Evropská témata v českém kontextu Rudolf Kučera
V červnu proběhly volby do Evropského parlamentu, které celkově přinesly vítězství frakci Evropské lidové strany–Evropských demokratů (EPP–ED) s dvěmi sty osmasedmdesáti křesly. Z nových členských zemí tuto frakci nejvíce posílí maďarští zástupci Orbánovy opoziční strany Fidesz. Rozdíl mezi vítěznými lidovci a druhými socialisty je devětasedmdesát křesel, což je dost na to, aby se Unie nevydala cestou dalších centralizačních socializačních kroků, ale málo na to, aby se Evropský parlament dokázal sjednotit na zásadních směrech dalšího evropského vývoje. Navíc se v parlamentu objeví určité změny v rozložení dalších frakcí, například vznikne nová frakce o síle třiceti až čtyřiceti křesel, jejíž předběžný název je Pryč z Evropy, nebo naopak posílí liberální profederalistická frakce o síle sedmašedesáti křesel.
Dva hlavní problémy EU Ke klíčovým otázkám dalšího vývoje patří Pakt stability. Je nesporné, že tento pakt patří k nejdůležitějším nástrojům, který má zabránit rozpadu Unie na soupeřící hospodářské a sociální systémy a nutí všechny vlády, aby jednaly v duchu jakéhosi společného „udržitelného vývoje“. Jeho zachování ve stávajících parametrech nebo jeho změkčení je, a bude proto předmětem toho nejostřejšího politického boje. Téměř celá evropská levice ho chce změkčit, protože bojuje za záchranu stávajících sociálních systémů, hlavních zdrojů svých voličských úspěchů. Dodržování paktu znamená totiž enormní tlak na jejich reformy, které ovšem ohrožují ve svých politických důsledcích všechny vlády. A ještě hlubší otázkou je stávající deficitní financování, kterému většina Evropy propadla. Nová rozšířená Evropa je sice nejsilnějším hospodářským prostorem na světě, ale v konkurenčních globálních poměrech současného světa za sebou táhne dědictví své historie, které nedokáže transformovat tak, aby se stala skutečně globálním hráčem. Je to dědictví národních států z 19. století, které je stále silnější než moderní společné evropanství, například v otázkách Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Je to dědictví finančně náročných, vyspělých sociálních systémů, vzniklých v různých evropských zemích v různou dobu, ale v souhrnu znamenajících nejviditelnější symbol evropské kvality života. Je to bohatství Evropy, nashromážděné během 1
minulých staletí, a její mocný hospodářský potenciál, které stále inspirují vlády k dalším a dalším deficitním krokům, i když na rovině Evropské unie je deficitní rozpočet zakázán. Ve srovnání s ostatním světem je většina Evropanů bohatých, všechny vlády bojují s nedostatkem příjmů kvůli velkým sociálním výdajům a Evropská unie jako celek je relativně chudá, její rozpočet slouží především přerozdělovacím úkolům v rámci Unie. Proto se nelze divit, že mnohé vlády odmítají v souvislosti s dnešním rozšířením navýšit své příspěvky do pokladny Unie a raději se soustřeďují na domácí úkoly. Velmi obecně se dá říct, že pokud se Evropská unie neposune více od spíše konfederativního uspořádání k větší federaci, podobně jak to učinily Spojené státy na konci 18. století, nebude schopná mnohé své ambice naplnit. Jak jsou domácí úkoly vlád obrovské lze ilustrovat na jednom příkladu. Podle čerstvých údajů připlácí Spolková republika Německo ze svého rozpočtu ročně jen na důchody téměř 80 miliard euro (v přepočtu 2,4 bilionu korun). To, že hlavní důchodový systém není kapitálově krytý, ale postavený na podílovém zajišťování, tedy na jakési smlouvě mezi generacemi, ve spojitosti s tím, že na dnešní ženu v Německu připadá průměrně 1,3 