Ferdinand K l i n d e r a

Motto:

Nemůžeme moudrost stále jen sbírat, musíme ji také uplatňovat. Cicero

spomyšelský občan

Ferdinand K l i n d e r a 1875 - 1953 Klindera Ferdinand, 22.10.1875 Tuklaty (okr. Kolín) – 23.10.1953 Mělník, český agrární národohospodář. Vystudoval strojní inženýrství na české technice v Praze a absolvoval odbornou praxi v Itálii a ve Španělsku; 1903 se usadil jako statkář ve Spomyšli u Roudnice nad Labem. 1911 se zúčastnil cesty českých zemědělců do Argentiny. Přední organizátor agrárního družstevnictví a člen vedení agrární strany; od 1914 starosta Ústřední jednoty hosp. družstev, 1918-19 člen Revolučního Národního shromáždění. 1921 založil Centrokooperativ – vrcholné ústředí 12 zemědělských družstevních svazů – a Slovanskou zemědělskou družstevní komoru. Zastupoval české zemědělství na většině mezinárodních sjezdů a porad. Zkušenosti ze svých cest do zahraničí shrnul v knihách Český rolník napříč Argentinou (1912), Český rolník slunnou Itálií (1914) a Český rolník severskými státy (1937). Tolik z Tomešova biografického slovníku. Posléze stručně ze statistických dat Ministerstva vnitra České republiky (stav ke dni 20.11.2002): Příjmení Klindera je v České republice evidováno 103x, svojí četností je v pořadí 8079-té, příjmení Klinderová se vyskytuje celkem 117x a je v pořadí 7400-té.

I. Z historie statku.

B

ývalý spomyšelský občan ing. Ferdinand Klindera, jehož 130. výročí narození letos vzpomínáme, je místními obyvateli právem spojován s usedlostí čp. 20, která se nachází na návsi poblíže budovy dnešního Obecního úřadu (čp. 120), naproti ní stojí památník obětem války. Jaká však byla historie tohoto statku? Podle dostupné literatury se mi podařilo sestavit rodokmen rodiny Šimáků, předchozích vlastníků statku čp. 20.

V

áclav Šimák, majitel statku čp.20 ve Spomyšli, předával svůj majetek synovi, který studoval v Praze a je znám svým přátelstvím s Karlem Hynkem Máchou. Statek předával v době, která pro něho pravděpodobně nebyla vhodná, ale okolnosti ho k tomuto kroku přinutily. Posuďte sami z textu dochovaného dokumentu:

Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- I -

Poněvadž já Václav Šimák neustále v nemoci postavený a také můj sešlý věk, který pod dnes 67 let dostupuje mně tu sílu a další schopnost k vedení hospodářství mé dominikální sedlské živnosti Nro. Cons. 20. ve vsi Spomyšli ode dne ku dni ubírá a já tehdy – jako i moje již nápodobně ve věku 63 let sešlá manželka Anna v stavu nejsme naši živnost dále v pořádku vést a skrze to také se obáváme, by jsme v našem dalším hospodářství ke zkáze nepřišli a tu živnost hubit

Václav Ssimak rychtář ve Spomyšli nar. 1764 ? zemř.

Anna svatební smlouva ze dne 10.02.1789

Marie

1.žena: Marie, roz. Hausmanová dcera hospodského z Hloubětína u Prahy

roz. Křížová z Ouholic nar. 1765 ? zemř. 28.04.1855 (věk 90 let)

Antonín Ssimak

František

nar. 16.08.1808 zemř. 24.08.1876

Spomyšl čp.25 zemř. 13.12.1868 (věk 75 let)

2.žena: Marie, roz. Laxová dcera grunt. z Kobylis u Karlína zemř. 06.02.1929 ve věku 90 let

Marie zemř. 04.03.1856 (věk 20 let)

Anna nar. 17.04.1858 zemř. 04.08.1858

Antonín zemř. 05.03.1844 (věk 2 roky)

Karel Antonín nar. 20.05.1859 zemř. 22.07.1876

Antonín zemř. 14.07.1852 (věk 7 let)

Julie Marie nar. 16.05.1860 zemř. 25.07.1860

Alois zemř. 10.02.1850 (věk 2 a půl roku)

Karel Bohuslav nar. 22.10.1861 zemř. 04.02.1880

Bohumil nar. 09.07.1853 zemř. 25.03.1936

Růžena Anna nar. 17.04.1864 zemř. 28.12.1864

syn Lev Šimák akad.malíř

Anna Julie nar. 21.05.1865 (v roce 1936 ještě žila)

(po smrti manžela se znovu provdala za Václava Šustra, rolníka ve Spomyšli čp.8)

manželství

František Sailer

nenechali, tak jsme přinuceni živnost tu našemu synovi Antonínovi do vlastnictví skrz uvedené a nevyhnutelné příčiny postoupit, v následku čehož my Václav a Anna Šimák, manželé, mocí přítomného zápisu postupujeme a již jsme také skutečně postoupili, ten nám dle knihy gruntovní Spomyšelské Nro. 2. na listu 23. a v té samé dle vtělených svatebních smluv od 16.února 1789 vlastně připsaný, přináležející ve vsi Spomyšl pod Nro. Cons. 20 nové – 15 staré, ležící dominikální selský statek, jenž v stavení, v štěpnici, též 55 strychů polí, v jedné v Spomyšelské obci ležící vinici a také pod židovským krchovem ležícíma dvouma věrteli polí pozůstává (a v kterém statku my jeden pár tažných volů, jeden vůz s vším příslušenstvím, jeden pluh a brány, 4 krávy zanecháváme) vším právem pohodlí a břemen, jak tu samou Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- II -

sedlskou živnost předešlí držitelové a později my sami jsme v pokojném držení a užívání měli, neb míti mohli, nadpravenému 23 let starému synu Antonínu Šimákovi do jeho neobmezené vlastnosti, zákonnému užívání a svobodnému dědičnému vládnutí v sumě per 1600 f, řku jeden tisíc šest set zlatých v stříbrné měně a poněvadž 2) náš nadpravený syn Antonín Šimák již 8 let v studiji stojí, skrze ten čas nás mnoho koštoval a my jej nyní skrze naše stáří, jak zprvu podotknuto jest živnost tu provozovat v stavu nejsme, a tím méně nám nakládat nemožné jest, tak z ohledu toho, že on nás ten samý mnoho set koštoval, tuto výlohu za jeho otcov- a mateřský podíl se zde tímto účtí a z ohledu toho, že on ten samý statek v mírné a snesiteldlné ceně do vlastnictví nabývá, více nic za podíl neobdrží, leda by se časem svým předokázalo, že by naproti svým sestrám a bratrům míněj obdržel, tenkráte ten samý do věnování podílů, co by rodiče za dobré uznali, pod jménem přídavků obdržeti má. 3) Z postupující sumy 1600 f v stříbrné měně nastupující syn Antonín zaplatí bratru Františku Šimákovi 800 F a sestře Marii Šimákové 800 F v stříbrné měně … a sestře Marii ještě obzvláště z těch statků pozůstávajících 4 krav dvě krávy jí napodobně při jejím provdání odevzdati musí. (Zkráceno.) 4) Zaplatí syn Antonín některé pohledávky na statku váznoucí. (Tento odstavec neopsán, uveden pouze jeho obsah.) 5) (Uveden pouze výtah o výměnku rodičů.) Vymiňují si ročně k sv. Havlu 12 strychů žita, 3 str. pšenice, 2 str. ječmene, ½ str. hrachu, ½ str. prosa, 1 vykrmené prase, pro 1 krávu futr, kterou sobě výměnkáři koupí, pro kterou hospodář v stáji plac udělat musí, futr pro 4 slepice a 1 husu, 1 věrtel sole, 1 fůru uhlí pro 8 str. a na místě dříví ponechávají sobě výměnkáři vedle vinice jeden celý les pro jehličí a otýpky, též jednu zahrádku u špejcharu, pod 6 řad ovocných stromů ve velké zahradě na Příči (?), 4 stromy třešňové na vinici též k bezplatnému užívání - - a konečně bezplatný byt v tej síni se vy nacházející světnici a též tam komoru. - - V případě úmrtí jednoho z výměnkářů odpadne 1 /3 sypaného výměnku, ostatní zůstává. 6) O daních a poplatcích. (Vynecháno.) 7) Syn Antonín ještě neplnoletý jest, tak ten samý, dokavade svou plnoletost nedosáhne, oprávněn není grunt ten zadlužit, nikomu postoupit, nebo odprodat. Při čemž dalšímu potvrzení přítomný postupující list, který k dosáhnutí knihovní vlastnosti na dominikální sedlský statek pro Antonína Šimáka a pak k pojištění výměnku pro rodiče a podílův pro syna Františka a dceru Marii do knih vtělen a vyznamenán být může od obou stran a k tomu dožádaných svědků vlastoruční podpis. Stalo se v Spomyšli dne 22.března 1831. Václav Pokorný dožádaný svědek

V á c l a v Š i m á k, odstupující +++

Jan Truska dožádaný svědek

A n n a Š i m á k o v á, spoluodstupující K podpisu požádaný Franz Janoch Antonín Šimák nastupující

A

ntonín Šimák, který měl studovat v Praze medicínu, musel v průběhu nemoci a po smrti svého otce studií zanechat – byl povolán na statek ve Spomyšli, aby se ujal jeho řízení. Byl výborným lovcem a stal se oblíbencem hraběte Desfoura v Horních Beřkovicích. Na hony vyrážel buď sním nebo s jiným panstvem až do vzdálených Tyrol i jinam.

P

ředávacím aktem z otce na syna se stal majitelem spomyšelského statku čp. 20 Antonín Šimák. Tento majitel byl posléze dvakrát ženatý a měl celkem 11 dětí. Pouze dvě z nich, Bohumil a Anna Julie, vždy nejmladší z každého manželství, se však dožily dospělého věku.

N

a zlomu osmdesátých a devadesátých let 19.století procházela usedlost čp. 20 obdobím určitých problémů, které si můžeme, ale pouze zčásti, přiblížit pomocí pěti dochovaných dokumentů z té doby. Jejich zachovalost však není 100%ní, občas některá část chybí, svůj podíl na tom mají i myši …


- III -

1.

Praes. 26. juli 1890, Nro 9872 Vilemína Gallusová vdova po advokátu a ck.notáři a Rozálie Fetterová vdova po lékaři – obě z Brandýsa N./L., Klementina Miková manželka vrchního řiditele cukrovaru v Žatci a JUDr. Albert Gallus advokát v Praze 808-II Václavské náměstí 72 /:doručení tomuto:/ proti p. Františku Šimákovi výměnkáři ve Spomyšli čp.20 resp. jeho pozůstalosti do rukou kuratora ad actum za výmaz záznamu výmazu hypotečního pohledávání Františka Šimáka sumou 800 zl. stř. na usedlosti čp. 20 ve Spomyšli ve vložce 20 téže obce jakožto vkladbě hlavní a na pozemku čkat. 230 ve Spomyšli ve vložce 132 jakožto vkladbě vedlejší ležícího. – K slyšení stran o této žádosti … stání na den x2.srpna 1890. … zde u soudu … 2. Žádost Marie Šimákové … Slavný ck. okresní soude v Roudnici, Marie Šimáková, opět provdaná Šustrová, gruntovnice ve Spomyšli Drem Martererem v Praze proti pí. Vilemíně Gallusové, Rozálii Fettrové a Klementině Mikové a p. Dru Albertu Gallusovi všechny zastoupeny p. Drem Albertem Gallusem v Praze čpop. 808/II. k čís. 9871 1890 za změnu dražebních výminek a zastavení druhé exekuční dražby až do rozhodnutí ohledně kapitálu Františka Šimáka na čp. 20 ve Spomyšli per 800 zl. stř. pcto 174 zl. 90 kr. … a po zastavení dražby. (Zajímavostí na tomto dokladu je podpis paní Rosalie Ribak).

Ck.okresní soudce Chlum na tuto žádost dne 22.října 1890 kladně odpovídá takto: Čís. 13956. K žádosti této klade se ku slyšení stran o navržené změně dražebních výminek a za účelem doplnění knihovního výtahu, stání na den 4.listopadu 1890 v 8 hodině ranní zde u soudu v kanc.čís.II. – Zároveň se na den 23.října 1890 položená II exekuční dražba pohledávání v sumě 800 zl.stříbra pro Františka Šimáka na usedlosti čp.20 ve Spomyšli váznoucí – zastavuje. 3. Občanská záložna v Roudnici … Slavnému c.k. okresnímu soudu v Roudnici! Občanská záložna roudnická advok. Josefem Mokrým v Roudnici, proti pí. Marii Šimákové, provd. Šustrové ve Spomyšli č.20 k čís. 16948 1890 za exekuční dražbu usedlosti čp.20 ve Spomyšli pcto. 2100 zl. … Týž ck.okresní soudce Chlum odpovídá na žádost dne 18. dubna takto: Čís. 4475 K žádosti ze dne 11.dubna 1891 č. 4475 povoluje se občanské záložně v Roudnici pro pohledávání 2100 zl. s přísl. exekuční dražba usedlosti čp. 20 ve Spomyšli, Marii Šustrové patřící na 20 548 zl. odhadnuté, pod dražebními výminkami soudem schválenými dle nichž vadium 2060 zl. obnáší. Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- IV -

K výkonu této dražby klade se dvojí stání a sice: 1. na den 23.června 1891. 2. na den 23.července 1891. Vždy v 8 hodině dopolední u tohoto soudu v kanc.č.II. s tím, že předmět prodejný teprvá při druhé dražbě i pod cenou dražební prodán bude. – Věřitelům, kterýmž by tento výměr a další této dražby se týkající výměry z jakéhokoliv důvodu doručeny býti nemohly, ustanovuje se ku hájení jich práv pan JUDr. Adolf Stein advokát v Roudnici opatrovníkem ad actum. – V knihovní výtah, dražební výminky a odhadní protokol lze u soudu nahlédnouti. Na útratách této žádosti připisuje se soudně zmíněná částka pr. 21 zl. 22 kr. proti exekutce. Příloha se vrací. 4. Osm set zlatých pro Františka Šimáka za 106 zlatých Čís. 8952. Při dne 24.července 1891 odbývané exekuční dražbě vydražil JUDr Božislav Kožený v plné moci JUDr Alberta Galluse advokáta v Praze, pohledávání v sumě 800 zl. stříbra bez úroků, jež podle zápisu ze dne 23.března 1831 sub. praes. 30.března 1831 č. 253 pro Františka Šimáka na usedlosti čp. 20 ve Spomyšli Marii Šimákové patřící – leží, za nejvyšší podání 106 zl. K rozvrhu této trhové ceny klade se stání na den 21.srpna 1891. o 8. hodině dopol. Zde u soudu v kanc. Č. II, ku kterémuž se účastníci buď dostaviti neb pohledávky své písemně ohlásiti mají. – Zároveň se vydává Albertu Gallusovi odevzdací listina. Cís. král. okresní soud v Roudnici, Dne 27.července 1891. Ck. okresní soudce Chlum

5. Nejsložitější doklad, ale dostáváme se k roku 1892 … Čís. 13295 Cís.král.vrchní soud zemský dal stížnosti Vileminy Gallusové, Rosalie Fetterové, Klementiny Míkové a Dra Alberta Gallusa na výměr ze dne 9.září 1891 č. 10424 civ. pokud jim k výkonu exekuční dražby usedlosti čp. 20 v Spomyšli, Marii Šustrové patřící, výměrem ze dne 18.dubna 1891 čís. 4475 civ. pro pohledávání občanské záložny v Roudnici povolené dvoje stání položena byla, a výkonu povolené II.exekuční dražby pouze jedno stání na den, který c.k.okresní soud určiti má – klade, při kterém zmíněná usedlost i pod odhadní cenou nejvíce podávajícímu postoupena bude, poněvadž výměrem ze dne 18.dubna 1891 čís. 4475 civ. K výkonu exekuční dražby usedlosti č.p. 20 ve Spomyšli, dvoje stání a sice první na den 23.června 1891 a druhé na den 23.července 1891 položeno bylo, první stání odročeno nebylo, tedy když i ku stání tomu žádný kupec se nedostavil, první stání obnovené býti nemůže, - to tím méně, an usnešením c.k.vrchního soudu zemského ze dne 22.září 1891 č. 23168 civ. v moc práva již vešlým, zamítnutá, byla stížnost Marie Šustrové na výměr ze dne 26.června 1891 čís. 7627 … a dodatek k intimatu ze dne 2.července 1891 čís. 7864 civ. jimž stranám sděleno bylo, že k dotýčnému prvnímu stání k výkonu exekuční dražby nikdo se nedostavil, a že tedy II na den 23.července 1891 položená exekuční dražba, ve své platnosti zůstává, - c.k. okresní soud , který se výměrem ze dne 17.července 1891 čís. 8516 civ. na žádost Marie Šustrové, vzhledem ku stížnosti výše zmíněné, pouze II exekuční dražba na 23.července 1891 až do Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- V -

právoplatného rozhodnutí o stížnosti zastavil – pouze jedno stání k výkonu II exekuční dražby položiti měl. Nárok na úhradu útrat stížnosti se zamítá, poněvadž exekutka položení dvou stání k exekuční dražbě nezavinila. O tomto rozhodnutí c.k. vrchního soudu zemského ze dne 3.listopadu 1891 č. 27295 se věděti dává. K výkonu výměrem ze dne 18.dubna 1891 č. 4475 občanské záložně v Roudnici pro pohledávání 2100 zl. s přísl. povolené exekuční dražby usedlosti č.p. 20 ve Spomyšli Marii Šustrové patřící, klade se jediné stání na den 21.ledna 1892 o 8 hodině dopoledne zde u soudu v kanc. Čís. II s tím, že uvedená usedlost při tomto stání i pod cenou odhadní nejvíce podávajícímu postoupena bude. Od c.k. okresního soudu v Roudnici dne 10.listopadu 1891 C.k. okresní soudce Chlum

Publikované dokumenty jsou vlastně soudními spisy, psané právnickou, pro většinu z nás poměrně nesrozumitelnou skladbou vět a s některými latinskými výrazy a zkratkami.

