Milenka modř Kamil Bednář (Melantrich. Praha Poesie, sv. 32. Elektronická verze Borovička, Lukáš. Praha 2004.)

Kamil Bednář – Milenka modř

1/17

Milenka modř Kamil Bednář (Melantrich. Praha 1939. Poesie, sv. 32. Elektronická verze – Borovička, Lukáš. Praha 2004.) Běžící květen I Sotvaže rozbil džbán, v němž spala vůně a květy, hromničky máje, malé blesky se zažíhající, a jitra, kam rosu vyléval, když v rosném stínu pták zpíval, nesměle naklovávající skořápku dne – květen jako paže rozepjaté plné hnízd a hlasů žen a modři pod očima, sotvaže rozbil džbán, v němž spala vůně, unášel, prchal, flétnovitě míjel. Rozpačitý včerejšek v něm ještě stál, jako kaluže, kam napršelo trochu máje, jako zrcadla, když v očích zahlédneme cípky nebes, jako láska, jako bázeň, jako noční sen, a trochu zítřků již v něm zamrazilo, v máji máj jak ústa milenců se potkávala, jako ráj a úděs, jako smrt a stín rozpačitý život do očí mu hleděl. II Nechci zemřít, máji, jako cizinci se lidé potkávají, o, já bych jim našeptal trochu hněvu, vřelejší lásky, blízkosti, něhy, jako svůj odznak připjal bych si máj a vše, co strašívalo, jako svůj odznak připjal bych si máj, přespříliš víry, úzkosti mnoho a štěstí málo. Co viděl jsem, máji, té noci, podobné těm, v nichž pušky praskávají, ó, já bych rád život svůj dal, věnoval, ztratil, někam na dno schoval, jako přílbu bych máj si vzal, ale jiný, ani jeden den bych nedaroval, jako přílbu bych máj si vzal, nenáviděl a miloval. III Moravo, Haná, jazyk už nemá krásnějších slov, to není jméno, všechny kopce jsou si nějak podobny, Čechy, ale co záleží na kterémkoliv názvu, tomu se říká vlast, když nerad se loučíš s místem, kde nejraději zemřeš, kde je blízký smutek a slovo doma, je to náruč květů, kam spadl květen, haluze rozhrnuje, straší, hněvá se, usmrcuje, a ty si přivlastňuješ něco, co patří jiným, ale kam jenom chudý zná skryté cesty. To je můj přítel, již brzy zemře, zpíval, nevědomky zpíval přidávaje stín a o tón


2/17

hlubší radost k tónu všeho nedozpívaného, to je místo, které neopustím, to jsem já a to jsou ti, jež miluji, prchám přede vším a o samotě bloudím krajinami, které jsou cizí a přece tak blízké těm několika, těm milionům. IV Spí květen jako mrtvý, bílými vousy povívá vítr, v jeho skleněných očích leží celé nebe, prší sem hvězdy a černá tůň je ukrývá na dně, je to květen plný barev, pestrý máj, nejlépe smrt mu sluší, on spí, on míjí a zanechává svůj odkaz. Já slyším tisíceré kroky, já vím, že není přítomen, myslím na starou moudrost a říkám slunci, jež umírá bez ustání na mé římse: Ty krvi, ty prolitá krvi, postavíme ti krásný pomník, ale modř nebes je věčná, ty krvi, ty prolitá krvi. I I chtěl jsem říkat sladce dešti, ať pláče jak jen chce, sestřičko hvězdné jinovatce a verše paním v studánce. Sladké nebe Jasná modř, pramen zázračných očí, s oblaků kane. A lítostivá sousoší se proměňují v stín, tam ruce lásky prosí o manu pozemskou, o křídla andělova a sladký svah. Pak mezi verše usedá bílý motýl, jen mírně nocí poraněn, a z obzorů se dívá zvěř, to laní oči jsou, s barvami oblaků, s barvami lásky, s barvami poesie jak paleta malířova.


