Film, který vás zvedne ze židle
Film, který vás postaví nohama na zem V kinech od 3. listopadu 2011
Filmem provázejí filosof Václav Bělohradský, sociolog Jan Keller, ekonomka Ilona Švihlíková a rozvojový expert Tomáš Tožička.
Ve filmu vystupují manažeři, předsedové odborových centrál KOVO a sklářů, předák odborů Hyundai, bývalí zaměstnanci a nezaměstnaní různých továren, členové a příznivci Akčního spolku nezaměstnaných, bezdomovci a další.
Žijeme v době otevřenosti, šance pohyblivých se zvyšují. Oč rychlejší je kapitál, o to pomalejší je adaptace těch, kteří z různých důvodů zůstávají na místě. Technický vývoj přinesl uvolnění velkých mas lidí z poddanských vztahů a nabídl jim nové společenské postavení, které bylo založeno na práci. Práce se tak stala novým činitelem socializace, který umožnil miliardám lidí zlepšit své podmínky a dosáhnout nového stupně svobody. Poslední půlstoletí se však stále častěji prosazuje automatizace výroby a zbývající manuální lidská práce se odsouvá kvůli vyšším ziskům do rozvojových zemí. Proměna Česka ze země průmyslové výroby do země služeb probíhá velmi bolestivě a pomalu. Syrový film představuje tuto syrovou realitu: Zabývá se aktuální situací práce a lidí závislých na zaměstnání v naší společnosti. Mnohé rysy pracovní a společenské pozice někdejší dělnické třídy se dnes vztahují i na lidi jiných profesí. Bez tohoto pochopení nelze položit ani zodpovědět otázku, kam se poděla dělnická třída. Vývoj technologií proměňuje výrobní prostředky, organizaci výroby i práce a ty proměňují jak pozici, tak i společenské vědomí pracujících jako skupiny i jako jednotlivců. Co nemizí, vzrůstá, jsou konkurenční tlaky na všech úrovních, požadavek růstu, inovací a flexibility. Jak ukázaly už rešerše k tomuto filmu, roste také uzavřenost pracovních prostředí i strach lidí práce veřejně sdílet své zkušenosti či formulovat své požadavky. To vše je tématem filmu. ČR 2011 / 82 minut Scénář a režie: Vít Janeček / Kamera: Braňo Pažitka / Střih: Alexandra Gojdičová / Zvuk: Jiří Melcher, Jan Richtr a Filip Slavík / Animace: Pavel Ryška / Dramaturg: Dušan Mulíček / Hudba: MIDI LIDI / Produkce: David Butula / Koproducenti: Česká televize a Vít Janeček / Distribuce: Verbascum Imago / www.ceskaradost.cz
Rozhovor s režisérem Vítem Janečkem Když byste měl pár větami popsat film Závod ke dnu, co byste řekl? Tématem toho filmu jsou proměny lidské práce a situace lidí práce - tedy zaměstnaných a logicky i nezaměstnaných, v historické perspektivě, ale zejména v dnešní době. Film to ukazuje formou situací, situačních rozhovorů a terénních sond do různých prostředí zasažených krizí, rušením vlaků nebo průmyslových prostředí, která měla staletou tradici, jež v posledních letech skončila nebo byla vážně ohrožena. To je proloženo reflexemi čtyř osobností z různých oborů - vzato abecedně zde vystupuje filosof Václav Bělohradský, sociolog Jan Keller, ekonomka Ilona Švihlíková a rozvojový expert Tomáš Tožička - ten je rovněž jedním ze dvou hlavních hrdinů filmu Martina Marečka Pod sluncem tma, který jde do kin společně s naším filmem. Zkratku i odlehčení tvoří animace Pavla Ryšky a rytmus a atmosféru dotváří původní hudba MIDI LIDI. Co bylo počátečním impulzem k natočení filmu s tímto tématem? Ty impulzy byly dva. S dramaturgem Dušanem Mulíčkem jsme již delší dobu debatovali o námětu na film s pracovním názvem Kam se poděla dělnická třída?. Námět byl postaven na skupině dělníků ze severních Čech, kteří se po privatizaci továrny, kde pracovali, vzepřeli novému majiteli, který snížil výplaty, začal zavádět přesčasy a zavedl značně nelidské zacházení se zaměstnanci. Hlavní hrdina tohoto pohybu však odešel do důchodu a tím celá aktivita zhasla - všichni rezignovali. Výchozí koncept se pak vyvinul v pohled na proměny práce v dnešní společnosti s důrazem na kritické jevy a dvojí měřítka, která se v tom poli často uplatňují. Druhým východiskem byl můj předchozí film, který se zabýval situací Mongolů pracujících v Čechách. Rešerše i natáčení byl často zážitkem průhledu do jakéhosi paralelního "otrokářského" systému, se značně
