Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra psychologie PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY POZDNÍHO RODIČOVSTVÍ

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra psychologie

PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY POZDNÍHO RODIČOVSTVÍ PSYCHOLOGICAL ASPECTS OF LATER PARENTHOOD

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Eva Kačurová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc. Olomouc 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Psychologické aspekty pozdního rodičovství“ vypracovala samostatně. Uvedla jsem všechny literární prameny a publikace, ze kterých jsem čerpala. V Praze 20. března 2011 ............................................... podpis

2

Poděkování: Děkuji doc. PhDr. Ireně Sobotkové, CSc. za vstřícnost, odborné vedení, podporu a podnětné připomínky, které mi pomohly při zpracování mé diplomové práce. Dále děkuji všem maminkám, které se výzkumu zúčastnily.

3

OBSAH: ÚVOD .................................................................................................................................... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................................ 9 1. Psychologické aspekty rodičovství ................................................................................ 9 1.1 Motivace k rodičovství ............................................................................................. 9 1.2 Přirozená touha po dítěti ......................................................................................... 10 2. Pozdní rodičovství........................................................................................................ 12 2.1 Vymezení pojmu pozdní rodičovství...................................................................... 12 2.2 Dobrovolné a nedobrovolné odkládání rodičovství ............................................... 13 2.3 Historický vývoj rodičovství a reprodukčního chování v posledních desetiletích . 14 2.4 Současný stav problematiky pozdního rodičovství ................................................ 14 2.5 Pozdní rodičovství v číslech ................................................................................... 15 3 Sociální aspekty a společenské vlivy ............................................................................ 18 4. Medicínské a biologické aspekty ................................................................................. 22 4.1 Plodnost .................................................................................................................. 22 4.2 Nedobrovolná bezdětnost ....................................................................................... 23 4.3 Moţná rizika pozdního rodičovství ........................................................................ 26 4.4 Vrozené vývojové vady - co všechno můţe odhalit vyšetření ............................... 29 4.5 Diagnostika vrozených vývojových vad ................................................................ 32 II. VÝZKUMNÁ ČÁST ...................................................................................................... 35 1. Předmět výzkumu a cíl práce ....................................................................................... 35 1.1 Předmět výzkumu ................................................................................................... 36 1.2 Cíl práce.................................................................................................................. 37 1.3 Formulace výzkumných otázek .............................................................................. 37 2. Zvolená metodika výzkumu ......................................................................................... 38 2.1 Typy výzkumu ........................................................................................................ 38 2.2 Kvalitativní výzkum ............................................................................................... 38 2.3 Metody a techniky sběru dat................................................................................... 39 2.4 Otázky pro kvalitativní rozhovor............................................................................ 40 2.5 Průběh a organizace výzkumu – metody sběru a zpracování dat ........................... 41 2.6 Zkoumaný soubor ................................................................................................... 42 3. Výsledky výzkumu....................................................................................................... 48

4

3.1 Rozbor rozhovorů ................................................................................................... 48 3.2. Odpovědi na jednotlivé výzkumné otázky ............................................................ 59 4. Diskuze......................................................................................................................... 67 5. Závěr ............................................................................................................................ 74 SOUHRN ............................................................................................................................. 76 POUŢITÁ LITERATURA: ................................................................................................. 80 PŘÍLOHY ............................................................................................................................ 83

5

ÚVOD V reprodukčním chování obyvatelstva, zejména v evropských zemích, se objevují v současné době nové trendy. Ţivot single, dobrovolná bezdětnost, či ekonomická soběstačnost ţen, které si mohou dovolit ţít s dítětem bez partnera. Jedním z takových trendů je i odkládání rodičovství na pozdější věk. Není to sice ţádný nový jev, ale v současné době má určitě odlišné důvody neţ v minulosti. Svůj podíl na tom má jak dnešní způsob ţivota, tak pokrok v oblasti medicíny, či například stav ţivotního prostředí. V mnoha pramenech se uvádí, ţe silně vzrostl počet ţen, které mají dítě aţ v pozdějším věku. Pozdní rodičovství se stalo fenoménem dnešní doby. Ani Česká republika není v tomto trendu výjimkou. Zatímco v začátku devadesátých let minulého století se nejvíce dětí narodilo rodičkám ve věku 20-24 let, v roce 2009 jiţ došlo při porovnatelném počtu narozených dětí k výraznému posunu, kdy nejvíce dětí se narodilo rodičkám ve věku kolem 30 let. I přesto, ţe se děti rodily starším matkám jiţ dávno v minulosti, zdá se, ţe v současnosti počet starších matek prvorodiček narůstá a motivace a příčiny jsou jiné, neţ dříve (Sobotková 2001). V České republice se tento jev jen za posledních dvacet let projevil tím, ţe se průměrný věk ţeny při narození prvního dítěte zvýšil o 5 let (www.czso.cz). Ještě před dvaceti lety jen jedna ţena z padesáti přivedla své první dítě na svět v 35 letech (nebo později). Před deseti lety uţ to byla jen jedna ţena z patnácti, dnes je to kaţdá pátá (Biermann, 2006). Dříve tzv. pozdní prvorodička byla spíš výjimkou. Dnes je jiţ čímsi takřka normálním. V posledních desetiletích se podstatně změnil náš způsob ţivota. Ţeny většinou nemusí fyzicky těţce pracovat, zaţijí méně těhotenství a méně porodů, a také ţijí déle, neboť jsou v průměru zdravější. Došlo k pokroku v medicíně, která je mnohem dále neţ dříve, například v péči o těhotné ţeny A především došlo k rozvoji v oblasti porodnictví – perinatologie. V minulosti docházelo k mnoha úmrtím jak rodiček, tak dětí - novorozenců. Protoţe péče o ţenu a dítě nebyla ještě na takové znalostní a technologické úrovni, na jaké je dnes, velké mnoţství případů se nedalo zachránit. Počet starších matek se rok od roku rapidně zvyšuje, a proto by bylo ţádoucí o psychologii pozdního mateřství vědět více. Sobotková upozorňuje, ţe odkládané mateřství

6

je sociálněpsychologický fenomén a jeho další zkoumání má dobrou perspektivu (Sobotková, 2007). Předmětem našeho výzkumu je psychologická problematika spojena s pozdním rodičovstvím. Jedná se o jev, o kterém – ačkoli začíná být výrazný – se dosud moc nepsalo nebo psalo spíše z medicínského pohledu. Přestoţe se v názvu diplomové práce uvádí téma rodičovství, je výzkum zaměřený výhradně na ţeny, tedy na mateřství, protoţe ţenu ovlivňuje nejvíce aspektů, a to biologických (početí, těhotenství, porod), psychologických (identita matky, změny sebepojetí), interpersonálních (vztahy k dětem, partnerovi, rodičům, příbuzným a přátelům) a sociokulturních (pozice matek ve společnosti a postoje k matkám, sociální a ekonomický kontext mateřství), které mohou mít souvislost s odkládáním rodičovství (Phoenix, Woollett, Lloyd 1991). Zjednodušeně lze říct, ţe problematika pozdního rodičovství se u muţe omezuje na oblast medicínskou. V současné době se objevuje mnoho článků na internetových serverech, ale v odborné literatuře se s tímto tématem setkáváme zejména v zahraničí (např. Biermann, Berryman, Thorpe). Trendem se zabývaly zejména v západních zemích. K nám dorazil později. V Anglii vznikla průkopnická studie tří autorek – psycholoţek (Julia Berryman, Karen Thorpe a Kate Windridge), v které se zabývají problematikou starších matek. U nás vyšla například kniha autorek L. Šilhové a J. Stejskalové. Touto tematikou se totiţ spíše zabývají lékaři, sociologové či politologové. Mnoho článku nalezneme na různých internetových serverech zaměřených na ţeny, spíše však z pohledu medicínského. Například v Anglii existuje server http://www.mothers35plus.co.uk/intro.htm, který se věnuje právě těmto ţenám. Vznikl uţ v roce 1998 a můţeme zde najít mnoho uţitečných informací, včetně statistik, kde je patrný významný nárůst tzv. starších matek. Jak jsme jiţ zmínili, tendence výskytu fenoménu pozdního rodičovství má vzrůstající charakter. Přesto se mu v oblasti psychologie nevěnuje mnoho pozornosti. Pozdní rodičovství je téma kontroverzní, neboť jsou zde postaveny proti sobě dva aspekty. Proč by ţena nemohla mít své první dítě tehdy, aţ se na to bude cítit? Aţ bude vyzrálá a zodpovědnější, bude mít vytvořené určité zázemí, dosáhne úspěchu v kariéře? Na straně druhé jsou tu aspekty biologické, kdy s narůstajícím věkem ţeny roste i riziko komplikací jak s početím, v průběhu těhotenství, tak při porodu. Dalším diskutabilním bodem je, v kolika letech je ještě „etické“, aby ţena měla dítě. Ovlivní to totiţ i ţivot dítěte do

7

budoucna. Ditě po čtyřicítce? Vţdyť se matka pomalu blíţí k důchodovému věku. Doţije se ještě maturity a vnoučat? V neposlední řadě jsou tu ještě tlaky společenské. Cílem této práce je zmapovat příčiny a okolnosti odkládání mateřství, jak se ţeny vyrovnávaly s hrozbou moţných zdravotních rizik, společenskými a rodinnými tlaky a také jejich nastávající úlohou být matkou – tedy jak ony samy vnímají pozdní mateřství. Autorka volně navazuje tímto tématem na svou bakalářskou práci, která se zabývala tématem neplodnosti a setkala se s tímto jevem při svém výzkumu.

8

I. TEORETICKÁ ČÁST

1. Psychologické aspekty rodičovství V 80. letech minulého století vyhlásila komise pro populaci při Organizaci spojených národů základní právo rodiny: „Mít tolik dětí, kolik si rodina přeje, mít tyto děti v době, kterou povaţuje za nejvhodnější…“ (Ulčová, 2006, str.14). V otázce psychologických aspektů se klíčovým jeví proces rozhodování o rodičovství. Zda děti mít a kdy je nejlepší doba. Tento proces podléhá různým psychologickým a sociálním tlakům (Sobotková, 2007).

1.1 Motivace k rodičovství Podle dostupných pramenů není příliš zřejmé, co vlastně motivuje ty, kteří děti chtějí. Zmiňovány jsou například tyto důvody: motivace biologická – rodičovský instinkt a motivace psychologická a sociální. O existenci rodičovského instinktu jsou však pochybnosti (Konečná, 2003). U člověka poznání, ţe slast ze sexu nemusí být nutně provázena početím (často neţádoucím) a přeměna tohoto poznání v pohodlné prostředky, které početí jako následku sexuální aktivity spolehlivě zabraňují, vytvořilo podmínky pro to, ţe děti mohou být z ţivotního cyklu individua úplně vyloučeni, cituje Konečná Rabušice z knihy „Kde ty všechny děti jsou“ (in Konečná, 2003). Dále pokračuje, ţe ani v moderní hédonistické společnosti není bezdětnost masovým jevem. To však ukazuje na to, ţe existence dětí musí mít v sobě něco fascinujícího, co nás vede k tomu, ţe je plodíme. Dodává, ţe z ekonomického hlediska mít děti je něco zcela pošetilého (Konečná, 2003). V dnešní době výchova dítěte představuje určitou finanční zátěţ, ale z pohledu emocionálního je jeho cena nevyčíslitelná. To můţe být podle mnoha autorů právě to, co nás na dětech přitahuje a motivuje k tomu být rodičem. Hovoří se o psychobiologické potřebě, kdy dítě nabízí rodiči jakési pokračování sebe sama, a také psychosociální potřebě, kde je dítě cílem jednání v osobní, sociální i partnerské rovině. Dítě je zdrojem radosti a podnětů k osobnímu růstu. Dítě na druhou stranu od nás přijímá naši radost, energii a lásku. Jak jsme jiţ uvedli dříve, motivace k rodičovství se vykládá různými způsoby. Mareš například zmiňuje tři výkladové modely: sociobiologický, evoluční a kulturní. Podle 9

sociobiologického

modelu

předpokládá

existenci

biologické

touhy

jedince

se

reprodukovat. Ţena má biologickou predispozici k mateřství, kterou zdůrazňuje. Z pohledu evolučního modelu je rodičovství instituce nezbytná nejen pro biologickou, ale i sociální reprodukci lidského rodu. Model sociokulturní říká, ţe motivace k rodičovství je naučená a osvojovaná v socializačním procesu. Je převáţně podporovaná normami, hodnotami a sociálními institucemi dané kultury, či komunity. (Mareš, 2002). Lidé tedy chtějí mít dítě z různých důvodů. Protoţe je člověk tvor společenský, nechává se také společností ovlivňovat i v případě touhy po dítěti. Autorka této práce se zabývala ve své bakalářské práci tématem neplodnosti. Z výzkumu bylo patrné, co vše je pár, zejména ţena, schopna podstoupit, jen aby měla vytouţené dítě. Rozhodnout se, zda mít dítě, je velkým krokem do neznáma. Dnešní doba spojená s velkými pokroky v oblasti medicíny nabízí moţnost dítě naplánovat. Ale i mnoho dětí nechtěných či neplánovaných bývá v konečném důsledku chtěných. Narození dítěte totiţ představuje velice intenzivní osobní emocionální zkušenost.

1.2 Přirozená touha po dítěti Většinu z nás moţná napadne při otázce, proč lidé chtějí děti, ţe je to rozmnoţovací instinkt z pohledu čistě biologického. Je to vůbec náš základní úkol – předat geny a zachovat rod (Říčan, 1990). Schopnost mít dítě zhodnocuje člověka, dává sociální status ţeně i muţi. Ve vztahu k dítěti ztrácíme anonymitu a nejsme davovou anonymitou ohroţeni. Dítě nás potřebuje a my potřebujeme je (Matějček, 1999). Na druhé straně je tu otázka, kterou by si měl kaţdý zodpovědně odpovědět před tím, neţ chce mít dítě. Podle některých názorů můţe dítě bránit dosaţení významných společenských rolí. Kdybych neměl dítě, dokázal bych víc, staral bych se o společensky významnější věci, měl bych vyšší společenský status. Mít dítě mne zavazuje do anonymního davu obyčejných lidí s obyčejnými starostmi (Matějček, 1999). V knize „Psychologie rodiny“ se uvádí, ţe imperativ pokračování rodu je u člověka velmi silný. Kaţdý pociťuje rodová pouta trochu jinak. Pocit zakořeněnosti a známého biologického původu, kdy víme, odkud jsme vzešli a kam patříme, je pro člověka velice důleţitý. S mateřstvím a rodičovstvím jsou spojovány konkrétní hodnoty - radost a potěšení z dětí, intenzivní dávání a přijímaní citů, zajištění kontinuity rodu, osobní zrání. 10

Pokud člověk nemá dítě, má jistou „volnost“, můţe být sobecký, uzpůsobuje si ţivot tak, jak chce on sám. Příchodem dítěte se tento stav mění. Dítě je ten, kdo nás řídí, určuje náš program. Je tedy potřeba počítat s určitou obětí a trpělivostí. Právě lidé, kteří touţí mít vlastní dítě, si tyto hodnoty uvědomují a touţí po nich (Sobotková, 2007).

11

2. Pozdní rodičovství 2.1 Vymezení pojmu pozdní rodičovství Termín pozdní rodičovství či mateřství se pouţívá běţně, v současné době spíše v oblasti medicínské. Jako jeden z mála pramenů v české literatuře se Sobotková zmiňuje ve své knize „Psychologie rodiny“ o současném trendu odkládání manţelství, který souvisí i s dalšími fenomény, jako je vzdělanost a zaměstnanost ţen, kontrola porodnosti, absence rodičovství – nedobrovolná bezdětnost, rodiny s jedním rodičem. Autorka této diplomové práce volně navazuje na svou bakalářskou práci, kde se zabývala stejně tak aktuálním a doposud ne příliš probádaným tématem neplodnosti. Téma pozdního rodičovství a léčba neplodnosti (přesněji přirozené otěhotnění při léčbě neplodnosti), přímo souvisí s tématem této práce, protoţe se jedná o jeden z faktorů, které pozdní mateřství můţe ovlivnit. Kategorie „pozdní rodičovství“ má kořeny v oblasti medicíny, kdy jsou do této skupiny zařazeny ţeny, které se staly matkami ve věku 35 let a více. Spodní hranice je tedy jasná, horní hranice je omezena schopností reprodukce ţeny. Budoucí matky v kategorii nad 35 let patří jiţ automaticky do rizikové skupiny. V medicínské oblasti bylo zjištěno, ţe riziko výskytu vývojových vad se právě zvyšuje od tohoto věku. Jak jiţ bylo uvedeno, v současně době je zaznamenán silný nárůst počtu ţen, které mají první nebo další dítě aţ v pozdějším věku. Ani Česká republika není v tomto trendu výjimkou, coţ potvrzuje i následující Graf č. 1 převzatý ze stránek Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky (podklady za rok 2010 zatím nejsou k dispozici). (http://www.uzis.cz/rychle-informace/zprava-rodicce-2009) Zatímco v začátku devadesátých let minulého století se nejvíce dětí narodilo rodičkám ve věku 20-24 let, v roce 2009 jiţ došlo při porovnatelném počtu narozených dětí k výraznému posunu, kdy nejvíce dětí se narodilo rodičkám ve věku kolem 30 let.

12

Graf č.1 Vývoj specifických plodností podle věku

2.2 Dobrovolné a nedobrovolné odkládání rodičovství Odkládání rodičovství můţeme rozdělit na dobrovolné a nedobrovolné. Dobrovolné odkládání je plánováno cíleně, například v situacích, kdy si ţena přeje nejdříve dostudovat, vybudovat kariéru, cestovat, nebo jednoduše ještě dítě nechce. Existuje skupina ţen, které se rozhodnou k tomu, ţe dítě dobrovolně nechtějí (dobrovolná bezdětnost). Necítí tedy přirozenou touhu po dítěti, netikají jim tzv. biologické hodiny. Mateřství je pro většinu ţen něčím přirozeným. Přesto jsou však takové, které děti nechtějí a svůj ţivot si plánují bez nich. Litovat mnohdy začnou aţ v pozdním věku, kdy se cítí osamoceny. Některým se však podaří dítě mít. Přehodnotily svůj postoj, vyzrály a přirozená touha po dítěti se dostavila později. Podle některých studií je mateřství většinou povaţováno za samozřejmou součást ţivotního plánu mladých dívek. Odhaduje se i počet ţen, které naopak dítě mít nechtějí (v rozmezí 5% aţ 15%). (Sobotková, 2007). V ČR je těch, které váhají, zda mít či nemít dítě jiţ 10%. I kdyţ v naší společnosti předsudky vůči bezdětným ţenám stále přetrvávají, není to zdaleka tak silné, jako v minulosti. Ţeny, které děti chtějí, však mají čím dál více problémy s plodností. U těchto případů mluvíme o nedobrovolném odkládání rodičovství. 13

Ty se potýkají s mnoha nepříjemnými psychickými pocity (zlost, zklamání, smutek, křivda, vina). Problémy s neplodností se dají mnohdy úspěšně řešit v centrech asistované reprodukce, jejichţ počet stále narůstá (Sobotková, 2007), týkají se jak muţů, tak i ţen a podrobněji je problematika popsána v kapitole č.4 níţe.

2.3 Historický vývoj rodičovství a reprodukčního chování v posledních desetiletích V posledních desetiletích je moţné zaznamenat jisté změny v reprodukčním chování obyvatelstva. Příčinou jsou společenské události i krize, způsobené například politickými a samosprávnými aspekty. Podle www.demografie.cz byla úroveň porodnosti první republiky zpočátku ovlivněna kompenzační vlnou porodů. Tato situace však netrvala dlouho a následoval pokles porodnosti, který se zdůvodňuje sociální situací rodin, zvyšující se ekonomickou aktivitou ţen. Po druhé světové válce byl vývoj plodnosti nepravidelný. Poválečná kompenzační vlna porodů se během padesátých let stabilizovala. Pozdější vzestupy (v letech 1963-65 a 1973-79) byly ovlivněny státní politikou. Vývoj porodnosti byl ovlivněn zejména přijetím zákona o umělém přerušení těhotenství (1958), kdy došlo k poklesu realizované plodnosti ţen a úroveň vysoké plodnosti byla podpořena přijetím komplexu pronatalitních opatření v letech 1968-73. Během osmdesátých let se porodnost stabilizovala. Po roce 1989 došlo k prudkému poklesu počtu narozených dětí, který se zastavil aţ po roce 1996. Tento pokles souvisí s výraznými změnami reprodukčního chování české populace. Ty souvisely se změnami vnějších sociálních a ekonomických podmíněností demografické reprodukce. Jak dále uvádí server, podobný vývoj jako v devadesátých letech byl zaznamenán v letech šedesátých v západní a severní Evropě. Tento vývoj bývá vysvětlen teorií, kdy hlavním projevem změn v ţivotních podmínkách mladých lidí bylo odkládání vstupu do manţelství a zaloţení rodiny ve vyšším věku (http://www.demografie.info/?cz_porodnosthistorie).

2.4 Současný stav problematiky pozdního rodičovství Přestoţe fenomén pozdního rodičovství nás v současné době obklopuje a je stále běţnější u dnešní populace mladých lidí – ţen nad 35 let, musíme konstatovat, ţe odborná česká psychologická literatura se na tuto problematiku zatím příliš neorientuje. V českém jazyce mnoho literatury bohuţel nenajdeme, spíše se objevují články na různých 14

internetových serverech, nejčastěji orientované na ţenu, neplodnost, mateřství. O psychologických aspektech či okolnostech a vlivech je minimum zdrojů. Tyto články se však nejčastěji zabývají biologickými a medicínskými aspekty pozdního rodičovství. Pro praxi jsou však podle našeho názoru psychologické okolnosti pozdního rodičovství důleţité, protoţe nelze přehlédnout určitý vliv na psychiku, který je spojený s rozhodováním mít dítě v pozdějším věku. Představuje tu i určitou psychickou zátěţ zejména pro ţeny v době těhotenství, porodu, neboť s vyšším věkem roste i riziko vývojových vad a poruch apod. (budeme se této oblasti věnovat dále podrobně). Jak jsme jiţ uvedli, existuje jen málo literatury týkající se odkládání rodičovství. Přitom se jedná o vskutku kontroverzní téma. Jedna ze základní literatury z roku 1995 bohuţel dosud nevyšla ani v českém jazyce. Autorkou je dr. Berryman, která se svým kolektivem vydala knihu „Older Mothers: Conception, Pregnancy and Birth After 35“. V české literatuře vyšla v poslední době kniha „Matkou ve vyšším věku“ od autorek Lucie Šilhová a MUDr. Jana Stejskalová, kde se věnují tomuto tématu spíše ze stránky medicínské.

2.5 Pozdní rodičovství v číslech Ve sdělovacích prostředcích slýcháme o poklesu porodnosti. Například Biermann uvádí ve své knize, ţe v Německu se rodí relativně málo dětí. Průměrná matka je při narození prvního dítěte ve věku 29 let. Před 20 lety rodily ţeny průměrně ve věku 25 let. Přibliţně polovina dětí ze všech 750 000, které se v Německu kaţdoročně narodí, má matku třicetiletou a starší. Kaţdý rok se narodí asi 120 000 dětí, jejichţ matkám je mezi 35 a 39 lety. 19 000 spatří světlo světa díky matce ve věku 40 a 44 let. A 700 dětí ročně přivedou na svět matky ve věku 45 aţ 50 let. Těchto 140 000 dětí, které porodily matky ve věku 35 a více, netvoří ţádnou minoritu. A mnoho lidí netuší, ţe zhruba u poloviny těchto matek jde o první dítě. (Biermann, 2006). V Anglii byl v šedesátých letech průměrný věk při narození prvního dítěte u vdaných ţen 24 let. Nárůst byl zaznamenán v devadesátých letech, kdy to uţ bylo 29,1 roku u vdaných ţen (u všech ţen 27,9). Podle statistik připadá na matky starší 35 let téměř 10 % porodů v Anglii a Walesu (Sobotková, 2007). Podobné údaje nalezneme i v ostatních vyspělých zemích. Tento trend se projevuje i u nás, jak jiţ bylo zmíněno. Na stránkách Českého statistického úřadu (http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_hu) je 15

k dispozici následující Graf č. 2, z kterého je patrná tendence nárůstu průměrného věku prvorodičky v České republice. Ta je nejvýraznější od začátku devadesátých let minulého století do současnosti, kde je nárůst zhruba o pět let.

