Evropská měnová unie

Bankovní institut vysoká škola Katedra financí a ekonomie

Evropská měnová unie vývoj, současnost a výhledy Diplomová práce

Autor:

Bc. Václav Havlíček Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

duben, 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Liberci dne 23.4.2015

Bc. Václav Havlíček

Poděkování Děkuji panu Ing. Stanislavu Heczkovi, Ph.D., za odbornou pomoc, cenné rady a připomínky, kterými mne vedl při zpracování této práce.

Anotace Hlavním cílem práce je zachytit vznik a formování Evropské měnové unie, společně s výhledem na další vývoj. Dále pak rozebrat příčiny současné krize eura. Část práce pojednává o přijetí eura v České republice. S tímto problémem také souvisí zkoumání provedené komparativní metodou a metodou statistické analýzy za pomoci anonymního dotazníku, který byl sestaven tak, aby podal informaci o názoru občanů ČR k tématu přijetí eura v České republice.

Klíčová slova: Evropské integrační snahy, Evropský měnový systém, krize eura, perspektivy eura.

Annotation The main purpose of the diploma thesis is to chart the origin and the formation of the European Monetary union and concurrently the view of further development. In the next part of the thesis are analyzed the causes of the current euro crisis. In addition there is dealed with the euro adoption in the Czech Republic. This is connected with the evaluation of questionnaires, which have been set up to give information about the view of Czech citizens on the topic of euro adoption in the Czech Republic. Key words: European integration efforts, the European Monetary System, the euro crisis, perspectives of the euro.

Obsah Úvod............ ............................................................................................................................... 8 1. Vznik a formování Evropské měnové unie .................................................................... 11 1.1 Integrační snahy v západní Evropě a jejich vyústění do měnové unie .......................... 17 1.1.1

Římské smlouvy a jejich vliv na další transformační proces v západní Evropě ..................................... 19

1.1.2

Pád komunismu v zemích střední a východní Evropy ............................................................................ 22

1.1.3 Od Amsterodamu k Lisabonu ................................................................................................................. 25

1.2 Vývoj integrace v měnovém systému ............................................................................ 27 1.2.1

Počátky měnové kooperace a rozvoj měnové integrace ......................................................................... 28

1.2.2

„Had v tunelu“ ...................................................................................................................................... 30

1.2.3

Politická a ekonomická situace po „Hadu v tunelu“ ............................................................................. 32

1.3 Evropský měnový systém – cíle, nástroje a strategie .................................................... 34 1.4 Vznik a vývoj eurozóny................................................................................................. 38 1.4.2

Význam a postavení Evropské centrální banky v měnové unii ............................................................... 43

1.4.3

Euro a finanční trhy ............................................................................................................................... 45

2. Současná krize eura .......................................................................................................... 47 2.1 Krize eurozóny a její dopady na členské země Evropské měnové unie ........................ 49 2.2 Euro a jeho budoucnost z hlediska globální měny ........................................................ 53 2.3 Česká republika a přijetí eura ........................................................................................ 58 2.3.1

Přínosy a náklady společné měny .......................................................................................................... 59

2.3.2

Konkrétní dopady zavedení eura na ekonomiku České republiky .......................................................... 63

2.3.3

Přínosy a náklady spojené s odkladem přijetí eura v České republice .................................................. 68

2.4 Perspektivy rozšíření eura ............................................................................................. 71 2.4.1

Budoucnost Evropské měnové unie ........................................................................................................ 71

2.4.2

Euro v konkurenčním boji s dalšími globálními měnami ....................................................................... 74

3. Průzkum názorů českých občanů a analýza získaných informací ............................ 77 3.1 Spokojenost s členstvím ČR v EU................................................................................. 77 3.1.1 Spokojenost s členstvím ČR v EU, rozdělena na tři základní skupiny – studenti, pracující a důchodci 78

3.2 Souhlas s přijetím společné měny euro v ČR ................................................................ 79 3.2.1 Souhlas s přijetím společné měny euro v ČR, rozdělená na tři základní skupiny – studenti, pracující a důchodci .............................................................................................................................................. 80

3.3 Do kdy přijmout euro?................................................................................................... 81 Závěr.. ...................................................................................................................................... 82

6

Použitá literatura a prameny ................................................................................................ 86 Seznam zkratek: ..................................................................................................................... 90 Seznam obrázků, tabulek a grafů: ........................................................................................ 91 Seznam příloh: ........................................................................................................................ 92

7

Úvod V okamţiku zahájení integračních snah v západní Evropě po skončení druhé světové války bylo jen obtíţně moţné si představit, ţe o několik desetiletí později bude Evropa vypadat zcela jinak, a to nejen ve smyslu vytýčených hranic, ale rovněţ ve smyslu vzájemné kooperace mezi evropskými státy v politické, ekonomické, bezpečnostní i sociální oblasti. Jestliţe integrační snahy v západní Evropě byly víceméně přirozeným důsledkem vývoje Evropy po druhé světové válce a jejího rozdělení na dva bipolární světy, v současné době představuje Evropa integrovaný a do jisté míry i sebevědomý kontinent, který se prezentuje nejen politickou či vojenskou stabilitou, ale například i společnou měnou v některých evropských zemích. Vedle silného globalizačního vlivu narůstá význam a vliv moderních informačních a komunikačních technologií, které vedou k provázanosti národních ekonomik a sociálních systémů. Vznik Evropských společenství, ze kterých se později zformovala Evropská unie, bylo jasným signálem toho, ţe na společenské, hospodářské a ostatně i politické změny je nezbytné reagovat adekvátně a pokud moţno systematicky a flexibilně. Evropská integrace ve 20. století se stala příkladem mnoha dalších integračních snah a tendencí, přičemţ je moţné konstatovat, ţe evropští politici si správně uvědomili nutnost integrovat se nejen ekonomicky (jak tomu bylo na počátku integračních snah), ale rovněţ politicky – zavedení jednotné měny euro bylo pomyslným vyvrcholením evropských integračních snah v podobě, jakou Evropa do té doby dosud nepoznala (a je otázkou, zda ji vůbec někdy ještě překoná). Česká republika je sice plnohodnotným členem Evropské unie, nicméně dosud nevstoupila do projektu jednotné evropské měny. Důvody jsou v zásadě dvojího charakteru – jednak totiţ Česká republika dlouhodobě nesplňovala příslušná kritéria, aby mohla jednotnou evropskou měnu přijmout, a jednak neexistovala skutečně relevantní politická vůle připravit českou veřejnost na jednotnou evropskou měnu a seznámit ji s objektivními výhodami i nevýhodami jednotné měny. Česká republika tak spolu s některými dalšími členskými státy Evropské unie stojí mimo měnovou unii a je otázkou, zda do měnové unie stihne vstoupit 8

dříve, neţ z ní začnou dobrovolně či pod nátlakem vystupovat někteří její stávající členové (v tomto směru se nejčastěji hovoří o Řecku). Předmětem této diplomové práce je Evropská měnová unie se zaměřením na její vývoj, současnost a výhledy. Práce je rozdělena do dvou primárních částí, a sice na část teoretickou a na část praktickou. Zatímco teoretická část diplomové práce se zabývá problematikou Evropské měnové unie z pohledu teorie, praktická část je jiţ věnována současným problémům jednotné evropské měny a tomu, jaký vztah k jednotné evropské měně zaujímá česká politická i ekonomická reprezentace. Teoretická část diplomové práce se tedy primárně věnuje vzniku a formování Evropské měnové unie. Nejprve je poukázáno na integrační snahy v západní Evropě a jejich vyústění do měnové unie a poté na vývoj integrace v měnovém systému. Evropský měnový systém je příznačný tím, ţe má formulovány určité konkrétní cíle, k jejichţ dosaţení vyuţívá celou řadu relevantních instrumentů a rozličných strategií. Právě cíle, nástroje a strategie Evropského měnového systému jsou předmětem zájmu další pasáţe teoretické části této diplomové práce. Následuje pojednání o významu a postavení Evropské centrální banky v měnové unii. Závěr teoretické části diplomové práce je věnován obecně euru jakoţto jednotné evropské měně a problematice finančních trhů. Praktická část diplomové práce se týká současné krize eura, tedy nejen krize eurozóny a dopadům krize na jednotlivé členské země Evropské měnové unie, ale rovněţ euru a jeho budoucnosti z hlediska globální měny. V rámci praktické části diplomové práce je adekvátní pozornost věnována také České republice a otázkám, spojeným s přijetím eura – je poukázáno nejen na faktické přínosy a náklady společné měny, ale rovněţ na konkrétní dopady zavedení eura na ekonomiku České republiky. Nelze jakkoliv predikovat přijetí eura v České republice v určité konkrétní době; a proto je v souvislosti s jednotnou evropskou měnou nutné zmínit také přínosy a náklady spojené s odkladem přijetí eura v České republice. Závěr praktické části diplomové práce patří úvahám o moţných perspektivách rozšíření eura, o tom, jaká je vlastně budoucnost Evropské měnové unie a v neposlední řadě pak rovněţ o tom, jak si stojí (a bude stát) euro v konkurenčním boji s dalšími globálními měnami. 9

Cílem této diplomové práce je zachytit a popsat historii a vývoj Evropské měnové unie a to včetně odhadu případného dalšího vývoje. Kromě tohoto primárního cíle je ovšem nezbytné stanovit ještě cíle sekundární. Prvním sekundárním cílem diplomové práce je zjistit, do jaké míry narušila doznívající globální a ekonomická krize vztahy mezi členskými státy Evropské měnové unie a jak je tedy fakticky i potenciálně ohroţena míra jejich další kooperace v oblasti posilování jednotné evropské měny. Druhým sekundárním cílem této diplomové práce je zjistit, zda je skutečně euro jakoţto jednotná evropská měna pro Českou republiku přínosné, anebo zda je naopak efektivnější pro podniky i občany zachovat stávající měnu – tedy českou korunu. K objektivnímu posouzení názorů občanů ČR v otázce přijetí eura jako společné měny, byl pouţit veřejný průzkum, který je součástí této diplomové práce. Prostřednictvím primárního cíle diplomové práce tak lze objektivně dospět k poznání, jeţ dovolí zabývat se relevantním způsobem rovněţ problematikou týkající se formulovaných cílů sekundárních. Provázanost primárního cíle s cíli sekundárními je zřejmá, přičemţ je nadbytečné s ohledem na charakter a smysl diplomové práce formulovat ještě konkrétní hypotézy za účelem jejich potvrzení či naopak vyvracení. Formulované cíle jsou v tomto směru dostatečné samy o sobě. Primární metoda, která bude v rámci zpracování této diplomové práce aplikována, bude metoda komparativní, neboť právě tato metoda se svou povahou, charakterem a také s ohledem na formulované primární i sekundární cíle této diplomové práce jeví jako metoda zřejmě nejvhodnější. Komparativní metoda tak bude zaloţena na komparaci názorů jednotlivých odborníků na problematiku Evropské měnové unie a jednotné evropské měny, přičemţ tyto názory budou systematicky konfrontovány s názory a zjištěnými poznatky autora této práce. Kromě metody komparativní bude k vypracování diplomové práce vyuţita rovněţ metoda analogie a dedukce a v neposlední řadě i metoda statistické analýzy, která je úzce spojena s matematickou metodou, jeţ postihuje závislosti mezi jednotlivými zkoumanými veličinami. 10

1.

Vznik a formování Evropské měnové unie Evropská měnová unie je spolu s hospodářskou oblastí zřejmě nejrozsáhlejší,

nejzásadnější a přitom i nejkontroverznější projekt, do kterého se představitelé Evropské unie za celou dobu integračních snah pustili. Ona kontroverze je způsobena tím, ţe na jedné straně přijetí společné měny završilo dosavadní integrační proces, na straně druhé ovšem nejsou všechny členské země Evropské unie zároveň i členy Evropské měnové unie. Navíc vstup příslušných zemí do Evropské měnové unie v podstatě vedl ke ztrátě jejich suverenity v oblasti monetární politiky. Je to poprvé v historii, co se tak velká skupina států rozhodla dobrovolně vzdát svých národních měn ve prospěch měny jediné. Přestoţe je kaţdá měna a péče o její stabilitu spojena neoddělitelně s hospodářským vývojem, má také velmi významné postavení jako jeden z atributů státní suverenity a národní identity. Málokterá věc je mezi lidmi kterékoliv země spojena s tak silnou identifikací jako národní měna, s níţ se kaţdodenně setkávají a která je jim prostředkem pro uspokojení vlastních potřeb. Z hlediska těchto faktorů Evropská unie tak výrazný přelom ještě nezaţila.1 Poţadavek na vytvoření jednotné evropské měny nebyl v rámci postupného vývoje evropské integrace náhodný, ale spíše vyplýval z přirozeného vývoje – ekonomická integrace spojená s důrazem na svobodu volného pohybu osob i kapitálu byla víceméně naplněna, tudíţ bylo nezbytné celý integrační proces posílit i měnově. A právě vytvoření jednotné evropské měny, která způsobí zánik tradičních měn národních států, byla zcela jistě důvodem jak výrazným způsobem posílit politickou úroveň evropské integrace. Společná měnová politika se fakticky stala součástí Hospodářské a měnové unie, kdy navazovala na vytvoření jednotného společného trhu. Vývoj měnové integrace tedy postupně dospěl aţ k samotnému vzniku Hospodářské a měnové unie. Přestoţe ekonomický vývoj probíhal v členských zemích Evropské unie rozdílně (například chudý evropský jih ve srovnání s bohatým Německem), splnění kritérií pro vstup do měnové unie byl na jednu stranu obtíţný (a to především z ekonomického hlediska, kdy bylo nutné splnit příslušná 1

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 11

11

kritéria), avšak na stranu druhou preferovaný z politického hlediska (čím více států do společné měnové politiky totiţ vstoupilo, tím důvodněji bylo moţné očekávat, ţe se Evropská unie jako celek stane silnějším subjektem mezinárodní politiky a stability). Konstituování a fungování Hospodářské a měnové unie představuje ovšem směsici základních problémů, se kterými se evropská integrace potýkala a potýká, jako jsou2 1) dynamika budování celého projektu; 2) rozdílné přístupy a motivy jednotlivých států; 3) otázky přesunu pravomocí na nadnárodní úroveň; 4) diferencovaná integrace; 5) dosahování kompromisů v základních otázkách; 6) rozhodovací proces; 7) stanovení základních pravidel a jejich změny; 8) kritéria vstupu; 9) konflikty mezi členskými státy; 10) vztahy mezi institucemi. Přestoţe hospodářská a měnová unie mají představovat synergický celek, ve skutečnosti tomu tak stále ještě není a je otázkou, zda vůbec někdy bude. Hospodářská politika relevantního integračního stupně ještě nedosáhla na rozdíl od měnové politiky, kde sice nedošlo k ideálnímu (poţadovanému) stavu, tedy přijetí jednotné měny všemi členskými zeměmi Evropské unie, avšak euro se přesto stalo významnou světovou měnou, konkurující mimo jiné i americkému dolaru. V souvislosti se vznikem eura jakoţto jednotné a společné měny Evropské unie postupně vyvstala otázka jejího významu, který se sebou euro jakoţto nová globální měna ponese, jakoţ i to, do jaké míry euro způsobí změnu v oblasti světového finančnictví a bankovnictví. Lze konstatovat, ţe euro konkuruje především americkému dolaru, nicméně jeho globální význam, jakoţto alternativy pro globální měnu, v posledních letech klesá, coţ lze přičíst zejména špatné ekonomické situaci členských zemí Evropské měnové unie.

2

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 11-12

12

Teoreticky by se společná měna mohla stát klidným bodem devizového trhu, útočištěm zklamaných, především těch, které zklamal dolar. Neţ však evropské peníze tuto sílu získají, musí potvrdit svou existenci, která je v důsledku finanční krize nejistější neţ kdykoli předtím. Spory o pomoc Řecku a ostatním periferním zemím zase prohloubily staré ideologické propasti. Ty nejhlubší jsou mezi Paříţí a Berlínem.3 V souvislosti s doznívající globální a ekonomickou krizí se v České republice setrvale objevují diskuse o významu eura pro tuzemské podnikatele a potaţmo i pro občany naší země, stejně vytrvale se ovšem objevují rovněţ kritici společné evropské měny. Je proto otázkou, kdy rovněţ Česká republika kromě svého členství v Evropské unii doplní svou účast v projektu společné evropské měny. Bez ohledu na současnou politickou reprezentaci a s ohledem na faktické výstupy Evropské měnové unie nelze důvodně očekávat, ţe by se čeští občané i podnikatelé dočkali eura v dohledné době. Výhody samostatné měny a samostatné národní měnové politiky budou významné v případě, kdy by jednotná měnová politika Evropské centrální banky přestala vyhovovat hospodářské situaci České republiky. Na druhou stranu je však postavení národní měny s nepatrným podílem na obratu devizových trhů, jako je česká koruna, značně nestabilní. K vysoké volatilitě jejího kurzu přitom vůbec nemusí dojít jen pod vlivem faktického nepříznivého vývoje její ekonomiky, ale jiţ pod pouhým dojmem z nepříznivého vývoje jiných, podobných ekonomik.4 Stran vzniku a formování Evropské měnové unie a potaţmo budoucího postavení eura jakoţto globální měny nejen v rámci Evropské měnové unie, ale rovněţ z hlediska jeho případného zavedení v České republice a v dalších členských zemích Evropské unie, jeţ dosud stojí mimo Evropskou měnovou unii, je moţné formulovat jen obtíţně moţnosti, přínosy a dopady jednotné evropské měny jako takové. Jinými slovy řečeno, jakékoliv predikce ohledně jednotné evropské měny jsou úzce spjaty s vývojem evropské a potaţmo světové ekonomiky, s politickou stabilitou a s tím, jak definitivně zvítězí globalizační nebo naopak lokalizační proces. Důleţitý bude rovněţ další vývoj hospodářské integrace v Evropě.

3

ECKERT, D. D. Světová válka měn: euro, zlato nebo jüan – která z měn se stane nástupcem dolaru? Praha: Grada Publishing, 2012. str. 11 4 HELÍSEK, M. a kol. Euro v ČR z pohledu ekonomů. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. str. 13

13

Jestliţe hospodářskou unii je moţné interpretovat jako institut, který je fakticky limitován jednotlivými členskými státy, tudíţ není dosud realizovaný podle dřívějších představ a odhadů, měnová unie víceméně funguje, byť existuje celá řada problémů, spojených s jednotnou evropskou měnou. Hospodářská unie na jedné straně se s Měnovou unií na straně druhé vzájemně v podmínkách stávající podoby a fungování Evropské unie jako celku doplňují a podporují, byť kladou důraz na jiné faktory. Evropská měnová unie spočívá ve správě společné evropské měny, přičemţ v rámci měnové unie se jedná o faktický výkon předmětné politiky. Na rozdíl od hospodářské unie, která stojí na decentralizované struktuře Evropských společenství jakoţto společenství států, unie měnová přenáší pravomoci v oblasti monetární z členských států (respektive z jejich centrálních bank) do oblasti centrálně řízené. Zavedení jednotné společné měny v rámci evropské měnové unie se stalo jakýmsi vyvrcholením snah o podobu měnové unie na území evropského kontinentu. Lze tedy souhlasit s tím, ţe země, které se staly součástí měnové unie, opustily tradiční rozdělení státu a centrální banky, protoţe tu chybí protiklad rozpočtové funkce státu a měnové úlohy národní centrální banky. Ten byl nahrazen nesymetrickým protikladem národní hospodářská politika versus nadnárodní měnová politika Evropské centrální banky. Precizní vymezení kroků pro realizaci a fungování měnové unie, které je obsaţeno v původní Smlouvě o Evropských společenstvích, stojí v kontrastu k definování hospodářské unie, respektive zbylé části Hospodářské a měnové unie.5 O Evropské měnové unii lze konstatovat, ţe tato fakticky představuje vytvoření nadnárodní měnové politiky členských zemí Evropské měnové unie, přičemţ v souvislosti s vývojem integrace v rámci měnové politiky je zřejmé, ţe zvolena byla primárně takzvaná silná varianta měnové unie. Zatím co totiţ ve slabých měnových uniích členové měnové unie akceptují pevně stanovené bilaterální měnové kurzy a jejich centrální banky jsou zavázány tyto příslušné měnové kurzy bránit, silná varianta měnové unie znamená ještě navíc nahrazení jednotlivých

5


14

národních měn měnou nadnárodní (tedy měnou společnou, jednotnou), kdy jsou navíc národní centrální banky nahrazeny nadnárodní centrální bankovní autoritou. Samotná existence společné měny byla předpokládanou, nikoliv automatickou podmínkou vzniku Hospodářské a měnové unie. Zavedení jednotné měny vyjadřovalo přirozený a ţádoucí rozvoj Evropské unie, a to z několika důvodů. Mělo demonstrovat nevratnost směřování k měnové unii, usnadnit měnové řízení Společenství a vyhnout se nákladům na konverzi měn. Jednotná měna měla mít v neposlední řadě mnohem větší váhu ve vztahu k ostatním významným měnám, neţ jakákoliv individuální měna členských států. Tento důraz je motivován jak ekonomickými, tak politickými a psychologickými faktory, coţ symbolizuje posun Společenství k větší jednotě a výraznému prohloubení integrace.6 Vznik měnové unie v rámci Evropské unie (byť nerealizovaný v kompletní podobě ve smyslu zapojení všech členských států Evropské unie do Evropské měnové unie) představuje jakési vyvrcholení integračních snah, jeţ byly zahájeny po skončení druhé světové války v západní Evropě. Určitou brzdou se ovšem jeví určitá disproporce mezi hospodářskou unií na jedné straně a měnovou unií na straně druhé. To svědčí o tom, ţe úplná a kompletní integrace musí vést ke konečnému cíli, a tím je integrace politická, kterou ovšem politické reprezentace v mnohých členských zemích a priori odmítají a raději brzdí dokončení hospodářské integrace a završení integrace měnové. Nahrazení národních měn členských států Evropské unie jednotnou měnou je určitým logickým

vyvrcholením

integračního

procesu.

Zároveň

se

však

jedná

o

jednu

z nejvýznamnějších měnových událostí století, jejíţ dopad lze jiţ dnes hodnotit jako globální v celosvětovém měřítku.7 Problémem jednotné měny euro je skutečnost, ţe na jednu stranu euro vstupovalo do globální ekonomiky s odhodláním a značným očekáváním ze strany evropských politiků a mnohých ekonomů, avšak na straně druhé jiní evropští politici euro chápali jako způsob k dosaţení politické integrace, takţe euro jakoţto společnou měnu hanili, případně ji zcela odmítli.

6

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 21 7 RAIS, K., DRDLA, M. Evropská integrace a bankovnictví. Praha: Computer Press, 1999. str. IX

15

Politický přístup k euru do značné míry ovlivnil i přístup ekonomický, respektive od eura ekonomové skutečně očekávali plnohodnotnou a novou globální měnu (kterou se do jisté míry nakonec i stalo), nicméně politikaření euru ublíţilo a zhoršilo jeho postavení na trzích i burzách. Lze důvodně konstatovat, ţe právě jednotná evropská měna zcela jasně demonstrovala křehkost integrace v Evropě a poukázala na rozličné zájmy jednotlivých členských zemí Evropské unie. Zatímco Německo bylo ochotno vzdát se své marky, která byla v dané době jednou z nejstabilnějších měn na světě, přičemţ jako důvody tohoto kroku byly stále ještě výčitky německých politiků a potaţmo německých občanů za obě světové války, které Německo rozpoutalo - jiţní část Evropy očekávala od společné měny jen výhody a prospěch, tedy prosperitu, které by jinak samy nedosáhly. A některé země – typicky Velká Británie – účast na projektu společné evropské měny odmítly s odůvodněním, ţe musejí chránit národní zájmy a národní ekonomiku. I přes kritiku mnohých evropských politiků je ovšem například politická reprezentace Velké Británie aţ do dnešní doby v tomto směru zcela konzistentní a přijetí eura setrvale a důsledně odmítá. Nicméně Česká republika je v tomto hledu také zdrţenlivá. Minulá pravicová vláda s ministrem financí Miroslavem Kalouskem, oddalovala odpověď na otázku termínu přijetí eura jak jen to bylo moţné a to s odvoláním na současný vývoj kolem problematických středomořských států, jeţ se potýkají s nadměrnou zadluţeností. Opačný názor na přijetí eura má současný prezident Miloš Zeman. Ten by rád euro v ČR viděl co nejdříve. Dokonce jedna ze stran současné vládní koalice, ČSSD, se na svém letošní březnovém sjezdu usnesla, ţe přijetí eura v ČR bude realizováno do pěti let. To lze vnímat jako velký názorový posun v doposud odmítavém politickém prostředí, které se odmítalo k termínu přijetí eura jakkoliv vyjadřovat.