dítěte, že délka důchodového věku, tedy doba, po kterou bere důchodce důchod, stoupla na průměrných třicet roků (!) a důchodce dnes pobírá téměř 70 % svého výdělečného příjmu, znamená v souhrnu jen jedno: sociální systém nelze za normálních demokratických poměrů zásadně reformovat a musí i nadále zůstat jednou z hlavních příčin deficitního financování. K dalším klíčovým otázkám bude patřit Ústavní smlouva pro Evropu. Je to dokument pro naprostou většinu evropských vlád absolutně nezbytný, protože si nedovedou představit fungování Unie po dnešním rozšíření o deset států, a v budoucnosti ještě o nějaké další, bez takového zastřešujícího společného ústavně-právního rámce. Ústava sama o sobě nemá vážnější problémy, diskuse se vlastně vedly jen o dvou sporných otázkách. První z nich, poměr hlasů v evropských institucích, se vlastně týkal jen problému politické slušnosti, šlo o to, aby se uznalo, že ti velcí a lidnatí, co platí nejvíc na Unii, by měli mít poněkud větší slovo než ti, co platí méně a mají méně obyvatel. Druhý problém je vážnější, a je to zmínka o Bohu v preambuli ústavy. Na základě konečného rozhodnutí tam není, téměř celá Evropská lidová strana byla pro a socialisté a Zelení proti. Tím se ale Evropská unie zbavuje svého důležitého hodnotového identifikačního znaku, který by byl důležitý v globální komunikaci a soutěži. Nemůžeme být naivní a myslet si, že se žádný střet civilizací dnes ve světě nekoná a že se Evropa může i nadále otevírat příchodu dalších a dalších statisíců a milionů muslimů bez toho, že by dávala jasně vědět, jaké jsou její domácí kořeny, jaké jsou hodnoty, na nichž vznikla. Vykazovat křesťanského Boha z Evropy je neprozíravé, protože naprostá většina lidí, 2
kteří do Evropy přicházejí a budou přicházet, což je přirozené a potřebné, si s sebou své Bohy a proroky přináší a hodlá se řídit svými hodnotami. I když evropské hodnoty momentálně příliš mnoho Evropanů nevyznává a oddává se především konzumu, této univerzální modle všech nenáboženských společností, a různým dekadentním zábavám, neznamená to, že by se chtěli jednou díky demokratickým mechanismům probudit jako cizinci ve „své“ Evropě. Tyto dva okruhy hlavních problémů jsou však především problémy bývalé patnáctky Unie, a nikoli nových členů. Těch se vlastně dotýkají jen zprostředkovaně a ještě jen některých. Podmínky Paktu stability nesplňuje ani jedna z nových zemí a problémy ústavní smlouvy jsou jim také hodně vzdálené. Proto se patrně většina voličů k volbám do Evropského parlamentu nedostavila. Účast pod 30 % byla ostudou, ale nikoli překvapením. Proevropské vlády v nových zemích při přesvědčování veřejností odvedly velmi špatnou práci. A nelze argumentovat tím, že ve starých zemích byla účast sice vyšší, ale také nepříliš vysoká. Za první, nikdy nebyla vysoká, protože od prvních přímých voleb v roce 1979 se udržuje názor, že Evropský parlament je značně bezmocná instituce, ačkoli to již dlouhou dobu není pravda. A za druhé, z četných průzkumů veřejného mínění plyne, že většina občanů mnohých starých zemí Unie byla přesvědčena, že toto rozšíření bylo špatně připravené a předčasné, z čehož vinili stávající vlády. Co se týká dopadu evropských voleb, je možné říct, že ve starých zemích na politických mapách nic nezměnily, v sousedním Rakousku například zvítězili socialisté, ale nikoho to nepřivedlo k úvahám, že by měla padnout vláda, v sousedním Německu socialisté naopak drtivě prohráli, ale vláda i nadále, stejně jako předtím, balancuje na pokraji existence. Jen v České republice se odehrálo malé zemětřesení.
