Fjodor Michajlovič Dostojevskij (11. 11. 1821 Moskva – 9. 2. 1881 Petrohrad) (Фёдор Михайлович Достоевский) Ruský spisovatel a vydavatel časopisů. Představitel uměleckého směru realismu, částečně ovlivněn naturalismem. Pocházel z rodiny lékaře v nemocnici pro chudé. Po absolvování vojenské inženýrské školy v tehdejším ruském hlavním městě Petrohradě zůstal v armádě jen krátce (do r. 1843) a pak se začal živit jako literát. Hluboce jej oslovovala otázka příkrých rozdílů v ruské společnosti. Jeho názory na věci veřejné se utvářely na pozadí tehdejších sporů mezi dvěma křídly ruských intelektuálů: slavjanofilů a zapadniků. Slavjanofilové zdůrazňovali význam tradiční pospolitosti ruského venkova, silně ovlivněné pravoslavným křesťanstvím, zapadnici prosazovali přibližování Ruska západoevropskému podnikatelskému racionalismu. Dostojevskij tíhnul spíše ke slavjanofilům: prosazoval obnovení hlubokého vztahu ruského člověka k vlastní půdě; pro tuto myšlenku používal pojem počvenničestvo (od ruského slova počva = zemědělská půda). Viděl všechny sociální konflikty ruského venkova, ale byl přesvědčen, že je lze překlenout spojením venkovského obyvatelstva se světem vzdělaných lidí, aby se tak ruská vesnice vyhnula bezohlednému a přitom přízemnímu světu moderního podnikání. Zároveň však přijímal i revoluční myšlenkové podněty přicházející ze Západu: tak se na zhruba dva roky ocitl ve skupině revolučně naladěných intelektuálů, v jejímž čele stál Michail Vasiljevič Petraševskij. V r. 1849 byli členové těchto kroužků Petraševského (petraševci) včetně samotného zakladatele odsouzeni k trestu smrti: verdikt jim byl těsně před očekávanou popravou změněn na nucené práce na Sibiři. Dostojevskij tam strávil čtyři roky (1850 – 1854) a dalších pět let (1854 – 1859) musel na Sibiři (v Semipalatinsku) zůstat v armádě jako obyčejný voják. Pobyt ve vězení Dostojevského natrvalo ovlivnil. Život vedle zubožených spoluvězňů s pozoruhodnými osudy i vlastní utrpení prohloubené nevyléčitelnou záchvatovitou nemocí epilepsií (padoucnicí) soustředily jeho pozornost na složité otázky lidského nitra. Teprve v r. 1859 se mohl vrátit do Petrohradu, kde se v podmínkách lehké liberalizace (uvolnění) poměrů (v r. 1861 bylo v Rusku zrušeno nevolnictví) aktivně zapojil do veřejného života. Poté, co svá léta v sibiřské věznici zobrazil v autobiografické knize Zápisky z Mrtvého domu, vrhl se – se starším bratrem Michailem (1820 – 1864) a dalšími společníky – na vydávání časopisu, jímž chtěl šířit především své názory na společenské přeměny. Nebyl však nadán schopností ekonomické rozvahy a jako vydavatel i literát se pravidelně dostával do finančních těžkostí. Někdy také čelil obstrukcím ze strany policie. Po periodiku Čas (Vremja; 1861 – 1863) to zkusil ještě s časopisem Epocha (1864 – 1865), ale opět bez trvalého úspěchu. Obrátil se tedy (poměrně pozdě, neboť již jako pětačtyřicetiletý) k soustavné románové tvorbě a již prvním z této řady děl, románem Zločin a trest (1866), si získal značnou proslulost. Román poprvé vyšel (jak bývalo tehdy v evropském literárním světě zvykem) na pokračování v časopise: jednalo se o měsíčník Ruský věstník (Russkij věstnik) a Dostojevskij tam od té doby uveřejňoval všechny své další větší romány. Byl dvakrát ženatý: první manželku, vdovu po úředníkovi Marii Isajevovou, si přivezl ze Sibiře, ale zemřela již r. 1864; podruhé se oženil (r. 1867) se svou stenografkou Annou Snitkinovou (1846 – 1918): z jejich dětí se dospělosti dožili dcera a syn. Pobýval i v zahraničí: na začátku 60. let si v Německu léčil epilepsii; na přelomu 60. a 70. let podnikl s manželkou Annou cestu po Evropě, aby unikl svým ruským věřitelům: tehdy (v r. 1869) navštívili – na pouhé tři dny – také Prahu, ale jejich pobyt tu nevyvolal prakticky žádný ohlas. Své finanční problémy si Dostojevskij prohluboval také svou trvalou hráčskou vášní.
