Ročník XI.
T
C
T
V
JL>^ J. X
Červenec 1981, č.3-4
Časopis československé
socialistické
opozice
LETNÍ DVOJČÍSLO Čtení na léto i napotom
i
\
od str. 67 CIVRNY GRUŠA
DIVIŠ
FERRAT / FLEISCHMAN KOHOUT
KRISEOVA
•
PECKA t,
-
V
<">!< tf
TREFULKA
VACULÍK / LIEHM
N
í
NOVÁ VLNA REPRESE Znormalizovaný režim se i na prahu tohoto léta postaral, aby Československo nezmizelo ze středu světové pozornosti. Bohužel nikoliv pro nějaký mimořádný výkon v ekonomice, vědě; kultuře či sportu. Nýbrž jednak žlučovitými útoky na demokratizační úsilí polského národa, spojenými s hrozbou vojenské intervence, jednak novou vlnou zatýkání, domovních prohlídek a výhrůžných sdělení ČTK o "odhalení podvratné činnosti řízené ze zahraničních center". Začalo to 28. dubna zadržením dvou mladých Francouzů na hranicích s vozem, který podle sdělení československých úřadů měl do země dopravit "podvratný materiál". Jaký? Časopisy vydávané v emigraci, knihy, gramofonové desky, rozmnožovací stroj a "větší částku" peněz v cizí valutě. Vzápětí bylo v Praze, Brně a Bratislavě zatčeno či zadrženo přes třicet občanů, z nichž někteří byli potom propuštěni bez obvinění, dalších šest bylo sice propuštěno, ale s tím, že se v trestním řízení proti nim pokračuje, a osm zůstalo ve vazbě. Proti vězněným bylo vzneseno obvinění z podvratné činnosti ve spojení se zahraničím podle paragrafu 98, odst. 1 a 2a,b, které předvídají odsouzení k trestu vězení od tří do deseti let. Mezi zatčenými jsou básník Jaromír Hořec, spisovatelka Eva Kantůrková, novinář Karel Kyncl, historik Ján Mlynářík, spisovatel Milan Šimečka« socioložka Jiřina Šiklová, novinář Jiří Ruml a jeho syn Jan, dělník. Většinu z nich znají čtenáři Listů z článků, fejetonů nebo úryvků z knih, které jsme bez souhlasu autorů uveřejnili. Všichni jsou signatáři Charty 77 a někteří navíc členy VONSu - Výboru na obrany nespravedlivě stíhaných. Kombinací zatčení Francouze a Francouzky na hranicích a několika desítek našich občanů měl ve veřejnosti vzniknout dojem, že mezi obojím je přímá souvislost, čili že zabavený obsah cizího auta byl určen osobám, které byly v Praze, Brně a Bratislavě zatčeny. Jaké však to mohlo být spojení, když tito francouzští občané se zřejmě s nikým ze zatčených neznali? A hlavně: oba zadržení francouzští občané byli z Československa chvatně vypovězeni, zatímco jmenovaní Čechoslováci zůstali ve vazbě a podle všech náznaků se proti nim chystá proces. Která justice na světě by si nechala ujít příležitost použít zahraničních svědků při procesu, a teprve pak je výpovědět nebo jednat o jejich "výměně v ? Skutečnost, že oba Francouzi byli tak rychle vypovězeni, naopak potvrzuje, že tito "svědci" byli pro obžalobu nepotřební a nežádoucí. Různá sdělení ČTK a předvolební projevy vedoucích činitelů režimu na toto téma dále tvrdí, že v zabaveném autě byly ilegální materiály pro ''pddvratnou činnost". Zvláště často, jak je jejich dobrým zvykem, hovoří oficiální prameny o zahraniční valutě. Avšak po odstranění přímých svědků bude ^vjc než těžké se dozvědět, co v jejicb iutě doopravdy bylo. Policie tam mohla mezitím vpašovat co potřebovala: drogy, pornografii, zfalšované dopisy, a třebas i plán nějakého povstání. Ale i kdybychom se drželi jen oficiální verze o nalezených věcech, vypadá všechno jinak, než na "porušování helsinských dohod", jak to prezentují československé úřady. Pokud o takové porušení jde, je cele na straně úřadů, které brutálně zabraňují "svobodné výměně informací a kulturních hodnot", jak ji Závěrečný akt z Helsinek žádá á jak se k ní Československo podpisem hlavy státu zavázalo. Tím absurdněji působí úřední obvinění v cizině. Jak totiž vysvětlit Francouzovi, Němci, Italovi a Angličanovi, že se v ČSSR považuje za důkaz "podvratné činnosti" dovoz časopisů, které kritizují - ať právem nebo neprávem - vládu a píší o věcech, které se v těchto a dalších zemích lze dočíst v jakýchkoli novinách? Jak učinit "porušování helsinských dohod" z dovozu v cizině vydaných knih československých autorů, kteří patří neodlučně do české a slovenské literatury, anebo děl známých autorů západních, které je možno si jinde volně koupit v knihkupectví? J^
2
A dále: jak je možno vysvětlit takovou "podvratnou Činnost", jako je nákup rozmnožovacího přístroje, jaké na Západě nabízejí všem zájemcům desítky firem, a jaké dnes patří k výbavě téměř každého novináře ěi vědeckého pracovníka? Kdo může považovat za zločin sbírky a posílání peněz pro rodiny zavřených či pronásledovaných občanů, když je to jinde běžnou praxí a ani Finochetova junta v Chile či jiné diktatury to nezakazují? (Pokud ovšem nejde o peníze oněch dvou francouzských lidí, jaké si konec konců každý turista může přivézt v libovolném množství; zde by se dalo nanejvýš mluvit o devizovém přestupku, jestliže tyto valuty nebyly hlášeny,) Jistě to vše vypadá jinak z hlediska některých nynějších zákonů platných v CSSR. Ale to jen každému doma i venku potvrzuje, že tyto zákony, pokud znemožňují a trestají volnou výměnu osob, informací a kulturních hodnot, jsou v rozporu s duchem i zněním Závěrečného aktu helsinské konference. Čili že celým tím zatýkáním a propagandistickým rámusem si daly československé úřady jen vlastní gól před evropskou veřejností, a to v delikátní chvíli závěrečného jednání v Madridě, které je pokračováním Helsinek. Připomněl jim to ihned americký delegát v Madridě, a připomněly jim to stovky předních politických a kulturních osobností z celé Evropy, které podepsaly rezoluci žádající osvobození obou zatčených francouzských a všech zadržených našich občanů. Jen mezi signatáři ve Francii najdeme tak známé lidi jako jsou spisovatelé Claude Bourdet, Jean Cassou, Marguerite Durasová, Ver cors a Eugène Ionesco, divadelní umělci Maurice Béjart, Simone Signoretová, Philippe Noiret a Micheline Presleová, a vědci Francis Perrin, Michel Broué a laureát Nobelovy ceny André Lwoff. Zejména významný je v této chvíli podpis prvního tajemníka francouzské socialistické strany Lionela Jospina, na což si Rudé právo zvlášť stěžuje. Vždyž znormalizovaná KSČ se jako Moskva nijak netěší ze zvolení Françoise Mitterranda prezidentem francouzské republiky. Nemůže mu zapomenout, že nevynechal jediné příležitosti, aby vyjádřil sympatie pro ideje Pražského jara a protest vůči potlačování občanských práv u nás, v Sovětském svazu, jako kdekoli na světě. Zcela neudržitelné je už na první pohled tvrzení, že zadržené auto dopravovalo do Československa nějaké "instrukce'* pro podvratnou činnost. Všichni zatčení jsou známi svou publicistickou a veřejnou činností na obranu občanských práv a pro respektování mezinárodních konvencí, které vláda republiky podepsala a zavázala se dodržovat. Pokud kritizovali československé úřady, činili tak veřejně, bez jakékoliv anonymity a ilegality, a vždy jen v těch případech, kdy nebyly dodržovány mezinárodní závazky a byla porušována legalita. Jak zatčení občané, tak hnutí Charty 77 a VONSu vědí dobře, co mají dě!$t a nepotřebují instrukce ze zahraničí. Motivem jejich činnosti jsou ideály lidskosti, pro které mnozí obětoyali veřejjioii či odbornou kariéru, své soukromí a často i osobní svobodpi. ; r Je proto vrcholem cynismu, když Alois Indm, Jan Fojtík a další hodnostáři, o nichž je obecně známo, že si služby okupačnímu režimu dávají bohatě platit penězi i privilegii, obviňují zatčené, kteří se nemohou bránit, a vůbec každého, kdo nesouhlasí s pVaxí režimu, že za svou činnost "dostávají peníze z ciziny". Shrneme-li všechna tato fakta, pak se cílem nové -vlny zatýkání a persekuce jeví snaha zastrašit všechny, kdo neustávají v boji na obranuobčanských práv, snaha vyvolat v široké veřejnosti atmosféru strachu v předvečer sjezdu Polské sjednocené dělnické strany, zdiskreditovat jednomyslné odsouzení iíové vlny represe Evropslcým pariamentèm. Mluvčí francouzské socialistické strany na shromáždění prohlásila, zejefl strana neustane *v úsilí, dokud nebudou propuštěni všichni zatčení českoslovenští občané. Znoiroalizovaný režim se tímto postupem ještě více mezinárodně izoloval ve chvíli, kdy vítězství levice ve Francii a rozmach hnutí obnovy v Polsku uvolnily prostor pro překonání dosavadního politického statusu quo v Evropě a pro demokratické změny na západě i východě našeho kontinentu. Vyslovujeme plnou solidarity se všemi, kdo hájí občanská práva a usilují o překonání nynější ekonomické a politické krize v naší1 zemi. Spolu se světovou veřejribstí žádáme propuštění zatčených občanů a všech ostatních politických vězňů v republice. Od tohoto cíle nás neodvrátí 1 žádné lživé kampaně ani hrozby. 1 -brTr REDAKCE LISTU
REZOLUCE EVROPSKÉHO PARLAMENTU Evropský parlament, složený z poslanců zvolených ve všech zemích Evropského hospodářského společenství, vyjádřil 18. června 1981 znepokojení nad nedávnými zatčeními československých občanů. Návrh rezoluce, který podala společná socialistická skupina poslanců, podpořily veškeré ostatní skupiny včetně komunistických. Evropský parlament vyslovil tyto požadavky: — Propuštění nedávno zatčených Karla Kyncla, Jiřího Rumla, Jana Jiřiny Šiklové, Evy Kantůrkové, Šimečky, Jaromíra Hořce a doc. náříka.
čs. občanů Rumla, Dr Dr Milana Jána Mly-
— Pokud by tito občané byli přece jen souzeni, aby bylo jednání veřejné a konalo se za přítomnosti novinářů z jiných zemí a pozorovatelů z rad mezinárodních organizací za lidská práva. — Okamžité propuštění ing. Rudolfa Batťka. — Propuštění, v souladu s ustanovením čs. zákona, Václava Havla, ing. Petra Uhla, Jiřího Dienstbiera a Dr -Václava Bendy, kteří jíž absolvovali polovinu trestu. Ve svých úvodních pasážích se rezoluce zvláště pozastavuje nad tím, že ing. Rudolf Battěk, stíhaný nejprve za "urážku veřejného činitele" a potom za "podvratnou činnost", nebyl nikdy postaven před soud, a nad tvrdým vězeňským režimem, jemuž jsou podrobeni Havel, ing. Uhl, Dienstbier a Dr Benda. Rezoluce byla doručena vrcholným orgánům EHS a jeho členských zemí, i československé vládě. V den parlamentního jednání se konala ve Štrasburku tisková konference, na které zástupce světového tisku informovali poslanec Evropského parlamentu Jiří Pelikán a novinář Jiří Lederer, bývalý čs. politický vězeň.
Dopis Charty 77 Federálnímu shromáždění Federální shromáždění ČSSR, Vinohradská L Praha I Dne 6. května 1981 provedly orgány ministerstva vnitra řadu domovních prohlídek u několika desítek českých a slovenských občanů a řadu z nich zadržely. Osm z nich, Jaromír Hořec, Eva Kantůrková, Karel Kyncl, doc. Ján Mlynárik, Jan Ruml, Jiří Ruml, Dr. Jiřina Šiklová a Milan Šimečka, zůstává do dnešního dne ve vyšetřovací vazbě pro obvinění z trestného činu podvracení republiky podle §98, odst. 1 a 2, písmeno a a b trestního zákona. Prof. Jiří Hájek, ing. Ivan Havel, Olga Havlová, ing. Karel Holomek, prof. Dr. Zdeněk Jičínský, Dr. Jozef Jablonický, Mojmír Klánský, prof. Miroslav Kusý, Dr. Jaroslav Mezník a Jiří Müller jsou stíháni na svobodě. V téže době publikovaly sdělovací prostředky zprávu ČTK o tom, že se podařilo dopadnout dva francouzské státní příslušníky, kteří se pokusili do ČSSR přivézt údajně větší množství ideoloeickv závadných tiskovin a valut, určených dle této zprávy pro financování podvratné činnosti. Ze zprávy ČTK i z dalších veřejně publikovaných materiálů vyplývá snaha navodit souvislost mezi údajnou činností "diverzních center v zahraničí" a snahou některých československých občanů, sdružených v Chartě 77, o důslednou realizaci mezinárodních závazků, které naše vláda přijala na mezinárodní konferenci v Helsinkách a které Federální shromáždění ČSSR ratifikovalo. Mezi přijatými mezinárodními pakty, které se vláda zavázala dodržovat a jejichž obsahu se zavázala přizpůsobit dosud platný čs. právní řád, je i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v článku 19 výslovně stanoví: "Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby." Jménem občanské iniciativy Charta 77 odm
w
mítáme jakékoliv nařčení ze spojení s údajnými diverzními, podvratnými či dokonce špionážními centry v zahraničí. Odmítáme též smyšlenku o tom že naše iniciativa v oblasti lidských práv a svobod je financována ze zahraničních zdrojů. Nevěříme ani tomu, že podobné obvinění by bylo možno prokázat u některého ze zadržených občanů. Je nám známo, že demokratické síly v západní Evropě i v některých jiných zemích světa vyslovily svou solidaritu s občanskou iniciativou Charta 77 i s tisíci čs. občanů, kteří byli pro své statečné a čestné postoje v minulosti zbaveni práce i možnosti slušné obživy, a uspořádaly na podporu jejich ohrožených rodin sbírky. Tuto podporu a pochopení jsme veřejně ocenili, a protože nemůžeme vyloučit, že se v daném případě pokusí orgány bezpečnosti vydávat takto získané prostředky na podporu sociálně postižených rodin v OSSR za "peníze, určené na podvratnou činnost", upozorňujeme na tuto možnost tendenčního skreslení skutečnosti, které by mohlo sloužit momentálním zájmům bezpečnostních orgánů a tím vážně poškodit legitimní úsilí Charty 77 a prestiž naší země v zahraničí. Domníváme se, že duchu mezinárodně přijatých závazků, stejně jako výslovnému ustanovení článku 19 Mezinárodního paktu 0 občanských a politických právech odporuje 1 stíhání československých občanů za to, že jim jsou v rámci výměny informací zasílány od^ borné publikace, periodický tisk, či slovesná umělecká díla publikovaná v zahraničí, neboť jde pouze o jednu z forem realizace zásady volného a otevřeného přístupu ke všem informacím. Žádáme proto, aby z řad poslanců Federálního shromáždění byl ustanoven výbor, který bv nezujatě a objektivně přezkoumal postup orgánů státní bezpečnosti a zabránil dalšímu porušování mezinárodních závazků i právního řádu ČSSR. 11. června 1981 Václav Malý, mluvčí Charty 77 Prof. Dr. Bedřich Placák, mluvčí Charty 77
5
Miloš Minie o válkách mezi
Miloš Míníc, člen předsednictva ústředního výboru Svazu komunistů Jugoslávie, a v letech 1972 - J 9 7 8 ministr zahraničí SFRJ, uveřejnil v dubnovém čísle stranického Časopisu "Socijalizam" rozsáhlý článek o příčinách a následcích válečných konfliktů mezi socialistickými zeměmi. Podáváme výtah z pasáží zvláště aktuálních pro dnešní situaci ve střední a východní Evropě. Opíráme se o souhrn článku vydaný kanceláří Tanjug. Mimč úvodem zdůrazňuje, že marxismus na základě zkoumání rozporů socialismu naznačil možnost ozbrojených konfliktů mezi socialistickými zeměmi. Autor označuje tyto konflikty jako nový jev dnešního světa a dodává, že pojem "ozbrojené konflikty mezi socialistickými zeměmi" zahrnuje použití násilí, válku, vojenské zákroky jedné země za účelem vměšování do vnitřních věcí jiné země, i použití "zvláštní války" jako prostředku k destabilizaci vnitřního systému druhé země a k psychologickému nátlaku na ni. Minič poznamenává, že by bylo nesprávné příliš oddělovat konflikty mezi jednotlivými socialistickými zeměmi od konfliktů mezi neangažovanými zeměmi, vzhledem k podobnosti příčin i následků: každý takový konflikt se časem stává mezinárodním. i
V pasáži o dogmatickém pojetí vztahů mezi bloky autor píše, že socialismus nelze ztotožňovat s východním vojensko-politickým blokem, tedy Varšavskou smlouvou, kterou tvoří jen několik socialistických zemí. Avšak i kdyby všechnv socialistické země tvořilv jedinv » > • j • vojensko-politický blok - dovozuje" Minič nebvlo bv možné ztotožňovat zájmv socialismu se zájmy takového bloku, neboť sodálismus se již dávno stal celosvětóvým procesem.
6
zeměmi
Pokud bvchom chtěli vidět něco "zvláštního" ve vztazích mezi socialistickými zeměmi, pokračuje Miloš Minič, mohla bv tím být pouze povinnost socialistických sil těchto zemí šířit ducha nejdůslednějšího uplatňování zásady respektování nezávislosti, svrchovanosti, územní nedotknutelnosti, rovnoprávnosti, nezasahování a všech ostatních zásad obsažených v Chartě Organizace spojených národů. Neexistuje ospravedlnění - prohlašuje autor - pro agresi, invazi, vojenskou intervenci, okupaci (dočasnou či trvalou) ze strany jednoho státu vůči jinému nezávislému a svrchovanému státu, ať socialistickému nebo nikoliv. Nelze připustit dovolávání se "zvláštních vztahů", "proletářského internacionalismu", "životních zájmů bezpečnosti" anebo práva v sousedních zemích libovolně měnit jednu vládu a dosazovat jinou, právě tak, jako nelze ničím ospravedlnit jak "vývoz revoluce", tak "vvvoz kontrarevoluce". * i; V další části článku Miloš Minič připomíná, že při pokusech ospravedlnit vojenskou intervenci se často vyzdvihuje takzvaný "stranický přístup". Manipulace této teze, podotýká, se ve skutečnosti rovná pokusu ospravedlnit prosazování úzkých zájmů i ideologickým odůvodněním. Minič v této souvislosti vzpomíná, jak je Jugoslávie někdy terčem nespravedlivé kritiky pro údajný nedostatek "stranického přístupu" k vojenské intervenci, a vyzdvihuje, že "třídní boj v mezinárodní sféře" dnes zahrnuje vykořisťování v mezinárodních vztazích. i
$
r
. '
•
*
-
-•
•
A
.«?•
-
%
Miloš Minič se dále obrací k nedávné historii vztahů mezi socialistickými zeměmi. Připomíná
nátlak Stalinův a Informačního bvra komunistickvch stran na Jugoslávii v roce 194S, události v Maďarsku a Polsku roku 1956 i v Československu v r. 1968, a zdůrazňuje, že se toto vše odehrálo v údobí, kdy soupeření mezi velmocemi o sféry vlivu mělo krajně záporný vliv na vývoj mezinárodních vztahů. I v poslední periodě zhoršení mezinárodní situace a ústupu od uvolňování od roku 1976 do dneška přibylo vojenských zákroků i konfliktů mezi socialistickými a neangažovanými zeměmi, mnohdy nikoliv pokojných, ba provázených krve prolitím. K tomu Mi nič připojuje, že vojenské zákroky poslední doby byly ihned zinternacionalizovány, a nezůstaly v "rodinném kruhu" takzvaného socialistického společenství, jelikož porušovaly základní principy Charty OSN i politiky neangažovanosti. Minič upřesňuje, že nedávné vojenské intervence a ozbrojené srážky mezi socialistickými zeměmi (Vietnam v Kambodži, Sovětský svaz v Afghánistánu, čínská "trestná" intervence ve Vietnamu) následovaly po ozbrojených konfliktech jiného druhu, jako byly somálská vojenská akce proti Etiopii, intervence v Angole, válka v Africkém rohu. a
poslední ozbrojený konflikt mezi Irákem a Iránem, a vyvozuje z toho, že časová shoda mezi těmito konflikty a celkovou stagnací uvolňování nemůže byt náhodná a není náhodná. w
Vi.
Miloš Minič pak upozorňuje na vážné a mnohostranné důsledky těchto konfliktu pro rozvoj světového socialistického procesu, a připomíná, že tyto konflikty diskreditují samotnou myšlenku socialismu ve světovém měřítku, a pomilují pozice rcakčních a imperialist ických sil v jejich vlastních zemích, a navíc vyvolávají nové rozpory, neshody a srážky mezi socialistickými silami ve světě, mezi jednotlivými neangažovanými zeměmi i jednotlivými socialistickými zeměmi. r =
=
^
:
'
5
'
V
>
*
^
V závěru článku Miloš Minič podotýká, že praxe používání cizích vojenských sil s poukazem na "obranu socialismu' 1 v některé zemi nebo na "pomoc zdravým silám" proti zákonným vládám vzbuzuje dojem, že jele o "vývoz revoluce". To pak usnadňuje imperialistickým a reakčním silám, aby sahaly k "vývozu kontrarevoluce". .
OSTUDNÁ ÚLOHA XVI. SJEZDU KSČ
í
Í
í
i
<*
i
Vnitropoliticky byl dubnový XVksjezd KSČ tak bezvýznamnou událostí, že si nezaslouží komentář. Potvrdil jen znovu degeneraci a politickou impotenci "normalizované" vládnoucí straiiyv Nevyznačoval se ani jedinou novou myšlenkou, jen bombastickou & křečovitou obranou stávajícího jakp jedině možného, a proto nejlepšího a neměnného. Také hUsákovské vedení strany bylo "znovuzvoleno" bez sebemenší inovace. I v tom se pražský sjezd podobal jako vejce vejci XXVI. sjezdu Komuinistické s t r a n y JS^SR. Tuto politickou bídu prezentoval Husák jako "českoslpyenský přínos rostojucí přitažlivostí socialismu ^ e světě"! Štrougalc^freferátu se čtenáři J&idého práya, pod : liturgickým nánosem, isebechvály doxědělK j ž e se v posledních létech "tempo
!
*
i
hospodářského rustu zpomalilo", že se "nepodařil obrat k vyšší efektivit^",,že se "nedosáhlo potřebných úspor energje a surovin", že "vědeckotechnický pokrok byl nedostatečný" a že se "nesplnil plán růstu produktivity ani celá ř^da jmenovitých úkqlů v mnohých odvét-vícJťV To všechno ovšem českoslovenští občané věděli i bez Štrougala. Schválené "Hlavní směry hospodářského gji^pciálního rozvoje na léta 1981*^85" předpokládají ještě nižší růstové tempo než v (éteph 197(>—80, a takzvaná "opatření Z d o k o n a l e n í plánovitého řízení hospodářství - jaká podivuhodná podobnost s novotnovskou terminologií dávné minulosti! - jsou tak ;
?
I přes svou vnitropolitickou bezvýznamnost se ovšem XVI. sjezd KSČ přece jen dostal na přední stránky světového tisku. O to se zasloužily ostudné útoky na současný demokratizační vývoj v Polsku. Gustáv Husák převzal a vyplnil špinavý úkol, aby označil tento vývoj za "kontrarevoluční ohrožení socialismu" a aby otevřeně Polákům připomněl Brežněvovu doktrínu o "obraně socialistického zřízení jako společné záležitosti všech zemí socialistického společenství", to jest pohrozil vojenskou intervencí. Tak agresivně nevystoupil ani Todor •
Živkov v Sofii, ba ani Erich Honecker v Berlíně. Účast Leonida Brežněva na sjezdu v Praze podtrhla "zvláštní postavení", které si Gustáv Husák a jeho režim v Moskvě vysloužil. Brežněv připomněl, že "československé zkušenosti mají značný význam i pro jiné strany", l to bylo adresováno především do Polska.
Z.H.
s
't
.
DINOSAURŮM NAVZDORY Kdo se pamatuje na atmosféru Československa v létě 1968, najde známé tóny v komentáři Henryka Borucinského, redaktora polské tiskové agentury PAP. Je ohlasem na prohlášení takzvaného Katovického stranického fóra - dokument skalních konzervativců v Polské sjednocené dělnické straně. Fórum čítalo na 140 účastníků a jeho dokument nápadně připomínal projevy z libeňské Čechie i takzvaný "dopis devětadevadesáti" ze závodu Auto Praga roku 1968. Katovické fórum následovalo hned po .varšavské schůzi "zakládajících členů a nejstarsích aktivistů" Společnosti polskosovětského přátelství, na které pronesl sovětský velvyslanec Aristov poplašný a výhrůžný projev, a uprostřed bubnové palby ze Sovětského svazu, NDR a Československa. Prohlášení fóra mělo posloužit denunciaci toho, jak "revizionimus a oportunismus" bují na stranických konferencích šest neděl před mimořádným I X . sjezdem PSDS. Komentář redaktora polské oficiální tiskové agentury nám tolik připomněl články a komentáře v našich sdělovacích prostředcích roku 1968, že jsme neodolali pokušení otisknout překlad valné části jeho textu.
"Zdá se, že politické události u nás nabyly rychlejšího spádu a zároveň způsobily zřetelnou konfrontaci mezi silami, které chtějí vyvést zemi z hospodářské stagnace, které chtějí obnovit pravý smysl pojmů jako jsou mravnost, etika, služba národu atd. - a silami, které se ozvaly slovy prohlášení Katovického stranického fóra, při čemž se pokoušejí se sebou identifikovat stát, stranu a socialismus. Prohlášení používá slovníku padesátých let. Jeho autoři mimo jiné tvrdí, že se rozhlasu, televize a tisku zmocnily protistranické, revizionistické a frakění síly. Tvrdí, že marxisté nyní nemají přístup do tisku. Píší, že stranu začínají ovládat pravicově oportunlstlcké síly; hovoří o pravicovém oportunismu a buržoazním liberalismu jako směrech získávajících rozsáhlý vliv mezi pracujícími lidmi a ělený strany... Stranické organizace v četných závodech a institucích se od obsahu prohlášení i postupu fóra distancovaly. Organizace strany v dolech, továrnách, redakcích - včetně mé, tedy redakce Polské tiskové agentury (PAP) - v rezolucích ostře odsoudily akce této skupiny komunistů devatenáctého století. Oč běží v celé této hře? Lze říci, že společenský otřes, který prošel naší zemí, probudil k životu spící předpotopní dinosaury. Projevili nám své názory, a to i názor, že by strana měla
využít zkušeností jiných stran v boji proti ohrožení politického systému. Zdá se nesporné, že v této fázi povzbuzují stranické vedení, aby zopakovalo československou zkušenost, a aby "požádalo o pomoc". V tomto provedení přestává hra být zábavná a stává se nebezpečnou. Pravda, Wolczew (jeden z předsedů fóra - Pozn. Listů) to v rozhovoru s redaktorem listu "Sztandar Miodych" popírá, a označuje obvinění, že skupina volá po pomoci zvenku, za pomluvu; ale nelze popřít, že vystoupení stranické skupiny v Polsku, jež lehkomyslně mluví řečí strany stalinského období, povzbudí některé bratrské strany, aby svoje dosti povrchní názory na události v Polsku považovaly za odpovídající skutečnosti. Mohou uvěřit, že právě členové fóra jsou pro ně v Polsku partnery. Jelikož je toto můj osobní komentář, rád bych předložil čtenářům své názory nejen na katovickou skupinu, ale i na problémy, které vyzdvihuje. Předně: ohrožení socialismu. Pokládám tato slova za jakousi clonu, za kterou nic není. Každý, kdo chce hovořit o ohrožení socialismu, vymožeností socialismu a výstavby socialismu, je povinen zevrubně vysvětlit, co to znantená. Strana v předsjezdovém období nastoupila cestu — i když ne všude a ne plně — založenou na konkrétních skutečnostech. Přehlížíme 36 let činnosti, za která jsme několikrát rozdrtili revizionisty a po která byli ryzí marxisté leninovci vždycky u moci. Co ukazuje přehlídka? Vytvořili jsme mohutnou, avšak nemoderní a nevýkonnou průmyslovou základnu; vytvořili jsme ekonomiku bez infrastruktury, čili bez energetiky, dopravního systému, chemického průmyslu a komunikací; vytvořili jsme superneschopné a nefungující administrativní struktury. V kádrové politice jsme uplatnili zásadu nomenklatury, podle které jsme lidi hodnotili především z formálních politických hledisek, na úkor odborných, mravních a etických měřítek. To vedlo v praxi k tomu, že jsme praktikovali takzvaný negativní výběr kádrů. Čím je člověk morálněpoddajnější,tím lépe; Čím nekritičtěji přijímá příkazy a pokyny, tíni je spolehhvejsi. i
<
Kulturu jsme odsunuli na jedno z posledních míst. To se projevuje v trapně malých nákladech knih, v odlivu z knihoven, v mizení společenských kulturních útvaru jako oblastních a národních souborů hudebních, divadelních i pěveckých, a tak dále. Z politických důvodů jsme znemožnili nejlepším spisovatelům publikovat. Nesmírné břemeno hříchu spočívá na našem vedení, na straně, za její postoj k Sovětskému svazu. Nikdy po válce to nebyl postoj partner, vždycky postoj poddaného. Proto, zatímco Sovětský svaz vůči nám soustavně prováděl přátelskou politiku, udržovaly se ve značné části společnosti protisovětské city, neboť hrdý, ctižádostivý národ nesnáší projevy servilnosti. Je zásluhou politické moudrosti společnosti, a nikoli postupných stranických vedení, že žádný zvrat v Polsku v poválečné době nemel protisovětský charakter. J. Pietrzak v kabaretu "Pod egida" společnost si ověřuje množství a kvaljtii výroby v prodejnách a ne tím, co vidí v televizi, A tak se člověku chce zeptat marxistů % katovického fóra, zda u nich socialismus znamená byt pro každou mladou manželskou dvojici? Plat úměrný schopnostem, znalostem a vykonávané práci? Životní standard na úrovni vyspělých průmyslových zemí? Svobodné rozhodováni o vlastním osudu, volný výběr četby, přistup ke kultuře? Nebo znamená vysokou úroveň zdravotnictví? Anebo konečně svobodu projevu? To všechno bylo obsaženo ve stranických programech, a některé z těchto formulací jsou vypsány v ústavě. Až ná to, že jsme 36 let budovali socialismus, a teď máme, co máme* Doufejme, že činnost katovického fóra i dalšíhp fóra - neboť mám tušení, že se fóra budou konat - nezbrzdí proces přípravy na stranický sjezd. Ať si píší svoje rezoluce. Proces obnovy ve straně musí pokračovat."
* '
'
f
"
.
X" \
.
..-
(Pozn. Listů: K vlně odsouzení se vzápětí připojilo mj. 90 ze 97 delegátu na I X . sjezd zvolených v katovickém vojvodství, Již 2 č e r v n a odsoudilo prohlášení polit7 byro Ú V PSDS.)
9
LESZEK KOLAKOWSKI O Polsku, křesťanství a socialismu
Uvrejňujeme ve zkráceném znění rozhovor, který vyšel 8. března 1981 v nedělní příloze pařížského deníku "Le Monde". Leszek Kotakowski se narodil roku 1927 v Radomi. V roce 1968 byl vyloučen z Polské sjednocené dělnické strany, jejímž byl členem od roku 1946, a zbaven profesury dějin novodobé filozofie na varšavské univerzitě. Dva roky přednášel v kanadském Montrealu a americkém Berkeley. Nyní je profesorem na All Souls College v anglickém Oxfordu. Uveřejnil na dvacet knih, mimo jiné práce "Křesťané bez církve", "Pozitivní filozofie" a "Revoluční duch", vedle mnoha statí a esejů. Mezi novějšími publikacemi je třísvazková kniha "Hlavní proudy marxismu".
Mohl byste zrekapitulovat, za jakých okolností jste byl vyloučen z polské komunistické strany a odešel z Polska? Byl jsem členem strany od 18 let. Od roku 1955-56 jsem náležel ke směru později označenému jako revizionístický. Od roku 1956 jsme já i moji přátelé měli pramálo společného s vládnoucí ideologií. Ale ještě jsme věřili - právem či neprávem - že je strana jediným prostředím, kde je možné se veřejně vyslovovat o politice. V té době jsme zažili mnoho konfliktů s vedením. Situace se stávala neudržitelnou. Nakonec jsem byl vyloučen za projev pronesený k desátému výročí polského října 1956; obsahoval kritiku cenzury, politického a kulturního útlaku a nesmyslné hospodářské politiky. Obvinění bylo pochopitelně víc: obhajoba Kuroně a Modzelewského, mladých intelektuálů uvězněných za to, že vypracovali kritický rozbor systému, i moje veřejná činnost po řadu let, dokonce rozhovor s kardinálem Wyszynským, a další s Brzezinským, který se později stal poradcem amerického prezidenta Cartera. Pokud jde o můj odchod z Polska, neemigroval jsem, protože mám stále polský pas. Také jsem nebyl k odchodu přinucen. V březnu 1968 mě vláda po studentských nepokojích vyhnala z univerzity, jako mnoho jiných. Bylo to něco jako kulturní pogrom; byli jsme obviněni, že jsme politicky kazili mládež. Zároveň probíhala ve všech kulturních institucích velká čistka podle politických a antisemitských kritérií. Náhodou jsem tehdy obdržel pozvání z McGillovy univerzity v Montrealu. Po měsících průtahů jsem dostal pas. V posledním období před odjezdem jsem už nesměl ani publikovat, ani učit a tajná policie mě hlídala 24 hodin denně. Od té doby jsem se do Polska nevrátil, ale doufám, že to zase bude možné.
Proč jste zvolil nejdříve Spojené státy a potom Anglii? !
•
r
Pozvali mě v letech 1969-70 nejprve do Kanady, pak do Kalifornie. Potom jsem byl zvolen členem All Souls College v Oxfordu, kde žiji celou dobu, kromě roku stráveného na Yaleově univerzitě v USA. Na počátku sedmdesátých let mi Spojené státy připadaly velice vzdálené od kulturního prostředí, na které jsem byl zvyklý. Americká nová levice, jak jsem ji tehdy mohl pozorovat, na mne zapůsobila trapně. Ne především proto v že by američtí radikálové byli hluší ke zkušenostem s"reálným socialismem". Ani to nebylo tím, že se mi příčily jejich utopické fantazie ty byly konec konců u dorůstající mládeže normální. Bylo to hlavně jejich duchovním barbarstvím,
10
zarputilou vůlí zničit vědění, univerzitu, všechno, co vyžaduje úsilí, a nahradit myšlenku neartikulovaným křikem a násilím. Přitom si zároveň vymiňovali všelijaké výsady, jako odstranění zkoušek, ač nikoli akademických titulů. A konečně: bylo to hnutí zkažených dětí ze středních vrstev. Zároveň ovšem obráželo skutečnou kulturní nemoc: zlom v předávání společenských hodnot; americká starší generace již nebyla s to sdílet s mladými své tradiční ctnosti. Docházelo tedy v tu dobu k zoufalému hledání něčeho, co by zaplnilo duchovní prázdnotu - ať již to byla narkotika, dětinské revolucionářství anebo orientální filozofie. V Anglii to všechno bylo nesrovnatelně mírnější. •m
:
•
i
V čem spočívá specifičnost polského léta 1980 oproti gdaňským událostem roku 1970, a jaký podii měla tuwomto hnutí inteligence? V roce 1970 se polská inteligence ukázala slabá a nečinná ve srovnání s revoltou dělnictva. Nezapomínejme, že byla zeslabena pogromy roku 1968. Avšak hlavní rozdíl mezi roky 1970 a 1980 tvoří to, že v prvním případě šlo o zoufalou vzpouru vykořisťovaných, postrádající podstatnou politickou myšlenku, a navíc provázenou iluzí, že změny ve stranickém vedení mohou mít zásadní význam. Kdežto v roce 1980 se dělníci způsobem, který nás všechny překvapil, ukázali schopní udržet proces změny v pokojných, ale zároveň účinných formách, a přitom formulovat jasné politické požadavky, takže se jim podařilo zvítězit v hlavních otázkách. Intelektuálové toto hnutí neorganizovali; ale úsilí politické opozice v předchozích letech zvláště prostřednictvím KORu - nebylo bezvýznamné,tak jako opozice spisovatelů, vědců....To všechno přispělo k vytvoření příznivého ovzduší, jež dělníkům pomohlo formulovat své požadavky a dát jim politickou podobu.
Věříte tedy v tvárnost socialistického systému? Zkušenost přinesla mnoho důkazů, že se v tomto systému, jakkoli v jeho zásadách despotickém, mohou vyskytovat značné rozdíly, Bez toho by nemělo smysl usilovat o změnu. Bylo by například nesmyslné tvrdit, že mezi dnešním socialistickým Polskem a posledními roky stalinismu není rozdíl. Poltická cenzura je nadále destruktivní, ale existují stupně, které mohou mít pro kulturu životní důležitost: srovnejte jen Polsko se strašnou kulturní bídou Československa pod sovětskou okupací. Avšak tento systém se může změnit jedině stálým nátlakem. Žádná závažná změna, jak v Polsku, tak jak v ostatních socialistických zemích^ nevznikne obrácením vedoucích činitelů na demokratickou víru. Ústupky se dají vymoci jedině odporem, a čím méně se odporuje, tím se stává útlak drtivějším. Jakmile se odpor zmírní, vynasnaží se mocenský aparát zvrátit všechno, co se podařilo vydobýt. Když začaly v Polsku stávky, četli jsme často v západním tisku, že socialistický systém nemůže připustit svobodné odbory. Jistě, dělnické odbory se naprosto příčí zásadám komunismu, ale těm se příčí i upuštění od kolektivizovaného zemědělství, i to, že se církev udržela jako samostatná síla. Což neznamená, žě je možné si dovolit všechno, ale znamená to, že nelze nikdy předem určit nepřekročitelně meze, ani schopnost ustoupit vykonávanému tlaku; všechno závisí na poměru sil. Volba, kterou někteří lidé na Západě předkládají ve vztahu ke komunismu - buď ovládne svět, anebo bude zničen ve světově válce - je ryzí ideologií beznaděje. Vnitřní tlak může přivodit podstatné změny v komunistickém bloku a způsobit v něm trhliny. Zásada totality, tedy snaha postavit veškerý pospolitý život pod státní vedení, zničit civilní společnost, nikdy nedosáhla úplného vítězství, ani v č i n e ně; vždycky zůstávají oblasti, které se vymýkají její vládě. Kdyby zvítězila úplně, znamenalo by to ubití veškerého společenského i osobního života. I v Sovětském svazu se najdou trhliny: Země se zmítá v neřešitelných rozporech: nemůže být zároveň totalitní i hospodářsky výkonná; nemůže se úplně izolovat od vnějšího světa. Musí se tedy vystavit jeho zhoubným vlivům.
11
Navíc není schopna odstranit svá národnostní napětí, která se stupňují. Musí tedy vyhledávat kompromisy, které ji oslabují. Je třeba těchto rozporů využívat k udržení a rozšiřování enkláv civilní společnosti - aniž můžeme předem říci, kde leží nejzazší meze tohoto rozšiřování.
Jaksi vysvětlujete sílu katolicismu v Polsku, tak překvapující pro Západoevropana? Máme v ní spatřovat obrodu staromilství, anebo prosté zdůraznění národní svébytnosti? V Polsku se náboženské vědomí téměř krylo s lidovým národním vědomím, navzdory přítomnosti protiklerikálních i protikřesťanských proudů. Náboženská osobitost sehrála v průběhu dělení Polska prvořadou úlohu. Šlo o proces dvojznačný: na jedné straně byl polský katolicismus nástrojem posilování národní osobitosti a vydatně přispěl ke kontinuitě polské kultury. Na druhé straně mohl tuto úlohu sehrát jedině proto, že byl uzavřený a netolerantní. Kdyby byl otevřenější, více drásaný pochybami, nebyl by pravděpodobě prokázal národu tytéž služby. Ale kdybychom nebyli měli zároveň liberální, protiklerikání proud, byla by tím naše kultura nesmírně utrpěla. I katolicismus takový, jaký byl, i jeho nepřátelé přispěli k našemu rozvoji. Dnes však tento protiklad téměř vymizel. Na jedné straně církev, jako jediná nezestátněná organizace^ynesla do polského života prvek plurality, a byla by vykonala tuto funkci, i kdyby sama byla ještě rigidnější. Na druhé straně se polský katolicismus zbavil své někdejší arogance. Podstatně se otevřel, rozšířil,a to už před druhým vatikánským koncilem. Jenže jeho sílu netvoří pouze splývání náboženských a národních citů; máme v Polsku i návrat k opravdu náboženské křesťanské tradici. Po morálním zhroucení komunismu se tato tradice osvědčila jako stále živá suma duchovních hodnot, nepředstižitelných pro mnoho lidí, včetně intelektuálů.
Označujete se jako atheistu, a přesto soudíte, ze dnes připadá křesťanským hodnotám velká úloha. Ale jak si mohou tyto hodnoty zachovat účinnost, ne jsou-li podepřeny vírou? Bez víry žít nemohou. Křesťanství se nerfiůže udržet, pokud se omezuje na účelové funkce. V co já osobně věřím nebo nevěřím, je lhostejné. Avšak nikdy jsem si nemyslel, že se dá vzít prázdná nádoba křesťanské tradice a nalít do ní jiný obsah, jak se to domníval Auguste Comte. Formulovat politické programy není úkolem křesťanství. Jak theokratická tradice, která v církvi neumřela, tak opačné formy, jež redukují evangelium na revoluční ideologii, jsou shodně příznaky převládnutí světských cílů nad náboženskými hodnotami v pravém slova smyslu. V obojím případě jde o neuznání toho, co tvoří definici křesťanství: odmítání uznat jakoukoli světskou hodnotu jako absolutní. Patří k podstatě křesťanství, že považuje světské hodnoty za relativní. To je banální pravda, ale kdo na ni zapomněl, ruší samotný smysl křesťanství.
Zůstá vá pro vás socialismus vůdčí myšlenkou pozemského společenství? 4 : 1 \ í• . • . . " Slova "socialismus" se užívá v tolikerém smyslu, že ztratilo jasný obsah. Bez objasnění neznamená nic. Je jisté, že hlavní hodnoty, které přispěly ke vzniku socialistického hnutí v 19. století, nezastaraly. Jenže pokud zůstávají životaschopné, nestačí již formulovat politickou ideji. Dnešní levice se ocitla v duchovní slepé ulici a nedovede již nabídnout východisko. Opakuje šablony, jež jsou chimérické nebo destruktivní. Stále slyšíme slovo "alternativa". Ale jakmile chcete poznat jeho obsah, vylézá z něho bud zázračný lék na všechny nemoce - všeobecné zestátnění - anebo anarchistická hesla, politicky nepoužitelná a ekonomicky se redukující na liberalismus z doby před půldruhým stoletím, tedy stejně nemožná. Socialismus, to byla také myšlenka společnosti, jež by všem zaručovala podíl na důležitých hodnotách, při čemž by náhoda rodového původu nikomu nebránila užívat pozemských statků. V této obecné podobě zůstává socialismus nadále životaschopný, avšak ani ták netvoří politický pjcograrn, A přeložit tuto myšlenku do doktríny všeobecného zestátnění může vést jedině k totalitnímu otroctví. f
12
..
•
••
..
..
Myslíte si, že kapitalistická společnost poskytuje vetší možnosti rozbíjet iniciativu a větší možnosti demokracie, než socialistické systémy, v nichž je informace monopolem jedné strany? Je třeba přestat uvažovat v pojmech socialismu a kapitalismu jako dvou bytostí oddělených propastí veliké revoluce; jsou to pojmy vnucené marxistickou tradicí, a nemají nic společného se skutečností. Pokud "kapitalismus" dnes znamená něco hmatatelného, tedy znamená především trh. Zkušenost ovšem učí, že úplně odstranit trh znamená zrušit svobodu. Veškeré ekonomické reformy v komunistických zemích, pokud jsou účinné nebo částečně účinné, směřují k jednomu; k obnově trhu. Ovšem cesta absolutního liberalismu hlásaná Friedmannem či Haykem mi připadá právě tak slepá. Jestliže je docela možné vybudovat komunismus v jedné zemi (ač podle starého vtipu je pak nutné bydlet jinde), pokládám dokonalý liberalismus v jedné zemi za prostě nemožný: může fungovat jedině v měřítku celosvětového trhu. Nevěřím v dokonalou společnost, ani v definitivní řešení, které nebude nikdy existovat; existují pouze řešení prozatímní, existují odpovědi na dílčí otázky. Mohou se osvědčit jen kompromisy mezi protichůdnými nároky, jež se v životě společnosti uplatňují. Socialismus zůstává životaschopný jako postoj, jako schopnost myslet na společnost z hlediska chudých a utiskovaných, a ne jako technika schopná zaručit štěstí. Je to způsob, jak reagovat na konflikty, se starostí o ty, kdo mají nejméně. Komunismus jako vzor je v troskách, a socialistická ideologie v podobě programu s všesvětovými cíli je slepá kolej.
Jak tedy vyhlížejí vaše vlastní politické představy? t
Nenáležím k žádné politické straně. Váhal bych dokonce, zda mám přijmbut nálepku sociálního demokrata, jelikož toto slovo dnes nedefinuje žádnou jasnou myšlenku. Sdílím určité hodnoty socialistické tradice, ale označil bych se jako konzervativce v jednom smyslu a liberáta v jiném. Přitom jsou tyto pojmy nevyhnutelně dvojznačné a nejasné. Jakkoli je pravda, že se socialismus vyvinul v opozici ke křesťanství (což platí mnohem méně o Francii, než o Německu), má přesto v křesťanství svůj historický zdroj: schopnost stranit chudým a bezbranným. Vše, co je v něm nejlepšího, vyvěrá z tohoto zdroje.
*
"W T s
W
~W W
1
v
S
117
* 1
•
Vaclav Havel z vezeni o Werichovi i
t
:
i
j
:
*
,
j
a
< ..
,-í
<•
.
i
(
r
<•'
.
.
j
>
> •
•
'
í £t "Z obecných událostí mne nejvíce zasáhla včerejší zpráva o Werichově smrti. Víš dobře, že mu vděčím za to, že jsem se před jedenadvaceti lety dostal k divadlu (vzal mne do divadla A B C v okamžiku, kdy jsem byl zcela bez perspektiv) a že jsem si ho vždycky — přes některé vzájemné výhrady — velice vážil. Ovlivnil mne významně i v jednom neobyčejně důležitém směru: pomohl mi (mezi jiným) pochopit, že divadlo není jen hra, režisér, herci, diváci a sál, ale že to může být i cosi nepoměrně víc: zcela zvláštní ohnisko společenského a duchovního života, spolutvořící "ducha doby' a vyjevující a zpřítomňující její fantazii a humor, že je to živý a do konkrétního prostoru a času neopakovatelně vklíněný nástroj společenského sebeuvědomění. Na druhé straně i on, pokud vím, mne měl docela rád a respektoval to, co dělám/*"' 1 ' '' > •, z •-. >7 ^ ~ .• • "Z několika hovorů s ním z poslední doby jsem pochopil, že to je člověk zasažený hlubokou skepsí á rezignací, člověk bez víry a bez naděje. Pro někoho, kdo tak rád žil, a byl jakýmsi ztělesněním lásky ke světu a ke všemu dobrému v něm, musel tento vývoj znamenat ™
S
i.
'
(
X
i,
"
/
>
•
?
J
^
^
13
velmi radikální (byt třeba podvědomé) podlomení chuti k životu — a takové podlomení je, jak známo, jednou z nejzhoubnějších chorob/ 1 "Werichova smrt znamená už opravdu definitivní tečku za jednou historickou érou českého duchovního klimatu. Vzpomínáš si, co pro mne znamenal kdysi Vladimír Holan a mé návštěvy u něho na Kampě; je to zvláštní, že oba někdejší tak protichůdní obyvatelé toho domu odešli tak krátce po sobě — zdá se, že s nimi, jako se dvěma krajními poly v podstatě téhož duchovního světa, tento svět skutečně odchází. Pravda lidské duše jako by dnes stále míň potřebovala holanovsky záumné čarodějnictví slov a metafor, a za tak zdánlivě prosté věci, jako je werichovská svoboda ducha, jako by bylo třeba osobně platit asi daleko tvrději a všestranněji, než jak předpokládá obzor tradic prvorepublikánského humanismu. Avantgarda se svým krásně drzým sebevědomím a mesianismem patří už nenávratně ke vzpomínkám národní kultury, byť nás i tyto vzpomínky sebevíc ovlivňovaly či ovlivňují."
i
"
i
*
77prezidentu republiky Pane prezidente, ve dnech 1. a 2.4.1981 státní bezpečnost bez jakéhokoliv věcného a právně podloženého odůvodnění opět zneužila §197 zák. o SNB 4 0 / 7 0 , V tyto dny bylo předvedene nebo pozváno k výslechu několik desítek signatářů Charty 77. Pod různými záminkami byli na 48 hodin zadrženi Jan Placák, Jana Převratská, Zina Freundová, Vlastimil Třešňák, Tereza Medková, Ondřej Němec, David Němec, Jiří Bednář, Jan Bednář, Vladimír Preisler, Jan Ruml, F. Taťoun, Zbyněk Benýšek, Tomáš Liška, Jiří Mrázek, M. Brabcová, Jan Zvěřina. Formálním důvodem k zadržení bylo většinou podezření z výtržnictví podle §202 tr.z., což samo o sobě poukazuje na svévolný výklad tr. zákona orgány bezpečnosti. Zadržení byli nesmyslně dotazováni na údajné používání omamných drog v prostředí Charty 77, na krádež psychofarmak v jedné lékárně v Praze 5 a na psaní hanlivých nápisů v Praze L a 2. Tyto dotazy byly kladeny evidentně proto, aby byl zachován formální průběh výslechů, při nichž se pracovníci státní bezpečnosti snažili zastrašit signatáře Charty 77 a vyvíjet na ne psychický nátlak. Je zarážející a zvláště pobuřující, že se v některých případech pracovníci StB uchýlili k vyhrožování, k hrubým až lascivním invektivám. Těchto metod bylo použito vůči ženám -
14
Petrušce Šustrové, Janě Převratské a Zině Freundové. Kromě urážek vyslechly - spolu s některými jinými zadrženými - příslib zbití v nejbližších dnech a při výsleších naznačovali někteří pracovníci bezpečnosti vůči vyslýchaným fyzické útoky. Kromě toho byli někteří signatáři Charty, jmenovitě prof. dr. Jiří Hájek, DrSc, prof. dr. Miloš Hájek, doc. dr. Luboš Kohout, prof. dr. Zdeněk Jičínský, vyzváni, aby se v době konání sjezdu KSČ vzdálili z Prahy, jinak se vystavují nebezpečí zadržení. Pane prezidente, uvedené jednání orgánů StB prohlubuje nedůvěru vůči jeji činnosti a zpochybňuje proklamované tvrzení, že v naší společnosti požívá každý občan zaručených právních jistot a je chráněn před zneužitím práva. Zároveň jsou tyto akce v rozporu s ratifikovanými mezinárodními pakty o občanských a politických právech. Žádáme Vás proto, abyste se z moci svého postavení zasadil o nápravu.
9.4.1981 r
•
Václav Malý Prof. Dr. Bedřich Placák mluvčí Charty 77 , mluvčí Charty 77 Dr. Jaroslav Šabata mluvčí Charty 77
Dokument Charty 77 č.29 Ke dni 27. dubna 1981 podepsalo Prohlášení Charty 77 z 1.1.1977 dalších 44 občanů, kteří souhlasí s uveřejnením svého jména. Tím stoupl počet signatářů Charty 77 na 1109. Stanislav Adámek, tiskař Zdeněk Broďák, dělník Irena Brojírová ing. František Čejka, projektant Jana Faifrová František Foršt, číšník-kuchař Petr Hanzlík, výkupčí Petr Hlavatý, drogista Vítězslav Holata, truhlář Miroslav Holovský František Horáček, dělník Mikoláš Chadima, tiskař a hudebník Zdeněk Ingr, dělník, František Jílek, dělník v
»
v
/
w
j r
v
v
«
«
«
v
Jin Kasa, ndic František Kautský, dělník Eva Kobrová, zdravotní sestra Miroslav Koptíš, kulisák Jiří Kostúr, dělník Milan Krumpholc, dělník Pavel Kučírek, dělník Jaroslav Kukol, zámečník Zdeněk Kvítek, dělník Vasil Levý, dělník Tomáš Liška, hlídač Zdeněk Liška, dělník Václav Luhan, strojní zámečník Silvestra Lupertová, operátorka Ladislav Malý, technický úředník Richard Němček Pavel Novotný, sklenář Jan Placák, expedient Karel Pazdera, dělník Dušan Poupa, dělník ing. Alena Poupová, textilní inženýrka ing. František Rudl, učitel autoškoly Vladimír Rygel, dělník Ivan Smrčka, studující Mane Staňková, domovnice František Straka, dělník Jan Tranžík, dělník
JUDr Jozef Trenčanský, dělník Jaroslav Volf, elektrikář Václav Žufan, dělník 27.4.1981 Václav Malý, MUDr Bedřich Placák, DrSc, Dr. Jaroslav Šabata, mluvčí Charty 77
Památce Jiřího Judla Dne 26. clubna 1981 zemřel v Praze po krátké těžké nemoci Ing. Jiří JuclI. Bylo mu 58 let. Pracoval dlouhá léta jako inženýr ve výzkumu naftových motorů, převážně v závodech Č K D Praha. Počátkem šedesátých let byl neprávem vězněn, v roce 1966 se stal ředitelem výzkumu. Ještě před rokem 1968 vynikl jako jeden z nejdůslednějších přívrženců reformní politiky KSČ; na vysočanském XIV. sjezdu strany byl zvolen do ÚV KSČ a odtud kooptován do posrpnového ústředního výboru. Jako ostatní, kdo odmítali odvolat, byl vyloučen zprvu z funkcí a pak z KSČ. V létech "normalizace" mu režim znemožnil kvalifikovanou práci. Patřil ke skupině bývalých členů KSČ, která zejména v létech 1974-76 aktivně protestovala proti Husákovu režimu, a patřil mezi první signatáře Charty 77. V Jiřím Judlovi odešel jeden z těch, kdo neokázale, ale s nesmírnou obětavostí dávají příklad čestného jednání prostě proto, že nemohou jednat jinak. Jiří Judl nebyl v opozici proto, že mu režim osobně ukřivdil; musil se dostávat do opozice vůči bezcharakternosti a tuposti, podlézavosti a hrbení páteře. Nebyl ideolog ani profesionální politik; byl to český inženýr, který nemohl snášet marast "normalizace' 1 a dělal proti němu vše, co mohl - bez ohledu na důsledky pro sebe i rodinu. Znaly ho dobře stovky techniků v Československu a mnozí v zahraničí, znaly ho tisíce dělníků v závodech ČKD. Pro každého, kdo byl nablízku, znamenal oporu ve chvílích, kdy člověk sám už má všeho dost a chtěl by rezignovat. Věci nejvážnější dělal samozřejmě a s humorem, slabost trpkosti měnil v sílu satiry. Mně byl Jiří Judl člověkem z nejbtižších. ' i ':„ Zdeněk Mlynář
15
Zpráva pro přátele odsouzených — únor, březen 1981 Petr Uhl Odsouzený k pětiletému trestu odnětí svobody v II. NVS, je vězněn již druhý rok v pevnosti Mírov, kde jsou velmi špatné hygienické podmínky, přeplněná oddělení, např. 32 lidí ubytováno na 55m* . Petr Uhl si stěžoval na podmínky věznění v listopadu minulého roku dopisem adresovaným Generální prokuratuře; na dopis nebylo vůbec odpověděno; je možné, že jeho dopis nebyl vůbec správou věznice odeslán. Písemný styk s rodinou je neustále narušován ccnscurními zásahy, které nemají věcné opodstatnění a jejich jediným smyslem je nedoručení dopisu. Cenzura si totiž často vybírá pasáže o nejvšednejších námětech, kvůli kterým dopisy zadržuje. Z dopisů manželky je tak zadržena nejméně jedna třetina. Zbytek dopisu bývá Petrovi Uhlovi jedenkrát přečten (bez opakování), y posledních pozastavených dopisech byly např. zcenzurovány pasáže o tom, ze je třeba koupit nová kamna, protože stará jsou nevyhovující, nebo že syn Pavel dostal nový psací stolek. Z Mírová přicházejí dopisy proškrtané černou barvou. " Tuto situaci ilustruje citát z 15.2,1981 z dopisu tchánovi: tohoto dopisu si bohužel moc nepamatuji, byl - n a j e d n o čtení moc dlouhý a navíc mi byl čten zárověn s dvěma Htaniččinými dopisy, takže se mi to všechno popletlo." Petr Uhl vykonává stále stejnou práci v prašném prostředí (broušení bakelitu), má nadále zakázáno činit si jakékoli poznámky, věnovat se studiu atd, Z dalších dopisů citujeme; , ( 4 \Já jsem na tom zdravotně dost dobře, asi před čtrnácti dny jsem byl nemocen s horními cestami dýchacími, ale teď už nekašlu, tuto zimu snáším mnohem lépe než minulou. Dokonce i lépe spím (i bez Diazepamu) a hlava mě také už nebolí tak často..."
1S
"...zdraví je v pořádku, průdušky nezlobí. Čekám jen na očaře, potřebuji brýle (ale jen někdy, tento dopis např. píši bez brýlí), 4t V Nové svobodě jsem četl recenzi na nový Menzlův a Hrabalův film Postřižiny (kratší informaci přináší o Postřižinách i Prager Volkszeitung, takže vím, že "Postřižiny" se překládají jako 'Haarschuť, což mi teprve osvětlilo význam (arciže jeden z možných významů) tohoto slova; rád bych jen věděl, jak přeložit do nějaké cizinštiny další hrabalovská slova, např. pábení a pábitelé). Ta recenze v Nové svobodě ten film v jednotlivostech dost sjela, zepsula herecké výkony a vyslovila pochyby* zda je vždy literární jazyk převoditelný na filmové plátno. Závěr recenze mě však rozesmál: podle jejího autora je tento film to nejlepší, co bylo v české filmové produkci v posledních letech vytvořeno/' f
Václav Havel i
Odsouzený na 4 a půl rokuvězení v L NVS, vězněn v táboře v Heřmanicích u Ostravy. Vaška jsme navštívili v sobutu 7. března v heřmanické věznici. Hodinová návštěva proběhla za obvyklých podmínfek. Balíček 3 kg byl povolen. í Vašek byl relativně v dobré a uvolněné náladě. *V současné době je na ošetřovně s hemoroidy. M á jižpovoleny učebnice (angličtina, němčina), ale stěžuje si na naprostý nedostatek času k tomu, aby ile studiu jazyků stejně jako jiným .osobním yvěcem - mohl dostatečně věnovat. Jinak mu práce, kterou vykonává (řezání plamenem) celkem vyhovuje, ba snad ho i:baví. Ve svých dopisech se nadále nesmí zabývat obecnými úvahami; mimo běžných věcí se může nanejvýš rozepsat jen o svých osobních pocitech a náladách. t Vašek děkuje za všechny pozdravy od svých přátel a pozdravy opětuje, Vipolovině trestu
(koncem srpna) hodlá podat žádost o podmínečné propuštění, Má nyní konkrétní důvod se domnívat, že nebude nucen odsedět celv trest. Před třemi týdny se totiž rozhodl si tuto věc ověřit pokusem: pokud se mu podaří až do návštěvy vydržet mimo dosah holiče (což je asi velmi obtížné), je to znamení, že bude propuštěn před koncem trestu. To se mu skutečně podařilo a není divu, že je na svého třínedělního ježka velmi pyšný. w'
Václav Benda Odsouzen ke čtyřem letům vězení v I. NVS, vězněn rovněž v Heřmanicích. Václav Benda měl 28. února v sobotu v devět hodin* svou pátou návštěvu, při které mu byl předán tříkilový balíček. Návštěva proběhla velmi dobře; Vašek psal předtím několik dopisů dětem, ony píší jemu, takže si s nimi zcela "otecky" povídal. Trochu byl problém s menšími dětmi, které měly zakázáno jíst čokoládu nebo oříšky a kterým návštěva chvílemi připadala dlouhá, neboť se jim otec mohl věnovat jen úměrně. Vaškova žádost o dvě hodiny - vzhledem k počtu dětí - byla zamítnuta. Jinak je už Vašek relativně zdráv, pokračuje v původní práci: vrtá díry do svorníků, o učebnice si nepožádal, neboť má pocit, že by neměl na učení čas, čte pilně noviny a pozdravuje všechny přátele. Ponávštěvní dopis se mu "povedl" na potřetí, následující už na podruhé. Z jeho dopisů: "Samozřejmě to vše s respektováním osvědčené a veskrze chvályhodné hierarchie: že je lépe pozbýti statků než synů a lépe pozbýti synů nežli cti. Koneckonců oproti středověkým rytířům máme za sebou zkušenost věků a rozumu a víme tudíž přesně, že nedbáním těchto zásad se vždy o něco připravíme, nikdy však nezachráníme to, co jsme zachránit chtěli." Nejstaršímu synovi : " A protože tě všichni budou postupně poučovat, že knihy jsou vymyšlené a jaksi zbytečné, kdežto skutečný život je úplně jiný, chci se k jejich radám připojit v poněkud pozměněné podobě. Vše, o čem-se v knihách píše, včetně takových zvláštních věcí, jako že
dobro a spravedlnost vítězí či že na jihu Čech řádí vodníci, je úplně a beze zbytku skutečné a je náramně důležité vzít si z toho poučení (pozor: vzít si z něčeho poučení neznamená řídit se tím bez rozmyslu) - lidi si totiž nikdy nedokáží vymyslet něco opravdu nového. Ba co víc: zatímco v knihách se většinou píše jen o věcech pravděpodobných, v životě se hojně dějí i věci úplně nepravděpodobné, o kterých by se nikdo neodvážil napsat. Problém je jen v tom, že někteří lidé jsou slepí a jiní ješte slepější a že všichni pro jistotu přivírají oči, aby náhodou něco nezahlédli a neprobudili se ze svého mátožného spaní a pojídání - nedbej tedy na jejich hloupé rady, protože mají pravdu jen v tom, že jsou už zaživa úplně mrtví a pro mrtvé je skutečná jen ta jejich rakev a červové hroboví."
w
t
v
/
W
X
•
-
i
#
Jin Dienstbier Odsouzen ke třem letům odnětí svobody v l, NVS, vězněn stále v táboře v Heřmanicích. 14.3. měl Jirka 5. návštěvu v Heřmanicích. Kromě 3 kg balíčku směl dostat ještě 3 páry ponožek, Jirka si opětovně žádal o povolení jazykových učebnic. Dříve, než dostal na zadost odpověd, byl kázeňsky potrestán. Proto mu bylo povolení učebnic zamítnuto - z těchto důvodů již po čtvrté. Hra na "kočku a myš" už je natolik absurdní, že si Jirka tentokrát na zamítnutí už ani nestěžoval. Před návštěvou byla rodina opět pód pohrůžkou přerušení návštěvy instruována, že nesmíme mluvit 0 žádných politických záležitostech a vyřizovat vzkazy a pozdravy. Zdravotní stav Jiřího Dienstbiera není dobrý, potíže s páteří se zintenziyňují, trvají bolesti v krajině hrudního koše (výsledky provedených vyšetření byly však negativní), prodělal chřipku, nebyl však zneschopněn, měl pouze "leženku" po práci. Velice si stěžoval na stravu, poslední týden však došlo díky výměně řady pracovníků kuchyně (jak jsme vyrozuměli, po nějaké kontrole) ke značnému zlepšení. V Heřmanicích byla zrušena dietní k u c h p ě a s 1 všechny dietní výjimky, takže Jirka liž ne stává mléko navíc. -
17
Z dopisu jsme vybrali: "Před několika dny jsme si uvědomili pozoruhodný jev. Brzy tu budeme dva roky. Vezmu-Ii dva roky předchozí, 1977-79, nabité spoustou práce a událostí, kdy se zdálo, že na nic nezbývá dost času, zdají se mi být velmi dlouhým životním obdobím, zatímco posledních dvacet měsíců uteklo jako nic. Až se vrátím, bude spousta věcí zcela odlišných, ale já se cítím, jako bych byl zatčen včera či minulý týden. Mohlo by se to splést, mohl bych se třeba chovat, jako kdyby se ani u vás nic nestalo. Naštěstí mám kromě vědomí této skutečnosti i profesionální zkušenost novináře, který při příjezdu do kterékoliv země sice využíval svých znalostí z četby, studia či předchozího pobytu, ale především musel pečlivě zkoumat současný stav. Mám tedy naději, že nedopadnu jako ti pohádkoví hrdinové, kteří se zatoulali do jiného světa a po návratu domů potkávali své pravnuky a v ničem se nevyznali. Musím se ted zasmát sám sobe - vždyť uvažuji pod vlivem rychle uběhlých dvaceti měsíců tak, jako bych se měl už vracet, nebo těch zbývajících šestnáct uběhne stejně, ne-li rychleji. Musím holt počkat, až vyčichnou. Jsem však už na vás na všechny a na váš svět a jeho možnosti velmi zvědavý." "Blíží se čas fejetonu 'Jaro je tady\ a můj zdravotní stav dle toho kolísá. Dásně, hlava, záda a nohy střídavě bolí víc a míň, nejhorší je, když se to všechno spikne a zaútočí najednou, jako minulý týden. Pár dní jsem se jen s obtížemi ploužil, ale právě ted je to - až na záda - dobré. Bolí jen jedno, je to tedy skvělé." "Čtu si teďdost různé časopisy. V jednom, už nevím kde, jsem četl pěkné brazilské úsloví: Žádný muž nemůže milovat všechny ženy, ale musí se o to pokusit. S tím zdravím celou krásnou část Prahy..." 29, listopadu 1980, po uplynutí poloviny trestu, zažádal Jiří Dienstbier o podmíněné propuštění na svobodů. Žádost zatím nebyla projednávána.
Ze Sdělení VONSu Sdělení č. 234 (Podrobnosti o případu pátera Josefa Bárty) V bytě františkána P. Josefa Bárty, stíhaného podle §178 tr.z. (maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi) a drženého ve vazbě v Liberci (viz sdělení č. 221), byla 28.1.1981 provedena domovní prohlídka, při níž příslušníci StB zabavili bohoslužebná roucha, kalichy, paténu a konvičky. Rovněž ve dvou dalších domech, obývaných členv františkánského řádu, bvlo zabaveno 11 bohoslužebných rouch, 4 kalichy, řeholní hábit a dvoje konvičky. V souvislosti s trestním stíháním P. Josefa Bárty probíhá řada výslechů v Liberci i v Praze, které trvají často mnoho hodin, a při nichž používají vyšetřovací orgány i výhrůžek, aby tak dosáhly usvědčujících výpovědí proti obviněnému. Ačkoli P. Bárta je velmi těžce nemocen prodělal v minulosti dva infarkty, trpí anginou pectoris - musí sdílet celu se silnými kuřáky, a tím se jeho zdravotní stav zhoršuje. Zatím marně žádá nápravu. Vše nasvědčuje tomu, že se vyšetřující orgány snaží P. Josefa Bártu donutit ztíženými vazebními podmínkami k doznání, že se dopouštěl trestné činnosti, a tak dosáhnout oprávněnosti svého nezákonného jednání před naší i světovou veřejností. Zabavením bohoslužebných rouch a náčiní nemůže StB získat žádný důkaz trestné činnosti, o což zjevně usiluje. Zákon nikde nestanoví, že duchovní bez státního souhlasu nesmí vlastnit bohoslužebná roucha a náčiní a že nesmí konat soukromé bohoslužby. Ustanovaní paragrafů 218, 219 zákona č. 49 Sbírky (o hospodářském zabezpečení církví) se vztahuje pouze na duchovní v. činné službě, kteří veřejně působí a jsou státem materiálně zabezpečováni. Případ trestního stíhání P. Josefa Bárty se má s největší pravděpodobností stát precedentem •
*
pro další případné postihy, a proto mu je třeba věnovat zvýšenou pozornost a usilovat vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu obviněného o jeho okamžité propuštění na svobodu. 17. února 1981
Sdělení č. 237 (Josef Bárta propuštěn z vazby) Dne 20.února 1981 propustil okresní prokurátor v Liberci P, Josefa Bártu z vazby, kde jej držel od 18.11.1980. P. Josef Bárta, nemocný sedmašeclesátiletý františkán, je obviněn z trestného činu dle §178 tr.z. (maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi). Toto trestní stíhání trvá. w
4. března 1981 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
Sdělení č. 233 (Pobuřující odsouzení Petra Santory) s
Petr Šantora, nar. 17.7.1955, dělník, bvtem Chomutov. Václavská4 049. přechodně Ustín. L., Purkvňova 1180, je samostatně uvažujícím člověkem. To se mu stalo osudným. Dne 12.3.1980 byla u něho provedena domovní prohlídka, při níž StB zabavila různé písemnosti - stať Václava Havla Moc bezmocných, sdělení VONS č, 115, vlastní tvorbu aj. Petr Šantora byl obviněn z trestného činu pobuřování podle § 100 tr.z. a vzat do vazbv. Dne 22.7.1980 se konalo u okresního soudu v Ústí nad Labem hlavní líčení za předsednictví J U D r . Jana Hájka. Senát shledal P. Šantoru vinným v plném rozsahu a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku do I. NVS. Podle rozsudku se měl Šantora dopustit tr. činu pobuřování (§100 o d s t 1, písm.a a odsf.2 tr.z.) tím, že "rozšiřoval mezi spoluzaměstnancřa svými přáteli písemné materiály s obsahem zaměřeným proti spole-
čenskému a státnímu zřízení republiky....tendenčně a jednostranně informoval o průběhu trestního stíhání vedeného proti členůtn VONS....toto činil z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení ČSSR". Dotyčné písemnosti (eseje, petiční dopisy, časopis Listy, vlastní tvorba) věcně a kriticky upozorňovaly na nedostatky stávajících společenských struktur: neměly tudíž vůbec pobuřující charakter, t.j. znevažující autoritu státních organu a vyvolávající nenávistné nálady. Veřejné vyslovení vlastních názorů o odsouzení šesti členů VONS nemůže být důvodem trestního postihu, protože zde nebyl úmysl vzbudit nepřátelství ke společenskému a státnímu zřízení. Při pozdějším odvolacím řízení Krajský soud v Ústí nad Labem zvýšil uložený trest na 18 měsíců nepodmíněně, což odůvodnil zvláště vysokou společenskou nebezpečností jednání obviněného. Petr Šantora je nyní ve výkonu trestu v N VIJ Plzeň-Borv. Celý případ zřetelné dokumentuje, že čsl. policejní a justiční orgány svévolně přehlížeji Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/76 Sb.), který je nedílnou součástí čsl. právního řádu. V ČI. 19 tohoto paktu se praví: "Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky; každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemné nebo tiskem...." »
m
IH.února 1981 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
Sdělení č. 236 (Jan Litomiský ve vazbě) Dne 17. února 1981 byl zadržen a posléze vzat do vazby v Českých Budějovicích ing. Jan Litomiský, signatář Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Vyšetřující orgány českobudějovického SNB próváděly
19
v jeho domč ve Vyskytné u Pelhřimova č. 2 domovní prohlídku. Ve stejné době byla rovněž českobudějovickými vyšetřujícími orgány SNB - provedena domovní prohlídka spojená s výslechem u několika dalších osob: jednalo se o Stanislava Adámka z Brna, Josefa Brvchtu, dr. Marii Holubcovou a Stanislava Komína z Jihlavy a člena VONS Pavla Roubala z Častrova, okr. Pelhřimov. Při všech prohlídkách bvlv - iako již tradičně - zabavenv materiálv Chartv 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, samizdatová literatura apod. Ing. Jan Litomiský je obviněn z přípravy k trestnému činu podvracení republiky (§7 k §98/1 tr.z.) pro svou činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po dobu více než jednoho roku před svým zadržením byl ing. Litomiský vystaven nejrůznějším perzekucím ze strany StB - domovní prohlídky, policejní ostraha, nezákonná zadržení na 48 hodin apod. (viz naše sdělení č. 162, 169, 175 a 2 12.) Podotýkáme, že veškerá činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných je zcela legální, a je-li za ni někdo trestně stíhán, jedná se o porušení platných československých zákonů. Ing. Jan Litomiský je svobodný, adresa jeho matky je: Božena Litomiská, Doudova 6, Praha 4. m
^
«
w
4. března 1981
Sdělení č. 235 (Odjezd Jaroslava Suka) Dne 26. února 1981 přesídlil natrvalo z Československa do Švédska Jaroslav Suk. Oznamujeme, že Jaroslav Suk byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných od jeho zalpžení, ačkoliv jeho jméno a adresa nebvlv nikdy zveřejněnv. Jaroslav Suk se hodlá i nadále práce VONS účastnit, seznámil nás se svými plán v a projevil ochotu stát se naším zástupcem v zahrai\ičí.sZárovefr tímto Jaroslavu Sukovi za jeho práci děkujeme. 4. března 1981
Sdělení č.232 (Případ Jiřího Cernegy) Dne 3.11.1980 byl vzat do vazbv a obviněn z trestného činu podle §103 (hanobení republiky a jejího představitele) signatář Charty 77, dělník Jiří Cernega, nar. 16.8.1956, bytem Táborská 273/III, Sušice. Trestného činu se měl podle obžaloby dopustit tím, že při oslavě, na kterou byl pozván svými přáteli do klubovny SSM v obci Drslavice poblíž Klatov, sejmul ze zdi obraz prezidenta republiky a za pronášení určitých hanobících výroků se s tímto obrazem nechal vyfotografovat. Dne 27.1.1981 se konalo hlavní přelíčení u okresního soudu v Klatovech. Senátu předsedala JUDr. Ludmila Lišková. Jiří Černega v průběhu hlavního líčení vypověděl, že obraz prezidenta republiky ze zdi nesejmul, vyfotografován že s ním byl celkem dvakrát. Žádné hanlivé výroky přitom ne pronášel ani neslvšel. Svědek Bořánek vypověděl, že obraz ze zdi sejmul on. Oba snímky vyfotografoval také on. Nic hanlivého v tom neshledával a žádné výroky neslyšel. Svědek Binia vypověděl, že při druhém fotografování slvšel zezadu: "Vvfoťse s námi, kdvž nás tak dobře živíš." Je tedv zcela patrné, že výrok nepronesl obžalovaný. Po tomto zjištění se soud o autorství výroku přestal zajímat. Prokurátor však v závěrečné řeči měl zato, že skutková podstata tr. činu byla prokázána, zdůraznil společenskou nebezpečnost a navrhl nepodmíněný trest v polovině zákonné trestní sazby (§ 103 má tr. sazbu až dva roky). Soud uznal Jiřího Černegu vinným a odsoudil ho k trestu odnětí svobodv v trvání šesti měsíců nepodmíněně do I. nápravně výchovné skupiny. Jiří Černega se proti rozsudku neodvolal. <
"A
11. února 1981
Sdělení č.245 (Trest Jiřího Cernegy zdvojnásoben) i i
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
20
Dne 12. března 1981 proběhlo před Krajským soudem v Plzni odvolací řízení ve věci pětadvacetiletého dělníka Jiřího Černegy, sig-
natáře Chartv 77. Jiří Černeea bvl 27.1.1981 odsouzen Okresním soudem v Klatovech pro údajný trestný čin hanobení republiky a jejího představitele (§103 tr.z.) k šesti měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Prokurátor ve svém odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu namítá, že trest je příliš nízký vzhledem k vysoké společenské nebezpečnosti zažalovaného trestného činu. Senát krajského soudu, jemuž předsedal JUDr. Miroslav Šindelář, odvolání akceptoval a vynesl rozsudek, jímž odsoudil Jiřího Černegu k dvanácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně do I. NVS. O případu Jiřího Černegv jsme veřejnost informovali sdělením č.232. 15. dubna 1981 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidské práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
Sdělení č. 239 Dobrovodského)
(Pnpad
Adriána
Obvodní soud pro Bratislavu 2 uznal v hlavním líčení konaném dne 6. srpna 1980 Adriána Dobrovodského, nar. 20. 8. 1954, bvtem Brati1
*
slava, Marinčekova ul. 28, povoláním poštovního doručovatele a jídlonoše, vinným z pokusu o trestný čin podle § 8 / l ' k §112 tr.z. (pokus o poškozování zájmů republiky v cizině) a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně do I. nápravně výchovné skupiny. Dále soud rozhodl o propadnutí psacího stroje obžalovaného státu a o zničení zabavené knihy "Czechoslovakia's interrupted revolution", "nakolko ide o bezcenná vec". Senát obvodního soudu zasedal za předsednictví JUDr. Jána Mazúra s přísedícími soudci z lidu Františkem Horváthem a Michalem Šípem. Skutkovou podstatu inkriminovaného trestného činu naplnil Adrián Dobrovský údajně tím, že "v mesiacoch november 1979 a apríl 1980 v Bratislavě napísal a pokusil sa odoslať svojej manželke Kornélii Dobrovodskej, ktorá sa t.č. zdržuje nelegálne v Nemeckej spolkovej republike, dopisy, v ktorých podával skreslené, nepravdivé a ohováračské zprávy o pomeroch v ČSSR".
Obžalovaný přiznal autorství obou dopisů, avšak tvrdil, že obsahovaly jen jeho subjektivní názory a údaje o jeho osobních poměrech (obžalovaný je signatářem Charty 77), např. o jeho svědeckém výslechu Bezpečností v trestní věci proti odsouzenému Štefanu Kvíčovi. Poukazoval rovněž na to, že v jednom ze zadržených dopisů manželce výslovně píše, aby jej nedávala nikomu číst, o čemž však soud rozhodl, že to ik može byť len predchádzajúca dohoda, ktorú obžalovaný v případe odhalen i a využije na svoju obhajobu". Dále soud (tentokrát odvolací) rozvádí k tomuto bodu, že manželka "lakýto příkaz nemusela respektovat' a vzhladom na to, že zostala nelegálne v cudzine, aj ona prejavila negativny postoj k nasej spoločnosti, a preto ako taká by bola nepravdivé správy, ktoré jej posla) obžalovaný, rozhodne rozširovala". Soud dále dokazuje subjektivní stránku skutkové podstaty (t.j. nepřátelský úmysl) pouze z údajného pomlouvačného obsahu dopisů samých (aniž bv se však pravdivostí jejich obsahu vůbec zabýval), resp. z,e samotného faktu jejich existence, dále z toho, že jeden z dopisů byl opatřen fingovanou zpáteční adresou a z toho, že manželka obžalovaného byla ve styku s anglickým státním příslušníkem, u něhož bvív nalezenv při namátkové celní *
*
*
v
prohlídce při jeho návštěvě v ČSSR její dopisy, v nichž jej žádala o zprostředkování vzkazů svému choti. Obžalovaný se proti rozsudku v plném rozsahu odvolal a žádal jeho zrušení ve všech částech. Avšak senát Městského soudu v Bratislavě za předsednictví JUDr. Jána Racka ve veřejném zasedání ze dne 23, září 1980 j
i
?
