faktory, o nichž se předpokládalo, že se stanou pro náboženství zhoubou – demokracie a trh, technika a rozum – se spojily a učinily ho silnějším.
Bůh se vrací Ať se podíváte téměř kamkoli, od předměstí Dallasu přes slumy São Paula až po postranní uličky Bradfordu, všude můžete vidět, že se náboženství vrací do veřejného života. Američané a jejich spojenci by neumírali v Iráku a Afghánistánu, kdyby devatenáct mladých muslimů nezaútočilo 11. září 2001 na Spojené státy. Příští válku by Amerika mohla vést proti Islámské republice Írán – nebo by mohla být vtažena do konfliktu v Pákistánu, kde se náboženští fanatici rozhodli uchvátit místní nukleární zbraně, nebo do konfliktu v západní Africe, kde dochází k monumentálnímu střetu mezi evangelikálním křesťanstvím, mířícím na sever, a fundamentalistickým islámem, valícím se na jih. A podél jižního okraje islámského impéria vyznačeného desátou rovnoběžkou najdeme potenciální bitevní pole v podstatě od Súdánu až po Filipíny. A nejde jen o střet křesťanů s muslimy. V Myanmaru (Barmě) se buddhistickým mnichům téměř podařilo svrhnout tyranský režim a na Srí Lance zuří dlouhodobě krvavý konflikt mezi buddhisty a tamilskými hinduisty. Mezitím se do náboženského hávu odělo množství dalších starších konfliktů. Zhoubná šedesátiletá válka o Palestinu začínala jako víceméně sekulární konflikt. Na počátku 20. století vnímali mnozí průkopníci z řad sionistů Blízký východ jako útočiště, kam je možné uniknout před dusivou religiozitou východoevropského venkova. Dokonce i po holokaustu považoval nový „Židovský stát“ při řešení podstatných záležitostí náboženské otázky za překážku: po založení Izraele v roce 1948 souhlasil sekularista David Ben-Gurion, že rabínské právo bude mít přednost v otázkách sňatku a rozvodu částečně proto, že předjímal postupný zánik ortodoxní víry. Na palestinské straně patřili mnozí vůdci Organizace pro osvobození Palestiny mezi křesťanské socialisty; Gamál Abd al Násir, duchovní zastánce arabského nacionalismu, postavil v Egyptě radikální Muslimské bratrstvo mimo zákon. V současné éře Hamásu, židovských osadníků a křesťanských sionistů se izraelsko-palestinský konflikt proměnil v mnohem polarizovanější sektářskou bitvu, v níž stále více lidí tvrdí, že Bůh je na jejich straně. Co se týká starých komunistických režimů, Čína není jedinou zemí, která oživila závislost na opiu mas. Vladimír Putin, realistický produkt sovětského 22
bezpečnostního aparátu, se zdobí náboženskými symboly do značné míry stejně, jak to dělávali ruští carové: nikdy nesundává svůj pravoslavný kříž, poblíž dveří své kremelské kanceláře má kapličku a pravidelně navštěvuje kostely.22 Následník obávané KGB, Federální bezpečnostní služby Ruské federace (FSB), disponuje svým vlastním ortodoxním kostelem hned naproti velitelství, vybaveným vzácnými ikonami, jež kostelu daroval Patriarcha. Podle průzkumu z roku 2006 – patnáct let po pádu sovětského režimu – věří v Boha 84 % ruské populace a jen 16 % občanů se považuje za ateisty.23 K příslušnosti ke křesťanské víře se přiznal i Michail Sergejevič Gorbačov: poté, co se svou dcerou Irinou strávil půl hodiny na modlitbách u hrobky sv. Františka z Assisi, prohlásil poslední sovětský vůdce: „Svatý František je pro mne alter Christus, druhý Kristus. Jeho příběh mne fascinuje, v mém životě sehrál zásadní roli.