Jan KohouT. Motýli nad propastí

Jan KohouT

Motýli nad propastí

M OT Ý L I N A D P R O PA S T Í

JAN KOHOUT


Praha 2013

Kniha vyšla za laskavého přispění pana Jana Krause a manželů Pallasových.

MOTÝLI NAD PROPASTÍ Copyright © Jan Kohout, 2013 Illustrations © Jan Kohout, 2013 Epilogue © František Dryje, 2013 Czech edition © dybbuk, 2013 ISBN 978-80-7438-092-1


PODZIM 98

Slunce za mraky zlatý zub ve skelné vatě šnek pod listím jak zastavená píšťalka spravedlnosti. Kolik je nás ještě spravedlivých sodomitů doživotních dělníků u rotaček vidin cukrových pavouků a zubatých žab co právě teď s hrdlem zadrhnutým hedvábnou stuhou časného podzimu zapínáme nebi zase dlouhou myší róbu na husí zip…?

9

MOTÝLI NAD PROPASTÍ

ZIMNÍ BÁSNĚNÍ

Jeho pomyslný stůl zčernalý, zamaštěný ponk zmatek matek, šroubů, pér malé, velké, staré, nové, barbarsky navléká na smuteční pásku psacího lisu a špinavé s vyleštěným, odpudivé s krásným spojuje mimozemskou leukoplastí do tichých, nehybných perpetuí jako by každé to slovo bylo Bůh. Verše? Ach ne… Jen žrádlo pro červené krokodýly ve slabě žhnoucím teráriu.


10

SÁM

Jdu hustou oranžovou mlhou za zeleným Fantomasem jehož záda se trhají jak chrámová opona. Jdu polehlým polem jak zbloudilý šachový kůň zaorávající potlučenou úrodu hřbetní ploutví své vlastní anomálie. Ticho se ohlíží jen mými kroky z dětské lopatky vybrušuje dýku a světlo světa točí se jak lojová svíčka na kličce kafemlýnku. Jsem nikdo a nic a přeci jednou v rakvi sjedu Niagaru…

11


NESPAVOST

Sotva sen usedne jak komár na nemluvně zlomyslná lebka kousne mne do jazyka záclonoví lidé vyvrhnou mne z kola a z mých víček, letících nad pohádkou jak motýlí pel je rázem zahořklé, stařecké oko v černé špehýrce vzpomínkových dveří. Hvězdář Achab a jeho Kometa rozmazaná, rozmazlená špatně vytištěná hvězda spíš mlha jen jak křídlo kolibříka sajícího ze zlatého květu a přeci souměrná jak řeka z těl utonulých akvabel. Ach Bože spát… jak důlní vozík na konci sloje zatopeného lomu jak olůvka na rukách vodních marionet…


12

DNY

Vlaštovky odlétly jak noty z kolonád za obzor podobný ocelové soše padlého spřežení omílané Gangou nebe strašlivou jak radost žen nad prodlužovanou smrtí řezaných květů. Jsou ještě dny, jejichž hrůza voní dny, které rveš jak přítele z propasti abys pak vítězně sevřel zakrvácený, kašérsky se zmítající konec ještěrčího ocásku. Jsou ještě dny kdy umírají vážky…

13


KŘÍDLA POEZIE

Jedno začíná i končí jedním životem druhé žije jak Život sám věčně, samo sebou. A šašek v žaláři jejich trůnů bloudí slovy jak lepkavým lesem ze vzhůru kanoucího, slaného medu a ve své líné míze namáčí ta razítka ze zubů, drápů a kopyt pro čí vlastně kratochvíli… Ty dvojzubče siamské svíce která vytopí katedrálu ty hlavo v hlavě, matrjoško pararozumu ty holi o dvou koncích sasanko, nezmare na mé ulitě jak nenávidím tě tak miluji tě…


14

U MNE

Šťourám se v uchu klíčem od bytu jako bych jen dráždil včely. Pak ale odmykám a roztržitě vcházím kde v zrcadle chovám barevné medúzy v čajovém sítku zpěvného komára (kapka krve denně) a v šupleti párek veršů laciných jak uši snýtované ze dvou polévkových lžic. Pověsím kůži na dalíovský knírek přelétnu pár kondolencí k úspěšnému dni a shýbnu se a zapnu psa a podrbu vysavač…

15


DNY A NOCI

Každý den je štědrý. Každý den Bůh do duší olovo lije v děravých skořápkách pokládá je na divokou vodu a jablka poznání pak rozkrajuje skoro na samé kříže. A máti Smrt po nocích stříbrnou, jednovlasou dívkou nastavuje mi ještě život jak pošťáckou nohavici psí kůží jak bryndák vědomí věčně pokecaný rajskou omáčkou.


16

BÁSNÍŘKA NA HRADĚ

Věž nezlomná, prsatá věž kojná zvířat zvaných muži studna hloubená naopak zbojný zbytek osmého zubu kde ticho na moudrost užívá kozlíkové kapky. Flekatý negativní šlojíř faldovatě dosedal na zpustlý čas jak zadky nejstarších slonů na zlaté dlažby ztracených měst. A ona v něm tikala zbloudilá, vychýlená, hvězdná sonda setrvačně přemílající své zmatené záznamy.

17


INZERÁT

Hledá se atraktivní smrt která by zhasla v mé hlavě krvavý nonstop Disneyland zahnala smečky fanatických sprejerů šílející na nočních stěnách a znovu je vybílila jak komín zevnitř. Platím hotově 39, ženatý, kuř. nevěř. Zn. „Nespěchá“ Počkám si totiž až uvyknu té hrůze tak že mne k smrti vyděsí květina…


18

OPTIMISTA

Ticho ledové ustřižená siréna vězeňský holič v kárnici hudby a za všemi okny měsíční srpek zlatý nehet boží sekretářky mířící přímo na nás. To zemské jablko prý už neochutná žádný Bůh. Snad tedy do něj alespoň kopne a podiví se co je letos červů… Ale nezoufejte, braši! Znám jednu starou kanibalskou hru. Dožeň rožeň!

19


VRBA

Ostrůvky sněhu ospalky – nedbalky Toho co pramínky spojí jak děkovné kytice v náručí primadony. Na račím propadle budka nápovědy s plody pentlenými dříve než listí píšťalka vousatá, z níž duši vytloukl milostný řev slepého minotaura. Zkrátka, bábě v dívčích šatech vstávají vlasy krásou… Ale právě jen brada košíkářky má tu trpělivost vysedět z kraslice pod Golgotou nového tatrmana.


20

NÁKUPY

Reklamní vitalita stříká z výloh impozantní impotence cení chrup na každém rohu semafor indián, číňan a vodník brýden a nashledanou brzda, spojka, plyn na každém rohu zmrzlina hovězí, vepřová, drůbeží, rybí a než to matka všechno skoupí dítě mne, až se otočím jako zastřelí… Vsadím se o cokoli že kdyby lidé létali byly by nad ulicemi mříže.

21


SNÍČEK

Vše je živé, všude samá aura pro záři nevidím, kam šlapu nemohu dál a zvolna se stávám trávou a zeleně se potím spásám se, bolím se, trávím se rozsvěcuji se svatojánsky až se mouchy slétají a odplouvám sám nad sebou až tam, až Tam kde čurá černý čaroděj…


22

BALONKÁŘ

Bývalo slunce jak mayská modla. Na opičí skráni kopce sedávala louka a drbala si cvrčky. Mravenci táhli mamuta housenky přes živé hrobky slepých Egypťanů a s motýly jak holandské mašle a nebem pod sebou k smrti žít se chtělo. Vydechnout také z ničeho nic něco krásného a podvázat té kráse pupík a podat dítěti…

23


ZEĎ

Zeď stékala ze zdi a nepotřebovala k tomu básníka. Dýchala, žila a svlékala kůže jak těsto Wolandova glóbu rozfoukávala mračna světům jako píďalka tápavě lezoucí z jednoho ostří žiletky na druhé. Jen mžik a z Buddhy byl obecní blb z jehož lejna vyrašil krucifix. Tím rychleji jsem plul čím volněji jsem kráčel a potom ta zeď začala zase znít…


24

KRYSA

Noc, dům jak loď v doku uprostřed moře kde stevard i na dně bude tvrdit že vše je v pořádku. Noc vetchá, zlodějská bota než došlápne na vrzavý práh. Noc výsměšná, a přece políbená jak ženskými rty zadnice ďábla. V kamenné perlorodce až dole u zdi hoří dva rubíny…

25


HLOUPÝ DÉŠŤ

Já víno flamboval na pánvi jazyka když na okno zaťukal a vešel déšť. Jen trochu oschnout zavzpomínat na pralesy pochlubit se obětními dary vychválit mlhu až do nebe pomluvit trochu Slunce a na to konto zakončit vše hloupou anekdotou: „Víš, co řekl Noemovi Bůh?“ „Polib mi duhu…!“ Měl na nohou pantofle jak vodní skútry měl kalné oči vodních řas měl na krku volavky zelené skřele a slova protékala slovy padajíce na ňadra votivních sošek celou noc.


26

ŽIVOT

Veselá tragédie o voňavém tchoři kde v rozkošných komparzních rubášcích cvokneme zvolna v továrně na zipy a nakonec v některých těch festovních futrech věčných oken, zrcadel a dveří kopneme si vlastní hlavičkou vlastní gól. Žít… jak hledat dobráka mezi sršni nebo sázet stromy v tunelu, nebo doufat že bude jednou papežská čepička kostkovaná. A přitom nezemřít je stejně těžké jako ohnout kámen. Nebo stín…

27


PRVNÍ SNÍH

Šedavá majolika nebe po Martinu popraskaná větvemi stromů těch koní, trpělivě přešlapujících před hospodou „U Mé hlavy“ kde se věčně pije krev a kde ti hloupější život prostojí u automatů na myšlenky. Jdu starým parkem vedu se za ruku jak stařena dítě já, k zemi ohnutá, rezavá pumpa a já, co říká: „Jé, podívej… Pámbu stříhá beránky!“


28

POHŘEB OSAMĚLÉHO MUŽE

Nesli ho jen kousek v rukách skoro jak na porodní váhu. Vítr zamával mu spěšně fialovou štólou nastydlého kněze aby byl řádně zasazen do kamenné vinice. Na cestu dali mu takovou výbavu že si nakonec nevzal ani tělo. Zůstalo jim jak po dětech tající sněhulák kterým se dokáže zahřát jen ničí vzpomínka…

29


DODATEK

„Jste horší než požár…“ řekl Stojící medvěd. Co dodat po sto dvaceti zimách? Topíte dál rezonančním dřevem v jehož dutinách by mohly šťastně hnízdit vaše duše. A i kdybyste neviděli měsíční skelet neomlouvalo by vás to za zapomnění že Země je živý tvor. Vyhlížíte UFO a sedíte na něm. Dobrej fór…


30

TMA

Černoška předvádí černé prádlo fazole rychlené havraním kváskem zarůstají okno. Každý večer má zbytnělá bytná štupuje mi hlavu kde přes den pustila oko a vidiny přilézají jako krabi k mořem vyvrženému tělu. Zas budu vyspalý jako pes bytem u chronického ševce…

31


KŘEST

Slunce jak operační lustr a mezi ním a císařským řezem plotu sešívaným megafony svlačce skřivan se snaží vyvrátit víru že pták neumře na zpěv… To napsal jsem za noci a mrazu co hubu měl jak kleště na zmrzlinu chvíli před tím, než mi hlava spadla jak milovník z břečťanu. Je většího křtu pro novou báseň než býti k ránu polita vínem…?


32

HOMUNKULUS

Pán zdánlivě smontovaný ze zlatých spolehlivých cibulí a vápenatých růží starého kocoura v doupátku pěkném, chvála Hospodinu semeno tiše zaléval semenem a slzami a krví, a hle – už mu klíčí první prst. Černý drápek pro panenství zmije černý plamínek na buclaté hromničce kopýtko dravé laně… Teď ještě do klíšťové hlavy kuličku a prach…

33


MRÁZ

Když má mráz ten správný ráz a jazyk jako lyži když okna zapaličkovávají duše květin když ve spánku stromům pukají rty a vyvrhnuté prase někde ve vsi už není víc než jedlý zimník daleko odtud, ve starém Egyptě topíš si mumiemi a klimbáš u televize zapínané myšlenkou: – Nechci nic vidět. A čím více ne tím kvalitnější obraz…


34

JEDNONOHÝ ARTISTA

Říkal: „Z písmen mám nejraději CH. Je ho nejvíc a začíná jím chlast.“ Vykroutil hlavu a napil se z plechového těla láhve – vojáčka. Říkal: „Až vejde klaun s upířími zuby a dveře zamňoukají naleju jim do misky poslední lok.“ A poposedl na schodu, kde metařská lopata vrhala zlý, rostoucí stín. A pak zpíval o té potvoře noze co dostala lepší angažmá co emigrovala do spojených věčností co skočila bez něj salto mortale Elááá – Hrob!

35


VĚTRNÝ VEČER

Plechový kohout v krvavém baretu točí se na střeše, sekera – mech a pod ním na krovu prožraném jak nebe hvězdotočem básník jak pilný přiopilý sršeň z ušlechtilých zvratků lepí si dům pro tuto noc. Vichřice ovívána pavími vějíři korun promítá si velkoklipy vlastních vidin znuděná nabídkou jako vždy. Na hasnoucím obzoru bijí se černí hřebci o první hvězdu, která zatím odešla s ním…


36

ALE

Jak horský nosič nesu své životy až na vrchol. Po spirále babylónské věže po růžovém vrtáku do nebe pohání mne píst mazaný modlitbou tryskového muslima a teprve až srdce přeřadí z presta do funebre půjde se mi zase líp. Ale já nechci do ráje. Nechci se ztratit jak v přírodovědném muzeu roh čerta…!

37


VÁNOCE 98

V každém dítěti je Ježíš Iškariotský. Všichni se rodíme s visačkou „MADE IN HEAVEN“ ale sotva se naučíme rozvazovat tkaničky – Sbohem Bože…! Ty vánoční, hamižné davy štvoucí se za laciným lejnem k radosti kramářů v chrámových troskách nevypodobnil by ani zrychlený velkofilm o suťovém poli. A nikdo netuší, že lidské štěstí je nesmysl tak dostupný a jemný jak ouško zevnitř šálku…


38

MARNÁ RADA NAD ZLATO

Mám přítele, c. k. vysloužilce co vyhlíží dosud spravedlnost tu opilou selku se dvěma džbery hotov, až přijde, jak nevěrné ženě dát jí co proto. Marně mu radím, že udělal by líp kdyby čas, vzdálenost a clonu nastavil na nekonečno přiložil objektiv ke spánku a stiskl spoušť…

39


ČERNÉ DIVADLO

Na malou scénu své noční směny vstupuje se židlí před židlové moře vyprodané nikým nikomu s tužkou a lahví nápovědy se dvěma stíny, kulisáky – kulišáky neboť vše je dvojrolí. Když zavřené oči nasvítí ho tmou myši procitlé v hromadě činelů rozkrouží pomalu atomy obrazů motýly nad propastí medúzy v plynojemu vsakující se jedna do druhé jak dvě strany hostie v ústech upíra…


40

DO VELKOMĚSTA

Výpravčí naložil píšťalkou nádraží na opačný vlak a vypravil mne, zajíce od strýce do vertikálních horizontů betonové pouště kde v mohylách z telefonů a křesel kroutí se a hašteří milióny šéfíků kde děti sají z olověných ňader a televizní štáby bez oddechu klonují blbost. Kde vše je mi cizí a odporné jak vlasy rostoucí z úst jak studený sendvič s teplou tarantulí…

41


U HROBU POETY

Něžně zbičován smuteční vrbou čas z rakve – tabatěrky šňupl si prach, kýchl a rozmetal tvou mandalu jak plást šílených včel s matkou marně vtloukající tvé roztěkané duši že tělo není holubník. Po mrtvém psu prý ještě léta nacházíme chlupy. Zde však leží jeden z koní naší vrtošivé infantky jehož krvavou pěnu cherub setřel teplou hvězdnou houní.


42

ZIMNÍ LUNATIK

Nekonečný terč prostřílený slepcem brokovnicí pilovanou pro sv. Jistotu. Nekonečně smysluplný výstřel do mrtvoly… Zelené hvězdy, zástupy šilhavých šelem sterilovaný hrášek, rozprsklý, vrostlý do opony z níž kukátkem vrací se křišťálový holub s odpovědí na mé hloupé, dávné „Proč…?!“ Diamantovým zobáčkem do zamrzlého okna srdce mi vyřízne jak do dvířek záchodu. Když Zem je v úplňku, pak na Měsíci můj prach vyje…

43


BOUŘE A SEBEVRAH

Dorůstá měsíc a dorůstá bouře. Klimakterická noc v neonových natáčkách otvírá svůj nepochybný podnik. Vítr kartáčuje vzduch a liščí kvočny vrtí se v kazatelnách létavých bazilik na ebonitových vejcích. A někde někdo někdy teď pláčem plaváčka z hrudního koše chystá se probudit Polyféma otevřít to zajizvené víčko za kterým bude už konečně Nic…


44

JENOMŽE

Umění…? Vše, co kdo kdy ještě z duše usmolí budou jen upomínkové cetky z cesty kolem něho. Podívej, nebe se prohýbá jak bájný červ před smrtícím plivnutím a my ze svých podpažních pouzder nevytasíme ani sůl. Vědět, že propast je panchartem hlavně a úst mohli bychom se ještě spustit na dno a říct: „Dobré ticho přejem. Půl kila tmy vcelku. Jen tak každému plesknout na čelo.“ Jenomže… … propast tu byla dřív…

45


ČERV-NOVÁ NOC

Červ-nová noc jak flamengo s rudými ústy za černým vějířem urozená empírová škraboška, škrpál podražený zlatými cvočky. Leže ve spacáku silně připomínám starší párek v rohlíku ztracený jak malý stalagmit mezi nabídkou umělých pyjů. Leže pod dubem ve skvrně po příteli napadá mne že z pohledu zemského povrchu je opakem krtka meteor. Už vím, kdo je ten bílý králík z něhož se sypou piliny. Zase přijdu pozdě…


46

PŘELUDY

Byl pozdní večer, první únor a mráz, že stromy křičely ze spaní v negativu korálového dna. Čekala ho utkaného z posledních bublinek všech v létě utonulých zářivě rozkutálených po celé tmě jak echo po úderu do zrcadla. Čekala ho jako klávesa prst. Jak dlouho se bude ještě ujišťovat o jeho skutečnosti oblékat vzduch a přitloukat svatozář k opičí lebce? Jak dlouho ještě bude…?

47


POTÍŽ

Něco se zaseklo, něco je jinak. Cháron bloudí v mlze. Klesám v síti hloub a hloub. Jsem zaživa mrtvý, či zemřela Smrt? Jsem bez domova, nebo je bezedno můj dům? A tak podobně, stále dokola… Potíž sebevrahů je v tom že po smrti umírají na kesonovou nemoc. Ach, narodit se jak černý jazz ze tmy dvou přiklopených trumpet a hned potom skočit rovnou do věčnosti jak lidé z Mesa Verde…


48

PRÁZDNÝ LIST

Země jak posvátný jeskynní albín s žábrami z krvavých řek běl koulená černým skarabeem šperk spínaný a zpívaný na křídlo a roh. Okno jak bílý list a naopak. Chumelí, den potřetí klesá pod křížem z bílých pavoučků vyslanců Velkého Pápěří. V dopise z Kostnice jazyk si proháním jak v klatbě klel by klerik…

49


NAJDU TĚ

Krásnou jak zlatá plovoucí krysa v deštivé noci, šokované duhou najdu tě určitě v příštím světě na skládce příliš povedených panen na skládce polibků a ran moudrých skřeků i planých slov. Jak sopečnou skleněnku z rulety hazardních bohů sezobnu tě a ukradnu tě provždy všem recyklačním potrubím…


50

STARÝ PODZIM

Ta chvíle jízdy mezi útesy na lekavé herce se zpětnými zrcátky místo uší. Ta chvíle, kdy hledíš do oharků kdy lepil bys listí do entomologických krabic ale místo toho jdeš a lámeš mu kosti a pálíš je na hromadách, jak je zvykem. Ta chvíle, kdy tě napadá žes prolétl životem jak tkalcův člunek že jedinou jistotou zůstala Iluze a nejmoudřejším ze všeho každý konec…

51


OBYČEJNÝ ČLOVĚK

Svět elektronických sítí a silikonových fiflen svět programovatelných dávkovačů všeho s dobře zavedenými a bedlivě leštěnými xylofony hodnot. Katalog společníků podle velikosti a vůně sprchových bublin a lubrikačních gelů aseptičtí atleti na noční proud se vstupními kódy pro solventní partnery. Ještě štěstí, že obyčejný člověk už čeká někde na tramvaj a z dlouhé chvíle vychyluje střelky před výlohou s kompasy.


52

MRTVÝ DŮM

Bývávám k zastižení v kapce kalné smůly na bezcenném křehkém prstenu v jeřábní kabině na vrcholu skládky kde předstírám, že hledám staré pravdy jak na Sahaře brusle. Jen co se rozetmí, otvírám však víčka jak čtyři vikýře v pyramidě či prastaré okenice přímořského sídla rezavé harmoniky maškarních bouří s ropuchou hlídaným bujarým tichem nepovedeného ořechu…

53


ŽIDOVSKÝ HŘBITŮVEK

Plechoví ještěři spásají symetrické stepi konce čtvrtohor a jejich trus je převyšuje v slaměných plejtvácích stohů. Hle, seschlá a chlupatá bradavka Abrahamova na žňovém prsu venkovanky. Jasanová kobra syčí po loučivé zídce pár kamenných povalečů v kopřivových pejzech škrábe si časem zákonné jizvy až do šípkové krve ne náhodou v šatně nestárnoucí hvězdy…


54

OBLEVA

Okapy kapou, ťapou a slintají tak tiše a nahlas jako kočky na frejích. V kruhu sedíme okolo kvasící díže porostlé struky ze zdravotní gumy. Z přilbic rytířů valí se dým a cit po krvi volá jak dětská hračka vhozená doprostřed vězeňského dvora. Ale někteří už na to neskočí. Jenom si vymění srdeční jehly po poštovní, noční mouše…

55


ZDÁNÍ

Sen přilétal na čokoládové hvězdě a batikované vejce na pavoučích nohou po dlažbě z teplých makových buchet nosívalo ti cosi jak modrou mušku na sojčím pírku pohádku O pohádce O pohádce… To ještě bývalo snadné umazat kominíka od mlynáře. To vše už je jen zdechlý koník z dávného kolotoče v prvních plamínkách nedočkavých kopřiv. Kam se sobě dozdáš? A až z tvé cesty vstane kaluž a přistoupí k tobě a dva černí plavčíci z lázní u Styxu hodí ti kruh kam se dál budeš zdát?


56

KOLÉBÁNÍ

Už před mnoha věky zavřel jsem oči. Kočka kinematografu bez konce přede mravenčí sbíječkou rozkoše razí mi tunely do mne, sebou a mnou ponorné nory, v nichž mne najdeš a nenajdeš Dalího bezedné šuplíky, co trčí ze všeho, všude a se vším zatímco někde, kde určitě nejsem nejčistší árijec kartáčuje zdi. Jaro voní jak čerstvý hrob…

57


POTÍŽ II

To je ta potíž, ty zlobivý broučku že Bůh neznamená konec možností takže se nikdy nedomodlíš dál než k Velkému Mravenci… Ty hořký palístku v květenství vločky to je ta potíž, že bojuješ o Světlo jehož se nelze nedočkat stejně jako strachu z Něj. A křičíš: „Já mám pravdu!“ A ceníš své prahorní zoubky a nevíš ani, kde je TADY a kdy je TEĎ…


58

BABOČKA

Vstala jsi z mrtvých jenom proto aby ses utloukla o sklo v okně mého dřevníku? I my máme své léčitele obchodníky s voliérami zn. „SVOBODA“ pro každého, z velejemné oceli. Jak ti říct, že není ještě jaro? Tak leť, leť si… do slunce v límci z polárních ježků. Mou zásluhou teď tvá dvě křídla kdesi smrtelně vážně hledí si do očí a zároveň se červenají. Pravdu lžou…

59


PLÁŠŤ

Jednou se probudíš, oživneš jak ostatky krásné novicky ve výklenku modré svatyně se čtvercovou dlažbou pod kulatou bání. Vysoko nad tebou na rohovém výstupku nosné římsy bude stát mladík v tyrkysovém plášti. A pak skočí dolů, abys viděla před mnohými, co se ještě zabijou jeho nikdy nedopadnout…


60

KONEC SVĚTA

Hladový Bůh se Zemí v novinách zas už prý kráčí k zastavárně. Inu, alespoň se v kinech nebude muset zhasínat. A že si na tu slávu mohu koupit elektronického smáče nebo automatickou plačku skoro bych věřil, že tentokrát už to vyjde. Jenom se bojím, že ani ten Konec konců nepřijde včas…

61


OUŘADA

Takové to půlkulaté, houpací razítko jako když se kovadlinou krájejí dršťky. Tvář senilní želvy, vyžilá řiť povoz úrodou vrostlý do vrat. Spíš chlopeň než jazyk nebo vyžvýkané střívko jitrnice hlásající princip oboustranné trampolíny pulsující mlha nad bradopádem mezi kapřími rty. A pak už jen šest nohou (mordyje stabilita) čtyři dřevěné a ty dvě přední utěšeně vykynulé rajtky krotitele plyšových vyhřívaných tlam…


62

NEBYLI JSME A NEBUDEM

Jsem zmuchlaný, promlčený milostný dopis ulítlý metařovi z lopaty vyhnaný větry z trávicích ulic do periferií akrobatova oka. Jsem v narkóze a někdo mne hladí. Ach, to je jen má chůva. Má stará, dobrá Ruka… Ještě chvíli, má milá, a budem si cizí jak žába a blesk… 1995–2000

63


Jestli neumřu, tak se zabiju

… A zdalipak víte, že alžírský bej má tuhle pod nosem bouli…? (N. V. Gogol, Bláznovy zápisky)

Můj ošetřující lékař, dej mu pámbu nebe, mi často říkával: „Piš to, piš to, kurva, dyž už seš takovej magor!“ Dost mne tím tenkrát zlobil. Jednak proto, že na mne ostatní pacienti začali volat „Pišto“, a jednak proto, že jsem do nějakého psaní neměl vůbec chuť. A to zase jednak proto, že jsem si jasně uvědomoval, že je dosti povolanějších Pištů, a jednak proto, že jsem se nějak podvědomě bál ponořit se do vrtošivého a záludného toku svých představ, abych se snad náhodou doopravdy nezbláznil. Tehdy na psychiatrické klinice docenta Kaprála jsem se zkrátka ještě obával o svůj tzv. „zdravý rozum“, nevěda, že právě z tohoto utopického termínu pramení veškeré moje potíže. Moje oficiální diagnóza tehdy zněla: psychopatická osobnost dysthymního typu se schizoidními tendencemi. Když jsem se zeptal svého lékaře, co to znamená, odpověděl mi: „To je, vole, že si všeho schopnej!“ Zeptal jsem se, co je na tom špatného, když je člověk všeho schopný, ale mával jen rukou, jako by odháněl ováda, a nedlouho potom jsem se dozvěděl o jeho nenápadné smrti. Zemřel prý tiše na terapeutickém lůžku ve své ordinaci. Dlužno poznamenat, že jsem ho měl rád, už pro jeho krásné zelené oči, jaké se i u žen vidí jen velice zřídka. Mohl bych teď třeba napsat, že se mi onehdy pan doktor zjevil ve snu, pozvedl hrozivě ukazovák a řekl: „Piš to, kurva, piš to.“ Také bych mohl napsat, že jsem již dávno v domácím léčení, že jsem sociálně

67

JESTLI NEUMŘU, TAK SE ZABIJU

zabezpečen a že mám zrovna dlouhou sociální chvilku, ale to bych jen sám sobě věšel bulíky na nos. Mohu říci jen tolik, že namouduši nevím, proč toto píšu, že nemám nejmenší zdání, co napíšu po této větě, a že nad tím vůbec nehodlám přemýšlet. Takže, doktore, zavírám oči a dávejte bacha: Na rohu ulice fialově září neonová ruka s prstem namířeným k černému nebi. A pod ní ve špalírech kapající kohoutky, jako bychom šli nekonečnou labyrintovou umývárnou. Domy se povalují pěkně v řadách. Zvířata po honu. Krvavé tlamičky vchodů, bezduché pařátky komínů a antén a ztuhlá slepá okna. A všechno to stráží nějaká zpuchřelá holínka, nějaká kostra tyranosaura. Jdu houpavě jak po hatích a kopu do vidin. Já, duše uskřinutá, zašitá do kusu flákoty hned na porodním stole. Vznáším se nad svými karamboly na sedačce řetízkového kolotoče, zavěšené kdesi ve hvězdách. Z malovaného džbánu rozlévám mléko do prachu půlnoční, úplňkové pouště a ze tmy si tvořím všechno, co chci, a všechno, co nechci. Potkávám rozřezané anatomické exponáty z přírodovědných depozitářů. Vržou, kručí, bublají, občas z nich něco vystříkne. Když to vystříkne na zeď, bývá z toho kamenný reliéf, třeba babylónského lva, a když ten stříkanec dopadne na zem, je z toho zpravidla zcepenělý pes. Podívám-li se kolem sebe, vidím armády a vojska. Šiky čehokoli. Jsem obležené město. A za těmi armádami jen spálená země, poušť. Ale uprostřed té pouště, alespoň v mých představách, stojí zasněžený strom, který olizuje hořící velbloud, který má na předních nohách


68

obrácené dívčí lodičky a na zadních pánské polobotky, takže even tuální stopař nakonec zastřelí a vycpe dokonalé tango. Býval jsem skoro slepý, ale co si beru na spaní černé brýle, zrak se mi lepší. Letos už mi připnou na prsa třicátou sedmou dioptrii. Když se podívám nahoru, lituji, že nejsem klíště. Tuze rád bych se zakousl do nohy panny Marie a chvíli ji svědil, než by mne zabila. Možná že až by mne našla a odborně vytočila proti směru hodinových ručiček i s hlavičkou, možná že by řekla i: „Krucifix…“ Jenomže omyly se nedějou a já jsem jen hrobařík, zatlučený v bedně plné barevných skleněných střepů, v bedně, na kterou někdo záměrně nedal nálepku s kalichem. Místo záclon mi tu vlajou kabáty z prosektury a hřeji se v teplých zažívacích traktech od tlamy k řiti a zpět, a kdo by chtěl, nalezl by mne určitě někde mezi sklepem a půdou. Je mi úplně jedno, jestli mne slyší prožrané skanzenové úly, kterým z úst namísto včel vylétávají jen mrtví, nepotřební trubci. Hlavně když si nepletou mou hromadu střepů s mozaikou. Protože je-li v tom, co zde bude následovat, nějaký záměr, pak pouze jako součást ničeho, bez něhož by nebylo nic. Žiju v koulejícím se kaleidoskopu. V nejvyšších policích této apatyky je tedy stejná veteš jako pod pultem, protože police jsou ochozy, ochozy jsou dráhy hvězd a dráhy hvězd jsou klubkem zlaté příze, dutým jako lebka po mé návštěvě. Visí z něj těžké bílé pavoučí kokony, ve kterých šelestí děsivý příští život. No a podívám-li se dnes dolů na své nohy, jímá mne pro změnu příjemná závrať a mám chuť se sklouznout. Jsem oblečen do něčeho, co vypadá jako dopravní kalamita v Hongkongu. Kožní karneval. Sestra horečka do mne zabodává samurajský nůž a tvrdí, že je to teploměr.

69


Když tak ležím, vylétávají mi z úst horkovzdušné balóny a milosrdnatá sestra horečka je chytá a dává každému z nich nemilosrdnou injekci jako starému psu. Vše se samozřejmě odehrává na mém a mnou obehnaném jevišti. Matně rozeznávám jakési obecenstvo. Jsou to zřejmě jen figuríny. Hledištní kulisy. Můžu se posadit mezi ně a dívat se na sebe. A co víc – můžu se režírovat. Ten levý koutek bych prosil trochu dolů, nosánek ohrnout, tak je to dobré. Neznám nikdy špetku textu ani děje, a přesto se můžu vždy na závěr s klidným svědomím sám sobě poděkovat. Hodit si květinu, nejlépe takovou tu s bodcem, a poslat si hubičku. Klaním se, panstvo… Světlo sem vchází jen občas, škvírou mezi prkny do půlky jeviště po pouťové předložce ze zlatého krokodýla. Ve dne asi nebe tmavne černými hvězdami a my žijeme v dutém jehelníčku a blesky jsou jen krátké vpichy a hromy jen krejčíkovo hebrejské klení. Podívejme se nyní, co dělají mé armády. Pušky jsou srovnány po třech do kozlů a reziví. A ženy a dívky a děvčátka sem běží, běží se pomstít, běží zpráskat svými vlasy, culíky a cůpky moji zrůdnou představivost, aby řádně naběhla a byla ještě větší. I ony mají svou oblíbenou hospodu, kde místo stolků jsou postele, nad kterými místo „Nekuřte!“ je napsáno „Neroďte!“. Tam lehávají jedna s druhou se sklenkou spermijovky nebo sladkých slz. Kostry ověšené hýžděmi a ňadry, lebky s podmalovanými důlky, lebky s parukami a úsměvy, které nepotřebují rtěnku. Hybridovi, který je obsluhuje, můžeme říkat jakkoli. Třeba – „Servír“. Bývá kudrnatý, nejlépe trojsmyslný, koketně hovorný a vyba-


70

vený pružnou penilní hydraulikou, za jejíž použití se platí zlatým zubem nebo stydkou kůstkou. Ó vy rezavé nůžky a vývrtky, trčící z našich marcipánových srdcí! Ó vy čiperné vodoměrky, symbiozující na našich hrdých pouštích! Vám patří triumf a má ochotnická poklona, v níž si na hlavu narážím dušičkový věnec z cesmíny a šípku a stojím tu před vámi jako strom. Jako vánoční vatikánský strom, ověšený vězeňskými řetězy s vyglancovanými koulemi. Na každé mé větvi visí malý sladký pohánek jako cukrátka, po kterých se lačně natahují malé Anežky, malí Františkové, Antoníčkové a Metodějové. A na každé té větvi mi hoří jeden malý voňavý kacíř… Copak asi přinesl Ježíšek Ježíškovi? Možná kopací míč z lidské kůže, chlupaté autíčko nebo slané lízátko a černou pastelku se skleněnou tuhou. Anebo třeba televizi, aby mohl sledovat přímý přenos z konce světa. Anebo čerta starýho… Jedno víme jistě. Malý Mojžíšek dostal kamenné leporelo. A tak tu stojím, Ježíšku panáčku, vyrůstám přímo z hrobu tvého pupíku a všude kolem nás je jen vojenský betlém. Podívej – tři generálové záhrobně osvícení mírovou světlicí. Přinášejí ti munici, rozkazy, jako třeba „Pal!“, a posmrtná vyznamenání. A tisíce dlouhých vlaků tvých dozlatova pečených, křupavých bratříčků… Víš Pane, ještě nic nezemřelo a už všechno smrdí… Čím to? Proto nevěřím. Nemohu věřit už kvůli pokojovým psům, kvůli vším a akvarijním rybkám, kvůli všemu nevinnému, co prý vinou člověka bez člověka hyne. Možná že nejlepší perspektivu máme my, hrobaříci. Protože dokud budou hrobaříci, tak budou hrobaříci…

71


Tak tohle vypadalo jako taková malá úvodní rozcvička, ukázka toho, co jsem právě plynule zahlédl ve tmě své bedny. Že to mohlo být právě tak něco docela jiného a že mám pohromadě poněkud víc než pět, začíná být doufám zřejmé. Myslím také, že jsem správně neutajil jistou vánoční atmosféru, v níž se momentálně má bedna pohupuje jak v překoprovaném láku. Veselme se tedy, doktore, a zkusme popojít. Dávejte bacha: Sprchuji se ohřátým pivem a odpady jsou beznadějně ucpané. Střepy, nedopalky, chlupy. Utírám se matčinou sváteční halenkou a pak ji rozstříhávám na malé kousky velikosti poštovních známek, a poprvé v životě tak budu mít úplnou, unikátní sérii, která vydá na celé album. Jsem zase boháč. Teď si obléknu svůj černý frak, srovnám si krovky, abych nevypadal jako škvor, a zacvičím si trochu na staré housle, které jsem od Ježíška dostal letos já. Jsou na nich struny ze střev kmotra kmotrova kmotra a smyčec je ještě z rákosky, s žíněmi kobyl, co vozívaly poštu. A až budu hrát, tak sousedka, číšnice granátnice, která si přivydělává u policie, bude mi mlátit obuškem do zdi tak dlouho, až chytneme ten správný, keltský rytmus. Po každé lekci si k ní chodím pro potvrzení. Jak už jsem řekl, žiji z mrtvých a snažím se prodávat všechno, co po nich zbyde. S drobnými předměty nebývají potíže. Horší je to s gepardem po vezírovi, s mučírnou po katovi, se vztekem po otci, s něhou po matce, s křížkem po funuse. Tak šup s tím do krosny, přihnout si morku a vzhůru do džungle!


