Fotoaparát a fotografie v přírodovědě

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA FYZIKY

Fotoaparát a fotografie v přírodovědě

Bakalářská práce

Ondřej Krafka

Vedoucí práce: RNDr. Jindřiška Svobodová, Ph.D.

Brno 2015

Poděkování Rád bych poděkoval své vedoucí práce paní RNDr. Jindřišce Svobodové, Ph.D., za odborné vedení, konzultace a trpělivost. Mé poděkování patří rovněž Mgr. Jitce Krafkové, Bc. Martině Ambrozové, Bc. Filipu Smrčkovi a Bc. Martinu Šupolovi za vstřícnost a technickou výpomoc. V neposlední řadě děkuji též paní Věře Procházkové, pracující v prodejně fotografických potřeb v Brně, která vždy s ochotou vyhověla mým leckdy nesnadným požadavkům týkajících se fotografického materiálu.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracoval samostatně, s využitím citovaných literárních pramenů a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

V Brně, dne 15. března 2015

…………………….. Ondřej Krafka

II

Bibliografický záznam KRAFKA, Ondřej. Fotoaparát a fotografie v přírodovědě. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta pedagogická, Katedra fyziky, 2015. 74 s. Vedoucí bakalářské práce RNDr. Jindřiška Svobodová, Ph.D.

Anotace Tato bakalářská práce je rozdělena do několika kapitol a zahrnuje jak teoretickou, tak praktickou část. V teoretické části je popsána historie fotografie a fotografických přístrojů a vysvětlena odborná fotografická terminologie. Dále je zde uveden i podrobný popis vybraných fotoaparátů. Autor také čtenáře seznamuje s průběhem fotografického procesu, to jest, vysvětluje problematiku digitální fotografie a fotografických papírů. Praktickou část poté tvoří autorova tvorba v podobě fotografií pocházejících z archivu autora práce.

Annotation The bachelor thesis is divided into a few chapters including the theoretical and the practical part.

In

the

theoretical part the

history

of

photography

and

photographic instruments is described and the technical photographic terminology is explained. Further, a selected number of cameras is elaborated. The author also informs the reader

about

the

photographic procedure,

i.e. he

explains

the

issue of

digital

photography and photopapers. The practical part contains author´s output in the form of the photos from the archive of the author himself.

Klíčová slova Klasický fotoaparát, digitální fotoaparát, objektiv, fotografie, čočka, clona, zaostřování, závěrka, exponování, zrcadlovka, fotografický proces, film, vývojka, ustalovač, negativ, zvětšovací přístroj, fotokomora, senzor, pixel, filtr

Keywords Classical photoaparat, digital photoaparat, object - lens, photo, lens, diaphragma, focusing, shutter, exposing, reflective camera, photographic process, film, developer, fixative, negative, instrument for magnifying, dark room, sensor, pixel, filter

OBSAH Úvod a cíl práce ......................................................................................................... 4

1 1.1

Úvod ........................................................................................................................... 4

1.2

Cíl práce ..................................................................................................................... 4 Historie fotografických přístrojů ............................................................................... 5

2 2.1

Camera Obscura ......................................................................................................... 5

2.2

První objektiv ............................................................................................................. 5

2.3

Daguerrotypie............................................................................................................. 6

2.4

Zahájení sériové výroby fotoaparátů.......................................................................... 6

2.5

První československé fotoaparáty .............................................................................. 6

2.6

Kompaktní fotoaparáty .............................................................................................. 7

2.7

Digitální fotoaparáty .................................................................................................. 7

2.8

Fotoaparáty pro okamžitou fotografii ........................................................................ 8 Fotografická terminologie ......................................................................................... 8

3 3.1

Objektiv ...................................................................................................................... 8 3.1.1 Čočka ............................................................................................................. 8 3.1.2 Úhel zorného pole........................................................................................ 11 3.1.3 Světelnost .................................................................................................... 11 3.1.3.1 Průměr vstupní pupily .......................................................................... 12 3.1.3.2 Základní clonové číslo .......................................................................... 12 3.1.4 Rozdělení objektivů podle konstrukce: ....................................................... 13 3.1.4.1 Astigmatické (astigmatismus není korigován) ..................................... 13 3.1.4.2 Anastigmáty.......................................................................................... 13 3.1.5 Vady zobrazování ........................................................................................ 13 3.1.5.1 Monochromatické vady ........................................................................ 14 3.1.5.2 Barevné (chromatické) vady................................................................. 14 1

3.1.6 Zaostřování .................................................................................................. 15 3.1.6.1 Hloubka ostrosti.................................................................................... 15 3.1.6.2 Techniky, zaostřování........................................................................... 15 3.1.7 Clona............................................................................................................ 16 3.1.7.1 Konstrukce clony .................................................................................. 16 3.1.7.2 Ovládací mechanismus clony ............................................................... 17 3.1.8 Závěrka ........................................................................................................ 17 3.1.8.1 Centrální závěrka .................................................................................. 17 3.1.8.2 Štěrbinová závěrka ............................................................................... 17 3.1.8.3 Speciální závěrky.................................................................................. 17 3.1.9 Hledáček ...................................................................................................... 18 3.1.9.1 Průhledové hledáčky ............................................................................ 18 3.1.9.2 Optické hledáčky .................................................................................. 18 3.1.9.3 Matnicové hledáčky.............................................................................. 18 3.1.10 Spoušť........................................................................................................ 19 3.2

Expoziční automatika ............................................................................................... 19 3.2.1 Fotonka (druhy fotonek) .............................................................................. 19 3.2.2 Přístroje s vnitřním a vnějším měřením....................................................... 20 3.2.3 Rozlišení přístrojů podle stupně automatiky ............................................... 20 3.2.4 Blesková automatika ................................................................................... 21

3.3

Těleso fotoaparátu .................................................................................................... 21 Podrobný popis vybraných fotografických přístrojů ............................................... 24

4 4.1

Jednooká zrcadlovka – fotoaparát Praktica MTL 5B............................................... 25

4.2

Dvouoká zrcadlovka – fotoaparát Flexaret VII........................................................ 28 Fotografický proces ................................................................................................. 31

5 5.1

Fotografický film ..................................................................................................... 31 5.1.1 Složení filmu ............................................................................................... 31 2

5.1.2 Exponování .................................................................................................. 32 5.1.3 Vyvolávání filmů – základní pracovní postup............................................. 33 5.1.4 Vady při vyvolávání filmů........................................................................... 34 5.1.5 Běžné typy filmů ......................................................................................... 35 5.1.6 Přehled chemikálií pro zpracování negativního materiálu .......................... 35 5.2

Zvětšování ................................................................................................................ 36 5.2.1 Zvětšovací papíry ........................................................................................ 36 5.2.2 Zvětšovací přístroje ..................................................................................... 37 Digitální fotografie .................................................................................................. 39

6 6.1

Princip digitální zrcadlovky ..................................................................................... 40

6.2

Kompaktní fotoaparáty ............................................................................................ 41

6.3

Senzor....................................................................................................................... 41 6.3.1 Velikost senzoru .......................................................................................... 42 6.3.2 Rozlišení senzoru......................................................................................... 43

6.4

Vznik digitálního snímku ......................................................................................... 43

6.5

Doplňující funkce digitálních fotoaparátů ............................................................... 44

6.6

Zpracování digitálních fotografií ............................................................................. 45

6.7

Popis vybraného fotoaparátu .................................................................................... 45 Vlastní tvorba .......................................................................................................... 47

7 7.1

Použití barevných filmů (viz kapitola 3.3)............................................................... 47

7.2

Použití různých druhů fotopapírů a chemikálií (viz kapitola 5. 2. 1) ...................... 51

7.3

Použití některých triků a technik ve fotografii......................................................... 56

8

Fotografie na Dětské univerzitě .............................................................................. 60

9

Diskuse .................................................................................................................... 64

10

Závěr........................................................................................................................ 70

11

Literatura a použité zdroje:...................................................................................... 71

3

1 ÚVOD A CÍL PRÁCE 1.1 Úvod Tato bakalářská práce je věnována fotografii a fotografickým přístrojům a jejich uplatnění v praxi. Detailně je zde vysvětlen především klasický způsob fotografování na film z důvodu objasnění základního principu vzniku fotografického obrazu a jeho zpracování. Setkáme se však v této práci také s digitální fotografií, jejíž vlastnosti jsou zde rovněž probrány. Práce je přehledně rozdělena do kapitol a podkapitol, kde je objasněna celková problematika. Jednotlivé kapitoly spolu úzce souvisí a v daných textech je tato souvislost provázána příslušnými odkazy. V první části práce je uvedena převážně teoretická část, v následujících oddílech pak názorné praktické příklady některých fotografií, na kterých je možno sledovat a popsat charakteristické vlastnosti. První kapitola pojednává o historii vzniku a vývoje fotografie. Dále je objasněna základní fotografická terminologie, bez níž by nebylo možné pochopit následující oddíly. Jako příklady popisu fotoaparátů jsou v následující kapitole představeny dva přístroje na film včetně fotografií. Další kapitola je věnována fotografickému procesu, kde jsou uvedeny potřebné pomůcky, materiál, postup zpracování filmu a fotografií a možné chyby, kterým by bylo dobré se vyvarovat. Dále je vysvětlena digitální fotografie – její princip, zpracování a popis vybraného fotoaparátu. Následující část je pak určena praktickým ukázkám vlastní tvorby.

1.2 Cíl práce Cílem této práce je objasnit historii fotografie a popsat jednotlivé vývojové etapy. Dále seznámit čtenáře s principem fotografických přístrojů a s jednotlivými pojmy, které se týkají dané problematiky. Autor uvádí příklady dvou fotoaparátů, na nichž lze uplatnit znalosti získané z předchozích kapitol k popisu jednotlivých funkčních dílů a celkové konstrukce přístroje. Dalším cílem je vysvětlit pracovní postup při zpracování fotografického materiálu, uvést vybrané druhy fotomateriálů a jejich použitelnost pro dané 4

účely. Dále seznámit čtenáře se základy digitální fotografie. A konečně ukázat dané postupy, techniky a druhy fotomateriálů na konkrétních fotografiích. V diskusní části pak uvést příklady klasické a digitální fotografie a objasnit rozdíly mezi nimi.

2 HISTORIE FOTOGRAFICKÝCH PŘÍSTROJŮ 2.1 Camera Obscura V této kapitole jsem čerpal z knihy „Fotografické přístroje“ od Zdeňka Tomáška. Základem každého fotografického přístroje je camera obscura - česky „temná komora". Znal ji již v roce 1025 arabský učenec Abú Ali Muhammad ben el Hasan ibn el Haitam el Basrí, stručně zvaný Alhacén. Ve 13. století ji znovu objevil anglický mnich Roger Bacon a o dvě stě let později ji užívá Leonardo da Vinci ke studiu zákonů perspektivy. Je to světlotěsná skříňka původně zatemněná místnost, která má uprostřed jediné stěny malý otvor. Otvor propouští světelné paprsky dovnitř a kreslí na protilehlou stěnu převrácený obraz toho, co je před komorou. Pokud byl však otvor malý, obraz byl tmavý, neboť do komory vnikalo málo světla. Velký otvor naopak propouštěl světla příliš mnoho, tudíž byl obraz rozostřený. K dosažení ostrého obrazu je totiž nutné, aby se každý bod předmětu zobrazil zase jako bod. V případě dírkové komory to znamená, že z každého bodu předmětu smí do komory vniknout jen jediný paprsek.

2.2 První objektiv V roce 1558 byla do zvětšeného otvoru temné komory poprvé vsazena čočka spojka (Giambattista della Porta), a tak vznikl první objektiv (jednoduchý, ale dodnes používaný).

Jeho princip lze jednoduše vyjádřit takto: přeměňuje rozbíhavý svazek

paprsků ve sbíhavý. Světlo, které vyšlo z některého bodu předmětu, se po průchodu čočkou soustředí opět do jednoho bodu. Taková komora tedy dává obraz světlý (větší otvor- více světla) a zároveň ostrý. Cameru obscuru s objektivem již však bylo nutné zaostřovat- tzn. vyhledat takovou vzdálenost objektivu od stěny, v níž by se svazek paprsků spojil v bod. Tento systém čočkové komory byl využíván jako kreslířská pomůcka až do poloviny 19. století. Obraz se obtáhl olůvkem a kresba byla hotová. Bylo to snadné, rychlé a znalostí perspektivy nebo malířského talentů nebylo třeba.

5

2.3 Daguerrotypie V r. 1822 Nicéphore Niepce dokázal zachytit obraz (bez pomoci obtahování olůvkem) samotný na destičku pokrytou asfaltem. Louis Jacques Mandé Daguerre použil postříbřenou měděnou destičku a vystavil ji parám jodu, díky čemuž na ní vzniká vrstvička jodidu stříbrného. Pokus mnohokrát opakoval a vypracoval tak prakticky použitelný postup, který v roce 1839 uveřejnil pod názvem daguerrotypie. William Henry Fox Talbot od roku 1935 zhotovoval snímky na papíře impregnovaném chloridem stříbrným, které bylo možné kopírováním rozmnožovat.

2.4 Zahájení sériové výroby fotoaparátů Německý mechanik Petr Voigtländer v roce 1840 vynalezl přístroj s kovovými deskami, který byl vybaven - na tehdejší dobu - vysoce kvalitním světelným objektivem. Tvůrcem tohoto objektivu byl slovenský matematik Jozef Maxmilián Petzval ze Spičské Belé, kde je dnes zřízeno muzeum věnované vývoji fotografické optiky. Petzvalův objektiv a mokré kolódiové desky, vysoce citlivé a praktické suché desky Maddoxovy (rok 1871), Goadwimův svitkový film (rok 1887) a jiné vynálezy byly příčinou rychlého rozvoje fotografie. Ernst Leitz ve Wetzlaru zahajuje r. 1925 sériovou výrobu fotoaparátů Leica a tím éru fotografie na malý formát. Roku 1929 sestrojuje Paul Franke a Reinold Heidecke v Brunšviku první dvouokou zrcadlovku na svitkový film. O sedm let později přichází drážďanská firma Ihagee s první jednookou zrcadlovkou na malý formát. Krátce před druhou světovou válkou se objevuje i švýcarský fotoaparát s vestavěným expozimetrempředchůdce dnešních kamer s expoziční automatikou.

2.5 První československé fotoaparáty Ve třicátých letech dvacátého století se navzdory velké konkurenci německé a americké začínají prosazovat československé fotoaparáty. Firma V. Kolář v Modřanech uvedla na trh na tehdejší dobu velmi pokrokově konstruovaný přístroj na neperforovaný kinofilm značky KOLA. Roku 1938 vznikají první fotoaparáty firmy Optikotechna (pozdější Meopta Přerov), Coloreta, Autoflex, Flexette, Optiflex a v roce 1940 populární Flexaret.

