Viktor Šklovskij. zápisky revolučního komisaře. Vzpomínky z let Petrohrad Halič Persie Saratov Kyjev Petrohrad Dněpr Petrohrad Berlín

Vi k t o r

Š k l o v s k i j

sentimentální cesta zápisky revolučního komisaře

Vz p o m í n k y z l e t 1 9 1 7 – 1 9 2 2 P e t r o h r a d – H a l i č – P e r s i e – S a r a t o v – – K y j e v – P e t r o h r a d – D n ě p r – P e t r o h r a d – – B e r l í n Dauphin

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Vzpomínkový román Sentimentální cesta Viktora

Šklovského

dovějícího v

dobách

a

ce

a

vymrzajícího

bolševické

zahnívajícího války,

v

pomalu

dějin

a

hynoucí

který

je

první

ruské

duše

veřejnosti

vhled z

pera

znám

hla-

Petrohradu Ruska

světové

inteligen-

rafinovanosti

Neobyčejný lidské

obraz

revoluce,

zákopech

orientální

Persie.

podává

do

tehdejší ruských

spisovatele,

spíše

jako

rární vědec.


lite-

Šklovskij,

Viktor

B orisovič

(1893 Petrohrad – 1984 Moskva) ruský spisovatel a literární vědec. Roku 1914 vstoupil dobrovolně do armády a jako komisař prošel výcho dní frontou, Persií, účastnil se ob čanské války i revolučních událostí. Právě z této doby jeho raného mládí p o chází kniha S entimentální cesta, kterou dopsal roku 1923 v B erlíně. V té dob ě už byl proslaven jako progresivní literární teo retik a kritik: roku 1916 byl jedním ze zakládajících členů OPOJAZu, zakládal sdružení S erapionovi bratři a byl jednou z ústředních p ostav ruského avantgardního hnutí. Šklovskij je českému prostředí dobře znám již od 30. let 20. století, kdy jeho formalistické studie měly zásadní vliv na rozvoj pražského strukturalismu. Známá kniha Teorie prózy, soub or Šklovského formalistických studií, vyšla v Praze v českém překladu již roku 1933. Šklovského vzp omínková kniha S entimentální cesta p o dává obraz revolučního Ruska, situace ruské inteligence a ruské každo dennosti v letech 1917–1922. Volně na ni navazuje rovněž v B erlíně vydaný epistolární román ZOO (1923, č. Zoo, 1965) a Treťja fabrika (1926), která vzp omínkovou trilogii završuje.



Sentimentální cesta


Viktor Šk lovsk ij

SENTIMENTÁLNÍ CESTA zápisky revolučního komisaře

Vz p o m í n k y z l e t 1 9 17–1 9 2 2 Petrohrad–Ha lič–Persie–Sa ratov – – Ky j e v– Pe t r oh r a d– D n ě p r– Pe t r oh r a d– –Berlín Dauphin 2011


Tato kniha se těší laskavé podpoře Nadace Český literární fond

Viktor Shklovsky’s Russian texts copyright © 2008 by Varvara Shklovskaya-Kordi Translation rights into the Czech language are granted by the FTM Agency, Ltd., Russia, 2008 Translation © Petr Šimák, 2011 Czech edition © Dauphin, 2011 ISBN 978-80-7272-386-7 ISBN 978-80-7272-279-2 pdf


Přeložil Petr Šimák


PŘ EDMLU VA

Viktor Šklovskij začíná své vyprávění vzpomínáním na tramvaj. Jeho kniha byla poprvé vydána v roce 1923 v Berlíně, kam se Šklovskij uchýlil, když mu v Rusku hrozilo zatčení. Události, které popisuje, do historického rámce zasazovat nepotřeboval – pro ruské emigranty, kteří byli prvními čtenáři jeho knihy, se jednalo o živou historii, o stále otevřené rány, které je vyhnaly z rodné země. Do češtiny knihu poprvé přeložil Bohumil Mathesius (vyšla v Praze roku 1932 pod názvem Zápisky revolučního komisaře). Tento překlad jazykově zastaral a Šklovského kniha, typická svým jazykovým i myšlenkovým švihem, tím ztrácí na působivosti. Rozhodli jsme se tedy knihu přeložit znovu, a to i kvůli skutečnosti, že text je protkán množstvím jmen a kulturních odkazů, jejichž význam už dnešnímu čtenáři nemusí být zřejmý. Považovali jsme tedy za nutné vybavit nový překlad výkladovými poznámkami nejen tam, kde by případná neznalost mohla vést k neporozumění příběhu, ale i tam, kde je potřeba rozšířit čtenářovo historické povědomí o této epoše či je příležitost seznámit ho s fakty (historickými i životopisnými), která dokládají absurdní charakter této doby.