•
,
.
..
;
i
20. března 1981 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
Sdělení č.24 (Policejní akce v Praze 18.- 22. března) Ve dricch 18. - 22. března proběhla v Praze rozsáhlejší policejní akce proti signatářům Charty 77 a členům VONS. Okrajově jí bylo zasaženo i několik dalších občanů podezíraných ze sympatií či spolupráce s okruhem Chartv 77. Ve středu 18.3.1981 byl v místě svého bydliště ve Staré Říši zadržen historik umění a bývalý manažer beatové skupiny Plastic People of the Universe Ivan M. Jirous a odvezen do Prahy do budovy KS SNB pro Prahu a Středočeský kraj v Bartolomějské ulici. Tam s ním bylo nevybíravě nakládáno a jeho zadržení trvalo do pátku večer, kdv byl propuštěn s podmínkou, že okamžitě odjede zpět do Staré Říše. Týž den byli zadrženi signatáři Charty 77 dr. Zdislav Šulc, bývalý vedoucí ekonomické rubriky Rudého práva a jeho manželka Olga. rovněž bývalá novinářka, a ing. Zdeňka Řeháková. Ve čtvrtek v časných ranních hodinách bvli zadrženi na 48 hodin signatáři Chartv 77 Milan Daler, spisovatel a zpěvák Vlastimil Třešňák a členové VONS Jiří Němec a Andrej Stankovič, a dále student Jiří Rančík (v bvtě signatářkv v # w * Chartv 77 Markétv Němcové, která nebvla přítomná). V pokoji tohoto zadrženého na koleji Strahov byla později provedena bez povolení k ní domovní prohlídka a při výslechu . byl zbit. Za jeho nepřítomnosti a za nepřítomnosti majitelv bytu byla rovněž provedena domovní prohlídka v bytě Markéty Němcové; byla zabavena soukromá korespondence a některé knihy. V odpoledních hodinách pák zatkla policie na ulici spisovatele Pavla Janského, bývalého politického vězně z padet
*
*
« v
•
W
•
m
sátých let a v pátek spisovatele a scénáristu Karola Sidona, signatáře Chartv 77. Oba zadržela rovněž na 48 hodin. Krátkodobě StB zadržela signatářku Chartv 77 a členku VONS Danu Němcovou, signatářkv Chartv 77 historičku umění Věru Jirousovou a dokumentátorku Olgu Stankovičovou (15 hod.), bývalého vedoucího vnitropolitické rubriky deníku Práce Josefa Vávru (29 hod.) a dělníka Františka Horáčka. Policisté převážnou většinu zadržených vyslýchali ohledně maškarního plesu, který měl ráz "Postavy brakové literatury", a konal se dne 1. března 1981 v uzavřeném salonku restaurace Na Kačandě v Praze 10 - Hostivaři za účasti 25-30 tanečníků. Přitom operovali s tanečním pořádkem, katovskou kápí (součást jedné z masek) a odznakem Solidarity, údajně nalezeným při úklidu místnosti. Tyto skutečnosti se stalv předmětem oficiální výstrahy vyslovené generálem SNB Rvpplem, náčelníkem KS SNB pro Prahu a Středočeský kraj, Ivanu M. Jirousovi, Andreji Stankovičovi, Olze Stankovičové a Vlastimilu Třešňákovi s tím, že se dotyční mají napříště vystříhat pořádání maškarních plesů a vydávání tzv. "Brakové edice" (!?), neboť jinak bv se vystavili nebezpečí trestního stíhání podle §98 a 202 tr.z. (výtržnictví, resp. podvracení republiky). Jiné zadržené, např. manžele Šulcovy, vyslýchali policisté kvůli údajné snaze založit "militantní protistátní skupinu". V Praze dne 25.3.1981
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
ŽIVOT PETRA UHLA V NEBEZPEČÍ!
"Petr Uhl je trockista, že, pane Suk", řekl při jednom z mých posledních výslechů v Praze estébák Sobotka — či jak se vlastně jmenoval — který se dvěma jinými "tvrdými muži" po několik měsíců obtěžoval naši rodinu. A dodal: "Víte přece, co jsme udělali s Trockým? Tak víte, co uděláme i s Uhlem!" Byla to samozřejmě neomalená a primitivní výhrůžka, a jako takovou jsem ji bral. Je však nesporné, že v aparátu tajné policie pracuje skupina stalinistů, antisemitů a teroristů, kteří nenávidí Petra Uhla způsobem, jehož jsou jen takoví lidé schopní. Při každé zmínce o něm pronášeli nějakou nadávku, pomluvu či výhrůžku. Od září 1977 až do svého zatčení v květnu 1979 byl neustále sledován operatívou STB. Před bytem mu seděli uniformovaní policisté, byl mnohokrát zadržen a vyslýchán, a byl vystaven i pečlivě,naaranžovaným teroristickým útokům. K tomu všechny běžné ústrky, které musel snášet každý signatář Charty 77 - vyhození ze zaměstnání, odejmutí telefonu a řidičského průkazu, veřejné pomluvy Proč taková nenávist vůči Petru Uhlovi? Není žádným "renomovaným" pólitikem ani jinak známou osobností, ačkoliv byl již na počátku sedmdesátých let označen a souzen jako "hlava protistátní organizace". Znám Petra již od roku 1968, kdy jsme spolu zakládali "Hnutí revoluční mládeže". Spolu jsme pak byli souzeni a odsouzeni - on ke čtyřem, já ke dvěma rokům vězení * spolu jsme politicky pracovali před vznikem Charty 77 a pak v Chartě, byli jsme spolu při vyhlášení "Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných". Při každé práci byl Petr neobyčejné pilný, pečlivý a důsledný. Byl přímý v jednání, ochotný diskutovat, otevřený a odvážný. Při policejních výsleších a soudních jednáních neznal kompromis: nebyl ochoten diskutovat o čemkoliv anebo dokonce sdělovat jakékoliv údaje, byť i jen zdánlivě nejnevinnější informace. Byl v pozadí mnoha akcí a aktivit. "V pozadí" ovšem u Petra Uhla nikdy neznamenalo zákuíisnost. Ta mu
byla nepřijatelná, pociťoval ji jako cosi nečestného. Proto stálo jeho jméno i adresa i na "Informacích o Chartě 77". Petr Uhl nikdy nechtěl být "politikem". Byl přesvědčen, že politika nemá být výsadou profesionálů a politikářů, nýbrž věcí každého člověka. Je přesvědčeným demokratem, a bolestně se ho dotýká každé bezpráví, ať jde o porušování náboženské svobody nebo 0 právo svobodné zpívat. Proto vznikla jeho pevná přátelství s Václavem Bendou, Václavem Havlem, Juliem Tominem, Tomášem Bískem, Jaroslavem Šabatou, Jiřím Dienstbierem a mnoha dalšími lidmi, minulostí 1 politickými názory často velmi odlišnými. O jeho vlastních názorech podává svědectví stať "Alternativní společenství jako revoluční avantgarda" ve sborníku " O svóbodě a moci" (Index 1980), Stať je napsána na základě knihy původně nazvané "Program společenské samosprávy", kterou Petr s dalšími přáteli připravovali v Praze po sedm let v obtížných podmínkách prohlídek a sledování. Vyšla již v roce 1980 s titulem "Le Socialisme Emprisonné" francouzsky (Stock-Brecha), a jiná cizojazyčná vydání a české se připravují. Petr Uhl byl na Mírově vězněn více než rok při svím prvním trestu, a nyní je v tomto vězení již od ledna 1980. Propuštěn má být až v květnu 1984. Trpí astmatem a chronickou bronchitidou. Ve zprávě, kterou VONS z Mírová obdržel, je, že při jednom umístění Uhla v "korekci" v chladných podzimních dneeh 1980 chyběla po mnoho drjí okenní skla! Kázeňské tresty jsou Petrovi udělovány co možná nejčastěji a za cokoliv. Záminka se vždy najde. Ačkoliv je na př. vzájemná pomoc vězňů při přenášení těžkých beden béžná, byli za ni potrestáni Petr Uhl a Čestmír Vasko, dva političtí vězni. Pracné opracovávání a broušení bakelitu a hliníku škodí Petrovu zdraví, Tresty "korekce" jsou mučením hladem. Vysílený vězeň sotva může splnit pracovní norn?u, za nesplnění je nový trest "korekce" - je to kruh, z něhož není úniku. Na Mírově je vlhko, chladlo, těžká práce, nedostatek potravin -
23
zejména bílkovin a vitamínů. Označení "lékařská péče" je pro činnost, kterou MUDr Ladislav Lang provozuje, nepřípustným eufemismem. Určuje diagnózu "mezi dveřmi", a za "neoprávněnou" žádost o prohlídku či ošetření uděluje kázeňský trest! Zdravotnické dobrodiní je poskytováno především privilegovaným donašečům a těm, kteří jsou k tomu vyhlédnuti. K tomu přistupuje i krutá psychická represe: jen určité dopisy jsou předány, jiné jsou mu jen přečteny, a většinu jich Petr vůbec nedostane. Na Mírově mu odebrali všechny písemné poznámky, učebnici němčiny i právní předpisy. Psát dopisy může jen své manželce, a knihy smí číst jen z vězeňské knihovny. Všechna intelektuální činnost je mu zakazována. Jeho situaci líčí dopis manželky Anny Šabatové generálnímu prokurátoru z 23. března 1981. VONS dostává zprávy o situací Petra Uhia na Mírově, a sleduje ji se vzrůstajícími obavami. Za poslední rok došlo v tomto vězení k nejméně třem sebevraždám vězňů. Sebevražda Jaroslava Bartoše t Prahy byla přímým důsledkem arogantního jednání dozorců. V tamějších podmínkách je snadné vytvořit situaci, při níž může být skryta i vražda. Od takových sadistických dozorců jako Lubomír Hvězda, kpt. Špaček nebo kpt. Morávek, kteří vyhrožují Petrovi smrtí, a za asistence takových estébáků jako jsou Ripl, Noga, Novák či Sobotka je třeba obávat se nejhoršího. Kdyby takové nebezpečí nehrozilo, neznepokojoval by Petr Uhl svou ženu varováním před možnou inscenací sebevraždy. Politický vězeň inž. Petr Uhl, narozený 18. října 1941, bývalý středoškolský profesor, projektant a dělník, signatář Charty 77 a člen VONS, vydavatel "Informací o Chartě 1T\ bytem v Praže 2, Anglická 8 a nyní na adrese PS 1/6, CS—789 53 Mírov, otec dvou malých dětí, je v nebezpečí! Stejně jako Václav Havel, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Albert Černý, Rudolf Battěk a Jan Litomiský je i Petr Uhl vězněn nespravedlivě a nezákonně. Měli bychom všichni napnout síly, abychom nebezpečí, které mu hrozí, zahnali, a aby se při nejmenším dosáhlo zlepšení podmínek, za nichž političtí vězni na Mírově i jinde žijí.
ZDENEK HEJZLAR - 60 Blahopřání •
s
18. července 1981 se dožívá šedesáti let Zdenek Hejzlar, člen redakční rady našeho časopisu a koordinačního výboru skupiny Listy. Čtenáři ho znají z článků i z pravidelné rubriky " O čem Rudé právo nepíše". Někteří, zvláště mladší, však neznají jeho život, bohatý na prudké zvraty. Původním povoláním učitel, účastní se od prvního dne odboje proti nacistickým okupantům a prožívá většinu válečné doby v koncentračním táboře. Po osvobození buduje Československý svaz mládeže, jehož se stává předsedou. Jako poslance Národního shromáždění a člena ústředního výboru KSČ postihuje v padesátých letech i jeho vlna stalinské represe. Vyloučen ze strany i svazu mládeže pracuje Hejzlar na Ostravsku jako horník a později jako učitel. Zároveň houževnatě bojuje za rehabilitaci svou a všech obětí stalinismu, a je proto znovu diskriminován. Teprve Pražské jaro roku 1968, na jehož přípravě se aktivně podílel, přineslo Zdeňkovi Hejzlarovi rehabilitaci a návrat do veřejného života. Stal se ústředním ředitelem Československého rozhlasu, a na mimořádném XIV. sjezdu KSČ v srpnu 68 byl zvolen členem ÚV a jeho předsednictva. Po sovětské intervenci začíná Hejzlarovi nová kalvárie. Nejdřív je zbaven místa v rozhlase, pak v diplomatické službě, kde krátce působil jako kulturní přidělenec ve Vídni. Zůstává ve Švédsku, kde na vědeckém pracovišti vytváří obsáhlé dílo o dějinách KSČ. Píš^ četné studie o vývoji v Československu, východní Evropě a Skandinávii, a o problémech socialismu. Přejeme Zdeňkovi Hejzlarovi do dalších let pevné zdraví, pohodu á úspěchy v práci pro společnou věc. .
.
-.-
y-
>
Jaroslav Suk
Redakce
O čem Rudé právo nepíše •p
"ZÍTŘEK" ROBERTA HAVEMANNA
P O R Á Ž K A GEORGESE MARCHAISE .
.
.
.
.
t
i
•
Když francouzský komunistický historik Jean Elleinstein letos v březnu — u příležitosti vydání své nové knihy "Klamou vás, soudruzi!" — předpovídal porážku generálního tajemníka FKS Marchaise v prezidentských volbách, nepočítal ani on s neúspěchem tak katastrofálním, k jakému došlo 26, dubna 1981. Řekl tehdv, že ztratí-li komunisté 2 procenta hlasů, bude to "porážka tak historická, že postaví stranu před volbu bud změnit politiku nebo upadnout do bezvýznamnosti". Ve skutečnosti procento hlasů pro komunistického kandidáta v prvním kole voleb kleslo na pouhých 15 z minulých dvaceti procent.
0 POLSKU V ČÍNĚ !
Čínská stanoviska k bouřlivému vývoji v Polsku byla dosud zdrženlivá a vyhýbala se vyjádřením o podstatě a charakteru vnitřních polských konfliktů. Na konci března 1981 však ústřední deník KS Číny "Renmin Ribao" uveřejnil nejen rozsáhlé informace o situaci, ale 1 vlastní komentáře. Ostře odsoudil sovětské hrozby vojenskou intervencí a vyslovil naději, že "polská vláda i nové odbory Solidarita budou vzniklé problémy analyzovat v klidu a hledat rozumná řešení jednáním, aby tak sovětským intervencionistům neposkytly šanci" — i když přesvědčení, že Moskva nakonec intervence přece jen použije, je v Číně velice silné. Situace v Polsku bvla označena za "komplikovanou" a řešitelnou jen při "(Zdrženlivosti vládv i lidu", čínští čtenárLbylí informováni o hrubých sovětských útocích na Solidaritu, ale komentáře se vyhnuly zaujetí stanoviska ke sporům Solidarity s vládou, očividně proto, aby Čína nemohla být Moskvou pbviněna z "vměšování do polských záležitostí'^ . • < v . í..
Pod tímto názvem a s podtitulkem "Intlustriální společnost na rozcestí" vychází nyní ve více zemích nová kniha východoněmeckého sociologa Roberta Havemanna, jehož ani izolace v N D R nedovede umlčet. Havemann je znepokojen hlubokou společenskou krizí na Západě i na Východě, avšak je nadále přesvědčen, že jediným východiskem je "demokratická socialistická revoluce" — chápaná ovšem jako složitý evoluční proces—v průmyslově rozvinutých zemích kapitalismu a demokratické socialistické reformy v zemích tak zvaného "reálného socialismu". Předpoklad přitažlivosti socta listických idejí vidí Havemann v pozitivních změnách v zemích sovětského komunismu. Za dosavadního stavu musí mít pracující v kapitalistickém světě k socialismu nedůvěru, protože "i kapitalismus jim poskytuje více práv než svým občanům poskytují státy "reálného socialismu". Je však přesvědčen, že se v těchto zemích postupně podaří vybojovat prostor pro svobodnější diskusi o socialismu a demokracii. REPRESE V SSSR •
•
>
V Tallinu, hlavním městě Estonské SSR, byl v dubnu 1981 postaven před soud Viktor Niitsoo, jeden z předních estonských mluvčích hnutí za národní a lidská práva. Současně bylo sděleno, že jiný estonský kritik režimu, Mart Nikius, který.byl v lednu odsouzen k 10 létům vězení, zemřel v jednom táboře v permské oblasti. Také Juri Kukk, který byl odsouzen ve stejném procesu jako Nikius, údajně po protestní hladovce zemřel. Sedm studéntů, kteří byli loni zatčeni v Tartu, Tallinu a Haapsalu při "protisovětských" demonstracích, čeká v tallins|cém vězení na soud. Akademik Andrej Sacharov sdělil; že mu byla v březnu y čekárně zubního lékaře .f
iw
ukradena agentv KGB aktovka, v níž měl rukopisy — také první koncept svých pamětí — a korespondenci s přáteli. Připomněl v té souvislosti, že mu diplom nositele Nobelovy ceny byl KGB ukraden již v Moskvě. V »
w
"POLSKÝ VLIV" V MAĎARSKU A RUMUNSKU Sociální zlepšení a vznik svobodných odborů v Polsku přispěly očividně k tomu, že maďarská vláda urychlila zkrácení pracovní doby v průmvslu tak, abv od 1. července letošního roku bvlv všechnv sobotv dnem pracovního klidu. V přípravě opatření, která se v té souvislosti musí učinit v organizaci práce a pro zachování produktivity, byla poskytnuta široká pravomoc odborům. Na sjezdu rumunských odborů v dubnu 1981 zdůraznil Nicolae Ceausescu, že "stranické orgány si nesmí podřizovat odborové organizace a přehlížet je". Slíbil také, že na celostátním sjezdu představitelů dělnických rad — bvlv vvtvořenv podle rozhodnutí sjezdu st ran v v roce 1979 — budou jejích samosprávné pravomoci v podnicích rozšířeny tak, aby mohly "sesadit vedení, které neplní své povinnosti vůči státu a pracujícím". V některých podnicích byla pokusně zkrácena pracovní doba ze všeobecně platných 48 na 46 hodin týdně, a do konce roku 1985 má bvt zkrácena na všech pracovištích na 44 hodin. m
w
w
m
*
*
(
•Hs o
RUSOVÉ V INDOČÍNĚ Pro svou agresivní politiku v Indočíně potřebuje Vietnam podle zahraničních odhadů sovětskou podporu ve výši 3 až 5 milionů dolarů denně, a v pětiletce na léta 1981-85 se počítá se sovětským úvěrem 6 miliard dolarů. V zemi působí šest až osm tisíc sovětských "poradců a diplomatů", a jejich množství i arogance začínají probouzet antisovětské nálady. Nejdůležitější kambodžský přístav Kompong Som je zcela v sovětských rukou a v Pnom Penhu bvl letos dokončen a otevřen další veliký bytový komplex pro Rusy. V poslední době se o Rusech mluví podrážděně i na vysokých místech vietnamské správy, a tvrdí se,
26
že Vietnam si žádné další sovětské poradce nepřeje. Objevují se první signály hledání i jiných partnerů: nový televizní systém nebude koupen v SSSR, nýbrž v Japonsku, a japonští novináři požívají již nyní některých výhod, které jsou ostatním cizincům upírány. Francie dostala příslib, že od roku 1982 bude moci znovuotevřít svůj konsulát v Hočíminu (Saigonu), a letadla Air France mají jako jediná západní společnost letecké spojení s tímto městem. * >
f
,
NOVÉ SSSR?
DOKUMENTY
O
*
POČÁTCÍCH
v
Historik Eugène Gonde vydal letos v Paříži 1 knihu "Versailleská konference' , která m.j. obsahuje mnohé nové a neznámé dokumenty o Leninovi a Leninově zahraniční politice v počátcích sovětského Ruska. Cituje se tam např, z dosud neznámého projevu v roce 1922, v němž Lenin jednoznačně konstatoval, že "plánované hospodářství může fungovat jen ve vysoce vyvinuté společnosti". Zvláštní senzaci však působí Gondovo tvrzení, že má důkazy o Leninově nabídce z roku 1918 a 1919 odstoupit nejen baltické země, ale i západní Bělorusko a Ukrajinu, Krym, Kavkaz a Sibiř výměnou za uznání tehdejší sovětské vlády a za hospodářskou pomoc "malému" sovětského Rusku. Nabídka měla být podle Gonda nejprve učiněna západním velmocím Maximem Litvínovem ve Stockholmu, a později opakována americkému diplomatovi Williamu C. Bullittovi osobně Leninem v Moskvě. Tehdejší americký prezident Wilson však nabídku údajně odmítl, a po roce 1920, po neúspěších zahraničních intervenčních sborů, ji už Lenin samozřejmě neopakoval. Gondovy prameny by ovšem potřebovaly důkladné ověření. -
SANTIAGO CARRILLO O POLSKU A EUROKOMUNISMU *
, í
^
i
-
:
!
?
V rozhovoru pro jugoslávský časopis NIN zdůraznil Carrillo, že "španělští komunisté sledují se sympatiemi a porozuměním polské lidové hnutí, které potvrzuje eurokomunistické
hodnocení situace". Sovětská intervence v Polsku by "byla katastrofou nejen pro Polsko a eurokomunismus, ale pro všechny levicové síly v Evropě". Způsobila by "zrušení všech vztahů mezi Komunistickou stranou Španělska a Komunistickou stranou SSSR". Carrillo přiznal, že existuje jistá krize eurokomunismu, a uvedl, že se tato krize "objevuje ve stejné době jako krize politiky mírového soužití v Evropě": obě krize "musí být překonány, protože není jiné alternativy". Zdůraznil, že velkou vinu na jejich vzniku má sovětská politika vůči Afghánistánu a Polsku.
Zu moc!
i
ZHORŠENÍ V SSSR
ZDRAVOTNÍCH
POMÉRŮ
V létech 1970 až 1975 stoupla kojenecká úmrtnost v SSSR o jednu třetinu.. Pak se přestala statistika uveřejňovat, avšak podle dílčích údajů činila kojenecká úmrtnost roku 1980 asi 40 z 1.000, to jest byla přibližně dvakrát vyšší, než v ostatních evropských zemích. Průměrný věk mužů se za léta 1965 až 1980 snížil o čtyři roky a činil roku 1980 asi 62 let. Byl podstatně nižší než v padesátých létech, ačkoliv se životní úroveň nesporně zvýšila. Příčiny tohoto nepříznivého vývoje, který nemá v průmyslových zemích obdoby, se hledají ve špatném stavu sovětského zdravotnictví, které je zamořeno korupcí, a které dostává stále méně prostředků: v roce 1955 činil podíl výdajů na zdravotnictví 9,8 pro centa, v roce 1977 už jen 7,5 procenta z celkových rozpočtových výdajů. Zhoršení situace je také zaviněno špatným pracovním prostředím, nedostatkem péče o životní prostředí všeobecně, vysokou pracovní úrazovostí, vysokým počtem potratů a alkoholismem. V SSSR se konzumuje dnes dvakrát více alkoholu na osobu, než v USA, a spotřeba stále stoupá. Odhaduje se, že v mnohých sovětských rodinách se vydá za alkohol stejně peněz, jako v amerických rodinách na nákup potravin. ••• '
<
. . .
^ V
>
"
x
t
'
*
-
' ' Z.H.
Do pražské tramvaje číslo sedmnáct se nahrnul houf školních dětiček; byly přespolní a vracely se z planetária. Paní učitelka děd i cestou vzdělávala. " Míjíme před několika lety vyhořelý Veletržní palác " upozorňovala hlasem jako se stupínku, ' 'jak psali v novinách, bude v něm vybudována Národní galerieA po chvíli: "Právě jsme přijeli na Strossmayerovo náměstí, Předtím Kopeckého, dříve taktéž Strossmayerovo..." Představovala jsem si, jak ty děti se svou snaživou paní učitelkou jezdí i jinudy po Praze a ona je upozorňuje: "Jsme ú hlavního nádraží, dříve Wilsonova.. Jedeme Vinohradskou třídou, svého času Stalinovou, za druhé světové války Schwerinovou, před ní Fochovou, a ještě dříve JungmannovoiL Pokud mne se týče, není mi úplně jedno, chodím-li do zdravotního střediska Jodasovou ulicí a nakupuju v Sokolnikách. Ale obojí je v novém sídlišti\ a i když by se nákupní centrum naší čtvrti mohlo mnohem případněji jmenovat třeba Vltava (nebo Cihelna, ta tam (ionedávná stávaladozírá mě to míň, než skutečnost, že středověká Mezibranská u Národního muzea je od předloňska Vítězného února a ze známé Legerovky se stala třída Lidových milicí. (Na Louise Légera, francouzského slavistu, který pro své krajany a pro Evropu objevoval český národ, mají pražští páni přímo spadeno; před sto lety tomuto nadšenému propagátoru české kultury a českých zájmů, příteli J.V. Frice, Palackého, Riegra, Nerudy> který miloval Prahu a často ji navštěvoval, zapomněli udělit čestný doktorát pražské univerzity. Ted mu zase vzali ulici...) Jak se tak každou chvíli někdo stará, dožijí-li se roku dva tisíce skalní orli, cvrčci nebo třemdavy, zajímalo by mě, najde-li roku 2000 pražský chodec Karlovot Staroměstské či Václavské náměstí pod jejich současnými jmény a bude-li se Praha jmenovat takf jako dneska! Jednosměrné přejmenování a pojmenování objektu a míst totiž neustále postupuje. Proslulou kavárnu Riviéru na náměstí v Praze-
Dejvicích, ve 30. letech středisko německých emigrantů, přezvali před časem na Rigu (ač zřejmě s ostychem, neboť počáteční písmena původního názvu zachovali), nová restaurace v samém středu hlavního města se bůhví proč jmenuje Rostov, a tak podobně. Ažse jeden diví, Že renovované Koruně na Václavském náměstí se po jejím znovuotevření neříká Kopějka! Nejde pouze o vnější stránku věci; z tváře města se tím vymazávají stopy uplynulých dějů, kašle se na poselství generací\ které tudy v minulostí prošly. V Praze, naší nejcennější historické památce, je máloco jen tak! Dlabačov, například byl pojmenován podle vynikajícího strahovského knihovníka J.B. Dlabače, jednoho z prvních českých veršovatelů a autora slovníku umělců; Pohořelec připomíná osadit, založenou ve 14. století a nazvanou po velkém požáru; vilové čtvrti NaHřebenkách dala jméno vinice, patřící v 18, století Mikuláši Roušovi od Hřebenů, t.j. z domu U zlatého hřebene v Celetné ulici; obchodní dům Bílá labuť Na Poříčí stojí na místě, kde býval stejnojmenný hostinec a později i kabaret, atd. Lze namítnout, že stejně tak všechny ty současné Moskvy, Sokolníky, Vítězné únory a Lidové mitiče jsou příštími stopami uplynulého a mají tudíž právo na svou dnešní existenci. A tu bych se chtěla ohradit slbvy pána profesora Légera; který mluvil výtečně česky. Když se tenkrát před sto lety dozvěděl; že na něho v Praze při rozdělování čestných doktorátu zahraničním slavistům zapomněli, postěžoval si jednomu z českých přátel dobovým rčením:"To je přece zu mocr Proces, o němž je řeč, se netýká jen Prahy\ Všude po Čechách přibývá prostransnn a budovf která nazvali Charkov, Voroněž, Bajkaly Don: Krym, Černigov a jak tak kterého horlivého radního, tajemníka nebo ředťtěle napadlo. Ve Františkových Lázních - jak jsem se dočetla - mají dokonce Nižnětagilskou kolonádu! Zaujalo mě tú: kde takové jméno, s nímž se v řeci mluvené i psané obtížně zaobcházíy vzali? Ukázalo se, že NižníjTagil je město na Urale -zřejmě družební - a bližší pohled na taníějši terén v kapesním atlasu mě poučil, že se kolonáda mohla jmenovat mnohem nešikovněji třeba Kaměnskouralská, Krasnoturjinská, Sterlitámackáya lecjak ještě tíže škloňovatelne. Ještě dobře, že Františkolázeňští popili dražební
28
vodku s Nižnětagilskými! Ale leká mě představa, kolik míst s roztodivnými jmény existuje nejenom na Urale, ale též ve Střední Asii> na západní Sibiři a jinde, kolik družeb může být v budoucnu ještě uzavřeno a jak to příslušné činitele eventuálně inspiruje... Likvidace kolektivní paměti, té důležité součásti kultury každého národa, je na postupu i jinde. jedním z nejznámějších býval v Mariánských Lázních Klebelsberkův palác. Hostíval na počátku minulého století přední muže věd a umění tehdejší Evropy, mezi nimi i Goetha. Patřil osvícenému šlechtici Fr. Klebelsberkovi, spoluzakladateli Národního muzea, autoru muzejních stanov a provolání " Vlasteneckým přátelům věd" z r. 1818. Palác stojí dodneška, ale z historie byl prakticky vymazán; už delší dobu je totiž znám pouze jako lázeňský dům Kavkaz! Kdopak si dnes vzpomene na Klebelsberka, muzejní stanovy či provolání Vlasteneckým přátelům věd... Zvlášť od doby, kdy všechno je jinak a nové velekňžovatky v Pra za na Vychovatelně a u Trojského mostu připomínají San Francisco, tíhnu víc než kdykoliv předtím ke starým místům a věcem. S mými spoluobčany - jak pozoruji - se zřejmě děje totéž: v tisících přicházejí na výstavy starých českých mistrů» hodiny trpělivě čekajíaby si mohli prohlédnout české korunovační klenoty a to, o čem paní hlídačka s mateřskou familiérnóstí říká: "Tak jen pojďte, pojďte se podívat na našeho Karlíčka!" a myslí tím ostatky císaře římského a německého, krále českého a markraběte moravského. Velice to všechno připomíná občanská hnutí mysli v pokročilejší době národního probuzení, zástupy, proudící na česko-slovanskou národopisnou výstavu v Praze koncem minulého století. Je to dnes stejně jako tehdy výraz hledání oporyf návrat ke kořenům, utvrzení rodových svazků. Příslušným způsobem vzdělaní lidé konstatují že "Hledání vlastních tradic se děje spontánně a nemusí mít vědomý raz . , Velice by mě zajímalo, je-li též obrácený děj vymazávání vlastních tradic - podřízen obdobným zákonitostem. Totiž je-li to docela obyčejná necitlivost nebo záměr! Olga Šulcova
Jak Hotmar zhanobil čelné představitele JULIAN
SLATINA
se Josefa Hotmara: chtěl jste snad, váženy zpravodaji, naznačit, ze tento druhý prezident se hodí do starého železa? Tak to tedv ne! Na to máme naštěstí paragrafy, ,4 to konkrétně paragraf 103 Trestního zákona, jen z praví: "Kdo snižuje vážnost prezidenta republiky... bude potrestán odnětím svobody az na 2 léta nebo nápravným opatřením :
Ale tím, neblahý Ho tm a re, wm' potměšilá invektiva nevyčerpává. Vždyť stačí si vzpomenout — a kdo by si nevzpomínal každý den, každou hodinu! — na přátele nejvěrnější! Připomeňte si hned další paragraf totiž stý 4 čtvrtý: ' Kdo veřejně hanobí některý stát světové socialistické soustavy nebo jeho čelného představitele, bude potrestán..." — dále jistě citovat nemusím, on vám to, doufám, generální prokurátor ČSSR spočítá. /I právem zdůrazní, jste nepochybně měl na mysli jak toho nejčelnějšího představitele, narozeného v roce 1906, má: i většinu jeho čelných spolupředstavitelů, narozených po obou stranách rozmezí 19, a 20. století.
Josef Hotmar byl léta zpravodajem oficiálních sdělovacích prostředků v Paříži. Jeho soudy o událostech ve Francii je tedy třeba přijímat s plnou vážností, Z toho jsem vycházel, když jsem četl v 9, číslo Tvorby ze 4. března 1981 z jeho pera článek "Francie před prezidentskými volbami \ Cituji: "François Mitterrand určitě není bez šancí, protože získá i hlasy gaullistů, k vítězství však to stačit nebude. Nejen proto, že je příliš stár na sedmileté období (65 let) a byl již dvakrát poražen..." A tak dále — nebudu vás zdržovat od připomínky ještě aktuálnější, a to že v neděli 10. května byl první tajemník socialistické strany François Mitterrand ve všeobecných, přímých a tajných volbách volen prezidentem Francouzské republiky.
i
?
Jsem dalek toho, abych Josefu Hotmarovi vytýkal že se zmýlil v předpovědi — jednak o výsledku volby vůbec, jednak proto, že byl Mitterrand zvolen s oficielní podporou komunistů spíše, než gaullistů. Takové boty se mohou přihodit každémuf a na Ho tma rovu zvláštní omluvu budiž řečeno, že jako československý znormalizovaný novinář zapomněl vzít v úvahu, že těch třicet miliónů francouzských voličů skutečně volí, tedy vybírá, což vnáší do prezidentského aktu zcela nežádoucí prvek nepředvida telnos ti. Takového břemene jsou naštěstí občané zemí od Aše do Vladivostoku zbaveni — podle některých názorů dokonce na věčné časy. ••
s
*
'
-
f
'
Co se však rezimnímu novináři stát nesmí\ to je něco daleko závažnějšího: označit jako příliš starého na prezidentskou funkci kohokoliv, protože mu bude pětašedesát. A tedy podniknout poťouchlý útok na prezidenta jiné,republiky^ nepříliš vzdálené od Francie, který se narodil, pokud vím» 10. ledna roku 1913. Táži y
S
'
-
i .
'
> •>
^
?
í
Souhrnem: Očekávám, že po tomto upozornění\ diktovaném výlučně starostí o zachování vážnosti jak prezidenta ČSSR, nejčetnějších představitelů států světové socialistické soustavy, budou přijata tato opatření: !. bude Josef Hotmar okamžitě zbaven možnosti otravovat zdravé ovduší československé úřední žurnalistiky svými hanobícími tíráf
*
*
'
*
-
*
danu; 2. bude jmenovaný • vysta ven spra vedl tvému soudu (jiné u nás nemáme) a odkázán do patřičných meztí, respektive na Míro v, Bory, Leopoldov nebo aspoň Pankrác; 3. budou za spoluodpovědnost stíháni šéfredaktor Tvorby, týdeníku ÚV KSČ pro politiku a kulturu, jakož i příslušní pracovníci ideologického oddělení téhož ÚV KSČ, kteří práci tisku řídí; • f a 4, bude francouzskému prezidentu Mítterrandovi vedle písemné omluvy udřeno čestné členství československého Svazu socialistické mládežef jehož čelní představitelé, jak známo, tradičně nebývají ó mnoho mladší\ nez on, a přesto vedou tento svaz* založený ha dohrovolném, ba spontánním členství našich chlapců a dívek, k netušenému rozkvětu. f
29
Cína - hrozba nebo naděje? >
Úvodem
i
*
"Demokracie existuje jen formálně, a ve skutečnosti má často jen málo lidí právo rozhodovat. Poslanci a důležití vedoucí činitelé vládních orgánů jsou voleni jenom formálně, voliči nemohou ve skutečnosti v potřebné míře vyjadřovat svá přání a své požadavky. Lid nemůže své poslance a vedoucí činitele kontrolovat, o jejich odvolání ani nemluvě." "Strana musí důsledně dbát o to, abv orgány státní moci a správy plně vykonávaly svou úřední činnost, aby orgány justice bylv nezávislé a aby všechny hospodářské, finanční, výchovné, vědecké, kulturní a masové organizace bvlv vedeny linií st ran v, abv však směrnice a politiku strany prováděly nezávisle, s vědomím vlastní odpovědnosti, efektivně a koordinovaně...Strana může dávat pokyny pro práci těchto organizací jenom svým stranickým skupinám a Členům, kteří v těchto organizacích pracují, nesmí však přímo direktivně zasahovat do práce těchto organizací." Tyto citáty nepocházejí, jak by se snad zdálo, z ústředního deníku KSČ z roku 1968. Jsou převzaty z ústředního deníku KSČ ze dne 25. listopadu 1980; pokud by to ovšem chtěl Oldřich Švestka dementovat, pak předem upozorňuji, že v tomto případě písmeno " Č " znamená Čínu, a nikoli Československo. Je podivné, že ani sovětský ani československý tisk — ačkoli tak ochotně vyhledává všechno, co může posloužit protičínske propagandě — nekritizuje Číňany právě za takovéto kacířství; dává přednost tomu, strašiUvé čtenáře "žlutým nebezpečím". Československý — a také sovětský — čtenář má žít v tiché hrůze, že v Číně jsou zásady totalitní státní moci dovedeny do ještě absurdnějších podob, než v jeho vlastní zemi; že odtamtud lze čekat nanejvýš jakousi agresi "mravenčího státu'*, zhoubu a zkázu i pro onv zbytky evropské civilizační tradice, které se udržely i za Husáka a Brežněyá. A situace mnohdy vypadá — bohužel — tak, že ačkoli průměrný československý čtenář nevěří "Rudému právu" nic (zejména například ne to, že na Západě opravdu jsou dnes příznaky hospodářské krize), nechává na něm oficiální protičínská propaganda přece jen stopy. Má to ovšem svoje důvody. Čína je daleko a nevíme o ní skoro nic. Tajemnost asijských civilizací po staletí probouzí v Evropanovi zájem, ale budí i pocit cizoty a strachu. Politické zkušenosti českého a slovenského člověka s Čínou jsou za poslední čtvrtstoletí špatné. Když se v SSSR i u nás začaly kácet Stalinovy pomníky, pozvedla oficiální politika Číny Stalina jako revolucionáře proti Chruščovovi jako "pravicovému oportunistovi" — a naši lidé v tom nemohli nevidět obhajobu stalinského teroru proti nesmělým snahám o jeho zavržení. Roku 1968 — až do sovětské intervence — byl DubČek pro oficiální čínskou politiku jen horším vydáním čhrušcova. Následující léta "kulturní revoluce" všechny naše pocity jén prohloubila: levicácký pseudorevoluční dogmatismus tu byl doveden ad absurdum a představa, že by čínský vývoj jakkoli mohl pomáhat našim vlastním potřebám a snahám o demokratickou společnost se jevila úplně nesmyslná, *
30
Dilema nového vedení: Co změnit, co zachovat Přiznávám, že jsem odjížděl v březnu do Číny s mnoha pocity, které pramenily také z této naší, československé zkušenosti, A ačkoli se po svých zkušenostech nepočítám mezi ty, kdo lehce přijmou nějaké nové šalebné iluze o možnostech reformovat totalitní systémy — přece jen jsem se vrátil s představami a pocity docela jinými. Mluvím výslovně o představách a pocitech — nikoli o poznání a jistotách ; za tři neděle, kdv je člověk navíc odkázán jen na to, co rnu ukáží a řeknou jeho průvodci, nelze mluvit o poznání, ale právě jen o pocitech. Měli jsme v Číně možnost mluvit především s celou řadou stranických funkcionářů. My —* to znamená skupina ve složení Zdenek Hejzlar, Adolf Müller, Michal Reiman a já. (Ve stejnou dobu bvl jako host Akademie věd v Číně i Ota Šik.) Nemohu vypovídat nic o tom, co si myslí "průměrný Číňan"; nemluvil jsem s ním, a přiznávám, že si i těžko dovedu představit, kdo vlastně je "průměrným Číňanem": jednotlivec z těch 800 miliónů čínských vesničanů, nebo jednotlivec z těch zbývajících asi 200 miliónů ve městech? A už sám rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi se i při povrchním seznámení zdá tak. veliký, že je opravdu nelze směšovat; o rozdílech ostatních, které plynou ze sociální diferenciace městského obyvatelstva, ani nemluvě. Takže tedy moje dojmy jsou dojmy z prostředí těch, kdo dnes v Číně vládnou — a co je navíc, jsou to jen celkem povrchní pozorování turistická. Jinou Čínu než funkcionářskou jsem viděl, jak se česky říká, opravdu jen z rychlíku. Při rozhovorech se stranickými funkcionáři — od ústředního výboru až po továrnu nebo zemědělskou komunu — jsem jen málokdy potkal někoho, kdo svou nynější funkci zastával i v létech "kulturní revoluce". Veliká většina dnešních funkcionářů patří k těm, kdo tehdy byli z politiky odstraněni: po léta pracovali jako nádeníci na vesnici, jako dělníci v továrnách, označeni za nepřátele strany a lidu stáli před "soudem mas", někteří prošli vězením. Lze říci, že v Číně je dnes k vidění jinde nevídaný sociální jev: skupina, kterou lze nazvat mocenskou elitou, má za sebou z velké části přímou životní zkušenost skupiny potlačované stejným režimem, který sama kdysi spoluvytvářela a který má dnes měnit. Historické analogie jsou vždv nepřesné, ale přece jen s touto výhradou jednu uvedu: zdá se mi, že je to situace nejspíše podobná tomu, co by se asi bylo bývalo stalo, kdvby Stalin zemřel roku 1935 a tehdy již potlačená, ale ještě nevvvražděná opozice uvnitř komunistické stranv bv se bvla vrátila k moci. Taková situace jistě nikdv není bez vážných rozporů. I z naší zkušenosti víme, že mnozí z těch. kdo se vracejí jako "rehabilitovaní" komunističtí funkcionáři k moci, vidí věci zjednodušeně: byla odčiněna křivda jim způsobená, a tím se tedy už to nejdůležitější vyřešilo. Představy o budoucnosti si tito lidé mnohdy přinášejí prostě jako představy, které už měli ve chvíli, kdy byli z politické scény vyhnáni. Všechno teď už půjde hladce zhruba tak, jak si to oni už dávno představovali. Snad právě rysy optimismu tohoto druhu přispěly i v Číně k tomu, že první Oficálně formulované představy o rozsahu a tempu "čtyř modernizací" byly zcela nerealistické. Ještě před třemi létv mělv tyto oficiální představy o budoucnosti rysy metody "velikých skoků" — tentokrát v jiném směru. Po takové euforii ovšem nutně přichází kocovina. Kdo má možnost číst v poslední době západní tisk, četl i četné popisy této kocoviny: zrušení nékterých hospodářských dohod se zahraničním — zejména japonským — kapitálem, rysy hospodářského rozvratu v zemi, rušení neefektivních provozů a z toho plynoucí nezaměstnanost (řádově několik desítek milionů lidí), rozpory uvnitř strany* jevy korupce a cynismu, nevíra mládeže (i starších) v maoismus a marxismus atd. atď. Představa, že za dvacet let se změní to, co narůstalo dlouhá staletí, že Čína "dohoní a předhoní" — to všechno se jisté zhroutilo a to se všemi logickými a nutnými důsledky pro celkovou atmosféru v zemi. Leccos z těchto důsledků se jistě hodí i protičínske sovětské propagandě, a tak se o tom lze dočíst i v našem oficáiním tisku: již méně však tento tisk píše o tom, kde že to měl být roku 1980 Sovětský svaz podle Programu KSSS z roku 19.6-1, kde že zůstalo "dohánění a předhánění" a'"vybudované základy komunismu". m
*
•
31
Reakcí na tuto situaci v prostředí čínských stranických funkcionářů je však podle toho, co jsem mohl pozorovat, celkem velmi sympatický politický realismus. Tento realismus má ovšem některé rozporné podoby a důsledky. Především vede ke snaze, vytyčit pro hospodářské i politcké změny určité meze, kontrolovat rozsah i tempo těchto změn. Odřeknutí některých hospodářských dohod s Japonci i zákaz "zdi demokracie" v Pekinu (kde ještě před dvěma léty mohli všichni čínští "disidenti" vylepovat své texty a v níž západní žurnalistika viděla jakýsi barometr čínského vývoje) lze považovat za projevy stejného politckého realismu: první si nemůže vládnoucí strana dovolit hospodářsky, druhé politicky. Myslím, že pokud jde o politické meze dohledného vývoje, směřuje současně vládnoucí směr uvnitř KS Číny k tomu, aby zajistil prostor pro reformy systému, ale zároveň zachoval některé stabilizační faktory, jaké poskytovala a poskytuje dodnes ideologická konstrukce, spjatá s politickou rolí Mao Zedonga zhruba do poloviny šedesátých let. >
,
s
•
> :
=
* -
• •
„ :
=
<
.
t
i
*
t
. :
-
s
í í
, '
* .
Hledání reformně komunistické cesty Na příštím plenárním zasedání ústředního výboru KS Číny lze očekávat oficiální prohlášení, že hlavní politickou odpovědnost za "chyby při provádění kulturní revoluce" má Mao. Zároveň ovšem bude vedení strany usilovat o to, aby kritika Mao Zedonga a vůbec nedávné minulosti nevytvořila takové ideologické vakuum ve veřejném životě Číny, které politický realismus považuje za nebezpečné pro stabilitu systému. Mao neznamenal pro Čínu jistě totéž, co Stalin pro SSSR; je spíše Leninem Číny, který však žil ještě v době, kdy dozněla první vzedmutá vlna sociální revoluce a chtěl politikou "kulturní revoluce" prodloužit působení metod, idejí a společenských struktur, které sice umožnily úspěch sociálně-mocenského převratu, ale pro další perspektivu nemohly už přinést nic kromě hospodářské, politické i kulturní stagnace a katastrofy. KS Cíny bude tedy řešit obtížný problém, jak Maovo dědictví zachovat tam, kde může i nadále působit jako pozitivní stabilizační faktor systému, ale odmítnout je tam, kde by vytvářelo zábrany pro nutný další vnitřní dynamismus téhož systému. Zda a do jaké míry se to podaří — to ovšem ukáže až praxe. Za takové situace lze očekávat, že se v nejbližší budoucnosti bude v Číně odehrávat proces, který je i nám známý z konce padesátých a počátku šedesátých let: některé procesy ideologického a politického vývoje budou probíhat nenápadně a skrytě, v podobě "interních, vnitrostranických" debat a sporů, jejichž význam nelze měřit podle toho, co je možno pozorovat na veřejnosti, v oficiálně vyhlašovaných obecných heslech. Myslím,-že v Číně dnes naplno probíhá proces, kdv čínští komunisté hledají svou vlastní, čínskou reformně komunistickou ideologii a politiku. Tento proces přitom už značně pokročil a sotva se zastaví: dospěje až k pokusu uskutečnit reformní program v praxi, a teprve toto střetnutí s praxí rozhodne o jeho úspěchu nebo neúspěchu. Ž e proces hledání reformně komunistické ideologie J a politiky už daleko pokročil —- o tom svědčí už jen ony v záhlaví tohoto článku uvedené dva citáty. Bylo by možno citovat daleko více zajímavých pasáží i z textů uveřejněných v "Renmin Ribao" (dříve se psávalo "Ženminžipao''), ale na takovou dokumentaci tu není dost místa. Pokusím se proto jen velmi stručně a vlastními slovy ukázat, v čem vidím hlavní rysv a zároveň i základní problémy onoho í přístupu, který označuji jako reformně komunistický. . r , Tomuto přístupu přestává být vlastní velikášství, zejména představa, že poměry; v Číně se mohou změnit v historicky velmi krátké době pod vlivem zázračného působení nějakých ideologicko-poiitických sil. Čína je rozvojovou zemí a patří z tohoto hlediska k tzv. třetímu světu; největší obtíží v jejím dalším vývoji je její dalekosáhle působící feudální tradice a fakt, že 80% obyvatelstva tvoří venkov se svými jen málo změněnými technickými i sociálními podmínkámi života/Vědomí toho všeho vždy v nějaké podobě zaznívá, mluví-li dnešní straničtí funkcionáři o budování socialismu v Číně. Často výslovně dodávají, že představa o možnosti "přeskoku" z tohoto stavu rovnou do socialismu je scestná. Zdá se tedy, že na rozdíl od minulosti (a to nejenom
92
let "kulturní revoluce") je právě to konkrétním obsahem jinak stále stejného hesla o budování socialismu v Číně. Přes základní orientaci na "modernizaci", tj. na vývoj industriální civilizace, mluví většina stranických funkcionářů jako o základním společensko-politickém problému dnešní Číny o čínském venkově. Jenom stabilita venkova může zajistit stabilitu celého systému v Číně — to byla v různých obměnách základní myšlenka ve všech referátech a debatách o současné situaci Číny. Stabilita venkova přitom znamená vlastně především nasycení venkova, uspokojení opravdu základních potřeb oněch 800 miliónů Číňanů, kteří jsou ve svých životních potřebách ovšem tak skromní, že to například s naší vesnicí nemá prakticky nic společného. Z těchto dvou hledisek — z charakteru rozvojové země a z potřeby stabilizovat venkov — se formují nejobecnější, řekl bych globální rvsv vnitropolitické orientace čínského reformního komunismu. Industrializace Číny se nemůže dít takovými prostředky a takovým tempem, které by vedly k destabilizaci venkova. Tedy, králce řečeno, ne sovětským způsobem. Sama kolektivní forma zemědělského hospodářství už při tom není problémem: existují zemědělské komuny a není soukromých zemědělců. Ti však nebyli ani v předrevoluční Číně tím, čím v Rusku, a tím méně u nás. V zemědělské komuně Lou-jang u Šanghaje žije dnes 25.000 obyvatel a obdělávají 2.245 ha zemědělské půdy; před revolucí tu tvořili statkáři5%obvvatelstva a patřilo jim75%púdy; dalších sotva 5%obyvateI tvořili rolníci podle naší terminologie nejspíše "střední", a těm patřilo už jen 10% půdy; jen zbylých 15% půdv patřilo zbytku vesničanů. Při takovém východisku nemusila ovšem kolektivizace znamenat zdaleka to, co v Rusku. Pro kolektivizaci nebylo třeba budovat mašinérii státního donucení takového tvpu, jako vybudoval Stalin. Jestliže ani do budoucna nebude čínská politika usilovat o to, aby se prostředky pro industrializaci země doslova vyždímaly z vesnice po ruském způsobu, nebude pro vznik takové mašinérie ani do budoucna dána základna. Zbývá ovšem odpovědět na otázku, jak tedy jinak se bude Čína industrializoval. Z rozhovorů o globálních rysech vnitropolitické perspektivy, jichž jsem se v Číně zúčastnil, vyplývá zároveň závěr, že zahraniční kapitál hodlá Čína využívat jen v takových mezích, které nepovedou k nezvládnutelné zadluženosti a k určité závislosti Číny na kapitalistických státech. Pak ovšem o d p o v ě d n a otázku, jak se bude Čína vlastně industrializovat, nutně zní: velmi obtížně a pomalu. Je to orientace na několik desetiletí — žádný "velký skok", proveditelný ještě v našem století. industrializace se má dít za působení jak plánu, tak také tržního mechanismu. Sikovy přednášky bvly sledovány s velkým zájmem; pokud jde ovšem o to, zda a jak mohou být některé principy někdejšího našeho pokusu o ekonomickou reformu v Číně opravdu použity — o tom asi napíše Ota Šik sám. Nerozumím zdaleka tolik současné hospodářské problematice v Číně, abych o tom mohl vynášet jakékoli soudy. Jisté se mi zdá jen to, že i koncepci ekonomické politky v současné době čínská politika teprve hledá a že při tom některé zkušenosti — jak naše, tak i z SSSR — mohou hrát celkem důležitou roli zejména v tom směru, čeho se nutno v Číně vyvarovat, nemá-li se z ekonomických příčin nakonec zrodit i obludná politicko-státní mašinerie sovětského typu. Myslím, že problémy, související se snahou využít tržní mechanismy k celkovému hospodářskému rozvoji, budou ovšem v Číně narážet na jiné překážky, než například u nás. Hlavním problémem zřejmě bude, aby .vůbec existoval dostatečně působící vnitřní trh. Současná situace v tomto směru působí velmi neutěšeným dojmem. Mluvíme-li u nás například o nivelizaci příjmů, sotva si můžeme představit, co je to nivelizace v Číně. Zdá se, že ve městech téměř každý, kdo pracuje v námezdním poměru, vydělává mezi 35~5Qyuany měsíčně. Ředitel menší továrny má plat L20 yuanů; početně velmi malé skupiny lidí mají ovšem platy vyšší (např. nejvyšší kategorie vědeckých pracovníků má podle §tupnice 350 yuanů měsíčné). Skutečné významný regulativ trhu se však může zrodit jen při existenci koupěschopné masové poptávky, nemůže ho vytvářet koupěschopná poptávka nepatrných sociálních menšin. A masa městského obyvatelstva se za své mzdy sice může uživit (ne v "čínské restauraci", ale zeleninou, rýží, nudlemi a fazolemi, rybami, drůbeží a málem masa), bydlí úměrně místní bytové úrovni a může si koupit: zhruba za dvě měsíční mzdy jízdní kolo< asi tři páry bot za měsíční mzdu, zhruba za desetiměsíční mzdu černobílý televizor. Konzumními ideály v současné době jsou např. šicí stroj, ale také brýle proti slunci.
Jak takto stísněný spotřebitelský trh rozvinout, aby byl stimulem a regulátorem hospodářského rozvoje spolu s plánem, který bude směřovat k vytvoření základů industriální společnosti — to bude asi vůbec nejtěžší oříšek pro jakoukoli reformní politiku v Číně. i
Podstatné rozdíly proti východní Evropě " '
i
<
y
Jakákoli reformní hospodářské politika v Číně bude podle mého soudu narážet nejenom na současnou velmi nízkou úroveň techniky a kvalifikace, ale i na takové rysy sociálních vztahů, které koneckonců vznikly ze snahy vytvářet právě socialistické a nikoli kapitalistické společenské poměry. Při návštěvě továren, stejně jako zemědělských komun i některých městských sídlišť, jsem měl dojem, že všechny tyto kolektivy slučují dva zcela různé rysy: na jedné straně jsou to už kolektivy vzniklé z potřeb dělby práce a života v průmyslové společnosti — na druhé straně však právě ony v Číně plní některé funkce, které dříve plnila tradiční (v zásadě feudální) společenství. Všechny sociální jistoty zajišťuje v Číně jednotlivci nikoli stát — ale právě jeho továrna nebo zemědělská komuna. Neexistuje tu zákon o sociálním pojištění — penze vyplácí svým bývalým zaměstnancům jejich továrna. Právě tak nemocenská péče je věcí pracoviště. Prakticky neexistuje výpověď: kdo je jednou členem výrobního kolektivu, je tu nakonec vždy nějak zařazen. Jesle a školky, ubytování pro svobodné a zčásti i ostaťní zaměstnance — to všechno je věcí továrny (na venkově komuny). Obrazně a tedy jistě zkresleně se dá říci, že jistoty, které dříve dávala tradiční a široce rozvětvená Čínská rodina, dává dnes Číňánovi ve městech (na vesnicí je i v rámci komun význam rodiny stále veliký) jeho továrna, jeho pracovní kolektiv. Na jedné straně je na tom cosi sympatického. V člověku se bezděčně probouzí někam dodaleka prožitými zkušenostmi zatlačený romantický sentimentalismus, kterým působí třeba Četba děl utopických socialistů minulých staletí. Cosi z těchto utopií tu je živě přítomno. Také když jsem vyprávěl o Číně v přítomnosti některých zastánců "zeleného hnutí" v NSR, viděl jsem, jak ožívá jejich zájem: snad tedy přece je v daleké Číně jakási naděje na to, že se nestane samoúčelem, že životní styl lidí nebude ovládán každodenním kolotočem "výkonové společnosti" západního typu atd. atd. Na druhé straně si lze však sotva vůbec představit, že při zachování prvků feudální rodiny v průmyslové továrně se vůbec může dospět k industriálnímu rozvoji země, o který Čína vědomě usiluje a jistě bude usilovat do budoucna, A navíc pak současný stav vůbec nemá jenom pozitivní, nýbrž má i negativní rysy starých socialistických* utopií. Jednotlivec je tu zcela viditelně redukován na instrument kolektivního záměru. Není tolik podřízen anonymní, byrokratické mašinérii státu jako ve společnostech sovětského typu, prostor pro jeho individuální autonomní jednání je však sešněrován kolektivními institucemi velmi zřetelně. Volný čas je v Číně pojem redukovaný vlastně jen na neděle: neexistuje tu dovolená mimo neděle a několika svátků; čas zbývající mimo pracovní dobu v průběhu dne se spotřebuje na cesty do práce (zpravidla pěšky nebo na kole), u žen navíc na shánění ňutnýchvěcí pro domácnost a na její chod. Není otázky, do které by vlastně čloVěku nějak nemohl zasahovat a mluvit nějaký — být i ne státní— kolektiv. Že to všechno vůbec nemusí znamenat žádnou společenskou samosprávu, ale může to být využito k bezohledné manipulaci mas ve jménu záměrů nějaké mocenské skupiny—to předvedla názorně "kulturní revoluce". Že to byla doba politického teroru, to bylo každému aspoň v zemích "reálného socialismu" jasné i na dálku. Že však tento teror nebvl zdaleka terorem stalinského týpu, žé to nebyla tajná policie a soudy, kdo ho převážně prováděl—to se ozřejmí naplno teprve v č i n ě . Manipulace prostřednictvím mas — p r á v ě celých těch kolektivů, jež vypadají zčásti tak róttianticky — byla hlaVním nástrojem tohoto teroru. Výsledkem jsou miliony postižených extátenČně (počítáno i s příslušníky rodin se mluví v kruzích stranického aparátu o 100 milionech postižených) a zřejmě stovky tisíc mrtvých (jen ^ Šanghaji se mluví o 15 tisících). Pro jakoukoli reformní komunistickou politiku v Číně bude tedy nejenom hospodářským, ale i
34
politickým problémem existující typ kolektivních forem hospodářského a společenského života. Chybí tu vlastně doposud téměř všechny institucionální formy a vztahy, nutné pro správu všech oblastí života země, má-li tato správa být jak demokratická, tak v nezbytné míře koordinující a celostátně účinná. Proto ovšem také některá shodná slova dnešních čínských článků nebo politických směrnic zdaleka neznamenají skutečnost shodnou například s rokem 1968 u nás. Mluví-li se dnes např. v Cíne zcela oficiálně o tom, že demokracie předpokládá i upevňování právního řádu, že moc není totožná s právem — pak to zní podobně jako u nás před třinácti léty, ale znamená to přece jen něco mnohem složitějšího. V Číně vlastně kromě ústavy, od loňska platného trestního zákona a nvní obnoveného zákona o rodině neexistují základní právní normy s celostátní platností. Občanský zákon, soudní řády, pracovní zákoník, zákon o sociálním a nemocenském pojištění — to všechno musí být teprve sepsáno a uvedeno do života, Existující ústava měla doposud význam politické deklarace, a ne základní normy právního řádu — neboť žádný takový právní řád, který by ústavu rozváděl a aplikoval, neexistuje. Základním problémem ve sféře politického systému tedy není dnes v Číně docela totéž, co je problémem v zemích "reálného socialismu": existující institucionální strukturu zbavit totální nadvlády jediného mocenského centra. Mnohem spíše jde v Číně o to, vůbec stvořit institucionální strukturu, která by zprostředkovala nutné zpětné vazby a nutná spojení mezi společností (jejími kolektivními organismy) a politickou mocí. To je sice na jedné straně jistě úkol nesrovnatelně obtížnější, na druhé straně však o to nadějnější, oč více nadějí dává možnost postavit cosi nového správně, než opravit cosi existujícího a hluboce pokaženého. w
Potíže při odbourávání následků "kulturní revoluce" •
í
Bvlo by ovšem naivní předpokládat, že i za současné situace, po porážce politického kursu "kulturní revoluce", bude proces vytváření politického systému v Číně probíhat bez vážných konfliktů a nebezpečí. Nikde není ještě zaručeno, že skutečný vývoj nebude — byť jistě v nějaké zvláštní, čínské podobě — opakovat leccos z toho, co je podstatné pro politické systémy sovětského typu. Konečně originál těchto systémů — politický systém v Rusku — byl a je také plodem působení v zásadě feudálních vztahů, které mezi mocí a společností celkem neznaly jiný nástroj působení, než vynutitelný rozkaz pána, jehož vůle je suverénní, M ů j osobní souhrnný dojem po návštěvě Číny však je ten, že vědomí tohoto nebezpečí je u současně vládnoucího směru uvnitř KS Číny jasné a už se udělalo a dělá se velmi mnoho, aby loto nebezpečí nepřevládlo. Ne silnými levičáckými hesly o byrokracii jakožio nositelce "restaurace kapitalismu", ale konkrétnírti politickými kroky. Už oficiálně jsou zakotveny zásady, znemožňující kumulaci mnoha funkcí v jedněch rukou, a soubor praktických opatření směřuje k tomu, aby se zajistila určitá rotace funkcionářů. Zčásti na veřejnosti, ale hlavně uvnitř funkcionářského aktivu se podporuje atmosféra kritičnosti a racionálního přístupu k věcem. Jako "interní vydání" vychází literatura ze zahraničí, která postupně dává přehled jak o některých myšlenkových orientacích na Západě, tak také o tom, co kdy vlastně od dob protistalinské opozice dodnes chtěly opoziční proudy uvnitř komunistických stran (o^Bucharina po Šjka ^ - řečeno ve zkratce), Patrný je vliv Jugoslávců, se zájmem se setkávají západní eurokomunisté. Komplex problémů souvisejících s vnitrostranickými poměry se dostává na pořad dne, některé problémy se diskutují podobně jako při přípravě nových stanov KSČ roku 1968. Také politický proces s "bandou čtyř", — několik procesů proti funkcioriářůrn na úrovni provincií, které lze očekávat — působí na člověka jinak, posuzuje-li věci v Číně, a ne jenom na dálku. V debatách s čínskými funkcionáři jsme řekli jasně svůj názor na politické procesy vůbec i; na to, jak čínský proces působí například na lidi u pás; že* to vypadá nepřesvědčivě a yznijcá podezření z podobnosti s procesy v zemích "reálného socialismu". Přes to všechno však po pobytu v; Číně osobně uznávám, že politický význam takovýchto procesů je v dnešní č i n ě Jiný: je to
v daných podmínkách vztahů mezi nositeli moci a společností skutečně působící memento pro jakékoli současné i příští nositele moci. Je to výrazný a za daných podmínek plně srozumitelný způsob, kterým se dává na vědomí, že i nositel moci může být volán k odpovědnosti za to, prosazuje-li politický kurs, který je nutně spjat se zločinným jednáním. A zároveň — jakkoli paradoxně to může znít tam, kde právní řád má historickou tradici — je to způsob, kterým se demonstruje nadřazenost práva nad nositeli moci. Osobně si myslím že tyto procesy nejsou projevem slabosti současného politického kursu. Nekonají se proto, že by bylo nutno zastrašovat politickými procesy příliš mnoho stoupenců kursu "kulturní revoluce". Působí však jistě na vědomí hlavně středních a nižších kádrů v mocenské struktuře ve směru zesíleného pocitu osobní odpovědnosti za to, co dělají a budou dělat. Působí zřejmě také ve vědomí těchto kádrů k tomu, aby současný politický kurs chápaly jako definitivně vítězný. Příliš mnoho změn politického kursu v posledních dvou desetiletích — od politiky "velkých skoků" přes "kulturní revoluci" až po dnešní nový kurs — vytvořilo právě na střední a nižší úrovni politicko-mocenské struktury atmosféru nedůvěry v trvalost jakékoli momentálně platné politické linie. Trestní odpovědnost, uplatněná vůči vybraným tvůrcům kursu "kulturní revoluce", demonstruje za těchto podmínek nezvratnost porážky tohoto kursu. Kdo se na současný vývoj v Číně dívá z toho hlediska, zda se tam snad rodí politická pluralitní demokracie evropského typu, dojde samozřejmě ké skeptickému závěru. Hlavně svoboda projevu a vůbec institucionalizované prvkv politického pluralismu tu nesnesou tradiční evropská měřítka. Kdo však současný vývoj srovnává především s tím, co existovalo v Číně ještě před pěti létv, a zároveň také s tím, co existuje v oficiálních politických strukturách sovětského bloku dnes, dojde k závěrům méně skeptickým. Přes obrovské obtíže, které tu jsou a dále budou, přes všechny slepé uličky a retardační tendence, t nichž některé lze téměř s jistotou předvídat, není při takovém pohledu důvod k pesimismu. V současné době není totiž podle mého přesvědčení Komunistická strana Číny oním sterilním mocenským aparátem bez schopnosti reagovat na potřeby vývoje, jaký představuje například dnešní KSČ a většina vládnoucích stran v zemích sovětského bloku vůbec. Je mnohem spíše podobnější těmto stranám z konce padesátých a počátku šedesátých let — než zmrtvěly porážkou sil hledajících nová řešení. KS Číny je navíc politickým organismem, který nemusí pochybovat o tom, že nikdo zvenčí mu nebude určovat, co se smí nebo nesmí myslet a dělat: i v tomto směru jsou tu možné perspektivy reformně komunistické orientace docela jiné, neboť na mínění Moskvy netřeba brát žádný ohled. Podmínky pro nová vývojová řešení jsou přitom dnes v Číně ovšem také jiné, než v samotném SSSR v době po XX. sjezdu KSSS roku 1956. Na jedné straně má Čína jistě obtížnější hospodářskou situaci a má i více stagnačních a retardačních vlivů ve vlastní sociální struktuře. Na druhé straně však "kulturní revoluce" trvala jen deset let a zdaleka nestvořila to. co stvořil Stalin během své vlády. Vnitropolitická situace Číny se zdá být v mnohém bližší sovětské situaci poloviny třicátých let, než sovětské situaci let padesátých. A konečně i mezinárodní postavení Číny je jiné: není žádnou supervelmocí a není proto tak zapletena do pavučiny velmocenských vztahů a jejich logiky, jako byl SSSR už za Chruščova a jako se zapletl za Brežněva. ,,
1 •
""
i-
;
•
'
'
. .
,
v .
Prohlédnout kouřovou clonou sovětské propagandy
V protičínské sovětské propagandě se dodnes žije z doby, kdy se v Číně mluvilo o "papírovém tygru" atomové bomby, kopaly sě podzemní kryty, civilní obyvatelstvo včetně dětí provádělo vojenská cvičení a oficielní politikové řečnili o nevyhnutelnosti třetí světové války. Nic z toho v dnešní Číně už neexistuje. Jistě nelze tvrdit, že Čína nemá v mezinárodní politice své vlastní zájmy: je existující velmocí a má tomu odpovídající zájmy, není však v roli a nestaví se do role; jednoho z vládců světa. Osobně mohu prohlásit, že velkou většinu názorů, které jsem v debatách
36
se zodpovědnými funeionáři KS Čřnv slyšel o celkové mezinárodní situaci současné doby, bych se souhlasem podepsal. Jsou to například takovéto názory: celková situace ve světě nesměřuje na počátku let osmdesátých k uvolnění, ale je naopak napjatější. Ve světovém měřítku se hromadí stále více zbraní, a to je jedna z příčin. Sovětská invaze do Afghánistánu neposloužila, ale poškodila uvolňování napětí. SSSR využívá hesla o uvolnění napětí k tomu, aby zesílil svou pozici jedné ze dvou supervelmocí a abv vojensky pronikal do různých oblastí světa, Přitom je jedním ze záměrů SSSR podřídit své kontrole zdroje energie Západu včetně USA, Na Dálném Východě zesiluje SSSR své ozbrojené síly, pomocí Vietnamu i území sféru vlivu. Kdyby se bez odporu dařily Sovětskému svazu všechny jeho strategické plány, zajistil by si hegemonii ve světě. Zároveň jsem se ovšem setkal s názory, o nichž jsem považoval za nutné i kriticky diskutovat: pojetí významu politiky uvolňování jak pro Evropu vcelku, tak i pro vnitřní vývoj středoevropských zemí sovětského bloku, čínská podpora režimu Pol Pota v Kambodži, určité tendence v zahraniční politice jednat podle zásady "Nepřítel mého nepřítele je můj přítel" apod. Rozhodně však nebyla příležitost polemizovat proti názorům takového typu, jako že válkou by se "posílil socialismus a zhroutil kapitalismus", že válka je nutnou perspektivou atd. Takové názory totiž v dnešní Číně prostě nikdo nezastává. Čína potřebuje mírové podmínky ke své výstavbě — to je jednoznačně vyslovovaný názor. Dívá se však se znepokojením na vývoj ve světě — a především na vývoj militarismu a imperiál nich tendencí svého souseda SSSR — a obává se, že v polovině osmdesátých let bude ve světě nejnapjatější situace od konce války a bude hrozit válka nová. Zdaleka se při tom netvrdí, že politika SSSR je jedinou příčinou takového vývoje, ale že je také příčinou. Podle čínského pohledu byl koncem sedmdesátých let americký imperialismus v defenzívě, zatímco sovětský byl v ofenzívě. Jestliže se to změní, budou za "hlavní nebezpečí" označovat toho, kdo bude v ofenzívě, Samozřejmě se vnucuje otázka: a co Čína — jak sloučí svou snahu o pomalé tempo industrializace, při zajištění stability vesnice a bez zadluženosti u kapitalistú, s potřebou vyzbrojit moderně svou armádu pro případ konfliktu? Nebude právě pohnutka zbrojení oním kamenem úrazu, na který narazí pokusy o jinou, reformní politiku? I o této otázce se debatovalo a stanovisko bvlo asi následující: Čína se nemůže stát ve smyslu moderní výzbroje a raketového i jaderného arsenálu konkurentem SSSR a USA. Neusiluje a nebude usilovat o postavení třetí supervelmocí. Navíc je možné, že hospodářské těžkosti povedou i k tomu, že se budou v Číně musit snižovat náklady na zbrojení. Čína považuje za nutné řešit jen problém své obrany. Při debatách o tomto problému se pak hovořilo o tom, že Čínu prostě nelze okupovat: každý, kdo se o to pokusí, vytvoří jen sám pro sebe neřešitelný problém na desetiletí a nakonec bude musit odejít, stejně jako všichni adepti nadvlády nad Čínou v historii. Tedy vesměs názory, které nejenom neodpovídají sovětské protičínské propagandě, ale ani jakýmsi skrytým "nadějím" zcela jinak orientovaných lidí, že by snad Čína jednou za někoho jiného tahala kaštany z ohně tím, že se pustí do válečného konfliktu s SSSR. Čína bude ale jistě klást odpor každé snaze, která bude směřovat k tomu, aby v bezprostřední sféře čínského zájmu narůstal jiný velmocenský vliv — ať už to bude v Kambodži nebo na Tchajwanu. A bude se také mýlit každý, kdo doufá využít Čínu jen jako šachovou figurku ve vlastní hře: na to je to za každých okolností příliš veliká a suverénní zem.
Závěrem: Pokus odpovědět na otázku v titulu Jak z oblasti mezinárodní, tak i vnitřní politiky existují samozřejmě desítky otázek, o nichž $e v rámci tohoto článku nemohu už zmínit — ačkoli jejich význam není často menší něž význam otázek, o kterých jsem se tu zmínil. Snad bude pro čenáře "Listů" zajímavé, když postupná
37
k takovým otázkám budeme i dále uveřejňovat články. Hlavně také o tom, které konkrétní problémy jsme v Číně diskutovali, pokud jde o povahu společensko-politických systémů sovětského tvpu, o rok 1968 u nás, o současné události v Polsku, o některé historické otázky i mezinárodní problémy, zejména problémy evropské. Ke všem těmto otázkám jsme totiž pořádali přednášky a besedy. Také řada problémů každodenního života Číny — od bytové situace až po skutečnost, že normální u nás známý "čínský čaj" se kromě oblasti kolem Kantonu vlastně nikde nepije — to všechno snad by bylo svým způsobem zajímavé. Smyslem tohoto článku bylo však vlastně jen podat čtenářům "Listů" souhrn dojmů, které nějak souvisejí s otázkou, formulovanou v titulku. Na první polovinu této otázky mohu zcela jednoznačně odpovědět, že dnešní Čína se mi vůbec nezdá hrozbou pro Českoslovenko, jeho naděje a potřeby. Mezi nekonečnou radou lží sovětské propagandy, kterou dobře známe, zaujímá trvalá a veliká lež o vývoji v Číně jedno z nejpřednějších mísť. Ať už se v této zemi stane cokoli, ať budou jakkoli komplikované další cesty jejího vývoje, a ať se třeba nepotvrdí určitá naděje, že pokus o reformu v Číně bude probíhat tak, jak se dnes zdá —přece jen nikdy nebude pravda mít tu podobu, jakou Číně dává sovětská propaganda. Na druhou polovinu titulní otázky je ovšem sotva možné odpovědět jednoznačně. Určitou nadějí pro nás bv se Čína mohla stát za předpokladu, že všechny nesčetné obtíže, spojené s vývojem jak industriální společnosti, tak také demokratického socialistického systému v této zemi, budou relativně brzo přfekonánv. Takový optimismus však bych se neodvážil veřejně propagovat. Daleko pravděpodobnější je vývoj mnohem rozpornější, se zákruty a návraty zpět. Reálná naděje je vlastně jenom v tom. že v této zemi není dnes stav umrtvené nehybnosti, že se tu cosi významného děje, a v tomto dění jsou mnohé rvsv v zásadě shodné s tím, co i pro nás by bylo potřebné a pozitivní. Pokud my sami můžeme třeba jen docela nepatrně přispět k tomu, aby tato naděje vzrostla, myslím, že to máme dělat. To byl táké jeden z hlavních důvodů, proč jsme do Číny jeli. "Rudé právo" považovalo za nutné informovat československou veřejnost o této cestě pod poutavým titulkem "Ze smetiště dějin do Pekinu". Díky za to — jinak by se sotva tolik lidí u nás dovědělo, že jsme bvli v Číně. Považoval jsem proto také za slušné, poslat šéfredaktorovi Oldřichu Švestkovi z Čínv aspoň pohled s následujícím textem: Pozdrav ze smetiště dějin na smetiště, kde se už ani nic neděje, posílá :
'
f
<
Zdeněk M L Y N Á Ř
Těm, kdo uvažují o emierac Už je to tu - dovolená, a s ní cesty blízké i daleké, a taky cesty bez návratu. Nechci, aby moje poznámky byly pochopeny jako výzva k emigraci. Faktem ovšem je, že se každoročně z toho relativně malého počtu československých občanů, kteří dostanou devizový příslib, několik tisíc pro emigraci rozhodne. Rozhodnutí k takovému životnímu kroku musí být přenecháno těm, kdo před takovou otázkou stojí. Jde mi výhradně o to, upozornit na některá úskalí takového rozhodnutí. Těm, u kterých je hlavním motivem představa o lehce dosažitelné vile s bazénem a s mercedesem posledního t y p u j e nutno říci, že je to představa pomýlená. Na Západě je možné dobře žít, lépe než na druhé straně, ale pečení holubi nikomu do ust nelétají. Většina uprchlíků se snaží v některé z evropských zemí získat politický azyl. Ten se uděluje na základě mezinárodní konvence o politických uprchlících, která stanoví určité podmínky k jeho získání. Mohou jej dostat osoby, jež byly v zemi, kterou opustily, vystaveny perzekuci z politických, náboženských, rasových nebo názorových důvodů. Na jedné straně nestačí k udělení azylu pouze nesouhlas s režimem; na druhé straně je pojem perzekuce poměrně široký: například jestliže dotyčnému bylo z uvedených důvodů znemožněno studium na střední nebo vysoké škole, bylo-li mu z uvedených důvodů zabráněno, aby uplatnil svou kvalifikaci v zaměstnání, byWi vyslýchán nebo hrozilo-H mu zatčení, soudní řízení apod., podílel-li se na činnost, pro kterou mohl být režimem vystaven perzekuci, atd. K této perzekuci muselo dojít - nebo docházet - v poslední době. Není tedy možně ji dokazovat tím, že dotyčný v roce 1968 rozdával letáky na podporu Dubčeka, byl pak eventuelně vyloučen ze strany* ale od té doby žil v normálních, nebo řekněme v Československu obvyklých, podmínkách. Skutečnost perzekuce není třeba dokládat důkazy, ale věrohodně vylíčit. Může však být zpochybněna
tím, jestliže dotyčný dostal už dříve povolení k výjezdu do některé západní země, a této možnosti k žádosti o azyl nevyužil. Zásadně musí být o udělení azylu požádáno na nejbližší policejní stanici v určité době po příjezdu do první země, v níž je možné tak učinit. Obvykle se za takovou lhůtu považuje 48 hodin, ale také až 14 dní, lépe je však požádat ihned. Není tedy možné odjet například z Jugoslávie do Itálie, strávit tam dovolenou, a pak jet přes Rakousko do západního Německa či Švýcarska a tam požádat o azyl. Chce-li někdo emigrovat do NSR, kde má příbuzné nebo známé, a překročí-li hranice třeba z Jugoslávie do Itálie, nesmí zůstat v Itálii a tam se zaregistrovat v táboře v Terstu, ale A
1
.
