FODERMAYER FODERMAYER, Augustin, * 23. 11. 1829 Plzeň,
† 5. 7. 1906 Vídeň (Rakousko), mecenáš Rodina F. se v Plzni objevila ve druhé polovině 18. století, kdy do města přišel z Tyrolska jako nemajetný sirotek F. děd Jakub. V Plzni se vyučil kupcem v domě U Zlatého soudku a 1778 se oženil s dcerou majitele obchodu. 1779 byl přijat jako plzeňský měšťan. Po smrti obou rodičů manželky se stal jediným vlastníkem obchodu, který rozšířil a přivedl k nebývalému rozkvětu. Postavení rodiny upevnil jeho syn, F. otec Eduard. F. převzal rozsáhlý rodinný majetek a současně se angažoval nejen v městské samosprávě a ve správním výboru Měšťanského pivovaru, ale i v rychle se rozvíjejícím spolkovém životě města. Stal se čestným hejtmanem plzeňských ostro střelců, patřil k zakládajícím členům Měšťanské besedy, dále pěveckého a literárního spolku i plzeňského Sokola. 1857 se oženil s Vilemínou, roz. Lüftnerovou († 1899). Narodil se jim jediný syn Vilém (* 1873), který v mládí nevyléčitelně duševně onemocněl a bez dědiců 1936 zemřel v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích. 1901 se F. rozhodl věnovat finanční obnos na vybudování do té doby chybějící městské nemocnice pro nemajetné a nevyléčitelně choré bez rozdílu národnosti i náboženství. Návrh předložil městskému zastupitelstvu v čele s purkmistrem V. Petákem, správu vložených prostředků (dvě stě tisíc rakouských korun a výnosy ze dvou právovárečných domů) mělo spravovat zvolené kuratorium. Zastupitelstvo podmínky akceptovalo a město věnovalo na Říšském předměstí potřebný pozemek. Po nezbytných přípravách byla stavba zahájena 1904 a po roce dokončena. Slavnostního otevření a vysvěcení Chorobince císaře a krále Františka Josefa, jak se F. ústav v té době jmenoval, které se uskutečnilo na sklonku 1906, se však F. již nedožil. O pacienty pečovaly sestry kongregace řádu sv. Františka. Svému účelu sloužila budova až do 1942, kdy v její části plzeňská Všeobecná nemocnice otevřela neuropsychiatrické oddělení, protože po mnichovské dohodě byly k Říši připojeny nedaleké Dobřany, a plzeňští duševně nemocní pacienti tak ztratili možnost hospitalizace v tamním ústavu. Pavilon byl 1958 přejmenován podle významného psychiatra prof. Karla Kuffnera. V devadesátých letech se mu vrátilo jméno zakladatele. F., patřící k nejštědřejším a nejvýznamnějším plzeňským lidu milům a mecenášům, věnoval převážnou část svého jmění, které se v době jeho smrti odhadovalo na deset milionů korun, na dobročinné účely ve formě stipendií a nadací. Ještě za života byl jmenován čestným občanem Plzně a jeho jméno nesla i ulice v centru města (dnes Bedřicha Smetany). Byl pohřben do rodinné hrobky na plzeňském Ústředním hřbitově. L: Chorobinec A. F. v Plzni, in: Plzeňské listy 13. 11. 1901, s. 2; Mecenáš A. F. †, in: Naše snahy 13. 7. 1906, s. 1; Největší plzeňská nadace A. F., in: Český západ 1. 1. 1939, s. 4; Rod A. F., plzeňského mecenáše, in: Časopis rodopisné společnosti 13, 1941, s. 149; FW, Slavní chudí hoši: plzeňský mecenáš A. F., in: Nedělní České slovo 25. 5. 1941, s. 3–4; H. Dobrá, A. F., in: Plzeňský přehled. Červenec–srpen 1991, s. 15; COV, Historie „F. chorobince“,
slovnik_zlom.indd 280
280 in: Plzeňský deník 4. 8. 1993, s. 11; KO, Kdo je kdo na fakultě, in: tamtéž 2. 9. 1994, s. 11; týž, Plzeňský mecenáš A. F., in: tamtéž 30. 11. 1994, s. 11; O. Čermáková, Kuffnerův lidský i vědecký odkaz, in: tamtéž 12. 7. 1995, s. 5; J. Otcová, Počátky psychiatrické kliniky Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, in: Plzeňský týden 4, 1995, č. 49, s. 4; J. Kohout, Z dějin F. pavilonu, in: ČLČ 135, 1996, č. 9, s. 286; J. Kejha – J. Janouškovec, F. tu založil chorobinec pro chudé a nemocné. Zaniklá Plzeň 14, in: Plzeňský deník 9. 3. 2009, s. 6; A. F., in: Plzeňský přehled 11, 2011, č. 2, s. 20; PK, Podívejte se, kde odpočívají slavní velikáni…, in: Plzeňský deník 1. 11. 2013, s. 3. Marie Makariusová
FÖDISCH, Julius Ernst, * 20. 10. 1840 Petrohrad (u Podbořan), † 13. 2. 1877 Litoměřice, vlastivědný pracovník, učitel, redaktor Pocházel z rodiny černínského vrchního zahradníka. 1851–59 navštěvoval gymnázium, 1859–65 studoval historii a filologii na vídeňské univerzitě (PhDr. 1865), v letech 1862–68 působil jako knihovník hraběte Evžena Karla Černína z Chudenic. Pořádal jeho bohaté umělecké a etnografické sbírky, shromaž ďoval materiály vztahující se k životu Němců v Čechách, podnikal studijní cesty po Čechách a sousedících oblastech Německa. Své poznatky publikoval v článcích o pověstech, zvycích a dialektech. 1868–70 učil jako suplující profesor na německé vyšší reálné škole v Praze, od 1870 až do smrti byl profesorem na učitelském vzdělávacím ústavu v Litoměřicích. 1872–73 zastával místo šéfredaktora novin Leitmeritzer Zeitung. Intenzivně se zabýval vlastivědnou činností, projevoval též hluboký zájem o archeologii (česká pravěká hradiště, nové nálezy z regionu Litoměřicka). Účastnil se spolkové činnosti ve městě, často přednášel v tamějších německých spolcích. Přispěl k založení litoměřického muzea, o jehož vznik usiloval místní Průmyslový spolek. F. požadoval rozdělení sbírek do dvou oddělení, první mělo shromažďovat doklady k historii města, druhé umělecké předměty, archeologické nálezy či technické výrobky. 1874 byl schválen muzejní statut, 1877 došlo ke slavnostnímu otevření muzea. Sbírky byly však na rozdíl od F. představ rozděleny na předměty umělecko-průmyslové a technické. F. pro- to začal usilovat o umístění nevystavených exponátů – např. památek městského charakteru – do zamýšleného muzea městského, které bylo založeno až 1910. D: Sagen aus Petersburg und Umgegend, in: MVGDB 4, 1866, s. 120–123; Die Steinwälle Böhmens, in: Mitteilungen der kaiserl. königl. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale 13, 1868, s. 74–78; Gemälde von Prag und dessen Umgebungen: Topographisch geschildert und historisch erläutert…, 1869; Leitmeritz. Ein historisch-topographisch-statistischer Führer durch die Stadt und deren Umgebung, 1871; Neue archäologische Funde in Böhmen, in: Mitteilungen der kaiserl. königl. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale 16, 1871, s. 193; Die alten Wallbauten Böhmens, in: MVGDB 10, 1872, s. 186–203; Aussig: Historisch-topographisches Gemälde der Stadt und ihrer Umgebung, 1873; Die deutschen Stämme in Böhmen, 1873; Beiträge zur archäologischen Fundchronik Böhmens, in: Mitteilungen der kaiserl. königl. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale 19, 1874, s. 151–152; Der Steinwall am Berge Hradiz bei Cernosek in Böhmen, in: tamtéž, s. 152; Archäologische Funde im Elbethale,
18.08.15 15:34
FOERSTER
281 in: MVGDB 12, 1874, s. 233–236; Heimatkunde für deutsche Volksschulen in Böhmen, Leipzig 1875; Geographie des Königreiches Böhmen, Leipzig 1875; Geschichte Böhmens in Biographien und Kulturbildern, Leipzig 1875. L: Dr. J. E. F. (nekrolog), in: Leitmeritzer Zeitung 14, 1877, s. 125–126; W. Rott, Der politische Bezirk Podersam, 1902, s. 138–142; H. Ankert, Das Leitmeritzer Stadtmuseum, in: Unsere Heimat. Blätter für Heimatkunde des Leitmeritzer Gaues, Beilage zur Leitmeritzer Zeitung 6, 1926, s. 21–22; O. Votoček, Z historie jednoho musea (k 80. výročí litoměřického musejnictví 1874–1954), in: Ústecké kapitoly vlastivědné, 1955, s. 78; Leitmeritz und das Böhmische Mittelgebirge, W. Brosche (ed.), Fulda 1970, s. 180, 198; M. Zápotocký, Archeologická práce a muzea na Litoměřicku do roku 1945, in: Vlastivědný sborník 1971 – Litoměřicko, s. 8, 27, 44; BL 1, s. 366; O. Kotyza – J. Smetana – J. Tomas a kol., Dějiny města Litoměřic, 1997, s. 397; Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický slovník okresu Louny, 2000, s. 30. P: SOkA, Litoměřice se sídlem v Lovosicích, osobní fond (neinventarizováno). Nina Milotová
FOEHR, Adolf, * 20. 6. 1880 Norimberk (Německo),