omezeným
reálným
výkonem
práv
zaměstnanců
a
jejich
bezuzdnou
vydaností
svým
zaměstnavatelům a odtud už byl jen krok k tomu podívat se, jak jsou na tom čeští zaměstnanci v kritických oblastech. Jak jste vybíral osobnosti, které reflektují, co film konkrétně ukazuje? Všichni jsou to vzdělanci, kteří znají z hloubky svých oborů aktuální kontext a uvažují přitom v alternativách. Mnozí jiní umí vysvětlit, proč je daný stav nutný a proč to nejde jinak - něco takového od nich neuslyšíte. Nezdá se vám film nevyvážený, příliš levicový? Závod ke dnu nahlíží na problém práce zejména z perspektivy těch, kteří jsou na získání práce a zaměstnání závislí - a nejsou to jenom dělníci, ale třeba i manažeři nadnárodní korporace - a dívá se na něj v několika možných fázích: zaměstnanec, odborář, nezaměstnaný, bezdomovec. Nevyvážený je možná leda ve vztahu k převládajícím schématům veřejné diskuse, kdy se na lidi v sociální nouzi nahlíží spíše jako na flákače, kteří si za svoji situaci mohou úplně sami. Tuto perspektivu film nesdílí. Jaký je Váš osobní názor na cestu ze současné situace popsané ve filmu? Nemám na to pochopitelně nějakou celistvou odpověď, vidím spíš fragmenty a v řadě věcí se ztotožňuji s náhledy protagonistů. Nicméně jeví se mi, že ekonomika vyžadující ke svému pohybu pohon v podobě stále vyšší spotřeby není cestou. Dnešní dokonalejší technologie by měly umožnit pomalejší a tedy delší spotřební
cykly průmyslových výrobků - auta, elektronika, boty, oblečení, cokoli by díky materiálům i známým výrobním postupům mohlo být trvanlivější - děje se však opak, je tlak na to, aby se spotřební cykly zkracovaly. To vede i k větší produkci odpadů a deviace výroby se tak potkává s deviaci znečišťování životního prostředí a zvyšující se spotřebou energií a surovin. Další klíčová otázka je mobilita. Více veřejné dopravy, klidně včetně takových řešení, že do center měst nesmí osobní auta, ale města mají vysoce dotovanou městskou dopravu, taxíky a půjčovny aut, takže tyto služby jsou snadno a levně dostupné, čímž lidé mohou nechat auto doma, pokud se jim vyplatí ho vůbec mít a podobně. Věřím ve skutečné inovace, které jdou k jádru problému. Václav Bělohradský zavádí ve filmu název pro prostor současné civilizace coby "technopolis", čímž je zvýrazněna i systémová racionalita takového prostředí. Přitom řešení kritických momentů života v "technopolis" má často spíš iracionální povahu. Chceme-li žít v něčem takovém, je třeba uvést ty věci do souladu. Máte nějaké zprávy o dalším vývoji v místech, která se ve filmu objevují? V některých z míst už film odkazuje k uzavřeným dějům, ale jasný vývoj má a bude mít například život nezaměstnaných na Jesenicku, kde vím, že lidé kteří procházeli rekvalifikačním kurzem, dostali příležitost najít si na jeden rok státem dotované zaměstnaní. Stát tato místa dotuje s nadějí, že zaměstnavatel během roku pochopí, že daného člověka potřebuje a místo pro něj udrží i dál. Teď v lednu se bude lámat chleba, všichni jsou napjatí, jak to dopadne... Svým stylem je Závod ke dnu spíš tradiční, není to hendikep pro jeho případné přijetí na filmové festivaly? Když vynechám