“ Atatürkovo Turecko je nyní v rukou otevřeně islamistické strany. Žena současného prezidenta Abdullaha Güla, stejně jako mnoho dalších kosmopolitních žen, nosí islámský šátek, dříve považovaný za symbol zpátečnictví. Indii po většinu uplynulého desetiletí ovládala hinduistická nacionalistická Indická lidová strana (známá pod zkratkou BJP), vděčící částečně za svůj vzestup sporu o chrám v Ajódhje, tedy o poutní místo a svatyni, na kterou si činí jednoznačný nárok hinduisté i muslimové. A nejde jen o tento známý krvavý spor mezi hinduisty a muslimy. Dvěma nejcitlivějšími otázkami moderní indické politiky jsou legalizace křesťanské konverze nedotknutelných a spor o podmořský pevninský „most“ (spíše řetězec korálových mělčin), spojující Indii se Srí Lankou a údajně vybudovaný armádou opic pro prince Rámu. Mnohem sekulárnější Indický národní kongres (neboli Strana kongresu, Congress Party) prosazuje plán vytvořit v mostu průplav a provozovat v něm lodní dopravu. Američtí evangelikálové se vynořili ze svých pomyslných jeskyní už dávno. Náboženská pravice představuje etablovanou součást politiky téměř každého státu a Spojené státy se mohou pochlubit posloupností „znovuzrozených“ prezidentů.* Nedávno se Amerika rozloučila s nejotevřeněji zbožným * Pojem „znovuzrození“ a „znovuzrozený“ používají evangelikální křesťané v hojné míře, a to bez ohledu na církevní příslušnost „znovuzrozeného“ (opakem „znovuzrozeného“ je jednoduše člověk, který ještě nebyl obrácen na víru). Vychází se přitom z klasických pasáží v evangeliu sv. Jana (nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží… Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch…
23
náboženským vůdcem od dob 19. století: George Bush začínal každý den pokleknutím a každé setkání kabinetu zahajoval modlitbou, ale nutno říci, že byl jen umírněnou postavou ve srovnání se Sarah Palinovou, příslušnicí letničního hnutí, kterou si John McCain vybral jako svou viceprezidentskou kandidátku a která podstoupila rituál ochraňující ji před čarodějnictvím. V roce 2008 bylo na republikánském konventu v St. Paul v Minnesotě nejčastěji užívaným podstatným jménem „Bůh“. Vůči náboženskému vlivu však není imunní ani levice: Barack Obama si pro titul své autobiografie „Smělost naděje: myšlenky na uskutečnění amerického snu“ vypůjčil název kázání, jež přednesl Jeremiah Wright, muž, jenž mladého Baracka Obamu „přivedl k Bohu“ (a jenž později téměř zničil jeho prezidentskou kampaň). Náboženství se (znovu) vynořuje jako síla, s níž je nutno počítat, i v samotném srdci sekularizace. Evropa za Amerikou dosud značně zaostává: tak například jen jeden z deseti Francouzů udává, že náboženství hraje v jeho životě důležitou roli.24 Existují nicméně náznaky, že tytéž síly, jež oživují náboženství v Americe – sdružování do komunit v neustále se atomizujícím světě, touha zvažovat výběr na základě pocitu mravní jistoty – si rovněž nacházejí cestu do Evropy. Uvolňování vazby mezi církví a státem otevírá možnosti pro trh s náboženstvím v celé kontinentální Evropě. Nejrychleji se prosazující vyznání ve Francii je nejameričtější ze všech – letniční hnutí čili pentekostalismus. Zhruba dva miliony Britů navštěvují kurzy Alfa (Alpha Course), jež provozuje anglikánský církevní sbor Bromptonské Nejsvětější Trojice v Londýně. Po přijetí modernismu na Druhém vatikánském koncilu v 60. letech se dnes katolická církev vrací k tradičnější verzi víry, nejprve pod vedením Jana Pavla II., poté jeho následovníka Benedikta XVI. Cílem je spíše katolizace moderny, než modernizace katolicismu. Zdá se, že princip, podle nějž evropští politici „Boha neberou“, jak to pro jeden americký časopis zlostně prohlásil bývalý mluvčí Tonyho Blaira Alastair Campbell, vyšel z módy. Tony Blair byl vždycky člověkem, „který se modlí“. Krátce poté, co odešel z úřadu, konvertoval ke katolicismu. Jeho následovník Gordon Brown přiznává, že se naučil být socialistou, když v kostele poslouchal kázání svého otce. Ještě než se Nicolas Sarkozy stal prezidentem Francie, Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno… se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha). Rozlišuje se proto „křest Duchem“ (podstata znovuzrození) a „křest vodou“ (jeho dodatečné vědomé stvrzení). (pozn. překlad.)