† 7. 10. 1943 Praha, architekt, komunální politik Absolvoval Německou vyšší uměleckoprůmyslovou školu (Deutsche Staatsgewerbeschule) v Plzni, 1899–1902 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u Friedricha Ohmanna a Jana Kotěry a poté Vysokou školu technickou v Curychu. 1908 po návratu do Prahy si založil samostatnou architektonickou praxi v Holešovicích. Záhy se etabloval u movité pražské německé klientely. Stal se architektem prominentních německých stavebníků, např. pojišťovny Donau, Německé agrární a průmyslové banky nebo banky Union. Kromě architektonické praxe pracoval do 1938 i jako pražský komunální politik, od poloviny dvacátých let 20. století byl členem Německé demokratické svobodomyslné strany (Deutsche Demokrati sche Freiheitspartei). Tato strana měla větší zastoupení pouze v Praze a na Liberecku. F. často cestoval, např. 1931 podnikl se společností Severoněmecký Lloyd cestu do USA. Byl evangelického vyznání. Oženil se s Elsou, roz. Klingerovou, původem z Vídně. Manželům se v Praze narodily děti Herta (* 1912) a Wilhelm Julius (* 1915). Po 1938 F. odešel pravděpodobně z politických důvodů z Prahy do Karlových Varů, kde měla rodina domovskou příslušnost. Syn, absolvent pražské německé techniky, se odstěhoval ještě ve třicátých letech do Norimberku, manželka po 1946 do Vídně. F. patřil ke konzervativnějším projektantům, v prvním desetiletí 20. století tvořil v Praze ve stylu geometrické secese – 1912 navrhl mj. kapli německého evangelického hřbitova ve Strašnicích. Ve dvacátých letech se přiklonil k těžkému neoklasicistnímu stylu, v letech třicátých pak k expresionismu a funkcionalismu. Projektoval několik domovních družstevních bloků především v Holešovicích, dále vily v Bubenči a administrativní paláce pro pojišťovny Donau (Národní třída, 1928–1930; Spálená ulice, 1928) a Securitas (Vodičkova ulice). Jeho mistrovským dílem se stal 1930–32 Dům moderních hraček firmy Brandejs v Praze (Provaznická ulice) ve stylu mendelsohnovského expresionismu. Řadu staveb
slovnik_zlom.indd 281
F. realizoval rovněž v severočeském pohraničí, kde převažovalo německé obyvatelstvo, z nichž vyniká liberecký palác Dunaj (1927). D: výběr: Seidnerova vila, Jihlava, 1925–1926; kancelářská budova, Křížová čp. 1922, Praha-Smíchov, 1925; Zaměstnanecké sídliště Mannesmannových závodů, Chomutov, 1926; Administrativní budova Velkonákupní společnosti konzumních družstev, Praha-Těšnov, 1927–1928; Obytný komplex „Malý Berlín“, Praha-Holešovice, 1937–1940; Expozitura Böhmische Union Bank, Děčín-Podmokly, 1938; Hummelbergova vila, Praha-Zlíchov, 1939. L: OSND 2/1, s. 600–601; BL 1, s. 366; Toman 1, s. 227; NEČVUD, s. 209; Architekti, s. 178–179 (se soupisem díla a literatury); Z. Lukeš, Splátka dluhu. Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938, 2002, s. 42–52; A. Adam, Ein Nürnberger im Prager Stadtrat. A. F. (1880–1943). Architekt und Kommunalpolitiker in der Ersten Republik, in: Ztracená blízkost. Praha – Norimberk v proměnách staletí, in: Documenta Pragensia 29, 2010, V. Ledvinka – J. Pešek (eds.), s. 681–694; J. Chmelíková, Meziválečná architektura Podmokel aneb Dekorativismus provinční německé architektury, in: Děčínské vlastivědné zprávy 17, 2007, č. 2, s. 3–13; J. Zeman, Palác Dunaj – první výšková budova v Liberci a její tvůrce, in: Památky Libereckého kraje 5, 2011, s. 6–22. Markéta Svobodová
FOERSTER viz též FÖRSTER, rodina hudebníků FOERSTER, Antonín (pův. jm. Förster, též Anton),
* 20. 12. 1837 Osenice (u Jičína), † 17. 4. 1926 Novo mesto (Slovinsko), hudební skladatel, varhaník, klavírista, zpěvák, dirigent, pedagog Syn Josefa Förstera (1804–1892), bratr Josefa Förstera (1833 až 1907). Od deseti let v kostele zpíval a hrál na varhany, během gymnazijních studií v Mladé Boleslavi řídil studentský sbor a v Českých Budějovicích byl učitelem zpěvu ve škole Josefa Eila. Po absolutoriu (1858) vstoupil na jedenáct měsíců jako novic do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, kde se seznámil s gregoriánským chorálem a zdokonalil se ve hře na varhany. 1859–63 studoval práva v Praze, současně byl žákem B. Smetany. Spřátelil se s hudebníky Karlem Bendlem a Janem Ludevítem Procházkou, začal psát do hudebního časopisu Dalibor a komponovat. Krátce působil jako soukromý učitel hudby, poté na doporučení J. L. Procházky hrál 1865–67 jako katedrální varhaník v chorvatské Senji, kde též komponoval skladby na glagolské texty. Aby pozvedl úroveň tamního hudebního života, založil hudební školu, pěvecký sbor, orchestr a hudební společnost. Odtud, opět na Procházkovo doporučení, 1867 odešel s výborným vysvědčením do Lublaně, kde mohl více uplatnit své schopnosti. (Navázal tam mj. na působení českého dirigenta Filharmonické společnosti, pedagoga lublaňských škol a skladatele Antonína Nedvěda.) 1867–70 vedl sbor při lublaňské knihovně (Čitalnica či Narodna čitalnica) a zároveň byl kapelníkem divadelní společnosti (Dramatično društvo), která uváděla hry se zpěvy, operety či úryvky oper. Brzy vydal první slovinskou učebnici zpěvu, která pomohla zvýšit interpretační úroveň. V Lublani 1868–1909 působil jako katedrální varhaník, současně vyučo-
18.08.15 15:34
FOERSTER
val zpěv na středních školách a v bohosloveckém semináři, založil a řídil hudební přílohu časopisu Cerkveni glasbenik (1878–1908). Církevní skladby uveřejňoval též ve sbornících Cecilija (1883, 1884) a Cantica sacra (1890, 1903, 1913). Je uznáván jako dovršitel slovinské verze ceciliánské reformy, jež chtěla chrámovou hudbu oprostit od některých světských prvků (např. od prvků italské opery). 1877 se stal spoluzakladatelem Ceciliánské společnosti (Cecilijino društvo), varhanické školy, kterou 1877–1908 také řídil. 1872 pomáhal založit slovinské nakladatelství Hudební matice (Glasbena matica). Vyučoval i soukromě a organizoval slovinský hudební život. Veřejné aktivity ukončil 1909. Od 1917 žil v Novem mestu. Pohřben byl v Lublani. Jeho dílo v romantickém slohu zahrnuje na tři sta církevních a dvě stě světských skladeb, v nichž dovršil snahy domácích skladatelů (Benjamin Ipavec a Fran Gerbič) o vytvoření slovinské národní hudby. Neproslulejší F. skladbou se stal Gorenjski slavček, první zpěvohra o dvou jednáních s mluvenými dialogy na slovinský text. (Pojednává o mladé pěvkyni a připomíná Prodanou nevěstu B. Smetany; ten jako člen soutěžní poroty F. operu doporučil k provedení.) Premiéra první verze (na libreto Luizy Pesjakové) se v Lublani hrála 1872, premiéra verze druhé o třech jednáních (se zpívanými dialogy na libreto Emanuela Züngela) 1896. Hlavním vydavatelem F. skladeb se stala Glasbena matica. V několika učebnicích (např. učebnice zpěvu z roku 1874 vyšla v dalších pěti vydáních) položil základy slovinského hudebního názvosloví. Za zásluhy o reformu církevní hudby, v níž patřil ve Slovinsku k předním osobnostem, a za církevní hudbu mu 1907 udělil papež Vítězný kříž řádu sv. Silvestra. Jeho syn Antonín (1867–1915) byl klavírním virtuosem, profesorem konzervatoře v Berlíně a poté pedagogem v Chicagu. Hudbu provozovali i Antonínovi mladší bratři Vladimír a Jaroslav. D: výběr: církevní hudba: Missa solemnis, 1882; Slovenska maša v čest sv. Cecilije, 1899–1902; Glagolska maša. Světská hudba, orchestrální: Kranjska slavnostna kočarnica, 1893; Slovanska suita, 1907; Marcia funebre, 1918. Opery: Dom in rod, 1923. Kantáty: Venec vodnikovih, 1882; Domovini, 1883; Turki na Slevici, 1900. Klavírní skladby: Zagorska, 1890; Slovanska sonata, 1914–1916. Mužské sbory: Samo, 1867; Milica, 1874–1876; Spak, 1900–1910; Umrl je mož – mož živi, 1907. Učebnice: Kratek navod na poduk v petji 1–2, Ljubljana 1867, 1869; Teoretično-praktična pevska škola, tamtéž 1874; Nauk o harmonii in kontrapunktu, tamtéž 1878–1880 (1904 jako Harmonija in kontrapunkt); Teoretično-praktična klavirska šola, tamtéž 1886–1890. L: ODS, s. 857 (s chybným datem a místem úmrtí); Pazdírek 1, s. 276 až 277; HS 1, s. 341–342; ÖBL 1, s. 332; Muzička enciklopedija 1, Zagreb 1971, s. 590; Enciklopedija Jugoslavije 4, tamtéž 1986, s. 194; Enciklopedija Slovenije 3, Ljubljana 1989, s. 129; Osebnosti, tamtéž 2008, s. 254; MGG 6, sl. 1383–1384; Grove (2001) 9, s. 51; http://www.oxfordmusiconline. com (stav k 11. 11. 2014); www.musiklexikon.ac.at (stav k 15. 1. 2015); J. B. Foerster, Poutník 1–2, 1942, passim; D. Cvetko, Zgodovina glasbene umetnosti na Slovenskem III, Ljubljana 1960, passim; S. Trobina, Slovenski cerkevni skladatelji, Maribor 1972, passim; D. Cvetko, Musikgeschichte der Südslawen, Kassel 1975, s. 160–161; týž, Slovenska glasba v evropskom
