FARNÍ CHRÁM PÁNĚ SV. VAVŘINCE V BYSTŘICI NAD PERNŠTEJNEM
historie a současnost
EDICE ZE STARÉ BYSTŘICE, 1. svazek
FARNÍ CHRÁM PÁNĚ SV. VAVŘINCE V BYSTŘICI NAD PERNŠTEJNEM
historie a současnost
Tato publikace byla vydána za finanční podpory Fondu Vysočiny
Rád chodím, Pane do domu Tvého do míst, kde trůní velebnost Tvá! Žalm 25,8
Vážení čtenáři, otevíráte knihu, která popisuje historii kostela sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem. Účelem této publikace je přiblížit události spojené s touto nejvýznamnější památkou města. Jsem přesvědčen, že bez uvědomování si našich kořenů, nemůžeme dobře rozhodovat o naší budoucnosti. Město proto hodlá podporovat vydávání dalších historických publikací o městě a okolí nejen v knižní podobě, ale chceme, aby celá edice byla přístupná i v elektronické podobě. Ing. Josef Novotný starosta města
Často jdeme kolem nich bez povšimnutí. Jejich přítomnost je pro nás samozřejmá. Ale položme si otázku: „Čím by byla naše města bez kostelů?“ Procházejí staletími našich měst a obcí. Jejich historie je do nich vepsána jako do letokruhů starých stromů. To vše mluví o jednom. O lidské naději, která se zdvíhá k Bohu a jako jejich věže míří k nebi. P. Jiří Buchta bystřický farář
V ŠERU MINULOSTI
Když za mrazivého prosincového dne L. P. 1732 ponejprv stanul nový bystřický farář P. František Ignát Dinter před farním chrámem svatého Vavřince, sevřelo se mu srdce úzkostí. V té chvíli teprve poznal, že povýšení, jehož se mu od olomoucké konsistoře přeložením z malých Stěbořic u Opavy na rozsáhlou farnost bystřickou i s předáním hodnosti děkana dostalo, není jen zaslouženou odměnou za dosavadní horlivé přičiňování se na svěřených vinicích, ale i uložením nových povinností a starostí na dlouhá léta, bude-li chtít i zde splnit svoje poslání úměrně svým životním zásadám, své vzdělanosti a pevné vůli. Dům Boží v Bystřici nad Pernštejnem zdaleka neodpovídal představám, jak si je P. Dinter v myšlenkách předem, byť jen neurčitě, vytvořil. Skromný svými rozměry, stavebně prostý a věkem sešlý, stál tu jako ctihodný sice, ale doslouživší již svědek dávné, velmi dávné minulosti. Věky, které přes jeho strmé střechy přeletěly, zanechaly na něm svoje stopy – tvůrčí i ničivé. Ale již prvý letmý pohled prozrazoval, že dávná minulost byla pro kostel i lid nepochybně příznivější a šťastnější nežli přítomnost. Šťastnější? Proč člověk v šeru minulosti tak rád tuší jen zhaslá světla? Vykreslit obraz minulosti bystřického kostela není snadné. Z rozměrného pestrého obrazu nám zůstalo jen několik málo úlomků, z nichž možno vytvořit jen obraz přibližný, pravděpodobný. Několik archivních záznamů a několik stavebních zbytků je skromným, ale tím cennějším podkladem k práci. Oč jedině se může dějepisec opřít, jsou písemné prameny, které jako doklady k jednotlivým událostem jsou uchovány v archivech. Ovšem, zase jen pokud jsou původní a pokud jejich původ v poměru k předmětu je takový, že jejich věrohodnost je plně odůvodněna. V našem případě jde především o velkou sbírku spisů, tzv. Bočkovu sbírku1), uloženou v Zemském archivu v Brně, dílo bystřického rodáka, dějepisce a archiváře moravského Antonína Bočka (1802–1847). I když dějepisci naší doby vyslovují pochybnosti o pravosti některých listin a prohlašují je i za padělky, zůstává tato otázka nerozřešená a je možno i nadále používat Bočkovy sbírky jako pramene. Jen u listin nejstarších dat je záhodno brát některé údaje v nich s jistou opatrností. Pokud ale obsahují zmínky o bystřickém kostele, jsou tyto záznamy takové povahy, že o jejich původnosti a pravosti netřeba pochybovat. Dalšími prameny jsou církevní archivy, farní v Bystřici25) a arcibiskupský v Kroměříži. V nich jsou cenné zejména visitační zápisy, dále výnosy a rozhodnutí konsistorní a korespondence duchovní správy s biskupstvím. Tak zvaných Domácích protokolů bystřické fary3) lze spolehlivě použít, pokud zápisy v nich byly činěny současně s událostmi, kdežto zprávy o dějích před jejich založením nelze vždy považovat za prameny v pravém slova smyslu, neboť nejsou doloženy citací pramenů a není jisto, zda nejsou sepsány jen na základě ústního podání. Dobrou pomůckou je drobný spisek někdejšího bystřického faráře P. Františka Klinkáče: Památka a zpráva o obnovení věží a vykonaných opravách při farním chrámu sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem roku 18734) (dále v citacích jen Památka), vydaný v Kroměříži roku 1874. I zde je možno zprávy brát jako spolehlivé, pokud jsou soudobé a přímých pamětníků. Velmi cenným pramenem, bohužel jen stručným, je městská kronika, zvaná Zourkova2), po svém zakladateli a dlouhodobém pisateli Janu Ignatiu Zourkovi, řeznickém mistru, mnohaletém primátoru města a varhaníku, 10
V ŠERU MINULOSTI muži to na svoji dobu vzdělanému, který z vlastního popudu soustavně zaznamenával události v městě i význačné události v širším kraji, dokonce i v Evropě. Všechny zprávy a záznamy se však týkají téměř výhradně náboženského života, hmotného zabezpečení kostela a duchovních nebo obsahují prostý výčet zařízení fary a kostela. Zprávy o stavebním vývoji nebo vzhledu kostela jsou velmi kusé a jedině ve spojitosti se staveništěm a zbytky původní stavby je možno si vytvořit přibližný obraz kostela, jak jej našel veliký farář P. Dinter. Vznik kostela svatého Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem možno položit nejméně do 13. století, neboť v souhrnu dějinných listin (Antonín Boček: Moravský diplomatář, díl II., str. 116) nacházíme poznámku o kostelním podací (patronátní právo, ustanovování kněze) a faře v Bystřici již v roce 1220. Jejich zřízení v trhovém městečku, jakým tehdy Bystřice již byla, je nesporné, neboť vytvoření takového sídliště vyššího typu samo o sobě již bylo podmíněno zřízením duchovní správy s kostelem a školou jako středisky kultury a vzdělanosti. Stejně tak připouští autoři publikace7) vydané k 400. výročí povýšení Bystřice nad Pernštejnem na město, když na str. 22 uvádějí: „Po celé 13. století máme tedy o Bystřici jediný (věrohodný – pozn. redaktora) písemný doklad – listinu biskupa Dědřicha z 18. ledna 1298, obsahující transumpt podvržené listiny s reálným základem, hlásící se do roku 1238. Z této listiny můžeme usuzovat, že se někdy koncem 30. let nebo ve 40. letech 13. století Bystřice stala farní osadou. A do let tomuto období bezprostředně předcházejících, tedy do první třetiny 13. století můžeme klást i založení osady Bystřice.“ Dále potom píší: „Je-li tato domněnka správná, mohlo být osídlení Bystřice o několik let starší, než jsme předpokládali. Také kostel mohl již v roce 1235 v Bystřici stát“. K výše zmíněné listině v téže publikaci uvádí autor Ivan Štarha na straně 20. doslova: „Bystřický rodák Antonín Boček otiskl v moravském diplomatáři tuto listinu podle údajného opisu ze 14. století v archivu města Bystřice. O listině vyslovil určité pochybnosti již v roce 1898 Ladislav Klicman, nicméně bral její údaje za pravdivé Opis ze 14. století však v bystřickém archivu nebyl nalezen a Jindřich Šebánek prokázal, že jde o falzum, kterým chtěl bystřický rodák, první moravský stavovský historiograf a archivář Antonín Boček vyšperkovat nejstarší dějiny svého rodného města.“
HISTORICKÉ SOUVISLOSTI I. Počátky osídlení místa budoucí Bystřice jsou zahaleny do neproniknutelné mlhy. Několik listin, snad soudobých či novodobých padělků, říká, že osídlení zde v první polovině 13. století existovalo. Na příhodném místě bylo zřejmě i duchovní centrum nového osídlení, zárodek nynějšího farního kostela – nevíme ale, byl-li dřevěný nebo už kamenný. Logicky zde mělo být i mocenské centrum, sídlo lokátora, snad pouze dvorec, možná i primitivní tvrz. Nevíme, můžeme pouze s ohledem na tehdejší způsob osídlování usuzovat. Hmotné památky z té doby se nezachovaly vůbec. Vzaly za své při opakovaných přestavbách kostela, stejně tak jako při častých a ničivých požárech, po nichž se obvykle měnil i původní terén. Poučné je podívat se na toto období zvnějška, rozhlédnout se alespoň letmo po dějinách českých zemí. Morava a Čechy prošly do konce 12. století více než stopadesátiletou společnou cestu. V posledních 25 letech 12. století to však byly časy těžké, kdy se vinou věčných konfliktů mezi Přemyslovci, doslova se rvoucími o knížecí trůn, a s aktivním přispěním římskoněmeckého císaře Friedricha Barbarossy český stát rozpoltil nejprve na dva kusy, později dokonce na tři. Roku 1182 bylo od dosud jednotného celku odtrženo markrabství moravské, roku 1187 se vymklo z pravomoci českého panovníka i pražské biskupství a stalo se „říšským knížectvím“. Knížecí křeslo za ono čtvrt století od abdikace krále Vladislava II. v roce 1172 změnilo dvanáctkrát majitele. S pražským trůnem se kupčilo, vedly se o něj nekonečné krvavé boje, a to všechno vyžadovalo maximum prostředků peněžních i hmotných. Města téměř ještě neexistovala, náklady nesl venkovský lid v řídce osídleném území, hospodařící 11
Pravděpodobná podoba bystřického kostela před přestavbou v 18.století.
Dvacet šest let po Bočkově smrti vydává tehdejší bystřický farář František Klinkáč již zmíněnou drobnou „Památku a zprávu o obnovení věží a vykonaných opravách při farním chrámu Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem4), kde na straně 3. a 4. píše: …, že kastelán Maidenburský, Štěpán z Medlova farní patronát města Bystřice s veškerým příslušenstvím, „jímž předkové Štěpánovi a on sám tutéž faru nadali“ r. 1220 klášteru doubravnickému daroval a markrabě Jindřich Vladislav, jakož se o tom i v listině v zdejším městském archivu dočítáme, nadání to potvrdil, …“ Z tvrzení faráře P. Františka Klinkáče se dá věrohodně usuzovat, že tato listina byla v roce 1873 v bystřickém městském archivu, protože z citace vyplývá, že ji zde farář Klinkáč četl, což však zcela zpochybňuje tvrzení Jindřicha Šebánka. Pozoruhodné je, že v roce 1936 se dotazuje dopisem (OA Žďár nad Sázavou, archiv města Bystřice; vyskartovaná korespondence č. 78 – 1635/36) tehdy již profesor Šebánek Městské rady v Bystřici, zda se v archivu města inkriminovaná listina nachází. Odpověď rady není známa. Původní kostel stál nepochybně od prvopočátku v místě kostela nynějšího, které již při prvém pohledu na mapu i v přírodě je původním střediskem celého sídliště. Plochý výběžek náhorní planiny, dosti příkře spadající do údolí říčky Bystřice, jediné to tehdy spojovací cesty se sídlišti v povodí řeky Svratky a se sídly majitelů kraje na hradě Kameni (Zubštejně) a později na Pernštejně. Místo pro budování kostela bylo dobře voleno a vyhovovalo plně tehdejším osídlovacím způsobům a požadavkům. Kolem kostela bylo i dostatek místa pro založení pohřebiště obehnaného obrannou zdí. Protože z citovaných pramenů je jisté, že kostel stál již koncem první třetiny 13. století, mohlo jít tedy jen o stavbu románskou, pravděpodobně kamennou. Nelze zjistit, zda měl podobu rotundy (tj. okrouhlého půdorysu), jak 12
V ŠERU MINULOSTI jsou budovány naše nejstarší dochované svatyně, nebo byl-li zde uplatněn byzantský vliv a stavba měla půdorys prostého čtverce nebo obdélníku, zakončeného nanejvýš půlkruhem (aspidou). Svými rozměry v půdoryse sotva přesahoval rozměry dnešního kněžiště, neboť podle tehdejšího zvyku zůstávali věřící při bohoslužbách před svatyní pod širým nebem. Rostoucímu městečku i okolním vesnicím však tento kostelík brzy nepostačoval a byl proto odstraněn a nahrazen novým, větších rozměrů. Kdy k této přestavbě došlo, nejsou zprávy. Lze však soudit, že se tak stalo někdy na počátku, nejpozději v polovici 15. století, ještě před náboženským rozkolem ve městě. Výnos olomoucké konsistoře ze dne 7. června 1762 mluví sice o zakládací listině kostela z roku 1495, ale zdá se, že šlo o listinu jen obnovenou v souvislosti s celkovými úpravami náboženských poměrů ve městě, které rychle přecházelo ke straně podobojí. Jisté je, že v té době kostel existoval. Roku 1496 byla totiž provedena sbírka na pořízení zvonů a z toho vyplývá, že kostel i věž již byly vybudovány. A protože z těch let je podrobnějších všeobecných písemných zpráv již mnohem víc, jistěže by se zpráva o stavbě vyskytla, ať již přímá nebo nepřímá. Muselo tedy dojít k přestavbě kostela románského na gotický již dříve. Z gotického kostela zůstalo zachováno pouze spodní zdivo kněžiště. Jeho gotický původ je zřejmý. Obdélníkový půdorys, zakončený třemi stranami osmiúhelníku, je typickým pro gotické vysoké chóry (kněžiště) převážně všech chrámových staveb gotiky. Toto zakončení vysokých chórů podrželo baroko jen tam, kde šlo o obnovy a přestavby a kde z úsporných nebo jiných důvodů bylo použito staré zdivo. Baroko samo při stavbách nových uplatňovalo svoje tvary, od gotiky úplně odlišné. Vůdčí myšlenkou byla jediná prostora ústředního, nejvýše křížového půdorysu. Křížový půdorys byl sice oblíben i v gotice, ale zde šlo vždy o členění prostory, vytvářející tak více méně samostatné části chrámu, kdežto v baroku byla vždy snaha, aby prostupující se prostory byly ve svém středu spojeny v jeden celek, jak to konání bohoslužeb a bezprostřední účast věřících na nich vyžaduje. Nejen půdorys a vnější tvary dnešního kněžiště našeho kostela, ale i jeho venkovní opěrné pilíře jsou neklamným důkazem gotického původu.
zastaralými a neefektivními metodami. Země byla v naprostém úpadku a byla ohrožena sama její existence. Psal se rok 1197. Vlády se ujal tehdy čtyřicetiletý Přemysl Otakar I., pozdější první český dědičný král, energický muž, který vyvedl stát z krize a životu předků vnukl nové lepši perspektivy. Snad i proto, že začátek jeho vlády byl poznamenán do té doby nevídaným činem jeho bratra Vladislava Jindřicha, který přes počáteční, dokonce vojenský, odpor nakonec ustoupil ve prospěch toho schopnějšího a byl Přemyslovi oporou v zavádění prudkých a všestranných změn na Moravě, kde se stal až do své smrti v roce 1222 markrabětem. Stejně jako v Čechách začala v té době i na Moravě kolonizace tehdy minimálně osídlených částí země, kolonizace vnitřní (vlastním lidem) i vnější (cizinci, převážně z říše). Vznikají první královská města – Uničov, Bruntál, Opava, Jemnice, Hodonín. Česká a moravská krajina získává svůj typický, až do 19. století neměnný ráz, malé vesničky obklopené poli až k hradbám lesů kolem, v městech a městečkách vznikají řemesla, rozvíjí se hornická činnost. A někdy v tom čase, na samém počátku 13. století organizují páni z Medlova, snad členové družiny Vladislava Jindřicha, na svém zboží na jižní Moravě první osadníky do tehdejší málo prozkoumané, čerstvě získané, ne příliš pohostinné krajiny v pomezním pralese mezi Moravou a Čechami. Proč páni z Medlova nenapřeli úsilí jiným směrem, do příznivějších a také neobydlených částí Moravy – viz výše jmenovaná města – to se už asi nikdy nedovíme. Zřejmě je v pustém, nepřístupném kraji lákalo něco, o čem nemáme ponětí. Zcela určitě tehdy zde bylo podstatně příznivější, teplejší podnebí, snad je lákalo tušené přírodní bohatství – vždyť nedaleká Jihlava již těžila neskutečně stříbra a byla po Praze druhým 13
Tento stavební prvek zavedla gotika jako novinku ve stavebnictví z prosté nutnosti. Nešlo v zásadě o stavební útvar okrasný, i když vrcholná gotika pilíře využila i okrasně, nýbrž jejich účel byl přesně stanoven, jak již sám název – opěrný – vyjadřuje. Aby bylo možno vytvořit vznosná klenutí, z počátku jen ve vysokých chórech, později i nad loďmi, bylo nutno nosné zdi vyztužit, neboť poměrně lehké zdivo by nesneslo tlak, který na ně klenba vyvozovala a k tomu byly vytvořeny opěrné pilíře. Baroko, které opět zdivo zesílilo, dosahovalo zdánlivě jeho lehkosti zvlněnými tvary a opěrné pilíře již nepotřebovalo. Nanejvýš tam, kde toho staveniště na svahu, nebo půda s nedostatečnou pevností vyžadovaly, bylo zdivo vyztuženo pilíři v podobě mohutných, šikmo seříznutých hranolů, které však s opěrnými pilíři gotickými nemají nic společné ani stavebně, ani účelově. Opěrné pilíře našeho kostela by v nynějším rozsahu svůj účel ani plnit nemohly, neboť sahají jen asi do dvou třetin zdiva, tedy níž než klenba uvnitř začíná. Je tedy zřejmé, že dnešní kněžiště pochází od základů až do výše zakončení opěrných pilířů ze stavby původní, přestavbě nijak nepřekážející, i když jejich původní úkol jim byl odebrán. Dalším důkazem, že pilíře nejsou novým dílem, je vrchol jednoho pilíře, vyčnívajícího nad uzavírací zeď severní boční lodi. Sakristie, která zde u gotického kostela stávala, byla jen nízkým přístavkem a nemohla zdivo kněžiště dostatečně podpírat. Opěrný pilíř byl i zde tedy nutný. Další pilíře 14
Plán Bratrského sboru v Bystřici, zhotovený koncem 18. století. (MZA v Brně, fond 47, velkostatek Dolní Rožínka)
Plán Bystřice nad Pernštejnem z počátku 18.století (výřez) – Sbírka F. F. Nicolaie, Württembergische Landesbibliothek Stuttgart, fond „Sammlung Nicolai“, sv. 132, fol. 34.
V ŠERU MINULOSTI podél zdí kněžiště se nezachovaly, protože překážely novému vnitřnímu prostorovému řešení obou bočních lodí. Loď gotického kostela asi neměla klenbu, jen pouhý trámový strop. Kostel měl pouze jednu loď. Její rozlohu lze i dnes přesně určit. Šířkou odpovídala šířce dnešní hlavní lodi a na straně západní končila rovnou příčnou uzavírací zdí mezi první dvojicí dnešních nosných pilířů. Byla tedy asi o 9 metrů kratší. Její založení i výstavba byla asi jen dílem lidového stavitelského umění, jak nasvědčuje její nesouměrné napojení na kněžiště, nejvíce zřejmé na Vítězném oblouku, jehož pilíř na straně na straně severní je mnohem širší než na straně jižní. I podélná osa celého kostela je ve Vítězném oblouku mírně lomená. Výška kněžiště gotické stavby odpovídala výšce opěrných pilířů, tj. byla asi o jednu třetinu nižší než výška nynější. Výška lodi odpovídala přibližně výšce dnešního kněžiště. Šindelová střecha nad lodí sedlová a nad kněžištěm polovalbová, byla asi vysoké vazby jako všechny střechy tehdejších staveb toho druhu. Podobu gotického kostela lze s velkou pravděpodobností věrohodně rekonstruovat. V druhé polovině 16. století měli v Bystřici velký vliv čeští bratři, kteří si v té době postavili vlastní modlitebnu za řekou (dnes čp. 346 naproti bývalému lihovaru). Půdorys dnešní stavby (cca 10,9 x 16,5 m) je shodný s půdorysem bývalé lodi této modlitebny, kněžiště (5 stran osmiúhelníku bylo ubouráno na začátku 20. století při rozšiřování silnice k nádraží a mělo rozměry 8,4 x 7,5 m). Porovnáme-li tyto rozměry s pravděpodobnou velikostí lodi gotického kostela svatého Vavřince (loď cca 11 x 15 m, kněžiště 8 x 10 m), zjistíme, že jsou téměř shodné. Nedávno nalezené plány na přestavbu bystřické fary, bratrského sboru a palírny (lihovaru)23) nám znázorňují podobu bratrské modlitebny v původní podobě pozdně gotického venkovského kostelíka, jehož architektura se příliš neliší od podoby dnešního hřbitovního kostela, který byl postaven přibližně o půl století později něž modlitebna českých bratří. Je tedy víc než pravděpodobné, že stavitelé obou nekatolických sakrálních objektů v Bystřici nad Pernštejnem se nechali inspirovat společným vzorem – stávajícím kostelem svatého Vavřince. Pouze kostel postavený Janem Čejkou z Olbramovic bystřickým evangelíkům v roce 1614 má poněkud větší rozměry (loď 13,1 x 19,7 m; kněžiště 11,1 x 11,6 m) – měla tím být vyjádřena důležitost a početní síla této náboženské strany ve městě, kde v té době asi měli evangelíci skutečně faktickou většinu.
největším městem v českých zemích. Možná také, že jinou směnu svých majetků na jižní Moravě za území olomouckého biskupa nemohli uskutečnit. V každém případě po další čtyři století potomci pánů z Medlova – Pernštejnové hluboce ovlivňovali život v tomto kraji. (Použito údajů z Toulek českou minulostí od Petra Hory – Hořejše)
HISTORICKÉ SOUVISLOSTI II. Oproti prvnímu exkurzu se posunujeme v čase o 400 let dopředu. Bystřice, po celou dobu dosavadní existence pod vlivem postupně jednoho z nejmocnějších rodů v království, mění v krátké době 40 let čtyřikrát majitele. Jsme v posledních desetiletích 16. a v prvních desetiletích 17. století, ve kterých dochází k událostem, které mají podstatný vliv i na osud českých zemí pro dalších 300 let. Již dvě století ničí zemi náboženské spory. Husité a jejich výboje jsou sice už dávno zapomenuty, jejich mírumilovní pokračovatelé – čeští bratři – po období rozmachu jsou koncem 16. století postupně vytlačováni, nenáviděni stejně tak katolíky jako protestanty. Protestantismus, přicházející z německých zemí, má vliv na posilování německého vlivu, na pražském zemském sněmu se mluví zase německy. Německy mluvící stavové podněcují vzpouru proti Habsburkům, dosazují svého stejně mluvícího protestantského krále a výsledkem je tragická porážka na Bílé hoře a celoevropský třicetiletý konflikt. Vnější události se odrážejí i na životě v Bystřici. Po hospodářském růstu města za posledního velkého Pernštejna Vratislava si Bystřičtí měšťané jeho prostřednictvím doslova kupují v roce 1580 povýšení na město. Přes skutečnost, 15
I. vojenské mapování (Josefské) 1764–1768, Morava, List 35
V této souvislosti je zarážející, že při částečném odstranění venkovních starých omítek v roce 2000 kolem kněžiště se zde nenašly ani náznaky ostění původních gotických oken, dokonce ani náznaky po jejich dodatečném zazdění, jako kdyby původní kněžiště gotického kostela bylo bez oken, což je velice nepravděpodobné. Mimo nutných oprav se vzhled kostela po staletí neměnil. Jen v roce 1699 byly po obou (?) stranách lodi postaveny (dřevěné) kruchty2). To byl již opět pociťován nedostatek chrámového prostoru, a to jak v důsledku rozmachu náboženského života v době protireformační, tak i nového vzrůstu obyvatelstva, který byl všeobecným jevem v té době. Není známo, zda tyto kruchty byly již patrové nebo jen přízemní. V Zourkově kronice je této stavbě věnována pouhá jedna krátká věta: Téhož léta kruchty v kostele postaveny. V Klinkáčově Památce4) je k tomu uvedeno: R. 1699 když již prostora chrámová nedostačovala, přistavěno ke kostelu po obou stranách kruchty, kteréž ale toliko ze dřeva zbudovány byly., a to bez udání pramene; šlo zřejmě o ústní tradici. 16
V ŠERU MINULOSTI Podrobíme-li tyto kruchty kritickému zkoumání, je zřejmé, že dřevěné kruchty nemohly být postaveny vně kostela, protože vnější boční zdi by musely být probourány poměrně velkými otvory tak, že by byla narušena statika celé stavby. Jednalo se tedy zřejmě o vnitřní dřevěné konstrukce po jedné nebo obou bočních stranách lodi, případně v západním závěru kostela. V této souvislosti je zajímavý půdorys farního kostela na „Nicolaiově“ plánu města, který byl objeven teprve nedávno22). Vlastní střed města (domy na náměstí) je naznačen pouze schématicky, s podivuhodnou přesností, odpovídající tehdejší skutečnosti, jsou zakresleny „strategicky“ důležité části: vodní toky včetně mlýnských náhonů, vstupy do města, opevnění kolem kostela, samostatná stavení, mosty a lávky apod. Protože je taktéž přesný půdorys hřbitovního kostela a tzv. Bratrského sboru (o mostu přes říčku Bystřici nemluvě – zdůvodnění této stavby opřené o soudobé prameny by bylo obšírné), nelze pochybovat o přesnosti půdorysu farního kostela. A právě tento půdorys je poněkud zvláštní – nesymetrický. Severní strana lodi je znatelně širší než jižní a kněžiště je vzhledem k lodi posunuto k jihu. Zde je namístě otázka, není-li to způsobeno „novou“ přístavbou, protože původní stavba gotického kostela z XIV. století takto v rozporu s tehdejšími pravidly určitě nevypadala. Touto dodatečnou přístavbou by se daly snadno vysvětlit i tři anomálie současné stavby: hlavní osa kněžiště není totožná s hlavní osou lodi a pilíře mezi hlavní a severní boční lodí jsou podstatně širší než na jižní straně (zřejmě dodatečně vyztužovali zdivo, ve kterém vybourali otvory), a rozdílná šíře vnějších zdí bočních lodí: zeď v severní lodi o cca 15 cm širší, což je v jižní lodi kompenzováno dovnitř zesílenými pilíři pod příčnými klenebními oblouky. V roce 1710 zaznamenává kronikář Zourek poměrně podivnou, ale pro nás pozoruhodnou zprávu: „Na den svatého Fabiána Šebestiána, právě když p. kaplan evangelium čísti měl, Fišů chlapec Čermákova chlapce s horní kruchty na spodní shodil, však na zdraví jemu se nic nestalo. Velký křik v kostele následoval.“ 2) Ze zápisu by bylo možno sice soudit, že kruchty byly patrové a dokonce o dvou patrech, ale s přihlédnutím k místním zvyklostem i stavebně – konstrukčním možnostem je spíš pravděpodobné, že v tomto případě je kruchtami zde míněn hudební kůr v pozadí lodi, vlastně kůry dva nad sebou, jak tomu bývalo a někde je zachováno dosud, jako na příklad v sousedním Novém Městě na Moravě. Dva kůry nad sebou bývaly budovány z důvodů úsporných ve snaze získat další prostory pro věřící, aniž by bylo nutno rozšiřovat obvod stavby. Boční kruchty v bystřickém kostele bývaly vyhrazeny mužům
že město dochovalo do dnešních dnů jeden z nejobsáhlejších archivů na Moravě, některé důležité reálie neznáme a zůstanou pro nás navždy skryty. Neznáme, podobně jako v celých Čechách a na Moravě, podrobně náboženské rozložení ve městě (obecně se v poslední době uvádí, že katolíků mohlo být asi 30 %). Z toho, že fara je prakticky celé století obsazována kněžími podobojí, můžeme pouze usuzovat, že tato strana měla převahu. Postupně to není již podobojí husitů, čím dál tím víc se i ve městě prosazují evangelíci, kteří si uzurpují právo dosazovat kněze protestantského, což však rázně odmítá olomoucký biskup, protože v té době mají povoleno podávat podobojí i katoličtí kněží. Převaha evangelíků ve městě je asi nevelká, jak vidíme z častého střídání kněží, kteří odcházejí po krátkém působení převážně pro nedostatečné hmotné zajištění. Odhady o počtech katolíků a protestantů ve městě potvrzuje i skutečnost, že mnišský řád františkánů, který přichází do města v průběhu 30-ti leté války, v období první vlny tuhé rekatolizace, po několika málo letech odchází, pravděpodobně pro „nedostatek práce“. Druhá vlna rekatolizace po roce 1648 se města nedotkla, jak svědčí poměrně podrobné zápisy v bystřickém archivu, které o tomto tématu téměř nehovoří. Značnou část obyvatel ve městě, a to zřejmě i movitých, zejména kolem poloviny 16. století tvoří čeští (moravští) bratři. Vždyť z Bystřice pocházejí dva významní překladatelé Bible kralické – Izaiáš Cibulka (Jiří Cibulka, snad otec nebo bratr Izaiáše je dlouholetým městským hospodářem) a Jan Kapito. Čeští bratří staví někdy kolem roku 1550 v Bystřici svoji modlitebnu, která svými rozměry a provedením je srovnatelná s farním kostelem, který stojí nedaleko a který údajně chátrá, protože se o něj nestará žádná z nesvářených stran, ani katolíci, ani podobojí. Obě strany 17
a jinochům z venkova, kdežto mládež z města, zvláště školní, tvořila pěvecký sbor na kůru u varhan. V lidové řeči bývají ovšem názvy jednotlivých částí kostela z neznalosti zaměňovány a nesprávně používány a ustálené pojmenování pro prostory v bočních lodích v poschodí není dosud. Ze záznamu o rušné příhodě dále vyplývá, že horní kruchta (tj. kůr s varhanami) byla užší než kruchta spodní (obvykle kůr literátský), jinak by nebyla skončila tak šťastně. Jinak je zápis dokladem, že rozpustilost mládeže i na místě posvátném je tradicí velmi starou. Vnitřní úprava kostela odpovídala svou prostotou jeho zevnějšku. Dle visitační zprávy z roku 1662 neměl hlavní oltář svatostánek, jen uzavřený výklenek ve zdi, jak se dosud zachoval ve vítochovském kostele. Je to patrně rozměrný výklenek v dnešní sakristii, sloužící k úschově drobných předmětů, dříve i k úschově bohoslužebných nádob. Zmíněný zápis ukládá faráři svatostánek ve zdi odstranit. Došlo však k tomu až roce 1714, kdy byl postaven nový hlavní oltář. Kostel míval i sklep, připomínaný poprvé v roce 1578 při soupisu kostelního zařízení1). Dle tohoto seznamu bylo v kostelním sklepě uloženo 21 starých knih. V novém seznamu kostelních předmětů z roku 1594 je u některých knih poznamenáno, že „pro starost písma se jim rozuměti nemůže“. Sklep byl spolu s kostelem roku 1645 vypleněn švédskými nebo císařskými vojsky3): „… sklep v kostele vybrali, na věži nějakého kloboučníka z Letovic zabili“. Tento sklep je s určitostí totožný se současnou podzemní prostorou pod dnešní sakristií na jižní straně kněžiště. FD uvažuje, že původní sklep byl později asi přeměněn v hrobku, do které byl v roce 1721 pohřben Jan Ignatius Zourek pro svoje vynikající postavení ve městě a zásluhy o kostel a po jedenácti letech (1732) sem uložen i první bystřický děkan Benedikt Pražák. Jak ovšem vyplývá z pozdějších zápisů Zourkovy kroniky („V tom roce 1721 dne 4. augustii umřel v Pánu Jh. Ignatius Zourek, kterej za svého živobytí věčím dílem do této knihy vpisoval a pochován dne 6. ditto v chrámu Páně svatého Vavřince prostřed kostela po straně kazatelnice. Jann G. Dukát, písař radní.) byl autor kroniky pohřben na severní straně lodi v místech pod kazatelnou, děkan Benedikt Pražák na protější jižní straně; pod lavicemi je dodnes označení těchto hrobů v cihelné dlažbě. Že je tzv. hrobka, do které se sestupuje schody pod deskou před dveřmi do sakristie v jižní boční lodi, prázdná, se potvrdilo při jejím otevření dne 7. září 1993, ke kterému dal podnět redaktor originálu a autor doplňků tohoto díla prostřednictvím p. faráře Bohumila Černého a Rady města. Půdorysně (cca 4 x 4 m) se tento prostor nachází přesně pod sakristií, do výše cca 0,5 m je výrazně středověká podezdívka z lomového kamene na maltu, viditelně starší než stěny a valená klenba z neomítnutých pálených cihel barokního původu, odpovídající době přestavby kostela v letech 1750–1754. Na stěnách se nacházejí nápisy vápnem, které svědčí o tom, že sklep byl navštíven minimálně ve 30. letech 20. století. Po zemi sklepa jsou porůznu poházeny nejrůznější lidské kosti a části rakví. Sklep byl po tomto průzkumu ponechán v původním stavu; je oprávněná domněnka, že z něj nejsou přístupny žádné další prostory. Taktéž následně provedené geofyzikální měření v místě největšího průhybu podlahy mezi kněžištěm a lodí, který byl původním podnětem pro otevření podzemí, nepřineslo objev podzemních prostor, pouze podezření na určité anomálie, které by mohly pocházet od staršího zdiva nebo hrobů. Publikace21), která shrnuje výsledky použití geofyzikálních metod při archeologickém průzkumu, uvádí na straně 98: „Dva ověřovací vrty umístěné přibližně do vrcholu plošné anomálie o zvýšených odporech a zdokumentované vrtným periskopem prokázaly pod 1 až 1,5 m mocnou a ulehlou navážkou částečně zasypanou kryptu s proraženou klenbou, vytvořenou pravděpodobně při barokní přestavbě kostela“. Mnohem bohatší vývoj prodělala kostelní věž, vlastně jen zvonice. Stávala samostatně poblíž západního průčelí kostela (podobně jako je tomu dodnes ve Štěpánově). Ani její vzhled není přesně znám a jen z různých 18
V ŠERU MINULOSTI zpráv je možno vytvořit přibližný obraz jejího vzhledu. Založena byla pravděpodobně ještě před přestavbou románského kostela na gotický, někdy v druhé polovině 14. století. Měla prostornou základnu čtvercového tvaru, silné zdi z lomového kamene, pnoucí se bez členění do výše nejméně hřebenu střechy lodi. Oživena byla jen nejnutnějšími drobnými okny pro osvětlení schodiště uvnitř, nahoře pak rozměrnějšími okny k volnému šíření zvuku zvonů. Její původní účel nebyl jen pro umístění zvonů, nýbrž i bezpečnostní a obranný, či spíš naopak. Bývala sídlem stálé požární hlídky a v čas válečného nebezpečí i hlídky vojenské. Tak například „Dne 4. února 1644 učiněna smlouva s Jiříkem Březinou z Nového Města na rok pořád sběhlý, který vedle svého prohlášení hodiny, kteréž na věži jsou má vším opatrovati a šetřiti, aby se na nich žádná nestala. Ročně dostane 8 zl moravských a jeden pár střevíců. Poněvadž hlásného na věži nebylo a v nynější válečné době nepokojné, aby ve dne i v noci z věže na všechny strany pozor dával, tehdy jeho obec za téhož hlásného přijímá, však povinen jest týž Jiřík stále na věži ve světničce ve dne i v noci zůstávati a zvláště v nočním času. Po každé hodině buď zpěvně k chválení Pána Boha aneb skrz troubu se ohlašoval, nikam na cestu, zvláště pak přes pole, bez opovědi pana purkmistra se vydávati, pak-li by se tak kam po své pilné potřebě jeti chtěl, má na své místo jiného na věži zanechati a jemu za to zaplatiti.“ 24) Samostatně stojící věž je znázorněna na již zmíněném „Nicolaiově“ plánu města Bystřice, který byl objeven po roce 1990 v archivu v Stuttgartu. Na tomto plánu, odhadem zhotoveném na počátku 18. století, je znázorněna i obranná zeď kolem kostela, věž je součástí této zdi22). Jako každá vysoká a svému okolí vévodící stavba, tak i tato věž byla vystavena ve zvýšené míře všem vlivům povětrnostním, zejména úderům blesků. Její dřevěné části musely být proto častěji vyměňovány, ale nové bývaly zpravidla přizpůsobovány svými tvary stavebnímu i uměleckému vkusu své doby. V roce 1520 bylo nutno opravit věž a oprava vyžadovala velký náklad. Protože kostel neměl vlastní jmění, byla provedena sbírka, která vynesla 22 kop grošů Celková oprava stála přes 136 kop. Dávala se nová pozlacená makovice, která se oplechovala a končila špicí s korouhví. Střecha věže se opravovala novým šindelem. Chybějící peníze byly z obecní kasy.24) Tím také věž měnila svoji tvář. Takové změny doznala i po úderu blesku v roce 1652, který ji spálil „až pod zvonek, na kterýž
se však vzácně shodují v nenávisti ke třetí straně, k českým bratrům. Ti jsou dokonce na přechodnou dobu kolem přelomu staletí z Bystřice vytlačeni, za majitele Václava Plesa Heřmanského dokonce jejich modlitebnu přechodně obsazují františkánští mniši a místní evangelíci rázně odmítají posílat děti do bratrské školy. Podle tradovaných názorů, nikterak pádnými argumenty podložených, město po odchodu Pernštejnů a zejména po požáru v roce 1585 stagnuje, ne–li chudne. Změna majitele a rozsáhlé požáry jsou však běžné pro většinu tehdejších měst. Přesto však v nich stavební ruch proto neutichá. Podobně je tomu zřejmě i v Bystřici. Náznakem je nejen bratrská modlitebna, mramorové ostění dnes zazděných dveří ve farním kostele s vročením 1565, ale i nedávno objevený kovaný kříž s letopočtem 1607 a nanejvýš záhadný půdorys kostela na Nikolaiově plánu města. Pádným dokladem je pak novostavba kostela pro evangelíky Janem Čejkou z Olbramovic v roce 1614 – určitě náklady na stavbu nenesl sám a příslušný díl požadoval od bystřických souvěrců, ať už formou práce nebo peněz. Jako pádnou indicii lze brát i snahu majitele města katolíka Zikmunda Jana Plesa Heřmanského o postavení nového kostela ve městě, zasvěceného sv. Bartoloměji, sv. Kateřině a sv. Barboře. V roce 1605 odkazuje ve své závěti na tento účel poměrně velkou peněžní částku. Prý byla, včetně jiných movitých věcí z odkazu, defraudována. Kříž s letopočtem 1607, zhotovený dva roky po Plesově odkazu, je pádným důkazem stavební činnosti kolem farního kostela. Kde byl původně umístěn, nelze dnes již zjistit, oprávněně je možno pochybovat, že by si ho sveřepí evangelíci, kteří obecně symbol kříže zásadně nepoužívali, nechali umístit na kostel, do kterého opakovaně odmítali vpustit 19
hodiny bijí“, zapsal kronikář3) a dodává, že byla v roce 1654 opět vystavěna. V té době bylo baroko na našem venkově dosud v samých počátcích a lidové stavitelství tvořilo pod vlivem pozdní gotiky a renesance. Při výstavbě shořelé části věže došlo k podstatné změně v jejím zakončení, zejména zřízením dřevěného ochozu, jak renesance s oblibou dělala a jak to také vyvíjející se kultura vyžadovala. Z takových ochozů nejenže bylo možno lépe konat služby zmíněné hlídky, ale o velkých svátcích a jiných slavnostních příležitostech z nich pozounéři vytrubovali svoje fanfáry. Ze zápisu vysvítá, že zakončení věže bylo již členité a hodinový zvonek byl umístěn výše v dřevěné části. Roku 1703 blesk opět udeřil do „velké“ věže, nezapálil však. Přesto věž musela být znovu opravena a došlo k nové změně jejího zakončení vyzdvižením lucerny již barokového tvaru. Věž tedy soustřeďovala v sobě stopy všech kulturních období, kterými prošla. Zourkova kronika2) dvakrát mluví o „velké“ věži (v obou popsaných úderech blesku). Z toho je jisté, že věž měla svůj protiklad v nějaké věži menší. Byla to zřejmě drobnější, ale malebná vížka, vyrůstající z hřebenu střechy nad kněžištěm nebo lodí. V ní býval umístěn malý zvonek, ovládaný přímo z vnitřku kostela, kterým byly oznamovány jednotlivé části mše svaté. Odtud také název vížky i zvonku: „sanktusníček“. Takovou vížkou je dosud opatřen i hřbitovní kostel. Jak dosvědčuje veduta pohled na Bystřici od Nových dvorů od Fr. X. Richtera z roku 1823 zachoval si tuto vížku po velké přestavbě i farní kostel sv. Vavřince, a to až do požáru v roce 1841. Při velké opravě střechy lodi a kněžiště v roce 1999 byl sňat a prozkoumán železný kříž, umístěný na hřebeni v místě jeho ukončení nad kněžištěm. Kříž nese letopočet 1607 a je s velkou pravděpodobností totožný s křížem, který byl umístěn na zmiňované vížce. Originál kříže po konzervaci byl uložen do Městského musea. Jedná se o dvouramenný kříž, s kolmými příčkami na spodním rameni, prosté a jednoduché ruční kovářské práce o celkové výšce 1080 mm; rozpětí ramen je 260 mm a 400 mm. Nápis v českém jazyce se nachází oboustranně na horní části kůlu a na obou ramenech včetně kolmých příček. Text: ACTVM 1607 – ZA PRIMATORA SSIMONA DLAPKI – JANA SPVRNIHO – PURGKMISTRA – A AVRADV PRIDANEHO LETA 1607 – ZA KOSTLNIKV IANA PEICHI – SSTIEPANA KREICIHO – SIMEONA SSISSAKA Je zajímavé, že není uváděn žádný představitel duchovní správy ve městě, ale dokonce tří kostelníci (zde asi správci kostelního jmění ?). V tomto roce vystřídal kněze Nikolaidese kněz Valentin Sulla; hospodářem města byl Šimon Dlapka, purkmistrem byl Jan Pacovský6), Šimon Dlapka byl podle téhož pramene primátorem v roce 1608. Na vzhledu našeho kostela se vždy obrážel obraz náboženského života ve městě i ve farnosti. Dokud sloužil svému účelu, katolické bohoslužbě, byla i péče o něj zřejmá z výstavby, vnitřního zařízení i údržby. Tak tomu bylo téměř až do konce 15. století. Jakmile však v následujícím století se měšťané ve víře příkře rozdvojili a kostel musel sloužit oběma, stíhal ho osud příslovečného koně dvou pánů. Neopravován chátral, neboť většinou neměl ani kněze, a tak na počátku 17. století byl jíž v takovém stavu, že pouhé udržování vyžadovalo poměrně vysoké náklady, které však jinověrci nechtěli nést a menšina katolíků nemohla. Vždyť jim bylo bráněno i v přístupu do kostela. Katolickému faráři neotevřeli Bystřičtí kostel v letech 1609 až 1614 a kněží podobojí, které si sami opatřili, vždy po krátkém pobytu odcházeli pro nedostatek prostředků k obživě. Roku 1609 se stal majitelem města horlivý evangelík Jan Čejka z Olbramovic. Tento šlechtic rozřešil spor o kostel a kněze sice nákladným, ale jediným možným způsobem. Katolíkům ponechal kostel starý i s farou a svým souvěrcům vystavěl v letech 1614–1615 za městem kostel nový, větší, nynější hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice. Zvláštní smlouvou s olomouckým biskupem osvobodil své souvěrce od všech povinností vůči katolickému faráři a hmotně zabezpečil katolického kněze různými požitky od samotného města. O tyto požitky se 20
V ŠERU MINULOSTI později vyvinul rozsáhlý spor, ve kterém Bystřičtí je odpírali plnit, neboť Jan Čejka uzavřel smlouvu bez jejich účasti a souhlasu. Toto vyřešení staletého sporu se však stalo v krátké době zbytečné, když v protireformaci se celé město úplně vrátilo ke katolictví a nový kostel i s farou zůstal opuštěn. Spisek bystřického faráře P. Klinkáče4) na str. 5 se zmiňuje o odkazu z roku 1605, kterým tehdejší majitel panství Jan Ples Heřmanský ze Sloupna odkázal ve své závěti 300 zl. a nějaké movitosti (v závěti doslova uvedeno „svátosti“, ale bez bližšího označení) na postavení kostela nového. Tímto odkazem však nebylo míněno obnovení farního kostela, jak se autor spisku domnívá, nýbrž šlo o založení kostelíka menšího „na místě příhodném ke cti a chvěle P. Boha, sv. Kateřiny a sv. Barbory“. Na obnovu kostela farního by nebyl tento obnos postačil. K provedení odkazu však nedošlo. Farní kostel byl i nadále odkázán na své nevelké jmění a obětavost farníků a teprve po jeho navrácení katolické bohoslužbě bylo možno pomýšlet na jeho opravu. Je ovšem možné, že k blíže nespecifikované stavební činnosti kolem farního kostela svatého Vavřince na počátku 17. století přece jen došlo a domněnka autora Památky4) je oprávněná. Mimo nedávno nalezeného kříže s letopočtem 1607 tomu odpovídá i nevysvětlená změna zasvěcení severního bočního oltáře, kterou později provedl farář P. Pomesián. Starodávné zasvěcení blahoslavené Panně Marii změnil na zasvěcení svaté Barboře (součástí oltáře je i socha svaté Kateřiny). Nabízí se vysvětlení, že odkaz Jana Plesa Heřmanského ze Sloupa byl alespoň částečně splněn a k farnímu kostelu byla na severní straně přistavěna kaple zasvěcená svatým Barboře a Kateřině. To by plně vysvětlovalo i nesouměrnost půdorysu kostela na Nikolaiově plánu města. Rušná doba stavovského povstání, bitva na Bílé hoře a po ní následující třicetiletá válka však obnovovací práce znemožnila. Již zmíněný vpád Švédů roku 1645 dovršil dílo zkázy. Vnitřek kostela byl úplně zničen tak, že bohoslužby se zde konat nemohly. Po vyhlášení míru Westfálského bylo nutno především znovu vybudovat vnitřní zařízení. V době války (1635) byla jen 3000 šindeli opravena střecha a sínec (předsíňka u hlavního vchodu) kostela s menšími opravami na věži u velkého zvonu5). Válečnými útrapami zchudlé a vylidněné město jen stěží mohlo roku 1652 nahradit zničené vnitřní zařízení. V měsíci září téhož roku byl kostel farářem Slovatiem požehnán a zahájeny v něm opět bohoslužby. Poté
katolického kněze, a kdy přechodná nedůrazná rekatolizace úmrtím Zikmunda Plesa Heřmanského skončila. Na sanktusové vížce a později na hřebeni střechy nad kněžištěm se pravděpodobně ocitl až po přestavbách v 18. a 19. století. V roce svého vzniku však byl kříž umístěn určitě jinde. A opět pouze slabá indicie – nesymetrický půdorys kostela na Nicolaiově plánu a podivné provázání zdí na závěru severní boční lodi včetně širších pilířů mezi hlavní a severní boční lodí než na jižní straně. Co když katolický kněz Václav Heryjan, který po celou dobu, kdy mu byl znemožněn přístup do kostela, případně jeho předchůdce, využil Plesova odkazu a inicioval přestavbu tehdejší severní zákristie na kapli s úzkou lodí pro potřeby místních katolíků ? Pokud byla zasvěcena podle přání závěti, vysvětlovalo by to konečně změnu zasvěcení severního bočního oltáře farářem P. Pomesiánem z původního zasvěcení P. Marii na zasvěcení sv. Barboře. Pro tuto změnu není jinak logické vysvětlení.
21
byly provedeny i další opravy, a tak zápis o visitaci z roku 1662 již mluví o výstavném kostele v dobrém stavu. Dobrým však bylo asi jen jeho nové roucho, nikoliv však budova sama. Z dalších zpráv je již jen zmínka o vybílení kostela roku 1688 a výstavbě (dřevěných) oratoří roku 16992). Dále pak už zápisy mlčí až do roku 1750, kdy dle spisku „Památka“4) věž před kostelem o sobě stojící se ve svých základech otřásala a i (dřevěné) kruchty braly za své. Takový tedy nalezl farář P. František Ignát Dinter bystřický kostel při svém příjezdu do města v roce 1733. Bystřičtí si byli dobře vědomi neudržitelnosti tohoto stavu, a proto s nejrůznějšími pocity vítali svého nového duchovního pastýře mezi sebe, se zřejmou otázkou v očích, zda i tento kněz se spokojí jen s nejnutnějšími opravami, anebo bude požadovat větších obětí; tak velkých, jak jen možno si představit k uskutečnění potřebné celkové přestavby, v jakých se města jiná, velká i venkovská v té době již dávno předstihovala. Tato otázka se však současně vynořila a trvale usadila i hlavě samotného faráře., který ale s rozhodností i obratností sobě vlastní se rozhodl pro její vyřešení. A vyřešil ji během dvaceti let zcela úměrně titulu „praenobilis et eximius“ – velmi šlechetný a znamenitý – jak jej o půl století později zakladatel farní kroniky jím poctil. Po létech uvažování, počítání a přemýšlení přikročil k provedení odvážného a nákladného plánu úplné přestavby od základů, jak toho doba, poměry a výhled do daleké budoucnosti vyžadovaly. Skončilo tak více než půl tisícileté údobí staré a započalo nové...