6

2.6 Kompaktní fotoaparáty Po druhé světové válce se začíná vyrábět mnoho druhů fotoaparátů většinou určených pro širokou veřejnost. Tyto přístroje splňují požadavky na malé rozměry, nízkou cenu i provozní náklady a rychlé zpracování snímků. Vznikají kompaktní fotoaparáty kapesních rozměrů, masově rozšířené v osmdesátých a devadesátých letech minulého století (např. značky Minolta, Samsung). Kompakty nemají zrcadla, nelze u nich manuálně ostřit a zoomovat. Byly však velmi oblíbené pro svoji skladnost a snadnost ovládání - stejně jako nyní kompakty digitální.

2.7 Digitální fotoaparáty První prototyp digitálního přenosného fotoaparátu vyvinul v roce 1975 inženýr firmy Kodak- Steve Sasson. Prvním komerčně vyráběným digitálním fotoaparátem, který zaznamenával snímky do počítačových souborů, byl v roce 1988 Fuji DS-ITP, používající 16 MB interní paměti. V roce 1991 byla uvedena první digitální zrcadlovka, Kodak DCS-loo. V roce 1995 byl vyroben přístroj Casio QV-10, který měl jako první zabudovaný displej. Prvním fotoaparátem zapisujícím na karty Compact Flash byl Kodak DC-25. Na trh byl uveden v roce 1996. V roce 1999 Nikon HX vyrobil model Dl - digitální zrcadlovku pro profesionální fotografy. V roce 2003 Cannon představil šestimegapixelový EOS 300D, první digitální zrcadlovku určenou pro amatéry. Maximální dosažené rozlišení fotoaparátu v roce 2007 bylo 4000 megapixelů, získaných skenováním z velkoformátového fotoaparátu (s rozměrem filmu 24 x 36 cm).

7

2.8 Fotoaparáty pro okamžitou fotografii Zvláštní kategorii tvoří fotoaparáty, z nichž lze po stisknutí spouště vytáhnout hotovou fotografii (např. fotoaparát značky Polaroid). Umožnil to vynález okamžité fotografie roku l947 černobílé, roku 1963 barevné, jejímž průkopníkem byl Američan Edwin H. Land. Přestože jsou provozní náklady těchto fotoaparátů značně vysoké, zaznamenávají tyto přístroje v současné době nebývalý boom.

3 FOTOGRAFICKÁ TERMINOLOGIE Tato kapitola pojednává o základních pojmech týkajících se optické soustavy fotografických přístrojů, jako jsou např. objektiv, čočka, úhel zorného pole a další. Mimo jiné se zde seznámíme se základními prvky objektivu a jejich funkcemi, které ovlivňují kvalitu výsledného obrazu.

3.1 Objektiv Objektiv je spojná optická soustava tvořena kombinací spojných a rozptylných čočka, jež tvoří optické systémy používané pro vytvoření optického obrazu (Skříčka H., 1970). Objektiv je nejdůležitější a nejcennější část fotografického přístroje. Jednoduché přístroje bývají vyzbrojeny jednou nebo dvěma čočkami. Teprve tři čočky, přesně vypočítané a vybroušené, dají dohromady skutečný objektiv. Ještě dokonalejší objektivy jsou složeny ze čtyř čoček (TESSAR,PRIMOTAR,MIRAR), z pěti (BIOMETAR) nebo šesti a více čoček (DOMIRON, PANCOLAR, BIOTAR aj.). (Podle Ladislava Křivánka, z publikace "Fotografujeme“, str. 11.) Jako podklad pro následující kapitoly jsem použil knihu „Fotografické přístroje“ od Zdeňka Tomáška. Použité obrázky jsou rovněž z této publikace. 3.1.1

Čočka Čočka je skleněné těleso ohraničené dvěma kulovými plochami nebo jednou

plochou kulovou a jednou rovinnou 8

Svazek rovnoběžně světelných paprsků se čočkou bud spojuje do jednoho bodu nebo rozptyluje. Podle toho dělíme čočky na: 1. spojné (spojky), které paprsky spojují- poznáme je podle toho, že jsou uprostřed tlustší než na okraji

2. rozptylné (rozptylky), které paprsky rozptylují – jsou uprostřed tenčí, než na okraji.

Vidíme, že účinek spojek a rozptylek je navzájem protichůdný. Proto soustava několika čoček může být jako celek -

spojná, jestliže rovnoběžné paprsky spojuje,

-

rozptylná, jestliže je rozptyluje,

9

-

afokální, jestliže svazek rovnoběžných paprsků mění na jiný rovnoběžný svazek.

K různým účelům ve fotografii se užívají všechny tři soustavy i jednotlivé čočky. Jako objektiv však může sloužit jen spojka nebo spojná soustava, neboť jen ta má schopnost spojovat paprsky vyšlé z jednoho bodu předmětu opět do jednoho bodu.

Optická osa x = osa souměrnosti čočky. Ze svítícího bodu nekonečně vzdáleného od optické osy dopadají paprsky na čočku (spojku) rovnoběžně s osou a spojují se opět do jednoho bodu na optické ose. Tento bod se nazývá OHNISKO ČOČKY (F) je tedy obrazem nekonečně vzdáleného bodu ležícího stranou od optické osy se zobrazí v rovině proložené ohniskem čočky kolmo k ose - je to OHNISKOVÁ ROVINA. OHNISKOVÁ VZDÁLENOST (f) = vzdálenost ohniska čočky (F) od středu čočky. Velikost obrazu vytvořeného objektivem závisí na vzdálenosti fotografovaného předmětu. V tom se objektiv neliší od našeho zraku, který také vnímá bližší předměty jako větší a vzdálenější jako menší. Ponecháme-li stranou tuto samozřejmou skutečnost, pak je velikost obrazu závislá jen na ohniskové vzdálenosti f. Přibližně je obraz tolikrát větší, kolikrát je větší ohnisková vzdálenost. Pro každý objektiv je tedy ohnisková vzdálenost důležitou veličinou, a proto bývá uvedena na objímce objektivu, např. f = 50 mm, nebo jako jmenovatel zlomku, např. 2,8/50 atd.

10

3.1.2

Úhel zorného pole Určuje, jaký výsek skutečnosti se na snímek zachytí. Podle úhlu zorného pole dělíme objektivy na: -

dlouhoohniskové

(úzkoúhlé)

s obrazovým úhlem pod 40°

3.1.3

-

standardní 40°-60°

-

širokoúhlé – nad 60°

Světelnost SVĚTELNOST - neboli základní

CLONOVÝ OTVOR - udává, kolik světla objektiv propouští (definice podle Ladislava Křivánka z publikace "Fotografujeme", str. 11). Obecně se dá říci, že čím světelnější je objektiv, tím je světlejší obraz - tedy čím je průměr svazku paprsků vstupujících do objektivu větší a vzdálenost objektivu od filmu kratší. Při běžném fotografování je tedy zhruba v ohniskové rovině, proto můžeme říci, že světelnost závisí na tom, jak velký je průměr svazku paprsků v poměru k ohniskové vzdálenosti.

11

3.1.3.1 Průměr vstupní pupily = průměr svazku rovnoběžných paprsků, které se účastní tvorby obrazu (definice podle Zdeňka Tomáška z publikace "Fotografie přístroje", str. 32). V jednoduchém případě je to prostě průměr čočky či přední objímky objektivu.

Pupila = D Často však mívá přední čočka větší rozměry, takže z pouhých rozměrů objektivu nelze spolehlivě určit světelnost.

3.1.3.2 Základní clonové číslo Světelnost bývá často uvedena na objímce objektivu a k jejímu číselnému vyjádření slouží základní clonové číslo k. Udává kolikrát se vejde průměr vstupní pupily do ohniskové vzdálenosti: k = f/D Na objektivu se uvádí ve tvaru 1:k (např. 1:4,5), nebo F:k atd. Čím je světelnost větší, tím je základní clonové číslo menší. Logicky z toho vyplývá, že čím je clonové číslo nižší, tím větší je cena objektivu. Interval mezi dvěma clonovými čísly od většího k menšímu znamená přírůstek světelné propustnosti na dvojnásobek (v opačném směru pak úbytek světla na polovinu). Objektiv zacloněný na 5,6 propouští dvakrát tolik světla než objektiv se clonovým otvorem 8. Podle světelnosti dělíme objektivy na: -

vysoce světelné se základním clonovým číslem k pod 2,7

12

3.1.4

-

středně světelné, k = 2,7 - 4,5

-

málo světelné, k je větší než 4,5

Rozdělení objektivů podle konstrukce:

3.1.4.1 Astigmatické (astigmatismus není korigován) Monokl- nejjednodušší objektiv tvořený jedinou čočkou. Používá se v přístrojích

-

nejnižší cenové kategorie. -

Achromát se sestává ze dvou spolu stmelených čoček. Má potlačenou barevnou vadu, proto se lepé než monokl hodí pro fotografování na barevný film. Obraz je ostrý jen uprostřed, směrem ke krajům ostrosti ubývá. Achromát se užívá rovněž v levných přístrojích.

-

Periskop - skládá se ze dvou menisků postavených proti sobě, mezi nimi je kruhová clona. Tím se zlepšila kresba v obrazovém poli, ale nejsou odstraněny zejména barevné vady a lze dosáhnout jen malé světelnosti (vedle ostatních vad byl zvlášť dobře odstraněn astigmatismus).

3.1.4.2 Anastigmáty -

Triplet — složený ze tří čoček, lze dosáhnout světelnosti až k = 2,8

-

Tmelený triplet - zadní čočka je složena ze dvou tmelených čoček. Zobecněný triplet je odvozen od tripletu, v němž může být každá čočka nahrazena kombinací dvou a více čoček, takže celkový počet čoček je 4-7. Tyto objektivy dosahují světelnosti až k = 1,5 při výborné kvalitě obrazu.

-

Gaussův objektiv je hromadné označení skupiny původně symetrických (ze dvou stejných částí složených) objektivů, nyní již značně pozměněných. Společným znakem je ostrá kresba ve značně širokém obrazovém poli při světelnosti k= 1,2. Gaussovy objektivy jsou podle počtu čoček: pěti- sedmi čočkové.

3.1.5

Vady zobrazování Vady zobrazování jsou odchylky od obrazu ideálního.

13

Ideální obraz - paprsky vycházející z jednoho bodu se musí spojovat zase v jediném bodě. Musí tedy být obrazem bodu bod, obrazem přímky přímka, obrazem roviny rovina. Stručné rozdělení vad zobrazení 3.1.5.1 Monochromatické vady - Otvorové (sférické, kulové) - svazek paprsků vycházejících z jednoho bodu na optické ose se nespojuje přesně do jednoho bodu, takže obraz nelze přesně zaostřit. - Asymetrické svítící body ležící stranou od osy se zobrazují jako skvrny připomínající komety. - Astigmatismus - vzhledem ke svazku paprsků vycházejícímu z bodu mimo osu se čočka chová tak, jako kdyby měla v různých řezech různé ohniskové vzdálenosti. Nemůže tak vzniknout bodový obraz bodu. - Zklenutí obrazového pole – nejostřejší obraz se nevytvoří v rovině, ale na zakřiveně ploše. - Zkreslení (distorze) - přímky se zobrazí prohnuté. 3.1.5.2 Barevné (chromatické) vady - Barevné vady polohy - paprsky vycházející z jednoho bodu na optické ose se spojují (při odstraněné otvorové vadě) v různé vzdálenosti v závislosti na barvě (vlnové délce) světla. Obraz zaostřený na jednu barvu tedy nebude ostrý pro ostatní barvy. - Barevné vady velikosti - obrazy vytvořené paprsky různých barev, mají nestejnou velikost. - Barevné variace monochromatických vad (výše uvedených) způsobují, že při odstranění některé vady pro světlo určité barvy není současně odstraněna táž vada pro světla jiných barev. Čočky objektivu jsou uloženy v objímce, která je udržuje ve stanovené poloze a chrání před vnějšími vlivy. Konstrukčně bývá objímka upravena různě - od pouhého otvoru vylisovaného ve stěně přístroje, v němž se čočky zajistí lepidlem nebo pružnou 14

pojistkou až po složité mechanické soustavy smontované z několika desítek dílů. Většina dražších aparátů je upravena tak, že se dá jejich objektiv odejmout a vyměnit za jiný. Objímka umožňuje snadnou výměnu a bezpečné upevnění k přístroji. Známe uchycení na závit, a to:

3.1.6

-

mezinárodní, tj. M 42X1 (zvaný táž Praktica/ Pentax)

-

jiný, jako M39X1, M24X1 atd. a uchycení na bajonet (různé druhy).

Zaostřování ZAOSTŘOVÁNÍ = změnění vzdálenosti objektivu od filmu podle vzdálenosti

fotografovaného předmětu. Vzdálenost obrazu od objektivu závisí na vzdálenosti fotografovaného předmětu od objektivu - čím je předmět dále, tím blíže za objektivem se zobrazí. Nekonečně vzdálené předměty se zobrazí v ohniskové rovině.

