francouzky nechodí na plastiku

KAPITOLA DEVÁTÁ

francouzky nechodí na plastiku Krása ženy s přibývajícími roky pouze vzrůstá. Audrey Hepburnová

Přišla jsem na návštěvu k Nancy a právě sedím v kuchyni. Nancy vypravuje svou dceru Lexie na odpolední vyučování, za pochodu dává chůvě seznam povinností pro dnešek a souběžně mi připomíná, že mám rozpracovaný úkol, na němž poněkud pokulhávám. „Kdy už bude ta kniha hotová!?“ zeptala se důrazně. „Brzy, brzy,“ odpověděla jsem. „Přidej! Tempo, tempo!“ řekla s širokým úsměvem a povzbudivě mrkla, když pro mě nalévala šálek kávy. Nancy je vysoká blondýna s nejmodřejšíma očima, jaké jsem kdy viděla. Měla bych vysvětlit, že je rodilá Američanka a ve Francii žije už třicet let – prakticky od doby, kdy se provdala za francouzského lékaře. Kdykoli jsme se setkaly, žasla jsem, jak výrazně se Nancy liší od Francouzek, které jsem potkávala po celé Francii, a vyjímá se i v Paříži. Vypadá, jako by pocházela spíše z Norska nebo Švédska než ze severní vnitrozemské části státu New York. Má velmi útlou postavu a vlasy světlé jako šiml. 91

Francouzky neztrácejí ˇsmrnc

Seznámily jsme se v 80. letech dvacátého století ve firmě Estée Lauder a zůstaly jsme kamarádkami dodnes. Nancy je o zhruba deset let mladší než já, je podnikavější a více obchodnicky založená a často mi připomíná, že si v první řadě musím plnit povinnosti. V newyorské pobočce zmíněné firmy jsme spolu pracovaly v obchodním oddělení, kde jsme měly na starosti mezinárodní propagaci, ale obě jsme odtamtud brzy vypadly, abychom se každá vydala jiným směrem. Já jsem zvolila uměleckou/spisovatelskou dráhu, zatímco Nancy setrvala v kosmetickém průmyslu, v němž si od počátku vedla velmi úspěšně. V současnosti je viceprezidentkou marketingu ve StriVectin, jedné z největších a nejprestižnějších kosmetických společností na světě. Dnes jsem sem přišla, abych z Nancy vymámila názory na krásu, péči o pleť, vůně, šarm a cokoli dalšího, co by chtěla dát k dobru. Jenže ve stávající chvíli se drahé přítelkyni zachtělo přimět mě, abych spisovatelskou kariéru rozjela na plný plyn. „Měla bys každý rok napsat jednu knihu. Dát se do pohybu!“ řekla a popohnala svoji nejmladší dceru, aby si oblékla svetr s loďkou a mohly jsme společně vyrazit zpátky do školy. Musím přiznat, že mi ta scéna připadala trochu ironická, protože si pamatuji, že Nancy se ještě ve dvaceti chovala jako divoké dítě. Nechápala jsem, jak mohla po práci, z níž často odcházela pozdě večer, chodit do klubů, tančit a napájet se vodkou a někdy přijít po prohýřené noci rovnou do práce, aniž si zaskočila domů třeba se jen bleskurychle osprchovat a převléct. Já jsem tehdy byla mladou matkou, a proto jsem každé odpoledne deset minut po páté spěchala domů, abych cestou vyzvedla dcerku ze školky, zaběhla do tržnice, posbírala záchranný balík potravin a ukuchtila pozdní večeři. A nyní, o třicet let později, kráčím s Nancy po ulici de Passy a mezi sebou máme její nejmladší dceru. Na křižovatce řízené semafory jsme se zastavily, neboť se právě rozsvítila červená. Během čekání se na mě Nancy obrátila s výzvou, abych Američankám řekla, že se musejí přestat snažit vypadat jako osmnáctky. „Poslyš, vysvětli jim, že muži neotáčejí hlavy za kočkami, jimž dalo zjevně spoustu práce udělat se mladšími.“ „Dobrá, ale za kým se tedy muži ohlížejí?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala předem. Přesto jsem chtěla slyšet, s čím se Nancy vytasí. 92