72

Otevřeme-li dveře, je to, jako bychom otevřeli skříň plnou očních protéz a umělých chrupů a nechali se po kapkách zasypávat tou příšernou lavinou. A vždycky když už nám dochází dech, spustí se z nebe ocelový drapák na šrot a povytáhne nás trochu za hlavu, aby se to slastné chcípání ještě trošku prodloužilo. Inu, populační exploze učinila z Boha labužníka a tato cesta civilizační, obecně katolická a papežštější než papež mi upřímně řečeno připomíná tak trochu namáčení lakomého pekaře do Vltavy. Naštěstí pro mne je tu ještě vytržená stránka z knihy knih s obrázkem Rácheliny kuchyně, v níž mohu být dobře symbolizován třeba kafemlýnkem. Cesta autisticko-iniciační. Mlýnek vystřihnu a postavím ho čelem proti díře, ze které vypadl. Mlýnku okamžitě dojde, že díra po něm je negativní a že není vejce ani sedmiramenný svícen, aby se dík svému tvaru mohl vrátit a dívat se z obrazu své existence klidně rubem. A že má své nesporné výhody moci se dívat do díry po sobě, do zářící tmy a mlít si, co ho napadne. Budiž tedy, jsem kafemlýnek, zralý muž. Mé pěsti jsou šťavnaté a můžu si je klidně zasádrovat jako malé melounky, naočkovat je rumem a o příštích Vánocích se do nich lačně zahryznout. Mohu také sám sebe rozemlít na kafe, ale myslím, že na to je ještě čas. Z nebe teď padají paruky konšelů a zmrzlinář vyjel s kotlíky bujónů, na jejichž kouřících hladinách bruslí písečné blechy. To je má zazděná volnost, svoboda nejtemnější kobky. Stačí za víčky přepnout na jeden z biliónů programů a z plytké zprávy encefalografu je požární schodiště, po kterém mne honí lapiduši, nápaditý dekor na ložním prádle nebo škrabka na šupiny, kterou někdo vkomponoval do sochy, jejíž kudlankovitost byla do té doby málo výrazná.

73


Z lidských liliputů se jí už málokdo dokáže nepoklonit. Je to trní dusící celou zemi… Ale ruku na srdce, je někomu něco po tom? Není lepší točit naostro? A přežijeme-li těch několik scének, není hezké sestříhat si je osobně…? Nemám rád letadla. Jsou příliš jednoduchá. A my pořád jen něco napodobujeme. Zeptejme se mima, čemu věří, a nevěřme jeho odpovědi. Je to jen řada póz, řada cínových vojáčků na vánočním vymaštěném plechu. Jsou to jen perníkové masky, mastná oka, komáří boty, železný lůj pro hladové zobáčky, vše v nekonečných řadách. Člověk by málem nerozpoznal vykotlaný kmen od hlavně. Ještě že je život kyprý kuchtík a že se ho můžu chytit za faldy jako rarášek, který přes pokročilou mutaci ještě rozeznává jeho sádelnaté kontury. Když mohu animací oživit jitrnici, když mohu sestrojit motorku z předvařené rýže, když mohu zhmotnit cokoli pomocí činu, proč nedokážu nebýt?! Vím, že jsme nepřetržitě sledováni dalekohledy, kukátky, periskopy, bronchoskopy, ale vůbec přitom nevíme, jaký vlastně budíme dojem. Je obecenstvo pobavené? Pohoršené? Znuděné? Ti, co sedí tam nahoře v lóžích, kdo vůbec jsou? Záleží jim vůbec na naší rosolovité umravněnosti? Inu, cukejme se, myšky a žabky na pitevních stolech, když nám do hlaviček a bříšek začne jaksi profukovat. Cosi si s námi pohrává mezi hromadami vaječných skořápek a slepičích koster. Cosi se do nás strefuje dětskými projektily a gumovou přísavkou. Cosi nás vykrmuje jako ježibaba a těší se na smažený mozeček s chřestem. Nenávidím Cosi…


74

V podzemí napůl zříceného domu, pod hrází velikého rybníka, stále šplouchají a kapou vodní hodiny, jediné v Čechách. Schází se tu občas odporná společnost farářů a farářek, kteří se bojí zemřít. Nosí pod klerikami revolvery a nože, ale nikdy jich nepoužijí. Jejich dušičky se tak bojí lidských špatností, že jejich těly a slovy klidně ucpou záchodovou mísu světa. Pak páchnou tak, že se jim Smrt zblízka vyhýbá a zdálky jí nevadí. Nejsou k jídlu. Nejsou k ničemu. Šel jsem kolem o Štědrém dnu. Sníh padal a okamžitě tál na dýmajících srstnatých tělech několika pravěkých lidí stojících v kruhu kolem zlaceného, bohatě zdobeného lavoru po správci Judeje. Plnili jej vlastní krví, a když jí bylo po okraj, vzal každý skořápku ořechu s malou svíčičkou, pustil ji po kouřící hladině a tygří žár v jejich očích vystřídal na okamžik vlčí žal. Než jsem se závějemi těch bílých sazí dostal až k nim, zbyla už jen slabě doutnající báje, kterou mohl stvořit profesor rituální malby právě tak jako medvědář. Narazil jsem si tehdy na hlavu křišťálový adventní věnec, zapálil ho na všech světových stranách a zavyl tak rouhavě, že si od té doby holím břitvou i oční víčka. A kostrč se mi prodloužila o tři obratle, kterými lze úspěšně vrtět před nebeským Samcem a pozemskou Samicí. Holé stromy, které rostly kolem, vypadaly jako katovské smyčky, ztuhlé a visící od země k nebi. Takový strom, když se olistí a rozkvete, nerozeznáme často od jabloně. A vůbec celá ta vegetace včetně nás je jako koberec ušitý z hadů fascinovaných světlem a pohyby a tóny nějaké fakírské píšťaly. Jsme skutečně jen bezzubou atrakcí na Apollónově tržišti? Jsme-li ke koupi, pak asi ano.

75


Ten smutek mi připomněl jedno dítě. Bylo to v březnu nebo v listopadu. Bylo to v takzvanou „neděli“. Bylo to v tovární čtvrti potažené šedým, páchnoucím slizem. Uprostřed těch hrůzných kulis bylo mokré, studené pískoviště. A uprostřed toho pískoviště sedělo to dítě. Jediné, poslední dítě v celém městě. Čekalo se od něho, že si bude hrát. Byla přeci neděle, bylo přeci s otcem na procházce. Jenomže ono nevědělo, proč si hrát. Nevědělo s kým, nevědělo jak. A tak tam sedělo a bralo ten odporný bahnitý písek a propouštělo jej mezi prsty. Vzpomínám si, že jsem tam tehdy stál, zabořený oběma nohama v tom kreténském otci a neschopen pohybu ani slova, držel jsem si hlavu a žaludek. A to dítě mi zase připomíná psa. Malého psa, kterému právě na ulici auto zabilo pána. Sedí teď stranou čumilů všeho věku u černé igelitové hroudy, která už ho nepohladí, která mu nedá jíst, která na něj nepromluví. Neví, že to, co teď bude za sebou tahat městem, je vodítko bez ruky. Neví ještě, že nad nevykňučitelným smutkem zvítězí hlad a nad tím hladem zase Smrt. A třeba právě jen kvůli tomu psovi, kterého jsem nikdy neviděl, kvůli téhle jediné malé představě nenávidím toho vánočního Boha. Nenávidím všechno, co je cítit dotykem jeho dlouhých, krvavých, fluidních pazourů, na kterých mu za posledních sto let přerostly drápy. I jeho zobák už připomíná vývrtku, a jestli nepřispěchá Ďábel se svým pilníkem a gumou, tak nás potěš lední medvěd… Moci tak vystoupit sám ze sebe jako pavouk a sežrat svou starou kůži. Ano, žrát se, pít se a zase dorůstat… Proč nejsme takováto pěkná perpetua? Už vidím slečny k nakousnutí! Makadla, kusadla, snovací bradavky a šest božských nohou. Jací bysme to byli nádherní lidé!


76

Abych našel tento svůj šev, vzdal jsem se dokonce naděje, že ho najdu. Marně. K snídani mi zase přinesou vejce ještě v hnízdě, k obědu nic na víně a k večeři nádivku z opičích očí. Dokonale inscenovaná bída, ve které si nelze na nic stěžovat a kterou se teď nechám ukolébat. Budu bílá, tichá, idylická louka s černými motýly zběhlými z vázanek koncertních mistrů, hrajících tiše na čela vypůjčená ze státních sbírek – „Heilige Nacht…“ Tou nocí poletují hořící rejnoci kolem obrovského němého amp lionu, jehož pomocí se reguluje intenzita ticha, pouhým povytažením nebo zastřižením jemně háčkovaného knotu. Tu lampu zažíhám hned, jak se rozední, a vyřezávám pod ní paličku z masa šílené krávy, abych si naklepal pár ocelových řízků z libové kýty nějakého rozumného snu. Tak co, doktore? Myslíte, že už se dá z toho něco usuzovat? Usuzujte si, co chcete, já tam nevidím vůbec nic, a to se mi právě líbí. Kdybyste byl naživu a vytýkal mi třeba pochmurné pasáže, řekl bych vám, že jsem si svou letoru k sobě do pytle nezašíval, že jsem si nemohl vybírat nějaké optimistické dispozice, že jsem z chudé rodiny a co mi dal čert do punčochy, to tam holt mám. Jenomže vy naživu nejste, tak si pod sebou natřeste obláček a dávejte bacha: Za stolem proti mně sedí socha Černého Karkula a upřeně sleduje mé momentální počínání. Tu sochu jsem dělal tak, že jsem se celý zafačoval, zasádroval, a když jsem ztvrdnul, tak jsem sám sebe ze sebe vystříhal jako ten pavouk a pak tu starou kůži zase slepil. Tím jsem vlastně jakoby izoloval a zplastičtěl svůj stín. Nehybný se jeví jenom před náhodnými návštěvníky. O samotě se mnou pohybuje přirozeně, je společenský a hovorný. Jen potravu a pití za něj musím konzumovat já. Je na tom existenčně závislý.

77


Černý Karkul je můj doživotní kumpán. Kdybych ho neměl, připadal bych si jako ten stařík, co hledá brýle, a má je na nose. Vděčím mu hlavně za zvyk na ledacos. Nepočítaje své kožené a krvavé vězení, zvykl jsem si například na lidi v balónových koších unášené větry a vichry kolem nás a křičící: „Proboha, zachraňte mne!“ Což je samozřejmě nesmysl. Pro Boha se můžeme klidně tisíckrát roztříštit, ale určitě ne zachránit. Zvykl jsem si také na černé divadlo plné vynořujících se bílých rukaviček, které fackují, škrtí, hladí, lomcují se mnou, dávají mi a berou. Ten mim, který je ve skutečnosti nějakou vícerukou indickou bohyní, určitě rozumí svému řemeslu. Zvykl jsem si na činži, kapky do nosu, mléko v sáčku, domovy důchodců, semafory, Vánoce, útulky pro psy atd. Karkul mi zkrátka pomohl zvyknout si na tzv. „život“, který má možná něco společného s tímto mým kručivým tělem a s ním, ale určitě ne se mnou. A žiju možná vlastně jenom proto, že je mi líto Karkula, že je mi líto mého nevinného stínu, který bych zabil, kdybych se svévolně rozhodl změnit lokál. Občas tu sedává taky Aleňák. To když je mi tak zle, až je mi z toho dobře. Amulety a škapulíře na něm pulzují jako žabí měchy. Připomíná stánek se suvenýry na vrcholu Everestu, který dostal těhotenskou vyrážku. Aleňák je můj centrální choroš, předstín, fialová eminence, lodivod a jmelí, šéf kontrarozvědky a kontrasviňárny, citový pyj. Jestliže třeba rozeznám tvar mraku na nebi, on pak pozná, je-li to například had s orlí hlavou nebo orel s hadím tělem. To on mne naučil, že soudnost se měří harašením na věži, radost smutkem, velikost svobody hloubkou žaláře, a on to byl, kdo mi takovýmito a podobnými magic-


78

kými chrastítky zavalil kdysi mou kolébku, která stála shodou okolností v umrlčí komoře, a beze slova odešel. Teď se těším, až ochrnu, až mi zbělají vousy, vypadají zuby a začnu se zase pokakávat, že si jimi konečně řádně zachrastím. Kdysi, když jsem byl hodně mladý, sedával tu místo Aleňáka Evdušín Osikobrvý. Moralista, mravokárce a staromilec Evdušín. Kroužíval kolem mne v šustivé, rudě lemované tóze jako Brutus, z uší a nosu mu visely pečlivě spletené copánky chlupů a huhňal: „Neměl by sis tohle ještě rozmyslet? Máš na tohle dost sil? Není tohle hřích?“ A tak podobně. Stával zkrátka jako strážník na všech mých křižovatkách a já musel vždy zastavit, jednak pro strach z pokut a z hlasu osikové píšťalky a jednak proto, že mi Evdušín tajně namontoval do mé dětské tříkolky těžkotonážní brzdy. Až se pak jednou Aleňák vrátil, půjčil si ode mne tu tříkolku a Evdušína přejel. Zahrabali jsme ho tenkrát s láskou, jako rodinné zvířátko, už ani nevím kam. A tak tu tedy sedím naproti Karkulovi a zavírám oči. A vidím studenta, mladého Řeka. Má rozhalenou košili a na hrudi plno much. Je usměvavý, ač nemá ústa, a zprostřed čela trčí mu dětský, růžový jazyk. Tím hebkým, mléčným jazýčkem dotýká se něžně mého čela, a spouští mne tím na dno moře, na dno zelené, špatně zašpuntované láhve se zoufalým trosečníkovým vzkazem adresovaným přímo Poseidonovi. Stojím v atlantidovské krajině, která je nádherná jako koláž ze slavných katastrof, jako milión vyhořelých lunaparků, porostlých barevnými mechy. Nejsou to žádné trosky. Je to nepochopitelný, bizarní, všemožný svět, kam slova nepatří, a jen člověk, kterému jsou veškeré

79


pocity dávno lhostejné, si zde může, chce-li, pojmenovávat donekonečna, co je mu libo. Uprostřed tohoto světa stojí a září žíravě zelené dveře. Po levé straně cesty, která k nim vede, se ve hnijících chaluhách nepokojně převalují hrůzně nafouklá těla utonulých. Rozhlížejí se očima leklých ryb nebo už jen prázdnými žlutozelenými důlky a jsou strašní. Pravou stranu lemuje těsná řada strojově se uklánějících panenek v bílých parukách, kterým se v zádech zasekly malé gramofonové kotoučky, takže dokola opakují nějaké neslušné odpovědi, i když se jich nikdo na nic neptá. Pokud jednou vstoupíme na tuto cestu, už z ní nikdy neuhneme. Ty dveře jsou jako magnet. Jako lačně pootevřená ústa vesmírného krysaře. Jako černá díra, jako vír. Jsme nezadržitelně vtahováni a zároveň tlačeni těmi utonulými a těmi neslušnými robůtky. Na prahu těch dveří umírám tak něžně, jako bych se také utopil v těžkém, sladkém víně nebo jako bych se uškrtil smyčkou z medu. A pak jsem jimi proklouzl hladce jako jednovousý mník a ocitl se rázem v obrovské kuželovité místnosti hřmící hudbou. Bylo to zřejmě podkroví nějakého chrámu, prošpikované pravidelně tyčemi světla z úzkých vikýřů. Mezi nimi se odehrávaly drobné výjevy jako na krytém tržišti nebo jako v domečcích nějakého pohyblivého betlému. Ale dík burácejícím varhanám bylo vše němé. V nejbližší té prostoře kuchal například nějaký člověk žraloka, jehož maso bylo tak vláknité, že to spíš vypadalo, jako by rozčesával dlouhou bílou srst. Kusy toho masa podával muži stojícímu ve vedlejší kóji a ten jimi dráždil černého levharta, jemuž však maso nechutnalo, a o to zuřivěji se vrhal na malé opičky a jezevčíky.


80

Vše jsem to spatřil náhle a chaoticky a nebyl jsem schopen sám sebe zařadit ani jako snícího. Chtěl jsem si tudíž odpočinout a sednout si na chvíli na bobek, ale dosedl jsem na obrovské nůžky, které si hrotem o nahé břicho zrovna opírala nějaká domorodá žena. Zcela idiotsky jsem se omluvil němému tratolišti způsobenému mým šokovaným zadkem a nezbylo mi než opět vstát a srdnatě se vydat na obhlídku tohoto bazaru. Brzo jsem si uvědomil, že každý z těch prostůrků je jinak hluboký a žije svým vlastním životem a osudem, že do každého toho obrazu mohu vstoupit a dostat se jím kamkoli a že to pro mne mohou být výtahy právě tak jako propadliště. Viděl jsem tu vstupní halu činžovního domu, kterou jsem znal z dětství. Od stropu visel železný zasklený kryt domovní svítilny, ve kterém žily dvě andulky, jedna pomatená, hladová a vypelichaná, druhá tlustá, barevná a spokojená. Visely zde také dva litry pomerančového džusu balené v salámové slupce. V další té snové buňce jsem se mohl projít mezi stoly, pulty a židlemi s nehybnými postavami lidí různého věku, kteří zde postávali a posedávali bez jakéhokoli systému, někteří úplně nazí, jiní oblečení jen do zbytků oděvů, někteří v montérkách. Byli teplí, dýchající a živí a pohybovali pouze očima. Pro návštěvníka, jako jsem byl já, tím dosahovali velmi nepříjemného pocitu. Mohl jsem se zde také dotknout ženy, nedostupné stejně ve snu jako ve skutečnosti, ale ne udělal jsem to, protože zlo, které důvěrně znám, které se obrací stejně proti všemu, v ní v té chvíli převažovalo. V dalším obraze, do něhož jsem se zprvu neodvažoval vstoupit, byl jakýsi šílený hostinský, který na výčepním stole voperovával nádor velikosti lidského srdce z levé části své hrudi do těla nějakého

81


nebohého hosta. Při tomto hrůzném pohledu jsem si uvědomil, že klidnější nebo méně drastičtější výjev není zárukou mírnějšího pokračování děje a vzhledem k tomu, že nic nemohu vracet, je teoreticky naprosto lhostejno, do kterého z obrazů vstoupím. Z nesnové i snové zkušenosti vím, že jakákoli brutalita je nárazový jev, a trvá-li déle, jsou mezi jejími jednotlivými projevy velmi hodnotné přestávky. Proto jsem se nakonec rozhodl závazně vejít právě do tohoto takřka jatečního výjevu. Když se mi podařilo izolovat a odmrštit nechutnost té scény, v níž jeden rudě postříkaný člověk večvachtával do druhého cosi podobného čerstvě potracenému plodu nebo právě uřízlé chápavé špičce sloního chobotu, porozhlédl jsem se po místnosti. Nad výčepním pultem visela pamětní zelenavá deska s nějakými staroegyptskými klikyháky a pod ní, ve velké entomologické krabici, sbírka kostěných jehlic do vlasů i klop. Hostinský ke mně obrátil svoji kobylí tvář, své lesklé, bezbarvé oči a přikázal mi, abych míchal krví, která stála vedle něj v hrnci a vypadala spíš jako zabijačková polévka. Říkal, že když se s ní nemíchá, vytváří se na hladině z mastných kol pentakl, protože „… je ten nočník, cha, cha, kulatej“. V té chvíli už však byl zařaditelný jako známka z nějaké staré, ale nikterak vzácné kolonie, jako jedna z těch jehlic, a mohl jsem mu klidně odpovědět, že sluha sluhovi nemá co poroučet a že při pohledu na něj musím přiznat, že úsilí, které vynakládám na to, abych nikoho nezabil, mi způsobuje taková muka, že bych je nepřál ani tomu, koho bych nejraději zabil, protože mi na jeho životě záleží vždycky o trochu víc než na mém vlastním. Zkozlovatěl, pochvalně zamečel a už jsme seděli ve starém černém moskviči a rozjížděli se z lyžařského skokanského můstku.


82

Nemohu říct, že bych se nebál. Pravděpodobně jsem řval hrůzou. Ale zároveň jsem kdesi pod podšívkou jasně cítil, že to, co řve, zdaleka nejsem já, i kdybych měl takovýchto těl milión. Takže když se mne ten čerchmant ironicky zeptal, jsem-li dobře připoutaný, byl už všechen strach vyřván a mohl jsem začít s požitkem vyrovnávat balanc jako v sajdkáře. Letěli jsme nad pustou, apokalyptickou krajinou s výraznými troskami kostelů, katedrál a božích muk. Nebyli jsme však sami. Všelijaká podobná i nepodobná černá spřežení se množila po celé obloze a zjevně jako my směřovala k určitému cíli. Čerchmant kočí mi teď sdělil, že se jmenuje Pejronax, a nemůže-li prý sluha sluhovi poroučet, zkusil by mi sloužit. Nezajímalo mne to. Byl jsem beze všech pocitů a přání, byl jsem jen čidlo, schopné snad nějaké informace kdesi chao ticky shromažďovat, ale naprosto neschopné jakékoli analýzy. Jako okřídlený kámen. Jako pozemský říční oblázek v antigravitačním poli, na němž dokáže orat, sít a sklízet zase jenom Smrt. Smiřme se při této příležitosti se smířením, že se s tímto textem může konfrontovat zase jenom člověk, který se zbláznil ze svého rozumu, nebo který k tomu alespoň nemá daleko, a položme si teď obligátní a zdánlivě nevhodnou otázku „Co je život?“ a mysleme při tom především na sebe. Jsme-li trochu citliví, měli bychom vzápětí zaslechnout divadelní, velmi afektovaný a hlasitý smích. Smích náhle uťatý nebo takzvaně dovytracena. Smích alkoholově hrubý, smích k pláči. Mne život učil smíchu k nehnutí brvou. A protože od té doby, co mi Aleňák přejel Evdušína, na nějaké pravdě čerta záleží, můžeme se takto mžikově občerstveni věnovat dalšímu ději.

83


Že letíme na sabat, mi došlo poměrně brzy. Šiky prapodivných létajících vehiklů houstly a temnou císařskou vzducholoď s výsostnými znaky, doprovázenou letkou obludných monster, by pudově poznala žížala i kandidát věd i kandidát vět, kterým se už pomalu stávám. Přistáli jsme na obrovském panelovém, dávno vymřelém sídlišti. Bloky šedivých krychlových a hranolových domů byly rozpukané, porostlé nějakou narezlou popínavou a možná i chápavou a masožravou vegetací. Měl jsem utkvělý pocit, že jsem si tu zamlada hrával v nějakém potrubí. Pod oním sídlištěm se rozkládalo stejně rozlehlé podzemí, snad kdysi garáže nebo protiatomový kryt, a slovo „rozkládalo“ plně vystihuje jeho atmosféru. U vchodu do něj jsme museli projít jakousi osobní kontrolou. Pejronaxe zřejmě dobře znali, ale mne vpustili, až když jsem vyšátral ze zapomenuté kapsy malý nožík, který mi kdysi dávno darovala jedna žena. Jako vstupenka zřejmě úplně postačil, což mne zprvu na chvíli donutilo hledat ji mezi přítomnými, ale pak jsem usoudil, že zřejmě cestuji nižší třídou. Poté jsme vstoupili do obrovského sálu, jehož lesk a nádheru by bylo zbytečné popisovat, kdyby se nemísila s jakousi hospodskou, špeluňkovskou náladou. Světla a veselá, perlivá společnost byly ohavně doplňovány jakousi poťouchlou, plíživou sílou. Pejronax mi řekl, že se zde scházíme jednou za 999 let. Bylo mi to jedno a klidně a rád bych setrvával v roli kamenného čidla, nebýt toho, že mne Satanovi pohůnci brzy navětřili. Představme si, že na prestižním vládním plese někomu ukrutně páchnou nohy a ke všemu je bos. Tak zde páchlo cosi svatého ve mně. Všichni se po mně začali ohlížet a brzo mi bylo jako spoutanému rabínovi, kterého lechtají pod nosem vepřovým ocáskem. Nezbývalo tudíž než se začít starat o vlastní kůži.


84

Protože někteří hosté už mezi sebou nepokrytě souložili, popadl jsem jakousi podnapilou poštovní doručovatelku a silným hlasem oznámil, že jdeme do sklepa pro brambory. Efekt iracionality dokonale na tu chvíli vygumoval můj svatý smrad. Představuje si něco úplně jiného, podařilo se mi ztopořit se, narazit si na úd rozjařenou doručovatelku a takto s ní spojen a obtížen jejím tělem jako nedoručitelným balíkem rozrážel jsem dav a hledal cosi, co by připomínalo vchod do sklepa, tedy něco ještě níže. Abych teď nezabředl do nepodstatných a nikterak malebných detailů, raději to trochu urychlím. Sklep jsme našli, ve sklepě byly skutečně brambory, ejakuloval jsem, spermie fosforeskovaly, rozeběhly se mršky po všech koutech a zalézaly i do brambor, šlapal jsem po nich, ale marně, bylo jich moc. A tak nakonec nahý a stále svatě smrdící jsem vylezl jakýmsi kanálem mezi ty mrtvé paneláky, pod hvězdnou oblohu. Oblékl jsem se do nějakých shnilých hadrů z pradávné lidské skládky, ale za chvíli mne stejně vyčenichala peklovská kohorta s Pejronaxem v čele. V takovýchto situacích, kdy nám jde evidentně o krk a zároveň jsme velmi vysíleni snem, vřele doporučuji levitaci. Pokud levitací útočníka přímo nešokujeme, určitě odstraníme přinejmenším veškeré čichové vjemy. A tak jsem si tam tak ještě chvíli poletoval a viděl mnoho do té doby neznámých tvorů, spřízněných teď krvesmilstvem a vetřením svaté chudokrevnosti. To létání pod hvězdami bylo tak krásné, že jsem úplně zapomněl na rozpínavé smršťování vesmíru. Připadal jsem si jako veliký a sebejistý černý pták, ale byl jsem samozřejmě jenom bacil, který vdechl první obr, co šel náhodou kolem. Podařilo se mi úspěšně se v jeho útrobách rozmnožit a rok nato nás pochovali. No a jsme zase v bedně.

85


To koukáte, doktore, jak mi to souvisle mele! A to ty cihly, které lovím a uplácávám z čirého chaosu, jsou jen prosté vepřovice. Inu, neznám úrodnější pole, než je poušť, a vlastním této půdy dosti akrů. Proto mne nikdy příliš neznepokojovala snaživá sterilita ústavů. Mříže v oknech se daly snadno považovat za jakési houževnaté druhy bambusu a co bylo za nimi, mne nikdy nezajímalo. A uvnitř se vždycky najde nějaká ta pavučinka, nějaká ta prasklinka nebo šmouha, ze které si našinec hravě vytáhne všechno, co potřebuje i nepotřebuje ke štěstí. A tak mi pokojem tančívaly hurisky, byl jsem ovíván mouřeníny, stoly se prohýbaly pod ovocem, vzácnými nápoji a vybranými jídly. Na špatné zacházení jsem si rozhodně nikdy nemohl stěžovat. Potíže jsem míval pouze na začátku s některými vašimi ambicióznějšími kolegy, kteří mne stále horlivě přesvědčovali, že vůbec nejsem bláznem v blázinci, že vše je úplně normální. Běda však, když jsem se začal podle tohoto ponaučení chovat. Dávalo mi dost práce najít s nimi společnou řeč. Naštěstí jsem čítával pohádky a taková prostá říkadla jako „Sud kulatý, rys tu pije…“ apod. mi v těchto případech dosti pomáhala a uklidňovala obě strany. No a pak mne přidělili k vám a vše se vyřešilo. Ale abych se nevypratelně nezavzpomínal. Musím se přiznat, doktore, že mne to psaní začíná bavit. Dávejte bacha: Sedím u páchnoucího ústí kanálu vyvěrajícího ze zchátralých, zpola obsazených kasáren a královsky se bavím. Čůrek kalně zelené vody zurčící po krysím dláždění je právě tak silný na to, aby mi sem přinášel blýskavé střepy metálů, řádů a frček. Sbírám je, zkoumám je a leštím


86

a pokládám je vedle sebe na bahnitý břeh. Vyznamenání… Pocty, které dosloužily. Někdo je tam za zdí porostlou ostnatým drátem zřejmě roztlouká a hází do odpadové šachty. Také hezká práce. Strčím-li hlavu do té roury, slyším vždy nejprve slabé a pak stále se blížící cinkání, jak sem proud postrkuje další exemplář. Tipuji si vždy v duchu předem, jak asi bude vypadat ten dosud neznámý kousek kovu připnutého někdy někým na něčí rameno či hruď (možná právě za to, že podobným kouskem kovu někomu jinému hruď provrtal), ale pokaždé je to překvapení. Je to úžasná a hluboká činnost, při které musím zároveň počítat s tím, že mne každou chvíli někdo zastřelí jako špionážního králíka a náhle budou kasárna z mé lebky a bratříci hrobaříci uspořádají manévry na mých kostech. Naštěstí vím, že člověk je sice smrtelný, ale jeho sen nikoli, a že se Bohu právě teď zdá jak o mém těle, tak o mém snu, a jen proto si tu vlastně můžu tak pokojně sedět a vykládat si pasiáns z cínových, měděných a mosazných plíšků. Když mne pořád nikdo nestřílel, šel jsem domů. Cestou jsem si uřízl vrcholový výhonek takové zvláštní, mohutné rostliny. Byl to podivný útvar podobný třem velkým paraořechům nebo spíše třem podlouhlým, černým, africkým, oboustranným maskám. Takový ani květ, ani plod. Doma, jak už to lidé dělávají, jsem si ho postavil na stůl do vázy, kde však během chvilky nabobtnal tak, že byl větší než já. Potom to puklo, jako puká ohyzdná chitinová skořápka larvy, z níž se klube metrová pravážka, ale místo hmyzu vypadlo z každé té slupky jedno bílé vejce, veliké asi jako kilo mouky. Dal jsem je na okno, aby je neduživé slunce zahřívalo, a zanedlouho se z nich vyklubala tři mláďata mořských racků. Všechno to probíhalo hrozně rychle. Ti ptáci byli zprvu roztomilí jako bílá koťata, ale do večera vyrostli tak, že vypadali jako obrovští angorští kocouři, kteří se stále dravěji

87


a nenasytněji domáhali potravy. Chtěli jen maso, maso a zase maso a já jim ho nosil a podával po velkých kusech v kožených rukavicích a chránil si před jejich zobáky tělo. Bylo mi jasné, že čím dříve zamknu svůj byt a uteču, tím pravděpodobněji mne ti tři otesánkové neuklovou a neposvačí. Když jsem pak utíkal se schodů pod rouškou nákupu dalšího masa, představoval jsem si v hrůze další děj. Představoval jsem si, jak tam šílejí hlady a snaží se uniknout. A jak pak ten nejstarší, aby alespoň on mohl dospět, bude muset sežrat své bratry. A zítra, ach ano, nejpozději zítra vzlétne jako bílý kondor z parapetu mého okna a vydá se mne hledat. A když mne nenajde, bude se tam vracet, bude tam hnízdit, bude tam přinášet jehňata a malé děti a každý den mne znova a znova bude hledat po celém tomto světě a já budu do smrti stále jen utíkat a skrývat se před obrovským mořským rackem. Nuže sbohem, má komůrko, sbohem, mé knihy, mé večery a noci pod konejšivou lampou, sbohem, mé spolehlivé, zakyslé mládenecké lůžko, můj zatuchlý bochníčku, ve kterém se mi tak hezky švábovatělo. Ale vůbec nejhorší ze všeho je, že jsem si tam v tom spěchu zapomněl prášky na život… Pokud má paměť sahá, nikdy jsem nepostavil žádný dům, natož kostel. No vida, a nyní hledám útočiště v chrámu, který je prokazatelně mým dílem. Klečím asi tak někde uprostřed té skromné boží bárky, levou rukou se křižuji, pravou onanuji a zuby mi drkotají zimou. Takových představitelů chátry doufající v zázrak, takových trhanů vzešlých z bídy jsoucna je tu kupodivu víc. Někteří možná používají své ruce obráceně, ale jinak jsme na tom všichni dost podobně.


