Závěrečný festivalový týden s Gerhardem Oppitzem strana 3
Kaleidoskop 13. ročníku strana 6
2014
mezinárodní hudební festival
Renée Fleming: Rusalka z Metropolitní strana 8
20. září – 25. října 2014 Antonín Dvořák: Rusalka, op. 114 B203 strana 10
festivalový zpravodaj
8 / 2014
Rusalka v MET očima zahraniční kritiky strana 14
|2
Vážení a milí příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, mezinárodní hudební festival 20. září – 25. října
2014
jako by to bylo včera, kdy jsme zasedli do hlediště Kulturního domu Crystal a zaposlouchali se do tenoru Štefana Margity na slavnostním zahájení letošního ročníku, že? Třináctý festivalový maraton je však již minulostí. Ohlédněte se s námi za jeho vrcholem, který jsme mohli strávit společně s klavírním velikánem Gerhardem Oppitzem, a ve video kaleidoskopu si připomeňme zajímavé momenty, které letošní ročník přinesl. Jako poděkování za vaši letošní přízeň přijměte pozvání na festivalový epilog, kterým bude záznam představení Dvořákovy opery Rusalka
z newyorské Metropolitní opery, který je pro vás připraven na sobotu 22. listopadu od 18 hod. v českolipském Kině Crystal. Dnešní číslo vás uvede do historických reálií vzniku opery, ohlasů na newyorskou inscenaci a nabídne i rozhovor se sopranistkou Renée Flemingovou, která se ujala titulní úlohy.
následovali na třinácté hudební pouti po Liberecku, Ústecku a Sasku. Věříme, že jste si i v letošním roce odnesli alespoň pár uměleckých zážitků, které vás obohatili, a doufáme, že se s vámi se všemi budeme moci na hudební pouti s číslovkou 14 ve znaku setkat za rok znovu.
Rádi bychom vám všem však v první řadě poděkovali za přízeň, kterou jste nám v letošním roce věnovali. Velmi si vážíme podpory všech našich partnerů, donátorů a příznivců i vás „běžných“ posluchačů, kteří jste nás
Děkujeme vám a přejeme příjemné podzimní dny! Za festivalový tým Lucie Johanovská
aktuality Vstupenky na Rusalku z MET
Festivalový zpravodaj vydává MHF Lípa Musica, Klášterní 464/11, 470 01 Česká Lípa Redakce: Ing. Lucie Johanovská, marketing a PR,
[email protected], tel.: + 420 608 823 973 a Mgr. Tomáš Cidlina grafické zpracování: DÍLNA.com foto: archiv festivalu, Lukáš Pelech Atelier
Ve spolupráci s českolipským kinem Crystal jsme pro vás připravili pomyslný festivalový epilog, který se uskuteční v sobotu 22. listopadu od 18 hodin v kině Crystal. Bude jím záznam provedení Dvořákovy Rusalky z newyorské Metropolitní opery v titulní roli s vynikající Renée Flemingovou. Vstupenky na tento záznam jsou k dostání v pokladně kina Crystal v České Lípě. Rezervace jsou možné on-line zde. Prodej neprobíhá ve festivalovém předprodeji.
www.lipamusica.cz www.facebook.com/lipamusica
zpět na obsah
pokračování
|3
Závěrečný týden s Gerhardem Oppitzem Poslední týden 13. ročníku MHF Lípa Musica přinesl setkání s výjimečným umělcem německého původu, který patří ke světové špičce současné klavírní generace, s Gerhardem Oppitzem. Ten se na festivalu představil jak v sólovém programu premiérově v Teplicích, tak na samotném slavnostním závěrečném koncertu v Novém Boru společně s PKF- Prague Philharmonia. Vrchol ozdobený přítomností tohoto mimořádného umělce i člověka prolnul navíc druhý ročník pěvecké soutěže Lípa Cantantes pořádané společně s ZUŠ Česká Lípa.
Teplická klavírní fantazie: Bravo Oppitz! 13. ročník MHF Lípa Musica pomalu spěje ke svému závěru a k završení svého letošního koncertního snažení si přizval výjimečného umělce - ikonu světové klavírní školy - Gerharda Oppitze, který se festivalovému publiku představuje hned dvakrát. Poprvé tomu bylo na festivalové premiéře v Teplicích, kde Oppitz ve čtvrtek 23. října přednesl dechberoucím způsobem svůj schuberto-brahmsovský recitál. Skromný umělec neobyčejných kvalit přišel, zahrál a zvítězil. S neokázalou noblesou, suverénní lehkostí, se „samozřejmou“ dokonalostí... a 13. Lípa Musica dozrála klavírní fantazií v brilantní finále. První polovina večera byla zasvěcena dílům Franze Schuberta. Gerhard Oppitz nejprve rozehrál čtyři lyricky intenzivní, sevřená Impromptu, op. 142, která postrádají salónní rozmáchlost, jež by posluchač mohl u této formy předpokládat. Pulsující rytmus, motivická bohatost, v níž vnímavý posluchač zaslechne reflexe Beethovena i jiné Schubertovy motivy, nenucená dekorativní melodičnost činí z těchto kusů posluchačsky vděčný materiál, který dává plně vyniknout umění klavíristy. A v případě Oppitze bylo skutečně čemu. Oppitz je výjimečným mágem klavíru, bez laciných gest, prázdného efektu, okouzlí posluchače během okamžiku vybroušenou technikou, intenzitou a přiléhavostí výrazu, upřímnou neokázalostí, neuvěřitelnou „uvěřitelností“ interpretace, spontánní jistotou, zkrátka fenomenální dokonalostí. Středobodem programu byla Fantazie Wanderer neboli Poutník. Toto hudebně monumentální dílo, po formální stránce sonáta, patří k Oppitzovým zpět na obsah
nejčastěji uváděným z odkazu rakouského skladatele Schuberta. Fantazie inspirovaná písní, kterou Schubert zkomponoval o sedm let dříve, je protikladem intimních klavírních děl tohoto komponisty. Efektní, heroicky laděné dílo fascinující blyštivými detaily, fragmentovaným rytmem a je oslnivé samo o sobě. Krystalicky čistá interpretace Gerhardem Oppitzem jej povýšila na vzácný hudební zážitek. Ne každý koncert přináší okamžiky, kdy jsou posluchači zaliti takřka nadpozemskou krásou, čistou esencí hudby, která neopakovatelně promlouvá k jejich duším a srdcím, kdy se v absolutním tichu zastavuje čas... Gerhard Oppitz to dokázal a spontánní výkřiky „bravo“ ještě před dozněním posledního tónu jsou toho jasným dokladem. Druhou polovinu fenomenálního večera vyplnila Variace a fuga B dur na Händelovo téma, op. 24. Johannesa Brahmse, který je Oppitzovu srdci velmi blízký. Toto rozsáhlé dílo je mistrovským kusem vystavěným na relativně jednoduché hudební idee pocházející
z dílny Georga Friedricha Händela, jejíž potenciál Brahms rozvinul do 25 romanticky krásných, dynamicky odstíněných variací, v nichž vnímavý posluchač zaslechne maďarskou rapsodii i rychlou sicilianu. Závěrečná fuga je pak volným zpracováním barokního kontrapunktu. Večer s Gerhardem Oppitzem byl doslova klavírní fantazií. Jeho přesná, technicky brilantní, výrazově oduševnělá interpretace připravila Teplicím oslnivou a nezapomenutelnou festivalovou premiéru. Oppitzovo umění je průzračným diamantem a setkání s ním je vždy doslova strhující... a bylo i v Teplicích. Svou nenuceností, přirozeností, upřímností, espritem a naprostou hráčskou dokonalostí si Oppitz teplické publikum zkrátka podmanil. Věřme, že jeho recitál, který se s jistotou zapíše do zlatého koncertního fondu festivalu, byl předznamenáním velkolepého finále, které nás spolu s ním čeká v sobotu v Novém Boru.
pokračování
|4
Lípa Cantantes podruhé MHF Lípa Musica v letošním roce pokračoval ve spolupráci se Základní uměleckou školou Česká Lípa a společnými silami uspořádaly druhý ročník pěvecké soutěže pro děti a mládež v kategoriích sólový a komorní zpěv coby ojedinělé platformy umožňující porovnání pěveckého umu mládeže Libereckého kraje. Hlavním cílem soutěže pro mladé zpěváky ve věku od 7 do 25 let je podpořit zájem o interpretaci písní českých i světových autorů, vytvářet koncertní příležitosti pro talentované žáky a rozvíjet tak dále zájem o zpěv. V odborné garanci předsedkyně poroty Magdaleny Hajóssyové – hvězdy zlaté éry československé opery a vedoucí katedry zpěvu na pražské HAMU – byly posuzovány pěvecké výkony ve čtyřech věkových kategoriích sólového zpěvu a dvou zpěvu komorního (dua a tria). Soutěž samotná probíhala v prostorách českolipské ZUŠ po celý den v pátek 24. 10. a před pětičlennou porotu se představily na dvě desítky účastníků. Po náročném soutěžním dni proběhlo slavnostní vyhlášení vítězů s koncertními vystoupeními těch nejlepších ve foyer ZUŠ. Ve všech kategoriích byly uděleny první dvě ceny, vítězové získali finanční, věcné i sladké ceny. Navíc byly uděleny zvláštní ceny ZUŠ Česká Lípa za mimořádnou interpretaci české lidové písně a Cena starostky města Česká Lípa pro absolutního vítěze.