^
*
8
'
musí ihned pokračovat do NSR, a požádat o azyl až tam. Velmi rozšířená, a jnylná, je domněnka, že místo politického azylu je možno získat "hospodářský azyl". Emigraci z hospodářských důvodů evropské státy neuznávají, a dokonce se jí brání, poněvadž zhoršuje situaci na pracovním trhu. Tak se stalo například západní Německo cílem vystěhovalců ze Středního východu a Afriky, kteří se v zemi snažili získat práci, několikanásobně lépe placenou, než v mateřské zemi. V minulém roce dosahoval počet těchto nových emigrantů KKhQÖÜ, a západní Německo bylo nuceno omezit možnost vjezdu pro občany řady států. Občané z východoevropských zemí, kterým azyl nebyl udělen, nejsou odsunuti do mateřské země, poněvadž se vychází z toho, že by l?y)j vystaveni stíhání za* pokus opuštění republiky. V minulém roce došlo sice v f4SR k několika případům odsunu do ČSSR, byly však podrobeny ostré kritice a příslušné qrgány podaly ujištění, že se nebudou opakovat* V případě neudělení azylu mohou dotyčné osoby v zemi žít - ovšem s nutností žádat v určitých lhůtách o povolení pobytu a pracovní povolení; jejich pas je jim po určité době vyměněn za cizinecký pas. , ís Udělení azylu má značné výhody. Ten, komu byl udělen, má právo na povolení k pobytu a k práci v dotyčné zemi; s paseni, který dc>staf?e, může snaději cestovat, ne ovšem do východoevropských zemí; a na základě azylu dostane snáze státní občanství, ač jsou lhůty v jednotlivých zemích značně rozdílné. Předevšmv je
39
mu však poskytnuta nejnutnější pomoc, aby se v zemi vžil. Pokud jde o první doby v emigraci, obvykle do udělení azylu, je praxe různá. Poněvadž převážná část uprchlíků odchází do Rakouska, alespoň nejzákladnější informace o situaci v této zemi. Československé sdělovací prostředky už léta straší poměry v táboře pro uprchlíky v Traiskirchenu. I když přitom mají příliš bujnou fantazii, je nutno říci, že tábor je tábor se všemi zápory. Je třeba vzít v uvahú, že do Rakouska přichází ročně několik tisíc uprchlíků z nejrůznějších zemí, z různých kulturních oblastí a různého sociálního prostředí. Alespoň v prvních dnech není možrié mezi nimi rozlišovat. Po vyřízení nutných formalit jsou však uprchlíci - výjimku tvoří někdy mladí muži bez rodin - umístěni v různých, k tomu účelu najatých venkovských penziónech. Tam mají zdarma ubytování a stravu a dostávají malé kapesné na nejnutrtejší potřeby až do udělení azylu pro ty, kdo se rozhodli v Rakousku zůstat, nebo do odletu u těch, kteří se rozhodli a byli přijati pro emigraci do některé zámořské země, jako je USA, Kanada nebo Austrálie. Ti, kdo se rozhodnou pro zámoří, azyl například v Rakousku v podstatě nepotřebují, ač by o něj z různých důvodů měli v zemi, do které uprchli, požádat. O povolení emigrace do zámoří je nutno vždy podat žádost u úřadů zámořské země. V každém táboře působí mezinárodní organizace, které o možnostech emigrace informují zájemce a jsou jim nápomocny při vyřizování formalit. Je však třeba upozornit, že povolení k emigraci se neuděluje osobám, které v ČSSR spáchaly nějaký trestný čin, byly v psychiatrickém léčení apod. V úvahu se bere i celkový zdravotní stav. Překážkou je dále neukončené rozvodové řízení nebo je-li žadatel béz rodiny nebo nemá-li vyřízenu vyživovací povinnost. Roli hraje také věk Uchazeče a jeho profese: absolventi humanitních škol mají hienší naději, než technici a řemeslníci. Na závěr je nutno opakovat, že rozhodnutí emigrovat musí každý uvážit sám, a uvážit dobře. Nejen proto, že tím předurčujé svůj další život. Musí si být především vědom, že zejména začátky nebývají lehké: musí se seznámit s novým, většinou zcela neznámým prostředím,
40
se zcela odlišnými životními podmínkami, a musí začínat prakticky s prázdnýma rukama. Může si start do nové budoucnosti ulehčit v podstatě jen jedním: ovládnutím alespoň základů řeči země, v níž hodlá žít. Čím více umí, tím lépe. Karel Malý '
{
i
Solidarita mladých Rakušanů •
>
f
-
* 'i
r
Rakouské lázně Ischl leží asi 150 kilometrů od československých hranic. Letos 20. února se zastavovali místní občané u stánku s vystaveným dortem na zdejším náměstí. Dovídali se, že jde o pozornost k narozeninám mladého dělníka ze severočeského Mostu Václava Umlaufa, který bvl loni odsouzen na tři roky do vězení. Jeho u trestná činnost" spočívala v tom, že se na pracovišti kriticky vyjádřil k nedostatečné a zastaralé mechanizaci a odsoudil sovětskou invazi do Afghánistánu. Soud ho obvinil, že rozšiřoval blíže neurčenou tiskovinu "protistátního charakteru1 \ a v dopise svému příteliknězi ve Velké Británii kritizoval uvěznění a odsouzení členů VONSu, Čímž prý poškodil zájmy republiky v cizině. A soukromě se připravoval ke studiu bohosloví. Několik mladých lidí v Ischlu, kteří spolupracují s londýnskou Amnesty International a její Odbočkou vé Vídni, se rozhodlo informovat ó osudu Václava Umlaufa rakouskou veřejnost. Ze svých prostředků dali natisknout tisíc pohlednic, adresovaných presidentu Husákovi, se žádostí o propuštění Václava Umlaufa. Poslali několik desítek dopisů vědcům, umělcům, ředitelům institucí a vysokých škol v Československu, v nichž je žádají o zásah vé prospěch vězněného: Připravili články db rakouského tisku a rozhlasu. A dívky upekly onen dort, který rozdaly spoluobčanům, spolu s odpověďmi na jejich dotazy.
Velké a malé investice Těžko spočítat, kolik je v Praze domů. podepřených trámy, aby nespadly. Ale v Dejvicích, v ulici Na mlýnku, stojí zbrusu nový hotel, přepychově vybavený a zdaleka ne každému přístupný. Hotel UV KSČ s množstvím prostorných apartmá, zimní zahradou, barem. Původní rozpočet počítal s částkou jedné miliardy korun. Jak už to s mnohými stavbami u nás bývá, i tato se stále prodražovala. Například jen zařízení na přívod tepla a elektřiny stálo víc než sto miliónů. Co to je pak taková miliarda! Víc než pět let se stavěl pankrácký Palác kultury, původně pojmenovaný Sjezdový palác, a i když byl slavnostně otevřen kvůli nedávnému sjezdů KSČ, není dosud hotov. Pražský tajemník KSČ Beránek sice prohlašuje, že má sloužit sjezdům nejen KSČ, ale také ostatních politických stran i jiných organizací. Když se vezme v úvahu, že ve sjezdovém sále je 2,981 sedadel, mohou v něm lidovci i socialisti pořádat pomalu celostátní plenárky. Celková plocha podlaží paláce se rovná kupříkladu ploše pražského sídliště Pankrác II s 6,500 obyvateli. Přesto byla dána přednost výstavbě paláce před výstavbou bytů. A tajemník Beránek to v časopise Tribuna pádně zdůvodnil: "Všichni víme, kolik významných návštěv ze socialistických zemí a z celého světa směřuje právě do Prahy a jaká významná jednání se zde 1 konají." Konec citátu. Mladí manželé i s dětmi se tísní často v bytech svých rodičů. Musí čekat, až na ně přijde řada v družstvu, nebo v ojedinělých případech na národní výboru. Na ulicích padá lidem omítka na hlavu z neopravených dořnů. Podle slibů strany a vlády měla být bytová krize dávno vyřešená. Funkcionáři KSČ už přestali citovat slova klasika, že bez vyřešení bytového problému nemůže být ani řeči o socialismu. Vydávají se za představitele a mluvčí dělníků a pracujících, ale místo dalších bytů stavějí si pro sebe exkluzivní hotely, sjezdové paláce, sekretariáty, památníky. leště pak policii nechají postavit si vysokou škofu a rozsáhlé objekty úřadoven na Žižkově, a funkcionářům a vnitrákům atypické bytové jednotky ve Střešovicích a v Břevnově. Ve všech těchto příi
•
padech nehraje zajisté otázka schvalování "investic" velkou roli, protože na to se peníze ve státním rozpočtu najít musí. Netřeba připomínat, čí práce je pro společnost potřebnější a kdo je výrobcem skutečných hodnot. A odkud tedy plynou prostředky na veškeré investice? Kdysi si o tom funkcionáři možná četli v brožurách a učili se na školení. Dnes mají přece v rukou moc a vládnou. Podle vlastních slov ve jménu a ku prospěchu pracujícího li clu. ček
Než s lumpy tancovat Sedím v druhém patře proslavené čtyřky v Bartolomějské, v místnosti číslo 87. Sedím tu od rána od sedmi hodin/ Jeď už se stmívá. Je pošmourný prosincový den. Vyšetřovatelé se střídají po dvou, i po třech. Řekla bych, že s postupujícím časem přicházejí čí dál tím vyšší Šarže. Nemají ve zvyku se představovat, tak jen hádám. Ten poslední vypadá na plukovníka. Ptá se mne, co si to píšu na papír. Už před několika hodinami jsem odmítla vypovídat, komunikovat. Byli čím dál tím sprostší a drzejší. Tak jsem taky přitvrdla. Na tuhle poslední otázku ledabyle odtuším: Písničky. Ptá se dál: Jaké? Říkám: Všelijaké. Jakýsi obranný systém v mém nitru mi předtím doporučil věnovat se v tomto čase činnosti úplně odtažité. Stačila jsem zatím zaznamenat (a zároveň si v duchu pobrukovat) Suchého Píseň o rose» šlágr Why do robins sing in December z filmu Zasněžená romance, odkudsi se mi vnutila ruská národní Sto to planět bez plameni, a hned zase slovenská Božé máj, z vysokého neba - a právě pracuji na "ježkovinách"> Těch znám tolik, že by mi vystačily na mnoho hodin, ale snad, snad na všechny nedojde. Tajný mi nahlíží chtivě přes rameno. A vnucuje se: Znáte taky tuhle a ještě tuhle? Chce se blýsknout svými znalostmi repertoáru V & W. Ale hlavně chce komunikovat: Mužem si zazpívat, jestli máte chuť. - No, to je tedy gól. To tu v Bartáku asi ještě nebylo. Dvojzpěv: fízl & chartista. Neodpovídám a čistě abstraktně
uvažuju, kterou bych sobě a hlavně jemu vybrala. Což takhle: Bereme na potaz učené bakaláře s refrénem Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a jdi mezi lid Nebo snad: Za větrem plesnivět nechcem a nebudem: Hodila by se i Potopa: Ono to tak nezůstane....a taky Konšelská: Sláva mu, on je pašák. Nakonec se jednoznačně rozhoduju pro Co na světě mám rád, nedám si brát, než s lumpy tancovat, to se chci radši prát... Tak se do smyslu téhle slov v duchu viívám a prožívám je, tady v sedmaosm desátce, na té neslavné čtyřce v Bartáku. S takovou chutí bych si tu nahlas zazpívala tváří v tvář vnitráckým šaržím, bustám Lenina a Stalina, heslům Dzeržinského. Na důkaz, že slova platí dnes stejně, ba víc, než před půlstoletím. A je mi skoro až líto, že si tady ten dvojzpěv nemůžu zazpívat. Už pro tu psinu, až by plukovník státní bezpečnosti spáchal trestný čin pobuřováni proti vrchnosti podle paragrafu 100/1 trestního zákona. Jinak si přece nemůžou vnitrácké mozky vykládat slova textu: Ten, kdo se na svět dívá a ke všemu kývá, ten samozřejmě bývá vždy vážený a ctěn, takový mozek ptačí, tomu to snad stačí, já ať se páni mračí, já musím s pravdou ven Za oknem poletují vločky mokrého sněhu, do pražských ulic padla už dávno tma, a já se pořád ještě obírám písničkami. Slyším v duchu zpěv Voskovce a Wericha ze starých. 78-otáčkovych desek, které léta opatruji jako oko v hlavě. Chci věřit tomu. že už brzy se naplní dnové* Charty a skončí se její poslání. V Čechách a přilehlých krajích bude platit litera zákona, a lidská práva a svobody vejdou ve skutek. Stanem se spolkem pamětníků, vzpomínek a výročí, A budem mít možná i svoji hymnu, nebo aspoň znělku. Pro ten případ se už teď přimlouvám, abychom si dál pro jistotu zpívali: Než s lumpy tancovat, to se chci radši prát! ..„Třebas zasloužilí pamětníci, jen nikdy nepropadnout panské pýše a zhrdnout vlastním dobrým předsevzetím. Výstrahou buďtež parádní popěvky o psancích země a matkách pokroku. •
»
m
m
¥
<
i
;
Dagmar Vaněčková Vídeň, 6. února 1981 \
1
-
>
(Na paměť Jana Wericha k jeho nedožitým 77. narozeninám)
POZNÁMKY V
Tragický konec Lva Trockého Pierre Broué, "L'assassinat de Trots ky" ("Zavraždění Trockého"). Editions Complexe, Brusel 1980, 192 str. Lev Davidovič Trockij byl zavražděn agentem Stalinovy politické policie. Vyšetřování zločinu nebylo snadné, především proto, že vrah zatvrzele mlčel. Nikdo ho nemohl donutit k výpovědi, protože mexická policie nepoužívala metod útrpného práva. Dokonce jeho přesnou totožnost se podařilo zjistit až deset let po vraždě. Atentátník byl dávno odsouzen, odpykával trest pod cizím jménem, a jen soukromá iniciativa jednoho profesora kriminologie vedla k odhalení, že za Američanem Jacksonem nebo Belgičanem Mornardem se skrývá Španěl Ramon Mercader. Podrobnou historii atentátu a jeho pozadí podal již r. 1948 Španěl Julián Gorkin v knížce "Zavraždění Trockého" ("L'assassinat de Trotskv", 2. vvd. Paříž 1970). Gorkin měl k dispozici důležitý pramen, zápisky a vzpomínky mexického generála Sáncheze Salazara, který jako šéf tajné službv řídil vyšetřování. Již tehdy se podařilo zjistit, že vrahovu ruku řídil vysoký důstojník NKVD Leonid Eitingon, činný ve Španělsku za občanské války pod jménem Kotov. V Mexiku, kde byl v době vraždy přítomen, vystupoval pod jménem Leonov. Ředitel pařížského Ústavu Lva Trockého profesor Pierre Broué vydal k loňskému čtyřicátému výročí této dramatické události novou knížku, v níž jednak shrnuje výsledky dosavadního historického bádání, jednak osvětluje na základě archívních studií další podrobnosti a vyslovuje nové domněnky o některých nejasných okolnostech. P. Broué předně doplňuje
životopis atentátníka Ramona Mercadera. Mercader se z hlediska Stalinovy tajné služby choval přímo vzorně. Nepromluvil až do své smrti, naopak, mátl vyšetřování všelijakými báchorkami. Mlčení ovšem nebvlo tak obtížné, protože ho nikdo k výpovědím nenutil. Mexická policie a justiční orgány respektovaly klasické procesní záruky. Byl odsouzen k maximálnímu trestu (podle mexického zákoníku) dvaceti let vězení. Tam byl materiálně podporován svými advokáty a měl možnost značných výdělků. Měl dokonce milenky (jedna z nich byla barová animírka) a chodil je v noci z "fešáckého" kriminálu navštěvovat. Přísnost mexické justice záležela jedině v tom, že odmítala všechny žádosti o zkrácení trestu a o podmíněné propuštění na svobodu. Odseděl si tedy celý trest. Když vvšel r. 1960 z vězení, vypadal podle dobové fotografie zcela blahobytně. Protože Československo musí být zřejmě stůj co stůj, když už ne jinak, tak alespoň dodatečně, zapleteno do co nejvíc sovětských špinavých záležitostí, měl připraven československé vízum a odletěl ihned do Prahy. Odtud ovšem odcestoval do Moskvy, kde mu předali Leninův řád a titul Hrdiny Sovětského svazu, které mu bvly uděleny již v roce 1940. Je dobré to připomenout těm, kdo si tyto metály připínají na hruď, aby věděli, v jaké jsou společnosti a za co se také tyto řády udílejí. Není zcela jasné, proč byl takto přivítán ještě za Chruščova. KGB musela patrně respektovat určitá pravidla hry, a to bez ohledu na dočasnou a nedůslednou destalinizaci. Musela dát najevo svým současným i budoucím agentům, že k nim je a bude loajální za všech okolností, že nikdy nezapomene na prokázané služby a že je nenechá, jestliže zachovají příkaz mlčení, v bryndě. Šlo o morálku a soudržnost sboru. Jak uvádí P„ Broué, vražda byla připravována důkladně. V Mexiku pracovalo několik paralelních skupin. Jiní všeho schopní agenti do Mexika směřovali pro případ, že by první pokus selhal. To se také stalo. Když se nepodařil atentát za vedení malíře Siqueirose, zasáhl Ramon Mercader. Tehdejší vedení Komunistické strany Mexika selhalo: generální sekretář Laborde odmítl zavraždění Trockého připravit, a tak byl na nátlak Kominterny sesazen z funkce a vyloučen jako oportunista ze strany. v
Dnes je rehabilitován. Je zajímavé poznamenat, že do funkce generálního tajemníka Komunistické strany Mexika byl později povolán právě malíř a neúspěšný atentátník Siqueiros. Pierre Broué uvádí řadu jmen osob, které pomáhaly atentát připravovat přinejmenším psychologicky, štvanicemi proti Trockému v mexickém tisku: odborový vůdce Lombardo Toledano, terstský komunistický předák Vittorio Vidali a jiní. Překvapující na celé smutné historii je, jak snadno, velice snadno Stalinovi agenti pronikali do Trockého blízkosti. Trockij samozřejmě neměl iluze a dobře věděl, co mu hrozí. Avšak navzdory přísným bezpečnostním opatřením v mexické vile byl neobyčejně důvěřivý. NKVD zřejmě pronikla i mezi jeho osobní strážce, Důvěrníkem jeho syna a politické pravé ruky Lva Sedova byl agent NKVD M. Zborowski, který soustavně informoval Moskvu o obsahu důvěrné korespondence sekretariátu IV. internacionály. Existuje důvodné podezření, že pomohl sprovodit ze světa i samého Lva Sedova. Zůstal Scdovovým úzkým spolupracovníkem, přestože generál Orlov, zmocněnec NKVD ve Španělsku, po své dezerci Trockého důvěrně výslovně před Zborowským varoval. Trockij, navzdory své zásadní bdělosti, měl sklon považovat tyto konkrétní informace za pokusy NKVD kalit vodu a vyvolávat všeobecnou podezřívavost. Byl v nesnadné situaci, pohyboval se mezi Scyllou a Charybdou. Věděl zcela přesně, co mu hrozí, ale zároveň se nemohl obejít bez spolupracovníků a měl malé možnosti zkoumat jejich minulost. Zborowski byl usvědčen v padesátých letech v USA jako sovětský agent a odsouzen. To je další, praktická stránka této smutné historie, jež je velmi poučná a aktuální pro dnešní československou opozici, a to doma i v exilu.
0 sovětské vládnoucí třídě Michael S. Voslens ky, "Nomenklatura. Die herrschende Klasse der Sowjetunion" {"Nomenklatura. Vládnoucí třída Sovětského svazu"). Molden, Vídeň 1980, 550 str. velkého formátu. Pozoruhodný ohlas vyvolala nedávno vydaná práce M. Voslenského "Nomenklatura". Přeš téměř neúnosný rozsah figurovala v Německu mezi bestseller/, v tisku sejí dostalo velmi pochvalných recenzí a překládá se do několika jážvků. Autor zůstal trvale na Západě během studijního pobytu v r. 1972, a pracuje dnes v Ústavu Maxe Plancka v NSR. M. Voslensky (nár. 1920) bvl Sovětským tlumočníkem za norimberského procesu a při Spojenecké radě pro Německo, vystudoval moskevskou universitu, habilitoval sé jako historik (v SSSR) a jako filosof (v NDR) a později se stal profesorem Lumumbovy university v Moskvě. Po zhruba 20 let zastával v SSSR řadii funkcí, k nimž patřil v žahrnniční styk v a trvalý úzký kontakt s aparátem UV KSSS» II-éta byl tajemníkem komise pro otázkv odzbrójení při Akademii věd SSSR. Kniha obsahuje devět oddílů: 1. Také sovětská společnost je antagořiifctická, 2. Lenin a Stalin, otcóvé nové tříd V, 3. Zrod vládnoucí třídy, 4. Nomenklatura, vládnoucí třída v sovětské společnosti, 5. Nomenklatura, vykořistovatelská třída sovětské společnosti, 6. Nomenklatura, privilegovaná třída sovětské společnosti, 7. Diktatura nomenklatury, 8. Třída s nárokem na SVětovládu, 9. Parazitní třída. Nomenklaturu, chápe autor přitom jako, za prvé, souhrn vedoucích míst, která jsou obsazována nikoli vedením dotyčné služebny, nýbrž nadřazeným stranickým orgánem, a za druhé, souhrn osob, které tato místa zastávají nebo jsou jejich kandidáty (str. 163, pod. 141, 14). Nomenklatura jako vládnoucí třída SSSR se vytvořila podle autora ve třech etapách: "První eťapoi|Jb^lo vytvoření deklasované organizace t;evolu€ÍQ0ářů zjpovolání, která představovala embryo nově třídy. Druhá začala tím, že tato W
1
J
W
W
í
;
44
|
« /
w
>
c
»
organizace převzala moc v říjnu 1917, a že vznikly dvě vládnoucí vrstvy, horní vrstva leninské gardy, složené z revolucionářů z povolání, a spodní vrstva stalinské nomenklatury. Třetí etapou byla likvidace leninské gardy nomenklaturou." (148) Nadšení západních recenzentů nad teoretickými kvalitami knihv lze stěží sdílet. Kategorie "nomenklatury", jistě věcně oprávněná a slibná, je v textu pojmově málo rozpracována, struktura "nomenklatury" a její vztahy ke společnosti zůstávají téměř neanalyzovány, některé výroky si odporují, vůbec na úrovni obecnosti se příliš neuvažuje a nomenklatura funguje spíše jako sběrný termín, k němuž se dosti volně přiřazují historické údaje a popisy společenských jevů a procesů. Tyto výhrady se týkají zejména úvodních tří oddílů; užitečné k různým účelům tu mohou být až nadmíru nakupené citace a výpisky z oficiální i neoficiální marxistické literatury, z marxologických publikací i textů samizdatových. Faktická neteoretičnost knihy je patrná i z polemických pasáží — na př. obsáhlá rekapitulace kritik Leninova pojetí strany, proletářské revoluce a diktatury proietariátu se při výčtu mnoha autorů nedostane k R. Luxemburgové. Skutečná hodnota Voslenského práce — zvláště pro západního čtenáře — leží jiným směrem a v jiné poloze: v barvitém, názorném a čtivém vylíčení prostředí, práce a života "nomenklatury". Výpověď, kterou tu autor podal na základě vlastní zkušenosti, je patrně Ojedinělá co do rejstříku různých stránek každodennosti i co do plastičnosti vylíčení; zachycení jinak spíše skrytého životního způsobu nepochybně představuje nězanedbatelný materiál pro sociologické, politologické a jiné rozbory. Ani okolnost, že autorovy prožitky byly zjevně látkově omezeny na prostředí víceméně vysokého stranického a státního aparátu, neubírá jeho počinu, který se spíše řadí do oblasti literatury faktu, nikterak na ceně. Samozřejmost toho, co "přece každý v f \ je nepřeberným zdrojem objevů, je-li přiměřeně komunikována přes hranice určité společnosti či společenského prostředí. A tak se dychtivý západní čtenář dovídá se vším všudy, jakými cestami se mladý adept dostává do nomenklatury, jakými postupy se v ní udržuje, prosperuje a avahcuje,-jak vypadá
údobí jeho penze. Dočte se nejen o tom, kolik má nomenklaturní a platu včetně příjmu dalších a vedlejších, nýbrž také o tom, jak nakupuje, zařizuje a obstarává, jak se stravuje a hoduje, jak bydlí, telefonuje, rekreuje se, baví, vyjíždí do ciziny atd. Vylíčení pracovního prostředí na př. zahrnuje jak instruktivní popisy odlišného zařízení místností referentů různého stupně, tak odkazy na různá "pravidla hry" v sovětských a západních aparátech, i na postupy, zaručující v mocenských bojích udržení pozice uvnitř nomenklatury. Tyto partie — představují většinu knihy —jsou sice napsány poněkud mnohomluvně a nejsou prosty určitých ladností a anekdptismů, vynikají však životností, srozumitelností a vynalézavostí v jednotlivostech .(až po jazykové hříčky). Stupeň zajímavosti a sdělnosti pro západního čtenáře je v těchto částech textu vvsokv. Za pravou perlu spisu jak co do nápadu, tak co do provedení je možno považovat poslední kapitolu posledního oddílu, Jeden den v životě Denise Ivanovice: svérázně inspirován Solženicynem, líčí tu autor jeden běžný den v životě Denise Ivanovice Vochuše, vedoucího odboru ÚV KSSS (str. 511-539). Bude jistě mnohokrát samostatně přetiskována — po zásluze; kdvbv se M. Voslenskv střídměji a důsledněji držel'tohoto žánru, který mu zřejmě nad jiné vyhovuje, byla by jeho kniha atraktivnější a působivější ještě pro daleko širší okruh ctenaru. m
*
*
.
'
V
o
Erich Fromm, filozof, psychoanalytik a sociální psycholog, zemřel na jaře loňského roku. Odešel tak poslední příslušník zakladatelské generace frankfurtské školy. Byl jedním z prvních socialistických teoretiků (vedle W. Reicha a S. Bernfelda) usilujících o tvořivou svntézu Marxe a Freuda. Některé Frommovv práce jsou československému čtenáři známy z překladů vydaných v šedesátých letech, "Normalizátoři" je samozřejmě odstranili z knihoven. Frommovo dílo je neslučitelné s vládnoucím obskurant ismem. Téměř s padesátiletým zpožděním nedávno vyšla německy Frommo.va monografiq "DěK níci a zaměstnanci v předvečer Třetí říše", Fromm na přelomu 20. - 30. let úzce .spolupracoval s frankfurtským Ústavem pro sqciální bádání, jehož ředitelem byl Max Horkheimer, Ten Fromma pověřil výzkumem mentality německých levicových dělníků a zaměstnanců, založeným na velmi podrobném dotazníku, Když Fromm výsledky výzkumu zpracoval* vedení ústavu rozhodlo, že doba není zralá pro jejich zveřejnění. Výzkum totiž vedl k nepříjemnému zjištění, že velká část komunistických a sociálně demokratických dělníků se vyznačovala charakterovými rysy autoritářských maloměšťáků. Erich Fromm a jeho přátelé byli výsledky výzkumu zneklidněni. Odpovídal totiž málo marxistickým představám o psychologii revolučního dělníka. Odpovědi na některé otázky byly prostě překvapující; většina dotázaných byla proti emancipaci žen, proti jejich práci v povolání, mimo domácnost. Oceňovali) jako velké dějinné postavy právě tak Marxe, jako Bisrnarcka, Napoleona a Hindenburga. Měli jen malé ponětí o avantgardním umění a projevovali sklony k šosáckému nevkusu. Erich Fromm rozdělil osobnosti respondentů do tří kategorií: 1. autoritářská osobnost; 2. osobnost náchylná ke kompromisům; 3. radikální osobnost. Ze zkoumaného vzorku vyplývalo, že asi 26 komunistických a sociálně demokratických voličů patřilo k osobnosti ?< ; :/- , ' • , ' " * - , I autoritářského typu, t.j. k sociálnímu charakErich Fromm; "Arbeiter und teru, jenž je málo odolný proti svodům Angestellte am Vorabend des nacismu. Jen 15 dotázaných voličů dělnických Dritten Reiches" ("Dělníci a stran mělo psychickou strukturu "důsledných zaměstnanci v předvečer Třetí radikálů", t.j. patřilo k typu osobnosti, j e ž f e říše"). Deutsche Verlags-An- podle E. Fromma vyznačuje t>dVajfe)u, obětavostí a spontánnosti, které? jsoů nizbytfié stalt, Stuttgart 1980, 315 str. «
s
.
í
ř
1
..
:
í
*
ř'
í. :
f
.
-
<
'
*
0 í
v
í
í
Dělnická třída a maloburžoazní mentalita '
i >
s' .
,
•
:. '
' "
o
•
'
.
'
.
,
<
-
.
'
..."
'•
"
<
i
S
9
í i
45
k mobilizaci ménč aktivních osobností pro politický boj. Z výzkumu vyplývalo, že slovní radikalismus německých komunistů byl v rozporu s vnitrní charakterovou strukturou velké části jejich sociální základny. Zkoumaný vzorek ovšem nebyl tak rozsáhlý, aby bylo možno mluvit o důkazu. Výzkum podal jen svědectví o určitých sociálně psychologických příznacích, ovšem svědectví zajímavé a podnětné. Naznačuje, jakým směrem se může ubírat studium příčin toho, že tolik sociálních demokratů a komunistů přešlo po Hitlerově vítězství v r. 1933 na jeho stranu, nebo se alespoň s jeho režimem pasivně smířilo. Vše nelze vysvětlit nacistickým terorem, ten byl jen jedním faktorem, třebaže důležitým. Frommův výzkum z počátku třicátých let vede také k zamyšlení nad tím, proč se "znormaližovaný" režim v ČSSR setkává s relativně malým odporem. Nepřispívají k tomu i hlubinné faktory psychické, třeba velká početnost "autoritárního" charakteru? Na závěr si dovolím poznámku. Erich Fromm a jeho druzi kdvsi odložili publikaci tohoto výzkumu na neurčito, protože se obávali, že bv mohl oslabit energii protinacistického boje. Lze jim vytýkat, že oportunisticky mlčeli o nepříjemných a zneklidňujících skutečnostech, ačkoli jako vědci měli říkat holou pravdu. V domnění, že slouží pokroku, neřekli celou pravdu. Nikdo jim ovšem nemůže vytýkat, že by pravdu nahrazovali pseudopokrokovými ideologickými frázemi nebo dokonce "zbožnou lží". Frommova poslední kniha (nebo spíše opoží
>
.
děná kniha) tak přispívá i k poznání společenské a politické ůlohv frankfurtské školv v třicátých letech. Skutečnost je zcela jiná, než se československé veřejnosti snaží namluvit cyničtí ideologičtí úřednici á la Zdeněk Javůrek pod vedením servilního akademika Radovana Richtv. Poměry v československé filozofii a sociologii dokresluje to, že velká část Filozofického a sociologického ústavu ČSAV několik let pracovala na sovětskou objednávku na "kritice" frankfurtské školy. Sovětský zákazník naložil s českoslovenkými služebníky jako s opravdovými lokaji. Elaboráty zpracované v Praze vyšly v Moskvě s podpisy sovětských profesorů. Na milost byl vzat jedině Zdeněk Javůrek, zřejmě proto, že jeho kapitola je podle sovětské logiky hodna českého podpisu. Je to jakési udavačské hlášení četnickěho strážmistra přiděleného do vědeckého ústavu. Předkládá vrchnosti seznam osob podezřelých ze sympatií k frankfurtské škole a k Erichu Frommovi s doporučením, abv se proti nim přísně zakročilo. Jako základní zdroj odpovědí na všechny, i tv neisložitěiší filozofické otázkv Zd. Javůrek doporučuje s vážnou tváří "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti". Sovětští plantážníci připravili kromě toho svým literárním otrokům nepříjemné překvapení. Prosadili, že v Praze vysel český překlad sovětské, ale v Praze napsané, publikace Sociální filozofie frankfurtské školy (Svoboda, Praha 1977). Pražští filozofičtí nádeníci se mvlně domnívali, že také mohou veřejně uplatnit výsledky své úkolové práce. A tak vyšel v nakladatelství Academia český sborník věnovaný kritice frankfurtské školy. Textv se podobají kapitolám sovětského sborníku, jen podpisy jsou jiné, české. Že je to ostuda? Čtenáři si toho třeba nevšimnou. A všimnou-li si toho, musí tak jako tak mlčet. A Erich Fromm? Ten je líčen v tomto •f • • •^ nechutném elaborátu jako ideologický díverzant a stohlavá kontrarevoluční hvdra. Vzpomínám si, jak v debatách, které jsme s ním vedli za jeho pražské návštěvy v polovině šedesátých let, nám starostlivě připomínal, abychom při kritice systému neztráceli ze zřetele revoluční vymoženosti . A to jsme nebyli zdaleka ták radikální, jako dnes.
Výchovou v kolektivu kolektivem pro kolektiv
s tebou protokol včetně tvé stížnosti na uvaleni vazby a příští den v poledne již jedeš do Ruzyně. Celé to trvá tři dny, někdy déle, i když bv nemělo. m
No, aspoň se projedeš po Praze. Tak jaké to bylo? No, to víš, jako v kriminále.
Počkej, mě to vážně zajímá. Rozpovídej se trochu víc. Dneska tam může skončit každý. Jak to vlastně začne? Tak jednoho dne tě seberou, odvedou do Bartolomějské k výslechu a pak do cely předběžného zadržení. To je ten známý hotel CPZ, kde mnoho lidí strávilo své "48". Cely jsou tam pro dva, ale také pro osm lidí. Žádná velká čistota.
To jsi v civilu, že? Co ti nechají u sebe? Jen kapesník a kuřácké, toaletní a psací potřeby. Snad i knížku, máš-li ji náhodou s sebou. Dostaneš ručník, povlak na polštář, dvě prostěradla, tři deky. Žádné mýdlo, o kartáčku na zuby ani nemluvě.
Však někteří lidé nosí tyto věci stále it sebe. Na čem se spí? Jsou tam úzká kovová lůžka s molitanovým polštářem a 5 cm silnou matrací. Přes den se postele skládají do sebe. Je tam ještě malý stolek, příslušný počet židliček, ústřední topení, WC, kohoutek se studenou vodou a umyvadlo. Žádný styk s civilním světem. Je dobré požádat hned u prvního výslechu, kdy máš ještě u sebe peníze, o zakoupení cigaret a jídla. Jinak je režim na cele volný, ráno ovšem musíš vstát a ustlat, na pořádek se mnoho nehledí. Ž á d n é holení a stříhání. Pokud jsi obviněn, udělají ti foto a sejmou otisky. << •i
••
- ,
*
Jak je tam člověk dlouho? !
Když podá vyšetřovatel návrh na uvalení vazby, prokurátor mu vždy vyjde vstříc, vazbu formálně zdůvodní, osobně tě navštíví, sepíše
Ale v Ruzyni tě čeká šok. Zavřou tě do cely v přízemí, o níž se až později dovíš, že to je tzv. díra: malá, vlhká a studená kobka, nepříliš čistá, s oknem do tmavé chodby, spoře osvětlená žárovkou po celých 24 hodin. Dvě stoličky, dvě lůžka a stolek - stejné jako na CPZ. Aspoň něco známého.Záchod je sice splachovací, ale "turecký", t.j. dvě šlapadla na velké porcelánové míse. Žádné umyvadlo, ale nad záchodem, asi ve výši pasu, ústí ze zdi vodovodní trubka. Za chvíli se rozjede erární stroj: nechají ti jen hřeben, cigarety, zápalky, kartáček a pastu na zuby, jinak vše odevzdáš a kromě pověstných tepláků dostaneš ještě trepky, košili, trenýrky, pyžamo, kapesník, ručník, kelímek, povlak na polštář, dvě prostěradla, tři deky a ne máš-It svůj, též hřeben a kartáček ha tuby. Pastu ne. Znovu tě vyfotí a sejmou otisky. Na cele si usteleš a složíš věci do "komínku". Psychickým náporem je nedobrovolné ostříhání. Vyberou tČ hrozně, Této potupy je zbaven jen ten, kclo má v papírech od vyšetřovatele zákaz stříhání. Ale moc bych na něj nespoléhal.Byl jsem na cele sám a nebylo mi dobře. Zavřel jsem oči a s hlavou v dlaních jsem se snažil alespoň v myšlenkách uniknout. Zřejmě záměrně ti nikdo neřekne, že v téhle hrozné díře nebudeš trvale, ale v nejhorším případě jen několik dní. Cely pro soudní vazbu jsou ve vyšších patrech.
Ty už jsou lepší\ ne?
,
Ano, většinou jsou to malé cely pro dva vězně. Na ten první pohled nikdy nezapomenu: referent otevře dveře - v koute hromada matrací, u stolku sedí dva lidé. M$š dojem, že se tam s tím svým rancem už nevejdeš. Snad je to ještě větší šok, nežli z "díry" v přízemí, která byla alespoň prázdná. Domníváš se, že jde o omyl, ale strčí tě dovnitř a dveře se zaklapnou. V koutě u dveří opět turecký záchod, nad ním ta vodovodní trubka. Pod oknem závěsná kovová skřínka. Parapet okna je ve yýli
očí, okno je vodorovně půlené a otvírá se svislým posunutím. V dolní a horní čtrvtině okna vzniknou dva asi 20 cm vysoké průzory ven.V okenních tabulkách ze silných skel je zalito drátěné pletivo s oky tak na dva prsty. Ústřední topení je zapuštěné do zdi pod oknem. Spí se na matracích na zemi, neboť tři postele se do cely nevejdou. V některých celách, kde jsou jen dva, však lůžka jsou - stejná jako na CPZ. Dveře jsou masivní s malým uzamykatelným okénkem a špehýrkou, která byla dříve kulatá, ale někdo prý vypíchl násadou košťátka bachaři oko, a tak se dveře s kulatou špehýrkou nahradily dveřmi s podélným průzorem. Útočník se už tak snadno netrefí.
Kdy se vstává? Budíček je v 6.00, pak se stele, snídá, uklízí. Přijde referent na raport a kontrolu pořádku, V poledne je oběd, ve všední den dopoledne či odpoledne je asi půlhodinová vycházka po betonovém dvorku, v 18.00 večeře, v 19.00 se můžeš převléknout do pyžama a lehnout si, což je velice příjemné. Večerka je ve 21.00, přes noc se svítí. Kromě těchto denních cyklů je ve vazbě celá řada cyklů dlouhodobějších: jednou týdně je holení, výměna kniha vadných tepláků či trepek, fasuješ mýdlo, toaletní papír, písek na záchod; jednou za čtrnáct dní můžeš napsat jeden dopis, a pokud máš peníze na kontě, můžeš ť\ objednat noviny, časopisy a nákup do hodnoty 200 Kčs.
Jak je to s balíčky z domova? v
Povolení na tríkilový balíček a výměna ložního prádla mají nejdelší cyklus - měsíc. Balíčenka je přiložena do dopisu domů, který je pak cenzurován vyšetřovatelem. Běžná praxe je odevzdání dopisu přímo u výslechu. Zkrátí se tím doba doručení. Úřední dopisy a stížnosti můžeš podávat každý všední den. i.
Kdo múze psát tobě? i
Prakticky každý, ale doba doručení je velmi dlouhá. Dva měsíce nejsou výjimkou.
Ruzyně je jediná vazba v Praze? Soudní vazba je ještě v pankrácké věznici. Po uzavření spisů tam bývají někteří obvinění eskortováni. Vím to z vlastní zkušenosti: jednou ráno, v úterý, se otevřely dveře. "Červinka, sbalte si věci!" se ozvalo a dveře se zabouchly. Po uzavření spisů jsem žádal o propuštění z vazby a domníval jsem se, že jdu domů. Rozdal jsem cigarety, známky, dopisní papíry, pastu, jídlo, prostě všechno, ale měl jsem pochybnosti. A pravém. Zci pár hodin jsem seděl v cele na Pankráci a neměl nic, jen pár cigaret, jež jsem si vzal na cestu domů.
Doufám, že tě tvá štědrost nemrzela. Režim na Pan kráci je stejný ?
Jsou tam některé zvláštnosti: třeba balíčenka se nepřikládá k dopisu, ale posílá zvlášť Nějaké vězeňské sporožiro, ne? v obálce, kterou můžeš dát referentovi hned Peníze, jež jsi měl u sebe, ti převedou na druhý den po příjezdu. Tím se může výrazně konto, což trvá několik týdnů.Teprve pak zkrátit interval mezi posledním ruzyňským a můžeš objednávat <\ Zel dalších 14 dní dostaneš prvním pankráckým balíčkem. Dále zde v den zboží. Sortiment není velký: salám, tavený sýr, koupání á holení nejsou vycházky, WC je šťáva do Vody, sušenky, oplatky, čokoláda a normální, raport je jen jednou týdně, méně se bonbony; toaletní a psací potřeby, maximálně dbá na pořádek a jsou zde také - což pro mne 300 cigaret značky Clea nebo Start, tabák, bylo velmi příjemné - větší cely, cca 2 x 5 metrů papírky a zápalky. První nákup či balíček pro 4 osoby. Přespočetní spí opět na zemi. Jiné z domova dostaneš tedy v nejlepším případě je to i s nákupem. Především je omezen na 100 za měsíc po nástupu. Do té doby můžeš něco Kčs. Cigarety a tabák jsou spojené nádoby, buď dostat jen u výslechu - tam si aspoň zakouříš a 300 kusů cigaret nebo 6 balíčků tabáku, ale lze navíc se běžně toleruje, zvlášť když je tam i kombinovat. Například karton cigaret a dva i obhájce, předání cigaret, hygienických a balíčky tabáku. Neprodávají se sýry, salám, psacích potřeb, ovoce, jídla a třeba i jazykové čokoláda a šťáva do vody v ale žato máslo, cukr á učebnice. někdy šumáky.
48
Vazba končí, jakmile rozsudek právní moci. Co se děje pak?
nabude
Odejdeš na tzv. "béčko", kde pobudeš týden, ale také déle, jak kdo. Je to taková zostřená vazba. Hned po příchodu tě oholí a ostříhají, tentokrát bez výjimky. Cely jsou v suterénu, v zimě je tam citelně chladno. Vstává se v 5.00, mnozí chodí pravidelně od šesti pracovat do tzv. sáčkárny. Teď už se tam pytlíky nelepí, ale práce je stejně úmorná a jednotvárná: falcování, snášení, tisíckrát denně stejný pohyb. Ti zbylí jsou zavřeni na cele, příležitostně využíváni k donášce jídla, úklidu apod. Mnohem více se zde dbá na pořádek, žádné nákupy ani balíčky. Pražáci sice mohou požádat o návštěvu, ale nebývá vždy povolena.
Co pracovní tempo? Je vysoké a po dlouhé nečinnosti vazby tě to pěkně sebere. Za parťáka máš někoho ze stálých, který je na Pankráci ve výkonu trestu. Ty ještě normu pro stálé plnit nemusíš, ale on tě pěkně honí, neboť děláš prakticky na něho a někdy i místo něho. Nedostáváš žádné kapesné, jen přídavek jídla - svačinu. Tihle parťáci tvoří vysoce privilegovanou skupinu vězňů, nejsou to žádní prvotrestanci, v kriminále jsou jako doma. Věčně popíjejí svůj"magorák", tj. velice silný čaj. mnozí z nich fetují a vzpomínají na "dolce vita", jež vedli na svobodě.
Snad bys jim nezáviděl Co přijde po "béčku"?Zřejmě eskorta do nějakého lágru a 1 vlastní výkon trestu.
ale již oddělené závěsem. A hlavně: změní se lidé kolem tebe. Jsme přece v l. nápravně výchovné skupině - většinou dopravní nehody s alkoholem či zabitím, nějaký ten účetní či vedoucí prodejny s §132, tedy rozkradač socialistického majetku. Žádné podsvětí, a to je proti vazbě velké plus.
A jsme u toho. Myslel jsem. ze tě mlátili policajti, a ty si stěžuješ na spoluvězně, s i
Žádný policajt mě neuhodil. Pravda, někteří křičí a hrozí kázeňskými tresty pro hlouposti nebo přehánějí služební horlivost, ale málo kterého se muklové bojí. Samozřejmě, že nějaký ten ostrý hoch občas dostane obuškem či facku někde v kanceláři beze svědků. Ne že bych to schvaloval, ale má babička by řekla, že si o to koledoval. To víš, že jsem vyslechl mnohá líčení o sadistických policajtech, ale sám jsem se s žádným nesetkal. Policajt přijde na celu jednou za den, a někdy vůbec ne, jeho oko se ve špehýrce objeví talíé jen několikrát denně, ale se spoluvězni jsi v těch několika kubících cely nepřetržitě, ve dne v noci, oni určují tvůj kriminál, ne policajti.
Zůstaneme ještě u těch policajtů. Jaká je jejich hierarchie? Ti s nejnižší hodností dělají již zmíněné "bachaře" či "kukačkáře". Špehýrkou nahlížejí do cel, zda nelezeš na okno, neválíš se v posteli, nemáš vypláchnutý záchod pro domlouvání se sousední celou, neházíš koně.... í
-
Eskorta jistě, nebo alespoň stěhování Uvnitř pánkrácké věznice. Ale výkon trestu ještě ne. Vyfasuješ horu eráru: dvě uniformy, montérky, dvoje boty atd. atd. až po ešus a lžíci a aspoň týden strávíš na nástupním oddělení. A tam je to už veselejší.Vojenské palandy s matracemi, široké a pohodlné. Velká světnice s obrovským, oknem.
Vsadím se% ze bylo normální. >
-
•
•
'
'
v f
í
No ano, ale relativně obrovské. A dál, světnice se přes den nezamykají, můžeš na chodbu, do umývárny. WC je sice stále na cele,
1
i-
Jakého koně? j
•
>
Házet koně znamená transportovat na provázku čili nijti předměty z cely na celu. Posílají tam cigarety, tabák, papírky, sirky, ale i milostná psaníčka do žerjské části věznice. K zamezení této činnosti byly instalovány na oknech ty druhé mříže, vlastně pletivo, jehož stav se bedlivě kontroluje. Muklové to teď mají těžší a házet koně sousedovi na pa^ře je skutečné velmi obtížná operace, Ale dolů to jde dobře, jen průměr balíčku je teď výrazně omezen. Když tě chytí, je z toho velký křik, ale většinou to končí jen odebráním koně.
49 *
. • •
Vraťme se k těm bachařům.
mizerné/ Pověstná jsou rozvařená pankrácká kolínka s omáčkou. Ty sní jen málokdo.
Ti ještě dohlížejí při vycházkách, ale větším pánem na patře je referent. To už je vyšší, praporčická sarze. Odemyká cely, což obyčejný bachař nemůže, jemu adresuješ při raportu své žádosti, nosí dopisy, balíčky, má kázeňskou pravomoc. Důtka, zákaz nákupu, balíčku, "díra".Může použít hmatů, chvatů, služebního obušku a myslím že i psa. Mimochodem, služební psi prý dostávají kromě dobrého žrádla též služební hodnosti. Takže i pes může být poručíkem.
Myslíš, ze nedostatek jídla je součástí trestu? Nemyslím, ale jídlo se krade. Když máš čím zaplatit, dostaneš ho kolik chceš. Za cigarety ale také za prášky - se ti ten vězeňský stoleček pěkně prostře: sádlo, ovoce, salám, mléko, sýry.' Děje se to ve vazbě, ale hlavně na "béčku". Po celách třeba chodí chodbař a nabízí plný ešus masa.Mnozí by si dali, ale nemají čím zaplatit. '
>
t
A naopak.
A co jídelníček?
Na cestách k soudům či do jiných věznic tě doprovázejí tzv. eskortáci. Každá eskorta, i ta soudní, je malé trauma - nejen pro ta pouta na rukou, ale pro celkové narušení již navyklého stereotypu vězeňského života. 1 ty příjemnější stránky - cesta městem, tváře bližních u soudu nakonec jen bolestně jitří vzpomínky na civilní život. Nejvyšším pánem věznice je náčelník, ale s ním přijdeš do styku jen zcela výjimečně. Ale ješte k těm eskortám. Zkušení kriminálníci před eskortou vůbec nepijí a téměř nejedí. Ne z nějakého stressu, ale pro nemožnost či lépe řečeno velmi ponižující a nedůstojnou možnost vykonat během eskorty malou, nebo nedej bože velkou potřebu. A někdy trvá pěkně dlouho, než si zase můžeš dojít na záchod; 1 A když jsme již u těchto věcí: jít poprvé na velkou strany před mnohdy škodolibými zraky a poznámkami spoluvězňů, a navíc na turecký záchod, bývá několikadenní bolestný boj s civilizačními zábranami. Je to hrozně nepříjemná záležitost, ale později si člověk zvykne. i
»
-
Jako na všechno. Třeba na jídlo. '
f
s
Z počátku, když ješte žiješ svým "velkým případem", ani nevíš, co jíš.Teprve později se stane jídlo spolu s kouřením nejčastějším námětem nekonečných rozhovorů.Všeobecně řečeno je jídlo špatné a je ho máío.Hlavně ve vazbě a jmenovitě na Pankráci, V Ruzyni přece jen občas dostaneš chleba nebo porci jídla navíc - to se na Pankráci nestane. Málokdy se najíš dosyta, a přece někdy jídlo vyhodíš. Také je
50
K snídani pravidelně čtvrtka chleba a melta, někdy bílá. Další konstantou jsou nedělní studené večeře - kousek salámu s půlkou taveňáku nebo sádlo či špek a vajíčko apocl. K obědu polévka a nejčastěji knedlíky s omáčkou. Žádné kulinární zázraky, maso jen v neděli, během týdne nalezneš kousíček rnasa jen výjimečně. Kdo však má dietu, jí si docela dobře. Večeře jsou bez polévky, zato s černou meltou nebo čajem, pokud jsou sladké. Sobotní a nedělní obědy se dávají na Pankráci dříve a večeře — v sobotu půlka bochníku — dokonce hned po snídani. Večer bývá zle, zvláště v neděli. Ta ranní čtvrtka chleba ti totiž musí stačit i k večeři.
Co když někdo dostane větší čtvrtku chleba? i
To se stává, vždyť chleba krájejí muklové. Je to velmi nepříjemné, lidi jsou schopni se o větší chleba porvat. Bylo by dobré příděl spravedlivě rozdělit na cele, ale na to tam nebývá atmosféra. Nakonec se podařilo uzavřít dohodu o cyklicky se měnícím pořadí.
Je na jídlo dost času? Na Pankráci to je dobré, ale v Ruzyni se sbírají šálky dost brzy. Pokud nespěcháš, nestihneš to, ale mnoho se nestane a nechají tě dojíst. Většina muklů jí úžasně rychle, polévku vypije, zbytek shltné a pak hledí nevraživě na tebe, neboť ty teprve dojídáš polévku.
Vraťme se k problému spoluvězňů. Není na cele nuda?
Většina muklů kupodivu pravidelně cvičí. Hlavně sílu. Ostří hoši s potetovanými svaly zbrojí na pěstní právo lágrů, jiní cvičí jen tak, pro zdraví nebo také pro zahřátí. Je to nakažlivé a musím říci, že po cvičení se člověk cítí lépe. Také se, třeba celé hodiny, chodí po cele. Další zábavou jsou společenské hry - dáma, člověče nezlob se nebo kostky či karty, jež se vyrábějí z chleba a z papíru. Většinou se hraje 0 kliky nebo dřepy a všichni se náramně baví, když už někdo nemůže. Čtou se knížky z vězeňské knihovny; na muže a týden je k dispozici jedna knížka a kousek. Knihy jsou velice špinavé, potrhané, popsané vzkazy vězňů, chybí v nich mnoho listů, ale najdeš mezi nimi i pár slušných titulů. Čtou se noviny, časopisy, luští křížovky, studují se cizí jazyky, zpívají se písničky. To vše je normální. Nemůžeš přece stále číst nebo studovat, a docela rád si chvíli zazpíváš nebo něco zahraješ. Třeba 1 o kliky. Když se sejdou na cele lidé rozumní, slušní a ohleduplní, dá se vše skloubit a panuje i dobrá pohoda. Ale zdaleka ne všichni jsou takoví anebo to vydrží jen chvíli. Vznikají drobné mráčky - jeden chce spát a druhý mu nedá pokoj. Hádky při hře, někdo neumí prohrávat, jiný fixluje. Jednu knížku chce číst více lidí atd. Ale přijdou i těžká mračna a občas se i zableskne:docházejí třeba papírky a ti, co už balí do novin, zlobně pozorují toho, kdo je ještě má, ale nenabídne. Daleko horší verze této situace je s tabákem. To je atmosféra nesnesitelná. Pro malichernosti vznikají ostré hádky, ale v pozadí je tabák. Už se napřahují pravice a někdy i ozbrojené lopatkou, smetáčkem nebo i těžkou kovovou stoličkou. Nebo se začnou ztrácet věci, - žvejkačka, bonbony a jednou v neděli večer někdo nenajde svou večeři, A je zle. Všeobecné podezírání a zase ty hádky s potlačeným důvodem. ,
z novin, jež jsi už přečetl, pro každou pitomost se divoce hádá, s vervou konferuje jakési sportovní utkání, nadšeně zpívá a doprovází se na kytaru z novin, boxuje proti zdi a pak v ruce neudrží ani lžíci, má stále vypláchnutý záchod a jen obtížně s ním vyjednáváš jeho použití, dlouhé hodiny jezdí na motorce, svírá řídítka a řadí za jekotu motoru. Ještě že občas píše dlouhé milostné dopisy své lásce z prvního patra.
Hlavně žes to ve zdraví přežil To byl ale extrém, jistě jsou i klidnější jezdci na scestí zákona. s
Tihle lidé si žijí venku po hmotné stránce velmi dobře. Tu něco ukradnou, vyšmelí, peněz mají stále dost, stejně jako všelijakých kamarádíčků, a děvčat, ale vidíš, jak je to vše mělké. Jednou má smůlu, zavřou ho, děvče mu napíše jeden dva dopisy sobtisknutými rtíky, a konec. Nikdo mu nepošle ani dopis, ani balíček, ani peníze. A on, který je zvyklý si lásku i přátele kupovat, je najednou sám, neboť nemá čím platit. Nejde jen o to, že se s nimi podělíš o svůj nákup a balíček, že jim napíšeš odvolání k soudu. Jde o víc. Ve věznici na Pankráci visí heslo, nejspíš citát z Makarenka; VÝCHOVOU V K O L E K T I V U KOLEKTIVEM PRO KOLEKTI V. A člověk začíná tušit.,,.
Zadrž. zadrž. Přál bych ti, abys aspoň jednoho hříšníka napravil a ukázal mu tu pravou cestu životem. Ale vidím, že jsi už unaven, a tak jen poslední otázku: Jak se cítíš zase mezi námi civilisty? No to jsi mne zaskočil, ale stejně ti dekuju za optání.
í
Už mě nestraš. Doufám jent že jsi tu večeři nesnědl ty. Jaký počet lidí na cele je optimální? •
i
Řekl bych, že na větší cele tři čtyři. Pět už je moc: Nejhorší je být ve dvou na malé cele, snad je lepší mačkat se tam ve třech. Samozřejmě, nejvíc záleží na lidech, ne na počtu. Být na cele s nějakým, no řekněme, nevyrovnaným člověkem sám je peklo. Zažil jsem to. Od rána do večera ti nedá pokoj. Čte ti znovu a znovu
$ Josefem Červinka
Čeryinkou
rozmlouval
Josef
Pan dvorní rada na melouchu, V í- ' V aneb Špión za babku !
John Le Carré, který se kdysi prosadil jako autor "Špióna, který přišel z chladnavydá/ před Časem svůj zatím nejúspěšnejsi a také nejlepší bestseller. V televizní úpravě se seriál jmenuje "Dáma, král, eso, špión", a inspiroval se skutečnými příběhy Kima Philbyho a zčásti A nthony Blunta. (Oba byli dlouholetými sovětskými agenty, kterým se podařilo proniknout do vrcholných složek britské výzvědně služby, Philbý posléze jen těsně unikl odhalení a stačil utéci do SSSR. Blunt tato byl později zatčen.) Na 320 stránkách, resp. po šest pokračování pátrá uí penzionovaný pracovník anglické tajné služby ze zvláštního pověření po **krtkovipo sovětském agentovi, mezi někdejšími kolegy: v podezřeni je totiž několik vedoucích pracovníků zpravodajské centrály; Hledaný dvojitý agent se vskutku ukáže být přímo výkonným zástupcem Šéfa. Je to absolvent Oxfordu; pohotový, obratný a nápaditý, chladnokrevný suverén akce, na pohled gen tleman bez kazu. Zaprodanosť a zrada mají tak říkajíc osobní formát, a Sir Alec Guinněšs, televizní představitel důchodcě specialisty, mitsi prokázat při nejmenŠím tytéž kvality jako protihráč, a ještě něco navíc. Důmyslná kompozice, bystré charakteristiky prostředí — zvláště anglických horních vrstev typová věrohodnost hlavních aktérů jsou prostředky, které vnější napínavosti pátrání a přistižení dodávají polohu mimořádného intelektuálního a vůbec lidského výkonu. Rozřešení záhady a dopadení pachatele nepřinášejí tu starému zpravodajci jen uspokojení z prokázané převahy, nýbrž také poněkud znepokojující vědomí respektu k úrovni a výsledkům protivníka. Ten se navíc prezentuje jako "špión Zh:pře$)0dčen%% — rozhodnutí pracovat pro sovětskou agenturu údajně učinil, když si na počátku druhífSvětové války uvědomil slabost své výchozí ^konzervativní pozice, klesající i.
52
velmocenské akcie Anglie a vzestup ující mezinárodní pozici Spojených států, které ho jako rozhodného anglofila vždy odpuzovaly. Podle dob rozdání, která publikují experti, působí ve Vídni v současnosti nejméně 8.000 špiónů z povolání a 10.000 placených pomahaců. Právě nedávno tu byla zajištěna skupina agentů, kteří byli řízeni a placeni rumunskou tajnou službou. Jde vesměs o Rakušany, o významné policejní a ministerské úředníky a vyššího bankovního pracovníka. Dotyčné osoby jednak poskytovaly zprávy o diplomatických aktivitách Rakouska na Blízkém a Středním Východě a některé údaje hospodářské, jednak a především však dodávaly materiály a informace o rumunských —• a zjevně i jiných — uprchlících do Rakouska: podklady, soustředěné nebo pořízené při azylovém řízení i data o nové existenci emigrantů dostávaly se tak rychle a kompletně rumunským orgánům; bankovní zaměstnanec doplňováí údaje o finančních poměrech jednotlivců a rodin: Tato agenturní činnost probíhala po léta nerušeně a de facto nebyla vůbec odhalena: k vyzrázení došlo vlastně náhodóu a "zevnitř" — teprve když jeden z členů rumunské tajné služby loni ve Vídni přeběhl k Američanům a mimo jiné přibalil důkazy také o tomto spoji. Ke konci minulého roku byly pak příslušné doklady postoupeny rakouským orgánům. V jednoduché, pružné a efektivní fízlovské operativě hrál jednu z hlavních rolí pan dvorní rada magister Edgar Berger, povoláním přednosta policejního úřadu pro cizince pří rakouském ministerstvu vnitra. K l. lednu 1981 předčasně penzionovány, dnes 55 letý úředník měl vzdy výborný služební popis a nadřízenými byi hodnocen tak znamenitě; že byt loni vyznamenán Kříženi za zásluhy /. třídy. Jako první se pan přednosta bez okolků doznal hned poté, co to prasklo, připomínaje zejména, že
informace, které prodával a předával, škozovaly Rakousko. Pan dvorní rada má spořádanou rodinu o čtyřech dětech a údajně nemocné srdce. Neutrální Rakousko je dnes hlavním azylovým státem a hlavní "přestupní stanicí" pro uprchlíky a vystěhovalce ze sovětského bloku. Každý, kdo se takto v zemi octnet musí projít předepsaným řízením v rámci cizinecké policie. Až do doby, než nabude nového občanství, tedy na léta, ye na tuto instituci prakticky odkázán při nejmenším ve všem, co se /101'ě získaného statutu a administrativní identity. Nezkušený a celkem bezmocný exulant se strachuje před agenturním nebezpečím, očekává je však především v prostředí vlastní emigrace či ve společenském styku spojeném se zaměstnáním, zájmovými činnostmi atd, — rozhodně s ním počítá spíše všude jinde, «ez právě v kontaktu s úředními představiteli azylové země, toer/ mu mají pomoci upravit náležitosti nové existencet Přičiněním pana dvorního rady a jeho kumpánů však zrovna tato instituce ve Vídni paradoxně fungovala také jako prodloužený orgán policejního dohledu z Bukurešti, event. z dalších socialistických metropolí« Zajisté byly porušeny zákony Rakouské spolkové republiky, zajisté byly zneváženy principy rakouské státnosti, a za obé bude stanoven přiměřený trest. Nikdo však už nemůže napravit důsledky, které kšeftování s běženeckou mizérií vneslo do jednotlivých emigrantských osudů. Rumunská a jiné policie mohly na základě získaných informaci zastřešovat a vydírat příbuzné a přátele doma, mohly vytypovávat jednotlivé uprchlíky vzhledem ke svým různým záměrům a potřebám, mohly pro každý případ disponovat soubory údajů, které by v takové úplnosti a tak brzy nikdy přímo získat nemohly* Pan dvorní rada, jak praví průběžná úřední zpráva, byl špiónem "druhého řádu": nešlo o agenta z povolání, a v popisu práce měl záležitosti podružné. Prostě meloušek, jak se právě hodil. Obstát nevyžadovalo zvláštních kvalit či úsilí ani mimořádného osobního výkonu: údaje a informace se na pracovišti stejně shromažďovaly a uchovávaly, a samozřejmě nejen měl pan přednosta k aktům volný přístup, ještě mu je podřízení na nejmenší pokyn sami vyhledávali, sestavovali a snášeli. A do Bukurešti či jinam už
je spolehlivě doručovala příslušná diplomatická pošta. Magister Berger nebyl špiónem z přesvědčení, a pokud známo, nevyznačoval se ani sympatiemi k Draculovu kraji; spíše to vypadá, že se mu jak přesvědčení, tak příchylnosti k hodnotám obecným nedostávalo. Své zboží jehož snadno nabýval, dával dál za lidové cenyy tak říkajíc za babku. Tento udivující fakt už ve Vídni opěvuje pohotový kabaretní song. Skutečnost je taková, že panu dvornímu radovi příslušel plat kolem 50.000 šilinki} brutto měsíčně (přesněji 14 x do roka), a jeho penzijní nárok obnáší 30.000 šilinku měsíčně. Od rumunských "chlebodárců" k tomu dostával navíc pouhopouhé tři tisíce šilinků měsíčně! (I když netto, i když pravidelně po více než deset let a mimo povinnost přiznat je; k zdanění.) On měl totiž pan přednosta na rozdíl od ostatních společníků podle počáteční dohody dostávat obnos dvojnásobný, tj. šest tisíc šilinků měsíčně, Jenže, jak vyšlo při vyšetřování najevo, nikdy víc než tři tisíce šilinků t opravdu neviděl — v Bukurešti byly sice na jeho účet pravidelně připisovány, ale stejně pravidelně si je mezi sebou rozdělovali pracovníci rumunské tajné služby ve Vídni, kteří pana dvorního radu řídili...Ten se s podivem ujednané mzdy nikdy rozhodně nedomáhal — uměl on vůbec obchodovat? Nebyl by třeba přijímal odměnu i v rumunské, měně? Ještě se stále vyšetřuje, a když se tu dál nic nevýše tří, zbývá už jen fen song a jeho refrén: asi byl agentem z vášněf a špiónoval pro své potěšení... Vzhledem k neoddiskutovatelné realitě pánů dyorních radů je četba špionážního bestselleru únikem po výtce útěšným a téměř povznášejícím, Ještě že přednostův příběh nehrozí inspirovat ani Johna Le Carré: autoři bestsellerů naštěstí zřídkakdy mění žánr. *
<
:
.
'
i
<
<
i
;
-
= >
v-
V
Jiří Hermách
O JEDNÉ KNIZE (Eva Kantůrkové, Sešly jsme se v jedné knize, Praha 1980, rukopisné vydání) t Potkal jsem knížku a v ní dvanáct žen. Ruku pro toto setkání podala a podává třináctá: Eva Kantůrková. Na své první setkání s Evou Kantůrkovou se dobře pamatuju. Bylo to téměř před třiceti lety. Dnešní setkání bylo tenkrát v neprohlédnutelné tmě časů. Budoucnost se tenkrát tvářila jako nadějné dítě potřebující jen dobrou výchovu, lásku a práci. Některé z dvanácti žen dnešní knihy tehdy zakoušely teprve první vjemy a dojmy svého "přirozeného světa". Některé už znaly hořkost jeho syrové hlíny. Některé se ptaly prvními otázkami "co to je?" nebo "proč?", jiné už si musely odpovídat "a co člověk?", "co já sama?"...Dnes odpovídají na tuto otázku tváří v tvář světu, který se nachyluje se zpupnou vytrvalostí vzplanutí ú sebe/ničení. V tomto století již třetímu. Jak vidět, některé závažnosti se lidé špatně učí. Míst a místeček sVáru je mnoho. Násilná a o násilí se opírající moc se neobejde bez sváru. Vše, co se chce prosadit jako jediná závazná pravda pro všechny, může" se udržovat jen násilím. Slast moci se ho ráda chopí. Droga pro ducha - jak prázdné. Násilí "jediné svaté pravdy" známe v Evropě vypěstováno až do záludností poučených přisluhující vědou. V té Evropě, ve které "svoboda (často) smrdí stejně jako otroctví" (Malaparte). Láska k životodárné svobodě vedla těchto dvanáct či třináct žen, aby se setkaly v jedné knize. Vše ale nasvědčuje, že k sobě už dávno patřily. Přestože každá je odjinud, jiného věku, z poněkud jiné krajiny a z jiného životního prostoru, ve kterém bytuje. Skutečné životní přitakání je souhlas a soulad v postoji k životu. Nic z toho, co je životně silné, nevzniká náhle. Roste tiSe, jako zrno pod zemí. Pak, když se projeví zřetelně světu, je už znamením, že nový život tluče na dveře, i když v zástupech zatím jen tiše šumí:
54
Takové svědectví o dnešku doby vydává hlas knihy Evy Kantůrkové. Třináct rozmlouvajících žen bylo pospolu už dávno. Pospolu jako hlasy vyzrávající v nejrůznějších nervových uzlinách této země, která je znovu a znovu vyzývána k odpovědi na naléhavou otázku, jak to myslí se svým životem. Její duchovní tkáň se stala častým, mnohdy i dramatickým kladením této otázky nejen citlivou, ale také odolnou. Dobře zná násilí snažící se Vnutit národu cizí myšlení, vecpat je do všech vlásečnic jeho života. Naučilo nás to nejen tísnivé lhostejnosti a různým druhům biologického přežívání, ale také optimistické skepsi k poznání, věrnosti myšlenkám a zásadám nebo kritické snášenlivosti a víře v její budoucnost. Třináct žen ji hájí a projevuje svým životem. S hlubokou láskou ke světu a lidskému údělu. Dalo by se říct: pro dnešní "čas psa a vlka" není horšího poznamenání. Někteří by řekli: nepraktičtějšího. A přece: bud rozpad na osamocená individua, bezmocná, planá a manipulovaná, a svah ke katastrofálnímu ničení, anebo cesta obhajující společenství vzájemného porozumění svobodných bytostí. Na takové cestě se nepracuje se železem a ohněm násilí a lží, ale semknutostí v porozumění. Lidé na ní čerpají svou sílu z rozmanitosti životů, z jejich přirozeného sebe-vědomí, nezbytnosti sebe-tvoření a z něho vyvěrající naděje. Proto mohou chodit po řeřavišti násilí a ponižování. Ti, co velmi přesně vědí, že svět je takový, jaký je, a že je takový, jaký ho oni pochopili, mohou se takové naději vysmívat jako hlouposti nebd ji odsuzovat do chorobince pro bludy nedovolující uznat tzv. reálnost. Ale zatím právě ha ní podstatně závisí, nakloní-li se svět spíše ve prospěch života anebo k radioaktivní mineralizaci. >1
'
•<
Tak rozumím, prdč se sešly a proč byly pospolu už dávno předtím. Proč mají tolik blízkých a vzdálených příbuzných u nás. Olga Havlová, Marie Rút Křížková, Elžbieta Ledererová, Zdena Tominová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Věra Jirousová, Jiřina Hrábková, Jarmila Bělíková, Libuše Šilhánová, Dana Němcová, Marta Kubišová a ta, co s nimi tak citlivě rozmlouvala a nalézá kruh té rozmanitosti, Eva Kantůrková.
Tak čistý v přesvědčení a současně v každodennosti, jako dovede být žena, muž dovede být jen zřídkakdy. Žena, která je sobě neodcizenou ženou, dobře ví, že dá-li život novému člověku, přestože byl částí jejího těla, přestože ke světu probouzí jeho ducha, ví, že bude od ní oddělenou bytostí, nebude jí patřit, a základním jeho lidským posláním bude, aby byl sám sebou. Každá z dvanácti žen má své osobité a neopakovatelné rysy. Eva Kantůrková, jež s nimi promlouvá, přistupuje k rozmanitosti těch dvanácti životů a čistotou úcty, chápe svébytnost každého z nich. S kulturou, která dobře ví o jedinečnosti, neopakovatelnosti a nezastupitelnosti každého člověka. Tady pootevře dveře, tady okno, tady přistrčí židli blíž. Zve skutečnosti - velké osudové i ty docela drobné a ty vystupují s průzračnou zřetelností. Když každou z žen uvádí jednou větou, postihuje tím něco podstatně osobitého z celé rozmluvy.
První v knize, Olga Havlová: "Co je jisté - to není zpohodlnělá váhavost hledající pseudofilozofickou oporu...Svět ovládají zákony pohybu a zdrojů pohybu je tolik!" říká. "Lidi jsou smrtelní, zásoby energie nevyčerpatelné... pohyb se děje na obě strany. Když se moc rozhodne odhodit všechny zábrany, je to trochu strašidelné. Ale co je jisté?...Ano, ani ta moc není jistá." A připojuje: "Když si dovolili to, co na Patočkově, pohřbu, dovolí si už všechno." Vzpomínáme na řev motocyklů zkoušených na plný plyn v terénní jízdě u zdi hřbitova, na rámus helikoptéry nad ním. Tam, kde kultura slouží jen za masku, kterou po použití je možno zamáčknout do bláta pásy tanku, je po všech jistotách. r Ale moci takto "vládnoucí" se vrací pohrdání lidskou kulturou, lidskými právy, jako bumerang. Činí neúčinnými všechny její výzvy, požadavky, plány, rozkládá její autoritu vnější i vnitřní včetně její tzv. akceschopnosti. Taková moc pak trčí jako monstrum udržující se pouze násilím. "Lidé si budují jeskyňky, ve kterých chtějí přežít", říká Olga Havlová. "...Já tuhle iluzi nesdílím. To mám společné s undergroundem. Jim nestačí být vlastníky věcL.Oni žijí ve společenství, ale každý je jiný, každý je samostatnou osobností^ Spojuje je potřeba
složitějšího, nekonzumního, nezprostředkovaného, nepřežvýkaného poznání." Lidé moci se velmi mýlí, když se domnívají, že lidé jsou tak manipulovatelní, jak jim to připadá a jak to odpovídá jejich zkušenostem. Pocity a myšlenky vstupující lidem do vědomí jsou živelné. Teprve zřeknutí se vlastní svobody může umožnit násilí, aby mezi nimi začalo dělat svůj "pořádek". Ani tehdy je ale nemůže vymazat. Ze své podstaty jsou lidé takto svobodní. Svobodní ve svém vědomí. Jsou různé životní postoje, které se mohou stát oporou této svobody. "Když člověk přestane myslet na sebe, žije šťastněji", říká paní Marie Rút Křížková. A jaké je nejhorší provinění? "Lež! Žít ve lži." Ve světě norem uznaných obvyklostí se život paní Marie Rut zdá být podivností. A přece je to svobodné přihlášení se k sobě samému. Paní Křížková požádala, aby byla přijata do židovské náboženské obce:"Nevěřím v Boha a nevím, jak dál." Aniž by se dotkla hloubky osobního tajemství a vědoma si hodnoty lidských odlišností, ptá se Eva Kantůrková: "Instinktem, intuicí, cítím, co se asi ve vás dálo a děje, ale protože jsem docela jiná, nedovedla bych to pojmenovat. Bála bych se, že bych s něčím možná velice hlubokým zacházela povrchně, s něčím velice jemným, odstíněným - příliš hrubě...". Paní Marie Rút zachránila rukopis Jiřího Lederera. Uklidila ho, policie ho nenašla. Místo něho odevzdala balíček s úplně jinou knihou. Paní Elžbieta Ledererová říká: "Jsem tu z vlastní volby." Vybrala si tuto zem. Se všemi důsledky. "Máš malé dítě, jsi Polka v Československu, muže máš ve vězení. A přesto ses nebála stát se členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných?" A signatářka Cbarty Elžbieta Ledererová odpovídá se samozřejmostí člověka, který dobře ví o totožnosti se sebou: "Přesně tak se mě ptali i při výslechu. Mám muže v kriminále, proto jsem šla do VONSu." <
•
>
•
>
•
.
j
V pohyblivém předivu lidské svobody - kolik jen má způsobů? - setkání s další nitkou. Zdena Tominová, mluvčí Charty. "Utkvěla mí v paměti jako s elegantní výstředností ustrojená zářivá žena", vzpomíná Eva Kantůrková, Je překvapena, když se Zdena ke ctižádosti ne-
55
hlásí. Ale hlásí se k lidskému sebevědomí... "Práci na budoucnosti koná každý na sobě." Ano, především na sobě a ze sebe. "Velká politika je mrtvá" - říká Zdena - "je impotentní. Brežněv, Carter, Chua Kuo Feng - to všechno není pravda, to je jen vzniklý mýtus. Jestli se s člověkem něco udá, tak zevnitř... důležitá je schopnost lidí dorozumět se..." ?
i
Paní, která už zažila, jak se v běhu života splétá vzdálené i blízké, jak pracuje osud politiky, co se vyklube z toho či onoho často zdánlivě úplně netečného zrnka písku: československá diplomatka, někdejší poslankyně československého parlamentu paní dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová. " Zažila jsem pocit úžasné vnitřní svobody." Spolu s dr. Františkem Krieglem, Františkem Vodsloněm a Boženou Fukovou hlasovala v parlamentu v říjnu 1968 proti ratifikaci smlouvy " O dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území", "...teď nemáte pocit beznaděje?" "Ne. Cítím to docela jinak. Doba je dramatická, jsem ráda, že ji mohu prožívat... Necítím v pojmech stran, stranickosti. Cítím spíše v pojmech základních lidských hodriot... moc sama svědčí proti sobě..." Končí připomínkou z Karla Havlíčka Borovského "nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzet." Myšlenka Anny Šabatové, dcery Jaroslava Šabaty a manželky Petra Uhla, přichází se svou žensky krásnou odvahou. "Být hříčkou osudu,., sesypala bych se. Je to volba." Když ji zavřeli do vězení, bylo jí dvacet let, byla ve třetím ročníku filozofické fakulty, studovala dějepis a filozofii. Ve vězení byla dva roky. Odsoužeha byla téměř celá rodina. Anna Šabatová je členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných od jeho založení. "Řekni - to se člověk dostane shodou okolností do nějaké životní situace, a pak už nemůže dělat, než co si na něm situace vynucuje, anebo jé to vždy volba?" "Je to volba...Volba je to proto, že jinak by se člověk musel vzdát něčeho podstatného uvnitř, čeho se vzdát nemůže," *•
N
*
Í
'
?
:
s
"
\
•
!
4
Odkud se asi bere činorodá politická přítomnost v mladé ženě, která se vyznává: "...i napříště být ňa místě, ke kterému přicházejí básně"? Stále a opět tajemství člověka, nepo-
56
nížitelná nepostižitelnost. Věra Jirousová, historická umění, odmítající "usadit se do nějakého uřadu či ústavu pro tvorbu nejsoucna", vystupuje z bezejmennosti zástupu českých matek - s nimi a za něj. "Nebudu-li mlčet ke křivdě a bezpráví, když se zrovna děje, ohrozím svoje dítě v přítomnosti, budu-li však mlčet, ohrozím jeho Budoucnost. Přeju si tedy žít v zemi, kde mluvit pravdu a křesťansky svědčit pravdě bude vytvářet pro děti láskyplný domov." f
" V tomhle marasmu nikdo nechce žít na veky", podává jí ruku z jiné životní krajiny Jiřina Hrábková, bývalé rozhlasová reportérka. "Co je to za svět...když jedna země vtrhně s vojskem do druhé, aby ji zotročila, a vydává to za pomoc, dokonce bratrskou? Když každou chvíli padají někde vlády a ty nové zmasakrují předešlé?...Je nutné upínat se na věci, které spíš povzbudí!" a připomene profesora Patočku. "Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí zato také trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí zato žít." To je jiné kritérium než nabídka konzumní "slasti", která pomíjí sotva vznikla, To je jiný optimismus než umolousaný plakát "bohatého stolu", který navíc je jen propagandistickou lží neschopné ekonomiky. Optimismus, který živí život, je nehmatatelná a neviditelná míza sebeneztracení, sebenalézání. i
i f
'
><
i
"Optimismus je iracionální, ale nutný", říká Jarmila Bělíková, kterou paní Eva přivádí "...jako by se skeptikovi nabízela číše živé vody." Jarmila Bělíková vystudovala psychologii, pracovala v psychiatrické léčebně, pak jako kurátorka vězňů, Pak sama vězeň. Signatářka Charty, členka VONSu, dvaatřicetiletá. k \Jedna má chvíle byla zlá, to když jsem dostala strach, že naším zatčením se výbor rozpadl. A pak jsem si na dveřích vycházkového kóteě přečetla zprávu INFOCHÜ..." Jako stále znovu rozplétané uzlíky na tepnách vlasti vystupuje z těch promluv spor pravdy se lží. " C o je postavené na lži, nertiůže plodit ušlechtilé ideje a počestné mravy...'Tak uvádí autorka knížky Libuši Šilhánovou, socioložku, její větou z rozhovoru. Když se k ní přibližuje,
svět porozumění je přímo tady. "Má skepse klopýtne o Libušinu laskavost, má netrpělivost a její klidnost." Z takového kraje přichází vyznání Libuše Šilhánové: "Nesmíme se smířit s tím, co jde proti člověku, proti jeho právu na život v dobrém a zdravém prostředí, v dobrém lidském společenství, proti právu na dobrou kulturu, vzdělání, práci, na možnost reflexe a ztvárnění lidské skutečnosti, sebereflexe." Podstatný hranečník svobody...Bez možnosti sebereflexe upadá xlověk do vleku autority a manipulace, ztrácí sám sebe. Z jiné životní cesty zaznívá příbuzný hlas. "Život ve společenství se vytváří od člověka k člověku jeho nasazením/' Hlas Dany Němcové, matky sedmi dětí. Pracovalajako logoped na dětské foniatrii, jako psycholožka u hluchoněmých dětí, V roce 1976 musela toto místo opustit. Zastávala se hudebníků Plastic People, a proto byla stíhána. Underground sdružuje mladé lidi, pro které "...láskyplné společenství je...oprávněný nárok". Dana Němcová je přesvědčena, že "jestli svět má mít šanci nevrhnout se do katastrofy zničení, tahle změna smýšlení je podmínkou přímo biologického přežití. Tento svět musí projít socializací od totalitního systému ke společenství láskyplného řádu..." Knihu uzavírá rozhovor se zpěvačkou Martou Kubišovou. Zná zlou úlohu násilí i v předsevzetích. "Jak se člověk k něčemu křečovitě upne, začne se to nedařit." Hlásí se
k lidské odpovědnosti právě z opačného důvodu, než mnozí ji odmítají nebo považují za směšnou. "Průměrných šedesát let lidského života je příliš krátká doba na to, aby si člověk mohl dovolit nečinně přihlížet, jak s jeho osudem někdo jiný manipuluje." Třináct životů se sešlo v jedné knížce. Třináct životů různých povah, východisek, přístupů, zkušeností, zálib. Kniha z mnoha stran rozevírá mlhu netečnosti a obnažuje chuchvalce lží a ponížení, do kterého je zamotáván život našeho národa. A dokazuje, že v té velmocenské ubohosti násilí je prostor lidské svobody nedozírný. Klíč k němu má každý u sebe. Je k tomu potřebí totéž, co k životu: být u sebe a se sebou. Nenechat se odtrhnout od sebe samého. Svoboda člověka je nezcizitelná a nepotlačitelná, zůstane-li věrný sobě. Od sebe odehnán bloudí za každou píšťalkou a smýká ho každý záyan nepohody. Eva Kantůrkova spolu s dvanácti ženami nám říká, že každý z nás tu jsme tak, jak tu jsme. Každý sám u sebe, se sebou a navzájem. Cesta kteréhokoliv pokročilého společenství ke svobodě je především - byť ne výlučně tvorbou a sebetvorbou lidských bytostí, jejich plnohodnotných vztahů. Role žen v této tvorbě ještě není doceněna. 4
:
(Pozn. Listů: Kniha vyšla též v nakladatelství I N D E X v Kolíně n.R.)