88

„Přiznejte si, prašivci, že zázrak je to jediné, več jste kdy mohli a můžete doufat!“ hřmí hlas z kazatelny. Zdejší kněz, kterého jsem ostatně také zplodil já, je zřejmě moderní člověk. Celou mši i s hudbou a tímto kázáním má nahranou na desce, kterou pouští pravidelně každý den v poledne a doprovází loutkovými bohoslužebnými pohyby. Po každé bohoslužbě ji obřadně otírá antistatickou prachovkou a ukládá ji do zlaceného svatostánku jako obrovskou černou hostii, jako černou lázeňskou oplatku, aby ji druhý den v poledne stejně rituálně zase vyjmul, znovu oprášil a položil ji na šasí letitého přístroje a krystalickou jehlou. Možná také, že je němý. Možná že mu nějaký inkvisitor vyřízl jazyk. Možná bych se ho na to mohl i zeptat, jenomže k čemu by to bylo dobré, když si stejně můžu domyslet, co chci? Rozhlédnu se raději po svém díle. Klenba křížová, pseudogotická, podepřená sloupy z obřích reklamních cigaret, kuličkových per a tužkových baterií. Oltář z autentického dřeva alžbětinských divadelních kulis. Z klenby visí nepostradatelná zčernalá a seschlá ruka svatokrádežníka. Dříve prý svírala ještě monstranci, ale někdo ji ukradl. Nejlépe se mi asi povedla podlaha. Ty dlaždice jsou snad ze všech koupelen světa. Bohužel, koupelnové dlaždice nejsou příliš zvyklé na bohabojné zástupy a mnohé pod tou hříšnou tíhou již popraskaly. Nejnákladnější z celého interiéru byly lavice. Tato investice se však myslím duchovně vyplatila. Jsou totiž z nejkvalitnějšího náhrobního mramoru a jsou tak strohé, tak ostré, ledové a nekompromisní, že se v nich nedá ani stát, natožpak sedět nebo klečet. Jediné, co v nich může zbožný člověk dělat, je kroutit se a úpět. Z živého inventáře stojí kromě kněze za povšimnutí především kostelník, ministrant a zvoník v jedné osobě. Přiznávám, že vypadá

89


trochu jako biologická koláž, jakýsi přechod mezi člověkem, ptakopyskem a latimérií, ale pro úspěšné zastání tolika funkcí to bylo nezbytné. Přes odpudivý zjev vidím však před sebou tvora inteligentního, schopného a citlivého. Skoro mám dokonce pocit, jako bych se já sám prohlížel v soustavě pokřivených zrcadel. Dále tu pak pobíhá množství roztomilých chrámových psíků, o které se samozřejmě také stará kostelník. Jedná se vesměs o drobné, ušlechtilé palácové rasy, mající kolem krku na stužkách zavěšeny zlaté a stříbrné zvonečky. Jejich fistulkovité ňafání a vytí vytváří během každé mše neopakovatelnou atmosféru. Pominu-li několik statných červotočů a vitrážních pavouků, měl bych se asi zmínit ještě o jednom tvoru, kterému je tato má stavba domovem. Říkám mu celým jménem Bohumil Čadil, protože kudy chodí, tudy kadí. Je to takový stále dýmající nezbeda a mám ho tu proto, aby mi snad někdo nevyčítal, že si nedokážu vymyslet žádné trápení. Nedávno vykadil celý kostel tak, že polovina psíků pošla, kněz se na mši vykašlal a kostelník zabloudil. A, aj, větrali jsme po čtyřicet dnů. Ale abychom neodbočovali. Jsem na útěku před svým sněhobílým armagedonským Rackem a hledám právě dočasnou skrýš v tomto božím domě. Myslím, že si teď na chvíli odpočinu támhle v té zčernalé zpovědnici, zabalený do plesnivých štól a ornátů. Takový bergmanovský obrázek. Copak se mi asi bude zdát? Přál bych si něco orientálního. Je mi pořád hrozná zima… Ale vím, že tak jednoduše to samozřejmě nechodí. Zdá se mi tohle:


90

Vcházím časně ráno do bytu. Do nějakého úplně jiného bytu. Do nějakého mého úplně jiného domova. V tom bytě se povalují porůznu nějací známí, asi po společném večírku a obvykle problábolené noci. A já s hlavou šťastně bolavou zoufale hledám kousek soukromí. Otvírám dveře vedoucí na záchod, ale místo záchodu je tam spíž a v té spíži je dětská postýlka, ve které spí nepovědomé novorozeně. To se lekne, probudí se, ale místo aby začalo plakat, rozesměje se dospělým, ženským smíchem. A je to tady. Všichni ti mí známí se zvolna probouzejí, mnou si oči a vyčítavě se mne ptají, kde jsem celou noc byl. Říkám, že nevím, a ani v té chvíli moc nelžu. Ostatně má odpověď je zřejmě dostatečně uspokojuje. Jsem známý opilec a oni mají opět dobrý důvod soustrastně pokyvovat hlavami. I já se znám a sotva ten zájem o mne trochu opadne, mechanicky se dívám do peněženky, jestli mi zbylo alespoň na snídani, ale peněz je tam nějakým zázrakem ještě víc než včera večer. Kam jsem to ale šel včera večer? Ach bože, co se mi to stalo této noci, že mi v hlavě stále tak sladce bolavě bodá, jako když dítě vydloubává rozinky z vánočky nebo jako kdybych se dlouho díval do slunce? Vzpomínám si pouze, že jsem měl za úkol koupit nějaké jídlo. Vytahuji z kapsy pomačkaný papírek. Mléko, máslo, vajíčka, brambory jako obvykle. Ještě pro to tedy skočím, abych si to u téhle velké rodiny alespoň trochu vyžehlil. Vyšel jsem opět na ulici, kolem zařinčela tramvaj a tehdy se to stalo. Tehdy jsem zkameněl a znovu jako věčný student zíral jsem tváří v tvář tomu, co se se mnou minulé noci dělo… Stál jsem na zadní plošině pražské nacpané tramvaje a díval se apaticky na ubíhající dlažbu a koleje. Projížděli jsme právě kolem podolské

91


porodnice, když ke mně zezadu přistoupila nějaká žena a přitiskla se ke mně svým tělem. Myslel jsem nejprve, že už je vůz tak přeplněn lidmi, že jí nic jiného nezbývá, ale ta žena se přiklonila k mé hlavě a něco mi šeptala temně sametovým hlasem. Zahlédl jsem její tvář v odrazu skla, protože jsme právě projížděli tunelem pod vyšehradskou skálou. Byla tak nádherná, že byla-li kdy z tohoto světa, musel ji zplodit Ahasver nebo nějaký dávný indiánský čaroděj. Proč psát o nějakých havraních vlasech, chřestýších očích a gazelím těle? Jsou to všechno hluchá, prázdná, nechutná, pozemšťanská slova. Přitiskla se ke mně ještě víc a já cítil, že má-li vůbec na sobě nějaké šaty, je pod nimi nahá. A pak už nevím vůbec nic. V té chvíli se prostě nedalo dělat nic jiného než se milovat. Ano, milovat se vestoje na zadní plošině špinavé, páchnoucí, přecpané tramvaje řinčící Prahou… Ale o tom já nic nevím. Jako bych se propadl do rajských pekel. Nevím nic o žádné tramvaji, zapomněl jsem na čas, na život, na tuto planetu… Vzpomínám si ještě, že jsme pak prochodili celou noc tím nerudovsky naladěným městem, občas se zastavujíce na skleničku v nějaké zapadlé vinárně nebo baru, a že jako se s večerem ta bytost zjevila, tak se stejně náhle s úsvitem zase ztratila. Vzpomínám si také, že když mi mizela, chtěl jsem se jí zeptat na jméno, ale nenašel jsem dost odvahy tak pitomou otázkou porušit tak nepopsatelnou chvíli. Každé slovo bylo tisíckrát neplodnější než ticho. Povídali jsme si, to ano, ale nepamatuji si z toho nic. A tak tu teď stojím na rušné ulici, v ruce svírám ta idiotská slova – mléko, vejce, máslo, brambory – a šeptám: „Sukube…, Sukube…“ A stále hlasitěji: „Sukube… vrať se, Sukube…!!“


92

„Sukube!!! Sukube!!!“ řvu ve své vrzavé zpovědnici a vzápětí řvu hrůzou, protože třeštím oči do paksichtu kostelníkova, který mnou cloumá a skřehotá: „Tady jsem, můj pane, tady…!“ Nechme mne teď pološíleného vrhnout se do ledových, mramorových lavic, nechme mne svíjet se tam a kvílet, když jsem se chtěl pořád tolik zahřát, a podívejme se třeba, jak se má přítel Racek. V bytě, který jsem musel nedávno kvůli němu tak narychlo opustit, není už po mé přítomnosti ani stopa. Ten pták se tu zabydlel s rychlostí koncentrované džungle, a co víc, nanosil sem přinejmenším vagón šrotu. Z nějakého důvodu ho zřejmě přitahují kovy. Té změti vesměs rezavého harampádí v obvyklé prostoře lidského obydlí nelze nicméně upřít jakousi znepokojivou estetickou hodnotu. Jednak z širokého pohledu na celý blok činžovních domů vypadá teď můj někdejší útulek jako zánět slepého střeva a naopak v nahodilých detailech se dají rozpoznat jakési záblesky úchylného vkusu. Každopádně nad některými kousky by leckterý vetešník zaplesal. Vidíme zde například starou, trochu pomačkanou obchodní kasu, která jako by ještě naposledy úlisně kňourala „děkujeme uctivě“ a „rukulíbám“, puklá secesní kamínka nebo torzo obrovského předpotopního radiopřijímače, v němž každá součástka bývala svého času malým uměleckým dílem. Pelesti velkých mosazných postelí jsou propleteny litinovými kusy hřbitovních křížů a armovacím drátem. A v místě, kde stávalo mé asketické lůžko, vévodí teď tomu všemu neuvěřitelný, leč skutečný důlní vozík s nápravami trčícími k oprýskanému stropu, řadící rázem mé nikterak nadnesené představy o ptákově nosnosti do kategorie stavebních jeřábů.

93


Zde je zřejmě centrum tohoto abstraktního hnízda, soudě podle peří, ztuhlého trusu a ohlodaných kostí, mezi kterými, jak jsem předpokládal, nacházím i několik malých lidských lebek, zručně trepanovaných. Mohu však svému Rackovi něco vytýkat? Co je zlého na tom, že konečně taky jednou někdo žere lidi? A není na tom mravně hůře kočka hrající si s myší tak dlouho, dokud ji neutrápí? Kdepak. Nejhůře je na tom zase člověk. Člověk, který si uvědomuje, že kočka si bezcitně hraje s myší, protože nemá hlad, protože on jí dává soucitně najíst, protože on cítí, že hladové kočce je třeba pomoci. A on teď cítí, že bez tohoto jeho blbého, neovladatelného citu by nebylo necitelné myší smrti. On je tím, kdo cítí, že není nadřazený ani kočce ani myši, a že on je tím, kdo nemá právo vůbec na nic. A chytá se pak většinou za hlavu a skučí: „Ó, my páni světa, my výkvěty inteligence, my vrcholy evoluce, my nafoukaná čeládka s úchylnou potřebou z prachu a trusu stavět věže a mosty, stavět z něj neopakovatelné stavby a sochy a zároveň nástroje zkázy, kterými si je zase zboříme.“ K čemu to, když nejsme přitom schopni stvořit jediné, sebemenší zrnko toho prachu…?! Tak s tímhle já si tedy, doktore, lámat hlavu nebudu. Copak jsem blázen? À propos, všiml jste si někdy během své praxe, že u tzv. „přírodních národů“ chybí většinou jakýkoli ekvivalent k tomuto našemu tolik oblíbenému slovu? Všiml jste si, že se „blázen“ objevuje až s tzv. „vyšší kulturou“? Všiml jste si, že tzv. „halucinace a vize“ bývaly kdysi něčím naprosto normálním? Že byly součástí života a světa, v němž se momentálně člověk nalézal, a měly stejně významnou a stejně pomíjivou hodnotu jako tzv. „realita“? Vize a skutečnost tehdy ještě nebyly protikladem, ale doplňovaly se. Jedna bez druhé neměla smysl a jedi-


94

nec, který se vychýlil z této rovnováhy na jednu či druhou stranu, měl buďto lehčí život a problematičtější smrt, anebo naopak, ale to ještě nikoho neopravňovalo k tomu, nazývat ho bláznem. To bychom pak přeci z tohoto pohledu byli dnes všichni idioti, doktore! A to tedy, alespoň my hrobaříci, rozhodně nejsme! My máme v hlavě vymeteno právě proto, abychom tam měli jasno. Většina lidí je například přesvědčena, že chodí po Zemi. My víme, že se jen dýchavičně šouráme po nafouklém břichu mrtvé opice a že ta míza, to klokotání a opojné vůně jsou jenom mrtvolné šťávy, které kvasí, bublají a zvolna vysychají. Většina lidí se také raduje ze života. Pro nás hrobaříky právě Smrt znamená Život. Abych tak řekl: Bez Smrti bychom vymřeli, doktore. Nebo: Většina lidí si myslí, že jsou lidé. My víme, že jsme mikroorganismy, které porodila Smrt znásilněná Bohem a pro které je Smrt smyslem Života a naopak. Mimochodem: Víte, že kříž není symbolem Smrti náhodou? To není žádný odkaz na nějaké dávné jeruzalémské praktiky. Kdepak. Smrt jednoduše bydlí v kříži. Přesně ve středu, v průniku os. A vůbec nemusí vybíhat jako nějaký pavouk nebo brankář. Jednak je magnetická a jednak má času dost, protože je sestrou Času. To jsou holt ty známosti. Ale ještě k hrobaříkům: Většina lidí si stále pyšně vykračuje po noblesních cestách dlážděných vlastními mrtvolami, po této, jak říkají, „nádherné planetě“. My naopak o sobě víme, že jsme jen takové parazitní potvůrky, taková vězeníčka, přišpendlená gravitací k páchnoucí kuličce rotující vesmírem. Jenomže kudy z toho ven? Jak se zbavit řetězů a koulí s elegancí božího levobočka? Kudy, sardinko, z plechovky, když Pámbu neví, co je hlad? Takový člověk si může klidně pustit plyn, pustit si žilou,

95


skočit z mostu, skočit pod vlak atd. Ale co my, hrobaříci? Inu, my hrobaříci si zase můžeme pustit hubu na špacír, pořádně se rozjet a skočit sami pod sebe. Někde jsem četl, že k tomu, aby se jeden pořádně rozjel, musí nejprve vyšplhat na kopec vysoký úměrně jeho touze. To je mi pěkná fyzikální hovadina. To jsou pak asi taky pro zazobance různé druhy lanovek a vleků. Teď jsi to hezky domotal. Měl by ses raději podívat na sebe zpátky do svého kostelíka. Mám takový dojem, že se tam s tebou něco děje. (To říkám já sobě o sobě pro vás…) Tak jo. Dávejte bacha: Milý deníčku – nočníčku, nikdy by mne bylo nebylo napadlo, že můj kostelík stojí v prérii. Teď to vidím na vlastní škvíry (koutkem zaznamenávám dokonce stádo mustangů), ale nedokážu posoudit, je-li to způsobeno nedostatkem fantazie, nebo naopak jejím přebytkem. Ležím opodál pod širým, blankytným nebem, na kterém krouží zrzavý sup, ne nepodobný mé někdejší tchyni. Ležím na lůžku z barevných ptačích per a škytám. Kolem mne s nějakými bubínky a chřestid ly dupe a poskakuje silně nalíčený Aleňák. Čím více přicházím k životu a sobě, tím více zjišťuji, že jsem na tom fyzicky tak nějak bleděrůžově. Je obecně známo, že dotýká-li se cokoli čehokoli dostatečně dlouho a pod dostatečným tlakem, sroste to. A to se mi teď nějak stalo s rukama. Jak jsem je asi v těch kamenných lavicích vzpínal tak úpěnlivě, nevěda ani k čemu, srostly, a mám teď jakási boží, nehmotná, ale o to pevnější želízka, v nichž se kromě modlení, pykání a kání nedá dělat vůbec nic jiného. Pravda, na jednu stranu mne to zbavuje strachu, který mne zvláště v noci často přepadával, totiž že se mé ruce


96

ve spánku připlazí k mému hrdlu a zardousí mne, neboť nejsou-li to přímo dvě živé, na mé vůli nezávislé bytosti, pak jsou to určitě dvě křídla jedné budovy blázince, oddělení mužské a ženské, která se jistě jednoho dne spiknou, vtrhnou do administrativních prostor ostatního těla a v kanceláři mé hlavy zabijou nenáviděného ředitele. Jenomže to se zatím ještě nestalo, a čím já si teď budu podávat potravu a čím já si teď budu zlehka, významně poťukávat na čelo? Tímhle sochorem?! To ale není všechno. Kromě intenzivního pocitu, který se nedá vyjádřit jinými slovy, než „že jsem úplně blbej“, necítím své tělo, stejně jako necítím své sepjaté, srostlé ruce, a dá se předpokládat, že začnu-li je kdy ještě cítit, bude to určitě setsakra bolet. Jenomže takzvané „uzdravování“ lze i v představě obejít stejně nesnadno jako takzvané „umírání“, a navíc Aleňák dělá zrovna, co může, aby mne dostal zpátky do obrazu, který by se mnou zmizel, tak jako se ze mne zrodil, a na kterém mu z nějakého důvodu zřejmě záleží. Co chvíli ke mně v tanci přiskakuje a vytrhává mi odněkud z těla chumáče barevného zvonkového drátu, které se snad líhnou v mé kůži a které se teď na zemi svíjejí jako duhová klubka červů. Jednou se ke mně dokonce naklonil a sliboval mi za uzdravení šest žen a dvanáct mustangů, což nejsou zrovna věci, které bych momentálně nutně potřeboval. Uvažujme střízlivě, doktore: Nemám nejmenší důvod nevracet se do těla pronásledovaného rackem, ale už kvůli Aleňákovi to udělám. Jenže uznejte, mám já zapotřebí trápit se zdlouhavým a bolestným přicházením k sobě jen kvůli nějakému ději, který jsem si notabene vymyslel, když zodpovědnosti za cokoli, včetně mne samého, jsem byl zbaven vaší slovutnou vědou

97


už před léty? Podívejte, já mám času dost, vy máte času dost, než se v té stepi zotavím, povím vám ještě jednu pěknou příhodu: Jistě znáte taková ta čokoládová vajíčka skrývající uvnitř sebe nějaké překvapení v podobě jednoduché hračky nebo obrázku. Přátelé hrobaříci, přepadnou-li vás někdy mlsné chutě nebo budete-li mít nárazově zapotřebí „obalit si nervy“ něčím sladkým, kupte si osvědčenou rakvičku a věneček, ale důrazně vás varuji – nekupujte těchto vajec! Při svých častých hospitalizacích jsem zakusil na vlastní kůži mnoho tzv. „návštěv“, které po sobě obvykle zanechávají kromě olověné atmosféry a příšerného pachu tzv. „svobody“ i množství různých darů, zvláště potravin. Takto jsem jednou obdržel i toto vejce. Když jsem je vybalil ze staniolu, zjistil jsem, že je měkké, kožnaté, kostně zažloutlé a na jednom místě prasklé. Tu prasklinu vyplňoval nějaký průhledný rosol, za kterým jsem při bližším pohledu spatřil malé, živé a zlobné očko. V hrůze a s nejvyšší opatrností jsem zase vejce zabalil a běžel s ním do části parku přidělené dětské části kliniky, kde jsem prvnímu malému blázínkovi namluvil, že když se o to vajíčko bude starat a hezky je zahřívat, vylíhne se mu z něho krásný papoušek. Že jsem v té chvíli podvědomě zvolil jediné rozumné řešení, mi došlo až mnohem později. Všechny temné síly totiž v dětských ne vinně krutých a slepě věřících ručkách buď hynou, nebo zakrňují, nechtějí-li se chovat podle přání a představ těch malých svatých tyranů. Když mne tenkrát asi za měsíc nato propouštěli na reverz, nedalo mi to a zašel jsem se už kvůli svědomí podívat na výsledek svého danajského dárečku. Dítě bylo usměvavé, spokojené a v rohu pokoje se skomíravě choulilo stvoření veliké asi jako kavka, černé, s rudě červenými pahýlky křídel a s kachním, protáhlým zobákem, opatřeným mnoha špičatými zoubky. Bylo evidentně milováno pouze


98

oním dítětem a nenáviděno vším ostatním. Byla to žalostná karikatura rádoby zlého raráška zahnaného do kouta čistou, nevypočitatelnou a magicky neovlivnitelnou láskou psychicky „nepovedeného“ lidského mláděte. Byl to Parararach. Kdybych si byl tenkrát to vejce ponechal, k tomuto našemu povídání by s největší pravděpodobností nikdy nedošlo. Teď už mi trochu věříte, můj mrtvý doktore? Už si nemyslíte, že je to všechno jen výplodem mé choré fantazie? Už tušíte, že obecná realita i chorobná fantazie jsou jen výplodem čehosi nade vší realitou a nade vší fantazií? Nebuďte z toho smutný, ani já se totiž nemohu nemýlit. Jenomže co má jeden takový v té čekárně na popravu dělat, když mu navíc všechno dokazuje, že sen a skutečnost jsou buď toutéž mincí, nebo vůbec neexistují? Co má našinec dělat, když jeho „vidiny“ jsou tak skutečné a zároveň neskutečné, že veškeré současné „technické zázraky“ lopotící se s jakousi virtuální realitou jsou proti nim směšné, primitivní hračičky? Co dělat, když jsou tyto „přeludy“ zadarmo, a čím je jednomu hůře, tím jsou smyslově kvalitnější? Chcete malou ukázku takového delirantního trenažéru? Tak třeba: Krychlový byt ve starém šedivém komunistickém paneláku. Cesta sem byla hrůzná, výtah jel skřípavě a škubavě, kdykoli jsme se mohli zřítit atd. Nyní tedy vcházíme zpocení do onoho bytu. Sektorové sešlé, zatuchlé vybavení, od sedmdesátých let tu zřejmě nikdo nebyl. V koutě stojí starý monumentální televizor, naproti němu křeslo s vyrudlým potahem. Je večer a už jen uvedení televize do provozu je značně dobrodružné. Z vlhkých zásuvek vylétávají jiskry a třaskavé modré plameny,

99


bakelit se roztavuje, chemlonový koberec začíná doutnat a hořet. Když se dostatečně nalekáme, naběháme a natrápíme, usedáme konečně před televizi, zapínáme jeden z programů a rázem se ocitáme v úplně jiné, ale zároveň také úplně „skutečné“ skutečnosti. Co člověk, to jiný zážitek. Nikdy jsem neslyšel o dvou totožných. Kreativita, s níž se nám tato „skutečnost“ vemlouvá, je vpravdě božská. Někdo třeba sedí v nějakém automobilu a bezhlavě se řítí hustým velkoměstským provozem. Známá situace z filmových grotesek. Jenomže tohle není film, tohle je náš momentální život se vším všudy. Každou chvíli se můžeme vybourat, můžeme zranit nebo zabít sebe nebo někoho jiného. Slyšíme skřípění kol, výkřiky, cítíme spálenou gumu, cítíme, jak dřeme karoserií o jiné vozy, vidíme před sebou vstupovat do ulice mateřskou školku, auto není kam strhnout, je žhavé, neovladatelné atd. atd. Jednomu zkrátka po takové jízdě vyhládne… Nebo jiný příběh: Jsme na korbě vojenského nákladního vozu, jenž právě přivezl další transport mužů, kteří přežili koncentrační tábor. A aby to celé bylo pikantnější, jsme zde jako turisté, jako nějací idioti na odborářské dovolené prohlížející si kulturní zajímavost. Ve výletním obleku a s fotoaparátem na krku mačkáme se tady mezi zuboženými, vyzáblými, páchnoucími těly, aniž bychom sami byli viděni. Špína, zavšivenost, puch a utrpení na nás padá jako lavina a tlačí nás stále níž a níž, až pod nohy těch nebožáků, těch živých kostlivců, až na úroveň několika rozbředlých, ušlapaných krys. Když se pak zázračně dožijeme chvíle, kdy je nám osudem dovoleno seskočit z korby, čeká nás jistě uvítání v podobě psích tesáků, jedovatých štírů, hejna sršňů, jak je vašnostům libo. Anebo ještě jinak. Veseleji:


100

Probouzíme se budíkem ve své posteli jako každý všední den a po vykonání obvyklých hygienických a tělesných potřeb se oblékneme a odcházíme do zaměstnání. Scházíme se schodů, pobrukujeme si, když tu – ouha! Dveře vedoucí z domu a do domu jaksi nejsou. Zmateně začínáme bloudit důvěrně známým domem, otevřeme desítky jiných dveří, ale žádné nejsou ty pravé, ty domovní, znovu se vracíme, znovu se nechápavě dotýkáme zašlé homogenní zdi v místech, kde ještě včera byl hlavní vchod. Nakonec rezignujeme a vracíme se zpátky zblble do svého bytu po schodech, které právě myje jakási zdravotní sestra. Omlouváme se koktavě, že jí šlapeme do díla, ona je však podezřele vlídná. Sotva vyčerpáni padneme i s aktovkou opět do své postele, přistoupí k nám nějaký lékař a řekne: „Děkujeme vám, potřebovali jsme si pouze vaším prostřednictvím demonstrovat některé problémy, které mívali naši dřívější pacienti. Za chvíli se probudíte a vše bude zase v pořádku.“ A pak nám ten člověk píchne injekci a my se probudíme budíkem ve své posteli jako každý všední den a po vykonání obvyklých hygienických a tělesných potřeb se oblékneme a odcházíme do zaměstnání… A tak dále a dále, kvadriliónkrát jinak. Na čem tu záleží, doktore? Zůstat vždy sám sebou? A kdo to je ten já a kdo jsou ti, kteří o tom já tvrdí, že je blázen? Jsme to my, kdo v domnělých snech a skutečnostech slzíme smíchy a řveme hrůzou? Dokažte mi to a okamžitě se zabiju. Ne, ne, doktore. Nevěřím, že se tu plazím, dusím a poflakuju jen kvůli takovéto pouťové zábavě. Bohužel, zrovna teď jsem jedním z jejích aktérů a tvůrců, takže zvolněme, dolijme chladič a podívejme se zas, jak se daří našemu mladému muži, zdřevěnělému v jeho vlastní prérii. Dávejte bacha:

101


Křepce vstávám z ptačího lůžka a cítím se zcela zdráv. Dochází mi, že ony ty ruce asi nebyly srostlé, že asi byly jen sepjaté na prsou, že asi byly jen součástí nebožtíka, do něhož jsem byl zase povolán. Cestou zpátky ke kostelu míjím zhroucenou harlekýnovskou postavu zcela vyčerpaného Aleňáka a z čiré slušnosti mu, nevěda proč, děkuji. Aleňák mi chraplavým šepotem odpovídá, že mu kvůli mně narostly v zadku vlčí chlupy a že mi jich klidně může pár darovat na genetický rozbor se vzteklinou návdavkem. Směji se, zdvořile odmítám, podotýkám, že by to bylo stejně smysluplné jako zkoumat mikroskopem mikroskop, přeji mu též brzké zotavení a odcházím. I on se chabě usmívá a sípe za mnou, že mi za ten návrat postaví na Sahaře iglú. Máme se rádi. Vcházím do kostela. Od mého znovuvtělení se tu toho hodně změnilo. Celý kostel je přecpán a přeplácán hromadami předmětů vztahujících se k všemožným vírám. Je jako nějaký obrovský náboženský supermarket. Namísto psíků a modlících se masturbantů pobíhají tu teď čile šikmoocí obchodníčci a kupčíci, vypráskatelní z tohoto chrámu možná podplacenou armádou, ale rozhodně ne Kristem. Vonné oleje, tyčinky, amulety proti všemu, kameny, růžence, kříže všeho druhu, běžný šarlatánský brak. Pouze v přítmí, kde stávala ona osudná zpovědnice, se zastavuji u výstavky drobných dřevořezeb, z nichž některé se mi opravdu líbí. Vidím tu například Smrt vstupující se zvířaty do Noemovy archy anebo Smrt sedící na kozlíku žebřiňáku a vezoucí malou rakvičku s malým mrtvým sedlákem. Chci si tu roztomilost koupit, ale než se otočím a najdu prodavače, je pozdě. Někdo mne předběhl. Kupuji nakonec nevelkou koženou kabelu, v níž je klubko provázku a knížka „Rozum do kapsy“ s pojednáním o černých


102

děrách, živých meteoritech s jakousi koncepcí kulturního programu pro eventuální mimozemšťanskou delegaci. V tom rádoby zbožném ovčinci bylo brzo k zalknutí a dostat se z něho ven stále hustějším a nervóznějším davem se mi podařilo jen s vypětím všech sil. Stál jsem teď a nabíral dech v parku nějakého města nebo snad předměstí. Prérie zmizela. Viděl jsem, jak se sbíhají další a další lidé toužící něco nakoupit, lhostejno je-li to bůček nebo bůžek, housky nebo odpustky. Nebylo těžké domyslet a představit si zánik mého naiv ně vysněného kostelíka. Přehodil jsem si přes rameno svou nesmysl nou brašnu a smutně sestupoval parkem k dalším neznámým ulicím, domům a lidem, k dalším dějstvím mé pomatené odysey. Usedl jsem na tmavě zelenou čerstvě natřenou lavičku. Bylo mi to jedno. Seděl jsem tu sám, přilepený jako ta Smrt u toho přemoudřelého ševce, a připadal jsem si náhle zbytečný jako vyřazený psací stroj. Byl jeden z těch vlhkých, studených dnů, kdy nic nenasvědčuje tomu, je-li podzim nebo jaro, dnů s mlhou čpící smogem a beznadějí, dnů, které jako by toužily trvat věčně nebo nás alespoň přežít, dnů, kdy je nám jako bleše v mrtvé srsti, dnů, kdy staří umírají a mladí se věší. Náhle, jako by mne chtěl někdo v nebi utěšit, začaly se kolem mne snášet obrovské sněhové vločky. Ale nebyl to obyčejný sníh. Kaž dá ta vločka byla malou tváří, jakoby vyfouknutou ze stříbrného vánočního skla. A každá ta tvářička měla svůj neopakovatelný výraz a grimasu, která se snášela k mým nohám na bílém padáčku. A i ty zamračené obličejíky byly v jádru a pádu laskavé jako disneyovští trpaslíci. Ten zázrak však trval jen krátce. Na tuto krásu bylo ještě nebo už teplo a hned po dopadu se rozpadávala v nic, které odlétalo zpátky

103


do nebe. Cukrovou vatu v ústech také neudržím, ale jako si pamatuji její pouťovou chuť, mohu si zapamatovat i tato cukrová peříčka, tyto amorky pro nic za nic, pro mne za mne. Vzhlédl jsem a bezmyšlenkovitě si prohlížel svůj momentální kruhový obraz, tu lavičku, ten veřejný sad a sebe, děj za mnou a šeptavě řvoucí město přede mnou, s ulicemi zaplavenými špatně maskovanou ubohostí, křečovitou, lisovanou radostí, nesmyslným shonem molekul a bakterií, požírajících jedna druhou. Kolem dokola jsem neviděl nikoho kromě sebe a několika metařů, kteří se pohybovali apaticky po asfaltových cestičkách jako nějaké automaty zametající nedohlednou tovární halu. Jeden z nich dometl své všechno a nic až ke mně a ztěžka dosedl na druhý konec lavičky. Zeleně pruhovaný ďáblík škodolibosti se už už chtěl ve mně zachechtat, když tu jsem si všimnul, že to, co si ke mně přisedlo, je jakési monstrum, teď stejně zeleně cejchované jako já, na kterém mohu s jistotou vidět pouze metařskou halenu a bílé vlasy. Jinak nic. Pohlaví, věk, velikost, nálada, nic z toho se nedalo určit a tato relativita začínala někde u koštěte, jehož možná násadu svíral v možná rukou a o jejíž možná konec si opíral možná bradu. „Ze které jste planety?“ zeptal se přímo. „Z Venuše,“ odpověděl jsem bez zaváhání. „To je dobře,“ zamumlal spokojeně. „Je to lež, ale pocit ztráty mateřství vás opravňuje ji takto nazývat. Já jsem z Alkoru, ale nejspíš to také nebude pravda.“ Dlouho jsme pak seděli mlčky a hleděli každý do svého blba, zatímco má mysl zmožená dosavadní panoptickou existencí se rozkošnicky čvachtala v absurditě této stojaté chvíle, vzácně prošívané zeleně pruhovaným bláznovstvím.


104

„Žijete ve městě?“ ukázal jsem dolů, k mumrajové mlze. Zavrtěl hlavou. „Teď už jenom jsem. Ale někdy dříve jsem tam zřejmě i žil. A zastával jsem tam tehdy myslím hodně významných funkcí. Nejprve jsem byl vnukem, pak jsem se stal synem, a krátce jsem to dokonce dotáhl až na manžela a otce. Ano, vzpomínám si, že jsem chodil denně do roboty a vracíval se večer utrmácený a vzteklý do nějaké boudy, které se říkalo ‚domov‘, a přinášel jednou za čas nějaké strakaté papírky, kolem kterých se všechno to živoření točilo. V hlavě mi monotónně tikal a blikal nějaký naprogramovaný strojek, který mi nedovoloval dělat nic jiného než být sériově milý a poslušný, nutil mne pachtit se za těmi papírky a usmívat se a plakat, bylo-li třeba, a plazit se a chodit zpříma, bylo-li třeba, a mlčet a říkat kdykoli cokoli, bylo-li třeba. Ale dlouho to nevydrželo. Motorek začal skřípat, jiskřit a smrdět, až se načisto zadřel a já musel změnit profesi.“ Odmlčel se, kysele se šklebě. „A co jste pak dělal?“ zeptal jsem se rádoby lhostejně po diskrétní chvilce. „Byl jsem vrahem. Myslím samozřejmě lidí.“ Znovu se odmlčel. „A… a kolik jste jich zabil?“ „Asi tak čtyřicet, možná padesát, nepamatuji se. Podívejte na ně, na ty samožravé mravenečky,“ pohodil hlavou k temně hučící kaši. „Každý z nich je z jiné hvězdy. Moc dobře to vědí, ale drží je tu spánek, podobně jako mdloba a šok zbavují bolesti a paměti. Také jsem takto klimbával. Ale když jsem se jednou večer vracel z roboty pro tebe ty zlobo ty, uspořádalo cosi v mé hlavě barevný slavnostní ohňostroj, asi jako když se zkratuje výpočetní středisko. A jako se obrací žaludek,

105


obrátil se mi mozek a já vyzvracel na chodník všechno, co mi ti lidé do hlavy napájeli a naletovali, všechny ty elektronky, pojistky, drátky, kolečka, kontrolky, kondenzátory a relé, a když jsem pak vzhlédl, uviděl jsem v horizontu každé ulice vznášet se kolem dokola velký černý kříž. To byl můj nový zaměstnavatel. Nejprve jsem ze sebe strhal všechno robotovské, hodinky, knoflíky, kapsy, vetřel jsem si do vlasů jako brilantinu ten jedovatý velkoměstský prach a vykročil jurodivě za tím křížem, stále stejně vzdáleným i blízkým, a chodil jsem pak za tím křížem křížem krážem. A začala mne fascinovat hranice mezi tzv. životem a tzv. smrtí. Ta chvíle, ta vteřina věčnosti, kdy ještě jakoby žijeme, ale jsme už zároveň jakoby mrtví. Byl jsem tím posedlý a bylo mi božsky. Zabíjel jsem je dlouhým šídlem na osamělých místech. Zabíjel jsem muže i ženy, starce i děti, hezké i ošklivé, nepřátele i přátele. Zabíjel jsem je z čiré, dětské touhy po poznání jako plyšové hračky. Zabíjel jsem je z lásky k životu… Chápete mne…?“ „Pamatuji si, co říkáte,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „To stačí!“ odsekl a po chvíli pokračoval: „Nikdo na to nikdy nemohl přijít. Pochopte, neměl jsem strach z vězení nebo z trestu smrti, ale z nepochopení. Veškeré důvody a okolnosti jsem si uvědomoval jenom já, respektive jsem věděl, že neexistují, právě tak jako už neexistovalo žádné svědomí nebo zlo. Existovalo jen vědomí a cit, které jsem svým šídlem ukradl ze stolu bohům jako Prométheus oheň. Druh vědomí a citu, kterými disponuje Smrt. Se svým počínáním jsem se svěřil pouze jedné ženě, kterou jsem domiloval až na hranici možností lidského muže. Měl jsem ji jako trvalý sen. Milovala mne také tak, a vůbec se mi tedy nesnažila rozumět nebo věřit. Chtěla by mne stejně, i kdybych vyhladil celé lidstvo. Zbývalo tedy už jen poslední. Zabít ji a potom sebe. Udělal jsem to a od té


106

doby už jenom jsem. Nic víc, čertvíproč. Nemohu obživnout, nemohu zemřít, jsem metař dobra i zla, co ve dne nametu, v noci vítr rozfouká.“ Usmál se na mne. „Jako v pohádkách, pamatuješ…?“ řekl a rozplynul se. Jak bych nepamatoval, strejčku. Žiju z nich doteď. A také si dost dobře pamatuji na houpací kohouty. Houpu se v nich totiž také doteď. Představte si, doktore, sebe namalovaného zleva i zprava křiklavými barvami na dva kusy překližky zaoblené tak, aby se houpaly, a spojené trnoží a velmi nepohodlným sedátkem. Přestavte si, jak sedíte mezi sebou a houpete se. Takhle se pohybuju už léta. Houpu se dopředu a dozadu, tam a zpátky vlastní silou, protože co jiného se dá mezi sebou dělat? Občas se některá strana vyviklá (těžko už lze říct, která je která) a já se na tu stranu vždy vykulím a překulím a bouchnu se a spustím křik a přiběhne Taťka a pofouká mi bouli a zas to nějak stluče dohromady. A já mu přitom hrozně toužím říct, že už mám toho houpání po krk, že bych chtěl radši k němu na klín a vlézt mu na koně, vlézt mu na hrb. Jenomže umím dosud jenom vřískat a žvatlat a on mi nerozumí. A tak se zase houpu a pořád se houpu a modlím se, aby obě ty postranice upadly najednou a rozkřáply se už na kusy a já zůstal stát a sedět na svém sedátku, šťastný a vyrovnaný jako kyvadlo pendlovek, které dosloužily. Je to celé nějak divné, doktore. Je to divné jako klíčová dírka v kovadlině. Dávejte bacha: Ze zhoubných mračen vyoral vítr na chvíli vyjevené slunce, to naše životadárné krematorium, toho našeho nejčistšího árijce. Objalo

107


chloroformově mou lavičku a já okamžitě blaženě usnul jako ještěrka v lihu. Bez snu se to neobešlo, jako ostatně nic, a zdálo se mi tohle: Obcoval jsem orálně s nějakou lesní divoženkou, která zhruba za devět měsíců potom začala zvracet plodovou vodu a porodila pak ústy rozkošné pruhované selátko, které se mělo čile k světu a dospělo po čase v kapitálního kňoura. Pak byl střih a přede mnou se objevila nová scéna: Stojím na kraji lesa a pozoruji shluk zeleně oděných lidí. Je jich celý zástup a všichni jsou členy mysliveckého sdružení a chystají se na lov posvátného Kance, mého dítěte. Všichni si za hlasitého veselí umotávají na hlavy papachy z chvojí, přihýbají si z placatých lahví a profukují hlavně svých zbraní. Jsou vedeni starým slepým mužem, který divočáka zřejmě nějak telepaticky cítí. Modlím se úpěnlivě ke všem starým pohanským bohům, aby se jim to nepovedlo. Všude je kluzký led a tající sníh. Stařec však kráčí vzpřímeně, bez jediného zaváhání nebo uklouznutí. Všichni ostatní ho slepě následují. A na konci toho procesí se zoufale směšně potácím já, čvachtaje v nacucaných domácích pantoflích ledovým blátem rozbředlé cesty, a vypadám asi jako nějaký postřelený hejkal. To mokro v botách však už nebylo příliš snové, a tak jsem otevřel oči. Přede mnou stál zahradník s klasickým slamákem a jablíčkovitými tvářemi a soustředěně mi zaléval nohy. Když zpozoroval, že se na něj dívám, hrozně se vyděsil a upustil konev. „Jéžiš,“ pravil, „promiňte mi, prosímvás, já myslel, že jste zakořenil…“ Nechápavě jsem pozvedl obočí. „Abyste rozuměl, některejm lidem z města, hlavně důchodcům, se to tu stává. Sednou si vám takhle z jara na lavičku a najednou za-