16

1.1 Integrační snahy v západní Evropě a jejich vyústění do měnové unie Jiţ na konci 40. let minulého století se ukazovalo, ţe integrace Evropy bude představovat základnu pro poválečný vývoj západní Evropy. Bylo otázkou, jakým směrem se bude integrace ubírat a jakou roli v ní bude sehrávat idea národního státu – jeho suverenity, legitimity a svrchovanosti. Zatím co někteří západní Evropani chápali národní stát a jeho svrchovanost toliko jako přeţitek, který nepředstavuje adekvátní pojistku proti dalším válkám v Evropě, jiní (například obyvatelé Velké Británie) stále ještě respektovali národní stát a jeho kompetence ve vnitrostátní i mezinárodní politice. Proti sobě tak stály dvě koncepce evropské integrace, a sice buď federalismus, anebo mezivládní spolupráce. K zakotvení národních států v rámci Evropy (v dané době se s ohledem na historické okolnosti a souvislosti uvaţovalo toliko o integraci na úrovni západní a jiţní Evropy, neboť východní Evropa spadala do sfér vlivu a zájmů Sovětského svazu) byla povaţována některými politiky, sociology i ekonomy za jedinou moţnou cestu jakási federalizace, tedy vznik nadnárodní organizace, jeţ by převzala mnohé kompetence a pravomoci národních států. Proti koncepci federalizace ovšem stála zmíněná koncepce mezivládní spolupráce, podle níţ byla evropská integrace moţná pouze při zachování suverenity národních států, přičemţ integrace měla spočívat především v hospodářské oblasti při zachování vlivu a moci národních politiků jednotlivých zemí. Není překvapující, ţe federální myšlení bylo více populární u národů, které měly zkušenost s největším vládním selháním měřeným válečným utrpením. Státy, které byly územím bojiště, smrti a destrukce, byly přirozeně otevřeny radikálním změnám ve způsobu vládnutí Evropy, byly obezřetné vůči nacionalismu a úplné nezávislosti národních států. Lidé ţijící v zemích, jejichţ vládám se nějak podařilo vyhnout se okupaci nebo alespoň katastrofickým ztrátám na ţivotech, měli sklon udrţet si identitu národního státu.8 Přestoţe zpočátku dominoval i vlivem působení Velké Británie mezivládní přístup, v roce 1952 se v souvislosti s takzvaným Schumanovým plánem objevily první skutečně 8

BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 35

17

konkrétní a relevantní federalistické plány. Následný vznik Evropského společenství uhlí a oceli znamenal jednak faktické podřízení uhelného a ocelářského sektoru hospodářství pod kontrolu nadnárodní autority a jednak nástup takzvané šestky, tedy šesti zemí západní Evropy (Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie), jeţ se staly hybateli evropské kooperace a integrace. Význam Evropského společenství uhlí a oceli nespočíval v úplném odstranění problémů členských zemí v oblasti uhelného a ocelářského průmyslu, ale spíše v tom, ţe zcela jasně signalizoval relevantnost evropské integrace a posilování výhod, jeţ z toho vyplývají. Předmětné společenství se tak stalo určitým pokusem, který měl rozhodnout o tom, zda se budou zúčastněné země dále integrovat či nikoliv. Od roku 1955 začalo být jasné, ţe uhlí a ocel přestaly být určujícími prioritami evropské ekonomiky a v ekonomických a vojenských otázkách. Evropské společenství uhlí a oceli nemohlo dostatečně zaručit, ţe další válka mezi Francií a Německem je vyloučena jednou provţdy. A tak evropští lídři obrátili svoji mysl k hlubší ekonomické integraci. Nereálnost přímého směřování k politické či vojenské integraci přirozeně vedla k myšlence o prohlubování ekonomické spolupráce.9 Ukázalo se, ţe politická reprezentace ţádné z členských zemí Evropského společenství uhlí a oceli nezpochybňuje nastoupenou cestu federalizace. Cílem jednání se tak stal způsob, jakým dosáhnout vstup evropských zemí do nadnárodní organizace se širokým záběrem, přičemţ určitou základnou a vzorem další kooperace mezi státy se mělo stát právě Evropské společenství uhlí a oceli. Podpis takzvaných Římských smluv vedl k zaloţení Evropského společenství pro atomovou energii a Evropského hospodářského společenství, jeţ se o pár let později sloučily spolu s Evropským společenstvím uhlí a oceli do takzvaných Evropských společenství (1967).

9


18

1.1.1 Římské smlouvy a jejich vliv na další transformační proces v západní Evropě Římské smlouvy se staly primárním faktorem ohledně dalšího prohlubování ekonomické integrace členských zemí Společenství. Zároveň umoţnily vzniknout celé řadě evropských institucí, jeţ fakticky představovaly konsensus stran stávající i budoucí spolupráce mezi členskými zeměmi Společenství. V rámci Evropského hospodářského společenství se prioritou stalo vytvoření celní unie spojené s poţadavky na odstranění vnitřních cel, přičemţ poţadovaného cíle – tedy odstranění vnitřních dovozních kvót a liberalizace cel – bylo dosaţeno dokonce v předstihu, coţ další ekonomickou integraci výrazně podpořilo. Liberalizace obchodu, započatá na začátku 60. let minulého století, postupně vedla k odstraňování či alespoň sniţování celé řady vnitřních obchodních překáţek. Jednou z takových snah bylo Evropské sdruţení volného obchodu (angl. EFTA). Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO) vzniklo v roce 1959 a zahrnovalo Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko, a Velkou Británií, později Island a Finsko, avšak přechodem drtivé většiny jeho členů do Evropské unie ztratilo ESVO podstatně na svém významu.10 Pozvolným vývojem pak došlo k preferenci konceptu Evropského hospodářského společenství před Evropským sdruţením volného obchodu, coţ vedlo k logickému poţadavku na rozšíření počtu členů Evropského hospodářského společenství, potaţmo Evropských společenství. Téměř dokončená integrace Evropského hospodářského společenství narušovala relativní konkurenceschopnost firem z nečlenských států na trzích v rámci Evropského hospodářského společenství, čímţ poškozovala jejich prodeje a zisky. Totéţ se dělo i naopak, tedy byly tu méně výhodné pozice firem z Evropského hospodářského společenství na území Evropského sdruţení volného obchodu. Ovšem díky velikosti ekonomického prostoru Evropského hospodářského společenství bylo pod větším tlakem Evropské sdruţení volného 10

HECZKO, S., Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Univerzita J. E. Purkyně, Ústí n/L, 2007. str. 124

19

obchodu. Efekt relativní konkurenceschopnosti pomáhá vysvětlit, proč výhody ekonomické integrace mezi danými státy mohou změnit politicko-ekonomický postoj nezúčastněných zemí.11 Jinými slovy řečeno, sniţování překáţek v obchodě přinášelo výhody především členským státům Společenství a zároveň tak vytvářelo formální i neformální nátlak na nečlenské země, aby se příslušného obchodního bloku aktivně účastnily. Rozhodnutí Velké Británie vstoupit do Evropského hospodářského společenství fakticky vedlo k pádu Evropského sdruţení volného obchodu, neboť mnohé další země chtěly Velkou Británii v jejím rozhodnutí vstoupit do Evropského hospodářského společenství následovat. Rozhodnutí Velké Británie a dalších evropských zemí ovšem nebylo členskými státy Evropského hospodářského společenství kvitováno jednohlasně a především Francie spatřovala v potenciálním rozšíření oslabení svého vlivu. Prakticky aţ po odchodu francouzského prezidenta Charlese de Gaulle tak bylo moţné rozšířit Společenství o nové země. Nejvýraznějším výsledkem Haagského summitu z prosince 1969 bylo dosaţení konsensu ve věci rozšíření Společenství o nové členské státy. Výchozím bodem ke znovuobnovení rozhovorů s kandidátskými zeměmi, které byly zastaveny v roce 1967, byla zásadní změna francouzského postoje, protoţe Francie nyní byla připravena podporovat britské členství. Členství Velké Británie se tedy po summitu v Haagu stalo zájmem všech stávajících členů Evropských společenství, coţ vedlo k zahájení jednání o vstupu s Velkou Británií, Irskem, Dánskem a Norskem.12 Do Evropského společenství jako první nakonec vstoupily v roce 1973 jen Velká Británie, Irsko a Dánsko. Norsko si svůj vstup zablokovalo referendem a tak se členem Evropského společenství nestalo. Norsko do dnešních dnů nevstoupilo ani do současné podoby evropského společenství - do Evropské unie. Jestliţe ovšem celní unie byla realizována bez výraznějších komplikací, samotný proces evropské integrace do jisté míry začal stagnovat. Nesouhlas Norů se vstupem jejich země do Evropských společenství například zcela jasně ukázal, ţe projekt evropské integrace 11 12

BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 41 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003. str. 96

20

nemusí být zajímavý a přínosný pro všechny obyvatele ani těch států Evropy, jeţ stály mimo východní blok. Politická krize na jedné straně a ekonomické šoky na straně druhé vedly k určitému pesimismu k rozvoji další evropské integrace, přičemţ tento stav prakticky trval aţ do roku 1985. Takzvaný Lucemburský kompromis měnící systém většinového hlasování neměl sice nikterak výraznou právní moc, avšak jeho dopad na integraci byl zřejmý a teprve přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 dovolilo nastartovat evropskou integraci opět poţadovaným směrem. Přesto například vnitřní obchod Společenství byl stále limitován nejrůznějšími bariérami, tudíţ kromě reforem v oblasti politického rozhodování bylo nezbytné intervenovat relevantními způsoby i v oblasti ekonomické. Klíčové změny obsaţené v Programu jednotného trhu byly vyvinuty s cílem dále posílit „čtyři svobody“ (volný pohyb zboţí, sluţeb, práce a kapitálu), které byly přislíbeny a upraveny Římskými dohodami. Ke konkrétním krokům patřily13 1) liberalizace obchodu; 2) zmodernizování či odstranění formalit na hranicích; 3) harmonizace sazeb DPH uvnitř širokých pásem; 4) liberalizace trhu veřejných zakázek; 5) harmonizace a vzájemné uznávání technických standardů ve výrobě, balení a marketingu; 6) liberalizace pohybu výrobních faktorů; 7) odstranění všech kontrol kapitálu, zvýšení stupně integrace trhu kapitálu; 8) liberalizace politik v oblasti přeshraničního hospodářského styku, pravidel vstupu na trhy, a to včetně vzájemného uznávání souhlasu národními regulátory. Integrace můţe nabývat mnoha podob. Ekonomická integrace je proces, v jehoţ rámci dochází k propojování národních ekonomik prostřednictvím odstraňování překáţek pro obchodní výměnu zboţí a sluţeb, toky kapitálu a mobilitu pracovní síly. V kaţdém historickém období pak na tento dlouhodobý proces působí technologické a zejména politické

13


21

síly (nátlakové skupiny, mezinárodní dohody, nadnárodní seskupení), které do něj vnášejí určitá specifika a dynamiku.14 Jestliţe tedy je moţné hovořit o stádiích ekonomické integrace v rámci západní Evropy, pak prvotní stádium zóna volného obchodu bylo překonáno zavedením celní unie. Následoval třetí stupeň ekonomické integrace – tedy právě společný trh, jehoţ primárním cílem je svobodný pohyb kapitálu, sluţeb a osob. Zatímco v rámci celní unie bylo cílem dosaţení volného pohybu zboţí, v rámci společného trhu je volný pohyb zboţí orientován jinak – k odstranění veškerých překáţek tarifního i kvantitativního charakteru, k odstranění latentních forem domácí podpory a také k odstranění diskriminace zahraničních producentů a dodavatelů.

1.1.2 Pád komunismu v zemích střední a východní Evropy Hlavním hlediskem Strategie jednotného trhu tak bylo posílení kapitálové mobility a tedy odstranění veškerých neţádoucích restrikcí pohybu kapitálu mezi členy Evropského hospodářského společenství. Prosazení rozhodnutí o Evropském hospodářském prostoru v roce 1989 bylo specifické mimo jiné v tom, ţe bylo prosazeno za zcela jiných podmínek a okolností neţ za jakých bylo následně realizováno – došlo totiţ k pádu východního bloku a současně ke zhroucení centrálně plánovaných ekonomik jednotlivých sovětských satelitů. Evropský hospodářský prostor znamenal rozšíření jednotného evropského trhu i na členské země Evropského sdruţení volného obchodu, byť s určitými výjimkami – předně jednotný evropský trh se na členské země Evropského sdruţení volného obchodu nevztahoval v oblasti vysoce sporné společné zemědělské politiky a dále v oblasti jednotného celního tarifu. Zavedení jednotného evropského trhu pochopitelně úzce souviselo s měnovými kurzy a celkově s monetární politikou členských zemí (integrace v měnové oblasti bude předmětem další části této diplomové práce). Jak jiţ bylo uvedeno, revoluční události na počátku 90. let minulého století přivedly evropskou integraci na pomyslné rozcestí – na jedné straně bylo zřejmé, ţe i přes celou řadu 14

LACINA, L., KÖNIG, P., Ostříţek, J. a kol. Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, 2011. str. 87

22

problémů v politické oblasti je ekonomická integrace víceméně úspěšná jak pro jednotlivé členské země, tak rovněţ pro obyvatele a občany těchto zemí a na straně druhé bylo zase jasné, ţe ekonomiky východních zemí Evropy budou představovat novou konkurenci pro ekonomiky členských států Společenství a navíc ţe budou usilovat o vstup do Společenství. Revize Římských smluv se proto ve světle uvedeného jevila jako nezbytná pro další pozitivní vývoj Evropy jako celku. Dvě konference na mezivládní úrovni o problémech měnové a politické unie byly zahájeny na summitu v Římě dne 15. prosince 1990, přičemţ jejich primárním cílem bylo uzavření problematiky společné měny a řešení otázek souvisejících s politickou unií do konce roku 1992. Přijatá Smlouva o Evropské unii (neboli Maastrichtská smlouva) pak fakticky i právně znamenala klíčové změny v oblastí formulovaných cílů i závazků Společenství, jeţ se nově nazývalo Evropskou unií. Ačkoliv se jednalo o změny všeobecného charakteru, je jistě především nezbytné zdůraznit transformaci Evropských společenství na Evropskou unii jako výraz nové identity Společenství. Zastřešení stávajících smluv a tří existujících Společenství novou Smlouvou o Evropské unii znamenalo z hlediska členských států přijetí další politické odpovědnosti v rámci dvou nových pilířů. Unie se také označila za subjekt mezinárodních vztahů, který má zájem o rozvíjení své zahraniční politické identity.15 Je zřejmé, ţe pro země střední a východní Evropy se po zkušenostech s dominantním vlivem Sovětského svazu (jenţ sám proţíval ekonomickou i politickou krizi), stala orientace na Evropská společenství prioritou. Na druhou stranu členské země Evropské unie sice vyjadřovaly formálně podporu novým demokraciím v zemích střední a východní Evropy, ale ve skutečnosti se obávaly, co by přijetí tak velkého počtu zemí s rozličnou úrovní ekonomiky i politiky s Evropskou unií jako celkem udělalo. Souhlas s členstvím zemí střední a východní Evropy v Evropské unii tak byl nahrazen takzvanými asociačními dohodami, jeţ následně dovolovaly, aby vznikly ještě další dohody týkající se vzájemného obchodu, a to přímo mezi uchazeči o členství v Evropské unii (typicky například Středoevropská zóna volného obchodu). Ony asociační dohody v podstatě nastavily

15

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003. str. 130

23

podmínky pro dvoustranný volný obchod mezi Evropskou unií na jedné straně a jednotlivou kandidátskou zemí o členství na straně druhé. Evropská unie jejich prostřednictvím rovněţ zrušila dovozní cla a mnoţstevní omezení na většinu průmyslových produktů. Dalším cílem asociačních dohod bylo vedle odstranění většiny cel uvalovaných na obchod s průmyslovým zboţím dosáhnout pokroku postupným zavedením dalších prvků ekonomických svobod, na kterých je Společenství zaloţeno. V praxi to v podstatě neznamenalo nic jiného neţ přijmout ekonomickou a další legislativu tak, aby byla v souladu s pravidly Evropské unie. Tento způsob spolupráce velmi usnadnil zemím střední a východní Evropy přijmout standardní způsoby regulace trhu. Díky opoře v pravidlech Evropské unie byly schopné zavést fungující trţní prostředí rychleji neţ bez ní.16 Lze tedy v souvislosti s politickým a především ekonomickým vývojem zemí střední a východní Evropy po pádu komunistického reţimu na počátku 90. let minulého století konstatovat, ţe právě asociační dohody těchto zemí s Evropskou unií přispěly k flexibilnímu přijetí primárních prvků ekonomické transformace, umoţňující v konečném důsledku potřebný přechod jednotlivých národních ekonomik z centrálně plánované na kapitalistickou, zaloţenou na trţním prostředí, konkurenci a ekonomických svobodách a zákonitostech. Evropská unie přestala pochybovat o plné integraci Východu se Západem v červnu roku 1993. Evropská rada rozhodla na svém summitu v Kodani, ţe přidruţené země střední a východní Evropy by se mohly stát členy Evropské unie. Rada definovala kritéria, která vešla ve známost jako takzvaná Kodaňská kritéria pro členství v Evropské unii. Ta, která jsou stále platná, jsou17 1) politická stabilita institucí garantujících demokracii, vládu zákona, lidská práva a jejich respektování a ochranu menšin; 2) funkční trţní ekonomika schopná obstát v konkurenčních tlacích na trzích Unie; 3) akceptace společného práva a závazků a schopnost kandidátů přijmout povinnosti členství zahrnující dodrţování cílů politické, ekonomické a měnové unie.

16 17

BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 52-53 BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 53

24

1.1.3 Od Amsterodamu k Lisabonu

Obrázek 1- Znak EU18

Od 90. let minulého století se začalo měnit rovněţ postavení Evropské unie v rámci světové politiky, diplomacie a globální ekonomiky. Politické reprezentace členských zemí na situaci musely adekvátně reagovat a proto došlo postupně ke značné reformě evropských institucí a orgánů. Bylo přitom nezbytné realizovat onu reformu tak, aby se zefektivnil způsob rozhodování v rámci Unie a dále aby byly přijaty relevantní změny v oblasti vnější politiky Evropské unie. Zatímco Amsterodamskou smlouvu z roku 1997 lze interpretovat jako určitý soubor opatření a konkrétních kroků revidujících Maastrichtskou smlouvu (je nezbytné zmínit, ţe Amsterodamská smlouva ovšem nakonec nesplnila veškerá očekávání, která byla s touto smlouvou spojována), smlouvu z Nice z roku 2000 usilující o reformu evropských institucí lze označit přímo za neúspěšnou. Následně přijatá Deklarace o budoucnosti Evropské unie mimo jiné vedla ke svolání takzvaného Evropského konventu, v rámci něhoţ se měla řešit zejména efektivita rozhodování po rozšíření Evropské unie o nové členské státy. Konvent o budoucnosti Evropy se postupně změnil v konvent zaměřený na tvorbu Ústavy Evropské unie. Obtíţná ratifikace Ústavy ovšem vedla k potřebné sebereflexi politických reprezentantů jednotlivých členských států Evropské unie, kteří namísto procesu ratifikace nakonec navrhli proces reflexe. Důvod byl zřejmý – jednak odmítnutí zásadních dohod evropskými voliči v příslušných referendech (Francie a Holandska v r. 2005) a jednak neschopnost politiků dohodnout se na reformě evropských institucí tak, aby tyto instituce mohly fungovat smysluplně. Ústavní smlouvu bylo nezbytné povaţovat za dokument, který se nepodařilo prosadit. Byla tedy nezbytná jeho revize, pojmenovaná jako takzvaná Smlouva o reformě, jeţ je 18

Znak EU. Dostupné z http://ec.europa.eu/index_cs.htm, 5.4.2015

25

všeobecně označována jako Lisabonská smlouva, neboť právě v Lisabonu byla v roce 2007 podepsána. I přes obtíţe s jejím přijetím - zejména v Irsku - vstoupila nakonec Lisabonská smlouva v platnost v prosinci 2009 a představuje tak jakési završení evropské integrace do stávající podoby. Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii (dále SEU), Smlouvu o zaloţení Evropského společenství (dále SES), která bude nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie (dále SFEU), a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství pro atomovou energii (dále Smlouva o Euroatomu). SEU a SFEU mají stejnou právní hodnotu. Ruší se dosavadní struktura tří pilířů (Evropská společenství, společná zahraniční a bezpečnostní politika, spolupráce v oblasti justice a vnitra) zavedená Maastrichtskou smlouvou. Evropská unie je nástupkyní Společenství a jako takové jí je přiznána právní subjektivita. Nově také SEU upravuje moţnost členského státu z Unie vystoupit.19 Integrace v západní Evropě tak po počátečním úsilí dosáhnout společných výhod v rámci hospodářství a společné celní politiky nakonec vedla k vytvoření celku, jenţ má čím dál zřetelnější politické ambice. Opomenout nelze přitom ani ekonomickou sílu Evropské unie, byť se stále ještě ve vztazích mezi členskými státy projevují důsledky globální ekonomické a finanční krize – především mezi Německem na jedné straně a jiţními členskými státy Evropské unie na straně druhé. Přesto lze důvodně konstatovat, ţe integrační snahy v západní Evropě postupně vedly ke konkrétním krokům a aktivitám, směřujícím k přijetí společné měny. Stejně jako si lze jen s obtíţemi představit, ţe by evropská integrace byla završena toliko společným trhem, kdy její vyústění do stádia politické unie je víceméně logickým a nezbytným postupem, tak rovněţ nepřijetí společné jednotné měny by komplikovalo ideu společného trhu a konkrétní aplikaci volného pohybu zboţí, sluţeb, práce a kapitálu. Tudíţ i vyústění integračních snah do měnové unie bylo v tomto směru logickým a nezbytným krokem.

19

Kol. autorů PITROVÁ, L., FRANCOVÁ, J., a spol. Když se řekne Lisabonská smlouva, Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády České republiky 2008. str. 11

26

1.2 Vývoj integrace v měnovém systému Rozbor měnové spolupráce od počátku evropských integračních aktivit je klíčovým prvkem pro pochopení výsledné podoby Hospodářské a měnové unie, nastaveného fungování a zakotvení ve struktuře Evropské unie. Ilustruje postupný rozvoj této oblasti od počátečního minimálního zakotvení přes zvyšující se koordinaci aţ po její supranacionalizaci. Vývoj měnové politiky v rámci Evropských společenství/Evropské unie je klasickou ukázkou toho, jak se můţe oblast, která stála v prvopočátku na okraji zájmu zakládajících států postupně integrovat, aţ se stane jednou ze společných politik Společenství a úplnou komunitarizací a jak zavedením společné měny dojde k ukončení integrace v této oblasti. Trvalo to čtyřicet let.20 Integrace v měnové oblasti je poměrně úzce spojena s hospodářskou politikou. Ta je ovšem v Evropské unii součástí mezivládní spolupráce, coţ přináší celou řadu problémů v rámci konkrétních výstupů z měnové unie. Jinými slovy řečeno, zatím co měnová politika je řízena a realizována na nadnárodní úrovni, hospodářská politika je toliko koordinovaná uvnitř jednotlivých států, byť se úzce obě politiky doplňují a ovlivňují. Instrumenty členských států Evropské unie v oblasti hospodářské politiky tak ovlivňují měnovou politiku a stabilitu společné měny, coţ je poněkud neţádoucí. Evropskou měnovou integraci je moţno rozdělit na čtyři základní etapy21 1) období mezivládní spolupráce (1958-1970), kdy docházelo pouze ke koordinaci měnových politik v rámci fungování brettonwoodského měnového systému; 2) období uţší kooperace (1971-1990), kdy došlo k vytvoření projektu společné měny a vytvoření Evropského měnového systému; 3) období přípravy na zavedení jednotné evropské měny (1990-1998), charakteristické definováním základní koncepce projektu Hospodářské a měnové unie a následně jeho postupnou, ale rychlou realizací; 4) období vzniku Hospodářské a měnové unie a dovršení měnové integrace (1999dosud), kdy byla zavedena jednotná měna nejprve bezhotovostní, následně jako 20

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 43-44 21 SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 45

27

platidlo a veškeré kompetence ohledně řízení měnové politiky převzala od členských států Hospodářské a měnové unie Evropská centrální banka.