22
V JASU BAROKA
23
Farář a děkan František Ignát Dinter, obraz na bystřické faře
„Tehdejší farář a děkan, František Dinter, o to horlivě pečoval, aby farní chrám Páně důstojně obnoven byl“, tak uvádí stručně farář František Klinkáč ve svém spisku Památka4) o provádění velkolepé myšlenky Dinterovy při budování nového Božího domu, důstojného svému účelu, svého města i farnosti. Abychom si uvědomili velikost myšlenky i díla, nutno si předem připomenout okolnosti a poměry, za kterých vznikaly, neboť jinak bychom sotva pochopili nesmírné oběti, které obyvatelstvo na sebe vzalo a přineslo. Podle zachovaného seznamu osedlých v Bystřici nad Pernštejnem6) mělo město v roce 1748 celkem 231 obytných domů. Ačkoliv obyvatelé byli většinou řemeslníci – celá polovina byli soukeníci nebo tkalci, nelze mluvit o nějakém blahobytu ve městě, neboť tehdy ještě zdaleka nemělo řemeslo zlaté dno. Rozvoj řemesel začal až na samém sklonku vlády Marie Terezie. Zemědělství bylo ve městě na nízkém stupni a poměry v přifařených obcích byly ještě složitější. Stále ještě byly patrné vlivy minulých válek a tvrdé poddanství znemožňovalo rychlejší růst všeobecné životní úrovně. Zchudlost města byla konstatována i zvláštní komisí v měsíci září roku 1756. Celá třetina polí ležela ladem, z týdenních trhů byly v celém roce konány již jen dva; městské lesy poskytovaly sotva nejnutnější palivové dřevo a silnější strom byl v nich podle zápisu vzácností. Měšťané už nepoužívali staré výsady vaření piva a toto pronajali vrchnosti. Poddanské poměry byly stále neutěšené a i když Bystřičtí neměli povinnost robotovat, přece jen rožínecká vrchnost, vlastně jen správce panství s úředníky, dovedli při každé příležitosti uplatňovat práva, ať již skutečná nebo jen domnělá a těžit z poddaných, jak jen bylo možno. Měšťané měli sice tvrdé hlavy a nepodrobovali se lehce, ale tím se zase zaplétali do vleklých sporů a soudů, nikterak levných. 24
V JASU BAROKA
Plán kostela sv. Vavřince, současný stav 25
Takové tedy byly hospodářské poměry kdysi kvetoucího města. Málo příznivé velkým plánům faráře. Farní kostel neměl mnoho vlastního jmění. Od vrchnosti také nebyla naděje na podstatnou pomoc, neboť neměla právo na obsazování fary, a proto bylo těžko nutit ji k plnění povinností patrona. Z těchto zdrojů byla tedy pomoc málo nadějná. Ale byl zde přecejen pramen, který vyvážil vše, a tím byla rozvíjející se náboženská horlivost a obětavost farníků. Jistá váhavost na počátku celého díla z jejich strany nebyla zásadní neochotou, nýbrž jen střízlivou rozvahou, zda na tak velké dílo dostačí svými silami. Již roku 1735, tedy za pouhé dva roky po svém nástupu, provedl farář Dinter téměř úplně novou výstavbu fary, a to tak důkladně, že se nám téměř beze změny zachovala dodnes. Potom teprve započal s přípravami na stavbu kostela. V tom postupu nebylo nic sobeckého, jak by se povrchnímu pozorovateli zdálo, ale pouhá nutnost, neboť stavba fary byla stejně naléhavá a při opačném postupu by se sotva uskutečnila. Poslední archivní nálezy23), zejména v pobočce Moravského zemského archivu v Kunštátě, upřesňují výstavbu bystřické fary. Podle dochovaných plánů byla v roce 1735 sice fara postavena, ale podstatně menší a jinak situovaná než dnes. Do přibližně dnešní podoby pak byla přestavěna až ke konci 18. století, pravděpodobně za faráře P. Antonína Kolenze. Ve farním archivu, uloženém v OA Žďár, je uložena obsáhlá písemná dokumentace této stavby, provedené v letech 1795 a 1796. Od samého počátku věděl P. Dinter dobře, že pouhé opravy stávajícího kostela nemají význam a že, má-li kostel vyhovovat po všech stránkách i do daleké budoucnosti, je nutno ho založit nový, větší a pevnější a také krásnější. Věděl však stejně dobře, že takový návrh by padl hned při prvním předložení pro příliš vysoký náklad. Postupoval proto obezřetně a jako dobrý znalec myšlení lidí, jak jedinců, tak společnosti, volil cestu zdlouhavější, ale bezpečnější. Když i pokusný požadavek jednoho tisíce zlatých na větší opravy byl pokládán za vysoký, bylo nutno provádět zamýšlený plán jen postupně a s trpělivostí. Práce tím byla ovšem hodně ztížena a je možné říci, že celou stavbu podstatně ovlivnila. Baroko v celé své vrcholné kráse zde uplatnit nebylo možné, neboť půdorysné řešení kostela starého a plné navázání kostela nového nedovolilo samostatné řešení. A půdorysem bylo přirozeně ovlivněno i řešení prostorové. Léta ubíhala, až přišel rok 1750. Nebezpečně narušené zdivo věže a sesouvající se (dřevěné) oratoře odhalily i chatrnost ostatního zdiva a vynutily si konec dalšího odkládání. Ne však již jen po domácku jako dřív. Byl sjednán stavitelský mistr Vavřinec Haupt (podle B. Samka19) se jmenoval Ondřej, Vavřinec byl údajně jeho syn, který se mohl podílet na dokončení díla; Tenora6) označuje za stavitele taktéž Vavřince; publikace7) z roku 1980 mluví dokonce o Vincencovi) z Olešnice, aby práci připravil a provedl. O samotném staviteli, případně jeho synu, není mnoho zpráv. Haupt otec pocházel z Radiměře v Kumštátském panství, pravděpodobně přestavěl kostely v Sulíkově a Dalečíně (1741), který má podobné patky pilastrů jak kostel v Bystřici. Jeho stavby se vyznačují hmotností a archaičností: silným zdivem, hmotnými pilíři v lodi, věží nad kněžištěm, architekturou zahleděnou do minulosti. Slohově velice blízký bystřickému kostelu je kostel v nedalekém Bystrém u Poličky, postavený v letech 1722–1726. Z počátku bylo farářem i stavitelem zdánlivě dbáno na přání i obavy farníků a skutečně se započalo jen s opravami. Nejprve bylo upravováno kněžiště. Stará klenba byla stržena, zdi zvýšeny, gotická okna v uzávěru kněžiště zazděna (?) a kněžiště znovu zaklenuto valenou klenbou. Tím byl vytvořen zrakový kontrast mezi stavbou starou a novou. Pokus se neminul cílem a již v následujícím roce bylo započato s přestavbou ve větším rozsahu, která se během krátké doby změnila v původně připravovanou stavbu novou od základů. 26
V JASU BAROKA Při celkovém zhodnocení dokončeného díla je téměř jisté, že úplné odstranění zdiva starého a úplně nová výstavba v dobovém řešení by si byla vyžádala nižší náklad, ale jak již uvedeno, tento postup nebyl možný. Ale i tak vzniklo dílo zvláštní hodnoty, jako každé dílo, které je konáno v čisté snaze ke cti a chvále Boží. Novostavbou, jak shora naznačeno, by byla vznikla budova umělecky snad ještě hodnotnější a prostorově účelnější, ale celá minulost by byla nenávratně smazána. A právě v tomto bezprostředním navázání na minulost má pro nás náš chrám, byť by jen podvědomě, zvláštní kouzlo, které podmaňuje a neodolatelně vábí. Stavební plány se nám nedochovaly. Snad je ještě uchovává konsistorní archiv v Olomouci. Kdo byl myšlenkovým původcem plánů nelze dnes již pevně určit. Chrám nemá v dalekém okolí obdobu. Jen trojlodní chrám sv. Tomáše v Brně je myšlenkově příbuzný. Ne však průčelí s věžemi. Vnitřní prostorové řešení se zase až příliš nápadně podobá dominikánskému kostelu sv. Michala v Brně, a to jak v celku, tak i v podrobnostech. Z toho možno usuzovat, že stavitel Vavřinec Haupt, který zatím jako jediný přichází v úvahu jako původce plánu, byl ovlivněn cizími vzory, ať již ze své vůle nebo pod vlivem faráře. Dominikánský kostel v Brně je dílem známého umělce baroka Jana Baptisty Erny z let 1659–1679. Je tedy téměř o osmdesát let starší než kostel bystřický. Naše Horácko mělo vždy svůj přirozený spád obchodní i kulturní do Brna. Není tedy pochybností, kde původce projektu čerpal podněty. Domněnka, že plány byly vytvořeny pod vlivem, ať již přímým nebo nepřímým, slavného Itala Santiniho jsou mylné. Jeho chrámové stavby jsou zcela jinak zaměřeny a myšlenkově vyjádřeny, ať již jde o kostely na Zelené hoře u Žďáru, v Kladrubech, Sedlci, Poříčí nad Sázavou a jinde. Santini s oblibou používal gotické prvky a zde, kde na skutečnou gotiku bylo přímo navazováno, jistě by byl mnohé použil. Mimo to Santini zemřel již v roce 1723 a přímý vliv proto mít nemohl vzhledem ke skutečnosti, že myšlenka nové stavby vznikla až před započetím s opravami. Rozhodně ne před příchodem faráře P. Dintera do Bystřice. Vliv italského barokového stavitelství v Quariniovské sestavě geometrických prostředků přesto nelze vyloučit, jak bude uvedeno v rozboru stavby. Jde však jen o vliv směrový, nikoliv osobní. Vliv, kterému podléhalo mnoho našich stavitelů a výtvarných umělců. Jádrem nového chrámu zůstalo staré kněžiště úměrně zvýšené a barokově upravené. Původní loď byla prodloužena směrem západním o celých devět metrů a tím byla chrámová prostora podstatně zvětšena. Protože však terén zde stoupal a dlažba staré lodi byla v prodloužení na konci nové lodi již značně pod úrovní prostranství před chrámem, byla dlažba pod kůrem zvýšena o jeden schod. Přesto bylo nutno vytvořit ještě jeden schod přímo v hlavním vchodu. Vyrovnání dlažby v celé lodi by si bylo vyžádalo i úměrné zvýšení zdiva a tím i zvýšení peněžních nákladů. Původní směr podélné osy chrámu zůstal zachován, ale zůstala zachována již zmíněná nesouměrnost v připojení lodi na kněžiště. Zajímavé je, že tato nesouměrnost byla přenesena i na pilíře v hlavní lodi a dokonce i na věže, z nichž jižní je o 0,5 m v průčelí užší než věž severní. Domněnka, že nesouměrnost byla vynucena menší únosností půdy na svahu, není opodstatněná. Menší únosnost by si naopak vyžádala zdivo mohutnější. Celková vnější výška kněžiště i lodi zůstala téměř stejná jako dříve, neboť vazby nových střech byly sestaveny tesařským mistrem Josefem Korábkem z Prosetína nízké. Úplné změny doznalo průčelí. Stará věž byla zbořena a dvě nové věže byly začleněny již úplně do chrámu z hlediska liturgických úkonů a symbolů. I zde sloužil za vzor brněnský dominikánský chrám. Jen členění průčelí ve fasádě bylo skromnější. Podlahová rozloha i prodloužení lodi by však nebylo postačovalo stále vzrůstajícímu počtu věřících ve farnosti, tehdy velmi rozlehlé, a bylo proto opět použito dřívější řešení zřízením bočních lodí s oratořemi. Boční 27
Předjaří na říčce Bystřici ve 30. letech 20. století
lodi pak pojaly do svého zdiva bez vnějšího členění i sakristii na straně jižní a kapli na straně severní, nad kterými byly zřízeny zvláštní oratoře. Tím byl chrám v podlahové ploše rozšířen a získalo se potřebné místo. Toto bohaté členění prostoru působí sice mohutným dojmem, ale z hlediska čistě náboženského chrám spíše pozbyl než získal, neboť skutečný střed chrámu – kněžiště a hlavní oltář – jsou viditelné jen z hlavní lodi, kdežto z ostatních částí mohou věřící sledovat bohoslužby jen sluchově, sledováním modliteb a zpěvu. Zrakové vnímání je pro polovinu přítomných při plně obsazeném chrámu znemožněno. Stavba chrámu trvala plné čtyři roky. Jaký náklad si skutečně vyžádala, není známo. Z kostelního jmění bylo se svolením olomouckého biskupa Troyera použita částka 1 500 zlatých, patron hrabě Mitrowský poskytl ze svých zdrojů stavební hmoty (není známé, zda všechny), práce potažní a ostatní přímé náklady nesli farníci sami. Za účelem získání peněz na stavbu byla prodána i prastará, pro Nejsvětější svátost prý již nevhodná, monstrance. Jediná přímá zmínka o nákladech při stavbě se zachovala v archivech bývalé Zemské správy (Gubernia) v Brně (zn. F. 10 D), ve spisech o prodeji špitálního mlýna, kde nájemce mlýna Jiří Hanáček se mezi jinými dovolává i svého tchána Matěje Tesky, který jako tesař pracoval na stavbě za mzdu pouhých 18 krejcarů denně, zatímco prý jiní tesaři žádali až 48 krejcarů a vypočítává, že tak kostelu ušetřil asi 500 zlatých. I když se zdá tento údaj záměrně přehnaný – mlynář tím chtěl docílit přednost při koupi mlýna – přecejen je možné si vytvořit přibližnou představu o výši nákladů. Výše uvedené peněžní zdroje se proto jeví tak nepatrné, že v celku mnoho neznamenaly. Jiné zprávy o nákladech na stavbu a jejich úhradě nejsou známy. 28
V JASU BAROKA V létě roku 1754 byl chrám dostavěn a o svátku patrona kostela sv. Vavřince byl se svolením biskupovým farářem P. Dinterem požehnán a konána v něm první mše svatá. Je podivné, že chrám nebyl vysvěcen, jak to novostavba vyžadovala. Lze to vysvětlit tak, že uvnitř nebyl úměrně novostavbě zařízen, a proto bylo vysvěcení odloženo až po úplném dokončení. Vlivem okolností však k vysvěcení nedošlo ani později, a tak dosud není bystřický chrám vysvěcen. Podle nyní nalezené listiny ve fondu dolnorožíneckého panství24) je otázka ukončení přestavby složitější. V listině je doslova uvedeno (německy): „Podle jedné, v levé věži nalezené zprávě jest i v r. 1753 12. července od olešnického tesařského mistra Václava Staříka a bystřického tesařského mistra Matěje Tesky, bystřický kostel renovován a obě věže ze základu vystavěny byly. Dřívější jediná věž byla zbořena. Pro tuto stavbu bylo z kostelního majetku 1500 zlatých rýnských vzato. Stavební materiál dala vrchnost a farníci přispívali k tomu.“ (latinsky): „Tento kostel sv. Vavřince začal stavět František Dinter r. 1750 a dokončil ho 1753, tak, že jej dne 5. srpna z dané mě fakulty (dovolení) požehnal a svátkem sv. Vavřince poprvé slavnost sv. mučedníka a patrona budeme slavit. Dále je v dokumentu popsán železný kříž z roku 1607 s uvedením jeho umístění na sanktusové vížce. Z textu vyplývá, že dokument byl napsán při některé z velkých oprav věží, snad při opravě v roce 1793, takže mohlo dojít k omylu v roce dokončení stavby, tak jako jsou neúplně uvedeni tesařští mistři a opomenut tesař Josef Korábek. Zajímavé časové údaje, ovšem u prvého bez udání pramene, uvádí Jan Tenora6) : „S opravou kostela začalo se však teprve 13. června 1750, vlastně až roku 1751. … Dne 5. srpna 1753 děkan Dinter nový kostel benediktoval a na sv. Vavřince slavila se v něm poprvé slavnost kostelního patrona1), 2)“. Farář P. Dinter se netěšil dlouho z dokonaného díla a již následujícího roku 1755, dne 28. května zemřel. Na dostavěný chrám byli Bystřičtí právem hrdí. Přinesené oběti nebyly nadarmo a město bylo obohaceno stavitelským dílem, které ve městě i dalekém okolí nemělo a dosud nemá sobě rovné. Tvoří převládající složku původního města v kolmé i vodorovné rovině a vznešeně mu vévodí mohutností i stavitelskou krásou. Přirozeně, že příslovečnému zubu času podléhala i novostavba a že bylo nutno čas od času provádět menší či větší opravy a úpravy. Tak již v roce 1787 došlo k větší opravě šindelových střech a tyto byly natřeny červenou barvou. O šest let později byla obnovena šindelová krytina věží a rovněž obarvena na červeno. Roku 1795 byla přistavěna k severnímu bočnímu vchodu předsíň. Tohoto vchodu používali později výhradně kněží. Roku 1840 bylo nutno vyměnit vazbu na věžích a na střeše nad celým kostelem. Práce byly provedeny nákladem 1 465 zlatých a 28 1/2 krejcaru. Sotva však byly skončeny, bylo město postiženo hrozným požárem. V noci ze dne 19. na 20. září 1841 vyšel z domu č. p. 262 požár a do rána shořelo 116 obytných stavení a 60 stodol. Shořely i obě věže a střecha nad chrámem. Dovnitř chrámu se ale oheň nedostal. Největší škodou způsobenou požárem byla ztráta obou věží a zvonů. Jejich vzhled se nám zachoval na již zmíněné vedutě brněnského malíře Františka X. Richtera z roku 1823, na kterém je Bystřice té doby značně podrobně zachycena. Věže měly dvoje cibulovité báně, spojené nezvykle vysokou lucernou. Tyto věže později sloužily za vzor věžím při novostavbě kostela v sousedních Rozsochách (1763–1765), které se nám zachovaly v původní podobě. Věže na Richterově vedutě jsou skutečně krásné a je proto oprávněná a pravdivá poznámka v Klinkáčově „Památce“4) na straně 13, že ani zvýšení věží (po požáru) o 8 stop „neuspokojilo srdce těch, jež byli původní krásné a vysoké věže znali“, a že „touha po krásných vysokých věžích neutuchala, ani když kostel roku 1851 uvnitř slušně vylíčen“. Výška původních věží ve zdivu byla tedy asi o zmiňovaných 8 stop menší, ale celková výška věží zřejmě 29
větší. Při požáru prý shořela v báni i prastará, k založení kostela se vztahující listina. Jedná se však pravděpodobně o listinu, jejíž neúplný pozdější opis byl objeven nedávno, jak uvedeno výše v části o datu dostavby kostela. Požárem zmizela nenávratně i menší věž se zvonkem nad kněžištěm, na vedutě rovněž podrobně zachycená. Dále byly zničeny dvě kaple a kostnice na hřbitově, který se kolem kostela stále ještě rozkládal, i když se již na něm nepohřbívalo. Kostnice stávala samostatně za kněžištěm. Její přesné místo bylo lokalizováno při přestavbě opěrné zdi v uličce ke špitálu v roce 1992. Při zbourání staré, nevyhovující zdi se v místě severně od konce kněžiště našla poměrně velká jáma s množstvím lidských kostí. Před průčelím chrámu stávaly dvě kaple, a to po straně jižní vystavěná roku 1759 měšťanem Františkem Rudou ke cti sv. Vavřince a po straně severní starší kaple sv. Josefa, vystavěná měšťanem Josefem Peksou roku 1749. Po dostavění kaple jižní byly obě spojeny ozdobnou zdí, šindelem krytou, v podobě brány, která tvořila jakýsi samostatný vchod do chrámu a přispěly tak k větší výraznosti a malebnosti chrámového průčelí. Za reforem císaře Josefa byly obě kaple zrušeny a severní od té doby byla používána jako skladiště hasičského nářadí a byla k ní přistavěna ponůcka. V době požáru bylo za kaplí složeno 10 tisíc kusů šindele. Těsně u ponůcky stál dřevěný kříž. A zde připojuji jako zajímavost pro uchování v paměti drobnou zprávu, jak je ve spisku „Památka“4) doslovně uvedena. Navazuje přímo na shora uvedené seskupení staveb a předmětů a pokračuje: „... a vše dohromady tvořilo vydatnou potravu ohni, který se zde šířil tak, že pro nesnesitelné sálání plamenů nikdo přistoupiti nemohl, věříme tomu rádi, že i sami židé a evangelíci den na to do Bystřice na trh přibylí udivení své zatajiti nemohli: kašna uprostřed náměstí shořela a kříž uprostřed plamenů zůstal neporušen!“ V městské kronice jsou o požáru dva záznamy, jeden soudobý, druhý pozdější asi z roku 1855. Tento příběh žádný z nich sice neuvádí, ale neuvádí také žádné jiné podrobnosti. Farář Klinkáč jej popsal podle svědectví přímých pamětníků a netřeba proto o věrohodnosti pochybovat. Kříž existoval ještě v padesátých letech 20. století. Kaple byly odstraněny při celkové úpravě okolí kostela a náměstí v roce 1847. Roku 1842 byla střecha nad kostelem obnovena a zvýšené věže byly zakryty prozatímně nízkými stanovými střechami. Při všeobecném ochuzení města je pochopitelné, že na obnovení věží v celém rozsahu se nedalo hned pomýšlet a bylo nutno se spokojit s touto úpravou. Téhož roku bylo přikročeno také k nátěrům vnitřních a vnějších zdí2). V roce 1851, kdy byl na děkana povýšen P. Martin Svoboda, „... byl farní chrám Páně uvnitř vylíčen, kteréžto líčení stálo 200 zl. stříbra, na což dvěma třetinami farníci přispěli. Před tímto chrámem byl postaven kamenný kříž namísto dvou dřevěných, jež 160 zl. 40 kr. stříbra koštoval a z příspěvků měšťanstva zaplacen byl. O jeho postavení sobě pan Pelhřím Fiša největší zásluhu získal.“2) V roce 1860 dal vídeňský měšťan a bystřický rodák Antonín Dědek postavit před hlavní vchod kostela nákladem 1 100 zl. velký litinový kříž na podstavci novogotických tvarů. V roce 1867 byly provedeny další opravy, při nichž kostel znovu omítnut, kovové postavy v průčelí pozlaceny a byly obnoveny nátěry oken a dveří za 485 zlatých a 56 krejcarů. Na opravy bylo z kostelního jmění dáno 142 zlatých a 56 krejcarů, patron kostela přispěl obnosem 110 zlatých a zbytek uhradili farníci dobrovolnými dary. Na dokončení věží byla vypsána soutěž, asi jen z povinnosti, a z předložených návrhů byl vybrán návrh mladého, ale nadějného architekta a docenta na německé technice v Praze (pozdějšího profesora a rektora) bystřického rodáka Františka Sáblíka (* 26. dubna 1847, + 1907). Ačkoliv 19. století ve své druhé polovici nemělo 30
V JASU BAROKA
Fotografie zhotovená těsně po roce 1873.
Podpisy představitelů na pamětní listině z roku 1873, která je uložena v makovici severní věže.
ve stavitelství vlastní výraz a při každé význačnější stavbě sahalo ke vzorům z minulosti, zvláště ke gotice a renesanci, osvědčil se v tomto případě Sáblík jako skutečný odborník vyspělého vkusu. Nesnažil se nikterak napodobovat původní vzhled věží, který ostatně ani neznal, ale tvořil zcela samostatně a s plným úspěchem. Zakončení věží jím navržené vychází sice, ať již úmyslně nebo jen podvědomě, z baroka, takže celkový vzhled chrámu nebyl porušen, ale naopak, jeho ukázněné tvary vhodně doplňuje a přece jasně zůstává dílem své doby. Touha Bystřických byla splněna, a tak na svátek sv. Vavřince na dokončené věže byly zasazeny vysoké, v ohni zlacené kříže. Do makovice pod křížem na jižní věži byla uložena spolu s běžnými mincemi na pergamenu psaná pamětní listina tohoto znění: Pochválen buď Ježíš Kristus! Léta Páně 1841 dne 19. září o půl 12 hodině v noci při zuření hrozné vichřice vypukl v zdejším městě č. 262 oheň, kterýž mimo 116 domů a 60 stodol i kostelní střechu a velebně do výše se vypínající právě nově kryté věže zničil. Věže ty k žalosti všech dotčených živlem zničené r. 1842 jednoduchým plochým příkrytem opatřeny a i ostatní opravy chrámu Páně nákladem vysoce urozeného patrona, hraběte Viléma Mitrowského, vykonány byly. Léta Páně 1868 dne 7. prosince jeden z křížů na věžové krytbě vichorem zlomen, druhý pak porouchán jest byl. Pročež k návrhu purkmistra Pelhříma 31
Listina z roku 1873.
32
Fiši usnesl se kostelní výbor za předsednictví Jiřího Sáblíka, aby se věže takovým slohem obnovily, kterýžby všeobecnému farníků přání vyhověl a důstojnosti starších původních věží se vyrovnal. Učiniv kostelní výbor potřebná opatření a vyvolil z předložených nákresů nákres panem Františkem Sáblíkem, právě s výtečností absolvovaným architektem a nyní docentem na technickém ústavě v Praze, podaný a také od ústřední zemské stavitelské komise schválený. Stavba věží s opravou celého zevnějšku chrámu byla na 5550 zl. rozpočtena a příspěvkem J. Excel. Pana hraběte Vladimíra Mitrowského jakožto patrona, a 200 zl. z městské a 200 zl. z kostelní pokladnice, ostatních farníků dle rozvedeného rozpočtu uhražena dle smlouvy se stavitelem učiněné. Veškerou stavbu převzali bratří Jan a Karel Šir, stavitelé z Nového Města, pod dohlídkou Jiřího Sáblíka a dnešního dne jakožto svatvečer sv. Vavřince, patrona farního chrámu Bystřického dva kříže věžové od zdejšího faráře, Františka Klinkáče posvěceny a u přítomnosti J. Excel. pana hraběte Vladimíra Mitrowského; podepsaného purkmistra, radních, městského a kostelního výboru a mnoha farníků na věže vyzdviženy a postaveny jsou byly s listinou touto do báně k laskavému upomenutí potomním farníkům s tím zbožným přáním uloženou, aby kříže ty, jenž jako znamení vítězství víry křesťanské předkům a nynějším farníkům sloužily, i potomků jejich významným odkazem stálosti a věrnosti k církvi svaté katolické býti nepřestaly a k horlivé návštěvě chrámu Páně povzbuzovaly, v němž by všemohoucího Boha o blaho celé farnosti a odvrácení všeho zlého i tělesného vděčně a pokorně prosili. V Bystřici, v svatvečer před sv. Vavřincem 1873. Podpisy zúčastněných osob v opise uvedeny nejsou. Na originále, který byl vyňat a reprodukován v roce 1976 jsou podpisy celkem 21 osob, mezi jinými: P. Fiša, Jiří Sáblík – předseda kost. výboru, Vladimír hrabě Mitrowský, František Klinkáč – farář, Josef Kučera – kaplan, František Dědek – farář v Rožné, Jos. Sýkora – obecní starší, atd. Spolu s touto listinou se zde nacházel i výtisk „Památka“, který vyšel až v roce následujícím, ale na místo byl vložen později, protože se zde nacházel i lístek s textem: „Věž dne 28. července roku 1909 opravovali Antonín Hloušek, klempířský mistr, Martin Hloušek syn, Josef Hloušek učeň, Josef Dupal z Brna stavitel, Jan Klobas, pozlacovač Brno, Josef Kudla dílovedoucí zednické práce“ a další rukopisná listina, vztahující se k akcím roku 1909, s textem:
V JASU BAROKA
Obraz desetiletého Františka Sáblíka z roku 1857, později autora návrhu novorenesanční úpravy průčelí a nových bání.
Akvarel Františka Dvořáčka z cyklu Ze staré Bystřice
V měsíci červenci 1909 usnesl se místní kostelní konkurenční výbor sestávající z pánů Antonína Šmídka městského tajemníka a jako předsedy tohoto výboru a dále členů Antonína Polnického, Vojtěcha Štěpánka, zdejších měšťanů, dále Josefa Dvořáka z Písečného, Ignáta Proseckého z Domanína a Vincence Nečase z Věchnova na opravě kostelních věží a celého chrámu Páně sv Vavřince Při této příležitosti vyndán z věže poblíž domu 168 tam uschovaný pamětní spis z roku 1873 po jehož přečtení zjištěno, že z podepsaných na této listině již dvacet zemřelo. Přidávajíce listinu tuto k listině původní, přejeme nástupcům našim hojného Božího požehnání, národu našemu více svobody než my dosud prožíváme, město naše nechť mohutní, zkvétá a sílí ve vzpomínkách svých předchůdců, podotýkáme, že místním farářem toho času jest pan P. Rejhold Wagner, přednostou místního ck. okresního soudu pan JUDr. Václav Votruba, ck. okresní soudce, přednostou ck. berního úřadu berní správce pan Jan Zejda, t. č. na dovolené, jehož zástupcem je pan berní správce Antonín Suchý a představenstvo města, že sestávalo z pánů: Edmunda Fiši jako starosty a Polnického Antonína, Fiale Jana, Emanuela Eichlera a Františka Karkulína jako městských radních. V městě našem stává toho času chlapecká a dívčí obecná a měšťanská škola, průmyslová pokračovací a zimní hospodářská škola. Toho roku zahájena též akce ku zřízení městské nemocnice. V Bystřici nad Pernštýnem, 27. července 1909 Pod listinou jsou podpisy deseti z výše uvedených občanů. 33
S dokončením věží byla provedena i nová přístavba kaple Božího hrobu k bočnímu vchodu do jižní lodi, souměrně s přístavkem u vchodu v lodi severní. A tím také byl stavební vývoj chrámu pro 19. století ukončen. Další práce a úpravy se týkaly již jen běžné údržby a úprav vnitřku. Stručně je nutno se zmínit o dobovém vymalování v roce 1896 malířem Františkem Přečkem z Kroměříže. Vkusem své doby byl celý vnitřek pestře vyzdoben různými vzory, domněle doplňující plochy stěn, pilířů, říms a klenby. Přitom došlo v hlavní lodi až k nevkusu, když na volných polích stěn pod horními okny byly vymalovány zvlněné bílé stuhy a na nich napsaná některá vzývání z Loretánských litanií a uprostřed nich pak kruhové obrazy jejich vyjádření. Tak na přiklad dřevěná vrata ve věnci obláčků měla vyjadřovat prosbu „Bráno nebeská...“ a podobně. Malíř, pouhý řemeslník, maloval své prostoduché, ale nemožné chápání pravého významu obrazných přirovnání. Tato podrobnost je zde uvedena jako upozornění do budoucna, aby zpráva v dějepisném díle, jinak velmi hodnotném, Jana Tenory6) o moderním vkusném vymalování nebyla podnětem k nesprávným domněnkám a úsudkům v souvislosti s odstraněním maleb při pozdější rozsáhlé obnově celého interiéru. Větší opravy, jak již zmíněno výše, byly provedeny v roce 1909 stavitelem Josefem Dupalem z Brna. Opraveny byly báně na věžích, zlaceny kříže, v kněžišti stěna po evangelijní straně nahozena cementovou maltou, aby bylo zabráněno pronikání spodní vlhkosti apod. Kolem parku upraveného kolem chrámu byl odstraněn dřevěný plot a nahrazen kovovým. Opravy si vyžádaly náklad 2 200 zlatých. Když v roce 1921 došlo k rozsáhlé elektrifikaci Horácka a na elektrickou siť byla napojena i Bystřice, dostal nové osvětlení i chrám. Až do roku 1912 byly k osvětlení používány pouze svíce. Teprve tohoto roku byla v lodi zavěšena petrolejová lampa značky Continental o svítivosti 1000 svíček a do kněžiště dvě podobné lampy menší. Při zavedení elektriky byly tyto lampy odstraněny a nahrazeny mnohem účinnějším světlem elektrickým. Práce provedl bystřický rodák Eichler za 17 000 Kč. Osvětlovací tělesa byla umístěna v dostatečném počtu tak, že všechny prostory byly dobře prosvětleny. I když byla použita tělesa ozdobnější, měly přesto pouze osvětlovat. Teprve v roce 1929 byly vytvořeny ze žárovek obrysy oltářních obrazů a nad hlavním oltářem z nich sestaven i jehlan, v roce 1934 nahrazený jehlanem ozdobného tvaru nepravého baroka. Vzhled oltářů a obrazu za hlavním oltářem byl tím hrubě narušen, a proto byly v roce 1938 odstraněny. Stalo se tak při rozsáhlé úpravě vnitřku, při níž mu byl vrácen původní vzhled. Elektrické osvětlení bylo upraveno podle nových bezpečnostních předpisů. Nová osvětlovací tělesa přestala být současně předměty okrasnými a byl jim ponechán jen osvětlovací účel. V některých případech byly i ukryty. Osvětlení prostor a zdůraznění architektury a umělecké výzdoby bylo dosaženo jen samotným světlem.
34
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI
35
Velké opravy chrámu se uskutečnily v poslední čtvrtině 20. století. Když 6. ledna 1976 vichřice značně narušila plech na kupolích věží, bylo zjištěno závažné napadení dřevěných konstrukcí obou věží červotočem a dřevomorkou. Původně se předpokládala pouze oprava, a proto se 4. června 1976 začalo brigádnicky stavět lešení. Po odkrytí konstrukcí však komise složená z pracovníků ONV, Státní památkové péče, MěNV a fary konstatovala, že jedinou možností je pouze úplná výměna konstrukce kupolí. Zároveň bylo navrženo vrátit se v tvaru bání k původnímu stavu z roku 1754. V témže roce byly obě báně z roku 1873 sneseny (nejdřív severní) a věže prozatímně zakryty stanovými stříškami, prakticky shodnými s těmi po požáru v roce 1841. Nové báně navrhl Ing. arch. Zdeněk Chudárek, vedoucí pracovník Okresní památkové péče ve Žďáře nad Sázavou, a projektoval Ing. Miroslav Spáčil z Brna (projekční středisko Stavba v. d. Brno) . Návrhem se vrátili s mírnými odchylkami k původním tvarům věží od stavitele Haupta z roku 1754. Konstrukce věží je celodřevěná, ve spodní části kotvená do zdiva pomocí ocelových profilů. Stažení zdiva je provedeno novým obvodovým železobetonovým věncem. Krytina je z měděného plechu síly 1 mm. Rozpočtový náklad byl 640 000,- Kč. V roce 1979 byla obnovena severní věž, takže v roce 1980, roce 400. výročí povýšení Bystřice nad Pernštejnem na město měla každá z věží jiné zakončení. V následujícím roce 1981 byla obnovena věž jižní a do její báně byla uložena listina následujícího znění: „K upomínce! Dne 25. března 1981 v pondělí po třetí neděli postní byla zahájena stavba trubkového lešení k druhé (jižní) věží farního kostela sv. Vavřince v Bystřici n. P. Lešení kolem celé zděné části věže bylo postaveno za 8 dní brigádnicky. Brigádu vedl pan Jindřich Břenek z Bystřice n. P. a tvořili ji: Pan Prokůpek ml. J. Procházka Fr. Schneider Kolbábek Kovacz Dřínovský Kochan Bělik st. Bělík ml. Benedyk Bohuňovský Milan Šír Mrenica Bělík Milan Kos František Skalník Jaroslav Trybula Jar Pokorný Antoš Smejkal Suchý Miroslav Prokůpek St. všichni z Bystřice n. P. Dne 1. dubna 1981 byla zbourána provizorní střecha nad věží, vybetonován věnec kolem věžních zdí, osazeny traverzy a dne 10. dubna 1981 pod vedením tesařského mistra p. Šípka z Rovného začalo budování nové dřevěné věžní báně dle ideového projektu Ing. arch. Chudárka a technického projektu Ing. Miroslava Spáčila z Brna. Mnozí shora uvedených členů brigády dobrovolně se i těchto prací zúčastnili. Dřevěná báně byla dokončena 20. května 1981. Dne 27. července 1981 zahájili práci na oplechování báně měděným plechem klempíři z Okresního podniku služeb v Křižanově a sice: p. Jaroslav Vácha, Vilém Doležal, P. Vrbický a p. Hladík, všichni z Křižanovské farnosti. Nejprve byla plechem pokryta horní malá báně a polovice lucerny pod ní, usazen kříž s koulí (který byl jen vyčištěn, neboť Umělecká řemesla – pozlacovačství v Brně odmítla pro nedostatek zlata kříž znovu pozlatit) a tato práce ukončena 22. srpna 1981. Dne 24. srpna 1981 odstraněna horní část lešení a započato s oplechováním dolní části velké kupole a práce ukončeny 8. října 1981. Po odstranění lešení od kupole bylo ponecháno trubkové lešení při zděné části věže, která v následujících dnech bude oškrabána (a to opět některými a shora uvedených brigádníků) a zalíčena p. Macháčkem, malířem z Bystřice n. P. Teprve potom se odstraní zbylé trubkové lešení pomocí již uvedených brigádníků pod vedením p. Jindřicha Břenka z Bystřice n. P. a to do svátku Všech svatých 1. listopadu 1981. 36
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI Celá rekonstrukce i báně druhé věže byla prováděna se souhlasem Okresního církevního tajemníka p. Františka Ťupy. Celkový náklad celé rekonstrukce věže 320. 000 Kčs je hrazen ze sbírek a darů věřících v kostele. V této době kaplanské místo v Bystřici n. P. je neobsazené a duchovní správu vede jen administrátor Bohumil Černý. P. Bůh oplať všem za pracovní a finanční pomoc a Pánu Bohu díky, že se dílo podařilo dokončit a nedošlo k vážnějšímu pracovnímu úrazu. Na svátek P. Marie Růžencové dne 8. října 1981 Černý Bohumil v. r.
Fotografie z výměny věžních bání v letech 1976–1981
Fotografie z výměny věžních bání v letech 1976–1981
Původní listiny byly reprodukovány a v roce 1979 uloženy do makovice věže severní. V srpnu 1984 byl obnoven nátěr celého vnitřku kostela a fládrování oltářních stolů nákladem 25 tisíc Kč. Elektrický pohon věžních hodin byl zaveden v roce 1983; elektrický pohon jednoho zvonu v roce 1988. V roce 1989 dostal celý exteriér chrámu nový nátěr. Rohy věží, fiktivní opěrné pilíře (pilastry) v průčelí a některé další stavební prvky byly natřeny šedě, ostatní plochy bíle. Nátěr celého průčelí včetně věží byl proveden horolezeckou technikou bez použití lešení nákladem 200 tisíc Kč. Těsně po roce 1990 byla v kostele zavedena elektrická zabezpečovací signalizace a truhlářskou dílnou pana Koktavého vyměněny staré dřevěné schody na boční oratoře a k varhanám. Do osmi spodních oken bočních lodí byly pořízeny barevné vitráže v hodnotě 64 tisíc Kč a obnoveny parapety oken. Hlavní zásluhu na všech těchto pracích měl tehdejší farář P. Bohumil Černý. Celá řada velkých úprav a oprav byla provedena po roce 1989. 37
Fotografie z výměny věžních bání v letech 1976–1981
První akcí bylo již zmiňované odstranění původní a výstavba nové severní opěrné zdi v roce 1992; stavba byla ukončena v listopadu téhož roku. Náklady na zeď byly 293 tisíc Kč, z toho 43 tisíc poskytlo město. Stejný osud jako věžím – celková destrukce – hrozil začátkem 90. let varhanám. Rekonstrukce varhan bude popsána v části o varhanách. Na samém konci 20. století dostal celý vnějšek kostela včetně střech nad loděmi a kněžištěm nový kabát. Staré omítky byly v ploše 5–10 % odstraněny a celá plocha zdí exteriéru byla opatřena kvalitní vrchní vrstvou omítky s vysoce odolným nátěrem, kolem celého obvodu kostela byla provedena odvodňovací a větrací rýha pro odstranění vlhkosti ze zdiva, byla vyměněna část krovů na střechách a střechy pokryty měděným plechem, včetně všech okapů a rýn. Mimo kněžiště a průčelí kostela byla vyměněna všechna okna. Stávající přístavba u boční zdi severní lodi (původně vstup pro kněze z roku 1795) byla z důvodu špatného stavebního stavu zbořena a nahrazena shodnou stavbou, ve které bylo vybudováno sociální zařízení. Stejně tak byl stržen chátrající přístřešek pro ponocného u jižní části kněžiště vedle sakristie a na stejném půdorysu byla provedena nová stavba, která byla propojena se sakristií. Pro venkovní dveře byl použito stávajícího ostění od severního bočního vchodu; tj. ostění, které pochází ještě z původního gotického kostela. Byla provedena kompletní generální oprava elektroinstalace a postupně je instalováno nové osvětlení. V současné době je stávající osvětlení hlavní lodi (světla visící s klenby) nahrazena světly ve tvaru květiny (latinsky datura – andělská trouba) od akademického sochaře Jiřího Plieštika. Obdobným způsobem má být provedeno i osvětlení bočních lodí. Do makovice jižní věže byly při příležitosti pozlacení kříže v září 1999 vloženy k listině z roku 1981 nové dokumenty: – Bystřice nad Pernštejnem na konci 2. tisíciletí (materiál Městského úřadu) – Zpráva o opravě kostela sv. Vavřince v roce 1999 (zpracoval Bohuš Schwarzer) – brožurka o odhalení pomníku TGM – časopis Bystřicko – fotografie města a drobné mince Zpráva o opravě kostela sv. Vavřince v roce 1999: Jak bývá zvykem při větších a nákladnějších opravách, vkládá se do makovice pod věžním křížem listina pojednávající o osudech kostela a o vynaložených pracích na jeho zvelebení tak, jak to už dělávali naši předkové, jejichž odkaz máme naplňovat.