24
publikoval knihu „Republika, náboženství, naděje“, v níž volal po zesílení role náboženství ve veřejném životě. Konzervativní polská strana Právo a spravedlnost získala rozhodující hlasy, protože slibovala „mravní revoluci“ založenou na sociálním učení římskokatolické církve. Bouřlivé náboženské diskuse vyvolává též příliv milionů muslimů do Evropy. Rozrůstající se muslimské menšiny mají na evropskou politiku pozoruhodný vliv. Jako nejextrémnější příklady mohou posloužit bombové útoky v Madridu a Londýně, zabití holandského filmaře Theo van Gogha, rebelie v pařížských banlieues a vřava okolo dánských karikatur proroka Mohameda. Rostoucí vliv islámu se ovšem mnohem pokojněji projevuje v tom, že nutí sekulárně založené občany přemýšlet o významu náboženství. Totéž platí nejen pro sféru pracující třídy, kde stále více bělochů konfrontovaných s přistěhovalectvím nalézá svou křesťanskou identitu, ale i pro sféru politiky, kde mnozí vůdcové kontinentální Evropy při hledání důvodu, proč nepřijmout Turecko do Evropské unie, objevilo dlouho ztracené křesťanské kořeny Evropy.
Konec ateismu Jiným indikátorem návratu náboženství do veřejného života se stalo pobouření sekulárních intelektuálů. Mnozí z nich jsou přesvědčeni, že „civilizační zápas“ se neodehrává mezi různými náboženstvími, nýbrž mezi pověrčivostí a moderním myšlením. Z hitparády nedávno vydaných knih, jež se pokoušejí devalvovat náboženství, můžeme jmenovat „Konec víry“ (The End of Faith) neurologa Sama Harrise, „Boží blud“ (The God Delusion) biologa Richarda Dawkinse a „Bůh není veliký: o tom, jak náboženství všechno zničí“ (God Is Not Great: How Religion Poisons Everything) spisovatele a novináře Christophera Hitchense. Autoři procestovali Spojené státy křížem krážem, diskutovali s náboženskými vůdci a vystupovali i před posluchači megasborů v Biblickém pásu. Richard Dawkins založil organizaci podporující ateisty. Jednou z příčin tohoto sekulárního běsnění, zvláště v Evropě, je podráždění. Co když se ukáže, že ústřední dogma francouzského osvícenství – hlásající, že náboženství bude modernou pokořeno – je jen ancien canard? Statistiky týkající se praktického zájmu o náboženství sice bývají notoricky nedůvěryhodné, ale většina z nich ukazuje, že se celosvětový posun směrem k sekularismu zastavil, a poměrně značné procento naznačuje, že je náboženství na vzestupu. Podle jednoho odhadu vzrostl podíl obyvatel klonících se 25
k jednomu ze čtyř největších náboženství – ke křesťanství, islámu, buddhismu a hinduismu – ze 67 % v roce 1900 na 73 % v roce 2005 a může dosáhnout 80 % v roce 2050.25 Nárůst může být výrazně podpořen lidmi, kteří opouštějí kmenová náboženství a přijímají náboženství světová, ale útlum náboženství je možné pozorovat opravdu jen stěží; a co se týká úrovně neboli intenzity náboženství – což je obtížněji měřitelný fenomén – zdá se, že během posledních padesáti let došlo na většině území mimo Evropu k výraznému nárůstu. Většina povrchních pozorovatelů ztotožňuje probouzení náboženské víry s oživením islámu. Křesťanství však také vykazuje rychle stoupající tendenci, zvláště v rozvojových zemích. V roce 1900 žilo v Africe zhruba deset milionů křesťanů. Dnes je jich zásluhou několika vln evangelizace čtyři sta milionů, tedy téměř polovina populace kontinentu. A opět stojí za to uvážit i intenzitu. Tak například Latinská Amerika bývala vlažně křesťanská od dob conquistadorů; dnes se stala tržištěm s náboženstvím, charakteristickým tvrdým konkurenčním střetem evangelikálů s katolíky. Ve většině těchto zemí se vzestup víry kryl s růstem prosperity. Lidé se sami rozhodují stát se křesťany, nebo se sami rozhodují, k jaké formě křesťanské víry se přihlásí. Ať už se to neoateistům líbí nebo ne, člověk je tvorem teotropickým: pokud má možnost