3/17

Západ v pokoji Stříbrné šero zdí s barvami duše misí svůj neklidný odstín. A večer, sklánějící se a stiskající dech, je zručnost hrnčířů, jež z bláta vykrouží svit rána, zlatá hroznoví v zábnoucích červáncích. Jak nepohnuté vějíře stříbrně šeré zdi střeží tvůj žal. A jako nůž, jak střenka, než čepel otevrou, jsi ty, anděl zlý, sám sobě návrat zabraňující plamennou harfou. Slabý, zsinalý den Slabý, zsinalý den bezvládně v prstech splývá a srdce s ranním úsvitem štká mrtvě svůj tep. A obzor, stoupající ke mně, trpělivý schraňovatel tmy, dřímotným steskem, mdlobou zvířecí jak oživená smrt teď prostupuje duší mou: toť slepý nevědomý čas, toť olověný zvon, trvání, zákon, soudce. Do bledé modři tak vydechnout trsy růžové, méně než stopa, jizvy stín, jež otvírá se našim sevřením! Návrat domů Ani dopis, vítr ani sníh, krutost, tajemství, něha, ani mlha, bolest či gesto, jen stráž. (Plamenný podzim sem dveřmi vnikl a za ním i krajiny, města a záře.) Zpívá ve mně noc. V ohnivé modři staví svůj stan, než klesá zděšena a v okamžiku nesmírném


4/17

již neví nic, jen stráž. (Tak vše tu střeží skříženo požáry, krovy, gesta minulá, podobu odňatou i shledávanou.) Plna melancholie jak džbánek stříbrný je dívka spěchající, pošetilost má. Milostná báseň Viděl jsem, jak noc tě vila, a plný pochybnosti jsem tě zpíval. V krásné beznaději vycházelas, v krásném spánku zažehla jsi smích. Jak hrozen jsem se usmíval. Krev, noc, i zlato skvrn jen sbíraly se v něžný tvar, v nějž spálenými prsty jsem tě ohněm tesal. A byl jsem několikerý. Však nejhlubší má tvář byl políbený mráz jak ústa hudebníkova přissátá k flétně hvězd. Smrt štěstí zdvihla stopy větrné, když ke mně prázdnému jsi přiložila rty a dechem zazpívala mne jak krásný obrys noci bezesné. Zrození Zarathustrovo V Sils Maria, stoupaje prudce v ohbí cesty, nemocný Nietzsche s andělem se srazil. (– Jak plátky růží měl křídla nachová anděl, jenž z nebe prchal jinam, však boha v křídlech uchoval a teď ho cítí, když paže rozepíná –) Byl to onsám, jemuž užaslému zde kdosi ladil tu píseň z Engadinu. A nalhávaje si hudbu, jež radost roní, tak silnou, až touží po zranění, ten večer byl šťasten, nemocný Nietzsche. Obec Sils Maria hlaholila božími zvony. Pod hvězdami Noc, zažehující hvězdy,


5/17

pojednou dokořán se rozevřela a já jsem vešel. Tvůj modrý stín, průvan tvé duše žal mi vdechl jak nehmotná křídla. Nahoře, tam, kde hořím jak plamen, živený studem, mezi hvězdami jak mezi rosou nesmírných kalichů. A kde jsi volná noc, ta křtěná úzkostí i tebou pojmenovaná, jíž v dlani jak zlaté zrno spíš. Přiblížení Tak blízko, že bylo slyšet jeho dech, tak blízko bylo mé štěstí. Stékala něha jak horký vosk. Hodina osudná se chvěla. Co bylo říci? Byl jsem němý. Výmluvněji jen bolest hovořila. A teď se chvěji jako bych listí rozhrnoval, jako by krásná luna mnou vyplouvala. Ó, svícnem budu, laskavým žhářem, tou, která dýchla na mé rty. Tak blízké, že slyším jeho dech, tak blízké je mé štěstí. Milenka modř 1 Sladké odpoledne šumí, zbroceno sluncem v květech na okenním skle, ze skla je duše má, mráz smyčec někde zapomněl si. Ó, úprk hlin! Tam dole, svatý, patou přišlápl jsi anděla tmy, já slyším ho, jak v žilách vzlyká. A tělo plné jarních větviček slavičí píseň hvízdá, milenko, svátku můj, pod mými dlaněmi jak pod hvězdami!


