Evropská unie přednášky 1

Evropská unie přednášky

1

Pojetí a formy ekonomické integrace – Povaha ekonomické integrace – Integrace ekonomik – – Globální integrace – dávána do souvislosti s globalizací. Není považovaná za pravou integraci – pokud vznikají organizace, tak se tyto organizace zaměřují na volný obchod. Transnacionální organizace chtějí liberalizovat obchod. Dosahuje nejnižšího stupně a tím je pásmo volného obchodu. – Regionální integrace – není založena jen na liberalizaci obchodu, dosahuje se zde vyššího stupně integrace. Internacionalizace ekonomik – proces trvalého a postupného prorůstání jednotlivých národních ekonomik ve světové ekonomice. Funguje na bázi ekonomických vztahů. Základem je mezinárodní dělba práce. Alokují se výrobní faktory. V 70. letech se začíná mluvit o globalizaci. Interdependence – vzájemná závislost národních ekonomik. Dobrý předpoklad pro mezinárodní integraci = završení procesů internacionalizace a interdependence. Mezinárodní integrace – objektivně se prosazující proces postupného propojování a spojování ekonomických celků (národních ekonomik) v celky zmezinárodnělé či nadnárodní = supranacionální = instituce EU a nebo v celky mezinárodní = interguvermentální. (INTERGOVERNMENTAL). Metody integrace – Funkcionální integrace – integrace zespoda – dochází k ní působením tržních sil. Je zde snaha o nejvyšší zisky a co nejlepší spolupráci. Preferuje se volná ruka trhu. Tato integrace končí u nejnižšího stupně a to na pásmu volného obchodu. (liberalizace obchodu) – Institucionální integrace – integrace shora – vychází z pojetí smíšené ekonomiky. Preferuj se působení volné ruky trhu s aktivní úlohou státu. Formy realizace ekonomické integrace – Geografické hledisko – Globální integrace – na celé zemi. – Regionální integrace – na určitém území. – Z hlediska národohospodářské sféry – Parciální integrace – částečná integrace – celní unie. – Univerzální integrace – integrují se všechny sféry. – Odvětvové kritérium – Sektorová integrace – vertikální – mezi zeměmi se integrují určité komodity (ESUO). – Horizontální integrace – mezi zeměmi se integrují veškeré komodity. – Z hlediska institucionálního – Mezistátní integrace – mezivládní – integrují se ekonomiky, ale každá země má svou suverenitu. – Supranacionální integrace – vznikají nadstátní celky – nadnárodní orgány – komise, rada ministrů, jednotlivé země předávají část svých pravomocí nadnárodnímu orgánu. Protiintegrační síly – snahy působící proti integraci – proti procesu integrace – Antiintegrační – působí před vznikem integrace. – Desintegrační – rozkládá existující integraci. Proces integrace znamená také odbourávání překážek. – Překážky subjektivní – politika a ideologie. – Nacionalismus – ideologie vstupuje do praktické politiky při kterém dochází k nadřazování jednoho národu nad druhý národ. Nezaměňovat s národním hnutím – historická zátěž – Benešovy dekrety. – Ekonomický nacionalismus – státní hospodářská politika. Jedná se o vědomou izolaci národního hospodářství od okolních ekonomik – světové ekonomiky. Může přerůst v autarkii – izolovanost od světa, projevuje se zde protekcionismus. – Separatismus národnostních menšin.

Evropská unie přednášky – – – – – –

2

Překážky objektivní – přírodní, technické, rozdílná úroveň ekonomické situace, různá náboženství. Územní spory. Politika agrese a anexe. Xenofobie – nenávist vůči všemu cizímu, cizincům. Překážky pramenící z absence politické vůle vedoucích představitelů – politická reprezentace si nepřeje některé integrační snahy. Nepochopení podstaty cílů a efektů integrace obyvatelstvem – masivní přesvědčovací kampaň, lidé si sami o sobě nic nechtějí přečíst.

Stupně ekonomické integrace – starší členění v počátku 50. let – Pásmo volného obchodu (PVO, FTA). – Celní unie (CV). – Společný trh (CM). – Hospodářská unie – hospodářská a měnová unie (IM). – Politická unie (PV). Stupně ekonomické integrace – novější dle Zlého – Pásmo volného obchodu. – Celní unie. – Primární hospodářská unie. – Rozvinutá hospodářská unie. – Hospodářská a měnová unie – formativní hospodářská a měnová unie. – Úplná (komplexní) hospodářská a měnová unie. – Hospodářská a politická unie. Logika pěti stupňovitého členění ekonomické integrace Pásmo volného obchodu – První nejjednodušší mezinárodní ekonomická integrace. – Mnozí ji nepovažují za opravdovou ekonomickou integraci. Může vzniknout mezi státy, které spolu nesousedí. Založena na formálních vztazích. – Volný obchod mezi členy. – Vůči nečlenským zemím se každá země chová suverénně, může si sama určovat obchodní podmínky. – Navenek není společná politika. – Určení pravidel původu zboží – musí rozeznat, zdali zboží bylo vyrobeno v členské zemi, když ano, neuvaluje se clo, v případě, že zboží bylo vyrobeno v nečlenské zemi, uvaluje se clo. Pravidla původu zboží – Podle přidané hodnoty. – Podle účetní ceny. – Videorekordéry Thompson a Sony. – Čipy. – Kopírky. Celní unie – Znaky pásma volného obchodu. – Společný celní sazebník – tarif. – Členské země ztrácejí část suverenity. – Vůči nečlenským zemím se nemohou chovat dle svého uvážení. – Vzniká koordinační orgán. – Patří k nejpropracovanějším celkům. – Pozbývají pravidla o původu zboží.


3

Společný trh – Znaky celní unie. – Volný pohyb výrobních faktorů. – Jednotná pravidla hospodářské soutěže na společném trhu. – Co největší počet firem, kvalitní informace, největší konkurence. – Společný trh ukazuje, že malé firmy musí fúzovat, možnost vzniku monopolu. Hospodářská unie – Hospodářská a měnová unie. – Ztráta suverenity. – Vznik nadnárodních orgánů. – Orgány mají řídit typy hospodářských politik. – Obsahuje vlastnosti společného trhu – Společná zemědělská politika. – Společná dopravní politika. – Společná obchodní politika. – Společná rybolovná politika. – Společná monetární politika. Dnešní stav se nachází v oblasti hospodářské unie. Politická unie – Obsahuje znaky předešlých stupňů. – Spolupráce je propracovanější. – Existují spolupráce i v oblasti mimoekonomické. – Existuje úzká spolupráce – Zahraniční politika. (koordinace) – Bezpečnostní politika. (koordinace) – Oblast justice a vnitřních věcí. – Není ještě supranacionální, jen koordinační. Co nás čeká? – Politická unie – zachování suverenity všech členských zemí, tyto státy se účastní některých aktivit v oblasti zahraniční politiky, či bezpečností politiky. Vyšší stupeň představuje konfederace – zachování suverenity státu, dohoda společných záležitostí – měna, obrana a tyto společné aktivity jsou zakotveny do ústav daných zemí. Dalším stupněm je federace – federativní spojení – vzniká jeden stát „Federace“, skládá se z národních států, vznikají federativní vládní orgány a také národní vládní orgány. Nejvyšší formou je unitární stát – vzniká jeden stát, není složen z národních států. Nové členění ekonomické integrace Pásmo volného obchodu – První nejjednodušší mezinárodní ekonomická integrace. – Mnozí ji nepovažují za opravdovou ekonomickou integraci. Může vzniknout mezi státy, které spolu nesousedí. Založena na formálních vztazích. – Volný obchod mezi členy. – Vůči nečlenským zemím se každá země chová suverénně, může si sama určovat obchodní podmínky. – Navenek není společná politika. – Určení pravidel původu zboží – musí rozeznat, zdali zboží bylo vyrobeno v členské zemi, když ano, neuvaluje se clo, v případě, že zboží bylo vyrobeno v nečlenské zemi, uvaluje se clo. Pravidla původu zboží – Podle přidané hodnoty.

Evropská unie přednášky –

4

Podle účetní ceny. – Videorekordéry Thompson a Sony. – Čipy. – Kopírky.

Celní unie – Znaky pásma volného obchodu. – Společný celní sazebník – tarif. – Členské země ztrácejí část suverenity. – Vůči nečlenským zemím se nemohou chovat dle svého uvážení. – Vzniká koordinační orgán. – Patří k nejpropracovanějším celkům. – Pozbývají pravidla o původu zboží. Primární hospodářská unie – Obsahuje podobné znaky jako společný trh. – Volný pohyb výrobních faktorů. – Netarifní obchodní překážky NTBS – Technické předpisy. – Zdravotní normy. – Ekologické předpisy. – Kontrola na hranicích. – Fiskální překážky – nepřímé daně. – Tyto netarifní překážky nejsou dosud odstraněny. – Tato situace odpovídá stavu integrace 70. - 80. let. Rozvinutá hospodářská unie – Netarifní překážky jsou odstraněny. Hospodářská a měnová unie (formativní) – Přibývá měnová unie – neznamená stejnou měnu – znamená uznání společné měny. (EURO od roku 1999 v elektronické podobě a od roku 2002 ve fyzické podobě. Komplexní hospodářská unie – Současná EU je v oblasti hospodářské a měnové unie, aby byla komplexní, musela by být politika společná i ve fiskální politice. EMO – hospodářská a měnová unie, není to evropská měnová unie. Hospodářská a politická unie – Země EU k tomuto stavu teprve směřují. Poskytnutí pravomocí supranacionálnímu orgánu znamená ztrátu suverenity v dané oblasti. Teorie a modely (paradigmata) evropského integračního procesu Základním východiskem pro členění integračních paradigmat je změna stávajícího charakteru národních států (zachování nebo překročení jejich dimenze). EU nese charakter státu, ale stát to není a to ani v té nejvolnější podobě. Integrační přístupy jsou klasifikovány na základě zásahu do komplexně a nedílně pojímané suverenity národního státu. Paradigma nadnárodní – supranational – pouze nadnárodní suverenita může stabilizovat a usměrňovat partikulární zájmy suverénních zemí -


5

Federalismus – daná federace musí být funkční, není však třeba vše integrovat, integrujeme na úrovni kvalitativní a ne kvantitativní, lépe méně, ale kvalitně. – Realistická koncepce – očekávání určitých výhod z toho, že poskytneme část své suverenity. – Idealistická koncepce – předpokládáme, že federace je již sama o sobě úspěchem, neočekáváme protihodnotu za to, že jsme ztratili část suverenity. – Neofunkcionalismus – počátek v 60. letech, od funkcionalismu se liší teritoriálním rozměrem. Funkcionalisté chtěli mít jednotnou vládu pro celou zemi, ale neofunkcionalisté chtěli vládu pouze na určité úrovni (týkalo se to Západní Evropy). Vznik elity (politici + reprezentanti zájmových skupin, prosazují integrační proces, tyto tvoří sítě, vztahy mezi jednotlivými zeměmi, stávají se podkladem pro integraci) – tvoří sítě, princip „spillover“ (funkční a politický). Paradigma mezinárodní – Intergovernmental – předpoklad nedotknutelnosti suverenního postavení národních států a vlád – Teorie vzájemné závislosti – státy jsou suverénní, ale zároveň si uvědomují, že v určitých ohledech jsou vzájemně na sobě závislé. Východiskem je mezistátní spolupráce. – Koncepce víceúrovňového vládnutí – stát poznává, že, když je suverénní, tak některé výstupy na venek nemůže ovlivňovat. Neustále se vyjednává, neustálý negociační proces na úrovni mezistátní a také regionální. –

Etapy vývoje integračního procesu v Západní Evropě po roce 1945 Integrační proces rozdělujeme na dvě megaetapy – Do roku 2004. – Po roce 2004. 1. Etapa 1945 – 1951 – etapa integračních východisek formovaných z výsledků druhé světové války. 2. Etapa 1952 – 1973 – etapa integrační dynamiky, ekonomického a sociálního rozvoje. 3. Etapa 1974 – 1986 – etapa stagnace integračního procesu a strukturální krizí. 4. Etapa 1987 – 1992 – etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího teritoriálního rozměru, projekt jednotného vnitřního trhu. 5. Etapa 1993 – 2003 – etapa formování EU, vznik EMU (hospodářská a měnová unie), příprava východního rozšíření EU. 6. Etapa 2004 - ??? - etapa rozšíření EU, ústavní smlouva. Co stojí za integrací – evropskou integrací – prvotním motorem integračního procesu bylo zachování míru na evropském kontinentu. 1. Etapa 1945 – 1951 – etapa integračních východisek formovaných z výsledků druhé světové války. A Spinelli – Italský politik, přesvědčený federalista, založil unii evropských federalistů = supranacinální. W. Churchill – protivník Spinelliho – nositel Nobelovy ceny za literaturu, chce konfederační Evropu. Stojí za spojeným evropským hnutím = Britsko – Skandinávská koncepce = suverénní státy = mezivládní spolupráce. 1945 – Vznik OSN. 1946 – Churchill uvádí spojené státy Evropy. 1948 – OEEC – organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, koordinuje evropskou spolupráci. Marshallův plán, v roce 1960 se OEEC přejmenovává na OECD – organizace sdružující nejvyspělejší země. 1949 – Vznik NATO. 1949 – Střet Spinelliho a Churchilla – v Haagu je založena Rada Evropy, tato rada nemá nic společného s EU, má pouze formální charakter. Dnešní rada dohlíží na dodržování lidských práv, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Vzniká Rada Ministrů, Parlamentní Shromáždění,


6

doposud se nejedná o integraci. J. Monet – chce spolupráci Francie a Německa, šéf francouzského modernizačního plánu. V roce 1950 chce integrační spolupráci a chce tak eliminovat nebezpečnost Německa. 9. května 1950 Robert Schuman zavádí Schumanův plán na založení nové integrace Evropy ESUO – evropské společenství uhlí a oceli, jedná se supranacionální, nadnárodní kontrolu dvou položek a to uhlí a oceli – tyto dvě položky se podílejí nejvíce na zbrojení. 1951 – Smlouva ESUO, pařížská dohoda o vzniku ESUO – 6 zemí, tento stav se nemění do roku 1973, ESUO bylo složeno z Francie, Itálie, Německa, Belgie, Nizozemí a Lucemburska. Vznikly orgány – Vysoký úřad – nadnárodní organizace, řídil trh s uhlím a ocelí, měl fiskální pravomoc. – Rada ministrů – dohlíží na Vysoký úřad a předkládá návrhy. – Shromáždění – zárodek evropského parlamentu. – Soudní dvůr. 1944 – podpis smlouvy mezi Lucemburskem, Nizozemím, Belgií = Benelux, tento svazek vstoupil v platnost v roce 1948 = Celní unie Beneluxu. 2. Etapa 1952 – 1973 – etapa integrační dynamiky, ekonomického a sociálního rozvoje. – – –

Ekonomický růst. Vznik dalších integračních organizací. V roce 1973 nastává rozšířené integračního proesu.

1954 – francouzský ministr zahraničních věcí A. Pleven uvedl plevenův plán – chtěl vytvořit evropské obranné společenství EDC, k tomu mělo vzniknou evropské politické společenství = vše mělo být v supranacionální podobě. Francouzský parlament tento návrh neschválil, jednou formou je západoevropská unie = forma vojenské spolupráce = humanitární akce, prováděla hlídkovou službu v době embarga na Jugoslávii = vznik z bruselského paktu mezi Francií a Velkou Británií. Pravomoci byly předány strukturám EU. 1954 – Vznik Západoevropské Unie. 1955 – Mesinská deklarace – dohoda o ekonomické integraci (Benelux = belgie, Nizozemí, Lucembursko). 1957 – Podepsány Římské smlouvy – Smlouva o EHS (EEC), smlouva o EURATOM. 1958 – Vchází v platnost po ratifikaci smlouva o EHS a EURATOM. 1959 – COREPER – vzniká výbor stálých zástupců, který připravuje zasedání rady ministrů = velvyslanec. 1960 – Vznik Evropského Sdružení Volného Obchodu ESVO – EFTA = nemá nic společného s EU, dnes je toto utlumeno, členské země přešly do EU. 1962 – Přidružení Řecka k EHS, vstup nastal v roce 1981. 1963 – přidružení Turecka k EHS. 1966 – Přijetí Lucemburského Kompromisu – lze tak použít právo VETA. 1967 – Vstupuje v platnost Slučovací Smlouva = jsou sloučeny ESUO, EHS, EURATOM = vznik jednotných institucí = jmenují se ES = Evropská Společenství. 1968 – Vznik Celní Unie na území ES (6 zemí). 1973 – První rozšíření ES (9 států) – přistoupily Velká Británie, Irsko, Dánsko. 3. Etapa 1974 – 1986 – etapa stagnace integračního procesu a strukturální krizí. – – – – – – –

Celosvětová krize. Strukturální krize – potravinová, surovinová, energetická, později i měnová. Zpomalení integrace, stagnace. Smlouvy s mimoevropskými zeměmi. Vznik EMS – Evropského Měnového Systému. Druhé a třetí rozšíření ES. První přímé volby do Evropského Parlamentu.