D

cera Anna Julie z druhého manželství Antonína Šimáka, v době otcovy smrti pouze jedenáctiletá, se vdala za Františka Sailera, který obdržel usedlost odevzdací listinou č. 3319 dne 16.března 1892.

T

rhovou smlouvou ze dne 20.ledna 1903 koupila od Františka Sailera spomyšelskou usedlost č.p. 20 paní Barbora Klinderová a dne 14.června 1907 ji převedla na manžele ing. Ferdinanda a Annu Klinderovi.

Klindera František z Tuklat č.2 31.12.1839 < 14 03 1906

1.manželka

2.manželka

Klinderová Anna, roz. Židlická z Limuz č.5 27.05.1838

Klinderová Barbora, roz. Perníčková z Miskovic 27.05.1838 < 16.01.1917

Klindera Ferdinand Karel z Tuklat č.2 22.10.1875 < 23 10 1953

Klinderová Jarmila provd. Kádnerová 17.04.1900 < 22.11.1994

A

Klinderová Anna Albína roz. Jirsová 27.02.1877 < 05 06 1954

Klinderová Drahomíra 06.02.1907 < 15.06.1916

Klinderová Věra 05.08.1912 < 23.02.1915

Klinderová Stanislava provd. Slavíková

zde bychom mohli nechat promlouvat nejstarší dceru Ferdinanda Klindery paní Jarmilu Kádnerovou, která ještě před svým odchodem ze zdejšího světa stačila nadiktovat své vzpomínky na rodinu a Spomyšl svému synovi, panu ing. Slavoji Kádnerovi, CSc.


- VI -

II. Babiččino povídání Úvod Jak vzniklo toto „Povídání“ Narodil jsem se jako druhý syn své „mamičce“ - jak jsme tehdy říkali - a svému „tatkovi“ - jak jsme ho volali - a bylo nasnadě, že asi chtěli jako druhé dítě dceru. Ale nevyvedlo se to. Druhý byl také syn a měl se čile k světu: papal a spinkal a vůbec nezlobil, což nebylo u syna prvního. A tak, ač prvorozený byl stále „jednička“, byl druhorozený v rodině stejně (i když asi ne tak okázale) milován. Navíc se mohl a chtěl točit kolem své matky zejména v kuchyni, kde ho všechno bavilo. Jako dělávají dcery, udělal ji svojí důvěrnicí všech vznikajících i různými peripetiemi procházejících milostných vztahů, tady ovšem k dívčímu pokolení. A máti (jak jsem pak začal říkat) ráda roli důvěrnice hrála a byla ochotna přebírat i s tím související úkoly. Často jsme povídali o rodinných věcech, odkud jsme přišli, a jak to bylo před tím, než nám vzali statek (však jsem již jako dítě k tomu

měl celou řadu otázek, když se jelo do Spomyšle opatrně, aby nikdo moc neviděl, nebo když na domě, kde je dnes obecní úřad, byl nápis „Klinderův dům“ nebo když se jezdilo „na hroby“ do Lužce nebo často s mojí babičkou Klinderovou i na hroby jinam). Jednoho dne mne napadlo, že vlastně tyto věci, které jsou v paměti mojí matky a které my mladí vůbec neznáme, by neměly zůstávat jen na vyprávění, ale měly by být známy celé rodině, zejména té, která přichází a přijde. Budiž Bohu žalováno, že mne to napadlo pozdě, příliš pozdě! A tak to povídání není zdaleka všechno, které jsme si chtěli s mojí máti povídat a zapsat. Dnes mne to strašně mrzí a těžko bude dohledat v dokumentech to, co jsme si nestačili povědět. Však o mnohých věcech ani žádné dokumenty nejsou. A tak nechejme nyní povídat babičku Jarmilku, které děti na Moravě říkali „babička pražská“, jak se mi podařilo zaznamenat ve vzácných chvílích rodinné pohody ve dvou:

1. Do školy Já jsem vlastně pražské dítě. Narodila jsem se 17.dubna 1900 v Praze na Královských Vinohradech v rohovém domě s poštou v Moravské ulici. Ale když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se do Spomyšle. Byla jsem tak malá, že jsem se bála přejít dvůr z domu ke stodole. Na to se ovšem nepamatuji, vyprávěla mi to maminka. Do školy jsme chodili do Vraňan, do kostela do Lužce; ve Spomyšli nebyla ani škola, ani kostel, jen dva obchody: Heller a asi Tausig. Když mi bylo pět let umřel dědeček. Bydlel s babičkou na statku v jednom pokoji v přízemí vedle kuchyně. Seděli jsme, já a Jarouš (vlastně byl můj strýc, ale byli jsme jako sourozenci) na stoličce a nemohli se dohodnout, kdo je nešťastnější: já, když nebudu mít žádného dědečka, nebo Jarouš, který ztratil otce. Dědeček byl pochován v Lužci, po zrušení hřbitova (nyní je to park) byl přenesen do hrobky na novém hřbitově. Do školy bylo dost daleko, děti chodily bosé, já jsem musela nosit sandály. Byla jsem nerada, líbilo se mi chodit bosá v prachu. Jednou jsem sandály schovala cestou do kanálu a měla jsem radost, že jdu bosá. Při cestě zpátky však byly boty pryč! Úlek se změnil doma v trest, protože kluci mezitím boty vzali a odnesli je k nám. Bita jsem však nebyla - pokud si vzpomínám nikdy; matinka mne trestala jinak, třeba na mne nemluvila. V zimě jsme chodili také pěšky, jen když byla plískanice, zapřáhl někdo z rodičů dětí fasuněk, do něj dali několik otepí slámy a na ně všechny děti z vesnice a jelo se do školy. Když mrzlo, jeli jsme do školy na bruslích po cestě; někteří měli jen jednu brusli přivázanou provázkem k botě.


Přes oběd jsme se nevraceli, byli jsme ve třídě. Poslední roky jsem chodila na oběd k řídícím; Ruda řídících mne vždycky volal, „Jarmilko k obědu,“ a já celá rudá z rozpaků jsem šla. Učila jsem se dobře. Škola byla dvoutřídka, děti různých ročníků byly zařazeny do oddělení, mně se v učení dařilo dobře, tak jsem některá oddělení přeskakovala.. V zimě jsem toužila po sáňkách. Firma Novák (dnes „U Nováků“) měla jako obchodní dům rozsáhlý prospekt; nás bavilo si v něm listovat a vybírat si. Štolcovi (sousedi) už měli železné sáňky; naši mi dali udělat u koláře Šimrala; ty byly bytelné, ale těžké. Hned první jízda skončila špatně: babička mi zamačkávala bouli na hlavě stříbrnou pětikorunou. Jezdilo se na kopci nad cihelnou. Když mi bylo sedm let, dostala jsem sestřičku Drahunku, ta však zemřela asi v devíti letech. Další sestřička, Věruška, se narodila.když jsem byla v Praze; zemřela, když jí bylo dva a půl roku. Dostala černý kašel, poslali ji doléčit se do Ledčic (u Roudnice) k tetince Husákové. Tam se snad nakazila tuberkulosovým bacilem a zemřela. Můj tatínek byl v té době na vojně. Když Věruška onemocněla, byla jsem v Praze (1915). Zůčastnila jsem se tehdy u jisté paní Vaňkové spiritistické seance; na stole byl stoleček s jednou nohou jako tužkou a na papíře na stole byla abeceda. Když jsem dala ruce na stoleček, začal se mocí hýbat a napsal: ,,Věruška bude andělíčkem“. Hned jsem jela domů, říci to matince. Ta chovala Věrušku, která byla již vážně nemocná. Ještě týž den pak Věruška zemřela. Jak matinka umírající Věrušku držela v náručí, zbělel jí pramen vlasů u ramene, kde měla Věruška hlavičku. - VII -

Tři roky jsme nosili smutek: zemřela Věruška, pak Drahunka a nakonec babička. Tatínek byl ve válce v Karpatech a o smrti Věrušky se dozvěděl z novin, kam se tehdy dávala oznámení místo nyní obvyklého parte. Když jsem byla ve třetí třídě odjel náš řídící Sekera na léčení do lázní Letňany; místo něj přijel nový učitel

Krtička. Ten byl z Nového Města nad Metují. Nejdříve jsme všechny děti brečely pro „svého“ řídícího. Nový učitel byl z toho celý pryč! Já jsem ale mívala samé jedničky. S učitelem Krtičkou jsem si - když nastoupil zpět řídící Sekera - několik let ještě psala.

2. Statek ve Spomyšli Moje matinka se jmenovala za svobodna Jirsová a pocházela z Nebovid, kde její rodiče měli půllán. Její otec Jan Jirsa (druhorozený syn sedláka Jirsy z č.p.1 proto ten půllán) zemřel, když jí bylo 14 let a byla na výchově v klášteře v Zákupech. Měla sestru Marii, dalších pět dětí zemřelo. Její matka Barbora Jirsová rozená Perníčková se znovu provdala; vzala si Františka Klinderu z Tuklat,vdovce, který měl pět synů a dceru; ta byla asi jen o rok mladší než nová manželka. Nejdříve se přestěhoval do Nebovid, ale moc neuměl hospodařit. Přestěhovali se proto do Tuklat. Brzy však začal chodit jeden věřitel za druhým a statek na to padl. Klinderovi se přestěhovali do Prahy, Nebovidy propachtovali a z toho žili. Rodina měla dvě dcery babičky Barbory Klinderové z prvního manželství, Annu a Marii, pět synů dědečka Františka Klindery z prvního manželství, a to Ladislava (ředitel panství u hraběte Harracha v Királyhidě), Bohuše (byl sládek), Otakara (ředitel pošty na Vyšehradě), Bedřicha (úředník na poště) a Ferdinanda, a dceru z tohoto prvního manželství Antonii, která byla nejstarší. Ta se provdala za MUDr Weisse, obvodního lékaře v Novém Městě na Moravě. V novém manželství se narodil syn Jaroslav. Ferdinandovi se nevlastní sestra Anička zalíbila a začal ji dopisovat. Byl absolventem strojní průmyslové školy, kam přešel z reálky v Ječné ulici. V té době bydlel v Žitné ulici v domě, kde bydlel Antonín Dvořák a jeho rodinu také znal. Po studiích přijal místo u firmy (německé), která stavěla továrny na destilaci dřeva. Dostal se až na Podkarpatskou Rus. Tam měl úspěchy a majitel firmy ho vyzval, aby se naučil italsky, že ho pošle

na stavbu do Italie. Od dělníka Itala se skutečně brzy italsky naučil a do Italie odjel. I odtud psal krásné a obsáhlé dopisy. I tady se osvědčil a měl jet do Španělska. Naučil se tedy také španělsky a byl poslán na stavbu do Španělska. Jako 24 letý se vrátil a chtěl se oženit. Bylo to roku 1899. Vzal si tedy Aničku - na svatební cestu jeli do Benátek. Jako ženatý žádal firmu o zvýšení platu. Když majitel firmy odmítl, dal výpověď. Ale nové místo nemohl sehnat. Nakonec přijal nabídku na společenství v dřevařském podniku v jižních Čechách. Bylo to však špatné a žili z úroků z věna Aničky (její otec byl dobrý hospodář a každé ze dvou dcer ročně uložil na věno 1000 zlatých). Rozhodli se proto podílnictví ukončit, o většinu peněz přišli a za zbylé peníze koupili statek.Uvažovali o koupi buď „Šutky“ v Praze Troji nebo Spomyšl. Statek musel mít velké stavení, aby se tam vešli i s rodiči. Nakonec se rozhodli koupit statek ve Spomyšli. Na statku byla hypotéka, kterou museli splácet. Naučili se hospodařit, tatínek byl přece strojař a matinka vždycky říkala: ,,Každého si vezmu, jenom ne sedláka“. Statek byl původně psán na babičku, pak ho dala oběma dětem, ale matinka dostala o jedno pole víc, protože na statek padlo její věno. Statek koupili v roce 1903 od pana Sailera. Měl výměru 103 korce (28 ha), z toho byly 3 korce lesa. Jeden les sice tatínek vykácel, ale další pruh lesa zase vysázel. Mívali 1 pár koní, 1 pár volů, 14 kusů krav, 1 býka (siemenský) a drůbeže nespočet (husy, kachny, perličky, slepice); hlídali 4 psi. Selátka od 3 prasnic byla také zdrojem příjmu.