volby, má sklon uvěřit v Boha. Jak studie ukazují, v neposlední řadě je to i proto, že se náboženství může postarat o jeho osobní prosperitu po hmotné i duchovní stránce. (Jedna skupina intelektuálů běduje nad šířením náboženství, druhá se snaží zjišťovat, proč se náboženství tak daří.) A situace neoateistů se stále zhoršuje. Na způsobu prosperity náboženství jsou totiž dvě okolnosti zvláště zneklidňující. První z nich je fakt, že vzkvétají „špatné druhy“ náboženství. V 60. letech 20. století se většina myslitelů domnívala, že pokud náboženství vůbec přežije, přežije v těch nejrozumnějších a nejekumeničtějších podobách – dejme tomu v podobě umírněného anglikanismu nebo pochybného katolicismu Grahama Greena. Na trhu snáze uspěje jistota: například takový typ náboženství, který tvrdí, že se Adam a Eva setkali přesně před 6 005 lety, nebo který poskytuje striktní výklad džihádu. Episkopální církev tolerantní vůči pokleskům je v Americe neodvratně na ústupu. Jižní baptisté naopak prožívají rozkvět. Naprosto konzervativní křesťané nyní tvoří čtvrtinu americké populace, což je podle Pewova výzkumného centra výrazně více než před padesáti lety. Lidé, kteří se pokoušejí osvobodit od svého „osvobození“, se neobracejí k teologii osvobození. 26
Nejpozoruhodnější příběh úspěšného náboženství uplynulého století je zároveň příběhem nejemotivnějšího náboženství vůbec. Letniční hnutí čili pentekostalismus bylo založeno před sto lety v nuzné čtvrti Los Angeles jednookým černým kazatelem, přesvědčeným o tom, že když se lidé budou dostatečně účinně modlit, Bůh jim sešle nové Letnice. Dnes dosahuje počet znovuzrozených na celém světě nejméně pěti set milionů.26 Jejich víra není pro vlažné věřící. Příslušníci těchto církví se stávají svědky zázračného léčení, exorcismu i mluvení v jazycích. Do popředí se však také tlačí výbušné otázky islámu. Američtí neokonzervativci nikdy nezapomínají zdůrazňovat, že je to částečně důsledek peněz ze Saúdské Arábie: dolarů z ropy, jež tečou do fundamentalistických madras po celém světě a financují miliony výtisků Koránu s wahhábitským výkladem (zdůrazňujícím například, že zvláštním pilířem islámu je džihád ve válečném slova smyslu, ne v tradičním smyslu osobního zápalu). Jde tu však i o otázku osobní volby. Země, jež jsou srdcem arabského fundamentalismu, se staly útočištěm pro všechny lidi, kteří se děsí šíření západní kultury a moci. V zahraničních komunitách, kde muslimové tvoří menšinu, zejména v Evropě, jde spíše o hledání vlastní identity. Odborníci jako třeba Olivier Roy poukazují na skutečnost, že extremismus na sebe bere podobu generačního zápasu: muslimské dívky, narozené již na Západě, si nasazují přesně ten šátek, který si jejich matky kdysi pohotově sundaly, když do nové vlasti dorazily z Pákistánu a Maroka. Existuje řada odpovědí na otázku, proč podporu nezískávají vlažná, ale zanícenější a bojovnější náboženství. Jednu z nich poskytuje rozbor demografické situace. Nábožensky založení lidé od Salt Lake City až po Jeruzalém vstupují do svazku manželského mladší a mají více potomků než lidé, kteří nábožensky založení nejsou. Ultraortodoxní Židovka v Izraeli mívá téměř třikrát více dětí než její sekulární protějšek. Podle některých údajů jsou za nárůst náruživějších forem amerického protestantismu (nárůst o tři čtvrtiny!) zodpovědné demografické faktory. Během posledních padesáti let se Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů rozrostla sedminásobně, takže dnes žije mimo Spojené státy třináct milionů mormonů. Dalším dlouhodobým trendem působícím na náboženskou „teplotu“ jako zahřívací faktor je globální změna klimatu. Philip Jenkins, jeden z nejvýznačnějších amerických odborníků na náboženství, odhaduje, že kolem roku 2050 se bude většina křesťanských zemí – s výjimkou Spojených států – nacházet na jihu planety. Domnívá se, že environmentální změna může vyvolávat rivalitu 27