1.2.1 Počátky měnové kooperace a rozvoj měnové integrace Smlouva o Evropském hospodářském společenství upravovala měnovou politiku především jako koordinovaný postup členských států za účelem usnadnění vytvoření společného trhu. Důvodem takové úpravy byly jednak orientace zakládajících zemí na hospodářskou problematiku a jednak také poměrně efektivně fungující poválečný měnový systém. Jinými slovy řečeno, na počátku integračních snah nikdo nepředpokládal jakým směrem se integrace (nejen) v západní Evropě bude ubírat a ţe nakonec vytvoření měnové unie bude pro další fungování Unie jako celku nezbytné. Přijetí společné zemědělské politiky a sjednocování cen zemědělských produktů spolu s masovou obchodní výměnou mezi členskými státy Společenství vedlo k poţadavku na vytvoření stabilních měnových kurzů. Navíc zhruba od 60. let minulého století permanentně rostla odůvodněná potřeba politiků a ekonomů chránit jednotlivé evropské měny před stále častějšími výkyvy amerického dolaru. Zřejmě prvním konkrétním krokem k posunu směrem k vyšší míře integrace v měnové oblasti byl takzvaný Marjolinův akční plán z roku 1962, usilující o měnovou kooperaci mezi členskými státy Společenství a o povinné konzultace v některých záleţitostech, týkajících se měnové politiky. Předmětný plán ovšem nebyl v praxi nijak výrazně aplikován a snad jediným jeho faktickým výstupem bylo vytvoření Výboru guvernérů centrálních bank v roce 1964. Nerovnováha spočívající v inkompatibilitě národních ekonomik členských států Evropských společenství se plně projevila na konci 60. let, kdy došlo k ukončení prvního kroku namířeného k realizaci společného trhu – vytvoření celní unie. V souvislosti s přehřátím německé ekonomiky a uplatňováním restriktivní měnové politiky došlo k prudkému poklesu německého importu, coţ mělo nepříznivý efekt na hospodářskou situaci většiny členských států.22 22


28

Haagský summit, konaný v prosinci roku 1969 v Haagu, byl mimo jiné významný i z hlediska dalšího rozvoje měnové integrace, neboť právě na tomto summitu byly vůbec poprvé konkretizovány návrhy k vytvoření hospodářské a měnové unie. Důvodem bylo jednak oţivení integračního procesu po úspěšné implementaci celní unie a jednak eliminace problémů v oblasti hospodářské a měnové politiky kaţdého jednotlivého členského státu Společenství. Samostatná hospodářská a měnová politika kaţdého jednotlivého členského státu Společenství totiţ přinášela stále zřetelnější a závaţnější problémy. Hospodářská a měnová unie se měla stát předpokladem pro relevantní volný pohyb zboţí, sluţeb, osob i kapitálu, přičemţ problematické bylo, ţe Společenství ještě společný trh zavedeno nemělo. Takzvaná Wernerova zpráva z roku 1970 byla prvním ucelenějším dokumentem, který se problematikou hospodářské a měnové unie zabýval. Proti sobě navíc stály dva tábory, respektive dvě koncepce, a sice ekonomisté a monetaristé. Zatímco ekonomisté (reprezentovaní Nizozemskem či Spolkovou republikou Německo) preferovali měnovou unii ve smyslu vrcholu celého integračního procesu, kdy nejdříve dojde k harmonizaci hospodářských politik mezi všemi členskými státy Společenství, monetaristé zase preferovali měnovou unii jako předpoklad pro nastolení postupného sbliţování jednotlivých hospodářských politik. Jinými slovy řečeno, zatímco ti první chápali měnovou unii jako výsledek harmonizace národních hospodářských politik, ti druzí zase jako předpoklad pro to, aby k oné harmonizaci vůbec mohlo dojít. Wernerova zpráva obsahovala předpoklad, ţe k ustavení měnové unie dojde ve třech etapách, jeţ budou na sebe navazovat a dovršení jedné etapy bude předpokladem pro zahájení následující. První etapa měla souviset se sbliţováním měnových a fiskálních politik tak, aby ve druhé etapě nedocházelo k výraznějším měnovým výkyvům. S ohledem na závěry a doporučení Wernerovy zprávy o moţnostech ustavení měnové unie nakonec bylo v březnu roku 1971 Radou ministrů přijato usnesení o vytvoření hospodářské a měnové unie, přičemţ její vznik byl stanoven na období následujících deseti let.

29

1.2.2 „Had v tunelu“ Poslední významnou aktivitou Evropských společenství v oblasti mezinárodních měnových vztahů před vznikem Evropského měnového systému byl takzvaný had v tunelu. Šlo o nová pravidla formování měnových kurzů, která vstoupila v platnost v dubnu 1972 a která vyzývala členské země k dodrţování 1) fluktuačního pásma svých měn vůči americkému dolaru v rozmezí ± 2,25 %; 2) fluktuačního pásma svých měn navzájem v rozmezí ± 1,125 % (některé země dokonce přistoupily na pásmo ± 0,75 %).23 Lze důvodně konstatovat, ţe právě onen „had v tunelu“ byl poměrně zásadní institucionální změnou a součástí formování hospodářské a měnové unie. V souvislosti se sbliţováním bilaterálních směnných kurzů evropských měn ve vztahu k americkému dolaru bylo usilováno o vytvoření takové soustavy vzájemného navázání jednotlivých evropských měn, aby mohlo dojít ke stabilizaci těchto měn. Bez stabilních měn totiţ v zásadě nešlo vytvořit zdravě fungující měnovou unii, coţ bylo představitelům zúčastněných evropských zemí zřejmé. Samotný start pro hospodářskou a měnovou unii nebyl ovšem ideální, neboť na počátku 70. let minulého století přišla významná světová krize, jeţ v konečném důsledku vedla aţ ke zrušení konvertibility dolaru, čímţ následně došlo k pádu brettonwoodského systému fixních kurzů a k přechodu na kurzy plovoucí. Basilejská smlouva z dubna roku 1972, jeţ byla uzavřena mezi centrálními bankami členských zemí a zemí kandidátských fakticky i právně navazovala příslušné evropské měny v jakéhosi hada, kdy oním tunelem byl americký dolar, v rámci něhoţ se musely předmětné měny pohybovat. To znamenalo, ţe uţší rozpětí evropských měn se pohybovalo uvnitř širšího rozpětí, které činila fluktuace měn členských států Mezinárodního měnového fondu v rozmezí 4,5 procenta. Systém začal pracovat od 24. dubna 1972. V souvislosti s postupnou realizací hospodářské a měnové unie došlo 6. dubna 1973 ke vzniku Evropského fondu pro měnovou

23

PLCHOVÁ, , B., ABRHÁM, J., HELÍSEK, M. Česká republika a EU: ekonomika – měna – hospodářská politika. Praha: Krigl, 2010. str. 143

30

spolupráci, který se měl stát zárodkem budoucího systému centrálních bank a byl nakonec jediným realizovaným výstupem Wernerova plánu.24 Měnová nestabilita v 70. letech minulého století, jeţ byla typická nejen pro Evropu, ale rovněţ pro Spojené státy americké a potaţmo asijské země, se logicky promítla i do fungování „hada v tunelu“. Jiţ v březnu roku 1973 totiţ příslušné evropské země opustily onen tunel a ponechaly toliko hada, jehoţ význam byl stále menší; nadto se v něm byly schopny udrţet pouze silné měny (německá marka či dánská koruna). Postupné opouštění koncepce hada, z něhoţ vystupovaly zejména ty země, jeţ v souvislosti s „hadem v tunelu“ utrpěly poměrné značné finanční ztráty v souvislosti s mezinárodně-obchodní konkurencí, nakonec vedlo k pádu Wernerova plánu. Měnová a hospodářská unie tak byla ohroţena, neboť bylo zřejmé, ţe k jejímu vzniku nejsou optimální ani vnější podmínky (světová krize, ropné šoky), ani podmínky vnitřní (rozdílné názory jednotlivých zemí Společenství ohledně toho, jakým způsobem by mělo dojít k vytvoření měnové unie). Bylo zřejmé, ţe stále intenzivněji stojí proti sobě koncepce monetaristická, podporovaná především Francií, a koncepce ekonomistická, prosazovaná zase Spolkovou republikou Německo. Měnový had nakonec de facto ztroskotal na neochotě politické reprezentace těch zemí, jeţ disponovaly takzvanou měkkou měnou, neboť tyto země musely přizpůsobovat svou politiku pod tlakem stabilní německé marky, coţ pro jejich ekonomiky nebylo zcela výhodné. Jiţ na počátku 70. let minulého století byly ekonomické rozdíly mezi členskými zeměmi Společenství poměrně výrazné, tudíţ udrţet fixní měnové kurzy mezi jejich národními měnami bylo poměrně komplikované. Absence konvergence, jakoţ i absence politické shody v primárních ekonomických ukazatelích národních států se nakonec ukázaly jako zásadní pro další směřování měnové unie.

24


31

1.2.3 Politická a ekonomická situace po „Hadu v tunelu“ Zrušení „tunelu“ v březnu 1973 znamenalo, ţe zapojené měny se mohly opět volně pohybovat vůči dolaru. Z „hada v tunelu“ tak zůstal pouze „měnový had.“ Vzhledem k tomu, ţe v systému nakonec zůstalo aţ do jeho konce pouze pět zemí (Německo, Dánsko a země Beneluxu), kdy systém byl doprovázen častými změnami centrálních parit (devalvacemi a revalvacemi), lze tento projekt stability měnových kurzů hodnotit jako velmi omezený.25 Zúčastněné země byly nuceny přiznat si neúspěch z hlediska rozvoje měnové integrace. Reakcí na neúspěch Wernerova plánu v této oblasti bylo publikování takzvané Marjolinovy zprávy v březnu roku 1975, v rámci níţ bylo konstatováno, ţe dosavadní aktivity v oblasti měnové integrace byly toliko minimální pokusy s tím, ţe fakticky v oblasti liberalizace pohybu kapitálu na tom bylo Společenství hůře neţ na počátku 60. let.

Jako příčiny tohoto stavu byly označeny tři základní faktory26 1) nepříznivé události – mezinárodní měnová krize doplněná krizí finanční v důsledku prvního ropného šoku v roce 1973; 2) absence politické vůle – prosazování národních zájmů a neexistence zájmu evropského; 3) nedostatečné porozumění projektu hospodářské a měnové unie a podmínkám, které musí být splněny, aby byl projekt akceschopný – představa jeho dovršení v krátkém horizontu bez velkého úsilí a sloţité ekonomické či politické transformace. Přestoţe vývoj integrace v měnovém systému neprobíhal zcela v souladu s přijatými plány a koncepcemi, lze důvodně konstatovat, ţe Wernerova zpráva byla průlomová v oblasti integrace v měnovém systému. Ukázala cestu, která – byť přes prvotní neúspěch – nabízela moţnosti dalšího směřování měnové integrace. Formulování plánu pro přechod k hospodářské a měnové unii fakticky vedlo k akceptování vize, ţe další integrace ve Společenství se bude

25

PLCHOVÁ, , B., ABRHÁM, J., HELÍSEK, M. Česká republika a EU: ekonomika – měna – hospodářská politika. Praha: Krigl, 2010. str. 144 26 SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 56

32

ubírat právě v oblasti měnové a hospodářské, byť bylo zřejmé, ţe to bude proces postupný a nikterak jednoduchý. Situaci ve Společenství v první polovině 70. let minulého století lze do jisté míry přirovnat k současné situaci v Evropské unii v období doznívající globální ekonomické a finanční krize. Stejně jako tehdy i dnes ekonomicky dominuje ve Společenství Německo, stejně jako tehdy i dnes jednotlivé členské země reagují na hospodářské krize odlišně, coţ má vliv na stabilitu Společenství a jeho měnovou politiku. V 70. letech minulého století mnohé členské země Společenství reagovaly na hospodářskou krizi vlastními stimulačními programy, a to i za cenu ztráty stability vlastní měny. Typická v tomto směru byla Francie, která řešila rostoucí nezaměstnanost a hospodářskou recesi stimulačními programy a opatřeními v kombinaci s nízkými úroky. Naproti tomu politické reprezentace Spolkové republiky Německo a jiných zemí raději preferovaly cenovou stabilitu a zabývaly se primárně bojem s inflací. I v těchto uvedených přístupech lze do jisté míry najít jakousi paralelu s tím, co se v současné době děje v Evropské unii a jaké to má faktické dopady na společnou evropskou měnu. Rozdíl mezi současným stavem v Unii a situací ve Společenství v první polovině 70. let minulého století je ovšem to, ţe dnes jiţ společná evropská měna funguje, na druhou stranu ovšem tehdy se do projektu měnové a hospodářské integrace zapojily více či méně všechny členské země Společenství. Jiţ tehdy se ovšem zcela jasně ukazovala politická i ekonomická síla Německa a nezájem Velké Británie o projekt „společné Evropy“. Jak jiţ bylo uvedeno, rozdílné přístupy členských zemí Společenství v první polovině 70. let minulého století k řešení hospodářské recese fakticky nedovolovaly měnovou unii realizovat za podmínek, které byly predikovány Wernerovou zprávou v oblasti měnové integrace. Této skutečnosti přispívalo rovněţ odlišné vnímání významu měnové stability u vlád jednotlivých členských zemí Společenství. Zaprvé se ukázalo, ţe takzvaná ekonomicko-funkční cesta evropské integrace nebude tak snadnou a rychlou záleţitostí, a tedy pragmatickým předstupněm mnohem citlivější a sloţitější integrace politické, jak se zdálo ještě na konci šedesátých let po úspěšném dokončení celní unie. Zadruhé se některé státy v čele s Francií přesvědčily o nutnosti změny 33

své dosavadní hospodářské politiky, která se při řešení hospodářské krize ukázala jako neúčinná – inflace a znehodnocení měny nevedly k vyšší zaměstnanosti a hospodářskou situaci zemí ještě zhoršovaly.27 Posledním faktorem, který měl vliv na vývoj integrace v měnovém systému, bylo poněkud nepředvídatelné chování nového člena Společenství, a sice Velké Británie, která svými poţadavky výrazně modifikovala některé primární principy a pravidla fungování Společenství. Nadto svou přítomností ve Společenství Velká Británie politicky přeskupila vztahy mezi některými členskými státy Společenství. Výsledkem mimo jiné bylo například obnovení úzké spolupráce mezi Francií na jedné straně a Spolkovou republikou Německo na straně druhé. Politické reprezentace tehdejší Francie a Spolkové republiky Německo se totiţ i s ohledem na přítomnost nevyzpytatelné Velké Británie ve Společenství dohodly na podpoře další integrace a to včetně integrace v měnové oblasti, neboť jen tak mohly být překonány váţné hospodářské problémy spojené s celosvětovou recesí a korigována politika Velké Británie. Právě Francie a Spolková republika Německo nakonec rozhodly, ţe v oblasti měnové politiky je nebytné vytvořit Evropský měnový systém.

1.3 Evropský měnový systém – cíle, nástroje a strategie Na konci sedmdesátých let mělo Společenství stále před sebou úkol stabilizovat evropské měnové kurzy a podpořit tím vytváření společného trhu, který byl jádrem integračního úsilí. Vytvoření nového směnného systému mezi zeměmi Společenství mělo proto významnou politickou podporu, ačkoliv ekonomická veřejnost k němu byla skeptická. Iniciativu ve věci vytvoření měnového systému, který by nahradil doposud nepříliš úspěšného „hada“, převzala v roce 1977 nová Komise vedená předsedou Royem Jenkinsem.28 Lze tedy konstatovat, ţe byť to na konci 70. let minulého století nebylo aţ takto zcela zřejmé, fakticky byl důvod pro vytvoření nového systému, zaměřeného na koordinaci měnových záleţitostí, politický. „Selhání“ Wernerova plánu v oblasti měnové integrace vedlo 27

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 57 28 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003. str. 504

34

k politickému uvědomění zachránit integraci jako takovou a zaměřit ji opětovně na integraci do měnové oblasti jako předpoklad pro pozdější integraci politického charakteru (k čemuţ ostatně nakonec skutečně došlo). Vzhledem k tomu, ţe dosud neexistoval společný trh, bylo nutné stabilizovat jednotlivé evropské měnové kurzy. Evropský měnový systém se stal jakousi další relevantní moţností v rámci měnové integrace a byl volnější variantou měnového hada. Prostřednictvím Evropského měnového systému mělo dojít k měnové stabilitě uvnitř Společenství, k čemuţ měl být vyuţit především intervenční mechanismus, zavedení nové účetní jednotky a v neposlední řadě rovněţ rozšíření stávajících úvěrových mechanismů. Evropský měnový systém začal fungovat ode dne 13. března 1979, přičemţ jeho nejdůleţitějším cílem bylo dosáhnout trvalého ekonomického růstu zúčastněných zemí a jejich hospodářskou stabilitu. Klíčovým faktorem pro úspěch Evropského měnového systému byl rozpad brettonwoodského systému, coţ vedlo jednak k poklesu a jednak k celkové volatilitě kurzu amerického dolaru. Tím totiţ došlo k efektivnější měnové kooperaci uvnitř Společenství i za cenu vyšší potřeby koordinace. Schválením Jednotného evropského aktu pak byl Evropský měnový systém de iure začleněn do primárního práva Evropských společenství, coţ mimo jiné posílilo jeho důvěryhodnost a relevantnost. Jádrem Evropského měnového systému byl takzvaný mechanismus směnných kurzů (ERM). Členské země ERM si stanovily centrální (střední) kurzy svých měn k ECU a tím určily také vzájemné bilaterální centrální (střední) kurzy. Od těchto bilaterálních centrálních kurzů byly přípustné odchylky ve výši maximálně ± 2,25 % (respektive pro některé země ± 6 %), větším odchylkám musely bránit kurzové intervence centrálních bank. Kurzová stabilita byla prosazována zejména s cílem vytvořit příznivé podmínky pro vzájemný obchod členských zemí tehdejších Evropských společenství.29 Lze konstatovat, ţe Evropský měnový systém byl zaloţen na třech primárních prvcích, mezi něţ patřila evropská měnová jednotka, dále mechanismus směnných kurzů a příslušné úvěrové mechanismy. Evropská měnová jednotka (ECU – European Currency Unit) měla fixní hodnotu, skládající se z jednotlivých podílů všech zúčastněných měn. Přitom platilo, ţe 29

PLCHOVÁ, , B., ABRHÁM, J., HELÍSEK, M. Česká republika a EU: ekonomika – měna – hospodářská politika. Praha: Krigl, 2010. str. 144

35

národní měny byly v onom pomyslném koši zastoupeny podle své ekonomické síly, přičemţ podíl jednotlivých měn se měnil jednou za pět let v závislosti na poměru hrubého domácího produktu příslušné země k hrubému domácímu produktu Společenství. Evropská měnová jednotka nepůsobila jako běţná měna, byla zavedena pouze v bezhotovostní podobě. Jejím hlavním úkolem bylo plnit funkci rezervní měny uvnitř Společenství (transakce mezi centrálními bankami, sestavování rozpočtu, zemědělské platby či převody ze strukturálních fondů) a slouţit jako nástroj transakcí uvnitř celého Evropského měnového systému. Rozlišovalo se mezi takzvanou oficiální (pouţívanou v rámci Evropského měnového systému), soukromou (bankovní operace) a zelenou (určenou pro zemědělské platby) Evropskou měnovou jednotkou.30 Přestoţe význam Evropské měnové jednotky byl zřejmý, zásadní z hlediska fungování a dalšího směřování Evropského měnového systému byl mechanismus směnných kurzů. Jeho fungování na základě paritní mříţky a indikátoru divergence se v konečném důsledku ukázalo jako relevantní opatření. Stejně jako Evropský měnový systém jako celek byl rovněţ mechanismus směnných kurzů výsledkem kompromisu, přičemţ rozdílné představy o konkrétní podobě mechanismu směnných kurzů panoval především mezi Francií a Spolkovou republikou Německo. Jiţ od počátku ovšem bylo zřejmé, ţe Evropský měnový systém byl toliko projekt vzešlý z kompromisu, mající za úkol dosáhnout měnové stability, a to jak ve smyslu stability vnější, spočívající ve stabilitě měnových kurzů, tak ve stabilitě vnitřní, týkající se stability cen a nákladů uvnitř členských zemí Společenství. Postupným vývojem došlo k tomu, ţe systém kurzů byl skutečně fixní, avšak to z něj zároveň činilo systém strnulý, který byl poměrně náchylný ke spekulacím, coţ se ostatně začalo postupně projevovat jiţ od počátku 90. let minulého století. Působení Evropského měnového systému do značné míry stabilizovalo pohyb evropských měn, ale celkově mu zcela nezabránilo. Existenci Evropského měnového systému provázela řada devalvačních nebo naopak revalvačních vln, které ústily do opakovaných vstupů a nových vystoupení některých měn ze systému. Z tohoto hlediska bylo nejobtíţnější 30


36

období 1992-1993, kdy náhle došlo k sérii spekulativních útoků a následně devalvaci několika evropských měn.31 Období relativní stability v rámci měnové integrace bylo ukončeno v roce 1993. Evropský směnný mechanismus musela opustit italská lira a anglická libra, přičemţ tyto turbulence na měnovém trhu víceméně rozhodly, ţe Velká Británie se od dalších projektů společné evropské měny distancovala. V souvislosti s Evropským měnovým systémem tak lze hovořit o krizi, která v 90. letech minulého století přispěla k pádu Evropského měnového systému, respektive k jeho transformaci a přijetí společné evropské měny. Onu krizi lze rozfázovat do tří etap, přičemţ první etapa začala v září roku 1992, druhá probíhala od listopadu roku 1992 do května 1993 a třetí pak od července do srpna roku 1993. Krizi Evropského měnového systému 1992-1993 je moţno zobecnit32 1) příčinou krizí jednotlivých měn a neschopnosti udrţet vzájemné fixní kurzy byl zejména nerovnoměrný ekonomický vývoj v podobě vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb v postiţených zemích a téţ deficitů běţných účtů; 2) v šíření krizí se uplatil obchodní kanál mezi Španělskem a Portugalskem a mezi Velkou Británii a Irskem; 3) krize jednotlivých měn nebyly zvlášť výrazné, došlo však k podstatnému rozšíření fluktuačního pásma; 4) krize jednotlivých měn se v některých zemích promítly do reálné ekonomiky v podobě recesí; 5) dostatečné devizové zdroje zřejmě umoţnily odvrátit měnové krize například dánské koruny nebo francouzského franku. Přestoţe Evropský měnový systém splnil očekávání, která byla s tímto projektem spojena, a to především s ohledem na vytvoření relevantního instrumentu umoţňujícího dosaţení a udrţení měnové stability, bylo postupně čím dál zřetelnější, ţe nemůţe slouţit jako plnohodnotná struktura pro další posun v rámci hospodářské a měnové unie. Zpětně je tedy projekt Evropského měnového systému hodnocen jako smysluplný co se týče překlenutí 31

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003. str. 507 PLCHOVÁ, , B., ABRHÁM, J., HELÍSEK, M. Česká republika a EU: ekonomika – měna – hospodářská politika. Praha: Krigl, 2010. str. 147-148 32

37

konkrétních problémů, které se objevily v souvislosti s neúspěchem „hadu v tunelu“ a problémů z něho vyplývajících, nicméně z dlouhodobého ekonomického hlediska bylo jeho fungování fakticky nereálné. Celkově je nicméně působení Evropského měnového systému hodnoceno převáţně pozitivně, a to především díky zajištění alespoň částečné měnové stability a faktu, ţe Evropský měnový systém připravil členské země na přijetí projektu Hospodářské a měnové unie. Evropský měnový systém je však současně povaţován za řešení, které Společenství neumoţnilo přijmout strategii vzhledem ke třetím měnám a způsobilo ztrátu ekonomické suverenity evropských zemí, které se staly ještě více svázané s německou markou tvořící jádro Evropské měnové jednotky.33

1.4 Vznik a vývoj eurozóny

Obrázek 2 – Znak eura34

Evropský měnový systém byl svou koncepcí a svým obsahem smysluplný, nikoliv však dokonalý a ekonomická teorie ho označuje jako takzvanou neúplnou měnovou unii. Ta je typická náchylností ke spekulativní krizi, na základě které mohou zúčastněné státy odstoupit od svého závazku v systému setrvat. Zároveň tyto důvody vlastně demonstrují, z jakých příčin je systém fixních kurzů z dlouhodobého hlediska neudrţitelný.