okolnost, že film z velké části vznikal v podmínkách produkce ČT pro hodinový dokument (což mj. znamená s třikrát menším rozpočtem, než s jakým vznikají např. filmy v posledních letech financované českou pobočkou HBO) osobně věřím hlavně v konzistenci stylu a tento aspekt Závod ke dnu zcela naplňuje. Loni jsem v Jihlavě viděl úchvatný dokument Obklíčení - demokracie v osidlech neoliberalismu od Kanaďana Richarda Brouilletta, což je tříhodinový černobílý film sestávající jen z "mluvících hlav" asi desítky různých vzdělanců a z mezititulků, který získal řadu významných cen po celé světě. Jsou témata, která lze v jejich naléhavosti a intenzitě nejlépe prezentovat klidně i formou dramatického, precizně smontovaného monologu. Závod ke dnu takový není, i když tento prvek se zde také objevuje v koncentrovaných výpovědích čtyř, resp. pěti intelektuálů, kteří reflektují a - v tom šlo právě ve střihu, který nám trval několik měsíců - zobecňují situace a "terénní" výpovědi odehrávající mezi tím. Pak je tam také řada televizních archivů, které jsou audiovizuálním jazykem každodennosti, přičemž opět cílem střihu bylo - mimo to, že někdy uvádějí situace, v nichž se ocitáme - nějaké nové, překvapivé nahlížení věcí, které se nám skrze prezentaci každodenním klíčem jeví jinak. Film měl světovou premiéru teď na festivalu v Jihlavě, kde projekce stran ohlasů i zájmu diváků dopadla dobře. Bohužel jsme tam ještě neměli anglicky titulkovanou kopii, takže co se týká zahraničí, uvidíme, co se podaří. Hlavním koproducentem filmu je Česká televize - bude jej také vysílat? S ČT je dohodnutý určitý odstup od uvedení v kinech, ale jestli jej v budoucnu odvysílá, bude záležet jen na dramaturzích programu. Je možné, že dají přednost pouze krátké televizní verzi. Sám jsem na to zvědavý.
Otázky pro čtyři aktéry filmu filosof Prof. PhDr. Václav Bělohradský Jednou z tezí, která se objevuje ve filmu, je, že práce bude stále méně a film také ukazuje řadu lidí, kteří prostě práci nalézt nemohou. Zároveň se tam říká, že práce byla a je základním prostředkem začleňování lidí do společnosti. Co ji může tedy nahradit? Velkým motivem modernosti je emancipace, nejen od minulosti, podřízenosti autoritám, ale také od námahy, od práce. Práce jako námaha není hodnotou, naopak, musíme se od ní osvobodit. Práce, která nám získává uznání ve společnosti, je jen práce smysluplná, která osvobozuje „lidstvo“ od různých forem zotročení – ať už přírodou nebo společností. Tento patos modernosti odráží slovo „povolání“, které je náboženské (Beruf!). Smysluplné práce by bylo hodně – například odstraňování důsledku ekologických katastrof, spolupráce, díky níž by byla naše města obyvatelnější, různé formy splácení dluhů, které deregulovaná tržní ekonomika vytvořila v našich historických světech. Ale práce jako ekonomická kategorie se stále více vzdaluje od práce smysluplné. Souvisí to s tím, co říkali situacionisté o globalizované ekonomice: směnná hodnota tenduje k nekonečnu, užitná hodnota k nule! Platí to nějak i o práci: její směnná hodnota tenduje k neznámu (jak dokazují platy manažerů systému), její užitná hodnota, její smysl, k nule. Smysl je vždy spjat s užitkem, se vztahem k lidem, místům a času naší smrtelné existence pozemšťanů, naše práce už dávno ne. Jan Patočka považoval práci za jeden ze tří základních pohybů lidské existence – realizovat se ve světě. Práci nelze ničím nahradit, je třeba jen vytlačit ze systému práci nesmyslnou, která z ní dělá ničivou sílu. To samozřejmě není možné v rámci národního státu, ale jen v rámci globální občanské společnosti a širší solidarity „pozemšťanů“.