Sabina Cybachová ze ZUŠ Liberec, který zazpívala píseň Pásla ovečky. Ve třetí kategorii zvítězila z loňského ročníku známá Tereza Glosová ze ZUŠ Liberec, která se velmi dobře vyrovnala s partem arie antiche Per la Gloria G. B. Bononciniho i s lidovkou Muzikanti co děláte. Tereza navíc získala absolutní vítězství a Cenu starostky města. Na děleném druhém místě se umístila Michaela Dechťárová z Liberce a Martin Šenfeld z České Lípy, který zazpíval Krčkovu píseň V Praze na vojnu verbujou. V nejvyšší věkové kategorii (16-18 let) letos loňskou vítězku Hanu Herkommerovou ze ZUŠ Jablonec nad Nisou předhonila Lenka Šťastná z Liberce, která porotu zaujala interpretací Durantovy písně Danza, danza. Hana zazpívala náročnou píseň Martinů Zastavte muziky a vysloužila si nejdelší potlesk publika.
druhého ročníku naší soutěže zúčastnili. Naše poděkování patří všem porotcům, spoluorganizátorům a podporovatelům soutěže!
V komorní kategorii se prvního místa dočkal Mediquartet Turnov s Ballardovým Mistrem Sandmanem před Tilia cordata trio.
4. kategorie (16-18 let): 1. místo: Lenka Šťastná (ZUŠ Liberec) 2. místo: Hana Herkommerová (ZUŠ Jablonec nad Nisou)
Slavnostní tečka s vyhlášením vítězů, předávání cen a vystoupení laureátů letošního ročníku soutěže se letos uskutečnila v civilním prostředí foyer ZUŠ. První kategorii (7-9 let) opanovala podobně jako v loňském roce Jiřina Klímová ze ZUŠ České Lípy, která získala Cenu ZUŠ, druhé místo obsadila Anna Nováková z téže školy. Jiřina zazpívala dvě písně – Sládkovu Hop hej, cibuláři a Feldův První výlet. Anna přidala Kalabisovu Támhle je jabloňka.
Soutěž Lípa Cantantes se i letos vydařila, setkání s mladými pěveckými talenty potěšilo všechny aktéry a oblažilo je pocitem radosti a naděje. Pořádání hudební soutěže k prostředí velkého mezinárodního festivalu jednoduše patří a věřme, že nová tradice, která přispěje ke kultivaci naší mládeže a podpoří ji na cestě za dalšími úspěchy v krásné zálibě jménem zpěv či jiné právě k tomuto koníčku přivede, bude pokračovat i v letech budoucích. Srdečně blahopřejeme vítězům a mnoho úspěchů a štěstí přejeme všem, kteří se
Komorní zpěv: Kategorie B: 1. místo: Mediquartet (ZUŠ Turnov) 2. místo: Tilia Cordata trio (ZUŠ Č. Lípa)
Mezi dětmi ve věku 10 až 12 let zazářila
zpět na obsah
Sólový zpěv: 1. kategorie (7-9 let): 1. místo: Jiřina Klímová (ZUŠ Česká Lípa) 2. místo: Anna Nováková (ZUŠ Č. Lípa) 2. kategorie (10-12 let): 1. místo: Sabina Cybachová (ZUŠ Jablonec nad Jizerou) 2. místo: Natálie Dozorcová a Eliška Juračková (ZUŠ Liberec a Jablonné) 3. kategorie (13-15 let): 1. místo: Tereza Glosová (ZUŠ Jablonec nad Jizerou) 2. místo: Martin Šenfeld a Michaela Dechťarová (ZUŠ Č. Lípa a ZUŠ Liberec)
Cena ZUŠ Česká Lípa za mimořádnou interpretaci české lidové písně: Jiřina Klímová (ZUŠ Česká Lípa) Cena starostky města České Lípy pro absolutní vítěze: Tereza Glosová (ZUŠ Liberec)
pokračování
|5
Finale con fuoco 13. ročník MHF Lípy Musicy završil brilantní galavečer věnovaný oslavám Dne vzniku samostatného československého státu, Roku české hudby a především krásné hudbě ve výsostné intepretaci. Městské divadlo v Novém Boru se v sobotu 25. října setkalo s žijící světovou klavírní legendou Gerhardem Oppitzem a předním českým orchestrem PKF – Prague Philharmonia řízeným Tomášem Braunerem. Majestátní beethovenovsko-dvořákovský program, tolik přiléhavý právě takovýmto příležitostem, vyústil v podání Oppitze a PKF v oslnivé „ohnivé finále“. S mistrem Gerhardem Oppitzem se festivalové publikum mohlo setkat poprvé ve čtvrtek 23. října, kdy tento výjimečný umělec okouzlil svým sólovým recitálem město Teplice. Brilantní entrée dalo tušit, že závěrečný koncert nabídne neobyčejný zážitek. A stalo se… Císařský klavírní koncert Ludwiga van Beethovena je skvostem světové klavírní literatury, jemuž podobně jako jiným „majstrštykům“ na lesku ubírá popularitou podnícená nadužívanost. Pokud se však dílo setká s interpretem, který nevsadí na vnějškový efekt, ale předvede dílo s hloubkou, zaníceností a citem, posluchač pochopí, že velkolepost a rozmanitost díla je natolik mnohovrstevná, že oposlouchání v podstatě není možné. Ryzost intepretace je pro Gerharda Oppitze symptomatickou. Touha proniknout do nejskrytějšího nitra kompozice a nechat promluvit její obsah a rozvinout její krásu v celé paletě technických i výrazových prostředků, živě, avšak s citem, oduševněle, ne však pateticky, je doslova odzbrojující. Mužná razance pilota se jedinečně snoubí s něžností umělce a sofistikovaností profesora. Hbité prsty umělce tančící na klaviatuře divadelního Petrofu dokázaly z tohoto nástroje vykřesat až jemně steinwayovský zvuk. S citem a rozmyslem užívaný pedál, jistota a preciznost, jemnost zpět na obsah
pianissim, vervnost forte, a především důvtip odhalující tajemství obsahu, to jsou devizy, které z Oppitze činí fenomén. Dokonalost zdánlivě nemožná a nedosažitelná je jakoby mimochodem tady. S lehkostí, noblesou, neokázale, leč vášnivě, intenzivně a s espritem, v okamžicích, kdy zatoužíte, aby nikdy neskončily… Druhou polovinu večera vyplnila poslední symfonie Antonína Dvořáka, podobně populární jako Beethovenův „Emperor“, působivé dílo mistrovské profesionální suverenity, jež navždy bude okouzlovat nevšední zpěvností, až lapidárnosti užitých témat, strhující rytmikou, důmyslnou reminiscentností, výrazovou čistotou, živelným temperamentem a především vzájemnou vyvážeností všech těchto složek. A v podání PKF okouzlila i novoborské publikum, Dvořákova Novosvětská, exotická a přitom česká, je zkrátka sázkou na jistotu. PKF-Prague Philharmonii patří na žebříčku českých symfonických těles přední místo, což ve své podstatě není úkol z nejnesnadnějších. Úlohy „doprovazeče“ i sólisty se pod energickým vedením úspěšného mladého dirigenta Tomáše Braunera zhostila s důstojností a jiskrou sobě vlastní a festivalové publikum ji v závěrečný festivalový večer odměnilo spontánním
a okamžitým potleskem vstoje. Slavnostní závěrečný večer neměl „jen“ jiskru, ale doslova oheň, jež v srdcích mnohých návštěvníků zažehl hlad po ročníku příštím. Věřme, že festivalové interpretační vrcholy, o které v posledních dnech letošního ročníku nebyla nouze, zasvítí jako maják, jež Lípu Musicu přivede i v roce 2015 zdárně do jejích posluchačských přístavů... Lípa Musica děkuje všem svým partnerům, podporovatelům a návštěvníkům za letošní přízeň!