33

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003. str. 509 Znak eura. Dostupné z http://adsense-es.blogspot.cz/2009/03/informes-en-euros-para-editores-en.html, 5.4.2015 34

38

Primární důvody, jeţ v konečném důsledku vlastně vedly i k pádu Evropského měnového systému, jsou trojího druhu35 1) prvním je problém reputace – měnové autority v této situaci většinou nesledují pouze jeden cíl, ale odděleně od něj i další domácí cíle - čím větší váhu centrální banka přikládá domácím cílům, tím méně je měnový reţim důvěryhodný; 2) druhý problém souvisí s nastavením systému fixních kurzů, respektive úrovní peněţní zásoby a úrokové míry; 3) třetí problém je spojený se zvyšujícím se pohybem kapitálu – tento jev činí reţim fixních měnových kurzů ještě křehčí. Projekt či koncepce Evropského měnového systému vedla k tomu, ţe jiţ od poloviny 80. let minulého století začala Komise připravovat podmínky a prostor pro vytvoření měnové unie, která bude typická svou jednotnou měnou a centrální bankou. Nová Komise, v jejímţ čele stál od ledna roku 1985 Jacques Delors, intenzivně začala realizovat poslední aktivity směřující k dokončení jednotného vnitřního trhu. Takzvaná Delorsova zpráva z dubna roku 1989 obsahovala kromě rekapitulace všech činností a aktivit v rámci měnové integrace rovněţ nové a konkrétní návrhy, jak dosáhnout hospodářské a měnové unie. Přijetí Smlouvy o Evropské unii pak fakticky znamenalo nastolení postupů a procesů za účelem zavedení hospodářské a měnové unie a jednotné evropské měny. Časový harmonogram jednotlivých kroků při vytváření hospodářské a měnové unie byl Smlouvou o Evropské unii rozvrţen do tří základních etap, které na sebe vzájemně navazovaly. Během nich došlo k postupné realizaci hospodářské a měnové unie, přičemţ tyto etapy byly rozdílné co do obsahu i délky. Zatímco první etapa byla pouze startovací a z hlediska koordinace ne příliš náročná, ve druhé etapě byla učiněna nejdůleţitější rozhodnutí, přijata potřebná opatření a členské země měly splnit konvergenční kritéria. Na druhou etapu navázala třetí etapa, která se pojila se vznikem hospodářské a měnové unie a během níţ byla evropská měna zavedena v hotovostní podobě.36

35

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 65, 66 36 SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 73

39

1.4.1 Dílčí etapy budování evropské měny Je nezbytné konstatovat, ţe postupný přechod k hospodářské a měnové unii a s tím spojené zavedení jednotné evropské měny byl proces postupný, přičemţ došlo ke kompromisu v představách monetaristických a ekonomistických – na jedné straně tedy byla poměrně rychle zavedena jednotná evropská měna, na straně druhé pak byly stanoveny jednoznačné podmínky pro vstup do hospodářské a měnové unie. Co se týká první etapy budování evropské měny a potaţmo měnové unie, tak tato etapa trvala od 1. července 1990 do 31. prosince 1993, přičemţ fakticky započala ještě před tím, neţ byla zahájena mezivládní konference o hospodářské a měnové unii na základě zmíněné Delorsovy zprávy. Vzhledem k tomu, ţe došlo k dokončení koncepce jednotného vnitřního trhu a tedy k volnému pohybu zboţí, sluţeb, osob a kapitálu, byly tak dány důleţité ekonomické podmínky pro vybudování měnové unie. Regionální disparity byly korigovány prostředky ze strukturálních fondů, nadto byly posíleny instrumenty politiky soudrţnosti. Rozhodná pro celkový přechod k hospodářské a měnové unii byla druhá etapa, trvající od 1. ledna 1994 do konce roku 1998, přičemţ jejím smyslem bylo zajištění institucionální, ekonomické i právní základny pro zavedení jednotné evropské měny. Důleţitou roli plnil Evropský měnový institut, jehoţ činnost kopírovala časové období druhé dílčí etapy, neboť poté jeho aktivitu převzala Evropská centrální banka. Úkolem Evropského měnového institutu bylo sledování evropského měnového systému, koordinace měnových politik členských zemí, podpora spolupráce národních centrálních bank, podpora a asistence při širším vyuţívání ECU včetně technické přípravy emise budoucích bankovek a postupné přebírání úkolů Evropského fondu pro měnovou spolupráci do jeho nahrazení Evropskou ústřední bankou. K úkolům Evropského měnového institutu patřilo také monitorování celého procesu příprav členských zemí na vstup do třetí fáze.37 Druhá etapa, povaţovaná jako přechodná a klíčová fáze, byla typická jednoznačnou politickou dohodou o nezbytnosti plnit veškerá konvergenční kritéria, neboť se začalo ukazovat, ţe některé země mají s těmito kritérii nikoliv marginální problémy. Kdyţ Evropská 37

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003. str. 516

40

rada v polovině 90. let minulého století otevřeně deklarovala povinnost členských států dostát konvergenčním pravidlům a kritériím, bylo zřejmé, ţe přechod k hospodářské a měnové unii by mohl být úspěšný. Pod nátlakem Německa byl v červnu roku 1997 přijat Pakt stability a růstu, který řešil problematiku konsolidace a fiskální stability po vstupu členských zemí do Hospodářské a měnové unie. Mechanismus směnných kurzů (ERM) byl nahrazen takzvaným ERM II, rovněţ byl zaveden zákaz poskytovat úvěry veřejnému sektoru ze strany centrálních bank. V květnu roku 1998 Rada Evropské unie rozhodla o přijetí jedenácti členských zemí (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko) do Hospodářské a měnové unie, a to k datu 1. ledna 1999. Primárními předpoklady ke vstupu do Hospodářské a měnové unie bylo jednak splnění konvergenčních kritérií a jednak soulad národních předpisů s pravidly Hospodářské a měnové unie (především v oblasti národních centrálních bank). Zatímco Velká Británie a Dánsko odmítly vstoupit do závěrečné třetí fáze, Řecko a Švédsko nesplnily příslušná konvergenční kritéria. Konvergenční kritéria38 (podrobný popis je v příloze č. 2 této diplomové práce) – 1) cenová stabilita; 2) stav veřejných financí; 3) zapojení do mechanismu směnných kurzů evropského měnového systému; 4) konvergence úrokových sazeb. Počátek třetí a závěrečné etapy budování společné evropské měny byl stanoven na 1. leden 1999, přičemţ od tohoto data započala svou činnost i Hospodářská a měnová unie. Zatímco v oblasti měnové politiky přešly kompetence na úroveň Společenství, v oblasti realizace měnové politiky nesly hlavní zodpovědnost Evropský systém centrálních bank a Evropská centrální banka. Došlo k pevnému zafixování směnných kurzů jednotlivých národních měn, zúčastněných na společné měně, ve vztahu k euru. 38

Přehledy právních předpisů EU, Konvergenční kritéria. Dostupné z http://europa.eu/legislation_summaries/economic_and_monetary_affairs/institutional_and_economic_framework /ec0013_cs.htm, 2.4.2015

41

Dne 1. ledna 2001 po splnění konvergenčních kritérií vstoupilo do Hospodářské a měnové unie Řecko, byť splnění příslušných kritérií Řeckem je do současné doby permanentně zpochybňováno a rozporováno. Následující rok po vstupu Řecka do Hospodářské a měnové unie je zavedeno euro v hotovostní podobě, coţ završilo jednu poměrně dlouhou a komplikovanou kapitolu evropské integrace v měnové oblasti. Ke 12 zemím, které zavedly hotovostní euro v roce 2002, přibylo v roce 2007 Slovinsko, v roce 2008 Malta a Kypr, v roce 2009 Slovensko, v roce 2011 Estonsko a v roce 2014 Lotyšsko a zatím jako poslední do EMU vstoupila Litva v roce 2015. Tyto země uţ zavedly euro podle tzv. jednorázového scénáře, kdy se euro začalo pouţívat od data zavedení v hotovostním i bezhotovostním styku, bez přechodného bezhotovostního období (tzv. scénář Big bang). Počet zemí eurozóny tak dosáhl 19 (viz tabulka č. 1).39

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19.

Země EU s eurem Německo Francie Itálie Nizozemsko Belgie Lucembursko Španělsko Portugalsko Rakousko Irsko Finsko Řecko Slovinsko Malta Kypr Slovensko Estonsko Lotyšsko Litva

Datum přijetí eura 1999 1999 1999 1999 1999 1999 1999 1999 1999 1999 1999 2001 2007 2008 2008 2009 2011 2014 2015

Původní národní měna marka frank lira gulden frank frank peseta escudo šilink lira marka drachma tolar lira libra koruna koruna lat litas

Přepočítací koeficient 1,96 6,56 1936,27 2,20 40,34 40,34 166,39 200,48 13,76 0,79 5,95 340,75 239,64 0,43 0,59 30,13 15,65 0,70 3,45

20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28.

Země EU bez eura Velká Británie Švédsko Dánsko Česká rep. Polsko Maďarsko Bulharsko Rumunsko Chorvatsko

Tabulka 1– Seznam zemí EU s eurem a bez eura40 39

Hospodářská a měnová politika EU. Dostupné z https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni_vztahy/cr_eu_integrace/, 2.4.2015 40 Tabulka Seznam zemí EU s eurem a bez eura. Zdroj autor a internet. Dostupné z http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/eurozona/clenske-staty-eurozony, 2.4.2015

42

Národní měna libra koruna koruna koruna zlotý forint leva leu kuna

1.4.2 Význam a postavení Evropské centrální banky v měnové unii Evropská centrální banka byla zaloţena v roce 1998 a jejím úkolem je řídit měnovou politiku Unie a zabezpečovat stabilitu cen v zemích, které euro pouţívají. Její úlohou je rovněţ podporovat obecné hospodářské politiky Unie. Výhradně Evropská centrální banka povoluje vydávání eura. Evropská centrální banka pracuje naprosto nezávisle, není tedy podřízena ţádnému jinému orgánu Evropské unie ani členských států.41 Význam a postavení Evropské centrální banky v měnové unii je zřejmý, nicméně je nezbytné si uvědomit, ţe Evropská centrální banka je součástí příslušné institucionální struktury v Hospodářské a měnové unii. Vedle Evropské centrální banky tak lze poukázat na význam Evropského systému centrálních bank, Evropské rady, Radu Evropské unie, Euroskupiny

(takzvaný

Eurogroup),

Evropské

komise,

Evropského

parlamentu

a Hospodářského a měnového výboru. Všechny tyto instituce plní konkrétní úkoly a realizují příslušné činnosti, jeţ jim v oblasti hospodářské a měnové přísluší. S ohledem na předmět zájmu této diplomové práce a s ohledem na formulovaný cíl je zřejmě nadbytečné věnovat se podrobně všem uvedeným institucím. Je ovšem vhodné alespoň ve stručnosti poukázat na dvě, a sice na Evropský systém centrálních bank a Evropskou centrální banku, jeţ jsou v měnové oblasti Evropské unie institucemi nejzásadnějšími. Institucionální uspořádání měnové politiky je úzce propojeno s jejím základním cílem, který představuje cenová stabilita. Zodpovědnost za její dosaţení leţí na Evropské centrální bance, přičemţ Evropský systém centrálních bank je strukturou, v jejímţ rámci Evropská centrální banka a národní centrální banky provádějí měnovou politiku. Z toho vyplývá, ţe architektura Evropského systému centrálních bank je zaloţena na federálním principu – Evropská centrální banka je vrcholnou institucí Evropského systému centrálních bank, národní banky všech členských států tvoří jeho druhý stupeň.42 Jinými slovy řečeno, Evropský systém centrálních bank sice formálně institucionálně pokrývá obě úrovně, tedy Evropskou centrální banku na jedné straně a jednotlivé centrální banky na straně druhé, avšak navenek nemá Evropský systém centrálních bank svou vlastní 41

Evropská centrální banka. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/, 7. března 2015 SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 140 42

43

právní subjektivitu ani ţádné orgány, neboť je řízen orgány Evropské centrální banky. Národní centrální banky těch členských zemí Evropské unie, které přijaly společnou měnu euro, pak spolu Evropskou centrální bankou tvoří takzvaný Eurosystém. Dojde-li v budoucnu k situaci, ţe všechny členské země Evropské unie budou vyuţívat společnou měnu euro, pak bude Evropský systém centrálních bank fakticky i právně znamenat totéţ co Eurosystém. Základní úkoly Evropského systému centrálních bank spočívají podle článku 3 jeho statutu v následujících činnostech43 1) definování a realizace měnové politiky Společenství; 2) provádění devizových operací; 3) drţení a spravování oficiálních devizových rezerv členských států; 4) podpora plynulého fungování platebních systémů. Evropská centrální banka má v komparaci s Evropským systémem centrálních bank svou vlastní právní subjektivitu, přičemţ svou činnost realizuje s ohledem na dva primární principy – je to jednak princip cenové stability a jednak princip nezávislosti. Oba uvedené principy musejí být v rámci měnové unie plně respektovány, nelze tedy například jeden aplikovat a druhý zcela vyloučit. Zmíněné principy, na nichţ fakticky i právně Evropská centrální banka stojí, pak vycházejí z německého modelu řízení a funkce a postavení centrální banky. Většina rozhodnutí o Evropské centrální bance vychází ze snahy předejít moţným slabým stránkám fungování společného systému. Jednou z nich je i názor, ţe společná monetární politika můţe být inflační. Je to proto ošetřeno mnoha opatřeními, které vycházejí ze zkušeností a praktik jednotlivých členských zemí, přičemţ centrální banka je ustavena podle modelu německé Bundesbanky s vysokou mírou nezávislosti.44 Evropská centrální banka je koncipována jako nadnárodní instituce, tudíţ její nezávislost je nutná a pro řízení společné měny i nezbytná. Dochází ovšem poněkud k dichotomii, kdyţ v rámci měnové unie plní Evropská centrální banka vrcholnou funkci, 43

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009.str. 141 44 RAIS, K., DRDLA, M. Evropská integrace a bankovnictví. Praha: Computer Press, 1999. str. 89-90

44

avšak v unii hospodářské nemá rovnocenného partnera na stejné úrovni. Tím se tedy postavení Evropské centrální banky trochu liší od postavení standardních národních centrálních bank. Prvořadým cílem Evropské centrální banky je udrţovat cenovou stabilitu a ochraňovat tak hodnotu eura. Evropská centrální banka, konkrétně Rada guvernérů, má výlučné právo povolovat vydávání bankovek v eurozóně. Má také právo být konzultována orgány Unie při přijímání právních aktů a také legislativními orgány členských států. Dbá na sjednocování podmínek bankovního dohledu v členských státech Evropské unie. Evropská centrální banka má dále právo přijímat právní akty a jiné právní nástroje. Regulatorní pravomoc Evropské centrální banky je omezena ve Smlouvě a Statutu předmětem plnění úkolů určených pro Evropskou centrální banku, respektive pro Eurosystém.45

1.4.3 Euro a finanční trhy Přijetí společné evropské měny bylo výsledkem integračního procesu v měnové oblasti, nicméně jedním z jeho aspektů byl rovněţ poţadavek na integraci evropských finančních trhů tak, aby byla věřitelům i dluţníkům nabídnuta širší paleta finančních produktů. Spíše latentně pak bylo s řešením problematiky integrace evropských finančních trhů v souvislosti se zavedením společné měny očekáváno zvýšení výkonnosti evropské ekonomiky, zpětně ovlivňující samotný způsob fungování měnové politiky. Jednotný finanční trh znamená větší konkurenci, protoţe národní měny, které byly pouţívány jako netarifní bariéry, jsou odstraněny. Renty spojené s dominantními pozicemi by měly zmizet a potřeba udrţovat a lákat nové zákazníky by měla tlačit finanční instituce k trvale se zlepšující výkonnosti, zvyšování kvality a k rozšiřování nabídky poskytovaných sluţeb. Jednotný finanční trh by měl také umoţnit lepší vyuţití úspor z rozsahu spojených se vznikem velkých finančních institucí a trhů.46 Zásadním problémem z hlediska vztahu eura a (evropských) finančních trhů je ta skutečnost, ţe například akciové trhy zemí eurozóny jsou podstatně menší v komparaci s Wall Street či londýnskou City. Navíc potenciál pro diverzifikaci investic se po přijetí eura 45 46

Evropská centrální banka. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/, 7. března 2015 BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 523

45

zmenšuje, coţ finančním trhům neprospívá. Lze tak důvodně konstatovat, ţe v souvislosti s eurem a finančními trhy musí setrvale platit, ţe pozitivní efekty z úspor z rozsahu by měly v prostředí evropského jednotného trhu převaţovat nad neţádoucími efekty sníţené diverzifikace. Eurozóna, která má potenciál stát se plně integrovaným finančním trhem, zůstává rozdělena národními bariérami. Regulace a dohled jsou stále realizovány na národních úrovních, coţ se ukázalo být zdrojem mnoha obtíţí během probíhající dluhové krize. Zatímco směrnice Evropské unie určují minimální standardy pro národní regulaci, orgány dohledu nesdílely klíčové informace a na problémy reagovaly tak, aby chránily především národní zájmy.47

47


46

2.

Současná krize eura Poměrně tvrdé nastavení konvergenčních kritérií a bezpodmínečné trvání na jejich

dodrţení jako primární podmínka pro vstup do měnové unie se zpočátku ukázaly jako relevantní, nicméně objevovaly se i připomínky mnohých ekonomů a politologů, ţe projekt Hospodářské a měnové unie je projektem nejen ekonomickým, ale rovněţ i politickým, tudíţ ţe bude tendence politickými instrumenty stimulovat některé země k tomu, aby konvergenční kritéria přece jenom splnily. Některé politické reprezentace tak musely vyuţít celou řadu rozličných fiskálních či statistických triků, prostřednictvím kterých nakonec úspěšně konvergenční kritéria splnily. Zatímco například Francie vyuţila výnosů z privatizace některých státních podniků, díky čemuţ sníţila své zadluţení pod poţadovaná tři procenta, Itálie poněkud nepochopitelně zavedla speciální daň, která ovšem v konečném důsledku italskou ekonomiku nijak nepodpořila a spíše museli italští daňoví poplatníci hradit transakční náklady spojené s touto daní (zaplacená speciální daň se totiţ měla v následujícím roce poplatníkům vracet zpět). V lednu 1999 začalo euro poprvé fungovat jako účetní peníze a krátce poté se začal rozpadat kurz. První záznam eura zněl na 1,1747 dolaru. Balkánský konflikt obnovil staré přehrady mezi Paříţí, Londýnem a Berlínem. Vypadalo to, ţe Evropa ekonomicky prosperuje, ale politicky strádá. V prosinci roku 1999 spadlo euro poprvé pod dolarovou paritu. Koncem roku 2000 zaznamenalo euro kurz 0,8225 k dolaru a dosáhlo tak své historicky nejniţší hodnoty. Od svého zavedení ztratilo jiţ třicet procent hodnoty.48 Pád eura v prvních letech jeho existence byl ovšem záhy ukončen. Paradoxně problematický nástup eura přispěl k jeho následné stabilitě a k tomu, ţe ze strany investorů euro začalo být plně respektováno. I přes určité turbulence tak byla společná evropská měna aţ do vypuknutí globální ekonomické a finanční krize (a s tím spojených problémů některých členských zemí Evropské unie) poměrně stabilní.