3.1.6.1 Hloubka ostrosti Hloubka ostrosti je rozsah vzdáleností, v němž se předměty zobrazují dostatečně ostře, ovládáme ji cloněním. Objektivy o větší ohniskové vzdálenosti mají menší hloubku ostrosti (a naopak). U většiny typů přístrojů je ke stupnici zaostření připojena jednoduchá stupnice pásem ostrosti, která ukazuje, odkud až kam sahá při určité cloně a nastavení určité vzdálenosti pásmo ostrosti. 3.1.6.2 Techniky, zaostřování 1. Frontální zaostřování - spočívá ve změně vzdálenosti přední (frontální) čočky. Ta se otáčí ve šroubovité objímce, kdežto ostatní čočky jsou pevní. Výhodou je jednoduchost, nevýhodou porušení korekce vad, takže obraz nebývá při zaostření na blízká vzdálenosti až do rohů ostrý. 2. Zaostřování otáčením celého objektivu ve šroubové objímce je přesnější. Nevýhoda - otáčí se přitom i ostatní ovládací prvky a stupnice. 3. Posun objektivu odstraňuje předešlý nedostatek nejčastěji pomocí objímky s vnitřním šroubovým mechanismem. Otáčí se jen ovládací kroužek či páčka a tím se 15

objektiv vysouvá nebo zasouvá. U dvouokých zrcadlovek se posouvá přední strana přístroje s pevně vestavěným objektivem. Tento mechanismus je nejdokonalejší, a proto je používán u všech hodnotnějších přístrojů. 4. Pevně nastavené zaostřování (tzv. fix fokus) využívá hloubky ostrosti. Při velmi krátké ohniskové vzdálenosti nebo při malé světelnosti je objektiv nastaven na jedinou vzdálenost, aby byl obraz dostatečně ostrý od určité nejmenší vzdálenosti do nekonečna (používá se u nejlacinějších přístrojů na malý a střední formát, vybavených málo světelným objektivem). 3.1.7

Clona Clona umožňuje zmenšit světelnost objektivu za účelem dosažení potřebné

hloubky ostrosti nebo při nadbytku světla. Pracuje tak, že nechá objektivem procházet jen střední část svazku paprsků, kdežto, okrajové paprsky zadržuje. Tím se mění průměr vstupní pupily i světelnost ve srovnání s nezacloněným objektivem, Světelnost nezacloněného objektivu se vyjadřuje základním clonovým číslem k vypočítaného podle vzorce k = f/D. Světelnost zacloněného objektivu vyjádříme obdobně clonovým číslem k‘ vypočítaným ze vzorce k‘ = f/D‘, kde D‘ je průměr vstupní pupily. Čím je objektiv více zacloněn, tím je clonové číslo větší a světelnost menší. Mechanismus clony se dá řídit plynule nebo po stupních. Pro přehlednost jsou na voliči clony uvedena jen vybraná clonová čísla zvolená tak, aby každé číslo značilo právě poloviční světelnost proti číslu předcházejícímu. Dnes se užívá jen mezinárodní řada. (Stupnice clonových čísel začíná tedy základním clonovým číslem daným konstrukcí objektivu (např. aparát Praktica začíná číslem 1,8 a končí většinou číslem 16 nebo 22). 3.1.7.1 Konstrukce clony Konstrukce clony může být: 1. Dírková - je tvořena řadou otvorů v plechové destičce. Otáčením destičky se mění jednotlivé clony. Používá se jen u nejlacinějších přístrojů. 2. Irisová clona je nejběžnější. Skládá se z několika plechových měsíčků umístěných vějířovitě uvnitř objektivu. Otáčením ovládacího prvku se měsíčky stahují nebo rozevírají. Irisová clona mívá někdy aretaci, tj. na každém clonovém čísle zaskočí (u většiny jednookých zrcadlovek). 16

3. Speciální konstrukce - např. tvarované šablony ovládané fotoelektricky, nastavované mechanismy podle citlivosti filmu nebo funkci clony přebírají lamely závěrky. 3.1.7.2 Ovládací mechanismus clony Ovládací mechanismus clony se řídí ručně (kroužkem, páčkou apod.). Dále mechanicky - přístroj je opatřen snímacím kolíčkem spojených s clonou, který zasahuje do výřezu v kazetě. Rozměry výřezu jsou voleny podle citlivosti tak, aby se pro každou citlivost samočinně nastavilo odpovídající clonové číslo. Používá se u některých přístrojů na kazetový film. Clona seřídí také fotoelektricky (užívá se u některých aparátů s expoziční automatikou). 3.1.8

Závěrka Závěrka je mechanické zařízení, které odměřuje dobu osvitu. Rozlišujeme

následující typy závěrek. 3.1.8.1 Centrální závěrka Centrální závěrka je umístěna kolem objektivu a uzavírá ho dvěma až pěti lamelami, a to buď mezi čočkami (většinou), anebo před objektivem či za ním. Stiskem spouště se lamely rozevřou na dobu, kterou si nastavíme na voliči doby osvitu (nebo kterážto doba je určena automatikou). 3.1.8.2 Štěrbinová závěrka Štěrbinová závěrka - pracuje těsně před rovinou filmu. Je to neprůsvitný pás s příčnou štěrbinou, který se po stisknutí spouště rychle převine z jednoho válečku na druhý. Štěrbinové závěrky mohou být kovové (jejich pás je tvořen tenkými plechovými lamelami) nebo plátěné (pás je z černého pogumovaného plátna). Kovové závěrky jsou odolnější, přesnější a trvanlivější. Podle směru pohybu pásu se tyta závěrky ještě rozlišují na horizontální a vertikální. 3.1.8.3 Speciální závěrky Lamely této závěrky se rozevírají jen částečně, takže současně působí jako clona.

17

3.1.9

Hledáček Hledáček je součást fotografického přístroje, které vymezuje část prostoru, která

bude zachycena na snímku. Podle toho, zda se obraz pozoruje v průhledu nebo na matnici rozeznáváme hledáčky průhledové - typické pro všechny přístroje s výjimkou zrcadlovek, nebo matnicové - charakteristické pro zrcadlovky. 3.1.9.1 Průhledové hledáčky Hledáček bez optiky sestává z kovového rámečku, který vymezuje obraz a průzoru, jímž se rámeček pozoruje. Bývá upraven jako skládací a umístěn na horním víku přístroje. Někdy je vestavěn do tělesa přístroje v podobě průhledu, krytého z obou stran sklem (např. fotoaparát Směna). Výhodou těchto hledáčků je, že ukazují obraz ve skutečné velikosti. Ohraničení obrazového pole je však velmi neostré, a proto nepřesné. 3.1.9.2 Optické hledáčky Nejjednodušší je hledáček Galileův. Nazývá se tak proto, že pracuje jako obrácený Galileův dalekohled - divadelní kukátko. Obraz je ostřejší, ale zmenšený. Hledáčkem se svítícím rámečkem (Albadův hledáček) odstraňuje vadu nedostatečné ostrosti i zmenšení. Rozptylka má větší rozměry (část světla odráží a zbytek propouští). Vzniká tak vyduté zrcadlo, v němž je vidět rámeček natištěný na destičce a osvětlený světlem, které do hledáčku vniká rozptylkou. Společným nedostatkem všech přístrojů s průhledovým hledáčkem je paralaxa, tj. rozdíly v perspektivě a ve vymezení obrazového pole v hledáčku a na snímku. Je způsobena tím, že hledáčkem pozorujeme scénu nikoli z místa objektivu, ale z místa poněkud výše - vertikální paralaxa, nebo stranou - horizontální paralaxa. Při velkých vzdálenostech je paralaxa bezvýznamná, při fotografování blízkých objektů je však nesouhlas tím větší, čím je předmět blíž a čím víc je hledáček vzdálený od objektivu. 3.1.9.3 Matnicové hledáčky Matnicové hledáčky napodobují činnost fotografického přístroje tím, že objektiv kreslí obraz na matnici (skleněnou destičku po jedné straně matovanou), která svou polohou a rozměry zastupuje citlivý materiál. Umožňuje tedy nejen vyhledat správný 18

výřez, ale také předmět zaostřit. Matnicový hledáček se vyvinul ze starých deskových přístrojů. V nich byla matnice uložena v zadní stěně přístroje. Obraz pozorovaný z druhé strany matnice bylo nutno nejdříve zaostřit, pak se musela matnice vyjmout a nahradit kazetou a citlivým materiálem. To bylo velmi zdlouhavé a obraz na matnici byl převrácený "vzhůru nohama". Uvedené nedostatky odstraňují zrcadlové fotografické přístroje (zrcadlovky), které dělíme na: 1.

jednooké (jednoobjektivové) - mají jen jediný objektiv, sloužící k

vytvoření obrazu jak na matnici, tak i na filmu, 2.

dvouoké (dvouobjektivové), kde k vytvoření obrazu na matnici souží jeden

objektiv a k vykreslení obrazu na film druhý objektiv. 3.1.10

Spoušť je tlačítko nebo páčka, jejímž stisknutím uvádíme do chodu závěrku. Spoušť je

většinou umístěna na přístroji tak, aby se dála ovládat pravou rukou. Je totiž žádoucí, aby spoušť šla lehce a bez trhnutí- jinak by mohly být snímky rozmazány. Někdy bývá součástí závěrky samospoušť což je hodinový strojek, který uvede závěrku do chodu teprve po 5 až 10 sekundách. Díky samospoušti můžeme fotografovat sami sebe nebo exponovat bez nebezpečí rozhýbání snímku z nepevného stativu.

3.2 Expoziční automatika Expoziční automatika je elektronické zařízení, které částečně nebo úplně automatizuje nastavení správného clonového čísla a doby osvitu (expozičních parametrů) podle světelných podmínek a citlivosti filmu. 3.2.1

Fotonka (druhy fotonek) Fotonka je základním prvkem expoziční automatiky. Působením světla ve fotonce

vzniká nebo se mění elektrický proud. Druhy fotonek: - Selenové (fotočlánky), v nichž proud vzniká, takže nevyžadují žádný elektrický zdroj. Mají nevýhodu velkých rozměrů, ke kterým vede jejich malá citlivost. - Kadmiové (fotoodpory ze sulfidu kademnatého nebo selenidu kademnatého), které pouze mění velikost proudu dodávaného zdrojem. Jsou mnohem citlivější než fotonky selenové, mohou také přímo řídit elektronickou závěrku, tudíž jsou pro 19

automatizaci vhodnější, přestože vyžadují zdroj (baterii nebo akumulátor), bez něhož automatika nepracuje. Mají nevýhodu pomalé reakce při slabém světle. - Křemíkové (jsou dosud ojedinělé). Podle umístění fotonky rozeznáváme přístroje s měřením světla vnějším a vnitřním. 3.2.2

Přístroje s vnitřním a vnějším měřením Při vnějším měření je fotonka vně aparátu a je upravena tak, aby na ni dopadalo

světlo zhruba z té části prostoru, jakou zachytí objektiv. Dosahuje se toho čočkami nebo clonami. Fotonka může být v tomto případě na přední části objímky objektivu, což má výhodu, že se automaticky bere v úvahu i vliv filtrů, které po nasazení na objektiv překrývají i fotonku, nebo na tělese přístroje, což je technicky jednodušší tam, kde je objektiv výměnný, avšak nevýhodou bývá, že objektiv často značně zasahuje do zorného pole fotonky, a to znemožňuje přesné měření. Vnější měření je proto vhodné pro přístroje určeně laikům, kteří zhotovují běžné nenáročné snímky. Přístroje s vnitřním měřením mají fotonku uvnitř přístroje a dopadá na ni světlo prošlé objektivem. To zaručuje přesné měření za všech okolností (tzn. i při použití filtrů, výměnných objektivů, mezikroužků apod.). K těmto účelům jsou používány pouze fotonky kadmiové nebo křemíkové. Vnitřní měření je nejvíce rozšířeno u jednookých zrcadlovek. Mohou být uloženy v zrcadle za polopropustnou zrcadlící vrstvu, za zrcadlem s polopropustným středem - na zvláštním držáčku, který se při stisknutí spouště odklopí, na dně přístroje - kam se světlo odráží pomocným zrcátkem, v hledáčku odkud na ně světlo dopadá z děliče s polopropustným zrcadlem umístěným nad matnicí nebo z částečně propustné stěny pětibokého hranolu či z okolí okuláru. Některé přístroje mají jednu fotonku, jiné dvě. 3.2.3

Rozlišení přístrojů podle stupně automatiky

1.

S vestavěným exponometrem (vnější měření, fotonka zpravidla selenová)

2.

Poloautomatické - exponometr nemá stupnici, ale je vybavený zařízením, které ukazuje, zda je nastavení clony a doby osvitu správné. Při měření stačí tedy, pohybovat voličem clony nebo, času, až je dosaženo požadovaného stavu. Toto lze

20

kontrolovat nejčastěji přímo v hledáčku, nebo zřídka mimo hledáček (např. v okénku na víku přístroje), což je však méně vhodné (fotonka je zpravidla kadmiová). 3.

Plně automatické přístroje - samočinně nastaví k předem zvolené cloně dobu osvitu (nebo naopak)

4.

Programované přístroje řídí zcela automaticky jak clonu, tak i dobu a to podle předem určeného programu uloženého v paměti přístroje.

3.2.4

Blesková automatika Blesková automatika rovněž spadá do expoziční automatiky. Pečuje o správné

nastavení clony při bleskovém světle. Nejjednodušší řešení je založeno na tom, že při změně vzdálenosti bleskového svítidla od fotografovaného předmětu je nutno současně změnit clonu tak, aby součin vzdálenosti a clonového čísla zůstal stejný. Tento součin se nazývá směrné číslo. Přístroje s bleskovou automatikou mají spojen zaostřovací mechanismus s clonou tak, aby tato podmínka byla splněna. Je to samozřejmě možné jen tehdy, když je blesk upevněn na přístroji a jen v určitém rozsahu vzdálenosti. Jiné aparáty zapalují blesk automaticky, když je nedostatek světla. Do všech přístrojů s expoziční automatikou je nutné vložit údaj citlivosti filmu, a to většinou ručním nastavením příslušného voliče. U některých fotoaparátů je citlivost filmu nastavena automaticky.

3.3 Těleso fotoaparátu Těleso fotoaparátu může být: 1.

sklopné, vybavené měchem (dnes už málo běžné),

2.

lisované z plechu (levnější přístroje),

3.

lisované z plastické hmoty,

4.

lité z lehkého kovu (dražší přístroje). Aby se dal do přístroje vkládat film, musí být zadní stěna odklopná nebo

odnímatelná. Posun filmu může být ruční, pérový, nebo elektrický (vestavěný elektromotorek). Některé přístroje jsou vybaveny blokováním, které znemožňuje omylem exponovat totéž políčko dvakrát, nebo přetočit film bez exponování. Kinofilm se v přístroji obvykle navíjí na cívku. Aby se exponovaný film mohl vyjmout z přístroje na světlo, je 21

třeba jej převinout zpět do kazety. K tomu slouží převíjecí mechanismus. U přístrojů na svitkové filmy převíjení odpadá. U některých fotoaparátů lze použít výměnné objektivy. Ty mohou být: -

Dlouhoohniskové zobrazí na daný formát menší výsek skutečnosti, zato ve zvětšeném měřítku (delší ohnisková vzdálenost, menší úhel zorného pole).

-

Širokoúhlé zobrazí větší úhel prostoru. Mé význam tam, kde se nedá pracovat z většího odstupu - např. v interiéru (kratší ohnisková vzdálenost, větší úhel zorného pole).

-

Sádkové - jsou složeny ze dvou dílů. Zadní díl je pevně vestavěn v přístroji, přední se dá vyměnit za jiný.