Graf č.2 Vývoj průměrného věku matky při narození 1.dítěte v ČR od roku 1920 Další aktuální zprávy týkající se České republiky najdeme na serveru Ústavu zdravotnických informací a statistky ČR (ÚZIS). Zde je uvedeno, ţe úhrnná plodnost ţen v tomto roce v České republice stagnuje, v roce 2009 připadlo na jednu ţenu během jejího reprodukčního období 1,49 dítěte (1,50 v roce 2008). Těţiště plodnosti se přesouvá do vyšších věkových skupin, nejvyšší specifickou plodnost měly ţeny ve věku 25 aţ 29 let. Nejvíce rodiček mělo středoškolské vzdělání s maturitou a polovina matek byly prvorodičky. Nadále pokračuje nárůst podílu porodů císařským řezem (21,7 %). Většina matek netrpěla v těhotenství závaţnějšími komplikacemi (http://www.uzis.cz/rychleinformace/zprava-rodicce-2009). Rostoucí trend úrovně plodnosti započatý historickým minimem z roku 1999 v roce 2009 stagnoval. Úhrnná plodnost dosáhla v tomto roce hodnoty 1,49. Tento ukazatel udává, jaký průměrný počet ţivě narozených dětí by připadl na jednu ţenu během jejího reprodukčního období (15-49 let) za předpokladu, ţe by specifické plodnosti podle věku zůstaly trvale na nezměněné úrovni daného kalendářního roku. Jde o ukazatel často pouţívaný jak v mezinárodních srovnáních, tak i pro znázornění časového vývoje. Tento 16

vývoj bývá připisován odkládání mateřství do vyššího věku. Jak ÚZIS také uvádí, mnoho ţen dnes zakládá rodinu aţ po dosaţení vzdělání, budování jistého finančního a bytového zázemí, naplnění některých zájmových (např. cestovatelských) cílů, coţ nebývalo ještě před dvaceti lety obvyklé. Ţeny tehdy začaly s rozením potomků krátce po dvacátém roce věku. Současný vzestup plodnosti dokládá, ţe ţeny narozené v silných ročnících 70.tých let teprve v poslední době přivádějí své děti na svět. Do roku 1997 byla nejvyšší plodnost u ţen ve věku 20-24 let, od té doby se plodnost této věkové kategorie prudce sniţuje. Nyní je to věk mezi 25 a 29 lety (počet ţivě narozených dětí ţenám daného věku na tisíc ţen v této věkové skupině). Mezi roky 2007 a 2008 se plodnost ţen mezi 30 aţ 34 rokem ještě zvýšila. Pokud bude tento vývoj známý z mnoha zemí západní Evropy pokračovat, bude tato skupina ţen skupinou s nejvyšší plodností. Také plodnost ve věkové skupině 35-39 let se v posledních letech zvyšovala a stejně je tomu v kategorii 40-44let. Matkám starších 35let se v roce 2009 v České republice narodilo téměř 14% dětí (16 380 dětí z celkového počtu 118 348 ţivě narozených dětí. V Evropském kontextu je ovšem tento podíl stále nízký. Například v Nizozemí, Španělsku, Švýcarsku se rodí okolo 20% dětí matkám nad 35 let.(http://www.uzis.cz/rychle-informace/zprava-rodicce-2009)

Graf č. 3 Vývoj počtu ţivě narozených ţivě narozených matkám ve věku 35+ a podílu ţivě narozených matkám ve věku 35+ 17

3 Sociální aspekty a společenské vlivy Ţeny po pětatřicítce a zejména po čtyřicítce, jsou prý příliš staré na to, aby mohly mít děti. Takové mínění bývalo velmi rozšířené a pevně zakořeněné v srdcích a hlavách mnoha muţů a ţen, rodičů a prarodičů, lékařů a poradců. Je to moţná dnes jeden z důvodů, proč se nejedna ţena obává mít dítě později, zejména ve věku blíţícímu se čtyřiceti let. Obává se všech těch rizik, která by ji čekala. Mnoho ţen také slyší ve svém okolí, popřípadě i od lékařů, ono výstraţné: „Vám uţ je přes třicet? Tak to byste si měla s dítětem pospíšit!“. Podle Biermann nejsou rady vţdy právě jemné a mnohdy i mohou zabolet, přestoţe udělají jasno ve věcech. Rádci také nebývají vţdy příliš kompetentní. Ale podceňovat nesmíme ani strach lékařů, ţe všechno nevyjde tak, jak by mělo. Ţe se přece jen vyskytnou komplikace a jim se pak bude vyčítat, proč na ně neupozornili dříve (Biermann, 2006) Do procesu rozhodování o rodičovství se zapojují s chutí nejbliţší, zejména rodina. Samozřejmě i přátelé, známí a kolegové v práci. S přibývajícím věkem vyvíjejí jakýsi tlak na budoucí potenciální rodiče zejména, kdyţ uţ jsou starší. Můţe dojít i k tomu, ţe takzvaně nad svými dětmi zlomí hůl a přestanou se zajímat nebo uţ se raději neptají, zda si jejich potomek uţ vybral partnera, nebo konečně plánuje rodinu. Tlak na udrţení rodinné linie pociťují zejména lidé bez sourozenců nebo ti, jejichţ rodiče nemají vnuky či jsou uţ starší (Sobotková, 2007). Způsob ţivota se v posledních letech podstatně změnil. Ţeny většinou nemusí těţce fyzicky pracovat, zaţijí méně těhotenství a méně porodů. Také déle ţijí a jsou v průměru zdravější. Jak uvádí Šilhová, dobrou práci v propagaci toho, ţe zralé matky jsou takzvaně in, odvedly i celebrity. Ať chceme nebo ne, udávají tón nejen v oblékání, ale i ţivotním stylu. A pořídit si dítě ve vyšším věku je „ v módě“. Kdyţ to zvládají známé herečky a zpěvačky, dokáţeme to také. Pokud se necítí ţena stará, je zdravá, má plno energie, není důvod do pozdního mateřství nejít. Američané tvrdí, ţe dnešní třicátníci jsou fyzicky i emocionálně na úrovni dvacetiletých před patnácti lety, píše Šilhová (Šilhová, 2006). Jak jiţ bylo zmíněno, mnoho článků o pozdním rodičovství najdeme na internetových serverech s lékařskou tematikou, ale i zaměřené na tzv. life style“, mateřství a dále v ţenských časopisech. Například Říčan zmiňuje, ţe takové časopisy prezentují současnou „starší“ matku nekriticky, jako nadanou, energickou, která vše stíhá tehdy, kdyţ muţ sleví ze svého muţského sobectví. Ţena je postavena před rozhodnutí – rodina nebo kariéra. Zmiňuje však případy, kdy se ţena stala matkou a pak si teprve budovala kariéru (Říčan 2004). Takových ţen se v naší společnosti objevuje stále více. Vyuţijí mateřství k tomu, 18

aby se po pracovní stránce posunuly někam, kde budou spokojené. Pak tu jsou však matky, které nastoupí do kaţdodenního kolotoče práce, rodina, domácnost. Mnohé by vyřešila pruţnost zaměstnavatelů, kteří by nabídli ţeně moţnost polovičního pracovního úvazku. Bohuţel v dnešní české společnosti není tento jev příliš rozšířený, tak jako například v západní Evropě. Jak jiţ bylo zmíněno, průměrný věk maminek prvorodiček stoupl v Česku do roku 1990 o pět let. Dnes tedy průměrná Češka porodí své první dítě kolem šestadvacátého roku (statistiky uvádějí přesné číslo 26,3 roku). Jak zmiňuje Šilhová ve své knize, paradoxně se tak opakuje situace z doby první republiky, kdy byl průměrný věk prvorodiček dokonce dvacet sedm let. Šilhová spatřuje, v této na první pohled paradoxní shodě tak rozlišných období našich dějin, jeden společný rys. Z něj pramení důvod odkládaného mateřství na pozdější dobu. Je to zodpovědnost, s kterou se tenkrát ţeny stavěly k zakládání rodin. Tehdy neexistovaly ţádné sociální programy, jako tomu bylo v předlistopadovém období. Stejně jako v dnešní době, ani za první republiky nebylo dítě podmínkou k rychlejšímu získání bydlení či sociálních výhod ve formě méně zatěţujících půjček. Tato doba uţ je pryč a naopak dnes je dítě, dá se říci, finančně náročnou záleţitostí. I s tím souvisí odkládání mateřství, a sice ţe si mladé páry chtějí vybudovat určité zázemí, materiálně se zajistit. Chtějí studovat a cestovat. K tomu je zapotřebí financí. V době před „sametovou revolucí“ byly děti naopak rukojmím socialistického státu – nejen ekonomickým, ale i psychologickým. Bez dětí neměla rodina nárok na nic. Neměly nárok na finanční výhody ani společenské uznání (Šilhová, 2006). Bezdětnost se v té době nenosila, i kdyţ takových párů bylo samozřejmě také dost. Asistovaná reprodukce se začala vyvíjet aţ později, stejně tak moderní vyšetřovací technika. V předlistopadové době bylo naprosto běţné, ţe se mladí lidé brali hned po střední škole a měli děti. Mít dítě kolem dvaceti let bylo trendem. Dokonce i tak mladých lidí, ţe se museli nechat zplnoletit, nebo předstupovali před komise s ţádostí o ukončení těhotenství. I dnes samozřejmě takové případy existují, ale asi ne v takové míře. Dnešní mladí mají odpovědnost za svou ekonomickou situaci opět ve svých rukách. Chtějí si vybudovat pozici s odpovídajícím finančním ohodnocením, coţ stojí většinou mnoho úsilí. Výsledky nejsou patrné ihned, ale aţ za několik let. Nápomocna je v tomto určitě moţnost antikoncepce, která je dnes mnohem dostupnější a pro ţenský organismus méně zátěţová, neţ v minulosti. Můţe za to také antikoncepční pilulka, protoţe se rodičovství stalo s jejím rozšířením plánované. Dnes se prakticky můţou páry rozhodnout, kdy chtějí mít miminko. Lépe řečeno kdy ne, protoţe vzhledem

19

k dalšímu fenoménu neplodnosti se nedá tvrdit, ţe se dá ve všech případech miminko naplánovat. Kdy se stát matkou je podle Konečné (2003) dilema 21. století. Podle statistik se například jen v USA od roku 1970 zvýšil počet ţen, které mají první dítě po třicátém roce věku, na čtyřnásobek. V současné době se lidé doţívají obecně vyššího věku. Ţeny svá mateřství odkládají na pozdější dobu. Důvodem je to, ţe očekávají větší zralost, finanční zajištěnost, stabilní partnerský vztah. Pro dnešní svět důvody pochopitelné, tělo ţeny je ignoruje (Konečná, 2003). Pro ilustraci dále cituje rozhovor časopisu Marianne 11/02 s Líbou Taylor, fotografkou českého původu: „Můţu si jen povzdechnout, jak je příroda nespravedlivá. Na dítě bych se cítila teď, ve dvaapadesáti, kdyţ jsem hodně udělala a zaţila. Uţ jsem i dostatečně klidná. Ale asi to tak mělo dopadnout. Ve třiceti jsem poletovala světem, fotila jako o ţivot a nechtěla nic zmeškat. Tehdy bych dítě k někomu na půl roku odloţila, pak se vrátila a co? Zavalila ho dárky? Vykládala mu, jak ho miluju? Vţdycky je něco za něco.“ (in Konečná, 2003). Některé ţeny se mohou cítit ve společnosti ţen klábosících o dětech ještě pořád nepatřičně. Ale někde v koutku duše jim pomalu, ale jistě zraje rozhodnutí darovat ţivot. Většina ţen, které měla to štěstí a přivedla na svět dítě, říká, ţe je to nejkrásnější, co je v ţivotě potkalo. Darovat ţivot je výsadou ţen. Sice se hovoří o tom, ţe v budoucnu by mohli rodit i muţi, ale to je z biologického pohledu málo pravděpodobné. Ne všechny ţeny cítí stejně své takzvané biologické hodiny. Některé ţeny necítí mateřské pudy vůbec, nebo aţ později. Těţko říci, co je důvodem. V téměř deset let starém článku v časopise Newsweek pod názvem „Should You Have Your Baby Now?“ se píše o tom, ţe nám antikoncepční pilulka přinesla jakýsi pocit svobody rozhodování o dětech. Je to pocit falešný, protoţe dává svobodu jen poloviční a to, kdy dítě nemít. Ale kdy dítě mít – to uţ tak úplně v rukou nemáme. Ţeny se udrţují v dobré psychické a fyzické kondici a domnívají se, ţe ve stejné kondici jsou i jejich vaječníky. Ty však stárnou mnohem rychleji, neţ ostatní orgány (in Konečná, 2003). Podíl na zvyšování věku prvorodiček v ČR, popř. celé Evropě, je také narůstající význam vzdělání a potřeba ekonomického i sociální zaopatření. V dnešním světě tvoří jakousi podmínku mladých lidí pro zaloţení rodiny a patří mezi ty nejdůleţitější. Nemůţeme také opomenout fakt, ţe po roce 1989 se významně rozšířily moţnosti, zejména pro mladé lidi. Otevřely se hranice a od té doby je moţné získávat zkušenosti i v zahraničí a libovolně cestovat, studovat atd. V mnoha zdrojích také najdeme, ţe 20

v devadesátých letech se začínalo se sexuálním ţivotem později a nemůţeme opomenout i stále zdokonalenější systém antikoncepce a antikoncepčních prostředků, kterým lze de facto porodnost řídit. Názory na tuto situaci a problematiku se různí. Někteří odborníci povaţují zvyšování věku prvorodiček a odkládání rodičovství za nepřirozené a nebezpečné. Na druhou stranu nalezneme informace o tom, ţe například ve třicátých letech minulého století nebyl průměrný věk prvorodiček o moc niţší, neţ je dnes. Jako důvod se uvádí i to, ţe byla podobná ekonomická situace a páry se chtěly nejdříve zajistit a poté teprve mít děti (Šilhová, 2009). I kdyţ osobní okolnosti a sociální očekávání do jisté míry ovlivňují proces rozhodování o rodičovství, v popředí je čistě individuální hodnocení pozitiv a negativ neboli přínosů a obětí rodičovství. Mezi oběti rodičovství patří například zpomalení kariéry matky, finanční znevýhodnění, omezení osobní svobody, dopad na manţelský vztah. Mít dítě je nezvratným rozhodnutím, které nelze vzít zpět. Dále jsou to pochybnosti ohledně rodičovství, obavy o budoucnost spojenou s globálními problémy. Na straně druhé jsou tu přínosy rodičovství, kam patří rozvoj vztahů (nová role matky otce, nová přátelství), osobní naplnění, pokračování rodu, výzva a zdroj podnětů i známka dospělosti (Sobotková, 2007) Pro mnohé ţeny načasování těhotenství není ani tak záleţitost rozhodnutí jako spíš výsledek okolností. Jednou z nejvýznamnějších vlivů je pocit emocionální připravenosti na dítě. Sobotková uvádí, ţe studie prokázaly, ţe mladší matky vidí přání mít dítě jako osud či instinkt. Naproti tomu starší matky popisují právě stav připravenosti a zralosti či stability, která následovala po dosaţení různých cílů. Je vědecky doloţeno, ţe starší ţeny (střední dospělost) vykazují obecně větší sebedůvěru, sebejistotu, narůstá pocit kontroly a autonomie. Z tohoto hlediska jsou pak starší matky (potaţmo i rodiče) ve výhodě oproti těm mladším. Emoční zralost je bezesporu pozitivní faktor v přístupu k dítěti. Starší matky se také lépe vyrovnávají například s předčasným porodem či hyperaktivitou dětí. A Podle studie Berrymann a Windridge z roku 1998 je zvyšující věk matek spojen i s delším kojením (Sobotková, 2007).

21

4. Medicínské a biologické aspekty Obecně máme čísla rádi, jsou pro náš ţivot důleţitá. Třeba plnoletost, narozeniny, výročí svatby atd. Rádi dělíme čas, který plyne, do jasně vymezených úseků. Příroda, naše přirozenost však nezná takové „magické hranice“. Přestoţe ţádné skutečné meze neexistují, lékaři zaškrtávají v těhotenských průkazech u ţen od 35 let políčko označující „riziko“. (Biermann, 2006, str. 18). Jak jsme jiţ zmiňovali, také v medicíně došlo k velkému pokroku v oblasti péče o těhotné ţeny a především porodnictví (perinatologie). Všechny těhotné ţeny chodí celé těhotenství na preventivní vyšetření a mohou se aktivně připravovat na porod. Nebezpečí je rozpoznáno dříve, neţ začnou případné komplikace. Tak se matkám v těhotenství a při porodu dostává z lékařského hlediska daleko kompetentnější péče, stejně jako jejich maličkým. Mají tedy podstatně vyšší šanci neţ dříve, ţe v těhotenství a při porodu zůstanou zdravé a přivedou na svět zdravé dítě. Jaká vlastně existují rizika? Všechny těhotné ţeny v našich podmínkách samozřejmě chodí na preventivní vyšetření a připravují se na porod. Jsou stále sledovány. Dnes jiţ existuje špičkové vybavení, kdy se monitoruje, jak se plod vyvíjí. Dokonce je moţné se dívat na budoucí miminko ve formátu 3D i 4D. Díky stále modernější technice lze nebezpečí rozpoznat dříve, neţ nastanou komplikace. Matkám se tedy dostává z hlediska lékařského daleko kompetentnější péče jak v těhotenství, tak během porodu. Péče se jim dostává stejná jako jejich maličkým. (Biermann, 2006). Šance na to, ţe přivedou na svět zdravé dítě, a stejně tak ony samy budou v pořádku, je podstatně vyšší neţ dříve. Také většinu vývojových vad je moţné odhalit záhy po početí, jiţ v raném stadiu těhotenství. V případě, ţe existuje výrazná šance na nějakou z váţných vad, je moţné těhotenství ukončit – dá se říci včas. A bolí to méně, neţ kdyby se tato skutečnost zjistila aţ po porodu. Proto, ţe máme takovou jistotu, se ţeny neobávají odkládat mateřství dokonce aţ po čtyřicátém roce věku. Jak na tuto skutečnost však nahlíţí lékaři a samotná medicína? Jaká vlastně jsou rizika a medicínské problémy v případě ţen s první dítětem po 35, nebo dokonce po 40 roce věku?

4.1 Plodnost Jako nejplodnější období ţeny se z biologického hlediska uvádí věk mezi 19. a 25. rokem ţeny. Z pohledu psychologického je však ţena zralá na mateřství aţ kolem třicátého

22

roku věku. Se zvyšujícím se věkem se sniţuje přirozeně i schopnost otěhotnět. Je známo, ţe schopnost reprodukce po třicátém roce věku ţeny klesá. Kdyţ k tomu přidáme i stále se zhoršující podmínky ţivotního prostředí, nezdravý styl ţivota, stres, riziko se stále zvyšuje. Ve čtyřiceti letech je podle lékařů pravděpodobnost otěhotnění malá. Přesto je takových matek mnoho, nejen prvorodiček. Naopak roste pravděpodobnost potratu, která představuje aţ 40% u čtyřicetileté ţeny. Také u muţe se s narůstajícím věkem sniţuje schopnost reprodukce. Ţena má na svých bedrech mnohem větší část úkolu, pokud jde o potomstvo. Kromě početí musí zajistit ještě vývoj a porod. Ţena je ten, kdo dítě přivádí na svět. Jak píše Konečná, cesta za dítětem je cesta dvou lidí, dvou různých lidí. Jinak ji vnímá ţena a jinak muţ (Konečná 2003). Podle statistiky je největší šance a nejideálnější věk pro první těhotenství v rozmezí 2025let. Jak z hlediska genetického, tak z hlediska biologického. S vyšším věkem klesá pravděpodobnost otěhotnění a naopak se zvyšuje riziko komplikací v těhotenství, také poruch nitroděloţního vývoje a vrozených vývojových vad. Avšak tato otázka je diskutabilní, neboť podle některých lékařů ve vyspělých západních státech je ideální věk pro první porod mezi 20-35 rokem věku ţeny. Proto by se ţeny, které jiţ překročily vyšší věk,

neměly

obávat

otěhotnět.

jak

uvádí

například

server:

http://zena-

in.cz/clanek/planujete-otehotnet/kategorie/tehotenstvi-a-porod Nynější světový trend podporuje i starší ţeny v roli matky. Pozitivně se jistě uplatňuje jejich vyzrálost a skutečnost, ţe jsou na mateřství lépe mentálně vybavené. Vztah takových rodičů je stabilnější, rodina je lépe finančně zajištěna, ţena si splnila do jisté míry své profesionální ambice, a tak nemusí vzniknout rozpor mezi mateřstvím a její kariérou. V neposlední řadě je partner, dá se předpokládat, lépe připraven na roli otce, a těší se. V rodině by měla být zakotvena spokojenost a naplánovaná budoucnost.