108

kořeněj. Jenomže hned jak zakořeněj, tak zase zvadnou a už se nezmátořej, ani když je zalejvám, okopávám a přihnojuju. Ta zem je asi nějaká jedovatá nebo co. Ale… nejste vy náhodou přeci jen zakořeněnej? Panebože, nejste vy náhodou první exemplář, kterej se mi podařilo vzkřísit? Můžete vstát a chodit?“ zeptal se mne s pableskem v oku. Pomyslel jsem si: Proč nedopřát bližnímu trochu té pomíjivé radosti? Proč mu pracně vysvětlovat, že jsem momentálně přischlý k natřené lavičce a nohy že mám ztuhlé jeho arktickou zálivkou? „Ne,“ řekl jsem, „mohu hýbat jen rukama a trochu hlavou.“ „Heuréka!!!“ zavřeštěl šílený zahradník a několikrát mne oběhl. Pak poklekl opodál a vydatně slze cosi mumlal. Děkuje zřejmě Velké Matce Žížale za ten zázrak. Když skončil, přilezl po kolenou zase ke mně, zamilovaně si mne prohlížel nepříčetnýma očima a hlas mu dojatě kolísal. „A mohu se vás zeptat, ráčíte-li to ovšem vědět, jakého jste prosím druhu a kdy hodláte obrazit?“ „Ale jistě,“ povídám, „jsem šestatřicetiletý sukulentní hybrid z rodu Hovno sapiens mandragomagorum, vhodný pro solitérní výsadbu. Jsem háklivý na průvan, vyžaduji jižně situovaný polostín a třikrát denně teplou stravu. Občas mne možno lehce oholit, ale jinak prosím neštěpovat ani neprořezávat, sebemenší vnější poranění může být dobrým důvodem k celkovému uschnutí. Zálivku vyžaduji častou a pravidelnou, nejlépe šampaňským, a to nikoli na nohy, ale do vrcholového vegetačního otvoru, zvaného botaniky chřtánum libidum, který vám na požádání s chutí otevřu. Přihnojovat můžete citlivě čtyřicetiprocentním koncentrátem vyráběným proslulou zahrádkářskou firmou Black and White. Při dodržování takovéto péče vám mohu zaručit, že se vbrzku budete radovat z prvních ratolístek.“

109


Po těchto slovech dobrý muž opět vděčně zaslzel a odběhl do města vybrat něco ze svých celoživotních úspor, aby mi mohl dopřát dostatek živin. Nemohu říci, že by mi zrovna tou dobou nekručelo v břiše, ale využívat lidské pošetilosti se mi nechtělo. Všechny ty dobroty, které by do mne ten prostodušec nacpal, by mi ležely v žaludku jako kamení. Krom toho role jakéhosi věčně podnapilého kaktusu mne také zvlášť nelákala. Zvolna jsem si protáhl strnulé nohy a pokusil se odtrhnout od lavičky. Na třetí pokus se to podařilo. Bohužel jsem se však neodtrhl, nýbrž odpáral, čímž se celá situace kriticky zkomplikovala. Co teď například se zahradníkem? Jak mne může začít chudák považovat za iluzi, když tu nalezne navštívenku v podobě turínského plátna z mých kalhot? A jak mohu sejít dolů do města, když vypadám jako nazelenalé střevo jitrnice, o kterou se porvali psi? Jak daleko bych asi došel? A co potom? Pobývat ve dvou blázincích najednou, v jednom vědomí a ve druhém nevědomí? To bych asi dlouho nevydržel… Nebyl by jistě problém nechat to celé prostě zmizet, ale nejsem zbabělec. A pokud je člověk hrobařík (jak se říkalo v indiánkách) „synem Smrti“ (a to dos ti oidipovským), jaký by to celé mělo smysl? To všechno mi blesklo hlavou během krátké chvilky, než na mne computer mého mozku vyplázl bílý jazyk s tímto výsledkem: „NIC NEMUZE DOPADNOUT SPATNE.“ Vykročil jsem tedy do města, kde mne okamžitě pohltily důvěrně známé obrázky, před nimiž jsem již mnohokrát z mnoha jiných měst zběsile prchal, ale které mne tentokrát nechávaly ledově lhostejným. Tisíce lidských tváří, nekonečně jiných, a přesto stejných jako odřez


110

y u řezníka, ze kterých vám na požádání mistr namele kilo nebo k pět, tisíce nesrozumitelných slov v rodném, a přesto cizím, agresivním a afektovaném babylónu jednoho jazyka, tisíce příkazů a zákazů, statisíce reklam na všechno myslitelné, začínajících nebo končících výkřikem „Kupte si…!!“, a především milióny pazvuků, milióny členů jednoho nedozírného koncertního tělesa, které se nikdy nemůže sladit a které hraje nonstop kakofonní symfonii o Vzniku zániku a možná i Zániku vzniku, řízenou jediným, nepředstavitelným Posluchačem a Divákem a Skladatelem a Nejrozumnějším šílencem. Kolik času uběhlo od mého vstupu do města až do (jak jsem už neomylně tušil) vstupu do čekárny před nějakou ordinací, nedokážu, doktore, při nejlepší vůli odhadnout. Je docela dobře možné, že jsem za tu dobu třeba i někoho zabil, nebo naopak zplodil několik dalších nešťastníků, a možná se i oženil. Nevím. A i kdybych si to pamatoval, nepovažoval bych to za záznamuhodné, protože pouze oné naprosté mrtvolné lhostejnosti (houfně vykládané širokým okolím jako vrcholný egoismus nebo naopak jako nejhlubší zbožnost) vděčím za přežití tohoto úseku. Skutečně nebylo a nebude už nikdy nic, co by dopadlo špatně. Pozoroval jsem se ostatně před chvílí v zrcadle a mohu vám říct, že kromě šedivější hlavy jsem na sobě nezaznamenal žádné projevy stáří. Mému obličeji sluší stále stejně fajfka i dudlík, tzn. fajfkou nezmužní a dudlík jej nezesměšní. Ale zpátky do čekárny. Dávejte bacha: V té čekárně se pod stolem s čerstvými květinami a čajem povalovalo drobné smetí. Zmuchlaný papír, kus špejle, uschlý list z nějaké předešlé

111


vázy a tak podobně. Vytvořil jsem z toho všeho moc pěknou kompozici, nazval ji „Nedobytná bytná“ a přišpendlil ji na nástěnku vedle nějakého volebního plakátu. Všiml jsem si, že pod tím stolem až úplně vzadu je ještě nějaká obrazová reprodukce otočená ke zdi. Jak jsem se ji snažil vyšátrat, vybryndal jsem při tom trochu čaje. V ten moment vběhla do čekárny kyprá postarší mulatka s kýblem a hadrem a začala to po mně utírat. Měla problémy s ohýbáním, a tak jsem jí nabídl pomoc. „Oh, seňoro,“ řekl jsem, „ve své vlasti zvané Čechy jsem sedm let vykonával tuto práci. Vytíral jsem špitální chodby, schody, pokoje, čekárny a ordinace, nořil jsem ruce do zvratků a průjmů, nabíral jsem na lopatku kusy kůže, kusy obličejů, končetin a těl. Nametl jsem za tu dobu kupy vypadaných vlasů a slezlých nehtů, dovolte mi tedy, prosím, pomoci vám jako své sestře.“ Babka vděčně zaslzela a já si pomyslel, proč už zase krucinál někoho rozplakávám dobrem. Když bylo uklizeno a já si mohl konečně prohlédnout svoji kořist, ihned jsem si přestal být jistý, držím-li v ruce pouze reprodukci. V důsledku to bylo ovšem jedno, protože ten obrázek byl prostě vytvořen nějakou ďábelsky holografickou technikou a ihned mne začal hypnoticky vtahovat do sebe. Byl zkrátka živý. Několik podobných příhod mne však již naučilo opatrnosti, a tak jsem vstoupil dovnitř, až když jsem se ujistil, že dokážu kdykoli odtrhnout od výjevu oči, a tím vystoupit zase ven. Na tom obraze byly na první pohled vidět jen fantastické trosky nějakého obrovského chrámu zarostlé v tropickém pralese. Byly z nádherného temně červeného kamene protkaného zlatými žilkami a v bludišti všemožných odstínů zeleně působily uhrančivě a nepozemsky.


112

Náhle jsem si vzpomněl, že už jsem tu jednou byl, a jasně jsem zaslechl, jak ten dávný sen a tato nynější vize do sebe zacvakly jako kouzelníkovy kruhy. Byla to tehdy trochu jiná historka, a jakkoli bych ji zde rád na vysvětlenou uvedl, stejně nerad bych to celé zašmodrchal. Pamatujte si prostě „chrám v pralese“. Máte ten konec nitě, doktore? Tak ho pořádně držte a dávejte bacha: Bylo to v Indii někdy na přelomu století a byl jsem anglický voják. Chodíval jsem s kamarády tajně v noci za povolnými veselými ženami, jedl jsem si lehkomyslně železné zásoby proviantu, abych je při cvičných pochodech nemusel nosit na zádech, vtipkoval jsem s ostatními o našem slaboduchém veliteli, rád jsem se koupal v moři, byl jsem zkrátka normální pěstěný, usměvavý Anglánek v bílé uniformě. Jednou náš oddíl doprovázel do džungle početnou výpravu turistů, kteří toužili navštívit nějaké svaté město. Trmáceli jsme se dlouho po různě krkolomných stezkách, které jsme místy zabezpečovali provazovými žebříky. Vzpomínám si, že ještě cestou jsme u těchto žebříků s jedním kamarádem nakukovali pod sukně bázlivě šplhajícím turistkám. A pak jsme všichni spatřili to, co se mi teď znova vybavilo. Obrovské obvodové zdi bohatě zdobené nepopsatelnými reliéfy z rudého, zlatě žilkovaného kamene, v zapadajícím slunci ještě mnohem neskutečnější. Rázem se ze mne vypařila všechna mladická lehkomysl nost, protože jsem každou buňkou cítil, že mám před sebou cosi odjinud, cosi strašně vzdáleného a zároveň právě tak niterně blízkého. To město muselo být obrovsky rozlehlé, ale míru té rozlehlosti jsme si nikdo nedovedl představit, protože nám bylo dovoleno

113


zhlédnout pouze malý zlomek, jeho spodní částečku, jakési první z mnoha nádvoří. Vstup do dalších částí bedlivě hlídalo několik mnichů ve žlutomodrých hábitech, upřeně pozorujících reakce každého z nás. V tomto pro takový zástup příliš těsném prostoru byla tři posvátná místa. Prvním byl pohled do propasti. Bylo to nevelké skalní okno, za kterým nějakým zázrakem nebyl den jako všude okolo, ale hvězdná noc. Pak veliký tmavý kámen, snad meteorit, bohatě prorostlý nějakým nazelenalým kyzovitým kovem, v němž byly nepochopitelně vyřezány podivné ornamenty. A naposledy studánka veliká jako dlaň, okovaná stříbrem. Nepamatuji se, jak se chovali jiní, ale vím, že do propasti jsem se neodvážil nahlédnout, toho kamene jsem se neodvážil dotknout a při pohledu na ten pramínek živé vody mi z očí vyhrkly slzy, které měly, obávám se, stejné chemické složení jako on. Ne, zdaleka jsem nebyl jediný, kdo plakal. Ta atmosféra, ten dech čehosi nadpozemského tam byl strašně silný. A kolem stáli ti mniši, nehnutě a tiše jako sloupy, a jejich pohledům a myslím neuniklo nic. Musel jsem pryč, zpátky, nedalo se to vydržet. Mnoho štěstí dokáže za určitých okolností zabíjet stejně spolehlivě jako žal. Poslední u východu stál nějaký vysoký hodnostář, kterého jsem si při vstupu nevšiml. Oduševnělý, vážný obličej s malými brejličkami, možná sám nějaký dalajláma. Procházel jsem kolem něho, po tvářích se mi koulely slzy a celý jsem se třásl tím nepochopitelným, sladkým pláčem. Když jsem ho míjel, pohlédl na mne a s jakousi zpola lhostejnou a zpola nesmírně vážnou účastí dotkl se zlehka dvěma prsty dlaně mé levé ruky. Bylo-li to požehnání, prokletí, pozdrav nebo věštba, nevím. Nejspíš všechno najednou.


114

Trvalo mi tenkrát dlouho, než se má mysl dostala zase do reality, a ten dotyk té ruky toho muže si nesu od té doby s sebou, jako tetování. A teď tedy stojím znovu v těch zdech. Zdá se, že jsou mnohem pobořenější, téměř pohlcené dýmající vegetací. Nikde ani stopa po nějakých mniších. Ale nemohu se mýlit. Ty kameny a ornamenty jsou neopakovatelné a příliš se mi tehdy vryly do paměti. Přesně pod místem, kde se slunce marně snaží prorazit zelenou klenbu, se náhle rozhrnuje temný baldachýn a na zbytky rozpukaného schodiště jako na nějakou příšernou scénu vstupuje v namodralé páře – okřídlený slon s cylindrem na hlavě. Člověk mé imaginace počítá s lecčím, ale tohle je neuvěřitelné zvíře. Křídla jsou ptakoještěří, blanitá, a cylindr je z černého sametu. Ten tvor je evidentně něčím vyděšený a pod krempou cylindru koulí obrovskýma krhavýma očima, které rozhodně nevypadají jako oči nějakého pokojného býložravce. A korunou toho všeho je jeho pruhovaný chobot zakončený hadí hlavou. Na pozadí tohoto výjevu vidím prchat další zvířata stejného druhu. Jasně slyším jejich vřeštivé, panické troubení. Ale čeho se děsí? Kdo je tak znetvořil a proč? Umějí létat? Asi ne. A proč mají na hlavách ty klobouky? Tyto a podobné otázky se mi přirozeně hned vynořily a těžko jsem je mohl položit těm obludám. Nezbylo tedy než překonat strach a vydat se směrem, odkud přiběhly, což mi nedělalo žádnou velkou potíž, protože v mase zeleně zel tunel vydlabaný těly těch slonohadoptakoještěrů. Když teď přeskočíme několik nepodstatných laškovných peripetií s papoušky, vřešťany a chápany, dojdeme k prazvláštní, jakoby

115


třetihorní planině, jíž se z neznámých důvodů vyšší vegetace vyhýbá a na níž jsem byl svědkem podivuhodného domorodého rituálu, ze kterého vzcházela na svět všechna ta zkomolená havěť. Z té planiny jako z nějaké abstraktní sochy trčely obrovské kmeny starých stromů. Kmeny snad tisícileté, vykotlané, bez větví, ale s kořeny dosud pevně v zemi. Kolem každého toho kmene se v určitý čas na neúprosný pokyn nějaké temné ženské postavy zahalené v tygří kůži shromáždí lidé i zvířata. Utvoří kruh a začnou tančit, skákat, škubat se, válet se, zpívat, ječet, řvát, kvílet a vřeštět takovým způsobem, že se to nedá poslouchat ani zdálky. To konají tak dlouho, dokud ten kmen nepukne a nerozpadne se jako jerišské hradby. A uvnitř každého toho kmene se vždy skrývá nějaký zárodek, embryo nebo vejce, z nichž se pak líhnou v péči té ženy všechna ta nepřirozená zvířata. Podobný kmen už jsem také jednou viděl. Zdálo se mi o něm asi přede dvěma lety. Ale tenkrát nefungoval jako inkubátor, ale naopak jako sarkofág, což bude zřejmě jeden a tentýž princip. Ten kmen objevili stavbaři v centru velkoměsta při kopání základů pro nový hotel. Celý byl obezděný do tvaru mohyly a já byl bohužel zrovna tou dobou nějakým expertem na prehistorické exhumace. Když jsem se však blížil k tomu stromu, připadal jsem si spíše jako pyrotechnik před bombou naprosto neznámé konstrukce, což se nakonec ukázalo býti pravdou. Nebožtík prostě stál uvnitř kmenu, což jsem viděl kruhovým okénkem ve výši jeho obličeje zaskleným jako v batyskafu, takže po tisíciletích jsem vlastně mohl přijít a říct: „Dobrý den.“ Mrtvola byla obdivuhodně zachovalá díky zvláštnímu klimatu uvnitř kmenu, kde na stěnách rostly záhadné namodralé houby, které začaly zlověstně doutnat, když se sarkofág porušil.


116

Víc si nepamatuji, zřejmě to tenkrát pěkně vybouchlo i se mnou, nicméně jako prototyp hrobky si dodnes nedovedu představit nic důstojnějšího. No a zkrátka, jak jsem to tam tak z křoví celé špicloval, porovnával a hodnotil, zapomněl jsem na ostražitost a byl jsem domorodci vyčenichán, jat a uvězněn. S tím vězením, které vám rád popíšu, protože jsem si ho sám zakusil, by tito tzv. primitivové pana E. A. Poea rozhodně nikterak neurazili. Svázaný odsouzenec se prostě zastrčí jako náboj do hlavně do úzké šachty, nepatrně vyšší než je on, která se zvolna naplní vodou až do výše, kdy člověk stojí na špičkách a nad hladinu mu vyčuhuje jen lapající špička obličeje. Do takto vyčnívajících úst se zasune zapálená cigareta a jáma se zakryje těžkou kulatou kanálovou mříží. Stačí teď už jen, aby malinko zapršelo nebo aby šel někdo kolem a vymočil se, a je hotovo. Řeknu vám upřímně, nikdy jsem si tak nevychutnal cigaretu jako v tomto postavení a už také vím, proč maminka říkávala: „Kouří se z kanálů, bude pršet…“ Nemusel jsem se ani nijak snažit zachraňovat, protože přesně ve chvíli, kdy mne to celé přestalo bavit, se ozvalo „Další prosím!“ a já vešel do ordinace, kterou bych vám, doktore, opravdu ze srdce přál vidět. Celá ta místnost do nejmenšího detailu byla totiž negativní. Černý strop, černé stěny, černé injekce, černé fáče a za černým stolem seděl bělovousý doktor v černém plášti s bíle klotovanými rukávy (mimochodem velmi podobný Janu Švankmajerovi, tomu surrealistickému filmaři) a bílou tuší si kreslil cosi anatomického na černou čtvrtku. Jak jsem ho uviděl, hned se mi ulevilo. Na doktory já měl, doktore, vždycky štěstí. Kupříkladu po odvodu, když jsem byl přidělen k ženistům, ujal se mne okamžitě štábní psychiatr, nadporučík Kašpárek,

117


který byl tak zapřísáhlým akvaristou, že stačilo jen čtrnáct dnů mu vemlouvat křížence sumečka pancéřového s líbajícím čichavcem k tomu, aby mi osobně vymohl dvouroční domácí léčbu. Ale co víc, tenhleten doktor z negativního filmového políčka byl snad prvním člověkem v mém životě, který otevřeně přiznal, že je na tom podobně jako já a že mi nemůže pomoci. Tenhleten doktor si totiž jasně uvědomoval, že se pohybuje pouze v dimenzi jednoho z mých snů. Když jsem mu na banální úvod typu „Posaďte se, co vás trápí“ stručně převyprávěl několik příhod z poslední doby, které už znáte, víte, co mi na to řekl, doktore? Řekl mi: „Dávejte bacha:“ „Bylo to v zimě, na konci druhý světový války. Byl jsem na ruský straně a byl jsem obyčejnej moloděc. Nic víc. Ale přeci jen jsem byl malinko divnej. Vypadal jsem trochu jako Gregory Corso, ten americkej básník. Měl jsem zkrátka duši, která se pravda nedá zastřelit, ale taky se nedá žrát a v každý válce je dost na vobtíž. Němci v tý zimě už mleli z posledního a dvě zubožený roty, ta naše a ta jejich, na sebe káply na nějakym zamrzlym jezeře. Začali jsme po sobě házet granátama jak dvě tlupy vopic kokosama, takže led se roztrhal a za chvíli už nebylo pomalu na co stoupnout. Němci měli navrch a já v poslední chvíli začal utíkat. Ne, že bych si chtěl zachraňovat život, na tom už mi tenkrát houby záleželo, ale měl jsem s sebou takovej divnej balík. Živej balík. Bylo to dítě. Nemluvně zabalený v ušmudlanym povijanu jako vánočka. Bylo tichý a na levý ručce mělo nějaký tetování. Čert ví, kde jsem k němu přišel, snad v ňáký vyplundrovaný vesnici. Každopádně žilo a byla to poslední věc, kterou ještě mělo smysl zachraňovat. Podařilo se mi dostat se přes jezero do okolních kopců. Němci mi byli po-


118

řád v patách. Mockrát mě měli blíž než na dostřel, ale vypadalo to, že se tou štvanicí spíš baví. Jednu chvíli někde až na hřebenu těch kopců se za mnou dokonce rozjel jejich velitel na rozvrzanym bicyklu a smál se a zvonil. Na druhý straně kopců leželo město. Město evidentně nedotčený válkou, k němuž jsem se rozběhl z posledních sil. Svažovala se k němu nejdřív jenom stezka, pak vozová cesta a nakonec široká ulice lemovaná lucernama. A na tý široký ulici jsem to dítě pustil jako váleček na nudle a řekl: ‚Koulej se, potvůrko, tady ti nikdo neublíží, do tohodle světa patříš, do světa bankéřů, do světa sytosti a vlídných, usměvavých matek, netušících nic o démonech v nás.‘ Ten zamženej pohled na to dítě kutálející se k městu je poslední věcí, kterou si pamatuju. Když jsem se z toho všeho probral a problouznil, tak bylo jaro a já jsem se dozvěděl, že jsem kdesi ve Švýcarsku, v zemi, kam z dobrých důvodů nedosáhly pazoury války. A zjistil jsem také, že jsem ztratil paměť a minulost, že nemám nic a jsem odkázanej na milodary cizích, přihlouplejch lidí. A tak jsem si dal tu svou duši zpátky do pinglu a prochodil potom takhle skoro celej svět. A co jsem zažil v tom světě? Pár ženskejch a pár lapáků. To je všechno, kolego. Ale všechno se to ňák podařilo překlepat. Práce jako služba druhejm mi nikdy nevoněla, a tak jsem vegetoval všelijak. Nakonec se ze mě stal potulnej muzikant a vobčas mi někde votiskli ňákou povídku, která mi vyplula z kocoviny na papír. No a nakonec jsem se vrátil zase sem, do toho neměnnýho maloměsta, jako papoušek do klece, když si užil svobody obejvacího pokoje. Kam jinam? Našel jsem si tady holku z lepší rodiny, která si doma prosadila, že mě chce. Vypadalo to, že mě má ráda, a i mně bylo dobře.

119


Moc jsem nevydělával, ale rozhodně jsem se neflákal. Začal jsem bejt za ta léta známej a za každej blábol už mi slušně platili. Ale pak se jednou v noci taky vrátilo to dítě. Vpadnul k nám do domu, byl celej v černý kůži, vověšenej háknkrajcema a začínal plešatět. Prohlásil, že je bratrem mý ženy. Na zápěstí měl tetování, který jsem poznal. Říkal, že je to znak nějakejch Wolfů, zvláštní sekty německejch kněží. Potom začal vykládat, že nejlepší armády, jaký kdy Země měla tu čest na sobě nést, byly Caesarova, Napoleonova a Hitlerova. Každej její voják byl jako panna, výkvět lidstva, polobůh. Sieg – Heil! A pak se otočil na mou ženu a řekl: „Co tu chce ten starej sráč?“ A já pochopil, že to jsou skutečně sourozenci a že celej muj směšnej život, celá ta moje idiotská existence byla jen taková malířská špachtlička v Ďáblovejch pařátech, jen takový kolečko, který se právě teď dotočilo. Pak už to končí, milej kolego, protože v tu chvíli mě někdo praštil do hlavy tak šikovně, že jsem umřel a probudil se zase jako psy chiatr ve vašem snu. Určitě mě bacila ta moje milovaná ženská.“ „Tak jak se vám líbí tahle historka?“ zamžoural na mne doktor šibalsky přes poloviční brýle. „Není to všechno moje i vaše tak trochu na jedno brdo?“ „Je, pane doktore,“ řekl jsem, „ale když mně se to brdo líbí. Já už jsem asi navěky občanem toho Brda. Já už jsem takový rodilý Brďa a je mi tak dobře, protože Brďa se nemá čeho bát. À propos, co se mnou uděláte?“ Doktor se zaklonil v černé židli a hlasitě se rozesmál. „Přestaňte hrát divadlo a nedělejte ze mě vola,“ řekl. „Dobře víte, že se Brďa nedá zavřít, protože všechno, co se mu hodí nebo nehodí,


120

si prostě stvoří nebo vygumuje. Seberte si svejch sedum smyslů a běžte, kam vás ponesou. Jediná diagnóza, kterou vám můžu bezpečně určit, je chronickej anachronismus, a jestli na to chcete ňákou meducínu, tak se poptejte na prosektuře. Sbohem. Ale na mou duši…“ zavrtěl ještě hlavou, „nezávidím vám…“ Tak co říkáte, doktore, tomu mému psaní? Není to už skoro román? Já myslím, že se to dá kdykoli utnout, ale těžko někdy dopsat. Buďte rád, že jste umřel. A kam bysme tak teď zakormidlovali? Víte co? Já vám ukážu, kam ne. Dávejte bacha: Nemyšl, zima 1996

121


Pokojot

VZÝVÁNÍ OTCE

Hej! Ty Tam! Nahoře i Dole! Vopaku téhož! Srdce plamene! Přirozený nadpřirození! Náčelníku Velký Voko! Ty Hněve bez hněvu! Ty Nic na kovadlině! Bílej trpaslíku v Černý díře! Ty, kterejs řekl: „Budiž světlo, že nebude vidět na krok!“ Ty, kterejs holí Mojžíšovou učísnul moři pěšinku! Ty, kterej si se skrze nás ukláněl ve Zlatym teletníku! Ty nevýslovný slovo „Pocem“, vyuzený dědičnou sebeobětí! Slovo, co každýho vosla jinak vosloví! Ty nejvyšší mocněnče součtu všech nepředstavitelen! Ty, kterej jsi vším, co se zdá… vo nedozírný kouli Toho, co se zdá!

125

POKOJOT

Ty odstředivě dostředivej Šibale! Ty nejvyšší Tajtrlíku! Ty na vrcholu věků, Velkej Mžikumžiku! Universe univers! Ty Všudyvše a Nikdenic! Ty, z jehož citu žije bezcitnost spravedlnosti! Ty, kterejs nám ve všech Kocourkovech a Babylónech milosrdně urazil sosáky! Ty, kterejs nezištně tolik Zla vykonal, aby nám to Dobro konečně došlo! Ty, kterej nás miluješ tak svrchovaně, že Ti každej náš krok stojí za podminování! Ty Pacholíku papající epopeje! Nadroušenej, dietní bratře, bez jehož vůle nezkřivim čertu ani chlup! Ty s voháňkou proti dotěrnejm Zemím! Ty pohádkovej králi, co jestli neumřel…! Ječný zrno na kuřim voku! Zahnutej tryskáči, honící se nadzvukově za vocasem, co může na vobloze kdykoli zcepenět jak ťápota kosa! Ty vopičí kultivátore! Ty svatej bílej paviáne ze zavátý kupky loňskýho sena!

POKOJOT

126

Motýle prolítlej řvoucí šelmou! Ty sargasový moře! Nejlepší návnado na úhoře! Ty čmeláku na hluchavce s hlavou v bílý sladký kápi kukluxklanu lásky! Netečnej mikrofone před řvoucíma tlamičkama našich vůdců! Cibulovej akordeone Času, dlouhýho jak mikroklip z vlastní dovolený! Mrakodrape, jednobuněčný sterče, co přes nepřekonatelnou rozdílnost samo sebe nepoznává! Ty Šéfe sběrny z-nebe-zpečenýho vodpadu! Ty, kterej stavíš, aniž by se dotknul prostoru! Velikej vejbuchu ve výrobně vírů! Ty, kterej se dokážeš vysmrkat do knoflíku nebo rozfoukat slona! Ty, co v boxerskejch rukavicích spravuješ budíky! Ty, kterej dáváš latimérii za muže sviště! Ty, kterej páříš potápníka s vodoměrkou! Ty, kterejs udělal Drákulu nočnim hlídačem v krevní bance! Nejvěhlasnější dirigente, co vo taktu nic neví!

127

POKOJOT

Renesanční úpadku! Ty v polibku čínskejch stínovejch loutek! Ty v polibku dvou kamer, v tom bezvadnym, a přeci slepym mezičoččí! Ty nedozírný kasíno z rotujících rulet! Ty nejlepší byznyse všech světů! Ty, kterej se tváříš jako kvalifikační postup! Ty vzdáleně blízkej jak nebe a infarkt! Ty, jemuž všechno přikyvuje jako v žáru a dešti střídavě svěží a vadnoucí kytky! Ty, kterej mě potřebuješ jen k tomu, abych Tě potřeboval! Ty třetí, Ty vklíněnej mezi mnou a mnou! Němej vladaři…!!! Pomiluj ny…

POKOJOT

128

VZÝVÁNÍ MATKY

A Ty! Tlamo! Má chybo! Vyklovávačko duší! Sešívačko a Ždímačko Tebou roztrženejch vobrazů! Barvířko vína vranim vokem! Kanalizační kulturistko! Vakuová kariéristko! Myčko uhlí! Dravá koalo! Bombardérko míru s prázdnym vemenem! Vytancovávačko pentagramů v lidskejch lánech! Šampiónko v Bílym Petru! Těhotná jeptiško velkýho maléru! Šípková Růženko z reklamy na křovinořez! Evo omylem ze žebra zebry! Vodo v nás jak voda v rybě! Živomrtvá vodo! Bílá rukavičko s černym jehelníčkem! Kamnová rouro v atlasovejch poduškách! Hoblino tajemnější než viktoriánskej sekretář! Koso zahnutější než Alláhovy boty!

129

POKOJOT

Pravěká logiko v poloze skrčence! Sebevraždo z pudu sebezáchovy! Bláno mezi nohama praptačice Moa! Ty studno roubená ze dlaní katů! Ty pravá umělá hmoto! Chechtavá plačko! Žvejkačko vod pedofila! Žertovná náhodo, moucho pod razítkem! Ty němá zvonice! Ty televize před zrcadlem! Ty kobro dobra! Masko, v níž vypadáš jako živá! Škraboško pohozená v koutě všech koutů! Ty s křídly všech dveří, bran a vrat! Ty s očitejma očima vážky jako korpulentně zaříznutý plavky! Ty, jejíž řasou dělám dírky do kraslic! Věrohodná lži! Mříži! Zhuštěná jednoduchosti, úměrná hloubce! Lebko, tak troufalá, že vycházíš místo Luny roztáčet glóbus tak dlouho, až zmizí! Pravdo, stejně prolhaná v kresbě i vraždě! Ty pomíjivosti všeho, co lidskym hnátem zastiňuje stín! Mršinko ve studních mužů a žen!

POKOJOT

130

Ty, která mě koušeš do zadku hebkou lebkou předka! Ty dvojhlavá fosilní rybo, která střežíš nekonečnej most zdobenej pařátama spálenejch Fénixů! Můrko pod listem nejbližší rostliny a knihy! Ty harfo mnoha strun, v níž první a poslední zněj jak všechny! Ty rezonanční srdcová propasti! Ty křižácká rukojeti meče trčící z mý panoší hrudi! Ty lásko činu k nečinu! Ty Dutino. Ty soudní stolice v zubní komoře! Ty radosti, když z labutího vejce klube se hrobařík! Ty stále bdělá, ač chrápeš jak faraon! Ty, kterou když vidim, peklo mi na pyj přikládá pijavky, že každej vokamžik padá náš pluk za stydkou kůstku Tvý milosti! Ty, kterou miluju tak úplně naruby jak filatelista vichřici! Ty, kterou políbit je jako napít se z umíráčku!

131

POKOJOT

Ty, kterou se sebou jednou načapám! Ty s tělem jak vojenská mapa Osmanský říše! Ty přitažlivá jako každej paradox! Ty pořád stejná jako kliky převlíkacích kabin! Ty, která mi v noci prostřeluješ spánek! Noci, do níž nelze vstoupit jinak než zradou dne! Ty přemožitelná jen přežitím! Tmo, která svítíš jako krkavec na prasklý lampě centrálního hřbitova! Ty mlho, že by v ní vzlítnul rejnok! Ty čpící, jako když hoří perníková chaloupka! Ty, kvůli níž se došourám votevřít si! Matko, která místo plenek věšíš bulíky a netopejry! Matko, s níž musim incestovat kolem světa! Ty, co mě přebalíš do čistejch myšlenek, a Ty, která mi vykradeš lebku jak Chaplinův hrob, až mě jednou jak vinnou mušku jakoby nechtěně rozmázneš v kalendáři obracejíc list! Neochvějná chvějko! Svatá roznětko! Bezcitná něho! Oroduj za nás…

POKOJOT

132

CURRICULUM

Chodba si svítila divnejma hnízdama, když nad porodnickym miminometem zakroužilo káně galilejský, Káně páně a zemskej hraboš. Šneček s tíživym hrbem symbolu galaxie, narozenej parůžkama do kastrůlku času, špatnej vejlisek, kosmitecká vada… Hned po narození jsem prej řekl větu: „Mě snad vomejou…“ (co nevidět jí zvopáknu) Dřevo prej křičí, až když hoří. Bože, jak já řval… V povijánu pavián. A lednička s jódem jódlovala: „Z ničeho nic, z ničeho nic…“ A na tři manuály Hitchcockovy brady hrál možná někde Poe, pěkně mortissimo…

133

POKOJOT

Víčka se mi votevřely jak poklopy hořícího tanku. Jak čelisti kouzelníka dávícího třetí vejce. Výsostný Nic brázdily parní parníky, vezly mrtvý farníky do úplně jinejch světů. Čas na drátech sušil stěhovaný duše, čas uhnout ještě, jako když potápěč hluboko na dně šlápne na hrábě, jenomže si nasadil, hejsek, olověnou přilbu průhledem dozadu. A slunce zapadalo tak, že několik krátkozrakejch vytočilo 150. Anebo byl mráz? I trny měly trny? I jabloň byla masožravá? Zkrátka, votevřel jsem voči a viděl, jak z nebe došlapuje nikoli malá Hnáta. A sova ve slunečních brejlích to přiskákala vodhouknout. A dítě spalo. Dítě krásný jak nová popelnice. A komár tankoval nevinnou krev a tuctovej románek v lidský kůži dal se do voběhu. Celý noci jsem proplakal, když se mi prořezávaly druhý voči.

POKOJOT

134

Vyrůstal jsem totiž v době, kdy skladatelé skládali uhlí, a dotáhnul to tam až na bakterii, která se pojmenovala… A pak jako každej blázen začátečník toužil jsem nabít do hlavně celý dělo a čelil snahám psychiatrů udělat mě autošpiclem a soužil se láskama a zbytečnejch zítřků zubil se zip. Chtěl jsem vílám šperky tepat z křídel loňskejch modrásků a baboček a pic ho, tu máš lopatu a tuzemák, blboune, zatop si ve hrobce a pinkej si hlavou vo stěny… Teď jsem pokojovej kojot. Protože vyju pokojem a samym pokojem už přímo vyju. Evangelista podle Psa. Voblizovače a pomočovače křížů. Vševěrec. Věřim v Bohy všech nebí a pekel, co kdy byly a budou zamíchaný v jednom Vávrově kafi.

135

POKOJOT

Vzal jsem po předcích nebožtíckou živnost, teda hrobník, řemeslo vo generaci starší než prostituce. Jsem budík nařízenej na nemožnou hodinu, co neví, tikne-li eště příště. Jsem zdánlivě klidnej, cestovní sloní motýl pro děvku sáhiba. Jsem řadová existence. Běžný platidlo kosmu. Jak jablko ve štrúdlu a kroupa v prejtu prej tu jsem. Jsem muší muž, co bojí se všech dětí, co se kdy bály dospělejch. Jsem žena se snem obyčejný škeble doobalit a donosit zrnko písku. Jsem čistej jak zrnko špíny v bolestně kašírovaný vrásce ochotníka. A železná závora jak rožeň na slona dělí mě vode všeho… A zdraví? I Pámbu zaplať Pámbu. Vobličej mi slouží dobře. A sex? Inu, znáte to… navrch Lada, uvnitř Goya… Mám se jak absolutní vtip.

POKOJOT

136

Turnaj hadů ve slalomu. Stopy v písku, stopy přede mnou… Copak couvám? Kudykam? Jářku, pořád dál a na konci chodby rovně. Pakvěty nosím svatý Absurditě, jejíž rozmarná šeroslepost dělá mě neviditelnym. Jsem hledač středu zakletýho v kankánovejch spodničkách achátů. S baterkou, co nesvítí, s baterkou do bezedna vydávám se hledat baobabí léto a slonovrat. Jsem zdání vo zdánim a vobčas si pošlu peníze na dobírku. Peníze platný jak stavu beztíže krevní voběh. Roky mi počítá koktavá kukačka, vylámanym hřebenem češe mi bradku. Jak stárnu, zarostly mi střílny do hradeb. A prodám čest, soudruzi. Zn. „Na náhradní díly“.