pokračování
|6
Kaleidoskop 13. ročníku MHF Lípa Musica
ZAHAJOVACÍ KONCERT: OPERNÍ GALA
ARMIDA: PREMIÉRA MOBILNÍHO
THERE IS: OSOBITÝ LONDÝNSKÝ FOLK
VARHANNÍ HUDBA V PROMĚNÁCH STALETÍ
sobota 20. září, 19.00
BAROKNÍHO DIVADLA
středa 24. září, 19.00
pátek 26. září, 19.00
Česká Lípa, Kulturní dům Crystal
pondělí 22. září, 20.00
Česká Lípa, Centrum textilního tisku
Česká Lípa, bazilika Všech svatých
Štefan Margita – tenor
Česká Lípa, Kulturní dům Crystal
Jono McCleery – zpěv, kytara
Bernhard Marx – varhany
Filharmonie Hradec Králové,
Florea Theatrum
Marek Štilec – dirigent
Musica Florea a Hartig Ensemble,
ROZJÍMÁNÍ O LÁSCE, ŽIVOTĚ A SMRTI
SLOVANSKÉ TANCE
Z MÉHO ŽIVOTA
úterý 30. září, 19.00
čtvrtek 2. října, 19.00
pátek 3. října, 19.00
Cvikov, Multufunkční kulturní centrum Sever
Šluknov, zámek – Koncertní sál
Großschö nau, kostel Waltersdorf
středa 1. října, 19.00
Ivan a Lukáš Klánských – klavír
Zemlinského kvarteto
Marek Štryncl – dirigent
SVATOVÁCLAVSKÝ KONCERT IN FEMINEA FORMA: HUDEBNÍ PRAXE ŽENSKÝCH KLÁŠTERŮ neděle 28. září, 17.00 Jezvé, kostel sv. Vavřince Ensemble Musaicum, Karolina Brachman – umělecká vedoucí Markéta Cukrová – alt, jako host
zpět na obsah
Nový Oldřichov, kostel sv. Kříže Hradišťan, Jiří Pavlica – umělecký vedoucí
pokračování
|7
Kaleidoskop 13. ročníku MHF Lípa Musica
KOUZLO HARFY
SLAVNÉ BAROKNÍ KANTÁTY A MOTETA
LUŽANSKÁ MŠE
PÍSNĚ NĚMECKÉHO ROMANTISMU A SECESE
neděle 5. října, 17.00
čtvrtek 9. října, 19.00
sobota 11. října, 19.00
sobota 18. října, 19.30
Kravaře, kostel Narození Panny Marie
Děčín, zámek – Knihovní sál
Schrigiswalde, kostel Mariä Himmelfahrt
Zittau, Radnice – Burgersaal
Jana Boušková – harfa
Collegium 1704,
Ensemble Inégal,
Martinů Voices,
Collegium Vocale 1704,
Adam Viktora – umělecký vedoucí
Lukáš Vasilek – umělecký vedoucí
Václav Luks – dirigent
Vladimír Roubal – harmonium
FANDANGO: PODMANIVÝ SVĚT
SVĚTOVÝ VELIKÁN KLAVÍRU
ZÁVĚREČNÝ KONCERT
TRADIČNÍHO ŠPANĚLSKÉHO TANCE
čtvrtek 23. října, 19.00
Z NOVÉHO SVĚTA
pondělí 20. října, 19.00
Teplice, Dům kultury
sobota 25. října, 19.00
Doksy, zámek
Gerhard Oppitz – klavír
Nový Bor, Městské divadlo
Ludovica Mosca – tanec a kastaněty
Gerhard Oppitz – klavír
Lucie Guerra Žáková, Petra Žďárská – cembalo
PKF – Prague Philharmonia, Tomáš Brauner – dirigent
zpět na obsah
Více video ukázek již brzy na
www.lipamusica.cz pokračování
|8
Renée Fleming: Rusalka z New Yorku
Odhodlání Rusalky je nesmírně inspirativní, říká Renée Fleming. Vynikající americká sopranistka Renée Flemingová zpívá Rusalku už bezmála pětadvacet let. Teď je to však poprvé, co tato nejslavnější opera Antonína Dvořáka s věhlasnou árií o měsíčku na nebi hlubokém poprvé v provedení newyorské Metropolitní opery zaznívá v kinech v Česku i ve světě. Jako první česká opera v šestileté historii přímých přenosů. U nás mělo přímý přenos Rusalky na programu nejen 28 kin, ale zájemci o tuto mimořádnou událost mohli v Praze přijít na náměstí Republiky, kde byl přenos k vidění i na celoplošné obrazovce. Rusalku má Metropolitní opera na repertoáru už od roku 1993 a obliba této inscenace je taková, že se opakovaně vrací. Tehdy při premiéře zpívala hlavní roli s velkým úspěchem Gabriela Beňačková, její nástupkyní je Renée Fleming. Svým barevným tvárným sametovým sopránem se spolehlivou technikou i půvabem je právě pro roli tragicky zamilované vodní žínky ideální. Rusalka ostatně patří ke stěžejním a milovaným rolím této americké umělkyně s českými kořeny, která se po právu honosí nejen kariérou v těch nejvýznamnějších operních domech, ale také až neuvěřitelnou sérií více než padesáti nahrávek a spoustou ocenění včetně Grammy, tu dostala dokonce čtyřikrát. Z pěveckého hlediska je to hudba lyrická a melodická, je v ní něha, jemná citlivost ale i veliká síla. Třeba ve slavné árii O měsíčku v prvním jednání, ale také na začátku třetího jednání také pociťuji odkazy na lidové písně a folklór. Ve (dvou) scénách s Ježibabou zase vnímám Rusalčino odhodlání, kuráž a srdnatost, je v ní
zpět na obsah
obrovská spousta hrdinství. Řekla bych, že její odhodlání naplnit svůj sen a získat Prince, které ji stálo tolik úsilí, je nesmírně inspirativní a díky němu je závěrečná tragédie ještě silnější. Nutí nás uvažovat o tom, jak všechno to její vynaložené úsilí, kdy se tak moc dosáhnout snažila svého cíle, nakonec selhalo. Zpíváte Rusalku od roku 1990 v několika inscenacích. Hlavně v Německu je Rusalka často uváděna ve velmi divokých pojetích i s nahotou na jevišti, inspirovaných třeba psychoanalýzou Sigmunda Freuda – nebo dokonce reagujících na „Kampusch case“, známý případ únosu dívky a sexuálního násilí či otroctví. Jaké bylo režijní pojetí inscenací, ve kterých jste vystupovala? Nejčastěji jsem ji zpívala právě v tradiční inscenaci Otto Schenka, kterou uvidíte v přímém přenosu a která je svým pojetím velmi tradiční. Ale v Pařížské opeře jsem Rusalku zpívala v režii Roberta Carsena, který ji vnímal jako dospívající dívku, proměňující se v ženu. Jeho koncepce byla brilantně propracovaná a hlavně – fungovala. Příběh Undiny ze starých legend si můžete vykládat mnoha způsoby: jako moralitu, jako varování dívek nebo třeba jako střet společenských pozic. Existuje spousta interpretací, včetně těch psychologických, kdy
Ona a její Princ nenaleznou způsob, jak komunikovat, opravdu se sblížit – a zaplatí za to vysokou cenu. Je to fascinující příběh a nelze se divit, že zaujal tolik skladatelů. Máte bohatou zkušenost také s rolí Jenůfy, kterou zpíváte od roku 1993. Co pro vás tato Janáčkova opera znamená? Jenůfa je naprosto dokonalá opera. Mnohokrát se stalo, že takto silná umělecká výpověď nebyla lidmi přijata hned – právě pro svou novost a sílu výpovědi, a v tom Jenůfa nebyla výjimkou. Je to opera, která od počátku do konce poskytuje divákům hluboký prožitek. A závěr opery otevírá naději, že existují místa zalitá (příznivým) světlem. Libreto je skvěle napsané a Janáček se inspiroval skutečným životem, něčím, co ve svých osudech lidé prožívají i dnes – je tu tolik charakterů postav, stvrzených životem, trpících i požívajících odpuštění. Někdy ve snaze někoho ochránit uděláte ve skutečnosti špatnou věc. Tahle opera je nadčasová. Podařilo se vám zjistit něco víc o českých kořenech vaší rodiny? Bohužel se tomu teď nemohu věnovat tak, jak bych chtěla. Můj pracovní je program příliš nabitý na to, abych se
pokračování
|9 do Prahy vrátila. Nevím, kde mi hlava stojí, spolupracuji s chicagskou operou nejen jako sólistka, ale i jako kreativní konzultantka, k tomu můj pěvecký kalendář praská ve švech. Ale ta touha vrátit se k pátrání po svých předcích je ve mně stále. Co vůbec podle vás znamenají rodinné, národní kořeny? V operních inscenacích zpíváte se sólisty z nejrůznějších zemí světa. Mají vůbec rodové kořeny v dnešním globalizovaném světě ještě nějaký význam? Myslím, že každý z nás to pociťuje jinak, individuálně. Mezi mými přáteli jsou lidé, kteří mají ustavičnou touhu pořád cestovat. Jiní jsou zase vázáni na svůj domov a neradi ho opouštějí. Já mám cestování ráda, ráda poznávám nová místa a zkušenost s nimi, miluji taková dobro-
družství. Ale také se ráda vracím domů, do míst, kde jsem vkořeněna a cítím se příjemně. Všechno to také velmi souvisí s jazykem, ve kterém dokážete vyjádřit a sdílet své nejhlubší pocity. Pro mě je to angličtina, v jiném jazyce jsem zatím takovou zkušenost nezažila a nedokážu to – chtěla bych na tom pracovat. Jste nejen vynikající sólistka, ale je také zkušená moderátorka přímých přenosů oper z MET do kin. Jako průvodkyně přenosem nikdy nezapomenete zdůraznit, jak nesrovnatelný je rozdíl mezi přenosem do kin a divadlem – v čem ta odlišnost spočívá z vašeho úhlu pohledu? Je to dost intimní věc – musíte si i uvědomit, že vás detailně zabírá kamera, a uchovat si přitom přirozený projev a gesta, navíc komunikovat s partnery
na scéně – kamera zachytí všechno, nemilosrdně. Musíte také brát v potaz celý ten rozlehlý prostor jeviště i hlediště. Jsou různé přístupy. Někteří umělci tyhle úvahy ignorují a nedumají nad tím. Já si přehrávám různé nahrávky, které vznikají během přípravy přenosu, dělám si poznámky a snažím se z nich poučit, najít, co se dá zlepšit. Dodává mi to sílu. Upřímně přiznávám, že když se na přenosy dívám, tak mě ta blízkost lidských tváří docela bere, ráda pozoruji zpěváky takto zblízka. Ale to je můj osobní vkus. autor: Helena Havlíková, ČRo Přečtěte si i exkluzivní rozhovor s Renée Fleming, který při příležitosti uvedení Rusalky s pěvkyní připravila Helena Havlíková pro Lidové noviny.