Nichts zu lachen Pod týmto názvom (To nie je k smiechu) vyšla v NSR Kalinova zbierka vtipov z východnej Európy. * <
s
ss
X-
Ladislav Kalina zomrel 3.januára 1981 v Mnichove. V nemocnici sa vraj o něho v posledných dňoch života starali korejské sestřičky. Laco by asi povedal, že člověk má právo zomrieť tam, kde chce. Svátá pravda! Ale ja sa s tým neviem zmieriť a sedí mi to na duši ako mora. Lebo je ešte fudskejšie prám než zomrieť
v hocijakom kúte planety. Je to právo rozmnožovat• slobodne svoj podiel na živote národnej kultury a na konci cesty zomrieť doma. A v v, čo ste ostali, si teraz zhodnoťte„ čím som vám bol, Lebo som písal vašou rečou, s vami som přežil svoj život. A to sa nedeje. A tosa nedeje už takmer štyri desaťročia a mne to připadá horšie ako smrť1 Usilovné sa pracuje na tom, aby sme sa stali národmi bez památi. A tu už ani nezáleží na tom, či člověka střetne smrť doma alebo v exile. Ked zomrel Jan Werich, naplnil sa iba
protokol, podia ktorého tu pochovávájú národných umelcov, hoci sa mala zachvieť zem. Vymazávanie památi hade úspěšně pokračovať. Werich hol predstavitelom kráFov a cisárov v rozprávkách,a Voskovec nikdy nehol. Pre Kalinu holi V a W po celý život meradlom istej úrovně, nielen vtipu a humoru, ale aj úrovně rozumu, civilizovanosti a kultúrv. Ešte ako gymnazista inscenoval Kalina so svoji mi kamarátmi v Prešove Vestpocketku. Ako vzácnu relikviu uchovával Kalina list od V ď W, k to rým sa toto dobrodružstvo prešovským gyt nn azistom p o vol) ije. Kalin a malto- šťastie, že bol aspoň ako divák pri všetkom, co sa v kultúre t ridsiatycli ro kov dialo. Šti t doval v Pralie prá va, ale viac ako právo ho zaujímalo divadlo, kabaret, film, rozhlas a v tom predovšetkým humor a satira. Pre budúce historické epochy to bol, pravdaže, osudný záujem a osudná volba, leho tieto epochy prejavili katastrofálné málo zmyslu pre humor. Kalina si teda touto volbou nevedomkv zaistil dosť dobrodružný beh života. Možno sa nějaká šťastnejšia generácki o tom všetkom dočítá v památiach, ktoré Kalina stihol napísat, a ktoré zatial' čítali i ba jeho najbližši priatelia a důstojnici štátnej bezpečnosti. Stí to památi nepochybne zábavné, lebo ich Kalina clicel napísať ako zábavné čítanie, ale dajťt sa čítať aj ako kronika degradácie hitelektuálneho Favičiarstva v tomto storočí. Je ich možno čítať ako príbeh o tom, ako neústupná sociálna skutočnósť hastavila intelektuálnemu a iluzivnemu Favičiarstvu prefíkanú pasctt. /I ako potom holé a príkre steny tejto pasce a jej šero poskytovali člověku až pri veta příležitosti rozmvšFať o tom, ako bezstarostné žil člověk na slobodě a s akým oduševnením do tejto pasce padol. \ Kalina naplnil originál svojich podomácky vy ro b enýcli památi mno žstvom no vínových výstrižkov, například z tých búrlivých čias do roku 1948, kedy sa rozhodovalo o definitívnom vítázstve pracujúceho Fudti. Sedeli snie spolu nad touto žatvou novinových výstrižkov a pokyvovali hlavami. Bola ťo smutná prehliadká intolerancie, hrubosti a politického fanaiizmu. Tak například tu na celostránkovom obrázku liezol predsta vitef demokratickej strany do symbolického amerického zadku: A potom zasa to isté, len že na opačný sposob. Zrejme věčná národná obsesia. Kalina mal za sebou už m
«
«
58
»
vážen ie v llave, keď sme sa tým všetkveh preberali a ja som sa spýtal, co na to dnes vravL Lebo sa na tomto festivale intolerancie účinné podielal. Pokrčil plecami: S kým som mal ísť? A podstrčil mi zas nějaký iný výstrižok a tam stálo - Žid Schwarz. ktorý si teraz vraví Kalina, a tak dálej. a tak cfalej. Bola to doba, v ktorej ako by sa vytratil z politickej scény akýkolvek střed, nějaký ten azyl slušnosti, všetko bolo extrémne. A ja som v tej súvislosti uvažoval o osude tej sk velej českoslo venskej inteligencie, ktorá dozrela za /. republiky, lebo nielen z Kalinových spomienok, ale aj z iných svedectiev, například z dojemných památi Firtových, dolieha na člověka akási nes korá Fútosť nad omvlom, ktorého sa táto skvělá inteligencia dopustila. Bez oddychu sa angažovala v polemikách v domnění, že aj po vojně pokračuje ta stará hra na demokraciu, a žé všetko aj tak nakoniec ostane v rámci slušnosti, ze novinové invektívv, demonštrácie bojovnosti a intolerancie sú vlastně iba cvičením vtipnosti. Lenže vtedy už to bola celkom iná hra a v celkom inej režii. A keď sa hra skončila, putovala skvělá československá inteligencia do táborov, do exilu, přežila si roky úzkosti, strachu: dezilúzie, zrady a degradácie Fudskej dostojnosti, aby potom znova putovala v svojom generacnom pokračovaní do exilu a do vážení. Kalina si odskákal za svoju generáciu takmer všetko z toho, čo "převratné" dějiny ponúkali. Keď sme spolu preberali jeho památi, nevedel skrvťúdiv nadstavbou vlastného osudu. Kedv a kde malpredsebou skutočnú vofbu slobodného člověka? Kalina sa zamyslel a potom pověda/, že možtto iba raz v živote. A to bolo v tridsiatomosmom roku, kecF sa rozhodoval, či má ísť sd svojím bratancom do Ameriky. A tým je vlastně pověda ně, akě dějiny sme tu vo východně j Európe přežili. Rozum sa vzdává, uspokojuje sa napokon s myšlienkou, že osudy českých a slovenských intelektuálov v posledných štyroch dekádách projektoval akýsi šialený architekt. Lebo kde nájsť slobodnú a čistú líniů života intelektuála v národnóm spoločenstve? Sú lén tie čisté linie, ktoré ukončila předčasná smrť, a linie osamelcov, ktorí rezignovali na národně spoločenswo, aby si zachovali rozum. A teraz neviem, mám či nemám, mám povedať, ze Kalinov osud bol ku všetkému ešte aj •
m
m
a
*
»
í.'
osudom židovského intelektuála? Mám porušil to speciálne československé tahu, kiore Z najróznejšich dóvodov zabraňuje nepredpojato uvažovat o charaktere židovského podielu na československej kultuře? Toto tabu vyplývá z toho, že oficiálně židov nemáme, nemáme antisemitizmus, lebo je ústavné zakázaný a trestný. Nikde o ficiálně neevidujeme, /cro je žid a kto nie je žid. Ale na druhéjstraně všetci vieme, kto je žid, nie sice pod Fa občianskej legitimácie, ale po dla a k éli os i tajt tého kódu. Vž d\' je /1 eja ká cesta. ako si to ujasi i iť. Keď sa nap ríklad z ačú i a písať na státněj bezpečnosti vypočti vací protokol, vždy sa ma znova a znova vypytujú, ako som sa povodně volal. Už dlho sa chystám nato, že raz poviem, že Kohn, tak ako olomoucký arcibiskup. Kalinu sa samozřejmé tiež tak vždy vypytovali a to a ešte mnohé iné přidává životu p našom spoločenstve na radosti. Bol som už dva roky Kalinovým kolegom na fakultě, keď mi niekto povedal. a ty nevieš, ie Kalina je žid? Nevedel som, a tým som si vvstavil vvsvedčenie naivity, smiešnosti, neznalosti tajného kódu. Ale nie, nebol som naivný, už dávno som vycítil, že židovský póvod je u nás niečo ako tajná neresť, na ktorú sa veřejnost' upozorňuje. ked je to p štátnom záujme, pri procesoch, politických kampaniach a tak podobné. Tri desaťročia sa v tomto o hlade správáme pod fa freudovských receptov na hystériu, a ju aj máme, permanentní! tichú hystériu z toho, že nie sme schopní racionalizovat podiel českého a slovenského židovského prvku na národnom vývoji. To málo, čo sa urobilo v šesťdesiatych rokoch v súvislosti s diskusiami nad dielom Franza Kafku, akoby itž bolo zabudnuté. Ale to bo(o a kos i fahšiejebq Kafka písal po nemecky. Kalina sa usiloval v svojích památiach nič neobchádzať a aspoň trochu racionalizovat' podiel židovského určenia na svojom osude. Veď na prvom obrázku v památiach je právě on sám v kroji chrámového speváčika. Aj tak ale cítiť, že Kalina sa bráni tomu, aby na povrch v všii všetkv trpkosti a sklamania, ktoré sprevádzali asimiláciu. V jeho optimistickéj povalte bolo také zabúdanie obsiahnuté. Boli doby, kedy sa dalo zabudnúť, ale potom zasa nie, najma v páťdesiatych rokoch. A aký paradox! Kalina opisuje v svo jich spomienkach s istou láskayou nostalgiou roky, ktoré přežil v Bratislavě za vojny, za Sloven-
ského státu. Je to zvláštna výpověď! Ako sa zdá, vždv sa v tedv niekto našiel, kto ho u se ha schoval, člověka bez dok lado v, požičal mu byt, požičal mu meno a tak ďalej. Kalina po cele tie roky až do Povstania písal do rozhlasu pásma, revue, silvestrovské programy, a dokonat do budovy rozhlasu aj dochádzal Z toho vyplývá, že Slovenský štát mal zrejme mizerná políciu, ale zdá sa že aj iných spisovatefov, redaktorov a kamarátov. Je celkom pravděpodobné, ze toto spornína nie je s kreslené časom, ktorý prešiei Lebo ja pri tom musím myslieť aj na židovský cintorín v Prešove, ktorý mi Kalinova ukazovali, a ktorý je skoro tak symbolický ako ten v o Vysokých Tatrách, lebo skutočný zážitok smrti ostal v Osvietimi a Majdanku. Možno to neplatí vo všeobecnosti, ale vo váčšine prináša židovský podiel v národněj kultuře isté p rek rocen ie národněj vymedzenosti. Pre Kalinov podiel to bolo rozhodne typické, lebo prináša! do slovenskéj kultury európske impulzy z celej tej rozsiahlej oblasti zábavy, humoru, kabaretu, satiry aul,' Nešporne to bolo umožněné aj tým, že Kalinovi bola madárčina, francúzšťtna, němčina, ruština, polština tak blízka, že v týchto jazykoch vnímal literárnu tvorbu aj so všetkými finesami. Navvše mu polyglotické rodinné prostredie umožňovalo spojenie ešte aj s inými európskymi kulturami. A ktovie, možno právě toto vzbudilo podozrenie a obrátilo k němu pozornost orgánov. Okrem V a W sa Kalina hlásil ku Karinthymu ako ku svojmu učitefovi a ja sa památám, ako ma často hřešil za to, že sa neviem naučit' po maďarsky, lebo isjé maďarské vtipy sú nepřeložitefné a dajú sa vychutnat' iba v origináli. A právě teraz by som mal ešte povědať, že Kalina bol slovenský spisovatel, hlboko zakořeněný v Bratislavě, v jej starej aj novej atmosféře. Slovensko bolo jeho domovom, viem to, lebo sme sa spolu túlali po krajině, preliezali staré kostoly na východe atď Celkom nepatetický si bol Kalina vědomý svojej spoluodpovědnosti za slovensku kulturu. Těšil sa ohromné z každého talentu a z každého nadpriemeru. Pravda tiež jet že posledné roky ho naplňovali smútkom a beznádejou. Vystřihoval Z novin blbosti a lepil ich na steny a na dveře. Keď sme však stáli nad nějakým novým prírastkom novinovéj hlúposti, krátil skór smutné hlavou, než aby sa na tom smial. Ani vtedy, keď •
•m
»•
»
if
*
*
*
59
ho už zo všetkej zodpovědnosti vylítali, nemal pocit, že sa ho to netýká. Častokrát opakoval jeden prastarý vtip. Je to vtip o tom, ako Roubíček a Kohn cestujú na lodi. Loď sa začne potápať a Roubíček búcha Kohnovi na dveře kabiny - preboha, Kohn, vstávajte, loď sa potápa, a Kohn na to vraví - čo sa vzrušujete, Roubíček, je to a zda vaša loď? Kalina nemal ten vtip velmi rád, nebol to vtip, 4
i
••
1
,y ktorým
bv sa stotozňoval.
w
Velmi často sme
*
diskutovali o tom, Čia vlastně je tá loď, a komu by malo záležať na tom, či sa potopí alebo nepotopí. VáčŠinou sme sa shodli na tom, že je to naša loď Ý
'
v
•4 i
Február 1981 Milan Šimečka
*
i
í
Operetní "rozvědčíci" i í
•s
•i
,
•
i •
•.,
o
'
1
. i
r -
~
H
'
•
\
'
"
,
. .
v
>
Československé ministerstvo vnitra je štědrý mecenáš, Podařilo se mu, zásluhou finančních prostředků, jimiž disponuje, a prodejnosti lehké múzy, vytvořit už celou policejní subkulturu, která zvláště rozkvétá od doby, co úřad převzal Jaromír Obzina. Dává točit filmy o pozitivní úloze Státní bezpečnosti v padesátých letech, k nimž pod pseudonymem Ivan GaVriš píše scénáře Antonín Prchal, náměstek ministra národní bezpečndsti právě této době, kterého pro různé ničemnosti dal odsoudit k poměrně dlouhému trestu vězení ještě sám Antonín Novotný. Vrcholným výtvorem tohoto žánru, ve kterém se snoubí pitomost s drzostí, je ftlm "Člověk není sám", v němž filmový plukovník StB Vladimír Šmeral a ideální dobrovolná spolupracovnice bezpečnosti paní Jiřina Švorcová zachraňují kolísavé intelektuály ze spárů diverzanta, podávají jim pomocnou ruku, zřizují jim v ruzyňské věznici výzkumné laboratoře, aby ani během krátké vyšetřovací vazby nemuseli přerušit tvořivou práci, a převychovávají je v uvědomělé budovatele socialismu. Pánové Říhá a spol. dodávají každou neděli čtenářům R u d é h o práva třídně pojaté kriminalistické příběhy ze života, v nichž bývá pachatelem trestných činů nějaký revizionistá, zatvrzelý dubčekovec nebo alespoň advokát. Televize vysílá seriály o důstojníkovi bezpečnosti bez bázně a hany majorovi Zemanovi, a policejní múzy zásobují rozhlas a televizi do-
60
,
konce optimistickými i pseudotragickými šansony o "mužích v zeleném". Tyto křečovité a kýčovité fikce jsou čas od času doplňovány akcemi, které mají dodat této policejní mytologii zdání skutečnosti. Veřejnosti je s velkou slávou představen nějaký operetní "rozvědčík" (nikoli vyzvědač nebo dokonce špión, ti slouží jen u CIA a imperialistů) á la kapitán Minařík, který si na televizní obrazovce nezadal s Chlestakovem z Gogolova Revizora. Hlásné trouby propagandy, které při takovýchto příležitostech hřmí tak, že by byly s to zbořit hradby Jericha, ovšem zmlknou, když čas od času nějaký "chlapec od sboru" zběhne, dá se ke konkurenci, a když dokonce obohatí policejní subkulturu, nikoli ovšem tu oficiální, nýbrž její protějšek, jakýsi policejní "underground", třebas tím, že napíše paměti. Případy dezerce nejsou asi ojedinělé. Ťěžko se dopátrat, kolik jich je, protože je to jistě přísně tajné. Ale není to konec konců důležité. K vzácným výjimkám ovšem patří to, že přeběhlík napíše merhoáry. Ty se dají opravdu spočítat na prstech. Toto povolání zřejmě vypěstovává mlčenlivost, které se člověk těžko zbavuje, i když je opustil. Učinil to bývalý důstojník československé rozvědky major Josef Frolík. Po 17 letech služby na ministerstvu vnitra uprchl na Západ. Československý vojenský soud ho odsoudil v nepřítomnosti k smrti, samozřejmě v tajném líčení: špinavé prádlo StB je nutno prát v rodině.
Až potud by to byl problém osobního rozhodnutí. Frolíkovy paměti, které s názvem "Špión vypovídá" vydalo r. 1979 nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem J e j přeměnily ve veřejnou záležitost, Josef Frolík se totiž tím, že knihu vydal, dobrovolně vystavil soudu veřejného mínění. Zdůrazňuji, že má kritika se týká knihy, nikoli osoby majora Frolíka. Nechci se nijak dotknout jeho osobní cti. Vím o něm jen to, co o sobě řekl v knížce. Připisuji mu k dobru, že ministerstvo vnitra a rozvědku opustil. Nechci také uvádět v pochybnost upřímnost jeho prohlášení, že vědomě nikomu neublížil. Není to dokonce ani v mých možnostech. Po tomto ohrazení mohu konečně říci, že jsem se při četbě Frolíkovy knihy střídavě zlomyslně smál, chvílemi hněval a chvílemi mi bylo smutno. Nejprve o té veselejší stránce. Nad některými stránkami se člověk rozesměje, ačkoliv autor neměl v úmys^i čtenáře obveselit. Začal se mi totiž vybavovat v paměti román G r a h a m a G r e e n a "Nás člověk v Havaně". Aby byla míra nevážného dovršena, dočetl jsem se s ustrnutím, že major Frolík si rafinovaně ZHSl" froval tajné vyzvědačské informace, které při útěku odvážel, pomocí Haškova "Dobrého vojáka Švejka", a to metodou, jež je v tomto románu naprosto znevážena Švejkovou logickou záměnou prvního a druhého dílu knihy " D i e Sünden der Väter" a horlivostí učeného kadeta Bieglera, který při instruktáži důstojníků pochodového praporu zjišťuje, že doporučená nejnovější metoda šifrování je uyáděna jako školský příklad v příručce rakouského generálního štábu z r. 1854. Doufejme, že J. Frolík tuto metodu šifrování předal £polu s jinými tajemstvími CIA a jiným tajným službám "svobodného světa" a že ji tam studují za pomocí elektronických počítačů. Co člověka zarazí při čtení této knížky? Především autorova představa, že obrovský, drahý a rozvětvený aparát československé výzvědné služby se podobá hoře, která porodila myš. Tisíce důstojníků Státní bezpečnosti převlečených za diplomaty, obchodní zástupce, novináře,; průvodce Čedoku a za bůhvíco cestuje po širém světě, aby shromáždili informace, které si soudný a vzdělaný člověk může většinou obstarat četbou světovéhp-tisku.
Agenti, které v zahraničí získávají, jsou většinou špinaví dobrodruzi, šejdíři,' ziskuchtiví spekulanti, pašeráci zbraní, zkrátka mezinárodní sebranka. Major Frolík má sklon výsledky této činnosti přeceňovat, ale fakta, která uvádí, a portréty získaných agentů, které podává, tomu protiřečí. Při četbě zjišťujeme, že práce "hrdinných rozvědčíků" je téměř bez rizika. Slouží nějakou dobu v centrále, pak odjedou na několik let s diplomatický pasem na Západ, rozmnoží tu své tuzexové konto, vrátí se, a znovu se po nějaké době někam vypraví, až se dočkají vysokého důchodu. Nebezpečí na ně číhá jedině doma, nikoli v zahraničí. Doma jsou občas čistky a neustále nové kariéristické intriky, kdežto v cizině může být "rozvědčík" v případě nějakého maléru nanejvýš požádán, aby rychle odcestoval jako persona non grata. Chrání ho totiž diplomatická imunita. Nepříjemnosti ho čekají až doma: kritika za neopatrnost, funkční degradace, zastavení služebního postupu. Ale většinou se to vyřídí nějakou důtkou, Horší pocity má člověk, když čte o darebáctvích, zločinech a mravní a intelektuální úrovni lidí, kteří v těchto složkách ministerstva vnitra slouží. Každý ví, že esprit de corps a solidarita vůči vnějšímu světu jsou q Sboru národní bezpečnosti velmi silné. Kdo je loajální a mlčí, je většinou jen symbolicky potrestán, a ve vhodné chvíli, když se na aféru zapomene, je za trest nějak odškodněn, ať už spáchal jakékoli zločiny. Je paradoxní, že tak uctívají Stalina a vyvěšují ve svých kancelářích jeho podobizny. Patrně si neuvědomují, že Stali^ byl sice láskyplným otceni politické policie, ovšem jako nadosobní instituce, a zároveň krutým katem jednotlivých policistů. Dal jich zlikvidovat tisíce a tisíce podle pravidla, že i ti, kdo horlivé prováděli. teror, musí být podrobeni krvavé čistce, která se periodicky opakuje. To se ovšem už dnes nedělá. Mnohá jména, která J. Frolík cituje jako příklady lidí, kterým se nic nestalo, ačkoli se velmi provinili, jsou velmi známá. Přičinili se o to jejich vlastní nositelé, když v r. 1968 a 1969 uveřejňovali v denním tisku prohlášení československé rozvědky a kontrarozvědky, ZHpn** sahali se svou loajalitou k obrodnému procesu a pod tato prohlášení se podepisovali. Můžeme
61
tak Frolíkovy informace i doplnit. Plukovník Jiří Rybin, bývalý náčelník hospodářské kontrarozvědky, musel opustit ministerstvo vnitra již r. 1963, protože byl zapleten do temných záležitosti" (únos B. Laušmana, "vyšetřování" E. Lóbla, akce "Karel Marx" a "Slepec" a pod.). Po r. 1969 se stal ředitelem karlovarského filmového festivalu a nyní je ředitelem "Filmexportu". Plukovník Antonín Kaván se zabývá klubem " R u d á hvězda" a pěstuje tenis. Plukovník Prchal píše filmové scénáře a špionážní romány. Někteří zvolili zahraniční obchod, kdežto jiní učí marxismus-leninismus na vysokých Školách. A nebude to trvat dlouho, a budeme je potkávat v parcích jako pokojné, blahobytné důchodce. I na ministerstvu vnitra dochází k přirozenému střídání generací. i Z toho, co major Frolík píše, můžeme usoudit, že personál těchto složek ministerstva vnitra se skládá z omezených fanatiků (těch je ovšem dnes už málo), cynických kariéristů, notorických opilců, různých hochštaplerů, sovětských agentů a pečlivých rutinérských úředníků, kteří jsou spokojení, že mají velmi dobře placené zaměstnání. Navenek ve svých kancelářích okázale vyvěšují portréty Felixe Dzeržinského, přežvykují marxisticko-leninské fráze a prezentují se nevkusně jako "meč proietariátu", ale škála jejích vnitřních hodnoť se pohybuje kolem dolaru a jiných tvrdých měn, Čtenáře ovšem přejde smích nad stránkami o zločinech a provokacích Státní bezpečnosti (např. akce "Kámen", str. 108-113). Fakta," která major Frolík uvádí, nesvědčí ve prospěch jeho názoru, že rozvědka neměla přímé potlačóvací funkce, že byla jakousi aristokracií státně bezpečnostních služeb Vninisterstva vnitra a že zločiny v padesátých letech páchala především Státní bezpečnost v užším slova smyslu, takzvaná politická kontrarozvědka. Z organizačních schémat ministerstva vnitra, která major Frolík v knize zveřejňuje, však vyplývá, že to jsou spojité nádoby. Rozvědka má óficálně bojovat s "imperialismem" v zahraničí a pátrat tam po jeho tajemstvích, kdežto kontrarozvědka má pátrat po imperialistických vyzvědačích na území republiky. Věřit tomu ovšem může jen prosťáček. Ve skutečnosti obě tyto složky bojují především proti vlastnímu s
62
národu. Kontrarozvědka ho špicluje doma, kdežto rozvědka v cizině. Informace, které českoslovenští výzvě dači získávají v zahraničí, se týkají hlavně československé emigrace a slouží k provokacím proti československým občanům ve vlasti a k jejich perzekuci. Rozvědka tedy má přímo potlačovátelské funkce, třebaže nezatýká, nebije obuškem a nevyšetřuje. Je jednou rukou jednoho a téhož nestvůrného potlačovatelskěho aparátu, jehož "drsnější" funkce vykonává ruka druhá. Obě jsou však řízeny týmž mozkem. Čtenář si tento úsudek učiní sám, jestliže se jen trochu zamyslí nad Frolíkovými informacemi o "úspěších" československé rozvědky V cizině a nad tím, jaké důsledky měly v Praže. r
A
.
:
'
?
' •
'
'
.
'
.
.
'
•
s
;
Je-li část FrolíkoVých informací zcela věrohodná, musíme naopak brát jinou jejich cast s velkou rezervou a skepsí. Podle mého soudu sé zde projevil autorův sklon vydávat pouhé domněnky za prokázané skutečnosti. Major Frolík například tvrdí, že československá rozvědka připravovala atentát ha generála de Gaulla. Nevěřím tomu; byla by to akce zcela odporující zájmům sovětské zahraniční politiky a privilegovanému místu, které tato politika vyhrazuje spolupráci s Francií". Obviňuje také André Simona z vraždy Williho Můnzenberga a tvrdí, že Walter Krivickij byl zavražděn sovětskými agenty. Sovětští agenti skutečně provedli řadu vražd a dnes je zcela jasné, čí rukou zahynul L. Trockij, Ignacy Reiss, Evžen Fried a jiní. To jsou vyšetřené a dokázané případy, jinde však můžeme jen pódézřívat. Pokud jde o A. Simona, odvděčil sé skutečně velmi špatně svému dobrodinci, a patrně o něm dodávál zprávy NKVD v době, kdy W. Munzenberg se začal rozcházet se Stalinovou Kominternóu. Píše o toni podrobně vé svých pamětech Artur Koestler; který s nimi oběma v Paříži pracoval. Nejsou ovšem známa žádná fakta o tom, že se Simone podílel ná vraždě! Můnzěribergova podezřelá a nevěrohodná "sebevražda" nebyla nikdy vyšetřena. Podobnou záhadu představuje sébdvrázda W. Krivického v newyorském hotelu. Avšak domněnky a dokázané skutečnosti jsou dvě 1 rozdílné věci.
I v boji s cynickou policejní diktátúřbu, která se heštíťí žádných lží, musíme úzkostlivě dbát ó
to, abychom užívali přesných fakt a musíme se vystříhat polopravd. Představa, že na nějaké té nepřesnosti nesejde, že protivník je tak jako tak obtížen mnoha dokázanými zločiny, je zcela chybná. Každý ústupek zásadě "když se kácí les, lítají třísky", by nás jen uváděl do nebezpečné blízkosti toho, s čím bojujeme. Major Frolík v těchto případech interpretuje neúplná fakta tak, jak mu to napovídá logika policejního světového názoru. Je v tomto směru obětí služebních školení, na nichž se světová politika vysvětlovaly jako rejdiště tajných služeb a za neúčinnější nástroje diplomacie se prohlašovaly plášť, jed a dýka. Školitelé tu řečnili podle pravidla, že každý cikán hádá především podle své vlastní planety. Major Frolík se rozešel se školiteli, ale nepřekonal ještě úplně vidění světa, které mu vštěpovali. Osvojil si zřejmě příliš psychologii svého bývalého povolání, a ta, ať se tomu sebevíce brání, vystrkuje na některých stránkách knížky ještě rohy. Toto policejní vidění světa vysvítá nejlépe z floskulí, jimiž prokládá svou knihu: "Téměř vše se dá koupit za peníze", "Jeden jediný agent muže ovlivnit osudy států'' atd. Společnost se v jeho očích skládá z velké části z agentů, rezidentů, řídících orgánů, bývalých agentů, dvojích agentů a možných agentů, z odhalenýcyh agentů a z agentů dosud nedopadených. Prohlašuje šrnahem za bývalé spolupracovníky gestapa nebo předválečné československé policie L, Kopřivu, V. Noska, J, Fučíka, A. Novotného, J. Kotála, V. Kouckého, spisovatelku A. Seghersovou. Tito lidé mi nejsqu vesměs nijak sympatičtí. Ale jejich skutky si dovedu vysvětlit zcela dobře z ideologie, kterou přijali ,a z politických a sociálních rolí, které převzali, a nepotřebuji k tomu žádnou "tajnou" motivaci. Kde pro to má major Frolík důkazy? Uvádí jen tvrzení temného individua, které bylo patrně agentem provokatérem, nástrojem v rukou StB, která hledala a-"nalézala" agenty gestapa všude. Je zcela jisté, že všichni jmenovaní by se k tomu doznali, kdyby byli uvrženi do kolodějských podzemních k o b e k a ruzyňských, cel, tak jako se k talcovým a podobným nesmyslům doznali n a začátku padesátých let jejich nešťastní druzi. , Z podobného zorného úhlu posuzuje major Frolík i některé dějinné události: "...President
Allende ztratil Chile a vlastní život také proto, že neměl státní bezpečnost. Fidel Castro se oproti tomu udržel, protože ji měl." Podle něho Novotného rozhodná akce (zatčení asi tisíce opozičních komunistů) "by bývala asi zabránila pražskému jaru, sovětské invazi, zrodu e v ropo komunismu a já nevím, čemu všemu ještě." Logika policejního ^větového názoru vede majora Frolíka k tomu, že naznačuje, že sebevraždy Jindřicha Veselého (bývalého šéfa státní bezpečnosti a ředitele Ústavu dějin KSČ), podplukovníka Počepickéhq, generála Janka a j. byly vlastně vraždy, jimiž byli odstraněni ze světy Jidé, kteří příliš mnoho yqděli, Ale cožpak sebevraždy neexistují? Nestává se, že se v lidech, kteří se provinili, po jine svědomí, jakmile procitnou z fanatických bludů a uvědomují si, že nesloužili vznešným, ale nízkým věcem, a pod tíhou náhle poqfoyané viny si sáhnou na život? Souhlasím s majorem Frolíkem, že vinu za zločiny, které byly spáchány, ve jménu socialismu, nenesou jen jednotlivci nebo pouze Státní bezpečnost, ale celý systém byrokratické policejní diktatury. Všechny "teorie" o Berijově bandě, o kultu osobnosti a jeho neblahých následcích, o tom, že se bezpečnostní orgány vymykaly z kontroly strany a stavěly se nad stranu, že se meč dělnické třídy zatínal do jejího vlastního těla, jsou báchorky vymyšlené bud pro cyniky, anebo pro důvěřivé prosťáčky. Ve skutečnosti StB v ČSSR, a Čeka, GPU, N K V D , M G B a dnes KGB v SSSR vždy byly a stále jsou nástrojem strany^ totiž přesně řečeno jejího politbyra. Plnily a plní přesné směrnice, které od vedení strany dostávají a nanejvýše 5se při tom občas dopustí nějakých výstřelku z přehnané služební horlivosti* Bezpečnostní orgány se ovšem čas od času stávají obětním beránkem, na něhož vedení strany v případě nutnosti, v kritických situacích věc svede. Nemohu ovšem .souhlasit^ frolíkovým názorem, že A. Novotný měl praydu, když mluvil o roztočených mlýnech, jejichž obětí se stali ti, k d o j e roztáčeli nebo p o m á t l i roztáčet Je to nepřijatelné, ryze pragmatické i vysvětlení, které plnilo v době, kdy bylo vysloveno, zcela konkrétní nečistou politickou funkci. Novotný chtěl vytvořit amalgaip^ obětí a katů, smazat hranici mezi nimi, .zabránit rehabilitacím, pošpinit pběti a alespoň částečně omluvit katy, ( / . ( ! • „
í
•
I
a
1
.
I
.ř
'
'
"
'
.
.
.
.
4
i-
63
a především chtěl zpřeházet stupně v hierarchii odpovědnosti. Musíme také poznamenat, že jde o odpovědnost různého druhu. Ten, kdo rozpoutával hon na čarodějnice, se provinil politicky a morálně. Ten, kdo týral a mučil, nese odpovědnost trestní, třebaže jednal z rozkazu představených. Ačkoli nelze popřít hrůznou možnost zaměnitelnosti "katů" a obětí, danou systémem, a nahodilost volby jednotlivých obětí v rámci sociálních a politických skupin, vůči nimž teror směřoval, neznamená to, že se stírá rozdíl mezi "katy" a oběťmi. Při konečném rozdělení rolí kati byli skutečnými katy, kdežto oběti podstoupily svou kalvárii. Frolíkovy úvahy o tom, že každý demokratický stát by musel tak jako tak potrestat Rudolfa Slánského, O. Závodskěho,* Bedřicha Reicina a Karla Švába, nikoli ovšem za to, co nespáchali, ale za to, čeho se skutečně dopustili, jsou pochybené. Za prvé, v demokratickém státě by se to vůbec nemohlo stát. Demokracie nesnáší "roztáčení bezpečnostních mlýnů" a nepřipouští inscenování teroristických "procesů". A za druhé, projeví-li v demokratickém státě politik nebo vysoký státní úředník sklon k nezákonnostem, musí drive nebo později opustit politiku nebo úřad. A co další oběti? Vládo Clementis, Závis Kalandra a dr. Horáková také roztáčeli bezpečnostní mlýny? Jakým právem major Frolík vytýká A. Londonovi, že v "Doznání" mluví dobře o R. Slánském, Osvaldu Závodském a jiných svých druzích? Mluví o nich tak, jak je v minulosti, v době boje proti fašismu, viděl a znal. Je nesporné, že to byli komunisté zformovaní vládnoucím stalinismem. A protó soud nad nimi může být jen součástí obecnějšího, teoretického, politického a dějinného soudu nad stalinismem. i s
Při četbě Frolíkovy knihy mě napadlo, jak zajímavá by byla sociologie československé státní bezpečnosti, kdyby1 ovšem výzkum tohoto druhu býl možný! Portréty bývalých Frolíkových kolegů v knize totiž vědou k obecnějším otázkám, například: Jakými znaky se vyznačuje sociální typ a sociální charakter pracovníka Státní bezpečnosti? Vzniká tak, že tato instituce přitahuje určité predisponované charaktery asi jako světlo
64
lampy přitahuje noční můry, anebo delší činnost v této instituci nutně formuje a deformuje charaktery a psychiku jejího personálu? Pravděpodobně tu působí oba faktory současně. V každém případě struktura organizace je determinující, ať již přitahuje jedince s analogickou psychickou strukturou, anebo přetváří strukturu svých členů ke svému obrazu. Jsou to otázky nejen pro sociologa, nýbrž i pro psychologa a psychoanlvtika. Specifickou roli tu hraje i faktor polovzdělanosti. Bezpečnost má své školství a formuje dnes své členy téměř od počátku v kursech a učebních zařízeních, které, s výjimkou základní školy, nahrazují školy ostatní, t.j. školu střední, a nyní, po zřízeni Vysoké školy SNB, i školu vysokou. Dvouletá škola SNB nahrazuje gymnázium s maturitou (!), a Vysoká škola SNB še svými čtyřmi fakultami vydává svým absolventům diplom doktora práv (!). V demokratických státech má policie také své kursy a školy. Doplňuje v nich znalosti těch, kdo vstoupili do jejích služeb, a to i maturantů a právníků, nezbytnými technickými a služebními znalostmi. V Československu je to podle sovětského vzoru postaveno na hlavu: policie produkuje ve svých kursech náhražky abiturientů a právníků. A to mě vede k druhé, obecnější úvaze na okraji Frolíkovy knihy, československá socialistická opozice se musí zamyslet nad problematikou policie, jejího poslání v demokratické společnosti a její organizace. Je třeba překročit horizont Leninova "Státu a revoluce", překonat právní nihilismus, jímž tento spis překypuje a zabývat se nejen úvahami o samosprávě, nýbrž i podrobnými projekty týkajícími se věcí tak málo povznášejících, jako je policie. Na světě existuje řada modelů organizace bezpečnostních služeb. Československý model ovšem patří k tomu nejhoršímu typu. Je to na rudo přetřený systém carského četnictva, jehož otci jsou Mikuláš I. a jeho milec hrabě Benkendorf. Zde se snad poprvé v dějinách setkáváme se systémem jednotného a jediného monolitního policejního sboru zorganizovaného podle vojenských zásad. Košický vládní program, ktérý nahradil pluralitu policejních sborů (obecní policie, státní policie, finanční stráž a vojensky organizované četnictvo) sborem jednotným, zorganizovaným podlé nejméně
demokratické složky, t.j. četnictva, vydával neprávem toto opatřeni za revoluční pokrokovou změnu. Ve skutečnosti to byl krok zpět. Samozřejmě, od Košického programu byla ještě dlouhá cesta ke všemocné policii, která špehuje, pátrá, zatýká, vznáší obvinění, vyšetřuje, nepřímo i soudí, a vykonává trest. Avšak byl to krok k amalgamu pořádkové, soudní a politické policie, jenž je základem její dnešní organizace, její všemohoucnosti, všudypřítomnosti a zvůle. Demokratickáreforma by musela radikálně skoncovat s tímto amalgamem. Nemám velké iluze o Úřadu na ochranu ústavy v Německé spolkové republice. Má jistě řadu nectností každé politické policie. Prozíravé zákony mu však nedávají ani právomoc zatýkat, ani vyšetřovat protistátní trestné ciny. Může po těchto činech jedině pátrat, a když shromáždí usvědčující fakty, předá věc prokurátorovi. Případné zatčení a jiné úkony provádí ha jeho příkaz obyčejná kriminální policie. Tak tomu bylo v případě vyzvědače Guillauma. Je to snad ve srovnání s neformální operativností československé Státní bezpečnosti poněkud těžkopádné a vyzvědačům to dává často možnost uniknout rameni spravedlnosti. ale občané mají záruky před policejní zvůlí. Tato organizace bezpečnostních služeb a toto právní vymezení kompetencí jednotlivých složek jsou výslovně zdůvodněny tím, že se má zabránit opakování smutných zkušeností z činnosti hitlerovského gestapa. Jsem samozřejmě vzdálen představě, že celý problém tkví jen v organizaci policie. Její demokratická organizace je jen součástí demokratického uspořádání celé společnosti, všech jejích politických institucí. Na první pohled se může zdát, že policie je ve srovnání se vznešenými výšinami politiky nfekou, přízemní, ba téměř nečistou záležitostí. Ať se nám to však líbí nebo nelíbí, poli tika a policie mají společný etyrnologický základ v řeckém slově "politeia": obě se týkají veřejné věci, obce. Nemohu se zde pouštět , do podrobností demokratických reforem bezpečnosti. Je jasně, že zahraniční politické zpravodajství by muselo být r z á l e ž i t o s t í d i p l o m a c i e , zpravodajství vojenské věcí generálního štábu, kdežto informace o smýšlení a náladách obyvatelstva by místo strážmistra Flanderky podával zcela jed'
8
'
i
:
•
>
•
'
noduše a veřejně demokratický a necenzurovaný tisk, osvědčené a ničím nenahraditelné zrcadlo veřejného mínění. Jedním ze základních prvků jakékoli reformy je radikální změna trestního řádu. Vyšetřování trestných činů musí být vyhrazeno justici, t.j. nezávislým vyšetřujícím soudcům, jimž jsou policejní orgány podřízeny. Dosavadní instituce vyšetřovatele, t.j. důstojníka SNB, jenž je v hierarchické subordi naci a řídí se při vyšetřování nejen trestními zákony, nýbrž i služebními pokyny a rozkazy představených, je právní zrůdnost, kterou zplodil carismus a uchoval jako "socialistickou vymoženost" stalinismus. Kontrola, kterou má nad vyšetřovatelem vykonávat prokurátor, je více než formální, a pokud jde o vyšetřovatele StB, je zcela fiktivní. Bez takovýchto radikálních změn budou bohužel stále platit Havlíčkovy trpké verše: "Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení, ! '. < Každý si ho musí vážit, kdo naň zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhauzu sedí. Ctěte, hoši, policajty! Ouvej, jak to bolí! Stát vyplácí krejčím metlou, ale ševcům holí. Slyšte, lidi, pro výstrahu mé smutné zpívání, že se proti policajtům sám bůh neubrání." \-
»
Ž e myšlenky o podobných reformách jsou pouhá zbožná přání? Je možné, že nepřijdou na pořad dne za života naší generace. Ale je také možné, že, nastane situace, kfefá nejenže dovolí, abychom řekli, co chceme, ate bude zároveň neúprosně vyžadovat, abychom řekli přesně a konkrétně, co vlastně požadujenie, A proto i o policejních záležitostech musíme věcně a konstruktivně přemýšlet. • >,
•
, *
í
í
'
'
'
;
i* -
,
•
•
• ,
'
i
*
, '
ti
•
„ f>•—/T
65
Zmizení dělnické třídy v zemích reálného socialismu
JIRI v
/
HOCHMAN
1 když se to některým Členům Orgánu bude jistě zdát divné, fakt je ten, že socialismus byl původně míněn hlavně pro dělnickou třídu. Hrabě Saint-Simon to dokonce navrhoval jako dobročinné zařízení Marx začal na projektu pracovat zhruba o třicet let později a protože neměl rád dobročinné spolky, byl spíše pro to, aby si dělnická třída pořídila socialismus vlastním přičiněním. Marx o všem byl demokrat a Evropan, nikdy se necourál po nekonečné stepi a dokonce i diktaturu proletariáiii si představoval jedině jako vládu většiny. Leninovi, naproti tomu, se taková liberální koncepce jevila ha první pohled jako zcela nedokonalá. Chyběla mu v tom konspirace, organizace a disciplina. Proto tdké Lenin nelenil a přidělal k dělnické třídě A vantgardu. Od té doby, aspoň v oficiálním marxismu, se dělnická třída nikdy nevyskutuje samotná. Ať se hne, kam se hne, vždycky je u ní Sekretariát, jenž ji vede za ruku. Lenin věděl, co dělá. Už jeho dědeček pan fílank, jehož sovětská historická věda zatajuje ještě víc než jeho budhistickou babičku, věděl svoje. Pan fílank měl až do roku 1861 asi 500 poddaných, a když chtěl, aby mužici pracovali, musel je držet zkrátka. Lenin také neměl o pracujících žádné iluze, a hned po Revoluci jim zatnul tipec. Jeho následovníci, jak známo, také nebyli Žádní liberálové, ale do ideové fronty se jako obvykle vloudily pochybné živly a dělnickou třídu obestřely kultem. Vyvrcholilo to jakýmsi soudruhem Timofějevem, hlavním sovětským expertem ná dělnickou třídu. V roce 1964 vydal tento Soudruh knihu, nazvanou Dělnická třída je hlavní silou \ a podle této knihy se Strana v dělnické třídě přífňo ztrácí. Vypadá nejvýše jako nějaký výčnělěk na těle dělnické třídy, případně jako boule. Mězi Stranou a dělnickou třídou však není podlé soudruha Timofějeva Žádný fyzický rozdíl, žádná vzdálenost a přirozeně ani žádné rozpory. Autor praví rovnou, v e uvnitř lidu žádné nesrovnalosti nejsou, Mao *
í
4 »
Že se mýlil a Strana a dělnictvo jsou jedno tělo a duše. Za těchto okolností byla proto ve všech zemích reálného socialismu vedoucí úloha dělnické třídy uzákoněna a kdyby někdo tvrdilf že vedoucí ulohu by spíš měl mít např. Svaz zaměstnanců v pohostinství, narazil by na paragraf. Problém je ovšem ten, a pro příklady snad dnes není nutné chodit moc daleko, že v konkrétních situacích není dělnická třída pamětliva toho, že sice je vedoucí, ale jenom když má kolem krku Sekretariát. Naopak, jakmile se jí k tomu dostane příležitosti, a to se táhne již od roku 1953, nechá Stranu na holičkách a stará se sama o sebe. Nezávislí badatelé proto dospívají k závěru, Že v zemích reálného socialismu se dělnická třída, jak je definována v příručkách, jaksi vypařila. Ztratila se. V ojedinělých případech lze sice narazit na osamělého pracujícího, který je ochoten, zvláště v pátek večer, zvolat na odlehlém místě za přiměřenou odměnu: Ať žije soudruh Zelenka! Avšak na celkovém stavu věcí to nič nemění. Jako sociální kategorie s kladným poměrem k Sekretariátu se dělnická třída prostě ztratila. Vzniká tím otázka: Co bude dělat Sekretariát, když ztratil proletariát? Na tuto otázku je možrté odpovědět zjednodušeným politicko-organizačním schématem: Za zvuků vhodné reprodukované hudby, zleva doprava směrem Pod Kaštany, pochoduje po Kulatém náměstí v Dejvicích celý Ústřední výbor. Za ním pak, radostně a křepče, pochoduje Vězeňská stráž, Podniková stráž, Hradní stráž, Pohraniční stráž, Vnitřní stráž a Závodní stráž. Průvod uzavírá Svaz spisovatelů a ředitelství Tuzexu. Protože na počátku všeho bylá myšlenka udělát něco pro dělnickou třídu, je mozňé upozornit na to, že v pozadí stojí pomník. Může se ovšem stát, ze ho nahodilí pracující právě používají k jinému účelu, než pró který zde byl vztyčen.
3-4/1981
CTĚNI NA LETO NAPOTOM LISTY č. 3-4 ročníku 1980 byly zvláště objemné a proto označeny jako dvojčíslo. A příloha nadepsaná ČTENÍ NA LÉTO začínala jako dnešní výčtem jmen autorů známých i méně známých v naší literatuře, autorů píšících doma i v exilu. Úvod k loňské příloze kladl důraz na samozřejmou potřebu lidí na dovolené — velkou většinou v Československu, méně už na dovolené v zahraničí — číst něco jiného, než články o politice, ekonomii nebo filosofii. Prostě potřebu ČTENÍ. I letos chceme vyjít vstříc této potřebě. Jak mnoho výtisků dvojčísla stihne čtenáře včas pro dovolenou, těžko říci. Ale domníváme se, že mnoho z vás vezme zavděk ČTENÍM i po dovolené. A jako loni, připomínáme i teď: Výběr není úplný ani hodnotící. I proto je pořadí abecední. Pouta nasazená literatuře režimem omezují volný tok tvorby od autora ke čtenáři, a s ním i možnost protřepat Širokou náruč napsaného sítem veřejné selekce. r|.
'
<•
<
'
-
'i
Proto, myslíme, se ani za tento výběr nemusíme stydět. Nabízí několik "repríz" — otisků napsaného již dříve; ale především věnuje pozornost úryvkům tvorby nové, jak výňatkům z objemnějších děl, tak drobným útvarům. <<
Loňský úvod vyslovil přání, aby se ČTENÍ NA LÉTO stalo tradicí. Stává se. . <
•
•
•
•.
••?
—
y.
i
.
.
'
•
.
"
'<
'
•
!
••
,
,
<č
s-
•
^
'
-
í
i
'
-
Redakce LISTŮ
.,
,
.j
^
>
:
\
,
V -
,
<
67
v
Lumír Civrný ZNAMENÍ
Rodiče žili ještě s Bohem. Byl to bůh starý a přísný tak, jako synagoga, kterou mu zde před sedmi staletími postavili, a vládl ostrovu ghetta ještě neúprosněji než jiný bůh starý a přísný, kralující z bílé baziliky věkovitější než synagoga, ale právě tak jako ona podobné tvrzi, v tomto případě slovanské tvrzi v románském slohu^ : Kdvž ses narodil, Franzi, tví rodiče dosud neměli zdání, že staří bohové jeden po druhém vyvěšují lidem telefon, moderní vynález, protože pozemští troufalá nastolují nové božstvo, litý a neodWatitělný vývoj vpřed, jemuž nové jméno pokrok Netušili to, ačkoli je mohlo znepokojit, že pod záminkou asanace mají být zbořeny pradávné, neměnné uličky ghetta, na jejichž místě vyrostou domy měšťanů s nápisy hlásajícími prostřed secesních štuk novou viru nové třídy a dokonce jaksi nového národa. ; To jméno Kafka, které íi připadlo po otci, Franzi, je tak obvyklé v českých židovských rodinách; nikdo se nepozastavoval nad tím, že ' v češtině zároveň označuje ptáka, jenž hnízdil po všech cimbuřích stověžatého města, na Týně tak jako na Hradčanech. Pták, jemuž ústní podání připisovalo lecjakou vlastnost u jiných opeřenců nebývalou, shlížel moudře z, gotických chrličů, pamětník pradávných dob, když se slovanské a židovské a německé legendy tohoto města teprve rodily. Dalo se věřit, že je odevzdává z. věku»dq věku,a neboť t ďábelský přísvit jeho černého peří svědčí o topí, že jde o blížence jasnozřivců a proroků, mudrců a mágů. Chtěl-li pak nahlédnout do jejich retort a křivulí, neměl to od svatého Víta, věru daleko, však legenda klade sídlo alchymistů do Zlaté uličky, ačkoliv v Jejich trpasličích staveních bydleli nejnuznější ! sloužící hradčanských vládců. *<<W
6S
OHNĚ
Kdopak dnes může řící, Franzi, jestli sis toho byl vědom, ale jedno je jisté: v této Praze, kvasící o de vždy bájemi a mýty, vyvíjel se v tvé hlavě sklon zcela opačný, snaha odpatetizovávat jsoucno a nacházet pod jeho maskami jeho skutečnou tvář, sešklebenou hrůzou: nebe je prázdné, nekonečno je prázdné. Dřív tu byl ještě Bůh a byl všude, ale teď je tu už jenom smrt. Nikoli však Qtia člověku blízká vyrovnavatelka života, ba vlastně jediná stvořitelka skutečného, nadpozemského žití, jak s ní dříve lidé po věky obcovali, ani ta ještě starší životasmrt, ta jednota bytís nebytím, či lépe bytí v různých podobách; ale smrt děsivá, která přichází jako trest za to, že ji člověk odmítá uznat, že se ji vzpouzí, chtěje zrušit ji i vládu času. Jí se lidé bójí a předstírají, že neexistuje; aby pak ohlušili strach, staví na odiv sílu, zpocené svaly jim mají dosvědčit, že v běhu a skoku předstihnou netoliko jeden druhého, nýbrž i život, naolejované stroje jsou jim pak hmatatelným triumfem nad bohy, novým stvořením. Tak se zapřísahají tváří v tvář šklebící se nicotě» že s párou a elektřinou zavádějí nový život, bez smrti, vítězné usilování nekonečného pokroku. Franzi, tys nemohl ze školních škamen nic víc než tušith ze je to klam; možná, ze ses štítil té hlta v osti, všežravosti ničím nebrzděných snaživců, ale jistě tě zároveň vábilo vše, co se vtělovalo v nová slova, taková jako elán, tempo, rekord; jistě jsi chtěl také vyniknout ve sportu, aniž jsi tušil v jaké disciplině a s jakým soupeřem se budeš muset po celý život bít, a hlavně, jakým výkonem přesáhneš sám sebe. Netušil jsi, Že lidské existence, jež vytvoříš\ ty, tak činorodý a nakonec tak neschopný zabezpečit existenci svou, zvěční tě svým zápasem, v němž budou vždy podléhat a tak zesměšňovat onu představu nepřestajného pohybu vpřed, vůbec jsi nemyslil J
•
v.
...
;>
*
na věčnost, jenom jsi cítil, ze když to slovo uhranulo, bude tě přece vždy vábit a odpuzovat, věčnost pronášejí s přídechem melancholie ty bude to v tobě trčet jak udice bezbranné rybě, požívačné čelisti snaživců, je v něm cosi falešbude tě to slastně bolet: ano a ne, čili klec ného a prázdného jako ve všem jejich zmítáni. v ptáku; vším, co si lapíš, jsi zároveň lapen, a Snad jsi tenhle svár od sebe zapuzoval; zastavuje tak se musíš bránit nejvíc tomu, po čem nejvíc se v1 průjezdě nebo na pavlači dvora, podobného touzis. tvrzi> naslouchal jsi možná u vytržení jiným A po čem toužíš? A víš-li, je to něco přesného hlasům. Nesly se ze zamřížovaných oken a určitého, nebo se to mění, jako se proměňují sklepní prádelny s oblaky páry, jako by s nimi ulice v podvečerním šeru, v hodině mezi psem a chtěly stoupat k nebi, a byla r nich jiná melodie vlkem, když se ve světle lucerny domovní než doma, ve škole nebo v synagoze, hudba vod, znamení nad hospodou u zelené žáby stává jež omývaly jako vlny jakési ohromné Vltavy ze věštbou plnou příslibů? Nejkrásnější touha se všech stran tvoje dětství, ostrůvek na ostrově rodí z podnětů neurčitých, zahalených oblakem ghetta. Byla to melodie jiného jazyka, než jakým mýdlových par anebo mlžinou dávného času. A mlu vili tví ro diče a spolu žáci. to je také nádherné na stonání: odevzdáš se Pověz> jak dlouho ti tanula na mysli scéna, jak snům, ze kterých horečka děla hluboké jámy, tě jednou obklopil a oslepil oblak páry, když jsi závrať tě nad nimi jímá, jako když tě kominík kráčel dvorem oblouzen nekonečnou písní> a vzal na půdu a tys mohl vikýřem vyhlídnout do jak ž něho náhle před tebou vyplula ženská tvář, dvora, úzkého jak šachtá, a celýtň tělem cítit, jak bílé zuby, masité rty, jak se k tobě naklonila, jak te ta hloubka přitah uje, až ses musil bránit, Mocí tě pevné a měkké paže zvedly ze země, sevřely a se bránit skoku. Byla to stejná závrať jako při pohledu zdola nahoru, z dvorské dlažby vzhůru roztočily divoce dokola: "lakový hezký žídě'\ k oblakům siným jak Špinavá*cícha: nepřipadlo slyšel jsi ji říkat, a ještě dlouho po toni, co tě postavila na zem, nemohl ses pohnout z místa, ti, že nahoru znamená do hloubky? A ty ses bál, že té hlubině neodoláš — anebo ses snad jednak proto, že se ti točila hlava a že tě os lepovala pára, ale hlavně proto, že ses nemohl strachoval ještě víc, že jí odoláš? A to je také tak nádherné na stonání: aby to odtrhnout od syté, zvonivé kadence ženských hlasů, zpívajících v tom podivném jiném a přece otec nevěděl, snesou z půdy starý foliant kratof ne cizím jazyce: chvilných historií a někdo usedne u tvé postele a ...jest tam mnoho sličných děvčat, mnoho čte, čte do únavy; svíce bliká, a ty vidíš v posličných děvčat, zrovna k pomilování... skakujících stínech krev na zdích staré synagogy Ty sis tedy neutřel vlhkou tvář, naslouchal jsi a místo vypravěče slyšíš žalozpěv, který a snad sis už uvědomoval, že pachem laciného složil rabi Avigdor Karé na paměť obětí mýdla a páry proráželo ještě něco jiného, pogromu; dnes už jsou šest set let po smrti, ale tělesnost, jiná než ta neurvalá, nemilosrdná jméno rabího je dosud rozézvuČeno steny a o tělesnost otecká a vůbec chlapská. Nemohl jsi na jeho O a RÓ se jako o"kameny dře kůže, do ni zapomenout; když ti přišlo stonat, rodičovská krve. Svíce bliká, a ty vidíš obrovitý stín Golemův, ale nebojíš se ho, neboť tuto obludu péče tě zahnala do postele a když ses marně pokoušel setřást ze sebe těžkou duchnu, znovu a ovládá rabi Jehuda Low hen Becatel Moudří se znovu přihrnovanou starostlivýma rukama neobávají ničeho; rabi se nebojí ani císaře matčinýma, vynořovala se ti zbrocenému potem Rudolfa ani druhých mudrců, Tychona de na dosah vlhká ženská tvář, krev a mlíko, a tys Brahe, Keplera, ba ani Descarta; když ho omdléval horečkou a závratí a ta tvář se ti měnila s císařem navštíví v zastrčené uličce Starého v prázdnou líc smrti a ty ses jí bál á toužil jsi po Městaf předvede jim starozákonní patriarchy ní. Zdálo se ti, že milovat je totéž co umřít a smrt způsobem dosud nepojmenovanými jednou se že je totéž co láska, ačkoliv jsi nevěděl, nic jsi tomu bude říkat laterna magica. Rabi se nevěděla jen jsi snil. Pak sesúž nikdy nedal lapit dokonce nebojí ani anděla smrti, V Talmudu je fl u sklepních oken, ale přitištěn ke zdi na šik- psáňó: Kdo zneužije svatého jména k Osobním 1 účelům) skoná uprostřed svých let/' Šém se mých, jako pavlač visutých schodech, bezpečen, Že tě t\ifcdo nevidí v milém, trochu děsivém sou- svatým jménem vkládá rabi do úst Golemovi mrakul utápěl ses v oblaku páry a písní. To, co tě denně, musí; má-li oblúda ožit a sloužit mu — a {
í
>
•
f.
69
přece toto vyzývavé gesto nestačí na rabího pot, co stéká po šíjích otroků. Až liják ustane a přivolat smrt. Kdo stvořil, je nesmrtelný, říkají Z Vltavy se budou odlepovat jako obří košile ústa, jez se sklánějí nad Franzem, a Franzovy rty cáry par, možná že pak jeden z nich opustí opuchlé horečkou to opakují a hlas čte dál a loví portál a položí ruku na oblá ramena nymfy, na Franze znovu z horečnatého snu do snového ňadra, vystupující z oblaků páry jako tenkrát. příběhu, postava rabího se prolíná se světáckou Počkej, Franzi, neprchej, je to jen kámen, ale figurou učence a kouzelníka Fausta; svíce bliká jak to, že mohl na sebe vzít právě tu podobu a ty vidíš ve stínech na zdi podobu koně, ale není zrovna tenkrát, když Kepler a rabi obraceli své to jen obyčejný oř, nýbrž v koně se změnivší dalekohledy k nebi, do nekonečných prostor, Mefistofeles, nesoucí magistra Fausta ulicemi aby změřili řád mrazivý a nelítostný, vznešený Prahy. Až se uzdravíš, Franzi, už nikdy jako sama myšlenka, která se odpoutává od nepůjdeš klidně Sirkovou ulicí kolem Teyflova země? Jak to, že duch zrovna tehdy, když se domu ani Celetnou kolem domu Sixtova, kdo trhal z bláta, nacházel zalíbení v tělesnosti? A by ví, ne popíjí-li tam za tlustými zdmi doposud ten, překonal smutek, který se rodí z poznání? Což jenž vstoupil do spolku s ďáblem. nemá smyslnost za souputníka smutek ještě Ano, nejkrásnejsí sny se vztahují k touhám větší, což nejsou všechny písně lásky tak tesklivé neurčitým jak postavy ze staropražských pověstí a temné jako noc, jako věštba? Sippurim. Německy jsou psány ty legendy, ale Když astronomové odkryjí novou hvězdu ve za nimi jako hudba vln jakési obrovité Vltavy starém souhvězdí, vzedme se až k ní vlna zní ten divný a přece ne cizí jazyk, jímž proroctví a věšteb, jimiž si člověk ulevuje ve své pronášela svá proroctví kněžna Libuše. Vždyť úzkosti. A právě tak dává nová láska vzejit směsi věstila též příchod židů do Prahy a vyzývala nadějí a neurčitého strachu, který může být svého syna Nezamysla, aby se jich vlídně ujal. stejně obavou o lásku jako strachem z lásky. Libuše: což nezní toto jméno jako sama píseň, Tak bude vždy, Franzi; každá žena, s níž se Franzi, což nebudou pro tebe ženy vždycky setkáš, bude spíše zjevením na hvězdném nebi znamenat břeh vytoužený a nedosažitelný, než příběhem, uskutečnitelným ve všednosti za Milena, Milenka, břeh, jenž se vzdálí, sotvaže denního světla. A to ne proto, že bys neměl k němu vykročíš? Uniká ti a vždy ti bude unikat. smysl pro pravdu a skutečnost, nýbrž naopak A ty by ses nebál na něj vstoupit, setrvat v tom proto( že u tebe je opravdovosti a prostoty tolik, zvláštním ženském světě, jehož něha by ti byla jako u málokoho. Lidem je v tvé blízkosti dobře, právě tak potřebná jako podvečerní šero, jen umíš jim naslouchat, tvoje hlava není díží kdvbv se z ní nestávala, aniž se tomu můžeš překypující těstem vlastního já, dovedeš být bránit, ta divoká, hltavá vášeň těla, jíž se tichý a moudrý, ale umíš také rozvázat a smát se vždycky bojíš. Ale co existuje v životě jedno- -rt rozesmávat do únavy. Odkud se tedy vezme ta značného, aby v tom nebyl obsažen už i proti- bázeň nebo plachost, která ti vždycky zabráni klad, co je čirého, aby v tom nebyl už aspoň odevzdat se lásce jako proudu a nechat se nést, kapkou přítomen kal? Existovalo kdy řekněme třeba k utonutí, když přece umíš na sebe povědět duchovno v čiré podobě? Mohla se moudrost skoro všechno, když jsi tak upřímný? Odkud se rabího Lówa či Descartova vůbec zrodit, aniž tedy vezme právě tvůj obraz světa v tvém díle. tito učenci změřili nejprve horkost své člověčiny, když přece jsi tak věřivý a tak schopen aniž se dali dovést krví k divokým pitkám, což pomáhat? Nejspíš ten obraz světa pochází ze nebyly už tehdy uličky Starého Města plné světa, protože ty umíš naslouchat a dívat se a nic šepotu, jenž jimi kráčí jako déšť v podzimu, nepřidávat a neubírat z. toho, co svět říká. Když když jdeš, Franzi, a kolem plynových lamp se je citlivost smyslů rovna poctivosti ducha, chvějí v mlhách kokoňy světla? Hedvábník nemůže asi vzniknout jiný obraz, než ten, který se večer je spřádá, prší, ulice jsou poloprázdné\ jak sráží s tvým dechem na skle, tak průzračné jsou to máš nejradějir jen déšť pleská o staré kameny. lišty, na něž píšeš. Kdeže je jistota a v ní ten nepřestajný pohyb A najednou před tebou stoji nahá karyatida anebo se otroci svíjejí námahou podpírajíce vpřed, jemuž se tak uzpůsoboval tvůj otec, portál, ňadra nymfy jsou nalita k prasknutí, déšť Franzi? Udělal sám sebe, z ničeho. Ale spíše jako by se řinul z nich, jako by to nebyl déšť, ale tvoje matka, Franzi\ dovedla vycítit neklid a :
, i
*
70
,
x
i
.
g
smutek těchto časů. Po ní jsi Lówy: cítíš tedy touž tíhu, kterou kdysi přemáhal rabi Lów? Kdybys žil v jeho době, padal by krvavý déšť a sirný sníh a lidé by četli z komet na obloze, že nadejde konec světa. Ty nemáš rád, když se Z iracionálna minulých časů konstruují falešné analogie dneška. Ale svůj obraz světa sis mohl stejně sestavit jedině zde, v této Praze, která byla již tolikrát dějištěm srážek minulosti s budoucností a jejíž obyvatelé byli již tolikrát nuceni obrátit ostny dovnitř, do sebe, sevřeni tolikrát mocnější cizí mocí. Jsou města, která zrcadlí ducha výboje, který je stvořil a sám se z nich zrodil. Toto město (a uvnitř v něm opět ghetto, ostrov tvých předků) žije po staletí sták znova traumatizující skutečnost: cizí přesila sráží lidi na kolena a nutí je putovat jako Ahasvery znova dovnitř, do sebe, a tam vztyčovat novou, iť
neviditelnou klenbu království, když to viditelné bylo rozkotáno. Duch je vržen násilím do podzemí a jako ponorná řeka hledající zavalené koryto prodírá se nespočtem pramínku, t- temnotách, naslepo. Zatímco jinde se ve volných prostorách vybijí na útvarech, jejichž krása může být vyřčena toliko v plném slunci, zde je mu pracovat pod zemí, aniž všechno, co vykoná, může být vůbec,kdy vidět. Zato však bývají chvíle, kdy vyráží na povrch s explozivní silou až ničivou, aby se vzepjal výš, než by kdo tušil. Nejsou-li z toho pak střemhlavé věže a písně a lidé, kteří se v hodině pravdy nebojí ani pomalé smrti ohněm a neodvolávají? i .; f
i
•
(Pozn. Listů: Uveřejněno bez souhlasu a vědomí autora.) ř ..- .
i
I
''
í
V
t
i
"
i
•i
LÁSKA K IVAN DIVIS Rozlišujíce diletantismus, amatérismus a odbornictví, nacházíme obvykle toto: diletantismus - neznalé, zmatkuplné řušerství paradoxně nafoukané; amatérismus - lásku k věci, lásku, a proto nereptající na potíže, navíc schopnou pozitivního vývoje; odbornictví co často uzavřené příživnictvi, uzamklé do autismu, případně do asociálnosti, nutně s rysy arogance, navíc ohrožené rutinou, která, plížiyá, převládne-li, mizí výzkum, účel věci. Je tedv amatérismus zlatou střední cestou mezi extrémy, a přesně po té kráčí Daniel Strož. Zlato střední cesty tu skutečně pasuje, Strož není žádný spisovatel z povolání, je prostý technik po den zaměstnáním připoutaný k svému podniku; jeho láska k věci české poezie ,v nejtěžší době vyjevuje se nutně v nasazení sil v tom nejcennějším^ pím mimo zdraví disponuje dělník, ve volném čase určeném k odpočinku - vlastně však v nepostižném, v ustavičném přesčase - nejen po
•' ; >< sobotách a nedělích, ale v každé vy bylé chvíli po večerech, často do noci: za druhé ve své zřejmé nezištnosti: patrno, že výnos podobného konání-člověka nquži ví, naopak vzbuzuje obavy, že se do ní investuje z vlastní kapsy, která patn s rodině;, za, třetí ve vytrvalosti, neodraditelnosti překážkami, cpž lze vysvětlit jen svobodou nechat se dirigovat cílem a zájmem nadosobním, pevnou vírou i pecí v kategorii, která mne přesahá; jako vždy v tomhle a zde vytváří se kultura co neúplatné neobjednatelné, nekoupitelné - i kíene se k tomu příslušný segment dějinný, tj. dárně í
/
v
«
y
Za další je tato "strožovština" konáním typicky, opakovaně českým: po kolikáté už příslušník po kolikáté zdeptaného, vlastní i cizí vinou chronicky ničejiého, v identité^otřeseného, v samé bytnosti zpro^Iematizovaného nárqda vzpíná se na vlastní vrub, svépomocně k výkonům v intencích např. i Masarykem
ukázané "práce drobné", jež se neohlíží na překážky a Instinktivně, možná že tragicky, protože pokorně věří, že její útek spojí se s útky podobně cítících i jednajících v předivo kolektivního povstání z úpadku. Narozen 4. srpna 1943 v Plzni, zákládní školy navštěvuje v Praze, pak internátní školu v Kostelci n. Orlicí. Už tady první literární pokusy, vydává se spolužáky školní občasník kdo si nepřipamatuje ony jiskřičky, vzápětí zadupané tou či onou dobou? 1962-64 prezenční služba na východním Slovensku; od roku 1964 začíná publikovat v Mladé frontě, Studentu a Divokém víně. Veřejnosti se s několika dalšími autory představuje v kabaretu kavárny Luxor a na večerech poezie v Národním domě na Vinohradech. Srpnová okupace maří vydání jeho prvotiny, vyvolává však něco víc než anulování jednoho debutu; autorovu silnou angažovanost pro českou poezii v zahraničí, na půdě problematické a sypké, přesto, jak se nahlíží, pevnější než doma, kde prozatím je ztraceno vše; okupace však také co zlom v duši, otřes celé bytosti, vrvp, z něhož záhy křísne pozitivním vzdorem. Emigrace, usídlení v Mnichově, záhy navazuje kontakty s krajanskými periodiky, zřejmé tápání, ohledávání terénu. Již v r. 1975 podniká první pokus založit na vlastní vrub českou knižnici poezie v zahraničí, idea je zde! - ta se však konkrétně uskuteční až na jaře 1977; odtud dodnes, tj. během pouhých tří let vydá Strož přes třicet bibliofilsky vypravených titulů básnických sbírek autorů žijících diasporickv v cizině, i oněch, kdo živoří doma, jsouce černou křídou dohlížitele vpisováni do komína všeobecné okupace, obecného úpadku. Konkrétní podoba vzestupné tendence Strožova podnikání: po ukončení edice bibliofilií nazvané Poezie mimo domov a jichž bylo šestadvacet, přirůstá Sťrožovi organicky edice Réva, kde vycházejí zralí autoři žijící'v zahraničí, a dále jejich pietní, současně živě logický pendant v edici Meritum, kde najdou útulek básníci žijící doma bez domova, jak jsme naznačili shora. Zde, být víc místa, daly by se analogovát záležitosti exilových poezií, např. polské, maďarské, rumunské, vsunout dialektické analýzy, a to kupodivu pozitivní, vztažnoistí těchto exilových básnění ke kmeni
domovskému, seznalo by se, že např. Czeslaw Mitosz přes třicet let vyvíjí mateřštinu v cizině a posléze obdrží Nobelovu cenu; a dále se sezná, že naprosto nejhůř, nejodcizeněji jsou na tom v tomto smvslu věci české. Tuto alienaci nezavinuje emigrace! Sám Daniel Strož se k věci vyjadřuje takto: "...ano, láska k české poezii! To má kořeny v konci století devatenáctého! Analoguju vlastní činnost s Nerudovými Poetickými besedami - vlastním bohužel jen zlomek řady, závidím Seifertovi, který za život dokázal shromáždit řadu kompletní - také Janu Nerudovi jde v Poetických besedách o povzbuzení zdeptaného národa, tj. nalezení přesažného cíle především v úctě k jazyku, ale i o důkaz vysoké úrovně české kulturností, tedy i dějinnosti národa vlastního vůči cizině." "Cituju doslově Nerudu," dovozuje Strož, "z úvodu k vydávání Poetických besed: ... odporučujeme samostatnou práci svou, kteráž není konkurentem s ničím českým již stávajícím, aniž nápodobou jakéhokoli podniku cizího." - Přerušujeme jak Nerudu tak Strože a dovolíme si dodat: patrně protože se tímhle Strož řídí, daří se mu z ničeho na počátku získat i časem vydat autory, jakými jsou Seifert, Preisner, Škvorecký, Kryl, revivovat doma potlačeného Mikoláška, Rotrekla, pietně vzdát úctu tvaru definitivně uzavřenému, jakým je blažený Bohuslav Reynek, ale i tady, ve zdánlivé poušti (právě tak zdánlivé, jako skutečné), vydobýt místo novému taléhtu, jakým je nepochybně Olga Neveršilová. Dodejme, že brzo budou v onom perlivě jiskřivém Meritu následovat Šiktanc, Kostohrvz i Jan Vladislav. Bělostné vydání poezie papeže Karola Wojtvty pod pseudonvmem Andrzej Jawien, sbírka Kamenolom v "téže edici a ve výborném převodu Jana Schneidera je skvostem navíc, darem vybočujícím z řady, čin pietní, zárovéň moudře předvídající nedávnou triumfální papežovu cestu i návštěvu v Německé spolkové republice. ^ Ale Strož má i svoje hoře a vyznává: "Srpen 1968! Jaký šok! - Nebýt šoku ž toho, co se v noci z 20. na 21. srpna a samozřejmě i Ve dnech poté doma odestálo, nebyl'bych nikdy s to z milované země odejít. Tam patřím, i dnes po dvanácti létech žití V exilu i po Všem, co se tam mezitím událo. Miltíju Prahu, nosím ji
ustavičné s sebou, Prahu zimní i jarní, stačí přivřít oči! Pomáhají Seifertovy verše. Nepochybu ju ani na chvíli, že se tam vrátím, doba návratu přijít musí!" A dopovídá navíc: "Mrzí mne, že se tzv. životní úroveň měří většinou jen žaludkem, porcemi vepřového, řadou vypitých piv, značkami auťáku, velikostmi bytů, a to jak na východě, tak na západě! Ne počtem shlédnutých výstav, divadel, filmů, koncertů, ne množstvím přečtených a zažitých knih, a to jak na západě, tak na východě!" K těmto hořkým lapidům není co dodat, jako že to, co řekl Strož o srpnu 1968, nezbývá než za klít i přežehnat zároveň. Uveďme jeden krátký Strožův text z těch osudných dnů, v němž se všichni volky nevolky poznáváme: Kdvž mvslíš - tak konec i o nebvl » večer To bvla noc A temná temná bvla K umírání 1 z horké žárovkv nad lůžkem tma po čas této noci Tma z našich očí pohybů i pórů Tma na krok Tma tmoucí f
w
a
«
v
m
Až teď teď zablýsklo se a docela náhle rafije na jakubské věži poskočily k ránu... A ještě jeden text, básníka z nejbolestnějších, básníka svědka zničeného uranovou tmou, přec nezlomeného, protože pravdu má Jan Patočka, praví-li, že idea člověka je ideou jeho svobody: Zdeněk Rotrekl říká ve sbírce Malachit, vydané Strožem v edici Meritum v zimě roku 1979-80: s.
Bidlo se pozachvělo - řekl bys, možná že horečkou dřeva, z něhož vrstva vzlíná, ale mrtví neustále ťukají zobákem na sklo. (Venku se řine úsvit přes kamení a odnáší srstnaté rvbv. Z oka do oka jim hledím). Papoušci vajíčka zamřížovaná,
Maličké klecičkv v skořápkách v nůších vynášejí. *
i
Až do této chvíle jsem stál na hlavě na počest před říká vačům a v předklonu po vrzával. Dej, ať objevím, k čemu jsou nohy a pak nech mne ještě zaskřípat. Bojím se zimy, chodících nůžek a šelestů, nech mne zaskřípat takovou útlou modlitbičku tu mezi rumělkou a amazonskou žlutí: "Před ptakopravným ptakožroutem rač ochránili nás. Pane." Tak se tedy mají věci. Ano: Strožova práce především vydavatelská, ryze ideové povahy, je pro českou poezii a tedy i věc obecnou konáním navíc, nezištným, obecně prospěšným, tedv historickým: vvvléká zapomenuté do rovin uvědomění, dané a jsoucí podržuje a rozmnožuje; aristokratičností, tj. sclfniadcmanstvím svého plebejství je pak konáním typicky českým, tj. tím, které se vyvzdoruje, a to sebepřesažnou prací hodnou úcty všech, na terénu jižjiž do neplodnosti vymrskaném, bezpodmínečně pak spiklém nicotou proti tvorbě. Za to dík - a do budoucna kuráž! *
i r
*
^
I
Bilance Slova a hudba: Jean Ferrât Překlad: Ivo Fleischman
Těch ropuch k snídani, s rozhlasem každé ráno, z Prahy po Budapešť, z Bulharska do Moskvy, kuchtíků stalinců, co měli nachystáno v šuplatech doznání, ta holá šílenství. Vy, kteří bili jste nečisté, hnusné zvíře, v španělských brigádách, v maquis a v podzemí, vy, jejich životy souzněly v rovné míře s érou, Kostovové, vy, Slánští, Londoni!
Ve jménu myšlenky, která vás vedla v boje a která podnes je myšlenka tvá i moje!
Těch lží, jimž kázali tleskati vstoje, zmařených komplotů, ten udavačů vztek," těch masek stržených, těch procesů jak stroje, těch kárných táborů, těch stínů oprátek! A my, co viděli úchylku v každé stati, již napsal učenec či pouhý literát, o kterých řekli nám, že to jsou renegáti, siónští mudrci, titovci, hnízdo zrad!
Ve jménu myšlenky, která nás vedla v boje a která podnes je myšlenka tvá i moje!
Těch masakrů, k nimž přikázali vysloviti souhlas a kterým dodneška říkají omyly. Omyly! jak by ne! — Zbloudilá kulka, provaz, provázek!, vodička, v které se omyli. Socialismus? Ne! — J e n jeho křivý odraz a dnešek změněný jím podnes zjizven je.
74
A srdce hlásí se o výpověď a o hlas, a ústa žadoní zpívati pravdivě.
Ve jménu myšlenky, která nás vedla v boje a která podnes je myšlenka tvá i moje!
Když ale hovoří o kladné bilanci, nemohu nemyslet na cenu hrůz a běd, na miliony těch, co mřeli jako psi, na to, jak zněla by ta jejich odpověď. Nechtějte ode mne účetní rozšafnost, zpěván ky o dnešku, ve věku tragédie, či abych vylovil zpod stolu lživou ctnost a posoudil co zisk a co jen ztráta prý je.
Ve jménu myšlenky, která nás vedla v boje a která podnes je myšlenka tvá i moje!
Vždyť novou budoucnost je třeba vynalézti, bez model, modelů, krok co krok, pokorně, bez předepsaných pravd, bez zítřků samé štěstí, bez těch všech '"navěky", jež prý jsou konečné. Budoucnost, rozenou za méně utrpení, jen z našich pohledů, upřených ku pravdě, budoucnost našeho opravdového bdění, bez bohů, bez vůdců a která možná je.
Ve jménu myšlenky, která nás vedla v boje a která podnes je myšlenka má i tvoje!
Pobuřování a znalci anebo písemnost a písemnictví V průběhu trestního stíhání Jiřího Gruši (podle §100 tr. zákona) pro pobuřování, kterého se v r. 1975 měl dopustit napsáním románu Dotazník a pořízením jeho 19-ti kopií, přibral vyšetřovatel StB kpt. Jiří Smolík usnesením z 19.7. (viz), tj. ještě v době Grušova pobytu ve vyšetřovací vazbě, znalce Hoferka a Nussbergra. Proti jejich přibrání podal téhož dne J. Gruša stížnost namítající, že jmenované osoby nemají k podání posudku potřebné znalosti. Stížnost byla obratem zamítnuta, JUDr Jaroslav Nussberger a ing. Miloslav Hoferek pracují v tzv. Českém úřadu pro tisk a informace, což je nynější název cenzumího úřadu. Jde tedy o dohlédace, kteří se přímo podílejí na reglementaci mj, i České literatury a jejich podjatost je dána už přímo zaměstnanecky. O jejich odbornosti svědčí posudek sám. Datum vypracování posudku v trestním spise není vůbec uvedeno. Protože dne 4.8. byla každému ze znalců vyplacena částka 510 Kčs jako znaléčné, je patrné, že posudek byl vypracován nejpozději k tomuto datu. Je ovšem pravděpodobné, ze byl k dispozici už před zatčením J. Gruši a že sloužil jako expertiza interně odůvodňující postup bezpečnosti. Obhajobě se podařilo nahlédnout do posudku až při tzv. seznamování s trestním spisem, které se konalo 8.12.1978. Spis neobsahuje žádný jiný důkaz potvrzující obvinění, než právě tento posudek. Obžalobu a rozsudek lze tedy opřít jen o dobrozdání obou znalců. ////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Správa vyšetřování StB č.j. VS ČVS 13/120-78
V Praze dne 19.7.1978
USNESENÍ
V trestní věci proti Jiřímu Grušovi, nar. 18.11.1938, techniku bytového družstva, trvale bytem Praha 4, Nad lesním divadlem 1117, stíhanému pro trestný čin pobuřování podle §100 odst. 1, písm. a/tr. zákona, přibírají se podle§105 odst. 2 tr. řádu znalci •
•
<
•
•
•
(
JUDr Jaroslav NUSSBERGER, nar. 18.6.1929, pracovník Českého úřadu pro tisk a informace, trvale bytem Praha 3, Čajkovského 2, ing. Miloslav HOFEREK, nar. 14.7.1921, pracovník Českého úřadu pro tisk a informace, trvale bytem Praha 6,Vlastina 531,
75
k posouzení písemnosti nazvané "Dotazník" od autora Jiřího Graši a zodpovězení těchto otázek: 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Jaká je literární úroveň písemnosti nazvané "Dotazník"? Zda v jejím obsahu je napadáno společenské a státní zřízení ČSSR, a v kladném případe, jakou formou? Zda v obsahu písemnosti je napadán, resp. pomlouván či hanoben některý další stát světové socialistické soustavy, v kladném případě, v čem? V návaznosti na otázky pod bodem 2 a 3, jaký záměr autor sledoval v působení na čtenáře? Zda by taková písemnost mohla být oficiálně vydána v ČSSR, v negativním případě, z jakých důvodů (politických, morálních, či jiných)? Jaký škodlivý následek by mohl vzniknout zájmům republiky v cizině, jestliže by písemnost byla vydána knižně v zahraničí? i
ODŮVODNĚNÍ: V průběhu vyšetřování Jiřího Gruši ukázalo se nutným objasnit odborným posudkem některé skutečnosti, týkající se písemnosti zvané "Dotazník'', od autora Jiřího GRUŠI, které jsou důležité pro rozhodnutí o dalším postupu vyšetřování. Bylo rozhodnuto, jak se shora stalo. Poučení:
Proti tomuto usnesení je možno podat do tří dnů od oznámení usnesení stížnost, která nemá odkladný účinek. Znalci se poučují o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku §106 tr. řádu). razítko Správy vyšetřování StB Vyšetřovatel StB (podpis) kpt. Jiří S m o l í k
ZNALECKY
POSUDEK
K bodu i / Literární úroveň románu
Literární hodnotu románu, jeho epickou i lyrickou stylizaci je třeba posoudit nejen z hlediska významového (sémantického) a estetického, ale i ve vztahu literární formy k morálně společenské úrovni. Způsob literárního ztvárnění a styl vyjadřování myšlenek i používaných výrazů vyznívají nevalně, při čemž literární úroveň dále značně snižují v celkovém působení románu nízká morální kritéria a vulgárně paušalizující názor na život.