137

POKOJOT

Mý srdce, půl hvězdná koule, půl kráter po ní. Proklínávám se do dnů a promodlívám do nocí. Mý noci a dny – – useklý vocasy střelenejch mývalů. A nejvíc zvědavej bejvávám tehdy, když neni doslova do ničeho nic. Nosim mouku do lesa. Mý porsche má malý dřevěný vokenice. Na futrál vod lastury přehrávám si Přeludium. Přehrabuju se ropuchama hledaje poslepu tu kurvu s korunkou. Kaší ze všech obrazů portrétuju přesmyslnou Nicotu, a až tě vycucám, má Múzičko, vykopnu tě. Jsi jen zpomalená exploze ve výzkumnym ústavu hraček. Nemůžu z kruhu. Jsem kůň v konikleci. Jsem kocour, co prochází se po peršanu v mačkách. Snažim se chytit zlatýho žraloka a říct mu: „Sežer všechna akvária!“

POKOJOT

138

Tonouce chytám se utrženejch bójí a jíst se mi zajídá a bolí mne ponožka… Ale nejradši ze všeho se mejlim. Jenomže je to pořád těžší, protože už vim, že málokdo ví, že mohyla je přísavka, že žiju jen proto, abych pochopil, proč žiju, že život je profesionální steh na smrtelný ráně, že má nesmrtelnost je jen prodlužovaný tonutí, že Ráj je bezvýchodnej, vyhnali nás vchodem, že Spáse nikdo neuteče, že zbožnej je pouze ten, kdo si myslí, že se mu to po smrti vyplatí, že má huba je nemocnej úl, že pořád nemám na slušnou flašku, protože mi v restituci vrátili pouze vesmír, že žebřiňák je krov na hlavu padlej, že lež je gibon, má krátký nohy a dlouhý ruce, že neni, kde vzít jistotu, že neni Slunce míchačka na beton, že jsou-li věci, na něž je zakázáno myslet, jsem každou minutu zajatej, že si vzpomínám stále víc už jenom na to, co se podle všeho nikdy nestalo, že i kdybych žral kameny a zapíjel to vzduchem, budu kanibal,

139

POKOJOT

že hmotný pluje vesmírem a nehmotný louská vořechy, že představitelný je uskutečnitelný, protože neexistuje pocit, kterej by neměl tvar, protože Lež je odrůdou Pravdy, jako je Pravda odrůdou Skutečnosti, protože Tma v čočce oka je tatáž Tma, která oko nepotřebuje, že Himálaj je faldík na klopě a že zorati Zemi nakonec platno jest jako zorati Lunu, stejně zas vyrostou jen vztažený ruce (což takhle zorati Zoru?), že srdce je klepadlo zevnitř, že mezi slovem a slovem uběhnou věky, že kačer Donald se může kdykoli změnit v Baghíru, že Ďábel je ta jedna kvasinka, který dovolujeme ze soudku života udělat barel octa, ale že naštěstí oproti Bohu stárne spolu s náma, že třetí voko je antigravitační remízek mezi dvěma Slunci, že domov nenajdeme v papírech paměti, že neni špatný bejt maňáskem na ruce dítěte vstoupivšího poprvý do katedrály, že už projdu bez povšimnutí, když potkám nenadešlý,

POKOJOT

140

že Umění je něco jako flaška místo cecku, asi abys nemusel k těm lidskejm parchantům Otčenáš pořád lítat, že každý Umění chodí tak dlouho korálovejma útesama, až ho napadne vyskočit nad hladinu, že než začneš malovat člověka, nauč se vidět v polobotce vrtulník, že nejsmrtelnější drogou je náš život, že stejně šílenejch a šílenějších korid jsou plný louky a všude něčemu něčí rozkazy, pasoucí pasené, bioperpetua, že Víra je jenom náročnej koníček, asi jak vod časů Piláta sbírat umejvadla, že míru iluze určuju já, ale že z vlastní vůle nemůžu nebejt, protože jsme hvězdy na Zemi, že paličku kaprem neumlátim a než je ze štěrku kompost, chvilku to trvá, že orosenej pavouk je praotec lustrů a připínáček statickej model hurikánu, že nadzvukový koště se dělá z hlemejždích slin, že minulost se nevrací, ale běží podél přítomnosti v dresu budoucnosti, a že když se chytim za okamžik, tak se nedohonim, že je-li myšlenka skutek, pak neustále konám potřebu,

141

POKOJOT

že moudrost nehoří a alexandrijská knihovna praská ve švech jako kdysi a že až do konce konců se tu dá dělat jen jedno – – snít… Že jsem živej i mrtvej na plnej ouvazek a že po smrti ouřední půjdu asi hned sedět do lavice první omegy, protože nejsem zdejší, nejsem z těch, který mne učili držet slova a větry, který zapomněli, že už jako kameny přežili nepaměť, který si vzali z Měsíce pár lopat písku a špetku Země za něj nedali. Klonovaný slípky už tlačej vejce s displejema, na kterejch nechybí moc do startu z Kennedyho Bajkonuru do novejch prvohor, zatímco voni zíraj do vejloh, kde přes cukerín neni vidět vzduch, a „Kam ten svět spěje…“ posteskne si ňáká pani a vobrátí chemlonový voko na prázdnej bilbord. A trpaslíci si pečou menší trpaslíky, než je sežere větší trpaslík a v megashopech už pro jistotu kreslí šipky na podlahu. Připlaťte si a žijte levnějc!

POKOJOT

142

Motorová pila pod stromeček! Už i bezdomovcům vyrůstaj u uší mobilní stehýnka. Jsou jak jejich města. Pod skvělou fasádou tunely hoven. Kráčej hrdě se zakódovanejma kasičkama, kastrovaný duše, co čekaj, až někdo za ně vytuneluje tunel, a kdyby jako něco bylo, tak neni jako nic. Nejsem vocaď… Jsem už v těch mrakodrapech poníženejch žádostí někde navrchu? A co je to UŽ? To je TEĎ? A když řeknu – Teď. Nebylo to už? Dívám se nahoru, dolu, rovně nebo dozadu? Mám za nehtem galaxii? Je muj hrudní košík náhubkem Kerbera? Je snad moje Tvoje břicho? Ten bitevní – pitevní vršek? Je ztráta hodnoty a smyslu vošklivá? Je vošklivá trumpeta na dně jímky?

143

POKOJOT

Je vošklivá Atlantida? Je vošklivá krása? A budu dost rychlej, až nebude Čas? Proč dobíhat autobus, kterej mě dojíždí? Proč si jít naproti? K čemu jsou všechna tvrzení, je-li skutečnost skutečně nesdělitelná? Je skutečnost pouze pravdou, že i představivost má svý meze? Je pravda opravdu někde mezi pohlazenim a fackou? Jak ven z jámy, kde všechno už se stalo? Zešílet tak, abych nezešílel? Lze nějak zmeškat ten vlak směr Chřtán – Žaludek – Řiť? Už přichází naježenej Ježíš? A proč vábit samici, když život umírá? Mám jí snad říct: „Dneska ti sluší maso, zlato…?“ Jakej význam má rozkoš, která není skutečností? K čemu je mi vědění, jak dojit nedozírno a dolovat bezedno, když seru, pláču, slintám, krvácim a zoufám? A je-li socha jen ušlechtilá dutina, jsou i hvězdy jen díry v sejru?

POKOJOT

144

Díry, který nezáří, ale třeba sajou? A je-li člověk součástí Přírody a Boha, můžu se modlit k ropný havárii? A stojí králíkovi vysvobozenýmu povodní, stojí mu to nesnědení za tu chvilku úplně jiný hrůzy? A proč má Nic hrůzu ze Všeho? A je to hrůza? A až mi vyčte vlastní zrak, že mu nestojim za zázrak, budu Bůh? Bůh samouk? A je tohle vůbec ještě báseň…? 2000

145

POKOJOT

Hálka na taktovce

Motto: Heleme se, milostpán, chcípat je mu málo. Chceš snad ještě žít?! Jako hálka na taktovce…?!

149

HÁLKA NA TAKTOVCE

Šedej odznak „NEBUĎ LABUŤ“ pích mi Gustáv do biskupa, kurvínků českejch paměti neblahý, Pajosef Skupa. Šedej, tupej, cementově darmovej plůdek ve stověžatě stříbropěnný milicionářce… (až vymyslim hodiny, co namouduši gou, vyptám se jich na anděly v bubně, na šlofíka Krásy v bakelitový loutně, na cedule „POZOR BŮH“ v panenskejch plazivkách každýho hosanovýho homosaura a na prachový pueblo v puklině kry, stařenky, co porazil v nadupanym batyskafu ten syčák Titaniků…) Jako dvě štěňata muchomůrný moči, valil jsem na to zrcadlový voči, já vod padlýho regimentu pucflek z fleku zběhlej jak z reklamy na Nic to držkově přítulný… Činžovní bezdomovec, koutovej pavouk, narozenej mouchám, aby si ho snědly, prasklej kaloň Žárovka, co si visí jak přísloví, že do parní kotelny nejlíp sirénou, tarantulí chloupek v misijnim brevíři, poťouchlej permoník v nebeskym havíři,

HÁLKA NA TAKTOVCE

150

co fárá na vrchol Hory pádů překročit plán, kokonaut jeden mourovatej… A tak dalšího kabátu ptám se, co mu chybí, jak břišního nácka hejtman Žito a kouzelník Pivo, knedlovej finiš ve frontě na čas, co klikatí se napotvoru právě tam, kde neni, co je. Okuje v oku je spirálka duhová, ve chlastu kalenej snubní cejchovák a tabák na molice, balenej do slov jakýkoli stránky. (zapomenutý slova jako: ŇNG nebo , posílaj mi vobčas Čumkartu z Jukatánu) Ó, mysl svou nemít, jak zrcadla nádražních hajzlů, nemusel bych duši sázet na chromýho chrta, otroka zlozvyku nedoběhnout ani na start… Teď abych kouřil přízrakům… Jako když na sametový voprátce bojler jebe zeď. Prašivej lord před prašivym krbem,

151

HÁLKA NA TAKTOVCE

Babiččin klíštěcí kapsář, skoupej monument prospěchu na vobtíž, Eržičina fajfka v počestný studni, bysta lobisty tam vejš než nejvejš, co se vůbec nepodobá kříži, a přesto jediný, co mi kdy vodpověděla, bylo: „To si piš…“ Co rádo myslí, nerado maká. Cvajštajn chrápe s relativně geniální lopatou, Smrt nastavuje kramflekovou kaši, jako by psala: Dědka za milión babek. Zn.: „Ráda porazim vyšší nabídce“. Jako hluchej s transparentem „SLEPEJM ČUCH!“, pevně kráčející proti rychlíku „SMETANA“, vopilec se schodama proklatě nízko (po kterejch neradno koulet se s cizíma Pánama), jak živej stín umořený masky, jak samomrz automatickýho autotetu a z práchniviny rašící dvourohej hřebík, stojí mi v cestě polymerní Plch. (A jako znám plešatýho Kučeru, tak marně kušuju, kde už jsem vyl, a jakože na Sněžce razítkovali do poslední ženy, doskáče razítko zpravidla dál než cena pohledu zánikem pošty…)

HÁLKA NA TAKTOVCE

152

Ale začněme předjitřnim pableskem na první, tlamičkový šupince Hádka, začněme od člověčincema nadívanejch jeřábků Hladů, po koncích svatejch Trpělivostí. Tumáte po kornoutu Nansenova snu…! a nesmějte se už trojvokejm, děti… Ty mrzáci za to nemůžou… Hřbitovní halogen jako by zaskomíral nad nápisem „BACHOR SOBĚ“, kde mydlený prkenice v holenejch kožichách lezou z limuzín, kde hvězda na sádle v kubíku polohrubý vody vypadá dnes skvěle vyzáble, jak necudná prasestra z gorgonního snu, jak šibenička z blínovýho želé, kopie hluboko nad originálem, ve vysmátě vysmrádlejch, zasmušilejch Tajmsech, misss… vyhlazovacího tábora DUCHAU. (pravila právě zubožená huba mý nebožky mysli, vyhlášený milovnice adrenalinovýho poležení ve trojskotaxiskolesbický klisně houpacího transpegase kyvadlovky Tam–Tam. Pozn. aut.) Ó, myškolenko, než připlachtíš, milióny chcípnou a jeden se nezabije

153

HÁLKA NA TAKTOVCE

a jeden se k Růžence prohulí a úplně zmimoní a nechá tu hrb jak hovno, co sekýruje vesmír… Proč Apollem 11 neposlali bábovičku s trochou tý vody? Proč řikáte – Světlo? To kvete Tma! To básni je zima, když pije víno s colou a ze zoufalství už raduje se… Ó, bledý pachole, ulítlý na světle, protézo vejce žabího muže, Picassova noční vázo, v příbytku lidí zíráš a sináš… Když tak někdy čumim do zdi, řikám si: „Bóže, to je národa…“ Ale kde jinde bychom tak dojemně bivakovali bez intimních putyk? Kde jinde se upytlačit než v nás? Kočičí slanina v krasovym komíně, kde byla laň, je dlaň, z ní facka na sále jak dominovej efekt vod člověka k úplně jinýmu řemeslu…

HÁLKA NA TAKTOVCE

154

Stačí jen se sebou podepsat pikle a pak si políbit elitní prdel. Vysoko pod zvonem, v němž se křižujou dvě srdce, až tam, kde Čas chčije prach, tam, kde myšlenky velký jak Naděždy Krupský listujou balzamovanejma šosama svejch polovic (a Růžence bliká záznamník na mobilních kukajdách), tam ve volnym čase s hovnem na leasing nabíhám do stropního gauče, dokud snad na Marsu nenajdou kondom. Ještě jsem neviděl choroše na plotě dřív, než se svalil. Ale vločku za sazi už jsem tu měnil. A taky roztáčel kočovnej orloj, kde sis moh za babku střelit apoštola a vyhrát piliny na gumě. A prej se to stalo, jako se stane anděl (co bejt váma, šejkové, investuje šupem do svíček). Jestli jsem studoval kompozici na smetišti, proč už nemám ňákej řád? Přežil jsem, jen abych napsal tenhle otazník – ?

155

HÁLKA NA TAKTOVCE

Že ztráta může bejt výnosnější zisku, ví každej kloudnej fabrikant, co používá lubrikant. Chce to jen nikdy se neptat – Lechtá svišť horu? Nikdy nevidět toho panáčka v rozkrojenym kiwi a nenašátrat vytápěný chlupatý splachovadlo, kde čekal bys nejvejš dětskou peněženku…, což se mi nedaří. Šlehni si svou krev! Kopni slzu zpátky do kropenky! Usni v ježatý poloze, když vítr hladinám škube parkety a pod sakurou obsypanou cyklozvonkohrou zkameň snoběh! V křesle z mý kůže po pravý straně kapsička na lahvinku, ach, synku, synku… Je načase spatřit chuť hlasitě smrdět! Načase připálenou jinjangovou kaší inaugurovat hovno a v disci – plynovanym kouři, ve zvonovinový špičce plísnit planktonem ucpanou kosticí Vejpůl, že se zas překotilo! A taky načase dělat mi dobře… 2003

HÁLKA NA TAKTOVCE

156

Čtyři kapitoly

Kapitola I. HOVNOHOŠ

Co mne táhne k tomu Světlu…? To Světlo to neni! Je to Ten, co řekl: „Já jsem Světlo…“? Ten, co řekl, aby bylo, nebo ten, co mi zrovna šeptá: „Oběs se na krku chrliče…“? Z Jupiteru zrekvírovaná krávo v kožiše z umělýho hada vyslyš nás! Není-li To Tím, co není To, jsem slepej mládenec, ten, co obtisk přední pracku tuhle v Altamiře, když ho ved přes zebru beznohej chrt! Život – Smrt, list z prázdný matriky Adamova pinďoura, list bez rubu a líce, oboustranně beze stran a na nich poslední Slovo, co tomu prvnímu z voka vypadlo… „Otáčej tím listem“ nebo „Prožer se, mole!“…?

159

ČTYŘI KAPITOLY

Jo, stát nehnutě, jak elsinorská stráž, tentýž – netentýž, jako přede Vším, skoro bych věřil, že v mateřský školce byla má značka sluníčko. Jenomže utržená bóje před pidlovokou minolovkou ví, že ufo Gabriel, zmateno barvou Eviny rtěnky, podpálilo Ráj i s Floriánkem! A že její život je šibeniční termín… V čekárně u cvokaře Jahva zuřivě hnětu relaxační želvičku. Mám vnitřní hrb jak v sobě nad bezednem dokonale zbytečnej skokanskej můstek. Mám stolici v krvi a chlupatou chlopeň a z levý lícní kosti roste mi krysí žebírko. Jsem roztoč čipernej jak šaolinskej mníšek (na polámanym mravenečku, připletlym napotvoru do popotopní bábovičky) doufající ještě chabě, že ta vyzáblá matróna vecpe se před něj a hned ve dveřích zvolá: „Pane doktore, můj manžel je zrůda…!“

ČTYŘI KAPITOLY

160

Bílejma krámama do černýho bažanta…! Plíce letí do Říma, a já mám jít na klásky?! Vrtule se popelej, sopky tajou, světelný přestupný vteřiny nadsvačinově sviští, a já mám lepit kasičkovou kaší libovej titanik do exportní mrkve?! Hovnohoši…! Volal jste, surre…? Máš tam ňákou erotickou? Hovnohoš Kokeš: Máselnice. Zalesněná máselnice pochvívajíc žábrou ometá se pilořitem o kamenné mlíčí. Z džungle čeká tuneláře, mlazeného sádrou, co se v jejím elastickém chřtánu vzpříčí. Sesouká svou špulícnici do vábivých volat, ukove si z kokotice slíbatelný zip, cinkne okem, tikne retem, zvolá – Vole, hola!, zamouní mu se střevlíkem, utuží mu hřib. V Báthoryho zvonici už tumlíci se čuří, v olejnatém orobinci kopytově mží. Vysmolená nekrofilka utěšeně duří, už se brzy, čilimníci, v Temži zahemží.

161

ČTYŘI KAPITOLY

Eště. Jako kytky do hlavní zasouvá pud pohlavní bajonet a banenet hrobařovi za nehet. Ještě…? Zmiz… Stihneme se zničit dřív, než nás Spása spase? Proč teď slepuju zrovna tyhle dvě – slepý slova? Proč se pářu svejm nepostradatelnejm tyranům s touhle průměrně srozumitelnou fuseklí? To lovim a vysávám bublinky z dušiček jen pro vyholený koule prvních dam? (mám něco mezi zubama) Hej! Nemá někdo krumpáč?! Klumpácicínecek!!! (šokem naftoměrky mažu chvíli lalůček bezkrevnýmu tichu) Je psáno: „Kde pípaly a hnípaly vaše radary a sondy, když Já chodil mezi vámi?“ Je vůbec něco nelidštějšího než Dokonalost…? Možná katolickej přírodovědec. Eště neví, že kobliha je konec bez konce a Nic je cukr do kvasnic, a tak doživotně zdokumentovává

ČTYŘI KAPITOLY

162

pro moudrost dalších, debilních generací, mazaně vymezenej a hlavně lacinej Superrohlík – Křesťanskej Jednoťák! Odpustek – hřích, ham a mňam, z prdelky do papulky?! Hovnohoši…! Volal jste, surre…? Řekni na to téma něco smysluplnýho. Kohoš Hovnokeš: Klanoprašky. Klanoprašky zuří v mlze a farář v póze otazníku ojebává, hořce slze, medvědici v nadhlavníku. Tu svižné skřipce vyšly v mák a v karanténě hlávka pípá, že sezobne prý hvězdný pták, co k životu se nedochcípá. Něco moudřejšího. Bybylónský věže, nejlepší jsou vleže.

163

ČTYŘI KAPITOLY

Eště moudřejšího. Nejde-li Mohamed k Mohamedovi, musí jít Mohamed k Mohamedovi. Ještě moudřeji…? Zmiz… Za náruč mozkovejch mozolů pár imagináčnickejch facek. To sou kšefty… Kdyby na tom svym Marsu našli aspoň tu svou Blbost! Nechcete ho ode mne nejdřív koupit?! Jako starej, slepej vanovej vlk, jako kůže jatečnýho baziliška, proklátá vožralym paprskem naděje, letim, padám nebo jen plandám? (Bleše na rozdíl od tygra je jedno, ze kterýho patra padá. Nepadá-li ovšem s tygrem nebo vokovaná.) Blbej, až to mlátí dveřma Karlovy univerzity, blbej jak pukrle před Bohem, blbější než rekreantova uplavaná ploutev, ale ne tak blbej, abych vám věřil. Odmalička, panebože, ťu-ťu, ňu-ňu, e-e, ham, a tý radosti, když řekneš bába a náhodou zašilháš na tu pravou.

ČTYŘI KAPITOLY

164

A všechno se svatosvatě tváří, že to tak je, že to klape. Že dvě a dvě nemůže bejt devět, že víme přesně která blije a že pečenej trombón, kýblovanej do lenošky zpěvnym sedlem, v žádnym případě nežere jogurt! Hodně jste se nadřeli, abych věřil, že židle je židle…? Hovnohoši…! Volal jste, surre…? Řekni taky ňákou báchorku. A nerýmuj. Hovnoš Kohokeš: Mazec v Pojbukách. Za sedmero černých děr, za devatero bílých trpaslíků, žil-nežil humanoid Sec Mazec. Jednou ráno Mazec vstal a povídá: „Mámo, dej mi čistý pyžamo, musim do Pojbuk, zajdu do hospody, propiju ho, ty dáš inzerát – Manžela po pyžamu zn. ‚Nedaruji‘, pak se nasmějeme, dáš vařit koleno, sníme ho, pošpásujem, ale ještě před tím, prosím tě proboha na kolenou, mámo…! Připrav mi na zejtra čistý pyžamo, ať nejdu do Pojbuk nahej!“ Mazcová spráskla nohy: „Provedu, soudruhu Mazče!“ Druhý den ráno Mazec vstal a povídá:

165

ČTYŘI KAPITOLY

Dost, dost…! To snad radši zase rýmuj. Hokeš Kohovnoš: Kde pižmoň ržá… Kde pižmoň ržá, je bludný kříž z kamenů kameny na prach třených. Tam chlastaněty v hubě zříš a výskot hýsků ojíněných, sama sebe na tvé plešce posune si jako pěšce. Tam, kde oře šachovnici, vše, co slouží žravé dámě, jede outloň, zpola spící, na své zlaté, české mámě. Máma šlape na podkovy, pádí za vším, co se hýbne. Doputují k pižmoňovi, řekl bych tak koncem týdne. Jéžiš, zkrať to… Na té svatbě pěli skřeti, o půltón vždy výš a výš: „Pamatujte, milé děti – – kde pižmoň ržá, je bludný kříž.“

ČTYŘI KAPITOLY

166

Zmiz…! Skořápky, šlupky, kůže… a všechna dužina na odvrácený straně. Pro tebe, holoubku, jen záře centrální Nuly, mezi nádechem a výdechem jedný odolný a doufejme samozhoubný mutace, v jedný kolonii, kde se všichni modlí k Bohu, ale za Něj nikdo. I sen je sen, a tak se kloveš ke svýmu žloutku, abys v půli cesty potkal povědomýho aboridžince… Co na tom, že pravda neexistuje. Hlavně že vítězí a nelže. Byloť řečeno: „Vim, že nic nevim.“ Jáť však pravim: „Nevim, co vim!“ Je-li smysl všeho ve všem, proč párat játra strakatýho pudla? Stačilo by málo. Jen všechny ty marťanský prachy dát na rozedmu duše. Jenomže přesvědč Putina a Bushe, že česnek neni česnek… Vepřo knedlo po ramadánu – satori jak z praku. Poslední slova mýho babička – „Šmrt je šamička…“ A víte, proč je mi tak slabo…?

167

ČTYŘI KAPITOLY

Protože jsem eště nechcíp! Řikáte, že se dočkáte…? Hovnohoši…! Volal jste, surre…? Zazpívej ňákou jednoduchou, lidovou, kde vítězí praktičnost. Šenoš Hovkohok: Doplnění zásob. Bula jedna čarobába, dzeci nemala, a tak čerta aj anjela k sebe volala. Přilétl však švarné ufon, a že bul frejíř, odnésl si čarobábu sebů na talíř. Ha dyž tahlo ufóněti na světelné rok, bulo celé chundelaté, jak u búdy Brok, štyry nohy, štyry ruky, štyry ocasky, šak že budů z neho tato dobre klobasky. Jak to staré ufon slyšál, čarobábu klep, do almarky mrazodarky nasekal ju hned, a včil može, muj ty Bože, chvílu klidně spať, na špaciře, po vesmiře zasej ma co žrať. Ej, na špaciře, po vesmiře zasej ma co žrať, ej, na špaciře…

ČTYŘI KAPITOLY

168

Dost…! No vidiš, tomu rozumí každej. A teď ňákou, který každej nerozumí. Kešoš Kohovnoh: Mašloun. Mašloun i s kuňkou k lundře se bral, árijský mejdlo si do žábry dal, zkoprněl do žní a makovej krab za sprchu Mašlouna pokoutně drap. Aby snad Lomikar nemhouřil srst, dušenej kolárek vanou se šust, hubatá kližka mu přihrála zvon, a už ho špuntuje Mašlouna skon. Mašloun už nečoudí, nestrouhá špek. Natlouk si vlka a houser mu změk. A z toho kuchejme pravdivou lež: Mašlouny špuntuj a čoudi, co chceš! Bravissimo, Kokešo!! a teď ňákou, který nerozumim ani já. Vnohoš Kekohoš: Zemlděd. Omeleta zastýlaná do armádních krajek spařeně a proletářsky fabuluje Nic. V podprahovém kobylinci Bohu Bůh se kaje, v koudelové limuzíně orloj z vepřovic.

169

ČTYŘI KAPITOLY

Loňské zuby… Ne! Tomu rozumim. Šokoš Kehovnoh: Hňafálova cukuřína. Lupažito na mlokačce, rejtáčuje klomý drav. Omamousek v lojné vačce, stýrama ho supě ťaf. Ne…! Ov – čá – ci… Kde domov můj… Ne…! Starý prcař neni doma… Zmiz…!!! Že v roce Opice vytáhnou z Vltavy torzo anděla, věděl už praotec Trilobit! V mý hlavě možná bliká jak v cele smrti. Ale až cibulí světla proroštuju gong a z jinejch ionosfér flusnu z čistý křesťanský lásky

ČTYŘI KAPITOLY

170

na ty dominantní chcípáky, co už nebudou vidět, až se ze sebe pro Jehovu vyjebu a zavelim si rozchod, až mi mý Zlatíčko vyhulí vohryzek a já jí za to stydkou lopatku, pak vám hoši… … … pak vám, hoši, řeknu, že dva rozhodující evakuačně-kolonizační koráby ze zpustošenýho Marsu přistály onehdá na území Afriky a Číny. A tyhle marťanský neřádi, než chcípli, z pudový potřeby zachovat svuj rod, cíleně oplodnili co možná nejvíc nejvnímavějších samic nejvyspělejších primátů, správně předpokládajíce, že lidská spirálka dřív či pozdějc slavně zvítězí, aby vyplundrovala další kuličku. Jenže… soudružky a soudruzi… KAM TEĎ…?! Androméda z ruky a choroš na stehně…!! Navrhuju Slunce…!!! … protože spálit mudrce je jako osvítit blba. Na tom stojí celej Duch Svatej. Blbové na všech kandidátkách, zaškrtněte se!

171

ČTYŘI KAPITOLY

Všechny vás ze svobodný voliéry volim, protože to, že něco je, neznamená, že to je. Bytí se děje v Nebytí a ne na bublině s freonovou vrtulkou u globální prdele, kde přeskakuje i Ohoši. Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši! Lal urre? Oho…

ČTYŘI KAPITOLY

172

Kapitola II. MINUTA HLUKU

Za teflonový pajšly vyšekručný lůzy, za semeno zlatejch, dostihovejch vepřů, za nadnárodní vymydlence, za kynutý prďoly, za Šmejdly, Kurvínky a dotovaný bohy minutu hluku…! Jako je svatá tříska z Holanovy bezkosťový voje i v prdeli mé, je pravda odpeřená v odepřeném, nejlepší s křenem! Jako je pravda v sušenym sádle, je Medkův obratel v koláčový dirce váhání, jestli byl dřív než jeho stín! Jakože křídla nerostou z ramenou, ale z lícních kostí, tak Smrt ve šlupce teplý letušky neholduje šachu ani v pitevně očí! Jako křičel nahej Noe: „Mohlo by sprchnout!“ tak i já vytírám se sebou!

173

ČTYŘI KAPITOLY

Jako je harmonie protikladů matkou soudnosti, tak za noci úplňkem tlačící dudy na Broučka, u Kmotřičky pomodlim se do němoty jak alík! Jako lze lámanou tygřinou peřině se dvořit, lze bejt i kojenej tuplovanym mammografem, krupičnou jistotou, že budu zabitej tim, co mne mine! Jako se prej už brzo něco stane, tak víme z gumoasfaltovejch placek, že i krtek to někdy bere horem! Jako se oku na čištění paznehtů nespavosti jeví přelud jako jediný zábradlí v dozírnu, tak oheň upalovati budou a stroncium vycpe i Budulínka! Jako je osel v mlíce svý matky jen krevnim kamenem jednoho z Leonidů, je Čas, bůh zlodějů, jen pamětníkem remízovýho finále Brejle proti Měsíci! Jako si rozinku vpaluju do řepy, tak cucám z palce kapilární fáry a v jedlym chřtánu, v homosauřim hnízdě Ničemu šmakuju!

ČTYŘI KAPITOLY

174

Jako nadstrahovská krojovaná pažitka, s úsměvem hodnym světelný pětiletky, tak nosim v levý chlopni modrej kadeřávek! Jako jde při pádu o každou „náhodu“, je vzestup možnej jen po nárazu nevíry o víru, že tohle nedopovim! Jako na Orfeově technicky vysoce invalidnim trůnu vidno jen mozek a jedinej, pohyblivej malík, tak za carskou papyrosku ve špičce z vltavínu zapřel už lecjakej lecjakýho Petra! Kdo si to poslal parte přes Galapágy le – guano re – comando? Já! Kdo na hlísta v mamutu to dotáh? Oblačnej mariňák! Kdo ucpal kafemlejnek persiánem? Ten z konce počátku veletočný delty! Doved bys, Mistře, zavolat zpátky tu volejovku, co právě musim žrát? Lazarybko plav! (Jéžiš, neřvu moc…?)

175

ČTYŘI KAPITOLY

Kdo se ptal hvězdnýho nebe, proč tolik letadel stojí? Vopačnej vejvrat! Kdo jako ptáci rád spává na zádech? V zajetí šťastně narozenej paop, vypasenej špendlíkama dobromyslnýho žactva! Proč psi nevidí psy na obrázku? Aby nezačali malovat! Proč nedržim péro na uzdičce? Protože jako je Tik jen samovolnou křečí, tak Tak je dohrou bludnýho řádu a já tudy jen propajdávám se štafetou za ňákym nikym, abych mu jí s gustem vrazil nikam, až by se na Slunci blejsklo! Jako se touha po Smrti pozná po živůtku, tak se nejhůř vtěluje do sebe! Jako právě peču troubu závislýho na všem, tak pamatuju páru! A jako volali dva svatovítský lešenáři na třetího: „Co s těma rantlama, Bohouši?!“ tak svatej Bohouš volal: „Serte na ně!“

ČTYŘI KAPITOLY

176

Kapitola III. VÍTE, PANI…

Víte, pani… možná že Všechno jen čeká, na parte vší Naděje a ztrátu Strachu a já tu jen tak slintám jak jurská Botanika po tom, co mne spálí. Poslední přání? Smrt! Proč je nám odepřeno zešílet a v klidu nežít? Co se nám to souká z drhanejch hemisfér? Svatý tyrani? Laskavý pirani? Bůh klečí před Bohem, a když se zeptám, kterýmu z nich jsem k čemu, obšije mne nejbližší Hospodyň jak propálenej ubrus bílym vousem kavylu Ivanova… Jak na mne makne, dostanu akné! Protože jí nenaseru a o vízu z Kuchyně do Pokoje víme jen tolik, že jeho cena je jednotná.

177

ČTYŘI KAPITOLY

Řeknu vám, pani, až umřu, to bude má smrt… Třeba dneska! Ráno vstanu, kouknu do zrcadla, nikde nikdo, co vám budu povídat, byl jsem si ukradenej… Jenomže zločinnost slábne úbytkem mikrofauny, pani, a za okem už pomalu dolizuju krédo pro cikádu a zlatorudej hoboj. Kam kouknu, hravá žravost, kurva poctivá, a klepetovej most, kreslenej hovnem na tmu… Hovno, který nejde spláchnout, nezbejvá než nechat páchnout, protože má sílu velký myšlenky. Vidíte, pani, hlava chátrá jak má játra, proregenerujivšícíse už pěknou řádkou svobodnejch Temen a plavu jak po nebi fousatý ksichty, co plný zuby maj týhle šichty, týhle neziskový, aerotický služby. Zvedám činku odpočinku jak duhový kanape a v apoštoly vyžranym bochníku pouštim si dokola

ČTYŘI KAPITOLY

178

reklamu na prach a zdervišení mejch špitálních schovávaček… Aj, už prosakujou nebem husy Chaosu v anální formaci jak sperma olihní! Už rejnok nasazuje peří! Už mu dotikává, že šíje Lédy je počátkem Leviathana, kam až myš dodáví myš v rozhvězdí Velkýho šluku! A jen ty, hajzle lidskej, budeš tu ležet, až se z tebe bude kouřit, a poznávat, posrávat, gumovat a znovu čmuchat svý práchnivý hrabství, svý věčně jiný všechno… Já, jehla mračího stehu tiše práskám dvířkama limuzín a z ekoolova řezbuju křídla dracounem pneumonický magie, dehydrovanym utopencem zocelenym přesčasovou, bojínkovou roládou… Už chápete, pani…? Jsem Ďáblův pohůnek s komornou Poezie, co dostává držkou přes facky?

179

ČTYŘI KAPITOLY

Nebo jen nemůžu zešílet víc, než bych poranil jedinej atom, ač ve středu jinjangovejch pudlů pískám kudlu…? Nebo si mám prostě jen tak psát na tý svý kyvadlovce Rum – Měnice – Pospolná a zpět…?! Ach, kde jsi, stařenko z roucha svatýho Velorexa?! Kde je tvá zelená skleněná kachna? „Šici šte špióni!“ zadásnilas holí a já bych byl zadávil prvního, kdo by se zasmál, nebejt to já, Kroupa Krikeťák, parádně udělanej do tvý vitráže! Ach, pani… mám v chuchvalci nad přeponou jak syrový na nemáku volat „Ü“!? Nebo s očima jak pouštní dudlíky, s ušima jak sliznice Priessnitze, s miliónem kojnejch sil a rudym křížkem v azurovym poli neodpouštět jinejm jejich neviny, jakož i jiní neodpouštějí svejm neviňátkům…? Long vehicle cestou za vocasem, když kotěcí jazejček zaflákne nebe? Mám vysrat monstranci s nosní přepážkou kapitána Nema…?!

