozehrávat
diferencí. To je však možné pouze za jednoho tyto
na první
uvnitř
že
stejně
s Ernestinou.
závažného
morálního
interpretovat snad
jako
zbabělosti,
67
porušit dané konvence,
také jej
nicméně
nicméně
k
která
Ernestině,
vposledku je
se
sice
vědom
jeví
hraje pouze
vlastně
předepsána,
jí
přemohl
se
zatímco
si
tak
určitou
Sarah
ve vztahu
číst
neodolatelně přitahován
k pojmu "povinnost". Charles sice byl Sarah,
můžeme
své
trochu
povinnosti
povrchní, roli,
společenskou
také
hraje,
ale
avšak
jež
s tím
rozdílem, že roli, již si napsala ona sama. toto první
Nicméně
a potíže zde v žádném je
"tradiční".
konec
míry v tom, v knize
zakončení
případě
není bezproblémové
přesto
nezpůsobuje
problematičnost
Ona
spočívá
neobjevují žádné postavy
vlastně
realistického románu)
románu se
(chápáno v tradici
smyslu. Charles je zobrazen se
ironickým odstupem a vlastní postavou se stává, postřehl
Scruggs,
až v samotném
několika
posledních
kapitol).
knihy
závěru
Postavou
značné
do
"zakončení"
že až do okamžiku tohoto
že to
skutečnost,
není
značným
jak
(tj. ani
v
přesně průběhu
Ernestina,
natož pak Sarah, která je zobrazena jako postava z mýtu, a to přímo
na
výslovně
téměř
Sarah
že je
náleží.
občas
než
dr.
nejsympatičtější
Avšak
okraj,
V dalším
subverze
což
Snad (že
vším
při
v textu?),
místo,
určitého
nemůže
tentokrát
pokusím
jako
taková
toto místo postavou
se
nepřiznané,
mimochodem
zdaleka
postavou v celé knize.
uvážíme-li
dobový
kontext,
pak
by
i
tato
"problematičnost"
dávala celkem dobrý smysl -
skutečnost,
jsme
příběh,
žádné
sledovali
jí
nevěrohodně.
a
"skutečnou"
je
které
totiž
řádu
ale
další, který
se
Sarah
působí
jedinou by
je
výkladu
zasáhnout do centra,
Grogan
autora
na
marginálně
permanentně.
jeví
zjevení
jinak
ztělesněním
může
zaujmout tak
stranou,
bytostně
ukázat,
sice
jaksi
knihy.
počátku
má ale tento konec jednu výhodu: Sarah je tu
problematičnosti
odsunuta
samém
kde
nevystupuj í
že
postavy
68
v
pojetí
tradičním
(tj.
psychologií),
by byla jen další a
že
"simulacrum"
v
sledujeme konečném
neboť
důsledku
nemožné
usuzovat
jej ich
narážkou autora,
románu.
postav, a
další
knihy. Po tomto konci se jednoduše
Možná,
osud,
patřičně
zdůraznit,
Byl by
důvěryhodnosti.
je
všech,
je
tedy mimo
zhola
stránky
stát cokoliv.
může
a
že
ze
tudíž
Ale jako jediný konec je tento nemožný, nakonec
s jistou
nejotevřenější
konec
psychologii
na
konečnou
tradičního
tento
neznáme
vůbec
postavy
především
což
je
především
to
třeba
důvodu
z
kdybychom román chápali
důvěryhodný,
z hlediska viktoriánské doby, nakolik nám je dáno se do této perspektivy vcí ti t. pak totiž vnímali uvěřitelný
Porušení zasnoubení s Ernestinou bychom jako jen snad
nikoli
se
jakýchkoli
nepravděpodobné,
perspektivy.
konvencím,
hrozil,
proto
že by se dopustil tohoto. Lépe kdyby
Nicméně
on
byl je
žádný
exces
nejeví.
román psán
Do
Charles z
je
člověk
nevěstince,
kdy
veskrze
řečeno,
psán
se
Charles
je
vztahů
opatrný
nepřipadá
nám zrušení zasnoubení jako
Přitom
z hlediska
chaosu,
narušení
nicméně
onoho
respekt a jehož narušení se
Konec
Č.
konce
zasnoubení
vtaženo
naše
víme,
připomíná
"tahu"
že
scéna svých
v posledním okamžiku se zarazí),
historické řádu,
se
bylo
zmíněné
ze
přestože
a
účastní
sice
a
přátel,
tak
(zde
spolužáků
velmi
z perspektivy
hry
anachronické vnímání sociálních
nýbrž
je
šedesátých let a v tomto pohledu se nám zrušení jako
stěží
"exces",
psychologii víme. Víme,
Charlesově
excesů
nepravděpodobné,
by
uvěřitelný
dobovým
kvůli
vzhledem k tomu málu, co o že
stěží
něco
nepravděpodobného.
perspektivy řádu,
(podvědomě)
k
to
němuž
znamená měl
vpád
Charles
bál.
2
69
vlastně
Tím jsem se který
je
rovněž
sice
us kutečněný,
a
to
existuje pluralita
dvě,
jednak
3
a
zakončením
dostává
zakončení
Sarah,
samotného
centra
i
Charlesovi,
kdy
dřívějšího
učinit
odbočku
zakončení,
vůbec
ze
tj. na konce
odsunutá
předchozím
v
dvou posledních koncích a
dění
pozornost
značná
vypravěče
strany
ironického odstupu.
a podívat se, kdo
hlavní protagonistka posledních dvou
Sarah, z okraje do
že v knize
všech
románu
dvě
těchto
do
zde místo
2,
vlastně
"otevřenosti"
"Tragédie", se v
zmenšení onoho
č.
zakončení.
na "okraj",
věnována
s koncem nicméně
ale také již v tom,
"realizovaná"
4.
i
zavržený,
v jisté
Nyní zbývá se podívat na poslední číslo
vypořádal
vypravěčem
zakončení,
jednotlivých
Poslední
do jisté míry
dochází
Asi
vlastně
je
je ke
právě
je Sarah,
zakončení.
středu
Who is Sarah? Out of what shadows does she come? (s.80)
Ano,
Sarah
tajemstvím, Pouze
ve
"skutečnou". komentáři
It
je
postava
skutečně
jak
již bylo
velmi
malé
Zajímavě
do
zmíněno. míře,
Je
pokud
značné
to
míry
"postava
vůbec,
je
obestřená
z mýtu". postavou
popisuje zrod této postavy v autorském
sám Fowles:
[myšlenka na napsání románu]
started four or five
months ago as a visual image. A woman stands at the end of a deserted quay and stares out to sea ... So I ignored this image; but it recurred. Imperceptibly it
70
stopped coming to me.
I began deliberately to recall
it and to try to analyse and hypothesize why it held some
sort
of
mysterious.
imminent
power.
It
was
It was vaguely romantic.
obviously
It also seemed,
perhaps because of the latter quality,
not to belong
to
no particular
today....
The
woman had
no
degree of sexuality. But she was
face,
and since
Victorianř
I always saw her in the same static long shot, her back turned,
she represented a
Victorian Age. An outcast.
I
with
reproach on the
didn' t
know her crime,
but I wished to protect her. 65
Co
zde
vidíme?
Jednak,
jako Charles, tj.
sklonům
nazírán
se
nemohl
impulsu,
počátečnímu
opravdu
hrdinovi
záhadou.
Není
vlastnosmi,
jistými
se
doznává
chránit Sarah,
odstupem,
značným
svému
Fowles
touze
jistě
dostát.
bezvýznamné,
které
jako
spolehnout
dokáže
by
snad
by
se,
na
samotné
pojetí
odděluje
chaosu
(moře),
jak
řeckému
(primárně
na
čekaj
ící
logos
přičemž
která
(pevnina
že
se
šly
rozumem
a
který je výtkou, na
to,
bude-li
Ta
je
vyznačuje
označit
za
břehu moře,
mytologickém
tradičním
racionálnímu),
tomuto
A Sarah?
daným
řádem)
toto pojetí je do velké míry
(primárně
mezi
v
s jistým,
náboženskému) myšlení. Je
hranici
přízrakem,
hranici,
vypravěč
že
"spektrální". Autorovi i Charlesovi se zjevuje na tedy
stejným
jakkoli je Charles
ironicky,
věřit,
ke
od
společné
tak
hebrejskému
"přízrakem"
zjevujícím se
ne-rozumem, zpochybněním zodpovězena,
řádem
a
neřádem,
legitimity, přízrak
výtkou
volající
k
odpovědnosti
V
něčem
65
John Fowles "Notes on an Unfinished Novel" in: Thomas McCormack přetištěno in The Novel Today, str. 142.
pojaté
v širším
kontextu
než
legislativním.
se tak podobá duchu Hamletova otce,
který se také (ed.)
Afterwords,
71
zjevuje duch,
určité
na
která
je
hranici.
od
samého
Je
přízrak,
to postava,
momentu
svého
zrodu
margine. Navíc postavou navýsost záhadnou,
zjevení,
ještě
což
in
postavou
silněji
zaznívá z pasáže v knize:
But
where
himself
the
was
wi th
curving mole. apparently uppended wind
the
a
moved
would
other
have
figure
on
been
at
sea
that
somber,
It stood right at the seawardmost end,
leaning
as
staring,
telescopist
against
bollard.
them,
but
an
Its the
old
clothes figure
staring out to the sea,
memorial to the drowned,
cannon were
black.
stood more
barrel The
motionless,
like a
a figure from myth,
living
than any
proper fragment of the petty provincial day. 11)
(s.
stejně
Odkud
přichází
dozvěděti
zde
silně
si
tento
"citát",
přeneseném
z
mrtvých.
nespočtu
Patrně
nám není
odkaz
V tomto obraze,
obraz
stejně
jako
slova smyslu) malých
je
celý román.
obrazů,
vždyť
století
tolik frekventovaný,
reference.
že
Rovněž
již
od
velkým
a
na kraji
směru
je
to
"citátem"
(v
Je to obraz poskládaný
právě
je po
tento celý
snad ani
motiv
renesančních
(s
jeho
konec minulého
není
Obraz melancholické ženy na
Ficina
je
není nikterak
třeba
břehu
je secesní motiv par excellence. Sarah hledí na vždyť
máme
Sarah
černém
v jistém
jedním
se to
nicméně
k mrtvým:
žena v
představit,
spektrali ta. souzeno
jejím bytostným rysem,
výslovným odkazem k melancholii)
přímé
zmíněná
výše
zaznívá silným tónem melancholie.
nesnadné totiž
je
i
nepřehlédnutelný
onen
připomínkou
zaznívá
tato postava?
tajemství
alespoň
moře,
zde
moře,
uvádět
moře,
to
nakonec
novoplatoniků
byla
72
kontemplace Ovšem
s
kontext
s melancholií
spojována
vezmeme-li
melancholičností,
(a
secesní,
následně
kdy
proniká i
jistá
znak génia, Anglie).
se
na
druhé
v
živé,
Melancholie -
je
skutečně
přibližuje
snad
nejvýznamnějším
rysem
vyprávění
tohoto
straně
a
nikoli
jinak:
na
tragické postavy, na druhé
straně
neurotiček,
popisu hysterických
románu
čtenáři
postavy
Burtonova
se projevuje i
Dorothea z Middlemarche,
které
(viz
zajímavá
jistě
postavě
přibližuje
do
na jedné
jistý proj ev snobismu
Sářině
například
více než
co se melancholie a
obzvláště
vykazuje Sarah známky
straně
někdy
bylo
dvojznačnost
ostatně
jakou je
téma
renesanční
do jisté míry jeho slabší
týče,
dvojznačnost.
Tato
náhodná, jedné
toto
poutem.
nedělným
v úvahu
který byl,
její spotitosti s genialitou ozvěnou),
téměř
Grogana. Avšak
dr.
obrazu
je,
že
jenom
posiluje marginální charakter Sarah. Melancholie (a hysterie, jejíž znaky Sarah je jeho
rovněž
zpochybněním,
vykazuje) je pro "rozum"
podkopáním jeho autority a jako taková
musí být problém melancholie sympatický nevidí
jaksi
řešení
jiné
s nímž
"moderně"
a
Poulteneyové, stupněm
od
kdy
okamžiku,
jeptiškami
než
"vyřešen". člověk
smýšlející internaci
Proto
jako
v ústavu,
počátku
samotného
jí
místní
přičemž
tohoto
v souladu
nějak
i
Grogan
dr.
což
tak
je
plán,
za Charlesem. Ovšem problém jménem Sarah je
přichází
"řešen"
nebezpečná,
Se
které
vydala
alespoň
u
zaměstnání
od
paní
navrhovaná internace je pouze posledním
postupu.
směrnic,
shání
farář
či
knihy,
sv.
Sarah
pro
Terezie
je
tak
zacházení z Ávily
zacházeno
zcela
s melancholickými ve
své
Knize
o
zakládání:
Převorky
si
zaměstnávat
musejí je
hodně
uvědomit,
že
nejlepší
klášterními pracemi,
lék
aby
je
vůbec
73
neměly
čas
poddávat se tomu, vězí
v tom totiž
S tímto
celé zlo. 66
aspektem
jisté
ostrého
dřívě.
kontrastu
Již
záhy
je
k typizované
Charlese,
totiž
ale je zde
Sarah postavena ztělesňované
prudérii
Poulteneyovou, a to v 19. kapitole, kdy nám autor rozdíl od ní Sarah "nesdílela odpor "věděla,
či
určité
měla
aspoň
podezření,
v lásce
Ovšem
charakteristika je tak trochu povšechná. postihuje, ale co jiného krom Sar ah víme? Není toho moc,
těchto
amalgám,
se
Někdy
chce
říci,
jisté rysy
rysů
postavy o že by se
že jsme jimi
že
Sarah
abych,
a
uvedená
a to nikoli snad proto,
skoro
že na
nalézt
výše
několika
nebo spíše "webová stránka",
Fowlesově
lze
Pravda,
nám nedostávalo "informací", nýbrž proto, zahlceni.
říká,
do
paní
tělesnému"
ke všemu že
potěšení. ,,67
fyzické
která
tělesnost.
Sarah spojena i
sváděním
Ta se projevuje jednak jejím ještě
melancholičnosti,
případě
podkopává racionalitu je v
zmínka
co si samy namlouvaj í;
je
přímo
jakýsi
tak trochu ve
duchu, použil anachronické metafory. Sarah - to je
j eden odkaz vedle druhého k velice bohaté kulturní tradici: tu z
připomíná d'Urbervillů
hrdinky,
konvencím své upozorňuje
či
které
na
jenom posílena
prynneovou,
Hester
Dorotheu Brookeovou,
se
tím
či
společnosti skutečnost, Sářiným
a
oním doby.
jinde
zase
Tess
tedy veskrze tragické
způsobem
Charles
postavily Scruggs
proti
výstižně
že tato literární vazba je v románu
povoláním, které nás vede k
vypravěčce
sv. Terezie od Ježíše: Kniha o zakládání, Kostelní Vydří 1991, s. 65. "As regards 1esbianism, she was as ignorant as her mistress; but she did not share Mrs. Poul teney' s horror of the carnal. She knew, or at least suspected, that there was a physical pleasure in love." (s. 129). Tato pasáž je však zajímavá i z jiného důvodu: v zásadě totiž říká, že v v tomto okamžiku, tj. v kapitole 19, Sarah ještě neměla přímou sexuální zkušenost, což podkopává její "lež" o svedení francouzským poručíkem. Je otázkou, zda tato indicie je úmyslná Cl nikoli, nicméně mnohem důležitější je skutečnost, kterou Fowles sám přiznává, totiž, že píše příběhy, které v sobě mají trhliny, inkonsistence. 66
67
74
Jamesova díla The Turn of the Screw nebo k Jane Eyre, dále je zde,
Scruggs,
pokračuje
viktoriánském Richarda
melodramatu
Redgravea, (1846),
Seamstress
je
Vytvářejí
"iluzí",
iluzi,
najít
kontext,
neustále ji
rozhodně
postavit víme,
celkem
Nicméně
i
Sarah
ve
bezproblémově
zprostředkovává
inteligenci
že
interpretaci
a
Charlesův
tyto
přes
než
což
jej
"informace"
popisy
nelze
souhlasit
rovina,
na které známe Sarah se
a
nelze na
postavy.
nám
vypravěč
často
(kap.
velice
vlastně
jsme, my
nepoznatelná 69 •
(čímž
čtenáři),
konstatováním,
diametrálně
což dokumentuje absurdně
zde vzniká závažná otázka,
zatímco Sarah je
takových referencí
že
liší od roviny,
racionálně
Nepoznatelná nikoli v tom smyslu,
nic o její psýché,
16).
detailní
srovnáním s paní Poulteneyovou. Té vidíme tak trochu nevědomí
mnohem
který vnímá její
na které poznáváme ostatní postavy románu,
až do jejího
Tak
který se od
přitahuje
s Conradiho
i
odkazy, ale
prožívá
Poté
pohled na Sarah,
nezávislost,
slouží
řečeno,
nitru
odvrací.
je
nevěrohodným
nějakými
této
svém
románu,
K tomu
náboženský konflikt než Charles,
intenzivnější
víry
solidní
plní. vzápětí
který bude
lépe
či
mnohem
reference
známe.
nejsou jenom
by
tak Sarah má vyvolat
Stejně
důvěrně
The
odkazů
ovšem
autorem
vytvářený
ve své osamocenosti nikam nevedou,
například
(1845),
více,
tyto
ve
malíře
díla
Těch
68.
rámec",
upozorňováni.
vlastně
"informace", které
nich
(1851)
zde
"referenční
i
Governess
mnohem
kterou
female"
na to, že se jedná o iluzi jsme
přičemž
že
The
ještě
role,
Dobový
vypravěčem
pochopitelně
a
zejména
totiž jistý
rozvrácen.
"distressed
and The Outcast
šlo
pochopitelně zajímavější
archetyp
je v románu
kdo
téměř
že nevíme několik,
68 Charles Scruggs: "The Two Endings of the French Lieutenant' s in: Modern Fiction Studies, 31 / Spring 1985, s. 101. 69 Peter Conradi: John Fowles, Methuen & Co. Ltd, Londýn s. 70.
Woman"
75
nemůžeme
nýbrž že pro jejich protikladnost její
jednání
(a myšlení).
v samotném svém
jeho
středu,
románu, a
to
Lépe
jádře.
pouze z kraje románu, jak,
konstruovat libovůle,
do
zdá
nýbrž
tajemstvím,
paradoxním
tímto tajemným zjevem je
řečeno,
se,
omezené
tomu
chce
zakončení
poslední
aby se Sarah stala transparentní, míry,
logiku
nějakou
je
ovšem má-li zaujmout místo v samotném
vypravěč potřebuje,
alespoň
Sarah
logicky sledovat
takové,
která
Toto není
čtení.
zákonitost psaní,
které,
by
umožnila
nějaká
autorská
jak
výstižně
říká
Barthes, má funkci "kanalizovat", tedy omezovat "diseminaci", která je vlastní naopak
A máme-li si nakonec zvolit
čtenÍ-
konec, ba co víc, máme-li
nějaký
to v pravém slova smyslu) práv,
jakkoli
ovšem
racionálně
uvažovat (a
který konec je textu více
která
se to
lákavě
být i pro autora,
o tom,
s postavou,
nevystačíme
centrem,
vůbec
je
zpočátku
takovýmto
temným
jeví. Lákavé to
může
on je textem odsouzen spáchat
právě
zde jisté násilí. Tímto násilím je ona "kanalizace" významu, neboli omezení sémi6zy, k podobnému nějaký
nějaký
(částečnému)
musí
průzračnou,
jakýmsi
ženským
zmíněné
reference
například podařilo
čtenář.
straně
a
již tak
k
Sářiným
Jenomže
že
je
skrývat,
zároveň
To
je
výrazně
že na nás tak trochu
frekventované a výmluvné, sečtělý
možný. Na druhé
Hermovým.
vypravěč
důvodu,
není
ví, aby se postava Sarah stala
vyjevovat
protějškem
kterou nás proradný to z prostého
dobře
vůbec
Pokud totiž
nedojde,
ztransparentnění
konec
"uzavřený"
není možné, a Fowles to úplně
o které mluví Barthes.
jakmile
ji
neupozorňuje,
líčí
past. jsou
začneme
ocitáme se v autorské pasti.
jsme se totiž tuto neustále se
před
a
Ony tak
každý jen trochu číst
Tess a nabýváme opojného pocitu, že se nám ji uchopit,
na
skutečnost,
předchůdkyním postřehne
být
jako
konečně
Pokoušeli
námi skrývající postavu
76
lokalizovat mystériem, postavou
v jednom
v tom
č.
Tento
Sarah
musí
zůstat
smyslu,
jak
vědomě
ji
chápe
tradice
3, kapitola 60
konec
bývá
autoři
tito
č.
jako konec pro
velkou
mají dojem,
poukázal
na
Ale
1.
odmítnutí
většinou
fowlesovských
kritiků
příliš
tradiční
Fowlesově
stejně
tradiční
a
intenci
to
3
jsem
nepředstavuje
jak
již
románu
upozorňuje
citoval,
tento něco,
důvodu:
konec
nevyjádřil,
jsem
rozhodně
není
jak
přímo
vyjádřil
sám
proti
v tomto
totiž
velice
Vypravěč
Peter Conradi 70 •
přičemž
co by "šlo
Fowles
důvody
Palmerovy
ji vlastním hlasem
z prostého
v tomto
podstatě
je v
nesamozřejmost:
jeho
intenci,
románu",
že
je tomu opravdu tak? č.
konce
sentimentální, ani
důrazně
realistického
navazuje.
(Palmer, Olshen, Neary, Conradi) odmítán jako -
částečným
jistou hranicí mezi temným a zj evný', nesmí se stát
románu, na niž Fowles
Konec
bodu.
žádnou
pozorně
a
v textu používá
tak ironických strategií, že ho naprosto nelze brát za slovo. Ale i
kdyby tomu tak bylo,
v tom duchu,
jak ji vidí Palmer
nebylo nikterak nepřijatelným.
poukazoval minulost, egoismu krok,
zřejmé,
Ba
konečně,
a
něčím
by velice
odpovědnost
zde
naprosto
za
společnou
své povrchnosti,
učiněná
smyslu).
volbou Neary
že
třetí
sice
tento
učinit
svého
volbu (jeho sexuální zkušenost se Sarah,
v
životě,
silně
zásadní
poprvé
celkové interpretace -
70
převzít
ani pak by
nějaký
takovou
se,
dítěte
naopak - motiv
Charles by se musel vzdát
v Exeteru
domnívá
(a s ním Olshen),
že první konec je zde
právě
k nutnosti
učinit
slabším
tedy kdyby se kniha zcela nesla
také konec
knihu chce zakončení
Peter Conradi: John Fowles, Methuen
byla, odmítá
číst
mu
do
& Co.
avšak
v mnohem
z hlediska
své
jako bildungsroman jeho
interpretačního
Ltd, Londýn, s. 58 - 77.