mezi jednotlivými komunitami, a připomíná „Malou dobu ledovou“, která koncem 13. století rozpoutala vlnu hladomoru a pogromů: evropští křesťané se tehdy obrátili proti židům, afričtí a asijští muslimové zase proti křesťanům.27 Pokud se zdá, že tyto typy náboženství mají kořeny v hněvu a chudobě, může to být mylný dojem. Druhou, pro neoateisty zjevně mnohem více zneklidňující skutečností, je typ lidí, kteří se dnes hlásí k náboženství. Podle sekularistického slovníku by měli být ti, co je přitahuje náboženství, slabí, nevzdělaní a bázliví. V některých případech je to pravda. Pentekostalismus se rychle šíří v brazilských favelách (slumech Ria de Janeiro či São Paula); zajděte si do Gazy a uvidíte, proč radikální islám dává naději tolika Palestincům. Úplný obrázek to však není. Ve značné části světa se však víra explozivně šíří právě ve vzdělané střední třídě, jejíž postavení se zlepšuje a o níž Karl Marx a Max Weber předpokládali, že ze sebe všechny takové pověry setřese. V Turecku a Indii pomohla modernizace vytvořit vrstvu tvrdě pracující a podnikající buržoazie, po které Atatürk a Nehrú tak toužili; tito lidé však patří k nejvášnivějším podporovatelům nábožensky orientovaných stran. V čínských městech je spojitost mezi podnikatelskou prosperitou a náboženstvím nejspíš jednoznačná. Ekonom Čao Siao, autor již zmiňovaného eseje o trhu a církvích, již konvertoval ke křesťanství (samotného jej to trochu překvapilo – „Nemyslel jsem si, že bych mohl někdy uvěřit v Boha, protože jsem původně ekonom“). Nedávno byl pověřen, aby své ekonomické dovednosti uplatnil při reorganizaci skupinkového sboru – mnohem většího než je Wangův, neboť měl šest set členů, jednoho pastora na plný úvazek a pět pastorů na částečný úvazek. Čao Siao okamžitě poprosil o pomoc svět obchodu. Jeho sbor má nyní pět kurátorů, kteří dohlížejí na starší sboru. Každoročně se koná shromáždění celé kongregace, jehož se účastní asi dvě stovky lidí. „Dokud nezpíváme,“ vysvětluje Čao Siao, „nikdo nás nemůže nahlásit.“ S ještě výmluvnějším příkladem se můžeme setkat ve Spojených státech. Mnozí američtí evangelikálové mají kvalitní vzdělání a dobré hmotné zajištění. Pro prosperující předměstí se stala víra životním stylem. Američtí evangelikálové se ani zdaleka neupínají k minulosti, prohlašují naopak, že stojí v první řadě, aby se mohli poprat s nejrůznějšími otázkami. Jak si člověk může zachovat ctnosti v konzumní společnosti? Jak se člověk může chovat slušně a poctivě, když na něho na každém rohu číhá pokušení? Jak může vychovávat děti ve světě, v němž se žádá, aby se zásadně kupovaly oděvy jen 28
z katalogu Abercrombie & Fitch? Odpověď je podle nich jednoduchá: člověk se musí obrátit k věčným pravdám, zaznamenaným v Bibli. Náboženství pro ně není ani zdaleka idylickým reliktem, nýbrž jediným prostředkem, který člověku umožňuje navigaci v bouřlivých vodách moderny. Není náhodou, že se nejprodávanější náboženskou knihou v Americe stalo dílo Ricka Warrena „Proč jsme vůbec tady? aneb Čtyřicetidenní zastavení nad smyslem života“ (v orig. „Cílevědomý život“).28
Pravda a změna Co je hybnou silou tohoto obrovského vzedmutí? Když použijeme dvě teze z náboženského slovníku, můžeme odpovědět, že kombinace zjevené pravdy (něčeho, co jsme měli pochopit už dávno) a ryzího přepodstatnění, transsubstanciace (reálné změny). Z jednoho úhlu pohledu se podstata změnila jen málo. Jediné, k čemu došlo, je to, že se politické třídy na Západě, i když poněkud pozdě, probudily a vnímají přetrvávající moc náboženství. Netřeba dodávat, že důkaz na základě „zjevené pravdy“ je mezi věřícími populární: uznání Boží moci bylo nevyhnutelné, bylo jen otázkou času. Je ovšem populární i mezi lidmi, kteří mají studium náboženství v popisu práce. Peter Berger, špičkový odborník v oboru sociologie náboženství, zdůrazňuje, že s výjimkou Evropy byla většina světové populace po celou dobu dějin nábožensky založená – a plísní novináře za to, že dumají nad tím, proč je náboženství pravidlem, zatímco by se měli ptát, proč je sekularismus výjimkou: „Místo studia amerických evangelikálů a islámských mulláhů byste se měli zaměřit na švédské a novoanglické univerzitní profesory!