48

ECKERT, D. D. Světová válka měn: euro, zlato nebo jüan – která z měn se stane nástupcem dolaru? Praha: Grada Publishing, 2012. str. 141, 142

47

Přestoţe vznikem Hospodářské a měnové unie spolu se zavedením jednotné evropské měny byla sice dovršena měnová integrace, není moţné ji povaţovat za konečný stav. Naopak postupně přijímají společnou měnu další členské státy Evropské unie, nadto je nezbytné realizovat měnovou politiku i s ohledem na skutečnost, ţe některé členské země Evropské unie do měnové unie nevstoupily (takzvané státy opt-outs), případně do ní ještě vstoupit nemohou, neboť nesplňují příslušná konvergenční kritéria (takzvané státy pre-ins). Hlavní rozdíl spočívá v tom, ţe státy s opt-outs se připojit nemusí, zatímco pre-ins ano. V jejich případě je zásadní časový okamţik, kdy splní konvergenční kritéria nutná ke vstupu do hospodářské a měnové unie, přičemţ není definován konkrétní termín, dokdy tak musí učinit. Proto také existují různé národní strategie… Tyto strategie jsou nicméně relativní a mohou se měnit, a také se v závislosti na vnějších i vnitřních okolnostech mění. V tomto smyslu je důleţitým krokem vstup do mechanismu směnných kurzů.49 Na vliv měnové integrace po vzniku Hospodářské a měnové unie měla rovněţ Lisabonská smlouva, jeţ vstoupila v platnost v prosinci roku 2009, tedy v době, kdyţ probíhala globální ekonomická a finanční krize, byť ještě nebylo moţné relevantně predikovat následky této krize. Navíc Lisabonská smlouva v konečné podobě se připravovala poměrně dlouhou dobu, tudíţ její autoři nemohli v rámci tvorby hospodářské a měnové politiky příliš brát v potaz skutečnost, ţe ekonomiky evropských států budou čelit tak výrazným hospodářským, bankovním a strukturálním problémům, které ovlivní i jednotnou evropskou měnu. Jednotná měnová a devizová politika se řadí mezi výlučné pravomoci Evropské unie a realizuje se v zemích eurozóny prostřednictvím nadnárodní Evropské centrální banky. Koordinovaná hospodářská politika a jednotná měnová politika se mají provádět na základě čtyř zásad, které členské státy a Unie musí při realizaci hospodářských politik dodrţovat – stabilní ceny, zdravé veřejné finance, zdravé měnové podmínky a stabilní platební bilance. Cílem společné měnové politiky je udrţování cenové stability, neboť nízká míra inflace je podmínkou pro účinné a důvěryhodné fungování hospodářské a měnové unie.50

49

SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 81 50 SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 508

48

2.1 Krize eurozóny a její dopady na členské země Evropské měnové unie Problémy společné evropské měny a potaţmo tedy eurozóny byly postupné. Měnová unie byla od počátku hodnocena spíše pozitivně, byť existovala skupina ekonomů, která celý projekt permanentně kritizovala (patřil do ní i tehdejší český prezident Václav Klaus, byť jeho faktický vliv na činnost Evropské unie byl zcela marginální). Globální ekonomická a hospodářská recese se postupně změnila v dluhovou krizi eurozóny, přičemţ krize zcela jasně a zřetelně demonstrovala nedostatky měnové unie, respektive projektu společné měny. Problematická krize poznamenala další vývoj v měnové integraci a de facto ovlivnila i vývoj v Evropské unii jako celek. Změny ve finančním sektoru, k nimţ došlo jak ve Spojených státech amerických tak v Evropě, byly na jednu strany logické a nutné, avšak na stranu druhou poněkud pokřivily pravidla liberálního trhu. Zvýšila se role národního státu v bankovním sektoru i na finančních trzích, přičemţ v souvislosti se zvýšením role se zvýšila i odpovědnost těchto států (a potaţmo daňových poplatníků). Finanční deregulace spolu s hypotečním trhem a neefektivním bankovním systémem nejen ve Spojených státech amerických byly zřejmou příčinou globální ekonomické a finanční krize, jeţ se logicky projevila v ekonomikách evropských zemí. Připravenost eurozóny na krizi nebyla prakticky ţádná a problematická se jevila situace především v jiţní části Evropské unie. Záporná tempa růstu a vysoké deficity veřejných financí přispěly k rychlému růstu veřejného dluhu v relaci k hrubému domácímu produktu. Výsledkem je ale zaráţející paradox – finanční krize (globální recese) přiměly vlády zvýšit veřejné výdaje za cenu výrazného růstu deficitů rozpočtů, ale deficity vedly k růstu veřejného zadluţení, a to vyvolalo reakci finančních trhů obávajících se o udrţitelnost veřejných financí. Na konci roku 2007 dosáhl řecký veřejný dluh hodnoty 107 % hrubého domácího produktu, coţ byla shodná výše jako v roce 2000. Byla to relativně vysoká míra zadluţení, ale po dlouhou dobu tato skutečnost finanční trhy příliš neznepokojovala.51

51

BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 554, 556

49

Řecko je jakýmsi symbolem krize eurozóny, a to nejen na počátku krize, ale je jím fakticky do současné doby. Skutečnost, ţe Řecko je součástí evropské měnové unie, byl v průběhu krize zřejmý první projev skutečného fungování společné měnové unie. Obecně totiţ platí, ţe pokud se vláda jakékoliv země dostane do takových finančních problémů, ţe není schopna hradit své závazky, tedy hradit úroky na finančních trzích, poţádá Mezinárodní měnový fond o půjčku, kterou zpravidla dostane za podmínky, ţe dojde k restrukturalizaci veřejných výdajů a případně ke změně hospodářské politiky. Tak tomu ovšem nebylo v případě Řecka, které – jakoţto člen Eurosystému – nechtělo ţádat o finanční podporu Mezinárodní měnový fond, nadto za situace, kdy Evropská centrální banka se veřejně postavila proti jakémukoliv vměšování Mezinárodního měnového fondu do záleţitostí eurozóny. Na jednu stranu lze důvodně konstatovat, ţe takový projev Evropské centrální banky byl racionální a nutný z hlediska zachování důvěryhodnosti celého projektu Hospodářské a měnové unie, na stranu druhou ovšem ekonomická a poltická situace v Řecku byla natolik tristní, ţe bez zásahu Mezinárodního měnového fondu nebylo stejně moţné celou situaci adekvátně řešit. Respektive v Evropské unii funguje mezi občany členských zemí pouhá zdánlivá solidarita, a pokud by Evropská centrální banka chtěla pomoci Řecku sama bez zásahu (podpory a pomoci) zvenčí, bylo by to finančně nákladné především pro občany zemí eurozóny. Evropská centrální banka v souladu s vládami eurozóny podporovala čistě evropské řešení. Kdyţ ani několikeré oznámení postupně se zvyšující finanční podpory nevedlo ke změně trţního sentimentu, rozhodla Rada Evropské unie v květnu 2010 o společné trojčlenné záchranné operaci (Mezinárodní měnový fond – Evropská unie – Evropská centrální banka, zvané téţ Trojka). Současně byl vytvořen nový fond – Evropský nástroj finanční stability (European Financial Stability Facility), který byl určen pro řešení podobných situací, kdyby se objevily.52 Taková forma pomoci Řecku byla pro eurozónu významná ze dvou důvodů – jednak došlo k uvědomění si (nejen) evropských ekonomů a politiků, ţe projekt měnové unie

52


50

a společné evropské měny má nedostatky, a jednak si nejen země eurozóny uvědomily závaţnost celé situace, přičemţ bylo stále více zřejmé, ţe pro pomoc některým zemím eurozóny bude nezbytná skutečná (a nikoliv jen předstíraná) solidarita a ochota pomoci (a to i opakovaně). Jinými slovy řečeno, marnotratnost politiků jedné země museli začít sanovat občané z jiných zemí prostřednictvím svých daní, a to v rámci takzvané solidarity Evropské unie jako celku. Objevily se navíc relevantní úvahy o faktické připravenosti některých zemí eurozóny přijmout společnou měnu, respektive do jaké míry bylo splnění poţadovaných konvergenčních kritérií skutečné a do jaké míry spíše politické. V soudobé ekonomické literatuře zabývající se ekonomií měnové integrace je dostatečná připravenost země vstoupit do měnové unie charakterizována pomocí termínu „zero-cost level“. Jedná se o situaci, kdy přínosy z přijetí společné měny budou minimálně stejné nebo vyšší neţ náklady s tímto krokem spojené. Kvantifikovat charakter „připravené ekonomiky“ pomocí sady speciálních indikátorů je však velmi obtíţné, ne-li nemoţné. Proto je snaha o hodnocení připravenosti zaměřena na vyhodnocování charakteru ekonomik z hlediska minimalizace potenciálních rizik a nákladů, které by přijetí společné měny mohlo přinést.53 Lakonicky lze konstatovat, ţe nejen Řecko, ale i jiné země eurozóny objektivně nebyly připraveny na vstup do měnové unie, byť splnily poţadovaná konvergenční kritéria. Je otázkou, jak by fungovala Hospodářská a měnová unie, pokud by v ní absentovalo Německo. Přestoţe zejména Francouzi jen neradi připouštějí význam Německa pro evropskou integraci jako celek, lze konstatovat, ţe bez ochoty Němců obětovat „svou“ marku ve prospěch projektu společné měny a následně ještě sanovat rozmařilost některých evropských politiků, tak by byl projekt měnové unie a společné evropské měny jiţ dávno mrtvým projektem, byl-li by vůbec realizován. Nebylo to však pouze Řecko, které způsobilo eurozóně jako celku ekonomické a stabilizační problémy, byť Řecko je a zřejmě i zůstane symbolem problémů eurozóny.

53

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Alfa nakladatelství, 2010. str. 17

51

Nákaza

v eurozóně

je

velkým

problémem.

Například

Irsko

bylo

jedním

z nejvzornějších ţáků v Evropské unii, pokud jde o veřejné finance, nicméně irské veřejné rozpočty byly vynuceně zatíţeny dopady vládního řešení hluboké finanční krize. Portugalsko bylo chápáno jako země se špatnou fiskální disciplínou a nepříliš dobrými růstovými vyhlídkami – tedy jako země, která jen s obtíţemi sníţí úroveň své zadluţenosti.54 Takzvaný jiţní problém Evropské unie – tedy Řecko, Portugalsko a Španělsko – spolu s Irskem setrvale vykazovaly nepříznivé ekonomické výsledky, nicméně finanční trhy tuto skutečnost ignorovaly, a to se všemi důsledky, které s tím byly a jsou spojeny. Globální ekonomická a finanční krize se tak kvůli některým členským státům eurozóny negativně projevila v důvěryhodnosti eurozóny jako celku, nicméně je poněkud paradoxní, ţe krize se intenzivněji projevila právě v těch zemích, kde je přijato euro. Ekonomickým důvodem můţe být nemoţnost země eurozóny disponovat s vlastní měnou prostřednictvím příslušné centrální banky a důvodem politickým je neochota Evropské centrální banky „pustit“ do „eurosystému“ subjekt zvenčí (Mezinárodní měnový fond byl přijat aţ po značném kompromisu představitelů zemí eurozóny). Vznik finančního a záchranářského instrumentu v podobě Evropského paktu finanční stability byl na jednu stranu nutností, na stranu druhou ovšem jasnou a zřetelnou demonstrací údivu nad tím, jak problematické můţe být řízení monetární politiky rozličných států s odlišnou národní kulturou, jinými národními preferencemi a odlišnou citlivostí k národním ekonomickým problémům. Důvěrou v úspěchy eura odráţející všeobecné evropské přesvědčení, ţe kontinent před ještě horšími ekonomickými turbulencemi ochránila právě společná měna a společná měnová politika, zpočátku nedokázala otřást ani finanční krize rozpoutaná v roce 2007, ani nastupující období recese o rok později. Divergentní vývoj v eurozóně odhalil hluboce zakořeněné problémy, které se v průběhu předchozích let nahromadily v členských státech z její periferie.55

54

BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 558 MARSH, D. Euro: boj o osud nové globální měny. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 332 55

52

Obecně lze konstatovat, ţe z historického hlediska existují národy a státy, které odpovědnost za sebe přenášejí na druhé, respektive si ji nepřipouští. Tato „národní“ vlastnost ovšem modifikuje i jejich ekonomické chování a ochotu i schopnost relevantně nakládat s finančními prostředky. Globální ekonomická a finanční krize pak v tomto směru poměrně zřetelně ukázala, u jakých zemí lze predikovat relevantní problémy stran financování jejich výdajů. Lehkováţné chování některých zemí (respektive jejich politických reprezentací) se ovšem negativně promítlo do vnímání Hospodářské a měnové unie jako celku, jakoţ i do důvěryhodnosti projektu společné evropské měny. Krize eurozóny se navenek projevila poměrně zřetelně a konceptu jednotné evropské měny poměrně ublíţila, nicméně je nutné rovněţ podotknout, ţe faktické dopady globální ekonomické a finanční krize na jednotlivé země eurozóny byly rozdílné v závislosti na ekonomické a politické stabilitě jednotlivých zemí.

2.2 Euro a jeho budoucnost z hlediska globální měny Finanční

krize jsou důsledkem rostoucí

globalizace, zejména

propojenosti

kapitálových trhů. Finanční krize v rozvinutých zemích mají podobu bankovních krizí (zde banky přestávají poskytovat úvěry) nebo měnových krizí (měnových turbulencí, náhlých výkyvů měnového kursu domácí měny). V rozvojových zemích jsou typické kombinace obou krizí s doprovodnými obtíţemi při splácení zahraničních dluhů. Finanční krize často vedou k hospodářským recesím či depresím.56 Právě globální ekonomická a finanční krize spojená rovněţ s krizí měnovou byla zřejmě dosud největší zkouškou síly a stability společné měny euro, přičemţ tato zkouška fakticky trvá dosud, a to zejména s problematickým chováním Řecka a neochotou řecké vlády přijmout taková opatření, která zamezí nutnosti vystoupení Řecka z projektu společné měny. Chování Řeků a řeckých politiků ovlivňuje důvěryhodnost a stabilitu společné evropské měny, a to má negativní vliv i na budoucnost eura z hlediska globální měny.

56

HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: Fakulta sociálně ekonomická UJEP, 2007. str. 96

53

Nejen pro Evropskou unii jako celek, ale především pro členské země eurozóny bude směrodatné, zda bude stále panovat takzvaný dvourychlostní vývoj jednotlivých národních ekonomik. Například silné Německo sanuje neúspěšné země jiţní Evropy, přičemţ německému obyvatelstvu jiţ nyní dochází trpělivost s permanentním poskytováním těchto forem pomoci. Tuto neochotu německého obyvatelstva dále pomáhat jiným členským zemím eurozóny je přitom nutné chápat jako čistě logický jev, neboť „pomoc bez konce“ nemá příliš smysl ani význam. Jestliţe neustálé ekonomické problémy Řecka vedou k úvahám o tom, zda Řekové nakonec (nedobrovolně) nevystoupí z eurozóny a nevrátí se ke své původní měně drachmě, nelze vůbec vyloučit i situace, ţe ekonomicky silné země jako například Německo, další svou účast v projektu společné evropské měny rovněţ dobrovolně neukončí a nevrátí se k původní měně. Ačkoliv si nyní euro drţí pozici druhé nejvýznamnější světové měny, nárůst jeho obliby mezi investory a bankami ani zdaleka neodráţí přirozenou finanční přitaţlivost Evropy, jako spíše marnotratnost amerických politiků zodpovědných za setrvalý pokles hodnoty dolaru, který byl v novém tisíciletí postupně zatěţován neuspokojivým stavem amerických financí, s rozpočtovými schodky vyhnanými po finanční krizi do výše 10-11 procent hrubého domácího produktu.57 Za jistých okolností by euro v budoucnu mohlo převzít dominantní roli amerického dolaru, a to s přihlédnutím k tomu, jakou ekonomickou a politickou roli v současné době sehrávají Spojené státy americké ve světové politice (obecně se totiţ význam postavení Spojených států amerických ve světové politice permanentně sniţuje na úkor silného postavení Číny, Indie či Brazílie). Nadto ani vnitřní stabilita Spojených států amerických nyní k silnějšímu postavení amerického dolaru nikterak nepřispívá, neboť mnoho ekonomů (a finančních trhů) onu vnitřní stabilitu povaţuje toliko za zdánlivou. Všechny tyto faktory a okolnosti mají přímé dopady na americký dolar a jeho postavení na měnovém trhu. Z Grafu č. 1 je patrný postupný růst podílu eura ve světových drţbách alokovaných měnových rezerv a to na úkor amerického dolaru, který si nicméně přesto stále drţí dominantní postavení.

57

MARSH, D. Euro: boj o osud nové globální měny. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 336

54

Drţba alokovaných měnových rezerv dle měnové struktury ve světě (v mld. USD)

Graf 1– Graf měnových rezerv58

Měnový trh je tvořen jednotlivými účastníky měnového trhu a představuje komplexní obchodní systém, jenţ poskytuje fyzickou a institucionální infrastrukturu pro realizaci měnových transakcí a jejich fyzické uspořádání. V podmínkách akcelerující technologické revoluce v oblasti výpočetní techniky a telekomunikačních technologií, informačního a institucionálního prorůstání dílčích trhů (internacionalizace) vzniká mezinárodní měnový trh, jenţ umoţňuje v důsledku různých časových pásem v hlavních finančních centrech obchodovat s hlavními měnami v podstatě 24 hodin denně.59 To je výzvou pro kaţdou globální měnu, avšak zároveň i ohroţením. Platí to bez výjimky jak pro euro, tak pro americký dolar. Z hlediska eura a jeho budoucnosti jakoţto globální měny tak bude rozhodující, v jaké politické a ekonomické kondici bude Evropská unie a Evropská hospodářská a měnová unie na jedné straně a Spojené státy americké na straně druhé. Dokud bude Evropa postrádat politickou vůli k vytvoření krizového mechanismu financování, a obecněji k dokončení měnové unie, ekonomická přitaţlivost eura coby

58 59

Graf měnových rezerv. Dostupné z http://www.vse.cz/polek/829, 8.4.2015 KUBIŠTA, V. a kol. Mezinárodní ekonomické vztahy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. str. 152-153

55

alternativy k dolaru zůstane omezena. Podíl eura na světových devizových rezervách kolísal v posledních letech mezi 26 a 27 procenty, ve srovnání se zhruba šedesáti procenty v případě dolaru. I kdyţ se podíl eura můţe v nadcházejících letech pomalu zvyšovat, asijské měny (včetně čínského jüanu) vykáţí v oficiálních rezervách v souladu s posunem k multipolárnímu systému světových rezervních měn mnohem rychlejší nárůst.60 Výhoda eura spočívající ve zvýšení významu a likvidity evropských finančních trhů byla zcela zřetelná na počátku jeho zavedení, do budoucna ovšem musí sebou euro přinášet ještě další (dodatečné) výhody stran získání statutu významné a důvěryhodné globální měny. Je přitom zřejmé, ţe postavení eura na finančních trzích bude korespondovat s tím, jakým směrem se bude dále ubírat evropská integrace a jak budou probíhat politické i ekonomické procesy uvnitř Evropské unie. Bude-li totiţ silná Evropská unie (a Evropská hospodářská a měnová unie), pak bude silné i euro v komparaci s dalšími světovými měnami. Projekt evropské hospodářské a měnové unie je od svého počátku především politickým procesem. Změna v ekonomickém vývoji směrem k ekonomickému oţivení by výrazně oslabila euroskeptické názory jak v členských, tak v kandidátských zemích na členství v eurozóně. V konečném důsledku by mohla podpořit proces dalšího rozšiřování evropské hospodářské a měnové unie.61 Z hlediska budoucnosti eura jako globální měny bude nezbytné postavení periferních států hospodářské a měnové unie. Jinými slovy řečeno, jen s obtíţemi lze predikovat, zda euro zaţije propad hodnoty na devizových trzích či nikoliv, přičemţ případný propad by fakticky obnovil konkurenceschopnost právě periferních států z jiţní Evropy. Paradoxně navíc bude mít zásadní vliv na postavení eura na globálních trzích i rozhodnutí významných asijských měnových autorit (především tedy japonských a čínských) o tom, zda dají přednost evropskému euru či americkému dolaru. Současný globalizovaný trh, který logicky dopadá i na mezinárodní měnový systém znamená, ţe síla a postavení jakékoliv globální měny se odvíjí nejen od situace uvnitř 60

MARSH, D. Euro: boj o osud nové globální měny. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 337 61 LACINA, L., KÖNIG, P., OSTŘÍŢEK, J. a kol. Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, 2011. str. 423, 425

56

příslušné národní země či organizace (například tedy od domácí ekonomické a politické situace ve Spojených státech amerických v případě amerického dolaru či od národní či unijní ekonomické a politické situace v Evropské unii v případě eura), ale rovněţ se odvíjí od mezinárodní politické a ekonomické situace, zahrnující i rozličné lokální vojenské konflikty, přírodní katastrofy, náboţenské války či terorismus. Všechny tyto a další faktory ovlivňují současný globální systém a tedy i postavení a sílu jednotlivých globálních měn. Euro lze nyní hodnotit jako měnu globálního významu, bude ovšem pro budoucí vývoj rozhodné, zda si toto postavení globální měny udrţí nebo ho dokonce posílí, či naopak dojde k oslabení jeho významu. V současné době nelze – snad jen s výjimkou teroristických útoků Islámského státu na křesťanské a demokratické hodnoty a dále s výjimkou napjaté situace na Ukrajině – zaznamenat ţádné náznaky globální krize politické či ekonomické. Tudíţ existuje předpoklad pro určitou ekonomickou stabilitu, coţ by pro euro a jeho budoucí postavení jakoţto významné globální měny mělo být příleţitostí. Na druhou stranu ovšem existuje celá řada bariér a ohroţení, které naopak budoucímu postavení eura jako globální měny, jeţ bude ještě významnější a silnější měnou neţ například americký dolar, příliš nepřejí. K faktorům hovořícím proti citelnému oslabení společné měny patří62 1) rizika ovlivňující hodnotu dolaru; 2) obecně protiinflační postoje německé vlády i ostatních věřitelských zemí; 3) mandát Evropské centrální banky spravovat silnou měnu, která pomáhá bránit růstu cen; 4) skutečnost, ţe japonské a čínské měnové autority v posledních letech vstoupily do hry jako drţitelé významného objemu aktiv denominovaných v eurech; 5) neexistence ţádného oficiálního mechanismu v rámci eurozóny pro odepisování dluhů – ten je ovšem vzhledem k vysokému a rostoucímu zadluţení periferních zemí ve výši 200 aţ 300 procent hrubého domácího produktu měřených jako suma půjček

62

MARSH, D. Euro: boj o osud nové globální měny. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 356

57

veřejného a soukromého sektoru pro tyto země v podstatě jediným mechanismem, který je můţe zachránit.

2.3 Česká republika a přijetí eura Vztah České republiky k jednotné evropské měně není stabilní, naopak se permanentně vyvíjí, a to nejen podle toho, která politická strana je zrovna u politické moci, ale rovněţ podle toho, jaká mezinárodní ekonomická situace zrovna vládne. Jestliţe dříve panoval rozkol mezi politiky a občany ohledně přijetí eura (pravicová Občanská demokratická strana v době jejího zastoupení ve vládě a priori odmítala koncept společné měny a určení konkrétního termínu přijetí eura v České republice, kdy naopak občané spíše euro přijmout chtěli), v současné době panuje mezi politiky a občany víceméně konsensus v tom směru, ţe konkrétní termín přijetí eura není třeba určovat. Tedy aţ na výjimky. Tou jednou z nich je prezident Miloš Zeman, který by rád euro v ČR viděl co nejdříve. Mezi klasické evropské hodnoty patří sociální trţní ekonomika, která spojuje trţní ekonomiku s principem solidarity ekonomicky silnějších s ekonomicky slabšími. Tato politika s kaţdým dalším rozšiřováním evropské integrace zvětšuje svůj regionální význam – i při relativně nedokonalém (nebo lépe neúplném) měření ekonomické úrovně hrubým domácím produktem na obyvatele je za předpokladu racionální hospodářské politiky snazší dosáhnout relativně vysokých temp výroby v těch územních celcích, kde jsou rozvojové rezervy.63 I přes uvedené nesporné výhody, jeţ jsou dnes realizovány především prostřednictvím hospodářské a měnové unie, se Česká republika projektu společné evropské měny dosud neúčastní a v dohledné době ani účastnit nebude. Je totiţ nezbytné si uvědomit, ţe samotné stanovení termínu přijetí eura ještě neznamená, ţe dosaţením termínu bude euro i přijato – naopak určení termínu přijetí eura má spíše proklamativní charakter, neboť poté je nezbytné splnit ještě poměrně přísná přístupová kritéria.

