Fakta o pražských průmyslových podnicích a závodech dvacátého století díl II. František Kovanda, Jan Mráz, Václav Tomeš
PRAHA prosinec 2013
1
2
Obsah: 1. K dějinám závodů ................................................................................................ 5 2. Úvod k přehledu pražských průmyslových podniků a závodů v létech 1945 až 1989............................................................................................................................ 9 3. Průmyslové podniky a privatizace po roce 1989 ............................................... 15 3.1 Historie privatizace.......................................................................................... 16 4. Výklad ke zpracovaným tabulkám ..................................................................... 19
3
4
1. K dějinám závodů Alexej Maximovič G o r k i j: „Z dějin závodů je třeba učinit nástroj na ovládnutí soudobých zkušeností, nástroj boje za vysokou kulturu výroby, pro kterou je charakteristická opravdová znalost vlastního závodu. Dějiny závodů se píší ne pro akademický výzkum, ale pro praktický boj za socialismus. Jejich autor není chladný letopisec, ale bojovný budovatel. Dělníci vybudovali závod, dělníci musí napsat i dějiny jeho budování – dějiny své práce.“ Při studiu dějin závodů se badatelé seznamují, že jedním z jejich iniciátorů byl A. M. Gorkij. Ten již v roce 1931 navrhl, aby v Sovětském svazu byly vydány sebrané spisy k dějinám závodů. Ústřední výbor KSSS na základě jeho iniciativy přijal 10. října 1931 usnesení s výčtem požadavků, které měly tvořit obsah sebraných spisů“Tyto sborníky mají vylíčit rozvoj starých a vznik nových závodů, jejich úlohu v hospodářství země, postavení dělníků před revolucí, formy a metody vykořisťování ve starých závodech, boj dělníků s podnikateli, životní podmínky, vznik revolučních organizací a úlohu každého závodu v revolučním hnutí, úlohu závodu a změnu poměrů v závodě po revoluci, změnu typu dělníka, údernické hnutí, socialistické soutěžení a vzestup výroby v posledních letech. Pro zpracování dějin závodů musí být získáni jak sami dělníci, tak i hospodářští pracovníci a technici“. (A.M. Gorkij a dějiny závodů, Práce, Praha 1962, str. 31). V Československé republice byla věnována pozornost historii závodů v souvislosti se zpracováním regionálních dějin dělnického a komunistického hnutí. Při Historickém ústavu ČSAV byly v lednu 1959 ustavena první komise pro dějiny závodů průmyslových podniků. Dne 22. června 1960 se problematikou zpracování a popularizace dějin závodů v ČSSR zabýval sekretariát ÚV KSČ. Rozhodl vytvořit celostátní Komisi pro dějiny závodů v ČSSR a určil zásadní směrnice pro její činnost. Řízením práce na dějinách závodů byl pověřen tehdejší Ústav dějin KSČ ve spolupráci s Kabinetem dějin odborů při Ústřední radě odborů. Postupně docházelo ke koordinaci s dalšími institucemi. Vedle usnesení sekretariátu ÚV KSČ vydalo předsednictvo Ústřední rady odborů dne 30. srpna 1960 usnesení o účasti ROH na zpracování a popularizaci dějin závodů prozatímní směrnice k zakládání a vedení závodních kronik. x
x
x
V červnu 1989 publikovala Komise pro dějiny závodů ROH analýzu své činnosti za uplynulých 30 let své činnosti a její další koncepci do roku 1995. Připomeňme některá základní fakta. V úvodu konstatovala, že dějiny závodů, vedle dějin dělnického hnutí i dějin KSČ v regionech, jsou jedním z mnoha specializovaných odvětví historické vědy. Na jedné straně tvoří neoddělitelnou součást politického, hospodářského, sociálního i kulturního vývoje v rámci dějin obecných i národních, ale i regionálních, tzn. jsou součástí celku, jsou s nimi dialekticky spjaty ve svých 5
zvláštnostech, odlišnostech, specifikách s obecnými zákonitostmi a principy vývoje společnosti. Nezastupitelnost dějin závodů je právě v tom, že mají odrážet konkrétní společenský pohyb v základní výrobní jednotce, psát dějiny pracujících lidí v jejich nejvlastnějším prostředí. Bylo podtrženo, že práce historiků profesionálů, amatérů, archivářů, kronikářů, zakladatelů síní revolučních tradic i závodních muzeí mají při shromažďování, zpracování i výchovném využití historických materiálů velký význam. Že je nutné, aby dějiny nebyly jen suchopárnými dějinami programů, koncepcí, směrnic a statistik, nýbrž aby se v nich odrážel skutečný život lidí, s jejich představami, aktivitou i pasivitou, neformálními i formálními