Renée Fleming Renée Fleming (* 14. února 1959, Indiana, Pensylvánie) je světoznámá americká operní pěvkyně s plným lyrickým sopránovým hlasem. Narodila se v pensylvánském městě Indiana a vyrůstala v Rochesteru ve státě New York. Oba její rodiče byli učitelé hudby. Má dva vlastní sourozence, bratra Edwarda a sestru Rachelle, a jednoho nevlastního bratra z druhého manželství matky. Studovala zpěv na Crane School of Music (Craneova škola hudby) v městě Potsdam ve státě New York. Její učitelkou zpěvu na této škole byla Patricia Misslin, která měla na jejím hlasovém vývoji velmi významný podíl. Během studia zpívala Renée Flemingová také s jazzovým triem. Získala Fulbrightovo stipendium, které jí umožnilo spolupracovat v Evropě s Arleen Augér; ve Frankfurtu nad Mohanem byla její profesorkou bývalá slavná pěvkyně zpět na obsah
Elisabeth Schwarzkopf. Poté pokračovala ve studiích na newyorské Juilliardově škole, kde vystupovala v tamním operním centru například v rolích Musetty v Pucciniho Bohémě (La Bohème) a ve světové premiéře Menottiho opery Tamu-Tamu. Repertoár Renée Flemingové obsahuje především koloraturní, lyrická a spinto sopránová operní díla, ale také písně, např. od Richarda Strausse. Renée Flemingová je hvězdou Metropolitní opery v New Yorku. Účinkovala v operních domech mj. v Itálii, Německu, Rakousku a ve Francii a také na mnoha koncertech, mimo jiné i v Česku a Rusku. V jazycích těchto zemí také zpívá; plynně hovoří německy a francouzsky, částečně italsky. Mezi její významné role patří hraběnka Almaviva z Mozartovy opery Figarova svatba,
Desdemona ve Verdiho Othellu, Violetta z Verdiho opery La traviata, titulní role ve Dvořákově Rusalce, hlavní postava v Massenetově Manon, stejně tak v jeho opeře Thaïs. V posledních letech vytvořila na několika světových scénách hlavní role v operách Richarda Strausse Arabella a Růžový kavalír (Marschallin). Ve Straussově opeře Capriccio vytváří roli hraběnky Madeleine, a to již od roku 2004, kdy debutovala v Paříži (Palais Garnier). V červnu 2013 vystoupila v této roli na scéně Vídeňské státní opery. Spolupracovala s významnými dirigenty, jako jsou Claudio Abbado, James Levine, Charles Mackerras, Kurt Masur, Zubin Mehta, André Previn a další. Dne 18. ledna 2009 účinkovala na koncertu u Lincolnova památníku ve Washingtonu, který se konal při příležitosti uvedení prezidenta USA Baracka Obamy do úřadu (pod ná-
zvem We Are One: The Obama Inaugural Celebration). Zpívala zde píseň Rodgerse a Hammersteina You‘ll Never Walk Alone, doprovázely ji sbory amerického vojenského námořnictva (United States Naval Academy). Sopranistka několikrát navštívila i Českou republiku. Je držitelkou hudebního ocenění Richarda Tuckera. V roce 2008 získala švédskou hudební cenu Polar. Za album The Beautiful Voice obdržela cenu Grammy. Věhlasný dirigent Sir Georg Solti o ní prohlásil: „Ve svém dlouhém životě jsem se setkal snad jen se dvěma sopranistkami takové kvality zpěvu, tou druhou byla Renata Tebaldi.“
pokračování
| 10
Antonín Dvořák: Rusalka, op. 114 B203 Kompozice opery Rusalka spadá do skladatelova závěrečného životního období, ve kterém se Dvořák zaměřil téměř výhradně na pohádkové a mytické náměty. Po cyklu symfonických básní inspirovaných baladami z Erbenovy Kytice následovala trojice oper Čert a Káča, Rusalka a Armida. Úspěšná premiéra Čerta a Káči povzbudila Dvořáka k nové práci pro divadlo, a tak se ihned začal shánět po novém vhodném libretu. Zřejmě se v té době mj. znovu zabýval myšlenkou zhudebnit text Karla Pippicha Vlasty skon, kterým se zaobíral již dříve (později ho zhudebnil Otakar Ostrčil). Svoji představu o podobě libreta vyslovil v té době v novinovém rozhovoru pro list Politik, podle kterého hledá námět z české historie. Pravděpodobně v průběhu března 1900 byl Dvořákovi prostřednictvím ředitele Národního divadla F. A. Šuberta nabídnut text básníka Jaroslava Kvapila Rusalka. Pohádkový příběh o vodní víle, která doplatí na svou lásku k člověku, Dvořáka silně zaujal. Po poradě s hudebním kritikem Emanuelem Chválou, který mu libreto rovněž doporučil, skladatel text přijal. Práce na opeře Dvořákovi zabrala půl roku: komponovat začal 21. dubna 1900 a třetí dějství dokončil 27. listopadu téhož roku. Inspirační zdroje V době, kdy Jaroslav Kvapil začal pracovat na libretu Rusalka, měl již za sebou řadu překladů her klasiků i soudobých autorů, několik operních libret (mj. Debora - zhudebnil J. B. Foerster) a úspěšnou pohádkovou divadelní hru Princezna Pampeliška. Téměř po celé 20. století se mělo za to, že Kvapil nepsal libreto Rusalky pro žádného konkrétního autora. Sám ve svém článku, publikovaném v Hudební revue roku 1911, uvádí: „Napsal jsem je, nevěda pro koho.“ Počátkem 90. let 20. století však muzikoložka Markéta Hallová objevila několik dosud neznámých dopisů, ze kterých vyplývá, že libreto si u Kvapila objednal dnes už zapomenutý český hudební skladatel, působící dlouhodobě na Ukrajině, Alois Jiránek. Kvapil si ale podle vlastních slov už v průběhu práce uvědomil, že mu pod rukama roste dílo, které by nerad poslal „na nejistou adresu“, takže
zpět na obsah
libreto Jiránkovi nakonec k dispozici nedal. Ještě před dokončením básník libreto nabídl Oskaru Nedbalovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi, Karlu Kovařovicovi a Josefu Sukovi. Nikdo z nich však neprojevil o text zájem a k Dvořákovi si Kvapil s nabídkou netroufal. Teprve když se prostřednictvím inzerátu, uveřejněného Národním divadlem, dozvěděl, že skladatel hledá libreto ke zhudebnění, nabídl jej prostřednicvím ředitele divadla F. A. Šuberta Dvořákovi. Libreto Libreto vychází z více inspiračních zdrojů. Za hlavní lze zřejmě považovat pohádku Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena, jejíž příběhový obrys je s Rusalčiným v hlavních rysech téměř totožný, povídku Undine německého básníka Friedricha de la Motte Foqué a drama Gerharta Hauptmanna Potopený zvon. Kvapil své libreto opakovaně
vsazoval spíše do kontextu české literární produkce s odkazy na erbenovskou tradici. Zejména v předmluvě k tištěnému vydání libreta je zjevná snaha o všeobecné přijetí textu jako české pohádky: „Přes různé motivy starší a nikoli výlučně domácí je v mé pohádce dosti živlu lidově českého, a duchem i formou její zúmysla chtěl jsem se přimknouti k nepřekonatelnému vzoru naší ballady, k Erbenovi.“ Podobná tvrzení lze nalézt také později v autorově článku uveřejněném v Hudební revui, podle kterého „tón balad Erbenových, jimž jsem se hleděl ‚Rusalkou‘ přiblížit, pověděl Dvořákovi víc, než mohlo libreto samo.“ Kvapilův ideový výklad libreta je z hlediska tehdejší společenské atmosféry pochopitelný. Českou operu, která zde byla v poslední třetině 19. století (s přetrvávající tendencí i na počátku století 20.) považována za reprezentativní „národní“ hudební útvar, za nástroj, jímž se v době nacionálních sporů bylo mož-
pokračování