7

1975 – Podepsány Dohody z Lamé I (46 zemí ACP = Africké, Karibské a Pacifické oblasti) – vstoupily v platnost v 1976. 1975 – Smlouva o Finančním Hospodaření, zřízen Účetní Dvůr. 1975 – Podepsán Závěrečný Akt KBSE o bezpečnosti a spolupráci v Evropě = v roce 1977 vznik Charty 77 – členové požadovali, aby bylo dodržováno to, co bylo v aktu podepsáno. 1979 – V platnost vstupuje dohoda o Měnovém Systému ECU – elektronická platební jednotka, smlouva z Lamé II. 1981 – Druhé rozšíření ES – Vstoupilo Řecko (10 zemí). 1983 – Altiero Spinelli předkládá návrh na založení EU. 1984 – Evropský Parlament návrh Spinelliho o EU schválil. 1985 – Grónsko opouští společnenství, zůstává přidruženo jako Zámořské Území. 1985 – Podpis Asociačních Dohod se Španělskem a Portugalskem. 1985 – Podepsány Schengenské dohody – Benelux, Francie, Německo – zrušení hranic. 1986 – Evropská 12 – přistupují Španělsko a Portugalosko. 4. Etapa 1987 – 1992 – etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího teritoriálního rozměru, projekt jednotného vnitřního trhu. – – – –

Projekt vzniku JVT. Postupné hospodářské oživení. Smlouvy se zeměmi Střední a Východní Evropy – asociační dohody = dohody o přidružení. Směřování ke vzniku EU.

1987 – Podepsán Jednotný Evropský Akt – první novelizace Římských Dohod. Zelená a Bílá kniha – vyloženě technický dokument = kuchařka pro otázky, co dělat pro založení jednotného trhu, byla převedena na Jednotné Evropské Akty a tím nastala povinnost dodržování těchto aktů. 1989 – Vznik fondu Phare. 1989 – Pád Berlínské zdi. 1990 – Akční Program na pomoc Střední Evropě pod záštitou Phare. 1990 – Ratifikace Schengenské smlouvy. 1990 – Sjednocení Německa. 1990 – Podpis smlouvy o spolupráci ČSFR. 1991 – Smlouva o přidružení s ČSFR, Maďarskem a Polskem. 1992 – Podpis Maastrichtské smlouvy o EU v Portu. 1992 – Jednání Evropské Rady v Edinburku – Dánsku nabídnuta možnost druhého vstupu, zahájeno jednání o vstupu s Finskem, Rakouskem a Švédskem. 1992 – Dánové odmítli v referendu smlouvu o EU 5. Etapa 1993 – 2003 – etapa formování EU, vznik EMU (hospodářská a měnová unie), příprava východního rozšíření EU. – – – –

Vznik EU. Realizace JVT 1. 1. 1993. Směřování k EMU – Hospodářské a Měnové Unie. Rozšíření EU, zahájení přípravných jednání.

1993 – Vstupuje v platnost JVT. 1993 – Dánové ratifikují smlouvu o EU. 1993 – Kodaňská Kriteria pro vstup do EU. 1993 – Vstup v platnost smlouvy o EU. 1994 – Vstup v platnost smlouvy o EHP, Maďarsko žádá o vstup do EU, Polsko žádá o vstup do EU, po J. Delorsovi se předsedou Komise stává J. Santer. 1995 – Čtvrté rozšíření o Finsko, Rakousko a Švédsko (18 států). 1995 – Zvolen první Evropský Ombudsman. 1995 – V platnost vstupuje rozšířená Schengenská dohoda.


8

1995 – Evropská Rada na zasedání v Madridu schvaluje zavedení společné měny EURO k 1. 1. 1999. 1996 – Celní Unie s Tureckem. 1996 – Vstupuje v platnost Schngenská dohoda mimo Velkou Británii a Irsko. 1997 – Komise předkládá dokument „Agendu 2000 – pro silnější a širší unii“ - zahrnuje i hodnocení kandidátských zemí. 1997 – Podpis Amsterodamské smlouvy = reviduje Maastrichtské smlouvy. 1998 – Zahájení jednání o přistoupení ČR k EU, založena Evropská Centrální Banka v Frankfurtu. 1999 – 1. 1. představeno EURO. 1999 – Pro podezření z korupce odstupuje Santerova komise. 1999 – V platnost vstupuje po ratifikaci Amsterodamská smlouva. 1999 – J. Solena se stává Vysokým představitelem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), stává se také tajemníkem Rady. 1999 – Konají se páté přímé volby do Evropského Parlamentu. 1999 – V prosinci je schválena nová Komise v čele s R. Prodim. 2000 – Smlouva z Nice – v platnost vstoupila v roce 2002 – reformovala instituce EU, unie se tak může rozšiřovat. Co je to EU? – Zvláštní útvar – není společným státem. – Zatím nemá právní subjektivitu. – Evropské společenství právní subjektivitu mají. Tři pilíře EU

EU I

II

III

První pilíř Evropská společenství – ESUO – ukončeno v roce 2002. – EHS = ES – 1992 – Mastrichtská dohoda, smlouva o EU, smlouva o založení evropského společenství, přejmenování EHS na ES. – EURATOM. Druhý pilíř Společná zahraniční a bezpečnostní politika SZBP (CFSP) Třetí pilíř Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí Popis pilířů I. Supranacionální pilíř -


9

Vlastní instituce – Rada ministrů. – Komise. – Soudní důvr, atd. – Vlastní kontrolní systém – účetní dvůr. – Způsob hlasování – – Většinový systém. – Nelze užít právo VETA. (právo VETA bylo zavedeno Lucemburským kompromisem v roce 1966). – Zavedení a existence občanství EU. –

II. a III. nevládní pilíř – Vlastní reprezentanti – ministři = suverénní. – Nemá vlastní kontrolní systém – každá země má své kontrolní komise. – Způsob hlasování – jednomyslné hlasování, buď se hlasuje pro a zdržení, nelze hlasovat ne. – Lze uplatnit právo VETA. – Občanství unie neplatí – uznává se suverenita státu – musely by se uzavírat dohody. Evropská unie - její vytvoření a realizace Spinelliho iniciativa 1984 Maastrichtská smlouva 1. 11. 1993 Amsterodamská smlouva 1. 5. 1999 Smlouva z Nice 1.2. 2003 Postupné kroky k politickému sjednocování - integrační koncepce Evropské unie - spočívají:

1. zavedení občanství Unie 2. provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky, prosazovat svou identitu na 3. 4. 5.

mezinárodní scéně vyhlášení Unie jako prostoru svobody, bezpečnosti a práva; volný pohyb osob, opatření v obl. přistěhovalectví, azylu, boj proti kriminalitě (spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí) … koncepce politické a ekonomické integrace - užší svazky mezi národy Evropy, zachovat a rozvíjet bohatství Společenství přijetí Charty základních práv EU

Právní základy Evropské unie Specifický právní systém - komunitární právo - vznik na základě předání částí pravomocí členských států nadstátním orgánům Společenství nadnárodní (supranacionální) povaha, nadřazenost národnímu právu, EU nemá právní subjektivitu strukturální přístup - podle subjektu tvorby norem Společenství •

•

právo primární o zakládající smlouvy o subsidiární smlouvy - úmluvy uzavřené členskými zeměmi, jejich platnost se vztahuje na členské státy o právní akty (rozhodnutí) zástupců členských zemí přijímané v Radě právo sekundární - normy vytvářené orgány Společenství  nařízení (Regulations)  směrnice (Directives)  rozhodnutí (Decisions)  doporučení (Recommendations)  stanoviska - názory (Opinions)


10

Evropská unie – její vytváření a realizace Vytvořena smlouvou o EU – Maastrichtskou dohodou. – Přijetí charty základních práv – zatím je nezávazná – mohla by být závazná, kdyby byla přijata nová ústava. – Maastrichtská smlouva – hlavním momentem je zavedení hospodářské a měnové unie EMU. Subsidiarita – princip subsidiarity – přijato Maastrichtem – jedná se o to, že co mohou vyjednat místní orgány, neklade se nadnárodnímu. Delegace pravomocí – co je efektivnější rozhodnout na nižší úrovni, rozhoduje se na nižším stupni, toto je zaručeno smlouvou. Amsterodamská smlouva – revidovala Maastricht, moc se nepovedla – měla reformovat instituce EU, nenastala však shoda – Oblast azilu, přistěhovatelství bude převedena z III. Do I. Pilíře – Schengenská dohoda – končí turismus etnik, předání pravomocí Evropskému Parlamentu. Občanství unie – Maastrichtská dohoda jej zavedla. Myšlenka je stará od poloviny sedmdesátých let – každá osoba, která má příslušnost k členské zemi unie, je členem unie = občanem unie – Svobodný pohyb po území unie – nesmí se jednat o pracovní pohyb. – Právo usídlování – je nutné mít dostatek finančních prostředků pro obživu. – Volební právo na úrovni komunální – pasivní a aktivní, u komunální úrovni záleží na předpisech. – Volební právo pro Evropský parlament – pasivní a aktivní, u komunální úrovni záleží na předpisech. – Právo na diplomatickou a konsulární ochranu. – Petiční právo. – Možnost obrátit se na ombutsmana. EUROPOL – v roce 1998 byl zřízen Evropský policejní úřad EUROPOL – sídlo má v Haagu – není nadnárodní. Charta – přijata v roce 2000 – smlouva z NICE – Zákaz trestu smrti. – Oblast podnikání. – Oblast nediskriminace. – Právo zaměstnanců. – Ochrana rodiny a zdraví. – Justice – právo na odvolání. Právní základy – Komunitární právo – každá země se vzdává části své suverenity – je nadřazeno národnímu právu – supranacionální. – Nařízení – má okamžitou platnost, obecně závazné. – Směrnice – povinná, určuje cíl, je dán čas pro realizaci, členská země si směrnici do právního systému implementuje sama. – Rozhodnutí – platí okamžitě, ale je určeno buď pro stát, fyzickou, či právnickou osobu. – Doporučení, stanoviska – nejsou povinná, ale jsou uznávána. Komunitární právo je tzv. občanské právo – je obnovováno a doplňováno – Je účelové – pragmatické – není spjato s ideologií, bez ideologického nádechu. – Frakmentární povaha – frakment – odpovídá na praktické otázky, určeno pro praktické potřeby jednotlivých subjektů. Členské země mohou podávat návrhy na změny smluv, komise návrhy zpracovává. Subjektem komunitárního práva jsou všichni, kteří se nacházejí na území EU.


11

Specifické dokumenty – Zelené knihy – vydávány při projektu – obsahují návrhy na řešení daného problému, mají diskuzní charakter. – Bílé knihy – obsahují konkrétní postupy, určují, jak daného výsledku dosáhnout, jedná se o jakési kuchařky. Orgány Unie Rozhodovací tandem – Rada EU a Komise. EVROPSKÁ RADA – Formální existence je od roku 1974 a až v roce 1986 poprvé Rada potvrzena v dokumentu JEA a tento akt je zanesen v Maastrichtu. Jedná se o zasedání nejvyšších představitelů členských zemí, přijímá zásadní politická rozhodnutí, nezbytná pro vývoj Společenství. • RADA EVROPSKÉ UNIE (užívá se název RADA nebo RADA MINISTRŮ) – Nejvyšší rozhodovací orgán, složený ze zástupců jednotlivých států na úrovni příslušných resortních ministrů. Nemá stálé složení, je složena dle tématu jednání. Rada ministrů financí nese označení ECOFIN, rada ministrů zahraničních věcí nese označení GENERÁLNÍ RADA. V rámci rady je Generální tajemník rady – vysoký zástupce pro zahraniční politiku. Program rady připravuje komise. Předsednictví v radě se střídá co 6 měsíců. Způsob rozhodování je kvalifikovanou většinou až na výjimky. Každý stát má určen přesný počet hlasů, dle síly země. Blokující menšina států – pokud je 26 hlasů proti, lze hlasování blokovat. Dnešní systém je vhodný pro malé země. Podle smlouvy z NICE, tak tak nebude. Třetinová většina – hlasuje většina 232/321, z 25 států musí zvednout ruku alespoň 13 států, pokud některá země požádá, může nastat přepočítání hlasů dle toho, kolik zastupuje většina obyvatel EU, musí zastupovat 62% obyvatel. • KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (KOMISE) - Výkonný orgán Unie, který tvoří 25 komisařů pro jednotlivé oblasti, je nadán výhradní zákonodárnou iniciativou. Výhradní iniciativní komise – pravomoc – vláda EU. 20 000 lidí, 15 – 20% tlumočnická služba, komise se skládá z 23 generálních ředitelství. V oblasti hospodářské soutěže má iniciativní a zákonodárnou moc. Komise nezastupuje svou vlastní zemi, zastupuje pouze EU. Komise je volena na dobu 5 let. • EVROPSKÝ PARLAMENT - od roku 1979 volený v přímých volbách voliči všech členských zemí, jeho pravomoci se postupně zvyšují - procedury - konzultace (consultation); spolupráce (cooperation); spolurozhodování (codecision); souhlas (assent); zvláštní procedura. • EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR - zřízený k výkladu Smluv a dalších zákonných dokumentů primárního či sekundárního práva Společenství a k řešení některých sporů. Je zde 25 soudců, kteří jsou voleni na 6 let, uplatňuje se precedentní rozhodování – rozhodnutí soudu. SOUD PRVNÍ INSTANCE – součást ESD, začíná fungovat na počátku 90. let, důvodem jeho ustavení bylo přetížení Soudního dvora. Je složen z 25 soudců bez generálních právníků, u rozhodnutí tohoto soudu se lze odvolat, ale jen na systém řešení – řeší pracovně právní spory. • ÚČETNÍ DVŮR – jeho úkolem je kontrola hospodaření Společenství. Zřízen v roce 1977, každý stát má v něm zástupce, účetní jsou voleni na dobu 6 let, kontroluje hospodaření Rady a Komise. • EVROPSKÁ INVESTIČNÍ BANKA – má za úkol usnadňovat financování investičních programů v rámci Společenství. Jedná se o nejmladší instituci, byla založena v roce 1998 – monetární politika EU. • EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA – založena v roce 1998, jejím úkolem je řídit měnovou politiku členských zemí hospodářské a měnové unie (EMU) •

Mezi poradní orgány patří především Hospodářský a sociální výbor (ECOSOC) a Výbor regionů. Velmi důležitým orgánem je rovněž COREPER (Výbor stálých zástupců). Jedná se o stálé zástupce členských států ve Společenství, zpravidla na úrovni velvyslanců, kteří se podílejí na přípravě zasedání Rady


12

Zvláštní institut v EU - „mezivládní konference“ - jednání členských států na vládní úrovni mimo institucionální a procedurální rámec Společenství Společný rozpočet EU – 1,27% HDP EU, toto je maximum = 100 miliard EURO – vklad na zemědělství, statutární politika. EU nemá společnou fiskální politiku a rozpočet EU není nástrojem fiskální politiky – Specifikace položek – nelze se odchýlit od schválení rozpočtu a přesně je stanoven cíl platby. – Klausury – uzavřen před příspěvky z třetích zemí. – No mail – nelze použít pro národní rozpočet členské země. Evropská unie hospodaří na základě vlastního rozpočtu, který Maastrichtská smlouva přímo ukládá jako vyrovnaný. Vyrovnanost rozpočtu je dána rozpočtovou disciplinou Komise. rozpočet neslouží jako nástroj hospodářské politiky na nadnárodní úrovni rozpočtové principy: • princip rozpočtové jednoty • princip solidarity • princip specifikace položek • jednotné měnové vyjádření • princip klauzury • princip „no mail“ Celkový objem rozpočtu nemůže překročit 1,27 % HDP Evropské unie jako celku. Tvorba, projednávání a schvalování rozpočtu Unie představuje složitou proceduru. Orgány provedou odhady svých výdajů (do 1.7.), které Komise shrne do návrhu, který je předložen Radě (k 1.9.). Ta o něm kvalifikovanou většinou rozhodne a předloží jej Evropskému parlamentu (do 5.10.). Parlament návrh schvaluje do 45 dnů nebo navrhne změnu - v tom případě se zase projednává v Radě a pokud ta změnu zamítne nebo pozmění je vše opět na parlamentu, který návrh do 15 dnů projedná. Změny provedené Radou může zamítnout, ale jen 3/5 většinou. Příjmy rozpočtu • Vlastní příjem - celní výnosy. Jde o cla uvalovaná na zboží dovážená do EU z třetích zemí. Jednotlivé členské země, které cla vybírají si ponechávají 10 % na krytí administrativních nákladů. Výnosy z cel se podílejí na celkových příjmech rozpočtu přibližně 10 - 13 %. • Vlastní příjem - zemědělské poplatky a daň z cukru. Jedná se o poplatky za dovoz zemědělské produkce, ale z důvodu soběstačnosti Unie je podíl tohoto příspěvku velmi malý - okolo 2%. • Příspěvek členských států - část daně z přidané hodnoty vytvořené v členských zemích. Je to 0,75% ze základu DPH (od roku 2004 0,5 %) a tento zdroj se podílí na rozpočtu cca 40 %. • Příspěvek členských států - tzv. čtvrtý zdroj, zavedený v roce 1988, je příspěvek jednotlivých členských zemí, stanovený jako podíl na jejich HDP (nyní do 1,27%). Význam tohoto zdroje neustále roste, podíl na rozpočtu je cca 40 - 45 %. Výdaje rozpočtu - pro sedmileté programové období 2000 - 2006 Společný rozpočet Evropské unie v letech 2000 - 2006 (mil. euro, v cenách roku 1999) 2000 2001 2002 2003 Zemědělství 40 920 42 800 43 900 43 770 Strukturální operace 32 045 31 455 30 865 30 285

2004 42 760 29 595

2005 41 930 29 595

2006 41 660 29 170

-Strukturální fondy

27 760

27 080

27 080

26 660

2 615 6 050 4 580

2 515 6 100 4 590

2 515 6 150 4 600

2 510 6 200 4 610

-Kohezní fond Vnitřní politiky Zahraniční aktivity

29 430 28 840 28 250 2 615 5 900 4 550

2 615 5 950 4 560

2 615 6 000 4 570


13

Administrativa 4 560 4 600 4 700 4 800 4 900 5 000 Rezervy 900 900 650 400 400 400 Předvstup. pomoc 3 120 3 120 3 120 3 120 3 120 3 120 Rozšíření 0 0 6 450 9 030 11 610 14 200 -zemědělství 0 0 1 600 2 030 2 450 2 930 -strukturální operace 0 0 3 750 5 830 7 920 10 000 -vnitřní politiky 0 0 730 760 790 820 -admini0 0 370 410 450 450 strativa CELKEM 91 995 93 385 100 255 102 035 103 075 104 995 výdaje administrativní cca 4 - 5 % výdaje mandatorní cca 90 % výdaje na zahraniční akce cca 5 - 6 %

5 100 400 3 120 16 780 3 400 12 080 850 450 107 040

Jednotný vnitřní trh Evropské unie JVT – nejrozsáhlejší projekt – není to společný trh, JVT je propracovanější systém bez vnitřních hranic. JVT měl být – tři názory – pohledy – Něco, co je už v Římské smlouvě. – Britové – Tečrová a Mager – jakési rozšíření národních trhů. – JVT představuje cestu k mnohem ambicioznějším cílům a to k hospodářské a měnové unii, JVT je nezbytným krokem k vytvoření této unie. J. Delors – iniciátor JVT – stál za projektem měnové unie. Brzdou pro JVT jsou technické překážky, zatím je sjednoceno – Zdravotnictví. – Životní prostředí. – Obrana spotřebitele. Precedentní soud – CASIS DE DIJON – likér z červeného rybízu. Soud řekl, když to likér pro Francii, je to likér i pro Německo. Když je daný předpis vhodný ve Francii, je vhodný i jinde.