přístupy, musí být podepřeny analýzou skutečného dopadu centrálních politických i ekonomických opatření na jednotlivých závodech i regionech. Zmíněný dokument přináší desítky konkrétních příkladů péče o dějiny mnoha závodů a podniků, konání konferencí, např. i mezinárodní konference k dějinám závodů v listopadu 1966, které se zúčastnili historici SSSR, NDR, Polska a Maďarska. Je zmíněna i situace let 1968 – 1969, která neblaze zasáhla mnohá pracoviště zabývající se dějinami závodů. K oživení činnosti bylo přistoupeno v roce 1972. Od prosince 1976 začala Komise dějin závodů ROH vydávat vlastní metodický časopis zvaný „Zpravodaj“, vycházející dvakrát do roka a od roku 1978 k němu přibyl sborník „Studie a vzpomínky z dějin závodů a odborů“, vydávaný jednou ročně. Činnost komise garantoval Kabinet dějin odborů při Ústřední škole ROH. Výsledky činnosti na tomto úseku dějin závodů za zhodnocených 30 let činnosti byly velmi cenné. Byly napsány stovky studií, byli proškoleni funkcionáři na desítkách seminářů a aktivů. V ediční činnosti vyšlo přes 70 čísel metodických časopisů (včetně Zpravodaje), jejichž obsah přinášel výměnu zkušeností mezi dvěma tisíci funkcionářů Komisí dějin závodů. Vznikly stovky nových závodních kronik, kronik brigád socialistické práce, síní revolučních tradic (v tehdejší době na území ČSSR kolem 900) a nová závodní muzea. Byl upřesněn obsah další činnosti na úseku dějin závodů na další období do roku 1989. x
x
x
Listopadový politický a hospodářský převrat v roce 1989 „ukončil“ tuto činnost. Těžko dnes (2013) zjistit, co na úseku zpracování dějin závodů a podniků v České republice bylo zachováno. Jsou ojedinělé případy, kdy jsou vydávány publikace o historii některých závodů. Jejich obsah „odpovídá“ současnému politickému režimu. Problematika dějin závodů a podniků se stala předmětem pozornosti Klubu společenských věd, konkrétně jeho sekce regionálních dějin od dubna 2010.
6
Tato sekce, její členové a spolupracovníci se v prvé řadě snažila zjistit, jaká pozornost je věnována regionálním dějinám v okresech a krajích a to v oblasti dějin dělnického a komunistického hnutí. Postupně jsou proto získávány dokumenty vztahující se k dějinám podniků a závodů. Je tak vytvářena dokumentace, která přináší mnoho zajímavých faktů o jejich historii, které byly zpracovány historiky v letech 1945 – 1989. Jsou dokladem rozvoje průmyslu, podílu pracujících na budování lidově demokratické a posléze socialistické republiky.
7
8
2. Úvod k přehledu pražských průmyslových podniků a závodů v létech 1945 až 1989 Vývojový trend rozvoje pražských průmyslových podniků a závodů započatý v XIX. století a úspěšně pokračující ve století XX., byl koncem tohoto století z dosud neobjasněných příčin přerušen, zastaven a v mnoha případech zcela zlikvidován. Proto sekce regionálních dějin Klubu společenských věd si vzala za úkol zaznamenat fakta o pražských průmyslových podnicích a závodech dvacátého století a zachytit tuto důležitou etapu našich dějin pro další generace. Jako občané tohoto státu a zejména jako odborníci zabývající se historií, se nemůžeme nečinně dívat, jak se úsilí mnoha generací a tisíců talentovaných rukou a mozků kamsi ztratilo, aniž by o tom bylo zachováno potřebné svědectví. I když od konce dvacátého století neuplynula žádná dlouhá doba, v řadě případů je již velmi obtížné a někdy i nemožné shromáždit a zachovat potřebné historické dokumenty. O to víc je důležité urychleně a zodpovědně na tom pracovat a zachránit alespoň to podstatné. Při zpracování vycházel tým z rozsáhlého knižního fondu shromážděného sekcí regionálních dějin a další prameny byly čerpány z knihovny ÚV KSČM, z knihoven státních a regionálních, z Internetu (obchodní rejstřík, sbírka listin zakládaných obchodním rejstříkem) a z informací pamětníků. Kořeny počátků pražského průmyslu spadají ještě hluboko do dob Rakousko – Uherské monarchie. Historie těchto počátků je zpracována v řadě publikací a je velmi poučná. Vždyť při rozpadu monarchie v roce 1918 bylo konstatováno, že 70 % veškerého průmyslu monarchie bylo soustředěno v českých zemích, zejména pak v Praze. Československá republika úspěšně navázala na tyto průmyslové tradice a dále rozvíjela průmyslovou vyspělost našeho státu. Bohužel světová hospodářská krize, na konci dvacátých a počátkem třicátých let minulého století a zejména pak druhá světová válka velmi nepříznivě narušily tento vývoj. Za druhé