77
schematu nezapadá, docela
jistě
i
dobře
když to také není nikterak jisté a možné
si
jeho
představit
je
interpretaci
s tímto koncem. Všechny
zmíněné
skrytým rysem -
poněkud
cítí,
nějak
tyto
mi nejeví
berou totiž
že se pro jeden z
nejpříhodnějším.
opakuji:
naprosto
se
přístupy
konců
s Charlesem
všechny (nebo
přijmout
poslední
konec
alespoň
jisté
Skutečně
které
se
tento
konec
Avšak je
Je možné
Nepochybně
skvělou
V tomto
jistou
že
jelikož
stejně
relevantní.
zakončeními
Nuže,
nakolik je
Sarah
zde
kterém
hraje
jsem se
Charlese
roli
nepřehlédnutelnou
zde
zaznívá
rovině:
Charles se sice dopustil "nemorálního" jednání přestoupil
čteme
není tento
jednání nejeví tak
vše
silně,
morální
bez
ani
dříve,
alespoň
konvence
poskvrny
své
a
na
doby
z dnešního
morální základní
a
vůči
jeho
pohledu.
nutně
anachronicky a tak se jeho
morálně
zkažené - pro Ernestinu se
příběh úplně
již
pojem
aspekt
nade
zmínil
Z jakých
přijímá.
o
Nicméně
je
privilegovanost.
podkopáno
zpochybněno,
zakončení
jistě
velmi
3?
Nepochybně
Ernestině,
Je
s ohledem na tradici,
dovolává),
má
nicméně
povinnosti,
jednání
ano,
ironií Fowlesova textu, že toto postavení je
která jsou č.
(j iž
"poslední"
předem
závažný konec
možná až banální,
román neustále
opravdu
předchozími,
důvodů?
postavení?
přehlížet
nelze
Fowlesův
jaksi
ještě
těchto
poslední dva konce)? Nemá onen
výsadní
to argument velice prostý, pádný.
případě
že
tak také argumentuje ve své knize Peter Conradi.
ostatně
a
což se
Scruggsem,
se objevuje závažný problém.
konců
slovo
musí rozhodnout,
relevantní jsou konce všechny. Ale zejména v posledních dvou
za
vypravěče
již jsem na to poukázal a
Ostatně
souhlasím
jedním
vyznačují
rozhodl pod tlakem konvencí, pro Sarah z lásky, tedy
alespoň
78
tak
to
v
lstivý
příběhu
prezentuje,
vypravěč
bližším zkoumání toto tvrzení neobstojí. myslím,
souhlasit k
nemorálně
s tím,
že
váže ho
Ernestině,
Sarah je naopak zase vázana k v první
Sarah
Charlese
vlastní minulosti. "vyvrhele" pokusila v tomto
Zcela
ze
je
světle
neboť
zde
zjevně
Sarah
možné
tak lze,
Charles
zachoval
tuto
se
chce o
běží
roli
vydělit
chápat
k Sarah a
Tento konec má
němu.
společnosti
se
i
dvě
části:
zbavit
skutečně
přijala
Proč
však
o
"příběh"
ztrátě
odmítá? základ,
který
minulost?
neodmítá
Rozhodně
své
A
jakou
minulost
vystoupení
na
opustit. Avšak
nepochybně
jí vzpomínka na to,
jak snila,
někdy
Talbotové
jakým
i
nemůže
na
to,
rafinovanou hrou. velice ničím
jiným než
sama
vymyslela,
skutečnost
tento
příběh,
míry,
ba
"umělým"
a
vypadala
příběh
sevření
i
jaké se reality.
když
to
jí To
nakonec
Lalage,
které
velice
důrazně
imaginárním
Charlese,
příběh,
vychází
totiž působí
který si
najevo,
upozorňuje
dává
jej ich i
do
(umělým)
jenom
že
svůj
do
té
narušovat
dařilo
proč
že
na tom,
nemění
existovala
důvod,
jeden
ještě
"žvatlá" o
knihu
neboť
j e j eden
je
ironicky. Ona sama totiž není
jinak, nic to
existovat,
je
nepříjemná
"umělého"
výtvorem: Sarah je
poněkud
odvrhnout. Ale je zde
Fowlesovu
přímo
okraj,
bude podobná paní
svedla
způsobem
vlastně
konstituuje její identitu. Jakmile odvrhne
přestává
do
že
Ovšem toto její odmítání
nepřesvědčivě,
směrem
již tento termín znamená cokoliv.
ať
odmítá
teď
a
důsledně
panenství. Toto byl první moment, tím druhým byl vývoj k úplné "emancipaci",
své
její postavení
vědomě
její
při
i
Nicméně
jistá "povinnost"
odmítá,
společnosti.
se
jakkoli
jakkoli
nemůže
minulost
důvod:
tím je její
dítě,
společné
minulosti.
Na to
Charles spojitosti
Scruggs, s dílem
přičemž
zde
Nathaniela
Hawthorna The Scarlet Letter:
79
... Lalage is a continual reminder to Sarah that the past is not that easily dispensed wi th. As her name implies, their
the child "babbles" of the past,
union
present.
Charles
and
Sarah' s
speaks of
as
eternally
Like Pearl in The Scarlet Letter -
and no
doubt Hawthorne's novel was foremost in Fowles's mind when he wrote the first ending - Lalage reminds her mother that the past is ímmanent in the present. 71
Nutno velice
věrohodně,
románu.
Lalage
osobní,
na
obecnou.
Scruggsova ve
zvláště
je
rozdíl
Kvůli
další od
této
žvatlání,
dětskému
"velký
připomínkou
připomínce
které
v odlescích a tento umění,
ani
silně
ve
racionálně
zde tak
svém
k celkovému minulosti,
zní
kontextu tentokrát
minulého,
nekontrolovatelnému
není
organizované
ještě
nemůže
Ve
plně
vytvořit
žvatlání
nesouvislých náznacích
o emancipaci
příběh
zde
reprezentujících minulost
zkamenělin
emancipace.
příběh"
interpretace
vztahu
nemá logos, si Sarah ani
řeči,
což
že
přiznat,
radikálně
do
vlastní
nějaký
se
totiž
zjevuje pravda,
která
dítěte
rozvrací - život není ani
organizovaný pojem. zaznívá typická fowlesovská ironie,
opět
komentáři
pojmenovává
výstižně
opět
Charles
Scruggs:
His
[Fowles's)
particular, some
suggest
ultimate
suddenly,
allusions
in the
that
goal first
of
to
Darwin
Sarah
is
and
evolving
emancipation,
ending,
Marx,
Fowles
in
toward
and
then
reverses
his
71 Charles Scruggs: "The Two Endings of the French Lieutenant' s in: Modern Fiction Studies, 31 I Spring 1985, s. 103.
Woman"
80
field,
making us
see that the past is what defines
Sarah's life, not the future.
Podotkl
jsem,
že
toto
72
s celkovým kontextem knihy.
Mám zde
vztah
se
k tradici
formy. O
to,
již
nicméně
hraje
přístupu
minulosti, žánrem,
pravidly a
na mysli
vyslovuje
je
se
k vývoji
ve je
velkých
vědomí,
určitým
jej í
románové
že
v jeho
spisovatelů
že román je jistým diskursem
tato pravidla nelze
s jistým jen tak
odhodit. Román musí být v jistém smyslu hledáním
nového,
ale stej ně tak se musí ohlížet
zaznívá
i
konec
zejména
zdůraznit,
uctívání
prostě
vyvíjel,
třeba
že tuto minulost a
bezzávazně
minulost,
slučitelné
roli vztah k tradici - ne snad
zbožného
nýbrž zcela
nějak
zde
nejdůležitější
nějaké
podobě
jak
plně
vztahu k soudobým diskusím o románu teprve
Fowlesově
pojednám,
v
a
je
vyznění
v tomto
Sarah
zakončení:
proto volí Charlese.
působil
nemůže
odvrhnout
A není pravda,
v kontextu knihy
poznámce o posledním konci
Stejná pravda
zpět.
nevěrohodně,
naznačuje
svou
že by tento
jak to ve
své
Conradi:
In the second ending, Charles and Sarah part. Despite narrative
disclaimers,
it
is
necessarily
authoritative ending -
partly because
final,
it
part ly
because
fulfils
a
it deep
the is
more indeed
narrative
logic forbidding easy consolation. 73
Osobně
musím konstatovat,
že žádnou takovou "hlubinnou
narativní logiku" v románu nevidím, a Sarah
rozhodně
není
nějak
ostatně
"snadné",
melodramatický výjev, který mu
jak
smíření
naznačuje
Charlese poněkud
předchází.
72
Ibid. s. 104.
73
Peter Conradi: John Fowles, Methuen
& Co.
Ltd, Londýn, s. 67.
81
Nelze s
zde
napětí
Ovšem
jednotě.
otevřený:
čtenář
že Sarah
prostě
a
ve
které
nemá dostatek a jednoduše
druhou paní Talbotovou.
i
tomu
to
konec
se
jistá
nadále
mimo
stoj í
nich
mimo
tento
nalézá
i
takový
konec
sen a stala se
svůj
by byl
závěr
konvence,
Charles
po
aby se mohl domnívat,
uskutečnila
společenské
zaznívá
nostalgie
ukvapený a zjednodušující, naopak zde máme indicie, i
je
zřetelem
silně
zůstává
důvodů,
Nikoli,
tento
velice
budoucností
navzdory
i a
slučitelný,
básni,
minulostí
že
zdůraznit,
plně
Arnoldově
mezi
minulé
znovu
textem
předchozím
k citované
než
(zejména
že Sarah nyní
přičemž
po
příliš
jeho
se
americké
zkušenosti) a ve velice ironickém smyslu se Sarah stává Anne čekat
Elliotovou - dokázala na
to,
až
Nicméně
i
její tak
nastávající platí,
že
případě
na svého manžela, v tomto muž
tento
prolomí konec
hranice
konvencí.
alepoň
v zásadní
je
rysech triumfem Aristofanovým.
Konec
č.
4
Nyní se dostávám k onomu poslednímu, který
většina
Fowlesových
"s kutečný".
Ironií
fowlesovské,
tento
V rukopisné pouze
tři.
osudu, konec kniha
podobě
dokonale součástí
končí
Tento poslední
na radu své ženy,
kritiků
privilegovanému konci, považuje
odpovídaj ící knihy
není hoden.
viktoriánské romány:
vždyť
konec ironii nebyl.
má tedy konce
Fowles k dílu
která mu prý vytýkala,
nemoderní konec jej
původně
kapitolou 60,
("moderní")
za
že onen
připojil
"šťastný",
Kniha tak dokonale opisuje
Hardy (The Return of the Native) i
Dickens (Great Expectations) museli napsat alternativní konce kvůli
tlaku
svého
okolí,
v jejich
případě
časopiseckých
redaktorů.
82
V tomto se
alespoň
druhém tak
na
prozkoumání
dostává
Domnívá
že
příběh
chování
se, a
první
její
ke
jeví.
jak ji známe
člověkem
nové
zdárnému
identi ty,
při
Avšak
bližším
značných
identita
svůj
konci žárlivě
trhlin.
emancipační
V jejím
střeží.
ohrožena) a ukazuje, že tato
něčím
nabytá identita dokonce stojí v
Sarah,
na
z
samotné
marginalizovanou geografickém
hranici
ženou.
(přestěhovala
očividně
zaujímá se
přesvědčivosti,
do
neboli,
místo
uměleckého
i
vůči
byla
zavrženou,
v centru,
a
to
společenském
milieu). Tato pozice
totiž
jazykem
řečeno
Dříve
byla
Londýna)
ztrácí
nesvědčí
knihy.
společnosti,
Teď
protikladu
příkrém
vývoje
předchozího
(dostává se do centra jistého jí
Sarah
Charlesovi zaznívá jistá dávka xenofobie (obava,
že tato nová identita bude nově
pohled
tato
dovedla
nabývá
nabytou identitu si
nově
vůči
konci
mnoho
Gillese
ze
své
Deleuze
a
Felixe Guattariho: z deteritorizovaného nomáda se Sarah stává teritorizovaným v
podstatě
se
usedlíkem, dostává
do
s konvencemi doby, které V viděla,
předchozím
že
se
sobecké ohledy, pravda,
žárlivé
že pokud
bildungsroman,
je
lekci Charles
střežení
překonává
lépe mohla
řečeno,
plnit
od
mu lekci,
navíc
vítězí
pouze
dřívě
Sarah není
dostatečně
podobnou
právě
ale
dostává
byla Sarah.
Nicméně
úplně
jakou
Sarah
se
do
osobně
přesvědčivě,
přesvědčivou
roli,
jako
díky této
a
předsudky
že tato interpretace nezní
v románu
zde
minulosti, konci
Sarah
vlastního soukromí. Je sice
vlastní
stejného postavení, v jakém mám za to,
ohled na minulost
konec více než výmluvný:
uděluje
a
srovnatelných
Francouzova milenka interpretován
pak je tento
sice Charlese odmítá,
postavení
konvencí
V tomto
dítětem.
jisté
tolik odmítala.
předtím
odpoutat
nemůže
zde
područí
zvítězil
konci
jejím
ztělesňovanou
zaujímá
či
postavou, aby plní
v Mágovi
83
Conchis.
značně
Po
dlouhou dobu se totiž
suverénní a s Conchisem jí pojí
vlastně
jen
jinak
Conchis
je
se
mu
rovnat
nedokáže.
nedostatečně
jeví
určitá
záhadnost,
postava
naprosto
suverénní, natolik, že ovládá i naše spekulace o její vlastní minulosti. Na
rozdíl
poslední
od
většiny
zakončení
nejméně
výrazu. Je to také nacházíme příběhu
Sarah o
k nadhozené Tak
nejméně
skrytý
odsudek
jediný
upozorňuje
říká
shledávám
mám-li použít tohoto
sebe,
do
svého velkého
světa
ukazuje,
že
"otevřené"
ze
že
toto
zakončení
všech.
Ale
je nyní
problematičnosti.
je zde
především
připomíná
se
tak
nejvíce problematické a tím,
do
uzavřenou
asi
paradoxně
"věrohodným",
zakončení
emancipaci,
románu
vykladačů
ze
značný
strany
problém morální, respektive
autora.
Na
Charles Scruggs,
tuto
skutečnost
jako
který v této souvislosti
dr. Grogana. Ten Charlesovi v jedné jejich
rozmluvě
toto:
... I
beg
you to
remember
one
thing,
Smi thson.
All
through human history the elect have made their cases for election. But time allows only one plea ... That the
elect,
whatever
the
particular
grounds
they
advance for their cause, have introduced a finer and fairer morality into this that
test,
sultans, power person, selfish
then
mere
dark world.
they become
seekers
after
no
more
their
If they fail than
despots,
own pleasure
and
If you become a better and more generous you may be forgiven.
But if you become more
you are doubly damned. 74
74 citováno podle Charles Scruggs: "The Two Endings of the French Lieutenant's Woman" in: Modern Fiction Studies, 31 / Spring 1985, s. 110.
84
Tento výrok nám konci
stejně
může
jako Arnoldova i
pochopitelně
zde
pomoci
v konci
báseň
je možné
osvětlit
dvojí
předchozím,
čtení.
konec zde
co
citelně
nějakou
ztrácí ve
prospěch
obdobu "velkého
respektive
s nutností vůči
Grogan
říká
konce
své
přijmout
odpovědnost,
potřebovala
dokázala
příběhu",
v tomto
případě
na
zůstat
k emancipaci
směřování
V tom
předchozího.
se totiž Sarah dokázala "emancipovat", aniž by si
okraji,
sledujme
úvodního citátu z Marxe: pak je zjevné, že poslední
světle
vytvářet
přičemž
Nicméně
Scruggsovu argumentaci a podívejme se na to, ve
v posledním
dění
smířit
odpovědnost
druhým. Osvobodila se od konvencí viktoriánské doby,
to jí
stačí
k tomu navázat normální lidský vztah. Vezme-li si
totiž Charlese za manžela,
rozhodně
upadnutí
neboť
způsob,
zpět
do konvencí,
jak k tomu dochází.
zasnoubili
Charles
jiného.
Oproti
velice
sobeckou
přijmout
a
tomu a
v konci hluchou
příběh
za
dostává
to nelze vykládat jako
zcela
zde
k volání
značné
se jeví být
způsob,
běží
posledním
vlastní
klíčový
je
Konvenční
Ernestina,
odpovědnost
emancipační
a
se
jakým se
naprosto Sarah
a
být
odmítá její
velký
trhliny v samotných svých
základech. Jak podotýká Scruggs, nyní je to Charles, kdo "dávat", aniž by se musel obávat, že se že pozbude vlastní identity,
něco
jeví
minulosti
minulost
o
nějak
může
zkompromituje,
kdežto Sarah je "locked within
the walls of the self".
85
PROBLÉM AUTORA A JEHO PŘÍTOMNOST V DÍLE
skončí
Každý spisovatel nakonec
svůj
jako
méně
inteligentní
žák.
J. L. Borges
Autor - z jakého světa
světa
se vytratil? Tato
stínů
ozvěna
Francouzovy milenky klade ve
otázky, kterou si autor
spojitosti
se
Sarah,
zdá se,
postihuje jeho vlastní postavení.
příhodně
"Kdo z
Anebo jinak: do jakého
stínů přichází?
je
autor?"
Tato
otázka
témat
nejfrekventovanějších
bezpochyby
tvoří
nejen
jedno
literárních
studií
posledních desetiletí a v celé její závažnosti si ji klade i román. Zkoumání problému autora a jeho postavení lze
Fowlesův
vysledovat nicméně říci,
již v dílech
teprve ve
vyhraněný
Je
autor
smyslu?
S
zhruba
v
milence dostává, lze-li to tak
Francouzově
tvar. mrtev?
skutečně
dávkou
určitou
konstatovat,
zejména pak v Mágovi,
předchozích,
že
o
smrti
nutného autora
šedesátých
polovině
Pakliže
ano,
zjednodušení
se
začalo
let.
z prvních
kolem
revue
pařížské
tuto
začal
otázku
teoretických textech zkoumat Sollers.
Asi
(nepřítomnosti)
esejem
nazvaným
nejznámější
autora Le
však
mort
Tel
ve
právě
a
hovořit
to
skupiny
snad
jedno
literátů
jako
jeden
prozaických
i
její šéfredaktor Phillipe
podobu vtiskl
d' auteur,
lze
bylo
Quel
svých
v jakém
výrazně
Ostatně
z nejpri vilegovaněj ších teoretických témat sdružených
tak
otázce Roland
po
smrti
Barthes,
publikovaným v
a
to
časopise
Manteia roku 1968.
86
Ve přímo
kapitole
třinácté
čtenáři,
obrací ke
nebude od
se na
věci
jev
chápán ve smyslu
nějaké
argumentem
zásadě
který
s poukazem na osobu
vysvětluje
kdy
se
vypravěč
esej letmo podívat.
přístupu,
interpretativnímu
románu,
Fowles Barthese jmenuje a proto snad
zmíněný
esej
Barthesův
svého
dílo
zcela
takovému
samozřejmě
autora. Ten je zde
skutečného
původnosti,
proti
arché,
která
smysl dílu jako takovému. Oproti tomu Barthes
propůjčuje
zdůrazňuje,
že
autor se "rodí" ve stejném okamžiku jako text, který píše:
Le scripteur moderne nait en meme temps que son texte; n'est
il
d'aucune
fa90n
pourvu
d' un
précederait ou excéderait son écriture,
etre
qui
il n' est en
rien le sujet dont son livre serait le prédicat. 75
Tato
směru,
kritického
pokoušel novým Klíčový
je
stojí
způsobem
v tomto
íntransítíf?,
kde
velice
definovat,
ohledu
ukazuje,
Ukazuje,
předcházejícího
systému, který jej
[L]e
suj et
de
co to
psaní
není
Barthesovým
se tehdy totiž
vlastně
esej
určitého
je "psaní".
Écríture, ani
tak
že autor nemluví z pozice
subjektu, nýbrž že je
umísťuje
verbe psaním
jako spíše psaním ve smyslu
součástí
do pozice autora. Tak
l' énonciation
ne
meme que celui qui a agi hier:
75 Roland Barthes Edition du Seuil,
jiným
Barthes
zejména že
manifestem
blízko
(ve smyslu tranzitivním),
intranzitivním. textu
jakýmsi
je
publikovaným v témže období.
textům
něčeho
která
stať,
"Le mort d' auteur" 1993, s. 66.
in:
peut
nějakého
jistého
říká:
j amais
etre
le
le je du discours ne
Le
Bruisement
de
la
langue,
Paříž
87
peut plus etre le lieu ou se restitue innocemment une personne préalablement emmagasiné. 76
A o
něco
dále:
sujet
le
contemporain s'affectant
se
constitue
de par
l'écriture, elle:
narrateur proustien,
c'est
immédiatement
comme
s'effectuant
le
cas
et
exemplaire
du
qui n'existe qu'en écrivant,
en
dépit de la référence a un pseudo-souvenir. 77
S touto zároveň
tezí
odmítající
jistou privilegovanost
souzní i pasáž z
autora
"původnost"
autorského
záměru,
tím
a
intence,
citovaného eseje:
prvně
... l'écriture est destruction de toute voix, de toute origine.
L'écriture,
c'est ce
neutre,
cet oblique ou fuit notre sujet, vient
se
perdre
toute
ce composite,
le noir-et-blanc ou a
identité,
commencer
par
celle-la meme du corps qui écrit. 78
Tolik tedy Barthes. diskuse
tohoto
Barthesův
přístup
76
problému,
než se pustím do
bych
snad
text zde uvádím pouze jako
dvou hlavních uvedl,
Ještě
přímo
odkazuje
Roland Barthes
Fowlesův
jednoduchý a pro
"Écrire,
langue, Edition du Seuil, 77 Ibíd. s. 30. 78 Roland Barthes Edition du Seuil,
"Le Paříž
příklad,
že
a to ze
za prvé na tohoto kritika, jak jsem již
důvodů:
relativně
podotknout,
měl
určitý
podrobnější
román, můj
za
záměr
verbe intransitif?" 1993, s. 27.
in:
druhé bohatě
je
jeho
postačí.
Le Bruísement de la
Paříž
mort d' auteur" 1993, s. 63.
in:
Le
Bruísement
de
la
langue,
88
Bezpochyby by bylo možné uvést texty jiných teorie jsou mnohem přesáhlo
než Barthesova, ale to by
diferencovanější
rámec mého výkladu a
jejichž
autorů,
patrně
by mne to odvedlo od
tématu. 79 Mohu-li
se
pokusit
Barthesův
přístup
shrnout,
nějak
s notnou dávkou zjednodušení, pak mám za to,
pochopitelně
mu jde v
zásadě
tradice
obecně
že
o toto: odejmout "autorovi," jak je literární chápe,
onu
již
zmíněnou
privilegovanost.
Barthes netvrdí, jak by snad mohl napovídat název jeho eseje a jak je na
někdy
zhola
čem
chápán, že autor je nezáleží.
Nikoli,
"mrtvý"
důležitější
než "živý",
byl
osobou, na kterou by se mohl
nějakou
text.