Netarifní obchodní překážky Snížení nákladů

Zvýšení konkurence Nižší ceny a snížení neefektivity Stimulace investic Úspory z rozsahu Restrukturalizace průmyslu Zvýšení konkurenceschopnosti Zlepšení obchodu Větší ekonomický růst Více pracovních příležitostí

Zvýšení obchodu


14

Integrační proces v rámci Evropských společenství (a od roku 1993 v rámci Evropské unie) vždy považoval v hospodářské oblasti vytvoření skutečného společného trhu bez vnitřních překážek za svůj dominantní cíl. Na rozdíl od jednotných ekonomik (USA, Japonsko), které se opírají o homogenní státní a politický systém a o jednotnou měnu je členská základna ES a EU velmi různorodá. Projekt tzv. jednotného vnitřního trhu (JVT, Single European Market - SEM) je třeba chápat jako výraz synergie politické vůle a hospodářské snahy. Koncepce vytvoření jednotného vnitřního trhu (projekt počítal s obdobím 1985 - 1992, proto se také nazývá Program 1992) tvořila součást širší reformy ES, která reagovala na konkurenční výzvy ve světové ekonomice a uvnitř ekonomik ES. Klíčovou roli zde sehrálo doplnění primární komunitární legislativy v rámci tzv. Jednotného evropského aktu - Aktu o jednotné Evropě (JEA), což bylo po mnoha letech první doplnění zakládajících smluv Společenství - JEA vešel v platnost v roce 1987. Paralelně s Jednotným evropským aktem byla připravována i Bílá kniha o jednotném vnitřním trhu, která byla vydána v roce 1985 (tato Bílá kniha je známa také jako tzv. Cockfieldova zpráva nebo podle jejího obsahu - jako již zmíněný Program 1992). Bílá kniha, se opírala o stále rostoucí sekundární legislativu a zahrnovala mechanismus k odstranění tří základních typů překážek: • fyzických (materiálních) - souvisejí s odstraněním překážek na vnitřních hranicích ES (především fyzické kontroly); • technických - souvisejících se sladěním různých národních předpisů a norem - na bázi určitých minimálních dohodnutých standardů; • fiskálních (daňových) - zde se jedná především o harmonizaci nepřímých daní Tyto překážky, definované Bílou knihou byly podrobně zkoumány a doplněny řadou studií. Nejznámější zprávou, která se zabývá možnými efekty jednotného vnitřního trhu je tzv. Cecchiniho zpráva z roku 1988. Cecchiniho zpráva výše zmíněné bariéry reklasifikovala a doplnila: • cla; • kvóty; • bariéry zvyšující náklady; • restrikce při vstupu na trh; • aktivity vlád, které narušují fungování trhu. Celní unie zavedena 1. 7. 1968 podle Římské smlouvy. Jaký byl účinek? Snížení ceny komodit. Když sjednotí, tak se celní tarify zprůměrují nebo se snižují. Dnes je sazba cla cca 2%. U některých komodit sazba může být jiná, jde o textil, ocel, zemědělské produkty. Dobrovolné omezení exportu – omezení dovozu, pokud výrobce z jiné země by dovezl do země dovozu více zboží, než je stanoven limit, nastane neúměrné zvýšení cla. Výrobci se vyplatí postavit v zemi dovozu továrnu na výrobu před tím dováženého zboží. Vytvoření společného trhu zahrnuje čtyři základní svobody - nerušený přeshraniční pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Jedná se o prostor bez vnitřních hranic. Pravidla hospodářské soutěže V rámci jednotného vnitřního trhu je samozřejmě nezbytné i stanovení pravidel hospodářské soutěže, na jejichž dodržování dohlíží Komise. Jedná se především o samotné omezování hospodářské soutěže, o zneužívání dominantní pozice firmy a o státní podporu. Integrovaný trh zboží


15

Jedná se o volný obchod v rámci celní unie (od roku 1968), poté v rámci JVT při odstranění zmíněných tří typů překážek. V rámci společné obchodní politiky (bude probrána samostatně) je třeba upozornit na obchod s třetími zeměmi a antidumpingovou politiku. Zvláštní kapitolou je integrovaný agrární trh EU - rovněž bude probrán samostatně. Obchod mezi zeměmi EU není brán jako zahraniční obchod, jedná se o obchod JVT. Obchod s třetími zeměmi – probíhá v rámci společné obchodní politiky. Antidumpingová dohoda – postihuje se jednání, kdy je cena u prodávaného zboží nižší, jaka cena nákladová, či podnákladová. Integrovaný trh práce a volný pohyb osob Jedná se o odstranění překážek, které brání volnému pohybu pracovních sil a o rozšíření práva volného pohybu osob (Schengenské dohody). Zvláštní pozornost je věnována otázce nelegální migrace, udělování azylu atd. Pracovní trh – zákaz diskriminace pracovníků z jiných zemí. Pro ČR toto neplatí maximálně na dobu 7 let. Sociální problémy – charta základních sociálních práv pracujících z roku 1989. V roce 1994 se ustanovilo, že pracovní týden má mít 48 hodin a dovolená je v délce od 4 – 5 týdnů. Problémy nastávají ve směru realokace výrob na východ, kdy už pro velké společnosti přestane být výhodné obchodovat ve Střední Evropě. Dále je velkým problémem imigrace menšin. Integrovaný trh kapitálu Jedná se o liberalizaci kapitálových pohybů - jak investic, tak tzv. osobního kapitálu. To vše je doprovázeno liberalizací finančních služeb. Liberalizovat a přibližovat úrokové sazby, nedochází tak ke kolísání úrokových sazeb. Tento stav je výhodný pro obchodující strany. Tato snaha probíhá od 60. let do 80. let = Bílá kniha. Poslední překážky byly odstraněny v 90. letech a to proto, aby byla založena měnová unie. Integrovaný trh služeb Licence na poskytování služeb platí ve všech členských zemích, služby jsou poskytovány z domácí země (nemění se sídlo firmy). Služba se poskytují z domovské země, kontrola je v domácím státě. Jedná se o marketing nebo informační systémy. Svoboda podnikání Obtížně lze vymezit svobodu podnikání a volný pohyb služeb. Firmy mohou být zakládány ve všech členských zemích (může se měnit sídlo firmy). Ochrana spotřebitele – zavedena od poloviny 70. let. 1975 – akční program na ochranu spotřebitele – právo na náhradu škody. V roce 1988 – vydána jednotná licence pro zakládání bank. Výsledky JVT – Navýšení GDP o 2%. – Vytvoření 900 000 pracovních míst. – Zvýšení obchodu uvnitř unie o 20 – 30%. – příliv zahraničních investic, v polovině 90. let přijímala EU asi 44% celosvětových investic. – Restrukturalizace podniků. Vnitroodvětvový obchod – intra industry trade – Vkus uživatelů je různý. – Obchod s podobným typem výrobků. – Typ výrobku s malými rozdíly. – Různost preferencí. Vizitkou vyspělosti země je, když na Vnitroodvětvový obchodě má daná země zastoupení, dalším plusem jsou úspory z rozsahu – úspory vzrostly na 45%.


16

Opakem je meziodvětvový obchod – inter industry trade – výměna různých druhů komodit. V roce 1996 byl průzkum, zda jsou předpisy dodržovány. Výsledek nebyl uspokojivý, splněno bylo jen 65% daných předpisů. Komise tak vyhlásila akční plán z roku 1997 – je třeba zintenzivnit činnost, když se tak nestane, budou nastoleny sankce. Za další rok bylo přijato 18% nařízení. Společné ekonomiky EU – – – – –

Obchodní politiky. Zemědělská politika. Dopravní politika. Rybolovná politika – přímořský rybolov. Měnová politika – 13 zemí.

Koordinované politiky – zatím rozhodují země suverénně – Regionální politika – strukturální politika. – Hospodářská a sociální soudružnost – HSS. – Průmyslová politika. – Energetická politika. Sektorové politiky – ESUO. – EURATOM. Komunitární hospodářské politiky EU, společná zemědělská politika Společné politiky – jsou vykonávány orgány EU – obchodní, zemědělská, dopravní, rybolovná, měnová (ta zatím jen pro členské státy EMU); Koordinované politiky – členské státy zastoupené v orgánech EU ovlivňují a koordinují určité dílčí politiky – regionální politika (strukturální – HSS), průmyslová politika, energetická politika, výzkum a vývoj, ochrana životního prostředí, sociální ochrana, boj proti nezaměstnanosti; Sektorové politiky – realizovaly se na základě smluv o ESUO a EURATOM, dnes v upravené podobě součástí Amsterodamské smlouvy Vymezení charakteru výše uvedených politik je poměrně obtížné (především u koordinovaných politik) a diskutabilní EU – na základě dokumentů primárního práva – nedisponuje právem provádět zcela samostatnou hospodářskou politiku, ale může (kromě společných a sektorových politik) ovlivňovat národní hospodářské politiky členských zemí – snaha o prosazování konvergence národních hospodářských politik. Společná zemědělská politika Společná zemědělská politika (SZP, CAP - Common Agricultural Policy) - Patří mezi nejvýznamnější společné politiky Unie (a rovněž mezi nejkontroverznější). Je založena Římskou smlouvou a rozpracována podrobně dokumenty dalšími. SZP se realizuje prostřednictvím zavedení společného (integrovaného) agrárního trhu, který zahrnuje velmi rozsáhlou řadu opatření (regulace cen zem. výrobků, subvence, společné financování, vyloučení diskriminace výrobců i spotřebitelů v rámci Společenství atd.) a je velmi detailně segmentován. SZP je v kompetenci Rady, která se rozhoduje na základě návrhů Komise – ta operativně řídí společný agrární trh. Neplatí princip subsidiarity. Důvody pro založení společné zemědělské politiky -


17

Založena v 50. letech na nátlak komise. Soběstačnost unie v oblasti výživy, základních potravin. Vytvořit zemědělcům dobré prostředí, aby neodcházeli z venkova do měst. Zemědělství má být založena na principu rodinných farem, je třeba je chránit před kartely (kartely mlékáren). – Zemědělství je producentem primárních výrobků. – Je důležitá cenová stabilita – stabilita vůči inflačním tlakům. – – – –

Proč je důležitá cenová stabilita – Poptávka po potravinách je neelastická. – Cenové výkyvy vytváří nabídka – Vysoká úroda – pokles ceny, katastrofa pro zemědělce. – Nízká úroda – spotřebitel bude platit více, zemědělec tak získá více. – Smyslem je regulovat nabídku. – Mechanismy byly zavedeny cenovými intervencemi – Přebytek zemědělců – Odkup ze strany EU. – Neúroda – Použití rezerv. – Obava, že podíl zemědělství klesá, zemědělců ubývá, proto jsou snahy přivádět lidi na venkov, zavedení nezemědělských aktivit = reorientace zemědělců. – Vyrovnat rozdíl důchodů ve městě a na venkově. Fungování společného agrárního trhu je založeno na schématu aplikovaném na jednotlivé segmentované trhy zemědělských produktů, které v zásadě obsahuje • mechanismus společných cen (tzv. cílové ceny a intervenční ceny, do r. 1995 i prahové ceny) • intervenční mechanismus na trzích produktů • ochranná opatření vlastních zemědělských trhů Cílová cena – určena tomu, kde je rozdíl mezi nabídkou a poptávkou, tam bude cena nejvyšší. Největší rozdíl bude tam, kde je nejméně zemědělství (Podhůří – Německo). Intervenční cena – Za kolik orgány EU vykupují přebytek zemědělské produkce. Od nepřímých dotací se směřuje k přímým. Reforma je založena na přímé dotaci – Dotace ceny – nadúroda, nutnost regulovat, drahé vykupování. – Přímá dotace – je to levnější, než náklady na skladování a vývoz. Zemědělci si nepohoršili a nejsou ani přebytky. – Omezování produkce – snižování osevní plochy – 10% plochy nechat ležet ladem – zemědělec za toto dostane zaplaceno. – Bezpečnost potravin – kvalita – agenda 2000 – trend – snižování používání umělých hnojiv. – Kontrola genetických modifikací produktů – unie zakazuje používání steroidů pro chov dobytka. – Důraz na politiku obnovy venkova. Financování společné zemědělské politiky - provádí se prostřednictvím Evropského fondu orientace a garance zemědělství (EAGGF - European Agricultural Guidance and Guarantee Fund), zřízeném v roce 1962, který vystupuje jako specializovaná agentura Společenství. Fond EAGGF se pro potřeby výdajové politiky SZP dělí na dvě části – – Sekci orientace. – Sekci garance. Prostředky na financování SZP plynou z rozpočtu Unie (viz syllabus 6) a jejich výše je velmi často diskutována a kritizována (na SZP se nyní vydává 40 - 44% celkových rozpočtových prostředků). Postupně dochází k reformám SZP, zásadní reforma byla provedena v roce 1992 – MacSharryho reforma, kdy byl zahájen postupný přechod od subvencování cen, resp. exportu k posilování systému přímých podpor zemědělským producentům (detaily viz literatura). V současnosti se v rámci rozvoje


18

SZP v nejbližších letech hovoří o orientaci na SPOLEČNOU ZEMĚDĚLSKOU A VENKOVSKOU POLITIKU PRO EVROPU. Společná obchodní politika a Společná dopravní politika Společná obchodní politika ES Evropské společenství je nositelem společné obchodní politiky (čl. 133 Amsterodamské smlouvy), kterou se řídí obchodní vztahy ES se třetími zeměmi na základě principů celní unie (celní unie vznikla na základě Římských dohod už v roce 1968). Existuje samozřejmě i společný celní sazebník, který je příčinou určité diskriminace zboží třetích zemí na společném trhu. Specifickou součástí společné obchodní politiky je i antidumpingová politika (viz. kapitola o JVT). nástroje obchodní politiky • uzavírání smluv o obchodě a hospodářské spolupráci s jinými zeměmi nebo seskupeními • stanovení celních tarifů na dovozy do Společenství • stanovení různých celních a dalších preferencí pro vybrané země a seskupení • uplatnění netarifních překážek Postupem času došlo k vytvoření hierarchické pyramidy typů obchodních vztahů (Šrein str. 81) a poskytování výhod především rozvojovým zemím (systém STABEX a SYSMIN). Společná dopravní politika (SDP) Hlavní důvody existence SDP • ekonomická integrace znamená samozřejmě i rozšiřování obchodních vztahů a to nejde bez spolehlivé dopravy (ta přispívá cca 7 – 8 % k růstu HDP Unie) • SDP pomáhá volnému pohybu zboží, osob… a to je základní předpoklad fungování JVT • dopravní sektor pohlcuje cca 40 % veřejných investic v Unii • „nenormální“ situace v dopravě Společenství (železnice x silniční doprava) • kontrola monopolu • negativní vliv silniční dopravy • přehlcení dopravních tras • zajištění dopravní obsluhy odlehlých oblastí Úkoly společné dopravní politiky jsou formulovány již v Římské smlouvě (společná pravidla mezinárodní dopravy, zajištění volného přístupu k poskytování dopravních služeb uvnitř členských zemí pro dopravce z jiných zemí atd.). Očekávalo se, že budou nastoleny konkurenční podmínky, ale protože si jednotlivé členské země hájily své zájmy, nedocházelo po dlouhou dobu k výraznějšímu pokroku (v roce 1983 podal EP žalobu na Radu pro neplnění povinností, v roce 1985 to Evropský soudní dvůr potvrdil). Situace ze začala měnit v 80. letech po přijetí Jednotného evropského aktu - zapojením námořní dopravy do spol. politiky (1986), letecké dopravy (1987) a liberalizací nákladní automobilové dopravy (1988, tzv. „kabotáž“ od roku 1998), která v zemích Unie představuje hlavní prostředek přepravy nákladů. Po uzavření Maastrichtské smlouvy (širší pojetí dopravní politiky, „Akční program 1995 – 2000“, problematika externalit – Zelená kniha 1995) se začala odvíjet aktivita Unie v oblasti, která dostala název „transevropské sítě“ (TEN, TEN-T). Jde o infrastrukturu v oblasti dopravní, telekomunikační a energetické, včetně ropovodů a plynovodů. Obchodně dopravní politika – od roku 1968 – pravomoci svěřeny institucím – hierarchie preferencí – EU. – E. E. A. - Evropský hospodářský prostor – EU + ESUO. – A. C. P. - země Afriky, Karibiku a Pacifiku – země se kterými jsou uzavřeny dohody z Lamé.