-

Pankratické - mají plynule proměnnou ohniskovou vzdálenost. Dosahuje se toho mechanickým pohybem některých čoček uvnitř objektivu. Zaostřená vzdálenost a světelnost se při změně ohniskové vzdálenosti nemění. Tyto objektivy umožňují rychlé přizpůsobení měřítka zobrazení danému motivu a snímkovému formátu, což je výhodné zejména při práci s barevným inverzním filmem, sportovní fotografii apod. Jediný objektiv tak ve svém rozsahu ohniskových vzdáleností nahrazuje všechny výměnné objektivy. Nevýhody: velká hmotnost, vysoká cena a menší ostrost obrazu.

-

Speciální – objektivy pro makrografii – umožňují dokonale ostrý obraz z velmi blízké vzdálenosti.

-

Objektivy pro měchové zařízení, vysoce světelné objektivy, objektivy s korekcí perspektivy, objektivy pro mikrografii atd. Mezi doplňující příslušenství fotoaparátů patří:

-

Sluneční clona - kužel z černého plechu (plastu, gumy), který se nasadí nebo našroubuje na objektiv. Chrání před vniknutím postranního světla do objektivu.

-

Drátěná spoušť - umožňuje exponovat snímky ze stativu bez nebezpečí roztřesení. Je-li opatřena aretací, nahrazuje u závěrky čas. K výměnným objektivům existují adaptéry a přechodové kroužky umožňující jejich přizpůsobení různým přístrojům, přídavné hledáčky, mezikroužky.

-

Barevné filtry Vybrané informace jsou použity z knihy „Nová škola amatérského filmu“ od Jiřího Řehořka. Dnešní filmový materiál je sice vysoce citlivý ke všem barvám, nepřevádí však

všechny barvy do takového odstínu šedi, který odpovídá barevné vnímavosti našeho oka. 22

Žádná citlivá vrstva není teda tak dokonalá, že by nepotřebovala určité korekce. K tomu nám pomáhají barevné filtry. Filtrů používáme buď proto, abychom dosáhli na daném materiálu co nejpřesnějšího převodu barev do černobílé stupnice, nebo naopak, abychom záměrným přehodnocováním barev dosáhli zvláštních účinků. Kromě toho můžeme filtrem zvýšit kontrast obrazu. Platí zde pravidlo: každý filtr zdůrazňuje svou vlastní barvu a podává ji světlejší, doplňkovou barvu naopak tlumí. Doplňkové barvy jsou takové dvě barvy, které dají při aditivním smíšení bílou, při subtraktivním černou nebo šedou barvu (viz níže). Světlo je smyslovým vjemem, vzbuzovaným elektromagnetickými vlnami, jejichž délka je velmi různá. Naše oko, které je přijímačem těchto vln, reaguje pouze na malý úsek celého vlnového rozsahu, jimž je v mozku vyvoláván pocit světla. Tento úsek zahrnuje vlnové délky zhruba od 700 do 400 nm. Oko je však v této vlnové oblasti velmi citlivé na jednotlivé vlnové délky, které vnímá jako barvy. Bílé denní světlo je ve skutečnosti složeno ze spektrálních barev. Každý předmět má pak tu vlastnost, že z dopadajícího denního světla pohlcuje část jeho paprsků a zbývající část odráží. Odražené paprsky s charakteristickou vlnovou délkou udávají jeho barvu, tedy předmět může mít pouze tu barvu, která je obsažena ve světle, jež na něj dopadá. Velmi široká stupnice barev vzniká smícháním barev základních, a to buď způsobem aditivním, nebo subtraktivním. Při aditivním smíšení se přidává jednobarevné světlo k jinému barevnému světlu, výsledek musí dát barevnost jasnější. Subtraktivním smíšením se světlo odnímá a výsledná barevnost je vždy tmavší. Dvě barvy, které při aditivním míšení dávají výslednou barvu bílou a při subtraktivním míšení černou (nebo šedou), se nazývají barvy doplňkové (komplementární). Filmový materiál však převádí barvy do černobílé stupnice, v níž je poměr odstínů oproti vnímavosti oka značně odlišný. Do citlivé vrstvy filmu jsou proto přidávány barevné látky, optické senzibilátory, které zajišťují citlivost pro všechny barvy světla. Podle toho dělíme filmový materiál na např. ortochromatický, jehož vrstvy jsou citlivé na všechny barvy kromě červené, dále pak panchromatický, jenž je citlivý již ke všem barvám. Ačkoliv se názvem panchromatický označuje často většina filmových materiálů, vyrábějí se jako skutečné panchromatické pouze filmy o vyšší všeobecné citlivosti, zhruba na 19 DIN. Ostatní materiál střední citlivosti mezi 13 a 19 DIN, kterého se používá nejběžněji, je 23

ortopanchromatický. Liší se od předchozího druhu v tom, že má poněkud ztlumenou citlivost k červené barvě. Přestože jsou tyto vrstvy citlivé ke všem barvám, jejich převod barev do černobílé stupnice se od očního vnímání poněkud odchyluje. Proto, jde-li nám o nejsprávnější tónové podání, používáme barevné filtry. Existuje celá řada různých barevných filtrů pro dané použití, z nichž některé jsou popsány dále (viz kapitola 7). Podrobný přehled uvádí každá odborná publikace, a proto jsou zde zmíněny pouze nejběžněji používané filtry: 1) Žlutozelený filtr – pro správný převod barev na ortopanchromateriál při fotografování krajiny s mraky, květin, výrazně barevných objektů, sněhu, způsobuje vyšší kontrast, 2) Žlutý světlý filtr – univerzální filtr ke zdůraznění kontrastu, zlepší podání letních mraků, zjasní opálenou pleť, 3) UV filtr (téměř bezbarvý) – pro snímky na horách, u moře a v nížinách, v zimě při sluncem ozářeném sněhu, odstraňuje ultrafialové paprsky. Filtry pohlcují část přijímaného světla, a proto je nutné prodloužit expozici podle druhu použitého materiálu a filtru. UV filtr ale pohlcuje minimální množství světla a je tedy doporučeno jej mít nasazený na objektivu neustále, neboť tím chrání čočku objektivu před mechanickým poškozením, zabraňuje průniku ultrafialových paprsků, a jak již bylo zmíněno, není třeba výrazně prodlužovat čas expozice jako u jiných filtrů.

4 PODROBNÝ POPIS VYBRANÝCH FOTOGRAFICKÝCH PŘÍSTROJŮ Existuje celá řada fotoaparátů, které dělíme z několika hledisek. Mezi základní parametr, podle kterého volíme druh fotoaparátu, je rozměr použitého filmu. Podle toho rozlišujeme fotoaparáty nejčastěji na kazetový film 135 a formát 24 x 36 mm anebo svitkový film formátu 6 x 6 cm nebo 6 x 9 cm. Již méně se setkáme s přístroji na úzký film 9,5 mm formátu 8 x 11 mm (nejmenší šířka filmu i formát používaný ve fotografii), přístroji na kinematografický film 16 mm a s přístroji na kazetový film 16 mm.

24

Dalším důležitým aspektem je konstrukce fotografického přístroje, podle kterého rozlišujeme fotoaparáty s nekontrolovaným zaostřením, dálkoměrné fotoaparáty, jednooké zrcadlovky a u přístrojů na svitkový film také dvouoké zrcadlovky, fotoaparáty s pevným zaostřením. Zvláštní kapitolou jsou pak přístroje pro okamžitou fotografii (Polaroid). Pro podrobný popis jsem vybral zástupce jednookých zrcadlovek – fotoaparát Praktica MTL 5B a dvouokých zrcadlovek – Flexaret VII.

4.1 Jednooká zrcadlovka – fotoaparát Praktica MTL 5B (Některé následující informace jsou převzaty z propagačního letáku kombinátu VEB Pentacon, Drážďany.) Je to jednooká zrcadlovka konstruovaná na kinofilm 24 x 36 mm. Tento kvalitní fotoaparát, vyráběný v Německu kombinátem Pentacon, je velmi oblíben u amatérů i mnohých profesionálních fotografů pro svou jednoduchou a dobrou ovladatelnost a přitom vysokou úroveň pořízených snímků.

Tento fotoaparát je vybaven základním objektivem Pancolar o světelnosti 1,8 a ohniskové vzdálenosti 50 mm a vícenásobnou antireflexní vrstvou (MC = Multi Coating). Velmi ceněnou vlastností tohoto objektivu je jeho velké rozlišení – od 0,35 m až do nekonečna. Rozsah clonových čísel je od 1,8 do 22. Hledáček je hranolový, pevně vestavěný a má Fresnelovou čočku s mikrorastrem a matnicovým mezikružím. Podle velkého zářivě 25

světlého hledáčkového obrazu v prizmatickém hledáčku se provádí volba motivu a zaostření neobyčejně jednoduše a přesně. Tento systém zaostření obrazu Fresnelovou čočkou je zprostředkován měřícími klíny v kruhovém poli na matnici, které v případě správného zaostření splynou v jeden celek. Tyto složky zaručují při zaostření dvojí jistotu pro optimální ostrost obrazu. Praktica MTL 5B je vybavena osvitovou automatikou, která spočívá ve vnitřním měření světla podle osvědčeného principu Pentaconu s děličem paprsků, koncentrátorem světla a fotoelektrickým odporem. Jako zdroj proudu je použita miniaturní baterie A76 umístěná ve spodní části tělesa fotoaparátu. Měří se pouze světlo, které se podílí na vytváření obrazu. Tato funkce je výhodná u přídavných objektivů, kde se osvitoměr přizpůsobí danému objektivu. Také osvitové faktory příslušenství a filtrů jsou automaticky brány na zřetel. Měřící zařízení se uvádí do chodu stisknutím tlačítka výhodně umístěného v blízkosti závěrky. V tomto okamžiku je nutné sledovat ukazatel měřícího ústrojí v hledáčkovém obraze, který se vychyluje v závislosti na změně clony. Stojí-li ukazatel na pevné značce, jsou clonové číslo a osvitová doba vhodně nastaveny pro správný osvit.

Fotografické úspěchy jsou velmi závislé na závěrce fotoaparátu. Štěrbinová závěrka s kovovými lamelami u tohoto fotoaparátu je odolná proti vlivům teploty, dodržuje naprosto přesné doby a pohybuje se bezhlučně i velmi vysokou rychlostí. Osvitové doby jsou od 1/1000 s do l s a při nastavení na symbol „B“ je osvit libovolně dlouhý. Při stisku spouště se závěrka otevře, po uvolnění spouště se závěrka zavře. Na voliči osvitových časů 26

je rovněž symbol blesku, což je přednostně krátká synchronizační doba 1/125 s pro použití bleskového světla. Díky šikmé spoušti je její stisknutí a tedy i provedení snímku naprosto pohodlné. Natažení závěrky a posuv filmu se uskutečňuje pomocí dobře uchopitelné rychloupínací páčky na pravé straně přístroje. Praktica MTL 5B má bleskovou přípojku na pevně namontované nástrčné botce se středovým kontaktem pro žárovkové bleskové přístroje nebo elektronické bleskové přístroje. Tento fotoaparát je rovněž vybaven samospouští, jež se nastavuje páčkou pod tlačítkem spouště a která se uvádí do provozu knoflíkem na této páčce. Mezi další z mnoha výhodných funkcí patří automatika zakládání filmu PL, automatický počítač obrázků, přikloubená zadní stěna a sklopná klička pro zpětné převíjení filmu. Lze zde uplatnit bohaté příslušenství, zejména výměnné objektivy s ohniskovými vzdálenostmi od 20 mm do 1000 mm.

27

Tento model MTL 5B je jeden z posledních z řady fotoaparátů Praktica a je teda dobře propracován, zdokonalen a vybaven na vysoké úrovni. Patří proto mezi všestranně doporučovaný přístroj pro širokou skupinu zájemců o klasickou fotografii.

4.2 Dvouoká zrcadlovka – fotoaparát Flexaret VII (Vybrané informace převzaty z návodu podniku Meopta pro Flexaret VII). Jedná se o automatický zrcadlový fotopřístroj se dvěma objektivy. Podle vybrané masky ohraničující přístup světla k filmu můžeme použít svitkový film, na kterém lze zhotovit 12 snímků 6 x 6 cm nebo 16 snímků 4,5 x 6 cm. Dále můžeme uplatnit kinofilm, který má kapacitu 33 až 35 snímků rozměrů 24 x 36 mm, nebo 46 až 48 snímků rozměrů 24 x 24 mm. Závěrka centrální,

Prestor

pětilamelová

je se

samospouští a se synchronizací pro bleskové světlo. Zaostřování se provádí pohybem zaostřovací páky umístěné pod objektivy v rozmezí od 1 m do nekonečna. K snadnějšímu zaostření slouží lupa, která se dá odklopit nad matnici, kde vidíme výškově nepřevrácený, jasný obraz. Objektiv je čtyřčočkový anastigmat Belar, světelnost 1 : 3,5, s ohniskovou vzdáleností f = 80 mm. Objektivy jsou opatřeny protiodrazovou vrstvou.

28

Objímky objektivů jsou opatřeny bajonety B 36 pro uchycení filtrů a předsádkových čoček. Na vnější objímku snímacího objektivu je možné upevnit sluneční clonu s bajonetem B 40. Přetáčení filmu se provádí knoflíkem na pravé straně

přístroje.

Při

přetáčení začátku filmu až po první snímek a na konci filmu po dvanáctém snímku lze přetáčecím knoflíkem otáčet plynule. Od snímku prvního až po dvanáctý se přetáčecí

knoflík

vždy

samočinně

zablokuje

při

převinutí délky odpovídající jednomu snímku. Přitom se současně natáhne závěrka a uvolní komorová spoušť. Jejím stlačením až na doraz při exponování snímku se opět

uvolní

knoflík

a

znovu

otáčet.

přetáčecí

můžeme

jím

Dokud

nemáme přetočený film, nemůžeme exponovat. Nemůže se tedy stát, že bude neexponovaný film přetočen a také, že nebude exponováno totéž políčko na filmu dvakrát. Počet exponovaných snímků 1 až 12 ukazuje samočinné počitadlo snímků, které se při otevření zadního víka přístroje nastaví automaticky na nulu. Na clonové stupnici objímky jsou čísla clon 3,5; 4; 5,6; 8; 11; 22, proti kterým lze nastavit hrot clonové páčky. Na závěrce jsou označena čísla rychlosti závěrky: 1; 2; 4; 8; 15; 30; 60; 125; 250; 500. Navíc je zde časově neomezené otevření závěrky pro časové snímky označené písmenem B. 29

Závěrka má zařízení k synchronnímu zážehu bleskového světla s kontaktem na přední stěně komory. Bezkontaktní sáně jsou umístěny na boční stěně. Fotoaparáty Flexaret

jsou

velmi

populární

a

získaly

značnou oblibu u nás i v zahraničí.