slovnik_zlom.indd 282
282 prostoru, Ljubljana 1991, passim; Foersterjev zbornik (soupis skladeb A. F.), tamtéž 1998; D. Koter, Slovenska glasba, tamtéž 2012, passim; F. Jirásek, Obrana reformy církevní hudby, in: Cyril 32, 1905, č. 1–2, s. 2–7; Vl. Foerster, A. F., in: Hudební revue 2, 1909, č. 10, s. 501–503; J. Křička, A. F. [jun.], in: tamtéž, s. 503–505; F. Marolt, A. F., in: Cerkveni glasbenik 60, 1937, s. 137–143; F. Kimovec, F. in njegov pomen za slovensko glasbo, in: tamtéž 61, 1938, s. 72–75; http://www.slovenska-biografija.si/ (stav k 5. 1. 2015); J. Weiss, Češki glasbeniki v 19. in na začátku 20. stoletja na Slovenskem, Maribor 2012, passim. Mojmír Sobotka
FOERSTER, Josef Bohuslav (pův. jm. Förster),
* 30. 12. 1859 Praha, † 29. 5. 1951 Nový Vestec (u Staré Boleslavi), hudební skladatel, varhaník, pedagog, spisovatel, malíř Nejvýznamnější člen rozvětveného hudebního rodu. Syn varhaníka, ředitele kůru, skladatele a pedagoga Josefa Förstera (1833–1907) a Marie, roz. Hladíkové. Byl pokřtěn jako Josef Caspar Franz Förster. Jméno Josef Bohuslav Foerster trvale užíval od osmdesátých let 19. století. Mnohostranně nadaný chlapec se začal věnovat hudbě 1867 až 70 v klavírním ústavu Celestýna Müllera, zpěvu ho poté učil otec, ředitel kůru ve sboru v kostele sv. Vojtěcha. (1874–77 tam byl varhaníkem Antonín Dvořák.) F. zpíval též v pražském pěveckém spolku Hlahol, s nímž účinkoval 1881 při premiéře Smetanovy Libuše i 1884 na Smetanově pohřbu. Hře na varhany se začal učit u Josefa Cainera, hře na violoncello (1877–79) u svého děda Josefa F. (1804–1892). Již na gymnáziu (1871–78) měl zájem i o divadlo; literaturou a malířstvím se od té doby zabýval až do konce života. Na otcovo přání si 1878 zapsal chemii a přírodopis na pražské německé technice, ale po roce přestoupil na varhanickou školu, kde se již ve druhém ročníku stal asistentem v oboru harmonie u jejího ředitele Františka Zdeňka Skuherského. 1882–88 byl varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha, kde též pomáhal otci v řízení kůru a začal pro něj i komponovat. 1889–94 měl funkci ředitele kůru u P. Marie Sněžné. V případě potřeby ho jako varhaníka zastupoval bratr Viktor (1867–1915). 1888 se oženil se sólistkou Národního divadla Bertou Lautererovou (1869–1936). Po jejím odchodu do angažmá v Hamburku (1893) ji následoval a zprvu tam vyučoval hudbu soukromě, 1901–03 učil na van Bernuthsches Konservatorium hru na klavír. Zároveň se stal hudebním referentem Hamburger Freie Presse (1894–96), poté Hamburger Nachrichten a dopisovatelem Národních listů (1893–1908), kde byl od 1884 hudebním referentem. Brzo se spřátelil s Gustavem Mahlerem, tehdy dirigentem hamburské opery, který uvedl 1896 v premiéře jeho 3. symfonii. V Hamburku vznikla více než polovina F. písní na německé texty. Byly často interpretovány zejména na hudebních večerech ctitele umění, průmyslníka Ernsta Koehna, jehož manželka Helena se na nich uplatňovala jako zpěvačka. Manželovy písně často zpívala i Berta, jíž věnoval cyklus Erotikon (1895–96). Poté co Mahler přešel 1897 do vídeňské Dvorní opery, následovala ho 1901 F. manželka Berta a o dva roky později
18.08.15 15:34
283 do Vídně přesídlil i sám F. Zprvu i tam vyučoval soukromě, pak 1910–17 hudební teorii na Nové vídeňské konzervatoři a od 1912 byl po určitou dobu zároveň hudebním referentem listu Die Zeit. Oba manželé se vrátili do Prahy po vzniku samostatné ČSR 1918. Zpočátku F. působil jako profesor skladby na konzervatoři, 1922–30 na její mistrovské škole, 1922/23, 1928/29 a 1929/30 byl rektorem školy. 1920–45 předsedal Ochrannému sdružení československých skladatelů, spisovatelů a nakladatelů hudebních (dnes Ochranný svaz autorský k dílům hudebním). Na Filozofické fakultě UK v Praze působil jako lektor hudby (1926–30, 1929 mu škola udělila čestný doktorát). Členem ČAVU byl jmenován 1897, jejím prezidentem 1931–39. Po Bertině smrti se oženil s Olgou Hilkenovou, roz. Dostálovou (1893–1984). Jeho rozsáhlé skladatelské dílo se sto devadesáti čtyřmi opusovými čísly zahrnuje na tisíc samostatně provozovatelných skladeb, z nichž asi třetinu tvoří písně a další významnou část sbory. Do cyklu Devět sborů pro mužské hlasy (1892–97) se řadí části Oráč, Velké, širé rodné lány, Polní cestou a Z osudu rukou, jež se staly nejčastěji provozovanými F. skladbami. V zázemí F. hudby nejen duchovní byl hluboký náboženský cit a z něho vyrůstající všeobjímající láska a víra, že smrt je jen branou do nového života. Překonání tragičnosti smrti zaznívá v rozměrných dílech, jakými jsou 1. symfonie (smrt matky), Stabat mater a 2. symfonie (smrt sestry Marie), opera Eva, symfonická suita Cyrano de Bergerac, 4. symfonie (Velikonoční), kantáta Mrtvým bratřím (smrt bratra Viktora i obětí první světové války), oratorium Svatý Václav, 5. symfonie (smrt syna Alfreda), i v drobnějších skladbách, např. ve sboru Polní cestou (pohřeb sestřenice Hedviky, výtvarnou paralelou se později stal stejnojmenný F. obraz). F. sice znal nové kompoziční směry, sám s nimi ale nepracoval a nepřekračoval hranice tonality. Jeho mnohdy překvapivé harmonické postupy i příkré disonance vycházely z melodického vedení hlasů, a proto nepůsobí ostře. V operách Debora a Eva nově uplatnil sociální tematiku, v posledních dvou, Srdce a Bloud, zkomponovaných na vlastní libreta, se obrátil k tématu smírného sebeobětování. Po Zdeňku Fibichovi patřil k nejplodnějším autorům koncertních melodramů. Množství podmanivé hudby obsahují F. skladby pro klavír a komorní soubory. Svým Dechovým kvintetem (1909), kterým zahájilo 1929 činnost Pražské dechové kvinteto (první český soubor tohoto složení), položil základ všestranné renesanci později oblíbeného žánru. F. díla pravidelně uváděla Česká filharmonie, zejména suitu Cyrano de Bergerac a 4. symfonii. Jeho sbory dodnes zůstaly trvalou součástí repertoáru téměř všech českých sborových těles. 1919 byla založena Foersterova společnost, 1945 byl F. (spolu s Vítězslavem Novákem) jako první český skladatel jmenován národním umělcem. Od padesátých let 20. století se začala F. hudba postupně vytrácet z koncertních pódií a divadel. Dnes nesou jeho jméno tři pěvecké sbory, každoročně se koná koncert pěveckých sborů nazvaný Foer
slovnik_zlom.indd 283
FOERSTER