Po návratu do Ruska ještě vydával (v 70. letech) vlastní měsíčník Deník spisovatele (Dněvnik pisatělja). Posledním velkým publicistickým činem Dostojevského byl v r. 1880 projev při odhalování pomníku básníka Alexandra Sergejeviče Puškina v Moskvě: ve své řeči se vrátil ke srovnání stanovisek slavjanofilů a zapadniků. Když Dostojevskij v Petrohradě zemřel, jeho pohřbu se zúčastnily nevídané davy lidí. Pro své umění spojovat působivé líčení prostředí s hlubokými pohledy do psychologie postav náleží Dostojevskij mezi nejvýznamnější světové spisovatele všech dob. Jeho díla jsou založena na polyfonickém vyprávěcím principu: jednotlivé postavy přinášejí do textu řadu rovnoprávných hlasů (spatřuje se tu zásadní rozdíl od způsobu, jakým psal další proslulý ruský romanopisec, Lev Nikolajevič Tolstoj, v jehož dílech vždy hrál určující roli hlas i postoj vypravěče). Dostojevského pluralitní přístup měl velký vliv na moderní a postmoderní literaturu 20. (a 21.) století. Ve světě prózy zaujímá Dostojevskij podobně výjimečné postavení, jaké je ve světovém dramatu vyhrazeno dalšímu vynikajícímu znalci lidských povah, Angličanu Williamu Shakespearovi. Některá díla: Autobiografická kniha o letech věznění Zápisky z Mrtvého domu (Zapiski iz Mertvogo doma; Записки из Мёртвого дома; 1860 – 1862; podle tohoto námětu vznikla také česká opera Z Mrtvého domu: hudba i libreto Leoš Janáček, premiéra r. 1930 v Národním divadle v Brně). Romány Chudí lidé (Bednyje ljudi; Бедные люди; 1846), Ponížení a uražení (Unižennyje i oskorblennyje; Униженные и оскорблённые; 1861; po 2. světové válce vycházejí české překlady pod obráceným názvem Uražení a ponížení), Zločin a trest (Prestuplenije i nakazanije; Преступление и наказание; 1866; z filmových verzí vyniká francouzský film z r. 1956: režie Georges Lampin, v hlavních rolích Lino Ventura a Jean Gabin), Idiot (Idiot; Идиот; 1868; francouzský film z r. 1946: režie Georges Lampin, v hlavní roli Gérard Philipe), Běsi (Běsi; Беси; 1871 – 1872), Výrostek (Podrostok; Подросток; 1875), Bratři Karamazovovi (Braťja Karamazovy; Братья Карамазовы; 1879 – 1880; v českém prostředí se román hned několikrát stal námětem pro divadlo: stejnojmennou českou operu složil Otakar Jeremiáš, jenž také napsal s Jaroslavem Mariou libreto, premiéra byla r. 1928 v Národním divadle v Praze; z několika činoherních adaptací vyniká ta, kterou vytvořil Evald Schorm: v 70. letech byla po několik sezon uváděna v pražském Divadle Na zábradlí, od r. 2000 s podobným úspěchem v Dejvickém divadle a v r. 2008 byla zfilmována v česko-polské koprodukci pod názvem Karamazovi: režie Petr Zelenka, roli otce Karamazova hraje Ivan Trojan); Novela (dílo blízké rozsáhlé povídce, ale méně popisné a více soustředěné na poutavý děj s výrazným zakončením) Hráč (Igrok; Игрок; 1866; založeno na autorově vlastní zkušenosti; podle románu stejnojmenná opera: hudba i libreto Sergej Prokofjev, premiéra r. 1929 v Bruselu).