38
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI V makovici kříže na věži blíže domu 297 jsou uloženy tři listiny. Nejstarší z roku 1873, kdy věže byly opraveny a znovu vyzdviženy do původní výšky z roku 1752 (?), druhá listina datovaná rokem 1909, zaznamenává opravu okapů a hromosvodů (celá oprava prováděna bez lešení pouze z loďky) a třetí záznam je z roku 1981, kdy bylo nutno opravit obě věžní kupole. Protože v nejstarší listině je zachycen ve zkratce i historický vývoj kostela, budeme pojednávat o událostech po roce 1981. Jak si mohl každý všimnout, kříž na špici věže blíž k domu 168 nebyl pozlacen, ale jenom natřen zlatěnkou, protože tehdejší vládní režim nepřál duchovnímu životu v naší vlasti a všemožně se snažil potírat náboženskou výchovu mládeže a stěžoval každou práci týkající se kostela, i když úplně nemohl zabránit opravě kulturní památky. A tak dovolil pozlatit jenom jeden kříž. Proto při letošní opravě byl znovu sundán tento kříž, aby se mu dostalo trvalého nátěru ve zlatě. Naskytla se tedy možnost vložit do makovice kříže náš pozdrav našim potomkům. V roce 1968 byl na uprázdněnou bystřickou faru jmenován správcem P. Bohumil Černý (nar. 1921) a na jeho bedra bylo vloženo nelehké břemeno, totiž oprava kopulí věží kostela, jejichž dřevěná konstrukce byla shledána v havarijním stavu, prolezlá červotočem a dřevokazem a hrozilo zde zřícení. Celá práce trvala od 2. 6. 1978 do 21. 9. 1981. Věže a celý kostel byly opatřeny novým nátěrem. Tento však dlouho nevydržel a muselo být přikročeno k nátěru novému. Celá tato akce byla provedena bez lešení, horolezeckým způsobem na lanech. Ale ani tento nátěr i když se prováděl důkladně a nátěrové hmoty byly z ciziny a údajně kvalitní, za několik málo let vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, jimiž trpí všechny věže kostelů, bral za své a nátěr se začal odlupovat a brzo se kostel stal odstrašujícím příkladem. P. Bohumil Černý byl již několik let nemocen a neměl sil k nové akci, ale ještě dokázal zavést v kostele poplašné zařízení, protože nenechavost různých lidí neznala mezí, že ani kostely nebyly uchráněny krádeží uměleckých předmětů. Smutný přínos výchovy generace živené nenávistí vládnoucí třídy. Uvnitř kostela nechal vyměnit staré dřevěné schody jak k varhanám tak na oratoře a ještě dva roky před smrtí uskutečnil vybudování kamenného tarasu kolem severní částí bývalého hřbitova a kostela v roce 1992, který až dosud byl jen travnatý břeh (?) obrostlý křovisky. P. Bohumil Černý zemřel 6. 11. 1994 a zanechal po sobě trvalou památku nejenom ve stavebních úpravách kostela, ale také v srdci lidí nesmazatelnou vzpomínku na dobrého člověka, výborného kazatele a usměvavého přítele a rádce. Zůstal s námi i po smrti, byl zde pohřben. Po jeho smrti byl na jeho místo jmenován tehdejší kaplan P. Pavel Zahradníček a za jeho správcování do 16. 9. 1996, kdy odchází na výzvu našeho biskupa na misionářskou práci na jižní Moravu, jmenovitě do Vranova nad Dyjí, bylo pokračováno v přerušené práci na hřbitovním kostele Nejsvětější Trojice. Protože tento kostel byl léta prosáklý vlhkostí do výše skoro dvou metrů jak zvenku tak uvnitř, muselo se přikročit k odvodnění tak, že se do výše těchto dvou metrů z obou stran oklepala omítla až na cihlu, vše se izolovalo a kolem celého kostela byl vykopán drenážní kanál na odvodnění mokřiny. Po vyschnutí bylo vše znovu nahozeno a celý kostel vylíčen. Vše se konalo bez lešení, stejně jako na farním kostele. Po odchodu P. Pavla Zahradníčka přišel k nám P. Bohumil Poláček a působil zde do 22. 8. 1998, kdy k překvapení všech farníků odchází na jiné působiště, a tím je Benešov u Boskovic. I on věnoval velkou péči kostelu a faře, která byla z gruntu restaurována, protože se dosud tomuto obydlí věnovala jenom sporadická pozornost. Co se týká kostela, věnoval se více interiéru a venek zatím nechával stranou, protože žil s tou myšlenkou,že kostel sám na sebe upozorní městské představenstvo, aby i oni přiložili ruku k dílu, protože kostel jako kulturní památka patří všem. . První jeho starostí bylo upravení liturgického prostoru, který neodpovídal jeho představám. Na návrh architekta Kolka nechal zhotovit nový a výzdobě kostela odpovídající obětní stůl, zavedl intenzivnější osvětlení tohoto prostoru a zabudoval silnější rozhlas po celém kostele. Z bývalého postranního vchodu nechal vystavět sociální zařízení, Bolestná kaple byla přeměněna ve zpovědní 39
místnost a vznikl tak nový způsob zpovědi. Velkého finančního nákladu 960 000 Kč si vyžádalo zabudování nových varhan firmou B. Žloudek ze Zásady u Jablonce nad Nisou, které podle odborníků jsou velmi dobré kvality, že na nich lze provádět i koncerty. Poslední prací P. B. Poláčka bylo vybudování umělecké mříže u hlavního vchodu kostela tak, aby v letních měsících byl alespoň takto kostel zpřístupněn během dne jak věřícím, tak turistům k prohlídkám, když jinak musel být kostel uzavřen. Opět podle návrhu arch. Kolka zhotovil tuto mříž umělecký kovář p. František Sika z Němčic u Blanska v hodnotě 170 000 Kč. I když zde dlouho nepůsobil a jeho odchodem byli všichni farníci nemile překvapeni, zapsal se do srdcí všech a hlavně nemocných, ke kterým měl zvláštní, osobitý vztah, neboť měl tak říkajíc „kouzlo osobnosti“ a v tomto směru zde nechal i on po sobě trvalou vzpomínku. . Po jeho odchodu byl k nám jmenován mladý kněz z Trnavy u Třebíče P. Jiří Buchta. Jako nově příchozí to neměl nijak snadné, protože ve věřících dosud dozníval odchod předchozího faráře a viděl, že ho čeká nelehký úkol, na který si předchozí správcové skoro netroufali. Venek kostela byl v až tak „oškubaném rouše“, že se pomalu stával špatnou visitkou jak farnosti, tak města. P. Jiří Buchta byl si dobře vědom, do čeho jde, protože předchozí úpravy dost finančně vyčerpaly farnost. Musel nejdříve vyšlapat cestičku do srdcí věřících, aby se mohl před ně postavit s takovým nákladným podnikem. Než došlo k vlastnímu rozhodnutí, musel pan farář pro tuto opravu ještě získat Městský úřad, který si začínal uvědomovat, že úprava vzhledu kostela musí být i v jeho zájmu. Protože doba nenávisti pominula a věřící si mohli svobodně 40
Podoba průčelí farního kostela ve 30. letech 20. století
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI vydechnout i rozhodovat, přivítal tehdy Městský úřad v čele se starostou panem Ing. Josefem Novotným aktivitu farnosti a přislíbil i možnou finanční pomoc. Bylo kolem toho mnoho diskusí tak či onak, pan farář kladl důraz na to, aby se také prohlédla krytina střechy lodi kostela a nejen oprava odrané fasády. Po vzájemné dohodě bylo stanoveno, že kostel musí projít celkovou rekonstrukcí, protože střecha nad lodí má již také doslouženo, jak krytina, tak trámy krovu, které na mnoha místech byly prohnilé. Město se tedy zavázalo, že po stránce finanční bere na svá bedra opravu střechy i s novou krytinou, kterou byl určen měděný plech, jako na kopuli věží, dále pozlacení všech křížů, oplechování říms, nákup nátěrových hmot i nové omítky a nové ciferníky u hodin a vyčlenilo na tento účel jeden milion korun. Podle odhadu sama střecha přijde na 917 000 Kč. Pan farář se zavázal k zajištění všech prací, dříví na krov a opravou fasády. Jakmile byla tato dohoda uzavřena (skoro po ročním působení u nás) předstoupil pan farář před věřící s celou záležitostí a svou výmluvností i svou nevšední prací na poli duchovním naklonil si na svoji stranu i celou farnost, že si všichni tuto nákladnou, ale již svrchovaně nezbytnou záležitost vzali za své. Vysvětlil lidem, že bude v hojné míře potřeba manuální svépomocná práce,. protože bude nutno očistit celou fasádu věží a kostela až na čistou omítku a zbavit přebytečných vrstev dlouholetých nátěrů. Dále bude nutno provádět peněžité sbírky, protože dotace města zdaleka nebude stačit na krytí všech výloh se stavbou spojených, protože všechno je nyní velice drahé. Bylo domluveno, že sbírky na opravu kostela se budou konat každý měsíc. Vyzval věřící k modlitbě za zdárné započetí i zakončení díla a za příznivé počasí. Vyzval všechny muže schopné práce, aby se po mši shromáždili a společně se poradili o postupu práce. Ze svého středu si zvolili předáka Josefa Chrásta a k jeho ruce Mir. Suchého, který byl denně na pracovišti a vykonával jakýsi dozor nad průběhem prací. A tak s Boží pomocí dne 26. 6 1999 začaly přípravné práce dovozem dvou a půl sady lešení z Křižanova ke stejnému množství farního lešení. Dne 8. 7. 1999 se sešlo 45 lidí, kteří pod dozorem 5 zkušených lešenářů z Křižanova s chutí se pustili do náročné práce stavby lešení kolem obou věží Práce šla všem hravě od ruky a v několika málo dnech bylo lešení vyhnáno až po římsy kupolí věží kolem dokola. Toto pracovní nadšení i množství zúčastněných pracovníků vyvolalo nemalý obdiv nejenom kolemjdoucích, ale hlavně radnice, která, když viděla takovou nevšední horlivost a rychlost pracovního tempa, byla tím téměř šokována a nad míru spokojená a hned i příznivěji nakloněná k uvolnění financí, když zpočátku projevovala jistou zdrženlivost. Lešení bylo postaveno a hned začala úmorná práce oškrabáváním starých nánosů nátěrů. Pracovalo se denně ve všední den a i v sobotu od 6,30 do 20,00 hod a vždy bylo dostatek nadšenců a práce šla od ruky, jen zedníků bylo málo. I okolní vesnice posílaly své pracovníky, ale bylo to spíše symbolické gesto. Je jisté, že taková namáhavá práce a k tomu ještě na vysoké lešení byla bližší mladší generaci, starší pak svými peněžitými dary dokazovali svoji účast na této opravě. Vesnice posílaly potraviny, z kterých potom obětavé ženy na faře připravovaly pro pracovníky svačiny či jiná občerstvení, protože za letošního vedra, ve kterém práce probíhaly, byla i žízeň veliká. Každý se snažil něčím přispěti. Je dobré, abychom jmenovitě vyzvedli patnáctiletého Lukáše Jindru, který skoro celé prázdniny věnoval práci na kostele, byl denně vždy po ruce. Současně s pracemi na očišťování věží byla zahájena práce na opravě střechy lodi kostela. Stará krytina byla snesena, špatné krovní trámy vyměněny za nové a napuštěné proti červotoči, celá střecha pobytá deskami a pobita dehtovým papírem a připravena pro položení krytiny. Tyto tesařské práce provedla bystřická firma Koktavý se čtyřmi pracovníky. Po nich hned nastoupili klempíři, též bystřické firmy Filipi v počtu též čtyř lidí (Filipi, V. Mazourek, J. Halva, Z. Špaček). Protože nám Pán Bůh dopřál příhodného počasí, probíhaly práce bez přerušení, zdivo bylo rychle očištěno a připraveno k nahození nové omítky. Ale pořád bylo málo zedníků a nová omítka musela tři týdny zrát a vysychat, a aby se tím pádem práce neprotahovala a termíny byly dodrženy, obrátil se pan farář s prosbou na svoji bývalou farnost o pomoc. Z této farnosti se k nám 41
Podoba průčelí farního kostela v Bystřici – současný stav
na sobotu dostavilo 16 zedníků a k nim se přidalo 42 bystřických pracovníků a za tento den se udělala všechna práce, která měla být hotova. Pán Bůh zaplať těmto pracovníkům z cizí farnosti, kteří vydali současně svědectví, že měli svého faráře rádi. Po třech týdnech vysychání přišli malíři a natěrači, aby dodali věžím nátěrem krásu. Nátěry se nanášely třikráte po sobě, aby vynikla sytost barev. Tyto práce provádělo 7 malířů z našeho města a sice: J. Mazourek, J. Patloka, V. Patloka, P. Stárek, E. Nebola a J. Skalník. Dne 26. 8. 1999 bylo vyzdviženo zvláštní lešení z okének kapličky věžní báně a sundán kříž a odeslán do Štěpánovic k Petru Bortlíkovi k pozlacení, stejně jako tři ciferníky hodin, které opravuje firma Elkon z Vyškova. Ciferníky budou hotovy 7. 9. 1999. Jakmile bude všechno toto pozlacení vykonáno a všechno na svém místě, bude přikročeno k sdělání lešení, když již z jedné věže dne 28. 8. 1999 lešení bylo odstraněno. Dá se tedy předpokládat, že v září bude tato první etapa oprav uzavřena a na příští rok zůstane dokončení prací na soklu věží, který je až do výše dvou metrů oklepán, musí vysychat, být izolován a znovu nahozen. Prosakovala zde přílišná vlhkost, která rok co rok narušovala omítku i nátěry. Pro příští rok je ještě v druhé etapě oklepat a očistit celý kostel dokola a znovu nahodit a opatřit nátěrem a potom ještě pokrýt střechy obou bočních lodí. V závěru této zprávy je nutno poděkovat vděčným „Pán Bůh zaplať“ všem jmenovaným i nejmenovaným pracovníkům a všem lidem dobré vůle, kteří tak či onak přispěli ke zdárnému zvládnutí této namáhavé práce, kéž náš Pán a Bůh jim všem odplatí svou láskou, neboť žádný dobrý skutek nezůstane bez odměny. 42
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI A úplně nakonec bych ještě přiblížil dobu, ve které jsme dílo uskutečňovali. Když skončila vláda předchozí politické garnitury, většina lidí byla plna optimismu a věřili, že nastane šťastná doba. Žasli nad tou neuvěřitelnou změnou. Ozývaly se sice varovné hlasy, že i v nové situaci je třeba respektovat Boží řád, který jediný je zárukou šťastného života, ale tyto hlasy, kdy se lidé nechali unášet slastnou svobodou, nebyly slyšeny. A tak nyní po deseti letech se divíme , jak jsme si toho úžasného daru, pádu totality, málo vážili. S rozpaky pozorujeme lidi, kteří propadli touze po moci, popularitě, penězích a divíme se, že jim nestačí vydělat statisíce, ale že se dali na cestu promyšleného rozkrádání. Postupně si zvykáme na myšlenku, že v naší vlasti neprobíhá ekonomický zázrak,o kterém se sebevědomě hovořilo, ale začínáme se smutkem přijímat, že naše vlast paří ke státům s málo produktivní ekonomikou, ve které přibývá nezaměstnaných. Je potřebou si uvědomit, že za tuto situaci nejsou zodpovědní jen rozhodující osobnosti, ale i my lidé, kteří jsme pro takovou situaci vytvořili podmínky tím, že se nám nechtělo pochopit, že respektování tohoto morálního řádu vede k relativně nejšťastnějšímu životu. Národ se rozdělil na bohaté a chudé. Obyčejný dělník si v hodinové mzdě vydělá 50–60 Kč a ceny základních potravin se nyní pohybují takto: 1 kg chleba 18 Kč 1l mléka 12 Kč 1 kg másla 82 Kč 1 kg vepř. masa 115 Kč 1 kg kuř. masa 26 Kč 1 rohlík 1,40 Kč 1 vejce 2–2,20 Kč 1 kg mouky 9,70 Kč 1 l benzinu 23,60 Kč a tak bychom mohli pokračovat i ve výčtu dalších potravin, ale myslím , že to stačí a každý si může vypočítat, co si můžeme dovolit. Bohuš Schwarzer Koželužská 147 V Bystřici nad Pernštejnem L. P. 8. září 1999 Doplněk zprávy o opravě farního kostela svatého Vavřince v roce 1999 Z Bystřické farnosti se podíleli na opravách fasády tito zedničtí mistři: Bohumil Patloka a Josef Dočekal z Bystřice nad Pernštejnem, Milan Šikula a Antonín Havelka z Domanína, Václav Škorpík z Vítochova, a František Bednář z Věchnova. Klempíř Luděk Dynybyl z Bystřice n. P. a malíři Karel Švestka st. a Karel Švestka ml. Prací se dále zúčastnilo několik desítek nejmenovaných ochotných pomocníků, kterým patří poděkování za obětavou práci pro celé společenství. Zprávu přepsala paní Františka Zichová (* 1924) Zpráva byla umístěna do schránky a v kopuli s pozlaceným křížem umístěna na „pravou věž“ (pohled z náměstí) kostela. Samotná zpráva je na čtyřech stranách, doplněk na samostatném listu má v záhlaví kresbu průčelí kostela svatého Vavřince. Výše uvedený text je doslovným opisem z originálu. Materiál Městského úřadu obsahuje následující text: Bystřice nad Pernštejnem na konci 2. tisíciletí. Město Bystřice nad Pernštejnem 10 let po „sametové revoluci“ (17. 11. 1989) prožívá konec druhého tisíciletí v duchu předchozího hospodářského vývoje a jeho důsledků v rámci celé České republiky. 43
Demografický rozvoj města lze charakterizovat takto: ve městě Bystřice nad Pernštejnem žije 7900 obyvatel, dalších 1300 jich žije v okolních sídlech, na vesnicích – dnes místních částech Bratrušín, Domanínek. Domanín, Dvořiště, Karasín, Pivonice, Vítochov, Koslov, Leseňovice, Rovné, Divišov. Z celkového počtu je 4626 mužů a 4574 žen. V Bystřici N. P. občané obývají kolem 2000 bytů v nájemních domech především ve vlastnictví města, další pak v přibližně 700 rodinných domcích a soukromých domech. Správa města je zabezpečena prostřednictvím městského úřadu a jeho úředníků, v čele města je volený starosta a zástupce starosty na čtyřleté období, chod úřadu zajišťuje jmenovaný tajemník městského úřadu. V tomto volebním období, to je od listopadu 1998 do listopadu 2002 je v čele města ing. Josef Novotný (druhé volební období) , ing. Jaroslav Kotlán – zástupce starosty, tajemníkem úřadu je JUDr. Eva Špatková. Členy městské rady jsou: MVDr. Petr Dvořák, Mgr. Bohumil Chalupa, Václav Koenig, ing. Bohumil Kotlán, ing. Vladimír Vágner. Členy městského zastupitelstva jsou: pan Stanislav Císař, MUDr. Milada Dernerová, RNDr. Marie Fialová, MUDr. Hana Fluxová, ing. Josef Jelínek, paní Eva Lacmanová, MUDr. Pavel Lukša, pan Petr Macháček, pan Josef Mazourek, paní Anežka Mazourková, PhDr. Jarmila Michálková, akademická malířka Božena Rossí, pan Josef Svoboda, ing. Zdeněk Vetešník a Mgr. Jana Zítková. Náš občan PhDr. Vladimír Císár je druhé volební období poslancem parlamentu České republiky. . Je členem výboru pro vědu, kulturu, vzdělání, mládež a tělovýchovu. Celková rozloha města je téměř shodná s historickou výměrou a činí 1135 ha (11,35 km2), z toho tvoří orná půda 587 ha, zahrady 49 ha, louky a pastviny 113 ha, lesy 160 ha, vodní plocha 15 ha, zastavěná plocha 48 ha a zbytek ostatní plocha. V současné době navštěvují naše děti dvě základní školy v počtu 1307, 63 žáků navštěvuje Zvláštní školu. Starší žáci mohou studovat na Gymnáziu – 271 studentů, nebo na Zemědělské a Vyšší odborné škole – 221 studentů. Na Zemědělském odborném učilišti se ve čtyřech učebních oborech učí 217 učňů, na zvláštním učilišti se učí 87 učňů pro dělnická povolání. Bystřické školství je v současné době na slušné úrovni, výuka se zajišťuje v dobrých podmínkách. Základní škola T. G. Masaryka je z 30. let tohoto století, další přístavbou budovy školy, tělocvičny a stravovacího zařízení vyhovuje současným požadavkům na úroveň vzdělávání. Její název je odvozen od umístěné sochy Tomáše Garrigue Masaryka, jejíž historie je popsána v brožurce „Odhalení pomníku TGM Bystřice nad Pernštejnem 6. července 1990“. Gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem sídlí ve své vlastní budově od školního roku 1997/1998. Tato moderní budova v sobě ukrývá nespočet stavebních prvků a technologií a svým vzhledem chce přispět k nejlepším výsledkům svých studentů. II. Základní škola byla postavena v roce 1968 a poskytovala i prostory pro Gymnázium. Za zmínku stojí budova Zemědělské a vyšší odborné školy, pochází z 60. let tohoto století, je zapsána v seznamu UNESCO mezi 100 nejvýznamnějších stavebních památek tohoto století. Na 700 žáků a studentů navštěvuje Základní uměleckou školu, výuka je ve dvou oborech – hudební s hrou na různé hudební nástroje a zpěv a výtvarný obor s výukou kreslení, modelování apod. V současné době jsou v provozu 3 mateřské školky, které navštěvuje na 280 dětí. Pracovních příležitostí je v samotné Bystřici málo, v současné době je dle úřadu práce cca 10,5 % nezaměstnanost z celkového počtu práce schopného obyvatelstva. Občané pracují v úřadech jako: Městský úřad Bystřice nad Pernštejnem – pověřený obecní úřad s výkonem samosprávy a státní správy v přenesené pravomoci od okresního úřadu Žďár nad Sázavou. Městská knihovna a informační centrum v nové víceúčelové budově a Městské muzeum jsou v přímé správě městského úřadu. Samostatné organizace v rámci města zaujímají Kulturní dům, Podnik bytového hospodářství a Poliklinika – zdravotnické zařízení. Dalšími úřady pro správní obvod Bystřicka jsou: Finanční úřad, Katastrální úřad – pracoviště, Pracovní úřad – pracoviště a pobočka referátu státní sociální podpory okresního úřadu. 44
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI Drobné soukromé podnikání těžko hledá místo na trhu – např. výroba kachlových sporáků, výroba plechových formiček na cukroví, různé dřevovýroby, menší průmyslová výroba oděvů v novém závodě BOS, a. s., výroba nářadí ve firmě INTERTRANSTECH, výroba elektromotorků ve firmě INEL, výroba potisků ve firmě RATGEBER apod. Nejméně 100 žen nachází zaměstnání mimo naše město, v závodě GAMA Jimramov a RICO Veverská Bitýška. Služby občanům nejsou rozvinuty na takové úrovni jako například ve větších městech naší republiky. Pomalu se prosazují zařízení pro trávení volného času a odpočinku. O čistotu města, odvoz a likvidaci odpadů se starají Technické služby města, a. s. Bystřice nad Pernštejnem. Zemědělství v okolí města se nyní zaměřuje na udržení kulturní krajiny s produkční funkcí na úrovni udržení půdní úrodnosti bez živočišné výroby. Městské lesy jsou obhospodařovány Lesním společenstvím obcí, spol. s r. o. Snahou je udržet v rovnováze krajinotvorbu a produkční funkci v návaznosti na blízké okolí města propojením biokoridory kolem místních vodotečí. Doprava občanů po městě je zabezpečována městskou dopravou soukromou společností Pernštejntour, vlakové spojení zajištěné Českými drahami, s. p. má omezené spoje jak s okresním městem, tak s Brnem. Hromadná přeprava do okolí je zabezpečena alespoň v omezené míře dopravní společností ZDAR a. s. O bezpečnost občanů se stará Policie České republiky a soukromá bezpečnostní agentura LARN. Majetek občanů před požáry ochraňuje stálá služby Hasičského záchranného sboru se spolkem Dobrovolných hasičů. Sportovní vyžití především mladé generace zajišťují Tělovýchovná jednota Sokol, Sportovní klub, Tenisový klub, Jednota Orla, Sportovně střelecký klub, Sportovní klub BMX, Cyklistický spolek Bystřice, Rytíři Země zubra, Junák a další drobné organizace se svým zázemím – jeden fotbalový stadion, tři hřiště, Sokolovna, Orlovna a další. Kulturním zařízením je pouze Kulturní dům, Městská knihovna a Městské muzeum. O zábavu, občerstvení a volný čas se stará přibližně 12 restaurací, hospod, náleven a heren. Kino se v současné době v Bystřici neprovozuje, chybí jakýkoliv bazén či koupaliště. Dřívější rozvoj města byl spojen s největší zaměstnavatelem v okolí – Uranovými doly v Dolní Rožínce a zpracovnou uranové rudy v závodě Diamo, konec těžby je plánován v roce 2001–2003. Současný rozvoj města je postupně zabezpečen v projektu územního plánu sídelního útvaru města Bystřice nad Pernštejnem s postupným vytvořením vlastní průmyslové zóny, plynofikací města, připojení optickými kabely v nové telefonní ústředně, zpřístupnění informací i pro občany prostřednictvím Internetu. Rozvod kabelové televize je v obecních domech na obou sídlištích s městským informačním kanálem o aktuálním dění ve městě, kulturních pořadech a společenských akcích. Stávající telefonní síť má silného konkurenta v pokrytí signálem mobilních telefonů společností Eurotel a Pegas. Poněkud zaostalá je silniční síť, která by měla umožnit podnikatelům ve městě a jeho okolí snadnou a bezpečnou dostupnost do větších průmyslových a obchodních center České republiky. Starší a osamělí občané prožívají podzim svého života v domě pečovatelské služby čp. 643 v 92 malometrážních bytech na sídlišti II. Nové městské bytové jednotky se staví především jako půdní nástavby a vestavby na obecních nájemních domech na obou sídlištích. Alespoň takto se město snaží upravit ten stereotypní vzhled panelových domů. Rozpočet města na rok 1999 je 78 000000,- Kč. Příjmy města jsou úměrné prosperitě místních podnikatelů, živnostníků a občanů, jsou pod celostátním průměrem. O úspory občanů, podnikatelů a veškeré finanční služby se stará pět finančních ústavů: Česká spořitelna a. s., Komerční banka a. s., Agrobanka a. s. nyní GE Capital Bank s. s., Kampelička – družstevní záložna a Investiční a poštovní banka a. s. 45
Akvarel Františka Dvořáčka z cyklu Ze staré Bystřice
V roce 1999 byl příspěvek na opravu kostela sv. Vavřince přibližně 900000,- Kč. Radnice podpořila snahu o zlepšení vzhledu a zachování jedinečné památky v našem městě. Odkaz budoucím generacím: Zachovejte, co jsme převzali po předcích a předejte dalším generacím k povzbuzení. Vždyť i v malém městě je život krásný, pokud v něm žijí lidé se snahou pro druhé něco pěkného vytvořit. Zprávu sestavil ing. Václav Mičín Městský úřad v Bystřici nad Pernštejnem dne 9. září 1999. Stejně tak jako u předcházející zprávy, je tento text přesným opisem originálu. Obě zprávy, i přes svou objemnost jsou zde uvedeny pouze proto, že velice přesně charakterizují dobu svého vzniku a vypovídají o stavu „duše“ dnešních lidí. Tzv. „brožurka o odhalení pomníku TGM“ byla vydána v roce 1990 jako propagační materiál města a Občanského fóra při příležitosti celostátní výstavy Kde domov můj v Praze ve dnech 4. května – 7. června 1990, kam město tehdy zapůjčilo sochu Tomáše Garrigua Masaryka od Vincence Makovského a tato stála na dolním konci Václavského náměstí. Spisek obsahuje řadu článků a fotografií související s TGM a jeho bystřickou sochou; sestavil a autorem fotografií byl autor redakce a doplňků tohoto díla. Jak již uvedeno, dnešní chrám stojí přesně na místě původního kostela románského a přímo na základech kostela gotického. Je vystavěn na výběžku náhorní planiny, na níž směrem severozápadním se rozkládá náměstí. Někdejší příkrý svah byl postupem doby odkopán a nahrazen mohutným opěrným zdivem, které 46
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI
Farní chrám sv. Vavřince z Vyhlídky – současný stav
obklopuje stavbu ze tří stran. Až do roku 1847 se rozkládal kolem chrámu hřbitov, který sahal na náměstí až ke kašně. Tento údaj autora originálu je však poněkud nepřesný. Jednak v prostoru mezi dnešní kašnou a kostelem stály tzv. masné krámy, odstraněné též po roce 1841. Podle „Nicolaiova“ plánu města22) ze začátku 18. století byla do obranné zdi kolem původního gotického kostela začleněna i samostatná věž, která se nacházela přibližně v místě dnešní (jižní) věže a byla při přestavbě kostele v letech 1750–1754 zbourána a je nepravděpodobné, že by se pohřbívalo mimo zdí vymezený prostor. Kostel postavený v roce 1615 pro evangelíky byl již v roce 1654 rekoncilován, kolem tohoto kostela se začalo pomalu pohřbívat na novém hřbitově a v průběhu 18. století, po zákazu Marie Terezie pohřbívat uprostřed měst, se zřejmě přestalo pohřbívat na náměstí definitivně. Před novým farním kostelem byly navíc již zmíněné dvě kaple a oblouk naznačující bránu. To, že zde nebylo místo pro hroby, dosvědčuje i katastrální mapa z roku 1834. Na druhou stranu je nutno uvést, že při úpravách náměstí počátkem 50. let se v místech začátku dnešní ulice Pod kostelem (na čáře mezi budovou spořitelny a severní věží kostela) našla celá řada kosterních pozůstatků. Nový hřbitov za městem byl sice založen současně s kostelem na samém začátku 17. století, ale původně byl určen i s kostelem pro evangelíky. Teprve v polovici 18. století byl používán všeobecně, ne však povinně, i když starý hřbitov byl určen k zániku. Pohřbívání na novém hřbitově se rychle vžilo a při velkém požáru v roce 1841 již jen ohradní zeď obklopovala na náměstí široké prostranství se zapadlými hroby, kryjícími kosti nesčetných pokolení. V roce 1847 byla zeď zbourána, hroby srovnány s cestami a celý nový 47
Hlavní loď farního kostela v roce 1981
prostor vydlážděn později lomovým kamenem. Kolem chrámu, mimo průčelí, zřízen malý park. V roce 1933 bylo jednáno o rozšíření okresní silnice, probíhající z náměstí po jižní straně kostelního okrsku na Staré město. Rozšíření silnice vyžadoval vzmáhající se dopravní ruch a jediná možnost byla směrem ke kostelu. Prostranství mezi chrámem a silnicí mělo být zúženo na pouhých 1,4 metru a Státní památkový úřad v Brně zastoupený předsedou Ing. Sochorem v tom důvodně spatřoval přímé ohrožení chrámové stavby, neboť posunutí rušné silnice pod samé základy by bylo více jak nebezpečné. Po obtížném jednání bylo docíleno dne 4. listopadu 1933 dohody, podle které byl mezi silnicí a chrámem ponechán prostor v šíři 2,6 m a Správa silnic se zavázala na svůj náklad vybudovat novou zajišťovací zeď a převzít i záruku za možné škody, vzniklé veřejnou dopravou. Později bylo toto nebezpečí minimalizováno převedením dálkové dopravy mimo město. Chrám je přesně směrován podle církevních předpisů; to znamená, že jeho podélná osa probíhá od východu k západu s kněžištěm na východní straně. Zaměření provedené přímo v terénu v okamžiku podzimní a jarní rovnodennosti a údaje Katastrálního úřadu říkají, že podélná osa kostela se odchyluje od směru východ – západ maximálně o ± 0,5°, tedy o úhel, pod kterým vidíme slunce. Již prvý pohled na chrám, ať již z průčelí, nebo ze stran prozrazuje, že vůdčí stavitelovou myšlenkou byla snaha po mohutnosti a velkoleposti. Příznivé podmínky byly dány již samotným staveništěm a byly také v plné míře využity. Se skutečným smyslem pro začlenění stavby do přírody a daného prostředí vytvořil stavitel 48
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI svým dílem vyvrcholení města, bez něhož bychom si je snad ani nedovedli představit. Stavba sama pak svou klidnou ukázněností i při veškeré monumentalitě působí celkově zvláštní přívětivostí. S hlediska exteriéru je stavba vyjádřením cítění umělce moravského baroka, v jednotlivých prvcích navazuje ještě na barok italský. Rozměry chrámu jsou v poměru ke svému okolí značné. Vnější celková délka je 34,5 metru, šířka průčelí 21,5 metru. Jádrem stavby je střední loď o délce 23,7 metru, šířce 11,5 metru a výšce 17 metrů. U západní uzavírací zdi jsou k ní přistavěny po obou stranách věže, na straně východní 11 metrů dlouhé a 8 metrů široké kněžiště, zakončené pěti stěnami osmistěnu. Výška zdiva je stejná jako u lodi, jen polovalbová střecha je o něco nižší a zřetelně od stejně řešené střechy lodi oddělena. K těmto čtyřem základním tělesům jsou připojeny dvě boční lodi. Vycházejí z věží, probíhají podél střední lodi a bez vnějšího členění pokračují až do poloviny kněžiště. Výškou zdiva sahají něco přes polovinu výšky zdiva střední lodi, hřebenem polovalbové střechy do dvou třetin. Dvě řady oken v bočních lodích a jedna řada v horní třetině lodi hlavní účinně oživuje celou stavbu. Okna spodní řady jsou oválná, hořejší čtvercová, překlenutá mírným obloukem. Jen kněžiště s gotickými tvary narušuje tuto harmonii. Plné stěny kněžiště se liší od stěn lodí a tento rozdíl nemohou vyrovnat ani ponechané opěrné pilíře, které měly být buď odstraněny a nebo alespoň přiměřeně zvýšeny, aby zdánlivě konaly svůj původní úkol. Stejně jako dvojice oken prolomených v úrovni oken horní řady v lodi coby jejich přímé pokračování. Další dvojice vysokých oken prolomených těsně před uzávěrem kněžiště a pocházejících patrně z bývalého gotického chóru (svou výškou odpovídají výši opěrných pilířů) plní jen úkol osvětlovací. Zvenčí i zevnitř téměř zanikají a stavebně nemají požadovaný význam. Ačkoliv celá stavba je zrakově složitá, v půdorysu se jeví jako obdélník, z něhož jen nepatrně vystupuje závěr kněžiště. Podobně i věže vystupují z půdorysu jen nepatrně svými boky a nízké přístavby u bývalých bočních vchodů není nutno brát v úvahu,neboť na vzhled chrámu jako celku nemají vliv. Malý přístavek na jižní straně kněžiště, kdysi stanoviště ponocných, který nemá s chrámem žádnou myšlenkovou souvislost, nemá na jeho vzhled vliv. Z tohoto stavebního celku vyrůstají v západním průčelí obě věže sahající ve zdivu do výše 20 metrů, po hroty křížů 37 metrů. Zatímco v pohledu z boku vystupují členitě již od základů, při pohledu z náměstí tvoří s příčnou uzavírací zdí lodi jediný ve zdivu souvislý celek, ve vnější úpravě oddělený jen náznakově. Průčelí je ve výši 12,5 metru rozděleno na dvě samostatné části jednoduchou vysunutou římsou, probíhající vodorovně a bez přerušení celou jeho šíří. Tomuto vnějšímu rozdělení napomáhá i odlišné rozvržení výzdoby, i když v obou částech je použito stejných prvků. Spodní část je vytvořena ve snaze uplatnit renesanční vodorovný směr, který zde zřejmě převládá. V kolmé čáře je rozdělena na tři části, odpovídající vnitřnímu prostorovému členění. Hrany věží jsou vyztuženy neúplnými ozdobnými pilíři vystupujícími ze zdi, tzv. pilastry, a to nejen hrany vnější, ale i náznakově v místech, kde věže navazují na uzavírací zeď lodi. Stejnými pilastry jsou označeny i hrany lodí, takže zde vznikají jejich sdružené dvojice. Zdi věží v přízemí jsou oživeny 49
Hlavní loď farního kostela v současnosti
50
chrámovými vchody v úrovni dlažby náměstí a okny nad nimi, tvořící jejich myšlenkové pokračování. Stejně tak je oživena i zeď hlavní lodi, jen rozměry jsou poměrně větší, jak to odpovídá rozměrnějšímu poli. Hlavní vchod má kamenné ostění, které kolmo pokračuje i nad příčné břevno a je zakončeno nosníkovými hlavicemi, nesoucí kladí se silně vysunutou římsou a trojúhelníkovým štítem, zdůrazněným rovněž římsou. Plocha mezi příčným břevnem a kladím je vyplněna černým štítem, na kterém byl do roku 1980 uveden římskými číslicemi letopočet MDCCCLXXIII – rok dokončení oprav chrámu po požáru v roce 1873; později letopočet 1220 – údajná první zmínka o kostele; nyní je zde opět původní letopočet MDCCCLXXIII. Nad vchodem je prolomeno kůrové okno, půlkruhovitě zaklenuté. Nad oknem se opakuje štítové zakončení jako nad vchodem, jen římsy jsou vysunuty mírněji. Boční vchody jsou poněkud menších rozměrů, zakončeny pouze kladím s poněkud přesahující římsou. Okna nad nimi jsou orámovaná náznakovým ostěním, jsou však vyzděna až na úzké světlíky, končící v úrovni začátku klenutí. Účel těchto oken spočívá tedy hlavně ve vyvážení středního pole. Jejich úplné prolomení by ohrozilo vyvážení celého průčelí, a proto pro potřebné osvětlení schodiště uvnitř věží jsou ponechány jen tyto úzké světlíky, které však současně podtrhují význam náznaku. Zmíněné pilastry jsou zakončeny pouze nízkými hlavicemi a úzkou jednoduchou římsou. Střední pole horní části průčelí je řešeno samostatně. Po celé délce se táhne nízký podstavec, po obou stranách vystupují širší patky a z nich opět vyrůstají pilastry, svou šířkou však již úměrně vyšší, takže mezi nimi a vnitřními pilastry věží vzniká širší mezera. Pilastry nesou zalomená kladí se silně vysunutou římsou a štítem. Na vrcholu štítu se tyčí železný, umělecky kutý latinský kříž. Plocha středního pole mezi dělící římsou a vrcholným štítem je ozdobena třemi stejnými výklenky polokruhem zaklenutými a kruhově vyhlazenými, v nichž byly do roku 1989 umístěny vypouklé pozlacené kovové postavy P. Ježíše uprostřed a svatých Vavřince a Jana Evangelisty (při jejich zlacení v roce 1867 je správně jmenována sv. Luitgarda, Jana Evangelistu uvádí Tenora, z kterého zřejmě vzal údaj autor originálu)3) po stranách.
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI
Farní chrám sv. Vavřince od Hory – současný stav 51
V roce 1989 v pátek po svátku sv. Vavřince (11. srpna) byl v prostředním poli umístěn bronzový reliéf sv. Vavřince, v levém výklenku je znázorněn rošt (nástroj jeho mučednické smrti), vpravo písmeno V počáteční písmeno jeho jména a současně symbol jeho vítězství, kterého svou mučednickou smrtí dosáhl. Olivové ratolesti, které zdobí jak rošt, tak písmeno V, znamenají mír Božího království. Autorem reliéfů je bystřický rodák Miloš Jelínek (* 26. září 1938 v č. p. 53 na náměstí) s dcerou. Tyto plastiky jsou jedinou sochařskou výzdobou stavby. Celá horní část průčelí je bohatší zejména tím, že v ní obě věže vystupují již samostatně a zakládají tak převahu kolmého směru. Nad dělící římsou vyrůstají z patek nové pilastry, zakončené však již hlavicemi, složenými z hlavic korintských (umělecky vypracované listoví) a jónských (závity), nesoucí kladí a na vrcholu trojúhelníkové štíty. Plochy zdí jsou až přeplněny prostornými, půlkruhovitě překlenutými okny zvonic a hodinovými číselníky nad nimi. I zde je použito stejných prvků jako v dolní části, jen čtvercové číselníky hodin jsou orámovány jednoduchými oblými rámy. Hodinový stroj je jen v jižní věži. Severní věž má sice číselník, ale bez ručiček. Hrany věží jsou se všech stran stejně ozdobeny jako v průčelí. Do výměny bání v letech 1976–1981 přecházel půdorysný čtverec věží ve štítovém zakončení věžního zdiva v osmiúhelníky, vytvářející základnu bání o stejném počtu stěn. Báně byly polokulovité, poněkud protáhlého tvaru. Bezprostředně z nich vyrůstaly lucerny, rovněž osmiboké, zasklené původně různobarevnými skly (odtud lidový název „sklíčka“). Nad lucernami byly opět báně stejného tvaru jako spodní, ale úměrně menší. Od luceren byly odděleny jen úzkými římsami. Nad nimi se teprve zvedaly štíhlé dříky s pozlacenými makovicemi na vrcholu a do nich vsazené pozlacené latinské kříže. Po přestavbě bání v letech 1976–1981 dostaly, jak už bylo řečeno, báně původní tvar klasického barokového zakončení věží. Spodní báně mají oproti původní Sáblíkově osmiúhelníkové základně nyní základnu čtvercovou a jsou přes jehlancovou střechu usazeny na zvýšené římse zdiva věží. Při obnově severní věže se stal poněkud kuriózní případ: Stavební dělníci si nevšimli, že v projektu je věž zvýšena novou římsou (cca o 0,5 m) a usadili dřevěnou konstrukci báně, sestavenou nejprve na zemi, na věž bez této římsy. Vytvořili dokonce střechy na všech stranách spodního komolého jehlanu, ani tady jim nedošlo, že střecha nemá okap a až po příjezdu autora projektu Ing. arch. Zdenka Chudárka byla tato jejich hrubá chyba odhalena. Protože snést celou konstrukci báně na zem a znovu ji posadit na zvýšenou věž by přespříliš rekonstrukci prodražilo, nazdila se dodatečně nižší římsa a jehlancovitá střecha pod spodní bání má proto viditelně a nepřirozeně nízký spád. Tím oproti projektu došlo ke snížení věží, i když oproti původním 36 m jsou nyní věže vysoké 37 m. Je zřejmé, že výzdoba průčelí není ve své nynější podobě původní, tzn. neodpovídá stavu po roce 1754. Celé průčelí doznalo při úpravách v roce 1873 výrazně novorenesanční charakter. Čtvercový půdorys zakončení věží pod báněmi odpovídá dnes stavu v roce 1754. Podle veduty mají tyto původní římsy čtvercový půdorys bez, v baroku obvyklého, zvlnění nebo oblouku. Když v roce 1999 došlo k odstranění některých venkovních omítek, zjistilo se, že podezdívky věží jsou obloženy mohutnými opukovými deskami o rozměrech cca 1 m x 1 m. Vrchní část tohoto obložení byla po celé délce opatřena tvarovanou římsou. Obložení je ve velmi špatném stavu a zřejmě z toho důvodu bylo při obnově průčelí v roce 1873 zakryto omítkou. Rekonstrukce obložení pro neshody s dodavatelem nebyla dosud ukončena. Vnitřek chrámu je přístupný třemi vchody z průčelí, když jeden, trvale nepoužívaný, byl donedávna v přístavku severní boční lodi. Síň před tímto vchodem byla používána jako příruční skladiště V roce 2000 byl tento 52
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI přístavek, jak již bylo zmíněno, vzhledem k špatnému stavebnímu stavu odstraněn a nahrazen novým, týchž rozměrů a tvaru. Na východní straně přístavku byl zazděný vchod s jednoduchým ostěním z pískovce. Ostění z téhož kamene a podobného provedení se u ostatních vchodů nevyskytuje. Jeho práh je silně vyšlapán a lze usuzovat, že jde o ostění dveří ze starého kostela, které bylo použito pro boční vchod kostela nového. Vchod byl při přestavbě přístavku v roce 2000 zrušen a ostění použito v tehdy též přestavěné místnosti za sakristií. Mnohem zajímavější, jak z hlediska dějinného, tak výtvarně uměleckého je rovněž zazděný mramorový vchod umělecky propracovaný, ve východní uzavírací zdi severní boční lodi. Je vytesán z bělavého mramoru (asi nedvědického) a pečlivým opracováním a tvarem naznačuje, že byl vytvořen zkušeným kameníkem. Vchod je asi 2 metry vysoký, v levém ostění jsou dosud zatmeleny skoby k zavěšení dveří. Skládá se z vlastního ostění a obložení. Obložení ve tvaru rovných pásů vychází společně s ostěním z patek a probíhá po celém obvodu, odděleno jen úzkým žlábkem a vypouklou lištou. Nad příčným břevnem, uprostřed, je přerušeno obdélníkovým štítkem, který ve směru vzhůru přesahuje obložení. Ve štítku je vytesán a černě vybarven gotickými číslicemi letopočet 1565. Přes usilovné pátrání se nepodařilo zjistit nejmenší stopu po jeho původu. V době vzniku tohoto díla byl kostel již po několik desetiletí v držení strany podobojí a náboženské poměry ve městě tak neutěšené , že kněží se často střídali a ještě častěji nebyl celá léta kněz ve městě vůbec. V onom roce (1565) byl po takové několikaleté přestávce farářem kněz Pavel, ale již v červnu toho roku zemřel a fara zůstala opět uprázdněná. Za takových poměrů sotva došlo ke stavebním úpravám kostela, a přece letopočet je nesporným rokem vzniku uměleckého díla, a to jak ve své podobě, která odpovídá výtvarnému cítění našeho kraje ve druhé polovině 16. století, tak ve svědectví letopočtu samého, který byl vytesán do štítku pro ten účel předem připraveného. V místě, kde se nyní vchod nachází, býval vskutku vchod do sakristie – dnešní zpovědní místnosti – jak naznačuje výklenek, který zůstal po vchodu za oltářem (nyní zakrytý jen plátěnou stěnou). Přesto však zůstává jeho původní určení a zhotovení přímo pro kostel pochybné. Spíše se zdá, že při výstavbě nového kostela byly použity z úsporných důvodů nejen stavební hmoty, ale i celé části, jednak ze starého kostela, jednak i získané odjinud. Ze způsobu provedení stavebních prací je jisté, že zárubně byly zazděny do vybouraného otvoru v již existující zdi. Mramorová ostění tohoto druhu se nacházela i ve staré radnici. Vyznačuje-li se chrám zvenčí klidnou ukázněností baroka, směřující k vzorům starověké římské klidné vznosnosti, překvapí jeho vnitřek neočekávanou bohatostí v členění i výzdobě. Prostorové členění je zřejmě dílem vyzrálého barokního stavitele, i když bylo použito cizího vzoru. Hlavní loď vychází svým západním koncem přímo ze zdiva věží a dále pak je vytvořena čtyřmi dvojicemi rozměrných pilířů, z nichž poslední jsou přičleněny k pilířům vítězného oblouku a zdivu kněžiště. Pilíře oddělující střední loď od lodí bočních jsou spojeny po celé délce valenými klenbami. Směrem do lodi vystupují z pilířů vysunuté ozdobné polopilíře, nesoucí na silných hlavicích kladí s bohatě členěnými a vysunutými římsami. Nad nimi pět kladí s římsami již užšími nese v půlkruhu zaklenuté valené pásy, rozdělující klenbu lodi na pět polí zaklenutých křížově. Klenební pole jsou účinně osvětlena okny v samém vrcholu zdiva. Klenební pásy jsou ozdobeny jednoduchou plochou lištou, nad kladím a ve vrcholu trojúhelníkově zalomenou dovnitř. Mezi lomením ve vrcholu jsou oválná prázdná zrcadla. Prostora v západním zakončení střední lodi mezi věžemi je vodorovně v polovici rozdělena na poschodí. V přízemí jsou před pilíři vysunuty 53
jen patky a přímo z nich vycházejí valené pásy a křížová klenby mezi nimi, nesoucí hudební kůr s varhanami. Klenební pole je ozdobeno rozměrným prázdným zrcadlem. Nosný oblouk kůru není již půlkruhový, neboť omezená prostora toto nedovoluje. Vodorovné kladí nad ním, tvořící základ podlahy kůru, vybíhá ve středních dvou čtvrtinách obloukovitě směrem do lodi a tvoří okrasný výstupek, na němž je umístěno těleso malých varhan, tzv. zadní positiv. Výstupek byl neznámo odkdy nakloněn dolů a na první pohled vzbuzoval dojem, že jeho nosníky ukryté v klenbě jsou narušeny a výstupek hrozí zřícením. Že se skutečně nejedná o stavitelovu hříčku se ukázalo při rozebrání celého výstupku v roce 1956. „Bylo zjištěno, že vychýlení kůrového balkónu do kostelní lodi bylo způsobeno tím, že 2 nosné trámy byly ztrouchnivělé. Odborník sám prohlásil, že nebýt to v kostele, tak se dávno stalo nějaké neštěstí“ 2) Oprava spočívala ve výměně dřevěných trámů za ocelové nosníky a provedl ji Stavební podnik, veškeré práce s tím spojené byly odpracovány brigádnicky.
Jižní boční loď
Hořejší klenba kůru je stejná jako v celé lodi. Kněžiště si ponechalo uvnitř, stejně jako zvenčí, prosté ploché stěny. Stalo se tak asi z nutnosti, neboť jeho malá šířka by sotva snesla bohaté tvary pilířů lodi. Má však přece svoji stavební zvláštnost, jedinou svého druhu v celém chrámu – balkónovitě vysunuté oratoře, poskytující volný výhled do kněžiště i lodi a vyhovující tak plně požadavkům doby svého vzniku, jako čestné místo pro patrona chrámu, jeho rodinu a úřednictvo. Jak se zdá, stavitel těmto oratořím věnoval zvláštní pozornost a péči v řešení i provedení. Lze v tom spatřovat jednak snahu oživit jednoduché kněžiště okrasnými tvary rozvinutého baroka a přičlenit je tak myšlenkově k částem novým, což se také plně podařilo, a jednak snad i projev vděčnosti patronu, který i přes své omezené právo poskytl novostavbě vydatnou pomoc. Oratoře jsou uvnitř oble zaklenuty a jsou přístupny z poschodí oratoří nad bočními loďmi. Boční lodě uvnitř necelé 3 metry široké, v přízemí 3,3 metru v poschodí 2,7 metru vysoké, jsou valeně zaklenuty. S hlavní lodí jsou spojeny valeně klenutými oratořemi, v poschodí opatřenými dřevěným sloupkovým zábradlím. Oratoře jsou čtyři po každé straně. Jejich klenutí vychází z úzkých říms, probíhajících
54
V POHLEDU PŘÍTOMNOSTI po celé šíři pilířů a jsou ozdobena prázdnými zrcadly ve tvaru náznakově se prostupujících geometrických obrazců, orámovaných úzkými oblými lištami. Na vnější straně je klenutí naznačeno širšími pásy s převyšujícím klenákem ve vrcholu. V přízemí jsou tyto klenby hladké, v poschodí jsou ozdobeny příčně položenými souběžnými obloučky, zatíženými uprostřed kuličkami. Klenby bočních lodí v přízemí i v poschodí jsou rozčleněny valenými pásy shodně s lodí střední na čtyři pole, hladce vyhlazená. I tato pole jsou ozdobena prázdnými zrcadly podobných tvarů a provedení jako na klenbách oratoří. Oratoře jsou přístupny dřevěnými schodišti z předsíní věží a vřetenovitými schodišti uvnitř lodí na jejich východních koncích, lidově zvanými „šneky“. Všechny stěny chrámu mají jemnou omítku ze štuku a jsou vymalovány podle pokynů úřadu Památkové péče v původních barvách bílé a krémové. Dlažba chrámu, původně cihlová, je z úhlopříčně položených čtverců bílého a modrého mramoru. Hrobka,ve které jsou pohřebeni Ignatius Zourek a Benedikt Pražák, se měla nacházet, jak se autor originálu mylně domníval, pod hlavní lodí před kněžištěm. O podzemním prostoru, přístupném otvorem v jižní boční lodi, zakrytým deskou bez ozdob a nápisu z bílého mramoru, zcela zapuštěnou do dlažby, je psáno výše v předchozí kapitole. Oprávněně se dá předpokládat, že pod chrámem sv. Vavřince se žádná hrobka nenachází. Tento omyl byl způsoben zmínkou v Tenorovi6) , který na straně 63 tvrdí: „Když roku 1730 byl děkanát kunštátský přeložen do Bystřice, stal se Benedikt Pražák prvním děkanem; brzy však potom zemřel 18. listopadu 1732 maje 54 let; pochován byl ve farním kostele před hlavním oltářem“. O podrobnostech geofyzikálního průzkumu a vrtných sond bylo již psáno. Zvukově je chrám dobrý, jen v oddělených prostorách je slyšitelnost úměrně snížena. Šíření zvuku jak z kněžiště, tak z kůru je bezvadné. Vnitřní rozměry Střední loď:
délka 22,30
šířka pod kůrem 7,60
Kněžiště:
délka 8,00
šířka 5,30
Boční lodi:
délka 17,25
šířka severní 2,85
Pilíře:
šířka na straně severní 2,15
šířka u kněžiště 7,70
výška klenby 11,50 výška neměřena
šířka jižní 2,92 šířka na straně jižní 1,98
Celková šířka vnitřku chrámu 17,50 (rozměry jsou udány v metrech)
55
Podlahová prostora pro věřící, tj. mimo kněžiště, sakristii a kapli Božího hrobu, měří asi 540 m2 . Počítáme-li při pohodlném umístění 5 osob na 1 m2, pojme chrám přibližně celkem 2 700 osob. Obvykle udávaný počet tří tisíc osob je odhad sice poněkud přehnaný, ve skutečnosti však možný a jistě mnohokrát dosažený. Přístup do věží je schodištěm z přízemí severní věže, z něhož odbočuje také schodiště na kůr. Zvonice ve věžích jsou vzájemně propojeny dřevěnou lávkou přes klenbu lodi na půdě. Výstup do luceren je po žebřících, trvale v báních umístěných. Z věží se naskýtá volný rozhled do dalekého kraje a naopak. Věže to jsou, které z daleka vítají příchozí do města ze všech stran. Křesťanský chrám není mrtvým pomníkem. Vzniká a obnovuje se neustále ze skutečného života a jeho potřeb, slouží pokolení za pokolením a každý věk má právo v něm něco svého zanechat. Je věrným svědectvím o životě křesťanského společenství dané farnosti ve své době. Stav bystřického chrámu Páně jasně říká, že toto společenství je i přes nedávnou těžkou minulost silné a životaschopné. Jen jedno je zapotřebí, aby každý počin vycházel ze souladu hluboké víry a uměleckého citu k místu, kde trůní velebnost Boží.
