Evropský environmentální občasník

Prosinec 2001

Číslo 3/2001

Obsah tohoto čísla

1 2 4 4 6 7

Úvodník Prozatím bez vratných lahví Otevřeně a jednoduše Průvodce Evropským soudním dvorem - část I. Pravidelná zpráva Komise a česká reakce Pravidelná zpráva Evropské komise

priorit pro rok 9 Sedm 2002 10 Evropský ombudsman

11

Jak se připravuje Španělsko na předsednictví EU

11 Krátké zprávy z EU Představujeme evropské

12 nevládní organizace 13 Třicet let mění svět

Evropský environmentální občasník

Úvodník Ministr životního prostředí Miloš Kužvart si dovolil v přírodní rezervaci na Pradědu zrušit jednu sjezdovku a druhou zkrátit. Rozhořčené reakce, které tím vyvolal, se v jistém smyslu poslouchají jako rajská hudba: dosud spíše konformní Kužvart, který letos například povolil stavbu dálnice přes České středohoří, se tentokrát opravdu razantně postavil za zájmy přírody. Čtyři sta metrů čtverečních tundry, které sedřela těžká vlekařská technika místního podnikatele a krajského zastupitele za KDU-ČSL Josefa Figury, se zdá být pádným důvodem pro další neudělení výjimky pro provoz vleků v přírodní rezervaci. Figurův kolega, šéf vleků Petr Drápala, si při této příležitosti postěžoval, že Kužvartovo zamítavé stanovisko není prvním případem – stejně tak prý ekologové zatrhli stavbu snowboardové dráhy a noční lyžování nařídili ukončit v březnu jen kvůli tomu, že v kraji hnízdí linduška. Nad bezohledností podnikatelů v tomto případě opravdu zůstává rozum stát. Noční kratochvíle v záři tisícewattových reflektorů skutečně nemá v době hnízdění v přírodní rezervaci co dělat a šéf Správy CHKO Jeseníky Jan Halfar potvrdil, že by v budoucnu nejraději viděl všechny sjezdové vleky mimo hranice rezervace. Nejostřeji mu kontroval bruntálský poslanec za ODS Zdeněk Švrček, který naopak navrhl „posunout“ rezervaci mimo sjezdařský areál. Rozvedeme-li tuto absurdní myšlenku dál, napadne nás, že nejlepší by zřejmě bylo zakládat přírodní rezervace tam, kde lidem nebudou vadit – například v opuštěných hnědouhelných dolech. V jesenickém sporu jako bychom znovu zaslechli proslulou větu Václava Klause o zajících, kteří nemohou dostat přednost před lyžaři.

Bylo tedy otázkou času, kdy se předseda ODS ozve i v tomto případě. Čtenáři denního tisku se dočkali v sobotu 24. listopadu. „Je to nemístné vměšování se do lidských životů ze strany našich falešných bojovníků za ekologii,“ prohlásil Klaus a bruntálský kolega Švrček doplnil poznámku na adresu místního ochranářského sdružení Sojka: „Jestliže se mnohdy o těchto aktivistech píše jako o ekoteroristech, pak i zde lze hovořit o jistém teroristickém činu.“ Nechutné, a v současné době skutečně nepřípadné, devalvaci výrazu „teroristický čin“ se po nedávných výrocích pražského primátora Jana Kasla na adresu „ekofašistů“, kteří brzdí stavby silničních obchvatů, nelze příliš divit. Příroda je zkrátka ještě příliš často redukována na předmět podnikání. Václav Klaus má, na rozdíl od svých agresivně vystupujících spolustraníků, talent sdělit skutečně pikantní odstíny svého pohledu na životní prostředí – tentokrát prohlásil, že Praděd je naší „sněhem nejlépe vybavenou horou.“ Ve světě podle Klause jsou tedy i zajíci jen součástí „výbavy“ a nad předností v jízdě se pravdu není třeba dlouho rozmýšlet. Souvislost boje o sjezdovky na Pradědu s evropskou environmentální politikou má tentokrát dvě roviny. Je vcelku jisté, že jesenická rezervace bude součástí chráněných území sítě NATURA 2000 a Česká republika tedy musí zajistit její ochranu a rozvoj k lepšímu. Z tohoto hlediska Kužvartův zákaz vypadá jako logická odpověď na necitlivé zacházení se vzácným přírodním územím. Na druhou stranu ale Evropa vyžaduje co nejširší projednání místní ochrany s občany a podnikateli. Smyslem sítě NATURA 2000 nejsou zákazy, ale fungující konsensus. V tomto případě se možná mohl snažit víc i ministr, ačkoli v zemi, kde se ochrana životního prostředí stále spojuje s terorismem, to jistě není snadné.


Prozatím bez vratných lahví V říjnu se k závěrečnému schvalování v Poslanecké sněmovně dostal zákon o obalech, další legislativní norma, kterou Česká republika musí přijmout v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Někteří poslanci těžce nesli už i fakt, že musíme mít „zvláštní“ obalový zákon, když dosud stačil zákon o odpadech, povinnosti vyrovnat se s evropskou environmentální direktivou ale museli dát chtěnechtě za pravdu. Nejdiskutovanějším problémem, který schvalování zákona o obalech provázelo, byla podpora systému vratných lahví. Prosazovalo jí především Ministerstvo životního prostředí a nevládní organizace Hnutí Duha, proti se v debatě razantně postavil ministr průmyslu Grégr a ODS. Verze, v níž nakonec zákon poslaneckou sněmovnou prošel příliš nadějí na znovuoživení vratných lahví nedává. Nepokusí-li se o nápravu Senát, můžeme směle říct, že Česká republika sice prozatím vyhověla evropskému právu, zcela jistě ale ne evropskému ekologickému trendu.

Samovolný rozpad Systém zálohovaných lahví v Československu vyvinuli ještě komunističtí národohospodáři a chvíli se zdálo, že listopadovou revoluci přežil vcelku bez úhony. Dodejme, že hlasují-li pro jeho návrat dnes poslanci KSČM, nejde ani tak o ekologické uvědomění, jako spíše o reminiscence totalitního režimu, jež se samotnou problematikou zálohovaných lahví mají pramálo společného. Po roce 1989 se sice na zdejší trh poprvé dostávají nápoje v plechovkách, nejžádanější výrobky nápojového průmyslu se ale stále prodávají ve vratném skle. Prvním plastikovým pionýrem se stává společnost Dobrá voda v roce 1991: začne stáčet do PET lahví a další firmy jí brzy následují. Pokud je zákazník uveden na trh, který vratné lahve nijak nepodporuje, nedá se z logiky věci očekávat, že u nich dlouho zůstane. PET lahve na jedno použití jsou lehčí, nemusí se nosit zpátky do obchodů, ale jednoduše se vyhodí. Přesně taková situace nastává v 90. letech i v České

2

republice. Zákon sice hovoří o tom, že obchodník, který vratné lahve nabízí, je musí i vykupovat zpátky, výši zálohy nebo povinnost prodejce tyto obaly nabízet ale nespecifikuje. Sami prodavači nápojů na udržení tohoto sortimentu žádný záměr neměli, byl jím spíše na obtíž. Zpětný výkup pro ně byl pracný a nepřinášel žádný zisk. V polovině devadesátých let, kdy už se valná část limonád plnila do jednorázových PET lahví, začali prodavači spekulovat s cenou a tehdy obvyklé dvě koruny snížili například až na deset haléřů. Různé obchody pak měly různé ceny a našlo se dost „podnikavců“, kteří na tom vydělávali. Obchodníci, kteří si podrželi původní zálohu, se topí ve vratných lahvích. Neudržitelný systém pak postrčil výrobce minerálek k tomu, že z valné části přecházejí na PET lahve, výrobci piva to ale udělat nemohou: v umělé hmotě se pivo podstatně rychleji kazí a působí navíc velmi „nepatřičně“. Pivovary se tedy domluví na jednotné výkupní ceně lahví a obchodníkům pak nezbude, než se sjednoceným výrobcům přizpůsobit. Pivo je tak dnes jediným nápojem, u kterého je podíl vratných lahví opravdu dominantní – přes 95 procent. Minerálky, limonády i víno se sice leckde stále v zálohované lahvi dostanou, v celkovém objemu ale ve velmi malé míře a už vůbec ne ve velkých supermarketech (s výjimkou firmy Kaufland). Když se před pár lety pokusily Coca Cola a Pepsi Cola k zálohovaným lahvím vrátit v podobě tvrzených vratných PET lahví, odmítaly je supermarkety brát a tento druh obalu se pak opět v tichosti vytratil. Pozvolný rozpad vratného systému tak způsobil to, že v letech 1995-99 se množství jednorázových PET lahví zvýšilo čtyřikrát a téměř sedmdesát procent jich skončí na skládkách nebo ve spalovnách. V roce 1999, z kterého pocházejí poslední přesné údaje, se v Česku vyrobilo přes 35 tisíc tun plastových nápojových obalů. Z tohoto hlediska můžeme v podstatě ocenit českou „národní“ zálibu v pivu: pivovary ročně totiž ročně naplní 1,6 miliardy lahví, naštěstí vyrobených v naprosté většině z vratného skla. Výrobci pěnivého moku přitom dosvědčují, že vratná láhev nejen méně zatěžuje životní prostředí, ale je pro

spotřebitele i podstatně levnější. „Sklárny nám vyrobí pivní láhev za tři koruny a znovu jí naplníme v průměru třicetkrát,“ vysvětluje Ivo Trojan ze Svazu pivovarů a sladoven. Při započítání nákladů na přepravu a vymytí si tak každý konzument za vratný obal namísto tří korun připlatí jen desetník. Úspornost vratným lahvím ostatně přiznal i marketingový ředitel firmy Pepsi Cola Jakub Kadlec.

Vpašovaný návrh Příležitost, jak systém vratných lahví znovu oživit letos přinesl právě zmiňovaný zákon o obalech. V parlamentu se projednávali tři návrhy spojené s vratnými obaly, do schválené podoby zákona se nakonec dostali jen dva. První zaručuje, že výši zálohy pevně stanoví vyhláška Ministerstva financí a předejde se tak neblaze proslulým spekulacím, druhá pak přikazuje velkým prodejcům nabízet ve vratných obalech ty výrobky, které na trhu existují. Spotřebitel tak bude mít doopravdy výběr (mimo jiné i v případě mléka, protože dvě české mlékárny stále ještě plní do vratného skla) a nebude odkázán na neochotu supermarketů zabývat se zpětným výkupem. Nejpodstatnější návrh, který nařizoval nápojářským firmám recyklační kvóty, ale sněmovnou nakonec neprošel. Podle představy Ministerstva životního prostředí měly nápojáři do roku 2005 recyklovat 50 procent všech obalů, které produkují, a do roku 2008 pak 80 procent. Návrh jednohlasně prošel na výboru pro životní prostředí, při závěrečném schvalování ho po vzrušené rozpravě ale zamítla kompletní ODS, část ČSSD a dva poslanci Unie svobody. V několika případech ti stejní zákonodárci, kteří pozměňovací návrh ve výboru schválili. „Nikdo si nevšiml, že ministerstvo vpašovalo do technického návrhu představy Hnutí Duha,“ vysvětluje změnu názoru jeden z nich, místopředseda ODS Miroslav Beneš. Na otázku, proč si tedy návrh důkladně nepřečetl, pak odpovídá: „To není v lidských silách, přijďte se někdy na jednání výboru podívat.“ Argumentace odpůrců silné podpory vratných lahví má několik aspektů. Jedním z nich je zjevná nechuť nápojářských firem měnit drahé plnící linky na PET znovu za provozy na


vratné lahve, kterých se už jednou zbavily. Poslancům ODS pak vadil také dlouhodobý výhled do roku 2008, který návrh MŽP přinášel. To, že čeští politici dosud nedokáží oddělit dlouhodobé cíle ochrany životního prostředí od vzpomínek na národní plánování, je ovšem dost smutná zpráva.V době, kdy se Evropská unie snaží představovat co nejpřesnější výhledy do budoucna a kvantifikované závazky, je taková výhrada opravdu trapná. Nejzávažnějším argumentem proti vrtaným lahvím se pak stala dosud neoficiální studie, kterou si nechala zpracovat Evropská komise.