Tento
psaní,
mrtvý
autor
mohu-li
či
"scény psaní". V
rozhodně
nepodstatným,
něčím
je
použít
základě
v textu,
z podobných
vytvořil
prostor
mluví
v eseji
způsobem
pro
Écrire
premis
výjimečně
poukazuje
jako
"umírá",
systému
součástí
termínu,
je prvkem
la
Barthes.
čtení,
lecture.
Fowlesův
nakonec citovaný U.
avšak
"diseminaci"
v textu zcela specifickou funkci a a
je
obracet mimo
se tak dostávám k problému, na který
Eco
jistým
čtenář
derridovského
již v úvodu k této práci,
skutečně
j e v mnohém
to však není autor, který by
j sem narazil vychází
autor
něčím,
Onen
právě
Ano,
pouze o
proto,
které
"mrtvý"
autor aby
Barthes autor
na to velice
má
zdařile
román.
Zkoumání problému autora je tak dalším rysem, kterým se Francouzova
milenka
řadí
do
společnosti
textů,
které
jsem
79 Snad jen pro úplnost třeba poznamenat, že velice Za]lmavým způsobem se tohoto problému chopil Michel Foucault ve své slavné přednášce Co je autor, nicméně jeho výklad, jakkoli má s Barthesovým mnoho společného, miři poněkud jiným směrem; dále je zde nepochybná spojitost s pojmem "psani n Cl "literárnosti n (écriture) J. Derridy a jeho kritikou logocentrismu a původni přitomnosti, nicmene jeho pojeti svYffil filosofickými konsekvencemi, mám za to, opět přesahuje rámec mého tématu. A v neposledni řadě je zde lacanovská psychoanalýza, která svou základni premisou, že "nevědomi je strukturováno jako jazyk" poukázala na problém autora skrze fenomén přenosu uskutečňujiciho se ve struktuře autor-
čtenář.
89
s jistou
dávkou
zjednodušení
nazval
"experimentálními ,,80
zařadil
proto jsem zkoumání problému autora
do této
části
a
své
práce. Fowlesovský paradoxně,
čtenářem,
"autor" totiž
přímo
je do
díla
dveře
pootevírá
autor
do
záhadný. vstupuje,
své
přes
zůstává
obestřen
jistým tajemstvím.
to
poněkud
komunikuje
autorské
tyto všechny "informace",
Nicméně
A
"dílny"
se atd.
jichž se nám dostává
Kdo je
vypravěč,
kdo to
k nám mluví? Člověk John Fowles? Jen stěží. Budeme-li věřit, že to je
on,
skutečně
kolem svého díla
patrně
obratně
uvízneme v síti ironie,
spřádá.
Spadneme do autorské pasti
podobné té, jako když budeme postavu Sarah některé
tak
z
často
čte
nabízí,
v paradigmatu ke kterým
poukazuje.
Takto vykládá text William Palmer. zde
číst
viktoriánských literárních postav,
oněch
kterou
v návaznosti
román Mág81 ,
na
mám dojem,
nicméně
vyvozuje, nejsou
úplně
tak
že
závěry,
přesné.
Francouzovu milenku
což
se
nakonec
samo
které z toho srovnání
Ve své knize píše:
Just as both Conchis and Nicholas br ing art and life together French
and
Lieutenant's
metatheater, In his
find
new
freedom
Woman
is
in also
the
union,
The
an
exercise
in
though its emphases are much different.
third novel
Fowles becomes
the
Conchis-like
Při tomto označení j sem měl především na mysli vztah těchto textů k tradici, jejich zpochybnění některý do té doby splse samozre]me přijímaných aspektů literární tvorby. Zvolil jsem toto označení zejména proto, že je obecnější a širší než např. "anti-román", které se používá téměř výhradně ve spojistost s francouzským novým románem. Zdá se mi totiž, že toto vágní vymezení by do jisté míry mohlo postihnout i autory, kteří nejsou v přímé spojitosti s novým románem, jakkoli se ve svých textech dotýkají podobných či příbuzných témat (B. S. Johnson a Ch. Brooke-Roseová v Anglii, Italo Calvino v Itálii či John Barth ve Spojených státech). 81 Asi nikoli náhodou Fowles po napsanl Francouzovy milenky svůj vůbec první román přepracoval a o několik let později vydal druhou, opravenou verzi. 80
90
novelist-god
but
then,
happily
he
abdicates
that
antiexistential role as Conchis does also. He creates in The French Lieutenant's Woman a dramatic situation in which the reading audience can enter the fictional world,
participate in the events of that world,
and
even resol ve those events. 82
Souhlasím
s ním
v tom,
že
Fowles
inscenovat jakousi "metatextovou" scénu, naivní vykládat celou záležitost takto zde vrací ona výtka,
o kterém tak
dospějeme nedospějeme
nicméně
k
nějakému
k
němu
stejně
Můžeme
jako my
tvořit
zajímavě
svůj
čtenáři
opět
se
směroval
ve
interaktivnímu
nemůže
nikdy zcela
vlastní text,
mluví Barthes,
snaží
zdá se mi
zjednodušeně.
kterou Fowlesovi a dalším
jen tak vzdát
nevstoupíme do textu. čtení",
v románu
papouškovi Julian Barnes, totiž: autor se
Flaubertově
své role
se
ale jen
literárnímu
"text stěží
textu,
a
ani tehdy, bude-li se nám volba nabízet na
každém kroku 83 • A autor? Tato situace jej může tížit jakkoli, nicméně
oné role "autora" se v textu
s ní spojené
odpovědnosti)
84
nemůže
vzdát, je k ní (a
jaksi odsouzen, musí se s textem
82 William J. Palmer: The Fiction of John Fowles, University of Missouri,1974, s.68. 83 Tak tomu bezvýhrady bývá v případě textů publikovaných na internetu a tímto rysem se proslavily rovněž Li vingstonovy knihy v žánru fantasy, nicméně i zde je ona oslavovaná "interaktivita" kontrolovaná. Za výběrem jednotlivých voleb, za výběrem hypertextových slov vždy stojí postava p,odobná Conchisovi. 4 Mám zde na mysli něco jiného než Michel Foucault, jenž ve své zmiňované přednášce hovoří o trestní odpovědnosti autora, respektive zde v historické perspektivě zkoumá, jak se pojem "autora" ustanovil právě v okamžiku, kdy mohl být "autor" pohnán před soud. Jak jsem již řekl, spravedlnost zde vnímám v poněkud jiném smyslu, možná v ledasčem blízkém tomu, jak s tímto pojmem zachází J. Derrida ve svých pozdnějších textech, zejména pak ve Spectres du Marx, kdy v návaznosti na Blanchota hovoří o třech hlasech Marxových. Tyto tři hlasy jsou značně divergentní, nicméně zdá se, že je dohromady pojí právě jistá odpovědnost, která oslovuje i nás čtenáře. Mezi "autorem" (ať už má kolik hlasů) a čtenářem tak vzniká jistý vztah od-povědnosti, a to v pravém slova smyslu, který však má na hony daleko k nějakému vstupování čtenáře do děje, jak by to snad chtěl naznačit Palmer a stejně daleko má i k nějakému dialogu.
91
zrodit
a
také
s ním
zemřít.
vydaná novela Mantissa to
později
o více
Ostatně
než
deset
let
ilustruje:
brilantně
It was conscious of a luminous and infinite haze,
as
if it were floating, godlike, alpha and omega, over a sea
of
vapour
conscious,
and
looking
down ........ It
evidenty; but bereft of pronoun,
was
all that
distinguishes person from person; and bereft of time, all that distinguishes present from past and future.
A stejnými slovy tato kniha i
jako všechny Fowlesovy knihy i
stejně
ironii,
nicméně
"autor"
nemůže
autor
jisté
jednoduše až
do
samého
zemřít.
Ovšem to
konce,
pochopitelně
scénu v
kdyby
nějakým
způsobem
Fowles v románu
vyvléci a
nebo se o to
činí,
že
zaslechnout: tento text, nýbrž
musí
aby
mohl
že by musel
svou
kočáře,
jenom proto,
může
Naopak, právě
se pokusit
to, mám ten dojem,
alespoň
narativní strategie,
nejrůznější
lze končí
neznamená,
"tyranskou" roli plnit bez výhrady. se z ní
zde než
dříve,
opustit
nemůže
Pochopitelně,
ona je doslova nabitá
sdělení
zásadní
z textu odej í t
vytrvat
mu to
končí.
85
pokouší.
především
Umožňují
pak
předivo
ironie, jímž je kniha zahalena. "Autor" zde hraje dvojí hru jednak proti nám přijmout
onu
pozici
tyranii vyhnout, jenž
zde
zákeřnou
opustit,
čtenářům,
hru . musí
vševědoucího
musí
zastupuje
jednoduše
jistou
"Autor-bůh"
se
jednak proti textu, který jej nutí boha.
"podvádět",
diskursivní nemůže
proměnit,
a
Chce-li
jen to
hrát
tradici, tak
se
této
s textem, tak
milostivě
v eskamotéra
trochu scénu nebo
impresária.
85
John Fowles Mantissa, Jonathan Cape, Londýn 1982, s.9
92
Tento rys Fowlesova románu
zachycuje
výstižně
komentář
Petera Conradiho. Ten nejprve situuje Francouzovu milenku do přičemž
kontextu vývoje Fowlesova myšlení,
předchozích
rozvinutí témat nadhozených již v dílech jako
Palmer
ji
chápe
jako
i on vidí v románu
pokračování
zápasu
stejně
a
s autorským
zástupcem Conchisem z Mága:
In The French Lieutenant' s Woman, work so far, well as
his most important
it is the emancipation of the reader as
the major characters
from the
coercions
of
the text which is part of the programme. Imprisonment and
liberation,
seduction
and
betrayal,
thematic and formal obsessions for
are
Fowles.
both
He makes
adroit use of the collaborative privileges of verbal form, soliciting the reader in fiction's felt need to authenticate and
in i ts
itself equal,
tricksterism,
(capturing/seducing contrary need to
the
artifice
authentication
upon
must
the
expose which
reader) i ts
own
any
such
ultimately
rest
(betraying/liberating the reader). 86
Podobně,
Tuto
Fowlesovu
zvláštní hru,
druh
kterou
čtenářem.
který
zdá se, vnímá román i Martin Hilský:
s fiktivností
autorského Fowles
Fowles
posunuje
ponechává
hru
"',;" "pozovanl,
se
vystupuje
postavám
svobodu
jako
loutky, a
přesto
jsou
i
se
režisér,
autonomii ....
čtenáře
za
specifickou
postavami
v románu
jako
svobododa postav, tak svoboda
86
svými
pokládat
za
;'
hraje
postavy
lze
však Jak
samozřejmě
Peter Conradi John Fowles, Londýn 1982, s. 15-16.
93
fiktivní,
nejzajímavějších
lze je pokládat za jednu z
fikcí Fowlesova románu. Postavy autora "neposlechnou" jen
vůle
z
obdobně
Jako
autora
čtenářova
a
svoboda
je
determinována autorem. 87
případné
velmi
se
mi
jeví
zejména
k režisérské roli autora, nakonec s tímto jakési
volby
"vyznání"
Fowlese
samotného,
přirovnání
postřehem
které
podal
souzní i
v textu
o
vzniku románu:
In my novels I am the producer, director, and all the actors;
I photograph it. This may seem a megalomania
beside which the more celebrated cases from Hollywood pale to nothingness.
There is a vanity about it,
wish to play the godgame, author-removing
devices
a
which all the random and of
avant-garde
technique
cannot hide. 88
Vypravěč
"selektivní" totiž
románu není (P.
Fowles
demokratického",
vševědoucí,
Conradi) .
nedůvěřuje,
jeho
vševědoucnost
vypravěče-boha
Vševědoucnosti
považuje
ji
je
za
něco
"ne-
nedůvěryhodného:
We suspect people who pretend to be omniscient;
and
that is why so many of us twentieth century novelists feel driven into first-person narration. 89
Martin Hilský "Cesty a rozcestí současného anglického románu" in: literatura 2/84, s. 224. 88 John Fowles "Notes on an Unfinished Novel" in: Thomas McCormack (ed.): The Novel Today, Londýn 1969, s.144. 89 Ibid . 5.141. 87
Světová
94
Mám po ci t, spočívá
v tom,
knihy, kdy
že
zásadní
že se
zaměřuje
problém téměř
narušuje tok
vypravěč
tuto kapitolu do první osoby a Tato
pasáž
důleži tou
je
roli hraj í
i
výhradně
vyprávění,
interpretace
na 13. kapitolu
přechází
se obrací ke
přímo
v mnoha
jistě
Palmerovy
ohledech
jiné momenty,
nicméně
které Palmer naprosto
(a naopak se jim podrobně věnuje Conradi)
na nás
čtenáře
přímo
čtenáři.
klíčová,
pomíjí
totiž
na celou
Autor se
90.
obrací již velmi záhy,
a to hned
v první kapitole. Čtyřikrát zde používá zájmeno "já" a jednou zájmeno "vy",
přičemž
"telescopic spy" společné
objevuje Dochází
zde
z
třináctou,
pokus
k ustavení
v jistém smyslu stává Naladění
se situuj e
do role
jakéhosi
(P. Conradi). Tato úvodní kapitola má mnohé
s kapitolou jakýsi
vypravěč
tohoto
nejdůležitějších
simulování
dialogu
že se zde
autor-čtenář.
jistého narati vního hlasu,
"skutečným
hlasu a
o
a to zejména tím,
Fowles
který se
hrdinou knihy" (P. Conradi). sám
pokládá
nejobtížnějších věcí při
za
stavbě
jednu
románu:
The most difficult task for a writer is to get the right
'voice'
for his materiali
by voice I mean the
overall impression one has of the creator behind what he creates. 91
90
Za velice podivné
(a naprosto scestné)
pokládám Palmerovo přirovnání
Francouzovy milenky k dobovým populárním muzikálům jako např. Jesus Christ Superstar. Ani si nemyslím, že by "living participation of the reader in the writing of the novel and in the lives of the novel' s characters can lend much greater vitality to the novel as a living art form" (cit. dílo, s. 68). Naopak, j sem přesvědčen, že autor je odsouzen k samotě, je odsouzen k tomu být oním vševědoucím vypravěčem bohem, jakkoli může, či snad musí předstírat, že Jlm není, jakkoli bude tento autor simulovat "dialog," dílo vždy zůstane monologem, promluvou vyzývající k od-povědnosti, od-povědnosti, jak ve čtení tomuto nároku dostát. 91 John Fowles "Notes on an Unfinished Novel" in: Thomas McCormack (ed.): The Novel Today, Londýn 1969, s.141.
95
tento hlas,
Skutečně
buduje iluzi
realitu,
nás
přímo
tvrzení,
a
to
dvojím
Již jsem podotkl,
referenčním.
oslovuje.
textu,
uvnitř
že si je
ověřit
akuzativním a
způsobem,
že se obrací na nás nás
Zároveň
které nám tento hlas
konstatuje,
funkci
co stojí mimo text. Snaží se odkázat na
čehosi,
mimotextovou
který plní
však
vyzývá,
předkládá,
čtenáře,
abychom
si
respektive
ověřili,
Toto tvrzení se v první
můžeme.
kapitole objevuje hned dvakrát, a to ve velice rychlém sledu: "I exaggerate? Perhaps, 10)
a
o
něco
but I can be put to the test." "There
později:
proof"(s. 10). To, co nám že
o fikci,
neběží
too,
vypravěč
I
can
be
nějak
the
na vlastní
(možná, že KarI Popper by román považoval za
ověřit
to
vyvolává iluzi,
předkládá,
nýbrž že si to lze
put
(s.
oči
vědeckou
teorii, nakonec zásadnímu nároku bylo dostáno). Nelze zde než souhlasit s velice
Petera Conradiho:
přesným komentářem
Once the verifiability of the text merits such dotty gravity,
the
omniscience
of
the
narrator
can
be
nearly imperial. 92
A taková také náhodou,
v mnohém
Conchis.
cítíme,
"selektivní",
skutečně
je,
připomíná
že
vypravěčův
hlas I
jakkoli
jímž
snad
je taková pouze pro to,
hlas zde,
v Mágovi
je
jeho
nikoli
promlouvá
vševědoucnost
že si to on
přeje.
Je
to režisér, který si jako s loutkami pohrává nejenom se svými postavami, hodně
ale
i
s námi
nevyrovnaný,
neudržitelné se mi spěj
e k
něj
tón
v
Tento
průběhu
jeví tvrzení W.
hlas
je však
také
knihy
kolísá.
Jako
Palmera,
že tento hlas
aké abdikaci na svou imperiální roli.
do knihy promítá
92
jeho
čtenáři.
téměř
hegelovské schéma
nějakého
Palmer zde postupného
Peter Conradi John Fowles, Londýn 1982, s. 69
96
vývoj e,
vypravěčův
ale
a
vševědoucností
zrazuje
nás,
autentičnosti
hlas
tak nepromlouvá.
vstřícností
aby
se
své
výpovědi.
vůči
Toto
vlastní celé knize. Uvedu zde dva straně
44 nás autor přičemž
judge",
níže
a
uhýbá, nás
ujišťoval
kolísavé
schéma
o
j e j aksi
za všechny: tak na
příklady
"We are not the ones who will
upozorňuje:
tento výrok lze chápat jako signál
vypravěčské
váhání,
neustále
čtenáři,
navrátil
vzápětí
Osciluj e mezi
nerozhodnosti.
Jenomže
o
pozdějšího
několik
řádek
tato slova:
čteme
Charles cal led himself a Darwinist and yet he had not really understood Darwin. But then, nor had Darwin. (s.
45)
Autor tak ukazuje, že vidí nejen do mysli Charlese, ale téměř
je schopen vynášet kategorické soudy ve
kapitole nás
třinácté
tak nepodléhají, nucen
že si
poskytnout. první
Nicméně
zakončení
v surrealistické snižuje. totiž,
Zmiňuje
Bylo-li
scéně
by
k takovýmto
(a
románu,
tak,
všemocného)
výjevům
i
přitom
že autor by se vzdal
vševědoucího
o autonomii,
kdy
jak
své
se
Anebo úplně
kterou je jim on
paní
Poulteneyovou.
paní
Poulteneyová
věrohodnost
propadá peklu, jeho tomu
čemkoli.
že postavy románu mu
ujišťuje,
říkají
o
domnívá
W.
značně
Palmer,
"anti-existenciální" role
vypravěče,
docházet? Nebo o
jak
něco
by
pak
mohlo
níže napíše tato
slova:
They
[Charles a Ernestina]
begat what shall it be -
let us say seven children (s.
264-265)
97
Na
svých postavách
násilí.
Má
se
snad
tak dopouští
frapantní
do
přímo
porušování
vlastního
slova
že tento první konec je naprosto zavrženíhodný? Ale
naznačit,
ani to na celé
nic
věci
tento konec je
nemění,
a jak jsem již argumentoval v
A výsledek?
Hlas
autora
zní
značně
nás neustále se mít na pozoru. Je neznamená,
rozhodně
protože je
naslouchat, důležitou
je
jej
je
nevěrohodný,
jen
nevěrohodně,
ale to
ignorovat.
Ba
mu velice
třeba
knihy stěží
tradiční.
nevěrohodný,
možné
v textu hraje
neboť
coby další
nutí ještě právě
pozorně
postava velice
roli. se
Podobně
v textu.
že
součástí
kapitole,
předchozí
se ho zbavíme tvrzením, že reprezentuje román
naopak:
bij ícího
očí
to má i
s
"fyzickým"
Objeví se zde hned
objevením se
autora
Kritická literatura
několikrát.
jej v textu identifikuje dvakrát: poprvé ho vidíme, když sedí proti Charlesovi ve vlaku, podruhé jej potkáváme
nevkusně
oblečený
Rossettiho domem v Chelsea a jeho
před
j e j iž mnohem
vzezření
vážné,
méně
impresário,
nebudící
příliš
velkou
objevuje
přinejmenším
je popsán jako kazatel,
přičemž
důvěru. ještě
spíše
pochybné.
jednoduše Mám
jednou,
dojem,
a to ne
to
postava
řečeno,
nicméně
Je
že se zde
přímo
fyzicky,
nýbrž pouze ho slyšíme promlouvat k Charlesovi. Mám na mysli 48. kapitolu, kdy Charles rozmlouvá nebo postavou nad
oltářem,
druhé postavy zazní vaj í to,
co
nám
o
snad
andělem.
repliky,
svém vztahu,
o
buďto
se svým lepším já,
Právě
ze strany této
které v mnohém svých
připomínaj
nej istotách
í
prozradil
autorský hlas. Proto když do textu tento hlas vstupuje zkraje 13. kapitoly, ,,1
don't
znovu
na které tolik staví Palmer,
know",
položit
Mallarmé by
jímž
otázku:
nepochybně
text co
začíná,
to
odvětil,
je
příliš
za
hlas?
není radno onomu věřit.
Kdo
Zbývá to
si
mluví?
že to mluví samo slovo, slovo
98
samotě.
ve své hlas,
rozhodně
to není hlas Johna Fowlese,
který by nám
tvůrčího
vyjevoval tajemství Sám Fowles k tomu
tento
další postavy
je
čímsi
přičemž
hlas, způsob
jak jsem již zmínil,
v knize,
hovoří
Fowles odpovídá:
na
procesu, jak si to myslí Palmer.
říká:
So I have written myself another memorandum:
You are
not the 'I' who breaks into the illusion, but the 'I' who is a part of it. In other words, the 'I' who will
make first-person commentaries here and there in my story,
and who will finally even enter it,
be my real
'I'
character,
in 1967;
though
in a
but much more different
will not
just another
category from
the
purely fictional ones. 93
Fowles dále velice
zajímavě
poznamenává,
že modelem mu
zde byl Thackerayho román Lovel the Widover, ve kterém autor efektivně
Nicméně
využívá
nejistotu,
svůj
Fowles
že
čtenář
román píše v roce 1967.
Thackerayho metodu použít,
nicméně
To
nás
přítomná
ovšem
Může
přivádí
k problému
"metarománu"
často
O jakou "metatextuali tu" však ve
jak
ukazuje,
se
Skoro by se
žádná
chtělo
nebo
tyto pojmy se v souvislosti s Fowlesem
Máme zde sice
běží?
sice tuto
tak jako tak.
Právě
milence
mluví.
autorem coby hlasem
"metadivadla". uváděly.
kdo
ona cézura mezi autorem
coby osobou vlastnící autorská práva a v textu zde bude
neví,
několik
nedokáže
říci,
Francouzově
rovin promluvy,
býti
skutečným
nicméně
metatextem.
že Francouzova milenka je jakousi
parodií takového typu románu. Ukazuje totiž hranice, na které každá
snaha
o
metatextovost,
o
transcendenci
textu,
musí
93 John Fowles "Notes on an Unfinished Novel" in: Thomas McCormack (ed.): The Novel Today, Londýn 1969, s.142
99
narazi t.