světové války byl téměř veškerý průmysl podřízen potřebám armády Velkoněmecké říše. Teprve konec války přinesl nové oživení, i když značně zdevastovaného československého průmyslu. Období od poloviny roku 1945 se vyznačovalo nevídanou pracovní iniciativou všech pracujících. Zhruba za tři roky se československý průmysl opět dostal na předválečnou úroveň a ve světové soutěži zaujímal významné postavení. Základ mimořádného rozvoje pracovní iniciativy byl dán vyhlášením Košického vládního programu dne 05.04.1945 na zasedání vlády v Košicích, který byl nazván programem národní a demokratické revoluce. V ekonomické části zdůrazňoval vládní program několik hlavních úkolů: a) urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války, b) položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“, 9
c) bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců (dokument hovořil o majetku „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“ s výjimkou německých a maďarských antifašistů). Na zkonfiskované půdě se měla uskutečnit pozemková reforma. Vláda prohlásila, že „požene s veškerou rozhodností před soud zrádce z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů“ a že je třeba „postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení“. Požadavek znárodnění nebyl vládním programem výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto až po osvobození celého státu. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Znárodnění se uskutečnilo na základě pěti dekretů prezidenta ČSR z října 1945: d) č. 100/1945 Sb., dekret prezidenta o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, e) č. 101/1945 Sb., dekret prezidenta o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, f) č. 102/1945 Sb., dekret prezidenta o znárodnění akciových bank, g) č. 103/1945 Sb., dekret prezidenta o znárodnění soukromých pojišťoven, h) č. 108/1945 Sb., dekret prezidenta o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů, byl znárodněn ještě před vyhlášením těchto dekretů. Dekrety prezidenta pak byly vyhlášeny na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října 1945. Tento den byl později slaven jako „Den znárodnění“. V dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, bylo ustaveno: (1) Dnem vyhlášení tohoto dekretu se znárodňují zestátněním: 1. podniky provozované podle obecného horního zákona, báňská oprávnění podle § § 22 a 11 obecného horního zákona a práva majitelů pozemků podle § 1, záhlaví I, částka VII dočasných soudních pravidel z roku 1861, platných na Slovensku; 2. energetické podniky a zařízení sloužící výrobě, opatřování, rozvodu a dodávce energie všeho druhu, kterou lze rozváděti širšímu okruhu spotřebitelů, zejména elektřiny, plynu a páry, s výjimkou výrobních závodních zařízení neznárodněných podniků, které energii převážně samy spotřebují; 3. železárny, ocelárny, válcovny oceli, huti na barevné kovy s výjimkou tavíren kovů výrobně i hospodářsky samostatných; 4. slévárny šedé, ocelové, kujné litiny a barevných kovů, s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1942 až 1944; 5. válcovny, lisovny a tažírny kovů, pokud nezpracovávají jen olovo nebo cín; 10
6. podniky průmyslu kovodělného, elektrotechnického, jemné mechaniky a optiky, s více než 500 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1942 až 1944; 7. podniky zbrojního průmyslu, které svým výzkumným i výrobním zaměřením jsou nositeli vývoje vojenské výzbroje, a výroby výbušnin; 8. z oboru chemického průmyslu podle stavu v den počátku účinnosti tohoto dekretu: a) podniky s továrním zařízením pro některou z těchto výrob: kyseliny sírové, solné nebo dusičné, karbidu vápníku nebo křemíku, umělého korundu, kyanidů alkalických, alkalických kovů nebo zásad elektrolyticky, sody amoniakální, vodního skla, zápalek, umělých hnojiv, zemitých barev spojených s těžbou surovin, plynožárných tělísek, kyseliny octové, acetonu nebo metanolu z dřevného dehtu, benzenu a jeho homologů, čištěných nerostných olejů a pohonných látek získaných destilací ropy, krakováním olejů nebo synteticky, umělých sladidel, umělých vláken, syntetického kaučuku, pryžových obručí pro motorová vozidla a jízdní kola. b) podniky tovární výroby chemicko-farmaceutické; 9. těžba a ložiska magnesitu, asbestu, kaolinu, slídy, živce, vysokohodnotných žáruvzdorných hlin a jílů hlubinně těžených, podniky pro výrobu cementu a cementových pojiv; 10. podniky pro výrobu