Jsou

to

přístroje střední třídy a plně nároky

uspokojují

nadšených fotografů. Proto lze za dobrou cenu pořídit tento

osvědčený

spolehlivý

a

fotoaparát

s příslušenstvím, jako např. filtry,

sluneční

optický

hledáček

předsádkové

stanovit

a

čočky.

Nevýhodou osvitu,

clona,

je

které buď

určení je

nutné podle

zkušenosti odhadem, nebo přesně pomocí osvitoměru (expozimetru). Fotoaparáty Flexaret jsou velmi vhodné pro začátečníky i pokročilé, ale i profesionální fotografy. Po nabytí zkušeností při práci s tímto přístrojem lže pořídit vysoce kvalitní snímky především v portrétní fotografii, kde má Flexaret své nezastupitelné místo. Výše uvedené snímky fotoaparátů byly pořízeny přístrojem Praktica MTL 5B.

30

5 FOTOGRAFICKÝ PROCES Fotografický proces u klasické fotografie začíná v okamžiku, kdy obraz promítaný objektivem dopadá na citlivou vrstvu filmu v přístroji. Na ohraničeném políčku filmu vzniká latentní (neskutečný) obraz, který je pozorovatelný teprve díky chemickému procesu vyvolávání a ustálení, jak je popsáno níže. Takto vzniká negativ, tedy světelně převrácený obraz, kde světlé plochy jsou vykresleny černě a naopak tmavé plochy bíle. Negativ nám slouží k vytvoření samotné fotografie – pozitivu (viz kapitola „zvětšování“). Filmy dělíme podle několika kritérií. Předně na černobílé a barevné, dále pak podle rozměru samotného filmu a formátu osvitnutého políčka, podle počtu možných snímků a zejména podle citlivosti, která je vyjadřována v několika mezinárodních stupnicích (ČSN, DIN, ASA, GOST). Vznik pozitivu probíhá na základě promítnutí (zvětšení) snímku, průchodem světla přes negativ ve zvětšovacím přístroji, na pozitivní papír s citlivou vrstvou. Na osvitnutém papíře následně vzniká vyvolávacím chemickým procesem výsledný snímek. Druhy fotopapírů určujeme podle gradace, tj. odstupňování tónů. Dále pak podle rozměrů, úpravy povrchu, tloušťky atd. (V této kapitole jsem čerpal z publikace „Vyvolávám a zvětšuji sám“ od Zděňka Tomáška.)

5.1 Fotografický film Fotografický film se skládá z podložky (tj. průhledné fólie) a na ní nanesené citlivé vrstvy. Filmy mohou být perforované (s otvory) na jedné nebo obou stranách, popř. vůbec (svitkový film). 5.1.1

Složení filmu Podložka

je

zhotovena

z triacetátu,

z

acetobutyrátu

celulózy

nebo

z

polyethylentereftalátu. Tloušťka podložky bývá asi 0,1 mm. Citlivá vrstva je suchá, asi 0,01 mm silná vrstvička želatiny s rozptýlenými krystalky bromidu stříbrného, který je citlivý na světlo. Průměrná velikost krystalků je asi 0,001 mm. 31

Zmíněná citlivost spočívá v tom, že již nepatrným zábleskem světla se část bromidu stříbrného rozloží a vyloučí se z něho velmi malé neviditelné množství kovového stříbra. Vyvoláváním se takto zachycený obraz mnohonásobně zesílí, takže se stane viditelným. Jedná se o velmi složitý mechanismus. Aby tento mechanismus vůbec fungoval, musí být citlivá vrstva vyrobená velmi komplikovaným způsobem a také musí obsahovat desítky dalších chemikálií. Nejprve se v jedné nádobě připraví roztok bromidu draselného zahuštěný želatinou, ve druhé roztok dusičnanu stříbrného. Při neškodném červeném světle se oba roztoky slijí - uvedené chemikálie spolu reagují za vzniku nerozpustného bromidu stříbrného. Ten se díky přítomnosti želatiny vyloučí v podobě nesmírně jemných krystalků, jež zůstávají rovnoměrně rozpuštěny ve směsi. Tak vznikla na světlo citlivá fotografická emulze. Čerstvě připravená emulze je jen nepatrně citlivá, proto se nechává za tepla určitou dobu zrát. Při tomto ději dochází k překrystalizaci bromidu stříbrného - nejmenší krystalky se rozpouštějí a z jejich materiálu rostou krystalky větších rozměrů a současně se vytvoří centra citlivosti. Potom se emulze ochladí a propíráním vodou se zbaví nežádoucích látek, poté se zase roztaví a znovu nechává zrát. Tentokrát se už velikost krystalků nemění, zato díky chemickému působení látek obsažených v želatině a zvláštních přísad narostou centra citlivosti na potřebnou velikost. Po tomto druhém zrání je emulze až stotisíckrát citlivější než před prvním zráním. Automatické stroje nanášejí ohřátou emulzi na podložku šířky asi jednoho metru. Aby emulze dokonale přilnula, musí být podložka předem vhodně preparovaná. Některé filmy mají dvě citlivé vrstvy - vyznačují se proto vysokou expoziční pružností. Na ztuhlou vrstvu emulze se nanáší ochranná vrstva čisté želatiny - chrání citlivou vrstvu před mechanickým poškozením. 5.1.2

Exponování Exponování je děj, při němž je film vystaven po dobu osvitu účinku světla.

Množství světla, která přitom na citlivou vrstvu dopadne, vyjadřuje fyzikální veličina zvaná osvit. Kdybychom si při neškodném světle prohlédli normálně exponovaný film, nespatřili bychom žádný obraz. Proto říkáme, že obraz zachycený na filmu je latentní. Citlivost vyjadřuje, jaký nejmenší osvit stačí k zachycení použitelného obrazu. Je uvedena číselně na obalu filmu, obvykle ve stupnicích ASA a DIN.

32

Stupnice ASA je americká a dnes nejrozšířenější. Hodnota ASA je přímo úměrná skutečné citlivosti, to znamená, že materiál je tolikrát citlivější než jiný, kolikrát větším číslem ASA je označen. Např. film 400 ASA je pětkrát citlivější než film 80 ASA, neboť 400 = 5 x 80. Německá stupnice DIN je naproti tomu volena tak, že každé tři stupně DIN navíc značí dvojnásobnou citlivost. Např. film 21 DIN je dvakrát citlivější než 18 DIN a současně čtyřikrát citlivější než 15 DIN. Chyby při exponování -

Podexpozice = nedostatečný osvit má za následek špatné prokreslení nejtmavších partií předmětu tj. stínů. Negativ je příliš průhledný, detaily jsou slabě rozlišeny nebo vůbec ne.

-

Přeexpozice = nadměrný osvit - vede naopak k negativům příliš tmavým, jež se obtížně zvětšují. Silná přeexpozice zplošťuje kresbu ve světlech, tj. v nejsvětlejších částech předmětu (na negativu nejtmavších), jež se na zvětšenině slévají v bílou nebo šedou plochu.

5.1.3

Vyvolávání filmů – základní pracovní postup Vývojka je nezbytná k vyvolávání filmů. Jedná se v podstatě o roztok látek, které

vylučují z bromidu stříbrného kovové stříbro, a to z neosvětleného bromidu rychle a z osvětleného pomalu. Látky, které mají tuto schopnost, se nazývají vyvíječe nebo vyvolávací látky (metol, hydrochinon, paraaminofenol, fenidon). Chemickou reakcí s bromidem stříbrným a působením kyslíku ze vzduchu se vyvíječe mění na již neúčinné látky a vývojka se tím vyčerpává. Aby se tyto nežádoucí jevy co nejvíce omezily, obsahuje každá vývojka konzervační látku, zpravidla siřičitan sodný. Vyvíječe působí dostatečně rychle jen v alkalickém prostředí. Zásaditost zajišťují: uhličitan sodný (soda), uhličitan draselný (potaš) nebo hydroxid sodný či draselný. Filmy vyvoláváme ve vývojnici a navíjíme je na cívku se spirálovými drážkami (samozřejmě v úplné tmě). Nálevkou vlijeme do vývojnice středním otvorem potřebné množství vývojky. Od okamžiku, kdy se vývojnice naplní, sledujeme čas. Doba vyvolávání je rozdílná a závislá na druhu vývojky, vyvolávaného filmu a teploty. Při nalévání vývojky dochází někdy k tvorbě vzduchových bublin, které ulpí na filmu a brání rovnoměrnému

33

zpracování. Po naplnění vývojnice s ní stačí lehce klepnout, aby se film těchto bublin zbavil. Po dobu vyvolávání zajišťujeme pohyb při vyvolávání otáčením spirály s filmem nebo překlápěním celé vývojnice. Po uplynutí vyvolávací doby vývojku vylijeme a vývojnici naplníme vodou. Několikrát vývojnici překlopíme, vodu vylijeme a celý tento proces opakujeme ještě dvakrát. Po vylití vody naplníme vývojnici ustalovačem (rychle pracující kyselý ustalovač obsahuje: sirnatan sodný, chlorid amonný, pyrosiřičitan draselný). Ustalujeme podle předpisu. U rychloustalovače 3 – 5 min. Potom vývojnici otevřeme a film opatrně vyjmeme z cívky. Pereme jej v tekoucí vodě až 10 minut. Po vyprání můžeme použít smáčedla (Fotonal), aby kapky vody neulpívaly na povrchu filmu a netvořily se mapy. Negativy sušíme volně zavěšené pomocí svorek v bezprašné místnosti. Po dokonalém uschnutí (za dvě až šest hodin) je film připraven ke zvětšování nebo kopírování snímků. 5.1.4 -

Vady při vyvolávání filmů Negativ je celkově velmi tmavý se silně překrytými světly - příliš dlouho vyvoláváno - přeexponováno, teplá nebo příliš koncentrovaná vývojka.

-

Celkově šedý závoj - film byl předem osvětlen nebo vyvolán příliš teplou nebo nevhodnou vývojkou, film byl příliš starý, nedostatečně zatemněná komora při zakládání filmu do vývojnice.

-

Okrajový závoj - starší nebo nevhodně uložený film (v horku nebo vlhku), film zakládaný do přístroje na přímém slunečním světle.

-

Negativ má vysoký kontrast - film podexponován a vyvoláván příliš dlouho.

-

Silně překrytá světla - použitá koncentrovaná nebo nevhodně kontrastní vývojka.

-

Barevný závoj (žlutý nebo dichroitický) - vyčerpaná nebo ustalovačem znečištěná vývojka, nedokonale ustáleno (zbylé stopy stříbra jsou na průhled žluté až červenavé, v odraženém světle žlutozelené až namodralé) - ustalovač znečištěn vývojkou, vyčerpaný nebo nedostatečně kyselý. Zbytky nerozpuštěných stříbrných solí, nejsou-li ještě rozloženy světlem (zčernalé), odstraníme opětným uložením v čerstvém kyselém ustalovači.

-

Malé kruhové skvrny - světlejší až bílé vznikají v místech, kde vzduchové bubliny zabránily k přístupu vývojky k citlivé vrstvě - jemný kal ve vývojce, nedostatečný pohyb filmu při vyvolávání. 34

-

Mramorování - film byl po dobu vyvolávání ponechán bez pohybu, vývojka vyčerpaná nebo příliš zředěná.

-

Negativ má drsný povrch - usazený kal z tvrdé vápenaté vody, rozpustíme jej ve 2 % roztoku kyseliny octové.

-

Svraštění vrstvy (retikulace) - příliš teplá a alkalická vývojka, velké rozdíly v teplotě jednotlivých lázní nebo prací vody.

-

Prohlubeniny (někdy s protáhlým výběžkem - průhlednějším než okolí) – želatina napadena bakteriemi při dlouhém praní ve stojaté nebo málo vyměňované vodě, která obsahuje mnoho pohlceného vzduchu, příliš dlouhé schnutí v prostředí s vysokou vlhkostí.

-

Paprskovitě jdoucí závoj od krajů ke středu filmu - špatným těsněním kazety nebo přístroje proniklo k filmu světlo, film zakládán na přímém slunečním světle.

-

Větvičkové tmavší čáry nebo řady bodů na filmu - elektrické výboje při rychlém odvíjení v přístroji nebo při rychlém rozvinutí exponovaného pásu před vyvoláváním. K vadě nedochází při opatrném a pomalém rozvinutí filmu.

-

Podélné rovnoběžné tmavé čáry - film odřený v přístroji, prach, jemná zrníčka písku, nečistota ve vodící dráze filmu nebo drsné a těžko se otáčející vodící válečky.

5.1.5

Běžné typy filmů Výrobky FOMA, Hradec Králové.

-

Fomapan 100 Classic – je panchromatický senzibilizovaný černobílý negativní film pro snímkovou fotografii. Vyznačuje se nízkou zrnitostí, vysokou rozlišovací schopností, obrysovou ostrostí a širokým rozsahem polotónů.

-

Fomapan 200 Creative – je panchromatický černobílý film s vyšší citlivostí.

-

Fomapan 400 Action – panchromatický film určený pro fotografování za nepříznivých světelných podmínek nebo pro použití kratších expozičních časů.

5.1.6

Přehled chemikálií pro zpracování negativního materiálu Výrobky FOMA, Hradec Králové.

-

Fomadon LQN – je koncentrát pro přípravu normálně pracující vývojky pro negativní černobílé filmy.

35

-

Univerzální vývojka – je dvoudílná prášková, normálně pracující vývojka určená pro zpracování všech druhů černobílých negativních i pozitivních materiálů.

-

Fomafix – kapalný koncentrát rychloustalovače určený pro zpracování všech druhů černobílých filmů i fotopapírů.

-

Kyselý ustalovač – je dvoudílný práškový ustalovač určený pro zpracování všech druhů černobílých negativních i pozitivních fotomateriálů.

-

Fotonal – je kapalný koncentrát smáčedla obsahující povrchově aktivní látky a přísady zvyšující stabilitu vyvolaného obrazu a zajišťující rovnoměrný odvod vody z povrchu zpracovaného filmu a urychlující proces sušení.

5.2 Zvětšování Zvětšovací papíry

5.2.1

Zvětšovací papíry jsou založeny na stejném principu jako fotografické filmy. Na papírové (barytové) nebo laminované (RC) podložce, je nanesena citlivá vrstva, která bývá pokryta ochrannou vrstvou želatiny. Papíry se vyvolávají a ustalují podobně jako filmy. Promítneme - li tedy na papír negativní obraz, objeví se po vyvolání negativ negativu, tj. pozitiv. Pro chemické zpracování exponovaných fotopapírů tedy potřebujeme tři lázně: vývojku (pozitivní), přerušovací lázeň a kyselý ustalovač. Přehled fotopapírů a chemikálií pro jejich zpracování Výrobky Foma, Hradec Králové. -

Fomaspeed – je univerzálně použitelný černobílý papír na oboustranně laminované podložce (RC). Dodává se v gradaci: měkká (S), normální (N) a tvrdá (C), v površích lesklý, matný a jemný velvet.