sociolog Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. Jednou z tezí, která se objevuje ve filmu, je, že práce bude stále méně a film také ukazuje řadu lidí, kteří prostě práci nalézt nemohou. Zároveň se tam říká, že práce byla a je základním prostředkem začleňování lidí do společnosti. Co ji může tedy nahradit? Na tento problém poukazuje francouzský sociolog Robert Castel: Sociální práce by měla začleňovat lidi do společnosti. Přitom se zastavuje pře branami továren. V moderní společnosti je placená práce nezbytnou podmínkou sociálního začlenění. Přitom se právě této práce nedostává. To znamená, že ze sociálního začleňování se stává jistý druh sisyfovské práce. Návrhy na řešení vycházejí z požadavku existující práci si rozdělit. Odtud 35 hodinový týden ve Francii. Prosazuje to např. André Gorz. Jedním z důsledků by byl pochopitelně pokles příjmů. S tím by nesouhlasili ti, kdo dosud mají práci na plnou pracovní dobu a odpovídající příjmy. Rozdělení práce se prosazuje spíše v nežádoucí formě: šíří se prekarizovaná práce na omezenou pracovní dobu, ovšem s příjmy často pod úrovní hranice chudoby. Postupný rozklad pracovního poměru je výhodný pro firmy - platí jen skutečně odpracovanou dobu. Na klasický pracovní kontrakt byly však navázány systémy sociálního a zdravotního zajištění. Prekérní (neplnohodnotná) práce neumožňuje dotyčným pojišťovat se proti sociálním rizikům a podílí se tak na rozkladu sociálního státu. To vyvolává napětí mezi těmi, kdo jsou dosud plně pojištěni a těmi, kdo se
již pojistit nemohou. Ti první vyčítají těm druhým, že platí část pojištění za ně. Posilování tohoto napětí je v zájmu těch, kdo si prakticky ve všech ekonomicky vyspělých zemích posledních třicet let přisvojují rostoucí díl vytvořeného bohatství. Jedná se zhruba o jedno procento lidí s nejvyššími majetky a nejvyššími příjmy. Lidé s prekarizovanou prací navíc velice nepřátelsky pohlížejí na příjemce sociálních dávek. Tyto dávky jim nezáviděli, dokud měli plnohodnotnou práci. Nyní jim vyčítají, že za svoji práci mají srovnatelně jako příjemci ze svých dávek bez práce. Tím se celý kruh uzavírá a nedostatek práce slouží jako nástroj, s jehož pomocí mohou privilegovaní přesně dávkovat míru nenávisti mezi jednotlivými vrstvami zbytku společnosti.
ekonomka Doc. Ing. Ilona Švihlíková, PhD. Jednou z tezí, která se objevuje ve filmu, je, že práce bude stále méně a film také ukazuje řadu lidí, kteří prostě práci nalézt nemohou. Zároveň se tam říká, že práce byla a je základním prostředkem začleňování lidí do společnosti. Co ji může tedy nahradit? Nemyslím, si, že by bylo málo práce. Nejsou pracovní místa, ale to je velký rozdíl. V řadě oblastí je práce téměř nekonečné množství - ať už je to oblast sociální, péče o staré, nemocné, děti, postižené, v oblasti vědy a výzkumu, v kultuře či ekologii. Problém je v tom, že tato práce není současným systém hodnocena a uznávána. Potřebujeme tedy systém, který by tyto činnosti uznával, jak společensky tak finančně. Je problém nezaměstnanosti možné vyřešit politicky? A je to možné v rámci národního státu? Pokud ano, jak? Mimo výše uvedeného, existuje řada různých řešení - např. zavedení tzv. základního příjmu, o kterém se již řadu let diskutuje. Určitým spíše reformistickým krokem, který by situaci alespoň zmírnil, je zavedení čtyřdenního pracovního týdne. Za velice důležité považuji chování odpovědného spotřebitele -ať již systémem Fair Trade, nebo prostě individuálním uvažováním nad tím, jaké zboží kupuji a jaký systém tím pomáhám vytvářet. A nelze zapomenout na podporu lokální ekonomiky, se kterou je v řadě míst na světě výborná zkušenost.