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881): Zločin a trest (1866) Část první VII Dveře se stejně jako tehdy maličko pootevřely a uzoučkou škvírkou se na něho ze tmy opět upřely dvě pichlavé a nedůvěřivé oči. V tu chvíli ztratil klid a málem se dopustil těžké chyby. Ze strachu, aby stařenu nepolekalo, že jsou sami, i z pochybnosti, zda jeho vzhled rozptýlí její nedůvěru, vzal za dveře a přitahoval si je, aby ji snad nenapadlo znova se zavřít. Stará nato sice nepřirazila dveře zpátky, ale ani nepouštěla petlici z ruky, takže ji div nevytáhl ze dveří na chodbu. Viděl, že si stoupla tak, aby mu zahradila vstup, ale hrnul se přes ni. Stařena polekaně uhnula, chtěla cosi říci, ale nevypravila ze sebe ani slovo a jen na něho upírala široce rozevřené oči. „Dobrý den, Aleno Ivanovno,“ spustil co možná nenuceně, ale hlas se mu zadrhl a neposlušně se roztřásl. „Přinesl jsem vám… něco… ale pojďte radši sem, ke světlu…“ A nedbaje jí, šel bez vyzvání rovnou do pokoje. Stará pospíchala za ním, jazyk se jí už rozvázal. „Panenko! Copak si vlastně přejete?... Co jste zač? Co tu pohledáváte?“ „Ale prosím vás, Aleno Ivanovno… jako byste mě neznala… Raskolnikov… nesu tady tu zástavu, jak jsem tuhle slíbil…“ A podával jí zástavu. Stařena se na ni letmo podívala, ale vzápětí už zas upřela oči na nezvaného hosta. Dívala se bedlivě, nevraživě a podezíravě. Trvalo to hodnou chvíli, měl při tom dojem, že jí dokonce výsměšně zahrálo v očích, jako by se už byla dokonale dovtípila. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a jak se mu dělá úzko, tak úzko, že kdyby takhle němě zírala ještě půl minuty, byl by možná utekl. „Co se tak díváte, jako byste mě nepoznávala?“ vyhrkl náhle také nevraživým tónem. „Řekněte, jestli to vezmete, když ne, půjdu jinam, spěchám.“ Nic takového si nepřipravil, přišlo mu to náhle na jazyk samo od sebe. Stařena se vzpamatovala, návštěvníkova rezolutní řeč ji zřejmě uklidnila. „Ale, ale, mladý pane, ne tak zhurta… A copak to je?“ optala se, hledíc na balíček. „Stříbrná tabatěrka, posledně jsem vám o ní říkal!“ Natáhla ruku. „A jakpak, že jste tak bledý? Ruce se vám takhle klepou! Jako byste vylezl z vody, mladý pane.“ „Mám horečku,“ vyrážel přerývaně. (…) Jak rozvazovala motouz, natočila se ke světlu (i v tom parnu měla všechna okna zavřená) a při tom ho na několik vteřin úplně spustila z očí a obrátila se k němu zády. Rozepjal si plášť a vyvlekl sekyru z poutka, ale ještě ji docela nevytáhl, nýbrž zatím přidržoval pravou rukou pod kabátem. Ruce mu hrozně ochably, jasně cítil, jak každým okamžikem stále více umdlévají a dřevěnějí. Měl strach, že sekyru neudrží a upustí… najednou se mu zatočila hlava. „Hrůza, jak to omotal!“ vrčela nazlobeně stařena a pohnula se k němu. Nesměl ztratit ani okamžik. Vytáhl sekyru docela, rozmáchl se jí v obou rukou a neznaje se, téměř bez úsilí, téměř mechanicky ji spustil tupým koncem na hlavu. Zdálo se, že vlastní síly na to nevynaložil ani špetku. Ale jakmile sekyru spustil, naráz se v něm síla probudila. Stařena byla jako doposud vždy prostovlasá. Světlé, prošedivělé řiďounké vlasy, po zvyku silně namaštěné, měla spleteny v krysí copánek a shrnuty pod úlomkem kostěného hřebínku, trčícího jí na zátylku. Úder dolehl přímo na temeno, její malý vzrůst tomu jen napomohl. Vykřikla, ale docela