| 11 no umělecky vymezovat, zřejmě nebylo možno „kontaminovat“ motivy převzatými z německé jazykové oblasti. Ačkoli o nich sám Kvapil nikde výslovně nehovoří, nepřehlédnutelné jsou v libretu Rusalky vlivy symbolismu a dekadence. Tyto dva výrazné a vzájemně propojené umělecké směry přelomu století se odrážejí jednak v textové rovině, a to použitím řady pojmů-symbolů (krev, němota), ale také v zobrazení vztahu ústřední dvojice postav. Princ vlastně nemiluje konkrétní bytost, ale spíše jakousi „vidinu“, jak také Rusalku při jejím prvním spatření nazývá. Jejich milostný vztah je zcela nerovný a vlastně neuskutečnitelný. Jeho nevyhnutelným vyvrcholením je závěrečné setkání, při kterém Princ dobrovolně přijímá prostřednictvím Rusalčina polibku smrt a umírá „šťasten“ v jejím objetí. Takové propojení motivů erotična a smrti je pro myšlenkové ovzduší symbolismu a dekadence příznačné. Ať už je podíl jednotlivých inspiračních podnětů na celkovém výsledku jakýkoli, Kvapil je dokázal účelně zužitkovat a osobitým způsobem je přetavit v originální libreto, které patří k nejkvalitnějším v celé české operní literatuře. Libreto k Rusalce nepředstavuje v kontextu autorova díla samostatně stojící solitér, vzniklý z okamžitého vnuknutí a vymykající se vývoji Kvapilovy tvorby. Již nejméně ve dvou předcházejících literárních pracích se Kvapil se zjevným zájmem zabývá tématem dvou neslučitelných světů, na jejichž rozhraní stojí ženská hrdinka, která se nedokáže do žádného z nich přirozeně začlenit. V dramatu Bludička se jedná o ženu váhající mezi světy dvou různých morálních imperativů, v Princezně Pampelišce sledujeme osud královské dcery, která touží po životě obyčejného člověka po boku milovaného muže, ale nakonec se ukáže, že není schopna žít v prostředí, které jí nebylo předurčeno. Neslučitelnost dvou odlišných světů je motivem, který Kvapil posléze rozvinul právě v Rusalce v ještě výraznější podobě: svět lidský versus svět nadpřirozených bytostí. Také osud hlavní nešťastné hrdinky je v případě Rusalky
zpět na obsah
ještě dramatičtější; nejde už jen o kolísání mezi dvěma nesmiřitelnými světy, ale přímo mezi životem a smrtí: „Ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít!“ Tento pocit vykořenění, neukotvenosti a existenciální nejistoty je příznačný právě pro období fin de siècle, z jehož podhoubí čerpá Kvapil více, než z tradice romantické. Přítomností této psychologické (nebo dokonce psychologicko-sociální) roviny se ovšem Kvapilův text také poněkud vzdaluje často proklamovanému českému charakteru libreta; spíše než vedle pohádek Boženy Němcové se Kvapil svojí Rusalkou ocitá v sousedství pohádkových příběhů Oscara Wildea. Za nejvýraznější rys libreta lze považovat jeho básnickou krásu. Bohatým využitím jazykových prostředků se Kvapil vyhnul jakékoli povrchnosti a citlivým odstíněním dal každému výstupu svůj výraz a náladu. Charakteristickým znakem textu je jeho lyričnost, která byla bezpochyby velkým inspiračním stimulem pro Dvořákovo zhudebnění. Znalost divadelní praxe Kvapilovi umožnila účelně rozvrhnout jednotlivé scény a prostředí s přirozeným tempem střídání ploch monologů a dialogů. Hudební charakteristika Rusalka je dílem, které v kontextu celého skladatelova uměleckého odkazu zaujímá zcela mimořádné postavení. Nejen že je všeobecně uznáváno jako Dvořákova nejzdařilejší práce pro jeviště, ale podle mnohých názorů se jedná dokonce o skladatelovo vrcholné dílo vůbec. Ačkoli stejný výrok lze stejně dobře vztáhnout na celou řadu dalších Dvořákových skladeb, je nepochybné, že se jedná o výtvor svrchovaného mistrovství, který v sobě v ideální harmonii spojuje neomylnou kompoziční techniku se zcela mimořádnou invencí (i na Dvořákovy poměry). Mezi běžně uváděnými Dvořákovými operami je Rusalka „nejwagnerovštější“. Kromě promyšlené práce s příznačnými motivy (viz dále) se to projevuje zejména ve způsobu, kterým Dvořák zachází s orchestrální partiturou. Orchestr představuje v Rusalce složku, která je svým významem přinejmenším rovnocenná vokálním partům a na mnoha místech
ji lze dokonce považovat za hlavního nositele výrazu. S tím úzce souvisí skladatelovo instrumentační umění, které se na mnoha místech již dotýká hudebního impresionismu. Dvořák víceméně využívá tradičního obsazení orchestru, ale důmyslnými kombinacemi nástrojů nebo jejich skupin vytváří barevné hudební plochy, jimiž sugestivně ilustruje dojem šplouchání vln na jezeře, tajemných zvuků nočního lesa a odlesku stříbrného měsíčního svitu na vodní hladině. V Rusalce se také uplatňuje jeden z typických rysů Dvořákova kompozičního stylu, kterým je umění kontrastu: zcela odlišnými výrazovými prostředky jsou zobrazeny dva protikladné světy, lidský a pohádkový, rozdílně jsou pojednány výstupy lesních žínek s jejich bezstarostnými hrami na jedné straně a vzrušené dialogy Rusalky s Vodníkem či Ježibabou na straně druhé, pomocí odlišně vedených vokálních linií dosahuje skladatel účinného kontrastu mezi postavami éterické Rusalky a ohnivé Cizí kněžny. Dvořák tak - možná podvědomě - prohlubuje Kvapilův záměr zobrazit nemožnost propojení dvou odlišných světů a úděl jedince, který je narušením přirozeného řádu věcí vyloučen z obou. Výrazným prvkem zhudebnění je důraz na úlohu přírody. Dvořákův vztah k přírodě je dostatečně zdokumentován ve skladatelově korespondenci i ve vzpomínkách současníků a jakkoli se obdiv k přírodním krásám prolíná celou řadou Dvořákových děl, v Rusalce dosahuje svého vrcholu. Pojem „příroda“ je totiž v této opeře pojednán zcela komplexně: Dvořák nevykresluje jen krásnou scenérii, která by příběhu tvořila pouhou kulisu, ale činí ji také aktivním prvkem podílejícím se na osudech postav. Příroda v Rusalce je krásná, tajemná, zlověstná, hrozivá, ale především mocná ve svém majestátu. Odvěké přírodní (Boží) zákonitosti, kterým se Rusalka zpronevěří, nelze obejít. Trest je - stejně jako u Erbena - nevyhnutelný. Toto Dvořákovo pojetí se nejvýrazněji dostává ke slovu v rozsáhlých orchestrálních mezihrách, které často přímo ilustrují přírodu
v konkrétních denních a nočních dobách (orchestrální intermezzo před příchodem Prince v 1. dějství, mezihra před začátkem polonézy ve 2. dějství atd). Zásadním Dvořákovým vkladem k celkovému vyznění díla je typicky dvořákovská katarze. Jestliže Kvapil dával Dvořákův postoj k Rusalce do spojitosti se skladatelovým vztahem k Erbenovi, nebyl daleko od pravdy. Lze totiž např. vysledovat určitou souvislost mezi zhudebněním Holoubka a Rusalky, konkrétně v pojetí vyznění celého díla: zatímco Erbenova báseň končí smrtí vražedkyně, Dvořák přidává smířlivý, očistný závěr. Stejně tak v Rusalce skladatel maximálně umocňuje katarzní vyznění závěrečné scény, které je u Kvapila spíše jen naznačeno. Nikoli náhodou. Rozhodnutí koncipovat závěr závažného díla právě takto má jistě co do činění se skladatelovým hlubokým náboženským cítěním a upřímnou vírou v lidství. Neobjevuje se zde zdaleka poprvé: kromě zmíněné symfonické básně Holoubek nacházíme podobné řešení např. ve Stabat mater, v Biblických písních nebo ve Violoncellovém koncertu h moll. Ve všech uvedených příkladech je základní nálada díla (závažná, meditativní, či dokonce tragická) rovněž překonána ve prospěch naděje a smíření. Ještě v jednom ohledu Dvořák domýšlí literární složku: jestliže v samotném textu lze jen stěží nalézt dramatický nerv, skladatel svým zhudebněním tento aspekt - který by mohl být na závadu jevištní účinnosti - se zdarem vyrovnává. Příkladem může být scéna ze druhého dějství, ve kterém Rusalka po hořkém zklamání hledá útěchu u Vodníka. Kvapilův text zde sám o sobě nepůsobí ani v nejmenším dramaticky, má spíše rezignovaný, plačtivý charakter: „Ó marno, ó marno to je, a prázdnota je v srdci mém, jsou marny všechny vděky moje, když zpola jsem jen člověkem. Ó marno to je, mne už nezná zas, Rusalku prostovlasou.“ atd.