Špinavá, nebo čistá „Při přepravě na velké vzdálenosti jsou vratné lahve pro životní prostředí horší,“ tlumočí závěry bruselské studie poslanec Beneš. Tento argument se ovšem těžko dá považovat za stanovisko Evropské komise, o čemž svědčí i to, že se proti takové interpretaci v zápětí ohradilo bruselské DG Environment. Studie navíc zatím neprošla oponenturou a odborníci jí vytýkají řadu zkreslení. Názory, že automobilová přeprava vratných lahví a jejich chemické čištění jsou pro životní prostředí škodlivější, než produkce plastikových obalů, nejsou výjimečné, v jejich pozadí je ovšem nutné vidět širší souvislosti. Vědecké údaje ministerstva životního prostředí naopak jednoznačně preferují vratné lahve a oficiální odpadová politika Evropské unie považuje znovuvyužití obalů za mnohem příznivější než recyklaci, natož skládkování či spalování. Ondřej Velek, jehož firma zpracovávala studii pro MŽP, vysvětluje, že posouzení životního cyklu výrobku a jeho vlivu na životní prostředí je velmi pružná věc a leckdy se přizpůsobuje přání zadavatele: vyrobit „vědeckou“ studii pro nebo proti vratným lahvím tedy není takový problém. Jak správně kalkulovat s omezenými zdroji ropy, ze které se vyrábějí jednorázové PET lahve nebo s haváriemi tankerů, které ropu převážejí? Zcela bez pochyb je pak fakt, že vždy záleží na národní situaci: ekologický přínos vratných lahví je samozřejmě podstatně vyšší v Česku, kde se recykluje sotva třicet procent jednorázových obalů, než v zemi s funkčním

systémem tříděného sběru. Neúspěšný návrh MŽP proto také podpořilo přes 600 měst a obcí. „Sedmdesát procent PET lahví, které končí v komunálním odpadu pak putuje na skládky nebo do spaloven,“ říká Jitka Kluzová z oddělení komunálních odpadů pražského Magistrátu, „a to samozřejmě zaplatí občané v poplatcích nebo na daních. Návrat zálohovaných lahví bychom tedy určitě uvítali.“ Vratné obaly, které výrobce znovu plní nebo recykluje, mají totiž jednoznačnou výhodu, pro kterou nejsou žádná vědecká data zapotřebí. Nutí každého, kdo vyrábí neekologický obal, aby se o něj postaral sám a nezatěžoval touto zodpovědností obecní pokladny. Princip „znečišťovatel platí“ ostatně Evropská unie zakotvila už do Jednotného evropského aktu v roce 1987 a vyspělé státy světa ho aplikují na široké spektrum výrobků. Švýcarsko k tomu ani Evropskou Unii nepotřebuje: výrobce se musí ze zákona postarat o staré televize, zářivky, teploměry i léky.

Dvourychlostní Evropa V jednom mají odpůrci větší podpory zálohovaných lahví pravdu: Evropská unie členské ani kandidátské státy k ničemu podobnému nenutí. Její obalová směrnice předepisuje minimální recyklační kvóty pro jednotlivé typy obalů a zároveň konstatuje, že členské státy mohou „podporovat systémy opakovaného použití těch obalů, které lze opakovaně použít ekologicky příznivým způsobům.“ V současné době se sice v Bruselu připravuje novelizace, která může leccos změnit, vratné lahve ale zatím představovaly pro Unii rozporuplný oříšek, který se jí nechtělo rozlousknout. Na jedné straně vzorově splňují principielní kritéria odpadové politiky (kromě znovuvyužití a recyklace de facto i požadavek předcházení vzniku odpadu, protože 99 procent vratných lahví se vrátí zpět k výrobci a dokud nedoslouží, není třeba vytvářet další), drží se i zásady „znečišťovatel platí“. Na druhou stranu se ale vynucování tohoto systému Komisi často zdálo být v rozporu s principy volného trhu. Volné zadání společného práva tak způsobuje, že v Evropě najdeme jak státy, které vratné lahve nepodporují vůbec, jako třeba Velká

Británie, tak i země, které v zálohovém systému došly v celosvětovém měřítku suverénně nejdál. Precedentní rozhodnutí přinesl Evropský soudní dvůr v nejcitovanějším případě evropského environmentálního práva „Komise versus Dánsko“. Malý skandinávský stát měl počátkem osmdesátých let velké problémy s produkcí odpadu (podobně jako dnes Holandsko) a rozhodl se zcela zakázat plnění piva a limonád do jiných než vratných lahví. Evropská komise to považovala za porušení pravidel volného trhu a Dánsko zažalovala. Rozsudek Evropského soudního dvora dal ale v roce 1988 za pravdu Dánsku a zformuloval tak princip, podle kterého má členská země v zájmu životního prostředí právo omezovat podnikání. (Doplňme ještě, že v roce 1989 Dánové zcela zakázali používání nápojových plechovek.) Rozpor tohoto druhu ale ještě není zcela vyřešen – Komise totiž letos v březnu z velmi podobných důvodů předala soudnímu dvoru Německo. To nedávno zavedlo systém vratných lahví a uložilo výrobcům, aby zpětně vybírali i jednorázově použitelné obaly. Komise se domnívá, že Německo příliš omezuje volný trh a že toto opatření není přiměřené vzhledem k jeho přínosu pro životní prostředí. Vedle povinně vratného systému podle dánského vzoru, který mimo starý kontinent najdeme také v osmi státech USA či Izraeli, existují i další způsoby podpory vratných lahví. Finsko například zatížilo nevratné obaly v průměru čtyřnásobnou daní než obaly vratné. Jiné státy například Rakousko či Portugalsko stanoví povinné recyklační kvóty a stimulují tak obíhající obaly nepřímo: vratné lahve jsou totiž nejsnazší cestou, jak kvóty splnit. V průměru státy evropské patnáctky znovuvyužívají jednu třetinu obalů na limonády, minerální vody a víno. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou ovšem enormní. Zatímco Irové nevypijí z vratného skla ani každé páté pivo, v Dánsku jiná pivní láhev než vratná neexistuje. Podobá čísla se dají najít i u minerálních vod. Rakousko, Finsko, Dánsko, Německo a Švédsko je balí z devadesáti procent do zálohovaných obalů, ostatní státy to dělají mnohonásobně méně. Pokud tedy v tabulce nejvýznamněj-

3


ších příznivců šetrných obalů najdeme podle očekávání ty evropské státy, které jsou tradičně považovány za nejekologičtější, o smyslu těchto opatření už není třeba tolik pochybovat. Dodejme znovu, že pokud se nerozhodne situaci změnit Senát, Česká republika se tohoto progresivního trendu prozatím zříká. Petr Třešňák

Otevřeně a jednoduše Evropská unie bývá občany svých členských států velmi často vnímána jako něco příliš vzdáleného, jako instituce, která sice do značné míry ovlivňuje jejich životy, ale na jejíž chování nemají vliv. Způsob, jak tento stav změnit, se pokouší nastínit Bílá kniha o správě věcí veřejných, publikovaná Evropskou komisí letos v létě. “Evropská unie je považována za vzdálenou a současně příliš dotěrnou,” čteme v úvodu. Lidé podle ní očekávají, že EU bude jednat stejně viditelně jako národní vlády, zejména pak v oblastech, kde k tomu má mnohdy lepší podmínky než jednotlivé státy: ekonomický a sociální rozvoj, životní prostředí, nezaměstnanost, bezpečnost potravin, kriminalita či regionální konflikty. Jedním z nutných kroků je reforma evropských institucí, větší otevřenost okolnímu světu a formulování vlastní politiky ve spolupráci s širším spektrem evropských, národních i místních organizací. Předpokladem úspěchu je samozřejmě také ochota členských států a regionálních orgánů spolupracovat, prozatím je ale jistě hodné ocenění, že Komise začíná u sebe. Co tedy navrhuje ? Na svých internetových stránkách chce Komise nabízet co nejpodrobnější a aktualizované informace o přípravě své politiky a to během všech fází rozhodování. Dialog ze zástupci národních, regionálních a místních vlád by měl být systematičtější a právě komunikace v ranném stadiu přípravy politiky má zabránit pozdějšímu znechucení z toho, že občané členských států nemají na práci Ev-

4

ropské komise vliv. Komise se také rozhodla být napříště flexibilnější ve způsobu, jakým může být implementována společná legislativa EU: jinými slovy implementace by měla více vycházet vstříc regionálním a lokálním podmínkám. Komise se také chce snažit zrychlit legislativní proces v EU a prosazovat i širší spektrum legislativních a politických nástrojů, jako jsou nařízení, rámcové směrnice či koregulační mechanismy. Dalším cílem je zjednodušovat stávající právní předpisy a povzbuzovat členské státy, aby zjednodušovaly také své národní předpisy, které uvádějí evropskou legislativu v platnost. Komise chce také stanovit jednotná kritéria vyšetřování možných porušování společného práva. Rychlost a průhlednost legislativního procesu by měla nejen zvýšit důvěryhodnost evropských institucí v očích občanů, ale i zefektivnit fungování vnitřního trhu. “Bílá kniha hledí za hranice Evropy a přispívá k diskusi o globální správě věcí veřejných,” píše se v textu. Komise chce zdokonalovat dialog s vládními i nevládními představiteli třetího světa a v mezinárodním měřítku pak se znalostí věci předkládat konkrétní politické návrhy. Hodlá také prosazovat zvyšování efektivity fungování mezinárodních organizací a stavět se za jejich pravomoce. I samotná Evropská unie by podle Komise měla v mezinárodním měřítku vystupovat co nejvíce jednotně. Podobné úkoly čekají i na Evropský parlament a Radu. Parlament by měl do politické diskuse více vnášet zájmy svých voličů a Rada ustavit pevnější vazby mezi politikou Unie a národními aktivitami. V současné době na základě této Bílé knihy probíhá konzultační proces a vyjádřit se k ní mají možnost všichni občané. Českou verzi Bílé knihy o správě věcí veřejných zašle na přání Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy (U Kříže 8, 158 00 Praha 5) nebo Ministerstvo životního prostředí ČR (Vršovická 65, 100 10 Praha 10). Do konce března roku 2002 je pak možné zasílat jakékoli připomínky a návrhy elektronicky na email [email protected] nebo písem-

ně na adresu: Governance White Paper European Comission C80 05-66 Rue de la Loi 2000 B-1049 Brussels 31. března 2002 pak proběhne velká veřejná konzultace a bude vytvořena síť 2500 organizací a osob, které se mají podílet na diskusi ve všech částech Evropy včetně kandidátských zemí. Až do konce roku 2002 hodlá Evropská komise předkládat zprávy o pokroku, kterého dosáhla, a navrhovat využívání poznatků z konzultace této Bílé knihy. Petr Třešňák

Průvodce Evropským soudním dvorem – část I. To, že směrnice na ochranu životního prostředí patří v celkovém balíku společného práva Evropské unie suverénně k nejporušovanějším, je všeobecně známá věc, které jsme podrobně věnovali i v minulých číslech Evropského environmentálního občasníku. Určitou rámcovou představu o obtížnosti jednotlivých směrnic mají čtenáři také: ví se například, že problémy se směrnicí o stanovištích, zřizující síť chráněnných území NATURA 2000 mají všechny členské státy, zatímco maximální normy pro hluk ze strojů a zařízení splňují vcelku bez problémů. Koho ale zajímá environmentální právo EU a jeho dodržování podrobněji, byl dosud odkázán na vlastní pátrání v internetových archívech Evropského soudního dvora. Disertační práce čerstvého doktora práv JUDr. Jana Dusíka, jinak vedoucího odboru evropské integrace Ministerstva životního prostředí ČR, teď poprvé nabízí celkový přehled výkladů a zajímavých rozsudků podle jednotlivých kapitol environmentálního práva i jejich významu pro Českou republiku. V tomto a dalších číslech občasníku chceme postupně přinášet


podrobnější rozbor jednotlivých oblastí - seriál začínáme dnes úvodem do problematiky a tématem horizontální legislativy EU.