3. Odkud přišli rodiče. Babička Barbora byla rozená Perníčková z Miskovic u Kutné Hory. Měla dva bratry, Josefa a snad Františka. Josef měl dostat statek, druhý bratr odjel do Ameriky. Babička žila u strýce v Přelouči; ten půjčoval na úroky a ona je musela chodit vybírat. Když ji bylo 16 let, provdali ji za Jana Jirsu, sedláka půlláníka v Nebovidech. Měla pěkné věno, uložené v záložně v Kutné Hoře. Záložna se však „položila“ a tak babička o věno přišla; měli jí to za zlé !! Prababička Perníčková byla rozená Mušková. Otec Muška byl vápeník a prodával vápno po vesnicích. Prababička držela jen na syna Josefa; na dceru a druhého syna moc nedržela. Proto musela babička ke strýci do Přelouče a druhý syn odešel do Ameriky. Syn Josef se oženil a jeho žena byla poloviční zápisnicí na statku v Miskovicích. Čekali rodinu; byli na taneční Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

zábavě, po které se Josef rozstonal, dostal rychlé souchotiny a zemřel. Těsně před smrtí udělal však poslední pořízení a v něm výměnek své matce. V domnění, že matka neošidí vlastní dítě, odkázal polovinu statku své ženě a na nenarozené dítě nepamatoval. Po jeho smrti se narodil syn Josef. Vdova se znovu provdala - velké hospodářství potřebovalo hospodáře. Vzala si Doležala a na jeho naléhání mu připsala půl statku. S ním měla dvě dcery. Josef - říkalo se mu Pepík - byl nadaný a rád četl. Zkazil si oči, ale otčím mu nedovolil ani brýle (je to panské!). Odmítl ho poslat do škol, Pepík měl jen měšťanku. Jako bratranec matinky přijížděl často do Prahy k našim. Jeho výbava na cestu byly dva suché krajíce chleba jen tak do kapsy. Na statku musel tvrdě pracovat, nic mu však otčím nedával. Tatínek mu proto našel místo adjunkta na velkostatku. Přes zimu tam - VIII -

v místě byl, na jaře mu otčím přikázal, aby se vrátil domů a on místo opustil. Tatínek mu pak našel místo nové, ale historie se opakovala. Dokonce i brýle, které mu matinka koupila, mu otčím Doležal rozšlapal. Pak už jen občas jezdil do Prahy a po smrti rodičů se už o něm žádná zpráva neobjevila. Tak jeho podíl na statku v Miskovicích, zapsaném v zemských deskách, přišel jiným lidem a nevím, jak vůbec Pepík skončil. Tatínek pocházel z Tuklat, kde Klinderové hospodařili dlouhá léta. Jeho dědeček Jan Klindera například byl osvícený sedlák, byl členem jakéhosi hospodářského spolku království českého, kde byl předsedou kníže Schvarzenberk, je o tom dochovaný diplom. Statek v Tuklatech byl velký; byl blízko zvonice, kde bydlely

sovy, pamatuji se, že ve Spomyšli jsme měli několik sov vycpaných. Babička Klinderová, matka mého otce, byla rozená Židlická, myslím z Limuz. Všichni bratři tatínkovi - on ovšem také - studovali v Praze a bydleli u tety v Žitné ulici, jak jsem už říkala v domě, kde bydlela rodina Antonína Dvořáka. Tatínek jako nejmladší musel několikrát v týdnu ráno před školou na Žižkov pro chleba, mléko, vajíčka a další aprovizaci, kterou posílali rodiče tetě jako příspěvek na stravu. Jídlo vozil z Tuklat mlékař, který prodával v Praze hokynářské zboží. Teta dětem vařila oběd, k večeři byl chleba a 3 krejcary, za které si měly něco koupit. Časem přišly na to, že i suchý chléb je dobrý a za takto ušetřené peníze např. chodily do divadla a kupovaly si knížky.

4. Český rolník na cestách Začátky hospodaření ve Spomyšli nebyly lehké. Hospodářství opravdu rozuměla jen babička Barbora. Ochotně však radila hospodáři - mému otci - a ve skutečnosti vedla všechno obchodní jednání. Uměla jednat s lidmi a v obchodech se vyznala. Dědeček František Klindera více dělal „výměnkáře“. Tatínek se rychle zapracoval. A tak, ač se mu ze začátku smáli, že statek ani jeho není a že hospodaření nerozumí, brzy poznali, že jeho bystrá hlava a rozhled, který získal ve světě, i znalost řečí jim může být jen k prospěchu. Stal se členem spolku hospodářů, který vlastnil parní mlátičku. Začal pracovat v „Kampeličce“, stal se jejím předsedou ve Vraňanech, pracoval i v hospodářské záložně v Roudnici. Pamatuji se, že často po celodenní práci na poli jezdil na kole po schůzích. Jako člen hospodářského družstva v Roudnici měl úspěchy, i když místní obchodníci (židovští) ho pro to neměli moc v lásce. Byl přesvědčen, že musí bojovat proti lichvě a pomoci sedlákům např. v boji s cukrovary, které nechtěly platit spravedlivé ceny. Za hospodářské družstvo v Roudnici byl delegován do Ústřední jednoty hospodářských družstev. I tady jeho píle a pracovitost byla oceněna a byl zvolen do představenstva. V této své práci se seznámil i s českými poslanci na říšské radě. Jeho prospěšná činnost se stala známou, a tak, když rakouská vláda hledala sedláka, který rozumí hospodaření a zná cizí řeči, zejména španělsky a německy, vzpomněli si čeští poslanci Staněk a Udržal na Ferdinanda Klinderu a doporučili ho. Rakouská vláda hledala v jižní Americe - v Argentině místo, kam by bylo možno směrovat vystěhovalectví z Rakouska; místo mělo být vhodné pro zemědělství a chov dobytka. Tak se stal můj tatínek členem výpravy do Argentiny. Svoje zážitky popsal v cestopise „Český rolník napříč Argentinou“. Tenkrát - v roce 1911 byla země, kterou prohlíželi Argentina, zcela neznámá a účast mého tatínka na takové výpravě způsobila v celém okolí velký rozruch. Ještě dnes jsou pamětníci, kterým utkvělo v paměti, že pro českého sedláka ze Spomyšle mimořádně zastavil v tehdejší stanici „Jenšovice“ - dnešní „Vraňany“ mezinárodní rychlík do Hamburku. Byl poslední masopust, v hospodě hrála muzika a matinka a já jsme doprovázely tatínka v kočáře na stanici. Když vlak odjel Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- existuje kresba, na níž jsou vidět dvě opuštěné postavy na nádraží, ta malá postavička jsem já - dolehla náhlá opuštěnost na matinku, která zoufale zaplakala. Po dobu tatínkova půlročního pobytu v cizině matince a babičce pomáhal při dohlížení na polní práce starosta Spomyšle Pém. Je jisté, že se matinka měla co ohánět. Při tatínkově návratu, jsme mu s matinkou jely naproti do Hamburku. Cestou jsme se stavili v Drážďanech, kde jsem viděla skleněný model člověka a dále mi utkvělo v paměti, že tam děti jezdily na kolečkových bruslích na asfaltových ulicích. Prvně v životě jsem na večeři v hotelu v Hamburku viděla banány; nevěděly jsme, jak se jedí, a tak jsme si je vzaly do pokoje.Protože jsme nepřišly na to, že se mají oloupat, vůbec nám nechutnaly a vyhodily jsme je. Byla jsem zvědavá, jak vypadá zámořská loď. Ta však zůstala v Cuxhavenu a tatínek přijel menším parníkem. Vzal nás proto na výlet podívat se na loď. Pak jsme ještě jeli na Helgoland.Mám ještě z výletu pohledy a jsou uloženy i s korespondencí od tatínka z Argentiny. V Hamburku jsem byla také poprvé v zoologické zahradě; tam jsem viděla černošskou vesnici i s černochy. Po návratu do Spomyšle byla velká radost z památek, které tatínek přivezl: Kůže patagonských lišek, které sám zastřelil, poncho, v němž byl ještě prach z pampy, košíčky z pásovce, mačeta a dýka a j. V roce 1913 vyjel tatínek znovu za hranice. Vedl výpravu českých družstevníků do Itálie k prohlídce italského zemědělství. Zážitky a zkušenosti z této cesty popsal v knize „Český rolník slunnou Itálií“.Cesty se zúčastnila také moje matinka a já jsem - ovšem s babičkou - „hospodařila“ ve Spomyšli. Když se vrátili,bylo moc vypravování. Ještě dlouho si dopisovali s přáteli v Itálii, které za cesty získali. Já sama jsem s tatínkem cestovala až po první světové válce v roce 1922, kdy jsme byli v Dánsku. Byla to výprava, která se měla seznámit s mlékárenstvím chovem dobytka i zpracováním mléka. Ve výpravě jsem byla jedinou ženou, jinak se zúčastnilo deset pánů. V Dánsku nás doprovázeli manželé Jensenovi - Dánové, kteří mluvili perfektně česky. Další moje cesta s tatínkem směřovala v roce 1926 do Belgie, Holandska a Anglie. Velmi na mne zapůsobil vojenský hřbitov u Ypre, který ještě dnes nepřehledným - IX -

množstvím křížů u hrobů padlých ohromí každého návštěvníka a stále žaluje na krutost bojů za první světové války u tohoto města. Dále jsme prohlédli Bruggy, v Holandsku nás na vyslanectví přijal tehdejší vyslanec Zdeněk Fierlinger, přes Rotterdam, kde jsme se v hotelu setkali s hudebníky z Čech, a přes Scheveningen lodí do Anglie a pak vlakem do Londýna. Výpravu provázel jako tlumočník evangelický farář Šustr, tatínek byl jako národohospodář a poslanec prvního československého parlamentu (1918) vedoucím. Měla jsem mimořádný zážitek z návštěvy britského parlamentu, kam jsme byli pozváni jedním poslancem, a ze soudního řízení tamtéž, kdy soudce byl v taláru a v bílé paruce. Dokonce jsme byli v parlamentu pozváni na lunch, který se podával na terase nad Temží. V katedrále sv. Pavla (Westmünster) jsme byli na mši -

pamatuji se na jistou Indku, která měla drahokam zasazený v čele. Velmi na mne zapůsobily voskové figuriny v museu madame Tusseaou. Zajímavé bylo, že ve všech museích - prošli jsme jich hodně - bylo možno zakoupit na lunch občerstvení a posadit se. Velmi nás potěšilo, když při návštěvě Windsoru jsme od královské hudby uslyšeli hrát Dvořákovu ,,Humoresku“. Pravý anglický park s anglickým trávníkem jsme uviděli v sídle známého poslance, kam jsme byli pozváni. Viděli jsme i universitu v Cambridgi. Při návratu jsme se zastavili již sami s tatínkem ještě v Paříži, ale to již chytil tatínka stesk po domově, a tak jsme rychle jeli do Prahy. Tatínek ještě procestoval severské státy Estonsko, Litvu, Lotyšsko a Finsko a svoje poznatky uložil v knize „Český rolník severskými státy“.

5. Ze Spomyšle do Prahy Život nejstarší dcery na statku, když jsem neměla žádného bratra, byl těžký, ale zajímavý. Tatínek postrádal při mnoha příležitostech syna, a tak jsem musela nastoupit já. Naučila jsem se například střílet ze vzduchovky, pak i z pistole a hlavně jsem fungovala jako poslíček (např. až přes dvě vesnice do Ledčic nebo do Mlčechvost) nebo tatínkův zástupce. V této funkci jsem např. asi v deseti letech byla na trhu v Kralupech nad Vltavou kupovat kuřata - a to úplně sama - nebo jsem byla na trhu v Mělníce. Obzvlášť kuriosní byla moje hospodářská cesta do Prahy: Měli jsme mlátit a přitom se zjistilo, že je třeba dokoupit 3 roury k fukaru pro zafoukání plev do kůlny. Tatínek mne zavolal a povídá: ,,Pojedeš do Prahy, z nádraží půjdeš tam a tam, k Jindřichu - to přece víš - nebo se zeptáš, přejdeš ulici, tam je firma Knotek, máš to tam napsáno a koupíš tyhle roury“. A tak jsem jela. Vlak v Praze končil, to bylo hej, ale jak se dostanu zpátky? Vystoupím včas? U Knotka se moc divili, že jsem pro roury sama. Čekali spíš asi povoz. A tak vzal příručí dvoukolák, naložil roury a odvezl mi to na nádraží. Dal mi je „gepek“ k vlaku. Ve stanici „Jenišovice“ (dnešní „Vraňany“) mne naštěstí čekali u vlaku a „gepek“ odvezli. Ještě lepší bylo, když mne poslali hlídat panáky na pole, přes které chodili chlapi, když si zkracovali cestu na nádraží. Brzo ráno mne vzbudili a poslali hlídat. Abych nebyla zcela vydána napospas zlodějům, dostala jsem jako zbraň železnou bílou hůlku - docela měla i třapeček. Naštěstí brzo poznali, že takové hlídání nemá smyslu. Když jsem prošla všemi odděleními jednotřídky ve Vraňanech, poslali mne rodiče do měšťanky do Prahy. Tam jsem bydlela na Vyšehradě (Na Děkance č.3) u strýce Otakara, v té době již vdovce. Měl hospodyni paní Rohovskou - měla syna Pepíka - která pečovala o celou domácnost. Na měšťance se mi dařilo celkem dobře, nejvíce mne bavila matematika. Začala jsem chodit do Sokola. Velmi ráda jsem cvičila. Strýc Otakar se mi moc nevěnoval; ani konečně neměl dost času, měl dlouhé služby na poště. Pamatuji se, že Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

mne jednou vzal do divadla na „Carmen“, jindy večer k „Flekům“, kde si dal pivo a mně dort. Po třech měšťankách jsem začala chodit do lycea ve Slezské ulici. To už jsem ovšem u strýce Otakara nebydlela. Asi po roce jsem se totiž odstěhovala do podnájmu k paní Veselé také na Vyšehradě. Z tohoto pobytu mám zážitek: Naproti bydleli tři studenti, kteří vyzvěděli, jak se jmenuji a poslali mi poštou „básničku“, asi takhle: „Miláčku nemračte se více, neb je nám milo patřit na Vaše líce. Co práce nám to dá, než se Milka usmívá“. Rozhodla jsem se však básničku vrátit. Strýc Otakar byl však ředitel pošty a tak mu úředník lístek, který jsem vracela (což nebylo obvyklé), adresovaný jeho neteři, ukázal. A bylo zle! Já jsem se musela stěhovat. Tím jsem přišla i o výlety do Braníka s paní Veselou, kde jsme si dávali „grundle“, nebo o procházky do Podskalí k vorům, na Císařskou louku atd. Odstěhovala jsem se do Vojtěšské ulice č.5 k paní Poniatovské. Tam jsem bydlela v pokoji ještě se třemi dalšími studentkami. Po mnoha stránkách to bylo méně příjemné bydlení a ještě to rodiče stálo 35 zlatých (= 70 K). V neděli jsme chodily do kostela do Emauz; pak se chodilo do cukrárny, kde jsem si dávala čokoládový košíček se šlehačkou. Ani u paní Poniatovské jsem nebydlela déle než rok. Pak jsem se přestěhovala ke strýci Bedřichovi na Vinohrady do Máchovy ulice. K jeho ženě - tetě Ireně jsem chodila už na měšťance na klavír. Oba měli rádi hudbu, teta Irena byla učitelka hudby (vychodila vyhlášenou Mikešovu školu). S tetou Irenou jsem začala chodit do Rudolfina na komorní koncerty a vlastně od tohoto roku (1914-5) na ně chodím dodnes. Na lyceu jsem poznala svoji přítelkyni Helenu Švehlovou a s dalšími dvěma - Olgou Škopkovou a Martou Smrčkovou nyní Kornalíkovou - jsme vytvořily přátelský čtyřlístek.Tatínek byl ve válce; poslal mi k Vánocům 60 korun, za které jsem si koupila předplatné do Národního divadla na cyklus Shakespearových her (hráli Vojan, Sedláčková, L.Dostálová, Suchánková), předplatné na koncerty, babičce jsem nechala vyšít

- X -

velkou zástěru a matince jsem koupila blůzu ze surového hedvábí. Manželství tety Ireny však postihla pohroma.Teta Irena odešla ke své matce, já jsem se přestěhovala k ovdovělé tetě Antonii do Vršovic, Kodaňské ulice. Zde jsem bydlela jen do konce školního roku a pak jsem bydlela u paní Vaňkové v Korunní třídě (roh Sázavské). Mezitím se tatínek vrátil z vojny - po zranění, které si doléčil v Karlínské vojenské nemocnici, se už na frontu

nevrátil, povolali ho do Ústřední jednoty hospodářských družstev. Ze Spomyšle však musel denně dojíždět do Prahy. To nebylo únosné. Na statek byl přijat šafář a naši se odstěhovali do Prahy, do Grégrovy ulice č.3 na Vinohradech. A já jsem konečně začala chodit do školy z domova. V roce 1917 jsem pak úspěšně složila maturitní zkoušku.