technického porculánu, osinkocementového zboží, s více než 150 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 11. podniky pro výrobu skla s vanovým zařízením pro nepřetržitý provoz, podle stavu v den počátku účinnosti tohoto dekretu; 12. podniky pro výrobu skla s denními vanami a sklárny s celkovým pánvovým obsahem přes 1000 litrů, podle stavu v den počátku účinnosti tohoto dekretu; 13. podniky, jejichž základním výrobním oborem jest výroba stavební, technické keramiky, kachlového zboží, porculánu, vápna a těžba vápence s více než 150 zaměstnanci v základním výrobním oboru podle průměru stavů ke dnům 1. července let 1938 až 1940; 14. podniky, jejichž základním výrobním oborem jest výroba cihlářského zboží s více než 200 zaměstnanci v základním výrobním oboru podle průměru stavů ke dnům 1. července let 1938 až 1940; 15. podniky pro výrobu celulosy; 16. podniky vyrábějící zároveň papír a lepenku, papír a dřevovinu, lepenku a dřevovinu nebo všechny tyto druhy, s více než 300 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 17. podniky pilařské s více než 150 zaměstnanci, pracujícími jen v závodě, podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 18. podniky pilařské s dalším zpracováním dřeva, podniky pro zpracování dřeva, s více než 300 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 19. podniky pro tovární výrobu dyh, desek ze sklížených dyh, podle stavu v den počátku účinnosti tohoto dekretu; 20. přádelny bavlny, česané příze, mykané příze, které ji dále nezpracovávají, upraveného lnu, juty, umělých vláken s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 21. tkalcovny bavlny s více než 500 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 11
22. tkalcovny vlny, hedvábí a umělých vláken, podniky pro výrobu koberců a pokrývek, trhárny, podniky pro výrobu krajek a prýmků, podniky průmyslu stávkařského a pletařského, s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 23. přádelny na zpracování textilního odpadu, podniky pro výrobu šicích nití a přízí, dále nezpracovaných tkaním nebo pletením, pro výrobu vaty z přírodních a umělých vláken, obvazových látek, tkalcovny lnu, konopí, juty, s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 24. podniky zušlechťovacího textilního průmyslu, tiskárny textilních výrobků, s více než 200 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 25. podniky průmyslu oděvního s více než 500 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940; 26. podniky pro výrobu usní, náhražek usní, předmětů z usní a z jejich náhražek, s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1939 až 1941; 27. výroba gramofonových desek. Znárodněné podniky byly označovány jako „Podnik (název) v národní správě“ a byly řízeny jmenovanou národní správou včele s národním správcem. Menší jednotky byly spravovány pouze samotným národním správcem. Za znárodněné podniky měli jejich vlastníci nárok na náhradu, s výjimkou těch vlastníků, kteří patřili do kategorie nepřátel a zrádců. Pro určení náhrady byl rozhodný stav znárodněného majetku podniku v den převzetí národním podnikem a závazků k němu v tento den náležících. Náhrada se rovnala obecné ceně majetku, vypočtené podle úředních cen ke dni vyhlášení dekretu, a nebylo-li těchto cen, byla cena stanovena úředním odhadem, po odečtení pasiv. U mnoha vlastníků však náhrada nepřipadala v úvahu, protože některé znárodněné majetky byly z doby války tak zadlužené, že je stát musel naopak sanovat. Náhrady za znárodněný zahraniční kapitál byly přiznány občanům z vítězných a neutrálních zemí. Ze znárodněných podniků, slučovaných do větších celků, byly ministerstvem průmyslu, v dohodě s ministerstvem financí, zřizovány národní podniky. Národní podniky se staly majetkem státu a byly samostatnými právnickými osobami a zapisovaly se jako firmy do rejstříku u krajského soudu, vykonávajícího pravomoc ve věcech obchodních, v jehož obvodu měl podnik své sídlo. Čistá hodnota majetkové podstaty, kterou stát na národní podnik převedl, tvořila jeho počáteční kmenové jmění. Závody byly jen místními jednotkami národních podniků bez právní a hospodářské samostatnosti. Národní podniky nebyly na státní rozpočet napojeny přímo, nýbrž přes účet na ministerstvu financí, na němž se shromažďovaly zisky podniků i dotace státu na investice, případně na úhradu bilančních ztrát. Bylo tedy zřejmé, jaké jsou hospodářské výsledky jednotlivých podniků.