Evropská unie přednášky – – – –

19

Asociační dohody – nedávno i pro ČR, nyní většina evropských zemí. Dohody o obchodu a spolupráci s USA a Japonskem. G. S. P. - rozvojové země – všeobecný systém preferencí. M. F. N. - nejvíce preferované národy – rozvojové země, které nemají uzavřeny dohody z Lamé.

STABEX – Banánová republika – tato země vyváží banány, když cena klesne na hranici, kdy by tato země mohla zkrachovat, EU dotuje tržní cenu = dotace k rozvojovým zemím. SYSMIN – Jedná se o stejný systém, ale u nerostných surovin. Koordinované politiky EU - strukturální politika = politika hospodářské a sociální soudržnosti (HSS) I. Strukturální politika – politika hospodářské a sociální soudržnosti (HSS) - v nejširším slova smyslu je strukturální politika systémem zvýhodňujících nebo prohibitivních opatření, která mocenské orgány uplatňují vůči jednotlivým segmentům ekonomiky. V závislosti na tom, jak jsou členěny segmenty ekonomiky, lze u strukturální politiky rozlišit alespoň tato hlediska: • • • •

regionální (regionální politika) odvětvové či oborové (průmyslová politika) sociálně ekonomické (sociální politika) ekologické (ochrana životního prostředí)

Pojetí regionální politiky Původně v ŘS nebyla regionální politika vymezena přímo, obsažena v Maastrichtské smlouvě, v části o hospodářské a sociální soudržnosti. Etapy vývoje strukturální politiky a) 1957 - 1973 b) 1974 - 1985 c) 1986 - 1993 d) 1994 - 1999 e) 2000 - 2006 Strukturální cíle Evropské unie Iniciativa členských zemí – země si samy tvoří své projekty a na tyto dostávají prostředky z fondu – jedná se cca. O 94 %. – Iniciativa společenství – dané projekty vytváří EU – jedná se o 5,35 % – INTEREG – uplatnění v pohraničních oblastech. – LEADER+ - Obnova venkova (EAGGF). – EQUAL – Problematika rovného postavení mužů a žen ve společnosti, problematika vzdělávání. – URBAN – Urbanizace v městských částí. – Technická pomoc – jedná se o 0,65 %. –

Dokument „Agenda 2000“ obsahuje tyto tři cíle (progr. období 2000 - 2006, původně měla EU vytýčených 7 cílů - do roku 1999). Od roku 1988 je Evropa rozdělena na jednotky NUTS – statistické územní jednotky. (NUTS1 – NUTS5) CÍL č. 1 Pomoc zaostalým oblastem (NUTS II). Definice (do 75 % HDP/ob. proti průměru EU) bude důsledně dodržována a seznam regionů obnovován. Cílem jsou neobydlené oblasti. (Finsko, Švédsko)

Evropská unie přednášky CÍL č. 2 CÍL č. 3 -

20

Hospodářská a sociální restrukturalizace oblastí (NUTS III). Zahrne oblasti postižené úpadkem průmyslu, upadající vesnické oblasti, oblasti závislé na rybolovu, které jsou postiženy úpadkem, problémové městské celky. Strategie rozvoje lidských zdrojů. Podpora cílů vyplývajících z nového oddílu o zaměstnanosti v Amsterodamské smlouvě. Cíl není určen podle teritoria, jedná se o cíl horizontální, užívá se rozdělení podle potřeby.

Od roku 2001 jsou zrušeny Okresní úřady – jsou obce a kraje. Souvislost s NUTS – NUTS 0 – ČR. – NUTS 1 – ČR – území ČR. – NUTS 2 – Sdružené Kraje - 8 sdružených krajů – Ostravsko je NUTS 2 a NUTS 3. – NUTS 3 – Vyšší územní samosprávně samosprávné jednotky – Kraje – 14 krajů. – NUTS 4 – Bývalé Okresy – 91 okresů. – NUTS 5 – Obce – 6244 obcí. Po roce 1989 nastává osamostatnění obcí, dnes je toto osamostatnění považováno za nevýhodu, protože malé obce nemají takovou ekonomickou sílu a tudíž nemohou realizovat nákladné projekty na které by mohly dostat dotace. Dnes je trend vzniku Euroregionů – Těšínské Slezsko. – Jeseníky. V době federace bylo krajské uspořádání, toto uspořádání bylo naprosto vyhovující, ale z důvodu osobních zájmů některých došlo k zbytečným změnám. Formy poskytování pomoci: • Iniciativy členských zemí (cca 94 % prostředků strukturálních fondů) • Iniciativy Společenství (cca 5,35 %, v současnosti 4 Iniciativy) • Inovační opatření a technická pomoc (cca 0,65 %)

Postup při získání dotace z fondu na projekt Vlády členských zemí sepisují regionální rozvojový plán. Tento plán se pošle do Bruselu. Komise vytvoří rámec podpory společenství – smlouva mezi komisi a státem. Komise schválí sumu peněz. Obě strany se zavážou plnit smlouvu. Členské země následovně vypracují operační nebo sektorové programy. Tyto programy musejí být rovněž schváleny komisí. Komise tyto projekty schválí. Poté se podávají v rámci programu projekty. Sumy plateb vyhlašuje Krajský úřad.

– – – – – – – – – –

Finanční zdroje použitelné pro strukturální operace v EU Strukturální fondy Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) Evropský sociální fond (ESF) Evropský fond orientace a garance v zemědělství (EAGGF) Finanční nástroj pro rybolov (FIFG) Fond soudržnosti (Cohesion Fund) - rozvoj infrastruktury pouze v Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku, byl zřízen po podepsání Maastrichtské smlouvy. Není oficiálně zahrnut pod střechu strukturálních fondů, má samostatné postavení.


21

Evropská investiční banka (EIB) - její aktivity jsou zaměřeny na podporu konkrétních projektů, přesahují hranice Unie ( ČR získala od EIB úvěry na výstavbu dálnic a železničních koridorů v souvislosti s rozvojem transevropských sítí). Určitou obdobou strukturálních fondů jsou i programy PHARE, ISPA a SAPARD ze kterých Unie přispívá na realizaci strukturálních cílů ve státech střední a východní Evropy. Principy politiky HSS: koncentrace partnerství programování doplňkovost (adicionalita) monitorování a evaluace Koordinované politiky EU - strukturální politika = politika hospodářské a sociální soudržnosti (HSS) II. Průmyslová politika Evropské unie Oblast průmyslové politiky – konec 80. - 90. let – jednalo se základy pomoci. V roce 1990 nastala změna – sdělení o konkurenceschopnosti – už se nebude pomáhat podnikům, ale bude se celá politika zaměřovat na utužování konkurenceschopnosti celé EU. • patřila a zatím stále patří k poměrně kontroverzním politikám (otázka regulace, 70. a 80. léta dirigismus) • změna v roce 1990 - Sdělení o konkurenceschopnosti EU (dokument Komise - základ konceptu prům. politiky ) • dotváření v průběhu 90. let - klíčové - konkurenceschopnost, inovace a vědomosti v globální ekonomice • summit v Lisabonu v roce 2000 - Evropská rada si vytýčila cíl vytvořit do roku 2010 z EU „nejvíce konkurenceschopnou, dynamickou a na vědomostech založenou ekonomiku na světě, která bude schopna trvale udržitelného růstu se zvýšeným počtem pracovních míst, jejich lepší úrovní a větší sociální soudržností.“ • na zasedání v Gothenburgu v roce 2001 byla přijata Strategie trvale udržitelného rozvoje EU - cílem je souběžné dosahování cílů v rámci tří pilířů – ekonomického, sociálního a environmentálního. • podpora malých a středních podniků (MSP, SME) - zaměstnávají cca 2/3 zaměstnanců soukromých firem v EU, poměrně složitý systém podpory - volnější antikartelová opatření (bagatelní kartely), možnost státní podpory (max 50 tis. EUR za 3 roky), úvěrové zdroje, konzultace - síť informačních a konzultačních středisek, Evropských informačních center; podpora účasti SME v Rámcových programech výzkumu a vývoje EU – Malý podnik – do 50 zaměstnanců, roční obrat menší než 5 milionů EURO a aktiva 2 miliony EURO. – Střední podnik - do 150 zaměstnanců, roční obrat do 20 milionů EURO a aktiva do 10 milionů EURO. Malé a střední podniky jsou velmi důležité – jedná se o podniky rozhodující. Podpora výzkumu a technologického rozvoje • podpora od poloviny 80. let (důsledek zaostávání ES za Japonskem a USA); v rámci JVT existuje politika výzkumu a technologického vývoje samostatně - rozhoduje Rada, realizace svěřena Komisi • využití zkušeností z mezinárodního programu EURECA (European Research Cooperation Agency) z roku 1985, řada dílčích programů na financování společných akcí firem, výzk. ústavů, univerzit aktivní politika výzkumu, především „high-tech“, vytváření rámcových podmínek pro aktivity podniků, spojování firemních prostředků ve výzkumu (není porušením pravidel JVT, pokud budou

Evropská unie přednášky •

•

•

22

výsledky k dispozici bez omezení) praktická politika - prostřednictvím „rámcových programů výzkumu a technologického rozvoje“ (navrhovány Komisí, schvalovány Radou, zatím poslední 5. program 1998 - 2002 i s účastí ČR) v roce 2000 Komise přijala materiál - Evropský výzkumný prostor - Nový směr v politice EU v oblasti výzkumu, z něj vychází i nový Víceletý rámcový program 2002 - 2006 Společenství zaměřený právě na vytvoření Evropského výzkumného prostoru (ERA - Europan Research Area) prostředky na vědu a výzkum - v Unii cca 1,86 % HDP, Česko cca 1,27 %, Slovinsko 1,4 %, Slovensko 0,86 %, Lotyšsko 0,45 %

Sektor energetiky – 90. léta – v souvislosti s transevropskými sítěmi. Cílem je liberalizace trhu s elektrickou energií. Dnes tato liberalizace dobře probíhá ve Velké Británii. Ochrana životního prostředí Ochrana životního prostředí je vložena do péče jednotlivých členských států – EU pouze koordinuje. Lze provést akční program – První akční program z roku 1973 – řešení ekologických problémů. – Existují společné předpisy – 200 nařízení a směrnic – regulují převoz odpadů, znečišťování vod a ovzduší. •

• • •

•

základy ekologické politiky ES jsou definovány v Aktu o jednotné Evropě, později ve smlouvě z Maastrichtu (zde poprvé zahrnuta koncepce udržitelného rozvoje, ta jako priorita v Amsterodamské smlouvě) hlavním nástrojem realizace ekologických opatření v EU jsou „akční programy“, finanční zajištění je ze společného rozpočtu poslední akční program zahrnuje 5 hlavních úseků ekonomiky - průmysl, doprava, energetika, zemědělství, turistika zásahy na ochranu životního prostředí - ochrana čistoty vod (do roku 2010 zbavit povrchové vody nečistot); ochrana ovzduší (dodržení závazků z Kvóto z r. 1997); zákaz volného převozu odpadů k likvidaci přes hranice členských zemí; zákaz kouření v prostorách pro veřejnost atd. požadavky na kandidátské země - zapracování cca 20 nařízení a 70 směrnic; náklady pro ČR cca 470 mld. Kč; pomoc na ekologické akce pro ČR cca 36 mil. EUR ročně

Sociální aspekty integrace • v 50. a 60. letech stály otázky sociální politiky stranou pozornosti orgánů Společenství - „vývoj ke společnému trhu umožní zvyšování životní úrovně“ • Evropský sociální fond (ESF) založen 1961; od poloviny 70. let zhoršení hospodářské situace, masová nezaměstnanost, přechod k aktivní sociální politice v průběhu 70. a 80. let - přijetí Irska, Řecka, Španělska a Portugalska • přijetí Charty sociálních práv pracujících (prosinec 1989, uvádí základní sociální práva pracujících) - nezávazný dokument, ale slouží jako východisko pro přijímání zákonodárných aktů v Unii i členských zemích; v Amsterodamské smlouvě a Smlouvě z Nice - uvedeny hlavní cíle sociální politiky především v oblasti ochrany pracovních podmínek a práv pracujících • soudobé pojetí sociální politiky - řešení v rámci boje proti nezaměstnanosti „jako zlu číslo jedna“ - 1993 Bílá kniha o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, Zelená kniha o Evropské sociální politice (1994), následovaná Bílou knihou - Evropská sociální politika (1994) • summit EU v Nice (2000) - prosazování podmínek soudobého Evropského sociálního modelu, zřízení poradního výboru pro sociální ochranu Sociální aspekty integrace – práva – Volný přístup a pohyb ve všech regionech. – Právo na spravedlivou odměnu za práci a svobodná volba povolání. – Zlepšení životních a pracovních podmínek – volno, doba na svačinku.

Evropská unie přednášky – – – – – – –

23

Právo na sociální ochranu a minimální příjem. Právo na stávku, tarifní vyjednávání. Právo na informovanost, slyšení a spoluúčast. Stejné postavení mužů a žen ve společnosti. Právo na přístup ke vzdělání a profesní přípravu. Právo dětí a mládeže na ochranu. Právo pro hendykepované osoby.Právo starých lidí na přiměřenou životní úroveň.

Evropská komise pokládá domácnosti za chudé, pokud nedosahuje 50 % čistých příjmů v daném státě. V EU je nezaměstnanost 10 %. Integrace v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a vnitřních věcí - II. a III. pilíř Společná strategie – vytýčená linie – určuje Evropská rada na summitu, pak je to v součinnosti s radou ministrů. Společné akce – humanitární akce, hlídání prostorů – o těchto akcích rozhoduje Rada ministrů, akce může mít smysl v embargu proti nějaké zemi. Společné postoje – názor unie na danou věc. Rada ministrů zaujímá postoj k jakékoliv situaci. Zrod koncepce společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP, CFSP - Common Foreign and Security Policy) je spojen s přijetím Maastrichtské smlouvy o Evropské unii (1993), pozor na matoucí označení „společná“ Myšlenka SZBP - poprvé v Jednotném evropském aktu (1987), ale spíše jen v oblasti vzájemných konzultací a informací Cílem SZBP je prosazovat evropskou identitu v mezinárodním měřítku Smlouva o EU chápe SZBP aktivně (systematická spolupráce) i pasivně (zdržení se akcí v rozporu se zájmy Unie) Mechanismus SZBP nástroje , formy a metody realizace SZBP • společné strategie • společné akce • společné postoje organizace SZBP • nově podle Amsterodamské smlouvy - Unii v této oblasti zastupuje předsedající Rady EU s pomocí generálního tajemníka Rady = Vysokého zmocněnce pro zahraniční a bezpečnostní politiku (J. Solana od roku 1999) • pomocným orgánem Rady EU je Politický výbor • u rozhodovacích procesů - v rámci jednomyslnosti - je možno se zdržet hlasování, v případech hlasování kvalifikovanou většinou je možná výjimka - „národní zájmy“, věc je postoupena jednomyslnému rozhodnutí Evropské rady Obranná politika Západoevropská unie (WEU) - od 1954, původně 5 zemí, funkce později přešly pod NATO. Donedávna 10 členských zemí, 5 pozorovatelských zemí, přidružené země + přidružení partneři. • nevyjasněné vztahy WEU x EU • respektování závazků členů WEU vůči NATO • aktivity v roce 1999 - vytvoření sboru rychlého nasazení a vlastních vojenských orgánů EU