6. Cestou z Lužce My,kteří jsme bydleli ve Spomyšli, jsme chodili do školy do Vraňan, kostel a hřbitov byl v Lužci. To bylo ještě zase dále než do Vraňan. V Lužci byl také doktor. Hřbitov byl uprostřed obce, dnes je tam park. Kolem roku 1910 byl založen nový hřbitov za obcí. Proto když zemřela Věruška počátkem roku 1915 - tatínek byl na frontě - zakoupila matinka místo pro hrobku (má číslo 9). Hrobku stavěl kameník Hnátek z Mělníka s dělníkem Antonínem Zápotockým. V té době se vracel tatínek z fronty, protože byl raněn v Karpatech do nohy a k tomu dostal zápal slepého střeva. Byl poslán do nemocnice v Olomouci. Na nádraží se z novin dozvěděl (tenkrát se nevydávala jako dnes „parte“, ale dávalo se oznámení do novin), že mu umřela dcera. Do nové hrobky byla pochována Věruška, ale také tam byly přeneseny ostatky dědečka Františka Klindery. Záhy byl nový pohřeb: Tatínek mezitím odjel znovu na frontudo Srbska. Když se vracel domů, ležela jeho dcera Drahomíra na smrtelné posteli. Ani primář prof.Švehla, kterého tatínek rychle přivezl z Prahy, nemohl Drahunku zachránit. Hrobka v Lužci se stala rodinnou hrobkou. Dnes vidíme na pomníku jména dalších členů rodiny, kteří zde našli poslední odpočinek: V roce 1917 zemřela babička Barbora a v roce 1920 k ní přibyl její syn Jaroslav. Byl to nevlastní bratr mojí matky, vlastně také i mého otce. Babička Barbora ho

měla s Františkem Klinderou, vlastním otcem mého otce; bylo to její druhé manželství. Jaroslav žil s námi ve Spomyšli a ke mně byl skoro jako bratr, protože byl jen o osm let starší. Vystudoval v Roudnici nad Labem vyšší hospodářskou školu. Ve válce narukoval k tyrolským střelcům a byl na frontě v Tyrolích. Z té doby mám ještě několik dárků, které mi posílal; velmi jsme si rozuměli. Po převratu sloužil nějakou dobu v československé armádě, kam se dobrovolně přihlásil, aby pomohl našemu státu. Sloužil na Slovensku, kde se tvrdě bojovalo. Z armády se vrátil s podlomeným zdravím. Byl to důsledek dramatických událostí, jichž se zúčastnil v boji: Byl poslán na průzkum, Maďaři ho ale odhalili, chytili a zbili tak, že mysleli, že je mrtev. Nechali ho ležet. Naši ho tak našli, přenesli zpět. Přinesl ale velmi cenné zprávy - říkalo se v rodině, že tím velmi pomohl Udržalovi jako ministru obrany. Když se vrátil z vojny, nemohl dostat v Čechách žádné místo, všechna lepší místa byla již obsazena těmi, kdo ve válce nebyli. Dostal místo až v Žilině a to jako správce Slovenského úřadu práce. V Žilině byla situace málo Čechům příznivá a měl tam asi tvrdý život. Když na Velikonoce 1920 nepřijel do Spomyšle, kam ho čekali, vypravil se tatínek za ním do Žiliny. Nezastihl ho však již živého. Byl mrtvý, v kanceláři a okraden o všechny věci, docela i o šaty!

7. Po maturitě Městské dívky v té době se zabývaly přípravou na další život. Tak jsem chodila do šití, do tanečních, dále jsem pěstovala cvičení v Sokole, navštěvovala divadlo. V létě, když se blížily žně, jsme byli ve Spomyšli a hospodařili. V té době kromě šafáře Holuba na statku už bydlela tetinka Husáková, sestra matinky, s dětmi Jarmilou a Jiřím. Přišli ze statku v Ledčicích, který po smrti manžela Husáka nemohli přes pomoc babičky Barbory (byla tam nějakou dobu u nich) udržet a statek prodali. Vzpomínky na 28.říjen 1918 začínají návštěvou u lékaře prof. Kutwirta, který mi prořízl zhnisané mandle. Měl ordinaci na Václavském náměstí a tak při návratu domů jsem uviděla, jak lidé strhávají rakouské orly a připevňují trikolóry. Všichni volali: „Rakousko padlo, máme svobodu!“ Utíkala jsem to říct doma a hned jsem se vrátila zpátky. To již zasahovali policajti na koních, ale přesto jsme všichni společně táhli přes Václavské náměstí k Národnímu divadlu. Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

Druhý den jsem se oblékla do kroje a znovu šla oslavovat. Z toho dne mám dokonce fotografii, jak stojíme na rampě u musea. Já jsem se zúčastnila už na lyceu a v Sokole práce pro odboj např. rozmnožováním provolání pro vojáky např. gen.Pichona našim vojákům. Moji rodiče velmi dbali o moji budoucnost. Když zjistili, že se přátelíme se synem souseda ve Spomyšli Slávkem Štolcem, nebylo jim to vhod; byl o dva roky mladší a byl evangelík. Můj otec často jezdil do Ženevy a tak mi vyjednal pobyt v blízkém Morges v pensionu, kde jsem byla od roku 1919 do dubna 1920. Původně jsem tam měla být déle, ale moc jsem chtěla slavit dvacáté narozeniny doma. Pension „Břečťan“ (Lierre) byl na břehu Ženevského jezera. V Morges už byla jedna Češka, dcera profesora - psychiatra Jitka. Později za mnou přijela také Helena Švehlová, takže jsme spolu trávily Vánoce. Majitelka pensionu Brindeau (Brendó) byla Češkám příznivě nakloněna, protože její náboženská - XI -

sekta se jmenovala Morave, asi původem z Moravy. V pensionu byly obyvatelky z různých stran Evropy. Dvě Holanďanky, dvě Alsasanky a dvě Němky. Ve Švýcarech jsem chodila do gymnasia, do nejvyšší třídy; velice se mi tam líbilo. Měla jsem tam také přednášku o českém školství. Gymnasium i pension byly ovšem evangelické. Nejlepší známka byla desítka (10). Bratranec slečny Brindeau znal presidenta Masaryka, byl zaměstnán za války ve skladu československých zbraní v Morges. S Helenou jsme byly pozvány do Montreaux

k dceři presidenta Masaryka Olze na svačinu. Při té příležitosti jsme se projeli po Ženevském jezeře parníkem. Ve Švýcarech jsem poprvé viděla lyžovat. Bylo to o Vánocích, kdy nás slečna Brindeau odvezla do hor (vlakem). Alpy jsme ovšem viděly za jasného dne i z oken pensionu, často byl vidět přes jezero i Mont Blanc. Na Vánoce ve Švýcarech mám vůbec pěkné vzpomínky, protože jsme na přání slečny Brindeau a jejího bratrance zpívaly české koledy a nakonec i naši československou hymnu.

8. Můj sňatek s Otakarem Můj pobyt ve Švýcarech - pokud se týká francouzštiny - byl velmi úspěšný. Chtěla jsem se osamostatnit využitím této znalosti. Odposlouchala jsem na universitě povinné přednášky a přihlásila se na veřejnou státní zkoušku z francouzštiny. Složila jsem ji tak úspěšně, že jedna z přítomných dam mi hned nabídla místo učitelky francouzštiny ve škole.Celá radostná jsem letěla domů. Ale tatínek, před kterým jsem to dosud tajila, radost neměl. „Dosud tě uživím. Chceš-li plat, budu ti ho dávat. Neubírej místo těm, kteří takové rodiče nemají a potřebují místo k obživě.“ A tak bylo s osamostatněním konec. Můj pobyt ve Švýcarech - pokud se týká přátelství se Slávkem - neměl chtěný výsledek. Známost trvala dál. „Náhodou“ jsme se potkávali téměř denně. Když ale Slávek maturoval, musel jít na vojnu.Tak jsme se dohodli, že se rozejdeme. V té době jsem pravidelně chodila tancovat do Klubu agrárních akademiků. Jednou Klub pořádal večírek také

na Žofíně.Tam pro mne přišel také JUDr Otakar Kádner. Dobře jsme se bavili. Znal se s tatínkem, protože se ucházel o místo právníka, o kterém měl tatínek rozhodnout. Znala jsem proto jeho jméno ještě před tím, jak o tom tatínek doma mluvil. V průběhu večera jsme se seznámili a bavili se dohromady i s rodiči. Následující den mi hned napsal pěkný dopis. Písemně jsem mu poděkovala a tak vlastně začala naše známost. Psali jsme si, telefonovali a ještě často spolu chodili na procházky. Viděli jsme se i na schůzích pražského agrárního dorostu, kde jsem byla místopředsedkyní. Známost spěla rychle kupředu a za osm měsíců jsme měli svatbu. Dne 17.11.1924 nás na Staroměstské radnici oddával primátor Baxa (Otka před tím pracoval na magistrátě), za svědky byl Fr. Trojan (řídící učitel z Ústí nad Orlicí) a dr Dvořák (z Otkovy strany). Jako hosté byli monsigneur Kroiher, Pražákovi, dr. Štolc a samozřejmě všichni rodinní příslušníci z obou stran.

9. Rodina Kádnerova S rodinou svého muže jsem se setkala samozřejmě už před svatbou, když mne Otka představoval. Tchán byl universitní profesor, výrazná osobnost, spousta vlasů, vlídného chování. Pocházel z rodiny od pradávna kantorské, odtud zřejmě pramenila jeho láska k hudbě. V rodině pěstovali komorní hudbu, kvartet,tchán hrál na violoncello, Otka hrál první housle. Také matka Otky byla ze staré kantorské rodiny - rozená Pravdová. Mladší než Otka byla Květa, v té době už byla profesorkou,pak následoval bratr Miroslav, studoval práva, nejmladší byla Máňa, studovala češtinu a němčinu pro učitelskou dráhu. Jako učitelé tehdy také tchán musel měnit místo a tak každý ze sourozenců měl jiné rodiště: Otka se narodil v Roudnici nad Labem, Květa v Pardubicích, Mirouš v Kolíně, Máňa v Rychnově nad Kněžnou. Také bych měla vysvětlit, proč jako katolička jsem měla svatbu na radnici. Otka totiž byl bez vyznání, přitom např.latinsky odříkal celou mši svatou a to do

pozdního věku. O tom vím tohle: Původně byla celá rodina katolická, jak ani u kantora být nemohlo; jako významný pedagog se profesor Kádner netajil míněním, že škola má být národní a vědecká, tedy jednotná. Tím ovšem nepřímo napadal církevní školství a to nemohlo být ze strany kleru zapomenuto. I to byl jeden z důvodů, proč tak často musel měnit své působiště. Nebyl to ovšem rozpor jediný. V rodině se mluvilo i o nějakých potížích při jmenování Kádnera profesorem pedagogiky. A tak z jakéhosi protestu snad na přání profesora Kádnera celá rodina z katolické církve po převratu vystoupila. U nás v rodině jsme k těmto otázkám byli tolerantní, můj otec – katolík - si velmi rozuměl s profesorem Kádnerem a vážil si ho (ovšem vztahy byly oboustranné), měl za přítele pana Šustra, evangelického faráře v Poděbradech, a přítelem mu byl kanovník František Kroiher, který také křtil oba naše syny.

10. V Římě Ještě před svatbou přešel Otka z právního oddělení pražského magistrátu na ministerstvo zahraničí. Bylo tam obvyklé, že na dobu asi tří let každý pracovník byl Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

odeslán do zahraničí. Otkovi byla nabídnuta služba buď na konsulátě v Sarajevu nebo legační atašé v Lisabonu nebo v Římě. Já jsem měla rozhodnout. Vybrala jsem - XII -

Řím. A tak Otka odjel 1.ledna 1926 a já asi za 14 dní jela také; se mnou i tříměsíční syn Otakar - Oti. Jela s námi i Fanynka jako naše služebná. V Římě jsme měli 4 pokoje šestipokojového bytu. Dva pokoje obývala italská rodina Fazzi-bezdětná. Kuchyně byla společná.P an Fazzi (čti Faci) byl úředník pojišťovny. Údivem pro celý dům bylo např., že Fanynka klepala koberce - paní Fazzi měla strach, že koberce rozbije. Další údiv způsobily plenky, které se v Římě nepoužívaly. Děti byly zavazovány do tři metry dlouhého pruhu látky a nošeny na ruce. Z Prahy přivezený kočárek budil všude pozornost. Vstup do společnosti mi usnadnila paní vyslancová Mastná. Musela jsem si dát vytisknout navštívenky a pak se mnou objela všechna římská vyslanectví. Přátelili jsme se s dalšími českými diplomaty, např. u Vatikánu Dr Jelen, nebo z Historického ústavu (prof.Stloukal, Dr Kristen, který měl italskou manželku a jimž byl Otka za svědka na svatbě). S pomocí mých rodičů jsme si koupili auto Fiat, s nímž jsme jezdili na výlety po okolí Říma, k moři se koupat. Naši se za námi přijeli podívat v létě na měsíc. Bydleli jsme s nimi ve Frascati, Otka do Říma dojížděl autem. V té době dokonce vedl vyslanectví sám, protože vyslanec i legační rada byli na dovolené. Ve Frascati jsme měli přístup do některých soukromých zahrad; tady jsme také viděli a ochutnali obrovské a výborné broskve přímo ze stromů. Pobyt v cizí zemi vyžadoval ovšem, abych se naučila také italsky. Učil mne pan Muziarelli, který byl básník a protifašista. Šlo mi to rychle a za čas jsem mluvila jako Italka. Jen přízvuk mne prozrazoval; jeden obchodník, s nímž jsem smlouvala, jak tam bylo obvyklé, mi řekl: „Vy nejste Římanka, že? Vy jste z jihu!“ To cizince jistě potěší. Římské byty jsou dobré v horku; mramorové podlahy příjemně chladí. Horší je to v zimě. To jsme užili dost chladu. Dokonce jsme museli koupit petrolejová kamínka, železná mísa s dřevěným uhlím nestačila. Tenkrát nebyly v domech ani komíny.

Na Nový rok byla audience u italského krále pro celý římský diplomatický sbor. Z našeho vyslanectví byl přítomen vyslanec, legační rada, legační atache ( Otka ), vojenský atache , paní vyslancová a já. Páni se šli představit a pozdravit krále, my dámy jsme šly ke královně. Než jsme přišly do audienční síně, prošly jsme dvanácti pokoji. Přijetí se zúčastnila královská rodina; poprvé byla představena princezna Marie (později se provdala za bulharského cara), byl tam i korunní princ a do polokruhu dvorní dámy a šlechtici. Byla jsem představena paní vyslancovou královně, políbila jsem jí ruku. Královna se ptala, odkud jsem. Když jsem řekla, že z Prahy, živě reagovala, že Prahu zná, že v Praze byla s králem ještě jako princem (byla princezna z Černé hory), že se jí Praha líbila, krásné město. Po audienci se muselo odejít pozpátku, což při tom, že jsem musela mít tři metry dlouhou vlečku (bylo to předepsáno), nebylo nic snadného. Musela jsem to před tím nacvičovat a na vyslanectví předvést. Ještě jsem stačila ve spěchu vypít sklenku šampaňského z připraveného bufetu; protože jsme podle francouzské abecedy byli hodně na konci, byli všichni už unaveni a chtěli domů. Další velký zážitek byla moje účast na papežské mši v chrámu svatého Petra. Dr Jelen stačil obstarat dva lístky, ale jen jeden k sezení. Otka musel stát. Mše trvala pět hodin, naši šlechtici byli také přítomni, např.Dr František Schwarcenberk. Jako vdaná jsem musela mít hlavu pokrytou černou krajkou (svobodné bílou). Během mše papeže několikrát převlékli do jiného roucha. Bylo to velkolepé divadlo. Například při pozdvihování ozářil papeže paprsek světla z kupole chrámu a z kůru se nesla andělská hudba. Na všechny přítomné celá mše ohromně zapůsobila, i Otka a já jsme byli doslova dojati. Veškerý volný čas jsem věnovala prohlížení památek v Římě. Přes všechny klady - společenský život, atraktivní prostředí atd. - byl pobyt v Římě pro nás finančně málo výhodný. Otka dal na ministerstvu výpověď a my jsme se v létě 1927 vrátili do Československa. Kromě jiného, nechtěla jsem mít druhé dítě v cizině.