12
V průmyslu vzniklo do konce roku 1947 z 3348 závodů (technických jednotek), podléhajících znárodnění, 321 národních podniků, což bylo 67 % z celkového počtu průmyslových podniků. Výrobní kapacita znárodněných podniků představovala dvě třetiny československého průmyslu. Na jeden národní podnik připadalo v resortu ministerstva průmyslu koncem roku 1946 téměř 3500 pracovníků a v resortu ministerstva výživy o rok později přibližně 250 pracovníků. Ve znárodněných podnicích pracovalo přibližně 61 % všech průmyslových zaměstnanců. Po volbách roku 1946 obsahoval nový vládní program formulaci, že vláda pokládá znárodňovací akci ve výrobě za ukončenou a zároveň bylo naznačeno, že je možno rozšířit znárodnění na sféru oběhu – na zahraniční obchod, velkoobchod a na největší obchodní domy. Právní základ, jak již vzniklým, tak nově vznikajícím národním podnikům, byl dán zákonem č. 103/1950 Sb., zákon o národních podnicích průmyslových, ze dne 13. července 1950 . V § 7 tohoto zákona bylo stanoveno: (1) Národní podniky jsou samostatné právnické osoby. (2) Národnímu podniku určí věcně příslušný ministr název, den vzniku, sídlo a zpravidla též základní závod (§ 21), pokud nebude výjimečně od určení základního závodu upuštěno. (3) O zřízení národního podniku vydá věcně příslušný ministr listinu, ve které uvede jeho název, den vzniku, sídlo, základní závod, jakož i den, ke kterému národní podnik převezme majetek do něho začleněný; totéž platí, dojde-li ke změnám. (4) Potvrzení o přechodu závazků na národní podnik vydává příslušný generální ředitel (§§ 33 a násl.) podle listin o tom vydaných (odstavec 3, § 5 odst. 2 a § 42). Povinnost národního podniku zapsat se do podnikového rejstříku upravoval § 8: (1) Národní podnik se zapisuje do podnikového rejstříku. V ohlášce k zápisu do rejstříku, která se odvolá na listinu podle § 7 odst. 3, sdělí podnik soudu: a) název a sídlo, b) den vzniku, c) kdo podnik zastupuje a za něj podpisuje. (2) Ustanovení odstavce 1 platí obdobně také pro ohlašování změn těchto skutečností k zápisu do podnikového rejstříku. Zákon č. 103/1950 Sb., o národních podnicích průmyslových, byl v roce 1955 zrušen a nahrazen novým zákonem č. 51/1955 Sb., o národních podnicích a některých jiných hospodářských organizacích, ze dne 24.10.1955. Zřízení národního podniku bylo upraveno § 3: (1) Při zřizování národního podniku příslušný ministr: a) vydá zřizovací listinu, b) určí majetek, který se národnímu podniku svěřuje do správy, (2) Ředitel požádá o zápis národního podniku do podnikového rejstříku a učiní všechna opatření nutná k zahájení činnosti národního podniku. Rovněž zajistí, aby 13
byla provedena úplná inventarizace majetku, který je národnímu podniku svěřován do správy, a aby byla sestavena zahajovací rozvaha národního podniku. Zřizovateli, tj. příslušnému ministrovi, zákon v § 4 ukládal: Zřizovací listina musí obsahovat: a) název národního podniku a jeho sídlo; z názvu musí být patrno, že jde o národní podnik; b) označení orgánu, který národní podnik zřídil, a právního předpisu, na podkladě kterého ke zřízení došlo; c) název orgánu, kterému je národní podnik podřízen; d) den, ke kterému má být národní podnik zapsán do podnikového rejstříku; e) základní výrobní program národního podniku, popřípadě jeho základní úkoly. Podle záznamů v podnikovém rejstříku vedeném Městským soudem v Praze působilo v období let 1945 až 1950 na území Prahy 123 národních podniků. Mnohé z nich vznikly právě v procesu znárodnění. Šlo především o ty největší pražské podniky jako byla Českomoravská, respektive národní podnik ČKD SOKOLOVO, ČKD Stalingrad, Vagónka TATRA Smíchov, Motorlet Praha a další. Podnikový rejstřík vedený Městským soudem v Praze vedl záznamy od roku 1950, pochopitelně byly v něm zapsány se zpětnou platností i národní podniky vzniklé v období 1945 až 1950. Prvním zápisem z pražských národních podniků v podnikovém rejstříku vedeném Městským soudem v Praze byl národní podnik SPORT, se sídlem na Nákladovém nádraží, Praha XI. – Žižkov (zápis 02.11.1950, zákon byl schválen 13.07.1950). Jak ukládal zákon č. 103/1950 Sb., v podnikovém rejstříku byly zapsány následující údaje: a) název a sídlo (adresa), b) den vzniku (respektive datum zápisu), c) kdo podnik zastupuje a za něj podpisuje. Chronologicky pak byly zapisovány všechny změny týkající se změn názvu podniků či jejich sídla a samozřejmě změny v zastupování podniku. U každé změny bylo pochopitelně uvedeno datum zápisu této změny. Záznam končil datem výmazu národního podniku z podnikového rejstříku a důvodem tohoto výmazu. V období let 1950 až 1989 bylo v podnikovém rejstříku vedeném Městským soudem v Praze zaznamenáno celkem 1 193 národních podniků. Posledním zápisem z pražských národních podniků v podnikovém rejstříku vedeném Městským soudem v Praze byl národní podnik POTRUBÍ Praha, se sídlem Gorkého náměstí 3, Praha 1 (zápis 30.06.1988) a národní podnik ČKD DUKLA, se sídlem Thámova 11, Praha 8 (zápis 01.07.1988). Z tohoto celkového počtu zapsaných národních podniků bylo v průběhu těchto let v důsledku zrušení či organizačních změn z rejstříku vymazáno celkem 349 národních podniků, z nich 29 bylo národních podniků z let 1945 až 1950.