Hlas
samému,
"dekonstruovat"
komentáři
se nakonec musí obrátit proti
vypravěče
svou
jak
výpověď,
to
sobě
ve
svém
postihuje John Neary:
Fowles has used the Derridean device that I discussed in relation to The Magus;
he has made discourse "do
itself violence, ... negate itself in order to affirm
itself." unwrite,
to
characters, leave
us
is
using
negate,
so
that
Derridean his
play
narrator,
to his
and his book will seem to evaporate and
with utterly free
attention within
Fowles
to
the
himself novel' s
nothingness.
and
his
universe,
own
By calling
godlike
and
then
powers
subverting
those powers by denying himself the ability even to end his
own
story authoritatively,
Fowles
for us what Sarah does for Charles does the
for Nicholas deus
in
the
absconditus,
Absence-as-God
which
restrictions on i ts freedom.
Hlas před
vypravěče
absent
frees
tak zmlká,
to z toho
dramatizing
god
the
or
self
really
from
čelit
nicotě.
vytrácí se a my se ocitáme
S hlasem
že tento hlas,
důvodu,
byl to hlas
uvnitř
autorské
díla,
intence)
ne
any
94
vypravěče
jakkoli
že) byl postavou v knize, sice držel dílo
formě
is
propastí. otevírá se zde prostor pro svobodu,
však nucena
doing
(and what Conchis he
The Magus):
is
něco
mizí i
(nebo
pohromadě,
jeho
The
a
proto, nicméně
co by
(ve
celistvost.
Se
zmlknutím hlasu se dílo rozpadá a vyzývá nás k
94 John Neary Somethíng and Nothíngness, John Fowles, Carbondale 1992, s. 174.
dílo,
právě
stojící za ním,
zaručovalo
která je
od-povědnosti
Fiction of
John Updike &
100
-
teď
je na nás,
umlklého hlasu a
čtenářích stvořit
dostát této
vlastní,
výzvě,
čtenářský
převzít
roli
text.
101
FRANCOUZOVA MILENKA A FRANCOuzsKÝ "NOVÝ ROMÁN"
Francouzova milenka
spatřila
let
tak
a
její
zrod
intenzitě
skutečnost
vodítko v tom,
v
posloužit
že nám poskytuje Navíc
předchozí
je
části,
rozdíly
-
to,
některé
jak
dávkou
jeden
otázka,
která
dějin,
zásadní zní:
jak
a
stejně
překonat
ty,
neomylné
pak kontext
pokusil
ukázat
teoretiky
nového
významné jsou však jistá východiska
by
snad
vyhraněné
šlo
a
problém psát
tíživá
romány
co psali
před
polemiky.
říci,
s Robbe-Grilletem,
že
autora
Sarrautovou a
či
znepokojující
v tomto
když už vše bylo napsáno? Jak psát ve
již nelze
tato
velice zajímavá
se
s autory
přejímaje
a
zvláště
jsem
s ní do velmi
zjednodušení
Francouzovy milenky poj í Butorem
o
se nakonec proti této formě románové
tvorby obrací a vstupuj e S jistou
jak
otázky.
Fowles,
postupy nového románu 95 ,
diskuse
Jakkoli
jasné
nicméně
kontext,
Fowlese
let.
nějaké
za
určitý
zjevné,
že
románu pojí zájem o i
provázely
které zejména ve Francii nabíraly
výkladu tohoto románu, je
tematický.
koncem šedesátých
již od poloviny padesátých
nemůže
při
světa
nevyhnutelně
budoucnosti románové formy, na
světlo
pozdním
formě,
námi? Jak
čase
ve které
říká
Fowles
sám:
Alain Robbe-Grillet's polemical essay Pour un nouveau
roman
(1963)
is
indispensable
reading
for
the
profession even where it produces no more than total disagreement.
in a
form
His
key question:
Why bother to wri te
whose great masters cannot be surpassed?
95 Asi je třeba hned zkraje zdůraznit, že zde pro srovnání s Fowlesovým dílem používám jmenovitě francouzský nový román a nikoli jiný druh experimentální prózy ze dvou hlavních důvodů: za prvé, domnívám se, že z hlediska významu je nový román tím nejreprezentativnějším příkladem experimentálního psaní a za druhé je zde ta nepominutelná skutečnost, že Fowles sám se na nový román ve svých textech, ať už románových či esejistických, velice často odvolává.
102
The
fallacy
of
one
of
his
conclusions
we
must
discover a new form to wri te in if the novel is to survi ve - is obvious. 96
Z tohoto
základního
Fowlesovo
psaní
a
obsahovat
vedle
četných
snad
povýtce experimentální. vyslovuje
radikální
Jaký by tedy by
Rozhodně
už
z toho
neměl
Fowlese totiž
Zdá
se,
"nový román",
ve
jeho
tradici
práce
i
prvky
citovaném textu
právě
řešením.
být "budoucí" román podle Johna
Fowlese?
že
na totálním odmítnutí tradice, a to
to
má
být
román,
tedy
že
z této perspektivy již svým zásadním
je
co
něco,
roman
není
jenom
charakterizuje ve své monografii
otázky,
Pechar,
stejným dílem dostává svému
směr
které
mu
(v
propůjčil
není jenom
britský autor,
uměním
Jiří
pevně
Problém zde
že nouveau roman -
skutečnosti,
je
nový román pro
laděním.
o který nakonec usiluje i
nouveau
román" ,
odvíjet
s Robbe-Grilletovým
nepřijatelný
literární
bude
budou
k bohaté
však v
nesouhlas
tedy
s jistou (a nikoli krátkou) tradicí velice
spočívá
tento
Přesto
se
proto
právě
odkazů
stavět
důvodu,
nevyhnutelně
spojeno.
měl
východiska
přemluvě
jak
že jej
ale že tento
označení
k dílu
"anti-
Nathalie
Sarrautové Portrait d'un inconnu (1948)) Jean Paul Sartre. A nutno
dodat,
jenom
rozhodně
odmítá,
že
a
vnímá jako
to
plným
právem.
nezpochybňuje;
Tento stejně
zásadní prvky velké
vyčerpané
"nový tak
velice
totiž důrazně
tradice,
kterou
pole. Že Fowlesovo stanovisko k
řešením
nabízeným novým románem
je
značně
románové
román"
odmítavé,
dokumentují
i
tato slova z eseje I write therefore I am:
John Fowles "Notes on an Unfinished Novel" in: Thomas McCormack (ed.): The Novel Today, Londýn 1969, s.139.
96
103
The nouveau roman francophile. not
do
as
one
me
ashamed
to
be
a
They have done nothing that Sartre did
better I
Nausée. ..
school makes
in
a
couple
of
paragraphs
in
La
think the nouveau roman is best treated
of
the
periodic
French
fugues
across
the
Rhine; as cultural amnesia, in other words. Of course they
sense,
as
we
all
do,
that
the
novel
has
got
itself into a dangerous situation. But the way out of an impasse is not to sit down and describe the wall at the end. 97
A v eseji Modern writer's France, lásky
k francouzské
a
kultuře
kde se vyznává ze své
popisuje,
jak
jeho
samého
abyss
was
best
episode,
that
ovlivnila francouzská literatura, dodává:
I
suppose
the
dark
demonstrated
in
the
classic
of
a
case
exposition, as
a
handful
backward
of
the
nouveau
wine
that
roman does
not
travel.
in the hands of its main theorists,
Robbe-Grillet
wi th
side
and of
British,
Butor,
was
exceptions,
fiercely
i ts
bewilderingly
A
such
logical;
practice,
dulI.
Its
to
us
kind
of
honorary French part of me by no means thought that of every nouveau roman he read; English
twin
impractical, tradi tion.
insisted by
the
Novelists
that
values may
but his quarrelling
this and
rej ect
li ve in morally and poli tically,
was
obsessively
standards the
of
societies
his
they
but not all normal
readers, into the bargain. 98 97 John Fowles ,,1 wri te therefore I am" in: Wormholes Selected NonFiction Writing, Sheil Land Associated Ltd., Londýn 1998, s.28. 98 John Fowles, "A Modern Writer' s France," in Wormholes, Londýn 1998, s.
64.
104
Možná
v
konečném
postupy nového románu nelze že
jako
takové
které na
ani
důsledku
že
klade.
Mohu-li se odvážit
světové
válce ocitla v podobném postavení jako filosofie po Filosofie stála
v období
otázkou,
před
jak po
po
druhé
Hegelovi
a
celé velké a monumentální tradici myslet. Je možné tuto
vůbec
tradici,
která
chápána jako většina
zjevně
něco
velice
těsně
chtěli
oním
být v jistém
začala
okamžiku
časovém
svazujícího, jednoduše odmítnout? došla k
filosofů
není - a to už z toho
či
literatura
nárokům,
srovnání,
tedy
se
to,
tohoto
Hegelovi.
možná
o
neodpovídaj í
způsobem
jakékoliv psaní tradice
nejde
do anglické tradice, ale
přesadit
dostatečným
tak
že tato tradice se ukázala být
důvodu,
spj ata se
že to jednoduše možné
závěru,
samotným konceptem filosofie.
Pokud
noví filosofové stále "filosofovat", museli tím
způsobem
brát tuto tradici v potaz. Mám za to,
zde nabízí srovnání s
příkladem,
který
j sem citovat v kapitole
Neary
proti
staví
sobě
o
Derridu
jmenovaný je mu filosofem,
že se
který podává John Neary a existencialismu.
Fowlesově
a
Lévinase,
druhý
přičemž
který se pokouší vystoupit z jedné
filosofické tradice a mluvit z jakéhosi jiného místa. Jenže, ukazuje
Derrida,
situováni
uvnitř
Podobně
psaní,
toto
není
možné,
vždy
jisté tradice a musíme mluvit
jsme
nějakou
nýbrž pouze ji odsunuje stranou. nahlédnutí
monumentali ty této
velikosti
"nový
román"
Okamžitě
je pak nový román
tvůrčí
Důvodem
tradice
rezignuje
a
románem.
taková je velice svobodná a co se
Ano, týče
způsobu
práci s tradicí,
tohoto odsunutí je v
tváří
hledá
zde však vyvstává otázka,
ještě
již
určitou řečí.
by šlo o novém románu uvažovat jako o
který ani neusiluje o
působnosti.
jelikož
si
tvář
nové
jej í pole
do jaké míry
románová
forma
jejích hranic,
jako
značně
105
přesto
flexibilní, má.
A
však
v tom
právě
některé
velice obecné charakteristiky
úskalí
spočívá
přístupu
nového
autorů
románu - ve své snaze formulovat usilování o románový výraz jako hledání nových forem.
Ovšem úskalí tohoto
ukazuje
neboť
již
velice
záhy,
takovýto
přístupu
přístup
se
usvědčí
z jeho nemožnosti tradice sama, a to proto, že tradici chápe velice
reduktivním
způsobem,
jak
velice
of
of
his
přesně
postřehl
Fowles:
The
fallacy
one
[Robbe-Grillet's]
conclusions - we must discover a new form to write in if the novel is to survive the
purpose
of
the
novel
is obvious.
to
the
It reduces
discovery
of
new
forms: whereas its other purposes - to entertain, satirize, life,
to
describe
to improve life,
new
sensibilities,
and so on -
to
to
record
are clearly just
as viable and important. But this obsessive pleading for
new
forms
places
a
kind
of
stress
on
every
passage one writes today. To what extent am I being a coward by writing inside the old tradition? To what extent
am
Writing increases
I
about it,
being 1867 since
panicked doesn't
into
les sen
so much
of
the
avant-gardism? the
stress;
it
subject matter
must of its historical nature be 'traditional.' There are
apparent
parallels
in
other
eighteenth-century rehandlings,
arts:
Stravinsky's
Picasso's and Francis
Bacon' s use of Velasquez ... ,,99
Román není pouze práce s formou, styl,
zdůrazňuje
Fowles
v již
a ani to není pouze
citovaném
John Fowles "Notes on an Unfinished novel, \\ (ed.): The Novel Today, Londýn 1969, s. 140.
99
eseji in:
A
Modern
Thomas
McCormack
106
naučit
Writer's France; moderní spisovatel se musí stylu,
nevytvářet
Naopak,
stylech,
je
přičemž
Musí
samozřejmého.
s nadhledem
a
již
nutnou
ale
nikdy
k nim,
který,
a
nejrůznějších
chápat
nemůže
co
jako
říká,
podezření,
něco
přistupovat
jako
stejně
po-
svému jazyku, který sice
nedůvěřovat
přinejmenším
tradice klade,
něj
psát v
k tomu,
dávkou
hegelovský filosof musí používál
který na
promlouvat více hlasy,
naučit
na
formu, kterou by spoutal své psaní.
nějakou
chce-li dostát nároku,
musí se
nelpět
vzato,
přísně
není
zcela
jeho.
Problém 'úzkosti z vlivu'
Ovšem tímto se úplně
z
Robbe-Grilletova
problematičnost
nevyčerpává,
nejvýznamnějších
je
problémů
je fenomén,
zde
řešení
více.
ještě
Jedním
který Harold Bloom pojmenoval
jako 'úzkost z vlivu" (anxiety of influence). Čím
je totiž vposledku nový román? Je skutečně otázkou,
jak se domnívá na
mnohem
Grilletových velice staví
vyšší esejů
zřetelně
do
Pechar,
Jiří
role
o
nebo naopak
Přinejmenším
statut?
pretendujícím
něčím
soubor
Robbe-
nazvaný Pour une nouveau roman vypovídá něčem
jiném:
autor
jakéhosi proroka,
se
zde
zcela
zjevně
nezpochybňuje
který
román
tradiční,
nýbrž zcela jednoduše ho pomíjí, odsouvá stranou a
prorocky
hlásá
uvolněné
mysli
příchod
místo. Ovšem
vkrádá
tak
při
trochu
románu čtení
nového, těchto
textů
pocit,
nepříjemný
tímto horováním se skrývá to, co velice John Fowles: totiž
přiznání
který
vlastního
má
zaujmout
se do
čtenářovy
že
trefně
za
veškerým
pojmenoval již
neúspěchu
vypořádat
s velkými díly minulosti. A nepochopení role tradice. pařížský
v mnohém
avantgardismus padesátých a šedesátých let, přítomen
i
v kritickém
díle
Barthesově,
se
Tento
jenž je totiž
107
pracuje pojetí
s velice
chudým
tak
stejně
znásilňuj ať
e.
ta
tradice
je
Ale tradice sama není buržoazní
společnosti.
není
jenom je
především
co
něčím,
nás
omezuje
volaj ícím k
čímsi
pozice a vyzývá nás,
určité
postavení dostáli, smyslu, abychom
tradice
nějak
tak
Plně
tj.
snad
či
"od-povědnosti",
už tomuto pojmu rozumíme jakkoliv. Tradice je
staví do
v tomto
pouhou formou útlaku vyvíjeného na jedince ze
víceméně
strany buržoazní a
pojetím
co nás
něco,
abychom tomuto svému
abychom mu byli právi
nebo v jiném
reagovali, zápasili.
souhlasím
s Haroldem
je agonistické povahy:
Bloomem,
že
literární
velká díla minulosti nej sou
monumenty, kolem kterým by šlo jen tak projít, poklonit se a jako by nic. Tato díla
dělat ční
a vyzývají nás,
zápasu,
řiká
námi ve své
před
Bloom, abychom se s nimi pustili do
abychom se pokusili
je
"nového románu".
případ
velikost
exaktně
nezměřitelná,
existuje a nelze
říká
údělu,
(Dickensovu,
Fowles se tak v tomto
z toho
s ní,
ovšem i
lstivě,
důvodu,
velikáni jsou se
zejména
Balzacovu)
směru
pak
součást
který
pojmenoval
skutečně
v mnohém
soupeře,
reálně
snažení
jeví jako pokus
postulováním
nárokům
něčeho
této tradice.
ukazuje autorem mnohem "odtradici bere
zápas
to je
(abych použil Bloomova
skutečné
přesto
jako pokus obejít monumentalitu
ším" v pravém smyslu slova
zápas
Bloom,
perspektivě
nového, co nebude muset "odpovídat"
svůj
rezignovat,
jí jednoduše ztotožnit s formou -
vyhnout se podobnému
povědněj
nemůže
silný
Jakkoli je totiž estetická
jak
nového románu se tak v bloomovské
Shakespearovu
Mám velice
překonat.
pocit, že žádné literární snažení na toto což byl
monumentalitě
hry.
s Hardym,
vede
a
sice
Ke lsti se musí uchýlit
již
Robbe-Grillet
nepřekonatelní.
jazyka),
vážně
že
Fowles
Nicméně
tito zdá
je bere jako
jako "rivaly v boji o slávu", který probíhá
108
již od dob volí,
strategie,
mohli
že
přát,
tradici
smyslu vyslovit tezi,
přísném
románového
předchůdce
Zde
je
Bloomova
ignorovat
teorie
z vlivu'
komplexu'
nejde o
současný
filosof.
zdůraznit
do
Bloom,
říká
dějin
o
jako
jednu
pouhou
V
úzkost
"špatně nějakou
vykládá"
Freudova 'úzkosti ať
je to úzkost dosažená a
způsobem
(misreads)
věc.
z otce,
dosahovaná v literárním textu, který, je-li tvořivým
své
nemůže
transpozicí
nějakou
nemůže
zásadní
literatury.
nebo literárního. Nikoli,
silným literárním dílem, tvořivě
stejně
nějakou
o kterých
dějin,
spisovatel
pominout
třeba
není
nejde,
skutečného
žánru
zápas
jakkoli bychom si to
Moderní
skončily.
ovšem
'oidipovského
opětovně
již
svůj
kterou pro
je adekvátní našemu pozdnímu okamžiku
nelze v
velké
Pindarových, a
díla
internalizaci úzkosti -
skutečně
dezinterpretuje a minulá.
Ani
zde
jde v posledku o to,
že samo dílo je úzkostí. Bloom sám v této souvislosti cituje se souhlasem charakteristiku z pera Petera de Bolly,
kterou
podal v knize Towards Historical Rhetorics:
... the
Freudian
family
influence represents
romance
as
a
description of
an extremely weak reading.
For
Bloom, "influence" is both a tropological category, a figure,
which determines the poetic tradition,
complex
of
influence
relations between texts, both
the
psychic,
it
internal
historical describes
and the
and a
imagistic relations
is an intertextual phenomenon psychic
experience of anxiety -
defence
the
poet's
and the external historical
relations of texts to each other are themsel ves the
109
of misreading,
resul t
or poetic misprision,
and not
the cause of i t. 100
Mám
za
Francouzově
to,
milence,
úzkosti.
Jeho
k
která
dílům,
tradice, s
dílo tím
tedy
kapitole
se
však
k tradici, a to
hlavním
rozdílem mezi
psaní
lze
zahlédnout
diskursu
a
podrobněji.
školou
onu možná
neoddiskutovatelnou
skutečnost,
jednoduše nezbavíme,
že je
třeba
nepříj
že
její
Pro
tuto
Fowlesův
je
patrně
románu.
emnou,
V jeho však
rozhodně
tradice
brát ji
a
že
tvůrčí,
nového
a
v následující
"vepisování"
nepochybně
naší
století,
s konstatováním,
přístup
ve
vztahu
základ
tvoří
pracuje.
prozkoumat
ním
pak
"bloomovské"
dvacátého
strategii
spokoj il
přístup
rysy této
způsobem
způsobem
tuto
zejména
a
do ne zpochybnitelného
oním
konsekvence se
jisté
staví
či
chtěl
bezprostřední
Fowles,
vykazuje
nějakým
bych
chvíli bych
právě
literárního
díly
těmito
že
se
vážně,
i
jen
tak
když jenom
proto, abychom ji tu a tam znevážili, podkopali základy její monumentality
a
vrazili
klíny
do
v narušeném mramoru. Možná to je boj třeba
mít na
v Odysseji
paměti,
se
ke
štěrbin,
poněkud
které
zejí
"nečestný",
že již nežijeme v dobách Illiady a
lsti
uchyloval
již
tehdy
"nový"
ale že
člověk
Odysseuss.
PODOBNOST S NOVÝM ROMÁNEM V OBLASTI FORMÁLNÍCH PROSTŘEDKŮ
Popis
I
přes
právě
experimentální
popsaný prózy
kdyby zde nebyly, časová
klíčový
j sou
nemělo
rozdíl mezi Fowlesem a
zde
mnohé
styčné
body.
autory ostatně
by valnou cenu ani toto srovnání -
koincidence není ani zdaleka
dostatečným důvodem.
Peter de Bolla Towards Historical Rhetorics, cituje: Harold BIoom The Western Canon, MacmiIIan, Londýn 1995, s. 8.
100
110
Především
hledání
nových
forem
směry
literární
o formální
běží
totiž
přinesly
formy psaní. Tak byl
nový
řadu
když se v roce 1966
román
a
významných
s ním věcí
spřízněné
týkající
znovu objeven popis.
například
příkladu
si zde sáhnout po
ve svém úsilí o
prostředky:
Dovolím
z trochu jiné jazykové oblasti: setkání Skupiny 47, obvinil
uskutečnilo
zde mladý prozaik Peter Handke své starší kolegy z toho, nedokáží
psát
obvinění
má
anglické
popisné
jistý
případě
náhodné,
věnují
objektům
stranou.
Svět
u
subjekt
jeho
a
ztrácí
exaktně
exaktní
svůj
je
románů
v
zde
a
a
a
zcela
světem
duševních
údaje
o
postavy.
lze konec
Grilletův
v žádném se
objektů,
úsecích,
přičemž
existenci
Individuální
obrátit.
konců
vědomí
zcela zásadní
jako takové. Tyto
pojmenovávány
a
činění
s chronologií
význam zde má Robbedůraz
jsou zbaveny své
věci
téměř
román L'Emploi
Butorův
Klíčový
vyjadřující
tolik
ustupuje
změřitelným
jejich
jazyk,
význam a stává se pouhou "percepcí",
pojem "chosisme"
jsou
proto
zřetelně
odměřovaných
a
jiného
kromě
Není
du temps, tyto percepce nemají mnoho do
funkce,
francouzské
jemu podobní
v berkeleyovském smyslu. A jak ukazuje
čas
ve
že
skandální
zachycování
kolem nás.
že Robbe-Grillet
zápletku
zastiňují
-
trochu
Fowlese)
namísto
objektů
který plyne objekty
měrou
svou paralelu i
program
práh pojmenovávání
tyto
tak
se má do centra literární pozornosti dostat
pochodů
času,
Toto
(zejména
literatuře
vyznačuje
pasáže.
pochopitelně
se
kladený na
dřívější
klasifikovány
ve
věci
metaforické svém
čirém
bytí. A podíváme-li se že
popis
hraj e
pozorně
velmi
zdůraznit,
že
u
Fowlesův
významnou
sociologického detailu je zde třeba
na
roli
takřka
Fowlese
nikdy
román, i
v
ohromující, nedochází
zjišťujeme, něm.
i
Míra
když
je
k takovému
111
zaměření
na
zdurazní
význam
opíše, děj.
věci
avšak
jako v "novém románu". Anglický autor sice těchto
velice
věcí,
nikdy jim nedovolí
téměř
Míra detailního a
vnějškového
některými
kriticky
značně
detailně
artefaktu
informace o vkusu a kulisou
John
(např.
jenom objektum
historii
vykladači
ale ani není
děje,
společenských
Determinismus rozdíl mezi Fowles
popisuje, míře
přírodních
nové historie,
přístupu
zde
a
to
(a
jsou
a
čtenáři kromě
co by
Fowles
se
nevěnuje
přírodním),
podrobné zde
děj
z toho
duvodu,
procesem a
že
dějinnými
noví
dějinné
filmu,
historické přestává
pak
v
být
determinovalo (v
podobě.
existuje
značný
podmínkami. To, co
historikové)
tak
detailně
podmínky konstituující v jisté
jsou pouze popsána,
zpusoby
zmíněnému
tvorbě
J.