Kdo a kolik Jednoduchá statistika dokládá, že v případě životního prostředí má Evropský soudní dvůr opravdu plné ruce práce: ke 2.10. 2000 prošetřovala Evropská komise celkem 1203 podezření porušování směrnic na ochranu životního prostředí, v celkovém pořadí podle právních oblastí pak následoval vnitřní trh se 784 případy a ochrana zdraví a spotřebitele se 450 případy. (pro zajímavost v případě energie a dopravy prošetřovala Komise ke stejnému datu 207 případů, u regionální politiky 5 a v kapitole obchod žádný). Rozdělíme-li si tuto statistiku podle jednotlivých zemí, v čele najdeme Francii (prošetřována v 503 případech), dále pak Španělsko (421), Německo (406), Itálii (404) a Řecko (333). Abychom získali opravdu relevantní obrázek o hlavních provinilcích evropské patnáctky, je samozřejmě potřeba počítat s různými hledisky jako počet obyvatel, rozloha chráněných území atd., přesto i hrubé srovnání určitou představu nabízí. Francie a Velká Británie, tedy země s přibližně stejným počtem obyvatel (kolem 60 milionů) mají nesrovnatelně rozdílné skóre: Francie s 503 případy zaměstnává Evropskou komisi vůbec nejvíc, zatímco Spojené království má problémy pouze ve 230 případech. Podobných paralel se dá najít víc, například zhruba desetimilionové Řecko prošetřuje Komise v téměř třikrát více případech než stejně velké Švédsko (333:121). Na konci žebříčku najdeme podle očekávání skandinávské státy a Nizozemí (předposlední Lucembursko může těžko považovat za úspěch, že s půl milionem obyvatel zaměstnává Komisi stejně jako zmíněné Švédsko). Druhů porušení environmentálního práva je několik: absence notifikace transponujících předpisů je tím nejméně závažným (první formální dopis zpracovává automaticky počítač v generálním sekretariátu Komise), a procesy v tomto případě probíhají nejrychleji (zpravidla do dvou let). Horší to bývá v případě chybné či nedostatečné transpozice společné legislativy a její špatné aplikace. Přede-

vším u špatné aplikace směrnic bývají případy značně kontroverzní, týkají se už konkrétních subjektů a probíhá u nich dlouhá výměna dopisů, stanovisek a odůvodnění. Případ se tak může táhnout i pět let. Celé řízení prodlužuje i to, že Komise nemá svůj inspekční orgán a je do značné míry odkázaná na ochotu členského státu poskytovat včasné a úplné informace. Včasná transpozice nové legislativy je v poslední době naprosto výjimečná a procesy jsou proto zahajovány proti takřka všem členským státům automaticky.

Horizontální legislativa Právní předpisy, které procházejí napříč všemi složkami ochrany životního prostředí patří v environmentálním právu k nejdůležitějším. Připomeňme, že během vyjednávání s kandidátskými zeměmi Komise několikrát zdůraznila, že nikomu nemíní povolit odklad jejich platnosti a z žádostí o přechodná období je tak automaticky vyloučila. Do této „horizontální legislativy“ spadají tři směrnice. Pomiňme zde tu z hlediska dodržování nejméně důležitou z nich, která přikazuje podávat pravidelné zprávy o implementaci jiných směrnic - její porušování lze těžko vysvětlit jinak než neochotou členských států. V letech 1999-2000 s ní měly problémy Irsko a Portugalsko kvůli špatnému informování Komise o postupu implementace směrnic o nakládání s odpady a kvalitě vody. Dva pilíře horizontální legislativy tvoří směrnice o posuzování vlivu na životní prostředí (proces EIA) a směrnice o poskytování informací o životním prostředí. Direktivu Rady 85/337/EHS o posuzování vlivu některých staveb na životní prostředí plně transponovaly všechny členské státy, horší je to ale už s její doplňující směrnicí 97/ 11/ES - termín 14. března 1999 nestihlo osm členských států Unie, proti všem pak Evropská komise zahájila řízení. Nyní následuje přehled několika typických příkladů, ve kterých rozhodoval Evropský soudní dvůr o porušení směrnic o posuzování vlivu na životní prostředí. První z nich je spor C-396/ 92 nevládní organizace Bund Naturschutz vs. Svobodný stát Bavor-

sko, který ESD rozhodl v roce 1994. Německo rozhodlo o stavbě 130 kilometrů dlouhé dálnice v Bavorsku ještě před tím než transponovalo směrnice o EIA a později se rozhodlo dálnici stavět a posouzení dodatečně nevyžadovat, ačkoli mezitím už povinnost EIA vstoupila v platnost. Nevládní organizace Bund Naturschutz se tedy domáhala odejmutí povolení ke stavbě, které podle ní bylo vydáno v rozporu s platnou povinností EIA. Bavorsko argumentovalo tím, že v době rozhodování ještě povinnost EIA nevstoupila v platnost (směrnice nebyla Německem transponována). Soudní dvůr v tomto případě rozhodl ve prospěch nevládní organizace a uvedl, že pokud stát vydá rozhodnutí v době mezi přijetím směrnice EIA na evropské úrovni a jejím uvedením v platnost na vnitrostátní úrovni, neopravňuje ho to, aby takové projekty nemusely procesem EIA projít. Podobný případ řešil soudní dvůr také v případě projektu amsterodamského přístavu a komerční zóny (C-81/96): projekt vznikl už v sedmdesátých letech, ale stavět se mělo až v letech devadesátých, kdy už byla v platnosti povinnost posouzení vlivu na životní prostředí. I v tomto případě ESD nařídil posouzení provést. Časté výhrady soudního dvora směřují k implementaci evropské směrnice o EIA v jednotlivých členských státech. Projevilo se to například během soudního sporu s Belgií (C 133/94), která (v předpisech pro oblast Flander) vyloučila celé skupiny projektu, uvedených v příloze II, (na které se povinnost a priori nevztahuje) z povinného posouzení. ESD to odmítl s tím, že nelze vyloučit celou kategorii projektů, u kterých se dá očekávat významný vliv na životní prostředí. Otázku implementace řešil soudní dvůr i v případě Irska (C 392/96), které umožnilo příslušnému ministrovi za určitých podmínek rozhodnout o výjimce z posouzení, právní předpis ale neobsahoval povinnost ministra hledat jiné možnosti posouzení vlivu na životní prostředí než proces EIA, povinnost informovat o projektu veřejnost, a dokonce ani uvědomit o takovém případu Komisi. Soud v roce 1999 rozhodl o nesprávné implementaci směrnice.

5


Autor práce Jan Dusík zvlášť zdůrazňuje, že posouzením vlivu by měly projít projekty financované z fondů Evropské unie – pokud se tak nestane, riskuje stát požadavky na Evropskou komisi, žádajících zastavení přísunu těchto dotací. Týká se to i předvstupních fondů a Česká republika by si na to měla tedy dávat pozor už nyní. Směrnice o přístupu k informacím o životním prostředí (90/313/EHS) ukládá členským zemím povinnost zajistit, aby informace veřejných institucí byly volně dostupné veřejnosti. Vlády musí vypracovat jasné a srozumitelné postupy podávání informací v určité časové lhůtě a přístup k nim nesmí být fakticky omezován. Státy jsou rovněž povinny zpracovávat pravidelné zprávy o stavu životního prostředí. Nejčastějším pochybením v této oblasti bývá odpírání poskytnutí informací, zdlouhavost procesu, nepřiměřená výše poplatků za podání informace a „pružný“ výklad výjimek z povinnosti. Protože se jedná o poměrně nový předpis, není k dispozici mnoho rozsudků soudního dvora, ESD ale vede kvůli nesprávné či neúplné transpozici proces s pěti členskými státy a se čtyřmi pak kvůli špatné aplikaci směrnice. Ve dvou případech soudní dvůr řešil situaci v Německu – poprvé dal za pravdu panu Wilhelmu Mecklenburgovi, který se domáhal svého práva získat od správního orgánu stanovisko odboru ochrany přírody ke stavbě dálnice (C 321/96). Soudní dvůr se v tomto případě zabýval tím, co všechno zařadit do pojmu informace o životním prostředí a dospěl k závěru, že jde o jakoukoli informaci, která je v držení veřejného orgánu a s životním prostředím souvisí (tedy i stanovisko požadované panem Mecklenburgem). Podruhé ESD prošetřoval podezření Komise, že Německo směrnice nesprávně transponovalo, protože z orgánů, které mají povinnost informace podávat, vyloučilo soudy, státní zástupce a disciplinární úřady. Takové informace podle spolkové vlády mohou tyto instituce mít pouze tehdy, jsou-li součástí soudních sporů a z tohoto důvodu jsou tedy samotnou evropskou směrnicí z procesu vyloučeny. ESD dal v tomto případě za pravdu Německu: Komise neprokázala, že by zmí-

6

něné orgány mohly mít k dispozici informace, které povinnosti zveřejnění podléhají. V současné době se připravuje nová směrnice o přístupu k informacím o životním prostředí, která by měla zohlednit požadavky Aarhuské úmluvy a odstranit některé nedostatky dosavadní normy, jako je nepřesná definice pojmu životní prostředí a osob, na něž se povinnosti směrnice vztahují, nevyjasněná otázka poplatků za poskytnutí informací, možnost výjimek z poskytnutí informací a podobně. Příští Evropský environmentální občasník se bude věnovat judikatuře Evropského soudního dvora v oblasti ochrany ovzduší.