63

PELTRÁM, A. a kol. Evropská integrace a Česká republika. Praha: Grada Publishing, 2009. str. 128

58

2.3.1 Přínosy a náklady společné měny Přínosy a náklady, jeţ by byly primárně spojeny se zaváděním společné měny euro v České republice, je v zásadě moţné členit podle různých kritérií, přičemţ zřejmě nejrelevantnějším je členění na přímé a nepřímé dopady. Zatímco přímé dopady se v národní ekonomice projeví bezprostředně (tedy spolu se zavedením společné měny euro), dopady nepřímé jsou fakticky střednědobým či dlouhodobým vyjádřením zprostředkovaného působení přímých dopadů. Kromě uvedeného základního členění dopadů společné měny je moţné ještě rozlišovat, zda tyto dopady mají charakter trvalý či naopak jednorázový a dále zda se tyto dopady projeví ihned po zavedení eura nebo aţ v následujícím střednědobém či dlouhodobém horizontu. Z ekonomického hlediska nejsou jednorázové dopady tak významné v komparaci s dopady trvalými, neboť je zřejmé, ţe s jednorázovými dopady je ekonomika schopna se vypořádat relativně snadno v určitém časovém období. Rozhodování o tom, kdy v České republice přijmout euro, by mělo být konáno na základě vyhodnocení, zda zmírněná ztráta autonomní měnové politiky a ztráta kurzové politiky nebudou představovat příliš velké riziko destabilizace našeho hospodářství, které by převáţilo pozitiva zejména v podobě omezení kurzového rizika a sníţení transakčních nákladů podporujících v prvé řadě rozvoj mezinárodního obchodu a příliv zahraničních investic, zprostředkovaně pak hospodářský růst České republiky.64 V rámci této podkapitoly bude pozornost věnována jak přímým přínosům, jeţ plynou ze zavedení společné měny, tak rovněţ nepřímým nákladům zavedení společné měny. Co se týče přímých přínosů ze zavedení společné měny euro, lze důvodně konstatovat, ţe mezi tyto přínosy patří zejména omezení kurzového rizika, sníţení transakčních nákladů, niţší náklady na obstarání kapitálu a dále vyšší transparentnost cen. Zatímco omezení kurzového rizika a sníţení transakčních nákladů jsou přímými dopady ze zavedení společné měny mající trvalý charakter a projeví se aţ po zavedení společné měny, avšak okamţitě, v případě přímých přínosů v podobě niţších nákladů na obstarání kapitálu a vyšší transparentnosti cen jsou tyto přínosy sice rovněţ trvalého charakteru jeţ se projeví aţ po zavedení společné měny euro, avšak aţ ve střednědobém či dokonce dlouhodobém časovém horizontu. 64

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 53, 55

59

Nestálost měnových kurzů dopadá na všechny subjekty zapojené do finančních transakcí se zeměmi eurozóny – na podniky účastnící se zahraničního obchodu, na investory a veřejný sektor při vypořádávání finančních operací v eurech a v neposlední řadě také na občany směňující koruny za eura při cestách do zemí eurozóny. Efekt odstranění kurzového rizika vůči euru je trvalým a okamţitým přínosem pro národní ekonomiku. Omezení kurzového rizika je tím hlavním faktorem, který je spouštěcím impulsem všech nepřímých přínosů.65 Ohledně transakčních nákladů a jejich sníţení v případě přijetí eura je moţné konstatovat, ţe je v zásadě nezbytné rozlišovat finanční a administrativní transakční náklady. V případě finančních transakčních nákladů, jeţ jsou primárně spojeny s přímou realizací konkrétních směnných operací, je poměrně obtíţné určit přesnou výši úspor, nicméně studie realizované v jiných zemích jasně ukazují, ţe tyto úspory nejsou v intervalu k hrubému domácímu produktu vůbec zanedbatelné. V podmínkách České republiky a české ekonomiky se o odhad úspor transakčních nákladů v České republice pokusil například současný guvernér České národní banky Miroslav Singer. Horní mez transakčních nákladů lze aproximovat v podobě výnosů bankovního sektoru z měnových transakcí a k nim přičíst odhad nákladů dalších transakcí. Na základě takzvaných výpočtů „na rubu dopisní obálky“ je moţné se dobrat hodnot odpovídajících zhruba 0,5 % hrubého domácího produktu České republiky.66 U administrativních transakčních nákladů, týkajících se zabezpečení devizových operací, je díky přijetí eura moţné očekávat především úsporu nákladů spojených se správou účetních systémů, jeţ dovolují zpracovávat data ve více měnách, jakoţ i úsporu nákladů spojených se správou devizových prostředků. Ani u finančních, ani u administrativních transakčních nákladů nelze spravedlivě očekávat, ţe přijetím eura dojde k jejich úplnému odstranění, nicméně jiţ samotné sníţení těchto transakčních nákladů je faktickým přímým přínosem plynoucím ze zavedení společné měny.

65

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 40, 41 SINGER, M. Pět otázek a odpovědí k problematice zavedení eura v České republice. IN: Euro versus Koruna: Dilemata jednotné měny v době dluhové krize. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 179180 66

60

Náklady na obstarání kapitálu jsou odvislé od cen finančních produktů dostupných na finančních trzích. Klíčovým ukazatelem těchto nákladů jsou úrokové sazby. Členství v eurozóně je spojováno s moţností vyuţití kredibility Evropské centrální banky pro zajištění stabilního a důvěryhodného makroekonomického prostředí díky přijetí společné měnové politiky Evropské unie. Tato politika je charakterizována snahou o zajištění cenové stability s cílem udrţet ve střednědobém horizontu inflaci pod dvěma procenty. Proto by se dalo očekávat, ţe po vstupu do eurozóny a převzetí společné měnové politiky budou také v České republice nízké úrokové sazby, které usnadní přístup ke kapitálu. Sníţení nákladů na obstarání kapitálu by znamenalo trvalý přínos pro českou ekonomiku.67 Poslední přímý přínos plynoucí ze zavedení společné měny euro pro Českou republiku spočívá ve vyšší transparentnosti cen, neboť je zřejmé, ţe ceny zboţí a sluţeb v měně euro dovolují spotřebitelům poměrně snadno porovnávat jednotlivé produkty a sluţby v rámci eurozóny. Byť je toto porovnávání časově náročné a vyţaduje například i znalost cizích jazyků, spotřebitel v rámci eurozóny můţe poměrně rychle a efektivně zjistit cenu konkrétních produktů (v případě sluţeb je to přeci jen trochu komplikovanější, neboť mnoho sluţeb je fakticky mezinárodně neobchodovatelných – typicky například kadeřnické a holičské sluţby, úklid, masáţe, či řemeslnické sluţby apod.). Vyšší transparentnost cen je moţná spíše v dlouhodobém horizontu po přijetí společné měny, bez ohledu na to ovšem tato vyšší transparentnost vede k ovlivnění konkurence na jednotném vnitřním trhu Unie, přičemţ toto ovlivnění je pochopitelně nutné chápat v pozitivním smyslu. Co se týká přímých nákladů spojených se zavedením společné měny euro v České republice jde o čtyři primární záleţitosti, a sice ztrátu autonomní měnové politiky a s ní spojenou kurzovou politiku, bezprostřední růst cenové hladiny, administrativní a technické náklady spojené s přechodem na euro a konečně jsou to specifické náklady bankovního sektoru. Zatímco ztráta samostatné měnové politiky a ztráta kurzové politiky má charakter trvalý, jenţ se projeví okamţitě a to i po zavedení eura, bezprostřední růst cenové hladiny je jednorázovým nákladem, byť se projeví okamţitě po zavedení společné měny. Administrativní a technické náklady přechodu na euro jsou rovněţ jednorázovými náklady, 67

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 44, 45

61

projevujícími se okamţitě, a to před i po zavedení eura. Co se týče specifických nákladů bankovního sektoru, pak tyto náklady budou mít jednorázový (náklady spojené s výrobou a distribucí euro-bankovek a mincí, nové bankomaty, apod.) i trvalý charakter (například omezení příjmů z devizových operací), projeví se okamţitě, a to i po zavedení společné měny. Na straně přímých nákladů mají největší význam ztráta autonomní měnové politiky a ztráta kurzové politiky. Ostatní typy nákladů jsou s výjimkou ztráty části příjmů bank ze směnárenských operací jednorázového charakteru jsou zanedbatelné a při rozhodování o přijetí eura by neměly hrát v podstatě ţádnou roli. Je zřejmé, ţe ekonomické subjekty budou schopny se s nimi bez výraznějších problémů vyrovnat a také pro ekonomiku jako celek nebudou významnou překáţkou.68 Vzhledem k tomu, ţe dosud není vůbec zřejmé, kdy Česká republika přijme společnou měnu, je obtíţné přesně identifikovat a analyzovat veškeré přímé přínosy a náklady spojené s přijetím eura. A o to problematičtější je pak analyzovat konkrétně všechny dopady nepřímé, jeţ vycházejí z přímých přínosů a nákladů. Nicméně stejně jako například na Slovensku bylo před přijetím eura provedeno značné mnoţství analýz dopadů eura na slovenskou ekonomiku a společnost, bude nutné stejně postupovat i v případě České republiky, pokud bude rozhodnuto euro skutečně přijmout k určitému datu. Kromě toho je nezbytné, aby v případě rozhodnutí o přijetí eura česká politická reprezentace s dostatečným předstihem vyrozuměla a seznámila české občany i podnikatelské subjekty se všemi výhodami i nástrahami spojenými se společnou evropskou měnou. Jakékoliv opomenutí v této oblasti by totiţ mohlo mít pro českou společnost, ekonomiku a potaţmo i pro politiku váţné následky. Jestliţe lze za primární přímý přínos plynoucí ze společné měny povaţovat omezení kurzového rizika, coţ je výhodné zejména pro podnikatelský sektor při obchodování se zeměmi eurozóny a dále pro občany, kteří cestují do zemí eurozóny, v případě přímých nákladů spojených s eurem je nutné zmínit ztrátu samostatné měnové politiky a tím i kurzové politiky.

68

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 52-53

62

Zavedení jednotné měny euro bude znamenat ztrátu samostatné národní měnové a kurzové politiky. Hospodářství nového člena měnové unie by tudíţ mělo vykazovat podobnost s celkovým hospodářstvím měnové unie. Tomuto jednotnému hospodářství pak bude vyhovovat jednotná měnová politika centrální banky měnové unie a další ekonomická pravidla, stanovená jednotně pro celou měnovou unii. Podobný (sladěný) ekonomický vývoj a hospodářská struktura jednotlivých členů měnové unie také sniţují riziko výskytu takzvaných asymetrických šoků, tedy událostí, které nestejně zasáhnou členské země měnové unie.69 Právě ztráta samostatné měnové politiky a s ní spojené politiky kurzové je v České republice předmětem hlavní kritiky vůči přijetí eura. Mnoho politiků (například Václav Klaus) i ekonomů (například viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl) povaţují ztrátu moţnosti realizovat vlastní národní měnovou politiku za značné riziko, jeţ nevykompenzují ţádné výhody spojené s eurem. Po přijetí eura by se Česká národní banka stala součástí Eurosystému, česká koruna by zanikla a tím by fakticky došlo k ukončení kurzové politiky realizované na úrovni České republiky prostřednictvím české centrální banky.

2.3.2 Konkrétní dopady zavedení eura na ekonomiku České republiky Jak jiţ bylo uvedeno, konkrétní dopady zavedení eura na ekonomiku České republiky lze identifikovat na základě takzvaných nepřímých přínosů a nákladů, jeţ jsou způsobeny (vyvolány) projevem a působením přímých přínosů a nákladů. Nejedná se tudíţ o dopady spojené bezprostředně s přijetím eura, ale o projev přímých přínosů a nákladů. Zjednodušeně lze konkrétní dopady zavedení eura na ekonomiku České republiky interpretovat z hlediska inflace v České republice, dále z hlediska ekonomického růstu České republiky a také z hlediska dopadů zavedení eura na obyvatele České republiky. Nejpravděpodobnější vývoj míry inflace v České republice po přijetí eura je moţné stručně charakterizovat přetrvávajícími kladnými inflačními diferenciály – tedy mírně vyšší inflací v řádu jednotek procentních bodů oproti průměru eurozóny. Důvodem je proces dohánění cenové úrovně související s přibliţováním ekonomické úrovně České republiky 69

PLCHOVÁ, B., ABRHÁM, J., HELÍSEK, M. Česká republika a EU: ekonomika – měna – hospodářská politika. Praha: Krigl, 2010. str. 188

63

a vyspělejších zemí eurozóny, který bude po přijetí eura probíhat přes takzvaný inflační kanál. Skutečná výše inflace v české ekonomice v období po přijetí eura však bude ovlivněna také dalšími faktory, které s měnovou integrací zjevně nesouvisí.70 Je poměrně obtíţné odhadovat vývoj míry inflace po přijetí eura, neboť bude záleţet na okolnostech a mezinárodní hospodářské situaci v okamţiku, kdy Česká republika bude do eurozóny fakticky vstupovat (jiná situace bude panovat v případě, ţe Česká republika bude do měnové unie vstupovat v době ekonomického růstu a jiná zase v případě, ţe bude panovat globální ekonomická recese). Jakékoliv ekonomické šoky jak na nabídkové straně (například mzdové nebo ropné šoky), tak na straně poptávkové (typicky by se mohlo jednat o šok fiskální) by výrazně ovlivnily vývoj cenové hladiny v České republice. V souvislosti s vývojem míry inflace v České republice v období po vstupu do eurozóny je moţné poukázat na tři primární scénáře moţného vývoje. Jedná se o scénář realistický, scénář pesimistický a scénáře extrémní. Zatímco realistický scénář vychází z předpokladu vyšší míry inflace, jeţ bude korespondovat procesu dohánění ekonomické a cenové úrovně eurozóny, scénář pesimistický pracuje s vyšší mírou inflace jako důsledkem negativního dopadu na ekonomický růst spojený navíc s pochybnou (nepředvídatelnou) budoucností. Pravděpodobnost extrémních scénářů je spíše teoretická, nicméně nelze je a priori vyloučit a vůbec s těmito extrémními variantami moţného vývoje inflace v České republice v období po vstupu země do eurozóny nepracovat. Prvním extrémním scénářem je situace, kdy míra inflace v České republice bude víceméně identická s mírou inflace v eurozóně, tudíţ nebude nutné nijak zásadně zasahovat do cenové hladiny v České republice. Dalším extrémním scénářem je nástup pádivé (tedy dvouciferné) inflace ročně. Poslední extrémní variantou je pak skokový nárůst cen, a to v podstatě ihned po vstupu České republiky do eurozóny. Takový stav by ovšem mohl mít devastující důsledky pro celou českou ekonomiku, tedy jak pro podnikatelský sektor, tak i pro domácnosti.

70

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 84

64

Velkým přínosem bude přijetí eura v České republice pro kapitálové obchody, zejména obchody s cennými papíry. Kurzovní lístky burzy cenných papírů se stanou průhlednějšími, tedy mezinárodně jednodušeji srovnatelnými, coţ ulehčí promptní obchodování a sjednocování kapitálového a peněţního trhu v rámci Evropské unie, zvláště při jednotné úrokové míře Evropské centrální banky pro celé území eurozóny.71 Co se týče dopadů zavedení společné měny euro na ekonomický růst v České republice, pak lze konstatovat, ţe primárním ukazatelem ekonomického růstu stále zůstává hrubý domácí produkt (viz tabulka č. 2), jenţ umoţňuje zjistit nejen výkonnost české ekonomiky, ale rovněţ změny v ţivotní úrovni obyvatel, a to z dlouhodobějšího hlediska. Pozitivní dopady eura na českou ekonomiku spojenou s ekonomickým růstem jsou přitom povaţovány za nejpodstatnější důvod, proč má být euro v České republice přijato.

Data a prognózy - HDP ČR

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

HDP v běţných cenách v mld. Kč 3507,1 3831,8 4015,4 3921,8 3953,7 4022,4 4047,7 4086,3 4247,1 HDP ve stálých cenách roku 2010 v mld. Kč 3747,2 3954,4 4061,6 3865,0 3953,7 4031,3 3998,7 3970,7 4065,9 Tabulka 2 – Data a prognózy HDP ČR72

Vlastní přijetí eura s sebou přináší mnoho krátkodobých přínosů, ale zejména nákladů. Mnohem významnější jsou pro tvůrce hospodářské politiky, ale především pro ekonomické subjekty dopady v dlouhém období. Lze předpokládat, ţe zavedení společné měny euro má na ekonomiku trvalý dopad. Diskuse na téma dopadu přijetí eura ze strany České republiky na ekonomický růst není jednoduchá, neboť přínosy se začleněním do eurozóny nelze přímo kvantifikovat.73

71

TUČEK, M. EURO – jeho přínosy a ztráty pro českou ekonomiku. IN: Euro versus Koruna: Dilemata jednotné měny v době dluhové krize. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 283 72 Tabulka Data a prognózy HDP ČR. Dostupné z http://www.patria.cz/ekonomika/ukazatel/hdp.html, 8.4.2015 73 LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 88

65

Bude-li platit, ţe přijetí eura v České republice bude významnou změnou, jeţ ovlivní jednotlivé vazby mezi ekonomickými subjekty, pak z hlediska institucionální ekonomie se bude vlastně jednat o změny v institucích, přičemţ právě takové druhy změn mohou vést ke zvýšení ekonomického růstu z dlouhodobého hlediska. Česká ekonomika je v jistých ohledech specifická mírou své otevřenosti, závislosti na stavu německé ekonomiky, jednostrannou orientací na automobilový průmysl a přítomností průměrných sluţeb. Tudíţ stejně jako jiné národní ekonomiky má i ta česká určité limity, coţ ovšem neznamená, ţe nemůţe vyuţít příleţitostí, které se ji naskytnou v souvislosti s případným zavedením společné měny. Platí tedy, ţe dlouhodobý případný ekonomický růst české ekonomiky je spjat s moţnostmi (potenciálem) tuzemské ekonomiky. Lze předpokládat, ţe členské státy eurozóny, které mají výhodnější podmínky pro vzájemný obchod (především díky sníţení devizového rizika), budou směřovat k vyšší úrovni dlouhodobého ekonomického růstu neţ země, které ještě nepřijaly euro. Lze předpokládat, ţe reálné příjmy obyvatel České republiky budou po vstupu do eurozóny na niţší úrovni, neţ je tomu v ostatních členských státech eurozóny. Podmínky, které budou přijetím společné měny euro poskytnuty nejen občanům, ale především zaměstnavatelům budou umoţňovat dlouhodobou tendenci k přiblíţení se průměrnému hrubému domácímu produktu na obyvatele v eurozóně.74 Při vypracovávání analýzy konkrétních dopadů zavedení eura na ekonomický růst v České republice je nezbytné si uvědomit, ţe v souvislosti s přijetím společné měny dojde k trvalým ekonomickým změnám, zejména pak v oblasti alokaci zdrojů, produktivity výrobních faktorů i v samotné realizaci hospodářské politiky. Všechny tyto změny pak budou mít přímé či nepřímé dopady na ekonomický růst České republiky. Přímý vliv na dlouhodobý ekonomický růst a s tím spojené zvyšování ţivotní úrovně je úzce spojen rovněţ s mírou nezaměstnanosti, s produktivitou práce a v neposlední řadě i se souhrnnou produktivitou jednotlivých výrobních faktorů. Dlouhodobý ekonomický růst jakoţto případný výstup ekonomiky je tak v podstatě dán objemem výrobních faktorů na straně jedné a jejich produktivitou na straně druhé.

74

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 97

66

Kombinace několika primárních faktorů – tedy zavedení eura, odstranění kurzového rizika a sníţení transakčních nákladů – samo o sobě přispívá k růstu čistého vývozu, přičemţ dojde-li k zafixování české koruny na euro, můţe být zamezeno jejímu nominálnímu znehodnocování. Platí, ţe přijetí společné měny euro vede k vyšší efektivitě při vyuţívání jednotlivých výrobních faktorů, čímţ se následně zvyšuje i jejich produktivita. K tomu je ovšem nezbytná určitá transparentnost cen. Tyto faktory pak mohou tedy v souhrnu vést k ekonomickému růstu České republiky po zavedení společné měny, neboť zároveň vlivem uvedených faktorů dojde ke sníţení nezaměstnanosti a naopak ke zvýšení reálných mezd obyvatel České republiky. Podmínkou je ovšem udrţení přijatelné inflace. Z hlediska reálného uvaţování o dopadech zavedení společné měny v České republice nelze opomenout ani dopady zavedení eura na obyvatele České republiky. V tomto směru se jako nejzávaţnější jeví problém přechodu tuzemské ekonomiky z koruny na euro a tedy zda tento přechod můţe ovlivnit kupní sílu českého obyvatelstva či nikoliv. Zachování vnější kupní síly obyvatel bude záviset na zvoleném přepočítacím koeficientu, který by se však v důsledku současně uplatňované politiky centrální banky neměl výrazně odchylovat od jeho rovnováţného trţního vývoje. Určité riziko z hlediska znehodnocení úspor a zhoršení kupní síly měny představují spekulace na měnový kurz v době pobytu české koruny uvnitř mechanismu ERM II a v období rozhodování o výši přepočítacího koeficientu. Vlivem současně nastavené kurzové politiky České národní banky a zaběhnutých rozhodovacích procesů v Evropské unii by však toto riziko mělo být minimalizováno.75 V současné době je skutečně jen velmi obtíţné predikovat scénáře vývoje měnového kurzu české koruny ve vztahu k euru, neboť onen přepočítací koeficient je ovlivněn celou řadou faktorů, které se navíc v čase permanentně mění. Například jen málo ekonomů dokázalo včas identifikovat nástup globální ekonomické a finanční krize, tudíţ dopady oné krize byly do národních ekonomik výrazné a změnily mnohá ekonomická očekávání. Ke stejné situaci můţe dojít i v okamţiku, kdy bude zvaţován přepočítací koeficient, tedy měnový kurz CZK/EUR (viz graf č. 2).

75

LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 130-131

67

¨ Graf 2– Vývoj kurzu CZK/EUR76

Ke znehodnocování úspor po vstupu do eurozóny můţe v dlouhodobějším horizontu docházet v souvislosti s procesem cenového vyrovnávání, které by se projevovalo vyšší domácí inflací ve srovnání s průměrem eurozóny. Výsledkem by mohly být nízké reálné úrokové sazby a sniţování reálné hodnoty úspor. Míra znehodnocení by závisela na nastavení úrokových sazeb v eurozóně a naším inflačním diferenciálu se zbytkem členských zemí. Toto riziko je tím niţší, čím více bude eurozóna tvořena zeměmi majícími podobný charakter jako česká ekonomika.77

2.3.3 Přínosy a náklady spojené s odkladem přijetí eura v České republice V souvislosti s případným zavedením eura v České republice bylo dosud poukazováno toliko na přínosy a náklady spojené s přijetím jednotné měny. Je ovšem nezbytné alespoň ve stručnosti věnovat pozornost rovněţ přínosům a nákladům, které jsou primárně spojeny s odkladem přijetí eura v České republice, přičemţ ani faktory hovořící pro odklad zavedení eura nelze v ţádném případě bezdůvodně zpochybňovat či jakkoli zlehčovat. I kdyţ začlenění do eurozóny představuje jak ze strany České republiky, tak ze strany Evropské unie do značné míry politický krok, jeho budoucí omezení či dokonce reverzibilita nejsou variantami, s nimiţ by se dalo počítat. Lze sice vést diskuse o tom, zda se tak (ne)stane 76 77

Graf vývoje kurzu CZK/EUR. Dostupné z http://www.patria.cz/kurzy/CZK/EUR/kurzy.html, 8.4.2015 LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Nakladatelství Alfa, 2010. str. 131

68

na úkor ekonomiky České republiky, pravdou však zůstává, ţe primárněprávní závazek tím oslaben nebude. Ať uţ bude postup České republiky v otázce začleňování do eurozóny jakýkoli,

měl

by

existovat

závazný,

nicméně

modifikovatelný

plán

naplňování

konvergenčních kritérií a přijímání eura, přičemţ k finální konverzi by mělo dojít spíše později neţ dříve.78 Odloţení přijetí eura v České republice se v ekonomickém růstu můţe projevit i prostřednictvím celé řady takzvaných zprostředkujících článků, přičemţ okolnosti jsou spíše asymetrického charakteru, respektive vykazují spíše asymetrické působení. Další odkládání eura by mohlo zesilovat jejich vliv, naproti tomu zavedení eura v České republice by mohlo vliv těchto zprostředkujících článků odstranit. Předně tím, jak budou země střední a východní Evropy vstupovat do měnové unie a přijímat euro, česká koruna by se mohla stát v daném regionu jedinou relevantní měnou, vůči které by ovšem bylo vedeno velké mnoţství spekulativních útoků. To by v konečném důsledku mohlo vést aţ k hospodářské recesi v České republice a k měnové krizi. Rovněţ v souvislosti s nepřijetím eura hrozí ztráta konkurenceschopnosti České republiky v komparaci s okolními národními ekonomikami, coţ se můţe ve světle globalizace jevit jako velmi nebezpečné. Mezi hlavní náklady, spojené s oddálením zavedení eura v České republice, lze především zařadit79 1) riziko měnových krizí s řadou destabilizačních dopadů; 2) riziko růstu úrokových sazeb a oslabení investování; 3) apreciace kurzu, která oslabuje konkurenceschopnost exportérů; 4) riziko oslabení přílivu přímých zahraničních investic. Komparace přínosů a nákladů spojených s oddálením přijetí eura je úzce spojena s principem protichůdného pohybu, a sice se sniţováním kritické míry integrace na jedné straně a narůstáním faktické míry integrace na straně druhé. 78

KRUTÍLEK, O. Může ČR odmítnout euro? IN: Euro versus Koruna: Dilemata jednotné měny v době dluhové krize. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 303 79 HELÍSEK, M. a kol. Euro v ČR z pohledu ekonomů. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. str. 172

69

Jak jiţ bylo uvedeno v předchozí části této diplomové práce, nelze v současné době přesně predikovat ekonomickou a politickou situaci u nás i ve světě v okamţiku rozhodování o zavedení eura, jakoţ i schopnost České republiky plnit konvergenční kritéria. Nicméně porovnáním dvou zmíněných měr integrace lze do jisté míry dovodit spíše převaţující přínos zavedení eura v České republice a tedy rostoucí riziko v případě, ţe by docházelo k dalšímu odkládání zavedení společné měny. Na druhou stranu je ovšem nutné podotknout, ţe mnoho tuzemských ekonomů se domnívá, ţe Česká republika zvládla relativně snadno a bez větších ekonomických i sociálních turbulencí nedávno skončenou globální ekonomickou a finanční krizi toliko z toho důvodu, ţe měla k dispozici vlastní monetární politiku a ţe nebyla spojena se společnou měnou euro. Je ovšem poněkud problematické určit, jak by se globální ekonomická a finanční krize projevila v tuzemské ekonomice a potaţmo v české společnosti v případě, ţe by Česká republika byla členem měnové unie a tedy pokud by v České republice bylo předtím zavedeno euro. Autonomní měnová politika bezesporu sehrává klíčovou úlohu při jakékoliv hospodářské recesi či krizi, nicméně globální ekonomická a finanční krize byla vůbec první skutečně intenzivní zátěţovou zkouškou pro euro jakoţto novou globální měnu. Zpětně pak lze hodnotit, ţe euro obstálo stejně, jako se členské země eurozóny dokázaly nakonec s krizí rovněţ více či méně vypořádat. Nadto je nutné si uvědomit, ţe Česká republika v posledních dvou dekádách výrazně sanovala tuzemské banky, tudíţ český bankovní sektor byl poměrně stabilní, coţ bylo pro přečkání krize rovněţ důleţité (na rozdíl od bankovního sektoru v západní a jiţní Evropě, kde jednotlivé státy do tohoto sektoru za poslední léta nijak výrazněji nezasahovaly, neboť banky zde byly jiţ zprivatizované a tudíţ k případným intervencím nebyl důvod).