sterovy Osenice a v bývalé osenické škole byl zřízen Památník rodu Foersterů. Nově vycházejí starší nahrávky F. děl na CD, mj. komplety houslových skladeb, klavírních trií, smyčcových kvartetů, symfonií a klavírní tvorby (2013). K F. žákům patřili skladatelé Karel Boleslav Jirák, Václav Kálik, František Pícha, Pavel Bořkovec, Jaroslav Řídký, Karel Hába, Emil Hlobil, E. F. Burian, Jan Novák a Václav Dobiáš či dirigent Georg Széll, ve foerstrovské tradici pokračovali Jan Hanuš, Petr Eben či Zdeněk Pololáník. Pozoruhodná F. literární tvorba zahrnula kromě memoárových knih četné kritiky, eseje a hudebněvědné studie, množství básní a více než tři tisíce známých dopisů. Jako výtvarník byl F. samouk a jeho početné obrazy (impresionismu blízké kresby, akvarely, oleje, kombinovaná technika, většinou nevelkého formátu), jejichž tvorbě se věnoval po celý život, zachytily ponejvíce motivy z míst, kde pobýval. I v jeho výtvarném díle převládala lyričnost typická pro F. hudební tvorbu. Spolu s otcem a druhou manželkou byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze; dům v Praze-Strašnicích, kde bydlel, i vila v Novém Vestci jsou označeny pamětními deskami. D: hudební, výběr: opery: Debora (libreto J. Kvapil), 1891; Eva (libreto J. B. F. podle G. Preissové), 1897; Jessika (libreto J. Vrchlický podle W. Shakespeara), 1904; Nepřemožení (libreto J. B. F.), 1917; Srdce (libreto J. B. F.), 1923; Bloud (libreto J. B. F. podle L. N. Tolstého), 1936. Kantáty: Bouře (slova S. Čech), 1883; Mrtvým bratřím (slova od více autorů), 1919; Svatý Václav (slova A. Klášterský), 1928; Máj (slova K. H. Mácha), 1936; Píseň bratra slunce (slova sv. František z Assisi), 1944; Kantáta 1945 (slova M. Rafajová a B. Mathesius), 1945. Písně, výběr: Milostné písně na slova R. Thákura, 1914; Čisté jitro na slova českých básníků, 1918; Romance štědrovečerní (slova J. Neruda), 1934. Orchestrální: 5 symfonií, 1888, 1893, 1895, 1905, 1925. Symfonické básně: Mé mládí, 1900; Enigma, 1914; Jaro a touha, 1914. Suity: Cyrano de Bergerac, 1903; Suita ze Shakespeara, 1910; Jičínská suita (též pro orchestr), 1924; Osenická suita, 1926; dva houslové koncerty, 1911, 1926; violoncellový koncert, 1931. Komorní hudba: Dechový kvintet, 1909; Nonet, 1931. Církevní: Glagolská mše, 1923. Literární, výběr: Poutník, 1929; Poutníkovy cesty, 1932; Poutník v Hamburku, 1938; Poutník v cizině, 1947; E. H. Grieg, 1890; Stůl života (výběr statí), J. Květ (ed.), 1920; J. B. F. o Smetanovi (výběr článků), 1929; Co život dal (eseje o umění a hudbě), 1942; Dvě kapitoly pro zpěváky, 1947; Der Pilger. Erinnerungen eines Musikers, F. Pala (ed.), 1955; Besuch bei Cosima. Eine Begegnung mit dem alten Bayreuth, V. Karbusický (ed.), 1997. L: MSN 1, s. 787–788; OSND 2/1, s. 601–603; Pazdírek 1, s. 277–281; Riemann 1, 1959 (12. vyd.), s. 527; HS 1, s. 331–337 (se soupisem díla a starší literaturou); Toman 1, s. 227; Grove 9 (2001), s. 51–52; http://www. oxfordmusiconline.com (stav k 11. 11. 2014); MGG 6 (2001), sl. 1384 až 1390; Z. Nejedlý, J. B. F., 1910 (se soupisem díla); J. Bartoš, J. B. F., 1923; A. Rektorys, Památník F., 1929; V. Němec, Pražské varhany, 1944, s. 255, 266–267 (s daty působení v pražských chrámech); B. Štědroň, J. B. F. a Morava, 1947; J. B. F., J. Bartoš – P. Pražák – J. Plavec (eds.), 1949; J. Smol ka, Česká kantáta a oratorium, 1970, passim, zvl. s. 134–150; Z přednášek J. B. F., lektora KU (1929–36), M. Tarabová (ed.), 1970; Dějiny české hudební kultury 1890–1945, 1, 1972, passim, zvl. s. 144–147 (životopis a dílo), 2, 1981, passim; J. Gabrielová, Opus magnum J. B. F. Milostné písně op. 96 na slova Rabíndranátha Thákura, in: Hudební věda 34, 1997, č. 3, s. 267–286; A. Džbánek a kol., Poutník se vrací. J. B. F. – život a dílo (se soupisem skladeb a diskografií), 2006; V. Reittererová – V. Velek, K vídeňským létům (1903–1918) J. B. F., in: Hudební věda 47, 2010, č. 2–3, s. 167–230; J. Fojtíková, Pozůstalost J. B. F., in: Musicalia 2, 2010, č. 1–2, s. 6–21; táž, J. B. F. (soupis skladeb), 2012; M. Kudrna, J. B. F., Slyšet obrazy, 2012.
18.08.15 15:34
FOERSTER P: NM – České muzeum hudby, Praha, podstatná část pozůstalosti, inventář zpracovává J. Fojtíková; NK, Praha, část korespondence. Mojmír Sobotka
FOERSTER, Viktor (též FÖRSTER), * 26. 8. 1867 Praha,
† 9. 12. 1915 Praha, mozaikář, malíř Syn varhaníka Josefa Förstera (1833–1907) a bratr hudebního skladatele Josefa Bohuslava F. (1859–1951). Vyrostl v prostředí prodchnutém hudbou a katolickou zbožností, což ovlivnilo jeho zájem o náboženskou tematiku. 1894 absolvoval pražskou AVU ve třídě profesora Maxmiliána Pirnera, jímž byl ovlivněn v symbolistickém výtvarném názoru, který ho sbližoval s jeho celoživotním přítelem, sochařem Františkem Bílkem. Výtvarnou práci zahájil ilustracemi pro časopis Zlatá Praha s biblickými a mystickými náměty, čímž se mezi prvními vřadil do širšího uskupení české katolické secese. Dva roky pobýval na studiích ve Francii, po návratu pracoval od 1900 v ateliéru F. Bílka a upozornil na sebe zejména lunetovou Křížovou cestou v kostele sv. Bartoloměje v Pelhřimově. Další dva roky strávil na studijní cestě po Itálii, dlouhodobé setrvání v klášteře Monte Cassino mezi Neapolí a Římem ho inspirovalo k tomu, aby se vyučil mozaikářství, které v Čechách oživil s jednoznačným odkazem na gotiku a renesanci. Jedním z jeho prvních děl byla Hlava Krista nad chrámovým portálem v pražském Emauzském klášteře. Rozměrné Nanebevzetí Panny Marie bylo provedeno podle jeho návrhů v Lurdech, byl autorem Madony nad průčelím pražského kostela Panny Marie Sněžné, Svatého Josefa v Emauzském klášteře, Beránka božího v antependiu baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Nanebevstoupení Páně v chrámu sv. Petra a Pavla v Nové Říši na Moravě, v českobudějovickém chrámu aj. Vrcholem jeho tvorby je mistrovská mozaika Panny Marie Svatohostýnské. Kromě toho namaloval cyklus Křížové cesty pro kláštery v Praze na Strahově a ve Lnářích a pro farní kostel v Němčicích na Hané. Temperou a olejem zpodobil řadu motivů z Itálie a Francie. V jeho díle pokračovala manželka, významná mozaikářka Marie Viktorie F., roz. Jesenská (* 2. 12. 1867 Praha, † 1940 Praha), sestra spisovatelky Růženy Jesenské (1863–1940) a stomatologa Jana Jesenského (1870–1947). Po absolvování učitelského ústavu byla učitelkou na měšťanské škole, pak cvičnou učitelkou na ústavu pro vzdělávání učitelů. Přátelila se s profesorem F. Drtinou, z jehož podnětu překládala prózy Ch. Dickense a O. Wilda. Za Viktora F. se provdala 1909, vyučila se u něho mozaikářství a spolupracovala s ním na jeho posledních dílech, některá po jeho smrti dokončila. Sama provedla jedenadvacet mozaik, mj. ve Svatováclavské kapli Chrámu sv. Víta. V lodi katedrály realizovala znak ČSR a k uctění manželovy památky Adama a Evu podle návrhu K. Svolinského, pokusila se i o záchranu mozaiky nad Zlatou branou. Přispěla k výzdobě pravoslavné kaple v Praze na Olšanech, průčelí pojišťovny ve Spálené ulici, spořitelen v Plzni a Roudnici
slovnik_zlom.indd 284
284 nad Labem, Hamzovy léčebny – ústavu pro tuberkulózní děti v Luži (u Chrudimi), porotních síní v Klatovech a Chrudimi, v Praze vyzdobila palác Fénix (Blaník) a arkády Vyšehradského hřbitova. Její práce souzněla i s požadavky funkcionalismu, spolupracovala s malíři R. Kremličkou, F. Kyselou a K. Svolinským. L: OSN 28, s. 432; OSND 2/1, s. 622; MSN 2, s. 788; BOS 4, s. 179; Toman 1, s. 227–228; R. Jesenská, V. F., in: Národní listy 14. 12. 1915, s. 6; J. R. Marek, Sedmdesátka české mozaikářky, in: tamtéž 2. 12. 1937, s. 4 (se soupisem prací od L. Papeže a J. Tumpacha); A. Filip – R. Musil, Neklidem k Bohu, 2006, s. 114–116; J. Bada, Sága rodu Jesenských z Jesenice u Rakovníka, in: Žižkovské listy 2013, č. 29, s. 8–9; J. Tomášek, Andělé smrti versus pelhřimovští radní, in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 15, 2004, s. 114–119. P: NA, Praha, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 115, obraz 809, 810; Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků 1830–1910 (1920), karton 63, poř. č. 362 (jako Förster). Martin Kučera