76
Samotný námět a forma jeho literárního zpracování, otevřené zaujímání negativních postojů i smysl podtextu, jakož i to, že autor na mnoha místech doslova uráží cítění a estetický vkus občanů, a to i křesťansky smýšlejících, dokazuje, že vůbec odmítá komunikovat za daných obecně uznávaných kritérií mravních a etických principů socialistické společnosti. Román podává ironizující až zesměšňující náhled na podstatné stránky života lidí, subjektivní názory a stanoviska se vydávají za objektivní líčení situací, popř. očitá svědectví. Pro větší plastičnost výpovědi používá i staročeštiny. Její výrazy např. zařazuje i do běžného textu. Ke zdůraznění humanistických prvků si vypůjčuje rčení jak řeckých filosofů, a uvádí latinské texty, jež mají v podstatě formu aforismů, tak i prupovídek Matěje Kopeckého, jenž k lidem hovoří přiléhavě a tzv. po česku. Román je v pravém slova smyslu prezentován jako životní příběh s důrazem na reálnost a hodnotící soudy obohacených odpozorovaných jevů, přičemž autorovi chybí soudnost a směšuje vlastní osobou odrážené jevy s tím, co přebírá ve formě tvrzení sděleného jinými osobami. Zvlášť výrazné je nekritické subjektivní ladění politických a společenských úsudků s neuváženými výroky, vulgárními výrazy i naturalistickým pohledem na násilí. Autor si libuje v tragikomickém způsobu výpovědi, což se dále mísí s plytkým kondelíkovským humorem. Celý román představuje prolínání dějů a neorganický konglomerát antických výrazů i anglicismů, mezi epické vyprávění se vkládá lyrický text nebo vysloveně surrealistická a zvulgarizovaná poezie např. tohoto znění: Nesežranej, pohřbenej pse, nalož v nebi Kamilu Zorskou do mé O i CiS it^1^ a v ni ji povoz nad místem, kde jsem teď, ať z košíku sype pivoňkami na tenhle koberec z prochcanýho asfaltu a na můj obličej, nebo se zblázním. Ve všech částech románu autor nezapomíná na hrubé až sprosté výrazy. Přejezd vězňů z jednoho tábora do druhého (jde zřejmě o uranové doly) líčí slovy: "Tábor se ruší. Přijedou zbílené autobusy. Napěchován těsně u okna dívá se Olin kosočtvercem, neboli kundou vydrápanou nehtem, na všechny křižovatky" (str. 154). Hlavní děj románu je umístěn do Chlumce nad Cidlinou. Z něho však autor odbočuje např. až do Francie, a to v souvislostí s vojenským nasazením strýce hlavní postavy, kam se dostal s francouzskou cizineckou legií. Zde působí vyprávění pozitivně, neboť se ukazuje zmatek, pád Francie, neschopnost postavit se Německu a kritizuje se iluze o uzavření míru s ním. Podstatným rysem románu je neustálá konfrontace politických souvislostí vůči postavě kádrového pracovníka Pavlendy, v němž autor spatřuje tzv. zosobněné zlo režimu a na jehož adresu si též "hojí" své psychické bolestí. V různé historicko-politické poloze autor směšuje starší historii s nedávnou současností. Román je aktualizován hned první větou: "Dne 19. září 197... jsem v městě (....) navštívil fu GRANIT, již šestnáctou instituci za poslední dva roky a obdržel jsem od s. (s - soudruh, neboli druh, pří těl $ jinými druhy,přáteli) Pavlendy svůj šestnáctý Dotazník*" Z toho vyplývá jednak tzv. žhavá současnost, jednak to, že pro svůj kádrový profil marně shání zaměstnání. Je nucen pracovat jako zahradník, jak uvádí v ironicky hanlivě pojatém formuláři "Prohlášení o semeni", který je sestaven po vzoru kádrových dotazníků (str. 69 - a, b, c). '
s* -V-
s
.
K bodu 2 / Zda v obsahu písemností je napadáno společenské a státní zřízení ČSSR, a v kladném případě, jakou formou? > ^ *
77
Smysl románu je třeba vidět ve zpochybňování společenského řádu a v celém našem poválečném vývoji a nepřímém napadání socialistického zřízení ČSSR. Dikce autora je nejen kritická, ale přímo odsuzující, tedy nepřátelská lidově demokratickému zřízení, neboť převažuje negativní jednostrannost, odsuzující výsměch. Do těchto poloh dochází po vlastní deziluzi a tzv. prohlédnutí všech nepravostí. Vyjadřuje skepsi. Jinak se prohlašuje jako dítě lásky - "ne žádný ušoustanec" (str. 11). Příznačné je též, že nazývá hlavní postavu Janem Chrysostomem, tj. Janem se světeckým přídomkem Zlatoústý (pozn. Chrysostomos, řecky Zlatoústý, největší kazatel řecké církve, kritizoval mravnost, nabádal k jejímu zvýšení, byl pro reformy, znepřátelil si kněžstvo i císařovnu, zemřel ve vyhnansťví), neboť se do jeho role vžívá. Rovněž si autor připadá jako homunkulus, tj. uměle vyrobený človíček podle středověkých představ. Zároveň tím naráží na vyumělkovanost představ o lidech právě těch pracovníků, kteří s nimi přicházejí v zastoupení podniku do styku. V podstatě tedy něco jako tzv. středověká alchymie. V románu se až záludně uplatňuje metoda kontrastu. Některé pozitivní rysy se vzápětí rozplynou do mátožného vyprávění anebo jsou vyvráceny nadsazujícím ironickým politickým šlehem. Jako příklad politické deziluze ukazuje, jak strýce Olina, zahraničního vojáka, naše bezpečnost bezdůvodně fackuje, a tragikomicky líčí situaci, kdy mu byla pěstí vyražena zlatá korunka, kterou pak chtěl při dalších ranách a padnutích na zem znovu získat, aby si ji schoval.
K bodu 3 / Zda se v obsahu románu vyskytuje napadání, resp. pomluvy či hanobení státu světové socialistické soustavy, a když ano, kterého konkrétně a v čem.
Román narušuje silně internacionální cítění našich lidí a zpochybňuje vztah přátelství a spolupráce k sovětským lidem. Autor vyjadřuje deziluzi z osvoboditelského poslání sovětské armády a hanlivě se vyjadřuje o internacionální pomoci v roce 1968. Příjezd sovětské armádý v roce 1945 líčí tak, aby ukázal nadšení lidu: "Ach, já jim také mávám a také křičím sláva, protože jim mává i Alice, moje maminka, a protože každý mává a křičí sláva/' (str. 110) Vzápětí však již po svém způsobu podání ukazuje, jak "Rusáci" u nich na návštěvě vypijí i salmiakový líh. V jeho podáni jsou to lidé prostí, přátelští, avšak zároveň naivní, dětští. Mentalitu Rusů ukazuje např. na Trifonu Fjodoroviči Chocholakovi, jenž prakticky rozhoduje v táboře vězňů o tom, jak s nimi naložit a komu se odeberou zlaté zuby. Na vtipu, z něhož je ihned jasné, že jde o tzv. šibeniční humor na účet lidské důstojnosti, se ukazuje určitá dobrotivá přízemnost, ale antihumánnost. Jako napadání SSSR, Sovětské armády a ěs.-sovětského přátelství je nutno hodnotit celou kapitolu X V l l l . V intencích svých politických soudů dává autor nezastřeně najevo, že příchod Sovětské armády do Chlumce chápe jako vojenské obsazení, tedy okupaci: "Tak nás obsazujou (...) N o né, Turci, řekne Olin a já řeknu: — Kecáš! (...)a já vidím brouky, jak se ód Hrádku a od Světlice batolí dolů k Chlumci. Lezou a lezou, tanky a tanky, hmatavci, nosatci, kusadla, tykadla, smrad odfrkujou ze svých zadohrudí (...) — D o prdele, řeknu, — to si budem pamatovat, co? Olin řekne: Z Barbory zvoněj. Já řeknu: — Musím se voblíct. D o té chvíle nahý s údem (viz ocas) podivně ahistorickým."(str. 262) V této souvislosti mimo jiné líčí, jak ruštinář s přezdívkou Píďa jede vyjednávat do vojenského ležení a na svou horlivost doplatil. Vzbudil poněkud neopatrně spícího sovětského vojáka jako
78
hlídku, který' "ze strachu, že spal - leknutím nastřílí do Pinďouse plynulou půldávku ze svého samopalu", což žoviálně komentuje "Tak se děge v světě" (str. 266).
K bodu 4 / V návaznosti pod bodem 2 a 3, jaký záměr autor sledoval v působení na čtenáře.
Román musí působit rušivě na společenské klima. Zvlášť negativně může zasáhnout mladé lidi, neboť systematicky ponižuje a nivelizuje morálně politické hodnoty, vztahy mezi lidmi obnažuje především k jejich špatnému jádru. Zvlášť se autor věnuje tomu, aby ukázal, že každá angažovanost je podmíněna snahou udělat kariéru. Autor si samozvaně osobuje právo společenského a politického soudce, odsuzuje šmahem současnou politickou realitu, která se mu jeví jako krunýř pro lidi, jež jsou schopni samostatně uvažovat a údajně dodržovat mravní zásady. Moc lidi korumpuje a dělá z nich bezcitné slavomany. Útok na principy socialistické společnosti je veden nepřímo, ale dost intenzivně, zejména přes osoby, jež podrobuje psychologickým a politicko-sociologickým rozborům, a to zejména, pokud se tyká zasloužilých lidí, soudruhů. Jedním z nich je i Horák; z jeho posmrtného obřadu si tropí legraci. Mj. uvádí, že za své nejbližší měl "dvě kurvy" (str. 230). Postoj ke komunistické straně vyjadřuje hned zpočátku. V podstatě se shoduje s postojem svého otce, který četl České slovo — "vypadly i ty noviny a já jsem viděl, že se tam píše o vaší straně, zrovna ji zakázali. Edvín to četl a klidně to minul (nikdy nebyl politicky organizován...)". Tím zároveň naznačuje své politické přesvědčení, že stojí mimo komunistickou stranu. Proto se snaží "obrodit" společnost a morálku lidí jaksi ve šlépějích Jana Zlatoústého a po svém a v podstatě proti lidově demokratickému společenskému zřízení ČSSR. Na případné čtenáře působí autor podbízivě, vemlouvavě.
K bodu 5 / Zda by takovéto dílo bylo oficiálně vydáno v ČSSR, a když ne, z jakých důvodů (politických, morálních či jiných).
Oficiální vydání románu by se nemohlo uskutečnit již z důvodů uvedených v předchozích bodech. Navíc brání oficálnímu vydání vulgárnost a záměrná oplzlost, jakož i pornografické momenty. Příznačné je podrobné líčení milostných scén ve vysloveně naturalistickém podání např. líčení soulože matky s otcem z pozice dítěte v lůně mateřském: (...)drobné listí se pod nohama lámalo, a tak jsem slyšel, jak ho Edvín hrne pod vojenský plášť, aby měl maminku vejš a na měkkým a jak praskot toho listí se pak ozývá i odtamtud, kde to dělají, tj. nejblíž mně (...). Avšak Edvín, když viděl, že to musí být, nenechal se zbytečnou zdrženlivostí připravit o tryskání, (...) nýbrž přitiskl se až na maminčinu stydkou kost (co nejvíc to šlo, úplně do rozevření) a tam ucítil, jak se uvnitř smršťuje a uvolňuje všechno to měkké, dýchací, to šťavnaté, co pak osýchá na prstech, anebo hoří (...). Byl katolík, hryzlo ho, že při šoustání vyslovuje i boží pnéno. (str. 10) X
•>
f
Pohoršlivý je též popis inzultace učitele budoucí sedmnáctiletou maminkou Alicí (str. 16). V Kapitole VIII. se objevuje pornografické podání erotické scény: (...) rozepínala košili a já jsem cítil, jak me shrnuje celýho až k tomu jedinýmu stříknutí (..:). Potom jsem cítil, když mou nohu stiskla mezi svýma nohama, jak mi ke koleni teče její šťáva (...). Jenže tak holka, co si prve hlídala svůj black slip, ho teď sama vyhrnula nad prsy a < nastavila tomu stříknutí svý břicho, aby na něm měla dlouhou a nadrzeně hustou čáru cákanců (...) (str. 93,94).
79
K bodu 6 / Škodlivost obsahu písemnosti k poškozování zájmů republiky v cizině, jestliže román by byl knižně vydán.
Román tzv. z naší současnosti nahrává těm, kteří z antikomunistických pozic pomlouvají naše politické a státní zřizení z hlediska údajného porušování lidských a občanských práv. Ve vypisování kádrových dotazníků a existenci tzv. kádrování spatřuje nástroj režimu byrokratické moci, totalitního zřízení. Dále má román řadu dějových i výrazových prvků, které mohou vyvolávat v lidech nepřátelské nálady proti socialistickému zřízení. V celém románu se objevují pouze jednotlivé pozitivní rysy, např. když odsuzuje horlivé vykonavatele tzv. vůle lidu na kolaborantech jejich věšením za nohy a pálením, přičemž tito vykonavatelé se nechají oslovovat "bratře" (zde je skrytá i pozitivní narážka na příslušnost k určité politické straně do února 1948), dál když autor zdůrazňuje, že odvaha těchto lidí stoupala až ve chvílích, když se "už kolem Chlumce všecko sjíždělo s těch kopců, jely s těch kopců také bryčky a na kozlících těch bryček Rusáci, bryčky drnčely, biče práskaly a rozzubení vojáci mávali" (str. 120). Škodlivý vliv románu záleží v tom, že ukazuje osvoboditelskou úlohu Sovětské armády v květnu 45 v kontrastu s jejím tzv. druhým příchodem v r. 68, který autor odsuzuje a kvalifikuje jako vojenské obsazení.
Podpisy a adresy znalců s datem vyhotovení posudku.
ing. Miloslav HOFEREK Vlastina č.531 Praha 6, Liboc
Dr. Jaroslav NUSSBERGER Čajkovského č.2 Praha 3, Žižkov
XXX
V době, kdy byl Gruša ve vyšetřovací vazbě, vyžádal si švýcarský nakladatel románu Dotazník rovněž znalecké posudky, na základě německého překladu. Jeden z nich, z pera nositele Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bolla, psaný formou dopisu nakladatelství, říká m.j.: "Přečetl jsem rukopis nejenom s napětím, ale s živou účastí, protože—jak se mi zdá—se v něm velice originálním a jedinečným způsobem spojují nejrůzněji tradice evropské literatury. Nejen, že oplývá fantazií, ale fantazie tu byla disciplinována způsobem, který činí román velice přesvědčivým. Především líčí rovněž ony stránky českého života, jež zatím nejsou, myslím, příliš známé. Tady mám na mysli náboženský, téměř mystický rozměr románu. Je mi naprosto nepochopitelné, jak by bylo možné použít takbvého díla jako podkladu k obžalobě autora. Neznám pochopitelně současnou českou literaturu dopodrobna, ale dovedu si představit, jak právě tato kniha přispěje k jejímu lesku a slávě nejen v Evropě, ale pravděpodobně na celém světě. A právě $ ohledem na tyto literární dimenze by mi připadalo přímo absurdní, kdyby úřady chtěly takové dílo postavit před soud. Není třeba velké fantazie, abychom si představili, jak by se československé úřady žalobou na autora takové knihy zesměšnily tak, že si to sotva dovedou spočítat Není ovšem pochyb, že se Gruša ve svém románě vyrovnává s československou skutečností kriticky, to jest zkoumavě. Ke zjištění, jak toto zkoumání dopadne, bylo právě třeba
80
více než třísetstránkového románu. Předhazovat autorovi, nebo o té možnosti uvažovat, že se vyrovnává kriticky se všemi rozměry světa kolem sebe, by byla jenom další pošetilost, neboť toto je právě úkol a poslání spisovatele. Jakmile kniha vyjde, budu se k ní, jak doufám, moci vyjádřit obšírněji a podrobněji. Doufám, že těchto několik poznámek ke Grušovu rukopisu postačí. Dejte mi vědět, zda v této podobě mohou být aspoň nějak k užitku. Se srdečnými pozdravy Heinrich Bolí 22. prosince 1978 XXX
Ke konfrontaci Nussberger a Hoferek — versus Heinrich Boll a další — před československým soudem ke škodě literární vědy i literární historie nedošlo. Ale co je škoda literární vědy a literární historie proti všestrannému prospěchu, který vzešel z toho, že řízení bylo zastaveno a Jiří Gruša propuštěn! Německé vydání Dotazníku se setkalo s vynikajícím kritickým ohlasem, českému vydání (Publishers 68) byla udělena Cena Egona Hostovského, americké a anglické vydání vyjde ještě letos a román se překládá do řady dalších jazyků. Z.D. *
LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsíčník a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V Z A H R A N I Č Í je možno časopis objednat z roční předplatné 20,~ DM (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 25, - D M pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 27,- D M pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou nebo LISTY, Konto No. 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21,00186 ROMA v
81
Miloslava Holubová
ŽIVOT POSMRTNÝ Závěr delší novely Když něco u Starpana pro nás oba k večeři dělám, myslím na to, aby mu zbylo i na druhý dep. Ale ten večer nám oběma tak chutnalo, že jsme v báječné náladě, přímo rozjařené, snědli všechno. A tu jsem si vzpomenula na ještě jednu dobrou věc, která možná to vytahování tatínka z jeho jámy lvové dovršila, Když jsme si o tom povídali, říkali jsme tomu "tatínkova ilegální činnost", ale brzy jsme na to zapomněli, protože nastaly pro nás, pro všechny, ostré časy. Mojmír odešel za hranice, maminka zemřela, Petr a Libuše byli zavření, já jsem ležela v sanatoriu s tuberkulózou páteře, moje děti si vzata teta Biažena a David - - Věřil byste, že nevím, jak se dostal do internátu? Bvlo toho tolik a tak se kupilo jedno za druhým - vždyť to znáte, člověk by to nevymyslel - najednou byly mezi námi nepřehledné vzdálenosti, takové i onaké a něco jako horečnaté, zlé sny. Až po řadě let, když byl dospělý David v Londýně, ukázala mně Libuše jeho dopis, který našla v tatínkově pozůstalosti. Byl datovaný 5.XII.1951, tedv v době, kdy byl v internátě a jeho rodiče ve vězení. - Podívej se, jak si ti dva rozuměli, povídala. ( , Drahý dědi, vzpomínám, j$k se stále máš a co pořád děláš? Tak sám a sám a sám a ještě jednou sám, Zdraví a líbá tě Tvůj David. K jeho podpisu je tatínkovou rukou připsáno: Jedenáctiletý.
naprosto spolehlivý?'' Bylo pár dnů po únorové revoluci, když jsem na Národní třídě potkala starého kamaráda z dětství, "Náš tatínek, přece!" "Myslíš?"protáhl dost zdráhavě a já mu přímo na nose viděla, jak v paměti loví běh naší zapeklité rodinné historie. " T o je vlastně pravda. Vy už taky máte leccos za sebou, tak byste mohli mít pochopění. - Proboha, promiň, mně už přeskakuje a ani nevím, že myslím nahlas. Chci říct, jestli jako myslíš, že by to bylo ohromné. Byli bychom vám nesmírně zavázáni, "Nežvaň a povídej." "Já se stydím a pak se bojím, abyste se neurazili. Prostě uvaž a uznáš-li, tak se otce zeptej, jestli by k sobě, na týden nebo čtrnáct dnů, nevzal jednu paní, která se teď potřebuje schovat. Je moc milá, sympatická, byla by jak myška tichá a vůbec by nepřekážela. Přítelkyně otcova." Tak pan ministr má v této třeskuté době ještě i tyto starosti? - to si teď zase on mohl přečíst na mém čele, což učinil a řekl "Nejde jen o něj, máma, sestry a vůbec."Tatínek ovšem řekl ano a byl ohromně rád, že může být někomu užitečný. - Tehdy žil už víc jak deset let sám a byl ukrutně nešťastný. Přítel Cyril se mu sice pokoušel dokázat, že jeho nezdařená sebevražda je milost Boží, ale on to nedovedl pochopit, Spíš se na Pána Boha zlobil a často mu vyčítal, že ani on mu nerozumí s má jej za horšího, než je a proto ho zde na tomto Ale, abych nezapomněla na tu tatínkovu světe drží, místo co by mu poslal milou a ilegální činnost. "Neznáš někoho, kdo žije příjemnou smrt. sám, za kým nechodí moc návštěv a kdo je ... Když se mu Libuše v létě zmínila o uhlí na *
82
-
-
-
v
"
*
*
.:
.
-
.
^
" v
*
.
*
zimu, rozčilil se, až skla ve vitríně drnčela " t o jsem udělal tolik zlého, že zasluhuju, abych zde ještě v zimě byl?" Pak ovšem dostal srdeční záchvat tak silný, až oba mysleli, že je s ním konec, a když se ukázalo, že ne, bylo jim oběma trapně. Jedinou útěchou byly mu sny, které hned po probuzení pečlivě zapisoval, a mystika. Ale ani přitom ještě docela nezapomněl, že je chemik a stále pokračoval v pokusech. Pec nad sporákem v kuchyni i police na stěnách byly plné zkumavek, flaštiček a různých záhad plných prachu. Výzkumy konal ovšem nejen ve své sféře chemické, ale i v oboru kuchařském. Chlubil se, že nemá žádnou kuchařskou knížku, že nikdy žádnou nečti - a byla to pravda - a že všechno, co vaří, peče a smaží, sám vynalezl. Dopadalo to různě, někdy dokonce výborně, což mu rodina odpírala uznat. Jednou mu na talíři se zapomenutou čočkou vyrostla pěkná, zelená travička. Tatínek se radoval, protože v té šťastné shodě okolností, která dala trávě vyrůst právě teď, - zrovna byl velký mráz a sněhová kalamita - spatřoval pozdrav spřátelených duchů, zato my jsme se pochechtávali nad tímto způsobem hospodaření a byli rádi, když jsme se zbývajícím prostorem mezi hrnci, láhvemi, zkumavkami a podezřelými nádobami protáhli na čerstvý vzduch. Naproti té chemicko-kuchařské dílně a laboratoři s bílou, prknem přikrytou postelí, na které kdysi spávalá kuchařka, tedy na opačném konci předsíně, vcházelo sé do velkého, dosud elegantního pokoje. Tatínek říkal, že je to veselý pokoj, což znamenalo pochvalu a uznání. První část pokoje, s velikánskou postelí za aubussonským závěsem, vypadala však spíš tajemně - aspoň David to tak cítil a ovšem, že byl vším u dědečka nadšen; veselost dával pokoji zřejmě arkýř, pěkně rozlehlý, slunným plný květin - a bohužel bez kanára nebo andulek, což si budu do smrti vyčítat, protože dnes vím, jak by mu byli milí, ale tehdy, ačkoliv jsme nikdy nevěděli, co mu dát k vánocům, tehdy nás to nenapadlo. Ta paní, ač jí tatínek nabídl pokoj, s tisícerými díky jeho kavalírství zamítla á skromně se usídlilav oné kuchyni. Od té doby, co mu odešla kuchařka, protože jí nevyho-
voval jeho způsob života, často připomínal, že má dvě spací příležitosti a že tedy může přijímat návštěvy. Nikdo však na to nereagoval. Samozřejmě krom Davida. Ten návštěvy u dědečka zbožňoval, protože tam nebylo nic, co by ho nevzrušovalo. Čarodějná kuchyň, obrovská postel s gobelínovým závěsem, který jako malý po celou dobu návštěvy zatahoval a odtahoval. Mámě Libuši to šlo na nervy, ale tatínek ji klidnil "Vždyť nedělá vůbec nic špatného" - a tak David zatahoval, odtahoval a přitom vážně hleděl na dědu. K dalším senzacím patřila hrací skříňka s kovovými destičkami, skříňka s nářadím, - kladívka, větší, menší, kleště, šroubováky, vrtáky, pilka - a nepochybně spousta jiných věcí, o kterých nikdo z nás neměl tušení. Že ti dva půjdou spát až o půlnoci, že budou obědvat ve tři a že prostě všechno bude jiné, než doma, to se předpokládalo a s tím byla Libuše jednou za čas smířená. Horší bylo, že u tatínka v bytě byly štěnice. Objevila je paní, která k němu chodila občas uklízet. Tatínek řekl, že o nich neví, ale pokud jsou, že jsou to také boží tvorové. Nás však nepřestávaly šokovat, ač jsme museli všichni uznat, že ty jeho štěnice jsou asi vskutku zvláštní. Když kdokoliv z nás od tatínka odešel, šlo se k Libuši rovnou do koupelny a tam v oblečení do prázdné vany, - to vymyslel Mojmír a tam jsme se opatrně svlékali a pozorně každý kus oděvu zkoumali; po nás ještě všechny svršky důkladně prohlédla kuchařka s panskou, protože šílely předstávou, že by se měly štěnice roznést. A kupodivu nikdy se nic nenašlo. Ale, abych se vrátila k té tatínkově ilegální činnosti. Za pár dnů po příchodu dámy objevil se u nás. Bezvadně ostříhaný, hladce oholený a v dokonalém obleku a kožichu od Bárty, který jsem na něm už léta neviděla. - ï s tím mě zlobil a přiváděl do rózpaků. Já, vyšvihnutá od Podolské, s nádherně vymóděným miminem v bílém kočárku, a tatínek za mnou do parku přicházel v meltonkách, ve starých vlastnoručně obroubených lyžařských kalhotech a v krátkém kožíšku, který už přěd léty maminka odložila na nošení do lesa. - Ale teď byl zase ten bývalý noblesní gentleman, který
83
vypadal jako bělogvardějský generál hraný Emilem Janningsem. Dáma bvla ovšem šarmantní, skromná, rozkošná, milá. Všechno chápe, všemu rozumí. Mám vztek. Copak ta osoba ministrova chápe? To, co jí tatínek napovídal o mamince? Jistě se svěřoval. Vždyť celá léta neměl komu a teď tahle příležitost! A bodejť by paní v takové situaci nebyla skromná. Byla informovaná, že u tatínka jsou štěnice a když jí ani to nevadilo, tak musela být v pěkné rejži. "Copak zvířátka" - povídám "nevadí té d á m ě ? " Ani nejmenší stín nepřešel po jeho tváři, jen se šťastně usmál a myslím, že bych spočítala, kolikrát jsem na jeho tváři takový úsměvviděla. \ "Představ si, že i v tom si rozumíme." To řekl zvolna a důrazně. "Na ni štěnice nejdou, zrovna jako na mě, a tak nám (nám!) nevadí. No, je to výborná žena. Musíš se přijít podívat. Určifě se i tobě bude líbit." Důraz na " t o b ě " měl znamenat - i tobě, která jsi po mamince a proto se ti vrozeně a ze zásady už od začátku světa nikdy nelíbí to, co mně. Protože měl pravdu, protože jsem byla po mamince a zlobila jsem se, že byl na ni zlý a měla jsem maminku ráda a jeho ne (nebo jsem si to aspoň myslela) a nerozuměla jsem mu ještě dobrých patnáct let, proto jsem se na ni nešla podívat a to mě také bude mrzet až do ámenu. Vždyť to muselo být docela milostiplné setkání, řekl by , páter Jiří. Zoufalec tatínek, sobě i druhým na obtíž a ta asi čtyřicetiletá žena - za války ovdověla a přišla o dítě - a možná, že právě tecř začínala znovu žít, když přišly tyto události. A tu, nejen, že jí hrozilo bůhví proč vězení, ale nechutné vláčení novinami. Pq tom, co jsem od tatínka slyšela, věřím, že byla vážný, opravdový člověk - to věřím; ovšem, až dnes - pak to ale neměla snadné, když se zamilovala do ženatého. Vždyť to známe, jak dojemní dovedou být muži, kteří jsou nespokojení se svými manželkami; ať už na ně primitivně nadávají, nebo kultivovaně mlčí. A milující ženy jim věří a ovšem je litují, že musejí, chudáčkové, žít v nepochopení, sami ve dvou. Jenže, při první krizi jsou *
84
-i
-W
'
mimomanželské ženy hozeny přes palubu. Nebo vlastně ani to ne. To by znamenalo, že se s nimi někdo zabývá. Ale ani k takovému milosrdenství nedojde, protože se na ni v nastávajících starostech zapomene,. Safra, s tou, jak se jmenuje, by se mělo něco stát, ať není malér - pro koho? - no, přece, pro ministra. A tak se najde skrýš u hodného dědečka. A osamělý muž, celý nadšený, že zas může být někomu na světě prospěšný, .dělá, co může. Kupuje samé řízky a kuřata, salát a ovoce a ovšem květiny a bonbóny (to si přece vzpomene, že dámám bonbóny a květiny) a aby, chuděrka, nebyla tak docela od světa odříznutá, kupuje i noviny. Všechny možné noviny, Sám je nečte už řadu let a ani ještě kloudně nevzal na vědomí, co se stalo, ale d á m ě přináší noviny, aby byla informovaná. , A tak zase jednou přinesl noviny, kytičku fialek a bonbóny; položil všechno v kuchyni na stůl a šel do pokoje, aby nerušil. A zrovna když zaléval v arkýři (kdykoliv se mi teď ten arkýř v mysli mihne, tak přímo vidím místo na zdi u okna, kde mělv být andulky nebo kanárek a že jsme mu mohli obstarat psa nebo kočku a akvárium s rybičkama, protože přiroda je mocná utěšitelka, to vždycky říkal a opravdu čím byl starší, tím víc měl rád všechno živé a rostoucí a ti živí tvorové bv ho byli v té jeho kruté samotě jistě těšili) - a tak, když zaléval v arkýři květiny, najednou zaslechl takový zvláštní zvuk, jako vzlyk z kuchyně. Bylo by to možné? A pak hned slyšel a cítil, naprosto hmotně a určitě nebezpečné ticho. Žádný zvuk, ale právě naopak ticho. To už běžel do předsíně a ani nečekal, až se ozve vlídné - jen dál prosím a potom ustrnul. Paní seděla na židli, jako bílá loutka a bezhlesnč, docela na sucho, dovnitř vzlykala. Starý pán se na nic neptal, ani se nepokoušel pochopit, co se stalo a jen ji konejšivě hladil, jako malé dítě. Pak ji zvedl, něžně odvedl (v sobě do pokoje a tam ji usadil do křesla do toho velkého, měkkého ušáku, který stával v našem původním nerozbitém domově u krbu a potom po katastrofě byl u tatínka v Praze v jeho prvním, druhém i třetím bytě, A pokaždé, když se do něho po přestěhování poprvé posadil, tak řekl: "Tohle je snad už
doopravdy poslední Čekárna, odtud už nepůjdu nikam." A přece ještě šel, protože žil v převratné době. Po jeho smrti bylo to křeslo věnováno slepé babičce Petra a ta v něm po čase vyšmátrala krabičku anglického čaje s nálepkou, na které bylo tatínkovou rukou napsáno - Pozdrav z Londýna od vzácné návštěvy. To bylo tak: právě jsem jezdila s kočárkem na jarním slunci, před muzeem v Kinského zahradě. Učila jsem se anglická slovíčka dítě spalo - a přitom jsem se jen tak rozhlížela. A tu jsem zahlédla, až docela dole na cestě a zrovna v menším shluku lidí, který se tam náhodně utvořil, přečnívající siluetu tatínka. Neviděla jsem na tu dálku nic víc než ramena, posazení hlavy a rytmus chůze to však stačilo, abych poznala, že je to on a že paní odjela. Čím víc se blížil, tím to bylo zřejmější - to, že se stalo něco mimořádného 3 ZC přichází, jako posel Ne, že by se do kopečka smutně šinul, nic takového. Nebyl ani zkrušený, ani se netvářil vesele. I kdybych byla přemýšlela, jaký je, asi bych to vyjádřit nedokázala. Ne, že bych neměla chuť si hlavu lámat, já jsem si najednou netroufala. Pociťovala jsem vážnost a úctu, jako by byl někdo jiný, nebo vlastně právě naopak, jako by byl Najednou - - stalo se to během jeho několika posledních kroků ke mně, jsem ho uviděla, ne tak, jak jsem byla zvyklá, jako zdroj rodinných trampot, jako ne vždy příjemného podivína, ale jako člověka, jaký byl sám o sobě pod všemi nánosy. Vzpomínám si, že se mi hlavou kmitlo - tak ho asi vidí Bůh, který mu rozumí. Je to k nevíře a je to pravda. Tento okamžik skutečně nastal; skulinou několika vteřin jsem zahlédla možná víc, než k čemu jsem se dlouhou řadu let těžce dopracovala - - a pak jsem na ten záblesk pravdy zapomněla. Nedovedu to pochopit, ale vím, stalo se to. 4t Už by měla být v Londýně," klidně řekl. Proč jen jsem neřekla nahlas, co mně v tu chvíli běželo hlavou! - ta paní, která si tě váží, je ti vděčná, obdivuje tě, které bylo v tvé přítomnosti dobře - - - která způsobila, že jsi teďjinýf Ten šok měla« chuděra, z toho, jak si v novinách přečetla, že z nejvyššího patra hotelu X vyskočila milenka ministra Y. Prstem
tatínkovi tu noticku ukazovala, protože stále nemohla mluvit. Ale on nechápal a docela bláhově ji utěšoval - prý docela se smíchem, ale to je přece nesmysl, vždyť jste tady se mnou a nic se vám nestalo a nestane; vždyť vy byste z okna neskákala. A teprve na to jí začaly kanout slzy, takže jí přece jen pomohl. A pak mohla mluvit a vysvětlit, že zřejmě ten pán neměl milenku jen jednu. Když to tehdy dovyprávěl, řekl: "Prožili jsme spolu nezapomenutelné chvíle. Těžké i povznášející." Jistě by si byl se mnou i jindy rád na ni zavzpomínal, ale měl, chudák, pitomou dceru a tak raději s těmito myšlenkami zůstal sám. A proto mně ani neřekl, když mu někdo z Londýna přinesl pozdrav. Anebo řekl a pro mne to bylo tak málo důležité, že jsem i na to zapomněla? Možná, že tu krabičku čaje nějaký čas míval na , poličce u postele hned vedle hodinek, které tam zespodu zavěšoval, A jednou, asi v zamyšlení, držel ji v ruce a sedl si do křesla - - právě zvolna procházeli Hyde Parkem a na rozlehlém trávníku, pod prastarými stromy uviděli dvě složená lehátka. Inu, ovšem, tam se posadí a budou si zas pěkně povídat. Když však lehátka rozkládal, upustil z ruky onu krabičku čaje a ta zapadla v křesle hluboko pod polštář. Pak ho dovezli do nemocnice - - a znovu se musel stěhovat - - a znovu byl v nemocnici - - a pak v Domově. Staří lidé z Domova říkali, že vypadá jako pan prezident Masaryk, povídal David: párkrát se tam za ním podíval autostopem z internátu; také Václav, který jezdil nablízku s buldozerem, tatínka navštěvoval. Ostatní nemohli. Václav si myslel, že těm staroušům Masaryka připomíná vysoká postava a bradka, tehdy dost neobvyklá. Alp já myslím, že také cítili ono zvláštní důstojenství, které jsme my nevnímali. To, co jsem na okamžik pochopila, a pak zapomněla. Sebevědomí, kterým ho ta paní obdařila. ,
Sešit snů č. 119,1955, půL roku před smrtí. Umřel jsem. Tělo mám už mrtvé, ale mysl nebo je to duše? už si nechci nic namlouvat se doposud nevzdálila; přece však už není
85
s tělem zajedno. Došlo k posunu, který bude zanedlouho odpoutáním. Je to chvíle rozdvojení na mrtvé tělo a na to druhé, co teď vnímá a pozoruje. Je letní horko, proto je žádoucí potřebné úkony provést s mým tělem urychleně. Nějací lidé - nikdo blízký přítomen není - se ve vedlejší místnosti domlouvají telefonují. To telefonování mne obzvlášť zajímá; slyším a cítím, jak se hlasy v éteru setkávají. Právě začínám vnímat novým způsobem, ale nastává přerušení. Živí lidé mne svlékají, něco, co mne nezajímá, přitom povídají, zvedají mně ruku, nohu, někam mne nakládají a odvážejí - asi na pitvu. Kdybych to vše pozoroval jako živý, vím že by mne leccos udivovalo, ale to od těla posunuté - teď už bych neřekl ani mysl, ani duše, ani duch, snad nejspíš moje holé, základní já - je pozorovatel naprosto klidný, zcela neosobní clokumentátor. Vnímání má však mnoho násobně větší, než jsem kdykoliv měl. Jako by mělo bezpočet očí, uší, tisíce záznamových orgánů. Byla by to velká kniha, kdybych měl vypsat, co všechno moje já za tu krátkou Chvíli vypozorovalo. Mezi jiným mám na mysli každou jednotlivost, která se týkala tného mrtvého těla i těch, kteří se s mým mrtvým tělem Zaobírali, kolem mne postávali, přibližovali se a vzdalovali. Všechny záznamy o barvách, strukturách, světlo, těla mrtvého a těl živých. Jak se například nepatrně, ale přece, změnila barva oděvu, když z živých rukou přišla látka do styku s m ý m mrtvým tělem; jak se barevně, světelně i tepelně měnil atmosférický obal kol mého těla mrtvého a těl živých. To vše, moje holé já, s klidem chladného světla, pozorovalo. Když byla práce s mým tělem skončená a všichni odešli, tu, jako by se moje duše nadýchla a pak se počala rozhlížet - zvláštní, že teď jsem nakloněn říct duše - a nyní se rozevřelo vidění pravé, od toho předchozího zcela odlišné. Bohužel jen na oka mih a v tom jsem se vzbudil. Myslím, že jsem si v tom snu - byl to sen? šel ne příliš daleko naproti.
86
Ani nevím, kdo s tím začal. Najednou se začalo mluvit o tom, že přece už konečně musíme tatínka řádně pohřbít. To, že má urnu schovanou v hrobce své sestry, tety Anny, a jejího syna, neblahého bratrance Charlese, bez desky, bez nápisu, protože se toto umístění považuje za provizorní, to nikdo z nás nepovažoval za řádné pohřbení. A přece jsme víc jak deset roků nebyli schopní, nebyli schopní, nebyli schopní - těžko bychom to vysvětlovali - prostě, podnes se nestalo ani to, ani ono. Ani nebylo splněno tatínkovo přání - rozsev nad Modrou horou ani nedostal, jak jsme Libuše a já navrhovaly, alespoň malou destičku se jménem tam u tety Anny. Václav říkal, že to uděláme, až se Mojmír vrátí z emigrace. Ale jak léta běžela, dávno jsme všichni - i Václav - věděli, že se nevrátí. Tak tedy, až přijede na návštěvu, abychom byli všichni pohromadě. A stále nepřijížděl. Je to neuvěřitelné, dosti Šílené, něco takového se může stát jen v naší rodině. A najednou píše Mojmír - bylo to v šedesátém osmém, před příchodem sovětské armády - zařiďte potřebné, abychom tatínka pohřbili, jak si přál. Za rok se k vám už asi nedostanu. Honem jsme se Libuše, Václav a já dali dohromady a provedli následující: především společnou výpravu na hřbitov, aby Václav tajně vyhrabal urnu. Ukázalo se totiž, že získat povolení pro rozsev na Modré nelze. Václav tvrdil, že to bude snadné, že tam brzo ráno nikdo nebude. Ale zrovna, kdvž Václav hrabal už druhou díru -. byl přítomen ukládání urny a říkal, že ji dali schválně uložit nehluboko a že ví, kam tak právě v tom okamžiku, kdy jsme se začali všichni tři bát, zda ji najde a jestli ji někdo neukradl - tu jsme si všimli staré paní, která sem právě nezadržitelně přicházela^ Než jsme se mohli poradit, co teď, stará paní už přívětivě zdravila a považovala za nutné nás upozornit, že teď není nejvhodnější doba p r o sázení rododendronů. Ještě, že jsme Libuši poslechli a ten rododeňdron sebou s rýčem a hráběmi vzali. Ta paní prý chodí na hřbitov každý den a ráda s kýmkoliv pohovoří. Za chvíli m ě i začala bolet hlava a Vašek si stíral pot s čela. To z toho hrabání a z té paní - - ! Nakonec se jí dost hrubě zeptal »
- vy tady, paní, nikoho nemáte? Paní pochopila a beze slova odešla. Všechny nás to moc mrzelo, ale asi to muselo být, asi by jinak, chudák stará, od nás neodešla. Chvíli jsme potom s Libuší na sebe kulily oči a otevřenou pusou tiše klapaly naprázdno. To byla taková dětská hra, to jsme v okamžicích bezradnosti a omráčení dělávalv. "Dejte sem tu tašku a rododendron" - tiše zavolal Vašek a než jsme se vzpamatovaly, už to bvlo hotovo. Nést tajně tatínkovu urnu v nákupní tašce, to je něco, na co se nezapomene! Chvílema, jakoby tatínek kráčel s námi, jako kdysi a my jsme při jednom kroku byli docela malt - ti nejmenší měli ruce vysoko zdvižené, aby dosáhli k jeho rukám, vesele ťapali a všichni dohromady jsme si mile povídali - v dalším kroku jsme byli dospělí, zakabonění, hlavy sklopené a všichni jsme mlčeli - a v dalším - - a dalším kroku - - - a mezitím jsme cítili tatínka, jakoby nepatřičně zmenšeného a skrčeného v nákupní tašce, a to byl hrozný pocit - - a tak a tak, jak to v podobných chvílích bývá, kdy má člověk v jednom okamžiku hrdlo stažené a chlad v zádech a v příštím okamžiku by se hystericky smál a musí se velmi ovládat, abv šel klidně, mlčky dál. Když Václav položil tašku s urnou na zadní sedadlo vozu, civěli jsme na ni, jako bychom nevěděli, jak se tam dostala. Až Libuše nasedla a vzala si ji jako dítě na klín a když jí potom na tu vy boulenou tašku po další chvíli ukápla velká slza, jakoby se absurdita stala menší a věci se začaly obracet do lidského pořádku. •m
Naše přátelství, Starpanovó a moje, bylo tehdy už takové, že jsem tyto událostí bez něho prožívat nedokázala. Jako jsem kdysi o všem závažném mamince hned telefonicky referovala a chrlila to ze sebe, až jsem se zajíkalá; tak i teď jsem nevydržela mlčet až do návratu do Prahy a dvakrát jsem mu volala, abvch ho informovala. Ovšem po návratu - přijela jsem v pátek večer a ke Starpanovi jsem přišla v sobotu dopoledne a bylo dohodnuto, že celý den bude patřit klidnému povídání - sotva jsme se
objali a já si v rychlosti stačila všimnout, jak dobře vypadá - jako byste se taky vrátil z nějaké dobré pouti! - hned jsem se dala do vyprávění.
"Vím, že se to všechno vskutku stalo, co vám povím" - začala jsem - "ale dosud žasnu; všechno to ve mně dosud plave docela na povrchu, ale já vím, až to ve mně klesne do dna, bude to úplně nezměněné, platné. Jak už víte, co nešlo víc jak deset let, najednou se zvládlo za pár dnů. Myslím, že jsme se tomu všichni divili, ale nikdo nic neříkal. Ani když přiletěl Mojmír z Kanady a když jsme se všichni sešli v O. - kde jsme dvá dny čekali na dobré počasí a pak se telefonicky domluvili s pilotem Pepíkem Stloukalů - dětským kamarádem Davida, který dnes pracuje pro místní J Z D - žé * tedy dnes ve dvanáct hodin v poledne - ani pak jsme z údivu nevycházeli a myslím, že nám bylo jako ve snu, ale nemluvili jsme o tom a raděj jsme se tvářili, jakoby se nic mimořádného nedělo. A když jsme potom po dlouhé řadě let zaparkovali pod Modrou v olšinách u Rudého potoka - ku podivu, od té doby, co tam tábořívali cikáni a kluci dělávali na potoce splávky, se to místo nijak nezměnilo - a odtud jsme se známou cestou vydali vzhůru, ani pak jsme nemluvili o tom, proč jsme tady a jen jsme si vzájemně připomínali, co jsme kde jako děti dělávali, kde jsme pekli brambory a kde opékali jablka a kudy byl sešup na lyžích prudší; a když bylo Rudný potok vidět shora, tak se kluci na vzpomínání posadili a pak se dohadovali, kdy a kde nachytali nejvíc raků. Jednu chvíli jsmé na sebe s Libuší mrkly a tiše si řekly - to koukáš, viď! - copak já, ale jak to ve mně kouká! - ale po chvíli mlčení jsme zase pokračovaly v povídání o všem možném. -
Moc nás překvapila jedna věc; že je Modrá větší kopec, než jsme si pamatovali. Obyčejně, když se po letech člověk vrátí na místa mládí, všechno se zdá rrienší, řeka, zahrada a tak. Jenže když se postarší sourozenci vydají na kopec, který až do poloviny zdolávali poklusem, a pak se sázelí; kdo bude nahoře dřív, a déle rtéž hodinu jim to netrvalo a když pak majř potíže, ten s nohou, ten zas se srdcem a třetímu stoupá
tlak a čtvrtý, já, já nic, já jen pomaleji dejchám, pak je Modrá hora překvapí - jé, to je daleko! - a furt do kopce! Výhledy, ovšem, nezklamaly. Naopak, to, co se nám líbívalo - že na všech stranách kol dokola přibývá lesnatých kopců čím výše stoupáme a dole se leskne řeka a jede vlak a mezi lesy vesele vyhlížejí červené střechy vesnjc - to vše, bylo líbeznější, než jsme si dokázali pamatovat; po všech cestách širým světem - od Kanady po Bajkal, a že to tam mají taky pěkné - toto bylo pro nás nejkrásnější místo na světě. A pak jsme ovšem museli uznat, že to byl od tatínka ohromný nápad - a také jsme vzpomenuli, jak, říkával, že zde cítí Pána Boha nejblíž - a najednou jsme všichni vesele pěli - Krásný hled je na ten Boží ;svět, Byla, to dětská školní píseň, zasutá snad půl století. . , Mojmír šel stále kus před námi. Ne, že by spěchal, stále se ohlížel, rozhlížel na všechny strany stejně jako my, ale zřejmě chtěl být se svými myšlenkami sám. Až najednou odbočil vpravo a po několika krocích se otočil, zda souhlasíme. Už při prvním k ro k u vpravo jsme pochopili, že chce udělat malou okliku, abychom se zastavili u zázračné studánky, a tak jsme jen zamávali a zahalekali, že ovšem souhlasíme a on se zas otočil a pokračoval v cestě. í Studánka ležela pod blatouchovým paloukem v malé pádolince, kterou naši svorně měli za Ju ze všech nejmilejší. Na její zázračnost však nevěřili, ale přesto říkali, že to místo bylo asi památné už za pohanských časů. Tatínek dal vodu přezkoumat a ukázalo se, že ničím mimořádným nevyniká, až na to, že má mírně projímavý účinek - a to může někdy dělat divy! - povídal. Pro nás děti však zůstala zázračná. Rádi a ochotně jsme věřili všem zkazkám, jak a komu její voda pomohla a ještě jsme si vymýšleli dalšL Ovšem výbornou chuť její vody nikdy nikdo nepopíral. Když přijela obzvlášť vzácná návštěva, dal tatínek pro její vodu poslat a ti koho nen předppkládal, že by ocenil lahodu čisté vody tomu uvaříme čaj, aby ho trklo, že tak dobrý ještě nepil. Jediná změna* co toto skryté místo potkala domácí jen tak každému neprozrazovali, kde leží - byl nápis oznamující, že velebná
88
stráž studánky, skupina prastarých modřínů s jedním dubem uprostřed, je památkově chráněná. T o nás potěšilo hned dvakrát; především to, že se těm str.omům nic nestalo a do budoucna, že jsou chráněny a pak, že náš zamilovaný obdiv k tomuto místu je objektivně potvrzený, Když jsme se po prvním přivítání vzpamatovali - ach, můj Bože! myslel jsem si, že si přesně pamatuju, jak jsi krásná! - tak jsme se kolem rozsadili a blaženě zírali a jen polohlasem nebo gestem jeden druhého upozorňovali na líbezné jednotlivosti, které jsme tak dobře znali a teď je viděli nově, ještě krásnější, než kdy předtím vysoký mech na přečnívajícím balvanu, který dělal studánce shora ochrannou střechu, nebo na pomněnky a množství jiných květin a rostlin, jejichž jména jsme už zapomněli, a obrovskou větev dubu, plazící se daleko v trávě po zemi, po které jsme běhávali. Že to všechno vydrželo, že se nic z bývalé krásy neztratilo, to bylo až k nevíře a za to jsme byli nesmíme vděční. "Víte, že tomu nerozumím" - řekl Mojmír pomalu a zamyšleně a přitom se hivlO-* pěnou hlavou rozhrnoval rukou trávu - "já jsem zde po dvaceti letech, protože jsem prostě dříve přijít nemohl, ale že vy, jak říkáte, ty jednou, ty dvakrát ?" a prstem ukázal na Václava, na Libuši a na mě. Neřekli jsme nic, jen jsme mlčky hlavami ze strany na stranu zakývali. Mojmír seděl u studánky naproti, a odtud hleděl na nás a my na něho a tak jsme si chvíli mlčky povídali. A myslím, že na tomto místě jsme se beze slov dorozuměli lip, než kdy jindy, když jsme si povídali dlouho do noci. Nepochybuju o tom, že pro každého z nás, ve vzpomínce na pouť na Modrou, dva zážitky se vydělují jako zvlášť významné: setkání se srnčí rodinou a posezení u studánky. Tyto dvě události mají platnost nejen samy o sobe, ale jako součást a zar vršení obřadu rozsevu - vždvť to byl obřad, i když to tak nikdo z nás nenazval - do jeho mnohovýznamné, skryté a pro nás už také otevřené úplnosti. Jeden druhému jsme se smáli, ale přesto jsme znovu a znovu vstávali, abychom se na svůj qbraz ve studánce ještě jednou; a ještěí jednou t podívali. Na té zázračnosti přece jen něco
bude! - jsme pak říkali, protože při každém naklonění viděli jsme v její vodě nejen svoji dnešní postarší tvář, ale i tu někdejší mladou. A na to jsme se nemohli vynadívat. Samozřejmě, že při každém vidění tváře mladé a staré běžel nám hlavou bleskový film toho všeho, co se v onom rozsetí přihodilo s námi i kolem nás. A nebyl to film pouze dokumentární, spíš to byla zpověď skrze průzračně čistou vodu studánky. Nevím, snad to bylo koukáním do studánky, nebo šerem starého lesa, kterým jsme potom procházeli - - ale pak jsme mluvili méně a spíš polohlasně, až jsme všichni zmlkli, každý zajat svým vzpomínáním a přemýšlením."
Celé vyprávění sledoval Starpan s obvykle živou a cudnou účastí. Někdy jen blaze povzdechl, jindy horlivě hlavou souhlasně zakýval, občas, jako by mlčení už nezvládl a radostně zvolal - ach, ano, ano, jako bych to viděl! - a když jsem se zarazila a zeptala se nezdá se vám těch kouzel trochu moc? - tak přímo vybuchl - ne, ne, prosím, pokračujte! " A č jsme se občas zadýchávali, jako bychom každým metrem výstupu nechávali za sebou něco z tíhy a zmatenosti, které v nás z minula přece jen ještě vězely. A tak jsme se pokaždé, když se nám z kraje lesa otevřel další a nový výhled do daleka, cítili volv
*
v
*
nejsi.
Možná, že i druzí pocítili to, co já; jako bychom od určitého bodu vstoupili do jiné atmosféry. Je pravda, že naši říkávali - v lese nad blatouchovým paloukem začíná jiný vzduch. Snad tedy horský vzduch a pak asi to společné přebývání v myšlenkách kolem tatínka, najednou jsem si vybavila onuichvíli v krematoriu, kdy jsem se směla na něho podívat. ; Když jsem se u jeho otevřené rakve zastavila, necítila jsem smutek, ani jsem nebyla dojatá. Především jsem byla překvapená, že už zase měl svou hlavu, ne už tu uboze malinkou, kterou jsem při návštěvě v nemocnici nemohla poznat. A tvář měl požehnaně klidnou a podivuhodně odtažitou. Podobnou odtažitost mívají sochy řeckých bohů, vždycky trochu nad a mimo všechno pozemské. Jenže
v té odtažitosti pohanské chybí jakákoliv účast. Tatínkova tvář byla však pozoruhodná právě tím, že v ní něco jako účast přetrvávalo. Jako když jsme v polosnu nebo v polobdělém spaní, slyšíme, že vedle děti vstávají do školy, z kuchyně slyšíme přípravy snídaně a přesně rozeznáváme, k čemu který zvuk patří, začínáme myslet na svou denní práci, ale víčko otevřít nedokážeme. Přitom mě napadlo, že starý zvyk bdít u mrtvého, že to asi nebyla záležitost pouze formální; kdybych byla tehdy mohla u mrtvého tatínka zůstat pár hodin, asi bych byla mnohé z toho, k čemu jsem dospěla až po řadě let, pochopila už tehdy, v jeho tiché, posmrtné blízkosti, rozevřené a klidné, podivně výmluvné, vše přerovnávající. Takto jsem - byla mi dopřána jen chvíle - poznala jen jedno: že se ocitám před něčím, nebo spíše v nečem, co za chvíli, jako toto tělo v plamenech neskončí. Jako by mně někdo lehce ten nejsvrchnější šat z duše svlékl. Co bude se mnou dál, ptám se? Dnes už to tedy vím. Připadám si jako stará vojna dosti pošramocená, ale ne neuspokojená a myslím, věřím, že by tatínek byl spokojen. A konečně to Mojmír za nás za všechny vyslovil - "to jsem rád, že nás sem tatínek zavedl" - a všichni jsme věděli, že slovo " s e m " neznamená jen označení místa. Asi tři sta metrů před vrcholem je Modrá hora kol dokola lysá; suchá, řídká tráva a kameny. Avšak oblý vršek má opět porostlý borovicemi; jsou roztodivně od větrů pokroucené, nízké. A právě pro ten zdaleka modrý vrchol a lysý prstenee pod ním, si tatínek Modrtíu horu tolik zamiloval. To, že je možné celý vršek obejít a odevšad mít výhled a tak velmi různý - na jedné straně širší údolí řeky, na druhé hlubší a úzké údolí potoka, křivolace kroucené to jeho i nás všechny znovu a znovu, v létě, v zimě uvádělo v nadšení. " A když už máte koukání na tom větru dost, můžete se schovat v lese," tím vždycky chválu své hory zakončil a byl hrdý, že mu patří. Naše cesta vzhůru trvala však déle, než jsme plánovali a tak jsme se mohli sotva rozhlédnout, ještě jsme se ani nevydýchali a letadlo bylo nad námi. Oblétlo holý prun kol dokola, pak zakroužilo nad vrcholem - bylo vidět jen na
89
okamžik, borový les nad námi ho skryl a jen jsme je slyšeli - pak se ještě jednou k nám vrátilo - Pepík zamával - a pak ještě jednou lysý okruh oblétlo a pak už bylo slyšet, že se na druhé straně lesa vzdaluje směrem na Vlkov. Nedívala jsem se, co dělají druzí, ale myslím že jsme všichni^ jako já, dost dlouho leželi na zádech a hleděli do nebe. Chtěla jsem zavřít oči a spokojeně usnout. "Vstávat, panstvo, jsme staří, houserovití" - zvolal Václav a stál nade mnou. A když Libuše nato zvedla nad hlavu konvici s vodou ze studánky a ukázala na ešus, všichni jsme uznale zamručeli - že ta Libuše mvslí na všechno! Kluci začali sbírat klacíky na ohýnek, ale ona navrhla - u my zde s Mojmírem uvaříme" - asi mu chtěla s něco říct - "a vy dva si běžte ještě jednou kolem". Když jsme se vrátili, rodinný čaj, po dvaceti letech zase z vody ze studánky, byl připraven. Seděli jsme na pařezech a na kousku kládv a v tichosti vychutnávali a jen občas se ozvalo polohlasné "áách" a "hmmm". Ne, že bychom byli vždycky takoví mlčenliví Indiáni, jindy jsme toho nabrebentili až, až, to jenom dnes. Bylo toho tolik, co nám z hlavy do hlavy a ze srdce clo srdce přetékalo - že dát to do slov, to by zabralo až moc času, dalo spoustu práce a ještě bychom to nesvedli. Takhle to bylo lepší. Zdálo f se, že slova patří jen podřadnějším věcem, jako domlouvání při balení věcí kolem; zašlapávání žhavých dřívek, nebo pro banální žertík - "a protože jsme materialisté, i na toto budeme vzpomínat," Vítr sílil, chladna přibývalo, bylo jasné, že bychom se měli vracet. Ale nikomu se nechtělo. Raděj jsme si my dvě s Libuší zapnuly kabát a zvedly límec a seděly dál. A tu došlo k té, druhé události, která Všechno do úplná r zaokrouhlila. Najednou jsme zaslechli ve větrně šumivém tichu šelest; otočili jsme hlavy vpravo - právě odtud vanul silný vítr - a tam asi jeden až tři metry od nás - podle toho, jakikdo seděl - beze spěchu vyšla na kraj lesa srnčí rodina; Byli jsme jen chabě zakryti řídkým křovím, ale oni zřejmě nebyli Zvyklí dávat si v těchto místech'pozor. Všichni - nevím, kolik jich bylo, vnímala jsem jen tu jejich neposkvrněnou blízkost - upřeně hleděli před sebe do kraje; jakoby je tam n ě c d fascinovalo. Stáli
90
nehnuté jako sousoší. Jen občas napruženým tělem projela jiskra, jakoby elektrická a zasáhla i nás. Vůbec jsme nepotřebovali myslet na to, abychom byli tišší. Rázem jsme strnuli, jako oni a jenom naše pohledy, místo do dáli, byly upřené na ně: Ještě nikdy, nikdo z nás nebyl srnkám tak nablízku. Avšak po pravdě, na detailní pozorování jsme té jejich blízkosti moc nevyužili. Prostě jsme byli vtaženi do jiného světa, kde nebylo vůle ani přání, jen naprostá otevřenost, odevzdání. Když srnčí rodina posléze plavně, pomalu od klusala, zůstali jsme ještě dost dlouho bez hnutí. A ještě další dobu trvalo, než jsme se jeden na druhého podívali. Pak jsme si hleděli do očí a jen tak, z očí do očí, jsme si povídali, než jsme začali pomalu scházet dolů. Jednu chvíli jsme se zarazili, protože jsme zaslechli několik vzlyků naší Libuše. Viděli jsme však, že se usmívá a že ji kanoucí slzy jen tak bezbolestně, volně omývají; klidně jsme pokývli a pokračovali v sestupu."
Starpan mlčel, ale všechny vrásky se mu smálv. Ten jeho úsměv co se to s ním stalo? A tak jsme proti sobě seděli, hleděli si co očí, zpytovali úsměvem jeden druhého, až on to už newdržel a tiše řekl dvě slova. Až příliš tiše, nerozuměla jsem; musela jsem se naklonit uchem k jeho ústům a on opakoval dcera přijede. Vzala jsem ho za ruku. A tu ke mně přivanula ještě jedna dálka. Vyprávění Libuše - jak první večer, po návratu z vězení, vklouzla do postele k Davidovi - bylo mu třináct roků - a jak spolu usínali v "medvídkovské poloze ? VTo bylo podle obrázku z naší staré dětské knihy, která se dávno ztratila, ale my všichni čtyři - Mojmír, Václav, Libuše a já - jsme si provždy zapamatovali, že na konci strastiplného dobro^ družství hnědý a bílý medvídek spolu blaženě usnuli. Ten bílý, menší, zády vkloubený do náručí hnědého, v ochranném objetí jeho čtyř tlapek. Malý David dělaly ovšem, bílého medvídka. A jak tak spolu beze slova leželi, cítila matka Libuše, že i se z chlapce, pomalu a tiše, všechno nastřádané
napětí a trápení vytrácí, až bvl docela volný, Starpan pravil - začal jsem Daně psát jinak, ona mně potom také a teď přijede - a po dalším mlčení dodal - ano, ušli jsme řádný kus cesty. Chvíli jsem se ani nepohnula a pak jsem řekla -Pán Bůh k nám přichází bez zvonění.
Sešit snů č. 82, 1949. Někdy se mně zdává, že jsem řekou. Pramením kdesi v ráji a odtud se vydávám na cestu. Jen tak volně, příjemně, jako potůček. Možná, že druzí mají se mnou starosti, já ne. Zlé to začne být, když se mám stát, nevím proč, řekou. Nevím, jak se to dělá a kam téci. Obtěžuje mne tvrdá půda a vůbec všechno možně. Řekl jsem "obtěžuje", ale to jsem myslel jen žertem. Vesele proudím dál. Cítím, jak se kameny na mém dnu válejí, slyším hluk, jak na sebe narážejí. Skalnaté výspy přede mnou nezdolně vyvstávají a já je musím trpělivě podemílat, obeplouvat. Prodírám se mezi skalisky, úzké průrvy hloubím tisíce let, řítím se vodopádem a to vše znovu a znovu. O bohové! - když celou vahou své hladké vody padám ze skalnatého útesu a dole se o balvany rozbíjím do vln, které na sebe narážejí, až se jim zpěněné, bílé hřebeny do vysoká tříští, a šumivou sprškou kropím w
stromv a kapradiny na březích! Někdy se toho pádu bojím, jindy se těším na ten mohutný skluz a na tu taškařici, co budu dole provádět ten ohromný hluk, doprovázený sykotem a pak smírným šumem. A ženu se dál a dál. Silou vody hýbám balvany, dělám pěnivé, vzhůru tryskající peřeje. I ten kus skály, co se na přepadu zaklínil, smetu proudem za padesát let. Někdy to nejde jinak a já musím téci do kopce. Je to divné, někomu by to připadalo nemožné, ale mně se to přihodilo ne jedenkrát. Jinak to nešlo. Voda zde byla, proudění též, tak co? A pak, tehdy byly ve mně jakési skryté motory - sám jsem je neznal - zvláštní síly, pružiny a péra a ta se samočinně natahovala, vymršťovala a mé vody byly puzeny vzhůru. Nahoře na hřebenech, to je pak ovšem nádhera. Ta blízkost nebe, volný rozhled do celého světa, vlnivá, větrem poháněné plynutí nad vším rmutným. Já ty kopce nezraňuji, nehloubím, běhutě plynu po povrchu. Já, řeka na hřebenech hor! Po té svízelné cestě vzhůru - kdo to vůbec mohl ode mne žádat, jak k tomu vlastně došlo, vždyť je to neslýchané! No, ale budiž, už jsem nahoře. Té hudby ve mně, toho šumivě bublavého plynutí, čeření. Ano, ano, já, řeka na hřebenech hor, v
i
•
X
-
(Pozn. Listů: Vychází bez vědomí a souhlasu autorky.)
Malostranské povídky Předmluva Pavla Kohouta k německému vydání, leden 1974 !
»
'
I
Mnoho spisovatelů bylo pochováno s vojenskými poctami. Ale jednoho oslavovalo vojsko už při narození! Když přišli vojáci c. a k. kasáren na pražské Malé Straně ve středu 9. července 1834 do kantiny, zjistili v radostném úžasu, že pivo teče zadarmo: kantinskému se narodil syn. Ani rodiče - natož vojáci! - samozřejmě netušili, že se pije na zdraví největšího českého spisovatele a novináře století. U velkých mužů se zdá vyloučeno* že mohli být někdy docela malí. Také největší český spisovatel a novinář století vystupuje v čítankách a na pomnících s binoklem, holí a mohutný plnovousem. Naštěstí sám zanechal písemné doklady o tom, že si musel napřed nesčetněkrát rozbít kolena a lokty, ztratit, roztrhat i rozbít bezpočet knoflíků, kalhot i oken a utržit nespočítané výprasků, než vůbec vstoupil do povědomí své rodné Malé Strany» Teprve pak začal chodit největší český spisovatel a novinář století do školy a to - do německé. V té době byla Praha državou habsburského domu. Byl to důsledek bitvy na Bílé Hoře u Prahy v roce 1620, kde se utkala vojska rakouské katolické monarchie s vojsky českých protestantských stavů« Ve srovnání s jinými bitvami byla docela malá, ale její důsledky, ve srovnání s jinými důsledky, byly nedozírné: Češi se museli zříci kalicha i jazyka. Chodí tedy do německé měšťanky a do německého gymnasia, ale na ulicích i doma slyší stále hlasnější češtinu. Jako čmelák přežívá zimu ukryt pod kamenem, čeština přežila těch 2 4 0 zim pod krovy vesnických chalup. jako chudá příbuzná, která nemá přístup na úřad ani do lepší společnosti.
92
Největší český spisovatel a novinář století už píše české verše, ale ještě stále je suplentem na německé reálce. A když se konečně rozhodne pověsit kantorinu na hřebík a věnovat se novinářství, musí začít v redakci německého listu Tagesbote aus Böhmen. Mezitím dávno minul rok 1848, kdy Evropou otřáslo volání po svobodě, tak silné, že i čeština vyšla z domácího vězení a přidala svůj hlas ke sboru národů. A minulo i deset dlouhých let, po která znovu dusil každý tón rakouský ministr vnitra s tak muzikálním jménem: Bach. Bývalý student i pedagog německých škol a donedávna redaktor německých novin náhle téměř naráz rozvine svou pravou osobnost i talent: organizuje český literární almanach Máj, stane se redaktorem českého beletristického časopisu Obrazy života, publikuje českou básnickou sbírku Hřbitovní kvítí a napíše českou divadelní tragédii Francesca da Rimini. Byl by to vzorný příklad zrození velikána, nebýt toho, že: Máj byl přijat s odporem úřady i měšťáckou veřejností, Ohlasy života zamkly pro nezájem čtenářstva. Hřbitovní kvítí propadlo u kritiky a drama i u diváků. Může se muž, který utrpěl v Čechách takový neúspěch, stát největším českým spisovatelem a novinářem století? Může. Musí jen napřed zemřít. Syn kantinského z kasáren se dopustil činu, jaký současníci trestají kamením: přeskočil svou dobu o desítky l e t Potomci z těch kamenů stavějí pomníky. Českou poezii, která v té době převážně jen napodobovala zpěvnost lidových písní, donutil sestoupit do šachet lidských myšlenek, představ a vášní. Českou prózu, která v té době
řinčela vlasteneckým patosem a fintila se umělými slovy, donutil vyjit do světa lidské řeči a lidských osudů. Vrátily se otrhané a stokrát zraněné, ale: promluvily skutečným jazykem pražských pavlačí i venkovských zápraží, právě tak věcným jako obrazným, právě tak drsným jako něžným, jazykem hravým i dravým. Vrátily se pravdivé jako zrcadlo. A kdo by miloval zrcadlo, když mu dosud nastavovali jen portréty, ukrášlené pastelem? Každý rub má líc, slzy jsou měřítkem štěstí a vítězství bývají součtem proher. Ten velký úvodní neúspěch v díle a současně i v první lásce proměnil chlapce v muže. Po krátkém hledání našel své pevné místo v novém českém listě Národní politika, kolem něhož se soustředila většina průbojných vrstevníků. Pod slavnou značkou delta, ze které vyzařuje potřeba přesnosti i rovnosti, v nich uveřejnil přes 2000 fejetonů, črt, glos, zápisků z cest, kritik i recenzí. Zatímco vlastenci staré školy se domnívali sloužit národním zájmům pod heslem "co je české, to je hezké", syn kantinského z kasáren měří rozměr i úroveň českého života, kultury i vzdělanosti metrem užívaným v tehdy nejvyspělejších zemích Evropy. Za přínos považuje pouze to, co obstojí v takové soutěži. Práci pro noviny klade na roven práce umělecké. V žurnalistice jako v literatuře postupně vytváří nový styl: zajímavý mnohotvárnost, forem, sžíravé ironický a na obrátku zas hřejivě úsměvný, zdánlivě lehký, protože tak čitelný a srozumitelný všem, ale ve skutečnosti přesně promyšlený, podložený vzdělaním i poznáním. Od staréhostylu se liší asi jako perokresba, nabitá životem, od monumentálního plátna, které mrazí akademickou ztrnulostí. A je bytostný demokrat. On, syn kantinského z kasáren, ví o životě příliš mnoho, než aby to chtěl sinlčet nebo rozmělnit v kalendářových idylách. Odmítá připustit, aby rodicí se národní literatura hledala svého hrdinu i čtenáře výlučně v panských salónech, kde se teď stal módou. Žádá po ní, aby nikdy neopustila ty, kteří v dobách temna zachránili poklad jazyka, ačkoliv byl často jejich jediným statkem vezdejším. Když mu táhne na pětačtyřicátý rok a sjezdil
už křížem krážem celou Evropu, rozhodne se podniknout svou nejdelší a nejdobrodužnější cestu. Kolem světa? Ach, nikoli, ještě dál; až do krajin svého mládí a dětství, do míst, ve kterých se narodil, kde stále žije a kde i zemře. Ve vzpomínkách se znovu rozběhne strmými ulicemi Malé Strany, bloudí průchody a dvory s pavlačemi, kde se lidské osudy dotýkají a prostupují jako polní klasy, vysedává y útulných hospůdkách, leze na křivolaké střechy, kde je stále nekonečně mnoho klukovských skrýší, jako vzácného jnotýla snaží se chytit na nábřežích, na šancích, na tržištích, v zahradách i v katedrále dávnou ozvěnu. Připomíná si tváře i příběhy z minula, potkává další lidi5 poslouchá nové příběhy, třídí je, srovnává, domýšlí a doplňuje; tak z té jemné pavučiny vzpomínek, skutečnosti i fantazie přede pevnou nit, aby z ní konečně utkal Povídky malostranský. A už jsme u nich. Je jich třináct a jako v kouzelné kouli se v nich rozsvěcí obraz Prahy před sto a více lety. Od té doby vycházejí znovu a znovu a mizí znovu a znovu z prodejních pultů, přestože - a to je co říct! - se už dávno staly povinnou školní četbou. Čím déle je čtu, tím víc se mi líbí: jejich moudrá prostota, jejich neblednoucí svěžest, jejich český humor i nostalgie, jak je v sobě nosíme i my, Pražané dneška. Ani jejich jazyk nestárne, jen se ozvláštňuje, jako ostatně i Malá Strana, jejich kolébka a jeviště. Leží pod mými okny, dnes jako součást moderního velkoměsta, ale její kamenná tvář je stále stejně laskavá jako za oněch dob. Přesvědčte se. A čím déle sám píšu - je mi dnes zrovna tolik jako jemu, když psal tyhle povídky - lim víc chápu, že syn kantinského % kasáren první prošlapal pěšinu, po níž později došel až k silnici světové literatury Karel Čapek a Bohumil Hrabal a další spisovatelé z Čech. Od oné nešťastné bitvy na Bílé Hoře se Čechy staly malou zemí. Tatam je doba, kdy se česky učila světská i církevní knížata na Baltu, v Lucembursku i v Římě, protože husité byli tak silní, že stálo za to dohodnout se s nimi jejich jazykem. Čeština není světový jazyk a české knihy ještě začátkem tohoto století putovaly do světa nejvýš v kufírcích krajanů, kteří se vydali hledat práci a svobodu* I když mnohé z nich měly tolik co říct světu.