14
Ke změnám sídla nebo názvu podniku docházelo velmi často v průběhu padesátých let, což odpovídalo hledání optimálních organizačních struktur. V letech šedesátých tyto změny značně ubyly, s výjimkou let na přelomu šedesátých a sedmdesátých (1969 až 1972), kdy vzniklo mnoho nových národních podniků, avšak jejich životnost byla velmi krátká. Naprostá většina z nich nepřežila rok 1973. V následujících létech byly změny velmi minimální a v osmdesátých letech to byly výjimky až na roky 1988 a 1989, kdy byly národní podniky převáděny na státní podniky. Na státní podnik bylo v roce 1988 a 1989 převedeno celkem 261 pražských národních podniků, z nichž bylo 23 národních podniků z let 1945 až 1950. Tedy 238 byly národní podniky vzniklé po roce 1950, tj. 91 %. To svědčí o velkém průmyslovém rozvoji probíhajícím v létech 1950 až 1988. Průmyslová vyspělost bývá často používána jako ukazatel celkové vyspělosti státu. Československá republika vždy patřila do světové špičky průmyslově vyspělých států a značný podíl na tom měly právě pražské průmyslové podniky. Není tedy pravda, jak se dnes uvádí a tvrdí, že Československá republika byla technologicky zaostalou zemí.
3. Průmyslové podniky a privatizace po roce 1989 Propad naší průmyslové vyspělosti nastal s průběhem privatizace v devadesátých létech a na počátku let nového století. V roce 2011 byl sestaven žebříček průmyslové vyspělosti 27 zemí začleněných do Evropské unie. Česká republika byla zařazena až na sedmnácté místo. Za Českou republikou pak následovalo 10 zemí počínaje Řeckem a konče Bulharskem. Pro oživení paměti starších občanů a pro vysvětlení mladší generaci, která ještě tyto změny nevnímala nebo je vůbec s ohledem na datum svého narození nezažila, uvádíme stručný popis procesu privatizace. Opačným procesem znárodnění soukromého majetku státem (léta 1945 až 1950) je privatizace - změna státního majetku na soukromý (po roce 1989). U nás je pojem „privatizace“ používán pro překotné změny ve vlastnictví majetku na počátku 90. let minulého století – přerozdělování „socialistického vlastnictví“ do soukromých rukou. Vlastnímu procesu předcházelo již v roce 1988 přijetí zákona č.88/1988, zákon o státním podniku, ze dne 14.06.1988 s účinností od 01.07.1988. Na základě tohoto zákona v roce 1988 a 1989 byly národní podniky postupně přeměňovány ve státní podniky a po roce 1990 byly státní podniky odstátňovány. V roce 1988 se Federální shromáždění Československé socialistické republiky usneslo, že základním článkem národního hospodářství budou státní podniky a družstva, na základě zákona č. 88/1988 Sb., zákon o státním podniku. Novější verze zákona o státním podniku byly zveřejněny pod čísly 111/1990 Sb. a 77/1997 Sb. Státní podnik byl deklarován jako socialistický výrobce zboží (výrobky, práce, služby)., provozující svou činnost samostatně na základě státního plánu hospodářského a sociálního rozvoje, úplného chozrasčotu a socialistické samosprávy. 15
Státní podnik vznikal rozhodnutím zakladatele dnem zápisu do podnikového rejstříku. Zakladatelem státního podniku byl určen ústřední orgán státní správy (příslušné resortní ministerstvo) nebo národní výbor. V právech a povinnostech zakladatele bylo stanoveno, že může rozhodnout o sloučení nebo splynutí státních podniků nebo rozhodnout o rozdělení nebo zrušení státního podniku. Řídící orgány podniku tvořily -
ředitel (volený shromážděním v tajném hlasování), orgány socialistické samosprávy, kterým bylo shromáždění delegátů celého pracovního kolektivu a rada pracovního kolektivu podniku.