6/17

2 Ó, slyším tě, jak v krvi tma ti hučí, houslemi vzbuzená, větrný šíp na srdci šátek azurově ztřísnil. A pěny stoupají až k bokům tvým. Ach, nezáludná siréno! To moře pláče, jak já jsem často na hrudi ti plakal. Jak slzy mé, jezera osamělá, noc plná mramorů a říms a stínů sloupoví, jež jasné čelo luny podpírala. Slyším tě vzlykat, rákosí, flétnu, slavičí krev. Ona v nich Sladké pohyby jak měkké šátky rozvlňují vzduch a krásné sochy světel s prostorem jsou v tajné při. Ó, tanči, vzpomínám! To v modrých střevíčcích, jak veslo člunů spanilých, byl bílý kotník tvůj. A jak byl vítr hnán, jenž s kolen látku shrnoval, mých prstů list se třesoucí pod vánkem pleti tvé. Však teď, již dvě a nesčíslný květ, jenž rozechvívá vzduch, jen modří přetékáš a s duší zavlání jsi pěna růžová, kalený smutek můj i blízkost sebou vzdalující se. Kde byla láska Docela jiný vítr, plný modři, a opět noc, pod korunami stromů noc, květy a vítr s tmou. Svit luny v koutcích úst, končící žena prchá již a k neskončení míří, v proměnách se ztrácí, něžně svárlivá. Ach nazpět otočte ji, s rozmarem vrtkavým, kdy znovu potkám ji a sladký blesk


7/17

zas rozbolaví nás. Na špičkách prstů vítr nese keř bledých plaménků a vědma noc erb smrti nestárnoucí má. Je prázdno za láskou, jen prostor, pohyb, zvuk, jen vůně, smutek a barva, strašlivý jas. Vábení lásky Přichází náhle ze tmy, samet lásky zrcadlící noc, a muří nohy deště, sladká kabála je letmo psána v nás. Ach v tobě stýská si srdečko dávné, hlásek ztracený, a jak tě zebe čas, jsi na půl smrtelná. Však já jsem modrá noc, ó, tiše bubnující noc a nebe jasmínů a liliový keř, ta noc v nás temně ponořená. Jen pod hladinou vábí hlad, již nevím, nevzpomínám si, kdy krajinami vedl mne svou rukou studenou, mé lásky hlad, jenž teď mne svádí tam, kde vzplanu nahý v žilách tvých pro bludný obraz svůj. Klenote, lásko, lhářko má, šlépěje zapomněné v nás, čí dech jak modrá ozvěna, polibek jitřních par, v nich vstal – jak bílý sloup, jak času zvon, úl ňader, noci probděné a na rtech zaschlá krev a na zvoničkách mráz? Dívka hovoří Říká jí Sestro, krásná jak slaná modř a křivka končícího moře. Ty nevíš, do úsměvu zatoulaná, jakou ňadra nesou beznaději sladkou. Jsou večery, ohnivé,


8/17

k nevytušení smutné, a ty spíš, spánek celující. V nocích prchám. Vesla mé krve. Však marně, ta jasná tvář mne mučí. A ty spíš, noc v modrých očích, v housle zakletých, jež blankyt obnovují, sestřičko s krví sladkou. Ach pomoz, v kolenou bázeň, nešťastná, já láskou na žihadlech unášená! Jednoruká žena Jak popelavě skrývá plachý rukáv, teplem pleti nezahřívaný! Ta prázdnota je modrý van snů bez podob a tesknota je matná zřítelnice hvězd, jen černé zrcadlo, jež smáčí choulící se dny. Ó, osiřelé kroky, zakončení cest, kde lítost samoty jak těžký zvon se rozhoupává! Ty stálým studem promilovaná, vlečka tvých cest je závoj smíření, kde oheň pokořen sám do krve se svlek´ a prázdno žil tvé ruky ztracené po smavém nebi vzpurně sahá. Prosba Neříkej hláskem zlatým. Na blanách měst jsem krví psal a z odhalených prsů pil. Jsi v počasí i ve všem, co jsem psal. Střibérko zimy jsi, když pláču do větrných stěn. Verš krve mé je jedem napuštěn. Štěstí Osleplý prostor, jak by na dlaních útlounké chvíle vyvažoval, až sladká jímka odlévá se z nich – já v ohbí loktů tvých se schoval. A v písmu tvých očí skloněn čtu o věrných dnech, jež s bouřemi se minou. V hadroví růže nahou tě vidím, tu, jež bělejší růže spí se zlatou okarinou.