-

Fomaspeed Variant III – je černobílý zvětšovací papír s proměnným kontrastem, vyrobený na RC podložce. Jeho kontrast se mění pomocí barevných filtrů v rozmezí gradací od extra měkké až po ultra tvrdou.

-

Fomabrom – je černobílý fotopapír na barytované podložce s vysokou vyvolávací pružností a vynikající stálostí. Dodává se v gradaci: měkká, normální a tvrdá s povrchem lesklým, matným a jemný velvet

36

-

Fomatone MG – černobílý papír s proměnnou gradací, pracující v teplém tónu. Jeho gradace se mění pomocí barevných filtrů. Je vhodný zejména pro portrétní fotografii. Vyrábí se v různých odstínech.

-

Vývojka Fomatol je koncentrát pro přípravu pozitivní vývojky pro zpracování černobílých papírů, dávající neutrální černý tón obrazu.

-

Fomatol PW je dvoudílná prášková pozitivní vývojka určená pro zpracování fotopapíru Fomatone, u nichž umožňuje dosáhnout výrazně teplého hnědého tónu stříbřitého obrazu.

-

Fomatoner INDIGO – koncentrát jednolázňového tónovače pro černobílé fotografie do modrého tónu. Tónovat lze fotografie na papírové laminované (RC) i barytované podložce.

-

Fomacitro je kapalný koncentrát přerušovací lázně na bázi kyseliny citronové. Univerzální vývojka, kyselý ustalovač, Fomafix (rychloustalovač) - viz kap. 5.1.6. Gradace - fotografických papírů - základní rozdělení

-

Měkká (S) – fotopapíry s touto gradací jsou vhodné pro tvrdé, tj. příliš kontrastní negativy.

-

Normální (N) – pro normální negativy s vyrovnanými tóny.

-

Tvrdá (C) – vhodné pro negativy příliš měkké, ploché, mdlé.

-

Ultratvrdá (U). Struktura povrchu fotopapírů je buď hladká nebo různě zrnitá či rastrovaná. Stupeň lesku: lesklý, pololesklý, polomatný, matný.

5.2.2

Zvětšovací přístroje Zvětšovacím přístrojem se promítá zvětšený obraz negativu na citlivý papír

položený na základní desce (průmětně). Ta slouží zároveň jako podstavec přístroje. Těleso přístroje se posouvá obvykle po jedné či více vodících tyčích a v nastavené poloze se udržuje zpravidla třením nebo systémem ozubených kol. Tak lze měnit měřítko zobrazení čím více těleso vysuneme, tím větší obraz získáme. Všechny zvětšovací přístroje jsou založeny na stejném optickém principu. Negativ prosvětlený žárovkou se zobrazuje vhodně zaostřeným zvětšovacím objektivem do roviny citlivého papíru položeného na průmětně. Aby se do objektivu dostaly i paprsky 37

procházející okrajovými částmi negativu, mění se jejich směr jednočočkovým nebo dvoučočkovým kondenzorem - bez něho by byla vykreslena jen střední část obrazu.

Každý zvětšovací přístroj je konstruován pro určitý maximální formát negativu. Jako světelný zdroj slouží speciální žárovky obvykle opálové. Negativ se vkládá do přístroje v negativním rámečku. Jeho úkolem je držet negativ v rovině kolmé k optické ose objektivu. Proto jsou rámky pro větší negativy opatřeny dvojicí skel, jež stlačují negativ do roviny. Negativní rámečky některých přístrojů bývají opatřeny posuvnými maskami, které zachycují škodlivé světlo pronikající kolem negativu. Objektiv je opatřen clonou, která na každém clonovém čísle zřetelně zaskočí, takže žádané clonové číslo lze nastavit i potmě. Promítnutý obraz je nutné při každé změně měřítka zobrazení znovu zaostřit. Podle konstrukce zaostřovacího mechanismu rozlišujeme: 1. Přístroje s ručním (neautomatickým) zaostřováním (pouze podle zraku) – např. Krokus 4 x 4. 38

2. Přístroje s poloautomatickým zaostřováním, tj. s optickou pomůckou usnadňující zaostřování. Sem patří výrobky Meopta se štěrbinovým zaostřovacím systémem. Povytáhneme - li negativní rámek na doraz, objeví se na průmětně dvě štěrbiny, podle nichž snadno zaostříme. Příklad tohoto typu zvětšovacího přístroje je Opemus 5 na formát 6 x 6 cm. 3. Přístroje s plně automatickým zaostřováním - zaostřují se samočinně, jakmile změníme polohu tělesa na tyči. Příkladem přístroje s automatickým zaostřováním je KROKUS 44 Color na formát 4X4 cm. Ostatní potřeby pro zvětšování Zvětšovat můžeme v kterékoliv dokonale zatemněné místnosti, ve které je zaveden elektrický proud a tekoucí voda. Pro orientaci v místnosti a kontrolu vyvolávání si svítíme nejlépe žlutozeleným a červeným světlem (speciální lampy do fotokomory). Fotografické papíry jsou totiž vyrobeny tak, že reagují jen na bílé, fialové, modré a modrozelené světlo, kdežto paprsky žlutozelené, žluté, oranžové a červené na ně téměř nepůsobí. Při zvětšování vkládáme obvykle papíry do maskovacího rámu. Ten přidržuje papír, aby se nekroutil, a umožňuje dosáhnout zvětšenin s bílým okrajem. Zvětšovacím exponometrem určujeme pro každý obraz správnou míru osvitu. Časový spínač (hodiny) s osvětlenou stupnicí odměřuje dobu osvitu. Mezi další pomůcky patří obdélníkové misky na pozitivní vývojku, vodu (přerušovací lázeň) a kyselý ustalovač, pinzety na papíry, elektrická leštička (díky papírům Fomaspeed se dnes požívá málokdy, vhodná je však na papíry Fomabrom s lesklým povrchem) nejlépe s termostatem, gumový váleček a řezačka.

6 DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE V dnešní době má digitální fotografie značnou převahu nad klasickou fotografií především z důvodu masového rozšíření počítačů, pomocí nichž jsou digitální fotografie zpracovávány a ukládány. Nemalý vliv má také nenáročná obsluha, malé rozměry, velká

39

kapacita snímků a možnost sledovat ihned po provedení vyfocený snímek u digitálních fotoaparátů. Digitální fotografie se od klasické liší především způsobem snímání vzniklého obrazu. Na rozdíl od filmu je u těchto přístrojů používán senzor, který převádí světelnou energii na elektrickou. Ta je upravena do digitální podoby, a ta následně zpracovávána počítačovým programem. Fotografii je tak možné ukládat přímo do počítače, na digitální nosiče dat nebo vytisknout tiskárnami k tomu určenými. Následující poznatky jsou převzaty z publikace Romana Pihana – Mistrovství práce s DSLR.

6.1 Princip digitální zrcadlovky Mezi hlavní části tohoto přístroje patří zrcátko, podle kterého nese fotoaparát svůj český název. Digitální zrcadlovky se vyznačují nejdokonalejší konstrukcí, s jakou se můžeme v současnosti setkat. Konstrukce digitální a filmové zrcadlovky je v podstatě stejná. Hlavní rozdíl je ten, že místo filmu je v digitálním přístroji digitální senzor, který zaznamenává vzniklý obraz elektronicky. V klidovém stavu, kdy se neexponuje, ale pouze sleduje obraz v hledáčku, prochází světlo objektivem, v jehož optickém středu je umístěna clona. Ta je v tomto klidovém stavu otevřená vždy na maximum, aby byl obraz v hledáčku co nejjasnější a aby všechny senzory uvnitř zrcadlovky měly dostatek světla pro svoji činnost. Světlo dopadá na zrcátko, které je skloněné v úhlu 45°, a tím odráží světlo do hledáčku. Světlo odražené od zrcátka dopadá na matnici, což je průhledná skleněná nebo plastová plocha, na kterou se obraz promítne, a tak je možné jej sledovat hledáčkem. Obraz v hledáčku tedy věrně odpovídá předmětu fotografování pro jakýkoli objektiv a příslušenství. To je jedna z hlavních výhod zrcadlovek. Obraz vytvořený objektivem je převrácený a je tudíž třeba jej v hledáčku přetočit do skutečné podoby, k čemuž slouží hranol umístěný v hledáčku. Čím kvalitnější je hranol, tím jasnější a ostřejší je obraz v hledáčku. U levných modelů bývá hranol nahrazen soustavou zrcátek. V hledáčku je rovněž expoziční senzor, který slouží k měření množství světla v obraze a tím nastavování expozičních hodnot. Moderní zrcadlovky mají schopnost automatického ostření obrazu. Princip automatického ostření spočívá v tom, že zrcátko je polopropustné, takže jen část přicházejícího světla objektivem se odrazí do hledáčku 40

(70 %) a zbytek světla projde a dopadá na druhé, menší zrcátko, umístěné za hlavním zrcátkem a sklopené také pod úhlem 45°, ale tentokrát dolů, kam se paprsky odráží a kde jsou umístěny senzory automatického ostření a vyhodnocující stupeň ostrosti obrazu. V okamžiku, kdy stiskneme spoušť, se obě zrcátka sklopí tak, že přestanou clonit senzor a současně zakryjí hledáček. Clona objektivu se uzavře na změřenou a nastavenou hodnotu a otevře se závěrka. Poté světlo dopadá na senzor a vytváří snímek. Po nastavené době expozice se závěrka opět uzavře, clona se otevře na maximum a obě zrcátka se znovu sklopí dolů, čímž se objeví obraz v hledáčku.

6.2 Kompaktní fotoaparáty Kompakty s výměnnými objektivy jsou nejnovější a rychle se rozvíjející skupinou fotoaparátů. Nejsou vybaveny zrcátkem, a proto nemohou mít ani optický hledáček, ani samostatné zaostřovací senzory. Bývají zpravidla vybaveny elektronickým hledáčkem a mohou tak dosáhnout malých rozměrů a nízké hmotnosti. Ostření je u těchto přístrojů prováděno metodou detekce kontrastu. Toto ostření má nevýhodu pomalého průběhu ve srovnání se zaostřováním u zrcadlovek, kde je používána tzv. fázová detekce, která je mnohem rychlejší. Nikon tuto nevýhodu vyřešil použitím speciálního typu senzoru, jenž má v sobě zabudované zaostřovací senzory schopné fázové detekce. Vzhledem k menším rozměrům a odlišné optické dráze není možné využívat u kompaktních fotoaparátů běžné objektivy, což omezuje nabídku výměnných objektivů pro tuto skupinu fotoaparátů. Přes určité nevýhody jsou kompaktní fotoaparáty velmi rozšířené a oblíbené pro svou jednoduchost, dostupnost v mnoha variantách a cenových kategoriích a také snadnou ovladatelnost. Z tohoto důvodu jsou kompaktní fotoaparáty neustále zdokonalovány a rozšiřovány.

6.3 Senzor Ústředním jádrem digitálního fotoaparátu je senzor. Jak již bylo výše zmíněno, nahrazuje senzor filmový materiál používaný ve fotoaparátech pro záznam obrazu. V dnešních digitálních přístrojích se používají běžně dva druhy senzorů: CMOS nebo CCD. Princip je u obou senzorů totožný. Senzor je rozdělen na pixely, které sbírají fotony dopadajícího světla. Ty vyvolají náboj, jenž je ve formě elektrického napětí zesílen 41

pomocí zesilovače a převeden převodníkem na digitální číslo k dalšímu zpracování. CMOS a CCD se liší technologií výroby a způsobem sbírání informací z jednotlivých pixelů. Obě technologie jsou přibližně stejně rozšířeny a kvalita obou senzorů je srovnatelná. Pixely na senzoru nejsou schopné rozlišit barvy obrazu. Proto se používá pro uložení barev tzv. RGB maska. Barevný model RGB rozkládá jakékoli barvy na tři základní: červená (red), zelená (green) a modrá (blue). RGB maska umístěná před jednotlivými pixely zajišťuje, že barvy jsou uspořádány do matice, přičemž zelená maska je ve čtverci dvakrát, čímž se simuluje zvýšená citlivost oka na zelenou. Vzniká tzv. Bayerova RGBG maska. Aby se pro každý jeden pixel obrazu získala plnobarevná RGB informace, vždy ze 4 sousedních pixelů senzoru (2X2) se vypočítá jeden RGB pixel obrazu. Pro další pixel obrazu je potom použita pouze o jeden pixel posunutá čtveřice pixelů senzoru, takže ve výsledku je každý pixel senzoru použit čtyřikrát - neboli došlo k interpolaci obrazu. Díky vícenásobnému použití zelené barvy v Bayerově masce bývá zelený kanál nejostřejší v porovnání s červeným a modrým. Odlišnou strukturu mají jen senzory typu Foveon, které mají barvocitlivé vrstvy umístěné nad sebou. Horní vrstva registruje modru složku světla a propustí zelenou a červenou, střední vrstva registruje zelenou složku a poslední vrstva registruje červenou složku. Tak se pro každý pixel jednotlivě změří skutečná intenzita RGB složek. I přes jednoduchou konstrukci tohoto senzoru není příliš rozšířen. Většina fotoaparátů používá výše zmíněnou Bayerovu masku a Bayerovu interpolaci. Před každým senzorem je soustava filtrů, které mají za cíl odstranit nežádoucí složky spektra, které způsobují, že se barvy mohou jevit jinak, než ve skutečnosti. Patří sem vrstva odrážející infračervené paprsky, filtr rozdělující obraz v horizontálním a vertikálním směru, polarizační vrstva převádějící lineárně polarizované světlo na světlo cirkulárně polarizované a sklo pohlcující infračervené paprsky. 6.3.1

Velikost senzoru Jedná se o podstatný parametr fotoaparátu ovlivňující kvalitu výsledného obrazu.