Pád české vlády Zastávám hypotézu, že politické změny v České republice nebyly důsledkem evropských voleb, ale pouze jakýmsi spouštěcím mechanismem v plánech, které tu existovaly již dlouho předtím, než se volby vůbec konaly. Od počátku existence koaliční vlády Vladimíra Špidly existovaly plány, jak tuto vládu rozložit a odstavit od moci. Od počátku totiž nevyhovovala všem těm lidem, kteří byli tak či onak spojeni s tzv. opoziční smlouvou a výtečně se jim dařilo ve „stabilizovaném“ klientelistickém a korupčním prostředí, které tato smlouva vytvářela, či dotvářela z dob minulých. Těmto plánům pak pozoruhodně vycházely „vstříc“ politicky nešikovné a chybné kroky vládní koalice. Prvním z nich byla volba prezidenta republiky, během níž si naprostá většina představitelů koalice dokázala o sobě u 3
veřejnosti vytvořit obraz velmi neschopných politiků. To, že si sami sociální demokraté odmítli zvolit Miloše Zemana „svým“ prezidentem, bylo počátkem jejich vlastního rozkladu. Dalšími kroky byla neschopnost zvolit si ze svého středu šéfa NKÚ, chybná volba Miloše Kužvarta evropským komisařem, nominace všestranně slabého Libora Roučka do čela kandidátky do Evropského parlamentu a v neposlední řadě celá řada dalších nezdařených pokusů někoho ze sociální demokracie někam nominovat a prosadit. A krátce před koncem svého vládního období začal premiér slibovat svým straníkům, že koaličním partnerům vezme ministerstva dopravy a místního rozvoje, která se stala v souvislosti se vstupem do Unie mimořádně atraktivní z hlediska toků peněz do České republiky. Hlavní vize Vladimíra Špidly, kterou po jistou dobu oslovoval voliče, udržet a reformovat sociální systém v České republice, se ukázala nad jeho síly. Celý tento systém je i nadále vážně ohrožen, neskýtá občanům žádné dlouhodobější jistoty a jeho reforma ani nezačala. Opravdu smutné pak bylo jeho odvolávání se na švédský model, který, kdyby ho skutečně znal, by mu nemohl být inspirací hodnou napodobení. Je to model specificky švédský – Švédsko je velmi bohatý stát (na základě vysokých daní, z nichž má úlevy jen asi pět tradičních švédských koncernů) –, kontrolovaný do nejmenších podrobností, velmi nepřátelský vůči rozvoji občanské společnosti a absolutně nepřenositelný do jiné země. Je to stejně naivní, jako se dříve tvrdilo, že Československo napodobí po první světové válce švýcarskou konsociační demokracii. K řešení jednoho z hlavních evropských problémů neměl tedy Vladimír Špidla nic, co by podstatného řekl, a už vůbec nic, co by srozumitelně oslovilo českou veřejnost. Přechod na kapitálově krytý důchodový systém je v českých poměrech zatím utopií, protože stát nemá a dalších minimálně deset let nebude mít na jeho základní finanční zajištění. Cesta, kterou navrhují komunisté je méně utopická, ale stejně extrémní: postupně zvyšovat povinné sociální a zdravotní pojištění a hlavně netolerovat jeho neplacení velkému množství velkých a středních firem v Čechách. Dlouhodobě by to ovšem také nebylo řešením, protože v dnešním Německu už stouply příspěvkové příjmy v pěti hlavních pilířích sociálního pojištění – důchodovém, zdravotním, nezaměstnaneckém, pečovatelském a zaměstnaneckých komorách – na 270 miliard euro a stejně to nestačí. V Čechách je přitom nutné vycházet z faktu, že mírně nadpoloviční většina české společnosti žije z podprůměrných příjmů a spoléhá se na stát a jeho přerozdělovací schopnosti. Tito lidé očekávají, že jim stát bude schopen řešit jejich problémy nikoli ze dne na den, ale stabilně a s jistou perspektivou. A to jim tato vláda nebyla schopná předvést. Proto je KSČM stále tak značně oblíbená a proto se odmítá zásadně distancovat od své minulosti, ví totiž, že této většině lidí až tolik nevadí, že v minulém režimu komunisté potlačovali svobody, 4