9/17

Ona Šampaňským šátkem hrdlo zacloň jí, ať prudce vytryskne, ať zpívá hlas jedlový, ach ještě předloni tu byl, již není, již se neozývá. A přec ji bezkonečno protíná, mé počasí ji stále stihá a krajinu, tu dávnou, zná a hledá ji, jen kde, kde skryta číhá. Dlí v metelici souzvuků, v níž je i vteřina slyšitelná, kdy po vodách se tiše rozlije jak němost výmluvná, řeč tolik nepochopitelná. Dopis I A přece žiješ ty. Jen já to vím. Tvá duše jako pramének, jenž krášlí mrtvou skráň, je vlastí motýlů. A také skrýší hvězd, jimž oči tvé jsou prostřednicemi, tvůj jazyk řeči obránce, tvé vlasy spánek pralesů a pleť je břehem tonoucích. Z tvých šlépějí pak roste čas a v úplňku tvých pohledů se zastavuje. Slunce přede ze tvých žil. Tvá krev je mramorem, jenž staví sladké paláce. To všechno vím. II Ale neznám, zdali sloupoví tvých pat a stěny nohou tvých a bronzy prsou tvých a záliv rtů a příliv výdechů, žeň úsměvů a noci slz podnebím smrti nejsou jen. A potom, zdali víš, že deštěm jsem, jenž tvoje cesty omývá, že nocí jsem, jež v oči modř ti dolévá, a písku podoben ti měřím čas jak sypké hodiny,


10/17

jak zoufalosti dno a beznaděje chvat, ten mrtvý nejlepší, jenž chválí krev jen aby zpívala ti na počest. Trestná láska Ó, smysly, v křoví šarlatový had se tiše leskl, číhavě plul k pádu, ó, smysly, jas měl pomáhat větévkám večera, jenž tajil perly chladu. Tu vyšlehla, lasička krásná má, kam prchal jsem, tam tělo její strhlo mne a jenom krev a tma již vršily se nad alejí. Běl, lítost, anděl vášnivý, již bez křídel, jen dlaní plný, v nichž sálal džbánek ohnivý jak trest a plán, z milosti neúplný. II Genesis „i byl večer a bylo jitro, den první ...” Tryskaly siré sloupy světel, posunovaly se tmy a z hlubin černý havran letěl. Pak z klínu noci vyšla krev, šum hvězd v tom zrnu zvučel. Šum hvězd v tom zrnu zvučel a z obnažené dřeni pučel milostný květ, milostný anděl zpod růžových metel. Jen varující stín ho ved´, jak z hlubin černý havran letěl. List příteli Na konci obzorů, až tam, kde tajemství, tajemství krásy obrací víčka v bílý sloup, (Matsuo Basho v něj značky básní ryl) stín našich očí sklopených tam stál a vzlétal. My viděli. Řeč mrtvých byla letní keř, jasný mír dějin zářil v nás a nezaslechnutý hlas byl tak blízko. Voněl ledovci. Prachem polární záře. Barvou popraskaných duh. Tvář dívky nesl a všude ztrácel. Tys viděl neslýchaný klid,