francouzky nechodí na plastiku

„No přece za mladými holkami!“ řekla a obdařila mě pohledem vyjadřujícím: já vím, o co se pokoušíš. Nicméně pokračovala: „Copak se Američanky ze všech sil nesnaží vypadat mladě?“ Světla zablikala, a jakmile naskočila zelená, Nancy vzala Lexie pevně za ruku a přešly jsme na druhou stranu ulice. „Je to směšné a vůbec to nefunguje,“ dodala. „A co by podle tebe měly dělat, aby se za nimi chlapi ohlíželi?“ zeptala jsem se. „Hořím zvědavostí.“ V ten okamžik jsem si uvědomila, že to vážně chci vědět nejen proto, abych předala tip čtenářkám, nýbrž i pro sebe. A Nancy jako vždy odpověděla naprosto přímočaře: „Pečovat o pleť a chovat se důstojně a přiměřeně svému věku.“ Příměji se vyjádřit nemohla. Dovedly jsme Lexie ke škole, a když zmizela uvnitř, vrátily jsme se do ulice de Passy. Nešly jsme rovnou domů, neboť Nancy měla v plánu malou exkurzi do Marionaud – jednoho ze stánků řetězu proslulých francouzských parfumerií, které nabízejí vůně a kosmetické přípravky na péči o pleť obličeje a celého těla. Nancy se zeptala kosmetické poradkyně na prodej určitého produktu od StriVectin. Nikdy nepřestává pracovat. Potom mi vysvětlila, jaký přístup zachovávají Francouzky ke kráse. „Všem jde o to, aby se cítily přitažlivé a dobře ve své kůži,“ začala. „Proto si udržují postavu, volí účesy vypadající přirozeně, nosí střevíce s vysokými podpatky a půvabné spodní prádlo.“ A potom Nancy, která si více potrpí na roztomilé baleríny a klasiku značky L. L. Bean, potřásla hlavou a zašeptala: „Zdejší ženy se snaží zůstat sexy, dokud neskončí na márách!“ „Takže si nechávají dělat i face-lift?“ zeptala jsem se tiše. Ten Nancy neoblomně odmítá. „Ne!“ prohlásila tvrdě a dodala, že musím napsat, jak by se ženy měly vzájemně podporovat, když se s přibývajícím věkem začne měnit tvář. „Měly bychom přestat namlouvat ženám, že vypadají úchvatně s obličejem znehybněným sériemi botoxu, protože popravdě řečeno tomuhle zázračnému prostředku nevěříme. Měly bychom přestat posilovat názor, že vypadat mladě je jediný způsob, jak vypadat 93


dobře. A v neposlední řadě někdo by měl vyhlásit, že muži otáčejí hlavy pouze za hezkými mladými bytůstkami a nikoli za uměle vypnutými, vyhlazenými a vypolštářkovanými staršími dámami.“ Páni, to je fakt síla! Jenže Nancy se velmi dlouhou dobu pohybuje v kosmetické branži a posledních třicet let prožila v Paříži, takže ví, o čem mluví. Jak jsme brouzdaly po parfumerii a pokračovaly v hovoru, Nancy poznamenala, že Francouzky navštěvují každé tři týdny estetický salon, aby si nechaly udělat depilaci. „Na manikúru a pedikúru nechodí. O nehty se rády starají samy a nemají zájem o vysokou údržbu a odborné ošetření. Dbají na celkový vzhled a ani v jedné věci nezacházejí do extrému.“ Po těchto slovech vzala jako vzorek sloužící lahvičku toaletní vody White Linen od Estée Lauder a stříkla kapku na jednu z kartiček, které zde poskytují k testování. Pak papírek zvedla, dala mi ho pod nos a prohodila: „Pamatuješ na ty doby?“ Přičichla jsem si a zasmála se. „Je to Estée Lauder?“ tipla jsem si a nasadila vážnou tvář. Nancy se rovněž rozesmála, protože pouze někdo, kdo tam pracoval v 80. letech minulého století, může tuto narážku pochopit. V kanceláři měl každý stůl na desce připevněné zrcadélko o rozměrech 25 x 20 centimetrů, zasazené do zlaceného rámu a zdobené rytým nápisem Is it Estée Lauder? Tento nástroj měl podnítit děvčata Lauderové (vždy jsme byly děvčata a nikdy ženy), aby se při práci – telefonování, naplňování módních bulletinů nebo vyrábění popisu něžných odstínů rtěnek určených pro novou podzimní kolekci – ptaly samy sebe, jestli neprovádějí něco, co by paní Lauderová neschvalovala a osobně by se k takovému chování nesnížila ani náhodou. Žvýkala by žvýkačku? Nikdy! Kartáčovala by si vlasy u pracovního stolu? Absolutně ne! Když jsem se nyní nad vším zpětně zamyslela, uvědomila jsem si, že v době, kdy na nejvyšším trůnu seděla paní Lauderová, patřily jsme do mimořádného spolku. Pod láskyplným vedením královny pevně svírající žezlo jsme se staly těmi, kdo na mezinárodní trh uvedl nyní ikonickou vůni Beautiful. Nancy postavila lahvičku zpátky na polici a řekla: „Víš, u Francouzek se vše točí kolem svůdnosti. Chtějí být přirozené a dosažitelné. Proto si nevybírají nic moc křiklavého, ať jde o parfém, líčení nebo šperky. Chtějí se cítit stále krásné, což nemá co do činění s věkem.“ 94