ČTYŘI KAPITOLY

180

Z čehokoli cokoli je heslo baziliška… Jenomže pak na malíku zkurvenýho dosavadna prstýnek zbyde, borgiovsky sladkej jak všechno výše řečený… Už chápete, pani…? Tlamy lezou krkem a nezvedaj kufr! Vyserere nobis?! Nebo odpornou operetku „Žuvačka a Sopliačik“…? Na čem mám dělat dřív? A k čemu je to, co se neděje…?! Když nejsem první, koho srdce ruší, proč nejsem poslední, kdo uvádí Boha do rozpaků? Jako když krysa po růžový pšence spřáhne se se sebou proti sobě! Tak je mi, pani… Je pasterovaná hnojnice zdravější? Jste…? Pani…? Ale abych něčim nepocint šatů vašich hyacint, víte, co mi teď řiká centrální Automatka? „Vysmrkej se!“

181

ČTYŘI KAPITOLY

Čeho jsem plnější a kdo mne nepoznává? To se stává…? Řeknu vám, když kouknu na nebe, nevim, kam šlápnout. A jak hřebínek zrohovatěl, znáte? Víte, co se mi líbí na andělech? Že je nevytočíš. I když ten ze západního okna má napravo pěknýho moncla… Úplňku, nečum jak péro z gauče a kolaboruj! Nevidíš frčky slepýho mládence, co umí ptáka ze dvou pomyslnejch krychlí?! Úplně vzadu, za sklem posledního pekla, pani, na první nebe hledí malej, smutnej čert…

ČTYŘI KAPITOLY

182

Kapitola IV. PANEJENE

Víte, panejene… jak řikává starý Všecko: „Co nejni, netrpí.“ Já zas jak seriózní žížala lezu do komína pro uzenej vzduch a pěju doslova jak Werichův slavík, klaunskej smrti hleňákovník mýho zhuntovanýho Bajajá… Podle atomovejch křižáků a kromaňonskejch lámů se za celej den nevylížu z královskejch darů. Svatá lež! A vypasenej kostroun toká mi pod balkónem jak Varlam Čuriškin v prosekturnim igelitu a fárám, hárám, čmýrou čmárám a hořká jsem, panejene, jak stará kuna… Jsem cudná studna s lizem tak pro mloka a sličná bradavice a ztrátová lotynka a holka pro nic…

183

ČTYŘI KAPITOLY

Jsem žací tramvaj, postmoderná, jaderná doderná, když se pořád ještě můžem pomlátit klackama! V obcích Slunce nad Představou a Zdetančice dozrál převrat a já kandiduju na oba blázny, na obě Viktorky s mysliveckejma kostřičkama u prsou! Co není, objímám, panejene… Jenomže na výkřiky jako: „Pomoc!“ se učej v nebích i peklech odpovídat: „Komu?!“ Řeknu vám, je to divný… divný jak soulož s embryem pouštní velryby. Kde bejvala díra, zeje voko hlubší než bezedno, disketa se všim všudy, Bohem zabzděná, po tej velkej vodě, léta Páně před Pánem, panejene… Proč miluju něžný jedy? Proč mý obliny, jen v rakvi hobliny? Proč francouzákem do škrabošky vykřičenej česnek a zpátky vyšeptalej dům?! Proč jak věčná lampa slídim po knotech? Proč jak mlha vrhám stín dýl než katedrála, zvlášť když vynášim Drákulu na maják jak pytel smetí…?!

ČTYŘI KAPITOLY

184

Jsem tu proto, že tlak = kresba? (ptá se achát bábovky) Hele, támhle letí Lenin, v obrovský, maštěný čepici, s pleší vlající a volající: „Pták přežije letadlo jak mrtvej pitvu! Zpátečková revolta, rebjáta! K líci hleď a pochodem vzad! Z kružníku Amóra – Bum do nás!“ Nechcete, panejene, abych vám dělala samotu? À propos, taky se vám zaběhla chobotnice? Tu mou tuhle našli až ve vaně, jak si honí inkoust…! Já, latimérie nikdá nemytá, jak díra v zubu blbosti, já, holka ujetá do šťavnatejch starců, do dlouhejch, černejch, blejskavejch osmiválců, já, karavela vložek, co v dětství trpívala na rakoviny a teď, ve tři čtvrtě na zarděnky, za prací jezdim až do nebe, kde mě každej anděl vojebe, kde je krásně vztekle jako v rajskym Pekle… Dědkovi matkou, vnukovi děvkou, vílí prapračka starý Kainový,

185

ČTYŘI KAPITOLY

co cpe mi do trubky kopřivový šišky a bydlí v zrcadlový fasádě hned naproti. Já, koza rohatá, co pamatuje oči, když jsme ještě luxovali věci, aby byl prach čistej! Já, dělnice, co čim více vidí, tim více slepne a prstové tím častěji kůstky maně sepne a ptá se po milióntý: „Čí je moje bída záměr? Proč na čim bubnu funguju? V čim čem kam šilhám? Proč rozumim jen tomu, čemu ne, a proč se hadovi jezdí na kole stejně dobře, jako se pyramidě plete nohama…?“ Kdo je, kde není? Toť otázka, panejene… V černym včelíně troubí albinoidní bekyně na mlejnek na podvazky, na smradlavej cit… Já, stará, vykotlaná pumpa, v petriho misce slzná plíseň plná vřeten, v týhle akvalóži na topení murén! Já, nula na stojáka, šperkovnice vod bot,

ČTYŘI KAPITOLY

186

… ostatně, koho by nepotěšil v Ramsesově hrobce reliéf brouka Pytlíka s charakteristickejma znakama tety Hekety…? Tak z loutek loutečky řežu a sochy na sochy patlám, ale jak tvořit a nezabíjet?! Těhotná jeptiška, ztracená jak v džungli čabraka lipicána, na betonovym bidle andulka z ektoplazmy, patentka na sukni Horymírovy sekretářky, udržující si kvantovou fyzičku v Šémově kobylinci! (Kampak na pavučinu s heverem, panejene…) Já, svíce novice, fluidní flundra pro mrtvýho infanta a čirá mezikontinentální pastelka v podprsence ze dvou krysích klícek! Já, žula ve spreji tak skromná, že nechci nic, co nelze nemít! Já, zrádný večeřadlo Alláhovejch komárů, co čeká, než něco znuděně ho křápne jak přežraný kotě otrávenou myš! Já, drožka bez koně a kol, když hoří Metropolitní opera, já, Dia hostia chips, mám tančit na paletě šílenýho mlíka pro parního Heroda!?

187

ČTYŘI KAPITOLY

Já, černá bambule na nebeský jarmule, mám žrát vodu hůlkama?! Já, mumie hvězdy a zvláštní agentka pro páru nad hrncem, mám popřít hmatatelnost Díry do kamkoli vokovym špízem na pletací kosti?! Já, rakvička s kečupem a na zubnim kartáčku kartářčina sardelová pasta ze škvořího medu, mám žonglovat termoskama objektivně anonymního ejakulátu, abych jak abatyše s čumákem ve zdi mohla křičet: „Všemohoucnost je největší řehole! Vždyť i Nikola Teslotolstošuhajopaganinová jen vodezírala!!!“ Ani ty sedatíva mi dnes ňák nejedou… Vánočnímu žralokovi notabene zaskočila kost. V duchu lížu jeho pot od ocasu k Tatrám… nebojte… odejde, jak přišel a připlazí se, jak utek… Ech, to byl jednou jeden, kterej slova ztrácel, že byste se se mnou panejene, skácel, ba možná pro tu Lásku i do studénky sral… Konec Hracholusky, leden – květen 2004

ČTYŘI KAPITOLY

188

Žlutý cobyne

Vidim žlutý cobyne, žlutý jako alergen všech stigmatovanejch korálků, milióny spór všech skartovanejch sluncí, lásek na poslední pohledy drcenejch v solárovejch jamkách jako bejlí Zubejdě na klouby… Jak polární hromničku žeru barevnou tmu a pláču žlutej vosk, pláču dočasně, pálim se dočasně, snim tupě jako zběh, co zněl by, ach zněl, ale v tom vosku je jen malej trouba z Jericha na bulimický velrybě předstihový herky, ze sebe zaživa vymetanej jak vědecky nepřípustnej pupenec na násadě koštěte Mariina, co pár hoblovaček už vidělo a co cílenejma šťouchama už vytočí i Buddhu… Krokodýl, co sice zaboha neřekne Ó, ale cévkou sukovitýho smyčce dovede sát grenadínu vlastní fidlovačky. Chlouba vákua a bílej kašel Afrodity hrobů, skleněnej plyšák, okenní moucha ve hvězdný kaši,

191

ŽLUTÝ COBYNE

co sama sebou popírajíc podpírá pírko Dna i Stropu a piští jak snaživá Husákova jiskřička u pomníku známýho punčovýho dezertéra, že bez hmoty není děr… Něco mezi lampou a pumpou, něco, co už se dávno nerozhoduje, zda-li skákat, klouzat nebo vrtat, pakliže Smrt nezaručuje nebytí. Něco jako růžová klíštěcí včela, nacucaná jak Antonov, letuška v letušce, bomba v bombě, kontrolující můj palubní stůl, mý mixážní prkno, kde ze střev heligonek jak z kravinců hudby klubaj se pejchavky jak bílý dudáci, švanda pod zvonem jak romadúr, pod obrovskym károvanym čepcem, co se točí, ale neletí ani nemele, jenom nafukuje štěrk a podává ho vňoučatum, ať viděj taky jednou Umění, co nepotřebuje šokovat, co se radši lhostejně potopí do tisíce metrů a litrů čerstvý, vazký, žlutý klobásky, až rozkoší a mukou poskočí jak březňák a pak si na tom stole v kompletním brnění

ŽLUTÝ COBYNE

192

podepře svou kovanou bradu pérem z gauče a vychutnává to podivný páření odporu a plochy… Tyhlety kecy… co táhnu po dně jak cáry sítí mrtvá loď, ty žádnej Oučel nemá co svědit. Tyhlety kecy, vzešlý z vod chlastem k nepoznání křtěnejch, pamatujou svetr z kapří vlny připletenej do Mixéru, až srdce zaječelo, že v kalhotách se bije nejteplejc. Píšu, abych nechcíp, nepíšu, abych nechcíp, nepíšu a chcípu, píšu a chcípu. Stará, čtyřtaktní metoda mí „chcíplí“ mi rozumějí. A všechno pro hovado beztíže, na louce závrati, pro bodlinatýho kolouška, polštářek na žití, s velbloudem furiantsky za uchem každý jehly, pro to malý zubatý v mym nápravnym mase, co si furt koleduje vo pár slov a cobyne… Myslim, že někdy tenkrát, co bohové vod lidí chytli tripla, jsem si dost narejžoval na smajlíkách.

193

ŽLUTÝ COBYNE

A protože řeka roste vod listů ke kořenum, vobjednal jsem se na dvanáctou ke slepýmu maséru, tam do šťavnatýho loubí, kde skotačej jeho vykurýrovaný mrtvoly jak voda na plotně, učesal jsem si voči a vzal si čistý špunty, vykop jsem hlavičkou blanitý bednění, dal jsem si herdu do zad a zařval: „BANIK PIČO…!!!“ A když mi pak cukrovali prdýlku u knihovny nadmutý Aloisem jak střevový klubíčko na dně sudu, jak odraz v okuláru, jak pulzar ve flusačce, jako Guliver tančící odzemek na pupku hluboce kurevný Lásky, řval jsem marně eště víc. A kuří voko na mozku vod vo číslo menší lebky zaznamenalo první, nekřesťanskej odér, když vobkročmo z ďůlků snažilo se dohlídnout, kdy a kolik bude asi dojit má nezestátnitelná Straka. A už tu bylo Já a řvalo na Áje: „Nelez mi sem barikádou! To, že jsme si blízký jako Bašta a Nášup a že můžem jeden druhýmu tak akorát vyměnit snubní facky

ŽLUTÝ COBYNE

194

jak montážní pěnou zavátý kopřivy, to eště neznamená, že mi sem vpadneš jak Vládce Žmolenky!“ A už tu byl Áj a vřeštěl na Já: „Hni se, hnise! Pěkně ve funébru balkánský dechovky! Ty, hovno sapiens, jemuž se čas, kdy může, famózně rafnul s časem, kdy je, neboj se propůjčit poprášenýmu válu svůj mozek a prst, neboj se mý pěstounský péče, zamuškař si natěžko v havajskym fjordu!“ A vod tý doby v levý podpažní poustevně nosim pravou propisovací ruku. Řeknete: „Pche… drbačka z blešáku.“ Ale helejte, co má za nechtama: Je sobota, sotva deset a mnohá matka právě zavelela: „Vyčůrat zuby!“ A já už ve svým autošenku na mátohy taky hulákám: „Vy svině! Myslíte, že žiju…?! A co když to gesto Caesarovy blahovůle jsou jenom nůžky v palčáku? Nebo cejcha na berle mrazilce? Nebo struhadlo ajfelovky ve voněco větší, vyhnilý mrkvi…?

195

ŽLUTÝ COBYNE

Abych viděl, musim voslepnout a abych voslep, musim vidět a to samý se všim a timhle pukaj klášterní knihovny a kvůli tomuhle já si teda ovárek nevodepřu, protože pro podobný moudra já už nalačno do jeskyně nemusim. Přichází doba, kdy, aby oučet doběh outratu, bude se muset na pikole dočkat její baby! Zrovna teď něco, ňák, někde chcípe, aby vyvážilo tenhle muj proslov před tváří ňáký Prabuňky, a hovnováha, jářku, ta chce krev, protože i přímka se umí ušklíbnout, protože Ajnštajna včas nezašili a tuhle pěstuju čumbrky a na ty je nejlepší slavičí hnuj…!“ Když se tak vočima poslouchám, řikám si: Po černym bílku roste sice zobák, ale proč jsem se dral na svět s dírou v hlavě? Vždyť teď vidim jen průhledný hradby, mezaniny mezi řádky, flákoty nalíčenejch zrcadel a naproti za pomyslnou pípou obecně estetický prase Helmut, takže je nakonec kuře eště rádo narušený tim vřetenovym bodlem, rádo praštěný svým vlastnim křupavym stehýnkem, nadívanym kostní moučkou…

ŽLUTÝ COBYNE

196

Nebozez ve vejci, v rybě a na suchu udává heraldiku týhle žlutý noci. Noc bafá ze křupanský svíčky, noc v róbiáši z prachový kozinky a papírovejch kopačkách. a další hvězda padá namazanym dolu, možná Perseida křísla třísla Leonida… Sbohem, dnešku, lakomče, dušenej vlastní hrozbou zejtřkem, marnotratná bído krmená tichem, co krájí čedičový knedlíky harfou vyválenou v dehtu a peří, tou neonovou kosatkou ve vaně z vepřovic, tou rourou vokocenou, tou anténou zabahněnou, tou rakví zabřeznutou, tou vobskáklou Nicotou mý fešácký báně… Vlaky v hlavě pískaj a koušou, čistim trubky kyselinou vinnou a všude TO… jak vod Pollockova Mařáka, To… z malýho plezíru Velkýho Vezíra, mateří pastička,

197

ŽLUTÝ COBYNE

dennodenní lišaj sbírající svoje škvarky z nocinočních trosek ranního airbusu. Možná že To žere hlad, ale Hlad To nežere… To je zajímavý hlavně tim, že noruje v nás. Má vysoce ulitový slechy, barví čiře a trvanlivě, a než si mlynář s kominíkem padnou do náručí a než si andílci s čertíkama vyměněj pupíky, zkrátka než na chvíli jak pouštní mangrovník chcípne Smrt, žije si jako kapoun. Tiskne nám srdce kuchyňskou chňapkou a řiká: „Jó, hochu zlatá, to je ta zakopaná úchylova pata, ta bojová koala ze samýho konce, ta černá vitráž přibitýho víka, když nevíš, kam dřív lehnout, ty… psychochromajzl vod Edengradu, co si jak monsignore Ferrari Velorex utírá vejfuk řidičákem, co si jak Rusalka zeleně pudruje Hakena, brekeke v lebce, doběla vylízaný rosomákem rozumu… K Tomu se dokoulíš přes hlavu i prdel za jednotný lítný,

ŽLUTÝ COBYNE

198

střevem paprsku, za jednotný výplavný a výsvětný, kloakou kosti, za zvýhodněný víko – lejný tohoto dnešního Pindolína, s Příhodou za kniplem…“ Mám hvězdy na řasách jak zlatou vzteklinu a jak jsem němej, tak Jsi hluchej, a tak budeš Pískat, jak já tancuju ve stydký hliněný brance s pohřeváčkem místo zvonku… A mám taky tygrů plnej kravín… Jedna hliněnka na dva skleněný ďůlky. Jedna estrádní slza pro dvě publika. Medvědí jarmulka, helma jak Zikmund a pod ní popelečně psáno: „Zde nikdy neodpočívá Albína Vokatá z Černošic, ta, co nám zrovna tluče ve spánkách pokrevní špačky, dokonalá účetní, z čela bílej celuloid a na lýtkách selky krvavej klot.“ Asi aby se to nesrazilo… A já volám: „Haló, milostivá! Kosti boskávam!“ A vona jak lokomotiva zas vevalí se ke mně do kupé,

199

ŽLUTÝ COBYNE

hodí si kolo přes kolo a zeptá se za kolik mám dneska uhlí…. Když mlha nabejvá betonovejch kontur, tahleta masařka sedá mi na levym rameni jak zvadlý procesí ke Svatý Starostě se dvouma chlupatejma ještědama, se dvouma náhrobníma trpaslíkama jak beďary na Ničem… I zrůda je zázrak i krychle má koule a ticho blbý kecy. A tak: „Uhlí do dolů!“ volá uhlí. „Hnuj do krajek!“ volá básník a magnetovej jazyk mu plandá jak vyrudlej tébich ze zazděný lóže, jako kůže vakovlka prošlapaná duchem doby, placebo svět na čtyřech metrech lítacího lina… Kolik toho vlastně vim vo bílejch dírách, kde pavouk, aby našel křídla, musí v síti ztratit trpělivost a kde na bucharu spává rudý hádě, co umí vod šneků hajlovat očima, a kde malej Tesla za trest vopisuje doblba:

ŽLUTÝ COBYNE

200

„Nebudu myslet, nebudu myslet…“ a zároveň už někde zapřahá kapra do koňky…? Kam kouknu – HUBOŘIŤ a to žloutkový cobyne, ta biřmovačka voskovýho vocasu hned vedle vázy plný pancrfaustů na pozadí hory – voru, lhostejný k nadmořský hloubce lidskejch šťáv, hory – bubliny nekončící první hladinou, bubliny – jehly, kdyby se mi zachtělo nabrečet si do voka… Hracholusky, 13. 12. 2006

201

ŽLUTÝ COBYNE

Rosinantin podocasník

Janu a Evě Švankmajerovým

„Jedině klůcky!“ (Michail Bulgakov, Mistr a Markétka)

205

ROSINANTIN PODOCASNÍK

I

Marně tesař Ježíš volal: „Ty škvíry mezi prkny, idioti…! To jsou mříže!“ Jenomže jako když mlátíš syrovým špekem o neprůstřelné sklo. A tak vzal třiatřicítku vrták a s kýlovou sirénou křižníku Golgota zplodil Auroru. Pak oblékl zas roucho bílé, vzal stetoskop a povídá: „Tak kohopak tam máme dalšího, Magdičko…?“


206

II

Už ve velkovýkrmně Jeníků a Mařenek soudružka Ježibaba zodpovědně do mé složky: „Straní se kolektivu, bázlivý reakcionář…“ Ano, bojím se sardinek, že v plechovce nebudou. Třesu se jak Papež. Řvu jak slepej do vrat. Nos a ústa plná prachových já. Vyflusnout se, nebo udusit…? Natřeného iluminační barvou zalijte mne do vánoční velekoule a vsaďte se se sebou, že umřu dřív, než si to vydejchám…

207


III

Blesk líný jako mezek skanul z nebe. Ach, ty mé siamské hlavy… Jedna chce být jedno, druhá zase vejpůl, když se jedna nevysere, druhá z toho magoří, papírové krabice, vekterejchsiněkdomyslíženěcoje. Sám sobě v oku trnem na hromničku fackuju tedy střídavě obě, protože mžitky jsou bílé krvinky Iluze. Mohu z nich sestřílet vagóny jablek dvouhlavňovým tankem, mohu si píchnout lecjakou urychlovačku, mohu makat jak zvoník za moru, málo platné… ke Draku se asi neprovrkám…


208

IV

Pohov, pohov…! Hovoří k vám Překysličený Mozek: Dnes, nečekaně, jako když gaučové pero vystřelí z kulečníku, metastázovala Blbost, poprvé bez vyššího záměru! Kdo chce přežít, nechť se laskavě vyžmolí a zařve: „Na úspěch naší teleskopické kaše – – Hrnečku, vař…!“

209


V

Spadl obraz ze štaflí namazaným dolů. Strach zvednout ho a přivést na svět nechtěný, gravitační monotyp. Strach a poťouchlá Radost, že sám jsem Čísi mazanicí. Strach hrozný, dobrý, známý, jako když uteče a smrdí mléko a hoň si ho, čuráku, vidličkou…! Jako bych psal nějaké noty s vrozenou elefantiází nebo si jen pouštěl hudbu na špacír…


210

VI

Vemte si, pani, dneska ty smrady: Nad božim darem vohrnujou rypák, některý už si ho propichujou kostí, co bliká podle tepu! Kramflek na zelený hlavě! A v ní…? Vykaděno, pani…!! Tuhle nes jeden transparent: ŠKUBE HUSA TRÁVU, ŠKUBE BÁBA HUSU, ŠKUBE ČAS BÁBU A TEN ČAS ŠKUBE ZASE TRÁVA!

211


VII

Věčně přiožralý křičíval tiše do nebe: „Jsi mi u prdele jak ledopádu Khumbu kouzlo českejch Vánoc.“ V páře nad hrncem viděl lehkou holku šlapat vodu, tvrdil, že pes je nejlepší akvárium, a představivost utužoval čubičkou nad Mariánským příkopem. S šancí pěšce proti dámě říkal klidně galaxii Šlehač a děkoval jen za každou minutu, která odtikala. A pak se… zakousl do štrúdlu, vědomě ignoruje hořící šňůru od něj vedoucí. Smolnými básníky možná Zatápíš…


212

VIII

Kinského zahrada, Riegerovy sady, paničky s miláčky, lopatky se sáčky na psí čevabčiči. Šibalská ňadra, kyprá očka, v lýtkách a jelítkách zarostlé prsteny, žalostně zvonící k posledním, pošmourným hrátkám. Květované matrjošky se srdci z frců. Kdo se tu potká, nemusí ani dělat, že se nezná…

213


IX

Jako vše i zdejší Smrt se dere za Sluncem. Ta matka s právem posledního dne. Ujetá stopařka, které buď zastavíš, nebo umřeš. Loterijní bába Tutovka, destrukce konstrukce monstrance, jediná frigida milovaná Láskou, diamantová raketa s uhelným chorošem, z obou konců jehla i sirka v kupce sena… „To je má trucovna,“ řekl svatý Ostatek a ukázal na Hradčany…


214

X

Zdá se, že loket levé ruky mám chlupatý jako Yetti. Visí z něj malý pyj, a když napnu biceps, chybí už jenom cvikr. Vošklivej, až to hezký nejni, dám si svý studený doklady na čelo a řeknu tomu v zrcadle – Neser mi, nebo tě podlomim jak svý zdraví! Vopotřebuju tě…!

215


XI

Švarná stehna běhny, cisterny Bloody Mary, s šipkou a nápisem – TUDY, čihařův lep na ptáky z navigačních šťáv, ranvej do krakatice, s tvým skalpem u pasu. Je zbytečné říkat u okénka: „Prosil bych jednou na teď, někam doprostřed…“


216

XII

Mnohý už muž, co miluje se, že by blil, ví, že Svoboda není tento výběh. Mnohý už, kdo ležel v prachu, procházel zároveň alejí sfing. Aj, chceš-li vidět, zavři oči, mluvím k tobě z břicha Hladu! Země přes palubu – – Muž na dohled!

217


XIII

Mezi Amerikami byla objevena hora – – Komančupikču. Koncert předskokanky Veteš – Čmoud byl pro beznadějné vyprodání zrušen. Stále ještě nebylo objasněno, čím psal Bezruč. Poslední definice perpetua zní: „Porodí-li Setrvačnost Východisko, Splynutí vyfasuje sbíječku.“ Bylo dokázáno, že ryby Bříšky plavou na Horu, protože chtějí podrbat. A byl bohužel opět zpochybněn můj patentní rovnač přímek…


218

XIV

Udělali jste tygra stolníkem. Mysleli jste snad, že se nepozná zvonové srdce od demoličního kladiva? Hle, děti se třemi, se šesti zmrzlinami v erbu! Už jsou tu, naši malí zabijáci! Hle, obří mikrob! Galaktický second hand na těla i duše! TOTALGLOBALHYPERŠMYTEC! Kdo by se netěšil na další armagedoňak? Až se veřejně provalí, že se Čas „skutečně jaksi rychlí“, bude v tunelu mela…

219


XV

Rod: Pakoptera Čeleď: Halucinaceae Druh: Homo Automortus Šmiktusfiktusbimhobambus Vinný sklípkan v pavučině jsoucen. Voyeur za svým oknem. Ježek zaživa nadívaný živou vránou. Smrtelně důstojný ušatý kapr. Sešívaný vzduch, depozitář grimas. Jankovitý vůl, zfamfrnělý do rosy, na pasece po něm… Koho si myslíte, že máte v ústavech? Blázen není vidět…!


220

XVI

Milý Živote, vzpomínám na Tebe a posílám Ti pozdrav ze Sebe. Sloužím u letecké pěchoty. Mám se jak farskej pes, ale často nevím, kde mi co stojí. I když se vyrovnám v jogínské ose, jsem jako horkovzdušné leporelo. Ničemu nerozumím a budoucnost vidím v průmyslovém spojení konzerváren a štěrkopísků. Až tohle dopíšu, půjdu natankovat bombardér. Na zítřek hlásí jasno.

S pozdravem

Tvůj Majitel P. S. Kdybys potřeboval umřít, mám dobrou známou…

221


XVII

Co říci ke kinosálům? Mnohem víc než děj na tkanině lákal mne světelný trychtýř. Ta útočná iluzorní mohyla zabodlá do zdi promítačova kutlochu. Biletáři všech zemí…! Natrhněte si volňásky! Pro pozdní příchody, nevhodné zevnějšky a stavy vyveďte se za flígry z kin…!


222

XVIII

To je pořád: „Co děláte…?“ Vyrábím bioplyn. Economy Excrement, čili E-E. Známá firma. Očkuji klíšťata proti vzteklině a jako kantor přivydělávám si voláním: „Hle, děti! Letadlo! Kuše bez tětivy! Nováku! Viděl to slepý Žižka? Co je to za drůbež? Přistřihneš tomu křídla, a ono si to vynalezne vrtuli!“ Jo, a v poloze hlísta a odkvetlé hrochyně miluji upřímně svoji Zem…

223


XIX

„Jí se to i s bubákem?“ optal se Adam Evy a vypustil rajský plyn. „Prosímvás…“ volala Eva na informace, „mají hadi větry…?“ Od Ráje víme, že poznávat dobré i zlé není příliš dobré a že to všechno zlé zas tak špatně nevypadá. Kain, Ikarův pradědeček, žere pod houní pečené křidýlko…


224

XX

Je mi krásně jak žížale po dešti, asi tak uprostřed silnice v čase hlavního pelotonu Míru. Mám se jak návnada na něco většího. Hodím se k sobě (jako kostlivec a nonšalance). Košer gój a šmucik icik. Motouzek pokoutní, štokrdle máslové, paklíč zpěvavý, párátko kočovné, opice, všežravá, boží… Jen abych neumřel dřív, než umřu. A jestli neumřu, tak se zabiju.

225


XXI

My mistři v umění přesvědčit slepce, že nevidí, ač sami už nevíme, jsme-li sami, déle, než jsme slepí! My schopní vidět naopak, ale roboti omylu, že vidíme dobře! My pasažéři kruhových lanovek a horizontálních propadlišť! Osoby v množném pádu, děti katastrof zvonící si plastovými umíráčky! Snoví sráči ani k pláči, děsící jen zvířata a sebe! Milosrdná ublížení krutých pomocí… Jedna a tatáž pakáž.


226

XXII

„Žold za dobro až po smrti!“ řekla kategoricky jedna abatyše s dekoltem proklatě vysoko. A průsvitné s průsvitnými kolem vodního stolu, uprostřed něhož lze tušit jakýsi „čudlík“, zatančily pokorným pokojem. Jenomže co s vlčí ovečkou? Co s Černou Drákulkou? Co s žebračkou se zlatým kolovratem na čele, kterou škrtí vlastní přepůvabné pařáty…?!

227


XXIII

Ty povětrné, rulíkové oči… Byla z nomádů, nahá v přetopené jurtě, kostní čerň a pruská modř, vlasy jen aby vzplanuly a zhasly v hejno bohnických vran a ústavní škopek otrávených jeřabin. Kde byly oči, bubliny se valí, kde ňadra, krtek funí, kde vši, tam švy. Když komárovi došlo, že zapíchnul se do mrtvoly, krve by se v něm nedořezal.


228

XXIV

Ono to není ani tak, že to tak není, nebo je. Ono to jenení a spásá to jeskynní chlorofyl sebepotvrzení, opaky v okapech, v okapech naopak, otvory, póry, kapiláry fáry… Polosedě u silnice plné ryb listuji Vnučkou, jejíž děj ustrnul na Novém Černidle…

229


XXV

Znáš to tiché noční sněžení, jako když fouká Popelka Biliánová přes dva respirátory sňaté z ňader na krasopisnou kaňku? Přikovaná polibky, ubitá doteky, podřezaná jazykem, rozsápaná něhou a nakonec ještě teplý loupák od chlupatého pekaře. Bonsai… Ve jménu Lásky a Harmonie mrzačená jíva…


230

XXVI

Jsem Rosinantin podocasník, řečník z časů, kdy bylo jen Slovo. Toužím usvědčit se z ničeho, ze sebe, obalit se daktyloskopickou fólií a dočkat se verdiktu: „Zproštěn neviny, zproštěn běhny Dulciney, která mu v noci přebrala muže!“ Ach, vlaštovko vděčná i za mrtvolu buřiče na tonoucím ráhnu, jsem slabší než tvá únava, a přeci bylo jsem nezvratně první, co si v srpnu 68 povšimlo, že každý šroubek stavebnice „Merkur“ má na krku železnou tabletu…

231


XXVII

Život je pohádka… „Ráda spím. Mám, abych tak řekla,“ řekla třistapětašedesátihlavá Sněhurka, „hlavy na špalkách jak opičící se náhrobky vojáků a řeholnic.“ Byl jednou jeden zvonec…


232

XXVIII

Byla, jářku, letos pšenka, zrna jak selata a brambory jak cibule Vasilije Blaženého. Mandragory jak Macochy a kruhy na vodě jak vrstevnice nekonečna. Dokázal jsem, že Kyklop měl nos, a tedy slzné váčky v obou koncích oka, a že mobilní telefon spřátelil vyznávanou lásku s konanou potřebou. Zchristianizoval jsem oba póly a zvoral, co se dalo. Dobrý rok, sousedi…

233


XXIX

Na nehybných hodinách odbíjí akorát na teď. Pod stolem bourače ryb hnijí steré skřele, až se zdá, že i Slunce je z vody. Zelený voda, žaludy zem, kule voheň, srdce vzduch, Mariáš, Josefáš, Kaifáš, Jidáš a ty, Jene, můj nejmilejší zrádče.


234

XXX

Na jedné mé fotce patolobatole kouří kočce gumový ocas (to jsem mělo ještě rozum). Dostat na hraní gumový revolver s gumovým projektilem, nápadně nenápadně brzo najdou dětská ústa hlaveň. A z kukly zas motýl jak dětský deštník, ze skříně vyláme se velemol a všechno vyfoukne se velelehce jak z chirurgické rukavice vemeno. Mordyje, hospodo…!! Krajáč rumu…

235


XXXI

Za ostatky devatenáctého století kráčely parní lokomotivy, zavěšené do jezerních, valčíkových snů. Velblopardi, stáda majolik a dřevěných nohou. Romantické beranidlo… Za radiačním popelem toho dvacátého armády rozkvetlé spolu s farmacií, minometná hnízda perspektivních pukavců, nezbedné prognózy zazobaných muklů, lehké sádlo s kandovanou solí, chrliče atomových katedrál v momentálně nedohledném teráriu.


236

XXXII

Zastavila mne bezcitná žena s otázkou: „Prosímvás, už je jaro…?“ A já s veselou hrůzou po pravdě odpověděl: „Nevím… ale když jaro nechce přijít, zasaďte hřebíky, skliďte je magnetem a přitlučte na půdě…!“

237


XXXIII

Když si chce básník ulevit, strčí si krk do pera (včera mi na péru vyrazil nehet, pozn. aut.) a vyhoní si hlavu na papír. Ale král pláčů, ten suchý dovnitř, zodpovědný mučedník, co uchechtá všechnu vážnost, stále častěji vyjíždí si na psa se smečkou ušlechtilých lišek. Kreslím mraky, tužka se tuží, ale pro vítr nestíhá… 2007


238

Píchlá Babeta

Je teda čas kdy nemusíš bejt prorok abys viděl mračna hladovýho hmyzu. Je ale čas kdy abys byl nemusíš bejt? Nebo je eště čas protože ten čas teprve peříčkama ve frňáku buděj? Nebo je navěky TEĎ… Jsem na špacíře se sebou jak s Uzbekem Vlám jak tunelovej most (ta nuselská rakvička co na ní teď budujou extra šlehačku průhlednou a neproskočitelnou). Jsem Teď a v Tom a svuj outěžek (taky Honzíka) kojim z bradavek pod ušima infúzní bužírkou rovnou do břicha a přitom tlačim tlačim řídítkama napřed vod hospody polní cestou píchlou Babetu tlačim a bolí to. Jsou bolesti rozkoše bolesti zubů v bolestech žalů roníme anděly v bolestech touhy upisujem duše a z těch bolestí prej vznik i sněžnej skútr a to už je milá Babeto ňákej hřebec! Jenomže ty jsi z Kladrub jako já vocaď

241

PÍCHLÁ BABETA

do hospody třicítkou a zpátky abych tě vlek… A v dáli hudba jak Wágner na pozoun za letní noci vábil by křepelku protože mu právě došlo že na počátku bylo ticho a to ticho bylo zvuk. Hudba a Chřtán škoda že jsem hluchej ale zase si vidim až do žaludu jímž láska prochází jak udušená mrkev Márinkou. Ta láska bobule k bobuli na odvrácený straně hroznu ta obézní askeze v šafránovym vaťáku ta nahá želva turecký něhy studna i stéla i roláda i kolenní tchýně bolestně lukrativní klíčová chrupavka ale vona si poradí viď Babetko vona se namaže… Je noc kdy starý sakury roděj pily a pláčou kozí moč kdy na černý turistický značce překaravanováno je nikym protože v tom kaňonu mezi krví a chlupem na čerstvě napnutý králičí kůži nikdy nikdo nikoho nehledá.

PÍCHLÁ BABETA

242

Ej má invalidní rikša ječmenem piktogramy vorá a zní to jako licitovanej pokr s prázdnejma kartičkama snad proto že ze všech karetních her chápu jenom záchod. Je léto co léto nepamatuje a bude víno jak vejce jurskejch kuněk a bude plejtváků tak vobrovskejch že to možná ani nesežerem a budou krysy jak paňmámy za plotem. A těch hvězd bóže jak bludičky v močálu věčnosti co váběj už bez tanečků co váběj už navostro: „POCEM…!“ Jedinej povel na nebeskym buzerplace. (A co ten ksicht na Marsu? Nebyla to národní knihovna? Skleníky voči a do huby komín…?) Vycházka do ulic s cedulí ZABIJ MĚ BRATŘE je z hlediska kvality dnešních Kainů zbytečná. Vycházku na hvězdy s lupou o polednách blokuje zas nevyhnutelný autodafé. Zbejvá mi teda blikat a doufat že někdy někdo snad zachytí na zoufalý vlně: „Hracholusky… máme problém…?“ Ale jak dlouho se ještě dokážu hrát…?!

243

PÍCHLÁ BABETA

Jak dlouho lavírovat mezi sebou a sebou…? Inu jak hulákával hulán Holan: „Aby se klamala stačí Ji milovat.“ Takže – – kanonýr Jabůrek… Dálka je stěna prostor je stěna zazděni v něm flákáme se maltou a je nám cizí co známe protože pamatujem Jinde jako Domov. Už vim proč hvězdy jsou jak zlatý cvoky. To zcvokatěl švec než řek bys hvězda a podrazil sebou vlastní flik. A přitom tma jak v zákusku jubilanta. Ve tmě člověk nenasviní a tak s ní líhám žeru si hubu a drobim slova jako bych dojil vyjetou krev jako by Madona kouřila skládací metr nebo vzpěračovym popelem cukrovanou činku a přitom jak medúza vláčela za sebou hektar neónovejch pažahavejch střev. Poď Babetko ty bréco plechová lehnem si tu chvíli na mez

PÍCHLÁ BABETA

244

vopři šlapku vo mý břicho ať vidim líp ten semafor jak holubník uprostřed houbovýho kruhu lodyhu svastiky sekvoj mezi klečí bod kolem něhož latinka runovatí mlha sklovatí propasti menhirujou a smrdí i heřmánek. Bod co způsobil tu dirku ve tvý gumový duši… Na blínovej palouk vbelhává se depilační zvěř na posedu kostry ani nedutám. Jsem pytlák bez portfeje? Jsem parazit naruby varroa constructor? Jsem doktor běd? Jsem čokl kterýmu na vycházce kleplo Pána? Jsem selhánim božího faktoru omylem pokřtěnej čert? Jak žít a nevraždit se a vod který bohyně jsou tyhlety mozkový filcky? Že nahrávám si na smeč a beru to bagrem? Co se nám to choulí ve chrámovejch panenkách? Snad kupčíci co volaj: „Slzy s prachem – třicet drachem…“? Ale jsou taky slzy co hnijou jak za rosy v důchodkách fotbal s čumbrkem. Jsou taky slzy jak litinový sardinky vod kukaček jsou slzy platný jak popelu adrenalin slzy co kanou jako ten sejra zpod helmice Quijota…

245

PÍCHLÁ BABETA

Jsou ryby co žerou ryby je zkrátka hlad že nepohrdneš sebou… Ale stačí letitej váleček na zdi trčící ze chvíle jak holubí vír jak z času mladejch jater nedonošenej mžik kdys ještě lítal na krásný ježibabě (napsala knížku „Dítě ve světový kuchyni“) kdy v paralelnim sexy čase hejbalo se maso v mase zduřelý slimáci mlaskali ve stydkejch tmách a Tělo bylo Slovem a přitom jen stín prcal stín… A někdy zas mrzne tak že plameny vozej v kostkách a bílej slon vrávoraje na svůj pól kolíbá na hřbetě zpovědnici s onanujícim katolizovanym masajem. A někdy ti vrchní Slejvač s azbestovym servítkem přináší jen zavináč a lahváč a malý stolní boží muka… A možná jsem jen žíněnej flastr na hedvábí aby se někde něco dřelo jako když dýdžej drásá vinyl a k tomu zpívá že lišaj pryšcovej má pěkný spoďáry.