Zapsal na přelomu 80-tých a 90-tých let babiččin syn Slavoj. Babička zemřela 22.11.1994 v Praze

III. Z tehdejšího i dnešního tisku … Spomyšelská kronika, vedená od roku 1925 panem Václavem Turkem, majitelem čp.4 a pozdějším senátorem, pak vedená dalšími kronikáři, zaznamenává některé události tak, jak je viděli oni v reálném čase … květen 1930

Pan Cibulka Josef, majitel pozemku sousedícího s rybníkem, podává stížnost, že mu voda podemílá břeh a tím mu poškozuje pozemek. Žádá, aby obec opatřila potřebný kámen, že on zdarma břeh vydláždí. Po prošetření bylo nakonec dohodnuto, že hráz, která bude mít životnost několik pokolení, bude postavena. 300 Kč na koupi kamene věnoval p.inž. Ferd. Klindera (také sousedí s rybníkem), pan Štolc (čp.21) a pan Turek Václav (čp.4) se uvolili, že kámen zdarma dovezou z nádraží.


- XIII -

26.02.1933

20.10.1935

Červen 1936 28.06.1936

1948

17.01.1950

1968 01.12.1970

Valná hromada okresní organizace Republikánské strany, na níž bylo vzpomenuto 25leté jubileum práce okresního důvěrníka p. ing. Ferdinanda Klindery, občana Spomyšle, majitele čp.20. 30 roků jest naším občanem a 26 roků důvěrníkem místní organisace. Dnes jest starostou Ústřední jednoty hosp.družstev v Praze, jest starostou Centrokooperatívu a jest místopředsedou mezinárodní Zemědělské a družstevní společnosti, jest členem výkonného výboru strany, mimo celé řady funkcí ze všech oborů. Jeho společenské postavení jest tak vysoké, že my ubozí smrtelníci si ani nedovedem to uvědomit, poněvadž jsme s ním stále ve styku a jedná s námi, jakož i s každým jiným, ať malý neb velký, tak, jako když byl sedlákem ve Spomyšli. Kdyby to bylo za Rakouska, tak se obyčejný člověk vůbec nedostal k audienci, k pánovi, který byl v jeho postavení. Pan ministerský předseda Malypetr vyzvedl jeho životní práci a přál mu hodně zdraví a síly k další blahodárné práci. Poté všichni zástupci odborových organisací připojili své gratulace. Pak byl předán prápor, panem starostou Klinderou věnovaný, našemu dorostu. Slavnosť jedinečná v životě, která zanechala hluboký dojem v mysli všech přítomných. Za místní organisaci a Domovinu pronesl zdravici Turek V., důvěrník. V Roudnici oslava 60.narozenin p.ing. Ferd. Klindery, starosty Ústřední jednoty hospodářských družstev, starosty Centrokooperativu, atd., atd., našeho občana a majitele statku čp.20, který má pronajmutý p.Štolc (čp.21). Za účasti ministerského předsedy Malypetra byly v přeplněném sále restaurace Říp oceněny zásluhy pana starosty jak v okrese, tak v republice i v celé střední Evropě. Poté byl veřejnosti odevzdán dům, který koupilo Roudnické družstvo a kde budou soustředěny všechny zemědělské složky. Dům ponese Klinderovo jméno. Tento dům, který ponese jméno spomyšelského sedláka, shodou okolností postavil také spomyšelský občan David Veinberg, žid, který měl obchod u rybníka v čp.16 v roce 1887. Bratr ing.Ferdinand Klindera byl požádán o převzetí protektorátu spolu s obecním zastupitelstvem, což přijali. (Část textu k hasičským oslavám:) V 10 hodin zahájena slavnostní valná hromada u Viktorinů na sale: o zahajuje župní starosta Králík, vítá ing. Ferd.Klinderu a J.Sýkoru, věnuje vzpomínku na založení sboru před 30 lety o Ing.Ferdinand Klindera, zakladatel sboru, první jednatel a pak dlouholetý starosta sboru, byl po svém projevu oceněn zlatou sjezdovou medailí jako projev uznání za jeho zásluhy o hasičstvo. … Jinak tomu bylo se škodami na majetku; ty postihly místní obyvatele v míře veliké. Hlavně to bylo zabrání tří velkých zemědělských usedlostí a to: čp.7 – majitelka paní Mil.Hájková-Novotná, čp8 – majitelka paní A.Hájková, čp.20 – majitel p.Ferd.Klindera. Vůči tyto tři usedlosti byly do toho času v pachtu, a sice čp.8 v pachtu místních drobných zemědělců, čp.7 a 20 v pachtu jednotlivců – pan V.Kejř měl čp.7 a pan Al.Burián čp.20. Oba tito zemědělci k nám přišli z pohraničí, když v roce 1938 byli nuceni ponechati tam vlastní usedlosti a prchnout před Němci do nitra zmrzačeného státu. Na vůči tyto tři usedlosti dosadili Němci příslušníky tzv. rumunské Besarábie. Tímto násilným zásahem byli pachtýřům způsobeny velké škody, přesto, že okupanti vyplatili postiženým peněžní náhradu za živý I mrtvý inventář, zásoby I úrodu na polích. Samozřejmě, že tyto náhrady ani zdaleka neodpovídaly skutečným škodám. Statek Ferd. Klindery čp.20 si najal pan Zdeněk Duchoslav (čp.35). Na schůzi MNV oznamuje předseda Oldřich Dobruský, že se ruší národní správa na usedlosti Ant.Sobotky (čp.27) ve výměře 49 ha a je zde zřízen Státní statek. Rovněž tak téhož dne nabídl dobrovolně Státnímu statku své hospodářství dr. Karel Štolc (čp.23) ve výměře

44,26 ha. Mimo to bylo přiděleno 15 ha od statku paní Hájkové a statku p.ing.Klindery. Tak začal ve Spomyšli Státní statek v roce 1950 o výměře 112 ha se zpětnou platností od 1.ledna. Správcem je Antonín Málek. JZD upravilo v čp. 20 (u Klinderů) v 1. poschodí kuchyň a místnosti pro ubytování žen ze Slovenska, v přízemí zřídilo umývárnu. Slovenky jednotí řepu v JZD. V ČSSR proběhlo sčítání lidu. K tomuto datu: … Dva domy nejsou obydleny, a to čp. 20 a 120. V čp. 20 je v přízemí poštovní úřad a jednatelství České spořitelny, v 1. poschodí má JZD zřízenou noclehárnu a kuchyň pro brigádníky. Čp. 120 je budova MNV, kde je v přízemí zřízen dětský koutek a odpočívárna, 1 místnost má Červený kříž. Je tam také koupelna, která se používá jako skladiště uhlí, a sociální zařízení. V 1. poschodí je úřadovna MNV a v druhé místnosti je knihovna. V přízemí je ještě požární zbrojnice.

Kronika nebyla vedena v letech 1937 až 1948. Zápisy o událostech z let 1945 – 1948 učinil kronikář dodatečně. Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- XIV -

Aby mne nemohl někdo z místních znalců kroniky nařknout z neúplnosti nebo z úmyslného zkreslování historie přiznávám se, že jsem zcela vynechal jednu pasáž z roku 1952, která není podle mne napsána s rozmyslem a nadhledem, nýbrž s jakousi osobní záští, jakýmsi vyřizováním osobních účtů, či o co se to vlastně pero člověka pověřeného psaním kroniky pokoušelo…

Dne 22.října 1935 dovršil 60 let svého plodného života bývalý člen revolučního Národního shromáždění Inž. Ferd. Klindera, rolník ze Spomyšle u Roudnice, autor známé knihy: „Český rolník napříč Argentinou“. – Jest představitelem zemědělského družstevnictví v Československu, starostou „Centrokooperativy“ a „Ústř.jednoty hospodářských družstev“ – V čele „Ústřední jednoty hospodářských družstev“ stojí 21 let, a jeho práci provází láska a důvěra široké zemědělské veřejnosti. (Tento text byl spolu s portrétní fotografií jubilanta zveřejněn ve vlastivědném sborníku Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník II. ze dne 15.listopadu 1935, číslo 2.

O prázdninách podnikl inž. F. Klindera, rolník ve Spomyšli a starosta Kooperativy v Praze v průvodu své dcery, taj. Grudziňského, vrch.řed. Feierabenda a řed. Dr. Trčky cestu do Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska, Švédska, Norska a Dánska. Účel cesty byl poznání poměrů v cizině a navázání účelných styků, z čehož bude míti naše zemědělství nemalý úspěch. V Oslo, hlavním městě Norska, na čaji, který byl uspořádán v královském paláci, měl inž. Klindera příležitost promluviti s norským králem Haakonem, mužem demokratického smýšlení. (Vlastivědný sborník Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník III. ze dne 15.září 1936, číslo 1.)

V roce 1936 absolvoval ing. Ferdinand Klindera svoji třetí a poslední poznávací cestu, tentokrát se však, na rozdíl od dvou předchozích, které se konaly na jihoamerickém kontinentě a na jihu Evropy, vypravil na sever a severovýchod našeho světadílu. Cílem mu byly jednak státy Pobaltí, tenkráte před 2.světovou válkou ještě svobodné Estonsko, Litva a Lotyšsko, projel také Finsko, Norsko a Dánsko a ve všech zemích, kterými cestoval, byl přijímán nejvyššími představiteli tamního politického a hospodářského vedení. Dne 14.července 1936 přijal lotyšský president Dr. K. Ulmanis v audienci rolníka inž. Ferd. Klinderu ze Spomyšle.

Snímek ing. Klindery s presidentem Lotyšska a předsedou lotyšského družstevního svazu a doprovodný text byl použit z vlastivědného sborníku Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník IV. ze dne 31.března 1938, číslo 3.

Při příležitosti 100.výročí úmrtí Karla Hynka Máchy v roce 1936 byla známému básníkovi věnována pozornost regionálního tisku. Vlastivědný sborník Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník III. ze dne 15.září 1936, číslo 1, se tomuto tématu věnoval více než obsáhle a na štěstí pro nás, také se vztahem ke Spomyšli a k rodině Šimáků. Ve sborníku lze najít faksimile Máchova rukopisu – a jistě to byl bohulibý úmysl autora pojednání, že zařadil dopis, který psal Mácha počátkem dubna 1936 svému bývalému gymnasijnímu spolužáku Antonínu Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- XV -

Šimákovi začínající adresou „Von Prag dem Herrn Herrn Anton Šimák Wohlgeboren. Pomyšl bey Melnik“ a oslovením „Milý Příteli“. V textu dopisu mu oznamuje vydání „Máje“ a slibuje mu svoji návštěvu. Slib dodržel a ještě v témže měsíci se na své cestě k Drážďanům s přítelem Strobachem zastavil ve Spomyšli u Antonína. Citát: Bývalý poslanec p. Karel Štolc, statkář ve Spomyšli čp.23 s nevšední ochotou nám oznámil: „Velice dobře pamatuji se na zemřelého Antonína Šimáka, majitele statku čp.20 ve Spomyšli, poněvadž jsem již 77 roků stár.“ V dalším praví, že s jeho synem Mr. Ph. Bohumilem, který donedávna bydlel na Mělníku a který zemřel letos v Bošanech u Nitry na Slovensku, současně studoval v Praze. Dále píše: „Antonín Šimák byl inteligentní rolník a studoval s K.H.Máchou a týž býval u Šimáka o prázdninách návštěvou a podle vyprávění Bohumila Šimáka sedával i v zahradě za statkem, patřící k sobě a prý do dřevěné boudy napsal vlastoručně: Dalekáť cesta má, marné volání! – to prý Bohumil Šimák ještě viděl ---.

Další číslo Vlastivědného sborníku Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník III. ze dne 31.prosince 1936 (č. 2), přináší zprávu o akcích kolem Máchova jubilea. Zmiňuje se jednak o brožuře „Cesty K.H.Máchy po našem Podřipsku“, jejímž autorem byl inspektor J. Rys a vyšla v nákladu 300 ks, jednak o čtyřech druzích pohlednic vydaných Společností krajinského musea v Kralupech n.Vlt., z nichž jedna nese portrét Antonína Šimáka, jeho hrob a statek. Mezi dalšími uvedenými akcemi figuruje i odhalení pamětní desky K.H.Máchovi ve Chvatěrubech dne 21.září 1936 (mimochodem - na desku přispěli svými dary i dva občané Spomyšle: pan Václav Turek, senátor a pan Karel Štolc, statkář) a pietní vzpomínka u hrobu Máchova přítele Antonína Šimáka v Lužci n.Vlt. konaná dne 8.listopadu 1936 (aktu u hrobu se účastnila i jediná žijící dcera, paní Anna Sailerová, senátor Václav Turek, akad.malíř Lev Šimák aj.) Vnukem Antonína Šimáka a synem Bohumila Šimáka byl akademický malíř Lev Šimák, který je autorem vzpomínané portrétní malby Antonína Šimáka. Pohlednice vypadá takto:


- XVI -

Zasloužená pocta zemědělských družstevníků starostovi ing. F. Klinderovi. Péčí okresního hospodářského družstva a zemědělských korporací na Českobrodsku byla 29./VI. t.r. odpoledne za účasti ministra zemědělství dra Jos. Zadiny odhalena pamětní deska starostovi Ústřední jednoty hospodářských družstev inž. Ferd. Kliderovi na jeho rodném statku v Tuklatech. - Obcí prošel mohutný průvod k rodnému statku inž. Klindery, nyní usedlosti statkáře Ryšánka. V čele průvodu se státní vlajkou a za prapory republikánského dorostu jela Selská jízda z Českého Brodu a ze Škvorce. Následovali pak četní hosté z Prahy, delegáti družstev, hospodářských záložen, hasičstva, delegáti spolků atd. Shromáždění před rodným statkem Klinderovým bylo zahájeno fanfárami z „Libuše“, načež starosta Okresního hospodářského družstva českobrodského, Židlický, měl úvodní projev, ve kterém pravil: „Oslavujeme životní dílo muže, který přes 23 roky stál v čele mohutné družstevní organisace a který vede nejdůležitější úsek velké fronty zemědělského lidu, kterou budujeme pro zabezpečení lepší existence mašich zemědělců. Toto veliké hnutí postupuje na všech frontách. Jest to především fronta politická, která probojovává politické uplatnění zemědělců ve státě, dále fronta hospodářská, jež formuluje naše požadavky hospodářské a posléze veliká fronta družstevní, která pečuje, aby se zemědělci dostalo náležitého zpeněžení jeho výrobkům a náležité odměny za jeho těžkou práci. Náměstek starosty ÚJHD Jan Pražák přivítal pak na slavnosti vdovu po zdravotním radovi paní Weisovou, která v mladých letech inž. Klindery převzala péči o jeho výchovu a poděkoval pak jménem celé družstevní obce za poctu, která byla projevena jejímu starostovi. Tlumočil také dík inž. Klindery, který byl dojat touto poctou. Jménem zemědělského lidu na Roudnicku, na kterém inž. Klindera působil, učinil projev prof. Broft. Předsedající odevzdal pak pamětní desku, která je dílem prof. Jana Znoje, do péče starosty obce. - Společnost kraj.musea zaslala k těmto oslavám následující telegram: Ctěnému slavnostnímu výboru na odhalení desky inž. F. Kliderovi, Tuklaty u Českého Brodu. Jménem podřipského kraje přejeme Vaší slavnosti plný úspěch. Společnost krajinského musea v Kralupech n.Vlt. (Vlastivědný sborník Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník IV. ze dne 15.října 1937, číslo 1)

V roce 2003 jsem požádal ing. Otakara Špecingera o laskavost, zda by se nepokusil o zpracování kratšího povídání na téma Ferdinand Klindera. Jak jsem již několikrát připomněl laskavým čtenářům, s panem Špecingerem se spolupracuje velmi dobře. Výsledkem jeho snažení, podloženém velkými a hlubokými znalostmi našeho regionu, je krátká studie, kterou vám s jeho svolením dnes předkládám.