FOERSTER, Wendelin (též FÖRSTER), * 10. 2. 1844 Vlčice (u Trutnova), † 18. 5. 1915 Bonn (Německo), filolog, romanista Pocházel z rodiny správce statku. Studoval gymnázium v Litomyšli a Hradci Králové, teologii v Hradci Králové a klasickou filologii na vídeňské univerzitě. Od 1868, kdy složil učitelskou zkoušku, pracoval jako gymnazijní profesor – nejprve v Brně (1868–74) a poté ve Vídni. 1872 byl promován doktorem filozofie. Po jednoročním studijním pobytu ve Francii se ve Vídni 1874 habilitoval v oboru románské filologie. Na pražské univerzitě přednášel 1874–76. Po smrti romanisty Friedricha Christiana Dieze působil 1876–1908 jako řádný profesor v Bonnu. 1907 se stal členem korespondentem akademie věd ve Vídni. Zabýval se zejména rukopisnými literárními památkami, vydával starofrancouzské texty (např. romány, hrdinské písně, fabliaux), ale i pozdější literární památky (zejména tragédie Roberta Garniera). Jeho hlavním dílem je souborné vydání spisů Chrétiena de Troyes (1884–90). Zabýval se i metodikou ediční činnosti. Založil ediční řady Altfranzösische Bibliothek (Heilbronn–Leipzig, 1879) a Romanische Bibliothek (Halle, 1888). Díky znalosti vývoje francouzského jazyka se věnoval také dialektologii a gramatickým jevům. S Eduardem Koschwitzem vydal cvičebnici starofrancouzských textů (1884). L: ÖAW Alm 66, 1916, s. 422–426 (se soupisem díla); OSN 9, s. 390; ÖBL 1, s. 333; NDB 5, s. 282 (s další literaturou); BL 1, s. 368. Lenka Procházková
FOERSTEROVÁ-LAUTEREROVÁ, Berta, * 11. 1. 1869
Praha, † 9. 4. 1936 Praha, operní zpěvačka Pocházela z chudých poměrů. Hru na klavír a zpěv se učila zprvu v pražské Žofínské akademii, poté 1883–87 u A. Plodkové-Panochové na pražské konzervatoři. Při debutu v Ná-
18.08.15 15:34
285 rodním divadle v roli Agáty ve Weberově opeře Čarostřelec zaujala hlasovým výkonem, hereckou vyspělostí i půvabným zjevem a získala angažmá v oboru mladodramatický soprán. Již v prvních letech vytvořila několik rolí, které kritika označila za ideální ztvárnění operní postavy (např. 1888 Taťána při pražské premiéře Čajkovského Evžena Oněgina). 1888 se provdala za hudebního skladatele J. B. Foerstera (1859–1951), jemuž se stala nejen významným zdrojem inspirace, ale jemuž pečovala také o domácnost a hudebně nadaného syna Alfréda (1905–1921), který předčasně zemřel. (Byla pohřbena s manželem na Vyšehradském hřbitově.) Členkou Národního divadla byla do srpna 1893, kdy kvůli neshodě s vedením o výši platu přijala angažmá v Městském divadle v Hamburku. Tam do 1901 působila pod vedením Gustava Mahlera. Její manžel J. B. Foerster odešel s ní. V Ham burku se vypracovala v uznávanou interpretku wagnerovských rolí. Na koncertech pořádaných v soukromých domech často interpretovala manželovy písně. 1897 odešel Gustav Mahler do Vídně a na jeho výzvu 1901 i ona. Setrvala tam i po Mah lerově odchodu (1907) a ukončila operní kariéru až 1913. Její repertoár ve Vídni obsáhl celou operní tvorbu významných autorů 19. století. Poté veřejně vystupovala už jen jako interpretka písní svého manžela, s nímž koncem 1918 přesídlila do Prahy. V Národním divadle nastudovala asi čtyřicet rolí, z nichž zvláště významné byly české premiéry Verdiho opery Otello (Desdemona) a Wagnerova Tannhäusera (Venuše). Věnovala pozornost zvláště českým dílům (Blaženka, B. Smetana: Tajemství; Julie, A. Dvořák: Jakobín; Xenie, A. Dvořák: Dimitrij, ad.) a vystoupila též v titulní roli opery svého manžela jako Debora (1892). D: soupis rolí, in: narodni-divadlo.cz. L: OSN 9, s. 390–391; OSND 2/1, s. 603; Národní album, s. 265; ODS, s. 858–859; MSN 2, s. 788; Pazdírek 1, s. 281–282; HS 1, s. 337; KRL 2, s. 1169 (3. vyd., 1997); F. A. Šubert, Dějiny opery Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, passim; Z. Nejedlý, Dějiny opery ND 1, 1949, passim; J. B. Foerster, B. F.-L., in: Dalibor 21, 1899, č. 13, s. 93–94, týž, Stůl života, 1920, passim, zvl. s. 152–159; J. Bartoš, Za B. L.-F., in: Smetana 1, 1936–37, č. 4–5, s. 32–34; J. B. Foerster, Poutník 1–2, 1942, passim; týž, Co život dal, 1942, s. 128–136; ND a jeho předchůdci, s. 104; A. Džbánek a kol., Poutník se vrací, 2006, passim. Mojmír Sobotka
FOETTERLE, Franz (též FÖTTERLE), * 2. 2. 1823
Mramotice (č. o. Znojmo), † 5. 9. 1876 Vídeň (Rakousko), geolog, báňský odborník Po studiu na Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici nastoupil 1847 jako praktikant do solného provozu v rakouském Gmundenu. Od 1849 působil v Říšském geologickém ústavu (Geologische Reichsanstalt, GRA) ve Vídni nejprve jako asistent, v padesátých letech vedoucí 3. mapovací sekce. Po příchodu do GRA prováděli s A. Morlotem, K. Petersem
slovnik_zlom.indd 285
FOETTERLE
a D. Štúrem geologické mapování v Korutanských Alpách, kde studovali svrchní paleozoikum a trias. F. na četných cestách poznal celou habsburskou monarchii, jako báňský inženýr psal studie o navštívených důlních revírech, zpracovával posudky pro důlní a hutní provozy. Stal se blízkým spolupracovníkem F. Hauera, od 1866 ředitele GRA, 1873–76 byl jeho náměstkem. 1856 obdržel od císaře titul horního rady. První F. práce s českou tematikou se 1851 týkala pleistocenního medvěda jeskynního, nalezeného v jeskyni ve Sloupu (u Blanska). Poté co byl 1851 v Brně založen Wernerův spolek pro geologický výzkum Moravy a Slezska (Wernerverein zur geologischen Durchforschung von Mähren und Schlesien), který měl v součinnosti s GRA vypracovat podrobnou geologickou a topografickou mapu Moravy a rakouského Slezska, byl F. pověřen vedením geologických prací (topografické vedl K. Kořistka). Počátkem šedesátých let terénní geologické práce dokončili a F. měl zpracovat geologickou mapu, která však vyšla ve Vídni až 1866 (Geologische Karte der Markgrafschaft Mähren und des Herzogthums Schlesien) na dvou listech (přibližně 1 : 288 000). Moderní bylo např. členění pleistocénu na spraš, eratické bloky, písek a štěrk, neboť spraš dlouho nebyla vyčleňována ani na pozdějších mapách. Textové vysvětlivky F. nenapsal; souhrn geologických výzkumů Wernerova spolku vylíčil 1863 K. Kořistka v knize Die Markgrafschaft Mähren und das Herzogtum Schlesien. Tyto práce se staly podkladem pro vypracování mapy Geologische Übersichts-Karte der Österreichisch-ungarischen Monarchie, vydané W. Haidingerem a F. Hauerem (1 : 576 000; Wien 1867–71), a to listů II (Morava a Slezsko) a III (Západní Karpaty – nyní východní Morava, Slovensko, jižní Polsko). List III byl první barevnou geologickou mapou Západních Karpat. 1872 se F. na základě hlubinných vrtů v české křídové pánvi zabýval rozšířením svrchního paleozoika s černouhelnými slojemi v podloží svrchní křídy. V padesátých a šedesátých letech pracoval v terénu na Slovensku, vypracoval několik přehledných geologických map částí habsburské monarchie (nejčastěji 1 : 750 000). Dvě Geologické mapy Království českého (Geologische Karte des Königreiches Böhmen. Mitte, Süden und Westen, resp. Mitt lerer und östlicher Theil) vydal 1857–58 na základě podkladů GRA, J. Barranda, B. Cotty, W. Haidingera, A. E. Reusse, F. X. M. Zippeho ad., 1860 vyšel souhrnný Franz Foetterle’s Geologischer Atlas des Österreichischen Kaiserstaates (osm listů). Zanechal rovněž řadu drobných příspěvků z mineralogie (např. o některých nerostech z Příbramska 1851, chalcedonu z Olomučan 1865; ze Slovenska popsal anatas z Banské Štiavnice, fassait a pleonast z Hodruši) a z paleontologie (numuliti, měkkýši, velcí savci, flóra). V šedesátých letech prováděl výzkum ložisek magnezitu ve Východních Alpách. Napsal okolo čtyřiceti prací týkajících se českých zemí. Podnikl výzkumné cesty do Bulharska (tehdy součásti Osmanské říše), podél jižního pobřeží Černého moře a k Marmarskému moři, do Rumunska, Řecka, Maroka a Alžírska. Věnoval se
18.08.15 15:34
FOGLAR