Pravidelná zpráva Komise a česká reakce 13. listopadu 2001 zveřejnila Evropská komise další, v pořadí již čtvrtou Pravidelnou zprávu o pokroku České republiky v procesu přistoupení k EU. (Oficiální překlad části Životní prostředí najdete za tímto článkem) Letošní Pravidelná zpráva vyznívá pro Českou republiku pozitivněji než vloni, a to jak obecně, tak i v oblasti životního prostředí. Zpráva používá termín „good progress“ pro transpozici legislativy a „some progress“ v oblasti implementace. Zpráva je v této oblasti vyvážená, údaje jsou věcně správné a vycházejí do značné míry z podkladu poskytnutého Českou republikou. Zpráva vyzdvihuje některé úspěchy, které jsou pro EU významné: • přijetí zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (význam z hlediska poskytování předvstupní pomoci z ISPA a SAPARD), • rozhodnutí o vymezení celého území ČR jako citlivé oblasti podle směrnice o čištění městských odpadních vod (význam pro přechodné období), • přijetí zákona o vodách a zákona o odpadech (rámcové předpisy

v těchto oblastech), • schválení Implementačních plánů vládou. Zpráva upozorňuje na některé problémy, kterými by se měla ČR v oblasti životního prostředí zabývat. Mezi zásadní náleží: • neslučitelnosti v zákoně o vodách a v zákoně o odpadech s legislativou ES, • potřeba dokončení transpozice v oblasti ochrany ovzduší, průmyslového znečištění a ochrany přírody, • snížení celkového množství investic do životního prostředí v roce 2000 (1,04 % HDP oproti 2,5 % HDP v polovině 90. let), • koordinace a informovanost institucí ochrany životního prostředí na ústřední úrovni a s ostatními úrovněmi veřejné správy, odstranění duplicit a kompetenčních nejasností, • potřeba posílení monitorovacích kapacit v oblasti kvality vod, • potřeba personálního posílení Inspekce životního prostředí a zvýšení ukládaných sankcí, které již nemají jasný a silný penalizující účinek. První možností jak reagovat na kritická místa v Pravidelné zprávě bylo projednávání aktualizovaných Implementačních plánů pro oblast životního prostředí, které probíhalo den po zveřejnění Pravidelné zprávy. Nutno podotknout, že obsah Zprávy byl, jak je v kraji zvykem, neoficiálně znám již několik týdnů předtím. Ostatně i aktualizované Implementační plány měly být projednány vládou již v červenci (viz usnesení vlády č. 772/ 2000). Ale všichni si už zvykli, že termíny se v našich zeměpisných délkách příliš nedodržují a Říjnová revoluce byla také ve skutečnosti až v listopadu. A tak se projednávaly aktualizované Implementační plány pro oblast životního prostředí. Reakce vlády byla jednoznačná. Zatímco vloni vláda Implementační plány schválila a uložila ministrům řadu úkolů (například zohledňovat požadavky plnění environmentálních norem ES při sestavování státního rozpočtu, informovat ministra životního prostředí o případném zpoždění v plnění úkolů svých


rezortů atd.) letos plány pouze vzala na vědomí. Tečka. Punktum. Takže se vlastně z Implementačních plánů stal nezávazný, termínově a finančně nepodložený dokument. Nic na tom nezmění fakt, že od loňska přibral přes 50 stran textu a už se sotva vejde do šanonu. Jak v české praxi vypadá jeden z trendů udržitelného rozvoje EU – totiž integrace environmentálních otázek do rezortních politik – předvedl názorně vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Grégr. Při projednávání Implementačních plánů ve vládě se otázal, kolik peněz rezort životního prostředí předá jeho ministerstvu na plnění environmentálních norem. Navrhuji tento výrok do soutěže Perla roku. Škoda, že ministr Kužvart se nedokáže ve vládě s požadavky svého rezortu prosadit. Asi to bude muset po vstupu ČR do EU za něj udělat Evropský soudní dvůr. Bude to sice později ale zato to bude dražší. Karel Jech

Pravidelná zpráva Evropské komise Oficiální překlad

Kapitola 21: Regionální politika a koordinace strukturálních nástrojů Od předešlé pravidelné zprávy bylo dosaženo dalšího pokroku při zavádění strukturální politiky. Pokud jde o územní uspořádání, Česká republika dokončila budování územních jednotek v souladu s klasifikací NUTS. Je zde 14 územně správních jednotek, odpovídajících úrovni NUTS 3 (kraj), a osm regionů soudržnosti, odpovídajících úrovni NUTS 2. Klasifikace byla odsouhlasena Evropskou komisí. Tato klasifikace je pro statistické účely v platnosti od ledna 2000 a pro legislativní účely od ledna 2001. Ve stejné době začala Česká republika s budováním národních implementačních struktur pro Evropský sociální fond.

Pokud jde o legislativní rámec, v lednu 2001 vstoupil v platnost důležitý zákon o podpoře regionálního rozvoje a zákon o rozpočtových pravidlech. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí byl přijat v prosinci 2000 a měl by vstoupit v platnost od ledna 2002. Zákon by měl plně zajišťovat dodržování odpovídající acquis. Zákon o krajích a zákon o obcích, které vstoupily v platnost v listopadu 2000, formálně definují status krajů a obcí, a fungování jejich příslušných orgánů, správních struktur a shromáždění. Podobná legislativa o hlavním městě Praze a obvodních úřadech také vstoupila v platnost v listopadu 2000. Zákon o finanční kontrole byl přijat v srpnu 2001 a měl by vstoupit v platnost v lednu 2002. Jeho cílem je být ve shodě s acquis v této oblasti. Pokud jde o institucionální struktury, zákon o podpoře regionálního rozvoje stanoví, že regionální rady by měly být utvořeny na úrovni NUTS 2, která zajišťuje programování a implementaci regionálních rozvojových programů. Je také základem pro vytvoření výborů regionálního rozvoje, které by měly monitorovat a hodnotit implementaci programů. Byly ustanoveny všechny regionální rady. Sestavení výborů regionálního rozvoje se nachází v různých fázích. V lednu 2001 byly slavnostně uvedeny do úřadu nové krajské vlády („hejtmanství“) na úrovni NUTS 3, a postupně začínají fungovat. Národní programový výbor pro ekonomickou a sociální soudržnost (kohezi) (NPC-ESC) byl nahrazen Řídícím a koordinačním výborem (ŘKV), a měl by se stát příštím Monitorovacím výborem na národní úrovni. Pokud jde o programování, revidovaný Národní rozvojový plán (NRP) byl předložen Evropské komisi v červenci 2001. Je tvořen osmi regionálními operačními programy a šesti sektorovými operačními programy. Nebyl hlášen žádný významný pokrok, pokud jde o přípravu systému hodnocení a monitorování strukturálních fondů. V oblasti finančního řízení a kontroly zákon o rozpočtových pravidlech, který nabyl účinnosti v lednu 2001, umožňuje sestavování střednědobých

rozpočtových výhledů a vytváří právní základnu pro víceleté programování. Zákon také zajišťuje zavádění principů spolufinancování v souladu s acquis. Pokud jde o statistiku týkající se implementace strukturních fondů, byla přijata rozhodnutí o klasifikaci NUTS v souladu s pravidly Společenství. Monitorování většiny ekonomických a sociálních indikátorů zajišťuje Český statistický úřad na různých úrovních NUTS. Celkové hodnocení Celkově je harmonizace legislativy u této kapitoly na vysoké úrovni. Avšak je zapotřebí vyvinout další úsilí k vytvoření orgánů, posílení administrativní kapacity a posílení meziministerské koordinace při implementaci strukturálních fondů. Především jednotky uvnitř ministerstev, které mají být ustaveny jako budoucí řídící nebo platební orgány, musí být značně administrativně posíleny, aby mohly efektivně převzít odpovědnost za řízení a implementaci podpory ze strukturálních fondů. Aby se mohl dokončit legislativní rámec, je zapotřebí dalšího úsilí, zvláště v harmonizaci acquis v oblasti zadávání veřejných zakázek a při zajištění plné shody acquis v oblasti finanční kontroly. Pokud jde o institucionální strukturu, budou nové krajské vlády fungovat souběžně s existujícími okresními úřady, dokud nebudou tyto úřady zrušeny ke konci roku 2002. Do té doby zbývá ještě plně definovat finanční uspořádání pro krajské vlády, které bude mít dopad na schopnost krajů přispívat k fungujícímu spolufinancování v rámci strukturálních fondů. České úřady by měly neodkladně přijmout řadu základních rozhodnutí nutných pro implementaci programů strukturálních fondů, především o počtu operačních programů a o jmenování řídících orgánů a platebních orgánů pro budoucí Rámec podpory Společenství a operační programy. Kromě toho příslušné administrativní struktury nejsou plně operativní, a proto je zapotřebí přijmout politická rozhodnutí týkající se rozdělení kompetencí.

7


Co se týče programů, revidovaný Národní rozvojový plán (NRP) je dobrým startovacím bodem pro programování v rámci strukturálních fondů, ale některé elementy bude třeba přidat nebo zlepšit několik prvků, aby mohl být Národní rozvojový plán přijat jako Rozvojový plán v rámci strukturálních fondů. Současný NRP obsahuje návrh osmi regionálních operačních programů. Tento návrh musí být ještě schválen vládou. České úřady počítají s předložením konečné verze NRP do konce roku 2002.

Co se týče Evropského sociálního fondu, je zapotřebí dalšího úsilí ke zlepšení administrativní kapacity a mechanismu pro koordinaci opatření Evropského sociálního fondu v kontextu s Evropskou strategií zaměstnanosti a procesu začleňování.

Je třeba dalšího pokroku ke zvýšení technické kapacity, aby se mohla připravit vhodná databáze projektů, které budou přicházet v úvahu a budou připravené k financování ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Je též zapotřebí vyvinout úsilí ke zvýšení technické a administrativní kapacity potřebné pro rozvojové projekty na národní, regionální a místní úrovni.

Kapitola 22: Životní prostředí

Během sestavování NRP byl použit princip partnerství, ale je ještě třeba zohlednit komentáře z regionů. Dále je třeba věnovat pozornost zajištění dostatečného zastoupení ekonomických a sociálních partnerů a dalších příslušných orgánů. Musí se věnovat pozornost informačním tokům a metodám rozšiřování, jakož i času potřebného k zahrnutí širokého spektra názorů do dokumentace, formulující strategické cíle a priority. Musí být zajištěna aplikace principu partnerství na úrovni NUTS 2 - Výborů regionálního rozvoje. Ve vztahu k finančnímu řízení a kontrole musí Česká republika zajistit, aby byl k dispozici nezbytný legislativní rámec pro spolufinancování podpory ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti, včetně zajištění převodu prostředků během jejich implementace. Musí být ustaveny příslušné systémy a postupy pro finanční řízení a kontrolu, zvláště ve vztahu ke struktuře řídících a platebních orgánů, aby byly splněny specifické požadavky nařízení týkající se strukturálních fondů. Vhodný systém a kapacita pro monitorování a hodnocení potřebují další rozvoj. Včasná dostupnost a fungování efektivního monitorovacího systému bude velmi důležitá pro implementaci programů strukturálních fondů.

8

Pokud jde o regionální statistiku, české úřady budou muset zajistit, aby dostupné údaje byly přeneseny na úroveň požadovanou pro plánování a programování regionální politiky, zvláště ex ante hodnocení.