L.
nějaký
předložena
Tato technika
přeskupována.
zaj ímavou paralelu lze nalézt i
zejména
filosofii, vědění
nikoli,
nejruznějšími
ale i
Fowlesova detailní deskripce
Fowlese vlastní nejenom již
ale velice
novému románu, v nové
Godarda,
a
vlně
také
ve ve
kde podobný opisný postup volí ve své Archeologii
Michel Foucault.
Nevysvětluj
při
pro tuto
"smysl". Ovšem fakta zde nejsou prezentována jako
podklad pro výklad -
je
právě
dobře
fenoménu se mnohem spíše podobá
francouzští právě
které
ostatně
zejména v její francouzské
není
dějinným
či
Prostředí
něčím,
naturalistickém slova smyslu).
zastínit postavy
případě
například
oblékání).
je
Fowlesova díla hodnoceny
Neary).
(v tomto
(viz
pozorně
popisu je
patrná již v prvních stránkách románu, detailnost byly
a
pečlivě
ící
vněj
škový popis hraj e u Fowlese roli i
charakterizaci jednotlivých postav. A i zde je spojitost
s novým románem nepochybná. Tak odmítá
psychologizaci
odvrhuje psychologizaci
jako
například
takovou,
vnitřní
Nathalie Sarrautová
Alain
Robbe-Grillet
a John Fowles se s ním,
zdá
112
se,
v tomto
zejména v
ohledu
případě
na hony má jakou známe
shoduje.
Psychologický
popis
Charlese a Ernestiny, ale ten je
daleko
k
psychologické
vnitřní
z Hledání ztraceného
například
používá, vnějškový
drobnokresbě,
času.
Čas
Velice
zajímavým
Detailní
tématem
prozkoumání
samostatnou
studii,
je
Francouzově
ve
role,
jakou
proto
se
zde
hraje,
omezím
na
čas.
milence
by vydalo
několik
na
poněkud
povšechných konstatování. Vzhledem ke vztahu k experimentální próze novému románu) čas
ve
času
je až zarážející míra exaktnosti, díle
Fowlesově
experimentálních
těchto
velice
zachycován. i
románů,
Text
předimenzována.
připomíná
v
časové
se ve své exaktní
zlomových událostech
řády
v
případě
díle je role
okamžicích
- autor nám
téměř
předkládá
údaje nejenom o všech významných, ale i
celkem bezvýznamných událostech. čas
Fowlesově
některých
s jakou je
jako
Stejně
ve
RObbe-Grilletovy jízdní
přesné
(zejména pak
Ale ani to není všechno -
objevuje v mnoha,
podobě
knihy:
tak
když
Charles
ne-li všech, konejší
dítě
londýnské prostituky Sáry, vytáhne hodinky; anebo když dojde mezi Charlesem a Sarah k sexuálnímu styku, udává nám přesný
čas,
a to na
tento exaktní s naším časovým
nám
očekáváním. údajům
předkládá
naprosto
časový
věřit
lstivý
přesný,
90
Ovšem v tomto
vteřinu!
údaj byl
totiž
Obecně
více než vypravěč
vteřin,
součástí
máme
údajům
jako
jako by
případě
jakési autorovy hry tendenci
vágním.
exaktním
A údaj,
který
sice není vágní, ba naopak,
ale
při
bližším zkoumání
naprosto komicky. Co tím autor sleduje? Máme mu zde chápat tento údaj
vypravěč
skutečnost
je
působí
naletět
a
poukazující na Charlesovo
silné sexuální vzrušení? Anebo to je snad
nenápadně
nadhozená
113
zmínka
o
tom,
ejakulací,
že
Charles
podstatě
v
by se otevírala další, snad psychoanalytická,
čímž
rovina výkladu textu?
dát
Těžko
s
jedno je však jisté. Onu
odpověď,
předčasnou
trpí
určitostí
nějakou
jasnou
exaktnost, která je
časovou
v jistém smyslu charakteristická pro "nový román", zde Fowles používá s ironií jako
stejně
vlastní ve
sobě
používá
Exaktní
časový
citáty,
svou
zde
"normální"
otevírá
pohrává
s jeho
svobodou a
nové
čtenáři
důvěrou.
její
plní,
součástí
stej ně
funkci
úmyslně
pohledu se ukazuje, že a
monumentální
části
údaj
pokroucené
značně
literární jako
Literární je i
při
si
přičemž
dílo
zmiňované
bližším
"nepatřičnost"
prozrazuje svou
perspektivy,
tradice.
výše
zdánlivě.
jen
podobě,
neustále
disponuje
svoboda hrát
si
značnou
s exaktními
údaji. To Robbe-Grillet ani Butor nedocenili. A tak se zdá, že tím, kolegů
co v
konečném
důsledku
Fowlese od jeho zalamanšských
je míra ironie.
dělí,
žánrová pluralita
Ve
svém
odmítnutí
konzistentní, tradice,
a
tradice
ani
ze které
pochopitelně
kupříkladu
velice úzce vymezená. způsobem
tyto
čerpá
zřejmá
Les
nový
být
román
nemohl.
Avšak
Robbe-Grilletovo dílo
Zdá se totiž,
že
nějakým
úplně
tato
čerpá,
Gommes,
zřetelně
přičemž
vystupuj í funkce
již ze samotné zápletky.
nýbrž
jeho diskreditaci, jak
je do
říká
v jeho
detektivního
Zde hraje velice
roli i použití mýtu. Ten zde nemá funkci prohloubení textu,
hned
nějakého
je
významnějším
pouze z dvou oblastí: mýtu a detektivky.
prameny velice
románu
nebyl
Oba
prvním
žánru
je
důležitou
významového
textu vepisován ve
snaze o
Daniela Hodrová:
114
Mýtus se na jedné straně
druhé
je
současně
mýtu,
vějičku
v
narážkách,
zklamán.
A to
zastoupen
příběhu
čtenář
gumován.
ale
toliko
je chytán na v snadno
mu posléze
nejen
ale na
příběhu,
podsouvaného
dešifrovatelných očekávání
vepisuje do
straně
proto,
je
ve
že
svém
je
mýtus
starožitnou
jakousi
veteší .101
Mýtus
zde
tak
antiiluzivním pojetí
hraje
velice
skutečnosti,
významnou při
zejména
jejího literárního charakteru, demonstrování pole nej různěj ších bodu,
kde
nejenom
má
pohledů
Fowles
podobným
na ni". 102 Zde se
k novému
románu
antiiluzivním
reprezentované v literárním díle,
jako
skutečnosti
opět
dostáváme do
blízko.
pojetím i
v
"zdůrazňování
velice
ale
roli
A to
skutečnosti
způsobem,
jakým ve
svých románech využívá jiné literární žánry a i mýtus. Zdá se mi ovšem, že s mohem
a
diferencovaněji
skutečnosti. nějakém
Jeho
přístup
literárními žánry pracuje Fowles to
mt
i
po mém soudu ani tolik
možné
vyjmenovat
a
pak v ostatních dílech. fowlesovská
detailně
Tomuto
Janet
Fowles
Medieval
the
Daniela Hodrová: s. 1.
E.
popsat
na
nespočívá
všechny
Francouzově
tématu se
zdůraznění
obšírně
Lewisové
a
Romance
Tradi tion 104 ;
"Poetika románů
literární
milence, natož
za všechny
kritická literatura
jmenoval studii and
s pojetím
které s sebou tato iluzi vnost nese l03 • Asi zde
žánry, s kterými pracuje autor ve
101
se
stejně
prolomení iluzivnosti, nýbrž na radikálním
dvoj značností, není
nejrůznějšími
Barry N.
věnuje
i
příklady
bych
Olshena
John
detailně
'citujících' mýtus" in:
se
Tvar 6/1997,
102
Ibid. viz Peter Conradi John Fowles, Londýn 1982, s. 68 104 Janet E. Lewis and Barry N. Olshen "John Fowles and the Romance Tradition," in Modern Fiction Studies 1/35 (jaro 1985). 103
Medieval
115
tomuto
problému
Conradi,
který
žánrům tradičně
věnuje
ve
rovněž
i
zdůrazňuje označovaným
míru,
své
monografii
Peter
do jaké se Fowles
věnuje
jako 'nízké':
What each fiction also shares is a
curiosi ty about
the technical and ethical potentialities of what have tradi tionally been
regarded
as
'low'
sub-genres
of
fiction, all of them broadly categories of romance. lOS
A o
něco
dále
podává
používaných Fowlesem s
Both
The
stručný
and
"The
Ebony
Tower"
approach romance in its pure state; The
utilize
Collector
Lieutenant's
the
the
Woman
některých
žánrů
jejich funkce v textu:
nastíněním
Magus
výčet
differently
"Poor Koko" and
thriller,
historical
The
French
romance
and
sensation novel and "The Enigma" the detective tale. In
each,
the
interest
of
the
fiction
lies
in
the
consequences of disconfirming the expectation raised by the genre. 106
Tato charakteristika,
jakkoli
velice výstižná - Conradi naprosto práci
s
očekáváními,
která
mýtus. Snad těch
Begnal
alespoň
mám
s sebou
nejvýrazněji
nejslavnějších, přesvědčivě
lOS
to,
jednotlivé
text.
funguje
argumentuj e, právě
mýtus že Mág
jeví
postihuje ironickou
přinášejí
svůj
se mi
v jeho
se ve Fowlesových románech,
projevuje
tohoto žánru, a to možná
106
za
stručná,
přesně
žánry, do kterých Fowles "vepisuje" Podobně,
je
díle
i
zejména
iniciační.
Michael
j e j akousi
parodií
proto, že v poslední instanci
Peter Conradi John Fowles, Londýn 1982, s. 16 Ibid. s. 16 - 17.
116
nás mýtus opouští, zrazuje nás. Domnívám se, že podobnou roli hraj e
mýtus
i
Francouzově
ve
Robbe-Grilletovi
značně
literární
jistou velice
tato
žánry)
je destruktivní
"dekonstrukci". Fowles
na
blízko:
rozdíl
u
má
(a
rozdíl
k jejich
v tom,
spočívá
Robbe-Grilleta
jiné
přičemž
přispívá
neopouští
tuto narativní strukturu a používal pouze tomu
mýtus
Fowles
že
jistou
strukturu mýtu. Nejde tak daleko, že by eliminoval
příběhovou
je
stoj í
specifickou funkci,
významný
od
obou
nim samotným,
vůči
Nicméně
Potud
milence.
u
Robbe-Grilleta,
kde
se
znaky,
určité
mytický
jako zcela
příběh
rozpadá. Fowlesovské
na
lpění
velice významnou a ráznou časové
perspektivě
se
je
příběhu
mého
ukázalo,
že
eliminace
jako takového byla cestou do slepé
uličky,
totiž,
je
alespoň
v té
přímo
spjat s románem,
bytostně
názoru
"novému románu". V delší
odpovědí
totiž
podle
příběhu
že
příběh
podobě,
jak
nám ho odkázala ona monumentální tradice. Je spjat s románem mimo jiné i proto,
že román, má-li dostát
musí plnit ony další funkce, pokoušela či
menší
potlačit. míře
Ostatně
považuj í
pokračovatele
Francii (J. Echenoz, J. M. Le Clézio) se k Fowles chová své k
musí
němu
alespoň
román mrtvý. téma
právě
ve
přichází
i
přistupovat
zdání
velké
vypravěčské
příběhu) ostatně
se ve
kteří
nového
a
avšak román bez
(nebo snad smrt)
románů
milence a
obezřetně
příběhu příběhu
románu,
nejvýrazněji
také v Mágovi.
ve
navracejí.
příběhu
podezření
větší
románu
není pro Fowlese možný. Bez
Fowlesových
Francouzově
nadání v
čtenář,
konec
tradice,
které se experimentální próza
i spisovatelé,
za
dědictví
se
to
(či
je je
objevuje
Zde Conchis
s dogmatem, že román je mrtev - tvrdí, že ho romány
jako takové
přestaly
Ovšem sám vymýšlí
zajímat a
jednu fikci
svůj
románový výtvor spálil.
za druhou.
A Fowlesovo dílo
117
jako takové je jakkoli
si
víry v budoucnost románové formy,
vyjádřením
ovšem nezastírá
krizovou
situaci,
do
které
román po válce dostal. Zdá se, že tato krize má co do s fenoménem nazývaným "krize více
než
nespočívá povědně
epična".
ukazuje,
zdařile
že
didaktické,
všech
východisko
funkcí,
jakkoli se to
může
které j evi t
pracoval.
Nebude
nýbrž
moci
aby s nimi
tyto
funkce
a
z této
krize
román se musí od(a
měl
to
nepohodlné),
snad proto, aby tyto funkce beze zbytku románem epigonským,
činění
A Francouzova milenka
v rezignaci na situaci. Naopak, zmocnit
se
ovšem ne a stal se
naplňoval
tím
oním
či
postupy
včetně
způsobem
odmítnout
ve
smyslu odvržení a ignorování, ale bude s nimi moci nanejvýše zacházet tak, že je obrátí proti text unikal veškerým snahám o sám "odepisoval" a existenciální,
výtvařel
nýbrž
v tomto pohybu se
neboť
umožňuje
i K
plodnější problémům,
mnohem
textuální a
"příběh"
k
začne
jednoznačné
jeví jako
diferencovanější
přístup
že
psát tak, aby
uchopení,
aby se
prostor pro svobodu, která nebude
umělecká,
právě
sobě,
problémům
interpretační.
klíčová
A
složka,
a ve svých
důsledcích
položenými
tradicí.
kterým se moderní spisovatel
nemůže
vyhnout.
118
IV.
FRANCOUZOVA MILENKA A ROMÁN JAKO PALIMPSEST
při
srovnání Fowlesova románu s francouzským novým románem mi
šlo
především
zcela
o toto:
zásadní
ukázat jak
rozdíl,
který
styčné
body,
ve
spočívá
především
tak
vztahu
tradici jako takové. John Fowles totiž neodmítá
k románové
příběh,
jenž,
zdá se, považuje za konstitutivní prvek této tradice. předmluvě
Již v
skutečnost,
k práci jsem poukázal na
Francouzova milenka sdílí "historickou" dimenzi dalšími
významnými
zdůraznil
význam
říci,
zjednodušení lze fikce
a
"historické
v textové
specifickou
konfrontaci
je vlastní
("obj ekti vního"),
Tímto
stejně
v
takže
dvou
jemuž
je vlastní
se
(zejména
naopak
velmi pak
francouzská
témat.
Jacquese
Mám
koncem šedesátých let,
událostí,
Le
dějin",
měrou
přičemž
zříkající
upadala
době
Goffem
značnou
jež
Goffa
tedy v
s Le
společně
která
o
literárního,
a
historického
snaha
inherentní
se do
ta
histoire)
na
Georgese
či
Právě
zrodu s
současná
že se stal jedním
pochopitelně
pak zejména Michela Foucaulta.
historiografie
běží
zásadě
nouvelle
říci,
z
"narativních
spočívá
pochopitelně
,
zabývala
podrobně
typu
historiografie,
dávkou
"literárnost",
historiky
přišel
S jistou
samém eliminovat.
ústředních
filosofů
vývoj
diskursu:
typů
jako i filosofie a snad lze i
z jejich
další
skutečnosti"
jeho
problémem
historiografie
formě,
jsem
zároveň
pro
románu.
právě
sobě
"literárnost" v
psaného)
a
některými
že ona "historická" dimenze
zaznamenané
jemuž
prózy_
přístupu
tohoto
anglicky
(přinejmenším
v kombinaci
poválečné
díly
s
že
Dubyho,
Georges Duby
Fowlesova románu, pojetím
převratným
spočívalo měla
politických stejného
mysli
v rehabilitaci být dějin
protiváhou a
nebezpečí
dějin
jako
119
historiografie
pozitivistická. červenec
Bouvines 27.
"nového"
přístupu,
kronikáře
Viléma
historik
Dubyho
svět.
vyrovnání
se a
je
fenoménu. Podobný Foucaulta,
tohoto
u
tohoto
přejímá
přístup
přístupu,
se snaží postihnout pokus
představuje
znepokojivé
opakem
o
znepokojující
a
pozitivistické
represe
tohoto
lze vysledovat i v knihách Michela
přístup
které
tak
Neděle
příkladem
přijetí
zřejmá,
pojetí
s problémem
"literárnosti"
dílo
zásadě
v
a skrze
Bretaňského
jehož "literárnost" je nade v§e tehdej ší
Dubyho
je vynikajícím
1214
kdy
A
byly
(nejednou)
rovněž
za
označeny
"romány,,107. Tyto
j sem uvedl pouze pro
příklady
pracujícího
přístupu
textových
strategií.
s
ilustraci
druhy
několika
zde
Pochopitelně
jistého
respektive
textů,
vyvstávají
naprosto
odlišné problémy než v oblasti literární, proto nepokládám za nutné se tímto srovnáním zabývat déle. Vrátím se proto nyní na pole románu: Je
se
po
na
důvodů
celá
tuto byla
jiného
k historickým
dokumentům
románu hledat
novou
vlastních
aspekt
důvodu,
že
tradičnímu
např.
jako
tento
byl
tento
inspiraci ve
léta
tak
tradici,
svých
bouřlivě
k historii,
příklon
literární
zda je
než
počátcích,
u
pokus svých
pojem
by
mohl
"palimpsestu".
Toto
literárně-teoretickém
pojmenovat tento
přesné
"historickou"
"historickému románu",
jako
současném
107 viz
ona "krize románu", o
§edesátá
a
odpověď,
kořenů.
sdílený
v
jednoznačnou
a
Jelikož si nejsem jist,
románu
otázku nepochybně
padesátá
co
diskutovalo
k historii?
příklon právě
dát
těžké
jedním z
nicméně
které
proč
a
dimenzi,
být
chápán
rozhodl
to
z toho
příli§
blízko
j sem se mluvit o
metaforické diskursu
označení
celkem
je
vžité,
Vincent Descombes Stejné a jiné, OIKOYMENH, Praha 1995, s.
115.
120
avšak dosud nemá ustálený význam.
Uvedu proto dva
příklady
jeho použití a s jejich pomocí se pokusím vymezit své pojetí.
Dějiny
Christine Brooke-Roseová:
jako
"Dějiny
konference
o
takto
palimpsest"
Brooke-Roseová
svoji
přednášku,
výkladu
literárních
romány Shame a
satanic Verses.
tato
myšlenka
Rushdieho
již
existují.
byla
součástí
která textů 108 •
tvůrčí
verších,
přičemž
psaní,
způsob
románu".
Zde,
se
zde
zejména pak je
přednášky
románu
vypravěč
Shame:
jenž
Dalšími jí
V pojetí
označení obecně
Snad
příklady
Fuentese a
ve
spadají,
skomírající tohoto
jak
sama
přednášce
například
se
umění
pak
přístupu
v tomto
je
říká,
termín
roků
sto
pod
zmiňuje,
ohledu
toto
samoty.
proto vnímá palimpsestové psaní
jimiž
za
"magický realismus" - i
co je na hony vzdáleno anglosaské tradici, autoři,
v Satanských
Chazarský slovník Milorada
označení
své
Rushdie
Brooke-Roseová
"obnovit
Brooke-Roseové,
které
právě
pokládá
dokázal uváděnými
uplatní
později
postup
"palimpsest" jakousi obdobou romány,
Brooke-Roseová,
říká
jenž
tento
Terra Nostra Carlose
všichni
Zabývá
Základem její
z románu
postup,
předjímá
další
Christine
imaginární krajiny a pokouší se je navrstvit na ty,
vytváří
Paviče.
pojmenovala
románovou tvorbou Salmana Rushdieho,
především
které
jako palimpsest
-
jako
něco,
zdůrazňuje,
zabývá,
že
pocházejí
z jiných kulturních oblastí a dále píše:
Anglický román již dlouho skomírá, provinčního
místa
pro
a osobního života, vyprávění,
a
i
uzavřený
do svého
který nenašel
když
se
někdy
příliš
zdá,
že
108 Christine Brooke-Roseová: "Děj iny ako palimpsest" in: U. Eco, R. Rorty, J. Culler a Ch. Brooke-Roseová Interpretácía a nadínterpretácía, Archa, Bratislava 1995
121
americký postmodernismus dech,
je
stále
často
vztahem autora
ke
novou sílu a
přináší
zatížený
příliš
svému
psaní,
které
svěží
narcistním
nikoho
kromě
jeho samého nezaj ímá. 109
co
Z toho,
autorka
dále,
říká
vysvítá,
že
oním
"americkým postmodernismem" míní knihy Johna Bartha, které se zabývají
skutečně
přílišnou
měrou.
vztahem Nicméně
neadresná,
poměrně
v britské
próze,
přednášce
míře
přímo
anglické
zejména
nevídané.
podobě
současných
nejde,
britských
jeho
psaní
až
často
totiž žádného britského
Je to o to více zarážející, pak
v posledních
jistý druh "palimpsestového" psaní, v
a
její kritika anglického románu je
ve své
spisovatele nejmenuje.
autora
Ovšem
je
myslím,
autorů
že
letech,
lze-li to tak třeba
právě
objevil označit,
v této
zdůraznit,
o "magický realismus," práce
jsou
laděny
jinak a možná proto
je Brooke-Roseová pomíjí. Brooke-Roseová chápe pojem "palimpsest" jako
příběh,
fiktivní
přičemž
"historií",
má
jisté
je její alternativou.
z historických možných současnému
který
světů.
Ve vztahu k
úzce -
značně
styčné
body
vlastně
Je
Fowlesově
s
dalším dílu
(a
románu) je však pozoruhodné toto tvrzení:
Román má
kořeny
blízko
k
historie,
v historických dokumentech a vždy
dějinám.
Úlohou
románu,
narozdíl
je napínat naše intelektuální,
měl
od
duchovní a
imaginativní obzory až po bod jejich zlomu. 11o
109 Christine Brooke-Roseová: "Dějiny ako palimpsest" in: U. Eco, R. Rorty, J. Culler a Ch. Brooke-Roseová Interpretácia a nadinterpretácia, Bratislava 1995. s. 125. 110 Ibid. s. 133.