Organizační a řídící prvky státního podniku v mnohém připomínaly akciovou společnost s tím rozdílem, že shromáždění plnilo funkci valné hromady akcionářů a rada byla obdobou představenstva akciové společnosti. Převod státního podniku na akciovou společnost neměl činit žádné vážnější problémy. V zákoně byly zakotveny tzv. zvláštní režimy hospodaření, jako je útlumový program, konsolidační program a přímá správa: -
-
Útlumový program byl soubor hospodářských, technických, organizačních, kádrových, sociálních a dalších opatření směřujících v daném podniku k utlumení výrobní nebo jiné hospodářské činnosti v určeném odvětvi nebo oboru. Konsolidační program byl soubor hospodářských, technických, organizačních, kádrových, sociálních a dalších opatření směřujících k obnovení schopností podniku plnit stanovené hospodářské funkce. Přímá správa podniku spočívala v přechodu řízení podniku z dosavadních řídících orgánů na správce ustanoveného zakladatelem. Při výkonu přímé správy byl správce podřízen zakladateli (ministerstvu).
Ustavením správce zakladatelem automaticky zanikla funkce ředitele, orgánů socialistické samosprávy a určeného zástupce, případně zástupců ředitele podniku. 3.1 Historie privatizace V roce 1991 byl dne 20.02. přijat zákon č. 92/1991 Sb., zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s účinností od 01.04.1991. Potom již nic nestálo v cestě převádět státní majetek do soukromých rukou.. Tento zákon upravoval podmínky převodu majetku státu, k němuž měly právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen "podnik") nebo majetku státu ve správě Pozemkového fondu České republiky, jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen "privatizace"). Změny ve vlastnictví probíhaly v zásadě dvěma způsoby: 1) restituce majetku – navrácení majetku původním majitelům před rokem 1948. 16
2) privatizace – odstátnění, převod státního majetku do rukou soukromých vlastníků. Privatizace konkrétního majetku probíhala některou z těchto metod: – – – – –
kupónová privatizace veřejné soutěže dražby (především u malých obchodních jednotek, provozoven) přímé prodeje majetku prodej akcií.
Získání majetků v rámci privatizace, bez dostatečných právních podkladů, bylo možné na základě mocenského postavení a/nebo využitím právního vakua. V Československu začala privatizace krátce po roce 1990. Z té doby pocházejí pojmy malá privatizace a velká privatizace. Malá privatizace, předmětem byly malé provozní jednotky, které se prodávaly ve veřejných dražbách (byly zajišťovány Okresními komisemi pro privatizaci). Velká privatizace, předmětem byl státní majetek státních podniků, jehož převod se uskutečňoval dle schválených privatizačních projektů formou veřejné soutěže nebo formou kuponové privatizace. Vítěz veřejné soutěže mohl podnik, na který podal privatizační návrh, odkoupit. V praxi privatizace u nás probíhala tak, že na základě rozhodnutí vlády byly podniky a závody ve formě národních podniků převedeny na státní podniky a ty byly rozhodnutím příslušného ministra transformovány zakladatelskou listinou na akciové společnosti s danými stanovami a určeným představenstvem, dozorčí radou a revizorem účtů. Jediným akcionářem byl stát. Státem vlastněné akciové společnosti byly na základě privatizačních projektů prodány. Většina takto zprivatizovaných společností poměrně rychle zkrachovala a zadlužila se. Výsledkem pak byla likvidace společnosti, případně prodej zahraničnímu investorovi, většinou za symbolickou cenu. Ochota prodávat podniky zahraničním investorům nepramenila z toho, že bychom očekávali dovoz nového technického vybavení a nových technologií, nových výrobních programů, pramenila z toho, že byl zájem zlikvidovat konkurenci. Klasickým příkladem je prodej podniku ČKD Praha – kolejová vozidla (dříve TATRA Smíchov) na Zličíně firmě Siemens, která postupně podnik po částech prodala v dražbách a z Prahy odešla. Takový osud postihl i Motorlet Praha (Walter – letecké motory), ČKD polovodiče, podniky TESLA, České loděnice Praha, Průmysl masný Písnice, Čakovice a další podniky. Pro desocializaci československé ekonomiky byla zvolena metoda kupónové privatizace, která se realizovala prostřednictvím akciových společností vybraných a vlastněných Fondem národního majetku. Experiment s názvem „kuponová privatizace“ byl uskutečněn ve dvou vlnách. V jeho rámci si mohl každý občan koupit v každé vlně takzvanou kuponovou knížku, a 17