4.2 Nedobrovolná bezdětnost Mateřství je spojováno se smyslem ţivotní náplně a ţivotního úkolu nebo také posláním. Jsou lidé, kteří se nikdy s problémem mít vlastní děti nesetkali. Těţko pochopí ty, kteří dítě nemohou mít a podstupují různé zákroky a procedury, jen aby došli svému snu. V tomto případě samozřejmě dochází k neplánovanému odkládání rodičovství, které je v některých případech však naplněno například díky centrům asistované reprodukce. Problém neplodnosti se stal dnešním fenoménem a patří dokonce podle WHO k nemocem. 23

I přestoţe v dnešní době počet obyvatel naší planety neustále narůstá, dochází k paradoxní situaci. Podle výzkumu odborníků v ekonomicky vyspělých zemích světa je moţné sledovat pokles porodnosti a narůstající fenomén nedobrovolné bezdětnosti. Kaţdý pátý pár ve fertilním věku má problém počít potomka a tento problém se snaţí vyřešit ve specializovaných centrech pro léčbu neplodnosti tzv. metodami asistované reprodukce (Mrázek, 2003). Neplodnost je definovaná jako neúspěšná snaha páru o otěhotnění, trvající déle neţ dva roky. Takový pár se označuje v lékařské terminologii jako sterilní. Jiţ po roce neúspěšné snahy, při pravidelném nechráněném styku, by měl pár vyhledat odbornou lékařskou pomoc. (http://www.fertilizace.cz/lecba-neplodnosti.html) V anglosaské terminologii se za neplodnost povaţuje i stav, kdy ţena sice otěhotnět můţe, ale není schopná dítě donosit (Mrázek, 2003). V českém odborném názvosloví v těchto případech hovoříme o tzv. infertilitě. Neplodnost se dále rozlišuje na primární a sekundární. Pod pojem primární neplodnost zahrnujeme páry, kterým se nikdy nepodařilo otěhotnět. Některé páry však zjistí, ţe se staly neplodnými aţ tehdy, pokouší-li se o druhé dítě. Sekundární neplodnost je tedy definována jako neschopnost počít po předchozím otěhotnění (ať uţ zakončeném porodem, interrupcí nebo potratem). Některé páry trpí primární a posléze sekundární neplodností (Doherty, 2006). Podle některých zdrojů je sekundární neplodnost téměř tak běţná jako primární neplodnost. Protoţe je člověk tvor se sníţenou plodností, pravděpodobnost otěhotnění i zcela zdravého páru je asi pouze 25%. Podle dostupných statistik otěhotní během 6 měsíců aţ 63% párů, po 9 měsících přibliţně 80% a po 12 měsících nechráněného pohlavního styku zhruba 85% párů (Mrázek, 2003). Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je neplodnost od roku 1977 oficiálně povaţována za nemoc. Jedná se však o zvláštní nemoc, protoţe je to nemoc páru, ať uţ je příčina gynekologická nebo andrologická, následky nese i druhý partner. Bez informovaného souhlasu obou partnerů není například vůbec moţné podstoupit některé terapeutické procedury (Kačurová, 2008). V současné době neplodnost postihuje asi 20-25% párů ve vyspělých zemích, včetně České republiky (Ulčová, 2006). Neplodnost se stává významným problémem zejména v hospodářsky vyspělých státech světa, kde podle dostupných údajů procento neplodných párů mírně narůstá, avšak problém to začíná být celosvětový - globální. Bohuţel přesná čísla nejsou k dispozici (nechtěná neplodnost se systematicky v mezinárodním měřítku 24

nesleduje). Různé zdroje, např. WHO (Světová zdravotnická organizace), varují před výrazným nárůstem neplodnosti a uvádí se, ţe problémy s plodností zaţívají aţ 2 miliony párů ročně. Podle dřívějších statistik odbornou pomoc vyhledalo 10-15% párů, v současné době se uvádí aţ 20%. Na stránkách www.neplodnost.cz je uvedeno, ţe na kaţdých sto párů připadají 80 normálně plodných a čtyři neplodné páry. Zbývající páry mají sníţenou plodnost, tedy jeden z partnerů nebo oba partneři trpí poruchou, která sniţuje pravděpodobnost početí do jednoho roku. Neznamená však úplnou nemoţnost početí. Jak se dále uvádí na tomto serveru, přibliţně 33% párů z této skupiny zůstane i po třech letech bezdětných. Podle některých autorů jsou odhady aţ 15% neplodnosti, z nich pak zůstane zhruba polovina bezdětná (Kačurová, 2008). Jak uvádí někteří autoři publikací, které se týkají problematiky neplodnosti (psychologické problémy nedobrovolné bezdětnosti), při řešení problému neplodnosti bývá primárně věnována pozornost poznání biologických příčin a psychologické aspekty (počínaje komunikačními dovednostmi lékaře), i přes jejich nespornou důleţitost, zůstávají na periferii zájmu (Konečná, 2003). Jak dále uvádí Kačurová (2008), bohuţel tato situace trvá i nadále. Z reprodukčních center se stávají „továrny na výrobu dětí“. Stále více a více znepokojených či dokonce zoufalých párů, se obrací prostřednictvím svého obvodního gynekologa, na tato specializovaná pracoviště. Centra asistované reprodukce se rozrůstají a je jich stále více. Jestliţe před několika lety existovalo jen jedno takové pracoviště v Plzni, tak dnes jich jsou po celé republice desítky. Nejen státní zařízení např. při fakultních nemocnicích či nemocnicích, ale i soukromá, privátní centra. Můţe to napovídat o tom, ţe pacienti potřebují individuálnější péči, kterou např. ve státních centrech postrádají a očekávají ji zde (např. dlouhé čekání, mnoho pacientů). Dalším aspektem můţe být i fakt, ţe se za tento problém stydí, nechtějí, aby se někdo dozvěděl o problému, či se rozšířila informace, ţe je někde chyba. Vţdyť mít dítě, zplodit potomka, je jistou „povinností“ kaţdého páru. Společnost to očekává a je téměř nepřípustné nemít děti. Pokud je někdo nemá - ať uţ nedobrovolně, tak dobrovolně, budí v okolí podezření. Takové páry jsou vystaveny zkoumavým pohledům okolí, příbuzenstva, kolegů v zaměstnání. Neustále se ptají, jak je to s těmi dětmi, kdy do toho „praštíte“, nebo mají jen v očích zvídavou otázku „proč?“. To právě můţe být jednou z příčin, proč je problém počít dítě. Páry se kaţdodenně potýkají s otázkami okolí, přemýšlejí, kdy je nejlepší období, počítají dny, pak úzkostlivě sledují, zda to vyjde, ţeny sledují cyklus menstruace. Také se setkávají s těhotnými ţenami v okolí, s malými dětmi, kočárky obzvláště v současném období tzv. babyboomu, kdy jsou 25

těhotné ţeny a miminka téměř na kaţdém kroku. Tento aspekt nátlaku okolí a očekávání společnosti vystavuje ţeny i muţe tlaku, nepříjemným situacím a v neposlední řadě i stresu, který, jak známo ovlivňuje psychosomatiku (Kačurová, 2008). Je známo, ţe schopnost reprodukce ţeny po 30. roce klesá. Kdyţ k tomu přidáme i globální, stále se zhoršující podmínky ţivotního prostředí, nezdravý styl ţivota, stres apod., riziko se stále zvyšuje. U muţe se s narůstajícím věkem také sniţuje schopnost reprodukce. Sedavý způsob zaměstnání, přepracovanost, málo pohybu atd. ji ovlivňují podobně jako u ţeny. I kdyţ se v některých zdrojích uvádí, ţe ohraničení roky muţe jeho nejplodnější období neexistuje. Podle genetických záznamů je doloţeno, ţe zdraví jedinci jsou schopni oplodnit i ve vysokém věku (Ulčová, 2006). Z původních 2 let intenzivního snaţení o reprodukci se upravila definice neplodnosti/sterility na 12 měsíců cílené pohlavní aktivity. Právě z důvodu prodlouţení rozhodnutí párů zaloţit svoji rodinu především z důvodů ekonomických, pracovních, bytových. (Ulčová, 2006). V lékařské terminologii se odlišuje sterilita jako neschopnost počít dítě a infertilita jako neschopnost donosit dítě. Příčina neplodnosti či problémů s otěhotněním se podle lékařů zjistí u 90-95% neplodných párů, tam se najde konkrétní příčina. Některé z příčin lze léčit pomocí metod asistované reprodukce (srůsty vejcovodů, anovulace atd.). V mnoha případech však ani tyto metody nepomohou. V tomto oboru je stále co zjišťovat, i kdyţ pokroky v medicíně jdou velice rychle kupředu. Nikde však není záruka, ţe se počít dítě po umělém oplodnění podaří. V některých případech se však podaří i přes neúspěšnou léčbu vytouţené děťátko počít bez asistence lékařů. V mnoha případech to trvá několik let, ale často - kdyţ uţ se zdá, ţe jsou všechny metody vyčerpány - najednou ţena zjistí (mnohdy za kuriózních situací), ţe je těhotná. Výše uvedené informace ohledně neplodnosti byly uvedeny v autorčině bakalářské práci.

4.3 Možná rizika pozdního rodičovství Dnešní medicína umoţňuje přivést na svět dítě veliké skupině párů, a to i v případě, ţe jeden nebo oba trpí chronickým onemocněním. Je však nutné vše předem konzultovat s lékařem specialistou. Biermann (2006) uvádí patero moţných nebezpečí pozdního mateřství.

26

1 Plodnost Prvním problémem je přijít do jiného stavu. Jak jsme jiţ několikrát zmiňovali, šance na úspěch se s věkem sniţuje. Přibliţně kaţdá čtvrtá ţena ve věku mezi 35 a 39 lety má problémy. Pokud plánuje první dítě počátkem čtyřicítky, můţe na padesát procent počítat s potíţemi.

2 Potrat (abortus) V případě, ţe těhotenství skončí dříve, neţ je dítě schopno ţivota, nastane tzv. potrat (abortus). Plod je schopen přeţití teprve od 22. týdne gravidity. Potraty se dějí často v raném těhotenství, tj. ve druhém měsíci nebo počátkem třetího, většinou před 10. týdnem těhotenství. Nebezpečí, ţe jiný stav skončí potratem, je u čtyřicetileté ţeny asi trojnásobné proti ţene třicetileté. 3 Postiţení, poškození plodu a deformace Biermann (2006) uvádí, ţe výrazné postiţení nebo porodní postiţení se dnes vyskytuje méně často neţ dříve. Celkem u méně neţ jednoho procenta narozených dětí. Příčinou jsou většinou infekce v době těhotenství nebo porodní komplikace. Ty mohou nastat při předčasném porodu (před 32. týdnem), kdy je mozek a plíce dítěte ještě nedostatečně vyvinutý. U starších rodiček se však komplikace nevyskytují častěji neţ u mladších. V devadesátých letech byla provedena americká a německá studie, kde došly k výsledku, ţe děti starších matek (35 let a více) přicházejí na svět stejně zdravé jako děti mladších. Ani ţádné poruchy se u nich neobjevují častěji, aţ na jednu výjimku tzv. Downův syndrom. Riziko je ve čtyřiceti letech aţ desetinásobné ve srovnání s matkou třicetiletou. Naštěstí existuje řada vyšetření, které umoţňují včas rozpoznat toto riziko. Podrobněji se budeme věnovat později. 4 Rizika těhotenství Lékaři označují těhotenství ţen nad 35 let jako rizikové. Biermann (2006) uvaţuje nad tím, zda je ještě toto označení oprávněné. Průzkum porodníků v Hessensku v letech 1990 aţ 1995 ukázal, ţe ţeny ve věku mezi 35 a 39 lety vcelku neměly častější potíţe v průběhu těhotenství a porodu, neţ mladší ţeny ve věku mezi 18 a 34 lety. Aţ u ţen nad 40 let se objevovala častěji těhotenská cukrovka a také nízká porodní váha narozeného dítěte. Výsledky uveřejnili v odborném časopisu Porodnictví a ţenské lékařství.

27

5 Rizika porodu Například v Německu kaţdá druhá ţena, která měla první dítě ve 40 letech nebo později, rodila císařským řezem. Důvodem mohla být obava, aby dítě nebylo poškozeno, strach porodníka z vyššího věku rodičky nebo nadměrné starosti o „pozdní dítě“ (Biermann, 2006). V České republice můţeme vidět situaci na aktuálním Grafu č. 4 z roku 2010 (http://www.uzis.cz/rychle-informace/zprava-rodicce-2009). Z grafu je patrné, ţe setrvalým trendem posledních let je nárůst podílu porodu císařským řezem. Někteří lékaři uvádí v médiích, ţe se někde provádějí i císařské řezy na přání rodičky a také se tím lékaři jistí, aby porod dobře dopadl. Na tento postup však panují mezi odborníky rozdílné názory.

Graf č. 4 Vývoj počtu porodů, porodů císařským řezem a podílu počtu porodů císařským řezem Další rizika Podle Biermann (2006) jsou ovšem ještě další otázky, kterými se statistiky nezabývají. Jednou z nich je ta, zda budou mít pozdní rodiče dost tělesných a duševních sil, radosti ze ţivota, trpělivosti a snášenlivosti, aby to zvládli, aţ bude dětem třeba deset let? Z vlastní zkušenosti s pozdními“ matkami v těhotenské prevenci ví, ţe nejen ţenští lékaři, ale i ţeny 28

samy skutečné riziko přeceňují. Mnoho ţen, můţe otěhotnět i po pětatřicítce. Bez potratu a bez předčasného porodu – bez komplikací, mají normální krevní tlak, normální hladinu cukru v krvi, proţijí normální porod a mají děti normální váhy, které se narodí zdravé. Lékaři i porodní asistentky potvrzují zkušenost, ţe právě zralé ţeny se chovají velice svědomitě a zodpovědně se na své těhotenství připravují. Mnoho z nich zanechává pití alkoholických nápojů, kouření, zdravěji se stravují a připravují se na porod a pravidelně docházejí na preventivní prohlídky. Chovají se zkrátka rozumně. V posledních letech se pořádají pro budoucí maminky různé přednášky a školení. Je moţné, ţe zde najdete více ţen po třicítce. Hledají více informací a také více „řeší“, jak se později ukázalo v našem výzkumu. To je asi jedna z nevýhod starších prvorodiček, kdy věci velice promýšlejí, zda dělají vše dobře, neţ maminky mladší. Někdy aţ úzkostně sledují vše kolem dítěte. Podle lékařů výše zmíněná zodpovědnost můţe také být jedna z příčin, proč se často takovým maminkám rodí děti zdravé stejně často jako ostatním. Starší maminky jsou pečlivě sledovány, dostává se jim dobrých rad, jimţ naslouchají, a moţná i pozornější péče. Zdá se, ţe mnoho porodníků, porodních asistentek, zdravotních sester a lékařů se jim snaţí dopomoci k pozdní radosti, byť s vedlejším účinkem častějšího císařského řezu (Biermann, 2006). Rizika, která jsme právě vyjmenovali, jsou dostatečným důvodem obav i pro mnoho ţen daleko mladších, které se ptají: „Nejsem na to uţ stará? Dokdy je vůbec zodpovědné mít dítě? A kdy je opravdu pozdě?“. Jsou ještě další otázky, kterými se statistika nezabývá. „Budou mít budoucí rodiče dostatek tělesných a duševních sil, radosti ze ţivota, trpělivosti a snášenlivosti, aby to zvládli?“ Ale není ani ţádným překvapením, rozhodne-li se ţena pro dítě po pětatřicítce, ţe těhotenství můţe proběhnout úspěšně i po čtyřicítce. Pozdní těhotenství má svá specifika, jak pozitivní, tak i negativní.

4.4 Vrozené vývojové vady - co všechno může odhalit vyšetření Během kaţdého těhotenství je ţena podrobena tzv. screeningům, které se dělají celkem nejméně třikrát. Screening sleduje nejen vyhledávání genetických onemocnění, ale také se snaţí odhalovat morfologické (strukturální) vady. Jsou to vlastně změny na tělesném vývoji plodu. Mnoho plodů s tímto defektem nepřeţije. Podle statistik na jednoho ţivého novorozence se strukturálním defektem připadá devět potratů, resp. porodů mrtvého novorozence. Screening také vysledovává moţné porodnické komplikace. 29

Jak je patrné, rizika spojená s pozdním otěhotněním nejsou zrovna pozitivní a jistě představují pro ţenu zvýšenou psychickou zátěţ, pocit stresu. Zejména, pokud v době těhotenství čeká na výsledky vyšetření třeba i několik dnů. Defekty neurální trubice (DNT) DNT patří k nejčastějším morfologickým vadám s výskytem 0,3 aţ 3 novorozenci z jednoho tisíce narozených dětí. Vznikají v časných stádiích vývoje lidského plodu, kdy se původně otevřená neurální trubice nedokonale uzavře, nebo vůbec neuzavře. Poruchy uzávěru neurální trubice jsou spojeny s poruchami skeletu. DNT představuje velký počet vrozených malformací, z nichţ zhruba polovinu tvoří tzv. anencefalus (u plodu je vyvinuta jen obličejová část a mozek chybí) Děti s tímto defektem umírají krátce po narození. Druhou polovinu tvoří defekty podél neurální trubice, nejčastější je tzv. spina bifida.

Spina bifida Je to vada páteře, při které se jeden nebo více obratlů neuzavřou normálně a vznikne v nich mezera. Dítě je pak do jisté míry ochrnuté. Více neţ 85% má společně se spinou bifidou i hydrocefalus

Hydrocefalus Vzniká v důsledku zvýšeného tlaku mozkomíšního moku na mozek. Důsledkem nerovnováhy tvorby a pohlcování mozkomíšního moku se u novorozeňat a batolat zvětšuje hlava. Zlepšení pomáhá zavedení drenáţe, ale mohou trvat i jiné problémy. Spina bifida a hydrocefalus znamenají postiţení na celý ţivot. I přesto, ţe většina takto postiţených skončí na vozíku, budují si kariéru, zakládají si rodiny a mají děti. Příčin výskytu DNT je mnoho, avšak vyšší věk rodičky patří na přední místa. V poslední době se však daří výskyt těchto vad celkem úspěšně redukovat. Vděčíme za to biochemickému a ultrazvukovému screeningu. V Maďarsku proběhla velká studie, která potvrdila, ţe výskyt DNT lze sníţit podáváním kyseliny listové. Chromozomální defekty Genetická informace je uloţena v jádře kaţdé buňky v podobě 23 párů chromozomů. Jestliţe se vyskytne u páru chromozomů jeden nadbytečný, hovoříme o trizomii. Nejznámější mezi laickou veřejností je pravděpodobně trizomie 21. chromozómu – 30

Downův syndrom. Dále sem patří trizomie chromozómu 13 a 18, známé pod názvem Patauův syndrom, respektive Edwardsův syndrom. Asi 25% chromozomálních defektů pak tvoří poruchy pohlavních chromozomů Klinefelterův syndrom a Turnerův syndrom. Ostatní chromozomální poruchy jsou vzácnější. Některé příznaky jsou typické, některé jsou společné, ale vţdy se setkáváme se závaţným psychickým a fyzickým poškozením dítěte. Při chromozomální poruše se můţe vyskytnout i závaţná vrozená vada jakéhokoliv orgánu a ta můţe podle míry postiţení znamenat limitující faktor délky ţivota. Downův syndrom Jedná se o tělesnou i duševní poruchu. Podle statistik je většina matek dětí s náhodnou trizomií chromozomu 21 v době porodu starší 35 let. Jen asi v 10 % případu se jedná o dědičnost. Studie ukazují, ţe se vykytuje více u starších maminek neţ u mladších. Jde o poměrně časté onemocnění vyskytující se u jednoho narozeného dítěte ze 700. Jak jsme zmiňovali, jeho výskyt je ovlivněn věkem matky. U rodičky nad 45 let je pravděpodobnost vzniku 1:40. Downův syndrom se projevuje mentální retardací, tělesnými malformacemi (menší hlava, mohutnější krk), anomáliemi obličeje (mongoloidní vzhled, obličej má ploché rysy, ve vnitřním koutku je výrazná kolmá koţní řasa, coţ způsobuje dojem šikmých očí, uši jsou menší, ústa pootevřená, větší jazyk). Prsty na končetinách jsou krátké a třetina dětí má srdeční vadu. Downův syndrom je moţné s určitostí diagnostikovat pouze vyšetřením vzorku placenty (biopsie choria – CVS) nebo vody plodové – amniocentéza. Asi 30 let se snaţí vědci získat informaci z krve matky, zatím však bezúspěšně. CVS i amniocentéza mají bohuţel riziko ztráty těhotenství v souvislosti s výkonem, které znamená 1% (http://cs.wikipedia.org/wiki/Down%C5%AFv_syndrom). Edwardsův syndrom Jedná se o těţký malformační syndrom. Těhotenství bývá komplikováno zaostáváním růstu plodu, častá je i intrauterinní smrt (v děloze). Prognóza pro ţivot není dobrá, většina dětí umírá v novorozeneckém věku, jen asi 12% přeţívá věk kojenecký. Patuův syndrom Jde o těţký malformační syndrom. Těhotenství často končí samovolným potratem nebo předčasným porodem. Více neţ 90% dětí umírá do jednoho roku.

31

Klinefelterův syndrom Tímto postiţením trpí jen muţi, vyskytuje se u 1 chlapce z 670 novorozenců muţského pohlaví. Je častější u matek starších 35 let. Do puberty je vzhled i vývoj nenápadný. Někdy se objevuje lehká psychomotorická retardace a puberta je v tomto případě opoţděná. Mezi příznaky patří hypogenitalismus (nevyvinuté pohlavní ţlázy), aspermie (sterilita), gynekomastie (zvětšení prsou) a ţenské rozloţení tuku. Muţi s tímto syndromem mají dlouhé dolní končetiny. Turnerův syndrom Vyskytuje se u jedné dívky z 2000 novorozenců ţenského pohlaví. V dětství je patrný trojúhelníkovitý obličej, pokles víček, vadný skus, nízko poloţené uši. Také se můţe vyskytnout srdeční vada aţ u 20% a u 50% dívek také porucha ledvin. Maximální výška v dospělosti je 155cm, IQ většinou normální a typický je špatný prospěch z matematiky.

4.5 Diagnostika vrozených vývojových vad Jak jiţ bylo zmíněno, budoucí maminka podstupuje v průběhu těhotenství řadu vyšetření. Cílem těchto vyšetření je předcházet komplikacím v těhotenství a při porodu. U starších rodiček se provádí ještě další vyšetření – testy, které mohou odhalit vrozené vady plodu a poskytnout tak rodičce moţnost zváţit, zda si přejí postiţený plod donosit, nebo těhotenství ukončit (zpravidla do 24. týdne). A. Neinvazivní prenatální diagnostika Od roku 1988 se ve druhém trimestru pouţívá tzv. multimarkerový screenig, který slouţí k vyhledávání plodu s vrozenými vadami. Jde o kvantitativní biochemické vyšetření z krve matky, tzv. triple test. Z hodnot parametrů v krevním séru je moţno určit riziko pro chromozomální vadu, DNT nebo jiné morfologické abnormality. Triple test v sobě spojuje stanovení krevní hladiny alfaproteinu (AFP). Jeho zvýšení muţe ukazovat na kůţí nekrytou vývojovou vadu, např. spinu bifidu. Dále stanovení krevní hladiny těhotenského hormonu (choriového gonadotropinu – HCG) a určení krevní hladiny volného estriolu (E3) – ţenský pohlavní hormon. Test detekuje poruchy aţ s 70% úspěšností a naopak 5% zdravých případů rozpozná jako narušené. Výsledky vzhledem k číslům upozorňují na riziko. 32

Screening slouţí jako ukazatel, ţe něco nemusí být v pořádku a ţena se pak můţe podrobit dalším testům, které jí jsou genetikem doporučeny. V posledních letech se začal pouţívat i mnohem přesnější kombinovaný test, screening v 1. trimestru. Ten kombinuje test na biochemické parametry mezi 8. aţ 11. týdnem těhotenství a test nuchálním projasněním („nuchal translucency) za krčkem plodu pomocí ultrazvukového vyšetření mezi 11. a 13. týdnem těhotenství. Oba testy dohromady tvoří tzv. integrovaný test. Jeho efektivita je při optimálně nastaveném integrovaném testu aţ 95% detekce postiţených plodů. B. Invazivní metody prenatální diagnostiky Amniocentéza (AMC) AMC se obvykle provádí mezi 15. a 18. týdnem těhotenství, ale můţe se de facto provést kdykoliv v průběhu těhotenství od 15. týdne. Znamená to, ţe se pomocí jehly odebere vzorek 20ml plodové vody přes břišní stěnu (probíhá pod ultrazvukovým dohledem) a umoţňuje pak genetické vyšetření této vody. Jedná se o vpich jehlou tam, kde je na ultrazvukovém vyšetření vidět plodová voda. Úkon se provádí ambulantně, kdy těhotná setrvává na oddělení 2-3hodiny a plod je kontrolován. Hospitalizace není nutná, ale pracovní neschopnost v délce aţ dva týdny. Obecné riziko spontánního potratu je po amniocentéze ve II. trimestru 0,5 – 1%. Sensitivita metody je 99 – 99,6% (http://cs.wikipedia.org/wiki/Down%C5%AFv_syndrom). Amniocentéza můţe odpovědět na otázku, zdali je s vyvíjejícím se plodem všechno v pořádku. Vyšetření se doplňuje ještě ultrazvukem plodu. Stejně tak jsou k amniocentéze indikovány těhotné ţeny nad 35 let a ţeny s genetickou zátěţí. Mezi komplikace amniocentézy patří především indukce potratu, příp. nitroděloţní infekce, vedoucí nejčastěji k témuţ. Pravděpodobnost komplikací se pohybuje mezi 1:200 aţ 1:100. Pokud amniocentéza prokáţe závaţné poškození plodu, lékař matce navrhuje ukončení těhotenství z „genetické indikace“. Ţena toto doporučení můţe a nemusí uposlechnout, rozhodnutí je jen na ní.