PÍCHLÁ BABETA

246

Svět je jen kresba na křídlech motýla chycenýho s krutou nevinností božskýho spratka co dostal k Ježíšku káču galaxie. Kolik planet chytlo a chytne vod Boha člověka? Všechny ty modrý? Vředy Věstonic a uprostřed zánětu tomatová show… Jó když Panspermie do Pangey padne nepomůže ani Pámbu… Jenomže (povídá náhle ta moje racionální babetí herka) vono se neděje zas nic tak zvláštního. Jen jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi hledá nikoho Zn. Foto potěší. Stařenka v prstech jak zhoubná jiskra v rozeschlejch letech jak tubička sardelový pasty na zvrhlej monotyp v bronchách mu jurodivě hvízdá a ventilace zarůstá slizkym šípkem a starýho čin – žáka bolej stoupačky. Vstaň a choď ty vole nebo mě neuvezeš…! A proč bych tě ty náno chromá někam vozil? Z lásky…? A proč bych teda vstával? Protože mám rád vejš pod hlavou? Copak zrovna teď nemám pěkně planetárně podestláno?

247

PÍCHLÁ BABETA

A copak dnes nebude svítat…? Z tý lávy plesa černejch konfet kolem nás s bezedností štemplovanou nejvyššim Beranem trčí už hrot bronzovýho křídla. Den balí Noc na sbírku pavouků. Vobzor chytá barvu nohavic frontovýho pošťáka tu a tam s netopejří versáčovskou skobou protože nejlepší kvádro je díra v něm málo platný holka to Humberto už láme kosti… Myslíš snad že bych ti teď doma proplách vejfuk vyskočil z peří jak skalárek z krabice mlíka zavolal ňákýmu majklovi aby ty kosmobezdomovecký akcie rozhodně ale rozhodně nakoupil a šplouchnul do bazénu…? Hovno Babetko… To leda karel lahváček šplouchnul by do mě. Sežral bych volejovky dal plechovku k uchu a poslouchaje aktuální příboj šoural bych kvelbem jak Prochor Papučkin zatáhnout závěsy slepeckou holí a šup zpátky pod deku šup zpátky do Las Vegas… Ne ne ne…

PÍCHLÁ BABETA

248

Počkám si tu na světlo a na mý milovaný mraky stěhovavý pazoury meditačního nářezu jak mozeček na kopytech sobí mlhy toxický halušky co se v světě neztratěj vzešlý z ledu na skleněný plotně když kostlivci hráli Člověče drob se a nečum jak Robinson v zátoce Sviní…! Počkám na to sluníčko netečný co bude muset hodně připražit pažit než českej oráč zapěje zas mantru. Na ten hematom co prej díky nám stal se velkou hvězdou a co svou gázou přes úplněk stahuje teď na mezi mý metalový dudy. Zírám a padám padám jak vočíčko do voka pier – cink of spirit… Zdá se mi pád jak tříšťovej tunel ve zpomalovači částic vodní projektil do spánku hladiny rezavá kapka a ucpanej sifon zkrátka blbej kohoutek… Všechno je rozplemeněný do kruhovejch řádků všechno na nože braný votrokama Hádu všechno prozíravě truchlící a hloubající

249

PÍCHLÁ BABETA

vo prozíravosti truchlení grilovaná zmrzlina atomový růže vosková vestálka ve stálý expozici chlupatejch žlabů ponorná řeka na kankánovej pohon kde Dalí – OVO – vejce v ohbí berly setrvává. Vidím požáry zakletý v těch vodách vocasy komet jak spodky Casanovů a vidím haranty z družic a bezdružic jak sovovatěj a symbolicky blbnou než i je vyluxuje Školník. A v dáli to brumlá dolce funebre: „Já už tě políčko nedoorám…“ a v otavě se cosi šustne asi bratři mrštíkové co budou mít spousty synků. Asi si na chvilku schrupnu Babetko maucta služebník co po jedný Fráně má v srdci šrámek jak Čórlou kérku. A než usnu povim ti pohádku o třech bratřích Pýďalu Veveru a Mažoretovi: Pýďal se lišil vod Vevera jak husa vod kosy. Husa se blbě brousí kosa blbě nadívá.

PÍCHLÁ BABETA

250

Zato Mažoret se lišil sám vod sebe jak Romeo vod lásky. Chodil mezi stromama jak robot mezi lidma vesmírnej nácek co funerálně funí aby se Bůh nažral a duše zůstala celá… … scénovrah… povlak na jazyk… … povlak na vlak… ulita jak ulitá… … sebraná… za odlivu mozků… … nadzvukovym šnekem… … sladkej… … otrušík… … hmmm… Hracholusky, 24. 10. 2007

251

PÍCHLÁ BABETA

Tyaon

TY

Tvůj kvelb sardinská knajpa pajzl pro jednoho tak malý že nedohlédne prvních fontán Večer co večer galaples autognómů pupavy a vázy bodlákových květů tolik něhy z vražedných stvolů tolik chmýří z budoucích čumbrků jak šantánová těžká mlha pod střepy z trysek z výkladního skla Piješ tu a prosíš ať tato bolest není popel *** Cesty až za hrob máš podminovány do pekel i nebes prý sebou samým a to je pak smutno snít Ty hravé bytosti přece neznají rozpaky Proč tě tedy nechávají žonglovat s osudy a pak odvracejí tváře?

255

TYAON

Vždyť sen není sen právě proto že na ničem nezáleží *** Po dvanácti čertech zůstaly ti ve vsi škarpy zaváté oloupanými bramborami a cibulemi zválené kroje uniformy a fábory podupané dokumenty z parních dob polité výluhem z nakradených soch a slámy z bot Buransky procitáš pod ranním potěhem *** V souvislostech chaosu kráčíš jako had lepíš mžitky do ság lepíš si lodě i chrostíkové trubky ale to už jsi tak poctivý že jsi nesrozumitelný Vprostřed kruhového tanečního sálu díra do kanálu podlaha středově spádová Smíš děkovat?

TYAON

256

*** Postav si uhlí z iglů kup si mletý žirafí na karboše vejšky a rety si zaaretuj do polohy začouzených sklíček Miluješ život jak houba činel ale Bolest je potence říkával Markýz Do Remy solemi klesá kladivo smyčce jak slza po tvářičce utonulé v kruhové Temži *** To čím sis vyspravil pletenou hučku býval snad čepec nějaké sestry Z vlastní vůle u vysychající řeky pajdavě padáš z hádek o autorství do studených noclehů svých slov A ten šelest ve křoví to jsou tvé noční vypálené panenky zamotané do sítí potrhaných polibků

257

TYAON

*** Dobrá noc je kuna plná vajec a ty šňupeš mleté vize máš na háčku parybu co nikdy nevytáhneš co za svobodu platí prošoupaným pyskem Umyj auto zhasni hvězdy a naplač do plivátka které teče mezi kopyta bílé stránky do bradky na hrudi kryté gondoly do kozáčku nabídky hloubavých červů do hliněné pryčny pod kalamitním nebem Sázel bys na konstrukci sám neplivat dým *** Ze starých básní tělo jsi zmuchlal posypal sirkami jak husu kmínem podlil vínem a do černa pekl a pak do toho fouknul a zkazil celou dodernou

TYAON

258

*** Čas, kdys vyzýval Slunce na souboj a čas kdy sípáš a hekáš dokud spolu jdou slovo máš Ještě prosvítáš ještě si představuješ děj ještě se procházíš kam jiný nechoděj *** Jen titěrnosti zachytíš snad slovem jen paňácy faktu na haldě pod Olympem Kámoši na krupici a ty jako kozel dorážíš co zbylo

259

TYAON

ON

Malajec zlatnickým kladívkem uždibuje sakofág kol vyhořelé hlavy rozchlipuje mi rány aby mne mohl kurýrovat kukáním o Baconovi ještěrům v kamnech Ve farské zahradě vyrostla klejka v komži navostro hostie si máčí ve výtoku androgyna v peci autodafé Čeká se mnou moji lazebnici co kouří nargilé a skvěle háže zrcadlem co nastupuje v Dolních Poběhlicích vystupuje v Horních Dolech a pak to vohne jako na Delfy *** Hle tlustý plešatý strýc v póze krasojezdkyně monocyklem kosí modrý orobinec a malajec z rosy kamene sedí tu na hrbu hřmotného pikolisty jako bába před dědkem

TYAON

260

Jen ventily v Tiché nad Popravou klapou čápi tlaku pod návěstím Slyš víc volume to nejde ventily vantily to klepe Yetti na Petrova vrata na pánve děveček oběšených pod šalandou hned tu noc na bludičky v poušti lidských sádek Čápy kašle malajec jako ten výpravčí v tý Tichý co vybuchlou datlovkou pocákal právě telegraf že tato pára veze do Sebemlat jedno živý mrtvý kůzle pramene mezi dvěma hroby *** Hle vikomt lopaty a sultán průvanu plíce jak pražená sója nosný dým a vykopaný pes souvislost bez uzlů bez koláže vdechlá sama do sebe jen hrou hravých vláken a mojí schopností nechat je strnout Má tetu Méry

261

TYAON

co zkosí bandu Eastwoodů ke zpovědi za péro ho vlekouc Má vdovu se psem vdovím co zamlada myla slony a teď kope do hlav vysloužilých klaunů Má típlé zvíře květu v padající sněžné sově vločce z nebe krvavé a těžké jako každá vidoucí tlama Má sbírku kůží korálových plžů a na bolerko už by bylo ale on chce kutnu a chce a chce úhledně složenou ve válečném kočárku na molu v Marseille vystlaném papírky šílenou bábou!

*** Malajec jak pahýl kmene rybaří mi na rtu z hltanu mi loví stříbrné mřenky těchto blbých slabik a uždibuje sotva bublinové mandle což však žel také zní jako když na měsíc vyje stroj Můj malajec živá kost v Drážďanech drážďan v sutinách krásy krásu nalézá aby ji rozmetal jako mandalu této chvíle podzim 2012

TYAON

262

Čtyřverší

Když vycpaní loví vycpané najde se kočka co nemůže zmoknout protože k tomu aby byla nepotřebuje být…

265

ČTYŘVERŠÍ

Běh lišky k Táboru může být ejakulací mladého draka co cestou opačnou potkal smrt své nezvyklé krásy…

ČTYŘVERŠÍ

266

Ten mník byl plný nafty a kdyby nerozbil svou Venuši mohl mít někdo takové námitky jak pumpař pěkné Vánoce…

267

ČTYŘVERŠÍ

Krmení kukačky knedlíky hodin je kapkou jedu do ucha věže na které čeká z lišaje knír kdo první stiskne spínač…

ČTYŘVERŠÍ

268

Kašpar miluje prostřelené dorty a nebýt matky mucholapky byl by jen rotopedem na němž cválá rýma s vědrem o závod…

269

ČTYŘVERŠÍ

I sfinga je jen parazit na kterém hostují podprahoví korýši třeba škvorka bambulová nebo rybář periskop…

ČTYŘVERŠÍ

270

Zajíc radista na obrněném pávu olizuje rosolku a vyťukává bobkem do éteru zprávy jako hříchy rovné zázrakům…

271

ČTYŘVERŠÍ

Sladké kominictví jarých dutin sladká gejša gilotinka inu leccos nám tu raší ze zduřelých kořenáčů…

ČTYŘVERŠÍ

272

I když v hororech z mechu a kapradí připadá jedna hysterická harfa na jedno jednozubé jednoočko přesto hnáta nezavoní…

273

ČTYŘVERŠÍ

Z maškarního vlaku nikam jak parní prodavač nad parní pult vyklání se levněji než zadarmo čtyřkový fíra trouchnivých mašin…

ČTYŘVERŠÍ

274

Kdo má dobré brčko má i dobrý bublifuk a nikdy si nečistí zuby bez krajkového tanku…

275

ČTYŘVERŠÍ

Když páv mezi aprílem a loterií vystřelí na krásně obrněný vagon skočí mezi kaprála a pijavku tlustou padesát let…

ČTYŘVERŠÍ

276

Jednou se sejdou potrat a křest a s mechanickou jiskrou v kostěném oku milujícím nepředvídatelnou lež postaví májku na telegraf…

277

ČTYŘVERŠÍ

Z kafemlýnku mořský čert šeptá právě zkrabatchýni že ten kašpar na české myši je prý naše pré…

ČTYŘVERŠÍ

278

Stačila čára a ze šermu je nektar a ten patapír s ožehlým hřebenem jako by přemýšlel co bylo dřív kurva nebo hrobař…

279

ČTYŘVERŠÍ

I strašák v rozteklé kraslici vysype z rukávu pár spermií když vyplave břichem nahoru má vymakaná ponožka…

ČTYŘVERŠÍ

280

Nad sušenými bublinami žije loutkář bez jehož hadice bys tu nedupal nicotou hustou jak šunkový svítek okřídlený potápěči…

281

ČTYŘVERŠÍ

Jsou tratě ze chřtánu do řiti jsou vláčky v džungli návěstí a krásné karamboly a žábronožky co to ví…

ČTYŘVERŠÍ

282

Hle z trampolíny Quijote na slonu který se tváří jak stará ledvina již překročil Alpy a vyhlíží komín ucpaný slzami…

283

ČTYŘVERŠÍ

Možná jen dědek tahá řepu možná se pochcala žárovka každopádně parník vyplouvá…

ČTYŘVERŠÍ

284

I pavián laskavých oprátek může mít potomky a žáky i ten v kom vlaje pimprlová alej může být bezruký…

285

ČTYŘVERŠÍ

Prohlídka hradu Kozel začíná na východním cimbuří a vede ji rektor katedry pavučin přezdívaný Šemík… 2012

ČTYŘVERŠÍ

286

František Dryje

Nejsem vocaď… a kdyby jako něco bylo, tak neni jako nic. Nejsem vocaď… Jan Kohout

Sbírka Motýli nad propastí shrnuje dosud nevydané1 básnické soubory a cykly Jana Kohouta, jež vznikaly od poloviny devadesátých let minulého století až podnes. Pro nahlédnutí básníkova modu operandi, svérázu i obecného rámce jeho poetiky či specifického vyjadřovacího způsobu, o což nám půjde především, je po mém soudu možno vyjít z bezděčného sumáře poetických postupů, modelů a obsedantních tematizací, jak je předkládá raná Kohoutova básnická próza Jestli neumřu, tak se zabiju (1996). Ta totiž obsahuje nejen pasáže básnicky názorné a příznakově ilustrativní, ale zároveň přímo explicitně pojmenovávající a sebereflektující: „Můj ošetřující lékař, dej mu pánbu nebe, mi často říkával: ,Piš to, piš to, kurva, dyž už seš takovej magor!‘“

Kniha Pohádka o Ničem (Praha: Sdružení Analogonu, 2003) zahrnuje stejnojmenný cyklus z roku 2002 a cyklus JÁJ (2003). 1

289

NEJSEM VOCAĎ…

Že nejde o literární licenci, nemusíme pochybovat, zejména též vzhledem k obsahu a celkové povaze dalšího textu (k jehož rozboru se ještě dostaneme). Už surrealistický básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček hodnotil básnění svého „prokletého“ bratrance Karla Šebka především jako autoterapeutické výkony,2 což ostatně Šebek sám ve svých básních častokrát deklaroval, například dnes již notorickým vyznáním: „Píšu, abych nezemřel!“ Kohout k tomu po letech – a při plném bezvědomí Šebkova výkřiku, ale nesporně v plném vědomí tohoto výlučného typu a kontextu tvorby – o řád reflektovaněji dodává: „Píšu, abych nechcíp, / nepíšu, abych nechcíp, / nepíšu a chcípu, / píšu a chcípu. / Stará čtyřtaktní metoda, / mí ,chcíplí‘ mi rozumějí.“ (Žlutý cobyne) A tak předběžně zaznamenejme, že Jan Kohout je další výjimečný autor v této řadě, tj. ve společenství tvůrců, kteří vnitřní agresi, úzkost a tísnivé konflikty a s nimi spjaté psychické procesy zpracovávají a imaginativně-intuitivně-vědomě reflektují a tím samozřejmě sítě výchozí psychické materie trhají i nově vyplétají. Další psychoanalytik a rovněž surrealistický básník Roman Telerovský toto staré a vděčné téma lapidárně demytizuje: „Psychopatologie s tvůrčím výkonem interferuje pozitivně i negativně, jednou proces tvorby maří a ochuzuje, jindy naopak stupňuje, prohlubuje a rozšiřuje o nové rozměry a významy.“3 Můžeme předpokládat, ba přímo dovozovat, že psychologická kvalifikace Kohoutovy poesie by mohla reprezentovat druhý typ, ovšem ani my neusilujeme o nějaké vždy zpochybnitelné rozkrývání tajemných a diskrétních spojnic mezi eventuální tzv. „… Zbyněk mne bral spíš jako pacienta a zkoušel ,lék‘. A ten zabral… Při posuzování mých textů Zbyněk většinou používal lékařských termínů.“ Šebek, Karel, Doktor Zbyněk Kaligari. Speleolog v hlubinách nevědomí, Jůzek, František – Dvorský, Stanislav (ed.), samizdat 1979; fragmenty in: Analogon 1992, 9, s. 46–55). 2

Telerovský, Roman, Poesie a „choromyslnost 2002“. Analogon, 2002, 34, s. 54.

3

NEJSEM VOCAĎ…

290

psychopatologickou dispozicí a kreativním počinem – je to přece stejně sporné jako ve známých případech Antonina Artauda, Leonory Carringtonové či třeba Ivana Blatného, Karla Šebka a dalších. Zde nás tedy především zajímá primární motivace, prvotní impuls a koneckonců také průběžný, byť zprvu třeba jen tušený smysl tvůrčích snah. Citovaná Kohoutova sentence a vlastně jakási jeho elementární „rozprava o metodě“ pokračuje: „Mohu říci jen tolik, že namouduši nevím, proč toto píšu, že nemám nejmenší zdání, co napíšu po této větě, a že nad tím vůbec nehodlám přemýšlet.“ A tu se ovšem ocitáme rovnýma nohama na půdě intuitivně nahlížené a popsané surrealistické konceptualizace tvůrčích projevů, jež primárně, v jistém smyslu vlastně deterministicky (nikoli však absolutně) vychází z modelu takzvaného psychického automatismu (jenž občas bývá korigován a doplňován třeba i jungovským konceptem4 neřízených podob a dispozic myšlení). V té souvislosti si ovšem vzápětí a nutně musíme položit otázku, jakým jedinečným způsobem a skrze jaké imaginativně procesuální mechanismy, či spíše organické psycho-poetické procesory a charakteristické procesy se v tvorbě Jana Kohouta tato základní dispozice formuje, rozvíjí a naplňuje. Předznamenejme, že i na základě řady relevantních (zásadně: Breton, Dalí, Teige, Effenberger, Havlíček a v různé míře a intenzitě i někteří další) variabilních komentářů či teoretických modelů zobecňujících téměř celé jedno století surrealistických výzkumů, proměňujících se

„Aktivní myšlení je aktem vůle, pasivní myšlení je pouhou nahodilostí. Aktivní myšlení odpovídá mému pojmu řízeného myšlení. Pasivní myšlení… bych nazval… intuitivním myšlením. Kapacitu pro řízené myšlení nazývám intelektem, kapacitu pro pasivní neboli neřízené myšlení zvu intelektuální intuicí.“ (Sharp, Daryl, Slovník základních pojmů psychologie C. G. Junga. Brno: nakl. Tomáše Janečka, 2005) Celý koncept nutno ovšem vnímat v kontextu Jungovy postulace kreativních funkcí nevědomí, jeho pojmu „fantazijního myšlení“ atd. 4

291

NEJSEM VOCAĎ…

poetických zkušeností a vývojových peripetií můžeme rozlišit zásadně dvojí, primární a elementární a přitom vlastně docela prostý a též ve známých dějinách mnohých poetik častokrát variabilně skloňovaný model vnitřního hlasu a vnitřní vize. Pojmenujme je ne jako instrumenty, leč raději jako dva základní a další diferenciaci přístupné psychoorganické vehikuly, které se v souřadnicích osvobodivé a osvobozující se kreativní imaginace vynořují z temnotných a vždy bazálně konfliktních hraničních území mezi vědomým a nevědomým životem člověka a ovšem i z (oněch slavně hypotetických) konstelací psychických událostí, dějů a obsahů vědomí bezprostředně nepřístupných. Můžeme před závorkou konstatovat, že Kohoutův intuitivní psycho- poetický model od počátku jednoznačně zdůrazňuje vizuální představu a představovou asociativnost jako východisko básně či kreativního aktu vůbec. Tím se ovšem vymyká původní a už ve své době příliš jednostranné bretonovské konceptualizaci „vnitřního naslouchání“5 jako pokud možno „Verbální inspirace nicméně pokládám – a to je podstatné – za nekonečně bohatší na vizuální významy, za oku nekonečně odolnější než vizuální obrazy v pravém slova smyslu. Odtud protesty, které jsem nikdy nepřestával vznášet proti údajné ,vizionářské‘ moci básníka.“ André vždy hlásal výsostné (baudelairovské) právo si protiřečit. Svou úvahu zakončuje slovy: „Jen proto, že vidí, jak se její dřevěný kříž proměňuje v krucifix posetý drahokamy, a že toto vidění má zároveň za imaginativní a smyslové, je možné v Tereze z Avily spatřovat tu, jež stojí v čele řady, v níž mají své místo média a básníci. Bohužel, zatím je to jenom světice.“ (Breton, André, Automatické poselství /1933/. Analogon, 1992, 8, s. 31–32) V r. 1952 k tomu dodává: „Aby bylo psaní vskutku automatické, musí se duch zcela odpoutat od popudů vnějšího světa i od individuálních utilitárních, citových a jiných zájmů, což se obecně spíš připisuje myšlení východnímu než západnímu, u něhož to předpokládá velmi soustavné napětí a úsilí. Dodnes mi připadá nesrovnatelně snazší, méně svízelné vyhovět požadavkům uvážlivého myšlení, než toto myšlení plně uvolnit, aby bylo možné naslouchat jedině tomu, ‚co praví ústa stínu‘.“ (Breton, André, Rozhovory. Praha: Concordia, 2003, s. 78) Zde jen dodejme, že nejen Dalí či později Effenberger aj., ale i Breton sám toto reduktivní pojetí průběžně revidoval. 5

NEJSEM VOCAĎ…

292

co nejpasivnějšího, receptivního záznamu vnitřního hlasu, jež je pro zakladatele surrealismu předpokladem i stimulem takzvaného automatického psaní. Nám ovšem – jistěže nejen tváří v tvář intenzitě Kohoutovy vizuální imaginace – nezbývá než Andrému Bretonovi opožděně vzkázat: ne každý člověk – a nejen v dětství! – má stejně mohutnou, stejně rozvinutou tzv. eidetickou vlohu.6 Demonstrujme tyto teze na jednom fragmentu z již zmíněného imaginativně návodného i sebereflektujícího textu Jana Kohouta Jestli neumřu, tak se zabiju: „Z nebe teď padají paruky konšelů a zmrzlinář vyjel s kotlíky bujónů, na jejichž kouřících hladinách bruslí písečné blechy. / To je má zazděná volnost, svoboda nejtemnější kobky. Stačí za víčky přepnout na jeden z biliónů programů a z plytké zprávy encefalografu je požární schodiště, po kterém mne honí lapiduši, nápaditý dekor na ložním prádle nebo škrabka na šupiny, kterou někdo vkomponoval do sochy, jejíž kudlankovitost byla do té doby málo výrazná. Z lidských liliputů se jí už málokdo dokáže nepoklonit. Je to trní dusící celou zemi… / Ale ruku na srdce, je někomu něco po tom? Není lepší točit naostro? A přežijeme-li těch několik scének, není hezké sestříhat si je sami…?“

Eidetismus je schopnost člověka vytvořit si velmi živě obraz něčeho, co právě viděl nebo slyšel. Vyskytuje se u umělců a u dětí. V psychologii vnímání se využívá speciálních obrázků, po jejichž shlédnutí se člověk zadívá např. na bílou zeď a motiv z obrázku se na ní objeví. (Srov: Raboch, Jiří – Zvolský, Petr et al., Psychiatrie. Praha: Galén, 2001; Vokurka, Hugo et al., Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf, 2006.) 6

293

NEJSEM VOCAĎ…

Jakoby fotografický popis konkrétně vizualizovaných představ a fantasmat přechází volně v autorský komentář a reflexe vlastní pracující imaginace – toť oněch „biliónů programů“, na něž autor-pozorovatel-vizionář může kdykoli „přepnout“ a volně přejít do nových a nových obrazů a obrazotvorných prostorů, které ovšem nejsou vnímány a prožívány jen pasivně, jako odnikud nikam přicházející vidiny. Sám aktér je totiž ještě v průběhu vize zpracovává, a tak se náhle, bez jakéhokoli varování, z kypícího proudu zdánlivě nesourodých obrazů vynoří významově sebe/přesahující obraz-zobecnění, metafora bezděčně přerůstající v symbol: „Z lidských liliputů se jí už málokdo dokáže nepoklonit. Je to trní dusící celou zemi.“ Jsme svědky z ducha obraznosti spontánně zrozené „implicitně-explicitní“ básnické diagnózy, již autor jakoby mimochodem vystavuje lidstvu a jeho samozřejmě a fatálně marné existenci. Zde tedy in statu nascendi identifikujeme v obžerné a zdánlivě inkoherentní řece básníkovy obraznosti symptom či projev spontánního významového a významotvorného spodního proudu, jehož obsažnost a vnitřní, intuitivně reflexívní zacílenost a podstatu se dále pokusíme rozkrýt a pojmenovat. Ostatně už sám název básnického cyklu, který dal jméno celé sbírce, Mo týli na propastí, snad původně reprezentuje docela jednoduchou vizuální představu, obraz, jehož význam mohl by být vnímán a interpretován vlastně banálně, dejme tomu jako nějaký malebně žánrový obrázek ze „školního výletu na Macochu“. Avšak i bez dalších konstrukcí a jakkoli sofistikovaných hypotéz je zřejmé, že tento obraz implikuje a evokuje významy další, neznámé, v řádu konvenční logiky přímo neuchopitelné, a tedy zneklidňující, provokativní. Představa zde přesahuje vjem, významová asociace rozšiřuje asociaci představovou, skryté, leč naléhavé mentální události a gesta se zřetězují a obalují emocionální vrstvou, stupňující se tenzí, jež s rozvojem poeticko-poznávacího procesu neklesá, není nikterak – třeba pohodlně nebo emfaticky – konzumována, ale roste a rozšiřuje sémantické pole výchozího obrazu. Řekli bychom lapidárně: podstata básnictví v kostce.

NEJSEM VOCAĎ…

294

A tak konstatujme poznovu, že takový důraz na vizualitu psaného, resp. na stálou přítomnost vizuálního prvku v primárně slovní genezi a literární konvenci básně je hodný zaznamenání a možná ani není v té souvislosti tak podstatné, že Jan Kohout působí zároveň jako výtvarník, že vyjadřovat se prostřednictvím zobrazujících, výtvarných výrazových prostředků a postupů je mu vlastní, ba samozřejmé (což například v přítomné knize demonstruje v cyklu Čtyřverší). Čteme-li onu iniciační prózu v souvislosti s Kohoutovým dílem, jak následovalo a rozvíjelo se, konstatujeme, že autor velice brzy a velmi přirozeně zjistil, že může psát o čemkoli a v podstatě cokoli, aniž by propadl do chaosu a inkonzistence nějakého slovního salátu, neboť mu je zřejmě bytostně vlastní jakýsi neredukovatelný, zjitřený, spontánně vyvinutý smysl – básnický smysl sui generis – imaginovat jakoukoli situaci, vyjádřit a rozvinout první, nahodilý motiv obrazem a (krátkým) spojením obrazů: „Mezi nimi se odehrávaly drobné výjevy jako na krytém tržišti nebo jako v domečcích nějakého pohyblivého betlému. Ale dík burácejícím varhanám bylo vše němé. V nejbližší té prostoře kuchal například nějaký člověk žraloka, jehož maso bylo tak vláknité, že to spíš vypadalo, jako by rozčesával dlouhou bílou srst. Kusy toho masa podával muži stojícímu ve vedlejší kóji a ten jimi dráždil černého levharta, jemuž však maso nechutnalo a o to zuřivěji se vrhal na malé opičky a jezevčíky. / Vše jsem to spatřil náhle a chaoticky a nebyl jsem schopen sám sebe zařadit ani jako snícího. Chtěl jsem si tudíž odpočinout a sednout si na chvíli na bobek, ale dosedl jsem na obrovské nůžky, které si hrotem o nahé břicho zrovna opírala nějaká domorodá žena. Zcela idiotsky jsem se omluvil němému tratolišti způsobenému mým šokovaným zadkem a nezbylo mi než opět vstát

295

NEJSEM VOCAĎ…

a srdnatě se vydat na obhlídku tohoto bazaru.“ (Jestli neumřu, tak se zabiju). Sám tuto „organickou mechaniku“ svého vyjadřovacího způsobu ještě v průběhu psaní registruje a hodnotí: „Brzo jsem si uvědomil, že každý z těchto prostůrků je jinak hluboký a žije svým vlastním životem a osudem, že do každého toho obrazu mohu vstoupit a dostat se jím kamkoli a že to pro mě mohou být výtahy právě tak jako propadliště.“ (Jestli neumřu, tak se zabiju) Opakujme: vnímavějšímu čtenáři musí být jasné, že ony absurdně záhadné, regulérně boschovské či carrollovské vize, které Kohout plynule popisuje, animuje a intuitivně sestříhává, skrývají a implikují nějaký (další, hlubší…) smysl, jen zprvu přesně nevíme jaký. Jako bychom zabloudili do nějakým nevědomým Švankmajerem produkovaného filmu-snu, nebo ještě spíše do jakéhosi rafinovaného líčení (metodologicky) invertovaného Raymonda Roussela, jehož Breton charakterizoval jako „člověka spoléhajícího na vlastní vědomí“, který „je neustále ve sporu s člověkem nevědomým, značně panovačným“.7 Ano, také Jan Kohout se ocitá – v objetí mnohočetné náruče svých textů v permanentním sporu – ve sporu sám se sebou, ale jako by postupoval právě obráceně: člověk nevědomý v něm vede disputaci a při s člověkem vědomým, sebe/reflektujícím a sebehodnotícím. Tato dvojlomnost se na první pohled projevuje ve výstavbě a struktuře básnických promluv vtělených do představových či slovních eskapád, jež často probíhají na zřetelném a přiznaném anebo více či méně diskrétním dialogickém půdorysu – autorské Já vede rozhovor, zpravidla kontrapunktický dialog, se svým alter egem, resp. s několika svými variabilními alter egy, s niternými či projikovanými aspekty sebe sama. V citované próze Jestli neumřu, tak Breton, André, Antologie černého humoru. Praha: Concordia, 2006, s. 256.