slabounce, a znenadání se schoulila k podlaze, ačkoliv ještě stačila zdvihnout obě ruce. V jedné pořád ještě svírala „zástavu“. Tu udeřil vší silou ještě jednou, zase tupým koncem a zase do temene. Krev vychlístla jako z převržené číše a tělo se zvrátilo naznak. Couvl před padajícím tělem a ihned se sklonil k její tváři; byla už mrtvá. Oči byly vytřeštěné, jako by chtěly vylézt z důlků, čelo a celý obličej měla svraštělý a zkřivený křečí. Položil sekyru na zem vedle mrtvé a rychle, ale opatrně, aby se nepotřísnil prýštící krví, vstrčil ruku stařeně do kapsy, do pravé kapsy, z níž minule vytáhla klíče. Byl naprosto příčetný, mrákoty ani mdloby se o něho už nepokoušely, jen ruce se mu pořád ještě třásly. Později se upamatoval, že byl dokonce velmi vnímavý a obezřetný a že neustále dával pozor, aby se nepotřísnil… Klíče vytáhl okamžitě; jako tehdy, byly všechny pohromadě na jednom ocelovém kroužku. Ihned s nimi pospíšil do ložnice. (…) U třetí zdi stál prádelník. A podivná věc: sotva začal zkoušet, který z klíčů je od prádelníku, sotva jimi zařinčel, projelo jím křečovité zachvění. Náhle měl chuť všeho nechat a odejít. Ale to byl jen okamžik, na odchod bylo už pozdě. (…) V hrozném spěchu zvedl klíče a znova se s nimi začal pachtit. Ale stále bez úspěchu: žádný pořád nešel do zámku. A ne snad proto, že se mu tak třásly ruce, ale stále se pletl: viděl například, že nebere správný klíč, že se určitě nebude hodit, a přece ho zkoušel. Vtom si vzpomněl a rozvážil, že ten velký zubatý klíč, zavěšený vedle malých, určitě není od prádelníku (jak ho napadlo už posledně), nýbrž od nějaké truhly, a právě v té truhle že je možná všechno schováno. Odstoupil od prádelníku a už se shýbal pod postel, věděl, že staré ženy obyčejně zasunují truhly pod postel. A nemýlil se: stála tam důkladná, skoro metr dlouhá truhla s vypouklým víkem, potažená červeným safiánem a pobitá ocelovými cvočky. Zubatý klíč se opravdu hodil a odemkl. Navrch, pod bílým prostěradlem, ležel zaječí kožíšek s červeným potahem, pod ním byly hedvábné šaty, pak šála, a jak se zdálo, i vespod bylo jen samé šatstvo. (…) Ale jak se šatstva dotkl, vyklouzly zpod kožíšku zlaté hodinky. Rychle začal všechno přehrabovat. Opravdu, mezi šatstvo byly nastrkány zlaté předměty, pravděpodobně samé zástavy, vyplacené i nevyplacené – náramky, řetízky, náušnice, jehlice a všechno možné. Některé věci, šperky, byly v pouzdrech, jiné jen tak obalené novinovým papírem, ale pečlivě a důkladně, a převázány kalouny. Neotáleje ani okamžik, začal si je cpát do kapes kalhot i svrchníku, aniž vybíral nebo otevíral balíčky a pouzdra; ale mnoho pobrat nestačil… Náhle se mu zdálo, že v pokoji, kde ležela stařena, slyší kroky. Znehybněl a strnul jako bez dechu. Ale všude bylo ticho, šálily ho tedy smysly. Vtom zřetelně uslyšel tlumený výkřik, nebo jako by někdo tiše a křečovitě zasténal a hned zas zmlkl. Minutu nebo dvě bylo zas mrtvé ticho. Se zatajeným dechem klečel u truhly, ale najednou vyskočil, zvedl sekyru a vyběhl z ložnice. Uprostřed pokoje stála Lizaveta s velkým uzlem v rukou a zkamenělá hrůzou, bílá jako plátno, se seškrceným hrdlem zírala na zavražděnou sestru. Když proti ní vyrazil, roztřásla se jako osika a tvář se jí křečovitě stáhla; pozvedla ruku, pootevřela ústa, ale přesto nevykřikla a pomalu, s vytřeštěnýma očima před ním couvala do kouta, nevydávajíc ani hlesu, jako by nemohla popadnout dech. Vrhl se na ni se sekyrou; rty se jí zkřivily tak lítostivě jako docela malým dětem, když se něčeho