56
DÍLA UMĚNÍ
57
Před jeho tváří lesk kráčí a sláva; Ve svatyni Jeho jest nádhera a moc. Žalm 95,6. V 18. století mělo naše město zcela zvláštní a neočekávané štěstí. Dvakrát po sobě dostalo faráře, jaké vskutku potřebovalo a bez nich bychom se sotva mohli podivovat farnímu chrámu, jeho výzdobě a zařízení, jak jsme je od minulosti převzali. Prvý z této dvojice – František Ignát Dinter postavil chrám, který ještě po staletí bude duchovním ohniskem života města a farnosti a uměleckým památníkem doby svého vzniku. Nedokončil však v chrámu jeho vnitřní zařízení a sotva by tak mohl učinit, i kdyby smrt nebyla náhle ukončila jeho život. Prameny hmotných prostředků byly nadobro vyčerpány a s jejich obnovením nebylo možno v dohledné době počítat. Nadále měl tedy chrám zůstat uvnitř vybaven jen prostým a nejnutnějším zařízením, jak ho město pořídilo po skončení třicetileté války ze svých skrovných prostředků a možností. Avšak ještě týž rok, co se nad P. Františkem Dinterem zavřela země, dne 1. prosince 1755 vítalo město se špatně tajenou nechutí svého nového duchovního správce. S nechutí proto, že nebylo dbáno na jejich přání a farářem nebyl ustanoven kněz již vyhlédnutý. Ale ani nový farář František Dominik Pomesián, postava dnes již téměř legendární a opředená až nemožnými pověstmi, nešel do Bystřice ze své vůle a rád. Jen na přímý rozkaz olomouckého biskupa kardinála hraběte Toryera opustil slunnou Hanou (Prostějov, Střílky) a přes Biskupice u Třebíče rovněž s netajenou nechutí vstupoval do zdí starodávného města na odlehlém Horácku. Pohnutý, až dramatický byl život tohoto šlechtice, snad krví, určitě však duchem, již na dřívějších působištích a ve zvýšené míře pak v Bystřici samé. Láska a nenávist, obdiv a opovržení, útoky skryté i zjevné ze všech stran, boje a zápasy o otázky duchovní, sociální, hospodářské i jiné, drobné i rozsáhlé, tvořily nepřetržitý řetěz plných dvacet jedna let jeho působení v Bystřici, až posléze přemožen hrubým násilím mocných tohoto světa prohrál vše, i svůj osobní majetek. A nespravedlivé obviňování jej pronásledovalo až za hrob. Podobně jako P. Dinterovi při prvém spatření kostela, tak i P. Pomesiánovi se při prvním vstupu do chrámu sevřelo srdce, když spatřil sice chrám krásný svou výstavbou, ale chudobný a sešlý vnitřním zařízením. Umělecky vzdělaný a cítící kněz nemohl být spokojen se stavem natolik rozdílným. A přece léta ubíhala a v chrámu se neobjevovaly ani známky nějaké změny. Vyčerpanost farníků a náhlá nepřízeň patrona vůči novému faráři se zdály být nepřekonatelnou překážkou k dokončení díla. A přece bylo dílo provedeno! Po více jak deseti letech přikročil P. Pomesián pod vlivem jistých událostí k jedinečnému činu. Za tvrdá příkoří ze strany města a měšťanů, kteří ve zcela výjimečném spojení s vrchností a brněnskou zemskou správou odsoudili svého faráře, se odměnil činem, jehož šíře a hloubka bude budit úctu a obdiv ještě další věky. Na svůj náklad dal vyzdobit celý chrám uměleckými díly – od vznešených oltářů a velkolepých varhan až po drobné ozdobné štítky na lavicích, vyhrazující místa jednotlivým rodům. 58
DÍLA UMĚNÍ Byla to odpověď vpravdě křesťanská a stejně jako jeho předchůdce i P. Pomesián si plně zasloužil titul přešlechetný a znamenitý (praenobilis et eximius), jak je k jeho jménu připsáno v Domácích protokolech fary bystřické2). S pracemi na vybavení chrámu bylo započato po roce 1765. P. Pomesián si do Bystřice pozval malíře Františka Antonína Sebastiniho a sochaře a řezbáře Františka Hohna. V roce 1765 byl v Protějově dokončen kostel u kláštera Milosrdných bratří. P. Pomesián měl patrně s Prostějovem od dob svých tamních kaplanských let (1733–1741) stále styky a výzdoby kostelů Milosrdných bratří, farního kostela a patrně i kostela kapucínského těmito umělci sledoval i přes pozdější nepřítomnost se zájmem. Sochař a řezbář František Josef Hohn je umělcem dosud velmi málo známým. V seznamu umělců se jeho jméno objevuje jen stručným: Hohn František, sochař z Prostějova, okolo roku 1754. Dodal pět oltářů pro farní kostel v Bystřici nad Pernštejnem8). Není přesně známo ani umělcovo jméno. V Cerroniho díle je nazýván Hamem, Řehoř Wolný15) a František Starý jej jmenují Františkem Hohnem, v Domácích protokolech fary bystřické je uvedeno František Hamm z Prostějova, Jan Tenora6) jej uvádí jménem Václav Hamm, řezbář z Telče, pramen však neuvádí; Bohumil Samek6) mluví o sochaři Františku Josefu Hambovi. Ve Vlastivědě moravské, Telecký okres (Brno 1913) na straně 128 píše Jan Tirany: „…. o vnitřní úpravě /rozuměj: filiálního kostela Jména Ježíš v Telči/ pracovali domácí umělci Vacl. Kovanda a Fr. Jos. Hamb (řezbář)…“. Stejně tak jej uvádí František Starý9) ve svém příspěvku k životopisu prostějovského malíře Františka Antonína Sebastiniho, kde mezi jiným vyzdvihuje jako pozoruhodnou skutečnost, že „k výzdobě bystřického kostela se sdružili tři muži, kteří působili v Prostějově“, s podotknutím, že o Hohnovi se v prostějovských matrikách nic nenalezlo. A zde se kruh uzavírá a záhada příjmení sochaře a řezbáře se objasňuje: České „hanba“, což bylo zřejmě původní příjmení umělcovo, se překládá do němčiny jako „der Hohn“ (posměch, potupa). Jeho trvalým bydlištěm byla Telč, kde se později stal státním úředníkem. Různě psaná příjmení však nebyla závažnou překážkou názoru, že jde o jednu a tutéž osobu. Příjmení v 18. století nebyla ještě ustálena a uvedené odchylky jsou běžným zjevem, ať již chybnými zápisy v matrikách, komolením jmen v běžné lidské řeči nebo i úmyslnými změnami samými majiteli jmen. Pochybnost však může vyvolat jméno Václav, uváděné Tenorou, a k tomu ještě dvojice od sebe daleko vzdálených měst jako místo bydliště – Prostějov a Telč. V historické studii Pošta v Bystřici nad Pernštejnem je uvedeno: V roce 1764 byly magistrátem poukázány peníze na cestu do Telče, zřejmě ve spojitosti s pořízením varhan pro bystřický kostel sv. Vavřince, které objednal farář F. D. Pomesián. O několik let později (1770) byly obdobným způsobem poukázány peníze dvořišťským formanům za cestu do Telče pro varhany.11) Do Telče přišel Hamb někdy v letech 1750–1760. Jeho manželka se jmenovala Terezie a dne 17. září 1763 se jim narodil syn Alois, ale za rok zemřel. Otec je v telčské matrice zapsán jako František Jos. Hamb, statutarius, tj. sochař. Dne 13. listopadu 1765 mu bylo uděleno měšťanské právo, aby si mohl koupit od vdovy Uršuly Zámišové dům č. 19 na rynku, později koupil jiný č. 59 na náměstí. Požíval v Telči velké vážnosti, stal se konšelem, zaměstnával několik tovaryšů, pracoval pro celý okolní kraj a měl jeden z nejpěknějších domů na telčském náměstí. V Telči působil do konce roku 1780, kdy obdržel místo kontrolora u c. k. báňské odbočky v Dačicích. Protože však i v sochařských dílech samých se jeví rozdíly jak v technice, tak ve vyjádření, je možné soudit, že jde skutečně o umělce dva, snad otce a syna. Ale i kdyby se tato domněnka ukázala správná, je jisté, že 59
hlavním původcem celé výzdoby je mistr moravského baroka František Hohn, jak je nazýván soudobým zápisem. Zjistit další životopisná data si vyžádá nepochybně ještě další dlouhou a obtížnou práci. V kostele Milosrdných bratří v Prostějově se zachovalo větší množství Hohnových sochařských prací. František Starý mu připisuje i oltáře, ale zdá se, že tyto jsou dílem jiného umělce, neboť od Hohnových prací se nápadně liší. Nástavce oltářů s rámy jsou řešeny stavebně se sloupy a jinými stavebními prvky, kdežto bystřické oltáře jsou zcela jiného vyjádření. Nástavce oltářů v Bystřici jsou řešeny jen jako rámy obrazů barokově modelovaných do šířky a výšky a ozdobených okrasnými rostlinnými prvky, barokově umělecky upravenými. Avšak sochařské práce (sv. Václav, Kateřina, Barbora, Jiří, archanděl Michael a další) jsou téměř stejného vyjádření jako bystřické. Podobně i vypouklé obrazy na kazatelně a jinde jsou shodné. Je však patrný rozdíl v létech mezi pracemi v Bystřici a v Prostějově. Za tři desetiletí, které obě díla od sebe dělí, umělec ve svém výtvarném cítění značně pokročil. Prostějovské sochy jsou sice vzrušenější (sv. Jan Nepomucký), roucha více rozevlátá, ale bystřické jsou umělecky klidnější a výrazově opravdovější. Postavy drobných andílků v Prostějově jsou spíš pouhými zdrobnělinami těl dospělých, kdežto Bystřičtí andílci jsou mnohem plnějších tvarů a dětsky roztomilí. V našem chrámu se naskytla tomuto umělci mimořádná příležitost vytvořit samostatně zařízení chrámu najednou až do nejmenších podrobností a této příležitosti také dokonale využil. Na jeho myšlenkové vyjádření i zde nepochybně působil stálý duchovní vliv Pomesiánův, a tak se náš chrám stal i ve svém vnitřku tak vzácně ucelený, bez rušivých vlivů doplňků a prací jiných umělců, až na jedinou sochu, která však do tohoto rámce spadá v plném souladu. Druhý z umělců, malíř František Antonín Sebastini, původním jménem Šebesta (narozen asi roku 1720, zemřel 3. března 1789 v Prostějově), vytvořil oltářní obraz umučení sv. Vavřince a menší obraz sv. Tekly. Mimo těchto obrazů je asi jeho dílem i podobizna P. Pomesiána na faře a menší obraz sv. Dominika, který zanedbán visí pod kůrem hřbitivního kostela.. Tuto domněnku vyvolává značka na obraze „F S“ (Fecit Sebastini?). Tento umělec je již mnohem známější a na Moravě a ve Slezsku se zachovalo množství jeho prací. Stejně stručná zpráva jako o sochaří Hohnovi, je v životopisném díle P. F. Starého o malíři Sebastinim9), která je čerpána z Místopisu moravského Řehoře Wolného a z rukopisu J. P. Cerroniho10). Základy k malířství získal u domácích mistrů a zdokonalil se v Itálii. Není asi pravdou, že byl žákem Maulbertsche, neboť ten se narodil až roku 1724 a byl tedy mladší. Sebastini byl s oblibou vyhledáván pro chrámové práce. Přesto byl ve svém životě pronásledován nedostatkem, nemocemi a předčasnými úmrtími četných dětí. Podle monografie o malíři F. A. Sebastinim od Ivo Krska26) je pouze doložena skutečnost, že rodina malíře žila v letech 1749–1753 v Kojetíně. V roce 1755 žila již rodina v Prostějově z důvodu malířské výzdoby prostějovského kláštera a kostela u Milosrdných bratří, která je jeho prvním známým dílem. Jeho dílo je rozptýleno po celé Moravě a Slezsku (včetně bývalého pruského Slezska), např. Prostějov, Rájec, Sloup, Hoštice, Horní Hlohov, Velké Losiny atd. Přes počáteční hmotné problémy si v roce 1768 kupuje v Prostějově měšťanský dům. Ke konci života však, stejně jako sochař Hohn, má v důsledku poklesu poptávky existenční problémy. Přesné datum jeho smrti není známo, v prostějovské matrice se záznam nevyskytuje; zemřel pravděpodobně na cestách na přelomu února a března 1789. K této trojici přátel ve výtvarném umění se v Bystřici přidružil další umělec, brněnský varhanář František Ignác Siebert a v poměrně krátké době se vnitřek chrámu zaskvěl ukončeným dílem. Výzdoba chrámu se všemi 60
DÍLA UMĚNÍ doplňky připravila P. Pomesiána o velkou část jmění, ale je jisté, že chvalozpěv Te Deum, který zazpíval při obřadech svěcení L. P. 1770 vytryskl z plna srdce, přeplněného radostí nad dosažením cíle. K vysvěcení chrámu nedošlo ani při této příležitosti. Příčinou byl asi zkalený poměr mezi olomouckou konsistoří a farářem Pomesiánem a v jeho napjatém vztahu k patronátní vrchnosti. Jakého nákladu si vybavení kostela vyžádalo, není známo. P. Pomesián platil všechno sám, účty neschovával, a tak jen o varhanách víme, že stály celkem 3200 zl. Celkový náklad při střízlivém odhadu činil asi 15 tisíc zlatých, což na tehdejší dobu je částka vskutku závratná. Farář nechtěl po nikom nic, ani od města, ani od farníků, tím méně po vrchnosti. Velkomyslný dar šlechetného faráře otevřel teprve Bystřickým oči, jemu samému však připravil tragický pád.
Hlavní oltář kostela sv. Vavřince
Farní chrám Páně v Bystřici nad Pernštejnem byl od nepaměti zasvěcen mučedníku v našich zemích tolik uctívanému – svatému Vavřinci. Za svého ochránce si jej zvolilo město, jemu byl zasvěcen největší zvon, ale především farní chrám a hlavní oltář v něm. Až do polovice 17. století byl oltář jen jednoduchý obětní stůl. Svátost oltářní a bohoslužebné nádoby byly uschovávány ve zvláštním výklenku ve zdi kněžiště. Na příkaz konsistoře byl tento způsob zrušen, teprve když bylo po švédském vpádu pořizováno zcela nové vnitřní zařízení a postaven také nový hlavní oltář, již se svatostánkem. 61
Panna Maria s Ježíškem a sv. Dominikem na hlavním oltáři
V Matrica antiqua20) z roku 1672 je uvedeno: Oltáře jsou tři posvěcené, uprostřed je oltář sv. Vavřince mučedníka, po pravé straně bl. Panny Marie, po levé sv. Václava mučedníka. Že jsou posvěceny lze soudit z toho, že jsou uzavřeny a pokud paměť starších lidí sahá, nebyly asi znesvěceny zlobou času. Z nedostatku peněžních prostředků byl nový oltář jen jednoduché řemeslné práce, neboť již roku 1714 „za hospodáře kostelního Jh. Zourka vyzdvižen velký oltář. Řezbářovi od postavení se vší outratou 80 zl. zaplaceno. Item malířovi od pozlacování a ozdobení téhož oltáře se vším počítajíc koštuje v sumě 300 zl.“ 2), čteme v městské kronice soudobý zápis. Škoda, že kronikář nepopsal blíže vzhled nového oltáře a mlčí i o oltářním obraze (byl-li jaký). Avšak ani tento oltář nevyhovoval asi vkusu P. Pomesiána a bez ohledu na možnou nevoli farníků ho nahradil novým. Jak bylo naloženo se stávajícím oltářem, není známo. 62
DÍLA UMĚNÍ Stůl hlavního oltáře je kamenný, náhrobkového tvaru, v souladu s ustálenou křesťanskou tradicí. Na bocích jsou vysunuty široké pilíře vlnovkovitě a zakončené velikými závity. Oltářní deska je dřevěná, kámen s ostatky svatých je pouze vložen. V pozadí na stole stojí vysoký svatostánek, mistrně vyřezávaný ze dřeva, jako celé zařízení chrámu. Jeho boční stěny se do pozadí vlnovkovitě rozšiřují a odtud svými konci se opět mírně obracejí zpět. Nahoře nesou zprohýbané kladí s přiměřeně členěnou římsou, která se nad středem svatostánku vlnovitě vzdouvá. Svatostánek sám má uvnitř válcovou dutinu, v níž se na kolmé ose otáčí ve tři díly rozdělený válec. Jeho střední díl je plný a tvoří závěr svatostánku. Je ozdoben řezaným obrazem kříže barokových tvarů s tělem Kristovým, z obrazu jen nepatrně vystupujícím. Kolem kříže je rozhrnuta ozdobná záclona, v polovině délky shrnuta ke stranám, v horních částech se obloukovitě sbíhající do středu. Další dvě části válce jsou vyhloubeny, bíle čalouněny a upraveny k úschově monstrance a ciboria. V bočních křídlech svatostánku jsou oválné zasklené schránky a v nich jsou uloženy dvě lebky společnic sv. Voršily, zavražděné roku 451 Huny v Kolíně nad Rýnem. Lebky jsou označeny nápisem na proužku pergamenu uvnitř vloženým: „E. Soc. S. Ursuli“. O těchto ostatcích mluví již zápis z roku 1672, ale neoznačuje místo jejich uložení. Na koncích křídel svatostánku jsou závitovitě zakončené podstavce a na nich klečí mírně sklonění, ale v pohybech velmi živí andílci. Nad svatostánkem se zvedají jehlancovitě se sbíhající, obloukovitě prohnuté, vyřezávané trámce, nesoucí jehlancovitou stříšku proláklých stěn, v pozadí ozdobenou vějířem nestejně dlouhých paprsků. V popředí je drobnější sousoší Matky Boží s Jezulátkem na klíně a níže klečící svatý Dominik (křestní patron Pomesiánův). Seskupení připomíná návrhy barokního sochaře Josefa Winterhaltera pro sousoší v chrámu Dominikánů v Brně. Toto bystřické sousoší je možno považovat za nejpůsobivější Hohnovo dílo v celé výzdobě. Podání jednotlivých postav je živě přesvědčivé, jednotlivě i v součinnosti ve výjevu. Vznešená, klidná královna nebes se žezlem v pravici (na fotografii chybí) levou paží přidržuje roztomile neklidného synka a oba vlídně shlížejí na klečícího světce, který v nadsmyslném vytržení důvěrně k nim vztahuje paži. Po druhé straně sousoší je ležící pes, jako znak sv. Dominika. Podle Zourkovy kroniky byl v roce 1854 obnoven a pozlacen hlavní oltář nákladem 209 zl. 48 kr. stříbra a oltář sv Václava nákladem 171 zl. 48 kr. Kronika říká, že „Toto obnovení se stalo ze sebraných příspěvků dobročinných.“ 3) Podle opisu dokumentu v městském archivu z 28. ledna 1888 Účet opravy hlavního oltáře v městě Bystřici byla pořádána sbírka na nový oltářní obraz a nové zlacení hlavního oltáře pozlacovačem Hendrychem, která vynesla 1149 zl. 75 kr. Níže zmiňovaný nový oltářní obraz stál 700 zl., pozlacení 400 zl. Hlavní oltář byl opakovaně zlacen dále uvedeným Leonardem Dlugopolským ve 30. letech 20. století a opětně v roce 1991 firmou bratří Kozány z Jihlavy nákladem 82 tisíc Kč (včetně svícnů). Současně byla zhotovena nová oltářní deska místními truhláři Stanislavem Trybulou a Petrem a Pavlem Koktavými. Po stranách svatostánku stojí tři a tři dřevěné svícny, mistrovské řezbářské práce. Zařízení oltáře je doplněno i vkusně řezanými rámy tabulek s hlavními modlitbami mše svaté. Na stěně za oltářem stojí oltářní obraz. Vyplňuje a přesahuje celou plochu uzavírající zdi kněžiště. Dřevěné obložení stěn od samé dlažby až do úrovně svatostánku tvoří podstavec obrazu a dvojice soch po jeho stranách. Sám obraz má tvar vysokého obdélníku, jehož spodní okraj se rozšiřuje a rohy se mírně obracejí směrem nahoru. V horních rozích je zkosen mírnými obloučky dovnitř a nahoře je zakončen vzhůru vybíhajícím půlkruhem. Rám má tvar široké 63
lišty v průřezu jen mírně členěné, barvy hnědého, bíle žilkovaného mramoru. Toto napodobení mramoru se opakuje u všech předmětů v chrámu. Uprostřed kolmých stran rámu probíhá v celé délce jemně vroubkovaný pás s oválnými otvory, jehož kraje jsou pravidelně zprohýbány. V polovině výšky jsou ozdobeny celými trsy úponků. V horní části je lišta rozšířena nástavcem okrasného lupení, ohraničeným třemi širokými pruty zakončenými závity, z nichž střední vysoko vybíhající je půlkuhovitý, nižší dva boční vlnovkovité. Navazují na konce závitů středního, spadají kolmo dolů a v pravém úhlu se stáčející na strany. Jejich závitovité konce se poněkud zvedají, jsou ozdobeny rozvilinami a úponky přesahujícími kolmé strany rámu. Z pozadí vrcholu rámu se vějířovitě rozbíhají zlaté paprsky nestejné délky. Obraz sám je již dílem novým. Původní dílo Sebastiniho se nezachovalo. Proč byl odstraněn, není známo. Fr, Starý(?) cituje dopis bystřického farního úřadu ze dne 29. listopadu 1929, dle něhož „obraz kdysi ohněm porouchán byl“. Tento důvod zřejmě není správný, protože požárem v roce 1841 nebyl zasažen vnitřek kostela a jiný požár, který by poškodil vnitřek, není zaznamenán. Obraz byl patrně jen zašlý, ztemnělých barev a nevyhovoval vkusu konce 19. století, a proto byl v roce 1885 z rámu vyňat a „pohozen na půdě, kde se rozpadl“, jak citovaný dopis dodává. Podle vyprávění pamětníků, které v mládí zaznamenal nynější farní kronikář Bohouš Schwarzer byl původní Sebastiniho obraz ve svém naturalistickém vyjádření příliš drastický a mezi prostými lidmi vzbuzoval odpor. To byl zřejmě pravý důvod výměny. Osobně si z mládí také pamatuji, že pro většinu lidí bylo v bystřickém chrámu znázorněno příliš mnoho utrpení a mučení – což je ovšem při podrobné prohlídce pravda. V monografii26) je tento obraz uveden mezi nezachovanými a nezvěstnými díly: Bystřice n. Pernštejnem (někdy uváděno mylně Bystřice p. Host), far. kostel: obraz sv. Vavřince Nový obraz byl objednán v roce 1885 u brněnského malíře a fotografa Josefa Ladislava Šichana (1847–1918) a jako vzoru bylo použito nástěnného obrazu z basiliky sv. Vavřince v Římě. Kopii však bylo nutno upravit podle daného tvaru plochy, neboť římský obraz je vodorovného plošného rozměru. Na původním obraze je výjev rozložen do tří skupin. V levé polovině obrazu výjev mučení, na pravé straně Valerián se soudci a uprostřed ve výši se vznáší postava anděla v oblacích. Malíř Šichan přemístil tyto skupiny tak, že plochu rozdělil do tří částí ve směru kolmém. Přitom se však omezil jen na pouhé překreslení postav i co do velikosti, bez ohledu na odlišné umístění postav v prostoru na původním obraze a tím se stal obraz plochý a neuspokojuje ani barevně, porovnáme-li ho s pracemi starších mistrů, na příklad Petra Brandla, u nichž podobné výjevy byly zahalovány do tajemného šera, vyvolávajícího zvýšený účinek. Původní Sebastiniho obraz byl nepochybně hodnotnější. Ve spodní třetině je výjev mučení. Mladý jáhen je katany obnažován a kladen na rožeň. Jeden z pomocníků klečí na zemi a skloněn, upravuje oheň pod rožněm. V pozadí vpravo u nohou mučedníkových se naklání do bílého pláště zahalený pohanský kněz, sypající kadidlo na obětní oheň, hořící před zlatou pohanskou modlou, stojící v pozadí. Pohybem pravé ruky ještě vybízí mučedníka k výkonu pohanské oběti. Ten je však již zcela oddaný nastávajícímu utrpení a se vztyčenou levicí pohlíží vzhůru, kde v horní části obrazu se vznáší v oblacích vysoká postava anděla, který pravicí ukazuje k nebeským výšinám, v levici vysoko pozdvihuje vavřínový věnec mučednické slávy. Po obou stranách anděla se vznášejí dva andílci menší, z nichž jeden drží v ruce palmovou ratolest. Ve středním poli na kamenné rampě před vysokou starořímskou budovou s volným výhledem do zahrady je skupina soudců. Mezi nimi sedí v křesle Valerián a obě ruce vztahuje k mučedníku. 64
DÍLA UMĚNÍ Se zamračeným pohledem dává nataženým ukazovákem levé ruky katanům poslední rozkaz k výkonu krutého rozsudku. Soudcové kolem sledují děj bez zvláštního zájmu. Z celku vynikají uměleckým provedením jen dvě postavy katů, které jsou pěkně propracovány jak v kresbě tak v barvách a dodávají zobrazenému výjevu potřebnou. životnost. Po obou stranách obrazu stojí dvě sochy v nadživotní velikosti. Jsou umístěny na článkovaných krakorcích, vystupujících z obložení stěn v úrovni spodního okraje obrazu. Na straně evangelijní je umístěna socha třetího patrona města sv. Floriána. I jeho statné tělo je vojensky vzpřímeno, levá noha vykročena vpřed, váha těla přenesena na ni. V levé ruce drží polorozvinutý prapor, volně mu splývající přes ruku. Jeho volný konec má přehozen přes levé rameno. Ve spuštěné pravici drží drobnou mušli a z ní vylévá vodu na plameny, šlehající ze země u jeho pravé nohy. Hlava je ozdobena krátkým plnovousem a pootočena vpravo, poněkud nakloněna s pohledem upřeným na oheň. Jeho výraz ve tváři je krásný, plný soucitu k těm, jimž mocný živel přestal být sluhou a stal se zlým pánem. Oděv sv. Floriana je přibližně stejný jako u první sochy, jen štít na prsou je nahrazen širokým prohnutým pásem a rukáv u kabátce je na pravém rameni ozdoben výrazně řezanou zlacenou lví hlavou, kryjící rameno. Důstojnická římská přilbice nemá střechu, vybíhá však ve vysoký, vpředu spirálově stočený hřeben. U pravé nohy sedí andílek a pozdvihuje v pravici ke světci dřevěný džber. S hlediska výtvarného jsou obě sochy vynikajícími pracemi Hohnovými. Proti sochařským pracím v Prostějově znamenají již zřetelný odklon od barokově vrcholné životnosti k vznosnému klidu. V těchto sochách se podařilo sochaři přesvědčivě vyjádřit ideální postavy Kristových vojínů, statečných tělem, pokorných duší a současně i obraz duše člověka doby baroka, který v hluboké víře v obcování svatých vzhlíží ke svým vzorům s neochvějnou důvěrou, že u nich nalezne pochopení pro svoje časné nesnáze a starosti a že jediný pokyn světcovy ruky postačí k pomoci. Zdánlivý nepoměr mezi světcovou postavou a plameny, které při povrchním pozorování se zdají být spíše nevinným
Socha sv. Floriána
65
ohníčkem nežli zuřícím živlem, vyjadřuje právě naopak velikost přímluvcovu u Božího trůnu, který velikostí své víry a lásky k Bohu převyšuje vše pozemské. A ukazuje i cestu, po které může každý člověk k takové velikosti dospět, ať v hodnosti kněze, nebo povolání vojína. Sochy jsou bílé barvy, ozdoby (lemy, stuhy, pásy apod.) jsou zlaceny. Andílci jsou pozlaceni celí. Úprava ostatních sochařských prací v chrámě je podobná. Střídají se běloba a zlato. Jsou-li hlavní postavy bílé, vedlejší jsou zlaté a naopak. Pouze na kazatelně je výjimka, kde v sousoší Křtu Páně je postava Kristova zlatá a sv. Jana Křtitele bílá. Tato úprava není původní. V první polovině 20. století byly některé postavy i stříbrné, ale původní barvou všech soch bez výjimky byla zajisté běloba, jíž se v době vzniku soch užívalo v našich krajích všeobecně. Zvláště pak v okolí sídla olomouckých biskupů, kde se soustřeďovali význační moravští a cizí výtvarní umělci a vytvářeli tak ohnisko kultury a umění. Teprve pozdější doba, zvláště pak 19. století, začala s oblibou užívat více zlata k domnělému zvýšení krásy.
Socha sv. Šebestiána
66
Po straně epištolní se tyčí postava sv. Šebestiána. Ze základny v podobě kamenité půdy vyrůstá kmen stromu s několika výčnělky po uťatých větvích. Jeho kůra je na četných místech naseknuta a odehnuta. Ve výši světcovy hlavy je kmen šikmo seříznut. Světec stojí těsně u kmene a spuštěnou pravicí ho objímá. Vzpřímené tělo je horní částí nakloněno ke kmeni. Váha těla spočívá více na pravé noze, levá je v koleně mírně prohnuta. Hlava je stočena směrem vlevo a poněkud nakloněna s pohledem upřeným šikmo dolů. Levá paže je vodorovně zdvižena, předloktí zahnuto šikmo vzhůru k hlavě, vztyčený ukazováček směřuje k hořejší části oltářního obrazu. Z tohoto pohybu lze soudit, že na původním obrazu byla v tom směru umístěna významná část děje, neboť sochy s obrazem tvoří myšlenkový celek. Svatý Šebestián je oblečen v těsně přiléhající kabátec s krátkými rukávy a čtverhranným otvorem u krku. Dole sahá světci až na boky, vpředu vybíhá do špice a je ozdobně lemován obloučky a vlnovkami. Z pod kabátce splývá volně několik stuh. Na prsou má úzkým pásem připevněn ozdobný štít z barokových úponků. Pod kabátcem je spodní roucho, splývající v mělkých záhybech
DÍLA UMĚNÍ až ke kolenům, jeho široké rukávce sahají k loktům. Dole je roucho lemováno širokou zlatou stuhou. Spodní roucho i kabátec jsou z velmi jemné látky, pod níž se zřetelně rýsuje vyvinuté svalstvo. Na hlavě spočívá ozdobná přilbice se širokým okrajem obráceným vzhůru, vpředu vybíhajícím do špice. Dlouhé kadeře splývají vzadu až na šíji. Nohy jsou obuty ve vysoké vojenské boty, sahající téměř pod kolena. U levé nohy světcovy sedí andílek a v pozdvižené levé ručce drží světcovo znamení – luk. Je zajímavé, že se zde umělec nenechal ovlivnit obvyklým zobrazováním tohoto světce se zabodanými šípy v těle (jak je tomu na příklad i u sochy téhož světce u Mariánského sloupu na bystřickém náměstí) a volil raději klidný, ale vznešený postoj krásně modelovaného těla. Světcovo utrpení pro víru zde připomíná jen luk v andílkově ruce.
Obraz sv. Tekly, možným autorem je F. A. Sebastini
Po evangelijní straně kněžiště, pod oratoří, visí olejový obraz sv. Tekly. I tento obraz je pravděpodobně dílem Sebastiniho, jak dosvědčuje již rozvržení obrazu, použité náměty a prvky i barvy. Vytvořil ho asi ve vzpomínce na svoji dcerušku Teklu, která zemřela krátce před první prací v Bystřici (10. června 1765). Světice stojí v otevřené krajině s nízkým obzorem. V pozadí se táhne nízké pohoří, po levé straně se otevírá úzké údolí se zalesněnými stráněmi. V popředí po levé straně hoří oheň, vpravo leží lev. Mezi nimi stojí postava sv. Tekly, oděná v bílé dlouhé roucho, 67
přes nějž má roucho svrchní, žluté barvy. Hruď je upjata v přiléhavý modrý živůtek s hrotitým výstřihem. Přes ramena má přehozen purpurový plášť. V pozdvižené levici drží kříž, na který upírá svůj zrak, pravici vztahuje nad oheň. Hlava je až po ramena obklopena šedivými oblaky a z nich vyhlížejí hlavičky dvou andílků. Obraz je vsazen do krásně propracovaného rámu bujných barokových tvarů. Má podobu nepravidelného pětiúhelníka, jehož základna je mírně zvlněna směrem dolů, přilehlé dvě boční strany jsou silně prohnuty dovnitř, kdežto obě vrcholové jsou již přímé. Vlastní rám je z tmavohnědé leštěné lišty, polovypouklé, v průřezu vlnovitě modelované a ze všech stran je ozdoben bohatstvím větvoví, listoví a květů. Ve vrcholu rámu je koule a nad ní v kruhu paprsků počáteční písmena jména zobrazené svaté pomocnice v hodině smrti, „S T“. V monografii26) není obraz sv. Tekly mezi díly Sebastiniho uveden. Na protější straně kněžiště jsou umístěna čtyři křesla. Dříve zde stával malý oltář sv. Tekly, který byl při úpravách vnitřku kostela zrušen a jeho shora popsaný obraz přemístěn na protější stěnu a křesla odtud přemístěna na místo oltáře. Křesla jsou z tmavého dřeva (asi mořeného dubu), ozdoby jsou pozlaceny. Hlavní křeslo má boční opěradla, ostatní tři, užší mají jen vysoká zadní opěradla. Velké křeslo má bohatší výzdobu a široké zadní opěradlo je nahoře ozdobeno postavou andílka, který původně držel v ruce vysokou biskupskou čepici. Po levé straně andílka vyčnívá z pozadí horní konec biskupské berly. Sedadla i opěradla jsou potaženy umělecky vypracovanými koberci s vetkávanými obrazy východního původu, orientálního nebo dokonce čínského. K této domněnce svádí obrazy dvou drobných okřídlených draků ve spodní části obrazu na opěradle. Nezdá se být pravděpodobné, že zobrazené výjevy jsou vzaty z řecké mytologie. Spíše jsou to náměty biblické v cizím pojetí (svatá Rodina?). Obrazy jsou již značně sešlé, mají vybledlé barvy a jejich alespoň přibližná identifikace by vyžadovala odborné zkoumání. Křesla jsou prací neznámého umělce a i jejich původ je záhadou. Byla vyslovena domněnka, že pochází ze zrušeného kláštera v Zámku Žďáře. Nasvědčovala by tomu výzdoba velkého křesla – biskupská čepice a berla. Opati tohoto kláštera měli totiž právo používat těchto výsostných znaků, které jim roku 1462 vymohl na římském papeži sám český král Jiřík z Poděbrad. Klášter i s kostelem roku 1737 vyhořel; je otázkou, zda při požáru tak velkého rozsahu a při nedostatku lidí k záchranným pracím mohla být křesla zachráněna. Ale i v kladném případě by sotva došlo ke zcizení zachráněného nábytku, neboť kostel byl brzy opět obnoven. Ke zrušení opatství a k rozprodeji zařízení došlo až za doby císaře Josefa II., roku 1784. Tato příležitost by byla jedinou možností k získání křesel pro bystřický kostel, avšak při Pomesiánově velkorysosti je sotva myslitelné, aby při tak podrobném vybavení chrámu nebyl opatřil i křesla, která zvláště v té době byla často používána při zpívání hodinek o větších svátcích, odpoledních nešporách apod. Je proto zcela důvodná domněnka, že je získal sám již dřív jinde a chrámu věnoval. Na spolehlivou stopu původu by mohlo přivést již zmíněné odborné prozkoumání, zejména vysvětlení symboliky obrazů na kobercích. Křesla (sedilie) byla v roce 1991 opravována firmou Restaurátorství P + P, Jihlava. Z dalších řezbářských prací Hohnových v kněžišti jsou zachována zábradlí obou oratoří a zábradlí, tzv. mřížka, oddělující kněžiště od lodi. V obojích jsou stejné vzory z barokově upravených sloupků a úponků. 68
DÍLA UMĚNÍ Zábradlí mezi lodí a kněžištěm je rozděleno do čtyř částí. Krajní z nich se obloukovitě stáčejí směrem do lodi, na ně pak jsou připojeny pohyblivé části vnitřní, tvořící oblouk směrem do kněžiště. V místní zvyklosti byla prostora u tohoto zábradlí určena dětem, a proto sv. přijímání nebylo podáváno zde, jak je obvyklé v jiných chrámech, ale až na stupni v kněžišti, který probíhá po celé šíři mezi sakristií na jižní a kaplí na severní straně. V důsledku změn v liturgii mše svaté bylo zábradlí mezi kněžištěm a lodí v roce 1969 odstraněno. Zábradlí v oratořích probíhají v půdoryse po obvodu výstupku. Střední část tvoří mírný oblouk, před konci dvojitě zalomený v ostrém úhlu a mírným obloučkem pokračuje směrem ke stěnám. Toto zábradlí velmi vhodně oživuje jinak jednoduché stěny této části chrámu. Na rozdíl od gotiky se baroko neomezovalo pouze na jediný oltář a s oblibou se používalo více oltářů, jak to jen dovolovaly prostory a možnosti. Teprve císař Josef II. svými reformami zasáhl do rozvoje chrámů a zakázal stavět větší počet oltářů. V našem chrámu nebyl tento počet neúměrný. Mimo hlavní oltář byla zřízeny pouze dva boční oltáře (mimo zmíněný malý oltář sv. Tekly, který již neexistuje). Tento počet vyplýval ze skutečné potřeby a odpovídal počtu kněží, jak je rozsáhlá farnost vyžadovala. Již P. Pomesián vydržoval dva kaplany, později byla dvě kaplanská místa zřízena trvale a jsou dosud, i když pro nedostatek kněží není druhé místo po dlouhá léta obsazeno. Dva boční oltáře byly zřízeny, vlastně jen vyměněny, na čelných pilířích Vítězného oblouku. Stojí poněkud šikmo obráceny do lodi. Nestejná šířka pilířů je přenesena i na oltáře, kde však při běžném pozorování zaniká. Tvar a řešení oltářů je zcela zvláštní a nemá obdoby v širokém okolí. Podobné najdeme až v jihočeských Netolicích, kde umělec 18. století Jindřich Weber vytvořil v letech 1752–1760 rovněž boční oltáře sv. Vojtěcha a sv. Floriána. Protože bystřické oltáře jsou vytvořeny o desetiletí později, je zcela možné, že Hohn použil Weberovu myšlenku jako vzor pro svou práci. Ne však v podrobnostech, kde tvořil zcela samostatně, ale v základním rozvržení oltářních obrazů a uplatnění soch místo olejomaleb. Je zajímavé, proč zde došlo k dvojímu řešení oltářů; hlavní oltář má na oltářní desce pouze svatostánek, kdežto boční oltáře kromě svatostánku mají bezprostředně za ním nástavec, tzv. retabulum, útvar liturgicky závadný. Hlavní oltář má obraz malovaný, na bočních jsou sousoší. Je otázkou, proč Sebastini nevytvořil obrazy i pro boční oltáře a naopak, proč hlavní oltář nebyl upraven stejně. Snad byla překážkou malířova choroba, snad sochař zde chtěl uplatnit novou myšlenku. Těžko rozhodnout. Proti oltářům Weberovým, na nichž je ještě velmi silně uplatněno barokové vzrušení, vynikají bystřické oltáře již větším klidem a životní opravdovostí. Z hlediska uměleckého se v myšlenkovém vyjádření i v technickém provedení Weberovým jistě vyrovnají. Úcta k dědici české země, sv. Václavu, která se na Moravě šířila již ve 13. století, se projevila zakládáním četných kostelů jemu zasvěcených, budováním oltářů k jeho poctě apod. I v bystřickém kostele byl sv. Václavu již v roce 1660 zasvěcen boční oltář po straně epištolní, jak dosvědčuje zápis o generální visitaci z téhož roku (Bočkova sbírka č. 7639) a tzv. Matrica antiqua20) z roku 1672. Oltář byl postaven po švédském vpádu, ačkoliv nepochybně zde stál již dříve a šlo tedy o pouhé obnovení, podobně jako u oltáře na protější straně. Popisy ani bližší údaje o těchto oltářích nejsou. Byly beze stopy odstraněny. 69
Křesla v kněžišti farního kostela
Stůl i oltářní desky jsou podobné jako u hlavního oltáře, podobně i svatostánky a rámy oltářních obrazů. Jen rozměry jsou menší a svatostánky nemají baldachýnový nástavec. Zasklené schránky v bočních křídlech svatostánku oltáře svatého Václava obsahují po straně epištolní drobnou sošku sv. Františka z Asisi, umělé květiny a proužky pergamenu s nápisy: „s. Lucia, Anastazia, Clara, Barnabáš“. Po straně evangelijní jsou umělé květiny a nápisy: „Fortuna, Constancia, Donát, Ma…“ (nečitelno). Před tímto svatostánkem spočinula ve dnech 8. –10. června 1947 na své pouti historickými zeměmi Koruny české lebka svatého Vojtěcha, jehož bílá soška stojí na římse nad svatostánkem. Světec zde sedí oděn v široké kněžské roucho s pláštěnkou. Horní částí těla je nachýlen vpravo kupředu, hlava ozdobená biskupskou čepicí je nachýlena v přímém pokračování těla, obličejem však otočena úplně vpravo, s pohledem ve směru pozdvižené pravé paže. Levá paže je rovněž mírně 70
DÍLA UMĚNÍ
Detail gobelínů na hlavním křesle
Detail gobelínů na křesle
71
Jižní boční oltář zasvěcený sv. Václavu
72
pozdvižena, předloktí má obráceno vpřed a v ruce drží knihu. Patrně i pravá ruka držela nějaký předmět (berlu ?), jak tomu nasvědčují sevřené prsty. V pozadí svatostánku stojí samostatně oltářní obraz. Vrchol rámu je poněkud neúměrný, velký a zdá se, že je až těžkopádný a ne již tak vzorně vyvážený jako je tomu u rámu obrazu za hlavním oltářem. V rámu je umístěno sousoší sv. Václava a jeho bratra Boleslava. Pozadí tvoří vyřezávané průčelí barokového chrámu a část boční zdi chrámové lodi s podlouhlými okny obloukovitě zaklenutými. Chrámový vchod je ozdoben štíhlými pilíři s jednoduchými hlavicemi, nesoucí zvlněné kladí s římsou, uprostřed přerušenou drobným klenákem. Konce kladí jsou ozdobeny kapkami. Chrámová vrata jsou složena z trámů ve čtverce na vrchol postavené. Ve výši asi dvou třetin krajní půle vrat je vypouklá lví hlava s kruhem, napodobenina známého kovoliteckého díla ze dveří svatováclavské kaple v chrámu sv. Víta v Praze. Chrámové zdi nahoře jsou zahaleny do stříbrných oblaků. Výjev světcovy smrti je vyjádřen v okamžiku, kdy kníže zasažen bratrovým mečem klesá na práh chrámových dveří. Dolní části těla leží na zemi, nohy jsou pokrčeny, holeň pravé nohy stojí kolmo. Trup těla je otočen vpřed, hlava s knížecí korunou, ozdobenou na vrcholu křížem, je hluboce skloněna. Pravá ruka se drží kruhu na chrámových dveřích, zrádně zavřených. Boleslav stojí v širokém výpadu pravou nohou vpřed, tělem obloukovitě nakloněn v přímém pokračování levé nohy. Hlava, rovněž s knížecí korunkou, ale bez kříže, je nachýlena vpřed. Zkadeřené vlasy splývají na šíji ve dvou pramenech. V napřažené pravici drží dvojsečný meč, lehce vbodnutý do bratrova těla, levicí přidržuje dozadu shrnutý, až na zem splývající plášť. Oděn je v těsně přiléhavý šat a do kabátce, vpředu zapnutého na několik drobných knoflíčků, na bocích rozstřiženého a přepásaného svinutou stuhou. K pasu je připevněna pochva meče s vyrytými ozdobami. Nohy jsou obuty do vysokých bot, sahajících až po kolena. Svatý Václav je oděn podobně, ale bohatěji. Přes ramena má přehozenou krátkou pláštěnku z kožešiny. Rozvržení sousoší je účinné, i když postrádá vrcholného vzrušení, jak je dovedl vyjádřit na příklad Petr Brandl na obraze v břevnovském chrámu, kde zápas o život je vyjádřen s vrcholnou dramatičností a zdůrazněn i zvláštním zabarvením. Ovšem barvy jsou prostředkem, kterými sochař nevládne,
DÍLA UMĚNÍ nanejvýš může použít osvětlení daného prostoru. Mistru Hohnovi se zde ale přecejen podařilo vyjádřit přesvědčivě význam děje, zejména ve světcově odevzdanosti do vůle Boží a pokoře, s jakou přijímá smrtící ránu, i odsouzení Boleslavova zločinu. Z hlediska výtvarného je nutno si všimnout, že umělec se vůbec nesnažil o historickou věrnost a děj stavěl do své doby. Průčelí chrámu má barokové tvary, zcela takové, jaké byly tehdy budovány. Podobný je i oděv postav. Dnes bychom asi sotva přijali dílo umělce, který by podobné výjevy podával v úpravě dneška. V tom je další důkaz, jak člověk baroka pohlížel na víru a vše, co s ní souvisí. Pojem dějin byl přehlížen a postavy světců žijících i před tisíciletím byly pro ně zjevy stále živé, náležející každé době. Po stranách obrazu jsou na vysunutých podstavcích bílé sochy – po straně epištolní sv. Ludmily a po straně evangelijní opět sv. Václava, zde však v plné své knížecí slávě a majestátu. Vykročen levou nohou vpřed stojí vztyčen s hlavou pozdviženou a s pohledem upřeným vzhůru k vrcholu oltáře. Jinak je hlava propracována stejně jako u sousoší. Oděn je v krátkou suknici, sahající jen po kolena, lemovanou širokou stuhou. Zřasení je nepravidelné, záhyby mělké, jen vpředu je výkrokem vytvořen záhyb větší, dvojím lomením odpovídající pohybu levé nohy a těla. Hruď kryje hladký krunýř, modelovaný ve tvaru hrudníku. Přes ramena má přehozen široký plášť, vzadu splývající v měkkém zvlnění až na zem. Obloučkovitě vykrajovaný okraj je lemován úzkou stuhou. Na prsou je plášť sepnut širokou ozdobnou sponou. Nohy jsou obuty v příčně pruhované punčochy, pod koleny obepnuté hladkými podvazky. Levá paže až do poloviny předloktí zahalená pláštěm je mírně odpažena, ruka otevřena dlaní vzhůru směrem ke svatostánku. Pravá paže tiskne k tělu polosvinutý prapor, jehož těžká ozdobně vysoustruhovaná žerď spočívá na zemi těsně u pravé nohy. U nohou sedící andílek držíval dříve asi některý se světcových znaků, snad hrozen vína. Nyní již jen pohyb ruček s rozevřenými prsty naznačuje jeho původní úkol.
Socha sv. Václava
Protější socha české kněžny a mučednice sv. Ludmily představuje ženu štíhlé postavy, vznosného držení těla, oděného ve volně, až na zem splývajícího roucho. Roucho je zřaseno v četné 73
hluboké nepravidelné svislé záhyby. Ramena a hruď přikrývá volná pláštěnka, vzadu se prodlužující v široký plášť, sahající až na zem. Štíhlý pás je obepnut širokým zlaceným pásem, vpředu se rozšiřujícím ve dvojité ozdobné cípy, krajkovitě lemované. Krk má ovinut dlouhou šálou, vpředu zadrhnutou v jednoduchý uzel. Konce splývají po hrudi dolů, kde pravá ruka je pozdvihuje jako znak umučení. V levé ruce drží velkou knihu, hranou opřenou v bok. Hlava je vztyčena až zakloněna a mírně pootočena k oltářnímu obrazu. Ozdobena je knížecí korunou. Vlasy jsou jen nepatrně zvlněny a splývají z pod koruny volně po stranách, v týle jsou zahaleny jemným závojem. Na samém okraji vysunutého podstavce je opět postava andílka, klečícího na pravém koleni, ale bez znaku. Druhý boční oltář je zbudován ke cti sv. Barbory. Původně zde byl oltář zasvěcený Panně Marii, ale P. Pomesián zasvěcení pozměnil a P. Marii věnoval oltář v kapli. Bližší odůvodnění této změny není známé. Svatá Barbora jako ochránkyně horníků požívala na Horácku vždy zvláštní úcty, neboť těžba nerostů, i když jen v malém měřítku, byla dost rozšířena a ve středu kraje, na hradě Pernštejně, je jí zasvěcena i nejvyšší věž, na jejímž vrcholku se dodnes tyčí kovová soška této světice. A ještě jednou v minulosti změnil oltář tvářnost i zasvěcení. V roce 1894 bylo sousoší sv. Barbory i s pozadím z rámu vyňato 74
Severní boční oltář zasvěcený sv. Barboře
DÍLA UMĚNÍ a oltář věnován P. Marii Lurdské. Pozadí bylo upraveno na skalnatou jeskyni a do ní postavena kopie sochy P. Marie z Lurd. Sousoší sv. Barbory bylo uloženo v oratoři a jen v den svátku (3. prosince) bývalo vystavováno na oltáři v Božím hrobě. Později bylo předáno do sbírek městského musea. Teprve v roce 1938 na zákrok Státního památkového úřadu při velké obnově zařízení kostela byl opět oltář upraven do původního stavu. Oltářní stůl, svatostánek i rám obrazu jsou stejné jako u oltáře sv. Václava. Pouze svatostánek nemá schránky pro bohoslužebné nádoby a dvířka jsou jen náznaková. Na římse nad svatostánkem je bílá socha sv. Jana Nepomuckého. Pozadí obrazu je nové. Původní bylo asi zničeno při zmíněné přeměně v roce 1894, zachovala se jen stříbrná oblaka, kupící se po celé šířce vrcholu pozadí. Z ústního podání přímých pamětníků se zachoval jen kusý popis původního pozadí, podle něhož se podobalo pozadí na protějším oltáři. Městské hradby s četnými vížkami a legendární velkou věží se třemi okny si lze dosti snadno představit a je proto divné, že nové pozadí bylo vytvořeno zcela volně, nezávisle na protějším vzoru. Na bílém pozadí jsou zběžně načrtnuty obrysy kopců, v popředí stojí okrouhlá věž z kamenných kvádrů se zlatou románskou branou a několika schody k ní. Po pravé straně jsou načrtnuty dvě palmy. Sousoší stětí sv. Barbory spočívá na základně z prosté desky. Vpravo klečí světice přisednutě na obou kolenou, obrácena stranou. Tělo poněkud pootočené vpřed je nakloněno, hlava je vzpřímena ve směru těla, tváří je obrácena do pozadí. Oděna je v jemný šat, který vpředu těsně přiléhá k nohám, jinak je shrnut v množství záhybů. Krátký živůtek je přepásán úzkou stuhou, rukávy sahající jen málo pod lokty jsou ke konci rozšířeny a otevřeny. Krk a horní část hrudi i s pravým ňadrem jsou obnaženy, spadající šat je k hrudi přidržován levou rukou, kdežto pravice je zapažena, její dlaň otevřena a prsty mírně roztaženy v odmítavém posunku ke katu – vlastnímu otci. Tento stojí obrácen k světici levým bokem, pravou nohou vykročen a s tělem nachýleným ve směru vykročené nohy. Ve svalnatých pažích drží damascénský meč v okamžiku vrcholu rozmachu k smrtící ráně. Hlava s nízkou kulatou přilbicí, úzké stříšky nahoru ohnuté, je otočena zpět s pohledem plným zloby a hněvu ve tváři, upřeným na šíji dcery. Oděv je přibližně
Kazatelna
75
stejný jako u Boleslava na protějším oltáři. Toto sousoší je živější, výrazově dramatičtější jak ve vzmachu katových paží s mečem, tak v jemném a přece statečném výrazu mučednice. Volně stojící sochy po stranách oltáře představují po straně evangelijní sv. Kateřinu a po epištolní sv. Hátu. Sv. Kateřina je štíhlé postavy esovitě prohnuté vzad, levá noha je v předkročení, pravá v zákroku nese váhu těla. V pravé ruce drží vodorovně knihu opřenou v bok. Hlava drobného dívčího obličeje je obrácena ke středu oltáře s pohledem upřeným na velký kříž, umístěný na pilíři protější strany střední lodi. Tělo je oděno v dlouhý volný šat, dosahující ke kotníkům nohou. Od levé nohy šikmo vpřed vybíhá větší ostrý záhyb, dále pak směrem k pravé noze tak, že přiléhá i na ni, jak se přirozeně vytváří při rychlém vykročení. Horní část těla je oděna v dlouhý kabátec, vpředu sepnutý řadou drobných knoflíčků. Široké, otevřené rukávy sahají až k zápěstí. Přes levé rameno je přehozen dlouhý široký plášť, v trojitém zvlnění sahající až na zem. Pod ním vyčnívá mírně vysunutá levá paže. Po pravé straně sedí andílek, držící v rukou znak sv. Kateřiny – část kola s hroty po obvodu. Celek se vyznačuje ladnými liniemi a jemností. Socha sv. Kateřiny
76
Nejživější z těchto soch je sv. Háta. Zde sochař uplatnil nejvíce svůj někdejší směr vířivé životnosti. Celá postava je šroubovitě stočená. Zatím co nohy jsou obráceny dovnitř směrem k oltáři, tělo je obráceno dopředu a hlava dále k levému rameni s pohledem přes ně. Celé tělo až po poprsí je zahaleno do širokého šatu, který je rozevlát v četných záhybech, pod nímž jen nepatrně jsou naznačeny jeho obrysy. Teprve hrudník je pevně obepnut hrotitě vystřiženým živůtkem a krátkými krajkovitě ukončenými rukávy. Od pasu dolů je živůtek prodloužen až nad kolena, kde končí široce lemován zlatou krajkou. Pravá paže je pozdvižena, ruka s nataženými prsty – jen palec je poněkud odtažen – pokrývá pravé ňadro. Levá paže je vodorovně ohnutá před hrudníkem, její dlaň je otevřena, jen poslední články prstů jsou sevřeny. Jemně modelovaná hlava má hladce učesané vlasy, vzadu stočeny v drobný uzel. Po levé straně sochy klečí andílek držící kleště, odznak světice. Pravděpodobně se ale nejedná o sv. Hátu, protože tomu neodpovídá symbol, který drží andílek – kleště a snad i zub, který světice drží v levé ruce.