Krásné… Pouze jedno slovo, ale znamená velmi mnoho. Mohla bych uvést desítky příkladů, kdy toto slovo užíváme volně. „Krásné“ řekneme, třeba když za letního večera sedíme na zábradlí verandy se sklenkou dobrého vína v ruce a očarovaně sledujeme, jak pomalu dohasínají poslední paprsky zapadajícího slunce. Nebo když poprvé pohlédneme do tváře svému novorozenému děťátku. Nebo si některá možná vybavíte chvíli, kdy jste s pocitem posvátné úcty držela za ruku svoji umírající matku. Opouštěla tento svět, avšak v obličeji měla pokojný a mírumilovný výraz prozrazující, že se konečně zbavila bolestí, a vy jste si pomyslela, ach, jak je krásná. V hloubi srdce všechny víme, že krása skutečně nemá co do činění s věkem a mládím. Pojí se s city. Ve Francii zaručeně nemají žádné datum trvanlivosti, po jehož vypršení krása neodvratně zmizí. Jako Američanky jsme denně bombardovány obrazy mládí a krásy, které vysílají jasnou zprávu: krása = mládí. Tato kusá zmínka je konstatováním zjevného. Ale má se brát jako nezpochybnitelná pravda? Nedávno jsem si koupila francouzské vydání časopisu Vogue. Redakce věnovala celé číslo americkému módnímu návrháři Tomu Fordovi, který se rozhodl zařadit sem rovněž fotografie úchvatných femmes d’un certain âge (žen určitého věku) předvádějících jeho modely. Určitě jste uhodly, že tyto manekýny nesrší mládím, avšak krásu neztratily. Většina z nich dokonce ani nejsou Francouzky. Dobře známe nádherné francouzské femmes d’un certain âge, prvotřídně reprezentované Isabelle Adjaniovou, Catherine Deneuveovou a Isabelle Hupertovou. Tady však vidíme americkou ikonu Lauren Huttonovou v bílém žaketu a poněkud drzém bílém pánském plstěném klobouku s promáčknutým dýnkem a krempou lemovanou kožešinkou. Výzvu přijala i americká herečka Marisa Berensonová pyšnící se záplavou kudrnatých vlasů sahajících po ramena, aby zde zapózovala v modré dlouhé róbě hustě pošité flitry. Do hvězdného týmu se dostala rovněž americká umělkyně Rachel Feinsteinová, jejíž kaštanové vlasy na snímku dokonale harmonují s karmínově rudou rtěnkou a nehty a bolerem zhotoveným z organzy a vzbuzujícím dojem nadýchané pěny, kterou 95