122
Tak i cestu
Fowles,
z krize
jak
jsem se pokusil
románu v návratu
ke
ukázat výše,
nejsou pouze dokumenty historické povahy, texty, románová tradice, kterou ale,
na
kterou,
pokouší
abych
navrstvit
své
tak
úplně
parafrázoval
příběhy
(či
-
kořenům
mu však
těmi
nýbrž i
literární
nepřijímá
za svou,
Rushdieho
lépe
vidí
výraz, je do
řečeno
se této
tradice vplést) .
stupně
Gérard Genette: palimpsest a literatura druhého
Jako
druhý
příklad
používání
pojmu
zvolil pojetí Gérarda Genetta, které knize
Palimpsestes,
narozdíl
pojetí, široké: je
v
la
od
palimpsestem
second degré 111 •
Brooke-Roseové,
přístupu
(neboli "hypertextem") k textu
jsem
je
Jeho značně
míní text,
aniž
jinému,
si
rozvinul ve své
podrobně
li ttérature au
vztahu
nějakém
"palimpsest"
by
jenž
byl
jeho
komentářem:
J'entends
par
la
[hypertextualité]
toute
relation
unissant un texte B (que j' appellerai hypertexte) un
texte
antérieur
hypotexte)
A
(que
j'appellerai,
sur lequel il se greffe d'une
bien
a
sur,
maniěre
qui
n'est pas celle du commentaire. 112
a o
něco
níže specifikuje:
L' Éneide et Ulysse sont sans doute, certainement d'autres) bien
sur.
des
divers,
deux
hypertextes d'un meme hypotexte: Comme
on
Gérard Genette Palimpsestes, collection Essais, Paříž 1992. 112 Ibid. s. 13
111
titres
a des degrés et
le
voit
par
ces
(parmi
l'Odysée,
exemples,
la li ttéra ture au second degré,
Seuil,
123
l'hypertexte
est
plus
couramment
que
le
métatexte
consideré comme une oeuvre "proprement littéraire" pour
raison
cette
généralement
derivé
(narrative fiction,
simple,
ou
d'une
ce
titre
autres, de
oeuvre
dramatique) ,
a
et
entre
reste
il tombe
que, fiction
oeuvre
pour
de
ainsi
dire
automatiquement, aux yeux du public, dans le champ de la littérature; pas
mais cette determination ne lui est
essentielle,
et
nous
lui
trouverons
sans
doute
quelques exceptions. 113
Genette
své
pojeti
"intertextuali ty", Julia
Kristeva
Michael
vymezený
rigorózně
instance:
zejména
a
(ať
citace
Oproti
tomu
přičemž
Genette jeho
L'intertexte, perception,
pak
v té
výslovná
či
le
pojmu mu
pod
úzce
zařadila
plagiát a velice
dala a
tyto aluze.
širokým,
sumarizuje takto:
écrit-il par
skrytá), s pojetím
přišel
přístup
Kristeva
intertextuality
od
jaký
podobě,
Riffaterre.
pojem
Riffaterre
zejména
odlišuje
par
lecteur,
de
exemple,
est
rapports
entre
la une
oeuvre et d'autres qui l'ont précédée ou suivie. 114
Riffaterre ztotožňuje
nabíledni,
pak
jde
proč
přístup
113
114
ostatně
často
velice plodný,
konečném
těžké
se
nicméně
okamžitě
vymezuje.
ztrácí svou
vedle sebe jakékoli
děje
má-li
je
přístupu
důsledku
stavět
tomu
intertextualitu
Nicméně
se Genette proti tomuto
teoretickou relevanci. Není texty,
a
s "literárností" jako takovou.
Takto široké vymezení totiž v
dva
dále
ještě
být
a
často
je
tento
"intertextuali ta"
Ibid. s. 13-14. Ibid. s. 9
124
teoretickým pojmem,
skutečným
užší.
Ovšem
širší,
toto
než
vymezení
tak
musí
je pojetí Kristevy.
takto klasifikovat svém
potřebuje
rozdělení
být Asi
jenom vymezení
přece
na
podotýká Genette, Kristeva ve
například,
pomíjí takové formy jako parodie nebo pastiš. které
zastává
Christine
Gérard
staví
pojetí
palimpsestu,
Genette
vymezeno pouze historicky, "přepsat"
které
texty - palimpsestem tak stupně",
nějak
vlastně
tedy
vyjma
Brooke-Roseová které
není
pouze literární
neoznačuje
respektive
dějiny,
alternativní, nýbrž pokouší se
"druhého
zase
je nemožné daný fenomén
Oproti pojetí,
pokus
straně
druhé
napsat
dějiny
mapovat vztah mezi
dvěma
veškerou literaturu
označuje
metatextu
jiných
či
druh6
"komentáře".
Jistými aspekty svého díla stojí Genette velice blízko mnohým
současným
Harold
například
v
předchozí
teoretik6m a Bloom,
kapitole,
filosof6m.
jehož
Jedním
koncepci
dalším pak Jacques
z nich
jsem
Derrida,
je
zmínil který ve
své práci De la Grammatologie115 hovoří o "l'écriture avant la lettre." Ovšem dlužno dodat, že Derrida, analýzám "literárních" text6, zejména
na
filosofický
přestože
se
věnuje
sv6j pojem "écriture"
diskurs,
který
touží
i
zaměřuje
tuto
svou
"literárnost" zakrýt, eliminovat, vymazat.
John Fowles - tradice jako palimpsest
Již
jsem
zmínil,
v metaforickém faktu, která
že
ve
vrstva
primární,
výraz
významu
palimpsestu
originální.
"palimpsest"
to
skutečnosti
by jej asi vnímal
115
že
lze je
znamená:
budu
chemickým ranější,
zde
budu
chápat
abstrahovat
rozborem
eventuelně
zjistit, která
"Palimpsest" zde budu chápat tak,
čtenář
od
je jak
nevybavený moderní technologií ani
Jacques Derrida De la Grammatologie, Minuit, Paris 1967, s. 9
125
specializovanými poznatky
umožňující
nabízející se našemu pohledu, text, nějaké
ruší iluzi o Ve
totalitě
Fowlesově
tradici,
je
způsobem,
pfinejmenším
či
ruptury totality
nýbrž hrou s cézurou, tradicí.
vytyčeného
Francouzově
ve
Ten nebude
míry podobá Iserovu poj etí
milence,
"čtení"
-
neustále Fowlesovo
se
tak
o tom bude
níže. Nyní bych se rád podíval na onen fenomén,
ještě
o
že se v jej ím
do nichž by mohl vepsat vlastní text.
radikální transgresí,
"psaní",
než
pfesnější
volná místa
probíhající subverzí horizontu
značné
asi
o "vepisování". Jeho psaní odkazuje na
celku snaží najít "mezery",
nějakou
jenž již na první pohled
a to po mém soudu takovým
diskursu,
tedy jako text
smyslu, text plný stop ...
pfípadě
"pfepisování" hovofi t
analýzu,
do feč
který
jsem zde nazval "vepsáním" neboli "inskripcí". Dovolím Ricoeura,
Theory
of
začít
může
radikálně
pojetí
and
the
Paula
Surplus
ten je mu tím,
se odlišuje od "langue" -
zachránit "událost hovofení" proto,
of
co má být diskurs má
tj.
nebezpečí
Proto
že
že písmo ve
nezachycuje událost hovofení, nýbrž to, co
mluvčí
"intencionální exteriorizaci" podstatnou
pro "událost-význam".
v úvodu.
Discourse
u fenoménu diskursu:
povědět,
vyhnout
na
fixován v písmu. otázka zní jak. Ricoeur tvrdí,
skutečnosti chtěl
navázat
Jak tedy rozumí Ricoeur pojmu "inskripce"? Zde je
nějak
písmo
volně
Interpretation:
"zapsané" a být
pfitom
jak je rozvinul ve své anglicky publikované knize
Meanin<j16. tfeba
si
Je
zfejmé,
že Ricoeur se tím pokouší
"dialogizace" diskursu, o níž byla
zdůrazňuje,
že psaní není
nějakou
feč
již
jednoduchou
fixací mluveného diskursu, nýbrž "lidské myšlení pfímo", a to bez
"zprostfedkující
instance"
mluveného
jazyka,
myšlení
116 Paul Ricoeur Theory of Interpretation: Discourse and the Surplus of Meaníng, Texas Christian University Press 1976, slovenský překlad: Teóría ínterpretácie: diskurz a prebytok významu, Archa, Bratislava 1997.
126
přenesené
na
mluvení,
místě
diskursu
a
Ale
Ricoeur,
říká
materiálním
jak se
"inskripce"
to
má
oddělení
mezi
k jakémusi
s autorovou
"zkratu"
intencí?
s psaným
slovního významu
významem
littera, již nikoli vox.
přebírá
splývat
přestává
kdy se psaní objevuje dochází
médiem
za osud diskursu
odpovědnost
právě
do písma. V okamžiku,
přímo
textu
Ta v okamžiku
diskursem,
přičemž
od mentální
intence
autora, tvrdí Ricoeur, je zdrojem rozhodujícího významu pojmu inskripce,
který zde znamená víc než jen fixaci
mluveného diskursu.
Inskripce,
předchozího
píše dále Ricoeur,
se stává
synonymem sémantické autonomie textu. Skrze tuto "inskripci" text uniká horizontu, v kterém byl napsán. A
zde bych si dovolil na Ricoeura navázat.
právě
patrno,
jistě
takovou,
jeho výklad se
jako mám
Nicméně
zvláštní za
to,
způsob
že
filosofa lze použít i
na
zaměřuje
zapsání
základní
v užším (a
"inskripci"
mluveného
myšlenku
jako
diskursu.
francouzského vymezení:
přeneseném)
jistý druh psaní, které se "vepisuje" do
Jak
jako
již napsaného
něčeho
a skrze tuto svou specifickou "inskripci" uniká jak horizontu onoho
napsaného,
tak
horizontu
intencí
vytyčenému
svého
autora. John Fowles pracuj e ve svém románu s velkým množstvím historického dokumenty,
materiálu literárními
díly
z
minulého
přičemž
do tohoto materiálu zasazuje
řečeno,
že oním "hlavním", o co ve
není
ani
Přesto četných)
tak
jeho
jako
příběh,
román
není
spíše
nějakým
patrno z textu samotného a ke
jak
čtenáři
svůj
století
Fowlesovo
dosvědčuj e
a
Již bylo
milence
pojetí
meta-románem; něj,
apod.
příběh.
Francouzově
momentech je pouze pokusem o
románu obracej ící se
historickými
nejrůznějšími
běží,
románu.
v jistých
ale protože, Fowles,
osvětlující
(a jak
vypravěč
svůj
postup
127
"skutečným"
není oním nýbrž v
pouze
konečném
další
důsledku
vypravěčem
fiktivní
z románu,
dlužno dodat, detailně
že
tento
ztroskotání.
"vypravěče
jehož
b~
se
"nesamozřejmost"
vrátil
Již v
polovině
je W.
M.
Thackeray.
s nímž
Zde
výběru
přinejmenším
a takový
jenž
má
vždy
výběr
vytvářet
v románu
nesestává z "historických
smyslu, tedy
alespoň
povětšinou.
materiálem
najdeme
texty,
faktografickou
povahu
objevení
se
nesamozřejmý.
Na
sexualitě
viktoriánské
řečeno:
vědeckou
a
sociologická texty,
jejichž
faktografická studie
doplňována
je
19.
mezi použitým
Darwin, doplňovány
iluzi
v pravém slova
mají
například
literární -
historický
věc:
jakousi
které
(Marx,
respektive
od
dokumentů"
Jinak
literatura), avšak tyto texty jsou zřetelně
Fowles
této práce jsem se pokusil
je velice zajímavá zejména jedna
výběru
materiál,
k materiálu,
problematičnost,
jeho
nouvelle histoire bude
o
A je více než
jako další postavy" Fowles
autorem
však
určitou
nastínit
povaha je
pokus
tuto problematiku meta-textu autor velice
v románu pracuje.
století,
je
být)
rozpracovává v knize Mantisa.
Teď
tomto
nemůže
postavou,
odsouzen ke
výmluvné, že onen objev "opisuj e"
(a nikdy jím
prameny
typu
Clelandovy Fanny Hillové 117 • O čem to vypovídá? Poukazuj e zde snad Fowles na to, rozhoduj ící
měrou
zde rezonuje materiál,
i
že naše
určována
o minulém století
představa
texty povýtce literárními? Anebo
radikální myšlenka nové historie,
s nímž
je
historie
je
pracuje,
vždy
totiž,
že
primárně
"literární" povahy? Mám za to, že obojí - Francouzova milenka se
vyznačuje
postupem,
historii pojednává
jenž je
jako
právě
studium
nové historii vlastní:
textů
-
textů
nikoli
snad
Pochopitelně Clelandův text do viktoriánského diskursu prlmo nepatří, ale v kontextu napětí, které v románu Fowles vytváří mezi minulostí a budoucností, jej lze považovat za integrální součást textu. 117
128
jako
tj.
pramenů,
nýbrž
skutečnosti,
jako literárních
textů
foucaultovským jazykem,
řečeno
k uchopení
prostředků
Neboli,
artefaktů.
jako
textů
historické
nikoli
monumentů,
dokumentů.
S výše termín -
archív.
archívem,
který,
"samozřejmý",
z
jsem,
novodobou
celkem
první
jeden
vynořuje
moc"
pohled
zásadní
slabě
těchto
položek
to
bylo
by
textu,
do
rozhoduje
příliš
jsou
nikoli
"objektivnost",
Francouzovy milenky)
to
se
O
nýbrž
ale
tak
totiž
rozvrstvení
znepokojivě,
zjednodušené,
zasazovány.
zato
subjektu
S archívem
a
značně
určitou
nemůže,
jeho
přítomná
že hodnota
nikoli snad v moci toho,
spočívá
něhož
nezmenšená.
působí
A
obsáhlého literárního
autorského
problém:
přičemž
Vypravěč
jeho hierarchizace. Ta je zde
a tak
pojetí
vypravěče.
poměrně
tohoto
čerpá
autora.
se stává
ani takovým být
vybírat z
jednotlivých položek, jen velice
z dobového diskursu,
všemocného
úplně
román
osobou
tak
úplně
není
toto:
především
organizovány
vševědoucí,
"tyranská
na
zůstává
onoho
libovolně
a
dědictví
a
není
textů
s jakým dílo pracuje,
paralelou
Johna Fowlese není může
výběr
vyňatých
vybírány
volba archívu,
právě
upozorňuje,
že
jsem na mysli
měl
novohistorický
klíčový
je nucen pracovat s jistým
a on nás na to
j sou
texty
další
John Fowles
nikoli nahodile
textů
tyto
I
Řekl-li
nevinný.
souvisí i
zmíněným
kdo vybírá, ve
jejich
výsledném
pravdivosti
(zejména
v
případě
jejich zasazení do narativního rámce. A
proto je role autorského subjektu nezmenšená pouze na první pohled - strategie se
bude
autora)
obracet
výběru
proti
vymazávat,
totiž
sobě
anebo
umožňuje
samému mnohem
a
vytvořit
sebe
text,
samého
přesněji
jenž
(včetně
"škrtat"
Francouzova milenka je román se škrtlým autorem. Zde je vedle Francouzovy milenky
opět
vynikajícím
příkladem
Mantisa.
129
Jakou konkrétní funkci předně
má simulovat "atmosféru" 19.
odpovídat naší
jak jsem se pokusil
o
němž
z
určité
dvojí: vždy
byla
Ovšem již sám o
době.
sobě,
veden
z jistého
okamžiku,
časového
jelikož vždy máme k ruce jen textové prameny,
jelikož
čteme
perspektivy, což v
výběr,
znamená
anachronicky, němž
s fikcí a
představa
s jiným "horizontem
dochovaná jednu
vytvářejí
tato naše
tj.
není nikdy
akcentuje. Není zde ostatně
se
třeba
zde
sféru. A za druhé:
"samozřejmá", např.
připomínat,
prostupují
přičemž
milenka
stavěna
je
velice
dokumentuje citovaný přísných
silně
případ
zobrazována
je
jako
dnešní doba "svobody". A
dodat, že podobný mýtus existuje i v
třeba
je
jak tento mýtus zní -
že doba minulého století
doba represe, oproti níž je
často
toho o pokroku. A i
vždy má jinou podobu - podstatné pro tento
snad jen to,
je doba
fakta
Francouzova
skutečnost
očekávání"
nemáme žádný "objektivní"
neoddělitelnou
produktem nereflektovaného mýtu druhou
konečném
díla vznikala,
k historii
přístup
je
respektive má
důsledku
časové
než je ten, v
tuto
století,
promluvy. Ukazuje, že onen
(čas)
je
řeč,
"archív"? Tak
výše, poukazuje na jednu zásadní
osvětlit
- na místo
skutečnost
o této
"představě"
zmíněný
zde plní
případ
nového románu:
uměleckých
konvencí, doba
literatuře,
což
doba 19. století současná
je dobou
svobodné avantgardy. Toto předtím,
pojetí
román
Fowlesův
silně
rozvrací,
než tuto "represi vní hypotézu" radikálním
zpochybní
v
Dějinách
sexuality
Fowles ukazuje? Ne snad, "stejná" Neexistuje
jako zde
naše, ani
ale
Michel
19.
ona
"pokrok"
století
je
způsobem
Co
totiž
že by doba minulého století byla není
ani
v klasickém
"diskontinuita", jak ji rozumí Foucault, zdůraznit,
Foucault.
ještě
součástí
zásadně
smyslu,
neboť,
stejné
"jiná". ale
a to je
"epistémé"
ani třeba
jako
130
doba
naše.
Liší částmi)
jednotlivými ukazuje, prvky
ale
diskurs
právě
Fowlesův
se a
svými
(přinejmenším
román na mnoha místech
že na první pohled "novátorské" prvky jsou jenom
"tradiční",
vlastně
v literárním diskursu naší
vyjádřené
doby. často
Tak román,
který
napsat.
Ale
tvrzení
bylo argumentováno, 19.
století
je tomu
nestihlo,
skutečně
jinými
slovy
Nedostává
se
dokumentovat jednotlivé
nemohlo,
tak? V jistém smyslu
pravdivé, ovšem vzato doslova
nepochybně
pochybné.
že Francouzova milenka je
mi
bohužel
přinejlepším
prostoru
ale snad
případy,
je toto
detailně
tvrzení, že
postačí
systém citací je v románu naprosto dokonalý - není pravda, že z
oněch
akcentovaných
fundamentálně
explicitní pluralita
Vše
nalézt:
deskripce zakončení
navýsost tvrdí,
"nového".
již
literatuře
zaj ímavé,
prvků
novátorských
by
bylo
lze celkem snadno v
něco
"tradiční"
autorské
vstupy -
Laurence
Sterne;
sexuálních
témat
John
Cleland;
- Thomas Hardy, Charles Dickens. Navíc je že
i
že 19. století
když
opomělo
Fowles zobrazit
v poznámkách
k románu
"explicitně"
sexuální
scénu (jeho slovy: ukázat nám viktoriánce v posteli), sám to rovněž
je
nečiní:
popis sexuálního aktu mezi Sarah a Charlesem
eliptický,
značně
v ostatních
případech
následuje místo
"reprezentace" mnohem spíše rekurs k historickému materiálu a nějaká
citace,
popř.
reference,
parafráze
či
pastiš
(např.
Johna Clelanda) . Vypravěč
na
již
zmíněné
významná
a
zdůraznit,
tradice,
je v otázkách sexu dosti skoupý. Ale s ohledem Dějiny
má
svou
sexuality je
hlubokou
že jelikož se
Pochopitelně,
že
ona
logiku.
Fowlesův
je nucen ji kopírovat,
tato
skutečnost
velice
je
třeba
román "vepisuje" do
nějaké
přejímat
"represivní
předně
její postupy apod.
hypotéza"
nejde
zcela
131
zamítnou zejména
je pak
doloženým
v oblasti nicméně
existovala -
faktem,
sexu,
jistá
v minulém
třeba
je
že
míra
represe,
století
skutečně
dvě
poukázat na
věci:
že naše
doba není této represe prosta, že není jejím opakem a také na to,
že
sexu
represe existoval v minulé
kromě
mluvit,
otevřeně
lékařského
dějové
(jak
Fowles
nasnadě:
zde
rovině
viktoriánských
nemluví
a
na
přechází
lékařský,
na
"transgrese"
monumentální tradici neboť
předpokládá
mluvit
o
čelem
za
nelze, něj
se
k
poli
sciencia
jak
velkých
kdy ale volí Připomene
by
se
Mluvit
sexualis.
rovině
Do
byla
čirá
postavi t
se
transgrese je vždy naivní,
která ji
ruší
chápu,
mluví
zpochybněním,
na
náznakům.
formě,
akého prostoru,
cézurou,
"inskripce",
systematickým
stopách
kontraproduktivní:
opuštění
něčem
fowlesovská
na
explicitně
historický.
či
"příběhové"
akt
sexu
ve
"nedějové"
sociologický
sexu
o
o
uchyluje
tak protiklad mezi ars erotica a otevřeně
Foucault)
říká
pokračuje
romanopisců
explicitní formy diskurs
to
imperativ o
náboženského diskursu. Spojitost s Francouzovou
či
je
milenkou
a
i
době
protože
Nikoli,
řeč.
je
stejným
chce
mnohem
spíše
jazykem
jako
tradice, do které se touží vepsat, používá stejné postupy, a to doslova,
jako tato tradice,
nim samým a ukázala naprostou Je
ale
skutečnost.
Řekl
erotických scén eliptický.
důležitou
že
nesamozřejmost přijímaného.
na
ještě
co
je Fowles na
týče,
v jiné,
jiného.
literatury)
j sem,
aby je obrátila proti
se
jednu
pozoruhodnou
rádoby
Ovšem
příběhové
nespočívá
roli
zde
meta-románové
erotická
popisů
explicitních rovině
To je po mém soudu dokazatelný fakt.
explicitnost zcela
poukázat
třeba
jenom,
Až
rovině
literatura
(a
značně
vědecká
je
něco
erotika
pouze v explicitním zobrazení - velice
hraje
i
pozdržení
čtenářova
očekávání.
132
des
Esseintes,
čítával
v dávných
Huysmansův
s rozkoší Umění
prodlevy
nýbrž
i
není
klíčový
element
pouze
literatury
harlekýnů)
a Fowles tento
o delectatio morosa.
středověkých
To lze
příběhu. (například
vidět
komentářů,
na
příkladu
pornografii
měkké
klíčový
epoch,
dvou
přelomu
příručkách
výsadou
populární
textu.