a že vzpomínají na zajišťování tzv. výdobytků socialismu. Všichni měli práci (na to, že existovala pracovní povinnost se zapomnělo), jistotu příjmů (že byly ubohé se zapomnělo) a jistotu sociálního zabezpečení. A pro tyto lidi zůstává Evropská unie i nadále kapitalistickým útvarem, vůči němuž je potřeba mít se na pozoru. Nebo v nejlepším případě útvarem, v němž je život spojen s tak vysokou mírou rizik, že to přesahuje duševní obzory těch, kteří prožili většinu života v tzv. reálném socialismu s jeho předurčenými rituály. Skutečnost, že úspěšné fungování v rámci Unie nezbytně vyžaduje celou řadu dalších reformních kroků, není velké části české veřejnosti zjevná a vláda je o tom nebyla schopná přesvědčit. Odpor vůči krokům vlády byl značný, a to neustále podlamovalo její snahy. Problém spočívá v tom, že ve stejné nebo podobné situaci bude každá příští vláda, ať už přinese program jakýchkoli jiných reformních kroků. Nezbývá proto nic jiného, než čekat, až nějaká skutečná hlubší krize přiměje veřejnost k hlubší reflexi nastalé situace a k požadavkům na odpovídající kroky politických představitelů. Druhou základní chybou této vlády bylo podcenění těch, kteří měli od počátku zájem na jejím pádu. Byla to vláda po dlouhé době většinová, i když s minimální většinou, ale spoléhala se na to, že tuto většinu v parlamentu udrží. Tento předpoklad byl sice správný, protože vláda přežila všechna hlasování o důvěře i nedůvěře, jenže s tím musela počítat i fronta jejích nepřátel. Proto se jejich úsilí soustředilo na rozklad zevnitř. První rozkol začal, jak jsem se již zmínil, nezvolením Miloše Zemana prezidentem, po níž mnozí jeho příznivci dali hlas Václavu Klausovi. Druhý útok směřoval na základní svorník koalice, na dohodu mezi Vladimírem Špidlou a Cyrilem Svobodou, tedy ČSSD a KDU-ČSL. Předseda KDUČSL byl vyšachován a nahrazen Miroslavem Kalouskem, který však odmítl vstoupit do vlády, čekaje na svou další vyšší šanci. Po pádu Svobody začal hon na samotného Špidlu, který začal praktikovat jakousi zvláštní taktiku, spočívající ve fázování kroků: jeden krok kupředu v reformě, nebo proti svým oponentům, a jeden krok nazpět, nazpět od vlastního předsevzetí a vstřícný vůči oponentům. Celkový výsledek však nebyl postup vpřed, ale dozadu, a to především v očích veřejnosti a svých stoupenců. A v politice patrně víc váží schopnosti vést věci dopředu než nepochybná slušnost a poctivost tohoto jednoho z mála přesvědčených socialistů v Čechách. A tak se s postupným úpadkem obrazu vůdce strany a vlády začal vynořovat a vystupovat do popředí druhý muž této spíše volební koalice než politické strany, která si říká ČSSD. Na tomto mladíkovi je na první pohled zjevné, že není úplně svobodný ve svých rozhodnutích a že nikdy nic skutečně neřídil. Patrně proto byl zvolen. Nechci nyní spekulovat o možných loutkářích, protože je jich patrně víc. Jedno je však opět zjevné: minimálně jedné jejich části jde o to, aby definitivně nebo na dlouhou dobu marginalizovala 5
ČSSD a etablovala na politické scéně dvě dominantní strany, ODS a KSČM, které si ke svému vládnutí vždy někoho z menších přiberou. Tím by se vlastně podařilo to, co se nezdařilo přes pokusy změnit volební zákon. Co nešlo legálně, se patrně podaří manipulacemi. Ostatně pluralitní demokracie jsme si už užili dost a nyní nastal čas nastolit i v Čechách něco na způsob vlády Vladimíra Putina, kterou bychom odborně mohli nazvat „řízená demokracie“. Tak by se naplnil známý výrok amerického politologa Fareeda Zakarii, že čím více demokracie, tím méně svobod.