Biopsie choria (CVS) Jde o získání plodových buněk z choria, neboli části placenty (punkce). Můţe se provádět od ukončeného 9. týdne těhotenství a indikace jsou stejné jako u amniocentézy. Metoda se provádí jako amniocentézy nebo poševní cestou. Obecné riziko u CVS je 2%. Z tohoto materiálu získá lékař karyotyp mnohem rychleji neţ z materiálu z amniocentézy. 33

Kordocentéza (KDC) Odběr fetální (pupečníkové) krve se provádí z pupečníku. Technicky lze tuto metodu pouţít od 20. týdne těhotenství a provádí se přes stěnu břišní pod přísnou ultrazvukovou kontrolou. Odebírá se 12 ml pupečníkové krve a riziko je 1-2%. Provádí se pro stanovení karyotypu plodu (chromozomální vyšetření plodu), pro stanovení infekčních prvků a z důvodu hematologických vyšetření plodu. Výše uvedeným podrobnějším popisem genetických vad a metod prenatální diagnostiky jsme chtěli přiblíţit, čím si můţe ţena, zejména starší prvorodička, projít. Lze si představit, jakou psychickou zátěţí zároveň prochází. Lékaři ţenu vţdy informují, jaká rizika eventuelně hrozí. Mnohdy se má sama rozhodnout, zda metodu podstoupí či nikoli. V některých případech jde o moţné riziko potratu (amniocentéza). Také jsme jiţ zmiňovali, ţe čekání na výsledky velice ţenu psychicky zatěţují. Na druhou stranu jim však dává případný pocit jistoty, ţe budoucí miminko bude v pořádku.

34

II. VÝZKUMNÁ ČÁST

1. Předmět výzkumu a cíl práce Odkládané mateřství se stalo fenoménem současnosti. Stále více ţen resp. i párů posouvají dobu, kdy chtějí přivést na svět své první dítě. Je to tím, ţe mladí lidé jsou zodpovědnější a chtějí pro své dítě mít vybudované určité zázemí či touţí být zralí rodiče? Je to trochu sobeckost, protoţe si chtějí co nejvíce uţít tzv. svobody, kdy nesou odpovědnost jen za sebe? V kaţdém ohledu však nesou určité psychické nároky v období ţivota, kdy se rozhodují, zda uţ je ten správný čas mít dítě a stát se rodičem. Problematikou pozdního rodičovství se mnoho autorů v současnosti nezabývá. Přitom se jedná o velice rozšířený fenomén, který ještě bude pokračovat a bude ovlivňovat i naši budoucnost. V české literatuře nalezneme první „vlaštovky“, například kniha L. Šilhové, která se však na danou problematiku dívá zejména z pohledu medicínského. V zahraničí jiţ existuje literatury více, také asi zčásti proto, ţe se tam s touto problematikou setkali dříve neţ v našich zemích. Průkopnickou prací v této oblasti je studie psycholoţek: Julia Berryman, Karen Thorpe a Kate Windridge. Tyto autorky se problematikou starších matek zabývají dlouhodobě. Výsledkem byla kniha, která zahrnuje základní psychologické aspekty odkládaného mateřství s názvem „Older mothers: Conception, pregnancy and birthafter 35“ a vydaná v roce 1995. V roce 1998 vyšlo pokračování této studie, kde autorky rozšiřují o další výsledky výzkumu starších matek. Tato studie začala před narozením dětí a autorky se zaměřily na zkoumání rodinných poměrů, postojů k těhotenství, kvalitu manţelských vztahu atd. (Berryman, Windridge, 1998) Do češtiny bohuţel doposud přeloţená nebyla ani jedna z těchto děl. U nás podobná literatura zatím neexistuje. Částečně se problematikou zabývá například doc. Sobotková (Psychologie rodiny). Spíše nalezneme mnoho článků na internetu, které se vztahují k tomuto tématu. Ještě častěji najdeme články zaměřené na medicínskou stránku věci, nebo zabývající se kariérismem, jako důvodem k odkládání mateřství a dále se jí zaobírají sociodemografové. Protoţe se touto problematikou zabývá u nás málo odborníků, zvolili jsme k získání poznatků kvalitativní výzkum – případové studie, který je vhodný pro takovouto oblast, o které nemáme dostatek informací. V našem výzkumu jsme se zaměřili na skupinu ţen, které splňují námi nastavené parametry. Jedná se o ţeny prvorodičky, které své první dítě

35

přivedly na svět ve věku 35 let věku a výše. Tato hranice byla stanovena s ohledem na medicínské hledisko, kdy podle lékařů nese těhotenství a porod od 35 roku určitá rizika. Tento fakt je všeobecně znám a odkazují se na něj mnohé lékařské knihy a různé zdroje, které se týkají pozdního těhotenství. Podmínkou také bylo, ţe ţeny přivedly na svět dítě zdravé. Bez ohledu na případné komplikace při porodu. Zkoumáme moţné aspekty pozdního rodičovství. Zejména se věnujeme motivaci, tedy co ovlivnilo ţenu resp. pár k rozhodnutí mít dítě později neţ je obvyklé v naší společnosti. Jak vnímaly ţeny reflexe z okolí, které umí být mnohdy kritické, jak ony samy se dívají na tematiku pozdního mateřství. A ve finále, jak se cítí jako matky nyní a jak pozdní mateřství můţe ovlivnit podle nich jejich ţivoty i ţivot celé rodiny. Je důleţité si uvědomit, ţe odkládané rodičovství lze rozdělit na dobrovolné a nedobrovolné. My se budeme věnovat oběma skupinám. Nejedná se rozhodně o homogenní skupinu. Jejich vnímání a proţívání či pohled na pozdní rodičovství se různí.

1.1 Předmět výzkumu Předmětem výzkumu je psychologická problematika pozdního mateřství, resp. rodičovství, kdy ţeny přivedly na svět své první dítě ve věku 35 let a výše. Zkoumanou skupinou jsou tedy ţeny nad 35 let. Všechny respondentky přivedly na svět zdravé dítě bez ohledu na průběh porodu. Skupina zahrnuje jak ţeny, které porodily plánovitě později (dobrovolně) či z nějakého důvodu otěhotnět nemohly (nedobrovolné pozdní rodičovství). Do této kategorie patří i ty ţeny, které nemohly najít toho správného partnera nebo se potýkaly s léčbou neplodnosti. Některé důvody se navzájem prolínají. V našem výzkumu vycházíme z výpovědí ţen, které porodily své první dítě ve věku 35 let a výše. Tyto ţeny odkládaly mateřství jak vědomě – dobrovolně, tak nedobrovolně. Tedy touţily po dítěti jiţ delší dobu, ale z nějakého důvodu se otěhotnění nepovedlo nebo nebylo moţné. Vycházíme také z názorů lékařů, respektive z jejich náhledu na problematiku pozdního rodičovství, tedy z medicínského hlediska, které je ale v těsné souvislosti s problematikou psychologickou. Tyto dvě roviny se navzájem prolínají. Dále jsme vyuţili informací získaných od osob, kterých se tato problematika dotýká, (např. fyzioterapeuti). Při výzkumu jsme byli v přímém kontaktu se 14 ţenami, kterých se tato problematika přímo týká a které porodily své první dítě a bylo přivedeno na svět ţivé a zdravé, tj. těhotenství bylo ukončené porodem. 36

Dále vycházíme z literatury týkající se problematiky rodičovství, pozdního rodičovství a z medicínské oblasti – gynekologie, porodnictví, neplodnosti a její léčby. Dalším zdrojem jsou články na internetu, které se vztahují rovněţ k této oblasti. Analyzovali jsme i dostupné dokumenty a články a získávali informace od odborných pracovníků, kteří se v tomto oboru pohybují.

1.2 Cíl práce Cílem práce je zmapovat příčiny a okolnosti odkládání mateřství či rodičovství, jak se ţeny – pozdní prvorodičky – vyrovnávaly s hrozbou moţných zdravotních rizik (například během těhotenství a porodu), společenskými a psychologickými tlaky a jak se vyrovnávaly a vyrovnávají s moţná nečekanou úlohou matky – tedy jak ony samy vnímají pozdní mateřství.

1.3 Formulace výzkumných otázek Jak jiţ bylo uvedeno v teoretické části, oblasti pozdního rodičovství se v současné době mnoho autorů, odborníků nevěnuje, a to i přesto, ţe v posledních letech výskyt tohoto fenoménu stoupá. Tématem pozdního mateřství se zabývají autoři zejména v zahraničí. Do češtiny je zatím takové literatury přeloţeno málo. Nejvíce se problematice věnují články jak v časopisech, tak na internetových stránkách. Vzhledem k neprobádanosti problematiky pozdního rodičovství byl zvolen kvalitativní výzkum, prostřednictvím něhoţ bychom rádi tuto aktuální tematiku více osvětlili. Protoţe jsme se rozhodli pro kvalitativní výzkum, neformulujeme přesné hypotézy, ale stanovili jsme si výzkumné otázky mající explorativní charakter. Výzkumné otázky: 1. Jaké jsou motivace a okolnosti pozdního mateřství 2. Jak se ţeny vyrovnávají s moţnými zdravotními riziky pozdního mateřství? 3. Jaké jsou sociální aspekty pozdního rodičovství a jak je ţeny proţívají? 4. Jak ţeny vnímají pozdní rodičovství a jak jej vidí do budoucna?

37

2. Zvolená metodika výzkumu

2.1 Typy výzkumu „Výzkum znamená proces vytváření nových poznatků. Jedná se o systematickou a pečlivě naplánovanou činnost, která je vedena snahou zodpovědět výzkumné otázky, a tak přispět k rozvoji daného oboru.“ (Hendl, 2005) K tomu, aby mohl být výzkum proveden, je nutné zvolit vhodné metody výzkumu. Nejprve je nutné identifikovat téma a problém, vymezit účel výzkumu a určit základní výzkumné otázky nebo hypotézy. Obecný metodologický přístup k řešení výzkumné otázky můţeme nazvat výzkumnou strategií, kdy literatura uvádí dvě hlavní strategie – kvalitativní a kvantitativní výzkumné strategie. Kaţdá oblast vědy preferuje určité strategie a metody výzkumu, které však mají dost společných základních kroků. Podle zvolené výzkumné strategie přistupujeme ke zvolení vhodných metod. Aby výzkum přispěl k porozumění problémů a mohl přinést nové poznatky, je nutné splnit následující předpoklady: -

důkladnou znalost stavu poznání v dané oblasti

-

hledání metody, jak nových výsledků dosáhnout (Hendl, 2005)

2.2 Kvalitativní výzkum Pro naši práci jsme si zvolili aplikovaný kvalitativní výzkum a metodu polostrukturovaného rozhovoru. Jedná se o přístup kvalitativního výzkumu pomocí mnohočetné případové studie. Pracuje se tedy s více neţ jedním případem. Patří mezi nejrozšířenější metody kvalitativního výzkumu, umoţňuje sledování, popisování a vysvětlování případu v jeho komplexnosti. Tak můţe dojít k hlubším a přesnějším výsledkům. Případová studie se hodí v případech, kdy se ptáme výzkumnou otázkou proč a jak. Zároveň nemáme moţnost velké kontroly nad procesy a událostmi. A konečně, pokud je zkoumaný problém aktuální. (Miovský, 2006) Kvalitativní výzkum je dle významných metodologů definován takto: „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění zaloţený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní,

38

holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách“ (Hendl, 2005, str. 49). „V kvalitativním

výzkumu

výběr

proměnných

není

prováděn

výzkumníkem.

V kvalitativním výzkumu o redukci dat de facto rozhodují zkoumané osoby. Výzkumník vede respondenta k tomu, aby mu řekl co nejvíce o příjmu, a doufá, že zkoumaná osoba vybere vše, co je pro ni relevantní. „Přirozeným systémem“ tu je respondentova znalost, zkušenosti, jeho postoje, pocity, prostě subjektivní dimenze daného problému, tedy prostor, který respondent dobře ovládá. Respondent není vtlačován do předem připravených schémat. Výzkumníkovou úlohou je pak nalézt významné struktury v množině všech proměnných, které respondent považuje za relevantní. V tom je právě největší síla kvalitativního výzkumu“ (Disman, 2006, str. 36). Kvalitativní výzkum poskytuje podrobné informace, proč se daný fenomén objevil a pouţívá celou škálu postupů, aby zajistil věrohodnost svých výsledků s cílem testování hypotéz a teorií. Velkým přínosem kvalitativní metodologie jsou přístupy, pomocí nichţ navrhujeme teorii nějakého sledovaného fenoménu. Plán výzkumu má pruţný charakter tedy, ţe se z daného základu rozvíjí, proměňuje a přizpůsobuje podle okolností dosud získaných výsledků. Síla kvalitativních dat spočívá v tom, ţe jsou přirozeně uspořádaná a popisují kaţdodenní ţivot. Při výzkumu by se měly pouţít alespoň dvě metody, aby se mohlo hovořit o jejich triangulaci a tím bylo dosaţeno validity výsledků (Hendl, 2005). V této práci bylo tedy pouţito přístupu kvalitativního výzkumu pomocí mnohočetné případové studie.

2.3 Metody a techniky sběru dat K naplnění výzkumného záměru jsme zvolili formu metodologického přístupu kvalitativního, realizovaného metodou polostrukturovaného rozhovoru. K získávání dat bylo tedy pouţito polostrukturovaného rozhovoru, který nabízí moţnost pokládat doplňující otázky, které vyplynou v průběhu komunikace s respondenty. Je tak moţné získat širší odpovědi, které poskytnou větší pohled. Vytěţí tak více neţ při strukturovaném rozhovoru, kde mohou zůstat skryty. Metoda rozhovoru je velmi oblíbená, avšak patří k těm nejobtíţnějším. Její oblíbenost je zřejmě daná její výhodností pro kvalitativní výzkum (Miovský, 2006).

39

Pro získání dat bylo pouţito metody kvalitativního výzkumu dotazováním, se způsobem vyhodnocení formou selektivního protokolu z nahrávky rozhovoru na připravené otázky. Rozhovor s otevřenými otázkami sestává z řady pečlivě formulovaných otázek, na které mají respondenti odpovědět. „Otázka v interview je stimulem pro generování odpovědi respondentem. Otázky by měly být skutečně otevřené, neutrální, citlivé a jasné“. (Hendl, 2005, s. 173). Při rozhovoru je také důleţité navázání kontaktu s probandy, seznámit je s účelem výzkumu a získat informovaný souhlas. Poté se kontakt upevňuje a tím se dostaneme lépe k jádru rozhovoru. Při kladení otázek jdeme od obecnějšího ke konkrétnímu a od méně osobních údajů k citlivějším. V zadání diplomové práce je uvedeno doplnění výzkumu o dotazník s mladšími ţenami. Tato část výzkumu nebyla zrealizována, protoţe jsme v průběhu přípravy výzkumných otázek dospěli k názoru, ţe mladší respondentky nemohou přinést do výzkumu ţádné relevantní informace, které by přispěli ke splnění cíle naší práce. Pro rozhovor se ţenami, které své první dítě přivedly na svět, resp. porodily ve věku 35 let a výše, jsme si zvolili polostrukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami. Důvodem hranice věku je medicínské hledisko, které uvádí, ţe po tomto roku věku včetně, významně narůstá moţnost rizika jak v ohledu těhotenství (sniţuje se schopnost reprodukce ţeny), tak v průběhu těhotenství a při porodu. Dále je ohroţen i plod, kdy existuje určité zvýšené zdravotní riziko vrozených vývojových vad a existuje rovněţ riziko ve spojitosti s porodem. Základních otázek bylo vytvořeno celkem jedenáct, přičemţ se v průběhu rozhovoru doplňovaly nebo vynechaly podle vývoje rozhovoru. Rozhovor byl tedy veden podle předem vytvořených otázek, které byly pokládány v připraveném pořadí. V některých případech nebylo pořadí pevné a konkrétní otázky se přizpůsobovaly průběhu rozhovoru. Během rozhovoru jsme pokládali v několika případech i doplňující otázky.

2.4 Otázky pro kvalitativní rozhovor 1. V jakém věku se Vaše první dítě narodilo 2. Bylo dítě plánované? 3. Co vás ovlivnilo při rozhodnutí mít dítě ve vyšším věku, kdy jste se rozhodla a jakou roli hrál v rozhodnutí partner. 40

4. Jak velkou roli hrál Váš zdravotní stav při odkládání rodičovství? Uvědomovala jste si případné moţnosti zdravotního rizika jak u Vás jako matky, tak u dítěte? 5. Jaký vliv měl na ţeny sociální a společenský tlak? Jak Vás okolí ovlivnilo? Cítila jste se nějak osočována, či jak jste se vyrovnávala s případnou zvědavostí okolí, jak uţ v rodině, v práci či u přátel? 6. Jak velkou úlohu hrálo přerušení kariéry? Jaký máte případně vztah k budování kariéry? 7. Jak můţe obecně vyšší věk rodičů ovlivnit ţivot rodičů nebo dítěte? 8. Jak myslíte, ţe pozdní rodičovství ovlivní nebo jiţ ovlivňuje ţivot Váš? Kdy myslíte, ţe je ideální věk na mateřství? Dále byl zjišťován věk ţeny, její stav a vzdělání. Tyto faktory jsou důleţité i z hlediska moţného vlivu na rozhodnutí k pozdějšímu rodičovství.

2.5 Průběh a organizace výzkumu – metody sběru a zpracování dat Rozhovory probíhaly na neutrálních místech, doma u respondentek nebo v prostředí klidné části kavárny, které poskytovalo soukromí. Všechny respondentky k výzkumu přistupovaly dobrovolně a byly ochotny odpovídat na všechny pokládané otázky. Před začátkem rozhovoru byly seznámeny s účelem výzkumu a souhlasily s pouţitím informací v této práci. Nejednalo se o anonymní výzkum. Respondentky byly tedy nejprve obeznámeny s účelem rozhovoru a způsobu pouţití informací z těchto rozhovorů. Zároveň byl získán souhlas jak s nahráváním, tak s vyuţitím získaných zjištění výzkumu této práce. Rozhovory byly nahrávány s laskavým souhlasem respondentek prostřednictvím zvukového přenašeče MP3. Audiozáznam je autentický a nestranný a má kontrolní funkci (Miovský, 2006). Poté byly nahrané rozhovory - tedy mluvený projev z rozhovoru převeden do písemné podoby. Nejdříve jako doslovná transkripce a pak upraven formou selektivního protokolu. Data jsme upravovali tak, abychom mohli následně provádět jejich analýzu. Transkripce byla doslovná, ale upravená do spisovného jazyka. Posledním krokem byla systematizace kvalitativních dat. Text byl zredukován, nepodstatné věty byly vypuštěny. Dále proběhlo kódování, kdy jsme jednotlivé segmenty textu přiřadili k jednotlivým výzkumným otázkám. Abychom se v textu lépe orientovali, označili jsme 41

jednotlivé texty barevně. V tomto rozboru byly hledány a stanoveny společné znaky, jejich souvztaţnost a různé pohledy. Společné znaky, které se vícekrát opakovaly, pak byly zaznamenány do pracovní tabulky a vyznačena jejich četnost u jednotlivých rozhovorů (ta mohla být u kaţdého zjištěného společného znaku v maximálním počtu 14 podle počtu účastníků). V další fázi byla vytvořena tabulka pro jiná zjištění týkající se přímo účastnic výzkumu z pohledu jejich charakteristiky a popisu – tj. průměrný věk, vzdělání, rodinný stav, kdy se rozhodly k tomu, ţe chtějí dítě, atd.

2.6 Zkoumaný soubor Zkoumaný soubor tvoří celkem 14 ţen, které řešily problém mateřství v pozdějším věku, resp. kterých se problematika pozdějšího rodičovství přímo týká. Tyto ţeny se buď dobrovolně, nebo nedobrovolně staly matkami po 35 roce jejich věku. V případě nedobrovolného odkládání mateřství se jednalo nejčastěji o problematiku spojenou s otěhotněním resp. s řešením neplodnosti nebo s partnerskými vztahy. V případě dobrovolného odkládání hrálo roli více faktorů. Zkoumanou skupinu tvoří ţeny, které otěhotněly a porodily své první dítě zdravé bez ohledu na způsob porodu (císařský řez nebo přirozená cesta). Jak jsme jiţ uvedly, respondentky jsme získali z našeho okolí, z mateřských center, na doporučení jiných ţen a mezi přáteli, z center asistované reprodukce (FN Motol). Výzkumu se zúčastnilo celkem 14 ţen, průměrný věk činil 39,2 roku, ve věkovém rozmezí 36 aţ 47 let. Průměrný věk porodu prvního dítěte je 36,5 roku. Stručným výtahem z rozhovoru kaţdé respondentky nastíníme základní informace. Respondentky jsou řazeny podle věku. Respondentka č. 1 Dagmar, 37let, vdaná, VŠ vzdělání. První dítě porodila v 35 letech, plánovaně. Momentálně je na mateřské dovolené. „Pracovat na dítěti“ začala s manţelem kolem 32 roku. Manţel dítě také chtěl, ale sám na to nepospíchal a odkládal by i déle. S manţelem je jiţ přes deset let, ale předtím se jí do toho nechtělo. Necítila ten pravý mateřský pud a oddalovala to. Řeči okolí nebrala moc váţně a nechtěla si přiznat, kolik jí je let a ţe čas tlačí. Měli také s manţelem problémy s bydlením, penězi, manţel se pustil do podnikání a 42

dlouho se mu nedařilo. Po prvních pokusech, asi po roce, se obrátili na lékaře, zda je vše v pořádku. Zjistili, ţe jsou jen malé šance na otěhotnění. Nechtěla si připustit, ţe jí by se něco takového mohlo stát. Gynekolog navrhl umělé oplodnění a nakonec vše dobře dopadlo a narodila se holčička. Dítěte se tedy dočkali aţ po třech letech. Rizika s otěhotněním si předem nepřipouštěla, ani ţe mohou být nějaké problémy během těhotenství či při porodu. Chlapeček se narodil v pořádku bez problémů. Těhotenství bylo rizikové, ale také bez problémů. Respondentka č. 2 Eva, 37let, vdaná, VŠ. První dítě porodila ve svých 35letech. Dítě bylo plánované několik let – asi tak 3roky. Otěhotnění se ale nedařilo, proto se obrátila i vzhledem k věku na odborné lékaře. Proběhl jeden potrat, lékařská péče příliš nepomáhala, nakonec se otěhotnění podařilo přirozenou cestou. Do svých zhruba 30let po dítěti ani netouţila, ale ani proti tomu nic nedělala. Manţel také nijak nenaléhal, i kdyţ děti miluje a vţdycky je chtěl. Necítila ale takovou potřebu a tzv. biologické hodiny netikaly. Pak najednou začaly těhotnět kamarádky a tehdy si řekli s manţelem, ţe by uţ to chtělo začít na dítěti pracovat. Do té doby cestovali, pracovali, uţívali si ţivota. Také měla zajímavou práci, kterou nechtěla opustit. Těhotenství proběhlo bez problémů, porod císařským řezem – akutně. Holčička se narodila zdravá. Respondentka č. 3 Markéta, 37let, vdaná, VŠ. Porodila v 35letech, plánované. Dítě začali plánovat kolem jejího třicátého roku. Bohuţel napoprvé paní potratila a pak ještě třikrát. Do té doby si budovali bydlení, kariéru, zázemí. Nastalo martyrium navštěvování lékařů, kdy nakonec po pěti letech a mnoha pokusech se podařilo dítě donosit. Narodil se zdravý chlapeček. Paní M. se potýkala dlouhou dobu se zdravotními problémy. Respondentka č. 4 Kyung Jin, 36let, vdaná, SŠ. Dítě bylo plánované, porod v 35letech. Jedná se o „perličku“ mezi našimi respondentkami. Respondentka pochází z Jiţní Koreje, v tomto případě byl rozhovor veden v anglickém jazyce. Provdala se zhruba před 10lety za Čecha a stejně tak dlouhou dobu ţije v Praze. Otěhotněla jiţ záhy po svatbě, tj. někdy kolem 25roku, ale tehdy s manţelem ještě dítě nechtěli, protoţe k tomu neměli podmínky a chtěli cestovat. Navíc manţel ještě studoval vysokou školu a připravoval se na dráhu vědce. Po 43