“ Prvek přepodstatnění je naopak velmi nápadný. Změna vnímání náboženské síly sice může být u obecného komentariátu značně opožděná, ale zároveň obrovská. (Dokonce i Peter Berger, který vždy patřil mezi hlavní propagátory sekularizační teorie, si uvědomil, že náboženství nespěje k zániku, teprve před dvaceti lety – a mezi svými žáky tím způsobil rozruch.) A ještě důležitější je, že došlo k opravdovým změnám v podstatě – v rámci náboženství samotného i v rámci jeho vlivu na politiku. K oživení náboženství jako politické síly došlo už dávno předtím, než Usáma bin Ládin vyhlásil židům a křižákům džihád. Timothy Shah, odborný člen Rady pro mezinárodní vztahy, se domnívá, že bodem obratu se stala tzv. 29
Šestidenní válka (neboli Třetí arabsko-izraelská nebo Červnová válka) v roce 1967. Zdrcující porážka arabského světa přiměla rozhořčené Araby odvrátit se od sekulárního panarabismu Gamála Abd al Násira a přiklonit se k radikálnímu islámu. (V roce 1967 šla egyptská armáda pod vedením Gamála Abd al Násira do boje s pokřikem: „Země! Moře! Vzduch!“; o šest let později se válečný pokřik pod vedením Anvara Sadata změnil na: „Allahu Akbar“ – „Alláh je velký“.29) „Zázračný“ izraelský triumf se zároveň zasloužil o významnější roli náboženství v politice Izraele a o posílení sebevědomí v hnutí osadníků. Téhož roku získala v indických volbách 9,4 % hlasů hinduistická nacionalistická strana. V 70. letech začala víra dobývat politiku. Ke konci desetiletí byl v Americe zvolen prezidentem první hrdě znovuzrozený křesťan Jimmy Carter, Jerry Falwell založil křesťanskou fundamentalistickou skupinu Morální většina, Írán nahradil světské šáhy ajatolláhem Chomeiním, generál Zia ul Haq se rozhodl obrátit Pákistán na radikální islám, v ústavě Srí Lanky získal buddhismus výsadní postavení a hlavou katolické církve se stal polský antikomunista. Co bylo příčinou tohoto posunu v 70. letech? Věřící ho vnímají jako lidovou revoltu vůči sekularistickým elitám, jež zašly příliš daleko – ať už při legalizaci umělých potratů Nejvyšším soudem Spojených států nebo při pronásledování hinduistů za režimu Indiry Gándhíové. Historik z Yaleovy univerzity John Lewis Gaddis poukazuje z mnohem světštějšího úhlu pohledu na skutečnost, že náboženské probuzení v 70. letech se časově shodovalo se zhroucením sekulárních „ismů“. V té době se Sovětský svaz stal parodií marxismu a kapitalismus rovněž prožíval těžké časy (ropné šoky, hyperinflace). V mnohem obecnějším měřítku byla zpochybněna schopnost politiků řešit problémy jako je kriminalita či nezaměstnanost: v 70. letech se hroutila důvěra ve vládu prakticky všude – a od té doby zůstala na nízké úrovni. Proč náboženství i nadále sílilo? Je zcela zřejmé, že došlo k sérii akcí a reakcí. Tak například fundamentalistický islám zapříčinil vyburcování radikálního judaismu a hinduismu, které na oplátku podnítily zápal mulláhů. Hamás vděčí za mnohé izraelským osadníkům. Nebýt Falwella, Hitchens a Dawkins by velkou pozornost nevzbudili. Probíhá tu však ještě něco mnohem významnějšího: globalizace. Největší problém proroků sekularizace spočívá v tom, že vzestup náboženství je podporován týmiž dvěma faktory, jež se zasloužily i o úspěch tržního kapitalismu, tedy konkurencí a svobodnou osobní volbou.
30