Česká republika učinila od minulé Pravidelné zprávy velký pokrok v transpozici environmentálního acquis. Určitý pokrok byl také dosažen v posílení administrativních kapacit. Aktualizovaná Státní politika životního prostředí, kterou vláda schválila v lednu 2001, má za cíl zajištění integrace životního prostředí do ostatních politik. Program vychází ze 6. akčního programu pro životní prostředí a je základem pro chystanou Národní strategii udržitelného rozvoje. Co se týče horizontální legislativy, velký pokrok byl dosažen schválením zákona o Posuzování vlivů na životní prostředí v březnu 2001, jehož cílem je plná transpozice acquis s výjimkou nové směrnice ES o hodnocení vlivu strategických plánů a programů na životní prostředí. Nový zákon o posuzování vlivů na životní prostředí vstoupí v účinnost v lednu 2002. Pokud jde o civilní ochranu, vláda schválila sekundární legislativu provádějící zákon o krizovém řízení. Prováděcí vyhlášky vstoupily v účinnost v listopadu 2000 a v lednu 2001. V oblasti kvality ovzduší byl dosažen určitý pokrok schválením zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, který vstoupil v účinnost v červenci 2001. Cílem tohoto zákona je sladit českou legislativu s evropskými předpisy v oblasti kvality benzínu a motorové nafty. Co se týče oblasti nakládání s odpady, schválení zákona o odpadech v květnu 2001 poskytuje legislativní rámec pro reformu stávajícího systému nakládání s odpady. Zákon

vstoupí v účinnost v lednu 2002. Dále byla přijata sekundární legislativa týkající se kvót znovuvyužití a recyklace obalového odpadu a inventarizace zařízení obsahujících PCB/PCT. V oblasti kvality vod byl v červenci 2001 schválen nový zákon o vodách a zákon o vodovodech a kanalizacích. Cílem obou zákonů je splnění požadavků veškeré legislativy ES v oblasti vody. Kromě toho přijala vláda důležité rozhodnutí vymezit celé území České republiky za citlivou oblast z hlediska čištění odpadních vod. V oblasti ochrany přírody, průmyslového znečištění a managementu rizik a jaderné bezpečnosti a radiační ochrany nebyl za uplynulý rok zaznamenám žádný viditelný vývoj v transpozici legislativy. V oblasti chemických látek a geneticky modifikovaných organismů vstoupila v účinnost řada prováděcích vyhlášek stanovujících technická řešení a kategorie rizik pro nakládání s GMO. Vztahují se především k zákonu o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty, který vstoupil v účinnost v lednu 2001. Současně byly schváleny vyhlášky týkající se nakládání s chemickými látkami. Pokud se týče hluku, v červenci 2001 vstoupilo v účinnost nařízení vlády o emisích hluku, které však nezahrnuje nové acquis v této oblasti. Vláda schválila aktualizované implementační plány pro jednotlivé směrnice, které zahrnují pokrok dosažený k dnešnímu datu. Dále vláda schválila investiční strategii pro vybranou legislativu v oblasti vody a odpadů. Investice v oblasti životního prostředí poklesly v roce 2000 na přibližně 20,3 mld. Kč (0,6 mld. EUR), což odpovídá 1,04% HDP. Státní fond životního prostředí investoval v roce 2000 do životního prostředí celkem 2,8 mld. Kč (81,5 mil. EUR), a to především do projektů v oblasti znečištění vody a ovzduší. Co se týče administrativní kapacity orgánů veřejné zprávy, ustavilo Ministerstvo životního prostředí v dubnu 2001 mezirezortní komisi pro podávání zpráv Evropské komisi, v souladu se směrnicí o podávání zpráv EK. V roce 2000 bylo minister-


stvo posíleno o 38 nových pracovních míst a celkový počet pracovníků vzrostl na 511. Reforma veřejné správy, především vytvoření 14 krajů od ledna 2001, bude mít závažné důsledky pro oblast životního prostředí, vzhledem k přesunu kompetencí na kraje a obce. V uplynulém roce bylo 50 pracovníků Ministerstva životního prostředí a 19 pracovníků okresních úřadů převedeno na orgány kraje. V průměru se problematikou životního prostředí zabývá na jednotlivých krajských úřadech zhruba 5 pracovníků. Prosazování práva v oblasti životního prostředí je z velké míry zajišťováno Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP), která byla posílena o nové pracovníky s cílem posílit své inspekční kapacity. Bylo přijato zhruba 60 nových inspektorů a celkový počet tak činí 465. V roce 2000 provedla inspekce 18 500 inspekcí a uložila pokuty ve výši 2,15 mil. EUR. Každý oblastní inspektorát nyní zaměstnává nejméně jednoho právníka znalého zákonných postupů k ukládání pokut. Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ústřední orgán státní správy a dozoru v oblasti jaderné energie a radiační ochrany, přijal 13 nových zaměstnanců v roce 2000 a 10 v roce 2001 (viz Kapitola 14: Energetika).

Celkové hodnocení Česká republika učinila značný pokrok při přijímání evropské legislativy. Za velký pokrok se považuje schválení důležitých rámcových a horizontálních předpisů, včetně zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, zákona o odpadech a zákona o vodách. Nicméně, některá ustanovení nově přijatého zákona o odpadech a zákona o vodách musí být uvedena do souladu s environmentální legislativou ES. V zájmu zajištění plné slučitelnosti s evropskou legislativou bude nutné přijmout a implementovat další důležité předpisy v oblastech ochrany ovzduší, průmyslového znečištění a managementu rizik a ochrany přírody. Navíc existují patrné nedostatky v sekundární legislativě, která stanoví opatření pro implementaci a vynucování práva. Aktualizované implementační plány pro jednotlivé směrnice a investiční

strategie musí být vypracovány na základě kompletního soupisu, včetně detailních údajů týkajících se míry slučitelnosti s legislativou ES a podrobných implementačních opatření. Pouze na základě tohoto inventáře bude Česká republika moci zpracovat celkovou investiční strategii, včetně databáze projektů, a doložit své finanční odhady. V polovině 90-tých let se investice do ochrany životního prostředí pohybovaly na velmi vysoké úrovni, představující asi 2,4 % HDP. V roce 2000 byl však zaznamenán pokles investic do životního prostředí na 1,04 % HDP. Značná výše investic do ochrany životního prostředí musí být, také ze střednědobého hlediska, zachována k zajištění implementace environmentálního acquis. Česká republika by měla pokračovat v prosazování požadavků ochrany životního prostředí do všech sektorových politik s cílem podpory principů udržitelného rozvoje. Co se týče administrativních kapacit, institucionální zajištění ochrany životního prostředí a vynucování existuje již dlouhou dobu a kompetence pokrývající hlavní požadavky acquis jsou vymezeny. Nicméně, je zapotřebí posílit spolupráci a koordinaci mezi různými vládními institucemi. Administrativní kapacita je oslabena z důvodu nejasného rozdělení kompetencí, či jejich překrývání, zejména v oblasti nakládání s vodami. Některé nesrovnalosti přetrvávají v souvislosti s dopady reformy veřejné správy v oblasti životního prostředí. Rozdělení kompetencí a úkolů mezi národními, krajskými a místními úřady je zapotřebí jasně definovat. Zrušení okresních úřadů, a z toho vyplývající převod kompetencí na nově ustavené krajské a obecní instituce, představuje významnou výzvu pro implementaci environmentálního acquis. V současnosti zajišťuje vynucování environmentální legislativy na úrovni okresních úřadů přibližně 1500 lidí. Převod kompetencí na krajské orgány bude nutno zajistit přijetím/ přesunem dostatečného počtu pracovníků a zajištěním odpovídajícího technického a logistického vybavení. V rámci převodu kompetencí z okresních na krajské úřady je nutno soustředit velkou pozornost na současné administrativní překrývání

v inspekční činnosti. Byl ustaven systém vydávání povolení pro zařízení, jež znečišťují životní prostředí, který však nezahrnuje princip integrovaného přístupu. Integrovaný systém vydávání povolení musí být ustaven v zájmu zajištění souladu se směrnicí o IPPC. Celková technická infrastruktura implementace environmentální legislativy, např. sběr dat a monitoring životního prostředí, je na relativně vysoké úrovni, ale je zapotřebí ji modernizovat. Bylo dosaženo vysokého stupně slučitelnosti u monitoringu emisí v ovzduší, kontroly zdrojů a prostředků radiační ochrany, ochrany přírody a v oblasti omezování hluku. Je však zapotřebí posílit operativní činnost monitoringu ve vodním sektoru, zejména u podzemních vod. Co se týče inspekce v oblasti životního prostředí, je nutné další administrativní posílení. Zvýšení počtu inspektorů v ČIŽP představuje významný pokrok. Nicméně, navzdory navýšení jak počtu inspektorů, tak průměrné hodnoty a počtu uložených pokut, zůstává výše pokut nadále příliš nízká k zajištění dostatečného odstrašujícího účinku.

Sedm priorit pro rok 2002 Evropská komise představila 11. prosince Evropskému parlamentu sedm prioritních oblastí, na které by se chtěla zaměřit v roce 2002. V rámci čtyř strategických oblastí (nová forma správy věcí veřejných, nová hospodářská a sociální agenda, stabilizace kontinentu a posílení vlivu EU ve světě, lepší kvalita života) vytýčila Evropská komise pro příští rok následujících sedm priorit a s nimi spojených klíčových akcí:

1. Bezpečnost • boj proti organizovanému zločinu a terorismu, • budování integrovaného systému pro efektivní ochranu vnějších hranic Unie,

9


• implementace Prohlášení o civilní ochraně a bio-terorismu, • opatření na zlepšení bezpečnosti v dopravě, • opatření na posílení bezpečnosti komunikačních sítí, • mezinárodní spolupráce v oblasti pomoci při řešení humanitárních krizí.

2. Euro • opatření na zabezpečení hladké výměny hotovosti v prvních týdnech roku, • návrhy opatření na potírání falšování euro, • definování principů pro hospodářskou politiku států Eurozóny, • návrhy legislativy v oblasti investičních služeb a bankovnictví, • nová strategie spotřebitelské politiky za účelem maximalizace přínosů nové evropské měny pro spotřebitele.

3. Udržitelný rozvoj • zajištění souladu všech politik se strategií udržitelného rozvoje (všechny návrhy bude muset doprovázet posouzení dopadů na udržitelný rozvoj),

• reforma Společné zemědělské politiky a Společné politiky rybolovu,

• zahájení nového Rámcového programu pro výzkum a vývoj pro období 2002-2006,

• nová opatření v oblasti bezpečnosti potravin, zahájení činnosti Evropské agentury pro potraviny,

• implementace 6. akčního programu ochrany životního prostředí na období 2001-2010,

• příprava vnější dimenze Strategie udržitelného rozvoje, kterou EU bude prezentovat na Světovém summitu o udržitelném rozvoji v září 2002 v Johannesburgu.

4. Nová „Evropská správa věcí veřejných“ • podrobný akční plán zjednodušení a zdokonalení rozhodovacích a povolovacích procesů v EU (na základě Bílé knihy o správě věcí veřejných z července 2001),

10

• návrhy na zjednodušení pravidel pro vzájemné uznávání profesních kvalifikací,

• implementace programu e-Europe 2002,

• nový systém vynucování pro efektivnější protimonopolní politiku.

5. Rozšíření • dokončení návrhů společných pozic v oblasti zemědělství, strukturálních fondů a rozpočtu,

• analýza/hodnocení opatření na budování institucí v kandidátských státech,

• zajištění efektivní implementace předvstupních finančních nástrojů v kandidátských zemích,

• otevření dalších komunitárních programů pro kandidátské země (Culture 2000, Media Plus),

• administrativní a lingvistické přípravy na rozšíření.

6. Středomoří • zlepšení fungování barcelonského procesu (partnerství mezi EU a Středomořím), • pobídky pro investování a společné programy rozvoje v oblasti Středomoří, • uzavření asociačních dohod EUROMED s Alžírskem, Libanonem a Sýrií, • regionální program na podporu vytvoření fungujícího, harmonizovaného trhu mezi EU a Středomořím, • posílení úlohy EU v blízkovýchodním mírovém procesu.