Ale řeč, třeba nejmoudřejší, která nenajde tlumočníka, podobá se jen ptačímu zpěvu. Teprve rozhlas a televize, letadla a družice daly světu nový rozměr. Je-li možné zmapovat kamerami z kosmu téměř každý strom, jak se smířit s neznalostí celých kultur? Dnes se desítky českých básníků, romanopisců a dramatiků překládají, vydávají a hrají v mnoha zemích světa. S úlekem jsem zjistil, že mezi nimi téměř chybí největší český spisovatel a novinář minulého století. Jaká nespravedlnost! A jaká škoda, když náhodné setkání s jedinou jeho knížkou uchvátilo až v dalekém Chile mladého básníka Ricarda Reyese Basualta tak, že přijal jeho jméno. Svět zná Pabla Nerudu. Je na čase, aby poznal i jeho kmotra. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Nakladatele, který mě přijel pozvat ke spolupráci, jsem ještě téže noci zavedl do strmé ulice, která nese jméno syna kantinského
ir-t |
r/
•
z kasáren. Vyprávěl jsem mu zhruba to, co tu právě píšu. Se mnou se přimlouvala pražská noc, barokní domy s malebnými střechami a všechny zahrady i hospůdky Malé Strany. Nemohl říct Ne. Zbývá dodat, že největší český spisovatel a novinář minulého století, vyčerpaný prací, která naplnila dvacet pět svazků, zlomený nemocemi, které mu nedovolily založit rodinu, zemřel v roce 1891, ve věku sedmapadesáti let. Vojsko, které oslavovalo jeho narození, při pohřbu chybělo. Na vyšehradskou skálu, kde jsou pohřbíváni šlechtici české kultury, ho doprovodili jen nejbližší kolegové a nejvěrnější V
í
/
v
«
ctenan. Ale ještě dnes, po více než osmdesáti letech, vyplouvá jeho hrob na hladinu pražského večera jako majáková loď: patří k těm, na kterých hoří nejvíc svíček. Už od dětství, kdy mě tam vodil můj otec, k nim na jaře, na podzim a o vánocích přidávám svou.
s
Eda Kriseova
MĚSTEČKO V
Městečko leží v krásné krajině, plné vod, kamení, jehličí a trávy. Podél cest, které k němu vedou, rostou všude kulaté stromy a na nich se bimbají kulaté hrozriy kulatých jeřabin. Na hadích mezích voní ještě mateřídouška, ale zároveň už tam pukají něžná kvítka vřesu. Tuhý jalovec se tyčí na hromadách kamení a srnec kašle V houštinách. Rybniční voda přepadá přes hráz a je tak čistá, že se muže pít. V kořenech tam žijí ještě raci a můžeš je vidět, když si v noci lehneš na břicho a baterkou svítíš do vody. Kobylky zatím tikají v trávě jedna přes druhou jak v hodinářském krámě a flóxy sladce voní až kpřezrálému žitu. Přes podlouhlé náměstí, kolem kostelíka a bílé hřbitovní zdi, přivážejí valníky krávy na
94
•!
klektavých nohách, vozí prasata, která hrůzou lezou jedno na druhé, když je chtějí vyložit. Divočí, protože řezníci už ve fabrice brousí dlouhé, tenké nože a chystají se je vrazit zvířatům do hrdel. Toto městečko, na první pohled tak pokojné, žije z krve. Zvířata ji cítí ve vzduchu, ulice jsou tam krví pokapány. A valníky, naložené živými, potkávají jiné, které vozí smradlavé kosti. Hejno zelených much se vznáší nad těmi vozy, když zastaví u starého pivovaru, kde se kosti zpracovávají na moučku. Válí se tu v prachu hromádky kostí, jak jě valníky poztrácely v prudké zatáčce. Žádný pes v městečku si kosti nevšimne, jsou přežraní dobrého, krvavého masa. * Den začíná zvon, který dává celému kraji
křesťanské pozdraveni. Když kostelnik začne ve tři čtvrti na šest, stihne to odzvonit právě včas a pozvat /arniky na ranní. V šest totiž vyjede odněkud z pekel siréna a opíše na nebi spirálu svého nelidského kvílení. Tak je to rozdělené správně. Ti, co mají odpolední, jdou na mši, a ti, kdo mají ranní, škundrají ve vysokých holinkách do šichty. Mají všichni drobné kostičkované řeznické uniformy, kulaté, červené obličeje, baňaté, hustě dírkované nosy a široké rty, mají všichni světle modré oči a nad nimi plavé obočí. Jsou si tak podobní, že se ti zdá, že potkáváš a zdravíš pořád jednoho. Ted není ani večer, ani ráno, je neděle odpoledne a nad městečkem létá ve svém malém letadýlku baron Zezdisral. Prudce klesá á zase ostře stoupá vzhůru a tak se podobá jednou pochroumanému drakovi a podruhé raketě, která míří na měsíc. Baron Zezdisral je největší milovník v městečku. Za mlada to brával svobodná, vdaná, od domu k domu, ted si už vybírá. Kdysi chodil pěšky, dnes lítá. Každou letní neděli se vznášívá nad městečkem svého narození a všech svých hříchů. Jeho potence je tak pamětihodná, že dodnes stojí v zahradách ženy, mladé i staré, a mávají na něho bílými šátky. Prý si brávají i prostěradla, aby na sebe upozornily. Zvon zval ke mši dnes už asi šestkrát, siréna neječí a tovární komín nečoudí. Řezníci vyvlekli Z vrátek drátěné, dvoukolé kárky a každý si ke své kárce přivázal svého psa. Odjeli na trávu pro králíky. Jenom pan Souček nikam nejel. Když se po obědě prospal, vešel úzkou chodbičkou do prádelny. Přikoulel z kouta svůj pověstný špalek, na který se slétají masařky v hejnech, protože to je sladká, dobře konzervovaná mršina. Má totiž uprostřed jamku a v té vždýcky zůstane trochu krve. Za ta léta je popravčí špalek celý krví nasáklý a páchne na sto honů. Pan Souček to ale necítí, protože je na smrad rozkladu a umrlčiny zvyklý. Postavil špalek pěkně doprostředka prádelny, oblekl si zástěru a nabrousil dlouhý, teninký nůž s tlustým černým držadlem. Bude vraždit holoubátka. Pomalu a trpělivě všecHno připravil, ale ne že by myslel jen na jídlo. Myslí na jiné věci a o těch nahlas mluví. — Když tak sedím sám v noci v udírně a kolem mne pochodují krysy, tak já přemýšlím o svém životě. Proč jsem si postavil dům v tomhle >
S,;
•
•
.
f
studeném kraji? ptám se sám sebe. Proč jsem neutekl někam, kde je za větrem a pěkně teplicko. Když už jsem nemoh zůstat ve svém k r á m ě a v es v é m d o m ě , k d y ž u žm ě vyšívali »
»
z rodnýho města, proč já jsem nešel někam na jižní Moravu, no řekněte mi, proč? Tady je hezky akorát pár dni do roka, v polovině záři přijdou dva tři mrazíky, všechno spálí a je zase zima. Jenom těch krys není ted tolik, jako když jsem dělával u Satrapy nebo u Hulaty, tam bývalo krys víc. Za první republiky, to je marný, bývalo krys víc. Když pan Souček mluví, tak se mu vrásky kolem očí a na čele skládají do dobráckých kukučů. V holubníku zatím štěrchají holoubátka, která mají ještě mokrá místa pod křídly, ta mu neutečou. Staří holubi vždycky vyťapují na prkýnko před holubníkem, dají hlavičku na stranu, rozhlížejí se, mrkají tak, že spouštějí šedé mžurky přes korálové oči. Chvilku přešlapují, trsají drápky, jako by se nemohli rozhodnout, kam poletí. Po nějaké chvíli najednou odstartují. Skrčí nožičky, naberou vzduch pod křídla, několikrát jimi plácnou, přimhouří oči, jako by vždycky znovu dostávali závrať, a vznesou se nad střechou. Tam o čemsi horlivě vrkají, jako by tušili, že pan Souček už za chvilku zabuší na holubník. Ve vysokých gumovkách vdupe do svého smradlavého království a do řeznických tlap uchopí malé, něžné holoubátko, tlukoucí srdíčko pod měkkým peřím. — Hezky, povídá pan Souček, — hezky je tu pár dní v létě. Pak ale svatý Vavřinec naČůrá do vody a je po koupání. Na práci nenaříkám, tu mám dobrou, já jsem tak kvalifikovaný, že mě nemůžou ani vyhodit. To je pár lidí, co jsou schopný dovařovat dneška salámy, aby to nebylo ani moc, ani málo. Nikdo to nechce dělat, protože to má jeden na krku pořád prokurátora. Oni do toho dneska dávaj mouku, a když to není dost vařený, tak se mouka zkazí a lidi se poserou. Když to rozvaříte, tak to zas popraská, vyteče to a není to k potřebě. Salám se musí hlídat minutu po minutě a musí s tím bejt nějaká zkušenost. A já u toho celý noce sedím, přikládám a přemýšlím. Chcíplý dnes do salámů nedáváme, to se válí na dvoře tak dlouho, až si pro to přijede ras. Satrapa a Hulata spotřebovali všecko, to by byl býval ušlý zisk. Jenže oni si s tíhi dali práci, aby to nebylo poznat. Bylo, to horší materiálem, ale lip V
W
95
udělaný než dneska. Dneska je na uzeninu moc velký fofr. Oni to porážej, daj to ještě teplý na sebe, ono jim to zezelená, maso je celý chlupatý, jak se zapaří, a pak to všecko uvařej. Někdy člověk cítí ze salámů stáhnu, zdravý to není, ale nic se z toho nestane. Já sám jím salámy, to by pak člověk nemoh jíst nic. Pan Souček podřízl holoubátka, už sebou cukají v jeho dlani nad kýblem a krev jim ukapává z hrdélka v těžkých kapkách. — Ale táto, řekne najednou paní Součková, která se zjevila v prádelně jako duch, — tos je nemusel zabíjet, máme tam ještě žebírka, ledvin ky% svíčko voua civě kila párků. Já jím a pořád hubnu, to je divný, tohleto, řekne paní Součková a dá ruce v bok, jako by tomu hubnutí chtěla vynadat. — Dřív jsem jedla mnohem víc, to jsem se tak v práci naučila. Jiný ženský se naučej kouřit, já jsem se naučila jíst. Já jedla napřed ke svačině jeden rohlík a kus salámu a mistr, když mě viděl, tak mi povídal: — Ale paní, (o nesmíte bejt tak lakomá, na copak šetříte, že se ani nenajíte. Já byla celá vyje vená, že chodím do práce, tak jsem si začala kupovat tři rohlíky a kus salámu k tomu. Pak už jsem snědla i čtyři pět rohlíků a čtvrt kila salámu. Voni byli spokojený a já začala tloustnout. Vzpomněla jsem si na skromnou paní učitelku, která se ve svátečních šatech s bílým límečkem prochází po hrázi rybníka a prorokuje městečku zkázu: — Mají všichni pryč žlučniky, jedna operace za druhou, jednoho přivezou, druhýho vezou. To mají z toho» že dostávají bůčky přídělem a to ostatní ukradnou. Kradou a přežírají se, pak jdou sedět anebo stůňou, a všechno je to jenom skrz to žrádlo. Táhlý, chladný vítr ohýbá tuhé jalovce, třese červenými jeřabinamit plouhá se v sítí, které roste všude podél cest. Veliké, zralé palice bolševníku a u podnoží růžová tráva. — Tady si to každý zamiluje, povídá patu učitelkat kdo sem jednou přijde, ten tomu kraji propadne a taky tu dostane každý den čerstvé párky a šunkový salám. u Pan Souček šunkový salám nejí, protože je jako dřgvo. On má rád mastné salámy a těch má vždycky plnou lednici v Zaplatili nám obědy, řekne pan Souček, — abychom tolik nejedli při práci, ale on to nikdo ••
96
X
Í
^
,
i
nejí, to si radši hodí do kotle kus masa na svačinu. Nic jinýho nám na světě nezbývá, než se aspoň najíst. Vytáhněte si na zahrádce mrkev, letos se urodila, ale toho kluka, toho Tondu mi sem nepouštějte. Já viděl tuhle, že jste ho nechali jít do domu, tak to, prosím vás, už víckrát nedělejte. — On je hodný. — Víte, co dělá jeho táta? Tak jeho táta sedí ve vrátnici a šacuje. Kluk sem přijde, něco tu zahlídne, a bude malér. Tonda se mi líbí. Leží u vody naproti mně, břicho zamáčknuté do husté trávy, kolem zápěstí má otočený řemínek, na jehož konci se třese zimou vořech. Tondovi také ukapávají stříbrné kapičky vody ze kštice na tlustý tváře. Dívá se na mne zblízka malýma modrýma očima a stahuje starostlivě obočí. — Ty jsi z Prahy? ptá se Tonda, kterému čtení nejde, ačkoli je mu už deset let, ale jinak si ví se vším rady. — A pracuješ tam v Masně nebo v Kovoně? — Ani tam, ani tam. A co tedy děláš? ptá se Tonda, jako by na světě neexistovalo nic jiného než Masna a Kovo na a městečko. — No, tuhle moje sestra je například doktorka. — To bych se zasmál, rozřehtá se Tonda a vycení veliké hlodavé zuby. — Tahle, že je doktorka, já v omdlím, a která z vás je učitelka? '
A
'
'
"
O
— Zadna, proč? — No, že tu máte s sebou tolik knih, koukal sem, jak je máte srovnaný pod postelí, a povídám si, jedna z nich je učitelka. Je nedělní odpoledne a Zezdisral se blíží k továrnímu komínu jako obludný čáp. Těsně před okrajem se vznese kolmo vzhůru. Jednou rukou řídí letadlo a druhou mává svým milenkám. — Já tahám buben na pohřbech, řekne Tonda, jako by mluvil o svém zaměstnání. — Z domu ke kostelu a na hřbitov? Táta na to zmontoval zvláštní kárku, na tý buben vezu a dostanu dvacet tři korun za cestu na hřbitov a zpátky. Já si šetřím na magneták. Jestli lidi budou umírat tak jako poslední dobou, tak to nebude dlouho trvat a budu ho mít* nosím buben na svatby, ale to bere táta jenom ten malej. Co by si mařil ten velkej, když to není zapotřebí, Na svatbě mi nedaj nic, akorát mi
vždycky nalejou. Tuhle jsme hráli panu Pospíšilovi k narozeninám, ten mi nalil velký ho frťana a hned ještě jednoho, já šel šejdrem ještě druhý den. Táta? Ten pije taky, ale nejdivnější je můj starší brácha. Na svatbě ani na pohřbu se nenapije. A doma by vypil mrtvým u voko. Táta koupil becherovku, postavil ji na skříň, a už tam skoro nic není. Nechodí tam sám, já tam chodím takv. — Toho kluka mi sem nepouštějte, povídá pan Souček. — To už je taková rodina, šacujou, víte? Voni sice dělaj muziku, aby je měli lidi rádi, ale stejně je nikdo nemá rád. — Kluk za to nemůže. — Já vím, že za to nemůže, ale už je takovej, čenichá víte? To by ani nebyl jejich, kdyby to nedělal, a vlezlej je, až hrůza. Z toho bude fízl, to mi věřte. Bývalá paní hostinská, ještě nedávno statná, dobře živená paní, je teď jako cuchtička. Bydlí ve velikém, dobře zděném domě, ale sedává sama v koutku v kuchyni. Plete po domácku rukavice a nepřejde snad den, kdy by se ubránila slzám. — Já mu říkala, táto, nekraď, ale do něho jako když to vjede. Co je mi platný, že jsem se měla dobře, když jsem se v noci budila hrůzou. Lomcovala jsem i s ním a říkala jsem mu: Nech toho, máš barák, máme dost, přestaň už s tím kradením nebo na to ještě doplatíme. Ale on už přestat nemoh. Měl partu a ta ho do toho strkala, Bohouši sem, Bohouši tam, zítra přijde náklad. Tak voní dopravovali maso v igelitových pytlících pod hnojem a tátovi to dávali, aby z něj vařil. To byly bifteky, dodneška o nich uslyšíte až v Praze. Já jsem každej ten vůz oplakala, ale táta si nedal říct. — Mařenko, říkal náš ubohej táta, to se budou všichni zas voblizovat. Každýmu s tím děláme jen dobře, tak jakýpak kradení. Copak by lidi jinak věděli, jak vypadá pořádnej biftek a jak řízek? Postavili jsme si tenhle barák, koupili jsme db kuchyně kuchyňskou linku á televizi, ale co je to všecko platný, když jsem tu sama. Když jsme tohle všechno měli, povídám tátovi: Už toho kradeni nech, táto, máme dost. Mne už tenkrát lidi zastavovali a říkali mi, paní, domluvte tnu, nebo pude. Ale on si říct nedal. Koupil najednou celý rodině kožichy a nutil nás, abysme ši je v neděli vodpoledne voblíkli a m
*
'.
\ >
•
- »
>
>
špacirovali se v nich po městě: Já šla r toni kožichu akorát jednou na Dušičky na hroby a tam jsem se vroucně modlila, aby bylo tátovi odpuštěno. Ale kdepak, tomu už nepomoh ani Pámbu. Náš táta se zbláznil. Jednou přijel v bílý šestsettrojce a do tý jsme si museli všichni sednout a projíždět se. To už vědělo celé městečko, že táta brzo pude. Tady už bylo kolik takových případů, nemohli přestat, až šli. Nedalo se nic dělat, i náš táta šel. A paní hostinská se zahledí na kolorovanou fotografii svého manžela, která visí nad kanapem a v slzách volá: — Je mučedník, náš táta, podívejte se na něj\ že vypadá jako hodný člověk, který se dostal do maléru. Já to těm lidem nikdy nevodpustím, že mýho hodnýho tátu přivedli to takovýho neštěstí. — Tondu mi sem nepouštějte, řekne pan Souček, — ten měl co dělat s chudákem hostinským. Já mám sice svědomí čistý, co nesnírn, to nevodnesu. Já z toho nic nemám, akorát dvě kila bůčku na osobu a konfiskát. Řezník, který jde odpoledne ze směny domů, nese v každé ruce přiklopený kbelík od marmelády. Škundrá ve velikých gumovkách á ruce drží pěkně od těla, aby ho kýble netloukly do lýtek. ' Pan Souček dorazí vždycky domů a jeden kbelík postaví do prádelny, aby měl pro psa do zásoby, a ten odklopí, aby větral. Obsah druhého kbelíku rozháže kolem domu po dvoře, slepice se seběhnou, přikymácejí se i těžké morky, které plují po dvoře jako starodávné koráby. Nic na světě snad nesmrdí tak, jako konfiskát. — To je jeho nevýhoda, řekne pan Souček, věcně, — v létě se zapaří\ v zimě zmrzne. Ale má to jádro a slepice po tom nesou. Taková slepice nese i v zimě každý den, ale za dva roky se vám vynese a musíte ji zabít. Je tu smrad, ale já nemám sousedy, tak si to můžu dovolit. Obilí stojí tři stovky, kdepak bych na to vzai Já jsem si postavil dům a teď na stará kolena musím koupit ještě auto, abysme mohli s mámou za dětma, máme je moc daleko. Já si dřív všelijak přivydělaly pěstoval jsem činčily, za tornám diplom, a taky jsem pěstoval norky a nutrie. Dřív za to platili, pak ale snížili výkupní ceny, tak jsme se naštvali a vyhnali jsme z klecí nutrie i činčily. Běhalo to pak dobu okolo potoka a každou i
'•
i
ty
/
chvíli pes nějakou činčilu nebo nutrii přines v hubě. Vocla stříká vysoko nad hráz rybníka. Na břehu sedí dvě holky, dlouhé vlasy rozdělené do tenkých pramínků. Na nohou mají tenisky a nad nimi špinavé, úzké džíny. Mají podprsenky špičaté jako kostelní věže, takové, co se prodávají na poutích. Kouří marsky a povídají si a jejich hlasy se nesou nad vodou až k protějšímu rákosí. — Tak my jsme přišli do b i jáku, sedneme si, a jen zhasli, tak yon na mě šáh. To víš, řezník. Máma se mě pak ptala, vo čem byl biják, a já, holka, vůbec nevěděla, vo čem ten biják moh bejt. — Ono to člověka svádí, řekne pan Souček a přivazuje velikého zlého vlčáka ke kárce, —aby krad víc než potřebuje. Postaví barák, koupí auto a jde na pět, na šest let. To je každý rok tak pět případů, že se jim to takhle přihodí. M . — Tak ty nejsi učitelka? ptá se zklamaně Tonda a hledí na mne vodově modrýma očima. — Tak já už teda nevím, čím bys mohla bejt. Co já budu? Já budu buďto řezník, anebo budu jako táta hlídat řezníky, aby moc nekradli. Hele, chceš vidět, jak plave můj pes? Tedat to uvidíš třídu. A Tonda vezme psa na vodítku a vstoupí s ním do rybníka. Vydrží ve vodě nepravděpodobně dlouho, protože je tlustý. Zato pes se za půl hodiny třese zimou a mele pacičkami z posledního. — Pusť toho psa, volám, — jinak se utopí. — To není pes, to je závodník, volá Tonda a vyplivuje vodu. — Okamžité pusť toho psa. Proč ho mučíš? — To je můj pes, volá Tonda. Nad městečkem se za chvíli začne protože slunce už téměř vykonalo svou denní povinnost. Stín pomalu vystoupal po kostelní věží a zakrátko zhltne i poslední pozdrav slunce městečku} a to je rozzářený křesťanský křiž na špici kostela. Řezníci už nakrtpili králíky, opatřili drůbež a teď se chystají do hospody. Sedají tam každou neděli večer a na chudáka hostinského si ani nevzpomenou. Tonda psa neutopil, v poslední chvilce ho vytáhl. Navlékl si veliké červené trenýrky a břicho mu obepínalo pokapané tričko. Tonda už je celý muž,i když je mu teprve deset let. Máš dojem, ze se na něm za dalších dvacet let nic nezmění. Akorát to, že bude sedět v hospodě, é '
98 i.
zatímco teď pivo jen upíjí ze džbánu a úbytky dop lnuje vodou. Tonda je výškrabe k, omyl. Ujely nám nohy, říká máma a nikdo zrodily na něj nemá čas. Kluk se toulá, občas ho někdo zřeže, ale největší smůla je, že má tátu fízla a maminku fízlici, vozili se na lžíci. Já mám nejradši telecí játra, vypráví jeden tlustý řezník v hospodě. Jestli pak víte, jak se nejlíp udělají telecí játra? Tak to se nejdřív musej pěkný jatýrka prošpikovat mandlema a okořenit a pak šup s nima do pergamenu. Husí sádlo rozpálíte a potom do něj ponoříte pergamenový pytlík s játry. — Játra jsou dobrý, přisvědčí řezník, důchodce, — ale nad psa nejnl Pes je pes, kývají všichni a nikdo se nehlásí, že zná něco lepšího. Vy jste nejedli psa? Tak teda nevíte, co je dob rýho. Jak nejlíp připravit psa, jsme se nedozvěděli, protože do lokálu rázně vešla běhna Mařenka a dosedla na židli na konci stolu. — Frťana pro Mařenku, Lojzo, volá tlustý řezník. Bába se usmívá, z velké, těsto v ité tváře cení stříbrné zuby a prohnaně pomrkává. Vlasy má natočené do drobných ruliček a ty jí lezou po hlavě jako červi. Má žlutou blůzku na prsou ušmudlanou, jako by na ni někdo sahal špinavýma rukama. A nohy? Nohy má na patách rozpraskané až do živého masa a hned nad kotníkama jí vystupují uzloví té žily. Sotva se na těch nohách drží, ale jen si sedne, už se směje. Mařenka se směje tuze ráda. —, Mladej pes, řekne mladý Souček, — ten je špatně k sehnání. A starej pes, ten je jako stará ženská, tvrdej a kostnatéj. —Já ještě nejsem tak stará, ohradí se Mařena. —Spíš to na tobě visí jako prápory. — Co ty víš, nic nevíš, smradě, opáčí Mařena. — Ukaž, volají mladí kluci, plni naděje, — ukaž. co tam máš. A běhna majestátně vstává a vykasává si napřed blůzu a pak ještě trikotinovoů košili a ukazuje svá stará, visací prsa s modrými žílami, Pan Souček do hospody nikdy nechodí a ani mladýho tam nepustí, jenže neví, že mladej mu lže. Mladej Souček řekne, že jde do kina, a šup už je v hospodě. Když pak míří k domovu, utrhne si cestou celerovou nať a tu hořkou nať žvýká, aby to z něj moc netáhlo. Mladej má hospody rád a už se těší na vojnu. — Já vám třeba přinesu tátovic lfpnzervu, <
*
~
-
*
*
i '
.
i
*
•>'
•
»
•>
•
•
>
t
přejed. — Musel jsem je sníst, brání se pan Souček, — jinak by zas vyletěli a kdo je má potom honit. Ten pes ve sklepě ale kňučí, asi nám zas chcípne. Jestlipak má někdo takovou smůlu na psy, jako mám já. A ten Tonda, už jsem jim řek, ať nám sem nechodí. Po půlnoci konečně zarachotí v zámku klíč a mladej se vrací. Praští sebou na pohovku v kuchyni a spí. Také starý pak usínáš Černá obloha nad městečkem polehounku světlá, je čím dál tím modřejší. Je už jako hlubina nekonečného moře s bílými kraječkami nakadeřených obláčků. Kohout vypochoduje parádním maršem před kurník a skřehotavým hlasem oznamuje ráno. Také holubi otevřou korá lově oči, zaštěrchají o prkýnko a mlaskavě vzlétnou. Plác, plác, plác, mít tak plácačku na mouchy. Ve světlemodrém šeru jdou řezníci do práce. Kolébají se ve vysokých gumových a jistě i příliš velkých botách, nesou si s sebou svá veliká břicha, v nichž se ještě pere nedělní bůček s párky a s holoubaty. Nesou ještě veliké zadnice a kbelíky na konfiskát. Nad kopcem se na zkřehlých rukách vzepne ranní, červené slunce. Souček uz snědl svůj pridel zebirek a bucku, Kuk, tak copak budete dneska dělat, lidi, snědl párky a teď, po televizi, se ještě pustil do zdalipak budete zase tak krást? divoké kačeny, kterou mu kdosi dal, tf/e mu Kostelník zatahá za provaz a zvonek se nechutnala. Nechal ji tak a lehl si do měkké, rozklinká. Nad lukami už stojí mlha a to prý má široké postele vedle své manželky. Se zdi shlíží do čtyřiceti dnů napadnout první sníh. na pana Součka růžový andělíček, wmťmaía Kling, klang, zvoní zvonek, přivstal jsem si, — /Čč/e ye ten kluk? myslí si pan Souček, je abych předběhl sirénu a po křesťansku počtvrt na dvanáct a kluk nikde. Ještě aby se tak zdravil den. spustil jako sousedčin. Pan Souček se až zpotí, Už, už, už, dělá sousedova pila a za chvilku když si vzpomene na sousedčina kluka. Převrací spadne poleno. Pan Souček jde dneska na se, potí se a vzdychá. tlačenku, je pondělí. Dělá tlačenku rád, a proto — Mámo, zachroptí, — kdepak je kluk? — Já nevím, řekne paní Součková, — von má, na rozdíl od ostatních lidí, rád i pondělí. Tlačenka mu připomíná staré řeznické Časy, přijde, je to hodnéj kluk. — Jen si vzpomeň na Láďu, řekne bývalý když ho ještě zvali na zabíjačky. Při tlačence si soukromý řezník, který sem utekl před proná- pan Souček vždycky pěkně umyje ruce. Hrubé sledováním , když mu zavřeli řeznictví v jeho ruce, se zažranou špínou a zčernalými nehty, mu rodném městě. Postavil si tady v té sibérii dům a při tlačence zbělají a změknou, že je má jako teď toho lituje, protože tu bude muset být až do slečinka. Ani Solvina neume je ruce tak, jako bílá tlačenka. smrti. Paní hostinská si uvaří hrnek kávy, sedne si Sousedčin kluk byl pořád roztomilej a pořád hodnéj a najednou, bác ho. Přepadne a znásilní k pletacímu strojku a začne novou rukavici od nátepničky. Copak asi táta. f kolikátou ženskou. Tonda půjde za chvilku do školy, kam už — Ještě aby se tak náš kluk něčeho chytil, chodí čtyři roky, a přece neumí plynně číst*, strachuje se pan Souček. Paní učitelka si nachystala penál >s ostře — Spi užf řekne paní Součková, — to si se zas
nabízí se mladý Souček. — V zimě táta chytnul někde psa a dal ho dohromady s vepřovým, však uvidíte, a mladý Souček vstává a mete domu pro konzervu. — Starej ho chytne, prorokují řezníci, fl/e mladý Souček se kupodivu asi za dvacet minut objeví. Otvírá kilovou konzervu domácí výroby a nechává ji kolovat. Všichni si pochutnávají, / li (ftáci dosta li ko usek a sn ědli to. Svého se ti nechce zabít a sousedovi to nemůžeš udělat, není divu, že o psy je bída. Řezníci z městečka číhají na zaběhnuté psy. V okruhu deseti kilometrů se nevyskytne ani jediný pes, který by nebyl přivázaný pěkně u boudy, anebo si ho majitel nevedl na špagátě. Kdo psa nul ten si ho hlídá. — A to je všechno skrz žrádlo, lamentuje paní učitelka. Jeden podezírá druhý ho, že toho víc sněd. A já vám řeknu, že jejich děti jsou zrovna takové\ myslí na žrádlo a učení jim do hlavy neleze. Co bysme se učily, říkají ty děti, když stejně budeme dělat v Masně. Je neděle večer, pan Souček zabil a snědl svoje holoubátka a bílé, něžné holubice nahoře už zase snesly malá, našedlá vajíčka. Pan P
v
*
^
i i
o «
v / r v í
v
i
*
i
i
e? v r
ořezanými tužkami, vypila sklenici mléka a pro dnešek i pro všechna příští leta znovu rezignovala. Běhna Mařena, která si za noc vydělala čtyři desetikoruny, spí s otevřenou pusou a její zákazníci do sebe hned ráno hodili štok anebo vodku, podle toho, co večer pili, a spláchli to pivem, aby je tak nebolela hlava. Když chlap po padesátce ráno vstane a nic ho nebolí, tak je určitě mrtvěj, uvažuje pan Souček a presuje tlačenku. Paní Součková jde do kostelíčka, má dneska odpolední. Natrhala na zahrádce náruč gladiol, vzala konvičku a hrabičky a šourá se ke hřbitovu. Než vejde do kostelíčka, zastaví se u skleněné Vitríny, která je tam na zdi na pravé straně zavěšená. Jsou tu vystaveny fotografie
všech, kdo za posledních dvacet let zemřeli, samí řezníci a řeznice. Nad vitrínou je nápis: My jsme byli, co jste vy, a vy budete co jsme my. Paní Součková si prohlíží mrtvé jednoho po druhém, skoro všechny je zná, vždyť ona se v tomhle kraji narodila. Dívá se bedlivě, jako by se snažila vyčíst z těch tváří jakési veliké tajemství. Potom se teprve obrátí do kostela, padne hned za vraty na kolena, pokřižuje se a místo modlitby se zoufale ptá Nějvyššího: — Bože, proč jsi jen dopustil, abych zhubla o sedům kilo, a proč mě tak trestáš, že mi nechutná tak jíst, jako dřív? (Pozn. Listů: Vychází bez vědomí a v souhlasu autorky.) * «
KAREL KRYL
Doplnovaěka s tajenkou Utichly továrny Utichly ulice Usnuly hvězdy okolo měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny očí svých nezavřel jenom dům jediný
Z nedopatření Ze Starých Pověstí Žere Šemík jetel blíže Neumětel
i 8)|sfoui0|0)JBg
Zéotechnická kantáta
Macarát jeskynní Macarát jeskynní plácá rád niezkyni
X
--
S.
Opilá Marýla zbojnice dojila dojila dojnice
"
ř
Helena
S i v
í
'
-í
<
plemenné krásné, leč velice drevene ,
«
v
i*
+
—
.<
Helena zchlastaná lechtala lachtana a čtyři osly zlé lysé a oslizlé i
100
<
Zavolej Marylo pantátu dřevěné dojnice nedoj! Za to ti zahraje kantátu VasiKj Solověv Sjedoj
MILAN KUNDERA odpovídá na otázky amerického spisovatele Philipa Rotha
PR: Myslíte si, že svět dospěje brzy do záhuby? MK: To záleží na tom, co m vsiťte tím slovem brzv. M
W
PR: Zítra nebo pozítří. MK: Pocit, že svět spěje k záhubě, měli lidé od pradávna.
PR: Takže se nemusíme bát. >
MK: Právě naopak. Když se lidé tou obavou obírají už od pradávna, tak na té obavě něco je.
PR: V každém případě se mi zdá, že ta obava je pozadí, na kterém se odehrávají příběhy vaší poslední knihy, i ty, které mají vysloveně humoristický ráz, MK: Kdvby mi byl někdo jako chlapci řekl, že jednou uvidím, jak mizí ze světa můj národ, považoval bvch to za nesmysl, který bych si neuměl vůbec představit. Člověk ví, že je smrtelný, ale svůj národ považuje za samozřejmou věčnost. Po ruské invazi v roce 1968 nastala však situace, kdy každý Čech byl konfrontován s myšlenkou, že jeho národ může být potichu vygumován z Evropy, jako už po půl století tiše mizí ze světa 40 miliónů Ukrajinců, aniž tomu svět vůbec věnuje pozornost. Anebo Litevci. Víte, že Litva byla v 17. století jeden z mocných evropských národů? Dnes je Rusové drží ve své rezervaci jako polovyhynulý kmen a nikdo se na ně nesmí ani přijet podívat, aby se příliš nevědělo o jejich existenci. Nevím, jaká je budoucnost mého národa. Ale jisté je, že Rusové udělají vše, aby se postupně rozplynul v jejich civilizaci. Nikdo neví, zda se jim to podaří. Ale ta možnost tu je. A náhlé vědomí té možnosti stačí, aby změnila celý váš životní pocit. I Evropu dnes vidím jako něco křehkého a smrtelného.
PR: Nejsou přece jen osud západní a východní Evropy dvě radikálně odlišné věci? MK: Jako kulturně historický pojem, východní Evropa je Rusko se svými zcela specifickými dějinami, které kotví v Byzanci, Čechy, Polsko, Maďarsko, stejně jako Rakousko, nebyly nikdy východní Evropa. Zúčastnily se od počátku veškerého dobrodružství západní civilizace s gotikou, s renesancí, s reformací, která má právě zde svou kolébku. Celá moderní kultura našla právě zde, ve střední Evropě, své největší impulsy: psychoanalýzu, strukturalismus, dodekafonii, Bartókovu hudbu, novou estetiku románu Kafky a Musila. Tím, že střední Evropa (alespoň její největší část) bylá po válce anektována ruskou civilizací, ztratila západní kultura své veliké centrum. Je to největší událost v historii Západu v tomto století, a není vyloučeno, že konec střední Evropy byl začátkem konce Evropy vůbec.
PR: Během pražského jara vyšly v Praze vaše romány Žert a Směšné lásky ve stopadesátitMcóvých nákladech. Po ruské invazi jste byl zbaven místa na vysoké filmové škole a všechny vaše knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven. O sedm let později jste sedl se ženou do auta, naložil pár knih a trochu šatu a odjel do Francie, kde jste jedním z nejčtenějších zahraničních autorů. Jak se cítíte v emigraci?
101
MK: Prožít život ve více zemích je pro spisovatele obrovský přínos. Světu můžete rozumět, jen když ho vidíte z více stran. Moje poslední kniha, která vznikla ve Francii, odehrává se ve zvláštním geografickém prostoru: to, co se odehrává v Praze, je viděno očima západní Evropy, to, co se odehrává ve Francii, je viděno očima Prahy. Je to setkání dvou světů: Na jedné straně má stará vlast. Během jediného půlstoletí poznala demokracii, fašismus, revoluci, teror i rozpad stalinismu, německou a ruskou okupaci, masové deportace, smrt Západu ve vlastní zemi. Klesá proto pod tíží historie a hledí na svět s nesmírnou skepsí. Na druhé straně Francie. Byla po staletí středem světa a dnes trpí absencí velkých historických událostí. O to víc si libuje v radikálních ideologických postojích. Je to lyrické a neurotické očekávání nějakého vlastního velkého činu, který však nepřichází a nikdy už nepřijde.
PR: Žijete ve Francii jako cizinec nebo se cítíte v její kultuře doma? c
MK: Mám francouzskou kulturu nesmírně rád a za mnoho jí vděčím. Zejména starší literatuře. Rabelais je mi nejdražší ze všech spisovatelů. Nebo Diderot. Jeho Jakuba fatalistu mám stejně rád jako irského Laurence Sterna. To byli největší experimentátoři románové formy všech dob. A jejich experimenty byly, abych tak řekl, zábavné, plné štěstí a požitku, který se dnes z francouzské literatury ztratil a bez něhož v umění všechno ztrácí svůj smysl. Sterne a Diderot pochopili román jako velkou hru. Objevili humor románové formy. Kdykoli mi někdo učeně vykládá o tom, že román již vyčerpal své možnosti, mám spíš opačný pocit: Román během své historie zmeškal mnoho svých možností. Vývojové impulsy skryté ve Sternovi a Diderotovi zůstaly například bez následovníků.
PR: Vaše poslední kniha se nenazývá román, ale uvnitř textu přece jen říkáte: Tato kniha je román ve formě variací. Je to tedy román nebo ne? MK: Ve smyslu mé zcela osobní estetiky to opravdu román je, i když ten názor nikomu nevnucuji. Románová forma v sobě skrývá nesmírnou svobodu. Je chyba považovat určitou stereotypní kompozici za nedotknutelnou podstatu románu.
PR: Ale je tu přece jen něco, co dělá román románem. MK. Román je velká syntetická próza založená na hře s vymyšlenými postavami. To je to celé omezení. Slovem syntetický míním touhu romanopisce pochopit své téma ze všech stran a v největší úplnosti. Ironický esej, románový příběh, fragment autobiografie, historický fakt, snový příběh — syntetická síla románu je s to tohle všechno spojit v jednotu jako hlasv v polyfonní hudbě. Jednotu knihy nemusí tvořit příběh, ale téma. V případě mé poslední knihy jsou to témata dvě: smích a zapomnění.
PR: Smích vám byl vždycky drahý už t* tom smyslu, že ho vaše knihy probouzely svým humorem nebo svou ironií. Vaše postavy přicházely do neštěstí většinou proto, že narazily na svět, který ztratil smysl pro humor. MK: Cenu humoru jsem poznal v době stalinského teroru. To mi bylo dvacet. Člověka, který nebyl stalinista, z něhož jsem nemusel mít strach, jsem poznal podle toho, jak se usmál. Srriysl pro humor bvl bezpečné poznávací tajné znamení. Svět, který ztrácí smysl pro humor, mi od té doby všude nahání hrůzu. , /
' ..
:
o
, í
>
: -
<
PR: Ve vaší poslední knize jde však ještě o něco jiného. Vyprávíte tam malé podobenství o smíchá ďábla a anděla. Ďábel se směje proto, že mu boží svět připadá nesmyslný. A nděl se směje radostí nad tím. jak má v božím světě všechno svůj smysl. MK: Ano, člověk vyjadřuje jedním fvsiologickým projevem, smíchem, dva různé metafyzické postoje. Na rakev do vykopané jámy spadne klobouk, pohřeb ztrácí svůj smysl a rodí se smích. Dva milenci běží krajinou^ drží se za ruce a smějí se. Jejich smích nemá naopak nic společného ani s žertem ani s humorem, je to vážný smích andělů, kteří mají radost, že jsou. Obojí smích patří k požitkům života, ale když ho dovedete do
102
extrému, označuje zároveň dvojí apokalypsu: nadšený smích andělů - fanatiků, kteří jsou tak přesvědčení o smyslu věcí, že jsou s to dát pověsit všechny, kteří nesdílejí jejich radost. A druhý smích, který se ozývá na opačné straně a říká, že nic již nemá smysl: i pohřeb je k smíchu i group sex se změnil v komickou pantominu. Lidský život je situován mezi dvěma propastmi: propastí fanatismu a propastí absolutní skepse...
PR: To, čemu říkáte smích andělů, je nové pojmenování pro to, co se ve vašich předchozích románech nazývalo lyrický postoj k životu. V jednom z románů charakterizujete dobu 11 stalinského teroru velmi zvláštně: "Byla to doba, které vládl kat a básník. MK: Totalitarismus není jenom peklo, ale také sen o ráji. Odvěký sen o světě, kde budou všichni žít sjednoceni jedinou společnou vůlí a vírou a kde budou žít jeden před druhým bez tajemství. I André Breton snil o tomto ráji, když mluvil o skleněném domě, ve kterém chce žít. Kdyby se totalitarismus neopíral o tyto poetické archetypy, které jsou hluboko v nás a hluboko ve všech náboženstvích, nemohl by nikdy, zejména v prvních fázích své existence, přitahovat tolik lidí. Když se ten sen o ráji začne uskutečňovat, najdou se však vždycky lidé, kteří v něm překážejí, a tak vládci ráje musí zřídit vedle ráje malý gulag. Ten gulag se během času stává čím dál větší a dokonalejší a ten ráj vedle něho čím dál menší a ubožejší.
PR: A nad tím rájem a nad tím gulagem se ve vaší knize vznáší jako anděl velký francouzský básník Eluard a zpívá. Ta historie, o níž se v knize zmiňujete, je autentická? MK: Paul Eluard, když po válce opustil surrealismus, stal se ncjvětším pěvcem toho, co bych nazval %4poezií totalitarismď\ Zpíval o bratrství, o míru, o spravedlnosti, o lepších zítřcích, zpíval pro družnost a proti samotě, pro radost a proti smutku, pro nevinnost a proti cynismu. Když v roce 1950 odsoudili vládci ráje jeho pražského přítele, surrealistu Záviše Kalandru, k smrti oběšením, Eluard v sobe potlačil osobní cit přátelství ve jménu nadosobních ideálů a vyslovil veřejně souhlas s usmrcením kamaráda. Kat popravoval oběť a básník k tomu zpíval. A nejenom on. Celá doba stalinského teroru byla dobou kolektivního lyrického třeštění. Na to se už úplně zapomnělo, ale v tom je podstata věci. Lidé rádi říkají: Revoluce je krásná, jen teror, který z ní vzešel, je špatný. Ale to není pravda. To zlé je obsaženo už v tom krásném, to peklo je obsaženo už v tom snu o ráji, a chceme-li pochopit podstatu pekla, musíme se ptát na podstatu ráje, z něhož peklo vzešlo. Odsuzovat gulag je strašně snadné, ale odolat poezii totalitarismu, která nás vede do gulagu přes ráj, to je stále stejně těžké. Lidé všude na světě dnes skoro jednoznačně odsuzují gulag, ale jsou přitom ochotní znovu se nechat hypnotizovat poezií totalitarismu a jít do nového gulagu za stejnou lyrickou písní, kterou zpíval Eluard, když se vznášel nad Prahou jako veliký archanděl poezie, zatímco z krematoria stoupal k obloze kouř z těla oběšeného Kalandry.
PR: To, co je zvláštní na vaší próze, je ustavičná konfrontace soukromého a veřejného. Ale ne v tom smyslu, že by se soukromý příběh odehrával na pozadí politiky, nebo politika zasahovala do soukromí. Spíš tak, že se ustavičně ukazuje, že politika je řízena stejnými zákony jako soukromé příběhy, takže bych řekl, že vaše prózy jsou jakousi psychoanalýzou politiky. * <
1
-
"
MK: V politice a v soukromém životě je metáfyzika člověka stejná. Vezměte si druhé téma knihy: zapomnění. To je veliký soukromý problém člověka: Smrt je ztráta našehp já. Ale co je to já? Suma toho, co si pamatujeme. Na smrti nás tedy děsí ne to, že ztratíme budoucnost, ale že ztratíme minulost. Zapomnění je smrt ustavičně přítomná uvnitř života. To je problém mé hrdinky, která se zoufale snaží uchovat mizející vzpomínky na mrtvého manžela, kterého milovala. Ale zapomnění je též velkým problémem politiky. Chce-li velká mocnost zbavit malou zemi národního vědomí, použije organizovaného?
103
zapomnění. To je to, co se dnes děje v Čechách. Současná literatura, pokud má nějakou hodnotu, se už po dvanáct let prakticky nevydává, 200 českých spisovatelů je zakázáno, včetně mrtvého Franze Kafky, 145 českých historiků zbaveno míst, historie byla přepsána, pomníky skáceny. Národ, který přestává vědět o své minulosti, ztrácí postupně své já. A tak politická situace ozářila brutálně každodenní metafyzický problém zapomnění, který žijeme nepřetržitě, aniž bychom mu věnovali pozornost. Politika demaskuje metafyziku soukromého života, soukromý život metařyziku politiky.
PR: V šesté části vaši knihy variaci se hlavni hrdinka, Tamin a, dostane na ostrov, kde žiji samé děti. Nakonec ji uštvou k smrti. Je to sen, pohádka, nebo alegorie? 4
*
MK: Nic mi není cizejší, než alegorie, tedy příběh, který autor vymyslí, aby ilustroval nějakou tézi. Příběhy, ať reálné nebo snové, musejí znamenat především sebe samy a čtenář se má nechat naivně svést jejich silou a poezií. Odedávna mne pronásleduje představa, a jednu dobu se mi vracela ve snech: Člověk se octne ve světě samých dětí a nemůže odtud uniknout. A najednou se dětství, které si všichni lyricky adorujeme, objeví jako čistá hrůza. Jako past. Ten příběh není alegorie. Má kniha je však polyfonie, kde se různé příběhy vzájemně vysvětlují, osvětlují, doplňují. Základní příběh knihy je příběh totalitarismu, který zbavuje lidi paměti a tak z nich vyrábí národ dětí. Všechny totalitarismy tp tak dělají. A možná celý náš technický věk to tak dělá, se svým kultem budoucnosti, svým kultem mládí a dětství, se svým nezájmem o minulost a o myšlení. Dospělý člověk se svou ironií a se svou pamětí se cítí ve společnosti, která neodvratně dětinští, jako Tamina na ostrově dětí.
PR: Skoro všechny vaše romány, dokonce všechny jednotlivé části vaši poslední knihy, nacházejí své rozuzlení ve velkých scénách koitu, / ta část, která má nevinné jméno Maminka, není než jedna dlouhá scéna koitu ve třech, s prologem a epilogem. Co pro vás jako pro romanopisce znamená sexualita? MK: Dnes, kdy již sexualita není tabu, se její pouhý popis, pouhá sexuální konfese; staly pozoruhodně nudné. Jak zestárl Lawrence nebo i Henrv Miller se svou Ivrizací obscenitv! A přesto ve mně některé pornografické texty Georgese Bataille zanechaly nezapomenutelný dojem. Asi proto, že nejsou lyrické, ale filosofické. Máte pravdu, že u mne všechno končí ve velkých erotických scénách. Mám pocit, že scéna tělesné lásky vyzařuje nesmírně ostré světlo, které náhle odhalí podstatu postav a resumuje celou jejich životní situaci. Hugo se miluje s Taminou a ona přitom zoufale myslí na prázdniny ztracené s mrtvým manželem. Erotická scéna je ohnisko, ve kterém se sbíhají všechna témata příběhu a v němž je skryté jeho nejhlubší tajemství. "*• . * ,' ** , ' . * * * í, ' ' • .í *
-m
m
w
PR: Poslední, sedmá část nemluví vlastně o ničem jiném než o sexualitě. Proč právě ona uzavírá knihu, a ne třeba mnohem dramatičtější šestý oddíl, v němž umírá hrdinka knihy? 4 '
*
:
*
!
'
•Í-,
-V
,
. sV •
í;
'
"i
• \ ^ V* % \
í-
H-
;
'
'
'
1
•>
•..•>.;,.
MK: Tamina umírá, obrazně řečeno, ve smíchu andělů. Poslední částí knihy, zní naopak ten druhý smích, ten, který se ozývá tam, kde věci ztrácejí svůj smysl, Existuje určitá pomyslná hranice, za kterou se věci zdají být beze smyslu a směšné; člověk se o něco snaží. Ale jak to, že se o něco snaží? Že J s e m členem právě toho národa, ve kterém jsem se narodil? Člověk žije v těsné blízkosti hranice a může sé kdykoli dostat na druhou ! stranu. A ta hranice existuje všude, ve všech oblastech lidského života, a dokonce i v té nejhlubší, tě nejbiologictějšu to jest v sexualitě. A právě proto, že je to nejhlubší oblast života, je i otázka kladená sexualitě nejhlubší možná otázka. A proto moje kniha variací nemůže kopčit než touto variací.
I ' PR: Je to tedy nejzazši bod, kam jste došel ve svém pesimismu? *
104
:
(
'
-
•
*
*
í
•
;
*
:
^
J
4
"
%
-
:
-
'
v
ř
*
-i
MK: Bráním se slovům pesimismus a optimismus. Román nic netvrdí, román zkoumá a klade otázky. Nevím, jestíi můj národ zahyne a nevím, která z mých postav má pravdu. Vymýšlím příběhy, konfrontuji je navzájem a tímto způsobem se ptám. Hloupost lidi je v tom že mají na všechno odpověď. Moudrost románu je v tom, že má na všechno otázku. Když Don Quijote vyšel do světa, svět se mu před očima změnil v záhadu. To je odkaz prvního evropského románu celým dějinám románu. Romanopisec učí čtenáře chápat svět jako otázku. V tom postoji je moudrost a tolerance. Ve světě, který je vybudován na nedotknutelných jistotách, je román mrtev. Totalitní svět, ať stojí na marxismu nebo na islámu nebo na čemkoli jiném, je svět odpovědí, a nikoli otázek. Román tam nemá místo. Ostatně se mi zdá, že dnes všude na světě lidé raději soudí, než chápou, raději odpovídají, než se tážou, takže hlas románu není skoro slyšet v té hlučné hlouposti lidských jistot.
Rozhovor vyšel v literární příloze New York Times Book Review 30. listopadu 1980, s recenzí prvního amerického vydání románu Kniha smíchu a zapomnění, který mezitím dosáhl už 4 vydáni ''
m
VELIKOST JANA PALACHA Jiri Lederer Uveřejňujeme výňatek z knihy, kterou autor nazývá "zprávou o živote a smrti jednoho českého studenta \ O její vydání v češtině a němčině se jedná. Rukopis vznikl v roce 1974, tedy před Ledererovým posledním a nejdelším uvězněním. Zvolená kapitola je subjektivní úvahou a tvoří závěr knihy.
Rok za rokem uplývá od 16. ledna 1969. Vzdalujeme se chvíli, kdy Jan přikročil k uskutečnění svého rozhodnutí. K té chvíli se budeme vracet. Za deset let, za padesát. Za sto. Jako se do dneška vracíme k rozhodnutí Jana Husa, že bude stát na svém, že neodvolá navzdory radám blízkých i mocných: Odvolej, Mistře, stejně si potom budeš moci myslet a věřit, co chceš; jde přece o autoritu církve, která nutně potřebuje, aby ses kál, aby ses sklonil před jejím majestátem; pravda, nepravda, o tu nejde.
Od první chvíle byl Jan v obecném, lidovém pojetí srovnáván s Husem. Tak zněly první nápisy na pomníku svatého Václava na pražském náměstí. I když každý chápal jedinečnost Janova činu, mnohému intelektuálovi se ono srovnávání s Husem zdálo přehnané, neadekvátní. Hus byl přece významný učenec, myslitel, vysokoškolský učitel. Byla to veřejně známá osobnost. Ale Ján? Neznámý mládenec, řadový student filosofie. Kdosi napsal: "I oheň, který ukončil život mladého českého studenta v těchto našich těžkých dnech, vzešel z kostnické jiskry." Autor myšlenky vede přímou čáru z Kostnice ke kašně pod Národním muzeem. Mravně je tu pravděpodobně přímé spojení. Ale nás zároveň musí zajímat, jaký je rozdíl mezi Mistrem Janem a studentem Janerii. Mistr Jan měl určité teologické názory a měl určité představy mravního života. Ani názory, ani představy nesdílela církevní hierarchie. •
-
v
že Mistrovy názory a představy jsou v rozporu s postavením a posláním církve. Tušila rozklad své organizace, kdyby ponechala volnost Mistrovým kázáním. Proto ho omezovala, kárala, varovala. Nakonec pozvala na koncil. Řekli mu, co si o něm a jeho názorech a představách myslí, a rezolutně mu předložili, jaké jsou zájmy světové církevní organizace. Mistr na to odpovídal logicky. Chtěl na účastnících koncilu, aby vyvrátili rádnými argumenty jeho názory a představy, aby ho věcně přesvědčili, ze je na omylu. Nebyl tak nezkušený, aby neveděl, že nejsou schopni mu vyvrátit jeho názory. On věděl, že i mnozí z těch, kteří na něho křičí, vědí, že on má pravdu. Ale o ni nešlo, šlo o moc církve. Mistr , byl katolík. Rozhodoval se - mezi zájmy církve a pravdou. Dal přednost pravdě poznané, protože si uvědomil, že by zradil sebe, kdyby potlačil své svědomí. Že by byl jiný člověk, kdyby se kající vrátil do Prahy, do Betlémské kapie. Tušil, že hrozba upálením není strašák, ale reálné nebezpečí. Neustoupili I když mu nejeden radil, že živý bude moci pomáhat intenzivněji při přetváření katolické církve podle svých představ. X X X
Studenta Jana nikdo nikam nevolal. Jeho děsila představa budoucnosti, budte-li vývoj nerušeně pqkračovat směrem, jaký cítil Idolem sebe, Jak se lidé přizpůsobují novým posrpnovým podmínkám bez ohledu na své názory a ideály, jež vyznávali na jaře a v létě roku 1968. T o podléhání osudu ho vedlo k hledání nejúčinnějšího prostředku^ jímž by probudil usínající veřejnost. Říkával to jednoduše: 4i Něco se musí stát" nebo "Něco bv se mělo udělat!" Janovi nikdo nemusel dodatečně a nepřímo radit, že je lépe pracovat, než si brát život. Jan pracoval do poslední chvíle, do posledního dne. Ještě v pondělí toho týdne projednával se svým profesprem studijní přípravy k seminární práci o Kominterně, Jeho rozhodnutí neznamenalo resignaci, neznamenalo pro něho konec. Pčlal, jako by nic pro něho nekončilo, jako by život měl normálně,pokračovat. Nepřistupoval ke
106
svému činu jako tragéd z romantické divadelní hry. Spíš jako dělník ke své práci. S naprostou samozřejmostí, přirozeností a přímo udivujícím civilismem. Neměl pocit, že je hrdinou, o kterém jednou budou psát historikové. I když provedl svůj čin veřejně, vykonal jej bez publika. Skromně, tiše, nenápadně. Bez stínu pozérství, exhibicionismu a teatrálnosti. Hus věděl, že se na něho dívá "svět". Musel každý svůj pohyb vážit, aby si uchoval důstojnost do posledního momentu. Jan si důstojnost uchoval, aniž na to myslel. Byla mu vrozená, byla v něm vypěstována v krátkém životě. Kdekdo o Janově činu hovořil jako o zoufalém činu, i ten, kdo o něm hovořil s nejhlubší úctou. A zřejmě nikdo si neuvědomoval, že je to vlastně urážka jeho osobnosti. Zoufalým činem je skok z desátého poschodí budovy, která je v plamenech. Člověk nemá jiného východiska z plamenů. Odhodlá se ke skoku, který přestavuje neodvolatelnou smrt. To je zoufalý čin. Janův čin byl činem optimistickým. V něm bylo uloženo velké množství vírv: že tento čin je schopen změnit chod dějin, že je schopen zvrátit situaci, že tento čin může donutit vládnoucí, aby učinili opatření, která jsou v zájmu budoucnosti této země, jejích obyvatel. Hus na základě své kazatelské a spisovatelské činnosti byl zahnán do kouta. V tom koutě si mohl vybrat b u d kompromis: navenek se podřídit a v sobě uchovat své přesvědčení, anebo se nepodřídit, respektovat své svědomí a hájit poznanou pravdu a nevzdát se jí ani na oko. Jan si takovou situaci 4 ' w t v o ř i r sám. Nesl tíhu situace celé společnosti na svých bedrech. Rozhodl se k činu, o němž předpokládal že může odvalit tu tíhu. A čin provedl. Až do konce. Studentský politik Jan Kavan 21. ledna 1969 ve Studentských listech napsal: ( "Janova výzva, protest, výčitka, otázka, to všechno je hluboko v každém z nás. Čím více však o tom přemýšlím, tím více obdivuji jeho mravní sílu, jeho čistotu, tím více si uvědomuji, že měřítka, která nám vnutil, jsou nesmírně vysoko, že doskočit k jeho látce bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Také bvch chtěl udělat něco pro to, aby se lid této země probudil. Mne ?
»
«r
také znepokojuje začínající skepse a únava ve studentském hnutí, rozčilují mne farizejská prohlášení a kompromisy, o nichž nevím, zda jsou nutné, neboť nepatřím k těm, kteří mají právo na necenzurované informace. Ale
nemám sílit pro to zemřít. Ne představa bolesti, ale představa tmy, nicoty, ze které bych se již nikdy neprohrál a nedozvěděl se, zda lidé pochopili, zda můj čin měl vůbec smysl, mne děsí (podtrhl JL). Snad měl Jan Palach kromě odvahv a rvzosti charakteru i velkou víru v lidi, snad skutečně věřil, že po šoku, který prožijeme, většina z nás změní svůj způsob myšlení a tím i jednání. Cítím, že právě tuto jeho víru nesmíme zklamat. Jeho sebeobětování nesmí být výkřikem do prázdna, jeho smrt je nyní v našich rukou a jenom na nás nyní je, zda dopustíme, aby ji historici jednou nazvali zbytečnou." W
W
XXX
Novinář je schopen nad takovým výjimečným jevem, jaký představuje Jan se svým krajním činem, pouze napsat několik reflexí. Není schopen odborně rozebrat tento jev. A přece je to problém pro psychology, sociální psychology, politology, historiky, filosofy, a nepochybuji, že se tímto jevem budou zabývat a že o něm budou vvcházet vážné studie. Dříve nebo později. ' Zdá se mi, že historikové se budou velmi často vracet k roku 1968. My jsme u nás byli tak zaujati a tak fascinováni svými vlastními změnami, pohybem společnosti a idejí, tak naplněni vlastními emocemi, že jsme faktickv byli uzavřeni do sebe, že jsme nepostrehovali, co se děje ve světě. A v tom roce se skutečně dělo velmi mnoho. Vzpomeňme třeba studentských májových bouří v Paříži. Okolo padesáti tisíc studentů vede normální pouliční boje s policií. Válčí se v ulicích. Je slyšet střelba jako v době občanské války. K tomu přistupují obrovské stávky. Deset miliónů Francouzů stávkovalo! Gaullismus v roce 1968 prožívá svou dosud nejhlubší krizi. Jeho autorita dosahuje dna. Některé čaísopisy píší, že gauliistický režim devalvoval. Rodí se nová síla, toužící po novém uspořádání společnosti.
I západní Německo v roce 1968 prožívá vlny velkých studentských protestních akcí. Začaly vlastně v západním Berlíně po atentátu na studentského vůdce Rudiho Dutschka. Studenti napadli nakladatelský koncern Axela Springera. Ze západního Berlína se studentské akce přenášejí do dvaceti západoněmeckých měst. Opět potyčky s policií. Jsou mrtví, ranění. Stovky uvězněných. Od té doby jsou university stále středem veřejné pozornosti. Krizi autority však v onom roce prožila i nejstarší autorita světa - hlava katolické církve. Papež se totiž vyslovil proti umělé kontrole porodnosti, proti pilulkám. Svou encyklikou podle některých autorů vyvolal tak hlubokou krizi katolicismu, jaká nebyla známa od Lutherových dob. Proti papežovu rozhodnutí se bouří katoličtí laici i mnozí kněží, zejména v jižní Americe. Vážnou krizi prožilo na počátku roku 1968 i Polsko. Studenti se bouří proti zásahům cenzury a proti policejním zákrokům. Vyhlašují okupační stávku a vyvolávají a vyvěšují hesla o svobodě a demokracii. Režim opírající se o autoritu stranického vůdce Gomulky, který byl v říjnu 1956 uctíván celým národem, se otřásá v základech. Od těchto bouří vede přímá cesta k prosinci 1970, k dělnickým bouřím na baltickém pobřeží, k pádu Gomulky. V roce 1968 prožívá úděsnou tragedii Afrika. Občanská válka v Bíafire dosahuje strašlivých rozměrů a přeměňuje se ve vyhlazování velké masy obyvatelstva. Světová organizace OSN stojí bezradně nad touto tragedií a dokazuje krizi vlastní autority. USA, jedna z nejsilnějších mocností současného světa, prožívá tragický atentát na černošského vůdce Kinga a prožívá další atentát - na bratra zavražděného presidenta Kennedyho. Na mexické olympiádě američtí černí vítězové protestují proti vlajce vlastního státu. Velké skupiny mladých Američanů obžalovávají tradiční kulturu. Life píše:"Jedna smutná otázka byla kladena ve smutné Americe 1968: Existuje ještě vůbec demokracie?" A Československo otřáslo ve velkém masovém hnutí autoritou moci, která vládla dvacet let. Začalo zápas o symbiózu socialismu, sociální spravedlnosti s demokracií^ s občanskými svobodami. Nebyla to vzpoura proti Komunistické straně, ale zápas vedený!kQBEL-
nisty i ostatními občany. A v srpnu 1968 byla otřesena autorita celého společenství socialistických států: operace 21, srpna představovala nejvetší vojenskou operaci po druhé světové válce v Evropě. Velmi ostře se proti této operaci postavilo Rumunsko, součást onoho společenství. V roce 1968 svět prožíval na západě i na východě hlubokou krizi autorit, dosavadních forem moci, všech mocenských struktur. Společnost tady i tam hledala východisko z oné krize. A pokud bylo toto hledání zastaveno násilím, vojenskou silou, znamená to nikoli odstranění příčin krize, ale jenom odložení jejího radikálního řešení. Mladá fronta o roce 1968 napsala: - ; "Časy se mění - tomu nemůže zabránit žádná síla, a s nimi všechno 'Veliké', ať už to bylo pojmenováno Moc, Autorita nebo řekněme jen Názor, Postoj, Hodnota. To pocítil rok 1968 jako nikdy předtím." Charakteristickým rysem Onoho roku byla velká společenská hnutí, sebevědomí lidových mas, které zápasily o své zájmy, o podobu států podle svých potřeb a představ. Tato lidová hnutí nikde nehleděla na ustálený pořádek na světě, na to, že dvě největší velmoci - USA a S S S R * mají své představy o uspořádání světa, o zachování míru i o zachování zájmových sfér. Lidová hnutí se těmto představám a těmto sférám vzpírala. Bouřící se studenstvo a stávkující dělnictvo Francie vědělo, že navzdory zájmovým sférám velmocí, navzdory rozdělené Evropě mají blízko k bouřící se studentské Varšavě a československému lidu, iktery přetvářel dosavadní socialismus tak, aby se mu v něm lépe dýchalo, lépe žilo. V československu se opravdu zrodilo na jaře 1968 široké společenské hnutí, které zachvátilo všechny základní vrstvy naší společnosti. Nebylo náhodným jevem, nebylo chvilkovou záležitostí jednotlivců nebo jen části některých vrstev. Bylo v pravém smyslu masové a mělo hluboké kořeny v probuzeném vědomí dělníků a inteligence, ve vědomí, že je možné a že je životně nutné sepnout socialismus s demokracií a humanismem, s ideami, které jsou základem lidových tradic obou našich národů. Nebylo poblouzněním, že se do tohoto hnutí zapojovali lidé, kteří dosud žili na okraji nebo
108
zcela mimo hranice politiky. Rodil se reálný pocit jednotlivců, že na každém Člověku záleží, aby se došlo k cíli. V tomto prostředí se taky aktivně zapojil do politického života na vysokých školách Jan Palach. Jako řadový člověk. Neměl funkce, nestál v popředí. Jan se nikdy nedral do popředí. Pokud v popředí kdykoli v nižších školách byl, tak jen v důsledku své zakořeněné nenávisti vůči nespravedlnosti a své nekal kulující pravdomluvnosti. V první polovině roku 1968 nebylo vážné napětí mezi tímto lidovým hnutím a vrcholem politické reprezentace. Bylo to období, kdy hnutí zahrnovalo nejvyšší představitele takřka bezmeznou důvěrou, třebaže šlo takřka výlučně o vysoké funkcionáře komunistické strany (Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel) nebo o člověka s velkou zásluhou z doby války (generál Svoboda). Po srpnu nastala značná změna. Pomíjím šok z onoho dne. Jde mi o vztah mezi lidovým hnutím a politickou reprezentací. Pochopitelně politická reprezentace byla silněji pod bezprostředním tlakem posrpnových poměrů, než hnutí. Když se hnutí zbavilo následků šoku a když si začalo uvědomovat vlastní sílu ve styku s cizími vojsky, brzy ve svém vědomí obnovilo svěžest předsrpnových ideálů. Bylo přesvědčeno, že zdaleka není všechno ztraceno. A kdvž se setkávalo s tím, že poměry přece jen nebyly tak jednoduché, jaké byly před srpnem, docházelo k stále většímu napětí mezi ním a politickou reprezentací. Rodila se netrpělivost, obavy. Zesiloval tlak na politickou reprezentaci, která i neustále vyzývala k trpělivosti« ke klidu, že jedině tak můžeme uhájit maximum z polednové politiky. Ale místo maxima polednové politiky přicházelo její omezování, jakýsi zpětný postup k jejímu minimu. Nastávala na jedné straně únava, na druhé zesiloval rozhořčený tlak na politickou reprezentaci, která se již od srpna rozpadávala: nejdřív odešel Kriegel, hned natQ Pavel, ke konci roku byl odsunut poněkud stranou Smrkovský atd. Tradiční, dosud známé politické prostředky selhávaly jeden za druhým. Každý měsíc znamenal ústupek, a zároveň nost sil, které byly od první chvíle zklamány Lednem, odstraněním Novotného^ které nesnášely demokratickou atmosféru politického života a označovaly příchod sovětských vojsk
jako internacionální pomoc. V této historické situaci se rodilo Janovo rozhodnutí o mezním činu. XXX Nechť politologové spolu s historiky zváží, zda sebeupálení Janovo v té konkrétní historické situaci mělo onu naději na úspěch jakou choval nepochybně sám Jan. Do svých úvah nemohou nezakalkulovat selhání tradičních prostředků politického boje. Po mém soudu Janův čin měl dva klasické rvsv velkého politického aktu: představoval obrovitý tlak na existující moc a znamenal prudký útok na vědomí lidových mas, na jejich probuzení, čímž se tlak na moc ještě zvětšoval, umocňoval. Z hlediska konkrétní historické situace, z hlediska rozložení politických sil nás musí eminentně zajímat politické požadavky Janovy, jak je vyslovil v posledním dopise. Předně žádal zrušení cenzury - to znamená, že si uvědomoval, že svoboda tisku je základní občanskou svobodou, že tato svoboda fakticky podmiňuje všechny ostatní občanské svobody, že je zaručuje, že to je jejich garant. A v souvislosti s tím požaduje zákaz rozšiřování časopisu sovětských vojsk Zprávy, proto, že existence tohoto časopisu na našem území narušuje suverenitu státu, že podstatně omezuje pravomoc vrcholných státních orgánů a že se vymyká z domácího politického života, že jsou cizím tělesem, které tam nemá co dělat. Uvažme, že v té době bylo vyslovováno mnoho požadavků. Jan z nich vybírá a vypichuje tyto dva. Nežádá odsun sovětských vojsk. Vyslovuje požadavky, které se mu jeví reálné, které by mohly a měly být v kompetenci i té posrpnové moci. Výběrem požadavků dokazuje nemalý smysl pro politický realismus. Stejně tak ultimativní výzvdu k akci veřejnosti, k časově neomezené stávce. Prapodivným jevem je to, že všechny ty články , projevy a vyzvy, které se po Janově činu Objevily, se vůbec o jeho požadacích nezmiňují. Nezabývají se jimi. Jako by to byl balast v Janově posledním dopise. Ačkoli právě pro tyto konkrétní požadavky, v nichž shledával klíč k řešení celé situace, sáhl k sebeupálení, k onomu vrcholnému individuálnímu politicw
f
kému činu, jehož obdobu bychom sotva našli v dějinách novověké Evropy. Janovým mezním a vrcholným činem dosahuje lidové hnutí Československa roku 1968 svého nejvyššího stupně. V něm toto hnutí krystalizuje a zároveň vrhá prudké zpětné světlo na celé hnutí, na jeho dramatickou situaci. Většina označovala Janův čin za tragický. Někteří za marný a Vilém Nový dokonce za zbytečný. A co měl dělat mladý muž, který chtěl zachránit svou společnost před návratem starého režimu, chtěl uchovat své společnosti svobodu a demokracií? Měl pouze dál studovat? A pomohl by společnosti? Rozhodl se, že musí něco udělat. Ale že musí udělat něco, co by mělo smysl, co by mělo naději na úspěch, co slibovalo zvrat sestupného procesu, procesu oddemokratizování. Všechno známé bylo marné. Proto sáhl po prostředku novém, sice nevyzkoušeném, ale dostatečně otřesném, výbušném. Vilém Nový prohlásil: "Nedocílil nic. Jenom svou vlastní smrt." To prohlásil politik, který co nejostřeji odsuzoval lidové hnutí roku 1968, v jeho předsrpnové i posrpnové podobě. Který slavil sovětská vojska, jež vstoupila do Československa v srpnu 1968. Na první pohled měl Nový pravdu. Jan nedocílil "nic" - ani jeden požadavek nebyl splněn. Proces oddemokratizování se nezastavil. Pokračoval až do dubna 1969, kdy získal prudkou akcelerací. Janův čin se jeví marným výkřikem, jeví se zbytečným sebeobětováním. Nás Janův čin musí zajímat politicky ze dvou hledisek. Předně z hlediska aktuální situace, údobí zlomu mezi rokem 1968 a rokem 1969. A potom z hlediska celé epochy, z nadčasového hlediska, sub specie aetemitatis. Vezměme si onen vymezený čas, kdy politická moc v Československu byla mezi dvěma tlaky - mezi tlakem veřejnosti a tlakem posrpnové změny, charakterizované přítomností sovětských vojsk. Kdy tedy moc politické reprezentace ještě nebyla zcela bezmocná, protože byla držena oním tlakem veřejnosti. Byl to čas, kdy lidové hnutí již bylo sice částečně ochromené, kdy se částečně unavovalo a ztrácelo perspektivy, kdy v něm narůstala netrpělivost a nedůvěra v taktizující politickou reprezentaci.
Byl to čas, kdy síly, které do Československa poslaly armády, byly v nepříjemné mezinárodní situaci. Ještě silné dozníval hlas protestů proti vojenské akci. A představme si, že skutečně existovala "skupina dobrovolníků", o níž psal Jan ve svém posledním dopise. A představme, si, že tato skupina měla dohodnuto, že každých pět dní vzplane jedna živá pochodeň v pražských ulicích, pochodeň protestu a výzvy, pochodeň s jasnými, opakovanými požadavky. Je to děsivá představa. Ale uvažme, že ona skupina došla k závěru, že není jiné východisko, že toto je jediný možný prostředek. i Je troufalé vkládat do historie "kdyby". Ale pro určité úvahy to někdy není marné. Někdy je to naopak zcela nutné. Nezbytné. Po dlouhém rozvažování docházím k přesvědčení, že tato dokončená akce měla v sobě tolik síly, že mohla v konkrétní historické situaci změnit všechno. Ž e mohla dosáhnout splnění svých požadavků na existující moci, že měla dost síly, aby uvedla masy do pohybu. A kdyby se podařilo vynutit si na existující moci splnění Janových požadavků, znamenalo by to zastavení procesu oddemokratizování, znamenalo by to nesmírně silnou injekci lidovému demokratickému hnutí. Znamenalo by to zmatek v řadách antidemokratických sil, jejich oslabení. Znamenalo by to desorientaci i v řadách těch sil, které do Československa poslaly vojska. V takovém případě by nedošlo k dubnu 1969. Jsem přesvědčen, že - jestliže existovala skupina dobrovolníků - to byla akce jedinečně promyšlená, i když se zrodila v hlavách "nezralých^ a "nezkušených". Jedinečně promyšlená proto, že nesla v sobě možnost změny, možnost zvratu historie. A už tato možnost nám představuje Janův čin ve zcela jiném světle. Jako čin svrchovaný, uvědomělý, nadějeplný, optimistický. Vzdálený tragismu a zoufalství - nemluvě o marnosti a zbytečnosti. Jan si evidentně, dokud měl dost sil, uvědomoval, že je třeba "akci dokončit," jak říkal na nemocničním lůžku. Týdeník Listy po Janově činu napsal: f ? "Čin "zoufalého idealisty" pociťuje společnost jako oslnivý čin svrchovaně vědomé a nikoli zoufalé mravnosti, v jehož zári se věci této země řadí do nových souvislostí a nabývají
110
nových naléhavých významů. Chápe ho jako symbolický výraz svého nesouhlasu s vnucovanou představou života, která je jí cizí. Chápe ho náhle z nového pohledu nastupující generace nikoli jako kritiku minulých deformací socialismu, ale jako mravní příkaz myslet na dalších deset, dvacet, třicet let života naší země, v níž můžeme žít jenom podle své představy. A pro mladé je výzvou, aby z něho vyvodili činy života, který si vytvoří skutečné lidské perspektivy." Uvažovali j s m e o možnosti "dokončit akci", o tom, že v této akci bylo uloženo jádro zvratu, jádro reálné naděje na důstojný život. Jaroslav Seifert apeloval: "Nechcete-li však, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se." Smysl "akce" nebyl v tom, abychom se "všichni zabili", ale abychom jednali v zájmu důstojného života, abychom se probudili, a o takový život novými prostředky zápasili. " Tfan nevyzývá vládu, aby se zabila - ale aby splnila jeho požadavky, které nebyly jenom jeho požadavky. Jan nevyzývá lidové hnutí, aby se lidi začali zabíjet - ale aby sáhli po prostředku masového charakteru, který by donutil politickou reprezentaci k politice skutečně lidové, demokratické a národní. Jan na všechny strany volal po činech, i když nikoli po činu toho druhu, jaký sám dokonal. A l e on k tomu meznímu činu sáhl proto, že byl hluboce přesvědčen, že je to jediný způsob, jak dosáhnout životaplných a životodárných činů. Zcela neznámý mladý člověk svým činem promluvil hlasitěji a promyšleněji - o mravnosti ani nemluvě - než všichni renomovaní, známí a slavní politikové a publicisté dohromady. Netoužil po slávě a proslavil se po celém světě, zapsal se natrvalo do dějin našeho národa, jako nositel největšího individuálního činu v naší novodobé historii. Janův čin, rodící se z lidového hnutí, z jeho nadějí a tužeb i z jeho zklamání a depresí a obav, je výzva k celému světu, v němž se dvě velmoci domnívají, že mají hlavní a rozhodující slovo. Je to výzva ke všem lidovým hnutím, aby si neustále uvědomovala, že naše planeta, na níž jest nám žít, patří nám všem, nikoli pouze těm dvěma velikým. f - v.
'
^1 ^ *
<
XX X
Odborníci sociální psychologie mají před sebou v souvislosti s palachovskou problematickou velké téma: atmosféru života, v níž se Janův čin rodil. Komplex nálad, pocitů a myšlenek, které tehdy na podzim 68 v Československu vládly, zejména pak ve vysokoškolském prostředí. A zároveň zkoumání vlivu Janova činu na myšlení a nálady různých společenských vrstev, různých politických proudů. Včetně oné "epidemie" sebeupalování, jež Jan svým činem vyvolal, byť šlo o činy motivicky absolutně odlišné. Ovšem nejzávažnější a zřejmě nejobtížnější bude zkoumání psychologie Janova individuálního činu. Zejména proto, že dokumentů z této oblasti máme absolutně nejméně k dispozici. Jan fakticky zachoval jen poslední dopis a jeho koncept. A potom dost závažný dokument: krátký dopis kamarádovi Žižkovi z Vysoké školy ekonomické. To je všechno. A potom je tu pár charakteristik jeho mravního prdfiJu od dětských let, jeho postoje, jeho úryvkovité výpovědi z posledního období, a potom jeho chování a několik slov z posledních dvaasedmdesáti hodin života. Lze v tom všem vystopovat určitou linii, určitou jednotu osobnosti, určitou lidskou celistvost, určitou jednoznačnou mravnost. Pravděpodobně teprve velcí umělci budou schopni rekonstruovat proces Janova rozhodování. Proces promýšlení, vedeného s nemladickou ukázněností. Až závrať mne jímá, když si uvědomím, že se Jan již rozhodl, že již ví, co učiní, ale nikomu, ani nejbližšímu, nejen nepověděl ani slovo, ale ani nenaznačil. A co ještě víc - ani ti nejbližší, ani ti nejblíž s ním sžití neměli tušení, že se v něm děje něco významného, že připravuje něco, co má změnit život nás všech. Ani v těch posledních chvílích nikdo nic nepoznal, nevycítil. Nepředstavitelné sebezapření, vnitřní disčiplinovanost, s jakou se zřídka setkáváme. Dovedu si představit většinu mladých lidí ve stavu rozhodnutí, že by v diskusi o situaci řekli: Já jim i vám všem ukážu! nebo Ještě o mně uslyšíte! Nic takového nenacházíme u Jana. Tiše, skromně připravuje svůj čin i vykonává. Jako by nemyslel na sebe, ale pouze na "naši věc". Jako by byl zcela a bezvýhradně oddán "naší věci", v níž se i jeho osobnost zcela rozplývá.
Zrodí-li nějaké hnutí takovou jednolitou osobnost, je to nejvyšší svědectví i o tomto hnutí samotném, neivvšší vvsvědčení, Psycholog jednou bude moci sebrat mnohem víc poznatků o dnech strávených v nemocničním prostředí. Tato kniha obsahuje pouze zlomky. A tyto poznatky budou pravděpodobně výtečným klíčem k poznávání celé Janovy osobnosti, klíčem k hledání pramenů, z jakých tato osobnost rostla a formovala se. Dovedu si představit tisíce mladých lidí, kteří v určitých chvílích prožívají pocity jakési absolutní oddanosti určité ideji, ideálu, nadosobní touze. Takové pocity nejsou cizí mladému člověku. Jenže Jan pokročil od pocitu k realizaci po cestě logické, přísné úvahy. Tužeb je v mladých lidech hodně. Ale Jan svou touhu realizoval. A právě to je ten nejobtížnější proces, jímž Jan prošel, a je to nejobtížnější proces i z hlediska psychologova zkoumání. Neznámý, řadový občan má pocit sebevědomé síly, když hnutí, k němuž patří, je na vzestupu, když se prožívá jeho příliv. Ale ve chvílích odlivu řadový občan obvykle a dost rychle ztrácí sebevědomí, ztrácí vnitřní sílu. Prudce u něho nabývá vrchu: Co já zmohu? Co já změním? A jde na pivo... Jan byl zcela neznámým vysokoškolákem. Nebyl znám ani mezi studenty, a nezaujímal žádnou funkci. Řadový člověk. A on se zbavuje pocitu "Já nic nemohu"? Anebo tento pocit nikdy neměl. Zláme v sobě pocit bezmocnosti, protože se zbavuje pocitu bezvýchodnosti v konkrétní situaci. Nosí v sobě představu svobodné, demokratické společnosti a tato představa se mu mění v mravní imperativ. Pro něho nestačí hlásit se ke svobodě a k demokratický myšlenkám. Pokládá za svou mravní povinnost učinit pro tyto myšlenky maximum, čeho je schopen. A to "učinit 1 ' v sobě obsahuje výběr nadějeplných, nebo - jak on říká možných prostředků, když známé zklamaly. Kdyby své rozhodnutí nerealizoval, pravděpodobně by pro něho život 'ztratil "smysl. On naplňuje smysl svého živóta realizováním svého rozhodnutí, kterým chce zachránit pro svou společnost demokratické myšlenky, důstojný, lidský život. J
w
= -
w
*
.
r
*
-
••>•••••' X X X
111
Jan pohnul existující mocí své doby, Jan pohnul veřejností své země. Ale nezachránil hodnoty, o něž svým činem zápasil. Pro čas, v němž svůj čin vykonal. Ale poselství jeho činu neskončilo 16. ledna 1969, ani 25. ledna, kdy byl pochován a kdy se slibovalo nad jeho katafalkem. Jeho poselství prozařuje dál, do budoucích let, Evropa svými tisíciletými dějinami vytvořila určité hodnotv. "V hierarchii hodnot naší evropské kultury stojí na nejvyšším místě lidský život. Za činem Jana Palacha můžeme tušit rozvrat této hierarchie," - pravilo ve svém prohlášení několik českých spisovatelů. Janův čin ovšem taky znamená, že tyto
hodnoty jsou ohroženy a že k záchraně souhrnu hodnot jeden vědomý člověk obětuje jednu z nejvyšších hodnot, aby celek i ji zachránil pro jiné. Jan tyto hodnoty neopouští, Jan za ně zápasí. Jan neproklamuje věrnost jim, ale aktivně se zasazuje o jejich uchování. Jan je představitelem nejvyšší lidské aktivity, která je v rozporu s aktivitou užvaněných, kteří naříkají pod koly historie. Jan je představitelem rozumu, který se vzpouzí rozumnosti ustrašených, přikrčených, přizpůsobujících se každé situaci v zájmu zachování osobní "kuličky", Jan je představitelem mravnosti, která proklamuje věrnost přijatým zásadám. *
s
•
Z lisabonských
dopisů •
i
-
Františka Listopada '
i
s
i
•
:•
ifi
František Listopad se narodil roku 1921 v Praze. Za války se zúčastnil domácího odboje a od roku 1942 žil v ilegalitě. Byl ve skupině Pětky kolem časopisu Aktiv. Po válce pracoval v Mladé frontě a roku 1947 se stal vedoucím redaktorem pařížského časopisu Parallěle 50. Po únoru 194$ zůstal ve Francii, kde prošel řafiou povolání, až zakotvil v O RTF - francouzském rozhlase a televizi. Nvní žije v Lisabonu jako pracovník rozhlasu a televize. » a působí jako divadelní a televizní režisér, Kromě toho je profesorem na Beaux-arts (akademii výtvarných umění) v Paříži a na lisabonské universitě. Vydal řadu knih prózy i poezie; sbírka básní Černý bílý nevím vyšla i česky i* redakci Antonína Brouska v nakladatelství Index. •
112
*
Vaše otázkv mě zastihlv nemocného. Dřimavého. Bolestného. Už týden, s malými přestávkami, jsem doma. Já, který nikdy nejsem doma. Závislý na ostatních. A na bolesti. Zapomněl jsem, co jste se ptal. Nemám chuť na nic odpovídat. f Tragický pocit života, můj, zcela můj, žádná literatura, zasutý; Punkva, která vvplouvá na povrch se vším smetím» Mezi smetím shnilé bílé růže ze svatební fotografie (formát oblý, barva sépie) mé maminky a mého tatínka, pilka, kterou jsem wřezával v technice zubařské praxe svého otce, háfrlata (botky s jazykem venku), mrtvé krysy z našeho sklepa, laterna, magika, střepinv, klíček od bruslí, pecky prvních vodových třešní na dře víčku. Jen kdvž se člověk dívá dlouho, upřesňuje co vidí. Vracím se do hnojíčka dětství jako alkoholik do
výčepu, ať chci či nechci. Čechy jsou dětství. Republika je dětství. Masaryk na koni je dětství. Komenský je dětství. Dětství je malá, ale zřetelná poštovní známka a každý závan mi píše. Neodpovídám, ale jsem filatelista. Neodpovídám, ale ovlivňuje mě. 1 v tom, co píšu francouzsky či portugalsky, ať je to poezie, próza, žurnalismus. Hledám, aniž o tom vím, říkadla strýce Kadla a opakuji si dětský strach z noci. z existence, z krve, ze zlých, ovlivňuje to moji režisérskou práci v divadle a v televizi. Ideolo^ickv nevím dnes víc než to, co jsem tušil jako dítě. Mnoho jsem studoval, leccos jsem viděl a prožil, marxismus, katolicismus, antropologii, hedonistické, melancholické, nihilistické i veselé mc, byl jsem to všechno, dodnes nerozhodnutý, ale tam dole, zcela sám, vím a věřím v to, co jsem věděl a věřil jako dítě. Samé malé, neformulované věci: že bída je hrozná, zvláště když ji vidím u druhých, že mám potřebu mít rád všechny a chci, aby mě měli rádi, diskrétně, diskrétně, že nikdo není docela zlý ani docela spravedlivý, že dějiny dospělého světa ješte vpravdě nezačaly a již jsou skoro u konce. Chtěl jsem být neviditelný a protože jsem byl přesvědčen, že je to obtížné, chtěl jsem mít magnetickou moc, myšlenkami zachraňovat přátele, odstraňovat nepřátele, měnit, spasit, snít pravdu. Vymyslil jsem o tom hru o třech dějstvích, hrdina měl moc, kterou jsem si přál, ale v prvním jednání o tom nevěděl. Vyprávěl jsem hru mamince, když jsme stoupali po tehdejší Belcredce (nvní Obránců míru), bylo mi sedm, osm let, a malinká maminka umřela několik roků potom. Abych neviděl maminku umírat na rakovinu prsu, odvezli mě do Krkonoš jako do vyhnanství, odkud mě vyhnala velká jarní povodeň. Vyhnán z vyhnanství. Dvojí vyhnanství. Začalo to brzv a zwkl jsem si na whnanství už českv. Od té doby jsem rostl, vyrostl, nevyrostl. Nyní už týden zarůstám jako chodníček, po němž se nechodí. Jsem unaven. «r
at
<J
w
i
''
«r
.>
Kdy vůbec končí dětství a kdy začíná dospělý Život? ; Mohu mluvit jen za sebe. S dětstvím se potahuji dodnes. Nosím je na zádech někdy
jako pytel uhlí, jindy jako ruksak. Z ruksaku, čárv márv fuk, vvbalím ztracenou tetičku Hermínu, které jsem měl líbat ruku, ale nelíbal; z jejího okna jsem viděl Masarykův pohřeb, a Léona Bluma, s mrožím vousem, jak kráčel v černém redingotu, v první řadě za rakví. Někdv z té tornv vvbalím třeba pouhý turistický salám, měl proletářskou chuť, a proto jsem mu dával přednost před šunkou; to byl můj protest proti rodině. Jindy z ruksaku vyhrabu foukací harmoniku: dodnes si vymýšlím melodie, neskládám, vymýšlím, lépe řečeno hraju dětem psychohudební situace. Hra.ú jaro, ouzkost, peřeje, andělíčka strážníčka, netopýry. Když jsem byl dítě, domníval jsem se, že dospělí mají klíč od tajemství života; že vědí, proč žijí a proč to všechno, ten tvar světa, který se nabízí našim smvslům, našim existencím. Dodnes jsem klíč nenašel, leda paklíč od falešných komnat nepravého či skutečného labyrintu. Zvykl jsem si, že jsou stále jiní dospělejší než já. V jednom jsem přece zmoudřel. Věřím, že čas je méně urputný a nezvěstné jen prostřednictvím času se stává zvěstným. Zmoudření, byť pozdní, se také týká toho, co umělecky sděluji, slovy slovesnosti, obrazy obrazovky, divadlem. Netápu: píšu, ukazuju, sugeruju, prostě, stručně, definitivně. Rukopis nezestárl, zmoudřel. Krátkou básní, několika odstavci prózv, televizní nahrávkou jak těsnopis, nalodím svět, zobrazím ho. Božskou komedii Dante, Vojnu a mír Tolstoj, napsali poměrně ještě mladí. Ale také v kapce vody je svět... Dcerám dvojčatům je už 22 let. Mám nové děti a novou ženu. Janě je 6 let, Brunovi 3 a Klaudii 2 roky. Když myslím na dvojčata, často se mýlím: domnívám se totiž, že jsou mé sestry a tety mých dětí. Začínal jsem život několikrát. A ještě dnes objevuji nové věci, riskuji, a pokud Bůh neochromí mé oudy, budu pokračovat. m
w
9
I
v
v
í
•
x
?