potom si mohl v několika kolech objednávat akcie firem privatizovaných Fondem národního majetku až do výše kuponů obsažených v kuponové knížce. První vlna kuponové privatizace se uskutečnila v Československé republice v roce 1992 (5 kol od května do prosince), druhá vlna v České republice roku 1994 (6 kol od března do prosince). V každé vlně si každý dospělý občan, trvale žijící na území republiky, mohl zakoupit kuponovou knížku za 35 Kč a k ní známku za 1000 Kč. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů po 100 bodech. Tím se stal „DIKem“ neboli „držitelem investičních kupónů“. Každá vlna privatizace se skládala z několika navazujících kol, v každém kole mohl DIK pomocí kuponů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo. Od druhého kola mohly poptávku po akciích uplatňovat i založené investiční fondy. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku. Za jednoho z autorů kuponové privatizace je považován Václav Klaus. Při kuponové privatizaci se proslavil Viktor Kožený „jistotou desetinásobku“. Kdo investoval své body z kuponové knížky do jeho Harvardských investičních fondů, měl přislíbeno, že za ně obdrží 10 000 Kč. Tím zřetelně zvýšil zájem občanů o kuponovou privatizaci. Značná část občanů neměla zájem si kuponovou knížku vůbec pořídit. Mnozí z těch, kteří si ji pořídili, investovali tak, že od té doby nedostali žádné nebo jen zanedbatelné dividendy a jejich akcie pozbyly ceny. Ještě 16 let od ukončení I. a II. vlny kuponové privatizace evidovalo Středisko cenných papírů přes milión a půl účtů s cennými papíry, které byly založeny právě v době privatizace kuponovou metodou. Většina z vlastníků pravděpodobně nezná aktuální hodnotu svého majetku v cenných papírech. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kuponovou metodou činila 367,5 miliard korun. První vlny se zúčastnilo 5,98 miliónu občanů a druhé 6,16 miliónu. Na první vlně se podílelo celkem 264 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kuponů, svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. Ve druhé vlně se účastnilo 353 investičních fondů, kterým občané svěřili 64 % všech investičních bodů druhé vlny. Průměrná účetní hodnota na jednoho DIKa činila v první vlně 35 535 korun a ve druhé 25 160 korun. Řada podniků a závodů zcela zanikla a jako by byla vymazána nejen z mapy Prahy, ale i z našeho vědomí. Robert Oppelt v článku „Zašlou slávu pražského průmyslu střídají byty, obchody a kanceláře“ z 10. listopadu 2011 napsal:“Pragovka, Waltrovka, Ringhofferka, Rustonka. Zůstanou z průmyslové minulosti jen slavná jména?“ a dále pokračuje „Prázdná okna, opadané zdi, ticho a hromady odpadků nebo rovnou zplanýrované plochy čekající na peníze developerů. Tak vypadají mnohé, kdysi slavné pražské továrny“.
18
Nejdůležitější a nejzávažnější je fakt, že stát přišel o nesmírné finanční zdroje. Ne z prodeje podniků, většinou výrazně pod reálnou cenou, ale z jejich produkce. Každý národní podnik si část vytvořeného zisku ponechal pro svou rozšířenou reprodukci a zbytek zisku převedl státu. Stát pak měl dostatek prostředků na financování např. školství, zdravotnictví, kultury a sportu a dalších odvětví. Dnes jsou zisky vyváženy do zahraničí vlastníkům těchto podniků a stát má pouze prostředky vybírané z daní, to v lepším případě. V horším případě jsou i tyto daně vyváděny do zemí daňových rájů, kde je značná část našich podniků registrována. Stát nemá prostředky na financování potřeb společnosti, ale vytváří dluhy, kterými zatěžuje nejen současnou populaci, ale i příští generace.
4. Výklad ke zpracovaným tabulkám K získání přehledu o tak rozsáhlém souboru jako je soubor pražských podniků a závodů byla zvolena forma tabulek, ve kterých byla zpracovány údaje získané z podnikového rejstříku vedeném v létech 1950 až 1989 Městským soudem v Praze. Šlo o následující údaje: -
název podniku či samostatného závodu, adresa, datum vzniku podniku či samostatného závodu, respektive datum zápisu do podnikového rejstříku, datum zániku podniku či samostatného závodu, respektive datum výmazu z podnikového rejstříku, všechny změny uvedených údajů.
Sekce regionálních dějin má dále k dispozici údaje o personálním obsazení funkcí ředitelů a jejich náměstků, které nebyly do tabulek zpracovány, ale lze je v konkrétních případech poskytnout. Přehledy jsou zpracovány v následujících tabulkách: -
Přehled pražských podniků a závodů v létech 1945 až 1989 Přehled pražských podniků a závodů vzniklých znárodněním po roce 1945 Přehled pražských podniků a závodů zrušených v létech 1945 až 1989 Přehled pražských podniků a závodů z let 1945 až 1989 převedených na státní podnik Přehled pražských podniků a závodů z let 1945 až 1989 zrušených po roce 1990 Seznam tisků – skupina B, podniky závody.
19