i veřejné činnosti, 1855 patřil k zakládajícím členům Vídeňské geografické společnosti (Wiener Geographische Gesellschaft). D: Nachricht von Höhlenbäreresten in der Slouperhöhle bei Blansko, in: Berichte über die Mittheilungen von Freunden der Naturwissenschaften in Wien, 1851, s. 7 a 146; Berichte über die geologische Aufnahme des südlichen und westlichen Mähren, in: Jahrbuch der Geologischen Reichsanstalt (Wien) 4, 1853, č. 1, s. 25–57; Conchylien von Maloměřic, in: tamtéž, s. 79; Geologische Uebersicht der Bergbaue der österreichischen Monarchie, Wien 1855 (s F. von Hauerem); Allgemeiner Bericht über die im Jahre 1855 aufgeführte geologische Aufnahme der Gegend nordöstlich von Brünn, in: Jahresbericht des Werner-Vereins zur geologischen Durchforschung von Mähren und Schlesien (Brünn) 5, 1855, s. 65–80; Interessante Gang-Verwerfung neuerdings im Schlaggenwalder Zinn-Bergbau beobachtet, in: Jahrbuch der Geologischen Reichsanstalt (Wien) 7, 1856, s. 172; Gailtaler Schichten und Trias in Kärnten, in: tamtéž, s. 372–373; Bericht über die in den Jahren 1856 und 1857 im östlichen Mähren ausgeführte geologische Aufnahme, in: tamtéž 9, 1858, s. 17–62; Durchschnitt durch die kleinen Karpathen, in: tamtéž 13, 1863, s. 50; Miocaenablagerungen im südlichen Mähren, in: tamtéž 14, 1864, s. 9–10; Geologische Aufnahmskarte des Trentschiner Comitates, in: Verhandlungen der Geologischen Reichsanstalt (Wien), 1864, s. 14; Chalcedon-Kugeln von Olomučan in Mähren, in: Jahrbuch der Geologischen Reichsanstalt (Wien) 15, 1865, s. 135; Kieferstück eines Mastodon angustidens von Eibiswald, in: Verhandlungen der Geologischen Reichsanstalt (Wien) 1865, s. 234–235; Braunkohlenablagerungen im Egerer Becken in Böhmen, in: tamtéž 1867, s. 16–18; Die Lagerungsverhältnisse in der Ostrauer Steinkohlenmulde, in: tamtéž 1868, s. 51–54; Die Lagerungsverhältnisse der Steinkohlenflötze in der Schlan-Rakonitzer-Steinkohlenmulde, in: tamtéž, s. 119–121; Das Aussig-Teplitzer Braunkohlenbecken, in: tamtéž, s. 171 až 172; Das Vorkommen, die Production und Circulation des mineralischen Brennstoffes in der Oesterreichisch-ungarischen Monarchie, in: Jahrbuch der k. k. Geologischen Reichsanstalt (Wien) 20, 1870, s. 65–92; Ansichten von Tiefbohrungen im böhmischen Kreidebecken, in: Verhandlungen der Geologischen Reichsanstalt (Wien), 1872, s. 74–78. L: Wiener Zeitung 7. 9. 1876 (nekrolog); ADB 7, s. 198; V. J. Procházka, Repertorium literatury geologické a mineralogické Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského od roku 1528 až do 1896, 1897, s. 45 a 220–221; OSN 9, 1895, s. 430; M. Remeš, Činnost moravského Wernervereinu, in: Věda přírodní 17, 1936, s. 237–240; J. Urban, Moravskoslezský geologický spolek „Werner“, in: Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 4, 1958, s. 122–140; NGS, s. 697; R. Kettner, Sto let od vydání F. geologické mapy Moravy a Slezska a zánik Wernerova geologického spolku v Brně, in: Čas. Mineral. Geol. 11, 1966, s. 119–121; ÖBL 1, s. 334 (Fötterle, s další literaturou); BL 1, s. 368; J. Beneš, Soupis historických geologických map z území České republiky do roku 1918, 1996, passim; R. Musil et al., Pleistocén. Historie výzkumů na území bývalého Československa, in: Folia historica Faculty of Science, Masaryk University P. Grecula (ed.), Brno 69, 1999, s. 18; História geológie na Slovensku 1, Bratislava 2002, s. 184–259, zvl. s. 191–192. P: Geologische Bundesanstalt, Wien, osobní fond. Pavel Vlašímský
FOGLAR, Jaroslav, * 6. 7. 1907 Praha, † 23. 1. 1999 Praha,
spisovatel, redaktor, skautský vedoucí Narodil se v Praze-Podskalí v rodině obchodního cestujícího s uhlím (rodný dům v Benátské ulici je označen pamětní deskou), poté žil krátce v Předlicích (Ústí nad Labem) a Poděbradech. Po otcově smrti ho vychovávala matka Marie, roz. Fišerová (1877–1980). Poprvé se nakrátko stal členem skautského oddílu ve třinácti letech. Později vstoupil do oldskautského oddílu Jestřábi, který založil jeho bratr Zdeněk (* 19. 7.
slovnik_zlom.indd 286
286 1904, Předlice, č. o. Ústí nad Labem, † 6. 11. 1967) a 1924 přestoupil do 34. oddílu Ohnivci, kde dostal, podle bývalého oddílu, skautské jméno Jestřáb a kde se stal zástupcem vůdce oddílu. 1925 absolvoval obchodní školu a o prázdninách vedl svůj první tábor na Sázavě nedaleko Sluneční zátoky (poblíž Ledče nad Sázavou). Vzápětí došlo ke sloučení 34. a 2. oddílu. Nový oddíl si ponechal historické číslo 2, neboť tzv. Dvojkou prošla od založení 1913 řada významných osobností (Josef Charvát, Prokop Drtina, Rudolf Zahradník, Jarmil Burghauser, synové Aloise Rašína a Josefa Rösslera-Ořovského aj.). F.-Jestřáb se stal zástupcem vůdce Dvojky a o dva roky později vůdcem oddílu. Pracoval jako úředník ve firmách Wys Muller a Oskar Stein (od 1925), jeho životní náplní se však stal skauting. Již v jednadvaceti letech byl vedením organizace vyznamenán. Pro své ideály se snažil získat i děti, které do skauta nechodily, proto inicioval vydávání časopisu Mladý hlasatel. Nakladatelství Melantrich jeho nápad přijalo, ale F. se stal pouze externím spolupracovníkem. Na jaře 1938 opustil své zaměstnání v papírenském velkoobchodu Oskar Stein a přešel do propagačního oddělení nakladatelství Melantrich, kde se 1938 stal redaktorem týde níku Mladý hlasatel. Po zákazu skautingu v listopadu 1940 přešla Dvojka do ilegality. Rozpuštěné skautské oddíly našly dočasně úkryt v klubech Mladého hlasatele, ale zanedlouho protektorátní úřady zastavily i vydávání časopisu. Poté se Dvojka scházela až do konce okupace jako 2. skupina dorostu Klubu českých turistů. Po obnově Junáka v září 1945 se F. stal šéfredaktorem časopisu Junák, ale po roztržce s Junáckou edicí v březnu 1946 odešel do časopisu Vpřed. Po únorovém převratu 1948 byl z redakce odstraněn, v padesátých letech se dostal pod dohled Státní bezpečnosti a měl zákaz publikování. V té době pracoval jako vychovatel učňovské mládeže. Koncem šedesátých let se podílel na obnově junácké organizace. V následujícím desetiletí pokračoval oddíl v činnosti, byť pod hlavičkou různých organizací, a každoročně tábořil na Zelené říčce (Belá) pod Kriváněm na Slovensku. F. vedl tábory až do 1984, později mu pomáhali starší odchovanci. Z vedení oddílu oficiálně odešel až 1987, po šedesáti letech činnosti. Obdržel řadu skautských vyznamenání, včetně Řádu čestné lilie v trojlístku a Řádu stříbrného vlka. 1994 se stal čestným občanem hlavního města Prahy. Od 1995 byl trvale hospitalizován v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči, ale i odtud občas vyjížděl na besedy, autogramiá dy a další setkání se čtenáři. 1998 byl ve velkém sále pražské Lucerny uspořádán Večer pro J. F. 1914–78 žil F. s matkou na Korunní třídě na Vinohradech, kde je na domě čp. 14 umístěna pamětní deska, později na Žižkově. Pohřben byl v rodinném hrobě na Vinohradském hřbitově. V den jeho devadesátin byl ve Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou odhalen obelisk s jeho portrétem a textem připomínajícím tábory skautské Dvojky. F. dílo tvoří převážně romány pro chlapce z prostředí skautských oddílů nebo chlapeckých
18.08.15 15:34
FOCHT
287 klubů. Nezanedbatelná je didaktická funkce F. tvorby, neboť odkazuje k základním morálním hodnotám. První povídku Vítězství otiskl F. v prosinci 1923 časopis Skaut-Junák; poté mu v něm vyšly i další povídky. 1933 nabídl k vydání román Hoši od Bobří řeky, ale zpočátku nenašel nakladatele. Jako první z F. knih se v září 1933 objevil v Skautu-Junáku román na pokračování Boj o první místo. Román Hoši od Bobří řeky začal od března 1934 vycházet na pokračování v časopisu Slovíčko. V listopadu 1934 vydalo nakladatelství Melantrich Přístav volá jako první knižní foglarovku. Svým prvním honorářem přispěl F. pražským skautům. Od 1936 vydával knihy i v plzeňském nakladatelství Jana Kobese. Od prosince 1938 začal být na zadní straně časopisu Mladý hlasatel uveřejňován legendární kreslený seriál Rychlé šípy. Aby podpořil propagaci skautingu, napsal F. divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce, která měla premiéru v lednu 1940 v Pražském dětském divadle Míly Mellanové. Po válce vycházel v časopise Vpřed román Devadesátka pokračuje a na zadní straně se opět objevily Rychlé šípy. Řada předválečných titulů byla vydána opakovaně. Po nucené pauze F. začal znovu publikovat až v šedesátých letech v časopise ABC, a to kreslený seriál Kulišáci; tehdy se stal spisovatelem ve svobodném povolání. Publikoval romány Tajemná Řásnovka (1965) a Poklad Černého delfína (knižně 1966). Koncem šedesátých let přispíval do Junáka, psal nové příběhy Rychlých šípů a román Dobrodružství v Zemi nikoho, knižně vydal Devadesátka pokračuje a Stínadla se bouří. Jedna