70

2.4

Perspektivy rozšíření eura Hospodářská a měnová unie se stala příznivým, dynamickým a kreativním trhem pro

mezinárodní firmy, mnohdy se sídlem v zemích mimo eurozónu. Poskytování půjček a úvěrů v jednotné evropské měně je nesrovnatelně transparentnější, nadnárodní účetnictví a finanční řízení jednodušší. Banky a finanční instituce loví obchodní příleţitosti napříč celým kontinentem bez ohledu na hranice. Nadnárodní korporace mohou plánovat své strategie a přinášet své produkty zákazníkům v rámci celého jednotného trhu a ten je globální, nikoliv pouze evropský. To jsou hlavní faktory povzbuzující ekonomický vývoj.80 Nicméně proti těmto optimistickým závěrům stran výhod a přínosů, které jsou spojovány s hospodářskou a měnovou unií, existuje i celá řada kritických poznatků mnohých ekonomů, politologů i sociologů, a to především ohledně společné měny, přičemţ právě měnová unie v dobách krize i v současném postkrizovém období patří mezi vůbec nejkritizovanější projekty v rámci evropské integrace.

2.4.1 Budoucnost Evropské měnové unie Během prvního desetiletí existence společné evropské měny došlo v Evropě k nezvykle silným výkyvům ekonomické aktivity, pochopitelně hlavně směrem dolů. Euro splnilo očekávání jen částečně – stalo se uznávanou druhou světovou rezervní měnou, na některých trzích dokonce i důleţitější měnou neţ dolar. Po technické stránce bylo a je nepochybným úspěchem. Nicméně po ekonomické stránce zapůsobilo jako nejmohutnější zesilovač hospodářského cyklu od doby klasického zlatého standardu. Euro donutilo k politice levných peněz i „ne-eurový“ zbytek Evropy. Euro usnadnilo pohyb kapitálu, coţ ovšem zahrnuje i šíření „toxických aktiv“.81 Z hlediska budoucnosti Evropské měnové unie je v zásadě moţné identifikovat čtyři primární scénáře moţného vývoje. První scénář se týká vývoje, kdy se podaří překonat dozvuky globální ekonomické a finanční krize a prostřednictvím pokračující solidarity „bohatších“ členských států eurozóny se zlepší ekonomická situace „chudších“ členů 80

Marsh, D. Euro: boj o osud nové globální měny. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. str. 334 81 Kohout, P. Finance po krizi: důsledky hospodářské recese a co bude dál. Praha: Grada Publishing, 2010. str. 175

71

eurozóny, coţ povede ke stabilizaci eurozóny a k jejímu dalšímu rozšiřování. Druhý scénář se zabývá moţností rozpadu eurozóny v podobě, v jaké v současné době probíhá, a zformování nové měnové unie. Třetí scénář pracuje s variantou rozpadu měnové unie a návratu zemí eurozóny zpět k jednotlivým národním měnám. A konečně poslední čtvrtý scénář se zabývá moţností dopadu politických trendů, které by jednotlivě i v souhrnu mohly vést k destabilizaci a dezintegraci celé Evropské unie. Z uvedeného výčtu moţných budoucích cest Evropské měnové unie lze dovodit, ţe první scénář se fakticky týká postupného vytvoření Spojených států evropských, druhý scénář pak modelu takzvané variabilní geometrie, třetí scénář naplňuje model rozpadu měnové unie a čtvrtý scénář pak naplňuje model rozpadu celé Evropské unie. Co se týče onoho prvního scénáře, tedy postupné směřování ke vzniku Spojených států evropských, pak se jedná o jeden z nejtypičtějších scénářů pravděpodobného vývoje eurozóny, jaký se objevuje jak v médiích, tak rovněţ na oficiálních summitech a jednáních vrcholných představitelů Evropské unie. Spíše jen teoreticky si lze představit situaci, ţe ekonomicky nestabilní země, jakými jsou nejen Řecko, ale rovněţ Španělsko, Portugalsko, Irsko či Itálie by skutečně vystoupily z eurozóny, byť členstvím v eurozóně tyto „chudé“ země ztratily výhody nízkých nominálních i reálných úrokových sazeb. S ohledem na výše uvedené argumenty lze tedy přepokládat scénář udrţení stávající eurozóny v nezměněné podobě. Následně by pak mohlo docházet k dalšímu rozšiřování eurozóny, uţší koordinaci hospodářských a fiskálních politik (například Pakt pro Euro plus) a postupnému se přibliţování Evropské unie plnohodnotné politické unii s dostatečně velkým společným rozpočtem a federálními institucemi. Z Evropské unie by tak postupně vzniklo uskupení, které jiţ otcové myšlenky evropské integrace označovali jako Spojené státy evropské.82 K druhému scénáři, spočívajícímu v rozpadu eurozóny a vzniku nové měnové unie je moţné konstatovat, ţe dosavadní vývoj v eurozóně zcela jasně demonstruje, ţe primárně z eliminace kurzového rizika čerpají výhody ekonomiky, jeţ jsou zaloţeny na systémech vzájemné obchodní výměny. Německo jako dominantní země v eurozóně můţe přestat 82

LACINA, L., KÖNIG, P., OSTŘÍŢEK, J. a kol. Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, 2011. str. 426

72

akceptovat nezdravé hospodaření v některých zemích eurozóny a ona ztráta solidarity u německých politiků i občanů se můţe projevit například odchodem Německa z eurozóny a obnovením původní národní měny (marky). Podle tohoto scénáře by tedy odchod Německa z eurozóny byl v první fázi veden snahou obnovit význam a důvěryhodnost německé marky, aby v následující fázi mohla vzniknout nová měnová unie, kterou by tvořily země s významnou vzájemnou výměnou s Německem (mezi tyto země patří jiţ nyní mimo další i Česká republika). Kromě této varianty by pak přicházelo v úvahu rovněţ to, ţe by v rámci stávající měnové unie vzniklo takzvané tvrdé jádro Evropské unie, které by bylo tvořeno Německem, Francií a zeměmi s otevřenou ekonomikou, jeţ jsou úzce obchodně spjaty především s Německem, a vedle tohoto tvrdého jádra by ještě existovala jakási periferie, zahrnující především země z jiţní části Evropy. Tím by byl fakticky naplněn model variabilní geometrie, vykazující prvky takzvané vícerychlostní Evropy. Třetím uvaţovaným scénářem je ukončení projektu měnové integrace a rozpad eurozóny jako celku. Podobný scénář by připadal v úvahu, pokud by většina současných členů eurozóny došla k závěru, ţe existence společné měny a měnové politiky brání v překonání důsledků krize a pro všechny by bylo výhodné se vrátit k národním měnám. Pravděpodobnost realizace tohoto scénáře se bude zvyšovat s délkou a hloubkou ekonomické krize.83 Je třeba si uvědomit, ţe taktovku současného trendu Evropské unie drţí v ruce Německo. V okamţiku, kdy by němečtí politici i s ohledem na vůli německého obyvatelstva rozhodli o vystoupení Německa z eurozóny a návrat k německé marce, bylo by to zřejmě takovým alarmujícím signálem pro investory i byznysmeny, ţe by důvěra v euro byla zásadním způsobem narušena, coţ by situaci v eurozóně ještě zhoršilo. Právě ztráta důvěryhodnosti měnové unie jako celku by v případě odchodu Německa byla případnou záminkou pro další země eurozóny, které by následovaly německý příklad a z eurozóny by rovněţ vystoupily. Došlo by tedy k pádu měnové unie a jejímu rozvratu, coţ by pochopitelně ovlivnilo i Evropskou unii jako celek.

83

LACINA, L., KÖNIG, P., OSTŘÍŢEK, J. a kol. Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, 2011. str. 427

73

Poslední scénář budoucího moţného vývoje Evropské měnové unie a potaţmo Evropské unie bere v úvahu tři základní negativní trendy, které by jednotlivě i v souhrnu mohly vést k dezintegraci Unie. Jedná se o demokratický deficit, ekonomickou situaci a problematiku imigrace. Případný politický rozpad Evropské unie tedy můţe být způsoben nečekaně v tom směru, ţe zpočátku marginální jev se nakonec ukáţe jako natolik zásadní, ţe povede k zásadnímu rozkolu Evropské unie jako celku. Demokratický deficit můţe být pouze jedním z elementů. Občané Evropské unie pravděpodobně nemají ucelenou představu a nedokáţou interpretovat demokratický deficit odborně, ale evropskou realitou jsou nedotčeni. Co se však evropských občanů přímo týká, je jejich ekonomická situace, a to situace v celé Evropě, neboť ta je i vysvědčením za dlouhodobé rozhodování bruselské nadnárodní elity. Ekonomika a prosperita můţe navíc Evropskou unii polarizovat ve smyslu států, které potřebují pomoc, a států, které by mohly pomoc poskytovat. Občané většiny evropských zemí a jejich politické elity se v současné době značně rozcházejí v názoru na poskytnutí pomoci fiskálně nedisciplinovaným členům.84 Zejména v souvislosti s činností Islámského státu a stupňujícímu se napětí mezi demokraticky zaloţenými zeměmi na straně jedné a radikálními náboţensky ovládanými reţimy na straně druhé se můţe z hlediska dalšího vývoje Evropské unie negativně projevit problematika imigrace, jeţ můţe v rámci eurozóny narušit jiţ tak křehký sociální smír. A pokud se k tomu projeví ekonomické těţkosti v důsledku další globální ekonomické krize, mohou tyto faktory být příčinou dezintegrace nejen měnové unie, ale rovněţ Evropské unie jako celku.

2.4.2 Euro v konkurenčním boji s dalšími globálními měnami Právě to, jakým směrem se bude Evropská měnová unie v budoucnu ubírat, rozhodne o tom, zda euro v konkurenčním boji s dalšími globálními měnami uspěje či nikoliv. Ekonomická stabilita a případný hospodářský růst zemí eurozóny samozřejmě povede k silnému postavení eura na mezinárodních trzích, nicméně jak jiţ bylo uvedeno, na to, jakým směrem se bude euro dále ubírat, mají a nadále i budou mít podstatné vlivy vnějšího prostředí. Z nich nejvýznamnější zřejmě bude to, zda si euro jakoţto globální měnu vyberou japonské a čínské měnové autority na úkor amerického dolaru. 84

Tamtéţ, str. 428

74

To, jak si povede euro v rámci globálního boje s dalšími globálními měnami na mezinárodních trzích, víceméně v blízké budoucnosti ukáţe, do jaké míry je vlastně projekt Hospodářské a měnové unie úspěšný.

Graf 3– Vývoj kurzu USD/EUR85

Právě totiţ síla a postavení měny na trzích fakticky demonstruje úspěšnost či naopak neúspěšnost příslušné měnové unie (viz graf č. 3). V komparaci s dolarem má euro zřejmou výhodu především v tom, ţe není tak častým předmětem spekulací jako je tomu v případě amerického dolaru, který je navíc velmi ovlivňován významnými čínskými investory a byznysmeny. Ti tak mají vliv nejen na americkou měnu, ale rovněţ sekundárně i na americkou ekonomiku, coţ můţe být pro euro výhodné. Efekty spojené se zavedením eura se jiţ projevily, ale stále nejsou v takové podobě, jaké by mohly být, a to v závislosti na trţním segmentu. Euro má potenciál konkurovat postavení amerického dolaru na mezinárodních finančních trzích, ale je obtíţné změnit tradiční zvyklosti. Euro dosáhlo jistých úspěchů na poli mezinárodního obchodu a trzích dluhopisů. V případě periferních zemí eurozóny však hraje dominantní roli, a to jak v podobě měny, na níţ jsou měny národní vázány, tak v podobě paralelně obíhající měny.86

85 86

Vývoj kurzu USD/EUR. Dostupné z http://www.patria.cz/kurzy/USD/EUR/kurzy.html, 8.4.2015 BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. str. 542

75

Někteří ekonomové euro vnímají jako konzervativní měnu, která postrádá agresivní rysy v komparaci například s americkým dolarem nebo čínským jüanem. Euro tak můţe být v budoucnu interpretováno jako měna míru, coţ by při jistém geopolickém i globálním ekonomickém vývoji mohlo vést k tomu, ţe by euro mohlo přispět k vytvoření zcela nové symetrie v rámci mezinárodního měnového systému. A pokud by Evropská měnová unie v budoucnu fungovala na racionálních a pragmatických přístupech, pak by se euro mohlo jakoţto globální měna stát významnou spojnicí mezi ustupujícím americkým dolarem a nastupujícím (a dravým) čínským jüanem. Při úvahách o moţnostech budoucího postavení eura jakoţto globální měny na mezinárodních trzích je ovšem nezbytné poukázat na jeden zásadní faktor a sice ţe efekty v systému peněz a obecně měn se mohou postupně vytrácet, tudíţ ţe dojde k útlumu významu papírových peněz jako takových bez ohledu na jednotlivé měny a jejich postavení. Onen útlum lze očekávat, nicméně je problematické určit přesný časový horizont. Protoţe demografický vývoj pracuje především proti Japoncům, proti Evropanům a také (i kdyţ v oslabené podobě) proti Američanům, dá se očekávat oslabení jenu, eura i dolaru. Nejvýrazněji se tato ztráta hodnoty projeví ve srovnání se zlatem, které stále více přebírá roli soukromých rezervních peněz. Jakkoli je obnovení mezinárodního zlatého standardu nepravděpodobné, je naopak velmi pravděpodobné, ţe mnohem větší roli v investicích a důchodovém pojištění budou hrát věcné hodnoty.87

87

ECKERT, D. D. Světová válka měn: euro, zlato nebo jüan – která z měn se stane nástupcem dolaru? Praha: Grada Publishing, 2012. str. 196-197

76

3.

Průzkum názorů českých občanů a analýza získaných informací Součástí diplomové práce je vyhodnocení dotazníku (viz příloha č. 1), jehoţ hlavním

cílem bylo zjistit, jaký mají čeští občané názor na účast ČR v Evropské unii a dále zda souhlasí s tím, aby Česká republika přijala společnou měnu euro, případně do kdy by tak měla učinit. Provázanost tohoto sekundárního cíle s cílem primárním této práce je tak zřejmá, ţe se jeví jako nadbytečné s ohledem na charakter a smysl diplomové práce formulovat ještě konkrétní hypotézy za účelem jejich potvrzení či naopak vyvracení. Formulované cíle jsou v tomto směru dostatečné samy o sobě. Pro sběr názorů bylo pouţito webové rozhraní survio.com, prostřednictvím něhoţ bylo moţné oslovit širokou skupinu našich spoluobčanů. Ke sběru názorů docházelo v období od 8.11.2014 do 7.3.2015. Na dotazník odpovědělo celkem 117 osob. Dotazník se skládal z deseti otázek s volitelnými odpověďmi a jedné otázky doplňující, prostřednictvím které mohli respondenti vyjádřit svůj názor či myšlenku nebo jen upřesnit svůj postoj. 88

3.1 Spokojenost s členstvím ČR v EU Šedesát dva procent respondentů je spokojeno se skutečností, ţe je ČR členem Evropské unie. Dvacet osm procent s tímto stavem spokojena není a deset procent na to buď nemá názor, nebo neví, viz. graf č. 4.

88

Dotazník k diplomové práci, webová aplikace Survio. Dostupné z http://www.survio.com/cs/, 18.3.2015

77

Graf 4– Spokojenost s členstvím ČR v EU

3.1.1 Spokojenost s členstvím ČR v EU, rozdělena na tři základní skupiny – studenti, pracující a důchodci Padesát dva procent respondentů z řad studentů je spokojeno s tím, ţ je ČR v Evropské unii, viz. graf č. 5. Šedesát osm procent pracujících je taktéţ s tímto stavem spokojeno, viz. graf č. 6. Nicméně mezi důchodci je spokojenost pouze u dvaceti sedmi procent, viz. graf č. 7.

Graf 5-Studenti

Graf 6- Pracující

78

Graf 7- Důchodci

3.2 Souhlas s přijetím společné měny euro v ČR Pouze dvacet jedna procent respondentů vyjádřilo svůj souhlas s přijetím společné měny euro v České republice. Proti tomu sedmdesát šest procent respondentů s přijetím společné měny euro nesouhlasí a jen tři procenta neví, nebo na to nemají názor, viz. graf č. 8.

Graf 8– Souhlas s přijetím eura – všichni dotazovaní respondenti

Za zmínku také stojí skutečnost, ţe mezi respondenty, kteří se vyjádřili v otázce spokojenosti s členstvím ČR v EU kladně, je šedesát osm procent těch, kteří s přijetím eura v ČR nesouhlasí a jen třicet jedna procent z nich je pro přijetí eura. Ostatní nevědí nebo na to nemají názor, coţ zastupuje jedno procento odpovědí, viz. graf č. 9.

79

Graf 9– Souhlas s přijetím eura – jen u těch, kteří jsou spokojeni v EU

3.2.1 Souhlas s přijetím společné měny euro v ČR, rozdělená na tři základní skupiny – studenti, pracující a důchodci Pouze devatenáct procent studentů souhlasí s přijetím společné měny euro, viz. graf č. 10. Mezi pracujícími je pro přijetí eura dvacet čtyři procent respondentů, viz. graf č. 11. Mezi důchodci hlasovalo jen devět procent pro přijetí eura, viz. graf č. 12.

Graf 10 – Studenti

Graf 11 - Pracující

80

Graf 12 - Důchodci

3.3 Do kdy přijmout euro? Pro odpověď na otázku, do kdy by Česká republika měla přijmout společnou měnu euro, byli vybráni jen ti respondenti, kteří se kladně vyjádřili v otázce souhlasu s přijetím eura. Z této skupiny bylo sedmnáct procent pro přijetí eura do dvou let. Sedmdesát devět procent bylo pro přijetí eura do pěti let a čtyři procenta byli pro přijetí v horizontu delším jak pěti let. Snad jen pro připomenutí je nutno uvést, ţe kladně se na otázku přijetí eura vyjádřilo jen dvacet jedna procent respondentů z celkového počtu 117, coţ je 24 osob, viz. graf č. 13.

Graf 13 – Do kdy přijmout euro?

Další, zde neuvedené otázky z dotazníku společně s jejich vyhodnocením, jsou přílohou této diplomové práce (Příloha č. 1).

81

Závěr Předmětem této diplomové práce byla Evropská měnová unie se zaměřením na její vývoj, současnost a výhledy. Cílem práce pak bylo zachytit a popsat historii a vývoj Evropské měnové unie, a to včetně odhadu dalšího vývoje. Kromě tohoto primárního cíle byly ovšem stanoveny ještě cíle sekundární. Prvním sekundárním cílem diplomové práce bylo zjistit, do jaké míry doznívající globální a ekonomická krize narušila vztahy mezi členskými státy Evropské měnové unie a jak je tedy fakticky i potenciálně ohroţena míra jejich další kooperace v oblasti posilování jednotné evropské měny. Druhým sekundárním cílem této diplomové práce pak bylo zjistit, zda je skutečně euro jakoţto jednotná evropská měna pro Českou republiku přínosné, anebo zda je naopak efektivnější pro podniky i občany zachovat stávající měnu – tedy českou korunu. Lze důvodně konstatovat, ţe Evropská měnová unie představuje výrazný prvek v dosavadní míře evropské integrace, přičemţ se jedná především o prvek politického charakteru. Společná Hospodářská a měnová unie má navenek demonstrovat význam a silné postavení Evropské unie jako celku, byť fakticky netvoří eurozónu všechny členské státy Evropské unie. Nicméně zavedení společné evropské měny nejprve v bezhotovostní a následně i v hotovostní podobě zcela jasně ukázalo, ţe Evropa je v současné době víceméně stabilním regionem. Doznívající globální ekonomická a finanční krize pochopitelně narušila vztahy mezi některými členskými státy Evropské měnové unie. Aktuální jsou nyní například napjaté vztahy mezi Německem a Řeckem, které stojí na hranici oficiálního přiznání řeckého státního bankrotu, odmítne-li Německo poskytnout Řecku další finanční pomoc. Míra německé solidarity a nadšení pro evropskou integraci je bezesporu známa. Bylo to právě Německo, které se vzdalo silné národní měny ve prospěch vzniku měnové unie. Nicméně

některé

země

s nestabilní

politickou

situací

a

s nezdravě

nastavenými

ekonomickými procesy (typicky Řecko) nejenţe nedokáţí ocenit přístup Německa a dalších solidárních zemí, které jim permanentně poskytují významnou finanční pomoc, ale ještě jsou schopny dokonce vyhroţovat určitými opatřeními, pokud jim další pomoc jiţ poskytována