Evropská unie přednášky •

24

ukončení platnosti smlouvy WEU 1. 7. 2001, úlohy převzala EU

Koncepce Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI - European Safety and Defence Identity) ESDI by mohla být nástrojem vojenského zajišťování SZBP • disponování samostatnými jednotkami • spolupráce s NATO • spojení zbrojních kapacit • družicové vojenské zpravodajství • politický a bezpečnostní výbor - zřízený smlouvou z Nice Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí - III. Pilíř Počátky spolupráce v oblastech justice a vnitřních věcí se mezi členskými státy Společenství datuje od poloviny 70. let. • v roce 1976 byla ustanovena tzv. skupina TREVI • Jednotný evropský akt - odstranění kontrol na vnitřních hranicích, volný pohyb osob vyžadoval politickou spolupráci • Maastichtská smlouva - zvláštní pozornost oblasti justice a vnitřních věcí • Amsterodamská smlouva - revize v této oblasti, přijetí Schengenu (1985, 1990) do I. pilíře - věci společného zájmu - azylovou politiku; hraniční kontroly; přistěhovaleckou politiku; boj proti terorismu; drogové závislosti a mezinárodním podvodům; justiční, celní a policejní spolupráce poskytovat svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva, vysokou úroveň ochrany rozvojem společného postupu členských států v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech - díky užší spolupráci příslušných orgánů – vytváření společného právního prostoru • Dublinská úmluva (1990) - ohledně posuzování žádostí o azyl • EUROPOL – v činnosti od října 1998 (Haag), zatím koordinace a výměna informací Měnová integrace EU Důvod integrace – pokud nastaly negativní výkyvy, tak se problémy přelévaly mezi zeměmi. Unie tak byla citlivá na tyto nepříznivé výkyvy, nebezpečí v těchto řešeních – Fiskální politika – nešla. – Monetární politika – pohybovalo se s kurzem a rozhazovalo to integrační snahy. Státy si nechají měnu a zafixují kurzy. Nastává zavedení společné měny a rušení měn národních. Rozpory vnikly v tom, jak docílit měnovou integraci – nastaly protichůdné názory – – Koncepce ekonomistická – ekonomisté – Německo – prosazovali reálně ekonomickou integraci, udělat si pořádek v hospodářství a pak zavést společnou měnu. Vyžaduje si to splnění kritérií. – Koncepce monetární integrace – monetaristé – Francie – nejdříve zavést společnou měnu a ta pak vyřeší fiskální problémy – bez ohledu na stav ekonomik členských států. Vyhrála koncepce ekonomistická. 50. - 60. letech nebyla potřeba společné měny. Fungoval dobře Bretton – Woodský směnný systém. V průběhu 70. let dochází ke krizím. Přechod na Jamajský systém. V roce 1964 byl zřízen výbor Guvernérů centrálních bank, ten plnil konzultativní funkci ohledně měnové politiky. Výbor pro měnovou politiku zahájil spolupráci v roce 1972 a vznikl had v tunelu – obdoba Bretton – Woodu – byly stanoveny odchylky kurzů na +/- 2,25 % vůči sobě a vůči dolaru. Později nastalo vychýlení, jenom marka obstála. První skutečné kroky k vytvoření vlastního měnového systému Společenství byly prakticky učiněny přijetím tzv. Wernerova plánu v roce 1970. Byl to ambiciózní plán, ale ukázal se být neudržitelným a


25

v roce 1974 byl zamítnut. V roce 1979 byl vytvořen Evropský měnový systém (European Monetary System – EMS) – tento vznikl v roce 1979 a končí v roce 1999, EMR přechází na EMRZ. EMS byl založen na třech vnitřně propojených subsystémech: • společná evropská měnová jednotka ECU (European Currency Unit) • mechanismus devizových kurzů - ERM (Exchange Rate Mechanism) • zvláštní úvěrový mechanismus, sloužící tomuto systému ECU Hodnota ECU byla vymezena pomocí měnového koše, ve kterém figurovaly rozdílnou měrou měny členských zemí. ECU sloužila k zúčtování plateb mezi bankami členských zemí, při stanovení tzv. středních kurzů měn v mechanismu devizových kurzů, jako zúčtovací jednotka pro transakce mezi členskými zeměmi, jako rezervní aktivum atd. ERM Byl vázán na ECU, byl založen na specifickém intervenčním systému. Byly stanoveny střední kurzy měn k ECU a mezi sebou navzájem. Pokud došlo k výrazné oscilaci kurzu dané měny (oscilační pásmo bylo původně 2,25%, nakonec vlivem krizí se zvýšilo na 15%), musely centrální banky intervenovat. V modifikované podobě - ERM II existuje dodnes. Zvláštní úvěrový mechanismus Obsahoval dílčí mechanismy několika různorodých úvěrů, spjatých s fungováním ERM. Jednalo se o velmi krátké úvěry, krátkodobé úvěry a střednědobé úvěry. Přechod k měnové unii Tři etapy vzniku EMU – V roce 1990 – mezivládní konference a ta rozhodla, že Delorsův plán bude včleněn do Maastrichtu. – V roce 1993 se vědělo, kdy a jak EMU může vzniknout. – Maastricht obsahuje i podmínky, aby mohla země do EMU vstoupit. ČR vstoupila do EU, EMU, ale není členem Eurozóny. Východiskem nového pojetí cesty ES k hospodářské a měnové unii (EMU) byla tzv. Delorsova zpráva z roku 1989 a její vyústění po následných opatřeních v příslušných článcích Maastrichtské smlouvy. V ní jsou uvedena opatření, na jejichž základě je možno přistoupit k vytvoření měnové unie, tzv. konvergenční kritéria. Ta obsahují tyto požadavky: • • • • •

Průměrná roční míra inflace nesmí být větší, než o 1,5 % nad průměrem tří zemí s nejnižší mírou inflace, a to v období jednoho roku před vstupem do měnové unie. Deficit státního rozpočtu nesmí přesahovat více než o 3 % veličinu HDP. S tím souvisí i vymezení přípustné výše státního dluhu, který nesmí přesáhnout 60 % hodnoty HDP. Země musí dodržovat vymezená pásma kursových odchylek v ERM II (v současnosti 15 %) a v období minimálně dvou let před vstupem do měnové unie nesmí devalvovat svou národní měnu. Průměrná dlouhodobá nominální úroková míra minimálně 1 rok před vstupem do měnové unie nepřesáhne více než o 2 % průměr úrokových měr tří členských států s nejnižší mírou inflace.

Harmonogram vytváření měnové unie byl založen na etapovitém přístupu první etapa - zahájena od 1.7. 1990 je zaměřena na likvidaci zbývajících omezení v pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi. druhá etapa - zahájena 1.1.1994, předpokládá zlepšení rozpočtové disciplíny členských zemí. Došlo k ustanovení Evropského měnového institutu (Euroepan Monetary Institut - EMI). Jeho


třetí etapa -

26

úkolem bylo především připravit vytvoření Evropské centrální banky (European Central Bank - ECB). a) zahájena 1.1. 1999 - došlo k definitivnímu zafixování měnových kursů členských zemí b) od 1.1.2002 byly měny jednotlivých zemí nahrazovány společnou měnou EURO. K 1.7.2002 byla ukončena legální platnost národních měn.

Eurozóna – 12 členských zemí. Hospodářská a měnová unie – prakticky všech 25 zemí. Instituce měnové unie - EMU x Eurozóna Od 1.1.1999 fungují v rámci měnové unie tyto instituce: Evropský systém centrálních bank (ESCB), který se skládá z Evropské centrální banky (ECB) a jednotlivých národních ústředních bank členských zemí. ESCB je řízena ECB, která má ve všech členských státech právní subjektivitu. Řídící orgány ECB jsou Výkonná rada ECB a Řídící výbor (Direktorium). Sídlo ECB je ve Frankfurtu nad Mohanem. Generální rada - Guvernéři centrálních bank všech členských zemí EU + guvernér ECB s viceguvernérem Instituce centrální banky – ČR je vázaná k tomu, že příjme EURO. 2 země nemají povinnost přijmout a to je Dánsko a Velká Británie. Švédsko sice není členem Eurozóny, ale EURO přijat musí. Dva roky musí Kč zůstat v EMR 2 +/- 15 %, ve skutečnosti se však jedná o +/- 2,25. Hned od vstupu do Eu je ČR členem hospodářské a měnové unie, ale není členem Eurozóny. Centrální rada – guvernéři centrálních bank členských zemí EU a guvernéři ECB s viceguvernérem = funkční období je na 8 let. Na základě gentlemanské dohody = Düsenber odstoupil a nyní je Jean Claude Richie. Instituce měnové unie – Řídící výbor – direktorium – prezident = guvernér, viceguvernér a 4 náměstci = ředitelé = voleni na dobu 8 let. – Výkonná rada – řídící výbor + guvernéři Eurozóny – těch zemí, které přijali EURO. Hlavním cílem ECB není stabilita měny, ale je to stabilita ceny – harmonizovaný index spotřebitelských cen – cenová stabilita. Dohoda, harmonizovaný index spotřebitelských cen nebude růst více, jak o 2% ročně. Dále se ECB zabývá monetární politikou v oblasti M3 a L, sleduje fiskální politiku, platební bilanci zemí. Přidružení států střední, jižní a severovýchodní Evropy k EU rozšiřovací proces (ve smyslu lucemburské definice) pozitivním signálem vůči Turecku

politické rozhodnutí, které mělo být

přístupový proces - 10 uchazečů ze střední a východní Evropy plus Kypr a Malta. negociační proces (samotný proces vyjednávání) - původně zahájen pouze se zeměmi tzv. lucemburské šestky (zahájení rozhovorů 31.3.1998), v roce 2000 k ní pak přibyla i tzv. helsinská šestka (zahájení rozhovorů 15.2.2000) Evropské (asociační) dohody, summit v Kodani K rozsáhlým úkolům asociačních dohod patřilo především:

Evropská unie přednášky • • • • •

27

umožnit přidruženým zemím snadnější zvládnutí procesu přechodu k tržní ekonomice a pluralitní demokracii, stimulovat příznivé prostředí pro investice a obchod, poskytnout finanční pomoc ze zdrojů ES, podpořit hospodářské a politické reformy v přidružených zemích, které umožní rozvoj vzájemných politických vztahů, podporovat vzájemnou informovanost a kulturní spolupráci.

V ekonomické oblasti se postupovalo podle principu asymetrické liberalizace: EU odstraňuje obchodní bariéry (cla, dovozní kvóty) rychleji než státy SVE (z této liberalizace je však vyjmut zemědělský sektor a ústupky Unie k usnadnění zemědělských dovozů nebyly příliš velkorysé). Finanční a technická podpora reformním procesům ve střední a východní Evropě byla poskytnuta prostřednictvím programu PHARE (později ISPA, SAPARD a účast v komunitárních programech Unie) a financováním ze strany Evropské investiční banky. Definované podmínky ze summitu v Kodani (1993) – závazky vyplývající ze členství, neformálně označované jako kodaňská kritéria, lze rozdělit do následujících kategorií: • • •

•

politická: dosažení stability institucí zajišťujících demokracii, existenci právního státu, dodržování lidských práv a práv menšin, ekonomická: existence fungujícího tržního hospodářství, schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř Unie, podmínky plnění acquis: schopnost brát na sebe závazky vyplývající z členství (převzetí celého právního rámce a závazků EU, vyplývajícího ze systému Unie, tzv. acquis communautaire), včetně důsledného naplňování cílů politické, hospodářské a měnové unie, to vše za předpokladu, že Unie bude schopna nové členy absorbovat (rozšíření je zde podmíněno především reformou institucí EU).

Předvstupní strategie Na summitu v Essenu, v roce 1994, Evropská unie potvrdila, že se země SVE mohou stát členy Unie a navrhla „strategii pro přípravu přidružených zemí střední Evropy na členství“, běžně nazývanou „předvstupní strategií“, která vytyčuje způsoby, jakými bude Evropská unie pomáhat asociovaným zemím v jejich integraci. Hlavní nástroje této strategie: • prohlubování vztahů mezi přidruženými státy a institucemi Unie (posílení tzv. strukturovaného dialogu na parlamentní a vládní úrovni), • plnění Evropských dohod, • přizpůsobení se pravidlům finanční pomoci, která je poskytována prostřednictvím programu PHARE, (později ISPA a SAPARD), • přípravě na integraci do jednotného vnitřního trhu (JVT) Unie. Zesílená předvstupní strategie – Agenda 2000 Evropská rada se na summitu v Lucemburku, v prosinci 1997, rozhodla reformovat předvstupní strategii. Samotná reforma, tedy vytvoření tzv. zesílené předvstupní strategie, spočívala zejména v odstranění strukturovaného dialogu, vzniku tzv. Přístupových partnerství a na sestavení tzv. Národních programů pro převzetí acquis (Národní program). Zesílená předvstupní strategie byla součástí velmi rozsáhlého dokumentu Unie nazvaném Agenda 2000 (předložena v červnu 1997). Zesílená předvstupní strategie v podstatě nahradila strukturovaný dialog tzv. Evropskou


28

konferencí což je v podstatě fórum pro mnohostranná jednání, které umožňovalo efektivní jednání v oblastech všech tří pilířů EU. Klíčovým elementem zesílené předvstupní strategie bylo tzv. Přístupové partnerství, dokument, který spojoval všechny dosud samostatně používané nástroje v jeden celek a jehož cílem bylo zefektivnit všechny dosavadní formy pomoci. Národní program každoročně zpracovávaly všechny kandidátské země. Rozvíjejí a konkretizují v něm priority stanovené v Přístupovém partnerství. Program bývá někdy označován i jako „zrcadlový dokument“ vůči partnerství. Zahájení přístupových rozhovorů Na zasedání Evropské rady v Lucemburku (1997) bylo rozhodnuto, že EU zahájí se všemi přidruženými zeměmi SVE a Kyprem (žádost Malty byla po parlamentních volbách v roce 1996 pozastavena) rozšiřovací proces, vlastní přístupová vyjednávání měla být zahájena pouze s Kyprem a pěti státy SVE, které doporučila v rámci Agendy 2000 Evropská komise - Maďarskem, Polskem, Estonskem, Českem a Slovinskem. Jednání byla s těmito zeměmi, označovanými rovněž jako “lucemburská skupina”, oficiálně zahájena 31. března 1998. Země SVE si již podaly žádosti o členství v EU v rozmezí od března 1994 do června 1996 (Malta a Kypr v roce 1990). K lucemburské skupině se připojilo dalších pět států SVE – Bulharsko, Rumunsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko a nakonec i Malta. Přístupová vyjednávání byla s touto skupinou zemí, označovanou také jako “helsinská skupina”, oficiálně zahájena v únoru 2000, čímž se všechny kandidátské země dostaly formálně na stejnou úroveň a nebyly již členěny do různých preferenčních skupin. Rozsáhlá přístupová jednání byla oficiálně zakončena na summitu v Kodani 13. prosince 2002. Evropská unie zde oficiálně rozhodla, že 10 kandidátských zemí – Malta, Kypr, Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Litva a Lotyšsko (přistoupení Bulharska a Rumunska bylo v důsledku jejich nedostatečné připravenosti odloženo) bude přiczváno k podpisu Smlouvy o přistoupení k Evropské unii. PŘIDRUŽENÍ STŘEDOEVROPSKÝCH STÁTŮ K EU Evropské dohody, summit v Kodani Evropská unie už měla za sebou několikeré úspěšné rozšíření. Pařížská smlouva (1951), která ustavila Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), a Římská smlouva (1957), která ustavila Evropské hospodářské společenství (EHS) a EURATOM, byly podepsány 6 zakládajícími členy: Belgií, Francií, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem. Evropská unie se potom rozšiřovala celkem čtyřikrát - v letech 1973 (Velká Británie, Irsko, Dánsko), 1981 (Řecko), 1986 (Španělsko, Portugalsko) a 1995 (Rakousko, Švédsko, Finsko). Všechny přijímané země však měly fungující tržní ekonomiku, dlouhodobě rozvíjely se zeměmi Společenství obchodní styky, disponovaly politickým systémem se stabilními institucemi a právním řádem a zaručovaly dodržování lidských práv. Rozšíření z 80. let znamenalo sice přijetí „chudších zemí“, ale s fungujícím tržním prostředím a v okamžiku přistoupení byla jejich ekonomická úroveň (ve srovnání se zeměmi Společenství) vyšší než v případě zemí SVE v polovině 90. let. Přestože jednání o vstupu těchto zemí rovněž trvala řadu let, nebylo nutno k jejich přijetí formulovat specifická kriteria nebo programy. V případě rozšíření z roku 1995 se jednalo o země, které před přijetím již měly zavedenu podstatnou část veškeré potřebné legislativy a jejich obchodní vztahy s Unií byly dlouhodobě vyrovnané. Svou ekonomickou úrovní převyšovaly průměr Unie a jejich vstup tak nevyžadoval uvolnění dodatečných výdajů ze společného rozpočtu EU. Nejprve došlo v roce 1990 k rozšíření pomoci pro všechny země SVE poskytované v rámci programu PHARE. Tento program byl zřízen ještě v létě 1989, původně pouze pro Polsko a Maďarsko, s cílem podpořit hospodářsko – politické změny. Jednalo se o nenávratnou hospodářskou pomoc, která