dítěti společně zatouţili aţ po několika letech, kdy se přehoupla třicítka. Bohuţel se nedařilo otěhotnět, takţe začali navštěvovat centrum asistované reprodukce. Nakonec se zdařilo a nyní mají skoro jednoroční dvojčátka. Těhotenství proběhlo bez závaţnějších komplikací, porod císařským řezem. Respondentka č. 5 Ivana, 38let, vdaná, SŠ. Dítě bylo plánované, porod v 36letech. Dítě chtěla vţdycky, ale nespěchala na to. Hlavně si chtěla být stoprocentně jistá, ţe má toho správného partnera a toho potkala právě aţ kolem 35. roku. Předtím všechny známosti nebyly to pravé, co si představovala. Po pár měsících známosti si oba řekli, ţe by chtěli spolu zůstat a mít děti. Zdařilo se jim v podstatě ihned otěhotnět. Paní I. předpokládala, ţe to bude nějakou dobu trvat a tak svatba proběhla aţ rok po porodu dítěte, protoţe to dříve nestihli. Těhotenství i porod proběhl bez komplikací. Respondentka č. 6 Olga, 37let, VŠ, svobodná. Dítě plánované, porod v 36letech. Po vysoké škole si chtěla vybudovat zázemí, kariéru a tak nikam nepospíchala. Získala skvělou pracovní pozici v zaměstnání a upnula se na práci. V té době, ani později, nebyl ţádný vhodný partner. Navíc jí zemřel otec a matka situaci těţko zvládala, takţe potřebovala pomoc. Paní O. je jedináček. Protoţe začala být obecně v ţivotě nespokojená, vyhledala psycholoţku, která jí mimo jiné navedla na to, ţe by si uţ měla uspořádat ţivot a najít si partnera. Uvědomila si tehdy, ţe by ráda měla děti. To bylo kolem 35. roku. Bohuţel příleţitostí k seznámení moc nebylo. Náhoda jí však přivedla do cesty svého současného manţela. Vše nabralo rychlý sled a brzo po seznámení začali uvaţovat o tom, ţe není nač čekat. Partnerovi tehdy bylo také přes čtyřicet let. Rozhodli se společně, ţe navštíví lékaře, zda jsou v pořádku a mohou pracovat na dítěti. Otěhotnět se podařilo téměř ihned tak, ţe nestihli ani svatbu. Chlapeček se narodil po bezproblémovém těhotenství a porodu. Nyní je mu rok. Respondentka č. 7 Markéta, 38let, SŠ, svobodná. Dítě bylo plánované, porod v 37letech. Slečna M. dítě vţdycky chtěla, ale jak sama říká – musela si počkat na toho pravého. Dalším faktorem ale bylo to, ţe měla práci, kdy mohla cestovat. Také si chtěla uţít ţivota. Po třicítce uţ dítě chtěla, ale kromě toho, ţe neměla partnera, dostala velice lukrativní nabídku na práci v zahraničí, kterou neodmítla. Vrátila se po čtyřech letech. Partnera uţ znala pracovně, ale 44

sblíţili se aţ později, kolem 35roku a oba si řekli, ţe by spolu chtěli ţít a mít rodinu. Příteli je také přes čtyřicet let a má dvě děti z předchozího manţelství. Otěhotnět se podařilo velice brzo. Těhotenství proběhlo bez komplikací a porod císařským řezem komplikovaný. Nyní mají téměř roční holčičku. Respondentka č. 8 Ingrid, 39let, vdaná, SŠ. Dítě bylo plánované, porod v 36letech. Dítě dříve neplánovala. Chtěla být svobodná a ţít si pro sebe a zároveň tam hrála roli i kariéra, kdy paní I. měla zajímavé pracovní místo a pozici v oblasti cestovního ruchu. Mohla tak i cestovat a ţít společenským ţivotem. Do třiceti let dítě určitě nechtěla. Kolem 33 roku však pocítila, ţe by dítě chtěla, ale neměla vhodného partnera. Toho však záměrně nehledala, aţ po svém 35. roce se seznámila s nynějším manţelem. O dítěti nemluvili, aţ téměř po roce. Otěhotněla bez problémů brzo. Těhotenství proběhlo také bez komplikací, kromě toho, ţe postoupila amniocentézu, z které měla velký stres. Porod proběhl normální. Respondentka č. 9 Věra, 39let, vdaná, SŠ. Dítě bylo plánované, porod v 35letech. Dítě ihned po škole nechtěla, vţdycky aţ mezi 30-35lety, coţ se jí splnilo. Nechtěla si vyčítat, ţe si nic neuţila. S manţelem se seznámila ve svých třiceti letech. Dříve stejně ţádný vhodný partner nebyl. Mít dítě inicioval partner po třech letech známosti. Sice po dítěti ještě tolik neotuţila, ale souhlasila a vzali se. Asi po roce došlo k otěhotnění. Na těhotenství se připravovala, dokonce detoxikací. Říká, ţe je sobec, ţe dítě nechtěla dřív, komplikace si vůbec nepřipouštěla. Kdyby to nevyšlo, tak by jí to prý nevadilo, ale nyní si ţivot bez dítěte představit nedokáţe. Vyšetření se bála, dělali jí amniocentézu, vše bylo v pořádku. Porod proběhl také v pořádku, holčičce jsou nyní čtyři roky. Respondentka č. 10 Dana, 40let, svobodná, SŠ. Dítě neplánované, v 36letech. Dítě chtěla vţdycky. Sestra brzo otěhotněla a tak věděla, jaké to je, mít dítě. Vystudovala i pedagogickou školu, takţe k dětem měla hezký vztah. Po střední škole cestovala a ţila několik let v USA a Německu, kde hlídala děti. Neměla však nikdy štěstí na partnery. Později začala pracovat jako letuška a práce jí bavila. V průběhu let se dozvěděla od lékařů, ţe nikdy nemůţe otěhotnět. Zpráva byla pro ni velice těţká, ale postupně se s tímto faktem smířila. Později potkala partnera, s kterým ţila. Po nějaké době zjistila, ţe je těhotná. Bylo to obrovské překvapení pro ni 45

příjemné. Pro partnera však nikoli. Dokonce ji posílal na potrat. Tvrdil, ţe není na dítě ještě připravený. Naše respondentka přesto s tímto muţem zůstala a uvedla ho po porodu jako otce do rodného listu dítěte. Těhotenství probíhalo s komplikacemi – několikrát hospitalizována a porod císařským řezem. Chlapeček, dnes čtyřletý, se narodil zdravý. S přítelem jiţ neţijí ve společné domácnosti. Respondentka č. 11 Kateřina, 41let, svobodná, VŠ. Dítě bylo plánované, porod v 38letech. Po vysoké škole získala práci, která umoţňovala hodně cestovat, bavila ji a o dítěti nikdy moc nepřemýšlela. Rodiče měli ji a sestru také kolem čtyřicítky, takţe pozdější mateřství neviděla jako problém. Měla přítele v zahraničí, kam za ním pravidelně dojíţděla, ale ten o dítěti vůbec neuvaţoval. Zlom nastal aţ, kdyţ jí bylo 35let a mladší sestra porodila holčičku. Pocítila okamţitě mateřské pudy. S partnerem se však rozešla a navíc ten děti nechtěl. Aţ zhruba za dva roky potkala svého současného partnera. Řekli si, ţe dítě chtějí. Podařilo se brzo otěhotnět. Těhotenství proběhlo bez problémů, dokonce respondentka chodila do práce téměř do porodu. Porod bez komplikací. Nyní mají tříletou holčičku, s partnerem ţijí ve společné domácnosti, ale vdávat se nechce. Respondentka č. 12 Zdenka, 40let, SŠ, vdaná, dítě bylo plánované, v 36letech. Dítě dříve nechtěla, necítila potřebu a pohledy na miminka s ní nic nedělaly. Ani teď si na děti tolik nepotrpí, jak říká., Jen ty svoje bezmezně miluje. Od 23 let měla dlouholetý vztah, byl to bohatý právník, který ţil v Londýně. Později se k němu přestěhovala a ţili tam spolu. Hodně cestovali a uţívali si ţivota. Jednoho dne respondentka zjistila, ţe je těhotná. Partner ji však přemluvil, aby šla na potrat. Je ještě mladá, ţivot před sebou a nemohli by si tolik uţívat. Poslechla ho, i kdyţ měla výčitky, ale na matku se také v té době necítila. Bylo jí 26 let. Kdyţ jí bylo 30 let, před vánocemi jí partner oznámil, ţe se bude ţenit. Byla to pro ni rána, z které se dlouho vzpamatovávala. Po jedné známosti potkala současného manţela. Byl to ten pravý. Děti chtěl hlavně on, protoţe uţ jí bylo 34. Řekla si, ţe to zkusí. Podařilo se otěhotnět brzo. Vše probíhalo bez komplikací, porod v pořádku. Respondentka č.13 Lenka, 41let, VŠ, vdaná. Dítě bylo plánované. Po škole si chtěla vybudovat zázemí, bylo po revoluci a tak velká moţnost cestovat. Získala i zajímavou práci u letecké 46

společnosti, která umoţňovala cestovat. Potřebu dítěte nikdy neměla, mateřské pudy neznala. Do budoucna si však říkala, ţe dítě chce. Nebyl však dlouho ţádný vhodný partner. Léta plynula a tak začala o dítěti přemýšlet. V tu dobu se seznámila s muţem, s kterým si porozuměla. Dítě chtěl hlavně on, ale samozřejmě i ona. Bohuţel se to ale hned nepodařilo. Paní L několikrát potratila. Následovala léčba, aţ kolem 39 roku otěhotněla. Těhotenství bylo rizikové, ale bez váţných komplikací. Porod v pořádku. Respondentka č. 14 Iveta, 47let, VŠ, svobodná. Dítě bylo plánované, porod ve 42 letech. Naše nejstarší respondentka. Rozhodnutí mít dítě později ovlivnila určitě práce, která ji dostatečně naplňovala – alespoň tehdy si to myslela. Dlouho také čekala na toho pravého. S partnery to nebylo valné. Touţila po klasickém rodinném modelu. Říká, ţe dnes vidí, za jakou chimérou se to tenkrát honila. Později si koupila krásný byt, na který měla hypotéku a děsila se nástupu na mateřskou a následně nízkých příjmů. Otce své dcery potkala a myslela si, ţe je to ten pravý, bohuţel se mýlila. Otěhotněla sice plánovaně, ale uţ během těhotenství se rozešli. Partner jí nechybí. Těhotenství proběhlo ukázkově, lékař jí velice podporoval. Porod proběhl bez komplikací, dceři je nyní téměř šest let.

47

3. Výsledky výzkumu Protoţe je problematika pozdního rodičovství poměrně sloţitá a neprobádaná, a stále ještě není mnoho dostupných informací či publikací, kde se bere v úvahu kromě biologické a medicínské stránky také psychologická a sociální, vycházíme z výpovědi vzorku 14 ţen, které jsme získali k našemu výzkumu. Při zpracování získaných informací bylo pouţito postupu tzv. kódování. Tato metoda se pouţívá v metodě kvalitativního výzkumu, jak jsme jiţ popisovali. Při rozboru rozhovorů se ukázalo, ţe existují společné kategorie, které se navzájem prolínají a ovlivňují. Protoţe se jedná o citlivé téma a byla přislíbena i anonymita našich respondentek, jsou tyto ukázky uvedeny jen v malých částech. V rozhovorech také uvádíme některé citace s laskavým svolením našich tázaných.

3.1 Rozbor rozhovorů Z rozboru rozhovorů vyplývají v některých otázkách nebo bodech otázek, určité společné znaky. Nejprve jsme se ptali na věk ţeny, její vzdělání a stav. Tyto údaje hrají v našem výzkumu také významnou roli. Ze zdánlivě formálních informací o našich respondentkách můţeme později vyvodit další závěry. Současný věk ţeny se pohyboval v rozmezí od 36 do 47 let. „Sluţebně nejmladší“ maminka porodila před sedmi měsíci a nejstarší maminka má dnes 5leté dítě. V otázce vzdělání má osm ţen vzdělání vysokoškolské a celkem šest středoškolské vzdělání. Ohledně stavu je celkem osm maminek vdaných a šest ţen svobodných matek, z toho dvě maminky ţijí bez partnera. 1. V jakém věku se Vám narodilo Vaše první dítě V první fázi se rozhovor zaměřoval na formální otázky. Vzhledem k atributům výzkumu byla základní informace o věku při porodu rozhodující. Věk prvorodiček se pohyboval v rozmezí od 35let do 42let. Nejvíce maminek bylo ve věku 35let (šest dotázaných) a nejméně nad 40let (dvě prvorodičky). Bohuţel se nám nepodařilo k našemu výzkumu získat více prvorodiček nad 40 let.

48

Věk při porodu 7% 35

7%

36

7%

43%

7%

37 38 40

29%

42

Graf č.5 2. Bylo dítě plánované? V této otázce se můţeme dozvědět, kam se směr rozhovoru bude ubírat. Můţe jít o dobrovolné nebo nedobrovolné rodičovství. Ale tato otázka není ještě zcela rozhodující k vyvození takových závěrů. Z odpovědí ţen vyplynulo, ţe pouze jedno dítě bylo neplánované. Jednalo se o případ, kdy byla lékaři sdělena informace, ţe tato ţena nemůţe nikdy otěhotnět ze zdravotních důvodů. Proto nepředpokládala, ţe se kdy těhotenství podaří. Dokonce byla ubezpečena, ţe nemusí uţívat ţádný antikoncepční prostředek. V jednom případě (u naší nejstarší prvorodičky), bylo dítě podle jejích slov neplánovaně plánované. Respondentka č. 14 jiţ nedoufala, ţe potká vhodného partnera. Stalo se tak kolem jejího 42 roku věku. Ihned otěhotněla, ale s partnerem nezůstala. V podstatě ještě během těhotenství se rozešli. V ostatních případech bylo dítě plánované. U našich nedobrovolných prvorodičů byl důvod jednotný – léčba neplodnosti. Těchto případů bylo celkem šest. Dvě děti se narodily po metodě IVF – avšak v obou případech se jednalo o několikerý pokus. Obě ţeny shodně uvádějí, ţe jiţ příliš nedoufaly, ţe se otěhotnění podaří. „Pokusili jsme se znovu o umělé oplodnění a stal se zázrak (alespoň pro mne to byl zázrak, já jsem uţ nevěřila, ţe se to povede), otěhotněla jsem“, říká respondentka č. 1. V druhém případě uţ byla dvojice manţelů také zklamána několikerým pokusem o umělé oplodnění. Z rozhovoru však vyplývá, ţe jakási jiskra naděje se u nich objevovala. Podařilo se dokonce to, ţe respondentka č. 4 má nyní dva zdravé chlapce-dvojčátka. V dalších čtyřech případech 49

došlo k přirozenému otěhotnění navzdory léčbě neplodnosti. Dítě bylo sice plánované, ale dlouho se otěhotnění nedařilo. Po vysazení léčby, či jejím přerušení, zjistila ţena, ţe je těhotná. Touto tematikou se autorka zabývala ve své bakalářské diplomové práci podrobně. Například respondentka č. 2 uvádí, ţe po třech letech snaţení o otěhotnění, kdy se dostala do tzv. bludného kruhu, se vzdala naděje. Řekla si, ţe pro to hodně udělala a zřejmě osud z nějakého důvodu nechce, aby dítě měla. Rozhodli se s manţelem, ţe změní ţivot, dala výpověď v práci, která byla velice stresující. Přestěhovali se s manţelem do nového bytu, pořídili si psa a zhruba po půlroce vysazení všech medikamentů a klasické léčby zjistila, ţe je těhotná. Ve všech případech ţili ţeny s manţelem nebo partnerem jiţ několik let. V případech plánovaného mateřství předcházela téměř ve všech osmi případech situace, ţe ţena neměla vhodného partnera. Po několika letech našly „toho pravého“ a po dalších měsících otěhotněly (navzdory vyššímu věku). V pěti případech partner přišel s myšlenkou na dítě sám. V odpovědích se objevuje společně, ţe se rozhodli spolu ţít a mít dítě. Ţe není na co čekat. Protoţe otázka neplodnosti se stává častým fenoménem současné doby, nechtěly páry nic nechat náhodě. V jednom případě měl partner jiţ dvě dospělé děti. V jednom případě uvádí respondentka, ţe partner sám navrhl, aby se nechali odborně vyšetřit, protoţe jemu bylo přes čtyřicet let. „Chtěl vědět, jestli to jde, abychom si neubliţovali“. Další odpověď „ Děťátko bylo moc chtěné, ano, bylo plánované“. Ve třech případech se pár nestihl ani oddat. Uvádějí, ţe plánují s partnerem sňatek, aţ dítě povyroste, protoţe během těhotenství se jim nezdála svatba „pohodlná“ a bezpečná. Ve dvou případech zůstaly maminky dobrovolně svobodné a vdávat se nechtějí. Jako důvod bylo uvedeno, ţe nepotřebují papír na partnera.

Stav

43%

vdaná 57%

svobodná

Graf č. 6 50

3. Co vás ovlivnilo při rozhodnutí mít dítě ve vyšším věku, kdy jste se rozhodla a jakou roli hrál v rozhodnutí partner? Příčina či motivace pozdního rodičovství patří mezi pilíře naší výzkumné práce. Zajímá nás, co vedlo ţeny či partnery k tomu, ţe měli dítě později, neţ je běţné u naší populace. Odpovědi částečně odpovídají předpokladu, který se uvádí nejčastěji v literatuře a médiích. Jde o budování kariéry. Nejčastěji se však u tzv. dobrovolného odkládání mateřství objevovaly odpovědi ţen, ţe nebyl „vhodný partner“. Zdá se, ţe i nároky ţen s věkem stoupají. V celkem jedenácti případech uvedly ţeny, ţe neměly partnera podle svých představ, i kdyţ by rády otěhotněly. Přitom některé ţeny odkládaly záměrně otěhotnění nad třicet let (sedm ţen). Ţeny uvedly ve svých odpovědích doslovně, ţe do třiceti let dítě neplánovaly. Ať uţ měly partnera či ne. Chtěly si uţívat ţivota, cestovat, vzdělávat se, budovat kariéru, zázemí. V sedmi případech pak ţeny uváděly absenci touhy po dítěti, do třiceti let minimálně. Poznámka-v otázce jednotlivých čísel se nemůţeme striktně drţet statistiky. Některé odpovědi se navzájem prolínají. Například respondentka č. 4 uvedla, ţe rozhodně do svých 33let dítě s manţelem nechtěli, protoţe chtěli být svobodní a uţívat si ţivota. Další respondentka č. 1 uvádí v podstatě totéţ. Do 32 let necítila ţádnou potřebu ona, ani manţel. „Osud mě zřejmě vytrestal, ţe jsem tak dlouho čekala a odkládala to.“. Následovala pak totiţ léčba neplodnosti. Nejen ze strany ţeny, ale i muţe. Jak bylo jiţ uvedeno dříve, další důvodem odkládání mateřství uváděly ţeny léčbu neplodnosti nebo neschopnost otěhotnět. Ale i tady se všechny ţeny začaly s partnerem pokoušet otěhotnět aţ po třicátém roce věku. Nelze tvrdit, ţe tento fakt byl ve spojitosti s věkem. Nezjišťovali jsme příčiny neplodnosti. Ohledně partnerů uváděly tázané vesměs (mimo dvou případů), ţe konečně našly toho pravého. V podstatě velice brzo se dohodli s partnerem na tom, ţe zaloţí rodinu. V některých případech inicioval poţadavek sám partner. Nabízí se tu „kdo si počká, ten se dočká“, ale v naší práci se nezabýváme výhradně partnerskými vztahy. Jak bude partnerství fungovat, ukáţe budoucnost. Nejstarší dítě z našeho výzkumu má teprve pět roků. Nejvíce máme maminek dětí ve věku sedm měsíců aţ tři roky. Zajímavá je otázka v oblasti absence mateřských citů. Některé ţeny uváděly, ţe se za tento pocit aţ styděly, nebo ještě dokonce stydí. Mít dítě je přece „povinnost“ a společnost

51

to od ţen očekává. Je to jejich výsada a jedinečná úloha. Jedna respondentka má dodnes špatné pocity z tohoto stavu. „Ani jsem nikdy necítila takový ten silný mateřský pud, jako některé mé kamarádky. Prostě ţádná velká touha po dítěti se u mě nikdy nedostavila, kupodivu ani ve vyšším věku. Proto jsem se k tomu odhodlávala tak dlouho. Měla jsem pocit, ţe mě do toho nic nenutí. Také jsem dost váhala, jestli dítě vůbec mít, kdyţ po něm vyloţeně netouţím. Bála jsem se, abych ho pak měla ráda“. 4. Jak velkou roli hrál Váš zdravotní stav při odkládání mateřství? Uvědomovala jste si případné moţnosti zdravotního rizika jak u Vás jako matky, tak u dítěte. Jaký byl postoj lékařů k Vašemu těhotenství? V šesti případech zdravotní stav hrál primární roli. Šlo o oněch šest případů léčby neplodnosti, či jeden případ, kdy ţena byla informována, ţe mít dítě nemůţe. Ostatní ţeny otěhotněly bez problémů v poměrně krátké době. Také těhotenství ve většině případů probíhala bez větších komplikací. Vzhledem k věku nad 35let se provádí některá nadstandardní vyšetření, která jsme popisovali podrobně v teoretické části. Jde zejména o amniocentézu. Té se podrobilo celkem osm ţen, při čemţ tři uvedly, ţe toto vyšetření samy vyţadovaly a neobávaly se moţných rizik. Naopak například respondentka č. 8 uvádí: „bylo to pro mě fakt stresující. Strašně jsem se bála, ţe poraní jehlou dítě, měla jsem hrůzostrašné sny a pak ţe třeba kvůli tomu potratím.“ Mnoho z odpovídajících uvedly, ţe měly obavy ze všech vyšetření, zda vše bude v pořádku. Zejména z prvních krevních testů a ultrazvukového vyšetření. Tento strach je však pravděpodobně obecný v jakémkoliv věku ţeny. Obavy, zda je plod v pořádku, není výsadou věku. Zajímavé jsou názory ţen, ţe na jednu stranu máme úţasnou moţnost a pokrok v medicíně, který umoţňuje včas diagnostikovat případné odchylky a problémy. V minulosti takové moţnosti nebyly. Jedna z respondentek se rozpovídala na toho téma, kdy proţívala mnoho stresu, kdyţ čekala na výsledky z odběru krve několik dní. Z vyprávění své matky věděla, ţe jediná moţnost, jak sledovat plod v matčině těle byla metoda poslechová. Zda je dítě v pořádku, se dozvěděli rodiče aţ po narození dítěte. Vzpomínala na vyprávění, ţe jí matka bezprostředně po porod počítala prsty, aby se ujistila, ţe je vše v pořádku. V dnešní době se uţ drtivá většina ţen chce dozvědět, zda je těhotenství v pořádku. Na druhou stranu mohou existovat i skupiny ţen, které se neobávají 52

potíţí a například věřící, kterým náboţenství zakazuje potrat, nemusí chtít vědět více, protoţe jim náboţenství zakazuje umělé přerušení těhotenství. Téměř všechny ţeny si uvědomovaly, ţe s rostoucím věkem také narůstá i pravděpodobnost různých zdravotních rizik, které jsme jiţ dříve popisovali. Ovšem ţádná z nich si nepřipouštěla, ţe by se mohlo něco přihodit. Ve dvou případech nebyla obava ţádná, protoţe rodiče měli své děti také ve vyšším věku bez problémů. Zdá se, ţe přes varování lékařů se ţeny řídí i realitou. V současné době mnoho mediálních hvězd a tzv. celebrit mateřství odkládají běţně. Například známá zpěvačka Madonna se stala poprvé matkou aţ ve svých 38 letech. S takovými ţenami se pak dělají různé rozhovory a mnohé z ţen „obyčejných“ pak nabudou dojmu, ţe i ony budou v pořádku. My však také známe jen jednu stránku věci. Pokud se některé informace nedostanou na veřejnost, nemůţeme je ani tušit, jako například, ţe i tyto ţeny mohou mít různé komplikace. „Můj lékař proti tomu nebyl, ţe odkládám těhotenství. V době otěhotnění mi bylo 35 a byla jsem naprosto zdravá, takţe mne rozhodně nezrazoval. Obavy jsem si nepřipouštěla aţ do té doby, neţ mi vyšla špatně krev. Kdyţ mi to vyšlo špatně, tak to bylo docela nepříjemné. Navíc tam byla taková dost neomalená sestra, která to říkala po telefonu a dost drsně. Byla jsem pochopitelně v tu chvíli dost nešťastná. Ale pak jsem šla do poradny a primář mi to všechno vysvětlil“. K postoji lékařů k ţenám jako starším prvorodičkám překvapivě všechny ţeny odpověděly, ţe je lékaři podporovaly. Jedna ţena uvedla, ţe jí gynekolog doporučoval vzhledem k věku co nejdříve otěhotnět. V jednom případě šlo o onu informaci ohledně neplodnosti (nebylo moţné otěhotnět). V případech léčby neplodnosti jsou asi lékaři z oboru asistované reprodukce připraveni na to, ţe se věk prvorodiček zvyšuje. V různých odborných článcích a literatuře medicínské však nalézáme zcela jiné informace, které naopak varují před riziky spojenými s vyšším věkem rodičky. Vzhledem k tomu, ţe lékaři ţeny víceméně podporovaly, snášely těhotenství dobře, a nepřipouštěly si snad moţná rizika. Zde se nabízí jiný námět k probádání – komunikace s lékaři s pozdní rodičkou, kterou se však přímo nezabýváme. Zajímavý je fakt, ţe obecně lékaři odkládat těhotenství nedoporučují, ale při přímém rozhovoru neodsuzují odkládání rodičovství s tím, ţe se obecně zvyšuje věk prvorodiček. Dále jsme se ptaly ţen, zda pociťovaly nějaké náznaky či přímé otázky lékařského personálu na jejich vyšší věk. Ve dvou případech bylo uvedeno, ţe zdravotní sestry měly nějakou připomínku, která ovšem nijak nehrála důleţitou roli, či byla zanedbatelná.