7. Rozvojová pomoc • reforma systému pomoci EU zemím třetího světa - koncentrace pomoci na prioritní oblasti: vzdělávání a zdraví. (dle tiskové zprávy EK – Karel Jech)

Evropský ombudsman Nejen jednotlivé státy EU, ale také EU samotná má od roku 1992, na zákla-

dě Maastrichtské smlouvy, svého ombudsmana. Volí ho Evropský parlament a v současné době je jím již po druhé volební období bývalý finský ombudsman a ministr spravedlnosti, Jacob Söderman. Jeho sídlo je ve Strasbourgu. Evropský ombudsman vyšetřuje a podává zprávy o porušení administrativních pravidel jednotlivými institucemi Evropských společenství, jako jsou Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament. Pouze Evropský soudní dvůr a Soud první instance nespadají do jeho pravomocí. Ve většině případů pracuje ombudsman na základě došlých stížností, může však zkoumat i případy na základě své vlastní iniciativy. Podat stížnost ombudsmanovi může libovolná fyzická nebo právnická osoba, bydlící či sídlící na území EU; stížnosti mohou být předávány dopisem, faxem či e-mailem. Při své práci má ombudsman relativně velké pravomoci, jednotlivé instituce Společenství jsou povinny mu dát vyžádané informace a umožnit mu přístup k veškeré dokumentaci, která se týká zkoumaného případu. V případě, že ombudsman dojde k názoru, že stížnost je oprávněná a nedojde k nápravě již během vyšetřování, je jeho úkolem pokusit se o nápravu dohodou, která by uspokojila stěžovatele. Pokud není cesta usmíření průchodná, může ombudsman vydat doporučení pro řešení případu. Pokud dotčená instituce nedbá na ombudsmanova doporučení, může ombudsman vypracovat speciální zprávu pro Evropský parlament. Stížnosti, které ombudsman dostává, se týkají administrativních zdržení, nedostatečné transparentnosti či odmítnutí přístupu k informacím. Některé se týkají pracovních vztahů mezi institucemi a jejich zástupci, najímání pracovníků a průběhů veřejných soutěží. Další se týkají vztahů mezi institucemi Společenství a soukromými firmami. Například v roce 1998 řešil ombudsman stížnost firmy, která získala grant na rozvoj turistiky a stěžovala si na opoždění plateb ze strany Komise. Ombudsman konstatoval, že skutečně došlo k neodůvodnitelnému zdržení plateb a navrhl


kroky k nápravě této praxe. V jiném případě se stížnost týkala případu, kdy Komise odmítla říci jména osob, které prováděli jejím jménem ve Velké Británii určitá pozorování. Komise se odvolávala na Direktivu o ochraně dat. Ombudsman konstatoval, že v tomto případě byla direktiva Komisí špatně vyložena a vyjádřil názor, že instituce EU musí dělat svá rozhodnutí co nejotevřeněji a že informování veřejnosti musí být normální součástí práce administrativy. O své práci informuje ombudsman veřejnost výroční zprávou, která je přeložena do všech oficiálních jazyků Unie, na webových stránkách www.euro-ombudsman.eu.int a také při osobních návštěvách v jednotlivých členských státech. Za prvních 8 měsíců roku 2001 dostal ombudsman více než 3000 stížností. Přibližně 30 % z těchto stížností spadalo do jeho kompetence. Zkoumání bylo zahájeno v 358 případech – 298 z nich se týkalo Evropské komise, 25 Evropského parlamentu, 8 Evropské rady, 11 ostatních institucí; některé se týkaly více institucí či orgánů současně. Během zmíněného období bylo uzavřeno 405 případů (některé pocházely již z předchozího roku). Ve 128 případech bylo stěžovateli vyhověno poté, co se případem začal ombudsman zabývat, v 7 případech stěžovatel odstoupil od své stížnosti, v 185 případech nebylo shledáno pochybení administrativy, 58 případů bylo uzavřeno kritickou poznámkou ombudsmana k dotčené instituci, ve 22 případech vydal ombudsman doporučení pro dotčenou instituci či orgán, které kromě dvou případů tyto dotyčné instituce přijaly. Dva případy byly předány formou speciální zprávy Evropskému parlamentu. Jiří Dlouhý

Jak se připravuje Španělsko na předsednictví EU Pro první polovinu roku 2002 přebírá předsednictví EU Španělsko. Které otázky v oblasti životního prostředí

považují zástupci Španělska za prioritní? Úspěšný summit EU v Barceloně Summit v Barceloně bude historicky první summit EU, na kterém bude provedeno hodnocení naplńování Strategie udržitelného rozvoje EU. Chce se zaměřit na integraci problematiky životního prostředí především do následujících politik EU – všeobecné záležitosti, rybolov, ekonomika a finance a vnější vztahy. Mezi 6 hlavními environmentálními indikátory plnění Strategie udržitelného rozvoje EU by Španělsko rádo mělo biodiverzitu. Přípravný proces pro konferenci Rio + 10 v Johannesburgu. Španělsko jmenovalo zvláštního velvyslance pro přípravu tohoto summitu. Společná strategie pro konferenci v Johannesburgu bude schválena na Radě ministrů životního prostředí v červnu. Strategie EU o půdě Španělsko by rádo během svého předsednictví implementovalo integrovanou politiku ochrany půdy jako doplněk rámcové směrnice o vodě. Tato strategie by měla zajistit lepší ochranu půdy proti dezertifikaci, erozi a zamoření pesticidy především v zemích okolo Středozemního moře a měla by být hlavní náplní neformální schůzky ministrů životního prostředí EU na Malorce. Environmentální odpovědnost Zástupci Španělska zdůrazňují, že připravovaná direktiva o environmentální zodpovědnosti musí být přísná a účinná, aby mohla garantovat jak odpovědnost znečišťovatelů, tak i šetrné chování průmyslu vůči životnímu prostředí. Vyjádřili zároveň potřebu plného zapojení veřejnosti. Změna klimatu Během prvního pololetí 2002 by měl být završen ratifikační proces Kyotského protokolu, připravena direktiva o obchodování s emisemi a měl by být zahájen proces implementace Kyotského protokolu.

Další důležité dokumenty Během španělského předsednictví se očekává se definitivní schválení Šestého environmentálního akčního programu (v současné době je v druhém čtení v Evropském parlamentu) a pravděpodobně i direktivy o sledování geneticky modifikovaných organismů (GMO). Proti původním předpokladům se zdrží většina dceřinných direktiv o odpadech (důlní odpady, čistírenské kaly, kompost). Měla by být schválena směrnice o bateriích a akumulátorech. Ekologická daňová reforma Španělská vláda postupně mění svoje stanovisko a v současné době podmiňuje svůj souhlas s touto reformou otevřením francouzského trhu s elektřinou. Nedá se však očekávat, že by Španělsko hrálo v prosazování daňové reformy aktivní roli. Jiří Dlouhý

Krátké zprávy z EU Aarhuská konvence nabyla účinnosti Dne 30. října byla nabyla účinnost Konvence o přístupu k informacím, účasti veřejnosti a přístupu k soudům v oblasti životního prostředí, tzv. Aarhuská konvence. Mezi 17 státy, které dohodu ratifikovaly, jsou však zatím pouze dva členské státy EU (Itálie a Dánsko) a dvě kandidátské země (Estonsko a Maďarsko), dále dohodu ratifikovaly Rumunsko, Makedonie a Albánie a deset států bývalého Sovětského svazu. V dalších signatářských zemích, včetně Česka, je ratifikační proces v různých stádiích. Musíme jen doufat, že takto dlouhý administrativní proces neznamená úmyslné zdržování dohody, ale naopak odpovědné posuzování jednotlivých ustanovení a jejich implementaci do národního práva jednotlivých zemí. Zajímavé bude sledovat, jak se s úskalími dohody vyrovná Evropská unie jako celek, která je také jejím signatářem. Jak zdůraznili zástupci ne-

11


vládních organizací, bude Unie muset udělat mnoho, aby splnila svůj „domácí úkol“. Nařízení o přístupu k dokumentům nepokrývá dostatečně paragrafy dohody o přístupu k informacím; Bílá kniha o správě věcí veřejných není zatím v jasném vztahu k paragrafům o účasti veřejnosti. Přístup k soudům na úrovni EU není zatím řešen vůbec.

Evropský parlament pod vlivem chemického průmyslu Nepříjemným překvapením pro lékaře, nevládní organizace i pro širší veřejnost skončilo 15. listopadu hlasování Evropského parlamentu k tzv. Bílé knize o chemikáliích, která byla publikována Komisí v únoru 2001. Zatímco Rada EU v červnu původní návrh direktivy posílila, poslanci Evropského parlamentu hlasovali pro omezení kontroly většiny rizikových chemikálií, které se akumulují v lidském těle a také proti implementaci přísnější kontroly chemikálií, které mohou narušit hormonální systém člověka. I když výsledek tohoto hlasování není právně závazný, signalizuje nám, že boj proti různým chemikáliím, které znamenají reálné nebezpečí pro zdraví člověka, bude velmi komplikovaný. Evropský parlament přitom bývá většinou ve svých usneseních „zelenější“ než Komise a Rada. To je vidět například na jeho usnesení o obalech ze stejného dne, ve kterém požaduje výrazné zvýšení procenta recyklace, zavedení odpovědnosti výrobce za nadbytečné balení a plnou internalizaci nákladů na likvidaci obalů.

Nevládní organizace požadují efektivnější návrh direktivy o odpovědnosti za škody na životním prostředí. Zástupci 4 hlavních evropských nevládních organizací (BirdLife, European Environmental Bureau, Friends of the Earth Europe a WWF) vyjádřili ve společném prohlášení v září 2001 nespokojenost s rámcem a principy návrhu dlouho očekávané směrnice o odpovědnosti za škody na životním prostředí.

12

„Navrhované schéma odpovědnosti za škody na životním prostředí přes předchozí sliby Komise a Evropského parlamentu prakticky vůbec nechrání životní prostředí před zamořením geneticky modifikovanými organismy (GMO). Nepokrývá dokonce ani škody, které mohou být způsobeny zemědělcům, kteří se zabývají organickým zemědělstvím, nebo kteří geneticky modifikované organizmy odmítají“, řekl mluvčí skupiny. „Podle existujícího návrhu směrnice bude mít agrochemický průmysl prakticky volné ruce k zamoření evropské krajiny GMO, aniž by se musel bát postihů v budoucnosti.“ Skupina NGO vyjadřuje dále ve svém stanovisku nespokojenost s tím, že direktiva prakticky pokrývá pouze oblasti a druhy, chráněné jinými zákony již v současnosti, zatímco škody způsobené zemědělcům, vlastníkům půdy a škody na lidském zdraví do jejího rámce zahrnuty nejsou. Úzce specifikovaný seznam nebezpečných aktivit, na které se schéma odpovědnosti za škody vztahuje, spolu s vysokými prahy k uznání škod, též návrh oslabují. Prohlášení organizací požaduje také zmírnění nutnosti dokazování souvislostí mezi příčinou a následkem škody. Právě komplexnost těchto vztahů využívá mnoho firem k tomu, aby se zbavilo odpovědnosti, za škody, jejichž příčinu nelze doložit se 100 % jistotou.