Jsou vůbec potřebné reformy, a když ano, tak jaké? Již nyní slyším, jak se ozývají námitky: a co reformy, kdo bude dělat reformy, ty přece musíme udělat! Nutně nemusíme, a hlavně záleží na tom, jaké, odpovídám. Můžeme se chovat jako za komunismu a čekat, až věci dojdou tak daleko, že propukne velká krize. Nebo začít jednat, jenže k tomu je nutný celospolečenský konsensus, aby vlády, které začnou něco podnikat, brzy nepadly. Reformy v Čechách jsou velkým a oblíbeným mýtem médií, které ovšem naprostá většina politiků vážně vůbec nebere. Rádi tuto hru ovšem hrají, protože vědí, že to média a část veřejnosti uspokojuje. Evropská unie nás ostatně také povzbuzuje k reformám, protože tam tuto hru také mnozí rádi hrají, i když sami nejsou schopni žádné vážné a podstatné reformy udělat. Měli bychom si proto říct, o jaké reformy vlastně má jít. Na jedné straně patrně o reformu sociálního systému, a na druhé straně o reformu daňovou, umožňující větší hospodářský růst. Obě strany reforem by měly být provázané, ale, bohužel, to se zatím nikomu v Evropě příliš nedaří, menší starosti mají pouze ti, kteří hospodářsky prosperují. Ale i ti se dnes vážně zamýšlejí nad tím, jak dlouho se jejich prosperita dá udržet v dnešním globálním prostředí, v němž se soupeření velkých celků neustále zostřuje. V poslední době se v naší publicistice objevují úvahy o tom, že nové země Unie mají v průměru vyšší hospodářský růst než staré země a že jim proto patří budoucnost. To je sice pravda, ale je to pravda jen dílčího pohledu. Za první je nutné vzít v úvahu, že každá země, která se dostává z nějaké hospodářské mizérie, má vyšší hospodářský růst, například mnohé tehdy nové spolkové země Německa měly zpočátku vysoký hospodářský růst, některé až 7 %. A kde jsou dnes? Slušně vyjádřeno, postupně upadly do dřívější zaostalosti v růstu. Hospodářský růst není totiž vůbec tím nejdůležitějším faktorem. Možná že větší význam mají další faktory a že teprve jejich komplexní posouzení s růstem nám může podat realističtější obraz vyhlídek jednotlivých zemí. Dalším faktorem je například HDP na hlavu. 6
Tak například Švýcarsko má hospodářský růst 1 %, ale v HDP je po Lucembursku druhé v Evropě. Podíváme-li se tedy na tabulku HDP na hlavu (v roce 2001), vidíme následující obraz zemí EU: na prvním místě je Lucembursko – 57720 dolarů –, na druhém Dánsko – 39000 dolarů –, třetí je Rakousko – 33492 dolarů –, čtvrté Švédsko – 33242 dolarů –, ale páté již Německo – 32855 dolarů –, pak Finsko, Nizozemsko, Belgie, ale také Francie – 30374 dolarů. Na konci této tabulky jsou seřazeny všechny nové země bez výjimky: Slovinsko – 12010 dolarů –, Česko – 5555 dolarů (podle posledních údajů jsme na tom prý již mnohem lépe) –, Polsko – 4758 dolarů –, Estonsko – 3457, atd. Hospodářský růst není tedy v korelaci s HDP na hlavu. Dalším faktorem je rozpočtové saldo v procentech HDP v roce 2003. Tady jediné Estonsko má plusové saldo 2,6 %, všechny ostatní nové země pak mají minusové: nejvyšší Česko – -12,9 % –, pak Malta – -9,7 % –, Kypr – -6,3 % –, následuje Maďarsko – -5,9 % –, Polsko – -4,1 %, atd. Naopak ze starých členů má plusové saldo celkem šest zemí: na prvním místě Finsko – 2,3 % –, pak Dánsko – 1,5 %, následují Švédsko, Španělsko, Belgie a Irsko. Inkriminované Německo má také minusové (-3,9 %), ale je stále menší, než mají mnohé nové země s lepším hospodářským růstem, stejně tak Francie (-4,1 %). Podíváme-li se na faktor nezaměstnanosti, vidíme podobný obrázek (jde o údaje z roku 2001). Německo mělo nezaměstnanost 7,36 %, Francie 10,96 %, Itálie 