29

měla bývalým komunistickým zemím usnadnit přechod k tržní ekonomice. Byly uzavírány bilaterální dohody o obchodní a hospodářské spolupráci a začala se odbourávat cla a kvantitativní omezení na dovoz průmyslového zboží (s výjimkou citlivých položek jako např. textil, uhlí, ocel Ovšem jak složitý „návrat do Evropy“ skutečně bude, se mohly delegace zemí SVE přesvědčit při prvních jednáních s Evropskou komisí v průběhu let 1990 a 1991. Po navázání kontaktů v politické oblasti nastal čas k normalizaci hospodářských vztahů – bylo třeba navázat i formální vztahy s Evropskými společenstvími. V první polovině roku 1990 (během irského předsednictví) došlo k několika klíčovým setkáním se zástupci Československa, Polska a Maďarska. Na summitu v Dublinu pak následně Evropská rada rozhodla o tom, že s těmito zeměmi budou zahájeny přípravy k podepsání asociačních dohod. Tyto dohody může Společenství uzavřít na základě Římských dohod s neelejskými zeměmi nebo organizacemi. Asociační dohoda byla v podstatě standardní smlouvou, která byla podepsána v rámci vztahů Evropských společenství k zemím ACP (země Afriky, Karibiku a Pacifiku) jako dohody z Lomé, k zemím Maghrebu (Maroko, Alžír, Tunis) a zemím Mashreku (Egypt, Jordánsko, Libanon a Sýrie). Asociační dohody, které měly být uzavřeny se zeměmi SVE (nazývané též evropské dohody), se od těchto smluv měly lišit v tom, že tyto země počítaly se svým budoucím členstvím ve Společenství. Tak se tyto smlouvy podobaly dohodám, které Společenství uzavřelo již s Tureckem, Maltou a Kyprem. Dohody mezi Společenstvím a zeměmi střední a východní Evropy mají velmi široký záběr, což bylo dáno odlišnou situací jejich politického a ekonomického systému. Evropská společenství tak chtěla zaplnit i jakési „vakuum“, které ve střední Evropě vzniklo po rozpadu RVHP. K rozsáhlým úkolům příslušných dohod patřilo především: • umožnit přidruženým zemím snadnější zvládnutí procesu přechodu k tržní ekonomice a pluralitní demokracii, • stimulovat příznivé prostředí pro investice a obchod, • poskytnout finanční pomoc ze zdrojů ES, • podpořit hospodářské a politické reformy v přidružených zemích, které umožní rozvoj vzájemných politických vztahů, • podporovat vzájemnou informovanost a kulturní spolupráci. Dohody zahrnují podporu obchodu a vzájemnou harmonizaci hospodářských vztahů, institucionalizaci politického dialogu, přizpůsobení práva, závazek vytvářet podmínky pro finanční, kulturní a sociální spolupráci, závazek postupného vytváření zóny volného obchodu na území obou smluvních stran. V ekonomické oblasti se postupuje podle principu asymetrické liberalizace: EU odstraňuje obchodní bariéry (cla, dovozní kvóty) rychleji než státy SVE (z této liberalizace je však vyjmut zemědělský sektor a ústupky Unie k usnadnění zemědělských dovozů nebyly příliš velkorysé). Finanční a technická podpora reformním procesům ve střední a východní Evropě byla poskytnuta prostřednictvím programu PHARE a financováním ze strany Evropské investiční banky. Při samotných jednáních však zástupci zemí SVE narazili na tvrdě prosazované zájmy Společenství, které mělo o finální podobě dohody jasné představy. Přestože měly středoevropské země umožněn relativně rychlý přístup na Jednotný vnitřní trh, v citlivých oblastech jako např. zemědělství, ocelářský a textilní průmysl prosazovala řada zemí EHS restriktivní režim Další nepříjemná zkušenost pro středoevropské země vyplynula z velmi tvrdého postoje Společenství ohledně zabudování do smlouvy jakéhokoliv závazku zaručujícího budoucí členství. Ve smlouvě se sice hovoří o tom, že cílem partnerských zemí je jejich vstup do ES, ale ze strany Evropských společenství zůstal vstup zemí SVE do jejich řad jen na úrovni politických deklarací. Význam asociačních dohod je však nutné hodnotit v kontextu doby. Umožnily přidruženým zemím zapojit se do prostředí konkurenčního vnitřního trhu Evropské unie a vznik silných obchodních vazeb Asociační dohody byly už dříve uzavřeny s Tureckem (1963), Maltou (1970) a Kyprem (1972).


30

S Tureckem byla vytvořena od 1. prosince 1995 celní unie. První Evropské dohody se státy SVE byly uzavřeny s Maďarskem, Polskem a Československem (1991), posléze s Rumunskem, Bulharskem a – po rozdělení Československa – s Českem a Slovenskem (1993, v platnosti od roku 1995), s pobaltskými státy (1995) a Slovinskem (1996). Vzhledem k tomu, že Evropské dohody nabízely přidruženým zemím jen nezávaznou perspektivu členství, bylo zásadním rozhodnutím v rozšiřovacím procesu stanovení základních předpokladů nutných pro členství. Ale až v roce 1993, na kodaňském summitu, se předsedové vlád států Evropské unie dohodli, že ty přidružené země střední Evropy, které o to projeví zájem, se stanou členy Evropské unie, jakmile budou schopny převzít závazky vyplývající ze členství. Tímto přijala Evropská unie historický závazek vůči všem zemím SVE, které uzavřely Evropské dohody. Definované podmínky – závazky vyplývající ze členství, neformálně označované jako kodaňská kritéria, lze rozdělit do následujících kategorií: • • • •

politická: dosažení stability institucí zajišťujících demokracii, existenci právního státu, dodržování lidských práv a práv menšin, ekonomická: existence fungujícího tržního hospodářství, schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř Unie, podmínky plnění acquis: schopnost brát na sebe závazky vyplývající z členství (převzetí celého právního rámce a závazků EU, vyplývajícího ze systému Unie, tzv. acquis communautaire), včetně důsledného naplňování cílů politické, hospodářské a měnové unie, to vše za předpokladu, že Unie bude schopna nové členy absorbovat (rozšíření je zde podmíněno především reformou institucí EU).

Předvstupní strategie Poté, co uznala středoevropské země jakožto možné budoucí členy, musela Evropská unie rozhodnout, jakým způsobem podpoří další průběh integračního procesu. Na summitu v Essenu, v roce 1994, Evropská unie potvrdila, že se země SVE mohou stát členy Unie a navrhla „strategii pro přípravu přidružených zemí střední Evropy na členství“, běžně nazývanou „předvstupní strategií“. Předvstupní strategie je komplexní politika zahrnující všechny formy spolupráce a sledující uskutečnění cíle, kterým je členství. Hlavní nástroje této strategie jsou založeny na: • prohlubování vztahů mezi přidruženými státy a institucemi Unie (posílení tzv. strukturovaného dialogu na parlamentní a vládní úrovni), • plnění Evropských dohod, • přizpůsobení se pravidlům finanční pomoci, která je poskytována prostřednictvím programu PHARE, (později ISPA a SAPARD), • přípravě na integraci do jednotného vnitřního trhu (JVT) Unie. Strukturovaný dialog a integrace do JVT Unie Strukturovaný dialog Strukturovaný vztah byl jedním ze základních politických nástrojů předvstupní strategie, jehož cílem bylo podpořit vzájemnou důvěru a vytvořit platformu pro projednávání otázek společného zájmu. Dialog měl mít i nadále (jak stanovovaly již Evropské dohody) formu praktické spolupráce mezi vládami členských států na jedné straně a vládami asociovaných zemí na straně druhé a měl se rozvíjet i mezi parlamenty zúčastněných zemí a Evropským parlamentem. Řešení konkrétních problémů mělo být rychlejší a flexibilnější. Strukturovaný dialog pokrýval mnohé oblasti ES, zejména pak ty s transevropskou dimenzí (energetika, životní prostředí, doprava, atd.), ale neopomíjel ani otázky společné zahraniční a bezpečnostní politiky či spolupráci na poli justice a vnitra. Přístupová strategie dále stanovila, že počínaje rokem 1995 se kromě těch setkání, jež byla domluvena v Kodani (intenzivnější dialog a konzultace v otázkách společného zájmu), budou uskutečňovat i další pravidelná setkání na úrovni šéfů vláá a příslušných ministrů. Doba konání těchto setkávání měla odpovídat zasedání Rady EU na začátku roku. V případě potřeby mohla být zařazena i další setkání.


31

Zodpovědnost za uspořádání pravidelných setkávání nesl vždy předsednický stát v první polovině kalendářního roku. Přípravou setkávání byl pověřen COREPER. Před setkáním Rady EU s ministry zahraničí přidružených zemí probíhaly přípravné rozhovory, zpravidla na úrovni delegací členských států EU. Integrace do jednotného vnitřního trhu Unie Klíčovým dokumentem pro rozvedení předvstupní strategie se stala Bílá kniha s názvem Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie (Bílá kniha: 1995), kterou schválila v červnu 1995 Evropská rada v Cannes. Jejím cílem bylo definovat priority v oblasti legislativních opatření, která je nutné přijmout v oblasti vnitřního trhu, to znamená, které oblasti práva je třeba pro úspěšnou integraci harmonizovat. Objasňovala rovněž technické a administrativní struktury, které jsou nezbytné pro efektivní zavádění legislativních norem do praxe a také, jakým způsobem má být využita technická pomoc v rámci programu PHARE. Je třeba zdůraznit, že Bílá kniha neměnila smluvní vztahy založené Evropskou dohodou, byla prvkem předvstupní strategie přidružených států, nikoliv součástí jednání o přístupu za člena EU. Předvstupní fondy, zapojení ČR do komunitárních programů Unie PHARE (Poland and Hungary Aid for Reconstruction of Economies) byl program, který vznikl v roce 1989 na podporu reforem v Polsku a Maďarsku a posléze byl rozšířen i na další transformující se ekonomiky střední a východní Evropy. Od roku 1997, po přijetí nových směrnic, se tento program zaměřil na podporu přípravy příslušných zemí na vstup do EU. Předvstupní pomoc pro Česko byla založena na Indikativním programu pomoci Evropských společenství, který byl zpracován na šestileté programovací období. Indikativní program byl poté podkladem pro Národní program Phare, který byl zpracováván každoročně. Národní program odrážel priority jak Indikativního programu tak i Národních programů přípravy ČR na členství v Evropské unii. Veškerá problematika spojená s řešením finančních otázek byla obsažena ve Finančním memorandu, které naše země každoročně podepisovala. Prostřednictvím programu Phare získalo Česko v letech 1990 – 2000 přibližně 756 mil. EUR (včetně mnohonárodních programů). Pro léta 2000 – 2002 mohla naše země využít 237 mil. EUR. Od roku 2000 fungoval program Phare II, označovaný běžně jako Phare 2000. Finanční memorandum bylo podepsáno 31. 10. 2000, program byl ukončen v prosinci 2003 – včetně auditu. Posledním programem Phare je zatím Phare 2003 (po Phare 2002, který byl určen pro vzdělávání ministerských úředníků) vyhlášený na jaře 2004. V rámci programu Phare fungoval i samostatný program Phare CBC (Cross Border Cooperation) – program přeshraniční spolupráce. Phare CBC byl zahájen v roce 1994 a byl určen k posílení přeshraniční spolupráce příhraničních regionů České republiky s příhraničními regiony zemí Evropské unie (Rakousko, SRN) a dalšími sousedícími zeměmi (Polsko, Slovensko). Česko spolupracovalo od roku 1994 s Německem, od roku 1995 s Rakouskem a od roku 1999 s Polskem a Slovenskem. Přeshraniční spolupráce, pokud byl partnerský region ze země EU, byla podporována rovněž v rámci iniciativy Evropských společenství INTERREG (tento program převezme veškeré náležitosti Phare CBC poté, co budou ukončeny veškeré projekty a ČR bude plnoprávným členem Unie). ISPA (Instrument for Structural Policies for Pre-Accession) byl předvstupním podpůrným fondem. Prioritní zaměření a procedury ISPA jsou analogické s Kohezním fondem. Vzhledem k velice podobným cílům ISPA a Kohezního fondu Komise navrhla, aby se ISPA řídila principy již zmíněného fondu. Byl zaměřen na zlepšení úrovně infrastruktury v sektorech dopravy a životního prostředí (v poměru 1:1). Základy pro vytvoření tohoto finančního nástroje byly položeny na zasedání v Lucemburgu v prosinci 1997 a byl ustaven Nařízením Rady č. 1267/1999 a koordinačním Nařízením rady č. 1266/1999. Všech deset kandidátských zemí (Bulharsko, Česko, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko) mělo možnost využívat od roku 2000 až do jejich vstupu do EU prostředky v celkové výši 1040 mil.EUR ročně. Na Českou republiku připadl podíl 5,5 – 8,0% z celkové částky, což činilo 57 – 83 mil.EUR ročně. V oblasti dopravy ISPA napomáhala kandidátským zemím při modernizaci dopravní infrastruktury a jejímu napojení na stávající či schválené


32

budoucí transevropské dopravní sítě (TEN) EU a dosažení cílů definovaných v Přístupovém partnerství (viz subkapitola 7.5). V oblasti životního prostředí měl program ISPA napomoci kandidátským zemím dosáhnout standardů platných pro ochranu životního prostředí v EU. SAPARD (Special Action Programme for Pre-Accession Aid for Agriculture and Rural Development) byl speciální akční program pro předvstupní pomoc v oblasti zemědělství a rozvoje venkova ( prostředky byly rozdělovány v poměru 2:1). Cílem tohoto programu bylo dosáhnout trvale udržitelného rozvoje zemědělství a venkova, řešení specifických problémů zemědělství a venkovských oblastí a podpora při zavádění acquis communautaire pro oblast společné zemědělské politiky (CAP). Program SAPARD byl ustanoven Nařízením Rady (ES) č. 1268/1999. Jeho řízením a organizací bylo pověřeno Generální ředitelství pro zemědělství Evropské komise a v Česku Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo pro místní rozvoj. Pro deset kandidátských zemí SVE bylo pro období 2000 – 2006 vyčleněno 520 mil. EUR ročně, pro Česko cca 22 mil. EUR ročně, přičemž prostředky byly vypláceny ze záruční sekce Evropského podpůrného a záručního zemědělského fondu (EAGGF). Mezi jednotlivé kandidátské země byly prostředky rozdělovány na základě počtu obyvatel pracujících v zemědělství, rozlohy zemědělské půdy, výše HDP na obyvatele a popřípadě další specifik. Realizace konkrétních projektů spolufinancovaných z programu SAPARD se v ČR značně opozdila. Důvodem bylo dlouhé období schvalování Programu rozvoje venkova Evropskou komisí „ Rozhodnutí Komise č. C(2000) 3105 final“ a příprava implementačních struktur v ČR. Účast Česka na komunitárních programech Společenství - Usnesením vlády č. 435 ze dne 9.8.1995 byl sjednán Dodatkový protokol č. 1 Evropské dohody mezi ES a ČR, (v platnosti od 1. 2. 1996) který umožňuje účast ČR na programech Společenství, které se postupně otevírají zemím střední a východní Evropy. Kandidátské země účastnící se těchto Komunitárních programů platí vstupní poplatek, který může být zčásti hrazen z prostředků Phare, a to až do výše 75 % celkového příspěvku kandidátské země, zbývající část je hrazena z národních prostředků. Účast členských zemí EU je hrazena ze společného rozpočtu EU. Česká republika je zapojena do následujících programů Společenství: v oblasti vzdělávání: Socrates II - tento program má řadu podprogramů: Erasmus - program pro vysoké školy, výměnné programy studentů a pedagogů Comenius - program pro spolupráci všech stupňů škol Lingua - program pro zkvalitnění jazykové vybavenosti učitelů a žáků Arion - program pro řídící pracovníky v oblasti školství Open Distance Learning - Otevřené distanční vzdělávání - zlepšení přístupu ke vzdělávání Naric - zapojení do informační sítě vysokých škol a uznávání kvalifikací Eurydice - informace o vzdělávání v zemích zapojených do programu Socrates Leonardo da Vinci II - inovace a zvyšování kvality odborného vzdělávání a vzdělávání dospělých, spolupráce akademické sféry a firem Youth for Europe (Mládež pro Evropu) - program na podporu výměnných aktivit mládeže v oblasti kultury: Raphael/Culture 2000 - program podpory projektů v oblasti zachování evropského kulturního dědictví v oblasti energetiky: SAVE II - program na podporu projektů zaměřených na snižování energetické náročnosti v oblasti malých a středních podniků: Third Multi-Annual Programme for SMEs (Třetí víceletý program pro malé a střední podniky) cílem programu je podpora a rozšíření úlohy malých a středních podniků v hospodářství prostřednictvím účelových aktivit v oblasti poradenství, systémů finanční podpory, podpory podnikání a podnikatelských informací.