11/17

poslední obyvateli země, spaluje mladé letopisy, nežli se vrátíš k sesterským hvězdám. Již nic z pohnutelnosti, z vášnivých slzí. Zpíval jsi chladnými vinicemi, tak blízek Vánocům, můj bratře, umrzlý pláči, jímž jsi byl. Leč já se vracel v ohnivých růžích, vzývaje slabost a kratičké lidství. Ó, pozemšťané! Noc přetékala bláhovostmi a chtělo se mi soupeřiti se smrtí. Krůpěje Pasternakovy Jak nazvat déšť, jak pojmenovat jej, do nedohledna smutný tolik, až cosi nepamětného je v něm. (Tak špatně skřípou housle naše.) Je ticho, zvedl náhle dlaň a v klidu vlhkém, lehce modravém, dvě krůpěje, dvě sestry básníkovy, v atlasu spolu hrají si. Dvě noci, lásky mrákotné, dvě tepny, ústa lichotná, pak modřín úžasu a kradmý pád, kde slzy jařmem paprsků jen jsou. Sním. Nezřetelná panoptika má jsou krajinou, jíž tma se zmocňuje, a teď již zamkla duši mou, jak trubka zhašená mnou zní. Básni! Ó, matko, pravlasti lehká, kéž ruce ledové již neotevřel bych, kéž zmatek můj by plaše světlo bral a já bych byl než vlastní hrou, když hráčů housle krásnější jsou, když hrdlo s písní špatně zní, na kraji úzkosti se stříbro třese a básník více je, než může kdo zde být. Březinovo město Deštivo, nějaký velký stín padá, padá na omítku zdí a smutné dláždění jak oči úzkost vnuká. V žalář snů duše uzavřená na kopcích venku shledává ozvěnu kroků svých, kam jít, kam jenom uniknout? Do šedá barví déšť město, jak dlouho neplakalo by v popelu chudoby a v krvi jeřabin.


12/17

Jak oči přísný zasmušilý chlad proniká, střeží, vybízí a cítíš mokrých hvězd jen pleskající cíp. A zajat vracíš se a spoután vycházíš, ve větru Vysočiny chudý déšť ti šlehá rty. Takový jásot a chtivá chuť se v tělo zarývá, až kraji nahý bok pláč trnem omývá. Prostor Slyším zvoničku hlasu krásného, v zlatém požáru se němý skrývá, toť západu křídlo modré, plné růží, bezu, slziček Panny Marie. Slyším hlas, stavitele, pomněnky k sestrám na nebi zírající a ticho, stébly budované, neslyšitelně klenoucí stěny nebes. Okamžik v dohasínání barev, než netečné nebe skane do tmy, nesmírný nahý prostor v lánech stana modrý zvon hynutí rozestírá. Vesnice ve tmách Ruka pomocná není v té tmě, jíž stromy se k tobě naklánějí, noc vrhá ze všech sil svou hrůzu váhavou. Přitahuje, děsí a vábí, jen omočit si spánky v ní, na chvíli zkusit ji a bez závrati stanout, stát, v zorničkách blesky hvězd, mrazení úzkosti a vlhké rty, v laskavém míru družnosti, jež skapává jak krev. Rozsvěcuje pak lampu mít v hmatu svém jistotu ruky podávané tmám, tak jako smrt se podává do rukou k smrti silnějším. Déšť Všemi skulinami prší, nepřetržitý pád deště, jenž smáčí noc slzami tajemství. A zvučí steskem, okna se otvírají, v záclonách vítr


13/17

tisícerýma rukama rozhrnuje prázdnotu srdce mého. Promoklý, promáčený, po černých silnicích kráčet, zhašeny hvězdy mít a měsíc vlhký a v popeli syčící ještě. Jako rty noci, jak sady tvým tekoucím prstům se dávám, jen aby věčnost opájela jak opájíš, dešti, opilý, opilý ... Odejíti Osaměl bych, vítr nocí bych mohl pít, zděšen hvězdami a bezbřehostí nebe. Já, ryba, vánek tratící se v posouvání trav, jenž na sebe se rozpomíná v alejích, kde moudrost jako klíč se vystavuje nebesům. Tak tiše upíjející plameny studánek a nocování bříz. Když v okna šplíchá déšť svou špínu zatracující, a živlům vystaven, jak hlína jedovatý, zářivým vesničanům tak podoben. Mládí S kyticemi mrazu, s puklými vázami, plna smrtelné modři, již je blízko smrt matka. Ovážete si spánky šátkem nevinnosti, vy, kteří smutným okem sledujete ty obrazy v prchavé řece? A již se řítí obraz vašeho mládí, trhá mé rty a křičí žízní, nezapomeňte, nezapomeňte. Proudy hněvu marnotratného, plynou a uplývají, jako růže otrhané trpíte své zpustošení. S kyticemi mrazu, s puklými vázami, plna smrtelné modři, již je blízko smrt matka. Nevěřím, věřím ... Nevěřím, věřím, poníženě zemru jak číslo ve vašich papírech, jež se mnou jdou, nevěřím, věřím, jak hruď se zvedá