člověk
prvek "cituje" i
tzv.
ve svém
Jeho "vepsaný" text se nesnaží do tradice proniknout
násilím, spíše
dopustit se naivního aktu transgrese,
se
pokouší
hranic
dosáhnout
nýbrž mnohem
akcentováním
již
prvků
existujících. Již byla
řeč
o citacích,
kterých je v románu
ovšem nejde jenom o citace doslovné zde i
mnoho
fenoménů
příbuzných:
či
nespočet,
parafráze:
nalezneme
pas tiš a
především
aluzi,
pak parodii 1l8 • Právě výše uvedené "strategie" (v pravém slova smyslu)
tak
autorovi
s naším "horizontem dán jak
především
je
skrze
očekávání",
konvenční
zakořeněna
narušuje:
radikálně
umožňují
sebereflexi,
tvůrčím
o
v mýtu
o
hlediska:
zmíněné umožňují
příklad
autority
nahlédnutí
autorovi
nejenom
významu,
nýbrž
Ten je
mýtus
perspektivnosti době
"vepisovat"
přitom
tak
román
než o
svůj
našeho době
ale
čtení
sto
před
ještě
z jednoho
hlas
do hlasu
tuto autoritu podvracet -
to
vševědoucího vypravěče.
je
je lze popsat,
citlivý
A tento
"strategie" jsou významné
Fowlesovo "citování" nejvýstižněji
řeč.
je to svého druhu historický román,
mluvícího s autoritou a je
pracovat
o minulém století,
pokroku.
toho vypovídá mnohem více o naší lety. Výše
již byla
němž
"představou"
způsobem
značně řekne-li
k formulovaným
především
k
komplexní povahy.
se, že autor je velice
myšlenkám
postupům,
Snad
a
nejrůznějším
doslovnému narativním
118 O roli parodie v moderním literárním diskursu píše zajímavě Gérard Genette v knize Palimpsestes, kde se snaZl jednak postihnout její historické kořeny, jednak ukázat spojitost s fenoménem hypertextu.
133
strategiím viktoriánské prózy. "přepisování",
systém
Jedním z
neustálých
těchto
revizí,
což
postupů
je
je i
mimořádně
významné pro pojetí románového textu jako palimpsestu. Tomuto fenoménu Fowlesovy tvorby se smith.
Zaměřil
prezentovaná
se
přímo
na
detailně
případy,
v textu
kdy
románu,
věnoval
Frederick N.
čtenáři
je
například
"revize"
když
Charles
píše dopis Sarah:
Charles's own process of composing a letter to Sarah assumes some interest. Fowles carefully documents his protagonist' s
proces s
of
writing,
attitude is not unfamiliar)
treating
with friendly irony:
are to Id that Charles before dinner was the words'
for a
it
(the we
'rehearsing
future meeting with Sarah;
we are
then given a reproduction of the letter itself, which includes the
a postscript
fact
that
we are next
Charles's
'anabatic
arrived at until several drafts',
informed after
epistle
was
not
and that
he
're-
read the letter several times'; and finally we hear, belatedly,
that
'upon his ninety-ninth re-reading of
his letter that previous night', Charles had decided to add a second postscript.
Posléze Smith dochází k tomuto
Charles,
závěru:
like Fowles in so many ways,
over his writing,
seems to fret
to revise extensively, and to have
difficulty resisting the urge to elaborate. 119
1i9 Frederick N. Smith: "Revision and the Style of Revision in The French Líeutenant's Woman in: Modern Fiction Studies, jaro 1985, vol. 31, s. 88.
134
Že autor zde s jistou dávkou ironie popisuje svůj vlastní autorský postup zajímavější
není
je to,
třeba
snad
případě
že v
zdůrazňovat.
ani
Francouzovy milenky tento
autorský postup neustálé revize vlastního s autorskými postupy významných literatury.
Na
Mnohem
textu
představitelů
viktoriánské
upozorňuj
jej ich "revidování"
rezonuje
e
vypravěč
i
Fowlesova románu:
... if we want to know the real Mill or the real Hardy we
can
learn
far
more
from
the
deletions
al ternations of their autobiographies
and
than from the
published versions. 120
skutečně
Rozsah revizí v rukopise takového Thomase Hardyho je ohromující číst
těchto
v
řádky,
mezi
velice
výrazů,
jednotlivých Pochopitelně,
nepublikovaných často
přičemž
že
se
zde
ne
textové
textech
lze
objevují
vždy
jde
revize
doslova
alternativy o
synonyma. něčím
nejsou
charakteristickým pouze pro viktoriánskou literaturu, ještě
nic
nemění
toho,
co bylo o románu již
velice zásadní "textů"
není
potlačené
že v kontextu Francouzovy milenky a
skutečnost:
výše,
historie,
text.
jak ji
Francouzova dědíme,
obsahovat anebo,
poukazují na jednu
tradice,
nikdy totalitou smyslu -
vždy se ozývají ony
potlačení
milenka
jež sestává z
tak
pronikají skrze
ukazuj e
jedno
je jakýmsi "palimpsestem", a proto,
chce-li ji román být práv, rovněž
řečeno
verze, a navzdory tomuto
"výsledný" tradice,
na tom,
ale to
musí tento palimpsestový
řečeno
pro
změnu
rozměr
bloomovským jazykem,
nesmí rezignovat na agonistickou povahu kánonu.
120
cituje F. N. Smith, op. cit. s. 85
135
Francouzova milenka tak
vlastně
spěje
k novému pojetí
románu a psaní jako takového. Vepisování do ruptur první pohled monolitické tradice - tak, jak nám ji naše naivní
"představa"
uvnitř
na
předestírá
a mýtus o pokroku - se blíží tomu, co
se pokoušel postihnout ve svém eseji Ecrire la lecture Roland Barthes: tedy psaní,
četbou
které bude zapsanou
bude se snažit význam "rozsévat"
- to znamená
(diseminovat),
namísto jej
kanalizovat. Román Johna Fowlese tak nejenom svou pluralitou zakončení
svobody. v tom,
otevírá pole pro rozptyl významu a právě
A že
zde vidím
ukazuje
onen
existenciálním, nýbrž svým
rozptylem
palimpsestovým jakékoli
prostor
uměleckém.
významu, rozměrem.
ideologii,
klíčový
jenž
jak
ve
význam tohoto
svobody
vyvoláván
tento svém
rozměr
"velký
příběh"
(J.
F.
románu ve
smyslu
především působí
přednášce
Christine Brooke-Roseová, nebož radikálním onen
nikoli
prostor
Tento prostor otevírá román je
Právě
rovněž
Lyotard),
se
proti
zdůrazňuje
způsobem
jímž
jeho
podkopává
ta
či
ona
ideologie pokouší legitimovat svou "moc".
136
v.
ZÁVĚR
V této práci j sem se pokusil o výklad románu Johna Fowlese Francouzova milenka.
Zde se pokusím v krátkosti shrnout, největší
co jsem ve svém výkladu kladl
důraz
na
a které stránky
díla jsem naopak neakcentoval. Nejprve přistupoval
musím důrazně
současné
na vývoj zaměřil
na
G.
Swift).
V
zajímal
především
velice
vztah
důsledku
toho
S ohledem s
na
vztah
některými
existuje
(např.
k tradici soudobými přičemž
nepochybná
role popisu,
nižších,
žánrů),
naopak:
v tom smyslu textem,
téma
jako T.
času
určitou
přičemž
tradice považuje
s nimiž
díly,
a
na
či
použití
vážně,
Eliot.
že zde
formální
rovině
různých,
sice
již
často
ve
i
vztahu
tak
zůstává
nikoli
přesně
se tradice stává
něhož
je velice významné, že za
francouzského "nového románu")
jisté
není zcela odmítavý, ba
Fowlesovi
Ten
sdílí
rozdíl
strukturu a do
příběh.
milenku
závěru,
j sem došel k
diametrální
bere S.
Francouzovu
jsem
Fowlesově případě
tradici
který má
vlastní text, této
rovinami
textovými
spřízněnost
avšak
k tradici, který ve právě
Mnohem více
pracuje.
způsobem
"experimentální" prvky, sice
mám za to,
která,
příliš.
až
jednotlivými
j sem neakcentoval
vztah k tradici, se kterou John Fowles ve svém díle
tvůrčím
srovnával
mezi
blízko
palimpsestu (S. Rushdie,
způsob
zdůrazňována
byla v minulých letech
j sem proto
které mají
"existenciální" stránku Fowlesova románu,
mne
románu
Fowlesově
Svou pozornost
ty momenty románu,
k dnešnímu románu psanému na či
k
po mém soudu zásadní vliv
mělo
britské prózy.
především
Ackroyd
jsem
z dnešní perspektivy, a to zejména z toho
že dílo Johna Fowlese
důvodu,
P.
že
zdůraznit,
vepisuje klíčový
(narozdíl
od
svůj
prvek autorů
u Fowlese zachován.
137
existenciální interpretaci jsem odmítl
Zmíněnou
i
z toho
duvodu,
že
většině
ve
autora
říká
vypravěč.
odhlíží
možnost vnímat
a
přístup,
Naopak
věnuje
se
vypravěčovu
nutí
bezvýhradně
kritiky zaujímající tento postoj v textu
případu
spíše
ironii,
částečně
fowlesovské
přijímat
jenž
od
textovým
to, co
"autority"
strategiím,
má
neustále probíhající hru
na metatext, který se nikdy metatextem v pravém slova smyslu nestane, naopak poukáže na samotnou nemožnost metatextu. Rovněž
se mi
jako významný jevil vztah Fowlesova díla
k novohistorickému
přístupu,
a
to
jednak
v tom,
zaznívají podobné problémy a otázky, jednak ve
formě
že
zde
zkoumání
věnována
často
marginalizovaným pramenum a kdy se studium toho, co se
obecně
historické
pokládá
za
zkušenosti,
kdy
objektivní,
je
pozornost
prostupuje
se
zkoumáním
pramenů
povýtce literární povahy. A zustává
tak
kromě
estetické
Francouzova
proto, že na jejím
milenka
případě
hodnoty velice
románu
jako
inspirativní
takového četbou
i
lze vysledovat cestu britské prózy
z toho, co se kdysi považovalo za "krizi románu."
138
Summary In the present work I Fowles's
novel
The
set myself a task to interpret John French
author's most famous book. chose this book: first,
Lieutenant's
Woman,
probably
There were several reason why I
it was the book itself - the themes
dealt with and the problems to which the book paid attention. Secondly, it was the significance of the book (and a kind of narrative strategy embraced here) British
prose
generation"
writing,
authors
for further development of
especially
such
as
for
Salman
so
called
Rushdie,
"middle
Martin
Amis
Julian Barnes, Peter Ackroyd, Graham Swift and others. It
was
mainly
because
of
the
second
reason
that
I
decided not to interpret the novel along "existential" line which
is
what
have
been
recently
done
by many
Fowlesian
critics. I did not regard the stance of the author, or the so called "authorial intention," to be something endowed with real "authority" the
introduction.
attention
to
this approach I Instead
various
of
attempted to justify in
"authorial
narrati ve
intention"
strategies
employed
I in
paid the
text - it is significant that one of these is the "unreliable narrator"
which,
I
think,
supports
my
approach
in
not
regarding what the narrator (or the author outside his text) says as something unquestionable. In the first
part
of my work
I
thus
dealt with the
question whether Mr. Fowles is an existentialist writer. This has been asserted by many Fowlesian critics (above all W. J. Palmer and Barry N. Olshen) and the reason they gave for this assertion was more or less this: Fowles's
writing
certain
it is possible to find in
reference
to
what
is
labelled
"existentialism". These reference s include Sartre, Camus and
139
Kierkegaard but there are also, the critics claimed, problems which are in direct relation to existentialist thinking (such as the theme of loneliness,
selfhood etc.).
The references
found in Fowles's novels were then supported by evidence from author' s for
aphoristic book Aristos.
several
reasons,
but
This approach I
mainly
because
I
rej ected
came
to
a
conclusion that in the case of The French Lieutenant 's Woman the existential hypothesis simply does not work.
To assert
the existential hypothesis in this case would in my opinion mean this: to read the novel as a Bildungsroman where Sarah functions
as
a
guru who
leads
Charles
to
gain
his
true,
"authentic" self. So far so good, but it would also mean to disqualify all other endings except the last one, which is an approach, I am convinced, not very productive. Moreover, the existential important
reading
to
(only
emphasise)
in
one
implies
of
its
forms,
identification
of
it
is
"moral
regards" with "social conventions" which ultimately leads to a
conclusion that
the
liberation from restrains
social conventions means
for
Charles
the
caused by
imperative to be
even more selfish. The claim that Fowles's writing cannot be explained simply on the ground of existential philosophy I supported by other cases, The
Collector
mostly his first published novel
and also his very first book
after The Collector),
The
weak
existential
point
connection
of
the
between
the
Magus.
Here I
(published only
tried to show the
hypothesis,
existential
namely
the
interpretation
and
interpretation of the novel as a Bildungsroman. to show that i t
I attempted
is by no means obvious that The Magus,
for
instance, is a Bildungsroman, for it is very dubious whether the "authorial surrogate" (P. Conradi) Conchis leads Nicholas Urfe to some "deeper" understanding of life and reality.
I
140
also mentioned a very interesting analysis of The Magus by Michael
Begnal,
according
to
whom
the
book
is
not
a
Bildungsroman, but a parody of such genre. But
I
did
not,
by any means,
interpretation completely -
reject
the
existential
it has to be said that Fowles's
work contains many both explicit and implicit references to existentialism. I only argued that by accentuating different aspects
of
the
interpretation,
books
we
can
obtain
"more
open"
such as will be much more productive in the
contemporary li terary discourse.
In other words:
I
did not
read the book as an existential novel also for that reason read it from the perspective of the end of the 20 th
that I
century and not from the perspecti ve of the middle of the century. But this is not to say that I did not pay attention to the context in which the book appeared.
On the contrary,
I
tried to put the novel in that context but instead of implied existentialism I read it alongside what is sometimes called "experimental
writing",
namely
nouveau
roman,
and
its
theories about the relation between modern literature and its long tradition. It was a part of my argument that The French Lieutenant
has
a
's Woman on one hand belongs to this context and
lot
of
in common wi th i t,
but,
on
the
other hand,
strongly disagrees wi th the basic avant-garde assumption of the authors of the French nouveau roman. First, writing
and
"experimental
I
set
myself
Fowles's elements"
to
novel
show have
wi thin
the
what in
the
experimental
common,
book.
I
i.e.
paid
the most
attention to the authorial intrusions in the text where the narrator breaks the stream of his narration,
breaks through
the historical illusion and often talks directly to us,
the
141
readers. the
There are several types of such intrusions:
commentaries
by
the
author,
often
first,
inspired
by
sociological research done in the middle of the century and the sixties
(for instance a passage dealing with the problem
of lesbianism in the Victorian society). The second type of such intrusion was mainly on the
level
author
clearly
used metaphors
which
were
of metaphor
the
anachronistic
so
that we be continually reminded of the fact that our reading (and every reading of history) is necessarilly anachronistic. The
last
type
of these
intrusions
is
when
the
author
(or
better said the narrator) addresses us directly - the subject of these intrusion is very often the very nature of his own creation, thus
his relationship wi th the characters etc.
deprived
of
the
illusion
"authentic" historical novel. given another
process
of
illusion answer
author,
artistic
of
seem
unreliable,
the to as
I
we
obvious tried
to
read
is
an
But at the same moment we are
that he
creation or
metanovel. me
what
that we have access
illusion:
inward part of the
that
We are
Why
tal ks
we
this
an
above show
to us
simply: is
in
all
into the most the
given
the
illusion?
The
are
the
the
about
narrator
text,
he
is
often
contradicts himself and we slowly come to a conclusion that no metatext is possible. And that for this reason mainly: it is not possible speak from the text and at the same time be exempt from it. Next
I
discussed
the
quotations
which
appear
at
the
head of each chapter. My attempt was to show that they are not simply decorations helping to create the illusion of the Victorian age,
but that they are,
at least to some extent,
subversive in relation to victorian discourse. Or rather that they again remind us of the necessarily anachronistic nature
142
of our reading history. The authors quoted are Victorian from our
point
of
view
it
is
disputable,
whether
they were
representatives of the "normal," the "typical" (the illusion of which Fowles wants to create). Again there were several groups of quotations: first from victorian scientific theory (Darwin,
Marx),
next from 20 th century theory
(Young),
from
Victorian poets (Hardy, Tennyson, Arnold), essayists (Arnold) etc. But these were only one aspect of the "experimental" in the novel. Next there was the plurality of endings, something for which The French Lieutenant / s Woman is most famous. dealing
with
this
problem my
first
endings the novel really has -
concern
the
attempted
to
first examine
three them
how
many
and my answer was four.
contrast to the existential interpretation I disregard
was
endings, one
by
on
one
In
did not simply
the in
In
contrary,
terms
of
I
their
"plausibility" (Fowles's term) while emphasising that for the interpretation of the book as such their plurality has to be maintained. To
read
the
book as
if
it
had
only
one
(the
last)
ending is tempting but in my view impossible. It would mean disregarding many important aspects
of the
novel
and also
crucial things The French Lieutenant' s Woman says about the Victorian
age.
We
are
first
given
impression
that
this
monumental age is monolithic - only through many disruptions and breaking of illusion in the book we slowly realise that the
age
was
not
monolithic
at
all
it
was
distorted,
ambivalent at its very core and the plurality of endings, namely the last two,
perfectly reflects that realisation.
I
read the two last endings as another expression of tension between the past and future implicit in the whole book and in
143
condensed
form
Marguerite",
contained
in
Matthew
Arnold's
poem
which is the only text Fowles quotes
"To
in full.
Eventually I thus came to a conclusion: we are not to get any definite answer as to which ending is most "plausible". AIl of
them are,
including those rej ected
in
the
text
by the
(unreliable) narrator himself. The theme of the author is another which connects
(and his presence in the text)
Fowles' s
writing
to contemporary
theoretical discussions and also to the experimental writing. It is then no accident that Fowles mentions in the text two prominent French authors - the novelist Allain Robbe-Grillet and the critic Roland Barthes. In Fowles's case the author is not fully present as he is not totally absent. Rather,
John
Fowles sophistically plays with the notion of the "death of the author." This theme is closely connected wi th the above mentioned
attempts
metatext.
Metatext,
(intentionally
failed)
to
write
in its traditional conception,
a
supposes
an author who is at the same time in the text but can get out of it,
is able to occupy a place outside the text and from
this place speak of the text. This,
Fowles shows us,
is not
possible for in accord with Barthes the author is born at the same time as his text and also dies with it. In other words, there is no "before" and no "after". takes
this
even further
true,
but no sooner.
the
But Fowles,
author dies
with
it seems, the
text,
So it is impossible to leave the work
before it actually ends. What does it mean? The text forces the
author
to play the
role
of an omniscient
narrator
no
matter how strongly he himself wants to get rid of that role. The "author" cannot leave the text and drive away in a coach as he is ironically depicted to do in The French Lieutenant's Woman. But it does not necessarily follow,
I argued,
that he
144
has to play that role exactly as 'tradition' wants him to. On the
contrary
he
can
allow him to cheat, result is far
develop
certain
strategie s
that
will
to play mainly with irony so that the
from what one is forced to do by a
certain
discoursive tradition. The problem of the author was only one of the aspects that Fowles's novel shares with French nouveau roman. There were
others,
theme
of
mainly
time
plurality.
formal:
and
last
the
but
role
not
of
description,
least
certain
the
generic
The avant-garde authors of the late fifties
and
sixties have re-discovered description, the 'object' was once more focus of a novelis's attention, background, their
the
inner proces ses
prominence
objects
which
themselves
described -
and
language.
Robbe-Grillet' s
was
subject was taken into
of the psyche deprived of
consequently
the
medium
bestowed
in
which
on
the
they
were
Important concept in this context is
'chosisme'. In The French Lieutenant' s Woman
description is not conceptualised, as it is in the theory of nouveau roman, but nevertheless it plays a significant role. Another
theme
which
Fowles' s
book has
in
common with
French contemporaries is the role of time:
it
impossible to overlook the many references
to time
text. But in Fowles's case,
its
is virtually in the
irony is also present: the role
of time is taken to absurd consequences so that the text at the same reminds of Robbe-Grillet' s
or Butor' s
(with their
carefully delineated time-tables) and it is a parody
oť
such
texts. Generic plurality is an aspect of Fowles's work obvious at a first glance.
Again,
it is something his text has in
COmmon with the experimental prose. been
argued
by
Peter
Conradi,
uses
John Fowles, in
his
as it has
work
a
great
145
variety of genres: from romance (The Magus, through
thriller
(poor
Koko,
The
The Ebony Tower) historical
Collector) ,
romance, sensational novel (The French Lieutenant's Woman) to detective
tale
(The
generic plurality argument
that
I
"the
Enigma).
In
the
expressed my interest
of
chapter
agreement the
dealing
with
fiction
with
Conradi' s
lies
in
the
consequences of disconfirming the expectation raised by the genre." Fowles,
I argued,
works here again with irony,
with
various 'expectations' into which he 'inscribes' his text. But apart differences.
from these
cornmon features
The most important one was
there were also
Fowles' s
insistence
on the story and the role of the story within the text which is
the
consequence
of
Fowles's
much
more
differentiated
relation to tradition. The experimental prose, namely in its French form,
rejects traditon completely;
this Fowles never
does for it does not seem to him to be the way out of what he calls the
'crisis of the novel'. He seems to consider story
to be a vi tal part in the heri tage
moreover he does not
want to abadnon the tradition, he wants to subvert it, cast a doubt
on
would be
i ts
monumentali ty.
absolute
Complete
resignation,
rej ection,
it would be
an
I
argued,
escape,
in
Harold Bloom's words, from the essentially uagonistic" nature of the Western Canon.
So in rgard to tradition there is a
major difference between Fowles and the experimental writing, which is in British tradition represented by authors like B. S.
Johnson and C. Brooke-Rose. In the last part of my thesis I attempted a comparison
between Fowles' s novel and new historicism. two basic types of discourse: the
essential
certain
level
component) of
li terary
and
'objectivity'
li terariness being
historicist and
Fowles combines
which
attempts
to
aims
at
eliminate
146
'literariness' the
two
contained within itself. The confrontation of
types
of
discourse
was
historicism:
new
historicism
literariness
of
texts
'objective'
prominent
in
by
instance s
a
fact
hidden
of
new
rehabilitated
emphasising
the
theme
in
the
their
literary
most
qualities.
Similarlly Fowles - he shows that it is by no means easy to divide what is literary and what is not, for the literariness permeates all texts.
He creates,
'palimpsest'.
This
term was
intentionally
did
not
I
used
take
argued later, here
into
a kind of
metaphorically
account
fact
I
that
one
actually can learn which level is primary. However,
the term which I used as a starting point was
'inscription'
I
followed
inscription where
inscription
Paul is
Ricoeur' s
an
instance
theory of
of
discourse
when the authorial intention is no longer identical with the written discourse and inscription is more than mere fixation of
the
spoken
discourse.
Inscription,
says
Ricoeur,
synonym of semantical autonomy of the text. basic
thought
context: which
of
Ricoeur
inscription was
inscribes
i tself
and
applied
in my
into
it
approach
I
a
took up the
in
a
is
a
way
something wri tten
different of
wri ting
and
through
this phenomenon of inscription flees both the horizon set up by
the
already
authorial author
of
written
intention. the
and
the
is
the
What
palimpsest
works
horizon role
set
of
with
up
the
an
by
the
author?
The
'archive'
(M.