pokračování
| 12 Dvořák však na základě tohoto textu dokázal s obratným využitím hudebních prostředků vytvořit jednu z nejdramatičtějších a nejpůsobivějších scén celé opery. Kvapilův klíčový motiv - totiž Rusalčino vyloučení z obou světů - Dvořák ještě navíc v závěru tohoto výstupu podtrhuje několikanásobným výrazným opakováním repliky „nemohu zemřít, nemohu žít!“, čímž se obraz tragédie hrdinčina osudu s drtivou přesvědčivostí dovršuje a bezvýchodnost její situace nabývá existenciálně hrozivých rozměrů. Obdobným způsobem skladatel dotvořil psychologickou nadstavbu nad Kvapilův text např. v dialogu Hajného a Kuchtíka v úvodu téhož dějství: ve chvíli, kdy se obě postavy baví na Rusalčin účet, zazní v orchestru Rusalčin příznačný motiv v drasticky zdeformované podobě.
amerických skicářích jako téma pro zamýšlenou sonátu pro violoncello a klavír, která ale nikdy nevznikla. (Stejný případ je také téma slavnostní polonézy ve druhém dějství. Dvořák si jej původně zaznamenal již v roce 1894 jako materiál pro klavírní skladbu s názvem Dithyramb. Ani ji však nikdy nerealizoval.) Rusalčino téma je ve své základní podobě zpěvná lyrická melodie, která jedinečně charakterizuje titulní postavu opery, její křehkou krásu a zranitelnost, ale ve své přímočarosti také opravdovost a přirozenost jejích citů. Sledovat proměny tohoto tématu v průběhu opery je téměř dobrodružstvím, neboť Dvořákova tvůrčí fantazie je skutečně ohromující: Rusalčino téma se postupně objeví ve více než padesáti variantách, které odrážejí okamžitou situaci či náladu, a skladatelova nápaditost, se kterou je věrně ilustruje, jakoby neznala hranic.
Rusalka vyvrací všechny někdejší náhledy na Dvořáka jako na „nereflexivního“ skladatele, tvořícího „z vnuknutí“: struktura této opery je mimořádně promyšlená a přes rozmanitost nálad, kterými děj postupně prochází, ji charakterizuje neobyčejná konzistence; lze říci, že Rusalka je přímo učebnicovým příkladem jednoty v rozmanitosti. Této sevřenosti dosahuje Dvořák mj. mistrovským využitím principu příznačných motivů. Přestože byl velkým obdivovatelem Wagnerova díla, podařilo se mu vyhnout negativnímu jevu, který je typický pro některá díla bayreuthského Mistra, totiž přílišnému zahlcení opery příznačnými motivy. Zatímco Wagner v tematickém předivu partitury jedné opery použije i několik desítek příznačných motivů s řadou variant, jejichž byť jen pouhé zapamatování přesahuje možnosti běžného diváka, Dvořák si vystačí s nepoměrně menším počtem motivů, s nimiž pracuje s udivující invencí. Jsou vždy spojené s určitou představou, postavou nebo prostředím.
Obecně rozšířené mínění, že příznačný motiv spojený s hlavní postavou by měl být logicky i hlavním motivem opery, v případě Rusalky neobstojí. Za „hlavní“ je v tomto případě nutno považovat čtyřtónový motiv, který podle Dvořákova životopisce Otakara Šourka bývá tradičně nazýván motivem „vodního kouzla“, zatímco současný přední dvořákovský badatel David R. Beveridge navrhuje označení „motiv neukojené touhy“. (Tento posun v chápání jednoho a téhož prvku je dokladem, jak se za více než století od premiéry proměnil náhled na Dvořákovo a Kvapilovo dílo: starší označení je „pohádkové“, zatímco nové spíše „psychologizující“. Taková tendence se pochopitelně neprojevuje jen proměnami slovníku úzkého okruhu odborníků, ale mnohem viditelněji také ve způsobu režijního ztvárnění jednotlivých inscenací.) Hlavní motiv Rusalky se v průběhu opery objevuje v nesčetných variantách, jichž skladatel dosahuje pomocí rytmických, melodických, harmonických či instrumentačních proměn. Většinou se objevuje v místech obzvláštní závažnosti či v okamžicích dramatického vyhrocení děje. Zcela zásadní roli sehraje v samotném závěru opery: po velkém zpěvu Rusalčina odpuštění se po slovech „bůh tě pomiluj“ rozezní v retrográdní podobě
Všeobecně nejznámější je zřejmě téma svázané s postavou Rusalky. Jeho hlavní obrys překvapivě nevznikl až v době, kdy se Dvořák začal zabývat Kvapilovým libretem. Poprvé se objevuje asi o sedm let dříve ve skladatelových
zpět na obsah
ve fortissimu žesťů jako vyvrcholení katarze. Tato pasáž představuje jeden z nejinspirovanějších momentů v celé Dvořákově tvorbě. Málo známou skutečností je, že tento motiv si Dvořák „vypůjčil“ z vlastní skladby staré pětatřicet let, ze svojí druhé symfonie B dur zkomponované v roce 1865. Premiéra O provedení Rusalky v Národním divadle bylo rozhodnuto brzy po dokončení díla. Blížily se skladatelovy šedesátiny a šéfdirigent Karel Kovařovic měl v úmyslu uvést celý cyklus Dvořákových oper, v jehož úvodu měla zaznít světová premiéra Rusalky (k realizaci celého cyklu nakonec nedošlo). Do hlavních rolí byla obsazena vynikající sopranistka Růžena Maturová a jeden z největších tenoristů své doby, Karel Burian. Jeho vinou však z premiéry málem sešlo. Burian „zapomněl se ve chvíli dobré nálady ve veselé společnosti udržet svěžím pro večerní důležitý a náročný úkol v úloze princově,“ jak později popsal jeho indispozici Otakar Šourek. Nejednalo o první ani poslední takový případ, např. ve vzpomínkách Jaroslava Kvapila se lze dočíst, že „Burian obvyklým svým způsobem půldruhé hodiny před začátkem premiéry odřekl a nebýti obsazení náhradního, byla by bývala na hromadě slavná premiéra, k níž se sjeli kritikové i z ciziny.“ Oním náhradním obsazením byl tenorista Bohumil Pták, který roli studoval také, ale bylo s ním počítáno až pro reprízy a v den premiéry navíc od rána pořizoval nahrávky na fonografické válečky. K Ptákovi do bytu vyrazila z divadla delegace v čele s Dvořákem s prosbou o záchranu premiéry. Ačkoli se umělec posledních zkoušek nezúčastnil a o režisérových záměrech měl jen mlhavou představu, part prince ovládal a k tomuto nelehkému úkolu se propůjčil. Své role se nejen zhostil se ctí, ale dokonce svým výkonem nemálo přispěl k úspěchu premiéry.
dojem a účinně ilustruje prostředí, ve kterém se děj odehrává. Hlavní devizou Dvořákova díla je jeho hudební invence, která překonává nedostatky libreta a vyvažuje absenci výrazného dramatického konfliktu. Naproti tomu Kvapilův text, dnes všeobecně považovaný za jedno z nejkvalitnějších libret v celé české operní literatuře, tehdy tak jednoznačně kladné přijetí nezaznamenal. Bylo mu vytýkáno neinspirované vytěžení literárních zdrojů, nejednoznačná motivace postav a roztříštěnost jednotlivých motivů. Většina kritik však libretu přiznávala vysokou básnickou hodnotu, lyrismus a hudebnost veršů.
Většina premiérových kritik se shodovala ve dvou základních bodech: Dvořákovo zhudebnění vyniká neobyčejně výraznou, širokodechou lyrickou melodikou a mistrovskou instrumentací, která působivě navozuje „pohádkový“
pokračování
| 13
dirigent Jiří Bělohlávek o Rusalce: „...Osobně bych byl značně na pochybách, kdybych se měl rozhodnout pro jednu ze tří Dvořákových posledních symfonií. Ale Rusalku, jako královnu Dvořákových oper, bych označil bez sebemenšího zaváhání. Myslím, že po hudební stránce nemá toto dílo ani nejmenší chybičku. Je hluboce cítěné a působí silou pravdivosti. Na nic si nehraje, nijak se nestylizuje, je to hudba srdce. Dotkne se všech aspektů lidské přirozenosti - lásky, touhy, vášně, zrady, pomsty, smrti, odpuštění i oběti v tak úchvatném a samozřejmém oblouku, že se až tají dech...“ do boxu: obsah opery
PRVNÍ DĚJSTVÍ: Na palouku u jezera tančí v noci při měsíci lesní žínky a laškují se starým vodníkem. Jediný, kdo se neveselí, je Rusalka. Touží stát se člověkem, mít lidské tělo a duši, aby mohla probudit lásku v neznámém, který se sem při lovu chodí koupat do jezera. Rusalka nedbá vodníkova varování a vyhledá Ježibabu. Ta jí přičaruje lidskou duši i postavu za velkou odměnu: Rusalka musí obětovat svůj průsvitný vodní šat a svůj hlas. Ještě
zpět na obsah
těžší je další podmínka: nepodaří li se němé Rusalce udržet si lásku člověka, bude prokleta žít v hlubině a její vyvolený se stane obětí jejího prokletí. Rusalka se nedá odradit a sotva se v lese setká s princem, získá si svoji krásou jeho srdce. Princ si ji odvede na zámek.