Summit Evropské unie v Laekenu a životní prostředí 14. a 15. prosince se, jako každého půl roku, sejdou hlavy států EU, tentokrát v belgickém Laekenu. Pro oblast životního prostředí by měly být nejdůležitější dvě rozhodnutí, které se týkají Strategie udržitelného rozvoje EU, přijaté na předešlém summitu v Göteborgu. Především by měl summit schválit sadu strukturálních indikátorů, které by měly být podkladem pro přípravu syntetické zprávy ke Strategii a také pro politická doporučení pro následující summit v Barceloně na jaře 2002. V současné době navrhuje Komise pro oblast životního pro-

středí 6 indikátorů, ty však nepokrývají oblast biodiverzity, chemikálií a využití zdrojů, ačkoliv právě tyto oblasti byly v Göteborgu označeny jako prioritní. Summit v Göteborgu uložil Komisi připravit metodologii hodnocení vlivu hlavních politik EU na udržitelný rozvoj EU a také připravit pro Laeken konkrétní legislativní návrhy. Zdá se však, že dokumenty, připravené Komisí budou jen velmi rámcové a všeobecné.

Představujeme evropské nevládní organizace EEB - Evropská environmentální kancelář (European Environmental Bureau) EEB je federace 140 environmentálních organizací ze všech států EU a také z většiny kandidátských zemí. Zahrnuje jak malé lokální organizace, tak některé nadnárodní sítě. Cílem EEB je zlepšování životního prostředí v Evropě a podpora zapojení občanů Evropy do aktivit vedoucích k dosažení tohoto cíle. Kancelář EEB v Bruselu byla založena v roce 1974; slouží pro své členy jako kontaktní bod a usnadňuje jim reakce na naléhavé otázky týkající se životního prostředí. Kancelář působí též jako informační servis; koordinuje deset pracovních skupin (zemědělství, ovzduší, biodiverzita, chemické látky, ecolabeling, rozšíření EU, průmysl, hluk, odpady a voda); vydává stanoviska k naléhavým environmentálním otázkám EU; reprezentuje své členy v diskusích se Komisí, Evropským parlamentem a s Evropskou radou. Koordinuje celoevropské aktivity svých členů i na národní úrovni; úzce sleduje problémy spojené s rozšířením EU; je zapojena i do některých pan-evropských aktivit, jako např. sledování osudu Aarhuské konvence. Z Česka jsou členem EEB dvě orga-


nizace – STUŽ a Ústav pro ekopolitiku; ve výkonném výboru je zastupuje autor tohoto článku. Jiří Dlouhý

Třicet let mění svět Rozhovor s mluvčím české pobočky Greenpeace Václavem Vašků Kvůli tragické americké události odvolalo nejslavnější světové ekologické hnutí Greenpeace oslavy svých třicátých narozenin a připomínka slavného období, kdy se parta kamarádů rozhodla postavit velrybářům, tak upadla trochu v zapomnění. Greenpeace odstartovali éru nevládního ekologického hnutí, dali mu smysl a „vynalezli“ i mnoho prostředků, jak ovlivňovat životní prostředí k lepšímu. Smutnou shodou okolností letos zahynul právě jeden ze zakladatelů hnutí, jeho někdejší dlouholetý ředitel David Mc Taggart. Česká pobočka Greenpeace (jedna ze třiatřiceti) vznikla v březnu 1992 a brzy jí tedy také čeká kulaté výročí. V Čechách sice zůstává ve stínu aktivnějších nevládních organizací Hnutí Duha nebo Děti země, ale má svou tradiční roli i oblasti zájmu: například problematiku geneticky modifikovaných organismů nebo toxických látek. Její současný mluvčí Václav Vašků (39) je původním povoláním fotograf a novinář. Studoval elektrotechniku a filozofii a v bubenečské suterénní kanceláři Greenpeace pevně zakotvil před šesti lety. Kromě narozenin mají Greenpeace také nového ředitele. Přinese nějakou změnu ? Nový šéf se jmenuje Gerd Leipold, je původem Němec a v Greenpeace pracuje už přes dvacet let. Vystřídal Thila Bodeho, který organizaci řídil od roku

1995. Bode byl vlastně prvním ředitelem v historii, který nepocházel z řad oněch původních aktivistů, ale přišel coby manažer z velkého průmyslového podniku. Vtiskl Greenpeace novou tvář, která se projevila hlavně tím, že organizace se více orientovala na pozitivní řešení problémů. Známý je příklad, kdy se Greenpeace rozhodlo názorně ukázat, co je možné udělat pro omezení emisí oxidu uhličitého, a vyvinulo automobil SmILE, který měl spotřebu jen něco přes dva litry benzínu na sto kilometrů. To jsme neudělali pro podporu automobilismu, ale abychom průmyslu ukázali, že tu existují možnosti, které by měl sledovat. Druhým takovým známým případem byla technologie Greenfreeze. Když vstoupily v platnost mezinárodní smlouvy omezující emise plynů poškozujících ozónovou vrstvu, snažil se průmysl nahradit tvrdé freony, tzv. měkkými. Ty sice neničí ozónovou vrstvu, ale jsou velmi silným skleníkovým plynem. Tehdy Greenpeace navrhli pro ledničky šetrnější variantu, založenou na neškodném plynu izobutanu. Společně s jednou němec-

kou firmou pak technologii Greenfreeze dotáhli dokonce a dneska se takové ledničky běžně vyrábějí v mnoha zemích světa. Tahle změna přístupu souvisela s příchodem nového ředitele ? Nesporně. Myslím, že se současným ředitelem se přístup opět trochu mění, protože každá výrazná osobnost přináší své názory a postoje. V poslední době v Greenpeace zesílily hlasy volající po větší akčnosti. Možná totiž až příliš začala převažovat práce na vědeckých řešeních, což je jistě dobře, ale v organizaci našeho typu je potřeba, aby obě složky byly vyvážené. Nejsme OSN. Jsme akční ekologická organizace, která chce za pomoci médií ukazovat na nejkřiklavější případy poškozování životního prostředí. A přímá akce se ničím nahradit nedá. Jak jsou na tom Greenpeace v Čechách po deseti letech ? Formálně tu pobočka Greenpeace sice vznikla až v březnu 1992, organizace ale v Čechách začala fungovat bezprostředně po listopadu 1989. Tehdy ještě vládla euforie a okouzlení, Greenpeace si lidé spojovali se svobodným západním světem. Při vzniku české pobočky se angažovali i lidé, kteří jsou dneska úplně jinde jako nynější velvyslanec v USA Antonín Hradilek. Od těch nadšených začátků, kdy si v prvních měsících napsalo Greenpeace o informace sto tisíc lidí, pak přišlo jakési celospolečenské vystřízlivění, které sociologové už mnohokrát popsali. Jakákoli občanská aktivita tu byla po čtyřicet let potlačována, takže na rozdíl třeba od Holandska, kde mají Greenpeace několik set tisíc platících příznivců, se u nás ukázalo, že naší organizaci je ochotno finančně podporovat jen velmi málo lidí. Ta situace se ale změnila. Dnes Greenpeace podporuje třináct tisíc lidí a tento počet dále stoupá. Začíná to vypadat, že se i v tomto smyslu posunujeme do té Evropy a že i tady existují lidé, kteří

13


se chtějí na práci Greenpeace podílet. Pro nás je podpora lidí životně důležitá. Greenpeace je totiž jednou ze dvou organizací na světě s nejpřísnějšími pravidly financování: nepřijímáme žádné peníze od vlád, soukromých podniků ani nadací financovaných vládou nebo průmyslem. (Tou druhou organizací je Amnesty International.) Osvědčuje se vám v Čechách spíše přímá akce nebo odborná spolupráce? Situace je u nás skutečně trochu jiná než ve zbytku Evropy. Klasické metody Greenpeace, jako například přímé akce zaměřené na mediální zviditelnění nějakého problému, tu lidi tolik nepřitahují. Troufám si říci, že v některých případech je dokonce dráždí. Oproti Evropě máme totiž my Češi navíc jeden zvláštní povahový rys, který souvisí s tím, že jsme bývali součástí Rakouska-Uherska. Když například průměrný Čech vidí, jak policie zasahuje proti občanům, kteří kvůli něčemu protestují, jsou jeho sympatie téměř vždy na straně policie. V tradičních demokraciích typu Velké Británie nebo Holandska je to přesně naopak. Před sto padesáti lety nám bylo vnucováno, že rozhoduje Vídeň a v Čechách se má poslouchat. Občané nikdy nebyli vychováváni v tom, že se mají brát za svá práva. A posledních čtyřicet let totalitní diktatury ten pocit ještě utužilo. Na druhou stranu si myslím, že ta situace se tu v poslední době vcelku rychle mění k lepšímu. Otázka, do jaké míry se přizpůsobovat místní mentalitě a tradici, se v Greenpeace diskutuje velmi často a zdaleka se netýká jen České republiky: organizace má pobočky například v Číně, Indii, arabských zemích (Libanonu) i Izraeli. Ukazuje se ale, že metody, které Greenpeace používá na Západě, kupodivu dobře fungují například i v islámských zemích. Ukážete-li, že někdo poškozuje životní prostředí a trpí se mu to, protože třeba zkorumpoval místní úředníky, rozumí tomu lidé všude na světě, to není věc spjatá

14

s jednou kulturou. Přijatelná forma protestních akcí už ale s konkrétní kulturou souvisí. To ano, velkým problémem jsou třeba protestní akce v Japonsku. Veřejnost na ně není připravená a nebere je. U nás je to v tomhle ohledu trochu podobné, má to ale svá specifika. Češi mají rádi humor, což ukázala například kampaň ke klimatickým změnám, kterou vymysleli naši kolegové v Británii. Chtěli poukázat na nesmyslnost otevírání nových nalezišť ropy, protože klimatická situace nám nedovoluje vytěžit a spálit ani ty stávající. Britští Greenpeace v rámci své kampaně obsadili malý skalnatý ostrůvek asi 200 mil severozápadně od Skotska a vyhlásili na něm vlastní stát Waveland, začali vydávat známky a pasy. Tahle vtipná akce měla v u nás nevídaný ohlas, jako regulérní velvyslanectví státu jsme vydali skoro deset tisíc pasů. Takovouto formu, jak upozornit na nějaký vážný problém, Češi přijali. Zdejší občané také velmi dobře reagují na srozumitelnou a technicky podloženou argumentaci, což je úplně jiná situace, než v sousedním Rakousku, kde si vystačí s obecnými hesly. A to teď nemyslím nijak pejorativně. Velmi silně na zdejší obyvatele také působí, když něco říká nějaká autorita: vědec, lékař, inženýr. Ale

pozor! I tohle má i svoji stinnou stránku. Pošlete-li do televize nějakého technika s titulem obhajovat Temelín, může říkat i bohapusté lži a lidé mu uvěří. Vždyť je to odborník! Do jaké míry se tedy české mentalitě přizpůsobujete ? Snažíme se ne ní brát ohled, ale akcí se nebojíme. Letos jsme například objevili spalovnu plastu v Chropyni, která porušovala zákony - například limity EU na vypouštění dioxinů překračovala více než stopadesátkrát. Protože spalovna zjevně ohrožovala zdraví lidí v okolí, upozornili jsme na ní klasickým způsobem - blokádou. Takové akce však s sebou dnes nesou jedno riziko. S růstem antiglobalizačního hnutí se množí násilné výstřelky, během nichž zasahuje policie. Lidé, kteří se na to pak dívají v televizi, často nejsou schopni rozlišit občanský protest od násilí. To samozřejmě nahrává na smeč všem odpůrcům občanské společnosti, kteří touží po neomezené moci a ve svobodných aktivitách občanů spatřují riziko. Ti pak při každé příležitosti házejí jakoukoliv občanskou aktivitu do jednoho pytle s násilníky a říkají: to jsou přece ti vrhači dlažebních kostek! Americká tragédie přinesla řadu podobných výroků, za všechny jmenujme třeba Klausova poradce La-