33

v sociální oblasti: Equal opportunities for men and women (Rovné příležitosti pro muže a ženy) - program pro zlepšení rovných příležitostí pro muže a ženy a posílení role žen v rozhodovacím procesu. ve zdravotnictví: Drug Dependence (Drogová závislost) - program zaměřený na snížení poptávky po drogách, trestní postih dealerů a mezinárodní spolupráci policie v této oblasti Health Promotion (Podpora zdraví) - podporuje informovanost, vzdělávání a školení v rámci veřejného zdravotnictví Combating Cancer (Boj proti rakovině) - akční plán boje proti rakovině v rámci veřejného zdravotnictví AIDS Prevention and Other Communicable Deseases (Prevence AIDS a jiných přenosných nemocí) - program zaměřený především na osvětu: informace o prevenci, zdravotní péči, zdravotní péči, poradenské služby, vzdělávání lékařského personálu, monitorovací a výzkumné aktivity v rozpočtové oblasti: Fiscalis - program zaměřený na přípravu pracovníků v oblasti správy daní asociovaných zemí střední a východní Evropy na implementaci pravidel vnitřního trhu EU se zřetelem na aplikaci a prosazení komunitární legislativy a administrativní spolupráci. ve vědě a výzkumu: Pátý rámcový program výzkumu a vývoje - program na podporu rozvoje vědeckotechnického potenciálu Evropské unie včetně přidružených zemí, tedy včetně Česka. Vstupní poplatky za tento program jsou plně hrazeny z rozpočtových zdrojů ČR. Díky všem výše zmíněným programům měla naše země již několik let před definitivním přistoupením k Evropské unii jedinečnou šanci získat finanční prostředky a jinou pomoc na realizaci řady projektů prakticky ve všech sférách hospodářského a společenského života. Kromě finančního zabezpečení příslušných projektů se však Evropská unie soustředila především na to, jak bylo Česko schopné zvládnout složitý proces přijímání pomoci z předvstupních fondů, který je shodný se systémem poskytování prostředků ze Strukturálních fondů a Kohezního fondu po našem vstupu do EU. O tom, že to naše země zvládla, svědčí nejen poskytnuté příspěvky, ale i řada provedených legislativních opatření např. v oblasti přípravy příslušných programových dokumentů, regionální politiky a územně-správního uspořádání. Zesílená předvstupní strategie – Agenda 2000 Přijetí předvstupní strategie znamenalo značný posun v jednáních o přistoupení, ale časem se ukázalo, že celý proces trpí řadou nedostatků. Kritika ze strany kandidátských zemí, ale i např. Komise ES poukazovala především na nepružnost a neefektivitu strukturovaného dialogu (k setkáním docházelo separátně na jednotlivých ministerských úrovních cca jednou ročně), velkým zklamáním bylo i nepřijetí zásadních reforem orgánů EU v rámci Amsterodamské smlouvy (1997) a strategii z Essenu byla vytýkána přílišná obecnost bez konkrétních doporučení. Evropská rada se proto na summitu v Lucemburku, v prosinci 1997, rozhodla reformovat předvstupní strategii. Samotná reforma, tedy vytvoření tzv. zesílené předvstupní strategie, spočívala zejména v odstranění strukturovaného dialogu, vzniku tzv. Přístupových partnerství a na sestavení tzv. Národních programů pro převzetí acquis (Národní program). Zesílená předvstupní strategie byla součástí velmi rozsáhlého dokumentu Unie nazvaném Agenda 2000 (předložena v červnu 1997). Tento obsáhlý materiál reagoval na úkoly, které Evropské komisi uložila Evropská rada na svých schůzkách v Essenu (prosinec 1994) v Madridu (prosinec 1995) a v Dublinu (prosinec 1996). Celá Agenda se z větší části zabývá východním rozšířením. Je nejen analýzou a vizí možného vývoje na počátku 21. století, ale i doporučením konkrétních postupů Unie,


34

upozorněním na problémové oblasti, vysvětlením principů, podle nichž Komise hodnotí uchazečské státy a rovněž i doporučením, aby byly rozhovory o vstupu zahájeny pouze s nejpřipravenějšími kandidáty. Součástí je i finanční rámec Unie do roku 2006 a posudky Komise na jednotlivé kandidátské země. Zesílená předvstupní strategie v podstatě nahradila strukturovaný dialog tzv. Evropskou konferencí což je v podstatě fórum pro mnohostranná jednání, které umožňovalo efektivní jednání v oblastech všech tří pilířů EU. Evropská konference se skládala ze zástupců 15 členských zemí ES a reprezentantů přidružených zemí. Konala se jedenkrát ročně na nejvyšší úrovni (první setkání proběhlo 12. března 1998), přičemž se jednání účastnil i předseda Komise. Tématy jednání byly otázky týkající se zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a vnitra a také společného trhu – především hospodářské a regionální spolupráce. Klíčovým elementem zesílené předvstupní strategie bylo tzv. Přístupové partnerství, dokument, který spojoval všechny dosud samostatně používané nástroje v jeden celek a jehož cílem bylo zefektivnit všechny dosavadní formy pomoci. Účelem Přístupového partnerství je stanovit individuálně pro každou kandidátskou zemi krátkodobé a střednědobé priority postupného naplňování kodaňských kritérií. Dokument připravuje Unie ve spolupráci s kandidátskou zemí, závazným se však stává až v okamžiku, kdy je přijat formou rozhodnutí Rady EU. Na základě schváleného přístupového partnerství pak Komise a kandidátská země uzavírají roční smlouvy o financování programů, které mohly kromě programu PHARE čerpat prostředky z nově zřízených předvstupních fondů – ISPA a SAPARD. . Národní program každoročně zpracovávaly všechny kandidátské země. Rozvíjejí a konkretizují v něm priority stanovené v Přístupovém partnerství. Program bývá někdy označován i jako „zrcadlový dokument“ vůči partnerství. Jednotlivé verze národních programů jsou většinou mnohasetstránkové dokumenty, které velmi podrobně popisují postup kandidátské země při naplňování kodaňských kritérií. Na žádost Evropské rady, počínaje rokem 1998, začala Komise vypracovávat na kandidátské země pravidelné hodnotící zprávy. Jejich úkolem je posuzovat pokrok, jehož dané země dosáhly na cestě k členství. Zprávy se věnují především třem kodaňským kritériím: politickému, ekonomickému a schopnosti dostát závazkům plynoucím z členství, ale posuzují i naplňování úkolů stanovených přístupovým partnerstvím a národními programy. Národní programy, hodnotící zprávy a do značné míry i přístupové partnerství, mají jednotnou strukturu a díky tomu jsou tyto materiály nejenom přehledné, ale i navzájem kompatibilní. Zahájení přístupových rozhovorů Na zasedání Evropské rady v Lucemburku padlo i rozhodující stanovisko z hlediska zahájení přístupových vyjednávání. Bylo rozhodnuto, že EU zahájí se všemi přidruženými zeměmi SVE a Kyprem (žádost Malty byla po parlamentních volbách v roce 1996 pozastavena) rozšiřovací proces, vlastní přístupová vyjednávání měla být zahájena pouze s Kyprem a pěti státy SVE, které doporučila v rámci Agendy 2000 Evropská komise - Maďarskem, Polskem, Estonskem, Českem a Slovinskem. Jednání byla s těmito zeměmi, označovanými rovněž jako “lucemburská skupina”, oficiálně zahájena 31. března 1998. Země SVE si již podaly žádosti o členství v EU v rozmezí od března 1994 do června 1996 (Malta a Kypr v roce 1990). Ve své druhé zprávě (první pravidelná zpráva) o dosaženém pokroku kandidátských zemí v procesu přistupování z listopadu 1998 představila Komise modifikovanou strategii rozšíření: přístupová vyjednávání by se měla vést současně se všemi státy, které požádaly o členství (s výjimkou Turecka). Toto doporučení potvrdila v prosinci 1999 v Helsinkách Evropská rada. Tím se k dosavadním šesti zemím připojilo dalších pět států SVE – Bulharsko, Rumunsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko a nakonec i Malta. Přístupová vyjednávání byla s touto skupinou zemí, označovanou také jako “helsinská skupina”, oficiálně zahájena v únoru 2000, čímž se všechny kandidátské země dostaly formálně na


35

stejnou úroveň a nebyly již členěny do různých preferenčních skupin. Přístupová vyjednávání byla v případě východního rozšíření zkomplikována nutností provést v Unii reformní kroky především v institucionální oblasti. Poté, co se v rámci Amsterodamské smlouvy nepodařilo tohoto cíle dosáhnout, měl být zajištěn v rámci další mezivládní konference, svolané na rok 2000. Mezivládní konference byla zahájena 14. prosince 2000 a ukončena na summitu Evropské rady v Nice 7.-11. prosince 2000 podepsáním dohody o novém smluvním dokumentu - Smlouvě z Nice (ratifikována po opakovaném irském referendu koncem roku 2002). Bylo tak dosaženo jednoho ze základních předpokladů rozšíření – prostřednictvím institucionální reformy zachovat akceschopnost Společenství. Rozsáhlá přístupová jednání byla oficiálně zakončena na summitu v Kodani 13. prosince 2002. Evropská unie zde oficiálně rozhodla, že 10 kandidátských zemí – Malta, Kypr, Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Litva a Lotyšsko (přistoupení Bulharska a Rumunska bylo v důsledku jejich nedostatečné připravenosti odloženo) bude přizváno k podpisu Smlouvy o přistoupení k Evropské unii a po nezbytném ratifikačním procesu se ke dni 1. 5. 2004 stanou členy této integrační organizace. PŘÍPRAVA NA INTEGRACI ČESKA DO EVROPSKÉ UNIE Proces rozšiřování, přístupový a negociační proces Na svém zasedání v Lucemburku v prosinci 1997 rozhodla Evropská rada o zahájení procesu tzv. zesílené předvstupní strategie, jehož konečným cílem mělo být rozšíření Unie. K účasti na rozšiřovacím procesu bylo přizváno 13 zemí (včetně Turecka) a jeho hlavními prvky byly Evropská konference (viz. subkapitola 7.3) a evropská strategie pro Turecko.V případě rozšiřovacího procesu (ve smyslu lucemburské definice) se jednalo spíše o politické rozhodnutí, které mělo být pozitivním signálem vůči Turecku, nikdy však nenabylo reálného obsahu, protože Turecko odmítalo účast na Evropské konferenci. Pro naší zemi se tak stal klíčovým především přístupový proces Přístupového procesu se účastnilo všech 10 uchazečů ze střední a východní Evropy plus Kypr a Malta. Klíčovou součástí tohoto procesu bylo naplňování zesílené přístupové strategie (Přístupové partnerství, Národní programy) doplněné Pravidelnými zprávami Komise. Negociační proces (samotný proces vyjednávání) byl původně zahájen pouze se zeměmi tzv. lucemburské šestky (zahájení rozhovorů 31.3.1998), v roce 2000 k ní pak přibyla i tzv. helsinská šestka (zahájení rozhovorů 15.2.2000). Do EU nakonec vstupuje 10 zemí - viz kap. 7. Agenda 2000, Přístupové partnerství, Národní programy, Pravidelné zprávy Komise Již na summitu Evropské rady v Madridu (prosinec 1995), byla Komise ES požádána, aby na každou kandidátskou zemi vypracovala posudek. Jeho cílem bylo posouzení schopností každé kandidátské země vyhovět kodaňským kriteriím. Při přípravě posudku požádala Komise kandidátské země o spolupráci formou vyplnění dotazníku. Dotazník, který obsahoval téměř 3 200 podrobných otázek na 160 stranách, byl předán vedoucím delegace Komise ES v dubnu 1996 tehdejšímu ministru zahraničních věcí ČR Josefu Zielencovi. Česká republika si již mezitím podala oficiální žádost o členství v EU - v lednu 1996. V červenci 1996 předal vedoucí mise ČR při ES vyplněný dotazník do rukou orgánů Společenství. Tento dotazník se tak stal podkladem pro vypracování posudku Komise na Českou republiku, který byl s ostatními posudky kandidátských zemí zveřejněn jako součást dokumentu Agenda 2000 v červenci 1997. Zmíněný posudek se rozhodující mírou podílel na rozhodnutí lucemburského summitu zahájit negociační proces i s Českou republikou. Na základě závěrů z posudku doporučila Komise, aby s


36

Českou republikou byla zahájena jednání o vstupu. V souladu se zesílenou předvstupní strategií, která byla součástí Agendy 2000, připravila Komise dokument nazvaný Přístupové partnerství. Účelem Přístupového partnerství bylo sjednocení všech forem podpory EU kandidátským zemím do jednotného rámce a přizpůsobit je individuálním potřebám každé země stanovením krátkodobých a střednědobých priorit při přijímání acquis EU. Komise připravila dvě verze Přístupového partnerství - zkrácenou a plnou. Kratší verze obsahovala základní principy a priority pro přijímání acquis v krátkém (pro rok 1998) a střednědobém časovém horizontu (od roku 1999 do vstupu do EU). Plná verze se skládala ze dvou částí. V první části byly obsaženy definice krátkodobých a střednědobých priorit, jejichž cílem bylo především plnění kodaňských kriterií (jednalo se např. o administrativní reformu, privatizaci, reformu bankovního sektoru, regionální reformu, reformu zemědělství, ochranu duševního vlastnictví, volný pohyb zboží, finančníí služby, vnitro a spravedlnosti, státní pomoc, jadernou bezpečnost a ochranu životního prostředí). Druhá část byla věnována podrobnému popisu finančních a technických instrumentů Společenství zaměřených na pomoc ČR při její přípravě na vstup do EU. Hlavním rysem této pomoci byla podmíněnost - tzn. že její poskytování záviselo na schopnosti Česka plnit závazky, které vyplývaly především z podepsané Evropské dohody o přidružení (kapitola 21), priorit definovaných Přístupovým partnerstvím a zajištění veškerých úkonů spojených s efektivním řízením programu PHARE. Česká republika připravila na své straně v podstatě zrcadlový dokument k Přístupovému partnerství - Národní program pro přípravu ČR na členství v EU. Priority definované v obou dokumentech jsou tak de facto shodné. Česko pojalo své Národní programy poměrně široce, jedná se o několikasetstránkové dokumenty, které popisují situaci naší země v oblasti politické a ekonomické. Programy se zabývají kromě problematiky definované v Přístupovém partnerství rovněž např. oblastmi komunikační strategie, vzděláváním státní správy v evropských záležitostech, zajištěním oficiálních překladů legislativy ES do češtiny, statistikou atd. Národní programy (byly vypracovány v letech 1998 2001) důsledně reagovaly na problémy, které identifikovala Komise při screeningu české legislativy (viz dále) a které se objevovaly v Pravidelných zprávách (viz dále). Struktury všech tří dokumentů Přístupové partnerství, Národní program a Pravidelná zpráva - tak jsou v podstatě shodné. Jak již bylo zmíněno, Komise ES zpracovávala od roku 1998 tzv. Pravidelné zprávy o pokroku kandidátských zemí na jejich cestě do EU. Zprávy byly vydávány každoročně vždy v průběhu října - prosince. Poslední Pravidelná zpráva byla zveřejněna na podzim roku 2003. Struktura Pravidelných zpráv byla následující: • • • • • • •

Úvod - Předmluva, Vztahy mezi EU a ČR Kritéria členství Politická kritéria (demokracie, lidská práva) Ekonomická kritéria (hospodářský vývoj, plnění kodaňských kriterií) Schopnost převzít povinnosti spojené s členstvím Závěr Přístupové partnerství a Národní program přípravy ČR na členství v EU: Souhrnné hodnocení • Přístupové partnerství - hodnocení krátkodobých priorit • Národní program přípravy ČR na členství v EU.

Zprávy velmi podrobně hodnotily pokrok a nedostatky ve všech výše uvedených oblastech. K nejčastěji kritizovaným oblastem (Komise na ně upozorňovala prakticky ve všech zprávách kromě té poslední) patřily např.: •

korupce a hospodářská kriminalita

Evropská unie přednášky • • •

37

oblast soudnictví romská otázka stav ekonomiky

Screening, jednání o vstupu, přechodná období Na základě lucemburského rozhodnutí Evropské rady o zahájení rozhovorů o vstupu byla dne 31. března 1998 (společně s ostatními pěti kandidáty tzv. lucemburské šestky) otevřena bilaterální mezivládní konference o přistoupení ČR k EU na úrovni ministrů. Jejím konečným výsledkem byla Smlouva o přistoupení ČR k EU (podepsána v dubnu 2003), která podléhala schválení Evropským parlamentem a ratifikaci parlamenty 15 členských států a ČR. Negociační proces měl dvě části: technickou část, tzv. screening a samotné jednání. Screening je porovnáním acquis Evropských společenství s českou legislativou. Screening měl svůj stanovený průběh. Na začátku (v březnu 1998) předložila Komise ES seznam platných právních předpisů vztahujících se k projednávané problematice a připojila k němu stručný výklad. V této multilaterální části Komise vysvětlila společně expertům všech šesti „lucemburských“ kandidátských zemí komunitární legislativu jako celek, nabídla pomoc při přebírání některých norem a zároveň upozornila na ty, které budou muset být v důsledku rozšíření pozměněny. Poté následovala bilaterální jednání screeningu, v jejichž průběhu zástupci ČR uvedli, jak naše země převzala (či hodlá převzít) komunitární legislativu a popsali očekávané problémy. Identifikace problémů byla hlavním úkolem screeningu a z tohoto hlediska bylo acquis communautaire rozděleno do tří hlavních skupin: • • •

normy, které je kandidátská země schopna bez problémů převzít; normy, které budou vyžadovat institucionální, technické a jazykové úpravy; normy, které budou vyžadovat zásadní změny.