byste si s chutí objednaly jako dezert. A dále Ali McGrawová v bílém trenčkotu a Daphne Guinessová v rouchu leoparda. Musela jsem se v duchu zeptat, proč nikdy nebo jen velice zřídka spatříme tyto krásné ženy v amerických módních časopisech jinde než v reklamních inzerátech na Talbots či regenerační pleťové krémy? Proč nezazáří na fotografických dvoustranách představujících špičkovou módní tvorbu? V uvedeném čísle francouzského Vogue jsem objevila rovněž sérii šokujících fotografií, které pořídil Tom Ford osobně. Abych to upřesnila, šokujících pro mé americké oči. Něco takového byste nikdy nenašly v žádném čísle americké verze Vogue, Elle, Glamour, Allure nebo nebem zakázaného Self, čímž jsem vyjmenovala časopisy, které obdivuji a zbožňuji. A zde, ve francouzském Vogue, uveřejňuje Tom Ford osm obrazových stran cele vyhrazených páru seniorů, kteří se vášnivě líbají, hladí, a dokonce chtivě osahávají! Fotoaparát prostě zachytil mocnou sexuální touhou ovládané momenty v životě už dávno ne mladých manželů. Muž a žena na fotografiích mají stříbřitě bílé vlasy, obličeje samá vráska a na rukou hnědé stařecké skvrny. Oba vypadají nejméně na pětasedmdesát. A jsou krásní nikoli navzdory, ale díky svému věku. Na zdůvodnění odvážného kroku redakce doslovně ocitovala Toma Forda: „Je suis fatigué par le culte de la jeunesse.“ – Jsem už unavený kultem mládí. A Tom není sám. Ve Francii potkáváte krásné a stylové starší ženy nejen v Paříži a krajských metropolích, ale i ve vesničkách. Jsou sexy a rovněž velice vážené a chované v úctě. De facto jsou považované za sexy proto, že ani v pokročilejším věku neházejí flintu do žita a jsou moudřejší a zkušenější, což působí silně a velmi vábně. Otázkou je, proč to takto nechodí ve Spojených státech amerických. Proč klademe rovnítko mezi mládí/nezkušenost/nedostatek znalostí a krásu? Dospěla jsem k závěru, že potřebujeme provést jednoduchý přesun v myšlení. Často vidíme obrazy starých, vrásčitých a šedovlasých mužů s žilnatýma rukama a propadlými tvářemi, k nimž vzhlížíme jako k idolům mužské krásy. Zbožně obdivujeme Clinta Eastwooda, Seana Conneryho, Harryho Deana Stantona, Chrise Coopera a Harveye Keitela. 96


Jmenovaní pánové nemají přímo oslňující zjev, ale dozajista jsou zajímaví, klasicky pohlední, graciézní a podmaniví. Často se objevují na stránkách pánského stylového časopisu T: The New York Times Style Magazine. Promluvte si se zhruba dvacetiletou až třicetiletou ženou a dozvíte se, že po nich „šílí“, což člověka šokuje. Jenomže ta mladá žena nereaguje na fyzickou krásu. Reaguje na charisma podpořené zkušenostmi a úspěchem, jehož dosáhli. To nás přivádí k otázce: Proč nepřistupujeme stejně velkoryse k starším ženám? Nejde o triviální záležitost, protože jestliže se živíme fontánou mládí, pak se fontánou mládí zahubíme. Zamyslete se nad bojem zachovat si mladistvý vzhled co možná nejdéle a bez ohledu na svůj biologický věk. Nevysíláte tím mladým ženám zprávu, že stárnout a vyhlížet staře je hrůza? Když na to začneme pohlížet s hrůzou a propadneme panice, brzy pozbudeme vrozené schopnosti pociťovat úctu k stáří. Seniorské mužské idoly neskrývající svůj věk okupují čestné místo v národní psychice. Veřejně hlásají, ano, došel jsem tak daleko a mám vrásky a jizvy na ukazování. Jestliže se jako ženy nepřestaneme úporně snažit zamaskovat svůj skutečný věk, nikdy si nezískáme rovnocennou úctu. Nikdy se pro mladší protějšky nestaneme „starým státníkem“. Představuje to velkou ztrátu jak pro nás samé, tak pro naše dcery a vnučky, které by k nám rády vzhlížely jako k zářnému vzoru, avšak se zmatkem zjišťují, že to jde těžko, když se chováme jako puberťačky. Vždy si s obdivem prohlížím fotografie významné umělkyně Georgie O’Keefeové a zvlášť miluji jednu: zobrazuje Georgii v osmdesáti letech, kdy je přirozeně vráštitá, ale stále krásná a do poslední tečky svá. Je pro mě inspirací a znám řadu žen, které to vidí stejně. Proč tedy také nemůžeme být jako ona? Prostě ženou, která má krásu a mocný vliv díky a nikoli navzdory svému věku. Vyznávat autentičnost a realitu je velmi francouzské.