DÍLA UMĚNÍ Také Bohumil Samek uvádí19), že se jedná o sochu sv. Apoleny, patronky zubařů. Při podrobnějším prozkoumání všech popsaných sochařských prací vzniká dojem, že oboje oltářní sousoší, sv. Václava a sv. Barbory, nejsou dílem Františka Hohna. Nasvědčují tomu hrubší tvary těl a vůbec menší znalost anatomie lidského těla nebo jeho nedostatečné zvládnutí a celá práce ukazuje spíš na mladšího Hohnova žáka, který od svého učitele převzal zásady vyjadřování myšlenky v modelování lidského těla, avšak nedovedl je ještě plně technicky zvládnout, a tak se v některých podrobnostech projevuje i jakási bezradnost, např. nasazení hlavy na krk u sv. Barbory. Chybí jim i podrobné propracování svalstva těla, jak je vidíme u soch u oltářního obrazu v kněžišti. I přes tyto některé, ale nikoliv zásadní, nedostatky mají tyto oltáře značnou uměleckou cenu a plným právem zasluhují trvalou pozornost a pečlivé ošetřování, aby se nedostavil předčasně jejich zánik. Vedle oltáře svaté Barbory stojí cínová křtitelnice. Z její kamenné tříhranné základny vybíhá prostá kostra ze tří kovových prutů, nesoucí cínovou nádržku, krytou jehlancovitým pokopem. Poklop je zakončen malou plošinkou, na níž stojí drobná skupinka Kristova křtu, řezaná ve dřevě. Umělecká cena není valná a křtitelnice je asi jediným předmětem, který pochází ze zařízení starého kostela.
Socha sv. Háty (Apoleny)
Z dalších Hohnových prací vyniká kazatelna, umístěná na třetím pilíři po severní straně hlavní lodi. Skládá se z obvyklého řečniště a baldachýnu. Přístupná je úzkým dřevěným schodištěm z boční lodi. Řečniště spočívá na balkonovitém výstupku podoby jehlance vrcholem obráceného dolů, sahajícím až do úrovně lavic. V půdoryse tvoří nepravidelný pětiúhelník, jehož nejširší strana přiléhá k pilíři. Stěny zábradlí, kterým je řečniště obehnáno, jsou prohnuty dovnitř, hrany jsou rovněž zkoseny. Základna řečniště vybíhá daleko přes nosný jehlan a pod zábradlím tvoří článkovanou oblou římsu. Na římse jsou posazeny dvě sochy svatých evangelistů Lukáše a Matouše. Po sochách dalších dvou evangelistů zbyla 77
Jeden ze dvou zbylých evangelistů sv. Lukáš na kazatelně
78
jen znamení orla a lva. Tyto sochy byly odstraněny již na konci 19. století. Pro svoje nízké umístění překážely asi v lavicích sedícím věřícím a snad byly i následkem toho během doby poškozeny. Původně jejich umístění tolik nepřekáželo, neboť stará cihlová dlažba byla na nižší úrovni. Přesto však měly zůstat zachovány a jistě by se pro ně nalezlo jiné vhodné umístění. Zbylé sochy jsou modelovány velmi živě a technicky jsou dobře provedené a svou bělostí se krásně vyjímají na tmavém dřevě řečniště. Oproti oltářním sochám se vyznačují širším rozložením šatu, rušnějšími pohyby i výrazy ve tvářích. Ke každé postavě byl přidružen andílek. Znaky evangelistů jsou umístěny na okraji římsy v drobných věnečcích z úponků. Plochy zábradlí řečniště jsou ozdobeny mírně vypouklými obrazy v ozdobných rámech z rostlinných prvků. Jeden z nich zobrazuje vymítání zlého ducha, druhý pastýře s ovcemi, tedy motivy odpovídajícími účelu kazatelny. Baldachýn je náznakovitě nesen opěrnou stěnou, spojující obě hlavní části kazatelny. Deska je připevněna přímo na pilíři. Má rovné kraje, ozdobené jen úzkými pásy, v polovici výšky přerušenými závity. Nosnost stěny je zdůrazněna dvěma širšími zlatými pásy, probíhajícími obloukovitě ve směru kolmém. Nahoře jsou rovněž zakončeny závity a ozdobeny řezbami z rostlinných prvků. Plocha mezi nimi je vyplněna zlatým větvovím ve tvaru lyry. Baldachýn má tvar pětibokého komolého jehlanu, jehož základna rozměry i tvarem odpovídá půdorysu řečniště. Jeho dvě strany jsou lemovány silnými oblými závity, stáčejícími se směrem dolů. Ostatní hrany jsou ozdobeny pásy z rostlinných prvků. Na jednom závitu sedí andílek se vztyčenou pravou ručkou. Původně zde bylo těchto postaviček asi více, ale při odstraňování evangelistů z dolní části kazatelny byly přemístěni dolů na jejich místa. Baldachýn byl tím značně ochuzen a také řečniště tím nenašlo náhradu za velké sochy. Na plochém vrcholu jehlanu se tyčí sousoší Křtu Páně, výjev pro kazatelnu poněkud neobvyklý, ale nikoliv nevýznamný. Svatý Jan Křtitel stojí mírně rozkročen, oděn jen v prosté roucho, přepásané kolem beder. Část roucha má přehozeno přes pravé rameno. V levé ruce drží vysokou hůl, zakončenou křížem ze dvou prostých oblých tyčí. Přes jedno rameno kříže je přehozena úzká stuha s nápisem latinskými písmeny: „Ecce venit Agnus Dei“. (Ejhle, přichází Beránek Boží). Ve vysoko
DÍLA UMĚNÍ zdvižené pravici drží mušli a z ní vylévá vodu na hlavu Kristovu, který klečí na obou kolenou u jeho nohou. Postava Krista ve svém zakřivení se nápadně podobá oltářní soše sv. Barbory. Provedení je však dokonalejší a nese všechny znaky Hohnovy práce. Postava Jana je bílá, postava Krista pozlacená, ačkoliv zde mělo být, a původně asi bylo, použito stejné barvy, bílé. Tato rozdílná úprava pochází asi z roku 1873, kdy „kazatelna byla nejmenovaným dobrodincem znovu pozlacena /asi na jeho náklad/ a v souhlas s bočníma oltáři uvedena“, jak doslovně zaznamenává4) farář P. Klinkáč. Z této zprávy však také vysvítá, že různé úpravy byly na celém vnitřním zařízení prováděny i dříve, neboť umělec, který je vytvořil, nebyl by zanechal své dílo umělecky roztříštěné na myšlenkově i zrakově samostatné části. Důkaz, že zlacení kazatelny bylo provedeno v roce 1873 se podařilo nalézt až nyní. V pozůstalosti paní Anežky Harvánkové (č. p. 61) autor doplňků objevil letos fotografii s ručně dopsaným Zlacení v kostele r. 1873. Na protějším pilíři je umístěno sousoší Ukřižování. Spočívá na nízkém podstavci v podobě jehlanu poněkud proláklých stěn, vrcholem obráceného dolů. Na hranách základny je ozdoben lehce prohnutou římsou, vrchol několika zlatými listy. Vysoký kříž z tmavého dřeva má ramena na koncích rozšířena v trojobloučky, ozdobené zlatými řezbami. Tělo Kristovo je dobrou sochařskou prací, snažící se věrně dle skutečnosti vystihnout zmučené lidské tělo. Jinak nepřesahuje průměr obvyklého zobrazování. U paty kříže klečí postava svaté Máří Magdalény. Poloha těla je uměle vytvořena v zájmu ladnosti seskupení, aby hlavní linie sochy směřovala vzhůru k Ukřižovanému. Proto světice klečí na levém koleně, ačkoliv přirozenější poklek by byl na pravém. Svojí hrudí a tím i celou váhou těla spočívá na kříži, který ještě pravicí objímá, kdežto levicí se jen lehce o něj opírá. Hlava je zakloněna, bolestný výraz ve tváři je zvýšen přivřenýma očima. Po druhé straně kříže stojí ozdobná nádobka jako znak této velké kajícnice. V pozadí je skleněná schránka a v ní je uložen model hřebu, kterým byl Kristus přibit na kříž, a úlomek kamene z Božího hrobu v Jeruzalémě. Obě tyto památky přivezl ze své pouti do Svaté země a kostelu věnoval někdejší farář a děkan P. Rainhold Wagner.
Ukřižování
79
Socha sv. Jana Nepomuckého
80
Umístění tohoto kříže má svůj zvláštní význam, který dovede zhodnotit plně snad jen kazatel. K nesmírně obtížnému a odpovědnému úkolu hlásání Božího Slova nepostačí vždy jen vědomosti a pečlivá předchozí příprava; ani zástupy věřících naplňující prostory chrámu nedovedou vždy podnítit mysl kazatele, který často potřebuje mít před sebou vyšší podnět. P. Pomesián určitě na základě svých bohatých zkušeností volil obraz kříže před kazatelnou. A ke kříži připojil myšlenkově ještě jedno dílo, další vzor pro kněze. Na dalším pilíři proti kazatelně dal postavit nejkrásnější sochařské dílo v celém bystřickém chrámu, postavu slavného českého mučedníka a zářivého vzoru kněze sv. Jana Nepomuckého, dílo, které svým jedinečným pojetím i mistrovským vypracováním zaujme každého, jak znalce umění, tak člověka prostého. Tento výslovně barokový světec bývá ustáleně zobrazován vztyčený, s hlavou nachýlenou k jedné z paží, na níž drží kříž. Tak jej vytvořil náš velký umělec Fr. Brokoff a tak se s tímto světcem setkáváme v nesčetném počtu soch nejen po zemích českých, ale i v daleké cizině, i v zámoří. Jen v bystřickém chrámu je výjimka. Zde klečí mučedník pro zpovědní tajemství v hluboké pokorné pokloně. Klid pravé vnitřní zbožnosti, křesťanská pokora a oddanost Spasiteli přímo dýchají z výrazu tváře, skloněné hlavy, paží složených na prsou a z držení celého těla. Na prvý pohled je zřejmé, že tato socha je dílem jiného vynikajícího umělce, který se nedal ovlivnit zaběhnutými vzory, ale tvořil sám, svým vlastním cítěním a myšlením a nepochybně i svou zbožností, a tak vytvořil dílo nevšední krásy. Zatajil však svoje jméno a je marné jakékoliv pátrání po nějaké značce, která by jej prozradila. Není a všechna písemná pojednání končí stále jen bezradnou poznámkou: „dílo neznámého umělce“. Světec mlčí. Zdá se však, že do záhady původu přece jen vnikne paprsek poznání a že umělcovo dílo bude odhaleno.. Vždyť je zde dílo samo! Socha vysoká 64 cm je vyřezána z lipového dřeva a je pozlacena. Jestli byla původní úprava jejího povrchu jiná, není zjištěno. Socha spočívá na dřevěném širokém krakorci, podobného tvaru jako u kříže. Nad sochou je věnec z obláčků, rovněž řezaných ve dřevě, z něhož vycházejí všemi směry paprsky.
DÍLA UMĚNÍ Socha sama představuje světce oděného do kněžského šatu, tj. kleriku, rochetu a pláštěnku z beránčí kůže, označující vyššího kněžského hodnostáře. Světec je zachycen v okamžiku rychlého pokleku na obě kolena a bezprostředně následujícího hlubokého sklonění těla i hlavy a současném složení paží před hrudníkem. Koleny spočívá na samém okraji stupně v podobě nízké široké desky položené na krakorci. Pravá noha je mírně posunutá vpřed, hlava je poněkud pootočená vlevo. Je zřejmé, že umělec pracoval podle živého modelu, neboť zakřivení celého těla přesně odpovídá přirozeným podmínkám udržení těžiště. Trup tvoří oblouk, nohy v kolenou jsou lomeny v ostrém úhlu. Části holenní leží vodorovně, chodidla jsou natažena vzad. Hlava je pokryta hustými, bohatě zkadeřenými vlasy, splývajícími kolem hlavy. Vzadu vlasy zakrývají šíji, vpředu visí volně dolů, jak to ze sklonění hlavy přirozeně vyplývá. Tvář je lemována hustým plnovousem. Obličej je ostře modelován znaky oduševnělého muže se stopami křesťanského odříkání radostí světského života (vysoké čelo, výrazný nos, hluboce vpadlé oči a poněkud vpadlé tváře). Podobně pečlivě jsou propracovány i ruce. Celé tělo až na chodidla je zahaleno volnou, bohatě zřasenou klerikou z jemné látky, která jen k levé noze z boku přiléhá tak, že noha se pod ní ostře rýsuje. Záhyby kleriky se rozkládají kolem celého těla i po zemi. Nohy jsou obuty do střevíců s kovovými přezkami. Podobně jako klerika i rocheta je zřasena a sahá až ke kolenům. Na rukávech i na spodním lemu je ozdobena širokou krajkou. Pláštěnka generálního vikáře zahaluje celou horní část těla, Pravou paži zahaluje až na předloktí, cíp je zatížen dvěma třapci, které volně visí dolů; u levé paže sahá jen po loket a cíp je obrácen poněkud zpět vzhůru. Na zádech tvoří širší záhyb od límce dolů a od poloviny zad druhý, spadající k boku. Rouno na pláštěnce je vypracováno velice podrobně. Bohužel, několikrát obnovované zlacení ne vždy odborně provedené, zakrývá poněkud jemnost řezby. Již zmíněný věnec z obláčků s paprsky visící samostatně nad sochou je prací nesporně Hohnovou, která byla k soše připojena jen jako doplněk jejího začlenění do prostředí. Vyjadřuje nebeskou oslavu světcovu. Podobně i kněžský baret, ležící před sochou na stupni, je dílem cizím a k soše byl položen jen jako doplněk, bez něhož by se však dobře obešla. Výsledkem pečlivého pozorování sochy je zjištění, že původně nejde o samostatné dílo, ale o součást většího celku – oltáře, sousoší apod. Základní myšlenka sochy – hluboký úklon v kleku – není sám o sobě nijak zdůvodněn a je možný, zvláště u kněze, teprve v souvislosti s něčím, co takového vrcholného projevu úcty zasluhuje, tj. buď Svátost oltářní, nebo kříž. Mimo to byla socha původně vypracována pro jiný podstavec, jak je zřejmé z rozložení roucha pod holenní částí levé nohy a malé rovné plošky na špici střevíce téže nohy, která prozrazuje, že tato část se původně o zem opírala, jak se také živý model musel opřít, chtěl-li zachovat rovnováhu a celé ostatní držení těla. Nyní ční noha volně nad zemí. Při umísťování sochy bylo toto zřejmě přehlédnuto. Myšlenkové začlenění do celkové výzdoby bystřického kostela je však velmi vhodné. Ale je také důkazem, že místo původního určení bylo jinde a že zde bylo jen vhodně využito. Stalo se tak určitě současně při zařizování a výzdobě kostela za P. Pomesiána, jak vysvítá z jejího začlenění do symbolického trojúhelníku, jehož další dva vrcholy tvoří kříž a kazatelna. Symbolika trojúhelníku, jako symbolika vůbec, byla v době baroka velmi oblíbená, avšak již v josefínské době byla trvale opuštěna a 19. století ji vůbec neznalo. Původce díla lze bezpečně hledat mezi umělci prvé poloviny 18. století, v letech kolem blahořečení a svatořečení dávno již uctívaného mučedníka (1719–1729). Podle hlavních vyjadřovacích znaků náležel umělec ke stoupencům nového směru, tzv. francouzského klasicismu, který však k nám pronikal pozvolna 81
až v pozdějších létech. Tento směr sice ponechával v platnosti barokní ozdobnost, avšak životní vzruch tlumil v dokonalých starořímských tvarech, jako předzvěst empíru. Z našich umělců to byl jediný Josef Antonín Frič (1714–1770), původce proslulého hřbitova ve Střílkách a tzv. Černé kaple ve farním kostele v Holešově. Ale i při zběžném pozorování jeho prací a jejich porovnání se sochou v bystřickém kostele je zřejmé, že tato je zcela odlišná. Fričovy práce jsou přece jen výrazem jiného cítění. I technika práce je jiná. Mimoto Frič při svém přetížení pracemi na střední Moravě a také při svém chatrném zdraví nepoužíval pro své práce dřevo, jehož zpracování vyžaduje mnohem zdlouhavější práci než sádra nebo pískovec. Jiní známí domácí umělci oné doby nepřicházejí v úvahu. Od Friče je však možno sledovat jistou stopu k jeho učiteli Georgu Raphaelu Donnerovi (1693–1741) v jehož pracích je možno pozorovat některé znaky příbuzné naší soše (např. socha modlícího se anděla v bratislavském dómu). Sklon k francouzskému klasicismu si tento umělec přinesl ze svých studijních cest po západních zemích, kde jako jeden z čelných představitelů tohoto nového směru vynikal Paul Egell (1691–1752), dvorní sochař v kurfirstském zámku v Mannheimu. Tento umělec opustil úplně svého učitele sochaře Permossera i soudobé baroko a ve velkém množství svých prací světských i církevních dal již vyznít plně novému směru. Z jeho zachovaných prací je pro nás zajímavý anděl z oltáře farního kostela v Mannheimu, který se až nápadně podobá naší soše sv. Jana Nepomuckého12). Tato překvapující podobnost zdůvodňuje domněnku, že naše socha je jeho dílem. Zvláště pak, když v seznamu jeho prací13) je uvedena i socha sv. Jana Nepomuckého s poznámkou, že byla ztracena a není dosud nalezena. Byla vytvořena pro kostel na Kapucínském náměstí v Mannheimu. Zde však vzniká otázka, jak by se byla socha dostala z tak velké vzdálenosti až do odlehlého horáckého městečka, zvláště když tehdejší umělecká Morava neměla se západními zeměmi čilejší styk. Ale cesty lidí i věcí bývají podivné. V téže době, kdy Paul Egell v Mannheimu žil a pracoval, působil v témže zámku rodák z horáckého Havlíčkova Brodu, slavný hudební skladatel, Jan Václav Stamic (1717–1757) a jeho bratr kněz, který se však brzy vrátil zpět na svoje rodné Horácko. Skladatel Jan Václav v Mannheimu zůstal jako dvorní kapelník a tam také zemřel. Snad zde by bylo možno tušit nějaké spojení mezi bratry Stamici a Egellem ze strany jedné a farářem Pomesiánem ze strany druhé, neboť farář měl četné přátele jak v kruzích osob vysoce společensky postavených (byl šlechticem), tak mezi výtvarnými umělci. P. Pomesián byl milovníkem umění a na příklad obsáhlá sbírka umělecky propracovaných zbraní, jejichž přesný soupis a popis se zachoval, obsahovala vzácná díla zbrojířů a umělců doslova z celé Evropy. Je možné, že naznačenou cestou sochu sv. Jana získal a bystřickému kostelu věnoval. Že by byl získal sochu pro kostel později, je méně pravděpodobné, jak s ohledem na její začlenění do výzdoby a doplnění řezbářskou prací Hohnovou, tak i pro okolnost, že brzy po odchodu Pomesiána z Bystřice (1776) začínají soudobé obšírné záznamy všeho, co se fary a kostela týkalo. O soše sv. Jana není však později nikde zmínka. Snad další pátrání v tomto směru přinese jednou odhalení celé záhady. Ale ať už je původcem kdokoliv a pochází odkudkoliv, v našem kostele nalezla uplatnění a staletí trvající útulek. Bohumil Samek ve své práci19) poněkud suverénně a určitě ne správně vydává za autora této sochy Ondřeje Zahnera (blíže jej nespecifikuje) s tím, že náležel k výzdobě předchozího chrámu, což je už zcela nepravděpodobné. [Není ovšem tak docela pravda, že umělecká Morava druhé poloviny 18. století neměla hlubší styky se západní Evropou. Novější studie14) prokázaly, že představitelé tehdejší inteligence, zejména osvícenečtí kněží a šlechta, měli napojení na významné, nejen francouzské, 82
DÍLA UMĚNÍ filozofy a učence té doby. Tak např. hrabě Maximilián Josef Lamberg (Bystřice byla v držení Lamberků v letech 1698–1731,jejich erb je na bystřické radnici s datem 1808) si dopisoval s Voltairem, ďAlambertem a jinými, jeho přítelem byl hrabě Jan Nepomuk Mitrovský (pán Bystřice), osvícenecký kněz Karel Jan Killar z Klucenburku (člen Iluminátské lóže v Brně, zemřel roku 1809 jako děkan v Polné). Mezi tyto pokrokově smýšlející lidi patřil i bratr novoměstského faráře Josefa Tadeáše Monseho (+ 9. března 1772), blízkého přítele faráře P. Pomesiána, olomoucký profesor Josef Vratislav Monse (* 15. června 1733 v Novém Městě na Moravě, + 6. února 1793 v Olomouci), národní buditel, právník, spisovatel, člen brněnské zednářské lóže U pravých sjednocených přátel. Podle dokumentů v OA Žďár nad Sázavou25) vyřizoval pozůstalost novoměstského faráře Josefa Tadeáše Monseho právě bystřický farář František Dominik Pomesián. Toto téma si ale žádá samostatné zpracování, které nesouvisí přímo s bystřickým farním kostelem. Patří spíš do životních osudů Františka Dominika Pomesiána.] Sochařská výzdoba hlavní lodi byla na počátku 20. století doplněna sochou Nejsvětějšího Srdce Páně. Původně byla umístěna na prostředním pilíři v sousedství kazatelny, při úpravách koncem 30. let byla přemístěna na pilíř pod kůrem, neboť na původním místě z výlučně uměleckého hlediska porušovala barokovou jednolitost lodi. Socha je v životní velikosti, u nás obvyklého myšlenkového vyjádření, ale vypracováním přesahuje průměr výtvorů tohoto druhu, jak jsou hojně u nás v kostelech rozšířeny. I barvy jsou vkusné, jemné, převládá běloba.
Jedna ze dvou barokních zpovědnic se sochou sv. Máří Magdaleny
Na protějším pilíři pod kůrem byla v nedávných letech postavena socha ochránce křesťanských rodin sv. Josefa s Ježíškem v náručí. Jeho uctívání bylo vždy v bystřické farnosti velmi rozšířená. Socha je hodnotnější tím, že umělec se odchýlil od sice ustáleného, ale dějinně nesprávného zobrazování sv. Josefa v podobě starce a vytvořil postavu muže mladého, s kaštanovými vlasy a krátkým plnovousem. Laskavá tvář Pěstounova s nádechem jemného úsměvu odpovídá jeho významu. Ježíšek sedící na jeho levé paži je v podobě dětsky roztomilé vytvořen pečlivě. U obou těchto soch budí pozornost krakorce, na kterých stojí. Oba jsou stejných rozměrů i práce jako krakorec pod křížem 83
proti kazatelně. Je jisté, že jde o Hohnovu práci a že původně byly vytvořeny pro jiné sochy, které však již dávno beze stopy zmizely a neznáme ani jména světců, které představovaly. Na počátku 19. století ještě asi v kostele byly, neboť Řehoř Wolný ve svém místopisu moravském15) uvádí, že v bystřickém kostele je pět dobrých Hohnových sochařských prací (Sie die Kirche enhält im Ganzen 5 mit guten Bildhauerarbeiten von dem Prosnitzer Franz Hohn...). Počítáme-li za samostatné sochařské práce dvojici soch po stranách obrazu za hlavním oltářem a kříž v lodi, chybí do jím uváděného počtu právě dvě sochy. Dr. Prokop Toman ve svém slovníku16) čsl. výtvarných umělců udává jako díla Hohnova pět oltářů v bystřickém kostele a nikoliv soch. I tato zpráva by se shodovala se skutečností, neboť k hlavnímu oltáři a dvěma bočním je nutno připočítat i odstraněný malý oltář sv. Tekly a oltář v kapli, také již dávno zmizelý. V šeru pod kůrem, po obou stranách hlavního vchodu, stojí dvě třídílné zpovědnice. I jejich umístění má zvláštní význam. U samého vchodu do chrámu vybízejí k očistě duše, aby tak člověk v obnoveném stavu posvěcující milosti mohl vstoupit do jasných chrámových prostor před Boží tvář. Detail druhé barokní zpovědnice – socha sv. Petra
84
Zpovědnice jsou řezány z dubového dřeva tmavé barvy a vynikají umělecky vykládanými dvířky. Škoda, že zde v šeru zanikají. Jsou sestaveny ze tří částí, z nichž střední se sedadlem je určena pro zpovědníka, krajní dvě s klekátky pro kajícníky. V průčelí jsou rozděleny štíhlými pilíři, ozdobenými nahoře místo hlavic barokovými řezbami se zlaceným lupením. Pilíře nesou kladí, ve střední části obloukovitě, v postranních vlnovitě zprohýbané, ozdobené užší římsou a závity. Nad střední částí vybíhá stříška, seříznutá v širokou základnu, na níž stojí bílé postavy vzorů kajícnosti. Po straně severní svatá Máří Magdaléna a na zpovědnici protější svatý Petr oplakávají své viny. Socha svaté Máří Magdalény se znakem nádobky „masti drahé“ u nohou je vytvořena dobře, kdežto druhá, svatého Petra s klíči v sepjatých rukou, je poněkud ve výraze slabší. V popředí prostoru pod kůrem stojí volně dvě mramorové kropenky v podobě širokých mělkých kalichů. Jsou to novější práce, vkusné a vynikají svou bělostí.
DÍLA UMĚNÍ
Kůr s varhanami, fotografie z roku 1981
Pro úplnost výpočtu předmětů v závěru lodi je nutno uvést již jen dvojici nových soch sv. Antonína, sv. Františka z Assisi umístěné nyní po obou stranách hlavního vchodu. Obě byly pořízeny ctiteli světců začátkem 20. století do hlavní lodi, odtud však byly v roce 1938 jako nevhodné přemístěny na nynější místa. Obě jsou běžné řezbářské práce bez umělecké hodnoty. V konzole pod sochou sv. Františka byla při opravách v roce 1984 nalezena listina s tímto sdělením: „Ke cti a chvále sv. Frant. Seraf. zhotovil tento podstavec zdarma František Pavelka, mistr stolařský, zároveň s protějším připevnil dne 25. května 1925. Obě sochy sv. Františka Seraf. a sv. Antonína v ceně 2. 500 Kč pořídili členové třetího řádu sbírkou mezi sebou a částečně z milodaru od farníků. Tento čas čítá III. řád 35 členů za vedení vld. p. kop. Frant. Svobody. Slavnostní svěcení na Hod Boží Svatodušní Léta Páně 31. 5. 1925; R. Wágner, děkan“.2) Pravým skvostem Hohnova řezbářského umění však zůstává hudební kůr s varhanami. Jejich krása se úplně vyrovná kůrům chrámů velkoměst a ještě dnes, po mnohém ochuzení, zůstává překrásným dílem umění druhé poloviny 18. století, působícím mohutným dojmem. Rozvržení varhanních skříní do kůrové prostory je dokonalé. V pozadí, po obou stranách širokého okna, jsou umístěny skříně hlavního stroje varhan. V každé z nich jsou čtyři oddíly, z nichž první od středu jsou nejvyšší, další pak postupně nižší podle sklonu klenby. Nejnižší jsou oddíly třetí v pořadí. Spodní části skříně jsou 85
Návrh varhan od Františka Ignáta Siebra; OA Žďár nad Sázavou, archiv bystřické fary
prosté hranoly bez členění a ozdob, zdobení začíná teprve ve výši necelých dvou metrů a hranoly jsou zde vysunuty asi o půl metu dopředu. Toto vysunutí bylo provedeno teprve v roce 1929, aby bylo uvnitř získáno víc místa pro jednotlivé hlasy a docílilo se tak jejich lepšího znění. Jednotlivé oddíly jsou od sebe odděleny prostými úzkými pilířky, před kterými stávaly původně vysoké květinové vázy. Oddíly se v půdoryse od sebe výrazně liší různým zakřivením. První a třetí se obloukovitě vydouvají ven, druhé jsou složeny ze dvou čtvrtobloučků vybíhajících vpřed, kde se stýkají v ostrém úhlu, a poslední jsou složeny ze dvou vlnovek, rovněž se vpředu sbíhajících v ostrém úhlu. Základny oddílů jsou dosti vysoké, vodorovně, jsou středem ozdobeny římsou. Spodní hrany jsou ozdobeny závity a lupením, horní hrany mají jen zaoblenou lištu. V horní části jsou oddíly zakončeny kladím se značně vysunutými, v průřezu bohatě členěnými římsami. V prvních, druhých a čtvrtých oddílech je po sedmi, ve třetím po devíti cínových retných píšťalách hlavního hlasu varhan, zvaného prinzipál. Píšťaly jsou seřazeny vždy podle velikosti od středu ke krajům. Prázdná prostora mezi konci píšťal a kladím je vyplněna krásnými zlacenými záclonami z barokově upraveného větvoví a listí. Volná plocha 86
DÍLA UMĚNÍ stěny mezi oběma skříněmi nad oknem je vyplněna ozdobně rozloženým větvovím s četnými závity, vyrůstajícím z rozměrného základu a obepínajícím celý okenní oblouk. Uprostřed z tohoto základu vystupuje široký krakorec, na němž stojí roztomilá postava andílka, sklánějícího se nad dvěma bubny, tzv. tympány, v živém rozmachu paží s paličkami v rukou. Při pohledu zblízka zjistíme, že tělo andílka je nepřirozeně dlouhé, ale tato závada je úmyslná. Při pohledu zdola by tělo normální délky zanikalo. Toho si byl umělec dobře vědom a toto dílo je tak dokladem jeho výtečné znalosti perspektivy. Zábradlí kůru je sice na samém okraji klenební římsy, ale nevyrůstá z ní přímo, nýbrž v půdoryse je zvlněno a bez členění probíhá v obloukovitém výběžku až ke třetí varhanní skříni, tzv. zadnímu positivu, kde přímo přechází v jeho zadní stěnu. Průčelí této skříně je řešeno stejně jako u skříní velkých, má však bohatší výzdobu, jak to také volná prostora dovoluje a střed kůru i vyžaduje. Základ skříně je náznakově nesen spletí větvoví a jiných prvků barokových ozdob, vlnovkovitě se sbíhajících uprostřed směrem dolů a zakončené vějířovitě rozloženými lupeny. V půdoryse je skříň složena ze tří obloučků vypouklých směrem ven, z nichž střední je širší, a ze dvou čtvrtobloučků na krajích, obrácených dovnitř. Podstavec je ozdoben zlatými větévkami a horní okraj širší římsou. Z tohoto základu vyrůstá pět oddílů rozdělených pilířky. Pilířky jsou u patek rozděleny rovněž větévkami. Střední oddíl je nejnižší, aby varhaník od hracího stolu měl výhled na oltář. Další dva oddíly jsou vysoké, kdežto krajní, rozměrem nejužší, sahají jen asi do výše jejich dvou třetin. Střední oddíl má sedmnáct, další po pěti a krajní po čtyřech cínových retných píšťalách. Na středním oddíle stávala vysoká květinová váza. Byla odstraněna při opravě v roce 1934. Druhá váza zdobí vrchol skříně. Její podstavec se rozvětvuje ve dvě ramena zakončená závity, spočívajícími na vrcholech vysokých oddílů. Střední část vázy má tvar čtyřbokého hranolu, proláklých stěn i hran, ozdobených závity a rostlinnými prvky. Hrdlo vázy je válcovité, úzké a je v něm zasazena kytice květů, které pak splývají na obě strany ve věncích přes vnější okraje vysokých oddílů až nad kůrové zábradlí, v jehož třetině, v místě kde se zatáčí k positivu, stojí na zábradlí dvojice bílých andílků. Postavy andílků v zábradlí jsou vytvořeny
Pravá (severní) část varhanních skříní
87
se zvláštní péčí a jsou nejhezčí dvojící tohoto druhu v celé výzdobě chrámu. Zvláště vyniká andílek na jižní straně, opírající o barokový štít tvaru kapky, v němž je vymalován, bohužel již značně zašlý, barevný erb faráře Pomesiána. Štít erbu je ve směru podélném i příčném rozdělen na čtyři pole. Ve dvou je obraz bílého lva se stříbrnou sekerou v červeném poli a ve dvou stříbrná sedmicípá hvězda v modrém poli. V polovině ve středu pole probíhá širší pás, nesoucí velká latinská začáteční písmena jména budovatele :“F D P“. Ve vrcholu má erb hlavu rytíře se spuštěným hledím. Tato dvojice andílků silně připomíná práce již zmíněného umělce J. A. Friče, se kterým se P. Pomesián osobně znal a není vyloučeno, že se zde projevil Fričův vliv, případně by mohli být andílci i Fričovým dílem. Zábradlí kůru je rozděleno páskovými řezbami, vytvářejícími náznakové sloupky, do tří polí v každé polovině zábradlí. Jednotlivá pole mezi sloupky jsou ozdobena prázdnými rámy jemně řezaných lišt, které v ladných křivkách oživují a vyplňují plochy zábradlí. Náznakové sloupky jsou ještě dole zdůrazněny trojúhelníkovými štítky, přesahujícími římsu kůru a sestavenými z drobných větviček a lupenů. Zábradlí nad sloupky je přerušeno vyššími podstavci se zmíněnými andílky a menšími vázami s kyticemi. Opěrná deska na zábradlí bývala opatřena ještě notovými pulty, které zdůrazňovaly účel kůru, kromě praktického účelu pro odkládání not. I tyto byly odstraněny 88
Andílek s erbem F. D. Pomesiána na zábradlí kůru
DÍLA UMĚNÍ ke škodě celkového vzhledu kůru. Přes všechno ochuzení průčelí varhan a kůrového zábradlí je kůr i nadále důstojným protějškem kněžiště s hlavním oltářem a jeho umělecká cena je velká. Mimo stránku výtvarně uměleckou je nutno se obšírně zmínit o kůru a varhanách po stránce technické a hudebně – umělecké. Varhany byly již ve starém kostele, i když jen malého rozsahu pouhého positivu, tj. stroje o jedné klávesnici a bez pedálů. „Matrica antiqua“20) z roku 1672 je uvádí jako „positiv za čtvrtinu varhan se 6 mutacemi“ (tj. se šesti soubory píšťal, zvaných rejstříky). Nelze určit, ze které doby positiv pocházel, neboť se jedná o první zprávu o varhanách v dějinách kostela. Je možné, že byly pořízeny teprve po švédském vpádu, ačkoliv zde asi již dřív nějaké varhany byly, jak vysvítá z odkazu někdejšího majitele města Václava Plesa Heřmanského ze Sloupna z roku 1605, kterým věnoval pro učitele 300 zlatých, „aby muzika v kostele tím lépe zpívána býti mohla“6). Teprve o celé století později v roce 1703 zapsal primátor Zourek do své kroniky3) zprávu, že „téhož léta skrze J/ohane/sa Zourka nákladem zádušním varhany vyzdviženy jsouc, počítajíc i se starým positivem, půl třetího sta zlatých naloženo“. Ze zprávy vyplývá, že nové varhany byly již větší rozměry i hlasovým rozsahem, ale opět jen o jedné klávesnici (manuálu), jak tomu odpovídá vynaložený náklad. Tyto varhany konaly službu do roku 1770, kdy farář Pomesián dal na svůj vlastní náklad postavit varhany nové, které svým technickým i uměleckým provedením odpovídaly rozměrům, potřebě i výzdobě chrámu. Není známo, jak bylo naloženo s varhanami starými. Za nový stroj zaplatil dárce 800 zl. a za varhanní skříně, jejich řezbu a zlacení 2 400 zl., tedy celkem 3 200 zl., náklad na tehdejší dobu značný. Varhany postavil již zmíněný brněnský varhanář František Ignác Sieber (1716–1786), syn Jana Davida Siebera, který roku 1725 postavil proslulé varhany na Sv. Kopečku u Olomouce. František Ignác Sieber se narodil v Brně jako syn moravského barokního varhanáře Jana Davida Sieberta a jeho druhé manželky Kateřiny Rosálie. Vyučil se v dílně svého otčíma Antonína Richtera, který se v roce 1724 oženil s jeho nevlastní matkou Dorotou Sieberovou a jako tovaryš J. D. Siebra převzal v roce 1723 jeho dílnu. F. I. Sieber se stal 26. června 1747 brněnským měšťanem a 4. listopadu 1748 se oženil s vdovou Annou Marií Svobodovou. Věhlasu svého otce ani Antonína Richtera F. I. Sieber nedosáhl. Byl zastíněn svým brněnským konkurentem Janem Výmolou. Své nástroje prodával poměrně levně a z počtu následujících oprav lze usuzovat, že byly postaveny jen v průměrné kvalitě, po stránce dispoziční však byly vybaveny velmi nápaditě, v čemž byl pokračovatelem nejlepších tradic svého otce28). Z bohatých otcových zkušeností vytěžil syn jistě mnoho a využil zde také mnoho svých zkušeností a schopností, daleko přesahujících průměrného řemeslníka. Svůj stroj přizpůsobil danému prostoru, v níž rozhodující slovo mělo široké okno, přivádějící na kůr denní světlo, které muselo zůstat zachováno. Hlavní stroj byl proto rozdělen do dvou skříní a hrací stůl o dvou manuálech byl postaven již samostatně uprostřed kůru, i když to pro sestavení mechanického spojení klávesnic se záklopkami píšťal bylo značně obtížné. Druhé varhany, tzv. zadní positiv, byly vestavěny do menší skříně v zábradlí kůru a hlasy v nich byly ovládány onou druhou klávesnicí. Zadním positivem se tyto varhany nazývají proto, že u dřívějších varhan o jedné skříni, které mívaly hrací stůl vestavěny přímo do skříně s píšťalami, sedal varhaník zády k lodi a oltáři a druhý stroj, obvykle jen positiv, měl tedy za zády. Barokové varhany sestávaly vlastně ze dvou strojů, mnohdy i více, proto splňovaly lépe umělecké představy autorů i interpretů. Ze Sieberových varhan se zachovaly jen retné píšťaly z čistého cínu, které dodnes zdobí průčelí skříní. Ale jen svým zevnějškem, protože nejsou zvukově zapojeny. 89
Toto platilo u tzv. Tučkových varhan, tedy v letech 1915 až 1996. Po poslední rekonstrukci se tyto cínové písťaly staly opět plně funkční, tvoří rejstřík Principál 8, který je základem všech varhan. Bystřické varhany mají to štěstí, že se tento rejstřík zachoval ze Sieberových varhan, protože jim dodává vynikající zvuk autentických barokních varhan. Dnešní varhanáři tak sametově znějící Principál nedokážou vyrobit. Dnešní Principály mají podstatně hrubší tón, odlišný od barokních. Další text autora originálu pokračuje jednak úvahami o původních Sieberových varhanách, protože neznal původní historické materiály18), které popisují stav bystřických varhan, a to jak těch starších z roku 1702, tak i Sieberových, jednak pokračuje popisem stavu varhan mezi léty 1915 až 1996, které důvěrně znal, protože na ně ve svém mládí hrával. Původní dispozice Sieberových varhan se, jak uvedeno dále, zachovala. Odpovídalo dobovému vkusu a požadavku, aby varhany zněly důstojně svými přirozenými hlasy s převládajícím měkkým tónem flétnovým, doplněným sytými hlasy principálovými, a to jak v klávesnicích ovládaných rukama (manuálech), tak i v pedálech. Ve střídání s jemnými flétnami a rohy (noční a kamzičí) zadního positivu zněly varhany vcelku tak velebně, že ještě roku 1873 „vzpomínali starší lidé na jejich líbezný hlas a o stříbrných píšťalách si vypravovali, ze kterých prý byly složeny“, jak napsal farář Klinkáč ve spise „Památka“4) na straně 10. Nebylo to stříbro, které zušlechťovalo zvuk píšťal, ale pečlivě vybraný kov pro jejich zhotovení i odborné zhotovení samo. Z citované zprávy ale také vysvítá, že v oné době byly již varhany dávno přestavěny v duchu své doby, romantismu, ale ke své vlastní škodě. Kdy se tak stalo, prozrazuje stručný zápis v městské pamětní knize, dle něhož roku 1853 „byly varhany ve farním kostele přidáním jednoho mutací /tj. hlasu/ spravovány na útraty kostelní, kterážto správa 48 zl. stříbra stála“. Podle farních záznamů byla oprava a zesílení varhan provedena již v roce předchozím nákladem 120 zl. 30 kr. konvenční měny. Protože zápis v městské kronice pochází až z pozdějších let (asi 1855), bylo by možno o jeho správnosti pochybovat, avšak rozdílná výše nákladu nasvědčuje tomu, že opravy byly skutečně provedeny dvakrát. V roce 1852 byla oprava provedena při příležitosti generální visitace, ale pro nedostatek času nemohla být provedena v celém rozsahu a byla proto dokončena až v roce následujícím, jak tomu nasvědčuje mnohem nižší náklad. Nová oprava a zesílení dalším souborem dřevěných píšťal, smykavou gambou, byla provedena až v roce 1901 varhanářem Karlem Čápkem z Poličky. Tato oprava byla asi jen menšího rozsahu a nedostačovala stářím sešlému stroji, který potom zanedlouho vypověděl službu úplně a bylo nutno pořídit varhany nové. Stalo se tak v roce 1915, tedy v době, kdy válka v Evropě se začínala rozrůstat do světového rozsahu. Stavba nových varhan byla svěřena varhanáři Jaroslavu Tučkovi z Kutné Hory za obnos 7 000 zlatých. Třetinu nákladu uhradil hrabě Vladimír Mitrovský. Při jejich stavbě se uvažovalo o úplném odstranění starých varhan včetně skříní. Tyto však posléze přece jenom zůstaly pro svoji krásu nedotčeny a zachovány. Jen píšťaly v průčelí byly umlčeny a ponechány jako okrasa. Zadní positiv byl ale vypnut úplně, píšťaly byly ponechány jen v průčelí a prázdná skříň sloužila pro uskladnění kostelních hudebních nástrojů. Nový stroj, rovněž o dvou manuálech, byl proveden již v nové soustavě, tzv. pneumatické, tj. spojení klávesnic se záklopkami je provedeno stlačeným vzduchem a nikoliv dřevěnými táhly, jako u starého stroje. Vzduch byl ručně čerpán dvěma měchy do měchu třetího, zásobního, a odtud teprve rozváděn do vzdušnic pod píšťalami. Staré cínové píšťaly za prospektovými byly odstraněny a nahrazeny novými z méně hodnotných kovů, ale tím i horších, a proto jejich zvuk zůstává daleko za původním. Hlasy obou manuálů byly rozděleny do velkých skříní bez jakéhokoliv rozlišení a tím varhany ztratily další, rovněž podstatnou složku své dřívější slávy. 90