9


Šklovskij zaznamenává osobní zkušenost s dobou, kdy se Rusko dle jeho slov rozkládalo na prvočástice, kdy dějiny změnily kurz tak prudce, že všechny věci začínaly naráz dostávat nové základy. Starý řád byl zničen, nový Rusko ještě nenašlo. Šklovskij tedy vypráví o době, v níž se bez odstupu nelze vyznat, jíž nelze porozumět. Protože možnost rozumět předpokládá jistou míru uspořádanosti věcí. Události jako by často postrádaly smysl a kontext – vždyť všechno, na čem by smysl mohl být vystavěn, bylo zničeno. Odtud autorovy neustálé odbočky, přeskakování, ironie, psaní v úsečných, zkratovitých větách, které jako by se bály, že nestihnou zachytit překotný spád událostí, a záznam osamoceně stojících a zdánlivě čirých faktů, jež nejsou nijak vysvětleny – protože racionálně ani vysvětleny být nemohou. Šklovskij má zvláštní schopnost spojovat věci na první pohled protikladné či spolu vzájemně nesouvisející. Bez této dovednosti by svéráz epochy let 1917–1922 dokázal jen stěží zachytit. Zde má zdroj obrovský energetický potenciál, který Šklovského kniha nese. Energie vzniká střetem či štěpením něčeho pevného, zdánlivě nedělitelného. Šklovskij usilovně rozbíjí ustálené představy o revoluci, válce a frontě, o tom, co je bída, co je smutek a jak se žije život jako umění. Nechává tyto představy do sebe narážet a sám jako by stál v ústraní: vybízí čtenáře, aby se sám pokusil z té tříště smysl vytěžit.

10


Výsledkem je styl psaní, jehož abruptnost si s dobou, o které píše, nezadá. Těžká práce pro čtenáře, ještě těžší pro překladatele, který má občas pocit, že rusky snad vůbec nerozumí. Vynikající ruský povídkář Michail Zoščenko považoval Šklovského za tvůrce nového stylu vyprávění: „On jako první protrhl starou formu spisovného jaz yka. Zkrátil větu. Vpustil do svých textů čerstvý vzduch. Najednou se dalo lehce a pohodlně číst.“ Nebyl by to však proslulý ironik Zoščenko, aby zůstal jen u chvály – Šklovského styl zároveň výtečně paroduje: „Spisovatelé si zvykli, že už je léta netisknou. Velbloudi to mají zařízeno lépe (viz Encyklopedický slovník). V Persii nemusí velbloud pít týden. I víc. A neumře. Novináři jsou naivní lidé – víc než rok nevydrží. Mimochodem, Leskov má takovou povídku: žízní zmučený člověk rozpáře velbloudovi břicho kapesním nožíkem, vidí tam nějaký sliz a vypije ho. Mám rád velbloudy. Vím, jak jsou uděláni. A teď o Vsevolodu Ivanovovi a o Zoščenkovi. Ano, a taky o baletu.“ Pochopíte, až si knihu přečtete. Tak tedy, Šklovskij v úvodu vzpomíná na tramvaj. Pro naši orientaci: je to tramvaj za takzvané únorové revoluce roku 1917. Rusko, vysáté boji první světové války, krutou zimou v letech 1916–1917

11


a vedené posledním z generace Romanovců, který již ztrácel schopnost řídit chod věcí, ale zároveň pro něj bylo samoděržaví posvátným řádem, se odhodlalo ke generální stávce. Ke stávkujícím textilním dělnicím v Petrohradě se nakonec připojila i městská vojenská posádka včetně kozáků. „Kéž je Bůh Rusku nápomocen,“ zakončil car 2. března svou abdikační listinu. V Rusku byla ustavena první demokratická, takzvaná Prozatímní vláda. Do čela se postavil kníže Lvov, později Alexandr Kerenskij. O její neschopnosti vládnout bude Šklovskij sám mluvit dostatečně. On sám jede po únorové revoluci na frontu jako komisař, tedy člověk, který má povzbuzovat vojáky k vedení války do vítězného konce. Čtenář se v knize může špatně časově orientovat. Předkládáme tedy základní osu toho, co Šklovskij dále popisuje: 3. července 1917 je na frontě raněn, dostává z rukou generála Kornilova svatojiřský kříž a vrací se do Petrohradu. Záhy odjíždí do Persie organizovat ústup ruské armády. Do Petrohradu se vrací až v lednu 1918, samotnou bolševickou revoluci tedy nezastihl. Zanedlouho je opět nucen odjet z města – bolševici po něm vyhlásili pátrání. Skrývá se v Saratově a později v Kyjevě. Počátkem roku 1919 se znovu vrací do Petrohradu a znovu odtud odjíždí na jaře 1920, aby na Ukrajině hledal svou ženu. Tam se stává svědkem definitivní porážky bílé armády