Celé acquis communautaire bylo pro potřeby screeningu a následujících negociací rozděleno do 31 kapitol. Screening byl ukončen v červenci 1999 (tzv.up-date screening, tedy screening acquis přijatého v průběhu roku 1999, proběhl písemnou formou v první polovině roku 2000. Obdobně byl na počátku roku 2001 zahájen up-date screening acquis přijatého v roce 2000) a následovala druhá fáze, tj. vlastní vyjednávání o podmínkách vstupu ČR do EU. Tato jednání probíhala formou mezivládní konference na úrovni ministrů zahraničních věcí a na úrovni zástupců (hlavních vyjednavačů kandidátských zemí na jedné straně a velvyslanců členských zemí EU v Bruselu – tzv. COREPER na straně druhé). Hlavním vyjednavačem za českou stranu byl náměstek ministra zahraničních věcí Dr. Pavel Telička. Ke všem otázkám projednávaným v průběhu rozhovorů zaujímala společný postoj Unie její Rada. Souhrnnou odpovědnost za přípravu společných postojů pak měl COREPER. Setkáním na úrovni ministrů zahraničních věcí i na úrovni zástupců předsedala vždy země aktuálně předsedající v EU. Společný postoj Unie v zásadě předkládal a obhajoval reprezentant předsedající země (za určitých podmínek mohl být tímto úkolem pověřen i reprezentant Komise). Jakékoliv změny pozice však musela schválit celá patnáctka. Kapitoly, jejichž acquis byla ČR připravena převzít a plně uplatňovat od okamžiku vstupu a Unie k nim neměla žádné připomínky, byly předběžně uzavřeny. U dalších kapitol Unie obvykle vyžadovala dodatečné informace. ČR musela zároveň velmi podrobně dokumentovat, jakým způsobem unijní legislativu přebírá: kolik a jakých zákonů bylo přijato, jaké právní normy na ně navazují, kolik


38

nových institucí bylo zřízeno, jak jsou zaškolováni jejich pracovníci atd. Institut tzv. přechodných období umožňoval, aby se smluvní strany domluvily na tom, že některá ustanovení acquis po přesně stanovené období od okamžiku vstupu pro ČR ještě platit nebudou. Přechodné období mohlo navrhnout jak Česko, tak i Unie. Je nutno připomenout, že Unie na kandidátské země naléhala, aby své žádosti o přechodná období přehodnotily a jejich počet snížily. Oficiální rozhodnutí o vstupu České republiky do EU učinil summit v Kodani v prosinci 2002 (dne 13. 12. 2002 byl oficiálně ukončen i negociační proces) a po podepsání Smlouvy o přistoupení v dubnu 2003 a již zmíněném ratifikačním procesu vstoupí Česko dne 1. 5. 2004 do Evropské unie. Ze strany České republiky byl ratifikační proces uzavřen a potvrzen v rámci referenda, které se konalo ve dnech 13. a 14. června 2003. Zúčastnilo se jej 55 % oprávněných voličů, z nichž se 77,3 % rozhodlo pro vstup do Evropské unie. Přechodná období Vyjednaná přechodná období požadovaná Českou republikou Oblast volného pohybu kapitálu •

Přechodné období na nabývání zemědělské půdy a lesů v délce 7 let pro osoby, které nemají trvalý pobyt na území ČR. Po třech letech bude přechodné období revidováno. Případná změna (tj. zkrácení nebo zrušení přechodného období) může být schválena Radou EU na základě jednomyslného rozhodnutí;

•

Přechodné období na nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce z ostatních členských zemí EU v délce 5 let od vstupu ČR do EU.

Oblast zemědělství •

Přechodné období do 31.12. 2006 na dosažení plné harmonizace hygienických parametrů s podmínkami platnými v EU pro celkem 52 zpracovatelských podniků;

•

Přechodné období do 31.12. 2009 pro již používané klecové systémy pro nosnice, které nesplňují technický požadavek na výšku klece stanovený směrnicí Rady 1999/74/ES.

Oblast daní •

Přechodné období pro zachování snížené sazby daně z přidané hodnoty u dodávek tepelné energie do 31. 12. 2007;

•

Přechodné období na zdanění dodávek stavebních prací pro účely bydlení do 31. 12. 2007;

•

Přechodné období na zachování nižších sazeb spotřební daně u cigaret a tabákových výrobků do 31.12. 2006 pro dosažení 57% úrovně zdanění a jednoleté přechodné období (tj. do konce roku 2007) pro přizpůsobení se novému acquis v této oblasti;

•

Trvalá výjimka osvobozující osoby s obratem nižším než 35 tisíc EUR od registrace plátce DPH;

•

Trvalá výjimka na spotřební daň z lihu u pěstitelského pálení s cílem zachovat tradiční domácí výrobu ovocných destilátů.


39

Oblast energetiky •

Přechodné období pro vytvoření úplných povinných nouzových zásob ropy a ropných produktů do 31. 12. 2005;

•

Přechodné období do konce roku 2004 pro aplikaci článku 18 směrnice 98/30/ES o vnitřním trhu s plynem (liberalizace trhu plynem). Přijetí energetického zákona umožnilo ČR výrazně zkrátit (o 3 roky) žádost o přechodné období na liberalizaci trhu s plynem. Zákonem stanovený harmonogram totiž urychlil oproti původnímu předpokladu proces otevírání trhu s plynem. ČR tak dosáhne Unií požadovaného procenta otevření trhu na 28 % již k 1.1. 2005. Oblast životního prostředí •

Přechodné období do 31.12. 2005 na nakládání s odpady - směrnice 94/62/EC o obalech a obalových odpadech. PO pro dosažení cílových hodnot u recyklace a opětovného využití obalu (článek 6 směrnice);

•

Přechodné období do 31.12. 2010 na kvalitu vody - směrnice 91/271/EEC o městských odpadních vodách (čištění komunálních vod). Jedná se o přechodné období pro praktickou implementaci požadavku na výstavbu čistíren odpadních vod u obcí kategorie 2000 – 10 000 EO (ekvivalentních obyvatel);

•

Přechodné období do 31.12.2007 na implementaci směrnice 2001/80/EC o omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší z velkých spalovacích zařízení (resp. na plnění stanovených emisních limitů pro SO2) pro 2 podniky: teplárnu Přerov a Novou Huť, a.s. Oblast různé

Přechodné období v délce pěti let pro postupný náběh příspěvků do základního kapitálu a rezerv Evropské investiční banky s tím, že k první platbě dojde nejdříve v druhé polovině roku 2005. Vyjednaná přechodná období požadovaná EU Oblast volného pohybu osob Přechodné období v délce až 7 let (ve formátu 2+3+2) na omezení volného pohybu pracovních sil. Během platnosti výše uvedeného aranžmá se však mohou současné a nové členské státy na základě bilaterálních dohod domluvit na liberalizaci pohybu pracovních sil. Některé členské státy, jako např. Irsko a Velká Británie, tak již učinily. Oblast dopravy Přechodné období v délce až pěti let (2+2+1) na vnitrostátní silniční přepravu (kabotáž). Současně recipročně bude platit pro dopravce ze současných a nových členských zemí zákaz provádění kabotáže v ČR. Během platnosti výše uvedeného aranžmá se však mohou současné a nové členské státy na základě bilaterálních dohod domluvit na postupné výměně povolení pro provádění kabotáže včetně možnosti plné liberalizace trhu. Oblast zemědělství

Evropská unie přednášky fázích:

40

Přechodné období na postupný náběh přímých plateb bude uplatněno v následujících dvou

1.fáze – V roce 2004 budou v nových členských zemích budou zavedeny přímé platby odpovídající úrovni 25 % přímých plateb poskytovaných zemědělcům v současných členských státech.. Do roku 2007 budou přímé platby každoročně dále navyšovány o 5 %. To znamená, že v roce 2005 dosáhnou úrovně 30 %, v roce 2006 35 % a v roce 2007 40 %. 2. fáze - V dalších letech pak budou přímé platby postupně navyšovány o 10 % až do roku 2013, kdy by mělo být dosaženo 100 % úrovně přímých plateb současných členských států. EU však navíc přiznala ČR možnost dorovnání přímých plateb z národních zdrojů do úrovně 55 % v roce 2004, 60 % v roce 2005 a 65 % v roce 2006. Od roku 2007 pak bude možné tuto úroveň pro dorovnání každoročně zvyšovat o 10 % až do dosažení stoprocentní úrovně přímých plateb. Dále u komodit, u nichž národní podpora v roce 2003 bude vyšší než daný návrh, pak ČR bude mít možnost dorovnání na úroveň roku 2003 navýšenou o 10 %. V případě bramborového škrobu ČR vyjednala výjimku na dorovnání do úrovně 100 % výše EU. Očekávané efekty členství České republiky v Evropské unii Členství České republiky v Evropské unii bude mít pro českou společnost velmi vážné důsledky. Otázky, s jakými přínosy popřípadě problémy bude spojeno naše členství v této nejrozvinutější integrační organizace na světě, si kladou nejen odborníci, ale i naprostá většina české veřejnosti. Je třeba zdůraznit, že nelze přesně kvantifikovat důsledky vstupu do Evropské unie. Dosavadní zkušenost posledně přijatých ekonomicky méně vyspělých členů EU (Řecka, Španělska i Irska) ale ukazuje, že „dohánění“ vyspělejších států je dlouhodobým procesem, který přináší pozitivní výsledky většinou od druhé dekády po samotném vstupu. Především hospodářský růst na bázi kvalitní restrukturalizace ekonomiky tvoří významný výchozí předpoklad k tomu, aby slabší ekonomiky nebyly při vstupu do vyspělejšího společenství vážně postiženy působením silného konkurenčního tlaku. Tato kapitola se však zaměří nejen na ekonomickou stránku našeho začlenění do EU, ale i na aspekty společenské a politické. Pozitivní aspekty vstupu do EU Hlavní důvody (pozitiva) vstupu naší země do EU můžeme rozdělit do tří oblastí: politické, společenské a ekonomické (hospodářské). Politické důvody Nové příležitosti, spojené se vstupem do Evropské unie, se týkají především zajištění mezinárodního postavení a bezpečnosti ČR v rámci největšího světového integračního seskupení. Členství Česka v Unii je tak spojeno s významnými politicko-bezpečnostními přínosy. Evropská unie je důležitým prvkem bezpečnosti a stability v Evropě. Úzká spolupráce členských států v rovině politické i hospodářské vylučuje mezi nimi ozbrojené konflikty. Váha České republiky jako člena mezinárodního společenství se zvýší. Česko bude moci více než nyní ovlivňovat dění v Evropě i ve světě, k našim názorům jako člena EU se bude přihlížet více, než kdybychom vystupovali mimo integrační seskupení. Politická stabilita uvnitř států Evropské unie je velmi vysoká - v tomto systému založeném na dodržování demokratických principů a uplatňování lidských práv má politický extremismus jen omezené možnosti uplatnění. Česká republika bude moci ovlivňovat politiku a legislativu EU „zevnitř“. Naše země tak bude moci lépe hájit své zájmy, než kdyby zůstala malým státem sousedícím s tak velkou a rozvinutou


41

integrační organizací. Princip subsidiarity umožní naší zemi rozvíjet vlastní národní identitu v širším evropském rámci. Společenské důvody Vstup Česka do EU je samozřejmě podmíněn převzetím a implementací pevně stanovených pravidel členství - komunitárního práva. Acquis communautaire je základním přínosem vstupu, protože přijetí těchto pravidel navrací po řadě desetiletí Česko mezi demokratické evropské státy, sdílející společné hodnoty Evropské unie. EU ve svém komunitárním právu ctí tradiční klíčové funkce státu ve společnosti (i v ekonomické oblasti) a řadu významných funkcí staví po vzájemné dohodě na úroveň celého nadnárodního společenství. Členství v Unii znamená přijetí osvědčeného právního rámce pro řadu základních oblastí života společnosti – zejména v oblasti hospodářské (podnikatelské). Legislativní proces se zjednodušuje - lze rychleji dosáhnout efektivního řešení. Harmonizované právní (společenské) prostředí tak usnadňuje orientaci a vzbuzuje důvěru zahraničních investorů a podnikatelů. Prostředí Unie vyvíjí tlak na efektivní práci soudů, především na rychlé a důsledné řešení případů. V oblasti justice a vnitra dojde ke zlepšení koordinace boje proti mezinárodnímu zločinu (terorismus, praní špinavých peněz, obchod s drogami atd.). V oblasti politiky životního prostředí EU důsledně dbá na zdravé a udržitelné podmínky k životu - vzhledem k omezeným vlastním zdrojům tak bude mít ČR vytvořeny lepší podmínky k řešení problémů v této oblasti. Propracovaný systém ochrany spotřebitele v EU zaručuje, aby každý za své peníze dostal odpovídající zboží a služby v náležité kvalitě. Ekonomické důvody Česká republika bude rovnoprávným účastníkem jednotného vnitřního trhu EU, ve kterém jsou odstraněny překážky pro pohyb zboží, osob (zde je však ČR omezena), kapitálu a služeb. Společný trh působí pozitivně na snižování cen, volný pohyb kapitálu a investic přitom vytváří lepší podmínky pro hospodářský růst. Českým podnikům se tak nabízí rozsáhlé a rostoucí trhy s velkým objemem poptávky. Dojde k odstranění veškerých překážek ve vzájemném obchodě, včetně hraničních kontrol. Rozšíří se nabídka bankovních a finančních služeb. Platnost komunitárního práva na území ČR sníží transakční náklady přímých zahraničních investorů. Tato skutečnost by měla působit jako další silný motiv pro posílení přílivu přímých zahraničních investic s jejich pozitivním vlivem na ekonomický růst. Ke snížení transakčních nákladů by mělo dojít i u domácích podnikatelů. Stabilizace pravidel pro podnikání a zvýšení právní jistoty přinese všem podnikatelům (především těm seriózním) v tomto smyslu značné úspory. Vstup do EU se projeví na celém podnikatelském prostředí ČR - v oblasti ochrany zaměstnanců, spotřebitelů, drobných akcionářů, malých a středních podniků (vymáhání práva při neplnění smluvních závazků, při nerespektování předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti, životního prostředí atd.). Česká republika se plně zapojí do společných a koordinovaných politik EU. Naše podniky a exportéři budou v rámci obchodní politiky lépe chráněni vůči praktikám třetích zemí. Našim zemědělcům se otevře přístup na rozsáhlý agrární trh Unie - začlenění do společné zemědělské politiky jim přinese i navýšení dotací. Zapojení do výzkumných programů usnadní mezinárodní kooperaci i podíl na výsledcích společného výzkumu. ČR bude moci využít své plné účasti ve všech komunitárních programech Společenství.


42

Prostředky ze strukturálních a jiných fondů mohou pomoci Česku překonat některé závažné strukturální problémy (např. vyšší nezaměstnanost v některých regionech) a postupně vyrovnávat hospodářskou a životní úroveň s ostatními členskými zeměmi. Přímá pomoc z fondů EU může dosáhnout maximální výše 4 % hrubého domácího produktu. Po odečtení příspěvků ČR do rozpočtu EU jde o „čistou“ pomoc ve výši 3,2 - 3,3 % HNP (dle dosavadních zkušeností - s ohledem na disponibilitu a kvalitu podávaných projektů – zhruba 2,3 až 2,4 % HDP). Negativní aspekty vstupu do EU Vedle převážně příznivých efektů je však nutno počítat i s problémy (riziky), které jsou se členstvím v EU spojeny. Politicko - společenské aspekty Členstvím v EU převzalo Česko acquis communautaire - a to bude nadřazeno českému právu. Dojde tak k částečnému omezení státní suverenity ČR (nutno dodat, že příslušné pravomoce přejdou ve „prospěch“ sdílené evropské suverenity). Řada aktů sekundárního práva tak bude v ČR aplikována bez souhlasu českých legislativních orgánů. Je třeba připomenout i ten fakt, že samotná implementace acquis znamenala pro Česko značné finanční náklady. V Radě ministrů EU se rozhoduje kvalifikovanou většinou o řadě otázek, které se budou naší země přímo dotýkat. Musíme se tedy připravit na to, že můžeme být přehlasováni a plnit tak opatření, která se nám nebudou příliš líbit. Česká vláda bude při svých rozhodnutích zavázána (a tím omezena) přihlížet k politikám Evropské unie - v oblasti hospodářské, zahraniční, bezpečnostní a vnitřních věcí. Ekonomické aspekty Z hlediska ekonomicých dopadů nemusí náš vstup nutně představovat žádný neočekávaný otřes. Přesto však zřejmě nejzávažnějším problémem české ekonomiky bude vyrovnat se se zostřenou konkurencí na jednotném vnitřním trhu (JVT). Naši konkurenti z EU jsou s prostředím JVT mnohem lépe seznámeni, mají větší zkušenosti s marketingovými a prodejními metodami, jsou lépe vybaveni kapitálem a disponují lepším a kvalitnějším servisem. Rovněž je třeba říci, že české podniky postupně přijdou o komparativní výhodu nižších cen (především pracovní síly) a budou muset obstát v konkurenci založené na rostoucí produktivitě práce a necenových faktorech. To vše může vést např.: •

k tomu, že mnohé podniky v důsledku ostré konkurence zaniknou a určitá odvětví tak budou čelit značným problémům;

•

zánik podniků popř. jejich restrukturalizace zvýší míru nezaměstnanosti;

Ekonomická úroveň České republiky (v roce 2003 cca 63 % průměru HDP EU) nás řadí do skupiny nejméně rozvinutých zemí EU. Nebudeme tedy patřit mezi země, které tvoří „jádro“ evropské integrace a tento handicap budeme muset překonat. Vzhledem k tendencím „narovnání“ cenových hladin na jednotném vnitřním trhu může dojít v české ekonomice k inflačním tlakům (v žádném případě však nelze očekávat cenový šok, o kterém se někdy ve sdělovacích prostředcích diskutuje). Přestože v prvních letech po vstupu budeme patřit k čistým příjemcům ze společného rozpočtu EU (v letech 2004 - 2006 čistý příjem 776 mil. EUR), bude muset naše země přispívat do zmíněného rozpočtu nemalou částkou ( v letech 2004 - 2006 budou platby ČR činit 2574 mil. EUR). Závěr


43

Seznam aspektů vstupu ČR do EU samozřejmě nemůže být vyčerpávající - záleží na úvaze každého, na které body klade důraz, co pro něho osobně může být výhodou a co nikoliv. Je třeba si uvědomit, že pozitiv členství lze dosáhnout pouze za cenu nemalého úsilí a dobrovolného vzdání se samostatného rozhodování státu v určitých oblastech výměnou za podíl v rozhodování společném. Zkušenost dosavadních členských států (zejména těch, které k EU přistupovaly jako hospodářsky slabší) však ukazuje, že výhody vstupu zřetelně převažují nad nevýhodami, že jejich vstup vedl k hospodářské a politické stabilizaci a vzestupu životní úrovně obyvatel.

Evropská unie přednášky 1

Recommend Documents