DÍLA UMĚNÍ Hlasově byly vybaveny takto: První manuál
Druhý manuál
1 Prinzipál
8´
2 Bourdon
16 ´
14 Aeolona
8´
15 Vox coelestis
8´
3 Gamba
8´
16 Kryt jemný
8´
4 Flétna
8´
17 Fugara
8´
5 Salicionál
8´
6 Kryt
8´
19 Kryt tichý
16 ´
7 Dolce
8´
20 Subbas
16 ´
8 Flétna trubic
4´
9 Oktáva
4´
10 Malá mixtura
2 2/3´
11 Velká mixtura
Pedál
18 Cello
21 Violon base Spojky
8´
16 ´
22 suboktav
II. kl.
23 supp. oktav
II. kl.
2 /3´
24 pedálová
II. m.
12 Houslovka
8´
25 pedálová
I. m.
13 Flétna harm.
8´
26 manuálu
II. kl.
Pevné kombinace kolíčkové:
2
piano mezzoforte forte pleno
Mimo tyto rejstříky byl stroj opatřen samočinným vypínačem pedálu mezi I. a II. manuálem a dále kolíčkovým přerušovačem vypínače a žaluzií, ovládaný pedálem. Rozsah hlasů v manuálech byl 4 oktávy a kvarta (C–f3) Hlasové vybavení samo ukazuje, že zvukově byly varhany pestřejší než dřívější. Některé nové hlasy znějí příliš zdrobněle (Vox coelestis). Původní zásada účelu varhan byla již opuštěna a z ní vyplývající hlasové vyjádření nahrazeno napodobením různých nástrojů orchestrálních, které znějí sice pestřeji, ale pro chrám a doprovod bohoslužeb jsou vhodné méně. Romantická dispozice ukazuje, že Tučkovy varhany byly poplatné době svého vzniku a z dnešního pohledu byly umělecky nehodnotné a podstatně zaostávaly za varhanami Sieberovými. Úřední zkouška nových varhan byla vykonána 22. května 1915 profesorem pražské konzervatoře Josefem Kličkou. Posvěceny byly následujícího dne na Hod Boží Svatodušní. A ještě jednou byly zbytky Sieberových varhan ohroženy, když v roce 1917 rakouská vláda nařídila povinný odvod předmětů z kovů, jejichž nedostatek byl stále víc pociťován. Mezi zabavenými věcmi byly na prvním místě dále uvedené zvony a varhanové píšťaly. Prozíravostí tehdejšího ředitele kůru Františka Černého byly ještě před soupisem z varhan vyňaty a uloženy na půdě boční lodi chrámu pod zbytky stavebních hmot a kusy 91
Andílek s tympány uprostřed nad oknem mezi varhanními skříněmi
92
starého nábytku a zařízení, kde zbytek války šťastně přečkaly. Jen četné pohmožděniny ukazují podnes na válečný úkryt. Doufejme, že nová doba bude již opět s úctou pohlížet na vzácný odkaz minulosti a že staré píšťaly se zase ozvou a naplní svým ušlechtilým zvukem prostory chrámu k Boží slávě a radosti věřících. Pneumatická hrací traktura se během let ukázala velmi choulostivá na vlhko, které v kostele zvláště v zimě při velkých návštěvách vzniká a vyžaduje proto častější opravy. V roce 1929 byly měchy varhan upraveny na elektrický pohon. Tím byla zajištěna plynulá a dostatečná dodávka vzduchu píšťalám, současně však také zvýšen tlak vzduchu a zvuk píšťal se přiostřil. Rozsah varhan se co do počtu hlasů oproti Sieberovým varhanám zvýšil. Jejich původní počet byl zcela úměrný chrámovým prostorám i rozloze kůru. Celková rozloha kůru měří asi 34 m2. Z toho skříně varhan a hrací stůl zabírají plochu asi 18 m2, zbývá tedy pro sbor a orchestr 16 m2, což je velmi málo. Počítáme-li, že původní varhany měly v hlavním stroji osm znějících hlasů (zadní positiv se do tohoto počtu nezahrnuje), je třeba pěvecký sbor obsadit dvojnásobným počtem hlasů a stejným počtem hudebníků, tj. 16 zpěváků a 8 hudebníků. Na 1 m2 lze pohodlně umístit jednoho hudebníka nebo 4 zpěváky. Potřebná plocha pro zpěváky je tedy 4 m2, pro hudebníky 8 m2, tedy celkem 12 m2. Zbývající celé 4 m2 byly potřebné pro sbormistra a nutný nábytek. Stroj z roku 1915 převyšoval tento propočet, zvýšení je však možno vyrovnat překročením teoretického propočtu, které ve skutečnosti je možné a také využívané. Ke cti Bystřických bylo, že ještě ve 40. letech 20. století byla prostora kůru využita vždy do posledního místa. Podstatně podrobnější a mnohdy vyčerpávající údaje uvádí ve své práci17) Petr Koukal, který vydává varhany v Bystřici nad Pernštejnem za ojedinělý příklad, kde jsou k dispozici celkem podrobné informace za delší časový úsek. Jako nejstarší doklad uvádí smlouvu na postavení varhan s brněnským varhanářem Matoušem Pavlem Rozkošem z roku 1702. Smlouva je psána česky a uvádí se v ní, že „náležitej opus manuální v osmi mutacích, v nohách pak o dvou postaviti a zhotoviti připověděl, kterýžto Mutace patrně vysledují se taktö: Prizipál na štyři střevíce od něho Octawa Quinta od Quinty Sedecima od Sedecimi Quinta minor od ní pak tuplovaná Mixtura, dále malej Kopl, posledně Subbas s druhou Mutací prinzipální otevřenou...“ 18)
DÍLA UMĚNÍ
Část smlouvy mezi F. D. Pomesiánem a F. I. Siebrem na zhotovení nových varhan; F. D. Pomesián zde použil pečeti svého erbu (horní); OA Žďár nad Sázavou, archiv bystřické fary 93
Dispozice Rozkošových varhan podle smlouvy: I. manuál: 1. Kopl welkey 2. Principál 3. Kopl maley 4. Quinta 5. Octawa 6. Quinta minor 7. Sedecima 8. Mixtura II. pedál: 1. Subbass 2. (Principálbas)
8´ 4´ 4´ 2 2/3´ 2´ 1 1/3´ 1´ 2x 16´ 8´otevřený
Varhanář měl nástroj postavit na svůj účet včetně materiálu a za to mu náleželo 200 zlatých a materiál ze starého nástroje. O Rozkošových varhanách se žádné další zprávy nedochovaly. Nové Sieberovy varhany měly dva manuály a pedál s devatenácti hlasy. Byly vybaveny manuálovou spojkou, laděny v tzv. komorním tónu, tj. v ladění běžném i pro jiné hudební nástroje. Jeho výška se v různých dobách měnila, ale Petr Koukal předpokládá, že varhany byly naladěny o něco výše, než je běžné dnes. V manuálech i v pedálu byla neodmyslitelná krátká oktáva. Varhany měly tři měchy, s řemeny k tahání. Ve smlouvě je uvedena následující disposice: Hlavní stroj: 1. Prinzipál von gutten Zühn ins Gesicht 2. Octava von Metall 3. Quinta von detto 4. Super Octava von detto 5. Offene Flaut von Holtz 6. Sallicina die grosse Octav von Holtz die übrigen Octaven von Metall 7. Quintadena gedeckt 8 8. Figura von Metall offen 9. Bifera von Metall aus Achtfussthon 10. Mixtura fünffach
8 Fussthon 4 3 2 8 8 4 2
Pozitiv: 1. Prinzipal von gutten Zühn ins Gesicht 2. Octava von Metall 3. Copel Major von Holtz gedeckt 4. Copel minor von Holtz gedeckt 5. Rausch Quint von Metall zweyfach Pedál: 1. Bordon Sub Bass von Holtz gedeckt 2. Prinzipal Bass von gutten Zühn 3. Octav Bass von Holtz 8 4. Super Octav Bass von Metall
4 2 8 4 11⁄2
16 8 4
Varhany obsahovaly deset hlasů v hlavním stroji, pět v positivu a čtyři v pedálu. Byl to jeden z největších nástrojů, které František Sieber (1716–1785) postavil. Disposice vykazuje už typické znaky 2. poloviny 18. století: v hlavním stroji je vyšší počet osmistopových hlasů, chybí Kvinta 11/3´, v pedálu není ani Kvinta 5 1/3´ apod. Jen Mixtura v hlavním stroji má ještě vysoký počet řad. O dalších osudech Sieberových varhan jsme poměrně podrobně informováni. V archivních materiálech je zaznačena celá řada oprav a zásahů: 94
DÍLA UMĚNÍ 1778 1780 1784 1788
Václav Procházka opravuje měchy 40 kr. Bernard Kropáček opravuje varhany 18 kr. Koupen nový řemen k měchům 12 kr. koupeny 2 řemeny k měchům od řemenáře Michaela Maschkopfa 1 zl. 30 kr. 1791 Martin Schwarzer z Bystřice opravuje měchy 1 zl. 1792 za opravu varhan truhláři vyplaceno 1 zl. 20 kr. 1810 oprava jednoho varhanního rejstříku 30 kr. 1819 oprava varhan 3 zl. 1829 oprava varhan 58 zl. 4 kr. 1834 oprava varhan 9 zl. 30 kr. 1838 oprava dřevěného andílka na varhanách 1 zl. 15 kr 1842 oprava měchů 1 zl. 30 kr. Od roku 1843 se v kostelních účtech objevuje zvláštní oddíl – účty varhanní nadace, kterou založil Franz Radda, bystřický děkan a farář ve Zvoli. (Podle farní kroniky zemřel v roce 1842 – šlo tedy zřejmě o fundaci z pozůstalosti, ustanovenou v testamentu). 1846 oprava varhan 7 zl. 4 kr. vídeňské měny 1847 oprava varhan 22 zl konvenční měny 1853 oprava varhan 119 zl. 39 kr. 1862 posudek znalci – varhanáři 14 zl. 30 kr. 1863 oprava varhan – zaplatil hrabě Mitrowský 201 zl. varhanáři rytíři von Pistrichovi z Třebíče Atd. dalších cca 20 menších oprav varhan až do roku 1915, kdy byly vyměněny za varhany Tučkovy, které jsou podrobně popsány výše. Tím ovšem historie bystřických varhan ve farním kostele sv. Vavřince zdaleka nekončí. Po uplynutí tří čtvrtin století se události opakovaly. Tučkovy varhany byly v katastrofálním stavu Kolem roku 1990 bylo jasné, že pokud nedojde k zásadnímu zásahu do stroje varhan, dohrají. Ve změněné politické situaci se však našlo poměrně rychle řešení, na kterém se podstatnou mírou podílel tehdejší bystřický farář P. Bohumil Černý, jehož iniciativa pří zásadních opravách farního kostela, zejména za dřívějšího nepříliš přátelského režimu k potřebám katolické církve před rokem 1989, se dá plně srovnat s aktivitou a obětavostí jeho dávných předchůdců, Františka Ignáta Dintera a Františka Dominika Pomesiána. Dopisem ze dne 10. října 1993 upozorňuje farář P. Černý Radu města Bystřice nad Pernštejnem na katastrofální stav varhan a žádá město o pomoc a spolupráci. Nepříznivý stav je podepřen odborným posudkem od varhanářské firmy Thomas Töpfer z Brna; spolumajitel této firmy Bronislav Dvořáček je vnukem autora originálu této práce. V posudku z 5. října 1993 se doslova píše: vzdušnice je velmi špatná svou konstrukcí; špatný stav traktury činí hru obtížnou; ventilátor je amatérským zařízením; píšťaly jsou ze špatného materiálu; varhanní skříň vykazuje nestabilitu a hrozí destrukce například při zatížení. Navrhuje celkovou přestavbu varhan podle původní Sieberovy koncepce. S tím ovšem nesouhlasila organologická komise brněnské konsistoře, která 18. prosince 1993 provedla prohlídku varhan (Ing. Z. Hromádka, do. Dr. J. Sehnal) a vyslovila obavy ze zajištění poměrně velkého obnosu (předpoklad byl 1,1 milionu Kč) a navrhla pouze malé úpravy, nezbytné pro zajištění provozu stroje (Diecésní organol. komise považuje v současné těžké ekonomické situaci stavbu nových varhan nebo jejich rekonstrukci za přílišné riziko). Za Radu města do podzimu 1994 jednal s příslušnými institucemi autor redakce a doplňků tohoto díla, tehdy člen městské rady. Zajistil stanoviska významných od95
borníků, mezi jiným Petra Koukala, kteří jednoznačně podpořili celkovou přestavbu varhan s maximální snahou vrátit se k původní Sieberově verzi. Na základě těchto jednání bylo farním úřadem osloveno několik varhanářských firem se žádostí o nabídku. Nabídky podali: Doubek a syn, varhanářství Jihlava; Bohumil Žloutek ze Zásady v okrese Jablonec nad Nisou a již výše zmíněný Thomas Töpfer z Brna. Dopisem ze dne 17. dubna 1994 oznamuje tuto skutečnost P. Černý organologické komisi do Brna a žádá provedení výběru dodavatele. Komise vybrala varhanářství Bohumila Žloutka, který nabídl cenu 900 tisíc Kč. Práce se pozdržely jednak z důvodu úmrtí P. Černého na podzim roku 1994, jednak nevyjasněným financováním, když Okresní úřad odmítl poskytnout finanční příspěvek z důvodu, že varhanní stroj není památkově chráněn a chráněnou kulturní památkou jsou pouze barokové skříně varhan. Nové varhany byly vestavěny po původních varhanních skříní Sieberových varhan. Mají mechanickou tónovou i rejstříkovou trakturu, mechanické spojky II–I, I–P, II–P a Tremolo pro první manuál. Dispozice: I. manuál v pravé skříni varhan II. manuál pozitiv v zábradlí kůru Principál 8‘ Principál 4‘ Flétna dřevěná 8‘ Kopula 8‘ Kvintadena 8‘ kopula 4‘ Salicionál 8‘ Oktáva 2‘ Oktáva 4‘ Superoktáva 1‘ Flétna trubicová 4‘ Kvinta 2 2/3‘ Pedál v levé skříni varhan Superoktáva 2‘ Subass 16‘ Mixtura 4x 11/3‘ Oktávbas 8‘ Flétnabas 8‘ Kvintbas 51/3‘ Chorálbas 4‘ Cornet 22/3‘ Kolaudace varhan proběhla koncem srpna 1996 Kolaudační komise ve složení Prof. Jiří Sehnal, P. PhDr. Karel Cikrle, prof. Vratislav Bělský a P. Mgr. Bejček konstatovala vynikající provedení varhan po zvukové, umělecké i řemeslné stránce. Jeden z členů kolaudační komise prohlásil: „Takové varhany v Brně nemáme“. Varhany požehnal při slavnostní bohoslužbě dne 29. 9. 1996 generální vikář brněnské diecéze P. Jiří Mikulášek. Ke kolaudaci a vysvěcení nových varhan se uskutečnil 13. října 1996 slavnostní koncert za účasti varhanářů, pánů Žloutka a Kubáta. Na nové varhany hrál bystřický rodák Josef Kšica ml., současný hlavní varhaník katedrály sv. Víta v Praze, skladby Černohorského, Händela, Bacha, Dvořáka aj., spoluučinkovala jeho žena Pavla, altistka. Žloutkovy varhany obohatily koncertní život Bystřice. Na varhanách jsou nejméně 2× ročně pořádány koncerty. Pro svou kvalitu byly varhany zařazeny do koncertních cyklů mezinárodního festivalu „Concentus Moraviae“, ve kterém v Bystřici účinkoval např. Wolfgang Kreuzhuber z Rakouska nebo Emília Dzemjanová ze Slovenska. Z našich umělců můžeme uvést kromě již zmíněného Josefa Kšici, který zde koncertuje pravidelně, i Michala Novenka, Jana Škvařila, Janu Poláškovou. Někteří přijíždějí i s dalšími spoluúčinkujícími umělci, např. Petrem Havlínem, Jiřím Kavanem (oba členové České filharmonie) apod. 96
DÍLA UMĚNÍ Boční lodi chrámu postrádají výzdobu, kromě dříve zde umístěných obrazů Křížové cesty, která v kostele nebyla. Pobožnosti Křížové cesty se konaly ve hřbitovním kostele, kde jsou novější obrazy, řezané ve dřevě sochařem Antonínem Suchardou z Nové Paky, pořízené v roce 1901. Teprve v době 2. světové války, kdy byly zakázány církevní průvody, došlo k jejich prozatímnímu zřízení. Barvotiskové obrázky jsou v současné době nahrazeny barokovou Křížovou cestou, zapůjčenou z Úštěku v severních Čechách. Taktéž socha Panny Marie Lurdské, sňatá z oltáře sv. Barbory, byla přechodně umístěna na oltáři v jižní lodi. Na východních koncích bočních lodí jsou oddělené místnosti, jižní z nich slouží jako sakristie, severní byla do roku 1996 kaplí Bolestné matky Boží, dnes je využívána jako zpovědní místnost. V gotickém kostele zde bývala sakristie. Poprve byla Mariánskou kaplí nazývána v roce 1852, kdy v ní byl postaven nový oltář z umělého kamene, podobného mramoru. Tento oltář měl dřevěný stůl s přečnívající deskou. V pozadí stála socha Panny Marie a nad ní křížová klenba, nesená korintskými sloupy.
Levá (jižní) část varhanních skříní
V roce 1931 byla socha i s touto drobnou stavbou odstraněna a na oltář postaveno nové sousoší Piety. Toto sousoší vyřezal v lipovém dřevě a polychromoval sochař Břetislav Kafka21) z Červeného Kostelce. Břetislav Kafka (14. května 1891–27. srpna 1967) byl významným umělcem – sochařem období 97
Detail výzdoby skříní hlavního pozitivu
98
první republiky. Známější byl jako velice úspěšný lidový léčitel a autor celé řady knih z oblasti na pomezí psychologie a parapsychologie, zejména v minulém režimu zakázaných „Nových základů experimentální psychologie“ (autor redakce tohoto díla našel jako třináctiletý tuto knihu v pozůstalosti pana rady Endla a má ji dosud). Sousoší bylo pořízeno nákladem tří tisíc Kč a posvěceno na Květnou neděli 29. března 1931. Sousoší je vynikající prací umělce, kterou životně věrně, nikoliv však na úkor umění, vyjádřil až se zarážející přesvědčivostí závěrečný výjev Velkého pátku na Golgotě, kdy Matce Boží bylo do klínu vloženo mrtvé tělo Kristovo. Umělec se zde odklonil od běžného zobrazování Panny Marie sedící a zcela věrně podle rozumového úsudku Matka Boží v pokleku na levé koleno podpírá pravou nohou mrtvé tělo. Pravicí je přidržuje za rameno, levicí pozdvihuje Kristovu levou ruku. Tělem je nakloněna dopředu, hlava je mírně skloněna. V neobyčejně jemně modelovaném obličeji se zračí celé prožité utrpení až po tuto poslední bolest. Vážnost chvíle je vyjádřena i úpravou šatu. Na prostém spodním rouchu jemné růžové barvy, v pásu přepásané a na prsou sřasené, je přehozen svrchní šat modré, na rubu bílé barvy, který zahaluje celou hlavu, kolem tváře je jeho okraj přeložen nazpět, na prsou sepnut kulatou sponou. Odtud se dále rozbíhá až téměř k zápěstí rukou, odkud teprve splývá volně dolů. Nad levým předloktím je opět přehrnut okrajem nazpět. Tělo Kristovo je vypracováno s největší možnou péčí a uměleckým citem a svědčí o umělcových dokonalých znalostech stavby lidského těla. Představuje muže statného, v plném rozkvětu síly a s dobře vyvinutými svaly, které nese následky podstoupených muk a smrti na kříži. Svalstvo, které neslo váhu těla, je vystouplé, hlavní žíly a šlachy na pažích ostře pod kůží vystupují. Hrudník v dolní části je vpadlý, žebra vystouplá. Rána v pravém boku je podána až příliš opravdově. Je široce otevřená, hluboká a vytéká z ní jazykovitý kus sražené krve. Spodní část těla je ovinuta bílým plátnem, po celé šíři shrnutým v nepravidelné záhyby. Jeho volný konec splývá od pravého boku k zemi, po níž se ještě rozkládá shrnuto až pod nohy. Nohy jsou v kolenou ohnuty v pravém úhlu vzad. Celé tělo spočívá poněkud na pravém boku, horní část trupu je opřena o Mariina kolena šikmo k jejímu tělu. Dlaně jsou mírně sevřeny, prsty pokrčeny, palce
DÍLA UMĚNÍ
Kruchta v jižní boční lodi
odstávají. Hlava je nakloněna k pravému rameni a zvrácena nazad, vazivo na levé straně krku ztuhle napjato. Tvář výrazného obličeje je věrně modelována podle vědecky vytvořených obrazů Kristovy tváře. Líce jsou vpadlé, oči zavřeny, ústa pootevřena. Tvář je ověnčena kaštanovým zvlněným plnovousem. Dlouhé zvlněné vlasy jsou rozčesány středem hlavy na obě strany a po levé straně krku splývají až k rameni. Trnová koruna je již sňata. Sousoší je svými rozměry životní velikosti do dané prostory velké. Tento nesoulad byl zaviněn tím, že sochař vytvořil dílo ve svém ateliéru, aniž by se byl předem s určeným prostorem seznámil a písemné sdělení rozměrů nestačilo. Dílo by pro své plné uplatnění vyžadovalo víc volného prostoru, vysokou zadní stěnu, čímž by byla účinnost mnohem vyšší a vhodnějším osvětlením by bylo možno docílit dalšího vyzdvižení celé jeho umělecké krásy. 99
Břetislav Kafka: Pieta; sousoší z roku 1931
V dnešní době je socha Piety umístěna u vchodu do severní boční lodi, protože v kapli severní lodi, jak již uvedeno, byla zřízena zpovědní místnost. Při nedávném fotografovaní mobiliáře kostela pro účely publikace objevil autor redakce a doplňků tohoto díla v bystřickém kostele další sochařskou práci Břetislava Kafky. Jedná se o polychromovanou asi 1 m vysokou sochu Panny Marie, která se v minulosti nosila v průvodech na významná poutní místa, zejména do Křtin a Obyčtova. Nyní je umístěna v sakristii. K jižní boční lodi přiléhá kaple Božího hrobu. Jak již uvedeno, kaple byla přistavěna při velkých opravách v roce 1873. Umístění je velmi vhodné a dojem hrobu v souladu s našimi představami je přiblížen tím, že jeho dlažba je o tři stupně pod úrovní dlažby lodi a tento výškový rozdíl bývá ještě zvětšen přistavením dalšího dřevěného stupně před vchod. Věřící do kaple nevstupují a zůstávají u onoho dřevěného stupně před vchodem. 100
DÍLA UMĚNÍ Prostora kaple je krychlového tvaru, jen nepatrně osvětlena dvěma malými oválnými okny v bočních stěnách. Uprostřed stojí oltář s úzkou oltářní deskou. Místo svatostánku je model Archy úmluvy, na kterou bývá stavěna monstrance. Těsně za oltářem se zvedá černá stěna, kterou je celá kaple příčně přepažena. Stěna je ozdobena průsvitným obrazem ze skleněných políček. Uprostřed je kříž s rouškou přehozenou přes příčná ramena s kruhem barevných paprsků kolem středu. Po stranách kříže klečí dva andělé, hluboce se uklánějící. Jejich hlavy jsou malovány na skle. V oltářním stole je obvyklý výklenek se sochou mrtvého Krista. Pozadí výklenku je rovněž složeno ze skel v podobě vějířovitě rozložených paprsků. Obrazy jsou prosvětlovány zezadu. I když při plné výzdobě působí hra světel ve stěně prostým milým dojmem, postrádá uměleckou hodnotu, ale díky svému oddělení od vnitřku chrámu neruší celkový dojem. Toto vybavení v ceně 300 zl. bylo dodáno již k Velikonocům 1873 a vyrobila ho firma Zbytka v Olomouci4). Aby byl výčet sochařských prací v chrámu úplný, je nutno uvést také sochu vystavovanou v době velikonoční na hlavním oltáři, sochu Vzkříšení. Je to přes půl metru vysoká postava barokové práce, sahající svým původem přibližně do Pomesiánovy doby. Je-li i ona Hohnovým dílem, nelze přesně určit. Pravděpodobně je prací jiného sochaře, jak tomu nasvědčuje použití barev. Jemně zbarvená postava Zmrtvýchvstalého stojí na stříbrném oblaku, pod levou nohou se vydouvajícím do výše. Nohy jsou mírně rozkročeny, váha těla spočívá na pravé noze, levá se opírá o oblak jen prsty. Tělo je vlnovitě prohnuto, hlava nakloněna nazad. Tvář je obrácena vpravo, pohled sleduje pozdviženou pravici. Přes pravé rameno má přehozen pruh červené látky, vlnovitě splývající podél těla vzadu dolů. Paže, zvláště dlaň a prsty jsou poněkud hmotnější, ačkoliv jsou jinak dobrou prací. Vysoká hůl zakončená křížem s bílým praporcem je již novější a je volně vsazena do levé ruky. K doplnění vnitřního zařízení ještě patří Jesličky. Farní kronika zaznamenává v roce 1908 zakoupení nového Betléma. Patrně tedy již dříve v kostele nějaké jesličky byly. To je samozřejmé v kraji, kde lidové betlémářství bylo doma a jesličky
Břetislav Kafka: Panna Maria 101
bývaly s oblibou stavěny ve všech domácnostech a často ve značných rozměrech, jak je dosud zvykem na nedalekém Třebíčsku. Betlém pro kostel byl zakoupen u firmy V. Buka v Praze za obnos 423 zl. 82 kr. a býval v době vánoční stavěn na zvláštním lešení pod klenbu druhé oratoře na jižní straně hlavní lodi. Figurky tohoto Betléma byly vkusné, ale nevhodné byly kulisy města a krajiny, které svými rozměry neodpovídaly postavám. Tento nesoulad byl ještě zvýšen několika domky švýcarského stylu, porůznu stavěných v popředí, které byly stejné výšky jako postavy. V roce 1933 byl tento Betlém opatřen zvláštním strojem, kterým byly postavy uváděny do pohybu. Celek však nebyl projevem ani uměleckým ani lidovým a postrádal žádoucí náboženský význam. Proto byl v roce 1951 nahrazen jesličkami novými, v nichž Svatá rodina v prosté stáji a dvojice pastýřů s párem oveček představují životně i dějepisně věrně výjev památné noci. Vytvořil je sochař František Charvát z Kutné Hory za obnos 25 tisíc Kčs. Dnes se běžně používá kombinace Charvátových jesliček s původními figurkami z roku 1909, což potlačuje umělecký dojem nových jesliček.
Barokní socha Vzkříšení neznámého autora
102
Tím je vyčerpán soupis i popis zařízení a výzdoby chrámu. Je přirozené, že vše potřebuje občasné a odborné opravy a zajišťování proti předčasnému zániku. Největší z takových oprav před rokem 1950 byly provedeny v roce 1934 nákladem 22 tisíc Kčs řezbářem Leonardem Dlugopolským z Ořechova u Trenčína. Oltáře i ostatní zařízení byly rozebrány a mořeny plynem, aby bylo zamezeno dalšímu ničení červotoči. Vlastní opravy řezeb a nátěry se zlacením nebyly provedeny zcela odborně a zvláště hlavní oltář přemírou zlacení i částí, které měly původně barvu ořechového dřeva, byl poškozen ve svém vzhledu. Restaurátor mimo práce zajišťovací a obnovovací doplnil nevhodně hlavní oltář barokovým jehlancem s barevnými elektrickými žárovkami. Brzy však byl na zákrok Památkového úřadu odstraněn. Spolu s ním byla odstraněna i nová socha sv. Terezičky, dodaná chrámovým družstvem v Pelhřimově v roce 1934, umístěná tehdy v kněžišti a ozdobená rovněž barokovým rámem Dlugopolského. Odstraněn byl i votivní obraz Sedmibolestné Panny Marie, umělecky slabší, který je nyní zavěšen v hřbitovním kostele. Visíval v hlavní lodi na prvém pilíři od kůru po jižní straně.
DÍLA UMĚNÍ
Betlém Františka Charváta z roku 1951
Při těchto opravách byly vyměněny i chrámové lavice. Staré lavice z Pomesiánovy doby byly již značně sešlé, nezpůsobilé oprav a neměly také uměleckou cenu. Nové dubové lavice, práce místního truhláře Josefa Pavelky, se od dřívějších liší svou nezvyklou světlostí. V roce 1948 došlo i k výměně barokových skříní v sakristii, taktéž Pomesiánova daru, za nové z dubového dřeva, za cenu 50 tisíc Kč Velkolepé vybavení chrámu P. Pomesiánem se však neskončilo pořízením popisovaného zařízení. Milovník a nadšený znalec výtvarného umění se nezastavil a ve snaze mít chrám úplný a dokonalý po všech stránkách, vybavil ho i drobnými předměty, z nichž mnohé již během let vzaly za své běžným opotřebováním. Nejcennější se však zachovaly. Mezi množstvím těchto předmětů je na prvním místě velká monstrance, překrásné dílo barokového umění zlatnického, které v současné době není používáno ani o velkých svátcích a zvláštních příležitostech, jak bylo zvykem donedávna. Byla zhotovena roku 1769 neznámým umělcem na Pomesiánovy náklady, a proto 103
Monstrance pořízená F. D. Pemesiánem
104
se bližší údaje o jejím původu nedochovaly. Monstrance je tepaná z mědi a pozlacena. Je 738 mm vysoká, 340 mm široká a má hmotnost 5,04 kg. Základna a dřík jsou obvyklých tvarů, zato však horní část vzbuzuje zasloužený obdiv. Schránka na Tělo Páně, vybroušená z čistého křišťálu, je okrouhlého, ve směru kolmém poněkud zploštělého tvaru, a je uložena v širším rámu, složeném ze čtyř vlnovek. Kolem schránky se rozkládají do kruhu nestejně dlouhé paprsky ve dvojitém věnci. Paprsky v předním věnci jsou jen krátké a nepočetné, zadní jsou husté, pravidelně rozložené v celé trsy. V průřezu jsou prohnuté, čímž je docíleno ještě většího dojmu bohatosti. V obvodu tvoří zhruba kruh, z něhož ve vrcholu vybíhají tři trsy paprsků delších. Na paprscích je tepaný stříbrný věnec z umělecky upravených větví, listí a úponků, propletený pšeničnými klasy a vinnými ratolestmi s hrozny. Nahoře i dole se věnec prodlužuje a dává této části monstrance oválný vzhled. V dolním výběžku věnce je vytvořena drobná kartuše a v ní je obraz Beránka ze Zjevení sv. Jana na knize se sedmi pečetěmi. Ve spodní části po každé straně křišťálové schránky jsou postavy svatých patronů města a chrámu, sv. Vavřince a sv. Floriána. Prvý z nich je označen nástrojem svého mučení – rožněm a mučednickou palmou v pravici, druhý s praporem v levici a drobným džberem v pravici ulévá hořící domek u svých nohou. V nejhořejší části, vybíhající až na samý vrchol paprsků je barokně rozevlátá postava Boha Otce se zeměkoulí v levici a nad ní symbol Ducha Svatého, holubice. Tato skupina tvoří vrchol celého díla nejen svým umístěním, ale i uměleckým provedením. Vrchol je zakončen ozdobným stejnoramenným křížem. Celý stříbrný věnec je posázen 48 broušenými smaragdy. Zelené smaragdy zde byly voleny úmyslně, neboť v křesťanské symbolice posilují víru Pozoruhodná je i druhá strana monstrance, lidem téměř neznámá. Na zadní straně vrchních paprsků je připevněna stříbrná kartuše z úponků závitovitě zakončených a v ní štít s vypouklým tepaným erbem Pomesiánovým. Setkáváme se s ním po druhé, v obou případech na místech, kam obyčejný člověk nedohlédne. Štít oválného tvaru je příčným pruhem rozdělen na dvě nestejné části. Ve spodní menší části, vodorovně rýhované je sedmicípá hvězda, v poli hořejším, rýhovaném kolmo, je půl korunovaného dvojocasého lva, třímajícího ozdobnou sekeru. V klenotu je opět
DÍLA UMĚNÍ hlava rytíře se spuštěným hledím. V pruhu rozdělujícím štít jsou latinskými velkými písmeny uvedena začáteční písmena jména dárcova „F D P“. Křišťálová schránka je v horní části věnčena nápisem ve dvou řádcích, přerušených erbem: „Qui Docti Fuerint Fulgebunt Velut Stellae In Perpetuas Aeternitates V. XII.“ Pod schránkou je stručné věnování: Fieri Fecit A. 1769“ Počáteční písmena jsou ryta latinskými velkými písmeny, ostatní malými psacími písmeny. Nápis je zkrácený citát z Proroka Daniela, kapitola 12, verš 3.: Ti však, kteří moudrými byli, budou zářit jako zář oblohy nebeské, a ti, kdož mnohé vedli k spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy“. Nápis na monstranci v překladu zní: „Učení skvíti se budou jako hvězdy na věčné časy“. Nápis svým významem neodpovídá účelu monstrance, jedná se zřejmě o osobní heslo šlechtice Pomesiána, které vypovídá hodně o jeho filosofickém (zednářském – jak dosvědčuje i jeho erb) zaměření, obvyklém u většiny vzdělaných osobností té doby. Kolem monstrance se dlouho udržovaly různé pověsti, které Pomesiánův pád dávaly do přímé souvislosti se zmizením „vzácné“ monstrance. Dle záznamů kostelních klenotů z roku 15781) měl tehdy farní kostel monstrance dvě, jednu velkou stříbrnou a druhou mosaznou. V zápise o generální visitaci roku 1660 jsou uvedeny obě monstrance, z nichž prvá je označená jako „pěkná stříbrná monstrance“, druhá mosazná. Za dvanáct let poté20) najdeme záznam stejného obsahu, ale o stříbrné monstranci je uvedeno, že je „řemeslné práce, 8 nebo 9 liber těžká, pozlacená a druhá měděná, pozlacená s Melchisedechem, či lunulou pozlacenou“. V Tenorových Pamětech města Bystřice na straně 43 je zpráva z roku 1605 o prodeji stříbrné monstrance na krytí nákladů stavby nového kostelíka, ale v tomto případě jde o zcela jinou monstranci, nikoliv z kostelního majetku, kterou pro uvedený účel daroval tehdejší majitel města Zikmund Jan Ples Heřmanský ze Sloupna, spolu s obrazy a „svátostmi“ (blíže neuvedeno) ze svého domu. Stříbrná monstrance z kostelního majetku, jak byla v citovaných třech pramenech uvedena, byla v roce 1752 se souhlasem olomoucké konsistoře prodána za 249 zl. a 1/2 kr., tedy 1 zl. za lot. Výtěžku bylo použito na novostavbu chrámu. Prodej byl odůvodněn posudkem, že monstrance byla již prastará, pro Velebnou svátost nevhodná. Tento posudek je sice v rozporu
Kalich pořízený F. D. Pomesiánem
105
se zprávou z roku 1672, ale názory na umění byly a budou vždy rozdílné a řídí se míněním znalců, milovníků umění, pokud a do jaké míry jsou jimi osoby provádějící odhad a zápis o události. Co se stalo s monstrancí druhou, měděnou (či mosaznou), nejsou už žádné další zprávy a není vyloučeno, že byla P. Pomesiánem skutečně prodána nebo věnována jinému kostelu, jak se stalo patrně i s ostatním starým zařízením. K jejímu vyřazení ovšem mohlo dojít také později pro nepotřebnost, když zde byla monstrance nová. Jisté však je, že koncem 19. století to byla jediná monstrance v kostele. Pro svou značnou váhu však nebyla vhodná pro delší průvody, zejména Vzkříšení a Boží Tělo, a proto byla v roce 1901 zakoupena farářem Rainholdem Wágnerem u zlatníka Josefa Neškudly v Jablonném nad Orlicí za 500 Kč monstrance menší, zhotovená z ryzího stříbra a pozlacená. Schránka na sv. Hostii je ozdobena kruhem jemných paprsků, souměrně rozložených, mezi nimiž jsou vloženy úzké, vlnovkovitě zprohýbané plaménky stejné délky s paprsky. Ve vrcholu je ozdobena latinským křížem. S hlediska uměleckého se jedná o průměrnou ukázku novodobého zlatnického umění. Mezi bohoslužebnými rouchy zaslouží zvláštní zmínku stará paramenta. Pozůstávají z pluviálu, ornátu (kasule) a dvou dalmatik s příslušenstvím, zhotovených z bílého hedvábí a vyšívané stříbrem. O jejich původu nejsou žádné zprávy, ale jsou to nepochybně nejstarší 106
Detail zadní strany monstrance s erbem a heslem F. D. Pomesiána
DÍLA UMĚNÍ
Ornát se souboru renesančních mešních úborů
roucha a nejstarší bohoslužebné předměty v bystřickém kostele vůbec. Snad se o nich zmiňuje Matrica antiqua20): Hedvábné kasule čtyři: jedna bílá, červenou látkou uprostřed zpestřená, druhá červená, zlatem protkávaná, třetí fialová, čtvrtá a tři jiné polohedvábné pestré, …. Jejich pozoruhodnou vlastností je, že na nich nacházíme dvoje umění, jednak odpovídající používanému dobovému slohu a jednak zvláštní druh, vycházející z umění lidového. Ornát má na přední i zadní straně široký svislý pruh, ozdobený barevným vyšíváním, které kresbou i provedením připomíná lidové horácké výšivky. Ještě výraznější jsou obdobné vzory na dalmatikách, na kterých jsou jimi ozdobena čtvercová pole. Horácké lidové okrasné vyšívání se od výšivek jiných krajů nápadně liší. Lidové umění všeobecně má svůj původ jasně v baroku, jehož myšlenku si prostý lid tak intenzivně osvojil, že pronikla celým jeho životem a nejvýrazněji se projevila právě na výšivkách. Pouze Horácko ve své uzavřenosti si vytvořilo své umění spíše na podkladech renesančních. Nacházíme v něm víc smyslu pro souměrnost a jakousi přísnost v rozvržení obrazů i zvláštní smysl pro skládání barev. Vyšívání uvedených kostelních rouch má všechny znaky tohoto umění. V každém celku nacházíme základní tvar, z něhož vyrůstá vzor pevně stavěný v jediný celek. I sama práce po stránce technické připomíná vyspělé lidové umění. Ostatní plochy rouch jsou pokryty stříbrem vyšívanými vzory běžného 107
Dalmatika se souboru renesančních mešních úborů 108
DÍLA UMĚNÍ
Detail stříbrem vyšívaného pluviálu se souboru renesančních mešních úborů
slohu, který původem sahá do konce 17. století nebo počátku 18. století. I v tomto případě je k určitějšímu vysvětlení zapotřebí odborníka. V současné době jsou tato, z hlediska dnešních církevních obřadů nepotřebná, obřadní roucha předána do Městského muzea. Mezi množstvím předmětů, potřebných k bohoslužbám, je třeba se zmínit o sbírce starých misálů, pořízených v době Pomesiánově, které obsahují cenné rytiny, dále pak rituály a jiné knihy, dnes již nepoužívané. Mají svou hodnotu jak náboženskou a kulturní, tak i výtvarně uměleckou. Zasluhují proto, aby byly pečlivě uloženy a uschovány pro budoucnost. Objemné literátské kancionály (Slavíček rajský aj.), pozůstalé po někdejším slavném spolku literátském, který sice úředně zanikl za vlády císaře Josefa II., skutečně však posledním jeho členem Josefem Rubešem ve dvacátých létech 20. století, si odvezl v roce 1934 restaurátor Dlugopolský pro svoje soukromé sbírky. Tím vznikla chrámu a městu nenahraditelná kulturní škoda. Až do velkých oprav započatých v roce 1934 byly v hlavní lodi umístěny četné kostelní a cechovní korouhve, které měly značné rozměry a byly nošeny až třemi muži současně. Řemeslnické cechy zanikly v druhé polovině 19. století, ale jejich korouhve byly pietně ponechány v kostele nadále a jedna z nich, soukenická, byla ještě v první polovině 20. století několikrát nesena v pohřebních průvodech posledních členů kdysi slavného cechu, zejména pak naposledy 109
při pohřbu posledního bystřického aktivního soukeníka a tkalce Adolfa Dvořáčka (+ 14. září 1954), otce a dědy spoluautorů této práce. Korouhve byly jako nepotřebné z kostelní lodi odstraněny a uloženy do místního muzea. Vyřezávané cechovní podstavníky byly již dříve přemístěny do hřbitovního kostela, kde jsou umístěny dosud. Kostelní korouhve, pokud je bylo používáno pro průvody, zejména dvojice bílých na těžkých barokových žerdích, byly v chrámu ponechány, ale jen v bočních lodích. V dnešní době jsou cechovní korouhve uloženy v místním muzeu, kde byly velice kvalitně restaurovány do původní podoby. Jak bylo podrobně rozepsáno v kapitole V pohledu přítomnosti, je stavebně technický stav farního kostela sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem díky zásahům v posledních letech relativně dobrý a je předpoklad úspěšného zachování jedinečné kulturní památky dalším generacím. To samé však není možno tvrdit o umělecké výzdobě a mobiliáři. Poslední, ne příliš úspěšný zásah proti dřevokaznému hmyzu se uskutečnil ve 30.letech minulého století. Podrobná prohlídka soch, zvláště pak drobných ozdob řezaných ze dřeva podává neutěšený pohled. Dřevo se na mnoha místech před očima samo rozpadá a pokud se neprovede v budoucnosti jednoho desetiletí zásadní zásah, nezachová se následující generaci našich potomků téměř nic. Jak zdůrazňuje pan starosta města v úvodu, uvědomování si naší minulosti je pro nás důležité. Věřím tedy, že společnou prací města i farníků se podaří nalézt řešení, protože jediná významná historická památka našeho města patři nám všem bez rozdílu.
110
ZVONY MÉHO KRAJE
111
A nakonec přichází na řadu předměty zvláštní, těšící se osobité oblibě všeho lidu města i kraje, lidu všech vrstev i nejrůznějších životních názorů a směrů, předměty drahé a milé bez rozdílu všem – zvony. Pohnuté až dramatické jsou jejich dějiny a přímo symbolické jsou jejich osudy. A jejich hlasy znějí dodnes ústy věků... Dějiny bystřických zvonů lze rozdělit do tří údobí: První období obsahuje dlouhé věky od konce 15. století do roku 1841, tj. od prvních písemných zpráv do požáru města, kdy byly všechny zvony zničeny. Druhé období je kratší, necelých 80 let, tj. od přelití zvonů do roku 1917, kdy byla polovina zvonů zabrána pro účely první světové války. A konečně třetí období, zahájené pořízením zvonů nových v roce 1924. Toto období – snad ještě neskončilo – odebráním tří zvonů v roce 1942, opět k válečným účelům. Až do počátku 19. století je o bystřických zvonech jen velmi málo zpráv a i ty jsou kusé. Prvá zmínka o zvonech vůbec je datována rokem 1496, kdy obec za duchovního správce farnosti, kněze Petra, provedla sbírku na zvony. Kněz sám přispěl 1 kopou a 26 groši, farnost štěpánovská 1 kopou, Žďár 2 kopami a z kostelních peněz dáno 14 kop a 4 groše. Celkem se sešlo 18 kop a 1 groš. Kdy a kolik zvonů bylo z výtěžku této sbírky pořízeno, není již známo. Jisté však je, že bystřický kostel jako kostel farní jistě již nejméně jeden zvon měl a sbírkou měl být počet zvonů pouze rozmnožen. Podle pozdějších zpráv lze soudit, že byly pořízeny tři zvony, neboť vizitační zápis z roku 1660 zaznamenává, že kostel má 5 zvonů a kostel Nejsvětější Trojice (nyní hřbitovní) jeden zvon. Jeden z tohoto počtu byl však pořízen až v roce 1547. Ale již o 12 let později (1672) uvádí farář Jiří Bernard Vlásek ve zvláštním seznamu majetku kostela, že na věži je 6 zvonů, 3 velké a 3 prostřední a podotýká, že „podle zkušeností se považují za posvěcené“. Z této poznámky vyplývá, že zvony byly starého původu. Ve zprávě z roku 1672 je proti roku 1660 uváděno již o jeden zvon víc. Jde patrně o zvon z „horního“ kostela, který byl v té době opuštěn a velice chátral. Zvon byl proto přemístěn, i když jen přechodně, do zvonice farního kostela. O jménech zvonů najdeme první zmínku v listě pana Jana Čejky z Olbramovic Bystřickým ze dne 24. června 1614: Kdyby pak kdo z obyvatelů bystřických v kostele neb na krchově při kostele sv. Vavřince chtěl býti pochován, aneb kdyby se chtělo jemu velkým zvonem i jinými zvony dáti vyzváněti, toho moc a vůli vypravíce a zaplatíce to, což od takového kladení se tu vyzvánění od starodávna zapracováno bylo. Název velký zvon se pak vyskytuje v různých zápisech ještě několikrát a je to náš nynější starý slavný VAVŘÍN. Alespoň v kovu je tentýž. Jako druhé jméno se objevuje MEDIÁN. Původ jména není znám, snad bylo odvozeno od srovnání jeho velikosti s ostatními zvony, kde v trojici velkých zvonů zaujímal místo střední (z latinského media – střed), či snad byl prostředníkem mezi lidmi a kostelem jen při zvláštních příležitostech. Zvon MEDIÁN se uchoval až do roku 1841, kdy byl zničen ohněm, ale již nebyl obnoven. P. Klinkáč uvádí ve svém spisku4) ještě další, možná pravděpodobnější, výklad názvu zvonu – „tolik co poledník zvaný“ – tedy od poledne – středu dne. Podrobnější zprávy nalezneme teprve v tzv. Domácích protokolech fary bystřické2), založené roku 1803 děkanem Janem Nedopilem, kde jsou spolehlivě udány nápisy na zvonech a jejich váha. 112
ZVONY MÉHO KRAJE
Nově pořízené zvony v roce 1924
Největším zvonem vždy byl a zůstává VAVŘÍN, dříve nazývaný Velkým zvonem. Vážil původně 35 vídeňských centýřů (1 960 kg, 1 centýř = 56 kg). Roku 1686 se roztrhl (Téhož léta v sobotu po Božím vstoupení v Bystřici potlouklo – Téhož léta po potlučení za dvě neděle velký zvon se roztrhl.), jak zaznamenává Zourkova kronika3), ale téhož léta dne 7. Septembris o 8 hodinách ulitý jest. Ve spisku Památka4) od faráře Klinkáče jsou podrobnosti, zachované ústním podáním: Na kterém místě přelití se vykonalo, na jisto se neví, ježto zprávy o tom se rozcházejí. Dle jedněch přelit byl na zahradě měšťana Višky, dle jiných na zahradě měšťana Rudy (dnešní spořitelna), než o tom se shodují, že příkladná musela být zbožnost matron bystřických, any tehdáž tolary a jiné stříbrné peníze v klíně přinášely a do zvonoviny taviti daly, aby zvučnějšího hlasu nabyla. O této obětavosti Bystřických se ve městě vyprávělo ještě v období první republiky, ale byla mylně kladena až do přelití druhého po požáru v roce 1841. Zakládá-li se pověst na pravdě, je nutno ji klást do roku 1686, protože záznam Klinkáčův vznikl 32 let po obrovském požáru města a existovali tedy přímí pamětníci zkázy a obnovy zvonů. Mimoto toto druhé přelití bylo provedeno v Jihlavě, jak o tom svědčí záznam v Zourkově kronice: Dne 20. května t. r. byly nově lité zvony v Jihlavě od novoříšského pana preláta křtěny, 22. do Bystřice vezeny a 23. a 24. na věže taženy, ... Prvé přelití prováděl brněnský zvonař Pavel Streks. Při této příležitosti došlo také asi k prvé tónové úpravě sboru zvonů podle hudebních pravidel. Váha VAVŘÍNa byla snížena o celých 5 centýřů a současně ulit i nový zvon nazvaný PETR, o váze 8 centýřů, aby tak zvony zněly v lepším souzvuku. Rozdíl 3 centýřů zvonoviny, o které byla váha součtu obou zvonů zvýšena, byl asi uhrazen dobrovolnou sbírkou vhodných kovů mezi obyvateli a toto je asi pravým podkladem pověsti o přinášení mincí a stříbra k roztavení. 113
Přelitý VAVŘÍN vážil již jen 30 centýřů, tj. 1 680 kg. Zvon byl opatřen nápisem: In Nomine Jesu omne genu flectatur coelestium terrestrium I. D. D. C. C. de R. L. B. I. M. H. D. R. B. R. S. C. M. G. G. B. D. (rodové znaky) I. D. D. A. G. D. E. R. N:C:I: DE:K haec campana refusa est in honorem omnipotentis D:Ec:et. P:M:V:J:Pat. Laurentii sumptibus ecclesiae et patronicitante Georgio Kamensky in Bistřzictz A 1686 (znak města) R:D: Jakobus Ignatius Kvapil Parochus in Bystřzictz Paul Streksus von Brunn hat mich gegeossen an 1686. V překladu: Ve Jménu Ježíš kleká každé koleno nebeských, zemských. Tento zvon jest přelit ke cti všemohoucího Boha Nejvyššího a Nejsv. M/arie/ P/anny/ a sv. patrona Vavřince, nákladem kostela a přispěním Jiřího Kamenského v Bystřici r. 1686. R. D. Jakub Ignác Kvapil, farář v Bystřici. Pavel Streks z Brna mne ulil r. 1686. Samostatná velká písmena jsou tituly a jméno tehdejšího majitele Bystřice Kristiána, hraběte Rogendorfa. Druhý zvon MEDIÁN vážil 16 centýřů (950 kg) a měl český nápis: Tento zvon dělán napřed ke cti Pánu Bohu a sv. Vavřinci v Bystřici léta páně /číslice nečitelny/ všem věřícím křesťanům, kteří v pravdě v paměti mají: budiž Pán Bůh pochválen Třetím zvonem byl zmíněný PETR a PAVEL z roku 1686, 448 kg těžký, s latinským nápisem Campana fusa est in honorem S. S. Petri et Pauli sumptibus 114
ZVONY MÉHO KRAJE eccelesiae Bistřzicenzis Dno. Georgio Kamensky paronicitante Brunae 1686. Intercedite pro nobis Sancti Apostoli V překladu: Zvon ulit ke cti svatých Petra a Pavla, nákladem kostela bystřického a přispěním pana Jiřího Kamenského v Brně r. 1686. Svatí apoštolé přimlouvejte se za nás. Jako čtvrtý zvon ve sboru byl ZBORNÍČEK. Vážil 4 centýře (224 kg) a měl český nápis: VESSELIZ SE SRDCE ME ABÝS SE BALO BOHA 1547 Porovnáme-li oba nápisy, MEDIÁNA a ZBORNÍČKA, dospíváme zdánlivě k nesrovnalostem v jejich časovém vzniku. MEDIÁN pocházel nepochybně z konce 15. století, pořízen byl z výtěžku sbírky obce za kněze Petra. Jeho nápis je ale po stránce gramatické mnohem pokročilejší než nápis ZBORNÍČKA (je-li opis jeho nápisu správný), který je o padesát let mladší. Toto lze snadno vysvětlit různými zvonaři a jejich nestejnou úrovní ve vzdělání. MEDIÁN byl asi dílem brněnského zvonaře Ondřeje Ptáčka, pozdějšího dvorního zvonaře v Praze (roku 1509 ulil pro chrám sv. Víta zvon Václav). ZBORNÍČEK byl zřejmě ulit zvonařem venkovským, který sice byl také dobrým litcem, ale novou mluvnici neovládal. Je-li letopočet správně opsán, je podivné, že k ulití zvonu došlo v době, kdy bylo město již dlouhá léta bez kněze a nebyla zde tedy osoba, která by podněcovala farníky k rozmnožování kostelního majetku. Není tedy vyloučeno, že zvon nebyl původně ulit pro farní kostel. V době jeho ulití byli v Bystřici a okolí početní moravští bratři, kteří zde měli svoji modlitebnu zvanou Sbor, jejíž stavba pochází pravděpodobně z poloviny 16. století, kdy bystřičtí bratří byli velmi vlivnou skupinou obyvatel města. Snad byl tedy zvon ulit pro tuto modlitebnu a podle ní také nazván, i když po zániku Sboru byl převzat do farního kostela. Poslední dva zvony byly stejné váhy. Každý vážil 2 centy (112 kg). Jeden z nich byl nazýván POVĚTRNÍK. Zvonilo se s ním po starém zvyku proti mrakům a bouřím (povětří). Nápis, pokud nějaký měl, není nikde zaznamenán. Druhým z této dvojice byl UMÍRÁČEK, kterým byl oznamován odchod některého z farníků na věčnost. Nápis neměl. Zajímavý je zápis v Zourkově kronice z roku 1710: Dne 16. febr. nejprvnější zvonění zvonkem, kterým se na věži strany umírání prozvání, Justyně Šmahlové zvonilo. Ze zápisu lze pravděpodobně vyvodit, že v tomto roce byl Umíráček pořízen. Ačkoliv všechny zvony pocházely z doby rozkvětu našeho zvonařství a jednotlivě byly zdařilými díly zvonařských hutí, přece jen jejich souzvuk (při posouzení podle jejich váhy) byl sotva umělecky na výši. Zněl spíše melodicky, což u zvonů neodpovídá použité hmotě – kovu, ani ustáleným hudebním zásadám. Rok 1841 znamenal zkázu všech bystřických zvonů. Osudné noci z 19. na 20. září, kdy v moři plamenů zaplály i obě věže jako obrovské pochodně, brzy jejich hlas, volající o pomoc k lidem i k nebi, zmlkl a zanedlouho 115
v praskotu hořících trámů zaduněl jejich kov při pádu do hlubiny. VAVŘÍN padal korunou dolů, prorazil překlenutí věže v poschodí a zůstal v něm viset. V koruně se žárem vytavil otvor, „že dospělý člověk jím mohl prolézt“, poznamenal soudobý kronikář. Pro těžce postižené město to byla ohromná ztráta a na znovuobnovení zvonů se nedalo ani pomyslet. A přece k tomu v krátké době došlo. Majitel města Vilém, hrabě Mitrovský, se slitoval nad pohořelými, a protože dobře věděl, jak Bystřičtí lpí na svých zvonech a starodávném VAVŘÍNU zvlášť, dal tento ihned na svůj náklad přelít. Příklady táhnou, a tak již příští rok ve dnech 23. a 24. května byly přivezeny ostatní zvony z Jihlavy, přelité a upravené i do přesnějšího souzvuku. Posvěceny byly ihned po ulití v Jihlavě novoříšským prelátem a v Bystřici již jen vytaženy na věže a zavěšeny, „což vše se při hlučné slávě a shromážděného množství lidstva dělo u přítomnosti pp. hrabat Mitrovských a od nich pozvaných vysoce postavených hostů“, vypráví Zourkova kronika.
Detail nápisu patrona Viléma hraběte Mitrovského na Vavřínu z roku 1841
116
Jaké úctě lidí se největší zvon těšil, dokazuje i to, že všem zvonům byla po přelití dána nová jména, pouze on si podržel jméno staré VAVŘÍN. Jeho rozměry jsou značné: 110 cm vysoký, v průměru 148 cm, hmotnost 1 960 kg. Jeho hmotnost byla tedy opět zvýšena o 280 kg. Naladěn je základním tónem C1. Koruna zvonu je vytvořena ze šesti silných žeber k zavěšení. V místě, kde vrchol zvonu přechází v plášť, začíná jeho výzdoba. Hořejší užší vzor, obepínající zvon po celém obvodu, je z renesančně upravených závitových úponků. Od tohoto pásu je trojitou úzkou lištou oddělen širší pás umělecky upraveného kapradí v empírovém pojetí. Tento vzor je vypracován velmi pečlivě a je vytvořen zřejmě zkušeným a zručným modelářem. Listy splývají po celém obvodu pláště dolů jako krajkoví. Dole je plášť ukončen opět trojitou zaoblenou lištou. Ve spodní polovině pláště jsou umístěny nápisy a obrazy. Na čelní straně je vypouklý obraz patrona zvonu sv. Vavřince s mučednickou palmou v levé ruce a rožněm v pravé. Nad obrazem je v mírném oblouku nápis: Ke cti sw. Wawřince a pod obrazem ve dvou řádcích, rovněž v mírných obloučcích: Ať se sláwa Božj Zwukem twým wždy množj
ZVONY MÉHO KRAJE Na protější straně je znak rodu Mitrovských, ozdobený korunkou se sedmi perličkami po jeho obou stranách a pod ním je nápis: WILÉM Hrabě // Mitrowský z Nemyšle, pán // na Bystřici Pernštejně // a Rožínce tento zvon ohněm dne 20. zářj rozpuštěný wlastnjm nákladem skrze Josefa Hilzera, zvonaře Gjhlawského přeljtlj Dal téhož roku 1841 Na jedné z bočních stran je obraz sv. Viléma s berlou v levici a nad ním v oblouku nápis: Sw. Wilém Na protější boční straně je obraz kříže. Všechny nápisy jsou provedeny pěkně řezanými latinskými písmeny. Počáteční písmena vět, jmen a křestní jméno dárcovo jsou velká, ostatní malá. Pravopisně odpovídají nápisy zvyklostem doby přelití. Na horním okraji věnce se opakuje ozdobný pás jako na vrcholu pláště, jen poněkud větších rozměrů. Na dolním okraji pláště je ukončen jemnou linkou, která se opakuje ještě v polovině plochy mezi pruhem a hranou věnce. Nadměrným používáním v letech, kdy z velkých zvonů zůstal na věžích kostela sám, byl věnec v místech, kde srdce naráží, již značně opotřebován a v obavě, aby nedošlo k rozpuknutí, byl zvon pootočen o 90°, a tak jeho život prodloužen. V současné době se na Vavřínu objevila trhlina v délce cca 0,5 m a z toho důvodu se zvon používá pouze mimořádně při velkých církevních svátcích a nebylo u něho provedeno elektrické ovládání zvonění jak u ostatních zvonů. Ostatní zvony po přelití pozbyly svá původní jména a jsou nazvány podle světců, jimž byly nově zasvěceny Druhým zvonem v pořadí byla MARIA. Původně měl hmotnost 845 kg. V roce 1889 pukl a při novém přelití byla jeho hmotnost zvýšena na 928 kg. Přelil ho brněnský zvonař Weber.