rozvojový expert Mgr. Tomáš Tožička Jednou z tezí, která se objevuje ve filmu, je, že práce bude stále méně a film také ukazuje řadu lidí, kteří prostě práci nalézt nemohou. Zároveň se tam říká, že práce byla a je základním prostředkem začleňování lidí do společnosti. Co ji může tedy nahradit? Práci nemůže nahradit nic, ale musíme rozlišovat mezi prací, kterou potřebujeme k našemu životu a placeným zaměstnáním. Zjednodušeně můžeme popsat práci jako tu činnost, která má přímý pozitivní dopad na naše okolí – jako třeba práce v domácnosti nebo malé podnikání. Placené zaměstnání je spojeno s "industrializací", tedy s prací v průmyslu, agroprůmyslu, ve firmách orientovaných na služby. Socializační roli mohou hrát obě tyto aktivity. Zvyšující se nároky placeného zaměstnání nás bohužel dnes často zbavují možnosti vykonávat běžnou a potřebnou práci – péči o domácnost, rodinné příslušníky, komunitní aktivity, příprava jídla a pod. Proto je nezbytné najít rozumnou rovnováhu při distribuci zaměstnání například snižováním pracovní doby; rozdělení zisků, které z ní plynou třeba v podobě základního příjmu a otevřít možnost pro kreativní a skutečně socializační a potřebnou práci v rámci rodiny, komunity, regionu. Pak budeme mít nejen dostatek produktů a kupní síly, ale především dost času na své blízké a přátele.
Je problém nezaměstnanosti možné vyřešit politicky? A je to možné v rámci národního státu? Pokud ano, jak? Nezaměstnanost
je
dnes
globálním
strukturálním
problémem.
Částečně
je
způsobena
technologickým zvyšováním produktivity práce, kdy pro výrobu stále většího množství produktů potřebujeme pořád menší počet pracovníků. To samozřejmě znamená neustále rostoucí zisky, a proto je řešením zvyšování mezd a snižování pracování doby. Dalším důležitým problémem je zneužívání laciné pracovní síly a životního prostředí vyplývající z nedostatečného vymáhání práva v chudých zemích. Proto tam mnohé firmy přesouvají svou výrobu. To znamená úbytek práce u snižování daňových výnosů v zemích, odkud tento kapitál utíká. Oba tyto problémy jsou jen částečně řešitelné na národní úrovni. Jakýkoli tlak třeba přes tripartitu na firmy za účelem spravedlivějšího přerozdělení zisku může vést k odchodu firem. Na mezinárodní úrovni jde tedy o posilování postavení zaměstnanců v rozvojových zemích a to třeba i našim spotřebitelským chováním, kdy budeme preferovat nákup eticky nezatíženého zboží jako například Fair Trade, nákup lokální produkce a atp. Dále pak omezování daňových úniků do daňových rájů a off shore center, což je krok, kterého by mezinárodní společenství bylo po domluvě schopno dosáhnout relativně snadno. Zavést daň z finančních transakcí, aby se omezil tok spekulativního kapitálu, a podpořily investice do výroby a služeb. Na národní úrovni je třeba hledat řešení, která budou podporovat malé a střední podnikání, které je mnohem více spjaté s regionem, vytváří pracovní příležitosti a posiluje místní ekonomiku. K tomu je možno využívat existující nástroje, ale především je nutné měnit i na Evropské úrovni to, aby i drobní podnikatelé – především v ohrožených regionech, měli nárok na stejnou podporu, jako nadnárodní firmy. Nezaměstnanost je tedy nutno řešit především jako politický problém, protože se jedná o systémovou chybu. A i když se jedná o globální problém, jehož řešení vyžaduje mezinárodní součinnost, je třeba s nápravou začít v místní politice a to i na lokální úrovni.