>
*
>•
f '
Obraz dvojitého vyhnanství! Kolikrát jste byl v životě vyhnán? Je vůbec na vyhnání něco zlého? Není tomu slovu křivděno, když mu dáváme pejorativní podtón? Vyhnanství je jednak slovo, jednak situace. Slovo je nepříjemné. Situace je přirozená. Kdo nikdy neprošel tou situací, alespoň v podobě metafory, nezačal vpravdě žít. Žije nepřirozeně.
Píšete na stroji z Mladéfronty, které jste v roce 1947 nechal svůj stroj. Jak vůbec vzpomínáte na tento podnik a lidi kolem něho? Zajímá mě to, taky jsem tam pracoval. Od roku 1966 jsem byl reportérem Mladého světa... s
Mladá fronta, lyrika mé svobody, když jsem se vrátil z úděsné válkv, ve které jsem poslední tři léta žil v ilegalitě, mezi agónií a smrtí. Mladá fronta, lyrika mé první praktické politiky. Byl jsem jejím spoluzakladatelem, s Hořcem, s Fleischmannem, s Kryštdfkem — bylo nás pět, Pětka — a v prvních ročnících až do podzimu 1947 lze tam vystopovat moji činnost, moji úzkostnou duši, hladovou a žíznivou, ale taky spravedlivou. V sedmačtyřicátém jsem odjel na dva měsíce do Paříže. Neuměl jsem francouzsky. Ž i l ' j s e m tam přes deset let. Pracoval jsem v česko-francouzském týdeníku "Parallěle 50", s Arturem Londonem; po Únoru jsem se ještě vrátil do Prahy, takový jelení skok; abych se přesvědčil, o čem jsem byl již hluboce přesvědčen, a vrátil jsem se do Paříže, bez místa, bez dokumentů, s jediným dolarem v kapse, a tím jsem velkoryse zaplatil taxikáři; začal jsem nový život. Píšu a poslouchám dobrou hudbu. Přesně to, co jsem dělal v neděli před deseti lety, před dvaceti lety, před čtyřiceti lety. Tenkrát však, příteli, jsem byl ještě doma, cíchy se praly ve vodě se šmolkou, a bylo mi líto rvb, když Vltava zamrzla, •: i , "V ' : i
Jak se to všechno s vámi vyvíjelo dál od okamžiku, kdy jste poslední dolar pyšně věnoval taxikáři, až do okamžiku, kdy jste se stal jedním z vedoucích pracovníků lisabonského rozhlasu a televize? •
-
-
.
=
.
ř
.
.
\
'
-
'
Taxík mě vysypal v rue Cardinal Lemoine. Ulice stoupající ve^ spirále za Pantheonem. Bydlil tam Louis-Paul ^Favre, přítel, malíř, který opustil rodnou Ženevu, protože měl už dost Švýcarska a hodinek. Jehlo oteč měl velký obchod nad jeze rent: Favre - hodinářství. Bydlil ve dvou kamrlících, pod střechou, a v letadle jsem si vzpómněí, v žě bych mohl v jednom přespávat. Klep^ibjsem na slabé a okbpané dveře, nikdo. C o nyní? Sestupoval jsem zvolna po dřevěném schodišti; byl pátek, vonělo mýdlem. Správcová vyšla ze své klícky
114
na zahradě, mezi stromv, a ukázala na nízký domek, skrytý za garáží s motorovými koly. kterého jsem si nikdy předtím nevšiml. Mela dobrý pozorovací talent, jako všecky pařížské domovnice: "Jestliže hledáte svého přítele, tam ho najdete." * Tři hodiny předtím jsem byl ještě v Ruzyni. Strach, jestli projdu celní prohlídkou. Výjezdní doložka na mém cestovním pasu byla pracně dohotovená včera, razítko vyrobené podle sádrového otisku, ve staré, opuštěné zubařské laboratoři. Prošel jsem. Čekali jsme, cizinci a dva. tri američtí Češi a já, na chladných lavicích prázdné haly. Konečné jsme se vydali pochodem k letadlu. Motor začal pracovat. Moje srdce se uklidňovalo. Náhle však bvl motor vypjat, otevřela se dvířka kabiny, vešla policie. Jdou pro mě. Byl jsem naprosto klidný: osud se vyplňuje. Překvapení: vedli zpožděného diplomata do letadla, zasalutovali mu. Zavřeli dvířka a motor se znovu rozvrčeL Letadlo sé zdvihalo. Ještě dvacet minut ve vzduchu a budeme za hranicemi. Kdvž se letadlo zřítí, říkal jsem si, naleznu smrt již ve svobodném světě. Otevřel jsem román Simone de Beauvoir "Le Sang des Autres" a četl se vzrušenou intenzitou. Zapomněl jsem, že neumím dobře francouzsky, že ještě všemu nerozumím. Na chvíli jsem zavřel knihu, zavřel oči, řekl sbohem, přibližné sbohem, protože nic není definitivní, a vzpomněl jsem si na Pavla, s dvěma pokojíky. Před třemi hodinami jsem byl v Ruzyni a nyní zvoním na dveře nízkého domku. Zvonek se neozývá. Klepu nesměle na dveře. Perníkovou chaloupku otvírá tlustá, stará, napudrovaná žena: v pozadí, na pohovce, polosedě. pololeže, Favre. Představil mě, paní mi nabídla vychladlou kávu a Favre plaverskv vyráběné ve Švýcarsku. Neměl peníze, ale měl zásoby cigaret. Tak jsem začal kouřit. Bvlo mi 26 let. Bvl jsem sám na světě a byla noc. Všiml jsem si stromů na dvoře, akátů, a nic jsem dnes nevypravoval, ani vlastně neinformoval, kdvž mi Favre stlal katr, byl to on, který mi sděloval dojmy z četby Kierkegaarda; neměl franky, ani francouzské ani švýcarské, měl cigarety a Kierkegaarda a onu tlustou špindíru s rýžovým pudrem na obličeji. Měla několik vzácných vlastností: byla vdovou po Antonínu Artaudovi, geniálním šílenci, uměla vyprávět o litev
w
rárním životě před válkou jak jsem nikoho předtím neslyšel, a příštího rána nám připravila snídani a dala Favrovi 50 franků do kapsy. Fa• vře se do matkv• Artaud zamiloval. Já se přiživil. Byli jsme svobodní. Vyšli jsme do ulic. Hebká voda stékala podél chodníků a čistila ulice. Holubi kroužili kolem Pantheonu. Průsvitná opona vzduchu. Co je za oponou, jen zdánlivě lze vidět. Všechno je poněkud jiné. A pouze detaily nás upozorňují, že konkrétní svět se děje neustále. Chtěl jste vědět, co se se mnou dělo od okamžiku, kdy jsem dal poslední dolar taxikáři až do chvíle, kdy jsem se stal jedním z vedoucích lisabonské televize. Odpusťte, dnes se to již nedozvíte. Dozvíte se to někdy? Z toho prostoru třiceti let zbyly jen drobty, jen stíny mnohých, které jsem poznal a miloval i poznal a nemiloval, jen slova v rozličných jazycích a ztlumený křik beze slov, jen kmit duše, jen hmat, který ještě dnes hladí drsný strom světa. Je noc. Bvdlím nad mořem, ale za domem se rozprostírá les. Jako každé noci, vycházím ven, a hladím stromv českv. »
m
Máte chuť se se mnou rozdělit o těch pár stínů a drobtů, které ve Vás zbvlv z těch třiceti let? v
m
Zasypaly se mi cesty paměti, brousil jsem si zubv o denní realitu, která se také jednoho dne stane pamětí, mou či těch, kteří žijí v mé blízkosti. Na dnešek se mi zdál sen, a ve snu jsem si říkal, že je to sen konečně rozumný, asi proto, že můj čas je vymezený. Seděl jsem v čekárně neznámého lékaře, hrál jsem v Šachv, ale neviděl jsem svého spoluhráče; na šachovnici však byla zimní jablka místo figurek, a nyní jsem byl já na řadě. Šachy, uvažoval jsem, je hra těch s dvojí pamětí, s pamětí vlastních budoucích tahů a také tahů protivníka. Paměť utopie. To jsem snil, a ve snu se mi jevilo rozumné, že paměť je také budoucnost. Proto vám onen sen sděluji: ne všechny pokoje domu jsou otevřené, ne všechny cesty paměti vedou do minulosti. Byl jsem tedy v Paříži. Neměl jsem mnoho přátel. Přátelil jsem se se všemi. Pařížští Češi emigranti tvrdili, že jsem komunista a udáváíi mě, pro oficielní Čechy jsem byl nebezpečný zrádce a Udávali mě; byl jsem jako pařížská kočka, jedna z těch u opatství Čluny, bez pána.
Přátelil jsem se se všemi, kteří nebyli Čechv a neměli předsudky a názory. Ze sklepa v rue des Carmes se ozýval jazz: šel jsem tam. V Rose Rouge připravovali poetický kabaret. Připravoval jsem ho takv. Rockefellerova nadace vystavovala politickou literaturu. Pořádal jsem výstavu. Poznal jsem mnoho lidí, Francouzů, cizinců, anonymních, známých, někteří se stali později světoznámými a zemřeli ve vůni svatosti. Měl jsem peníze, dali mi peníze, rozdal jsem peníze, neměl jsem na oběd, jedl jsem fíky a datle, které svtí, kilonram stál v rue Buci 50 starých franků. Začal jsem spolupracovat ve francouzských novinách, Franc-Tireur, France-Soir, Le Monde, v rozhlase, v televizi, která začínala svůj překotný život a potřebovala nové lidi bez akademických a jiných předsudků. Televize mi vyhovovala: ztratil jsem mateřskou řeč, nalezl jsem mateřské obrazy, kterými lze také psát básně a prózy, jiné básně a jiné prózy. A bez přízvuku. Naučil jsem se nové technice jako malé děti se naučí jíst lžičkou: bez námahy, přirozeně. Ženy vás nezajímají? Bez nich bych nepoznal Paříž ani svět, a jeho tajemná konání. Zastavil jsem se nyní v půli odstavce. To, co Vám píši, je pravda, ale rovněž literatura. Litery, písmena. To, co se píše, ono psané, vždy interpretuje svět. Nebo lépe: experimentuje s ním, překládá ho, překládá ho z jedné reality do druhé jako se překládá z jednoho jazyku do druhého. Přirozeně, touto operací "překladu" původní skutečnost ztrácí energii. Napíšu-li, na příklad, že v Paříži napadl onoho roku 1950 sníh, podobný sněhu, který jsem tak dobře znal z dětství, toliko já, v jednom privilegovaném okamžiku jsem mohl vychutnat bezprostředně noc, osvětlenou sněhem a cítit křehké ruce, jejichž prsty do noci a do sněhu kreslily tajemná písmena dospělosti, dodnes mě provázející, jakési mene^ tekei, počítán, vážen; abych jednoho dne byl spočítán a zvážen. «•
v *
Vaše odpovědi jsou originální básně v próze, ale jako všechny básně zrcadlí jen jednu půlku autorovy duše. Co nosíte za starosti a jaké máte jizvy na té odvrácené straně duše, která se vám nevejde do snu o vás? Jak na vás působí stáří? Už dlouho jsem vám nepsal. Dálo se však
tolik věcí, a zároveň tolik jiných událostí se připravovalo — jak víte, žiji v Portugalsku — a zdejší veřejný život, jehož jsem částí, je cosi jako šot, úzký chodníček mezi dvěma močály — pamatujete se na arabské mayovkv, Kara Ben Nemsi, Hadži Halef O m a r — nebezpečí na každém kroku. Je nutno hledat rovnováhu, lépe řečeno, nalézat ji. Psal jsem tedv mezi dvěma mlhami, mezi dvěma rozhodnutími, mezi dvěma krizemi, mezi ano a ne, psal jsem básně. V přestávkách schůzí, seminářů a kongresů jsem napsal více než deset českých básní v rozpětí několika měsíců, což se mi už nepřihodilo ani nepamatuju. A tak jsem na vás zapomněl. Či nezapomněl, ale nechtělo se mi být oficielním kurýrem mezi mnou a minulostí, mezi mnou a definicí, mezi mnou a autostvlizací, kterými je každé slovo, černé na bílém, psané někým pro někohoii Verše, to je něco jiného. Nejsou adresované. Láhve vrhané do moře. Některé láhve se roztříštily o útesv a zranilv nas. Zůstaly nam jizvv, stopy po ranach. Totemy života. Ptáte sc po nich a snad zapomínáte, že zjizvení jsou všichni, i ti nejveselejší kumpáni. Zjizvený je i takový Čechov, kterému se v životě vcelku nic nepřihodilo. Co činíme s jizvami? Střiháme ovce (viděl jste již střihání ovcí a jejich jizvy po tomto aktu?) a oblékáme se, zahalujeme se do jejich vlny. Jejich tajemství je naším tajemstvím a jsme na ně skoupí. Secretum meum mihi, říkal kardinál Newman. Antropologie — nezapomeňte, nebo zapomeňte, že jsem profesor antropologie — studuje jizvy zvané symbolické, které jsou organickou částí ritů a tradice. Primitivní ceremonie, pubertální mýty, obřízka, deflorace hvmenu, jizvy pro náušnice, to vše jsou znamení bolesti a symbolického přestupu, kterými se vyvolení vydělí ze skupiny, ke které dotud patřili a v níž se přirozeně pohybovali. Zjizvení, často se octneme sami. Nicméně být sám, napsal kdesi Ibsen, jaká síla a moc! Samota se jen zvolna zalidňuje, lidmi a moudrostí, stárne a svazuje se s osudem. Stárnutí: postupně zužování. Zužování cév, těla, terénu, horizontu, možností; ale cesta k podstatě. K životnímu minimu. K jádru. K tajemství existence. Vracení se ze světa do onoho světa. Tužka a papír; chléb a voda; jedna w
116
+
*
struna. Prsty jsou méně přesné, avšak pohyb paže je definitivní a gesto je konečné. Je mi 58 roků. Oddychl jste si: konečně něco konkrétního — 58 roků. Pět dětí, tři ženy: mezi mnoha jinými. Čtyři kontinenty. Kolikero zaměstnání. A všechny děti, modré oči. Moje. Z d e máte fakta. Ale nakonec ani ta vás příliš nepotěší. To, co byste ode mne potřeboval, dobře vím: epické vyprávění, a zamyšlení, o osudu jednoho české literáta, který se neztratil ve světě a tak jako legendární generál Klecanda stal se (skoro) prezidentem nějaké jihoamerické republiky. Jenže tady, milý příteli, se naše cesty rozdělují: jako bveh činil vše, abych nevyprávěl svůj osud. Proč? neschopnost? nezájem? diskrétnost? Anebo je ta neschopnost provázena přesvědčením, že vnější osud je toliko hrou zrcadel vnitřního osudu? Nosím v sobě půdorys vnitřních dějin svého života, jediný, s nímž se konfrontuji a který mě zajímá. Až definitivně zestárnu, až přestanu žít nové a asimilovat prvky civilizace na pochodu, tehdy, možná, ale nevěřím tomu příliš, začnu se rozpomínat na viditelné dějiny svého curricula. Nuže, epizody ano; epos nikoli. Zlomky, ano. Zrcadlo, nikoli. Pravdv okamžiku, ano, Pravda je však jinde a jinak. Kdvž bvlv Klára a Manuela robátka, žil jsem ještě v Paříži, u Paříže, v Sěvres. Holčičky náhle onemocněly jakousi dětskou žloutenkou. Usychaly, ztrácely se nám doslova před očima. Bvl isem chudv, neměl jsem telefon. Bvlo k půlnoci. Zimní, ztracená noc. A tu jsem si vzpomněl, že v sousedství, na cestě, která stoupá k Observatoři, bvdlí Céline, prokletý spisovatel a podivný občan, který je či byl lékař. Zoufalý, vyběhl jsem z domu, dveře jako by se samv• od sebe otvíralv. černo. A * Mlha, svrové » nikdo. Oplocená, odrátěná zahrada, a v ní typická vilka pařížského předměstí. Zvoním. Dvakrát, třikrát. Plaše a zoufale. Po nějaké době se otvírají dveře, nejdříve je slyším, pak teprve vidím blížit se siluetu s baterkou v ruce; vyzáblý, starý muž, v pruhovaném pyžamu (jako vězeň, kmitlo mi hlavou, jako vězeň), přes pyžamo starý župan, hadr v podobě županu. Céline. Vidím ho po prvé a naposled. Prosím ho o pomoc. Dívá se na mě jako náměsíčný. Nakonec chce něco říci. koktá, nerozumím, obrací se k odchodu, poodejde, ale znovu se vrací a nyní, přes zavřené zahradní w
»
«
j
w
*
• »
»
dveře, jasně prohlašuje: "Nemohu nechat psa samotného!" Naštěstí, ještě téže noci jsem nalezl jiného lékaře, zpíval jsem celou noc, abych si dodal odvahy, zpíval jsem starou Internacionálu a Wir sind die Moorsoldaten, a Ave Maria a Hvězdičkv liuotalv. Děti se zachránilv, dnes v noci půjdu s Manuelou na premiéru Č e c h o v a ; přijela z Paříže na velikonoce, a to, co vám nyní vyprávím, nemá jiný smysl leč dokázat, že životy jsou z těl, ze střepů, ze sršení nesouvislých vzpomínek, z masek, ale že skutečné dějiny každého z nás jsou nevyslovitelné a nedarované, šité neviditelnými nitěmi zevnitř. Douška: včera jsem se procházel ztracenou vesnicí a viděl jsem starou zeď, na kost ošlehanou větrem a vyprahlou sluncem. Rozdělovala prostor ve dvojí. Na zdi, kdvž jsem se přiblížil, podivná a líbezná kresba — vryp. Rostla tu po dlouhou dobu popínavá rostlina, po které zůstala jen tato stopa. Tázal jste se mě, vzhledem k tomu, jak tvrdíte, že každý spisovatel je monotematikem, což není tak jisté (Jezinky nám čas od času nevvloupnou a nevymění oči?), jaké je moje téma. Obraz jednoho z mých témat je právě ona zeď. Snad zbytečná. Snad již neslouží. Ale bvla a je hranicí. Dělí. Zeď...zdi...a v koutě zátiší smrtelné přírody, po níž jsme zdědili smrtelnost — tvarv a umění. »
v».
••
•
Slíbil jste mi, že mi napíšete něco o ženách. "Viděl jsi mnoho věcí, nechtěl jsi je vyprávět", čte se v proroctvích papeže Jana XXIII. Nevím, zdali ona poeticko-esoterická proroctví jsou pravá či poavržená, ale věta, kterou jsem právě citoval, mě uřkla. V podstatě nechci vyprávět. Jako bych byl v bodě, odkud již není návratu. Point of no return. Neohlížím se. A jen občas, nevypočitatelně, záchvěv vzduchu, konstelace světla či tmy, vůně otavy, povědomé slovo, dotek ruky, chuť prvních třešní nebo vánočních sultánek, báseň, hudba, jme se soukat vlažnou nit paměti, protmí přítomnost minulostí než znovu vše unikne do limbu, a současnost, tolikerá a různá, svěží a plnoštíhlá, kývne na mne % připomene: "Jsem tady, tvoje jediná družka, dbej o mne!" i Dbám o ni.
Kdesi, v prostoru času, ženy. Ranhojičkv, Isoldv, lásky. Nikdy je nevidím osamocené, ačkoli některé z nich, vím, již zemřelv a o samotě. Vidím je jako část svého života, nosím je s sebou, množné číslo, duál; náhodná setkání, která se stala osudem; dvojjcdiná tělesnost, jehož nahota zpívala mír a zeměpis světa a bratrství, bratrství i v omylu; fascinace, horký dech, horečky, milostný akt, který mění disvmetrii ve vyšší harmonie, nepravděpodobnost ve vášeň, loni ku času v zastavení času, termickou sympatii v malou smrt. "Je bastardem času ten, jenž nemá moc nad sebou samým", říká kdesi Shakespeare. Byl jsem rovněž bastardem času. Ale s ženami jsem vždy pěstoval naději: pokud jsem pěstoval naději se zavřenýma očima, při procitnutí jsem se ocital v beznaději. Avšak velké lásky, které mě poznamenaly a spoluvytvořily, byly naděje s otevřenýma očima. Kvůli ženám jsem se naučil holandsky a portugalsky, rodil jsem se tolikrát, v hořkosti a radosti, jako vše, co je nové, a naučil jsem se rozumět i jazykům, které nemají mluvnici. Říkám si: tolik jazyků pro jediné slovo, které ještě nejsem s to jasně vyslovit, ale jsem mu již nablízku. A v tom, co vám nyní píši, je něco náboženského, velmi konkrétního, i když text dopisu, připouštím, obsahuje sémantický schodek a jen ten, jenž je schopen číst co je psáno estetikou zlomků, ví přésne, o čem mluvím a v této chvíli horoucně tajím a netajím. M ů j špalíček, má postila: jestliže jsem byl naivní, znovu bych vsadil na onu naivitu — žít, mluvit, psát, tvořit, tvořit to, co jsem, i podoby a tvarv, jež jsem mohl dávat jiným. Někdy je to obtížné, nepohodlné, žít jak žiju, nerpít jistotu ničeho, ani omylu. Je to však prosté a zdravé. Kromě toho, nemohu si svůj život jinak představit. Moje ano životu je permanentní sázka založená na možnosti a odvaze říci nikoli. T o je můj poslední dopis. A protože se ptáte, jaké rady bych dal svému synovi či dceři na cestu, kdyby mi oznámil, že odchází do světa ...pryč...jinam, odpovím vám tak, jak jsem již odpověděl v podobné situací: "JdilJdětel" Jdeme. ; *»
s
X^
*
S
I^ "
?
•í
'' \
Cruz Quebrada* 8. června 1980 • . ' ' *• • íí Otázky kladl Karel Hvížďaia 4
*
Jaroslav Seifert BACHŮV KONCERT Nikdy jsem zrána dlouho nevyspával, probouzely mě ranní tramvaje a často i vlastní verše. Vytáhly mě z peřin za vlasy, přivlékly k židli a sotva jsem si promnul oči, donutily mě psát:
Byla plná vůní a dráždivých tajemství. Když jsem se v noci podíval na nebe, nebe jsem nehledal. Spíš jsem se děsil černých děr někde na konci vesmíru, které jsou ještě strašnější než samo peklo.
»
Připoután sladkou slinou ke rtům jedinečné chvíle na spásu bídné duše své jsem nemyslil a místo věčného blaženství toužil jsem po rychlém okamžiku prchavé rozkoše.
Jednou zaslechl jsem však zvuky cembala. Byl to koncert Johanna Sebastiana Bacha pro hoboj, cembalo a smyčce. O d k u d zazníval - to nevím. Ale ze země to nebylo. %
'
:
-
í
!
A ačkoliv jsem neokusil vína, trochu jsem zavrávoral a musil jsem se chytit zdi.
Marně mě zvony zvedaly ze země, držel jsem se jí zuby nehty.
KORÁLOVÉ NÁUŠNICE Všechno, co už od nás odchází a propadá se do minula, poztrácí cestou mnohé ze svých vlastností, Zlo bledne, hřích je zapomenut, vínp kysne a polibky, kt^ré utkvěly pod nebem, promění se v píseň,
Když jsem zatoužil po tvém objetí vymýšlel jsem verše. Chodil jsem p o pokoji tam a sem a říkal je do prázdného okna. Ach, ty verše! Nebyly příliš moudré, ale byly plné neodbytné touhy á vášnivých slov.
118
í • i-
Tiskla jsi mi dlaní ústa, abych mlčel, a urputně jsi bránila svá překvapená ouška, a já už bloudil špičkou jazyka v jejich růžových záhybech jako v bludišti. Spával jsem na tvém srdci a nenasytně vdechoval vůni horké pleti. Sny, které se kradou potají a zmocňují se spáče ve tmě, měly barvu tvých očí. : Byly modré. A na m é čelo zvolna kanulý zamžené korály tvých náušnic jako kapky pečetního vosku.
Když položím dnes do dlaní svou starou tvář, pod prsty zřetelně nahmatám obrys vlastní lebky. Nikdy jsem na ni nemyslil, ani hlavu do dlaní jsem nekladl. Neměl jsem proč. A strašná touha být,
třeba bez radosti, třeba bez naděje a bez šance připíná neustále černá křídla strachu z nebytí. Ale až umřu doopravdy, i z ticha hlíny ještě zavzlyká tvým krokům vstříc má láska.
Básník svého národa Ažse budou letos 23. září slavit osmdesáté narozeniny básníka Jaroslava Seiferta, bude to tichá a hluboká manifestace celého národa. Jeho druhové, Josef Hora, Karel Toman, František Halas, Vladimír Holan i František Hrubín, již mlčí dlouhá léta. A jejich dílo mělo být podle dogmat vládnoucích dodnes v české literatuře vyobcováno. Hora pro svůj spiritualismus, Halas za morbidnost a dekadenci, Holan za umělost a nesrozumitelnost a Hrubín za ryzost a duchovost své poezie. Seifertovi jako by byl dán dlouhý život i proto, aby bděl svým veršem nad jejich odkazem a aby zatarasoval šejdířům a lhářům cestu k vyhlazování české poezie. Národ ho přivinul na srdce nejen pro jeho čisté vroucí básně. Už od třicátých let, od jeho nezapomenutelných Osmi dní psaných ve stínu odchodu T.G. Masaryka až po hlas Morového šoupu z nedávné současnosti, vidí v Seifertovi básníka svých osudů a údělů. Když bylo českému národu nejhůř, zněla Seifertova poezie silou odporu proti Mnichovu, 7 vítězila "světlem oděná ' nad tmou okupace a znovu se rozžehla vnitřní září na sklonku šedesátých let, kdy se po 21. srpnu rozprostřela nad našimi zeměmi vláda násilí a nové tmy. , Jaroslav Seifert je básníkem národního osudu; tento osud je však rytmizován a určován situací evropské svobody, stal se jeho živou součástí. Nebude-li svobody v Čechách, nebude jí ani v Evropě! Tak by měla Seifertova poezie promluvit ke všem, kterým bylo dáno slyšet výzvu ještě včas. Jsme šťastní, že žijeme v době, kdy tvoří Jaroslav Seifert. V osmdesáti letech píše nové verše orosené zázračnou svěžestí; ať nám ukáže svět básníka, který se mu muže vyrovnat! Nejnovější jeho kniha se bude jmenovat "Být básníkem". Byla napsána od podzimu minulého roku do jara letošního, po návratu z nemocnice. Jeho verše, z nichž otiskujeme dvě ukázky, plynou jako prostá, průzračná promluva moudrého člověka, jsou osobité a ryzí. Svou hlubokou lidskostí a básnickým mistrovstvím, které vnímáte jako déšť, jako vůni hlíny, jako rozsvícený kvetoucí strom, dovršují šťastně básníkovu cestu posledních let. V záplavě básnických nýmandů ověšených státními cenami a poctami a vymáhajících si své postavení jen násilím a mocí stojí Jaroslav Seifert obklopen láskou, kdežto tamti mají jen pohrdání a posměch. Vpravdě je Seifert básník český a národní. Pojmenoval jej takto jeho čtenář, jeho spolubližní, jeho národ. Natrvalo. ' "1 ; " ; • '
"3 ,
'
• v
'
" » ,' i
J.C.
119
KAREL PECKA
Mistři smíru Otevřeným oknem vanul z ulice dole mír. plandavý úbor jakoby z pytlovin, jednotlivosti Nebylo to nerušené ticho, foto,genickou ulicí se však unikaly pozornosti, poněvadž tu cele oběma směry valily davy turistu, kteří šoupali upoutávala rudá šála, kterou měl omotanou podrážkami, švadronili cizími jazyky a šustili kolem krku s konci přehozenými přes ramena, stránkami bedekru, ale podvečerní hodina pozZa sebou táhl dětský kočárek s napolo odtrdního léta tlumila všechny zvuky do příjemně ženou střechou, a potáceje se středem ulice, kolísavého Šumu. Seděli jsme s Karlem u stolu, v pravidelném rytmu zdvíhal vzhůru zarostlý před sebou sklenky s becherovkou a vnímali ten kostnatý obličej a s přivřenýma očima klnul s poklid. " světu: u Nevolal ti Jaroušek?" otázal se po hodné "Bože můj, se jen můžeš dívat ha tohle ch vili Karel.'' Ktf ten...,'' a předvedl rukama, co odporný město, fíozé, Ztože, proč hezahladíš dotyčný dělá. s tváře zemský, proč trpíš tu Sodomu, proč ji "Ne", řekl jsem. ''Oč jde?** nestihneš ranou morovou, ptám se tě, jak se jen "Chtěl jen vědět, jestli budeme večer v hos- můžeš dívat na ten hnus?!** ječel řezavým podě. fistulovým hlasem. Uvažoval jsem jaký má smysl, že v našem Od kajetánského kostela proklopýtal zúžením okruhu nejmenujeme, sdělení si píšeme na Nerudovy ulice, a jeho lamentace stále mohutpapírky a šuškáme si do uší tak tiše, že polovinu něla. zprávy stejně nepostřehneme. Tradici našich "A proč dnem i nocí netrestáš tu havěť y čtvrtečních sezení "U kocoura znal kdekdo a člověčí, tu sběř těkavou, hemejřivou, ty chrchle tak jako tak jsme počítali s tím, že nejméně dva mazlavý, co z toho města a vůbec z celýho světa lidé z té společnosti by mohli donášet. Nebo by dělaj peklo? Bože, dyť se na ně podívej, co je to začli mluvit, kdyby došlo k věci. za hovada tupý, za nádoby prázdný a dutý, 'Ve přece čtvrtek," řekl jsem. "Nebo ne?u copak to maj bejt stvoření k vobrazu tvýmu?'' Karel usrkl becherovky a neodpověděl. ZaProvoz na chodnících strnul, okna domů se znamenali jsme rušivý zvuk, který se vetřel otvírala a lidé fascinovaně hleděli na tó zjevení, zvenčí. Jako kdyby přijížděl vůz se sirénou, na toho vytáhlého proroka, ale nikdo se nesanitka nebo Bezpečnost, ale pomalu, krokem, zasmál, tolik žalosti a nenávisti naplňovalo A ten vlnovitý, nařikavý tón sílil, zvolna, avšak ovzduší, že zbývalo taktak místa na skřípění nezadržitelně, až bylo rozeznat, že je to lidský šmaťchavých koleček zápřeže, pro smích hlas, a jak se blížil a mohutněl, úměrně umlkal nezůstala ani skulina. Když stařec vrávóral Šum pouličního ruchu, a ten diskantní hlas přímo pod námi, viděli jsme, že kočárek je úplně opanovával prostor, až ho ovládl docela a zůstal prázdný, nevezl v něm nic. sám, mocný, nenarusitelný, jediný. A cosi ' Bože můj, a tahle prokletá Malá Strana, ty děsivého znělo z toho hlasu, spíše vytí to bylo, zpuchřelý baráky s omítkama nadranc, ty slepý výhrůžné a mrazivé, podoby mezi sýckem a vokna a smrdutý kvelby, že to nesmeteš vlkem. \ 4 t ^ v jediným okamžiku do údola, ze to všecko Přešli jsme k oknu a vyklonili se ven. Ulicí inezplanýruješ do jedtiý roviny i aby už byl \ zdola stoupal co noha nohu mine vychrtlý konečně pokoj a klidí* stařec, na hlavě měl omšelou hučku, na těle
120
Jeho kvílení drásalo sluch. Už míjel sousední
dům "U kola" a nabíral dech k dalšímu verši. Vtom se otevřely dvéře hospody4 4 U Bonaparta'' o kousek výš na protější straně a mezi nimi stanul vrchní pan Rippl. Jediným pohledem zaznamenal zaklení a ohodnotil jeho příčinu. "A kde máš koně?" houknul stylem, jímž zjednával pořádek v lokále plném beatniků, zenbudhistů, trockistů, maoistů i křesťanů. Stařec, už už načínající novou litanii, zmlknul, jakoby střelen v rozletu. ' Když napřed dole propiješ kobylu, tak potom v kopci nenaříkej," dodal pan Rippl smírněji a založil ruce na prsou. "Bože můj, jak nevýslovně trpím," zažaloval stařík tes kli vě, o polovinu tlumenějším hlasem. "Proč mě tady necháváš plahočit po tom bídným světě, když je to jen poušť a prázdnota?'' Kouzlo bylo náhle zlomeno. Viděli jsme pojednou jen starého přiopilého chudáka v plandavých hadrech s umolousaným šátkem okolo krku. Ulice nabrala zase dech a pravidelný pohyb, jako když kolečka stroje po výpadku elektrického proudu znovu zarotují, okna se začala zavírat, pasanti vykročili a začali práskat spouštěmi fotoaparátů. Propadlý prorok žejbroval ulicí a z jeho monologu bylo rozeznat už jen občas ojedinělé slovo. Avšak ve chvíli, kdy se blížil k vyústění schodů od Jánského vršku, za nimiž ulice mírným obloukem zatáčí doprava, přisvištěla odzdola černá vládní limusina a za dědovým kočárkem prudce přibrzdila. Předjet se nedalo, navíc to byl služební vůz hodnostáře, který bydlel o pár domů výše, a tak se několik desítek metrů vlekl vzhůru podivný průvod, vpředu naříkající stařík s rozvrzaným kočárkem, sledovaný okázalým vládním vozem, jedním z těch, které jsem neměl rád, a to nejen pro jejich jakousi žraloci podobu. Hodnostář, jehož každá minuta byla drahá, vystrčil olysalou hlavu z postranního okénka a š nelibostí pozoroval důvod zdržení. Byl o něco 6 mladší, než dědek s kočárkem, měl několik akademických titulů a pracoval také ve věci míru. Přes vysoké postavení a značnou moc ho tato situace odsoudila do role přihlížejícího, a míroví Němci na chodnících s gustem natáčeli ten kromobyčejný výjev kamerami. Pohlédl jsem ha Karla a viděl jsem, že se usmívá. Karel byl svého času něco jako ministra vozili hó ve vládních vozech, dokonce i do
hospody. Potom jezdil s vrátkem na metru, a když ho po podpisu Charty vyhodili i odtud, uchytil se jako umývač výkladních skříní. Vydržel tam dodnes. ' Wo, " odkašlal lehce, "dopijem a půjdem Když jsme vyšli na ulici, kde se nemuselo počítat s odposlechem, a zamířili dolů, řekl Karel: " Víš, že Jaroušek odjíždí za pár dní na měsíc do Francie?" "Něco jsem zaslechl " přisvědčil jsem. * *Jenom jsem měl dojem, že nějak později, " , Uvažoval jsem, jestli se Jaroušek nezajímal o schůzku proto, aby mohl nabídnout, že něco vyveze. Nebylo to vůbec nutné, ale on už byl takový, vždy ochotný nabídnout pomoc. "U kocoura" jsme obvyklým návalem prokličkovali do třetí místnosti, kde jsme sedávali. Z té prostřední tam vedly dva schůdky a už z nich jsme zahlédli volná místa u zadního stolu vpravo. Měli jsme tentokrát štěstí, spokojeně, jsme zabrali polovinu lavice a Karel přisunul před každého z nás čistý pivní tácek. Rozhlédl se kolem a jeho pohled utkvěl na dvou pánech u prvního stolu za vchodem vlevo. "Ale, alepovzdechl, "podívej támhle, neklame mě zrak?" 14 Ne, je to on," potvrdil jsem. "Občas sem zavítá, většinou s těmi svými chlapečky. Je to opravdu náš veliký Mistr. " Mistr seděl natočen ke svému společníkovi, pravou dlaní si podpíral čelo, přes které mu padaly dlouhé prameny vlasů, a gesty levé ruky podtrhoval naléhavost toho, co mu důvěrně sděloval. Když skončil, napřímil se a v tom okamžiku nás zahlédl. Jeho bezvousou tvář rozšířil úsměv, zablýskal brýlemi a pozdvihl trochu obě ruce. "Ale pánové, to je náhoda," zvolal "To je výborné, že se zase jednou potkáváme. Zdravím vás, pánové, zdržíte se chvíli?'* ' Ano, zdržíme, " přikývl Karel, "Určitě se zdržíte?" ujišťoval se Mistr. "Pohovoříme. Musíme si pohovořit" il To víš, že pohovoříme," řekizase Karel. " Tak fajn, tak fajn, hlavněy že se zdržíte, '' uzavřel prozatím Mistr a naklonil še ke svému sousedovi. "O Čem tak asi můžeme hovořit, prosím tě?" vyjel jsem na Karla. "Copak je někdo zvědavý na jejich řeči nebo psaní? Není to ani k po-
sbuchání, ani ke čtení." "Tuhle jsem potkal v tramvaji Jirku Šedivce, znáš ho" řekl Karel rozvážně. "Začal si stěžovat na to peklo s cenzurou, že než mu něco pustí do televize, třikrát to přepisuje, musí bojovat o každou větičku, o odstaveček v knížce, zkrátka hrůza čínská. Psí život." "A neřek ti rovnou, že závidí těm, co si píšou jak chtěj? Že se jim to panečku píše, když maj tu svou svobodu? A že by tam s tím hned praštil jen kdyby nebylo mytí těch ausláků?" "K tomu nedošlo," odpověděl Karel s neotřesitelným klidem. "Já jsem na nejbližšístanici radši vystoupil." Mistr se zvedl ze židle, přešel k nám a opřel se dlaněmi o stolní desku. "Jak se pořád vede, kluci?" pokyvoval soustrastně hlavou. "Já vím, já vím, no, co se dá dělat, že ano] nějak to musíme vydržet, ono se to zase brzy vylepší. Ty, Karle, můžu tě na chvilku požádat, Rudík by tě řád poznal, už jsem mu o tobě říkal." "Opravdu? A kdo jeto ten Rudík?" zeptal se Karel. "Príma chlap. A má pochopení\ uvidíš sám. Tak co, zastavíš se?" "Přijdu za chvilku," řekl po vteřině Karel. "Tak dobře, kluci, fajn. Ještě si promluvíme," dodal Mistr jako by směrem ke mně, částečně túky do zdi za mnou a odešel si sednout. Neříkal jsem nic. Teprve teď nám přinesl Petr pivo. Využil jsem toho, napil jsem se, zapálil si cigaretu a mlčel jsem dál. Karel samozřejmě cítil mé rozladění. "Já tam k nim zajdu," oznámil po ch víli. 4 f ' Dobře, držím ti místo, * řekl jsem a sledo val, jak přechází šikmo k protějšímu stolu, jak ho Mistr vítá, představuje svému příteli, jak si podávají ruce a jak si nakonec sedá naproti němu na volnou židli: 5 Prohlédl jsem si Rudíka. Měl podlouhlý, hranatě řezaný obličej s rovným nosem a tenkými rty, šedé trochu zapadlé oči a hnědavé vlasy. Patřil k tomu druhu lidí, kteří nosí služebně obleky s kravatou, jako my montérky. Z rozmlouvající trojice byl rozhodně nejimpulsivnější Mistr; Rudík a Karel hovořili pomalu, uvážlivě a zdrženlivě. Dvojice mladých chlapců v džínách u mého stolu zaplatila, dopila a zdvihla se k odchodu. A jako na zavolanou právě přicházel pan profesor v doprovodu Jarouška; zaradoval jsem se nad
příznivým vývojem večera, budeme mít obsazený celý stůl pro čtvrteční partu. Pozdravili jsme se, přátelé zasedli, příchod pana profesora však zaznamenal také Mistr. Okamžitě vyskočil, přispěchal a naklonil se k němu. "Zdravím tě, zdravím tě, to jsem rád, že tě vidím, zdržíš se chvíli, prosím tě?" usmíval se kulatě. 4 'Myslím, že se zdržím.'' "To je dobře, pohovoříme potom, určitě si pohovoříme," řekl Mistr. "No prosím, můžeme si pohovořit," odtušil pan profesor. "Já jdu zase zpátky, máme tam zajímavou debatu," oznámil Mistr. "Ale ještě se zastavím." Pan profesor pozoroval jak se vrací, a pak se obrátil ke mně. "O čem tam Karel s tím fízlem může rozprávět?" "Myslíte toho muže vedle Mistra? Vy ho znáte?" v "Ne osobně. Ale fízl je to evidentně." "Třeba jen vedlejším zaměstnáním," namítnul jsem. Pan profesor zavrtěl nespokojeně hlavou, pak se obrátil k Jarouškovi na druhou stranu a začali spolu tiše hovořit. Pan profesor byl i v cizině natolik známou osobností, že mohl poskytnout nejen rady, ale i doporučení na přátele ve Francii. Jaroušek mu byl sympatický, jako ostatně každému, kdo ho poznal blíž. " Víš, co pijou?" řekl Karel, když se rozloučil u Mistrova stolu a vklínil se mezi nás ke svému už zteplalému pivu. 4'Nechají si pokaždé rozlít láhev bílého." Podíval jsem se a teprve teď jsem všiml, že před těmi dvěma stojí místo skleněných půllitrů neprůhledné kameninové korbele. Obraceli je do sebe svižným tempem. "A ten druhý chlap?" zeptal se pan profesor. 4 * Já tvrdím, že je to fízl." "Představil se mi jako Jelínek, "pokrčil Karel rameny. " Dělal prý dřív někde v aparátě, ale já ho odnikud neznám. Teď musí být podle všeho na cenzuře, to vás bude zajímat, Jaroušku." "Prosím" naklonil se Jaroušek blíž. "Když jsem vás zahlédl, hned jsem se ho zeptal na ten Chytráčkové film, vy jste ho točil, ne?" 4 Částečně»'' usmál se Jaroušek nevesele. "A on mi řekl, že právě dneska nad tím seděli se šéfem a rozhodli, že to pustL Sice jen do •
.
i
122 i
okrajových čtvrtí a bez reklamy, ale pustí to, l
M
rikal 44 A co bylo dál?" otázal se pan profesor, když Jaroušek nereagoval 44 Vypadá to, že mě odněkud zná, ptal se, co dělám teď a co jsem dělal předtím, a Mistr do toho pořád zasahoval poznámkami jako: Slyšíš to, Rudíkú, a: To by tak snad nemělo zůstat, Rudíku,'' líčil Karel situaci. Vzápětí se od protějšího stolu zase zvedl Mistr a zamířil k nám. Cestou se lehce zakvmácel na znejistělých nohách. Opět položil dlaně na stůl, opřel se o ně, a když se naklonil dopředu, spadly mu vlasy přes čelo a přes brýle. Opilost změnila rysy jeho tváře tolik, že se dalo stěží rozeznat, zda je to mužský nebo ženský obličej. "Pánové, já jsem v životě nikomu neublížil V životě ne," prohlásil "Když jsem nepomohl, tak jsem neublížil A tady by se dalo něco dělat, oni nejsou tak docela zlí," kývnul náznakově hlavou za sebe. "Někdy se s nima dá rozumně mluvit. Chce to samozřejmě taktiku, vystihnout tu pravou chvíli." Mlčeli jsme jako jeden muž a Mistrovy oči, rozplizlé za skly brýlí a zamaskované přepadlými pačesy, nás přejížděly zleva doprava. Pak skončily na mně, Mistr zdvihl ruku a zacílil mi ukazováčkem na prsa. Jak pozbyl opory, maličko se zvrtnul "Tys mě neměl nikdy rád, " řekl *4Karel tady, to je něco jinýho, ale tys mě nikdy neměl rád." "Některých vašich knížek jsem si vážil, 44 Mistře,'' řekl jsem. Teď ale píšete jinak.'' "Ne, tys mě nikdy neměl rád," opakoval s umíněností opilce, pak se vzpřímil a odcou val k Rudíkovi. Vzpomněl jsem si, jak jednou Karel uspořádal Silvestra, navařil pět chodů čínských specialit, tak výtečných, že se všichni přejedli a nikdo se nedokázal opít, kromě Mistra ovšem, který potom po půlnoci rozvalen v křesle řečnil, že je vlastně všechno v pořádku a nic se neděje, že my nemáme s politikou co společného a naše kultura pokvete dál, budou se nerušeně točit filmy a vydávat knihy, a najednou Karlův welshteriér, dobromyslný přítulný psík, který dosud pobíhal mezi hosty a společensky vrtěl prutem, skočil před Mistra a začal na něho nenávistně štěkat, byl k neutišení, nedbal okřikování, až musel být odnesen do ústraní, aby nastal klid. "Co je s tím pejskem?" divil se Mistr, "Přece
jsem mu nijak neublížil" "Psi nemají rádi opilé lidi, Mistře," dovolil jsem si podat vysvětlení. Mistr se důstojně napřímil v křesle a pravil: 44 1 Já jsem sice opilý, ale vy spíte se žens ke jma.' To se odehrálo před deseti lety, tehdy ještě chodívali do stejných společností i hospod jak dnešní členové Svazu, tak signatáři Charty. Přišel pan Eda s dalšími dvěma ctvrtečníky, přisunuli si uprázdněné židle od vedlejšího stolu, Čálímu, který jako vždycky dorazil poslední, jsme ještě udělali místo na lavici, takže teďjsme h řadovali v té pravé sestavě, bok na bok a loket na loket, že se dal stěží pozdvihnout půllitr k napití. Pan Eda začal referovat, co je nového ve světovém dění\ poslouchal totiž hlavní významné stanice a byl nejlépe informovaným mužem, jehož systematicky utříděné rozbory přinášely zpravidla látku k dalším diskusím. A však než stačil podat zprávu o posledním vysílání BBC, při potácel se Mistr, nyní už zcela zpitý, na bořil se rukama o stolní desku a prohlásil ultimativně: "Pánové\ já jsem nikdy nikomu neublížil Všechno se v dobré obrátí, uvidíte. A já jsem v životě nikomu, pánové..." "My to přece víme," chlácholil ho Karel, ten laskavý samaritán. "Když jsi nepomohl, aspoň jsi neublížil Určitě nikdy ve zlém úmyslu " "Ty mě znáš, Karle," blekotal dojatě Mistr. ' 71 vím, že aspoň ty mě máš rád." A jak tam twist o val nad stolem na vrklavých kolenách, najednou mu spadly kalhoty, svezly se mu přes boky, v poslední chvíli je ještě zachytil pravickou, pod nimi měl pestrobarevné pouťové trenýrky, komíhal se sem a tam a se soustředěným úsilím bojoval s těmi na půl žerdě spadlými kalhotami, které mu stejně nepatřily. Pak mu přece jen došla trapnost té scény a Mistr se vztyčenou hlavou, předstíraje hrdost, odvrávoral ke svému stolu. Pan profesor si pročísl prošedivělou kštici prsty pravé ruky, což svědčilo o mimořádném vzrušeni li A tohle je spisovatel?" otočil se na Karla. "Tohle že má být český spisovatel?" "Víš, on je to vlastně chudák," řekl Karel vyrovnaně. "On je vlastně taky chudák a možná byl vždycky." : Při loučení před hospodou jsme se začali šikovat na dva houfy, napravo horňáci, nalevo dolňáci, kteří mířili ke stanici tramvaje nebo na
123
metro. Čálí ještě dával k lepšímu nějaký vtip a doktor Kolinger přistoupil k dolňáckě partě, aby mu neušla pointa. Osaměli jsme s panem profesorem, a tu k nám najednou vykročil Jaroušek. "Pánově, /ó vwn musím něco říct," odkašlal si a pak dodal tichým, rozpačitým hlasem: "Já vám chci říct, ze už se asi nevrátím." Pan profesor na něho zůstal hledět beze slova. Pák si prohrábnul vlasy rukou. A ještě jednou. "Jdete na metro?" zeptal jsem se po chvilce, a když Jaroušek přisvědčil, navrhl jsem: "To abychom vás šli vypro vodit." Loudali jsme se Valdštejnskou ulicí. Vpředu Jaroušek s panem profesorem, jehož informace a poskytnuté adresy teď mohly mít životní význam. Následovali jsme je s Karlem, který měl domů metrem nejblíž. " Tys věděl, že chce zůstat venku?" zeptal jsem se. •:'»-• "Domyslel jsem si to," řekl Karels tím svým klidem. A když jsme se zastavili v prosklené hale Malostranské stanice, nadhodil: "Ten chlap tvrdil, že váš film pustí. Já bych tomu docela věřil." "Z toho filmu jsem natočil jen půlku, potom jsem musel odejít, vyřadili mě," usmál se nucené Jaroušek. "Poslední rok jsem točil jenom kytičky. Kytičky a zvířátka." "Moíná ale, že přece jen," slabikoval Karel přerývaně. "Že příští rok něco, že by bylo možný..." "Točit možná," potřásl Jaroušek hlavou a už bez úsměvu dodal: "Jenže já už tady nemůžu nějak dýchat." Podali jsme si ruce a dívali se s panem profesorem, jak Jarouška s Karlem unáší eskalátordolů, do podzemí. V mezipatře se Jaroušek ještě otočil a plaše zamával, než zmizeli Z dohledu. Vraceli jsme se potemnělou Valdštejnskou ulicí. Předchozí přeháňka proměnila Ptahu v záhhojenou děrevňu. Vyhýbali jsme se blátivým loužím, ucpané kanály neodváděly vodu, a uskakovali před špinavými gejzíry, rozstřikovanými koly automobilů. Dlouho jsme mlčeli: 11 Víte, když uteče nějaký politický šíbr a začne Žápádu kázat o demókracií, tak se tomu jenom směji," vybuchl najednou pan profesor. "Ale takový člověk by neměl odcházet, tihle lidé by měli zůstat tady. Byl to ctitel Mahábháraty. 4 'Jednotí přišel do hospody s naditou aktová
kou," řekl jsem. "Chvíli seděl s tím svým tichým úsměvem a pak jestli mi může něco věnovat, vytáhl Saint-Exupéryho Citadelu a dal mi ji. Právě vyšla, zahlédl jsem, že má tu aktovku plnou výtisků, chodil a rozdával je kamarádům." Zabočili jsme, už zase mlčky, nahoru do Sněmovní a myslili nejspíš na totéž, že jeden bude zase chybět, až se někde sejdeme v tom důvěrném kruhu, kde se jedině cítíme volně, protože nikdo z pozvaných není fízi A kdože bude fotografovat, až pan profesor uspořádá piknik na své chatičce, Karel tam bude kouzlit na roštu kotlety do barev Rembrandta, a celí strakatí od paprsků slunce, pronikajících listovím staré třešně, budeme si štrnkat odlivkami rumu, ne na štěstí, bohatství a úspěch, ani na těch pár hořkých stránek, co taktak dokážeme sesadit, ale na to, že vůbec ještě žijeme a že jsme se zatím nepomátli w tom šíleném světě, snad. V příšeří Sněmo vní ulice zářil rudý bod. Přišli jsme blíž. a shledali, že je to žhoucí konec cigarety v ústech muže, který stál pootočen bokem a s rukama v kapsách pohlížel dolů na chodník. Tam, u jeho bot šplhaje po zdí, pokoušel se dostat na nohy druhý muž. Podařilo se mu to natolik, že už klečel. "Co ty vlastně chceš?" slyšeli jsme hlas toho 4 4 stojícího. Co ty si stěžuješ? Zhroucená postava se s úpěním a s podporou zdi polovztyčila. Poznali jsme, že je to Mistr, a když muž s cigaretou zaslechl naše kroky a obrátil se k nám, identifikovali jsme i jeho. "Neměli bychom zavolat taxi, Mistře?" zastavil se pan profesor na krok od dvojice. 44 Vy si hleďte svýho a pokračujte!" vyštěkl Rudík. Pak si teprve uvědomil, kdo jsme a dodal mírnějším tónem: "Tady se nic neděje, soudruzi. Pan profesor nehodlal brát jeho přítomnost na vědomí, hovořil k Mistrovi: -Dole jsou taxíky, na Malostranském náměstí^Je to kousek." ^ Mistr, opřen zády o zeď, se povysunul natolik, že stál. Padací kalhoty měl špinavé od bláta a semišové sako pruhované od vápna jako kdyby kopal za BohemkU. "Ne, děkuju pánové, děkuju " koktal dutým hlasem. "My tady s Rudíkemuzdojdemejj." Rudík vyplivl cigaretu, zašlápl oharek, přistoupil k Mistrovi a uchopil ho v podpaží Z jeho úsrňěvu Čišelo zadostiučinění.
m
'*Tak pojď, no, už toho dneska bylo dost," řekl. Když jsme zabočili do horní části Malostranského náměstí, otevřel se výhled do Nerudovkv, ulice byla liduprázdná, pustá, lesklá po dešti, ve světle zářivek neskutečný kýč. Vkročili jsme do těch kulis míru a stoupali vzhůru. % U tří housliček' jsem přerušil mlčení a otázal se: " Vy nemáte v úmyslu emigrovat, pane profesore?" S U zlatého poháru pan profesor odpověděl: "Ne, a vy?" Před Thunovským palácem jsem řekl: "Taky ne, ale pro všechny případy si opatřím kočárek. Aby měl v pořádku kolečka a pérování." "Dětský kočárek?" zeptal se před Kajetánem. "/I proč?" "Uveze možná metrák," řekl jsem. "A lehčeji se táhne." Před domem lU zlatého orla' jsme se zastavili. "Mohu vás pozvat na skleničku, pane profesore?" "Ne, děkuji vám," odmítl a pročísl si kštici, 4 'dnes už toho b ylo dost.'' Rozloučili jsme se, vstoupil jsem do dveří, ale než jsem je zavřel, zazdálo se mi, že zvenčí slyším táhlý, kvílivý nářek, přetékající bolestí. Vyklonil jsem se ven, ale ulice byla prázdná. Zahlédl jsem jen lehce nahrbenou postavu pana profesora, která mizela za ohybem.
nepatrné requiem ian skíícd
tr
MRTVÍ Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. A přicházejí jako stíny, ve vlasech popel, kusy hlíny. Tváře jako vymazané a přece se jen poznáváme. Po chrpách, které kvetly vloni, slabounce jejich ruce voní. Tiše mne zdraví jako svého hrbáčka času přítomného.
Říjen 1980
BÁSNÍKŮV ÚMRTNÍ LIST Vychází bez vědomí a souhlasu autora. Jaké měl povolání? Pasáček kuřat v obilí. A kdy se narodil? Nebyla ještě tma. Maminka ale byla maminka a otec roztrhaný mezi bělouši. Důvody smrti? Dávno zanedbané Ůprosně. Až se budou bát hrající si v drápky, v zaznějí zvony. v
L125
v
/
Mnohokrát.
/
y
v
Nechte ho spát a nerušte ho. A postavte mu z ticha ploty. Ať spí tak navždy jako kámen a ať se vyspí do němoty. Buďte tak hodní, prosil o to a chce se mu dospat tam, kde bylo to mlčenlivě na počátku a nikdy z toho neubylo. A odpusťte mu čím vás zranil, Byla to slova. Platil za ně. A ruce, které sepjali mu, má od nich na kost pořezané. Chce spál a spát Jak stromy v zimě a nést tu bílou tíhu ticha už nevýslovně z nepaměti, jak někdo, kdo se neudýchá.
A ona není, není k nalezení. Možná a zapomenutá«
Pot v ryze života teď zacemává, stydne, z vikýřů visí slavné navýsost
a marné mrtvému je z ruky budoucnost hádat. Když ani smrt, když ani smrt z té dlaně nevymnete.
NOSIČI RAKVE
ČESKÁ PODZIMNÍ
Srovnají krok a pak se hnou s ramenem jedním trochu výš.
Postele mrtvým přestýlají a do hlav kladou květiny. Co ale do nohou, když střevíce jsou marné?
Kamínky chrastí pod nohou a zní to jako když hryže myš na kůstce času v cizím lese.
Nač by jim byly střevíce.
A nesou rakev. Jsou jen čtyři. Jak opěšalí netopýři. Ve třech je nikdo neunese. V,
i
BRANÍ
Pak kladou rakev na popruhy a nad hřbitovem hlušec vzlétá. A uvnitř leží vždy ten druhý. A na strništích zbytek léta.
126
Smrt bere, smrt bere a neubrání, zim našich dozrál zimo hrad a je tu zimobraní.
Smrt bere, smrt bere a nenadále zaklepe u nás, nesmíme ukázat o dům dále. Smrt bere, smrt bere a nenechává, drchnička ptáčků hladových, beránků hladných tráva. Smrt bere, smrt bere a málo smíme poptat se co je na věky a o Čem hladovíme.
USPAVANKA Potom se opřel o žízeň a prosil, aby nepřestala. A obával se toho mála. Bál se jak dítě moc se bál. A kde se vzala, tu se vzala, stařenka smrt se přištrachala s hliněným džbánkem svěží vody. A on se napil. Popel dní opláchl se rtů, všechnu tiýzeň tím douškem a nenechal si vůbec nic. W
T
W
«
V
/
V
Uz ani zizen.
PROBUZENÍ S modřinkou v hlase říká dobrý den a neví, jak k ní přišel ve snu, na který ráno zapomněl. Už neví, že si v noci hrál, a všude kolem byla tma, se zavázanýma očima na schovávanou se smrtí. A to se jenom s dětmi smí.
PROSBY Z pěstiček zaťatých, a nevíš, jestli smíš, dříve než usneš, maličko poprosíš, aby neplakaly sovy a nebyl dětský žal, aby klíč nezamykal, ale otvíral, * a bylo odemčeno, až začnou chodit sny, aby mohly dovnitř a zase odešly. Z pěstiček zaťatých, a nevíš, jestli smíš, dříve než usneš, o všechno poprosíš.
(Pozn, Listu: Uveřejněno bez vědomí a sou hlasu autora.)
Josef Skvorecký Americké motivy v díle Bohumila Hrabala Diskutovat o vypůjčených motivech a vlivech je vždycky ošidné. Dokud totiž věc není až příliš jasná, nebo dokud autor sám nepotvrdí, že začal tím, že si vypůjčoval a napodoboval, může jít jenom o náhodnou příbuznost. Proto je třeba slova americké motivy v titulu chápat ne jako lineární kauzální spojení, nýbrž spíš jako složitou souvztažnost. Místo, abychom hledali důkazy, že jde o napodobení, pátrejme raději po vysvětlení v husté síti masových médií, příznačné pro naše století a zahrnující přirozeně i masové šíření levných a snadno dostupných knížek. Ta síť překrývá evropskou duchovní krajinu a na jejím pozadí se objevují siluety motivů opakujících se v americkém umění a literatuře, zbavené dvojrozměrnosti tištěného slova a elektronicky vyrobeného obrazu, a povznesené do trojrozměrné reality. Tohle je citát z velkého spisovatele: "Před pecí ústředního topení ležela skrčená černá loutka. Byla ohořelá a pravé oko, žárem vyhřezlé, hledělo upřeně na mne. Když jsem sestoupil o několik schůdků níže, prasklo a vytékalo tiše na zem.11 Kdo to napsal? Je to snad mrtvolná vize z The Case of Charles Dexter Ward (Případ Charlese Dextera Warda), gotického příběhu z dvacátého století, jehož hrdina, původem z Rhode Islandu, vděčí za svoje ďábelské umění hrůzné knize Necronomicon, již s pomocí Edwarda Kellyho v šestnáctém století v Praze přeložil z jazyka enošského Dr. John Dee, a jež se za devíti zámkv uchovala v jedné z pokladnic Rudolfa Druhého na Hradčanech? Nikoli. I když příběh, z něhož jsem citoval, má hodně společného s Prahou, nemá docela nic s knihou Necronomicon, a už vůbec nepochází z pera našeho milovaného H.P. Lovecrafta, který tak rád děsil ty, co se cítili v bezpečí. Nebo jiný citát: "Znal jsem nábožensky založeného člověka, který zatoužil tak po svatosti, že za noci nadzdvihnul víko krypty v kostele a zamotav se do těch rouch a zkamenělých střev a hnátů nějaké blahoslavené ženy, prostřelil si hlavu a současně za sebou zavřel víko, takže ho našli až za léta! Až se skoro podobal té blahoslavené, po které toužil!" Možná, že něco takového mohl napsat mistr Podivného příběhu pana Valdemaral Ale ani on není autorem citované pasáže. Oba citáty jsou z "Legendy o Kainovi'. Jak je všeobecně známé, alespoň mimo Československo, je 'Legenda' vlastně původní verzí, jakýmsi Ur- Faustem novely, která se později stala světoznámou jako stejnojmenný film, totiž Ostře sledované vlaky. Ten příběh vyšel ve sbírce povídek Moritáty a legendy, jejímž autorem je Josef Hrabal, jeden z nejmilovanějších autorů České socialistické republiky, a zároveň jeden z největších problémů, se kterými zápolí oficiální představitelé literatury téže socialistické republiky. Pokud je jméno Edgar Allan Poe synonymem morbidní imaginace, pak je "Legenda o Kainovi' skutečně poeovská. Hrůzy kanibalismu v Antarktickém oceáně, obraz přízracného racka, spěšně
se cpoucího odporným masem, do kterého nořiI zoban i pařáty, bílé peří na všech stranách potřísněné krví, i vize téhož ptáka, jak upouští ten hrůzný žvanec...s náhlým plesknutím přímo knohům Át^hura Gordona Pyma, byl vydolován z žíly téže imaginace, jako muž, který dovedl svého přítele k úděsné sebevraždě a teď pozoruje jak jeho oko prasklo a vytékalo tiše na zem. Rde je tu však spojení? Máme co činit s přímým literární ovlivněním díla, či s všeobecným
128
vlivem mohutných dávek Poea, který byl v Čechách zdaleka nejpřekládanějším americkým autorem? Anebo jde o okolnosti, jak už jsem se zmínil, o kontext, prosíc o fakt, že dvojrozměrné horory, jež si Poe údajně vyůjčoval od Němců, prohlašuje, že jsou plodem jeho duše, se staly trojrozměrnými v Bergen-Belsenu, v Treblince či v Majdanku? Všechny tři možnosti jsou docela pravděpodobné. Příslušníci Hrabalovy generace — a pochopitelně mojí — četli 'Předčasný pohřeb'. Ale zároveň jsme na vlastní oči viděli, jako třeba já sám, esesáky umučené k smrti a ještě se cukající, když je házeli do masového hrobu hned za napodobenou lovecraftovskou zříceninou krásného gotického kostelíka z devatenáctého století, nedaleko středověkého zámku v mém rodném Náchodě. Tíž esesáci byli bezpochyby svědky toho, jak stejné věci dělali lidé s lidmi o pár měsíců či o pár let dřív v nějaké jiné zemi. Poeův 'Havran'se ve svých třiceti všelijakých překladech stal v Československu součástí rozsáhlého městského folklóru, takže nejenom sama báseň, ale i prvky s ní spjaté estetické teorie, jak ji najdeme v Poeově proslulém eseji 'Filosofie skladby', nalezly cestu do jazyka místních Don Juanů, klábosících nad pivem. V Hrabalově povídce 'Smrt pana Baltisbergera' vede švihácký strých Pepín následující rozhovor s jednou z oněch morbidních dívek, jež se tak často objevují v Hrabalových humorně hrůzostrašných povídkách, když zřejmě právě vystoupily z kůže Leonořinv: •
m
"Povídala: 'Víte, moje maminka vás má ráda, nešel byste k nám na večeři?' Ale já jsem mlčel, protože její bratr měl syfilis. Tak Heda mi pak řekla: 'Mně se nějak Špatně dejchá, už abych byla na hřbitově../ A já jí to schvaloval a těšil jsem ji, že podle básníků ta nejkrásnější věc na světě je mrtvá krasavice." Spisovatelé, literatura, skutečnost — tahle trojice podle mého vysvětluje příbuznost motivů, a to nejenom v Hrabalově případě. Poe, spolu s Whitmanem, Longfellowem, Bret Hartcm a Ambrosem Biercem — a, samozřejmě, s morbidně humornými amalgámy nejdospělejŠtho z autorů knih pro děti, Samuela Langhorna Clemense — alias Marka Twaina — jsou součástí imaginace každého českého čtenáře, který byl v životě svědkem krutostí Joea ínjuna, Klubu otcovrahů (s ohromující prorockou vizí lidí, z nichž se dělá mýdlo), ' Ž á b y \ A v té imaginaci to všechno znovu ožívá. Ale z krutých, a přitom nesmírně zábavných vyprávění Bierceových, Twainových, Hartových a jak se jmenovali všichni ti znamenití vypravěči příběhů o tvrdém životě na americkém Západě, se zrodil nový umělecký žánr, který po první světové válce zaplavil svět a stal se trvalou součástí subliminální duchovní krajiny českých čtenářů i spisovatelů: němá filmová komedie, ty slavné filmy o dvou dílech, a jejich naprosto jedinečné umění. Hrabalova povídka Fádní odpoledne začíná takto: "Hned po polednách přišel do naší hospůdky mladík, takovej kluk. Nikdo nevěděl vo něm, čí je, nebo odkud asi přišel. A hned se posadil ke stolu, pod motorek na stlačenej vzduch, poručil si třicet cigaret a pivo. Pak votevřel knížku a vod tý doby jen četl a pil a kouřil. Prsty měl načisto žlutý, asi vod toho, že kouřil až do tý doby, kdy ho ten vajgl začal pálit. To nahmatal na ubruse cigaretu, odpálil si ji od toho špačka a hulil dál, Ale ani na chvilku nesjel vočima z řádek tý knížky." > •• . Nehledě na pásmo obrazů typické pro americké westerny (tajemný cizinec, dějiště podobné saloonu, záhada obklopující neznámého hombre) je celý ten úvod velice filmový, s důrazem na vizuální prvky, a nebylo by věru obtížné sepsat esej o napodobení Ejzenštejna, který by dokázal, že tu u Hrabala působí stejný technický princip, který tak překvapujícím způsobem fungoval už u Dickense, čtvrtstoletí před zrozením kinematografie. Jenže mně jde o cosi jiného. Ten mladík, zahloubaný do knihy, jejíž titul se nikdy nedovíme, se stane leitmotivem celé dlouhé povídky. Děj se přesouvá, postavy se objevují a zase mizí, výčepní se dá do řečí s mužem, bezdůvodně třímajícím kastrol s kyselým zelím, zatímco hosté střídavě debatují o fotbale a o pobuřující lhostejnosti čtoucího kluka. Jak se příběh postupně rozvíjí, naše pozornost se znovu a znoyu upíná
129
k dychtivému čtenáři, a každý z jeho návratů znamená další zintenzívnění pocitu absurdity. "Hostinskej schválně pustil z vejšky nakřáplej půllitr, rána jak z děla, ale ten kluk četl dál a dokonce se usmíval. Hostinskej takhle udělal před jeho očima, který se pikovaiy do knížky, ale mladíček se blaženě usmál/' Tady mladík vystupuje podruhé. Po krátké výměně názorů na slavného centrforvarda Bicana, kamera panoramuje zpátky k chlapci: '
'
ti
*
'
"Hostinskej se teďsehnul, podřepí a zespoda se koukal tomu klukovi do obličeje. Když se vynadíval, narovnal se a řekl: T o mě podržte! Ten darebák jedna natahuje moldánkyf A ukázal na čtenáře, kterej kouřil dát a slzy mu přitom padaly na stránky, že to bylo slyšet...kap kap kap kap! Jak pivo z pípv." *
'
:
'
'
J
"
-
*
-
Následuje další debata, tentokrát o, přednostech a nedostatcích ohromného anglického plejera Jimmy Otawaye a Kanháuseraz pražského déefcé, a pak: i
"...a že se mu líbilo to čtení, nevěděl roupama nic jinýho, než že dal děsnou šupu pěstí do stolu, až všechno vyskočilo...Hmátl, vzal hostinskýmu z ruky sklenici a napil se s ohromnou chutí, ale přitom šilhal dolů, na řádky tý knížky. 'Šestý pivo, jednadvacátá cigareta,' spráskl hostinský rukama..." Ti z vás, kteří byli vychováni v bláznivém světě americké němé filmové komedie, teď už patrně pochopili, jaké se tu užívá techniky. V onom nádherném a naneštěstí zapomenutém umění se tomu říkávalo 'prodloužený gag', Pamatujete na tu (^haplinovu němou grotesku (nebo to byl Keaton? Či snad Lupino Lane? Možná dokonce Harry Langdon, V tomto nejdemokratičtejším z umění se osobní úspěch často rozplývá v zuřivé nádheře anonymního žánru.) Zkrátka: Chaplin (nebp Llóyd, možná Ben Turpin) žijí svůj důležitě směšný příběh, když tu se najednou — sotva film začal — objeví tlustá paní, tryskem a ještě ve zrychleném záběru tlačící dětský kočárek. Kočárek vrazí do důstojně vyhlížejícího, postaršího a patřičně vousatého pána, který provede akrobatický přemet, aby vzápětí vyskočil jako čertík ze škatulky a zuřivě hrozil pěstí za mizící dámou, V tu chvíli se děj vrací k Chaplinovu (Lloydovu či Semonovu) směšnému příběhu, jen aby se o chvíli později zase vrátil k dámě s kpčárkem, důsledně kvaqící za svým tajemným cílem. Tentokrát kočárek vrazí do káry naložené o|atkami s vejci. Děj opět střihem skočí zpátky k Chaplinovi, a znova k upalující dámě, jejíž kočárek právě explodoval o policajtský zadek, jako by ho vystřelil.z kanónu. Snad už víte, co mám na mysli: ve filmu i v Hrabalově povídce sledujeme krajně neobvyklé, do sebe obrácené, výstřední jednání člověka, který nedbá o okolní svět a je nám předváděn na pokračování, ve stále bláznivějších záběrech. V Hrabalově příštím pokračování uposlechl čtoucí mladík hlasu přírody: .
r
*
j
*
.
,
<
,
—
:
«-i
.
"Odstrčil židli hráběcím způsobem a postavil se doprostřed lokálu a četl, tak byla zajímavá ta stránka. A pak si tb štrádoval dozadu do lokálu, ke dveřím, kde byla šipka a namalovaný dvě nuly. Votevřel je a šel klidně dál, jako by to tady z n a L . T o je numero', ukázal hostinskej na dveře, když se zavřely. A z bejvalý klubovny se ozval randál, řinkot flašek a cinkání, který doznívalo. Hostinskej odtrhl dveře, aby to všichni viděli,..a mladík hmatal a kficel prázdný flašky a přitom četl dál...nahmatal kliku a vešel na pisoár." hí %
Tady je to všechno: k jedinému bodu upřená bezohlednost výstředního clown a, končící v rozbitých vejcích či roztříštěných láhvích. Tlustá paní mezitím najela do řady dalších, sťále absurdnějších překážek, prokličkovala na své nebezpečné pouti mezi auty, ujíždějícími nepřiměřenou rychlostí (mistři prodlouženého gagu nazývali tohle pásmo prostě 'poviiiné cviky1) a konečně se blíží k tomu, čemu tíž mistři říkali 'špice': rychlostí, jíž by - za pomoci oblíbeného triku zpomalené kamery — předehnala závodního koně, dobíhá k přístavní hrázi, od níž právě odráží
130
kolový parník. Vzdálenost mezi nábřežím a parníkem a zvětšuje. Tlusté dámě se ještě podaří dostat kočárek na palubu, ale sama padá do řeky. Špice gagu, prodlužovaného napříč celou bláznivou komedií, bvlo dosaženo. . A Hrabal? "Hostinskej po špičkách šel k těm dveřím, pootevřel je, chvíli se tam koukal. Pak zavřel, přešel klubovnu, a když přišel do lokálu, odvrátil hlavu a řekl žalně: Tříšernej pohled! Ten skoták dělá malou potřebu, ve druhý ruce knížku, a čte!...Dělám šenkýře třicet let, ale to jsem neviděl. Nevím, nevím, ale tahle generace nás pěkně vypeče,' kýval hlavou a věštil hostinskej." v
Špice možná ne tak silná, jako nešťastná dáma odloučená od svého kočárku, ale princip je týž. Staří mistři občas dokázali kombinovat povinné cviky několika prodloužených gagu a dovést je k jediné špici. Tohle se Hrabalovi tak docela nedaří. Místo toho však, když opustil čtoucího mladíka, rozvíjí jiný prodloužený gag, jehož středem je tentokrát muž s kyselým zelím. Ten dosud sedí u pultu a debatuje s hostinským, když tu se za sklem, na ulici, objeví pěkná ženská. "Host řekl: T o je můj ideál.' A s kastrolem kyselýho zelí v napřažených rukou vyšel a pak šel pořád za tpu ženskou, jak v nějakým spánku nebo co." Pozornost se obrací ke skupině sklíčených fotbalových fandů, vynikne komická scénka kolem vedoucího rozhořčené skupiny, jež byla zřejmě právě svědkem katastrofální porážky svého oblíbeného mužstva, děj přeskakuje od postavy k postavě, až znovu zahlédneme nositele druhého leitmotivu povídky, náměsíčného muže, následujícího pohupující se zadek té pěkné ženské, v napřažených rukou kastrol s kyselým zelím jako absurdní monstranci. Na samém konci povídky "...Starej Jupa šel ke skleněnejm dveřím, koukal se ven. Ani neviděl, že tccfka se zase vrátila do naší ulice ta pěkná ženská, která pořád točila kabelkou,..a za ní, tak tři metry pozadu, jak ve snách, jde to pravý křídlo z déefcé a pořád nese ten kastrol se zelím...Teďka ta ženská zahnula k biografu, a ten kastról s kyselým zelím zahnul za ní..." (
Samozřejmě, nic to nedokazuje. Silně však pochybuji, že nebýt Chaplina, se zavázanýma očima se projíždějícího na kolečkových bruslích po balkóně bez zábradlí, jen aby udělal dojem na Paulettu Goddardovou, nebýt Keatona uprostřed hurikánem zpustošené ulice, netušícího, že se na něho právě zřítila přední fronta padajícího domu, naštěstí tak, že vhodně umístěné otevřené okno zasáhlo právě to místo, kde Keaton stál, zkrátka, nebýt všech těch bláznivých výmyslů géniů němé filmové grotesky, nemohla pravděpodobně nikdy být napsána pasáž charakterizovaná tak krajně stylizovanou nadsázkou. V jiné povídce, Automat Svět — která je, mimochodem, základní ukázkou cocktailu namíchaného z hororu a srandy— najde číšnice na dámském záchodku mrtvolu mladé dívky, která se tu právě oběsila. Odřízne ji, odnese do výčepu a položí na stůl u skleněného okna automatu: " A zvedla oči. Za zasklenou stěnou automatu stál v dešti mužský a zíral na ten odkládací stůl." Podobně jako v předchozí povídce představuje pozorovatel za oknem jak návratný motiv, tak morbidní prodloužený gag. Výčepní zavolá policii, ale než se policie dostaví, objeví se v automatu postupně několik podivných existencí, výčepní s ninji vede divné řeči, ale čas od času se obrátí—a sním i čtenář — ke skleněné stěně. Za stěnou vrcholí morbidnost: "Před zasklenou stěnou stálo několik zvědavů, tiskli dlaně na tabuli, a ty ruce byly bílé a nepřirozeně velké. A nad nimi se leskly zvědavé oči." s
í
A o stránku dál: >
:
•••
f
•:•
f
.
" T o je strašný/ řekla paní výčepní, 'jen se podívejte! J a svoloč si přinesla i stoličky!' A natočila šnit piva a vyšla od výčepu k zasklené stěně, kde z druhé strany stály v Iijavci desítky zvědavců, šeptali si, někteří už seděli na stoličce a tiskli dlaně na tabuli skla, jako by
131
se o ni ohřívali. A vypadali jako zrůdy." Ve výčepu probíhá další déj: vstoupí morbidní malíř, posadí se k pultu, odkud není mrtvolu vidět, a spustí o své snoubence, která se už několikrát pokusila o sebevraždu. Všem je postupně jasné — jenom malíři ne — že dívka na stole je jeho snoubenka. Pak výčepní znovu vzhlédne ke skleněné stěně: i
"Několik zvědavců sedělo na slizkých pérujících větvích a jak v tramvaji se přidržovali rukou v korunách lip, a z té ptačí perspektivy se dívali rovnou dolů, do automatu, na kartónovou záclonku, maličko poodhrnutou, kde na odkládacím stole ležela ta oběšená." Konečně se objeví policie: " Tady 1 , řekla paní výčepní a rozhrnula kartónovou záclonku. A skleněná stěna automatu byla plná bílých dlaní, o záda těch u skla se opíraly dlaně těch, co stáli vzadu, několik zvědavců v průtrži mračen viselo na kandelábru a jakýsi dědek stál v koruně lípy jak pavián, a vítr mrskal v oponách a drapériích déšť." '
?
;
r
*
•
i
Je tohle všechno pouhé pozorování skutečného života? Pozorování to ovšem je, jenže zveličené tak, aby se mohlo stát filosofickým komentářem o lidské přirozenosti. Jenom by mě zajímalo: Viděli jste Keatonovy Strážníky s tím přehnaným zástupem stále se množících policajtů? Nebo vezměte Pábitele, příběh výstředního otce, který "nasypal do záchodu kbelík karbidu a za chvilku si tam vyklepal fajfku. Jdu ven, a co nevidím? Rána jak z kanónu, pět metráků fekálií v luftě a mezi nimi v kotrmelci tatínek šest metrů nad zemí! Ještě, že dopadl na hnůj!" Není tenhle neuvěřitelný letec bratrem všech těch němých gumových clownů, kterým se pokaždé dostalo nepočítaných z rukou jejich bližních, nebo byli postiženi živly tak, že si to ani nelze představit, a přece pokaždé přežili bez úhony? Jen si vzpomeňte na mechanika z Moderní doby, pohlceného obludným mechanismem obrovského, nesmyslného stroje. Hlava mu sotva vykukovala mezi ozubenými koly a Charlie Chaplin mu servíroval polední Šálek kávy, používaje pečeného kuřete jako trychtýře? A teďčtete: .
.
s
>
ť
.