14/17

má bolestná láska. Včera ta noc, tak popálený měla hlas, že slyšitelný všude byl, sirotek spravedlnosti jsem pohlížel v hlubinný temný její zrak. Přisahala mi, pomoc že již se blíží, výstřelů plna jak raketa vzlétla, dlaň přidržela obloha a noci krev tryskajíc v misku zpívala, vřela, zrála. Bosý jsem kráčel v hanbě, jako prut šlehal mne domov můj, daleko byla msta, jen prázdno klíčilo již lakotnou žízní k právu ve mně. Nevěřím, věřím, jak hruď se zvedá bolestná láska má, běda, já hynu, jak život, jímž nakládají. Tajemství štěstí Ó, není bolesti, jejího zubu nemocného. Zpívejme krásné dny jak lodi stříbrné. Plné slunce a plachet, jak meče krásné dny, když zvolna jdou všech věcí s tichým svolením. Ó, není her, jen jediné, tvář u hvězd, mrtvý diváku a herče žijící. Tak ještě před láskou, jen okamžik, než bude vystřídán, počátek vína pít, až do nového dna, ó, milenče, zkratko trvající! Na malbě krásných dnů schne krev madony neskutečné, hluboké oči hoří, jde světlá průsvitnost, jediná krása. O rodné zemi Šílený neklide! Země jak bílý zpěněný kůň se zvedá, až po slabiny kryta jarním sněhem, víc, všechny krajiny jak jen je znám tu jsou a cosi ze zamlklých zřítelnic se jimi dívá. Hleď, země, v snopu svázána,


15/17

jak jenom brunátníš, těch rukou dravých, té chudoby, té siré melancholie, a ty se jenom v slunci rdíš, ty pláčeš, když slzy navštěvují tvůj jih. Noc, nevýslovně česká noc, zatvrzelý návrat mrtvých, ticho, klenoucí svůj sál s hvězdami malých Betlémů. Jen chvíli, strpení, ó sladká ženo z pohádek, všemi studánkami hned se rozezpíváš, všemi jezy, javory a všemi mýtinami, a také ty nám naslouchej, když ústa navracejí se k tvé chvále. Že milujeme. Smrt, užasnuvší nad věkovitými čely, zaváhala, smrt v hnědých očích a v hnědých vlasech, v duši trochu hněvivé a mírně seveřanské, Morana, která novým se ztrácí s příštím jarem. Do všech stran Kéž vítr vám vzepne uzdy stříbrné, kéž třeštící vás zamkne svými hranoly jak mne, když píseň ztracenou jsem ústy hledal, ó, bratři s krví vinící, že šlépěj šílenství by pravdu měla, že písek cudnější by byl a smrt jen chladným plamenem! Tak v černězlatých nocích vídal jsem tmu vašich úst a slyšel spánků šum, jak nehmotnými křídly sen vás nesl, ó, bratři mí, ó noci statečné! Na stezkách úzkosti jsem ženy znal, jak vinný keř se láskou chvěly, rozmar jim v žilách hrál a vzdávaly se vám jak sladké jímky kolen jejich. Pak hořkost stanula jak strmá zeď a slunce bledý jed jen rozlévalo, zimnicí stříbrnou a zlatem horeček vás kdosi z ráje vykupoval. Však vítr vzpjal mu uzdu stříbrnou a jako listí ohnivé jej staletími hnal – co starých vzlyků pil, co jízev slíbával, co zraků hořících a lásek roztříštěných, ó, bratři s krví trnoucí, že u kořenů spí jen mrtvá tvář, že jiskření je tmou a cesta návratem, pod mostem věčnosti, kde světlo nezhasíná! Bez úsměvu Noci nás zahalily v nach,