10,69 %, Irsko 11,22 %, ale Finsko s velkým hospodářským růstem dokonce 13,44 % nebo Španělsko 18,7 %. Přitom Finsko má téměř osmkrát větší HDP na hlavu než Polsko a desetkrát větší než Estonsko. A uveďme ještě jednou Švýcarsko – růst 1%, HDP na hlavu 25837 dolarů a nezaměstnanost 3,41 %. Z toho je vidět, že je třeba posuzovat jednotlivé faktory v jejich celku a vzájemné korelaci, abychom si udělali správný obraz. K tomuto obrazu je tedy třeba říct, že hospodářský růst je důležitým faktorem, ale nikoli tím nejdůležitějším. Podíváme-li se totiž na mapu Evropy podle modelu z roku 2003, vidíme, že absolutně nejbohatší a nejproduktivnější je tzv. evropský či modrý banán, pásmo, které se táhne od Irska přes jižní části Velké Británie, Nizozemí, Belgii, k nim přiléhající západní části Německa, Porýní, Bavorsko, západní Rakousko, severní a část střední Itálie. Vedle toho jsou ostrovy jako oblast okolo Madridu, Paříže, celé Dánsko, oblast okolo Stockholmu, velká část jižního Finska a pak z nových zemí jen Praha. Jestliže tedy někdo chce mluvit o dvourychlostní Evropě, pak by měl vycházet z toho, že její možné jádro je pouze výše zmíněný prostor. Evropa se svým nedávným rozšířením nedostala do vážnějších problémů, než jaké měla předtím. Rozdělení na chudé a bohaté země či oblasti zůstalo stejné, a možná se 7
bude v budoucnosti ještě v některých případech zvětšovat. Projev vyššího hospodářského růstu na dalších faktorech, jako je třeba produktivita na hlavu, může totiž trvat desítky let. Čerpání z fondů Unie, což je další heslo našich a dalších politiků z nových zemí, žádnou výraznou pomoc nepředstavuje, může být důležité, avšak pouze za předpokladu vnitřních reforem každé země. Irsko by se nikdy na všestrannou růstovou linii nedostalo, kdyby neprovedlo řadu zásadních vnitřních reforem. Řecko, které bylo také po svém vstupu příjemcem z fondů, totiž ve srovnání s Irskem nedopadlo nijak slavně. V roce 2001 mělo HDP na hlavu 13483 dolarů, zatímco Irsko 21960 dolarů. Těmito příklady jsem pouze chtěl naznačit, že by bylo zapotřebí provést základní rozvahu nad tím, jaké vlastně reformy se mají v Čechách provádět, k čemu mají směřovat a jak by měly být načasované. Naše budoucí existence v Evropské unii vyžaduje především reflexi toho, v jaké situaci se dnes nachází Evropská unie a jak vlastně v jejím rámci probíhají pokusy o reformy stávajících daňových a sociálních struktur, aby se udržely a případně rozvinuly potenciální možnosti tohoto nesporně velkého hráče v celosvětové soutěži. V Čechách si nemůžeme hrát na vlastním písečku a ignorovat to, co děje nejen v našem společenství, v Unii, ale i v širším globálním měřítku, v naší transatlantické civilizace. Od této doby budeme mnohem více než dříve spoluprožívat její vzestupy a pády, její problémy a konflikty. Cílem by určitě mělo být, abychom příliš dlouho nezůstali ve druhé, zaostávající části dvourychlostní Evropy. Toho se však nedá dosáhnout pouze za pomoci hospodářských nástrojů, nýbrž hlavně sdílením určitých hodnot, které jsou hlavním faktorem ve všech možných úspěších, ať již politických, hospodářských, sociálních nebo kulturních. Buď se Evropa jako celek vrátí ke svým hodnotám, na nichž vznikla, nebo vyjde z nějaké nové a další krize opět oslabena, podobně jako ji oslabily obě světové války. Pak by se možná na dlouho prohospodařily všechny ty nesporné obrovské výsledky dosavadního integračního procesu, který po druhé světové válce začal v západní části Evropy a v uplynulém desetiletí se rozšířil i na druhou polovinu Evropy. – červenec 2004 –
8