"(Tatínek) letos o dovolené opravoval okapovou rouru a neuvázánej chodil po samým okraji střechy a smál se. Maminka patrolovala po cementovým chodníčku, kdyby se tatínek zřítil, aby doběhla pro sanitku. A čtrnáctej den se tatínek uvázal a spadl se střechy a visel za nohu. Z kabinetu jsem mu dával pít, zatímco maminka vystlala všechny peřiny na ccmentovej chodníček. A když jsem tatínka odřízl, jak se to jen mohlo stát? Padl po hlavě vedle těch pefin. Na ciment!" Při čtení f-lrabala člověk často myslí na Faulknerův román The Hamlet (Vesnička), jemuž na mnoha místech nebyl kmotrem Shakespeare, ale bezejmenní hollywoodští gagmani, někdejší Faulknerovi kolegové: •
'
•
ř
*•
:
\
•
*
.
a
"Viděli jak se kůň, cq ho dostali qd Tex^sana, otočil na zadních, vyrazil nazpátek, hnal se skrz bránu do dvora paní Littlejohnové, vyběhl po schodech na dřevěnou verandu a zmizel za čelními dvěrmi. Eck s chlapcem utíkali na verandu. Na stole, zrovna ve dveřích, trůnila lampa. V jejím měkkém světle viděli, jak kůň vyplňuje celou chodbu jako příšerný, mohutný, zdaleka viditelný přízrak. O kus dál v chodbě stálo žlutě natřené harmonium. Kůň je nabral a z útrob nástroje se vydral jediný tón, skoro akord, basový, vážný, rozléhající se celým domem jakoby v hlubokém úžasu. Kůň, sledován svým obludným, antickým stínem, se znovu otočil a zmizel za dalšími dveřmi. Ty vedly do ložnice. Ratliff, jen tak ve spodním prádle, jednu ponožku na noze, druhou v ruce, zády ke dveřím, vyhlížel z otevřeného okna nacestu. Ohlédlse přesrameno, a na okamžik si s koněm hleděli z očí do očí. Vzápětí vyskočil oknem, zatímco kůn vycouval z ložnice zpátky do chodby, znovu se
132
otočil a zahlédl Ecka s chlapcem, jak procházejí hlavními dveřmi... Udělal ještě jednu piruetu a vyrazil chodbou rovnou k zadnímu vchodu, zrovna v okamžiku, když paní Littlejohnová stoupala po schodech s náručí prádla ze šňůry a od necek." Tahle honička s tolika gagovými detaily má dokonce svou špici. Kůň vyrazí z vesničky a hasí si to po polní cestě, rovnou proti vozu, taženému dvěma mezky, v němž rodina Tuliová právě přejíždí přes most. Mezci se koně vyděsí, vůz převrhnou, a Tulia to hodí dozadu do vozu mezi převrácené židle a odhalené punčochy a spodničky jeho zen. Nakonec se skulí z vozu a dopadne na nos rovnou na mostě. Lze si představit něco filmovějšího? Něco, co by se víc podobalo tomu nejlepšíniu z němých grotesek? Ale zdržme se na okamžik u Faulknera, Koncem padesátých a začátkem šedesátých let ho v Praze všichni četli v překladech: Růže pro Emilii, výbor z jeho nejlepších povídek, Mink, poslední část ságy rodu Snopesova, Báji, s virtuózní švandou o třínohém závodním koni, As I Lay Dying, absurdní mistrovské dílo černého humoru, íntruder In the Dust, Faulknerovu poctu pokleslému žánru detektivní povídky. (Na český název těch dvou si nevzpomínám.) Faulkner, stejně jako Poe a němé filmové grotesky, pronikl do českého podvědomí. Je jedním z mála amerických autorů, o nichž se Hrabal výslovně zmiňuje—v souvislosti s Minkem Snopesem, který je, mimochodem, postavou, jež by se cítila doma v hrabalovském světě. Přímou poctou jazykovému mistrovství velkého Jižana je Hrabalova novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé, napsaná v jediné nekonečné "faulknerovské" větě. Podobnost je tu však jenom povrchní. Zatímco skutečná faulknerovská věta, se svými četnými větami vloženými a labyrintem vět vedlejších, patří k nejsložitějším syntaktickým konstrukcím v anglickém jazyce, je Hrabalova celou knížku zaplňující supervěta růžencem relativně jednoduchých jednotek souřadně spojených pomocí nesčetných "a". Jejich podstatou je však faulknerovský obdiv ke kráse nedůsledností v lidovém vyprávění, způsob, jakým se okouzleně poddává rakontérství pologramotných povídálků, tomu prazákladnímu tvaru stojícímu v mlžných počátcích krásné prózy, která přes všechny experimenty a rafinovanosti zůstává vyprávěním příběhů. Amerických kmotrů by se ovšem možná našlo víc. Ústřední termín Hrabalova estetického kánonu, "pábení", není nic jiného než potlach u táborového ohně, blízký příbuzný americké 'tall tale\ s výstředním přeháněním Davy Crocketta, Paula Bunyana či Pecos Billa, Ti stojí u zrodu tradice, jež se postupným zjemňováním vyvinula přes syrovost třeba takového Artemuse Warda či Petroleum V. Nasbyho až k Bret Hartovi, k Ambrosu Bierceovi, k Ťwainovi, a dál k Ringu Lardnerovj, či Damonu Runyonovi, vesměs dobře známým v Praze z četných překladů. To ovšem neznamená, že Hrabal čerpá svou inspiraci z knih. Ale i nejbohatší prožitá zkušenost obvykle potřebuje klíč, který by jí odemkl dveře k umění literatury. Takové klíče poskytli Hrabalovi i dva starší čeští spisovatelé: Jaroslav Hašek, světově proslulý tvůrce Dobrého vojáka Švejka, a Karel Poláček, který, chudák, psal tak živou, idiomatickou, poetickou, humornou a originální češtinou, že se obávám, aby navždy nezůstal na Západě neznámý prostě proto, že se nenajde stejně vynalézavý překladatel. V Hrabalovi je však příliš americké imaginace, té "síly temných barev", směsice "vysokého" a "nízkého", po nichž budete marně pátrat u Haška a u Poláčka, ale které snadno najdete u Faulknera a jiných Američanů. A pak je tu faulknerovské venkovské dobráctví, spojené s nemyslící krutostí jeho prostých Udí. V Ostře sledovaných vlacích se vypráví o přepravě dobytka na jatky po železnici: $
'
>
" O d vesnice přiváděli honáci hovězí dobytek, vzpouzejícím se stračenám lámali ocasy... vzadu byl přivázán býk, měl rozbitá kolena a protržený nos, jak si vytrhl kroužek z chřípí. Teď byl uvázaný za rohy za vůz, který jej táhl...a krvavá kolena zanechávala za sebou dvě červené čáry." >
Tato sadistická vize má příznačně svou okamžitou protiváhu v obraze plném krásy. Býk s protrženým nosem byl přiváben k řezníkovu vozu hezkou dívkou a pak krutě připoután k povozu:
133
"Asi příliš pozdě si ten býk vzpomněl, že děvečka ho vyvedla a vydala řezníkům zradou, na vůni své sukně, na kterou byl ten býk zvyklý a za kterou by šel až na konec světa." V tom dojemném žalozpěvu cítím vzdálený ohlas mistra z okresu Yoknapatapha. Mohu se mýlit. Ale nezdá se mi. Hrabal sám hovoří o tom, že největší vliv na něho měli malíři: Matisse, Munch, surrealisté, Jackson Pollock a další. Hrabal dokonce tvrdí, že pochytil mnohem víc od malířů, z techniky koláže, od abstrakcionismu moderního umění, než od spisovatelů. To může být pravda, a rozhodně by v tomhle směru nebyl jediný. Emily Wattsová ukázala, jaký vliv měli malíři na Hemingwayovo líčení krajiny, Picassův kubismus měl zřejmě cosi společného s redukcí k 'základní podstatě' v díle Gertrudy Steinové, Dos Passosovy ohromující vizuální obrazy i jeho omračující koláže by nebyly, nebýt pařížských galerií, a tak dál. Existoval však také americký spisovatel, víc než dobře známý v postalinské Praze padesátých let, kdy byla napsána nebo dozrála do konečné podoby většina Hrabalových povídek. Ten spisovatel se zřejmě také mnohému naučil od impresionistů devatenáctého století. To on vytvořil slavný obraz citovaný v tolika esejích o vizuální
imaginaci: Rudé slunce bylo přilepené na nebe jako oplatka. Ano, Stephen Crane, jeden z prvních, kteří skutečně věděli, jak zacházet s městským slangem (Maggie, holka z ulice), je další autor, který mísí krutost s líbezností, třeba v Nevěstině vstupu na žlutá nebesa a v jiných populárních prózách. Však poslouchejte: "Na nebi na východě byla žlutá záplata jako koberec položený pod nohy přicházejícího slunce, a proti ní se tyčila, černá, jakoby vystřižená, obrovská postava plukovníkova na obrovském koni," Nebo: "Když nadešla další noc, pochodové útvary, proměněné v purpurové proudy, plynuly přes dva pontónové mosty, Planoucí oheň barvil vodu v řece do vínová, a jak jeho záře dopadala na pochodující zástup vojáků, občas tu a tam zablesklo zlatem či stříbrem." A teď tohle (Hrabal): " A pak jsem vklouzla do vody a plavala jsem v té mosazné vodě, dělalo mi potěšení plavat jen v tom odrazu měsíce, rukou odhrnovat tu kovovou barvu, a když jsem zdvihla ruku, měla jsem ji mosaznou..." To je přece stejný princip. Tady už nejde o popis. To je impresionistické malířství. Nebo možná expresionistické, ale v každém případě malířství. Mohl to být Hrabalův oblíbený Munch, nebo i van Gogh, ale, můj ty Bože, jak je to blízké Cranovi! Všimněte si, jak Crane v Maggie vytrvale užívá nezředěných, nemíchaných barev: " Z e stínu hrozivé šedé budovy se přes ostrov plazil červ žlutých trestanců...Hrubá žluť její tváře i jejího krku najednou zpurpurověla.. J e j í žlutá obočí zastínila postupně zmodralá víčka...modrý policista zrudl...V místnosti sedělo na dvacet děvčat různých odstínů žluté nespokojenosti...Orchestr žlutě hedvábných žen a olysalých mužů, na vyvýšeném jevišti ke středu veliké, zeleně natřené halv..." A teď si poslechněte pasáž z Hrabalovy povídky, která se jmenuje Pražské jezulátko: " A z černých sametů vyklouzla zelená lebka rekvisitáře, který s napřaženýma rukama přecházel scénu..,a packal do fialových temnot." Nakonec můj nejoblíbenější eranovský obraz z Hrabalovy Romance, v níž mladá cikánka i4
nesla těsně u černých vlasů ten půlbochník chleba a bílá kůrka črtala večerem její cestu."
No dobře — ale je tohle všechno skutečně důkaz užití amerických motivů? Důkaz přímého
vlivu? Závislosti na zaoceánských mistrech? Ovšemže ne. Je to jenom další, vrcholné estetický důkaz toho, že to nejlepší v literatuře malého národa, dnes v ruském područí, nemá nic společného s literárními tradicemi skutečného Východu. Mentalita a citovost jeho spisovatelů nám vždycky byly protivné, abych citoval Josepha Conrada, dědičně i individuálně. Ukazuje to, že nejhlubší kořeny české literární tradice tkvějí pevně v životodárné půdě západního umění. To je, alespoň pro konečné, nebo, chcete-li, politické poselství díla tak pozoruhodně západního literárního umělce, jako je Bohumil Hrabal.
Předneseno na festivalu CROSS CURRENTS, který v lednu až březnu 1981 uspořádala University of Michigan, "v naději, že východní Evropa, její země a její lidé, se stanou živou součástí naší globální perspektivy— V noci před uzávěrkou tohoto čísla Listů, daleko od jakýchkoli slovníků či knihoven, ale s Hrabalovými texty v ruce, na autorovo přání a s omluvou, z angličtiny převedl A J. Liehm.
Josef Škvorecký obdržel Silver Award (Stříbrnou cenu) v celostátní kanadské soutěži National Magazine Awards 1980, za povídku Oh, Maytime Witch! kouzelnice) ze sbírky Prima sezóna. Povídku, otištěnou v Časopise Canadian Magazine, č. 3 4 / 3 5 , 1980, přeložil Paul Wilson, bývalý spolupracovník The Plastic People of the Universe.
literární (Májová Fiction skupiny
Jan Trefulka VRAŽDA Někdy na počátku tohoto roku vysílala čs. televize Jirešův - Páralův film "Mladý muž a bílá velryba a tak mi napadlo, abych si znovu přečetl dvě v Petlici před lety vydané studie o Páralovi od li. Raka a Luboše Dobrovského, Vyprovokoval mne k tomu zejména nezvyklý pocit, žefdm je lepší nez literární předloha. Ta mne, pokud se pamatuju na dávné čtení, poněkud znechutila - byl to, jako na zavolanou, jiný Páral. Předchozí Páralovy knížky mne fascinovaly tím, jak přesně a příkře vystihovaly běžnou lidskou zkušenost v současné společ-
PO ČESKU nosti, reálně socialistické právě tak jako konzumní, že svět patří silným, bezohledným, bezcitným, těm, kteří se soustředili na umění užívat a jsou za to ochotni zaplatit jakýmkoli duševním zmrzačením, a že naopak člověk řekl bych odpovědný, který bere své okolí vážně, který živě cítí, miluje, nenávidí, hledí si své práce, prostě žije po lidsku, je stále srážen a fackován jako ve staré grotesce, vykopáván z manéže, degradován a odsouzen k tomu, aby se hemžil pod nohama tvrdých a mocných. Páralovy knížky měly zasloužený ohlas a úspěch - i když
jistě určitá část čtenářů v nich hledala a našla ne kritiku svého způsobu života, nýbrž potvrzení své "pravdy", svého bezohledného kariérismu i drobného mamonění. Tato možnost dvojího výkladu byla cena, kterou Páral musel zaplatit za vnitřní uspokojení, které mu jistě skýtala hra s literaturou, jak ji celkem výstižně popsal H. Rak. Nicméně jsem vždycky pokládal Pára lovu hru za štít, za ochranné maskování zraněného člověka, který chytrým napovídá a hlupákům ukazuje vyšperkovanou cestu do pekel. Jinak by byl totiž Vladimír Páral ředitelem chemického koncernu, a ne spisovatelem. V "Mladém muži a bílé velrybě" najednou dobro vítězí, byť s tragickými fanfárami smrti. H. Rak soudí, že "nic by nebylo mylnější, než vykládat tuto Páralo vu prózu jako dokument současného života"..."hrdina není vzat ze života, nýbrž z literatury, tj. z pokleslé oficální literatury tzv. socialistického realismu", l když souvislost mezi Páralovým románem a pokleslou oficiální literaturou je zřejmá, nemyslím, že by tak jednoduše bylo možné odbýt vztah Pára lovy prózy k realitě. O hrdinovi próz socialistického realismu se nedá jen tak tvrdit, že "není vzat ze života". Pamětníci mi zajisté potvrdí, že mezi mladými lidmi té doby i první poválečnou funkcionářskou generací nebylo právě málo takových typů, kteří se chtěli těm všem importovaným literárním hrdinům v životě podobat, a také se jim podobali. Nakolik byl hrdina sovětských románů jenom fikcí autorů, nemohu posoudit, ale myslím si, že jistou oporu v realitě měl, a určitě se i tam kupodivu tento literárně-filmový hrdina v životě prosadil. Těch okresních tajemníků: kteří se vědomě, až po oblečení, stylizovali podle literatury, ha po určitý čas i tak žili! Těch upřímně nadšených členů Svazu mládeže, mezi něž by Břeťa zapadl jako holoubek do hejna/ Břeťové byli, žili a jestliže se Páralův hrdina podobá hrdinům pokleslé oficiální literatury, není to ještě důkaz, že Páralovu prózu je možné chápat mimo současný život, jenom jako literární hru. To mi spíš připadá, že ryzí literární hra je liferárně vědná fikce, protože tuto hru autor vždycky hraje s určitým materiálem a už volba tohoto materiálu vyjadřuje chtě nechtě vztah k současnosti. Slovo je natolik lidským výtvorem a tak silně zafixováno jako prostředek komunikace, že se nemůže od svých významů a
136
vztahů k životu osvobodit. A ostatně: tak jako sebepitomější spisovatel najde ještě pitomějšího čtenáře, tak také sebenepravděpodobnější hrdina a sebevy konstruovanější zápletka najdou zcela jistě svůj předobraz v životě. Ne náhodou bere jeden z nejhloupějších a nejneuvěřitelnějších pořadů v televizi, pověstní Bakaláři, náměty "ze života". Rekl bych, že Páralův Břeťa opravdu až dokumentárně zachycuje určitý typ v určitém prostředí - a to bez ohledu na to, že připomíná jiné literární hrdiny. Nepříjemné na Pára lově knížce je to, že všechna ta věrnost a pravdivost v kresbě prostředí i hrdinů nakonec vyústí ve velkou lež, podobně jako i v dobře napsaných socialisticko-realistických románech. Čím pravdivěji je vylíčeno prostředí a hlavní aktéři, tím je závěrečná lež nebezpečnější, protože je tím lépe připravená, vybudovaná, okovaná. Pravdivost detailu sugeruje čtenáři jako pravdu i závěrečnou lež: slušný, hodný, pracovitý, podnikavý, čestný hrdina vítězí, vše je v pořádku, systém, v němž žije, je správný, ba dokonalý, Kdyby nebyl Břeťa zahynul jaksi vlastní nepozorností, jakoby náhodou, bylo by jeho vítězství naprosté, ale - přineslo by také nové problémy, které by mohly celou historii zpochybnit. Chytrý autor ho raději nechal umřít, aby skončil v nepochybné mravní čistotě a jeho "pravda" nemohla být už ničím zproblematizována. Je to moderní pohádka? Ne, není, - pohádka totiž nelže, nepředstírá reálně prostředí, dobro vítězí v ireálném světě, kdežto tady dostává čtenář svého svatého, věrohodněho svatého, s pozadím všedního dne. Přitom většinou přehlédne, že zároveň s tímto hrdinou spolkl i lež jako věž - protože vyhlídka na to, že by se Břeťa v životě opravdu stal vítězem, byť morálním, že mu systém dá za pravdu, je nevyjádři telně malá. V Jirešově filmu došlo, myslím, k neúmyslnému posunu, který vyplynul nejspíš ze zákonů filmového kumštu. Tady nebylo zdaleka tolik místa pro košaté vylíčení Břeťovy povahy^ tady ustupuje do pozadí symbolika Melvillova románu i lo vec bílé velryby, a máme před očima běžného pracovníka běžné současné fabriky. Tady není prostor k tomu, aby se dostatečně věrohodně v divákovi připravil pocit Břeťova morálního vítězství, zde je zato ve zkratce mnohem důrazněji odhalen mechanism us pasti, v
w
do niž ten příliš důvěřivý mladý mu z jako trouba vlezl. V obraze je zřejmé, ze to, co vypadalo jako náhodná smrt, má ve skutečnosti řadu příčin, vůbec ne náhodných, které vyplývají ze samotného systému. Začíná to u neznámého činitele nebo činitelů, kteří zřejmě proto, aby se zasloužili, rozhodnou, ze mimo plán a nakvap je třeba získat jakousi náhradní látku a tím zacpat "nenadálou" díru v potřebě, kterou jistě zavinilo čísi opomenutí. Samozřejmě, že si k realizaci neplánovaného podniku vyberou někoho, kdo má slabou pozici, aby nemohl odmítnout, ale přitom má dost známostí: vedoucí pracovnici, která nemá přesvědčivé výsledky a na jejíž místo se tlačí schopnější. Je to rafinované vydírání - ona přece ten úkol vzít musí. A ať si s jeho realizací poradí, jak umí, nikomu nic nenařizujeme. Jistě přitom bude muset někoho mimořádně zmáčknout, ale to je její věc. Vydíraná dáma ovšem zmáčkne nejdřív svou podřízenou, která to má, jak se dovídáme, kádrově špatné a je tedy zcela bezprávná, vydaná na milost a nemilost jakémukoli vykořisťování. V dalším už milá výzkumnice počítá s lidskými slabostmi: se zbytkem odbornické ctižádosti svého bývalého manžela, s úplatky ve formě lahví a případně i půvabů své podřízené, s lhostejností ředitele podniku, který hlavně nechce narušit plnění svého plánu, ale jinak je mu jedno, že v bezpečnostně nepřijatelném prostředí budou lidé pracovat šestnáct hodin. V konečné fázi jí ovšem pomůže Břeťova naivita, pro niž svou první vážnou zkušenost se skutečným světem dospělých zaplatí životem. Na rozdíl od knihy film nevytváří iluzi Břeťova tragického vítězství. Mladý muž je zde prostě naivka, dobrák a snílek, zpitomělá oběť systému vydírání a lhostejnosti, který je každému slušnému člověku od začátku jasný. Jasný je také Vikovi, Břeťovu spolubydlícímu, kterého H. Rak charakterizuje jakq "blazeovaného skeptika, uchylujícího se před marností světa do vnitřní emigrace". To ovšem ani ve fdmu, anif myslím, v knížce není pravda: Vik je mnohem spíš zestárlý Břeťa, který neumřel, ale který poznal, že v tomto systému jde slušnému člověku o život» především obrazně, ale případně i fakticky. Proto z rozjetého vlaku kariéry kdysi zdánlivě tak nesmyslné vyskočil a vytvořil si svůj svět, sice zbavený iluzi, ale přece jenom ještě lidsky snesitelný, do jisté míry •m
/
V
'
/
před jedovatým prostředím. Filmová verze Páralova romanu nemohla dost dobře sledovat autora ve složitých machinacích, jimiž se zmocňoval a zároveň i jakoby distancoval od fabule a tématu, nemohla rozlišit rovinu maximální věrnosti od roviny hry a posléze, domnívám se, vědomé deformace, která snad měla rukopisu zajistit možnost publikování. Filmový čich vedl režiséra po fabuli - a tím, že obral Párala o jeho fajnovosti, podařilo se mu do značné míry zrušit i autorovu lež a vytvořit dílo bližší pravdě než předloha. Slyším námitku, že kritik je tedy naprostý pesimista, který nevěří v možnost vítězství dobra a slušnosti. Nikoli - kritik je optimista, ví, že snílci a čestní lidé nakonec vyhrajou - ale ne v systému, vylíčeném Páralem, a ne jako osamělí běžci. Nemá tedy jednotlivá slušnost žádný smysl? Samozřejměže má - ale musí si být vědomá okolností, musí vědět, do čeho a proč jde, aby nevlezla do pasti pro nějaký krém na boty. v
(Pozn. Listů: Uveřejněno bez vědomí a souhlasu autora,)
NOVÝ VACULÍK Deset let nás nechal čekat, ale stálo to za to. Česká literatura má další dílo stvrzující její místo v Evropě, místo, jež tak nečekaně zaujala v dobách pro tvorbu nejtěžších. Ale co víc: dílo ohromující mírou poetizace absurdní nadreálné každodennosti, ohromující filozofickou moudrostí, odvahou a novostí. Ty nepochybně vynesou Vaculíkovi mnoho patálií (které, jak se bude tvrdit, nesouvisí s literaturou — argumenty těch nahoře a těch dole se v tomto ohledu občas překvapivě stýkají), ale především mu už dnes zajišťují místo v Panteonu zdaleka ne jenom domácím. Věděli jsme po celých ťech deset let, že spisovatel — který po nás kdysi hodil Sekyrou tak, že si dodnes nejsme jistí, zda jsme tu knihu už pochopili, strávili a doslova fyzicky vychutnali v celejejí hloubce a neopakovatelnosti — nezahálí. Ze vydoloval z polozapomenutí velký český literární žánr nerudovského féjetónu a stal se jeho současným zosobněním. Že se potýká s tématem českého "cestopisu" Po kopytě no Praděd, z něhož jsme poprvé četli ještě v Literárkách a jehož téma mi znovu zaznělo z feje tónu Trest v minulých Listech. Že
Moji spolužáci mají být — a nepochybuji, že budou — složitým portrétem jedné české generace, a že jeho láska k všelijakým Indiánům už taky snad brzy vydá na knížku. To všechno, a ještě víc, nás teprve čeká. V tuto chvíli však nečekaně, jako tenkrát ta Sekyra, přiletěl z Veletržní ulice Český snář (sny roku 1979) a dopadl s obrovským bouchnutím, které je už dnes slyšet daleko za humny, a teprve bude. Vyjde česky, doufejme, že co nejdřív, v Publishers 68. Překládá se do němčiny. A další vydání budou následovat. Oč jde? Na první pohled o deník českého spisovatele Ludvíka Vaculíka, v němž byl první záznam učiněn 22. ledna 1979 a poslední skoro přesně o rok později, 2. února 1980. Do toho deníku si autor zapisuje své sny, vede účetnictví svjf* 1 každodenní činnosti, soukromé i veřejné (něbotKáutón je duší i tělem edice Petlice, redaktorem, nakladatelem, korektorem, knih-
138
vazačem, knihkupcem a ještě mnoha dalšími články knižní produkce v jediné osobě), své myšlenky, svá setkání, i svoje fantazie. Zkrátka deník. Čtenář ovšem nemusí číst dlouho, aby pochopil, že tohle je jenom past jako třeba, v malém, špatný pravopis v Morčatech, do které byl vlákán, skoro proti svému lepšímu přesvědčení. Tak si obvykle myslíme, když se s chutí chápeme nečekané příležitosti listovat v cizích denících. Ta past byla zbudována s mimořádným důmyslem, k němuž patří i to, že jména prakticky všech osob v deníku vystupujících jsou skutečná, nesmyšlená, před stavující konkrétní osoby Vaculíkova pookupačního světa. Voajérství (nebo se píše voyeurství?) je cosi, k čemu se neradi přiznáváme, ale co s nadšením praktikujeme. To bude, panečku, pošušňáníČko. A což teprve soudruzi estébé. Past zaklapla, a už z ní neutečeš. Teprve teď se ukazuje, že ten deník je složitá fikce, že každý záznam je vlastně fejetón, a že to vůbec není záznam, nýbrž důmyslná konstrukce, přesně vybroušený kamínek v komplikované mozaice, která se teprve postupně rozsvěcuje, nabývá smyslu a odkrývá celý obraz. A na tom obraze ne ti, které jsme toužili pozorovat klíčovou dírkou v různých patrech jejich soukromí, nýbrž my sami. Mysleli jsme si, že tohle bude lepší, než klíčový román, nebudeme se muset trápit a dohadovat, kdo je kdo, autor to všechno poví rovnou. Chyba. Nic nepoví, a ještě nám před nosem s gustem přibouchne dveře, které necudně pootvírá právě klíčový román, ten pokleslý žánr pro nepřiznané voajéry a čtenáře cizích deníků. Postavy mají, pravda, skutečná jména, a co se tu o nich říká má neopakovatelnou, vzácnou chuř pravdy. Pravdy, ne lechtivost a lascívitu Či proradnost drbu. Pravdy ne o jednom či druhém člověku, ale ironické pravdy o době, o lidech, o čase i nečase, která daleko přerůstá svou zdánlivou formu a mění se v křivé zrcadlo, nastavené mně i vám, ják se mlátíme o stěny té pasti. Jména
konkrétních lidí v té knize jsou dnes, i v Čechách, jmény konkrétních lidí tak v okruhu sto metrů kolem kavárny Slávie, v policejních aktech," a ovšem i ve Slovníku českých spisovatelů, v té jeho části, o níž to taky trochu je. Ale jakmile vyhlédneme za tuto minimální mez, jsou všichni už románové postavy, daleko větší, než jejich původní modely, a mohly by se zrovna tak dobře jmenovat Deadaíus či Bloom, Molly nebo Odette či Gilberte, i Guermantes a Swann, a také Michel a Marceline, a jak dál chcete. Joyce, Proust, Gide, abych jmenoval jen ty, na které člověk vzpomene bez velkého přemýšlení, taky psali klíčové romány. A taky bezmezné zklamali milovníky žánru, vytvořivše z konkrétních a většinou snadno identifikovatelných osob složité zrcadlo nastavené čtenáři a jeho vlastnímu světu. Leta přemýšlím, co dělá Vaculíka Vaculíkem. Jako spisovatele. Třeba jednou o své metodě, a hlavně o jejím vzniku, sám napíše. Měl by. I fejeton. Především je to jazyk, neopakovatelný, básnický, skutečný a neskutečný zároveň, skrze nějž je všechno možné, který zpřístupňuje nedostupné a činí nepřijatelné nejenom přijatelným, ale vítaným a nečekaně objevným. Ale tím se ještě neliší od svrchu jmenovaných, právě to s nimi má společné. Stejné je to i s pozorovatelským talentem, smyslem pro pravdu a význam detailu, který je mu, jako jim, sondou do hlubin člověka soukromého i společenského. S ironií — či moudrostí jako jejím českým synonymem, k sobě i k druhým, o sobě i o druhých, nad sebou i nad druhými. Se strhující hrou na upřímnost, kterou málokdo umí hrát tak virtuózně a jež je z hlavních stavebních materiálů velkých fikcí. Sami přijdete ještě na další, nebo jste už přišli. Já zůstanu na chvíli u té upřímnosti. Mám totiž takový pocit, že Vaculík si kdysi, možná už velice dávno, ještě dlouho předtím, než začal psát, uvědomil, jaký poprask způsobí, když v přítomnosti nejrůznějšími konvencemi spoutaných lidí vyslovíte nevyslovitelné, uděláte nepředstavitelné. A uděláte to sám, s plnou, konkrétní odpovědnosti konkrétního, reálného člověka, ne prostřednictvím fiktivní postavy či opatrného 'slyšel jsem', 'říká se'..Mnozí si ještě pamatujeme, a Zdeněk Mlynář to dokonce napsal, co se stalo, jaká bomba explodovala, když Vaculík kdysi na půdě Ú V KSČ, na
shromáždění novinářů a kulturních pracovníků, z ničeho nic, s naivitou, kterou jenom on tak dovede, začal vyslovovat otázky a názory, jež byly otázkami a názory všech přítomných, ale o nichž se po leta vědělo, nebo předpokládalo, že jsou prostě nevyslovitelné, že jejich vyslovením se porušují základní pravidla, podle nichž se hraje tahle hra. Otázka symbiózy fikce a nefikce v románě trápí už dlouho spisovatele na celém světě. Jaksi se už nevystačí s aristotelovskou mimesis, aby čtenář dnes prožíval stejné vzrušení, jaké cítil kdysi při četbě Dickensových románů. K tomu je dnes třeba náloží mnohem třaskavějších, než jaké měl k dispozici autor Malé Dorritky. Jednou z nich je odvážit se nemyslitelného. Například: V policejním státě, kde většina obyvatelstva, ale jmenovitě lidé pro své přesvědčení a aktivitu zvlášť vytypovaní, žijí — jak po přečtení Morčat napsala jedna moje americká studentka — "život na stole se skleněnou deskou", zveřejnit deník o těchto lidech a jejich životě v průběhu jednoho, snadno identifikovatelného, konkrétního roku, v němž i většina konkrétních údajů je snadno identifikovatelná. Skutečnost a fikce se tak smísí v kontextu naprosto nepřípustném, který vyvolá rozpaky, či pobouření čtenáře (na oko ukájeje i jeho voajérství, aby ho pak hanebně zklamal), obnaží jeho smysly, otupělé už vůči skoro všemu, čeho se mu může dostat v textech psaných i nepsaných, a přinutí ho tak ke spolupráci, a nikoli k pasivnímu čtení, přesně tak, jako to kdysi chtěl a dovedl Dickens. K tomu je ovšem třeba velké odvahy (bylo jí třeba i Dickensovi). Především odvahy učinit sám se sebou daleko důsledněji to, co třeba jen v drobném dělám s druhými. Vaculík má v tom ohledu situaci ztíženou tím, že se proti své vůli stal po okupaci, ale vlastně už před ní, jakousi mírou hodnot, národní fikcí, skoro bych řekl románovou postavou s aurou hrdinství a svatosti. Rozšlapat to všechno ve snaze donutit čtenáře, aby i on se oddal této duševnímu i národnímu zdraví tak prospěšné činnosti, je víc než nesnadné. Ale jen tak lze odtabuizovat, jen tak lze bez básnického úrazu přejít po tenkém ledě, který dělí takto nazíranou skutečnost od neskutečnosti, a to v situaci, která je sama víc než prekérní. Jen tak je také možné s úspěchem proměnit konkrétní jména v knize v ironické
139
románové postavy, jež autor musí milovat o nic víc a o nic míň, než sebe sama. Zdá se, že některé z postav to mají dnes Vaculíkovi za zlé (soudě podle Pecharovy recenze, v Praze psané a zřejmě první, jež se objevila v březnu 1981 v novém kulturním časopise Obrys, který začal vycházet v Mnichově, a třeba vydrží). To lze pochopit, stejně jako lze předpokládat, že jim časem začne být trochu stydno, až si plně uvědomí, že jich nebylo zneužito, nýbrž pouze s velkou láskou použito k vytvoření díla, které se bude po světě číst, až z jejich jmen nezůstane už ani ten popel. (Kdo by byl mohl, a měl, ale nemohl a nesměl, napsat takový román o Čechách doby Bachovy—Němcová, Havlíček, Sabina?) To všechno, vypadá jako tak trochu pro domo, neřku-li jako apologie. Jenže tím, čeho se odvážil, tou časovanou bombou, kterou odjistil, uvedl Vaculík do pohybu vypravěčský mechanismus, který mu vzápětí umožnil daleko překročit domácí rozměry. Nejenom jeho styl a způsob — po Kunderově Knize smíchu a zapomnění další zásadní český příspěvek ke světové diskusi o románu — ale i jeho témata patří k nejhlavnějšímu proudu světové literatury. Výpověď o lidech důvěrně známých, a především o sobě, se změnila ve výpověď 0 současném světě, v jeho zrcadlo. Tak bude poznána, čtena a pochopena. Pochopitelně, ta nálož třaskaviny bude zdánlivě otevírat dveře 1 zahraničním voajérům. Co na tom. I oni upadnou do stejné pasti, jako čtenář domácí. A i oni záhy pochopí, že Vaculík udělal nemyslitelné, jak může a smí jenom skutečný básník. Tohle je jenom pár slov narychlo sepsaných úvodem k ukázce, kterou uveřejňujeme, ne skutečný pokus o zhodnocení, protože těch budou napsány knihy, a právem, Vybrat tu ukázku nebylo snadné, vzhledem k tomu, o čem byla řeč, tedy k charakteru knihy (ve Svědectví č, 64 vychází obsáhlý průřez citáty z různých jejích částí). Každá citace znamená do jisté míry falšování smyslu. Ale když už to musí být — knihy měly vždycky svoje osudy — uveřejňujeme prostě prvních osmnáct stránek rukopisu. Bez vědomí autora, pochopitelně, v naději, že se nerozhněvá a že takhle aspoň co nejméně vytrhujeme z kontextu. • AJL
Ludvík Vaculík
ČESKÝ; v SNAR (sny roku 1979) Pondělí 22 Jedna 1979 •
'
•
V noci jsem, nevím proč, nemohl spat, asi šestkrát byl jsem upíjet pivo nebo mléko, myslel jsem, že moje podráždění pochází z nějaké chemie. Necítil jsem únavu, naopak vzrušení a napětí. Jako bych pozdě vypil silnou kávu, ačkoli po té právě spím dobře, ale nic takového jsem neměl, jedině dávno odpoledne u Edy Kriseové čaj. Pak jsme všichni i s haším Hamburcanem šli na pantomimu, která se mi velice líbila, a po ní jsme velice slušně a včas šli domů. Teď mi napadá, jestli moje silné podráždění není od strohoskopického efektu, jehož tam Hybner brutálně účinně užívá. Vrtalo mi to v noci hlavou a říkal jsem si, jak se už opravdu proti člověku, což jsem já, bouří i jeho biologie s neurologií. Ani necítím, že se namáhám, a jsem pak namožený. Ani nemám strach, a chvěju se, jako bych ho měl. Ani mě zvlášť neobtěžuje mluvit celý den německý, a v noci pak se všelijaké vety vracejí a vracejí a dotěravě si žádají gramatické opravy, z čehož vidím, jak mě to vysílilo. Ještě před třemi lety mohl jsem při výslechu zatlačit nastupující zákeřnou bolest žlučníku úpornou tichou kletbou a prosbou a vypětím vůle, při čemž mi na čele vyvstával studený poť,, za který jsem se styděl. Poslední rok cítím jako rok přelomu sil, možností, rozumu a času. A napohled je všecko, i pro mě, jako dřív. Jsou tedy zřetelné prahy, které postupně překračujeme. S dvouletým zdržením dostavila se mí prosím padesátka, asi, nebo co.
140 i
Jih Gruša má radostné dnv. Dostal německé skoro nikdy, pořád tu někdo je. Je to můj stav, vydání svého "Dotazníku " a zároveň české od ne jejich. Oni, když mě vidí a stroje, proplazise Skvoreckého. Raduje se z toho půvabně jak přes pokoj krom pozdravu bez pípnuti. Skrze nějaký zelenáč, a vidím, jak mu to všichni okolo sklo dvojích dveří vidím, ze také Madla ještě štědře a moudře přejí. /vw? /hm Arrom věhlasu v posteli čte. Čte Karolův podivný, židovský asi prorokuje i peníze, ale netroufá si odhadnout, kalendář. /es/// čtvrt nebo půl miliónu. Chechtáme se, Jiří Karol Sidon tu byl dopoledne a přinesl ten si legračně mne ručičky, hraje důvěru v Ivanovo kalendář, který je na čtvrt roku. Listoval jsem proroctví a říká: "A konečně praštím s druž- v něm a nemohl poznat, co je vážně a co stvem!" z legrace. Autoři příspěvků nejsou většinou Bádal jsem tedy v noci povinně (nikdy ne- uvedeni nebo jen šifrou. Je to samá horoskopie, půjdu k psychiatrům) i v tomto oboru: nežere kabala, mystika či co, vedle úvah nevím o čem. mě snad černá závist? Ale nacházím znovu "Kolik exemplářů toho děláš?*' zeptal jsem se výsledek tohoto smvslu: chválabohu, konečně tužkou. Napsal odpověď a chechtal se tomu má Jirka to, co jsme mu jaksi slibovali, když směšnému nákladu. Rád bych tu obskuritu jsme ho táhli na naši "špatnou cestu" — do poslal Šimečkovi do Bratislavy, ale rád byčh šiji Jiirgenova nakladatelství, jež ho nechávalo také nechal, a další exemplář nemůžu dostat. čekat a čekat. Jako když někoho posilujete "Můžete mi taky něco napsat," pravil Karol. slibem překvapivé vyhlídky ještě za tamtím "Já, takový přosťáček?" podivil jsem se. kopcem, pak tam dojdete — a on je uchvácen, a "Právě!" řekl Karol. " Vy tam budete vypadat vy se jenom bojíte, jestli dost. velice výstředně!" A tak jsem zjistil, znovu, že mně užasi chybí ta Pravil, že Dienstbier měl domovní prohlídku. ctižádost nutná k psaní. Pocit povinnosti, který Hned jseni začal probírat, co mám doma: je také nutný, ten chlácholím výpočtem, ze však Černého připraveného k vazbě, pro Jana dělám to a to. Cítím se úplně zaměstnaný. Ale Trefulku balíček autorských výtisků "Zločinu v noci přichází mě cosi týrat, občas, a já mívám pozdvižení*', několik hromádek připravených mučivé nutkání — protože chuť se nedá říct! k zabalení, v každé z nich je Patočkův esej rožnout, sednout a psát, cokoliv. Této noci zas. "Spisovatel a jeho věc". A několik rukopisů ke Ale neudělal jsem to, protože bv se rodina lekla. čtení, z nichž nejchoulostivější jsou Tatarkovy Ano, psát od večera do noci a třeba do rána, to je "Písačkv", a kam budu každou noc zastrkávat v pořádku. Ale začít od prostředku noci nebo toto svoje psaní? dokonce před ránem — choroba! A já to vím. Je půlnoc, přišel Jan. Ptám se, kde byl. Proto jsem si v noci uložil odsunout to puzení na Pomáhal Principálovi malovat byt. Principál dnešní večer. Začnu tedy zas psát takovéto zá- divadélka Orfeus je po nemoci a včera se mu pisy? Já je léta odmítal! udělalo špatně od srdce, zrovna prý jako mně Na zítřek mám předvolání na Bezpečnost při malování před vánoci. 44Jak ty dopadls na k pravidelnému měsíčnímu Múřednímu jed- policajtůře?" zeptal se Jan. "Zas vyhrůžky," nání". Bez uvozovek hodí se pro to nejlíp slovo mávl jsem rukou, a nebudu o tom mluvit, ani vyhrůžky. Zvyknout si na to jakoby na nic — tady psát. Stlačím tu věc až do nevýznamna. nikdy se nedá. Ještě jednou projde tudy Jan: v pyžamu, s kapTeplota dnes trochu stoupla, jako by se sami plnými jablek. chystala obleva. A já jsem původně chtěl ještě Madla zhasla. Každý večer leze do postele napsat o té "strašné zimě" fejeton. — Aby mě s útěchou, že je zas o den blíž k důchodu. Dnes nepředběhlo jaro! přišla z práce nazlobenější než jindy; protože musela navíc uklízet v ústavu. Vedoucí před časem dostal nápad, aby si pracovníci ústavu Úterý 23. ledna 1979 vzali úklid budovy. Madla to odmítla a já jsem jí to pro jistotu ještě i zakázal. "Proč nechce Je Čtvrt na dvanáct a kluci ještě nejsou doma. přijmout uklízečku?" zeptal jsem se. "Nevím!" Nedokážu si tedy myslet, že jsem pro dnešek už vykřikla zlostně. Pak pravila: "Chce si upevnit sám. Budu vyrušen. Nemůžu dosáhnout samoty pozici nahoře a moc dole* Nahoře vykáže •
¥
w
.
-i
'
úspory na mzdách a dole nadělí prémie.'' — "To je přeci za jedny penízeřekl jsem. "Právě že ne. Prémiemi má diferencovat výkon psychologů, ale on je tedy dá za úklid." Starší ženy to odmítly, ale mladé blbé frcny se pro čtyři stovky zavázaly uklízet. A dům je zas špinavý, protože to co uklízečka přece jen by udělala, toho se doktorky sotva dotknou, protože se štítí. A jsou jenom unavené, unavené, a peníze stejně nemají. A v kuchyňce nechávají po sobě špinavé nádobí, komu? Uklízečce? Lednice je zas viněná a popelníky pořád plné, kdo je uklidí, uklízečka? Ten, kdo se na to nevydrží už dívat. A tak od té doby, co si zaměstnanci sami uklízejí, berou ti, co místo nich musejí víc pracovat na vlastním úkolu ústavu, menší prémie. "Režim stojí na tako vých ho vadech,'' pra vím. "Ale sakra, až budu končit, až se s nimi budu loučit, všecko to řeknu!" praví Madla. "No a proč teda uklízelas? " podivil jsem se. "Protože ona postgraduálně studuje, a je blbá, nestačí na to, tak se hodila marod, a kdo to uklidí?" plivala Madla. ''No tož to (v jsi také blbá,'' řekl jsem. Je jedna hodina, přišel Ondráš. "Tak co," ptám se. Vykládá mi, že mu nový ředitel jejich podniku odmítl podepsat doporučení ke studiu na vysoké škole, ačkoli starý ředitel ho s tím slibem přijal do práce. "Proč?" zeptal jsem se. "Prý mě nezná, prý si musí o mně získat informace." — "Aha," řekl jsem, "informací má jistě dost, ale musí jít někam pro rozum," — "Takový zapeklitý případ," řekl Ondráš, "Dobrou noc." Je půl třetí, protože jsem přestal psát. Představil jsem sijak jdu všude dělat pořádek, jak dopadám, a musel jsem se hned dát do sklizeni věcí, aby tu potom nebyly. Chtěl jsem dneska psát vloženou komentující kapitolu do "Milých spolužáků", ale neudělal jsem k tomu ani čárku. Krom toho chci napsat fejeton o letošní zimě, abych obrátil náladu ve fejetonech jiným směrem. Ukazuje se však, že toto písáníse nedá stlačit v cosi vedlejšího, co by mi nezaměstnávalo hlavu a nepřekáželo v důležitější práci. Je to špatné. % '
<.*
i;
.
\
, > \ >. * * < ' • . - • a • A: •
..
• • - UM'
Středa 24. ledna 1979 >
>• -
< •
'
* *
•
i
't
;
* ;
,
< •
'
, ,
s
•=
Dnešní odpoledne zas utraceno běháním okolo knížek. Jeden balík odvézt autorovi, aby
podepsal titulní listy, vložil do textu fotografie a zanesl si to pak sám svázat tam a tam. Ptám se, dokdy to vyřídí. No...až udělá ty fotky... Vtípím se, že chlapec nemá peníze na materiál: dát mu předem šest set. Pak tramvají na jiný konec města, kde mám dneska vyzvednout svázané almanachy. Při pohledu na hodiny vidím, že to však už nestihnu, protože za chvíli se mám u Rudolfina sejít se Zdenou, která mi odevzdá další přepsané věci. Jdu k Rudolfinu? syrově tu táhne. Přecházím, tu ke mně přistane zelené auto, v něm Zdena. "Napadlo mi, jestli nemáš zas nějaké pochůzky, tak jsem vzala auto." Ano, a uspořený čas že vybude pro ni. Ale omyl, pro dnešek. Jedeme středem Prahy, ulicepokrytéprosolenou čvachtanicí jsou poloprázdné, můžu snadněji sledovat auta za námi. "Jak dopad las,"ptám se. Zdena si dnes vzala z práce volno na doktory. "Ále!" pleskne dlaní do volantu. "Víš co, nebudem r o tom mluvit. Žijem! říká nadšeně a ukáže na světla semaforu, jako by to měla být kvetoucí louka; Takové euforické výkřiky však u ní mohou skoro za pět minut skončit v těžké mlčenlivě nenáladě, kdybych trval na otázce: No a co ti řekli? Jedeme do knihárny pro almanachy. Zdena se tu výborně hodí. protože R., který je dával do vazby, uvedl nevím proč smyšlenou ženskou adresu. A tecf bych si pro ně přišel já, jehož znají, a teprve tou skrývačkou m oh li b v ti ne vinní lidé zneklidnět. Zastavili jsme kousek od podniku, dal jsem Zdeně objednávku a dvě stě padesát korun a ona šla. Díval jsem se, nikde opodál nezastavilo žádné auto. Balík byl řádně těžký, v ceně přes w
*<
w
*
M
dva tisíce, která teď ještě o dvě stě padesát korun vzrostla. To nebude rozumné brát jej domů, po včerejším varování! Zastavili jsme se tedy u M., kde jsem balík složil a domluvil se, že přijdu zítra odpoledne a uděláme si s M. kroužek ručních prací. Ted, když to tak hladce a rychle proběhlo, mrzelo mě, že jsem s sebou nevzal ke svázání "Moje léta v Dijoně," která mi leží doma pod stolem. Ale bál jsem se manipulovat dvěma ztratitelnými věcmi současně. A bylo mi hloupé budit v paní knihařce otázku, jak to přijde. že ať jde o jakéhosi Václava Černého nebo Alenu Novákovou, vždycky jsem to já. Zdena se zeptala, kam chci teď (aspoň dvacetikorunu na benzin, a přičíst ji k almana-
chuml). poručil jsem si na Novodvorskou za Jiřím Grušou. Jirka si četl samozřejmě svou německou knihu a hledal chyby překladu. Zádně vážně prý tam nejsou, menších je víc. ? Zdena mluvila t pokoji s Ivankou, psi tam lítali a chlapec Václav, pro mne však schválně Walter (aby se nestal českým králem, jak ctižádostivě sní Jirka), ťapal po celém bytě a všecko kazil: ulomil anténu tranzistoru, rozlil čaj na psacím stole.. Já jsem si zatím s Jiřím cosi vyřizoval, při • čemž většinu podstatných jmen, číslovky ki některá slovesa jsme si sdělovali písemně tužkou. Takovémuto mému chování se většina přátel směje, ale rozkolísal jsem je už. Byl večer. Zašel jsem ještě k Otce Bedářové, která bydlí téměř naproti, ale nikdo nebyl doma. Mám dojem, že Otka se na mě hněvá, a vím proč. Vrátil jsem se k Jirkovi pro Zdenu a ta mě pak zavezla domů. Jiří chtěl, abych mu vylíčil, co mně chtěli na Bezpečnosti. Stručně jsem mu to vylíčil, měl bych i tady, jenže se mi strašlivě nechce. ^ Náš Ondráš dělal dnes řidičské zkouškv. Nebylo by nic zvláštního, kdyby je neudělal, vyhodili jich prý polovičku, ale jeho by se to dotklo trošku víc. Jana zas pozvali na ředitelství podniku na pohovor. Byl tam s pěti dalšími maturovanými vyučenci, a jednali s nimi přívětivě: doporučí je ke studiu na vysoké škole, dokonce jim od třetího ročníku dají stipendium, zaváží-li se zůstat v podniku. Jsme z toho celá rodina zkoprnělí. Bojíme se, že víme víc než celý podnik: našeho Jana tam nebudou smět pustit. >
•
%
Čtvrtek 25. ledna 1979 Máme v Dobřichovicích dům, ale nemůžeme v něm bydlet. Dům je z konce století, skromný ale pěkný a byl by pohodlný, kdybychom si ho směli uvnitř přestavět pro svou potřebu. Například v něm nem koupelna. Má šest místností, z nichž my máme právo jenom na jednu, v ostatních jsou nájemníci. Když jsme dům před šesti lety koupili; dali jsme jim samozřejmě výpověď, ale to nic neznamená, dokud jim národní výbor nedá byt. A protože nemůžeme žádné státní milostě čekat, začali naši kluci stavět družstevně, svépomocí: to znamená udělat měsíčně sto až stodvacet hodin — o sobotách a nedělích. Napadlo nám, až klucibytpostaví, že
se tam přestěhujeme a tento byt, kde sedím, vyměníme za něco v Dobřichovicích pro naše babky. Babky jsou tři: paní Kopecká s dvěma kočkami, paní Rohlenová s kopou vnoučat od jara do podzimu a paní Hemerková se psem. V tom je právě ta chyba: jsou to tři osoby sice jenom, ale tři samostatné domácnosti, je pro ně třeba tří náhradních bvtů. Bereme v úvahu i to, že někdo může umřít (třeba já), ale kdy? Rozhodl jsem se někdy začátkem tohoto měsíce udělat o tom odbornou poradu. Otázky: zda je možno přestěhovat babky do jednoho aspoň třípokojového bytu, když teď bydlí v rodinném domě, který je rozdělený na tři byty také jenom pomyslně; až naši kluci družstevní byt postaví, jestli jim ho nemůžou nějakým trikem vzít; zda by bylo účelné zřídit nad dobřichóvickým domem Janovo či Madlino spoluvlastnictví, dům totiž jsme koupili na Ondrášovo jméno. Já jako vlastník čehokoli nepadám pro stát a rodinu v úvahu. Na poradu pozval jsem Jiřího Grušu, který pracuje v tom stavebním družstvu a ví, jaké triky mohou přicházet v úvahu, Pavla Rychetského, protože je právníkem v jiném takovém družstvu, naše kluky a samozřejmě Madlu, protože pokládá za možné, že až kluci ten byt postaví, nastěhuju se tam já s nějakou ženskou. . Porada se konala u Pavla a Jiří na ni nepřišel. Tři babky do jednoho bytu nastěhovat nemůžeme, ale vzít klukům třípokojový byt a dát jim místo toho jednopokojový můžou, jestliže v době kolaudace nebudou ženatí. Ptal jsem se druhý den Jiřího, proč nepřišel. Řekl, že zapomněl, usmál se a dodal, že to však bylo zapomenutí freudistické, protože je na mne prý naštvaný. V prosinci napsal jsem " Poznámky o statečnosti" a věnoval jsem je Karlu Peckovi k padesátým narozeninám se žádostí, aby mi k nim dal své připomínky, protože jsem je mínil dát pak do oběhu. Pro moje téma — statečnost pro výjimečné jedince a pro dav průměrných lidí — zdál se mi Pecka být přímo expertem: jedenáct roků v base, skromný, prostý nenávisti, neuróz i póz, životním stylem bližší obyčejnému člověku, než ostatní stejně známí opoziční spisovatelé... Přisel ubyl dost nabitý; Ale já jsem mu některé věci vysvětlil, něco jsem změnil a něco samo odpadlo podle známého přírodního úkazu, že když přiběhneme za protivníkemj už m
jeho ochota uvazovat o naší kritice ji utišuje. Potom s mým textem už všichni souhlasili nebo mě dokonce chválili — od Madly přes Kosíka po Alexandra Klimenta a Helenu Klímovou. S lítostí a bázní posílal jsem text do Brna. Dosud nevím odtamtud nic. Jiří Múller, Jan Tesař...! Petra Pitharta zastihl můj text v práci na vlastní formulaci některých shodných úvah. Oklikami jsem se však doslýchal, že hlouběji v Chartě vedou se o tom spory. U Pithartů byla mi taky doručena věta citovaná z jakési společnosti: "Ještě než Vaculíka zdemoralizoval Martinovský..." Tou dobou se můj článek jistě četl i na StB, a já trnul, aby tam nenašel nějakého neočekávaně bystrého čtenáře, který by pochopil svou příležitost. Otka vzala, odnesla, přečetla, nic, až za čas: "Hochu, někteří mají vážné námitky, a právem!" Minulý týden řekla, že taky Gruša se nazlobil, dokonce mi prý píše odpověď a už má šest stránek. Když mi Jirka řekl, že se na mě freudisticky naštval, věděl jsem, za co a chtěl jsem o tom mluvit. Řekl, že mi začal psát odpověď, ale pak ji roztrhal, protože to prý nejde. "Co nejde?" zeptal jsem se. — "Abychom se my dva..." Musel jsem včtu dopovědět za něho: "...hádali před tváří Státní bezpečnosti?" Mluvili jsme na Malostranském náměstí, čekajíce na tramvaj. Řekl jsem, že když jsme se už definovali jednou jako svobodní lidé, Chartou i jinak, máme na svém území svobody užívat. Nemůžeme některé věci zamlčovat jen proto, že nás slyší StB. Jiří souhlasil, ale můj Článek prý není pro takovou odkrytou diskusi vhodný z jiného důvodu: protože je neuvěřitelně podlý. On si udělal čistě sémantický rozbor mého textu a mohl by mi dokázat, že pracuju těmi nejhanebnějšími prostředky žurnalismu, jakých v roce 1977 ttžilo Rudé právo proti mně. To mě zarazilo velice. Trval jsem na tom, aby mi podstatu své kritiky aspoň zpaměti naznačil. Vytáhl z tašky papíry, už jsme byli v tramvaji, a tlumeně mi z nich četl. Viděl jsem, že tam měl tři začátky "Milý Ludvíku!". A hodně škrtáno. Pamatuju si zhruba toto: Otřel jsem se o mladého Pecku a z výšin své relativní nedotknutelnosti přehlížím, že dneska jsou zase zavíráni mladí Peckové, a jsou zavíráni místo mne. Pracuju ve svém textu s nedefinovanými pojmy, jejichž význam postupně posouvám, takže zdánlivě logickými větami spřádám lež. Neboť
144
co je ta má "četa hrdinů", jejichž jednání se stává nepochopitelným pro "střízlivé lidi"? Měl jsem místo o hrdinech mluvit rovnou o hrstce samozvanců", a střízliví, normální lidé jsou pak oni stranou řízení poctiví pracující. A ona "statečná poctivá práce", po které volám, je přeci ta státem a policií požadovaná "poctivá spolupráce"...Tak zhruba, a já se to pokouším tady zachytit, protože nevím, jestli mi někdy dá své názory do ruky. Řekl jsem, že si velice přejit, aby se přesto pokusil své námitky sepsat. Jen kdyby ale dokázal vynechat urážlivé formulace, které by zkazily náš vztah, udělaly radost estébákům a vyvolaly špatné duchy. Já tak škaredě nemluvím nikdy ani o estébácích! Když zkusí napsat všecky ty choulostivé věci tak, abych je i já mohl číst, pak bude stát asi před stejným úkolem, před jakým jsem stál já, zvlášť když se omezí na tři stránky jako já. Odpověděl, že nic psát už nebude, když mi to řekl. A moje chyba prý byla možná už v tom, že o některých věcech se na tři stránky psát nemá. Zdá se to pravda, uvažoval jsem cestou domů. Ale rozsah souvisí s žánrem. A můj žánr je známý a byl zřejmý i teď. A volbou žánru už se něco předpokládá ti autora i čtenáře. Myslel jsem toho večera, jak jsem to velkoryse přijal a jak jsem odolný. Ale dostavilo se ono probuzení bez důvodu uprostřed noci a strach Z neúspěchu a z časové tísně, protože ani nedopíšu "Cestu na Praděd", ani knížku o Indiánech, ničím se neospravedlním. Ze všeho nejnutnější je udělat "Milé spolužáky", protože budou obsahovat všecko od narozeni do případné smrti. To je tedy nejnutnější; ale mé nejvtíravější téma, a palčivé, je to, jež se mi děje. A osvědčeně správné rozpoloženi k práci je vzrušení, strach a hněv a horečný útěk vpřed, k poslední, vrcholící větě. Je tři čtvrti na čtyři v noci, nemůžu věřit. Toto jsem si měl napsat dopoledne, ale musel jsem za světla fotografovat deníkové dokumenty k "Milým spolužákům". odpoledne jsem u M. lepil ptáčky a vystříhával kolečka pro almanach M Hodina naděje". Chtěl jsem tento týden odevzdat fejeton o letošní zimě. Prostě od chvíle, kdy se ráno při holení dívám na svou hubu, mám chuť seříznout i ty fousy a tak se vrátit ke všemu původnímu, před všecko, co se stalo a co na mne prirostlo. Taky mt Jtri pravil, ze ja přeci ť'
*
/
*
•m'
m
í
r
4r
už nemůžu svléci před lidmi najednou úbor, kroj či plášť, který jsem si kdysi sám dobrovolné navlékl Nic jsem si nenavlékl a čím si mě kdo přiodívá, ať si to zodpoví sám. Ať je každý tak dospělý, aby to vydržel Jenže jakou úzkost budí obyčejná hrozba ztráty přátelství! Pátek 26.ledna 1979 Spánek mi končívá překotnými sny, jsou to většinou sny prudce dějové, málokdy pocitově stavové. Necítím při nich většinou nic. Jedu špatným autem, které se sotva hýbe z místa, ale přesto reaguje pozdě na mé povely, takže se pomalu, ale neodvratně do čehosi nabourávám. Nebo utíkám a nohy mám nikoli těžké, takže bych nemohl z místa, nýbrž naopak lehké, takže mě z místa neodsouvají. Odvážně a podnikavě lezu po skalách či konstrukcích, které se víklají, padají pode mnou a já se zachraňuju přechytáváním, jež mě vede směrem pořád horším, kam nechci: zachraňuju se tedy do postavení stále riskantnějšího. Vzbouzím se do úplného dne, jsem v bytě sám, z ulice slyším řinčení a z kuchyně hlasy našeho ptactva. Filip vyzpěvuje, Kateřina jenom vulgárně kdáká. Včera jsem a Mirky dostrojoval almanachy: lepil na desky ptáčky a do přebalů vyřezával kolečka, aby ptáčci byli vidět. Domácí mi pomáhali. K tomu jsem koupil litr bílého Kamenáče, který jsem započítal do ceny almanachů (koruna na kus), a stejně by to nikdo jiný tak levně nedělal. Už proto musím této práce zanechat, že se někdy cítím olíznut podezřením, jako bych z ní něco měl. Odlišná povaha od mé může si totiž o mně pomyslit: jinak by to přeci tak dlouho nedělal! Sedmý rok. Někteří odběratelé se začínají na mě tvářit shovívavě jak na živnostníčka, jemuž chtějí pomoct udržet existenci. Ano, a zatím má vlastní živnost hyne. Onehdy mi Madla řekla, že naši kluci za mnou vedou takovéto komentáře: Je to vlastně hanba, mohl by napsat takové věci, a tahá se po Praze s cizími pitomostmi! Dneska jsem roznášel "Hodinu naděje", vrátil jsem se večer a nebyl tedy doma, když u nás byla Otka. Nechala mi tu dopis od pana Václava, začínající slovy "Milý pane Ludvíku!". Je to polemika s mými "Poznámkami o statečnosti", datovaná včera, a už je tady, ačkoli musela proniknout policejním obklíčením
Hrádečku. Otka dala dopis otevřený do rukou Ondrášových a výslovně podotkla, že je to fejeton. Chtěla tím vyslovit svou vůli, abych jej tak vzal a obsloužil. O to se bát nemusí! Tak v pan Václav se pouze tváří, že mi píše dopis: jistě ho dá na vědomí přátelům, ale ponechává na mně, jak si jej zařadím. Napsal mi dobře: v sympatickém tónu, jasně a správně. Ani nevím, s čím bych mohl nesouhlasit, kdybych přece jenom neměl pevně v hlavě důvody, proč jsem svůj fejeton psal. Páně Václavův dopis je výstižný záznam jeho udiveného vrtění hlavou: ví, že vím to co on. '' Vždyť přece víte lip než kdo jiný..." říká. " Vždyť přece víte lip než kdo jiný, že Gruša nemusel sedět za Dotazník, ale Vaculík mohl sedět za Morčata...Jednou je taktičtější zavřít Grušu a snažit se tím vystrašit Vaculíka, jindy může být naopak šikovnější zavřít Vaculíka a snažit se tím vystrašit Grušu...Což si nevzpomínáte, že stále ještě jste — ostatně spolu se mnou — obžalován žalobou z roku 1969? A což si opravdu neuvědomujete, že jsme tam mohli první půlku sedmdesátých let sedět místo Sabaty a Hubla zrovna třeba my dva? Myslíte, že ten textík, co jsme tehdy podepsali, za to stál? Když se to tak vezme, nic za to nestojí. Ani letáky, ani návštěva plesu, ani napsání nějakého románu. A co teprve odesílání textů českých spisovatelů exilovým časopisům! Stálo to Ledererovi za to? Ještě že patří k těm mazaným hrdinům, kteří se těší jen z "odměřených dávek represe", vždyť nemusel být odsouzen jen na tři roky, ale třeba na deset.w— To je odpověď na můj názor, že dnešní moc zavírá na rozdíl od padesátých let, kdy jejím cílem bylo přebourat společnost, své ojediněle vystupující odpůrce jakoby nerada a na kratší dobu, a to i proto, že nechce potvrzovat hrdiny, potřebuje dneska společnost uklidnit, vlastně umrtvit. Na to na vazuju úvahu, že formy odporu mohou státní moc vychovávat k větší krutosti. "Nevím, jak jste svůj fejeton myslel," píše pan Václav. " Vím ale, jak působí—aspoň na mne. Zbaven hávu havlíčkovsko-peroutkovskovaculíkovské stylistické elegancepůsobí ve svém jádře a ve svých důsledcích asi takto: slušný člověk nedělá hrdinu a necpe se do vězení. Protože být hrdinou je cosi nesociabilního; není to ta správná poctivá práce, kterou mají slušní lidé rádi a která udržuje společnost v chodu; je to
145
to cosi, co lidi odpuzuje a čeho se děsí. Hrdinové jsou navíc nebezpeční tím, ze jen zhoršují poměry. Vždyť ti fízlové jsou celkem slušní... vždyť člověk ty dobráky přímo nutí k tomu, oby tloukli žemké a tahali kamarády do temných lesů a tam je kopali do břicha! Je třeba respektovat jejich prestiž a ne dovolával se tedy provokativně pořád nějakých mezinárodních paktů anebo si dokonce drze opisovat písemnosti Černých, Vaculíků, Havlů a podobných, za což, jak je Vám jistě známoY sedí v Brně ve vězení tři kluci ve věku Vašich synů. Taky hrdinové, kteří jen zhoršují poméry!" — Pan Vádav%končí iyjádřením, že člověku nezazlívá, stáhne-li se do pozadí, když už je unavený, anebo se i vystěhuje. Zazlívá mu však (mně), když říká nepra vdu. Zdá se mi, že přece jenom hlavní mou myšlenku pominul a celá jeho pozornost obrací se k jejímu "dopadu", Celý život to slyším: myšlenka je jedna věc, soudruzi, a druhá je její dopad! Ale kdy tedy přijde nějaká vhodnější doba pro vyslovení myšlenky bez ohledů na dopad? V době nejšťtisinější roku 1968, byl dopad nejhorší. Pan Václav ale přece jenom ví, co já, a letmo — jenom letmo, aby to mohl pominout — se toho dotkne: "Snad jste chtěl říct, že tiché a nenápadné ponižování tisíců anonymních lidí je horší věc, než když občas zavřou známého disidenta. Nepochybně* Jenomže proč toho disidenta zavřeli?" ptá se, čímž se okamžitě vrací do našeho, disidentského, cyklotronu myšlení a činil Když jsem dnes přišel domů, všichni naši už měli dopis z. Hrádečktt přečtený» "Napsal to dobře,M pravila Madla. "Ano, Člověk to čte a má dojem, že všecko sedí," pravil Janek. "Já nejsem se svým úsudkem ještě hotov," řekl ne jelega tuně ji Ondráš. "Tak to jsem zvědavý, jaksi teď moje psaní zodpovíte," řekl jsem, Jediným člověkem, jehož vůbec nemůžu zmást a jenž věří v můj dobrý charakter, zdá se být popelově hrozivý major (?) Fišer, který mě v úterý oslovil obvyklou větou: "Tak co nám to zas vyvádíte, pane Vaculík, tak my podlé vás jsme vrazi a u nás se střílí do lidí?" .4 zvedl dvěma prsty» jako hada, na žlutém papíře mé "Poznámky o statečnosti"y
Pondělí29. ledna 1979
V sobotu jsme jeli do Dobřichovic. Já jsem zatopil v kachlových kamnech, v pokoji jsme měli tři stupně, ještě že plus. Venku bylo o jeden víc. Tálo. Po třech hodinách zaznamenaly přístroje teplotu v pokoji už patnáct stupňů. K tomu přispěla i Madla, tím že jako obvykle pilně žehlila z domu přivezené vyprané prádlo. Při takové činnosti — já topím, ona žehlí — posloucháváme cizí stanice. Mně stačí dovědět se jednou týdně, co se děje ve světě. Krom toho jsem při tom několikrát opsal páně Václavův dopis. Už se mi nezdál tak působivý. Nebudu naň reagovat vůbec, až kdyby takových bylo víc. Na zahradě se nedalo nic dělat, bylo mokro. Chvilku jsem se trefoval sněhovými koulemi do stromů. Náš zajíc do běla o žral připravené větve jabloní a začal okuso vat kordon. Našel jsem zas další díru v plotě, zahradil jsem ji. Této zimy si opravdu od zahrady odpočíváme, ale pak to poletí! Konečně správná zima. Měl bych o ní napsat. V neděli jsem uřízl pár čerstvých vetví pro zajíce, sekal jsem dřevo, přebírali jsme ve sklepě jablka. Listoval jsem si v atlasu jablek. Když jsem odloupl na hrušni šupinu zkroucené kůry, začaly pod ní lozit šedivé mšice. A to byl letos dvacetistupňový mráz! Zpátky do Prahy jeli jsme dřív, než jezdí várně, protože jsem se mínil zastavit u několika lidí a rozdávat almanach. Nikdo ale nebyl doma. Zas pocit mrzké ztráty času, a dnes ráno svrbění, že už si pro něj jedou ti praví, už jdou nahoru, dva výtahem\ jeden pěšky (abychom se nemintdi!) , zatímco já se holím. Oholil jsem se, oblékl a bez snídaně vyrazil s bůchratou taškou z domůi Ono b y l o t i ž s k o r o p o l e d n e , p r o t o ž e j s e m O s t á v a l v d e s e t . V n o c i j s e m č e t l Tatarkův »
m
Yukopis.
Tatarků v rukopis — to by byl docela i dobrý titul toho rukopisu! O Tatarkově rukopisu však později, tíž jak se autor rozhodneš a já bych rád, kdyby se rozhodl pro. Zatím ho trávím po kouskách, sám a velice intimně. Něco takového Hit ještě nebylo, však Dominik jistě v dáli sténá mukami, že mXiselošalet, že tódalz rúk. Mátám slova, která nejsou ani v šestidílném slovníku špisovnéšlovenštiny, a já nevím, jsou-li to chyby či heologismy: Lásať. Rukopis na stroji obětavě
146
i
r s1
přepsal tunajší jeden Slovák, nechci ho jmenovat, Ján Mlynářik, původně historik, <7 to/m/ sť nechtělo na českém stroji smontovávat ze znaků ra * slovenské vokanie, takže tv stříšky v celém díle chybí. Jás kletbami vstávám pětkrát za stránku pro slovník (šest svazků). Myslím, že řeď íaw bude pár těch stříšek navíc. Leda, /íy/« žf /nr/i /o zas dal Zdeně. Dělala vysokou školu 1» Bratislavě. Dnes oslavil Alexandr Kliment padesátku. Sešlo se nás u něho moc, také milý Karel Kosík .v A/r/r/V f/ří/ se vidět, dlouhé době viděl jsem Zdeňka Urbánka a seděl jsem vedle Standy Miloty, který mi připadal smutný. Z druhé stran v seděl Jan Vladislav, který si ze mě dělává legraci a já z něho, ale tak dětinsky, žč /o nevydá na reprodukovatelný vtip. ("Ty máš dneska fousky nějak nahoru!" — "VI /y vlásky dolů!") Ptal jsem se Jiřího, yV.vr// už sepsal svou nadávku na mne, ještě ne. Eda Kriseová byla zas v jiných pěkných šatech. Byl tam Petr Pithart, rt/e 0 sporném tématu — jeho a můj článek — nikdo nezavedls námi řeč. Slavnost. A slavností máme už tak málo, že si jí každý moc váží Jenom Ivan se v jednom koutě pustil do politizování, ale dost dietně. Slyšel jsem každou chvíli jeho: "Tím si nejsem tak docela jist!" Chvíli se probíralo "symposium", které o svém "Pánu věže" uspořádala minulý týden Eva Kantůrková. Pozvala si lidi, jimž se román líbil, aby lidem, jimž se nelíbil, jako třeba mně, řekli mínění. Seděli jsme u pohoštění samí kritikové: Jiří Pechar, Cruša, Vladislav...bylo to až hloupé: obhájcové se nedostavili. Ivan měl názor tak odmítavý, že se raději omluvil a nepřišel. Také Sergej Machonin poslal raději dopis. Znali jsme s Jiřim jeho obsah předem, byl strašný, trnuli jsme. Eva odložila neotevřený dopis za sebe na okno a hostila nás, dopis mi vadil. Její muž Jiří trpěl napětím s ní. Konečně dopis otevřela, přečtla si ho, mlčela, pak řekla: "Nebudeme už dál na nikoho čekat. Jako dobrý úvod clo diskuse přečtu vám, co mi píše Sergej." Potom se zeptala, co kdo ještě chce, a odešla do kuchyňky, ať se prý rozmyslíme. Jiří pravil: To má u mě teda bod!" Psát tři roky, a tak se mýlit v účinku, je hrozné. Eva si myslí, že román spraví škrtáním. Těžko. Jiří vidí chybu, a nenapravitelnou, v rouhavém pokoušení ďábla, jehož se Eva dopouští, když Jana Drdu dělá zpravodajcem •
«
»
•
m
«r-
o Kristově ukřižování a předtím se ještě na zbičovaném Ježíši dopouští soulože. Pro Jiřího totiž autor je za skutky svých postav odpovědný jako za své, a taky odplata za ně přijde mu do týdne nebo do smrti. Já ovšem nevím, kde někteří berou toho Drdu, mně to nenapadlo, ovšem například Ivan je si tím jist, Takto dešifrovat literaturu se mi nelíbí, Mně na románu vadí, zhruba, že je nudně popisný, kde jde o realitu, a trapně naivní, kde má jít 0 fantastično. Jináč autor smi sahat na cokoli, rozhodující je zdar, zdar omlouvá. Ale Madla mi za to nadává: ve společnosti tak zklamané jako naše bude umělcem, kdo dá lidem novou naději, a ne kdo rozvrtá ještě to poslední. A co já? Svému švýcarskému nakladateli jsem před čtrnácti dny dal ránu poslední. Loni jsem ohlásil, že napíšu knížku o indiánování, když jsem pásal kozy. Celý život se těším, jak to jednou budu psát. Když jsem si jako první krok k tomu přečti své dětské deníky• zůstal jsem sedět jak přelstěný: ta věc je hotova! Hotově napsána dětskou řečí, je to pravdivé a pravé, zatímco já bych teď sestrojoval umělotinu, Potom jsem návazně přečti své deníky dělnické a studentské, a co vidím: že já mám vůbec napsáno vše. A že jsem si to napsal naprosto včas. Pozdější prací jsem své názory a postoje už jenom varioval a ilustroval. Nebyl jsem nikdy moudřejší ani schopnější, než jsem byl do dvaceti let. Všecko se splnilo, došlo na má nejhorší tušení, zatímco mé hojivé naděje neměly v ničem pravdu. Nejenom úspěchy, ale 1 všecky své nezdary, poklesky i pády jsem si jakoby předepsal do partitury a potom je odehrávaL Po přehlédnutí těch věcí pojal jsem záměr nazvaný "Milí spolužáci a učitelský sbore!" a svému nakladateli oznámil: Nic pro vás, nic pro Němce či Američany, lituju. Pěkně pro vlast, v třiceti kouscích. Ještě si v Petlici vydám svou knížku, a tím končím.
Úterý 30. ledna 1979 ?
..
'
y
.i
Když ráno vstanu a jsem tu sámt asi hodinu hospodařím: umyju hrnky od snídaně, sklidím chleba a utřu drobky, zaleju rostlinstvo a poklidím ptactvo: dám mu slunečnicová semena, ukrojím měsíček jablka a vyměním vodu. Ještě
někdy zametu a utřu mokrým hadrem předsíň a chodbu před naším prahem. Potom teprv postavím si na čaj, znovu vytáhnu chleba, nůž a hrnek, snídám a dívám se na ptáky nebo oknem ven. Naši ptáci jsou Filip a Kateřina. Filip je kříženec kanára se stehlíkem, proto vypadá samozřejmě jako stehlík, a Kateřina je kanářice. Jejich klec visí v koutě u okna na řetěze, zanořena do rostlinstva tarasícího přístup k oknu. Když jím, ptáci mě pozorují, obletují a klovou do chleba, do koláčů nebo do štrůdlu na pracovním stole. Blíž k mé ruce, ha jídelní stůl, se neodváží. Ale sotva bych poodešel, už bych je měl na krajíci. Když dojím, umyju hrnek a lžičku, sklidím chleba a nůž, utřu stůl a jdu psát do pokoje. Přes dveře potom 'slyším ptáky: teď Filip začíná zpívat k jaru, za měsíc začne Kateřina klást vajíčka. Když je šerý den, psávám v kuchyni. Nepíšu vůbec rád, považujíc to za těžkou práci. Ale ochotně po sobě napsanou věc čtu a vylepšitju, až vypadá, jako by byla napsaná ráda. Dopoledne nechodím nikam, snažím se dodržovat pracovní řád. Proto se lidé naučili chodit za mnou dopoledne. Když zazvoní zvonek, je to většinou Otka Bednářová, která'si chodí pro fejetony a knížky a nosí mi jiné čtení, nebo Mojmír Klánský, který chodí ze zvyku, nebo někdy Luboš Dobrovský přijde ha cigaretu mezi dvěma mytími výkladů. I když někdy přijdou nešikovně, vždycky jsem jim vděčný, že to netu někdo horší. S návštěvou sedím v kuchyni, kde bývá tepleji, světleji a je tam dovoleno i zdvořile kouřit. Kdvž nemám náladu, čas nebo kdvž někdo sedí dlouho, řeknu mu, ať už jde domů. Když zvoní telefon, neberu ho. Dnes asi v jedenáct hodin zazvonil zvonek. Byl jsem nepříjemně napjátý, protože Otka tu byla už po ránu, Mojmír přijde zítra a Luboš myje v tyto dny na Proseku. Otevřel jsem. a bylá to paní Helena D., což mě příjemně udivilo, řekl jsem ji minulý týden, to je pravda, aby někdy přišla, ale nevěděl jsem, co by z toho měla. Vypadala v rámu dveří velice dobře a jako návštěva, která ke mně spadla spíš omylem, nebýt zaujatého; lehce zvědavého a zároveň plachého tónu. jímž řekla, že teda přišla, na chvilku, jestli neruší. Měla na sobě skládanou sukni pod kolena, byla velice útlá v pase. »
>
148
prostovlasá a vlastně vůbec dost nalehko v té zimě, krom lýtkových bot. Nahoře měla oblečenou jakousi krátkou chlupatou vestu, na které roztávala jinovatka zvenku. Působila tak jako pták chladem načepýřený, vespod však jistě teplý. Zavedl jsem ji do kuchyně a uvařil zas čaj. Mluvili jsme. Seděla na té straně stolu, kde je klec, Filip byl z toho rozčilený, začal létat skoro útočně nízko nad ní, nakonec přistál na Vanilkově obraze veselého šohaje. Kateřina přehrabovala hlínu v květináčích, hledala slámky a nitky a nosila je na hnízdo. Paní Helena se zeptala, jestli Kateřina bude mít taky mladé. Řekl jsem, že snese vajíčka, asi pět, z nichž nic nebude, protože Filip jako kříženec je dále neplodný, takže Kateřina vajíčka za tři týdny vyhází a snese nová, už míň, zas nic, zkusí to ještě jednou, už jenom s dvěma, až nakonec zemdli, zapomene á nechá toho. Ano, je to až srdceryvné, jak v takovém tvoru spolehlivě a nezničitelně funguje mateřství, nakonec marně. Paní Helena byla pobouřena, snad bysme tedy měli dát Kateřině jiného samečka. Řekl jsem. že to nejde, protože si na sebe zvykali dost dlouho, dva samečkové tu nemůžou být a Filip je ptáček velice pěkný, veselý a chytrý a byl u nás dřív. Kateřinu dostal až loni k Ježíšku. A zeptal jsem se paní Heleny, má-li ona děti. Také nemá. Zeptal jsem se, kolik má let. Bude ji sedmatřicet. Řekl jsem, že co by ale bylo možné a nad čím uvažuju, položit potom Kateřině do hnízda vajíčka oplodněná jinde. Vlasy má ostříhané nakrátko, na čele se jí rozcuchaně dělí v cípky. Na krku mela šňůrku s přivěšenou stříbrnou ručičkou, kterou v létě Ztratí v trávě. Teďsis ní hrála, motala šňůrku na prst, ručičku brala do rtů. Má jasný hlas, mluví chvílemi trochu překotně, ale s přemýšlením, úvahy, nápady, zápory a závěry v ní až svišti, ale to všecko se děje na pozadí docela dobrého a zdravého klidu. Jinak by neměla tvář tak až lahodně vyrovnanou. Oči má modré, s výrazně ohraničenými duhovkami Zeptal jsem se. jestli si ji smím vyfotografovat. Když souhlasila, hned jsem to udělal. Je podivuhodné, kolik pozorování člověk může při jednom sezení udělat, když má talent. w
m
w
*
+>
{Poz n. Lis t ti: U ve ře j ně no bez vědo m í a souhlasu autora.) > . •