97


Francouzská lekce Málem jsem Nancy zulíbala, když řekla, že krása nemá co do činění s věkem, protože jsem nezažila mnoho případů, kdy jsem něco shledala krásným kvůli stáří. Uvedu příklad. Jednou jsem se vypravila na vetešnický trh, kde by se dal sehnat pěkný starožitný ubrus. Jak jsem chodila sem a tam, natrefila jsem na zrezivělou litinovou lavičku s opěradlem, přesně na míru pro dvě osoby – ach, párek milenců. Potřebovala drobnou opravu, protože se trochu viklala, a nezbytně vyžadovala nový lakový nátěr, ale jinak nezapřela jemnou ruční práci dělanou s láskou. Hned jsem si pomyslela, že je krásná, a vím, že mnoho lidí má stejný cit pro krásu. V duchu zaplesáme při vyhlídce, že v haldě harampádí nalezneme nějaký poklad, který zachráníme proto, že známe jeho potenciál. Jsme schopni vidět za všemi škrábanci, oděrkami a trhlinkami něco výjimečného. Výjimečného nikoli navzdory, nýbrž díky šrámům vyhlodaným zubem času. Postřehla jsem, že když jde o nábytek, batolata, západy slunce nebo třeba třípatrový svatební dort, nešetříme slovem krásný/á/é. Avšak na druhou stranu při vší štědrosti ducha nejsme vždy tak štědré k sobě. Ve skutečnosti se dokážeme stavět velice skoupě a dokonce i tvrdě k obrazu, jenž vidíme v zrcadle zejména v pokročilejším věku. Lze prohlásit s jistotou, že americká kultura nehledí s laskavostí na ženy spadající do kategorie středního a vyššího věku. Ve Spojených státech amerických nemáme žádný hezký výraz pro moderní, stylovou, tajuplnou – a troufnu si dodat krásnou starší ženu. Musíme se odvolávat k Francouzům, kteří znají dokonalý výraz – la femme d’un certain âge. Žena určitého věku, což zní rovněž tajuplně!

98


Pravdou je, že ve Francii najdete mnoho krásných a sebevědomých femmes d’un certain âge. I když ne všechny se mohou pochlubit lepším přirozeným vzhledem než Američanky, mají větší sebedůvěru a nepochybují o tom, že jsou krásné bez ohledu na věk. Věřím, že toto přesvědčení umí dělat divy. Za dobrou zprávu pro Američanky považuji fakt, že to znamená, že s pomocí malé citové a intelektuální „přeměny“ se můžeme rovněž cítit krásné oním mysteriózním francouzským způsobem – nikoli navzdory, nýbrž díky svému věku. K vnitřní proměně lze připojit vnější proměnu, avšak prvořadým klíčem ke kráse à la française je plné pochopení a přijetí sebe sama. Francouzský přístup ke kráse začíná u znalostí a vědomostí – a zde nevystačíte pouze se znalostí světa; potřebujete znát své místo ve světě. Poznáním sebe sama se dostáváte do výhodného postavení umožňujícího posilovat sebedůvěru a smysl konat pro vlastní blaho. Naučíte se být štědré k sobě a mít se rády. To je čirou náhodou jedním z největších tajemství Francouzek – a odteď může být i vaším.

99

KAPITOLA DESÁTÁ

vune zeny ˇˇ o

Vůně prozradí o ženě více než její rukopis. Christian Dior

Dokončily jsme prohlídku obchodu a vyšly na ulici. Nancy měla naspěch, protože se musela vrátit do práce, avšak dříve než jsme se rozešly, v krátkosti mě zasvětila do historie francouzského voňavkářství, které tvoří nedílnou součást zdejší kultury. Vyznačuje se jedním specifikem, pro které ve Spojených státech amerických nemáme obdobu. Mám na mysli parfumerie, kde vedou výhradně voňavky a žádné další zboží. „Tradiční parfumerie pomalu vymírají,“ řekla Nancy. „Ženy určitého věku tam chodí stále, ale založení sítě Sephora vše změnilo. Mimochodem Sephora je francouzská společnost v Americe považovaná za revoluční. Vstoupila na trh s moderní tváří, takže si snadno získala mladší ženy, které tolik nevyhledávají poslední výkvět špičkové intenzivní pleťové péče. Starší ženy si pro všechny druhy krémů chodí do lékáren. V parfumeriích se prodávají jen hlavní kosmetické výrobky předních značek jako Chanel, Dior, Givenchy, Clarins.“ Chtěla bych vysvětlit, že ve francouzských farmaciích neboli lékárnách se prodávají produkty lékařské kosmetiky. Každá má mezi zaměstnanci odborníka na dermatologii, který zákaznici přijme v kabince poskytující 100

francouzky nechodí na plastiku

Recommend Documents