Čím větší bude senzor, tím obtížnější bude fotografovat, ale tím kvalitnější bude obraz. Velký senzor totiž umožňuje přijímat díky své ploše více světla, a tak je obraz kvalitnější s menším množstvím šumu. Velké senzory však vyžadují objektivy s delším ohniskem. Ty 42

mají malou hloubku ostrosti, která vyžaduje pečlivé ostření. Další nevýhodou velkých senzorů může být např. zhoršená kresba v rozích objektivu. Naopak malé senzory nejsou příliš náročné na přesné ostření a velmi malé senzory u kompaktních fotoaparátů v podstatě odstraňují potřebu zaostřovat. Obraz se však potýká se zvýšeným šumem. Proto byl zvolen standardní rozměr pro kompaktní fotoaparáty -5,8 x 4,3 mm, který je optimální střední velikostí. U fotomobilů se nachází velice malé senzory s jednoduchou a levnou optikou bez nutnosti zaostřování, ale malou kvalitou obrazu. Naopak u digitálních zrcadlovek se setkáváme se senzory o velikosti kinofilmu, tj. 24 x 36 mm. 6.3.2

Rozlišení senzoru Rozlišení senzoru udává počet pixelů fotografie. Při rozlišení fotoaparátů je třeba

porovnávat tzv. efektivní pixely, které budou tvořit výslednou fotografii. Čím větší je jeden pixel, tím větší je jeho citlivost na světlo. Velikost jednoho pixelu souvisí s rozlišením a s velikostí senzoru. Čím vyšší je rozlišení senzoru při jeho stejné velikosti, tím menší musí být každý pixel. Kompaktní fotoaparáty mají pixely o velikosti 4 mikrometry, a proto u nich není vysoká citlivost rozlišení. Zrcadlovky mají větší velikost pixelu, větší citlivost a tedy i nižší šum. Digitální šum se projevuje jako nežádoucí barevné body v obraze, narušuje hrany a snižuje ostrost obrazu a jeho detaily.

6.4 Vznik digitálního snímku Každý pixel senzoru měří množství světla (fotonů), které na něj dopadá. Výstupem je elektrické napětí úměrné světlu. Toto napětí je poměrně malé, a proto musí být nejprve zesíleno, aby bylo možné ho dále zpracovat. Míra zesílení tohoto základního napěťového signálu je ovládána právě nastavenou ISO citlivostí. Čím vyšší je citlivost, tím více se signál zesiluje. Po zesílení signálu na vhodnou úroveň je třeba analogové napětí z každého pixelu převést na číslo (digitalizovat). K převodu slouží A/D převodník, který změří napětí a přiřadí mu číslo. Přesnost A/D převodníku se vyjadřuje v bitech, přičemž 8 bitový převodník má k dispozici 256 úrovní, 10 - bitový 1024 úrovní 12 - bitový 4096 úrovní a 14 - bitový 16384 úrovní. Většina digitálních zrcadlovek používá 12 - bitové nebo 14 - bitové převodníky. Čísla z A/D převodníku se předávají již jako řada čísel do obrazového procesoru k dalšímu zpracování. V případě, že je nastaveno ukládání do RAW, jsou čísla jen uložena na paměťovou kartu, nicméně výpočet obrazu proběhne. Objem dat (čísel), který musí 43

obrazový procesor zpracovat je rozsáhlý a tyto procesory proto bývají specializovány a navrženy pro co nejrychlejší, ale pouze jednoúčelové operace. Podobně jako počítač má své programy uložené na hard disku, tak i obrazový procesor je řízen svým programem. Tento program se nazývá firmware a bývá nahrán ve vnitřní paměti typu Flash podobné paměťovým kartám. Právě procesor společně s firmwarem je zodpovědný za způsob ovládání, tvar a podobu menu, funkci tlačítek nebo logiku práce některých funkcí. Každý pořízený snímek musí obrazový procesor kompletně zpracovat a uložit na paměťovou kartu, což by značně zpomalovalo rychlost sériového či ručního snímání. Proto jsou moderní fotoaparáty vybaveny vyrovnávací pamětí, která umožňuje odložit pomalé ukládání na paměťovou kartu na pozdější dobu. Tento systém práce s vyrovnávací pamětí pak umožňuje zapisovat pořízené snímky do vyrovnávací paměti a současně snímky ukládat na paměťovou kartu podle její rychlosti. Protože se nejčastěji do vyrovnávací paměti zapisují již zpracované snímky, tak počet snímku, které je možné rychle za sebou pořídit a uložit do paměti, je závislý na formátu snímků. Nejméně se do vyrovnávací paměti vejde snímků ve formátu RAW, mnohem více pak ve formátu JPEG. Aktuální počet snímků, na které je místo ve vyrovnávací paměti, se většinou zobrazuje v hledáčku a na displeji se obvykle též ukáže postup ukládání na paměťovou kartu. Tyto údaje jsou důležité zejména pro sportovní či reportážní fotografy, kteří často pořizují velké množství snímků v krátké čase a musí tedy s obsahem vyrovnávací paměti šetřit.

6.5 Doplňující funkce digitálních fotoaparátů Za zmínku stojí určité doplňující funkce, kterými jsou především digitální fotoaparáty vybaveny. Mezi nejběžnější patří sériové snímání, neboli schopnost digitálního fotoaparátu pořídit více snímků, bezprostředně a co nejrychleji za sebou. V tomto režimu se snímky pořizují nejvyšší možnou rychlostí po celou dobu stisknuté spouště. Rychlost se měří v počtu snímků, které je fotoaparát schopen pořídit za vteřinu. Vedle rychlosti je významným parametrem i celkový počet snímků, který je fotoaparát takto za sebou schopen pořídit. Současné špičkové sportovní fotoaparáty dosahují rychlosti až 14 snímků/s, zatímco běžné amatérské fotoaparáty jsou schopné kolem 5 snímků/s. Zrcadlovky bez zrcátka ale mohou dosáhnout díky nepřítomnosti mechanických dílů rychlosti až 60 snímků/s. Další funkcí typickou pro digitální přístroje je natáčení videa. I když to pro digitální zrcadlovky není typické, řada z nich dokáže natáčet video s mono i stereo 44

zvukem. U kompaktních fotoaparátů bývá funkce natáčení videa běžná. Podobně jako fotografie má i video řadu parametrů, kterými se může lišit jeho kvalita a průběh. Jedná se o rozlišení videa v pixelech, počet snímků za vteřinu, kde je standardní hodnota 25 snímků/s. Dále je významným parametrem videa poměr stran, udávající poměr vodorovné a svislé strany videa, dále formát komprese, používaný kodek a zvuk.

6.6 Zpracování digitálních fotografií Na všech digitálních fotoaparátech bývá zpravidla základní USB konektor, který slouží k propojení fotoaparátu a počítače, na kterém jsou fotografie upravovány pro tisk. Po propojení dochází k přenosu fotografií v souborech do počítače, kde je možné fotografie prohlížet a upravovat dle potřeby. Po úpravě se fotografie uloží na nosič dat, popř. odešlou do fotoprodejny, kde jsou vyvolány, resp. vytištěny. Další možnost získání hotových fotografií je propojení fotoaparátu s tiskárnou. Pomocí USB konektoru lze tisknout fotografie přímo z fotoaparátu bez nutnosti počítače. Přímý tisk je možné realizovat na příslušných kompatibilních tiskárnách. I když pomocí ovládacích prvků fotoaparátu je možné nastavit velikost tisku, provést ořez snímků apod., jsou možnosti celkově velmi omezené a zbavuje to digitální fotografii její hlavní výhody – možnost editovat fotografie v počítači.

6.7 Popis vybraného fotoaparátu Kompaktní digitální fotoaparát – Nikon l - Nový typ fotoaparátu s výměnnými objektivy, menší, rychlejší, výkonnější, umožňuje okamžité zachycení snímku. - Rychlost byla zvýšena použitím vylepšeného systému zpracování obrazu Nikon EXPEED 3A, který zpracovává data pomocí dvou obvodů. - Obsahuje obrazový snímač (senzor) CMOS nabízející dostatečné rozlišení 10,1 miliónů pixelů. - Rychlé automatické zaostřování nastaví samostatně vhodnou ostrost obrazu. Při fotografování rychle se pohybujících objektů se aktivuje automatické zaostřování s fázovou detekcí a 73 zaostřovacími poli. Je-li třeba zachytit detaily na nízké hladiny osvětlení nebo přesněji zaostřit na objekty v blízkosti kraje obrazového pole, aktivuje se automatické zaostřování s detekcí kontrastu a 135 zaostřovacími poli. 45

- Nikon 1 je schopen pořizovat sériové snímky při frekvenci 15 sn./s v kombinaci s automatickým zaostřováním na pohybující se objekt. Bez sledování objektu lze využít snímací frekvenci 60 sn./s. - Příslušenství řady výměnných objektivů, možnost fotografování pod vodou do 40m díky vodotěsnému pouzdru. S adaptérem bajonetu FT 1 je možné používat objektivy NIKKOR formátu DX a FX a bajonetem Nikon F. (Převzato z propagačních materiálů firmy Nikon)

46

7 VLASTNÍ TVORBA Jako příklady vlastní tvorby zde uvádím především fotografie, které vznikly s pomocí různých fotografických pomůcek, příslušenství a technik, které lze v praxi vhodně uplatnit. Můžeme se zde seznámit s příklady použití různých barevných filtrů, poukázat na dané druhy fotopapírů, chemikálií a pracovních postupů při vyvolávání fotografií. Dále pak můžeme sledovat vlastnosti fotoaparátů, kterými byly fotografie pořízeny. Seznámíme se s použitím určitých triků a technik při zvětšování apod. Klasická fotografie nabízí bohaté možnosti zpracování ať už po stránce technické, nebo s využitím naší fantazie při vytváření snímků, o čemž se lze přesvědčit dále.

7.1 Použití barevných filmů (viz kapitola 3.3) Fotografie č. 1 fotografováno při denním slunečním

světle

bez

filtru. Fotografie má příliš velkou světelnost. Odstíny jsou nevýrazné.

47

Fotografie č. 2 fotografováno

v tutéž

dobu s použitím zeleného filtru GR 1. Na snímku je patrné,

v porovnání

se

snímkem č. 1, zvýraznění odstínů, zejména oblohy, zvýšení kontrastu a tím i vyzvednutí

detailu

objektu.

Fotografie č. 3 fotografována s tmavě žlutým filtrem (oranžovým) G3, jenž krásně vykreslil blankytně modrou oblohu a zdůraznil mračna. Současně podal kontrastní rozlišení všech částí snímku. Tohoto filtru se používá k odfiltrování dálek a k vyzvednutí malebnosti přírody. Je vhodný k reprodukci barevných obrázků, např. krojů, květin apod.

48

Fotografie č. 4 zachycuje panorama přes žlutý světlý filtr G 1. Zdůrazňuje

kontrasty,

vykresluje

oblohu

do

optimální

podoby

a

celkově dobře rozlišuje detaily. Tento univerzální filtr je doporučován při fotografování na slunci, zejména v létě.

Fotografie č. 5 tentýž snímek s použitím tmavě žlutého filtru (oranžového) G 3, jehož vlastnosti byly již popsány u snímku č. 3. Obloha je podána mnohem výrazněji, snímek je celkově tmavší.

49

Fotografie č. 6 stejně jako u předcházejících dvou fotografií je zhotoven stejný objekt, avšak bez použití filtrů. Můžeme si všimnout rozdílů mezi těmito třemi snímky. Na rozdíl od předchozích je na tomto obloha nevýrazná, obrysy budov málo viditelné, což je zřetelné na věži v levém horním rohu, která téměř zaniká v jasu oblohy.

Každý barevný filtr má své charakteristické vlastnosti, kterými se řídíme při volbě filtru pro určitý snímek. Na výše uvedených fotografiích můžeme pozorovat rozdíly a konkrétní vlastnosti některých z nich. Mimo jiné jsou fotografie č. 4 – 6 lemovány zdobným okrajem, který lze snadno zhotovit pomocí příslušné řezačky.

50

7.2 Použití různých druhů fotopapírů a chemikálií (viz kapitola 5. 2. 1)

Fotografie č. 7 na této fotografii můžeme vidět objekt zhotovený na černobílém fotopapíře Fomabrom na barytované podložce s tvrdou gradací C a lesklým povrchem. Fotopapír byl vyvolán v pozitivní vývojce Fomatol LQN a ustálen rychloustalovačem Fomafix. 51

Fotografie č. 8 tentýž snímek jako č. 7, avšak proveden na fotopapíře Fomatone MG s proměnnou gradací, který se vyznačuje teplým zeleno-hnědým tónem. Fotografie je vyvolána ve vývojce Fomatol PW, určené pro tento typ papírů, a ustálen rychloustalovačem Fomafix. Povrch papíru je jemný velvet. Všechny výše uvedené fotografie, tj. č. 1 – 8, byly zhotoveny fotoaparátem Flexaret II na formát filmu 6 x 6 cm, což vysvětluje poněkud neobvyklý rozměr fotografií do čtverce. Čtvercové fotopapíry se nevyrábí, ale můžeme si pomoci řezačkou v temné komoře, kde fotopapíry seřízneme do požadovaného tvaru. U čtvercových snímků na svitkovém filmu, kde nechceme pominout žádnou část obrazu, je tento tvar papírů výhodný a dodá snímku na originalitě a zajímavosti. 52

Fotografie č. 9 tento snímek je vytvořen na fotopapíře Fomaspeed na laminované RC podložce o gradaci tvrdé (C) v černobílém provedení s matným povrchem. Vyvoláno vývojkou Fomatol LQN a ustáleno rychloustalovačem Fomafix. Fotografováno v místnosti bez použití bleskového světla.

53

Fotografie č. 10 totožný snímek vytvořený na stejném fotopapíře (Fomaspeed) jako u předchozího snímku č. 9, vyvolaný a ustálený tím samým způsobem. Avšak po ustálení byl snímek obarven tónovacím prostředkem Fomatoner Indigo, pracujícím v modrém tónu.