DRUHÉ DĚJSTVÍ: Na zámku se chystá svatba, ale zdá se, že Rusalka není místními vítána, kuchtík a hajný tuší, že není člověk jako oni. Mezi svatebními hosty je i krásná cizí kněžna, jejíž živočišná smyslnost je v příkrém kontrastu k Rusalčině tiché něze. Kněžna prince nemiluje, ale ctižádost ji nutí k boji o jeho přízeň. Přelétavý princ, opojen její krásou, zapomíná na svoji nevěstu. Vodník, který se z obavy o Rusalku přestěhoval do zámeckého rybníku, smutně sleduje Rusalčin žal. Při slavnostním plese princ Rusalku bezohledně odvrhuje a věnuje se jen kněžně. Vodník bere nešťastnou Rusalku k sobě do vody a proklíná prince. Vyděšený princ hledá záchranu u kněžny. Ta jej ale rozhodně odmítá.
možné, ale podmínka je příliš krutá: Rusalka, která prince stále miluje, by musela prokletí živlů smýt jeho vlastní krví. Rusalka raději volí svůj nešťastný úděl, jen aby princ mohl žít ve štěstí. Netuší, že její oběť je marná. Princ, prokletý vodníkem, onemocněl. Kuchtíka a hajného, kteří přišli k Ježibabě pro lék, vodník zažene zpět. Princ se jako v mátohách vrací do lesa na místo, kde se kdysi poprvé setkal s Rusalkou. Znovu po ni touží, prosí ji za odpuštění a přivolá k sobě z jejích polibků smrt. Opera končí velkým zpěvem Rusalčina odpuštění. zdroj: www.antonin-dvorak.cz
TŘETÍ DĚJSTVÍ: Rusalka o samotě truchlí u jezera. Znovu vyhledá Ježibabu, ráda by se vrátila ke svým sestrám. Bylo by to
pokračování
| 14 Dirigent: Yannick Nézet-Séguin Režijní nastudování: Laurie Feldman Režie: Otto Schenk Scéna: Günther Schneider-Siemssen Kostýmy: Sylvia Strahammer Light design: Gil Wechsler Choreografie: Carmen De Lavallade
Rusalka v MET
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Z ohlasů zahraničního tisku
Premiéra 11. listopadu 1993 Metropolitan Opera House New York (Met: Live in HD 8. 2. 2014) Rusalka – Renée Fleming Princ – Piotr Beczała Cizí kněžna – Emily Magee Ježibaba – Dolora Zajick Gnome – John Relyea Kuchtík – Julie Boulianne Hajný – Vladimír Chmelo První žínka – Dísella Lárusdóttir Druhá žínka – Renée Tatum Třetí žínka – Maya Lahyani Lovec – Alexey Lavrov www.metopera.org 22. 11. 2014 v 18:00 hod. Kino Crystal Česká Lípa
Vstupenky k zakoupení zde
zpět na obsah
Renée Fleming se představí v jedné ze svých stěžejních rolí a zazpívá v Dvořákově jímavé pohádkové opeře slavnou árii o měsíčku. Pod taktovkou maestra Yannicka Nézet-Séguina a v režii Otto Schenka roli Prince ztvární tenorista Piotr Beczala a Dolora Zajick Ježibabu.
Když přijde řeč na vodní víly a prince, voda a země se nepropojí Rusalka v Metropolitní opeře ukazuje dvě tváře. Dvořákova Rusalka, příběh o vodní víle prokleté svou láskou k princi z lidské říše, je pohádka. Otázkou zůstává, jestli jde o slušné a poklidné vyprávění či naopak o surové a podivné. Hledání odpovědi bylo nejednoznačné i v Metropolitní opeře, která ve čtvrtek večer uvedla obnovené nastudování s nejednoznačnými výsledky. Dirigent Yannick Nezét-Séguin, hlavní kandidát na místo hudebního ředitele Metropolitní opery po odchodu Jamese Levina, nabídl jednoznačnou volbu směrem k surovosti. Stál v čele zuřivého výkonu orchestru Metropolitní opery, který vyzdvihl symfonickou složku Dvořákovy partitury a podtrhl její nejpronikavější detaily. Opačný postoj – tedy že tato opera je v podstatě jemná – zaujala upjatá primadona (v originále prim prima donna, poznámka překladatele) Renée Fleming. Role Rusalky je pro ni již delší dobu charakteristická. Zpívala vznešenou árii O měsíčku v roce 1988 na National Council Auditions Winners
Concert, což bylo její první vystoupení na jevišti Metropolitní opery. O dvacet šest let později se k ní znovu vrátila a její status nejprominentnější americké zpěvačky této generace byl potvrzen nedávnými zprávami, že bude zpívat americkou hymnu při Super Bowlu, 2. února. Stejně jako při Verdiho Otellovi v Met v roce 2012 si chytře rozložila síly a večer zakončila jen s malým zaškobrtnutím při posledním dlouze drženém vysokém tónu. Ale Rusalka se svou nejvíce neodolatelnou hudbou hned zpočátku ukazuje méně z předností Renée Fleming než pomaleji planoucí Desdemona. Zároveň role zdůrazňuje hlasovou a dramatickou obezřetnost, která byla dříve úspěšně maskována naprostou přepychovostí jejího sopránu. Její neutrální vystupování bylo limitující především ve druhém jednání, když Rusalka ztratila schopnost mluvit, aby se stala smrtelnou. Umlčená, vyzařovala Renée Fleming nejasně, namísto zoufalství či bolesti, rozpaky. Když jí byl hlas ve třetím jednání navrácen, na každou čistou a něžnou frázi připadla z jejích úst jedna slabá a fádní – a to především ve střední a nižší poloze. Žádná taková mdlost by se nenašla v dirigování Yannicka Nézet-Séguina.
Každé jednání mělo svou stavbu a náladu, ale vždy stejně zněl zlověstný rytmus, znějící jako klepání na dveře z úplného začátku díla, a to i v těch nejlyričtějších pasážích. Hra orchestru byla úžasná, počínaje zářivými žesti a prudkým vyzněním dřevěných dechových nástrojů v prvním jednání přes tajuplné změny tempa v předehře k druhému jednání až po sekaný zvuk bas a zasmušilý doprovod k příběhu Kuchtíka. Neznamená to však, že představení proběhlo bez zajímavých hlasových výkonů. Piotr Beczała byl jako Princ skvělý, jeho tenor zněl elegantně a vášnivě. Na konci svého dlouhého monologu z druhého jednání byl basbaryton John Relyea v roli Vodníka zjevně unaven, ale jinak nalezl sílu i jistotu. Jako Ježibaba byla Dolora Zajick neochvějná, ale bez zásadního charakteru. Během svého debutu v Met jako záhadná Cizí kněžna zněla sopranistka Emily Magee silně, ale poněkud odtažitě – jako lesní požár pozorovaný odněkud zdaleka. Menší role byly dobře obsazené včetně Alexeje Lavrova (Lovec), Vladimíra Chmela (Hajný) a životem pulzující Julie Boulianne (Kuchtík). Tato pochmurně pitoreskní inscenace se scénou Günthera Schneider-Siemssena byla původně v roce 1993 režírována Otto Schenkem. Po evokapokračování
| 15 tivní úvodní scéně – lovecký rybník uprostřed skalnatého lesa – je jasné, že neexistuje žádný pohled na charaktery postav ani zápletku, který by diváky provedl dlouhým a statickým večerem. Především ve srovnání s brilantními, na současnost orientovanými, nedávnými inscenacemi Rusalky v podání režisérů jako Stefan Herheim (který z ní vytvořil zvrácený karneval) a Martin Kušej (který dílo propojil se současnými případy zneužívání a věznění) je interpretace Otto Schenka jednoduchá a prázdná, pohádkový realismus není příliš ambiciózní a pokulhává. Inscenace je zastaralá nejen esteticky, ale i v kontextu opery, kterou reprezentuje. (New York Times – 24. 1. 2014 – Zachary Woolfe)
Inscenace, která respektuje Dvořákovu pohádku, vypadá nyní unaveně Některé pohádky trvají věčně, některé postupně chřadnou. To je bohužel i případ Dvořákovy Rusalky v Met. Přestože toto úžasné vyobrazení lásky a ztráty malé mořské víly v čarovném lese mělo v Praze premiéru již v roce 1901, do newyorského Lincoln Centra se dostalo až v roce 1993. Stejná inscenace v režii Otto Schenka a pod výtvarným vedením Günthera Schneider-Siemssena okouzlila Vídeň o šest let dříve. Nikdo neobviňuje tyto ostřílené profesionály z operního chaosu. Respektují skladatele a libretistu. Scénu dekorovali se slibně poetickým realismem. zpět na obsah