Vzpomínka na Ferdinanda Klinderu. Ing. Otakar Špecinger Před dvaapadesáti lety, dne 23.října 1953 zemřel na Mělníce jeden z našich nejvýznačnějších novodobých zemědělských průkopníků – statkář Ferdinand Klindera. Narodil se 22.října 1875 v Tuklatech na Českobrodsku, avšak záhy osiřel a jeho výchovy se ujali vzdálenější příbuzní. Po střední škole vystudoval zemědělské inženýrství, načež začátkem 20.století absolvoval několik dalších cest a pobytů v zahraničí. Do ciziny pak jezdíval občas i později, když hospodařil na svém statku ve Spomyšli, kde zejména mezi oběma světovými válkami uplatnil řadu progresivních agrotechnických metod. Avšak hlavní činnost inženýra Klindery spočívala v jeho politicko-hospodářské angažovanosti. Byl předním representantem agrární strany, při vzniku Československé republiky náležel ke členům tehdejšího revolučního Národního shromáždění – a především se potom stal jedním z nejdůležitějších představitelů našeho zemědělského družstevnictví. Znal dobře všechna úskalí tvrdé rolníkovy práce a usiloval vždy o to, aby byla náležitě odměňována. Zapojil se proto naplno do potřebné organisátorské práce a na základě svých zahraničních zkušeností přispěl k ustavení „Centrokooperativy“ a „Ústřední jednoty hospodářských družstev“, v jejichž čele stál více než dvacet let, což mimořádně napomohlo tržní realisovatelnosti veškerých zemědělských produktů a tím i růstu životní úrovně venkova. O svých zkušenostech a zážitcích z ciziny Ferdinand Klindera také publikoval mnoho článků a několik publikací. Největší obliby se dočkala jeho kniha „Český rolník napříč Argentinou“, vydaná poprvé už roku 1912. Psal ale rovněž o Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- XVII -

dalších zemích, kam se v čele československé delegace vypravil v létě roku 1936. Spolu s pozdějším ministrem financí londýnské exilové vlády Feierabendem navštívil tehdy Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko, Norsko a Dánsko, o nichž potom uveřejnil nemálo velmi pozoruhodných statí, zejména v letech svého mělnického odpočinku.

Rovněž v dalším příspěvku se o Ferdinandu Klinderovi píše jako o zaníceném odborníku, tedy člověku na svém místě. DOCUMENTA PRAGENSIA XI.,1993 Škola a město Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 5.-6.října 1992 Archiv hlavního města Prahy-Ústav dějin University Karlovy

Agrární hnutí a vývoj vzdělávání činovníků lidového peněžnictví V l a d i m í r K r i s t e n (výňatek) Ústřední jednota hospodářských družstev vznikla jako organizace česká, zemská a finančně do r. 1903 závislá na zemských úřadech, kde byl v podstatě s řadou staročechů jejím protektorem univ. prof. Albín Bráf. Do činnosti ÚJHD začal otevřeně (kontakty a přátele v ní měl jistě dříve) zasahovat Antonín Švehla po r.1904. Nejdříve máme, což je při Švehlově stylu osobního vedení rozhovorů vzácný pramen, dokumentovánu jeho činnost právě v námi sledované oblasti osvěty, výchovy a družstevního školství. Švehla byl velkým podporovatelem vědy, osvěty a výchovy lidí. Snad tomu bylo tak proto, že byl autodidakt. V.Dostál, když uvažuje, zda Švehla uměl německy, ho nesmírně podceňuje. Soudě podle jeho historické četby, ovládal pasivně minimálně pět jazyků. Nejraději prý měl francouzskou a anglickou historickou literaturu, kterou rád citoval svým překladem z originálů. Švehla pomohl patrně na místo předsedy ÚJHD Ing. Ferdinandu Klinderovi (1875-1953) v r. 1914. F. Klindera se osvědčil jako skvělý odborník doma i v cizině (Podkarpatorusko, Itálie, Argentina). Do ÚJHD přichází jako funkcionář místní Kampeličky ve Vraném*, majitel zanedbaného statku ve Spomyšli, který koupil ze svých úspor. Ve vedení ÚJHD zažil její funkci jako peněžního centra, banky. Bankovní operace, které prováděla Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

ÚJHD na trhu cenných papírů, vyžadovaly lepší odbornou přípravu úřednictva v Praze, volených funkcionářů v centru i na vesnici. Revizní činnost byla neustále náročnější a bylo nutno ji postavit na profesionální regionální úřednickou bázi. Proto, hovoříme-li o družstevním systému vzdělání v ÚJHD, nesmíme mezi jeho tvůrci vynechat jména Sedlák, Blažek, Klindera, Stibic, Kádner. Potřeba vyšší zemědělské školy byla Ing.Klinderovi zřejmá již za monarchie. Válečné události její založení zdržely. K jeho realizaci se přikročilo s důkladností typickou pro ÚJHD po vzniku ČSR . Již 15.10.1919 bylo ředitelstvím vzato na vědomí, že ministerstvo zemědělství a výživy ČSR podaný návrh schválilo, a proto byla škola financována ze státních i soukromých prostředků. Místa v kuratoriu vyšší školy zemědělské a družstevní se rozdělovala mezi ÚJHD, MZV ČSR a jednoho zástupce jmenovala zemědělská rada. Nejvyšší náklady na školu nesl stát; škola tím však měla celostátní status. Její činnost rozbíhal JUDr Zdenko Stibic. Tento vedoucí právního odboru ÚJHD měl akci předem tak připravenou, že školní rok mohl být zahájen již 4.11.1919, tedy ani ne dvacet dní po schválení návrhu. S financemi ve válkou oslabeném státě nebyly problémy. Školu finančně dotovaly kromě ÚJHD i různé zemědělské svazy. Učitelské síly byly získány - XVIII -

nejkvalitnější. Jedna odpřednášená hodina se totiž platila částkou 1 000 Kč. Proto na škole rádi působili odborníci z volených orgánů ÚJHD, jejího vyššího úřednictva a odborníci i externí vědečtí pracovníci. Účetnictví a revizní činnost zde např. přednášel nejlepší revizor ÚJHD Antonín Číp. Tato škola vychovávala funkcionáře zemědělského družstevnictví zejména v oblasti družstevního finančnictví, peněžnictví. Proto nesuplovala činnost škol zabývajících se technologií prvovýroby a zpracováním jejich produktů. Tyto školy měly delší tradici a ÚJHD se na jejich rozvoji podílela finančně a metodicky. Vyšší zemědělská a družstevní škola byla základem kvalifikace pro absolventy středních i vysokých škol. Pro ně byla nutným postgraduálním stupněm vedoucím k dosažení místa odpovídajícího jejich vzdělání i schopnostem v ÚJHD a jiných, např. moravských svazech. Demokratické bylo, že současně byla otevřena i lidem vzešlým z družstevní praxe, absolventům nižší družstevní školy. Ti se do nejvyšší hierarchie činovníků a úředníků ÚJHD dostávali stále hůře, většinou jako zasloužilí volení aktivisté agrárního hnutí. V době, kdy u nás ekonomické vysoké školství vyplňovala jen specializace na Pedagogické fakultě UK, byla tato škola nejlepším odrazovým můstkem pro vysokoškoláky v jejich kariéře.

Za JUDr Z. Stibice bylo nutno najít ve vedení školy náhradu. Na její vedení určitě stačil, ale jako nejlepšího znalce hospodářského práva obecně a družstevního zvláště jej potřebovali v užším vedení. Bylo to v souladu s vnitřní a personální politikou ÚJHD za doby konjunktury. Od dvacátých let Ústřední jednota zakládala dceřinné, často i akciové společnosti. Bránila se tím proti zbyrokratizování své struktury i činnosti. V nových společnostech odpovědnost a aktivitu přebírala v ÚJHD mladá tam vychovaná generace. Z ní např. JUDr Ladislav Feierabend dosáhl postavení jako ředitel Agrosolu a později se dostal i do vlády. K postupnému převzetí vedení Vyšší zemědělské a družstevní školy v Praze byl nejvhodnějším kandidátem JUDr Otakar Kádner. Tento člen agrární mládeže se osvědčil jako úředník na magistrátě. Školství bylo v jeho rodině takřka

dědičné. V r. 1924 se stal členem Klinderovy rodiny, předtím začal však již pracovat na právním oddělení MZV ČSR. Jak bylo tehdy obvyklé, byl rychle vyslán na zkušenou na tři roky na vyslanectví do Říma. Po návratu r.1927 byl nejprve jmenován tajemníkem školy. Postupně se vypracoval na jejího schopného ředitele. Inteligentní dr.Kádner ovlivnil řadu vzdělávacích zařízení, na jejichž provozu se agrární strana podílela, podobně jako jeho tchán F. Klindera. O jejich práci i životě by bylo možno napsat monografie. Z našeho úzkého pohledu oblasti peněžnictví je třeba zde poznamenat, že Kádner byl podporovatelem těch nejpokrokovějších metod výuky. Za jeho vedení byla k nám např. z USA citlivě přenesena korespondenční metodika výuky účetnictví. Škola byla i místem agrární zahraniční hospodářské politiky. Vždyť se zde připravovali odborníci ze zemí, kde

ÚJHD měla nebo chtěla mít vliv, ať již to byli krajané nebo cizinci. Za předsednictví Ing. Klindery bylo naše družstevnictví řazeno mezi nejvyspělejší na světě. Školství ÚJHD bylo jeho vizitkou. Úroveň výchovy mladých peněžníků v rámci agrární ÚJHD stoupala, protože to vyžadovala role zakladatelky jako družstevní banky. Kdo se domnívá, že decentralizace peněžnictví je cestou k menší režii a tím i k levnějšímu úvěru, ten se mýlí. Doba nezávislých Raiffeisenek skončila i v Německu venkovskou Reiffeisenovou bankou a hrát si na české ekonomické obrození s jeho záložnami je nebezpečné V r. 1938 spravovala ÚJHD jenom v Čechách 1 718 družstevních úvěrových organizací, které měly přes 5 miliard předválečných korun vkladů. 1 020 167 039 korun uložených v ústředí, většinou v cenných papírech, nemohli ani tehdy spravovat diletanti.

* správně má být uvedeno: ve Vraňanech

Citáty: … Poměrně složité poměry panovaly v agrárním podnikání. Zvláště proto, že kromě velkého kapitálu Agrární banky a Moravské agrární a průmyslové banky bylo spojeno s družstevním hnutím a jeho mocnými centrálami. Tak Ladislav Feierabend pracoval v Ústřední jednotě hospodářských družstev, aby se stal roku 1930 vrchním ředitelem vlivné Kooperativy. Gustav Heidler vybudoval silný Ústřední spolek československého průmyslu cukrovarnického, Ferdinand Klindera zastupoval československé družstevní hnutí za hranicemi a byl členem správní rady Anglo-československé banky, Viktor Stoupal organizoval Syndikát řepařů a agrární družstevní podniky na Moravě. (Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky 1918-1938, díl I. (1918-29), naklad. LIBRI, Praha 2003)

… Není také nadsázkou, že právě republikánská strana dokázala v éře První republiky vytvořit z družstev gigantickou hospodářskou a v konečných důsledcích i sociální a politickou sílu, která měla jak svoji hlavu a centrálu, tak i prsty, jež zasahovaly v českých zemích až do poslední vsi tzv. střediskového typu … Centrálu úvěrových družstev vytvořila Ústřední jednota hospodářských družstev v Praze, rozčleněná do sedmi odborů. Největším byl Odbor kampeliček a záložen, o který se opíral finanční systém strany. Poskytoval úvěry a soustřeďoval vklady drobných střádalů. V roce 1932 šlo už o 1926 družstev, jež přijaly na vkladech v roce 1934 2,143 mld. Kč a poskytly půjčky v hodnotě 1,481 mld. Kč. Druhý byl Odbor skladištních, mlýnských a nákupních družstev, který vykupoval produkci od zemědělců a ze svých skladišť distribuoval šlechtěná osiva, strojená hnojiva atd. Z něj se vyčlenilo obchodní ústředí KOOPERATIVA (předsedou byl ing. Ferdinand Klindera)… Počet družstev v Českých zemích se za éru První republiky přibližně ztrojnásobil a zmíněná Ústřední jednota obnášela v roce 1928 3069 a v roce 1937 už 4103 družstev s 600 000 členů. Byla největším uskupením družstev ve státě; vydávala svůj časopis. V čele stál již zmíněný Ferdinand Klindera, jeho náměstkem byl P. František Jan Kroiher (kdysi účastník reformního hnutí v římskokatolické církvi)… V roce 1928 došlo k největší operaci v družstevním hnutí, která ho pozvedla na vyšší stupeň. Již předtím vytvořený nový centrální orgán CENTROKOOPERATIV spojil totiž všechny družstevní svazy, ovládané republikánskou stranou, a ještě tři svazy německé a jeden svaz polský v jeden celek. Tak se ocitlo pod jeho vládou 9572 družstevních podniků s 1 milionem členů a 2,5 miliardami provozního kapitálu. Přesto, že krize těžce doléhala i na družstevnictví, vzrostl tento gigant do roku 1936 na 11 500 podniků. Jeho předsedou se stal ing. Ferdinand Klindera a generálním ředitelem dr. Ladislav Feierabend.


- XIX -

… Republikánská strana venkova a malorolnického lidu … e) Strana, její struktura, vnitřní vztahy, aparáty, tisk… Mimořádný vliv měla komise finanční, protože se v jejích rukách sbíhaly nitky hospodaření strany. Její předseda byl finančním referentem předsednictva strany a vždy představoval jednoho z nejmocnějších (ať to byl Václav Donát, či Ferdinand Klindera)… (Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky 1918-1938, díl II. (1930-35), naklad. LIBRI, Praha 2003)

Padesátiny ing. Klindery ztvárněné do kovu: Před nedávnou dobou byla na 43.dražbě brněnské firmy DUKÁT spol.s r.o. Ivana Chládka nabízena a prodána medaile, která je popisována takto: Klindera Ferdinand – K 50.narozeninám starosty Ústřední jednoty hospodářských družstev, Br 60 mm, sig. Šejnost 1925. Máme tedy další ražbu týkající se Spomyšle. Po hasičské medailce z roku 1913 a Spomyšelském groši z roku 2003 je to zatím třetí známá kovová ražba se vztahem k naší obci, nepočítám-li psí známky. Další pátrání přineslo zjištění, že medaili publikoval ing. Eduard Polívka a popsal ji velice stručně takto: Klindera Ferdinand, poprsí zprava, na rubu 2 postavy, bronz, 60 mm. Při dalším hledání jsem objevil popis medaile v Numismatickém časopise československém (roč. V, 1929, s.187, pol. č. 14), kde ji sám autor ražby popisuje zatím nejpodrobněji: 1925. Inž. Ferd. Klindera. L: Poprsí zprava. R: Stojící mladík s pytlem a postava starce v profilu. Nápis. Br. 60 mm. Jak znám portrétní medailérské práce Mistra Josefa Šejnosta z let 1918 až 1941, vím naprosto jistě, že i medaile s naším bývalým občanem Klinderou je mistrně provedena, ačkoliv jsem ji nikdy neviděl. Šejnost se v té době zaobíral převážně portrétní medailí význačných osobností Československa. Byli to spisovatelé, básníci, umělci, ale hlavně politici včetně presidenta Masaryka, kteří se nechávali nesmazatelně vrýt do kovu. Šejnost jich takto zpodobnil přibližně stovku. - jvm -