z nejoblíbenějších F. knih, Záhada hlavolamu, byla 1969 zfilmována jako televizní seriál (režie Hynek Bočan) a znovu 1993 jako celovečerní film (režie Petr Kotek). Olympia začala připravovat jeho sebrané spisy, ale od sedmdesátých let opět přestaly F. knihy vycházet a sebrané spisy vydalo nakladatelství až 1991–2007 (v sedmadvaceti svazcích). F. také napsal řadu komiksů, mj. Pim a Red (1947), Za poklady starých Inků (1948) či Modrá rokle (1984). Kromě beletrie byl autorem příruček pro mládež a oddílové vedoucí (např. Zápisník 13 bobříků /s Karlem Burešem/, 1941, upr. 1946; Etapové hry /s Milošem Zapletalem a Jiřím Chourem/, 1997; Z Bobří hráze /M. Zapletal, ed./, 1999). D: výběr: Tábor smůly, 1938; Chata v Jezerní kotlině, 1939; Historie Svorné sedmy, 1940; Pod junáckou vlajkou, 1940; Záhada hlavolamu, 1941; Když Duben přichází, 1944; Kronika Ztracené stopy, 1967; Tajemství Velkého Vonta, Mnichov 1986, 1990; Jestřábe, vypravuj, 1990; Nováček Bubáček píše deník, 1990; Strach nad Bobří řekou, 1990; Modrá rokle, 1994. L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 206; ČBS, s. 149; Tomeš 1, s. 328; SČS 1, s. 177–179 (se soupisem díla);http://www.foglarovec.cz (stav k 17. 9. 2014); Z. Pírek, Čtenářské kluby J. F., 1990; V. Nosek, Jestřábí perutě, 1999; J. Raba – J. Polák, Poselství žlutého kvítku, 2003; J. F. v hádankách a vzpomínkách, 2005; J. Zachariáš, Stoletý hoch od Bobří řeky, 2007; M. Zapletal, Záhady a tajemství J. F., 2007; V. Tučapský, Poznámky k foglarovkám, 2007; M. Zapletal, K fenoménu J. F., 2008; www. slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury; stav k 17. 9. 2014); http://cs.wikipedia.org/ (stav k 17. 9. 2014). P: LA PNP, Praha, osobní fond; NA, Praha, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 125, obraz 111. Václav Nosek
slovnik_zlom.indd 287
FOCHLER-HAUKE, Gustav, * 4. 8. 1906 Kateřinky (Opava), † 20. 1. 1996 Mnichov (Německo), geograf Narodil se jako nemanželské dítě služky Anny Fochlerové, pokřtěn byl Gustav Josef. V necelých dvou letech osiřel a byl vychováván u příbuzných v Dolní Lipové (nyní Lipová-Lázně), jejichž příjmení Hauke mu bylo přidáno k jeho rodnému. V Jeseníku se vyučil knihkupcem. Maturoval až 1931 v Mnichově, kde pak studoval geografii na univerzitě u E. Drygalského a K. Haushofera (Dr. phil. 1934). Na přelomu dvacátých a třicátých let cestoval po Asii. Od studií se angažoval v nacionálněsocialistickém hnutí, říšské občanství ale získal až na podzim 1938 po zabrání Sudet. 1937–41 byl tajemníkem mnichovské Deutsche Akademie. 1936 se v Mnichově oženil s Hildegardou, roz. Dyckovou. 1938 se na univerzitě habilitoval, 1944 byl jmenován mimořádným profesorem. Od 1940 bojoval ve wehrmachtu a nakonec padl do zajetí. Po válce načas odešel do Argentiny, učil na univerzitě v Tucumánu a přivedl tam řadu badatelů (mj. geomorfologa a rodáka z Vyškova F. Machatscheka). 1954 se vrátil do Mnichova, kde přednášel až do odchodu do penze (1973). Byl oceněn Ritterovou medailí Berlínské zeměpisné společnosti (1956) a Velkou kulturní cenou sudeto německého landsmanšaftu (1969), v jehož strukturách také pracoval. Pohřben byl na mnichovském hřbitově Westfriedhof. Zpočátku se na základě svých cest zabýval Asií (Der ferne Osten, 1938; Die Mandschurei – Eine geographisch-geopoliti sche Landeskunde, 1941; Ostasien, 1942), spisy z té doby byly poznamenány nacistickou ideologií, podobně jako F. práce geopolitické (Zeitberichte deutscher Geopolitiker, 1937; Probleme der Weltpolitik in Wort und Bild, 1939) či habilitační spis o německém osídlení Československa Deutscher Volksboden und deutsches Volkstum in der Tschechoslowakei (1937), jedna z opakovaně citovaných autoritních prací pro vymezení oblasti označované jako Sudetenland. Po válce se F.-H. od ideologie odklonil a o rozvoj vědy se zasloužil zejména jako iniciátor a redaktor od 1959 opakovaně vydávaného díla Fischer-Welt almanach, představujícího nepostradatelnou příručku pro zájemce o geografii, vydávanou i v dalších jazykových mutacích. Po válce vyšly Die geteilten Länder (1967) a učebnice Verkehrsgeographie a souhrnná Allgemeine Geographie (1974). L: http://de.wikipedia.org/ (stav k 11. 11. 2014); H. Gröger, Erinnerung an Prof. F.-H., in: Nordmährisches Heimatbuch 1997, J.-W. König (ed.), Nürnberg 1997, s. 44–45; http://kulturportal-west-ost.eu/personen/fochlerhauke-gustav (s bibliografií; stav k 16. 1. 2015). P: ZA, Opava, matrika nar. řkt. f. ú. Kateřinky, inv. č. 11323 (1905–1908), s. 436. Jiří Martínek
FOCHT, Emil, * 31. 10. 1864 Praha, † 22. 3. 1954
Tuchoměřice (u Prahy), herec Původně chtěl být důstojníkem, v dospívání se však rozhodl pro divadlo a začínal jako statista pražských divadel. 1884 se stal členem divadelní společnosti Josefa Faltyse na Kladně,
18.08.15 15:34
FOIT
pak prošel divadelními společnostmi Pavla Švandy staršího ze Semčic a Josefa Viléma Suka, 1890 byl angažován v činohře Národního divadla (ND). Zprvu byl obsazován díky svým fyzickým předpokladům do rolí milovníků. Jeho herecký projev ovlivněný Eduardem Vojanem však výrazově setrvával v pozdním romantismu a nevyvíjel se k modernímu pojetí. F. se zařadil mezi často obsazované epizodisty. V činoherním sboru pracoval 1919–23. Během působení v ND nastudoval více než čtyři stovky menších rolí, řadu z nich opakovaně v různých inscenacích. Byl prvním jednatelem Klubu sólistů ND a od 1923 vedl kino Na Slovanech, které klubu patřilo. 1920–29 se čtyřikrát objevil v němém filmu, do větších rolí ho obsadil režisér J. S. Kolár (Kříž u potoka, 1921; Svatý Václav, 1929), výjimečně účinkoval i v rozhlase. Byl členem vedení Svazu českého herectva. 1953 obdržel jako nejstarší žijící herec Řád práce. Jeho ženou se stala Marie F., roz. Faltysová (* 25. 11. 1864, Smiřice, † 20. 1. 1930, Praha), dcera divadelního ředitele J. Faltyse a herečka Švandova divadla v Praze. L: OSND 2/1, s. 605; Nejstarší herec vzpomíná, in: Lidová demokracie 7. 3. 1954, s. 6; ND a jeho předchůdci, s. 104–105; K. Engelmüller, Z letopisů českého divadelnictví, 1947, s. 101, 106, 124, 128; F. Pala, Opera ND v období Otakara Ostrčila, 1989, rejstřík (ve sv. 6); http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis rolí, stav k 11. 11. 2014); Český hraný film 1, 1898 až 1930, 1995, rejstřík; http://www.csfd.cz (stav k 11. 11. 2014). P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace. Martin Kučera
FOIT, Bohuslav, * 11. 3. 1870 Praha, † 28. 11. 1959 Praha,
knihkupec, nakladatelský pracovník, odborný spisovatel Otec Jan F. pracoval v různých nakladatelských podnicích většinou v Praze a svého syna při volbě povolání ovlivnil. F. absolvoval nižší pražské Akademické gymnázium, ale už ve čtrnácti letech (1884) nastoupil do učení jako pomocník v nakladatelství F. A. Urbánka. Tam se spřátelil s L. K. Žižkou, který v Urbánkově podniku už déle praktikoval a později získal samostatnou knihkupeckou licenci. Urbánek se mimo jiné věnoval sestavování české bibliografie, postupoval ovšem podle F. i Žižky zastarale a povrchně. Kvůli šéfově chování oba podnik opustili a F. nastoupil do nového knihkupectví a nakladatelství A. Reinwarta (založeno 1881), které se vedle české i přeložené beletrie zaměřovalo zejména na oblast domácího a polního hospodářství. F. měl velký podíl na prosperitě podniku sídlícího v pražské Vodičkově ulici. Samostatně vedl jeho knihkupeckou část, pracoval jako nakladatelský redaktor a od počátku 20. století zastával funkci disponenta. 1911 ho získal pro své nové Zemědělské knihkupectví A. Neubert. Reinwartův podnik po odchodu F. upadal a ztrácel ve svém oboru výlučné postavení na českém knižním trhu. F. se v Neu bertově podniku opět osvědčil a stal se prokuristou firmy. Kromě obchodní stránky knihkupeckého a nakladatelského podnikání se spolu s L. K. Žižkou věnoval přípravě a vydávání české bibliografie, na kterou Urbánek postupně rezignoval.