dislava Jakla. Je to jen důkaz zdejší pokleslé politické kultury, nebo si někdo dovolí srovnávat ekologické aktivisty s teroristy třeba i v Holandsku? Takovou věc by si možná mohl dovolit činovník nějaké extrémní pravice, slušný politik by se tím ale v Holandsku úplně znemožnil. Myslím, že ta žlučovitá, vulgární forma, s níž u nás někteří jedinci zneužili útoků na New York k vyřizování si vlastních účtů se svými ideovými odpůrci, je opravdu ryze česká věc. Je to přece tak jednoduché: chcete-li svého odpůrce vyřídit, postavíte ho do jedné řady s Bin Ládinem. Nedávno dokonce jakýsi pan Steiger napsal do MF DNES, že Greenpeace a bin Ládinova Al Kajda jsou prý údy občanské společnosti a zabíjejí lidi. K tomu opravdu není co dodat. Obávám se, že s blížícími se volbami bude takových článků přibývat. Jaký největší úspěch a neúspěch zažili Greenpeace v Čechách za posledních deset let ? Těším se z toho, že tu vůbec vzniklo tak silné hnutí nevládních organizací, jež jsou schopny věci měnit. Greenpeace je určitě jednou z organizací, která k tomu pomohla svým příkladem a inspirací. Obrovská poklona patří podle mého názoru Dětem Země za to, že se jim podařilo zastavit stavbu cementárny ve Tmani, která chtěla doslova rozemlít do cementu Český kras. Co se týče Greenpeace já osobně za jeden z největších úspěchů považuji kampaň za záchranu Libkovic, která byla sice v posledku neúspěšná, ale znamenala obrovský posun. Obec Libkovice sice nakonec padla za oběť těžbě uhlí, ale každá další vláda si už jistě velmi dobře rozmyslí, jestli bude takhle arogantně zacházet s krajinou a s lidmi. (Pro úplnost dodejme, že kromě Greenpeace se na libkovické kampani podílely i další organizace.) Dalším úspěchem byla naše plavba po Labi s lodí Albatros, během níž jsme objížděli chemičky, odebírali vzorky, analyzovali je a poukazovali na to, jaké jedovaté odpady vypouštějí do Labe. Ukázali jsme, že i obyčejný občan má právo na informace a může něco změnit. Od té doby už si nikdo nedovolí tvrdit, že to, co vypouští do řeky, je obchod-

ní tajemství. V současné době je myslím nejdůležitější naše kampaň proti vypouštění geneticky manipulovaných organismů do přírody. Byli jsme první, kdo tu o tomto problému vůbec začal mluvit. A dodnes jsme jediní, kdo se tím seriózně zabývá. Co neúspěch? Dá se za něj považovat například to, že se nepodařilo zastavit jadernou elektrárnu Temelín ? Pro mě Temelín neznamená neúspěch. Čtyři bloky elektrárny se podařilo snížit na dva a vést velkou veřejnou debatu o tom, zda Temelín doopravdy potřebujeme. Tuhle debatu ekologické organizace morálně vyhráli. Dnes víme, že vláda, která o dostavbě Temelína rozhodovala, byla pod obrovským tlakem energetické lobby, která jí předkládala falešná čísla. Dnes už i tehdejší členové vlády jako Petr Pithart nebo Vladimír Dlouhý veřejně přiznávají, že byli obelháni. Na problému Temelína se nevládní organizace dokázaly sjednotit a jejich tehdejší názory se dnes plně potvrdily: postavili jsme drahou elektrárnu, jež vyrábí drahou energii, pro kterou nemáme uplatnění a tudíž ji budeme muset pod cenou vyvážet. Absurdnost a nebezpečnost Temelína se na prahu nového tisíciletí jenom potvrdila. Více než kdy jindy se dnes se strachem připomíná jedno válečnické pravidlo, že nejlevnější atomová zbraň je vlastně jaderná elektrárna na území nepřítele. Jaderné elektrárny jsou nejen inherentně nebezpečné, ale navíc jsou zranitelné teroristickým útokem. Dnes už víme, že cílem jednoho z unesených letadel měla být jaderná elektrárna v Pitsburgu. Američtí experti odhadli, že pokud by se takový útok teroristům zdařil, následky by byly srovnatelné s Černobylem. Jak Greenpeace vnímá ekologickou politiku Evropské unie ? Greenpeace bere Evropskou unii velmi vážně, už v osmdesátých letech založilo v Bruselu speciální pobočku, která sleduje politiku životního prostředí a snaží se zlepšovat společnou legislativu. Naše pobočky z jiných světadílů to někdy vnímají až trochu hořce: prý je dnes v Greenpeace příliš mnoho eurocentrismu a klade se zbytečně silný důraz na Evropskou unii. Nakonec ale všichni uznávají, že

to, čeho se povede dosáhnout v EU, může mít pozitivní dopad pro celý svět. Posledním takovým příkladem byla jednání o klimatických změnách, která se nesmírně zkomplikovala tím, že Spojené státy další jednání odmítly a naznačily, že bez nich Kjótská dohoda nemá šanci. Díky Evropské unii se ale ukázalo, že tato smlouva může fungovat i bez USA a unie tím získala cosi jako morální převahu. V některých konkrétních jednáních o znečištění toxickými látkami, ochraně moří nebo ochraně spotřebitele sice Evropská unie postupuje pomalu, protože Brusel mnohdy podléhá tlaku lobbistů, ale v mnoha ohledech dnes Evropská unie už jasně vede. Myslím, že v otázce efektivity využívání energie a rozvíjení obnovitelných zdrojů či zákazu některých toxických látek je před Spojenými státy už suverénně napřed. V čem nejvíce pomůže vstup do EU kandidátským zemím ? Samozřejmě v legislativě. Česká republika chtě nechtě musí přijmout řadu velmi přísných limitů k omezení znečišťování životního prostředí. V mnoha oblastech, jako je například problematika odpadů nebo geneticky modifikovaných organismů, dochází ke zpřísňování evropské legislativy a zákony, které Česká republika nyní přijímá, bude potřeba novelizovat. V některých politických stranách bohužel panuje názor, že bychom rozhodně neměli přijímat přísnější zákony, než má Evropská unie. Tento postoj ale nepočítá s tím, že v době, kdy do EU budeme vstupovat, bude mít unie už přísnější normy. Takzvaná Vídeňská konference navíc kandidátským zemím doporučila nezměkčovat své tvrdší normy, protože dobré zákony tu mohou fungovat jako pozitivní příklad pro ostatní. Řečeno jednoduše: politická vůle vytvářet v České republice zdravější životní prostředí je dnes mizivá a v tomto ohledu je náš vstup do EU opravdu nesmírně pozitivní věcí. Má podle vás v oblasti ochrany životního prostředí EU i nějaké slabiny ? Nejsem na to odborník, ale často mě napadá jedna věc. Sama EU si někdy protiřečí, když svým členským státům naznačuje, že si nepřeje, aby přijíma-

15


li přísnější normy v oblasti ochrany životního prostředí, než je společná legislativa. Známý je v tomto směru příklad vratných lahví v Dánsku: Dánové dnes díky svému promyšlenému systému recyklují 99 % nápojových lahví a zaslechl jsem, že Evropská unie po nich požaduje, aby ho změkčili. Dalším příkladem může být Německo. To se již několik let velmi pokrokově a důkladně snaží dosáhnout cílů stanovených Kjótským protokolem. V polovině devadesátých let připravilo podrobné plány pro efektivnější využívání elektrické energie, zpřísňování norem na zateplování domů a hlavně masivní podporu obnovitelných zdrojů energie. Kdo v posledních letech jezdil do Německa, nemohl si nevšimnout obrovského nárůstu větrných elektráren. Je to tím, že Němci opravdu aktivně pracují na tom, aby byli v této oblasti světovou špičkou. V dubnu 2000 pak zavedli speciální cenu pro výkup energie z obnovitelných zdrojů energie (99 feniků za jednu kilowatthodinu) a zvýhodňují tyto zdroje proti ostatním. A právě tato forma podpory se Evropské unii nelíbí. Dotace ale dává do energetiky každá vláda a v případě jaderných či tepelných elektráren to vždycky byly obrovské částky, oproti nimž je německá podpora obnovitelným zdrojům opravdu jen zlomeč-

kem. V tomto případě má navíc podobná stimulace obrovský význam. Pomůže nastartovat celé nové perspektivní odvětví - fotovoltaiku. Může opravdu sluneční energie jednou pokrývat nějakou významnou část naší spotřeby energie? Máme to dokonce spočítané. Nedávno jsme zveřejnili studii, která ukazuje, že už v roce 2040 bude solární energie schopna pokrývat čtvrtinu celkové spotřeby energie a může dodávat energii zhruba jedné a půl miliardě lidí na téhle planetě. Evropská unie dnes sice tlačí na Německo, aby dotaci pro obnovitelné zdroje zrušila. Já osobně si ale myslím, že Němci to mají dobře spočítané. Bude jim stačit jen pár let podpory a jejich výrobci tzv. zelené energie pak už budou schopni obstát na trhu sami. To, že má solární energie budoucnost, je dnes jisté. Vždyť už i největší ropné firmy na světě jako Shell nebo British Petrol založili své divize pro solární energii. Tuší v tom byznys. Ředitel solární divize Shell se nedávno nechal slyšet, že obchod se sluncem bude jednou stejně velký, jako je dnes obchod s ropou.

... místo závěru Do konce tohoto roku zbývá jen pár dní. Je prakticky jisté, že rok 2002 přinese naší republice závažné změny. Příští Pravidelná zpráva Evropské komise, která bude opět vydána v listopadu, nám již zcela konkrétně řekne, které státy se zúčastní v roce 2003 voleb do Evropského parlamentu a v roce 2004 se stanou členy EU. Za redakci proto přejeme mnoho úspěchů nejen všem, kteří svým úsilím tomuto dění napomáhají, ale také všem ostatním. Lidem, co se snaží být tím, čím jsou, a hlavně se pokoušejí existovat nejen proto, aby byli, a dokonce ani ne proto, aby byli tím, čím jsou, pokud tak jsou pouze pro sebe, ale aby tím, čím jsou, byli především ve vzájemných vztazích. Chtěli bychom, aby vás takové vztahy co nejvíce obohatili.

Petr Třešňák

Evropský environmentální občasník 3/2001 - Zpravodaj pro otázky životního prostředí a Evropské unie Vydává Společnost pro trvale udržitelný život a Centrum pro otázky životního prostředí UK Redakce: Jiří Dlouhý, Karel Jech, Petr Třešňák Ročník II., číslo 3. Náklad 500 kusů, Praha, prosinec 2001 foto: Petr Třešňák Adresa redakce: Lublaňská 18, 120 00 Praha 2 e-mail: [email protected], [email protected] http://www.czp.cuni.cz/enlacz http://www.czp.cuni.cz/6eap tel: 02/22 51 71 43, fax: 02/22 51 83 19

16

Evropský environmentální občasník

Recommend Documents