IV. Publikační činnost … Náš letošní jubilant je autorem sice stručné, ale pro nás s tímto tématem dosud jediné a o to důležitější práce „Dějiny obce Spomyšl“. Jelikož na stránkách jedné ze spomyšelských tiskovin byla tato práce již publikována, uvedu pouze méně známý fakt: v originále je tato práce vytisknuta na silnějším lesklém křídovém papíře o přibližném formátu A3. Tisk je proveden tak, že papír se může v polovině přeložit a vzniknou tak dvě strany přibližného formátu A4. Tisk na každé polovině archu je v rámečku, nadpis práce je v červené barvě. Bohužel, tato Klinderova práce není datována. Rok jejího vzniku však může být zjištěn poměrně snadno podle jedné z posledních vět: „Letošního roku se zřídivší silnice do Daněvsi vedoucí …“ Chci se s vámi alespoň touto formou podělit o své dojmy ze čtení knihy „Český rolník severskými státy“, jejíž rukopis autor dopsal den před Silvestrem roku 1936 a publikace vyšla tiskem již v březnu 1937. Je to třetí z větších cestopisných prací našeho bývalého spoluobčana. První jeho psané dílo, vydané již v roce 1912, byla kniha „Český rolník napříč Argentinou“ a druhou prací pak kniha „Český rolník slunnou Itálií“, kterou autor vydal v roce 1914. Jak krásně a poeticky psal ing. Klindera svou poslední knihu, jak dojemně líčil svoje pocity při cestě vlakem z Prahy do Berlína, jak v knize popsal svůj průjezd kolem Spomyšle … Jeho způsob popisování událostí a prožitků ve mne zanechal velký dojem a proto jsem se rozhodl podělit se s vámi o nevšední zážitek z četby a kousky textů vám přepsat. Cituji část kapitoly „Z Prahy přes Berlín a Královec do Kaunasu“: … Na úterý, 7.července byl stanoven den našeho odjezdu … se na Masarykovo nádraží, odkudž rychlovlakem odjíždějícím v 17 hod. 11 min. jsme vyjeli, kynouce až do posledního okamžiku na nádražním peronu stojící mé choti… A pak uháněl rychlovlak ruče k severu, kde znám každý kout z té doby, kdy jsem po dvě léta denně jezdil tímto krajem úřadovat do Ústřední jednoty, vyjížděje o 6.hod. ranní z domova a vraceje se zase touže cestou odpoledne nebo večer. Sta vzpomínek se mi vyrojilo v hlavě při pohledu na jasem slunečních paprsků osvětlené budovy tonoucí v zeleni stromů, na cesty a silnice vroubené stromořadím ovocných, zpravidla hlídaných stromů, i na tiše plynoucí tok Vltavy, na níž pěkné čluny výletníků vystřídány byly řadou nákladních lodí tažených parníčkem. Bez zastávky minuly jsme Kralupy a již se vlak řítil podle ovocné zahrady, patřící Ústřední jednotě, do tunelu prorážejícího pískovcové výběžky vrchů táhnoucích se až k Nelahozevsi, rodišti skladatele Antonína Dvořáka. A pak dále podle miřovické hydrocentrály k Veltrusům a Vraňanům, podle Spomyšle, mého vlastního domova, který jsme Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- XX -

z vlaku pozdravili mávajíce šátky i osobám stojícím na silnici dráhu křižující. Potom ještě rychlý pohled na návrší, na němž pod lesem má třešňovka se znamenala, pohled na pole v rovině, s obilím dešti k zemi přilehlým a již jsme projížděli západním cípem okresu mělnického nezastavivše ani v Dolních Beřkovicích, ani později v nalevo se objevivší Roudnici a věkopamátným Řipem v pozadí. Roj nových vzpomínek na dlouholetou organisační činnost v okrese roudnickém prováděnou, oživoval při projetí dráhy i na dohled od ní ležících obcí, jež jsem tolikráte navštívil a v nichž řada oddaných přátel jsou mými věrnými spolupracovníky. Potom se mihlo již jen skladiště Hospodářského družstva roudnického a za ním nově koupená a opravená kancelářská budova, nesoucí na paměť mých šedesátin mé jméno, a již uháněl rychlovlak přes Židovice, Hrobce a Oleško k Bohušovicům a Terezínu. Když se objevily Litoměřice, maně jsem vzpomenul studentských dob, kdy ztrávil jsem tam jedny prázdniny, abych se zdokonalil v němčině. Terezín s vojenskou posádkou, Labe a hora Radobyl s křížem zdaleka viditelným byly pro mne opět zřídlem vzpomínek na časy dávno minulé a na příhody, na něž si člověk i po letech rád vzpomene. To však se již náš rychlovlak nezadržitelně řítil zúženým údolím Labe, podél něhož – kam jen oko dohlédlo – se tyčily blízké i vzdálené vrchy zcela lesy porostlé. Obrázek krajiny zkrásněl: Po klidné hladině majestátného Labe brázdily vlny bílé osobní parníky Severočeské paroplavební společnosti, zanechávajíce daleko za sebou nákladní lodi proti proudu pracně malými parníčky tažené. Ze zelení i květy hýřících zahrad terasovitě nad sebou upravených vykukovaly úhledné domky, jichž obyvatelé se procházeli podle řeky, ačli právě nebyli mezi naháči chladícími svá těla v chladných vlnách Labe. Úzké pruhy polí, posázených většinou brambory a zeleninou nebo osetých pováleným obilím, vyplňovaly prostor mezi vilami spojenými silnicí, jež místy probíhala po samém břehu labském, jindy však odbočovala až do vesnic i městeček. A než jsme si tuto opravdu krásnou krajinu poněkud prohlédli, již na protějším břehu se rýsovaly obrysy zřícenin hradu Střekova a pod ním veledílo české techniky: Masarykovo zdymadlo s propouštěcí komorou přímo před Ústí n./L. zřízené. Městem jsme jen projeli a již jsme viděli zas na druhém břehu rozsáhlé podniky Schichtovy s řadou jiných průmyslových závodů, z jejichž vysokých továrních komínů jen tu a tam se kouřilo, kdežto ostatní hospodářskou krisí byly odsouzeny, bohdá, jen k dočasné nečinnosti… (Konec citátu.)

Se stejným zanícením, se zřejmou láskou ke své vlasti a ke svému bydlišti, popisuje Klindera v poslední kapitole knihy svůj návrat letadlem, pozoruje s výše krajinu pod sebou. Své zážitky a dojmy z letu z Drážďan do Prahy vám opět přiblížím. Cituji: Přelétnuvše několikráte Labe tvořící klikaté záhyby, byli jsme jistě již nad územím Československé republiky. Nedostatek mapy – z Berlína nám totiž žádné mapy pro další cestu nedali – nedovoloval mi přesnou orientaci, ačkoliv jsem napínal zrak hledaje nějaký opěrný bod osvětlující jinak mi velmi dobře známou krajinu. Teprve když po pravé straně v dáli rozpoznal jsem do výše se tyčící Hazmburk, nebyl jsem již v pochybnosti, že přímo napravo od nás jest Milešovka a že v ohybu Labe, k němuž jsme se rychle blížili, se rozkládá Roudnice. Potom byl jsem ovšem již „doma“, a když jsme přeletěli Litoměřice, rozpoznal jsem již každou vesnici. Uvidíme také naši obec Spomyšl nebo ne? – to byla otázka, jež zaměstnávala mysl mou jako mé dcery. Očima „na šťopkách“ hleděli jsme proniknouti černým mrakem valícím se přes Roudnici, kterému jsme však unikli pozdravivše věkopamátný Řip, na němž se bělala kaplička námi tak často navštěvovaná. A pak rychlým letem jsme se přenesli přes Labe na jeho levý břeh, kde vpravo, vlevo jsem rozpoznával jednotlivé osady. A než jsme si uvědomili jejich jména – div jsem nevykřikl radostí, neboť tu vpravo, takřka přímo pod námi obec s křižujícími se silnicemi, s rybníkem a návsí plnou zelených stromů! Toť Spomyšl a v ní můj statek s obdélníkovým dvorem a novou, červenou střechou obytného stavení. Jak se budu moci pyšnit a chlubit svým přátelům a sousedům, že jsem se na svou chalupu i na celou naši ves díval „s nebe“. Skoro závěrem dnešního vzpomínání si dovolím vložit text, který nám shrnuje život našeho bývalého spoluobčana ing. Klindery se všemi jeho krásami a bolestmi, štěstím i smůlou, pohodou i nemocemi, klidem a shonem. Autorem následujícího textu je pan Rudolf Hůlka, který ho vepsal do Klinderovy knihy „Český rolník severskými státy“ jako jednu z posledních statí s názvem Jak život šel… Jedná se vlastně o stručnou několikastránkovou biografickou práci popisující život a dílo ing. Klindery do jedenašedesátého roku jeho věku. Čtvrt století odděluje dvě knihy starosty ing. Ferd. Klindery – první „Český rolník napříč Argentinou“, vydanou v roce 1912 – od knihy třetí „Český rolní severskými státy“, která právě opouští tiskárnu, aby čtenářům pověděla o pouhém výseku jeho práce. Nepovídá mu, kolik v těchto 25 letech osud dal starostovi ing. Klinderovi prožití úspěchů i zklamání, kolik mu uštědřil radostí a také bolů duševních i fysických. Myslíme proto, že jsme, pořádajíce tuto knihu, povinni čtenářům říci o těchto osudech života autorova několik slov.


- XXI -

Velikým mezníkem v životě autora této knihy, ing. Ferd. Klindery, byl nesporně rok 1914, kdy byl zvolen starostou Ústřední jednoty hospodářských družstev v Praze. Dělí život jeho, vyplněný vždy velkou pílí, na dvě části, obě pestré náplní, první snad pestřejší, druhá však závažnější. O první z těchto částí života praví kniha: „Český rolník napříč Argentinou“ ve stručnosti toto: Ing. Ferdinand Klindera, rolnický syn Rodný statek starosty Ing.Ferdinanda Klindery z Tuklat u Českého v Tuklatech u Českého Brodu (snímek z roku 1883). Brodu, narodil se 22. (z knihy „Český rolník severskými státy“, vydání z roku 1937, října r. 1875. Jeho otec, obr.125, str.379) velmi pokročilý rolník, který v letech sedmdesátých minulého století se hojně účastnil všeho života veřejného, dal svému synu pečlivé vychování a vzdělání. Vychodiv dvoutřídní školu v Tuklatech byl dán na studie do Prahy, kde absolvoval čtyři třídy reálky, načež přestoupil do druhého ročníku Vyšší průmyslové školy v Praze (strojní oddělení), kterou po třech letech absolvoval. Hned po absolvování vstoupil do služeb jedné pražské strojírny, odkud po dvou letech nastoupil dobrovolně vojenskou službu (u pražské divise vozatajstva); a složiv důstojnickou zkoušku vyhledal si nové místo u říšskoněmecké firmy, zabývající se stavbou chemických továren. Aby se zapracoval do nového oboru, byl vyslán do právě se dokončující chemické továrny „Klotilda“ ve Velkém Bočkově na Podkarpatské Rusi. Za půlletého pobytu v této továrně se připravoval na cestu do Itálie, kterou měl podniknout do továrny, jejíž plány sám prováděl a jejíž stavba již tehdy byla zajištěna. Pro toto poslání se připravoval i jazykově, studuje pilně italštinu. K této cestě došlo v květnu r. 1898, kdy byl pověřen řízením montáže této továrny, který byla v Alpách, nedaleko San Rema, na italské Riviéře. Osmiměsíční pobyt při této práci byl mladému Klinderovi vhodnou příležitostí k zdokonalení se v italštině a ve volných chvílích k procestování širokého okolí. Touha poznati cizí kraje vedla ho pak dále do Španělska, kdež strávil čtyři měsíce, pilně se uče jeho řeči a neztráceje ani chvilky k prohloubení svého vzdělání. Po roce se vrátil a několik let zstrávil v pražské kanceláři. V roce 1899 oženil se se sl. Annou Jirsovou, dcerou rolníka z Nebovid u Kolína. Po čtyřleté službě, získav si plné důvěry svých chefů, pověřen byl vedením své kanceláře. Přetížení prací však zhoubně působilo na jeho tělesný organismus a mladý Klindera právě v době, kdy se chystal vytvořiti si neodvislejší postavení, musil opustiti úřednické zaměstnání a zvoliti si nové povolání, které by mu umožnilo stálý pobyt na zdravém vzduchu.


- XXII -

Zakoupením menšího statku ve Spomyšli na Roudnicku roku 1903 vrácen byl mladý Klindera zemědělské práci, která mu znovu upevnila otřesené zdraví. Vždy čilý, nemohl Klindera ani v povolání výkonného zemědělce zůstati stranou veřejného života. Ponořil se do něho celou vervou, ať to byla „Národní jednota severočeská“, hasičstvo, správa obce, školní rada, organisace řepařská nebo politická činnost, stál Klindera v čele a vždy ve funkcích, které vyžadovaly práci. A v těchto letech Klinderův statek ve Spomyšli na Roudnicku. poznal také práci (z knihy „Český rolník severskými státy“, vydání z roku 1937, družstevní, jež se mu obr.126,str.381) stala údělem pro celý život. Stal se funkcionářem Kampeličky v blízkých Vraňanech a svou činností vydobyl si zvolení za člena výboru Ústřední jednoty, kdež byl s počátku členem revidující komise, později členem představenstva a od roku 1914 až do této doby jest jejím starostou.

Důležitým obdobím života Klinderova bylo půl roku ztráveného cestou do Argentiny, kterou vykonal jsa delegován jako člen výpravy, vyslané vládou bývalého mocnářství. O poznatcích z této cesty napsal rozsáhlý spis: „Český rolník napříč Argentinou“ a proslovil o ní na sto přednášek v Praze i na Venkově, provázeje je světelnými obrazy. Když pak v roce 1913 byl pověřen Ústředím jednoty k prostudování organisace pachtovních družstev italských, užil této příležitosti k důkladnému poznání této země. Jako každý nový čin připravil si Klindera i tuto cestu již napřed velmi důkladně korespondencí s prof. Serpierim, což mu otevřelo přístup k dokonalému seznání organisace tohoto odvětví družstevního. V dubnu a květnu 1913, za pět (…text pokračuje na další straně…)


- XXIII -


- XXIV -


- XXV -

V. Z jubilantových vzpomínek… Dostalo se mi do rukou několik útržků z objeveného životopisu Ferdinanda Klindery, který sám diktoval ve svých jedenasedmdesáti letech v listopadu roku 1946. Uvádí v něm, mimo jiných důležitých údajů, že v té době byl bytem v Praze II, Žitné ul. č.23. Některé zde uváděné údaje se opakují – mohli jste je číst v Hůlkově textu v knize Český rolník severskými státy. Přesto, nebo právě

proto, je uvádím opakovaně, aby si čtenář stačil uvědomit, za jakých podmínek pan Klindera žil a pracoval a neviděl v jeho osobě „jen“ statkáře, který měl o sebe postaráno, neboť veškerou práci na jeho statku dělali pouze námezdní pracovníci. Byly to životní i pracovní podmínky někdy až krušné, hlavně pokud se týká duševní zátěže a zdravotních potíží.

N

arodil jsem se v Tuklatech, okr. Český Brod, jako syn rolníka Františka Klindery, kde jsem také navštěvoval obecnou školu v Tuklatech. Pak jsem navštěvoval reálku nižší v Praze II., Ječná ul., pak vyšší průmyslovou školu v Praze a po absolvování byl jsem zaměstnán ve slévárně Kudličově. Poté jsem v roce 1895 nastoupil vojenskou službu po dobu 1 roku. Po propuštění z vojny (jako kadet aspirant roku 1896) jsem byl zaměstnán jako technický úředník u německé firmy Dr.Jingensen a Neuschlicher, později na Žižkově. Jako takový jsem byl 5 měsíců v Itálii a 4 měsíce ve Španělsku, kde jsem řídil montáže chemických továren. To bylo v roce 1898 a 1899. U této firmy jsem byl zaměstnán až do roku 1903, kde následkem přepracovanosti se u mne objevila tuberkulosa a na radu lékaře opustil jsem kancelář a koupiv statek ve Spomyšli, okr. Roudnice, oddal jsem se zaměstnání rolnickému. V průběhu prvé světové války jsem sloužil 1½ roku od října 1914 do června 1916, kdy jsem byl jako zemědělec služby zproštěn.. V roce 1917 mi byl ministerstvem veřejných prací ve Vídni propůjčen titul inženýra.