53

Komplikace při porodu nastaly u pěti ţen. Nelze však s jistotou tvrdit, ţe tyto komplikace vznikly v souvislosti s vyšším věkem rodičky.

Přirozený porod

36% ano ne 64%

Graf č. 7 5. Jaký vliv měl na ţeny sociální a společenský tlak? Jak Vás okolí ovlivnilo? Cítila jste se nějak osočována, či jak jste se vyrovnávala s případnou zvědavostí okolí, jak uţ v rodině, v práci či u přátel? Tázané ţeny se v této otázce rozdělily zhruba do dvou skupin. Jedna skupina tvrdila, ţe moţná nějaké tlaky byly, ale ony to rozhodně nereflektovaly. Vnímají ţivot jako svůj a nikdo jim do toho nemá co mluvit. Také uváděly, ţe členové rodiny se ani příliš neptali. Naopak druhá půlka odpověděla, ţe společenské tlaky vnímaly hodně. Buď se s nimi vyrovnaly a oprostily se od toho. Dvě ţeny pak uvedly, ţe začaly panikařit a značně je to vyvádělo z míry. „Řeči okolí jsem nebrala moc váţně, tedy věděla jsem, ţe mají pravdu, ale nějak se mi to nechtělo přiznat si, ţe uţ je mi tolik let a čas tlačí.“ „Předsudky – určitě ze strany manţelovi rodiny ze Slovenska. Tam to bylo trošku stresující. S kaţdou návštěvou. Krom toho, ţe obě moje švagrové, které jsou mladší, čekaly uţ druhé dítě. I ony si dávaly pozor v kontaktu se mnou a byly taktní, aby mi neublíţily (to si myslím). Já to taky chápu, kdyţ mluvím teď s nějakou ţenou, která nemůţe otěhotnět, jsem k ní citlivější. Tchyně a tchán, to bylo jiné, horší. To víte, první dítě tam mají většinou po dvacítce a nejlépe co nejvíc dětí. Takţe jsem s manţelem byla pozadu a nejhorší to bylo ze strany babičky. To je úplně stará škola. Opravdu nic moc. Kdybych dítě 54

nechtěla, tak neřeknu, prostě to oznámím a je to. Ale kdyţ chcete a nejde to, a teď se všichni zajímají, není to příjemné“. Naopak „ţádné společenské tlaky jsem nevnímala. Bylo to jen čistě naše přirozené rozhodnutí“ (...“no influence. It was on our pure natural decision. Anyway we wanted to be parents.“) „Okolí mě nijak netlačilo. Je to zvláštní, ale je to tak. Opravdu ne. Máma je v tomhle opravdu ohleduplná a měla jsem kolem sebe i kamarádky v dost stejné situaci, takţe se mě neptaly“. V práci moţná sem tam někdo, ale opravdu nic, co by bylo nějak hodně drsné“. „Nebylo to taky hrozné. Člověk si vybírá kamarády, které děti nemají a v práci byla parta lidí, super parta. Všichni plus minus mého věku a nikdo děti neměl. Mamka se do mého soukromí nezasahuje a neptá se. Čeká, co jí řeknu. Jsem spíš introvert.“ „Moc se mne neptali. Ti nejbliţší věděli, ţe nemám váţného partnera. Kdo nevěděl, tak se občas zeptal, ale nebylo mi to dvakrát příjemné.“ „No mě se spíš ptali, jestli mám vůbec chlapa. Jestli nejsem lesba – to taky proběhlo.“ „Sociální tlaky jsem nevnímala. Naši nás měli také později, tak jsem si z toho hlavu nedělala.“ 6. Jak velkou úlohu hrálo přerušení kariéry? Jaký máte případně vztah k budování kariéry? Ač se v mnoha (dá se říci, ţe v drtivé většině) zdrojů uvádí, ţe matky odkládají mateřství zejména z důvodu budování kariéry, nám se tento názor tak zcela nepotvrdil. V případech problémů s plodnosti je to celkem jasné. Ovšem některé ţeny se místo toho mohly upnout na kariéru. Kariéra však měla vliv na odloţení mateřství v osmi případech (ve dvou to bylo způsobeno právě tím, ţe nemohly otěhotnět). V ostatních případech uvedly naše dotazované, ţe měly dobrou práci, některé spojenou s cestováním. Také se vyskytl případ, kdy ţeny nemohly najít partnera a tak se upnuly na práci. „Rozhodnutí mít dítě později určitě ovlivnila především má práce, která mne „dostatečně“ naplňovala. Alespoň tehdy jsem si to myslela.“ Další respondentka odpověděla, ţe pracovala aţ téměř do porodu. Po roce mateřské se vrátila na své pracovní místo, protoţe o tuto práci nechtěla přijít. „U mě to šlo s vývojem. Prostě jsem se té práci hodně věnovala, bavilo mě to. Ale pak měla firma potíţe a krachla.“

55

„Nebyl vhodný partner a zrovna se mi naskytla příleţitost jet pracovat do zahraničí. I kdybych partnera měla, tak by asi kariéra v tomto případě vyhrála. Bylo mi tehdy třicet let a byla jsem tam čtyři roky.“ „Nebyl prostě vhodný tatínek. Tak se prostě člověk upnul na práci. Ne ţe bych byla přímo workoholik, ale hodně jsem pracovala a nebyla chuť ani nálada shánět chlapy. Člověk si hledal realizaci jinde. No byl to začarovaný kruh. 7. Jak můţe vyšší věk rodičů ovlivnit ţivot rodičů nebo dítěte? Názory našich ţen se opět liší, ale ne zásadně. Záleţí na tom, z jakého důvodu odkládaly mateřství. Pokud jde o ţeny, které otěhotnět nemohly, objevuje se názor, ţe bude v budoucnu náročné sladit fyzicky své síly s aktivitou dětí. Na druhou stranu je více těch, které uvedly, ţe záleţí na kaţdém, jak se cítí a jaké má dispozice, jak předpokládá rozdělení rolí v péči o dítě mezi oběma partnery. V našem případě matky většinou předpokládají, ţe většina mateřských povinností připadne právě jim. Není však výjimkou, ţe otec se významně do péče o dítě zapojuje. Nabízí se tu otázka z oblasti etiky. Kdy je ještě vhodné mít dítě? A kdy je ten správný věk obecně? Většina odpovědí je takových, ţe by se měl kaţdý řídit podle sebe, kromě dvou ţen, které porodily ve věku nad 40 let, se shodují všechny na tom, ţe „do té čtyřicítky by ţena otěhotnět měla“. Respondentka č. 8 říká, ţe věk obecně hraje důleţitou roli, protoţe mladší maminky tolik „neřeší“. Tento názor se objevuje v drtivé většině odpovědí. Dále je to úbytek energie, únava, síly ubývají, ţeny nejsou zvyklé na jiný reţim. Zejména na to, ţe se vše musí podřizovat dítěti. Obecně můţeme říci, ţe nemusí, ale naše respondentky to takto vnímají. S tím se pojí další aspekt a to je pocit odpovědnosti, který je, zdá se, mnohem silnější, neţ v mladším věku. Moţná únava také můţe pramenit z přílišného řešení věcí, které mladší maminky ani nevnímají. Slovo „řešit“ je vlastně jakýsi odborný termín, který maminky často uţívají. „Dítě si pak můţe uvědomovat, ţe rodiče uţ jsou starší a ţe o ně přijde relativně dřív, neţ ostatní vrstevníci, například. Nebo si můţe myslet, ţe na něm budou závislí, nic mu nedovolí“ Respondentka č. 4 uvádí, ţe jakýkoliv věk je vhodný, pokud je dotyčná osoba zodpovědná. Starší matky jsou moţná někdy přehnaně pečující. „Trend je asi takový, ţe občas nevíte, jestli se při pohledu na dítě a ţenu jedná o matku nebo babičku. Sama jsem takovou příhodu zaţila, kdyţ jsem vedla dceru do jesliček. Byla 56

tam paní, které bylo téměř padesát let se svou dvouletou dcerkou, kterou porodila aţ ve 47 letech. Nebylo to však její první dítě a nebylo plánované. Chápu zdravotní rizika, ale ta touha je někdy taková, ţe lidé nepřemýšlí, jestli se doţijí maturity svého dítěte, obrazně řečeno. Do těch čtyřiceti let je to tak nějak akceptovatelné. Ale pak uţ je to myslím rizikovější.“ „Je to o aktivitě rodičů. I třicetiletý pecivál nebo pětačtyřicetiletý bude, který se věnuje dětem víc. Je to o povaze lidí. Nesrovnávala bych obecně.“ „Myslím, ţe věk hraje podstatnou roli. I kdyţ kaţdý z nás je určitě jiný. Ale já cítím, ţe jsem daleko starostlivější. O věcech hodně přemýšlím, řeším je, trápím se. Podle mého je lepší pořídit si dítě trochu později, nemyslím ve čtyřiceti, ale nějak kolem té pětatřicítky. Tyhle děti určitě dostanou víc pozornosti. Rodiče uţ mají víc času se jim věnovat, většina rodičů má uţ vyřešeny základní otázky jako je bydlení, kariéra apod. Ale znovu upozorňuji, ţe je to individuální.“ 8. Jak myslíte, ţe pozdní rodičovství ovlivní nebo ovlivňuje ţivot Váš? Kdy myslíte, ţe je ideální věk na mateřství? Tato otázka respondentky asi nejvíce zaujala. Získali jsme někdy aţ dojemné odpovědi. Otázka se týká vlastního postoje k mateřství, jak jej ţeny proţívají ze svého pohledu. V odpovědích respondentky byly pozitivní. Ve všech odpovědích se objevilo, ţe jsou unavené, ţe péče o dítě dává s přibývajícím věkem zabrat. „Jsem tedy dost unavená a taky překvapená. Kaţdým dnem vidím ty pokroky. Je to prostě zázrak. Neuvěřitelné, co vznikne z buňky. Strašně si toho váţím, ţe máme malou, i kdyţ bych někdy vzteky rozšlapala postýlku, kdyţ zlobí. Ale jsme šťastní. Mateřství je něco, co se nedá popsat, takovou lásku jsem nikdy nepoznala a ani jsem si to předtím neuměla představit, jaké to je. Na druhou stranu tu máme další názor maminky. „Myslím, ţe syn měl batolecí věk ztíţený mou neustálou asistencí u čehokoliv a přehnanou péčí. Takţe je lehce nesamostatný a nechá si všechno přinést aţ pod nos. Vliv syna na můj ţivot byl naprosto devastující. Mám pocit, ţe s vyšším věkem uţ jsem měla zaţitý svůj stereotyp, který jsem z minuty musela změnit, a trvalo mi hodně dlouho, neţ jsem se opět začala cítit jako člověk. Manţel je o dvanáct let starší a uţ má dva dospělé děti z prvního manţelství. A u něj je to trošku jiné. Sám přiznává, ţe se svým dětem nevěnoval tak, jako teď synovi. Teď si konečně uţívá otcovství. A myslím, ţe se synem hodně omládl, na rozdíl ode mě.“ 57

„I recieved lots of love and care from my parents, so I return this love to my children same love as I recieved.“. (Od rodičů jsem dostala mnoho lásky a péče. Chci tuto lásku předat i mým dětem, takovou láskou, jakou jsem dostala.) „Mateřství mi otočilo ţivot úplně naruby. Nikdy jsem se necítila tak potřebná a naplněná. Je to to nejkrásnější, co jsem zaţila. Zaţívám díky své dceři věci, které jsem nikdy neproţívala. Pro mě je to nejhezčí vztah, pokud to tak mohu nazvat, který jsem v ţivotě zaţila. Samozřejmě i s věkem nastupuje únava někdy šílená. Sem tam se ohlásí i nějaká nemoc, vyčerpání, coţ asi zaţívají i mladší maminky, ale myslím, ţe ne v takové míře. Ale je to hnací motor, který vás odrazí, a šlapete dál. „Pro mne je to nejkrásnější období, moţná si jako starší maminka víc váţím všeho, co mne potkalo. Dost jsem se naučila povznést nad malichernosti. Teď mám jediný zájem, a to je má dcera“, říká další maminka. “Umřít můţeme kdykoli. Jestli bude holka po mně, vnoučat se nedočkám (smích). Jen aby se holky nestyděly, aţ pro ně budeme chodit do školy. Ale v dnešní době je takových rodičů hodně, no ne? Taky jsem si říkala, ţe mě mrzí, ţe mě malá nepoznala jako mladou“ „Některé věci bych brala jinak neţ ve dvaceti. Řeším určitě víc věcí, neţ bych řešila. Chodila jsem třeba na předporodní kurzy. Otci se partner narodil také po čtyřicítce, takţe máme dědečka 85 let. Ţije v pořádku a dělá si legraci, ţe v rodině předběhl tátu. Aţ synovi bude 25, budeme v důchodu. Z čeho mám tedy obavy je, jak se svět rychle vyvíjí z technické stránky. To tedy vůbec nestíhám. Jak nebudu stačit synovi, dneska ty děti jsou hrozně rychlé.“ „Myslím, ţe pozdní rodičovství ovlivní ţivot rodičů opravdu hodně. Alespoň já jsem to zaţila. Navyklý způsob ţivota, který nám vyhovoval, byl najednou převrácený úplně vzhůru nohama. A bylo hodně těţké si zvykat, ţe naše pohodlí a ţivotní styl končí, a ţe dítě má samozřejmě ve všem přednost. To si myslím týká hlavně matky. Manţel si snaţil udrţet si svoje pohodlí zuby nehty, ale moc se mu to nepodařilo (smích).“ „Fyzicky je to samozřejmě také velká zátěţ, nevyspání, únava, celodenní koloběh s nemoţností si odpočinout, to mě tedy dost ničilo. Ale myslím, ţe ještě víc mě to ničilo psychicky. Nějak jsem si nemohla zvyknout, ţe je všechno na mně. Ţe ta odpovědnost a povinnost postarat se o dítě i přes velkou únavu je jenom na mě. Já jsem k němu vstávala, já se o něj starala celý den. Také myslím z fyzické stránky, se mladší tělo po porodu vyrovná s tou zátěţí líp“, uvádí další respondentka. 58

„Dítě omladí. Do práce se nehrnu, chci si uţít mateřskou a nepřemýšlet kam s dítětem. Ani se necítím s dítětem nějak omezená, cestujeme, kam chceme dále. Chodit se bavit mě momentálně moc neláká.“ „Mladí jsou víc free, starší většinou všechno řeší, jsem taky taková. Navíc jsem od porodu citlivější. Kdyţ by malé měl někdo ubliţovat, tak jsem schopna všeho.“ Matky se většinou shodují na tom, ţe jsou velice unavené a to jak fyzicky, tak psychicky. Samozřejmě záleţí na případné pomoci manţela. Shodují se na tom, ţe je občas třeba si odpočinout od denní rutiny s dítětem. Některé maminky to řeší tím, ţe si najmou chůvu, nebo vypomůţe třeba babička. V současné době je také moţnost dát dítě do jeslí. Při rozhovorech se však většina matek přiznala, ţe do kolektivu by dítě tak brzo nedávala, aţ zhruba od dvou let. Duševní hygiena je důleţitá pro maminky v kaţdém věku. I ony si potřebují odpočinout.“

3.2. Odpovědi na jednotlivé výzkumné otázky Jak jsme jiţ dříve uvedly, snaţíme se najít odpovědi na následující výzkumné otázky, které v této kapitole podrobně probereme: 1 Jaké jsou motivace a okolnosti pozdního rodičovství? Z jednotlivých výpovědí našich respondentek vyplývá, ţe v této zásadní otázce našeho výzkumu nalezneme podobné aspekty. Naše respondentky jsou prvorodičky, které porodily své první dítě ve věku 35 let a výše, přičemţ bylo podmínkou, ţe se dítě narodilo zdravé. Naše tázané jsme rozdělily po analýze rozhovorů do dvou skupin. Jedná se o „nedobrovolné“ pozdní rodičovství a „dobrovolné pozdní rodičovství“. Jak jiţ názvy obou skupin napovídají, jde o to, ţe některé ţeny chtěly mít dítě dříve, ale z nějakého důvodu se to nepovedlo. Ve druhé skupině si ţeny nepřály dítě dříve neţ v tomto věku. Některé odpovědi se však prolínají, respektive nalezneme v odpovědích kombinaci dobrovolného a nedobrovolného odkládání rodičovství. V případě prvním, tedy nedobrovolném odkládání rodičovství, jsou společným znakem a nejčastěji uváděným důvodem zdravotní okolnosti (47%). Celkem šest ţen z našeho výzkumu mělo problémy s otěhotněním. Podstupovaly léčbu neplodnosti buď samy, nebo společně s partnerem. Ve dvou případech ţena otěhotněla po umělém oplodnění, tzv. IVF 59

(In Vitro Fertilization). V ostatních čtyřech případech došlo k přirozenému otěhotnění při léčbě neplodnosti. Tyto ţeny však uvádějí, ţe dříve neţ ve třiceti letech dítě nechtěly a to je společný znak. Bohuţel v momentě, kdy otěhotnět chtěly, to nebylo moţné. V jednom případě lékaři respondentce sdělily, ţe nikdy nemůţe s ohledem na její zdraví, otěhotnět. Po několika letech se paní stala matkou zdravého dítěte neplánovaně. Dále bylo uvedeno v několika případech, ţe nebyl vhodný partner, kdyţ ţeny chtěly dítě. Pak se upnuly například na práci a budování kariéry. V případě dobrovolného odsouvání mateřství na pozdější věk bylo nejvíce uváděných důvodů kombinace, ţe ţeny nechtěly otěhotnět dříve neţ ve třiceti letech a nebyl vhodný partner. Tento výraz se objevoval v odpovědích poměrně často a napovídá o tom, ţe pravděpodobně s rostoucím věkem rostou i nároky na partnera. Lze to odvodit. V osmi případech (81%) si ţeny nejdříve chtěly vybudovat kariéru a věnovat se práci, kterou měly, a která byla zajímavá, nebo je v tu dobu naplňovala. Čtyři respondentky uvádějí, ţe si chtěly nejdříve vytvořit určité zázemí, bydlení. Dá se však předpokládat, ţe se tato odpověď prolíná s budováním kariéry. Devět tázaných uvedlo, ţe si chtěly uţívat svobody a cestování. Vnímaly mateřství jako něco, co je můţe omezovat a znemoţňovat jim některé věci, které by s dítětem nebylo moţné podnikat. Dítě tedy vnímaly dříve něco jako překáţku. V odpovědích lze nalézt aspekt, ţe se ještě necítily dostatečně zodpovědné a odpovědné mít dítě.

Léčba neplodnosti

43% 57%

ano ne

Graf č. 8 Dalším důvodem k odloţení mateřství byla absence vhodného partnera. Jen ve čtyřech případech ţeny měly manţela či partnera dříve, neţ plánovaly zaloţení rodiny. V ostatních případech ţeny odpovídaly, ţe neměly vhodného partnera a někdy se upínaly i na práci. 60

Tyto dva aspekty se tedy navzájem prolínají. V odpovědích bylo také uváděno, ţe si ţeny chtěly uţít ţivota bez závazku, cestovat, finančně se zajistit.

Chybějící partner

29% ano ne 71%

Graf č. 9

Kariera

29% ano ne 71%

Graf č. 10 Překvapivě často jsme našly v odpovědích zajímavý faktor - absence touhy po dítěti. Přirozená touha se dostavila aţ později, aţ kdyţ ţeny opravdu pocítily potřebu dítě chtít a ozvaly se tzv. pomyslné biologické hodiny. Tento pocit jsme zaznamenali v odpovědích u celkem osmi ţen, tedy u více neţ poloviny dotázaných. Můţe to souviset s tlakem biologických hodin, kdy se uvádí, ţe bývá silně proţíván po třicátém roce věku ţeny. Všechny naše respondentky uvedly, ţe po vlastním dítěti před věkem třicet let netouţily.

61

Mateřský pud

43% 57%

ano ne

Graf č. 11 2. Jak se ţeny vyrovnávají s moţnými zdravotními riziky pozdního mateřství? Zajímalo nás, zda si ţeny byly vědomy toho, ţe s narůstajícím věkem můţe znamenat otěhotnění zvýšené riziko či zdravotní komplikace. Stejně tak v průběhu těhotenství se zvyšuje riziko výskytu vývojových vad, potratu a konečně moţné komplikace při porodu. Moţná rizika jsme uvedli podrobně jiţ v teoretické části naší práce. Nejvíce asi řešily tuto otázku ţeny, kterým se nedařilo otěhotnět přirozenou cestou, a tudíţ podstupovaly léčbu neplodnosti. Obavy z komplikací uvedlo 64% ţen, ale v dalších odpovědích se vyskytlo, ţe ţeny sice věděly o moţných rizicích, ale nepřipouštěly si je. Ve dvou případech byly matky z rodiny, kdy je měly rodiče také v pozdějším věku, a bez komplikací. Proto se ani ony neobávaly, ţe by mohlo k nějaké komplikaci dojít. V průběhu těhotenství se však zvýšil počet obav z moţných problémů. Důvodem můţe být, ţe v současné době díky technickému pokroku lze sledovat těhotenství krok po kroku a dá se odhalit většina vad a problémů jiţ záhy po otěhotnění. Medicína přináší tu výhodu, ţe při zjištění váţné komplikace lze případně těhotenství přerušit. Na druhou stranu jsou ţeny – budoucí maminky – vystaveny velkému stresu při čekání na výsledky z krve nebo ultrazvuku. Ty se dělají v zásadě během těhotenství třikrát. V případě rodičky nad 35 let věku se provádí ve většině případů tzv. amniocentéza, kterou jsme popsali podrobně v oddílu teoretické části. Kromě čekání na výsledky (zhruba 14dnů), je ţena vystavena fyzické zátěţi spojené s psychickou, kdy je upozorněna na moţnost potratu při tomto vyšetření (připomínáme, ţe zákrok či vyšetření se provádí metodou vpichu tenkou jehlou 62

přes břicho, a následném odběru plodové vody). Toto riziko je velice nízké, asi 1%, ale existuje. Na druhou stranu však pak přichází úleva, pokud je vše v pořádku, neboť toto vyšetření udává výsledky se správností aţ 99%. Navzdory faktu, ţe nad 35 let rapidně klesá schopnost ţeny otěhotnět, nám téměř vyvrací zjištění, ţe v celkem v sedmi případech se podařilo otěhotnět ihned, jak se s partnerem ţeny rozhodly. V případě porodu jsme zjistily, ţe pět ţen porodilo císařským řezem. Nemáme však důkazy o tom, ţe tento způsob porodu souvisí s věkem. V medicínské literatuře je uvedena zvýšená moţnost komplikací při porodu v souvislosti s věkem. V případě naší sluţebně nejstarší prvorodičky – obou ţen nad čtyřicet let bylo uvedeno, ţe měly podle lékařů „ukázkové“ těhotenství, i porod. Samozřejmě, ţe nelze z našeho výzkumu vyvozovat kategorické závěry. Je však patrné, ţe ne v kaţdém případě se varování lékařů vyplní.