Spouštění Vavřína na Zelný čtvrtek 1942
Loučení se zvony na Zelený čtvrtek roku 1942
117
Zvony Vavřín, Petr a Pavel a Umíráček při odvozu v roce 1942
Třetí nesl jméno LUITGARDA a měl hmotnost 394 kg. Bližší popis obou zvonů se bohužel nezachoval. Jejich výzdoba se však jistě mnoho nelišila od ostatních zvonů. Není známo ani jejich přesné ladění. Podle udané váhy byl tónový rozsah dost značný. Oba zvony byly v roce 1917 zabrány pro válku a obyvatelé je dlouho vzpomínali. Tehdy měl být odebrán také VAVŘÍN. Bystřičtí ale za něho prosili až u císaře a ten jejich prosbě vyhověl. Stalo se tak v posledních okamžicích, kdy měl být kladivy na věži rozbit a po kusech shozen dolů. Čtvrtý zvon byl zasvěcen apoštolům a nazýval se zkráceně PETR – PAVEL. Hmotnost má 70 kg a zní tónem f2. Tvarem i úpravou, stejně jako ostatní zvony, podobá se VAVŘÍNU. Plášť je nahoře lemován rostlinným vzorem, který se rovněž opakuje na ostatních zvonech. Nad vypouklým obrazem svatých Petra a Pavla je uprostřed pláště věnování: Ke ctj S. Petra a Pawla a pod obrazem ve dvou vodorovných řádcích: Blahoslawenj, kteřj slyšj slowo Božj a ostřjhagj ho. Luk. XI. 28. 118
ZVONY MÉHO KRAJE Na věnci mezi dvěma jednoduchými linkami je zpráva o původu: Skrze Josefa Hilzera, zwonaře Gihlawského, přelitý roku 1841. Písmeno „z“ je všude vysazeno obráceně. Další zvon, pátý, byl věnován sv. Vilému, ale je nazýván UMÍRÁČEK. K oznamování úmrtí farníků byl zvolen nebo již předurčen podle citátu ze Zjevení sv. Jana, který je v latinských velkých písmenech vysazen na plášti po obou stranách kříže: BLAHOSLAWENJ MRTVJ KTEŘJ V PÁNU UMJRAGJ; NEBO SKUTKOWE GEGJCH NÁSLEDUGJ GJCH Zgevenj XVI 13 Na protější straně je znak rodu Mitrovských, ve stejné úpravě jako na VAVŘÍNU. Na věnci je údaj o přelití jako u zvonu předešlého. Písmena „S“ a „Z“ jsou i zde všude vysazena obráceně. Zvonek má hmotnost 35 kg, ladění není určeno. A konečně šestý zvon, zasvěcený sv. Vladimíru byl nazýván POZDVIHOVÁNKEM, protože jím bylo oznamováno proměňování, čili pozdvihování při mši svaté. Měl hmotnost 17,5 kg, ladění není udáno. I tento byl zabrán pro válku a nezachoval se a nezachoval se ani jeho popis a nápisy. Sotva první světová válka utichla a lidé se z válečných hrůz vzpamatovali, bylo započato ihned se sbírkami na nové zvony. Za pouhých šest týdnů byla sebrána potřebná částka 57 703,- Kč, rozpočtovaná na nové zvony. Bylo až dojemné, jak lidé i z mála, ale rádi, přispívali, a nejen katolíci. Dary, i ty nejmenší, byly oznamovány každou neděli z kazatelny. Největším darem přispěl bystřický rodák, arcijáhen kapituly vyšehradské, ThDr. Karel Schuster, který nabídl plnou úhradu jednoho zvonu. Ulití nových zvonů bylo svěřeno zvonaři R. Hertoldovi z Chomutova na jaře 1924 a v létě téhož roku byly dodány a zavěšeny na svátek sv. Vavřince.. Objednávka těchto zvonů byla po pečlivé úvaze svěřena tehdy nejlepšímu znalci zvonů v republice, vyšehradskému kanovníku Müllerovi, který navrhl také jejich ladění a sám hotové zvony úředně přezkoušel. Dle jeho návrhu byly ulity tři zvony: • MARIA o váze 1 010 kg ladění F • KAREL o váze 508 kg ladění As • LUITGARDA o váze 378 kg ladění b Se starým VAVŘÍNEM, znějícím základním tónem C tvořil hlas všech čtyř zvonů krásný harmonický souzvuk vrcholného rozpětí, který po této stránce předstihl souzvuk dřívějších zvonů. Po stránce výzdoby byly však chudší, protože podle nových názorů jsou ozdoby na újmu hlasu. Výzdoba byla omezena jen na trojitou římsu 119
Zvon Vavřín při návratu v červenci 1945
na horním okraji pláště a dvojitou římsu mezi pláštěm a věncem. Mimo to měly pláště nahoře jemné rostlinné vzory renesančního tvaru. Na pláštích uprostřed byly mírně vypouklé obrazy a těsně pod nimi nápisy. Na zvonu MARIA: „Ke cti Marie Panny věnovali farníci bystřičtí 1924 za faráře R. Wagnera“ na věnci byl stručný údaj huti: „Ulil R. Herold v Chomutově“ Na zvonu KAREL: „Ku cti sv. Karla Bor. věnoval Bystřici 1924 prelát a arcijáhen pražský Dr. Karel Schuster“ ozdoben byl obrazem sv. Karla Boromejského, patrona dárce Na zvonu LUITGARDA: „Ke cti sv. Luitgardy věnovali bystřičtí farníci za faráře R. Wagnera“ na obou byl stejný stručný údaj o huti jako na prvním. V pašijovém týdnu 1942 byly odvezeny všechny zvony, tedy tři výše zmíněné zvony nové a starší zvony VAVŘÍN, Petr – Pavel, Umíráček a Pozdvihovánek. Vládní nařízení z 26. listopadu 1941 s platností od 9. prosince 1941 stanovilo, že majitelé bronzových zvonů bez rozdílu druhu a účelu jsou povinni tyto zvony sejmout a odevzdat. Zvony byly roztříděny podle umělecké a historické ceny do skupin A, B, C, D, přičemž 120
ZVONY MÉHO KRAJE
Zvony z roku 1924 (Karel, Mária a Luitgarda) při odvozu v roce 1942; v pozadí zvon Vavřín
Rekvírované zvony z Bystřice a okolí na místním nádraží
zvony prvních tří skupin byly určeny k okamžité rekvizici – skupina A byla určena k okamžitému odvozu do hutí, skupina B ke kratšímu ponechání ve sběrnách, skupina C k delšímu ponechání. Podle J. Dobrodinského (1955) zůstalo po druhé světové válce v Čechách asi 13 % zvonů a na Moravě asi 6 % zvonů; P. Vácha (1999) uvádí rekvizici zhruba 12 000 zvonů s tím, že v Čechách bylo asi 15 % rekvírovaných zvonů vráceno. Podle záznamů protektorátního ministerstva průmyslu bylo vyvezeno do Německa celkem 5182 zvonů skupiny A do huti „Zinnwerke Wilhelmsburg“ v Hamburku a 4619 zvonů do huti „Norddeutsche Affinerie“ rovněž v Hamburku.27) Autor originálu tohoto díla František Dvořáček objevil těsně po 2. světové válce tři z nich v Praze na Maninách s mnoha dalšími zvony z Čech a Moravy.. Byly to VAVŘÍN, Petr – Pavel a Umíráček. Ostatní čtyři nenašel, podle záznamů byly odvezeny do Hamburku. Tři starší zvony byly zachráněny statečnými lidmi, kteří pod záminkou vědeckého bádání, měření a vážení zvonů starších a památných, jejich odvoz zdržovali a oddalovali až do osvobození. Všechny tři byly dopraveny zpět do Bystřice a 11. července 1945 se opět slavnostně rozezvučely nad městem. V roce 1941, před připomínkou stého výročí požáru města a vzniku nových zvonů přelitím starých, bylo jednáno s brněnskou rozhlasovou společností o zařazení hlasu bystřických zvonů do vlastivědného cyklu „Zvony mého kraje“, který tehdy rozhlas pravidelně jednou týdně zařazoval do svých pořadů. K jubileu však nahrávka z různých důvodů nevznikla 121
Záznam v kronice města o odvozu zvonů v roce 1942
a až těsně před odebráním zvonů v roce 1942 dalo město zásluhou tehdejšího vládního komisaře Josefa Najmra jejich hlas zachytit na parafinové gramofonové desky, a to jednotlivě i ve sboru. Desky byly uloženy v městském archivu a teprve v roce 1947 se podařilo připravit v brněnském rozhlase vzpomínkové pásmo a v sobotu 9. srpna, v předvečer svátku sv. Vavřince, zazněly z rozhlasu všechny bystřické zvony, i když jen ze zvukového záznamu. A do jejich hlaholu byl vložen slovní doprovod stručného vylíčení dějin zvonů a jejich významu pro město a jejich obyvatele a zejména radost nad návratem Vavřína. Následujícího dne v deníku Národní obroda č. 185 (III. ročník) byl otištěn článek přibližně stejného obsahu. Iniciátorem obou akcí a autorem textu byl František Dvořáček. Odvezené zvony tedy nejsou nadbytečné, všechny dohromady tvořily jedinečný celek; na obou věžích po nich zbyly jen prázdné stolice. Zachoval se nejen přesný popis všech zvonů, ale i jejich fotografie, které byly pořízeny při jejich odvozu. Před desítkami let se autoru redakce a doplňků tohoto díla podařilo objevit gramofonové desky se záznamem zvuku zvonů (zřejmě to byly ty stejné, které byly použity v rozhlasovém pořadu), které však vzhledem ke kvalitě materiálu (vosk) byly již tehdy ve velmi špatném stavu; přesto se podařilo přenést záznam na magnetofonový pásek, který dosud existuje; dnešním technologiemi byly pomocí PC nahrávky vyčištěny a upraveny a přeneseny na CD. Na nahrávkách je jednak zaznamenáno zvonění jednotlivých zvonů, jednak jsou nahrány různé kombinace (větší zvonění /neděle před devátou mší svatou/, velké zvonění /neděle před velkou mší svatou, při pohřbech a před velkými svátky/, malé zvonění /všední den/, klekání /ráno a večer/, budík, Vavřín). Mimoto je zde zachycena i místní kapela hasičů v různých variantách. Z písemných záznamů autora originálu tohoto díla a autora původních fotografií vyplývá, že v roce 1968 viděl František Dvořáček ztracené bystřické zvony v Hamburku, kde vedle přístavu byly soustředěny všechny ukradené zvony z celé Evropy; pro známé události však již nestačil podniknout další kroky k jejich navrácení. Nyní se naskýtá otázka, jak dlouho bude Vavřín znít osamocen. Minulost nám již několikrát dobré příklady dala. Co předáme budoucím věkům my ? 122
VE SLUŽBÁCH CHRÁMU Dějiny chrámu by nebyly úplné, kdyby v nich nebylo vzpomenuto na množství těch, kteří mu sloužili a na prvém místě těch, kteří přinášeli oběti mší svatých, zde křtili a kázali, žehnali manželským svazkům, modlili se za zemřelé, těch, kteří žili uprostřed množství sami. Dlouhá je řada jmen kněží, kteří se v osmi staletích vystřídali v duchovní správě farnosti. Po mnohých zbylo jen jméno, u jiných se zachoval jen jejich původ či doba, po kterou na bystřické faře pobývali, a čím blíže k přítomnosti i zprávy o jejich činnosti a posléze i jejich díla. Dějiny působení kněží při bystřickém kostele je možno rozdělit do dvou období. Prvním je dlouhé období od poloviny 13. století do osudové bitvy na Bílé hoře, která se stala mezníkem v životě našeho národa, druhé období trvá dosud. V prvém období jsou kněží ještě bez výslovné hodnosti faráře, obecně jsou nazýváni plebány (od latinského plebs – lid). Pouhý název kněz se udržel i po celou dobu reformace. Katoličtí kněží byli při kostele až do konce 15. století a teprve ve století následujícím si Bystřičtí vyžadovali již kněze podobojí. Vrchnost, která měla kněze jmenovat, mívala proto s Bystřickými často svízelná jednání, neboť olomoučtí biskupové nebyli ochotni takové kněze ve svém kostele uznávat, Jen málokdy se podařilo sjednat nějakou dohodu, a to ještě převážně na krátký čas. Ale nebyly to vždy jen náboženské pohnutky, které způsobovaly i víceleté uprázdnění fary a osiření kostela. Často rozhodovaly i otázky hmotného zabezpečení a pro nedostatečnou obživu odcházeli v 16. století téměř všichni kněží, i když si je Bystřičtí sami vyhledávali a na faru dosazovali přes odpor vrchnosti i biskupa. Po pravdě je nutno říci, že naši předkové byli v těch dobách ke kněžím velice skoupí. Vždyť i faru koncem 15. století vystěhovali za město. Původní fara a farní dvůr ležely v místě dnešní ulice odbočující od kostela směrem k dnešní faře. Tento dvůr byl rozdělen na stavbu domků a fara vystavěna na samém okraji města. Je to dodnes bystřickou zvláštností, že chrám a fara spolu nesouvisí. Již tato okolnost dává tušit, že kněží zde neměli ustláno na růžích. Teprve druhé období napravovalo chyby minulosti. V prvém období máme zprávy o těchto knězích: 1242–? Jan 1350–? Martin (ze šlechtického rodu) 1379–? Václav, probošt doubravnický 1395–? Václav, děkan tišnovský (asi tatáž osoba jak předcházející) 1431–1434 Jakub 1464–1466 Jan, syn Vaňka, purkrabího z hradu Pernštejna 1490–? Tomáš 1490–1496 Petr (konána sbírka na zvony) 1497 Tomáš 1497 Václav z Olešnice 1498 Matěj 1500 Jan 1502, 1505 Jiřík 1505 Šimon 1508 Mikuláš 123
Když sledujeme záznamy vydání v obecních dokladech24), vidíme, že v letech 1505–1506 se každý měsíc jezdilo pro kněze, a tak můžeme konstatovat, že pomalu končila činnost katolických kněží a do města přicházejí kazatelé podobojí. Ještě v roce 1508 je zmínka o knězi Mikulášovi a to je pravděpodobně poslední katolický kněz na bystřické faře. To potvrzuje i žádost Bystřických z 6. listopadu 1514 panu Vilému z Pernštejna, aby „jim neráčil dávat kněze strany římské za faráře“. Bystřičtí katolického kněze nechtěli, o bratrského nestáli a kazatele svého přesvědčení sháněli jenom velice těžko. Od roku 1508, kdy zemřel kněz Mikuláš, není v obecních záznamech žádné jméno kněze, který by zde působil. Pouze v letech 1514 a 1515 jsou zaznamenána vydání za víno knězi faráři a za jeho dopravu, jméno však není uvedeno. Teprve v roce 1528 se uvolil na bystřickou faru kněz sezemský Martin a žádá, aby mu byl zaslán povoz na stěhování. Potom v roce 1540 žádá kněz Václav o půjčku z obecních peněz, moc dobře se mu asi zde nedařilo, tak odešel a Bystřickým byl doporučen kněz Jan, ale ani tomuto knězi se sem nechtělo a tak Jan z Pernštejna sem dosadil kněze, jehož jméno není známo. Podle stížností z obou stran zde spokojen nebyl také a občané s ním také ne. Až do roku 1560 není žádný záznam o knězi, který by zde působil. Z roku 1560 je listina týkající se nového kněze z Trnávky, zdá se, že výsledek byl nulový. V roce 1562 oznamuje kněz Václav Písecký, že převezme správu bystřické farnosti. V roce 1565 zde umírá kněz Pavel, rodák z Tišnova, kazatel slova Božího, jehož kšaft se zachoval. Po něm byl zjednán Bartoloměj z Jevíčka, který zde působil do roku 1567, kdy Bystřičtí zase jednali o novém knězi a měl jím být Jiří Varský z Rysperka, ale ani tomu se zde nelíbilo a asi za rok odešel. Od roku 1569 byl zde knězem Filip Rovencius, který si ve městě koupil dům na (dnes Dům mládeže) a v roce 1574 tento dům prodal knězi Pavlovi Jaroměřickému, faráři Dambořickému, který ve městě rok zastával duchovní správu. Po odchodu kněze Filipa do Kostelce v Čechách nastalo zase hledání. V roce 1574 se nabízel kněz Vavřinec Dukát z Uničova; v roce 1575 byl v Bystřici farářem Martin Sperocius, který byl správcem v Radostíně, odkud chtěl odejít. Výsledek je ale nejistý, protože Bystřičtí jednali i s knězem Kryštofem, který byl farářem v Blansku, ale ten nepřišel, a tak se domluvili s bývalým farářem Filipem, který se do města vrátil v roce 1577 a působil zde až do roku 1580, kdy odešel do Bystrého. Potom teprve přijali nabídku kněze Vavřince Dukáta, ale nastaly vzájemné rozmíšky a v roce 1581 byla Bystřice zase bez kněze, a to půl roku, kdy přijali kněze poslaného biskupem – Severina Sáblovského, který sem přišel z Protivína, kde fara a kostel vyhořely. Byl však katolíkem a Bystřice se s tím nechtěla smířit, Bystřičtí kněze Severina „vybili“ a on odešel na faru v Biskupicích. Jeho odchodem však Bystřičtí nic nezískali, protože Jan z Pernštejna trval na tom, aby byli biskupem dosazováni katoličtí kněží, a tak v roce 1583 byl sem poslán Jan Fiker. Ve městě ale vzplála vzpoura, občané zamkli i přes nařízení vrchnosti kostel, a tak kněz zde pobyl pouhé tři dny a dobrovolně odešel. Bystřičtí si sami zjednali kněze „evangelického pod obojí“. S tím však vrchnost nesouhlasila a Jan z Pernštejna nařídil, aby přijali kněze katolického, a to Matěje Sekerku. Ani ten však nebyl městem přijat a tak Bystřice byla dlouho bez duchovního. V roce 1588 využili Bystřičtí chvíle, kdy Jan z Pernštejna prodával Pernštejn a bystřické panství městu Brnu a povolali z Olešnice kaplana Jiříka Borkovského, evangelického kněze. Brno však Bystřici brzy prodalo Václavu Plesovi Heřmanskému ze Sloupna, horlivému katolíku a kněz Jiřík byl „mocně z fary vyhnán“ a v roce 1594 nastoupil za správce do Boskovic. Vzniklou situaci vyřešil až nový majitel panství Jan Čejka z Olbramovic, který bystřickým evangelíkům postavil nový kostel a faru. 1593–1594 1594 1594
124
Vratislav Longin, opět katolický kněz, jakož i další Ondřej Magossi Jan Běnčík, rodák z Berouna ve Slezsku, již za života nemocného předchůdce, přeložen do Meziboří
VE SLUŽBÁCH CHRÁMU 1604–1607 Nikolaides, odešel do Žďáru 1607–1609 Valentin Sulla, farář ze Slatěnic 1609 Václav Heryjan (Herjan), který působil ve městě (?), aniž mu Bystřičtí otevřeli kostel (1609, 1614) a odešel v roce 1617 do Zvole 1617 Jiří Skula (Skala), za rok onemocněl a jednou měsíčně sloužili mši faráři ze Zvole nebo z Rozsoch Celkem tedy více jak tři desítky známých jmen kněží, kteří v Bystřici vykonávali úřad faráře. Seznam není úplný. Chybějí podrobnější údaje ze století 13. a 14. a zvláště pak z 16. století, kdy se faráři vyměňovali i po týdenním pobytu. A protože si je sjednávali měšťané a dováželi sami bez vědomí nebo proti vůli vrchnosti, záznamy často chybějí. Jen z městských účtů vyplývá, že v těch dobách byli kněží dovážení k jednotlivým svátkům nebo úkonům z blízkého i dalekého okolí, dokonce až z Pardubic a Kutné Hory. Údaje o prvním období jsou čerpány převážně z Tenorových Pamětí6). V letech 1620 a 1621 se opět objevuje kněz Václav, ale byl to asi zase Heryjan. Dále pak již následují římskokatoličtí kněží, jichž bylo do dnešního dne 39. Náboženský život se bělohorskou tragedií nezměnil zlomem. Zakořeněné názory a způsob jejich projevu trval i nadále a Bystřičtí se nechtěli dlouho smířit s novým stavem věcí. I když v nezdařeném odboji majitel města a ochránce jinověrců pan Čejka padl a novým majitelem se stal tvrdý Jiří z Náchoda, Bystřičtí se houževnatě drželi starého vyznání a opět sami si hledali kněze, který by jim vyhovoval smýšlením. Dlouho vyjednávali s farářem v Blansku, Karlem Jiřím Strážnickým (1624–1627). Dlouho se nemohl odhodlal ujmout se uprázdněné fary a do Bystřice přijel teprve roku 1624. Ale zklamal se, stejně jako jeho četní předchůdci, a tak roku 1627 bylo město opět bez faráře. Teprve po dalších třech letech se podařilo získat nového faráře, kterým byl Jan Pistorius (1630–1634). Ani tento nebyl s novým působištěm spokojen a trpce si stěžoval na nízkou úroveň náboženského života a na náboženskou lhostejnost, jaká byla mezi měšťany, kteří žili pod přísným dozorem půlky moravské orlice a půlky hlavy zubra, zhlížejících již půl století na stále rebelující poddané. Farář Pistorius pobyl necelá čtyři léta a pouze předčasná smrt ho v roce 1634 vysvobodila z neutěšených poměrů. Jeho nástupcem se stal tentokrát rázný a přísný kněz Vavřinec Augustin Viktoriny Uničovský (1634–1637), který byl současně farářem rozsošským a administrátorem jimramovským, neboť velký nedostatek kněží stále ještě trval. Viktoriny byl kněz svědomitý a úřadu se ujal v pevném předsevzetí, že zavede do duchovního života farníků potřebný pořádek. Prosadil opravu fary a kostela. Snažil se obnovit svěcení nedělí a svátků, zamezit rozmohlé opilství a bujný hospodský život, vnést mravnost do soukromého a veřejného života a domáhal se i pomoci světské vrchnosti, ale marně, a tak již koncem března roku 1637 pro vážné neshody z města odešel. 125
Na faře se potom vystřídali Ondřej Villicus (1637–1640), který zde pobyl necelá čtyři léta, když první křest v Bystřici vykonal 1. června 1637 a farářem byl ještě 4. října 1640. Osiřelého kostela se ujímá Jan František Skalický (1640–1650), který zde prožil rovněž krušné doby, tentokrát nikoliv ze strany farníků, ale od divokých žoldnéřů švédského generála Torstensona roku 1645, kteří dokonale vydrancovali kostel tak, že se dlouho nemohly konat bohoslužby. Roku 1650 nastoupil nový farář Jan Strachovský (1650), který po krátké době odešel. A ještě téhož roku převzal duchovní správu Jakub Bernard Urbanides (1650–1651). Ale ani tento se Bystřici nezdržel a již příštího roku byl vystřídán Janem Viktorinem Slovatiusem (1651–1654) současně farářem v Rozsochách a v Jimramově. Ani on zde dlouho nepobyl, ale přece provedl opravu kostela zvenčí i uvnitř, jak to jen dovolovaly hospodářské poměry a v září 1652 kostel benedikoval a sloužil v něm mši. Na uprázdněnou faru se přistěhoval ještě téhož roku Jakub Vavřek (1654–1656), který již roku 1656 zemřel. Jeho nástupcem se stal Jan Václav Werner (1656–1660). Vykonávat duchovní správu v městě a 63 vesnicích nebylo určitě snadné. Bystřická farnost totiž měla tak velkou rozlohu. A tak již v roce 1660 Werner odtud odešel, aby uvolnil místo vracejícímu se bývalému faráři Janu V. Slovatiusovi (1660–1662), jehož působnost však trvala jen do roku 1662, kdy se stal novým farářem Daniel Norbert Kolejka (1662–1665) z Habrovan. Z doby jeho působení se nám zachoval často jako doklad uváděný zápis o generální visitaci20), který obsahuje cenné zprávy o kostele, farnosti a životních podmínkách kněží v místě. Farář Kolejka ale byl v roce 1665 odvolán a do Bystřice přišel Jiří Bernard Vlásek (1665–1685), který zde pobyl z dosavadních kněží nejdéle, plných dvacet let. Prožil zde velký požár náměstí (roku 1666) a přilehlých ulic, při kterém shořela i fara. Z doby jeho působení se zachoval známý popis kostela a jeho zařízení a zvláště podrobný seznam farářových příjmů, jak je byly povinny odvádět převážně v potravinách přifařené obce. To již také náboženské a veřejné poměry se změnily a došlo ke skutečnému sblížení kněze a lidí k prospěchu obou stran. Dne 2. února 1685 byl farář Vlásek raněn ve zpovědnici mrtvicí a zemřel. Jeho nástupce Jakub Ignát Kvapil (1685–1703) přišel z Těšnovic u Kroměříže a nalezl půdu pro horlivého kněze dobře připravenou. Brzy si získal plnou oblibu u lidu, a tak se začal duchovní život utěšeně rozvíjet. Pracoval v Bystřici úspěšně až do roku 1703 a v jeho díle stejně pokračoval i další farář 126
VE SLUŽBÁCH CHRÁMU Karel Čoklič (1703–1707), až dosud farář ve Velkém Meziříčí, který v Bystřici působil čtyři léta. Po jeho odchodu do Kunštátu ve funkci děkana se osiřelého kostela a fary ujal Benedikt Pražák (1707–1732), který se stal prvním bystřickým děkanem, když děkanát byl do Bystřice přeložen z Kunštátu. Za jeho života a působení byla na náměstí vybudována památka na odvrácení nebezpečného ohně, Mariánský sloup se sochami čtyř svatých patronů města Vavřince, Floriána, Šebestiána a Jana Nepomuckého. V kostele byly provedeny úpravy a zejména postaven hlavní oltář. Mimo jiné byl také pořízen nový soupis farářových příjmů a požitků, neboť soupis pořízený farářem Bernardem Vlasákem se ztratil. Děkan Pražák zemřel v roce 1732 ve věku 54 let a byl výjimečně pohřben v kostele. A nyní přichází do náboženských a kulturních dějin města velký farář a děkan František Ignát Dinter (1732–1755), jehož zásluhou byla vybudována nová fara a zvláště nový kostel, kterým si postavil slavný pomník. Další údaje, zejména o jeho původu a podrobnostech života v Bystřici, se nepodařilo dosud zjistit; ani v OA Žďár nad Sázavou, kde je jeho písemná pozůstalost se nedá zjistit nic bližšího. Když 28. května roku 1755 zavřel unavené oči, nastoupil na jeho místo v prosinci téhož roku František Dominik Pomesián (1755–1776), největší postava náboženských dějin města Bystřice vůbec. Jeho rodový původ zůstává nadále zahalen rouškou dohadů. Jediným pramenem k jeho zjištění by mohl být konsistorní archiv v Olomouci, kde nebylo možno prozatím bádat. Z příjmení by bylo možno usuzovat, že rod pocházel z ciziny, buď z Německa (kde se Pomezánií nazývá kraj v západním Prusku po pravém břehu Visly, nebo z jižní Francie, kde se rovněž vyskytují podobná místní jména. Z pozůstalosti naproti tomu vyplývá, že děti jeho sestry žily v Brně. Podle katalogu kněžstva (STA Olomouc, zn. X-I-6, 26–35) spatřil tento kněz světlo světa v okolí Znojma (Budkov u Moravských Budějovic), jako syn majitele větší zemědělské usedlosti. Tím by byla vysvětlena Pomesiánova zámožnost, nezvyklá u kněze tehdejší doby. Užívání erbu (jak vidíme na zábradlí kůru a na monstranci) v pečeti i v úředním styku, by ukazovalo na šlechtický původ. Tomu odpovídal i způsob jeho života, i když nepoužíval šlechtický přídomek. Stejný pramen o místě narození uvádí, že vysvěcen na kněze byl roku 1729, tedy v poměrně vysokém věku asi 45 let. V letech 1733 až 1741 byl kaplanem seniorem v Prostějově, 1741–1744 farářem ve Sřílkách, kde se podílel na dokončování významného hřbitova a posléze až do roku 1755 byl farářem v Biskupicích (děkanát Jaroměřice nad Rokytnou) Pečeť F. D. Pomesiána se nachází na smlouvě z 17. června 1769 o postavení varhan s varhanářem F. I. Siebrem. Má však poněkud jinou podobu než na monstranci a na štítu andílka v kostele. Erb je dělen šikmým pruhem s iniciálami a v horní i dolní části je hvězda a celý lev25). Význam Pomesiána nespočívá jen v tom, že provedl velkolepou výzdobu chrámu, ale především v jeho vlastní činnosti duchovního pastýře, který chránil své farníky proti každému, kdo jakýmkoliv způsobem se na nich dopouštěl bezpráví, ať již v ohledu náboženském nebo hospodářském. A takových případů nebylo málo. Měl zvláštní vyhraněný smysl pro sociální spravedlnost a brzy po svém příchodu do Bystřice začal neobyčejně živě zasahovat do veřejného života. Ne však z vlastního popudu, ale naopak proti své vůli byl zavlečen do sporů, samozřejmé součásti veřejného života. Z drobných neshod vznikaly rychle rozsáhlé a spletité 127
spory, kterými se po léta zabývaly četné úřady včetně konsistoře i zemské správy. Stanovisko farářovo bylo v nich vždy jasné a nesmlouvavé, jak o tom přesvědčivě mluví zachovalá akta. Šlechetný byl jeho poměr k chudině, u níž požíval velké úcty a vřelé příchylnosti. Praktický sociolog předstihl daleko svoji dobu a právě pro tento rys povahy se zdál být vrchnosti tak nebezpečný, že musel být nejen z fary, ale i z města a okolí odstraněn. Pád byl usnadněn i jeho, v tu dobu nezvyklým, poměrem k jinověrcům, na který naráží latinský nápis na knize, kterou drží v ruce na svém portrétu a který je patrně názvem jeho spisu, bohužel dosud neznámého. Text nápisu: Explanatio R. I. in V/erbaú Joanis Non enim pt/potest/ ese pastoris excusatio si lupus oves comedat, et pastor nescit. F. S. V překladu: Výklad R. I. slov Janových. Nemůže býti pastýři omluvou, jestliže vlk požírá ovce a pastýř /o tom/ neví. Nápis je zkráceným a upraveným citátem z evangelia svatého Jana, a to z kapitoly 10., kde se uvádí doslova:11) Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.12) Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen pro mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.13) Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.14) Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne,15) tak jako mne zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.16) Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčína. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. (citace dle Ekumenického překladu, Praha 1979) Nejasná jsou písmena R. I. ; je možné, že jsou to iniciály jiného autora Výkladu evangelia sv. Jana, na nějž se Pomesián odvolává. Zřejmě se jedná o nejpřesnější a nejvýstižnější vyjádření smýšlení tohoto velkého člověka a humanisty. Domněnka, že jde o název ztracené pojednání P. Pomesiána nebyla dosud prokázána. Autor doplňků tohoto díla objevil pozůstalost po FDP ve Státním archivu v Janovicích u Rýmařova. Ve dvou kartonech evidenční značky fascikl ACO 11. 4, 149–150 se nachází pouze dokumentace o dědickém řízení. Podle tradice, která se uchovala ústním podáním v rodu Krásenských a byla písemně zachycena v roce 1930, pocházel František Dominik Pomesián ze šlechtického rodu od Znojma. Zemřel raněn mrtvicí ve věku údajně 93 let (STA Olomouc zn. M 2558, str 108) u oltáře dne 7. května 1777 v Olomouci. V Bystřici tedy působil od svých sedmdesáti let, což na tehdejší dobu byl věk mimořádný. Výzdobu kostela, své vrcholné celoživotní dílo, uskutečnil až po dosažení svých osmdesáti let. 128
VE SLUŽBÁCH CHRÁMU Jeho nástupcem se stal dosavadní dlouholetý kaplan Antonín Kolenz (1776–1799), který ještě za působení Pomesiána se stal správcem farnosti ve věcech duchovních i světských a po hodnosti faráře a děkana toužil. Brzy však obojí úřad nesl těžce, neboť nastala doba reforem císaře Josefa II. Císařův toleranční patent ve městě samém neměl podstatný význam, ale ve farnosti způsobil nemalý rozruch. Brzy byl P. Kolenz zbaven hodnosti děkana a děkanát přeložen do Zvole. Za jeho působení se uskutečnila přestavba fary do dnešní podoby. Novým farářem se stal ještě téhož roku Jan Kučera (1799–1802), rodák z poutního místa Luže v Čechách. Dlouho farnost nespravoval, dne 26. ledna 1802 zemřel. Brzy po jeho smrti byl slavně instalován na uprázdněnou faru Jan Nedopil (1802–1832) , rodák z blízkého Žďáru. Byl knězem svědomitým, s nadprůměrným vzděláním a prožil v Bystřici bouřlivá léta francouzských válek, kdy neohroženě hájil svoje farníky při ukládání a vymáhání válečných dávek, které Francouzi bezohledně vyžadovali. Jako uznání za svou pastýřskou horlivost byl brzy poctěn hodností děkana. Mimo vlastní duchovní správu pečoval svědomitě i o otázky hospodářské a kulturní. Mimo nový a podrobným seznamem opatřený výkaz farářových příjmů se velice zasloužil o místní dějiny založením farní pamětní knihy (1803), v níž zachytil mnoho zpráv, které by jinak byly beze stopy zmizely. (např. popisy starých zvonů). Když po 30 letech horlivé práce ve farnosti (14. ledna 1832) zemřel, stal se farářem Matouš Jahn (1832–1840) rodák z Krumlova, který zemřel 22. června 1840 a po něm Matěj Svoboda (1840–1857) ze Sázavy v Čechách, který byl až dosud farářem ve Štěpánově. Hned po svém příchodu se ujal nutných oprav kostela, které však těsně před dokončením byly zmařeny obrovským požárem města. Za těžkých hospodářských poměrů, způsobených požárem města, nemohl sám provést nové opravy, a tak po jeho smrti (8. května 1857) připadl tento úkol jeho nástupcům Matěji Kopeckému (1857–1861), bývalému faráři v Rozsochách, narozenému ve Strakově v Čechách roku 1793 (+ 4. listopadu 1861) a Janu Essentherovi (1862), dosavadnímu faráři v Rožné (narozen v Drahotuších roku 1809). Dřív však než mohl něco udělat zemřel v několika dnech 16. listopadu 1862. Ani jeho nástupce Michal Kobza (1863–1865), narozen v Domanínku roku 1820, se v Bystřici dlouho nezdržel a odešel do Střelic, a tak teprve čtvrtý duchovní správce František Klinkáč (1865–1877) dokončil dílo započaté farářem Matějem Svobodou. Narodil se roku 1831 v Tišnově, byl strýcem tišnovského spisovatele Karase, na kněze byl vysvěcen roku 1857. Provedl nejen obnovu chrámových lodí, 129
Farář a děkan Reinhold Wagner
130
ale postaral se i novou výstavbu kostelních věží a obnovu Mariánského sloupu na náměstí. O obou vykonaných dílech napsal a tiskem vydal dva spisy sice malého, ale pro nás cenného obsahu. Prvý, nazvaný Původ a zpráva o postavení a obnovení sochy Nejblahoslavenější Panny Marie na náměstí v Bystřici nad Pernsteinem r. 1868“, byla vydána téhož roku v Brně. Druhá: „Památka a zpráva o obnovení věží a vykonaných opravách při farním chrámu Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem roku 1873“ byla vydána v Kroměříži roku příštího. Zde je nutno uvést, že tento spisek vyšel v kroměřížské tiskárně bystřického rodáka a velkého vlastence Šperlína. Šperlín patřil k předním osobnostem kulturního života Kroměříže té doby, později pro neshody s rakouskými úřady odešel do Ruska, kde jeho stopa mizí. Jeho kroměřížská tiskárna se postupně dostala do vlastnictví rodiny zpěváka a disidenta Karla Kryla. Jeho hlavní literární činnost však spočívala v sepisování a vydávání dětských divadelních her, hlavně vánočních a tříkrálových, ve kterých se nám zachovalo mnoho dobových a lidových motivů vánoční poezie. Po dvanácti letech všestranné a živé činnosti odešel do Telnice, kde roku 1890 umírá. Jan Říha (1877–1888), rodák z Běňova u Přerova, přišel do Bystřice rovněž ze Štěpánova. Po desetiletém působení zemřel 22. ledna 1888 a byl pohřben na místním hřbitově. Na jeho místo byl ustanoven rozsošský farář Josef Dubský (1888–1892), narozen roku 1845 v Miroticích. V Bystřici nezdomácněl a již po čtyřech letech odešel do Střelic a předal svůj úřad Karlu Burkovi (1892–1894), rodáku ze Sokolnic. Ani tento si však starobylé město neoblíbil a tak po dvou letech je hlaholem zvonů slavnostně vítán nový farář, děkan a později biskupský rada Rainhold Wagner (1894–1935), narozený roku 1864 v Krásensku na Vyškovsku. Plných 41 let spravoval bystřickou farnost, nejdéle ze všech farářů. Knězem byl horlivým a rozuměl svým farníkům dokonale. Prostým životem i jednáním směřoval celoživotní prací k jedinému cíli, praktickému křesťanství a v této snaze dociloval potěšujících výsledků. Zejména bouřlivá doba po první světové válce vyžadovala velmi
VE SLUŽBÁCH CHRÁMU obezřetné jednání a jen díky jeho rozvaze nedošlo v našem městě k většímu náboženskému rozkolu. Dovedl vždy pochopit potřeby doby a využít jich k novému uplatňování a šíření křesťanských zásad. Měl vzácné pochopení pro mládež a rychle se měnící její život, který se vyvíjel v širokém rozmachu spolkového života. Nelitoval žádné osobní námahy ani hmotné oběti, aby mládeži poskytl vše, co jen bylo možné a prospěšné. Přitom nezapomínal na svůj úřad duchovního správce farnosti a farní chrám, jakož i na všechny ostatní kostely, kaple a pomníky zbožnosti kraje a udržoval je neustále podle vkusu své doby. Škoda jen, že při opravách docházelo k odstranění straších prací, ale tehdejší doba nenahlížela na odkaz minulosti pod nynějším přísným úhlem. Jeho úmysl byl vždy bezesporu dobrý. Velkou péči věnoval výkonu bohoslužeb, a to samo o sobě přivolalo do chrámu takové zástupy lidu, že prostory nepostačovaly. Pro vleklou a nevyléčitelnou chorobu odešel v roce 1935 do výslužby a přestěhoval se do Brna, kde 15. května 1940 zemřel. Na důkaz všeobecné obliby u širokých vrstev lidu byl ještě za svého působení v Bystřici jmenován čestným občanem města a čestným členem mnoha spolků. Opuštěného chrámu se ujal brzy po odchodu děkana Wagnera někdejší kaplan a potom farář v Rožné Cyril Kittnar (1935–1942) Narodil se 22. března 1885 v Dolních Heřmanicích. V krátké době své působnosti zde provedl rozsáhlé opravy celého vnitřku chrámu a jeho výzdoby, jak to bylo naléhavě potřeba. Provedl je s největší možnou péčí a porozuměním pro umělecký odkaz minulosti. Škoda, že nová světová válka znemožnila další práce a mimoto těžká choroba předčasně ukončila jeho život. Umírá 24. dubna 1942. A podobně i další z této dlouhé řady bystřických farářů Josef Prokop (1942–1947) narozený 3. července 1891 v Uhřicích u Dambořic. Pocházel z dvanácti dětí; bohoslovecká studia absolvoval v Brně, kde byl vysvěcený na kněze 5. července 1915. Ustanovený byl kaplanem v Želetavě, později v Nové Říši. Působil devět let v Rozsochách jako farář a děkan bystřického děkanátu, poté byl farářem v Rožné a děkanem v Bobrové. Netěšil se dlouho velmi rychle získané
Farář a děkan Cyril Kittnar
Bystřický farář a děkan Josef Prokop
131
lásce lidu a na samém prahu roku 1947 (1. ledna) podlehl krátké zákeřné chorobě. Byl uložen po bok svých předchůdců do stínu kostela Nejsvětější Trojice. Následovalo jedno z nejtěžších období nejen pro katolickou církev. V Bystřici se přicházející komunistický teror projevil zvlášť brutálně. Na podzim roku 1948 byly zatčeny desítky lidí, zejména spojených s lidovou stranou, a tím s katolickou církví. V noci z 8. na 9. prosince 1948 byl zatčen též nový bystřický administrátor (k jmenování farářem si vyhradily souhlas státní orgány) Emil Zouhar (1947–1948) a byl dlouhá léta vězněn. Několik dní po něm, 13. prosince, byl zatčen i druhý kooperátor bystřické farnosti Vladimír Strážovský a řada dalších věřících, např. Josef Špaček (* 19. srpna 1919), Anastázie Matějková (* 13. února 1898), Helena Zouharová (* 10. května 1907), František Pečinka (* 8. září 1910), Vladimír Strážovský (* 9. července 1920), Adolf Dvořáček (* 9. února 1913) a další, kteří byli odsouzeni státním soudem v Praze dne 8. února 1951 za „zločiny velezrady, vyzvědačství ap.“ a plně rehabilitováni až 2. listopadu 1990. P. Zouhar byl zařazen do jiné protistátní skupiny, jak bylo tehdy běžné. P. Emil Zouhar zemřel ve věku 70-ti let 5. června 1983 jako farář ve Vysočanech, kde byl též pohřben. Místo řádně jmenovaného faráře spravoval dlouhou dobu farnost pouze tzv. administrátor (vikář), kterým se stal Metoděj Baldík (1948–1968) narozený roku 1920. I když byl těžce nemocen, administrátora vykonával plných dvacet let, od roku 1968 byl ustanoven farářem v blízkém Lísku, kde na vánoční svátky v roce 1986 zemřel a byl zde též pochován. V roce 1968 nastoupil nový administrátor, doposud působící v Kostelci u Jihlavy Bohumil Černý (1968–1994). Během svého působení v Bystřici vykonal P. Bohumil Černý obrovský kus práce nejen na poli duchovním, ale i při obnově a rekonstrukci jak farního kostela sv. Vavřince, tak i církevních objektů v celé farnosti. P. Bohumil Černý se narodil 3. září 1921 v Brně. Jeho otec pracoval u železnice, matka pocházela z blízkého Strážku. Do Bystřice přišel nerad nejen pro rozlehlost farnosti, ale i pro rozsah svěřených objektů. Musel se na rozdíl od nedávné minulosti spokojit jen s jedním kooperátorem (kaplanem), později zůstal na vše úplně sám. Na bystřické faře byl nejprve se svou matkou, po její smrti dlouhá léta sám. Hlavní jeho starostí bylo dát do pořádku kostel a faru, na kterou se dříve zapomínalo a podmínky bydlení byly těžké. Z dřívějšího působiště bylo o něm známo, že se rád pouští do oprav zanedbaných církevních objektů a říkalo se mu „farář stavitel“. V Bystřici měl možnost tuto svoji vlastnost plně rozvinout a dlouhá řada pod jeho vedením provedených akcí mluví sama za sebe (výčet je na jiném místě v listině uložené v báni věže). P. Černý byl dlouhá léta těžce nemocen, do důchodu s bytem na faře odešel v červenci 1994, umírá v neděli 6. listopadu 1994 a pochován je na místním hřbitově. Po odchodu P. Bohumila Černého byl na uprázdněnou faru jmenován dosavadní kaplan Pavel Zahradníček (1994–1996), rodák z Králova Pole, který v Bystřici působil od roku 1992 po svém vysvěcení na kněze jako kooperátor a který po dvou letech odchází do Vranova nad Dyjí. Narodil se 28. března 1966 v Brně a na kněze byl vysvěcen 5. září 1992. 132
VE SLUŽBÁCH CHRÁMU Opět na pouhé dva roky přišel na bystřickou faru Bohumil Poláček (1996–1998), narozený 19. ledna 1955 v Újezdě u Brna, na kněze byl vysvěcen 1. července 1984. Po jeho krátkém působení, kdy odchází do Benešova u Boskovic, přichází na bystřickou faru Jiří Buchta (1998–dosud) Narodil se 15. července 1966 v Brně; vystudoval Střední zemědělskou školu v Brně, po maturitě pracoval v JZD Blažovice jako ovocnář. Po skončení vojenské služby v roce 1987 nastoupil na teologická studia (3 roky v Litoměřicích, 2 roky v Olomouci), na kněze byl vysvěcen 5. září 1992 v brněnské katedrále. Hned po vysvěcení působil jako kaplan v Hustopečích, v roce 1993 v Tišnově. Od roku 1994 byl farářem v Trnavě u Třebíče, později v Rudíkově, Uhříněvsi a Beneticích. Původně nastoupil (5. srpna 1998) jako administrátor do nedaleké Zvole, zanedlouho (23. srpna 1998) byl jmenován farářem v Bystřici nad Pernštejnem., spravuje též farnost líseckou..
133
134
O VARHANÍCÍCH A TĚCH V POZADÍ Ke křesťanskému chrámu patří královský hudební nástroj, varhany. Bez jejich velebného zvuku bychom si snad bohoslužby ani nedovedli představit. Proto zasluhují zde vzpomínku i ti, kteří za svoje životní povolání, ať již stálé nebo vedlejší, zvolili si službu u varhan a svým uměním podstatně přispívali k povznášení mysli k Bohu. V chrámech naší vlasti byla vždy hudba na výši a Bystřice jako město nezůstávala ani v minulosti pozadu za ostatními městy. Provozováním kostelní hudby byli od nepaměti pověřováni učitelé, kteří také vždy se vší vážností a úctou tuto službu vykonávali, i když odměna v penězích nebo jiných životních potřebách bývala také vítaným příspěvkem ke skromnému živobytí. Hlavním zdrojem varhaníků bývaly nadace, které světská vrchnost nebo zámožní farníci k tomu účelu zřizovali. Tak roku 1605 tehdejší majitel města Jan Ples Heřmanský ze Sloupna odkázal 300 zl. „pro lepší vyživení a mládeže cvičení rektora mládence učeného, pobožného, tolikéž mládencův tím víceji a aby muzika v kostele lépeji zpívána býti mohla“. Jméno onoho rektora, jak byli varhaníci nazýváni, není známo, ale brzy byl jím učitel Jiří Petrini (1640–1653) který v Bystřici učil po kantoru Janu Danielovi Jaroměřickém (1631–1640). Tenora tohoto Petriniho ztotožňuje s Jiřím Kohoutem, kterého uvádí pouze A. Boček ve své Kurtze Chronik a píše zde o něm: Jiří Kohout, „kterýžto komponist kostelních věcí jest byl a s tamním panem děkanem ceremonie podle předpisu olomouckého biskupství agendu a ritual založil a jednu velmi pěknou knihu ceremonií skrze celý rok vypsal a jakož i přeložil“. Souběžně s Jiřím Pertinim, v důsledku rozdělení funkcí, vykonával v letech 1640–1667 funkci varhaníka i Jan Zourek st. Po něm nastoupil Tomáš Kopřiva (1668–1681), kantor, za jeho času hudba kostelní poklesla. V té době započal zastávat službu varhaníka vážený bystřický měšťan, řeznický mistr, dlouholetý primátor a zakladatel městské kroniky Jan Ignatius Zourek (1681–1700), který také opatřil různé hudební nástroje k provozování slavných hudebních děl, jak toho k svému vyvrcholení směřující baroko vyžadovalo. Ještě za života J. I. Zourka (+ 4. srpna 1721) nastoupil do této kostelní služby kantor Tobiáš Moyzes Plaček (1700–1727) V roce 1727 je opět samostatný varhaník František Stuchlík (1727–1747), který prý neprovozoval jen obyčejnou muziku jako jeho předchůdci, ale „v obou kostelích, jak u sv. Vavřince, tak u sv. Trojice hudbu na bubny, trompety a lesní rohy koná“, jak podotýkal, vlastnoručně v žádosti o poskytování deputátu. Mimo varhaníka byl již i ředitel kůru, který současně byl i správcem školy. Pevný plat měl rektor 24, varhaník 48 grošů měsíčně. O štolové poplatky a ostatní příjmy se dělili v určitém poměru. Varhaník Stuchlík odešel roku 1747 do Žarošič, a protože rektor Josef Kaiswald byl opět neznalý hudby, byl na jeho místo ustanoven 135
Martin Schwarzer (1748–1788) z Kuřimi, který se brzy, když rektor přestal vyučovat, stal i učitelem. Přizval si proto svého otce Františka z Kuřimi (* 1694) a o službu v kostele se dělili. Varhaníkem byl až do roku 1788, kdy odešel na odpočinek. Martin Schwarzer se narodil 12. listopadu 1730 jako syn kuřimského varhaníka Františka a jeho ženy Polyxeny. Učitelského a varhanického vzdělání se mu dostalo v Lomnici u učitele Marty. Do Bystřice přišel jako osmnáctiletý mladík, bydlel se svým otcem a brzy i s manželkou Josefou, dcerou Františka Mühlmeyera z Lomnice, ve staré dřevěné chalupě, která byla zároveň i školou (dnešní č. 173) Zemřel 19. ledna 1815. Po penzionování Martina Schwarzera byl varhaníkem kantor František Pohl (1788–1792) a po něm Vavřín Souček (1792–1827). V letech 1827–1858 se uvádí varhaníkem učitel Josef Bříza, s ročním platem 20 zl. kromě štoly a jiných požitků. Zemřel 11. června 1871 ve věku 74 let, ze kterých plných 44 věnoval kostelnímu kůru, jak je uvedeno na jeho ještě existujícím, ale velmi špatném, náhrobku na místním hřbitově (náhrobek se nacházel v řadě hrobů za dnešní obřadní síní; byl v 80. letech odstraněn a zničen stejně tak jako zde se nacházející jiné hroby, např. druhého bystřického starosty Josefa Sýkory apod.) Varhanictví potom dále vykonávali učitelé Václav Mäsman (1871–1874) a Josef Karlovský (1874–1875) až do osmdesátých let, kdy přišel do Bystřice bývalý kapelník vojenské hudby František Černý (1875–1931), rodák z Horní Bobrové (narozen 18. listopadu 1847), který jako ředitel kůru a varhaník zde působil až do roku 1931, kdy 8. ledna ve věku 84 let zemřel. Svým značným hudebním vzděláním a skutečnou láskou k hudbě ji v Bystřici povznesl na nebývalou výši, jak v kostele, tak ve městě vůbec. Založil i vlastní hudební školu, v níž vychoval množství žáků, z nichž mnozí zůstali výkonnými hudebníky po celý život. Takovým byl i autor originálu této práce František Dvořáček, varhaník v kostelech v Bochoři a Horní Libině. František Černý přivedl chrámovou hudbu na vrchol, zanechaný bohatý notový archiv ukazoval, jak pečlivě byla vybírána a provozována díla starých klasiků. Členství v chrámovém sboru se stalo ctí předních mužů a žen města. Je ovšem přirozené a pochopitelné, že se vzrůstajícím věkem ubývalo nadšenému muzikantovi sil a v době kvapných přeměn ve veřejném životě již nemohl zdolat obtíže stáří i doby, a když byl posléze raněn mrtvicí, nastal v chrámové hudbě úpadek, který se teprve pomalu podařilo zvolna napravit. Jeho nástupcem se stal František Zmrzlý (1930–1976) bystřický cukrář, významný člen místního Orla a výrazný člen ochotnického souboru Orla; krátký čas předseda MNV ve městě za stranu lidovou. Narodil se 15. července 1907 v Bystřici; absolvoval varhanickou školu v Praze Za jeho působení se ještě počátkem 50. let pořádaly slavnostní zpívané mše za účasti smíšeného sboru a orchestru, zejména o Vánocích (půlnoční) a Velikonocích (pašije). Zemřel 3. ledna 1978. V letech 1978–1992 se střídali ve funkci varhaníka Josef Bayer z Dalečína a Zdeněk Škorpík z Borače. Jistou dobu hrála i Ludmila Marková, hospodyně na faře.