12


a vrací se i s ženou zpět do Petrohradu, kde je 9. října 1920 jmenován profesorem Ústavu dějin umění. O svém osobním životě v Petrohradě, o životě ruské intelektuální elity a petrohradské revoluční a porevoluční každodennosti vypráví v druhé části své knihy, nazvané Psací stůl. 4. března 1922 utíká přes zamrzlý Finský záliv do Finska, aby se zachránil před bolševiky, kteří začali znovu zatýkat esery (do Ruska se vrátil v září 1923 a usadil se v Moskvě, kde žil až do své smrti roku 1984). Svou knihu dopisuje a vydává v Berlíně. Šklovskij miloval Rusko. Žít v emigraci natrvalo nemohl. V dopisech zasílaných na Centrální výkonný výbor komunistické strany Ruska psal takto: „Nemohu v Berlíně žít. Celým životem a všemi zvyky jsem svázán se současným Ruskem. Mohu pracovat pouze pro něj. Není to správné, že žiju v Berlíně. Revolucí jsem se znovu narodil, nemůžu bez ní dýchat. Tady se mohu pouze zadýchávat. Zvedám ruce nad hlavu a vzdávám se. Pusťte mě do Ruska a se mnou celý můj prostinký majetek: šest košilí (tři jsou u mě, tři jsou v prádelně), žluté holínky, omylem vyčištěné černým krémem, staré modré kalhoty, na kterých jsem se starostlivě snažil vyžehlit puky. (… ) Neopakujte tu jednu starou erzurumskou (Erzurum: město na severovýchodě Turecka – P. Š.)

13


historii: při dobývání této pevnosti jel můj kamarád Zdaněvič po silnici. Po obou stranách cesty leželi zabití Askerové. Všichni mají rány šavlí na pravé ruce a na hlavě. Kamarád se ptá: ‚A proč mají všichni rány zrovna na pravé ruce a na hlavě?‘ Odpověděli mu: ‚To máš jednoduchý: Askerové, když se vzdávají, zvedají vždycky pravou ruku.‘“ Nepsal to ze zbabělosti. Když v knize zmiňuje svou řeč v Kyjevě, kde pronesl: „Uznáváme tuto třikrát prokletou sovětskou vládu! Jako v Šalamounově soudu – nebudeme chtít polovičku dítěte, dáme ho cizím, jen aby žilo!“, nesvědčí to jen o jeho lásce k revoluci, ale také k Rusku. Sentimentální cesta je vyznáním lásky. Rusku, revoluci a – tuku a cukru. Tomu, co mozek potřebuje, aby mohl pracovat. „Kdybych byl básníkem, napsal bych poemu o másle a podložil bych ji údery cimbálů,“ říká Šklovskij a nemyslí to zcela ironicky. „Od Čechů jsme jednou dostali po deseti librách cukru. Ani nedokážu vyjádřit své nadšení. Město bouřilo.“ A vyznáním lásky formální metodě. „Kdyby nebylo psacího stolu a práce, nikdy bych se už znovu nestal Viktorem Šklovským,“ říká autor, když mluví o době, kdy se skrýval v Saratově. A v zápiscích z Persie: „Kdybych tu měl jen jednoho blízkého člověka

14


a kdybych se nehodlal znovu vrátit do knihoven, nikam bych nejel a zapustil bych kořeny na východě.“ Prosté, a přece tak intenzivní vyjádření toho, co pro Šklovského jeho práce znamenala. A nemluví o ní bez hrdosti: „Vzkřísil jsem pro Rusko Sterna, prostě jsem ho uměl přečíst.“ Právě láska k formalismu a OPOJAZu (Společnost pro studium básnického jazyka, rus. Obščestvo izučenija teorii poetičeskogo jazyka) nedovolila Šklovskému, aby ztratil naději, aby na poli první světové války a revoluce propadl. Co je formalismus? „Zabývám se při studiu literatury zkoumáním jejích vnitřních zákonů. Mám-li uvést paralelu z průmyslu, nezajímá mne situace na světovém bavlnářském trhu, ani politika trustů, nýbrž jen druhy příze a způsoby tkaní,“ říká Šklovskij v předmluvě své knihy Teorie próz y. Hlavním předmětem zkoumání literatury přestává být autor, jeho doba či ideje dílem vyjadřované, ale takzvaná metoda (rus. prijom). U literárního díla není ani tak důležité, o čem pojednává, ale spíše jak o tom píše. „Obsah literárního díla se rovná počtu jeho stylistických metod,“ vysvětluje Šklovskij. Dle formalistů je podstatou umění princip ozvláštnění (rus. ostraněnije), tedy schopnost podívat se na věci z jiného úhlu, vidět je nově, zahlédnout je jakoby poprvé v životě. Vrátit věcem život, to je podstatou umění. Dociluje toho specifickou formou, kterou věci obrábí. A úkolem literárního vědce je tuto metodu zkoumat.

15


Viktor Šklovskij. zápisky revolučního komisaře. Vzpomínky z let Petrohrad Halič Persie Saratov Kyjev Petrohrad Dněpr Petrohrad Berlín

Recommend Documents