Obava z komplikací

36% ano ne 64%

Graf č. 12 Dále jsme zjišťovali reakce lékařů. Ve většině literatury a článcích, jak v časopisech nebo na internetu, varují lékaři před zbytečným odkládáním mateřství. Zejména apelují před vysokým rizikem moţných komplikací. Nám se toto tvrzení zcela nepotvrdilo. Všechny případy uvedly podporu lékařů a dokonce povzbuzovaní. V jednom případě byla ţena lékařem upozorněna po třicítce, ţe by se měla zamyslet nad moţným těhotenstvím. V ostatních případech byly ţeny ubezpečovány, ţe je pozdní rodičovství jiţ běţné. Také nebyl udán případ jakýchkoliv naráţek ze strany zdravotnického personálu. V odpovědích

63

na tuto otázku jsme zároveň uvaţovali o moţném tlaku či motivaci lékaře k otěhotnění ţeny. Tento předpoklad se však nepotvrdil.

Tlak lékaře 14% ano ne 86%

Graf č. 13 3. Jaké jsou sociální aspekty pozdního rodičovství a jak je ţeny proţívají? V této otázce jsme zjišťovaly, jak ovlivnilo nebo ovlivňovalo okolí naše respondentky při rozhodování o zaloţení rodiny. Myšlena je rodina, spolupracovníci, přátelé. Pokud ţeny vnímaly jistou zvědavost, nátlaky či jiné reakce, tak jakým způsobem je to ovlivnilo případně po psychické stránce. Dá se usoudit, ţe čím je ţena starší, a tím i vyzrálejší, ví, co chce a jde si svou cestou. V odpovědích je totiţ jasné, ţe reakcí okolí se naše respondentky nijak zvlášť neřídily. I kdyţ některé ţeny vnímaly jistou zvědavost nebo předsudky či sociální tlaky. Ve čtyřech případech to ţeny zcela neřešily. Říkaly, ţe je to jejich věc. V jednom případě byla u dotázané zpochybněna sexuální orientace. Ve dvou případech byly ţeny určitou dobu pod nátlakem zejména rodiny (respondentka 1 a 2). V devíti případech však ţeny nevnímaly ţádné tlaky z okolí. Dá se říct, ţe aţ kdyţ ony samy chtěly, tak otěhotněly, a začaly si budovat rodinné zázemí, bez ohledu na okolní reakce.

64

Společenský tlak

29% ano ne 71%

Graf č.14 4. Jak ţeny vnímají pozdní rodičovství a jak jej vidí do budoucna? Nejprve jsme pokládaly ţenám k zamyšlení otázku, jak si ony samy myslí, ţe můţe pozdní rodičovství ovlivnit ţivot rodičů a dětí. Protoţe otázka nebyla cílena osobně, ţeny zauvaţovaly nad tím, jaký dopad můţe mít na budoucnost odkládání rodičovství a kdy je ještě vhodné mít vlastně dítě. V našem výzkumu jsme vedli rozhovor pouze se ţenami, a tak by bylo zajímavé a podnětné zjistit postoje a názory muţů otců k této problematice. Na pozdní mateřství nahlíţejí ţeny veskrze pozitivně. Některé uvádějí, ţe to záleţí individuálně na kaţdém, jak se cítí, a jak je aktivní. S přibývajícími lety totiţ ubývá fyzických sil a výchova dítěte ji rozhodně vyţaduje. Na druhou stranu se téměř ve všech odpovědích shoduje důraz na odpovědnost rodičů. Ţeny se vidí jako zralé, které mohou předat dítěti i nějaké zkušenosti. Nese to sebou ale i odlišnou stránku a to, ţe starší matky věci více proţívají a řeší, neţ matky mladší. Vykazují také vyšší úzkostlivost či úzkostnost. „Dítě převrátí ţivot na ruby“ – častá odpověď našich tázaných se objevila téměř ve všech případech. Ve věku 35 let uţ má většinou jedinec ţivot uspořádaný jistým způsobem má například navyklé rituály a podobně. Jak je známo, dítě řídí ţivoty rodičů do velké míry, a proto se novopečení rodiče někdy nestačí divit. I kdyţ tušily, co všechno sebou mateřství nese, realita je trošku jiná. Poznat na vlastní kůţi pocit únavy, vyčerpání, nevyspání. Mnohdy jsou ţeny samy překvapeny. Shodnou se však společně na tom, ţe jsou šťastné a naplněné. Ţe vědí, co je smyslem ţivota. V jednom případě matka popisovala, jak devastující měl dopad narození prvního dítěte na její ţivot. Na závěr však také uznává, ţe

65

přes veškerou vyčerpanost je šťastná, nic na světě pocit mateřství nenahradí, a nevyrovná se mu. V odpovědích se vyskytla obava z návratu do pracovního procesu, jak respondentky skloubí práci a péči o rodinu. Vzhledem k tomu, ţe v době našeho výzkumu byly na mateřské, nebo rodičovské dovolené, toto téma nebylo ještě výrazně aktuální, popřípadě jej nepovaţovaly za stěţejní ve chvíli rozhovoru. Dvě respondentky jiţ pracují na upravený pracovní úvazek. Ostatní ţeny však zatím preferují věnovat se dítěti. Obavu z toho, jak skloubí práci s rodinou budou řešit později, ale několik ţen potvrdilo, ţe je pro ně momentálně nejdůleţitější dítě a počítají s tím, ţe se víceméně vzdají své kariéry, alespoň pokud bude dítě malé.

66

4. Diskuze Přesto, ţe počet tzv. starších matek stoupá a stále se zvyšuje věk prvorodiček oproti minulým letům, věnuje se této tematice zejména oblast medicíny a zdravotnictví, případně sociodemografové. V oboru psychologie není zatím dostatek odborné literatury. Přitom by se psychologická stránka věci neměla v tomto případě opomíjet. Začíná ještě před tím, neţ vůbec ţena začne myslet na to, ţe by chtěla dítě, respektive nepřemýšlí o tom, co můţe takzvané pozdní mateřství znamenat a přinést v jejím ţivotě i v ţivotě partnera. S fenoménem odkládání mateřství se setkáváme nejdříve v západních státech, kde také vzniklo více literatury. Mezi průkopnické studie patří ta, kterou publikovaly tři psycholoţky pocházející z Anglie (Berryman, Thorpe a Windridge) uţ v roce 1995. V těchto letech nebylo u nás takové téma aktuální. Jejich monografie zahrnuje základní psychologické aspekty odloţeného či pozdního mateřství. Byla vydaná pod názvem „Older mothers: Conception, Pregnancy And Birth After 35“. Bohuţel však tato kniha nebyla do češtiny doposud přeloţena. Významně se tímto tématem zabývá i dvojice autorů Christine Biermann a Ralph Raben, kteří vydali v roce 2005 knihu „Ein kind mit 40?“ (v češtině přeloţena jako „Matkou ve čtyřiceti?„). V české literatuře se zatím ţádné odborné dílo nevydalo. Významněji se zabývá tematikou odkládání mateřství doc. Sobotková v knize Psychologie rodiny z roku 2007. V roce 2006 byla vydána kniha „Matkou ve vyšším věku“ od autorek Šilhová a Stejskalová. Zde se však tematice pozdního mateřství věnují zejména ze stránky medicínské. Pozdní rodičovství je téma veskrze kontroverzní. Z pohledu medicíny zcela jasné. Nejlepší věk pro početí dítěte je pro ţenu mezi dvacátým a pětadvacátým rokem. Současný trend však říká něco jiného. V tomto věku většinou mladí lidé studují na vysokých školách. Dítě v tak případě představuje překáţku, která by jim mohla změnit budoucnost zásadním způsobem. Po skončení vysoké školy však chtějí mladí cestovat, budovat si kariéru a zázemí. Vše jde ruku v ruce. V nejplodnější období ţeny začínají mladí lidé teprve „ţít“ po svém. Odpoutávají se od rodičů a staví se na vlastní nohy. O tom, zda jsou zralí na to, aby vychovávali děti, nemůţeme moc uvaţovat. Kaţdý je jiný. Přitom v minulosti, ještě relativně nedávné, měli mladí lidé uţ v tomto věku rodinu. Bylo to normální vzhledem k tomu, jaký systém v našich podmínkách panoval. Také stát podporoval mladé rodiny a bylo tak například moţné získat výhodně byt. Cesta pro ţenu, v té době, byla víceméně jasná. Po škole se co nejdříve vdát a mít dítě. Moc jiných moţností většinou nebylo. Časy se změnily. Po pádu ţelezné opony se otevřelo pro mladé lidi mnoho nových moţností. 67

S tím se změnil i styl ţivota. Věková hranice prvorodiček se pomalu posunovala výš a výš. Ještě před lety bylo na třicetiletou matku pohlíţeno s podivem. Dnes uţ pomalu nepřekvapuje nikoho ani hranice věku třicet pět dokonce i čtyřicet let. Jak jsme uvedli dříve, formu kvalitativního výzkumu jsme zvolili z toho důvodu, ţe problematika pozdního rodičovství není příliš hluboce rozpracovaná, případně se zaměřuje na medicínské aspekty tohoto fenoménu. Přitom medicínské aspekty jsou aţ důsledkem toho, ţe se rodičovství posouvá do vyššího věku. Objektivní zjištění v oblasti pozdního rodičovství lze získat aţ z posouzení odpovědí statisticky významného mnoţství respondentů, a tak naši práci bylo spíše identifikovat směry, kterými by se měl ubírat další, třeba uţ kvantitativní výzkum v této oblasti. Úskalí našeho výzkumu se ukázalo v tom, ţe je sloţité nadefinovat přesné dotazy, nebo objektivní směrování rozhovoru. To co jsme moţná na začátku povaţovali za poměrně zajímavou a vypovídající informaci, nebylo nakonec ani vyuţito, a další dodatečné směry rozhovoru nás napadaly v průběhu dotazování, často však aţ při porovnávání zjištění. Při analýze výsledků našich rozhovorů vyplynulo několik aspektů. V prvé řadě je významné, ţe všech 14 respondentek uvedlo stejně, ţe ţádná z nich nechtěla dítě do svých 30 let. Buďto necítily ţádný mateřský pud, neměly vhodného partnera nebo chtěly cestovat či pracovat na kariéře. V jednom případě byla ţeně sdělena diagnóza neplodnosti. To je v souladu s názory odborníků, ţe tlak biologických hodin bývá silně proţíván po třicátém roce věku. Otázkou je, zda je tento aspekt úplně nový (dnešní moţnosti cestování, vzdělávání a způsobu ţivota to naznačují) nebo je jenom důsledkem zlepšujících se farmaceutických výrobků – antikoncepčních prostředků, které jsou schopné lépe řídit to, kdy ještě neotěhotnět. Ţeny jsou tak schopné do 30 let poměrně bezpečně „regulovat“ nechtěné otěhotnění, následný vstup do partnerského svazku a případné početí dalších, jiţ manţelských dětí. Po 30. roku jiţ některé respondentky začaly o dítěti uvaţovat. Důvody byly různé, u některých se projevil mateřský pud, některé si uvědomily jakousi věkovou hranici, za kterou se dostaly. Jejich další odkládání mateřství lze rozdělit do tří skupin: nedobrovolné zdravotní (respondentky měly partnery, ale zároveň problém s otěhotněním), nedobrovolné ostatní (respondentky neměly vhodného partnera) a dobrovolné (respondentky ještě netouţily po dítěti). Zaznamenaly jsme ale i to, ţe se některé důvody navzájem prolínají.

68

Nedobrovolné pozdní rodičovství u ţen, které se léčily z neplodnosti, bylo v 6 případech, tedy u 43% respondentek. V odpovědích na otázku ohledně příčin odkládání mateřství se v deseti případech tj. 71% shodují respondentky na tom, ţe k odkládání mateřství došlo zejména proto, ţe neměly vhodného partnera. Lze to vyloţit i tím, ţe s přibývajícími lety a zkušenostmi, roste i nárok na partnera. Na druhou stranu je moţné, ţe partneři jsou jiţ takzvaně zadaní. Ostatní případy, tedy 4 ţeny, odpovídaly, ţe partnera sice měly, ale řešily problém neplodnosti. Otěhotnět však chtěly brzo po tom, co si našly partnera a dohodly se, ţe spolu zaloţí rodinu. Při zpracování výsledků se ukázala zajímavá paralela otázky na vhodného partnera a budování kariéry či zajímavého pracovního místa. 71% z ţen mělo zajímavou práci, která umoţňovala například cestování a nechtěla se jej vzdávat kvůli dítěti, které viděly jako překáţku. Stejně v 71% neměly vhodného partnera. Je skutečnost, ţe neměly vhodného partnera důvodem, ţe se vydaly cestou kariery nebo budovaly kariéru, a proto nebyl prostor pro hledání vhodného partnera? Co však bylo tím zlomem, kdy se kariéry vzdaly a proč? Byl to zřejmě fakt, ţe měly obavy ze stále rostoucího věku a zvyšování rizik. V případě, ţe se seznámily s vhodným partnerem, záhy otěhotněly. Dalším významným faktorem, který ţeny uvedly, byla absence touhy po dítěti. Celkem osm ţen, tj. 57% uvedly, ţe před třicátým rokem necítily touhu mít dítě. Některé ţeny se za to styděly, obviňovaly se, zda je to normální, protoţe to tak má mít kaţdá ţena. Obávaly se, ţe je okolí odsoudí. Některé pociťovaly v této souvislosti i sociální tlaky. Dále v devíti případech ţeny uváděly jako důvod odkládání mateřství cestování, uţívání si svobody, tedy ţivot bez závazku. Tato odpověď se prolíná s budováním kariéry či zajímavým pracovním místem, které poskytovalo moţnost cestování a částečně tak i s problematikou nalezení vhodného partnera. Při zpracování výsledků se opět objevila další dodatečná otázka, proč ţeny upustily od touhy po svobodě. Touha po dítěti byla silnější, i kdyţ uţ měly vybudovanou pracovní pozici nebo našli vhodného partnera? Pokud se podíváme na získaná data, lze vyvodit domněnku, ţe s nalezením vhodného partnera se ztrácí nebo klesá obava ze závazku a dostavuje se mateřský pud nebo jakási potřeba či „chuť“ mít dítě. V otázce zdravotních a medicínských aspektů si ţeny byly vědomy, ţe s přibývajícím věkem roste pravděpodobnost výskytu různých rizik. 50% ţen si však vůbec komplikace nepřipouštěla. Ovlivnil je podobný případ v rodině, média, kdy v kontrastu s články 69

z oblasti medicíny uvádějí mnoho případů známých ţen, které porodily první dítě bez problémů po 35. roce věku. V rozhovorech s těmito ţenami však zřídka nalezneme, ţe se objevil nějaký problém s otěhotněním či během těhotenství. Není to objektivní důkaz, ţe se nemůţe nic stát, neboť to souvisí s tvorbou mediálního obrazu té určité osoby na veřejnosti. S otěhotněním mělo problémy celkem šest ţen, nemáme však podloţeno, zda souvisela porucha s věkem ţeny. Komplikace během těhotenství bylo ve dvou případech označeno rizikové, po IVF. Jedno těhotenství z toho důvodu, ţe ţena otěhotněla neplánovaně, a dle lékařů k tomu nemělo dojít. Bez problémů probíhalo těhotenství u ostatních ţen. Některé respondentky však uváděly určitý stres při čekání na výsledky z krve, či při ultrazvukovém vyšetření. U šesti případů se provádělo vyšetření z plodové vody (amniocentéza). Toto vyšetření má přímou spojitost s věkem ţeny. V těchto případech proţívaly ţeny větší míru stresu, neboť je toto vyšetření spojeno i s určitým rizikem potratu. Překvapující je výsledek ohledně podpory či reakcí lékaře. Obecně lékaři varují před odkládáním mateřství na vyšší věk. Nalezneme jej v drtivé většině zdravotnické literatury či článků. Tázané však odpověděly, ţe jednoznačně cítily podporu lékaře. Také tlak lékaře na otěhotnění, na neodkládání mateřství, byl zaznamenán pouze v jednom případě. Vyvozujeme tedy závěr, ţe tlak lékaře nebyl zásadní motivační faktor pro otěhotnění. Riziko vzniku vývojových vad si tedy ţeny uvědomovaly, ale nepřipouštěly. Porod proběhl v 64% přirozeně a zbytek byl proveden císařským řezem. Neprokázalo se však, zda souvisel s věkem ţeny, či moţnými obavy z porodu. Nabízí se otázka, zda mohou ţeny odkládat mateřství i z důvodu strachu z porodu. Nic však z našich odpovědí nenasvědčuje, ţe by toto mohl být důvod pozdního rodičovství. Ve čtyřech případech se ţeny setkaly se společenským nátlakem, který jim nebyl příjemný. Dvě ţeny uvedly zvýšenou míru stresu a jistého „zpanikaření“, ţe nemohou otěhotnět, přestoţe by se to „slušelo. Je tu i vliv okolí, kdy vidíme matky s dětmi, a není moţné se mezi ně zařadit. To cítily nejvíce ţeny, které nemohly otěhotnět. Blíţe se autorka zabývala touto tematikou ve své bakalářské práci. Za tlak můţeme označit i vnitřní tlak, projevující se jako mateřské pudy. Jak jiţ bylo uvedeno, 57% z našich respondentek odpovědělo, ţe dříve jej necítily, ale pocit touhy po mateřství přišel zřejmě s tím, ţe potkaly vhodného partnera. Nepotvrdil se ani vliv například zdravotnické literatury či médií. Ţeny dále ovlivnil partner, který touţil po dítěti. Z našich výsledků se také nedá vyvodit jasný závěr, ţe by ţeny s vyšším vzděláním, byly odolnější vůči sociálním tlakům.

70

Další otázka, kterou si v našem výzkumu klademe, se týká přímo vnímání pozdního mateřství těmito ţenami, které si takovou situaci vyzkoušely na vlastní kůţi. Nejdříve jsme se ptaly obecně, jak vnímají odkládání mateřství. Co to můţe přinést rodině do budoucna, jak vidí moţný vliv na ţivot jejich, tak dítěte. V odpovědích opět nalezneme mnoho společných bodů. Respondentky uvádí, ţe z hlediska fyzického s přibývajícím věkem ubývá sil, přichází více únavy, nevyspání, vyčerpání, a to je s rolí matky malého dítěte těsně spojeno. Některé ţeny však také uvádí, ţe to záleţí na kaţdém individuelně. Na individualitě jedince, na jeho vitalitě, energičnosti. „Někteří lidé jsou staří uţ ve dvaceti“, nebo „někteří jsou lenoši jak ve dvaceti, tak ve třiceti, a budou pořád“. Věk hraje podstatnou roli v určitém smyslu, říká většina dotázaných. Moc řešíme, ţeny hledají víc a víc informací, coţ maminky v mladším věku asi tak neproţívají. Je tu i moţný vliv médií a dostupné zdravotnické literatury. Samozřejmě hovoříme o strachu o dítě, aby jej ţeny-matky správně vychovaly, připravily na cestu ţivotem, daly jim vše potřebné. Souvisí to zřejmě i se vzdělaností ţeny nebo s tím, ţe uţ jsou zralejší a ví víc o ţivotě. Ţe ţivot není vţdy úplně jednoduchý. Chtějí děti chránit. Moţná by to byl námět na výzkum ohledně srovnání míry úzkostnosti starších a mladších matek. Mnoho ţen vypovědělo, ţe tyto stavy zaţívají. Strach o dítě včetně toho, ţe se těmito obavami trápí. Ve společnosti se objevují také reakce, které ţeny uváděly. Zda je vůbec v některých případech moţné poznat, zda se jedná o babičku nebo matku. Ale tím se tolik naše respondentky netrápí, spíše to berou s humorem. Všechny totiţ působí mladistvým dojmem jak po stránce fyzické, tak psychické. Jako zajímavé téma se nám jeví případné zjištění společných osobnostních rysů starších rodičů. U několika případů byl partner jiţ tatínkem dříve a respondentky uváděly, ţe jim partneři pomáhají a více si uţívají miminka, neţ před tím, v mladším věku. V otázce vlastního vnímání a proţívání mateřství. Všechny ţeny měly v době našeho výzkumu děti v rozmezí věku od sedmi měsíců do pěti let. Dá se říci, ţe jsou to poměrně čerstvé maminky. V jednom případě bylo uvedeno, ţe narození dítěte na matku mělo přímo „devastující“ vliv. Ale v závěru naše respondentka říká, ţe by nic neměnila a dokonce čekají s manţelem další dítě. Ostatní maminky uvádějí neopakovatelný pocit štěstí, jedinečnosti a zejména naplnění. Shodují se, ţe v danou chvíli je jejich dítě na prvním místě v ţivotě. Při rozhovorech se respondentky vţdy doslova rozzářily, a bylo patrné, ţe se takto opravdu cítí i přes určitou vyčerpanost či únavu. Dále mezi společné 71

znaky patří jednoznačně to, ţe starší prvorodičky věci mnohem více takzvaně řeší. Tento termín uţívají téměř všechny dotazované respondentky. Často se na dítě více upínají a sledují jej, aby bylo vše v pořádku. Jak jsme jiţ zmínili, můţeme to vysvětlit například jistou zkušeností a zodpovědností ţen. Uţ vědí, co můţe člověka více ohrozit. Moţná mají samy špatné ţivotní zkušenosti. Ani jedna z ţen nelituje toho, ţe dítě má. Jsou šťastné, spokojené a vyrovnané. Toto vyplývá z našich rozhovorů. S věkem si příliš hlavou nelámou a ani se touto otázkou většinou nezabývají. V našem výzkumu jsme téţ vyloučili významný vliv či tlak lékařů na neodkládání mateřství. Rovněţ strach z těhotenství a porodu nebyl důvodem k odkládání mateřství. Sociální tlaky sice ţeny pociťovaly, ale z odpovědí spíše vyplývá, ţe si uvědomují svou schopnost rozhodovat o svém ţivotě samy a velký vliv na to nemělo ani dosaţené vzdělání. Jako podnět k zamyšlení můţeme uvést moţnou souvislost s dosaţeným vzděláním a odkládáním rodičovství. Téměř 60% našich respondentek dosáhlo vysokoškolského vzdělání. Například Sobotková zmiňuje, ţe ţeny, které odkládají mateřství, mají většinou vysokoškolské vzdělání, ţijí a pracují ve městě, budují nejdříve svou profesní pozici. Jak však dále uvádí, je zajímavé, ţe starší matky jen málokdy udávají důvod odloţeného mateřství právě budování kariéry (Sobotková, 2007). V našem výzkumu ţeny uvádí jako příčinu budování kariéry, ale v několika případech se propojuje tento důvod s tím, ţe ţena v té době neměla partnera. Upnula se tedy na práci. Popřípadě se chtěla nejdříve finančně zajistit. Jak uţ jsme uvedli dříve, v našem výzkumu byly odpovědi na otázky budování kariéry a neexistence vhodného partnera nápadně shodné. Můţeme se jenom dohadovat, který z podnětů, zda budování kariéry či absence vhodného partnera, je spouštěcím mechanismem odkládání rodičovství. Vzhledem k tomu, ţe velká část odpovědí ţen (mimo těch, u kterých byl zdravotní problém s otěhotněním) byla určitým způsobem provázaná na to, ţe neměly vhodného partnera, napadly nás při zpracování výzkumu další oblasti, které by zaslouţily podrobnější zkoumání. Mezi psychologické aspekty bychom mohli zařadit i vliv sociální sítě a internetu na náš ţivot. Existuje jakýsi druhý ţivot na internetu, díky kterému nemají lidé čas na ten svůj, reálný ţivot. Těţko se pak seznamují, protoţe tráví většinu času svého ţivota u počítače a neumí si vytvořit vztahy. Odcizení, které bylo popisováno v době, kdy si lidé na uši nasadili walkmany, se zdá marginální, kdyţ to porovnáme s dnešní dobou. Internet, Skype, facebook, mobilní telefony sice lidi spojují, ale na druhou stranu brání té 72

přímé komunikaci, která je pro budování solidního partnerského vztahu nezbytná. Je otázkou, jestli to také není jeden z důvodů, proč se odkládání rodičovství stává tak rozšířeným jevem. Můţeme zkonstatovat, ţe otevírá ještě jedna zásadní otázka, a to jak přesně zjistit co je opravdovým spouštěčem odkládání mateřství. Naše respondentky mohou odpovídat na otázky dle jejich pohledu pravdivě, ale to neznamená, ţe odpovědi vyjadřují skutečné pohnutky, které stojí za jejich rozhodnutími. Motivací k odkládání mateřství tak můţe být skryté něco, co si ani respondentka neuvědomuje. Domníváme se, ţe otázka odkládání rodičovství, která je na jedné straně výsostně intimní

problematikou

jednotlivých

jedinců,

je

velmi

důleţitá

i

z hlediska

makroekonomického. Hledáme nějaký moţný psychologický problém, proč se věková hranice prvorodiček posouvá. Pokud ho budeme znát, je moţné ho také ovlivnit. To se můţe projevit pozitivně z hlediska ekonomického plánování státu například v oblasti penzijních reforem (zvyšující se deficit důchodového účtu), školství (nedostatek nebo přebytek míst pro ţáky) nebo medicíny (vyšší náklady na péči o starší rodičky i nákladná léčba neplodnosti). Omezení obecné vypovídací schopnosti našeho výzkumu je způsobeno faktem, ţe všechny matky, které tvořily naší skupinu, pochází z Prahy, hlavního města. Nemáme přehled o jiných regionech. Na vesnicích se totiţ stále můţe objevovat zkreslený a kritický pohled na ţenu, která ještě není vdaná a nemá děti. Pokud přihlédneme k průměrné naději na doţití člověka a zabezpečení rodiny, je věk kolem třiceti let ideální. Na druhou stranu je zde fakt, ţe z biologického hlediska je ţena nejlépe připravena na dítě mezi 20-25 rokem věku. Vzhledem k rozsahu této práce jsme se jiţ nemohli zabývat dalšími podněty, které vyplynuly během našeho výzkumu. Bylo by například zajímavé sledovat změny v názorech na odkládání rodičovství longitudinálním výzkumem u rozsáhlejší skupiny respondentů.