slovnik_zlom.indd 288
288 F. byl také redaktorem časopisu Naše kniha, který informoval zainteresovanou veřejnost i odborníky o organizačních, odborných i finančních problémech oboru. L: OSN 28, s. 429; OSND 2/1, s. 605; Dvacet let trvání závodu A. Reinwarta v Praze, in: Knihkupecký oznamovatel 9, 1901/02, č. 2, s. 1–2; B. F., Antonín Reinwart, in: Lorenzův adresář českých knihkupců, nakladatelů a oborů příbuzných 7, 1910, s. 5–6; J. Gotthard, Ze vzpomínek na všestranného výbora (B. F.), in: Knihkupec a nakladatel 2, 1940, s. 102–103; L. K. Žižka, paměti a osudy, 1999, rejstřík; A. Zach, Slovník českých nakladatelství, 2007, www.slovnik-nakladatelstvi.cz (stav k 9. 2. 2015). P: LA PNP, Praha, osobní pozůstalost s částí redakčního archivu Naší knihy. Pavla Vošahlíková
FOIT, Emil, * 12. 3. 1913 Komárov (dnes Brno), † 18. 6. 1976
Newquay (Cornwall, Velká Británie), důstojník, účastník 2. odboje Po maturitě na obchodní akademii se etabloval jako účetní u firmy Machek v Olomouci. V polovině července 1934 nastoupil vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 40, kde absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze. Poté v únoru 1936 začal studovat na Vojenské akademii v Hranicích, kde získal kvalifikaci leteckého pozorovatele. Po absolvování školy a dodatečném pilotním výcviku nastoupil u 48. stíhací letky leteckého pluku 4 v Pardubicích, kde létal na strojích Avia B-534. Po okupaci českých zemí nacistickým Německem odešel bojovat do exilu. 7. 5. 1939 přešel ilegálně přes hranice do Polska, odkud prostřednictvím British Committee for Refugees from Czechoslovakia spolu s dalšími pěti vojáky odplul 11. 5. přes Švédsko do Velké Británie. Vzhledem k tehdejšímu nezájmu Britů o spolupráci se spolu s dalšími přepravil do Francie, kam dorazil 7. 8. 1939. Stejně jako jiné československé vojáky jej čekala nejprve francouzská cizinecká legie v severoafrickém Sidi-bel-Abbès. Po vypuknutí druhé světové války byl přidělen k francouzskému koloniálnímu letectvu na základnách v Tunisu, Blidě a La Senii, kde zůstal u jednotky Groupe de Chasse I/9. Po porážce Francie odjel přes Casablanku a Gibraltar do Velké Británie, kam dorazil 2. 8. 1940. O dva týdny později byl přijat do řad RAF a odeslán k výcviku u 56. operační výcvikové jednotky v Sutton Bridge. Po velmi krátkém působení u 85. stíhací peruti zakotvil 18. 10. 1940 u 310. československé stíhací perutě. Postupně se vypracoval na velitele B-letky (od 15. 2. 1942) a posléze (od 15. 1. 1943) v hodnosti Squadron Leader i na velitele 310. perutě, u níž strávil celou svoji zbývající bojovou činnost na anglické půdě, během níž sestřelil tři nepřátelské letouny a pět jich poškodil. Po skončení druhého turnusu služby byl 14. 3. 1944 přidělen k Inspektorátu československého letectva jako referent osobního oddělení. Do vlasti se vrátil 16. 8. 1945 a krátce zůstal na Inspektorátu československého letectva v likvidaci, poté nastoupil k velitelství vytvářené 1. letecké divize. 28. 10. 1945 byl jmenován velitelem leteckého pluku 10 v Praze, koncem dubna 1947 byl
18.08.15 15:34
289 přidělen k Velitelství letecké oblasti I. Po únorovém převratu odešel 28. 3. 1948 znovu do exilu a ve Velké Británii byl přijat zpět k RAF, kde sloužil až do odchodu do důchodu na základnách na Cejlonu, v Severním Irsku a v Anglii. In memoriam byl 1991 povýšen na plukovníka. Obdržel čtyřikrát Československý válečný kříž 1939, třikrát československou medaili Za chrabrost, československou medaili Za zásluhy I. stupně, Československou vojenskou pamětní medaili se štítky F-VB, Croix de Guerre avec palme, Distinguished Flying Cross, The 1939–1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal. L: Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 74–75; J. Rajlich, Na nebi sladké Francie, 1–2, 1998; týž, Na nebi hrdého Albionu 1 (1940), 1999, 2 (1941), 2000, 3 (1942), 2001, 4 (1943), 2002, 5 (1944), 2003. Jan Němeček
FOIT, František Vladimír, * 20. 11. 1900 Tábor, † 31. 8. 1971
Celje (Slovinsko), sochař, cestovatel Předkové byli uměleckými kameníky v mrákotínsko-řásenské pánvi na Českomoravské vrchovině. Otec Ferdinand F. (1874 až 1958) si v Táboře zřídil dílnu a 1905 koupil v Doupí u Telče mlýn s pilou, který přestavěl na dílnu. Politicky se angažoval v agrární straně, byl starostou Doupí a 1929–38 senátorem. 1898 se oženil s Anastázií, roz. Šimkovou. F. 1920 maturoval na reálce v Telči a absolvoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Poté nastoupil na AVU v Praze (u J. Štursy), studoval též v Drážďanech (u G. Wrby), ve Vídni, v Paříži (u A. Bourdella) a v Záhřebu. Jako sochař vytvořil např. pomník Jana Husa v Hlinsku, monumentální rodinnou hrobku v Telči, náhrobek rodiny Vítkovy v Polné či sochu Rudoarmějce na Ústředním hřbitově v Brně. F. busty zachytily osobnosti meziválečné i starší doby, politika Karla Kramáře, herce Rudolfa Deyla st. a spisovatele Jana Nerudu. Vytvořil i portréty rodičů. 1931 se vydal s přírodovědcem J. Baumem do Afriky studovat starověké egyptské umění a modelovat busty afrických kmenů pro Hrdličkovo muzeum na Přírodovědecké fakultě UK. Během několika měsíců projeli Afriku od Alexandrie po Kapské Město. Cestovali vozem Tatra 12 přes Egypt, Súdán, Belgické Kongo, Ugandu, Keňu, Tanganjiku a Severní Rhodézii do Jihoafrické unie. Cestu F. popsal v dvoudílné knize Autem napříč Afrikou (1932 a 1934). Kratší výpravu na Balkán a do Turecka podnikl 1936, při této příležitosti se seznámil s chorvatským sochařem I. Meštrovićem. 1938 se F. oženil s Irenou (* 14. 7. 1913 Louny, † 24. 7. 2005 Jihlava), sestrou svého přítele, malíře Valdemara Radila. Následujícího roku se jim narodila dcera Regina. S manželkou se 1947 vydal na další cestu do Afriky. Výprava, plánovaná na několik měsíců, se protáhla na čtyřiadvacet let. Manželé tam pracovali z pověření několika československých minister-
slovnik_zlom.indd 289
FOIT
stev, Antropologického ústavu a dalších kulturních institucí a F. modeloval podobizny afrických obyvatel a prováděl etnografické sběry. Během pobytu v Kongu byli manželé v souvislosti s F. realisticky provedenými plastikami obviněni z lidožroutství, z podněcování komunistické revoluce a ponecháni v domácím vězení. Bez dokladů se nemohli vrátit do vlasti, kde zůstala dcera. Po peripetiích popsaných v knize Z Telče do Afriky a nikdy zpět (2006) se 1952 dostali do dnešní Tanzanie, kde žili deset let v Moshi a Marangu. F. tam začínal jako zedník, později se vypracoval na projektanta. Navrhoval veřejné stavby inspirované africkým stavitelstvím i africkými motivy. V šedesátých letech manželé odešli do Nairobi v Keni, kde se F. věnoval umělecké, projektantské a pedagogické činnosti. Stal se vedoucím sochařského ateliéru na Pedagogickém ústavu v Kenyatta College. Jeho studenti vycházeli jak z tradičního afrického umění, tak i z nových světových trendů. Vznikla např. busta keňského prezidenta Joma Kenyatty, prezidenta Tanzanie Nyerereho, busta Winstona Churchilla a nejznámější dílo, Janika fountain – fontána před budovou Kenyatta College. Během doby, kterou strávil v Africe, F. získal stovky afrických soch, dřevořezeb, ornamentů a etnografických předmětů. Podařilo se mu na základě dochovaných originálů, nákresů a spolupráce s africkými umělci zrekonstruovat tradiční africké vzory a náměty, včetně již zanikajícího loutkového divadla. Počátkem sedmdesátých let se manželé vrátili do Evropy a 1971 se přestěhovali do Slovinska. Tamní ministerstvo kultury projevilo zájem o F. etnografickou sbírku. Ten ji daroval muzeu ve Velenje, stal se jejím kurátorem a dostal k dispozici byt a ateliér. Tragicky zemřel při automobilové nehodě během převozu sbírky. Část kolekce je uložena také v Hrdličkově muzeu v Praze a v Muzeu Vysočiny v Telči, hudební nahrávky v Náprstkově muzeu v Praze. L: ČsB 1, nestr.; OSND 2/1, s. 605–606; Toman 1, s. 228; SČSVU 2, s. 272; B. Kuhar, F. zbirka črnske umetnosti, Ljubljana 1971; J. Žižka, Poslední interview se sochařem okouzleným Afrikou, in: Lidová demokracie 6. 8. 1975; L. Kropáček, Za F. V. F., in: Nový Orient 27, 1972, č. 1, s. 28; O. Neužil, Z Telče do Kapského města. F. V. F. Český sochař v Africe, 1997; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 148–149; Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 136; A. Macková, Českoslovenští automobilisté v Egyptě, in: Cestování včera a dnes 3, 2006, s. 46–56; J. Hudales, Afriška zbirka prof. F. F., Velenje 1976; týž, F. F., Zbirka afriške umetnosti, in: tamtéž 1998; B. Verbič, Afriška zbirka v Velenju, in: Naša žena (Ljubljana), 2006, č. 9, s. 40–42; týž, Umetnost afriških ljudstev, in: Klik, Ljubljana 2006, č. 79, s. 10–11; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 1, S. Brouček – R. Jeřábek (eds.), 2007, s. 53; A. Jůnová Macková – B. Verbič, F. V. F., in: Češi a Slovinci v moderní době, E. Kubů – J. Šouša – J. Gašparovič – Ž. Lazarevic (eds.), 2010, s. 373–384; A. Jůnová Macková – H. Navrátilová – H. Havlůjová – L. Storchová – W. B. Oerter, Českoslovenští vědci v Orientu 2, 2013, s. 121–238. Adéla Jůnová Macková
18.08.15 15:34