136
O VARHANÍCÍCH A TĚCH V POZADÍ Od roku 1992 působí ve funkci varhaníka Václav Kyselka (1992–dosud) z Bystřice. Narodil se v r. 1948, jako chemik přišel do Bystřice v roce 1970. Na LŠU absolvoval klavír a na Varhanické škole v Brně varhany. Je členem jednoty MUSICA SACRA, nějakou dobu (dvě volební období) byl v jejím předsednictvu. (JMS je občanské sdružení, které se zabývá rozvojem liturgické hudby, existuje v Brně od roku 1992, pořádá kurzy pro chrámové hudebníky, vydává odbornou literaturu apod.). V kostele sv. Vavřince působí od roku 1971 nejprve jako pomocný varhaník, od roku 1996 je zde kantorem (tj. člověkem, který odpovídá za veškerou liturgickou hudbu ve farnosti). Společně s ním spolupracuje pan Jan Zítka, který je varhaníkem (tj. společně se střídají ve hře na varhany). Oba zajišťují liturgickou hudbu i ve farnosti v Lísku. Pan Zítka absolvoval klavír na LŠU, na varhany je samouk.
O TĚCH V POZADÍ Provoz kostela, nejen o bohoslužbách, mimo kněží a varhaníků zajišťuje celá řada dalších občanů. Jsou to členové kostelního výboru, kostelníci, ministranti, zvoníci, zpěváci, muzikanti, v minulosti členové literátského sboru, ženy, starající se o výzdobu a pořádek a mnoho dalších. Vesměs se jedná o funkce čestné, finančně nezajímavé, které jsou konány s nadšením a láskou jako služba Bohu. V průběhu staletí se jich v našem chrámu vystřídala nespočetná řada a historie nám až na ojedinělé případy nezachovala jejich jména. Výjimkou jsou kostelníci, jejichž jména jsou vyryta na kříži z roku 1607. Jako vzpomínku a poděkování všem těm bezejmenným bystřickým spoluobčanům, vykonávajícím v průběhu staletí s pokorou dennodenní službu, bych na závěr připomněl dva. Oba jsem měl možnost poznat od svého útlého dětství, kdy mně jejich činnost fascinovala svou záhadností. Nejméně třikrát denně, brzo ráno, v poledne a večer, kráčel ke kostelu z bývalého měšťanského domu na horním konci náměstí č. 51 pan Josef Procházka (*20. září. 1910 , + 12. února 1994) mnohaletý zvoník bystřického chrámu, v jehož rodu měla tato čestná funkce více než stoletou tradici, a který si ještě pamatoval celou sestavu zvonů a jejich nádherný souzvuk. Jako malého mě otec několikrát vzal v nedělní poledne na věž a já s posvátnou hrůzou sledoval, jak pan Procházka rozhoupává podle tehdy mé dětské představy obrovský zvon, s kterým by nehnul ani obr, a pokaždé jsem byl šokován jeho prvním zvukem. Menší zvony rozeznívala jeho sestra Marie (* 2. dubna 1904 , + 8. června 1991). Oba pocházeli ze šesti dětí Františka Procházky a Anežky, rozené Svitavské, tedy ze starobylých bystřických rodů. Otec František byl správcem městského špitálu, kde rodina až do roku 1952 bydlela. Syn Josef se vyučil ševcem, pracoval však celý život na dráze; za války utekl z nuceného nasazení a skrýval se na půdě špitálu. Tím druhým byl v rakouské Kremži vyučený hodinář, majitel domu č. 19 na náměstí pan Karel Mach (1892–1989), který denně navečer přecházel celé náměstí, aby udržoval obrovské rafiky věžních hodin v chodu a tím měl podle našich dětských představ vládu nad časem. Narodil se 15. září 1892 v Bystřici a starost o věžní hodiny 137
převzal od svého otce Jana ve svých devatenácti letech. Jejich pravidelný chod, opravy a seřizování prováděl úctyhodných 70 let, denně vystupoval na věž po 62 schodech a klikovým mechanizmem vyzdvihoval tři závaží o hmotnosti 120 kg. Za dobu svého působení vyzdvihl tedy 3 066 tun do výšky 217 km. Shodou okolností se jednalo o poslední bystřické občany ve svých funkcích zvoníka a hodináře. Jak je uvedeno jinde, pohon věžních hodin byl elektrifikován; u obou menších zvonů byl po roce 1990 zaveden taktéž elektrický pohon.
138
POD OCHRANOU PATRONŮ Majitelem města Bystřice nad Pernštejnem byl od nepaměti slavný moravský rod Pánů z Pernštejna. Ti nepochybně založili a vystavěli první kostel a ustanovili při něm kněze, jak to tehdy z povinností pána zboží vyplývalo. Rod Pernštejnů byl vždy dobrou vrchností a bylo v jeho povaze, že se o své poddané svědomitě staral a snad všechna města, která byla kdy v jejich majetku, pokládají dobu své náležitosti pod znakem černé zubří hlavy s houžví v chřípí za svůj zlatý věk. Tak tomu bylo i v Bystřici. Mezi vrchností a městem panoval vždy soulad a dobrá vůle, i když po pravdě nutno přiznat, že ze strany Pernštejnů k tomu bylo zvláště v 16. století zapotřebí jistou trpělivost. Bystřičtí v té době přešli, jak již uvedeno, na stranu podobojí a důsledně se dožadovali i takového kněze. Pro patrony tím vznikaly často neřešitelné úkoly, jak by vyhověli měšťanům, aby na panství byl zachován klid a současně vyhověli i biskupovým požadavkům, se kterým bylo rovněž nutno zachovat dobrou vůli, jak to politické postavení Pernštejnů, zvlášť Viléma a Vratislava, vyžadovalo. Tento stav se však rázem změnil, když roku 1588 Jan z Pernštejna prodal Bystřici s četnými dalšími místy ve snaze zachránit rod před hospodářským úpadkem a majitelem města se stalo město Brno, ale jen do roku 1593, kdy byla Bystřice znovu prodána tentokráte horlivému katolíku Václavu Plesovi Heřmanskému ze Sloupna Nový majitel začal velmi rázně uplatňovat svoje náboženské přesvědčení a vnucoval městu katolického kněze. Zdánlivě se Bystřičtí ochotně podrobovali a jejich odpor mizel. V roce 1609, po Václavově smrti, se stal dědicem města jeho syn Zikmund Ples, který pokračoval v provádění svých vrchnostenských práv ve stopách svého otce. Ale jen krátce, neboť téhož roku prodal Bystřici Janu Čejkovi z Olbramovic. Nový pán byl evangelíkem a Bystřičtí doufali, že budou moci pokračovat v samostatném obsazování fary jako za Pernštejnů a že budou opět neomezenými vládci farního kostela. Byli však zklamáni. Jan Čejka byl především politik a pro svoje dalekosáhlé plány nutně potřeboval shodu s olomouckým biskupem kardinálem Ditrichštejnem. Svým záměrům věnoval i značnou peněžní částku a svým souvěrcům zřídil vlastní kostel s farou. Kardinálu pak vyšel vstříc závazkem o hmotném zabezpečení katolického kněze (3. července 1613). Smlouva však neměla ve skutečnosti velký význam, neboť závazky mělo nést město, bez jehož vědomí byla smlouva sjednána, a to ji proto neuznávalo a závazky z ní vyplývající se zdráhalo plnit. Později město přecejen částečně tyto závazky plnilo, ale jen z vlastní dobré vůle. Tyto požitky byly také později předmětem sporu, vzniklého v 18. století mezi městem a farářem Pomesiánem, v němž zemská správa uznala za správné odmítavé stanovisko měšťanů a smlouva se ukázala jako bezcenná. Mezi panem Čejkou a městem by možná během doby došlo k lepšímu narovnání, ale stavovské povstání proti Ferdinandovi, v jehož čele na Moravě stál právě Jan Čejka, všechno zvrátilo. Po prohře pozbyl tento všechen svůj majetek a nad Bystřicí byl ustanoven správcem až do roku 1623 císařský komisař Václav ze Zástřizl. Roku 1623 dostala Bystřice nového pána, svou krutostí smutně proslulého, 139
Jiřího z Náchoda, který začal bezohledně provádět protireformaci. Farní kostel vrátil s konečnou platností katolíkům, kdežto evangelický kostel zavřel. Zlepšení poměrů mezi farníky a patronem nenastalo ani za Jiřího nástupce Ferdinanda Leopolda z Náchoda a poměry se poněkud zlepšily teprve za nové majitelky, kterou se roku 1666 stala paní Anna Marie Roháčková z Adlerskronu, později provdaná Rogendorfová. Vlídností docílila mnohem větší úspěchy než její předchůdci tvrdostí a náboženské poměry se pak rychle měnily. Faru již nerušeně obsazoval olomoucký biskup. V letech 1691–1694 se stal majitelem města brněnský měšťan, majitel dvora v Domanínku a domu v Bystřici Jiří Kamenský. Jako občan se se svými sousedy snášel dobře, jako pán a majitel změnil poněkud svoje chování a také Bystřičtí nelibě nesli panství muže, kterému byli rodem rovni. Kamenský proto brzo tento majetek prodal hraběti Rogendorfu, a od roku 1698 se dostal kostel s městem pod ochranu pana Karla Benedikta z Lamberku, který zemřel 5. dubna 1721 a dědicem se stal jeho syn Jan z Lamberku. Dědictví však dlouho nedržel a postoupil ho svému bratru Leopoldovi z Lamberku. Pro příliš krátkou dobu držení nemělo panství těchto dvou majitelů na život kolem kostela a fary žádný význam. Teprve když v roce 1731 koupil Bystřici Arnošt Matyáš Mitrowský z Nemyšle, došlo k úplnému sblížení kněží s patronem, ale pouze když se duchovní správa plně podrobovala patronovým zásahům do své působnosti. K novému narušení této shody došlo za faráře Pomesiána, který odmítal jakékoliv zasahování světské vrchnosti do duchovní správy. Přímým důsledkem těchto neshod a sporů bylo postupné zmenšování farnosti o mnoho obcí, které byly jednak přivtěleny k sousedním farnostem a jednak vytvořily samostatné farnosti (Rozsochy a Rožná). Mimo to ukázal patron svoji nelibost vůči bystřickému kostelu tím, že odmítl poskytovat hmotnou pomoc, pokud k ní nebyl řádnými závazky přinucen. Vstřícností dalších farářů, změnou politických poměrů i vzrůstající dobrou vůli syna a dědice panství Jana Nepomuka Mitrowského, který spravoval zděděný majetek v letech 1781 až 1799, byla vzájemná nevůle postupem času odstraněna a za nového majitele, Janova syna, Wiléma Mitrowského (1799–1857) došlo k úplnému urovnání všech sporných otázek jak vůči kostelu, tak i městu a v poměru opravdu přátelském se pak vyvíjel život i nadále za nového patrona Vladimíra Mitrowského (1857–1899) i jeho syna téhož jména až do nové doby, kdy význam patronů a patronátního práva zmizel z našeho života úplně. 140
O ŽIVOTĚ ZOBRAZENÝCH SVĚTCŮ Člověk středověku a zejména baroka znal životní osudy celé řady mužů a žen, kteří pro svoje činy byli dáváni za vzor, uctíváni a lidé u nich hledali pomoc a ochranu. Dnes již snad jen svatá Barbora je vzpomínána jako patronka horníků nebo svatý Florián patronem hasičů. Alespoň krátce tedy o těch, kteří jsou v bystřickém farním kostele znázorněni obrazem nebo sochou, zejména pak o patronech města Bystřice nad Pernštejnem, svatých Vavřincovi, Floriánovi, Šebestiánovi a Janu Nepomuckém. Údaje jsou čerpány z publikace Rok se svatými od Vera Schauber a Hans Michael Schindler (Karmelitánské nakladatelství, 1994). Postavy jsou seřazeny abecedně. Agáta (Háta), mučednice, panna, narozena kolem roku 225 v Katánii na Sicílii. Již velmi záhy po svém mučednictví kolem roku 250 patřila k nejuctívanějším svatým a kolem roku 500 jí byl zasvěcen v Římě kostel. Podle legendy byla dcerou vznešených rodičů a vyznačovala se neobyčejnou krásou. Když odmítla tamějšího místodržícího a vyznala, že je křesťanka, byla uvržena do žaláře a krutě mučena odřezáním ňader a pálením pochodní. Je ochránkyní proti ohni a patronkou kojných, tkalců, havířů a zvonařů. Jako atributy má kleště, pochodeň nebo džbán. Svátek má 5. února. Apolonie, mučednice, panna, narozená ve 2. století v Alexandrii. Dosáhla už vysokého věku, když asi roku 249, kdy mohli žít křesťané v poměrném klidu, byla s několika jinými věřícími zajata pohany a krutě trýzněna. Kleštěmi jí vytrhali zuby a upálili ji. Znázorňována je s kleštěmi a zubem. Je patronkou zubních lékařů, pomáhá proti bolestem zubů; svátek má 9. února. Barbora, Mučednice, narozená ve 3. století v Nikomedii (dnes Izmir, Turecko). Taktéž jedna z nejoblíbenějších a nejčastěji znázorňovaných světic (spolu se svatou Markétou a Kateřinou). Její životopis je většinou zakryt legendami. Byla dcerou zámožného římského občana a tajně chodila mezi křesťany. Její otec, fanatický nepřítel křesťanů, jí všemožně bránil, dal postavit věž, do které ji chtěl uvěznit. Tam se přiznala, že mezitím přijala křest. Otec odvlekl dceru před místodržícího, ten jí dal mučit, posléze ji vlastní otec usmrtil mečem. Barbora je patronem horníků, stavebních dělníků, dělostřelectva. K Barboře je často přidávána věž se třemi okny. Svátek má 4. prosince. Florián mučedník, narodil se ve 3. století v dnešním Zeiselmaueru u Vídně. Je světcem Bavorů, Rakušanů, Čechů i Maďarů a v těchto zemích je mu zasvěcen bezpočet kostelů. Byl pokřtěn a vychován křesťansky. Po několika letech činnosti důstojníka v římském vojsku se stal pobočníkem císařského místodržícího. Při pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána chtěl pomoci zatčeným. Při pokusu o jejich útěk byl však rovněž zatčen a předveden před svého představeného. Když odmítl obětovat bohům, byl krutě mučen, nakonec mu pověsili na krk mlýnský kámen a svrhli 4. května 304 v Lorchu do Ennsu. V dnešní době je Florián hlavním patronem proti nebezpečí ohně, hasiči se nazývají Floriánovými učedníky. Svátek má 4. května. 141
Jan Nepomucký, kněz, generální vikář, mučedník; narodil se kolem roku 1345 v Pomuku. V roce 1389 byl jmenován arcibiskupem Janem z Jenštejna generálním vikářem pražské arcidiecéze a tím se dostal do centra bojů mezi králem Václavem a arcibiskupem. Byl spolu s dalšími královými odpůrci zatčen a posléze shozen z kamenného mostu do Vltavy. Ještě za života krále Václava bylo jeho tělo přeneseno do katedrály a hrob byl lidmi uctíván. Nový impuls svatojánské úctě dal Václav Hájek z Libočan a nepochopením dobových záznamů vytvořil Jany dva: Jana Nepomuckého, utopeného roku 1383 za neporušení zpovědního tajemství a dr. Jana z Pomuku, generálního vikáře, utopeného roku 1393 za potvrzení kladrubského opata. Tento omyl převzal i Bohuslav Balbín v životopise budoucího světce. Kolem Janovy smrti vznikla legenda, podle které byl Jan zpovědníkem královy manželky, královny Žofie a Václav se pokoušel vynutit si na knězi zpovědní přiznání své ženy, ten se však odvolal na zpovědní tajemství. Na základě prokazované úcty byl Jan 31. května 1721 blahořečen a 19. března 1729 svatořečen. Do kanonizační buly byly však převzaty všechny Hájkovy omyly, včetně data 16. května 1383, který byl stanoven jako světcův svátek. Všeobecně je Jan zobrazován podle sochy postavené v roce 1693 na Karlově mostě: postava kněze se štolou, biret na hlavě, palmu, knihu a kříž v ruce, prst přiložen na ústech, kolem hlavy pět hvězd. V bystřickém farním kostele je jedna z mála výjimek této ustálené podoby. Není vůbec podstatné, zda byl Jan „světcem zpovědního tajemství“ či nikoliv, zda v jeho hlavě zůstal zachován „jazyk mlčenlivosti“, či část mozkové tkáně. Zemřel totiž jako skutečný mučedník za práva a svobody církve a fyzicky podlehl pouze hrubému světskému násilí. Zemřel ve službách svého arcibiskupa jako poctivý, věrný a vzorný vykonavatel svých kněžských a úředních povinností. Kateřina Alexandrijská, mučednice, narozená ve 3. století a Alexandrii v Egyptě. Kateřinin životopis spočívá z velké části na legendách. Byla dcerou krále, vysoce vzdělanou a bohatou, avšak pyšnou, odmítající své nápadníky. Když jí starý poustevník oznámil, že jejím opravdovým ženichem je Kristus, dala se pokřtít a úplně se změnila. Odmítla obětovat pohanským bohům a svou výmluvností přesvědčila před císařem Maximem 50 učenců, že všichni přestoupili na křesťanství. Císař odsoudil všechny ke smrti upálením, Kateřina do posledních chvil stála při nich. Za to byla krutě mučena, přivázána do kola, bičována, pobita hřeby. Nakonec byla sťata, pravděpodobně v roce 311. Její ostatky jsou ve slavném klášteře stejného jména na Sinaji. Od 13. století patřila Kateřina k nejuctívanějším světicím, zejména pak v barokní době. Tradičně je znázorňována s kolem nebo mečem. Její památka se připomíná 25. listopadu. Ludmila Česká, mučednice, narozená kolem roku 860 na hradě Pšov v místech dnešního Mělníka. Byla provdána za knížete Bořivoje I., který byl pokřtěn na Velehradě sv. Metodějem. Z manželství se narodili tři synové a čtyři dcery. Po smrti Bořivoje (889) vládl nejprve nejstarší Spytihněv I. (+ 905 nebo 915), po něm Vratislav I. (+ 13. února 921), který měl za ženu Drahomíru. Když tato ovdověla, bylo jejím synům asi 13 (Václavovi) a sedm (Boleslavovi) let. Drahomíře bylo svěřeno regenství v zemi, zatímco babička Ludmila vychovávala budoucí knížata. Toto rozdělení 142
O ŽIVOTĚ ZOBRAZENÝCH SVĚTCŮ vlivů bylo zřejmě jádrem sporů mezi oběma ženami. Ludmila ustoupila a uchýlila se na svůj hrad Tetín. Tam ji přepadli v noci z 15. na 16. září členové Drahomířiny družiny a zardousili ji jejím vlastním závojem. Brzy po svém nástupu dal kníže Václav převézt 10. listopadu 924 ostatky do svatojiřského chrámu na Hradě. Úcta k první české prvomučednici a první české světici rychle rostla, je českou spolupatronkou, často nazývanou „matka české země“. Jejím hlavním atributem je stočený závoj nebo šál kolem krku, případně provaz, který drží někdy v ruce. Často bývá zobrazována spolu s malým svatým Václavem, kterého vyučuje. Její památka se slaví 16. září. Luitgarda z Tongernu, řeholnice cisterciátského řádu, mystička, se narodila roku 1182 v Tongernu v Belgii. Uměla léčit nemocné a obracet hříšníky. Zemřela 16. června 1246 v Aywieres. Je patronkou dobrého porodu; svátek má 16. června. Vavřinec, jáhen, mučedník, se narodil kolem roku 230 ve Španělsku. Patřil a patří k nejuctívanějším světcům celého světa. Tradice říká, že přišel ze Španělska do Říma, kde se stal arcijáhnem papeže Sixta II. V prvních srpnových dnech roku 258 dal pronásledovatel křesťanů císař Valerián zatknout papeže a dal mu setnout hlavu. Vavřinec splnil poslední papežovo přání a rozdělil majetek církve, na který si císař činil nárok, mezi chudé. To Valeriána popudilo a odsoudil Vavřince k smrti. Byl bit olověnými pruty a nakonec upálen na roštu. Stalo se to 10. srpna, což je dnem jeho památky. Vavřinec je patronem proti nebezpečí ohně, proti moru; hasičů, žáků a studentů. Znázorňován je vždy jako mladý jáhen s roštěm, často má u sebe váček s penězi nebo chleby, jako symboly rozdělování majetku potřebným. Šebestián, mučedník, jeden z nejuctívanějších světců se narodil ve 3. století v Miláně. O jeho životě jsou jen nedostatečná podání. Legenda vypravuje, že byl vojákem ve vojsku císaře Cariána. Když se nový císař Dioklecián dověděl, že voják Šebestián je věřící křesťan, dal jej přivázat ke kůlu a probodat šípy. Bazilika San Sebastino, kde je pochován v kamenné rakvi, patří k sedmi římským poutním kostelům. Šebestián je ochráncem proti moru, patronem železářů, hrnčířů a vojáků; zobrazován je uvázaný u stromu a probodnutý šípy; svátek má 20. ledna. Tekla, prvomučednice, narozená v 1. století v Ikoniu (Turecko). Podle legendárních podání byla učednicí apoštola Pavla, s kterým šla do Antiochie, později do Myry. Teklin kult patřil k vůbec největším. Už ve 4. století jsou známa místa jejího uctívání, nejdůležitější leželo u Seleuky v dnešním Iráku. Byla znázorňována různě, s lilií, palmou, lvem, medvědem nebo hady. Je patronkou umírajících, proti nebezpečí ohně, proti moru. Svátek má 23. září. Václav, vévoda, mučedník. Narodil se kolem roku 907 ve Stochově. Vychován byl v křesťanském prostředí pod dohledem své babičky svaté Ludmily. Byl vzdělán ve slovanském písmu a později byl poslán na latinskou školu v Budči. V roce 924, kdy mu bylo asi 18 let, se ujal vlády. Kníže Václav založil svoji politiku na další christianizaci 143
země, na snaze upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se sousedy. Snažil se potlačit bavorský vliv na úkor vlivu saského, což zřejmě vedle osobních pohnutek bylo důvodem jeho zavraždění bratrem Boleslavem. Stalo se tak 29. září 929 ve Staré Boleslavi. Již od svého zavraždění byl kníže Václav uctíván jako mučedník a patron země. Postupně vznikla idea českého státu jako země svatého Václava. Bývá zobrazován ve zbroji s knížecí čapkou (v helmici až od 19. století) na hlavě a s mečem; v rukou má kopí s praporcem a štít; od doby baroka bývá často na koni; dalšími jeho atributy jsou hrozny a klasy. Jeho památka se slaví 28. září. 144
ZÁVĚR AUTORA ORIGINÁLU Snad každý člověk má na světě místo, ke kterému je poután zvláštním poměrem nad jiné důvěrným, místo, na které se vrací znovu, ať již jen v myšlenkách a vzpomínkách, nebo osobně, ale vždy šťastný a rád. Pro mne takovým místem je chrám Páně v mém rodišti, který se stal nejen místem mého duchovního zrodu, ale i místem, kde jsem se učil prvnímu poznávání krásy výtvarného umění a služba v něm se stala základem mého životního štěstí. Letos si připomeneme dvousté výročí postavení chrámu, tohoto krásného památníku věků, bez jehož majestátního zjevu bychom si sotva dovedli představit obraz našeho města. A přece široké veřejnosti jsou jeho dějiny i přítomnost málo známé, neboť to, co denně vídáme, nedovedeme vnímat v plné šíři a hloubce. Teprve delší odloučenost a podrobnější studium stavitelství a výtvarného umění minulosti přibližují a objasňují to nezměrné bohatství, sloučené na malém prostoru, zakončující životní střed města. Dosud nemáme literární dílo, které by obšírněji zachycovalo vše, co chrám tvoří a co s ním přímo souvisí. Dílo, které by podávalo ucelený obraz jak minulosti, tak přítomnosti a přiblížilo ho tak lidu, který kolem něj žije, i cizincům, kteří ho navštíví. Dílo, které by budoucnosti slovem i obrazem uchovalo vše, co trvale podléhá změnám a zániku. Po předchozí svědomité přípravě jsem se odhodlal k sepsání tohoto díla, ve kterém jsem se snažil zachytit vše, co jsem považoval za závažné a nutné, aby budoucnosti zůstalo zachováno a aby případně posloužilo za pomůcku pracovníku povolanějšímu, který by po zásluze dílo zpracoval hodnotněji. Jsem si vědom, že toto dílo má četné nedostatky a snad bude nutno je i poopravit, neboť při své trvalé odloučenosti od svého rodiště i příslušných archivních pramenů a při velmi ztížených možnostech práce v nich jsem neměl možnost toto dílo vytvořit tak, jak vyžaduje a jak bych byl sám chtěl. Pracoval jsem však s láskou k chrámu i k umění, k tomu projevu člověka, v němž se v plné kráse projevuje jeho duše.
Autor František Dvořáček
V Horní Libině, v měsíci březnu L. P. 1954 František Dvořáček
145
ZÁVĚR REDAKTORA ORIGINÁLU V prvém roce třetího tisíciletí jsem po delší době otevřel jeden ze dvou existujících originálů historické studie svého strýce Františka Dvořáčka Dům Boží. Tehdy jsem si uvědomil, že zanedlouho uplyne 250 let od vybudování bystřického farního kostela v podobě, jak ho vidíme dnes. Zároveň jsem byl překvapen, kolik nových, mnohdy zásadních, historických skutečností se během padesáti let, které uplynuly od napsání Domu Božího, objevilo a o které je zapotřebí dílo doplnit, aby bylo v souladu s historií a přineslo jeho čtenářům co nejúplnější poznání. Po prvé reálně jsem o splnění přání svého otce, který mi jeden z originálů předal (druhý je uložen na bystřické faře), i svého strýce uvažoval krátce po listopadu 1989, kdy jsem tuto možnost diskutoval se svým bratrancem Jaroslavem Dvořáčkem (1940–1992), synem Františka; souhlasil s podmínkou, že původní verze vyjde v nezměněné podobě a nové skutečnosti se doplní samostatnou přílohou, na které se chtěl aktivně podílet. Při bližším rozboru však bylo jasné, že výsledek bude nepřehledný a ve svých důsledcích čtenářsky nezajímavý. Z těchto důvodů vznikla tato nezvyklá forma, kdy se dva texty navzájem prolínají a doplňují a pro jejich lepší rozlišení jsou až na výjimky psány odlišnými typy písma. František Dvořáček se narodil 17. listopadu 1910 v Bystřici nad Pernštejnem. Byl šestým dítětem posledního bystřického tkalce Adolfa Dvořáčka st. (1872–1954), v jehož rodu se soukenické a tkalcovské řemeslo předávalo v Bystřici již po osm generací. Vyučil se cukrářem u bystřického cukráře a zároveň varhaníka farního kostela ve městě Františka Zmrzlého a od mládí byl všestranně kulturně a společensky aktivní. V rodném městě byl cvičitelem a funkcionářem Orla, hrál a režíroval jejich divadelní představení, společenské události (i promítání němých filmů) doprovázel hudebním doprovodem. Jeho velkým vzorem byl všestranně vzdělaný, dlouholetý katecheta bystřických obecních škol, pan „rada“, jak jsme i my říkali, Karel Endl. Po odchodu za prací, jako obecní tajemník a varhaník, do Bochoře u Přerova pokračoval mladý František ve své kulturní a společenské činnosti. Soukromě studuje a v Brně skládá státní zkoušku z účetnictví a ekonomie. Píše články do tehdejších Lidových novin, Orla, v brněnském rozhlasu se zúčastnil celé řady pořadů. Později se oženil s Františkou Skácelíkovou, dcerou z typické selské rodiny, a zakládá rodinu vlastní. Plně využívá blízkosti olomoucké arcidiecéze a archivu v Kroměříži, kde začíná studovat historické prameny vztahující se k rodné Bystřici, zejména pak jeho nejmilejší lásce – farnímu kostelu a záhadné postavě bystřické historie – faráři Františku Dominiku Pomesiánovi. Výsledkem jsou první literárně – historické práce: Před požárem (1941) o životě v Bystřici před rokem 1841, Prameny (1945) pojednávající volným literárním stylem o životě a díle Františka Dominika Pomesiána a zejména pak Dům Boží (1953), shrnující jeho dosavadní bádání o historii a současnosti farního chrámu Páně. Po válce odchází s rodinou do pohraničí, tehdejší Německé Libiny. Stává se ekonomem, později kontrolorem Moravsko-slezských lázní a zřídel. Předčasně odchází do důchodu a dál se věnuje plně svým zálibám – historii a malování. Když se jeho syn Jaroslav v Brně oženil, stále častěji sem zajížděl, studoval a doplňoval rozpracované materiály. Stačil už jen rukopisně uspořádat podrobnou sbírku listin vztahujících se k P. Pomesiánovi. Při jedné z cest náhle umírá 25. dubna 1975, tak jak celý život žil, v kostele sv. Máří Magdaleny na Masarykově třídě v Brně. Vydáním pro něj nejmilejší a nejdůležitější práce chci vzdát poctu jednomu z těch, kteří věrně milovali své rodné město, ač téměř celý život prožili jinde, jednomu z těch, kteří objevovali jeho historii a pracovali zároveň pro jeho současnost. Chci vzdát poctu nejen pečlivému badateli o dějinách Bystřice, ale též nadšenému hudebníku a amatérskému malíři, jehož přívětivé krajinky rodné Vysočiny získala na přelomu 60. a 70. let řada jeho krajanů v Bystřici a okolí. Při úpravě původního textu jsem se snažil postupovat co nejcitlivěji. I když jsem chtěl zachovat autorovo svébytné historické vyjadřování, musel jsem v mnoha případech provést stylistické změny, protože ne všem čtenářům by byl původní text srozumitelný. Zároveň se omlouvám, že můj styl psaní je odlišný od původní práce, což je pochopitelné, protože na rozdíl od svého strýce jsem vzdělán technicky. 146
Ještě k fotografické příloze: Oba originální rukopisy jsou doplněny fotografiemi, které souběžně se vznikem textu vytvořil můj otec Adolf Dvořáček (1913–1985), Františkův mladší bratr. Na jejich vznik si dobře vzpomínám, jako dítě jsem otci „asistoval“. Tehdejší otci dostupná technika a fotografické materiály 50. let neumožnily vytvořit kvalitní dokumentaci, o barvě se nedalo ani uvažovat. Na příklad bylo nutno pořizovat snímky za umělého osvětlení, což je nepříznivé z hlediska převažujícího zlacení, a otec si potřebné „reflektory“ vyráběl sám. Protože jsem o vydání práce, ještě v původní verzi, uvažoval alespoň teoreticky už dlouho, využil jsem nabídky pana faráře Bohumila Černého zhotovit fotodokumentaci církevních památek bystřické farnosti (jednalo se i o kostel Nejsvětější Trojice v Bystřici nad Pernštejnem a filiální kostel sv. Michaela ve Vítochově) a v letech 1981–1983 podrobně, nad rámec původního požadavku, jsem zhotovil snad stovky snímků mobiliáře kostela sv. Vavřince, a to na tehdy nejkvalitnější dostupný fotografický materiál včetně barevného. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se radou a pomocí na přípravě této práce podíleli, a to zejména panu Bohuši Schwarzerovi za kritické připomínky a mnohdy zásadní historické doplňky, panu faráři Jiřímu Buchtovi za velice vstřícný přístup a pomoc zejména u novodobých doplňků, panu Jaroslavu Sadílkovi, který v souvislosti se svým historickým bádáním objevil v archivech řadu cenných dosud neznámých informací, panu PhDr. Ivanu Štarhovi za odborné rady a celkovou recenzi díla pro účely získání grantu kraje Vysočina, panu Václavu Kyselkovi za recenzi a doplnění části o varhanách a varhanících, paní PhDr. Jarmile Michálkové za jazykovou úpravu, panu Miroslavu Zonygovi za počítačovou úpravu záznamu zvonů a v neposlední řadě bystřickému starostovi panu Ing. Josefu Novotnému za účinnou morální a materiální pomoc. O nově objevy nebude ani do budoucna nouze. Vždyť těsně po odevzdání tohoto rukopisu do tiskárny začátkem května 2004 došlo k potvrzení roku dokončení přestavby bystřického kostela. Firma Karla Skalníka z Bystřice začala s výměnou dřevěné podlahy na bočních kruchtách. Při odstraňování starých borových prken na jižní kruchtě se na dvou našly na spodní straně prken kurentem česky psané zápisy úhlem následujícího znění: Matěj Teska mistr celýho kostela i vazby léta páně 1753, Tuto podlahu dal Jiřík Bohuniovský roku 1754. Podlahy jsou obvykle tím posledním v pořadí prací na stavbách. Potvrzuje se tím rok 1754 jako rok dokončení přestavby kostela. Zároveň značná šířka prken (35 cm) je dokladem o hospodářských poměrech města a kvalitě správy veřejného a soukromého majetku. Zatím co komise v září roku 1756 konstatuje schudlost města a silnější strom je podle jejich zápisu v městských lesech vzácností (viz úvod kapitoly V jasu baroka), soukromí majitelé, v tomto případě Jiřík Bohuniovský, tento problém nemají. červen 2004, Bystřice nad Pernštejnem, Petr Dvořáček
147
POZNÁMKY 1)
2)
3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19)
148
Bočkova sbírka, uložená v Moravském zemském archivu v Brně, dílo bystřického rodáka, dějepisce a archiváře moravského Dr. Antonína Bočka (1802–1847), který odvezl z Bystřice do Brna celkem 601 listinných památek, většinou originály; v Zemském archivu jsou uloženy pod čísly 7039 až 7640; později některé z nich byly označena za padělky, které Boček vyráběl, aby „vyšperkoval nejstarší dějiny svého rodného města“7) str. 20 ; takové tvrzení je poněkud pochybné, protože tím např. posunul dobu vzniku Bystřice o pouhých osmnáct let zpět, což určitě nestálo za vynaloženou námahu Domácí protokoly bystřické fary (Kronika farnosti Bystřice n. P.) založena za faráře P. Jana Nedopila (1802–1832 v Bystřici); nejprve uvádí latinsky a německy rekapitulaci známé historie bystřické farnosti; od roku 1867 je vedena česky (za faráře P. Františka Klinkáče); chybí záznamy z let 1874–1888 a 1937–1947. Zourkova kronika města Bystřice P. Klinkáč: Památka a zpráva obnovení věží a vykonaných opravách při farním chrámu Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem roku 1873, Kroměříž 1874 Bočkova sbírka č. 7639 Jan Tenora: Z pamětí města Bystřice nad Pernštýnem, Brno 1909 Bystřice nad Pernštejnem, Od minulosti k současné revoluční přeměně města, kolektiv autorů, upořádal Ivan Štarha, Blok Brno 1980 Dr. Prokop Toman: Nový slovník čsl. výtvarných umělců, Praha 1932, str. 218 Ročenka musea města Prostějova, ročník IX., str. 50–51 Hist. -stat. Nitizen uber Kirchen in Mahr. u. Schl., MS 515, str, 43 v zemském archivu Adolf Dvořáček: Pošta v Bystřici nad Pernštejnem (v rukopise); OA Žďár nad Sázavou, archiv města Bystřice, kart. 5, sign. V., č. 91. Antonín Matějíček: Dějepis umění, obrazová část, obraz č. 486, J. Štencl, Praha 1932 Thieme-Becker: Künstler-lexikon, díl X. str. 368, Lipsko 1914 Květa Mejdřická: Listy ze stromu svobody, Kolumbus MF, 1988 Řehoř Wolný: Místopis moravský Dr. Prokop Toman: Slovník čsl. výtvarných umělců Petr Koukal: K dějinám varhan v Bystřici nad Pernštejnem, Organologický sborník, 1989 OA Žďár nad Sázavou, fond Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, karton 7, č. 63 Bohumil Samek: Umělecké památky Moravy a Slezska, 1. A/1, Academia, Praha 1994
20)
21) 22) 23) 24) 25)
26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34) 35) 36) 37) 38)
Anno domini 1672: Matrica antiqua concordans cum Matrica consistoriali et decanali, qua diligenter inspecta et respectu novae considerata clare videntur evicti et emendati proventus; latinský rukopis, český překlad: J. F. Svoboda: Městský a musejní archiv v Bystřici n. P., II. část, 1933, vydalo Městské museum přispěním Spořitelny města Bystřice n. P. Vladimír Hašek, Josef Unger: Geofyzikální prospekce při archeologickém výzkumu hrobek a krypt; publikace Ve službách archeologie, Brno 2001 Plán Bystřice nad Pernštejnem z počátku 18. století – Sbírka F. F. Nicolaie, Württembergische Landesbibliothek Stuttgart, fond „Sammlung Nicolai“, sv. 132, fol. 34. Moravský zemský archiv Brno, pobočka Kunštát, fond panství Dolní Rožínka Okresní archiv Žďár nad Sázavou, archiv města Bystřice nad Pernštejnem, Gruntovní knihy Okresní archiv Žďár nad Sázavou, archiv fary Bystřice nad Pernštejnem, tento archiv byl z fary odvezen zřejmě po únoru 1948 v souvislosti se zatčením faráře Emila Zouhara; obsahuje písemnosti z let 1618–1948, v kartonu č. 7 jsou dokumenty týkající se staveb a stavebních úprav v kostele a na faře, bohužel však začínají až po dokončení stavby kostela Ivo Krsek: F. A. Sebastini, jeho malířské dílo na našem území; krajské nakladatelství Olomouc, 1956 Stanislav Konečný: Zvony v Poličce a na Poličsku, Městské muzeum a galerie v Poličce, 1999 Marie Kolářová: Varhany v Bystřici nad Pernštejnem a okolních obcích; diplomová práce PF MU Brno, 1993 Augustin Neuman: Příspěvky k náboženským dějinám Kunštácka a Bystřicka n. P. (Sborník historického kroužku, ročník XXI. 1920, str. 36) STA Janovice u Rýmařova; fascikl ACO 11. 4, 149–150 MZA Brno, fond B1 F 10 (2-D Gubernium) Bohouš Schwarzer: Seznam osedlých v Bystřici nad Pernštejnem od roku 1461 (rukopis) František Dvořáček: Prameny (rukopis 1945) - volné zpracování života bystřického faráře F. D. Pomesiána. František Dvořáček: Světec mlčí (soukromý tisk – 1947) – studie o jedinečné barokní soše sv. Jana Nepomuckého neznámého původu a autora v bystřickém kostele František Dvořáček: Před požárem (rukopis – 1942) – z historie Bystřice František Dvořáček: F. D. Pomesián (rukopis – 1970) – život a dílo bystřického faráře Bohumil Samek: Pernštejn; Státní památkový ústav Brno, 1966 Vera Schauber a Hans Michael Schindler: Rok se svatými (Karmelitánské nakladatelství, 1994).
Popisky k reprodukcím na obálce, v úvodu knihy a na titulních stranách kapitol Obálka a strana 5: Detail stříbrem vyšívaného renesančního ornátu Strana 2:
Letecká fotografie z roku 1977, kdy byla zahájena výměna věžních bání.
Strana 7:
Detail nápisu z roku 1841 na největším zvonu lidově zvaného Vavřín
Strana 9:
Listina s nejstarší zprávou o Bystřici, hlásící se do roku 1238. Ověřený opis z roku 1298 v MZA v Brně, fond Benediktini Rajhrad, sign. E g 20
Strana 23:
Pohled na Bystřici z roku 1824; veduta F. X. Richtera v Moravské galerii v Brně
Strana 35:
Pohled od východu – současný stav
Strana 59:
František Dominik Pomesián, obraz na bystřické faře; možným autorem F. A. Sebastini
Strana 113:
Slavnostní svěcení nových zvonů v roce 1924
149
RESUMÉ The origin of the Church of St. Lawrence in Bystřice nad Pernštejnem goes to the period of settling of the region around the upper Svratka river in the first third of the 13th century. New settlers organized by the lords of Medlov, later mighty Pernštejns, coming from the south of Moravia, began to build their settlements and castles in that probably sparsely populated region. Bystřice became the trade center around the castle Zubštejn (then Kamen). Formerly it was probably a settlement in the place of today’s Staré město, ‘Old town’ (nowadays the street Pod Kaštany) and a church was build on a relatively steep projection of plateau above this settlement. Right in such centers of colonizing activities churches consecrated to St. Lawrence were built. The church of Bystřice appears in a document, allegedly written in 1238, thus shortly after the document from 29 July 1235 which was written by Moravian margrave Přemysl, a founder of the Cistercian monastery near Tišnov, and where no church buildings in this region had been mentioned yet. In the privilege from the year 1238 Doubravník’s monastery is given the rights to the church in Bystřice and to all churches in the domain of Doubravník that already stood there or would be established. The document would show relatively accurately the origin of building of churches in Bystřicko in case it really existed in the times it dates from. Its original is unknown, the content is supported only by younger copies from 1298 and from the beginning of the 14th century. Contemporary historians mostly agree that its content corresponds to the time it applies to. The appearance of the first church, obviously late Romanesque, is possible to deduce from the individual well-preserved church buildings of Bystřicko from that time, e.g. in Vítochov or in a ground plan of the church in Lhota (today’s Lísek). Here is represented altogether the only disposition model of a church and that is almost a square to slightly rectangular nave supplemented with a rectangular presbytary. This representation indicates altogether one-character building of most churches initiated by one builder. It should be according to quoted sources Doubravník’s monastery. It is more difficult to find this type of a church in Rozsochy and especially in the church of St. Lawrence in Bytřice. This original appearance of the church in Bystřice was soon overlaid by a new larger building because the central settlement was developing very quickly and the existing small space was not sufficient. It occurred probably concurrently with the establishment of a settlement on a flat surface of today’s square that took place in the time when the town was in the holding of Moravian margrave. Then, at the end of 14th century, the Gothic style was on its peak and was applied even in remote country regions. In the following century, in the time of religious schism, a mention of a collection for bells is evidenced; so there was even a bell tower at the church that time. The church in Bystřice had not changed its appearance for almost three hundred years, no larger building activity is not documented in an extraordinarily rich and well-preserved town archive. Yet the various signs indicates that round the end of the 16th century and by the beginning of the 17th century some not closely specified activity took place. The town was relatively rich, it “bought” an elevation to a town through its owner Vratislav of Pernštejn from the emperor Rudolf II. in 1580; a relatively small group of Bohemian Bretheren built a chapel comparable to the parish church in size; the most of inhabitants of evangelic religion refused a catholic clergyman to enter for years. In particular under strict Catholic Václav Ples Heřmanský ze Sloupna, who owned the town from the year 1593, the situation had to be solved. In what way it is indicated by the physical indications: for one thing, it is the marble cross-entry into a chapel with the year 1565 (formerly also a sacristy) in the elongation of a north aisle that according to its style implies a different use. Furthermore, it is a metal cross with the year 1607 that evangelic Protestants would not permit to place on the church to which they refused to admit their catholic fellow citizens. A lot suggests an asymmetrical ground plan on Nicolaiov’s town plan that was drawn up round the year 1710. And last but no least it is a reference of Václav Ples to building of a new church in the town that should be consecrated to St. Barbora and Catherine. P. Pomesián changed, on the whole incomprehensibly to us today, the traditional consecration of a north side altar in the church nave to Virgin Mary right to consecration to these two. He must have been made to do it by quite serious reasons. This part of history is still waiting for its revelation. When František Ignát Dintr took charge of Bystřice’s parish in 1732, it was evident that an old and by small repairs preserved church would serve out soon. But he waited patiently for the whole twenty years and convinced his parishioners of that. Yet finally the poor town then yielded the last and from originally intended larger repairs became a radical reconstruction in a spirit of late Baroque, a beautiful monumental building going in its majesty further above the whole town of that time.
150
Inside, however, it was as a complete contrary to its exterior still poor. Nevertheless, within a short time the town was twice lucky and instead of deceased P. Dintr a no less decisive and ambitious person comes in 1755 – František Dominik Pomesián, the greatest figure of religious history of Bystřice. After fifteen years full of disputes with owners of the domain, Olomouc’s consistory but even with some townsmen, in which he always stands on the side of common people, he answers to all by the act that was extraordinary for his time. He had the whole interior of the church decorated at his own expense with works of high artistic value. He assigned sculpture and woodcarving works to František Hohn whose works he had monitored at his former place of work in Prostějov; paintings are works of Hohn’s companion František Antonín Sebastini. The organ with two manuals were built by Josef Sieber from Brno. Decoration was finished in 1770 and P. Pomesián donated to it an enormous sum for that time of 15 000 gold coins. Nowadays the interior is formed by three altars (originally four – only a picture from the altar consecrated to St. Tekla was left): the main one consecrated to the patron of the church and town St. Lawrence, the side one at the south side consecrated ever before to St. Wenceslaus and at the north side the one consecrated by P. Pomesián to St. Barbora when he changed the traditional consecration to Virgin Mary for not too much understandable reasons. On of the central works is also a pulpit, unfortunately without two sculptures of evangelist and a series of little figures of angels. A part of the original Pomesián’s decoration is even a cross located opposite the pulpit and confessional, today at a front entrance under an organ loft. Despite its considerable deprivation the unique thing of the interior is the organ loft made by the sculptor Hohn according to a design by Josef Sieber. The original Baroque Sieber’s organ has undergone a series of adjustments since their origin, they were even replaced by a new one with a “more modern” pneumatic control of pipes in 1914. Nowadays the church in Bystřice can boast a unique machine from Sieber’s organ workshop returning to the splendid voice of origin Sieber’s Baroque organ. Two angels standing on the banister of the organ loft are also worth an attention, one of them is leaning against the Pomesián’s coat of arms proving his noble origin. There are two works of arts in the church interior that certainly did not originate from Hohn’s and Sebastian’s workshops but they has been its part since Pomesian’s times and owing to their image they exceed all the others. On the one hand, it is a statue of St. Jan Nepomucký in a nontraditional representation of him kneeling, deriving its origin probably from German Mannheim. On the other hand, there are four armchairs (sedelie) of unknown origin whose tapestries apparently represent biblical scenes in untraditional oriental (Chinese) conception and according to bishop’s (abbot’s) insignia on the main armchair belonging to this sphere. The exterior and interior have undergone a series of larger and lesser changes during the intervening years. The most significant one took place after a great fire of the whole town September 19, 1841 when apart from more than hundreds of buildings even the two church towers burnt down and the original historical bells, whose origin goes back to 15th century, were destroyed. After the fire the towers were topped by unusual but artistically valuable domes according to a design of Františka Sáblíka, a native of Bystřice, later a Vice-Chancellor of Vysoké učení technické in Prague, and the frontage gained a new Renaissance appearance. Especially in the second half of 20th century and at the end of it further works in addition to the towers and the organ already mentioned were accomplished thanks to already deceased parish priest Bohumil Černý and the present one Jiří Buchta. It is worth mentioning e.g. building of a new protective wall at the north side, gilding of the main altar and restoration of armchairs, replacement of a roof and a part of its construction above the nave and side aisles, drainage of the whole foundation, complete regeneration of outer plasters including a quality paint of the exterior, painting of the whole interior, etc. All the works would not have been possible to complete without exemplary and devoted work of parishioners and financial aid of the town. Finally, it is necessary to mention the objects which stay hidden for the usual visitors either for their inaccessibility or for the reasons that they have not been used for a long time. It is a monstrance and sacrificial chalice that were made also at own expenses by František Dominik Pomesián, the figure of Bystřice’s history that devotes its own assessment. The gild 738 m high and 5,04 kg heavy monstrance is a magnificent work of Baroque gilding art.
151
FARNÍ CHRÁM PÁNĚ SV. VAVŘINCE V BYSTŘICI NAD PERNŠTEJNEM HISTORIE A SOUČASNOST Vydal v roce: 2004 Petr Dvořáček jako 1. svazek edice Ze staré Bystřice Autoři textů: František Dvořáček, Petr Dvořáček Autoři fotografií: Jaroslav Horák (dnešní exteriéry), Petr Dvořáček Jazyková korektura: PhDr. Jarmila Michálková Grafická úprava a kresby: Magdalena Říčná Sazba, zpracování: Metoda, spol. s r.o. Tisk: Grafické podniky Kusák, spol s r.o. Náklad: 2000 ks