73

5. Závěr Pozdní rodičovství je v současné době velice rozšířený jev, jehoţ tendence se rok od roku zvyšuje. Dokazují to i aktuální statistiky. V našem výzkumu jsme mapovali moţné důvody výskytu toho jevu, psychologický a sociální kontext a náhled na to, jak je pozdní rodičovství vnímáno samotnými „staršími matkami“. Dále jsme sledovali, jak obecně vnímají prvorodičky nad 35 let pozdní mateřství či rodičovství, jak ze stránky psychologické, tak sociální. Problematiku jsme zkoumali prostřednictvím kvalitativního výzkumu, kdy našimi respondentkami bylo celkem 14 ţen, které spadají do této kategorie. Z výsledků rozhovorů lze vyvodit, ţe na rozhodování o pozdním mateřství mají vliv některé zásadní faktory. Na odkládání mateřství se můţeme dívat z jednoho pohledu, kdy ţeny nechtěly dítě dříve, protoţe jej cítily jako závazek, a jako něco, co přesměruje jejich ţivoty jinam, neţ by si přály. Daly přednost vzdělání, budování kariéry či bydlení, cestování a část ţen necítila potřebu mít dítě (chyběly mateřské pudy). Častým důvodem byla i absence vhodného partnera, kterého tyto ţeny potkaly aţ později. V podstatě všem se následně podařilo otěhotnět bez problémů. Druhou skupinu tvořily ţeny, které sice mateřství odkládaly (do 30 let věku ze stejných důvodů jako ţeny první skupiny). Kdyţ se však rozhodly k mateřství, zjistily, ţe se jim otěhotnět nedaří a podstoupily léčbu neplodnosti. Podařilo se otěhotnět aţ po několika letech či za pomocí metody umělého oplodnění IVF. V otázce medicínské vyplynulo z výpovědí, ţe ţeny jsou si vědomy zvýšeného rizika různých komplikací od početí, přes rizika vzniku vývojových vad po komplikovaný porod. Tato rizika si však tolik nepřipouští a můţeme vyslovit předpoklad, ţe se částečně inspirují okolím (ve dvou případech jsou respondentky samy dětmi pozdních rodičů), kdy viděly podobné případy pozdních matek, kde problém nenastal. Ukázalo se, ţe ačkoli lékaři v médiích a zdravotnické literatuře upozorňují na moţná rizika spojená s pozdním mateřstvím, můţeme konstatovat, ţe naše respondentky takovou zkušenost nemají, téměř všechny uvedly značnou podporu lékařů. Rovněţ obavy z moţných komplikací, těhotenství a porodu nebyl důvodem odkládání mateřství. Lékaři je naopak podporovaly a povzbuzovaly jak v době neţ se rozhodly otěhotnět, tak v průběhu těhotenství. To mohlo přispět i k redukci obav z rizik. V celkovém pohledu na problematiku se z našeho výzkumu dá vyvodit, ţe ţeny nepovaţují pozdní mateřství za něco škodlivého. Důleţitá je jejich spokojenost se ţivotem a nijak se nedají ovlivnit okolím. Jsou to samostatné a zodpovědné osoby, které si o ţivotě 74

chtějí rozhodovat samy. Téměř všechny ţeny uvedly, ţe se na výchovu dívají pravděpodobně zodpovědněji neţ mladší maminky. Mnoho záleţitostí spojených s rodičovstvím řeší více. Z pohledu nedobrovolného odkládání mateřství je to odlišné. Ţeny se rozhodly k mateřství dříve (ovšem v našem případě po třicátém roce věku). Otěhotnění se několik let nedařilo. Respondentky také obecně nevidí nějaké výrazně citelné problémy v otázce vlivu pozdního rodičovství na rodinu – například ve vztahu rodiče a dítě. Pravděpodobně hraje roli vitalita a pozitivní náhled těchto ţen na pozdní rodičovství. Respondentky jsou si vědomy, ţe například v době maturity dítěte jim bude víc let neţ moţná ostatním rodičům. Cítí se však více zodpovědné a kompetentní k tomu, ţe dítěti mohou předat mnoho svých zkušeností. Na situaci se dívají i s humorem (“škoda, ţe nás naše děti neviděly jako mladé“). Z odpovědí všech dotazovaných ţen vyplynulo, ţe pozdní rodičky se k mateřství staví veskrze zodpovědně, jsou spokojené a cítí se naplněny.

75

SOUHRN Přestoţe trend fenoménu pozdního rodičovství neustále sílí a jeho tendence ve společnosti narůstá, není mu z psychologického hlediska věnována výrazná pozornost. Doposud chybí nějaká zásadní literatura či ucelené dílo, které se této problematiky dotýká. Nejvíce informací lze u nás získat z medicínské či zdravotnické literatury, či z oblasti sociodemografie. Z psychologického pohledu existuje zatím literatura věnující se tomuto jevu zejména v zahraničí, kdy průkopnickým materiálem se stala studie tří britských psycholoţek Julia Berryman, Karen Windridge a Kate Thorpen. Dále se této problematice věnují autoři Christine Biermann, Sheehy či Raben. V České republice vyšlo zatím jen málo takové literatury. Tématu se dotýká například Sobotková, či zejména z pohledu medicínského Šilhová. Mnoho článků však nalezneme na internetových serverech, většinou orientovaných na rodinu, rodičovství a mateřství či zdraví ţeny. Domníváme se, ţe si tato tematika zaslouţí mnohem více pozornosti, neboť i do budoucna představuje významný aspekt. Vliv a význam vnímáme zvláště z hlediska budoucího vývoje naší společnosti či z ekonomického pohledu. Na problematiku pozdního rodičovství je také nahlíţeno z několika úhlů pohledu a názory na ni se různí. Jedni v ní vidí aţ cosi nezdravého či dokonce škodlivého. Zdůrazňuje se určitá sobeckost, pokud se ţena chce věnovat budování kariéry či zázemí. Dále je tu otázka zdravotní. Jde tedy o téma veskrze kontroverzní. Rozšíření fenoménu pozdního rodičovství podpořily i změny ve společnosti. Z dostupných statistik je patrné, ţe do 90. let minulého století se nejvíce dětí rodilo ţenám ve věku mezi 20 a 24 lety. Právě u ţen této věkové kategorie došlo k nejprudšímu poklesu plodnosti, který pokračuje i v současné době. Dnes se pohybuje průměrný věk ţen mezi 25 a 29 lety. Také plodnost ve věkové hranici 35-39 let se v posledních letech zvyšovala. Matkám starších 35 let se narodilo 14% dětí z celkového počtu. Trend je tedy takový, ţe se postupně zvyšuje věková hranice rodiček. Ještě před dvaceti lety bylo obvyklé, ţe ţeny začínaly s rozením potomkům krátce po dvacátém roce věku. Nikomu to nepřipadalo divné, protoţe tehdy mnoho jiných moţností nebylo. Navíc stát silně podporoval mladé rodiny s dětmi, například v oblasti bytové. S pádem takzvané ţelezné opony se otevřely hranice a tím i velké moţnosti zejména pro mladé lidi. Od té doby je moţno cestovat, studovat v zahraničí, apod. Zároveň také přitvrdily podmínky v zaměstnání. Pokud chce někdo dělat kariéru, je potřeba se práci věnovat nejméně na sto procent. To platí v naší společnosti pro ţenu dvojnásob. Protoţe se zvýšil standard ţivotní úrovně, chtějí si mladí 76

lidé často nejdříve zařídit akceptovatelné podmínky pro bydlení. Mít dítě by znamenalo sníţit standard. V dnešní době je moţné regulovat početí pomocí antikoncepce, takţe mladí lidé mají toto rozhodování, zda mít (respektive nemít) dítě, usnadněné. S odkládáním rodičovství jsou spojena zvýšená zdravotní rizika jak pro matku, tak pro plod. Díky pokroku v medicíně je v současné době moţno diagnostikovat mnoho vývojových vad a v případě rozhodnutí budoucích rodičů je moţné těhotenství přerušit. Tato rizika se však s přibývajícím věkem rodičky zvyšují. Naopak se ale sniţuje pravděpodobnost početí. Nejvhodnější věk pro narození prvního dítěte je podle lékařů z biologického hlediska věk mezi 20 a 25 lety. V tomto období však většinou mladá ţena ještě studuje, nebo začíná svou kariéru. Problematika pozdního rodičovství je obšírná. My jsme se zaměřili v naší práci na aspekty, které ovlivňují rozhodování ţeny či páru, mít dítě v pozdějším věku. Hranice věku byla stanovena na 35. rok věku ţeny, kdy se začíná podle lékařů citelně zvyšovat moţnost zdravotních rizik během těhotenství a při porodu. Přestoţe jsou tato rizika všeobecně známá, mladé ţeny stále častěji odkládají své mateřství na pozdější věk. Těmto rizikům pomáhá předcházet prenatální diagnostika, která je v současnosti na vysoké úrovni a v jiţ raných stadiích těhotenství je moţné zjistit, co hrozí. Přestoţe se věk prvorodiček podle statistik zvyšuje a mít dítě po 35. roce věku ţeny jiţ nebývá vzácné, ve společnosti je stále zakořeněno, ţe by ţena měla porodit své první dítě dříve neţ v tomto věku. Společenský a sociální tlak na ţenu je tedy vcelku silný. Ţena jej můţe vnímat v rámci rodiny, v okruhu přátel, ale i v práci. Základní aspekty jsme určily na základě dostupné literatury, která se vztahuje k problematice pozdního rodičovství. Nejvíce zdrojů nalezneme v zahraniční literatuře (autoři Berryman, Biermann, Raben). Z naší literatury můţeme jmenovat Šilhovou, Stejskalovou, Sobotkovou, Matějčka, aj. Mnoho článků zejména z oblasti medicíny je moţné najít na různých internetových serverech zabývajících se zdravím ţeny či rodičovství. Většinou se však vztahují spíše ke zdravotní stránce věci, nikoli psychologické. Mezi pilíře psychologických aspektů pozdního rodičovství patří bezesporu motivace k rodičovství, sociální a společenské tlaky, psychologické tlaky. Dále jsou to medicínské a biologické aspekty. Ty ovlivňují ţenu v jejím rozhodování, a zároveň se můţe potýkat s nemoţností otěhotnět, tedy s léčbou neplodnosti. Neplodnost je dnes zařazena do mezinárodní klasifikace nemocí. Podle Světové zdravotnické organizace je neplodnost od

77

roku 1977 oficiálně povaţována za nemoc. Díky pokroku v medicíně je však dnes moţné vyuţít metod asistované reprodukce. Na tomto teoretickém základě byly následně definovány čtyři výzkumné otázky: Jaké jsou motivace a okolnosti pozdního rodičovství? Jak se ţeny vyrovnávají s moţnými zdravotními riziky v pozdním mateřství? Jaké jsou sociální aspekty pozdního rodičovství a jak je ţeny proţívají? Jak ţeny vnímají pozdní rodičovství a jak jej vidí do budoucna? Vzhledem k tomu, ţe je oblast odkládání rodičovství poměrně neprobádaná, zvolili jsme si k výzkumu kvalitativní přístup, konkrétně mnohočetnou případovou studii. Tato studie nám umoţňuje sledovat případ v jeho komplexnosti. Kvalitativní výzkum jsme realizovali metodou polostrukturovaného rozhovoru. Polostrukturovaný rozhovor nám dává moţnost pokládat doplňující otázky, které vyplynou v průběhu komunikace s respondentem. Je tak moţné získat širší odpovědi a rozšířit i pohled na problematiku. Respondentky jsme získali z vlastního okolí, na doporučení, z mateřských center a center asistované reprodukce. Rozhovory jsme prováděli se vzorkem 14 ţen, které spadaly do naší kategorie rodiček, které přivedly své první dítě ve věku 35 let a výše, kdy se dítě narodilo zdravé bez ohledu na způsob porodu. Pro tyto potřeby byl vytvořen záznamový arch, kde byly zaznamenány základní otázky rozhovoru. Dále byly pouţity metody zpracování a analýzy dat. Všechny rozhovory byly nahrávány na MP3 (tedy fixovány na audiozáznam). Mluvený projev z rozhovoru byl převeden do písemné podoby nejdříve jako doslovná transkripce a poté upraven formou selektivního protokolu. Dále převedení do spisovného jazyka, redukce prvního řádu, kódování a barvení textu. Následovala analýza, kdy bylo pouţito metody zachycení vzorců, komparace mezi jednotlivými případy a metoda prostého výčtu. Následně jsme hledali vztahy mezi jednotlivými kategoriemi s cílem pochopit zkoumané fenomény. Naši skupinu tvořilo celkem 14 ţen spadající do naší kategorie. Osm matek bylo vdaných, šest svobodných, přičemţ dvě matky ţijí bez partnera. Osm ţen mělo vysokoškolské vzdělání a šest středoškolské. Z jednotlivých rozhovorů oslovených ţen vyplynulo, ţe je moţné rozlišit několik faktorů, které ovlivnily pozdní mateřství. Dítě bylo ve všech případech plánované, kromě jednoho případu, kdy byla sdělena ţeně diagnóza neplodnost. Všechny ţeny se tedy k dítěti rozhodly samy nebo s partnery dobrovolně. 43% ţen nedobrovolně odkládaly mateřství, ale přitom neplánovaly děti do věku třicet let z důvodů, které byly stejné i ostatních rodiček. Nejvíce ţen (70%) uvádělo, ţe nebyl vhodný partner. Ve věku kolem 35 let však toho pro ně pravého partnera potkaly a téměř ihned otěhotněly. Také 70 % ţen spojovalo 78

pozdní mateřství s budováním kariéry, cestováním a budováním zázemí. V otázce společenských tlaků nebyl zjištěn zásadní vliv. Dá se říci, ţe si z okolí ţeny nic nedělaly, přestoţe se tlaky objevovaly. Rozhodly se víceméně podle svých představ. Ohledně moţných zdravotních rizik ţeny většinou odpověděly, ţe si jich byly vědomy, ale nepřipouštěly si je. Také tlak lékaře na to, aby se těhotenství neodkládalo (v souvislosti s varováním lékařů v mediích) se nepotvrdil. Naopak lékaři ţeny podporovaly a povzbuzovaly je. Na pozdní rodičovství ţeny pohlíţejí veskrze pozitivně a vidí v nich spíše výhodu. Zejména v pocitu zodpovědnosti a vyzrálosti ţeny, která můţe svému dítěti pozitivně předat zkušenosti. Necítí v mateřství ţádnou oběť či omezování osobní svobody ani brzdu. V mateřství se cítí naplněny a spokojeny a nijak se nedají ovlivnit okolím. Na druhou stranu jsou pozdní matky zvýšeně úzkostné a řeší více věcí neţ maminky mladší (například v oblasti výchovy). Neobávají se moţných situací spojených s věkem v budoucnosti, spíše je zatím berou s humorem. Dítě v pozdějším věku nevidí jako handicap, jsou to děti chtěné, které jim vnesly do ţivota spokojenost a vyrovnanost, moţná větší neţ mladším matkám. Výsledky výzkumu a získané informace je moţné vyuţít jako výchozí materiál pro další výzkum v oblasti problematiky pozdního rodičovství, kterému u nás v současné době není věnována patřičná pozornost.

79

POUŽITÁ LITERATURA: Literatura:

Atkinson, R. (2003). Psychologie. Praha:Portál. Berryman, J., Thorpe, K., Windridge, K. (1995). Older Mothers: Conception, Pregnancy and Birth After 35. London, Harper Collins Publishers. Berryman, J.C.& Windridge,K. (1998). Motherhood After 35: Mothers and Four-YearOlds. Leicester: University of Leicester & Nestle UK Ltd. Biermann, Ch., Raben, R. (2006). Maminkou ve čtyřiceti?, Praha: Portál. Baštecká, B, Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál. Bečko, K. (1991). Dítě. Praha: Avicenum. Brewer, S. (1997). Na co se ţeny bojí zeptat. Praha: Maxdorf. Čepický, P. (1999). Psychosomatika, moderní gynekologie a porodnictví. Praha: Avicenum. Disman, M. (2006). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Nakladatelství Karolinum Doherty, C.M., Clark, M.M. (2006). Léčba neplodnosti. Brno: Computer Press. Eiseleová, H. (1999). Ţena po 40, Praha: Vašut Fenclová, J. (1999). Kdyţ dítě nepřichází. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském. Fenwick, E. (1996). Childbirth - essential tips. London: A Dorrling Kindersley Book. Gurentz, S. (2003). Maminkou spokojeně a bez stresu. Praha: Portál. Hendl, J. (2007). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Janáčková, L. (2007). Bolest a její zvládání. Praha: Portál. Jonáš, E. (1995). Regulace početí. Hradec Králové: Svítání. Jonáš, J., Gladstar, R. (1995). Přírodní léčby pro ţeny. Praha: Eminent.

80

Kačurová, E. (2008). Přirozené otěhotnění při léčbě neplodnosti (bakalářská práce). Olomouc. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Kobilková, J. (2005). Základy gynekologie a porodnictví. Praha: Galén. Konečná, H. (2003). Na cestě za dítětem. Praha: Academia. Konečná, H. (2003). Psychologické problémy nedobrovolné bezdětnosti (rigorózní práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Kubelka, S. (1992). Konečně přes čtyřicet. Most:Motto. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Lecjaksová, Š. (2004). Poprvé s bříškem. Plzeň: Fraus. Mardešic, T. (1996). Neplodnost trápí vás. Praha: Makropulos. Mareš, P. a kol. (2003). Modernizace a česká rodina. Brno. Barrister a Principal. Matějček, Z. (1999). Náhradní rodinná péče. Praha: Portál Matějček Z. (2005). Výbor z díla. Praha. Karolinum Miovský. M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Miovský. M. (2004). Diplomové práce v oboru psychologie. Olomouc. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Mráčková, J. (1995). Neviditelný svět - zázrak ţivota. Frýdek-Místek: Alpress. Mrázek, M. (2003). Umělé oplodnění I. Praha: Triton. Pirc, K. (2004). Matka a dítě. Praha: ECCE VITA. Poněšický, J. (2002). Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty a laiky. Praha: Triton Rheinwaldová, E. (1993). Rodičovství není pro kaţdého. Praha: MOTTO. Řeţábek, K. (2002). Léčba neplodnosti. Praha: Grada.

81

Říčan, P. (2004). Cesta ţivotem. Praha: Portál. Schreiber, V. (1992). Lidský stres. Praha: Academia. Sobotková, I.(2007). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Šilhová, L., Stejskalová (2009). Matkou ve vyšším věku, Praha: Computer Press. Trewinnard, K. (2006). Jak přirozeně otěhotnět. Brno: Computer Press. Ulčová-Gallová Z. (2006). Neplodnost - útok imunity. Praha: Grada. Vymětal J. (2003). Lékařská psychologie. Praha: Portál. Willke B. (1993). Člověkem od početí. Český Těšín: COR JESU.

Portály: www.neplodnost.cz www.emimino.cz www.iscare.cz www.rodina.cz www.laterbaby.com www.mothers35plus.co.uk www.helium.com www.uzis.cz www.demografie.info www.zena-in.cz www.cs.wikipedia.org www.fertilizace.cz www.czso.cz www.tehotenstvi.cz

82

PŘÍLOHY Abstrakt Zadání

83

Vysoká škola: Katedra:

Palackého univerzita Olomouc psychologie

Fakulta: Školní rok:

filozofická 2010/2011

ABSTRAKT A KLÍČOVÁ SLOVA

Jméno: Rok imatrikulace: Název diplomové práce: Počet stran: Vedoucí práce: Oponent:

Eva Kačurová 2008 Psychologické aspekty pozdního rodičovství 83 doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc.

Diplomová práce se zabývá fenoménem dnešní doby - pozdním rodičovstvím. Výzkum je zaměřený zejména na zmapování motivů a okolností odkládání mateřství u ţen, kterým se první dítě narodilo ve věku 35 let a více. Pomocí kvalitativního výzkumu formou polostrukturovaného rozhovoru se 14 ţenami se snaţíme identifikovat motivaci, okolnosti a psychologické i sociální aspekty pozdního rodičovství a jeho vnímání. Klíčová slova: pozdní rodičovství, těhotenství, neplodnost, motivace k rodičovství, zdravotní riziko, odkládání mateřství

Psychological aspects of later parenthood The dissertation deals with phenomenon of the present - late parenthood. This research is focused mainly on motives and circumstances of the later parenthood of women who had their first child after their 35th year of age and older. By means of qualitative research in the form of semi-structured interviews with 14 women we try to identify motivation, circumstances and psychological and social aspects of late parenthood and its perception. Key words: late parenthood, pregnancy, infertility, motivation to the parenthood, health risk, delaying of motherhood