16/17

jak slepí hmatali jsme v ňadro tajemného medu, pahorek smrti nad láskou se skláněl sladce, bolestně. Vzdálený šíp tě ranil, příteli, hrozny slov a bledost tmy ti u hlav stály, jako hvězdář ses díval okem svým, za hvězdou hvězdu zhášel. Jediná zbyla – mračna kroků našich, blesky stisků, meče tušení a jádra naše k ní se stěhovaly, k jantarové včele našich hledání. Ty jinde, já zde, v opilém pospíchání, v němž bledá smrt hledá své medové lože, teď jako chladné náhrobky se ozařujeme v amaranthové klenbě noci, lásky. Kdo dříve zemře, nechť sepne ten hvězdnatý opasek strachu a víry, tam na shledanou, kde se zapomíná, tam nashledanou. Epilog 1 Bezcitné srdce mé, zde je, co o něm víte, vy, kteří ctnost a sladkost nabízíte, dnes bez přestání déšť v něm padal, zatím co úsvit naděje se tiše vkrádal. Zde je, ach, vezměte si vše, a co je nad to, snad jako cín a pokažené zlato mi zbude pro mé sny, kdo věděl již, že takový má k nebi mnohem blíž? Můj bůh mne provází a není ani třeba pít víno, které do duše se vstřebá, že ráno téměř průsvitný chceš vstát a stánek něhy své tu rozkládat. Zas včera na mne z vína hleděl můj osud, jenž mne znal a věděl, že v noci možná potkám smrt, ach, ji, s níž milenci se v duchu líbají. A jež se loučí s nimi na bělostném prahu jak lítost z blankytu a ptačích tahů, tolikrát slovy ověnčená již, až slávu tu jí závidíš. Však zde, v mé jistotě, jak v tabulové hoře je stálá žízeň po pokoře, zde jistě sedal bůh a ničím již mu nemohu být blíž. 2 Ó, mladosti, v tvém větrném víru, v tvých lukách plačtivých více jsem spatřil než kdekoli jinde,


17/17

(tolik oddanosti, tolik víry, tolik lásky) že mohu doufat, a vím, vzdali by se všeho, aby stvořili svět lásky, neboť mají hlas, jenž našeptává, když duše se chvěje a stěží je udržitelna. Otevřel květ, slunce sestoupilo, kanula rosa, kdosi zadul do věžiček trav, ale jak popsat to všechno, když zlaté skvrny padají vzduchem jako nesčíslná zrcátka, jak říci, že vítr a hříva a trysk jsou jediná bytost, nebylo této líbeznosti než přišel člověk, a mladosti, marnost sládne na tvých rtech, neboť tys vládla tajemstvím. Kdyby teď nebe se sesulo, kdyby v krvavé lázni zas procitl nahý člověk a zvíře mu bylo čímsi novým, kdyby já, kdyby vy, kdyby náš duch a naše zvíře jen ruce přiložili k vzácnému dílu, mohli bychom být překvapeni jak se kácí svět, jak člověk se osvobozuje a znovu mýlí? Ale omyly, ale láska? Mladosti, tvůj duch by měl zadout v ty zhasínající jiskry. 3 Již nevím, celý svět kráčí se mnou na smrt, a snad pláči, snad jsem plný ohně jako on, ohnivé jazyky se potýkají a nepřetržitý úžas je v tomto mlčení. Tam vzadu je všechna moudrost, dobrá k zabíjení, a slzy matek, tam dýmá vypleněný čas, doba do dna vylámaná, doba bez kořenů, doba mrtvých vod. Ale zde vpředu jak silici ssaji svěží vzduch, slyším již příští hudbu (kolikrát jako znovuzrozen jsem myslil, že nastal již zázrak nového světa), a neklidem raněn špatnými slovy koktám poselství, předzvěsti dobré, jako by kovové žíly pokoušely se vydat hlas zvonů. Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta Katedra české literatury a literární vědy nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 tel: 221 619 232 fax: 221 619 233 kontaktní e-mail: [email protected] website: http://cl.ff.cuni.cz textová edice: [LuB]

Veškeré poznámky, připomínky, námitky, dotazy či vynechávky v textu hlaste na e-mail [email protected].

Milenka modř Kamil Bednář (Melantrich. Praha Poesie, sv. 32. Elektronická verze Borovička, Lukáš. Praha 2004.)

Recommend Documents