B

yl jsem členem pražského „Sokola“ od roku 1891 do roku 1899, spolku „Přátel Švehlovy koleje“, místopředsedou „Slovanského ústavu“, pak jsem byl členem předsednictva „Zemědělského archivu“, zakládajícím členem „Českého srdce“ a různých jiných obchodních i dobročinných spolků.

V

roce 1907 vstoupil jsem do nově reorganisované agrární strany a jako takový byl jsem hned příštího roku zvolen okresním důvěrníkem v Roudnici nad Labem. Ještě před světovou válkou jsem se stal členem výkonného výboru a do předsednictva strany kooptován v roce 1914 jako představitel zemědělského družstevnictví. Ve straně jsem se stal také finančním referentem po Dru Vyškovském, kteréhožto místa pro přílišnou zaměstnanost jsem byl zproštěn a nastoupil Václav Donát. Později však byl jsem opět požádán, abych tuto funkci finančního referenta formálně převzal v této funkci jsem zůstal až do rozpuštění politických stran. Členem užšího presidia byl jsem asi v roce 1920 resp. přestal jsem být někdy po roce 1920. Od té doby jsem v užším presidiu nebyl.

V

roce 1908 jsem byl zvolen místopředsedou Kampeličky ve Vraňanech, v roce 1909 jsem byl zvolen do širokého výboru Ústřední jednoty hospodářských družstev, v roce 1910 do revidujícího výboru, v roce 1911 jsem podnikl několikaměsíční cestu do Argentiny (Patagonie), o níž jsem napsal obšírný cestopis pod názvem „Český rolník napříč Argentinou“. O této cestě jsem konal potom přednášky. V roce 1912 jsem byl zvolen do představenstva Ústřední jednoty, kterou jsem v roce 1913 byl poslán na studijní cestu do Itálie k prohlídce italských pachtovních družstev. Také o této cestě jsem napsal knihu „Český rolník slunnou Itálií“. V roce 1914 jsem byl zvolen starostou Ústřední jednoty hospodářských družstev, kterážto funkce resp. kteroužto funkci po opětovných volbách jsem zastával až do roku 1942, kdy 1.listopadu jsem byl nucen Němci odejít do pense.

V

roce 1918 jsem byl povolán do předsednictva státního obilního ústavu a v roce 1919 jsem byl ustanoven členem revolučního shromáždění, kde jsem však setrval pouze krátký čas, poněvadž jsem seznal, že k politické činnosti nemám nijakých sklonů a vrátil jsem se proto cele ke své družstevní práci.

V

roce 1936 jsem podnikl další cestu do zahraničí, do severských států Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska, Švédska, Norska a Dánska, o kteréžto cestě jsem opět vydal a napsal spis „Český rolník severskými státy“. Všechny tyto cesty podnikal jsem jako vůdce československého družstevnictví a místopředseda mezinárodní zemědělské družstevní komise se sídlem v Paříži. Místopředsedou této mezinárodní komise zemědělského družstevnictví byl jsem zvolen v roce 1930 v Paříži a v této funkci jsem potom podnikal celou řadu cest za účelem získání členství a spolupráce v této komisi vedoucími osobnostmi Ústředních svazů zemědělského družstevnictví v jednotlivých evropských státech. To se mi podařilo tou měrou, že mi to vyneslo z francouzských míst název „apoštola družstevního“. Mimo to byl jsem za tuto svoji činnost vyznamenán vysokými řády osmi evropských států. V roce 1937 jsem podnikl cestu do Bulharska, kde jsem měl přednášku ve francouzském jazyce a kde jsem byl také přijat v audienci Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005

- XXVI -

carem Borisem, který se mnou rozmlouval o bulharském družstevnictví. V roce 1938 byl pořádán v Praze Mezinárodní zemědělský kongres, jehož jsem byl předsedou přípravného výboru a jako takový uváděl jednak představenstvo tohoto svazu, jednak jednotlivé účastníky jeho na „Gardenparty“ k panu presidentu Dru Benešovi. V témže roce dostalo se mi pozvání opětovného od ministra Dareého, abych se zúčastnil každoročně pořádaného kongresu zemědělského v Glosaru.

V T

roce 1939 zúčastnil jsem se Mezinárodního kongresu zemědělského v Drážďanech jako starosta „Centrokooperativu“, jehož starostou jsem se stal po jeho založení v roce 1921.

ak, jako jsme to viděli v celé řadě jiných organisacích družstevních, peněžních atd., měli Němci od prvopočátku snahu zasáhnout do řízení Svazů našeho zemědělského družstvnictví. Tato snaha jejich byla podporována přesvědčením, získaným z dřívějších styků s našim zemědělským družstevnictvím u příležitosti valných hromad Mezinárodního zemědělského svazu v Paříži, konaným v Praze i Mezinárodního zemědělského kongresu, taktéž v Praze konaného, kdy měli se možnost přesvědčit o síle a organisační zdatnosti našich Svazů. Z tohoto důvodu podařilo se jim již v roce 1940 přiměti vůdčí činitele brněnského zemědělsko-družstevního Svazu k tomu, že tam byl jmenován tzv.německý důvěrník v osobě jistého pana Sandtnera, který po boku vrchního řiditele prováděl tam stálý dozor.

A

čkoliv kolegové z předsednictva tohoto svazu tvrdili, že tento pán je celkem neškodný a hlavně nezasahuje do vnitřních záležitostí svazu, usnesli jsme se v našich poradách v Ústřední jednotě, že se do krajnosti budeme bránit tomu, aby také u nás byl takový důvěrník ustanoven. Státní komisař Ministerstva zemědělství Gross několikráte dal najevo, že by si přál, aby také v Ústřední jednotě německý důvěrník byl ustanoven, mně se však vždycky podařilo tuto věc zamluvit a oddálit. Na valné hromadě brněnského svazu družstevního na jaře 1940 konaného, jehož se pan Gross zúčastnil, zvláště důrazně vyzvedl tuto součinnost německého důvěrníka s vedením brněnského svazu a – nemýlím-li se – přímo apostrofoval nutnost, aby také v Ústřední jednotě podobná součinnost byla zavedena. Když však s naší strany neobjevila se žádná iniciativa, povolal mne k sobě na Hrad a za přítomnosti družstevního referenta Klinenberga mě činil trpké výčitky, že v Ústřední jednotě německý důvěrník nebyl ještě jmenován. Když pak jsem prohlásil, že je v jejich moci, aby nám takového důvěrníka jmenovali nebo ustanovili, rozlítil se a pravil, že národní socialisté nikdy nenařizují takovéto věci, poněvadž očekávají od druhé strany, že sami uznají nutnost takového opatření a že o ně požádají. Odpověděl jsem, že to není v mé moci, abych takovouto záležitost sám zařídil, že budu referovat o tom na ředitelství Ústřední jednoty a že o výsledku mu podáme zprávu. Před odchodem mým velmi důrazně prohlásil Gross, že v této věci nastává situace „entweder oder“ a že by každé oddálení způsobilo pro nás velmi nepříjemné důsledky.

K

dyž jsem nato ve schůzi ředitelství referoval o obsahu této rozmluvy, prohlásilo ředitelství, že nevyhovění znamenalo by uvržení celé správy Ústřední jednoty do koncentračního tábora a nemožnost kontroly budoucích činů Němců. Nepamatuji se, v jaké formě bylo toto usnesení příslušnému německému úřadu sděleno, jisto je však, že asi za dva měsíce následovalo jmenování Dra Luksche pro Ústřední jednotu, Sandtnera pro Kooperativu a Dra …. pro Centrokooperativu.

T

ento, celý rok trvající zápas o nepřipuštění Němců do vedení Ústřední jednoty měl tak zhoubný účinek na zhoršení mé srdeční choroby, že jsem dostával záchvaty, pro něž profesor Charvát mně nařídil alespoň půlroční opuštění kanceláře a ztrávení tohoto času v absolutním klidu. Dostalo se mi půlroční dovolené, kterou jsem ztrávil na venkově a kdy po celou dobu v úřadě mne zastupoval pan náměstek Jan Pražák.

P

o návratu z mé půlroční dovolené počal jsem od 1.září 1942 zase pravidelně úřadovat. Po třech nedělích však objevilo se opět takové zhoršení mé srdeční choroby, že profesor Charvát mně přesvědčil o bezúčelnosti dalších pokusů a důtklivě mně doporučil odchod do pense, který také od 1.listopadu 1942 představenstvem a dozorčí radou Ústřední jednoty mi byl povolen.


- XXVII -

VI. Závěr Myslím, že nebude na škodu, když se budete moci podívat na snímky z obce, které tak či onak souvisejí s naším jubilantem. Pokud se týká budov, pak se jedná o budovy čp.20 (obytné stavení Klinderova statku) a čp.120 (pův. Kulturní dům, pak Místní národní výbor, nyní Obecní úřad ve Spomyšli).

Statek čp.20 v roce 1932. (zapůjčili pánové Ant. Točín (originál) a Jaroslav Výrut (kopii).

Část návsi – vlevo dům čp.20. (snímek z pohlednice č.7 – číslování podle mimoř.čísla Spomyšelských aktualit z roku 2003)

Kulturní dům (čp.120), vpravo za stromy statek čp.20. (pohlednice č. 10 z roku 1942 - číslování podle mimoř.čísla Spomyšelských aktualit z roku 2003)


- XXVIII -

Část obytného stavení čp.20. (foto pravděpodobně z roku 1946, originál zapůjčila pí. Srbová Miluše, čp.50, kopii zapůjčil pan Výrut Jaroslav)

Klinderův statek – pohled na obytný dům přes hospodářský dvůr. (fotografii zapůjčili manželé Duchoslavovi, čp.42)

Z období výstavby Kulturního domu ve Spomyšli (1939-1940) – část nedokončené stavby. (Oba snímky zapůjčili manželé Miroslav a Jiřina Plickovi, čp.72)

Kulturní dům 1940. (obě fotografie zapůjčili manželé Točínovi) na rubu této fotografie je poznamenáno: 1940, stavěl stav. Minařík a Šťástka architekt. Kulturní dům. F.Klindera dal základ 30.000 Kč. Václav Turek senátor se postaral o další.


- XXIX -

Budova čp.20, pohled přes památník padlým. (fotografie: Jaroslav Marsa, duben 2004)

Rozpadající se zdivo kolem statku čp.20 – zeď sousedící s Hasičským domem čp.133 (snímek: Jaroslav Marsa, prosinec 2004)

Jedna z bývalých hospodářských budov statku, také polorozpadlá. (snímek J. Marsy ze září 2004)


- XXX -

Při své návštěvě Spomyšle v září 2004 mi vnuk pana Ferdinanda Klindery, dnes sedmasedmdesátiletý pan ing. Slavoj Kádner, CSc., vyprávěl i o posledních letech života svých prarodičů. Mimo jiné řekl: Dědeček s babičkou bydleli v Praze v Italské ulici. Po odchodu do penze dědeček předal byt své dceři Slavíkové (manželce dr. Slavíka) a s babičkou se odstěhoval do Křivoklátu. Po mrtvici se léčil – dožíval – v léčebně pro dlouhodobě nemocné na Mělníku, kde také zemřel. Babička zemřela na Křivoklátě; při pumpování vody ze studny jí ranila mrtvice.

Rodinná hrobka na hřbitově v Lužci n.Vlt. – místo posledního odpočinutí Ferdinanda Klindery, jeho manželky, rodičů i potomků. (snímek: Jaroslav Marsa, květen 2004)

Pohlednice zaslaná v říjnu roku 1916ze Spomyšle na adresu Dívčího lycea na Královských Vinohradech, podepsaná m.j. také Jarmilou (nejstarší dcerou ing. Klindery, v té době studentkou lycea) a A. Klinderovou (manželkou inž. Klindery). (pohlednice č.3 - podle číslování v mimořádném vydání Spom.aktualit v roce 2003, poštovní razítko JENŠOVICE – JENSCHOWITZ ze dne 23,X.1916)


- XXXI -

Vysvětlivky: vadium

-

F (f) intimat exekuce Šimák, Lev

-

hřbitov v Lužci n.Vlt. „gepek“ Malypetr, Jan

-

entweder oder

-

jistota, kterou dražitelé a účastníci veřejných soutěží skládají před začátkem dražby jako záruku pozdější event. schopnosti zaplatit vydraženou věc. florin, česky zlatý, stříbrná mince – zkratka názvu měny, která se v té době používala. sdělení nadřízeného úřadu podřízenému úřadu význam v tomto smyslu: nucený soudní prodej, zabavení majetku, dražba nar. 1896, český malíř a grafik, absolvent pražské akademie u Pirnera, Brömse a Thieleho, studijní cesty po Německu a Francii, zasl.umělec r.1966, nár.umělec r. 1978, zemřel r. 1989 nový hřbitov, jak ho známe v současné době, byl zřízen roku 1911 foneticky napsané německé slovo das Gepäck (zavazadlo) *21.12.1873 v Kloboukách, český agární politik. Studoval v Praze a v Kadani. Od roku 1900 vůdčí přestavitel agrární strany na Slánsku, 1914-1918 okresní starosta ve Slaném. Poslanec Národního shromáždění za agrární stranu,1922-1925 ministr vnitra, 1932-1935 předseda vlády ČSR. V letech 1935-1939 předseda poslanecké sněmovny Národního shromáždění. Za okupace se veřejně neangažoval, přesto byl v roce 1946 postaven před Národní soud jako kolaborant. Po svědectví presidenta E. Beneše a Jana Masaryka byl osvobozen. Zemřel 27.9.1947 ve Slaném. německý výraz pro české „buď anebo“

Použitá literatura: 1. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. II / 15.11.1935, č.2 2. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. III / 15.9.1936, č.1 3. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. III / 31.12.1936, č.2 4. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. IV / 15.10.1937, č.1 5. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. IV / 31.3.1938, č.3 6. Rys, Jan: Cesty K. H. Máchy po našem Podřipsku (vyd. 1936) 7. Tomeš, J.: Český biografický slovník XX.století – díl II., vyd. r. 1999 8. Klindera, Ferd.: Dějiny obce Spomyšl 9. Babiččino povídání 10. Stručný rodokmen rodiny Klinderovy 11. Dokumenty z historie statku čp. 20 12. Špecinger, Otakar: Vzpomínka na Ferdinanda Klinderu 13. Klindera, Ferd.: Český rolník severskými státy, Praha 1937.

Závěrečná poznámka autora: Cílem této mojí aktivity bylo seznámit občanstvo Spomyšle s některými materiály o životě jedné z nejznámějších osobností žijících a působících v naší obci. Předložená práce se snaží být jakousi mozaikou složenou ze střípků jubilantova života, jde o souhrn opisů nebo výpisů z historických dokladů, které jsem měl možnost prostudovat; v žádném případě se nejedná o biografickou práci. Text práce se zaobírá nejen historií statku a rodinou Klinderů, ale také událostmi, které byť jen okrajově souvisí s hospodářstvím čp.20 ve Spomyšli; tím mám na mysli hlavně přátelství Antonína Šimáka s Karlem Hynkem Máchou a oslavy 100.výročí básníkova úmrtí. Děkuji těm občanům Spomyšle, kteří se jakoukoli měrou zasloužili o tyto řádky, ať již to bylo zapůjčením písemností nebo fotografií, případně „pouze“ ústním sdělením faktů. Bez jejich laskavosti by tato vzpomínka na Ferdinanda Klinderu nemohla vzniknout. Někteří z nich jsou jmenováni přímo v textu. Dalším, jako jsou např. pan Petr Horáček (Spomyšl, čp.27) a paní Monika Knotková (Spomyšl, čp.26), děkuji touto cestou. Zvláštní díky patří vnuku ing. Klindery panu ing. Slavoji Kádnerovi, CSc., který se velmi zasloužil o větší rozsah této práce zapůjčením písemností ze svého soukromého archivu.

Jaroslav Marsa


- XXXII -

Ferdinand K l i n d e r a

Recommend Documents