7

NEJSEM VOCAĎ…

296

se zabiju rozpráví autor se svým již zemřivším psychiatrem, jenž, jak zmiňuje, kdysi jeho literární tvorbu inicioval. Zde mu však takto revokovaná, introjikovaná postava slouží jako jakési odrazové zrcadlo vlastního úsilí: „Tak co, doktore? myslíte, že už se dá z toho něco usuzovat? / Usuzujte si, co chcete, já tam nevidím vůbec nic, a to se mi právě líbí.“ „Tak co říkáte, doktore, tomu mému psaní? Není to už skoro román? Já myslím, že se to dá kdykoli utnout, ale těžko někdy dopsat. Buďte rád, že jste umřel.“ Ve stejném textu se ovšem jakoby zpoza rohu vnitřního básníkova života vynořují další a další, různě tvarovaní dvojníci: „Černý Karkul je můj doživotní kumpán. (…) Vděčím mu hlavně za zvyk na ledacos.“ „Aleňák je můj centrální choroš, předstín, fialová eminence, lodivod a jmelí, šéf kontrarozvědky a kontrasviňárny, citový pyj.“ Atd. Dialogická konstituce a strukturní komunikace autorského ega a alter-ega proniká do všech Kohoutových delších, polyvalentních, do šíře rozvinutých „lyrickoepických“ skladeb (přičemž latentně přítomná bývá i v řadě básní kratších, úžeji, zpravidla reflexivně tematizovaných): cyklus Pokojot je předznamenán podvojnou (dyadickou, dualistickou…), až lautréamontovsky vášnivou rouhačskou litanií Vzývání otce a Vzývání matky – autor tu zahajuje dlouhou řadu svých dialogických obžalob metafyzických či spíše „metafyzických“ autorit-principů a funkcí Jsoucna (Života, Smrti atd…), v nichž je ovšem průběžně obžalován, souzen a odsouzen především on sám, toho času Člověk:

297

NEJSEM VOCAĎ…

„Ty, kterej se tváříš jako kvalifikační postup! / Ty vzdáleně blízkej jak nebe a infarkt! / Ty, jemuž všechno přikyvuje jako v žáru a dešti / střídavě svěží a vadnoucí kytky! / Ty, kterej mě potřebuješ jen k tomu, / abych Tě potřeboval! / Ty třetí, Ty vklíněnej / mezi mnou a mnou! / Němej vladaři...!!! / Pomiluj ny...“ (Pokojot) Navazuje vnitřní dialog jako leitmotivická rozprava o metodě: „a já mám lepit kasičkovou kaší / libovej titanik do exportní mrkve?! / Hovnohoši…! / Volal jste, surre…? / Máš tam ňákou erotickou? / Hovnohoš Kokeš: Máselnice“ (Čtyři kapitoly) Anebo ironická karikatura lidového mluvního idiomu jako iniciačního spouštěče skepticky sarkastického „sokratovského dialogu“: „Už chápete, pani…? / Tlamy lezou krkem a nezvedaj kufr!“ (Čtyři kapitoly) V navazující pasáži-kapitole pak zparodované knižní oslovení „panejene“ startuje orgii imaginovaného hledání a vzývání vlastní identity, onoho „Já“, jež se v cyklu JÁJ (2002) stalo ústřední postavou samo-dialogu vedeného mezi „JÁ“ a jeho invertovaným klonem nazvaným „ÁJ“: „Nechcete, panejene, abych vám dělala samotu? / A propos, taky se vám zaběhla chobotnice? / Tu mou tuhle našli až ve vaně, / jak si honí inkoust…! / Já, latimérie nikdá nemytá, / jak díra v zubu blbosti / já, holka ujetá do šťavnatejch starců, / do dlouhejch, černejch, blejskavejch osmiválců…“ (Čtyři kapitoly)

NEJSEM VOCAĎ…

298

Struktura dialogu, jenž začasté vzniká a rozvíjí se jakoby na hraně spontánní imaginativní reakce a reflektující, zpětné intence, tedy dialogu afektivně-emocionálních motivů a argumentativních, jakýchsi pseudo/sokratovských postupů, slouží Kohoutovi jako praktická osnova textu i jako opora vzájemného pronikání imaginativního a diskurzivního myšlení, to jest v onom již pojmenovaném, avšak mnohostranně (víceúrovňově) rozvinutém, sebepřesahujícím a v nekonečnu „invariantních variant“ se zrcadlícím vnitřním sporu nevědomého a vědomého člověka. Nutno zdůraznit, že básník tu věru nepotřebuje – a také v asymptotické, docela příznačné „dalíovské“ perspektivě odhazuje – berlu jakkoli důmyslného „lyrického subjektu“, o jehož autonomní povaze a roli blouzní akademická literární teorie od let, aby posléze dospěla až k vrcholnému ultraformalistickému (barthesovskému) konceptu delegitimizace a „smrti autora“. Sám tuto věčnou poetologickou šarádu básníkova falešného vědomí řeší radikálně a přitom však – možná zdánlivě paradoxně anebo třeba i v relativně přípustném sebeklamu – svou vášnivě sebezpytnou metodu odosobňuje, jakoby (snad i nějak effenbergerovsky8) objektivizuje: „… všechno, co píšu, jsem vskutku viděl, slyšel a někdy i prožil (zdůraznil FD), ale necejtím k tomu žádnej vztah. Prostě jsem si z čirý nouze v dutosvětě svý hlavy otevřel vetešnictví… Baví mě spojování, konstruktivní destrukce, nuance paradoxu, baví mě brát to do rukou a degustovat varianty přitažlivosti, hledat erotozóny na špendlíku i lokomotivě.“ (Jan Kohout, z dopisu 2002) „Proces objektivizace má tedy za úkol převést autorův a divákův vnitřní svět na společného jmenovatele. Bude se patrně opírat spíše o napětí mezi určitými objekty díla než o objekty samé, protože tato napětí, vnitřní sváry a shody jsou obecně sdělitelné právě tak jako například podivný, zdánlivě nelogický a obludný charakter snu.“ (Effenberger, Vratislav, Připomínky k diskusi k První anketě o surrealismu /1954/, ineditní text) 8

299

NEJSEM VOCAĎ…

Ono již popsané rouhavě paradoxní sebe/vzývání a permanentní úsilí o redefinici „Já“, obsedantně rozeseté téměř ve všech Kohoutových básnických cyklech, nás právě svou nutkavostí svádí k vyslovení pracovního axiomu, dle něhož se tu ve zjevných symptomech cyklicky obnovuje úzkostně sarkastický, imaginativně popíravý, sebe-kritický a sebe-zpochybňující, bytostně ambivalentní test vlastní/lidské identity. Tak se rodí text jako slast, ona radostná „zábava“ z tvorby, v níž se odvěký paradox existence člověka, spočívající ve vědomí vlastní smrtelnosti, transponuje do jiných, „já“ neohrožujících poloh, vtěluje se do principů i „nuancí paradoxů“ tvořivé „konstruktivní destrukce“ jakožto sebe-vědomého poeticko-noetického pohybu. Dialogická, bipolárně opoziční (sebe-rozhádavá), sama sebe do sporu zaklínající mantra se opakovaně objevuje i ve sbírce Rosinantin podocasník – například: „Ach, ty mé siamské hlavy… / Jedna chce být jedno, druhá zase vejpůl, / když se jedna nevysere, druhá z toho magoří, / papírové krabice, / vekterejchsiněkdomyslíženěcoje“ V cyklu Píchlá Babeta se onen repetitivní permanentní dialog vnitřně disparátních, konfliktních stránek autorovy osobnosti („Jsem na špacíře se sebou jak s Uzbekem Vlám“) ironicky a sebeironicky prolíná a exteriorizuje v jakýsi žoviální rozhovor básníka s porouchaným reálným a zároveň v „pohyblivý symbol“ transformovaným vehikulem vlastního života (malý motocykl „Babeta“): „… tlačim tlačim řídítkama napřed / vod hospody polní cestou píchlou Babetu / tlačim / a bolí to“ Víme-li tedy už, jak básník pracuje, jak mluví, zbývá nám ještě zjistit jednu podstatnou okolnost, a totiž co si/nám říká, co je oním příznakovým

NEJSEM VOCAĎ…

300

bytostným tématem (oněmi obsedantními „tématy“) jeho variabilních a nekončících agresivních samomluv, vedených možná ne přímo, kontaktně se Světem – Universem – Člověkem, nýbrž primárně na jakémsi bezprostředním zkušenostním – existenciálním rubu těchto ontologických entit a myšlenkových kategorií. Pokusme se demonstrovat nutkavý obsah a přesah takto fragmentovaného sdělování na sekvencích vyňatých právě z tohoto na první pohled nenápadného, neustále sebe/zpochybňujícího, až profanačního cyklu básnických expresí a meditací: „Poď, Babetko, ty bréco plechová / lehnem si tu chvíli na mez“ „Svět je jen kresba na křídlech motýla / chycenýho s krutou nevinností božskýho spratka / co dostal k Ježíšku káču galaxie. / Kolik planet chytlo a chytne vod Boha člověka?“ „Je noc kdy starý sakury roděj pily / a pláčou kozí moč / kdy na černý turistický značce / překaravanováno je nikym / protože v tom kaňonu mezi krví a chlupem / na čerstvě napnutý králičí kůži / nikdy nikdo nikoho nehledá.“ „Jenomže / (povídá náhle ta moje racionální babetí herka) / vono se neděje zas nic tak zvláštního. / Jen jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi / hledá nikoho Zn. / Foto potěší.“ (Píchlá Babeta) Tyto a mnohé další groteskní obrazové faktury a průběžné paradoxně sebe/kritické meditativní komentáře jsou bezpochyby autorsky původní a výlučné, ovšem – jak jsme už zaznamenali – jsou zároveň zjevně konkretizovány a organizovány nějakou naléhavou silou, podpovrchově nutkavou,

301

NEJSEM VOCAĎ…

zobecňující energií, magnetismem, jenž je zřetězuje, směřuje anebo spíše stále znovu a znovu navrací k určitému tématu či k okruhu témat. Ta jsou sice prvotně vlastní a palčivá, zraňující pro autora samého, ale zároveň nesmlouvavě, „intersubjektivně“ inklinují k obecné charakteristice kvalit a determinant odevždy rozporné lidské existence, lidského prožívání, utváření a výkladu světa. Ukazuje se, že pro Jana Kohouta není problém naskočit v libovolném místě do rozjetého vlaku zhmotnělých nočních snů, denních snění a mimořádných, vskutku regulérních vizí, do kočáru bez koní, který ho však neveze bůhvíkam či zbůhdarma a navíc, ačkoli je řízen především silou subjektivních obsesí, uhání k takovým existenciálně konotovaným dominantám mimolidského i lidského bytí a konání, jakými jsou Bůh, Absolutno, Posvátno, Chaos, Nicota, Čas, Pomíjivost, Vesmír, Život, Smrt, Já, Ty, Civilizace… atd. Tyto pojmy či přímo metafyzické a existenciální kategorie jsou zpravidla psány s velkým začátečním písmenem, Kohout hledá jejich unikavý smysl, krouží kolem nich jako můra lapená příslibem úlevného světla, v jehož středu však zpravidla nalézá – podoben starozákonnímu Kazateli – jen prázdnotu, marnost, pochybnost – tmu. Přitom, a to je zřejmě příznačné, všechny tyto průzkumy probíhají v paralelním plánu jakéhosi všudypřítomného sebehodnocení a sebe/situovanosti „autorského já“ a jeho pohříchu nepřípadného, stejně tak marného (životního, činného) smyslu: „Jediná diagnóza, kterou vám můžu bezpečně určit, je chronickej anachronismus, a jestli na to chcete ňákou meducínu, tak se poptejte na prosektuře.“ (Jestli ne umřu, tak se zabiju) V Kohoutově rozsáhlejších skladbách se jakoby mimochodem rehabilituje pikareskní narativ příběhu v příběhu v příběhu – autor, jeho alter ego, snový subjekt či imaginovaný partner v dialogu vstupují do dalších a dalších obrazů v obraze v obraze atd. Taková metoda imaginativního multiplikovaného vyprávění vyjadřuje souběžnost, či spíše synchronicitu, prostupnost

NEJSEM VOCAĎ…

302

a prostoupenost světů snu – představy – zážitku – halucinace. Zároveň tato výsostná básnická operace umožňuje autorovi nutkavá témata kontemplovat v jakýchsi soustředných či výstředních zobrazovacích kruzích a silokřivkách, v jakoby manýristickém/barokním propojování kontextů materiálních i duchovních se rodí již pojmenované boschovské balábile, v nichž se zjevují tradiční kategorie (Smrt, Život, Kosmos, Bůh…), vznikají kategorie-symboly zcela původní, „osobní“, děj se rozvíjí, košatí, proměňuje, trhá a zastavuje a je prokládán reflexí… znovu se obnovuje a nastavuje. Vysoké je nízké – nízké je vysoké, posvátno vyjadřováno nejprofánnějším, profánní skryto v nejposvátnějším. Obrazy plodí obrazy, „slova se milují“, významy se násobí, zmnožují a propojují, utvářejíce podivné organické sítě, slévají se v jakési chaotické i skrytě organizované sématické magma. Objevuje se (fenomenální) nekonečno významových a emocionálních poloh – rovin – v nichž se těžce zkoušené „Já“, onen zásadně nelicencovaný autorský subjekt pohybuje s obžernou volností. Vědomí a nic a vědomí a všechno – svět jako neukončená plnost – senzuální inteligence – empirická pojmotvorba a jedinečnost v pojmosloví – obecné a zvláštní v záblesku nekonečna – proti sobě nastavená zrcadla odrážející konkrétní v abstraktním a naopak – v jádru a smyslu všeho rozporu doutnající „konkrétně iracionální pojmové myšlení“ – to vše v nedomestikovatelném nutkavém řádu vševládného království psycho-poetického PARADOXU. Na pozadí takto generovaných generalizujích a převážně skeptických, až nihilistických soudů a sebe/klasifikací se ona velká, „metafyzická“ témata stále znovu a nově rýsují a přeskupují, jejich nezáměrná, zjevně nutkavá konceptualizace tvoří bytostný tmel, organické pojivo Kohoutovy poetiky či spíše Kohoutova básnického náhledu a modelu Universa. Je příznačné, že se tyto všelidské motivy v Kohoutově psaní otevírají jakoby bezděčně, v proudu a rámci reflexí materiální i duchovní banality, o jejíž přesažení lidský jedinec v nejrůznějších úrovních a modalitách své nepříliš nadějeplné existence klopotně usiluje, jež se mu však přesto fatálně rozpadají pod rukama na vágní, obtížně uchopitelné fragmenty, prvočinitele takzvaně

303

NEJSEM VOCAĎ…

poznaného (a jaksi donekonečna, systematicky, „systematicky“ i chaoticky vykládaného) i nepoznatelného (?) Světa-Vesmíru. Jeho principiální, strukturní, jakžtakž pojmenovatelnou kvalifikací, v jistém smyslu významovým i významotvorným, noetickým rastrem, matricí, ale i stereotypem se tak – jak řečeno – stává paradox. Paradox jako esenciální vlastnost lidského poznávání a zakoušení vždy nějak nejednoznačného světa tedy formuje principy Kohoutova myšlení a básnění: představuje základní, osnovnou básnickou figuru stejně jako elementární existenciální prožitek jsoucího. V básnické praxi se takto esenciálně pojatá kvalita zhmotňuje v nepřetržitém řetězení oxymóronů, kalambúrů a paradoxních sylogismů – a tak vzniká trojčetný výrazový vozataj, rodí se tři příšerní, ale neomylní jezdci, kteří pádí horempádem pod bortící se krvavou a temnou oblohou Absolutna (Vesmíru, Nicoty, Smrti…) a unášejí Kohoutovy trýznivé i sebetrýznivé agrese, sarkasmy, marnosti, skepse, úzkosti a deprese: „… a shýbnu se a zapnu psa / a podrbu vysavač“ (Motýli nad propastí) „Sebevraždo z pudu sebezáchovy! / Bláno mezi nohama praptačice Moa! / Ty studno roubená ze dlaní katů! / Ty pravá umělá hmoto! / Chechtavá plačko!“ (Pokojot) „Kdo si to poslal parte přes Galapágy / le – guano re – comando? / Já!“ (Čtyři kapitoly) „Vyserere nobis?!“ (Čtyři kapitoly) „… jak vod Pollockova Mařáka, / To… z malýho plezíru Velkýho Vezíra, / mateří pastička“ (Žlutý cobyne) „My pasažéři kruhových lanovek / a horizontálních propadlišť!“ (Rosinantin podocasník)

NEJSEM VOCAĎ…

304

„… kde Dalí – OVO – vejce v ohbí berly setrvává“ (Píchlá Babeta) „Abych viděl, musim voslepnout / a abych voslep, musim vidět / a to samý se všim / a timhle pukaj klášterní knihovny / a kvůli tomuhle já si teda ovárek nevodepřu, / protože pro podobný moudra já už nalačno do jeskyně / nemusím.“ (Čtyři kapitoly) V poslední citaci se objevuje další dílčí Kohoutův výrazový prototyp, když svou nutkavou, avšak kriticky pesimistickou – řekli bychom spíše klímovsky agresivní než snad schopenhauerovsky osudovou –, skepticky paradigmatickou kvalifikaci Světa – Člověka – Poznání komentuje ve vzdorném kontrapunktu svého plebejského kréda. Obdobně: výše jsme citovali Kohoutovu „diagnózu“ maligního Lidstva – oněch „lidských liliputů“ klanících se „kudlankovité soše“, onomu „trní dusícímu celou zemi“ –, jejíž právem rozdurděnou patetickou fatalitu však vzápětí docela „prakticky“, ne-li „pragmaticky“, rozhodně však nepateticky shodí: „Ale ruku na srdce, je někomu něco po tom? Není lepší točit naostro? A přežijeme-li těch několik scének, není hezké sestříhat si je sami…?“ Ve stejném smyslu vyznívá i další již uvedený citát, v němž autorovo alter-ego Babeta jakožto racionální korigens jeho úzkostných fantasmagorií lakonicky sancho-panzovsky konstatuje: „vono se neděje zas nic tak zvláštního.“ Atd. V již citovaném iniciačním a svým způsobem i modelově programovém textu Jestli neumřu, tak se zabiju Kohout – v imaginárním dialogu se zesnulým „doktorem“ – medituje: „Už tušíte, že obecná realita i chorobná fantazie jsou jen výplodem čehosi nade vší realitou a nade vší fantazií? Nebuďte z toho smutný, i já se totiž nemohu nemýlit. Jenomže co má jeden takový v té čekárně na popravu

305

NEJSEM VOCAĎ…

dělat, když mu navíc všechno dokazuje, že sen a skutečnost jsou buď toutéž mincí, nebo vůbec neexistují? Co má našinec dělat, když jeho ,vidiny‘ jsou tak skutečné a zároveň neskutečné, že veškeré současné ,technické zázraky‘ lopotící se s jakousi virtuální realitou jsou proti nim směšné primitivní hračičky? Co dělat, když jsou tyto ,přeludy‘ zadarmo, a čím je jednomu hůře, tím jsou smyslově kvalitnější?“ Zde se obnažuje a rozevírá vhled do oné záhadné, pokusně evokované metafyziky imaginace – pokud je vůbec možná či „jak“ je vůbec možná. Anebo naopak: metafyzika jako taková je možná právě jenom jako metafyzika imaginace? Těžko o tom pochybovat, když sám hravý metafyzik se ve své ontologické spekulaci „nemůže nemýlit“. Nachází-li se cosi bytostného kdesi v mentálním či psychofyzickém universu „nade vší realitou a nade vší fantazií“ – toť našemu každé sebe/mystifikaci přístupnému básníkovi (ale vlastně nám všem a básníkovi zvláště) vědomí/vědění, anebo alespoň zřetelné intuitivní povědomí, že bretonovská touhou prosycená relace reality a zázračna (surrealita) a obdobně effenbergerovská kritická relace (syrové) reality a poesie představují funkční spojité nádoby – přinejmenším jako ony pověstné funkce a projevy subjekt-objektového kontinua. To nám ostatně oba klíčoví autoři podobnými a občas i historicky rozdílnými slovy pravidelně sdělují, snažíce se modelově postihnout zásadně hetronomní dialektiku tvůrčího procesu jako cestu poznání. Shrňme si to. V souvislosti s básnickým dílem Jana Kohouta se znovu – tak jako pokaždé, zazáří-li na nebeské klenbě pekelné brány Poesie výrazný úkaz – vynořuje otázka po povaze aktuální surrealistické intervence: jakou podobu na sebe bere ona stále obnovovaná filosofická „imanence“ a možná že jedině možná metafyzika bytostně ambivalentní imaginace, Bretonova zázračna či Effenbergerovy permanentní dialektiky poesie a reality?

NEJSEM VOCAĎ…

306

Řekněme, že v myšlenkovém a kreativním světě Jana Kohouta, kde v posledku dominuje paradox či zmnožující paradoxální soubytnost bytí a vědomí, jde – při plné legitimitě předchozího shrnutí – o jakousi předpokládanou, postulovanou anebo pouze tušenou, a přesto nějak infraintelektuálně a mimosystémově sdílenou metafyzickou zkušenost, prožitek onoho slavného hypotetického Bretonova bodu ducha, esoterního úběžníku, v němž neexistují protiklady a jehož představitelný integrál se snad jen zdánlivě (?) vzpírá vše rozpouštějící, hegelovsky korektní diskurzivní dialektice.9 Jinak řečeno: surrealita v Kohoutově pojetí jako jistá nezpochybnitelná ultimativní zkušenost se světem vnitřním i vnějším, jako kon tinuita vnějšího a vnitřního, subjektu a objektu, je vyjádřena formou a dikcí výsostně plebejské „psycho-poetické metafyziky“: „Hej! / Ty Tam! / Nahoře i Dole! / Vopaku téhož! / Srdce plamene! / Přirozený nadpřirození! / Náčelníku Velký Voko! / BŮH SE MI NA KAŽDYM KROKU / POSMÍVÁ VOD VOKA K VOKU. / Ty Hněve bez hněvu! / Ty Nic na kovadlině! / Bílej trpaslíku v Černý díře!“ (Pokojot) Už jen z oné dikce, formy a paradoxní významové ambivalence tohoto krátkého úryvku plynou dle mého názoru charakteristiky dvou určujících kvalitativních atributů či ohnisek Kohoutova básnického světa – dvě zásadní roviny a trajektorie jeho svébytné poetiky, z nichž jedna se odvíjí více od takzvané básnické tematizace, druhá od způsobu vyjadřování, byť obě bezpochyby naplňují tyto elementární funkce tvorby spojitě a strukturálně. Breton považuje za nutné ještě dodatečně, po letech, ubezpečit obecenstvo, že pro něho byla vždy „představa takového překonávání všech antinomií ,hegelovská‘“. Dokonce s jistým kategorickým patosem prohlašuje, že to byl právě Hegel, kdo „[mě] přivedl k podmínkám nezbytným, abych tento bod zahlédl, abych se k němu všemi silami upjal a abych právě z takového snažení učinil cíl života“ (Breton, André, Rozhovory, op. cit., s. 138). 9

307

NEJSEM VOCAĎ…

Čteme-li básně Jana Kohouta ve větším celku, tak jako v přítomné knize, po určité době nutně zaznamenáme výrazný tematický a řekněme i konstitutivní leitmotiv: v různých souvislostech a kontextech se perpetuálně objevuje náboženský, povětšinou křesťansky (ba přímo katolicky) konotovaný jev, ať už přímo reprezentovaný slovem Bůh a jeho arbitrární či spontánní konceptualizací nebo nejrůznějšími biblickými aluzemi, příměry a věroučnými kontrapozicemi. Tento náhled tentokrát vskutku nefalšované náboženské metafyziky je v paradoxním fundamentu Kohoutových poetických postupů, o nichž jsme hovořili, zpravidla travestován, rouhačsky degradován – přičemž začasté slouží co materie zdařile provokující induktivní škály bretonovského černého humoru. Atd. Avšak někdy se přec jen (jakoby ve snu) stává – třeba negativně formulovaným – východiskem existenciálně podkreslené či přímo existenciálně tematizované „imaginativní analýzy“ esenciálních otázek lidského života, smrti nebo bytí ve světě a v Universu. „Víš, co řekl Noemu Bůh? / ,Polib mi duhu…!‘“ (Motýli nad propastí) „… Víra je jenom náročnej koníček“ (Pokojot) „Vševěrec. / Věřim v Bohy všech nebí a pekel, / co kdy byly a budou zamíchaný / v jednom Vávrově kafi“ (Po kojot) „… asi jak vod časů Piláta sbírat umejvadla“ (Pokojot) „Bůh klečí před Bohem, a když se zeptám, / kterýmu z nich jsem k čemu / obšije mne nejbližší Hospodyň jak propálenej ubrus“ (Čtyři kapitoly)

NEJSEM VOCAĎ…

308

„A až mi vyčte vlastní zrak, / že mu nestojim za zázrak, / budu Bůh? / bůh samouk?“ (Pokojot) „Když nejsem první, koho srdce ruší, / proč nejsem poslední, kdo uvádí Boha do rozpaků?“ (Čtyři kapitoly) „Víte, co se mi líbí na andělech? / Že je nevytočíš. / I když ten ze západního okna / má napravo pěknýho moncla…“ (Čtyři kapitoly) Atd. atd. Už sám holý fakt, že autor takový „imago Dei“ a vůbec posvátné náboženské motivy stále znovu, opakovaně a zdá se nutkavě vrací do hry, že se mu začasté samy automaticky vynořují „v dutosvětě jeho hlavy“, bezpochyby svědčí o jejich závažnosti, ať už podmíněné a vymezené jakkoli. Bezpochyby jde o determinaci založenou psychologicky (či v effenbergerovské terminologii psychoideologicky), její motivace spočívají někde v básníkově mentálním ústrojenství, neboť – jak jsme už zaregistrovali – povaha a struktura (nejen!) relevantní surrealistické obraznosti je heteronomní – a neboť, jak víme, „já je (vždycky) někdo jiný“! Kořeny této stále přítomné naddeterminovanosti tkví – jak se dalo čekat – v autorově dětství: jako chlapec po několik let ministroval v římskokatolické bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě, jejíž velebná, architektonicky i rituálně vyztužená pompa, jakož i nekonečné masážní hodiny katechismu musely nutně zanechat v křehkém, ustavujícím se duševním organismu dítěte stopy sotva vymazatelné („že neni špatný bejt maňáskem na ruce dítěte / vstoupivšího poprvý do katedrály“, píše mimochodem v cyklu Pokojot). Ovšem z typicky vzdorné a parodicky, rouhavě utkvělé dikce, skrze niž autor ony náboženské prvky podnes pojednává, můžeme téměř s jistotou dovozovat, že v jeho osobní historii, kdesi v elementární psychogenezi, bude v této souvislosti skryto (ať už v typické či atypické

309

NEJSEM VOCAĎ…

podobě, vědomé či nevědomé) nějaké staré, od diderotovského osvícenství a romantismu frekventované (emoční, afektivní, intelektuální?) trauma. Obecně vzato, můžeme se jistě dohadovat o zkušenostech, jež bývají s normativně autoritativním katolicismem v našem civilizačním okruhu až posud – byť dnes už zpravidla anachronicky – spojovány, a pokud jde o kontext realizované a naplňované kulturotvorné imaginace, který nás zajímá, stačí zalistovat vyznávajícími komentáři třeba Reného Crevela.10 Ale i z často nesmlouvavě podrážděné dikce samého Bretona plyne potřeba vyrovnávat se přinejmenším a vlastně vnějškově s tehdy ještě dominantní pokryteckou morálkou, již surrealistická kritika identifikuje v ikonických obrazech posvátných krav Církve, Rodiny, Vlasti atd. (Víme, že ještě ve dvacátých letech stálo básníku-surrealistovi Benjaminu Péretovi za to, aby, potkal-li na ulici kněze, neváhal a přistoupil k němu spílaje.) Ty doby sice minuly, ale – ačkoli by se zdálo, že na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století se imaginativní, sebeosvobozující myšlení bude vyrovnávat s jinak generovanými a strukturovanými traumaty a myšlenkovými konstrukty, než jaké stigmatizuje náboženská zkušenost – v případě zraňujících reziduí Kohoutova mikro/makro světa zůstává setkání s okázalou formou jedné archaické metafyzické praxe stále „nějak“ živé. Sám autor komentuje genezi vlastního ateismu, k němuž dospěl v průběhu „hledání sebe sama“ a k němuž se ovšem deklarativně hlásí, až překvapivě prostě – byť ve spojení s paradoxní autoritou stále zelené absence smyslu: „Proto nevěřím. Nemohu věřit už kvůli pokojovým psům, kvůli vším a akvarijním rybkám, kvůli všemu nevinnému, co prý vinou člověka bez člověka hyne. Možná, že nejlepší perspektivu máme my hrobaříci. / Protože dokud budou hrobaříci, tak budou hrobaříci…“ (Jestli neumřu, tak se zabiju) Srov. Crevel, René, Diderotův klavír. Praha: Dauphin, 1996.

10

NEJSEM VOCAĎ…

310

Tato sentence zní jako vystřižená z trýznivé zpovědi Ivana Karamazova, který před více než půl druha stoletím nalézal podobné odpovědi na stejné otázky „v dutohlavě“ Fjodora Dostojevského – a my, čtenáři Kohoutovi (na rozdíl od čtenářů Dostojevského), se s ní jistě dokážeme vyrovnat. Autor etický základ svého potřebně nalezeného ateismu reprodukuje v předcházejícím odstavci v úděsné básnické hyperbole, když silou imaginace (nesporně vzešlou a živenou z vlastní moralistní frustrace) konfrontačně obžaluje neredukovatelné lidské Zlo zrcadlící se v bezmocné iluzi pokrytecky slavného fideistického Dobra: „A tak tu stojím, Ježíšku panáčku, vyrůstám přímo z hrobu tvého pupíku a všude kolem nás je jen vojenský betlém. Podívej – tři generálové, záhrobně osvícení mírovou světlicí. Přinášejí ti munici, rozkazy, jako třeba, Pal!‘, a posmrtná vyznamenání. A tisíce dlouhých vlaků tvých dozlatova pečených, křupavých bratříčků… / Víš, Pane, ještě nic nezemřelo a už všechno smrdí… Čím to?“ (Jestli neumřu, tak se zabiju) Četli jsme snad mrazivější metaforu fundamentálního zla jakékoli války, války jako takové, a zejména v našich vinách stále ještě přítomného vražedného holocaustu než tuto až k banalitě současna vygradovanou výčitku samozvané Autoritě Dobra? Pohlédl by snad kdo bez zachvění na ony dlou hé vlaky plné dozlatova pečených, křupavých bratříčků Spasitele a Pána našeho, amen? Druhou trasu, jíž je nám se ubírati v nepravděpodobných zákrutách Kohoutovy poetiky, preformuje již zmiňované imaginativní plebejství jeho výrazu: skeptická dikce a kritická sebeironie, přecházející až k paroxysmům jakési permanentní virtuální destrukce vnějšího světa civilizovaného sebe/ klamu a marnosti, jakož i názvuky vášnivé sebedestrukce kompenzované

311

NEJSEM VOCAĎ…

stejně plebejským, „racionálním“ vědomím onoho stále frekventovaného vědomého člověka, zatracovaným, leč životaschopným princem reality pojímané v jejím možnostním rozměru a plánu. „Hřbitovní halogen jako by zaskomíral, / nad nápisem ,BACHOR SOBĚ‘, / kde mydlený prkenice v holenejch kožichách lezou / z limuzín, / kde hvězda na sádle v kubíku polohrubý vody, / vypadá dnes skvěle vyzáble, / jak necudná prasestra z gorgonního snu, / jak šibenička z blínovýho želé, / kopie hluboko nad originálem, / ve vysmátě vysmrádlejch, zasmušilejch Tajmsech, / misss… / vyhlazovacího tábora DUCHAU.“ (Hálka na taktovce) A jakou že to diagnózu stanovuje náš nepokojný „hledač středu zakletýho v kankánovejch spodničkách achátů“ v těchto verších tentokrát? Zíráme s pokleslou čelistí: imaginativně umocněná, hyperbolizovaná, a přesto přesná, lakonická charakteristika takzvané high society je tu ostentativně diskrétně naservírována skrze známý pokleslý sociokulturní (spíš socio patický, módní, marketingový…) fenomén, který bychom snad mohli pojmenovat jako absurdní cool normu vyzáblosti top i ne-top modelek. A tato obludná, ryze soudobá, nekulturně-civilizační performance majitelů „mydlených prkenic“ je tu suverénně, bez mrknutí jediného slepého oka funkčně kriticky, ironicky, cestou toho nejčerněji humorného zkratu propojena s nutkavým kohoutovským („metafyzickým“) motivem smrti, marnosti a pomíjivosti. U Kohouta ovšem ani zdaleka neshledáváme nějaký banalitu poetizující, glorifikující či třeba i ošklivácky estetizující civilismus (jako snad u některých tradičním – Skupina 42, Wernisch atd. – i netradičním, konceptualistickým trivialismem kojených a se zaklínajících autorů). Básník se od prostého, jen glosujícího reaktivního východiska dobírá k jakémusi

NEJSEM VOCAĎ…

312

mimoděčnému, průběžnému, vždy výrazně lapidárnímu zápisu slavných effenbergerovských trsů syrové reality v jejích nejpokleslejších, téměř vždy degenerujících a přinejmenším pod zřetelem prosté logiky funkcí útrpnost vzbuzujících podobách a vyústěních. Tak se v tomto reflexívním sur realistickém antikonceptualismu utváří pohyblivé mentální a imaginativní prostředí, z něhož se cyklicky a nárazovitě generují dílčí, fragmentární zobecnění-poznatky – začasté jakoby útržkovitě rozvinuté obrazné a obrazotvorně analytické komentáře základních lidských existenciál, daností a determinací (biologických, antropologických, sociokulturních, ba i těch kletě politických). Tak a nejinak v Kohoutově pojetí pracují ony pověstné socio/kritické funkce konkrétní iracionality. Dodejme na okraj, že se tu Jan Kohout setkává nejen s výchozími básnickými premisami identifikovatelnými například v historickém díle Vratislava Effenbergera, ale synchronně (ba v jisté jungovské synchronicitě, protože autor se dobral k těmto příznakovým podobám svého básnického výrazu samostatně, paralelně a intuitivně) i s některými aspekty obdobného antikonceptualistického modu operandi řady dalších současných surrealistů, reprezentovaných jmény Josef Janda, František Dryje či nejnověji Kristýna Žáčková a Václav Švankmajer. K důkazu a pobavení čtenáře ilustrujme návodně náhodně: „Ihned po narození jsem se ocitl v hejnu štěbetavých / papoušků. Vypadali jako lidé, ale já jsem vždycky / věděl a vím dodnes, že jsou to papoušci. Poznám přesně, / kdo je papoušek. Mele nesmysly, které slyšel čertví kde, / a neví o tom. To je jasně papoušek.“ (Josef Janda, 1988) „U vedlejšího stolu zatím starej Kalašnikov / Rozdával sociální dávky / TA – TA – TATATA – TATA / Kadence už mu – šlaka! – za moc nestála / Když vejcovité vyhulené

313

NEJSEM VOCAĎ…

slunce / Nad řekou / Napralo prázdnej vítr mladejm do hlavy“ (František Dryje, 2013) „… za komunismu měla auta čelní skla z armovaného betonu s bodáky! Rozumíš, Jiříku, s bodáky namířenými dovnitř! Dovnitř! Na děti! a to mluvím o osmdesátém osmém roce, dokonce ještě v lednu osmdesát osm! jsem musela mačetou veřejně rozsekat tchýni! Aby se chudák holka dostala na školu!!! Do masokombinátu, kde se vyráběly granule pro telata… ty granule byly hrubé, jen tak splácané ze štěrku, že je ta nebožátka ani polknout nemohla!“ (Václav Švankmajer, 2013) „s člověkem lze dělat ledacos / při jeho pružnosti mu nic neublíží / lze s ním pracovat i spát / hádat se i vraždit jej / koneckonců lze jej i sežrat / ať už obrazně či tak, jak si to / za rámeček nedáte, / ale hovořit s ním nelze“ (Kristýna Žáčková, 2012) Na závěr ovšem dejme slovo autorovi, o něhož nám jde především. Tomu, kdo o sobě tvrdí, že je „živej i mrtvej na plnej ouvazek a že po smrti ouřední půjde asi hned sedět do lavice první omegy“, protože není zdejší. Tomu, jehož „barokní surrealismus“, surrealismus existenciální Úzkosti a vesmírné Smrti, stejně jako pod všema rukama černajícího Humoru a metafyzického Smíchu se vymyká všem duchovním i duchamorným šab lonám. Tomu, kdo se stále znovu táže beznadějně přesně: „Proč je nám odepřeno zešílet a v klidu nežít?“ „Proč rozumim jen tomu, čemu ne?“ Některá po mém soudu příznačná témata a nutkavé charaktery básnické tvorby Jana Kohouta jsem se pokusil označit a pootevřít. Jak marná

NEJSEM VOCAĎ…

314

je taková po výtce popisná a analytická snaha, si uvědomím vždy, když jen na chvíli odložím selektivní brýle prosektorovy a pohlédnu do tváře živé, vzájemné, kanibalistické všežravosti významových a tvárných vrstev libovolného Kohoutova textu. Takové finální prolnutí všech vertikál a singulárů, všech sebe-zpřítomňujících se motivů a témat může pak znít pars pro toto třeba takto: „Inu, populační exploze učinila z Boha labužníka a tato cesta civilizační, obecně katolická a papežštější než papež mi upřímně řečeno připomíná tak trochu namáčení lakomého pekaře do Vltavy. Naštěstí pro mne je tu ještě vytržená stránka z knihy knih s obrázkem Rácheliny kuchyně, v níž mohu být dobře symbolizován třeba kafemlýnkem. Cesta autisticko-iniciační. Mlýnek vystřihnu a postavím ho čelem proti díře, ze které vypadl. Mlýnku okamžitě dojde, že díra po něm je negativní a že není vejce ani sedmiramenný svícen, aby se dík svému tvaru mohl vrátit a dívat se z obrazu své existence klidně rubem. A že má své nesporné výhody moci se dívat do díry po sobě, do zářící tmy a mlít si, co ho napadne.“ (Jestli neumřu, tak se zabiju) Praha, říjen 2013

315

NEJSEM VOCAĎ…

Obsah MOTÝLI NAD PROPASTÍ........................................... 7 Podzim 98..................................................................... 9 Zimní básnění............................................................10 Sám .............................................................................11 Nespavost...................................................................12 Dny...............................................................................13 Křídla poezie..............................................................14 U mne..........................................................................15 Dny a noci...................................................................16 Básnířka na hradě.....................................................17 Inzerát.........................................................................18 Optimista....................................................................19 Vrba..............................................................................20 Nákupy........................................................................21 Sníček..........................................................................22 Balonkář.....................................................................23 Zeď...............................................................................24 Krysa............................................................................25 Hloupý déšť................................................................26 Život.............................................................................27 První sníh...................................................................28 Pohřeb osamělého muže.........................................29 Dodatek.......................................................................30 Tma..............................................................................31 Křest............................................................................32 Homunkulus..............................................................33 Mráz.............................................................................34

Jednonohý artista.....................................................35 Větrný večer...............................................................36 Ale.................................................................................37 Vánoce 98....................................................................38 Marná rada nad zlato...............................................39 Černé divadlo.............................................................40 Do velkoměsta...........................................................41 U hrobu poety...........................................................42 Zimní lunatik.............................................................43 Bouře a sebevrah......................................................44 Jenomže......................................................................45 Červ-nová noc............................................................46 Přeludy........................................................................47 Potíž.............................................................................48 Prázdný list................................................................49 Najdu tě.......................................................................50 Starý podzim.............................................................51 Obyčejný člověk........................................................52 Mrtvý dům..................................................................53 Židovský hřbitůvek..................................................54 Obleva..........................................................................55 Zdání............................................................................56 Kolébání......................................................................57 Potíž ii.........................................................................58 Babočka.......................................................................59 Plášť.............................................................................60 Konec světa................................................................61 Ouřada.........................................................................62 Nebyli jsme a nebudem...........................................63

JESTLI NEUMŘU, TAK SE ZABIJU.........................65 POKOJOT..................................................................123 Vzývání otce.............................................................125 Vzývání matky.........................................................129 Curriculum...............................................................133 HÁLKA NA TAKTOVCE..........................................147 ČTYŘI KAPITOLY....................................................157 Kapitola I. Hovnohoš.............................................159 Kapitola II. Minuta hluku.....................................173 Kapitola III. Víte, pani…........................................177 Kapitola IV. Panejene.............................................183 ŽLUTÝ COBYNE......................................................189 ROSINANTIN PODOCASNÍK................................203 PÍCHLÁ BABETA......................................................239 TYAON.......................................................................253 Ty................................................................................255 On...............................................................................260 ČTYŘVERŠÍ..............................................................263

Nejsem vocaď… (František Dryje).......................289

Jan Kohout

Motýli nad propastí Kresba na přebalu a titulním listu Jan Kohout Na předsádkách, frontispice a průběžně v knize jsou zařazeny obrazové básně Jana Kohouta z cyklu Co nového ve starých novinách (2012). Redakce a doslov František Dryje Korektura Pavla Vašíčková a Markéta Hofmeisterová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, www.dybbuk.cz, roku 2013 jako svou 202. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-092-1

Jan KohouT. Motýli nad propastí

Recommend Documents