54

Fotografie č. 11 tato fotografie byla zhotovena ze vzdálenosti 40 cm díky kvalitnímu objektivu Pancolar fotoaparátu Praktica MTL 5B (viz kapitola 4.1). Vidíme zde dobré rozlišení všech rysů kočky a jednotlivých 55 odstínů. Snímek je zvětšen na fotopapír Fomabrom tvrdé gradace s lesklým povrchem

7.3 Použití některých triků a technik ve fotografii

Fotografie č. 12 tato fotografie se zdá být na první pohled nepovedená a zavrženíhodná, ale přece je něčím zvláštní. Především tím, že je vytvořena bez objektivu, jinými slovy dírkovou komorou, odborně nazývanou camera obscura (viz kapitola 2.1). Zachycen je stejný objekt jako u snímku č. 4 – 6 za slunečního počasí. Dírková komora byla vyrobena ze sluneční clony, světlotěsně obalené hliníkovou fólií (alobalem), v jejímž středu byla špendlíkem udělaná nepatrná dírka. Takto upravená sluneční clona byla připevněna na těleso fotoaparátu Praktica MTL 5B zbaveného objektivu. Díky zrcadlovému systému fotoaparátu bylo možné sledovat obraz v hledáčku a zachytit jej na filmu. Doba expozice byla u tohoto snímku 15 s, přičemž byl fotoaparát umístěn na stativu a ovládán dálkovou spouští. Tímto způsobem si lze prakticky ukázat princip fotografování a také zhotovit neobyčejné fotografie pro speciální umělecké záměry. Rovněž zajímavé snímky je možné provést na barevný fotomateriál, ale vzhledem k tomu, že tato práce je věnována spíše fotografii černobílé, není tato část podrobněji popsána. Fotografie je vytvořena na fotopapír Fomaspeed s lesklým povrchem a tvrdou gradací vyvolaný vývojkou Fomatol LQN a ustálený rychloustalovačem Fomafix. 56

Fotografie č. 13 na tomto snímku nás vedle vyfotografovaného obojživelníka jistě zaujme nápis vytvořený v levém dolním rohu. Není tak těžké jej vytvořit, jak by se mohlo zdát. Postup je takový, že při zvětšování položíme přes fotopapír průhlednou fólii, na kterou černým lihovým fixem napíšeme požadovaný text nebo i obrázek dle naší fantazie. Nápis umístíme tak, aby nerušil objekt na snímku a současně jej vhodně popisoval. Jakmile máme takto nachystaný papír s fólií, promítneme na něj zvětšený obraz stejně jako u jiných zvětšenin. Dále vyvoláváme standardním způsobem. Princip tohoto triku je ten, že každé místo na fotopapíře, které není osvíceno, zůstane po vyvolání bílé. Proto plocha zakrytá při zvětšování černými písmeny zůstane ve výsledku bílá a totožná se svou předlohou. Tento jednoduchý a přitom dobrý způsob popisu fotografií lze vhodně uplatnit v praxi. Snímek je na fotopapíře Fomabrom tvrdé gradace, vyvolán vývojkou Fomatol LQN a ustálen ustalovačem Fomafix.

57

Fotografie č. 14 společně s dolní fotografií č. 15 zachycuje stejný objekt, avšak pokaždé s jinou hloubkou ostrosti (viz kapitola 3.1.6.1). Tato fotografie byla pořízena ze vzdálenosti 3m, s dobou expozice 1/1000 s a zacloněním objektivu na 1,8. Rozsah hloubky ostrosti byl v tomto případě od 2,7 m do 3,3 m, tedy poměrně malý, o čemž svědčí neostré části fotografie, kromě plochy s prvními plakáty zleva, které byly v zaostřené vzdálenosti 3 m.

58

Fotografie č. 15 byla vyfotografována také ze vzdálenosti 3 m za stejných světelných podmínek. Doba expozice však byla 1/60 s a zaclonění objektivu 16. Hloubka ostrosti je tak větší v rozmezí od 1,7do 10 m a fotografie je ostrá ve všech částech, přestože bylo rovněž zaostřeno na 3 m vzdálenou plochu s prvními plakáty zleva. Vhodné nastavení hloubky ostrosti je důležité zejména při fotografování dvou či více různě vzdálených objektů, které chceme zachytit stejně ostře. Obě fotografie jsou pořízeny na fotopapíře Fomaspeed s lesklým povrchem a tvrdou gradací. Vyvolány vývojkou Fomatol LQN a ustáleny ustalovačem Fomafix. Fotografie č. 16 můžeme zde spatřit nepravidelné bílé

okraje,

přecházejí obrazu.

které

do

zvolna

vykresleného

Takového

efektu

lze

dosáhnout při zvětšování, kde během

osvěcování

fotopapíru

zakrýváme dlaní, popř. různě tvarovanou maskou, části, které chceme nechat bílé. S rukou či maskou

musíme

neustále

pohybovat, aby nebyla příliš ostrá hranice mezi obrazem a bílou plochou. Tento trik je vhodný například při portrétní či jiné speciální fotografii. Jako fotopapír je zde použit Fomabrom gradace C

vyvolaný

výše

popsaným

procesem.

Výše uvedené fotografie číslo 9 – 16 byly vytvořeny fotoaparátem Praktica MTL 5B na kinofilm formátu 24 x 36 mm.

59

8 FOTOGRAFIE NA DĚTSKÉ UNIVERZITĚ V rámci černobílé fotografie uvádím projekt s názvem „Dětská univerzita“, kterého jsem se zúčastnil jako asistent pana Mgr. Pawery. Tento projekt pořádá Katedra fyziky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity pro nejmladší posluchače a zájemce o fyziku především z řad žáků základních škol. Náplní mé činnosti bylo vypomáhat při práci temné komoře, fotografovat jednotlivé aktivity a vysvětlit a ukázat dětem, jak zacházet s klasickým fotoaparátem na film, což si posléze samy vyzkoušely. Následující vybrané fotografie dokumentují jednotlivé části programu.

Fotografie č. 1 první návštěvníci v sekci „Optika“, kde byla probrána základní látka z optiky s praktickými ukázkami. Tato část byla věnována zejména klasické fotografii, a proto si žáci mohli vyzkoušet fotografovat na film, z něhož po vyvolání zvětšovali 1 ->komoře 6 v temné své vlastní fotografie.

60

Fotografie č. 2 zachycuje vyučující a studenty Pedagogické fakulty MU, kteří vedli a pracovali na této Dětské univerzitě. Na snímku je vlevo dole také žák zakrývající protisvětlo projektoru, abych mohl fotografovat.

Fotografie č. 3 ukazuje žáka, který se nechává fotografovat

dírkovou

komorou, speciálně upravenou vyučujícími a studenty.

61

Fotografie č. 4 z části věnované zvuku. Na snímku je hoch, který poslouchá gramofonovou desku na principu klasického mechanického gramofonu bez elektrického zesilovače. Deska je poháněna otáčivým kolem přes řemen a zvuk je snímán pomocí kovové jehly, jejíž chvění je přenášeno do papírového „trychtýře“, kde je zvuk zesílen. Žáci měli poznat, co je na desce nahráno, což nebylo vždy snadné.

Fotografie č. 5 stále v sekci zvuku. Zde si žáci zkoušeli vyrobit vlastní reproduktor.

62

Fotografie č. 6 zobrazuje studentku vysvětlující žákům některé chemické vlastnosti látek.

Fotografie č. 7 viz fotografie č. 6. Žáci si ověřují

tyto

vlastnosti

v praxi.

63

Fotografie č. 8 práce ve fotokomoře.

9 DISKUSE Náplní této kapitoly je především porovnání klasické a digitální fotografie s použitím několika příkladů. Srovnávat klasickou a digitální fotografickou tvorbu není v dnešní době nic jednoduchého zejména z důvodu vyspělých digitálních technologií, které jsou ve výsledku srovnatelné s klasickou fotografií a v určitých ohledech ji i převyšují. Z technického hlediska mají digitální fotoaparáty výhodu většího programového vybavení, objemné kapacity pořízených záznamů, možnosti pořídit video, libovolně volit černobílé nebo barevné fotografie a další. Naopak jednou z priorit klasického fotoaparátu 64

je jeho minimální spotřeba energie při provozu, popř. vůbec žádná, neboť fotoaparáty na film pracují zpravidla na mechanickém principu a pro svoji činnost nepotřebují elektrických zdrojů, pomineme-li expoziční automatiku, jejíž zdroje jsou buď baterie, nebo sluneční záření. V tomto ohledu nemůže digitální fotoaparát klasickému konkurovat, protože je celkově řízen elektronicky, a proto vyžaduje trvalý elektrický zdroj. Další výhodou klasického fotoaparátu je jeho větší odolnost vůči vnějším nepříznivým podmínkám z důvodu již zmíněného mechanického provozu, který je méně choulostivý než elektronický. Digitální přístroje mají prvenství v tom, že po vyfotografování lze pořízený snímek ihned pozorovat. Otázkou však je, zda-li je tato funkce vždy výhodná. U reportážních a jiných záběrů vyžadujících pohotovou práci bezesporu ano, avšak například u začínajících fotografů, kde se lépe naučí bezchybně ovládat svůj přístroj a používat jednotlivé prvky tak, aby jejich výsledky byly podle jejich představ bez následné kontroly na displeji, je funkce zpětného prohlížení možná méně výhodná. Mimo jiné se autor připravuje o „napjaté“, více či méně příjemné očekávání na výsledky, po dobu, kdy je filmový materiál zpracováván, a o radost, že pořízené fotografie odpovídají jeho představám a že tedy vynaložená práce stála za to. Což je samozřejmě věc názoru a kdokoliv by mohl uvést námitky proti této úvaze na základě například svých špatných zkušeností, finančním ztrátám, popravdě někdy zbytečným, apod. Diskuze o této problematice a souvislostech by jistě obsáhla mnoho stran textu, a proto se omezme pouze na její hrubé nastínění a přejděme k hodnocení vybraných fotografií pořízených současně klasickým i digitálním fotoaparátem. Podíváme-li se na níže uvedené fotografie, můžeme se zprvu jen dohadovat, jakým způsobem byly jednotlivé snímky vyfotografovány. Po detailnější prohlídce ale nalezneme několik odlišností. Pokud vynecháme kompoziční stránku snímků a data pořízení uvedená na všech digitálních fotografiích, lze pozorovat hlavní rozdíl, a to způsob utváření obrazu. Zatímco klasický fotopapír (a film) vykreslují odraz díky zrnitosti citlivé vrstvy, která je po bližším zkoumání patrná na některých částech fotografií, digitální obraz je vytvořen pomocí pixelů, z nichž každý příjme určité množství světla následně převedeného do digitální podoby, která dá vzniknout výslednému obrazu a na snímcích není pak viditelná žádná struktura či zrnitost. Dále je poměrně obtížné porovnávat jednotlivé dvojice, obzvlášť jsou-li digitální fotografie počítačově upravovány. Z toho důvodu jsou tyto digitální snímky vyhotoveny tak, jak byly skutečně vyfotografovány, bez dalších úprav. Celkově jsou níže pořízené fotografie z filmu více kontrastnější a jednotlivé odstíny lépe podané a rozlišené, ovšem díky tvrdé gradaci použitých fotopapírů 65

Fomaspeed, která má tyto vlastnosti, které ne každému mohou vyhovovat. Řada fotografů upřednostňuje fotopapíry s normální gradací nebo také měkkou, která má odstínování obrazu méně křiklavé. Jak již bylo zmíněno, lze zvýšit kontrast u digitálních snímků následnou úpravou, ale pro tento popis uvádím pouze surové snímky zajišťující objektivnější posouzení. Klasické fotografie, zde uvedené, byly pořízeny fotoaparátem Praktica MTL 5B s objektivem Pancolar o ohniskové vzdálenosti 50 mm, digitální snímky pak kompaktním fotoaparátem Olympus VR-310 s proměnlivou ohniskovou vzdáleností (4,2 – 42 mm). Další obecné rozdíly lze hledat velmi těžko. Někdy je digitální fotografie tak dokonalá, až je nepřirozená. Někdy zase u klasické fotografie můžeme spatřit běžné chyby při vyvolávání a zvětšování jako obrysy skvrn zaschlých na negativu, promítnutá vlákna a prach přes negativ, pře- a podexponovaná fotografie atd. Tyto drobnosti mohou identifikovat tu či onu fotografii a její původ. Dále pak povrch fotopapíru, jeho tloušťka, upravené rozměry a další. Konečně každý zájemce o jeden nebo druhý způsob najde více kladů než záporů pro svůj obhajovaný styl fotografování oproti jiným a možná právě to je správné, protože jak jinak volit způsob práce, který nám vyhovuje. Věřím, že se digitální i klasická fotografie budou stále vhodně doplňovat bez vzájemné diskriminace a omezování a že obě budou mít i nadále celou řadu příznivců a nadšenců. Ukázky klasické a digitální tvorby – vždy vlevo anebo dole jsou digitální fotografie označené datem vzniku, vpravo a nahoře jsou pak snímky z filmu:

66

67

68

69

10 ZÁVĚR Hlavním cílem bylo seznámit čtenáře se základy klasické a digitální fotografie. Autor zde popsal historii a vývoj fotografie, uvedl některé významné objevy a jejich vynálezce. Čtenář byl seznámen s fotografickou terminologií tak, aby byl schopen uplatnit získané vědomosti v praxi a dokázat využít svůj fotografický přístroj co nejlépe. Autor uvedl dva příklady fotoaparátů, na kterých bylo možné sledovat a popsat důležité funkční součásti a konstrukci. Dále byl čtenáři objasněn postup při zhotovení fotografií, jeho výhody i úskalí a ukázán výběr daných fotomateriálů pro konkrétní účel. Čtenář se mohl rovněž seznámit s digitální fotografií a pochopit její princip. Na konkrétních příkladech se pak snažil autor přiblížit některé vlastnosti a možnosti využití fotografických materiálů v praxi a v diskusní kapitole shrnout celkové poznatky o klasické a digitální fotografii a její rozdílnosti i společných vlastnostech. Obor fotografie má své nezastupitelné místo v mnoha ohledech a má pro svou oblíbenost celou řadu příznivců. Protože patřím mezi ně a zaznamenal jsem ve své praxi nemalý zájem o fotografii klasickou i digitální především mezi mladými lidmi, věnoval jsem se ve své bakalářské práci právě tomuto tématu. Věřím, že leckterého čtenáře po přečtení této práce fotografování zaujme a nezůstane jen u teorie.

70

11 LITERATURA A POUŽITÉ ZDROJE: 1. KŘIVÁNEK, Ladislav. Fotografujeme. 1. vydání Turnov: Severografia, 1968, 130 s. ISBN 51-885-68. 2. PIHAN, Roman. Mistrovství práce s DSLR. 1. vydání Praha: IDIF publishing s.r.o., 2014, 284 s. ISBN 978-80-905601-2-3. 3. TOMÁŠEK, Zdeněk. Fotografické přístroje. 1. vydání Ostrava: Merkur, 1975, 258 s. ISBN 51-123-75. 4. TOMÁŠEK, Zdeněk. Vyvolávám a zvětšuji sám. 3. vydání Turnov: Severografia, 1979, 183 s. ISBN 51-304-79. 5. SKŘÍČKA, Metoděj. Optika pro promítače. 1. vydání Praha: Nakladatelství technické literatury, 1970, 186 s. ISBN 04-204-70. 6. ŘEHOŘEK, Jiří. Nová škola amatérského filmu. 2. vydání Praha: Orbis, 1970, 463 s. ISBN 11-023-70. 7. Propagační leták kombinátu VEB Pentacon 8. Návod podniku Meopta pro Flexaret VII 9. Propagační leták firmy Nikon

71