V minulosti bylo jednoduché nechat se okouzlit kulisami zalitými měsíčním třpytem (světla Gil Wechsler), stromy obsypanými rozkošnými listy, zářivým jezerem a okázalým zámkem. A bylo také jednoduché nechat se okouzlit Gabrielou Beňačkovou a později Renée Fleming v roli vodní víly, nemluvě o Doloře Zajick jako cynické Ježibabě. To co bylo tenkrát plné života, dnes bohužel vypadá unaveně. Ve věrně nastudovaném představení pod vedením režisérky obnoveného představení Laurie Feldman se probouzejí otřepané rituály. Většina evropských divadel přistupuje v současnosti k Rusalce jako k modernistické reinterpretaci. Covent Garden (již po uvedení v Salcburku) přišla s nápaditou alternativou režírovanou Sergiem Morabitem a Jossi Wielerem. Met se v tomto srovnání lenošně upíná k minulosti. Vynikající pěvecké výkony by stále mohly tuto lenost ospravedlnit. Bylo jich však poskrovnu. Fleming, která se na tuto roli specializuje již od roku 1997, vypadá ve své vlající róbě úchvatně, hraje s naučeným citem, důrazně frázuje a ohromuje efektivními pózami. Její soprán trochu ztratil na své jemnosti, ale neztratil oslnivost, kterou však možná lehce brzdila nervozita. Zajick stále skvěle žehrá a burácí, ale její vtipné čarodějnictví je nyní zdrženlivé. Piotru Beczałovi se téměř podařilo učinit z přelétavého Prince sympaťáka a rozhodně zpíval s pozoruhodnou srdnatostí. Jako mnoho sopranistek před ní i Emily Magee shledala roli Cizí kněžny nevděčně vyexponovanou. John Relyea vyzařuje jako Vodník basovou autoritu a vodní žínky – Disella Làrusdóttir, Renée Tatum a Maya Lahyani štěbetají a dovádějí s lehce
nuceným půvabem. Za dirigentským pultem se Yannicku Nézet-Séguinovi podařilo vystavět citlivost a naléhavost, které byly na jevišti tak vzácné. (Financial Times – 26. 1. 2014 – Martin Berneheimer) Met Opera: Renée Fleming opět dojímá publikum jako Rusalka Je to známka pravé divy, že každou svou roli přemění ve ztvárnění, se kterým budou srovnávány všechny budoucí interpretky. Renée Fleming si přivlastnila každou roli, kterou kdy zpívala – Desdemona v Otellovi a Maršálka v Růžovém kavalírovi se nabízejí jako první, ale není tomu jinak ani v případě Rusalky, Dvořákovy lyrické bajky, jež se vrátila na prkna Metropolitní opery včera večer. V operním světě existuje jen pár větších slastí, než slyšet Renée Fleming zpívat a ještě k tomu roli, se kterou je tak silně identifikována. Zdánlivě navždy mladá a rozhodně navždy krásná Renée Fleming je stále vládnoucí divou operního světa a její lesklý a čistě křišťálový hlas je stejně podmanivý jako kdy dříve. Její úvodní árie O měsíčku není nic menšího než okouzlení. Je potěšující, že Met se o dílo podělí s milovníky opery a fanoušky Renée Fleming po celém světě 8. února, kdy bude Rusalka vysílána ve více než tisíci devíti stech kinech v šedesáti čtyřech zemích jako součást série Live in HD. Znám především jako skladatel symfonií a komorní hudby, Dvořák celý život miloval operní jeviště a byl vášnivým obdivovatelem zejména německého ropokračování
| 16 mantismu Richarda Wagnera. Za svou kariéru složil celkem devět nebo deset oper (k jednomu tématu se vrátil a zpracoval ho znovu), ale pouze Rusalka, jež měla premiéru v Praze tři roky před jeho smrtí v roce 1904, si našla místo v mezinárodním repertoáru. Met ji poprvé uvedla až v roce 1993 a je to právě tato dvacet let stará inscenace, která bude tuto sezonu uvedena ještě šestkrát. Fleming poprvé převzala hlavní roli při znovuuvedení v roce 1997 a byla Rusalkou v každém dalším představení jak v roce 2004, tak v roce 2009. Příběh napsaný Jaroslavem Kvapilem je inspirován pohádkou. Pojednává o vodní víle a její touze stát se člověkem, aby se mohla vdát za krásného Prince, kterého vídává bloudit po lese u jezera – jejího domova. Její otec, Vodník, v tom nevidí nic jiného než budoucí problémy, ale svolí k tomu, aby Ježibaba Rusalku proměnila. Má to ale háček. Jakmile se Rusalka stane člověkem, ztrácí schopnost mluvit.
Nápaditá inscenace Metropolitní opery z ruky Otto Schenka obstála velmi dobře. Opona se otevře na detailně propracovanou lesní scénu – celou zelenou a mlhavou – s trojicí vodních žínek skotačících na břehu jezera. Když se Vodník, vypadající jako mechová příšera ze Zelené laguny, vynoří z vody, provokují ho ve stylu „chyť mě, když to dokážeš“. Později, když Ježibaba připravuje svůj jed, aby proměnila Rusalku v člověka, se kolem jejího kotle vznášejí stvoření jako obrovské žáby, včely, motýli, myši a další. Celé je to hodně veselé, tak jak by staré dobré pohádky být měly, než se však objeví komplikace. Současné obnovené nastudování obklopilo Fleming prvotřídními kolegy. Polský tenor Piotr Beczała je jako Princ skvělý, mimořádně hezký a oplývá silným hlasem, který je v duetech s Fleming plný vášně a něhy. Jeho frázování českého textu je jemné a poetické.
bylo energické. Dolora Zajick, oblíbená čarodějnice snad každého, byla jako Ježibaba excelentní, když se její obrovský hlas nesl přes orchestřiště. A sopranistka Emily Magee, rodilá Newyorčanka, zpívala v nadějném debutu v Metropolitní opeře Cizí kněžnu. Yannick Nézet-Séguin řídil silné nastudování Dvořákovy partitury během premiérového večera. Primárně symfonický dirigent chvílemi působil, jako kdyby dirigoval koncertní verzi. Vždy brilantnímu orchestru Met propůjčil plné fortissimo, které v některých pasážích překrylo i zpěváky. (Huffington Post – 24. 1. 2014 – Wilborn Hampton)
zdroj: operaplus.cz
Vystoupení Johna Relyea jako Vodníka
video ukázka: Renée Fleming zpívá Árii o měsíčku
zpět na obsah
pokračování
| 17
zpět na obsah
pokračování
Spolupořadatel festivalu:
Finanční partneři:
za podpory Mgr. Martin Kolář
Exkluzivní partner festivalu:
CarTec Liberec
Oficiální partneři:
Donátoři: www.reditelstvijr.cz
Hlavní partneři festivalu: obec Stružnice | obec Kravaře v Čechách | obec Nový Oldřichov | obec Zahrádky město Kamenický Šenov | RNDr. Lubomír Paroha | JUDr. Jarmila Holovčáková C
M
Mediální partneři:
Y
CM
MY
CY
CMY
K
www.kdykde.cz
Festival se koná díky laskavé podpoře: Partneři Klubu přátel festivalu:
100 95 75
25 5 0
ceskolipskonadlani.cz
město Nový Bor | město Děčín | město Stráž pod Ralskem | město Teplice město Zittau | město Großchönau | město Doksy | město Cvikov
Sanamus musica
MUDr. Věra Pokorná | MUDr. Alena Sellnerová | MUDr. Dagmar Schneebergerová
Léčíme hudbou:
MUDr. Vlasta Baudischová | MUDr. Tomáš Kočí | MUDr. Martina Křivánková | MUDr. Hana Dečiová MUDr. Lenka Šepsová | MUDr. Pavla Vránová | MUDr. Břetislav Ulrich | MUDr. Štěpánka Rohlíčková
obec Schirgiswalde
MUDr. Anna Nováková | MUDr. Gruntorádová s.r.o. | MUDr. Pavla Antošová | MUDr. Zina Ropková MUDr. Zina Synáková | MUDr. Marie Hullová | MUDr. Jana Maričová
Hlavní mediální partneři:
Podporovatelé festivalu: MLADÁ FRONTA
Dílna.com | Lukáš Pelech Atelier | Ajeto spol. s r. o. Czech Glass Craft | Perfect System, s. r. o. Kavárna Split | INTER FLAG s.r.o. | Jabor pro s. r. o. | Tiskárna Irbis | Wildcook Catering Kultura Česká Lípa, p. o.
LZE POUŽÍT SAMOSTAN BEZ TEXTU, DOPORU ENO VŠAK "P EDPRODEJ VSTUPENEK" LIBOVOLNÉ VELIKOSTI A FONTU
Prodej vstupenek:
zpět na obsah