82

nebude. Je zřejmé, ţe takový nevděčný přístup musel narušit vztahy mezi některými členskými státy eurozóny. Česká republika stojí dosud mimo eurozónu a nelze nyní vůbec předjímat, kdy bude konkrétně formálně deklarovat přijetí eura. Od této proklamace totiţ bude nezbytné splnit ještě příslušná konvergenční kritéria, tudíţ období, ve kterém budou čeští občané platit ještě českou korunou, bude zřejmě poměrně dlouhé. V současné době je moţné se přiklonit spíše k tomu názorovému proudu ekonomů a politologů, který odmítá přijmout euro, respektive který nechce přijmout euro nyní v období doznívající globální ekonomické a finanční krize. Tato krize sice ukázala, ţe měnová unie je schopna fungovat i v dobách krizových, nicméně náklady spojené se zavedením společné měny euro v České republice nyní zřejmě překračují přínosy. Především je problematická ztráta měnové autonomie, kterou si Česká republika zachovává právě proto, ţe není členem eurozóny. Výhody, plynoucí ze samostatné měnové politiky a s ní spojené politiky kurzové, představují skutečně relevantní instrument, díky kterému můţe být regulována ekonomická situace v České republice. Ztráta této výhody nemusí být kompenzována ani například omezením kurzového rizika, spojeného se zavedením eura. Lze tedy uzavřít, ţe proces měnové integrace je procesem ţivým, přičemţ bude směrodatné, jakým směrem se bude ubírat Evropská unie jako celek a jak si bude stát v budoucnu euro na mezinárodních trzích. Nelze očekávat, ţe do eurozóny vstoupí Velká Británie a v případě České republiky teprve období „postkrizové“ ukáţe, zda bude pro české občany i podniky výhodné vstoupit do měnové unie či nikoliv. Bude totiţ záleţet i na tom, jak nakonec dopadne napjatá situace kolem Řecka a tedy na tom, zda se Řecko nestane první zemí, která bude nucena (či donucena) eurozónu opustit. Takový krok by totiţ mohl eurozónu jak posílit, tak i oslabit. A snad jakousi ironií osudu byl znak společné měny euro částečně inspirován řeckým písmenem epsilon a jeho dvě horizontální osy tak mají znázorňovat stabilitu eura a Evropského hospodářského prostoru. Zároveň se znak odvolává na antické kořeny evropské civilizace, které - jak víme, sahají aţ do starověkého Řecka. Součástí diplomové práce se stal průzkum názorů českých občanů formou anonymního dotazníku a jeho vyhodnocení. Dotazník byl vytvořen s cílem zachytit stanoviska občanů České republiky na témata úzce spojená se zavedením eura v ČR. Při sestavování 83

dotazníku si autor diplomové práce poloţil dvě základní otázky. Tou první je spokojenost občanů ČR s přítomností České republiky v Evropské unii. Druhá otázka je zaměřena na stanovisko k přijetí eura jako společné měny v ČR. Po vyhodnocení dotazníku byl autor mile překvapen z převaţujícího kladného názoru na přítomnost ČR v Evropské unii. Co aţ tak nepřekvapilo, byl většinový odmítavý postoj k přijetí společné měny euro. V této souvislosti si autor dovoluje odcitovat nedávný výrok jednoho ze současných členů bankovní rady ČNB a to Jiřího Rusnoka: „Politici v Česku cítí, že téma eura není populární téma, není to téma, na kterém by se daly udělat jakékoliv politické body“.89 Z uvedeného výroku je jasně patrné, ţe se našim českým politikům nechce otevírat téma přijetí eura. Dokonce mnozí naši politici mají obavy o tomto tématu veřejně hovořit. Kdo jiný by ale měl vést širší diskuzi k tématu společné evropské měny, neţ čeští politici. Autor této diplomové práce se domnívá, ţe pokud v ČR nebude politická vůle euro přijmout, tak se ani názor běţného občana na toto téma nezmění a čeští občané budou dále většinově euro odmítat. Ano, v doznívající globální ekonomické a finanční krizi to jaksi dává smysl, ale jak dlouho ještě bude Česko s přijetím společné Evropské měny otálet? Pět nebo snad ještě více let? To není moţno předvídat, nicméně do nekonečna to rozhodně oddalovat nepůjde. Ţe bychom snad šli cestou referenda, jako tomu bylo v případě odmítavého stanoviska Švédska? Pokud se něco zásadního nezmění, tak by velmi pravděpodobně referendum dopadlo podobně jako tomu je ve výstupu z dotazníku v této diplomové práci, tzn., ţe bychom přijetí eura většinově odmítli. Nicméně to by nás závazku euro přijmout nezbavilo. Pouze by nám to dalo jakýsi alibistický mandát k tomu, dál oddalovat jeho přijetí, neboť v našem závazku není přesně specifikováno, kdy přesně by k přijetí eura mělo dojít. Další, v těle diplomové práce neuvedené otázky z dotazníku, společně s jejich vyhodnocením, jsou přílohou této diplomové práce. V příloze tak čtenář například najde odhad respondentů na vývoj kurzu koruny vůči euru a to ve výhledu dvou let nebo preference respondentů, zda upřednostňují slabou či silnou korunu. Výstupy z dotazníku by tak měly 89

Rozhovor s Jiřím Rusnokem (CRO Radioţurnál 16.3.32015 v 17:06, pořad Dvacítka Radioţurnálu). Dostupné z http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2015/cl_15_150316_rusnok_cro.html, 5.4.2015.

84

napomoci k lepší představě o skladbě názorů na velmi aktuální témata, která souvisejí s úvahou přijmout společnou měnu euro. Hlubší analýzou výstupů si lze vyhodnotit, jaké preference mají určité skupiny našich obyvatel a to buď podle věku, vzdělaní, zaměstnání nebo jen podle základního rozdělení na muţe a ţeny.

85

Použitá literatura a prameny Literatura: 1. BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN: 978-80-247-4568-8 2. CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. a kol. Evropská integrace – Evropská unie. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2004. ISBN: 80-245-0854-0 3. ECKERT, D. D. Světová válka měn: euro, zlato nebo jüan – která z měn se stane nástupcem dolaru? Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN: 978-80-247-4099-7 4. FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003. ISBN: 80-7325-015-2 5. HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: Fakulta sociálně ekonomická UJEP, 2007. ISBN: 978-80-7044-922-6 6. HELÍSEK, M. a kol. Euro v ČR z pohledu ekonomů. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN: 978-80-7380-182-3 7. KOHOUT, P. Finance po krizi: důsledky hospodářské recese a co bude dál. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN: 978-80-247-3583-2 8. KUBIŠTA, V. a kol. Mezinárodní ekonomické vztahy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN: 978-80-7380-191-5 9. LACINA, L., KÖNIG, P., OSTŘÍŢEK, J. a kol. Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, 2011. ISBN: 978-80-87474-31-0 10. LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kol. Euro: ano/ne? Praha: Alfa nakladatelství, 2010. ISBN: 978-80-87197-26-4

86

11. MARSH, D. Euro: boj o osud nové globální měny. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. ISBN: 978-80-7325-277-9 12. PĚČINKOVÁ, I. (ED.) Euro versus Koruna: Dilemata jednotné měny v době dluhové krize. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. ISBN: 978-80-7325265-6 13. PELTRÁM, A. a kol. Evropská integrace a Česká republika. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN: 978-80-247-2849-0 14. PLCHOVÁ, B., ABRHÁM, J., HELÍSEK, M. Česká republika a EU: ekonomika – měna – hospodářská politika. Praha: Krigl, 2010. ISBN: 978-80-86912-39-4 15. RAIS, K., DRDLA, M. Evropská integrace a bankovnictví. Praha: Computer Press, 1999. ISBN: 80-7226-211-4 16. SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. ISBN: 978-80-7400-339-4 17. SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-5082-2 18. PÍTROVÁ, L. a kol. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva, Praha: Odbor o informování o evropských záleţitostech, 2008. ISBN: 978-80-87041-48-2

87

Internetové zdroje: 19. Přehledy právních předpisů EU, Konvergenční kritéria. Dostupné z http://europa.eu/legislation_summaries/economic_and_monetary_affairs/institutional_ and_economic_framework/ec0013_cs.htm 20. Evropská centrální banka. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/ 21. Hospodářská a měnová politika v EU. Dostupné z https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni_vztahy/cr_eu_integrace/ 22. LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, Dostupné z WWW: http://www.euroskop.cz/gallery/2/850studie_vlivu_zavedeni_eura_v_cr_na_ekonomiku.pdf 23. Rozhovor s Jiřím Rusnokem (CRO Radioţurnál, pořad Dvacítka Radioţurnálu). Dostupné http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2015/cl_15_1503 16_rusnok_cro.html 24. Znak EU. Dostupné z http://ec.europa.eu/index_cs.htm 25. Znak eura. Dostupné z http://adsense-es.blogspot.cz/2009/03/informes-en-euros-paraeditores-en.html 26. Graf měnových rezerv. Dostupné z http://www.vse.cz/polek/829 27. Seznam zemí EU s eurem. Dostupné z http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/eurozona/clenske-staty-eurozony 28. Tabulka Data a prognózy HDP ČR. Dostupné z http://www.patria.cz/ekonomika/ukazatel/hdp.html

88

29. Dotazník

k diplomové

práci,

webová

http://www.survio.com/cs/

89

aplikace

Survio.

Dostupné

z

Seznam zkratek: CZK – Česká koruna ČNB – Česká národní banka ČR – Česká republika ČSSD – Česká strana sociálně demokratická DPH – Daň z přidané hodnoty ECB – Evropská centrální banka ECU – Košová měnová jednotka EFTA - Evropské sdruţení volného obchodu EK – Evropská komise EMI – Evropský měnový institut EMS – Evropský měnový systém EMU – Evropská měnová unie ERM – Mechanismus směnných kurzů ES – Evropské společenství ESCB – Evropský systém centrálních bank ESM – Evropský mechanismus stability ESVO - Evropské sdruţení volného obchodu ESUO – Evropské společenství uhlí a oceli EU – Evropská unie EUR – Evropská měna euro HDP – Hrubý domácí produkt HMU – Hospodářská a měnová unie MMF – Mezinárodní měnový fond SES - Smlouva o zaloţení Evropského společenství SEU – Smlouva o Evropské unii SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie SRN – Spolková republika Německo ¨ USD – Americký dolar

90

Seznam obrázků, tabulek a grafů: Seznam obrázků Obrázek 1- Znak EU ................................................................................................................. 25 Obrázek 2 – Znak eura.............................................................................................................. 38

Seznam tabulek Tabulka 1– Seznam zemí EU s eurem a bez eura..................................................................... 42 Tabulka 2 – Data a prognózy HDP ČR .................................................................................... 65

Seznam grafů Graf 1– Graf měnových rezerv ................................................................................................. 55 Graf 2– Vývoj kurzu CZK/EUR ............................................................................................... 68 Graf 3– Vývoj kurzu USD/EUR............................................................................................... 75 Graf 4– Spokojenost s členstvím ČR v EU .............................................................................. 78 Graf 5-Studenti..........................................................................................................................77 Graf 6- Pracující........................................................................................................................78 Graf 7- Důchodci ...................................................................................................................... 79 Graf 8– Souhlas s přijetím eura – všichni dotazovaní respondenti .......................................... 79 Graf 9– Souhlas s přijetím eura – jen u těch, kteří jsou spokojeni v EU.................................. 80 Graf 10 – Studenti.................................................................................................................... 79 Graf 11 – Pracující....................................................................................................................80 Graf 12 - Důchodci ................................................................................................................... 81 Graf 13 – Do kdy přijmout euro? ............................................................................................. 81

91

Seznam příloh: Příloha č. 1 – Vyhodnocení dotazníku Příloha č. 2 – Konvergenční kritéria

92

Příloha č. 1

Dotazník je zaměřen na názor občanů ČR k přistoupení České republiky ke společné měně euro. Jednotlivé anonymní výstupy se stanou součástí podkladů pro diplomovou práci na téma Evropská měnová unie.

1

Základní údaje Název výzkumu

Dotazník je zaměřen na názor občanů ČR k přistoupení České republiky ke společné měně euro. Jednotlivé anonymní výstupy se stanou součástí podkladů pro diplomovou práci na téma Evropská měnová unie. Václav Havlíček

Autor

Čeština

Jazyk dotazníku Veřejná adresa dotazníku

http://www.survio.com/survey/d/C7B9T2L6R6P4K5M2R 08. 11. 2014 07. 03. 2015

První odpověď Poslední odpověď

120 dnů

Doba trvání

2

Statistika respondentů

136

117

2

18

86,0 %

Počet návštěv

Počet dokončených

Počet nedokončených

Pouze zobrazení

Celková úspěšnost vyplnění dotazníku

Celkem návštěv

Pouze zobrazeno (13,1 %)

Zdroje návštěv

Přímý odkaz (100 %)

Čas vyplňování dotazníku

<1 min. (20 %)

Nedokončeno (1,5 %)

1-2 min. (43,8 %)

Dokončeno (85,4 %)

2-5 min. (25,7 %) 5-10 min. (6,7 %) 10-30 min. (3,8 %)

3

Výsledky Vaše pohlaví? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

ţena

74

63,2 %

muţ

43

36,8 %

Responzí

Podíl

do 20 let

22

18,8 %

do 30 let

26

22,2 %

do 40 let

26

22,2 %

do 50 let

18

15,4 %

do 60 let

12

10,3 %

více jak 60 let

13

11,1 %

Váš věk je? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

4

Vaše dosaţené vzdělání? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

základní

15

12,8 %

střední bez maturity

20

17,1 %

střední s maturitou

55

47,0 %

vyšší odborné

2

1,7 %

vysokoškolské

25

21,4 %

Jste zaměstnán jako? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

zatím studuji

21

17,9 %

jsem v zaměstnaneckém poměru ve státním sektoru

10

8,5 %

jsem v zaměstnaneckém poměru v soukromém sektoru

58

49,6 %

jsem ţivnostník (OSVČ)

8

6,8 %

jsem podnikatel zaměstnávající zaměstnance

4

3,4 %

jsem důchodce nebo rentiér

11

9,4 %

momentálně nemám ţádné zaměstnání

5

4,3 %

5

Jste spokojen s tím, ţe je ČR členem Evropské unie? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

ano, jsem spokojena/spokojen

72

61,5 %

ne, nejsem spokojena/spokojen

33

28,2 %

nevím, nemám na to názor

12

10,3 %

Souhlasíte s přijetím společné měny euro v ČR? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

ano, souhlasím

24

20,5 %

ne, nesouhlasím

89

76,1 %


4

3,4 %

6

Do kdy by podle Vás měla ČR přijmout společnou měnu euro? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

do dvou let

4

3,4 %

do pěti let

19

16,2 %

do více jak pěti let

15

12,8 %

nikdy bychom euro neměli přijímat

67

57,3 %


12

10,3 %

Ve výhledu dvou let očekáváte posílení koruny vůči euru nebo oslabení? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

očekávám, ţe koruna bude posilovat

31

26,5 %

očekávám, ţe koruna bude oslabovat

34

29,1 %

nedojde k ţádné změně, tzn. udrţí si současnou hladinu

35

29,9 %


17

14,5 %

7

Odhadněte současný kurz koruny vůči euru? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

kurz se pohybuje kolem 23 korun za euro

1

0,9 %


17

14,5 %


97

82,9 %


2

1,7 %

Jste zastáncem silné koruny nebo slabé koruny vůči euru? Výběr z možností, zodpovězeno 117x, nezodpovězeno 0x Možnosti odpovědí

Responzí

Podíl

preferuji silnou korunu

74

63,2 %

preferuji slabou korunu

21

17,9 %


22

18,8 %

8

Pouze kdo má zájem. Sem prosím uveďte Váš názor, postřeh nebo myšlenku, na téma přijetí společné měny euro v ČR. Textová odpověď, zodpovězeno 11x, nezodpovězeno 106x Domnívám se, ţe je nezbytně nutné, aby ČR ve výhledu max. 5 let přijala euro. Přijetí EUR by mělo vyplynout z hospodářské situace nikoliv z rozhodnutí nestabilní vládní garnitury. Nemohu posoudit, jelikoţ mne tyto záleţitosti neovlivňují v mém ţivotě. Na dovolenou jezdím případně jednou za rok (takţe silná koruna mne zajímá jednou za rok), podnikatel nejsem, nejsem ani importér či exportér a nejsem ani zahraniční firma, která by v ČR zaloţila pracovní místa díky tomu, ţe koruna je slabá vůči euru a lidé by si mohli více vydělat. Chcemeli si udrţet svoji integritu a samostatnost v monetarní politice, bylo by pro ČR výhodnější udrţet si Korunu. Vezmuli postavení ČR v rámci Evropy, zahraniční spolupráce a obchodu, je pro ČR výhodnější přijetí Eura. Otázkou je, jaký faktor je z dlouhodobého hlediska pro ČR více přínosný. Dle mého názoru by měla měna zůstat zachována, a to zejména díky výše zmíněné moţnosti uplatňovat efektivněji monetární politiku ze strany čnb. Přijetí Eura má sice své výhody, ale vliv EU by se tímto stal na ČR ještě větší, neţli je doposud, coţ by rovněţ nemuselo mít úplně pozitivní vliv. Za zmínku určitě také stojí mnohokrát zmiňované problémy eurozóny v rámci zadluţenosti a platební neschopnosti, viz Řecko.. atd.. :) srovnání cen v rámci EU /cestování/ Společná měna EURO je dobrý plán, pokud funguje měnová politika jednotlivých členských státu dle předem definovaných pravidel a je moţné její dodrţování vynutit. Příkladem budiţ USA, kde má kaţdý stát svoji vlastní autonomii, ale měnovou politiku USA řídí FED jako celek. V podmínkách EU je to velmi komplikované, jelikoţ vzhledem k tomu, ţe se kaţdý stát řídí vlastními pravidly, můţe se kdykoliv znovu opakovat situace Řecko, Island, Itálie nebo Španělsko. Státy, které uţívají společnou měnu musí mít společnou měnovou politiku, jinak nemůţe systém správně fungovat. Ideální se pak jeví společná obchodní zóna. A moţná byl celý projekt společné měny trochu uspěchaný, jelikoţ se státy EU nedokáţí sjednotit v názorech (Němci chtějí šetřit a fungovat z toho, co vydělají; Francouzi si chtějí půjčovat a z toho fungovat, splácet chtějí snad někdy v budoucnu). Projekt společně měny je velmi komplikovaný a musí projít razantními změnami, aby mohl přeţít! Jsem proti přijetí společné měny. Myslím, ţe to ekonomice a uţ vůbec ne občanům ČR nepřinese ţádná pozitiva. Celá EU dle mého názoru nemá dlouhodobě jako jednotný celek budoucnost. Evropská unie je dobrý koncept, ale v praxi byly přeskočeny některé kroky pro integraci méně vyspělých členských zemí, a tudíţ mezi státy neplatí rovnováha sil. Myslím si, ţe ČR ani další méně ekonomicky silné země nejsou schopny v současné dobře přejít na euro. Myslím si, ţe by to dopadlo jako na Slovensku, kde se lide zvýšili náklady na ţivot jako v ostatních evropských zemí, avšak nedošlo k úměrnému zvýšení mezd. Slováci přijali euro a pomohli nějak zvlášť? Osobně si myslím, ţe celá EU je nesmysl. Jsem zásadně proti, aby ČR přijela společnou měnu euro. Sotva sem se naučila pouţívat českou měnu a uţ by mi to měnili. nesouhlasím,vše se zdraţí.....to naši politici umejí aţ moc dobře...na lidi kašlou

9

Příloha: dotazník Dotazník je zaměřen na názor občanů ČR k přistoupení České republiky ke společné měně euro. Jednotlivé anonymní výstupy se stanou součástí podkladů pro diplomovou práci na téma Evropská měnová unie. Dobrý den, věnujte prosím několik minut svého času vyplnění následujícího dotazníku. Odpovědi jsou anonymní.

Vaše pohlaví? ţena muţ

Váš věk je? do 20 let do 30 let do 40 let do 50 let do 60 let více jak 60 let

Vaše dosaţené vzdělání? základní střední bez maturity střední s maturitou vyšší odborné vysokoškolské

Jste zaměstnán jako? zatím studuji jsem v zaměstnaneckém poměru ve státním sektoru

10

jsem v zaměstnaneckém poměru v soukromém sektoru jsem ţivnostník (OSVČ) jsem podnikatel zaměstnávající zaměstnance jsem důchodce nebo rentiér momentálně nemám ţádné zaměstnání

Jste spokojen s tím, ţe je ČR členem Evropské unie? ano, jsem spokojena/spokojen ne, nejsem spokojena/spokojen nevím, nemám na to názor

Souhlasíte s přijetím společné měny euro v ČR? ano, souhlasím ne, nesouhlasím nevím, nemám na to názor

Do kdy by podle Vás měla ČR přijmout společnou měnu euro? do dvou let do pěti let do více jak pěti let nikdy bychom euro neměli přijímat nevím, nemám na to názor

Ve výhledu dvou let očekáváte posílení koruny vůči euru nebo oslabení? očekávám, ţe koruna bude posilovat očekávám, ţe koruna bude oslabovat nedojde k ţádné změně, tzn. udrţí si současnou hladinu nevím, nemám na to názor

Odhadněte současný kurz koruny vůči euru? kurz se pohybuje kolem 23 korun za euro

11

kurz se pohybuje kolem 25 korun za euro kurz se pohybuje kolem 28 korun za euro kurz se pohybuje kolem 30 korun za euro

Jste zastáncem silné koruny nebo slabé koruny vůči euru? preferuji silnou korunu preferuji slabou korunu nevím, nemám na to názor

Pouze kdo má zájem. Sem prosím uveďte Váš názor, postřeh nebo myšlenku, na téma přijetí společné měny euro v ČR.

12

Příloha č. 2 Konvergenční kritéria Dříve, neţ členský stát můţe přijmout euro jakoţto jednotnou měnu, musí splnit určité ekonomické a finanční podmínky, které se také nazývají konvergenční kritéria. Tato kritéria jsou čtyři: cenová stabilita; stav veřejných financí; zapojení do mechanismu směnných kurzů evropského měnového systému; konvergence úrokových sazeb. Pokud tedy členský stát kandiduje na přijetí eura, Rada Evropské unie ověřuje, zda tento stát všechna čtyři kritéria splňuje. Pokud ano, přijme Rada rozhodnutí, kterým členskému státu povolí přijetí eura a v němţ podrobně uvede výsledky, kterých stát v plnění čtyř konvergenčních kritérií dosáhl.

Cenová stabilita Členské státy musejí vykazovat trvalou cenovou stabilitu. Plnění tohoto kritéria Rada ověřuje sledováním míry inflace v daném členském státě po dobu jednoho roku. Poté ji porovná s mírou inflace ve třech členských státech, které mají v oblasti cenové stability nejlepší výsledky. Kritérium cenové stability je splněno, pokud míra inflace v kandidátském členském státě nepřesáhne míru inflace ve třech nejlepších státech o více neţ 1,5 procentních bodů.

Stav veřejných financí Kandidátský členský stát musí mít udržitelné veřejné finance. To znamená, ţe rozpočet členského státu nesmí vykazovat příliš vysoký deficit. Přesněji podíl deficitu státního rozpočtu na HDP musí být menší neţ 3 % a podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %.

1

Zapojení do mechanismu směnných kurzů evropského měnového systému Evropský mechanismus směnných kurzů je mechanismus směnných kurzů mezi eurem a měnami členských států, které euro nepřijaly. Jeho hlavním účelem je stabilizovat evropské devizové kurzy, aby nedocházelo k příliš velkému kolísání mezi hodnotou eura a hodnotou ostatních měn členských států. Členský stát, který kandiduje na přijetí eura, se musí tohoto evropského mechanismu směnných kurzů účastnit alespoň po dobu dvou let. Kromě toho nesmí být kurz jeho měny po tuto dobu vystaven silným tlakům.

Konvergence dlouhodobých úrokových sazeb Dlouhodobé úrokové sazby se vypočítávají na základě půjček členských států, tzn. jimi vydaných dluhopisů nebo obdobných cenných papírů. Dlouhodobá úroková sazba členského státu, který kandiduje na přijetí eura, se poté porovnává s referenční hodnotou. Ta se získá výpočtem průměru dlouhodobých úrokových sazeb tří členských států EU, které vykazují nejlepší výsledky v oblasti cenové stability. Aby kandidátský členský stát tomuto kritériu vyhověl, nesmí referenční hodnotu překročit o více neţ 2 procentní body.

Konvergenční zprávy Na členské státy, které konvergenční kritéria nesplňují, se vztahuje výjimka ze třetí fáze hospodářské a měnové unie. Evropská komise a Evropská centrální banka o těchto státech vypracují alespoň kaţdé dva roky konvergenční zprávu. V této zprávě se posuzuje, jakého pokroku členský stát ve vztahu ke konvergenčním kritériím dosáhl. Na Dánsko a Spojené království se vztahuje výjimka ze třetí fáze hospodářské a měnové unie. Tyto dva členské státy v současné době přijetí eura neplánují. Povinnosti spojené s konvergenčními kritérii pro ně tedy neplatí. 90

90

Přehledy právních předpisů EU, Konvergenční kritéria, http://europa.eu/legislation_summaries/economic_and_monetary_affairs/institutional_and_economic_framework /ec0013_cs.htm

2

Evropská měnová unie

Recommend Documents