začínají bát, upřeně pozorují děsivou věc a nabírají k pláči. Ale nešťastná Lizaveta byla tak prostá, uskřípnutá a nadobro zakřiknutá, že ani nezvedla ruce, aby si chránila obličej, ačkoliv to v tu chvíli byl ten nejnezbytnější a nejpřirozenější pohyb, protože sekyra byla napřažena přímo nad jejím obličejem. Jen trošíčku zvedla volnou levou ruku, zdaleka ne až k tváři, a pomalu ji proti němu napřáhla, jako by ho chtěla odstrčit. Sekyra dopadla ostřím přímo nad čelo a naráz prorazila celou vrchní část lebky skoro k temeni. Lizaveta klesal jako podťatá. Raskolnikov nepříčetně popadl její uzel, hned ho zas odhodil a běžel do předsíně. (…) Část šestá II „Tohle kouření,“ začal konečně Porfirij Petrovič, když si zapálil a vyfoukl kouř, „je přece tak škodlivá, tak strašně škodlivá věc, a přesto se to nemohu odnaučit! Víte, kašlu, v krku mě svědí,
dech mě zlobí. Jsem strašpytel, rozumíte, tak jsem tuhle zašel k B-novi, každého pacienta prohlíží minimum půl hodiny, skoro se rozesmál, když mě uviděl a proklepával, poslouchal. Mezi jiným, povídá, vám nesvědčí tabák, máte rozedmu plic. Ale jakpak s tím mohu přestat? Čím to nahradím? Nepiju, to je celé to neštěstí, hehehe, to je to neštěstí! Všecko máte relativní, Rodione Romanyči, všecko máte relativní!“ „Copak na mne zas půjde s tou svou plesnivou právničinou?“ pomyslil si s odporem Raskolnikov. Náhle mu vyvstalo před očima jejich nedávné setkání a nitro se mu rázem rozbouřilo jako tehdy. „Byl jsem u vás přece už předevčírem večer, copak to nevíte?“ pokračoval Porfirij Petrovič a rozhlížel se po světničce. „Zašel jsem až sem k vám. Zrovna tak jako dneska – jdu kolem a říkám si, půjdu, podívám se, jak se mu daří. Přijdu a vidím, dveře dokořán: porozhlédl jsem se, chvilenku jsem čekal a zase jsem šel, ani vaší služce jsem se neohlásil. Copak nezavíráte?“ Raskolnikov se stále více chmuřil. Porfirij zřejmě vytušil jeho myšlenky. (…) „(…) Co myslíte, vy se domníváte, že jsem tenkrát u vás neudělal prohlídku? Udělal, udělal, hehe, udělal… Ovšem, ne oficiálně, prosím, ani já osobně, ale udělal. Každý kouteček jsme u vás prohledali a dokonce hned zatepla, ale umsonst! Řekl jsem si: teď ten člověk přijde, přijde sám a hodně brzy. Je-li vinen, tak určitě přijde. Jiný by nepřišel, ale tenhle přijde. A vzpomínáte si, jak před vámi pan Razumichin začal vést všelijaké řeči? To jsme nastražili proto, abychom vás zneklidnili – schválně jsme se o tom před ním prořekli, aby to donesl vám, pan Razumichin je člověk, který své rozhořčení pro sebe neudrží. (…) Tak vás tedy čekám, vyhlížím, a vy jako na zavolanou přicházíte! Až mě u srdce píchlo! Ech! Pročpak jste tenkrát chodil? A ten smích, ten váš smích, jak jste tehdy vcházel, vzpomínáte si, ten mi tehdy byl tak průhledný, ale kdybych vás nebyl tak napjatě čekal, byl by se mi jistě i ten váš smích zdál docela nevinný. Vidíte, co někdy zaviní dobrá nálada! (…)“ (…) Raskolnikov se zachvěl jako probodený. „Tak… kdo je… vrah?“ neovládl se a zeptal se, lapaje po dechu. Porfirij Petrovič se prudce odklonil na opěradlo židle, jako by i on byl tou otázkou překvapen a ohromen. „Jak to, kdo je vrah?“ opáčil, jako by nevěřil svým uším. „Vy jste přece vrah, Rodione Romanyči! Ano, vy jste vrah…“ dodal skoro šeptem a naprosto přesvědčivým tónem. (…) Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Zločin a trest, Praha 1966, s. 74 – 79, 377 – 384. Přeložil Jaroslav Hulák.