Foucault's term). The function of the archive used is double: first,
it
is
to
create an
'illusion'
of
the
19 th century,
secondly it is to remind us that our reading is anachronistic due to the fact that what we have at hand are only textual sources,
sources,
the
primary
character
of
which
is
necessarily literary. The author has its place of course, but
147
thanks to the richness of the archive material he can create a text which will disrupt not only the tradition but above all
itself
and
the
position
of
the
author.
This
was
in
Fowles's case achieved by using many sophisticated rhetorical strategies - irony, pastiche etc. As I have said earlier, I chase this reading because it appeared to me more producti ve in our contemporary context; in
intentionally
conception
of
creating
writing
palimpsest
which
Fowles
significantly
came
to
differed
a
from
traditional one while keeping many aspects of tradition. This conception, achieved in The French Lieutenant's Woman, has in my view many things in common with the Barthesian conception of writing as reading.
The primary task of writing,
argues
Barthes, is to canalise, whereas of reading to 'disseminate'. Fowles's writing does something very similar: it disseminates meaning canalised in a form established by the tradition, it disrupts expectations and modern totalisating myths, is because of this
I
such as
a myth of progress.
It
consider
The
French Lieutentant' s
Woman to be one of the very important
books for the further development of contemporary fiction.
148
BIBLIOGRAFIE PRAcí O JOHNU FOWLESOVI V ANGLIČTINĚ
Adam, ran; Bratlinger, Patrick a Rothblatt, Sheldon: "The French Lieutenant 's Woman: A Discussion," victorian Studies 15
(březen
1972), str. 339-356.
Allen, Walter: "The Achievement of John Fowles,"Encounter, srpen 1970, str. 64-67. Alderman, Timothy: "The Enigma of The Ebony Tower: A Genre study," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 135-147. Alter, Robert: "Daniel Martin and the Mimetic Task," Genre 14 (1981), str. 65-78. Amory, Mark: "Tales out of School," London Sunday Times Magazine, 22.
září,
str. 33, 34, 36.
Andrews, Mauren Gillespie: "Nature in John Fowles' s Daniel Martin and The Tree," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 149-155. Arlett Robert: "Daniel Martin and the Contemporary Epic Novel," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 173-185. Bagchee, Syhamal: "The Collector: The Paradoxical rmagination of John Fowles," Journal of Modern Literature 8 (1980-1981), str. 219-234. Baker, James R.: "Fowles and the Struggle of the English Aristoi," Journal of Modern Literature 8 (1980-1981). Baker, John F.: "John Fowles," Publisher's Weekly 206 (25. listopadu 1974), str. 6-7. Barnum, Carol M.: "An Interview with John Fowles," Modern Fiction studies 31 (1985), str. 187-203. Barnum, Carol M.: "The Quest Motif in John Fowles's The Ebony Tower: Theme and Variations," Texas Studies in Literature and Language 23 (1981), str. 138-157. Beatty, patricia V.: "John Fowles's Clegg: captive Landlord of Eden," Ariel: A Review of International English Literature 13. 3. 919820, str. 73-81. Begnal, Michael H.: "A View of John Fowles' The Magus," Modern British Literature 3 (1978), str. 67-72.
149
Bellamy, MichaelO.: "John Fowles's Versions of Pastoral: private Valleys and the Parity of Existence," Critique: Studies in Modern Fiction 21. 2 (1979), str. 72-84. Berets, Ralph: "The Magus: A Study in the Creation of a Personal Myth, " Twentieth Century Literature 19 (duben 1973), str. 89-98. Bergonzi, Bernard: The Situation of the Novel, Pittsburgh: University of pittsburgh Press, 1970, str. 75-76. Binns, Ronald: "John Fowles: Radical Romancer," critical Quaterly 15 (zima 1973), str. 317-334. Binns, Ronald: "A New Version of The Magus," Critical Quaterly 19. 4.
(19770, str. 79-84.
Boccia, Michael: "Visions and Revisions: John Fowles's New Version of The Magus," Journal of Modern Li terature 8 (19801981), str. 235-246. Boomsma, patricia J.: "Whole Sight: Fowles, Lukács and Daniel Martin," Journal of Modern Literature 8 (1980-1981), str. 325-336. Boston, Richard: "John Fowles, Alone but Not Lonely," New York Times Book Review, 9. listopadu 1969, str. 2, 52, 53. Bradbury, Malcom: "John Fowles' s The Magus," in Sense and Sensibility in Twentieth Century Writing; a Gathering in Memory of william Van O'Connor, ed. Brom Weber, Carbondale, lllinois: Southern lllinois University Press, 1970. Přetištěno
jako: "The Novelist as lmpressario: John Fowles
and His Magus," in Bradbury, Malcom: possibilities: Essays on the State of the Novel, Londýn: Oxford University Press, 1973. Brantlinger, Patrick, Adam, lan and Rothblatt, Sheldon: "The French Lieutenant 's Woman: A Discussion," Victorian Studies 15 (1972), str. 339-356. Brown, Ruth Christiani: "The French Lieutenant's Woman and Pierre: Echo and Answer," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 115-132. Campbell, James: "An Interview with John Fowles," Contemporary Literature 17 (podzim 1976), str. 455-469.
150
Churchill, Thomas: ffWaterhouse, Storey and Fowles: Which Way out of the Room?" Critique 10 (1969), str. 72-87. Conradi, Peter J.:
John Fowles, Contemporary Authors Series,
New York, Methuen, 1972. Conradi, Peter J.:
ffThe French Lieutenant 's Woman: a novel,
screenplay, film," Critical Quaterly 24.1.
(1982), str. 41-
57. Corbett, Thomas: ffThe Film and the Book: A Case study of The Collector," English Journal 57
(březen
1968), str. 328-333.
Costa, Richard Hauer: ffTrickery's Mixed Bag: The Perils of Fowles' s French Lieutenant 's Woman," Rocky Mountain Review of Language and Literature 29 (jaro 1975), str. 1-9.
Creighton, Joanne
v.:
ffThe Reader and Modern and Post-Modern
Fiction," College Literature 9 (1982), str. 216-230. Davidson, Arnold E.:
ffEliduc and 'The Ebony Tower': John
Fowles's Variations on a Mediaeval Lay," The International Fiction Review 11 (1984), str. 31-36.
DeVitis, A. A. a Palmer, William J.:
ff A Pair of Blue Eyes
Flash at the French Lieutenant's Woman," Contemporary Literature 15,
(zima 1974), str. 90-101.
Docherty, Thomas: ff A Constant Reality: The Presentation of Character in the Fiction of John Fowles," Novel: A Forum on Fiction 14
(1981), str. 118-134.
Eddins, Dwight: ff John Fowles: Existence as Authorship," Contemporary Literature 17
(jaro 1976), str. 204-222.
Edwards, Lee R.: ffChanging our Imaginations," Massachusetts Review 11 (1970), str. 604-608.
Epstein, Joseph: ffAn English Nabokov," (recenze románu The Magus),
New Republic 19. února 1966, str. 26-27, 29.
Evarts, Prescott Jr.: ffFowles' The French Lieutenant 's Woman as Tragedy," Critique 13 (1972), str. 105-107. Evarts, Prescott Jr.: ff John Fowles: A Checklist," Critique 13 (1972), str. 105-107. Fawkner, Harold William: The Timescapes of John Fowles, Rutheford, Farleigh-Dickinson University Press, str. 184.
151
Ferris, Ina: "Realist Intention and Mythic Impulse in Daniel Martin," Journal of Narrative Technique 12 (1982), str. 146-
153. Finkle, David: "John Fowles Takes a Second Chance," (recenze románu The Magus), Village Voice 20. února 1978, str. 87-88. Fleishman/ Avrom: "The Magus of the Wizard of the West," Journal of Modern Literature 5 (duben 1976), str. 297-314.
"Fowles John," in: Current Biography 38
(březen
1977), str.
11-15. "Fowles John," in: Wakeman, John,
(ed.): World Authors, 1950-
1970, New York H. W. Wilson, 1975.
Franklyn, A. Fredric: "The Hand in the Fist (A study of William Wyler's The Collector)," Trace, jaro 1966, str. 2227, 101-107. Gardner, John: "In Defense of the Real," (recenze knihy Daniel Martin),
Saturday Review, 1.
října
1977, str. 22-24.
Gardner, John: "Moral Fiction," Saturday Review 1.dubna 1978, str. 29-30, 32-33. Gilder, Joshua: "John Fowles: A Novelist's Dilemma," Saturday Review,
říjen
1981, str. 36-40.
Grosskurth, Phyllis: "The French Lieutenant 's Woman," Victorian Studies 16
(září
1972), str. 130-131.
Gussow, Mel: "Talk with John Fowles," New York Times Book Review, 13. listopadu 1977, str. 3, 84, 85.
Hagopian/ John V.: "Bad Faith in The French Lieutenant's Woman," Contemporary Literature 23 (1982), str. 191-201.
Hall, Donald: "John Fowles's Gardens," Esquire,
říjen
1982/
str. 90-102. Halpern, Daniel: "A Sort of Exile in Lyme Regis," London Magazine,
březen
1971, str. 34-46.
Hieatt, Constance B.: "Eliduc Revisited: John Fowles and Marie de France," English Studies in Canada 3 (podzim 1977), str. 351-358. Higdon, David Leon: "Endgames in John Fowles's The French Lieutenant 's Woman," English Studies 65
(1984), str. 350-361.
152
Holmes, Frederick M.: "Art, Truth and John Fowles: The
Magus," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 45-56. Holmes, Frederick M.: "The Novel, Illusion, and Reality: The Paradox of Omniscience in The French Lieutenant 's Woman,"
Journal of Narrative Technique 11 (1981), str. 184-198. Huffaker, Robert: John Fowles, Twayne's English Authors Series 292, Boston, Twayne 1980. Johnson, A. J. B.: "Realism in The French Lieutenant' s
Woman," Journal of Modern Li terature 8 (1980-1981). str. 287-
302. Kaplan, Fred: "Victorian Modernists: Fowles and Nabokov,"
Journal of Narrative Technique 3 (1973), str. 108-120. Kennedy, Alan: "John Fowles's Sense of an Ending" (kap. 7) in: The Protean Self: Dramatic Action in Contemporary
Fiction, Londýn, Macmillan, 1974. Klemtner, Susan Strehle: "The Counterpoles of John Fowles's
Daniel Martin," Critique: Studies in Modern Fiction 21. 2.
(1979), str. 59-71. Klotz, GOnther: "Realism and Metafiction in John Fowles's Novels", Zeitschrift fur Anglistik und Amerikanistik 4 /
1986, VEB Verlag Enzyklopádie, Leipzig. Kubal, David L.: The Consoling Intelligence: Responses to
Literary Modernism, Baton Rouge: Louisiana University Press
1982. Laughlin, Rosemary M.: "Faces of Power in the Novels of John Fowles," critique 13 (1972), str. 71-88. Lever, Karen M.: "The Education of John Fowles," Critique:
Studies in Modern Fiction 21.2 (1979), str. 85-99. Lindroth, James R.: "The Architecture of Revision: Fowles and the Agora," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 57-69. Mansfield, Elizabeth: "A Sequence of Endings: The Manuscripts of The French Lieutenant' s Woman," Journal of Modern
Literature 8 (1980-1981), str. 275-286. Magalaner, Marvin: "The Fool's Journey: John Fowles's The
Magus," in: Morris, Robert K.
(ed.): Old Lines, New Forces:
Essays on the Contemporary British Novel, 1960-1970,
153
Cranbury: Fairleigh-Dickinson University Press 1976, str. 8192. McDaniel, Ellen: "The Magus: Fowles's Tarot Quest," Journal of Modern Literature 8 (1980-1981), str. 247-260. McDaniel, Ellen: "Games and Godgames in The Magus and The French Lieutenant's Woman," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 31-42. McSweeney, Kerry: Four Contemporary Novelists: Angus Wilson, Brian Moore, John Fowles, V. S. Naipaul, Montreal, McGillQueen's university Press 1983. McSweeney, Kerry: "John Fowles's Variations in The Ebony Tower," Journal of Modern Literature 8 (1980-1981), str. 303324. McSweeney, Kerry: "Withering into the Truth: John Fowles and Daniel Martin," Critical Quaterly 20. 4.
(1978), str. 31-38.
Mellors, John: "Collectors and Creators: the Novels of John Fowles," London Magazine 14 (únor /
březen
1975), str. 65-72.
Miller, Nan: "Christina Rossetti and Sarah Woodruff: Two Remedies for a Divided Self," The Journal of Pre-Raphaelite Studies 3 (1982), str. 68-77. Morse, Ruth: "John Fowles, Marie de France, and the Man with Two Wives," Philological Quaterly 63 (1984), str. 17-30. Myers, Karen Magee: "John Fowles: An Annotated Bibliography, 1963-1976," Bulletin of Bibliography and Magazine Notes 33 (léto 1976), str. 162-169. Nadeau, Robert: "Fowles and Physics: A study of The Magus: A Revised Version," Journal of Modern Literature 8 (1980-1981), str. 261-274. Newquist, ROy: "John Fowles," in: Counterpoint, Chicago, Rand McNally, 1964, str. 218-225. Novak, Frank Jr.: "The Dialectics of Debasement in The Magus," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 71-82. North, David: "Interview with Author John Fowles," Maclean's 90 (14. listopadu 1977), str. 4, 6, 8.
154
Olshen, Barry N.: "John Fowles' s The Magus: An Allegory of Self-Realization," Journal of Popular Culture 9,
(jaro 1976),
str. 916-925. Olshen, Barry N.: John Fowles, Ungar Modern Literature Series, New York: Ungar 1980. Olshen, Barry N. a Lewis, Janet E.: "Fowles and the Medieval Romance Tradition," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 15-30. Palmer, William J.: The Fiction of John Fowles: Tradition, Art and the Loneliness of Selfhood, Columbia, Missouri, University of Missouri Press, Literary Frontiers Edition, 1974. Palmer, William J.: "John Fowles and the Crickets," Modern Fiction Studies 31 (1985), str 3-13. Palmer, William J.: "Fowles' s The Magus: The Vortex as Myth, Metaphor, and Masque," in: Carrabino, victor (ed.): The Power of Myth in Literature and Film, Tallahassee, Florida University Press, 1980, str. 66-76. Park, Sue: "John Fowles, Daniel Martin and Simon Wolfe," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 165-171. Park, Sue: "Time and Ruins in John Fowles's Daniel Martin," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 157-163. Presley, Delma E.: "The Quest of the Bourgeois Hero: An Approach to Fowles' s The Magus," Journal of Popular Cul ture 6 (podzim 1972), str. 394-398. Pritchard, William H.: "An English Hero," (recenze knihy Daniel Martin), New York Times Review of Books, 25.
září
1977, str. 1 a 42. Rackham, Jeff: "John Fowles: The Existential Labyrinth," Critique 13 (1972), str. 89-103. Rankin, Elizabeth D.: "Cryptic Coloration in The French Lieutenant 's Woman," Journal of Narrative Technique 3
(září
1973), str. 193-207. Robinson, Robert: "Giving the Reader a Choice - A Conversation with John Fowles," The Listener, 31
října
1974,
str. 584.
155
Rose, Gilbert J.: "The French Lieutenant 's Woman: The Unconsicous Significance of a Novel to its Author," American Imago 29 (léto 1972), str. 165-176. Rubenstein, Roberta: "Myth, Mystery and Irony: John Fowles's The Magus," Contemporary Literature 16 (léto 1997), str. 328339. Runyon, Randolph: Fowles /
Irving / Barthes: Canonical
Variations on an Apocryphal Theme, Columbus, Ohio State University Press for Miami University 1981. Sage, Lorna: "Profile 7: John Fowles," New Review 1
(říjen
1974), str. 31-37. Scholes, Robert: "The Orgiastic Fiction of John Fowles," Hollins critic 6 (prosinec 1969), str. 1-12. Scholes, Robert: Fabulation and Metafiction, Urbana, University of Illinois Press 1979. Scruggs, Charles: "The Two Endings of The French Lieutenant's Woman," Modern Fiction studies 31 (1985), str. 95-113. Singh, Raman K.: "An Encounter with John Fowles," Journal of Modern Literature 8 (1980-1981), str. 181-202. Smith, Frederick N.: "Revision and the Style of Revision in The French Lieutenant' s Woman," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 85-94. SOllisch, James W.: "The Passion of Existence: John Fowles's The Ebony Tower," Cri tique: Studies in Modern Fiction, 25. 1. (1983), str. 1-23. Solotaroff, Theodore: "John Fowles's Linear Art," (recenze knihy The Ebony Tower) , New York Times Book Review, 10. listopadu 1974, str. 2, 3, 20. Stolley, Richard B.: "The French Lieutenant's Woman's Man: Novelist John Fowles," Life 68 (29.
května
1970), str. 55-60.
Tatham, Michael: "Two Novels: Notes on the Work of John Fowles," New Blackfriars 52
(září
1971), str. 404-411.
Walker, David H.: "Subversion of Narrative in the Work of André Gide and John Fowles," Comparative criticism: A Yearbook, ed. Elinor Shaffer, Cambridge University Press 1980, str. 187-212.
156
Watt, lan: "A Traditional Victorian Novel? Yes, an Yet ... " (recenze knihy The French Lieutenant's Woman) , New York Times
Book Review, 9. listopadu 1969, str. 1, 74, 75. Wilson, Angus: "Fowles's Foul Fantasy," The Critic, srpen / září
1966.
Wilson, Raymond J. III.: "John Fowles' s The Ebony Tower: Unity and Celtic Myth, " Twentieth Century Literature 28 (1982), str. 302-318. Wolfe, Peter: John Fowles, Magus and Moralist, Lewisburg, Pa, Bucknell University Press, 1976; Londýn, Associated University Presses, 1976. Wymard, Eleanor B.: "A New Version of the Midas Touch: Daniel
Martin and The World According to Garp," Modern Fiction Studies 27 (1981), str. 284-286.
157
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Primární prameny:
Fowles, John: The French Lieutenant's Woman, Signet, New York, 1970. Fowles, John: The Magus, Signet, New York, 1970. Fowles, John: The Ebony Tower, Pan Books, Londýn 1986. Fowles, John: The Collector, Jonathan Cape, Londýn 1979. Fowles, John: Mantissa, Jonathan Cape, Londýn 1981. Fowles, John: "Notes on an Unfinished Novel" in: Thomas McCormack (ed.): The Novel Today, Harper and Row, Londýn 1969. Sekundární prameny:
Barnum, Carol M.: "An Interview with John Fowles," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 187-203. Barthes, Roland: Le bruissement de la langue, Edition du Seuil,
Paříž
1984
Begnal, Michael H.: "A View of John Fowles' The Magus," Modern British Literature 3 (1978), str. 67-72. Bloom, Harold: The Western Canon, Macmillan, Londýn 1995. Bradbury, Malcom: "John Fowles's The Magus," in Sense and sensibility in Twentieth Century Writing; a Gathering in Memory of William Van O'Connor, ed. Brom Weber, Carbondale, Illinois: Southern Illinois University Press, 1970. Přetištěno
jako: "The Novelist as Impressario: John Fowles
and His Magus," in Bradbury, Malcom: Possibilities: Essays on the State of the Novel, Londýn: Oxford University Press, 1973. Conradi, Peter J.: John Fowles, Contemporary Authors Series, New York, Methuen, 1972. Derrida, Jacques: De la Grammatologie, Minuit, Paris 1967 Descombes, vincent: Proust, le philosophie du Roman, Minuit, Paříž
1985.
Descombes, vincent: stejné a jiné, OIKOYMENH, Praha 1995.
158
DeVitis, A. A. a Palmer, William J.: "A Pair of Blue Eyes Flash at the French Lieutenant's Woman," Contemporary Literature 15,
Eco, Umberto:
(zima 1974), str. 90-10l. The Limits of Interpretation,
Bloomington:
Indiana
university Press, 1990, s. 11. Eco, Umberto,Rorty, Richard, Culler, Jonathan a Brooke-Rose, Christine: Interpretácia a Nadinterpretácia, Bratislava 1995, str.89-107. Foucault, Michel: Raymond Roussel, Gallimard,
Paříž
1992.
Foucault, Michel: L'histoire de sexualité I, Gallimard,
Paříž
1998. Genette, Gérard: Palimpsestes, la littérature au second degré, Seuil, collection Essais,
Hilský, Martin: "Cesty a rozcestí románu" in:
Světová
Hilský, Martin:
Paříž
1992.
současného
anglického
literatura 2/84.
Současný
britský román, H&H, Praha 1992.
Hilský, Martin: "Fowlesova studie kalibanství aneb alegorický příběh
jako thiller," (doslov) in: Fowles, John:
Sběratel,
Odeon, Praha 1988. Hilský, Martin: "Fowlesfiv
příběh
lásky," (doslov) in: Fowles,
John: Francouzova milenka, Mladá Fronta, Praha 1976. Hodrová, Daniela: "Poetika románfi 'citujících' mýtus" in: Tvar 6/1997
Holmes, Frederick M.: "Art, Truth and John Fowles: The Magus," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 45-56.
Klotz, Gunther: "Realism and Metafiction in John Fowles's Novels", Zeitschrift fíír Anglistik und Amerikanistik 4 / 1986, VEB Verlag Enzyklopadie, Leipzig. Lacan, Jacques: Écrits, Edition Seuil, Paříž 1966. Machovec, Martin: "Tradicionalista i novátor John Fowles a jeho prozaické miniatury," (doslov) in: Fowles, John:
věž
z ebenu, Lidové noviny, Praha 1997. McDaniel, Ellen: "Games and Godgames in The Magus and The French Lieutenant 's Woman," Modern Fiction Studies 31 (1985),
str. 31-42.
159
Neary, John: Something and Nothingness: The Fiction of John Updike
&
John Fowles, Southern Illinois University Press 1992
Novak, Frank Jr.: "The Dialectics of Debasement in The Magus," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 71-82. Olshen, Barry N.: John Fowles, Ungar Modern Literature series, New York: Ungar 1980. Olshen, Barry N. a Lewis, Janet E.: "Fowles and the Medieval Romance Tradition," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 15-30. Palmer, William J.: The Fiction of John Fowles: Tradition, Art and the Loneliness of Selfhood, Columbia, Missouri, university of Missouri Press, Literary Frontiers Edition, 1974. Park, Sue: "Time and Ruins in John Fowles's Daniel Martin," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 157-163. Phelps, Gilbert: "The Post-War English Novel" in: The New Pelican Guide to English Literature VIII.,
The Present
Ricoeur, Paul: Teórie interpretácie: diskurz a prebytok významu, Archa, Bratislava 1997. Sartre, J.-P.:
L'~tre
et néant, Essais d'ontologie
phenoménologique, Gallimard,
Paříž
1965
Scruggs, Charles: "The Two Endings of The French Lieutenant's Woman," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 95-113. Smith, Frederick N.: "Revision and the Style of Revision in The French Lieutenant's Woman," Modern Fiction Studies 31 (1985), str. 85-94. Terezie od Ježíše: Kniha o zakládání, Kostelní
Vydří
1991.
Wright, Elizabeth: Psychoanalytic Criticism: Theory in Practice, Routlege, Londýn 1995.
160
